integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 1
TRITON
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 2
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 3
Dějiny do kapsy
Martin Kovář, Václav Horčička Dějiny evropské integrace I
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 4
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 5
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 6
Martin Kovář, Václav Horčička Dějiny evropské integrace I Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.
autoři: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. PhDr. Václav Horčička, Ph.D. recenzent: prof. PhDr. Vladimír Nálevka, CSc.
© Martin Kovář, Václav Horčička, 2005 © Triton, 2005 Cover © Eva Bystrianská, 2005 Vydalo Nakladatelství TRITON Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.triton-books.cz ISBN 80-7254-731-3
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 7
Obsah Úvod ............................................................................. 11 První kapitola Kořeny evropské integrace (Od počátků „evropské myšlenky“ do konce druhé světové války) .................................. Počátky „evropské myšlenky“ ........................................ „Evropská myšlenka“ mezi světovými válkami .............. Idea „jednotné Evropy“ za druhé světové války ............ Druhá kapitola Počátky evropské spolupráce (Od konce druhé světové války do roku 1949) ......... Studená válka, Spojené státy americké a Evropa .......... Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci .... Euroatlantické partnerství: Západní unie a NATO .......... Integrace odspodu: Evropská hnutí v letech 1945–1949 .............................. Politické sdružení: Rada Evropy ..................................... Benelux a Skandinávie ...................................................
15 16 23 31
39 40 49 52 59 64 67
Třetí kapitola Počátky evropské integrace (Schumanův plán a Evropské společenství uhlí a oceli, 1950–1952) .............................................. 71 Schumanův plán: jeho vznik a struktura ....................... 72 Evropské společenství uhlí a oceli v činnosti ................. 87
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 8
Čtvrtá kapitola Neúspěšné pokusy o vojenskou a politickou integraci Evropy (Evropské obranné společenství, Evropské politické společenství, Západoevropská unie, 1950–1954) ............................ 92 Francouzská „třetí cesta“: Evropské obranné společenství ..................................... 93 Zdánlivý úspěch federalistů: Evropské politické společenství ..................................... 99 Ztroskotání Evropského obranného společenství ........ 101 Západoevropská unie .................................................. 103 Pátá kapitola Druhá fáze evropské integrace (Evropské hospodářské společenství a Euratom, 1955–1959) ................................................................ Nový začátek: Messinská konference a zpráva Spaakova výboru .......................................... Vznik Euratomu a Evropského hospodářského společenství ................................................................ Evropská společenství v praxi ......................................
109 110 116 127
Šestá kapitola Hledání alternativ (Skandinávská spolupráce, britský pokus o ustavení „světové zóny volného obchodu“ a Evropské sdružení volného obchodu, 1955–1961) ................. 130 Skandinávská varianta ................................................. 131 Evropská společenství a Velká Británie ........................ 133 Slepá ulička: Evropské sdružení volného obchodu ........................................................ 140
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 9
Závěr .......................................................................... 145 Chronologická tabulka .............................................. 148 Doporučená literatura .............................................. 150
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 11
Úvod Třebaže většina veřejnosti vnímá evropskou integraci jako proces, který začal až po skončení druhé světové války a jehož důležitá etapa v jistém smyslu právě nyní vrcholí (vstup České republiky do Evropské unie, otázka přijetí nových členů EU a schvalování ústavy EU), jsou jeho kořeny ve skutečnosti mnohem hlubší; další osudy jsou pak – navzdory převažujícím optimistickým prognózám – otevřené nesčetným variantám. Prudkost diskusí, jež se na toto téma vedou, by proto neměla nikoho překvapit. Skutečná integrace našeho kontinentu sice probíhá již déle než padesát let, ale přesto jde o velmi živé dění, které má značný vliv na svět, jenž nás obklopuje. Přejeme si žít v Evropě ovládané duchem nadnárodní spolupráce, anebo klademe důraz na osvědčené hodnoty samostatné národní a státní existence? Jsme-li stoupenci sjednocené Evropy, jakou podobu by měla mít? Odpovědi na tyto otázky hledáme podobně, jako je hledaly minulé generace obyvatel našeho kontinentu. Dobové souvislosti se ovšem mění. Zatímco na počátku 50. let se Evropané takto ptali v atmosféře stupňující se studené války, dnes máme co do činění s rostoucí hrozbou terorismu; kromě toho se musíme vyrovnávat s výzvami, jež přináší pokračující proces globalizace. Lék na neduhy starého kontinentu však – stejně jako tehdy – mnozí spatřují v prohlubující se spolupráci evropských národů. 11
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 12
I
Kvalifikovaná odpově na otázky zásadního významu vyžaduje od každého poctivou rozvahu, založenou na dostatku odpovídajících informací, které ale vždycky nejsou k dispozici. Další problém představuje složitost tématu. Kdo má dnes čas studovat tisíce stran smluv a jiných zásadních dokumentů vyprodukovaných v průběhu integračního procesu? Málokdo je ochoten číst obsáhlé či vysoce specializované historické studie. Doslova zavaleni informacemi požadujeme rychlou a výstižnou zprávu, již vědecké práce nemohou a ani nechtějí nabídnout. Veřejnost je tak odkázána na zprostředkování politiků, kteří se nezřídka uchylují k účelové argumentaci s pochybnou informační hodnotou. Z tohoto důvodu jsme se snažili poskytnout co nejširší čtenářské veřejnosti základní přehled o dosavadním postupu evropské integrace. Po krátké rekapitulaci „prenatální fáze“ vývoje integračního procesu jsme se soustředili na jeho vývoj po druhé světové válce, kdy rychle akceleroval. Skutečnost, že náš text vychází v edici nazvané Dějiny do kapsy, jasně naznačuje, že jsme neměli ambici napsat vyčerpávající odbornou studii; místo toho jsme se věnovali základním vývojovým tendencím a klíčovým problémům integračního procesu. Chtěli jsme také rozptýlit některé mýty, jimiž je sjednocování kontinentu obklopeno. Na otázky vyplývající z textu nenabízíme autoritativní odpově; šlo nám zejména o to poskytnout pomoc při hledání důležitých informací a při formulování vlastního stanoviska. Zda se nám tento cíl podařilo naplnit, nech posoudí čtenáři sami. 12
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 13
ÚVOD
Na závěr úvodního slova prvního svazku Dějin evropské integrace, jenž je doveden do počátku 60. let minulého století, bychom rádi poděkovali profesoru Vladimíru Nálevkovi, vedoucímu Semináře nejnovějších dějin Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který byl pečlivým čtenářem naší knížky a jehož cenné připomínky a doporučení jsme rádi vzali v potaz. Martin Kovář a Václav Horčička
13
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 14
integrace.qxd
7.12.2005
PRVNÍ
12:31
StrÆnka 15
KAPITOLA
Kořeny evropské integrace (OD POČÁTKŮ „EVROPSKÉ MYŠLENKY“ DO KONCE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY) Psát o dějinách evropské integrace by bylo sotva možné bez zmínky o osobnostech a institucích, které se myšlence „evropanství“ věnovaly nejen v první polovině minulého století, ale i ve starších obdobích. Možností, kde bychom mohli začít hledat „kořeny“ evropské integrace, je nespočet. Historikové, filozofové, ekonomové, novináři, politologové i politikové samotní nás v dnešní dynamické době takřka nepřetržitě bombardují svými názory, analýzami minulého a předpověmi budoucího vývoje. Ohlédnutí za historií složitého evropského integračního procesu, za nejstaršími předchůdci a propagátory „evropské myšlenky“ se tak logicky liší v závislosti na tom, kdo se do minulosti ohlíží, s jakým cílem tak činí a jakým zájmům či institucím slouží (případně, přesněji řečeno, kým nebo z jakých fondů je placen). Z tohoto důvodu nejsou výjimkou práce zdůrazňující, přirozeně v moderních souvislostech, již antické dědictví, zejména tzv. „řecký odkaz“, úlohu Středomoří jako šiřitele evangelia, a tedy význam křesanství. 15
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 16
I
Jiné studie začínají svá „ohlédnutí“ v souvislosti s říší krále a císaře Karla Velikého, která se podle jejich názoru „velice podobala soustavě zemí evropské Šestky z konce 50. let 20. století“. Otázky, do jaké míry bylo Karlovo impérium „jednotné“, kde – z geografického hlediska – končila skutečná říše a kde začínaly její okrajové části či, řečeno jinými slovy, „periferie tehdejší západní Evropy“, tak možná mimoděk a možná záměrně, evokují dnešní dobu a její problémy. Vzhledem k cílům a charakteru této práce jsou zmínky o všem, co z dnešního pohledu myšlence a realizaci evropské integrace předcházelo, prakticky nemožné; omezený stránkový rozsah nás nutně vede k tomu, přistoupit co nejrychleji k analýze skutečné evropské integrace, tj. ke 20. století, nejlépe k jeho druhé polovině. Přesto není možné na reflexi starších událostí a některých významných osobností zcela rezignovat. Soustředíme se ale pouze na ty, jejichž přínos „evropské myšlence“ je dodnes zřejmý nebo, z nejrůznějších důvodů, neopominutelný.
Počátky „evropské myšlenky“ Již ve středověku a zejména v období tzv. raného novověku vznikly projekty, které nevycházely z dobyvačných představ jednotlivých vládců, ale jejichž hlavní ideou bylo udržení evropského míru, hospodářské prosperity a co nejklidnějšího vývoje kontinentu. Ponecháme-li stranou návrhy básníka Danta či v českém prostředí často připomínanou, by vesměs špatně in16
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 17
KOŘENY
EVROPSKÉ INTEGRACE
terpretovanou aktivitu krále Jiřího z Poděbrad a Antoinea Mariniho ze druhé poloviny 15. století, objevily se první „evropské plány“ ve Francii. Projekt právníka Pierra Duboise, jenž byl rádcem krále Filipa IV., počítal s tím, že bude za výše zmíněným účelem svoláno shromáždění, jehož se zúčastní přední světští i církevní hodnostáři v čele s papežem. Cílem projektu měl být zákaz válek mezi křesany; řešením případných sporů měly být pověřeny zvláštní tribunály, složené vždy ze tří světských a tří duchovních zástupců svářících se států. Podle Duboisova projektu mělo dojít k „uvolnění veškerých sil křesanstva pro boj s muslimy o ovládnutí Svaté země“. Další projekt „evropského rozměru“ vypracoval po smrti svého pána, francouzského krále Jindřicha IV. Navarrského, Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully. Jeho „velký plán“ na reorganizaci Evropy počítal se vznikem konfederace patnácti států (šesti dědičných monarchií – Francie, Anglie, Španělska, Dánska, Švédska a Lombardie; šesti volených monarchií – Papežského státu, Svaté říše římské, Uherského, Českého a Polského království a Benátek; tří republik – Švýcarska, Nizozemí, případně Itálie), jejichž zástupci by volili Generální radu a šest Regionálních rad, které by, podle míry závažnosti, řešily různé spory a problémy. Skrytým, leč zjevným cílem Sullyho návrhu bylo omezení moci rakouských a španělských Habsburků; kromě toho vévoda počítal, stejně jako před ním Dubois, s akcí na východě, tentokrát proti osmanským Turkům (Sully v této souvislosti dokonce navrhl velikost vojenských kontingentů jednotlivých států). 17
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 18
I
Na počátku 17. století přišel s pozoruhodnou představou zakladatel moderního mezinárodního práva Hugo Grotius, jenž navrhl ustavení „shromáždění, na němž by spory křesanských mocností soudili ti účastníci, kteří na nich nejsou zainteresováni, a kteří tak mohou přispět k dohodě za rozumných podmínek“. Francouz Emeric Crucé pro změnu na počátku třetího desetiletí téhož století volal po vytvoření shromáždění, jehož by se nejen účastnili všichni světoví vládci, ale které by navíc disponovalo společnými ozbrojenými jednotkami. Na sklonku 17. a na počátku 18. století došlo v dosavadních teoriích k některým změnám. V první řadě se jednalo o to, že úsilí o vytvoření „křesanské Evropy“, jež měla v představách svých tvůrců mimo jiné čelit „nevěřícím“, nahradila snaha po kulturní jednotě kontinentu. Anglický kvaker William Penn, který nakonec nalezl pro své snahy prostor za oceánem (Penn byl zakladatelem amerického státu Pennsylvánie), navrhl v roce 1693 ustavení „evropského sněmu“, tj. shromáždění, jež mělo stát na počátku procesu ukončení rozdrobenosti Evropy. Způsob „volby“ do tohoto sboru (jednotlivé státy v něm měly být zastoupeny podle počtu obyvatel a podle svého hospodářského významu) již, řečeno s nadsázkou, do jisté míry předjímal budoucí „evropský parlament“. Projekt Charlese Irenéeho Castela de Saint-Pierre usilující o nastolení trvalého míru v Evropě, který spatřil světlo světa v roce 1713, počítal s podřízením všech vládců „evropskému senátu“, jehož rozhodnutí by byla přijímána dvoutřetinovou většinou; tento senát 18
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 19
KOŘENY
EVROPSKÉ INTEGRACE
by disponoval společnou armádou (určenou ke kolektivní obraně členských států) a příspěvky, placenými účastnickými zeměmi. Současně promýšlel uspořádání Evropy i německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz, jenž však ve svých úvahách směřoval spíše ke „středověkému univerzalismu“, když počítal s vytvořením jednotné Evropy pod duchovní svrchovaností papeže a světskou patronací římsko-německého císaře. „Evropská myšlenka“ se rozvíjela i ve druhé polovině 18. století. Zatímco francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau přišel s utopickým návrhem „evropské federace emancipovaných národů“, jeho německý kolega Immanuel Kant vydal v roce 1795 pozoruhodnou rozpravu K věčnému míru, jíž předběhl svou dobu o více než století. Kant počítal s vytvořením systému veřejného práva, založeného na občanském principu; jím ustavené principy mezinárodního práva měly fungovat jako reálné záruky mírového soužití jednotlivých států; starý kontinent podle Kanta směřoval k ustavení celoevropské konfederace a posléze ke vzniku Spojených států evropských na federativním základě (členskými státy měly být republiky svobodných občanů; stálé armády měly být odstraněny; v platnost měla vstoupit zásada nezasahování do vnitřních záležitostí členů federace). Krátce po Kantovi se k tomuto tématu vyjádřili, přirozeně i pod dojmem událostí Velké francouzské revoluce, také Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Schlegel či Joseph von Görres a další. Počátek 19. století, ovlivněný pokusem francouzského císaře Napoleona I. o ovládnutí kontinentu, přinesl 19
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 20
I
rovněž některé pozoruhodné „evropské projekty“. Zatímco konzervativní spisovatel René Chateaubriand spatřoval „jedinou smysluplnou budoucnost Evropy v návratu k ancient régime“ a ke „tradiční velmocenské rovnováze sil“, právník Jean Jacques Gondon přemýšlel o vytvoření „evropského systému“ pod patronací silného a spravedlivého vládce či státu, v tomto případě Napoleona, respektive napoleonské Francie. S nejambicióznějším projektem přišel hrabě Claude Henri de Saint-Simon, který v době konání Vídeňského kongresu navrhl zřízení tzv. „Velkého parlamentu“ (O reorganizaci evropského společenství čili o nezbytnosti spojení národů Evropy do jediného politického organismu při zachování nezávislosti každého národa). Tento tříkomorový „Velký parlament“, s jehož ustavením Saint-Simon počítal po nevyhnutelném odstranění absolutismu a po zřízení parlamentů ve všech evropských zemích, měl být „postaven nad všechny národní vlády“, přičemž jeho pravomoci měly být konkrétně vymezeny ve smyslu celoevropských záležitostí. V souvislosti s dnešní Evropskou unií je třeba říci, že jedním z hlavních úkolů „Velkého parlamentu“ mělo být vytvoření kontinentální hospodářské infrastruktury (včetně obchodně-dopravní); konečným cílem Saint-Simonova projektu bylo, stejně jako v předchozích případech, udržení evropského míru. Z dalších myslitelů 19. století, kteří se v té či oné formě „evropskou myšlenkou“ alespoň zčásti zabývali, uveme například Conrada Friedricha von Schmidt-Phiseldeck, jenž viděl pro starý kontinent 20
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 21
KOŘENY
EVROPSKÉ INTEGRACE
vzor v dynamicky se rozvíjející republice za Atlantikem a jenž předvídal Evropě „černou budoucnost“, nedosáhne-li jednoty. Opomenout nelze ani projekty Giuseppa Mazziniho (spis D’una letteratura Europea; 1829), jeho činnost v organizacích Mladá Itálie (1831) a Mladá Evropa (1834), stejně jako jeho plán na vytvoření Spojených států evropských (pamflet La Santa Aleanza dei Popoli; 1849), Ludwiga Börnea (projekt sjednocení Francie a Německa), Julese Micheleta (úvahy o „evropské vlasti“ jakožto demokratickém společenství, obohaceném o „to nejlepší“ z každého národa, respektive státu), Julia Fröbela (projekt sjednocení celé Evropy do jednoho politického a případně i hospodářského celku, přirozeně s výjimkou romanovského Ruska) či Constantina Frantze (plán celoevropské konfederace v čele s Velkou Británií a projekt nazvaný Středoevropský svaz; Mitteleuropäischer Bund). Nedostatek prostoru nás nutí tento výčet ukončit a ponechat stranou mnoho dalších osobností, jejichž příspěvek rozvoji „evropské myšlenky“ je nosným tématem sám o sobě. Obecně nicméně platilo, že vlivní politikové nebrali návrhy výše uvedených mužů vážně. V jednom ohledu ale integrace evropského kontinentu v 19. století přece jen pokročila, a to v hospodářské sféře. Některé koncepce zejména německých myslitelů (Johann Gottlieb Fichte psal o ideálu ekonomicky soběstačného státu a o výhodách ekonomické autarkie, přičemž dospěl až k úvahám o mezinárodní měně; Karl Friedrich Nebenius formuloval základní principy hospodářského prostoru v případě 21
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 22
I
německých zemí a uvažoval o celní unii těchto států; Friedrich List psal o „velkoprostorové ekonomice“ a o značných výhodách větších ekonomických celků) se v roce 1834 promítly do ustavení Německého celního spolku, jehož relativně úspěšné fungování bylo impulsem k úvahám o dalším prohlubování hospodářské spolupráce. Od 40. let 19. až do počátku 20. století se podobnými tématy zabývali Karl Ludwig von Bruck (plán středoevropské celní unie, měnové unie a středoevropské federace), Sándor Matlekovics (středoevropská celní unie), Alexander Peez (politická a ekonomická spolupráce Německa, Rakousko-Uherska a Itálie), Karl Jentsch (projekt britsko-německé spolupráce), Gustav Schmoller (kooperace Německa, Rakousko-Uherska, Itálie a Francie a vytvoření efektivního hospodářského společenství těchto států), Friedrich Ratzel (úvahy o politickém svazku Německa, Rakousko-Uherska a Itálie) či Charles Mackay, který jako jeden z prvních použil termín Spojené státy evropské coby analogický se Spojenými státy americkými (rovněž jemu šlo primárně o udržení míru na kontinentě), a mnozí další. V desetiletí, jež předcházelo první světové válce, se zdálo, že ve vývoji „evropské integrace“ začíná nová etapa. Na jaře 1909 se v Londýně z iniciativy britského průmyslníka německého původu Maxe Waechtera sešel mezinárodní kongres, jehož účastníci diskutovali o případném vytvoření Evropské federace. Propagandistický spis knížete Cassana La federazione europea a založení Svazu za evropskou jednotu (European Unity League), jehož cílem bylo sjednoce22
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 23
KOŘENY
EVROPSKÉ INTEGRACE
ní kontinentu na hospodářském základě, a v zásadě kladný postoj některých politiků naznačovaly, že by takové úvahy nemusely zůstat – přirozeně v dlouhodobém horizontu – pouze na papíře. Bylo tomu tak tím spíš, že Waechter nebyl ve svém úsilí osamocen; s podobnými myšlenkami přicházeli například německý pacifista Alfred Fried, neúnavný propagátor myšlenky evropské kulturní (a posléze politické) jednoty, šéfredaktor časopisu Internationale Rundschau Rudolf Wilhelm Huber, nizozemský žurnalista Nico van Suchtelen a další.
„Evropská myšlenka“ mezi světovými válkami Propuknutí první světové války posunulo úvahy o „evropské jednotě“ do oblasti fantazií. „Evropská myšlenka“ však nezemřela. Již zmíněný van Suchtelen stál v době války u vzniku přípravného výboru Evropského spolku (De Europese Statnebond); podobně uvažovali například italský průmyslník Giovanni Agnelli a ekonom Attilio Cabiati či německý duchovní a politik Friedrich Naumann, jehož spis Mitteleuropa z roku 1915 na jedné straně odpovídal představám části německých politických a vojenských špiček o „jediném správném uspořádání středoevropského prostoru“, ale současně obsahoval i myšlenku „evropské solidarity“, počítající s pomocí hospodářsky slabým oblastem ze strany těch rozvinutějších. Ohlas, který Naumann svým spisem vyprovokoval, byl silně rozporuplný; mezi kritiky jeho projektu patřili například 23
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 24
I
německý říšský kancléř Theobald Bethmann-Hollweg či budoucí kancléř a ministr zahraničí Výmarské republiky Gustav Stresemann. První poválečná léta „evropské myšlence“ ani výzvám k „evropské integraci“ nepřála. Starý kontinent vyšel z dosud největšího velmocenského střetu hospodářsky zbídačený, politicky nestabilní a náchylný k politickému extremismu. Atmosféru, jež v Evropě bezprostředně po válce panovala, jedinečně vystihla práce Oswalda Spenglera Zánik Západu (Untergang des Abendlandes; 1918), krajně pesimistická předpově budoucnosti západní, faustovské civilizace. Vítězství ruských bolševiků v občanské válce a stabilizace jejich moci, pokusy o ustavení komunistických států či komun ve střední Evropě (Maarská, respektive Bavorská republika rad), vznik fašistického státu v Itálii a autoritativních či proto-totalitních režimů v dalších evropských zemích (Španělsko, Balkán, Polsko, Pobaltí atd.), otřesy, jimž byly vystaveny tradiční parlamentní demokracie (Velká Británie a Francie) – to vše činilo jakoukoli formu „evropské integrace“ nerealizovatelnou. Přesto se výzvy ke spolupráci v rámci kontinentu objevovaly i v této době. Generální sekretář Amerického institutu pro mezinárodní právo Alejandro Alvarez vystoupil ještě za války s výzvou k vytvoření kontinentálních unií (v tomto smyslu se jednalo o protipól Wilsonova projektu Společnosti národů, který se posléze prosadil, by v jiné podobě, než s jakou americký prezident původně počítal); novinář Maximilien Harden psal o nutnosti německo-francouzského smí24
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 25
KOŘENY
EVROPSKÉ INTEGRACE
ření a o Spojených státech evropských; lucemburský průmyslník Émile Mayrisch prosazoval hospodářskou (zejména obchodní) spolupráci; Francouz Jacques Rivie` re projevil nemalou odvahu, když odmítl ostře protiněmecký kurz premiéra Raymonda Poincarého, a to i v době vyhrocené rúrské krize v roce 1923. Ve 20. letech se objevila řada konceptů operujících s pojmem „velkoprostorového hospodářství“ (Grossraumwirtschaft). Za jakési průkopníky této myšlenky lze pokládat již Alberta Eberharda von Schäffle a Augusta Sartoria von Waltershausen. Přesvědčení o nutnosti překonání principu státní suverenity a vytvoření co největšího hospodářského prostoru zastával i přední rakouský sociální demokrat Karl Renner. Samotný pojem Grossraumwirtschaft a diskuse o něm jsou spojeny s Evropským celním spolkem (Europäischer Zollverein), založeným roku 1925, který hodlal prosazovat vytvoření celokontinentálního celního prostoru (pochopitelně bez Sovětského svazu), přičemž počítal s postupným přechodem od dílčí k úplné celní unii. V této souvislosti je třeba zmínit alespoň tři osobnosti, jež přispěly k prohloubení této myšlenky. Jednalo se o Ferdinanda Friedensburga, Heinricha Schneeho a budapešského profesora ekonomie Eleméra Hantose, který – na rozdíl od svých německých kolegů – zdůrazňoval „dunajský faktor“ „velkoprostorového hospodářství“. Úvahy o hospodářském a politickém spojení Evropy s Balkánem nebyly ve 20. a 30. letech nijak výjimečné. Jako příklad můžeme uvést tzv. Malou dohodu (spojenectví Československa, Rumunska a Království 25
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 26
I
Srbů, Chorvatů a Slovinců z let 1920–1921), myšlenku na vytvoření Federace podunajských států, s níž přišli francouzský diplomat André François-Poncet a zejména bývalý premiér André Tardieu (původně se jednalo o jakési „odškodnění“ Rakouska, jemuž nebyla umožněna celní unie s Německem), plán východoevropského agrárního bloku (klíčovou osobností tohoto projektu byl Rakušan Roger Battaglia; 1932–1933) či tzv. Balkánskou dohodu (1934). Jiné podoby nabývala „evropská myšlenka“ ve formě různých mezinárodních organizací, například Sdružení přátel Společnosti národů (činnosti její německé sekce využíval již zmíněný Gustav Stresemann). Dále se jednalo o propagační organizaci Evropské mírové společenství, jejímž iniciátorem byl Alfred Nossig, který usiloval o porozumění a spolupráci evropských zemí a posléze o konfederaci evropských států. Nossig stál i u zrodu Výboru pro otázky evropské spolupráce (1926) a Sdružení pro evropské porozumění (1926). O dva roky později bylo ustaveno Mezinárodní sdružení pro evropskou spolupráci, jehož klíčovými osobnostmi byli Émile Borel, Walter Max Schücking a Stanislaw August Thugutt. Poněkud jinou podobu měla Panevropská unie, kterou v roce 1923 založil hrabě Richard Coudenhove-Kalergi, činorodý publicista, jenž pro své návrhy získal podporu vlivných politiků své doby – Francouzů Aristida Brianda a Edouarda Heriota či Edvarda Beneše. Kromě těchto mužů lze mezi členy Panevropy nalézt i pozdější významná jména – Konrada Adenauera, Georgese Pompidoua či Carla Sforzu. Hlavní 26
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 27
KOŘENY
EVROPSKÉ INTEGRACE
cíle Panevropské unie se v zásadě nelišily od záměrů jejích předchůdců: zaručit v Evropě trvalý mír a zvýšit její konkurenceschopnost na světových trzích. Coudenhove-Kalergi pokládal za velmi důležitý také vztah Panevropy ke Společnosti národů a problém evropských hranic (nejostřejší kritiku si vysloužilo jeho chápání role Velké Británie v Evropě). Za další důležité cíle Panevropy hrabě pokládal dosažení dynamického hospodářského rozvoje kontinentu a potřebu ochránit Evropu před případnou expanzí ze strany Sovětského svazu. Coudenhove-Kalergi posléze dospěl k závěru, že se Evropa bu sjednotí, anebo zanikne. Projekt Panevropské unie vyvolal četné kritické reakce. Podle některých měl potvrdit francouzskou hegemonii v Evropě, podle jiných byl „krycím plánem“ na vybudování německé Mitteleuropy. Z těchto důvodů usiloval Coudenhove-Kalergi o co nejširší propagaci „evropské myšlenky“. Od jara 1924 proto vydával měsíčník Paneuropa a současně apeloval na vytvoření národních panevropských organizací (jako první vznikla rakouská Panevropa v čele s kancléřem Ignazem Seipelem; o předsednictví československé Panevropy se dělili Edvard Beneš a Václav Schuster; posléze se panevropské organizace ustavily prakticky ve všech zemích Evropy, v roce 1925 vznikl Výbor pro propagaci panevropských idejí i ve Spojených státech amerických). Na podzim 1926 se v rakouském hlavním městě konal první panevropský kongres. Mezi prominenty jednání patřili Ignaz Seipel, Francesco Nitti, Edvard Beneš, Joseph Caillaux či Nikolaos Sokrates Politis; ra27
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 28
I
kouská vláda byla k účastníkům kongresu velkorysá, nebo jim poskytla k jednání reprezentativní prostory. Celkem se ve Vídni sešly takřka dva tisíce delegátů ze čtyřiadvaceti národních panevropských organizací, jejichž zástupci si zvolili do čela Radu (jejím výkonným orgánem byla Ústřední kancelář). O významu Panevropské unie svědčilo také to, že byl v roce 1927 jejím čestným předsedou zvolen francouzský politik Aristide Briand. Druhý kongres Panevropy se konal na jaře 1930 v Berlíně, třetí na podzim 1932 v Basileji, čtvrtý, pátý a šestý (tzv. pedagogická konference) opět ve Vídni v letech 1935–1937. Vrcholným počinem unie byl návrh Panevropského paktu z roku 1930, jenž se měl stát jakýmsi mezistupněm na cestě k jednotné Evropě. Třebaže se panevropské hnutí prezentovalo jako úspěšné, mělo minimální praktické výsledky. K jeho výzvám se nepřipojila žádná z evropských vlád, by někteří jejich jednotliví členové myšlence přáli. Jako příklad lze uvést již zmíněného Edouarda Herriota, jenž v roce 1924 jako francouzský ministerský předseda vyzval k vytvoření Spojených států evropských. Je-li řeč o Francii, musíme uvést některé konkurenční projekty Panevropské unie, jejichž propagátory se stali právě Francouzi. Například v roce 1925 vznikl v Paříži Mezinárodní výbor pro evropskou celní unii (Comité Internaitonal de l’Union Douaniére Européenne), o rok později bylo ustaveno – rovněž ve Francii – Sdružení pro evropskou hospodářskou unii (Association pour l’Union Économique Européenne). Zřejmě vůbec nejvýznamnějším pokusem o sjednocení Evropy byl tzv. Briandův plán na ustavení Spojených států 28
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 29
KOŘENY
EVROPSKÉ INTEGRACE
evropských. Francouzský politik přednesl jeho koncept poprvé v červnu 1929 na zasedání Rady Společnosti národů v Madridu, o měsíc později jej upřesnil na zvláštní tiskové konferenci v Paříži a v září jej oficiálně představil na půdě Společnosti národů v Ženevě. Hlavními aktéry jednotné Evropy měly být Francie, Německo a Velká Británie, nejprve v podobě celní unie mezi těmito státy; posléze mělo dojít k dalšímu sblížení a k připojení zájemců z řad ostatních. V písemné podobě byl návrh představitelům evropských zemí předložen na počátku května 1930. Návrh byl dosti vágní, by Briand předpokládal zřízení stálého Politického výboru, Sekretariátu a stálých tajemníků organizace. Projektu uškodilo, že byl mnohými vnímán jako obranný krok Francie před případnou německou hrozbou. Tomu také odpovídala reakce evropských států. Britská vláda, jež musela řešit těžkosti spojené s hospodářskou krizí, byla velmi skeptická; Němci se nemohli zbavit, do jisté míry oprávněného, dojmu, že se jedná – jak již bylo naznačeno – o potvrzení francouzské hegemonie na kontinentu; Italové (zejména šéf vlády Benito Mussolini) se cítili uraženi, nebo se s nimi počítalo až ve druhém plánu. Reakce vlád menších a malých evropských zemí byly v nejlepším případě vyhýbavé. Paříž se proto pokusila návrh upravit, ale nakonec se jej ještě před Briandovou smrtí v březnu 1932 vzdala. Z ambiciózního projektu zbyla jen Studijní skupina pro evropskou unii při sekretariátu Společnosti národů v Ženevě; je příznačné, že ani většina členů této instituce nepřijala Briandovu myšlenku za svou. 29
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 30
I
Z „evropských projektů“, jež se mezi světovými válkami v omezené míře realizovaly, třebaže o nich bylo slyšet mnohem méně a třebaže nebyly spojeny s aktivitou významných osobností, je třeba uvést plány představitelů některých menších států. Například v roce 1922 vytvořily Belgie a Lucembursko hospodářskou unii (tzv. Belux); praktické dopady tohoto aktu však byly omezené. Dále můžeme zmínit založení Mezinárodního ocelářského společenství z roku 1926, které bylo v jistém smyslu předchůdcem pozdější Montánní unie (jeho původními členy byly Francie, Německo, Belgie a Lucembursko; o rok později přistoupily Československo, Rakousko a Maarsko, v roce 1932 projekt v souvislosti s hospodářskou krizí skončil). Dalším pokusem o mezinárodní hospodářskou kooperaci byla tzv. smlouva z Osla, ve které se šéfové vlád zemí budoucího Beneluxu dohodli se zástupci skandinávských států na tom, že nadále nebudou zvyšovat cla. Podobný byl i záměr konvence z Ouchy (1932), na jejímž základě usilovaly o snížení cel Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Pro všechny výše zmíněné příklady, stejně jako pro některé další iniciativy představitelů skandinávských zemí (například tzv. Skandinávskou iniciativu z roku 1924, s níž vystoupil dánský lékař C. F. Heerfordt) bylo typické, že je odmítly velké evropské země; nejzřetelnější to bylo ze strany Velké Británie, která upřednostňovala imperiální vazby, a proto se v době hospodářských těžkostí rozhodla opustit tradiční politiku volného obchodu a místo toho uzavřela Ottawskou smlouvu, zavádějící systém celních preferencí v rámci Commonwealthu (Westminsterský statut; 1931). 30
integrace.qxd
7.12.2005
12:31
StrÆnka 31
KOŘENY
EVROPSKÉ INTEGRACE
Přibližně v polovině 30. let se sice podařilo překonat nejdrastičtější dopady velké hospodářské krize, „evropská myšlenka“ či idea „evropské integrace“ však tváří v tvář narůstajícímu nebezpečí ze strany nacistického Německa a fašistické Itálie ztrácela na významu či, přesněji řečeno, prošla jistou proměnou. Namísto dosavadních plánů a projektů se jevila jako aktuální zejména myšlenka jednotné, respektive lidové fronty, jejímž hlavním cílem bylo zastavit nástup mocností Osy a zabránit vypuknutí války. Přístup „velkých evropských demokracií“, Velké Británie a Francie, tzv. politika appeasementu (usmiřování agresorů), však vedl spíše k eskalaci problémů a konfliktních situací, jejichž vyvrcholením byl anšlus Rakouska (březen 1938), obsazení československého pohraničí Německem (září 1938), likvidace zbytku Česko-Slovenské republiky (březen 1939) a konečně německý útok proti Polsku a začátek druhé světové války (září 1939).
Idea „jednotné Evropy“ za druhé světové války V prvních válečných měsících a letech, tj. v době velkých německých úspěchů, došlo v projektech, počítajících s tou či onou mírou „evropské integrace“ k jistému posunu – nejaktuálnější se jevily vize a plány představitelů nacistické třetí říše. V první řadě se jednalo o oživení myšlenky „velkoprostorového hospodářství“, by v poněkud jiné, zvrácené podobě; je příznačné, že v zásadě neutrální termín Grossraumwirtschaft nahradily specificky nacistické výrazy jako Grossrau31
integrace.qxd
DĚJINY
7.12.2005
EVROPSKÉ INTEGRACE
12:31
StrÆnka 32
I
mordnung, Grossraumpolitik, Grossraumvolkheit, Lebensraum či Lebensraumwirtschaft. Za účelem realizace těchto představ vznikla v Německu řada nových institucí a organizací; za všechny uveme alespoň Gesellschaft für europäische Wirtschaftsplanung und Grossraumwirtschaft z roku 1939 či Zentralforschungsinstitut für nationale Wirtschaftsordnung und Grossraumwirtschaft z roku 1941. Vzhledem k tomu, že cílem práce není analýza těchto projektů, postačí v této souvislosti konstatování, že se jednalo o pokus o násilnou ekonomickou a politickou „integraci“ Evropy, vycházející z nacistické ideologie; tomu odpovídaly i formy jeho realizace. V jiném ohledu se druhá světová válka stala katalyzátorem nových snah o dosažení „evropské jednoty“ v pozitivním slova smyslu. Politické a hospodářské uspořádání meziválečné Evropy bylo totiž v mnoha případech považováno za jednu z příčin probíhajícího válečného konfliktu. Jakmile se situace na bojištích změnila ve prospěch Spojenců, začali jejich vůdčí představitelé přemýšlet o „evropské budoucnosti“. Jednalo se o úvahy členů úřadujících kabinetů, exilových výborů a vlád a rovněž účastníků hnutí odporu. Právě zde panovala největší kritičnost vůči minulému vývoji i největší ochota ke změnám. V každé okupované zemi bylo hnutí odporu směsicí různých názorových frakcí, rozdělených podle národnostního, územního a ideologického klíče. Třebaže vůdci jednotlivých odbojových skupin úzkostlivě střežili své postavení a svou nezávislost, existovalo cosi jako „obecná filozofie hnutí odporu“: „Neválčíme 32
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
