Etika 2 - zlom :39 Stránka 1 TRITON

Etika 2 - zlom 8.11.2004 1:39 Stránka 1

TRITON


Josef Kořenek Lékařská etika


Josef Kořenek Lékařská etika Tato kniha, ani žádná její část, nesmí být kopírována, rozmnožována, ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. MUDr. Mgr. Josef Kořenek, CSc. ext. vysokoškolský učitel LF UP Recenzovala: PhDr. Olga Baranová, CSc. Filosofický ústav AV ČR

© Josef Kořenek, 2004 © TRITON, 2004 Cover © Renata Ryšlavá, 2004 Vydalo Nakladatelství TRITON s.r.o., Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz ISBN 80-7254-538-8


Obsah

Úvodní poznámka ................................................................................11 Úvod do problematiky .........................................................................13 1 Morálka a etika jako předpoklad lékařského etického přístupu ..........................................................21 1.1 Morálka a etika (terminologické poznámky) .............................................21 1.2 Hodnoty, normy, ideály – součást morálního obrazu člověka a společnosti ....................................................................................23 1.3 K původu mravních hodnot .........................................................................25 1.4 K původu morálky .........................................................................................26 1.5 Morální kategorie..........................................................................................28 1.6 Struktura morálky..........................................................................................30 1.7 Aplikační formy morálky...............................................................................31 1.8 Ke vztahu morálky a práva..........................................................................32 1.9 Ke vztahu etiky a náboženství .....................................................................33 1.10 Ke vztahu morálky, etiky a bioetiky ..........................................................33 1.11 Filozofická východiska etického rozhodování ..........................................34 1.12 Definice etiky ................................................................................................40 1.13 Struktura etiky ..............................................................................................43 2 Lékařská etika ............................................................................................45 2.1 Zdroje lékařské etiky......................................................................................45 2.2 Předmět lékařské etiky..................................................................................49 2.3 Lékařská etika – mravní orientace lékařské praxe ...................................51 2.4 Základní principy lékařské etiky ..................................................................56 2.5 Problematika odpovědnosti v lékařské etice .............................................61 2.6 Etická situace lékaře v rozhodování ...........................................................64 2.7 Etický postoj lékaře vyplývá z jeho morální odpovědnosti......................66 2.8 Etický postoj lékaře neomezuje svobodu jeho osobnosti........................68 2.9 Svoboda jako výzva k uskutečňování dobra v medicíně .........................69 2.10 Epikie – mravní optimalizace našeho jednání a chování......................70

7


3 Komunikace lékaře s pacientem ..............................................................72 3.1 Práva nemocných...........................................................................................76 3.2 Vztah lékaře a pacienta v kontextu právních norem ...............................77 3.3 Ochrana osobních údajů ve zdravotnictví ................................................84 4 Stručný pohled na problematiku některých lékařských oborů .............85 4.1 Lidská reprodukce a medicína.....................................................................85 4.2 Gynekologie a porodnictví ..........................................................................90 4.3 Pediatrie ..........................................................................................................91 4.4 Anesteziologie................................................................................................92 4.5 Chirurgie.........................................................................................................94 4.6 Psychiatrie ......................................................................................................97 4.7 Praktické lékařství..........................................................................................98 4.8 Psychoterapie...............................................................................................101 4.9 Lékařská genetika .......................................................................................102 4.10 Transplantační medicína .........................................................................104 4.11 Problematika intenzivní medicíny ...........................................................105 4.12 Geriatrie ......................................................................................................110 5 Etika v procesu umírání...........................................................................116 5.1 Eutanazie.......................................................................................................118 5.1.1 Pohled na diskuze o eutanazii v naší republice ...................................123 6 Etika klinického výzkumu ........................................................................127 6.1 Etická komise................................................................................................130 6.2 Lékařská etika a ekonomie.........................................................................131 7 Osobnost lékaře – základní prvek aplikované lékařské etiky.............135 7.1 Úvodní poznámky ........................................................................................135 7.2 Obsahové součásti utváření mravní identity osobnosti ........................138 8 Étos ............................................................................................................141 8.1 Etymologické významy a definice..............................................................141 8.2 Étos lékaře ....................................................................................................143 8.3 Kultivace étosu lékaře ................................................................................144 8.4 Komplexní prohloubení étosu lékaře prostřednictvím lékařských stavovských ctností.................................................................145 8.5 Historický vývoj názorů na základní charakteristiky ctností ................148 8.6 Etika ctností v současnosti.........................................................................150 8.7 Kultivace étosu lékaře prostřednictvím lékařských stavovských ctností ....................................................................................152 8.7.1 Úloha poznání.......................................................................................152 8.7.2 Úloha vůle .............................................................................................167

8


8.7.3 Lékařské stavovské ctnosti – morální ideál lékařské praxe ...........173 8.8 K étosu lékaře v současnosti......................................................................176 8.8.1 Étos lékaře jako symbol principu soudržnosti obsahu lékařského poslání v postmoderním světě.......................................183 8.8.1 Étos lékaře jako symbol prožívání osobního postoje......................184 9. Aktuální závěrečná poznámka .............................................................186 10 Přílohy .....................................................................................................188 10.1 Hippokratova přísaha ..............................................................................188 10.2 Etický kodex České lékařské komory......................................................189 10.3 Práva pacientů ..........................................................................................193 10.4 Úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy....................196 10.5 Deklarace práv počatého dítěte ............................................................206 10.6 Charta práv dětí v nemocnici .................................................................209 10.7 Etika genetických aspektů v intenzivní medicíně .................................210 10.8 Helsinská deklarace Světové lékařské asociace...................................214 10.9 Deset důvodů, proč jsem proti eutanazii..............................................220 10.10 Terminální odpojování od ventilátoru v intenzivní péči ....................222 10.11 Madridská deklarace schválená Světovou psychiatrickou asociací v Madridu 25. 8. 1996 ...........................................................232

9


Úvod do problematiky

Etika je vědecká disciplína, jejímž objektem je mravnost. Morálka je představována systémem pravidel a norem, které určují chování a jednání lidí. Každý obor lidské činnosti má svou morálku, má ji také lékařství. Někdy se mluví i o deontologii. Slovo pochází z řeckého deon – povinnost. V minulosti byla označována etická učení jako nauky o povinnostech. Etika je součástí filozofie a jako filozofická disciplína pochází již z dob Aristotelových. Řecký filozof Aristoteles rozlišoval v lidské činnosti teoretickou činnost, kterou nazývá poznáním, a praktickou činnost (jednání a tvořivost), kterou nazývá konáním. V etice jde o praktickou činnost, proto lze etiku označit jako praktickou filozofii. Poznání a chtění jsou základní úkony lidského intelektu a jsou spolu spojeny. Chtění podmiňuje uskutečnění poznání, poznání podmiňuje určitost chtění. Protože vůle je vždy už konkrétní vůlí, probíhá poznání ve znamení určitého zájmu. V souvislosti s lidským jednáním je významná otázka lidské svobody. Vnější svoboda je svoboda osvobozená od vnějšího nátlaku, vnitřní svoboda znamená pak odpovědné sebeurčení. Vnitřní svoboda se může stát skutečností, jestliže se rozum sám od sebe může stát praktickým rozumem, tzn. pokud se nezávisle na empirických motivech libosti a nelibosti prosadí jako dostačující určující důvod vůle jednajícího člověka. A to se děje, pokud rozum stanoví morální zákony. Aristoteles rozlišuje praktický rozum od teoretického. Praktický rozum řeší otázku „co mám konat?“. V etické oblasti nazýváme tento praktický rozum svědomím. Jestliže mluvíme o morálním dobru, morálním zlu nebo o morálním a nemorálním jednání, máme na mysli shodu a neshodu jednání člověka s jeho svědomím a s ohledem na morálku společnosti. Morálka určuje společensky žádoucí a nežádoucí jednání, a tak usměrňuje chování člověka ve společnosti. Jde vlastně o definované přesvědčení, že určité věci jsou správné a jiné věci jsou nesprávné. Je to vlastně schop13


J O S E F KO Ř E N E K / L É K A Ř S K Á E T I K A

nost rozeznat dobré od zlého. Jistě v tom velmi pomáhá kultivované svědomí rozeznávajícího člověka. Podle tohoto rozeznávání dobra od zla se vytvářejí mravní vztahy, což jsou postoje jedince k sobě, k druhým lidem, ke společnosti. Morálka své požadavky určitým způsobem zdůvodňuje, a tak vznikají mravní normy, které jsou určovány jednak svědomím člověka a jednak veřejným míněním. Tím se právě morálka a také profesionální lékařská morálka liší od práva, které také usměrňuje činnost lidí ve společnosti, ale tím, že nařizuje. Právní normy jsou ve společnosti jednotné a jsou veřejně definovány. Tyto právní normy poměrně přesně stanoví povinné chování i nepříznivé důsledky spojené s jejich porušením. Řízení, které hodnotí porušení právní zodpovědnosti před vynesením právní sankce, má veřejný charakter, a proti tomuto rozhodnutí jsou možné opravné prostředky. Lékař se ve své profesionální činnosti musí samozřejmě řídit právními normami. Často se setkáváme s termínem, že lékařský zákrok byl proveden „lege artis“. Musíme si však uvědomit, že termín „lege artis“ = podle pravidel umění, nikoliv zákona, i když prakticky se to chápe jako synonymum. Často však lékař s právními normami nevystačí, poněvadž se právní normy obvykle podstatně opožďují za praxí moderní medicíny, a proto se musí lékař opírat o etické normy. A protože morálka není tak striktní jako právní normy, zvyšuje se mimořádným způsobem odpovědnost lékaře. Společnost zavazuje lékaře k mnoha právně nesankcionalizovaným morálním povinnostem, právě na základě rychlého rozvoje technických možností a lékařské vědy, kdy lékař musí zaujímat postoje k novým, nečekaným etickým problémům. Morálka se vyvíjí, propracovává své mravní cíle, hodnoty a normy. Každý člověk vnímá morální schéma společnosti, ve které žije. Kromě toho si buduje své subjektivní mravní schéma a svůj vlastní systém hodnot. Lékař navíc obohacuje tento mravní systém své osobnosti o etické principy, které mají stálou hodnotu a obecnou platnost v kterékoli společnosti, které tradičně regulují postoje a chování lékařů a do určité míry i prestiž, úctu a vážnost, jaké se u veřejnosti těší lékařské povolání. Mezi tyto etické principy patří některé charakterové vlastnosti, lidskost, moudrost, obětavost, čestnost, odpovědnost. A také lze zde vzpomenout na etickou motivaci pro lékařské jednání, smysl pro ochranu pacienta, lásku a sympatie k nemocnému. 14



Vidíme, že nelze nahlížet na etiku ani na morálku bez společenských aspektů. A zde nesmíme opomenout oblast nazývanou společenská atmosféra a označovanou též jako veřejné mínění. Společenská atmosféra, veřejné mínění – mohou být pro něco anebo proti něčemu, něco podporovat či potlačovat. Je to pochopitelné, protože zdraví je velmi cenná hodnota člověka a veřejnost sleduje počínání lékařů a hodnotí je. Již ve starověku se lékaři řídili etickým kodexem, který představovala Hippokratova přísaha. Jak se vyvíjí vědecké poznání, vyvíjí se i potřeba etické reflexe a praktický výkon lékařského povolání se řídí etickými kodexy definovanými a přijatými lékařskými profesními sdruženími – komorami. Nesmíme však podléhat časté pojmové záměně či sdružování pojmů, kdy jsou základní pojmy jako etika, morálka, svědomí a právo téměř libovolně používány. A navíc se často vnímá právní norma jako subjektivně závaznější než mravní norma. A tak není daleko k nebezpečí, že by etika byla vnímána jen jako jakási luxusní konvence nebo sportovní fair play, a to ještě pouze pro některé situace. Studium lékařské etiky má tedy nejen informovat o problematice oboru, ale také pomáhat probouzet etické vědomí, abychom se dovedli ptát, především co je dobré, a tedy etické pro pacienty, a nepřemýšlet tolik o tom, jak si obratně počínat, abychom se nedostali do kontradikce s právními normami. Jistě, právní normy jsme povinni dodržovat, ale etické jednání stojí výše než pouhé dodržování platné vyhlášky. Rozvoj a intenzivní pokroky v lékařských vědách přináší do medicíny a zdravotnictví nové etické problémy. Nelze přirozeně použít všechno, co věda nabídne. Rozhodujícím principem je prospěšnost nemocnému člověku ve smyslu stále platícího „především neškodit“ – primum non nocere. Je tedy skutečností, že ve svém poznání pronikla lékařská věda na úroveň molekul a genů. A proto je také jedním z úkolů lékařské etiky, aby se lékař naučil kriticky posuzovat své schopnosti a hranice svého vyšetření. Aby dovedl nemocnému poskytnout vše potřebné v léčbě, i když pacient jistě nemůže posoudit, zda dostal opravdu to, co dostat má. Aby pečlivě zvážil, zda vyšetření a lékařský zákrok přinese nemocnému efekt, nebo ho naopak spíše zatíží či dokonce ohrozí. Dnešní technicky zdatná medicína vede k určitému odlidštění, a tak je pacient často vnímán přes obrazovky přístrojů. A přes odpovídající účin15



nou léčbu se může zapomínat na celkový rozměr a hloubku lidské existence vyšetřovaného a ošetřovaného nemocného. Z toho je vidět, že cílem moderní lékařské etiky není jenom výčet vědomostí, ale také celoživotní výchova k maximální odpovědnosti, lidskosti a životní moudrosti. My lékaři vnímáme jako každý jiný člověk, máme také své běžné lidské chyby. Svou profesi se musíme mnoho let učit, než dosáhneme potřebných vědomostí a dovedností. A musíme se stále snažit potlačovat své sklony k nevhodnému jednání, aby naše lékařská etika vyrůstala z lidského přístupu a vysoké profesionality. Medicína je totiž šancí oslovit tento svět, doslova okouzlit tento svět přístupy, které nekonečnou snahou o neokázalý vztah k nemocnému ukazují, že lidská vstřícnost a pochopení jsou silou, která pomáhá vyvádět zklamané lidi, nevěřící v lidskou solidaritu, nejen z tělesných bolestí, ale i z duševního utrpení. Tato reálná příležitost vyplývá z naší možnosti vstupovat do osobního příběhu nemocného a pomáhat mu ve vzájemné důvěře nacházet nový postoj i ve svízelných fázích jeho života.

Péče o zdraví a etické souvislosti Medicínu lidská společnost vnímá tak, že zvládáním nemocí přispívá k rozšíření možností člověka. Na jedné straně jsou patrné snahy učinit medicínu výnosnější cestou tržních mechanismů. Na druhé straně se cítíme snahou trhu ohrožení. Cítíme, že by mohlo dojít k narušení základních hodnot medicíny, které zkoumalo a definovalo mnoho autorů. Uveďme závěry mezinárodního týmu vedeného odborníkem v bioetice D. Callahanem, kde jsou základní cíle medicíny definovány: 1. Prevence chorob a poranění, podpora a udržování zdraví. Je stále více vnímána realita, že medicína není pouze schopna zachraňovat a ošetřovat nemocné, ale prevencí nemocí a podporou zdraví prospívá jak ohroženým jedincům, tak i klinické medicíně a veřejnému zdravotnictví. 2. Úleva od bolestí a strádání způsobených nemocí. Už v historii medicíny poznáváme, že poskytovat úlevu od bolestí patří k hlavním úkolům lékaře. Stejně je tomu i v pokročilém biotechnologickém klimatu současného světa, kdy však také zakoušíme zkušenost, že někdy je i ta nejdo16



konalejší lékařská péče v koncích. Zde si lékaři i zdravotničtí pracovníci uvědomují existenci vlastních hranic: že celý život nelze ovládat prostřednictvím medicíny. Možnosti medicíny jako oboru jsou právě tak omezené, jako možnosti lidských bytostí, kterým slouží. 3. Péče o nemocné a jejich uzdravování. Péče o ty, kteří nemohou být uzdraveni. Péče o nemocné má respektovat celistvost lidské bytosti. A to i v případech nemocí, které jejich nositele výrazně omezují. 4. Odvrácení předčasné smrti a zajištění klidného umírání. Znamená to, umožnit mladým lidem zestárnout a starším co nejvhodněji pomáhat, aby jejich závěr života byl co nejpříjemnější a nejdůstojnější. Současná medicína neučinila ovšem problém smrti jednodušším. Přístrojové a lékové vybavení moderní medicíny přivádí lidskou společnost k nutnosti vypracovat mravní a lékařská kritéria pro možnost zastavení léčby u nemocných v terminálním stadiu. V publikovaném projektu „Cíle medicíny, hledání nových priorit“ jsou tyto uvedené cíle podrobně vysvětleny. Dále je poukázáno, že východisko snahy o zlepšení zdravotních systémů začíná u zajištění solidní úrovně primární a akutní péče. Dále tento projekt obsahuje i úvahy o dalším rozvoji medicíny. Bez ohledu na geografické hranice a politické bariéry by se měla medicína snažit dosáhnout následujících hodnot: 1. Medicína by měla být zásadová a sama organizovat svůj profesionální styl. Medicína se nevyhne trvalému dialogu s lidskou společností, poněvadž pro ni pracuje a tvoří. Neměla by se nechat nasměrovat jen do pozice námezdní společenské vrstvy. Z naslouchání impulzů od lidské společnosti by měla vytvářet své výzkumné priority, dále prohloubit svůj humánní přístup k životu a respektovat všechny jeho projevy. 2. Zdrženlivost a rozvážnost medicíny Tento rozvážný a zdrženlivý postoj přirozeně vyrůstá ze zkušenosti medicíny, že její ovlivňování choroby neučiní člověka nesmrtelným, ale že mu může rozhodujícím způsobem pomoci prožít náš omezený počet let co nejzdravěji.

17



3. Cenová dostupnost medicíny Přes rostoucí nákladnost zdravotnické péče nesmí medicína ztratit smysl trvale udržovat určitou cenovou dostupnost své péče. Akcelerace nových a dražších diagnostických a léčebných postupů nesmí vést k omezování základní a cenově dostupné péče pro nemocné. 4. Medicína by měla být sociálně citlivá, spravedlivá a rovnoprávná Překonat pokušení rostoucí poptávky části veřejnosti k rozvoji drahé péče dostupné jen některým lze jedině moderními dostupnými přístupy v diagnostice a léčení pro potřebné nemocné. Tento paradox – drahá medicína omezenému počtu lidí a kvalitní medicína i pro sociálně slabší lze zušlechtit etickými přístupy. Sociálně spravedlivá medicína jistě neodmítá ty, kteří si mohou zaplatit adekvátní tržní cenu, ale především se snaží být dostupná i ostatním vrstvám lidské společnosti. Tento sociálně spravedlivý přístup medicíny však musí mít větší podporu v oblasti zdravotní politiky u jednotlivých vlád a jejich ekonomik. Musíme také vytrvale poukazovat na skutečnost, že zdraví lidí je významnou individuální i veřejnou hodnotou a že péče o něj je potřebnou kladnou společenskou povinností každého jedince. Tato osobní zodpovědnost každého člověka je realizována snahou o zdravý životní způsob a o redukci nebo úplné odstranění zvládnutelných rizikových faktorů. Je tedy vidět, že na zvýšení celkové úrovně zdraví se podílí nejen zdravotnictví, jak snižováním nemocnosti (přidává životu zdraví), tak snižováním počtu předčasných úmrtí (přidává životu léta), tak i ostatní občané posilováním a rozvojem zdraví (přidávají život létům). Odborní pracovníci ve zdravotnictví mohou svou kvalitní odbornou péčí, uskutečňovanou s humánním akcentem, přispět ke zvýšení účinnosti, hospodárnosti i kvality zdravotnických služeb. K etickým souvislostem v péči o zdraví však také patří, že nelze přehlížet pocit nespokojenosti se svým povoláním u mladších, ani u starších lékařů. Příčinou není jen pocit přetíženosti, ale především halasné sliby politiků o možnostech medicíny a především jakési možnosti jejího bezplatného zneužívání. Lékaři se snaží bezesporu pomoci všem, kteří pomoci potřebují, avšak jako marné spatřují své úsilí v prostředí ekonomicky 18



nezajištěného provozování jak nestátních zdravotnických zařízení, tak zařízení i jiného typu. A tuto snahu lékařů, často hraničící s fyzickým i psychickým vyčerpáním, doprovází nepřátelský postoj médií, která daleko méně uvádí klady ve zdravotnických zařízeních, ale naopak každou skutečnou, ale bohužel i domnělou chybu zeširoka a často zkresleně publikují. Média by měla věnovat spíše také pozornost skutečnosti, že lékařům se podsouvá odpovědnost za řadu věcí, které nemohou ovlivnit. Lékaři dávají k dispozici své vědomosti získané v pregraduálním i postgraduálním náročném studiu, dále své zkušenosti, obětavý přístup v době odpočinku jiných a právem očekávají nejen odpovídající mzdu, ale i ochranu před nerozumnými požadavky nemocných a tlakem médií. Značné pracovní vypětí a oprávněná nespokojenost s výší výdělku patří jistě k podstatným příčinám nespokojenosti lékařů. Dalšími faktory jsou: nesnáze s financováním stále nákladnějších postupů, rostoucí administrativní zatížení, i tlak veřejnosti, která se domnívá, že medicína může zvládnout všechno. U lékařů tím vzrůstá emoční zátěž, nezřídka stresové situace poškozují jejich zdraví, ale také rodinný život. Nároky na lékaře se stále zvyšují, ale jejich finanční ohodnocení zaostává za jinými vysoce kvalifikovanými profesemi. Tyto rostoucí požadavky nemocných i celé společnosti nejsou kompenzovány satisfakcí ve formě vyššího výdělku. Nízké mzdy jsou zdrojem oprávněných zklamání hlavně u začínajících lékařů a u lékařů pracujících v nejvíce finančně regulovaném nemocničním prostředí. Celá mimozdravotnická veřejnost si souhlasně notuje jak s politickou scénou, tak i všemocnými médii, že lékařská profese je záslužné poslání, ale konkrétně se k lékařům i zdravotnickým pracovníkům chová nedůstojně, poněvadž politici stále pod vidinou volebních preferencí slibují široké veřejnosti to, co není reálné v péči o nemocné udělat. Někdy se na politické scéně ozve rozumný hlas, že naše zdravotnictví je na světové úrovni. Ale už nenásleduje snaha ocenit tuto kvalitu lékařské a zdravotnické práce. Spousta lékařů i sester pracuje obětavě i za podmínek nedostatečného finančního ohodnocení. To ukazuje, že jsou ještě spokojeni se svou profesí, ale oprávněně nemohou být spokojeni s podmínkami jejího výkonu. Lékaři se snaží v každodenní praxi stále uplatňovat hlavní etický princip – princip beneficence – jednat v nejlepším zájmu nemocného. 19



Média by měla zřetelně, opakovaně a skutečně pravdivě informovat celou naši společnost, že lékaři i sestry se snaží altruisticky poskytovat tu zdravotní péči, kterou mají k dispozici, ale že jedině politici a pak management rozhodují právě o tom, která péče o nemocného je dostupná, a tedy je k dispozici – aby ji lékař s ostatními zdravotnickými pracovníky kultivovaně uplatňoval u svých nemocných.

Literatura: BLAHOŠ, J. Metamorphoses medicinae. Zdravotnictví v České republice 3, 2000, č. 1–2, s. 2–5. CALLAHAN, D. (ved. projektu). Cíle medicíny, hledání nových priorit. Praha: MZ ČR a IPVZ, 1997. HOLČÍK, J. Východiska řízení zdravotní péče (4. část). Cíle medicíny, péče o zdraví a zdravotnictví. Vedení lékařské praxe, 1998, č. 1, s. 7–16.

20


1

Morálka a etika jako předpoklad lékařského etického přístupu

1.1 Morálka a etika (terminologické poznámky) Internacionální termíny morálka, morální, jsou odvozeny od latinského mos, znamenajícího zvyk, obyčej, mrav, řád, pravidlo, zásada. Morálku vnímáme jako společensky preferované psané i nepsané normy, které tvoří soubor informací obsahující požadavky na chování člověka. Morálka označuje morální stav mysli, jedince nebo komunity. Měřítkem morálky je shoda či neshoda s vlastním svědomím. Proto je morálka individuální kategorie. Základním zdrojem židovsko-křesťanské morálky je „Desatero“. Je to soubor základních etických norem obsažených v knihách Starého zákona. Jejich přestoupení, jako porušení Božího zákona, je hodnoceno jako hřích. Naopak zdokonalené mravní jednání člověka je hodnoceno jako ctnostné. Je nutné si uvědomit, že morálku nelze jen vyžadovat, ale že pro ni musíme všichni vytvářet prostor nejen vzděláváním a výchovou, ale i svým osobním jednáním podporovat existenci a fungování všeobecné morálky. I když se morální kodexy v různých zemích a v různých epochách výrazně liší, nelze přehlédnout jejich společný základ spočívající v normách a hodnotách, jejichž nedbání by devastovalo život společnosti a základ její existence, tj. důvěry. V současné společnosti někteří myslitelé tvrdí, že se lze obejít bez morálky a etiky, ale i nadále žádají od člověka odpovědnost, ale právě bez normy, svědomí, intelektu a svobody vůle. Mravnost představuje spíše pozitivní kladný morální stav, individuálně prožívanou morálku. Mravnost je podstatnou stránkou lidské kultury, velkou humanistickou hodnotou, která pozvedá člověka, vzbuzuje a rozvíjí v něm lidskost.

21



Živá empirie lidstva nás přesvědčuje, že mravnost je pro člověka nenahraditelným kompasem, který mu umožňuje účinně se orientovat v osobním i společenském životě, zaujímat humánní stanoviska k projevům duchovního života i sociálního bytí společnosti. Mravnost v nejvšeobecnější humanisticko-etické podobě můžeme charakterizovat jako dobrotu, jako způsobilost konat dobro. Ve své podstatě je mravnost projevem složitého vnitřního světa člověka, hlubokou duchovní integritou vlastního sebeuvědomění ve spojení s vlastním chováním a skutky, se vztahem k jiným lidem a lidské činnosti. Mravnost je integrující hodnotou a podstatnou součástí regulativního systému lidského života ve vztahu k jiným lidem a ke společnosti. Měřítkem mravnosti jsou normy, které si nárokují obecnou platnost. Mravní norma syntetizuje duchovní a praktické stránky morálky. Mravní norma reguluje nejen vnější, ale i vnitřní motivační stránku lidského chování a mravních vztahů. Mravní norma pomáhá přetvářet vnitřní postoje člověka, jde o kreativní, hluboce subjektivní proces ve vědomí osobnosti. Mravnost je tedy společenská kategorie reprezentovaná společně uznávaným minimálním morálním kodexem, který je prostorem pro rozvoj základního morálního étosu společnosti. Morálnost znamená mravní cítění, morální zásady, dodržování a respektování mravních norem. Moralita pak neznamená morálnost, ale určitý konkrétní morální názor, výrok, sentenci, často se záměrem poučit. Název etiky jako teorie společensky reflektované morálky a mravnosti se odvozuje od řeckého ethos, znamenajícího zvyk, mrav. Etymologický význam slova morálka je shodný s etymologickým významem slova etika. Název etika a filozofická disciplína, kterou označuje, jsou výtvorem Aristotelovým. Podle Aristotela je naukou o dobrých charakterových vlastnostech, tj. o lidských ctnostech, a tyto ctnosti se získávají návykem. Mravní ideál, který je dílem našeho poznání, naší vůle i našeho citu, se tak stává nejvyšší autonomní normou.

22



1.2 Hodnoty, normy, ideály – součást morálního obrazu člověka a společnosti Je známo, že události, situace a vztahy kolem nás neexistují nějak nahodile, ale mají pro nás určitou cenu, význam a hodnotu. Problematika hodnot, norem i ideálů je diskutována v nejrůznějších oblastech lidského života. Každý člověk hledá řád, člověk potřebuje řád. A je jisté, že základní podmínkou tvorby a lidského štěstí je svoboda. Svobodu a determinovanost, bez níž by nebylo řádu, nestavíme však do protikladu, ale spatřujeme v nich dva vzájemně se doplňující póly, v jejichž oscilačním poli bude svobodný člověk svůj řád hledat. V běžném každodenním životě při kontaktu se svým okolím vidíme, že naše poznání je současně hodnocením. Poznatky jsou doménou intelektu. Hodnotou v nejširším významu slova rozumíme vše, co má pro nás nějakou cenu. Hodnotu lze objasnit z nejrůznějších pohledů. Jednak, že hodnoty jsou obsaženy přímo ve věcech, nebo že my sami hodnoty vytváříme. A hodnoty, jako svoboda, řád, život, spolupráce, solidarita, pravda, krása, láska, přátelství, rodina, jaksi existují jako ideální projekty možností lidského života, a tato jejich existence vyplývá z obecné struktury bytí člověka v přírodě, společnosti a dějinách. A my je pouze odhalujeme, objevujeme, interpretujeme (zkresleně nebo dobře), a tak je na nás, jestli je uznáváme nebo neuznáváme, a existující události a věci kolem nás, v jejichž světle tvoříme, oceňujeme a hodnotíme, a tím vytváříme podle nich svůj osobní model toho, o co chceme usilovat, co naopak chceme ignorovat či potlačovat, čili model toho, jak chceme žít. Dobře si uvědomujeme, že hodnoty nemají sílu zákona, k jednání nás tedy nenutí, pouze vyzývají, nabádají a inspirují. Současný svět se svým relativismem jako by popíral existenci hodnot. Můžeme sice připustit, že se mění volba hodnot, ale dobře víme, že se nemění hodnoty samy. Naopak trvají i hodnoty, které jsou opomíjeny, záměrně diskreditovány, zapomínány. I pluralitní demokratická společnost, nemá-li se rozpadnout vlivem iracionálních sil, potřebuje stále poukazovat na hodnotový systém. Spousta správně uvádí, že každá hodnota však nemusí být normou, protože mezi hodnotou a normou je rozdíl svědčící o napětí mezi konkrétním chováním člověka a představou, kterou má o tomto konkrétním projevu člověka, a kterou tedy toto reálné chování hodnotí. Norma je tedy před23



stava, kritérium či zákon, který určuje formu projevu. V tomto pojetí je hodnota kvalitou, která byla realizována. Jaký je tedy vzájemný vztah mezi poznatkem, normou a hodnotou? Poznatek je konstatování toho, „co je“. Tím se liší od normy, která nevyjadřuje žádný poznatek, ale je imperativem, protože vypovídá o tom, „co být má“. Z hlediska sémantického považujeme proto pojmy poznatek a norma za souřadné, vzájemně se vylučující. Norma není poznatkem, stejně jako poznatek není normou. Oba pojmy – poznatek i normu – lze chápat jako druhy hodnot. Hodnota se mi jeví jako zkoncentrovaná zkušenost a reálná síla v rozvoji lidské společnosti, která reflektuje na jedné straně potřeby člověka a na druhé straně jeho touhy, přání a ideály, kterými člověk přesahuje hladinu svých aktuálních potřeb, a tím i horizont své současnosti. Mravní ideál se mi pak jeví jako základna k překonání dynamického napětí osobních, konkrétních a aktuálních potřeb člověka ve vztahu k jeho duchovní a nadčasové orientaci. Vznik ideálu vidím pak v hodnotícím procesu – jako osobní normu vznikající na základě životní zkušenosti nebo představy osobní dokonalosti, kterou si lidská bytost vybírá nebo tvoří, se kterou se intelektuálně a emocionálně identifikuje. Prostřednictvím mravního ideálu realizujeme svá předsevzetí a představy v dynamické součinnosti svých intelektuálních volních a emocionálních schopností. Z tohoto pohledu jsou pak poznatky i normy jako druhy hodnot prostředkem k realizaci mravních ideálů. Mravní ideál se tak stává nejvyšší autonomní normou, která je dílem našeho poznání, naší vůle i našeho citu. Mravní ideál obecně je nejen výzvou k hledání místa člověka ve světě, ale i možností uchopení naší existence v rozměru plnohodnotného lidství. Frankl uvádí, že lidská existence se ve své nejhlubší podstatě vyznačuje svým sebepřesahem, „sebetranscendencí“. Tím myslí základní antropologickou skutečnost, že člověk vždy odkazuje mimo sebe na něco dalšího, co už není on sám. A pouze v té míře, v níž člověk takto sám sebe přesahuje, také sám sebe uskutečňuje: ve službě nějaké věci nebo v lásce k jinému člověku. Jinak řečeno: člověk je cele člověkem vlastně jen tam, kde se plně věnuje nějaké věci, kde je plně oddán druhému člověku. Franklovo pojetí mravního ideálu kontrastuje s – v současnosti přítomnou – redukcionalistickou definicí hodnot, která v hodnotách vidí jen reaktivní výtvory a obranné mechanismy. 24



Janát spatřuje obsahové naplňování etických otázek hodnotové orientace lidského nitra ve vytrvalém hledání smyslu lidské existence v transcendentní naději, spíše než v hektické seberealizaci, jež zrychleným tempem vybydluje člověku svěřený okruh jsoucího. Dále uvádí, že objektivistický racionalismus současnosti tenduje k vyprázdnění smyslu anihilace mravních hodnot v monetaristickém ovzduší. Osobně vnímám rozšiřující se morální relativismus naší doby jako výzvu, abychom mluvili řečí lásky, ne řečí frází, intolerance a nepochopení problémů, které přináší nemoc pro člověka. Právě naše komunikace s nemocným má být procesem jednak stále se obnovující pozornosti pro jeho potřeby, rovněž našeho osobního odklonu od přítomného sobectví v našem životě a také výsledkem našeho otevřeného srdce, očí i uší pro nejrůznější podoby bolesti našich nemocných.

1.3 K původu mravních hodnot Jsou mravní hodnoty nezávislé na lidské zkušenosti, nebo jsou lidskými produkty? Každý člověk má nějaký názor na to, který z těchto předpokladů je ten správný. Rozpor ale není – jak se všeobecně soudí – mezi věřícími a ateisty. Je mezi transcendentalisty, kteří věří, že morální pravidla existují nezávisle na lidské mysli, a empiriky, kteří je považují za umělou konstrukci myšlení. Wilson vidí rozhodující obrat metafyzického myšlení ve volbě mezi náboženským a ateistickým přesvědčením a ve volbě mezi mravně transcendentálním a empirickým přesvědčením. Wilson usuzuje dále, že mravní transcendentalista, který věří, že morálka je nezávislá, může být buď ateista, anebo může uznávat existenci Boha. A také mravní empirik, který je přesvědčený, že morálka je výhradně lidským výtvorem, může být buď ateista, anebo věřící v božského stvořitele – i když ne v podobě zákonodárného Boha v židovsko-křesťanském smyslu. Wilson možnosti volby týkající se původu morálky stručně shrnuje následující argumentací: buď věřím v nezávislost mravních hodnot, ať pocházejí od Boha nebo nikoliv, nebo věřím, že mravní hodnoty mají původ v lidech samotných, existence Boha je samostatnou otázkou. V dějinách morální filozofie vidíme, že se teologové i filozofové snaží 25



obhajovat morálku prostřednictvím transcendentalismu. Hledají zdroj, původ a definici přirozeného zákona, který by obsahoval nezávislé principy mravních zásad odolávající všem pochybnostem a kompromisům. Křesťanští teologové, v duchu nauky Tomáše Akvinského v jeho Summa Theologiae, vidí v přirozeném zákonu výraz Boží vůle a závaznou povinností lidí je cíleným uvažováním jej objevit a hlavně ho zpřítomnit v každodenním životě. Také ateističtí filozofové s transcendentálními sklony vidí přirozený zákon jako soubor tak pevných principů, že jsou každému rozumnému člověku zcela samozřejmé, ať už je jejich prapůvod jakýkoliv. Jiný je empirický pohled, který nahlíží na morálku jako na druh chování, které je ve společnosti všeobecně natolik upřednostňováno, že ho můžeme definovat jako určitý principiální kód, který tlumočí mravní city závislé nejen na dědičných sklonech v duševním vývoji, ale také na biologických procesech lidského myšlení. Morální argumentace probíhá v jazyce filozofie a teologie, ale empirický pohled vyrůstající z biologických zdrojů morálního chování a vysvětlení jeho materiálních počátků a dispozic může přispívat k možnosti tvorby etického konsenzu. Wilson uvažuje, že volba mezi transcendentalismem a empirismem bude formou boje o lidské duše příštího století.

1.4 K původu morálky Je třeba připomenout, že se v současné situaci, když se mluví o morálce, často objevují některá nedorozumění. Jedním z nich je, že morálka je už svou podstatou nepřátelská životu a jeho radostem, a tedy že jde o cosi zastaralého. Druhým nedorozuměním bývá, že se problematika morálky redukuje jen na oblast lidské sexuality. A třetím nedorozuměním je současné hodnocení, že morálka je sice věcí pozitivní, ale úroveň jejího reálného fungování se snižuje. Jaká je naše situace? Musíme stále zaujímat postoje vůči měnícím se konkrétním okolnostem. Kritéria, ze kterých mají vycházet naše postoje, se však nemění. Jsou totiž základní morální postoje, základní vědomí o dobru a zlu, tedy touha po dobru a náklonnost ke zlu. A morálku není možné konstituovat bez akceptování historických kulturně-antropologických souvislostí a imperativních hodnotových vztahů k lidskému životu. 26



Feber vymezuje morálku jako mravní svět člověka. Mravnost vnímá jako jeden z projevů lidské subjektivity a vymezuje ji jako schopnost a nutnost neustále volit mezi dobrem a zlem. Základní kategorií mravnosti je autonomie, která dělá z člověka subjekt, neboli osobnost. Podstata morálky se proto ve vztahu k subjektu může projevovat dvojím způsobem: 1. jako souhrn platných mravních norem v dané společnosti, a tedy jako vnější tlak; 2. jako vnitřní tlak vycházející z vlastního pojetí dobra. Z tohoto dvojakého charakteru morálky lze odvodit i psychické mechanismy, kterými se morálka prosazuje v chování člověka: • vnější, konvencionální morálka se prosazuje prostřednictvím studu a strachu; • vnitřní, autonomní morálka se prosazuje prostřednictvím svědomí. Ve vývoji mravního vědomí člověka lze vyčlenit tři hlavní etapy: 1. předmorální etapa, kdy se jedinec řídí svými egoistickými motivy; 2. etapa konvencionální morálky je charakterizována orientací na normy a požadavky určené z vnějšku; 3. etapa autonomní morálky orientovaná na stabilní vnitřní systém zásad. Tyto tři jednotlivé etapy se ve vývoji mravního vědomí nevylučují, ale tvoří určitou dynamickou strukturu, jejíž vývoj je individuální, stejně jako je individuální, která etapa je určujícím prvkem mravního vědomí, což odpovídá odlišným typům osobnosti. Pod pojmem morálky rozumí Feber něco pozitivního, jako pochopení společenské a lidsky-kosmické odpovědnosti za vlastní činy. Pouze společensky, lidsky a do světa začleněné pozitivní jednání je morální. Uvádí dále základní etické hodnoty či ctnosti – především úctu k člověku a k jeho životu, lásku a spravedlnost. Požadavek morálního vzdělání (aby nedocházelo k etické nevědomosti) si klade za cíl, aby nedocházelo k nesprávnému posunu hodnot u člověka nebo k neschopnosti člověka zvládnout své špatné sklony. 27



1.5 Morální kategorie Tyto kategorie vyjadřují mravní hodnocení lidského chování. K nejvýznamnějším morálním kategoriím patří dobro a zlo, spravedlnost a nespravedlnost, čestnost a nečestnost. Dobro a zlo Dobro oceňujeme jako nejvyšší morální kategorii. Dobro je tedy hodné následování, zatímco protipólná kategorie – zlo je hodné odsouzení. Starověký hédonismus vnímal libé požitky jako dobro, utrpení pak označoval za zlo. Později se z tohoto ideálu příjemnosti stal ideál prospěšnosti (utilitarismus), který jako dobro chápe to, co žití prospívá a zlem pak to, co mu škodí, ať už je to příjemné nebo nepříjemné. Pramen dobra můžeme hledat v lidské touze po radosti a štěstí. Teorie sledující pouze osobní blaho jsou egoistické, na rozdíl od altruistických, které nevylučují blaho jedince, ale vylučují, aby tento jedinec jednal na úkor druhého. Guardini definuje dobro jako nekonečný obsah v dokonalé jednoduchosti. Dále vnímá dobro jako výzvu. Teologové nacházejí zdroj dobra v Bohu. Kant hodnotí jako dobro to, co odpovídá bezpodmínečně příkazu morálního zákona (kategorického imperativu), vloženého do každé rozumné bytosti. Bez stanovení mravního cíle, jako určitým způsobem pojímané cílové hodnoty dobra, nemůže člověk ani existovat. Hodnota dobra si podřizuje vědomí osobnosti a svou motivační silou ho sjednocuje. Guardini vidí v konání dobra skutečnou tvorbu. Zdůrazňuje především individuální odpovědnost v této oblasti, protože uvádí, že dobro se neuskuteční, jestliže je nevykonám já. V podobě různých situací se na nás svět obrací s výzvou, abychom ho v mravním jednání dohotovili. Dotvořili tím, že do něho vhněteme dobro. Tvůrčí síly člověka se osvědčily v umění, v ekonomice, ve výrobě i v politické činnosti. Neztrácejme šanci vidět v mravním jednání opět tvořivou aktivitu a znovu ji oživovat živými mravními silami. Mravně jednat znamená tedy něco vytvářet ve skutečném životě. Mravnost není něco zvláštního vedle jiných věcí. Její látkou je celá skutečnost (Guardini). 28



Moderní racionalita zbavuje problém dobra a zla jeho osobně morální naléhavosti tím, že tento problém traktuje na základě jakéhosi obecného konsenzu, a Janát dále sděluje, že vůči dobru a zlu se lidská bytost nachází v situaci hledání, porozumívání a rozhodování. Tuto situaci velmi dobře vystihuje Solženicynova metafora, že „dělící čára mezi dobrem a zlem protíná srdce každého z nás“. Mravní dobro definujeme ve vztahu k člověku jako to, co je důstojné pro člověka. Spravedlnost a nespravedlnost Kategorie spravedlnosti (lat. iustitia) je úzce spjata s pojmem právo a s jeho opakem – bezprávím. Velmi často se spravedlností rozumí mravní požadavek, aby jednání bylo ve shodě s právem. Spravedlnost je tak pojmem relačním. Harvánek cituje, že Aristoteles rozlišuje spravedlnost podílnou (geometrickou, distributivní), která přiděluje nestejným různě (máš větší majetek, plať větší daně, víc platíš, měj více občanských práv) a spravedlnost směnnou (aritmetickou, komutativní), která odhlíží od rozdílů a snaží se i o ekvivalenci (zejména v oblasti tržních vztahů). Vidíme tedy, že morální kategorie spravedlnost a nespravedlnost jsou konkrétnější než kategorie dobra a zla, a navíc poměřují více jevů, např. poměr mezi právy a povinnostmi, mezi skutkem a odplatou, mezi zločinem a trestem. Čestnost a nečestnost V každé lidské společnosti jsou uznané normy, buď mlčky nebo písemně, které tak upravují představu o tom, co je čestné a co nikoliv. Základem cti je mínění, které o hodnotě člověka mají nejen lidé kolem něho, ale i on sám. Čest patří každému, kdo se jí nezbavil. Čest je i hodnotou pro duševní život jednotlivce. Proto sahá-li mu někdo na čest, krade mu drahý „majetek“ a ochuzuje ho. Ochranu cti člověka upravuje současné právo, tak jako to činila práva v minulých stoletích.

29



1.6 Struktura morálky Strukturu morálky vytváří zejména: Morální názory, ideje a představy jednotlivce o tom, co je dobré, spravedlivé, čestné a správné. Tato skutečnost je charakteristikou individuality a žebříčku hodnot lidské osobnosti. Někdy také používáme termín – morální vědomí jednotlivce. Morální zvyky a obyčeje se vyvíjejí spontánně a dlouhodobým zachováváním mají specifickou sociální určenost, a mohou se tak lišit v jednotlivých lidských společenstvích. Morální standardy chování jednotlivce a jeho morálního postoje, které umožňují jednotlivci rychlou orientaci a reakci v běžných situacích. Morální normy jako pravidla chování, která definují vzory chování pro opakující se situace v mezilidských vztazích. Morální normy nemusí mít psanou podobu, a tak se vlastně neliší od morálních zvyků a obyčejů. Písemně definované mravní normy mohou tvořit mravní kodexy, jako je např. etický kodex lékaře. Tyto psané mravní normy mohou mít i právní aspekt, jestliže právo s jejich porušením spojuje právní důsledky. Ovšem morální normy mohou být buď přímo obsaženy v právních normách a nebo se na ně právní normy odvolávají. Existuje osobní morálka dvojího druhu: 1. Člověk přizpůsobuje své chování morálním normám proto, že jsou podloženy negativními sankcemi za jejich porušování (nesouhlas a odpor jemu blízkých osob, dále obava nejen z ostudy, ale i nebezpečí trestu). 2. Člověk jedná souhlasně s morálními normami na základě osobního přesvědčení v důsledku altruismu (schopnosti brát ohled na dobro druhých). S altruismem je spojena láska k člověku a lidskost (humanita).

30



Identifikace s morálními normami se stává přirozeným zdrojem autoregulace osobnosti a má motivující vliv v procesu výchovy a formace svědomí.

1.7 Aplikační formy morálky Veřejné mínění Jako veřejné mínění označujeme soubor názorů, hodnotících představ i soudů, které spojují lidské společenství. Právě ve veřejném mínění se ukazuje vztah tohoto společenství k nejrůznějším událostem a projevům mezilidských vztahů. Veřejné mínění se vyjadřuje ve formě doporučení a požadavků. Veřejné mínění se projevuje posuzováním, tedy schvalováním nebo odsuzováním určité skupiny lidí (politiků, lékařů), ale také chování určitého konkrétního jedince, rovněž i společenských institutů (interrupce) a společenských institucí (vlády, policie, soudnictví). Odsouzení veřejným míněním je velmi tíživá sankce i pro vyrovnané a adaptované osobnosti. Morální vědomí a svědomí člověka Vnitřní přesvědčení člověka o tom, co je dobré, spravedlivé, čestné a správné, motivuje jeho chování ve všech sociálních situacích a je obsahem morálního vědomí a svědomí. Právě svědomí a morální vědomí je nejvýraznějším chováním člověka, a tím i v dodržování mravních i právních norem. Řada lidí díky kultivovanému mravnímu vědomí a svědomí dodržuje samozřejmě právní normy. Jiní nepřekračují právní omezení buď ze zvyku podřizovat se požadavkům zákona nebo z obavy, že ztratí důvěru blízkých v rodině i širšího přátelského zázemí. Na dodržování práv působí i tlak veřejného mínění a v neposlední řadě i strach z trestu, který v sobě obsahuje mravní aspekt hodnocení vztahu viny a odplaty, a také i strach z morálního odsouzení ostatních lidí, jejichž mínění není dotyčnému úplně lhostejné. Svědomí je orgán, který nám umožňuje porozumět dobru, kterým odpovídám na dobro. Snaží-li se přirozená výchova působit na člověka tak, aby jasným zrakem a citlivě vnímal lidi i věci, byl jistý v úsudku a schopný tvořivě zasaho31



vat, byl důvěřivý, vážný, odpovědný, dovedl prohlédnout psychologické souvislosti a osvobodit se od psychicky podmíněných zaujetí, pak se taková výchova zajisté stará o důležité věci. Při výchově svědomí je třeba rozevřít pohled tak, abych pojal mnoho rozmanitých postav, nepoddat se otupělému vnímání žádoucích hodnot, vypěstovat si citlivost pro všechny odstíny toho, co je od nás vyžadováno v nejrůznějších situacích, které zahrnují různé, dokonce i protichůdné požadavky. V těchto situačních problémech se nejrozmanitější lidské i věcné vztahy splétají, kříží, dokonce si i navzájem odporují. Svědomí vyžaduje cvičení a rozvoj vnitřní bdělosti na základě zaujatosti pro dobro, pro to – co má být. A to – co má být – získáváme kultivací intelektu i citu. Guardini sděluje, že svědomí je zároveň poslušnost a tvorba něčeho nového, porozumění i souzení, pronikavý vhled a rozhodnutí.

1.8 Ke vztahu morálky a práva 1. Morálka reguluje širší oblast společenských vztahů než právo, navíc usměrňuje takové oblasti lidské společnosti, kam právo nezasahuje, takže se tak uplatňuje známá definice, že právo (norma prosazovaná státní mocí) je minimum morálky. 2. Jsou také ale sféry působení, kde na rozdíl od morálky výrazně dominuje právo. Máme na mysli právní regulaci celé řady norem procesně právního charakteru, bez nichž by nemohlo právo plnit svou regulativní funkci. Vztah práva a morálky zkoumá právní filozofie za pomoci etického hodnocení regulativní funkce morálky ve společnosti. Morálka ale reguluje i takové vztahy, vůči nimž je právo neutrální (rodičovská láska, vztah dětí k rodičům). Právo nemůže rodičům přikázat, aby milovali své děti. Může jim stanovit jen výživné či regulovat vzájemný styk a víme, že plnění cílů, sledovaných právní úpravou, je rozhodujícím způsobem závislé na úrovni morálky člověka. Laskavý a odpovědný vztah k nemocnému a jiné morální hodnoty představují v chování lékaře hraniční území mezi právem a morálními zásadami, kdy právo vyžaduje určité minimum občanské slušnosti. Dodržování 32



této občanské slušnosti představuje pro lékaře splnění právní normy, ale nemusí tím naplňovat etiku skutečného lékaře.

1.9 Ke vztahu etiky a náboženství Náboženství nelze redukovat na etiku, avšak mezi vírou a etikou existuje vnitřní spojení. Víra nebo „to, co je náboženské“ ještě neznamená etické. Víra se však nemanifestuje pouze v modlitbě, liturgii a rituálu, nýbrž i v lidském étosu jako osvobozující a obšťastňující stránka života vztaženého ke skutečnosti Boží a současně jako zkouška opravdovosti víry, té opravdovosti, která kdyby se oddělila od etické roviny, by mohla vést vlastní ničemu nezavázaný život, bez etických důsledků. Étos je způsob sebezavázání (lidé se z vlastní vůle podřizují normě) a je možný i před náboženským vyznáním víry. Jde přece o lidskou svobodu, která se uplatňuje eticky. Humanisticko-sekulární étos je hluboce lidský cit nasazující se pro potřeby bližního. Humanisticko-náboženský étos se navíc opírá o dostatek záchytných bodů z lidsko-náboženské zkušenosti v důsledku realistické naděje v Boha.

1.10 Ke vztahu morálky, etiky a bioetiky Etika je základ pro morálku, je teorií morálky. Do pojmu morálka se v širším slova smyslu řadí mravní ideje a názory, mravní postoje, mravní zvyky a normy, mravní standardy chování, jimiž se lidé řídí ve svém mravním jednání. A do pojmu morálky patří samozřejmě samotné mravní jednání. Vidíme, že morálka je chápána jako soubor rozmanitých, rozporných a subjektivně určených mravních názorů a mravního jednání. Etika je tedy zdrojem a základem morálky a morálku zkoumá. Etika si klade otázky po původu morálky, po podstatě, původu a obsahu morálních kategorií. Etika a morálka jsou tedy vzájemně propojené celky obsahující hodnotící parametry, autorizované úrovní společenského poznání a mínění. Mrav33



nost spíše akcentuje ty hodnotící parametry, které kotví v osobnosti člověka, v jeho svědomí. Morálka i etika jsou stabilizačním prvkem ve společnosti i v jednotlivých oborech lidské činnosti. Etické problémy medicíny studuje lékařská etika. Termín bioetika se poprvé objevuje v diskusích na počátku 70. let dvacátého století, když van Rensselaaer Potter v publikaci „Bioethics, Bridge to the Future“ představil bioetiku jako vědeckou aplikaci biologických věd. Úkolem této bioetiky je posílit kvalitu života pomocí lepších znalostí biologických a ekologických podmínek existence živých bytostí. Bioetika se pak zabývá nejen etickou problematikou lékařské praxe, ale také etickými problémy řady vědních oborů, které souvisí s lékařskou praxí. Haškovcová správně uvádí, že „pojem bioetika je nadřazen pojmu lékařská etika a že zástupné používání obou těchto pojmů je sice časté, ale nesprávné“.

1.11 Filozofická východiska etického rozhodování Informace o základních filozofických východiscích etického rozhodování jsou velmi důležité, jelikož některé přístupy se základními velmi podobnými hodnotami se mohou lišit při řešení etických problémů právě pro rozdíl v základním přístupu filozofickém. V současné době se etické přístupy rozdělují, jak uvádí Matějek, na tzv. deontologické (z řečtiny deon estin „musí se“) a na tzv. teleologické (z řečtiny telos, znamená „cíl“). Deontologický model uvažování má při rozhodování na prvním místě povinnost, co se má nebo nemá udělat. Otázka morální správnosti nebo nesprávnosti se také často redukuje na otázku poslušnosti vůči zákonu, zvykům nebo normám, které nás zavazují autoritou zákonodárce. Teleologický model uvažování má naopak při rozhodování na mysli cíl. Teleologové nehledají normy v autoritě, ale v rozumu buď svém vlastním nebo v rozumu někoho jiného, v něhož mají důvěru.

34



Deontologické přístupy a) Emotivismus Lidé vyjadřují své postoje na základě pocitů, ale pocit jako takový nemůže být etickým kritériem stojícím nad kritickým pohledem, samozřejmě bez ohledu na to, jak je pocit upřímný. Někdo může pociťovat právo na interrupci, ale co v případě, že bude někdo pociťovat právo na zabíjení příslušníků minorit? A jestli by se lidé řídili pouze svými pocity, byl by pokrok civilizace nemožný. Nezbývá než přijmout Aristotelův pohled v Etice Níkomachově, kde uvádí, že pocity jsou pravdivé tehdy, jsou-li kultivované, ukázněné ctností. Správné etické rozhodnutí není založeno jen na respektování pravidel. Člověk potřebuje charakter, chce-li obstát ve chvílích těžkého rozhodování. Rozhodnutí člověka s úctou k životu, se soucitem k trpícím je spíše dobré, zatímco rozhodnutí osob necitlivých vůči lidskému utrpení bývá většinou špatné. Všechna etická rozhodnutí zahrnují určitý stupeň morální senzitivity, spravedlnosti a soucitu. Emotivismus je proto druhem deontologismu. b) Religiózní legalismus Katolická morální teologie trvá na etice založené na přesvědčení, že Bůh chce, abychom pochopili jeho moudré plány a abychom používali náš rozum a zkušenosti, když pomáháme realizovat jeho záměry. Můžeme tedy Ježíšovo podobenství o hřivnách chápat jako vyzvání nejenom k poslušnosti vůči Desateru, ale také k tvůrčímu postoji při budování Božího království. c) Pozitivismus Mnoho lidí vnímá morálku jako soubor příkazů, které je nutno plnit. Uvažují tedy v kategorii zákonných nařízení a podobně jak chápou zákony státní, pojímají i Desatero. Tato forma deontologismu bývá také nazývána legalismem nebo pozitivismem (od latinských slov legem pono – ustanovuji, dosl. pokládám zákon). Podle názoru některých lidí udává zákon to, co je mravné. Sociologové a antropologové však tvrdí, že morálka je určena ani ne tak psanými zákony, jako spíše zvyky a nepsanými zákony. Morálka jednoduše znamená přijetí sociálních standardů konkrétní kultury. Takovýto pří35



stup je morální relativismus. Argumenty, které obhajují pozitivismus, jsou zřetelné. Jistě je pravda, že morálka lidí je formována v sociálním kontextu. Žádný člověk není schopen vytříbit systém osobních hodnot jen na základě svých zkušeností. Lidé by rozhodně nemohli žít, jestliže by každý žil jen podle své osobní etiky. Zásady lidského práva nejsou tedy nejvyššími kritérii morálky. A to ze dvou důvodů: 1. Morálka zákonů je často široká a někdy i nejasná. V osobním životě musí být právo nahrazeno jasnými, citlivými osobními standardy. 2. Lidské právo a zvyky mohou být až destruktivní ve změněných okolnostech. Proto je nutné takové právo nejen kritizovat, ale i odmítat a především pracovat na jeho přeměně. d) Formalismus Omezená schopnost katolíků a protestantů konstruktivně řešit náboženské problémy vedla myslitele osvícenství osmnáctého století k úvahám o čistě rozumové etice, která není založena na zjevení a která by byla více konzistentní s jejich novými názory v rámci sekulárního humanismu. Rousseauův emotivismus byl jedním z takových systémů, ale byla zde i nová forma deontologismu vypracovaného Immanuelem Kantem. Kant jako deontolog přijal myšlenku odvozenou z protestantského prostředí, že morálka je základem zákonnosti, a také věřil, že člověk musí dávat zákony sám sobě. Máme tak věřit, že pokud jsou zákony, které sami sobě uložíme, rozumné, Bůh naše rozhodnutí ocení nebo odmítne. Kant ale nechtěl, abychom se rozhodovali emocionálně, nýbrž rozumně. Tento systém nazývá etickým racionalismem. Kant také vyžadoval, aby takové morální normy byly prosté jakéhokoliv osobního sobectví. Dnes se snaží moderní etikové revidovat Kantovu etiku povinnosti a dát ji novelizovanou podobu. Tak Rawls zakládá morálku jako přejímanou smlouvu mezi lidmi, kdy každý souhlasí, že bude chránit práva druhého. e) Existencialismus Existencialističtí filozofové kladou důraz na tzv. deontologii činu. Odmítají existenci božského práva, revoltují proti nespravedlnosti práva pozitivního a také odmítají sílu lidského rozumu být sám sobě zákonodárcem v každé situaci, ve které se člověk ocitá. Existencialisté uvádí, že si člověk, konfron36



tován s absurditou světa a jeho nespravedlností, musí vytvořit vlastní hodnoty. Morálku zakládají na postoji odpovědnosti za životní situace a přijímají důsledky vlastních rozhodnutí bez výčitek někomu jinému.

Teleologické přístupy a) Teleologie a přirozené právo Teleologická etika je chápána jako etika přirozeného zákona. Na první pohled se zdá paradoxní, že přirozené právo charakterizuje teleologii, která přece nepovažuje právo za základ morálky. Termín přirozený zákon se stal známý díky stoické filozofii, ve které zavedení pojmu přirozené právo sloužilo k tomu, aby vysvětlilo existenci vyššího, univerzálního zákona, který vázal celou lidskou společnost. Středověcí filozofové scholastiky však vykládali přirozený zákon jinak. Pro ně již nebyl typem instinktu pro dobro a zlo, ale rozumovou reflexí přesahující všechny zákony pozitivní, směřující k chápání lidské přirozenosti tak, jak byla Bohem stvořena, totiž jako Boží obraz. Lidé jednají morálně tehdy, jestliže jednají v intencích tohoto Božího záměru. Teleologická etika nevolá tedy po přirozeném zákonu jako po autoritě, ale především proto, že vnímá lidskou přirozenost s jejími potřebami, které mohou být nalezeny v lidském rozumu a naplněny svobodným, ale moudrým rozhodnutím. b) Utilitarismus Některé formy teleologické etiky považují potřeby člověka za čistě osobní a vycházejí z odpovědnosti starat se o vlastní potřeby a zájmy. Nikdo tedy nemůže po ostatních požadovat, aby se o něj starali, ani nemůže kritizovat ostatní, že se starají o sebe. Egoismus je nepřijatelný, protože nenabízí pravdivý pohled na lidské potřeby. Někteří etikové přijímají egoismus spíše v protikladu ke Kantově etice tak, že utilitarismus postavili na požadavku co největšího dobra pro co největší počet lidí. Utilitarismus je někdy nazýván konsekvencionalismem, že je založen na hodnocení následků, na kvantitativním hodnocení zisků a ztrát vznikají37



cích lidským jednáním. Tím se stává tento model v kultu peněz naší společnosti velmi srozumitelný. Etické diskuse založené na utilitarismu končí často ve slepé uličce. Často se argumentuje jen povrchně, ekonomicky, bez ohledu na složitost lidské osobnosti se vztahy ke společenství, ve kterém žije. Mnoho utilitaristů odmítá tento kvantitativní přístup a uchyluje se k proporcionalismu. c) Proporcionalismus Proporcionalismus v sobě nesl změnu v myšlení některých katolických moralistů, kteří opouštějí koncepty pohledu na člověka v jeho neměnné přirozenosti a dívají se na člověka v dynamice jeho vývoje, reflektují při tom nejen vědecký pokrok, ale i pluralismus hodnotových systémů, rozdílnosti jedinečných lidských individuí a zcela novou situaci současného světa. Zastánci proporcionalismu argumentují tím, že nabízejí čestný způsob řešení v konfliktních situacích, kde ulpívání na tradičních hodnotách křesťanské morálky porušuje křesťanský princip lásky k člověku. Odpůrci však poukazují na nemožnost sloučit proporcionalismus s křesťanskou tradicí, jisté předměty jednání jsou špatné bez ohledu na okolnosti a cíl. Ontologický personalismus Tento směr je reprezentantem filozofického pohledu, který chrání lidství ve všech jeho aspektech. Podle personalistického konceptu musí být lidský život respektován od samotného počátku až do okamžiku mozkové smrti. Ontologický personalismus považuje za základ bioetiky osobu. Osoba musí být mravně respektována a právně chráněna. Co osobu nepoškozuje, je dovoleno, cokoliv osobu zabíjí nebo jí škodí, je zakázáno. Osoba je tedy charakterizována třemi prvky: 1. substance, 2. individualita, 3. racionalita. Substance znamená akt bytí, který má důvod svého bytí sám v sobě. Substance znamená přítomnost ontologického substrátu, který představuje víc než jen spojení částí do celku. Individuální aspekt určuje princip rozlišení každého lidského bytí, je to naše tělo. Racionalita je charakter náležící substanci jako lidskému bytí, i když toto lidské bytí nemůže svoji racionalitu navenek uplatnit. Osoba je více než její projevy. Osoba je osobou, i když se jako osoba neprojevuje. Osoba je mnohem více než její projevy, osoba se přesahuje. 38



Personalismus nerozlišuje mezi termíny „lidské bytí“ a „osoba“. V ontologickém personalismu jsou všechna lidská bytí osobami, ať jsou to zygoty, preembrya, embrya, novorozenci, děti. Všechny obsahují vše potřebné k tomu, aby se staly dokonalými lidskými bytostmi. Stejně jako staří, jakkoliv postižení, nevyléčitelně nemocní nebo nemocní v terminální fázi své nemoci jsou osobami, i když nejsou schopni vyjádřit celou plnost svého lidství. Personalistická teorie, vycházející z ontologické koncepce chápání osoby, přiznává důstojnost osoby každému lidskému bytí tak, jako uznává existenci jednotné a trvalé podstaty, která přesahuje všechny myslitelné projevy lidského bytí. Koncepce ontologického personalismu tedy ukazuje, že lidský život lze respektovat ve všech jeho formách. Na základě koncepce osoby je možné definovat základní principy personalistické etiky: a) Základní hodnota lidského života. b) Princip celistvosti nebo tzv. terapeutický princip. c) Princip svobody a odpovědnosti. d) Princip solidarity a vzájemné pomoci. Základní hodnota lidského života znamená, že lidský život je posvátný, že lidské tělo nemůže být redukováno jen na jednotlivé buňky, ale také jen tělesný nebo jen psychický rozměr neznamená lidské tělo v jeho úplnosti. Náš mozek je organizován naším myšlením a naše tělo je formováno naší duší. Podle principu celistvosti či terapeutického principu musí každý lékařský zásah respektovat celistvost lidské osoby. Každé jednání zaměřené na část celku musí v první řadě přihlížet na prospěch celku samého. Tento princip neplatí jen pro intervence chirurgické, ale také pro genovou terapii prováděnou na lidských embryích, pro sterilizaci i chirurgické transplantace. Být svobodný neznamená volnost dělat úplně všechno. Svoboda je pravdivá tehdy, když respektuje právo na svobodu ostatních, a toto rovněž znamená, že musí být respektován i jejich život. Člověk nemůže být svobodný, jestliže nežije. Svoboda předpokládá život. Být svobodný znamená přijmout zodpovědné rozhodnutí za sebe i vůči ostatním. Princip solidarity a vzájemné pomoci chce zlepšení života a zdraví ve společnosti cestou zlepšování zdraví a života člověka. Toto není opravdu 39



možné bez vzájemné pomoci, bez vzájemného respektu založeného na úctě k lidské důstojnosti. Psychoanalytický pohled podle Freuda Umlauf uvádí Freudovu teorii kultury, která vysvětluje duchovní sféru v člověku pomocí sublimace pudové energie. A jako výhodu psychoanalytického přístupu vidí „jeho stálou pozornost vůči agresivním a destruktivním složkám libida, které tvoří přirozenou součást duší a nedají se z ní nikdy, nikým a ničím odstranit. Kultura se musí postavit proti ničivým postojům pudu a bude mít vždy a nevyhnutelně – při vším svém pozitivním vlivu – také represivní charakter. Proti vynaložené energii nevědomí se musí postavit vědomá síla represivní povahy. Při střetu s ničivými silami psychiky pak kultura usiluje o to, aby zavedenými mechanismy, hlavně morálními příkazy, potlačovala a transformovala vrozenou agresivitu.“ Umlauf dále připomíná Freudovu lokalizaci podvědomé instance Nadjá v psychice, která interiorizuje rodičovské příkazy a zákazy, a tak staví hráz dětské pudové agresivitě. Podobná instance by měla podle Freuda existovat i ve společnosti: „Kulturní Nadjá si vytvořilo své ideály a vznáší své požadavky.“ (Umlauf). A tak „etika představuje základní a nadčasový terapeutický pokus, skrze něž se kolektivní Nadjá prosazuje“ (Umlauf).

1.12 Definice etiky Etika je filozofická vědní disciplína, která zkoumá morálku. Tím, že kontinuálně analyzuje hodnoty a mechanismy regulace, může vést člověka k dobru. Etika jako teorie morálky není ničím samozřejmým a úzce souvisí se socializačním procesem člověka. Rozvoj a kultivace etiky odpovídá úrovni vědomí tvorby dobra a spravedlnosti. Etika je věda, která zkoumá mravně relevantní jednání, tj. projevuje se v ní hodnotící aspekt, který říká, o co má člověk v životě usilovat a jak se má chovat k jiným lidem. Mravně relevantní jednání v sobě zahrnuje odpovědnost v bezprostřední vazbě na svobodu volby. Svobodná volba nám umožňuje dobrovolně spojit svůj život s okolním světem. 40



Etika je souborem zásad lidského chování. Ke správném rozhodnutí člověk potřebuje: a) určitá fakta (ale informovanost sama nestačí). Situace je jistě souhrn faktů, které je třeba při rozhodování vzít v úvahu – sama znalost faktů však nestačí. Ze žádné situace není možné vyvozovat nějakou povinnost, nepřijímáme-li zároveň nějakou etickou direktivu, zásadu. b) osvojit si určité etické zásady (etické normy jsou nepodmíněné, na jakémkoliv cíli nezávislé). Aristoteles chápe etiku jako filozofickou nauku o konkrétních jednáních, v nichž se uskutečňují nejlepší možnosti člověka podle měřítka rozumu. Etická odpovědnost prostupuje všechny sféry lidského jednání, je to odpovědnost za veškeré činy, které člověk vykoná. Člověk není odpovědný jen za své chování vůči sobě samému, ale i za své chování k druhým a za užívání či zneužívání všech statků, které jsou součástí života společnosti. Celospolečenský pokles mravního étosu a zpochybňování smysluplnosti a oprávněnosti morálního a etického paradigmatu některými filozofy a sociology vede podle Flosse k nebezpečné iluzi, že právní řád by mohl nahradit odumírající řád mravní a že by právní řád převzal i společenské funkce, jež měla předtím morálka, takže by jejím pádem nenastala anarchie. A Floss dále sděluje: „Bez mravního étosu není schopen právní řád fungovat, neboť jej předpokládá. Právo se vymezuje ve sféře toho, co je v určité společnosti považováno za mravné. Praxe ukázala, že zákony, jež se dostaly do rozporu se změnami mravního étosu, přestaly být aplikovány, ač stále formálně platily. Pokud platily amorální zákony, pak toho bylo dosaženo předchozím potlačením morálky a dělo se tak vždy násilím proti lidskému svědomí prostřednictvím politické a ideologické represe. V otevřené společnosti se obě sféry vzájemně podmiňují a podporují a úpadek jedné se projevuje i úpadkem druhé. Tam, kde je osobní a veřejná morálka otřesena, není vůle k naplňování zákonů, nýbrž posiluje se tendence platné zákony obcházet či je interpretovat tak, aby jejich platnost byla oslabena.“ Z hlediska metody zkoumání se etika člení na: • etiku pozitivní, která zkoumá jenom to, co „je“ • etiku normativní, která zkoumá to, co „by mělo být“. 41



Skoblík, inspirován dílem Otmara Höffeho, definuje normativní etiku etikou (racionální), která obhajuje své právo na existenci tím, že vychází z přesvědčení o smysluplnosti lidského života, což lze rozumově poznat a zdůvodnit. Normativní filozofická etika považuje za opodstatněné hledat pomocí rozumové analýzy a metodické argumentace všeobecně zavazující výpovědi jak o dobrém jednání (v souladu se svědomím), tak i o správném jednání (v souladu s mravním řádem), aniž by se odvolávala na politickou nebo náboženskou autoritu, či osvědčené zvyklosti. Etika studuje morálku jako tradiční společenský regulativ většinou se zřetelem na správnou funkci společnosti jako celku. Etika tedy není neutrální v lidském jednání, naopak je vůči němu normativní. Každá etika, ať se jí zabývá kterákoli filozofická škola, má tři základní náměty. 1. Svobodnou vůli člověka (a dvě pravidla, kterými se tato vůle řídí) 2. Svědomí – pravidlo vnitřní 3. Etické normy – pravidlo zevní Ale skutečně méně se už zkoumá význam etiky pro integritu osobnosti a udržování aktivního zdraví jedince, i když je zřejmé, že dostatečně zvnitřněná morálka harmonizuje duševní život jedince a navozuje pozitivní emotivní naladění, které vede k pozitivnímu myšlení. A právě toto pozitivní myšlení, vyrůstající z etických principů, posiluje v člověku zdroje pevnosti a stability, které jsou oporou ve složitých životních situacích. Tím etika přispívá k vnitřní síle člověka, která se stává zdrojem schopnosti odolávat tlakům negativních životních podmínek a zvládat nejrůznější životní problémy. Etika tak může přispívat značným podílem na kladnou mravní orientaci člověka, a tím mu pomáhat dosahovat v životě vyšší mravní cíle. Etika se může stát hodnotou, která je zdrojem realizace vyšších hodnot v lidském jednání.

42



1.13 Struktura etiky 1. Deskriptivní etika Popisuje, co je etické u konkrétních sociálních struktur. Dále popisuje faktory odpovědné za proměnu morálních hodnotových představ a základních podmínek, které ovlivňují určité fáze chování a jednání. 2. Normativní etika Je návodem k jednání. Klade důraz na to, co je platné, směrodatné a závazné a popisuje morální normy a principy. Na jejich základě definuje nejen postoje, ale i zásady jednání některých oborů lidské činnosti prostřednictvím etických kodexů. 3. Metaetika Věnuje se rozboru etických pojmů a morálních dimenzí. Rozlišuje čtyři proudy normativního myšlení: • etika ctnosti • etika povinnosti • etika užitku • etika odpovědnosti Etika ctnosti sleduje především schopnost k hodnotově orientovanému jednání. Člověk dospívá k určitým rozhodnutím na základě stabilních pravidel – ctností. Stabilita pravidel právě plyne ze zvyku a přesnosti dodržování norem. Ctnosti ovlivňují účel lidského jednání, které má za cíl dosažení nejvyššího dobra. Etika povinnosti vychází z bezpodmínečného požadavku plnění povinností. Etika užitku vychází z principu užitečnosti pro všechny zúčastněné v jednání. Etika odpovědnosti sleduje mravní kompetentnost k určité volbě v rozhodovacím procesu. 4. Profesní etiky Obsahují prvky deskriptivní a normativní etiky. Etické problémy medicíny studuje lékařská etika. 43



Literatura: ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Praha: Rezek, 1996. BOYD, M. K., HIGGS, R., PINCHING, J.A. The New Dictionary of Medical Ethics. BMJ. London: Publishing Group, 1997. BRÁZDA, R. Úvod do srovnávací etiky. Praha: KLP, 1998. FEBER, J. Morálka v kontextu filozofické antropologie. In Sborník prací pedagogické fakulty MU Brno. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996. Svazek 135, řada společenských věd č. 15, s. 37–40. FLOSS, P. Filosofovy poznámky k hlubším příčinám tíživé společenské mentality. Proglas 11, 2000, č. 3, s. 28–35. FRANKL, E. V. Teorie a terapie neuróz. Praha: Grada Publishing, 1999. GUARDINI, R. Dobro, svědomí a soustřeďování. Praha: Vyšehrad, 1999. HARVÁNEK, J. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998. JANÁT, B. Myslet proti duchu doby. Praha: Vyšehrad, 1999. MATĚJEK, J. Diplomová práce. Praha: KTF UK, 1999. SPAEMANN, R. Základní mravní normy a postoje. Přel. K. Hlavoň, K. Svoboda. Praha, 1995. Přel. z: Moralische grundbegriffe 3. Auflage Verlag C. H. Beck. Munchen: 1986. SPOUSTA, V. K problematice hodnot, norem a ideálů. Universitas, 1996, č. 4, s. 22–26. SUTOR, B. Politická etika. Přel. Z. Bígl, Z. Drápala. Praha: OIKOYMENH, 1996. Přel. z: Politische Ethik. VORLÍČEK, J., ADAM, Z. a kol. Paliativní medicína. Praha: Grada Publishing, 1998.

44


2

Lékařská etika

2.1 Zdroje lékařské etiky I. Hippokratova přísaha Její vliv na různé lékařské sliby je možno sledovat až do současnosti. V minulém století, a též na počátku našeho století studenti amerických univerzit přísahali dokonce na originální text přísahy navzdory její archaičnosti. II. Judaismus Zatímco etické zásahy uvedené v přísaze Hippokratově a v tradici z ní vycházející jsou formulovány „lékaři“ a určeny pouze pro lékaře, židovská lékařská etika je pevně zakořeněná v bohaté tradici židovského Zákona, jehož nejpovolanějšími mluvčími a interprety jsou rabíni. Lékařská etika je zasazena do mravního zákona, přesahujícího lékařský kontext. Je srozumitelná i těm, kteří nemají lékařské vzdělání, a pokud se vyskytne problém složitější, je jeho řešení ponecháno člověku vzdělanému v Zákoně. Na rozdíl od hippokratovského principu do určité míry subjektivního hodnocení „blaha“ pro nemocného stojí židovská lékařská etika na řadě jasně formulovaných principů: • posvátnost a důstojnost lidského života, která vychází z toho, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, • povinnost pečovat o zdraví, • nekompromisní odpor proti pověrám a iracionálním způsobům léčení, • rigidní kodex hygienických a dietetických opatření, • kodex sexuální morálky Židé jsou největšími zastánci práva na život. Cítí bezpodmínečnou povinnost zachovat život a odvrhují jakékoliv kompromisy v tomto směru (odvolání se na „blaho“ nemocného a na kvalitu života). Ortodoxní rabínské 45



zdroje jsou naprosto jednoznačné. Povinnost zachránit život má přednost téměř přede všemi rituálními příkazy. Je dokonce povinnost neuposlechnout takováto nařízení, pokud se dostanou do konfliktu s bezprostřední možností život nebo zdraví zachránit. Jedinými zákazy, které zde převažují, jsou ty, jež směřují proti modlářství, incestu, cizoložství a vraždě. Zachraňovat život všemi způsoby platí i u beznadějných stavů, kdy nelze činit rozdíly mezi postupy běžnými a mimořádně náročnými a nákladnými s malou nadějí na úspěch. Jedinou výjimkou je snad pouze jasně definovaný stav bezprostředně nastupující smrti, kdy smrt je očekávána během tří dnů. Aktivní uspíšení smrti je však i v tomto období pokládáno za vraždu. Je povolené pouze odstranit to, co by smrti bránilo. V současnosti se však diskutuje o tom, zda lze veškerou léčbu do této zábrany zahrnout. Je pochopitelné, že stejný vztah k životu je v judaismu očekáván i od nemocného, a různá moderní hnutí za „právo na smrt“ je třeba naprosto jednoznačně zavrhnout. Určitý typ etických argumentů, jež jsou běžné v sekularizované společnosti, je totiž judaistickému myšlení naprosto nepřijatelný. III. Katolicismus K nejdůležitějším principům katolické etiky, které mají vztah k naší problematice, patří následující: • Princip správcovství. Lidský život pochází od Boha a člověk je pouze jeho správcem, nikoliv vlastníkem. Má tedy odpovědnost chránit a kultivovat jeho funkce a vyhledávat lékařskou pomoc v případě poruch. • Princip posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života. Lze je snad nazvat i „právem“ na život, ale současně povinností život ochraňovat. Člověk se nemůže života vzdát. Odtud pramení jednoznačné odsouzení abortů (za okamžik vzniku lidského života je v současnosti považován okamžik početí), eutanazie a suicidia. Tyto aktivity zřetelně přestupují Boží zákon a narušují i vztahy sociální. Existují však i určitá omezení tohoto principu – život lze obětovat za účelem vyšších mravních hodnot, zabití bývá ospravedlňováno v případě „spravedlivé války“ apod. Rozhodně však přímé zabití nevinné osoby z vlastní vůle je vždy věcí špatnou. • Princip totality a integrity (terapeutický princip). Týká se pravidel, jakým způsobem je možno do života zasahovat, např. v případě chirurgických zákroků. Část těla existuje pro dobro celku a může být obětována pouze tehdy, je-li to pro dobro celku nutné, v případě, že nemocný orgán 46


Lékařská etika

ohrožuje zájem celého těla. Tento problém vyvstává např. v případě transplantací orgánů od živých dárců. Původní negativní stanovisko bylo však v poslední době změněno. Byla odlišena integrita anatomická od integrity funkční (např. funkce jedné ledviny pro dobro celku dostačuje, nahradí i funkci ledviny druhé). Za splnění určitých podmínek, především informovaného souhlasu, je třeba naopak ocenit oběť a riziko darujícího motivované láskou a snahou o pomoc druhému. • Princip dvojího účinku. V některých situacích z jednoho jednání mohou vzniknout dva účinky – pozitivní a negativní. Následující podmínky, které dovolují realizovat jednání, které má i negativní účinek, jsou: a) hlavní jednání je samo o sobě dobré, nebo aspoň indiferentní b) základním úmyslem jednajícího je dobrý účinek, špatný účinek samozřejmě není jako cíl, ale ani jako prostředek c) dobrý účinek není dosažen prostřednictvím špatného, který při jednání vzniká buď jako druhodobý nebo souběžný k dobrému účinku d) dobrý účinek je buď nad špatným účinkem, nebo alespoň je stejný e) jednání, které má i negativní důsledky, nemůže být v dané situaci nahrazeno jiným jednáním, které by nepřinášelo negativní důsledky. • Princip svobody a odpovědnosti. Každý prvek svobody je správný jen tehdy, vyrůstá-li ze zodpovědnosti. • Princip společenství a vzájemné pomoci. Obecné dobro můžeme dosáhnout realizací individuálního dobra. Každému člověku v nouzi je třeba vyjít vstříc s povzbuzením a snahou pomoci. IV. Protestantismus Protestantismus se zcela shoduje s judaismem a katolicismem v tom, že základy mravnosti jsou postaveny i na poznání teologickém. Protestantské pojetí zdůrazňuje osobnostní znalost Bible pro každého jednotlivce. Protestantští myslitelé v posledních desetiletích přispěli v tomto oboru nemalou mírou a novými pohledy. V. Principy angloamerické oblasti Nejúplnější vyjádření sekulární americké lékařské etiky bylo formulováno v roce 1978 v tzv. Belmontské zprávě, v níž byly nastíněny její nejdůležitější principy: široce pojatý princip konání dobra, neomezení se jen na dobro pacienta, ale zaštítěný principem respektu k osobám a principem spravedlnosti. 47



• Princip neškodění (nonmaleficence) zakazuje ublížit, poškodit nebo dokonce usmrtit jiné. Tento princip bývá často citován a upřednostňován i před dobročiněním a vyplývá z něj omezení autonomie každého vzhledem k dobru ostatních. Jsou však určité situace, kdy může dojít k nezamyšlenému poškození nemocného, aniž by to bylo v rozporu s tímto principem. Je tedy třeba zkoumat podmínky, kdy je možno určité riziko tolerovat. Nejčastěji je zde jako návod doporučován tradiční princip katolické morální teologie, tzv. princip dvojího účinku. • Princip konání dobra (beneficence) představuje pozitivní dimenzi neškodění: předcházet poškození, odstraňovat je a současně podporovat dobro, tzn. tělesnou i duševní pohodu a veškerý prospěch pro nemocného včetně pomoci při uskutečňování jeho vlastních plánů. • Respekt k autonomii, tzn. respekt k stavu nezávislého, samostatného jednání bez zevního ovlivnění. Tato vlastnost je v USA považována za hodnotu nejvyšší. Každý člověk je nejlepším soudcem svých vlastních záměrů a zájmů. Je to forma svobodné aktivity, k níž jednotlivec směřuje způsobem svého jednání v souladu se svými plány podle svého vlastního výběru, podle svých vlastních preferencí, přání, hodnot a ideálů. Autonomie předpokládá schopnost zvážit a rozlišit jednotlivé alternativy a schopnost uskutečnit svůj vlastní plán, který si člověk předsevzal. • Princip spravedlnosti má souvislost především s rozdělováním prostředků. Jsou dva hlavní typy uplatňování tohoto principu. Buď pomocí srovnávání potřeb jednotlivců nebo skupin lidí v případě omezených zdrojů, nebo na základě určitého klíče bez komparace. (V hippokratovské tradici zcela chyběl tento pohled, distribuce prostředků patrně nebyla považována za záležitost lékaře.) V moderní společnosti se tradice přirozeného zákona změnila v perspektivu přirozených práv. Zdůrazňování práv při současném mlčení o povinnostech a závazcích je moderní fenomén, který nemá obdoby. Uvedená mentalita vyústila i ve hnutí za práva nemocných, kde se často vyskytuje nespokojenost s paternalismem lékařů. Při tom je ale opomíjena povinnost dbát o svoje zdraví a předcházet nemocem.

48


Lékařská etika

VI. Ostatní současné směry Další moderní směry se pokoušejí ospravedlňovat morální hodnoty na empiricko-racionálním podkladě a odvrhují přitom ideu transcendentna (vztahu k něčemu, co nás přesahuje). Staví na faktech a výpočtech, popírají vše, co se vymyká poznání našich smyslů, a odvrhují tedy metafyziku (vědu zabývající se bytím jako takovým). „Pravda“ je vztahována k empirické verifikaci faktů a k logické důslednosti argumentace. Nejrozšířenějšími směry této perspektivy, akceptující pouze fyzickou dimenzi člověka, jsou tyto: a) Sociobiologismus uvažuje o mravních hodnotách a principech v rámci dané společnosti a daného historického období jako o výsledku jakési „přirozené selekce“. Lidský život se musí přirozeně přizpůsobovat zevnímu světu a okolí. Pokud chování člověka podporuje vývoj druhu, pak je hodnoceno jako pozitivní. b) Non-kognitivismus je vlastně popřením existence pravdy v etice („etika bez pravdy“). Konečná morální volba nemůže být ani pravdivá ani lživá, protože nemůže být empiricky verifikována. Morální volba je tedy rozhodnutím, anebo ještě lépe, aktem vůle jedince závislé na okamžitém popudu. Morální hodnocení je koneckonců subjektivní. Je možno diskutovat o jeho logické důslednosti, základní princip volby je však iracionální. Odtud pramení i předpoklad absolutní priority koncepce sebeurčení.

2.2 Předmět lékařské etiky Předmětem lékařské etiky jsou morálně-etické problémy lékařské praxe: 1. Postoj lékaře k pacientovi (základní principy lékařské etiky, informovaný souhlas, etické kodexy). 2. Osobnost lékaře a problematika interpersonálních vztahů ve zdravotnictví (étos lékaře, stavovské lékařské ctnosti). 3. Dilematické situace v teoretické i klinické medicíně (intenzivní medicína, etika lidské genetiky, problematika klonování a také dostupnosti medicíny – alokace zdrojů). 4. Problematika lidské reprodukce. 5. Problematika umírajících, paliativní medicíny a eutanazie. 49



Úkol lékařské etiky 1. Definovat principy lékařské etiky. 2. Analyzovat jednání a důvody rozhodování v lékařské etice. 3. Podílet se na růstu osobnosti lékaře. 4. Přispívat k fungujícím interpersonálním vztahům na zdravotnických pracovištích. 5. Analyzovat dilematické situace v teoretické i klinické medicíně, které nemají jednoznačné řešení, poukazovat na možná východiska a přístupy definováním hodnot a cílů, kterých má být ve zdravotnické péči dosaženo. Cíl lékařské etiky Orientace lékařské profese ve smyslu humánních přístupů ve všech odvětvích lékařské praxe. Cíl výuky lékařské etiky 1. Sdělení morálního rozměru lékařské profese. 2. Inspirovat k morální hodnotové orientaci a současně k osobní odpovědnosti. 3. Poukázat na etická dilemata a možnosti řešení.

K metodám výuky lékařské etiky 1. Metoda vysvětlování, objasňování Tato metoda umožní pochopit a porozumět etickým pojmům a tvořit si k nim vnitřní vztah a postoj, a tím i mravní poznání. 2. Metoda přesvědčování Cílem přesvědčování není jenom rozvinutí poznatkové struktury, ale i tvorba soustavy hodnot. Přesvědčovací proces je možné rozvíjet, ale jen na bázi upřímnosti a vzájemné úcty zúčastněných osob. Ideje a základní myšlenky při přesvědčování je třeba strukturovat tak, aby byly srozumitelné, mravně motivující, adekvátní stupni rozvinutí mravního vědomí a celkové mravní kultivace osobnosti recipienta. Je pochopitelné, že bez hluboké osobní a vnitřní zainteresovanosti přesvědčujícího přesvědčovací proces neexistuje. Také argumentace v přesvědčovacím procesu musí být racio50


Lékařská etika

nálně i emotivně hlubší, precizní, objektivně správná a pravdivá, plně respektující protinázor a odlišná stanoviska. A nezapomínám ani na apely na dobro, povinnost, zodpovědnost, čest, důstojnost a svědomí. Apelem rozumíme takový důkaz, jehož argumentační síla spočívá v preferenčním emotivním nátlaku na přesvědčovanou osobnost. 3. Metoda příkladů Účinnost příkladu, vzoru, ideálu a modelu v mnohých směrech překonává formativní funkčnost účinnosti mluveného slova. 4. Metoda cvičení V každodenní konkrétní lékařské praxi se vyskytují situace, které jsou přirozeným zdrojem utváření a upevňování mravních zkušeností a rozvoje sociomravních způsobilostí. 5. Metoda hodnotící (valorizační) Tato metoda studuje etické problémy určitých konkrétních situací. Jde tedy o „case-study“ – studie případů a „situation-study“ – studie situací. Předností těchto metod je aktivizace osobnosti, rozvíjení tvořivého a hodnoticího myšlení, komunikativních a sociálních schopností.

2.3 Lékařská etika – mravní orientace lékařské praxe Medicína má kromě stránky vědecké i stránku humanistickou – morální – ve vztahu lékaře a nemocného. Víme, že od časů Hippokratových, od jeho přísahy, se lékařství morálními problémy zabývalo a opakovaně konstatovalo, že cílem lékaře je prospět nemocnému v ovzduší důvěry a empatie. Lékařská etika je nedílnou součástí medicíny. Každé diagnostické vyšetření a léčebný zákrok znamená závažné rozhodnutí, které na rozdíl od rozhodování v běžném životě představuje rozhodování o zdraví a životě jiného člověka. Odborná stránka lékařské profese je samozřejmá, uplatňováním lidské stránky své profese (pochopení, laskavé slovo a pomoc) se stává lékař nositelem lidskosti a nesobeckosti. Cílem a snahou lékařské etiky je rovnocennost odbornosti a lidskosti v lékařské praxi. 51

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Etika 2 - zlom :39 Stránka 1 TRITON

Recommend Documents