NĚCO ZA NĚCO INICIATIVA PRO REFORMU BANKOVNICTVÍ
Pražský institut pro globální politiku – Glopolis Prosinec 2011
Tato publikace vznikla v rámci společného evropského projektu šesti neziskových organizací - Association Internationale de Techniciens, Experts et Chercheurs (AITEC), Centre for Research on Multinational Corporations (SOMO), Analytické centrum Glopolis, New economics foundation (nef), Védegylet, World Economy, Ecology & Development (WEED) - nazvaného „Za celosvětový fi nanční systém ve službách udržitelného rozvoje“ (Towards a Global Finance System at the Service of Sustainable Development).
Glopolis je nezávislé analytické centrum (think-tank) se zaměřením na globální výzvy a příslušné odpovědi České republiky a EU. Ve spolupráci s těmi, kteří utvářejí politiku, byznys a veřejné mínění, je naším dlouhodobým cílem zlepšit politickou kulturu a přispět k přechodu na chytrou ekonomiku, k energetické a potravinové zodpovědnosti. Nabízíme analýzy, vize a poradenství, budujeme sítě, podporujeme diskusi a vybízíme ke změně myšlení. Více informací na www.glopolis.org.
Organizace nef je nezávislý think tank, jenž se zabývá i uplatňováním výsledků své činnosti v praxi. Jeho cílem je podporovat změny, které zajistí ekonomický blahobyt občanů. Prostřednictvím inovativních řešení, jež představují výzvu zažitým hospodářským, environmentálním a společenským stereotypům, chceme zlepšovat kvalitu života. Na svých řešeních spolupracujeme s ostatními a ve středu všech našich snah se nachází člověk a planeta. Více informací na www.neweconomics.org.
OBSAH PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ .....................................................................................................................4 SHRNUTÍ ..........................................................................................................................................................................5 ÚVOD .................................................................................................................................................................................8
1. KAPITOLA - BYLO BANKOVNICTVÍ VŽDY TAK VÝNOSNÉ? ...................................................... 10 2. KAPITOLA - JE BANKOVNÍ TRH EFEKTIVNÍ? ................................................................................... 19 3. KAPITOLA - DOTACE TBTF........................................................................................................................ 37 4. KAPITOLA - ZAPLATILY BANKY POJIŠTĚNÍ VKLADŮ A LIKVIDITY V PLNÉ VÝŠI? ........ 43 5. KAPITOLA - PRÁVO VYTVÁŘET PENÍZE............................................................................................. 46 6. KAPITOLA - JE ZDANĚNÍ BANK DOSTATEČNÉ? ............................................................................. 52 7. KAPITOLA - PŘIJÍMÁ VLÁDA OPATŘENÍ NA NÁPRAVU UVEDENÝCH PROBLÉMŮ? ... 60 8. KAPITOLA - ZÁVĚR ....................................................................................................................................... 69
PŘÍLOHA A ................................................................................................................................................................... 73 PŘÍLOHA B.................................................................................................................................................................... 74 POZNÁMKY ................................................................................................................................................................. 78
3
Něco za něco
PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Význam bankovnictví není srovnatelný s žádným jiným odvětvím, představuje totiž operační systém celé ekonomiky. Z tohoto výsadního postavení plynou bankám vysoké zisky v dobách konjunktury a ochrana před vlastními chybami v časech krizí, tedy pokud jsou natolik velké a důležité, že vláda nemůže dopustit jejich úpadek. Koncentrace odvětví do malého počtu dominantních firem představuje nepochybně významný problém sám o sobě. Tato publikace se věnuje britskému bankovnímu systému, který patří k nejrozvinutějším na světě a jeho velikost a vyspělost se s tím českým nedá porovnávat. Přesto (nebo právě proto) je to poučné čtení. České banky nebylo potřeba během poslední finanční krize zachraňovat z veřejných peněz, takže možná tolik nechápeme rozhořčení britské veřejnosti, když zachráněné instituce vyplácí tučné bonusy k platům bankéřů. Ale vzpomeňme si, že za stabilitu našeho bankovního systému vděčíme relativně přísné bankovní regulaci, která u nás zavládla po nákladné likvidaci bankovního socialismu a také tomu, že se naše banky, resp. dcery zahraničních bank, věnují spíše jednodušším a tím pádem méně rizikovým aktivitám. Poučení z naší „malé“ bankovní krize tedy zatím ještě funguje, ale jak víme, lidská paměť je poměrně krátká, po čase se na problémy zapomíná a sílí tendence k deregulaci, která slibuje vyšší zisky. Např. v USA byl v roce 1933, jako poučení z tehdejší kri-
4
Něco za něco
ze, přijat zákon o bankovnictví, známý také pod názvem Glass-Steagallův. Ten mimo jiné zakazoval univerzální bankovnictví, protože převládal názor, že univerzální banky se staly centry nebezpečných střetů zájmů. V roce 1999 byl tento zákon zrušen s argumentací, že univerzální bankovnictví nabízí řadu výhod z rozsahu a celkové diverzifikace. Banky jsou ve Velké Británii považovány za hlavní viníky ekonomické krize a následujících hlubokých rozpočtových škrtů. Nezávislá bankovní komise (ICB), vedená někdejším členem měnového výboru centrální banky Johnem Vickersem, řešila otázku, jak zabránit příští krizi a také jak ochránit daňové poplatníky, pokud by už k nějaké došlo. Zároveň by přitom neměla být ohrožena konkurenceschopnost britského bankovního sektoru. Přestože Komise nedoporučuje radikální řešení, tedy úplné majetkové oddělení komerčního a investičního bankovnictví, navrhuje poměrně přísné rozdělení těchto aktivit, navýšení základního kapitálu velkých britských bank nad rámec basilejských pravidel a některá další opatření. Výzkumníci think-tanku nef, kteří napsali tuto publikaci, si kladou stejné otázky jako členové Nezávislé bankovní komise. Protože její návrhy nepovažují za dostatečné, předkládají čtenářům vlastní. Inspirativní čtení Vám přeje Jiří Čáslavka
SHRNUTÍ Banky se zásadně odlišují od jiných podniků. Regulátoři umožňují bankovnímu odvětví využívat jeho výsadního postavení k dosahování nepřiměřených zisků, což dokládají vztahy bank se státem i klienty. Opatření navrhovaná v rámci průběžné zprávy Nezávislé bankovní komise (ICB – Independent Commission on Banking) dostatečně nezajišťují spravedlivější postavení daňových poplatníků ani klientů bank.
5
Něco za něco
Spravedlivější postavení daňových poplatníků? Banky v rámci ekonomiky zaujímají výjimečné postavení a těší se výsadám, o nichž se jiným odvětvím ani nesní. Nejvýraznějším příkladem této privilegované pozice je pomoc, kterou vláda během finanční krize poskytla třem velkým bankám – Northern Rock, Royal Bank of Scotland a Lloyds TSB, což vyvolalo značné pobouření veřejnosti. Vládní pomoc je však pouhou špičkou ledovce. Všechny velké banky jsou také nepřímo dotovány daňovými poplatníky – protože je jisté, že finanční instituce v případě potřeby získají pomoc, vnímají je trhy coby klienty představující pouze nízké riziko. Tato zpráva vyčísluje tuto výhodu, označovanou jako dotace TBTF (Too Big to Fail, tedy dotace pro banku příliš velkou na to, aby ji vláda nechala padnout), prostřednictvím metodiky vyvinuté Bank of England. Zjistili jsme, že přestože se výše dotace TBTF ve srovnání se svou nejvyšší hodnotou v polovině roku 2009 snížila, „velká pětka“ britských bank i tak v roce 2010 získala dotaci v celkové výši 46 miliard liber. Hodnota dotace TBTF v Británii je o 62 % vyšší než v Německu, a to přesto, že německá ekonomika je výrazně větší. Další banky získaly státní dotace ve výši 10 miliard liber (Barclays), 15 miliard liber (Lloyds), 13 miliard liber (RBS), 7 miliard liber (HSBC) a 1 miliardy liber (Nationwide). Přestože vláda nepřevádí tyto prostředky přímo na účty bank, platí za dotace nepřímo prostřednictvím svých nákladů na půjčky, které se zvyšují vlivem dodatečného rizika, jež tak přejímá. Tím však výhody bank ani zdaleka nekončí: • Žádná DPH. Banky a další finanční instituce jsou osvobozeny od plateb DPH, což jim pravděpodobně přináší roční úspory v řádech miliard liber. • Dotované pojištění vkladů. Vedle vládní pomoci, jež byla poskytnuta řadě bank, daňoví poplatníci během finanční krize zaplatili i 19 miliard liber za záchranu britského systému pojištění vkladů. V případě bankrotu nefinančních institucí však vláda žádnou záchranu neslibuje. • Přístup k úvěrům od Bank of England coby věřiteli poslední instance. Banky si mohou půjčovat
6
Něco za něco
od centrální banky v případě, že jim již žádná jiná finanční instituce není ochotna úvěr poskytnout. Jiná odvětví věřitele poslední instance k dispozici nemají. • Privatizace zisků a znárodnění ztrát. Daňoví poplatníci mají hluboko do kapsy nejen kvůli záchraně bank, ale také v důsledku průběžných nákladů financování těchto řešení, jež ročně dosahují pěti miliard liber. Situaci nepomáhá ani snížené zdanění podniků, jež pravděpodobně vyruší přínos nedávno zavedené bankovní daně. ICB navrhuje situaci řešit zejména důsledným oddělením retailového a investičního bankovnictví. Ale i samotná bankovní komise přiznává, že uvedené opatření by dotaci pouze snížilo, ale neodstranilo by ji úplně. Hodnota výhod poskytovaných bankám neodpovídá jejich daňovému přínosu. Ve zprávě vydané společností PricewaterhouseCoopers (PwC) je například uvedeno, že celkový objem daní, jež banky odvedly v roce končícím v dubnu 2010, dosáhl 15,4 miliard liber. Pokud by vláda měla přestat dotovat zisky bank i platy jejich pracovníků, a zlepšit tak postavení daňových poplatníků, musela by omezit dotace poskytované bankám a zajistit, aby i finanční ústavy platily daně ve spravedlivé výši. Toto je jeden z hlavních argumentů lidí, kteří volají po zavedení tzv. „robinhoodovské“ daně z finančních transakcí.
Spravedlivější postavení klientů? Systém řízení bank se potýká s nezájmem veřejnosti. Tržní síla je soustředěna do rukou několika velkých bank; příchod nových hráčů na trh, kteří by mohli stávající situaci změnit, je komplikován sérií překážek. Banky kromě toho využívají i lepšího přístupu k informacím o trhu a ekonomicky „iracionálního“ chování klientů – např. podcenění toho, v jaké míře budou využívat kreditní karty – ke zvyšování svých zisků. Komplikovaná, nejistá a dlouhodobá povaha mnoha finančních produktů pak znemožňuje zajistit, aby zájmy klientů a veřejnosti byly účinně podporovány prostřednictvím výběru ze strany zákazníků.
Návrhy ICB, které sledují zvýšení konkurence v rámci britského bankovnictví, jsou zklamáním. Bankovní komise se sice dotýká klíčových témat, nicméně se tyto problémy zdráhá skutečně řešit. Místo toho nabízí jednoduchá řešení, jako je např. odprodej dalších poboček Lloyds, což podle naší analýzy nelze považovat za skutečnou reformu. Není pravděpodobné, že by návrh na vytvoření další bankovní instituce významným způsobem zvýšil konkurenci. Hlavní důraz by naopak měl být kladen na ochranu spotřebitelů; je nutné zajistit, aby klienti rozuměli produktům, které jsou jim nabízeny, a aby banky klientům poskytovaly všechny potřebné informace, jež jim umožní činit správná rozhodnutí. Zájmy vedení bank, vlastníků, klientů, daňových poplatníků a občanů se rozcházejí, je proto nutné jejich vyvážení.
Nový začátek? Specifické odvětví vyžaduje specifickou formu regulace. Bankovnictví je nezbytnou součástí ekonomiky a svou povahou je bližší oborům veřejné služby, jako jsou energetika či telekomunikace, než odvětvím plně podléhajícím tržní soutěži. Není srovnatelné s žádným jiným odvětvím, protože zastává roli operačního systému celé ekonomiky. Pád bankovních domů ovlivňuje vše ostatní. Banky vytvářejí 97 % peněz v ekonomice; objem peněžních prostředků plynoucích do podniků a ke spotřebitelům závisí na náladě bankéřů. Banky provozují platební systémy, jež jsou nezbytné k provádění téměř všech běžných ekonomických transakcí. V důsledku toho je stabilita a chování bank věcí veřejného zájmu. Jak ukazuje tato zpráva, soukromé zájmy a konkurence nestačí k vytvoření prostředí, které dobře a za rozumnou cenu slouží klientům a zároveň podporuje ekonomickou prosperitu i společenský pokrok. Navzdory těmto skutečnostem se bankám dostává přílišné svobody a umožňuje se jim, aby bohatly na úkor daňových poplatníků a klientů.
7
Něco za něco
ÚVOD Zdá se, jako by Británie v posledních letech do svého kulturního kalendáře zařadila novou akci: výroční udílení bonusů k platům bankéřů. Zatímco si finančníci užívají svých odměn, jejichž rekordní výše je soustem pro média, vyjadřuje politická reprezentace unisono své rozhořčení. Veřejnost zatím, dílem naštvaně, dílem bezmocně, sleduje nevděk zachráněných bankovních institucí.
8
Něco za něco
Jedná se o oprávněné rozhořčení nad ukázkovou nespravedlností, nebo je za vším pouze závist? Představme si nespokojenost s platy bankéřů jako symptom, jehož příčiny tkví v kombinaci vlivů, díky nimž banky, ve srovnání se svými klienty a jinými odvětvími, požívají zvýhodněného hospodářského postavení, a dosahují tak nepřiměřených zisků. Ty však nemusí být patrny na první pohled – zisky mohou být rozpouštěny prostřednictvím miliardových bonusů a nehospodárných nákladů. Pro tento systém jsou příznačné dva rysy: V dobách klidu banky dosahují výnosnosti, jež neodpovídá hospodářské a společenské hodnotě, kterou vytvářejí. Naopak v dobách hospodářského propadu a finanční krize jdou ztráty na vrub daňových poplatníků. V rámci systému tak dochází k privatizaci zisků a znárodňování ztrát. Nepřiměřenou ziskovost není snadné definovat. Nelze využít srovnání ziskových marží a návratnosti investic napříč odvětvími, protože povaha bankovnictví, jeho účetních rozvah a zdrojů příjmů se od výroby, těžby, maloobchodu nebo služeb zásadně odlišuje. Přesto však jisté důkazy existují. V posledních desetiletích dochází k prudkému nárůstu ziskovosti bank ve srovnání s předchozími obdobími. Platová úroveň v bankovnictví je stabilně a významně vyšší než v jiných sektorech. Banky dosahují vysoké návratnosti investic, a to navzdory stále se snižující spokojenosti klientů. Trh zároveň opustilo či na něj vstoupilo pouze malé procento společností, což odporuje předpokladům ekonomických teorií. Záchrana bank odhalila celou škálu způsobů, jakými finanční instituce těží ze státní podpory. Někdo možná namítne, že bankéři jsou inteligentnější a pilnější než lidé v jiných odvětvích. Na jejich obranu jsou užívána i tvrzení, že banky patří mezi klíčové „tvůrce bohatství“ a za tyto cenné služby jim náleží patřičná odměna. Tyto argumenty nicméně nezapadají do tradiční představy bank coby prostředníka, jehož úkolem je zajistit alokaci kapitálu střadatelů u dlužníků. Je snad logické, aby úspěšní prostředníci vydělávali významně víc než odvětví, jimž údajně slouží? Nebo je možné jejich historicky nejvyšší zisky z posledních let považovat za daň, již platí britští občané a firmy? Opravdu několik vyvolených pouze tvoří bohatství, nebo jej spíš pouze shromažďují?
9
Něco za něco
Přestože tato zpráva není s to poskytnout zevrubnou analýzu uvedených problémů, klade si za cíl prozkoumat některé z hlavních otázek týkajících se dnešního bankovnictví, a vnést tak světlo do světa výhod dostupných bankám, ale nikoli ostatním sektorům hospodářství. V tomto smyslu se v ní zkoumají návrhy předložené Nezávislou bankovní komisí (Independent Commission on Banking – ICB), poradním orgánem britské vlády pro otázky bankovní reformy, a to s cílem ověřit, zda jsou tato opatření schopna zajistit tolik potřebné změny v odvětví. Zpráva je rozdělena následovně: Na úvod nabízí část 1 stručnou historii komerčního bankovnictví a všímá si proměňující se velikosti, zisků, rizik i vlivu bank. Část 2 zkoumá, zda dnešní banky působí na efektivních a konkurenčních trzích, či jsou jejich zisky naopak známkou selhání trhu. Část 3 představuje a definuje „dotaci TBTF“ (Too Big To Fail, tedy dotaci pro banky, jež jsou příliš velké na to, aby je vláda nechala padnout), které se dostává velkým bankám v Británii, Francii a Německu a dalších zemích. Část 4 se zabývá otázkou, zdali finanční sektor plně splatil pojištění vkladů, jež je údajně financováno výhradně z prostředků bank. Část 5 osvětluje, jakým způsobem banky vytvářejí peníze prostřednictvím frakčních rezerv. Část 6 zkoumá, jestli je bankovnictví dostatečně zdaněno. Podíváme se na dopady a výhody osvobození finančních služeb od DPH a zabývat se budeme i otázkou, do jaké míry se bankám daří vracet daňovým poplatníkům pomoc, jež byla finančním institucím poskytnuta v rámci probíhající krize. A konečně Část 7 představuje návrhy předložené Nezávislou bankovní komisí a zkoumá, do jaké míry mohou přispět k řešení problémů nastíněných v této zprávě.
KAPITOLA 1 BYLO BANKOVNICTVÍ VŽDY TAK VÝNOSNÉ?
10
Něco za něco
Vývoj bankovních institucí Bankovnictví existuje již tisíce let. Ve starověkém Řecku bankéři např. přijímali vklady, jež byly buď uloženy do úschovy, nebo byly se souhlasem majitele za poplatek poskytnuty zájemcům v podobě půjčky. A např. v ptolemaiovském Egyptě bylo zavedeno žiro, tj. převody peněz mezi účty, jež umožňují bezhotovostní platební styk.1 Fenomén retailového bankovnictví je však o poznání mladší, vzniklo přibližně před 350 lety. Podoba služeb nabízených těmito bankami navíc postupem času doznala značných změn. První bankovní korporace („akciové banky“) byly zakládány v druhé polovině sedmnáctého století. V roce 1656 byla založena stockholmská Banco, předchůdkyně Riksbank. Vznik Bank of England následoval v roce 1694. Koncesi anglická banka získala za to, že britské vládě nabídla úvěrovou linku ve výši 1,2 milionu liber na investice do vojenského námořnictva poté, co Francie rozdrtila anglickou flotilu v bitvě u Beachy Head. V historii bankovnictví se jednalo o významný mezník; do této doby se banky většinou zaměřovaly na relativně krátkodobější půjčky. Přestože tyto bankovní instituce byly předchůdkyněmi dnešních centrálních bank, nebyly zpočátku pověřeny výkonem činností běžných pro centrální instituce – např. řízením peněžních zásob a zajišťováním půjček poslední instance, jimiž se zabývají nyní. Jednalo se o soukromé bankovní domy sledující cíl maximalizace zisku, jež přijímaly vklady, zprostředkovávaly platby, nabízely půjčky a vydávaly bankovky. Jakkoli byla Bank of England první britskou akciovou bankou s koncesí na bankovní aktivity a více než 150 let požívala v bankovnictví monopolního postavení, nejednalo se o první banku na území Spojeného Království. Asi o padesát let dříve ji předstihly soukromé finanční ústavy, které se od akciových bank, financovaných prostřednictvím upisování akcií mnoha akcionáři, lišily tím, že byly provozovány malými skupinkami společníků.2 Tyto soukromé instituce nicméně neměly zdroje, jež byly k dispozici Bank of England, a tím pádem jí jen stěží konkurovaly. Zejména nemohly těžit z výhod omezeného ručení, jež chrání investory před osobní odpovědností za dluhy společností, a tato skutečnost často významně omezovala jejich rozvoj.
11
Něco za něco
Od okamžiku, kdy britská vláda začala v rostoucí míře vydávat vládní dluhopisy, se její závislost na Bank of England postupně snižovala, čímž docházelo k oslabování pozice banky. Vlna krizí, jež zasáhla sektor soukromého bankovnictví na konci 18. a počátkem 19. století, navíc vyvolala pochyby o schopnosti soukromých finančních ústavů zajišťovat si dostatečný kapitál, a tím i svou stabilitu. Jejich kritici poukazovali na Skotsko, které mělo mnoho akciových bank, jež krize přestály relativně bez úhony. V důsledku těchto skutečností přišla v roce 1826 Bank of England o svůj monopol v oblasti akciového bankovnictví.3 Uvolnění podmínek bylo zprvu pouze částečné s tím, že nové akciové banky nesměly být zakládány v Londýně a jeho okolí, v roce 1836 však bylo zrušeno i toto omezení.
Bankovní konsolidace, krize a regulace S nástupem koncesovaných bank dochází v Británii ke vzniku formální bankovní regulace – koncesní listiny stanovovaly podmínky, jež banky musely splňovat, aby svoji činnost mohly vykonávat (např. minimální objem vlastního majetku). Vzhledem k neustále se zvyšujícímu počtu bank se ukázalo, že je udělování koncesí na individuálním základě nepraktické. Proto byl v roce 1844 přijat první bankovní zákon, který stanovoval podmínky, jež musely banky pro získání povolení k činnosti splňovat. V roce 1857 byl však zákon zrušen poté, co všeobecně převládl názor, že banky mají podléhat běžnému obchodnímu právu. Situace zůstala nezměněna až do počátku 20. století. Příchod těchto nových bank s vyšším kapitálem, spolu s úpadkem mnoha finančních institucí v druhé polovině 30. let 19. století, vyústil ve vlnu fúzí, v nichž akciové banky skupovaly tradiční soukromé banky.4 K dalším akvizicím pak docházelo zejména koncem 19. a počátkem 20. století. Obecně se má za to, že tento trend byl zapříčiněn legislativními změnami v roce 1862 (přijetí zákona o společnostech), které zbavily akcionáře osobní odpovědnosti za dluhy jejich podniků.5 Díky nízké úrokové hladině v 80. letech 19. století rovněž mnoho bankéřů fúze považovalo za poměrně výnosnou činnost. S postupem času tak stále více bank objevovalo výhody dané velikostí podniku a malé banky byly nuceny
fúzovat, aby zachovaly svoji konkurenceschopnost. Tyto nově vznikající finanční instituce byly o poznání výnosnější než jejich menší protějšky. Někteří badatelé jsou toho názoru, že právě zvýšená výnosnost v důsledku výhod plynoucích z velikosti bankovních domů přímo vedla k tomu, že se banky odklonily od své tradiční role pouhých prostředníků, již dříve sehrávaly mezi investory a zájemci o půjčky.6 Do roku 1920 ovládlo pět největších bank v Anglii přes tři čtvrtiny všech vkladů.7
prve přijít, a akciové trhy v sestupném trendu pokračovaly až do jara roku 1930. V období od 3. září 1929 do 8. července 1930 Dow Jones Industrial Average, hlavní index amerických akcií, poklesl o 89 procent. Tento burzovní krach je obecně považován za jednu z hlavních příčin světové krize, jež způsobila globální ekonomický úpadek, trvající až do počátku druhé světové války.
Bankovní konsolidace ve jménu vyšších výnosů je jedním z klíčových rysů rozvoje odvětví. Ještě důležitější však zřejmě byly vlny úpadků bank a reakce regulátorů na ně. Bankovní krize rozhodně nejsou novým jevem. Například v roce 1866 Overend, Gurney, and Company, jedna z nejvýznamnějších bank své doby, nezískala pomoc Bank of England a byla nucena vyhlásit úpadek; s sebou přitom strhla i další banky. Až do roku 2007, kdy se do problémů dostala Northern Rock, se také jednalo o poslední „run“ na britskou banku. Na základě této zkušenosti byla změněna role Bank of England – coby věřitel poslední instance byla pověřena bránit bankrotům, k nimž docházelo z důvodu nedostatečné likvidity bankovních domů. Nová doktrína byla prověřena během 19. století např. v případě Baring Brothers, jež se dostala do problémů v důsledku přílišné expozice vůči jihoamerickým vládním dluhům, které rychle ztrácely na hodnotě kvůli interním krizím v jednotlivých zemích. V roce 1890 Bank of England poskytla spolu s britskou vládou Baring Brothers půjčky a zorganizovaly syndikát soukromých firem, jež se zaručily, že závazky za finanční institucí budou splněny i v případě, kdy by její likvidace nevedla k zajištění dostatečného objemu prostředků. Vládní záchranný balíček byl na světě.
Rámeček 1: Co znamená retailové, investiční a univerzální bankovnictví?
Vlády, i přes aktivní účast na záchraně bank v počátečních obdobích, nepřistupovaly až do období Velké hospodářské krize k rekapitalizaci finančních institucí prostřednictvím odkupu jejich akcií.8 Ve 20. letech 20. století makléři přesvědčovali Američany, aby si brali půjčky na investice do akcií – nebylo výjimečné, že si lidé půjčovali až dvě třetiny jejich hodnoty.9 S narůstajícím počtem investorů se začaly rozmáhat spekulace, jež vedly ke zvyšování cen. Dne 24. října 1929 (tzv. Černý čtvrtek), došlo k naplnění černých scénářů a akciová bublina praskla, což mělo za následek volný pád cen. Ten pokračoval až do 13. listopadu. Bohužel se ukázalo, že to nejhorší má te-
12
Něco za něco
Retailové neboli komerční bankovnictví se zabývá poskytováním bankovních služeb veřejnosti a malým a středním firmám (small and medium-sized enterprises – SME). Mezi nabízené produkty patří osobní běžné účty (personal current account – PCA), firemní běžné účty, spořicí účty, půjčky a hypoteční úvěry. Oproti tomu investiční banky poskytují poradenství ohledně fúzí a akvizic, pomáhají firmám získávat kapitál prostřednictvím emisí akcií a dluhopisů, zajišťují nákup a prodej finančních produktů a poskytují svým klientům služby, jako jsou průzkumy trhu a správa aktiv. Investiční banky jednají s mnoha investory z řad institucí, včetně penzijních fondů, vzájemných fondů, hedgeových fondů, státních investičních fondů, stavebních spořitelen a pojišťoven. Univerzální banky poskytují jak služby komerčního, tak investičního bankovnictví.
Následky burzovního krachu v roce 1929 vedly ke změně regulace bankovnictví. Za hlavní příčinu selhání byl obecně považován přístup označovaný jako laissez-faire, což vedlo k hlubokým a rozsáhlým reformám. Například v USA byl v roce 1933 přijat zákon o bankovnictví, známý také pod názvem Glass-Steagallův zákon, jenž zaváděl federální pojištění vkladů a zakazoval univerzální banky (viz rámeček 1), které mohly potenciálně destabilizovat retailové bankovnictví. Hlavním argumentem zastánců tohoto kroku bylo přesvědčení, že stěžejní funkce
investičního bankovnictví, totiž zajišťování emisí akcií a dluhopisů, spolu s obchodováním těchto cenných papírů, jsou ze své podstaty daleko rizikovější než půjčky poskytované v rámci retailového bankovnictví. Dále byl rozšířen názor, že se univerzální banky staly centry nebezpečných střetů zájmů. V důsledku toho bylo společnostem, jež poskytovaly půjčky a spravovaly vklady veřejnosti, zakázáno upisovat a propagovat akcie. Stejným směrem se však vydalo pouze několik zemí.
Rámeček 2: Makléři, tvůrci trhu a komerční upisovatelé
V dalším průběhu 20. století řešily USA otázku, zdali násilné oddělení investičního a retailového bankovnictví nebylo přeci jen příliš přísné. Bankovní lobby poukazovala na to, že univerzální bankovnictví nabízí nespočet výhod, pramenících z rozsahu bankovních podniků a jejich celkové diverzifikace. Navíc tvrdila, že v nově globalizovaném světě se americké banky budou nesnadno vyrovnávat s konkurencí ze strany finančních ústavů v zemích, které univerzální bankovnictví umožňovaly. Jiní měli naopak za to, že univerzální banky jsou ze své podstaty nestabilní a že velikost těchto podniků vede k přílišné koncentraci tržní síly, což snižuje jejich efektivitu v roli zprostředkovatelů. Nakonec převážily neoliberální postoje a Glass-Steagallův zákon byl v roce 1999 zrušen.
Komerční upisovatelé se zavazují nakoupit veškeré akcie, o něž v okamžiku jejich emise nemají investoři zájem. Jedná se vlastně o pojistku pro společnosti, jež se rozhodnou emitovat své akcie.
Po skončení světové krize zavedly mnohé země OECD omezení výše úroků z půjček a vkladů. Tato opatření zůstala v platnosti po tři desetiletí. Se zvyšujícími se úrokovými sazbami v období 60. a 70. let však úrokové stropy začaly ukrajovat ze zisků střadatelů i věřitelů. Nastalo proto hledání výnosnějších investic; populární alternativou se staly krátkodobé dluhopisy nabízené na nových trzích, protože obchodování na nich nepodléhalo žádným úrokovým omezením.10 Vkladatelé začali z bank vybírat peníze na tyto investice, v důsledku čehož banky zesílily svůj tlak na vlády, aby úrokové stropy zrušily. Zároveň se rozhýbal trh mezibankovních půjček, protože ani na něj se omezení nevztahovala. Ozývaly se i mnohé hlasy, podle nichž přísná regulace omezovala konkurenci v rámci bankovního sektoru. V důsledku všech výše uvedených skutečností Velká Británie nakonec v roce 1981 přistoupila k deregulaci.
13
Něco za něco
Makléři působí coby prostředníci mezi stranami, které prodávají a kupují finanční produkty. Za své služby si účtují provizi. Tvůrci trhu nakupují, spravují a prodávají cenné papíry sami. Cílem jejich činnosti je vytvářet zisk prodejem příslušných produktů za vyšší než nákupní cenu.
V průběhu 80. letech bylo ve Velké Británii v rámci série reforem označovaných jako „Velký třesk“ (Big Bang) deregulováno investiční bankovnictví. Až do okamžiku deregulace mohla kterákoli firma poskytovat pouze jednu z následujících služeb (viz rámeček 2): makléřství, tvorba trhu nebo komerční upisování akcií, a to kvůli snahám zamezit střetům zájmů. Zejména oddělení makléřů od tvůrců trhu bylo považováno za důležité; jelikož makléři neobchodovali na svůj vlastní účet, nepředpokládalo se, že by klientům vnucovali transakci jen proto, aby posílili svou vlastní obchodní pozici. Londýnská burza cenných papírů (London Stock Exchange – LSE) rovněž uplatňovala přísná pravidla týkající se vzájemného vztahu různých firem. Například komerční upisovatelé mohli navazovat vztahy se společnostmi emitujícími akcie a makléři, ale nikoli s tvůrci trhu a investory, protože ti byli zastoupeni makléři. Po Velkém třesku mohla všechny tyto služby nabízet jediná firma. Co vedlo k Velkému třesku? Britská vláda se snažila podpořit vznik tuzemských obchodníků s cennými papíry, kteří by byli schopni konkurovat americkým společnostem typu Merrill Lynch a Goldman Sachs.11 V minulosti britští tvůrci trhu jen stěží dosahovali zisku z důvodu nedostatečné kapitalizace12 a vzhledem k této skutečnosti nebyli v daný okamžik s to konkurovat americkým investičním bankám, jež těžily z mnoha let deregulace. Londýnská burza cenných papírů se navíc dostala do hledáčku Úřadu pro dohled nad obchodováním (Office of Fair
Trading – OFT), jenž ji kritizoval za příliš přísné nastavení pravidel.13 V důsledku toho LSE upustila od systému fixních makléřských provizí. Marže makléřů se dostaly pod tlak a začaly se objevovat názory, že makléřské firmy nepřežijí, pokud se jim neumožní zapojit se i do jiných bankovních aktivit. Vláda se rovněž obávala, že pokud se LSE neotevře externím firmám, rozhodnou se zámořští obchodníci s cennými papíry založit konkurenční finanční centrum jinde v Evropě.
S postupující globalizací zahraniční, a zejména americké banky toužily využít této příležitosti a expandovat do Evropy. Zatímco americké retailové banky na britský trh většinou vstupovaly prostřednictvím koupě místní finanční instituce, americké investiční banky dávaly přednost rozšiřování působnosti svých stávajících podniků do Londýna; očekávaly, že ve světě po „Velkém třesku“ budou jejich zkušenosti cennější než ty, jež nabízejí jejich lokální konkurenti.15
V novém světě vzájemné konkurence existovaly obavy, že makléřské firmy a tvůrci trhu sami nepřežijí. Kromě toho společníci v těchto firmách vnímali Velký třesk jako příležitost k prodeji svých podílů a rychlému zbohatnutí.
Vlna bankovních fúzí z 80. a 90. let 20. století bývá někdy považována za reakci na bankovní krize – fúze byly totiž mnohdy propagovány i samotnými vládami.16 Jedna ze zpráv G-10 nicméně dospěla k závěru, že za vývojem stála především zvýšená návratnost investic vyplývající z rozsahu bank, jejich vyšší tržní síla a diverzifikace produktů.17 Proces urychlil i pokrok v oblasti technologií, spolu s vytvořením jednotného evropského trhu a měny. Zmiňovaná zpráva dále uvádí, že tyto fúze zvyšují složitost finančních institucí, což ztěžuje jejich likvidaci v případě úpadku, a stojí za zvýšenou vzájemnou provázaností jednotlivých bank. V neposlední řadě zpráva rovněž varuje před zvyšováním rizika „morálního hazardu“ v důsledku konsolidace bankovního sektoru, například upozorňuje, že velké a systémově významné instituce jsou podněcovány k přijímání větších rizik, než by na sebe braly v případě, kdy by samy nesly důsledky eventuálních špatných investičních rozhodnutí.
Retailové banky, jako například Barclays, se sice již pouštěly do tradičního „obchodního“ bankovnictví, jako upisování akcií a poradenství týkající se např. fúzí a akvizic, dosud se však na trhu zásadním způsobem neprosazovaly. Nyní se jim ale naskytla příležitost k akvizici makléřských společností, které měly přesně ten druh klientů, jaký banky potřebovaly. Generální ředitel Barclays kupříkladu v této souvislosti prohlásil: Nyní máme příležitost dostat se přímo do centra obchodního bankovnictví. Pokud budeme chtít, koupíme makléře a tvůrce trhu a vytvoříme investiční banku amerického střihu, nikoli tradiční obchodní banku.14 Až na Lloyds se všechny britské banky vydaly touto cestou. Lloyds byla opatrnější a místo pokusu o podobnou transformaci se rozhodla vyčkávat. Komerční upisovatelé se obávali, že makléřské firmy zakoupené jinými upisovateli již nebudou ochotny propagovat akcie, jež k upsání nakoupily konkurenční instituce. Přítomnost interního makléře rovněž znamenala, že síla těchto upisovatelů ve srovnání s těmi, kteří tuto službu nenabízejí, bude vyšší. Britští komerční upisovatelé tak měli být schopni konkurovat americkým investičním bankám. Finanční podniky v Británii měly zájem na rychlém rozvoji, který jim měl umožňovat držet krok s konkurencí. V důsledku toho se nákup makléřských společností a komerčních upisovatelů stával obvyklejší praxí, než zakládání nových dceřiných společností tohoto typu.
14
Něco za něco
Hodnocení vývoje relativní hospodářské síly britského bankovnictví Spolu s rozvojem bankovních služeb docházelo i k významnému zvyšování závislosti britské ekonomiky na bankovnictví. Obrázek 1 například ukazuje, že podíl bankovních aktiv vůči britskému HDP (rámeček 3) se začal dramaticky zvyšovat počátkem 70. let poté, co jak v Británii, tak v zahraničí začalo období finanční liberalizace; nárůst ukazatele navíc od té doby velmi dynamicky pokračoval. Zatímco na konci 19. a do poloviny 20. století se jeho výše pohybovala na úrovni 50 %, začátkem 80. let překročila hranici 100 % a v roce 2006 přesahovala 550 %. Expozice Velké Británie vůči bankovnímu sektoru je výjimečně vysoká nejen historicky, ale i v kon-
textu ostatních zemí. Např. v roce 2009 byl poměr majetku bank k místnímu HDP ve Velké Británii vyšší než v USA, Japonsku, Francii, Německu, Kanadě, Austrálii, Itálii, Španělsku i Jižní Koreji.18 Odpovídá tomu ostatně i skutečnost, že během finanční krize byla Velká Británie nucena poskytnout na pomoc finančním službám vyšší částky (vyjádřené poměrem k HDP) než většina ostatních vyspělých ekonomik. Obrázek 2 ukazuje, že Velká Británie věnovala na pomoc bankovnímu sektoru 101 % svého HDP, zatímco v USA to bylo 42 % HDP, v Německu 27 % HDP a v Japonsku 21 % HDP. Průměr G-20 navíc dosahoval pouhých 22 % HDP.19 Vlády sice bankám většinou neposkytly celou uvedenou částku, protože některé způsoby pomoci nakonec nemusely být využity, nicméně čísla vhodně dokládají výši rizik, jež byla převedena ze sektoru bankovnictví na jednotlivé vlády, a ve svém důsledku i na občany.
dlouho bychom v rámci národního hospodářství dokázali odkoupit veškerá aktiva bank, kdybychom k tomuto cíli využili veškerý HDP. I přesto, že takový odkup není předmětem státní pomoci a po hospodářství by se ve skutečnosti něco takového nikdy nepožadovalo, dokresluje uvedený poměr vhodně rozsah bankovního sektoru ve srovnání se zbytkem hospodářství. Například údaj, že celé britské ekonomice by teoreticky trvalo celých pět a půl roku odkoupit aktiva svých bank (v roce 2006 dosahoval poměr bankovních aktiv k HDP 550 %), by mnozí experti mohli považovat za důkaz, že bankovnictví narostlo do neúnosné velikosti.
Obrázek 1: Velikost britského bankovního sektoru, vyjádřená procentuálním podílem na HDP 600
Rámeček 3: Proč je výše bankovních aktiv v poměru k HDP důležitá? % HDP
Aktiva vyjadřují ekonomické zdroje, jež podnik vlastní v jakýkoli daný okamžik. Jedná se o příklad veličiny, již ekonomové označují jako stav.
500 400 300 200 100
Obdobně k výše uvedenému příkladu vyjadřuje poměr bankovních aktiv k HDP to, za jak
15
Něco za něco
Rok
Zdroj: Alessandri a Haldane.20 Použito se souhlasem autorů.
Obrázek 2: Výše podpory přislíbené bankovnímu sektoru, v procentech HDP (2009) 120 100 80 % HDP
I přesto, že vzájemné srovnávání stavů a toků není možné, lze sledovat poměr stavu vybrané položky k toku – výsledkem bude číselný údaj za určité časové období. V tisku např. často vídáme komentáře o poměru zadlužení k HDP; jelikož je tento údaj obvykle uváděn za jednotlivé roky, slouží jako takový coby přibližný indikátor doby, během níž by národní hospodářství dokázalo splatit státní dluh za předpokladu, že bychom k tomuto cíli využili celý HDP (je nutné mít na paměti, že se jedná skutečně o velice přibližný údaj, neboť se nepočítá s úrokovými sazbami).
1880 1886 1892 1898 1904 1910 1916 1922 1928 1934 1940 1946 1952 1958 1964 1970 1976 1982 1988 1994 2000 2006
0
Hrubý domácí produkt (HDP) je měřítkem hodnoty všech statků a služeb vytvořených v rámci hospodářství za dané časové období, obvykle jeden rok. A protože vyjadřuje stav vybrané položky za určitou časovou jednotku, ekonomové jej řadí mezi toky.
60 40 20 0 Itálie Austrálie J. Korea Japonsko Francie Kanada Německo USA V. Británie
Zdroj: MMF (2010).21
Velikost jednotlivých bank ve srovnání s firmami v jiných odvětvích rovněž značně narostla. Tabulka 1 například dokládá celkovou hodnotu aktiv čtyř nejvýznamnějších společností (měřeno jejich tržní hodnotou) v různých britských sektorech za období 2010 – 2011, a to vzhledem k celkovému HDP země. Vyplývá z ní, že bankovnictví lze považovat za anomálii, a to dokonce i ve srovnání s firmami zabývajícími se obecnými finančními službami a pojišťovnami. Tento stav dokládá, že povaha bankovnictví – a hodnota jeho služeb – je v porovnání s ostatními výrobními a obchodními společnostmi nebo posky-
tovateli služeb odlišná. Ale i v relativním srovnání se zdá, že britské bankovnictví je kategorie sama pro sebe – velikost místních bank je extrémní i v porovnání se zahraničními bankovními domy. Např. v období před poskytnutím vládní pomoci dosahovala aktiva RBS 99 % britského HDP, zatímco v případě Citigroup a amerického HDP to bylo pouhých 16 %.22 Je to další doklad skutečnosti, jež byla výše ilustrována srovnáním pomoci poskytnuté bankám: Velká Británie je v nebývalé míře vystavena vlivu velkých bank.
Tabulka 1: Aktiva čtyř největších britských společností z různých odvětví v porovnání s britským HDP (%) Sektor
Aktiva čtyř nejvýznamnějších firem v poměru k DPH (%)
Bankovnictví
301
Životní pojištění
78
Těžba ropy a plynu
29
Těžba nerostných surovin
15
Mobilní telekomunikace
11
Dodávky plynu, vody a kombinovaní poskytovatelé
6
Finanční služby
6
Maloobchod – potraviny a drogerie
5
Potravinářství
3
Média
3
Letecký průmysl a obrana
3
Telekomunikace – pevné linky
2 Zdroj: Financial Times (2011).23
Spolu s růstem částek ve výsledovkách bank rostly i obavy z rizik, jež mohou finanční domy představovat pro Velkou Británii. Obavy jsou opodstatněné i vzhledem k tomu, že banky nezvýšily míru své kapitálové přiměřenosti. Jinými slovy nezvýšily objem kapitálu, jenž odkládají stranou tak, aby byly schopny absorbovat nečekané ztráty nebo znehodnocení svých aktiv, jak by se vzhledem k nárůstu jejich velikosti dalo očekávat. Během minulého století naopak dokonce došlo k podstatnému snížení těchto prostředků, jak dokládá obrázek 3. Zvýšenou rizikovost v důsledku snižující se kapitálové přiměřenosti a rychle rostoucích objemů obcho-
16
Něco za něco
dů lze sledovat od počátku 70. let 20. století (obrázek 4). Návratnost aktiv, jež je běžným ukazatelem ziskovosti, se skokově zvýšila z průměrné úrovně přibližně sedmi procent na více než 20 %, přičemž se zároveň ztrojnásobila volatilita návratnosti.24 V této souvislosti je však nutné poznamenat, že v každém z uvedených období byla výnosnost investic počítána rozdílně – v prvním období po zdanění, zatímco ve druhém před zdaněním. Toto srovnání i přesto vhodně ilustruje zmíněný trend, a to i z toho důvodu, že banky v uvedených obdobích platily pouze nízké daně, takže rozdíl hodnot před zdaněním a po něm není nutně příliš vysoký. V roce 2009 např. Barclays odvedla daň ze zisku právnických osob od-
povídající pouhému jednomu procentu jejího zisku, a to díky daňovým rájům a zápočtu daňových ztrát vůči daňovým příjmům.25 (Daňovou problematikou se zabývá část 6 této zprávy.) Výnosnost bankovnictví se s ostatními odvětvími srovnává jen obtížně. Tradiční ukazatele výnosnosti, např. návratnost investic, lze totiž i přes jejich nesporné kvality v rámci odvětvové analýzy jen stěží využívat k vzájemnému srovnávání jednotlivých sektorů. Je tomu tak z důvodu rozdílné kapitálové
náročnosti jednotlivých odvětví. Nepřiměřená výnosnost bankovnictví je však patrná ze srovnání platového ohodnocení v bankách a jiných odvětvích (obrázek 5), zejména v kontextu tradičního vnímání bankéřů coby prostředníků, kteří slouží firmám z jiných oborů. Empirický průzkum amerického finančního průmyslu, prováděný Stern School of Business při New York University, navíc dospěl k závěru, že až polovina prémií vyplácených v bankovnictví nevyplývá z výjimečné přidané hodnoty poskytovaných služeb, ale spíše z jejich nepřiměřené ziskovosti.26
Obrázek 5: Platové prémie ve vybraných britských odvětvích ve srovnání s průměrnou hodnotou za celé hospodářství (jednoletý průměr, údaje z května 2011)
Obrázek 3: Kapitálová přiměřenost bank v USA a Velké Británii 30
40
25 USA
30 20 %
10
Velká Británie
10 0
2000
1990
1980
1970
1960
1950
1940
1930
1920
-20 1910
0 1900
-10 1880
5
Rok
35 30 μ = 20.4 ð = 6.9
25 20 15
stavebnictví
průmyslová veřejný sektor, výroba mimo finanční služby
služby
-30
Národní statistický úřad (Office of National Statistics)29 a výpočty nef
Spolu s růstem bankovních aktiv sílily i obavy z vlivu, jenž bankovnictví může získat nad politiky. Mervyn King, guvernér Bank of England, například varoval před nebezpečím představovaným britskou bankovní lobby a vyjádřil přesvědčení, že reformní snahy v USA byly zhaceny soukromými zájmy.30 Jen stěží lze tyto argumenty považovat za projev paranoie – v únoru 2011 bylo odhaleno, že více než polovina darů určených Konzervativní straně, stěžejní součásti britské vládní koalice, pocházela z londýnského City.31
Obrázek 4: Návratnost kapitálu britských bank
μ = 7.0 ð = 2.0
10
finanční a obchodní služby
-40
Zdroj: Alessandri a Haldane.27 Použito se svolením autorů
% HDP
velkoobchod, maloobchod, hotely a restaurace
15
1890
% HDP
20
5 2006
2001
1996
1991
1986
1981
1971
1966
1961
1956
1951
1941
1936
1931
1926
1921
0
Rok
Zdroj: Alessandri a Haldane.28 Použito se svolením autorů
17
Něco za něco
Banky se ale mobilizují i na úrovni EU. Finance Watch, instituce pověřená vyvažováním vlivu finančního sektoru v Bruselu, například odhaduje, že: „Finanční lobby zaměstnává přibližně 700 lidí a disponuje rozpočtem 300 – 400 milionů eur, a to jen v Bruselu.“32 V jedné ze svých zpráv Mezinárodní měnový fond dále poukazuje na přímou spojitost mezi finanční lobby a neschopností americké legislativy přijmout zákony, jež dost možná mohly zabránit nedávné hypoteční krizi:
Zjistili jsme, že výdaje na lobbing ze strany amerického finančního průmyslu byly v roce, jenž předcházel krizi, v přímé souvislosti s výsledky hlasování poslanců o klíčových zákonech… Čím intenzivnější bylo lobbování, tím vyšší byla pravděpodobnost, že zákonodárci zvednou ruku pro deregulaci.33 Zpráva rovněž překládá důkazy dokládající, že nejaktivnější lobbisté pocházeli právě z řad finančních institucí, jejichž praktiky patřily k těm nejhorším: Zjistili jsme, že věřitelé, kteří v letech 2000 až 2006 lobbovali nejintenzivněji, se ve sledovaném období ve srovnání s dalšími institucemi zapojovali do poskytování rizikových půjček s vyšší pravděpodobností a krizí byli postiženi nejhůře.34 I přesto, že důkladný rozbor vlivu bankovní lobby, jenž si rozhodně zasluhuje samostatnou zprávu, jde nad rámec této studie, můžeme s jistotou tvrdit, že obrovský rozsah bankovního sektoru v jeho dnešní podobě z něj činí velmi vlivnou veličinu. Existuje navíc množství důkazů, které spolu se závěry některých empirických studií jasně dokládají, že banky často ovlivňují legislativní proces v souladu se svými zájmy. Na závěr kapitoly si shrňme dosavadní poznatky. Za posledních 350 let banky prošly dramatickou proměnou, od soukromých institucí s omezenou nabídkou tradičních služeb, jako je správa vkladů
18
Něco za něco
a poskytování půjček, až po veřejné univerzální banky, jež se zapojují do celého spektra finančních aktivit. Tento proces byl provázen několika vlnami fúzí a deregulace, jež stojí za nárůstem aktiv jednotlivých bank v takové míře, že nyní převyšují HDP téměř všech zemí na světě. Zároveň s tím roste i velikost bankovnictví v poměru k celému hospodářství – celková aktiva sektoru se v poměru k britskému HDP zvýšila z 50 % až na 550 %, jichž bylo dosaženo před vypuknutím finanční krize v roce 2007. Spolu s mírnější regulací rovněž došlo k nárůstu výnosů prostřednictvím snižování kapitálových rezerv. Vedle nárůstu výnosů ale dochází i k zvyšování jejich volatility. V důsledku tohoto vývoje se začínají ozývat hlasy, jež zpochybňují schopnost bank zastávat tradiční roli prostředníka v rámci hospodářských vztahů. Výzkumy navíc naznačují, že až polovina odměn vyplácených v bankovnictví není ani tak odrazem schopnosti odvětví vytvářet přidanou hodnotu, jako spíše výrazem jeho umění zvyšovat zisk. Velikost britských bank a rizika, jež přinášejí, vzbuzuje legitimní obavy z dopadu nestability bank na britské hospodářství, včetně zvýšení rizika nestability v důsledku morálního hazardu. Tyto obavy se zhmotnily během nedávné finanční krize. Rozsah bankovního průmyslu rovněž vyvolává zájem o způsoby, kterými toto velmi bohaté odvětví ovlivňuje politické procesy a legislativu, přičemž důkazy poskytnuté MMF jasně dokládají, že podobné otázky jsou zcela na místě.
KAPITOLA 2 JE BANKOVNÍ TRH EFEKTIVNÍ?
19
Něco za něco
Je možné považovat trh retailových a investičních bank za efektivní, nebo je část jeho zisků důsledkem tržního selhání? Zásadním předpokladem účinné alokace zdrojů je existence konkurenčního prostředí. Předpokládá se, že podniky, které splňují očekávání zákazníků nabídkou kvalitních a cenově dostupných produktů, budou prosperovat a růst. Oproti tomu ty, jež poskytují předražené nebo podprůměrné produkty, přijdou o svůj podíl na trhu, a pokud nejsou schopny dosáhnout zlepšení, musí z trhu odejít. Tyto základní síly jsou hlavním motorem produktivity, nízké cenové hladiny a inovace. Dokonale tržní prostředí existuje samozřejmě pouze teoreticky; všechny trhy jsou do jisté míry ovlivňovány i jinak. I přesto se nyní v krátkosti podíváme na faktory, na nichž je model hospodářské soutěže založen. V kterékoli učebnici ekonomie se dočteme, že dokonalý trh musí naplňovat určité předpoklady, mezi něž obvykle patří: • Velký počet výrobců a zákazníků. Jen tak je zaručeno, že kterýkoli z nich nebude schopen sám o sobě ovlivňovat cenu zboží a všichni budou nakupovat a prodávat za tržní cenu – tj. cenu, která je průsečíkem nabídky a poptávky. V rámci koncentrovaných trhů se firmy mohou přímo či nepřímo domlouvat na cenách, což vede k jejich zvyšování. • Vstupu nových hráčů na trh nebrání žádné překážky; v opačném případě mají stávající výrobci výhodu nad těmi potenciálními a jejich pozice se stává prakticky neotřesitelnou. Pokud je postavení firem zaručené, nejsou dostatečně motivovány k zvyšování efektivity nebo zlepšování kvality svých výstupů. Potenciální konkurence je důležitým příspěvkem k tržní disciplinovanosti a efektivní trh netrpí nepřekonatelnými překážkami, jež by bránily vstupu na něj. • Výrobci nabízejí stejný produkt. Příklady homogenních produktů zahrnují komodity, např. ropu a zlato, ale i cenné papíry, jako jsou kupříkladu akcie. Ve skutečnosti se však produkty na jednotlivých trzích do jisté míry odlišují (což dokládá
20
Něco za něco
i existence značek). Vysoká míra shody mezi nabízenými produkty nicméně podporuje soutěž. • Spotřebitelé mají k dispozici dokonalé informace – tj. informace vylučující jakoukoli pochybnost – ohledně cen na trhu. • Výrobci mají naopak dokonalé informace o tržních cenách, výrobních nákladech i poptávce. • Neexistují žádné transakční poplatky, a tržní hráči tak mohou jednat bez jakéhokoli omezení. V opačném případě existuje nebezpečí, že transakční poplatky mohou stát v cestě vzájemně výhodné výměně. Transakční poplatky mohou mít podobu přímých poplatků, ale i nákladů na získávání relevantních informací, jež jsou nezbytné k přijímání informovaných rozhodnutí, popř. nákladů na vynucování dohod. Pokud jsou tyto podmínky splněny, je trh považován za „konkurenční“, což je samo o sobě nezbytným předpokladem pro účinnou alokaci prostředků (v tomto konkrétním případě se tímto způsobem označuje trh schopný alokovat zdroje tak, že ani jedna ze zúčastněných stran dodatečným nakládáním s nimi nezískává výhody, aniž by to zároveň nebylo na úkor jiné strany). Pokud trh efektivní není, pak jsou možné zásahy zvenčí (např. ze strany státu), díky nimž sice dochází k alokaci prostředků způsobem zvýhodňujícím jednu stranu, nikoli však na úkor někoho jiného. Intervence na trhu lze jinými slovy využívat k zlepšování výstupů. Přestože dokonalá soutěž zůstává pouze teoretickým konceptem, slouží uvedená kritéria coby široce přijímaný rámec pro analýzu důvodů, proč někdy trhy nefungují ve prospěch spotřebitelů a jakým způsobem k tomu dochází. Podívejme se nyní, do jaké míry tato kritéria naplňují banky. Není v možnostech této studie provádět podrobnou analýzu trhů a všech bankovních služeb. Místo toho jsme zvolili dva trhy coby příkladové studie a sledovat budeme rovněž případný výskyt některých obecných témat. Nejdříve se zaměříme na trh nejčastěji využívaného produktu retailového bankovnictví, jímž je osobní běžný účet (personal current account – PCA). Poté se budeme zabývat jedním z hlavních produktů investičního bankovnictví, a to upisováním akciových emisí (rights issue).
Osobní běžné účty (PCA) Běžné účty jsou nejrozšířenějším produktem retailového bankovnictví, jen ve Velké Británii si alespoň jeden takový účet založilo 93 % dospělých občanů.35 Dost možná představují tu nejdůležitější bankovní službu vůbec, protože často slouží coby brána do světa dalších produktů retailového bankovnictví, jako jsou spořicí účty, osobní půjčky a kreditní karty. Ve Velké Británii si například 88 % lidí ke svému běžnému účtu ve stejné bance otevřelo i spořicí účet.36 Plyne z toho, že kromě významu, jenž má konkurence na samotný trh běžných účtů, je důležitý i vliv tohoto trhu v dalších retailových oblastech.
Dostatečný počet producentů a spotřebitelů Počet majitelů běžných účtů je vysoký. To je fakt, kterým není třeba se dále zabývat. Otázka, jestli je dostatečný i počet poskytovatelů běžných účtů, již tak jasná není a často se jí zabývají média i orgány chránící hospodářskou soutěž. V důkazních materiálech, jež byly v rámci antimonopolního šetření předloženy parlamentnímu Výboru pro otázky financí (Treasury Select Committee), banka Barclays připustila, že uvnitř britského retailového bankovnictví v poslední době dochází ke zvyšování koncentrace. Nicméně je toho názoru, že „navzdory těmto změnám je trh i nadále konkurenční a dynamický a objevují se na něm noví hráči, produkty i nabídky pro zákazníky“.37 Toto téma se v dokumentech předložených bankami opakovalo. Lloyds například uvedla, že ve velké Británii existuje 30 poskytovatelů běžných účtů, 60 poskytovatelů spořicích účtů a 80 poskytovatelů hypoték. Na druhou stranu generální ředitel Virgin Money, nového hráče na britském trhu retailového bankovnictví, velké bankovní domy označil za „de facto oligopol“.38 Který z těchto vzájemně si protiřečících výroků je ten pravdivý? Anebo obě strany přehánějí? Spíše než samotný počet poskytovatelů je z hlediska hospodářské soutěže důležitější, jak je mezi jednotlivé hráče rozdělen trh. Tomuto tématu se proto budeme věnovat. Tabulka 2 ukazuje způsob rozdělení trhu běžných účtů mezi jednotlivé společnosti.
21
Něco za něco
Je z ní patrné, že trhu dominuje několik bank – čtyři největší banky ovládají 73 % trhu, pět nejdůležitějších poskytovatelů pak 85 %. Je tato tržní koncentrace důvodem k obavám? Tabulka 2: Tržní podíly bank na trhu běžných účtů (rok 2010) Osobní běžné účty (PCA): tržní podíly v roce 2010 Lloyds
30 %
RBS
16 %
HSBC
14 %
Barclays
13 %
Santander
12 %
Nationwide
7%
Co-operative Bank
3%
National Australia Group Europe
2%
Ostatní
3% Zdroj: Úřad pro dohled nad obchodováním (Office of Fair Trading) (2010) 39
Tržní koncentrace se obvykle měří Herfindahl-Hirschmanovým indexem (HHI). Ten se vypočítává součtem druhých mocnin procentuálních podílů v držení každé z 50 největších firem a výsledek se vynásobí tisícem. Konečný údaj se obvykle srovnává s prahovými hodnotami definovanými pro jednotlivé úrovně – HHI vyšší než 1500 naznačuje koncentrovaný trh a HHI nad 2500 napovídá, že trh je koncentrovaný vysoce. Tabulka 3 uvádí výši indexu HHI v rámci různých retailových segmentů. Je z ní patrné, že pouze tři segmenty – běžné účty, kreditní karty a trh malých a středních firem lze označit za „koncentrované“, nicméně žádný nelze považovat za „vysoce koncentrovaný“. V roce 2010 dosahoval HHI segmentu běžných účtů hodnoty 1736 bodů; v roce 1998 to však bylo jen 1330.40 Znamená to, že přestože samotná úroveň koncentrace není problematická, obavy může vzbuzovat tempo jejího nedávného zvyšování. Často je využíván argument, že úctyhodná velikost bank přináší úspory z rozsahu (viz rámeček 4), jež finančním domům umožňují nabízet retailovým klientům nižší ceny a vyšší kvalitu služeb.
Tabulka 3: Herfindahl-Hirschmanův index tržní koncentrace Herfindahl-Hirschmanův index (HHI) tržní koncentrace
Tržní segment
Hodnota HHI
osobní běžné účty (2010)
spořicí účty (2010)
nezajištěné osobní půjčky (2009)
1736
1083
1050
nové hypotéky (2009)
kreditní karty (2010)
podíl na trhu malých a středních podniků (2008)
1354
2144
1604
Zdroj: Úřad pro dohled nad obchodováním (Office of Fair Trading) (2010)41 a výpočty nef
Rámeček 4: Co jsou úspory z rozsahu? Výraz „úspory z rozsahu“ (economies of scale) se užívá k popisu situace, kdy se náklady na produkci každé další jednotky produktu snižují spolu s růstem počtu vyprodukovaných jednotek. Pokud by např. banka měla pouze sto klientů, vysoké náklady na IT a technologie obecně by ve svém důsledku musely být rozděleny mezi těchto sto osob. V případě banky s milionem klientů budou ale totožné náklady rozděleny mezi milion lidí, díky čemuž budou těmto jednotlivcům účtovány značně nižší částky (máte-li fungující IT systém, není z hlediska nákladů zásadní rozdíl mezi tím, když v něm máte 100 nebo milion položek). Dalším klasickým příkladem úspor z rozsahu jsou nižší položkové náklady při velkých objemech nákupů. Úspory z rozsahu tedy zvyšují efektivitu společnosti, což za běžných tržních podmínek vede k snižování cen pro zákazníky. Na trhu, na němž je konkurence omezena, však banky nebudou motivovány k tomu, aby nižší náklady dosažené díky úsporám z rozsahu přenášely na své klienty. Opakem úspor z rozsahu jsou ztráty z rozsahu – jedná se o nevýhody plynoucí z velikosti podniku. Jsou často obtížněji měřitelné a identifikovatelné, protože se týkají faktorů nefinanční povahy, např. kreativního potenciálu, inovací, kvality vztahů s klienty a zaměstnanci, rychlosti a efektivity informačních toků, schopnosti reagovat na změny tržních podmínek, a dopadů, jež na řízení podniku má oddělení role majitelů a řídicích pracovníků.
22
Něco za něco
Snaha o dosahování úspor z rozsahu může zvyšovat tržní koncentraci, protože potenciálně brání tomu, aby noví producenti mohli stávajícím výrobcům úspěšně konkurovat, či se o to alespoň pokusit. Je to dáno tím, že nové firmy jsou spíše malé, v důsledku čehož mohou jen stěží soutěžit se stávajícími hráči, těžícími z úspor z rozsahu. V důsledku své výhody jsou pak velké firmy schopny v okamžiku objevení nováčků nabízet své zboží a služby pod tržní cenou, čímž jim podkopávají půdu pod nohama a způsobují jejich odchod z trhu. V důsledku toho může přílišný důraz na úspory z rozsahu vést ke vzniku překážek, zamezujících vstupu na trh, což má za následek vznik monopolů nebo oligopolů (oligopol je situace, kdy je trh ovládán několika málo společnostmi). V současné době není žádný z bankovních segmentů koncentrován natolik, aby mohl být označen za oligopol. Je třeba ale udržovat přesnou rovnováhu mezi stavem, kdy firmy ještě těží z úspor z rozsahu a jejich růst zároveň ještě nevede k významnému posílení jejich tržní síly. Někteří vědečtí pracovníci nesouhlasí s tvrzením, že vysoký stupeň koncentrace vede automaticky k podkopávání tržní efektivity. Tvrdí, že koncentrovaný trh může vykazovat vysokou míru konkurence za předpokladu, že existuje reálná hrozba vstupu potenciálního konkurenta. My se však přesto domníváme, že úroveň koncentrace v bankovnictví lze považovat za užitečný barometr vývoje, protože, jak tvrdí Nezávislá bankovní komise (Independent Commission on Banking – ICB), „empirické důkazy napovídají, že trhy vykazující vyšší koncentraci mají tendenci nabízet spotřebitelům horší podmínky.“42 V důsledku řady překážek, znemožňujících vstup nových bankovních společností na trh, bychom také měli pečlivě ověřit, jestli je možnost vstupu nováčků na trh vůbec reálná.
Nárůst tržní koncentrace by měl proto být během následujících let pečlivě sledován regulátory, kteří by neměli umožnit její zvyšování rychlostí, jíž dosahovala v posledních 12 letech. Vzhledem k překážkám bránícím vstupu nových hráčů na trh a v důsledku skutečnosti, že trh je již nyní označován za „koncentrovaný“, bychom měli brát s rezervou prohlášení bank, podle nichž je pokračující koncentrace žádoucí v zájmu dosahování úspor z rozsahu. K využívání těchto výhod však není třeba ovládat třetinu trhu. Navzdory kritice nedávného zvýšení tržní koncentrace je důležité zdůraznit, že je velmi nepravděpodobné, aby její současná úroveň byla jedinou či nejvýznamnější příčinou stojící za nedostatky trhu běžných účtů.
Překážky bránící vstupu na trh Vstup na trh běžných účtů je komplikován řadou překážek. Patří mezi ně: • Rozjezd nové banky je velmi nákladný. Tyto náklady představují značnou překážku jednak proto, že v zájmu dosažení konkurenceschopného postavení je třeba zajistit prvotní investici, ale zejména proto, že i společnosti s dostatečným potenciálem mohou být od vstupu odrazovány z důvodu hrozící ztráty vložených počátečních nákladů v případě neúspěšného rozjezdu podniku. • Bankovnictví je náročné na informace, a tudíž vyžaduje vysoké počáteční investice do vysokokapacitních informačních systémů. Budoucí banka musí spolehlivost svého počítačového systému prokázat Agentuře pro finanční služby (Financial Service Agency – FSA); teprve pak získá povolení poskytovat běžné a spořicí účty britské veřejnosti.43 Tyto výdaje nelze podceňovat – průzkumy prokázaly, že dvě třetiny celkových nákladů na rozjezd bank tvoří náklady na odpovídající informační systémy, jež se obecně pohybují v řádech desítek až stovek milionů liber.44 Obdobné požadavky musí být plněny i v oblasti opatření pro prevenci praní špinavých peněz a z důvodu napojení na mezibankovní komunikační kanály pro výměnu kreditních informací, jež bankám umožňují hodnotit
23
Něco za něco
rizikovost retailových klientů i malých a středně velkých podniků. • Navzdory rozmachu internetového bankovnictví neuvažuje většina lidí o využívání služeb poskytovatele postrádajícího rozsáhlou síť poboček. Průzkum provedený v červenci 2010 odhalil, že 77 % britské veřejnosti není ochotno si založit běžný účet u banky bez kamenných poboček a že jejich umístění je jedním ze stěžejních faktorů ovlivňujících výběr banky.45 Bez ohledu na nákladnost vybudování a správy poboček, se jejich široká síť jeví jako nezbytný předpoklad úspěchu nováčků na britském trhu retailového bankovnictví. • Britové jen velmi výjimečně mění svůj běžný účet. Například za rok 2010 ve Velké Británii změnilo účty pouhých 13 % všech klientů využívajících tento produkt.46 Tomuto jevu se věnujeme níže, v částech zabývajících se dostupností informací a transakčními poplatky. Nízká ochota klientů změnit účet může vést k neochotě nových bank vstupovat na trh, protože získávání nových zákazníků je komplikované, a to i tehdy, je-li kvalita nabízených služeb vyšší. • V segmentu retailového bankovnictví je velmi důležitá značka a povědomí klientů o ní. Výsledky průzkumu provedeného v roce 2010 ukázaly, že 81 % Britů by nebylo ochotno si založit účet u banky, která je na trhu po dobu kratší než šest měsíců. Navíc se ukázalo, že britská veřejnost nevěří nováčkům, jejichž značka je dobře známá z jiných odvětví. Pouhých 23 % respondentů například prohlásilo, že by uvažovalo o nabídce bankovních služeb u Tesco Bank. Potřeba vybudovat si pověst na poli bankovnictví působí jako další faktor odrazující od vstupu na trh; zdá se, že do okamžiku, kdy se jejich jméno stane dostatečně známým, bankovní domy jen stěží získávají klienty, a to i přesto, že ve srovnání se stávajícími poskytovateli nabízejí kvalitnější služby. Tato obava je obzvlášť opodstatněná vzhledem k vysokým nákladům na marketing. Například jen v roce 2009 byla na propagaci běžných účtů vynaložena částka 62 milionů liber.47
Stručně lze říci, že vstupu nových hráčů na trh běžných účtů brání řada překážek. To vzbuzuje jisté obavy, protože jak stávající společnosti, tak potenciální nováčci sehrávají důležitou roli v rámci hospodářské soutěže.
Srovnatelnost produktů; kvalita informací Jak jsme viděli výše, změna poskytovatele nepatří na trhu běžných účtů k obvyklým jevům. Nízký počet změn nutně neznamená, že trh selhává – například v situaci, kdy jsou spotřebitelé spokojeni a žádný z poskytovatelů nenabízí lepší produkt. Pokud je ale nízký počet změn poskytovatelů způsobován nedostatečnou informovaností klientů ohledně jednotlivých produktů na trhu, jsou uvedené nízké počty změn důvodem k obavám. Především je třeba si uvědomit, že banky srovnání mezi jednotlivými běžnými účty často ztěžují tím, že je nabízejí v rámci „balíčků“ společně jinými službami. Mnohé finanční ústavy poskytují běžné účty zároveň s pojištěním mobilního telefonu, cestovním pojištěním či jinými službami. Pokud banky nenabízejí zcela totožné balíčky, což se stává jen málokdy, lze jen stěží porovnávat měsíční poplatky za jednotlivé produkty. Kromě omezování hospodářské soutěže tyto balíčky znesnadňují klientům možnost posuzovat výhodnost služeb. FSA varuje, že mnoho spotřebitelů by udělalo lépe, kdyby se balíčkům zcela vyhýbalo,48 a dodává, že vyšší podobnost produktů by mohla vést k častějším přechodům klientů od jednoho poskytovatele k jinému. Nedostatečná informovanost – jež sice spotřebitelům nabízí částečnou jistotu, nejistotu ale zcela nevylučuje – však tímto nekončí. Informační asymetrie (kdy jedna ze stran disponuje větším množstvím informací než druhá) je příznačná pro celý bankovní sektor, a to z důvodu komplikovanosti finančnictví. Banky rovněž mohou těžit ze zkušeností, jež se spotřebitelům zoufale nedostávají. V důsledku této skutečnosti britská veřejnost často jen obtížně dokáže rozlišovat své skutečné potřeby a posuzovat výhodnost nabídek jednotlivých poskytovatelů. Kromě toho spotřebitelé bankovní produkty nenakupují tak často, a proto mají jen omezenou možnost poučit se ze svých předchozích chyb, což je v silném kontrastu s jiný-
24
Něco za něco
mi odvětvími, např. potravinářstvím. Spotřebitelé tak jen s obtížemi dokáží hodnotit různé produkty a racionálně volit z jejich nabídky. Jasným důkazem toho, že veřejnost nechápe některé bankovní produkty, je klasický případ takzvaně bezplatných běžných účtů (viz rámeček 5). Závěrem lze shrnout, že segment běžných účtů trpí nedostatky v oblasti srovnatelnosti produktů a míry informovanosti spotřebitelů. Ti tak s velkou pravděpodobností nejsou schopni činit kvalitní rozhodnutí, což negativně ovlivňuje hospodářskou soutěž, jež usměrňuje trh.
Rámeček 5: Proč nejsou běžné účty zdarma Všeobecně se má za to, že je vedení běžných účtů ztrátovou činností a banky je poskytují pouze proto, aby jejich prostřednictvím klienty motivovaly k využívání dalších služeb, jako jsou spořicí účty, hypotéky atd. Přestože segment běžných účtů nepatří v rámci bankovního odvětví k nejvýnosnějším, jeho roční hodnota se pohybuje okolo devíti miliard liber. Je tomu tak ze dvou důvodů: 1. Klientům jsou účtovány pokuty v případě, že na jejich účtu dojde ke vzniku nepovoleného záporného zůstatku. Tyto poplatky pak dotují ukázněnější zákazníky. Vzhledem k tomu, že osoby z první skupiny s velkou pravděpodobností spadají do nižší příjmové skupiny než „ukáznění“ klienti, běžné účty přispívají k regresivnímu přerozdělování bohatství. 2. Klienti s kladným zůstatkem na účtu platí prostřednictvím „ušlých úroků“. Jedná se o úrok, který klient mohl získat v případě, že by své peníze uložil na spořicím účtu s vyšším úročením. Vzhledem k tomu, že průměrná výše zůstatku klientů z vyšších příjmových skupin bude vyšší než těch se středními příjmy, nese první zmíněná skupina z důvodu ušlých úroků vyšší náklady. Z tohoto pohledu pak bohatí subvencují střední třídu.
Jelikož většina veřejnosti chybně považuje běžné účty za bezplatné, lidé před účtem za fixní měsíční poplatek často upřednostňují účty, které jsou v případě kladného zůstatku zdarma, a to i přestože pro klienty často využívající kontokorent může být zpoplatněná volba výhodnější. Navíc pouze osmina respondentů je toho názoru, že při volbě běžného účtu hrají důležitou roli kontokorentní poplatky, a to navzdory skutečnosti, že jejich výše se mezi jednotlivými poskytovateli významně liší. Tato do jisté míry iracionální iluze o existenci bezplatného bankovnictví tak podkopává hospodářskou soutěž.
Transakční náklady Zřízení běžného účtu je zdarma. Pokud by ale změna poskytovatele byla drahou či komplikovanou záležitostí, uvedený tržní segment by trpěl vysokými transakčními náklady. Nejprve se proto podívejme, do jaké míry veřejnost považuje změnu účtu za obtížnou. Tabulka 4 ukazuje podíl britských obyvatel, kteří považují změnu poskytovatele v různých odvětvích za náročnou. Vyplývá z ní, že ačkoli je změna běžného účtu považována za složitější než změna v případě jiných produktů, např. členství ve fitness centru, pojištění vozidla nebo dodavatele elektřiny, velká většina dotázaných (90 %) tento krok nepovažuje za příliš obtížný.
Tabulka 4: Procentuální podíl britských obyvatel, kteří považují změnu poskytovatele jednotlivých služeb za obtížnou Procentuální podíl britských obyvatel, kteří považují změnu poskytovatele jednotlivých služeb za obtížnou sportovní a volnočasové činnosti
4%
pojištění domácnosti
5%
pojištění vozidla
6%
telekomunikace – pevné linky
6%
telekomunikace – mobilní služby
7%
poskytovatelé internetu
8%
půjčky a hypotéky
9%
elektřina
9%
běžné účty
10 %
investiční produkty a penzijní spoření
13 %
plyn
13 % Zdroj: Oddělení pro záležitosti spotřebitelů (Consumer Affairs)49
Je však nutné si uvědomit, že změna poskytovatele vždy bezplatná být nemusí. Mohou se například objevit problémy s převodem svolení k inkasu z jedné banky na druhou. Zákazníci mohou být také pokutováni za platbu strženou z jejich bývalého účtu poté, co veškeré prostředky byly již převedeny na nový účet. Tento faktor by neměl být přehlížen – podle výsledků výzkumu provedeného organizací Which? mělo 40 % Britů po změně běžného účtu problémy s převáděním svolení k inkasu z jednoho účtu na druhý.50 Podobně i příchozí platby jako mzda mohou být zaslány na již uzavřený účet, což může mít za následek jejich ztrátu. Řešení problému
25
Něco za něco
by bylo přinejmenším stresující a časově náročné. K těmto potížím by nedocházelo, kdyby lidem bylo umožněno převádět běžné účty, podobně jako mohou přenášet čísla mezi mobilními operátory. Přenositelnost však v současnosti bohužel nepatří mezi funkce, jež by dnešní bankovnictví umožňovalo. I přesto, že změna poskytovatele může obnášet finanční výdaje, veřejnost si této skutečnosti není vědoma – z tohoto důvodu nelze předpokládat, že by tento faktor nějakým významným způsobem ovlivňoval ochotu lidí poskytovatele služeb měnit. Méně významným faktorem v této souvislosti je, zda ne-
jsou nízké počty přechodů mezi finančními domy důsledkem demotivace lidí vyvolané přesvědčením, že ostatní banky stejně nenabízejí výrazně kvalitnější služby a úsilí vynaložené na změnu je tudíž víceméně zbytečné.
vají proto, aby dosahovaly neopodstatněně vysokých zisků.
Upisování emisí cenných papírů Je konkurence v segmentu běžných účtů dostatečná? Na základě předchozí analýzy je jasné, že je trh běžných účtů koncentrovaný. Míra koncentrace však není nadměrná a transakční náklady tak nepředstavují významnou překážku uskutečňování vzájemně výhodné výměny. Z hlediska dalších parametrů však trh již tak dokonale konkurenční není. Přestože lze toto tvrzení aplikovat i na jiné obory, situace na trhu běžných účtů je v jistých oblastech obzvláště špatná. Týká se to zejména významných překážek bránících vstupu nových hráčů, což snižuje samoregulační schopnost trhu zajišťovanou dostatečnou soutěží. Dále lze jen obtížně srovnávat jednotlivé produkty a rovněž spotřebitelé zdaleka nemají dokonalé informace o nabídce. Máme tak důvod pochybovat o efektivnosti tohoto tržního segmentu.
Rámeček 6: Co se skrývá pod pojmem emise cenných papírů?
Tento závěr je podporován výsledky výzkumů. V roce 2010 organizace Which? zjistila, že pouhých 53 % lidí s běžným účtem vedeným u jedné z pěti největších bank bylo „spokojeno“ s poskytovanými službami.51 V této souvislosti je zajímavé, že menší banky jako First Direct, Virgin Bank a Co-operative Bank z hodnocení vyšly podstatně lépe – v uvedeném pořadí s nimi bylo spokojeno 88 %, 88 % a 86 % klientů.
Společnost, která se snaží získat finanční prostředky, má několik možností:
Tento závěr odpovídá nedostatku inovací, jenž je u britských bank patrný ve srovnání s ostatními částmi hospodářsky vyspělého světa. V prostředí, kde nejsou klienti ochotní měnit poskytovatele služeb, se investice do inovací služeb a produktů nevyplácí. Oproti tomu v Severní Americe, Austrálii a na Dálném východě se banky soustředí na inovace, jež klientům umožňují snadnější přístup k účtům a nakládání s penězi. Z tohoto důvodu si dovolujeme tvrdit, že konkurence na trhu běžných účtů nedosahuje požadovaných standardů. Je pravděpodobné, že banky se tak cho-
26
Přenesme se nyní ze světa retailového bankovnictví do lukrativního světa investičního bankovnictví, jež nabízí mimo jiné službu upisování emisí cenných papírů (což je termín zastřešující jak upisování akcií v rámci primárních emisí akcií (initial public offering – IPO), tak v případě navyšování kapitálu jeho přednostním upisováním stávajícími akcionáři, viz rámečky 6 a 7). Odhaduje se, že jen za rok 2009 vynesla britským bankám tato služba dvě miliardy liber.52 Primární emise akcií společnosti Glencore, největšího obchodníka s komoditami na světě, na Londýnské burze cenných papírů vynesla komerčním upisovatelům poplatky v odhadované výši 165 milionů liber.53 Nás však zajímá, jaká je na tomto trhu konkurence.
Něco za něco
•
může požádat banku o tradiční půjčku,
•
může si půjčit peníze od investorů na kapitálových trzích prostřednictvím emise dluhopisů. Ty lze považovat za obchodovatelné půjčky.
•
může přistoupit k emisi akcií, což je vlastně způsob prodeje majetkových práv ke společnosti.
Pokud akcie společnost vydává poprvé, jedná se o primární emisi akcií (initial public offering – IPO) Pokud společnost akcie vydala již v minulosti, ale potřebuje získat dodatečný kapitál vydáním dalších akcií, jedná se o emisi preferenčních akcií. A právě na službu upisování akciových emisí se zaměříme.
Rámeček 7: Co znamená upisování cenných papírů? Společnost, která potřebuje získat kapitál, má velký zájem na tom, aby se jí potřebné prostředky podařilo skutečně získat. Chce se vyhnout situaci, kdy by se její akcie neprodaly za očekávanou cenu z důvodu momentálního snížení ceny akcií na úroveň, jež by znamenala, že z hlediska potenciálních investorů by nemělo smysl kupovat nové akcie za požadovanou cenu. Ceny akcií se mohou snižovat z nejrůznějších důvodů a mnohé z nich se netýkají společnosti jako takové. Ceny akcií se mohou například snížit v důsledku toho, že vláda oznámí nový způsob regulace odvětví, v němž společnost působí, nebo dojde-li k poklesu celého trhu, např. z důvodu zpráv o vývoji HDP. Ke snížení ceny akcií ale může dojít zejména v případě, kdy je přeceněna chuť investorů k nákupu nově vydávaných akcií. S cílem zajistit se proti této hrozbě společnost osloví komerčního upisovatele, který se zaváže odkoupit všechny akcie, jež nebudou upsány investory. Komerční upisovatel tak výměnou za fixní poplatek funguje coby pojistitel úpisu nové emise preferenčních akcií. Tuto službu typicky nabízejí velké investiční banky jako Barclays Capital a J P Morgan.
Dostatečný počet producentů a zákazníků Podívejme se nyní v krátkosti na koncentraci trhu komerčních upisovatelů. Tabulka 5 uvádí podíl, který jednotlivé banky v roce 2010 získaly na upsání nabídek akcií 350 firem zařazených do výběru FTSE (Financial Times Stock Exchange). Hodnota indexu HHI tohoto segmentu dosahuje 1100 bodů, zatímco v roce 2000 to bylo 1006 bodů. Z toho plyne, že ani současná hladina tržní koncentrace, ani rychlost jejího nárůstu nepředstavují důvod k obavám.
Překážky bránící vstupu na trh Segment komerčního upisování trpí stejnými překážkami bránícími vstupu na trh jako retailový trh. Patří mezi ně: • Rozjezd firmy zabývající se upisováním je nesmírně nákladný, protože komerční upisovatelé musí odkoupit všechny vydané akcie, o něž investoři neprojeví zájem. Splnění takového závazku vyžaduje obrovské finanční prostředky, a to i v případě poměrně malých emisí. • Na trhu upisovatelů je pořád důležitější historická úspěšnost než výhodnost jednotlivých nabídek. Je to dáno tím, že vedení společností má v první řadě zájem na tom, aby emise akcií byla co nejúspěšnější, tj. aby investoři
Tabulka 5: Podíly komerčních upisovatelů na upsání cenných papírů firem zařazených do FTSE 350 (rok 2010) Podíly komerčních upisovatelů na upsání cenných papírů firem zařazených do FTSE 350 (rok 2010) Bank of America
17,5 %
Deutsche Bank
12,5 %
Morgan Stanley
12,5 %
Barclays Capital
12,5 %
RBC Capital Markets
12,5 %
JP Morgan Cazenove
7,5 %
Goldman Sachs
7,5 %
UBS
7,5 % Zdroj: Úřad pro dohled nad obchodováním (Office of Fair Trading – OFT) (2011)54
27
Něco za něco
upsali veškeré nabízené akcie. Ačkoli systém komerčního upisování zajišťuje, že společnost získá všechny potřebné prostředky, nevydařené upsání akcií působí na trh coby negativní signál signalizující nedůvěru investorů v emisi, což může vyvolat pád cen akcií společnosti. Je proto nezbytné, aby komerční upisovatelé měli pověst úspěšných obchodníků. Tento princip však vede ke klasickému začarovanému kruhu: firma není schopna získat zakázky, dokud není úspěšná – úspěchu však, vzhledem k nedostatku zakázek, nemůže dosáhnout. Noví komerční upisovatelé tak spíše než založením nové firmy vznikají prostřednictvím fúzí a akvizic. 55 • Míra přechodu klientů mezi upisovateli je nízká. Například v letech 2009 a 2010 změnilo alespoň jednoho ze svých makléřů z řad investičních bank, jež byly pověřeny průběžným poskytováním poradenství, pouhých 16 % firem56. Vzhledem k tomuto nízkému počtu je pravděpodobné, že noví hráči na trh nevstupují, protože i kdyby síla povědomí o firmě nehrála takovou roli, získávání zakázek by bylo stále komplikované. Je zřejmé, že existuje množství obtížně překonatelných překážek, jež novým účastníkům znemožňují vstup na trh. A to je důvod k obavám, protože jak stávající, tak potenciální poskytovatelé služeb jsou důležitou součástí zdravě konkurenčního prostředí.
Srovnatelnost nabídek a kvalita informací Trh komerčních upisovatelů je rájem informačních asymetrií. Zatímco finanční firmy mohou v případě vlastních emisí využívat svých odborných znalostí, nefinanční společnosti jimi nedisponují, a proto je daleko méně pravděpodobné, že budou schopny posuzovat výhodnost jim nabízených služeb. Vydávání akcií rovněž nepatří k záležitostem, jimiž by se většina firem běžně zabývala, a jejich vedení se tak nemůže poučit ze svých předchozích chyb. Kromě toho jsou upisovací poplatky většinou sdružovány s jinými, např. s poplatky za druhotné upiso-
28
Něco za něco
vání (viz rámeček 8), obecné poradenství, konzultace s britským Úřadem pro regulaci trhu s cennými papíry (UK Listing Authority – UKLA) či za služby vyžadované tzv. due-diligence (např. sestavení prospektu vyžadovaného britským Úřadem pro dohled nad finančními službami – Financial Services Authority, FSA). To dále znesnadňuje možnost firem posuzovat výhodnost nabídek; nemají totiž způsob, jenž by jim umožňoval vypočítat běžnou hodnotu jednotlivých složek poplatku a zhodnotit tak jeho celkovou výši. Rozdělení poplatků na jednotlivé složky by klientům alespoň umožňovalo posoudit, jestli se jejich výše pohybuje na rozumné úrovni.
Rámeček 8: Co znamená druhotné upisování? Druhotné upisování označuje situaci, kdy se komerční upisovatel rozhodne přenést část rizika na jiného upisovatele. Zatímco upisování slouží coby pojistka pro společnost, jež se snaží získat dodatečný kapitál, druhotné upisování se používá jako pojistka hlavního komerčního upisovatele. Obecně se touto činností za poplatek zabývají institucionální investoři např. z řad životních pojišťoven nebo fondů, což jsou z povahy své činnosti přirození držitelé cenných papírů.
Panuje na trhu upisování preferenčních akcií dostatečná soutěž? Zatímco míra tržní koncentrace nepředstavuje problém, hospodářská soutěž bude s velkou pravděpodobností silně trpět v důsledku překážek bránících vstupu dalších společností na trh a nerovného přístupu k informacím. Trh dále vykazuje známky různých konfliktů mezi zájmy klientů a zprostředkovatelů. Dochází k němu v situacích, kdy zprostředkovatel jedná ve prospěch druhé strany, tedy svého klienta. Motivace zprostředkovatele, jemu určené pobídky a informace, jež má k dispozici, se mohou lišit od těch, na jejichž základě jedná klient. V důsledku tohoto rozdílu se může i zprostředkovatel sledující nejlepší zájmy klienta nechat ovlivňovat svými vlastními zájmy, a to třeba i podvědomě.
Například společnost, která plánuje zvýšit svůj kapitál, nejprve ustanoví makléře, který ji bude provázet celým postupem emise akcií, včetně jejich nabídky akcionářům. Většina korporátních makléřů je však součástí investičních bank a disponuje rozsáhlými odděleními upisování akcií. Situace tak směřuje ke střetu zájmů – makléř společnosti radí, kde a jak získat kapitál, zatímco na svou příležitost číhá divize upisování akcií. I přesto, že investiční banky tvrdí, že jsou vůči riziku střetu zájmů obezřetné a disponují příslušnými preventivními mechanismy, skutečnost je taková, že makléři mnoha společností působí zároveň coby jejich komerční upisovatelé. Úřad pro dohled nad obchodováním (Office of Fair Trading – OFT) v jedné ze svých zpráv například uvádí: Ověřili jsme 85 emisí akcií, jež proběhly v letech 2000 až 2009, a za použití dat informačního systému Hemscott jsme zjistili, že v 82 případech [tj. 96 %] se makléři transakce účastnili i coby upisovatelé.57 A dále: …zdá se, že soutěž o zakázky na upisování akcií je omezená, a investiční banky se spíše zaměřují na poptávky makléřských služeb, což zvyšuje jejich možnost dostat se v budoucnu k upisování akcií a jiným transakcím (např. fúzím a akvizicím)… Z celkového počtu 48 společností, jež odpověděly na náš dotazník, pouze tři uvedly, že své upisovatele vybraly na základě výběrového řízení… Banky jsou navíc často ochotny nabízet své makléřské služby pod cenou, což potvrzuje souvislost mezi jmenováním makléřů a jejich následným ziskem lukrativních zakázek na upisování akcií.58 Na jednu stranu je pravda, že makléři jsou důvěrně obeznámeni se společnostmi, pro které pracují, a disponují tak informacemi potřebnými k hodnocení rizik v rámci upisování akcií, což by mělo vést k snižování upisovacích poplatků. Banky rovněž někdy váhají s upisováním akciových emisí v případě, že nejsou pověřeny zobchodováním transakce, protože jsou nuceny spolupracovat s externím makléřem, jehož schopnosti a zkušenosti neznají. V tomto smyslu mohou ke kvalitě služeb přispívat stabilní vztahy s klienty a schopnost investičních bank nabízet integrované služby.
29
Něco za něco
Na druhou stranu tato praxe vede k agresivnímu boji bank o makléřské posty v očekávání zakázek na upisování akcií. Skutečnost, že po přidělení zakázky již prakticky nehrozí konkurence ze strany dalších firem a že upisovací poplatek bude účtován ve spojení s dalšími částkami, otevírá cestu k předražování upisovacích služeb. Tento argument je obzvlášť významný z toho důvodu, že makléři/upisovatelé rovněž radí společnostem v otázkách přiměřenosti upisovacích poplatků, přičemž jejich klienti nejsou, z důvodu již zmiňované informační asymetrie, schopni tyto položky nezávisle posoudit. Toto však není jediný významný problém z oblasti vztahů mezi klienty a zprostředkovateli, jimiž trh trpí. V konečném důsledku jsou klienty vlastně akcionáři, vlastníci společností, jež mají zájem o další kapitál. Jejich zájmem je tento kapitál skutečně získat a zároveň udržet upisovací poplatky na minimu. „Zprostředkovatelem“, kterého si na tuto činnost akcionáři najali, je však společnost samotná, respektive její vedoucí pracovníci. Jak již bylo uvedeno, pokud nedojde k upsání celé emise vydaných akcií, společnost si na trhu pohorší, což se negativně promítne právě na jejím vedení. Základní starostí managementu pak logicky je, aby emise byla co nejúspěšnější, zatímco výše prostředků utopených v bankovních poplatcích je již tolik netrápí. Tato situace má bohužel za následek, že klienti jsou spíše než hodnotou služeb nabízených komerčními upisovateli motivováni jejich obchodní pověstí. Banky tak nic nenutí, aby se snažily vzájemně si konkurovat cenou. Rada institucionálních investorů (Institutional Investor Council – IIC) mimoto vyjádřila přesvědčení, že „emitenti považují nízkou cenu služeb za známku jejich nízké kvality.“59 Co se hospodářské soutěže týče, IIC uvádí: „Nemáme důkazy potvrzující, že na úrovni prvotních a druhotných upisovatelů existují dostatečné tlaky na cenu. Naopak veškeré střety zájmů, jež jsou tomuto segmentu vlastní, způsobují, že různé pobídky vedou k zvyšování nákladů na emise.“ Podobně i Úřad pro dohled nad obchodováním (Office of Fair Trading – OFT) zjistil, že v rámci volby upisovatele považuje poplatky za „velmi důležité“ pouze 19 % společností.60
Vše je navíc komplikováno skutečností, že poplatek je dohodnut až těsně před uskutečněním emise cenných papírů, tedy v době, kdy je již více zřejmá míra rizika hrozícího upisovateli.61 Pokud by společnost dospěla k názoru, že je cena účtovaná komerčním upisovatelem přehnaná, musela by obchod zastavit na poslední chvíli, což by na trhu mohlo vyvolat otřesy. Podobný nedostatek hospodářské soutěže se projevuje i ve způsobu výběru druhotných upisovatelů. Tito upisovatelé, kteří jsou často zároveň akcionáři emitující společnosti a jako takoví mají zájem na co nejúspěšnějším prodeji akcií, nabídky dostávají přímo od prvotního upisovatele a je jen na nich, jestli je přijmou či ne. Investiční banka vystupující v roli hlavního upisovatele má výhradní právo rozhodovat, kolik procent emise bude nabídnuto druhotným upisovatelům a jak vysoký poplatek za toto upsání dostanou. Ve své zprávě ICC například uvádí: Mnoho z respondentů, a nejednalo se přitom jen o akcionáře, nám sdělilo, že považují za nepřípustné, že v rámci emisí je na druhotné upisovatele převáděna pouze polovina upisovacího poplatku. Rovněž nám bylo sděleno, že primárním upisovatelům (vzhledem k jejich opatřením na snižování rizik) by neměla připadnout více než jedna třetina agregované upisovací provize… Jak stávající, tak potenciální akcionáři emitujících společností uvedli, že zažádali o účast na druhotném upsání akcií či o jejich dodatečné druhotné upsání. Jejich žádosti byly zamítnuty, a to navzdory tomu, že banka by ve výsledku nepřišla o svou silnou pozici přímého upisovatele. Dozvěděli jsme se i o případech, kdy akcionáři požádali o vyšší než původně nabízenou míru účasti (popř. i za nižší poplatek), ale byli odmítnuti, což je dalším důkazem chybného nastavení cen.62 Společnost vydávající akcie dále většinou netuší, jaká část z celkového objemu obchodu by měla připadnout druhotným upisovatelům ani kdo tito druhotní upisovatelé jsou. Výše poplatků za druhotné upisování by mohla být snížena prostřednictvím veřejných výběrových řízení.
30
Něco za něco
Rámeček 9: Co je diskontování akcií? Nové akcie jsou stávajícím akcionářům často nabízeny ne za tržní ceny (popř. za odhadovanou cenu v případě primárních emisí, kdy akcie dosud nebyly vydány), ale se slevou. Akcionáři jsou tak pobízeni k jejich nákupu. Diskontování ale rovněž snižuje rizika na straně komerčních upisovatelů, protože nižší cena vede k vyšší pravděpodobnosti, že všechny akcie budou nakonec upsány investory.
Všechny tyto problémy z hlediska spotřebitele podstatným způsobem snižují tržní efektivitu. Toto tvrzení se opírá o množství důkazů. Pro názornost si ukažme, jak se vyvíjely slevy akcií (viz rámeček 9). Objem slev z tržní ceny, s nimiž jsou akcie nabízeny, se během nedávné krize výrazně zvýšil.63 To jistě nepřekvapí, protože získávat kapitál během tohoto nelehkého období bylo velmi obtížné a upisovatelé na sebe také brali mnohem více rizika. Avšak i poté, co nejhorší fáze krize pominula, pokračují slevy v nezměněné míře. Zatímco komerční upisovatelé nesou daleko nižší riziko, upisovací poplatky zůstávají vysoké.64 IIC například uvádí, že zatímco před rokem 1999 se upisovací poplatky pohybovaly na úrovni dvou procent, od roku 2007 se drží na hladině 3,4 %.65 A to navzdory skutečnosti, že akcie emitované před rokem 1999 byly prodávány se slevou 10 – 15 % ze své tržní hodnoty, zatímco od roku 2007 se výše slev pohybuje na úrovni 30 – 40 %. Výše upisovacích poplatků se v roce 2010 držela na úrovni přibližně 2,75 %, tj. ve srovnání s rokem 1999 byla o více než třetinu vyšší, a to i přesto, že výše slev dosahovala 35 %, tj. dvoj- až trojnásobné úrovně cen před rokem 1999. Rovněž Úřad pro dohled nad obchodováním je toho názoru, že ve srovnání s rizikem, jež nesou komerční upisovatelé, v poslední době dochází k inflaci poplatků: Zatímco toto zvýšení může být alespoň částečně vysvětleno nárůstem volatility a rizika ve sledovaném období, naše analýzy ukazují, že snižování poplatků a slev zaostává za snižováním rizik, k němuž dochází právě díky poklesu tržní volatility. I přes značnou volatilitu poplatků a slev v posledních 10 letech (jež
byla pravděpodobně odrazem proměnlivého rizika v rámci jednotlivých transakcí), došlo v roce 2009 k značnému přiblížení v rámci účtovaných poplatků i nabízených slev.66
Existenci problému si uvědomujeme. Dokud ale nedojde k zvýšení transparentnosti (poplatků), můžeme se jen těžko chovat pragmaticky a tuto problematiku nějak řešit.69
Důležitý je zejména poslední argument. Pokud upisovací poplatky a slevy skutečně odrážejí míru rizika na straně komerčního upisovatele, pak by se v rámci jednotlivých transakcí měly zásadně lišit v závislosti na rizikovosti příslušných akciových emisí. Pokud tedy dochází k přibližování jednotlivých poplatků a slev, mohlo by to znamenat, že banky používají standardní poplatky a nabízejí standardní slevy místo toho, aby je stanovovaly podle skutečné rizikovosti každého obchodního případu.
Na základě uvážení všech skutečností uváděných v této zprávě se se závěry vyjádřenými OFT neztotožňujeme. Jsme spíše toho názoru, že hlavní příčinou stávajícího stavu je informační asymetrie, jež je v rámci tohoto specifického trhu velmi rozšířená. Neexistuje však důvod, proč by tento stav nemohl být částečně napraven např. tím, že banky nebudou upisovací poplatky účtovat v rámci „balíčků“.
K snižování rizika rovněž přispívají i jiné faktory, např. skutečnost, že upisovatelé u investorů předem ověřují, kolik z nich se emise zúčastní a na jaké úrovni by se měla pohybovat cena akcií; tento proces je označován jako „předběžný marketing“. V této souvislosti IIC například uvádí:
Další bankovní produkty a služby
Bylo nám sděleno, že upisovací smlouvy mezi emitenty a bankou, jež je hlavním upisovatelem, bývají podepisovány teprve v okamžiku, kdy banka nabude téměř jistoty, že velkou část emise upíší druhotní upisovatelé.67
Zaměřili jsme se na zkoumání dvou největších segmentů bankovnictví – běžných účtů a upisování akciových emisí. Zjistili jsme, že oba trpí vážnými nedostatky v oblasti hospodářské soutěže. Navíc se objevila další obecná témata:
Na selhávání tržních principů poukazují i jiné okolnosti. Například se automaticky předpokládá, že buď dojde k upsání celého objemu akcií, nebo by k upsání vůbec dojít nemělo. To je samozřejmě nesmysl – v tomto ohledu by měla být k dispozici celá škála možností.
• Na obou trzích existují překážky znemožňující vstup nových hráčů.
Jsme toho názoru, že výše uvedené skutečnosti dokazují, že trh komerčních upisovatelů zdaleka nefunguje hladce. K podobnému závěru dospěl i Úřad pro dohled nad obchodováním (Office of Fair Trading – OFT) v rámci svého nedávného šetření. Ve svých závěrech však OFT kupodivu poukazuje na skutečnost, že institucionální investoři dostatečně netlačí banky ke snižování poplatků, a vinu tak nepřipisuje bankám samotným.68 Z tohoto důvodu se celé bankovnictví rovněž vyhnulo vyšetřování ze strany Komise pro hospodářskou soutěž (Competition Commission). Není překvapením, že investoři tento názor rezolutně odmítají. Například vedoucí oblastního oddělení Corporate Governance společnosti Aviva, jež je jedním z největších správců aktiv ve Velké Británii, prohlásil:
31
Nicméně bez ohledu na to, jaký díl viny nesou jednotlivé okolnosti či hráči, je z hlediska klientů podstatné, že trh trpí nedostatky, důkazem čehož jsou velmi pravděpodobně i nepřiměřené zisky bank.
Něco za něco
• Oba trhy trpí informační asymetrií, kdy banky disponují nesrovnatelně vyšším množstvím informací a zkušenostmi z oblasti produktů a cenového nastavení než jejich klienti. Situace je dále komplikována chováním spotřebitelů. Existují například důkazy, že klienti bank nepředpokládají, že budou muset někdy využít kontokorentu, a to i přestože jej s nejvyšší pravděpodobností využívat budou. Z tohoto důvodu se při výběru účtu vůbec nezabývají výší kontokorentních poplatků. • Poměrně časté jsou i problémy ve vztahu mezi klienty a zprostředkovateli. Samozřejmě bychom mohli říci, že oba trhy představují anomálii a ostatní bankovní segmenty jsou v pořádku a efektivní. Jak jsme uvedli výše, zevrubné zkoumání těchto skutečností sahá daleko nad rámec této studie. Podívejme se proto alespoň
v krátkosti na některá z nastíněných témat trochu podrobněji.
Informační asymetrie Nejprve se zaměříme na informační asymetrii. Budeme zkoumat, zda je její výskyt pravděpodobný i v rámci služeb a produktů jiných segmentů bankovnictví. Dosud jsme nevěnovali pozornost další klíčové aktivitě investičních bank, jíž je tvorba trhu. (viz rámeček 10). Názor, že banky v rámci své činnosti dokáží využívat informační asymetrie ve svůj prospěch, je všeobecně přijímán. Například způsob obchodování „over-the-counter“ (OTC), kdy klienti s bankou komunikují prostřednictvím telefonu nebo elektronického zařízení, je často kritizován a stavěn do protikladu k obchodování na burze. Jedním z důvodů je skutečnost, že trhy OTC obecně postrádají na transparentnosti z důvodu nedostatečné informovanosti klientů o cenách a likviditě. V jedné ze svých zpráv Úřad pro finanční stabilitu (Financial Stability Board) např. uvádí: OTC derivátové trhy jsou v současné době relativně neprůhledné, a to v důsledku povahy těchto transakcí, jež jsou dojednávány soukromě na dvojstranném základě. Omezená je rovněž dostupnost dat o cenách a objemech derivátů… Tato neprůhlednost znesnadňuje oceňování transakcí… Burzovní a elektronické platformy obchodování (jež jsou v této zprávě souhrnně označovány jako „organizované platformy“) jsou často daleko transparentnější než obchodování OTC. Tato transparentnost se týká jak zveřejňování cenových nabídek a transakčních příkazů (transparentnost fáze před uzavřením obchodu), tak hlášení podávaných regulátorům, včetně informací o obchodování určených veřejnosti (transparentnost fáze po uzavření obchodu)… Oba uvedené typy mohou ovlivňovat likviditu trhu, a to způsoby, z nichž dokáží těžit někteří účastníci obchodování prostřednictvím „vylepšování“ cen. Vhodně navržený režim transparentnosti (jenž by měl mimo jiné zahrnovat vliv jednotlivých specifik daného trhu a jeho účastníků), může mít přínos v podobě zdokonalení cenotvorby a zvýšení tržní efektivnosti.70
32
Něco za něco
Neexistence standardizace v oblasti většiny OTC produktů na jednu stranu umožňuje, aby byly produkty šity na míru přímo jednotlivým klientům, ale na straně druhé toto roztříštění dále zhoršuje již tak nedostatečnou průhlednost OTC obchodování. V situaci, kdy investoři nemají jistotu, za jakou cenu by se konkrétní produkt měl prodávat, mohou tvůrci trhu zvyšovat rozpětí nákupních a prodejních cen, a posilovat tak své zisky. Tato obava se týká zejména obchodů s komplikovanými nebo „exotickými“ deriváty, kde existuje pouze několik tvůrců trhu ochotných vůbec poskytnout cenovou nabídku, přičemž ocenění takového produktu může trvat hodiny nebo i dny. Další důkazy o tom, že banky zneužívají informační asymetrie, vyplývají z událostí, jako byl např. aféra s pojištěním schopnosti splácet (viz rámeček 11). Na základě výše uvedených skutečností lze shrnout, že informační asymetrie s nejvyšší pravděpodobností není omezena pouze na segment běžných účtů a upisování akciových emisí.
Rámeček 10: Kdo je tvůrce trhu? Tvůrci trhu uveřejňují ceny, za něž jsou ochotni koupit (poptávková cena) nebo prodat (nabídková cena) konkrétní akcie, dluhopisy, komodity, deriváty nebo jakýkoli jiný finanční produkt, což usnadňuje obchodování s nimi. Cílem tvůrců trhu je nakoupit produkt za nižší cenu, než za jakou jej prodají; jejich zisk tak závisí na rozpětí mezi poptávkovou a nabídkovou cenou. Na rozdíl od makléřů tvůrci trhu skutečně nakupují, drží a prodávají cenné papíry, zatímco makléři pouze zprostředkovávají kontakt mezi kupujícím a prodávajícím, za což si účtují provizi.
Rámeček 11: Aféra s pojištěním schopnosti splácet Pojištění schopnosti splácet bylo uzavíráno pro případ, kdy dlužník z důvodu ztráty příjmu nebyl schopen provádět pravidelné splátky půjčky, hypotečního úvěru nebo záporného zůstatku na kreditní kartě. Nicméně:
Rámování: Rozhodnutí spotřebitelů mohou být ovlivňována způsobem nabídky jednotlivých možností výběru. Lidé například mají tendenci vybírat ze seznamu možností první uvedenou.
•
Přeceňování okamžitého přínosu: Spotřebitelé disproporčně upřednostňují krátkodobý užitek před dlouhodobým.
•
Stádní chování: Spotřebitelé mohou být ve svých volbách ovlivňováni chováním ostatních. Má se za to, že za vznikem různých bublin a následných krachů stojí zejména rozhodnutí investorů „naskočit do stejného vlaku“ jako ostatní.
• Pojištění často nenabízelo takové krytí, jaké pojištěnci očekávali. Mnohé z pojistek např. nezahrnovaly krytí ztráty příjmu z důvodu psychických problémů.
Přehnaný optimismus: Spotřebitelé jsou často přehnaně optimističtí v hodnoceních užitku, jejž jim přinese jejich volba.
•
Pojištění bylo prodáváno i OSVČ, přestože žádosti o plnění podávané těmito osobami byly později automaticky zamítány.
Výchozí možnost: Spotřebitelé často upřednostňují nabídnutou možnost před jejím odmítnutím a jinou volbou.
•
Zpětná validace: Spotřebitelé často neobjektivně posuzují úspěšnost svých minulých rozhodnutí.
•
Efekt vlastnictví: Spotřebitelé si cení věcí ve svém vlastnictví víc než totožných položek, jež nevlastní.
•
Paradox volby: Pokud je spotřebitelům nabídnuto příliš mnoho možností, vyberou špatně, popř. se vůbec nebudou schopni rozhodnout.
Náklady spojené s tímto pojištěním banky před prodejem produktu často neuváděly samostatně a v plné výši.
•
Mnohé z bank svým klientům oznámily, že bez sjednání pojištění schopnosti splácet jim neposkytnou půjčku, popř. toto pojištění bylo zahrnuto ve smlouvě, aniž by zároveň z jejího znění vyplývala možnost produkt vypovědět.
•
•
Mezi tradiční behaviorální vlivy patří: •
•
•
vlivům, v jejichž důsledku může jejich chování působit iracionálně a může mít systémový vliv na platnost tradičně přijímaných ekonomických modelů.
Poplatky za pojištění byly často součástí půjčky, což znamená, že dlužníci platili úroky nejen z půjčky samotné, ale i z pojistného.
Behaviorální vlivy Nyní se zaměříme na behaviorální vlivy (viz rámeček 12) a pokusíme se zjistit, jestli banky dokáží těchto vlivů využívat ve svůj prospěch.
Rámeček 12: Čím se zabývá behaviorální ekonomie? Behaviorální ekonomie, jež se snaží o propojení psychologie a ekonomické teorie, se stala jedním z významných výzkumných oborů. Podle této relativně mladé disciplíny podléhají ekonomičtí aktéři behaviorálním
33
Něco za něco
Příkladů špatných finančních rozhodnutí spotřebitelů najdeme bezpočet. Jeden z nich jsme již uvedli: spotřebitelé, kteří často využívají kontokorent, při volbě účtu nehledí na kontokorentní poplatky. Mezi další příklady patří:
Behaviorální ekonomie může přispívat i k identifikaci dalších příčin tržních selhání. Tento názor zastává i OFT, jenž uveřejnil studii způsobů, jimiž behaviorální vlivy ovlivňují hospodářkou soutěž.77 OFT mimo jiné poznamenává:
• Spotřebitelé podceňují rozsah využívání kreditních karet, díky čemuž mohou poskytovatelé účtovat úroky, jež dalece převyšují náklady vznikající poskytnutím takového úvěru (k tomuto tématu se ještě vrátíme).71 Tento přehnaný optimismus je podobný podceňování frekvence, s níž budou využívat kontokorent, o němž již byla řeč. Fitness centra jsou dalším dobrým příkladem – v důsledku přeceňování četnosti návštěv většina spotřebitelů upřednostňuje měsíční paušál před platbami jednotlivých návštěv, které by pro většinu z nich byly výhodnější.72
Působení behaviorálních vlivů neusnadňuje pouze chápání tržního chování spotřebitelů, ale pomáhá rozklíčovat i chování firem. Existence těchto vlivů umožňuje firmám, aby je využívaly v rámci všech fází rozhodovacího procesu.78
• Spotřebitelé se dokáží poučit z poplatků spojených s používáním kreditní karty, jako je např. poplatek za překročení maximálního kreditního limitu. Například spotřebitelé, jimž byl tento poplatek za daný měsíc naúčtován, se mu s velkou pravděpodobností následující měsíc vyhnou, protože upraví své spotřebitelské chování. Nicméně platí, že s postupující dobou efekt této zkušenosti slábne.73 Pokud jim byl například poplatek naúčtován před rokem, je jeho účinek na pravděpodobnost, že jim poplatek v daný měsíc nebude naúčtován, daleko nižší. S tímto vývojem tradiční ekonomické modely nepočítají.
Navíc existují důkazy, podle nichž banky a další společnosti aktivně využívají behaviorálních vlivů k maximalizaci svých zisků. Jedna ze studií Kalifornské univerzity v Berkeley například uvádí:
• V rámci využívání srovnávacích služeb na internetu platí, že pokud nejsou spotřebitelům nabídnuty relevantní možnosti v pořadí podle ceny, je jejich volba ovlivňována pořadím, v němž jsou jim možnosti nabízeny. Na základě jednoho výzkumu bylo zjištěno, že „firmy ve srovnání s konkurencí uvedenou ve výsledcích vyhledávání řádek nad nimi přicházejí o 15 % příjmů.“74 • Spotřebitelé mají tendenci podléhat „drobení“ cen, jež spočívá v postupném odhalování složek tvořících celkovou cenu; tento postup je účinnější než sdělení celkové sumy najednou.75 • Spotřebitelé jsou rovněž daleko ochotnější utratit danou částku v podobě drobných. V rámci experimentu, kdy spotřebitelé dostali pět dvacetipencových mincí a jednu minci v hodnotě jedné libry, utratili s daleko vyšší pravděpodobností drobné mince.76
34
Něco za něco
Zatímco vliv některých behaviorálních vlivů časem klesá spolu s tím, jak se spotřebitelé poučí ze svých chyb, nelze podobný vývoj očekávat na bankovním trhu, protože jím nabízené produkty lidé pořizují velmi zřídka.
…podmínky smlouvy ke kreditní kartě obvykle zahrnují nízkou míru úročení během prvních šesti měsíců, po níž následuje její podstatné zvýšení. Obnovení smlouvy po úvodním období je však automatické. Toto „napěchování“ poplatků do pozdějších je v souladu s tím, že spotřebitelé neberou v úvahu automatické obnovení smlouvy po uplynutí úvodního období. Uvedenou interpretaci potvrzují i empirické důkazy. V rámci terénního pokusu s náhodně vybranými nabídkami kreditních karet spotřebitelé v daleko vyšší míře reagovali na úrokové míry úvodního období než na úroky, které měly být účtovány později...79 Kromě toho výzkum zaměřený na odhalení příčin selhávání konkurence na trhu kreditních karet, uveřejněný v časopise American Economic Review, dospěl k závěru, že: Skutečný vývoj trhu neodpovídá představě, že zde převládá skupina dobře informovaných spotřebitelů, kteří se snaží minimalizovat své náklady na půjčky. Neexistuje důkaz, že by banky klientům nabízely tržní míru úročení zůstatků kreditních karet ani že většina klientů reaguje na nabídku nižších úrokových sazeb.80 V oblastech, kde finanční instituce využívají působení behaviorálních vlivů, často dosahují výnosů, jež mnozí označují za loupež za bílého dne. Rámeček 13
např. popisuje boj OFT proti nepřiměřeně vysokým poplatkům za přečerpání účtu. Bez zajímavosti rozhodně není ani skutečnost, že poradci výslovně nabádají banky k využívání behaviorálních technik k oslabování tržních faktorů. Jedno z doporučení např. vybízí banky, aby využívaly co nejsložitější strukturu poplatků, jež je odlišná od jiných finančních domů, aby tak klientům co nejvíce znesnadnily porovnávání jednotlivých nabídek: Pravděpodobnost, že banky se pokusí vzájemně si konkurovat cenou, je vyšší, pokud cenová struktura umožňuje klientům snadné srovnávání nabídek. Aby tomuto porovnávání banka předešla, musí vytvořit ceník, který se svou strukturou bude jasně odlišovat od konkurentů. Nejlepší volbou v tomto ohledu jsou cenové systémy složené z několika položek.81 Lze se tedy domnívat, že segment běžných účtů zdaleka není jediným trhem, podléhajícím behaviorálním vlivům; efektivita ostatních segmentů je s nejvyšší pravděpodobností snižována stejnými okolnostmi. Navíc existují důkazy, že banky těchto vlivů cynicky využívají, a dosahují tak obrovských zisků.
Rámeček 13: Úřad pro dohled nad obchodováním versus poplatky za přečerpání účtu V roce 2007 britský Úřad pro dohled nad obchodováním (Office of Fair Trading – OFT) zažaloval největší banky za přemrštěné poplatky při přečerpání účtu, jež jim ročně vynášely 2,6 miliardy liber. Žalobce argumentoval tím, že pokud výše těchto poplatků dalece převyšuje náklady bank, jež jim vznikají v důsledku přečerpání účtu zákazníky, pak „se vlastně jedná o pokuty, jež jsou nevymahatelné“. Správnost této domněnky potvrzují případy lidí, kterým byl za přečerpání účtu o 60 liber naúčtován poplatek ve výši 660 liber. OFT navíc zjistil, že průměrného klienta vyjde existence běžného účtu na 152 liber ročně. V podobném smyslu se vyjádřil i jeden z aktivistů na BBC, když tvrdil, že zatímco vrácení nekrytého šeku stojí banku dvě libry, klientům jsou účtovány částky až ve výši 39 liber.
35
Něco za něco
V roce 2009 však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodování o přiměřenosti bankovních poplatků není v jeho kompetenci; v důsledku toho pak spotřebitelé nemohli žádat o náhrady. Reakce spotřebitelských sdružení na zprávu byla rozhořčená. Například vedoucí organizace Which? v této souvislosti prohlásil, že bankám byla tímto krokem dána „volná ruka účtovat za přečerpání účtu poplatky v prakticky neomezené výši.“
Rámeček 14: Čím se zabývá správa investic? Správa investic (investiční management) je služba zabývající se investicemi prostředků klientů a s tím spojenou administrativou. Klienty mohou být jak jednotlivci, tak fondy kolektivního investování (např. penzijní nebo pojišťovací), jež spravují úspory mnoha klientů. Investice lze spravovat „aktivně“ tak, že investiční manažer rozhoduje o nákupu cenných papírů a jiných aktiv, nebo „pasivně“, kdy nákup a prodej aktiv probíhá podle předem stanovených pravidel. V tomto případě investice například sledují vývoj investičních indexů, jako je FTSE 100, jenž odráží vývoj cen akcií nejvýznamnějších britských společností. Některé velké pojišťovny a penzijní fondy spravují své investice samy, zatímco jiné společnosti pro tyto účely najímají externí manažery.
Problém vztahu mezi klienty a zprostředkovateli Dosud jsme opomíjeli klíčovou službu nabízenou investičními bankami, kterou je správa investic či aktiv (asset/ivestment management) – viz rámeček 14. Správa aktiv je odvětví náchylné k problémům ve vztazích mezi klienty a zprostředkovateli. Empirická studie, uveřejněná v Journal of Finance, např. dospěla k následujícím zjištěním: Manažeři vzájemných fondů tvrdí, že výše výdajů a rychlost obratu portfolia nesnižují výkonnost, protože investoři platí za kvalitu manažerových informací a manažeři obchodují pouze tak, aby zvýšili návrat-
nost investic po odečtení nákladů. Z tohoto důvodu by výše výdajů a obratu neměly mít přímý negativní vliv na výkonnost… Osobně ale zastávám názor, že jak míra nákladů, tak i obrat aktiv v rámci portfolia a výše poplatků ovlivňují celkovou výkonnost významně negativním směrem.82 Z výše uvedeného vyplývá, že čím aktivnější je řízení fondu, tím horších výsledků s největší pravděpodobností bude dosahovat, a to z důvodu nárůstu poplatků spojených s obchodováním. Jiné studie dospěly k závěru, že ve srovnání s pasivním řízením fondů nepřináší aktivní způsob žádnou přidanou hodnotu. Studie uskutečněná Chicagskou univerzitou dospěla k závěru, že „dokonce ani ‚nejlepší‘ manažeři vzájemných fondů nedokáží vybírat akcie.“83 V podobném smyslu vyznívá i studie Harvardské obchodní školy: Naše zjištění ohledně uvedené výkonnosti vzájemných fondů dokazují, že nejenže těchto 115 vzájemných fondů v průměru nedokázalo předvídat ceny cenných papírů alespoň tak, aby dosáhly vyšší výkonnosti než fondy řídící se zásadou „nakup a drž“, ale naopak téměř nic nenasvědčuje tomu, že by si jednotlivé fondy vedly významně lépe v porovnání s čistě náhodným výběrem akcií. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že tyto závěry jsou platné, i pokud měříme pouze hrubou návratnost investic, tj. návratnost před odečtením nákladů (předpokládáme tedy, že nevznikly žádné výdaje v souvislosti s držením aktiv, průzkumem trhu apod., s výjimkou makléřských poplatků). V průměru tyto fondy nebyly dost úspěšné ani na to, aby díky svým obchodním aktivitám pokryly alespoň náklady na makléře.84 Navzdory těmto zjištěním je více než 96 % amerických vzájemných fondů „aktivních“.85 Vyplývá z toho, že segment upisování akciových emisí zdaleka není jediným, který trpí problémy ve vztahu mezi klienty a zprostředkovateli.
36
Něco za něco
Je bankovní trh efektivní? Seznam studií britského bankovního průmyslu je dlouhý a dobře známý. Naším cílem nebylo na tento seznam přidat další položku. Místo toho jsme vyhodnotili řadu faktorů, jež jsou spjaty s bankovnictvím a vysvětlují, proč jsou banky navzdory převládající nespokojenosti klientů tak výnosné. Prostřednictvím dvou případových studií, jež se týkaly segmentu osobních běžných účtů a upisování akciových emisí, jsme na základě aplikace klasické definice hospodářské soutěže dospěli k názoru, že koncentrace britského bankovního trhu – tedy problematika, jíž se dostává značné pozornosti v médiích i v rámci veřejných vyšetřování – je tím nejmenším problémem odvětví. Daleko větší pozornost ze strany úřadů by si v zájmu omezení negativního chování bank vůči zákazníkům zasloužila témata, jako jsou překážky bránící vstupu na trh, informační asymetrie, behaviorální vlivy nebo problematika vztahů mezi klienty a zprostředkovateli. Vše nasvědčuje tomu, že výše uvedené problémy nejsou vlastní pouze segmentu osobních běžných účtů a upisování akciových emisí. Naopak je velmi pravděpodobné, že tyto překážky brání kvalitní hospodářské soutěži i v rámci jiných segmentů bankovních služeb a produktů. Jak jsme viděli v případě poplatků za přečerpání účtu a pojištění neschopnosti splácet, dochází v důsledku tohoto vývoje ke vzniku prostoru, jenž bankám umožňuje dosahovat nepřiměřených výnosů, neodpovídajících přidané hodnotě jejich služeb.
KAPITOLA 3 DOTACE TBTF Velké banky mohou získávat půjčky s nižší úrokovou sazbou, než jaké by byly schopny dosáhnout na opravdu volném trhu. Je tomu tak v důsledku tiše (i když v poslední době i zcela otevřeně) přijímané skutečnosti, že v případě neschopnosti těchto finančních institucí splácet závazky jim vláda podá pomocnou ruku.
37
Něco za něco
nákladů bank na zajištění financování.87 Pro každou ratingovou úroveň je používán jiný index; z rozdílu hodnot nákladů na financování odvíjejících se od toho, zda použijeme jejich rating nezajištěného dluhu nebo finanční síly, tak můžeme vyčíst, do jaké míry dotace TBTF snižuje úrokovou sazbu, již každá z bank platí za obsluhu svého dluhu. Na základě informací z výročních zpráv bank o celkové peněžní hodnotě všech jejich závazků, včetně úrokových sazeb, jež by byly ovlivněny změnou jejich kreditního ratingu, lze pak vypočítat peněžní hodnotu dotace TBTF pro každý bankovní dům.
Uvedená výhoda pramení ze značné velikosti bank (viz část 1 této zprávy) a rovněž z důvodu jejich zásadního propojení s britskou ekonomikou. Vedle neopodstatněně vysokých zisků tak dotace TBTF (Too Big To Fail, tedy dotace pro banky, které jsou příliš velké na to, aby je vláda nechala padnout) velkým bankám ve srovnání s jejich menšími protějšky poskytuje nesmírnou obchodní výhodu, jež dále zvyšuje překážky bránící menším firmám ve vstupu na trh. Pomineme-li čistě finanční aspekty této dotace, způsobuje ochota vlády v případě nutnosti zasáhnout to, že rizika nespočívají plně na bedrech těch, kdo je podstupují. Proto selhávají samoregulační mechanismy a jednotliví aktéři na sebe berou neúměrně velká rizika.
Výsledky Haldanových výpočtů jsou zobrazeny v tabulce 6. Je vidět, že výše dotace TBTF rozhodně není zanedbatelná. I přestože extrémní hodnoty z pololetí roku 2009 jsou jednoznačně důsledkem mimořádně obtížných podmínek na trhu, údaje za předchozí období rovněž stojí za pozornost. Například v roce 2008 hodnota dotace TBTF pro pět největších britských bank dosahovala 52 miliard liber, což je více, než v roce 2009/2010 činily výdaje jednotlivých britských ministerstev, s výjimkou zdravotnictví, školství a práce a sociálních věcí.88 Za rok 2007 pak hodnota dotace TBTF pro těchto pět bank dosáhla hodnoty devíti miliard liber a byla tak vyšší než výdaje Ministerstva mezinárodního rozvoje (Department for International Development), Ministerstva pro energie a změnu klimatu (Department of Energy and Climate Change), Ministerstva životního prostředí, potravin a venkova (Department for Environment, Food and Rural Affairs), Ministerstva kultury, médií a sportu (Department for Culture, Media and Sport) a v neposlední řadě i Ministerstva zahraničí (Foreign Commonwealth Office).
Výpočet objemu dotace TBTF Andrew Haldane, vedoucí oddělení finanční stability v Bank of England, odhadl hodnotu dotace TBTF ve studii uveřejněné v roce 2010.86 Jeho metodika je založena na skutečnosti, že Moody’s, přední ratingová agentura hodnotící firmy a státy dle rizika, že nebudou schopny dostát svým finančním závazkům, uveřejňuje dva různé bankovní ratingy – první se týká skutečné rizikovosti bank, pramenící z jejich aktiv, závazků a strategie (rating finanční síly), zatímco druhý odráží rizikovost nákupu prioritních (senior) dluhopisů vydávaných bankou v souvislosti s výhodou, která jí plyne z možnosti dosáhnout na vládní podporu (rating nezajištěného dluhu – Senior Unsecured Rating). Společnost Merrill Lynch zase nabízí užitečnou škálu indexů, jež zachycují vývoj
Tabulka 6: Výše dotace TBTF pro pět nejvýznamnějších britských bank 2007
Výše dotace TBTF pro pět nejvýznamnějších britských bank (mezi které Haldane řadí Barclays, Lloyds, HSBC, RBS a Nationwide) v miliardách liber
2008
pololetí 2009
celkem
průměr
celkem
průměr
celkem
průměr
9
2
52
10
103
26
Zdroj: Haldane (2010)89
38
Něco za něco
Je však rovněž důležité uznat, že jakkoli v rámci dotace TBTF nejsou prostředky převáděny přímo z ministerstva financí do bank, může se jednat o převod nepřímý. Je tomu tak v důsledku skutečnosti, že úrokové sazby, za něž věřitelé půjčují peníze státu, mohou zohledňovat dodatečná rizika, jež vláda přebírá spolu se slibem, že v případě potřeby bankám poskytne pomoc.
Je důležité si uvědomit, že dotace TBTF neobnáší fyzický převod finančních prostředků z ministerstva financí na účty bank. K němu dochází pouze v případě, že se banka dostane do problémů a potřebuje přímou státní pomoc. Dotaci TBTF je spíše možno chápat jako hodnotu, o niž jsou z důvodu tiché vládní podpory bankovnictví sníženy úroky, za které jsou investoři ochotni půjčovat bankám. Dotace je tedy důsledkem převládajícího přesvědčení, že v případě potíží věřitele vyplatí vláda. Tímto způsobem banky typu Barclays těží ze snížených nákladů na financování, aniž by přímo čerpaly veřejné prostředky. Výše uvedené srovnání s jednotlivými ministerstvy bylo zvoleno na dokreslení hodnoty dotace TBTF, a tím i privilegií, jichž se dostává bankám. Jeho cílem není vytvářet dojem, že v roce 2007 vláda v souvislosti s bankami vynaložila víc prostředků, než věnovala na řešení energetických problémů či na boj s klimatickými změnami.
Haldanovy údaje tvoří základ, z něhož se odvíjí naše analýza dotace TBTF, jsou ale příliš obecné. Informace se například týkají celé skupiny pěti bank. Daleko zajímavější by přitom bylo vědět, jak vysokou dotaci TBTF získala každá z bank – hodnotu jsme proto vypočítali s využitím Haldanovy metodiky. Abychom ověřili, že jsme ji pochopili správně, své výsledky jsme nejprve srovnali s údaji uváděnými Haldanem (viz tabulka 7).
Tabulka 7: Srovnání výše dotace TBTF na základě výpočtů provedených Haldanem a organizací nef 2007
2008
pololetí 2009
celkem
průměr
celkem
průměr
celkem
průměr
výše dotace TBTF podle Haldana (v miliardách liber)
9
2
52
10
103
26
výše dotace TBTF podle nef (v miliardách liber)
10
2
51
10
107
21
Zdroj: Haldane, A. (2010)90 a vlastní výpočty nef
Vidíme, že námi zjištěné údaje se blíží Haldanovým, což zvyšuje naši důvěru v dosažené výsledky. Mírné rozdíly mohly být způsobeny např. skutečností, že v rámci zjišťování hodnoty bankovních závazků, jež jsou citlivé na výši úrokových sazeb, jsme nejprve museli uvážit, které z údajů uvedených ve výročních zprávách bank (v případě údajů z pololetí roku 2009 pak v průběžné zprávě) spadají do této kategorie. Haldanovo hodnocení se pak od toho našeho mohlo poněkud lišit. Ale vzhledem k tomu, že ani my, ani Haldane netvrdíme, že výsledky vyjadřují přesnou výši dotace TBTF, můžeme je považovat za přiměřený odhad (příloha 1 uvádí přesnější popis metody výpočtu i její omezení). Po ověření správnosti našeho postupu budeme zjišťovat, jakým způsobem je dotace TBTF rozdělována mezi různě velké banky a stavební spořitelny. Podrobnosti ohledně tohoto rozdělení jsou patrné
39
Něco za něco
z tabulky 8 a obrázku 6. V této souvislosti bychom chtěli upozornit, že místo průběžných hodnot byly pro rok 2009 použity až údaje z konce roku. Ty jsou ostatně užívány i pro ostatní roky. Obrázek 6 zahrnuje pouze šest největších společností, protože v případě menších institucí se výše dotace TBTF dramaticky snižuje a není je tak snadné porovnat. Ze studie jsme také museli zcela vyloučit banky Standard Chartered a Cooperative Bank, protože za sledované období nebyly k dispozici údaje o jejich ratingu nezajištěného dluhu. V souladu s očekáváním se ukázalo, že velké banky těží z dotace TBTF v daleko vyšší míře než menší stavební spořitelny. Např. v roce 2010 dotace TBTF pro Barclays dosáhla 10 miliard liber, zatímco v případě Yorkshirské stavební spořitelny (Yorkshire Building Society) to bylo „pouze“ 34 milionů liber. Nejmenší finanční dům v naší studii, Leedská stavební spoři-
telna (Leeds Building Society), z dotace TBTF například neměl vůbec žádný prospěch. V této souvislosti je nutné poznamenat, že výše dotace TBTF se obecně, i když ne vždy, odvíjí od velikosti instituce. Zatímco v roce 2010 Barclays získala dotaci TBTF v již
zmiňované výši 10 miliard liber, daleko menší Lloyds si přišla na 14,8 miliardy. Důvodem tohoto rozdílu je vyšší zastoupení závazků citlivých na úrokovou sazbu u banky Lloyds a její menší finanční síla (za stavu absence vládní podpory).
Tabulka 8: Výše dotace TBTF za jednotlivé banky a stavební spořitelny ve vztahu k jejich velikosti (v milionech liber) Název
aktiva (k 31. 12. 2010)
dotace TBTF za rok 2010
dotace TBTF za rok 2009
dotace TBTF za rok 2008
dotace TBTF za rok 2007
dotace TBTF za rok 2006
dotace TBTF za rok 2005
Barclays
1 490 038
10 143
12 958
16 134
2 574
-
-
RBS
1 307 330
13 190
18 923
19 317
3 261
-
-
Lloyds
1 008 732
14 771
12 871
3 155
1 120
-
-
HSBC
798 494
6 556
9 231
11 822
2 583
-
-
Nationwide Building Society
191 397
1 129
1 673
707
87
-
-
Yorkshire Building Society
30 085
34
49
164
-
-
-
Coventry Building Society
22 302
18
27
-
-
-
-
Skipton Building society
13 740
13
22
-
-
-
-
Leeds Building Society
9 503
-
-
-
-
-
-
Uvedené kalkulace jsou založeny na údajích za jednotlivé banky, ne za celé holdingy. Použili jsme tak například hodnoty uváděné společností HSBC Bank Plc, ne HSBC Holding Plc, v důsledku čehož jsou aktiva HSBC uváděna ve výši 798 494 milionů liber, místo pro HSBC obvyklé hodnoty 1 576 304 milionů liber. Údaje za celé holdingové společnosti nebylo možné použít z toho důvodu, že Moody’s těmto holdingovým společnostem neuděluje rating finanční síly. Zdroj: vlastní výpočty nef91
Dalším zajímavým zjištěním je, že v souladu s touto metodikou žádná z uvedených institucí až do roku 2007 dotaci TBTF nepožívala. Je to dáno tím, že rating jejich finanční síly byl až do vypuknutí finanční krize shodný s ratingem nezajištěného dluhu. Skutečnost, že Moody’s nebyla až do krize schopna odhalit nestabilitu v bankovních modelech, na agenturu nevrhá příliš lichotivé světlo. Je to i voda na mlýn kritikům ratingových agentur, kteří je v poslední době obviňují, že navzdory odpovědnosti vyplývající z jejich členství ve vlivném oligopolu, tři hlavní ratingoví hráči ve své roli hodnotitelů vlád a společností pravidelně selhávají.
Srovnání výše dotace TBTF s jinými odvětvími a zeměmi Jak je na tom výše dotace TBTF v Británii ve srov-
40
Něco za něco
nání s jinými zeměmi? Tabulka 9 uvádí výši dotace TBTF pro čtyři (z hlediska aktiv) největší banky ve Velké Británii, Francii a Německu za rok 2010. Zatímco v Německu je v porovnání s Británií celková výše dotace TBTF výrazně nižší, ve Francii je tento rozdíl prakticky zanedbatelný. Je tomu tak proto, že jedna z místních bank, konkrétně BPCE, těží z velmi vysoké dotace TBTF, což zkresluje průměrnou i celkovou hodnotu za Francii. Je zajímavé, že banky BPCE a RBS mají totožné ratingy finanční síly i nezajištěného dluhu. Obě uvedené instituce mají navíc téměř stejné množství závazků citlivých na rating. Vysoká hodnota dotace TBTF banky BPCE je tak dána odlišnými úrokovými sazbami, jež jsou společnostem s nízkým a vysokým ratingem dostupné v rámci eurozóny. Je to kupodivu důsledek skutečnosti, že v rámci eurozóny finanční instituce s vysokým ratingem těží z obzvláště nízkých úrokových sazeb (k 31. prosinci 2010).
Tabulka 9: výše dotace TBTF za rok 2010 (v milionech liber a eur)
Obrázek 6: Výše dotace TBTF dostupné britským bankám
Výše dotace TBTF za rok 2010 (v milionech) 45,000
výše dotace TBTF (v milionech liber)
40,000
Francie
EUR
GBP
BNP Paribas
6 221
5 334
35,000
Crédit Agricole S.A.
12 293
10 540
30,000
Société Générale
5 398
4 628
25,000
BPCE
23 988
20 568
Celkem
47 900
41 070
Průměr
11 975
10 268
Německo
EUR
GBP
Deutsch Bank AG
3 897
3 341
Commerzbank AG
13 277
11 384
Landesbank Baden-Württemberg
9 653
8 277
DZ Bank
5 377
4 611
Celkem
32 205
27 613
Průměr
8 051
6 903
EUR
GBP
Barclays
11 829
10 143
RBS
15 383
13 190
Lloyds
7 646
6 556
HSBC
17 228
14 771
Celkem
52 086
44 659
Průměr
13 022
11 165
20,000 15,000 10,000 5,000
31/12/10
31/12/09
31/12/08
31/12/07
31/12/06
31/12/05
0
Rok Barclay s RBS
Velká Británie
Lloyds HSB C Nationwide Building Societ y
Zdroj: vlastní výpočty nef 92
Zdroj: vlastní výpočty nef 93
Případ Německa je zajímavý z toho důvodu, že jeho bankovnictví je daleko rovnoměrněji rozloženo mezi velké mezinárodní banky a menší družstevní a místní banky. Celková výše dotace TBTF pro čtyři největší banky v Británii je, i přes nepoměrně menší velikost tamní ekonomiky, o 62 % vyšší než v Německu. Nyní se zaměříme na otázku, zdali podobné dotace využívají i jiné hospodářské sektory. Jednou z možností zkoumání je podívat se do průvodců ratingy jednotlivých odvětví, jež uveřejňuje agentura Moody’s. Zatímco v průvodci bankami a jejich holdingovými společnostmi Moody’s dotaci TBTF často zmiňuje, v průvodcích jinými odvětvími se o ní nehovoří vůbec, a to ani v případě dodavatelů automobilového průmyslu,94 těžkého strojírenství,95 leteckého a vojenského průmyslu96 nebo telekomunikací.97 Dokonce není zmiňována ani v souvislosti s jinými finančními odvětvími, jako je správa aktiv98 či hed-
41
Něco za něco
geové fondy.99 Do tohoto výčtu však nespadají společnosti se státní účastí, u nichž je mimořádná vládní pomoc brána v potaz. Zapomínat bychom ale neměli ani na pojišťovnictví, a to zejména v souvislosti s vládní pomocí, kterou v roce 2008 získala velká americká pojišťovna AIG. Na jejím základě by i uvedené odvětví mohlo být považováno za příliš důležité na to, aby je vláda nechala padnout. Ve svém Průvodci neživotními pojišťovnami však Moody’s dochází k následujícímu závěru: I přesto, že jsme zaznamenali několik případů státní podpory, poskytnuté pojišťovnám během globální finanční krize let 2008/2009, Moody’s ji ve svém ratingu finanční síly systematicky nezohledňuje. Domníváme se totiž, že s podobnou pomocí již do budoucna pojišťovnictví počítat nemůže.100
Ve svém průvodci zajišťovnami (pojišťovnami pojišťoven), agentura navíc uvádí: Moody’s nezohledňuje zanedbatelnou míru implicitní podpory, které se zajišťovnám dostává ze strany vlád. V minulosti jsme totiž viděli případy, kdy stát zajišťovnám (a to i velkým) pomoc neposkytl, a umožnil tak jejich úpadek.101 A protože Moody’s ve svém ratingu výši vládní podpory pojišťovnám nezohledňuje, nedosahují tyto společnosti na úvěry s nižší úrokovou sazbou. Navzdory tomu, že mnohé velké finanční instituce mají svá vlastní oddělení hodnocení kreditních rizik představovaných jednotlivými podniky, udržují si ratingové agentury i nadále svoji významnou pozici. To potvrzují (často dramatické) reakce trhu v případech, kdy agentury sníží úvěrová hodnocení podniků nebo i států.
42
Něco za něco
Vzhledem k výše uvedenému jsme toho názoru, že dotace TBTF není dostupná žádnému jinému odvětví hospodářství. V krátkosti lze shrnout, že banky se těší významné podpoře ve formě dotace TBTF, již nepřímo získávají na úkor britských daňových poplatníků, zatímco jiná odvětví z podobné výhody netěží. Hodnota pomoci poskytnuté bankám však neodpovídá daňovému přínosu bankovnictví. Společnost PricewaterhouseCoopers (PwC) např. vyčíslila, že celkový objem daní, zaplacených bankami za rok končící dubnem 2010, dosáhl částky 15,4 miliardy liber. Struktura a velikost britských finančních domů navíc znamená, že požívají dotací ve vyšší míře než jejich protějšky ve Francii a Německu. Existence takové dotace však není z čistě hospodářského hlediska přesvědčivě obhajitelná.
KAPITOLA 4 ZAPLATILY BANKY POJIŠTĚNÍ VKLADŮ A LIKVIDITY V PLNÉ VÝŠI?
43
Něco za něco
Britský systém pojištění vkladů (viz rámeček 15), nazývaný Systém kompenzací finančních služeb (Financial Services Compensation Scheme – FSCS), je financován z poplatku, jenž je každoročně vybírán od všech firem pod dohledem Agentury pro finanční služby (Financial Services Authority – FSA). Velikost tohoto poplatku závisí na typu prostředků, jichž se pojištění týká – různě jsou zpoplatněny např. vklady, pojišťovací produkty nebo ostatní investice. Jeho výše rovněž zohledňuje i velikost jednotlivých institucí. Zásadním nedostatkem FSCS však je to, že poplatek nebere v potaz jejich rizikovost. Soukromé podniky tak mohou jednat v rozporu s veřejnými zájmy.102
Rámeček 15: Co je pojištění vkladů? Jak uvidíme v 5. kapitole, je stabilita bankovnictví založeného na frakčních rezervách odvozena od předpokladu, že svoje peníze se v daný okamžik rozhodne vybrat jen malé procento vkladatelů. Pokud by se prostředky rozhodl vybrat velký počet vkladatelů, bankám by velmi rychle došla hotovost na jejich výplatu. Podobný „run“ na banku může vyústit v insolvenci bankovních institucí. Vzhledem k vysoké míře propojení bank mezi sebou i s celým hospodářstvím existuje legitimní obava z nákazy v důsledku bankovní krize. Ve snaze předcházet runům na banky jsou vklady střadatelů do určité výše zaručeny. V případě Velké Británie jsou chráněny prostředky do výše 85 000 liber. Pojištění vkladů má rovněž za cíl chránit veřejnost před nebezpečím, které jí hrozí v důsledku nedostatečné finanční gramotnosti. Jedná se o to, že většina vkladatelů není schopna odhadovat a sledovat rizikovost bank, a ve svém důsledku činit kvalifikovaná rozhodnutí. Mnozí kritikové tohoto systému namítají, že pojištění vkladů má za následek vznik morálního hazardu. Bankovní ústavy se totiž nemusí obávat, že by se vkladatelé začali zajímat o míru rizik, která na sebe banky berou. Pojištění vkladů je tak podněcuje k podstupování vyšších rizik, než by pro ně bylo přípustné
44
Něco za něco
v případě existence zcela volného trhu. A právě proto se toto chování označuje jako morální hazard. V rámci rozhodování o výši, do níž budou vklady pojištěny, musí politici zohledňovat dva protichůdné názory. I když nejsou vklady pojištěny v plné výši, mohou se lidé domnívat, že plně pojištěny jsou, popř. mohou očekávat, že vláda v kritické situaci zasáhne a částky nad pojištěnou hranicí zachrání. V takovém případě pojistné, které banky platí v rámci pojištění vkladů, dostatečně nekryje náklady na jejich ochranu. Pokud by totiž došlo ke krizi, zbytek výdajů by na sebe museli vzít daňoví poplatníci. Naopak nízká úroveň zajištění vkladů může zvýšit pravděpodobnost runu na banku. Na druhou stranu bude v důsledku neustále rostoucího objemu pojištěných prostředků docházet ke stupňování morálního hazardu, což zvýší nestabilitu bankovního systému.
V této souvislosti se rovněž vyskytly otázky ohledně výše pojistného, které banky v současné době platí, tj. zdali výše pojistného dostatečně pokrývá náklady celého systému. Během krize, jež postihla banku Northern Rock, nebyla výše pojištění vkladů schopna zabránit runu na banku. Vláda tak byla nucena zakročit, přičemž se zaručila za všechny vklady Northern Rock nad limit pojištění v rámci FSCS.103 Za dobu trvání finanční krize vláda systému FSCS zapůjčila prostředky v celkové výši 19,07 miliardy liber a získala poplatek za zvýšení rozsahu půjčky ve výši 520 milionů liber. Očekává se, že vláda veškeré zapůjčené prostředky získá zpět, může to však trvat „mnoho let“.104 Dalším dokladem selhávání systému pojištění vkladů je i islandská bankovní krize, během níž britská vláda musela vyplatit tři miliardy liber na pojištění vkladů britských střadatelů ve zkrachovalých islandských bankách, a to z důvodu nedostatečné kapitalizace105 Islandského fondu pro pojištění vkladů.106 Finanční krize odhalila, že ani britské bankovnictví neposkytuje systému pojištění vkladů dostatečnou míru prostředků, a tam museli opět zasáhnout daňoví poplatníci. Plyne z toho, že stávající systém po-
platků vykazuje značné nedostatky a uvedené problémy je nutné urychleně řešit. V opačném případě bude britské bankovnictví i nadále těžit z podpory, za niž odpovídajícím způsobem neplatí. Další z výhod, jež jsou k bankám k dispozici, je záruka likvidity, kterou v roli věřitele poslední instance poskytuje Bank of England. Toto nepsané pravidlo,
45
Něco za něco
na jehož základě banky v případě potřeby vždy získají „krizové“ prostředky, bylo kritizováno za to, že vede k zvyšování morálního hazardu v bankovním sektoru. Pokud víte, že se nakonec vždy můžete spolehnout na prostředky centrální banky, s největší pravděpodobností se budete chovat méně odpovědně. Žádné jiné odvětví podporu „věřitele poslední instance“ k dispozici nemá.
KAPITOLA 5 PRÁVO VYTVÁŘET PENÍZE Banky jsou obecně považovány za prostředníky, tj. instituce zprostředkovávající tok kapitálu od investorů k zájemcům o půjčky. Tím podporují efektivitu ekonomiky, protože budoucí věřitelé například nemusí trávit čas vyhledáváním potenciálních zájemců o půjčku ani se nemusí zaobírat informacemi, jež jsou nutné ke kvalitním investičním rozhodnutím.
46
Něco za něco
V rámci stávajícího modelu banky těží z toho, že půjčují peníze za vyšší úrokovou míru, než za jakou je získávají, tj. vydělávají na úrokovém rozpětí. Tento princip však nezohledňuje schopnost bank půjčovat i peníze, které dosud nezískaly či si je nepůjčily. Jedná se o důsledek frakčního bankovnictví (viz rámeček 16), jež je založeno na předpokladu, že v jakýkoli daný okamžik bude své peníze žádat zpět pouze malé procento vkladatelů. Zatímco mnoho lidí si je tohoto principu vědomo, jen málo z nich tuší, že frakční bankovnictví obnáší i něco jiného – banky mohou vytvářet nové peníze, což taky dělají.
Proces tvorby peněz Mnohé učebnice ekonomie problematiku frakčního bankovnictví vysvětlují pomocí „modelu multiplikace prostředků“. V rámci něj jsou banky cestou poměru povinně vytvářených rezerv omezovány co do množství peněz, jež mohou vytvářet prostřednictvím půjček. Pokud například poměr povinných rezerv dosahuje 10 %, může banka z vkladu ve výši 100 liber poskytnout půjčku ve výši 90 liber; ty pak v případě uložení u další banky mohou posloužit jako úvěr ve výši 81 liber a tak dále – nakonec z prvotních 100 liber vznikne částka ve výši nových 1000 liber. Tento model bankovnictví vychází z předpokladu, že banky k rozjetí řetězce tvorby peněz potřebují vkladatele. Skutečnost je však taková, že se při poskytování půjček banka obejde bez cizích peněz. Banky nečekají na vklady, aby mohly poskytovat půjčky. Jak vyplývá z jiné zprávy publikované nef:
Rámeček 16: Co je frakční rezervní bankovnictví? Frakční bankovnictví (nebo též systém částečných rezerv) je systém, kde hodnota všech vkladů v bance (tj. závazků banky vůči jejím vkladatelům) převyšuje hodnotu celkových hotovostních rezerv, jež banka ve skutečnosti drží. Frakční rezervní bankovnictví se ve Velké Británii zrodilo koncem 18. století, kdy lidé svěřovali londýnským obchodníkům se zlatem své drahé kovy a zlaté mince. Ty byly bankéřům
47
Něco za něco
postupovány výměnou za stvrzenku, že dotyčná banka má v držení příslušné množství aktiv patřících investorovi. Pokud tehdy lidé chtěli provést obchod, byli nejprve nuceni navštívit banku, aby vybrali potřebné prostředky. S postupem času a rozvojem bankovnictví se předmětem směny stávala samotná potvrzení o vkladu (představující z pohledu banky závazek) a obchodníci začali tyto stvrzenky přijímat vedle tradičních mincí coby platbu za zboží. S rozšiřováním tohoto systému si bankéři uvědomili, že v jakýkoli konkrétní okamžik musí vyplácet pouhý zlomek celkově uložených prostředků, a začali vydávat stvrzenky, jež nebyly kryty drženými mincemi. A tak se zrodilo frakční rezervní bankovnictví.
Když banka poskytuje půjčku, prostě si do účetnictví poznamená, že jí uvedený klient dluží určitou částku – to je aktivum banky. Na účtu zákazníka pak uvede, že přijala bankovní vklad ve stejné výši – to je závazek banky. Vklady žádného jiného klienta nejsou tímto krokem nijak ovlivněny. Vypůjčitel pak půjčku za něco utratí. Tím banka vytváří kupní sílu, aniž by však omezovala kupní sílu někoho jiného. Po utracení zapůjčených prostředků peníze putují do jiné (nebo i stejné) banky v podobě dalšího vkladu.107 Bankovní vklady vznikají pouze na základě důvěry banky ve schopnost dlužníka splácet půjčky. Jak v této souvislosti prohlásil náměstek guvernéra Bank of England: Banky poskytují úvěry výhradně na základě vlastní důvěry ve schopnost realisticky posoudit klienta, a to pouhým navýšením jeho běžného účtu. V souladu s přáním klienta tyto prostředky mohou být poukázány na jakékoli účely tak, že banka vypíše „šek na sebe sama“. Banka tak úvěr poskytuje prostřednictvím tvorby peněz.108 Jinými slovy, banky vytvářejí peníze tak, že do své databáze zapíší číslo. Znamená to, že ne všechny libry šterlinků pocházejí z Královské mincovny nebo Bank of England. Vlastně z těchto zdrojů pocházejí pouze asi tři procenta peněz.109 Je tomu tak proto, že velká většina prostředků v hospodářství existuje pouze v elektronické podobě, a nikoli ve formě bankovek nebo
mincí. Poměr „elektronických“ peněz vůči hotovosti a rezervám centrální banky narůstal spolu s tím, jak technologické pokroky posouvaly těžiště směnných transakcí od hotovostních a šekových operací směrem k elektronickým.110
Vliv na tvorbu peněz Ve Velké Británii v současnosti neexistuje povinnost bank či stavebních spořitelen vytvářet hotovostní rezervy, jež by omezovala jejich možnost poskytovat prostředky v podobě dalších půjček; FSA se však touto otázkou v současnosti zabývá.111 Vede to k situaci, kdy centrální banka není schopna ovlivňovat tvorbu peněz prostřednictvím nastavování výše rezerv, jež jsou banky povinny držet, jak je tomu v modelu multiplikace peněz. Místo toho centrální banka ovlivňuje poptávku po půjčkách (a v důsledku toho i po tvorbě peněz) prostřednictvím úrokových sazeb – viz níže. Hlavním omezením svazujícím britské komerční banky a stavební spořitelny tak je potřeba držet dost rezerv a hotovosti na to, aby byly schopny uspokojovat běžné potřeby plateb na interním trhu.112 Britská centrální banka tvrdí, že je schopna ovlivňovat zásobu peněz nepřímo, zejména prostřednictvím změny úrokových sazeb, za které si komerční banky půjčují prostředky z jejích rezerv (tzv. diskontní sazba). Ačkoli výše rezerv není formálně stanovena, komerční banky i přesto potřebují prostředky centrální banky, aby mohly provádět své interní platby. Převládá názor, že pokud dojde k zvýšení diskontní sazby, měly by se omezit bankovní půjčky. Obdobně by centrální banka měla teoreticky omezit objem bankovních půjček prováděním operací na otevřeném trhu (např. prodej vládních dluhopisů, což snižuje rezervy komerčních bank uložené u centrální banky). V období po bankovních krizích je však účinnost těchto měnových mechanismů sporná. Například britská centrální banka v rámci svého programu „kvantitativního uvolňování“, uskutečňovaného v letech 2009/2010, do nových bankovních rezerv nalila prostředky v hodnotě 200 miliard liber a zároveň udržovala úrokové sazby po téměř dva roky na rekordně nízkých úrovních – objem bankovních půjček však zůstal nízký. Obdobná situace nastala i v Japonsku během „ztraceného desetiletí“ (viz rámeček 17).
48
Něco za něco
Je tedy zřejmé, že objem peněz v ekonomice je silně ovlivňován úvěrovými rozhodnutími bank. Pokud banky zvyšují objem poskytovaných půjček, může docházet k nárůstu objemu peněz v hospodářství, což může vést k celkovému oživení. Oproti tomu omezením úvěrů ze strany bank dochází i k zpomalení přítoku peněz do ekonomiky, která tak může upadnout do recese. Měla by být tudíž uvedena na pravou míru široce rozšířená domněnka, že jsou banky nestrannými zprostředkovateli finančních transakcí.
Rámeček 17: Japonské „ztracené desetiletí“? Koncem 80. let 20. století byly v Japonsku dostupné příliš levné úvěry, v jejichž důsledku se vytvořila bublina. Investoři totiž mohutně investovali do akcií a nemovitostí a podniky se rychle a masivně zadlužovaly. Poté, co v roce 1989 japonské ministerstvo financí zvedlo úrokové sazby, došlo ke zhroucení burzovního trhu. Mnoho firem zkrachovalo, což vedlo ke vzniku bankovní krize. Podobně jako v současné celosvětové finanční krizi vedla tato situace k „zamrznutí“ trhu kvůli neochotě bank vzájemně si poskytovat půjčky. V roce 1991 pak Japonská centrální banka začala opět snižovat úrokové sazby ve snaze podpořit upadající hospodářství; v roce 1995 dosahovala jejich výše 0,5 %. Ale ani toto opatření ekonomiku nerozpohybovalo a úrokové sazby zůstaly na uvedené úrovni až do roku 2001, kdy byly sníženy prakticky na nulu. Známky hospodářského oživení se nakonec objevily v roce 2003. Celá devadesátá léta byla v Japonsku poznamenána vysokou nezaměstnaností a stagnujícím hospodářským růstem a vžilo se pro ně označení „ztracené desetiletí“. Navzdory návratu ke skromnému růstu, k němuž v Japonsku v posledních deseti letech dochází, je odkaz devadesátých let stále živý – japonské úrokové sazby se od roku 1995 nedostaly nad jedno procento.
Vztah mezi penězi a dluhem Role, kterou banky sehrávají v procesu tvorby peněz, má však ještě jeden další dopad. Rozšiřování nabídky peněz v britském hospodářství vyžaduje, aby se země více zadlužovala. Je to přímý důsledek tvorby peněž během úvěrování – viz obrázek 7. Z tohoto grafu je patrné, jak se veřejný dluh zvyšuje spolu s rozšiřující se nabídkou peněz. Navíc se, vzhledem k tomu, že tvorba peněz probíhá prostřednictvím zadlužování, jež obnáší platby úročených splátek, lze domnívat, že hrazení tohoto úroku vyžaduje neustálé navyšování nabídky peněz. Povaha tohoto vztahu je předmětem živých debat mezi ekonomy a sahá nad rámec rozsahu této zprávy. Podstatnější je, do jaké míry stojí role bank při vytváření peněz za výhodami a zisky tohoto odvětví.
Obrázek 7: Vývoj nabídky peněz a dluhu ve Velké Británii 3000
v miliardách liber
2500 2000
Veřejný dluh (úvěrový agregát M4)
1500 1000 500
široká peněžní zásoba (agregát M4) 1969 1971 1973 1977 1979 1981 1983 1987 1989 1991 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009
0
Rok
Zdroj: Databáze interaktivních statistik Bank of England, údaje o agregátech M4113
Hodnocení významu tvorby peněz Frakční rezervní bankovnictví bylo a i nadále zůstává obchodním modelem, jenž se podstatně odlišuje od běžných tržních aktivit.114 U většiny podniků existuje přímý vztah mezi obratem a poskytováním zboží a služeb a náklady na ně, a to zpravidla s klesající tendencí. V rámci skutečně zprostředkovatelské činnosti bank, jako je např. poskytování úvěrů z termínovaných vkladů (úspor, jež jsou u banky uloženy po předem stanovenou dobu), je výše zisku banky omezena již zmiňovaným rozpětím úrokové sazby.
49
Něco za něco
Poskytování úročených úvěrů prostřednictvím frakčního rezervního bankovnictví může vést k exponenciálnímu zvyšování agregované výše bankovních výnosů, a to za vzniku minimálních dodatečných nákladů. Banky mohou poskytované půjčky úročit složenou úrokovou sazbou, kdy je výše úroku připočítávána k hodnotě jistiny, a z takto vzniklé částky je průběžně účtován další úrok.115 Například v případě hypotéky typu „pouze úrok“ (interest-only, kdy jsou nejprve spláceny pouze úroky a pak teprve jistina) ve výši 100 000 liber s fixním úročením ve výši 7 % musí dlužník po uplynutí deseti let bance splatit celkovou částku 200 966 liber.116 Banka ale pro vytvoření tohoto úvěru nezaplatila žádnému ze svých vkladatelů tomu odpovídající úrok – pouze vytvořila vysoce ziskový příjmový tok, který není jištěn ničím jiným než domnělou schopností dlužníka dluh splácet či jím vlastněnou zástavou (v tomto případě nemovitostí). Banky jsou ve svém počínání omezovány pouze regulací a nutností udržovat si na mezibankovním trhu přístup k dostatečným prostředkům, jež jim umožňují uspokojit nároky vkladatelů v případě, že se rozhodnou ze svého účtu vybrat peníze. Když bych já, vy nebo jakýkoli běžný podnik půjčil někomu peníze, vznikly by u nás „náklady obětované příležitosti“, protože jsme s uvedenými prostředky mohli naložit i jinak. Rovněž úroky původně vznikly coby kompenzace za tuto ušlou příležitost.117 Ale v případě frakčního rezervního bankovnictví banka kvůli poskytnutí úvěru o žádné prostředky nepřichází – není třeba vzít žádné peníze odjinud. K ilustraci rozdílu mezi skutečnou půjčkou a frakčním rezervním bankovnictvím použijme příklad: Představte si, že vám půjčím své auto. Když se v něm vozíte vy, nemám k němu přístup já. To, že vy můžete vozidlo využívat, je přesně vyváženo tím, že já k němu nemám přístup. Když ale banka někomu půjčuje peníze, nevybírá příslušnou částky z účtu někoho jiného. Autem se tak zároveň vozí dlužník i věřitel. Banka tak vlastně vytváří nové auto z ničeho.118
Rámeček 18: Existuje alternativa k frakčnímu rezervnímu bankovnictví? Alternativní model bankovnictví, jako například ten, který by byl založen na existenci plných bankovních rezerv, by znamenal, že výše úvěrů v rámci hospodářství by nezávisela na
ochotě bank poskytovat půjčky. Navíc prostředky, které by veřejnost chtěla stoprocentně ochránit před ztrátou, by mohly banky přijímat do opatrovnictví (samozřejmě za poplatek), ale nebyly by využívány k poskytování úvěrů. To by poslalo do výslužby některé typy dotací pokřivujících tržní prostředí, jako je například pojištění vkladů. Existovaly by také oddělené instituce, kde by veřejnost mohla ukládat prostředky, jež je ochotna zapůjčit. Lidé by se také mohli rozhodovat, jakou míru rizika jsou ochotni podstupovat, a za to by byli odměňováni odpovídajícím úrokem. Návratnost investic by však nebyla plně zaručena. Na základě tohoto scénáře by banky půjčovaly pouze peníze, které v nich byly uloženy – (ostatně, většina lidí se domnívá, že právě toto se děje i v současnosti). V rámci poskytovaných půjček by finanční instituce nevytvářely nové prostředky a stali by se z nich skuteční zprostředkovatelé. A protože by banky již nemohly ovlivňovat objem peněz v britském hospodářství, náležela by tato výsada výhradně centrální bance. Ta by místo nepřímého ovlivňování prostřednictvím nastavování výše úrokových sazeb mohla přímo nalévat peníze do ekonomiky či je z ní stahovat a ovlivňovat tak peněžní zásobu. Například pokud by se Bank of England rozhodla do veřejných rozpočtů „nalít“ jakékoli nové prostředky, Centrální banka by v případě potřeby mohla přímo ovlivňovat, do jaké části hospodářství by se tyto prostředky dostaly. To je v přímém rozporu se současným systémem, kdy banky směrují nové prostředky do těch druhů úvěrů, jež jsou z jejich hlediska nejvýnosnější, např. do hypoték. Banky uvedený produkt upřednostňují i proto, že se jedná o zajištěný úvěr, kdy banky v případě neschopnosti dlužníka splácet zabaví jeho nemovitost, a basilejská nařízení ohledně kapitálové přiměřenosti jim nařizují odkládat si na hypotéky menší objemy peněz než na úvěry pro podniky. Oproti tomu půjčky malým podnikům jsou nezajištěné a nákladnější, z čehož vyplývá tendence poskytovatelů odklánět se od produktivního úvěrování směrem k spekulativnímu, čímž je podporován vznik bublin na trhu bydlení i jinde.
50
Něco za něco
Rozhodně se nesnažíme říci, že by banky poskytováním úvěrů klientům nenabízely cennou službu – z tohoto pohledu je určitá výše zisku oprávněná v důsledku zvýšení rizika omezení likvidity, jemuž se banka ve svém důsledku vystavuje. Banky se stále musí snažit opatrně vyvažovat své hospodaření a umožňovat klientům přístup k penězům. Se systémem frakčního rezervního bankovnictví je však úzce spojeno jedno nebezpečí: existuje možnost, že se v jeden konkrétní okamžik vkladatelé rozhodnou kolektivně vybrat své peníze z důvodu ztráty důvěry v solventnost banky. Vlády, ve snaze této situaci předcházet, byly nuceny zavést jedno velmi specifické pojištění, jež toto nebezpečí významným způsobem snižuje. Pojištění vkladů – jež v současnosti zajišťuje britské vklady až do výše 85 000 liber – však podporuje banky, aby se pouštěly do rizikovějších operací, než by odpovídalo čistě tržnímu chování. Zároveň tak finanční instituce vkladatelům mohou nabízet mizivé úročení, protože klienti vědí, že bez ohledu na investice banky není s uložením peněz spojeno prakticky žádné riziko. Tato situace výrazně snižuje náklady bank na financování. Jak jsme se navíc mohli přesvědčit během nedávné finanční krize, banky v současné době navíc plně nehradí náklady na pojištění vkladů, a to přesto, že je tento systém v Británii údajně financován výhradně prostředky poskytovatelů peněžních služeb. Uvedené problematice jsme se podrobněji věnovali ve 4. kapitole. Platí rovněž, že v důsledku možnosti bank vytvářet nové peníze v rámci půjček mají finanční domy zisk i z emisí oběživa, protože takto vydávané peníze úročí. Jinými slovy, velká většina výnosu spojeného s vydáváním národní měny plyne na účty bank, a ne státu, který by je mohl využívat na veřejné výdaje či k snižování daní. Přebytek vzniklý emisí nového oběživa je obvykle označován jako „ražebné“. V případě Bank of England je tato částka počítána jako prostý rozdíl mezi nominální hodnotou bankovek a nákladem na jejich tisk. V letech 2000 až 2009 dosáhl výnos z této činnosti na účtech britského ministerstva financí částky 18 miliard liber. Kolik ale tvorbou peněz vydělávají samotné banky? Výpočet tohoto údaje je koncepčně obtížný, a to v neposlední řadě i proto, že se snažíme srovnávat existující systém s hypotetickým. Na základě přibližného výpočtu z roku 1999 bylo odhadnuto, že britské bankovnictví prostřednictvím ražebného ročně získává až
21 miliard liber.119 Navíc bylo vypočteno, že ministerstvo financí „promrhá“ 47 miliard ročně tím, že tuto výsadu prakticky přenechává soukromému sektoru. Jakkoli je způsob výpočtu těchto údajů relativně primitivní, a výsledky tudíž nemohou být považovány za přesné, poskytuje alespoň rámcovou představu velikosti problému. Komerční banky disponují jedinečným potenciálem tvorby peněz prostřednictvím úvěrů a současně nesou pouze minimální náklady obětované příležitosti. Navíc jsou si vědomy skutečnosti, že jsou v případě potřeby jištěny daňovými poplatníky. V tomto kontextu lze vysoké úrokové míry a složené úroky, jež finanční instituce účtují, považovat za mimořádně výnosné nástroje. Je důležité si uvědomit, že existence tohoto systému není nevyhnutelná, ale jde pouze o otázku volby. Metody tvorby a řízení peněžních zásob státu se i v minulosti vyvíjely a k řešení současného stavu byly navrženy různé alternativy (viz rámeček 18).
Kritika frakčního rezervního bankovnictví Ve své kritice frakčního rezervního bankovnictví nejsme osamoceni. Guvernér britské centrální banky Mervyn King například v této souvislosti řekl: Omezit frakční rezervní bankovnictví znamená otevřeně přiznat, že přesvědčení, že bezrizikové vklady je možno podporovat rizikovými aktivy, je iluzí. Pokud existuje potřeba zajistit opravdu bezrizikové vklady, pak je jediným řešením oddělit tyto vklady od rizikových aktiv, a to za současného vyvážení nákladů i přínosů tohoto řešení.120 V podobném duchu se vyjádřil i Martin Wolf, vedoucí ekonomický komentátor deníku Financial Times, když prohlásil: Současný měnový systém je v zásadě založen na tvorbě peněz „z ničeho“, jež byla přenechána soukromým bankám a jejich často pošetilým úvěrovacím postupům. Proč je však privatizace veřejné funkce správná a žádoucí, zatímco snaha centrální banky uspokojovat naléhavou veřejnou potřebu je považována za cestu do neštěstí?121
51
Něco za něco
Podrobnější rozbor měnového systému je nad rámec možností této zprávy. Zájemce o další informace proto odkazujeme na studii, kterou Nezávislé komisi pro bankovnictví (Independent Commission on Banking – ICB) společně předložily organizace nef (new economics foundation), Positive Money a Centrum pro bankovnictví, finance a udržitelný rozvoj Southamptonské univerzity,122 či chystanou publikaci nef s názvem Odkud jsou peníze? Průvodce měnovým a bankovním systémem Velké Británie (Where does money come from? A guide to the UK monetary and banking system).123 Stěžejním závěrem vyplývajícím z této diskuse je, že tvorba peněz je z pohledu bank výnosnou činností a že její finanční přínos by se vší pravděpodobností měl sloužit ku prospěchu celé společnosti. Předchozí zpráva z dílny nef na toto téma uvádí: Vlastně se tak stává dotací sektoru soukromého bankovnictví – hezký zdroj příjmu, který by ale za všech okolností spíše než k soukromým ziskům měl sloužit k veřejnému prospěchu.124 Jedná se navíc o zdroj příjmů, k němuž ostatní odvětví britského hospodářství nemají přístup. Opět tak vidíme, že díky své jedinečné pozici v centru současného měnového systému je bankovnictví privilegovaným oborem podnikání, který se podstatně odlišuje od ostatních sektorů národního hospodářství.
KAPITOLA 6 JE ZDANĚNÍ BANK DOSTATEČNÉ?
52
Něco za něco
Proč je finanční sektor osvobozen od DPH? Téměř žádné finanční služby nepodléhají DPH (viz rámeček 19). Zatímco například na finanční poradenství se DPH vztahuje, na půjčky, držení vkladů, pojištění a transakce zahrnující křížovou výměnu měn nikoli. A neplatí to jen pro Velkou Británii: tato politika je rovněž uplatňována ve většině zemí EU a OECD. Není divu – zavádění DPH vyplývá z evropských zákonů a mezi jednotlivými evropskými státy v ní panuje vysoká míra shody. Velká Británie dokonce DPH v roce 1973 zavedla ve snaze splnit podmínky vstupu do EU. To nezbytně vede k otázce: proč se finanční služby těším stejným výsadám v oblasti DPH, tj. osvobození od daně, jako např. neziskový, zdravotnický nebo vzdělávací sektor? Vláda argumentuje tím, že přidanou hodnotu finančních služeb nelze spolehlivě určit. Pokud např. banka poskytne půjčku malé firmě za velmi vysokou úrokovou sazbu, znamená to, že sleduje vysoký výnos (který by měl podléhat DPH), nebo je tato sazba pouze odrazem míry skutečného rizika, jež finanční instituce touto půjčkou podstupuje? Pokud by se jednalo o vyjádření míry rizika, bylo by rozpětí úrokové sazby považováno v souvislosti s transakcí za náklad, v důsledku čehož by se na ně DPH nevztahovala. Jak ale určit, jaká část rozpětí úrokové sazby (tj. rozdíl mezi úrokovou sazbou, již banka vyplácí vkladatelům, a tou, za niž půjčuje peníze) odráží riziko a jaká představuje čistý zisk? Obdobné argumenty mohou být užity i v rámci diskusí o dluhopisech, akciích, směnách cizích měn či jiných finančních produktech. Jaká procentuální část rozdílu mezi tržní hodnotou aktiva a jeho prodejní cenou představuje náklad, jenž obchodníkovi vzniká v důsledku nutnosti „zajistit“ své pozice v rámci obchodního portfolia (tj. náklady dosažení a vyrovnání obchodu v případě, že pozici nechce udržovat otevřenou) a jaká část představuje zisk? Zatímco obchodníci to vědí zcela přesně, daňové úřady jen stěží dokáží jejich tvrzení posoudit. Osvobození finančních služeb od DPH má některé zajímavé dopady na cenu, již podniky a jednotlivci za tyto služby platí. Lze namítat, že v důsledku skutečnosti, že finanční služby nepodléhají DPH, platí za tyto produkty fyzické osoby méně, než by platily v případě existence daně, zatímco podniky naopak platí více. Je to dáno tím, že plátci DPH mohou od státu žádat
53
Něco za něco
vrácení daně, kterou zaplatili v souvislosti s nákupem zboží a služeb. Pokud by tedy banky účtovaly DPH na všechny své služby, a to včetně půjček, jejich firemní zákazníci by mohli žádat vrácení DPH ze zakoupené služby. I banky samotné by mohly žádat vrácení DPH z nákupů, jež činí pro svou vlastní potřebu, což by snižovalo jejich náklady. Část z těchto úspor by pak mohly přenášet na klienty, ale v případě fyzických osob by to ani zdaleka nevyrovnalo účinek zavedení 20% DPH.
Rámeček 19: Co je DPH? DPH je daň z hodnoty, jež je k produktu přidána v každé fázi dodavatelského řetězce, tj. jedná se o daň z prodejní ceny produktu po odečtení DPH, již poplatník uhradil v souvislosti s nezbytnými vstupy. Smyslem daně je přenést její platbu na koncové zákazníky a neplátce DPH. Daň se neúčtuje v případě vývozu, je však hrazena u dovážených produktů. DPH je obvykle účtována následovně: podnik účtuje zákazníkovi DPH z celkové prodejní ceny zboží nebo služby; daňovému úřadu však odvádí pouze tu část daně, která zbude po odečtení DPH zaplacené podnikem v souvislosti s nákupem položek nezbytných k vyprodukování daného zboží či služby. Pokud např. nábytkářská firma prodá stůl v hodnotě 100 liber a prodej podléhá 20% DPH, zákazník za něj zaplatí 120 liber. Pokud ale dřevo na výrobu firma nakoupila od jiného dodavatele za 12 liber, pak již v rámci nákupu materiálu zaplatila DPH v hodnotě dvou liber (20% DPH z 10 liber jsou 2 libry, takže dodavatel dřeva nábytkářské firmě naúčtoval 10 + 2 libry, tj. celkem 12 liber). Z tohoto důvodu by nábytkářská firma odvedla správci daně DPH z prodeje stolu ve výši 20 liber – 2 libry, tj. celkem 18 liber. Pokud by náklady na daň v souvislosti s nákupem materiálu byly vyšší než DPH z prodeje stolu, nábytkářská firma by měla nárok žádat stát o vrácení přeplatku. Mnozí ekonomové se domnívají, že DPH je regresivní typ daně, protože lidé s nízkými příjmy utratí za spotřební zboží proporcionálně daleko vyšší část svého příjmu než osoby s vyššími výdělky. Je tomu tak proto, že lidé s vyššími příjmy mají větší tendenci spořit. V důsledku této
situace je mnoho základních položek zařazeno do skupiny zboží s DPH ve výši 0 %. Ve Velké Británii se například jedná o tyto produkty: • potraviny, s výjimkou restaurací a prodeje hotových jídel „přes ulici“, • knihy a noviny,
Je tedy žádoucí fyzické osoby daně z přidané hodnoty v souvislosti s finančními službami ušetřit? Ne nutně. Pokud předpokládáme, že stát musí vybírat určité množství daní, stává se z toho jednoduše otázka rozdělení daňové povinnosti – na koho připadne nejvyšší daňová zátěž? Podrobněji se tím, kdo by daň platil, zabýváme níže, je však rovněž třeba posoudit ekonomické pokřivení, jež osvobození finančních služeb od DPH přináší.
• dětské oblečení a obuv, • veřejná doprava. I přes uvedená zvýhodnění mnoho ekonomů DPH stále považuje za regresivní. Některé produkty jsou od DPH zcela osvobozeny. Rozdíl mezi zbožím podléhajícím 0% DPH a položkami osvobozenými od DPH je ten, že v případě zboží s nulovou DPH může obchodník žádat o vrácení DPH, již zaplatil v souvislosti s nákupem zboží. Oproti tomu podniky dodávající služby a zboží osvobozené od DPH jsou nuceny veškerou zaplacenou DPH zahrnovat do svých nákladů. Mají však nicméně v souvislosti s DPH nárok na daňové úlevy v rámci daně z příjmu fyzických či právnických osob. Ve Velké Británii jsou od DPH zcela osvobozeny následující položky: • finanční služby a pojištění, • poskytování úvěrů, • většina vzdělávacích a školicích aktivit, při splnění určitých podmínek, • fundraisingové aktivity neziskových organizací, při splnění určitých podmínek, • předplacené členství, při splnění určitých podmínek, • většina zdravotnických služeb, • pohřby.
Osvobození těchto služeb od DPH vede v rámci hospodářství přinejmenším k následujícím třem pokřivujícím jevům: Podniky jsou pobízeny k tomu, aby na finanční služby vynakládaly proporcionálně nižší část svých příjmů než na zboží podléhající DPH, protože vynětí první skupiny produktů je ve srovnání s druhou skupinou relativně zdraží. Pro fyzické osoby platí přesně opačný princip. Lze tedy říci, že v důsledku aplikace DPH pouze na vybrané položky dochází k narušování účinné alokace prostředků v rámci hospodářství. Zatímco v případě sociálně citlivých položek, jako je dětské oblečení a potraviny, což jsou věci základní potřeby, lze tuto skutečnost obhájit, v případě finančních služeb uvedená nerovnováha již tak omluvitelná není. A vzhledem ke skutečnosti, že DPH představuje 17 % veškerých daňových příjmů vybíraných britským ministerstvem financí,125 nejedná se o nijak zanedbatelnou položku. Druhý z uvedených pokřivujících jevů vlastně britské banky na domácí půdě staví ve srovnání s některými zahraničními konkurenty do znevýhodněné pozice. Vzhledem k britskému nastavení pravidel DPH pro finanční služby jsou podniky motivovány k tomu, aby tyto služby získávaly od firem v zahraničí, a to od bank v zemích, kde bankovnictví není vyňato z DPH nebo kde DPH není vůbec zavedena.126 Obvykle to znamená, že jsou upřednostňovány daňové ráje. Osvobození od DPH rovněž podporuje vertikální integraci, jejímž prostřednictvím se banky snaží zajišťovat všechny své služby interně, a to ve snaze vyhýbat se platbě DPH na vstupu (vzhledem k nemožnosti odpočtu daně, která by musela být přenesena na klienty).127 To nahrává vysokému stupni koncentrace bankovních služeb a ještě se tak zhoršují překážky bránící vstupu na trh, kterými jsme se zabývali v 1. kapitole. Jaký dopad by tedy zavedení DPH mělo v oblasti finančních služeb? Získaly by podniky díky odpočtům daně na vstupu zpět nakonec více prostředků, než
54
Něco za něco
kolik by jich přibylo na účtech ministerstva financí? Vydělal by stát na zrušení osvobození finančního odvětví od DPH, nebo by naopak o peníze přišel? Těmto otázkám bylo věnováno mnoho výzkumů. Například studie realizovaná v roce 2011 pro Evropskou komisi dospěla k závěru, že DPH z finančních služeb by v rámci EU vynesla 18 miliard eur a že: „Vyšší DPH placená domácnostmi více než dorovnává nižší DPH placenou podniky.“128 Navíc, i přesto, že se částka 18 miliard eur vztahuje na celou EU, lze vzhledem k míře zastoupení finančních služeb v rámci britského hospodářství očekávat, že velká část uvedené sumy by byla vybrána právě ve Velké Británii. Zavedení DPH z finančních služeb by tak pro britské ministerstvo financí mohlo znamenat významný zdroj příjmů. Tato hypotéza je podporována i Mirrleesovou studií (Mirrlees Review), jež dospěla k závěru, že podobný krok by Británii ročně vynesl částku přibližně 10 miliard liber.129 Je však dobré vzít v potaz i značné rozdíly v odhadech – určit s jistotou, který z nich je ten správný, není vůbec jednoduché. Jak by DPH z finančních služeb mohla ovlivnit zisky bank? DPH je navržena tak, aby ji hradil zákazník na konci dodavatelského řetězce. Ve skutečnosti je DPH, podobně jako jiné daně účtované podnikům, nesena v různé míře zákazníky, zaměstnanci, dodavateli i akcionáři. Podívejme se nyní na to, co by se mohlo stát v nejhorším případě – totiž kdyby banky přenesly DPH v celé výši na klienty. Jakýkoli odhad dopadu takového kroku je obtížný – zrušení osvobození služeb od DPH by zvýšilo poptávku po těchto službách na straně podniků, ale snížilo by ji na straně fyzických osob. Jelikož většina odhadů se shoduje, že celková výše DPH by se zvýšila, lze zákonitě očekávat i nárůst celkové cenové úrovně, což by mělo za následek snížení poptávky po finančních službách obecně, a po úvěrech zvláště. Uvedený vývoj by se s velkou pravděpodobností projevil čistým snížením počtů finančních transakcí, což by snížilo výnosy bank jak z hlediska marží, tak z pohledu absolutních čísel. Komplexní posouzení způsobu, jak zavést DPH i v oblasti finančních služeb, je nad možnosti této studie. V minulosti již byly předkládány různé návrhy. Byla navržena např. metoda založená na výši peněžních toků, kdy by všechny peněžní toky byly
55
Něco za něco
považovány za tržby a jako takové by podléhaly DPH, zatímco veškeré částky, jež by „odtekly“ směrem ven, by byly považovány za vstupní náklady a z hlediska bank by představovaly možnost odpisu DPH.131 Objevila se i řada jiných řešení, jejichž přehled zpracovala daňová katedra Torontské univerzity.132 Některé z uvedených opatření však přijalo pouze velmi málo zemí a navíc stále přetrvávají pochyby o jejich praktickém přínosu. Ale vraťme se zpět k tématu – bez ohledu na možné způsoby řešení DPH je skutečností, že osvobození finančních služeb od daně má v rámci britského hospodářství pokřivující vliv, přičemž v důsledku velmi pravděpodobně došlo k nafukování zisků. Možným řešením se v této souvislosti jeví zavádění jiných daní, např. daně z finančních transakcí, jež by problém relativně nedostatečného zdanění bankovnictví oproti jiným odvětvím mohly pomoci vyřešit.
Vrátily banky státu pomoc, kterou jim poskytl během krize? Jak vysokou podporu banky získaly od daňových poplatníků? Finanční krize vyústila v pomoc bankovnictví (nejvyšší míra pomoci, jakou kdy britská vláda nějakému sektoru poskytla). Bylo vytvořeno několik mechanismů vládní pomoci, které daňové poplatníky vyšly na částky uváděné v tabulce 10. Formy vládní pomoci, jakož i způsob zjištění níže uváděných hodnot, jsou představeny v příloze B. Rádi bychom v této souvislosti poznamenali, že zde není zahrnuto tzv. kvantitativní uvolňování (quantitative easing – QE), protože spíše než o záchranný mechanismus se jedná o rozhodnutí z oblasti měnové politiky. Z uvedených opatření také všechny banky netěžily ve stejné míře; podrobnější rozbor však není v možnostech této zprávy.
Tabulka 10: Odhad maximálních částek, jež daňoví poplatníci vynaložili v souvislosti s různými záchrannými mechanismy Odhad maximálních částek, jež daňoví poplatníci vynaložili v souvislosti s různými záchrannými mechanismy Nástroj: krizová pomoc v oblasti likvidity – půjčky poslední instance (Emergency Liquidity Assistance)
prosinec 2009 (mld. GBP)
prosinec 2010 (mld. GBP)
0
0
Poznámky
Všechny půjčky jsou v tuto chvíli splaceny.
systém ochrany aktiv (Asset Protection Scheme)
131
Národní kontrolní úřad (National Audit Office) zastává názor, že v konečném součtu daňoví poplatníci o své peníze nepřijdou. Zároveň však varuje, že „budoucí šoky stále mohou na straně daňových poplatníků působit značné ztráty“. Tento mechanismus bude funkční až do roku 2014.
zvláštní mechanismus na podporu likvidity (Special Liquidity Scheme)
110
k červnu 2011 byla jeho hodnota snížena na 37 miliard liber. Banky mají na doplacení zbývajících obnosů čas do začátku roku 2012.
systém úvěrových garancí (Credit Guarantee Scheme)
115
Národní kontrolní úřad se domnívá, že v konečném důsledku daňoví poplatníci o své peníze nepřijdou. Zároveň však varuje, že „budoucí šoky stále mohou na straně daňových poplatníků působit značné ztráty“. Tento mechanismus bude funkční až do roku 2014.
Půjčky poskytnuté do Systému kompenzací finančních služeb (Financial Services Compensation Scheme), bance Bradford & Bingley aj.
35
Banka B&B dosud nezaplatila žádnou část svého dluhu ve výši 37 miliard liber. Vyrovnání dluhů banky bude s velkou pravděpodobností trvat nejméně deset let.
akcie banky RBS
46
46
podmíněné nákupy akcií RBS
8
8
akcie banky Lloyds
21
21
půjčky bance Northern Rock
16
22
záruky za Northern Rock
24
16
kapitál a kontingentní kapitál společnosti Northern Rock plc a Northern Rock (Asset Management)
3
Záruky za banku Bradford & Bingley
10
6
kontingentní kapitál pro jiné firmy
13
0
systém cenných papírů jištěných aktivy celkem
Pravděpodobně budou splaceny během následujících dvaceti let.
50
0
955
513
Tento nástroj nebyl využit.
Zdroj: Národní kontrolní úřad (National Audit Office), upraveno133
Nesmíme také zapomínat, že v současnosti britská vláda vlastní 84% majetkový podíl v bance RBS a 41% podíl v bance Lloyds, a to díky nákupu 90,6 miliardy akcií RBS a 27,6 miliardy akcií Lloyds. Průměrná cena akcie RBS přitom byla 50,53 pence a Lloyds 74,4 pence.134 Z uvedených čísel vyplývá, že stát do banky RBS investoval celkem 45,78 miliardy liber, zatímco do Lloyds 20,53 miliardy. Bohužel, jak dokládá obrázek 8, od začátku rekapitalizace v prosinci 2008 ceny akcií obou bank zůstávají hluboko pod touto úrovní. K 8. červenci 2011 se hodnota akcií banky RBS pohybovala na úrovni 38,60 pence za kus, zatímco hodnota akcií Lloyds byla na úrovni 46,56 pence. Vládě tak jde na vrub ztráta ve výši 18,5 miliardy liber. Výše této
56
Něco za něco
teoretické ztráty je rovněž podmíněna tím, že akcie by mohly být prodány najednou, aniž by to mělo vliv na trh. Ve skutečnosti je takový scénář velmi nepravděpodobný. Kdyby totiž vláda prodávala všechny své akcie najednou, došlo by, tak jako v případě všech velkých akciových výprodejů, k nevyhnutelnému pádu cen. Ve snaze tyto vlivy omezit bude vláda své majetkové podíly prodávat po malých částech, což jí zabere mnoho let. Stát rovněž vlastní i část banky Northern Rock a hypoteční a úvěrová portfolia banky Bradford & Bingley. Hodnota těchto podílů je uvedena v tabulce 11. Příloha B obsahuje informace o zdrojích, z nichž byly údaje za tyto dvě instituce převzaty.
Obrázek 8: Vývoj tržních cen akcií Lloyds a RBS po rekapitalizaci původní rekapitalizace
konverze prioritních akcií
nákup akcií třídy B
90 RBS’ Share Price 80 Průměrná cena 1 ks akcie, za niž vláda papíry nakoupila
70 60 50 40 30 20 2008
2009
IV
původní rekapitalizace
VII
X
konverze prioritních akcií
2010
IV
VII
X
2011
IV
VII
emise akcií
220 200
Cena akcií banky Lloyds
180 160 140 Průměrná cena 1 ks akcie, za niž vláda papíry nakoupila
120 100 80 60 40 2008
2009
IV
VII
X
2010
IV
VII
X
2011
IV
VII
Zdroj: Yahoo! Finance,135 upraveno z NOA (2010)
Tabulka 11: Hodnota podílů daňových poplatníků v britských bankách Hodnota podílů daňových poplatníků v britských bankách Northern Rock Plc
očekávaná ztráta ve výši 400 milionů liber
Northern Rock (Asset Management) Plc
277 milionů liber v roce 2010
portfolio hypoték a úvěrů banky B&B
200 milionů liber v roce 2010
RBS
ztráta z tržního přecenění (market-to-market loss) ve výši 10,81 miliardy liber, červenec 2011
Lloyds
ztráta z tržního přecenění (market-to-market loss) ve výši 7,65 miliardy liber, červenec 2011 Zdroj: vlastní výpočty nef a Alrdick, P. & Wilson, H. (16 června 2011), NRAM. (2011) a Bradford & Bingley. (nedatováno)136
57
Něco za něco
Odpověď na otázku, jestli stát alespoň získá zpět své náklady, nebo dokonce z těchto transakcí dosáhne zisku, závisí především na budoucím vývoji cen akcí bank RBS a Lloyds, který se pochopitelně nesnadno předvídá. Vzhledem k pokračujícím hospodářským problémům bychom však neměli být ve vztahu k vývoji cen těchto akcií přehnaně optimističtí. Financial Times v této souvislosti uvádějí: [Jeden] z pěti nejvýznamnějších britských investorů tvrdí, že následující měsíce z hlediska bank nevypadají příliš růžově. Příčinou tohoto vývoje však není nárůst regulace, ale skutečnost, že dopad dluhů se v mnoha zemích (a na účtech bank), dosud neprojevil naplno. „Až se začne snižovat poměr dluhů vůči HDP a hodnota půjček ve srovnání s vklady, pak budou banky rozhodně atraktivnější,“ tvrdí manažer.137
V budoucnu se poplatky s velkou pravděpodobností sníží, protože jejich součástí jsou i jednorázové platby v rámci systému ochrany aktiv v celkové výši 2,5 miliardy liber a dochází i k redukci objemů neuhrazených záruk. Na druhou stranu, výdaje na financování budou pokračovat, dokud veřejnost tyto akcie a půjčky vlastní. V budoucnu budou některé z nich moci být zmírněny za předpokladu, že RBS a Lloyds začnou vyplácet dividendy.141 Z výše uvedeného vyplývá, že dokud budou banky RBS a Lloyds setrvávat ve veřejném vlastnictví, budou občané tyto podniky ročně financovat částkami v řádu miliard liber. Tabulka 12: Náklady financování Náklady financování
Navíc s blížícím se koncem zvláštních záchranných mechanismů banky ztratí přístup k levnému financování, což se vší pravděpodobností nepřispěje k růstu cen jejich akcií.
2,8 miliardy liber za rok
financování všech záchranných mechanismů (včetně podílů v RBS a Lloyds)
5 miliard liber za rok
V důsledku výše uváděných skutečností není jasné, kdy daňoví poplatníci získají zpět své peníze, věnované na záchranu bankovnictví. V kuloárech se objevily informace, že privatizace začne příští rok;138 bez ohledu na to však celý proces bude trvat mnoho let, což s sebou nese další následky.
Povšimněte si, že 10 miliard liber, které vláda zaplatila za financování prvních dvou let státní pomoci, bylo kompenzováno poplatky a úroky z půjček v rámci jednotlivých záchranných mechanismů. Národní kontrolní úřad nicméně varuje, že do budoucna s těmito poplatky nelze počítat, protože jejich součástí bylo i mnoho jednorázově hrazených částek.
K tíži daňových poplatníků však nejde pouze prvotní cena nakupovaných akcií – započíst musíme rovněž např. cenu získávání kapitálu nutného k rekapitalizaci bank, tj. platby úroků z vládních dluhopisů, včetně cenných papírů vydaných konkrétně pro účely financování těchto aktivit. Roční výše těchto nákladů se odhaduje na 2,8 miliardy liber. Pokud k tomu přidáme náklady na financování dalších záchranných mechanismů určených bankám, dosahují roční náklady financování částky 5 miliard liber (viz tabulka 12).139 Je třeba také poznamenat, že žádný z uvedených nákladů nemůže být zmírněn prostřednictvím výplaty dividend, protože EU bankám Lloyds a RBS jejich vyplácení zakázala.
Můžeme tedy v krátkosti shrnout, že občané v důsledku poskytnutí různých záchranných nástrojů bankám mohou potenciálně přijít až o 440 miliard liber (tj. o 513 miliard liber po odečtení částky 73 miliard liber, jež byly vráceny v rámci splátek půjček poskytnutých ze zvláštního mechanismu na podporu likvidity; příloha B uvádí další informace), i když ve skutečnosti není příliš pravděpodobné, že by ztráty dosáhly těchto hodnot. Je celkem dobře možné, že v souvislosti s uvedenými formami pomoci daňoví poplatníci o žádné peníze nakonec nepřijdou. Neznamená to ale, že jsou občané kompenzováni za vznik nákladů na financování těchto iniciativ na kapitálových trzích.
Náklady financování byly zpočátku ve velké míře hrazeny z 9,91 miliardy liber plynoucích z poplatků a úroků, jež banky státu zaplatily výměnou za různé formy podpory, uváděné v tabulce 10.140 Národní kontrolní úřad však varuje, že do budoucna jsou tyto platby ohroženy:
58
financování státních podílů v RBS a Lloyds
Něco za něco
Zdroj: Národní kontrolní úřad, upraveno142
Daňoví poplatníci také přišli o částku přibližně 18,5 miliardy liber, kterou věnovali na rekapitalizaci RBS a Lloyds. Samozřejmě, pokud se cena akcií těchto bank v budoucnu zvýší, daňoví poplatníci dostanou zpět alespoň své náklady, nebo na uvedených transakcích dokonce vydělají. Vzhledem k přetrvávajícím hospodářským obtížím a postupnému utlumování programů, jež pro-
střednictvím záchranných mechanismů slouží coby zdroj levného financování, to však v blízké budoucnosti není příliš pravděpodobné. Závěrem je nutné rovněž podotknout, že vláda firmám z londýnské City vyplatila více než 100 milionů liber za poradenství týkající se řešení finanční krize.143 Přestože je tato částka ve srovnání s předchozími čísly zanedbatelná, jedná se o zářný příklad nespravedlivých principů, na nichž je systém vládní pomoci bankovnictví založen.
v rámci britského hospodářství vyvolává pokřivení tržních vztahů a s největší pravděpodobností stojí i za nepřiměřenou výnosností bank. Ani daňoví poplatníci zdaleka nedostávají zpět částky, jež vynaložili v souvislosti s mimořádnou podporou poskytnutou bankovnictví během krize, značné náklady dalšího financování těchto iniciativ ani nepočítaje. I přes zavedení jednorázové daně z odměn bankéřů a trvalé bankovní daně ve snaze přinutit banky, aby odpovídajícím podílem přispívaly k své záchraně, tvoří příjmy z těchto opatření pouhou kapku v moři dluhů těchto institucí vůči veřejnosti, zejména pak v kontextu snížení daně z příjmů právnických osob.
Vztah daní a záchranných balíčků I přesto, že britská vláda zavedla novou bankovní daň, včetně jednorázové 50% daně z odměn bankéřů, jejímž prostřednictvím chce částečně kompenzovat své výdaje, daňoví poplatníci se náhrad hned tak nedočkají. Odhaduje se například, že daň z odměn bankéřů v případě jednotlivých bank vynesla: Barclays – 225 milionů liber144(částku je ovšem nutno posuzovat v kontextu dotace TBTF, jež pouze v případě uvedené banky dosáhla přibližné částky 10 miliard liber), RBS – 208 milionů liber,145 Lloyds – 100 milionů liber,146 HSBC – 355 milionů liber147 nebo Standard Chartered – 39 milionů liber.148 Očekává se také, že britská daň z bankovních závazků v případě největších britských finančních institucí vynese přibližnou částku ve výši 1,25 miliardy liber za rok.149 Zbývající odhadovanou částku ve výši 1,25 miliardy liber vynese tato daň v souvislosti s činností zahraničních bank na území Velké Británie. Na druhou stranu suma, již vláda takto získá od britských bank, bude s největší pravděpodobností zcela kompenzována snížením daně z příjmů právnických osob.150 Nová daňová opatření proto dostatečně nekompenzují vládu za pomoc, již poskytla bankovnictví v období krize.
Je zdanění bank dostatečné? Komplexní posouzení dostatečnosti zdanění britských bank je nad možnosti této zprávy. I přesto jsme viděli, že osvobození bankovnictví od DPH
59
Něco za něco
Kromě toho jsme až do této chvíle nezohledňovali ztráty, které Velká Británie utrpěla v důsledku bankovní krize, ani jsme se nezabývali otázkou, jestli bankovnictví podniklo nějaké kroky ke kompenzaci způsobené situace. V tomto ohledu stojí za povšimnutí analýza situace, již provedl guvernér Bank of England Mervyn King: Minimálně od dob Pigoua ve 20. letech 20. století platí pravidlo, že za škodu je odpovědný „znečišťovatel“… Globální ztráta produkce v důsledku finanční krize je obrovská, byť se lze domnívat, že k takové situaci dochází pouze jednou za život, popř. jednou za století. Je snadné si uvědomit, že krize způsobující snížení produkce v rozmezí 5 – 10 % po dobu několika let, s frekvencí výskytu každých 50 let, vyvolává ročně ztráty, jež jsou mnohonásobně vyšší než výnosy bankovní daně zavedené ve Velké Británii.151 Z výše uvedeného vyplývá, že stát by měl zvažovat i zavádění jiných daní, jako např. daně z finančních transakcí, pokud existuje předpoklad, že budou moci být využity k dorovnání nedostatečné míry zdanění bankovnictví ve srovnání s jinými odvětvími a budou lépe odrážet rizika, jež finanční sektor představuje pro občany i hospodářství. Objevují se i hlasy, že by bankám nemělo být dovoleno provádět (v současnosti možný) zápočet ztrát vůči budoucí daňové povinnosti, a to nejméně do doby, než daňoví poplatníci získají odpovídající náhradu za pomoc poskytnutou bankám v době krize.
KAPITOLA 7 PŘIJÍMÁ VLÁDA OPATŘENÍ K NÁPRAVĚ UVEDENÝCH PROBLÉMŮ? Hlavním reformním počinem vlády je založení Nezávislé bankovní komise (Independent Commission on Banking – ICB), rovněž známé pod názvem Vickersova komise. Vznikla v červnu 2010 a jejím úkolem je prozkoumat, jak by v rámci britského bankovnictví bylo možné zlepšit hospodářskou soutěž a zvýšit stabilitu.
60
Něco za něco
Před vydáním průběžné zprávy v dubnu 2011 uspořádala komise veřejné konzultace. Poté následovalo další kolo veřejných konzultací; komise v současnosti vyhodnocuje získané názory a v září 2011 vydá závěrečnou zprávu.
Hospodářská soutěž Co se praktických doporučení týče, komise se zaměřuje na tržní koncentraci, konkrétně na odprodej poboček banky Lloyd’s. Analýza hospodářské soutěže je zajímavá, protože jakkoli uvádí hodnotu indexu HHI jednotlivých segmentů bankovních produktů, nezmiňuje zároveň, že současná výše koncentrace nepředstavuje vážný problém. Takové opomenutí je zarážející, neboť kdokoli jen trochu obeznámený s indexem HHI si musí být rovněž vědom skutečnosti, že výsledné hodnoty neřadí bankovnictví mezi odvětví s „vysokou koncentrací“. Nicméně by to alespoň vysvětlovalo, proč komise jako hlavní způsob řešení situace navrhuje odprodej dalších poboček Lloyd’s. Komise rovněž zdůrazňuje problémy, s nimiž se spotřebitelé mohou setkávat v rámci změny běžného účtu, a navrhuje problém řešit „zavedením lhůty, v jejímž rámci by banky byly povinny změnu provést“, přičemž rovněž podporuje přenositelnost čísel účtů. Jakkoli podporujeme veškeré snahy o snižování koncentrace v rámci britského retailového bankovnictví, včetně zjednodušení procesu změny běžného účtu, z analýz provedených v předchozích částech této zprávy vyplývá, že se nejedná o stěžejní problémy narušující konkurenční prostředí uvnitř bankovnictví. V tomto smyslu je absence praktických doporučení, jež by řešila naléhavější problémy, ze strany komise zklamáním. Komise se mnohých z těchto témat dotýká. Například zmiňuje překážky bránící vstupu na trh, mezi něž patří třeba nutnost nabízet lidem osvědčenou bankovní značku. Průběžná zpráva se rovněž zabývá behaviorálními vlivy. Poznamenává se v ní například, že: …jen malé množství spotřebitelů se aktivně zajímá o relativní konkurenceschopnost svých účtů.152 Samotný nízký počet změn běžných účtů nemusí být problémem za předpokladu, že spotřebitelé jsou bez otálení ochotni přistupovat ke změně produktu v pří-
61
Něco za něco
padě, že existuje dostatečné množství výhodnějších nebo kvalitnějších nabídek. Zdá se však, že v posledním desetiletí byl rozptyl nabízených cen dostatečný. Plyne z toho, že v rámci tohoto segmentu mají klienti tendenci setrvávat u svých poskytovatelů, a to bez ohledu na existenci výhodnějších nabídek.153 Zpráva dále řeší i otázku informační asymetrie; uvádí například: …mnozí spotřebitelé nemají představu o základních poplatcích účtovaných v rámci jejich běžného účtu a mají problém pochopit způsob jejich výpočtu.154 Přestože se komise zabývá otázkou, zda „ je z důvodů cenové struktury vhodné přistoupit k regulaci“, nenabízí na ni prakticky žádnou odpověď. Místo toho poukazuje na skutečnost, že ceny převažující v britském bankovnictví se zásadně neodlišují od situace v jiných zemích. Tento přístup považujeme za „chození kolem horké kaše“, a to zejména v souvislosti s následujícím prohlášením komise: Neschopnost spotřebitelů chápat cenové struktury a jejich tendence platit za bankovní produkty přemrštěné ceny působí obavy i v jiných zemích.155 Dalším zklamáním je skutečnost, že komise se spíše než poplatky za kontokorent zabývá otázkou ušlých úroků, přestože z hlediska transparentnosti představuje první z uvedených otázek daleko závažnější problém; výše ušlých úroků je na většině běžných účtů navíc naprosto minimální (zejména v prostředí nízké úrokové hladiny, převažující po finanční krizi). Toto opomenutí by mohlo vysvětlovat, proč v rámci svých doporučení komise nezdůrazňuje nutnost řešit informační asymetrii. V krátkosti lze říci, že i přes pojmenování základních problémů nenabízí komise doporučení, jež by je skutečně pomáhala řešit. Místo toho jsou nám předkládána vágní prohlášení v tom smyslu, že uvedené problémy si zasluhují více pozornosti: Komise se na základě dostupných důkazů přesvědčila, že mnohé malé podniky z důvodu nutnosti nakládat s hotovostí vyžadují snadný přístup k službám na pobočce a že mnohé menší banky jen stěží tento přístup poskytují… doporučujeme tak dále ověřit možnosti, díky nimž by menší banky byly schopny poskytovat tyto služby podnikům, např. prostřednictvím zlepšení služeb pošty nebo cestou sdílené správy hotovostních operací s většími bankami.156
Jakkoli jsou uvedené skutečnosti pravdivé, komise pověřená reformou britského bankovnictví by ve svých analýzách měla zacházet o poznání dál. Navíc se zdá, že komise se snaží svalit část své odpovědnosti za některá složitější témata na Úřad pro dohled nad finančními službami (Financial Conduct Authority – FCA). Vzhledem k tomu, že „prověřením možností strukturálních a souvisejících reforem britského bankovního sektoru, jež by zajistily stabilitu a podpořily hospodářskou soutěž“, byla pověřena ICB, a ne FCA, považujeme tento přístup za neomluvitelný. Komise např. tvrdí, že: Jedno z témat vyžadujících pozornost ze strany FCA, jenž odpovídá za ochranu hospodářské soutěže, je cenová diskriminace.157 Komise tím odkazuje ke skutečnosti, že bankám plynou výnosy z běžných účtů, které jsou bezplatné, pokud jejich majitel udržuje kladný zůstatek (free-if-in-credit), prostřednictvím vysokých poplatků za přečerpání a poukazuje na neúspěšnou snahu Úřadu pro dohled nad obchodováním (Office of Free Trading – OFT) banky za tuto praxi žalovat. Nejenže v tomto případě komise jasně svaluje svoji odpovědnost na FCA, navíc se ale zdá, že podobné jednání bank toleruje: Všeobecné odmítání cenové diskriminace není vhodným řešením situace. Mnohé náklady v rámci bankovnictví jsou totiž společné a není možné je přiřazovat ke konkrétním službám. Určitá forma cenové diskriminace je vhodným způsobem úhrady fixních nákladů, a může mít dokonce pozitivní dopad na hospodářskou soutěž – v tomto smyslu by přílišná regulace mohla představovat určitá rizika.158 Dalším důležitým poznatkem je, že jakkoli byla komise požádána o zhodnocení konkurenční situace v celém britském bankovnictví, a nikoli pouze v jeho retailovém segmentu, nepřišla s žádnými doporučeními pro zlepšení konkurenčního prostředí v oblasti investičního bankovnictví. Např. v oblasti upisování akciových emisí průběžná zpráva uvádí mnohé z poznatků, z nichž jsme vycházeli i my:159 Je jasné, že v uvedeném segmentu převládá nedostatečná transparentnost a že ceny některých služeb a produktů jsou velmi vysoké. Úroveň odměn zaměstnanců angažovaných v některých těchto službách ne-
62
Něco za něco
budí dojem, že hospodářská soutěž je z hlediska zákazníka funkční. …podniky se obvykle příliš nezabývají náklady v souvislosti se službami upisování akciových emisí a některé nemají v této oblasti žádné zkušenosti, pročež není tak snadné vinit z této situace investiční banky. Konkurence mezi bankami se příliš nezaměřuje na cenu, výběr služeb se řídí spíše stávajícími vztahy, pověstí poskytovatele a nepeněžními faktory jako kvalita či kapacita služeb. Pak ale komise pokračuje v tom smyslu, že se uvedenými otázkami nebude dále zabývat: …v důsledku globální povahy některých těchto trhů a vzhledem k nedostatku relevantních reakcí ze strany zákazníků zastává komise názor, že v současné době jsou možnosti britských úřadů přijímat jakákoli opatření pouze omezené.160 Věnujme se nyní každému z výše uvedených argumentů samostatně. Zaprvé, i přesto, že v oblasti upisování akciových emisí nepochybně existuje globální trh, lze jen stěží uvěřit, že britská vláda žádným způsobem neovlivňuje proces upisování akcií firem obchodovaných například na Londýnské burze cenných papírů (London Stock Exchange – LSE). Vláda by jistě mohla rozhodnout, že kupříkladu všichni komerční upisovatelé poskytující služby firmám obchodovaným na LSE musí uvádět podrobný rozpis cen, a ne účtovat všechny své poplatky v rámci neprůhledných balíčků. Zadruhé se tato zpráva dotýká problematiky vztahů mezi poskytovateli služeb a jejich zákazníky, jež ve svém důsledku vedou firmy, aby své komerční upisovatele nevolily na základě ceny nabízených služeb. Vzhledem k tomu, že hlavním zájmem manažerů společností je spíše úspěšné upsání jejich akcií než výhodnost ceny nabízených služeb, není překvapením, že si firmy na banky ohledně jejich přemrštěných cen upisovacích služeb nestěžují. Ve svém důsledku však tato situace nejvíce postihuje akcionáře jednotlivých společností, mezi něž patří např. i mnoho britských penzijních fondů, a povinností komise je proto tuto problematiku řešit. A konečně je nezbytné zdůraznit, že cíl komise, kterým je zlepšení úrovně hospodářské soutěže na britském bankovním trhu, je podkopáván doporu-
čeními ohledně způsobu řešení dotace TBTF, tj. skutečností, že komise nevyvíjí snahu opravdu uvedený problém řešit (podrobněji se tomuto tématu věnujeme níže). A to i navzdory skutečnosti, že i komise sama uznává, že dotace TBTF konkurenci skutečně oslabuje.
Dotace TBFT Ve své průběžné zprávě komise vysvětluje, že stabilního bankovnictví lze podle ní dosáhnout dvěma různými způsoby. Prvním je zavést oddělení retailového a investičního bankovnictví ve smyslu Glass-Steagallova zákona, zatímco v rámci druhého způsobu by byla přijata legislativa, jež by bankám nařizovala udržovat velmi vysokou kapitálovou základnu, tj. vysoký objem kapitálu v podobě rezerv pro krytí nenadálých ztrát. Komise nakonec dochází k závěru, že nejlepším způsobem by bylo obě opatření zkombinovat. Komise například propaguje „oddělení“ retailového a investičního segmentu v rámci univerzálních bank, nikoli však jejich přímé rozdělení na dvě samostatné společnosti. V současné době neexistuje limit na objem kapitálu, jenž může být univerzálními poskytovateli převáděn z investičních aktivit na retailové (a naopak). Oddělení těchto dvou segmentů by stále podobné převody umožňovalo, ale pouze za předpokladu, že by objem kapitálu v retailové části nepoklesl pod stanovený limit. Slovy komise: „Cílem je nastavit systém tak, aby se zvýšila možnost vzájemné záchrany segmentů banky a současně se snížila možnost jejich vzájemného potopení.“ Komise zastává názor, že oddělení retailového a investičního segmentu usnadní eventuální řízený zánik společnosti; existence právně oddělených dceřiných společností totiž v případě úpadku univerzální banky usnadní rozdělení a odprodej jejích jednotlivých částí. Tím se podle komise na druhou stranu sníží pravděpodobnost, že ke zrušení společnosti bude nutná pomoc daňových poplatníků, čímž by se zároveň snížila hodnota dotace TBTF, již ve svých kalkulacích zohledňuje trh. Komise dále doporučuje, aby všechny systémově významné instituce a retailové banky (a jejich dce-
63
Něco za něco
řiné společnosti) byly povinny místo 7% kapitálové přiměřenosti v souladu s nedávno schválenými pravidly Basel III udržovat kapitálovou přiměřenost na úrovni 10 %. Tato hranice je však stále hluboko pod 19 %, jež po svých bankách vyžaduje Švýcarsko. Dokud navíc nebude v této otázce dosaženo mezinárodní shody, komise nechce k plnění 10% požadavku nutit investiční banky, přestože ony samy to považují za rozumný krok. A to navzdory skutečnosti, že guvernér Bank of England Mervyn King varoval, že hladina 7 % je z hlediska kapitálové přiměřenosti zcela nedostačující: „Pravidla Basel III mnozí považují za odpověď na neschopnost regulačních orgánů zabránit finanční krizi. Je to jistě krok správným směrem, nová pravidla jsou lepší než Basel I i nešťastné nařízení Basel II a jako taková bychom je měli vítat. Pokud však pro regulátory představují velký skok, z hlediska lidstva jsou jen malým krůčkem… nové úrovně kapitálové přiměřenosti nejsou schopny zabránit nové krizi. Nastavení objemu požadovaného kapitálu na základě ztrát utrpěných během nedávné krize v dostatečné míře nezohledňuje míru vládní pomoci ani implicitní podporu, z níž bankovnictví těží… Jak uvedl MMF, rozdíly v poměrech kapitálové přiměřenosti nedokázaly určit, které instituce budou krizí postiženy nejhůře. Podobné krizi by však zabránila jen daleko vyšší míra kapitálové přiměřenosti – taková, již by odvětví po většinu času považovalo za naprosto přehnanou… Basilejská pravidla počítají objem vyžadovaného kapitálu na základě hodnoty „rizikově vážených“ aktiv (risk-weighted assets). Hodnoty těchto rizik jsou určovány na základě zkušeností z minulosti. Přitom právě okolnosti, za nichž musí být k dispozici kapitál, aby absorboval potenciální ztráty, jsou přesně tím druhem veličiny, kdy minulé míry rizikovosti jednotlivých aktiv a jejich korelace selhávají.“161 Komise v tomto ohledu překvapivě dochází k podobnému závěru: „z nedávného vývoje vyplývá, že při určování objemu kapitálu, jejž mají banky držet v poměru ke svým aktivům, se vážení rizika neosvědčilo. Některá aktiva s nízkou rizikovou vahou nakonec utrpěla nečekaně vysoké ztráty.“ ICB se při stanovování optimálních požadavků kapitálové přiměřenosti, za niž považuje úroveň 7 – 20 % rizikově vážených aktiv, zaměřuje na maximalizaci HDP. A to navzdory skutečnosti, že komise samot-
ná přiznává, že „sociální blaho může být z důvodu své odlišnosti od HDP maximalizováno na jiné, vyšší kapitálové úrovni.“ Již dlouhou dobu zastáváme názor, že HDP je nevhodným ukazatelem národního bohatství, a tak, přestože oceňujeme snahu komise se tomuto tématu věnovat, jsme zároveň zklamaní, že se jí navrhované úrovně kapitálové přiměřenosti pohybují na spodní hranici jí užívaného rozpětí, vycházejícího z HDP. Navíc i ICB sama uvádí, že „požadavek 7% kapitálové přiměřenosti je pravděpodobně příliš nízký“, a to hned z několika důvodů: “Hodnota 7 % je stanovena na základě velmi konzervativních odhadů nákladů vyvolaných krizí (současná hodnota nákladů je 19 % HDP). Tento údaj by během krizí v budoucnu mohl být pětkrát (nebo i vícekrát) vyšší.“ Mnozí ekonomové se navíc domnívají, že zavedení různých pravidel kapitálové přiměřenosti pro instituce systémově významnější a méně významné by do budoucna mohlo přinášet více škody než užitku. Mervyn King v této souvislosti varuje: „předběžné definování skupiny finančních institucí, jejichž úpadek je nepřípustný, protože jsou „příliš důležité na to, aby padly“, je nebezpečné. Výslovné označení takových podniků by samo o sobě vedlo k zvýšení dotace TBTF. Stěžejní otázkou však v této souvislosti je, proč by se v soukromém sektoru vůbec měly vyskytovat firmy, u kterých je úpadek nepřípustný?“162 Podobně v rámci oddělení retailového segmentu od investičního existuje nebezpečí, že retailová část bude požívat zvýšené dotace TBTF, protože by byla součástí firmy, kterou by vláda z hlediska britského hospodářství prohlásila za nepostradatelnou. ICB klade velký důraz na to, aby Londýn i nadále zůstal konkurenceschopným finančním centrem a jeho pozice nebyla v tomto ohledu ohrožována. I z tohoto důvodu komise ve své zprávě nenavrhuje opatření hlubší, než je oddělení investičních a retailových aktivit. Nicméně v kontextu následujících slov je váhavý postoj komise zajímavý: Zlepšení finanční stability by z hlediska konkurence ve finančních i nefinančních odvětvích bylo prospěšné. Náklady a dopady finančních krizí (včetně daňových) činí z postižených zemí z hlediska mezinárodního obchodu neatraktivní místa. Odolnější banky jsou tak nezbytným předpokladem pro zachování pozice Londýna coby
64
Něco za něco
předního finančního centra a nikoli jejím ohrožením… Za jinak nezměněných okolností by snížená pravděpodobnost nutnosti státní pomoci některé z britských bank měla snížit potenciální daňovou zátěž na straně finančního sektoru, což by mělo Londýnu umožnit zachovat jeho čelní postavení. Zatímco daňové dopady patří k těm nejviditelnějším následkům krizí, mezi ty méně nápadné patří zvýšená regulace a nespokojenost občanů i politiků, jež mají na City obecně vliv. Zamýšlené reformy sledující snížení pravděpodobnosti či dopadů budoucích krizí by tedy měly zvýšit konkurenceschopnost londýnské City.“ Komise také dále připouští, že samotné oddělení retailového a investičního segmentu nemusí omezit dotaci TBTF ani potíže s velkými bankami. ICB např. zmiňuje „nekoordinovaný úpadek“ banky Lehman Brothers, jež vůbec nenabízela retailové služby, a poznamenává, že ani existence dvou oddělených subjektů v rámci univerzální banky nemusí nezbytně umožňovat přímočaré řešení potíží: „oddělení investičních a retailových aktivit může vyústit v tak významné omezení předpokládaných vládních záruk, že přínos vládní pomoci bude v případě investičního bankovnictví nižší, byť třeba nebude eliminován zcela.“ Komise se domnívá, že „ostatní opatření, která již vedle navrhovaného oddělení retailového a investičního bankovnictví byla nebo budou přijata, povedou k řešení některých problémů předestřených vývojem banky Lehman Brothers… mezi nejvýznamnější patří návrh na zřízení centrálního clearingu derivátů, změna rozložení dluhového rizika prostřednictvím konvertibilních dluhopisů (bail-in-able debt) či omezení výše mezibankovních expozic. Je však alarmující, že komise se v rámci řešení dotace TBTF spoléhá na tyto iniciativy, jež jsou v mnoha ohledech obecně považovány za problematické. Někteří finanční analytici například vyjadřují obavy, že dosažení limitu pro konverzi dluhopisů může pro banku představovat stigmatizaci podobnou té, jež je spojována s využíváním pomoci centrální banky coby věřitele poslední instance. Jinými slovy vedlo by využití kontingentního kapitálu ze strany banky ke zhoršení její likvidity, protože ostatní finanční domy by odmítaly půjčit peníze subjektu, který je na tom očividně tak zle? Probíhá rovněž intenzivní debata ohledně způsobu určení limitních úrovní pro využití kontingentního kapitálu včetně toho, jak by
na blížící se dosažení takového limitu reagovali investoři. Rozhodli by se akcionáři např. zbavit svých podílů v obavách o jejich zředění v důsledku konverze dluhopisů na akcie, navíc když banku konverze může dostat do tzv. „spirály smrti“, a to i přestože přesně tomu má toto opatření bránit?
rovněž možné, že regulátoři budou nutit podniky CCP k účasti na transakcích, jejichž ocenění nebudou s to plně posoudit.169 Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem nelze systém centrálních protistran rozhodně považovat za záruku zvýšení finanční stability.
Vyskytují se i obavy, že konvertibilní dluh může zvýšit pravděpodobnost nákazy – pokud konverzního limitu dosáhne jedna banka, držitelé konvertibilních dluhopisů vydaných jinými bankami si pospíší, aby se jich zavčas zbavili.163 Z tohoto důvodu generální ředitel banky RBS konvertibilní dluhopisy nazval „velmi nebezpečným nástrojem“164 Pak je tu ještě otázka, kdo by si konvertibilní dluhopisy vůbec koupil? Bondy, jež se mohou kdykoli proměnit v akcie, jsou očividně z pohledu mnoha investorů nepřijatelné. Podle některých názorů by bankám vůbec nemělo být umožněno, aby kupovaly konvertibilní dluhopisy jiných bank, zvlášť pokud sledujeme cíl snižování volatility bankovních aktiv. Předseda FSA Adair Turnern např. prohlásil, že „[konvertibilní dluhopisy] nebudou smět být vlastněny jinými bankami či institucemi založenými na práci s likviditou.”165 Přestože se zdá, že na trhu existuje apetit pro nákup takového dluhu (velká poptávka byla např. po konvertibilních dluhopisech vydaných tento rok bankou Credit Suisse166), nemusí to být nutně pozitivní jev. Je zajímavé, že některé z těchto problémů ICB připouští i v příloze ke své prozatímní zprávě.
Komise připouští, že velikost bank je ve vztahu k výši dotace TBTF jen velmi přibližným determinantem, což potvrzují i naše analýzy. ICB však odmítá, aby součástí reformy bylo zavedení velikostních omezení z obav, že neexistuje způsob stanovení příslušného limitu ani nejsou známy dopady tohoto opatření na chuť velkých bank soutěžit o nové zakázky. Jeho zavedení by rovněž mohlo být problematické kvůli retroaktivnímu účinku příslušné legislativy.
Systém centralizovaného (clearingového) vypořádávání produktů OTC (over-the-counter) prostřednictvím centrálních protistran (central counterparties – CCP) je rovněž vnímán rozporuplně. Centrální protistrana by se nacházela uprostřed každé transakce – vůči prodávajícímu je kupující stranou, zatímco ve vztahu ke kupujícímu vystupuje coby prodejce. Uvedený postup může vést nejen ke vzájemnému vyrušování efektu jednotlivých (protikladných) obchodních transakcí, a tím pádem i ke snižování celkové expozice a zvyšování objemu zajištění mezi oběma stranami, ale může mít dosti pravděpodobně rovněž za následek, že firmy vystupující v roli CCP se nakonec rozrostou do velikosti, kdy bude jejich úpadek nepřípustný (a jsme opět u problematiky TBTF).167 A jelikož budou CCP soukromé firmy a budou mezi sebou soutěžit o zakázky, mohou se v důsledku morálního hazardu uchylovat k drastickému snižování standardů.168 Je
65
Něco za něco
První z uvedených námitek nepovažujeme za přesvědčivou; i hrubý odhad odpovídajícího velikostního limitu by byl lepší než současná situace, kdy je míra rozšiřování obchodních aktivit bank omezována velmi mírně (důsledky čehož jsme všichni pocítili na vlastní kůži). Co se týče druhého argumentu uváděného komisí, i přestože je opodstatněná námitka ohledně možného nedostatku motivace bank soutěžit o nové zakázky v případě dosažení velikostního limitu, tyto instituce by se mohly snažit zlepšovat svoji výnosnost prostřednictvím produktů, služeb a sektorů, v nichž je jejich nabídka nejkvalitnější. Další možností je rozdělování podniků na menší části, které je již delší dobu využíváno coby způsob zvyšování hodnoty podniku pro akcionáře; vedení firem je tak rovněž motivováno zlepšovat služby nabízené zákazníkům. Proč by tato metoda neměla být vhodnou protivahou „touze fúzovat“, jež vedla k mnoha desetiletím neúnavné konsolidace bankovnictví? A zbývá třetí argument zmiňovaný komisí, který zároveň považujeme za nejpřesvědčivější. Není však zrovna tak problematické retroaktivní oddělení retailové a investiční části bank, jež komise sama navrhuje? Závěrečná slova komise k tomuto tématu však vzbuzují největší obavy: „Máme za to, že požadavku na zvýšení finanční stability, stojícího za zaváděním velikostních omezení či limitů tržního podílu bank u bank, lze dosáhnout i prostřednictvím jiných opatření navrhovaných v této průběžné zprávě.”
Jinak řečeno, komise se spoléhá, že ke stejnému výsledku jako omezení velikosti bank lze dospět i nepřímo, prostřednictvím oddělení retailového a investičního bankovnictví a kontroverzními reformami, jako je zavádění konvertibilních dluhopisů nebo institut centrální protistrany. Rádi bychom na komisi apelovali, aby místo těchto nepřímých opatření znovu zvážila možnost omezení velikosti bank. Komise si je vědoma, že pouhé oddělení retailového a investičního bankovnictví očekávané výsledky nepřinese. Toto oddělení proto považuje za součást celého balíku opatření, jehož součástí je i využívání kontingentního/konvertibilního kapitálu, vypořádávání transakcí prostřednictvím centrální protistrany a mechanismy nakládání s problematickými bankami, jež mají společnými silami zajistit, že občané finančním institucím již nikdy nebudou muset poskytovat žádnou pomoc. Míru spolehlivosti těchto opatření nepovažujeme za tak vysokou jako komise; mnohá z nich jsou kontroverzní sama o sobě, a mohou dokonce ve finančním způsobit zcela nové problémy. Jednou věcí je, pokud daňoví poplatníci dotují retailové bankovnictví prostřednictvím dotace TBTF či pojištění vkladů. Něco jiného ovšem je, pokud občané mají podporovat investiční bankovnictví, o němž na rozdíl od retailového nemůžeme prohlásit, že by plnilo službu veřejnosti. Vzhledem k tomu, že oddělení retailového a investičního bankovnictví bude stále do jisté míry umožňovat převádění prostředků mezi těmito dvěma segmenty, daňoví poplatníci ve svém důsledku budou i nadále do určité míry jistit investiční aktivity bank. Můžeme shrnout, že komise se ani nepřibližuje skutečnému řešení problému dotací TBTF. Pokud to se zlepšováním stability britského bankovnictví a omezováním nespravedlivých výhod, jež bankéřům přináší zajištění jejich výnosných aktivit ze strany státu, myslí vážně, měla by v co nejkratší době přehodnotit opatření navrhovaná v prozatímní zprávě a napravit jejich nedostatky.
66
Něco za něco
Bude se v rámci svých opatření komise zabývat i pojištěním vkladů? Komise si je vědoma, že pojištění vkladů přináší jisté problémy. Zabývá se i jejich možným řešením – povýšením vkladatelů nad jiné nezajištěné věřitele (senior unsecured creditors). V rámci současného systému, kdy je postavení vkladatelů a nezajištěných věřitelů rovnocenné, nemohou být během likvidace banky nezajištění věřitelé nuceni přijímat ztráty, aniž by ke stejnému kroku museli být nuceni vkladatelé. Tato situace není spravedlivá, protože nezajištění věřitelé jsou schopni nezávisle posuzovat úvěrovou spolehlivost bank, zatímco většina retailových vkladatelů nikoli. Ti by tak měli požívat vyšší ochrany. Současný systém je nejen nespravedlivý, ale také představuje další břemeno pro daňové poplatníky, protože neochota vlády zatížit běžné vkladatele ztrátami znamená, že se nezajištění věřitelé „vezou“ s nimi. Komise dochází k následujícímu závěru: Upřednostnění vkladatelů by povýšilo jejich nároky nad nároky jiných nezajištěných věřitelů, což by lépe odpovídalo možnostem jednotlivých skupin nutit banky k disciplinovanosti. Rovněž by se tak vytvořil nárazník, který by umožňoval absorpci ztrát před jejich dopadem na vkladatele. Zlepšily by se tak i možnosti řešení situace problematických bank zejména v případech, kdy je politicky žádoucí zamezit ztrátám na straně vkladatelů.170 S tím nezbývá než souhlasit. Volání komise po upřednostňování vkladatelů před ostatními věřiteli podporují i naše analýzy problémů tížících bankovnictví, jako je informační asymetrie a problematika vztahů mezi zprostředkovateli a klienty. Komise v této souvislosti dodává: Možná by bylo vhodné uvážit možnost preferenčního postavení i ve vztahu k širší skupině vkladů, než jen k těm, jež jsou pojištěny prostřednictvím FSCS.171 Vzhledem k tomu, že se jedná o klíčovou reformu, je váhavý postoj komise k ní zklamáním. Run na banku Northern Rock dokládá, že pojištění vkladů pouze do určité výše nepostačuje jako preventivní opatření před opakováním tohoto scénáře. Pokud si to vláda neuvědomí a FSCS tuto skutečnost nezohlední, budou banky i nadále získávat dotace prostřednictvím faktického subvencování pojištění vkladů ze strany vlády.
Komise se nezabývá výší poplatků účtovaných v rámci FSCS a ani v tomto ohledu nevydává žádná doporučení. To je škoda, protože současná struktura poplatků, jež nezohledňuje rizikovost jednotlivých institucí, vede v důsledku morálního hazardu a k prohlubování rozdílů mezi veřejnými a soukromými zájmy. Je však na místě poznamenat, že riziko morálního hazardu ze systému pojištění vkladů nelze zcela vyloučit. Regulační orgány opakovaně prokázaly, a nedávná krize je v tomto ohledu pouze jedním z příkladů, že nedokážou přesně posoudit rizikovost jednotlivých institucí. Riziko je vždy podhodnocováno, což vede k tomu, že systém pojištění vkladů bude vždy alespoň částečně dotován vládou či jinými finančními institucemi. Jedinou cestou, jak tuto dotaci zcela vymýtit, je zrušit pojištění vkladů. Tento krok by však s největší pravděpodobností vyžadoval přechod k jinému finančnímu systému, např. nahrazení frakčního rezervního bankovnictví systémem založeným na plných rezervách.
Bude se komise zabývat právem bank vytvářet peníze? Průběžná zpráva komise nedoceňuje význam procesu tvorby peněz. Dostatečný prostor nevěnuje ani jedinečnému zdroji zisků, jímž tak banky disponují, ani dopadu frakčního rezervního bankovnictví na finanční stabilitu. Vzhledem k pravomoci komise vydávat doporučení, vedoucí k zvýšení finanční stability, se jedná o významné opomenutí. Jak nef uvádí ve společném prohlášení, vydaném v reakci na průběžnou zprávu komise: Dosažení hospodářské a finanční stability je nepravděpodobné, pokud jsme kontrolu nad peněžní zásobou přenechali lidem, kteří si nejsou vědomi dopadů svých rozhodnutí, sledují specifické cíle a nedisponují mechanismy, jež by jim umožňovaly získávat zpětnou vazbu z hospodářství a reagovat na ni.172 Znepokojující je rovněž skutečnost, že komise nepopisuje proces tvorby peněz správně. Ve své průběžné zprávě např. uvádí:
67
Něco za něco
…banky nepřijímají vklady proto, aby ochraňovaly úspory veřejnosti. Takto uložené prostředky půjčují podnikům, které je využívají k financování výrobních činností, a rovněž spotřebitelům…173 Zaprvé, banky nemusí čekat na vklady, aby mohly poskytovat půjčky. Mohou totiž vytvářet nové vklady prostřednictvím úvěrů. Zadruhé, komise zcela ignoruje skutečnost, že banky nejsou motivovány produktivitou financovaných projektů, ale pouze maximalizací výnosu půjček. Tato maximalizace zisku však až dosud k vyšší produktivitě nevedla, jak ostatně uznává i předseda FSA Adair Turner: V rámci debat o poskytování a potenciálním omezení úvěrů v důsledku nových regulačních opatření se předpokládá, že hlavní funkcí úvěrování je propojovat střadatele s podniky, jež chtějí investovat do produktivních aktiv… Je ale nutné si zároveň uvědomit, že v dnešní době tuto hospodářskou funkci plní pouze menšina úvěrů poskytovaných ve Velké Británii i dalších rozvinutých zemích. Zatímco v roce 1964 představa, že banky přijímají vklady domácností s cílem poskytnout je podnikům v podobě půjček, byla do velké míry platná, během posledních 40 let zcela převážily úvěry poskytované domácnostem, zejména pak hypotéky.174 Komise dále uvádí: Podobně jako v případě „úzkého“ pojetí bankovnictví (narrow banking) by plný přechod z frakčního systému k bankovnictví založenému na plných rezervách vedl k drastickému omezení úvěrové kapacity britského finančního odvětví. V důsledku toho by došlo ke snížení objemu úvěrů, jež jsou k dispozici domácnostem, včetně omezení synergií vyplývajících ze zprostředkovatelské činnosti.175 Komise však toto tvrzení nepodpírá žádnými důkazy a my se s její analýzou neztotožňujeme. Upuštění od systému frakčního bankovnictví by kontrolu nad peněžní zásobou přeneslo do rukou Bank of England, jež by tak byla schopna zajišťovat, aby tok peněz do ekonomiky odpovídal hospodářské situaci. Ponechávat tento proces napospas agregovanému vlivu jednotlivých úvěrových rozhodnutí bank prozatím nevedlo k úspěchu; chybná rozhodnutí bank v posledním desetiletí vyústila v úvěrovou krizi, jež významným způsobem omezila objem dostupných úvěrů v ekonomice.
Komise dále zastává názor, že potřeba zcela zabezpečených vkladových účtů není aktuální, protože jsou již k dispozici alternativy, jako např. bezpečnostní schránky bank. Tím jí však uniká podstata věci, jak ji mnohokrát formuloval Mervyn King. Běžné účty jsou hlavním přístupovým nástrojem do platebních systémů v zemi a pokusy o kombinaci zcela bezpečného systému vkladů s úvěrováním jsou alchymií. Bezpečnostní schránky neumožňují přístup do platebních systémů, a nemohou být tudíž považovány za přijatelnou alternativu k zaručeným vkladům. Kromě toho komise uvádí, že místo abychom se snažili eliminovat pojištění vkladů, včetně morálního hazardu a hospodářské nerovnováhy s ním spojených, měli bychom se zasadit o jeho zachování; pak by také nebylo potřeba přistupovat k bankovnictví založenému na plných rezervách. Jak ale uvádí společná zpráva, již organizace nef předložila komisi: Jde spíše o to, že bankovnictví založené na plných rezervách odstraňuje potřebu pojištění vkladů, nikoli naopak. Výhodou tohoto bankovního systému je, že pojištění vkladů a veškerá státní podpora bankovního sektoru v Británii budou moci být ukončeny. Není nám jasné, proč by komise měla obhajovat situaci, kdy bankovnictví těží z podpory daňových poplatníků tak, jako žádné jiné odvětví.176 V krátkosti lze říci, že komise se obecně vyhýbá kritice frakčního rezervního bankovnictví a dosud neprojevila snahu řešit právo bank na tvorbu peněz. V kontextu nejhorší finanční krize od dob Velké deprese je zklamáním, že se komise do diskuse o uvedených problémech nepustila s větším nasazením.
68
Něco za něco
Bude komise řešit problematiku zdanění bankovnictví? Komise nedostala mandát řešit otázky zdanění, z její strany tedy na uvedené téma neočekáváme jakékoli komentáře. (Průběžná zpráva se těmito otázkami skutečně nezabývá). Od okamžiku zavedení bankovní daně však vláda upustila od jakýchkoli dalších debat na téma zdanění bankovnictví. Britská vláda výslovně odmítá myšlenku zavádění daně z finančních transakcí. A přestože podpořila daň z finančních aktivit, tj. zdanění zisků a odměn bank, kterou doporučil Mezinárodní měnový fond, nehodlá ji zavádět jednostranně. Prozatím se však nezdá, že by se vláda tuto daň pokoušela propagovat na mezinárodní úrovni, a to navzdory prohlášením ministra financí George Osborna, který slíbil „navázat spolupráci se zahraničními partnery ohledně přijetí dohody“ ohledně zavedení daně z finančních transakcí. Vše tedy nasvědčuje tomu, že britský bankovní sektor bude i nadále zdaněn nedostatečně.
KAPITOLA 8 ZÁVĚR
69
Něco za něco
Bankovnictví vnímáme jako poměrně přímočarý obor činnosti. Banky nám zjednodušují život péčí o úspory a zprostředkováváním potřebných plateb. Z našich úspor nám plynou úroky; banky rovněž poskytují úvěry pečlivě ověřovaným podnikům a jednotlivcům. Jejich investiční odnože poskytují rady velkým společnostem v otázce, jak získat kapitál. Všechny tyto funkce jsou z hlediska zdravého vývoje hospodářství nezbytné. Coby klienti bychom své peněženky měli využívat jako hlasovací nástroj, kterým případně dáme najevo, že nejsme spokojeni s úrovní poskytovaných služeb. Obdobně jakémukoli jinému odvětví, jako je třeba výroba automobilů nebo prodej oděvů, by trh měl motivovat banky, aby v souvislosti s cílem získat nás za své zákazníky musely mezi sebou soutěžit. Dobře fungující trh by měl vyvažovat rovnováhu mezi spravedlivou finanční návratností pro banky a výhodností nabízených produktů pro zákazníky. Jakkoli je výše uvedené do jisté míry pravda, realitu to odráží pouze částečně. Při bližším pohledu zjistíme, že se bankovnictví těší množství neobvyklých výhod, jež je odlišují od ostatních odvětví. Není snadné přímo srovnávat výnosnost bankovnictví a jiných odvětví, protože bankovnictví se svou povahou od sektorů, jakými je těžba, výroba nebo maloobchod, zásadně odlišuje. Nadprůměrně vysoké ohodnocení bankovních služeb však naznačuje, že jejich výnosnost je neoprávněně vysoká; tato skutečnost je obzvláště patrná, srovnáváme-li bonusy vyplácené v bankovnictví s jinými sektory. Na základě průzkumu služeb poskytovaných americkým bankovním sektorem bylo zjištěno, že až polovina z výnosů vznikla v důsledku nepřiměřeně vysokých zisků a nikoli výjimečně vysoké přidané hodnoty. Je zřejmé, že bankovnictví je velmi lukrativní obor a že tato lukrativnost narůstala v důsledku postupné liberalizace odvětví, a to zejména během posledních čtyř desetiletí ukončených až příchodem finanční krize v letech 2007 a 2008. Zároveň došlo k nárůstu výnosů volatility, což vedlo k zvýšení celkové rizikovosti bankovního sektoru. Bankovnictví oproti jiným oborům v dobách finančních krizí představuje pro stát nesrovnatelně vyšší riziko i náklady a britské hospodářství je těmto vlivům vysta-
70
Něco za něco
veno více než jiné velké ekonomiky. Nejrizikovější banky také ve srovnání s ostatními daleko více využívají politického lobbingu. Je možné určit několik faktorů, které, ve srovnání s jinými obory, způsobují, že se bankovnictví těší neoprávněným výhodám, které mu zajišťují vysoké zisky v dobách konjunktury a ochranu před vlastními chybami v situacích, když si hospodářství nevede tak dobře. V rámci analýzy klíčových aspektů bankovnictví jsme zjistili: • Jakkoli je hospodářská soutěž důležitá, nedokáže sama o sobě chránit zájmy klientů ani předcházet vzniku nepřiměřených zisků. • Stane-li se banka v důsledku nárůstu své velikosti pro stát natolik důležitou, že vláda nemůže dopustit její úpadek, má možnost nepřímo čerpat dotaci, jež za rok 2010 dosáhla celkové částky 45,8 miliardy liber. • Systém pojištění vkladů, poskytovaný státem, je rovněž ve svém důsledku dotován daňovými poplatníky; systém navíc získal státní pomoc ve výši 19 miliard liber. • Další výhody v řádu desítek milionů liber pramení z privilegované role bank při vytváření peněžní zásoby. • V důsledku osvobození bankovních služeb od DPH je bankovnictví jako sektor v rámci hospodářství nadměrně velké a nedostatečně zdaněné. • Banky jsou nedostatečně zdaněny i ve vztahu ke státní podpoře, již získaly, a to včetně pěti miliard liber ročně nutných k průběžnému financování těchto státních podpůrných mechanismů. Když bychom k této částce připočetli i širší ekonomické náklady omezení produkce i nárůstu nezaměstnanosti v důsledku finanční krize, dluh bankovnictví vůči společnosti by se ještě podstatně zvýšil. Bankovnictví je ze své povahy jedinečné odvětví. To se projevuje i ve způsobech, kterými zajišťujeme, aby bankovnictví sloužilo veřejnému zájmu, tj. jak zajišťujeme, aby bankovní sektor jednal férově.
Spravedlivější postavení daňových poplatníků? Bankovnictví podle některých názorů přináší britské vládě významné prostředky formou daní. Tento argument se užívá vždy, když se objeví návrhy na regulatorní reformu, a to s poukazem na to, že bychom tak zabili slepici snášející zlatá vejce. Taková argumentace však míří z velké části špatným směrem. Je pochopitelné, že se od odvětví s vysokými zisky i mzdami očekává, že bude odvádět vysoké částky formou podnikové daně i daně z příjmu fyzických osob. Ty ale musí platit všechna odvětví. Zjištění, k nimž dochází tato zpráva, naopak podporují tezi, že toto specifické odvětví vyžaduje rovněž specifický daňový režim. Mimoto různé dotace a náklady, jdoucí v dobrých i zlých dobách na vrub daňových poplatníků, zpochybňují, zda jsou daně placené bankami vůbec s to je vyvážit. Ve vztahu k zdanění bank jsou uváděna různá čísla. Za příklad proto zvolme důvěryhodnou studii zadanou londýnskou City177 (u níž proto určitě nehrozí snaha snižovat přínos bankovního sektoru). Tato studie byla provedena společností PwC, jednou z největších světových účetních firem. PwC v ní dospěla k závěru, že v roce končícím dubnem 2010 odvětví finančních služeb zaplatilo na daních celkem 22,9 miliardy liber, z čehož 67,1 %, tj. 15,4 miliardy liber, pochází od bank, zatímco zbytek zaplatily pojišťovny a jiné firmy poskytující finanční služby. Částka zahrnuje podnikovou daň, odvody za zaměstnance, DPH a jiné daně, jež jsou společnosti povinny odvádět. Částka je to významná. Přesto však její výše není ve srovnání s náklady daňových poplatníků představenými v této zprávě dostatečná, zejména pak ve srovnání s výší dotace TBTF a náklady na státní pomoc, jež banky získaly. Bankovní daň, což je další povinný odvod uvalený na banky, je vítanou vládní podporou v úsilí o zvyšování míry zdanění bankovního sektoru. Ale ani její očekávaný výnos ve výši 2,5 miliardy liber pravděpodobně nebude stačit, protože její část ve výši 1,2 miliardy liber, zaplacená bankami sídlícími v Británii, bude kompenzována plánovaným snížením podnikové daně. Jak uvádíme v předchozí kapitole, Vickersova komise, hlavní opora reformních snah, dosud tyto
71
Něco za něco
problémy uspokojivě nevyřešila, pravděpodobně i z důvodu omezeného mandátu, jenž jí neumožňuje zkoumat nové možnosti zdanění. Daňoví poplatníci nedosáhnou spravedlivějšího postavení, dokud nebude důkladně zvážena možnost dalšího zdanění bankovního sektoru.
Spravedlivější postavení klientů? Určit, zdali některá společnost či odvětví dosahují nepřiměřených zisků, a to navíc v konečném důsledku na úkor daňových poplatníků, není vůbec snadné. Můžeme alespoň využít rámcové představy ideální hospodářské soutěže a posoudit, nakolik je postavení klientů spravedlivé. Jsme toho názoru, že koncentrace odvětví do rukou malého počtu dominantních firem představuje nepochybně významný problém. Některá otázky jsou však podle našeho názoru ještě důležitější; konkrétně se jedná o: • překážky bránící vstupu nových firem na trh, • informační asymetrie mezi bankami a jejich klienty, • nepravděpodobnost racionálního chování spotřebitelů při výběru finančních produktů, • problém vztahu mezi zprostředkovateli a klienty. Mnohé z těchto faktorů se týkají i jiných odvětví. Navíc elegantní a hezky uspořádané neoklasické teorie v neuspořádaném a neelegantním prostředí skutečného světa často neplatí beze zbytku. Stěžejní je však určit pro každý trh míru, v níž dokáže hospodářská soutěž udržet tržní disciplinovanost dodavatelů a zajistit přiměřenou odměnu za kvalitní službu zákazníkům. Závěry vyplývající z této zprávy vyvolávají pochybnosti o tom, zda je samotná hospodářská soutěž pro tyto účely dostačujícím nástrojem, a to v důsledku elementární povahy bankovnictví. V tomto světle se snaha Vickersovy komise dosáhnout prostřednictvím odprodeje dalších poboček Lloyds rozšíření počtu velkých bank jeví jako neúčinný prostředek, který postavení klientů nezlepší.
Nový začátek? Bankovnictví je nezbytnou součástí hospodářství. Není srovnatelné s žádným jiným odvětvím, protože zastává roli operačního systému celé ekonomiky – jeho pád ovlivňuje vše ostatní. V důsledku toho je stabilita a chování bank věcí veřejného zájmu, jehož význam je nesrovnatelný s jinými podniky.
72
Něco za něco
Jak tato zpráva ukazuje, privátní zájmy a konkurence samy o sobě nezajišťují, že klienti mají k dispozici kvalitní služby za přiměřenou cenu, ani nepodporují hospodářskou prosperitu a společenský pokrok. Navzdory těmto skutečnostem byla bankám ponechána přílišná svoboda a bylo jim dovoleno dosahovat zisků na úkor daňových poplatníků a klientů. Je načase s tímto státem soukromého blahobytu bankéřů skoncovat. Specifické odvětví vyžaduje specifickou formu regulace a daňový režim šitý na míru.
PŘÍLOHA A Haldanova metoda výpočtu výše dotace TBTF má svá omezení. Hlavní aproximace je založena na předpokladu, že veškeré závazky banky ovlivňované kreditním ratingem jsou financovány za úrokové sazby uváděné v indexech dluhopisů agentury Merrill Lynch. Ve skutečnosti je tato situace nepravděpodobná. Indexy jsou například založeny na dluhopisech se splatností 7 až 10 let, zatímco ve skutečnosti je splatnost mnoha závazků kratší.178 V případě úvěrů s kratší dobou splatnosti se hodnota dotace TBTF snižuje. Na druhou stranu Haldanova metoda nepočítá s vlivem levného, občany dotovaného pojištění vkladů, jež mají banky k dispozici. V tomto ohledu bude tedy hodnota dotace TBTF určené bankám podceněna.
73
Něco za něco
Na závěr bychom měli zmínit, že se Haldanova metoda opírá o údaje ratingových agentur, jejichž úsudek je často zpochybňován. Agentura S&P např. těsně před zhroucením banky Lehman Brothers udělila této instituci hodnocení „A“. Až do roku 2007 Moody’s také tvrdila, že rating finanční síly odpovídá ratingu nezajištěného dluhu. Skutečnost, že Moody’s nebyla až do vypuknutí finanční krize schopna odhalit inherentní nestabilitu v obchodních modelech bank, na agenturu nevrhá příliš lichotivé světlo.
PŘÍLOHA B Nyní si v krátkosti připomeneme rozsah podpory, kterou během nedávné krize britské banky získaly od státu.
Northern Rock Vláda zasáhla v září 2007, kdy byla banka Northern Rock nucena obrátit se na Bank of England s žádostí o krizovou půjčku. Jakmile se zpráva dostala na veřejnost, začali se vkladatelé bát o osud svých úspor. Panika se rychle proměnila v první run na banku v Británii za posledních 140 let. Za jediný den vkladatelé vybrali částku ve výši kolem jedné miliardy liber.179 Tehdejší ministr financí Alistair Darling na situaci reagoval zajištěním vkladů v celé jejich výši. Do února následujícího roku částka, kterou Northern Rock dlužila centrální bance, narostla na 25 miliard liber. Britský systém pojištění vkladů – tzv. Systém kompenzací finančních služeb (Financial Services Compensation Scheme – FSCS) –, který je teoreticky plně financován odvětvím finančních služeb, nedisponoval na pokrytí těchto záruk dostatečným kapitálem a vláda mu byla nucena poskytnout půjčku. Systém záruk byl dále rozšiřován během finanční krize; vláda do FSCS zapůjčila prostředky v celkové výši 19,07 miliardy liber, za což si naúčtovala poplatky ve výši 520 milionů liber.180 Národní kontrolní úřad se domnívá, že vláda nakonec tyto peníze získá zpět, ačkoli to může trvat „mnoho let“. V únoru 2008 byla banka Northern Rock znárodněna. V důsledku toho se součástí veřejného dluhu stala částka ve výši 25 miliard liber, již banka dlužila Bank of England, portfolio hypoték ve výši 55 miliard liber a vklady a záruky za závazky, jež vláda poskytla bance, ve výši 30 miliard liber. Akcie Northern Rock byly považovány za bezcenné, vláda tak nemusela kompenzovat akcionáře. V lednu 2010 došlo k rozdělení banky na dvě části: Northern Rock Plc, která pokračovala v retailové činnosti a spravovala portfolio „dobrých“ hypoték, a Northern Rock (Asset Management) Plc, jež se ujala těch „špatných“. Na financování tohoto roz-
74
Něco za něco
dělení vláda do Northern Rock Plc „nalila“ kapitál ve výši 1,4 miliardy liber, zatímco Northern Rock (Asset Management) nabídla, že v případě potřeby může požádat o částku ve výši 1,6 miliardy liber.181 V únoru 2010 dosáhla banka takové stability, že se vláda rozhodla stáhnout 100% ručení za její vklady, nicméně hodnota záruk se i nadále pohybuje na úrovni 16 miliard liber.182 Ke konci roku 2010 dluh vůči vládě stále dosahoval částky 21,7 miliardy liber, protože za rok 2010 banka uhradila pouze částku ve výši 1,1 miliardy. Pokud bude splácení pokračovat touto rychlostí, potrvá následujících téměř dvacet let. Northern Rock plánuje odprodej části svého portfolia hypoték ve snaze zrychlit splácení; v lednu 2010 však tehdejší ředitel Northern Rock Asset Management Gary Hoffman varoval, že splacení celého dluhu ministerstvu financí může trvat až 20 let.183 Za půjčky poskytnuté bankám Northern Rock Plc and Northern Rock (Asset Management) Plc a za záruky za tyto instituce vláda do prosince 2010 získala poplatky v celkové výši 610 milionů liber.184 V červnu 2011 ministerstvo financí oznámilo, že plánuje prodat Northern Rock Plc soukromému zájemci za přibližně jednu miliardu liber.185 Předpokládá se, že transakce bude dokončena do konce roku. Vzhledem k tomu, že vláda do banky „nalila“ částku ve výši 1,4 miliardy liber, skončí prodej z pohledu daňových poplatníků ztrátou. Portfolio hypoték v hodnotě 44 miliard liber ve společnosti Northern Rock (Asset Management) Plc, již vláda stále vlastní, vyneslo za rok 2010 zisk (před zdaněním) ve výši 277,4 milionu liber.186 Osmdesát sedm procent dlužníků navíc své hypotéky řádně splácí; je proto důvod domnívat se, že tato aktiva by se v příštích letech mohla pro vládu stát zdrojem příjmů. Jak však dokazuje následující pasáž převzatá z výroční zprávy NRAM za rok 2010, situace zdaleka není tak růžová: Současná nízká úroveň úrokových sazeb Bank of England znamená, že splácení dluhů je pro mnohé i nadále dostupné… Úroveň nedobytných půjček ve velké míře nadále závisí na výkonnosti hospodářství, a zejmé-
na pak na míře nezaměstnanosti a výši disponibilního příjmu domácností. Očekáváme, že v souvislosti s vyhlídkami hospodářství se v příštím roce budeme muset vypořádat se zpožďováním splátek a nesplácenými úvěry… Vzhledem ke zvyšujícímu se zdanění i nárůstu míry nezaměstnanosti ve spojení s možností stoupání úrokových sazeb a inflace lze očekávat, že problémy se splácením nastanou v roce 2011 u více klientů.187 Z výše uvedeného vyplývá, že v důsledku pokračujících turbulencí na globálních finančních trzích a prudkého omezování rozpočtových výdajů v Británii není vůbec jasné, zda bude portfolio hypoték i nadále ziskové. Vedoucí UK Asset Resolution (UKAR), což je vládní agentura vlastnící Northern Rock (Asset Management) Plc i banku Bradford & Bingley Plc, znovu vyjádřila své obavy z možného vzniku „tsunami“ zabavování nemovitostí v důsledku přísnější měnové politiky.188 V krátkosti lze shrnout, že dluh vůči britské veřejnosti bude banka Northern Rok pomalu splácet po dobu následujících 20 let. I přestože zisky Northern Rock (Asset Management) mohou tento splátkový rozvrh částečně zkrátit, jejich výše je závislá na stavu hospodářství, a nelze se na ně proto spoléhat.
Bradford & Bingley Dne 19. září 2008 byla na portfolio hypoték a půjček banky Bradford & Bingley (B&B) uvalena státní správa; zároveň byla uzavřena dohoda o odprodeji 200 poboček s vklady v hodnotě 20 miliard liber bance Santander. Tato transakce státu vynesla částku ve výši 400 milionů liber.189 Vláda opět nebyla nucena vyplatit stávající akcionáře, bance B&B však musela poskytnout stabilizační půjčku ve výši 18.4 miliardy liber.190 K 31. prosinci 2010 banka B&B ještě neprovedla ani jedinou splátku. Z důvodu dalších následně poskytnutých půjček se navíc částka, již banka v současnosti dluží britské vládě, pohybuje okolo 27 miliard liber.191 Vedení UK Asset Resolution (UKAR), vládní agentury vlastnící Northern Rock (Asset Management) Plc i banku Bradford & Bingley Plc, odhaduje, že banka bude na splacení svých dluhů potřebovat přibližně deset let.192
75
Něco za něco
K prosinci 2010 banka Bradford & Bingley vládě uhradila částku ve výši 610 milionů liber ve formě poplatků za poskytnuté půjčky a záruky.193 Podobně jako v případě Northern Rock vládě z portfolia hypoték a půjček banky B&B v současnosti plyne zisk. Např. v roce 2010 dosahoval zisk před zdaněním částky 200,1 milionu liber.194 I přesto, že 91 % dlužníků banky ke konci roku 2010 splácelo včas, může se počet nesplácených úvěrů zvýšit v případě zhoršení hospodářské situace nebo v důsledku nárůstu úrokových sazeb. Z tohoto důvodu lze jen obtížně odhadnout zisk nebo ztrátu, jež toto portfolio vládě v konečném součtu přinese.
Krizová pomoc v oblasti likvidity (Emergency Liquidity Assistance - ELA) V souladu se svou funkcí věřitele poslední instance byla Bank of England v říjnu 2008 nucena bankám HBOS (jež je nyní součástí Lloyds) a RBS poskytnout půjčky v celkové hodnotě 62 miliard liber, za něž přijala záruky v podobě cenných papírů jištěných hypotékami.195 HBOS získala půjčky ve výši 25,2 miliardy liber, zatímco výše půjčky pro RBS dosáhla částky 36,6 miliardy. Všechny takto získané prostředky však byly vyčerpány během čtyř měsíců.196 Bankám byla navíc za využití těchto půjček naúčtována pokuta ve výši 18 milionů liber.197
Zvláštní mechanismus na podporu likvidity (Special Liquidity Scheme - SLS) Ve snaze rozpohybovat peněžní trhy, tj. podpořit krátkodobé mezibankovní půjčky, spustila centrální banka v dubnu 2009 zvláštní mechanismus na podporu likvidity (SLS). Ten britským bankám umožňoval, aby si za poplatek u Bank of England půjčovaly krátkodobé vládní dluhopisy výměnou za záruky ve formě cenných papírů jištěných hypotékami. Bankám tak bylo nabídnuto, aby na dobu až tří let vyměnily svá „toxická“ nelikvidní aktiva za jejich likvidní protějšky. Vzhledem k nejistotě ohledně vývoje hodnoty cenných papírů
jištěných hypotékami, centrální banka z důvodu ochrany daňových poplatníků „osekala“ ocenění poskytnutého zajištění. Banky tak musely nabídnout jištění v daleko vyšší hodnotě, než byla hodnota získaných vládních dluhopisů. Původně byla možnost výměny plánována na dobu šesti měsíců, následně ale byla z důvodu vysoké poptávky na straně bank a pokračující nízké úrovně mezibankovních půjček (neoficiálně ještě s cílem usnadnit fúzi bank Lloyds a HBOS) prodloužena o další tři měsíce. Do června 2011 se bankám podařilo splatit 148 miliard liber z celkové hodnoty úvěrů ve výši 185 miliard liber, a jsou tak se splátkami dokonce před dohodnutým splátkovým kalendářem.198 Na splacení zbývajících 37 miliard mají banky čas až do začátku roku 2012. Do prosince 2010 banky uhradily poplatky ve výši 240 milionů liber. Národní kontrolní úřad v současnosti odhaduje, že v konečném součtu daňoví poplatníci v rámci tohoto mechanismu o žádné prostředky nepřijdou.199
Fond rekapitalizace bank (Bank Recapitalisation Fund), využitý k znárodnění RBS a Loyds Vláda v říjnu 2008 oznámila, že v zájmu rekapitalizace bank RBS a Lloyds nakoupí nově vydané akcie těchto churavějících institucí v hodnotě 37 miliard liber. Tato prvotní pomoc se ukázala jako neúčinná, a v roce 2009 tak vláda souhlasila s vyplacením svých prioritních akcií tak, aby tyto banky již nemusely platit úrok ministerstvu financí. Místo toho vláda nakoupila nově vydané kmenové akcie, v důsledku čehož došlo k zvýšení státního podílu v RBS. Vláda dále od RBS nakoupila tzv. akcie třídy B, s nimiž není spojeno hlasovací právo, a banka tak získala ještě další prostředky. Mezitím se Lloyds rozhodla, že místo účasti v systému ochrany aktiv (o němž bude ještě řeč) raději vydá další akcie. Vláda se této emise účastnila s cílem zabránit zředění svého 43% podílu v bance. Když se ve snaze zajistit další prostředky ke stejnému kroku banka znovu odhodlala v únoru 2010, vláda se do nákupu již nezapojila, v důsledku čehož její podíl v bance klesl na 41 %. Do prosince 2010 stát v souvislosti s rekapitalizací bank získal poplatky ve výši 890 milionů liber (od RBS) a 610 milionů liber (od Lloyds). 200
76
Něco za něco
Systém úvěrových garancí (Credit Guarantee Scheme) V říjnu 2008 vláda vytvořila systém úvěrových garancí, jehož úkolem bylo pomoci s rekapitalizací bank, a podpořit tak poskytování úvěrů. V rámci tohoto systému banky měly možnost získat za poplatek vládní záruky za jimi vydávané dluhopisy, a to až na dobu tří let. Kvůli tlaku bank ale v prosinci 2008 ministerstvo financí uvedený poplatek snížilo a dobu ručení prodloužilo na pět let. V rámci systému byly poskytnuty záruky za dluhopisy v hodnotě 125 miliard liber. 201 Jen banka Lloyds využila záruky za dluhopisy v hodnotě 49 miliard liber, za což zaplatila poplatky ve výši 498 milionů liber. 202 V červnu 2011 pak vláda oznámila, že s pokračujícím zotavováním bankovnictví bude bankám umožněno, aby před ukončením systému v roce 2014 odkoupily zpět všechny takto vydané dluhopisy. Smyslem opatření je motivovat banky, aby postupně upouštěly od levného dotovaného systému financování; bude jim také účtován výstupní poplatek. V prosinci 2010 dosahovala potenciální angažovanost státu v rámci tohoto systému hodnoty 115 miliard liber; na poplatcích banky zaplatily celkem 2,53 miliardy liber. 203 Vzhledem k tomu, že se žádná z bank nedostala do prodlení se svými závazky, vláda nebyla nucena vynaložit v rámci systému ručení žádné prostředky. Ale podobně jako v případě dotace TBTF i tato záruka dramatickým způsobem snižuje náklady bank na financování, zatímco náklady státu podstatně zvyšuje. Teoreticky by vláda poplatky, jež získá od bank za účast v systému, mohla považovat za způsob kompenzace. Na základě šetření provedeného Národním kontrolním úřadem však bylo zjištěno, že výše poplatků účtovaných vládou nebyla dostatečná, následkem čehož banky získaly dotaci ve výši jedné miliardy liber. I přesto úřad zastává názor, že v konečném důsledku daňoví poplatníci na uvedeném systému neprodělají. 204 Svůj názor však podmiňuje upozorněním, že „případné budoucí otřesy stále mohou občanům způsobovat značné ztráty.“
Systém garancí cenných papírů jištěných aktivy (Asset-Backed Securities Guarantee Scheme) Ve snaze zmírnit problémy bank s financováním (v době před krizí totiž mnoho bank záviselo při získávání prostředků na vydávání cenných papírů jištěných hypotékami), oznámila vláda v lednu 2009 vznik systému garancí cenných papírů jištěných aktivy, jehož úkolem bylo za poplatek poskytnout jištění kvalitním cenným papírům podloženým hypotékami, a to až po dobu pěti let. Vláda přislíbila garantovat zmíněné produkty až do celkové výše 50 miliard liber, žádná z bank však této nabídky nevyužila. 205 V důsledku toho občané neutrpěli žádné ztráty.
Systém ochrany aktiv (Asset Protection Scheme) V lednu 2009 vláda oznámila vznik systému ochrany aktiv, jehož cílem je mírnit ztráty, jež „zachráněným“ bankám mohly vznikat z určitých skupin aktiv, včetně cenných papírů jištěných hypotékami (z nichž mnohé byly částečně odepsány). Banky Lloyds a RBS souhlasily, že za poplatek ponesou první část ztrát ve výši 25 miliard liber (Lloyds) a 60 miliard liber (RBS), zatímco po dosažení této hranice jim vláda uhradí 90 % všech vzniklých ztrát. Tato dohoda je platná až do roku 2014. RBS do systému provádí platby ve výši 700 milionů liber ročně; banka Lloyds však dospěla k názoru, že se jí účast na něm nevyplatí, a dala přednost pokutě ve výši 2,5 miliardy liber a vyvázání z něj. 206 Ztráty RBS dosud nepoklesly pod stanovenou úroveň a vláda tak zatím nemusela vynaložit žádné prostředky. Analytici navíc předpokládají, že celkové ztráty RBS nepřesáhnou 45 miliard liber, stát tak s největší pravděpodobností nebude nucen vůbec zasahovat. 207 Závazky vlády vyplývající z poskytnutých záruk v současné době dosahují výše 131 miliard liber. 208 Národní kontrolní úřad nicméně zastává názor, že občané v konečném součtu o žádné prostředky nepřijdou. 209 Tento svůj názor však podmiňuje upozorněním, že „případné budoucí otřesy stále mohou občanům způsobovat značné ztráty.“
77
Něco za něco
Program nákupu aktiv (Asset Purchase Facility – APF) V lednu 2009 vláda spustila program nákupu aktiv, jenž má Bank of England umožňovat nákup komerčních papírů a cenných papírů jištěných aktivy až do celkové výše 50 miliard liber. Nejednalo se přitom o program kvantitativního uvolňování (quantitative easing – QE), protože jeho financování bylo zajištěno prostřednictvím emise krátkodobých vládních dluhopisů; náplň činnosti APF však byla později rozšířena i o kvantitativní uvolňování, v důsledku čehož APF stačil pouze zakoupit směnky v celkové hodnotě „pouhých“ 985 milionů liber. 210 K 30. červnu 2011 účetní knihy APF stále evidovaly neuhrazená aktiva ve výši 285 milionů liber (bez započtení nákupů v rámci kvantitativního uvolňování). 211 .
POZNÁMKY
78
1
Další informace z historie peněz a bankovnictví naleznete v kapitole 2 publikace: Ryan-Collins, J., Greenhan, T., Jackson, A. & Werner, R. (2011). Where does money come from? London: nef.
2
Cameron, R. (1967). Banking in the early stages of industrialisation: a study in comparative economic history. New York: Oxford University Press.
3
Grossman, R. S. (2010). Unsettled Account: The Evolution of Banking in the Industrialised World since 1800. Princeton University Press. Princeton and Oxford.
4
Sykes, J. (1926). The Amalgamation Movement in English Banking, 1825 – 1924. London: P. S. King and Son, Ltd.
5
Ibid.
6
Grossman, R. S. (1999). Rearranging Deck Chairs on the Titanic: English Banking Concentration and Efficiency, 1870 – 1914. European Review of Economic History, 3(3): 323–349.
7
Capie, F. & Rodrik-Bali, G. (1982). Concentration in British Banking, 1870–1920. British History, 24(3): 280–292.
8
Grossman, R. S. (2010). Unsettled Account: The Evolution of Banking in the Industrialised World Since 1800. Princeton University Press. Princeton and Oxford.
9
Lambert, R. (19. července 2008). Crashes and bangs. Financial Times. Dostupné na http://www.ft.com/ cms/s/0/7173bb6a-552a-11dd-ae9c-000077b07658.html#axzz1QfGICjIk
10
Grossman, R. S. (2010). Unsettled Account: The Evolution of Banking in the Industrialised World since 1800. Princeton and Oxford: Princeton University Press.
11
Augar, P. (2000). The Death of Gentlemanly Capitalism. London: Penguin Books.
12
Ibid.
13
Ibid.
14
Ibid.
15
Ibid.
16
Grossman, R. S. (2010). Unsettled Account: The Evolution of Banking in the Industrialised World since 1800. Princeton and Oxford: Princeton University Press.
17
G-10. (2001). Report on consolidation in the financial sector. Basel: Bank for International Settlements (BIS).
18
PWC. (2011). Banking in 2050. Dostupné na http://www.pwc.com/gx/en/banking-capital-markets/ assets/PwC_Banking_in_2050.pdf
19
Mezinárodní měnový fond. (2010). A Fair and Substantial Contribution by the Financial Sector: Final report for the G-20. Dostupné na http://www.imf.org/external/np/g20/pdf/062710b.pdf
20
Alessandri, P. & Haldane, A. (2009). Banking on the State. London: Bank of England.
21
IMF. (2010). A Fair and Substantial Contribution by the Financial Sector. Dostupné na http://www.imf.org/external/np/ g20/pdf/062710b.pdf
22
ICB. (2010). Interim Report Consultation on Reform Options. Dostupné na http://bankingcommission.independent.gov.uk/
23
Financial Times (2011). UK 500 2011: Companies ranked by Sector [webové stránky]. Dostupné na http://media.ft.com/ cms/35a3d070-98d4-11e0-bd66-00144feab49a.pdf
24
Alessandri, P. & Haldane, A. (2009). Banking on the State. London: Bank of England.
25
Treanor, J. (18. února 2011). Barclays bank forced to admit it paid just £113m in corporation tax in 2009. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/business/2011/feb/18/barclaysbank-113m-corporation-tax?CMP=twt_gu
26
Philippon, T. & Reshef, A. (2008). Wages and Human Capital in the U.S. Financial Industry: 1909– 2006. http://pages.stern. nyu.edu/~tphilipp/papers/pr_rev15.pdf
27
Alessandri, P. & Haldane, A. (2009). Banking on the State. London: Bank of England.
28
Ibid.
29
Office for National Statistics, Monthly Wages and Salaries Survey
Něco za něco
79
30
Allen, P. (28. července 2010). UK Must Resist US-Style Bank Lobbying: BoE’s King [webové stránky]. Dostupné na http://www.cnbc. com/id/38357700/UK_Must_Resist_US_Style_Bank_Lobbying_BoE_s_King
31
Spencer, M. (8. února 2011). City bankrolled Tory election campaign. The Guardian. http://www.guardian.co.uk/politics/2011/feb/08/city-conervative-party-election-campaignfunding?INTCMP=SRCH
32
Finance Watch (30. června 2011) “Our best estimate : The financial lobby employs about 700 people for a total budget between € 300 m and 400 m here in Brussels”. Dostupné na https://twitter. com/#!/forfinancewatch
33
Igan, D. & Mishra, P. (2011). Making Friends. Finance & Development, červen 2011, ročník 48, č. 2.
34
Igan, D., Mishra, P. & Tressel, T. (2009). A Fistful of Dollars: Lobbying and the Financial Crisis. Přednáška na 10. ročníku Jacques Polak Annual Research Conference, již ve dnech 5. – 6. listopadu pořádal Mezinárodní měnový fond ve Washingtonu D.C.. Dostupné na http://www-bcc.imf.org/external/ np/res/seminars/2009/arc/pdf/igan.pdf
35
Datamonitor. (2010). What consumers want: current accounts and savings in the uk [webové stránky]. Dostupné na http://www.datamonitor.com/store/Product/what_consumers_want_current_ accounts_and_savings_in_the_uk?productid=DMFS2534
36
Mintel Financial Intelligence. (2010). Current, packaged, and premium accounts. Dostupné na http://oxygen.mintel. com/sinatra/oxygen/display/id=480790
37
House of Commons Treasury Committee. (2011). Competition and Choice in Retail Banking. Ninth Report of Session 2010-11. Dostupné na http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201011/ cmselect/cmtreasy/612/612i.pdf
38
Wilson, H. (18. ledna 2011). Big banks running an oligopoly, says Virgin Money chief. The Telegraph. Dostupné na http://www.telegraph.co.uk/finance/newsbysector/banksandfinance/8266582/Big-banks-running-an-oligopoly-says-Virgin-Money-chief.html
39
Office of Fair Trading. (listopad 2010). Review of barriers to entry, expansion and exit in retail banking. Dostupné na http://www.oft.gov.uk/shared_oft/personal-current-accounts/oft1282
40
dtto
41
Cruickshank, D. (březen 2000). Competition in UK Banking: A Report to the Chancellor of the Exchequer. London: Stationery Office Books.
42
ICB. (2010). Interim Report – Consultation on Reform Options. Paragraph 2.88. Dostupné na http:// bankingcommission. independent.gov.uk/
43
FSA. (n.d.) FSA Handbook. Dostupné na http://fsahandbook.info/FSA/html/handbook/
44
Office of Fair Trading. (2010). Review of barriers to entry, expansion and exit in retail banking. Dostupné na http://www. oft.gov.uk/shared_oft/personal-current-accounts/oft1282
45
Ibid.
46
Evropská komise. (nedatováno). Consumer Satisfaction [webové stránky]. Dostupné na http://ec.europa.eu/ consumers/ strategy/cons_satisfaction_en.htm
47
Mintel Financial Intelligence. (2010). Current, packaged, and premium accounts. Dostupné na http://oxygen.mintel. com/sinatra/oxygen/display/id=480790
48
FSA. (2010). Financial Risk Outlook. Dostupné na http://www.fsa.gov.uk/pages/library/corporate/ outlook/fro_2010.shtml
49
Consumer Affairs. (2010). Consumer Market Monitoring Survey. Dostupné na http://ec.europa.eu/ consumers/strategy/ cons_satisfaction_en.htm
50
House of Commons Treasury Committee. (2011). Competition and Choice in Retail Banking. Ninth Report of Session 2010-11. Dostupné na http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201011/ cmselect/cmtreasy/612/612i.pdf
51
Which? (2010). The 2010 Which? Current Account Survey. Dostupné na http://www.which.co.uk/ news/2011/07/revealed-the-best-and-worst-current-account-providers-259631/
52
Wachman, R. (10. června 2010). Investment banks face scrutiny over soaring cost of share issues. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/business/2010/jun/10/investment-banksunderwriting-fees-probe?INTCMP=SRCH
53
Goodley, S. (4. května 2011). Glencore float to make boss a £6bn fortune. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/business/2011/may/04/glencore-float-to-make-boss-a-6bnfortune?INTCMP=SRCH
54
OFT. (2011). Equity underwriting and associated services: an OFT market study. Dostupné na http://www.oft.gov.uk/ shared_oft/market-studies/OFT1303.pdf
55
Ibid.
56
Ibid.
Něco za něco
80
57
Ibid.
58
Ibid.
59
Institutional Investor Council. (prosinec 2010). Rights Issue Fees Inquiry. Investment Management Association and Association of British Insurers.
60
OFT. (2011). Equity underwriting and associated services: an OFT market study. Dostupné na http://www.oft.gov.uk/ shared_oft/market-studies/OFT1303.pdf
61
Ibid.
62
Institutional Investor Council. (prosinec 2010). Rights Issue Fees Inquiry. Investment Management Association and Association of British Insurers.
63
Ibid.
64
Ibid.
65
Ibid.
66
OFT. (2011). Equity underwriting and associated services: an OFT market study. Dostupné na http://www.oft.gov.uk/ shared_oft/market-studies/OFT1303.pdf
67
Institutional Investor Council. (prosinec 2010). Rights Issue Fees Inquiry. Investment Management Association and Association of British Insurers.
68
OFT. (2011). Equity underwriting and associated services: an OFT market study. Dostupné na http://www.oft.gov.uk/ shared_oft/market-studies/OFT1303.pdf
69
Johnson, M. & Murphy, M. (27. ledna 2011) OFT draws critics over rights fees. The Financial Times. Dostupné na http://www. ft.com/cms/s/0/5340f578-29f2-11e0-997c-00144feab49a.html
70
FSB. (2010). Implementing OTC Derivatives Market Reforms. Dostupné na http://www.financialstabilityboard.org/ publications/r_101025.pdf
71
Ausubel, L. (1991). The Failure of Competition in the Credit Card Market. The American Economic Review, 18(1), 50-91. Dostupné na http://socsci2.ucsd.edu/~aronatas/project/academic/ ausubel%20on%20cc%20monopoly.pdf
72
DellaVigna, S. & Malmendier, U. (2005). Paying Not to Go to the Gym. Dostupné na http://www. econ.berkeley.edu/~sdellavi/wp/gymemp05-04-20.pdf
73
Agarwal, S., Driscoll, J.C., Gabaix, X. & Laibson, D. (2007). Learning in the Credit Card Market. Dostupné na http://www. aeaweb.org/annual_mtg_papers/2008/2008_650.pdf
74
Baye, M. R., Gatti, J. R. J., Kattuman, P. & Morgan, J. (2004). Estimating Firm-Level Demand at a Price Comparison Site: Accounting for Shoppers and the Number of Competitors. Dostupné na http://emlab.berkeley.edu/users/webfac/farrell/e221_s05/Shoppers.pdf
75
Ahmetoglu, G., Fried, S., Dawes, J. & Furnham, A. (2010). Pricing Practices: Their Effects on Consumer Behaviour and Welfare. Mountainview Learning, prepared for the OFT.
76
Joffe-Walt, C. (12. května 2009). Why We Spend Coins Faster than Bills [webpage]. Dostupné na http://www.npr.org/ templates/story/story.php?storyId=104063298
77
Office of Fair Trading. (2010). What does behavioural economics mean for competition policy? Dostupné na http://www. oft.gov.uk/shared_oft/economic_research/oft1224.pdf
78
Ibid.
79
Dellavigna, S. & Malmendier, U. (2004). Contract Design and Self-Control: Theory and Evidence. The Quarterly Journal of Economics, CXIX(2), 353-402. Dostupné na http://elsa.berkeley. edu/~sdellavi/wp/ContractDesignQJE04.pdf
80
Ausubel, L. (1991). The Failure of Competition in the Credit Card Market. The American Economic Review, 18(1), 50-91. Dostupné na http://socsci2.ucsd.edu/~aronatas/project/academic/ ausubel%20on%20cc%20monopoly.pdf
81
Wuebker, G. & Baumgarten, J. (n.d.). Strategies against Price Wars in the Financial Service Industry. Bonn and London: Simon-Kucher and Partners.
82
Carhart, M. (1997). On persistance in mutual fund perfomance. Journal of Finance, 52(1), 57-82. Dostupné na http://www. seligson.fi/resource/carhart.pdf
83
Kruger, A. A. (2007). Persistence in Mutual Fund Performance: Analysis of Holdings Returns. Dostupné na http://faculty.chicagobooth.edu/john.cochrane/teaching/35150_advanced_investments/Kruger_Mutual_Fund_Persistence_6_8_07.pdf
Něco za něco
84
Jensen, M. (1967).The performance of mutual funds in the period 1945-1964. Journal of Finance, ročník 23, č. 2 (1967) 389-416. http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.139.6166&r ep=rep1&type=pdf
85
Stevenson, D. (2011). Financial Times Guide to Exchange Traded Funds and Index Funds: How to Use Tracker Funds in Your Investment Portfolio (1. vydání). FT Guides. Financial Times/ Prentice Hall
86
Haldane, A. (2010). The $100 billion question [proslov]. Dostupné na http://www.bankofengland.co.uk/publications/ speeches/2010/speech433.pdf
87
Merrill Lynch. (nedatováno). Dostupné na http://www.mlindex.ml.com/GISPublic/bin/MLIndex.asp
88
Rogers, S. (18. října 2010). Government spending by department, 2009-10: get the data. The Guardian. http://www. guardian.co.uk/news/datablog/2010/oct/18/government-spendingdepartment-2009-10#data
89
Haldane, A. (2010). The $100 billion question [proslov]. Dostupné na http://www.bankofengland.co.uk/publications/ speeches/2010/speech433.pdf
90
výpočty nef a Haldane, A. (2010). The $100 billion question [proslov]. Dostupné na http:// www.bankofengland.co.uk/ publications/speeches/2010/speech433.pdf
91
výpočty nef
92
výpočty nef
93
výpočty nef
94
Moody’s. (leden 2009). Rating Methodology: Global Automotive Supplier Industry. Moody’s Investors Service. Chráněno heslem, dostupné na http://www.moodys.com/researchdocumentcontentpage.aspx?docid=PBC_113885
95
Moody’s. (2009). Global Heavy Manufacturing Rating Methodology. Moody’s Global Corporate Finance. Dostupné na http://v2.moodys.com/cust/content/content.ashx?source=StaticContent/Free+Pages/Products+and+Services/ Downloadable+Files/Global+Heavy+Manufacturing+Rating+ Methodology.pdf
96
Moody’s. (20. června 2010). Global Aerospace and Defense. Moody’s Investors Service. Dostupné na http://v2.moodys. com/cust/content/content.ashx?source=StaticContent/Free%20Pages/Products%20and%20Services/Downloadable%20Files/Global%20Aerospace%20n%20Defense.pdf
97
Moody’s. (28. prosince 2010). Rating Methodology: Global Telecommunications Industry. Moody’s Investors Service. Chráněno heslem, dostupné na http://www.moodys.com/ researchdocumentcontentpage.aspx?docid=PBC_129659
98
Moody’s (říjen 2007). Moody’s Global Rating Methodology for Asset Management Firms. Chráněno heslem, dostupné na http://www.moodys.com/researchdocumentcontentpage. aspx?docid=PBC_104923
99
Moody’s (duben 2007). Rating Methodology: Assigning Unsecured Credit Ratings to Hedge Funds. Moody’s Investors Service. Chráněno heslem, dostupné na http://www.moodys.com/ researchdocumentcontentpage.aspx?docid=PBC_102552
100 Moody’s. (květen 2010). Moody’s Global Rating Methodology for Property and Casualty Insurers. Chráněno heslem, dostupné na http://www.moodys.com/researchdocumentcontentpage. aspx?docid=PBC_121761 101 Moody’s. (červenec 2008). Moody’s Global Rating Methodology for Reinsurers. Chráněno heslem, dostupné na http://www. moodys.com/researchdocumentcontentpage.aspx?docid=PBC_108883 102 Haldane, A. (2009). Banking on the state. Dostupné na http://www.bis.org/review/r091111e.pdf 103 Brignall, M. (22. září 2007). FSA admits new compensation scheme needed. The Guardian. Dostupné na http://www. guardian.co.uk/money/2007/sep/22/moneysupplement.currentaccounts2 104 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http:// www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 105 Anon. (12. října 2008). UK freezes £4bn of Icelandic assets. The Telegraph. Dostupné na http://www.telegraph.co.uk/ finance/businesslatestnews/3185190/UK-freezes-4bn-of-Icelandicassets.html 106 Sigurdartóttir, J. (13. dubna 2011). The Icesave referendum has been oversimplified. The Guardian. Dostupné na http://www. guardian.co.uk/commentisfree/2011/apr/13/icesave-referendum-ukpayments?INTCMP=SRCH 107 nef (the new economics foundation) a Compass. (2011). Good Banking. London: nef. Dostupné na http://www.neweconomics.org/sites/neweconomics.org/files/Good_Banking.pdf 108 Tucker, P. (13. prosince 2007). Proslov přednesený v rámci Monetary Policy and the Markets Conference, jež se konala v Londýně. Dostupné na http://www.bankofengland.co.uk/publications/speeches/2007/speech331. pdf 109 Statistiky agregátu M4 široké peněžní zásoby, vydané Bank of England. V rámci výpočtu poměru nebyl u agregátu M4 brán zřetel na bankovky a mince.
81
Něco za něco
110 Huber, J. & Robertson, J. (2000). Creating New Money: A monetary reform for the information age. London: nef. 111 Úřad pro dohled nad finančními službami (Financial Services Authority) v současné době připravuje legislativu ukládající bankám, aby držely rezervy ve výši odpovídající výsledkům „zátěžových testů“, při nichž bude ověřován potenciál 100% odtoku závazků během dvou týdnů – viz Financial Services Authority, říjen 2009, PS09/16: Strengthening liquidity standards including feedback on CP08/22, CP09/13, CP09/14. Dostupné na http://www.fsa.gov. uk/pages/Library/Policy/Policy/2009/09_16.shtml 112 V mnoha zemích tomu tak není. Například banky v USA jsou stále u některých typů vkladů povinny udržovat 10% likvidní rezervy a v Číně vláda její výši aktivně ovlivňuje s cílem omezovat tvorbu úvěrů a snižovat inflaci – v době přípravy této publikace zde byla povinná rezerva ve výši 20,5 % (za rok 2011 byla již čtyřikrát zvýšena, viz Financial Times, ‘China raises bank reserve requirements’, 17. dubna 2011). Bez ohledu na význam ovlivňování výše bankovních rezerv však nejdůležitějším nástrojem měnové politiky v Číně zůstává systém přímých kvót na tvorbu úvěrů, známý jako bankovní pokyny (window guidance). 113 Statistiky agregátu M4 široké peněžní zásoby, vydané Bank of England. V rámci výpočtu poměru nebyl u agregátu M4 brán zřetel na bankovky a mince. 114 Werner, R. (2005). New Paradigm in Macroeconomics, Basingstoke: Palgrave Macmillan, s. 168 115 El Diwany, T. (2003). The problem with interest, 2nd ed., London: Kreatoc, s. 8-10 116 Werner, R. (2005). New Paradigm in Macroeconomics, Basingstoke: Palgrave Macmillan, s. 168. 117 Užitečné informace o způsobech úročení v minulosti nabízí například Pettifor, A. (2006). The Coming First World Debt Crisis. Basingstoke: Palgrave Macmillan, kapitola 5, s. 120-144 118 Více informací o systému frakčního rezervního bankovnictví se dozvíte v publikaci Ryan-Collinse, J., Greenhana, T., Jacksona, A. & Wernera, R. (2011). Where does money come from? London: nef. 119 Huber, J. & Robertson, J. (2000). Creating New Money: A monetary reform for the information age. London: nef. 120 King, M. (25. října 2005). Banking: From Bagehot to Basel, and Back Again [proslov]. The Second Bagehot Lecture Buttonwood Gathering, New York City. Dostupné na http://www. bankofengland.co.uk/publications/speeches/2010/ speech455.pdf 121 Wolf, M. (9. listopadu 2010) The Fed is right to turn on the tap. Financial Times. Dostupné na http://www.ft.com/cms/s/0/ 93c4e11e-ec39-11df-9e11-00144feab49a.html#ixzz14yZBSY8z 122 Dyson, B., Greenham, T., Ryan-Collins, J. & Werner, A. (2011). Towards a twenty-first century banking and monetary system: Submission to the Independent Commission on Banking. Centre for Banking, Finance and Sustainable Development University of Southampton, School of Management; nef (the new economics foundation); Positive Money. Dostupné na http://www.neweconomics.org/sites/ neweconomics.org/files/Submission-ICB-Positive-Money-nef-Soton-Uni.pdf 123 Ryan-Collins, J., Greenhan, T., Jackson, A. & Werner, R. (2011). Where does money come from? London: nef. 124 Robertson, J. & Huber, J. (2000) Creating New Money: A monetary reform for the information age. London: nef. 125 Crawford, I., Keen, M., and Smith, S. (2010). ‘Value Added Tax and Excises’, in J. Mirrlees, S. Adam, T. Besley, R. Blundell, S. Bond, R. Chote, M. Gammie, P. Johnson, G. Myles, and J. Poterba (eds), Dimensions of Tax Design: The Mirrlees Review, Oxford: Oxford University Press for Institute for Fiscal Studies. Dostupné na http://www.ifs.org.uk/mirrleesreview/dimensions/ch4.pdf 126 Huizinga, H. (2002). A European VAT on financial services? Economic Policy, 17(35), 497–534. 127 Mirrlees, J., Adam, S., Besley, T., Blundell, R., Bond, S., Chote, R., Gammie, M., Johnson, P.,Myles, G., & Poterba J. (eds), (2010) Dimensions of Tax Design: The Mirrlees Review, Oxford: Oxford University Press for Institute for Fiscal Studies. Dostupné na http://www.ifs.org.uk/mirrleesreview/design/ch8. pdf 128 Huizinga, H. (2011). Is the financial sector under taxed? [powerpointová prezentace]. Brussels Tax Forum, 28. –29. března. Dostupné na http://ec.europa.eu/taxation_customs/resources/documents/taxation/ gen_info/conferences/taxforum2011/ huizinga_ppt.pdf 129 Mirrlees, J., Adam, S., Besley, T., Blundell, R., Bond, S., Chote, R., Gammie, M., Johnson, P.,Myles, G., & Poterba J. (eds), (2010) 130 Dimensions of Tax Design: The Mirrlees Review, Oxford: Oxford University Press for Institute for Fiscal Studies. Dostupné na http://www.ifs.org.uk/mirrleesreview/design/ch8.pdf 131 Gendron, P-P. (2007).Value Added Tax Treatment of Financial Services: An Assessment and Policy Proposal for Developing Countries. International Tax Program Papers 0701, International Tax Program, Institute for International Business, Joseph L. Rotman School of Management, University of Toronto.. 132 Ibid. 133 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http:// www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx
82
Něco za něco
134 Ibid. 135 Využívá údaje z Yahoo! Finance. Dostupné na http://uk.finance.yahoo.com 136 vlastní výpočty nef a Alrdick, P. & Wilson, H. (16. června 2011). Osborne plans £1bn privatisation of Northern Rock. The Telegraph. Dostupné na http://www.telegraph.co.uk/finance/ economics/8578263/Osborne-plans-1bn-privatisation-of-Northern-Rock. html and NRAM. (2011). Northern Rock (Asset Management) Plc Annual Results 2010. Dostupné na http://www.n-ram.co.uk/en/ company-information/corporate-communications/newsroom/newsroom-2011/2011-03-31.aspx and Bradford & Bingley. (nedatováno). Bradford & Bingley Plc. Annual Report and Accounts 2010. Dostupné na http://corporate.bbg.co.uk/~/media/Files/B/ Bradford-And-Bingley-Corporate/pdf/results-andpublications/year-2010/financial-results/2010-annual-report.pdf 137 Milne, R. & Jenkins, P. (29. června 2011). Bank stock falls spark Eurozone value hunt. The Financial Times. Dostupné na http://www.ft.com/cms/s/0/272003d8-a267-11e0-9760-00144feabdc0. html#axzz1RpNk6nRo 138 Treanor, J. (24. června 2011). Eurozone ‘mess’ is a risk to UK banks, Bank of England governor admits. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/business/2011/jun/24/eurozone-mess-riskto-uk-banking-mervyn-king 139 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http:// www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 140 Ibid. 141 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http:// www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 142 Ibid. 143 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http:// www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 144 Grice, A. (4. prosince 2009). £850bn: official cost of the bank bailout. The Telegraph. Dostupné na http://www.independent.co.uk/news/uk/politics/163850bn-official-cost-of-the-bankbailout-1833830.html 145 Aldrick, P. (28. září 2010). Barclay’s raids pensions to offset bonuses tax. The Telegraph. Dostupné na http://www.telegraph.co.uk/finance/newsbysector/banksandfinance/7533046/Barclays-raidspensions-to-offset-bonuses-tax.html 146 Treanor, J. (25. února 2010). RBS posts a loss of £3.6bn but defends £1.3bn bonus pay out. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/business/2010/feb/25/rbs-3bn-loss-defendsbonuses 147 Heath, A. & Hellier, D. (15. prosince 2009). Lloyds poised to pay £100m in bonus tax. CITY A.M. Dostupné na http:// www.google.co.uk/url?sa=t&source=web&cd=3&ved=0CC0QFjAC&url=http %3A%2F%2Fwww.cityam.com%2Fnews-andanalysis%2Flloyds-poised-pay-%25C2%25A3100mbonus-tax&rct=j&q=Lloyds%20UK%20bonus%20tax&ei=IVrxTeXiNtSXh Qfmx9hF&usg=AFQjCNFTB rJXCmSaX5LawiU1hn5nt_9AhA&cad=rja 148 Wilson, H. (1. března 2010). HBSC Chief Executive gives bonus to charity. The Telegraph. Dostupné na http://www.google. co.uk/url?sa=t&source=web&cd=2&ved=0CCUQFjAB&url=http%3A%2F%2Fwww.telegraph.co.uk%2Ffinance%2Fnewsbysector%2Fbanksandfinance%2F7344327%2FHSBCchief-executive-gives-bonus-to-charity.html&rct=j&q=HSBC%20 UK%20bonus%20tax&ei=FFvxTf7U F4bDhAeO3qwX&usg=AFQjCNHup4tFsn4YIzecW2EslN2w_b1KiQ&cad=rja 149 Moore, J. (4. března 2010). Record profits at Standard Charter but bad debts rise. The Independent. Dostupné na http://www. independent.co.uk/news/business/news/record-profits-at-standardchartered-but-bad-debts-rise-1915782.html 150 Patrick, M. (nedatováno). UK bank levy to raise £2.5 billion from 2012. Down Jones Newswires. Dostupné na http://www.advfn. com/lse/ShareNews.asp?sharenews=LLOY&article=45582303&headline=uk-bank-levy-to-raise-gbp2-5-billion-from-2012 151 Treanor, J. (23. března 2011). Budget 2011: Cut in corporation tax will be net neutral for the banks. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/uk/2011/mar/23/budget-2011corporation-tax-cut-offset-bank-levy?INTCMP=SRCH 152 King, M. (2010). Banking: From Bagehot to Basel, and Back Again. The Second Bagehot Lecture, Buttonwood Gathering, New York. Dostupné na http://www.bankofengland.co.uk/ publications/speeches/2010/speech455.pdf 153 ICB. (2010) Interim report. Dostupné na http://bankingcommission.independent.gov.uk/ 154 Ibid. 155 Ibid. 156 Ibid. 157 Ibid. 158 Ibid. 159 Ibid.
83
Něco za něco
160 Ibid. 161 King, M. (25. října 2010). Banking: From Bagehot to Basel, and Back Again [přepis proslovu]. Dostupné na http://www. bankofengland.co.uk/publications/speeches/2010/speech455.pdf 162 Ibid. 163 Sakoui, A. & Jenkins, P. (6. listopadu 2009) Stability concerns over CoCo bonds. Financial Times. Dostupné na http://www. ft.com/cms/s/0/7982578c-ca75-11de-a3a3-00144feabdc0. html#axzz1WTX8POA3 164 Jenkins, P. (5. března 2011). Bankers fear cocos are another crisis in the making. Financial Times. Dostupné na http://www. ft.com/cms/s/0/31a0f202-46a2-11e0-967a-00144feab49a. html#axzz1WTX8POA3 165 Ibid. 166 Ibid. 167 Van Duyn, A. (29. března 2011). IMF queries derivatives reform effectiveness. Financial Times. Dostupné na http://www. ft.com/cms/s/0/9511df26-5a2b-11e0-86d3-00144feab49a. html#axzz1WTX8POA3 168 Grant, J. (16. dubna 2010). LCH.Clearnet warns of loose standards. Financial Times. Dostupné na http://www.ft.com/ cms/s/0/0458dc94-48ef-11df-8af4-00144feab49a.html#axzz1WTX8POA3 169 Grant, J. (17. prosince 2009). Britain signals rift in OTC derivatives regulation. Financial Times. Dostupné na http://www. ft.com/cms/s/0/4c7ef9c2-eaad-11de-a9f5-00144feab49a. html#axzz1WTX8POA3. 170 Ibid. 171 Ibid. 172 Dyson, B., Greenham, T., Ryan-Collins, J. & Werner, A. (2011). Towards a twenty-first century banking and monetary system: Submission to the Independent Commission on Banking. Centre for Banking, Finance and Sustainable Development University of Southampton, School of Management; nef (the new economics foundation); Positive Money. Dostupné na http://www.neweconomics.org/sites/ neweconomics.org/files/Submission-ICB-Positive-Money-nef-Soton-Uni.pdf 173 ICB. (2010) Interim report. Dostupné na http://bankingcommission.independent.gov.uk/ 174 Turner, A. (14. července 2010). The Future of Finance [speech transcript]. Dostupné na http://www.fsa. gov.uk/pages/ Library/Communication/Speeches/2010/0714_at.shtml. 175 ICB. (2010) Interim report. Dostupné na http://bankingcommission.independent.gov.uk/ 176 Dyson, B., Greenham, T., Ryan-Collins, J. & Werner, A. (2011). Towards a twenty-first century banking and monetary system: Submission to the Independent Commission on Banking. Centre for Banking, Finance and Sustainable Development University of Southampton, School of Management; nef (the new economics foundation); Positive Money. Dostupné na http://www.neweconomics.org/sites/ neweconomics.org/files/Submission-ICB-Positive-Money-nef-Soton-Uni.pdf 177 PwC. (2010). The Total Tax Contribution of UK Financial Services .Third Edition. Report prepared for the City of London Corporation. Dostupné na http://217.154.230.218/NR/rdonlyres/68F49A7E8255-415B-99A8-1A8273D568D9/0/TotalTax3_FinalForWeb.pdf 178 ICB. (2010). Interim report. Dostupné na http://bankingcommission.independent.gov.uk/ 179 Anon. (15. září 2007). Rush on Northern Rock continues. BBB News. Dostupné na http://news.bbc.co.uk/1/hi/business/6996136.stm 180 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http://www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 181 Ibid. 182 Ibid. 183 Thomas, P. (13. ledna 2010). Northen Rock says it could take 20 years to repay Govt loan. Moneymarketing. Dostupné na http:\\www. moneymarketing.co.uk\\mortgages\\northern-rocksays-it-could-take-20-years-to-repay-govt-loan\\1004839.article“ 184 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http:// www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 185 Alrdick, P. & Wilson, H. (16. června 2011). Osborne plans £1bn privatisation of Northern Rock. The Telegraph. Dostupné na http://www.telegraph.co.uk/finance/economics/8578263/Osborne-plans1bn-privatisation-of-Northern-Rock.html 186 NRAM. (2011). Northern Rock (Asset Management) Plc Annual Results 2010. Dostupné na http://www.n-ram.co.uk/en/ company-information/corporate-communications/newsroom/ newsroom-2011/2011-03-31.aspx 187 NRAM. (2011). Northern Rock (Asset Management) Plc Annual Report and Accounts 2010. Dostupné na http://www.n-ram. co.uk/~/media/Files/N/N-RAM/content/resultspresentations/2010-annual-report-accounts.pdf?
84
Něco za něco
188 Treanor, J. (27. června 2011). Bank chief warns of waves of home repossessions if rates rise. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/business/2011/jun/27/house-repossessionswave-interest-rates-rise 189 Anon. (2008) Bradford & Bingley nationalised. The Financial Times. Dostupné na http://www. ft.com/cms/s/3/87e195248e01-11dd-8089-0000779fd18c.html 190 Anon. (26. října 2009), Bradford & Bingley to split good and bad assets to pay back £18.4bn load. The Telegraph. Dostupné na http://www.telegraph.co.uk/finance/newsbysector/banksandfinance/6434274/Bradford-and-Bingley-to-split-good-andbad-assets-to-pay-back-18.4bnloan.html 191 NRAM. (2011). Northern Rock (Asset Management) Plc Annual Report and Accounts 2010. Dostupné na http://www.n-ram. co.uk/~/media/Files/N/N-RAM/content/resultspresentations/2010-annual-report-accounts.pdf? 192 Farndon, L. (27. ledna 2011). Bradford & Bingley bailout could yield £1billion profit. The Daily Mail. Dostupné na http:// www.dailymail.co.uk/money/article-1351239/Bradford--Bingley-bailout-yield1billion-profit.html 193 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http:// www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 194 Bradford & Bingley. (nedatováno). Bradford & Bingley Plc. Annual Report and Accounts 2010. Dostupné na http://corporate.bbg.co.uk/~/media/Files/B/Bradford-And-Bingley-Corporate/pdf/results-andpublications/year-2010/financialresults/2010-annual-report.pdf 195 Weir, K. (24. listopadu 2009). BoE lent banks more than 60 million pounds last year. Reuters. Dostupné na http://uk.reuters.com/ article/2009/11/24/britain-banks-emergencyidUKGEE5AN1KE20091124 196 Bank of England. (2009). Additional information provide to the Treasury Committee by the Bank of England. Dostupné na http:// www.bankofengland.co.uk/publications/other/treasurycommittee/ financialstability/ela091124.pdf 197 Pickard, J. (25. listopadu 2009). Banks: Don’t treat us how we treat you. Dostupné na http:// blogs.ft.com/westminster/2009/11/ banks-dont-treat-us-how-we-treat-you/ 198 Cohen, N. (13. června 2011). Banks speed repayments but costs take toll. The Financial Times. Dostupné na http://www. ft.com/cms/s/0/ea39720a-952e-11e0-a648-00144feab49a. html#axzz1Qw4jFuls 199 Cotterill, J. (nedatováno) H.M. banks and infinitum. Dostupné na http://ftalphaville.ft.com/blog/2010/12/15/437441/hm-banks-adinfinitum/ 200 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http://www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 201 DMO. (nedatováno). 2008 Credit Guarantee Scheme. Dostupné na http://www.dmo.gov.uk/documentview.aspx?docname=cgs/ press/pr20100419.pdf&page= 202 Treanor, J. (26. února 2010). Bad week for the part-nationalised banks dashes hopes for quick sell-off. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/business/2010/feb/26/ government-banking-share-selloff-postponed?INTCMP=SRCH 203 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http://www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 204 Cotterill, J. (nedatováno). H.M. banks and infinitum. Dostupné na http://ftalphaville.ft.com/blog/2010/12/15/437441/hmbanks-ad-infinitum/ 205 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http://www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 206 Press Association. (31. srpna 2010). Government could earn £30 bn profit from bailout scheme. The Guardian. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/business/2010/aug/31/banks-bailoutbanker-profit?INTCMP=SRCH 207 Jenkins, P. (14. července 2011) RBS forecasts losses to be less severe. The Financial Times. Dostupné na http://www.ft.com/ cms/s/0/be0c610c-ad6a-11e0-bc4f-00144feabdc0.html#axzz1Sp4DlfPx 208 National Audit Office. (2010). Maintaining the financial stability of UK banks. Dostupné na http:// www.nao.org.uk/publications/1011/support_for_banks.aspx 209 Cotterill, J. (nedatováno). H.M. banks and infinitum. Dostupné na http://ftalphaville.ft.com/blog/2010/12/15/437441/hm-banks-adinfinitum/ 210 Bank of England. (2009). Asset Purchase Facility Q1. Dostupné na http://www.bankofengland. co.uk/publications/other/markets/ apf/apfquarterlyreport0904.pdf 211 Bank of England. (nedatováno). Asset Purchase Facility Results. Dostupné na http://www.bankofengland. co.uk/markets/apf/results.htm
85
Něco za něco
Něco za něco - Iniciativa pro reformu bankovnictví Vydal:
Glopolis, Praha 2011 Vydání první
Autoři:
Lydia Prieg, Tony Greenham a Josh Ryan-Collins
Poděkování:
Richard Gower, Richard Murphy, Ruth Potts a Andrew Simms
Redakce:
Jiří Čáslavka
Návrh obálky, graf. úprava, sazba: Creative heroes (www.creativeheroes.cz) Adresa vydavatele:
Pražský institut pro globální politiku – Glopolis, o.p.s. Soukenická 23 110 00 Praha 1 Tel./fax: +420 272 661 132 www.glopolis.org
Převzato z anglického originálu Quid pro Quo - Redressing the privileges of the banking industry (vydal nef - the new economics foundation v roce 2011, ISBN 978-1-908506-06-1). (c) Copyright 2011
Glopolis 2011
Tento dokument je licencován dle licence Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivateWorks 2.5. Obsah této publikace může být reprodukován nevládními organizacemi pro nekomerční účely (laskavě zašlete kopie na adresu vydavatele). Všechny další formy reprodukování a šíření s komerčním záměrem vyžadují souhlas držitele práv. Publikace vyšla s podporou České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci programu zahraniční rozvojové spolupráce. Obsah publikace je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat za oficiální stanovisko České rozvojové agentury ani Ministerstva zahraničních věcí ČR. Publikace vznikla s finanční podporou Evropské unie. Obsah tohoto dokumentu je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat za oficiální stanovisko Evropské unie.