INFORMAČNÍ OBČASNÍK - lanškrounská farnost Květen - 2005 číslo: 44 ročník: VIII.
ZDARMA
Minulé, březnové číslo Svítání začínalo citátem Jana Pavla II.: „Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach.“ Věřit těmto slovům znamená začít stavět na těchto slovech a učit se podle nich žít... Učit se, pokoušet se, ne si myslet, že už to umím nebo že je mi to jasné a není co řešit ... Vztah, ať už mezi Bohem a člověkem nebo mezi lidmi navzájem je založen na průtoku informací, vazbě, otázkách, naslouchání, důvěře... Vždy je možné odněkud začít a nikdy tento kruh není uzavřen, zapečetěn, hermeticky izolován... Podívejme se na člověka. Je povolán k tomu, aby objevoval, vnitřně se „pohyboval“, byl vystavován různým situacím, ať chtěně či nechtěně. Člověk je nucen vytvářet spojnice mezi odlišnými typy informací a s množstvím věcí se vyrovnávat. Nic není vyjmuto z rámce vnímání světa a neexistují třinácté komnaty. Zaplavují nás také různé duchovní informace, ať už jako určité typy duchovních nauk nebo experimenty a způsoby, které ovlivňují duchovní bázi člověka. V poslední době jsem se setkal s fenoménem tzv. „diamantové vody“ a projel jsem si to na internetu a nestačím se divit, čemu je možné věřit a jak dokonalé webové stránky k tomu existují. Pro zvědavce si stačí do vyhledávače Google zadat pouze ona dvě klíčová slova a čtení bude na hodiny... Jak obyčejně a prostě znějí pak Kristova slova vedle tajemných čaker, aur, vibrací a energií. A přesto jsou to jediná slova, která jsou schopna dát věčný život a životu samému dát vnitřní smysl a řád. Velmi často jsou také celebrity společenského života tázány na svoji víru. Odpověď jedné missky hbitě zněla, že v Boha věří, ale v neděli kvůli tomu přece nemusí chodit do kostela a raději vyveze strejdu na vozejčku ven... No, kéž by tomu tak bylo a každou neděli, říkám si. Nicméně je vůbec možné, aby dobrý a praktický skutek suploval bohoslužbu? Asi nikoli, protože skutky víry nebo milosrdenství jsou určitou samozřejmostí, přesněji řečeno přirozeností, ke které by věřící člověk měl dorůstat. Další celebrita zase sděluje, že po utrpěném traumatickém zážitku byla schopna vysílat pozitivní energii ostatním a že tuto energii čerpá ze všeho a též ji může předávat dál. Existence Stvořitele, Boha či Krista často lidem jaksi uniká, raději věří v něco, co je možné ovládat, využívat, používat a předávat... Stačí se podívat na nějaké duchovní jogínské praktiky, hnutí New age a nebo hnutí Reiki. Stačí se jen podívat do těchto hnutí a začne to u čaker, aury, přes automatickou kresbu či energetické přenosy. Pochopitelně, že nestačí jen vidět nějaké reflexní masáže nebo hudbu, ale důležité je vnímat právě duchovní pozadí některých těchto směrů. A pokud je člověk křesťan, tak je překvapen, jaký druh novodobé modloslužby někdy může vyrůstat. Jistě, tyto věci mají svou logiku a dokonce inteligenci a řád. Ovšem toto není kritérium hodnověrnosti, stejně jako komunismus, když něco nazval jako vědecký světový názor, tak to, jak víme, neznamenalo, že to skutečně bylo vědecké a světové... Před lety jsem si vážil tzv. „něcistů“, kteří hledají a v něco věří. Sám jsem k nim kdysi patříval. Ale s průběhem polistopadové doby mé nadšení k nim uvadá a upřímně řečeno se mi zdá, že dlouhodobá víra v cosi bez snahy o větší poznání je spíše jen produktem strachu nebo duchovní apatie nebo dokonce i produktem jakéhosi společenského klimatu, který církvím není příliš nakloněn a nebo zase církve mají velký problém vůbec lidi důvěryhodně oslovit. A tak lidé věří v něco a nebo někoho či Někoho, v energii nebo boha či Boha. Jaké skutečné představy a úmysly se za tím skrývají je těžké říci. Přesto ale věřím v to, že Bůh je schopen všechno obrátit v dobré a přijmout poctivou a upřímnou snahu každého člověka. Pro křesťany je obrovským darem a požehnáním sám Duch svatý, který není žádnou energetickou nedefinovatelnou vibrací či něčím, s čím je možno libovolně bez uzardění zacházet. Duch svatý je Boží hlas, je to ten, o kterém je psáno, že nás uvede do veškeré pravdy a připomene nám Kristova slova a skutky. Jak to ale chápat? Znamená to, že budeme nějací všeználkové? Ne, Duch svatý vede k naslouchání, provází nás Božím slovem, dává nám pocítit jeho naléhavost a hodnotu. V tom se pak učíme slovu porozumět. Duch svatý s námi může v životě i pořádně hnout a otevřít mysl pro věci, ke kterým jsme neměli nebo nemáme vztah. Vyvádí nás z naší náboženské uspokojenosti a nabízí nové pohledy. Nabízí nám své dary, pročišťuje duši, naplňuje život a prohlubuje víru a lásku. Možná si někdy myslíme, že jsme dost silní, inteligentní a schopní, abychom si odpovědi na mnohé otázky našli sami a zapomeneme jaksi věci konzultovat se „Šéfem“. Věci víry začneme stylizovat do vysvětlitelných mantinelů psychologicko-sociologických a nedáme prostor pro ušlechtilé mystérium našeho Stvořitele, pro Boží lásku, která otvírá srdce lidí. Mnoha věcem porozumíme, ale nebudeme-li slyšet Boží hlas a jako křesťané mít otevřené srdce pro Ducha svatého, tak se zcela zbytečně připravíme o Boží pokoj, požehnání a dary, které nám Bůh nabízí. Jistě, otázka darů je hodně abstraktní a každý má hlavně svou životní zkušenost. Bude snad více prosperovat podnik, zvýší mi vedení plat, a nebo se uzdravím z nemoci? Vyhraji ve sportce a nebo se mi bude chtít více vstávat do kostela? Pravděpodobně ani jedno z toho, ale přesto se něco může změnit. Satan nabízel Ježíši, když jej pokoušel, vládu, bohatství a moc. Ježíš toto odmítl. Proč asi Ježíš odmítal veřejné a honosné zbožné projevy, proč odmítal pokrytecké zjevné modlitby farizeů, proč je nazýval obílenými hroby a proč vyháněl kupce z nádvoří chrámu? Proč Ježíš hledal cestu k pokorným, chudým, trpícím a hříšníkům? Věděl velmi dobře, že věci mají svou vnitřní stránku, která je mnohem hodnotnější a pravdivější než povrchní tužby, než to co vidíme zjevně. Existuje na to jeden
1
pěkný citát o tom, že my se díváme pouze do tváře, ale Bůh do srdce.... A právě proto Kristus zvítězil a stal se Beránkem obětovaným za hříchy nás všech. Věděl totiž, že ani bohatství, ani zdraví, ani moc, ani inteligence, ani jakékoli vnější poznání skutečnosti nemůže překonat to, co Bůh člověku nabízí v životě věčném. A Duch svatý byl tou úžasnou silou, která umožnila apoštolům nejenom promluvit, ale i obětovat životy pro Mistra, kterému občas i nevěřili, a také jej znali poměrně krátkou dobu. Duch svatý byl odpovědí, silou i nadějí. A právě tento Duch svatý je živý i dnes a každý se k němu může obracet. O letnicích užaslý zástup naslouchal apoštolům a zpočátku byli nechápaví a v rozpacích a ozývaly se posměšky, že jsou opilí (Sk 2.12-13), ale po slavném proslovu apoštolů lidé užasli a jejich srdce bylo zasaženo a měli jedinou otázku – „Bratři, co máme dělat?“ (Sk 2.37) Odpovědí jim bylo: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého... (Sk 2.38) A v ten den se nerozdávalo žádné zboží pod cenou, nechválilo se před davy a nábožensky se nerozumovalo. Bůh sám sestoupil s mocí a slávou mezi svůj lid a v ten den se k apoštolům přidalo na tři tisíce lidí. Část Skutků 2. 42 – 47 považuji za jednu z nejkrásnějších pasáží Nového zákona. Lidé žili v požehnání, bratrském společenství a těšili se všeobecné oblibě. Vrátím-li se k úvodním slovům Jana Pavla II., tak skutečně výrok: „Nebojte se!“ je zcela na místě. Apoštolové se přestali bát a ten tam byl jejich strach, který zažívali bezprostředně po ukřižování svého Mistra. Zbavili se svého pudového, omezeného a svazujícího strachu; strachu, který ubírá na lidské důstojnosti a svobodě. Vyzbrojeni mocí z výsosti byli schopni nechat se vést Bohem a začít uskutečňovat ušlechtilejší ideál života. Stejně tak to platí pro každého člověka a v každé době. Chce-li poznat hlubší skutečnost svého života, nestačí jen chtít být dobrý, ale často to chce vnitřní obrat, nasměrování a ukotvení; zbavení se takového plíživého strachu co řeknou ostatní. Bůh má schopnost vidět srdce každého člověka bez výjimky a zná limity každého z nás. Jan Pavel II. zval do Kolína nad Rýnem na Světový den mládeže slovy: „Obraťte se na Krista a nebudete zklamáni“. Přesto, že setkání bude přibližně za tři měsíce a Jan Pavel II. již není mezi námi, jeho slova mají význam stále. - mk –
Duch počítá s každým Sestavil Angelo Scarano www.pastorace.cz DUCH, DUCHOVNÍ... Mnoha lidem se při slově duch vybaví něco pohádkového či hororového. Mnoho dalších si myslí, že výraz duch je určen pouze filozofům, nebo nábožensky orientovaným lidem. Pro další je tento pojem synonymem přímo pro cosi nereálného. Na druhé straně jsme ale v souvislosti s vlnou nových náboženství svědky stoupajícího zájmu o vše, co nese “duchovní”v názvu. Mezi těmito extrémy leží představa "čehosi" neviditelného, neurčitého, záhadného co "někde" musí být… Ani ta však nemá mnoho společného s křesťanským pojetím. KDO JE DUCH SVATÝ? Duch svatý není neurčitá duchovní energie, projev božské moci, ale Boží osoba. Spolu s Otcem a Synem patří Duch svatý do společenství tří božských osob - Nejsvětější Trojice - trojjediného Boha. Když sv. Augustin vysvětluje vztahy mezi osobami v této Trojici, říká o Duchu svatém: “Duch svatý je láska mezi Otcem a Synem”. Duch svatý je zároveň darem, poutem lásky i Láskou - Osobou. Je tím, kdo sjednocuje a vytváří společenství. Tak jako se Bůh neuzavírá ve své lásce sám do sebe, ale touží zahrnout svou láskou každého člověka, tak si nenechává pro sebe ani Ducha svatého. Vylévá ho na nás, dává nám tento úžasný dar a v něm sám sebe. “Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem”.(1Kor 12,13) CO V NÁS DUCH PŮSOBÍ? Jeho úkol je stejný jako v Trojici - tvořit společenství lásky, vztah. Při křtu Duch svatý naplňuje srdce každého křesťana a uvádí ho do intimního vztahu s Bohem. Všechny nás naplňuje tentýž Duch, aby nás proměňoval a i z nás navzájem udělal jedno společenství - církev. Podívejme se na toto dvojí působení Ducha svatého podrobněji. DUCH SVATÝ V SRDCI VĚŘÍCÍCH “Duch všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v nové lidi a dává jim nový život” (Cyril Alexandrijský). Nejde jen o nějaké vylepšení, ale o zcela nový život. V čem spočívá tato novost? On je Duch Ježíše Krista, Duch synovství, který i v nás volá k Bohu “Abba, Otče!” (srov. Řím 8,15) Umožňuje nám žít s Bohem ve stejně hlubokém vztahu jako Ježíš. Ujišťuje nás, že nás Bůh přijal za vlastní děti, dává nám zakoušet Boží blízkost a lásku, uschopňuje nás, abychom Bohu uvěřili, stojí na počátku naší víry. A co víc, zapojuje nás do společenství Boží Trojice, dává nám účast na vztazích mezi božskými osobami. Jsme vtaženi do neustálého proudění lásky mezi Otcem a Synem, do jejich vzájemného sebedarování. Skrze dar Ducha Božího se nám dává sám Bůh. Tento podíl na Božím životě je tak hluboký, že dokonce východní křesťanská teologie neváhá mluvit o našem zbožštění. Písmo mluví o Duchu svatém také jako o Přímluvci a Utěšiteli. V jádru tohoto pojmenování je hebrejské slovo goel (tj. ten, který se ujímá vdovy a sirotků). Ježíš při svém loučení učedníkům slibuje, že je nenechá osiřelé. Tento příslib naplňuje sesláním Ducha svatého, který má připomínat Ježíšova slova, povzbuzovat nás, přinášet pokoj, oživovat v nás naději a radostné očekávání Ježíšova definitivního příchodu. Duch svatý je také Duchem pravdy, který zná plány Boží i naše nitro. Jeho úkolem je vést nás po Božích cestách, prozařovat temnoty našich srdcí, napomínat, usvědčovat z hříchu, ukazovat velikost Božího milosrdenství. Duch-Láska rozdmýchává v našich srdcích plamen lásky, proměňuje naše vztahy k druhým lidem, chce se jich skrze nás dotýkat. Necháme-li ho jednat ve svých životech, učiní z nás nástroje Boží lásky. Spolu s Cyrilem Jeruzalémským můžeme shrnout působení Ducha svatého v srdcích věřících takto: “Přistupuje k nám tiše a mírně, cítíme jeho sladkost a vůni. Přichází jako pravý ochránce; přichází přece zachránit a uzdravit, poučit a napomenout, povzbudit a potěšit, dát duši světlo nejprve duši toho, kdo jej přijímá a pak jeho působením i duši jiných.”
2
DUCH SVATÝ - DUŠE CÍRKVE “Duch přebývá v církvi, posvěcuje ji, uvádí ji do veškeré pravdy, sjednocuje ji ve společenství a ve službě. K tomu ji vybavuje a řídí různými dary.” (podle Lumen gentium) Základním rysem působení Ducha svatého v církvi je sjednocovat a vytvářet společenství (stejně jako v Boží Trojici). Používá k tomu nejrůznější prostředky. Vede ji a vyučuje skrze službu nástupců apoštolů, skrze dar proroctví dává v každé době poznat zvláštní Boží záměry a povolává a uschopňuje k jejich uskutečnění. Díky Duchu svatému jsou svátosti skutečně místem setkání s Bohem a pramenem jeho milosti. Rozmnožují v nás Boží život, posilují církevní společenství. Duch svatý probouzí církev ze soustředěnosti na ni samotnou. Nepřestává posílat hlasatele evangelia, dává odvahu svědčit o Ježíšově zmrtvýchvstání a o spáse nabízené všem lidem. Dotvrzuje toto svědectví znameními a dodává mu účinnost. V záměrech Ducha svatého nezůstává nikdo stranou. Každý křesťan má v jeho plánu budování církve a spásy světa své jedinečné místo a úkol. Duch s každým počítá, každého, kdo se mu dá k dispozici, si používá, pro každého má zvláštní dar: “Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.” (1Kor 12,7) JAK SE POZNÁ PŮSOBENÍ DUCHA SVATÉHO? Nejjistější kritérium nám ukazuje sám Ježíš, když říká, že strom se pozná po ovoci, které přináší. A apoštol Pavel dodává: “Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.” (Gal 5,16-17) Sám Duch svatý navíc dává některým věřícím dar rozlišování duchů. JAK SE DUCHU SVATÉMU OTEVŘÍT? Jedinečným místem a způsobem otevření se působení Ducha svatého v nás a skrze nás je modlitba. Theofan Zatvornik nazývá modlitbu “vdechováním Ducha” a vysvětluje: “Tělesným dýcháním proniká kyslík do krve a ta jej přenáší do celého těla. Tímtéž způsobem modlitba vstřebává Ducha svatého a dává mu pronikat do veškeré naší činnosti. Duch je jako oheň, který hoří v srdci. Aby oheň neuhasl, potřebuje vzduch. Modlitba rozdmýchává tento plamen.” Dejme Duchu svatému prostor ve svém srdci a ve svém životě! Nechme ho jednat! LETNICE - SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO Latinský název letnic - „Pentecostec“ znamená „padesátý den velikonoční slavnosti“. Seslání Ducha svatého nedílně patří k události Velikonoc, je jejich naplněním a vyvrcholením. Letnice tu byly už před letnicemi... Svátek letnic se slavil už v židovství, a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na apoštoly a další učedníky. Nelze zcela porozumět křesťanským letnicím, neznáme-li význam letnic židovských. Duch svatý sestoupil na církev v den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy. Svatý Augustin k tomu říká: „V den letnic obdrželi židé Zákon psaný Boží rukou a v týž den přišel Duch svatý.“ Toto objasňuje, proč Duch svatý sestoupil na apoštoly zrovna o svátku židovských letnic: aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon, že zpečeťuje novou a věčnou smlouvu a posvěcuje církev. „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce“ (Jer 31,33). Duchem svatým vepsal při křtu Bůh zákon do našich srdcí. Tento nový zákon je láska (srv. Řím 5,5), která nás uschopňuje i k dodržování ostatních zákonů a umožňuje nám chodit podle Ducha a žít podle evangelia. (Podle Raniero Cantalamessy)
TLUČTE „Proste a dostanete, … ,tlučte, a otevře se vám“. Tato slova jsme mohli letos slyšet o 17. neděli během roku (25. 7. 2004) v perikopě z Lukášova evangelia (Lk 11, 1-13). Kazatel v ten den vyzval přítomné, aby své prosby k Bohu vyslovovali s důvěrou, že On je schopen naše prosby vyplnit. O tom konečně není pochyb. Kdesi jsem slyšel zásadu, že v každém kázání má být vyjádřeno celé evangelium. To neznamená, že při každém kázání musí kazatel říci všechno, co ví a co umí, ale má to kazatele uchránit před tím, aby nevykládal čtený text z bible bez dalších biblických souvislostí; tedy stručně řečeno – aby nevytrhával jednotlivé části bible ze souvislosti celé bible. To se právě při výkladu této perikopy snadno stane, když se začne kázat o potřebě vytrvalé prosebné modlitby. Ale už se zapomene např. na Ježíšova slova: nebuďte mnohomluvní jako pohané (Mt 6,7) ví zajisté nebeský otec, že toho potřebujete (Mt 6,32b). Poznámka 1. Pravidelně se při výkladu výše uvedeného úryvku z evangelia cudně zapomene mluvit o závěru dnešní perikopy: „… čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.“ K tomu jen krátce. My Hospodina prosíme mnohdy jen o drobnosti pro náš všední život. Ale on nám nabízí daleko víc, on je zatím ochoten dát nám ze sebe, dát nám Ducha svatého. Ale o to my nestojíme, to nás nezajímá, ani nás nenapadne, že bychom Ducha svatého mohli k něčemu potřebovat, že bychom předně po něm měli toužit.
3
Poznámka 2. Kazatel v ten den raději upozornil na smutnou skutečnost, že asi nebude mnoho těch z nás přítomných, kteří si ještě po mši budou pamatovat úmysly proseb, se kterými se farní obec při mši obracela k Bohu. V tom se jistě nemýlil. Jsem ale přesvědčen, že právě kazatelem naznačený problém mešních přímluvných proseb je zcela v něčem jiném, než v nepamatování si a nebo v naší nepozornosti. Problém spíše bude v tom, že jeden z nás čte přímluvy připravené dokonce v knížce. Tyto přímluvy vyjadřují sice věci důležité, ale věci a vztahy – řekl bych – zcela mimo náš život. Vyjadřují starosti a potřeby, které skoro nikdo ze shromážděné farní obce osobně necítí – z nejrůznějších důvodů - jako své vlastní, necítí je jako své nejdůležitější životní starosti. Každý z nás má jiné starosti. To plyne už z toho důvodu, že náš vztah k celku – tedy církvi, lidstvu, světu – není až tak intenzivní, jak by měl být, a mohl být a proto nás tyto globální problémy osobně a soukromě příliš netrápí a nedělají nám starosti. Běžný člověk to shrne do slov: „To já nevyřeším“, a jde od toho. A tak by se dalo říci, že připravené a používané přímluvy jsou sice „chytré“, pravdivé, snad je i potřebné se takto modlit, ale nejdou nám ze srdce, nejsou o našem životě. To je jeden vážný nedostatek předně nás samotných, že tyto starosti světa, celku neprožíváme, ale současně je to i nedostatkem oněch připravených přímluv, že věc tak samozřejmou a obecně známou – právě uvedený postoj jednotlivců ke světovým problémům – autoři těchto přímluvných textů nereflektují, ponechávají bez povšimnutí. Poznámka 3. Jde i o vlastní obsah mnohých přímluv. V přímluvách se snažíme neustále Bohu radit např. jak si mají upravit a urovnat vztahy v Trojici (aby to mezi nimi lépe fungovalo a konečně se mezi sebou domluvili - breviář úterý 6. týden velikonoční, chvály, přímluvy, kde je napsáno: „Bože, ….., pamatuj na utrpení a vzkříšení ukřižovaného Beránka a slyš ho, jak se stále za nás přimlouvá“), radíme Bohu, jak má řídit svět a církev a když už ho nenapomínáme a ani nepoučujeme, tak ho alespoň informujeme o všem možném, jako by neměl (snad proto, že toho má moc nebo snad pro stáří) dostatečný přehled o dění ve světě a církvi. Poznámka 4. Bůh, když člověka stvořil, a tak ho ihned také zmocnil, pověřil, poslal – jak např. o tom čteme v Písmu: - „… svou moudrostí jsi stvořil člověka, aby vládl nad tvorstvem, jež od tebe vzešlo, aby svatě a spravedlivě řídil svět a s upřímnou myslí vykonával vládu“. (Mdr 9,1-3) - „Co je člověk, že na něho myslíš, učinils ho jen o málo menším než jsou andělé, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno.“ - V ekumenickém překladu pak to zní: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš.“ (Ž 8, 6-7) Nu a co my? My na plnění těchto každému z nás svěřených úkolů při „spoluúčasti dokončení“ světa zcela rezignujeme. Milému Pánu Bohu to obratně a „ve vší své zbožnosti“ vracíme zpět v tom, že to co máme udělat sami, to, co on svěřil jako úkol nám, tak mu poradíme – přímluvnou prosbou – aby to udělal on sám. Jsme zbožní a on všemohoucí, ať se tedy postará. A my jsme z toho všeho krásně venku. My se za to budeme vytrvale modlit – v duchu kázání k dnešnímu čtení z evangelia – vytrvale budeme cosi odříkávat, ale dělat nebudeme nic. Jednak – ono je to často práce a ta je nepříjemná, jednak bychom to mohli pokazit, ušmudlat se u toho, a byl by třeba průšvih a potom …. kde by byla naše neporušená svatost. A nakonec - ono je to modlení pohodlnější, nezadýcháme se u toho, neunavíme, ani toho průšvihu se nedopustíme. A my zůstáváme svatí, zbožní. Poznámka 5. Krátká poznámka závěrem. Když ta naše modlitba má být vytrvalá – musí to být nutně modlitba prosebná? Ježíš nikde neřekl, že nutně a jako jediná forma naší modlitby, musí být prosebná. Nemohla by to být i modlitba chvály a díků? Není spíše na místě Bohu vytrvale děkovat za dar stvoření, za spásu a vytrvale ho chválit? Dokonce děkovat i za to, že nás k tak vznešenému úkolu – mít podíl na dotváření světa, Božího stvoření – že nás k tomu přizval téměř jako sobě rovné, jako své nejbližší spolupracovníky. „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky …. skrze tvého Syna, Ježíše Krista“ Takto nebo velice podobně začíná každá eucharistická modlitba, tak začíná skutečná modlitba církve. A jak se modlíme my? Často jak nicotné a malicherné „problémy“ Bohu přednášíme? Karel Tuháček
ROZHOVOR – Cesta do Říma. Položili jsme několik otázek panu Samkovi, který se osobně zúčastnil cesty do Říma na rozloučení s papežem Janem Pavlem II. Tímto mu velmi děkujeme za ochotu a spolupráci. Malé představení se: Jmenuji se Samko Lubomír a narodil jsem se do nevalné doby LP 1966. Už několik let pracuji pro biskupství HK jako stavební technik pro oblast orlickoústeckého vikariátu. 1/ Jak byla organizována doprava do Říma? Do Říma jsem odjel spolu s manželkou s cestovní kanceláří AWER TOUR z Olomouce. Několik cestovek tuto pouť nabízelo, ale potýkali se s malým počtem zájemců. Proto některé cestovky tento poutní zájezd zrušili pro nedostatek zájmu. Ani cestovní kancelář, s kterou jsme nakonec odjeli, autobus nenaplnila, přesto se jelo. 2/ Kdo se staral o organizaci zájezdu, kolik lidí se účastnilo.. Tak jak jsem se zmínil: Poutní cestu do Říma organizovala cestovní kancelář AWER TOUR, která s námi vyslala průvodkyni a také duchovní doprovod. Celkem nás cestovalo 30 poutníků z toho 12 převážně z okolí Olomouce a 18 poutníků z Bratislavy a okolí. Takže československý poutní zájezd. 3/ Kde jste byli ubytováni a odkud jste sledovali smuteční obřady? Do Říma jsme odjížděli z Olomouce kolem třetí hodiny přes Bratislavu, kde nastoupilo 18 slovenských poutníků. Cesta byla velice příjemná, po seznámení jsme se například modlili československý sv. růženec, zpívali jsme mariánské písně aj. Všichni jsme byli plní očekávání, co všechno během několika málo hodin prožijeme, a kam se vůbec dostaneme. Cesta ubíhala celkem dobře a co se týče hustoty provozu, mám zato, že to byl běžný standard určitě zvýšený počet autobusů s polskou
4
„espézetkou“. Po probděné noci jsme ve čtvrtek ráno ve velké koloně autobusů popojížděli kolem cedule označující město Řím. Po třech hodinách strávených v autobuse navíc jsme konečně zaparkovali v okrajové části na malém nádraží, z kterého jsme se dostali městskou dopravou (asi 20 min. jízdy) k Vatikánu. Městská doprava v těchto dnech byla zdarma. Kolem Vatikánu už byl úplně jiný ruch a to jak aut, tak i poutníků. Davy lidí směřovaly po vyznačených ulicích na hlavní třídu, kde byl několika kilometrový koridor ve směru k bazilice. Tento dav lidí, který se nedal spočítat, se pozvolna posouval k náměstí sv. Petra před baziliku. Byl nádherný, téměř letní den. Po čtyřech hodinách jsme se ocitli na náměstí před bazilikou. Po stranách ulic byly umístěny velkoplošné obrazovky, na kterých jsme sledovali, co se odehrává uvnitř baziliky. Pořadatelé se snažili zvládat celou situaci a musím přiznat, že nato jaký tam byl ruch a pohyb poutníků, to zvládali velmi dobře. Nouze nebyla ani o občerstvení (vodu, pečivo, sušenky), které do davu pořadatelé nepřetržitě rozdávali (zdarma). Při vstupu do baziliky se dav ztišil a zavládlo posvátné ticho. Plynule jsme postupovali kupředu, kde byly uloženy ostatky Sv. otce. Bazilika byla vyklizena a po stranách natažena plátna. Před ostatky sv. otce nebylo možné se zastavit a zůstat stát. Museli jsme pomalu procházet. Poklonit se člověku takových rozměrů a velikosti byl hluboký vnitřní prožitek, osobní setkání. Cítil jsem, jak z papeže vyzařuje obrovská energie, jako by nás všechny objímal, dotýkal se našich srdcí. V jeho tváři už nebyla jiskra živého člověka, ale rozhodně to nebyl pohled na bezduchou mrtvolu. Lidé kolem reagovali různě, těžko se to popisuje. Také jsem poprvé viděl tolik zástupců různých církví, jak v modlitbách děkují papeži za vše, co vykonal. Pomalým krokem jsme odcházeli postranním vchodem ven. Vatikánské ulice byly přelidněné, a tak jsme se snažili dostat zpět k městské dopravě, která nás dopravila k našemu autobusu. Na nádraží jsme dorazili kolem desáté večer. Autobus nás zavezl do penzionu na okraji Říma, kde jsme se ubytovali. V pátek ráno jsme odjížděli na stejné parkoviště už po čtvrté hodině ranní. V půl šesté už jsme byli u vatikánských hradeb. Všude bylo spousta lidí, některé spící jsme překračovali. Pohyb byl velice složitý. Na Svatopetrské náměstí jsme se nedostali, byli jsme v postranní ulici hned vedle u velkoplošné obrazovky. Takže jsme měli možnost vidět celý obřad. Ulicemi se šířil potlesk jako šum větru. Nezapomenutelné okamžiky. 4/ Jaké byly možnosti pohybu po městě, dopravy, stravování... Tak jak jsem se už zmínil pohyb ve vatikánských ulicích byl omezen hlavně množstvím lidí, stejně tak v přilehlých ulicích. V odlehlejších ulicích Říma už panoval, řekl bych, běžný život s množstvím vylepených plakátů Sv. otce. V římských ulicích byl ale cítit smutek. Městská doprava jezdila nepřetržitě - jak autobusy, tak metro. Stravovali jsme se hlavně z vlastních zásob. 5/ Jaká byla celková atmosféra z cesty i setkání... Celková atmosféra byla různá. Mladí poutníci skandovali viva Papa a byli veselí. Jiní byli více usebraní a vážní. Největší projev a hold Sv. otci byl neustále propukající potlesk, který se šířil celým davem ven z Vatikánu do ulic Říma. 6/ Nějaký osobní zážitek, dojem, něco co bylo zajímavé nebo oslovilo... Osobní zážitek byl už to, že jsem se mohl osobně poklonit ostatkům Sv. otce v bazilice a taky ta masa lidí různých národností a také barvy kolem shromážděná. Takové to shromáždění a atmosféru jsem ještě nikdy nezažil. Člověka napadají v té chvíli spousty myšlenek. Bůh si nás shromáždil kolem svého stolu, aby se ukázal v nás celému světu. 7/ Jak probíhal samotná cesta tam a zpět ...? Cesta probíhala celkem v poklidu. Na silnici byl zvýšený počet autobusů, ale žádné větší zácpy. Samozřejmě při příjezdu do Říma, kam všichni směřovali, byla doprava dost složitá. 8/ Jaký vztah jste měl k Janu Pavlu II.? Sv. otce jsem začal vnímat prakticky až v roce 1989, kdy se nám zhroutil komunistický režim a Sv. otec krátce nato navštívil naši zemi. Byl jsem moc rád a také jsem měl možnost ho vidět v Praze na letenské pláni asi z pěti metrů v papamobilu. Bylo to vnitřní hluboké setkání. Papež totiž měl schopnost dotýkat se lidských srdcí. Duch svatý ho naplňoval vším, co mohl jenom člověku dát. Takovéto pohlazení jsem pociťoval také v Římě. Tato pouť byla pro mě životním setkáním s nadrozměrnou velikostí jak duchovní, tak i co se týče poutníků z celého světa. Tady bych ukončil své vyprávění. Neumím svoje všechny zážitky dost dobře popsat a mám zato, že to asi ani nejde. - mk -
Nakladatelství Paulínky nabízí… VIDEOKAZETA Čtvrt století s Janem Pavlem II. Režie: Clemente J. Mimun Dokument italské televize RAI. Český dabing Fabio Zavattaro, Délka: 60 min. Cena 395 Kč. Jedná se o dokument, který obrazem i slovem zachycuje nejdůležitější události ze života tohoto velkého papeže. V bohatém filmovém materiálu nechybí záběry z jeho cest, politických a ekumenických setkání a ze setkání s mladými lidmi. Film vystihuje Jana Pavla II. jako člověka, který celým svým životem podporoval a budoval dialog mezi lidmi, národy, politickými špičkami i náboženstvími, jako člověka neúnavně usilujícího o mír a pokoj ve světě, jako papeže, který významně ovlivnil dějiny celé církve i lidstva. České diváky potěší záběry z návštěv Svatého otce v České republice! Film je s českým komentářem a českým dabingem papežových promluv. z jeho cest, politických a ekumenických
setkání a ze setkání s mladými lidmi. Film vystihuje Jana Pavla II. jako člověka, který celým svým životem ODPUŠTĚNÍ Pramen uzdravení b
Daniel Ange Brož., str. 112, cena 110 Kč. Chyba a selhání, ať sebezávažnější, neznamená a priori zatracení a zničení. Tato choroba však nezmizí sama od sebe! Pramenem uzdravení, protijedem a protilátkou je má otevřenost, pokora, lítost, touha po smíru a odpuštění. Řekou porozumění tuto darovanou Milost předávám dál, jinak se Voda Milosrdenství zakalí, choroba se stane chronickou, neléčitelnou, nakažlivou… Autor zvolil k vylíčení fenoménu odpuštění netradiční formu: vypůjčil si pojmy z medicíny, přitom ovšem srozumitelné a nadto obrazné.
5
Přijmout Ježíše jako Krista Podněty k prohloubení víry Christoph kardinál Schönborn Vázaná, str. 144, cena 198 Kč. rody, politickými špičkami i náboženstvími, jako člověka neúnavně usilujícího o mír a pokoj Knihy tohoto vídeňského kardinála a profesora dogmatické teologie si získávají čtenáře po celém světě. Také jeho pravidelné katecheze, pořádané v katedrále sv. Štěpána ve Vídni, přivádějí každý měsíc do tohoto chrámu mnoho lidí. A právě výběr z jeho katechezí přináší tato kniha. Vybrány byly katecheze z přelomu let 2000/01, věnované výkladu základních pravd obsažených ve Vyznání víry.diváky potěší záběry z
návštěv Svaté
O svátku matek O oslavách Mezinárodního dne žen 8. března se již popsalo hodně papíru, ale o svátku matek podstatně méně. Chtěl bych přispět svou troškou do mlýna připomenutím významu svátku matek - toho svátku, který byl v určitých obdobích nedávných let téměř zapomínán. Většina mladých lidí i lidí středního věku má celou spoustu zájmů a priorit, ale s přibývajícími léty, nabytými zkušenostmi a mnohdy šrámy na těle a na duši u nich dochází ke změně žebříčku hodnot. O úspěších i neúspěších více přemýšlejí a dostávají se i k úvahám o smyslu života a poslání člověka. Ve vzpomínkách se vracejí k bezstarostnému dětství, do doby dospívání, do období, kdy začali společný život se svým partnerem atd. Velká většina měla to štěstí, že vyrůstala s oběma rodiči, u kterých vždy našla oporu a zázemí. Maminka však byla vždycky právě tím člověkem, u kterého jsme hledali útočiště, kterému jsme se svěřovali se svými problémy a nezdary, a to počínaje rozbitým kolenem nebo špatnou známkou ze školy, později třeba s nešťastnou láskou. Právě maminka byla ten člověk, který dovedl pohladit, utěšit a povzbudit. Sama unavená z práce ještě musela obstarat domácnost, uklidit, uvařit, vyprat a vyžehlit. To bylo radosti, když se objevily první pračky, ždímačky a jiné technické vymoženosti. To ale nebylo hned, až později. A tak si vybavuji právě svou maminku, jak drobné kousky přepírala ve valše, jak chodila máchat vyprané prádlo na potok, jak se starou, na plotně ohřívanou žehličkou po večerech žehlila nebo se skláněla nad roztrhanými ponožkami a štepovala je. To už se dnes ani nedělá. Přesto ale na maminkách zůstává velký díl práce, kterému se sebelepší manželé a děti snaží vyhýbat. Co naše mámy probděly nocí nad našimi lůžky, když jsme byli nemocní, co si užily návštěv u lékaře a u zubaře, co musely vyslechnout o našem chování nebo o prospěchu ve škole. Mohl bych pokračovat ve výčtu "radostí", které jsme jim přinesli za to, že nás přivedly na svět. Měli bychom si také uvědomit, že i my budeme jednou staří a nemocní a jedinou útěchou, kterou můžeme našim maminkám dát, je projevit o ně zájem, dát najevo svůj vztah, cit a vděčnost. Právě svátek matek (samozřejmě nejen ten) nám dává možnost přinést mamince kytičku, posedět s ní a popovídat si a projevit jí svoji lásku a vděčnost za všechno, co pro nás udělala a ještě dělá. A i když nám už nemůže pomoci, buďme rádi, že ji ještě máme. Proto, vážení čtenáři, připomínám význam svátku matek a přeji své mamince, ale i všem ostatním maminkám vše nejlepší. A. Obst (broumovský zpravodaj)
Přejeme všem maminkám k jejich svátku hodně radosti, lásky a zdraví.
Závěrečné miniinformace: 16. května v 18. hodin v kavárně U Pastýře – ekumenické setkání. 18. – 19. června - proběhne slavnostní veřejná kolaudace RDD v Žichlínku. (K této události vyjde speciální číslo Svítání.) 25. června – První svátost smíření pro ty, kdo se připravují na první svaté přijímání. 26. června – první svaté přijímání Vážení čtenáři, vzhledem k časové tísni jsme nemohli doručit poslední stranu k textovým korekturám, prosíme o shovívavost při nálezu případné chybičky. Děkujeme Vám. (redakce)komentářem
Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: textové korektury:
Jana a Mirek Kuťákovi Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
6
Tel.: 465 325 166, 602 828 751
miro.kutak@tiscali .cz
