Orhan Pamuk: Muzeum nevinnosti

Ukázky | Próza | Orhan Pamuk: Muzeum nevinnosti /ukázka/

Orhan Pamuk: Muzeum nevinnosti /ukázka/ Román držitele Nobelovy ceny za literaturu se odehrává v Turecku v 70. letech minulého století. Knihu vydalo v minulém roce nakladatelství Argo.

Orhan Pamuk: Muzeum nevinnosti

Argo 2012 Překlad: Petr Kučera 600 stran 

1. Nejšťastnější okamžik mého života

Byl to nejšťastnější okamžik mého života, a já to nevěděl. Kdybych to věděl, dokázal bych si to štěstí uchránit? Vyvíjelo by se všechno úplně jinak? Ano! Kdybych si uvědomil, že to byl okamžik dokonalého štěstí, nikdy bych si ho nenechal proklouznout mezi prsty. Ten nádherný, jedinečný okamžik, kdy celé mé tělo zaplavil hluboký klid, trval možná pouhých pár sekund, ale mně připadal dlouhý jako celé hodiny, celé roky. V pondělí 26. května 1975 kolem tři čtvrtě na tři jako bychom byli na chvíli zbaveni my viny a hříchu, trestu a lítosti a svět zákonů gravitace a času. Políbil jsem Füsunino rameno, zpocené horkem a milováním, pomaličku ji zezadu objal, vstoupil do ní a lehce ji kousl do levého ucha, načež se jí uvolnila náušnice, dost dlouho jako by zůstala viset ve vzduchu a potom sama od sebe spadla. Byli jsme tak šťastní, že jsme tuhle náušnici, jejíhož zvláštního tvaru jsem si ten den vůbec nevšiml, sotva zaznamenali a líbali se dál. Venku se blyštělo nebe dočista vymetené od oblak, tak typické pro jaro v Istanbulu. Lidé, kteří se dosud nezbavili svých zimních návyků, se na ulicích potili horkem, ale uvnitř budov, v obchodech a pod lipami a kaštany bylo pořád ještě chladno. Cítili jsme, že podobný chlad se line i ze zatuchlé matrace, na níž jsme se milovali a jako šťastné děti na všechno kolem sebe zapomněli. Otevřeným balkonovým oknem zadul jarní větřík vonící po moři a lipách, nadzvedl tylové závěsy a spustil nám je zvolna na nahá těla, chvějící se chladem. Ze zadního pokoje bytu ve druhém patře, z postele, na níž jsme leželi, jsme na dvorku za domem viděli hlouček chlapců, jak za sprostého nadávání hraje v květnovém horku fotbal, a když jsme postřehli, že všechny ty oplzlosti, které jeden na druhého křičeli, my právě přesně do písmene děláme, na chvilku jsme se uprostřed milování zarazili, podívali se jeden druhému do očí a usmáli se. Naše štěstí však bylo tak hluboké a tak veliké, že jsme na tenhle žertík, který nám ze dvorku za domem poslal život, zapomněli stejně rychle jako na onu náušnici. Když jsme se den nato znovu setkali, řekla mi Füsun, že postrádá jednu náušnici. Já jsem vlastně tu náušnici, jíž se na špičce houpala iniciála jejího jména, po Füsunině odchodu zahlédl zapadlou mezi modrými prostěradly, ale namísto abych ji odložil stranou, jsem si ji z nějakého divného popudu strčil do kapsy u kabátu, aby se neztratila. „Je tady,“ řekl jsem a sáhl do pravé kapsy svého kabátu, přehozeného přes opěradlo židle. „A hele, není.“ Na chvíli jsem vycítil nějaké zlé znamení, předzvěst neštěstí, ale pak mi ranní horko připomnělo, že předtím jsem měl na sobě jiný kabát. „Musela

zůstat v kapse mého druhého kabátu.“ „Zítra ji prosím přines, nezapomeň na to!“ zdůraznila Füsun s očima dokořán. „Moc pro mě znamená.“ „Dobře.“ Füsun bylo osmnáct a byla to moje vzdálená chudá příbuzná, na jejíž existenci bych si ještě před měsícem sotva vzpomněl. Mně bylo třicet a měl jsem si vzít Sibel, která se ke mně podle všech dokonale hodila.

2. Butik Şanzelize

Řetěz událostí a náhod, jež mi měly změnit celý život, začal tím, že jsme se Sibel měsíc předtím, tedy 27. dubna 1975, uviděli ve výloze kabelku slavné značky Jenny Colon. Já a moje nastávající jsme se procházeli po ulici Valikonağı, těšili se z vlahého jarního večera, byli jsme přiopilí a moc šťastní. Ve Fuaye, nově otevřené módní restauraci v Nişantaşı, jsme při večeři s rodiči obšírně probírali přípravy na naše zásnuby: měly proběhnout v polovině června, aby na obřad mohla přijet z Paříže i Nurcihan, Sibelina spolužačka z gymnázia Dame de Sion a ze studií v Paříži. Sibel si už dávno u İpek İsmet, „Hedvábné İsmet“, tehdy nejvyhledávanější a nejdražší krejčové v Istanbulu, objednala zásnubní šaty. Sibel a moje matka v ten večer poprvé diskutovaly o tom, jak na šaty našít perly, které jí moje matka měla dát. Můj budoucí tchán chtěl svému jedinému dítěti vystrojit zásnuby stejně okázalé jako svatba, což se mé matce velmi zamlouvalo. A otec byl zase navýsost potěšen, že bude mít snachu, co „chodila na Sorbonnu“, jak se tehdy v istanbulských lepších vrstvách říkalo o každé dívce, která něco studovala v Paříži. Po jídle jsem Sibel doprovázel domů, ruku jsem zamilovaně ovinul kolem jejího pevného ramena, přitáhl si ji k sobě a právě pyšně přemýšlel, jak jsem spokojený a jaké mám štěstí, když vtom Sibel vykřikla: Jé, to je ale pěkná kabelka!“ Přestože jsem měl rozum slušně zastřený vínem, hned jsem si tu kabelku ve výloze i krám vryl do paměti a nazítří v poledne jsem neprodleně vyrazil ji koupit. Vlastně jsem nepatřil mezi takové ty rozené galantní, pozorné záletníky, co ženám v jednom kuse kupují dárečky a hledají vhodné záminky, aby jim mohli poslat květiny; možná jsem někým takovým chtěl být. V té době si bohaté pozápadněné ženy ze čtvrtí jako Şişli, Nişantaşı nebo Bebek neotvíraly umělecké galerie, ale butiky a snažily se za absurdně vysoké ceny prodat ostatním podobně znuděným paničkám „módní“ šaty, jež si daly šít podle modelů okopírovaných z časopisů z dovozu jako Elle nebo Vogue, hadříky, které po kufrech dovážely z Paříže a Milána, a pašované cetky a bižuterii. Když se mi po letech podařilo Şenay hanım, majitelku butiku Şanzelize, vypátrat, připomněla mi, že i ona je stejně jako Füsun naše hodně vzdálená příbuzná z matčiny strany. Že se mě vůbec nevyptávala na příčinu mého eminentního zájmu, který jsem po tolika letech projevoval o jakékoliv staré věci související s Füsun a butikem Şanzelize, včetně cedulky pověšené na dveřích, a bez řečí mi dala, co měla, ve mně vyvolalo dojem, že některé podivné detaily našeho románku nebyly známy jenom jí, ale mnohem většímu okruhu lidí, než jsem si myslel. Když jsem druhého dne kolem půl jedné vešel do butiku Şanzelize, na dveřích se rozhoupal bronzový zvonek ve tvaru velblouda se dvěma paličkami a zacinkal tónem, při němž se mi ještě dnes rozbuší srdce. V tom poledním vedru venku bylo uvnitř krámu šero a příjemně chladno. Nejdřív jsem si pomyslel, že tam nikdo není. Až potom jsem si všiml Füsun. Moje oči, oslněné paprsky poledního slunce, se snažily přivyknout přítmí v obchodě, ale srdce se mi bůhvíproč vzedmulo až do krku jako obrovská vlna těsně předtím, než se roztříští o pobřeží. „Chtěl bych tu kabelku na figuríně ve výloze,“ řekl jsem. Moc hezká, pomyslel jsem si, moc přitažlivá. „Tu krémovou od Jenny Colon?“ Střetli jsme se očima a já si hned vzpomněl, kdo to je. „Na figuríně ve výloze,“ zašeptal jsem jako ve snu. „Jistě,“ přitakala a přistoupila k výloze. Vmžiku shodila z levé nohy žlutou botu na vysokém podpatku, nahou nohou s pečlivě rudě nalakovanými nehty si stoupla do výlohy a natáhla se k figuríně. Podíval jsem se nejdřív na její prázdnou botu a potom na její dlouhé, pěkně tvarované nohy. Ještě nebyl ani květen, a už teď je měla opálené. Žlutá květovaná sukně s krajkami vypadala díky jejím dlouhatánským nohám mnohem kratší, než ve skutečnosti byly. Vzala kabelku, vrátila se s ní za pult, zručnými dlouhými prsty rozepnula zip a s tajuplným a přepjatě vážným výrazem, jako by mi odhalovala něco moc důvěrného, mi ukázala vnitřek kabelky (byly tam vidět krémově zbarvené koule pauzovacího papíru), obě postranní kapsičky (byly prázdné) a tajný oddíl, v němž se skrýval papír s nápisem „Jenny Colon“ a návod na údržbu. Na vteřinu se naše pohledy zkřížily. „Ahoj, Füsun. Tys ale vyrostla! Zřejmě jsi mě nepoznala.“ Ale ano, Kemale, poznala jsem vás hned, ale když jste vy nepoznal mě, říkala jsem si, že vás nebudu

otravovat.“ Nastalo ticho. Podíval jsem se do kabelky na místo, kam před chvílí ukazovala. Její krása, nebo její sukně, na svou dobu hrozně krátká, anebo něco jiného mě znervózňovalo, nedokázal jsem se chovat přirozeně. „Tak co, jak se daří?“ „Učím se na přijímačky. Sem chodím každý den. Poznávám v krámě nové lidi.“ „Výborně. A co bude stát ta kabelka?“ Se svraštěným obočím přečetla malou, ručně psanou cenovku vespod kabelky: „Tisíc pět set lir.“ (To se tehdy rovnalo šesti měsíčním platům mladého úředníka.) „Ale jsem si jistá, že vám Şenay hanım něco sleví. Šla domů na oběd. Určitě spí, zavolat jí nemůžu. Ale kdybyste se stavil navečer…“ „To je jedno,“ řekl jsem a pohybem, který měla Füsun později na našem tajném místečku častokrát s nadsázkou napodobovat, jsem ze zadní kapsy vytáhl peněženku a odpočítal vlhké bankovky. Füsun zabalila kabelku pečlivě, ale neobratnou rukou do papíru a vložila ji do igelitové tašky. Věděla, že po celou dobu, co trvá tohle ticho, pozoruji její medově zbarvené dlouhé paže a jejich rychlé, ladné pohyby. Zdvořile mi kabelku podala a já poděkoval. „Uctivé pozdravení tetě Nesibe a otci,“ řekl jsem (na jméno Tarıka beye jsem si právě nemohl vzpomenout). Na okamžik jsem se zarazil: můj duch mě opustil a v nějakém koutku v ráji objímal a líbal Füsun. Rychle jsem odkráčel ke dveřím. Byla to absurdní představa, a navíc Füsun vlastně zas tak krásná nebyla. Zvonek na dveřích zacinkal a já zaslechl trylkovat nějakého kanárka. Vyšel jsem na ulici, horko mi dělalo dobře. Byl jsem s dárkem spokojený; měl jsem Sibel moc rád. Rozhodl jsem se krám i Füsun pustit z hlavy.

3. Vzdálení příbuzní

Přesto jsem se při večeři zmínil matce o tom, že když jsem Sibel kupoval kabelku, narazil jsem na naši vzdálenou příbuznou Füsun.  „No ano, Nesibina dcera pracuje v tom krámě u Şenay, je jí opravdu škoda!“ odtušila matka. „Nestavují se už ani o svátcích. S tou soutěží krásy to nebylo dobré. Chodím kolem toho krámu každý den, ale nikdy mě to neláká zajít dovnitř a chudáka holku pozdravit, vlastně mě to sotva napadne. A přitom jsem ji jako dítě měla moc ráda. Nesibe ji s sebou občas vodila, když přišla něco ušít. Vždycky jsem pro ni vytahala ze skříně vaše hračky a ona si potichu hrála, zatímco její matka pracovala. Nesibina nebožka matka, teta Mihriver, to byla taky milá žena.“ „Jak jsou s námi vlastně příbuzní?“ Jelikož otec sledoval televizi a neposlouchal nás, vzala to matka pěkně zeširoka a líčila, jak její otec (tedy můj dědeček Ethem Kemal), co se narodil ve stejném roce jako Atatürk, a jak je vidět na první z těchto fotografií, které jsem našel o léta později, chodil se zakladatelem republiky i do stejné Základní školy Şemsiho efendiho, se léta předtím, než si vzal mou babičku – ještě mu nebylo ani třiadvacet –, narychlo oženil se svou první ženou. Tahle ubohá dívenka bosenského původu (Füsunina prababička) prý přišla o život během Balkánské války při evakuaci Edirne. Chuděrka neporodila dědečkovi Ethemu Kemalovi žádné děti, ale měla už z dřívějška dceru jménem Mihriver s jedním chudým šejchem, jehož si vzala, jak matka prohlásila, v dětském věku“. Matka odjakživa tvrdila, že by se teta Mihriver (Füsunina babička), kterou vychovávala řada jakýchsi podivných lidí, a její dcera Nesibe (Füsunina matka) neměly považovat za naše pokrevní příbuzné, ale za příbuzné přes koleno, přesto však z jakéhosi důvodu trvala na tom, abychom ženám z tohohle velmi vzdáleného křídla rodiny říkali „tety“. Matka (jmenuje se Vecihe) se v posledních letech, když nám o svátcích přišly popřát, chovala k těmto zchudlým příbuzným přes koleno“, které bydlely v jedné boční uličce v Teşvikiyi, přehnaně odměřeně a chladně, čímž je zranila. Hrozně ji totiž dopálilo, že se Füsun před dvěma lety, když jí bylo šestnáct a chodila do dívčího gymnázia v Nişantaşı, zúčastnila soutěže krásy a teta Nesibe proti tomu nejenže nic nenamítala, ale dokonce dceru ještě povzbuzovala, jak jsme se dozvěděli později; když pak z různých drbů vyvodila, že teta Nesibe, kterou měla kdysi ráda a držela nad ní ochrannou ruku, je na tenhle ostudný čin pyšná, obrátila se k oběma zády. Teta Nesibe však mou o dvacet let starší matku i nadále chovala v lásce a úctě. Bezpochyby v tom hrála roli skutečnost, že ji matka velmi podporovala, když Nesibe ještě jako mladá dívka chodila v lepších čtvrtích dům od domu a živila se krejčovinou. „Byli tak strašně chudí!“ vzdychla matka. A ze strachu, že přehání, dodala: „Kdyby jenom oni, chlapče, celé Turecko tehdy třelo bídu s nouzí.“ Matka tenkrát tetu Nesibe doporučovala svým známým jako „skvělého člověka a výbornou švadlenu“ a jednou (někdy i dvakrát) za rok ji zvala k nám domů, aby jí ušila šaty na nějaký večírek či svatbu.

Já se s ní tehdy nevídal, protože jsem byl většinou ve škole, když přišla šít. Na konci léta roku 1956, když bylo naléhavě zapotřebí šatů na jednu svatbu, si matka pozvala Nesibe do našeho letního domu v Suadiyi. Obě pak seděly v pokojíčku ve druhém patře, odkud bylo skrze listy palem vidět na loďky, motorové čluny a skotačící děti skákající z mola do moře, a obklopeny nůžkami, zavíracími špendlíky, krejčovskými metry, náprstky, rozstříhanými kusy látky a krajkami z Nesibiny krabice na šití s obrázkem Istanbulu na víčku vyšívaly až do půlnoci na matčině singrovce a žehraly na horko, komáry a šibeniční termín na ušití šatů, ale zároveň vtipkovaly a smály se jako dvě sestry, co jsou si velmi blízké. Pamatuji se, jak kuchař Bekri do toho dusného pokojíku, vonícího po sametu, nosil sklenice limonády jednu za druhou, protože na dvacetiletou těhotnou Nesibe šly pořád nějaké chutě, jak matka při společném obědě kuchaři zpola žertem a zpola vážně řekla: „Těhotné ženě se musí hned přinést cokoliv, na co dostane chuť, jinak bude mít ošklivé dítě!“, a jak jsem se já se zájmem díval na tetino lehce nafouklé bříško. To muselo být asi poprvé, kdy jsem zaregistroval Füsuninu existenci, ačkoliv nikdo ještě ani nevěděl, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Nesibe vydávala Füsun za starší, aby ji do té soutěže protlačila, a manželovi se o tom ani nezmínila,“ rozohňovala se matka při té vzpomínce čím dál víc. „Díky bohu nezvítězila, jinak by si mohly ušít z ostudy kabát. Kdyby se to provalilo, vyhodili by holku ze školy… Teď už má určitě po maturitě, ale nemyslím si, že by dál studovala něco pořádného. Jak máme vlastně vědět, co dělají, když už se nestaví ani o svátcích! Každý ví, co je to za holky, co se v téhle zemi účastní soutěží krásy. Jak se k tobě chovala?“ Matka tím naznačovala, že Füsun už začala spát s muži. Podobný drb jsem slyšel i od svých sukničkářských kamarádů z Nişantaşı, poté co v Milliyetu otiskli fotografii Füsun a ostatních finalistek, ale nechtěl jsem budit zdání, že se o takovéhle sprostoty zajímám. Jen co se mezi námi rozhostilo ticho, křikla matka: „Dávej si pozor!“ a zlověstně zahrozila prstem. „Brzy se zasnoubíš s výjimečnou, milou a krásnou dívkou! Ukaž mi tu kabelku, cos jí koupil. Mümtazi!“ (Tak se jmenoval otec.) „Podívej, Kemal koupil Sibel kabelku!“ „Opravdu?“ zeptal se otec. V obličeji se mu objevil výraz upřímné radosti, jako by kabelku viděl, moc se mu líbila a radoval se ze štěstí svého syna a jeho přítelkyně, ale přitom ani neodtrhl oči od televize.

4. Milování v kanceláři

Otec právě na obrazovce sledoval křiklavou reklamu na „Meltem, první tureckou ovocnou limonádu“, kterou můj kamarád Zaim uvedl na trh v celé zemi. Chvíli jsem se pozorně díval a reklama se mi líbila. Zaimův otec továrník v posledních deseti letech stejně jako můj otec hodně vydělal a Zaim se pak s otcovým kapitálem pustil do nových, odvážných podniků. Přál jsem si, aby měl úspěch, ostatně jsem mu v tomto ohledu udělil i pár rad. Já jsem vystudoval v Americe podnikový management, po návratu domů si odsloužil vojnu a posléze mě otec už v mladém věku udělal generálním ředitelem Satsatu, distribuční a exportní firmy se sídlem v Harbiyi, protože si přál, abych se stejně jako můj starší bratr zapojil do vedení stále se rozrůstající továrny a nově vznikajících firem. Satsat měl velký rozpočet a hodně vynášel, ovšem ne díky mně, nýbrž díky účetním trikům, jimiž se zisk z ostatních společností přeléval do Satsatu. Trávil jsem čas tím, že jsem se snažil chovat pokorně před zasloužilými, o dvacet třicet let staršími zaměstnanci a zkušenými, prsatými tetkami úřednicemi v matčině věku, jimž jsem najednou dělal ředitele jenom proto, že jsem byl majitelovým synkem, a učil se od nich finesy téhle práce. Do staré budovy Satsatu v Harbiyi, která se s řinkotem otřásala, kdykoliv kolem projížděly – a to bylo hodně často – městské autobusy a trolejbusy, stejně utahané a opotřebované jako věkovití zaměstnanci podniku, mne v podvečer, poté co všichni odešli, chodívala navštívit Sibel, s níž jsem se měl zakrátko zasnoubit, a milovali jsme se v kanceláři generálního ředitele. Navzdory své modernosti a řečem o ženských právech a feminismu, jež pochytila v Evropě, neměla Sibel o sekretářkách valnější mínění než moje matka a občas říkala: „Tady se milovat nechci, připadám si jako sekretářka!“ Nicméně skutečným důvodem zdrženlivosti, kterou jsem u ní cítil, když jsme se milovali na koženém gauči v kanceláři, byl samozřejmě strach z předmanželského sexu, jakým tenkrát trpěly všechny turecké dívky. Dívky z bohatých pozápadněných rodin, jež strávily nějaký čas v Evropě, tehdy teprve začínaly sporadicky prolamovat tabu panenskosti a spát se svými příteli už před svatbou. Sibel se občas pyšnila tím, že k těmto „odvážným“ dívkám patří; poprvé se se mnou vyspala před jedenácti měsíci. (Je tedy nejvyšší čas, abychom se vzali!) Avšak když se teď po letech zcela upřímně pokouším vylíčit svůj příběh, nerad bych zveličoval odvahu své snoubenky ani zlehčoval tlak, jemuž byly ženy, co se sexu týče, vystaveny. Sibel se mi koneckonců oddala

až tehdy, když se přesvědčila, že mám „vážné úmysly“, tedy když usoudila, že se mi „dá věřit“ – jinak řečeno když si byla nade vši pochybnost jistá, že si ji nakonec vezmu. A protože já byl zodpovědný, slušný muž, Sibel jsem si pochopitelně vzít hodlal, nic jiného jsem si beztak nepřál; ovšem ani kdybych nechtěl, teď, když mi „darovala své panenství“, jsem už neměl na vybranou. Tenhle pocit zodpovědnosti sice vrhal stín na jiný pocit, který nás k sobě vázal a na nějž jsme byli oba pyšní, totiž na naši iluzi, že jsme „svobodní a moderní“ (ačkoliv tahle slova bychom v souvislosti se sebou samozřejmě nikdy nepoužili), pramenící z toho, že jsme spolu spali před svatbou, ale na druhou stranu nás i sbližoval. Přítomnost podobného stínu jsem zaznamenával i tehdy, když jsem slyšel Sibeliny úzkostné narážky na to, že bychom se měli co nejdřív vzít. Nicméně byly i chvíle, kdy jsme se při milování v kanceláři cítili moc šťastní. Vzpomínám si, jak venku na ulici Halaskârgazi duněly autobusy a auta a já ji ve tmě uvnitř budovy objal a myslel si, jak mi osud přeje a jak budu až do konce života spokojený. Jednou po milování, zatímco jsem kouřil a sklepával popel do popelníku s nápisem Satsat, se Sibel posadila polonahá do křesla mé sekretářky Zeynep, bušila do stroje a s chichotem napodobovala hloupou blonďatou sekretářku, nevyčerpatelné téma tehdejších humoristických časopisů, karikatur a vtipů.