Světová próza
Orhan Pamuk Nový život
Orhan Pamuk Nobelova cena za literaturu 2006
fra.cz
fra
Světová próza
Orhan Pamuk Nový život
fra
Orhan Pamuk (1952) patří k nejvýznamnějším představitelům současné turecké literatury, jeho dílo se ale setkává s velkým ohlasem i daleko za hranicemi Turecka. Obdržel řadu ocenění, k nimž na podzim roku 2006 přibyla i Nobelova cena za literaturu.
fra
2
Orhan Pamuk Nový život
3
4
Orhan Pamuk Nový život Přeložila Petra Prahlová
fra
Překlad knihy podpořila Nadace Český literární fond. S podporou programu Evropské unie Culture 2000. With the support of the Culture 2000 programme. The translation was kindly supported by the Allianz Cultural Foundation, Munich and the Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam.
Světová próza Orhan Pamuk Nový život Z tureckého originálu . Yeni Hayat (Iletısım Yayıncılık, Istanbul 1994) přeložila a doslov napsala Petra Prahlová Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2,
[email protected], www.fra.cz, roku 2007 jako svou 48. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Agite/Fra, 2007 Text © Iletısım Yayıncılık A. S., 1994 Translation & afterword © Petra Prahlová, 2007 Cover photo © Radeq Brousil, 2007 Author photo © Jerry Bauer, 2007 ISBN 978-80-86603-47-6
6 BB006
Věnováno Seküre ¸
7
… vždyť ostatní slyšeli totéž a nikomu se nic takového nepřihodilo… Novalis
8
1 Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil. Již na prvních stránkách jsem natolik pocítil její sílu, že jsem měl dojem, jako by mé tělo někam padalo a vzdalovalo se od stolu a židle, kde jsem seděl. Přesto jsem celým svým bytím a vším byl mnohem víc než obvykle u svého stolu, na své židli a celkový účinek té knihy se neprojevil jen na mé duši, ale na všem, co jsem kdy udělal. Ten účinek byl natolik silný, že jsem cítil, jak se ke mně z přečtených stránek rozlévá světlo. Světlo, které zcela otupovalo moji mysl, ale zároveň ji rozjasňovalo. Věřil jsem, že tímto světlem znovu vytvořím sám sebe. Tušil jsem však, že tohle světlo mě svede z cesty. Cítil jsem, že v tomhle světle blíže poznám stíny života. Seděl jsem u stolu, což jsem vnímal jen koutkem mysli, obracel stránky a četl nová a nová slova, zatímco můj život se měnil. Po chvilce jsem si připadal tak bezmocný a nepřipravený na věci, které měly nastat, že jsem bezděčně odvrátil hlavu od stránek, jako bych se chtěl chránit před sílou, která se z knihy vylévala. S obavami jsem pozoroval, jak se svět v mém okolí od základů mění, ale byl jsem uchvácen samotou, již jsem doposud nepocítil. Ocitl jsem se v zemi, jejíž jazyk, zvyky ani místopis jsem neznal. Bezmocnost způsobená pocitem osamění mě ke knize ještě víc připoutala. Tahle kniha mi měla naznačit cestu, kterou se bude ubírat můj život, to, co uvidím, čemu uvěřím, měla mi ukázat věci, které vykonám v zemi, do jejíhož nitra jsem se propadal. Jak jsem obracel stránku za stránkou, začal jsem tu knihu číst jako průvodce po zemi, jež mi připadala zdivočelá a cizí. Pomoz mi, ozývalo se z mého nitra. Pomoz mi najít nový život bez nesnází a ran osudu. Věděl jsem, že tento život je tvořen slovy onoho průvodce. 9
Na jednu stranu, jak jsem četl slovo za slovem, jsem se snažil najít svoji cestu. Na druhou stranu jsem s nadšením dával vzniknout mnoha výplodům fantazie, které mě z té cesty měly svést. Během celé té doby ležela kniha na stole, a jak mi tak zářila do obličeje, vypadala jako něco důvěrně známého, podobného ostatním věcem v mém pokoji. S nadšením a radostí jsem cítil, jak se přede mnou otevírá nový život, existence nového světa: kniha, co měla takovým způsobem změnit můj život, byla vlastně naprosto běžná a obyčejná věc. A zatímco můj rozum se pomalu otevíral zázrakům a obavám z nového světa, který mi slibovala slova, znovu jsem přemýšlel o náhodě, jež mě ke knize přivedla. Ale byl to jen povrchní sen, co nešel nikterak do hloubky. Nový svět, jenž přede mnou kniha otvírala, mi byl natolik cizí, natolik zvláštní a překvapující, že jsem měl nutkání pocítit něco současného, aby mě ten nový svět zcela nepohřbil. Čím dál víc se totiž ve mně rozprostíral strach, že kdybych zvedl hlavu od knihy a rozhlédl se po pokoji, podíval se na skříň, postel nebo vyhlédl z okna, už nenajdu ten svět, jenž jsem tu zanechal. Minuta následovala za minutou, stránka za stránkou, v dálce projížděly vlaky. Slyšel jsem matku odcházet z domu, slyšel jsem, jak se vrátila. Slyšel jsem obvyklý ruch města, zvonění prodavače jogurtů, který prošel kolem dveří, motor auta. Známé zvuky, které mi najednou zněly tak cize. Měl jsem dojem, že se venku rozpršelo, ale zaslechl jsem děvčata skákající přes švihadlo. Myslel jsem, že se vyjasnilo, když tu déšť zabubnoval na mé okno. Přečetl jsem následující stránku, pak ještě další a další. Viděl jsem světlo, které pronikalo přes práh onoho světa. Viděl jsem vše, dosud známé i neznámé, viděl jsem vlastní život, cestu, po níž se můj život měl vydat. Jak jsem pomalu obracel stránky, ten svět, o jehož 10
existenci jsem dosud nevěděl, o němž jsem nepřemýšlel a jemuž jsem nerozuměl, začal pronikat do mé duše a zůstával tam. Spousta důvěrně známých věcí se měnila v bezvýznamné maličkosti, naopak neznámé věci vystupovaly z utajených skrýší a dávaly o sobě vědět. Jak jsem tak četl, nemohl bych odpovědět, co jsou zač, protože jsem tušil, že se vydávám na složitou cestu bez návratu. Měl jsem pocit, že se můj zájem a nadšení pro věci, které jsem zanechával za sebou, pomalu ztrácí. Naopak jsem natolik pocítil vzrušení a nadšení z nového života, který se přede mnou otevíral, že mi všechno existující připadalo velmi důležité. A jak jsem tak byl prostoupen nadšením a zvědavostí a pohupoval nohama, hojnost, pestrost a složitost toho, co se mohlo přihodit, se v mém nitru začalo měnit v něco, co mě děsilo. S obavami jsem ve světle vyzařujícím z knihy viděl zchátralé pokoje, šílené autobusy, znavené lidi, vybledlá písmena, zničená městečka, zmařené životy a přízraky. Byla tady cesta, stále tu byla, všechno bylo cestou. Viděl jsem pohled, který mě na této cestě stále sledoval, který se znenadání objevoval tam, kde bych ho nečekal, pak se ztrácel a hledal sám sebe. Byl to vlídný pohled dávno očištěný od hříchu a viny… Chtěl jsem se stát tím pohledem. Přál jsem si ocitnout se ve světě, jenž tento pohled viděl. Tolik jsem to chtěl, až jsem uvěřil, že v tom světě žiji. Ne, nebylo nutné tomu věřit, už jsem v něm žil. Kniha hovořila o mně, o mém žití tam. A bylo to proto, že o tom, o čem jsem uvažoval, už přemýšlel a psal někdo jiný. A tak nějak mi došlo, že to, co mi slova sdělovala, musí být něco úplně jiného. Protože jsem hned od začátku jaksi tušil, že kniha byla napsána pro mě. To bylo také důvodem, proč na mě při čtení působilo každičké slovo. Ne proto, že šlo o nádherná slova a oslnivé výrazy. Ne. Ale protože jsem byl unášen po11
citem, že kniha mluví o mně. Vůbec jsem nemohl pochopit, jak se mě tento pocit zmocnil. A možná jsem to chápal, ale zase zapomněl; neboť jsem se mezi vrahy, nehodami, mrtvými a ztracenými znameními neustále snažil najít svoji cestu. Takto při čtení se mé představy měnily ve slova a naopak slova knihy se promítala do mých představ. A moje oslněné oči nemohly od sebe oddělit svět, který pocházel z knihy, a knihu, která byla na světě. Jako by jediný svět, vše, co existovalo, každá barva a věc byly v knize a mezi slovy a já, jak jsem četl, jsem vše svým rozumem, štěstím a údivem uskutečňoval. Čtením jsem pochopil, že vše, co mi kniha nejprve jakoby šeptem, poté hlasitě a nakonec bezohledně naznačovala, bylo již roky skryto v hloubi mé duše. Kniha odhalila ztracený poklad ležící po staletí na dně vod a já jsem o tom, co jsem nacházel mezi slovy a řádky, chtěl prohlásit, že to patří i mně. Někde na poslední stránce jsem chtěl říct, že jsem si to myslel i já. Později, když jsem se plně ponořil do světa, o němž kniha vyprávěla, někde mezi soumrakem a tmou se mi zjevila smrt v podobě anděla. Moje vlastní smrt. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že se můj život neuvěřitelně obohatil. Jediná věc, které jsem se v tu chvíli obával, nebylo, že při pozorování světa, věcí, svého pokoje, ulic jsem neviděl to, co mi kniha vyprávěla. Bál jsem se, že budu od ní na míle daleko. Vzal jsem knihu do dlaní, a jako jsem to dělával v dětství, když jsem dočítal komiksy, nasával jsem vůni papíru a inkoustu linoucí se ze stránek. Byla to tatáž vůně. Vstal jsem od stolu, vykročil k oknu, a stejně jako jsem to dělával jako kluk, opřel jsem si čelo o studené sklo a díval se ven na ulici. Stěhovací auto, které před pěti hodinami, když jsem knihu položil na stůl a poprvé se do ní začetl, stálo naproti na chodníku, už bylo pryč. Vyložili z něho zrcadlové skříně, těžké stoly 12
i stolky, krabice, stojací lampy. Do prázdného bytu naproti se přistěhovala nová rodina. Ještě nepověsili závěsy, a tak jsem mohl zahlédnout matku a otce středního věku, dceru a syna, staré asi jako já, jak při světle silné žárovky večeří u televize. Vlasy té dívky byly hnědé, obrazovka zelená. Nějakou dobu jsem nové sousedy pozoroval; asi proto, že byli noví; možná mě to nějakým způsobem chránilo. Nechtěl jsem se střetnout tváří v tvář se zásadní změnou starého a známého světa okolo mě. Ale už jsem chápal, že ani ulice, ani můj pokoj nezůstaly jako dřív. Ani moje matka a moji přátelé nezůstali stejní. Ve všem muselo být nějaké nepřátelství, něco hrozivého, co jsem nedokázal pojmenovat. Ustoupil jsem o krok od okna, ale ke knize, která na mě ze stolu volala, jsem se vrátit nemohl. Tam, za mnou, na stole na mě čekala věc, jež zcela vykolejila můj život. Mohl jsem se k ní obracet zády, jak jsem chtěl. Ale začátek všeho byl tam, mezi řádky té knihy, a já už jsem se na tu pouť vydal. V jednu chvíli mi připadalo tak strašlivé odtrhnout se od starého života, že jsem jako všichni lidé, jejichž život se kvůli neštěstí od základů změnil, chtěl najít svůj klid v představách, že můj život plyne beze změn dál, že se žádné neštěstí, pohroma nebo jiná strašlivá věc vůbec nestala. Na stole za sebou jsem však natolik pocítil existenci stále ještě otevřené knihy, že jsem si nedokázal představit, že by můj život pokračoval jako dřív. S tím jsem vyšel ze svého pokoje, když mě matka zavolala k večeři. A jako nováček, který se snaží zvyknout si na nové prostředí, jsem se s ní pokoušel u stolu mluvit. Televize běžela, na talířích byly brambory plněné mletým masem, pórek v olivovém oleji, hlávkový salát a jablka. Matka se zmínila o sousedech, co se zrovna přistěhovali naproti, chválila mě za to, že 13
jsem pracoval celé odpoledne, mluvila o obchodech a nákupech, dešti, zprávách v televizi i hlasateli, co je hlásil. Matku jsem měl rád, byla to hezká, laskavá a chápavá žena a já se cítil provinile, že díky knize vstupuji do jiného než jejího světa. Přemýšlel jsem na jednu stranu, že kdyby kniha byla určena každému, život by nemohl plynout dál tak pomalu a bezstarostně. Na druhou stranu myšlenka, že kniha byla vytvořena pouze pro mě, logicky uvažujícího studenta techniky, kterým jsem byl, mi připadala nepatřičná. Jak by tedy mohlo všechno pokračovat jako dřív? Já se dokonce bál si pomyslet, že kniha je tajemstvím vymyšleným jen pro mě. Později, když matka umývala nádobí, jsem jí chtěl pomoci, chtěl jsem se jí dotýkat, chtěl jsem svůj vnitřní svět přenést do současnosti. A ona řekla: „Jen to nech být, udělám to sama, můj milý.“ Chvíli jsem se díval na televizi. Možná jsem mohl vstoupit do světa, který se tam odehrával. Možná jsem mohl tu televizi jedním kopancem rozbít. Ale byl jsem v našem bytě a byla to naše televize. Tak trochu božstvo a trochu lampa. Oblékl jsem si kabát a obul se. „Odcházím,“ řekl jsem. „Kdy se vrátíš?“ zeptala se matka. „Mám na tebe čekat?“ „Nečekej. Jinak zase usneš před televizí.“ „Zhasnul sis v pokoji?“ Vyšel jsem do ulic svého dětství, do ulic čtvrti, kde už dvacet let žiji, jako bych vycházel do nebezpečných ulic cizího města. Když jsem na tváři pocítil jako lehounký větřík prosincový vlhký chlad, řekl jsem si, že pár věcí ze starého světa se možná dostalo i do nového. To bych nyní měl vidět, kráčeje ulicemi a po chodnících, které tvořily můj svět. Chtělo se mi běžet. Šel jsem rychle podél zdí po temných chodnících 14
kolem obrovských popelnic a blátivých kaluží a viděl jsem, jak se každým mým krokem stává nový svět skutečností. Topoly a platany mého dětství byly na první pohled stále stejnými topoly a platany, ale síla pojící mě k nim vzpomínkami a blízkostí se vytratila. Díval jsem se na unavené stromy, známé dvoupatrové domy, na zašlé činžáky, jejichž stavbu jsem coby dítě pozoroval od vyhloubení základů po položení střechy a kde jsem si poté s novými kamarády hrával. Už jsem je nevnímal jako nezbytné součásti svého života, ale díval jsem se na ně jako na zapomenuté fotografie, o nichž jsem už nevěděl, kdy vznikly: poznával jsem stíny, rozsvícená okna, stromy v zahradách nebo písmena a nápisy na domovních dveřích, aniž bych v duchu pocítil, že je znám. Starý svět byl kolem mě, tam, přede mnou, vedle mě, na ulicích, ve výlohách známých obchodů, u pekaře na náměstí u nádraží Erenköy, kde se ještě svítilo, v přepravkách u zelináře, v ručních vozících, v cukrárně Život, v rozpadlých nákladních autech, na povoskovaných přístřešcích a v temných znavených tvářích. Kousek mého srdce jako by se změnil v led tváří v tvář všem těmto stínům, zlehka se třepotajícím v nočním světle. Tam jsem nosil tu knihu jako skryté provinění. Chtěl jsem utéct před těmi známými ulicemi, díky nimž jsem já byl já, před smutkem vlhkých stromů, před neonovými nápisy odrážejícími se na chodnících i v kalužích, na asfaltu, před lampami řeznictví. Foukal lehounký větřík, z větví padaly kapky vody, zaslechl jsem houkání a rozhodl jsem se, že v knize je tajemství, které mi bylo propůjčeno. Přepadl mě strach, musel jsem s někým mluvit. Proklouznul jsem do kavárny Mládí nedaleko nádraží, kde se stále ještě scházeli někteří z mých přátel ze sousedství, aby si zahráli karty nebo se podívali na fotbalový zápas a pak zůstali dlouho do noci. U zadního stolu seděl jeden univerzitní student, který pra15
coval v otcově obchodě s obuví, a ještě jeden známý, který hrál fotbal za amatéry. Povídali si ve světle černobílého televizoru. Na stole před nimi jsem viděl zmuchlané noviny, skleničky na čaj, cigarety a na jedné židli schovanou láhev piva, kterou koupili v obchodě. Chtěl jsem s někým dlouho, snad i hodiny mluvit, ale hned jsem pochopil, že s nimi by to nebylo možné. Najednou mě pohltil smutek, až mi vytryskly slzy. Hrdě jsem se mu ubránil. Ze stínů žijících ve světě knihy jsem si chtěl vybrat ty, kterým bych se otevřel. Začal jsem věřit, že se stanu pánem své budoucnosti, ale věděl jsem, že mě teď ovládá kniha. Nejenže z knihy do mě proniklo tajemství a hřích, ale i jistá zamlklost jako ze snu. Kde byli lidé, se kterými bych mohl mluvit? Kde byla země, kde bych mohl najít sen tak blízký svému srdci? Kde byli ti, co už knihu četli? Přešel jsem přes trať, ponořil se do vedlejších uliček a procházel nažloutlým listím spadaným na asfalt. Najednou mě zachvátila vlna optimismu: pokud bych šel takhle pořád, rychle, bez zastavení, pokud bych se vydal na cestu, měl bych dorazit do světa knihy. Nový život, jehož jiskření jsem v sobě cítil, byl někde daleko, v nedosažitelné zemi, ale věděl jsem, že stačí být v pohybu a dostanu se k němu nebo alespoň že svůj dosavadní život nechám za sebou. Když jsem dorazil na pláž, přišlo mi divné, jak je moře černočerné. Jak to, že jsem si dříve nevšiml, že moře je tak černé, drsné a nemilosrdné? Jako by věci mluvily svým jazykem a já jsem díky knize, pomíjivému tichu, do něhož mě vtáhla, začal tomu jazyku trochu rozumět. Cítil jsem tíhu zlehka se vlnícího moře, podobně jako jsem při čtení pocítil setkání s vlastní nenávratnou smrtí. Ale nebyl to pocit skutečné smrti, kdy je všemu konec, ale spíš vnitřní pocit touhy, vzrušení toho, kdo je na počátku nového života. 16
Chodil jsem po pláži sem a tam. Když jsem byl malý, hned, jak ustaly bouře, jsme s kamarády ze sousedství něco hledali mezi konzervami, gumovými míči, plážovou obuví, kolíčky na prádlo, žárovkami a umělohmotnými panenkami, které vyvrhlo moře; nějakou začarovanou věc, jež by byla součástí pokladu, nějakou lesknoucí se a zánovní věcičku, o které bychom nic nevěděli. Najednou jsem pocítil, že kdyby můj pohled, osvícený knihou, našel a prozkoumal jakoukoli věc z dřívějšího světa, tato by se proměnila v kouzelný předmět, takový, jaký jsme hledali jako děti. Ale ve stejnou chvíli sevřel mé nitro tak silný pocit, že mě kniha zanechala na světě úplně samotného, že jsem si připadal, jako by temné moře povstalo, vtáhlo mě dovnitř a zcela pohltilo. Zpanikařil jsem a rychle se rozběhl, ale ne proto, abych viděl, jak se každým mým krokem vytváří nový svět, ale abych byl co nejdřív sám s knihou ve svém pokoji. Jak jsem tak běžel, začal jsem sám sebe vnímat jako něco stvořeného ze světla, které vytrysklo z knihy. A to mě uklidňovalo. Můj otec měl dobrého přítele, který byl stejně starý a podobně jako on roky pracoval u Státních drah, kde to dotáhl až na inspektora. Psával do časopisu Železnice nadšené příspěvky o cestování vlakem. Kromě toho v příloze časopisu Nový den, nazvané Dobrodružství pro děti, publikoval na pokračování příběhy, které sám ilustroval. Když jsem od strejdy nádražáka Rıfkıho dostal knížky jako Pertev a Peter nebo Kamer v Africe, stávalo se mnohokrát, že jsem rychle utíkal domů a chtěl se do knihy co nejdřív pustit. Ale tyhle dětské knížky mívají vždycky konec. Jako ve filmu tam stávalo těch pět písmen „Konec“, a když jsem se k nim dostal, se zármutkem jsem pochopil, že nejen země, kde jsem ještě chtěl zůstat, má své hranice, ale navíc že tento kouzelný svět si strejda nádražák Rıfkı vymyslel. Avšak 17
v knize, kvůli níž mě to teď táhlo domů, abych se znovu mohl pustit do čtení, bylo všechno opravdové. Proto jsem tu knihu nosil v sobě. Proto mi ulice, jimiž jsem kráčel, nepřipadaly jako skutečné, ale spíš jako součást nudného domácího úkolu, za trest. Protože mi připadalo, že kniha vypráví o tom, proč jsem na tomto světě. Přešel jsem trať, minul mešitu, uviděl jsem kaluž a chtěl ji přeskočit. Ale noha mi uklouzla, zakopl jsem, a jak dlouhý tak široký jsem se natáhl na zabláceném asfaltu. Hned jsem chtěl vyskočit a pokračovat dál, když na mě promluvil vousatý stařík, který viděl, jak jsem upadl. „Ty jsi sebou ale seknul, mladý muži. Není ti něco?“ „Je,“ odpověděl jsem. „Včera mi umřel otec. Dneska měl pohřeb. Byl to neřád, který pořád pil, bil matku a nechtěl nás. Celé roky jsem žil ve Viranbag˘ .“ Jak mě napadl Viranbag˘ ? Možná že i stařík pochopil, že nic z toho, co jsem mu řekl, není pravda, ale já jsem se najednou považoval za chytráka. Byla důvodem lež, která ze mě tak najednou vypadla, nebo kniha nebo prostě jen staříkův udivený obličej? Netušil jsem, ale řekl jsem si: Neboj se, neboj se a běž! Ten svět, ten svět z té knihy je ten pravý! Ale stejně jsem se bál… Proč? Protože jsem slyšel o těch, kteří si podobně jako já přečetli knihu a život se jim vymkl z rukou. Slyšel jsem příběhy o lidech, kteří při čtení Základů filozofie považovali každé slovo za správné a den poté se připojili k Nové avantgardě revolučního proletariátu. Tři dny nato je chytli při přepadení banky a zavřeli na deset let. Nebo jsem znal ty, kteří po přečtení knih jako Islám a nová morálka či Zrada westernizace jedné noci přešli z hospody do mešity a na ledově studených ko18
bercích obklopeni vůní růžové vody trpělivě čekali na smrt, která měla přijít za padesát let. Ale zažil jsem i takové, kteří se nechali uchvátit knihami jako Svoboda lásky nebo Poznal jsem sám sebe. To se stávalo především těm, co měli sklony věřit horoskopům a kteří s naprostou upřímností tvrdili: „Tahle kniha během jediné noci úplně změnila můj život.“ Nebyly to tyto mizerné a strašlivé vyhlídky, co mě napadaly: bál jsem se samoty. Bál jsem se, že jsem ve své pošetilosti mohl knihu špatně pochopit, že jsem povrchní anebo že nemůžu být jako všichni ostatní, že se zadusím láskou, že budu vypadat směšně, jak se vědom si tajemství všeho budu pokoušet sdělit je těm, co o to vůbec nestojí. Bál jsem se vězení, že budu za blázna, že nakonec pochopím, že svět je mnohem krutější, než jsem si myslel. Bál jsem se, že nikdy nedosáhnu toho, aby mě milovaly hezké holky. Protože pokud by bylo pravdou to, co stálo v knize, a život by byl takový, jak jsem četl na jejích stránkách, pokud by takový svět byl vůbec možný, proč by všichni stále ještě chodili do mešity, posedávali a tlachali po kavárnách a dřepěli v tuhle hodinu před televizí, aby se neukousali nudou. To bylo zcela nepochopitelné. Tito lidé dokonce ani nezatahovali závěsy, protože na ulici se mohlo stát něco aspoň tak zajímavého jako v televizi, mohlo se třeba rychle prořítit auto, mohl zařehtat kůň nebo zahulákat opilec. Ani nevím, kdy jsem si uvědomil, že byt ve druhém patře, do něhož jsem již delší dobu nakukoval přes poodhrnuté závěsy, patří strejdovi nádražákovi Rıfkımu. Asi to ale bylo nevědomky navečer onoho dne, kdy se můj život díky té knize zcela změnil a já ho bezděčně pozdravil. Na mysli mi vytanulo podivné přání: vidět ještě jednou zblízka věci, které jsem v bytě zahlédl při poslední návštěvě s otcem: kanárka v kleci, barometr na zdi, s péčí zarámované a rozvěšené že19
lezničářské obrázky, vitrínu z jedné půlky zaplněnou likérovými skleničkami, miniaturními vagonky, stříbrnou dózičkou, průvodcovskými kleštěmi, železničářskými medailemi a z druhé půlky čtyřmi pěti desítkami knih. Na ní nikdy nepoužívaný samovar a na stole hrací karty. Přes rozhrnuté závěsy jsem vídával světlo televizoru, nikdy však přístroj samotný. Najednou jsem s odhodlaností, o níž jsem netušil, kde se ve mně vzala, vylezl na zeď, která oddělovala chodník od zahrady, a spatřil jsem hlavu tety Ratibe, vdovy po strejdovi nádražákovi Rıfkım, a televizor, který sledovala. Seděla před televizí v pětačtyřicetistupňovém úhlu k prázdnému křesílku svého manžela s hlavou vtaženou mezi ramena, stejně jako to dělávala moje matka. Jen na rozdíl od ní nepletla, ale pokuřovala. Můj otec zemřel loni na infarkt, strejda nádražák Rıfkı o rok dřív, ale ne přirozenou smrtí. Zastřelili ho jednou večer, když šel do kavárny. Vraha se nepodařilo chytit, a začalo se tedy šuškat o vraždě ze žárlivosti, čemuž můj otec až do konce svého života neuvěřil. Děti neměli. Když jsem o půlnoci, dávno poté, co matka usnula, seděl u stolu vzpřímený jako svíčka a díval se do knihy, která ležela mezi mými pažemi, lokty a dlaněmi, celým svým já jsem se oddal světlu, které vyzařovala. Pln vzrušení, nadšení a štěstí jsem pomalu zapomínal na naši čtvrť a všechno, co mě s ní spojovalo: na pohasínající světla, na zasmušilost prázdných a vlhkých uliček, na poslední vyvolávání prodavače bozy, na pár nepříhodně krákorajících havranů, na vytrvalý rachot nákladních vlaků, které začaly jezdit poté, co projel poslední příměstský vlak. Z mysli se mi vytrácely obědy, vchodové dveře biografů, spolužáci, noviny, limonády, fotbalové zápasy, školní lavice, parníky, krásné dívky, představy o štěstí, moje budoucí láska, moje že20
na, můj pracovní stůl, moje rána, snídaně, jízdenky na autobus, drobné starosti, nedokončené úkoly ze statiky, staré kalhoty, můj obličej, moje pyžama, noci, časopisy, nad nimiž jsem masturboval, moje cigarety, dokonce moje věrná postel stojící hned za mnou, která mi vždy pomohla zapomenout. Tedy všechno, co do té doby utvářelo můj život a mé sny. Procházeje se ocitl jsem se ve světě stvořeném ze světla.
21
2 Následujícího dne jsem se zamiloval. Láska mnou otřásla jako světlo vyzařující z té knihy a celou svou silou mi naznačovala, že se můj život již dávno dostal na scestí. Jakmile jsem se ráno probudil, prolétlo mi hlavou vše, co se odehrálo předchozího dne, a já jsem hned pochopil, že svět, který se přede mnou otevíral, není jen chvilkovou iluzí, že je stejně skutečný jako mé tělo, mé ruce, mé nohy. Abych se uchránil před nesnesitelným pocitem osamění v tomto novém světě, bylo nutné najít někoho, kdo by se mi podobal. V noci sněžilo. Sníh zůstával na okně, na chodnících, na střechách. V bílém a chvějícím se světle, které přicházelo z venku, vypadala kniha, která ležela otevřená na stole, čistě a nevinně, čímž působila ještě znepokojivěji. Ale i přesto jsem jako každé ráno posnídal s matkou, při vůni pečeného chleba prolistoval Milliyet a mrknul na článek Celala Salika. Ujídal jsem ze sýra na stole, popíjel čaj a usmíval se při pohledu na matčinu dobromyslnou tvář, jako by všechno bylo jako dřív, jak jsem byl zvyklý. Šálek, konvička, cinkání lžičky, dodávka prodavače pomerančů na ulici, jako by mě vše utvrzovalo v tom, že můj život bude plynout jako dřív. Ale já jsem se nenechal oklamat. Byl jsem si natolik jistý, že svět se od základů mění, že když jsem vycházel z domu, na sobě otcův těžký starý kabát, vůbec jsem necítil, že by mi otec chyběl. Kráčel jsem směrem k nádraží, nastoupil do vlaku, vystoupil z něho, stihl parník, vyskočil na přístavní molo na Karaköy, prodral jsem se davy lidí, vyběhl po schodech, naskočil do autobusu a dorazil na náměstí Taksim a cestou do čtvrti Tas¸ kıs¸ la jsem se zastavil a po22
Román Nový život se stal literární událostí ve všech zemích, kde vyšel. Vypravěčem tohoto monumentálního postmoderního příběhu o hledání smyslu života, velké lásky a smrti je mladý student, jenž se vydává na mysteriózní cestu napříč Anatólií a snaží se nalézt nový život, který mu přislíbila záhadná kniha. Naráží na řadu znamení, která zdánlivě vedou k vysněnému cíli, a stále hlouběji se noří do vzpomínek na své dětství.
9 788086 603476
fra.cz
Cover photo © Radeq Brousil, 2007.pdf ekniha na www.fra.cz
Photo © Jerry Bauer, 2007
Román Nový život se stal literární událostí ve všech zemích, kde vyšel. Vypravěčem tohoto monumentálního postmoderního příběhu o hledání smyslu života, velké lásky a smrti je mladý student, jenž se vydává na mysteriózní cestu napříč novinky Anatólií a snaží se nalézt nový život, co který mupolsky Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, uměj přislíbila záhadná Lidia Amejko, Známé kniha. příběhyNaráží na řadu znamení, která zdánlivě vedouvypusťte k vysněnému Martin Kubát, Je večer, čerta! cíli, a stále hlouběji se noří do vzpomínek na své dětství. Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna připravujeme
fra.cz
fra 9 788086 603476
Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Carlos Victoria, Stíny na pláži Yveta Shanfeldová, Americký deník Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Franz Wurm, Král na střeše Výpustka
Cover photo © Radeq Brousil, 2007.pdf ekniha na www.fra.cz
Photo © Jerry Bauer, 2007
