Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie
Hospodářská politika Československa v letech 1918-1938 Diplomová práce
Autor:
Bc. Tereza Krejčová Studijní obor: Finance
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Petr Musil, Ph.D.
Duben, 2014
Prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Táboře dne 30. 4. 2012
Krejčová Tereza
Poděkování Chtěla bych poděkovat svému vedoucímu diplomové práce Ing. Petru Musilovi Ph.D. za odborné vedení, za pomoc a rady od samého počátku zpracování této práce.
Anotace Tato práce se zabývá hospodářskou a měnovou politikou Československa v období 19181938. Dále prezentuje názory představitelů vlády a odborníků z oblasti ekonomie na měnovou reformu a na příčiny a moţná řešení Velké hospodářské krize. Cílem práce je určení ekonomických i neekonomických faktorů dopadajících na československé hospodářství a vzájemné porovnání hodnot z různých etap dvacetiletého hospodářského cyklu republiky dle odborných publikací a statistik. V závěru jsou shrnuty příčiny, které ovlivňovaly hospodářské i politické dění v Československu. Dále je upozorněno na důsledky Velké deprese, která nejen v Československu způsobila nárůst nacionálního napětí a markantně rostoucího počtu nezaměstnaných. Klíčová slova: Hospodářská politika, měnová reforma, nezaměstnanost, první světová válka, Velká deprese.
Annotation This thesis deals with the economic and monetary policies of Czechoslovakia from 1918 1938. Further, this thesis presents the views of government representatives and economic experts of the monetary reform and the causes and possible solutions for the Great Depression. The goal of this thesis is to determine the economic and non-economic factors which have an effect on the Czechoslovakian economy and mutual comparison of values from various phases of twenty-year economic cycle of the republic according to professional publications and statistics. The conclusion summarizes the causes which influenced the economic and political events in Czechoslovakia. Furthermore, there is emphasized on the consequences of the Great Depression which, not only in Czechoslovakia, caused a rise in nationalist tensions and significant growth in number of unemployment. Key words: Economic policy, monetary reform, unemployment, the First World War, the Great Depression.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1.
2.
3.
Dopad 1. světové války na československé hospodářství ................................................... 8 1.1
Hospodářské dědictví po Rakousku-Uhersku .............................................................. 8
1.2
Poválečná sociální situace ......................................................................................... 10
1.3
Počátky nezaměstnanosti ........................................................................................... 11
1.4
Československé legie ................................................................................................. 13
1.5
Slovensko a Těšínsko................................................................................................. 15
Hospodářská situace v letech 1918-1929 .......................................................................... 18 2.1
Nostrifikace akciových společností ........................................................................... 18
2.2
Pozemková reforma ................................................................................................... 20
2.3
Zahraniční obchod a nové tendence v podnikání ....................................................... 22
2.4
Vliv mezinárodního hospodářského vývoje a cyklu .................................................. 24
2.5
Národohospodářská odvětví ...................................................................................... 27
2.6
Státní rozpočet ........................................................................................................... 29
2.7
Nezaměstnanost v Československu ........................................................................... 31
2.7.1
Podpory v nezaměstnanosti ................................................................................ 32
2.7.2
Gentský systém ................................................................................................... 33
Měnová politika v letech 1918 - 1929 .............................................................................. 35 3.1
Nesnadná situace v novém státě ................................................................................ 35
3.2
Odluka od Rakousko-Uherské banky ........................................................................ 36
3.3
Samotné provedení měnové reformy v roce 1919 ..................................................... 37
3.4
Dávka z majetku a z přírůstku na majetku ................................................................. 39
3.5
Příprava návratu ke zlatému standardu ...................................................................... 41
3.6
Deflační politika a měnová stabilizace ...................................................................... 42
3.6.1
Metody a účinnost restriktivní politiky .............................................................. 42 5
3.6.2 3.7 4.
5.
6.
Výsledek deflační politiky a následný přechod k měnové stabilizaci ................ 44
Národní banka Československá ................................................................................. 45
Velká hospodářská krize................................................................................................... 47 4.1
Příčiny krize ............................................................................................................... 47
4.2
Řešení krize................................................................................................................ 49
4.3
Důsledky krize působící na Německo........................................................................ 50
Hospodářská situace v letech 1930-1938 ......................................................................... 53 5.1
Mezinárodní vývoj a vnější ekonomické vztahy ČSR ............................................... 53
5.2
Hospodářský cyklus a státní intervencionismus ........................................................ 58
5.3
Měnová politika reagující na deflační krizi ............................................................... 60
5.4
Národohospodářská odvětví ...................................................................................... 62
5.5
Nezaměstnanost jako důsledek hospodářské krize .................................................... 64
5.6
Problémy ve vnitrostátní politice ............................................................................... 67
Porovnání ţivotní úrovně obyvatelstva a hospodaření státu ............................................ 70 6.1
Hospodaření státu ...................................................................................................... 70
6.2
Mzdy, maloobchodní ceny a nájmy v ČSR ............................................................... 72
Závěr ......................................................................................................................................... 75
6
Úvod V obecném povědomí je prvorepubliková éra Československa povaţována za jedno z nejúspěšnějších období z hlediska hospodářské prosperity státu. Hlavním cílem práce bude srovnání jednotlivých etap československého hospodářství, určení let s nejvyšším stupněm prosperity a let, během kterých došlo k největšímu hospodářskému propadu. Dále se zaměříme na stanovení ekonomických a neekonomických faktorů, které ovlivňovaly jednotlivé hospodářské etapy a na důsledky jejich působení. Mezi nejdůleţitější faktory ovlivňující československé hospodářství patřila 1. světová válka, během které bylo území budoucího Československa součástí Rakousko-Uherské monarchie, jejíţ poráţka dala podnět ke vzniku Československé republiky. Prvních 10 let, během nichţ bylo utvářeno československé hospodářství, bylo dále ovlivněno hospodářským cyklem ovlivněným poválečnou krizí, konjunkturou a mezinárodním politickým vývojem. Samostatná kapitola bude věnována měnové politice z let 1918-1929, která byla charakteristická rozporuplnou měnovou reformou vytvořenou tehdejším ministrem financí Aloisem Rašínem. V závěru práce budou v návaznosti na měnovou politiku prezentovány názory na zlaté krytí měny a odpovězeno na otázku: Do jaké míry byla provedená reforma úspěšná a v čem tkvěl její největší problém? Obrovský vliv na celosvětové hospodářství i následné politické události měla Velká hospodářská krize šířící se ze Spojených států dále do Evropy a ostatních zemí. Čtvrtá část práce bude právě proto věnována názorům některých ekonomů, politiků či národohospodářů na příčiny krize a na moţný způsob jejího řešení. V dalších kapitolách bude věnována pozornost působení Velké deprese na hospodářství Československa a dále budou porovnány hodnoty hospodaření státu a ţivotní úrovně z vybraných let celé prvorepublikové éry. V závěrečné části bude uveden dopad krize na sociální politiku státu a politické smýšlení obyvatelstva. Zpracované téma má široký záběr a v České republice je značně popularizováno. Z těchto důvodů je moţné čerpat z široké nabídky především kniţních publikací a ze statistických informací publikovaných během První republiky či v pozdější době na základě shromáţděných statistických i jiných údajů. V práci budou získané údaje analyzovány, blíţe vysvětleny a dále v ní bude poukázáno na různé souvislosti týkající se jak československého, tak i světového hospodářství, politiky a finančnictví.
7
1. Dopad 1. světové války na československé hospodářství Úvodní kapitola popisuje dopady první světové války na vznik a hospodářství republiky, na nezaměstnanost, ale i na sociální a politické změny na území nového státu. Na zrodu republiky mělo obrovský podíl působení československých legionářů v zahraničí a úsilí především zahraničního, ale i domácího odboje. Zatímco české země byly jednou z nejvýznamnějších průmyslových a zemědělských oblastí, agrární Slovensko se zaostalým zemědělstvím bylo v podstatě nejslabší částí bývalé monarchie neustále nárokované Maďarskem. Tyto nároky vyústili v ozbrojený konflikt Maďarska s Československem o území nynějšího Slovenska. Podobné nároky uplatňovalo i Polsko na oblast Těšínska. Obě konfliktní situace dopadly ve prospěch Československa.
1.1 Hospodářské dědictví po Rakousku-Uhersku Na počátku svého vzniku nemělo Československo vlastní ekonomické zázemí, a to ani přes fakt, ţe bylo na území nového státu přibliţně 60 % předválečného průmyslu rozpadajícího se Rakousko-Uherska. Avšak rozhodující část předválečného průmyslového potenciálu v českých zemích byla vlastnictvím Němců a Rakušanů. Ti ovládali ţelezářství, těţbu uhlí a měli významný podíl ve velkých podnicích ostatních průmyslových odvětví. Češi opanovali přibliţně třetinu průmyslu, ale zároveň měli v drţení obchodní banky. Nejvýznamnějšími byly Ţivnostenská banka, Praţská úvěrní banka, Česká průmyslová banka a spolu s nimi další finanční instituce jako jsou spořitelny a záloţny. Aby došlo ke zvýšení kapitálového podílu československých občanů, muselo být provedeno několik zásadních reforem, mezi které patřila nostrifikace akciových společností, pozemková reforma. Investoři, kteří před válkou byli především z území monarchie a Německa byli po válce vystřídáni investory z vítězných zemí a spolu s touto změnou přestal i transfer části důchodů z území Československa do Rakouska-Uherska. Krom vlastnických přeměn bylo důleţité zastavit postupný rozvrat hospodářství, který byl způsoben válkou, odlivem zaměstnanců, zaměřením celého hospodářství na válečnou výrobu a následnou inflací. Jiţ během války byl zaveden systém válečného řízeného hospodářství, který se ho snaţil udrţovat v chodu. V podstatě se jednalo o státem ovládané hospodářství, kdy byl stát silně provázán se soukromým sektorem. S tím je spojená i sílící centralizace velkopodniků, a to především do Vídně a Budapešti, následné vyuţívání postavení ze strany 8
těchto podniků a tím způsobená monopolizace odvětví. Vázané hospodářství omezovalo podniky formou stanovených maximálních cen, regulací pracovní výroby státními zakázkami, také omezovalo spotřebu obyvatelstva prostřednictvím přídělového systému a redukovalo funkce banky zrušením některých stanov, například odstraněním povinnosti krýt oběţivo zlatem nebo zákazu půjčovat finanční prostředky státu. Nástupnické státy Rakouska-Uherska včetně Československé republiky převzaly systém řízeného hospodářství, který byl v prvních letech existence nových států jen lehce modifikován. I kdyţ měly české země kompletní odvětvovou strukturu průmyslu, narazily na problém s odbytem produkovaného zboţí. V dobách monarchie byl její rozlohou zajištěn většinový odbyt těchto výrobků a průmysl tak nemusel být orientován na zahraniční obchod. Avšak po rozpadu Rakouska-Uherska ztratily české země ony výhodné podmínky a musely se vypořádávat se státními i celními hranicemi a nově začít soutěţit s konkurencí jiných zemí. Zde se silně promítl boj o Slovensko s Maďarskem, který pro Slovensko znamenal ztrátu nejdůleţitějšího obchodního partnera a v prvních letech republiky tak docházelo i k rušení průmyslových podniků na slovenském území a přesunu průmyslu do západní části státu. Zahraničně obchodní výhodou pro vítězné státy, včetně Československa se stala tzv. doloţka nejvyšších výhod1, která byla v platnosti 5 následujících let po skončení války a také zvláštní celní reţim mezi Československem, Rakouskem a Maďarskem, který po stejnou dobu zlevňoval vzájemný obchod těchto států. Zúţením vnitřního trhu se prohloubila vázanost československého průmyslu na export a muselo tak dojít ke změně orientace výrobců z vnitřního obchodu na zahraniční. V souvislosti se zahraničním obchodem se v prvních letech republiky vyskytnul problém s neznámostí československých výrobků v zahraničí, kdy tito odběratelé preferovali výrobky ze států s delší existencí, a tak docházelo k reexportu zboţí přes Rakousko, Německo či Itálii, coţ sniţovalo konečný zisk prodejců. Nový stát zdědil po monarchii i zastaralou dopravní síť, která byla orientována ze severu na jih do Vídně a do Budapeště. To mělo za důsledek minimální propojení mezi západní a východní částí republiky. Nejdůleţitější částí dopravní sítě byly ţeleznice. Jejich význam dále rostl se zaměřením Československa na zahraniční obchod. Pro export zboţí bylo vyuţíváno především nákladní ţelezniční dopravy, která během prvních deseti let dosáhla významného rozmachu a dále pak lodní dopravy, k jejímuţ vyuţití bylo vystavěno několik nových lodních přístavů.
1
Doloţka nejvyšších výhod zaručuje smluvním stranám, ţe jim budou poskytnuty minimálně stejné výhody jako nejlepší třetí straně.
9
Další problém byl způsobený velkým podílem lehkého průmyslu, který se svou citlivostí na zahraniční obchod nekorespondoval s exportním zaměřením nově vzniklého státu. Jiné obtíţe byly
způsobeny
zaměřením
většiny
československých
průmyslových
podniků
na
zpracovatelský průmysl, avšak surovinové zdroje v republice byli minimální a v prvních poválečných letech docházelo i k zastavení výroby a následnému propouštění vzhledem k nedostatku těchto surovin pro chod podniku. Rostoucí podíl nezaměstnaných a především hladových občanů znamenal i zvětšování tlaku na sociální reformy a zákaz exportu potravin mezi roky 1918-1919.
1.2 Poválečná sociální situace Washingtonská deklarace dala Masarykovým podpisem vznik nové parlamentní republice, která se zavazovala především snahou o pokrok. Dále přislíbila svobodu náboţenství, vědy, literatury, umění, tisku a také shromaţďovacího a petičního práva. Mimo zajištění svobod se republika deklarací zavazovala k odloučení od církve, zajištění rovnosti ţen a muţů, ochraně menšin, zrušení šlechtictví, vyvlastnění statků a ke zrušení stálého vojska a vytvoření milic. Ovšem mnoho těchto příslibů nemohlo být realizování díky poválečné chaotické situaci, například nedošlo k odluce církve od státu nebo rozpuštění stálého vojska. Mimo hospodářství válka zanechala stopy především na hladem postiţeném obyvatelstvu. S koncem války nastala zásobovací krize u potravin, během které přestal fungovat přídělový systém, a celý stav navíc komplikovala epidemie španělské chřipky. Ke stabilizaci situace s nedostatkem potravin slouţily především přijaté zahraniční úvěry. Zejména hlad, ale s rostoucí socializací společnosti i rovnoprávnost ţen, odstranění šlechty, předání půdy lidu nebo jejich spolupodílnictví na podnicích či zabavení válečných zisků, to byly hlavní důvody častých demonstrací. Ty se konaly po celém území Československa, avšak k největším docházelo v Praze, Plzni a Kladně. Zmíněná socializace a radikalizace společnosti začala revolucí v Rusku a vládou bolševiků, odsud se levicové tendence šířily napříč celou Evropou. I v Československu bylo na nátlak demonstrujícího obyvatelstva zavedeno několik sociálních reforem, především došlo ke zmíněnému zrušení šlechtických titulů, k zavedení osmihodinové pracovní doby, k rozšíření kolektivních smluv a schylovalo se i k pozemkové reformě. Mezi další zásahy státu do soukromého vlastnictví patřilo nařízení vlády týkající se ochrany nájemníků. Nařízení se netýkala budoucí bytové výstavby, aby nedošlo k poklesu stavebního ruchu, který by se
10
negativně promítl do hospodářství země. Radikalizace společnosti skončila během roku 1920, kdy se situace stabilizovala. Levicové zaměření většiny populace bylo zřejmé i na výsledku prvních voleb. Největší podporu lidu získala Československá sociálně demokratická dělnická strana, na pomyslném druhém místě skončila Československá strana socialistická a na třetím Republikánská neboli agrární strana. Tyto tři strany vytvořily vládnoucí koalici a do opozice se tak dostala Národně demokratická strana s takovými osobnostmi, jakými byl Alois Rašín nebo Karel Kramář. Válka měla vliv i na změnu náboţenských poměrů. Zatímco před válkou byla většina obyvatel římskokatolického vyznání, během války a po ní sílil odpor lidu vůči monarchii a s ní spojenému náboţenství. Podíl na tom měl i prezident Masaryk, který původně usiloval o odloučení státu s církví a o jeho zakotvení do ústavy, coţ se nakonec nepodařilo. Nicméně stát se odchýlil od církve katolické, nově uznával celkem 12 církví. V této době také sílilo postavení protestanského vyznání a pravoslavné církve, k níţ se přikláněli legionáři z Ruska. V novém státě tak docházelo k častým změnám vyznání a zformovala se silná skupina obyvatel bez náboţenského vyznání, coţ v tehdejším světě nebylo běţné. Československo se stalo státem s pestrou skladbou obyvatelstva, s oblastmi lišícími se historií, jazykem, mentalitou, ţivotní úrovní a ekonomikou a z těchto důvodů nový stát také podepsal smlouvu o ochraně menšin. Tato různorodá skladba občanů se odlišně projevovala nákloností k Československu. Zatímco německé pohraničí se po válce bouřilo a dokonce zde byla snaha vytvořit německé provincie, coţ bylo zmařeno aţ obsazením území československým vojskem, dala Podkarpatská Rus podnět k připojení svého území k nové republice. Posledním problémem tak zůstalo stanovení hranic nástupnických států, který díky sporům s Polskem o Těšínsko a s Maďarskem o Slovensko byl vyřešen aţ v roce 1924. Jako ochrana před moţnou další německou expanzí byla vytvořena Společnost národů a Československo patřilo mezi její zakládající členy. Zde bylo ustanoveno, ţe na republiku bude mít politický a hospodářsky vliv především Francie a částečně i Velká Británie. Z toho plyne i zaměření zahraničního obchodu zejména na Francii a podílení se francouzské vojenské mise v boji o Slovensko.
1.3 Počátky nezaměstnanosti Náhlý začátek války se samozřejmě promítl do celého rakousko-uherského hospodářství. Došlo k povolání milionu původně pracujících obyvatel, hospodářství bylo dezorganizované a
11
špatně se přizpůsobovalo novým válečným podmínkám. V obchodě vypukla nákupní horečka a díky nejistotě, která všude vládla, docházelo ke spekulativnímu zvyšování cen. Odliv zaměstnanců by logicky měl znamenat nová pracovní místa pro ostatní, ale válečná situace se zaslouţila o to, ţe výsledkem byla vyšší nezaměstnanost. Nezaměstnanost byla relativně novým pojmem a k jejímu prohloubení došlo díky válce. Avšak vzhledem ke špatné kvalitě statistik nebylo moţné vytvořit rozsáhlejší systém podpor. Prvním řešením krize nepracujících se tak staly tzv. nouzové práce, mezi nejčastější patřila výstavba a údrţba silnic. Stát se rozhodl investovat do veřejných staveb prostřednictvím úvěrů a dodávkami materiálu, ale také sniţoval potřebné formality a celý proces tak zjednodušil a zrychlil. Zadávání státních zakázek znamenalo pokles nezaměstnanosti, který se projevil v roce 1915. Díky odvodům muţů do války se zvýšila zaměstnanost ţen a nárůst objemu výroby znamenal i zvýšení přesčasové práce, a to aţ na dvojnásobek. Jedinou a první snahou o určitou formu podpory nezaměstnaných byl systém, jenţ byl v prvních letech republiky označován jako refundační. Jednalo se o vyplácení podpor z veřejných financí podnikům, které je vyuţily jako výplaty dělníkům, jímţ nebyla určena ţádná práce. Refundační systém byl vyuţíván především v textilnictví, jehoţ výroba klesala jiţ od roku 1916. Negativně tehdy působil laciný dovoz z USA. Tradičně těmito důsledky silně trpěl severovýchod Čech, odkud bylo hlášeno, ţe nezaměstnanost dosahuje pováţlivé úrovně (Rákosník, 2008). Vláda tehdy rozhodla, ţe bude vyplácet podporu na 3 měsíce a k nim bude hradit i příplatky na osoby ve společné domácnosti. Poslední roky války měly za následek další prohloubení nezaměstnanosti, nicméně pro národ zuboţený hladem, bídou a nemocemi to nepředstavovalo primární problém a demonstrace či stávky byly podnikány spíše z důvodu nedostatku potravin pro lid a surovin pro podniky. Situaci komplikovala ztráta rozsáhlého rakousko-uherského trhu, čímţ vznikla závislost Československa na exportu. Nicméně měnová politika uskutečňovaná deflací tomuto faktu neodpovídala a jejím důsledkem byla zvyšující se míra nezaměstnanosti. Problémem prvních let republiky byla i demobilizace. Návrat vojáků a omezení válečné výroby znamenal znatelný nárůst nezaměstnanosti. Na tento problém reagovala vláda vytvořením prvního zákona, který zaváděl peněţní podpory v nezaměstnanosti. Československá republika převzala po Rakousku-Uhersku strukturu zprostředkovatelen, Ministerstvo sociálních věcí vytvořené v roce 1917 a základy pro refundační systém podniků. O rok později byla zavedena 8 hodinová pracovní doba, která se stala trnem v oku obchodníků a ţivností, kteří svůj nesouhlas argumentovaly nárůstem nákladů, jiná část obchodníků se se zkrácenou pracovní dobou vypořádala zavedením 3. směny. První podpory 12
slouţili především k uklidnění situace, která mohla ohrozit základy státu, a byly vytvářeny bez důleţitých statistických informací o počtu nezaměstnaných. Byly vypláceny na území Čech a Moravy bez pohraničí a Slovenska aţ do té doby neţ bylo toto území obsazené Československým vojskem. Proti podporám vystupovali představitelé agrární strany, kteří svůj negativní postoj obhajovali dostatkem pracovních pozic v zemědělství a tudíţ zbytečností státních podpor nezaměstnaných. Jim oponovali sociální demokraté faktem, ţe mzdové poměry v zemědělství nejsou pro bývalé pracovníky průmyslu přijatelné a také se na něj nevztahují pracovní normy, coţ naznačuje důleţitost vytvoření státních podpor pro nezaměstnané. Výše podpory byla odvozena od podpory nemocenské a nabývala takových hodnot, aby pracovníci na nemocenské pobírali více neţ nezaměstnaní. Také byly stanoveny podpory pro demobilizované vojáky a příspěvky na osoby ve společné domácnosti. Nezaměstnaný měl povinnost hlásit se u zprostředkovatelny práce a v případě nabídnutí adekvátní práce ji nesměl odmítnout, aby nepřišel o finanční podporu. V případě, kdy to znamenalo odloučení ţivitele od rodiny, měla tato domácnost nárok na polovinu ze státního příspěvku na osoby ve společné domácnosti. Zajímavá byla i administrativa podpor, kterou byl pověřen demobilizační výbor. Jeho vytvořením mělo dojít k odlehčení časové zátěţe a úbytku byrokracie státu. Avšak členové výboru velice často chybovali a nedokázali správně interpretovat zákon, coţ znamenalo, ţe přiznávali podpory i občanům, kteří na ně neměli nárok nebo nesprávně stanovili jejich výši. Vzhledem k častým problémům způsobeným demobilizačními výbory byl zesílen jejich dozor a bylo zřejmé, ţe demobilizační výbory nečeká dlouhá ţivotnost.
1.4 Československé legie K vzniku samostatného státu potřebovalo Československo vlastní bojeschopnou armádu, která se postupem času začala formovat z válečných zajatců a dobrovolníků především v Itálii, Francii a Rusku. Tyto legie bojovali jak za vznik republiky, tak pomáhaly prosazovat zájmy spojenců a stabilizovat situaci na západní i východní frontě Evropy. Nicméně udrţování a následná repatriace legionářů hrazená především z úvěrů od spojenců byla pro nový stát velice nákladná, jak bude níţe doloţeno. Ihned v prvních dnech války vstoupili Češi do Cizinecké legie ve Francii. Rotu o počtu 600 muţů tvořili především Sokolové a její hlavní boj byl na území dnešního Alţírska, kde bojovali proti Němcům a kde získali skvělou pověst. Bohuţel během těchto bojů rota utrpěla 13
obrovské ztráty a počet členů francouzské legie klesal. Během roku 1916 byl Masarykovi přislíben vznik československé armády na území Francie a koncem roku následujícího byl tento příslib realizován. Armádu tvořili dobrovolníci z Rumunska a Spojených států, českoslovenští legionáři z Ruska a váleční zajatci ze Srbska. V průběhu celé první světové války tak bylo do československých jednotek ve Francii zařazeno 9300 československých dobrovolníků (Kuthan, 2010). Nejmladší legií československého zahraničního vojska byly legie v Itálii. Ty byly formovány především ze zajatců, kteří byli po vyhlášení italské neutrality zadrţeni z rakousko-uherské armády. Strastiplná cesta československých vojáků tedy začala v zajateckých táborech, pokračovala pracovními prapory a skončila vytvořením skutečného československého vojska uznaného italskou vládou. Ke konci války se naše italské legie účastnili rakousko-italské války a poté byly přesunuty do nové vlasti, kde obsadily pohraničí a byly vyslány k obraně hranic před Polskem a především před Maďarskem v boji o Slovensko. Poslední legie byly v Rusku. Byly opět tvořeny válečnými zajatci a také Čechoslováky ţijícími v Rusku. Jejich hlavním cílem bylo porazit Ústřední mocnosti na východní frontě jako podpora ruské armády, tím osvobodit svou vlast a napomoci vzniku samostatné Československé republiky. Nicméně jiţ za carského Ruska došlo k první problémům, kdy Rusko chtělo vyuţít legie pouze pro své účely, tedy pro obranu dynastie a bránění východní fronty. V té době došlo i krátkodobému potlačení Masarykovi prozápadní politiky a k prosazení prorusky zaměřené frakce, která dávala přednost monarchii a dynastickému spojení nového státu s trůnem Romanovců formou personální unie mezi oběma státy (Fic, 2008). Po vítězství revoluce a pádu dynastie byla v Rusku vytvořena dobrovolnická armáda s téměř 65 tisíci vojáků, která byla připojena k paříţskému centru, kde probíhaly hlavní československé snahy o osvobození. Revoluční vláda vydrţela jen krátký okamţik a brzy byla střídána bolševiky v čele s Leninem. Po jeho nástupu došlo k uzavření míru s Berlínem a Vídní, a tím zaniklo hlavní poslání legií v Rusku, tedy bojovat na východní frontě. Ruské legie byly na přání francouzské vlády začleněny do československé armády ve Francii a získaly status spolubojovníka. Uzavření východní fronty znamenalo zahájení přesunu těchto legií po transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odsud loděmi na západní frontu. Během přesunu legionářů došlo k jeho zmaření ze strany Ruska, které z československých legií chtělo vytvořit jádro Rudé armády. Tak začal ozbrojený konflikt mezi bolševiky, internacionalisty a Berlínem na jedné straně a československými legiemi s ruskými spojenci na straně druhé. I přes početní převahu nakonec legie získaly celou délku transsibiřské 14
magistrály, drţely zde pozice a vyčkávaly spojenců. Během té doby na Sibiři padla bolševická vláda a místní obyvatelé legie podporovali. Ovšem moţná a důleţitá pomoc spojenců byla vázaná na USA, vzhledem k působnosti spojeneckých armád na západní frontě. USA v čele s prezidentem Wilsonem nedokázalo správně zareagovat a pomoci Rusku a veškeré snahy o osvobození Ruska od bolševiků tak ztroskotaly. Československé legie se i přes snahu bránit ruský lid musely dát na ústup a v druhé polovině roku1919 začaly být evakuovány. Financování legií nebylo pro nový stát moţné uskutečnit jinak neţ čerpáním zahraničních úvěrů. Z tabulky níţe bude zřejmé, jakých hodnot tyto výpomoci dosahovaly a spolu s úvěry na potraviny a posilování měnového kurzu vytvořily pro první vládu Československé republiky obtíţnou situaci. Tabulka 1: Čerpané zahraniční úvěry na udrţování a následnou repatriaci vojska Úvěr
Původní stav
5 % úvěr anglické vlády na repatriaci ruských legií
827 tis. GBD
Americký úvěr na nákup potravin a repatriaci ruských legií
115,0 mil. USD
5 % úvěr francouzské vlády na nákup vojenského materiálu a potravin
99,7 mil. FRF
5 % úvěr francouzské vlády na nákup koní
1,1 mil. USD
5 % úvěr francouzské vlády na organizaci a vydrţování armády
33,9 mil. FRF
Francouzský úvěr na vydrţování legií na Sibiři
378,0 mil. FRF
Italský úvěr na výzbroj a udrţování legií v Itálii
170,0 mil. ITL
Zdroj: (Vencovský, 2003), upraveno autorem.
1.5 Slovensko a Těšínsko Výsledek světové války znamenal zabrání některých částí území poraţených mocností, které se s tímto rozhodnutím ne vţdy dokázaly smířit. Příkladem bylo Maďarsko, které se nedokázalo vyrovnat se ztrátou svého historického území v oblasti dnešního Slovenska a Polsko, jeţ usilovalo o získání oblasti Těšínska. Jako jeden z dopadů světové války na Československo lze tedy označit i boje o Slovensko a Těšínsko, které se logicky promítnuly do hospodářství a státních financí nového státu. Těšínsko tvořilo kamenouhelnou základnu státu a zároveň jím vedlo důleţité ţelezniční spojení západní části státu s východní. Polský stát svůj náhlý vojenský vpád argumentovalo nejpočetnější polskou menšinou v této oblasti, která ho manifestem ţádala o připojení Těšínska k Polsku. V lednu 1919 vyuţila praţská vláda návratu některých vojenských 15
jednotek, ultimativně poţádala Varšavu o vyklizení oblasti a československé oddíly následně zahájily její obsazování (Klimek, 2000). Během jednoho týdne bylo Těšínsko obsazeno československým vojskem a prozatímní stanovení hranic. Ty získaly konečnou podobu aţ v létě následujícího roku, kdy tehdejší ministr zahraničí Beneš vyuţil krize v Polsku způsobené Polsko-sovětskou válkou a vyjednal pro Československo klíčové oblasti. Boj o Slovensko byl důleţitou událostí, která mohla zkomplikovat vznik Československé republiky, také se jednalo o finančně náročnou akci, při které bylo obsazováno Dohodou vymezené území. Jelikoţ obsazování Slovenska začalo jiţ v roce 1918, neměl nový stát své vojsko. To bylo velice rychle sestaveno z jednotek bývalé rakousko-uherské armády a z jednotek Sokolů. Ovšem mezinárodně uznávané československé vojsko tvořily především zahraniční legie, které stále působily především v Itálii, Francii a Rusku. 30. října 1918 na Slovensku zasedla Slovenská národní rada, která vytvořila Martinskou deklaraci, jeţ potvrdila vznik Československa a začlenění slovenského území do republiky. Po podepsání deklarace začalo československé vojsko postupovat od západu na východ republiky, kde hrozil vpád polských vojsk a nakonec i na jih. Jejich hlavními úkoly bylo zajistit klid, který byl nabouráván nejen Maďary, ale i loupeţivými ţivly, poté odzbrojit maďarské vojáky, zabránit vývozu potravin, kterých byl po válce v novém státě nedostatek, dále zajistit státní majetek, svobodu československých občanů a nedotknutelnost jejich majetku. K největším komplikacím došlo na východě a jihu Slovenska. V Košících sílila promaďarská národní rada, jejímţ cílem bylo připojení Slovenska k Maďarsku, coţ ohroţovalo vznik Československé republiky. Nicméně došlo i ke konfliktu s Polskem a Ukrajinou, ale oba státy byly ochotny vyjednávat a opustit Dohodou vytyčené československé území. Na obsazení jihu se jiţ podíleli legionáři působící v Itálii se svými italskými důstojníky. Důvodem vyuţití legií byla jejich vyzbrojenost a vysoká morální úroveň oproti domácímu vojsku. Hlavním cílem bylo vytlačit Maďary za demarkační linii, která vedla od ústí řeky Moravy do Dunaje, dále Dunajem aţ k ústí řeky Ipeľ, pak přes Oţďany, Rimavskou Sobotu, Tornalu, Perkupu, Hidasnémeti, Lastovce aţ k Uţockému průsmyku (Kuthan, 2010). Nesprávně stanovená hranice působila velký problém v ţelezniční dopravě, kdy část ţeleznice procházela Maďarskem, dalším problémem byl často s Maďarskem sympatizující italští důstojníci, kteří byli začátkem roku 1919 nahrazeni francouzskou misí. Podnětem pro zahájení války bylo překročení zmíněné demarkační linie československým vojskem. Maďarsko vyhlásilo jednodenní ultimátum na staţení vojáků, ale ihned po tomto vyhlášení vyslalo tzv. rudé gardy a po ultimátu i silně vyzbrojenou maďarskou armádu. Mimo 16
získání slovenského území se tehdejší maďarští bolševici chtěli spojit s Ruskem a vytvořit tak rudou frontu, která by mohla ohrozit demokratickou část Evropy. Počátkem června bylo Maďarsko opětovně vyzváno mezinárodní mírovou konferencí k ústupu z dohodnutého území Československa,
v případě,
ţe
by
tak
neučinili,
bylo
jim
pohrozeno
útokem
československého, rumunského, francouzského a srbského vojska na Budapešť. Nakonec byl 24. června 1919 vyhlášen mír. Československo získalo území Slovenska a důvěru slovenských i maďarských občanů a postupně mohlo demobilizovat velkou část vojáků, bohuţel ztratilo přes 800 muţů. V Maďarsku padla vláda bolševiku a bylo vyhlášeno království. Z hospodářského hlediska bylo Slovensko vţdy zaostalou částí Uher a i v Československu tvořilo především nerozvinutou východní část. Ještě pár let po vzniku republiky bylo na území Slovenska především zemědělsky zaloţené obyvatelstvo, kterého zde bylo přes 60 % oproti necelým 32 % v českých zemích. Podobná situace byla i v průmyslu. Zatímco v Čechách a na Moravě se nacházely téměř dvě třetiny celého rakousko-uherského průmyslu, na Slovensku byl podíl obyvatel zabývajících se průmyslem lehce přes 19 %. Nebyla tu téměř ţádná výroba elektřiny, byla tu jen pětina z celkové délky československých silnic, 10 % motorových vozidel a necelých 30 % ţelezničních tratí (Dvořák, 2004). I negramotnost byla ve zmíněném roce na vysokém procentu. Přibliţně 15 % obyvatel Slovenska bylo nevzdělaných a na území celého Slovenska se nenacházela ţádná vysoká škola ba ani střední škola zakončená maturitou. Nicméně po vzniku republiky došlo k zvratu. Existovalo trţní hospodářství, coţ znamenalo, ţe nebyla moţnost jakéhokoli programového přesunu financí z území Čech a Moravy. Způsobem určitého transferu peněţních prostředků z rozvinutého západu na zaostalý východ nové republiky bylo vytvoření kapitálových účastí, díky kterým bylo vybudováno několik továren a výrob a došlo ke zlepšení situace na Slovensku.
17
2. Hospodářská situace v letech 1918-1929 Počátek republiky byl doprovázen snahou o nabytí a posílení postavení Československa ve světě. K tomu měla napomoci přeměna majetkového a podílového vlastnictví, které bylo reprezentováno zestátňováním podnikům prostřednictvím nostrifikace a pozemkovou reformou. Během ní byly odkupovány neobhospodařované velkostatky, které byly rozděleny mezi drobné zemědělce, coţ mělo prioritně vést ke zvýšení ţivotního standardu. České země dříve závislé na vývozu průmyslového zboţí do monarchie se po jejím rozpadu začala orientovat na mezinárodní obchod. Nejvýznamnějším obchodním partnerem nového státu bylo zpočátku Rakousko záhy vystřídané Německem, také sílily názory převáţně legionářů, ţe by mělo být investováno do rozšířené surovinové základny v Rusku a zaloţit zde nové podniky. Další poválečnou změnou byl odklon od řízeného hospodářství k trţnímu, transformace průmyslu i běţného ţivota novými podnikatelskými tendencemi a nakonec působení hospodářského cyklu, který se nejdříve projevil poválečnou krizí a později byl vystřídán konjunkturou, během které dosáhla republika nejúspěšnějších hospodářských let, coţ je moţné pozorovat v národohospodářském odvětví. Poslední částí druhého oddílu bude nezaměstnanost, ta vznikla jiţ před válkou a během války se značně rozšířila, ale do této doby nebyla adekvátně řešena státem. Aţ během prvorepublikové éry došlo k vyplácení podpor pro nezaměstnané a k vytvoření dobrovolného pojištění. Tato opatření měla uklidnit napjatou sociální situaci, která byla ještě vyostřena levicovými tendencemi šířícími se z bolševického Ruska.
2.1 Nostrifikace akciových společností Vzhledem k významnému kapitálovému podílu německých a rakouských občanů v akciových společnostech na území Československa bylo zapotřebí realizovat vlastnické přesuny, a to na základě nostrifikace těchto akciových společností. Cílem nostrifikace je přesunutí sídel akciových společností a společností s ručením omezeným z území bývalé monarchie na území Československa. Jednalo se o společnosti, které jiţ měly V Československu provozy nebo výroby. Do roku 1918 měla většina podniků v českých zemích a na Slovensku své sídlo ve Vídni nebo v Budapešti. Po pádu monarchie začal nový stát skupovat akcie československých podniků od předchozích zahraničních majitelů. Patřily mezi ně Praţská ţelezářská společnost, Poldina huť, Báňská a hutní společnost, strojírny Brněnská a Královopolská, tukové závody Schicht, továrna na zápalky Solo, sklárny Inwald, textilka Mautner a jiné; na Slovensku např. 18
ţelezářské závody Coburg, dynamitka v Bratislavě, papírny Slavošovce či textilka v Lučenci (Dvořák, 2004). Rakousko i Maďarsko se nostrifikaci podniků snaţilo komplikovat. K tomu vyuţívaly obchodní právo, které bylo pro státy bývalé monarchie společné. Jedním způsobem znesnadnění nostrifikace byla povinnost podniků předloţit rakouským úřadům ţádost o přesunu sídla na území Československa. Rakousko muselo ţádost nejprve schválit, následně vymazat společnost z firemního rejstříku a teprve poté mohl podnik své sídlo změnit. Jiným způsobem byly rakouské ţádosti o to, aby nostrifikované firmy neplatili v Československu daně a jiné poplatky. Podobným způsobem postupovalo i Maďarsko. Nejsloţitější byla situace při nostrifikaci bank. Pomohla původním českým bankám, které se po nostrifikaci přeměnily na velkobanky. Díky investici veškerých svých prostředků do nákupu akcií z ní nejvíce těţila Ţivnostenská banka. Naneštěstí nebyly moţné fúze německých bank s českými a nebyla moţná ani jejich likvidace. Hrozilo, ţe dojde k přesunu zákazníků likvidovaných bank do jiných německých bank, a tím se posílí jejich pozice na československém trhu. Východiskem se stalo zakládání tzv. utrakvistických ústavů, kde byl nadpoloviční podíl českého kapitálu oproti německému, tím byl zajištěn předpoklad jejich loajality k Československé republice. Některé velké podniky byly nostrifikovány za pomoci zahraničních investorů, především z Velké Británie a Francie. Ta tímto způsobem získala podíl například na Škodových závodech a Velká Británie měla majetkovou spoluúčast na Anglo-československé bance. Mimo zmíněné nostrifikace byla provedena i její speciální forma, která se zabývala zestátňováním především soukromých ţeleznic. Tabulka 2: Nostrifikace společností do roku 1928 Nostrifikace podniků do roku 1928 Původní
Přeloţením sídla akciový
Rozdělením akciový
Celkem akciový
sídlo
počet
společnosti
podniků
Rakousko
118
983,0
44
456,6
162
1437,6
Maďarsko
62
463,8
7
47,0
69
510,8
Celkem
180
1446,8
51
501,6
231
1948,4
kapitál (mil. Kč)
počet podniků
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem.
19
kapitál (mil. Kč)
počet podniků
kapitál (mil. Kč)
Jak je patrné z tabulky, nostrifikace probíhala buď přeloţením sídla do Československa, nebo rozdělením pobočky, která se nacházela v republice od centrály v Rakousku či Maďarsku. Celkem bylo odkoupeno 231 podniků s akciovým kapitálem téměř 2 miliardy. Nostrifikace znamenala pro Československo posílení její finanční základny a upevnění pozice českých bank a průmyslových společností. Celá akce trvala 10 let a skončila v roce 1928.
2.2 Pozemková reforma Zestátňování podniků uskutečněním nostrifikace bylo doprovázeno odejmutím pozemků prostřednictvím pozemkové reformy. Cílem bylo přerozdělení té půdy, kterou její vlastníci neobhospodařovali, ve prospěch drobných zemědělců, ţivnostníků, druţstev, obcí nebo jiných veřejných subjektů a posílení malého a středního pozemkového vlastnictví. Tím mělo dojít ke zvýšení ţivotního standardu a vytvoření nové vrstvy statkářů. Dalším cílem bylo jistě i posílení postavení agrární strany a jejích členů. Samotné velkostatky představovaly pozůstatek feudalismu ve formě šlechtických a církevních latifundií. Zprostředkováním rodinného fideikomisu2 docházelo k znemoţnění podnikání v oblasti zemědělství, protoţe jeho existencí nebylo moţné pozemky odprodávat nebo je dělit, a to aţ do roku 1914. V roce 1918 se známky bývalého feudalismu vyskytovaly především na církví vlastněných statcích. Především na východě republiky byly velkostatky dávány nejchudším rolníků. Odměnou církve z těchto pozemků byla odváděná část úrody a vykonávání dalších prací, které byly církví poţadovány. Prvním krokem představené reformy bylo obstavení pozemků, které bylo realizováno jiţ ke konci roku 1918. V podstatě se jednalo o redukci volného zacházení s půdou. Dalším krokem byl záborový zákon, který zasáhl velkostatky s výměrou nad 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy. Pod tento zábor spadalo 1913 pozemkových celků s více neţ 4 mil. ha zemědělské, lesní a jiné půdy, z toho přes 1,6 mil. ha na Slovensku (Dvořák, 2004). Záborový zákon prováděl za tímto účelem zřízený Státní pozemkový úřad. Důleţitost tohoto úřadu je moţné vysledovat i z faktu, ţe předsedu a jeho náměstky volil prezident republiky a kontrola úřadu byla realizována dvanáctičlenným správním výborem, který byl volen Národním shromáţděním. Na zábor majetku navazoval přídělový zákon, jenţ byl zaměřen na vhodné přerozdělení zabrané půdy. Po vyvlastnění parcel se jejich vlastníkem stal stát a ten je následně přerozděloval drobným zemědělců, ţivnostníkům nebo vědeckým a humánním ústavům atd. 2
Právní podmínka jeho zakladatele, kterou je převeden majetek jako celek dle dědické posloupnosti. Svěřený majetek je poté nezcizitelný, nedělitelný a neprodejný.
20
Nicméně i přes veškeré snahy část pozemků státu zůstala, o další část se vedly spory a část byla navrácena původním majitelům. Zemědělská půda a hospodářské budovy, které měly dohromady rozlohu přibliţně kolem 100 ha, byly označeny jako tzv. zbytkové statky. Tyto pozůstatky velkostatků měly být rozdělovány ze zbytků přerozdělené půdy. Nicméně ve skutečnosti byly zmíněné statky s nejúrodnější půdou rozdělovány jako první. Na srovnatelné výměře půdy vytvářely zbytkové statky podstatně více trţní produkce neţ drobní nabyvatelé půdy vyrábějící spíše pro vlastní spotřebu (Průcha, 2004). O tom komu budou zbytkové statky přiděleny, rozhodoval Státní pozemkový úřad, který byl podřízen agrární straně, a tak tyto statky často připadly právě představitelům agrární strany. A konečně posledním krokem a zákonem pozemkové reformy byl tzv. náhradový zákon. Záměrem, který měl být jeho prostřednictvím realizován, bylo uznání nároku na protihodnotu zabraných pozemků jejich původním vlastníkům. Bez tohoto nároku skončil majetek rodu Habsbursko-Lotrinského nebo například nepřátelských států či osob nové republiky. Ceny vyvlastněných pozemků byly určeny dle jejich původních předválečných hodnot. Jejich následné prodeje nebyly vţdy jen prostřednictvím hotovostních operací, ale často byly úvěrové a dopadaly na strukturu veřejných příjmů a výdajů. Součástí reformy bylo také odškodnění bývalých zaměstnanců velkostatků. Hlavními způsoby náhrady byl příděl půdy, peněţní vypořádání nebo poskytnutí zaměstnání. Všechny kroky pozemkové reformy jsou znázorněny v následující tabulce. Tabulka 3: Pozemková reforma do roku 1929 Pozemková reforma – do roku 1929 Veškerá půda
Z toho zemědělská půda tisíc ha
Celkem zabráno
4048
1285
Předáno novým nabyvatelům
1055
814
1182
370
Převzato státem
338
-
Zatím nerozhodnuto
1473
101
Ponecháno dosavadním majitelům
Zdroj: (Vencovský, 2003), upraveno autorem. Veškerá zemědělská půda byla přerozdělena do roku 1931, nicméně přerozdělení ostatních pozemků neskončilo ani do nacistické okupace Československa. Zdlouhavost celé reformy 21
měla za následek vytvoření tzv. generální dohody. Ta zmocnila původní vlastníky k uţívání nerozdělené půdy na další roky a více jak polovina pozemků, kterých se týkal záborový zákon, byla ponechána původním majitelům.
2.3 Zahraniční obchod a nové tendence v podnikání Pozůstatkem válečného období bylo řízené hospodářství a ještě v roce 1920 převaţoval názor, ţe není moţně z něj ustoupit a je důleţité zabránit volnému obchodu, dokud ekonomika nezačne tvořit přebytky. Ze všeho největší spory se týkaly vázaného hospodářství s obilím, kterého byl v poválečných rocích nedostatek. Nicméně jeho nucené dodávky a ceny, jejţ nepokrývaly ani plnou hodnotu nákladů způsobily demotivaci zemědělců a státní kroky k levnějšímu hospodářství měly za výsledek zhoršení stavu československého státního rozpočtu. Od počátku roku 1921 se začalo jednat o uvolnění obchodu s obilím a tehdejší ministr Karel Engliš upozornil na fakt, ţe pokud nedojde k jeho uvolnění, bude to mít za následek zvýšení schodku státního rozpočtu a rozvrácení státních financí. Nakonec se většina politických představitelů shodla na postupném uvolnění hospodářství, které začalo u uvolnění spotřeby hovězího masa a kontroly cen dobytka a masa. Později byly uvolněny i zemědělské plodiny a začaly být rušeny hospodářské ústředny. Důleţitým orgánem centralizovaného hospodářství byly výše uvedené hospodářské ústředny, které se zabývaly výkupem zemědělských produktů a přídělem surovin, ale také dokázaly ovlivnit ceny. Jejich prostřednictvím byly realizovány zásahy státu, které byly sice provázeny korupčními skandály, ale zároveň dokázaly tlumit inflaci a chránit sociálně slabé proti neúměrnému růstu cen. Navíc z výnosů některých ústředen, zejména z vývozu cukru, lihu a sladu, byly dotovány ceny základních ţivotních potřeb (Průcha, 2004). Poněvadţ nadále trvala hrozba moţných sociálních problémů, nebylo moţné, aby došlo k okamţitému zrušení řízeného hospodářství. Východiskem bylo jeho postupné překonávání, které probíhalo rychleji v průmyslu a pomaleji u potravin a poté následná likvidace samotných ústředen. V prvních letech republiky zasahovalo řízené hospodářství i do zahraničního obchodu, který byl spravován úřadem pro zahraniční obchod. První obchodní smlouvy byly uzavírány ve formě kompenzačních nebo kontingentních úmluv. Kompenzační úmluvy zaručovaly poskytnutí protihodnoty vyvezeného zboţí ve formě dovozu jiného zboţí a Československo je mělo sjednané například s Balkánem a Itálií. Naproti tomu kontingentními úmluvami bylo určeno maximální mnoţství dovozu či vývozu zboţí a těmito dohodami byl určen obchodní styk republiky například s Německem nebo Francií. 22
Mezi obchodem a politikou panoval nesoulad, kdy téměř polovina transakcí Československa byla uzavírána s Německem, Rakouskem a Maďarskem. Absolutně nejvýznamnějším obchodním partnerem bylo Rakousko záhy vystřídané Německem, s kterým Československo uzavřelo první řádnou smlouvu. V této době se někteří prvorepublikoví představitelé domnívali, ţe je nový stát obchodně závislý na Německu, a tak ze strany Československa docházelo k mnohým ústupkům. Avšak obavy ze závislosti republiky na Německu byly liché. Perspektivní se zdálo obchodování s Ruskem. Vyuţitím ruských legií bylo moţné uzavírat úmluvy s jihoruskou oblastí, ale československý vliv byl patrný i na Sibiři. Z Omsku a Vladivostoku legionáři vyváţeli především suroviny a potraviny a dováţeli textil, zemědělské stroje, papír nebo sklo. Dokonce projevili zájem v Rusku investovat kapitál a postupně zakládat nové podniky. V Československu rostl význam terciální sféry, a to především obchodu. Import byl zaměřen především na produkty atypické pro náš stát, tedy kávu, čaj, koření, ale také na pšenici, mouku, kukuřici a rýţi. Mezi další dovozní artikly patřily hotové výrobky nepotravinářského průmyslu, suroviny, ţivá zvířata a potravinářské produkty, jejichţ vysoké procento bylo dováţeno ze Spojených států. Co se týkalo potravinářských produktů, pak původní poptávka po hovězím a skopovém mase byla později plně nahrazena domácí výrobou. Naopak nastal problém s masem vepřovým, které se muselo dováţet a vzhledem k nízkým cenám docházelo i k importu strojů, dřeva a uhlí, které se v Československu těţilo. Naproti tomu vývoz do USA byl minimální. Ten převaţoval v obchodním vztahu s Rumunskem nebo Polskem a k nejdůleţitějšímu vyváţenému zboţí patřily průmyslové výrobky určené ke spotřebě, zboţí pro textilní a potravinářský průmysl. Mezi roky 1922 a 1929 začaly sílit tři vzájemně propojené procesy, a to koncentrace výroby do velkopodniků, centralizace kapitálu a konečná monopolizace hospodářství. Koncentrace výroby do větších společností byla typická pro průmyslová odvětví, například v hutnictví ţeleza si československý trh rozdělily tři nejvýznamnější společnosti. Dvě nejsilnější společnosti si rozdělily trh se strojírenstvím, jednalo se o Škodovy závody v Plzni a o společnost Českomoravská-Kolben-Daněk. Avšak soustředění výroby bylo moţné pozorovat i v průmyslu zbrojním, automobilovém, elektrotechnickém, leteckém a obuvnickém. Právě v posledním zmíněném odvětví působila firma Baťa, které se pomalu stávala největším podnikem zabývajícím se výrobou obuvi. Velké podniky se nacházely především v severních a středních Čechách včetně Prahy, na Ostravsku a Opavsku. Naopak jejich nízká koncentrace byla typická pro jih Čech, Slovensko a absolutně ţádné velké podniky nebyly na území Podkarpatské Rusi. 23
Pro velkopodniky bylo snadnější získat úvěr, také měly dostatek financí na rozvoj výzkumu, na nejrůznější inovace a byly zaměřeny na racionalizaci práce, coţ vytvářelo lepší mzdové a sociální podmínky a mělo pozitivní dopad na zaměstnanost. Nicméně centralizace výroby a kapitálu vytvářela ideální podmínky pro monopolizaci prostředí, která v Československu měla podobu kartelů a koncernů. Právě monopolizace byla iniciována přílivem zahraničního kapitálu do československých velkopodniků. Příkladem můţe být Báňská a hutní společnost, kterou do roku 1920 z velké části vlastnil rakouský arcivévoda a po tomto roce se většinovým majitelem stal francouzský koncern Schneider et Cie. Uvedený koncern měl nejvýznamnější kapitálový podíl i na Škodových závodech, čímţ se československá vláda snaţila především posílit spojenectví s Francií. Dařilo se i středním podnikům. Naopak negativní dopad války a krize 20. let postihl malé firmy a ţivnostníky, kterým nepomohla ani nadcházející konjunktura a mnozí z nich s podnikáním přestali. Mezi na našem území novátorské počiny tehdejší doby patřila restrukturalizace výroby do dynamičtějších odvětví nebo do regionů s niţšími mzdovými náklady a druţstevnictví. Jeho hlavním cílem bylo zlepšení ţivotní úrovně dělníků. Významné bylo například spotřební druţstvo, jeţ bylo zřizováno za účelem zrušení velkoobchodního mezičlánku a tím k zlevnění spotřebního zboţí. Právě z některých spotřebních druţstev se později staly jiţ zmíněné velkopodniky. Druţstva úvěrní působily především na venkově a shromaţďovaly úspory méně majetných obyvatel. Sluţba, kterou poskytovaly, byla poskytování úvěrů za výhodnějších podmínek neţ u bank. Dalšími druţstvy byla zemědělská druţstva se silnými vazbami na agrární stranu nebo druţstva ţivnostenská, kde spolupracovali řemeslníci, pro jejichţ obor byla důleţitá zručnost, které velkovýroba nebyla schopna. Ve 30. letech bylo druţstevnictví centralizováno a začalo přerůstat v monopol.
2.4 Vliv mezinárodního hospodářského vývoje a cyklu Hospodářský vývoj v Československé republice byl ovlivněn mezinárodním vývojem. Ten se v poválečné Evropě vyznačoval sílením antidemokratických reţimů. Na jedné straně stáli ruští bolševici a na druhé španělští fašisti. V Rusku se později zhroutila celá ekonomika a Lenin začal prosazovat některé znaky kapitalismu, především obnovu trhu a liberalizaci, avšak po jeho smrti se v největším státě světa prosadil Stalin se svou národohospodářskou politikou. Ve zbytku Evropy autokratické směry pomalu upadaly a pozvolna se upevňoval kapitalismus.
24
Dalším znakem 20. let 20. století byl pokrok v technice, výrobě a ţivotních podmínkách. Nejvýznamnější bylo zavedení pásové výroby, otevření obchodních domů, elektrifikace, automobilová doprava, mechanizace zemědělských prací, telefonizace a zdokonalení strojírenství. Evropa se vyznačovala nerovnoměrným hospodářským vývojem. Ve státech, které z války těţily, docházelo k pomalejšímu růstu HDP neţ ve státech, které byly válkou negativně zasaţeny. První fází povalečného hospodářského cyklu byla krize, které byla nejcitelnější kolem roku 1923. V USA a v Japonsku se jednalo o krizi z nadvýroby, ta se týkala zemí, jeţ ekonomicky těţily z válečné situace. Z evropských zemí byla nejvíce zasaţena Velká Británie. V Československu se krize začala projevovat později neţ ve zbytku světa, ale i tady znamenala krach silných podniků, pokles zahraničního obchodu a prudký nárůst nezaměstnanosti. Nepříznivě a účinně na ni působila i deflační politika. Ta na jedné straně zlepšila postavení dovozců, zvýšila vnitřní kupní sílu a měnový kurz koruny a na straně druhé způsobila zhroucení československého exportu. Vyváţené produkty se pro zahraniční odběratele staly cenově nedostupnými, došlo k radikálnímu úbytku exportérů, coţ se negativně promítlo do celého hospodářství. Tabulka 4: Projev hyperinflace na vybraných měnových kurzech Kurzy československé koruny na praţské burze Měna
Období
Kurz
Období
Kurz
Rakouská koruna
1919
100 za 55 Kč
1923 - 1924
10000 za necelých 5 Kč
Polská marka
1920
100 za 23 Kč
1923
10000 za 4,40 Kč
Maďarská koruna
1920
100 za 23 Kč
1924 - 1926
10000 za 4,70 – 5,70 Kč
Německá marka
1919
100 za 135 Kč
1924
1 bilion za 8 Kč
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. Nicméně právě deflační vývoj republiku uchránil před hyperinflací, která vládla v ostatních státech, jak je zřejmé z údajů v tabulce. Po ústupu krize se Rakousko, Polsko a Maďarsko rozhodly spojit s ozdravením měny i změnu názvu národní měny. Německo i nadále zůstalo věrné marce. Od roku 1924 nastoupila druhá fáze hospodářského cyklu, tedy oţivení a konjunktura, která trvala aţ do konce 30. let. Ve světě rostl význam relativně nových a moderních průmyslových oborů. Jednalo se především o výrobu aut, letadel, elektrotechniku, chemii a energetiku. To
25
mělo za následek konjunkturu i v dalších průmyslových odvětvích, na které zmíněné obory navazovaly a odebírali od nich suroviny či polotovary. Nejpříznivějším obdobím pro Československou republiku z celé prvorepublikové etapy bylo rozmezí let 1928 – 1929, kdy patřila k středně průmyslově vyspělým zemím, jako bylo například Rakousko nebo Finsko. Došlo k nárůstu podnikatelských aktivit, pronikání na zahraniční trhy a k vysokému nárůstu investic. Vzhledem k poválečnému vývoji a Říjnové revoluci, která pro zahraniční investory znamenala ztrátu ruského trhu, vyvlastnění zahraničních investic a anulování zahraničních půjček sovětskou vládou se Československo stalo atraktivním pro mezinárodní investory. Zájem zahraničí o republiku byl spojen také s levnou pracovní silou, strategickou polohou ve středu Evropy a snahou československé vlády o přátelskou politiku vůči spojencům, kterou se také snaţila zmírnit vliv Rakouska a Německa na československé hospodářství. Po válce měla největší vliv na ekonomiku nového státu spojenecká Francie, která investovala do několika největších podniků na našem území. Dalším znakem konjunktury v Československu bylo zvýšení exportu, a to zejména díky Škodovým závodům v Plzni, Zbrojovce Brno, Baťově koncernu a předním praţským bankám. Jediným prozatím nepřekonatelným rozdílem bylo zmírnění hospodářských rozdílů v různých regionech nového státu. Graf 13: Ukazatel ekonomického vývoje ČSR v letech 1921 - 1929 190 180 170 160 150 140 130 120 110 100 90
100 90 80 70 60 50 40 30 20 HDP
Průmyslová výroba
Zemědělská výroba
Ţelezniční doprava
Nová výstavba bytů
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. Hospodářský cyklus je moţné zřetelněji pozorovat v průmyslu, kdy je na grafu v roce 1922 vidět významný pokles způsobený tehdejší krizí. Tu následuje hospodářský růst, v roce 1926 opět pokles způsobený „mezikrizí“ a finální konjunkturou, která trvala aţ do roku 1929. Ještě 3
Osa y znázorňuje index 1921 = 100 u všech poloţek mimo nové výstavby bytů, která je udávána v jejich ročním mnoţství, uváděném v tisících.
26
větší nárůst zaznamenala nová výstavba bytů, a nákladní ţelezniční doprava, která byla mimo konjunktury ovlivněna i dalšími faktory jako rozsah tranzitu přes Československo, který představoval přibliţně 89 milionů tun zboţí. Naopak méně citlivá odvětví na změnu hospodářského cyklu jsou hrubý domácí produkt a zemědělská výroba.
2.5 Národohospodářská odvětví Od vzniku republiky došlo k nárůstu významu průmyslu, který přebíral zaměstnance z kolísající zemědělské výroby. V průměru měl jeden závod 88 zaměstnanců, ale v hornictví 336 a v tabákovém průmyslu 664 zaměstnanců. Závodů nad 2500 zaměstnanců bylo zjištěno 15, od 1001 do 2500 zaměstnanců 112 a od 501 do 1000 zaměstnanců 313 (Průcha, 2004). Největšího rozvoje dosáhly elektrárny a kovoprůmysl. Dynamického, avšak ne tak markantního růstu dosahovalo i hornictví, papírnictví a chemický průmysl, naopak poklesl potravinářský průmysl, který patřil mezi silná odvětví v období monarchie. Při posouzení československého průmyslu je moţné říct, ţe se do něj promítala celosvětová tendence nárůstu zpracovatelského průmyslu, v kterém stoupal podíl těţkého průmyslu. Konjunktura na Slovensku se projevila pouze slabě a zasáhla především drobné ţivnostníky podnikající v řemeslech, obchodě nebo sluţbách. Příznivý vývoj byl patrný i u výroby na bázi dřevní hmoty. Nicméně v období konjunktury došlo i k poklesu výroby v ţelezářství, do kterého se promítla i likvidace Ţelezáren Krompach, jeţ představovaly nejmodernější hutní závod na Slovensku. Ukončení zdejší výroby mělo za následek obrovské sníţení odbytu pro okolní rudné doly a vyvolalo sociální nepokoje. Většina průmyslových podniků v Československé republice byla v kolektivní drţbě typické pro akciové společnosti. Nejdůleţitějšími akcionáři pak byly finanční ústavy. Mezi největší koncerny patřil Mauthnerův koncern v textilním průmyslu, koncern Báňské a hutní v hutnictví, Měšťanský pivovar v Plzni a největší průmyslový koncern v Evropě Škodovy závody v Plzni, kterému na tuzemském trhu konkurovala pouze společnost ČKD. V evropském měřítku představovalo Československo významného producenta hnědého uhlí, uranové rudy, radia, biţuterie, skla, obuvi a zbraní a ze zemědělské výroby vyčníval především řepný cukr. Jiţ výše bylo zmíněno, ţe československé zemědělství nedosahovalo takového rozvoje jako různá odvětví průmyslu. Rozdílem v mezinárodním měřítku pak byla tendence zbytku světa, kdy převaţovala ţivočišná výroba nad rostlinnou, oproti Československu zaměřenému právě na výrobu rostlinnou. Důvodem bylo, ţe ţivočišnou výrobou se zabývala spíše malá 27
hospodářství a velkostatky byly zaměřeny na práci méně náročnou rostlinnou výrobu. Pro prvorepublikové zemědělství byl typický nárůst produktivity práce, rozkvět zemědělského druţstevnictví a také některé komplikace. Po přerozdělení půdy na popud pozemkové reformy vznikly statisíce nových rolníků. Ti ovšem vytvářely produkty zejména pro vlastní spotřebu a vzájemně si konkurovaly, čímţ stlačovaly ceny agrárních produktů. Ceny sniţovala i zahraniční konkurence, která navíc tuzemským zemědělcům znesnadňovala podmínky pro vývoz. Vzhledem k mnoţství malých agrárních jednotek je zjevné, ţe centrem zemědělské výroby byly malé a střední podniky. V roce 1925 dosahovala zemědělská výroba stejných hodnot jako před válkou. Nicméně o tři roky později začala agrární krize, která se projevovala poklesem cen plodin a zároveň nárůstem výrobních nákladů. Jejím vlivem došlo k úbytku produkce cukrovky, mléka, hedvábí, kukuřice, lnu, vlny, olejnatých plodin a chovu ovcí. Negativní dopad krize byl ještě umocněn přírodními podmínkami, kdy především na jihu Čech klesaly teploty během zimy aţ k -42°C, coţ způsobilo největší škody na ovocných stromech a vinicích. Postupem času se zvyšovala zemědělská soběstačnost republiky, ale nikdy nebyly úplná. Domácí výroba zcela kryla pouze spotřebu brambor a z vysokého procenta i spotřebu hovězího masa a některých hlavních obilovin. Československo bylo dokonce vývozcem u cukrovky, sladovnického ječmenu a chmelu, resp. výrobků z nich; v roce 1927 byl třetím největším producentem cukrovky (Klimek, 2000). Vzhledem k rozvoji, který nastal v dopravě, potřebovala terciální sféra nového státu rozsáhlejší přestavbu a modernizaci poměrně zaostalé dopravní sítě. Největší pokrok byl patrný v automobilovém průmyslu, kde celé modernizaci napomáhal domácí trh s osobními automobily reprezentovaný především značkou Tatra a Škoda. Jeho rozvoj naopak zpomaloval špatný stav vozovek a vysoká cla na dováţené automobily. Na rozdíl od dopravy automobilové byla ţelezniční doprava z drtivé většiny ve vlastnictví státu. Rostl význam především nákladní ţelezniční dopravy, a proto bylo nasnadě zdvoukolejnit ţelezniční tratě a postupně nahrazovat zastaralé parní lokomotivy motorovými. Osobní ţelezniční doprava nebyla tak rozšířená a nejčastějším dopravním prostředkem k přepravě osob městskou hromadnou dopravou byly tramvaje. Absolutně novým odvětvím dopravy se stalo letectví, především pak civilní letecká doprava, v které na našem území působily dvě letecké společnosti, a to Československé aerolinie a Československá letecká společnost. Poslední moţností tehdejšího transportu byla vodní doprava, zejména říční po Vltavě, Labi a Dunaji. Jejím prostřednictvím byl realizován zahraniční obchod a nejčastěji přepravovanými produkty bylo hnědé uhlí, dřevo, štěrk a obilí. 28
2.6 Státní rozpočet Státní rozpočet byl na počátku svého sestavení zatíţen státním dluhem převzatým po monarchii. Ten při zahájení války dosahoval částky 20 mld. K4 a vznikl financováním velkých investic. Během války vzrostlo celkové zadluţení na 121,6 mld. K (Vencovský, 2003). Uzavřením mírových smluv s Rakouskem a Maďarskem vznikla nová povinnost všem nástupnickým státům, kterou bylo převzetí určité části předválečného dluhu. Další část státního dluhu tvořil státovkový dluh vzniklý restrikcí peněţního oběhu, kdy státovky tvořili přechodný dluh státu vůči emisní instituci, kterou na počátku existence republiky byl Bankovní úřad ministerstva financí a později Národní banka československá. V poválečných letech nastala pro nový stát komplikovaná situace, bylo potřebné zajistit dostatečné zásoby potravin pro lid, surovin pro chod podniků, ale také uhradit náklady na obranu Slovenska před maďarským vojskem, náklady na převoz legionářů do vlasti a podpořit válkou postiţené občany. Z těchto důvodů byla první rozpočtová norma, která zmocnila vládu k výběru daní, poplatků a dávek zkonstruována velice brzy po zaloţení nového státu. Tehdejší rozpočtové provizorium bylo vypracované podle předcházejícího rozpočtu RakouskaUherska, a to pomocí odhadnutým procentuálním podílem pro území republiky. Absolutně první státní rozpočet pro rok 1919 byl počátkem téhoţ roku schválen Národním Shromáţděním, logicky se jednalo o rozpočet deficitní a hlavní snahy vlády směřovaly k vyrovnání státního rozpočtu. Opět byl tvořen odhadem a se skutečností se značně rozcházel. Byl dělen na řádný a mimořádný, ale díky jeho špatnému ohodnocení bylo nutné na konci téhoţ roku vypracovat dodatečný rozpočet. Ten byl vytvořen zejména ke krytí nákladů spojených s připojením Podkarpatské Rusi, nárůstem mnoţství sociálních zákonů a absolutně největší zatíţení rozpočtu bylo způsobeno probíhající válkou s Maďarskem. Někteří zpravodajové dokonce tento dodatečný rozpočet označili za rozpočet dále trvajícího válečného stavu a to z toho důvodu, ţe jeho celé dvě třetiny připadají na rozpočet národní obrany (Peroutka, 2003). Přebytku státního rozpočtu bylo dosaţeno jiţ v roce 1921, kdy silně působila Rašínova deflační politika. Takový stav trval aţ do roku 1925, kdy došlo ke změně měnové politiky na politiku měnové stabilizace a tím se ustálila i situace v celém státě. Po neúspěchu deflační politiky bylo důleţité reformovat rozpočtová pravidla a daňový systém. Tato reforma byla ovlivněna názory Karla Engliše a byla typická prosazováním solidárností politiků vůči 4
Historické označení Rakousko-Uherské koruny
29
občanům. Nově měla struktura státního rozpočtu plnit zejména poţadavek transparentnosti, tedy podrobnější dělení příjmových a výdajových poloţek. Tomu mělo napomoct rozdělení rozpočtu na čtyři oddíly. První oddíl obsahoval příjmové a výdajové poloţky, které vyjadřovaly hlavní záměry státu. Výsledky hospodaření státních podniků byly v druhé části, v třetí státní nevýdělečné podniky a ve čtvrtém oddílu byl vyjádřen státní dluh. Největší část příjmové strany státního rozpočtu tvořily daně, zprvu přímé a později především spotřební, dále výnosy z cel a poplatků a příjmy z výnosů státních monopolů. Mezi příjmové poloţky, jejichţ význam postupně klesal, patřily výnosy z dávek z uhlí a z majetkových dávek. Podíl Slovenska a Podkarpatské Rusi na příjmové straně československého státního rozpočtu mírně rostl, ale stále byl na nízkých hodnotách. Vzhledem ke snaze stabilizovat státní rozpočet došlo i k mírnému poklesu státních výdajů, tedy k takovému, který dovolila pevnost většiny poloţek. Nejvýznamnější byly náklady na splácení státního dluhu, který byl tvořen vnitřním státním dluhem, tedy zahraničními a domácími úvěry. Zahraniční úvěry byly vyuţívány k financování základních ekonomických potřeb státu, k vyzbrojení a repatriaci legií, k podpoře kurzu a z počátku i k podpoře deflační politiky. Ke státům, které je poskytovaly, patřila zejména Francie, USA, Velká Británie a Itálie. Dalšími poloţkami byly výdaje na státní obranu, náklady spojené s péčí o osoby postiţené válkou a náklady na výstavbu nových veřejných budov. Naopak malý význam byl věnován financování vědy a výzkumu. Zapotřebí bylo i daňové reformy vyznačující se zaostalostí a odlišnosti v různých částech nové republiky. Roku 1922 byla zavedena reforma, která reagovala na následky deflační politiky, stanovila pevnější řád daňového systému a upravila dotační politiku pro samosprávní jednotky. Charakteristickým rysem prvorepublikové daňové soustavy bylo vysoké daňové zatíţení, samosprávní přiráţky k daním a její nepřehlednost. Průměrné daňové zatíţení na hlavu bylo v Československu dvakrát vyšší neţ ve Švýcarsku či Itálii, třikrát neţ v Rakousku. Výtěţky státu z daní vzrostly v letech 1919 – 1925 z 547 na 2128 milionů (Klimek, 2000). Hlavní vyuţití daní bylo na sociální podpory typické pro Československou republiku. Dalším typickým znakem československé fiskální politiky byl pokles podílu přímých daní na příjmech státního rozpočtu. V roce 1919 vynášely přímé daně 47 % všech státních příjmů, v roce 1925 31 %, pro rok 1930 16 %, důvodem radikálního sníţení v posledním zmíněném roce byla provedená reforma a nárůst spotřebních daní (Doleţalová , 2007). Problém tvořil i fakt, ţe během roku 1923 bylo na ţádost moţné daně sníţit nebo zcela odpustit, pokud by jejich úhrada ohrozila poplatníkovo podnikání nebo výţivu rodiny.
30
Tabulka 5: Hospodaření státu podle uzávěrek státních rozpočtů a náklady na státní dluh v letech 1921 - 1929 (v mil. Kč) Roční průměr
Roční průměr
1922 - 1925
1926 – 1929
19932
20174
21147
21233
Příjmy
20258
18108
20754
20956
Výdaje jako % z příjmů
98,4
111,4
101,9
101,3
Náklady na státní dluh
577
2310
2680
2382
2,9
12,8
12,9
11,4
Ukazatel
1921
Výdaje
Náklady na dluh v % příjmů
1929
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. Z tabulky je patrné, ţe první roky republiky byly nestabilní a k poţadované stabilizaci došlo aţ po roce 1925, tedy po změně deflační politiky na politiku měnové stabilizace. Ustálení hodnot příjmové a výdajové strany rozpočtu mělo vliv na vyrovnanost státního rozpočtu, odvahu nové republiky k reformním krokům a pomalým růstem zahraničního dluhu.
2.7 Nezaměstnanost v Československu Hospodářskou prosperitu nového státu silně provázel jeden negativní jev, kterým byla nezaměstnanost. Řetězec skutečností vedoucí k nezaměstnanosti započal působením Rašínovy deflační měnové politiky a snahou o ochranu domácího trhu. Tyto aspekty pak významně dopadly na růst nákladů v exportu země, která na něm byla závislá, to vyústilo v krach mnoha společností a v propouštění zaměstnanců. Poválečná situace v hospodářství znamenala nedostatek odbytu a surovin pro podniky a jejich neschopnost udrţovat výrobu, coţ se odráţelo nezaměstnaností v průmyslu, která tvořila přibliţně 80% celkové hodnoty nezaměstnaných. Propouštění obyvatel pak mělo za následek masové demonstrace, i kdyţ jejich prioritními důvody byla rostoucí cena zboţí a nárůst mnoţství ţivnostníků podezřívaných z lichvy. Avšak problémy nebyly jen na straně zaměstnanců, kteří byli pod záminkou krize často propouštěni, ale také na straně zaměstnavatelů stěţujících si na šikanu svých podřízených. Reakcí vlády, jeţ měla řešit tyto problémy řešit, bylo ustanovení rozhodčích dělnických soudů a pozdější nařízení zakazující shlukování a demonstrování občanů na veřejnosti. V rozmezí začátku a konce roku 1922 došlo k nárůstu nezaměstnanosti ve sklářství o 1607 %, ve dřevozpracujícím průmyslu o 1215 %, v textilnictví a v kovozpracujícím průmyslu 31
s ohledem na dlouhodobou vysokou míru nezaměstnanosti tento nárůst nebyl tak rapidní, o 94,4 %, resp. 519 % (Rákosník, 2008). Deflační politika dále silně působila na omezení a zastavení výroby některých podniků a následně na růst nezaměstnaných, kterých v roce 1923 bylo více jak 200 tisíc. V tento okamţik se komunisté rozhodli seskupit nezaměstnané do co moţná největšího hnutí a jejich prostřednictvím se pokusit destabilizovat tehdejší politickou situaci. Avšak veškeré snahy o rozhození nové vlády byly neúspěšné a jediným výsledkem byl nárůst nervozity mezi obyvatelstvem.
2.7.1 Podpory v nezaměstnanosti V letech 1919 aţ 1925 bylo zřejmé, ţe stávající systém podpor nevyhovuje ani pravici, ani levice a je absolutně nevyhovující pro zaměstnance. V roce 1921 byla zformována norma upravující státní podpory, nouzové práce, pracovní povinnosti a refundační systém a s veškerým prodlouţením platila ještě následující 4 roky. V systému sociálních podpor byla stanovena standardní výše podpory v rozmezí 8 – 10 Kč za den, ke které mohly být připočteny příplatky na další osoby v domácnosti s tím, ţe maximální výše podpory mohla činit 16,- Kč za den. Podpora byla vyplácena jednou týdně, a to na 6 dnů bez neděle, také podporovaným
dávala
povinnost
se
nejméně
dvakrát
týdně
hlásit
u
veřejného
zprostředkovatele práce. Doba, po kterou bylo moţné podporu vyplácet, byla půl roku s moţností prodlouţení na 1 rok, nicméně od roku 1923 došlo k jejímu prodlouţení, kdy základní doba byla 1 rok s eventuálním prodlouţením o dalšího půl roku. V případě, kdy nezaměstnaný našel práci v jiném městě, měl nárok na bezplatnou dopravu do práce a z ní. Nicméně při odmítnutí práce, která byla pro podporovaného adekvátní k jeho psychickým, fyzickým a odborným schopnostem a poskytovala odměnu dle stanovených tarifů, ztrácel nezaměstnaný nárok na podporu. V roce 1922 byly zavedeny podpory pro sezónní dělníky, především ze stavebnictví. Jejich hodnoty byla mezi 3 aţ 6 korunami za den, ke kterým byl připočten příplatek na členy domácnosti. Výše podpory byla určována podle délky nezaměstnanosti a doba, po kterou byly podpory vypláceny 6 týdnů s moţností prodlouţení. Podpory sezónních pracovníků byly výhodné i pro jejich zaměstnavatele, ti sniţovali jejich mzdy, s tím, ţe si pracovníci jiţ nemusejí vytvářet úspory na zimní období. Ke změně došlo o dva roky později po překonání odbytové krize v průmyslu a mírným nárůstem pracovních pozic. Ve stejném roce nebyla v zemědělství ţádná nezaměstnanost a v letních měsících zde byl dokonce nedostatek pracovních sil. 32
Systém státních sociálních podpor se setkal s neúspěchem. Stát dal niţším samosprávným jednotkám příliš velké mnoţství pravomocí, se kterými neuměly nejlépe nakládat. To vzbuzovalo nejistotu u adresátů podpor o tom, jak dlouho budou podporu pobírat a jaké jsou přesné podmínky pro uznání podpory, protoţe docházelo k častým změnám v podmínkách poskytování podpor. Stát také zaznamenal časté stíţnosti odborů na neúměrně striktní podmínky pro získání podpory.
2.7.2 Gentský systém Do roku 1925 byly podpory nezaměstnaným vypláceny státními orgány, avšak gentský systém představoval průlom, kdy byly podpory hrazeny prostřednictvím odborů, kterým stát na tyto účely poskytuje příspěvek. O gentském systému bylo rozhodnuto jiţ v roce 1921, ale k jeho realizaci došlo aţ v roce 1925. Otálení s jeho realizací se finálně projevilo velice kladně, vzhledem k působení hospodářské konjunktury na zaměstnanost v Československu, coţ znamenalo sníţení nákladů na podpory. Hlavním důvodem k upřednostnění gentského systému před obligatorním byla jeho rozšířenost po Evropě a moţnost předvídat jeho průběh podle vývoje v ostatních státech. Dalšími argumenty pro gentský systém byly úspory státních financí, administrativní nenákladnost pro stát, kdy se veškerou správou a kontrolou zabývaly odbory a nakonec neexistence statistik o nezaměstnanosti v republice, coţ znemoţňovalo pouţití obligatorního systému. Zásadně proti byli národní demokraté, kteří odmítali zásahy státu do trţní ekonomiky a KSČ, která chtěla odbory primárně vyuţít k boji proti politickému systému a ne k ochraně nezaměstnaných. Nejprve musely odbory zřídit zvláštní fond, z něhoţ budou podpory vypláceny. Státem určená maximální hodnota podpory činila 12 Kč denně. Nicméně výše podpory závisela na rozhodnutí odboru, kdy se průměrná výše podpory dostala na 10 Kč denně a vyšší byla zpravidla pro osoby s vyššími příjmy, protoţe mohly hradit vyšší příspěvek na dobrovolné pojištění. Horní hranice doby, po níţ byly vypláceny podpory, byla 4 měsíce během jednoho roku nebo 3 nepřetrţité měsíce v roce. Podporovaným se mohl stát jedině člen odborů podléhající nemocenskému pojištění a mající průkaz, ţe se hlásil v některé ze zprostředkovatelen práce. Zneuţití podpor odpovědnými členy odboru mohlo být trestáno i odnětím svobody na dobu jednoho měsíce a při recidivě problému mohlo být odborům odebráno oprávnění k vyplácení podpor. Jiţ následující rok rostl tlak na novelizaci gentského systému, nicméně aţ do celosvětové hospodářské krize k ní nedošlo. Důvodem byla především konjunktura v československém 33
hospodářství, která utišila dokonce i poţadavky komunistů. Nicméně byly poskytovány jiné typy péče. Mezi ně patřily mimořádné podpory pro nezaměstnané v oborech, které vláda označila jako krizové. Doba jejich vyplácení byla 6 měsíců v jednom roce, a aby stát sníţil tímto navýšené odborové náklady, byl státní příspěvek navýšen na dvojnásobek původní hodnoty. Další formou péče byla státní stravovací akce pro děti, během níţ byly ve stravovacích stanicích podávány pokrmy, které měly hodnotu jedné koruny na den. Druhou akcí bylo ošacení dětí nezaměstnaných v nejvíce postiţených oblastech.
34
3. Měnová politika v letech 1918 - 1929 Měnová politika nového státu byla hned z několika důvodů atypická. Zaprvé první ministerstvo financí, které ji realizovalo, mělo mimořádné pravomoci a jejich prostřednictvím řídilo v podstatě celé hospodářství země. Zadruhé válkou způsobenou inflaci a její dopady na měnu řešil první ministr financí Alois Rašín prioritně, a to deflační politikou. Ta ačkoliv způsobila krizi exportu a prohloubila nezaměstnanosti, dokázala československou korunu ubránit proti hyperinflaci, která ovládla zbylé válkou znehodnocené měny. Díky diskriminaci českého národa ze strany Rakousko-Uherské banky, vznikla jiţ v průběhu 19. století Zemská banka království českého. Ta ačkoliv neměla ţádnou z funkcí centrální banky, dala základ pro vznik českého bankovnictví. Po válce bylo zřejmě, ţe z ekonomického hlediska je důleţitým prvním krokem odluka od Rakousko-Uherské banky a vytvoření vlastní centrální banky. Neţ k tomu mohlo dojít, bylo jejími funkcemi pověřeno ministerstvo financí. Druhým krokem byla jiţ samotná realizace měnové politiky. Zvolenou formou byla deflační politika uskutečňovaná prostřednictvím restrikce oběţiva, při které došlo k okolkování peněţních prostředků a k vytvoření vlastní měny, tedy československé koruny. Jiným způsobem napravení válkou způsobené inflace pak bylo zavedení jednorázové dávky z majetku a z přírůstků na majetku. Posledním bodem Rašínovi deflační politiky pak byla snaha o zlaté krytí nové měny. Neúspěšná deflace realizovaná restrikcí oběţiva byla později prováděna přes kurz koruny. Výsledkem byla deflace, která vedla k negativním dopadům na hospodářství republiky. V roce 1926 tak došlo k změně orientace měnové politiky a místo deflace se stala novým cílem měnová stabilizace. O rok později došlo k vytvoření cedulové banky – Národní banky československé. To bylo posledním počinem z hlavních kroků měnové reformy.
3.1 Nesnadná situace v novém státě Po rozpadu monarchie bylo nově vzniklé Československo tvořeno 21 % území, 26 % obyvatel a zároveň přibliţně dvěma třetinami průmyslové výroby celé Rakousko-Uherské monarchie (Kubů, 2000). Vysoce rozvinutá průmyslová základna republiky byla soustředěna především v západní části státu, která byla tvořena Českými zeměmi, a především to byl důleţitý pozitivní aspekt pro následný hospodářský rozvoj státu. Na druhé straně musela nová republika řešit i několik problémových situací. První spornou otázkou byl radikální růst cen oproti růstu mezd a potraviny na příděl. Dalším problémem
35
byly národnostní rozpory. Ty byly způsobené především silnou německou menšinou, ale také maďarským vlivem na slovenský národ. Avšak nejpalčivějším problémem nově vzniklého státu byl rozdíl mezi západní částí tvořenou českými zeměmi a východní částí sestávající ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Zatímco v Česku převládal průmysl, na Slovensku to bylo především zemědělství. Východní část republiky tak byla závislá na finanční podpoře poskytované průmyslovou západní části. Stejně tomu bylo i se školstvím, kdy se na území Slovenska nenacházela jediná vysoká škola, dokonce ani střední škola zakončená maturitu, coţ znamenalo, ţe veškeré vědecké myšlení bylo soustředěno v Českých zemích, a to především v Praze. (Vencovský, 2003)
3.2 Odluka od Rakousko-Uherské banky Po vzniku samostatného Československa a ustanovení vlády, byl první československý ministr financí, Alois Rašín, pověřen vytvořením nové měny, která se zbaví závislosti na upadající rakousko-uherské koruny. Výsledkem byla měnová reforma v roce 1919. Před světovou válkou byla RUB silnou a nezávislou institucí. Tato skutečnost se změnila v říjnu 1914, kdy se vláda zmocněná císařským rozhodnutím rozhodla zrušit předpis o zlatém krytí bankovek. Toto rozhodnutí vedlo k strmému nárůstu oběţiva, které se v roce 1918 zvýšilo více jak 17x oproti roku 1914 a také k zákazu směnitelnosti vydávaných papírových platidel za drahý kov. To mělo za následek tezauraci stříbrných a niklových mincí obyvatelstvem, jejichţ nedostatek byl v letech 1914 a 1917 řešen emisí papírových dvoukorun a korun v roce 1916. S ohledem na zbrojní průmysl došlo i ke staţení niklových a bronzových mincí a jejich nahrazení převáţně mincemi ţeleznými (Kol.autorů, 2007). Také klesla poválečná zásoba zlata, a to přibliţně 5x oproti předválečnému vývoji, jak můţeme vidět v následující tabulce. Tabulka 6: Inflační vývoj během války 23. 6. 1914
26. 10. 1918
28. 2. 1919
Zásoba zlata
1237
267
262
Oběh bankovek
2130
30680
37570
Zdroj: (Vencovský, 2003), upraveno autorem. Uţ v roce 1918 byl velký zájem o měnovou politiku nového státu. Ten byl vyjádřen především pozoruhodnou anketou sestavenou členem Národního shromáţdění Cyrilem 36
Horáčkem, na kterou odpovídalo 28 odborníků z oblasti ekonomie. Výsledky zpracované Karlem Englišem byly počátkem roku 1919 předloţeny Národnímu shromáţdění. Anketa ukázala názorové rozdíly dotazovaných účastníků. Panoval všeobecný souhlas s odlukou měnové politiky republiky od monarchie, ale lišily se názory na jejím provedení. Protichůdné byly i názory na to, zda nová cedulová banka bude autonomní nebo státní, naopak se účastnící shodli na zlatém krytí nové měny. (Vencovský, 2003) Po skončení války se do Rakousko-Uherské banky nepodařilo dosadit mezinárodní kontrolu, a tak republika nabídla monarchii, ţe za určitých podmínek ponechá obíhat staré bankovky na území nového státu. Mezi tyto důvody patřilo ustanovení kontrolního pracovníka kaţdého nástupnického státu, dále neposkytnutí úvěru nově vzniklému státu bez souhlasu ostatních států a poslední podmínkou byl zákaz lombardování válečných půjček. Právě poslední zmíněnou podmínku cedulová banka monarchie odmítla, a následně byl Rašínem vydán zákaz lombardovat půjčky na území republiky. Zamítnutím návrhu Rakousko-Uherskou bankou byla ještě posílena naléhavost odluky od jejího peněţního oběhu. Bylo jasné, ţe cedulová banka by měla být autonomní, nicméně akutnost tohoto problému si ţádala okamţité řešení. Tím bylo prozatímní pověření ministerstva financí funkcemi cedulové banky a vydání vládního nařízení o zřízení Bankovního úřadu ministerstva financí. V první polovině dubna roku 1919 bylo zmíněné vládní nařízení upraveno měnovým zákonem, kterým byla zároveň i zřízena koruna československá. Během května téhoţ roku byla určena organizace a funkce Bankovního úřadu a vydán statut Bankovního výboru při ministerstvu financí, jenţ se díky sloţitosti měnového vývoje na území Československa udrţel aţ do roku 1926 (Vencovský, 2003). Právě z důvodu udělení všech funkcí cedulové banky Bankovnímu výboru při ministerstvu financí byly v oběhu státovky a nikoliv bankovky.
3.3 Samotné provedení měnové reformy v roce 1919 Ještě před koncem roku 1918 byl Národní výbor upozorněn na naléhavost provedení rychlé měnové reformy otevřeným listem socialistického hospodářského teoretika Josefa Macka (Peroutka, 2003). Macek mimo jiné vyjadřuje nespokojenost s laxním přístupem politických zastupitelů, dále navrhuje okolkování a zákaz dovozu rakousko-uherských bankovek a doporučuje provést při jejich výběru soupis, který bude později slouţit jako podklad pro dávku z majetku. V těchto návrzích je moţné najít tedy i podklad pro Rašínovu měnovou
37
reformu, která na svém počátku byla ztotoţněna s doporučením Josefa Macka, avšak v dalších fázích se s jeho názory rozcházela, a to především v názoru na zlatý standard koruny. Na počátku měnové reformy se zformovaly tři reformní směry. První viděl východisko v odmítnutí rakousko-uherských bankovek a jejich nahrazením bankovkami novými. Hlavní výhodou bylo nezatíţení nového státu dluhem, ale právě tato výhoda měla i svou stinnou stránku. Tou byl dopad dluhu na občany, který byl zároveň i sociálně nespravedlivý, vzhledem k tomu, ţe poměr mnoţství drţených peněz vzhledem k majetku byl vyšší právě u sociálně slabších občanů. Druhý reformní směr navrhoval devalvaci předloţených hotovostí a pohledávek, ale i tento návrh byl sporný, a to především díky nejasnostem v určení míry devalvace. Poslední směr, jehoţ stoupencem byl i Alois Rašín, nabízel řešení v podobě restrikce peněţního oběhu a následnému uznání pouze určitého mnoţství oběţiva. Díky zmíněným nevýhodám prvních dvou směrů byla měnová reforma provedena dle koncepce třetího reformního směru, který musel reagovat na převzaté zadluţení státu z dob monarchie. Nicméně nový ministr financí Rašín věřil, ţe se mu podaří nalézt dostatek zdrojů k jeho splácení a tato úvaha umoţnila vznik Rašínovy měnové reformy. V této reformě šlo nejen o vytvoření vlastní měny, ale také o posílení jejího postavení prostřednictvím navýšení její vnitřní a vnější kupní síly. Cílem samotné měnové reformy pak bylo zmírnění válečného inflačního znehodnocení, ke kterému měla vést ostrá restrikce peněţního oběhu. Dne 25. února 1919 přijalo Národní shromáţdění zákon o provedení reformy (č 84/1919 Sb.), kterým byl ministr financí zmocněn, aby nařízením provedl okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uloţení majetkové dávky. (Vencovský, 2003) V Českých zemích proběhla veškerá činnost související s okolkováním bankovek během sedmi dnů, kdy byly hranice státu kontrolovány vojskem a po celém území byly rozvezeny vyhlášky o nadcházejících událostech. V průběhu této akce byla také určena povinnost oznámit peněţní vklady všeho druhu, ţírové účty a pokladniční poukázky Rakousko-Uherské banky. Přihlášené vklady pak mohly být propláceny aţ do výše 50 % vkladů, zatímco nepřihlášené automaticky propadly ve prospěch státu. Dále byl sepsán veškerý majetek, cenné papíry a vklady k 1. březnu 1919. Tento soupis slouţil jako podklad pro dávku z majetku a z přírůstku na majetku. Při předloţení oběţiva ke kolkování byly všechny bankovky rozděleny na dvě poloviny. První část bankovek byla označena kolkem a vrácená do oběhu. Na druhou část byly vydány vkladní listy úročené 1%, které měly v budoucnu slouţit ke splácení plánované dávky z majetku.
38
Tabulka 7: Objem vráceného a zadrţeného oběţiva 7,157 mld. K
Celkem předloţeno ke kolkování: Domácnosti
5,149 mld. K
státní pokladny a na mzdy
2,008 mld. K
Celkem okolkováno a vráceno:
4,704 mld. K
domácnostem
2,696 mld. K
Státním pokladnám a na mzdy
2,008 mld. K 2,453 mld. K
Zadrţeno a kryto státními dluhopisy:
Zdroj: (Vencovský, 2003), upraveno autorem. Tabulka ukazuje objem vráceného a zadrţeného oběţiva v oblasti Československa před připojením dalšího území – Těšínska, Podkarpatské Rusi, ad., na základě uzavřené mírové smlouvy. Z výše uvedených údajů je zřejmé, ţe z celkového předloţeného mnoţství oběţiva, které činilo téměř 7,2 mld. K, bylo zadrţeno přibliţně 2,5 mld. K, a to z rozpočtů domácností. Okolkováno a vráceno bylo pak veškeré oběţivo ze státních pokladen spolu s hotovostí určenou k nejbliţším výplatám mezd. Po restrikci peněţního oběhu, následovala druhá fáze Rašínovy měnové reformy. Tou bylo především vytvoření vlastní měny a zformování měnového zákona. Pod tlakem naléhavosti měnové situace došlo k vytvoření úřadu, který měl dočasně plně zastávat funkce cedulové banky, dále ke zkonstruování měnového zákona a k vytvoření vlastní měny, tedy koruny československé. Měnový systém Československa tvořily jak papírová platidla, tak i oběţné mince. Nejprve byly Bankovním úřadem ministerstva financí vytvořeny státovky devíti nominálů (1, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 Kč). Později, při vzniku Národní banky Československé, byl objem státovek zredukován na pět nominálů (5, 50, 100, 500, 1000). Jejich autory byli úspěšní čeští umělci, příkladem můţe být Alfons Mucha (Kol.autorů, 2007). Většinu oběţných mincí navrhl Otakar Španiel a byly raţeny z obecného kovu a ze stříbra. I mince byly zahraničím obdivovány, a to především jednokorunová mince od Španiela a pětikoruna navrţená Ottou Gutfreundem, která zobrazovala průmysl.
3.4 Dávka z majetku a z přírůstku na majetku Dávka z majetku i z přírůstku na majetku, byly Rašínem prezentovány jako významné součásti procesu, který měl vést k posílení postavení a upevnění nové měny a k nápravám
39
důsledků válečné inflace. Ovšem samotnými občany byly dávky chápány také jako určitá forma daně postihující ty členy společnosti, kteří na válce zbohatli. Mimořádná dávka z majetku postihovala jak fyzické, tak i právnické osoby, které podléhaly výdělkové dani. Jednalo se zejména o akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, církve a neziskové organizace. Subjektem dávky z přírůstku na majetku byly na rozdíl od dávky z majetku pouze fyzické osoby. Předmět podléhající dávkám, tedy zjištěné jmění občanů či podniků, byl rozčleněn dle výrazně progresivních sazeb. Sazba u majetkové dávky se pohybovala v rozmezí od 1 % do 30 % pro fyzické osoby a v intervalu od 3 % aţ 20 % pro osoby právnické. Avšak sazby u dávky z přírůstku na majetku byly ještě progresivnější a pohybovaly se od 16 % do 40 %. (Vencovský, 2003) Ve výsledku slouţily výnosy z dávek ke splácení státních dluhopisů vydaných oproti zadrţenému oběţivu a k hrazení závazků z ţirových účtů a pokladničních poukázek Rakousko-Uherské banky. Dále se jejich prostřednictvím sniţovalo mnoţství peněz v oběhu, čímţ se zabránilo moţné inflaci, která by mohla nastat při nárůstů oběţiva způsobeného moţnými výběry ţirových účtů a pokladničních poukázek. Díky průtahům v parlamentu bylo placení dávek z majetku a z přírůstku na majetku zahájeno aţ v roce 1920. Místo jejich jednorázového splácení došlo ke splácení postupnému, které trvalo aţ do zániku státu. Celý proces hrazení dávek byl doprovázen i různými podvody a úniky. Tabulka 8: Roční a celkové výnosy dávky z majetku Rok
Roční výnos (v mil. Kč)
Celkový výnos (v mil. Kč)
1919
-
-
1920
158
158
1921
535
693
1922
1406
2099
1923
1423
3522
1924
820
4342
1925
611
4953
1926
461
5414
1927
408
5822
1928
323
6145
Zdroj: (Doleţalová , 2007), upraveno autorem.
40
Z tabulky je zřejmé, ţe od roku 1920 docházelo k prudkému nárůstu ročních výnosů, a to aţ do roku 1924. V roce 1923 došlo ke sníţení dávky, a to díky stoupající hodnotě koruny, zavedení zákonu a v následujícím roce vládního nařízení, které umoţnilo vyuţívat procentuální slevy na dávce z majetku a z přírůstku na majetku. Nicméně na konci první poloviny 20. let, po 4 letech, byl celkový výnos z dávky téměř 4,4 mld. Kč. K největšímu ročnímu výnosu dávky z majetku docházelo mezi lety 1922 a 1924, poté se situace změnila a objem ročních dávek se začal sniţovat vzhledem k výše uvedeným důvodům. Tato klesající tendence trvala aţ do nacistické okupace a v roce 1936 bylo vybráno pouze 21 mil. Kč.
3.5 Příprava návratu ke zlatému standardu Jediný z nástupnických států dokázal navázat na silnou měnu monarchie, bylo jím právě Československo, které v roce 1919 stanovilo převoditelnost předválečných rakouskouherských mincí kurzem: 1 K = 1 Kč. Odstrašujícím případem hospodářského selhání pro nově vzniklé státy, byl pokles mezd a prudký nárůst cenové hladiny způsobený financování válečných výdajů pomocí vládou rozhodnuté inflační emise peněz. V Evropě měl zmíněný kolaps hospodářství RakouskaUherska za následek utvoření jednotného přesvědčení o krytí měny zlatem. Mezi zastánce zlatého krytí patřil i Alois Rašín. Věřil, ţe měna, která je kryta zlatem má především psychologické důsledky. Ty jsou důleţité zejména pro budování silného postavení nové měny, a to jak doma, tak i v zahraničí. Na počátku reformy nebylo určeno přesné mnoţství zlatého obsahu nové koruny, nicméně Rašínova politika směřovala k vytvoření zlatem kryté měny. K tomu bylo nejdříve nutné vytvořit zlatou rezervu, a to například prostřednictvím dobrovolných darů občanů. Další metoda vytvořená k získání potřebné rezervy byla emise 4 % vnitřní valutové půjčky, která byla upisována ve zlatě, stříbře nebo ve valutách. Úrok i jistina z půjčky byla věřiteli splacena v měně či kovu, ve kterém byla poskytnuta. Tento způsob se setkal s velkým úspěchem a celá půjčka byla splacena jiţ v roce 1926. Hodnota vybraných kovů a valut představovala přibliţně 400 mil. Kč (Vencovský, 2003). Posledním způsobem zajištění zlaté rezervy byl zákaz vývozu zlatých mincí, ale i nezpracovaných vzácných kovů (zlata a stříbra). Ještě před zavedením zlaté koruny, chtěl Rašín vyuţít zájmu veřejnosti o zlaté peníze. Jeho záměrem bylo vytvoření určité předzvěsti budoucí silné měny, a tak přišel s osobitou myšlenkou raţby československého dukátu. V duchu tradice českých dukátů měly být raţeny z českého zlata a měly nést významný symbol české státnosti. Ještě před svou smrtí vybral 41
Rašín návrh Otakara Španiela a Jaroslava Bendy na budoucí dukáty. Na lícní straně byla vyobrazena postava svatého Václava a na rubové straně státní znak. Dukáty jsou tak dodnes označovány přídomkem svatováclavské. Obrovský zájem o zlaté dukáty je vyjádřen prodejem více jak 55 tisíců kusů během několika málo měsíců od zahájení jejich raţby. Československý zlatý dukát se tak stal obchodní mincí raţenou aţ do roku 1938. Po Rašínově smrti dosáhla československá koruna kýţeného zlatého krytí a stala se měnou zlaté devizy. Zlatý obsah koruny byl stanoven zhruba na jednu sedminu předválečné rakousko-uherské koruny a Národní banka československá byla povinna na stejné úrovni udrţovat kurz vydávaných bankovek. Plnohodnotnou kurantní mincí se měla stát zlatá stokoruna, avšak k její raţbě nikdy nedošlo. (Kol.autorů, 2007)
3.6 Deflační politika a měnová stabilizace Inflace je všeobecně známým negativním jevem, kdy dochází k postupnému nárůstu cenové hladiny doprovázeného růstem cen zboţí a sluţeb, sniţováním kupní síly měny a znehodnocení úspor. Naopak pojem deflace není tak známý. Ve skutečnosti můţe mít určitá míra inflace i deflace během určitého časového období pozitivní dopad na hospodářství země. Dlouhotrvající deflace má sice za následek klesající ceny zboţí a sluţeb, ale ty jsou doprovázeny poklesem zisků obchodníků, následným sniţováním mezd zaměstnanců nebo jejich propouštěním, coţ se negativně promítne v hospodářské situaci státu. Veřejná znalost pojmu inflace je nepoměrně větší neţ znalost pojmu deflace. Důvodem je fakt, ţe na rozdíl od inflace se deflace v ekonomice vyskytuje ojediněle. Existují pouze dvě situace, při kterých můţe vzniknout deflace. První se týká vysoce vyspělých nebo expandujících států, kde se mnoţství vyrobených produktů zvyšuje rychleji neţ peněţní zásoba a tím dochází k poklesu cenové hladiny. Druhou moţností je úmyslně vyvolaná deflace, pouţitá jako nástroj k vypořádání ekonomiky s inflačními následky války. Právě tímto způsobem byla deflační politika vyuţita v Československu.
3.6.1 Metody a účinnost restriktivní politiky Typickým znakem Rašínovy měnové koncepce byla jiţ několikrát zmíněná restrikce oběţiva, která měla vést k růstu kupní síly nové koruny. Tato koncepce sledovala tři hlavní cíle. Prvním cílem byla odluka peněţního oběhu v Československu od nástupnických států Rakouska-Uherska. Dalším cílem bylo zhodnocení nové koruny, a to zvýšením její vnitřní kupní síly. Nárůstu kupní síly mělo být dosaţeno prostřednictvím deflační politiky, která měla 42
zmírnit inflační následky války. Posledním cílem pak byla následná stabilizace měny na vyšší úrovni. K jiţ zmíněnému zhodnocení československé měny a k navýšení její kupní síly byla pouţita metoda restrikce inflačního oběhu. Argumentem pro vyuţití této metody bylo působení objemu oběţiva na cenovou a mzdovou hladinu. Ve jménu měnové reformy Bankovní úřad při ministerstvu financí převzal a následně zredukoval hotovostní i bezhotovostní oběţivo po Rakousko-Uherské bance. Druhým krokem k výsledné deflaci bylo zavedení dávky z majetku a z přírůstku na majetku. Tabulka 9: Oběţivo převzaté po Rakousko-Uherské bance Bankovky (včetně jedno- a dvoukorunových a z dodatečného kolkování na Hlučínsku, Těšínsku
8015 mil. Kč
a Podkarpatské Rusi) Ţírové pohledávky věřitelů
1617 mil. Kč
Pokladní poukázky
468 mil. Kč
Další zbytky z kolkovací akce
90 mil. Kč
Celkové oběţivo
10190 mil. Kč
Zdroj: (Vencovský, 2003), upraveno autorem. Celková částka převyšující 10,1 mld. korun tvořila dluh nové republiky, který byl převzat po Rakousko-Uherské bance. Tento dluh je označen termínem „státovkový“, a to vzhledem k pouţití státovek na území tehdejšího Československa. Bohuţel provedené restrikce nepůsobily na sníţení cen a důchodů. Na druhou stranu kolkování dosáhlo pozitivního výsledku ve formě odluky od ostatních nástupnických států a vytvořením vlastní měnové politiky Československa. Té dokázali vyuţít spekulanti ze zahraničí i domácí kapitál, který těţil z nestálé situace okolních zemí. Namísto realizování deflačního záměru se začala projevovat inflace. Příčiny bychom mohli nalézt v samotné měnové reformě, kdy se oproti zamýšlené polovině oběţiva zadrţela třetina a zároveň docházelo k průtahům a dalším komplikacím při výběru dávky z majetku. Negativní vliv na ekonomiku měl i nestabilní kurz koruny, který byl způsobený nejistým politickým a hospodářským vývojem Československa. Bankovní úřad při ministerstvu financí nebyl schopen reagovat na výkyvy kurzu nové měny, protoţe dosud nebyla utvořena devizová ani zlatá rezerva. Posledním důvodem vedoucím k inflaci mohl být i vpád maďarského vojska na východní území republiky, coţ bylo pro Československo finančně nákladné. 43
3.6.2 Výsledek deflační politiky a následný přechod k měnové stabilizaci I přes dosavadní neúspěch deflační politiky realizované prostřednictvím restrikcí se od ní neustoupilo, pouze se změnil způsob určený k jejímu dosaţení. V pořadí druhý pokus cílené deflace byl realizován přes kurz československé koruny, k jehoţ podpoře bylo přijato i několik zahraničních úvěrů. Tento způsob provedení deflační politiky se setkal s úspěchem. Zatímco v zahraničí docházelo ke zvyšování měnového kurzu, v Československu klesala vnitřní cenová hladina. Ani dosavadní úspěch deflační politiky významněji nezapůsobil na její odpůrce (zejména Karel Engliš, Josef Macek) a ti nadále poukazovali na nebezpečnou hrozbu plynoucí z dlouhodobé deflace. Byl to především fakt, ţe deflace působí v první řadě na podniky a jejich výrobu. To znamená, ţe majitelé jsou nuceni redukovat náklady, a to i ve formě mezd. V krajním případě mohou zaměstnavatelé přistoupit i k propouštění zaměstnanců. Deflace tak v konečném důsledku dopadne na celou ekonomiku státu. Obavy odpůrců deflační politiky se potvrdily a československé hospodářství se ocitlo pod silným deflačním tlakem, který znamenal 1. krizi samostatného Československa. Ta nejdříve postihla exportní průmysl, od kterého se šířila dál, aţ vyústila v konkurzy podniků a následně se přenesla na banky. Bylo zřejmé, ţe jediným moţným krokem je zásah státu. Ten byl realizován prostřednictvím dotací a vytvořením speciálního fondu, do kterého přispíval stát společně s peněţními ústavy. Zmíněným fondem byl Všeobecný fond peněţních ústavů, kam byly banky povinny ročně odvádět 1,5 % z úroků plynoucích z přijatých vkladů. Příspěvek státu činil nejvýše 50 mil. ročně a byl výrazně vyšší neţ příspěvky bank, které v roce 1925 činily pouze 27,7 %. (Vencovský, 2003) Tabulka 10: Průběh deflační politiky Průběh deflační politiky Kurz šv. fr.
Spotřebitelské ceny
Vývoz
Nezaměstnanost
Kč
(VII 1914 = 100)
mld. Kč
tis.
1921
6,57
1674
29,2
72
1922
6,89
976
19,5
127
1923
6,00
958
13,8
207
1924
6,58
1014
17,0
97
Rok
Zdroj: (Vencovský, 2003), upraveno autorem.
44
Jiţ na konci roku 1921 byla uskutečňována deflační politika prostřednictvím silného uměle udrţovaného měnového kurzu. K podpoře kurzu československé koruny bylo v letech 1921 a 1922 vyuţito i zahraničních úvěrů, a to od americké a anglické vlády. Z tabulky je patrné, ţe se v těchto letech silná koruna promítla do výrazného poklesu spotřebitelských cen a exportu. Vzhledem k závislosti republiky na exportu je pochopitelným výsledkem velký nárůst nezaměstnaných. V roce následujícím začala deflace působit i prostřednictvím měnového kurzu, který svou rostoucí silou dále tlačil na pokles spotřebitelských cen spolu s exportem státu a zároveň zvětšoval sociální problémy republiky. Především nezaměstnanost vzrostla o 80 tisíc oproti předchozímu roku. V roce 1924 se sociální situace výrazně zlepšila zejména díky nastupující konjunktuře v hospodářství, avšak především export země ani zdaleka nedosahoval hodnot z roku 1921. Deflační politika byla z měnového hlediska úspěšná. Nicméně její silně negativní vliv na hospodářství republiky znamenal, ţe se vláda rozhodla od ní upustit. Důsledkem velké vládní změny bylo i dosazení nového ministra financí, kterým se stal profesor Karel Engliš. Tedy jeden z největších odpůrců dosavadní deflační politiky. Dalším důsledkem byl přechod od deflační politiky k politice měnové stabilizace, která trvala aţ do roku 1929. Během ní došlo k oţivení celé ekonomiky a Československo se dostalo do období konjunktury. Rašín i Engliš pokládaly devizový trh za základní stavební kámen fungování trţního mechanismu. Společným cílem měnové politiky obou národohospodářů bylo dosaţení devizové liberalizace, rozdílný byl způsob, kterým ji chtěli získat. Zatímco Rašín hledal východisko v deflační politice, Engliš v měnové stabilizaci
3.7 Národní banka Československá Po ukončení deflační politiky a přechodu k politice zaměřené na měnovou stabilizaci nastal vhodný čas k vytvoření cedulové banky. Na zaloţení centrální emisní banky panovala dlouhodobá shoda, byl to cíl prvního československého ministra financí Aloise Rašína i jeho nástupců. Zákon, který umoţňoval zaloţit cedulovou banku, byl vydán jiţ v roce 1920, avšak z důvodu důleţitosti a sloţitosti takového rozhodnutí k němu v tento rok nedošlo. Dne 1. dubna 1926 zahájila svou činnost Národní banka československá. Jejím prvním guvernérem se stal Vilém Pospíšil následovaný Karlem Englišem, který zastával svou funkci aţ do roku 1939. Guvernér byl na ţádost vlády volen prezidentem a jeho funkční období bylo 5 let, tak je tomu v České Republice dodnes. Avšak zvláštností byl vliv vlády a prezidenta na vedení banky. Prezident jmenoval guvernéra, viceguvernéra a tři z devíti členů bankovní rady. 45
Vliv vlády byl dán vyhrazením práva Národnímu shromáţdění na určování zlatého obsahu československé koruny. Naopak plně v rukou cedulové banky byla peněţní a kurzová politika a zároveň jí byl zakázán jakýkoli způsob financování státu. Hlavním nástrojem banky byly emisní úvěry, které představovaly krátkodobé obchodní krytí oběţiva.
Nicméně
prvorepubliková emisní politika se zabývala spíše tím jaké úvěry neposkytovat, neţ jaké poskytovat. Spolu se vznikem Národní banky československé skončilo období státovek, které byly nahrazeny bankovkami. Tento fakt byl podnětem pro vybudování vlastní tiskárny, která do tohoto okamţiku nebyla potřebná, protoţe tisk dosavadních státovek byl prováděn mimo území Československa. Na vzhledu nových bankovek se podíleli tehdejší významní umělci, kterými byli Alfons Mucha a Max Švabinský. Výsledkem této spolupráce byla vysoká technická a výtvarná úroveň bankovek. I nadále byla Národní banka československá vedena především ve jménu sjednocení československé koruny se zlatem a jejím zařazením mezi země, jejichţ měna byla kryta zlatem. To bylo příčinou změny z dosavadní vazby koruny na americký dolar na stabilizaci kurzu československé měny na zlaté paritě. Poţadované zlaté československé koruny bylo dosaţeno 7. Listopadu 1929, zároveň byl určen zlatý obsah koruny – 44,58 miligramů ryzího zlata. (Vencovský, 2003) Po jejím zavedení vznikla nová povinnost cedulové banky, kterou bylo udrţování míry zlatého a devizového krytí oběţiva. To bylo prováděno operacemi centrální banky na devizovém trhu, čímţ byla zavedena i směnitelnost koruny.
46
4. Velká hospodářská krize V následující kapitole jsou uvedeny základní názory na příčiny, které způsobily světovou hospodářskou krizi, kdy došlo ke shodě, ţe hlavním důvodem je zhodnocení zlata způsobeného vysokým stupněm tezaurace. Nicméně ekonomické teorie se neustále lišily v přístupu k řešení krize. Ve většině států došlo ke změně organizace hospodářství, během které došlo k častému vyuţití státních zásahů do soukromé sféry podle návrhu anglického ekonoma J. M. Keynese. Následné dopady krize byly citelné ve většině světových ekonomik, a to i přes její vznik ve Spojených státech. Její rozšíření bylo způsobeno provázaností států zahraničním obchodem. Naprosto největší dopad pak měla krize na nárůst nacionálních a sociálních problémů.
4.1 Příčiny krize Za příčiny hospodářské krize bylo povaţováno mnoho událostí, byla označována za krizi nadvýroby nebo krizi kapitalismu. Ve výsledku přetrvával názor, ţe se jedná o krizi způsobenou růstem ceny zlata na světových trzích, coţ vytvořilo velký tlak na světové měny kryté zlatem. Různé výklady krize a představa některých států, ţe byla krize způsobena zvýšenou hospodářskou soutěţí, měla za následek nemoţnost jednotného světového řešení, protekcionismus související s ochranou vnitřního trhu a následné zhroucení mezinárodního trhu. Ekonom, podle něhoţ byla celá krize řešena, byl John Maynard Keynes. Zastánci neoklasicismu trvali na tvrzení, ţe spoření a investice jsou v rovnováze, coţ znamená, ţe s růstem úspor rostou i investice. Z toho usuzovali, ţe je v ekonomice velké mnoţství kapitálu a východisko viděli ve vyšší redistribuci finančních prostředků, čímţ by došlo k nárůstu poptávky. Keynes a jeho společníci naopak prosazovali názor, ţe přílišné mnoţství úspor znamená úbytek financí určených k investicím. To znamená, ţe je stimulace poptávky menší neţ stimulace pro růst výroby a vysoké úspory nejsou dále modifikovány do investic (Rákosník, a další, 2012). Podle Keynese bylo ve společnosti malé mnoţství kapitálu a východisko viděl ve větším mnoţství vládních zásahů do soukromé sféry, které by vedly k překonání dosavadní vysoké míry tezaurace oběţiva uskutečňované na úkor investic, a finálně by došlo ke stimulaci poptávky. Hlavní zastánce teorie, ţe krize byla způsobena zhodnocením zlata, byl švédský ekonom Gustav Cassel. Tvrdil, ţe světová hospodářská krize je v podstatě krizí deflační, jejíţ příčiny jsou v měnové politice těch států, které svou měnu kryjí zlatem a jeho shromaţďováním 47
vyvolaly tlak na růst ceny zlata. Takový problém nemohl vzniknout v předválečném období, protoţe za tezauraci zlata hrozily sankce. Zvýšení ceny zlata bylo způsobené především reparačními poţadavky vítězných států z první světové války vůči státům poraţeným. Tím byla zvýšena poptávka po zlatě a na ní navazoval vzestup jeho hodnoty. Pokud roste cena zlata a klesá cena statků, dojde ke sníţení vkladů subjektů do výroby, coţ ve výsledku způsobí zhroucení zlatých měn. Podle Cassela byl burzovní krach následkem hospodářské krize a nikoliv její příčinou. Došlo k němu tezaurací zlata v USA, z kterých se stal největší světový věřitel, na coţ navazovala monetární expanze a následná vysoká míra spekulace. Český prvorepublikový ekonom Karel Engliš byl tvůrcem tzv. teleologické teorie národohospodářské, jejíţ hlavní myšlenka spočívala v pochopení ekonomických procesů v souvislosti s chováním všech okolních subjektů, tedy státu, bank, podniků i domácností. Na rozdíl od ostatních teorií byla Englišova teorie stavěna na racionálnosti lidského chování. Zároveň nesouhlasil s expanzivní politikou státu, kterou v období hospodářské krize prosazoval Keynes. Ve studii zaměřené na měnové souvislosti krize porovnával dvě moţnosti, které státy se zlatým standardem vyuţily na ochranu měny před dopadem krize. První byly státy, které opustili zlatem krytou měnu (Velká Británie), ceny v takových státech neklesly a ani nevzrostly, coţ vysvětloval zhodnocením zlata. Druhou moţností pro státy se zlatou měnou bylo ponechání parity měny a zlata. Tyto státy se později musely rozhodovat, zda jako řešení krize vyuţijí deflaci či různý stupeň devalvace měny. Francie zvolila radikální řízenou deflaci, Československo mírnější devalvaci a Belgie devalvaci rozsáhlejší. Označil Velkou hospodářskou krizi za příčinou celosvětových strukturálních změn a organizačních změn v hospodářství. Velikost krize pak zdůvodnil tím, ţe k základní příčině ve formě zhodnocení zlata se přidaly i další důvody, ve Spojených státech krize nadvýroby a u nás označil krizi stavebního ruchu. Englišovi vzdoroval významný prvorepublikový bankéř Ţivnostenské banky Jaroslav Preiss, který v hospodářské krizi neviděl nic závaţného a v roce 1931 v podstatě oznamoval zastavení krize a věřil v posílení zahraničního obchodu. Krize se ovšem prohlubovala a státy se začaly izolovat zaměřovat samy na sebe. Dlouhotrvající úpadek československého hospodářství dával za vinu vládě, která podle jeho názoru přistupovala k reformám později, neţ bylo vhodné. Stejně jako tisíce občanů evropských států viděl i Preiss chybu vlády v jejím příliš demokratickém zřízení a postupem času se přikláněl k pravicové politice a k stanovení pevných pravidel pro chod hospodářství. Ředitel Ţivnostenské banky kritizoval zejména rostoucí státní výdaje a nevůli státu k úsporným opatřením; vytýkal mu, ţe se neodhodlal k takovému sníţení výdajů, které vyţaduje doba (Kosatík, 2010). Později odmítal Englišem 48
navrţenou devalvaci měny a vytvoření Reeskontního ústavu. Obojí povaţoval za útok na banky, kdy devalvací došlo k znehodnocení bankovních pohledávek a zisků z pohledávek a vytvořením ústavu jim zároveň vznikla povinnost vloţit 10 % bankovních vkladů do státního rozpočtu.
4.2 Řešení krize Englišovo řešení krize bylo znehodnotit československou měnu devalvací, a tím vyrovnat kupní sílu koruny a zlata. Učiněná první devalvace podle jeho názoru ochránila československé hospodářství před nuceným sníţením cen a odstranila rozdílnost mezi cenovou hladinou v Československu a ve zbytku světa, čímţ zastavila pokles exportu. Hlavní přetrvávající problém tak spatřoval ve státních zásazích do podnikatelských aktivit a vybízel stát pouze k zásahům do sociální oblasti. Právě vzhledem k netušením zásahům státu se samotné podnikání dostávalo do hlubší krize. Vládní zásahy formou donucování sice dokázaly omezit negativní podnikatelskou činnost, na druhou stranu nemohly veřejnost donutit ke zvýšení zájmu a podnikání. Export se tak dostával na hranici krize, která jiţ propukla ve stavebnictví. O samotných veřejných zásazích se zmínil následovně: „Pro obnovení aktivity podnikové nepotřebujeme veřejných zásahů do podnikové činnosti, nýbrž vytvoření obecných podmínek pro práci a podnikání.“ (Engliš, 1936) Ekonom Josef Macek viděl řešení hospodářské krize v realizování operaci na volném trhu, jak přednesl ve svém vystoupení v poslanecké sněmovně. Zmínil, ţe tyto operace nejsou ve světě novinkou a kromě Spojených států je provádí Anglie a od roku 1933 i Německo. Jako příklad pak vyzdvihl Rooseveltovu akci na obnovení amerického hospodářství, jejíţ hlavní metodou byla právě operace na volném trhu. Vytýkal Národní bance československé poskytování pouze krátkodobých hotovostních prostředků formou diskontovaných směnek nebo lombardními úvěry. Dále upozornil na nesprávnost názoru, ţe cedulové banky prostřednictvím operací na volném trhu poskytují formou státních obligací půjčky státům. Nepouţívání operací na volném trhu by podle Mackova názoru znamenalo nedostatek dlouhodobého oběţiva, které by mohlo podpořit soukromé podnikání, především pak stavební ruch a zároveň ho označil za důvod, proč se krize stále prohlubuje. Mimoto ještě odsoudil centrální banku a státní správu, ţe z trhu odebírají dlouhodobé finance majetkovou dávkou, vysokými lombardními a diskontními sazbami a odkládáním vyuţívání operací na volném trhu, čímţ zhoršují stav československého hospodářství. Jediným vládním opatřením bylo vytvoření Reeskontního ústavu, který měl ze svých prostředků poskytovat úvěry. Tyto 49
finanční prostředky tvořily vklady bank, pojišťoven a státu. Dále nabídl moţnost získání dlouhodobé hotovosti jejím rozmnoţením na volném trhu místo dosavadních vysokých státních půjček. Dále se ve svém projevu zmínil o proběhlé devalvaci: „Několik málo slov bych řekl ještě o devalvaci. Devalvace byla po mém soudu pouze kompromisem ve správném směru. Já jsem také s tohoto místa doporučoval, abychom se starali o vzkříšení našeho hospodářského života mimo jiné také uvolněním zahraničního obchodu, a to uvolňováním zahraničního obchodu i za cenu opuštění zlaté měny, kdyby to nešlo jinak. Tato cesta nebyla zvolena. Byla zvolena cesta devalvace. To je kompromis, ale, jak pravím, ve správném směru.“ (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 1998)
4.3 Důsledky krize působící na Německo Absolutně nejcitelněji byla krize znatelná v růstu nacionálního napětí a extremismu, kdy se i nadále udrţely původně levicové tendence po první světové válce, ale zároveň došlo k přesunu mnoha voličských preferencí ke krajní pravici. Druhý velice silný dopad byl zřejmý v extrémním nárůstu nezaměstnanosti a právě nezaměstnaní pak často inklinovali k radikalismu pod vidinou rychlého řešení neutěšené hospodářské a politické situace ve státě. Graf 2: Podíl vybraných zemí na světové průmyslové výrobě ve vybraných letech (v %) 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
USA Německo V. Británie Francie Rusko 1870
1913
1925-29
1936-38
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. Z grafu je patrná dlouhodobá tendence růstu ekonomiky ve Spojených státech, které se jiţ ke konci 19. století dostaly do popředí celosvětové průmyslové výroby. Zlepšení jejich situace bylo způsobeno technickou a organizační modernizací. Významný pokles průmyslové výroby byl zaznamenán v roce 1929, tedy v době nástupu Velké hospodářské krize. Naopak na přelomu 19. a 20. století je u Velké Británie a Francie zřetelný propad způsobený zastaralostí 50
průmyslové výroby, kterou tyto státy jen těţce překonávaly. Značná část kapitálu byla z těchto zemí přesouvána do jiných států a jejich silné měny značně omezovaly export. Situace v Rusku je typická protichůdným krizovým vývojem oproti ostatním státům. Krize se tehdejšího Sovětského svazu nedotkla, a to vzhledem k jeho řízenému hospodářství plánovanému na 5 let dopředu. Z toho důvodu mohl tento stát převzít značnou část z podílů krizí postiţených států na průmyslové výrobě. Z grafu 3 je zjevné, ţe válkou zasaţené poraţené Německo mělo dlouhodobě sestupnou tendenci podílu na světové produkci, způsobenou splácením válečných reparací a tím způsobenou hyperinflací, která zde vrcholila kolem roku 1923. Vzhledem k následnému nepříznivému vývoji Německa mu byly některými z vítězných států poskytnuty půjčky k obnovení hospodářství. Ozdravení německého hospodářství později negativně působilo na to československé, vzhledem k vysoké konkurenceschopnosti Německa. Právě jeho konkurenceschopnost vůči Československu byla dále ve 30. letech umocňována vytvářením kartelů Tabulka 11: Vybrané ukazatele hospodářského vývoje ČSR Ukazatel
Index
Ø roční změna v %
1929
Dno krize
1937
1930-37
Zahraniční export
100
29 (1933)
58
-6,6
Zahraniční import
100
31 (1933)
55
-7,2
Průmyslová výroba
100
60 (1933)
96
-0,5
Zemědělská výroba
100
89 (1935)
109
1,1
Nová výstavba
100
30 (1935)
53
-7,6
Nákladní ţelezniční doprava
100
53 (1933)
88
-1,6
Osobní ţelezniční doprava
100
70 (1935)
102
0,2
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. Z tabulky je zřejmé, ţe krize v Československu nejzřetelněji postihla zahraniční obchod a stavebnictví. Zahraniční obchod prudce klesal po celém světě a v Československu dosáhl svého dna v roce 1933, tedy okamţitě po tuzemském nástupu krize. Do konce existence republiky jen pomalu narůstal a v roce 1937 dosáhl pouze hodnot lehce nad polovinou původního stavu z roku 1929. Stavebnictví se ocitlo v nejhorší situaci v roce 1935 a jeho obrovský krizový pokles byl způsoben spolupůsobením hospodářské a stavební krize. Krize dále působila v ţelezniční dopravě, a to zejména v nákladní ţelezniční dopravě. Pokles jejích 51
hodnot je způsoben jak úbytkem zahraničního obchodu, tak částečnou přeměnou struktury nákladní dopravy, ke které začaly být vyuţívány osobní automobily. Pokud porovnáme průmysl a zemědělství, více a dřív byl zasaţen průmysl. Zemědělství jiţ kolem roku reagovalo na agrární krizi působící v Československu kolem roku 1928 a v roce 1937 pak překročilo hodnotu z období republikové konjunktury. Pozici zemědělství navíc posiloval Obilní monopol, který byl vytvořen kvůli stabilizaci situace v agrární oblasti. Průmysl na krizi reagoval snahou o strukturální přeměnu, tedy tlakem na pokles vlivu lehkého průmyslu a růst průmyslu těţkého. Aţ ukončení prvorepublikové éry převaţoval lehký průmysl, ale od roku 1936 jeho převaha klesala. Strukturální změny v průmyslu samozřejmě způsobily další sociální problémy.
52
5. Hospodářská situace v letech 1930-1938 Zlom v rozvoji Československa nastal v období po Velké hospodářské krizi, kdy vysoké zhodnocení zlata radikálně zpomalilo mezinárodní obchod, a stát musel začít působit na hospodářství, aby došlo jak ke strukturálním, tak k organizačním změnám. Organizačními změnami je myšleno především řízené hospodářství, které působilo v zájmu ochrany vnitřního trhu například zvyšováním cel. Další zásahy státu byly znatelné v měnové politice, kde v zájmu sníţení cenové zátěţe obyvatelstva došlo k devalvaci koruny. V první řadě tedy vláda řešila především hospodářské problémy, poté se snaţila vypořádat s rostoucí nevolí menšinového obyvatelstva, kde především sudetští Němci začali tíhnout k pravicovému radikalismu a aţ později došlo k řešení významného problému způsobeného krizí, tedy nezaměstnanosti obyvatelstva, které nebylo státem dostatečně nebo dokonce vůbec podporováno.
5.1 Mezinárodní vývoj a vnější ekonomické vztahy ČSR 29. října 1929 proběhla ve Spojených státech do té doby nejtěţší hospodářská krize. Velikost deprese byla způsobena jejím navázáním na agrární krizi, vznikem krize úvěrové a měnové, během níţ docházelo k rušení směnitelnosti měny za zlato a k následné devalvaci měny. Poslední příčinou byl rozpad mezinárodního obchodu, kdy díky vlně protekcionismu docházelo ke zvýšení cel, dovozních kvót a vypovídání obchodních smluv s dosavadními obchodními partnery. Jiţ následujícím rokem postupně docházelo k rozšiřování krize do Evropy, kde nejvíce zasáhla Německo. Potíţe způsoboval fakt, ţe i po zdolání nejhoršího krizového období byly důsledky Velké deprese zřejmé ve vysokém počtu nezaměstnaných, nestabilitě měnových systémů a rozvratu zahraničního obchodu. Zatímco demokratické země řešili krizi různými protikrizovými opatřeními a sociálními reformami po vzoru USA, fašistické státy se navrátili k řízenému hospodářství a krizi řešili především militarizací. V silně zasaţeném Německu měla krize vliv na odklon státu od demokratického reţimu. Zastánci fašismu byly především ze střední vrstvy a burţoazie a jejich hlavním zájmem byla obrana před levicovými stranami shlukujícími velké mnoţství bouřících se dělníků. Po nacistickém převratu bylo v Německu zavedeno centrálně řízené hospodářství, v němţ stát usměrňoval ekonomické subjekty například tím, ţe jim uloţil povinnost sdruţovat se v hospodářských komorách. Naopak jediným státem, kterého se krize nedotkla, byl Sovětský svaz, jehoţ záchranou bylo uskutečňování centrálně řízeného hospodářství. 53
Všechny výše zmíněné faktory měly vliv na vnější ekonomické vztahy Československé republiky. Co se týče zahraničního kapitálu, tak na konci roku 1937 tvořily přímé mezinárodní
účasti
podnicích průmyslu,
v ČSR obchodu
přibliţně nebo
čtvrtinu
bankovnictví,
coţ
kapitálu mělo
v nejvýznamnějších pozitivní
dopad
na
československé hospodářství. Zvyšovala se jeho technická a organizační úroveň, do republiky proudily nové investice a zároveň rostly moţnosti dalšího exportu zboţí. Nicméně vysoká kapitálová účast mezinárodních společností měla i negativní dopad, a to především na odliv části zisků, na oslabení československé konkurence a na moţném zamezení rozšířené výroby. Mimo přímých kapitálových účastí se zahraniční kapitál přeléval do Československa vytvářením poboček zahraničních podniků. Společností, kde se nevyskytovala ţádná forma zahraniční účasti, byla stále Ţivnostenská banka. Tabulka 12: Přímé zahraniční kapitálové účasti v podnicích ČSR k 31. 12. 1937 Země
Tis. Kč
Podíl v %
Země
Tis. Kč
Podíl v %
V. Británie
984 236
30,8
Švýcarsko
145 642
4,5
Francie
674 155
21,4
USA
110 618
3,5
Rakousko
418 033
13,1
Itálie
73 397
2,2
Nizozemsko
283 198
8,8
Švédsko
28 938
0,9
Německo
229 932
7,2
Maďarsko
16 688
0,5
Belgie
227 064
7,1
Úhrnem
3 191 904
100,0
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. V tabulce jsou uvedeny přímé zahraniční kapitálové účasti 11 států na území Československa, které byly uskutečněny do konce roku 1937 a nebyly ovlivněny následujícími událostmi. Z uvedených údajů je patrný vliv Velké Británie a Francie, kdy tyto dva státy tvoří více jak polovinu všech zahraničním přímých účastí. V nizozemských a rakouských účastech zaujímajících v tabulce třetí a čtvrté místo, jsou mnohdy skryty anglické, francouzské, americké a jiné zájmy, které nebylo moţné statisticky rozuzlit (Průcha, 2004). Relativně malý podíl mají německé investice, které se soustředili do báňského a hutního, elektrotechnického a chemického průmyslu. Přímé kapitálové účasti z Velké Británie plynuly také do báňského a hutního průmyslu, dále do bank, chemického, textilního a sklářského průmyslu. Francie své investice cílila obdobně jako Velká Británie do báňského a hutního průmyslu, do bank a dále do strojírenského a cukrovarnického průmyslu.
54
Vývoz kapitálu z republiky nebyl tak významný jako dovoz. Vývoz byl navíc podmíněn tvorbou jeho přebytku a teprve ten mohl být prostřednictvím přímých kapitálových účasti nebo zakládáním poboček přenesen do zahraničí. Většinou se vyuţívalo přímých účastí, jeţ praktikovaly zejména československé banky, které si vytvářely podíly v zahraničních ústavech. Největší účasti měla republika ve státech Malé dohody, Maďarsku, Polsku a mezi nejvýznamnější vývozce patřily Škodovy závody, Baťův koncern, Vítkovické horní a hutní těţířstvo a Zbrojovka Brno. Například Baťův koncern vyváţel kapitál do 26 zemí světa. Aby podpořil export svého zboţí z republiky, zakládal zahraniční pobočky, do kterých zároveň dováţel potřebné suroviny, a tím se často vyvaroval celním překáţkám. Důsledkem krize byl protekcionismus, který vedl k soupeření států, utváření kartelů a v Evropě snahou o hospodářské ovládnutí střední a jihovýchodní Evropy. Taktiku kartelizace zvolilo Německo, jejím prostřednictvím eliminovalo dopad krize na ceny v kartelizovaných odvětvích, kde se téměř nesniţovaly a pokud ano, tak nepatrně a opoţděně oproti světovému vývoji. Německo si kartelovými dohodami posilovalo svůj vliv a v zemích Malé dohody, Rakousku, Maďarsku a svou konkurenceschopností vytlačovalo československý vliv z těchto zemí.
Německé
kartely
byly
nejrozšířenější
v tehdy
moderním
chemickém
a
elektrotechnickém průmyslu, které představovaly vojensky významná odvětví s moţností dalšího technického pokroku. Kromě potlačení československého vlivu měly, tentokrát spolu s Československem, uzavřené kartelové dohody vliv například na stanovení niţších kvót pro vývoz produktů. Výsledkem pro republiku byl pokles vývozu dusíku, umělých sladidel nebo cukru.
55
Tabulka 13: Vedené kartelové úmluvy z let 1933-1936 Rok, obor podnikání,
Bez provádějící
S organizací provádějící
předmět úmluvy
organizace
kartelovou úmluvu
19335
162
376
538
Z toho: železo
34
88
122
chemické výrobky
76
44
120
dodávání elektřiny
10
63
73
1934
317
332
649
1935
354
358
712
1936
390
397
787
Z toho: kovoprůmysl
80
159
239
chemický průmysl
112
25
137
Potravinářský pr.
33
49
82
Celkem
Zdroj: (Státní úřad statistický, 1933. str. 108), (Státní úřad statistický, 1938. str. V 64.), upraveno autorem. V tabulce 12 jsou sepsány kartelové úmluvy od roku 1933 do roku 1936 a tři obory podnikání či předměty kartelové úmluvy s největším mnoţstvím kartelových úmluv z let 1933 a 1936. V obou letech byly pomyslné první dvě příčky obdobné. V roce 1933 byly kartelové smlouvy uzavírány nejčastěji na předmět surového či zpracovaného ţeleza a na chemické výrobky. O tři roky později byla největší koncentrace kartelových úmluv v kovoprůmyslu a chemickém průmyslu. Zajímavé je, ţe zatímco v roce 1933 obsadila třetí pozici dodávka elektřiny, o tři roky později to byl potravinářský průmysl a aţ za ním byly elektrárny se 79 uzavřenými kartelovými smlouvami. Rozmach kartelizace v potravinářském průmyslu je zřejmě způsobeny vznikem Obilného monopolu v roce 1934, který měl prostřednictvím státních podpor a sdruţením zemědělských subjektů podpořit zemědělství silně zasaţené jak agrární, tak hospodářskou krizí. Dohromady je 81 kartelových smluv potravinářského průmyslu z celkového počtu 82 v roce 1936 uzavřeno s tuzemskými stranami. Zatímco v kovoprůmyslu je uzavřeno 171 kartelových úmluv a v chemickém průmyslu se jedná o 93 uzavřených kartelových smluv s čistě jen československými partnery. Hospodářský propad postihl především zahraniční obchod Československa, a to vinou nepruţné obchodní politiky, která nebyla schopna rychle reagovat na nedávné události. Nepříznivý vývoj mezinárodního obchodu byl způsoben i strukturou zboţí určeného 5
Předběţná data podle stavu 1. 11. 1933.
56
k vývozu, jeţ byla sloţena především z produktů krizí nejvíce postiţeného lehkého průmyslu. Mezi hlavní vývozní artikly patřilo luxusní zboţí, zboţí cukrovarnického, bavlnářského, potravinářského průmyslu a produkty z odvětví biţuterie a porcelánu. Avšak díky militarizaci vzrostl význam Československa jako předního vývozce zbraní. Tabulka 14: Vývoj zahraničního obchodu v letech 1929-1937 v mil. Kč Rok
Dovoz
Vývoz
Obrat
Bilance
1929
19 988
20 499
40 487
+511
1930
15 715
17 474
33 189
+1 759
1931
11 801
13 149
24 950
+1 348
1932
8 148
7 392
15 540
-756
1933
6 125
5 923
12 048
-202
1934
6 392
7 288
13 680
+896
1935
6 743
7 947
14 690
+1 204
1936
7 915
8 036
15 951
+121
1937
10 980
11 972
22 952
+992
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. Z tabulky je patrné, ţe se krize do zahraničního obchodu ČSR začala promítat jiţ v roce 1930 a kulminovala v letech 1932 a 1933, kdy je také poprvé od roku 1920 zaznamenán deficit v poloţkách bilance zahraničního obchodu. Pokud bychom za dno krize v Československu povaţovali rok 1933, pak vývoz klesl o více jak 71 % a pokles dovozu překročil hranici 69 % oproti roku 1929. Stát se snaţil podporovat vývoz, a tím zlepšit obrat zahraničního obchodu prostřednictvím vytvoření zahraniční sítě konzulátů, zakládáním exportních oddělení v rámci obchodních a ţivnostenských komor a moţností odepisování daní pro podniky zaměřené na export. Československá republika byla tradičně obchodně orientována na Evropu, ale v 30. letech rostla
úloha
i
mimoevropských
trhů.
Nejvýznamnějším
obchodním
partnerem
Československa bylo stále Německo, ale jeho pozice byla oslabena. Naopak se zvyšoval podíl obchodů republiky se Sovětským svazem, coţ souviselo se snahou obchodníků získat nové odbytiště pro produkty, o které klesl zájem v krizí zasaţených oblastech. Mimo SSSR se republika chtěla zaměřit na státy Malé dohody, se kterými uzavřela hospodářský pakt. Ten se z počátku jevil výhodně. ČSR mohla z Jugoslávie a Rumunska vyváţet suroviny a polotovary a nazpět dováţet hotové výrobky a stroje. Nicméně tento záměr se setkal s neúspěchem. 57
Jugoslávie a Rumunsko měly svůj průmyslový trh chráněný vysokými cly, zároveň se jednalo o měnově nestabilní státy a v Československu působila vysoká agrární cla proti obchodům ze států Malé dohody. Ta se později přiklonila k agrárnímu bloku s Maďarskem a Polskem. Ovšem republika si v těchto státech drţela neustále velký vliv prostřednictvím zbrojního průmyslu, který byl v těchto státech často financován nesplacenými československými úvěry.
5.2 Hospodářský cyklus a státní intervencionismus Místo očekávané konjunktury na konci 20. let zasáhla Československo světová hospodářská krize, na kterou navazovala další krize v roce 1937, která vyústila v konec prvorepublikové éry. Na západě se řešení světové krize odvíjelo od nové ekonomické teorie Keynesiánství, jejţ podporovala státní intervencionismus s cílem tlumit cyklické výkyvy. Během tohoto procesu byla v USA učiněna mnohá krizová opatření, došlo k zestátnění podniků a k zavádění sociálních reforem spolu s progresivním zdaněním obyvatelstva. Odlišně řešily krizi fašistické země. Ty vyuţívaly řízeného hospodářství a militarizaci ekonomiky. Cyklus v 30. letech se v republice vyvíjel odlišně od předchozího. Na přelomu let 1928-1929 působila v zemědělství krize z nadvýroby, která se později přenesla i do některých průmyslových odvětví. Státem poskytnuté úvěry postiţeným podnikům měly působit jako její dočasná prevence. Nicméně jiţ v roce 1930 začala i do Československa pronikat celosvětová hospodářská krize, která dále kulminovala a svého dna dosáhla o tři aţ čtyři roky později. Následovat mělo oţivení, to bylo ovšem zanedbatelné a dosavadní průběh třicátých let se tak vyznačoval poklesem investic a technického pokroku, kdy jediným ekonomickým stimulem byl zbrojní průmysl. V republice byla krize relativně hlubší neţ ve většině ostatních států zejména kvůli pomalé reakci hospodářské politiky na mezinárodní změny. Dále kvůli spolupůsobení agrární krize a zboţovou strukturou vývozu orientovanou na lehký průmysl, coţ se finálně projevilo v oslabení mezinárodního postavení Československa. Po nepatrném oţivení
následovala
další
krize
v roce
1937,
jejíţ
vývoj
byl
ovlivněn
mimoekonomickými faktory jako mobilizace a anexe československého území.
58
mnoha
Tabulka 15: Vývoj cen, kurzů cenných papírů a kurzu Kč k dolaru v letech 1929-1937 Index, disparita cen, kurz Kč
1929
1933
1934
1937
Velkoobchodní ceny
100,0
72,2
74,0
82,0
Ţivotní náklady dělnické rodiny
100,0
93,5
92,5
97,2
Maloobchodní ceny potravin
100,0
78,1
74,5
79,0
Ceny zemědělských výrobků
100,0
64,6
66,7
74,3
Výrobní náklady v zemědělství
100,0
83,2
80,7
83,7
Burzovní index6
100,0
61,8
64,7
107,5
Kurz Kč (počet $ za 100 Kč)
2,96
3,82
4,25
3,50
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. Z tabulky je patrný pokles maloobchodních, velkoobchodních cen a ţivotních nákladů. Ze zmíněných poloţek se nejznatelněji sníţila hodnota velkoobchodních cen. Velice silný dopad celosvětové krize je zřejmý v zemědělství, kde krize stlačila ceny zemědělský produktů o znatelně pod úroveň jejich nákladů, čímţ se zhoršovala situace rolníků. V roce 1933 byly výrobní náklady v zemědělství větší neţ ceny o více neţ 22 %, v roce 1937 se tento rozdíl sníţil na 11 %. Index cenných papíru vlivem krize významně klesl především v textilním, stavebním a strojírenském průmyslu, ale v roce 1937 se dostal na hodnotu vyšší, neţ byla ta z roku 1929. Tento nárůst byl zřejmý v kovoprůmyslu chemickém a potravinářském průmyslu. Právě
vlivem
nepříznivého
hospodářského
cyklu
ve
třicátých
letech
nedošlo
k předpokládanému sníţení rozdílů ekonomické a ţivotní úrovně mezi Slovenskem a Českými zeměmi. Na východě státu došlo ke zlepšení ţivotní úrovně, avšak podíl slovenského národního důchodu a průmyslu zůstal vůči roku 1929 neměnný a dokonce došlo ke sníţení podílu na zemědělské produkci republiky. Slovensko se stalo exportně závislým na západní části země, zatímco pro české země tak významné nebylo. Stejně jako západní mocnosti se i Československo rozhodlo bránit krizi prostřednictvím státních regulací v hospodářství, kdy v zájmu vyrovnání nabídky a poptávky omezovalo výrobu a podporovalo spotřebu úpravou cen. Dále pouţívalo sociální opatření a chránilo vnitřní trh státu zvyšováním celních sazeb a zároveň podporovalo vývoz například odpisem daní pro exportéry. Zmíněné zásahy státy podnítily regionální představitele k prosazování zájmů výhodných pro jimi zastoupené oblasti, coţ bylo spojováno především s územím
6
Průměr kurzů československých cenných papírů obchodovaných na praţské burze, vyjma akcií NBČS.
59
Slovenska. Aby měly státní zásahy oporu v legislativě, bylo vytvořeno několik nových zákonů, vyhlášek a nařízení. Působením hospodářské krize vrcholila koncentrace a centralizace kapitálu. Malé podniky se rozpadly a rostl vliv kartelů. Ty v hospodářské soutěţi prosazovaly monopolní ceny a zpravidla je řídili jejich nejsilnější účastníci, kterým se ostatní partneři museli podrobit. S prohlubováním krize rostl odpor veřejnosti vůči kartelovým dohodám. Hlavním důvodem bylo udrţování stále stejně vysokých cen a sniţování nákladů omezením výroby, sníţením mezd nebo propuštěním zaměstnanců. Na reakci veřejnosti navázal parlament vytvořením kartelového zákona, který zaváděl povinnou evidenci kartelových dohod, kontrolní komisi a dával moţnost pokutování kartelů. Na druhou stranu stanovil právní závaznost pro účastníky kartelových smluv a zavedl sankce při vystoupení člena z kartelu. Nejvýznamnější monopolní postavení měl ţelezářský kartel, kde měly účasti i některé státní podniky. V případech, kdy byl kartel tvořen Československem a vyspělými státy, podřizovala se republika jejich tlaku. Byla tak často diskriminována přidělením nevýhodných kvót a odbytišť a stanovením přísných sankcí při porušení určených podmínek.
5.3 Měnová politika reagující na deflační krizi Po určení příčiny krize ve vysokém zhodnocení zlata docházelo vzhledem k deflaci ke sníţení hospodářské výroby a obchodních cen. Další dopady bylo moţné pozorovat ve zhoršení finanční rovnováhy státu i ostatních subjektů a k markantnímu poklesu zaměstnanosti. Právě značný pokles cen se často spojoval s měnami krytými zlatem. Zatímco některé státy se před krizí bránily odpoutáním své měny od zlata, jiné vytvořily zlatý blok a před úpadkem měny se chránily její deflací nebo devalvací. I Československo dosáhlo v roce 1929 kýţeného zlatého standardu a po nástupu krize pociťovalo deflační tlak na cenovou hladinu a měnový kurz, coţ je viditelné v tabulce na poklesu cenové hladiny. Dále došlo ke krizi odbytu znatelné podle poklesu exportu mezi uvedenými roky o téměř 65 %, k následným bankrotům především exportních podniků, k vysokému nárůstu nezaměstnanosti, který se v roce 1934 šestkrát zvýšil oproti roku 1929.
60
Tabulka 16: Krizový vývoj v letech 1929-1934 Poloţka
Jednotka
1929
1934
Velkoobchodní ceny
index7
94,3
69,8
mld. Kč
67,6
53,3
mld. Kč
20,5
7,3
tis.
41,6
677
mld. Kč
7,0
5,4
Národní důchod (běţné ceny) Export (běţné ceny) Nezaměstnaní (měsíční průměr) Oběh bankovek (průměr)
Zdroj: (Vencovský, 2003), upraveno autorem. Na řešení krize panovaly dva názory. Národní banka navrhovala zachovat zlatý obsah koruny a postupně se přizpůsobit jejímu vysokému zhodnocení prostřednictvím měnové, úrokové a devizové politiky. Druhý plán reprezentovaný Karlem Englišem navrhoval sníţit zlatý obsah československé koruny podle rozsahu jejího znehodnocení, coţ by ve výsledku vedlo k vyrovnání kupní síly mezi korunou a zlatem. Vláda se rozhodla upřednostnit devalvační řešení a Engliš se stal guvernérem NBČS. První devalvace měny proběhla v roce 1934 a druhá o dva roky později. Celková hospodářská situace státu se po zmíněných devalvacích měny stabilizovala. Národní důchod se sníţil z 67,6 mld. Kč roku 1929 na 53,3 mld. Kč roku 1934 (o 21 % v běţných cenách); daňové zatíţení daňového důchodu se zvýšilo a daňový útisk byl větší (Vencovský, 2003). Jako řešení bylo zvoleno další úvěrování státu. První v roce 1931 půjčkou pro státní dráhy, tzv. půjčka práce v roce 1933 a o tři roky později půjčka na obranu státu ve výši 3,6 mld. Kč. V druhé polovině třicátých let se stala hlavním cílem veškeré politiky obrana země. Tomu se přizpůsobila i měnová politika, jejímţ prostřednictvím bylo třeba vydat vysoké náklady na rychlé zbrojení, jeho modernizaci a k budování ţelezobetonových pohraničních opevnění. V roce 1938 bylo na zbrojení státu vynaloţeno téměř 5 miliard korun, které byly z části financovány vládními půjčkou z roku 1936 a dobrovolnými dary do Fondu na obranu státu. Státní úvěry měly i pozitivní dopad, a to na průmyslovou výrobu, stavebnictví a zaměstnanost. V roce 1938 těsně před německým obsazením zasáhla cedulová banka a označila bankovky po 50 československých korun za drobné papírové peníze a později 7
Stanovení indexu 1928 = 100
61
dokonce po 100 korun za státovky. Dalším krokem NBČS byl přesun většiny zásoby zlata do ciziny, především do několika míst ve Švýcarsku, do Velké Británie, Belgie, Švýcarsku.
5.4 Národohospodářská odvětví V průběhu hospodářské krize se průmyslová výroba v úhrnu za evropské země (bez SSSR) sníţila o 28 %, ale v Československu o 40 %. Důvodem byla tvrdá mezinárodní konkurenční soutěţ a neschopnost republiky v ní konkurovat vyspělým státům, dále její zastaralá struktura průmyslu a měnová politika, jeţ se snaţila udrţet vysoký kurz koruny, čímţ znevýhodňovala československé produkty v zahraničí. Jiným důvodem byl velký počet drobných ţivnostníků, kteří byli krizí těţce zasaţeni a často byli nuceni ukončit výrobu. Tabulka 17: Výroba vybraných průmyslových výrobků v letech 1924-1937 Výrobek
Jednotka
1924
1929
1933
1937
Černé uhlí
tis. t
15 178
16 521
10 532
16 672
Ţelezná ruda surová
tis. t
1 174
1 808
429
1 836
Elektřina
mil. kWh
1 755
2 967
2 602
4 115
Ocel
tis. t
1 350
2 220
750
2 318
Fosforečná hnojiva
t P2O5
54 259
65 190
30 889
52 119
Uţitkový porcelán
tis. t
/
32 751
13 559
18 439
Cukr rafinovaný
tis. t
1 219
874
446
630
Pivo
mil. l
858
1 161
795
866
Zdroj: (Průcha, 2004), upraveno autorem. Oţivení celého průmyslu začalo být zřetelné od poloviny třicátých let a byl podpořen především rozsáhlou produkcí československého zbrojního průmyslu. I kdyţ si lehký průmysl do konce První republiky udrţel vyšší produktivitu neţ těţký, jeho význam od roku 1936 rostl a byl nejzřetelnější v ocelářství, strojírenství a především ve výrobě elektřiny. Z výše uvedené tabulky je patrná přeměna průmyslové struktury, kdy odvětví těţkého průmyslu v roce 1937 převyšovalo hodnoty dosaţené v předkrizových letech, u elektřiny se její produkce zvýšila téměř o 28 % oproti konjunktuře z roku 1929. Zatímco v oblasti lehkého průmyslu došlo sice ke zlepšení situace oproti rokům nejvíce zasaţeným krizí, ale ani zdaleka nebylo dosaţeno stejných výstupu jako v období konjunktury. Oproti 20. rokům se technický průmysl téměř ve většině průmyslových oborů znatelně zpomalil. Výjimku tvořilo elektrárenství nebo chemický, zbrojní a stavební průmysl, kde i po 62
překonání krize docházelo k dalším inovacím. Absolutně nejpříznivější vývoj byl ve výrobě elektřiny, která byla z části financována ze státních financí. Většina elektráren byly ve vlastnictví podniků, kde měl stát své kapitálové účasti. Problémem spojeným s výrobou elektřiny bylo zaostávání elektrifikace v zemědělství, ţelezniční dopravě a všeobecně ve východní části republiky. Avšak průmysl na východě republiky byl krizí zasaţen méně neţ na západě Československa a po překonání svého dna se poměrně rychle dostavilo oţivení, které vedlo aţ k překonání předkrizového stavu. Rozvoji průmyslu napomohlo mnoţství armádních zakázek, výstavba nových ţeleznic, silnic a nových podniků spojených s Baťovým koncernem. Mezi největší novinky ve strojírenství patřila výroba dokonalejších rychlíkových lokomotiv, prvních trolejbusů a rozsáhlá domácí výroba motocyklů, která ve 30. letech přesáhla jejich dovoz. Největší váhu v československém průmyslu měl zbrojní průmysl, mezi jeho nejnovější výrobky patřily lehké kulomety, samopaly, munice, protiletadlová děla, tanky a válečné letouny. Zemědělství bylo zasaţeno agrární krizí jiţ v roce 1928, výrobci na ní reagovali poklesem cen, rozšířením produkce a odbytišť. Jejich snaha měla za následek oddálení dopadu hospodářské krize, takţe v roce 1932 bylo v zemědělství dosaţeno největšího objemu výroby od vzniku Československé republiky. Krize se tak projevila především v rozdílnosti cen a nákladů zemědělské produkce (Tabulka 15). Rozdílně se krize dotkla zemědělských producentů dle jejich velikosti. Velkostatkářům byl vlivem krize sníţen čistý zisk, ale tato ztráta byla přenesena prostřednictvím sníţení mezd na jejich pracovníky, u malovýrobců nebylo takové přenesené moţné a tak se různým způsobem zadluţovali. Frekventované zásahy státu vedly ke sníţení osevních ploch pšenice, chovu prasat, zavedení pevných cen mléčných výrobků a k povinnosti veřejných institucí nakupovat potraviny pouze z domácí výroby. V roce 1934 došlo navíc k zaloţení Československé obilní společnosti, jejímiţ podílníky byla původní zemědělská druţstva. Obilní monopol ovládal domácí i zahraniční obchod s obilninami a určoval jejich prodejní i nákupní ceny. Dále byli českoslovenští zemědělci povinni prodávat obilniny pouze organizacím spojeným s monopolem. To ještě více zvýhodnilo velkostatkáře orientované na rostlinnou výrobu, coţ znamenalo zdraţení rostlinné produkce, dále růst ţivotních nákladů obyvatel, a to zvýšilo tlak na zvýšení mezd v celém hospodářství republiky. Stejně jako v průmyslu i v zemědělství došlo ke změně struktury výroby. V rostlinné výrobě se zredukovaly plochy s technickými plodinami ve prospěch obilnin a brambor a v ţivočišné byla omezena produkce hovězího, z čehoţ nejvíce profitovali producenti vepřového a mléka. Mimo jiné došlo například k redukci chovu koní, který se díky krizi stával pro mnohé příliš 63
nákladným. I přes určitý technický pokrok bylo zemědělství stále zaostalé, byla v něm nízká míra elektrifikace, vybavenost vodou a stroji. V rozmezí let 1934-1938 se Československo stalo největším středoevropským producentem cukrovky a mělo významný podíl na produkci brambor a obilovin. V dopravě byla nejsilněji zasaţena zastaralá ţelezniční doprava. Její očekávaný rozvoj byl zpomalován vysokými tarify a nákladnou výstavbou tratí v horských oblastech Slovenska. Navzdory mnohým překáţkám byla vytvořena v pořadí druhá ţelezniční magistrála spojující západní část republiky s východní, během 30. Let byly vyuţity výkonnější parní lokomotivy a byl zaveden první motorový expres. Velká deprese postihla i říční dopravu, která se od 20. let v podstatě přestala vyvíjet. Významnější byla pouze doprava po Labi do Hamburku a dovoz rumunských produktů přes Dunaj. I silniční síť zaostávala za rozvinutějšími státy, a to díky československé slabé majetné vrstvě, špatnému stavu komunikací, vysoké ceně pohonných hmot, vysokými dovozními cly zahraničních automobilů a různými dalšími daněmi a poplatky. Komunikace se rozšiřovaly pozvolna a především v okolí měst nebo ve formě státních silnic. Po krizi vzrostl počet osobních automobilů a motocyklů. Význam automobilů rostl i v nákladní dopravě. Ta byla i nadále nejvíc realizována prostřednictvím ţeleznic, nicméně ve třicátých letech začala být nahrazována podnikovými automobily, a to zejména v hutních a potravinářských společnostech. Mezi prostředky městské hromadné dopravy stále převaţovaly tramvaje, které byly doplňovány autobusy a v roce 1931 byly poprvé předloţeny tři projekty na výstavbu metra v Praze. Rozvoj byl patrný i v letecké dopravě podpořené rozšířenou výrobou vojenských letounů. V roce 1937 bylo otevřeno letiště v Praze-Ruzyni.
5.5 Nezaměstnanost jako důsledek hospodářské krize Československá republika byla jedním z mála států, který během třicátých let nenabyl hospodářské úrovně z roku 1929. Důvodem mohla být závislost republiky na zahraničních trzích, které byly zasaţeny krizí dříve neţ Československo nebo odliv zahraničního kapitálu způsobený nestabilní politickou situací, s kterou jsou spojené i vysoké náklady republiky na zbrojení, které krizi dále prohlubovaly především nárůstem státního dluhu. Na druhou stranu samotné zbrojení bylo pro československou ekonomiku impulsem k počátku konjunktury, kdy státní zakázky pro zbrojní průmysl působily jako hnací motor hospodářství. Na rozdíl od většiny států nastoupila krize v Československu později, působila postupně a jen pomalu odznívala. Její největší dopad byl kromě krystalizace nacionálního napětí znatelný 64
v rapidním
nárůstu
nezaměstnanosti.
Vláda
republiky
zpočátku
stavěla
problém
nezaměstnanosti aţ za hospodářské otázky státu a její reakcí v roce 1930 byla novelizace gentského systému, který zahrnoval zvýšení státního příspěvku na podpory pouze členům odborových organizací. Pro všechny nezaměstnané pak existovaly další druhy státní péče. První byly stravovací akce, během nichţ nezaměstnaní dostávali poukázky na potraviny, a druhou formou péče byla tzv. produktivní péče, která znamenala státní příspěvek na mzdy nezaměstnaných v rámci jejich pracovní účasti na veřejných stavbách. Vzhledem k pomalým a nejistým reakcím vlády vzniklo pod záštitou komunistické strany hnutí nezaměstnaných působící především na místní a regionální úrovni, kde si vynucovalo různé typy podpůrné péče. Působením hnutí a velkým počtem nezaměstnaných vzniklo nadměrné zatíţení obcí a regionů vyţadující podporu státu, jeţ byla poskytována prostřednictvím účelových dotací. Aţ v roce 1933 začala vláda aktivněji jednat v oblasti sociálních problémů státu způsobených dopadem hospodářské krize. Vládní nařízení z tohoto roku daly vznik novým podmínkám dosavadního systému podpor v nezaměstnanosti. Tato nařízení znamenala rozpočtové škrty vlády realizované především restrikci výdajů na sociální péči a kladení důrazu na zdroje charity. Minimální nutné členství v odborových organizací dávající právo na pobírání podpory v nezaměstnanosti bylo prodlouţeno z 3 na 6 měsíců, zároveň došlo ke zrušení zvýhodnění dlouhodobých členů odborů. Samotné finanční podpory byly sníţeny z 18 na 12 korun a bylo stanoveno, ţe minimálně 25 % z příspěvku musí být odvedeno do gentského systému. Dále bylo zrušeno dosud platné oprávnění odborů k vyplácení státních podpor a v případě, ţe odborové organizace chtěly tyto podpory nadále vyplácet, musely si zaţádat o nové oprávnění. I při takovém omezení sociální politiky byl státní rozpočet vysoce zatíţen podporami nezaměstnaných a z toho důvodu byla v roce 1933 vytvořena tzv. půjčka práce. Ta měla být zprvu pouţita na financování veřejně prospěšných prací, ale nakonec poslouţila i k podpoře státního rozpočtu. Kdo se upsal k půjčce práce, měl nárok na daňová zvýhodnění a redukci svých případných daňových nedoplatků. Celkem vynesla více neţ 2 mld. Kč, které se přidělily některým ústředním správním úřadům a státním fondům (Rákosník, 2008). Vzhledem k nárůstu podvodů za účelem získání podpory muselo docházet ke striktnější kontrole, jeţ byla prováděna externím orgánem státu tedy ústřední správní institucí a interním orgánem odborů tedy dozorčí komisí.
65
Graf 3: Struktura státních výdajů na nezaměstnané v roce 1934
Struktura státních výdajů na nezaměstnané 3%
2%
1%
7%
gentský systém stravovací akce mimořádné akce
32%
55%
produktivní péče podpory vystěhovalců vánoční akce
Zdroj: (Rákosník, 2008), upraveno autorem. Z grafu je zřejmé, ţe systém sociální péče v Československu byl zaměřen především na neproduktivní výdaje a pouze minimálně na výdaje stimulační. Absolutně největší podíl na grafu má gentský systém, jehoţ největší nevýhodou bylo, ţe zabezpečoval pouze členy odborových organizací. Na ostatní nezaměstnané byly zaměřeny stravovací akce, které tvořily přibliţně 32 % státních výdajů na sociální politiku. Mimořádné akce fungovaly na stejném principu jako zmíněné stravovací akce, jediným rozdílem mezi těmito podporami byla legislativní úprava. Mimořádné akce byly upravovány zvláštními normami na rozdíl od stravovacích, které se řídily obecnými výnosy. Další formou státní podpory uvedené v grafu byla produktivní péče. Její malý podíl je způsoben nedostatkem stavebníků, kteří byli schopni tyto akce finančně zajistit, coţ bylo způsobeno jak celosvětovou krizí, tak krizí ve stavebnictví, jeţ postihla Československo. 2 % státních výdajů bylo určeno na podporu vystěhovalců a zbylé procento tvořily vánoční akce, během kterých byly vydávány poukázky na potraviny. Mezi další podpory státu patřilo upravení výpovědní lhůty z 2 týdnů aţ na 5 měsíců nebo vyplácení podpor na kartelizaci průmyslu, jejímţ členům byly státem poskytovány daňové úlevy. V roce 1936 byla navíc vládním nařízením modifikována potřebná doba mezi poslední vyplácenou podporou a následující podporou. Původně museli nezaměstnaní vyčkat 3 nebo 6 měsíců od ukončení vyplácení předešlé podpory a poté ji mohli znovu pobírat. Novým nařízením měl nezaměstnaný nárok na 52 státních příspěvků, pokud od 1. dne, kdy začal pobírat podporu, byl minimálně 2 týdny zaměstnán. V rámci ochrany nezaměstnaných před 66
exekucí byl vytvořen zákon, který dovolil z exekuce vyloučit osoby pobírající podpory v nezaměstnanosti, a zároveň byla zastavena exekuce zemědělců, jejichţ pole byly na území zasaţeném neúrodou. Jak je zmíněno na začátku podkapitoly stát kladl značný důraz na zdroje charity. Mezi nejznámější a nejdůleţitější patřily 2 typy sbírkových akcí. Prvním typem byly sbírky tvořené sběrem určitých předmětů například šatstva, ale i různého vybavení domácností a peněz od ostatních občanů republiky. Druhým typem sbírek byly dary od zámoţnějších občanů nebo korporací. Avšak postupem času rostlo mnoţství stíţností na nízkou výnosnost těchto akcí, jejich výnosově sestupnou tendenci především v menších městech a obcích a také na jejich jednorázovost, která nedokázala řešit rozsáhlý a dlouhotrvající problém nezaměstnanosti. Další moţností podpory nezaměstnaných bylo organizování speciálních loterií, z jejichţ výhry bylo odváděno několik procent na podporu nezaměstnaným. Dále byla uspořádána speciální emise poštovních známek, v určitých obcích či městech byly zdaněny některé kulturní akce a výnosy byly poskytovány na podporu nezaměstnaným. Od roku 1936 byly podpory poskytovány i ţivnostníkům, kteří byli díky krizi bez práce a nedokázali zajistit dostatek finančních prostředků ani na svou obţivu. Špatná situace byla i v zemědělství, nicméně na rozdíl od průmyslu a ţivnostníků zde bylo moţné nalézt volná pracovní místa. Problémem tak zůstaly především nízké mzdy, které byly pro průmyslové dělníky nesrovnatelné s jejich původním platem, dokonce pro ně bylo výhodnější pobírat podpory gentského systému neţ pracovat v zemědělství. To znamenalo, ţe velké mnoţství zemědělských pracovníků přicházelo z východu státu. Pozitivním opatřením vlády pro nemocné nezaměstnané, kteří nepobírali finance z fondů nemocenského pojištění, bylo zaopatření bezplatné lékařské péče. Největší problém poté představovala zejména nezaměstnanost mladší generace, která tvořila přibliţně čtvrtinu z celkového počtu nezaměstnaných a dále nezaměstnanost inteligence. Ta byla postiţena nedostatkem pracovních míst v menší míře neţ ostatní občané, nicméně nezaměstnanost zde měla dlouhodobý charakter. Stát inteligenci podporoval tvorbou pracovních míst ve státní sféře a tvorbou speciálních programů stáţí.
5.6 Problémy ve vnitrostátní politice Krize se citelně promítla do vnitrostátní politiky, kde působily antidemokratické tendence, které byly při vzniku republiky zaţehnány a hospodářskou krizí opět posíleny. Jiţ bylo zmíněno, ţe po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie se na území Československa vytvořilo 67
několik silných menšin. Mezi nejsilnější patřili Němci v pohraničí a vnitrozemí, Poláci v Těšínsku, Oravě a Spiši a Maďaři na jiţní hranici Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ačkoliv se Československý stát snaţil hájit práva menšin a skutečně se mu dařilo takovou politiku realizovat, zejména z německé strany mu byla dávána za vinu jejich horšící se hospodářská situace. Tento fakt ještě zhoršoval stav, v němţ se republika ocitla díky sílícím antidemokratickým směrům v její těsné blízkosti. Nejvýznamnější menšinou, která představovala téměř čtvrtinu obyvatel republiky, byli tzv. sudetští Němci. Toto označení zahrnovala samozřejmě Němce z pohraničí a také Němce ve vnitrozemí. Německá menšina pociťovala svůj značný úpadek od konce monarchie a dávala jej za vinu politice republiky, k čemuţ je vybízel i sám Hitler. Ve skutečnosti byla špatné situace jejich podniků způsobena neochotou vyuţívat jako prostředníky či dodavatele československé podniky nebo banky a jejich neustálým udrţováním vztahů pouze s německými podniky a bankami. Dalším negativním faktorem, který se promítl do jejich postavení, byla celosvětová hospodářská krize, jeţ v podstatě zastavila chod sudetskoněmeckých podniků, které neměly vazbu na československé společnosti. Ačkoliv se situace v celém státě výrazně zlepšila díky zadávání vojenských zakázek ke zbrojení armády, tak v německých podnicích zůstala situace z několika důvodů téměř neměnná. Prvním důvodem bylo jejich umístění v pohraničním pásu, kde byla hrozba obsazení nepřítelem nejsilnější, tudíţ nemělo většího významu, zde budovat zbrojní podniky a druhým důvodem byla jejich náklonnost k Německu a s tím spojená nespolehlivost pro Československou republiku. Nicméně i přes zmíněné problémy se političtí představitelé snaţili udrţovat chod pohraničních podniků zadáváním menších zakázek v rámci stavebních prací ve vnitrozemí nebo pro textilní průmysl, který měl produkovat nové vojenské uniformy. Ani tato snaha se nesetkala s úspěchem a v pohraničí stále více sílila velkoněmecká propaganda označující Československu za neschopné řešit krizovou situaci. Spolu s projevy krize v pohraničních podnicích v roce 1931 byla politickými zástupci německé menšiny vyjádřena ţádost o připojení celé republiky k rakousko-německé celní unii, coţ by mělo posílit krizí postiţené pohraniční hospodářství. Téţ vládě navrhli revizi mírových smluv a právě s tímto návrhem se začalo v politice i české veřejnosti přemýšlet o dalším setrvání německých stran ve vládě. Sudetští Němci po republice poţadovali autonomii, jaká byla přislíbena Podkarpatské Rusi a byli dále ovlivňováni děním v Německu. Aby vláda eliminovala obtíţe v dané oblasti, vyzívala československé obyvatelstvo k nákupu podniků, statků a pozemků v pohraničí, čímţ by zde zvýšila podíl Čechoslováků a zároveň dala pozitivní impuls pro zdejší hospodářství. I přes zjevnou snahu republiky o zachránění situace, 68
docházelo v pohraničí k dalším, stále rostoucím konfliktům mezi Němci a Čechoslováky, kteří byli obviňováni z útisku německé menšiny. Druhou nejsilnější menšinou byli Maďaři na jiţních hranicích Slovenska a Podkarpatské Rusi. Problémy s maďarskou menšinou se předpokládali jiţ od vzniku republiky, kdy Maďarsko s Československem vedlo válku o Slovensko. Ovšem počáteční problémy byly překonány a většina Maďarů byla s novým státem smířena především díky značnému financování této zanedbané oblasti, a to i přes nelibost maďarské šlechty, církve a inteligence, jejichţ postavení se zhoršilo díky budování slovenské inteligence. Problém mezi horními vrstvami maďarské menšiny a Československem začal gradovat aţ v roce 1935, díky značné italské podpoře a jejich investicím do maďarského hospodářství a armády. Poslední konfliktní menšinu na území republiky tvořili Poláci. Ovšem tato situace se po dořešení Těšínské otázky uklidnila a k jejímu zhoršení došlo aţ ke konci existence republiky. Československé menšiny představovali pro svůj nový stát problém díky své neochotě spolupracovat s československými společnostmi, to se týká zejména sudetských Němců, a pak také díky tomu, ţe branci československé armády byli z velké části tvořeni příslušníky těchto menšin. Němci tvořili 20,42 % (tudíţ kaţdý pátý voják čs. armády byl nespolehlivý Němec), Maďaři 4,68 %, Rusíni a Ukrajinci 4,1 %, Poláci 0,47 %, Rumuni 0,12 % a vyhranění cikáni 0, 86 % (John, 1994). Při mobilizaci tak republika díky nespolehlivosti svých vojáků přišla o německé, polské, někdy maďarské a bohuţel i slovenské vojáky, kteří zběhli k nepříteli. Ani situace na Slovensku nebyla příznivá. Ačkoliv se nejednalo o menšinu, cítili se i Slováci utlačováni Čechy a dokazovali to obsazením státní správy, školství a armády z drtivé části českými zástupci. Nic na tom neměnil ani fakt, ţe právě díky českému obsazení některých institucí mohli v průběhu třicátých let dostudovávat první slovenští absolventi. Dokonce rostl počet Slováků v armádě, kultuře, státní a veřejné správě. Stále více se ve východní části Slovenska prosazovala Hlinkova slovenská ludová strana, která si kladla za cíl zachování víry a slovenské národní svébytnosti, poţadavek autonomie včetně převzetí všech klíčových pozic Slováky a na napadání všech čs. Pokrokových zákonů dotýkajících se postavení církve (John, 1994).
69
6. Porovnání ţivotní úrovně obyvatelstva a hospodaření státu 6.1 Hospodaření státu V následující subkapitole bude popsáno a rozebráno hospodaření Československé republiky v období tzv. První republiky. První část bude obsahovat popis a částečný rozbor příjmů a výdajů státního rozpočtu podle výsledné účetní závěrky. Dále zde bude nastíněn vývoj státního dluhu spolu s důvody, které jej prohlubovaly. V druhé části budou podrobněji rozebrány vybrané poloţky z příjmů rozpočtu. Zejména přímé, nepřímé daně a cla, také zmíníme průměrné daňové zatíţení na jednoho obyvatele a podíl nejvyšší vybrané částky daních nepřímých na celkových příjmech státního rozpočtu. Graf 4: Výdaje a příjmy státního rozpočtu dle údajů z účetní závěrky (v mil. Kč) 25000 20000 15000 výdaje příjmy
10000 5000 0 1919 1921 1924 1925 1929 1931 1933 1934 1936 1937
Zdroj: Historická statistická ročenka ČSFR, 1985, str. 831; upraveno autorem. Je důleţité poznamenat, ţe koncepce státních rozpočtů se značně lišila od účetní závěrky a hlavním cílem fiskální politiky byla vyrovnanost státního rozpočtu. Do roku 1925 byl rozpočet sestavován jako deficitní s klesající tendencí. Z grafu je zřejmé, ţe tomu tak nebylo a v roce 1921 státní rozpočet vykazoval přebytky. Důvodem bylo sestavování rozpočtu dle prostého odhadu a s tím související nadhodnocení či podhodnocení státního rozpočtu. V druhé polovině 20. století byl státní rozpočet vyrovnanější, a to aţ do doby, kdy na československé hospodářství začala působit hospodářská krize. Hlavní příjmové poloţky 70
tvořily daně, dávky a poplatky. Na výdajové části rozpočtu se nejvíce podílely splátky státního dluhu a výdaje na obranu republiky spojené na začátku existence republiky především s válčením s Maďarskem a Polskem. Aby byly rostoucí náklady státu kryty příjmy, přistupovala republika relativně často k vypsání státních půjček, z nichţ hradila dříve získané domácí i zahraniční půjčky. Výsledkem byl nárůst státního dluhu, který vzrostl z hodnoty 19,1 mld. Kč v roce 1922 na 32,7 mld. Kč v roce 1929. Ve 30. letech docházelo k dalšímu prohlubování státního dluhu a reakcí vlády bylo sníţení příjmových i výdajových poloţek státního rozpočtu, coţ je evidentní z grafu 4. Opětovný nárůst příjmů a především výdajů je patrný od 1935, kdy byl růst výdajů způsoben především státními investicemi do zbrojního průmyslu, dále na splácení dosavadních státních půjček, a také se zvýšil podíl státních financí v oblasti sociální politiky. Významným zdrojem státních příjmů se staly vnitřní půjčky státu. V roce 1933 to byla Půjčka práce a o tři roky později Půjčka obrany státu. Rozsáhlé státní výdaje znamenaly nárůst státního dluhu aţ nad částku 46 mld. Kč. Graf 5: Podíl cel, přímých a nepřímých daní na příjmech státního rozpočtu 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
clo daně přímé daně nepřímé
1919
1924
1929
1934
1936
Zdroj: Historická statistická ročenka ČSFR, 1985, str. 832; upraveno autorem. V roce 1919 byly pro Československo důleţitým příjmem státního rozpočtu přímé daně, ale ve zbytku 20. let nastoupila tendence zvyšování daní nepřímých oproti přímým. Nepřímé daně jsou v grafu 5 tvořeny daněmi spotřebními a obratovými. Do roku 1923 převaţovaly daně spotřební, avšak později aţ do konce republiky to byly daně obratové, jejichţ význam neustále rostl. Daňové zatíţení v průběhu 20. let můţeme hodnotit jako vysoké, jeho průměrná roční hodnota se pohybovala kolem 653 Kč na 1 obyvatele, kdy absolutně nejvyšší částky bylo dosaţeno v roce 1929, ta činila 776 Kč na 1 obyvatele. Československo bylo také 71
státem s vysokými celními tarify, coţ bylo z velké části způsobené nárůstem agrárních cel, která měla ochránit tuzemské zemědělce před dovozem zemědělských produktů ze zahraničí. Zvýšení agrárních cel v Československu znamenalo odvetné akce ostatních států, které uvalily cla na dovoz československých průmyslových výrobků. Ani ve 30. letech nedošlo k uvolnění celní politiky, a to vzhledem k působení hospodářské krize, která znamenala celosvětovou vlnu protekcionismu. V tomto období nadále rostly nepřímé daně, ale jejich růst se oproti předchozí dekádě značně zpomalil. Daně přímé a cla na počátku 30. let klesaly, ale kolem roků 1933 a 1934 začaly opět narůstat. Tato tendence trvala aţ do konce prvorepublikové éry. Průměrné daňové zatíţení v rozmezí let 1930-1936 na jednoho obyvatele tedy činilo 694 Kč a poměr nepřímých daní na celkové státem vybrané částce z daní, poplatků a monopolů přesahoval 43 %.
6.2 Mzdy, maloobchodní ceny a nájmy v ČSR V této podkapitole budou uvedeny mzdy zemědělských a průmyslových dělníků dle níţe uvedených specifikací a jejich vzájemné porovnání. Dále srovnáme vyplácené denní mzdy v zemědělství na západě a východě republiky a dle pohlaví. V první níţe představené tabulce jsou kromě mezd uvedeny i maloobchodní ceny některých druhů potravin a následně popsán důvod nárůstu či poklesu uvedených hodnot. V pořadí 19. tabulka pak popisuje neustále rostoucí nájemné, které představovalo vysoké finanční zatíţení tehdejších rodin. V tabulce je uvedeno nájemné dělnické a úřednické rodiny v Praze. Tabulka 18: Maloobchodní ceny vybraných druhů zboţí, mzdy Mzda v
Mzda v
zemědělství8
průmyslu9
1925
\
30,43
3,10
16,15
1,90
22,05
1929
17,52
32,30
2,90
18,05
2,05
22,10
1930
17,12
33,01
2,55
17,90
1,95
22,35
1932
14,56
32,31
2,25
13,50
1,70
22,00
1934
11,63
32,78
1,95
11,25
1,50
20,95
1935
11,19
31,60
2,15
12,80
1,45
20,70
Rok
Chléb
Vepřové maso (1kg)
Mléko (l)
Hnědé uhlí
Zdroj: Historická statistická ročenka ČSFR, 1985, str. 834, 835, 838; upraveno autorem.
8
Denní mzda zemědělského dělníka (=nádeníka) na území Čech vztahující se na muţe a se započítáním výdajů na stravu. 9 Denní mzda průmyslového dělníka ze závodu na výrobu strojů, nástrojů a přístrojů na území Čech.
72
Druhá polovina 20. let byla ovlivněna konjunkturou v Československu a ve srovnání s první polovinou se ţivotní úroveň zlepšila. Jedinými negativními jevy byla intenzifikace výroby a zhoršení systému vyplácených podpor v nezaměstnanosti. Naopak se rozšířila nabídka zboţí a zlepšila se i jeho kvalita. Rostly i mzdy v zemědělství a v průmyslu, a to aţ do roku 1930, poté na ně dolehlo působení krize a v dalších letech soustavně klesaly. Nejvyšších mezd dosahovali průmysloví pracovníci v hutním průmyslu na Moravě a ve Slezsku, a to v období 1926-1935 (bez roku 1937). Jejich průměrná hodnota denní mzdy činila 35,8 Kč. V zemědělství byli nejlépe ohodnoceni muţi na území Čech, jejichţ průměrná denní mzda v rozmezí let 1929-1937 činila 13,7 Kč. Ţeny ve stejné oblasti dosahovaly průměrné výše denní mzdy přibliţně o 30 % niţší neţ muţi a muţští zemědělští dělníci na východě republiky o 19% niţší mzdy neţ čeští rolníci. Ve srovnání zmíněné nejvyšší mzdy dělníka v průmyslu s nejvyšší mzdou zemědělského dělníka, dospějeme k závěru, ţe mzdy v průmyslu jsou přibliţně 2,6krát vyšší neţ v zemědělství. Pokud porovnáváme hodnoty vyplacených podpor nezaměstnaným
průmyslovým
dělníkům
v rámci
gentského
systému
(zmíněných
v subkapitolách o nezaměstnanosti) se mzdami v zemědělství, je zřejmé, ţe výhodnější byly podpory v nezaměstnanosti. V průběhu 30. let došlo k poklesu mezd způsobeného přebytkem nabídky pracovní síly na trhu práce z důvodu globální krize. V průběhu konjunktury na konci 20. let docházelo k nárůstu cen potravin. Změna přišla v 30. letech, kdy sníţení mezd a rostoucí nezaměstnanost znamenaly pro mnohé občany především úspory, které se projevily sníţením poptávky po některých druzích potravin. V roce 1934 navíc došlo k prvnímu znehodnocení koruny a právě během tohoto roku je z tabulky 18 očividný největší propad cen u většiny zmíněných produktů. Absolutně nejcitelnější propad je pak zjevný u vepřového masa, jehoţ cena v roce 1934 klesla téměř o 38 % oproti roku 1929, kdy bylo vepřové nejdraţší.
73
Tabulka 19: Vývoj nájemného v období 1923-1937 v Praze (v %) Rok
Nájemné dělnické rodiny
Nájemné úřednické rodiny
1923
100
100
1925
120
117
1929
191
176
1930
219
192
1933
307
256
1935
341
298
1937
343
319
Zdroj: Historická statistická ročenka ČSFR, 1985, str. 838; upraveno autorem. Nájemné ve 20. letech se dělilo podle toho, zda se jedná o byt s ochranou nájemníků nebo bez ochrany. Byty s ochranou nájemníků byly starší někdy i méně kvalitnější prostory, které však mohly být třeba i o 60 % levnější oproti nové bytové výstavbě bez ochrany nájemníků. V první etapě republiky vzrostl nájem mezi roky 1923 a 1929 o dalších 91 % u dělnické rodiny a o 76 % u rodiny úřednické. Je třeba podotknout, ţe v roce 1929, jak u úřednické, tak u dělnické rodiny přesáhly náklady na výţivu a u dělnické rodiny ještě na šatstvo, původních 100 % z roku 1923. Nájemné prudce narůstalo i ve třicátých letech, zatímco výdaje na výţivu, šatstvo, palivo a světlo naopak klesaly. Neustálý nárůst nájemného je způsoben zdraţováním bytů, poklesem chráněných bytů a také krizí ve stavebnictví. Nájemné tak v období recese tvořilo značný sociální náklad, který dopadal na ostatní poloţky, jejichţ spotřeba musela být sníţena. Od zmíněného roku 1929 do roku 1937 došlo o zdraţení nájemného pro dělnickou rodinu o dalších 152 % a u rodiny úřednické o 143 %.
74
Závěr První dekáda Prvních jedenáct let republiky bylo ovlivněno dopadem 1. světové války a dosavadní vlády Rakouska-Uherska. Velký vliv na vznik nového státu měl zahraniční odboj prezentovaný T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem a působení legionářů. K dalším zásahům do hospodářství nového státu patřily ozbrojené konflikty, ke kterým docházelo v oblasti Těšínska a na území Slovenska. Vlastnické přesuny, jeden z faktorů ovlivňující poválečný hospodářský růst, měly odkupem velkého mnoţství německých a rakouských podílů napomoci následnému přesunutí sídel těchto společností do Československa. Obdobná situace byla s pozemkovou reformou. Ačkoliv zmiňuji, ţe podniky i pozemky byly vykoupeny, tak cena odkupu byla stanovena podle hodnoty v letech 1913 – 1915 a vzhledem k hodnotám majetku po válce se jednalo o podceněné odkupy, které nemohly původní majitele dostatečně uspokojit. Proběhlé vyvlastňování majetku je sloţité hodnotit. Pro Československo znamenalo posílení finanční základny a československých společností, ale pro původní majitele nucený podhodnocený odkup jejich statků. Avšak vzhledem k tehdejší sociální politice a v porovnání s vyvlastňováním majetku v éře komunismu se mohla nostrifikace a pozemková reforma jevit jako relativně spravedlivé kroky vůči cizí šlechtě a nečeským podílníkům podniků. Především díky silnému vlivu socialistů, jejichţ cílem bylo podporovat sociálně slabší vrstvu obyvatel, došlo v Československu k uvolnění hospodářství jako v jednom z posledních států v Evropě. Přes řízené hospodářství nemohla trţní ekonomika fungovat a tento faktor brzdil hospodářství nového státu a zatěţoval státní finance. Po uvolnění hospodářství se začal projevovat nový prvek v prvorepublikové ekonomice. Tím byla koncentrace výroby do velkopodniků, které tak měly jednodušší podmínky při působení na zahraničním trhu a k získání úvěru, jímţ dále rozvíjely inovaci a racionalizaci výroby. Na druhou stranu nárůst mnoţství velkopodniků spolu s přílivem zahraničního kapitálu vedl k monopolizaci odvětví ničící malé podniky a ţivnostníky. Hospodářství republiky bylo ovlivněno i celosvětovým vývojem a průběhem hospodářského cyklu. V Evropě posilovaly antidemokratické tendence a znatelný byl i poválečný pokrok v technice. Z antidemokratických směrů se u nás v prvních letech republiky, tedy během poválečné krize, nejvíce prosazovali komunisté, kteří se snaţili podkopat důvěru ve vládnoucí politickou stranu. Dalšími znaky krize v Československu byl krach podniků, pokles 75
zahraničního obchodu a nárůst nezaměstnanosti. Účinky krize ještě umocňovala deflační politika, která se negativně promítla do celého hospodářství. Druhou fází hospodářského cyklu byla konjunktura trvající aţ do Velké hospodářské krize. Hospodářský růst se u nás projevil o něco déle neţ ve světě a znamenal především nárůst zahraničního obchodu a investic. Také se odrazil v rozmachu automobilové a ţelezniční dopravy a v jejich modernizaci. Dále rostl význam zpracovatelského průmyslu, v kterém stoupal podíl těţkého průmysl a mezi nejvýznamnější exportní suroviny patřilo hnědé uhlí, uran, sklo, obuv, zbraně a také řepný cukr. V zemědělství se republika stávala relativně soběstačnou, ale úplné soběstačnosti nedosáhla. Poslední částí druhého oddílu této práce je nezaměstnanost, palčivý problém tehdejšího státu. Nezaměstnanost byla způsobena poválečnou situací, krizí exportu a uplatňovanou deflační politikou. Později byl vytvořen systém dobrovolného pojištění se státním příspěvkem, tedy gentský systém. Jeho vytvořením došlo ke sníţení administrativních nákladů státu, které byly převedeny na odbory. Ovšem gentský systém měl i několik váţných slabin, které se při jeho zavedení,
ovlivněném
konjunkturou,
téměř
neprojevovaly.
Při
rostoucí
tendenci
v hospodářství nikdo nepočítal s tím, ţe by mohla nastat dlouhodobější krize, která by způsobila krach podniků, propouštění zaměstnanců a markantní nárůst vyplácených podpor. Dalším problémem gentského systému byl fakt, ţe podpory mohli pobírat pouze ti občané, kteří byli členy odborů a ostatní občané na ně neměli nárok. I přes poválečnou krizi a dopady deflační politiky na export a nezaměstnanost se Československo přesunulo do období konjunktury a budovalo si pozici silné evropské ekonomiky. Pro období let 1928 – 1929 se dokonce pouţívá označení „zlatá léta“ republiky. Během nich Československo dosáhlo své největší meziválečné prosperity, ale i přesto patřilo v mezinárodním měřítku ke středně průmyslově vyspělým zemím, jako bylo například Rakousko nebo Finsko.
První prvorepublikovou dekádu lze tedy shrnout jako období
formování státních hranic, krystalizace náboţenských a politických poměrů, hospodářského růstu a dosaţení relativního vrcholu v meziválečné prosperitě státu. Úspěchy a neúspěchy měnové reformy První léta republiky byla pro měnovou politiku charakteristická uskutečňováním z části úspěšné a z části neúspěšné deflační politiky, jejíţ hlavním cílem bylo udrţení vyrovnanosti státního rozpočtu. Úspěšná byla hned z několika důvodů. Jedním z nich byla rychlá odluka od Rakousko-Uherské banky a následné okolkování dosavadního oběţiva.
Další vysvětlení
onoho úspěchu mohlo být, ţe se jejím prostřednictvím podařilo stabilizovat kurz 76
československé koruny a cenovou hladinu a nakonec právě prostřednictvím deflace bylo zabráněno hyperinflaci, která propukla v ostatních nástupnických státech. Nicméně neúspěch tkvěl zejména v negativním působení na sociální oblast státu. Deflační politika byla prosazována především prvním československým ministrem financí Aloisem Rašínem. Ten v duchu neoklasicismu stavěl ţádoucí prosperitu státu na snaze jednotlivců s minimálními zásahy státu. Negativní dopad dlouhotrvající deflace byl v roce 1925 dostatečným argumentem pro změnu měnové politiky. V novém státě nastalo období prosperity způsobené politikou měnové stabilizace, kterou prosazoval zapřisáhlý odpůrce deflační politika a nový ministr financí Karel Engliš. Zásluhu měl Rašín i na zlatém standardu nové měny. Věřil, ţe zlatá koruna bude mít především psychologický vliv na důvěru zahraničí i občanů. Prvním krokem k zlaté měně bylo vytváření zlaté rezervy státu. K tomu slouţily dobrovolné dary občanů, emise 4 % valutových půjček, které byly upisovány ve zlatě, stříbře nebo ve valutách a nakonec v zákazu vyváţení zlatých mincí a nezpracovaného zlata a stříbra. I přes názor odpůrců na zlaté krytí se po šesti letech od smrti prvního ministra financí podařilo vytvořit zlatý standard československé koruny. První republika byla obdobím, které provázely rozdíly v názorech tehdejších představitelů odborné ekonomické veřejnosti na tvorbu fiskální a monetární politiky. Mimo rozpory mezi Rašínovým neoklasicismem a Englišovou teleologií se na území Československa střetávaly i další směry. Na počátku 30. let to byli čeští keynesovci a dokonce i zastánci marxismu. Například keynesovci Josef Macek a Jaroslav Nebesář označili zlaté krytí měny za přeţitek a podporovali monetární a fiskální politiku zaměřenou především na podporu hospodářského růstu země. I přes tyto názorové rozpory byla tehdejší československá koruny jednou z nejsilnějších měn své doby. Poslední léta existence republiky Posledních dekáda, kdy existovala Československá republika, byla silně zasaţena celosvětovou krizí a veškeré dění bylo ovlivněno jejími dopady. Největší negativní dopad měla deflační krize na nezaměstnanost. Neutěšená hospodářská situace, která se i nadále zhoršovala, byla poté důvodem k nacionálnímu napětí a nárůstu radikalismu, který sílil téměř ve všech státech Evropy a v některých vyústil ve fašistickou diktaturu. Převládajícím názorem na příčinu do té doby největší hospodářské krize bylo přílišné zhodnocení zlata způsobeného jeho tezaurací ze strany vítězných mocností. Naopak názory na 77
řešení krize byly pro různé ekonomické teorie odlišné. Nakonec ve většině zemí došlo ke změně struktury hospodářství na státem řízené a právě státní zásahy měly dle keynesovců vést k nejefektivnějšímu řešení krize. Krize jiţ od svého počátku v Evropě silně postihla Německo, které bylo značně zasaţeno průběhem první světové války a především vývojem po ní, kdy jako poraţený stát muselo státům vítězným hradit významné válečné reparace. Právě tyto reparace krizi v Německu ještě prohlubovaly, a zatímco Spojené státy jejich vyplácení na 1 rok zastavily, Francie trvala na dodrţování versailleského mírového systému a tudíţ na řádném splácení válečných reparací s tím, ţe je Německu následně vrátí ve formě francouzské půjčky. Výsledkem bylo, ţe Německo uţ tyto reparace nikdy nesplatilo, v podstatě se odvrátilo od ostatních světových mocností a uchýlilo se k fašismu, který vyústil v 2. světovou válku. Situace v Německu měla samozřejmě vliv na Československo. Krize tak začala působit na pohraniční podniky, které patřily německé menšině, jeţ byla silně provázána s Německem, a po opoţděném nástupu krize v republice byly zasaţeny znovu, coţ znamenalo krach mnohých z nich. Obyvatelé pohraničí dávali svízelnou situaci v jejich hospodářství za vinu československé vládě, která podle jejich názoru nebyla schopna reagovat na světovou hospodářskou krizi. Tento názor v nich navíc podporoval Adolf Hitler, který od roku 1934 vedl celé Německo. Československo se snaţilo pohraničí různě podporovat, ale do konce existence republiky se mu nepodařilo stabilizovat politickou situaci v Sudetech. Obrovský nárůst během krize zaznamenal také počet nezaměstnaných. Vzhledem k hospodářským a národnostním problémům byla nezaměstnanost několik let po krizi poměrně opomíjená. Ačkoliv došlo v roce 1930 k novelizaci gentského systému, jiná opatření jiţ téhoţ roku nebyla uskutečněna. Ke změně sociální politiky vlády došlo o tři roky později, kdy byla většina státních výdajů na sociální politiku sníţena. Zároveň došlo k rozšíření péče prostřednictvím různých stravovacích akcí na občany mimo gentský systém. Dále byla přikládána značná důleţitost různým charitativním akcím uspořádaných ve prospěch nezaměstnaných. K poslední změně sociální politiky došlo v roce 1936, která měla na nezaměstnané většinou pozitivní dopad. Změnou bylo i rozšíření různých forem státní podpory na širší skupinu obyvatelstva. První republika se ke konci své existence velice dlouho trápila s následky krize a jen pomalu na ně dokázala reagovat.
V letech 1933 a 1934 se tak republika ocitla v nepříznivé
hospodářské situaci podpořené obrovskými sociálními problémy. V této kombinaci znamenaly uvedené roky dosavadní největší hospodářský propad republiky. Zlepšení dosavadního stavu znamenala především dvojí devalvace měny a následný nárůst výroby ve 78
zbrojním průmyslu, který převedl republiku do fáze konjunktury. Celosvětovou hospodářskou krizi lze tedy označit za strůjce rozpadu mezinárodního obchodu, růstu nacionalismu ústícího aţ do fašistických diktatur a viníka značného nárůstu mnoţství nezaměstnaných. Zatímco po první světové válce značná část československého obyvatelstva tíhla ke komunismu a vedla třídní boj, před druhou světovou sílil nacionalismus a třídní boj byl nahrazen národnostním bojem umocněným protekcionismem většiny států.
79
Seznam pouţité literatury 1. Doleţalová , Antonie. 2007. Rašín, Engliš a ti druzí. Praha : Oeconomica, 2007. str. 424. ISBN 978-80-245-1356-0. 2. Dvořák, František. 2004. Velká loupež aneb bourání státu. Praha : CZ Books, s.r.o., 2004. str. 101. ISBN 80-903515-2-2. 3. Engliš, Karel. 1936. O nouzi v nadbytku. Praha : U Knihkupců - Fr. Borový, 1936. str. 104. 4. Fic, Victor Miroslav. 2008. Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914-1918. Brno : Stilus Press, s.r.o., 2008. str. 506. ISBN 978-80-87122-03-7. 5. John, Miloslav. 1994. Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938. Beroun : Baroko & Fox, 1994. str. 423. ISBN 80-85642-20-4. 6. Klimek, Antonín. 2000. Velké dějiny zemí Koruny české. Praha : Paseka, 2000. str. 821. Sv. XIII. ISBN 80-7185-328-3. 7. Klimek, Antonín. 2002. Velké dějiny zemí Koruny české. Praha : Paseka, 2002. str. 767. Sv. XIV. ISBN 80-7185-425-5. 8. Kol.autorů. 2007. Sborník učebních textů kurzu pro pokročilé rodopisce. Praha : Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, 2007. str. 301. Sv. III. ISBN 978-80-239-98542. 9. Kosatík, Pavel. 2010. Bankéř první republiky; Život dr.Jaroslava Preisse. Praha : Mladá fronta a.s., 2010. str. 199. ISBN 978-80-204-2076-3. 10. Kubů, E., Pátek, J. 2000. Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha : Karolinum, 2000. str. 439. ISBN 80-7184-716-X.
80
11. Kuthan, Pavel J. 2010. V těžkých dobách. Boje na Slovensku 1918-1919. Praha : Corona spol. s r. o., 2010. str. 182. ISBN 978-80-86116-62-4. 12. Peroutka, Ferdinand. 2003. Budování státu I-II (1918-1919). Praha : Academia, 2003. str. 867. ISBN 80-200-1121-8. 13. Průcha, Václava kolektiv. 2004. Hospodářské a sociální dějiny Československa v letech 1918-1992; 1.díl období 1918-1945. Brno : Doplněk, 2004. str. 578. ISBN 80-7239-147-X. 14. Rákosník, Jakub a Noha, Jiří. 2012. Kapitalismus na kolenou. Praha : Edice 20. století, 2012. str. 333. ISBN 978-80-87284-29-2. 15. Rákosník, Jakub. 2008. Odvrácená tvář meziválečné prosperity. Nezaměstnanost v Československu v letech 1918-1938. Praha : Karolinum, 2008. str. 461. ISBN 978-80-2461429-8. 16. Vencovský, F. 2003. Vzestupy a propady československé koruny; Historie československých měnových poměrů 1918-1992. Praha : Oeconomica, 2003. str. 227. ISBN 80-245-0497-9.
81
Seznam internetových zdrojů a statistik 1. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. 346. Schůze ze dne 7. listopadu 1934. Psp.cz [Online] 1998. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/346schuz/s346005.htm
1. Státní úřad statistický. 1933. Statistická ročenka Republiky československé 1934. Praha: Orbis, 1933. str. 330. 2. Státní úřad statistický. 1938. Statistická ročenka Republiky československé 1937. Praha: Orbis, 1938. str. 369. 3. Federální statistický úřad. 1985. Historická statistická ročenka ČSSR. Vyd. 1. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1985. str. 910.
82
Seznam grafů a tabulek Graf 1: Ukazatel ekonomického vývoje ČSR v letech 1921 - 1929 ......................................... 26 Graf 2: Podíl vybraných zemí na světové průmyslové výrobě ve vybraných letech (v %) ..... 50 Graf 3: Struktura státních výdajů na nezaměstnané v roce 1934 ............................................. 66 Graf 4: Výdaje a příjmy státního rozpočtu dle údajů z účetní závěrky (v mil. Kč) ................. 70 Graf 5: Podíl cel, přímých a nepřímých daní na příjmech státního rozpočtu ........................... 71 Tabulka 1: Čerpané zahraniční úvěry na udrţování a následnou repatriaci vojska.................. 15 Tabulka 2: Nostrifikace společností do roku 1928 ................................................................... 19 Tabulka 3: Pozemková reforma do roku 1929 ......................................................................... 21 Tabulka 4: Projev hyperinflace na vybraných měnových kurzech........................................... 25 Tabulka 5: Hospodaření státu podle uzávěrek státních rozpočtů a náklady na státní dluh v letech 1921 - 1929 (v mil. Kč).................................................................................................. 31 Tabulka 6: Inflační vývoj během války .................................................................................... 36 Tabulka 7: Objem vráceného a zadrţeného oběţiva ................................................................ 39 Tabulka 8: Roční a celkové výnosy dávky z majetku .............................................................. 40 Tabulka 9: Oběţivo převzaté po Rakousko-Uherské bance ..................................................... 43 Tabulka 10: Průběh deflační politiky ....................................................................................... 44 Tabulka 11: Vybrané ukazatele hospodářského vývoje ČSR................................................... 51 Tabulka 12: Přímé zahraniční kapitálové účasti v podnicích ČSR k 31. 12. 1937 .................. 54 Tabulka 13: Vedené kartelové úmluvy z let 1933-1936........................................................... 56 Tabulka 14: Vývoj zahraničního obchodu v letech 1929-1937 v mil. Kč................................ 57 Tabulka 15: Vývoj cen, kurzů cenných papírů a kurzu Kč k dolaru v letech 1929-1937 ........ 59 Tabulka 16: Krizový vývoj v letech 1929-1934 ....................................................................... 61 Tabulka 17: Výroba vybraných průmyslových výrobků v letech 1924-1937 .......................... 62 Tabulka 18: Maloobchodní ceny vybraných druhů zboţí, mzdy ............................................. 72 Tabulka 19: Vývoj nájemného v období 1923-1937 v Praze (v %) ......................................... 74
83