INTEGRACE (ROMŮ) V KONTEXTU ŽIVOTNÍCH SITUACÍ: KONCEPTUALIZACE 1

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003

INTEGRACE (ROMŮ) V KONTEXTU ŽIVOTNÍCH SITUACÍ: KONCEPTUALIZACE1 INTEGRATION (OF GYPSIES) IN THE CONTEXT OF THEIR LIVING SITUATIONS: CONCEPTUALIZATION

Pavel Navrátil,2 Fakulta sociálních studií MU v Brně The article aims to answer the question: “Is it possible to use the concept of “living situation” in research of (Romany) integration ?” The article deals with the concept of “living situation” which is seen as a central term of social work and the author is looking for its common basis with the term “integration”. In the article author concentrates then on idea of “social functioning”, i.e. dynamic part of living situation. In the text author provides re-conceptualization of “social functioning” and stresses signification of reciprocal social expectations (ecological concepts). The paper brings consideration about the concept of “living situation” in the context of social work themes (live cycle, group diversity), presents the concept of “living situation” as an integral part of ecosystems model and provides research implications.

Úvod Cílem předkládané statě je odpovědět na otázku: Jak lze při zkoumání integračních procesů využít koncept životní situace? Tato konceptuální příprava má posloužit jako východisko série kvalitativních studií, které se zabývají analýzou podmínek integračních procesů v rozmanitých životních situacích Romů. Účelem těchto připravovaných kvalitativních studií je nalezení vhodných cílů a principů sociální práce, které by posilovaly aspekty životní situace příslušníků romské menšiny, katalyzující integrační procesy. Sérii studií navrhuji v situaci, kdy některé výzkumné a analytické studie již referují o situaci Romů v české společnosti (Výzkum…, 2002; Ivanov, 2002; Navrátil, 2002; Navrátil a kol, 2003; Barša, 1998). Ačkoliv těchto výzkumů stále ještě není dostatek, jsou díky nim dostupné solidní deskripce stavu romské populace (některých aspektů), 1

Výzkum je prováděn v rámci výzkumného záměru MŠMT 143200001 a s podporou grantu GAČR 403/03/1007 Sociální exkluze a inkluze v české společnosti.

2

Veškerou korespondenci posílejte na adresu: PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Katedra sociální politiky a sociální práce, Gorkého 7, 602 00 Brno, e-mail: [email protected]

54 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 které o stavu a míře dezintegrace této populace hodnověrně vypovídají. Jen málo z nich se však pokouší analyzovat mechanizmy, které tento proces (dezintegrace, zbídačování) vyvolávají a doprovázejí. Z hlediska hledání vhodných nástrojů (strategií i konkrétních postupů) pomoci jsou však právě takto orientované studie nezbytné. Dokonce lze říci, že jako východisko pro sociální práci s romskou menšinou jsou analýzy mechanizmů vylučování a dezintegrace skutečně nepostradatelné. Podstatné je, že však nejde jen o hromadění dat, ale také o jejich interpretaci a teoretickou reflexi. Smysluplnost a legitimnost využití konceptu životní situace v uvedené souvislosti spatřuji přinejmenším ve třech dimenzích. Koncept životní situace (1) poskytuje nástroj teoretického vymezení tématu; (2) má schopnost koncentrovat pohled na vliv strukturálních i individuálních faktorů a (3) svojí spojitostí se sociální prací vytváří také předpoklad pro hledání cílů, modelů a technik sociální práce. V této stati se dále zaměřuji na nalezení a rozpracování vhodných pojmů (a jejich souvislostí), které lze využít v kontextu konceptu životní situace a které umožní připravit a realizovat výzkum faktorů, předpokladů a okolností hrajících významnou roli při procesu integrace Romů. Stať strukturuji do osmi kapitol, a to především podle typu faktorů vymezujících určitý aspekt životní situace (ne zcela to platí v první a v sedmé závěrečné kapitole). V první kapitole čtenáře uvádím do souvislosti procesu integrace a životní situace, v druhé kapitole se pak soustředím na pojetí životní situace s ohledem na sociální fungování, ve třetí analyzuji prvky a systémy životní situace, ve čtvrté nahlížím na životní situaci z hlediska životního cyklu, v páté kapitole dávám do souvislosti pojmy životní situace a skupinová diverzita a v šesté kapitole nahlížím na koncept životní situace v kontextu zvoleného modelu sociální práce. Sedmá kapitola je závěrečná a shrnující.

1. Proces integrace v kontextu životní situace V sociální práci jsou relevantní přinejmenším tři hlediska na integraci (1) obecné, (2) psychologické a (3) sociologické. Z hlediska obecného je možné integraci chápat jako proces, který slučuje různorodé části do jednotného celku. V psychologickém pojetí se pak jedná o vnitřní spojitost hodnot, myšlení, ideálů, znalostí, jednání a relevantních sociálních norem. V sociologickém slova smyslu jde o proces, v němž se setkávají rozmanité sociální a etnické skupiny a jehož výsledkem mají být harmonické vztahy (Barker, 1995). Pokud se věnujeme tématu integrace Romů (jako menšinové skupiny) v kontextu sociální práce, je patrné, že je pro nás sice výchozí sociologický význam termínu integrace (jde přeci o integraci menšinové skupiny), avšak nemůžeme odhlédnout ani od problematiky psychologické a potažmo sociálně psychologické. Chápeme-li sociální práci jako jeden z nástrojů, který podporuje integraci menšinových skupin, je zřejmé, že těžiště jejího přínosu bude v kontaktu s jednotlivcem (sociální pracovník bude vždy vstupovat do kontaktu s jednotlivci, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením, dezintegrací či jiným sociálním rizikem). Přes řadu pokusů přesměrovat zacílení sociální práce na strukturální aspekty společenského života (např. Dominelli, 1988), je sociální práce s jednotlivci a skupinami klíčovou a dominantní stránkou úspěchu procesu sociální práce. Proto je z hlediska sociální práce nezbytné neztrácet ze zřetele ani (sociálně)

PAVEL NAVRÁTIL: INTEGRACE (ROMŮ) V KONTEXTU JEJICH ŽIVOTNÍCH SITUACÍ: KONCEPTUALIZACE 55

psychologický význam termínu. Vždy jde totiž také (a možná v prvé řadě) o zachování psychické a osobní integrity těch, o jejichž sociální, kulturní či politickou integraci se jedná. Sociální práce navíc přináší svoji specifickou optiku a je nutné termín integrace definovat s ohledem na ni. Jedním z pojmů, který zásadně ovlivňuje oborovou optiku sociální práce, je pojem „životní situace“. Otázkou tedy je, jak spolu koncepty životní situace a integrace souvisí, v čem je jejich společný jmenovatel a jak lze na koncept integrace nahlížet z tohoto úhlu. Jakkoliv je termín životní situace běžně užívaný, jeho profesní a vědecké využití ztěžuje víceznačnost jeho obsahu. V kontextu sociální práce má však tradičně podstatné místo, a to jak v praxi, tak při výzkumné činnosti. V oborové praxi vymezuje předmět zájmu sociálních pracovníků a ve výzkumu poskytuje specifický náhled na prvky a jejich interakce, které jsou relevantní ve vztahu ke zkoumanému tématu. Koncepty životní situace a sociálního fungování staly východiskem psychosociálního (např. Hollisová, 1964) a ještě později ekologického modelu (např. Gordon, 1969; Germain, Gitterman, 1980; Zastrow, 1995), ale podpora sociálního fungování je vnímána také jako jeden z hlavních cílů sociální práce jako specifické profese (Morales, Sheafor, 1998). V plánované sérii kvalitativních studií se akcent na životní situace jeví jako klíčový. Umožňuje sledovat proces sociálního začleňování i vylučování a integrace i dezintegrace Romů právě v úrovni životních okolností, které bezprostředně ovlivňují jejich život. Vycházím přitom z předpokladu, že právě z této úrovně je možno adekvátně nahlédnout na povahu problému (sociální vyloučení a dezintegrace) a případně hledat vhodné nástroje na jeho řešení. Uvedeným konstatováním neodmítám vliv strukturálních faktorů, nýbrž kladu důraz na skutečnost, že i strukturální vlivy se procesu integrace/dezintegrace dotknou pouze tehdy, pokud se díky společenským mechanizmům projeví také v úrovni životní situace daného jednotlivce či skupiny.3 Abychom dokázali přesněji vymezit vztah mezi pojmem integrace a konceptem životní situace, budeme se muset přesněji zabývat složkami (dimenzemi) integrace. Talcott Parsons (1971) ve své klasické práci vymezil čtyři systémy společnosti: (1) demokratický a právní systém, který podporuje občanskou integraci; (2) pracovní trh, který podporuje ekonomickou integraci; (3) sociální stát podporující „sociální integraci“; (4) osobnostní, rodinné a komunitní systémy, které podporují interpersonální integraci.4 3

Konkrétní historické, politické, kulturní a sociální souřadnice většinou vymezují vždy i specifický postoj k otázce menšinovosti (případně jinakosti). Vrátíme-li se jen o pár desítek let do nacistického Německa, nalezneme snad nejsurovější příklad vztahu státní moci k menšině obyvatel židovské národnosti. Půjdeme-li po časové ose směrem do přítomnosti jen o několik málo let a zastavíme-li se v 50. a 60. letech na našem území, můžeme sledovat násilné pokusy vládní nomenklatury o asimilaci Romů. Na jiných územích a v jiných časových periodách nalezneme další příklady. Od aktivního vyhlazování, nezájmu přes manipulativní akce, trpění, prosté soužití až ke zbožšťování nalezneme snad všechny myslitelné možnosti.

4

Vyslovuji hypotézu, že v jednotlivých dimenzích může společnost k procesu integrace přistupovat různě a případně také protichůdně. Sociální pracovníci jsou pak v pozici těch, kteří se marně snaží harmonizovat neharmonizovatelné (protichůdné) společenské a institucionální postoje a aktivity. Současně jsou ale nuceni vnímat a prakticky řešit dramatickou situaci příslušníků menšinové

56 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 V kontextu konceptu životní situace je podstatné, že pocit sounáležitosti se společností, a tudíž i stav integrace, je ovšem závislý na všech čtyřech uvedených systémech. Občanská integrace znamená být rovným občanem v demokratickém systému. Ekonomická integrace znamená mít práci, mít ceněnou ekonomickou funkci, být schopen využívat sociálních služeb poskytovaných státem. Interpersonální integrace znamená mít rodinu, přátele a sousedy a sociální síť, která může poskytnout péči společenství, morální podporu když je zapotřebí. Všechny čtyři systémy jsou tedy významné. Nikoliv jen strukturální situace společnosti, nýbrž jejich interakce s jedincem a jeho primárními skupinami (a také interakce mezi nimi navzájem) vytváří integrovanou společnost. Na úrovni životní situace se souhra (ať harmonická, či problematická) všech struktur a systémů zjevně projeví. Commins (1993) pak připomíná, že tyto systémy jsou vzhledem k integračním efektu komplementární. Když jsou některé z nich slabé, zbývající musí být silné. S ohledem na koncept životní situace to znamená, že zhroutí-li se jedinci či skupině některý ze systémů, musí na tuto skutečnost v rámci své životní situace reagovat. Jak Commins píše, nejhůře jsou na tom pak ti, jimž se zhroutily všechny čtyři systémy.5 Tato skutečnost referuje o životní situaci, ve které jedinec či skupina ztratila zcela možnost vyrovnat se s nastalými okolnostmi bez intervence z vnějšku (nejčastěji s pomocí sociálního pracovníka). Koncept životní situace upozorňuje ovšem, že nejde jen o definici dimenzí integrace, ale především o pochopení interakcí a transakcí, které se v této souvislosti odehrávají mezi jednotlivcem (příslušníkem menšiny) a společenskými systémy a institucemi. K integračním procesům dochází v kontextu jednotlivce, rodiny, kultury, pod vlivem environmentálních a strukturálních faktorů a také v napětí, které je dáno historickou zkušeností soužití menšiny s majoritou (viz teorie ekosystémů, Morales, Sheafor, 1998). Pro účely tohoto textu na základě výše uvedeného navrhuji následující definici integrace: „Integrace je proces, v němž do kontaktu vstupují různorodé sociální, kulturní a etnické skupiny a jehož výsledkem má být taková společenská situace, ve které příslušníci těchto skupin mohou v kontextu své životní situace sociálně fungovat a podílet se na životě společnosti ve všech jeho aspektech.“

1.1. Výzkumné implikace k tématu „integrace“: 1. Jak diferencovaně (v jakých dimenzích) je integrace prožívána? 2. Jsou mezi úrovněmi integrace subjektivně vnímané rozdíly? 3. Co integrace pro dotázané znamená? 4. Jak dotázaní prožívají/prožívali střet své kultury s kulturou většinové společnosti?

skupiny.Tento rozpor mezi povinností (profesionální, zaměstnaneckou, morální a lidskou) a možností situaci reálně ovlivňovat patří k frustračním momentům výkonu profese sociální práce a přispívá ke vzniku syndromu vyhoření (Kratochvíl, 1998). 5

Při snaze definovat dimenze integrace Bauböck (1994) odlišil pouze tři oblasti, a to kulturní, sociální a politickou. Zatímco Parsonsova typologie přesněji identifikovala integrující společenské instituce, Bauböck spíše hovoří o obecných integrační rovinách.


5. Jak jsou/byli dotázaní integrováni v sociálních systémech (práce, veřejné služby, rodina, komunita)? 6. Jak mohou/mohli využívat demokratický systém této společnosti a jak jsou do něj integrováni? 7. Co to znamená pro jejich životní situaci?

2. Pojetí konceptu životní situace V běžné řeči se životní situací rozumí konstelace životních okolností, které jsou přítomny v určitém (mluvčím komentovaném) okamžiku. V kontextu sociální práce má tento pojem ovšem specifičtější význam. Abychom se mohli zabývat „životními situacemi“ v jejím kontextu, potřebujeme se opřít o pojem „sociální fungování“. Tento pojem byl významně rozpracován Bartlettovou (1957, 1961a, 1961b, 1970). Ve své knize The common base of social work practice (1970) tato autorka použila „pojem sociálního fungování“ pro označení interakcí, které probíhají mezi nároky prostředí a lidmi. Autorka vychází z předpokladu, že životní situace je nároky prostředí významně ovlivněna. Přitom je nutné rozlišit (1) dimenzi schopnosti řešit problémy (coping = zvládání) a (2) dimenzi nároků sociálního prostředí, ve kterém daný jednotlivec (či skupina) o řešení svých problémů usiluje. Shrňme si, co nám termín sociální fungování ve vztahu k životní situaci objasňuje (Navrátil, Musil, 2000): (1) Lidé a prostředí jsou trvale v interakci. (2) Prostředí klade na člověka určité požadavky (formuluje očekávání, definuje sociální role) a člověk je nucen na ně reagovat. (3) Mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha. Pokud lidé požadavky prostředí dostatečně nezvládají, rovnováha je rozkolísána a vzniká problém. (4) Někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit a nastolit znovu rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a svou problémovou situaci nezvládají. (5) Příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být jak nedostatek dovedností na straně klienta, tak nepřiměřenost požadavků prostředí vůči němu. (6) Předmětem intervence sociálního pracovníka je interakce mezi způsobilostí klienta zvládat a tím, co od něj prostředí očekává. Jeho cílem je podporovat sociální fungování klienta tím, že mu pomáhá obnovit nebo udržovat rovnováhu mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání a této kapacitě více či méně přiměřenými požadavky prostředí. Při úvaze o vztahu člověka a jeho prostředí je nezbytné vzít do úvahy faktor, který v klasickém vymezení sociálního fungování chybí. Nejenom sociální prostředí definuje svá očekávání a požadavky vůči jednotlivci či skupině. Je podstatné, že také jednotlivec (skupina i jiné sociální útvary) mají svá očekávání vůči svému prostředí. S přihlédnutím k tomuto faktu je pak sociální fungování možno vymezit jako „vztah mezi očekáváními jednotlivce a sociálního prostředí“. Jsou-li tato vzájemná očekávání v souladu (komplementarita), interakce probíhají harmonicky, nejsou-li, v interakcích nastávají obtíže. Schopnost zvládat (cope) životní úkoly je pak v principu nutno vztáhnout z jednotlivce také na prostředí. Také prostředí může naplňovat jistá očekávání dobře či problematicky. Jako příklad může posloužit byrokratická instituce, která se ritualizací své činnosti vzdálila svému původnímu

58 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 účelu. Analogicky je pak možné říci, že nejenom očekávání prostředí mohou být neúměrná, podobně neúměrná mohou být i očekávání jednotlivce vůči prostředí. Vezmeme-li navrhované doplnění do úvahy, lze sociální fungování charakterizovat následovně: 1. Lidé a prostředí jsou trvale v sociální interakci (obrázek 1). 2. Prostředí klade na člověka určité požadavky (formuluje očekávání, definuje sociální role) a člověk je nucen na ně reagovat (obrázek 1). 3 Také člověk má na své sociální prostředí jisté požadavky a vztahuje se k němu s jistými očekáváními (obrázek 1). 4 Vztah mezi vzájemnými očekáváními je neproblematický, pokud jsou očekávání komplementární (obrázek 2). 5 Pokud lidé nebo prostředí požadavky dostatečně nezvládají nebo na ně nereagují očekávaným způsobem, vzniká problém (obrázek 2). 6 V některých případech je člověk nebo jeho prostředí schopno si s problémem poradit a rovnováha je nastolena na základně vlastní aktivity. V jiných případech člověk nebo prostředí tuto schopnost nemají a vzniká potřeba sociální intervence. 7 Základní příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být nedostatek zdrojů na straně klienta nebo prostředí i nekomplementárnost vzájemných očekávání (obrázek 3). 8 V tomto pojetí sociálního fungování se předmětem sociální práce stává komplementarita vzájemných očekávání a také schopnost tato očekávání naplnit (zvládnout je). Cílem sociální práce pak je podpora sociálního fungování klienta tím, že mu pomáhá obnovit nebo udržovat komplementaritu mezi jeho očekáváními a očekáváními prostředí a dále v rozvoji oboustranné schopnosti tato očekávání naplňovat. Obrázek 1: Vztah člověka a jeho prostředí (sociální fungování)


Obrázek 2: Rozlišení stavů funkčních a problémových

Médium

Funkční stav

Problémový stav

Očekávání

Komplementarita

Nekomplementarita

Dispozice zdrojů

Kapacita

Inkapacita

Obrázek 3: Základní příčiny problémů Charakter problému

Původ problémů

Inkapacita

Na straně člověka

Na straně prostředí

Nekomplementarita

Na straně člověka

Na straně prostředí

Uvedené chápání vztahu člověka a jeho prostředí (sociální fungování) umožňuje přijmout dynamickou roli každého jednotlivce. Každý jedinec vstupuje do interakce se svým prostředím a v tomto vztahu má (není-li blokována) tvůrčí roli (očekávání je zde tvůrčím aktem). Člověk není vydán na pospas požadavkům svého sociálního prostředí (očekávání prostředí nejsou determinantou), vůči tomuto prostředí se vymezuje. Některé požadavky akceptuje, jiné ne. Svým jednáním spoluvytváří svoji životní situaci a samozřejmě také životní situace druhých lidí. Klasické pojetí sociálního fungování tento rozměr neumožňovalo vnímat. Pro výzkum procesů sociálního vylučování a dezintegrace Romů se jeví koncept životní situace a sociálního fungování jako vhodné východisko. Poskytuje nezaujaté analytické hledisko, které umožňuje zkoumat obousměrné vstupy do životních situací Romů, a to jak z prostředí, tak i ve směru od subjektu – ve smyslu stavů ne/komplementarity a in/kapacity. Zatímco termín „sociální fungování“ se týká dynamické stránky životní situace, tj. vyjadřuje napětí v konkrétním čase a prostoru, je třeba z popisu životní situace nevynechat její statickou stránku, kterou tvoří prvky a systémy, které danou situaci utvářejí. 1. Lidé a prostředí jsou trvale v sociální interakci (obrázek 1). 2. Prostředí klade na člověka určité požadavky (formuluje očekávání, definuje sociální role) a člověk je nucen na ně reagovat (obrázek 1). 3. Také člověk má na své sociální prostředí jisté požadavky a vztahuje se k němu s jistými očekáváními (obrázek 1). 4. Vztah mezi vzájemnými očekáváními je neproblematický, pokud jsou očekávání komplementární (obrázek 2). 5. Pokud lidé nebo prostředí požadavky dostatečně nezvládají, nebo na ně nereagují očekávaným způsobem vzniká problém (obrázek 2). 6. V některých případech je člověk nebo jeho prostředí schopno si s problémem poradit a rovnováha je nastolena na základně vlastní aktivity. V jiných případech člověk nebo prostředí tuto schopnost nemají a vzniká potřeba sociální intervence. 7. Základní příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být nedostatek zdrojů na straně klienta nebo prostředí, i nekomplementárnost vzájemných očekávání (obrázek 3). 8. V tomto pojetí sociálního fungování se předmětem sociální práce stává komplementarita vzájemných očekávání a také schopnost tato očekávání naplnit (zvládnout je).

60 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 Cílem sociální práce pak je podpora sociálního fungování klienta tím, že mu pomáhá obnovit nebo udržovat komplementaritu mezi jeho očekáváními a očekáváními prostředí a dále v rozvoji oboustranné schopnosti tato očekávání naplňovat.

2.1. Výzkumné implikace 1. Jaká je schopnost daného jednotlivce/skupiny zvládat problémy? 2. Jaké jsou nároky sociálního prostředí, ve kterém daný jednotlivec (či skupina) o řešení svých problémů usiluje? 3. Jak probíhají interakce osob a prostředí? 4. Které požadavky prostředí daný jednotlivec/skupina dostatečně nezvládají? 5. Co by pomohlo obnovit zvládání? 5. Jaké jsou příčiny problémů a jejich nezvládání? 6. Co by mělo být předmětem intervence sociálního pracovníka? 7. Jaké požadavky a očekávání má na své sociální prostředí jednotlivec/skupina? 8. Jsou očekávání prostředí a jednotlivce/ skupiny komplementární? 9. Zvládají jednotlivci/skupiny a prostředí požadavky dostatečně, nebo na ně nereagují očekávaným způsobem? 10.Je příčina problémů nebo jejich nezvládání v nedostatku zdrojů na straně klienta, nebo prostředí? 11.Je příčina problémů nebo jejich nezvládání v nekomplementárnosti vzájemných očekávání? 12.Měla by být předmětem sociální práce komplementarita vzájemných očekávání a schopnost tato očekávání naplnit?

3. Prvky a systémy životní situace Navrátil s Musilem (2000) upozornili, že životní situace má čtyři dimenze. Hovoří o dimenzi fyziologické, psychologické, sociální a noogenní. Někteří autoři se pokoušejí přesně určit prvky a systémy, které životní situaci utvářejí (Sheafor, Horejsi, Horejsi, 2000): věk, pohlaví, stav, složení domácnosti; rodinná struktura a vztahy (biologické děti, nevlastní děti, rodiče atd.); zaměstnanost, postavení v zaměstnání a jeho charakter; sociální aktivity a zájmy (koníčky a rekreační aktivity atd.); členství ve formálních skupinách (církev, odborový svaz atd.); zdroje podpory a napětí v sociálních interakcích (mezi lidmi a mezi lidmi a komunitními systémy); • využití formálních zdrojů (sociální zabezpečení, lékařská péče atd.); • neformální zdroje (širší rodina, příbuzní, přátelé, sousedi, svépomocné skupiny). • • • • • •

Systémy, které spoluutvářejí životní situaci klienta, se obvykle promítají také do jeho rolí. K obvyklým rolím (soustavám očekávání), které sociální pracovníci pomáhají svým klientům zvládat efektivněji, patří například role rodiče, dítěte, partnera, zaměstnance,


souseda, občana anebo například také pacienta (Carlton, 1984). V souvislosti s životním cyklem člověka dochází k proměnám rolí, které jsou od něj očekávány, a také člověk mění svá očekávání ve vztahu k prostředí. Právě v situacích, kdy dochází ke změně rolí (například když se emigrant usazuje v cílové zemi své migrace), bývá pomoc sociálního pracovníka potřebná a nezbytná. Častým úkolem sociálního pracovníka v této situaci je pomoci klientovi porozumět požadavkům nové role, akceptovat ji a aktivně ji začít naplňovat. Považuji za nutné upozornit, že při práci s menšinovými klienty bývá úkol sociálního pracovníka právě opačný: člen menšiny je uvězněn v roli znevýhodněného a marně se snaží zlomit očekávání, že nikdy nezvládne to, co „ti druzí“. Úkolem sociálního pracovníka je v takovém případě napomoci roli znevýhodněného změnit nebo opustit. Životní situace není statická. Vyvíjí se v čase. Do životní situace jednotlivce mohou významně zasáhnout zásadní společenské události (pád komunismu, povodně, válka) nebo dochází k transformaci životní situace jedince a případně jeho rodiny v pozvolných krocích, které odpovídají „normálnímu průběhu života“. V následující subkapitole uvedu perspektivy, které se zabývají etapizací života a umožňují životní cyklus podchytit teoreticky.

3.1. Výzkumné implikace 1. Životní situaci příslušníků romské menšiny lze charakterizovat popisem dimenzí, systémů a prvků, které ji tvoří. 2. Jednotlivé dimenze, systémy a faktory mají na integraci různý vliv. 3. Které prvky a systémy jsou přítomny v konkrétní životní situaci jednotlivce/skupiny? 4. Jaké role jednotlivec vykonává? (Pro skupinu: Jak jsou role ve skupině rozloženy?) 5. Jaké významy jsou těmto prvkům, systémům a rolím připisovány?

4. Životní situace z hlediska životního cyklu Každý člověk během svého života prochází socializací, kterou lze považovat za klíčový proces, během něhož se člověk formuje v bytost sociální (Howe, 1995). Lze ji také popsat jako: „Proces vývoje od stadia bezmocného novorozence až po osobu, která si dobře uvědomuje sebe samu a orientuje se ve své vlastní kultuře…“ (Giddens, 1999: 39). V procesu celoživotní socializace se člověk setkává s rozmanitými rolemi, které odpovídají specifickému věku, pohlaví a dalším okolnostem života. Pokud ve společnosti nedojde k dramatické události, jako je například válka, lze během života člověka identifikovat významné životní situace, které se opakují u většiny obyvatel a vytváří určité kontury „normálního života“. Někteří autoři pak v této souvislosti hovoří o etapizaci života (Alan, 1989). Paralelou těchto obvyklých životních situací jsou vývojové milníky (Zastrow, Kirst-Ashman, 1990), které zahrnují významné biologické, psychologické, emocionální a intelektuální body vývoje. V kontextu našich úvah považuji za účelné zabývat se pracemi dvou autorů, kteří životní periody formulovali a vymezili i jejich specifické charakteristiky. Sociolog Alan (1989) navrhuje etapizaci, která přihlíží zejména k sociálním aspektům života (utváření rodiny, volba profesní dráhy) a do jisté míry je založena na teorii rolí. Erikson (1950) for-

62 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 muloval teorii vývojových úkolů, která má psycho-sociální charakter a vhodně Alanovu etapizaci doplňuje o rozměr vývojových milníků. Uvedené etapizace života zachycují charakteristiky mezních životních událostí a prezentují nám proces socializace ve strukturované podobě. Tato strukturace nám pomáhá rozumět historické dimenzi životní situace a vedle toho také napovídá, jaká očekávání jsou typická v určitých životních situacích. Jisté životní etapy jsou zvláště ohroženy chudobou a sociálním vyloučením. Patří mezi ně například raná dospělost a stáří (důchodový věk). Vedle těchto standardních životních etap lze však identifikovat některé životní situace, které ohrožení sociálním vyloučením násobí. Jedná se například o nemoc, příslušnost k etnické menšině, osamělé mateřství a další (Walker, Ashworth, 1994). Pokud zde hovoříme o procesu socializace v kontextu teorie sociálního fungování, připomenu, že jsem výše zdůraznil proces vzájemného vyjednávání očekávání sociálního prostředí s očekáváními příslušného jednotlivce. Ani proces socializace nelze vnímat jako proces jednostranný, který přetiskuje neměnné vzory do sociálních návyků „utvářeného“ jedince. Také v procesu socializace se rozvíjí schopnost vlastního sebeuvědomění, schopnost myslet a jednat svobodně (Giddens, 1999). Z hlediska studie, které je tato stať součástí, je kontext životního cyklu pozoruhodný a nosný. Vycházím z předpokladu, že integrační procesy se neodehrávají v jedné časové periodě, ale jsou procesem celoživotním. V kontextu poznatků o životním cyklu a jeho fázích je ovšem třeba také předpokládat, že jednotlivá období života s jeho obvyklými životními situacemi vytvářejí různé podmínky pro integraci, přičemž lze předpokládat, že i integrační proces má své fáze, které se vzájemně podmiňují. Příkladem může být neúspěšná integrace Romů ve školním prostředí, která vyústí v neúspěšnou integraci (marginalizaci) na pracovním trhu. Jakkoliv zde nemusí platit stoprocentní kauzalita, je třeba brát zmíněný vztah do úvahy.

4.1. Výzkumné implikace 1. V jaké fázi životního cyklu se jednotlivec (rodina) nachází? 2. Jak se životní situace a fáze životního cyklu vzájemně ovlivňují? 3. Jak dosavadní vývoj ovlivňuje charakter současné životní fáze a situace? 4. Životní situace se v průběhu životního cyklu mění a jejich charakter ovlivňuje i proces integrace (posiluje, zeslabuje). 5. V životním cyklu Roma a jeho rodiny lze identifikovat klíčové životní situace, které proces integrace významně ovlivnily (klíčové životní situace). 6. Postoj k vlastní kultuře je touto skutečností ovlivněn. 7. Také postoj k většinové společnosti je touto skutečností ovlivněn. 8. Míra integrovanosti se v čase mění. 9. Faktory, které podporují/blokují integraci, se v čase mění. 10.Životní situace se v průběhu životního cyklu mění a jejich charakter ovlivňuje i proces integrace (posiluje, zeslabuje).


5. Životní situace a skupinová diverzita

Je zajímavou otázkou, co znamená a jaké důsledky má proces socializace pro menšinové skupiny. Zdá se, že pokud člověk socializaci prožívá uvnitř jediné kultury, prožívá vztah k vlastní kultuře jako něco nevysloveného a neproblematického (Soydan, Williams, 1998). Jestliže v případě monokulturního prostředí platí, že vztah k vlastní kultuře nebývá obvykle plně uvědomován, reflektován a problematizován, je zjevné, že prohlubující se obecná globalizace světa se svojí „multikulturalizací“ situaci činí složitější a méně přehlednou. Zvláště v případě migrace dochází k bezprostředním styku odlišných kultur a často také k problematizaci (omezené použitelnosti) hluboce zažitých hodnot, představ a vzorů jednání, které byly součástí původní kulturní výbavy migrantů nebo většinové společnosti. Také v případě střetávání romské kultury s kulturou většinovou dochází k popsanému jevu. Socializace nemá zvláště pro příslušníky romské menšiny (romská menšina je pod výrazným socializačním tlakem většinové společnosti) jednoznačný a akceptovatelný význam. Kontakt rozmanitých kultur může být v konkrétním případě prožíván jako konfliktní nebo jako obohacující. Je to příležitost srovnávat kultury, která může vést k posilování anebo naopak ke zpochybňování vlastní orientace. Kulturní rozdíly mohou zasahovat jen do některých stránek, ale také do celého pojetí života migrantů. V případě romské menšiny navozuje podstatnou otázku souběžné sdílení menšinové a většinové kultury „velké“ společnosti. Toto sdílenou dvou kultur různých skupin s rozdílnými sociálními charakteristikami může být zdrojem řady napětí nebo dokonce problémů. Teorie sociální práce dnes – pod vlivem zkušeností s problémy multikulturního soužití domácí populace bohatých zemí a pestrou směsí migrantů – nabízí koncepty, které umožňují reflektovat, jak současné členství ve „velké“ společnosti a v menšinové či subkulturní skupině ovlivňuje lidské chování a postoje. Jeden z takových konceptů se nazývá „dvojí perspektiva“ („dual perspective“). Dvojí perspektiva je podle autora tohoto konceptu Nortona (1978: 3) „[...] vědomý a systematický proces souběžného vnímání, chápání a srovnávání hodnot a chování většího společenského systému s těmi systémy, s nimiž je klient v těsném kontaktu – rodina, komunita.” Toto pojetí předpokládá, že lidé mohou být částí dvou systémů: (1) dominantního systému, který je uživatelem moci a ekonomických zdrojů, a (2) výchovného systému určeného fyzickým a sociálním prostředím rodiny nebo komunity. Jiný podobný koncept se nazývá bikulturalismus. Jeho autorem je Američan Ho (1987), který vychází z předpokladu, že každý příslušník menšinové skupiny participuje ve dvou sociálních a kulturních systémech. Ve své knize věnované rodinné terapii v rodinách příslušníků národnostních menšin Ho (1987: 15–16) píše: „Bikulturalismus se vyznačuje účastí ve dvou kulturních systémech a často vyžaduje dva soubory chování [...] neznamená však duální osobnost, spíše zahrnuje dva různé způsoby zvládání úkolů, očekávání a chování.“

5.1 Výzkumné implikace 1. Romové procházejí tzv. dvojí socializací. 2. V čem a jak probíhá u daného jednotlivce/skupiny dvojí socializace? 3. Jak je (případná) participace ve dvou kulturních světech prožívána? 4. Jaký má jednotlivec/skupina vztah k vlastní/dominantní kultuře?

64 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003

6. Životní situace v kontextu teoretického modelu sociální práce Jedním z vlivných teoretických modelů, který pracuje s představou interakce mezi jednotlivcem a jeho sociálním prostředím, je teorie ekosystémů. Jako první se otázkou vztahu prostředí a jednotlivce v kontextu sociální práce zabývali pravděpodobně Stein a Cloward (1959). V 60. letech dále vzrůstal zájem o ekologické koncepty a jejich možnou aplikaci v pomáhajících profesích. K významnějším pracím, které v té době výrazně ovlivnily vývoj sociálně ekologického myšlení v kontextu sociální práce, patří texty Bartlettové (1970) a Gordona (1969). Bartlettová se zasloužila o rozpracování konceptu sociálního fungování a Gordonovy práce (např. 1969) je možno chápat jako bezprostřední předchůdce ekologické perspektivy v sociální práci. o Bartlettové a jejím chápání konceptu sociálního fungování jsem se zmínil výše, nyní se zaměřím na základní charakteristiku představ W. Gorgona. William Gordon se zajímal o sociální práci na hranicích mezi systémy a jejich prostředím. Podobně jako se ekologie věnuje otázkám interakce organismů a jejich prostředí, Gordon soustředil svoji pozornost na sociální systémy a jejich interakce se sociálním prostředím. Hearn (1979) později sumarizoval Gordonovy základní myšlenky o sociální práci do sedmi bodů: 1. Sociální práce má souběžně dvojí perspektivu. Zaměřuje se jak na jednotlivce, tak i na jeho životní situaci – tedy na systém i jeho prostředí. 2. Sociální práce se uskutečňuje na rozhraní mezi sociálním systémem a jeho prostředím. 3. Jev, ke kterému dochází na rozhraní mezi systémem a prostředím, je transakce. 4. Transakce je proces, v němž se systém a jeho prostředí vzájemně vylaďují. Na straně systému jde o zvládání (coping) a na straně bezprostředního prostředí pak o jeho kvality. 5. Styk systému s prostředím vyvolává změnu obou. 6. Hodnotné transakce jsou ty, které podporují růst a vývoj organismu při souběžném zlepšování prostředí 7. Pro růst a vývoj je nezbytné, aby docházelo k trvalé redistribuci entropie mezi organismem a prostředím. Gordonovy práce vycházely z obecné teorie systémů, avšak svojí specifickou perspektivou (zájem o interakci systému s prostředím) poskytly dobré východisko pro její aplikaci v sociální práci. Vlastní ekologickou perspektivu jako model individuální sociální práce však představil před třiceti lety Carel Germain (1973). Vystoupil s kritikou dosavadního vývoje sociální práce a poukázal na to, že navzdory své prvotní širší psychosociální optice (Richmondová, 1917) se sociální práce zaměřila především na intrapsychické procesy jednotlivce, případně na rodinné interpersonální procesy.6 Upozornil na skutečnost, že sociální práce ztratila ze zřetele širší sociální prostředí. Jím navrhovaná ekologická perspektiva měla řešit nedostatek dostupných konceptů o prostředí a kultuře a poskytnout odpovídající vysvětlení vztahu člověk a jeho prostředí. Germain se inspiroval ekologií, převzal řadu ekologických pojmů a využil je jako metaforu pro označení sociálních

6

Sociální práce ve Spojených státech amerických byla výrazně psychoterapeutizována.


interakcí a změn.7 Ekologické koncepty vztahů byly méně abstraktní než ty, které nabízela původní systémová teorie, a byly bližší běžné lidské zkušenosti. Ekologické koncepty umožnily sociálním pracovníkům i klientům držet souběžnou pozornost (1) na jednotlivce i (2) na prostředí a také (3) na jejich vzájemný vztah. Tri-dimenzionální optika je východiskem všech variací ekologické perspektivy.

7

Vybrané pojmy teorie ekosystémů: Ekosystém je jednotkou zájmu ekologů. Je tvořen relativně samostatným množství organismů, které jsou ve vzájemné energetické interakci. Na základě této interakce vytvářejí organismy komunitu s vnitřními vazbami i s vazbami na prostředí. Z hlediska sociální práce je tento pojem pozoruhodný svým důrazem na „vzájemnou závislost“ prvků ekosystému, jejich „výměny“ a „provázanost“. Vztah člověk:prostředí (person:environment fit) je aktuální vztah (rovnováha, poměr) mezi potřebami klienta (systému) a sociálního prostředí. Vztah člověk:prostředí může být pro člověka a prostředí příznivý, minimálně příznivý nebo nepříznivý. Když je příznivý nebo i minimálně příznivý, reprezentuje stav relativní „adaptovanosti“, který podporuje trvalý rozvoj a uspokojující sociální fungování a podporuje také prostředí. Adaptace jsou procesy, kterými lidé udržují nebo zlepšují kvalitu vztahu mezi sebou a svým prostředím. Adaptace představují aktivity namířené ke změně prostředí (včetně odchodu do nového prostředí) nebo lidí samotných nebo obou. Životní stresory jsou vyvolávány kritickými životními problémy, které lidé vnímají jako nadměrně zatěžující, aby je mohli zvládnout. Mezi životní stresory patří obtížné sociální nebo vývojové přechody, traumatické životní události a všechny ostatní životní problémy, které poškozují existující rovnováhu (fit). Stres je vnitřní reakcí na životní stresor a je charakteristický obtížnými emočními a/nebo psychologickým stavy. K doprovodným negativním pocitům mohou patřit úzkost, vina, zlost, deprese, bezmocnost nebo beznaděj. K nim se také často přidává pocit osamělosti, snížené kompetence, nízké sebeúcty a sebevlády. Mechanismy zvládání (coping measures) jsou zvláštní druhy chování, které mají sloužit jako prostředek k zvládnutí nároků, které na člověka kladou životní stresory. Představují úsilí vynaložené na regulaci negativních, paralyzujících pocitů a na efektivní řešení problémů. Úspěšné zvládání závisí na různých osobních a environmentálních podmínkách a často zlepšuje kvalitu výměn ve vztahu člověk:prostředí a zvyšuje úroveň angažovanosti ve vztazích, kompetence, sebeúcty a sebevlády. Poslední čtyři zmíněné atributy jsou výsledkem adaptivních výměn mezi osobou a prostředím. Jsou relativně nezávislé na kulturních předpokladech, ačkoliv mohou být vyjádřeny různě v různých kulturách. Angažovanost ve vztazích (relatedness) zahrnuje schopnost utvářet a udržovat vztahy přátelské, partnerské i příbuzenské, pocit náležitosti k podpůrné sociální síti. Koncept kompetence předpokládá, že všechny organismy jsou vrozeně motivovány k ovlivňování svého prostředí, aby přežily. Tato motivace je označována jako „efektance“. Podle autorů konceptu má prostředí disponovat takovými charakteristikami, aby po celou dobu života zaručovalo příležitost pro rozvoj a udržení pocitu efektivity. Opakovaná zkušenost účinnosti vede k pocitu kompetence. Ačkoliv ještě nedisponujeme potřebnými znalostmi a dovednostmi, abychom pomohli všem jednotlivcům ve všech situacích mobilizovat jejich kompetenční motivaci, je nicméně možné v mnoha situacích, aby sociální pracovník spolu s klientem pracovali na plánu, jak účelně a efektivně zlepšit elementy prostředí nebo výměny probíhající mezi klientem a jeho prostředím. Sebeúcta je nejdůležitější složkou sebepojetí. Reprezentuje rozměr, ve kterém se člověk cítí kompetentní, uznávaný a hodnotný. Proto významně ovlivňuje lidské myšlení a chování. Vysoká úroveň sebeúcty je vnitřně uspokojující, je zvláště důležitá v dětství a adolescenci, ale vyvíjí se

66 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 Při práci s menšinovými klienty se jeví tento přístup jako adekvátní. Na jedné straně dovoluje věnovat pozornost individuálním potřebám klienta, ale současně poskytuje prostředky pro analýzu vlivu prostředí. V roce 1977 navrhl Urie Bronfenbrenner čtyř-dimenzionální ekologický model, který zahrnoval jednotlivce, rodinu, sociálně-strukturální faktory a faktory sociokulturní. Bonnie Carlson jej v roce 1984 adaptovala s ohledem na problematiku domácího násilí. a dokonce mění v dospělosti. Nízká sebeúcta odráží nedostatek ohledu vůči sobě a pocity nepatřičnosti, podřadnosti, bezcennosti atp. Často se vyskytuje společně s depresí. Sebevláda je míra schopnosti mít pod kontrolou vlastní život a akceptovat zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a jednání s ohledem na sebe i druhé. Tato schopnost musí být podporována po celou dobu života příležitostmi v prostředí, které by mělo umožňovat jak rozhodování s ohledem na věk i zdraví, tak i uskutečňování smysluplných aktivit. Otázky moci a bezmocnosti jsou ve vztahu k sebevládě klíčové. Za určitých okolností mohou být podmínky života natolik zúžené, že neposkytují prostor pro realizaci smysluplných voleb. Jestliže lidé nemají kontrolu nad nežádoucími událostmi nebo nad finančním zabezpečením (což je situace znevýhodněných a chudých lidí), je uskutečňování sebevlády obtížné. V ekologii „habitat“ označuje místo, kde lze daný organizmus obvykle nalézt (například hnízdiště, teritoria atp.). Přeneseně se v terminologii ekosystémového přístupu termín habitat používá pro označení (1) typu osídleného místa (městská zástavba x venkovská), (2) pro strukturu institucí a vztahů v sídle (zjišťuje se uspořádání škol, pracovišť, nemocnic, sociálních institucí, nákupních oblastí, náboženských institucí a také parků a dalšího vybavení). Lidská sídliště jsou chováním přetvářena v prostoru i čase. Sociální prostředí má své charakteristiky, které lze popisovat a analyzovat. V ekologii se užívá termínu nika k označení pozice obývané určitým druhem v rámci biotické komunity. V přeneseném slova smyslu jej ekosystémová teorie užívá pro označení statusu, který vlastní jedinec nebo rodina v sociální struktuře komunity. Mnoho jedinců je kvůli rase, pohlaví, věku, mentálnímu nebo zdravotnímu stavu nuceno obývat niky, které neodpovídají lidským potřebám a aspiracím (marginalizace). Do těchto nik mohou být segregováni například bezdomovci, osoby s AIDS, migranti, závislí, dlouhodobě nezaměstnaní, mentálně nemocní a tělesně postižení atd. Nátlaková moc (coercive power) je odepření moci ohrožené skupině na základě jejích skupinových nebo kulturních charakteristik. Výsledkem je oprese ohrožené populace, která její příslušníky činí bezmocnými. Nátlaková moc je zdrojem „sociálního znečištění“ (chudoba, institucionální oprese, sexismus atd.). Vykořisťovatelská moc (exploitative power) dominantní skupiny vede k technologickému znečištění vzduchu, potravy, vody, půdy a oceánů a ke zvýšené přítomnosti toxických chemikálií a nebezpečných odpadů v obydlích, školách, pracovištích a v komunitách. Vykořisťovatelská a nátlaková moc a technologické a sociální znečištění jsou zdrojem významných stresorů. Koncept životní dráhy (life course) pojímá bio-psycho-sociální vývoj jako proměnlivý a neurčitý proces probíhající od narození až do pozdního věku v rozmanitém prostředí, kulturách a historických epochách. Nahrazuje tradiční model životního cyklu, v němž se předpokládají univerzální životní fáze. Model životního cyklu opomíjí, že fáze a jejich úkoly odpovídají určitým sociálním normám v dané společnosti a v konkrétním čase. Tento model definuje svoji univerzalistickou představu na základě podmínek vázaných na specifický čas a kulturu. Koncept životní dráhy zahrnuje různost, protože pojímá vývoj jednotlivce v kontextu sociální změny – nejenom s ohledem na změny v rodině, škole, pracovištích a komunitě, ale také s ohledem na změny myšlenkového prostředí, hodnot. Vývoj je také zkoumán s ohledem na individuální, historický a sociální čas..


Ke čtyřem zmíněným dimenzím doplnila pátou – historickou (obrázek 4). Provedla také reformulaci dimenze sociokulturní, kterou označila pouze jako dimenzi kultury a dimenzi sociálně-strukturální označila jako dimenzi environmentálních a strukturálních faktorů. V první dimenzi (jednotlivec) se pozornost věnuje biopsychologické výbavě jednotlivce. Jde například o typ osobnosti, úroveň psychosociálního vývoje, poznání a vnímání, dále o schopnost řešit problémy, temperament, způsob chování, komunikační a jazykové dovednosti. Vedle toho se připisuje význam také znalosti osobních postojů, hodnot, kulturní orientace a životní orientace, životního způsobu, dovedností a schopností, způsobu zvládání stresu a problémů. V druhé dimenzi (rodina) se analyzuje charakter rodinného života, její kultura, organizace, dělba práce a role, rodinná interakční dynamika. Každá rodina je jedinečná a mají být proto zkoumány také její hodnoty, postoje, emoční kapacita, afektivní styl, tradice, rituály, celkové síly a slabosti i způsob, jak rodina reaguje na zátěž a stres. V rámci rodinné analýzy je třeba podrobit zkoumání také partnerské a rodičovské vztahy a také vztahy k širší rodině. Rodinné a komunitní systémy se svým způsobem vymykají přímé státní intervenci. Sociální práce však práci s rodinami i s dalšími primárními skupinami chápe jako dva z hlavních modelů své praxe. Vzhledem k tomu, že rodina i primární skupiny jsou systémy, které jsou ve velmi těsném sepětí s jednotlivcem a bezprostředně na něj působí, je tato interakce (transakce) klíčová také v procesech integrace. Sociální práce disponuje řadou instrumentů, které jí dovolují na této úrovni intervenovat. Třetí dimenze je dimenzí kultury. V modelu ekosystémů se v této rovině reflektují kulturní hodnoty a představy o světě, v případě minorit také společenské normy hostitelské země a jejich vztah ke kultuře menšiny. Kultura je ovšem vlastnictvím svébytné komunity a je její prvotní odpovědností, zda ji určitým způsobem rozvíjí a uchovává. V praxi sociálních pracovníků se společenská a profesní strategie v postoji ke kultuře klientů ovšem nutně projevuje. Samozřejmým požadavkem profesní etiky sociálních pracovníků je respekt k jedinečnosti každého člověka. Tento respekt se pak vztahuje také k otázkám národnosti a kultury a musí se projevit také odpovídajícími znalostmi a dovednostmi (adekvátní příIndividuální čas se váže na kontinuitu a smysl individuální životní zkušenosti v průběhu celé životní dráhy. Kontinuita i smysl jsou reflektovány v životních příbězích, které my všichni konstruujeme a vyprávíme sobě i druhým. Životní příběhy jsou zřejmě součástí všech společností a kultur a lidí všech věků. Jsou specifickou lidskou cestou objevování významů a kontinuity životních událostí. „Pravda“ životních příběhů spočívá v jejichschopnosti udržovat spojení mezi jednotlivými životními událostmi a v jejich schopnosti propůjčovat pocit celistvosti individuálnímu či rodinnému životu. Historický čas označuje vliv historických a sociálních změn na vývojovou „trasu“ určité věkové kohorty. Příslušníci téže kohorty jsou v průběhu svých životních drah vystaveni působení stejných sociálních a historických změn. Z toho důvodu jedna kohorta prožívá dospívání i stárnutí odlišně než jiná kohorta. Různé kohorty mohou samozřejmě zakoušet stejné tlaky, ale v rozdílném věku příslušníků kohorty. Tato stejná zkušenost tak v různých kohortách vyvolává jiné efekty. Individuální a kulturní rozdíly mají významnější vliv než příslušnost ke kohortě. Přesto kohortní přístup doplňuje individuální fenomény o významnou historickou a sociální dimenzi. Sociální čas postihuje časování individuálních i rodinných přechodů a životních událostí v kontextu měnících se biologických, ekonomických, sociálních, demografických a kulturních faktorů.

68 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 prava na práci s menšinou). Součástí profesní etiky sociálních pracovníků je odmítnutí oprese a diskriminace. Proto je při výkonu sociální práce nezbytná citlivost vůči jejich projevům. Přístup k menšinové kultuře ve společnosti je věcí mnoha společenských institucí. Významnou úlohu sehrává multikulturní vzdělávání ve školách všech stupňů, politická a náboženská rétorika, média atp. Téma kulturních odlišností se stává předmětem sociální práce za situace, kdy v jejich důsledku ve společnosti vznikají sociální problémy a téma kulturních specifik se promítá do sociálního vylučování. Příkladem takové situace je otevřený rasismus, společenská stigmatizace a segregace. Čtvrtá úroveň analýzy zahrnuje environmentální a strukturální faktory, které mají vliv (pozitivní i negativní) na specifickou populaci. Pozornost může být věnována například integrační strategii, kterou příslušná země uplatňuje ve vztahu k určité etnické menšině. Prakticky (nikoliv však intelektuálně) nevýznamné proudy sociální práce formulovaly rovnostářskou reformu společnosti jako své ústřední poslání (Dominelli, 1988). Tímto způsobem by bylo možno sociální práci chápat jako médium ideologického boje. Ve svých profesionalizovaných variantách (antiopresivní teorie, ekologická teorie) pak sociální pracovníci upozorňují na problematické důsledky určitého společenského uspořádání, společenských stereotypů a konvencí a snaží se je ovlivňovat. V tomto širším slova smyslu je pak sociální práce angažována také v oblasti politické integrace. Pokud budeme politické integraci rozumět také v kontextu rozvoje občanské společnosti, vytváří sociální práce bohatou sadu instrumentů, kterými chce zvyšovat schopnost participace jednotlivců i skupin na společenském dění. Sociální práce zvyšuje schopnost svých klientů využívat svá práva, ale také plnit povinnosti, které plynou z právního řádu společnosti. Pátá a poslední úroveň modelu ekosystémů se soustředí na pozitivní a problematické zkušenosti v historickém kontextu. Předpokládá se, že historické kořeny a zkušenosti ovlivní také povahu současných interakcí. Ekologická perspektiva proklamuje, že lidé na jedné straně sice utváří své prostředí, ale že jsou jím současně také formováni. Mnoho problémů v sociálním fungování vzniká právě ve vztahu člověk:prostředí a nelze je připisovat jen jedné z dimenzí (jednotlivci nebo prostředí). Cílem sociální práce z hlediska ekologické perspektivy je podporovat růst, rozvoj, posilovat adaptivní kapacity lidí, odstraňovat bariéry v prostředí, zlepšovat schopnost prostředí odpovídat na potřeby lidí. V tomto smyslu se model ekosystémů jeví jako vhodný rámec pro studium i hledání vhodných nástrojů řešení potíží Romů. Teorie ekosystémů je jedním z možných modelů, díky němuž se sociální práce stává účinným nástrojem boje proti sociálnímu vyloučení a dezintegraci. Spektrum specifických forem pomoci se zde může pohybovat od preventivních opatření až po krizovou intervenci a zdá se, že celá sada běžných instrumentů (sociálně právní poradenství, tvorba zájmových skupin, terapie atp.), které má sociální práce k dispozici, je při zvládání problémů sociálního vyloučení a dezintegrace dobře využitelná. Skutečností je, že právě ty sociální a kulturní menšiny, o nichž se v souvislosti s integrací hovoří, patří obvykle mezi skupiny, které jsou sociálním vyloučením významně ohroženy. Specifickým přínosem sociální práce, který je pro pomoc lidem při překonávání sociálního vyloučení důležitý, je schopnost sociálních pracovníků ovlivňovat jednotlivce, rodiny i komunitu prostřednictvím neformálního vyjednávání (Jordan, Jordan, 2000). Sociální pracovníci jsou ochotni a schopni poznávat a setkávat se s lidmi v jejich přirozeném prostředí. Tento osobní přístup pak poskytuje neformální


Obrázek 4: Model ekosystémů pro analýzu psychosociálních faktorů (upraveno podle Carlson, 1984)

rámec i prostředky pro vyjednání vhodného řešení problémů. Teorie ekosystémů zde může poskytnou vhodnou teoretickou argumentaci i praktickou oporu intervenci.

6.1. Výzkumné implikace 1. Lze použít pojmy teorie ekosystémů k adekvátnímu popisu a vysvětlení zkoumané životní situace jednotlivce/skupiny? 2. Které transakce mezi dotazovanými a systémy a institucemi jsou významné? 3. Které transakce mezi dotazovanými a systémy a institucemi jsou přínosné a naopak problematické? 4. Je potřeba model ekosystémů adaptovat na podmínky popisované životní situace jednotlivce/skupiny? 5. Jaké možnosti řešení sociálního vyloučení/dezintegrace nabízí teorie ekosystémů v kontextu sociální práce?

7. Závěr Cílem předkládané statě bylo odpovědět na otázku: Jak lze při zkoumání integračních procesů využít koncept životní situace? Tato konceptuální příprava má posloužit jako východisko série kvalitativních studií, které se budou zabývat analýzou integračních procesů v rozmanitých životních situacích Romů. Teorie integrace není v literatuře pro sociální pracovníky důsledně rozpracována. V této stati jsem se také proto zabýval problematikou integrace

70 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 v kontextu životních situací. V prvé řadě jsem hledal vztah mezi koncepty životní situace a integrace. Za tímto účelem jsem rozebral dimenze integrace. Na základě uvedených konceptů jsem navrhl definici integrace, ve které jsem zdůraznil chápání integrace jako procesu, v němž do kontaktu vstupují různorodé sociální, kulturní a etnické skupiny a jehož výsledkem má být taková společenská situace, ve které příslušníci těchto skupin mohou v kontextu své životní situace sociálně fungovat a podílet se na životě společnosti ve všech jeho aspektech. Dále jsem se pokusil dát odpověď na otázku, co to jsou životní situace (v kontextu sociální práce) a doplnil jsem pojem sociálního fungování. Oproti „klasické“ definici sociálního fungování jsem zdůraznil, že nejenom sociální prostředí definuje svá očekávání a požadavky vůči jednotlivci či skupině, ale také jednotlivec (skupina i jiné sociální útvary) mají svá očekávání vůči svému prostředí. S přihlédnutím k tomuto faktu jsem pak sociální fungování vymezil jako vztah mezi očekáváními jednotlivce a sociálního prostředí. Domnívám se, že toto pojetí umožní lépe pochopit dynamiku životní situace Romů, kteří se zúčastní výzkumu. Vedle redefinice sociálního fungování jsem se věnoval také vymezení prvků a systémů, které určitou životní situaci doprovázejí. Z hlediska charakteristiky životní situace je to další významný aspekt, který má pomoci zpřesnit užití tohoto termínu. Konceptem životní situace jsem se také zabýval v souvislosti s životním cyklem. Tato charakteristika měla přispět k pochopení vývojové dimenze životních situací. V souhrnu lze tedy konstatovat, že životní situaci charakterizují tři aspekty: (1) dynamický, (2) strukturální a (3) vývojový. V další části textu jsem ukázal, že koncept životní situace lze rozvíjet v kontextu modelu ekosystémů, a zabýval jsem se tímto modelem jako možným praktickým rámcem intervence do života marginalizovaných a sociálně vyloučených jedinců a skupin. Cílem sociální práce je v tomto duchu podpora sociálního fungování klienta tím, že mu pomáhá obnovit nebo udržovat komplementaritu mezi jeho očekáváními a očekáváními prostředí a dále v rozvoji oboustranné schopnosti tato očekávání naplňovat. Předmětem intervence sociálních pracovníků se tak stávají také transakce mezi jednotlivcem a systémy v jeho prostředí. Domnívám se, že pojem životní situace je plodným konceptem, který při studiu a výzkumu integrace vytváří vhodný nástroj, který otevírá nová témata a poskytuje také zdroje s ohledem na tvorbu možných intervencí. Z tohoto hlediska jej považuji za prověřený a vhodný pro další využití v následující sérii kvalitativních studií.

Literatura

Alan J. Etapy života očima sociologie. 1 ed. Praha: Panorama, 1989. Bauböck R. The Integration of Immigrants. No. 25E. Council of Europe, 1994. Barker RL. THE SOCIAL WORK DICTIONARY. 3 ed. Washington, DC: National Association of Social Workers, 1995. Barša P. Soužití Čechů s Romy a teorie integrace. Politologický časopis 1998;5(3):284-95. Birch A.H. Nationalism and National Integration. 1 ed. London: Unwin Hyman Ltd., 1989. Carlton T.O. Clinical social work in health settings: a guide to professional practice with exemplars. New York: Springer, 1984. Commins P, ed. Combating Exclusion in Ireland 1990-1994, a Midway Report. Brussels: European Commission, 1993.


Dominelli L. Anti-racist Social Work. London: Macmillan, 1988. Germain, C. B., Gitterman, A. The life model of social work practice. New York: Columbia University Press, 1980. Giddens A. Sociologie. 1 ed. Praha: Argo, 1999:39. Gordon, W. Basic constructs for an integrative and generative conception of social work. In HEARN, G. (ed.) The general systems approach: Contributions toward a holistic conception of social work. New York: Council on Social Work Education, 1969, p.5-11. Ho, M. K. Family therapy with ethnic minorities. Sage Publications, Newbury Park, CA 1987. Hoollis, F. Casework: a Psychosocial Therapy. New York: Random House, 1964. Howarth C, Kenway P, Palmer G. Responsibility For All: a national strategy for social inclusion. 1 ed. Lndon: New Policy Institute and Fabian Society, 2001. Howe D. Attachment Theory for Social Work Practice. 1 ed. London: Macmillan, 1995. Ivanov A, ed. Report on the situation of Roma in five CEE countries and how their human rights can be complemented with development opportunities. UNDP, 2002. Jordan B, Jordan C. Social Work and the Third Way: Tough love as social policy. 1 ed. London: Sage, 2000. Kratochvíl S. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 1998. Morales, A. T. and Sheafor, B. W. Social Work: a Profession of many Faces. Needham Heights: Allyn & Bacon, 1998. Navrátil P. Integrace Romů: předběžné výsledky šetření. Sociální práce / Sociáľna práca 2002;(2):76-99. Navrátil P. Úvod do teorií a metod sociální práce. 1 ed. Brno: Národní centrum pro rodinu, 2000. Navrátil P, Musil L. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sociální exkluze a nové třídy 2000;(5):127-63. Navrátil P, Šimíková I. Strategie sociální inkluze Romů v Brně: východiska. 1 ed. Brno: Rada pro rovnoprávné partnerství, 2002. Norton, D. G. The dual perspective: Inclusion of ethnic minority content in the social work curriculum. Council on Social Work Education, New York 1978. Parsons T. The System of Modern Societies. 1 ed. New Jersey: Prentice-Hall, 1971. Pierson J. Tackling Social Exclusion. 1 ed. London: Routledge, 2002. Room G, et al. National Policies to Combat Social Exclusion (First Annual Reposrt of the EC Observatory on Policies to Combat Social Exclusion). Brussels: European Commission, 1991. Sanders DS. Multiculturalism: implications for social work. In. Social Work and the Multi-cultural Society. Geneva: International Federation of Social Workers, 1978:33-41. Sekyt V. Romové. In: Šišková T, ed. Menšiny a migranti v České republice: My a oni v multikulturní společnosti. 1 ed. Praha: Portál, 2001:119-25. Sheafor BW, Horejsi CR, Horejsi GA. Techniques and Guidelines for Social Work Practice. 5 ed. Boston: Allyn and Bacon, 2000. Soydan H, Williams Ch. Exploring concepts. In: Williams Ch, Soydan H, Johnson MRD, eds. Social Work and Minority. 1 ed. London : Routledge, 1998. Stein, H., Cloward, R. (eds.) Social perspectives on behavior. New York: Free Press, 1959. The Human Development Challenge of Roma Integration Research. Datový soubor české verze výzkumu, 2002.

72 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 Výzkum interetnických vztahů: zpráva. MU FSS, 2002. Walker R, Ashworth K. Powerty Dynamics: Issues and Examples. 1 ed. Aldershot: Avebury, 1994. Zastrow, Ch. and K. Kirst-Ashman. Understanding Human Behavior and social enviroment. Chicago: Nelson-Hall Publisher, 1990. Zastrow, Ch. The Practice of Social Work. Pacific Grove, CA: Brooks/Cole Publishing Co., 1995.

INTEGRACE (ROMŮ) V KONTEXTU ŽIVOTNÍCH SITUACÍ: KONCEPTUALIZACE 1

Recommend Documents