Hipo. rehabilitace. jaro Zahraniční kurzy hipoterapie Parawestern nová soutěž, nová motivace. Když potřebuje rehabilitovat kůň Rok s Terinkou

Hipo

jaro 2014

rehabilitace Oficiální internetová publikace České hiporehabilitační společnosti

Zahraniční kurzy hipoterapie Parawestern

– nová soutěž, nová motivace

Když potřebuje rehabilitovat kůň Rok s Terinkou Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

strana 1

Slovo úvodem

Vážení a milí čtenáři a čtenářky, tři měsíce uplynuly jako voda, na stromech raší pupeny a ze země vykukují první kvítka. Je mi ctí představit Vám další číslo časopisu, které by bez Vás nevzniklo. Chtěla bych tímto poděkovat nové pomocnici, Janě Sixtové, která mi pomáhá v jeho tvorbě. Taktéž bych chtěla ocenit vytrvalost těch, kteří nám neustále píší a odvahu těch, kteří nám poslali něco poprvé. Stále je o čem psát, stále je možné ostatním předat vlastní zkušenosti a to jak formou sepsaných kazuistik, tak například článkem o tom, kterak Vaše organizace vznikala. Všechna témata naleznete na webu, včetně formálního vzoru článku, a pokud Vás napadne něco jiného, neváhejte nám o tom napsat. Petra Zemene [email protected]

Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

strana 2

Obsah Úvodem S koněm posílíme záda i mezilidské vztahy Primum nonnocere…hlavně neškodit! V jednotě je síla – ve sjednocené dokumentaci též Koně mezi paneláky Když potřebuje rehabilitovat i kůň Byla bych jako zdravá šťastnější? Rozhovor Terapeutičtí minikoníci v akci Rok s Terinkou Parawestern – nová soutěž, nová motivace Zahraniční kurzy hipoterapie Pracovní setkání sekce hipoterapie Zprávy z výboru ČHS Kalendář akcí


2 4 6 8 11 13 16 18 20 22 24 26 28 29 33

strana 3

„S KONĚM POSÍLÍME ZÁDA I MEZILIDSKÉ VZTAHY“ 1. část

Ráda bych vás seznámila s výsledky projektu, který jsme realizovali na Tišnovsku při Rodinném centru Studánka, o. s. ve spolupráci s občanským sdružením Čas pro sebe. Aktivity projektu „S koněm posílíme záda i mezilidské vztahy“ byly podpořeny z dotačního programu Rodina a ochrana práv dětí ministerstva práce a sociálních věcí. Hlavním cílem projektu byla „harmonizace osobností dětí ze hřbetu koně“. Každá rodina prošla vstupním a výstupním pohovorem s psychologem. Následovaly lekce hipoterapie, relaxace s imaginacemi, arteterapie a zdravotní cvičení s fyzioterapeutem. V případě zájmu či dle časových a rodinných možností absolvovala rodina i psychologické poradenství, či konzultace s fyzioterapeutem. Všechny rodiny se však primárně účastnily hipoterapie. Projekt byl realizován ve dvou bězích: 1. běh projektu probíhal od dubna do června, 2. běh od září do listopadu loňského roku. Celkem se do projektu zařadilo 25 rodin (76 osob - 31 dětí ve věku od 3 do10 let a jejich rodiče) 4 děti (3 rodiny) se účastnily obou běhů projektu. Devatenáct rodin zapsalo do projektu jedno dítě, šest rodin dvě děti. V projektu byly děti, kterým byla diagnostikována porucha pozornosti (ADHD), opožděČasopis HIPOrehabilitace 1|2014

ný psychomotorický vývoj, poruchy řeči, vývojová dysfázie, poruchy pozornosti, autismus, vadné držení těla a dítě s kochleárním implantátem. Šlo nám o propojení psychologie, hipoterapie, fyzioterapie a arteterapie v jednom celku. Na každou rodinu čekaly jednotlivé aktivity. 1. Vstupní pohovory s rodinami. Každá rodina vyplnila krátký dotazník zaměřený na jejich očekávání vzhledem k projektu. Z anamnézy rodiny a přihlášeného dítěte vyplynulo, na co se má psycholog a fyzioterapeut při své práci zaměřit. Další práce již byla specifická dle potřeb dítěte a rodičů. 2. Psychologické a další odborné poradenství. Rodiny využívaly v průběhu nabízených aktivit možnost konzultovat s jednotlivými odborníky specifické otázky či konkrétní prožité situace. 3. Hipoterapie. Jednotlivé lekce probíhaly každé úterý a čtvrtek odpoledne na Kalech u Tišnova. Práce u koně začínala seznámením s koněm, valachem Vendou (merénský kůň), a vysvětlením bezpečnostních pravidel. Pokračovalo se hlazením a čištěním koně, následovalo pasení, vodění koně, až po samotnou jízdu. Děti při jízdách na koni prováděly pod dozorem hipoterapeutky cviky na posílení zádových svalů, zlepšení koordinace a prostorové orientace. strana 4

4. Zdravotní cvičení s fyzioterapeutem. Každý týden probíhalo cvičení s fyzioterapeutkou v tělocvičně. Mezi nejčastěji řešené problémy patřilo především vadné držení těla, dále pak korekce a prevence plochonozí, protahování zkrácených svalových skupin a posilování oslabených. Vždy za účasti rodičů, kterým byly doporučeny další cviky „na doma“. 5. Skupinová relaxace s imaginací. Pravidelně bezprostředně po cvičení s fyzioterapeutem probíhala skupinová relaxace (formou autogenního tréninku) s imaginací. Děti měly možnost se postupně naučit uvolnit vlastní tělo a ponořit se do bohatství snů, regenerovat celý organismus, normalizovat dýchání a uvolňovat vnitřní tenze. To vše má dlouhodobé účinky na imunitní systém organismu a na negativní vliv stresu. 6. Arteterapie. Práce s barvami a dalším materiálem. Arteterapie probíhala dvojí formou. Jedna se uskutečnila pilotně přímo před a pak po jízdě na koni v rámci hipoterapie. Děti měly různá zadání a typy práce: „Já a kůň“, práce s hlínou („Koule“- slunce a měsíc) nebo vybarvování obrazců (předtisk, volba barev). Při skupinové arteterapii v tělocvičně byly děti rozděleny do dvou skupin podle věku. Arteterapeutický záměr byl: uvolnění, zklidnění v prožívání dětí (zejm. s ADHD), prohloubení dovednosti relaxace, posílení vztahů mezi dětmi, společného sdílení zážitků, učení se vnímat druhé osoby, navození příjemných pocitů skrze imaginaci a zachycení svých fantazií do kresby, malby, prožitek a přijetí toho, jak zpracovávat změnu v životě (technika smývání vodových barev v malbě obrázku, dotváření kresby dalšími technikami) posílení schopnosti kooperace při tvorbě společného díla 7. Výstupní pohovor s rodinami. Ke konci každého běhu projektu byl s každou rodinou proveden výstupní pohovor. Probíhal za společné účasti rodičů i dětí. S dětmi byl veden rozhovor zaměřený na jejich zážitky během aktivit. S rodiči byl veden strukturovaný rozhovor se zaměřením na naplnění jejich očekávání od projektu.

„...hezky strávený společný čas…, zvětšení sebedůvěry…“, „...syn jel sám na koni bez držení, i když předtím nechtěl…, zdokonalení zručnosti, práce v kolektivu v cizím prostředí...,“, „...tipy na cviky, které se dají i doma cvičit, zklidnění + zapojení do kolektivu + radost z projektu...“ „...líbily se mi kresby, které vznikaly po relaxaci..“, „...je pro mě důležité, že měla možnost pracovat s živým koněm a být s lidmi, kteří ji přijímají takovou, jaká je.“ „ ...na koni se mu moc líbilo, rád by měl koně doma - už má vymyšleno, kde bude stáj.“


Zhodnocení projektu proběhlo ve dvou rovinách Vzhledem k cíli projektu Všechny rodiny zachytily v závěrečných dotaznících pozitivní vliv na dítě v různých oblastech. Např. nová zkušenost se zvířetem, nově nabytá dovednost dítěte, rozšíření sociálních vazeb, zklidnění dítěte, lepší koncentrace, zpestření života a kladné emoční zážitky dítěte a rodiny, rozvoj sociálního učení, aj. U některých dětí, rodin, byly posuny v rozvoji osobnosti viditelné výrazněji. U dětí s většími obtížemi, např. vývojová dysfázie, autismus, těžká forma ADHD, by byl třeba delší čas na projevení změn. Rodiče byli podpořeni v pokračování v podobných aktivitách. Většina rodin chce v hipoterapii z vlastního zájmu pokračovat. Vzhledem k očekávání rodin s dětmi Z 25 dotazovaných rodin jich 22 vyjádřilo naplnění celkového očekávání od tohoto projektu. U jedné rodiny nedošlo naplnění vzhledem k tomu, že se týkalo zejména společné účasti obou rodičů na aktivitách, k čemuž díky pracovní vytíženosti otce bohužel nedošlo. Jedno očekávání bylo, že se dítě naučí respektu, což se nestalo. Bylo jedenkrát hodnoceno na koni (vykazovalo pokrok), jinak změna nebyla pozorována. Rodiče vyjadřovali spokojenost s pozitivním efektem jak pro děti, tak i pro sebe – na úrovni nových zážitků, společných zážitků s dětmi, možnosti sledovat jejich projevy v nových situacích a mezi novými dětmi, s jinými autoritami. Dále hipoterapii vnímali jako možnost inspirace mezi rodiči vzájemně a obohacení skrze možnost konzultovat konkrétní otázky s odborníky. Na závěr každého běhu proběhlo závěrečné setkání účastníků projektu. Zde byl dětem předán pamětní list s jejich fotografiemi z jízdy na koni a z arteterapeutických činností a drobná pozornost na památku. Na základě výstupních pohovorů a vyplněných dotazníků byl cíl našeho projektu naplněn. V příštím vydání vám rádi představíme konkrétní kazuistiku. Bc. Michaela Nečasová Mgr. Radka Šebelová Mgr. Hana Pelčáková-Kubecová Foto: archiv RC Studánka a Čas pro sebe o. s. strana 5

PRIMUM NON NOCERE ... HLAVNĚ NEŠKODIT!

Primum non nocere! Toto zaklínadlo znají moc dobře všichni zdravotníci. Nejistota, zda benefity plynoucí ze zvoleného postupu převýší možná rizika, je součástí každého zodpovědného rozhodování. Trochu jiný rozměr nabývá toto pravidlo při provozování hipoterapie. Při důsledném vyšetření a terapii vedené zkušeným fyzioterapeutem či ergoterapeutem můžeme téměř vyloučit poškození pacienta v důsledku přímého působení impulzů z hřbetu koně v kroku. Méně jednoznačná je už ale odpověď na otázku: Jak moc bezpečné je vůbec sedět na koni? Otázku bezpečnosti jsme, asi jako všichni, řešili již od samého začátku. Máme vypracované bezpečnostní postupy, pravidla bezpečnosti pro rodiče a naše klienty a samozřejmostí jsou spolehliví koně se speciálním výcvikem. A stejně! Ukázalo se dobře známé, že kůň je pořád jenom zvíře, i když ušlechtilé a jindy poslušné. Když mu nepřekonatelný strach zavelel „Utíkej!“, nebylo už v lidských silách ho zastavit. A stejně tak instinktivně reaguje člověk, když vycítí hrozící pád – prostě se drží, čeho lze. A ač je to dítě, s kterým se nacvičuje poloha „ruce pryč z madel“ pro případnou krizovou situaci, tak v opravdové chvíli krize se ukazuje, že pokud se má čeho držet, není v silách běžného člověka jej odtrhnout, a také ani samo dítě není ochotno Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

uposlechnout povelu. Tato zkušenost nám nabourala naše dogma, že v kritické situaci lze vždycky bezpečně stáhnout dítě z koně dolů. Tato příhoda skončila bohužel pobytem v nemocnici. Nakonec ale vše dobře dopadlo, za což jsme velmi rádi. Značně to námi otřáslo a při zpětném pohledu můžeme konstatovat, že nás to donutilo přemýšlet v nových souvislostech a posunulo nás to zase o něco blíž bezpečnějšímu provozu hipoterapie. Ve finále jsme za tuto nepříjemnou zkušenost „rádi“ a o to víc, že měla dobrý konec a přinesla nová opatření. Především jsme definitivně vyřadili z hipoterapie koně, který takto fatálně nezvládl krizovou situaci. Dlouho jsme váhali, zda udělat tento krok. Jako terapeut je zatím nenahraditelný. Jeho ojedinělý krok (charakteristický akčností) a úzký hřbet nabízel potenciál pro široké spektrum klientů. Zkoušeli jsme ho ještě zapojit do hipoterapie při zvýšených bezpečnostních opatřeních pouze na jízdárně a neriskovat nepředvídatelné okolnosti v terénu. Byl to pro něj trest a ukázalo se, že ani tady mu už nemůžeme věřit. V souvislosti s danou událostí jsme kriticky zrevidovali používané pomůcky a postupy, a ve spolupráci se sedlářem či svépomocně vyvinuli nové. Přehodnotili jsme náš pohled na kritérium nošení helmy. Do té doby jsme zastávali názor, že helma je do určitého věku dítěte v návaznosti na jeho kineziologický vývoj spíše kontraproduktivní, nepodporuje fyziologicstrana 6

tlustá madla rukou neobejme, čímž nemůže dojít k rigidnímu úchopu, a v případě potřeby se pěnová vrstva jednoduše strhne s koně spolu s dítětem. Navíc je to příjemná tepelná úprava madel pro zimní období.

ké napřímení páteře a provokuje patologické posturální vzorce. Technologie však pokročily a dnes je na trhu množství ultralehkých helem respektujících fyziognomii dítěte. Pokud tedy dítě dosáhlo vertikalizace a má aktivní pevný úchop, není u něj patrná instabilita atlanto-okcipitálního skloubení a helma nefacilituje nežádoucí patologie, helmu doporučujeme. Naši vlastní nabídku jsme rozšířili o různé velikosti a barevná provedení ve snaze zvýšit i afinitu dětí vůči tomuto bezpečnostnímu prvku. Delším vývojem si prošla i samotná madla. U dětí s potřebou jakési staticko-dynamické opory na pohybujícím se koni, ale přitom již s aktivním úchopem, jsme považovali za nebezpečné nadále používat kovová madla potažená jen kůží. Svojí malou tloušťkou umožňovala dítěti příliš pevný úchop a také ona samotná byla příliš pevně spojena s koněm. Na obrázku (foto: madla potažená trubkami z izolační pěny) můžete vidět naši modifikaci, kdy jsme na tradiční madla upevnili jenom pomocí izolepy dvě vrstvy dutých trubek z izolační pěny. Dle našeho názoru to plní hned dvě funkce: dítě takto

Pro některé zvědavější, a zpravidla už i šikovnější děti, jsou tato madla bohužel příliš podnětná. Pro ně máme připravenu speciální deku, na kterou lze pomocí suchého zipu připevnit malý míč, válec nebo jiné pomůcky (foto: deka s míčem, deka s válcem). Takto zafixované pomůcky dávají dítěti větší pocit jistoty než volný míč, a zároveň umožňují terapeutovi věnovat více pozornosti samotnému dítěti a nesoustředit se tolik na symetrické uložení pomůcky. Pomůcku lze i s dítětem kdykoliv stáhnout dolů. Současně zde vidíme i profit pro koně, jelikož deku je možné využívat i při asistovaných sedech, čímž se částečně odbourává stres koně z opakovaného dotahování madel a podbřišníku.

Závěrem je potřeba zdůraznit, že hipoterapie není, a nejspíš nikdy nebude, bez rizika. Pro hipoterapii se sice vybírají koně s vhodným charakterem, ale zároveň by to měli být koně mladí, zdraví, a to s sebou vždycky nese i jakousi nespoutanou energii. Tato životní energie je však nevyhnutelná pro kvalitně a efektivně provedenou terapii. Starý, klidný až apatický kůň bude asi bezpečný, ale nikdy nám nedá to, o co v hipoterapii jde. Je na nás, kde najdeme pomyslné equilibrium na vážkách pomáhat – neškodit. Důležité je přemýšlet nad tím a ze všech, i jen potenciálně krizových situací, vyvodit závěry. Zamezit opakování se těchto situací a tím udělat další krok k maximální bezpečnosti, které však nikdy nemůžeme dosáhnout, pokud nechceme jenom neškodit, ale i pomáhat. Za Caballinus Fyzioterapeutky Anna Dobisová, Tereza Honců www.caballinus.cz E-mail: [email protected]


strana 7

V JEDNOTĚ JE SÍLA - VE SJEDNOCENÉ DOKUMENTACI TÉŽ

aneb pár řádků k zamyšlení, pro každého z nás terapeutů, pro dobro všech Poslední dobou se náš tým hipoterapie zabývá mimo jiná témata i dokumentací v práci terapeuta, tolik potřebné věci, bez níž se jaksi proud myšlenek žene nezadržitelně dál, od lekce k lekci, od okamžiku k okamžiku. Ne, že by to v rámci bdělé přítomnosti bylo na škodu, ale…vždy je tu nějaké „ale“. Prozatím většina z nás žijeve světě, kdy „co je psáno, to je dáno“, ve světě, ve kterém se z naší současné pozice zasazujeme o to, abychom v naší republice protlačili hipoterapii mezi oficiálně uznávané obory, mezi terapie, na které v důsledku třeba jednou klient (a nejen klient) nebude „finančně sám“. Co pro to děláme? Snažíme se o rozvoj naší činnosti, o seznámení široké veřejnosti, laické i odborné, s výsledky naší práce. Snažíme se předávat si v rámci týmů i celku hiporehabilitační společnosti naše zkušenosti, sdílet naše cesty, pokusy i omyly, snahy a nadšení. Ano, klienti chodili, chodí a budou chodit – ti ví, „co je pro ně dobré“ – ale jak se to dozví ti ostatní? V rámci reklamní kampaně? V rámci rozhovorů “na place”? V rámci kolektivního pocitu nadšení? Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

Díky tomu, že existuje internet, počítače, auta, spolupráce, otevřenost… Díky tomu všemu je možné se dozvídat o práci jiných, o studijních výsledcích, o nových střediscích s certifikací, o zk(o)ušených koních. Díky tomu je možné navštívit místa, kde terapie je “denním chlebem”, kde to “žije”. Výměna zkušeností přímo v terénu je nedocenitelná. Díky všem, kteřá pořádají otevřené akce, pracovní setkání a sdílejí. Díky všem, kteří se účastnili, účastní a hodlají účastnit. Díky právě těmtolidem je hiporehabilitace jako živý tvor, který se vyvíjí. Abychom se v tom neztratili. Abychom se neztratili nejen v textu článku, ale take se neztratili v zamyšlení, co nás spojuje, a co nám může usnadnit spolupráci a podpořit nás na naší cestě “důkazů” o tom, že hiporehabilitace, potažmo hipoterapie – když už píši z pohledu fyzioterapeuta, funguje? Co můžeme udělat pro to, abychom ve světě, kde “čas jsou peníze”, byli rychlejší, vstřícnější, přesnější a prokazatelnější? Představte si pár modelových situací: Modelová situace č. 1: Se zájmem se chci účastnit profesně zaměřených stáží, ať už ve střediscích praktické výuky nebo jen “u sousedů, kolegů z ČHS”. Vymezím si čas (z mého strana 8

už tak nabitého plánu; třeba jsem nucena kvůli tomu i oželet něco jiného), zprovozním auto, připravím si záznamový materiál (ať už tužku, papír či notebook) a vyrazím. Mé časové okénko je “od, do”, korelující s terapií, které chci být přítomna. Dorazím na místo (téměř pozdě, protože v rámci kalamitní situace na silnicích jsem byla zdržena okolnostmi, které jsem nemohla ovlivnit)a klient už je s terapeutem “v akci”. Není čas na vysvětlování, abych se zorientovala v situaci, a tak dostanu do rukou dokumentaci. Ha! Dokumentace je psaná rukou terapeuta - taková “slohová práce”. Než se stihnu “prokousat” anamnézou je polovina terapie pryč. Následný čas věnuji dohledáváním terapeutickéhoplánu a výsledků prozatímní terapie a když jsem už, v rámci možností, připravena sledovat, klient sesedá. Inu, příštího klienta se rozhodnu pozorovat, nečíst dokumentaci a volím tak postup i u těch dalších, kdy na rozhovor s terapeutem “při terapii” není prostor. Diagnózy a vše ostatní “si domýšlím” dle mých zkušeností a věřím, že zpětně to všechno “po terapii probereme”. Terapie končí a terapeut mi oznámí, že bohužel nemá čas se mnou déle zůstávat, protože musí “za svými povinnostmi”. V hlavně mi zůstává zmatek z klientů, zápisů, dojmy z terapie a hrůza toho, že zase mám před sebou cestu domů sněžným terénem. Snad to bude vše v pořádku a raději tedy vyrazím “zasvětla zpět”. Obětovaný čas i peníze jsou využity jiným způsobem azdá se mi, že jsem ho spíše užilapro zocelení nervů z cestování a snahu o grafologický rozbor daného textu, mísící se částečně s luštěním hádanek a hlavolamů. Příště raději zůstanu doma a počkám, až své výsledky tento terapeut dodá elektronickou formou veřejnosti (třeba v časopise?)– tedy jestli k tomu vůbec někdy dojde. Modelová situace č. 2: Jako terapeut nemám času nazbyt. Jsem dobrovolník a svou práci dělám s láskou a nadšením, ve svém volném čase, bez ohledu na výdělek. Jsem ráda, pokud klienti mají ve mne důvěru a stejně tak i můj tým. Čas jsou peníze, a tak nemohu “čas, který bych mohla věnovat terapii a klientovi”, věnovat psaní a vyšetřování, to je jasné. Nějaké to testování zabere dvojnásobek , a tak jsem ráda, že si pomáháme. Nemohu přeci kolegy obírat o “jejich čas” a energii. Vím, jaké to je. Raději si dodatečně sepíši všechny informace o klientovi až “po” terapii nebo raději až doma, v klidu. Ještě, že nemáme tolik klientů, že si je všechny mohu pamatovat. Modelová situace č. 3: Ano ano, výsledky terapie, jak se je snažíte předložit, jsou pěkné, ale kde máte více podkladů, více měření a více probandů? Vaše “sebrané spisy” opravdu nebudeme číst, na to nemáme čas! Toto jsou zkušenosti a Vaše konkrétní měření?No, pěkné, a ostatní? Máte nějaké “vlastní” studie?Ne, nechci Vaše oddílové či Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

studie Vašeho střediska, ale nějaké celorepublikové. Ano, ve světě je to terapie uznávaná, ale tady se ji snažíme uznat v rámci “naší” země, tudíž chcimít představu o “našich” studiích. Mmmmm, zatím je toho příliš málo, zkuste za rok, za dva…až “naměříte” více údajů, které budou “prokazatelné”. Tak, co my na to? Každý je neopakovatelnou osobností, každý je individuální, každý, ať si dělá poznámky, jak jemu vyhovuje, a pokud bude moci, bude chtít a bude toho schopen, dále je prezentovat. Jak by možná bylo krásné se dohodnout na několika bodech, společných všem, ze kterých by vyplynuly jiné modelové situace… Například: Modelová situace 1A: Rozhodla jsem se navštívit kolegu při terapii. Dorazila jsem “tak tak”, ale vzhledem k tomu, že rámec dokumentace pro klienta a terapii máme všichni stejný, stačil mi okamžik k nahlédnutí, a aniž by mi kolega musel cokoliv vysvětlovat, měla jsem přehled o tom, “kdo” je klient, jaký je problém a jaký je postup terapie. Nerušeně jsem, bez komentáře terapeuta, mohl sledovat terapii a i když v závěru nebyl prostor pro diskuze s terapeutem, mohl jsem své otázky konkrétně formulovat dodatečně elektronickou poštou. Časově efektivní a pro mne přínosné. Příště vyrazím do dalšího střediska “na zkušenou” Modelová situace 2A: Jsem terapeut dobrovolník, ale to neznamená, že jsem neprofesionální. Mám řádně vedenou dokumentaci a po čas terapie se věnuji jen klientovi. Co na tom, že “musím” vést dokumentaci? Nevadí, těch pár poznámek ve formuláři stihnu během pár minut a ostatní, pokud budu chtít, sepíšu kdykoliv, třeba doma, to už je čistě moje věc a rozhodnutí. A že někdo z kolegů přijde příště“na čumendu”? To mne neruší, protože orientaci v dokumentaci nemusím vysvětlovat, a tak se mohu s klidem věnovat svým svěřencům. Modelová situace 3A: Kolegové, bude třeba podpořit projekt vlastními výsledky. Prosím, přiložte tabulky do přílohy mailů a pomozte posbírat potřebná data. Je to jen pár kliknutí. Ještě, že jsme na to připraveni! A doporučení lékaře? Vzory dokumentace? To není probém, formuláře si všichni mohou stáhnout na stránkách ČHS. Jistě nás mohou napadnout různé reakce: “Nerozumím, proč je zapotřebí tolik testů. Nemám tolik času na tolik vyšetřovacích metod. Podle těchto testů nic nestihnu vyšetřit a raději budu používat observaci a zaznamenám písemně do karty”.

strana 9

Ó, jak jim “rozumím” Jsem pro “svobodu dokumentace”, ale zároveň jsem pro „styčné body“, které budou k dosažení všem a využívány „těmi, co je chtějí využívat“. Jsem pro sjednocení myšlenky i prezentace hiporehabilitace, pro otevřenost vůči klientům i odborníkům.

netovou formu žádanky”, kterou jen vytisknou,vyplní a podepíší. Můžeme být individuální ve svých zápisech i terapiích,můžeme být současně ale i sjednocení a spoluutvářet “opravdový” standard terapie. Můžeme…Můžeme všechno, ale co chceme?

Můžeme využít již “zavedené testy”, u kterých nebudeme “muset prokazovat” jejich opodstatnění.

Děkuji za čas k přečtení příspěvku a za to, že vám osud hiporehabilitace v ČR není lhostejný!

Můžeme si vytvořit vlastní testy.

S úctou Markéta Gottvald, DiS.

Můžeme “žádat lékaře o žádanky”, které budou formulovat saminebo jim můžeme poskytnout např. “inter-


strana 10

KONĚ MEZI PANELÁKY

Sdružení SRAZ, které provozuje svou hiporehabilitační činnost na Toulcově dvoře v Praze, se při realizaci této služby potýká s různými úskalími velkoměsta. Jak to působí na koně a jak se s tím naučili oni i my fungovat? Většina lekcí hiporehabilitace probíhá ve spodní části areálu, v tzv. meandrech Botiče. Jde o krásné louky a zpevněné cesty, které mají rádi koně, klienti i personál. Zároveň však jde o místo, které je notně navštěvované pejskaři, cyklisty, běžci a chodci. Na chodce si koně zvykli rychle, potkávají je každý den, dokonce i s deštníky či kočárky. Běžci, pokud jsou dobře vidět, také nebývají problém. Někdy se však stává, že vyběhnou úplně nečekaně - a teď nepřeháním – „doslova ze křoví“ a v tu chvíli se lekneme všichni. Stejné to může být i s cyklisty, kteří – pokud jsou vidět a jsou „disciplinovaní“ - bývá vše v pořádku. Často se nám stává, že se vyřítí přímo koni za zadkem nebo se vtěsnají do neexistující mezery mezi koněm a např. plotem a projedou, aniž by zpomalili. V tuto chvíli se kupodivu – a mají za to můj obdiv – nelekají koně, ale já ano. Mockrát se mi stalo, že mě cyklista málem srazil. Dnes jsme došli tak daleko, že vytváříme vývěsní cedule, abychom cyklisty informovali, jak se mají v přítomnosti koní chovat. Snad je budou číst… Další kapitolou jsou psi a jejich majitelé. Mám pocit, že během několika posledních let jsme si spousČasopis HIPOrehabilitace 1|2014

tu pejskařů vychovali k obrazu svému. Aspoň ty, kteří kolem Toulcova dvora chodí pravidelně. Samozřejmě se ale setkáváme se psy, kteří koním skáčí za zadkem a štěkají, zatímco se majitel marně snaží je přivolat. Ale to jistě znáte všichni. Naštěstí koně jsou tak zvyklí, že si myslí svoje a kráčí v poklidu dál nebo prostě počkáme, až si majitel pro psa dojde a pak teprve pokračujeme. Nejvíce mě asi za celou dobu mého působení ve Sdružení SRAZ „vytočila“ majitelka mladého německého ovčáka, kterého cíleně na dlouhém vodítku pouštěla na koně při skupinových AVK, aby v poslední chvíli škubla za vodítko a zařvala FUJ. Když jsem se ohradila, jestli by mohla svého psa trénovat jinde, opáčila mi: „Ale to jsou přeci hipoterapeutický koně, ty se leknout nemůžou“. I s takovými lidmi se bohužel setkáváme… Část terapií však musí probíhat i v horní části areálu (např. v zimním období), kdy se koně více než s cyklisty a běžci potkávají s auty. Jinak to tam nejde, na pole se musí projet kolem silnice. Opět musím smeknout před tím, jak je kůň učenlivé zvíře, protože si nepamatuji situaci, kdy se lekl auta. A to kolem nás projíždějí i velké náklaďáky a autobusy. Vždy mě v těchto situacích potěší např. řidič autobusu, který přibrzdí a projede kolem nás příjemnou rychlostí. I tací se naštěstí najdou…

strana 11

Co říci závěrem… Naše práce nás často staví do situací, které si nevybíráme a pokud bychom mohli, zvolili bychom raději jinou variantu. A to nejen z toho důvodu, že pracujeme s koňmi, což jsou od přírody lekavá a hlavně „prchací“ zvířata. Naštěstí jsou však i velmi učenlivá. Díky tomu se přizpůsobila různým situacím, např. i pobytu mezi paneláky. Na nás pak zůstává, abychom zajistili zbytek, aby bezpečnost provozu byla co nejvyšší. Samozřejmostí je, že celý tým je proškolený, všichni vodiči své koně znají, znají jejich reakce a vědí, jak

je zvládat, klienti nosí bezpečností pomůcky a já jako terapeut jdu vedle nich, jistím je a zároveň „hlídám okolí“, abych dokázala co nejvíce situací předvídat a řešit dříve, než bude pozdě. Zatím se mi to daří a já doufám, že osvětou veřejnosti, která se kolem Toulcova dvora pohybuje a další cílenou přípravou koní i spolupracovníků, budu mít do budoucna s tím hlídáním práce méně. Obrázek: Prof. Luděk Bartoš Monika Šťastná Kohoutová

Inzerce

Partner ČHS pro PROVAZOVÉ VÝROBKY.

Pro členy ČHS nabízí 20% slevu, kterou je možné realizovat i skrze e-shop.

Zkušenost s výrobky má sdružení JK Vladykův Dvůr [email protected].


Kontakt: Eva Knirschová – majitel, výrobce a provozovatel e-shopu Oldřichovice E026 (vedle 926) 739 61 Třinec Tel. 774 851 039, www.aiva-shop.com e-mail.: [email protected] – pro obecné dotazy [email protected] – objednávky, velkoobchod

strana 12

KDYŽ REHABILITOVAT POTŘEBUJE I KŮŇ

O účincích hiporehabilitace z pohledu klientů, lékařů, fyzioterapeutů či dalších zainteresovaných osob je stále produkováno mnoho nového, zajímavého, podnětného. Stejně tak bylo již vyprodukováno mnoho dobrých rad a návodů jak postupovat ve výcviku koně, aby těmto lidem mohl v jejich práci a terapii pomáhat. Co dělat či nedělat, aby se kůň cítil v optimálním duševním rozpoložení a pracoval s námi ochotně a rád. Zdá se však, že mnohem méně pozornosti už věnujeme jeho fyzickému rozpoložení, pokud nám zrovna sám nenaznačí, že je cosi v nepořádku. Za základ dostačující péče většina lidí považuje vhodně koncipovaný trénink a vyvážené krmivo. Ale stačí to vše k tomu, aby byl náš pracující a nedocenitelný parťák opravdu dlouhodobě fit a naplno dal do práce s klienty doslova tělo i duši? Neměli bychom jeho tělu věnovat přinejmenším stejně velkou pozornost, jakou věnujeme při hipoterapii našim klientům? Potřebuje v tomto směru pracující kůň pravidelnou odbornou péči i přesto, že žádný fyzický diskomfort nevykazuje? Na toto téma jsem se rozhodla vyzpovídat MVDr. Lenku Zemanovou, která krom veterinárních znalostí, jež získala studiem na VFU v Brně, má i cenné poznatky Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

a zkušenosti zejména ze zahraničních pracovních stáží, které v posledních letech absolvovala v Británii či Maroku. V ČR nyní stojí za projektem „Dlaně pro tlapky a hřívy“, v jehož rámci se veřejnosti snaží zprostředkovat nový pohled na dosud ještě nepříliš tradiční fyzickou péči o zvířecí společníky. Kromě koní se věnuje i dalším zvířatům, především psům a ošetření formou masáže či osteopatických technik může nabídnout i jejich páníčkům. Specializuje se na Dornovu metodu, magnetoterapii a pro mnohé zatím tajuplně znějící The Equine Touch. Myslím, že nejen mne, ale všechny zodpovědné majitele pracujících koní zajímá, zda je opravdu vhodné nechávat osteopaticky ošetřit i koně, který zjevně žádné příznaky bolesti nebo přetažení nevykazuje. K tomu mi Lenka vysvětluje, že stejně tak jako i my sami chodíme na preventivní kontroly k lékaři či zubaři, tak i kůň v zátěži, kam spadá vše v rozsahu od rekreačního ježdění až po vrcholový sport, si zaslouží tuto péči. Kůň je navíc v potravním řetězci ve volné přírodě v pozici kořisti a predátoři si ze stáda vždy vybírají slabší jedince. Pokud by kůň ukázal jen nepatrné známky oslabení, stal by se brzy něčí večeří. Proto se koně naučili své „malé bolístky“ a drobné dysbalance, ukrývat a kompenzovat je. Ve chvíli, kdy nám kůň začne kulhat, nebo se zdá být přetažený, asi 70 % svých kompenzačních mechanismů už vynaložil na to, aby vypadal pořád fit. U těchto koní pak nacházíme velké strana 13

posuny v kosterním systému a některé, zvláště u starších koní, jsou bohužel již těžko napravitelné. Jsou tedy určité zákroky či metody prospěšné fyzické a psychické pohodě pracujícího koně při preventivním ošetření? A kterých se naopak vyvarovat, není-li skutečný zdravotní důvod pro jejich uplatnění? Lenka má v tomto poměrně jasno. S oblibou používá právě zmiňovaný The Equine Touch, který navozuje mimo jiné i psychickou pohodu a Dornovu metodu, která pracuje s opěrným aparátem koně jakožto fyzickou stránkou. Jedna metoda podporuje druhou a druhá první, vzájemně se doplňují a koně se po nich krásně harmonizují a uvolňují. Jsou stavy, při kterých se nesmí tyto metody používat, ale jinak se jimi nedá v podstatě ublížit a lze je doporučit i preventivně. Podobných technik je samozřejmě víc, a pokud je terapeut schopný a v dané oblasti erudovaný a ví, kdy, co a jak může a nemůže, je na klientovi, co si nakonec pro svého koně z velké nabídky vybere. V současné době se postupně upouští od klasických chiropraktických technik a to zejména v humánní medicíně, která je vždy před tou veterinární o něco napřed. Ano, chiropraxe má svá opodstatnění a dokáže zajistit brzkou úlevu, ale při rychlém chiropraktickém trhnutí s ošetřovaným kloubem vznikají v chrupavkách mikrotrhliny, které jsou ve svém důsledku nežádoucím účinkem ošetření. U koní daleko citlivějších než člověk, u kterých se nedá pracovat s vědomou myslí, často vede opakované chiropraktické ošetření k tomu, že po čase kůň člověka nepustí do ošetřované oblasti - ztuhne a znemožní prostup hlouběji do tkání, protože má bolestivou zkušenost. Opakované chiropraktické ošetření může také vést ke vzniku artrotických ložisek v narušených chrupavkách. Dornova metoda ani The Equine Touch tyto nežádoucí reakce a účinky nemají. Dornova metoda V čem tedy vlastně Dornova metoda spočívá? Jak se od standardních chiropraktických ošetření liší a v jakých případech je vhodné její užití? Dornova metoda spočívá v uvedení všech kostí a kloubů do fyziologické polohy. Pracuje s posunutými kostmi šetrně v tom smyslu, že využívá pohybu okolních svalů, takže půl práce udělá vlastně tělo samo. Tím, že Dornova metoda pracuje s okolními svaly a měkkými tkáněmi a celá se děje za pohybu, tak odpadá problém s bolestivou reakcí a zatuhlostí zvířete a pro případné další ošetření je zvíře uvolněné a nemá potřebu se tomu bránit. Dornova metoda je vhodná pro případy, kdy kůň nespecificky kulhá a veterinář nedokáže určit příčinu, v případech, kdy kůň je méně ochotný pracovat na jednu stranu, kdy se na jednu stranu hůře ohýbá, anebo když se nám jako jezdcům nepozdává pravidelnost rytmu chodu. V mnoha případech zkušený jezdec prostě pozná, že s koněm není něco v pořádku a začne to řešit. Ze zkušenosti doporučuje, kromě výše zmíněných indikací, Dornovu metodu všem, Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

kteří vědí, že jejich kůň měl někdy nějaký pád. Tam se stává posunů samozřejmě nejvíc a jsou nejvážnější. U starších koní jsou pak běžné posuny v pánvi a stejnostranném rameni vlivem přetrvávajícího a v dnešní době již zbytečného zvyku, nasedat na koně zleva. Kolik z nás nosí v současné době k jízdě na koni šavli po levém boku, aby měl důvod pro jednostranné nasedání? Vůči koni je určitě mnohem šetrnější při nasedání strany střídat. The Equine Touch A teď se konečně dostáváme i k záhadnému termínu The Equine Touch, protože mnoho „našinců“ asi nebude tušit, co si pod tím vlastně představit a co od toho očekávat. The Equine Touch je po celém světě praktikován velkým počtem terapeutů. K nám se dostal záhy po svém „zrození“ už v roce 1998, kdy jej prvně přijeli Jock Ruddock a jeho žena Ivana – česká veterinární lékařka, vyučovat na Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně. The Equine Touch je v podstatě Bowenova tlaková masáž adaptovaná na anatomii koně. Bowenova tlaková masáž je zase australského původu a jde o sérii specificky prováděných pohybů přes přesně dané svalové partie, svalové úpony a šlachy. Charakteristickým bowenovým pohybem se takzvaně sval „nabrnká“, což jednak zvýší prokrvení v daném místě, zadruhé se stimuluje lymfatický systém a zatřetí dojde k reflexnímu podráždění a následnému uvolnění v ošetřovaném svalu. The Equine Touch je přesně stanovená série těchto bowenových pohybů a vede k celkovému uvolnění a harmonizaci koně. Lenka jej právě s oblibou používá po ošetření koní Dornovou metodou. Tyto metody se krásně doplňují: Dornova metoda srovná kostru, ten základ, na kterém je systematicky uspořádaná hromada svalů a The Equine Touch pomůže relaxaci a rychlejší přestavbě a regeneraci namožené tkáně. The Equine Touch pohyby manipulují s měkkou tkání (kůží, povázkou, svalem), napomáhají redukovat napětí ve svalech a v povázce a tím ovlivňují nejen samotný pohybový systém, ale také prokrvení a lymfatickou drenáž v ošetřované lokalitě. V těch hlubších rovinách jde o harmonizaci těla na úrovni fyzické, chemické i emoční, odstraňuje bloky a znovu obnovuje tok energie. Tím, že ET dokáže nabudit samouzdravovací procesy v těle, se po čase nastolí rovnováha. Magnetoterapie Zahrnutí magnetoterapie do veterinární medicíny dnes není věcí nijak nevídanou. Je určena všem – jak koním, tak lidem, psům, kočkám, fretkám, atd. K ošetření se používá nízkofrekvenční pulzní magnet, který zvyšuje elektrický potenciál na membránách buněk a umožňuje jim rychlejší regeneraci. S oblibou se používá ve sportovních stájích k ošetření koní po výkonu. Koně se rychleji vyrovnají s odpadními metabolity vznikajícími vlivem energetického výdeje a navrací se do klidového stavu. Zatížené svaly se rychleji prokysličí, zrelaxují a zregenerují. Toto však není jediné využití pulzní magnetoterapie. Díky svým hlavním účinstrana 14

kům: vasodilatační, analgetický, myorelaxační, protiotokový, urychlující látkovou výměnu a detoxikaci a regenerační, má své místo také při řešení a urychlení rekonvalescence u stavů jako jsou: bolesti páteře, kloubní distorze, léčba zlomenin, hojení ran, namožení svalů a šlach, degenerativní onemocnění, artróza, záněty močových cest, nebo také koliky. Samotné ošetření pak probíhá tak, že se aplikátor pulzního magnetického pole přiloží na inkriminovanou oblast a nechá se působit po dobu průběhu přednastaveného programu, což bývá nejčastěji v rozmezí 30-60 minut na jedno ošetření. Lenka disponuje třemi takovými aplikátory: velká dečka, které překryje oblast hřbetu, boků a zádě koně, malá dečka, která se dá použít například na oblast krku a malý aplikátor s polarizačním světlem, který slouží pro lokální ošetření například spěnkového kloubu. Co často majitele pracujících zvířat zajímá především je, zda tyto byť i preventivně aplikované metody koně vyřadí na čas z pracovního provozu a o jak dlouhou dobu se zhruba jedná. Po ošetření Dornovou metodou je potřeba koně nechat takzvaně „usadit“. Organismus se navrací do své původní rovnováhy jednak energeticky, ale také se na ošetřených místech přestavuje tkáň. Uvolňují se spazmy, lymfatický systém odvádí zplodiny urychleného metabolismu a zvýšené prokrvení naopak přisouvá potřebné živiny. Ošetřená místa jsou zvýšeně citlivá obzvláště v oblasti páteře. Doporučená doba klidového režimu je minimálně čtyři dny. Může se stát, že tyto čtyři dny bude kůň jevit známky vyšší bolestivosti, může být apatický, anebo naopak si bude notně užívat svého srovnaného těla. Po čtyřech dnech se dá začít s postupně narůstající zátěží. Podle závažnosti stavu ošetřovaného koně někdy ale doporučím i delší klidový režim. Po ošetření metodou Equine Touch se nedoporučuje po taktéž čtyři dny koně ani hladit, ani hřebelcovat – tam je opravdu nejlepší pro koně, aby byl na pastvině a člověka skoro ani neviděl. Magnetoterapie svá omezení nemá, pokud není součástí ošetření Dornovou metodou nebo metodou The Equine Touch, či rekonvalescence související s jinými zdravotními potížemi. Jsou vlastně nějaké konkrétní metody vhodné i pro preventivní ošetření koní pracujících v hiporehabilitaci, proč a jak často je vhodné je provádět? Prevencí se prý nikdy nic nezkazí, ba naopak, může se díky ní zabránit přerůstání problému přes únosnou


mez. Hiporehabilitační koně musí být psychicky i fyzicky ve velmi dobré kondici, jelikož jsou využíváni především k nošení nejezdců, kterým často se stabilitou pomáhají asistenti. Kůň musí zajistit rovnováhu svou, rovnováhu nestabilního jezdce, nesmí ho vyrušit případné hlasité projevy jezdce, jeho nepředvídatelné pohyby apod. To je veliký nápor na přirozenou povahu koně. V případě hiporehabilitačních koní tedy doporučuje ošetření alespoň metodou The Equine Touch, která dává celé tělo do harmonie po té svalové, ale i energetické a psychické stránce. Četnost preventivního ošetření velmi záleží na charakteru klientů, kteří chodí na hiporehabilitace. Jinou péči bude vyžadovat kůň, který čtyřikrát do týdne vozí dvě hodiny kvadruplegiky a zbytek času tráví v boxovém ustájení s omezeným výběhem a jinou péči kůň, který jednou do týdne na dvacet minut povozí nevidomého jezdce a pak je 24 hodin denně volně na pastvinách. Dornovu metodu doporučuje zejména u těch koní, u kterých převládá jednostranné zatížení. Četnost i charakter ošetření bude opravdu hodně individuální a může se pohybovat od jedenkrát za měsíc u hodně vytížených koní až po jedenkrát za půl roku preventivně u těch, kteří nejsou využíváni tak intenzivně. Děkuji MVDr. Lence Zemanové za zajímavé informace, které jistě ocení nejen majitelé pracujících koní. Ačkoli prozatím působí především v rámci moravskoslezského kraje, v případě zájmu o konzultace stavu či aplikace některých výše zmíněných metod jí nečiní problém se za potenciálními pacienty vypravit i dále. Více informací o její činnosti můžete dále nalézt na webu či sociální síti Facebook. Stačí pouze zadat název, který její poslání dokonale vystihuje – Dlaně pro tlapky a hřívy. Bc. Jana Stixová MVDr. Lenka Zemanová O autorkách: Bc. Jana Stixová Cvičitel SK Starý mlýn Opava-Kylešovice [email protected] www.skstarymlyn.cz MVDr. Lenka Zemanová Veterinární lékařka Dlaně pro tlapky a hřívy [email protected] tlapky-hrivy.weebly.com

strana 15

BYLA BYCH JAKO ZDRAVÁ ŠŤASTNĚJŠÍ?

Světlo světa jsem spatřila v jedné z pražských porodnic. Netušíc, že k životu potřebuji víc kyslíku, než jsem do té doby měla, jsem se ocitla v inkubátoru. Měla jsem dětskou mozkovou obrnu, už napořád. Po dlouhé a pro mou maminku určitě náročné rehabilitaci, jsem se naučila chodit a dokonce i běhat. Pro zkvalitnění rehabilitace jsem začala navštěvovat školku spojenou s rehabilitačním stacionářem. Staral se tam o nás hodný pan doktor, kterému pomáhaly hodné sestřičky. A ten měl kamarádku, také lékařku, která se rozhodla, že v jezdeckém oddíle, do kterého docházela, začne s hiporehabilitací. A nabídla svému kolegovi, že by to byla ideální forma rehabilitace právě pro děti ze stacionáře. Tak děti začaly chodit na „koníčky“. U toho jsem samozřejmě nemohla chybět. Přemluvila jsem maminku a jedno nedělní odpoledne jsme s rodiči vyrazili na koně do Braníka… To odpoledne si budu pamatovat asi do konce života. Když jsme přijeli, odváželi zrovna jednoho koně do veterinární nemocnice. Už se nevrátil. Kůň odešel a přišla jsem já, no to je tedy náhrada. Už po pár měsících ježdění si paní doktorka všimla, jak mi sílí nohy, zlepšení bylo vidět na první pohled. Tak jsem sílila, rostla a hlavně jezdila dál na koni. Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

V oddíle se v té době provozovala i voltiž. Voltižní koně a jejich trenérky jezdili každé léto na tábor. Paní doktorka nabídla našim, že bych mohla jet také. A tak jsem se tehdy dostala na svůj první votližní tábor. Dnes už jich mám za sebou 17. Čtrnáct dní koukat na holky, jak cvičí na koni jako opravdové krasojezdkyně, to byl zážitek. Chtěla jsem umět cvičit jako ony. Holky mě vzaly mezi sebe a musím říct, že jsme byly a pořád jsme dobrá parta. Pomáhaly a radily mi do začátků. Nejlepší a nejdůležitější bylo, že holky byly zdravé, protože se všechny staly mými vzory.

Ten vlastní pocit potřebnosti, nezbytečnosti a schopnosti se o někoho starat je k nezaplacení. strana 16

Asi v roce 1998 se mezi sportovní paradiscípliny přidala paravoltiž. Přišly první závody, první vítězství, první prohry, první vyhraná mistrovství republiky. Ale ono nejde o to, kolikátí skončíte, jde o to, jestli se každou zimu naučíte nové cviky. Nebo jestli ty staré zlepšíte. Jestli ty cviky dokážete dělat tak, abyste neublížili ani sobě ani koni. Na přelomu základní a střední školy mě paní doktorka začala učit jezdit v sedle a došlo na paradrezuru. Paradrezura není žádná sranda, je to mnohem těžší než voltiž, protože jsem to já, kdo rozhoduje, kam se pojede, kdy se nakluše a kdy zase přejde do kroku. To se mi daří s většími či menšími úspěchy. Ale to druhý místo z paradrezurního mistrovství v roce 2009 a první z roku 2011 ještě pořád hřeje i po letech. Stejně bych nic za život s koňmi nevyměnila. Ten vlastní pocit potřebnosti, nezbytečnosti a schopnosti se o někoho starat je k nezaplacení. S koňmi můžu řešit svoje radosti a starosti. Stylem „nech to koňovi“ se mi už kolikrát v životě vyplatilo.


Po úspěšném absolvování České Zemědělské Univerzity nastalo období co dál. Rozhodla jsem se odjet na nějaký čas jako dobrovolnice do Nizozemí – konkrétně do části koním zaslíbené, Frýska. I když na koních momentálně nejezdím, chtěla bych na jaře začít u nás na farmě vozit děti. A třeba pomohou zas někomu jinému, jako pomohli mně. A i když jsem daleko, patří mému mateřskému oddílu s jeho čtyřnohými a dvounohými obyvateli má každodenní vzpomínka, protože oni jsou má druhá rodina. A tu třetí jsem našla ve Frýsku. Kdoví kde bych byla a čím bych se zabývala, nebýt mého handicapu? Myslím, že je to nesprávně položená otázka. Je lepší se zeptat, zda bych byla jako zdravá šťastnější. Myslím, že asi ne. Protože bych nepotkala tak skvělý lidi a nebyla bych mezi koňmi. Hana Roubíčková Foto: archiv autorky

strana 17

ROZHOVOR

Na letošní konferenci chyběl příspěvek o sociální hiporehabilitaci. Přednášející se museli omluvit, a tak Vám alespoň zprostředkujeme rozhovor mezi dcerou a matkou o vzniku příručky o sociální hiporehabilitaci jakožto školní práce. Vando, v roce 2012 ses přihlásila do školní soutěže s projektem. Pokračovala jsi v roce 2013 účastí ve středoškolské odborné činnosti (SOČ). Jak se jmenovala tvoje práce? V prvním jmenovaném roce se práce nazývala stručně Sociální hiporehabilitace (SH). Co se týče této práce, bylo to takové hledání se. Bylo to další objevování této nové metody. Zajisté jsem tím se svými konzultantkami - tebou, mami, Mgr. Kateřinou Süsserovou a Mgr. Petrou Poláčkovou položila základní kámen mé následující práci. Ta vznikala k roku 2013 a nesla název Sestavení příručky o sociální hiporehabilitaci. K vytvoření nové práce jsem se rozhodla pro neúspěšnost mé předešlé práce, která byla shledána jako nedostačující. Nerada za sebou nechávám věci nedotažené. I když jsem kvůli tomu prožívala v průběhu dvou let měsíce plné stresu, ty zkušenosti jsou k nezaplacení. I přesto, že svoji druhou práci považuji za jednu z primitivnějších, jsem na ni velice pyšná. Jsem vděčná za každou příležitost o tomto projektu mluvit, či jinak se k němu vracet. Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

Pamatuji se, jak jsem tě doprovázela na okresní kolo v Hradci Králové spolu s tvojí profesorkou Mgr. Petrou Poláčkovou. Využiji možnosti, vyjádřit ji své díky. Vedla mě po formální stránce. Kladla mi otázky, které mě nutily zamýšlet se nad podstatou mé práce. Ještě v nočních hodinách, v těch nejpernějších chvílích, mi posílala povzbudivé e-maily. Ty mě hodně motivovaly. Byla jsem ráda za takový přístup. Uklidňovalo mě to, protože jsem věděla, že můj konzultant za mnou stojí. Byla otevřená všemu. Navštívila léčebnou lekci. Uvědomuji si její odvahu pustit se do práce o něčem tak novém a již tehdy lehce zpochybňovaném jako byla sociální hiporehabilitace. A jak to pokračovalo dál? U první práce v roce 2012 to skončilo hned ve školní soutěži. V roce dalším s druhou prací to bylo o něco lepší. Práce prošla školní soutěží (škola První soukromé jazykové gymnázium v Hradci Králové) a pokračovala do soutěže SOČ, kde došla až do krajského kola. „Cestou“ byla ještě upravována. Po krajském kole se práce uložila do šuplíku. Dnes je Příručka – sociální hiporehabilitace studijním materiálem pro zájemce o SH, čímž splnila svůj účel. Ještě v listopadu 2013 byla uvedena na studentské konferenci Vědění mladým v Pardubicích. V současnosti zvolna přemýšlím nad další formou pokračování této práce. strana 18

Vando, jsi moje dcera, co si myslíš o tom, do čeho se pustila tvoje maminka? Před třemi lety na střední škole jsem si vybrala přírodovědné zaměření. Jedinými skutečnými a přínosnými obory pro mě byla matematika, fyzika, chemie a biologie. Postupem studia jsem zjišťovala, že tyto krásné vědy jsou však na mě příliš složité, alespoň co se týče školního systému. Pátrala jsem tedy dál, jakým směrem se ubírat. A v té době už jsem pracovala na školním projektu o SH. Po dvou letech práce, kdy jsem se zaobírala dětmi z dětských domovů a jinými sociálně znevýhodněnými, jsem začala chtít pracovat jako vychovatel v dětském domově. Cítila jsem to tak. No a právě toto povolání, kdy se zabýváte dětmi, se kterými nemáte nic společného, mohli by vám být lhostejní a raději byste se jednou plně věnovala dětem vlastním, tak právě toto povolání jsem si musela sama před sebou obhájit. A obhájila.

Smysl práce se společensky znevýhodněnými, a obzvlášť s mladistvými, vidím v tom, že jednou to budou lidé, kteří budou tvořit náš národ a tedy podstatnou část společnosti. Jednou, až budu v důchodu, oni se o mě budou starat a budou na mě vydělávat. Chci, aby mě pustili v autobuse sednout. A k tomu je zapotřebí dobré výchovy, ke které přispívá nejen kůň. Pomocí koně tomu přispívá také má mamka. Ukazuje dětem správné hodnoty a s dobrým úmyslem se snaží o jejich rozvoj. Ano, souhlasím s činy mé maminky. Je dobře, že mi tuto cestu ukázala. Děkuji. S Vandou Svobodovou si povídala Jindřiška Svobodová Foto: archiv autorky

Inzerce

Nabídka neměckých HIPORERAHABILITAČNÍCH MADEL s jedním úchopem, která se hodí na každou šířku koňského hřbetu (mají klouby).

Madla jsou lehká, vyrobena z velmi kvalitní a jemné kůže. Dále sedlářství nabízí speciální oporu „bar“ nasazovanou na madla, viz fotografie. Celková nabídka sedlářství v angličtině zde. Komunikace je možná v němčině a angličtině. V současné době je používá sdružení Svítání, podrobnější info je možné získat na [email protected].

Pro členy ČHS sedlářství nabízí slevu 8 %.


strana 19

TERAPEUTIČTÍ MINIKONÍCI V AKCI Hiporehabilitace s použitím velkých koní se dnes dělá běžně. Nás, členy občanského sdružení Minifarma ve městě ale napadlo využívat naše nejmenší koňské kamarády na pomoc těm, kteří z různých důvodů kontakt s velkým zvířetem mít nemohou, nebo kvůli strachu nechtějí. Proto dvakrát týdně naložíme náš mini terapeutický tým do koňského přívěsu a vyrážíme potěšit ty, na které se v dnešní době stále častěji zapomíná. Jsou to převážně lidé staršího věku, nemocní a ti, kteří se nedokáží postarat sami o sebe, žijící v ústavech sociální péče. Když přijde toužebně očekávaný den naší návštěvy, klienti netrpělivě vyhlížejí auto s přívěsem, ve kterém cestují naši zvířecí přátelé. Jsou to dva minikoníci Henrika a Barbie, dva pejsci Dasty a Alex a miniprasátko Čuník, které si umí za pamlsek sednout, přiběhne na zavolání a nechá se pomazlit. Obyvatelé ústavu nás radostně vítají už u brány. S odhodláním pomáhají naše zvířátka vyložit, nasadit ohlávky a bandáže minikoníkům a Čuníkovi společně složí ohrádku. Terapie následně probíhá tak, že každá terapeutka s minikoníkem nebo pejskem pozve jednoho z klientů, aby si vedl svého zvířecího kamaráda na procházku po parku v areálu ústavu, přičemž si příjemně povídají. Pak přijde pro klienty určitě ten nejočekávanější okamžik, kdy Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

strana 20

„Vlastně si tak vypomáháme vzájemně, my zvířátka hladíme po srsti a ony nás po duši. Tihle zvířecí přátelé nám vracejí chuť a sílu do života. Pohladit si koně, pejska či prasátko, to je balzám pro srdce i duši.“ Paní Eliška 73 let, Ústav sociální péče Šebetov Ještě s pomocí terapeutů vyčistí kopýtka a dozví se spoustu zajímavostí o životě těchto zvířat a péči o ně. Poté se spolu rozloučí nasušeným chlebem a tím se odmění zvířátkům za jejich pomoc. Takto se vystřídají všichni klienti, kteří se chtějí potěšit s koníky a že je o tuto aktivitu veliký zájem, ani nemusíme zdůrazňovat. Tato forma kontaktní animoterapie je chápána jako podpůrná psychosociální rehabilitační metoda. Je zařazená pod metody hiporehabilitace, které v ČR odborně zastřešuje Česká hiporehabilitační společnost. Výhodou je, že je vhodná téměř pro každého klienta, bez rozdílu věku, postižení, nebo tělesné kondice. Terapii vždy přizpůsobíme potřebám klienta a naší minikoníci jsou naučení i na invalidní vozíky nebo chodítka. Ke klientům s výrazně omezenou pohyblivostí přijdou koníci sami a rádi se nechají pomazlit, s hlavou položenou v klientově klíně. mohou svoji oblíbenou Barbie nebo Henriku hladit, kartáčovat, česat jim hřívu, zaplétat copánky, dotýkat se jich a užívat si společně strávené chvíle.


Mgr. Katarína Holasová Foto: archiv občanského sdružení Minifarma ve městě

strana 21

ROK S TERINKOU

aneb jak propadnout kouzlu Shetlandského ponyho v praxi

věka. Bez problémů s ním projde jednoduchou překážkovou dráhu nebo vycházku do parku.

Nápad pořídit do Hipocentra ponyho v nás zrál delší dobu a jeho hlavním impulsem bylo to, že jsme začali více spolupracovat s gerontologickými odděleními naší nemocnice. Z počátku to byla pouze nabídka projížďky v kočáře a občasné návštěvy Hipocentra, ale později jsme cítili potřebu tuto nabídku rozšířit a nabídnout pacientům opravdový kontakt s koněm.

V rámci tréninku a přípravy do terapie je připravována v práci ze země, na dvou lonžích i na lonži a velmi dobře zvládá skok ve volnosti. Naučili jsme ji chodit na vodítku vedle koně, takže s námi zvládá i vyjížďky do terénu (na vodítku je vedena pouze přes silnici a pak běhá na volno a určuje si svoje tempo). Letos na jaře společně s ostatními koňmi absolvovala cestu na Den koní v JO Kněžmost, který je od naší stáje vzdálený 12 km. Cestu tam i zpět zvládla zcela v pohodě a bez problémů. V září letošního roku úspěšně složila Specializační zkoušky pro koně zařazené do hiporehabilitace.

Letos pětiletou klisnu shetlandského ponyho Trien, jsme zakoupili pro Hipocentrum PN Kosmonosy díky sponzorskému daru firmy Johnson Controls. Pro mě to byla láska na první pohled, protože když jsem se na ni byla podívat u chovatele, byla první z dalších 15 poníků ve stádě, kdo se přišel podívat a zvědavě zkoumat, kdo to přišel a jestli by z toho něco „nekáplo“ (mrkev, chleba nebo jen prosté podrbání a pohlazení). Do týdne byla Trien u nás ve stáji a od první chvíle se stala miláčkem a tak trochu i maskotem Hipocentra. Terinka či Terezka, jak jí pacienti začali brzy říkat, je 80 cm vysoká ryzka velmi milé a přátelské povahy, vyhledávající kontakt s lidmi. Přímo si užívá čištění, mazlení, nevadí jí střídání pacientů. Výborně se naučila chodit na vodítku, kdy se přizpůsobí pohybu i méně pohyblivého čloČasopis HIPOrehabilitace 1|2014

Navzdory všem těmto kladným vlastnostem, má Terezka jednu nectnost. Dokáže zdrhnout z každé ohrady. V zimě, kdy byla chlupatá jako každý správný pony, necítila elektrický ohradník, takže ho bez problémů podlezla a volně chodila po areálu Hipocentra. Ale i to jí dokážeme odpustit, protože jsme už dávno všichni propadli kouzlu zvanému shetlandský pony. Rok s poníkem Terezkou u seniorů na psychiatrii Na naše gerontopsychiatrická oddělení v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy přicházejí především senioři v pokročilém stádiu onemocnění demence. Řada z nich již není schopna samostatného fungování v domácím prostředí bez intenzivní podpory okolí a jejich přechodné stavy zmatenosti vyžadují takřka nepřetržitý dohled. U čásstrana 22

Během další, hlavní aktivity, jsou pacientky v přímém kontaktu se zvířaty. Dle situace si koně čistí, vodí je skrz jednoduchou překážkovou dráhu, pletou jim copánky z hřívy, jedou na projížďku v kočáře nebo vymalovávají obrázky koní či luští jednoduché hlavolamy s tématikou jezdectví. Závěr setkání je vyhrazen reflexi aktivit, ocenění zapojení pacientek a zpěvu písně na rozloučenou. Pro účely hiporehabilitace pro seniory naši stáj obohatil poník Trien, ke kterému si pacienti rychle našli velice pozitivní vztah a přejmenovali ji na Terezku. S ní ve dvojici zapojujeme klisnu slezského norika Rebeku. Do programu zapojujeme i další zvířata - naše kozy, kočky i psa. Strach z vysokého koně se u seniorů vyskytl méně často, než jsme se před zahájením rehabilitace obávali. V rámci našich aktivit případný strach účastníka z kontaktu se zvířetem tolerujeme a akceptujeme jeho pouze pozorovatelskou roli. Pravidelnou účastí v některých případech dojde k jeho postupnému zmírnění. U pacientů má hiporehabilitace velice pozitivní ohlas. Těší je kontakt se zvířaty, spontánně s námi začínají sdílet své vzpomínky na život na venkově či práci v hospodářství. Další oceňují, že se i v důchodovém věku mohou naučit něco nového a při péči o zvířata být pro druhé užitečnými. Pro některé účastnice je to cenná motivace k výletu mimo oddělení na čerstvý vzduch.

ti nemocných je stav komplikován dalšími somatickými nebo psychiatrickými onemocněními. Již druhým rokem pro tyto pacienty realizujeme hiporehabilitaci, která byla dříve nabízena pouze mladším pacientům. Pro naše pacienty jsme vytvořili program kombinující aktivity a terapii pomocí zvířat, zejména práce ze země a kontaktní terapie. Setkání probíhá každý týden, zhruba na 45 - 60 minut. V docházce se střídá více oddělení, takže každý z účastníků se za koňmi podívá zhruba jednou za čtrnáct dní. Při výběru pacientů se řídíme jejich aktuálním zdravotním stavem, úrovní hybnosti a schopností navázat s námi při aktivitách dobrý kontakt. Z hlediska kognitivního deficitu kombinujeme pacienty s různou úrovní postižení paměti a dalších schopností. Dbáme na to, aby program byl poměrně strukturovaný s opakujícími se stejnými prvky. Díky tomu je pro naše pacienty přehledný a dovedou se při něm více uvolnit. Začínáme představením všech zúčastněných a dotazem na aktuální náladu a očekávání ze setkání. Pak krátce povídáme, resp. opakujeme informace o našich koních. Motivujeme účastníky k tomu, aby si zapamatovaly jejich jména a pojmenování pomůcek pro péči o koně.


Během dvou let pořádání se nám podařilo prolomit počáteční nedůvěru pár kolegů a aktuálně vyřešit i jeden z našich největší problémů - zimu. Doposud mohl program probíhat pouze za přijatelného počasí venku před oddělením - byli jsme limitováni docházkovou vzdáleností pacientů se zhoršenou hybností a nedostatkem teplého oblečení a pevné obuvi. Nyní za deště nebo v zimě přivážíme pacienty tranzitem za koňmi a aktivity probíhají ve vytopené klubovně a pod střechou stáje. Navíc k nám do stáje zanedlouho přibude další poník! Hiporehabilitace pro seniory s onemocněním demencí v našich podmínkách nepatří k běžné praxi. Těší nás, že v prostředí naší psychiatrické nemocnice můžeme sbírat první zkušenosti, o které se s vámi rádi podělíme. Psychiatrická nemocnice Kosmonosy www.plkosmonosy.cz PhDr. Václav Jílek, psycholog, [email protected] Kamila Petrová, [email protected]

strana 23

PARAWESTERN – NOVÁ SOUTĚŽ, NOVÁ MOTIVACE Westernový jezdecký styl u nás v posledních letech získává stále více příznivců, nejen mezi jezdci se soutěžními ambicemi, ale i mezi rekreačními jezdci a v jezdecké turistice. Klady tohoto jezdeckého stylu již ocenili i mnozí handicapování jezdci, kteří měli možnost vyzkoušet si pohodlí westernového sedla, příjemné chody a jemné ovládání dobře přiježděného westernového koně. Tento jezdecký styl se dá využít nejen jako forma aktivit s využitím koní (AVK), ale některé westernové disciplíny se přímo nabízejí k využití pro sport handicapovaných. Bude třeba dále pracovat na metodice v tomto stylu nejen pro AVK, ale i pro soutěžení jezdců s různým omezením. Pro výše uvedený účel jsou nejvhodnější disciplíny zaměřené na přiježděnost, ovladatelnost a poslušnost koně. Trail Tato disciplína je u jezdců nejoblíbenější a na závodech nejvíce obsazena. Parajezdci snadno pochopí, co se hodnotí a na co si mají dávat pozor. Vyžaduje neustálou soustředěnost, pozornost, přesné vedení koně na překážkách, klid a rozvahu. Trať trailu je sestavena z překážek, se kterými se rančerský kůň denně setkává. Posuzuje se práce koně Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

na překážkách s důrazem na chování, reakce a pobídky jezdce. Nejlépe jsou hodnoceni koně, kteří překážky zdolávají beze strachu, ale s opatrností. Do kolbiště jezdci vchází a předvádějí předem určenou úlohu jednotlivě. Každý si musí plánek trati předem zapamatovat, a projet v určených chodech. Povinné překážky jsou projetí brankou, jízda přes kavalety, couvání mezi překážkami. Volitelné jsou slalom, přenášení břemene, jízda přes most, otáčení ve čtverci z kavalet a podobně. Každá překážka je ohodnocena plusovými či minusovými body, které se pak sečtou a výsledek tvoří celkové skóre. V para-trailu mohou být překážky upraveny podle možností jezdců, stejně tak tempo, ve kterém se má úloha jet. Western Pleasure V překladu tato disciplína znamená jízdu pro potěšení. Je velmi jednoduchá, co se týká trati úlohy, o to náročnější je však na vedení koně jezdcem ve správném tempu a hodnotí se i správný sed. Na kolbišti je zároveň více koní, kteří jezdí po obvodu a dle pokynů rozhodčího mění směr a chody. Kůň by měl mít sebraný a plynulý krok a měl by vykračovat s minimálním úsilím. Hlavním ukazatelem je kvalita pohybu, uvolněnost a shromážděnost koně, který by měl být veden na dlouhých otěžích. Přechody by měly být plynulé. Jezdec by měl používat co nejméně viditelné pobídky, na které kůň musí ochotně zareagovat. strana 24

Všichni soutěžící vjedou do kolbiště a seřadí se na stěně. Poté jede každý jezdec úlohu individuálně. Hodnotí se maximálně dvaceti body, z toho 10 je za vzhled jezdce a koně a druhá polovina za výkon. Western horsemanship je v parawesternu častá disciplína a hodnocení se nemusí moc přizpůsobovat handicapovaným jezdcům. Většinou platí, že čím je úloha kratší, tím je těžší ji dobře zajet, protože jezdci musí na krátkém úseku a za krátký čas předvést svého koně co nejlépe a bezchybně.

V parawesternu lze využít i disciplínu, při které se kůň vede ze země. Jezdci mají Western Pleasure rádi, protože nejsou v kolbišti sami, ale celá skupina. Rozhodčí stojí uprostřed arény a dává pokyny hlasateli, který vyzve jezdce k změnám chodů, popřípadě k obratům. Na konci se jezdci seřadí na střed arény a jednotlivě předvádějí couvání. V para-pleasure se neposuzuje pouze kůň a jeho chody, protože kůň je ježděn a připravován trenérem, ale hlavně schopnost jezdce koně v klidu a plynule vést a správný, korektní sed. Chody lze přizpůsobit zkušenostem a možnostem jezdců. Western Horsemanship V této disciplíně se na rozdíl od předešlých posuzuje jen jezdec a jeho schopnost provádět v souladu se svým koněm sestavu manévrů, kterou určí rozhodčí. Prvky v horsemanshipu jsou například zastavení, couvání, vlnovky, obraty, jízda bez třmenů. Úloha má být prováděna přesně, jemně a s předvedením důvěry. Důležitá je i korektní poloha těla jezdce. Rozhodčí musí dostatečně dlouhou dobu před začátkem soutěže úlohu vyvěsit, aby jezdci měli čas zapamatovat si trasu.

Showmanship at Halter V této soutěži je kůň veden na ruce a je zde posuzována schopnost soutěžícího předvést koně na ohlávce. Kůň je zde pouze jako rekvizita, na které je demonstrována schopnost a připravenost soutěžícího. Ideálně předvedený výkon je proveden sebejistým, upraveně oblečeným soutěžícím, který vede dobře vyčištěného koně v dobré kondici, který rychle, hladce a přesně provádí požadovanou úlohu. Průběh soutěže a bodování je stejné jako u western horsemanshipu. Úloha může obsahovat následující manévry: Vedení koně v kroku a klusu, couvání na rovné nebo zakřivené čáře, zastavení a obrat okolo zádě o libovolný počet stupňů. Tato soutěž je velice vhodná pro ty, kteří kvůli svému handicapu nemohou na koni jet, nebo se bojí, ale chtějí soutěžit. Většinou se do této disciplíny hlásí dívky, které rády připravují koně, který musí být dokonale vyčištěný. Lze použít různé lesky a flitry na srst a do žíní, černou mast na kopyta, která pomůže zakrýt nesrovnalosti atd. Startovat mohou i soutěžící mající problémy s chůzí, kterým se přizpůsobí tempo. Parawestern v Řícmanicích Sdružení Šemík funguje již od roku 2000 při Dětské jezdecké škole v Řícmanicích u Brna. Aktivně se věnujeme hipoterapii a sportovnímu ježdění handicapovaných jezdců. Od roku 2012 máme k dispozici nový bezbariérový areál vybavený zázemím pro jezdce, pískovou jízdárnou, kruhovou jízdárnou a nádherným okolím pro vyjížďky. Právě handicapovaným jezdcům se snažíme umožnit jízdu nejen na jízdárně, ale i i vyjížďky do okolních lesů. V současné době budujeme vyjížďkovou trasu pro jezdce tak, aby byla zvládnutelná a bezpečná pro všechny jezdce. Občanské sdružení Šemík Foto: archiv Občanského sdružení Šemík


strana 25

ZAHRANIČNÍ KURZY HIPOTERAPIE

V roce 2006 jsem se přihlásila k písemné zkoušce, která měla vést k získání americké licence pro hipoterapii, všeobecně uznávané v hiporehabilitačním světě – Hippotherapy Clinical Specialist. Zkouška trvala čtyři hodiny, obsahovala celkem 250 otázek, kde jedna ze čtyř odpovědí byla ta správná. Zkouška se skládala z pěti částí – historie/výzkum/ teorie; hipologie; kineziologie; aplikace principů hipoterapie a dokumentace. „Vstupní požadavky jsem splnila, jsem šikovná fyzioterapeutka, hipoterapii přeci umím a anglicky také, tak mě nemůže nic překvapit!“ Jaký byl můj údiv, když jsem test otevřela, spoustě dotazům jsem nerozuměla nebo na ně neuměla odpovědět. Některé otázky z praxe mi vzaly vítr z plachet - kdy můžu použít v rámci hipoterapie klus, překroky, couvání? Otázky z logopedie a ergoterapie mě dostaly. Dokumentace a legislativa kopírovala americký systém, takže zde jsem také tápala. Výsledek zkoušky mě nejdříve ranil, pak vložil pochybnosti do mé vlastní praxe, následně pobavil a na závěr správně „nakopl“, abych neustrnula a hledala nové možnosti vzdělávání se v hipoterapii. Získala jsem členství v profesních organizacích pro hipoterapii v USA a Velké Británii. I když principy hipoterapie chápeme všichni v podstatě stejně, jejich vlastní aplikace a zapojení hipoterapie do komplexní rehabilitační péče se dost odlišuje v každé zemi. Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

Rozhodla jsem se absolvovat kurzy hipoterapie ve Velké Británii a USA. Bohužel to není tak jednoduché. Terapeuti ve Velké Británii si své know-how střeží a nepustí cizince do kurzu, ani když má místní profesní licenci, pokud tam nepracuje. Diskuze na toto téma s lektorkami dotyčného kurzu připomínala Kocourkov. Neustále mě přesvědčovaly, že jsou otevření světu a moc by se jim hodilo, kdybych jim mohla udělat workshop na téma hipoterapie pro kojence a batolata. Ale kurz mě absolvovat neumožnily. K dohodě tedy nedošlo a svoje know-how jsem si nechala. Strategie American Hippotherapy Association (AHA) byla donedávna také dost sebestředná a konzervativní, ale s celosvětovým vývojem si terapeuti uvědomili, že i v Evropě a dalších zemích se hipoterapie dělá - a to dobře. Do kurzů se mohl přihlásit fyzioterapeut, ergoterapeut a klinický logoped na základě své profesní licence. Bohužel faktory jako cena kurzu, jeho rozdělení do dvou částí a s tím spojené další nemalé finanční náklady na cestu a pobyt, mnohým zahraničním zájemcům zabránily v účasti. AHA se proto rozhodla vyjet do světa a hostovat kurzy v dalších zemích. Letos proběhl první kurz AHA v Evropě – Hippotherapy Level I, kde jsem nemohla chybět. Kurz byl pořádán v Barceloně a byly to čtyři dny naplněné informacemi. Kurz vedly dvě zkušené lektorky s velmi otevřeným a přátelským přístupem – fyzioterapeutka Joann Benjamin a klinická logopedka Ruth Dismuke-Blakely. strana 26

Na kurzu se sešli účastníci ze Španělska, Portugalska, Malajsie, USA, Dánska, Irska a Rumunska – fyzioterapeutky, ergoterapeutky, logoped a studentky rehabilitačních oborů. Bylo nesmírně zajímavé poslouchat, jak se hipoterapie dělá v jiných krajích, kde je uznaná i hrazená zdravotními pojišťovnami, kde si teprve vyšlapává stezku do povědomí laiků a odborníků. Hodně jsme diskutovali o vzdělávacích systémech, zastřešovacích organizacích, přípravě hiporehabilitačních koní, objektivizaci účinků hipoterapie. Uvědomila jsem si, a ostatní účastníci mi to potvrdili, jak jsme v Čechách organizovaní a máme nakročeno správným směrem (vzdělávacího systému, licence hiporehabilitačních koní nebo databázi provozovatelů) už jen, že máme jednotný slovník a domluvíme se. V mnoha zemích totiž slovo hipoterapie představuje i dost překvapující definice a aktivity anebo se schovává za další zkreslující pojmy. I když hipoterapii dělám relativně dlouho a intenzivně, mnohé informace a praktické ukázky byly pro mě nové a jiné. Týkaly se poloh klienta na koni, vedení terapií a managementu. Mnoho získaných vědomostí jsem již aplikovala do své praxe, což bylo i příjemné zpestření


pro celý náš tým, včetně klientů. S využitelností poloh jsem seznámila účastníky na 10. konferenci o hiporehabilitaci v únoru 2014. Ostatní vědomosti si můžeme předávat v rámci plánovaného workshopu pracovního týmu hipoterapie. V letošním roce je plánována druhá, závěrečná část kurzu Hippotherapy, Level II. Místo, ani datum konání není ještě známo. AHA také nabízí další zajímavé nadstavbové kurzy - například na téma senzomotorika, aplikování logopedických prvků, využití dalších chodů koně v hipoterapii, atd. Doposud bylo možné absolvovat nadstavbové kurzy pouze jako absolvent celého kurzu hipoterapie pod AHA. V současnosti máme za ČHS již souhlas amerických lektorek k zorganizování těchto kurzů u nás pro terapeuty - absolventy specializačního kurzu Hiporehabilitace. Musíme vybrat odpovídající místo konání (AHA má pro tyto účely stanovena jasná a přísná kritéria) a hlavně sehnat finance na zaplacení lektorek, protože tyto kurzy by měly být finančně dostupné všem zájemcům. Věra Lantelme fyzioterapeutka se specializací na hipoterapii Svítání Jablonec n. Nisou [email protected]

strana 27

PRACOVNÍ SETKÁNÍ SEKCE HIPOTERAPIE

Jízda s physioballem přichyceným suchým zipem na dečce.

TOULCŮV DVŮR 1. 3. 2014 Na Toulcově dvoře byl zrovna masopust, takže jsme si užili nejen práci, ale i zábavu. Nicméně práce jsme odvedli hezký kousek. Prodiskutovali jsme aktuální záležitosti ČHS, dospěli k zajímavým řešením a návrhům a pohnuli jsme se o kousek dál v metodikách, formulářích, kurzech a mnoha dalších věcech.

Změny zaznamená i samotný chod pracovních aktivit sekce. Odpolední hodiny jsme věnovali praktické činnosti. Vyzkoušeli jsme si práci s pomůckami, které dodala Tereza Kopecká z Caballinu a Věra Lantelme ze Svítání. Celé setkání proběhlo v krásném prostředí a ve výborné atmosféře. Chtěla bych moc poděkovat Monice Šťastné Kohoutové za super zázemí, kuchařům z „toulcáku“ za vynikající bramboračku a všem, kdo se, byť v počtu bohužel opět nevalném, zúčastnili setkání za skvělý a přínosný den. To, co jsme projednali a k jakým závěrům došli, si přečtete v zápise, ale chtěla bych ještě podotknout, že právě tato setkání jsou pro naši práci velice podstatná. Pokud pracujeme sami a nemáme možnost konzultací, je takový den nenahraditelným poučením pro praxi. V podstatě je to jediná možnost, jak se přesvědčit o tom, že to, co každý z nás provozuje, nezaostává za nejnovějšími trendy v hipoterapii. Je to možnost, jak získat novou inspiraci a další chuť do práce. Je to ale i příležitost, jak se dozvědět o možných úskalích a o tom, jak jim předcházet. Jde o cennou výměnu zkušeností, které nikde jinde nezískáme. Sekce hipoterapie bude nadále v pracovních setkáních pokračovat, stačí jen sledovat dění. Ještě jednou všem zúčastněným děkuji za plodně a příjemně strávenou sobotu.

Jízda s „barem“ přichyceným na madlech.


Šárka Smíšková, Isar Fotky Anna Dobisová, Caballinus strana 28

ZPRÁVY Z VÝBORU ČHS

V lednu 2014 po vánočních prázdninách jsme ve výboru nasadili opět rychlé pracovní tempo a zaměřili se na finální přípravu a průběh 10. Konference o hiporehabilitaci, která se konala ve spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně 14. -15. 2. 2014. Na této akademické půdě již potřetí. Celkem přijelo ze všech koutů České republiky a Slovenska 147 účastníků, z toho 91 členů ČHS. Třináct zajímavých přednášek ukázalo nekonečné spektrum možností pro spolupráci koně a člověka se zdravotním, sociálním znevýhodněním nebo speciálními potřebami. Přednášející se podělili o své dlouholeté zkušenosti a znalosti ze všech oborů hiporehabilitace. Konference byla koncipována jako dvoudenní a páteční večer se konal společenský večer. Myslím, že všichni účastníci si konferenci užili a získali potřebné informace a kontakty. Vybrané přednášky postupně nahráváme na YouTube kanál ČHS, můžete si je kdykoliv poslechnout. Koncem března se připravuje otevření uceleného vzdělávacího systému ČHS. Jeho spuštění záleží jen na dostatečném počtu přihlášených zájemců o vzdělání v oborech Hipoterapie, Aktivity s využitím koní, PsychoČasopis HIPOrehabilitace 1|2014

terapie pomocí koní a Instruktor pro přípravu koní pro hiporehabilitaci. Na webových stránkách jsou pravidelně aktualizovány informace ohledně průběhu akreditací jednotlivých kurzů. Změnu zaznamenalo složení výkonného výboru. Arnoštka Ježková, zakladatelka české paravoltiže a dlouholetá aktivní členka výkonného výboru požádala o odstoupení ze zdravotních důvodů k 1. 2. 2014. Výbor její žádosti vyhověl a kooptoval Mgr. Janu Sklenaříkou, která byla navržena na tuto pozici pracovní sekcí paravoltiže na lednovém víkendovém soustředění v Radíkově. Jana Sklenaříková je aktivní ve voltiži od svého dětství, delší dobu spolupracuje s paravoltižními družstvy a zároveň je členkou voltižní komise ČJF. Paní Arnoštce Ježkové patří obrovské „Děkujeme“ za uvedení paravoltiže na profesionální úroveň, její lásku k dětem a koním a spojení sportovního nadšení s radostí z pohybu. Paní Ježková přislíbila dále pokračovat v organizaci vzdělávacích akcí a soustředění pro cvičence a rozhodčí paravoltiže. V únoru ČHS zahájila tříměsíční mediální kampaň s cílem oslovit veřejnost a informovat ji o své existenci, upozornit na pravidla kvalitní hiporehabilitační praxe, možnostech vzdělání a přes širokou veřejnost poslat informace o hiporehabilitaci také odborné veřejnosti, včetně úředníků. Průběh mediální kampaně můžete sledovat na webu ČHS pod „Média“. Všechna členská střediska byla vyzvána ke spolupráci forstrana 29

mou dodání fotografií, videí a příběhů – kazuistik ze své praxe. Nyní agentura PARLIAMO již pracuje s dodanými materiály. Děkujeme za Vaši přízeň. Komunikační atmosféra v ČHS se přesouvá na sdílnější a přátelštější úroveň, což chápu jako uvědomění si, že jako skupina zvládneme víc než urputně pracující jedinec. S mnoha z Vás jsem se osobně setkala na konferenci a rozhovory byly velmi obohacující. Přeji Vám všem krásné jaro a ať se vše děje jak má. Věra Lantelme Předsedkyně ČHS

Zpráva ze sekce AVK Sekce má šestnáct aktivních členů. Během roku 2013 jsme se osobně setkali pouze jednou, a to na prosincové členské schůzi ČHS, kde byla i představena a odsouhlasena aktuální verze Etického kodexu pracovníka v hiporehabilitaci, jejíž tvorbu sekce AVK koordinovala. V současné době dokončujeme specializační modul AVK v rámci vzdělávacího systému ČHS a ve spolupráci se Sekcí vzdělávání ho předáváme k akreditaci na MŠMT. Aktuálním cílem sekce zůstává ovšem dořešení problematiky ohledně dělení na pedagogickou a sociální oblast sekce z pohledu „praktické využitelnosti vzdělání“. (Je třeba připravit specializační modul AVK i pro akreditaci Ministerstvem práce a sociálních věcí.) V poslední době narůstá potřeba ujasnění odlišností těchto dvou oblastí sekce a definování jasné a jednotné terminologie, která bude tyto odlišnosti respektovat. To je velmi důležité pro další úkol - vytvoření Obecné metodiky AVK. Letos se chystáme tato témata prodiskutovat na osobním setkání ve středisku JK Vladykův Dvůr v Roudném. Srdečně na něj zveme všechny, kdo se o problematiku aktivit s využitím koní zajímají, ať už z hlediska sociálního či pedagogického. Doufáme v pořádnou bouři mozků, která přinese do této problematiky světlo. O konkrétním termínu budeme všechny členy ČHS co nejdříve informovat mailem.

Zpráva ze sekce TVK Sekce TVK v lednu roku 2014 vytvořila tzv. manuál hiporehabilitačního koně, který je ke zhlédnutí na webu ČHS v sekci TVK. Jde o návod jak vybírat, připravovat, krmit a pečovat o koně pro hiporehabilitaci. I v letošním roce budou probíhat Specializační zkoušky pro koně a pony v hiporehabilitaci. K 24. 2. 2014 jsou přihlášena tato střediska: OS Isar Mratín, JK Sviadnov, o. s., OS Apolenka Pardubice, Martina Niederlová – Lány na Důlku, Lucie Brázdová – Velká Rovná. Všechna střediska budou včas o termínu zkoušek informována a to jak mailem, tak i telefonicky. Časopis HIPOrehabilitace 1|2014

Školení komisařů Specializačních zkoušek proběhne na Mendelu Brno 29. 3. 2013. Bližší informace ještě budou zaslány mailem všem, kdo se jako komisaři zkoušek pro letošní rok nahlásili.

Zpráva ze sekce HT Sekce Hipoterapie zaznamenala nárůst členek na 15. Většina jsou fyzioterapeutky, 2 ergoterapeutky a 1 lékařka. Hodně času z naší emailové komunikace jsme strávily nad ujasňováním, jak vlastně každá z nás hipoterapii chápe, jak aplikuje a kam chceme směřovat. Trošku s námi cloumaly i emoce, ale nakonec jsme to zvládly. První březnovou sobotu jsme se sešly na historicky prvním workshopu na půdě Sdružení SRAZ na Toulcově Dvoře v Praze. Zápis se setkání je na webu, v časopise si můžete přečíst krátkou reportáž z jejího průběhu. Důležité je, že jsme se dohodly, že hipoterapie je dalším nástrojem fyzioterapeuta a ergoterapeuta v rámci komplexní rehabilitační péče o klienta. Terapeut aplikujeprincipy hipoterapie v rámci své praxe na základě svých zkušeností, znalostí, absolvování dalších rehabilitačních technik, svého osobního založení a přístupu. Volba polohy na koni a způsob vedení jednotky hipoterapie je jen na terapeutovi, který musí vědět, co a proč dělá. Zapracovaly jsme na nové definici hipoterapie, novou osnovu Standardu hipoterapie a tvorbu vyšetřovacích formulářů. Nevzdáváme ani certifikaci kurzu Hipoterapie na Ministerstvu zdravotnictví, ikdyž o ní žádají další dva samostatné subjekty - hiporehabilitační střediska. Prozatím kurz Hipoterapie získal 12 souhlasných stanovisek pro fyzioterapeuty a ergoterapeuty. Atmosféra v sekci je naladěna na společnou práci, sdílení, vzájemný respekt a společnou prezentaci hipoterapie, protože hraní na vlastním písečku nás daleko nedovede. Jak napsala jedna naše členka: „Jsem pro vlastní píseček, ale jen když bude světový.“

Zpráva ze sekce paradrezury – soustředění paradrezurních jezdců Ve dnech 30. 11. – 1. 12. 2013 proběhlo již druhé soustředění paradrezurních jezdců a seminář pro rozhodčí s významným anglickým jezdcem a trenérem Clivem Milkinsem, který se jezdecké práci s handicapovanými sportovci věnuje již přes 30 let a se svými svěřenci pravidelně slaví úspěchy na Mistrovství Evropy, Mistrovství světa i Paralympijských hrách. Soustředění se uskutečnilo v areálu Farmy Heroutice pod záštitou České jezdecké federace. Na soustředění bylo původně přihlášeno celkem 9 jezdců, avšak pro nemoc nakonec klesl počet účastníků na 7 (Fialová, Hnát, Vištalová, Berušková, Giogas, Kiliánová, Plhákostrana 30

vá). Vzhledem k nižšímu počtu jezdců bylo oproti původnímu plánu umožněno dvěma jezdcům absolvovat soustředění se dvěma koňmi. Školení rozhodčích se zúčastnilo 5 zájemců (Loudová, Štěpánová, Zamrazilová, Perníček, Ptáčková). Sobotní program se skládal z individuálních tréninků. Jezdec na konci tréninku předvedl úlohu „Team test“, kterou si každý z přítomných rozhodčích zhodnotil. V sobotu večer pak proběhlo společné hodnocení a posuzování úloh prostřednictvím pořízeného videozáznamu. Diskuze probíhala dlouho do noci ve velmi přátelské atmosféře. Mezi probíranými tématy byla řešena problematika nízké úrovně našich koní, kdy start


koně v mezinárodních paradrezurních závodech je podmíněn splněním výkonnosti 1x za 2 roky minimálně 60% (pro skupiny Ia. Ib. a II. úroveň „Z“, pro skupiny III. a IV. úroveň „L“). Pro naše národní soutěže máme stanovenou výkonnost 57%. Pan Clive Milkins doporučil také zjednodušení úloh pro IV. skupinu na národní úrovni. Nedělní tréninková část byla zaměřena na samotné jezdce. Pan Clive Milkins jezdce upozornil na konkrétní problémy, kterých se při předvádění úloh dopouštějí, a doporučil jim postupy ke zlepšení.

strana 31

Zpráva o činnosti sekce Vzdělávání

Sekce Vzdělávání se v uplynulých měsících velmi hektická. Začátek roku 2014 se nesl v ruchu příprav 10. konference o hiporehabilitaci, která se uskutečnila ve dnech 14. - 15. 2. 2014 v Brně na Mendlově universitě. O konferenci byl velký zájem především ze strany nových zájemců o hiporehabilitaci. Další činnost se nesla v duchu příprav vzdělávacích kurzů a uznání hiporehabilitace. Velkým posunem v uznání hiporehabilitace by mohlo být uznání povolání cvičitel koní pro hiporehabilitaci. V současné době jednáme o vytvoření pracovní pozice – povolání Cvičitel koní pro hiporehabilitaci – v národní soustavě povolání. Tím by pak kurz Cvičitel koní pro hiporehabilitaci získal statut kvalifikačního (rekvalifikačního) vzdělávacího programu. Na MŠMT byl odevzdána žádost o udělení akreditace vzdělávacího programu Aktivity s využitím koní a čekáme na vyjádření akreditační komise. Akreditace kurzu Hipoterapie je ve stádiu přepracování podkladů podle požadavků akreditační komise MZ ČR.


Akreditace tím i uznání hipoterapie jako metody terapie pohybových poruch vázne na požadavcích akreditační komise vzhledem k uznání metodiky hipoterapie. Předsedkyně sekce Vzdělávání Vanda Casková a předsedkyně ČHS Věra Lantelme se zúčastnily jednání na MZ ČZ ohledně požadavků akreditační komise, dalším postupem je vytvoření metodiky podle požadavků akreditační komise podpořená vědeckými výzkumy. Velmi hektická byla i příprava zahájení výuky vzdělávacích programů jednotlivých oborů hiporehabilitace. Přes velký avizovaný zájem o vzdělávání v hiporehabilitaci se sešlo málo přihlášek do jednotlivých kurzů, navíc podpořených zaplacením kurzovného. Jen zaplacením kurzovného je přihláška brána jako závazná a uznatelná. Z tohoto důvody byly zahájení vzdělávacích programů posunuto na podzim roku 2014. Žádáme tedy zájemce o vzdělávací kurzy o včasné zaslání přihlášky, dále prosím o pozorné vyplnění a kontrolu údajů na přihláškách, usnadňuje to nám komunikaci s Vámi. Vanda Casková

strana 32

KALENDÁŘ AKCÍ NA ROK 2014

5. 4. 2014

Koník dětem i dospělým pro radost

Jarní vycházka v okolí Majetína

Akce pro širokou veřejnost - jarní vycházka na koních i bez. S možností se svést, pohovořit, zazpívat si a opéct si na konci putování nějakou dobrůtku na ohni.

5. 4. 2014

Pirueta středisko praktické výuky hiporehabilitace, Psychiatrická nemocnice Havlíčkův Brod

Odborný seminář s MVDr. Dominikou Švehlovou

Odborný seminář

17. 5. 2014


Den dětí a koní v Majetíně

24.–25.5. 2014


Psychoterapeutický workshop „Co nám říkají koně“

Psychoterapeutický workshop

4. 6. 2014


Otevřené skupiny SDÍLENÍ pro pracovníky v hiporehabilitaci

workshop


strana 33

18. – 20. 7. 2014


Víkendový pobyt u koní v Majetíně

27. 7. – 1. 8. 2014


Letní tábor u koní v Majetíně

letní tábor

27. 8. 2014


Veřejná benefice

Veřejná benefice

6. 12. 2014


Mikuláš u koní v Majetíně

Akce pro veřejnost, čerti, anděl, Mikuláš, dárečky pro děti, jízda na koních

AKCE SVÍTÁNÍ: Název akce

Termíny

Intenzivní týden pro dětské klienty od 6 měsíců

7. – 13. 4., 16. – 22. 6., 30. 6. – 6. 7., 14. – 20. 7., 28. 7. – 3. 8., 18. – 24. 8., 1. – 7. 9., 20. – 26. 10. a 15. – 19. 12.

Popis

25. - 27. 6., 9. - 11. 7., 27. - 29. 8. a 10. - 12. 9. 2014

Třídenní praxe určená pro zájemce, který už s koňmi umí pracovat a chce se zaměřit na speciální výcvik koní v hiporehabilitaci. Podmínkou je minimální věk 18 let a zkušenost práce s koňmi

Příprava a zapojení koní do hiporehabilitace

celoročně dle dohody

Během týdenní praxe (5 dní) praktikant získá zkušenost se zapojením a přípravou hiporehabilitačních koní do běžného hiporehabilitačního provozu. Tato akce je otevřena všem bez nároku na vzdělání či předchozí zkušenosti, pro všechny, kdo se chtějí o tomto specifickém oboru v tréninku a zapojení koní dozvědět.

Týdenní intenzivní praxe v hipoterapii

7. – 13. 4., 16. – 22. 6., 30. 6. – 6. 7., 14. – 20. 7., 28. 7. – 3. 8., 18. – 24. 8., 1. – 7. 9., 20. – 26. 10. a 15. – 19. 12. 2014.

Nabízíme možnost získání praxe v hipoterapii se základní teoretickou výukou pro zájemce bez nároku na vzdělání či předchozí zkušenosti, pro všechny, kdo si chtějí hipoterapii zkusit a zažít.

Den s koňmi

17. 4. a 9. 5. 2014

Celodenní program pro děti od 6 let.

Výcvik koní v hiporehabilitaci

Více informací na www.os-svitani.cz, email: [email protected]


strana 34

HIPOrehabilitace Vydává Česká hiporehabilitační společnost, o. s. (www.hiporehabilitace-cr.com) Adresa sídla společnosti: Zemědělská 1, 613 00 Brno IČ: 15054411 ISSN: 1804-3291 Za obsah článků ručí jejich autoři. Uveřejněné texty nemusí vyjadřovat názory a postoje redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo texty krátit a upravovat. Foto obálka: Foto zadní strana: Uzávěrka: 15. 6. 2014 Mgr. Petra Zemene, DiS. Redakce, psycholog [email protected] Jana Sixtová Redakce [email protected] Grafické studio Green Mango Grafická úprava a sazba časopisu www.greenmango.cz Stašek Ulenfeld korekce [email protected]


strana 35

Hipo. rehabilitace. jaro Zahraniční kurzy hipoterapie Parawestern nová soutěž, nová motivace. Když potřebuje rehabilitovat kůň Rok s Terinkou

Recommend Documents