Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky
Ruská literatura
Dita Müllerová
Hamlet a Don Quijote jako klíč k postavám I. S. Turgeněva Disertační práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc.
2014
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………………………….. Dita Müllerová
Touto cestou bych chtěla upřímně poděkovat doc. PhDr. Josefu Dohnalovi, CSc. nejen za podporu a bezednou trpělivost při vedení této disertační práce, za podnětné připomínky, doporučení a čas strávený jejím pečlivým čtením, ale také za vždy vstřícný a lidský přístup během celého mého studia. Děkuji také svým nejbližším, kteří mi pro studium vytvořili zázemí a bez jejichž podpory by tato práce nemohla vzniknout.
Obsah
1.
ÚVOD...................................................................................................................................................... 5
2.
TURGENĚVOVO RUSKO V OBDOBÍ 30.–80. LET 19. STOLETÍ.............................................. 14 2.1. 2.2. 2.3. 2.4. 2.5.
3.
IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV: ŽIVOT, DÍLO A JEHO PROMĚNY................................... 48 3.1. 3.2.
4.
„DIALOG“ I. S. TURGENĚVA S EVROPSKÝMI LITERATURAMI ......................................................... 58 RECEPCE TURGENĚVOVA DÍLA U NÁS ........................................................................................... 61
K POJETÍ HAMLETA A DONA QUIJOTA V RUSKÉ LITERATUŘE 2. POLOVINY 19. STOLETÍ........................................................................................................................................ 66 4.1. 4.2. 4.3. 4.4.
5.
POLITICKÁ SCÉNA ......................................................................................................................... 15 RUSKÁ REALITA A JEJÍ REFLEXE VE SPOLEČNOSTI A V LITERATUŘE .............................................. 18 DIVADLO, HUDBA A MALÍŘSTVÍ .................................................................................................... 28 I. S. TURGENĚV V DOBOVÉM SPOLEČENSKÉM DĚNÍ ....................................................................... 30 KRITIKA V. G. BĚLINSKÉHO, N. G. ČERNYŠEVSKÉHO A N. A. DOBROLJUBOVA VE VZTAHU K I. S. TURGENĚVOVI .................................................................................................................... 34
PROBLEMATIKA „ZBYTEČNÉHO ČLOVĚKA“ V RUSKÉ LITERATUŘE 2. POLOVINY 19. STOLETÍ ........ 66 RUSKÝ HAMLETIZMUS................................................................................................................... 70 NĚKOLIK POZNÁMEK K VÝCHODISKŮM TURGENĚVOVA POJETÍ POSTAVY DONA QUIJOTA ............ 76 TURGENĚVŮV FILOZOFICKÝ ESEJ HAMLET A DON QUIJOTE ........................................................... 77
HAMLET A DON QUIJOTE JAKO KLÍČ K POSTAVÁM VYBRANÝCH TURGENĚVOVÝCH ROMÁNŮ....................................................................................................... 90 5.1. RUSKÝ KLASICKÝ ROMÁN ............................................................................................................. 90 5.2. MODELOVÁNÍ POSTAV V TURGENĚVOVĚ TVORBĚ......................................................................... 92 5.3. ANALÝZA VYBRANÝCH TURGENĚVOVÝCH ROMÁNŮ DLE ASPEKTŮ STANOVENÉHO KLÍČE ............ 94 5.3.1. Rudin ....................................................................................................................................... 94 5.3.2. Otcové a děti.......................................................................................................................... 119 5.3.3. Novina ................................................................................................................................... 142
6.
TYPOLOGIE POSTAV V TURGENĚVOVÝCH ROMÁNECH ................................................. 159 6.1.
TURGENĚVŮV „ZBYTEČNÝ ČLOVĚK“........................................................................................... 165
7.
ZÁVĚR ............................................................................................................................................... 167
8.
РЕЗЮМЕ ........................................................................................................................................... 175
9.
SEZNAM LITERATURY................................................................................................................. 185
1. Úvod
Může se zdát zbytečné vracet se do doby dávno minulé ke starým uměleckým dílům, ovšem soudobé návraty ke starším dílům světové literatury nás mohou v lecčem překvapit – nejen svou spojitostí s dobovým kontextem svého vzniku, ale i svými nadčasovými
konotacemi
a
souvislostmi,
zejména
ve
vztahu
k současnému
„postmodernímu“ myšlenkovému chaosu a hledání jistot či řádu světa. Pevně věříme, že i současný pohled na některá díla ruské klasiky se tak může stát překvapivě velmi aktuálním. Při literárním výzkumu obecně bývají užívány přístupy synchronní a diachronní; přínosem synchronního pohledu na příslušnou problematiku jsou poznatky ze zkoumaného období (přítomný stav, přítomná skutečnost, struktura, apod.) a jeho cílem je většinou objasnění vztahů mezi jevy, které existují vedle sebe současně, kdežto diachronní přístup sleduje proměny a vývojové tendence určitého tématu v dějinách, v čase. Cílem tohoto přístupu je pak sledování vztahů určité skutečnosti z časového hlediska, tedy toho, co časově předcházelo a/nebo co následovalo. Domníváme se, že při interpretaci literárních děl by měly být používány takové způsoby, které vysvětlují literární dílo současným jazykem, nahlížejí na něj okem současného světa kolem nás tak, aby byl srozumitelný a pochopitelný pro dnešního člověka, potažmo čtenáře – v naší práci se tedy pokusíme k diachronnímu pohledu na problematiku přidat i hledisko „dneška“. V předkládané disertační práci se vrátíme do jednoho z nejvýznamnějších období dějin slovanských literatur, konkrétně do období ruského klasického románu. Literární vědci a historikové přikládají této vývojové etapě ruské literatury velký význam nejen pro vysokou uměleckou hodnotu tohoto žánru, ale i pro poměrně rychlý rozvoj a vstup do světové literatury. Ve 2. polovině 19. století nalezneme v ruské literatuře autory, kteří dodnes patří do „zlatého fondu“ světové literatury a jsou považováni za jedny z nejlepších realistických spisovatelů – k F. M. Dostojevskému nebo L. N. Tolstému se právem řadí i I. S. Turgeněv, který patřil k mezinárodně nejuznávanějším prozaikům své doby, jehož (prozaická) díla přispěla k „propagaci“ ruské literatury v Evropě i ve světě a který zájem o literaturu rodné země i osobně šířil, především ve Francii, Německu a Anglii.1
1
Autor ovlivnil i vývoj české a slovenské literatury v období prvního rozkvětu naší realistické prózy.
5
Ivan Sergejevič Turgeněv nesporně patří mezi významné osobnosti ruské klasické literatury a vrcholné představitele ruského kritického realismu 2. poloviny 19. století, jehož velmi dobře zná nejen evropská, ale i světová literatura. Autor bývá často, mimo jiné díky citlivému poetickému líčení, označován za „mistra lyrické prózy“. Ze všech jeho současníků byla jeho díla nejvíce propojena s romantickou tradicí, která ozvláštnila jeho realizmus. Romantická východiska, např. přírodu vstupující do děje, citovost a lyrizmus, můžeme snad nejsilněji zaznamenat v jeho Lovcových zápiscích, ve skutečnosti se ale nikdy úplně nevytratila ze spisovatelovy tvorby – romantické prvky jsou nedílnou součástí většiny jeho děl. Období 2. poloviny 19. století se odklání od romantizmu, který kriticky přehodnocuje, a je v kultuře a umění, tedy i literatuře, spojeno s realizmem, uměleckým směrem, který si, jak z názvu vyplývá, jako hlavní požadavek vytyčil zobrazování skutečnosti bez jakýchkoliv příkras, poznávání zákonitostí života na základě objektivního poznání reality, na němž se spolupodílí jednak sama realita jako předmět umělecké tvorby, jednak autor jako nositel určitého názoru. Nově jdou autoři cestou od snů ke skutečnosti, od citu k rozumu, od nedostižného ideálu ke každodenní životní praxi 2 , stávají se pozornými pozorovateli společenských změn s cílem objektivně zachytit ve svých dílech status quo. Ruská literatura je v této době v porovnání s jinými, zejména západoevropskými, literaturami revolučnější, neboť je z důvodu přísné cenzury, která nedovoluje o problémech psát, jediným „ventilem“ rostoucí nespokojenosti a nutnosti změn. V literatuře je silně cítit vliv francouzské racionalistické filozofie, vliv velké francouzské revoluce roku 1789 a jejích dozvuků. Skupina ruských revolučních demokratů pokračuje v tom, co svou snahou začali děkabristé roku 1825. Spisovatelé vyjadřují své názory na společenské dění formou výběru témat a postav svých děl. Autoři hledají typ člověka, resp. hrdiny, který by byl schopen „vybudovat“ nové Rusko, jejich „hrdinou“ je „užitečný člověk“ – proto také v tomto období vzniká typ „zbytečného člověka“ jako jeho protiklad. Do literatury vstupují témata, která byla dosud poněkud opomíjena, např. život nižších vrstev společnosti, obecně sociální problémy. V popředí zájmu již nestojí výjimečný jedinec, idea a charakter, ale hrdinovy individuální charakteristické znaky jsou kladeny do souvislosti se širší skupinou (jde o tzv. typizaci, tj. „popis“ či vystižení
2
Tato tendence jistě souvisí i s mimouměleckými procesy, zejména rozvojem přírodních věd a vznikem sociálních teorií, ale i s proměnou společnosti.
6
typického, mimesis – nápodobu skutečnosti). 3 Hlavním cílem se jeví zobrazení člověka v nejrůznějších souvislostech. U literárních postav je přihlíženo k tomu, jak jsou ovlivněny svým původem, prostředím, ve kterém se pohybují, tvůrci také sledují vývoj a proměny svých hrdinů, člověk je sledován v mezilidských vztazích, je zasazen do své reality a historické doby. V této souvislosti spisovatelé obvykle shromažďují konkrétní fakta, aby dosáhli věrohodného charakterizování postav, aby vystihli typické znaky určitého prostředí, ale jejich cílem je také najít či odhalit motivaci lidského jednání, příčiny a souvislosti jevů. V jejich umělecké činnosti je patrný vliv přírodních věd a tendence exaktního myšlení4, které se v období realizmu rozvíjely – spisovatelé se snaží uplatnit tytéž vědecké postupy v literatuře, kterou chápou jako „vědeckou“ analýzu společnosti. Autoři uplatňují objektivní, tj. neidealizovaný přístup ke skutečnosti – nevstupují do děje svých děl, stojí mimo něj, nesoudí, většinou vystupují v roli omniscientního vypravěče nebo svědka událostí a své názory vyjadřují pomocí výběru témat, faktů a postav. Realistický tvůrce nechce pouze skutečnost kopírovat nebo obkreslovat, nýbrž usiluje o zvýraznění určitých jejích rysů, na něž chce v souladu se záměrem, konceptem upozornit a uplatňuje nové pojetí poslání umění jako aktivního činitele ve společenském životě. Problematiku lidského individua můžeme v různé intenzitě najít v tvorbě I. S. Turgeněva od rané fáze – sledujeme jedince v jeho existenciálních situacích, v jeho vztahu či vztazích ke společnosti i k historickému vývoji, sledujeme člověka v jeho vývoji; v autorových dílech můžeme najít (později dokonce silné) zaměření na psychologii, na zkoumání mravních a lidských hodnot jedince v měnících se a principiálně nových podmínkách ruského, zejména venkovského života. Jeho hrdina je téměř vždy zařazen do širších dobových a společenských souvislostí, přičemž si autor vždy zakládá na faktu, že on jako pozorovatel zobrazuje a podává neidealizované svědectví o sobě a své době. Charakter tvorby I. S. Turgeněva a zájem autora o svá „typická“ témata může souviset s několika distinktivními znaky ruské kultury a literatury obecně. Ruská literatura stála vždy v jedné linii se společenským životem – po celou dobu svého vývoje byla „[...] snad nejvýraznějším svědkem, evidujícím činitelem, dokumentátorem a současně i jakýmsi prognostikem
všech
bolestných
vnitřních
společenských
a
kulturních
zápasů
a neukončeného hledačství ruského národa na cestě k moderní společnosti. Mohli bychom 3
Typizace spočívá v tom, že konkrétní zobecňující obrazy ukazují důležité otázky a konflikty, jejichž vysvětlení pomáhá k přiblížení se objektivní pravdě. 4 Přírodní a technické objevy tohoto období (např. Darwinova evoluční teorie, Pasteurovy objevy) naplnily lidstvo důvěrou v rozum, smyslové poznání a ve spolehlivost exaktních věd. Metody přírodovědeckého bádání převzaly vědy společenské, filozofické i sociologické a další.
7
dokonce bez nadsázky říci, že bez poznání a pochopení ruské literatury posledních dvou století není možno dokonale poznat a pochopit samotnou ruskou skutečnost.“ 5 Ruská literatura byla vždy úzce propojena se společenským a politickým vývojem v Rusku, kdy se v obdobích přísných politických režimů, které nedovolovaly publikaci filozoficky zaměřených knih, stala prostředkem, jenž umožňoval předkládat ruskému čtenáři i veřejnosti myšlenky, představy nebo výhrady, které by jinak nemohly vůbec zaznít. Z tohoto důvodu měla literární díla i jejich autoři vysoký mravní kredit u ruského čtenáře.6 Dalším určujícím znakem ruské literatury, jehož důkazem je i tvorba I. S. Turgeněva, je její záliba ve „velkých“ tématech. Ta samozřejmě souvisejí se zlomovými událostmi v historickém vývoji země, které dopadaly na velký počet jejích obyvatel, navíc mnohdy s podtextem beznaděje a bezvýchodnosti situace. Možná proto ruští autoři tendují k vlastnosti neustále řešit otázky, které je trápí, v tom smyslu, že jdou do hloubky jedince i society, chtějí „poznat pravdu“ v celé její šíři a tím přesahují to, co dělají národní literatury jiných zemí. Velká témata snad mají i určitou souvislost s oblibou velkých žánrů (vedle románu k populárním žánrům patřily např. i epos, kronika či epopej) a s potřebou výrazných osobností a společenských vzorů na ohromném prostranství území Ruska, s tématem nekonečného hledání či hledačství, s potřebou dostat příležitost ke změně. Pochopení těchto charakteristik ruské literatury nám pomáhá lépe porozumět „ruské duši“. Také bychom neměli zapomenout zmínit větší dynamičnost a expresivitu ruského prožívání, stejně tak jako jedinečnou lyričnost, která je jedním z charakteristických rysů nejen Turgeněvových prozaických děl.7
Pro svůj humanistický podtext, který je viditelný z autorova postoje ke zobrazení člověka jako složitého celku a snahy postihnout jeho společenskou roli nejen jako jedince sociálně a biologicky determinovaného, ale i aktivního, jsou prozaická díla I. S. Turgeněva atraktivním materiálem i v dnešní době. Z uměleckých textů tohoto spisovatele cítíme určité univerzální poselství, které vystupuje nad dobu svého vzniku – charakteristickým rysem autorova přístupu k postavám je jeho láska k člověku, pochopení pro lidské strádání, odsuzování bezpráví či nespravedlivého jednání s jedincem, úcta k vnitřnímu, duchovnímu světu člověka, úcta ke svobodě. K dosažení tohoto humanistického přístupu pomohlo
5
RICHTEREK, O.: Úvod do studia ruské literatury. Hradec Králové 2001, s. 27. Tamtéž, s. 28. 7 Znaky lyričnosti se objevují v dílech autorů jako např. N. V. Gogol, A. N. Ostrovskij, A. P. Čechov, I. Bunin, K. Paustovskij, V. Astafjev a dalších. 6
8
spisovatelovi uplatnění historického hlediska a také zachycení konfliktnosti, dynamičnosti a protikladnosti života. Primárním objektem zkoumání v naší disertační práci bude Turgeněvův esej Hamlet a Don Quijote, ze kterého vyjdeme, a poté se zaměříme na vybrané postavy z románového světa I. S. Turgeněva. Naším cílem je analyzovat hlavní postavy příslušných autorových vrcholných románů, kdy se nejprve pokusíme najít shodné nebo rozdílné rysy postav ve srovnání s postavami Hamleta a Dona Quijota v pojetí I. S. Turgeněva (tak, jak je autor interpretuje ve svém eseji), poté pojednáme jejich obraz ve srovnání s dalšími jednajícími postavami daného románu, ale také s postavami dalších zvolených románů, kterým se vzájemně podobají či nepodobají, anebo naopak jednají odlišným způsobem. Vzhledem k logickému a systematickému uspořádání naší práce považujeme za nezbytné jako výchozí zařadit dvě kapitoly přehledové, z nichž první mapuje historickopolitický, společenský a literárně-kulturní vývoj Ruska v období Turgeněvova života. Látka je předkládána chronologicky a systematicky podle výše uvedených oblastí. Tato kapitola si klade za cíl pečlivě sledovat historickou atmosféru doby, politický vývoj v Rusku a zasadit osobnost I. S. Turgeněva do kontextu literárně-společenského života země.
Zmíníme
zde
činnost
tajných
diskuzních
kroužků,
otázku
zapadnictví
a slavjanofilství, předložíme přehled dobových literárních a kulturních časopisů, do nichž se soustředilo aktuální dění daného období, okrajově uvedeme několik poznámek k divadlu, hudbě a malířství. Na konci kapitoly také zrekapitulujeme přístup významných dobových literárních kritiků (V. G. Bělinského, N. G. Černyševského a N. A. Dobroljubova) k vybraným dílům I. S. Turgeněva. Tvůrčí život spisovatele byl zásadně ovlivňován kontextem osobním i společensko-politickým, do něhož se aktivně zapojoval a byl považován za výrazného a váženého společensko-kulturního činitele. Druhá kapitola připomene základní data a souvislosti autorovy biografie. Kapitola zmapuje nejen život autora, ale také bude charakterizovat fáze, žánry a tematiku spisovatelova tvůrčího života, poskytne systematický a chronologický přehled hlavních událostí Turgeněvova osobního života i umělecké tvorby, čímž se bude snažit podtrhnout mimoliterární i literární faktory, které formovaly spisovatelovo vidění světa. Okrajově se v této kapitole dotkneme i autorových současníků, kolegů, přátel a osobností, které (významně) ovlivnily spisovatelovu tvorbu. V neposlední řadě budeme stručně informovat o literárně-kritické a literárně-filozofické linii v tvorbě I. S. Turgeněva a také se pokusíme podat přehled týkající se recepce Turgeněvova díla v zahraničních literaturách, nevyjímaje literaturu českou a slovenskou. 9
Třetí kapitola práce je stěžejní pro následný výzkum, neboť analyzuje autorův esej Hamlet a Don Quijote, který jsme si stanovili za výchozí teoretický bod interpretace vybraných Turgeněvových románů. Před analýzou Turgeněvova eseje v této části práce předložíme několik dostupných teoretických náhledů (ruských, českých, anglosaských) na pojetí „zbytečného člověka“, ne netypického hrdinu ruské literatury zejména 2. poloviny 19. století, stručně připomeneme jeho nejvýraznější představitele v ruské literatuře před Turgeněvem (Čackij, Oněgin, Pečorin, Oblomov, Běltov), a také budeme sledovat vývoj zájmu o postavu Hamleta v ruské literatuře před Turgeněvem i po něm – od pojetí A. P. Sumarokova, N. A. Polevého, V. G. Bělinského, A. I. Gercena, přes pojetí „nového, ruského“ Hamleta podle N. G. Černyševského, D. I. Pisareva, A. M. Skabičevského se dostaneme až ke kritikům-narodnikům a A. P. Čechovovi, v jehož díle je tato tematika cítit naposledy. Kapitola bude zacílena především na podrobné a důkladné pojednání myšlenek příslušného eseje jako východiska pro určení Turgeněvova pojetí role jedince, ať již jako reálné či jako literární postavy a – v případě literární postavy – její funkce v literárním díle i v literárním a společenském kontextu, dále se zaměříme na vysledování všech podstatných charakteristických rysů postav Hamleta a Dona Quijota tak, jak je vidí I. S. Turgeněv. Budeme se soustředit na porovnání obou hrdinů světové literatury jako základních archetypů, společenských modelů lidského jednání a konání, což je zřejmě i důvod, proč si Turgeněv zvolil za téma svého eseje právě je. I. S. Turgeněv začal psát mnohem dříve, ale potřeba „vyznat se“ v nové realitě rodné země, „ujasnit si a pochopit“, jakých lidí je třeba k uskutečnění společenských změn, jej zřejmě vedla k napsání výše zmíněného eseje z roku 1860. Nitro člověka, jeho vztahy k okolnímu světu a prostředí, ve kterém lidský jedinec žije, hodnoty, které uznává, vnitřní konflikty či procesy, které se v každém z nás odehrávají – to vše jsou pouze některé z aspektů, jež utvářejí člověka jako osobnost. Vycházíme z předpokladu, že každé historické období se vyznačuje jiným náhledem na lidskou bytost a její osobnost; autoři toto chápání či pohled odrážejí ve svých dílech, postavy literárních děl v sobě nesou určité rysy své doby jako odraz života společnosti, jejích hodnot, norem, tradic. Společnost lidského jedince ovlivňuje. Autora eseje zajímal vnitřní svět lidského jedince, jeho hodnoty, životní cíle, jeho vztah ke společnosti, přínos národu, vnímání světa a z něho vycházel při hledání toho, co pak projevuje směrem navenek. Zajímala ho i otázka, je-li člověk ve společnosti hodnocen podle toho, zda získá či nezíská určité postavení, zda je či není činorodý. 10
Čtvrtá kapitola v úvodu nastíní vývoj románu jako žánru až do jeho klasického období v Rusku. Poté ukážeme, jakým způsobem modeloval I. S. Turgeněv postavy svých děl. Nejpodstatnější částí této kapitoly bude pokus o interpretaci hlavních hrdinů konkrétních děl I. S. Turgeněva (románů Rudin, Otcové a děti, Novina), k níž přistoupíme na základě dílčích výstupů z kapitoly předchozí, tedy na základě klíče stanoveného podle Turgeněvova pojetí prototypů Hamleta a Dona Quijota. Kromě interpretace postav vybraných románů je cílem této kapitoly také posoudit, zda, a případně nakolik, se teoretická východiska příslušné stati přenášejí do umělecké tvorby spisovatele, nebo zda procházejí změnami a vývojem. V této části práce systematicky porovnáme postavy zvolených románů s oběma archetypy, přičemž hlavní hrdinové nebudou nikdy analyzováni izolovaně, vždy se je budeme snažit ukázat v porovnání s jejich románovými protiklady nebo s dalšími jednajícími postavami. V našem výzkumu nás budou zajímat následující otázky: − jak původ postavy ovlivňuje její chování? − do jaké míry má na postavu vliv prostředí, ve kterém žije? − je postava formována tímto prostředím? − jaká je motivace a jaké jsou příčiny jejího jednání? − jaké má vztahy s okolní společností, je jako jedinec společnosti a okolnímu světu prospěšný? − jaké vyznává mravní a lidské hodnoty? − jakým směrem se ubírá osobní i společenský vývoj postavy? − jsou proměny postavy ovlivněny vnější skutečností? − jakým způsobem se mění vnitřní svět postavy? Poslední kapitola této práce se pokusí podat klasifikaci postav vystupujících ve spisovatelových románech v chápání několika literárních vědců s naším komentářem, založeným na východiscích Turgeněvova eseje Hamlet a Don Quijote.
K dosažení našich cílů by nám měla pomoci kombinace několika literárněvědných metod. Základem k pochopení a interpretaci jednotlivých vybraných próz nám bude ve stěžejních kapitolách samotné dílo a související historické reálie. Ze samotného textu a jeho filologické (jazykové a stylové) analýzy vyjdeme, dále budeme pracovat metodou historickou, sociologickou a zčásti i biografickou. Vycházíme z názoru, že každý (umělecký) systém funguje v propojení s jinými systémy a ty se navzájem obohacují.
11
Stěžejními metodami práce budou metody induktivně analytická a srovnávací. Tyto metody studia vnitřní struktury románů a jejich postav nám pomohou odhalit jejich shodné, blízké či podobné rysy a pojmenovat i ty aspekty, kterými se jednotliví hrdinové navzájem liší. Sledované romány a jejich postavy budou nejprve zpracovány jednotlivě – budou popsány okolnosti vzniku sledovaných děl a převyprávěna jejich dějová linie, naznačeny jejich shodné znaky a místo ve spisovatelově tvorbě. Budeme se snažit nalézt to, na co se zaměřují, jakým způsobem zobrazují lidského jedince a jeho svět, ve kterém žije, jakým způsobem jedinec na „svůj“ i okolní svět nahlíží, jak jej chápe a vnímá, jak se chová k druhým lidem, jaké hodnoty a názory uznává, co cítí, jaké má problémy, jak s těmito problémy bojuje, pokusíme se vystopovat charakter hlavních hrdinů vybraných románů i to, zda se hrdina svými životními principy podobá spíše Hamletovi nebo Donu Quijotovi, případně, zda se jeho principy vyvíjejí od jednoho ke druhému či se prolínají. Využijeme tedy i vhled do psychologie postav a do interpersonálních vztahů, využijeme možnost charakteristiky dobové interpretace archetypálních vzorců lidského chování (Hamlet, Don Quijote, ale i vztah muž – žena, vůdce – vedený, ideolog – realizátor ideologie). Pokusíme se sledovat vývoj a cesty hlavních postav jednotlivých vybraných Turgeněvových románů, zároveň ale nezapomeneme na fakt, že každý román je současně nedílnou součástí celku autorovy tvorby a zaujímá v ní své osobité místo. V naší práci zcela jistě použijeme i metodu historickou (zejména pak v první kapitole), kdy budeme např. sledovat spojitost I. S. Turgeněva se společenským vývojem v Rusku ve 2. polovině 19. století, se zapadnickou a slavjanofilskou dichotomií ruské intelektuální vrstvy, se zrušením nevolnictví roku 1861, atd. Sociologická metoda nám bude nápomocna v hledání vztahů autorových děl ke společenskému prostředí, v němž daná díla vznikla, a také zpětně v hledání vlivu daných děl na společenské vědomí. Sociologický přístup k problematice studia charakteru postav přispěje k lepšímu vyhodnocení typických rysů Turgeněvova uměleckého modelu světa. Domníváme se, že názory a postoje autora se odrazily i ve způsobu zobrazení vnějšího i vnitřního světa jeho postav. Výzkum není orientován biograficky, nepokouší se interpretovat literární díla na základě podrobných znalostí životopisu autora, přesto v úvodní části práce průřezově zmiňujeme některá fakta z Turgeněvova života a přehled jeho bibliografie se stručnou charakteristikou jednotlivých děl. Biografická metoda nám pomůže zasadit autorovo dílo do kontextu jeho života, neboť jsme si vědomi toho, že i fakta autorova života
12
a biografické údaje mají vliv na literární dílo a jeho formování, nicméně tento přístup bude v naší práci použit spíše okrajově.
13
2. Turgeněvovo Rusko v období 30.–80. let 19. století
Tvorba a filozofie I. S. Turgeněva byla po celý jeho život silně ovlivněna aktuální dobovou situací; jeho život, dílo a atmosféra ve společnosti byly vždy mezi sebou vzájemně propojeny. Pokud budeme vycházet z tezí, že duch národa a jeho vnitřní síly rozpoznáváme především z jeho politických dějin a z literatury a že význam a odkaz spisovatele jsou určeny tím, do jaké míry dokázal ve své tvorbě zobrazit dobu, vztahy ve společnosti, společenské hodnoty, náhled na člověka nebo svůj vztah k vnějšímu světu, a do jaké míry tedy umělecky vypovídá o dobovém stavu společnosti a jejich vývojových tendencí, potom musíme konstatovat, že význam a odkaz I. S. Turgeněva je obrovský. Jeho kontakty v literárním a uměleckém světě pokrývají nemalý výčet velkých osobností, např. zastihl a poznal V. A. Žukovského, I. A. Krylova, A. S. Puškina, M. J. Lermontova, A. V. Kolcova, udržoval kontakty s N. V. Gogolem, V. G. Bělinským, A. A. Grigorjevem, N. P. Ogarjovem, I. A. Gončarovem, N. A. Dobroljubovem, N. G. Černyševským, F. M. Dostojevským, L. N. Tolstým a na konci života poznal I. J. Repina, V. V. Vereščagina, P. M. Treťjakova. Sám I. S. Turgeněv se také více než čtyřicet let aktivně podílel na utváření ruské klasické literatury. V době, kdy vstoupil na uměleckou scénu, byla situace v ruské literatuře nelehká: A. S. Puškin, M. Ju. Lermontov a N. V. Gogol sice určili nový směr ve vývoji ruské literatury a vytvořili první realistická díla, nicméně Puškin a Lermontov zemřeli (Puškin v roce 1837, Lermontov v roce 1841) a Gogol se po publikování Mrtvých duší (Мертвые души, 1842) na nějakou dobu stáhl z veřejného života. Ve 30. letech 19. století na určitou dobu ochladl zájem právě o Puškina, velmi moderní bylo číst romantické povídky N. A. Bestuževa-Marlinského nebo Bulgarinův román Ivan Vyžigin (1829), proti Gogolovi se vytvořila opozice složená z literárních kritiků a novinářů podporovaných vládními kruhy. V roce 1833 nastupuje mladý Turgeněv na studia postupně na univerzitách v Moskvě, Petrohradu a Berlíně, kde se setkává s filozofií G. Hegela, o které často diskutuje v právě vznikajících studentských kroužcích – řeší se zde otázky podstaty lidské existence, smyslu bytí, role člověka ve světě, pravdy, nebo například Hegelova idea negace negace. Turgeněvovo umělecké myšlení postupně ovlivňují i setkání a diskuze s T. N. Granovským, N. V. Stankevičem, M. A. Bakuninem, V. G. Bělinským, N. A. Někrasovem a A. I. Gercenem. Zejména poslední tři jmenovaní
14
představitelé ruského kulturního a literárního života hrají důležitou roli při formování Turgeněvových společenských a uměleckých názorů, které částečně spoluvytvářejí východiska jeho umělecké tvorby.
2.1. Politická scéna
O 30. a 40. letech 19. století se hovoří jako o velmi krutém věku, neboť na neúspěšné povstání děkabristů na konci roku 1825 reagovala vláda Nikolaje I. dvěma kroky: posílením moci policie a cenzury. Tajná policie existovala v Rusku i v předchozích obdobích, resp. už od 16. století byla trvalou součástí vládních institucí8, do této doby ale měly tzv. „tajné kanceláře“ poměrně úzké pole působnosti, kdy většinou vyšetřovaly prohřešky proti panovníkovi nahlášené místní policií nebo udavači a jejich činnost byla patrná především v Moskvě a Petrohradu. Na začátku roku 1826 předložil generál A. Ch. Benkendorf caru Nikolaji I. návrh policejní reformy, kdy bylo zřízeno známé „III. oddělení soukromé kanceláře Jeho Veličenstva“ (později „Ochranka“), vysoký státní policejní orgán, jenž měl „chránit“ ruský státní život. „Byla zavedena systematická perlustrace korespondence […]. Pro tuto práci byli vybíráni „spolehliví“ poštmistři. Byla dána příležitost všem, kteří by chtěli vládu upozornit na nějaké spiknutí, nebo sdělit jí nějaké novinky.“9 V důležitých vládních institucích byli přítomni stálí agenti, kteří měli přístup kamkoliv a kteří pravidelně posílali „zprávy“ svému vedení. Tato tajná policie byla nejen velice krutá, co se násilí týče, ale neváhala ani ovlivňovat či manipulovat s veřejným míněním nebo například „odsunovala“ a diskreditovala nepohodlné osoby. Navíc mohl vedoucí této organizace, generál Benkendorf, kdykoliv podle svého uvážení zrušit výroky soudu. Paralelně s tajnou policií se posílil vliv cenzury, která zabavovala nevhodné části textů a děl, od roku 1833 byla dokonce zavedena tzv. předběžná cenzura všech publikací a ještě později musela být cenzuře předkládána všechna díla, tedy i nová vydání děl, která již dříve cenzurou prošla a byla schválena. Tento „ochranářský“ systém nakonec vyvrcholil obdobím „cenzurního teroru“ (1848–1855), ve kterém vláda nepovolovala veřejně publikovat jakákoliv díla filozofického charakteru. Cenzurní útisk tohoto druhu samozřejmě škodil literatuře, vědě a tvůrčímu myšlení. 8 9
ŠVANKMAJER, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1995, s. 234. ŠVANKMAJER, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1995, s. 234.
15
Car Nikolaj I. pečlivě dbal na to, aby jakýkoliv pokus o změnu jeho jasně nastoleného a pevného řádu nepronikl na veřejnost. V oblasti výchovy a školství byl nově zaveden systém, ve kterém nevolníci a lidé nízkého stavu nemohli získat vyšší vzdělání; vzniklo tak přesné rozdělení typů a stupňů škol pro jednotlivé vrstvy společnosti (farní školy pro nižší vrstvu, okresní školy pro děti důstojníků či kupců, gymnázia pro šlechtu). Univerzity podléhaly zvláštnímu režimu, byly pod neustálým dohledem a koncem 40. let 19. století byly dokonce velmi pečlivě „kontrolovány“ přednášky.10 Jednou z nejdůležitějších společensko-politických otázek bylo nevolnictví, které v Rusku nadále přetrvávalo. Koncem 50. let 19. století byla situace v rámci této otázky již tak vypjatá, že ze strany samotných rolníků hrozilo vypuknutí protifeudální války. Rolníci se bouřili proti útisku průběžně téměř od počátku 19. století. Nevolnictví překáželo zrychlení tempa civilizačního rozvoje, rozvoje průmyslu, obchodu a měst. Vláda si byla vědoma tohoto vnitřního problému Ruské říše, nicméně car Nikolaj I. chtěl jeho řešení co nejvíce oddálit, čímž se mimochodem Rusko opět začalo vzdalovat Evropě, kde feudalismus byl již dávno zrušen. Až car Alexandr II. na základě stoupajícího společenského nesouhlasu a neúspěchu v krymské válce (1853–1855)11 pochopil nezbytnost reforem, které by zaostávající Rusko přiblížily k Evropě. Hned po svém nástupu na trůn v roce 1855 založil výbor pro řešení rolnické otázky, který měl za úkol navrhnout její řešení; carskou moc zajímaly i názory statkářů, které si nechtěla rozzlobit, názory samotných rolníků ale nikoho nezajímaly. Dospět ke kompromisu mezi stoupenci a odpůrci nevolnictví nakonec trvalo téměř šest let. Carský „ukaz“ O nejmilostivějším darování nevolníkům práv svobodného rolnického stavu a o tom, jak budou zaopatřeni rušil dosavadní nevolnictví a vymezoval postavení svobodných rolníků (byli rozděleni do tří kategorií) a pravidla výkupu půdy. Soudní a policejní šlechtická moc byla zrušena a vznikl nový systém samosprávy státu. Ruská veřejnost přijala toto nové „nařízení“ rozpačitě, byla rozčarovaná, neboť se obecně předpokládalo, že rolníci budou zcela osvobozeni bez jakýchkoliv dalších závazků, dostanou navíc půdu od šlechtických statkářů a budou tak moci hospodařit na větších pozemcích. V následujících dvou letech po zrušení nevolnictví probíhala v Rusku mnohá povstání, která byla vždy potlačena vojenskou silou. Přes všechny nedostatky znamenala tato reforma určitý převrat v ruské společnosti, jehož hlavním významem byl zánik 10 11
RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 10, 11. V krymské válce Rusko poprvé po dlouhých sto letech selhalo ve válečném střetnutí, a tím se zastavil jeho postup k Západu. Rusko také ztratilo své postavení vedoucí mocnosti na evropském kontinentu a velmi těžce utrpělo na své prestiži.
16
aristokratického zřízení a šlechtické samosprávy, rolníci přestali být majetkem svých statkářů a ti již nemohli zasahovat do soukromých životů nevolníků (i když práva rolníků nebyla srovnatelná s právy statkářů); zrušení nevolnictví také znamenalo důležitý krok směrem k rozvoji obchodu a průmyslu, v němž velkou roli hrálo vybudování, resp. rozšíření železniční sítě (do té doby existovala pouze železniční trať mezi Petrohradem a Moskvou). Na druhou stranu vládní kruhy začaly mít obavy, zda venkov nedostal příliš mnoho svobody, proto posílily byrokratický aparát, ve kterém měli státní úředníci téměř neomezený vliv. Zdálo by se, že zrušení nevolnictví, zavedení zemského zřízení, soudní, cenzurní a další reformy znamenaly pro Rusko příznivé podmínky pro rozkvět kultury a země jako takové, avšak přežitky nevolnictví nevymizely z běžného života ihned – ještě v 70. a 80. letech 19. století byly cítit feudální poměry, veřejnost nebyla s provedením reforem spokojena a tento pocit vyvolával četná povstání a také posiloval revoluční smýšlení ruské inteligence. Ke změnám docházelo postupně. Ke správnému pochopení a hodnocení ruské literatury tohoto období je nutné vzít v úvahu společenský boj, jehož počátky se vztahují k 70. letům 19. století. Základní ideové hnutí, kterým lze charakterizovat společenský a politický vývoj dané doby, je tzv. narodnictví (народничество). Ruští narodnici se domnívali, že hlavní revoluční silou v zemi jsou rolníci a že cara je možné svrhnout pouze pomocí rolnických povstání. Mladí představitelé revoluční inteligence „chodili mezi lid“ (tzv. хождение в народ) a snažili se podnítit rolníky k boji proti carské vládě. Svého cíle ale nedosáhli. Pod vlivem neúspěchu došlo k rozkolu uvnitř strany Půda a svoboda (Земля и воля), která stála v čele revolučního hnutí a která se rozdělila do dvou skupin – první z nich zůstala věrna nejen svému jménu, ale i původní myšlence programu, tedy „vše pro lid a jeho prostřednictvím“, druhá, Národní svoboda (Народная воля), se rozhodla vést boj proti carskému absolutismu cestou teroru12. Po atentátu na Alexandra II. nastupuje na trůn nový car, Alexandr III., jehož vláda nastoluje velmi tvrdou reakci. Mezi ruskou inteligencí nastávají názorové neshody – jedni se zříkají jakéhokoliv dalšího boje a stávají se pasivními, druzí přecházejí do nepřátelského tábora a začínají pracovat pro vládu, další zastávají teorii „malých činů“ a věnují
12
Právě člen organizace Народная воля byl v roce 1881 zodpovědný za atentát na cara Alexandra II. Tímto činem zároveň existence organizace skončila. Členem této skupiny byl mj. i Leninův bratr Alexandr Iljič Uljanov, který byl v roce 1887 popraven.
17
se „drobné kulturní práci“. Lidé se cítí bezmocně, postupně začínají hledat nové ideály, na začátku 90. let 19. století se začínají objevovat marxistické myšlenky.
2.2. Ruská realita a její reflexe ve společnosti a v literatuře
Období 19. století je érou největšího rozkvětu ruské literatury, žádné jiné období jejího historického vývoje se nedá charakterizovat jmény tolika znamenitých spisovatelů a výčtem tolika literárních děl. V západní Evropě skončilo nevolnictví francouzskou buržoazní revolucí, nicméně tato revoluční vlna nedosáhla až do Ruska, kde existovalo ještě
velice
silné
nevolnické
zřízení.
Poměrně
snadné
vítězství
Nikolaje
I.
nad děkabristickým povstáním negativně ovlivnilo další vývoj Ruska, nastolilo období velmi krutého útlaku. Rolníci nenáviděli samoděržaví, ale chyběla jim organizace, protestovali formou živelných, ale rychle potlačených povstání. Zde je nutné podotknout, že většina těchto povstání měla spíše formu protestu proti místním podmínkám, nikoli přímo proti carovi, někdy šlo o hladové vzpoury. U potlačené vrstvy obyvatelstva byla ale vždy „pošlapána“ nejzákladnější práva. Ve společnosti byla cítit silná nespokojenost s vývojem země, lidé živě reagovali na revoluční vlny v Evropě (např. pařížské povstání v červenci 1830 nebo polské povstání 1830-1831). Nespokojenost se projevovala i v kulturní, resp. literární oblasti. Literatura byla jakousi „tribunou“ boje za osvobození lidu, byla spjata s osvoboditelským hnutím v zemi, koncentrovala v sobě neklid lidu, vyjadřovala jeho vůli k odporu a k zápasu, snažila se ovlivňovat společenské vědomí. Přesto se v literatuře střetávaly protikladné směry, byl v ní cítit vnitřní boj. Po překonání prvního otřesu po potlačeném děkabristickém povstání se autoři snažili udržovat základní smysl a myšlenkový odkaz popravených či deportovaných přátel a spolubojovníků, později jim šlo o důstojné vyrovnání se s těžkou situací v zemi. Jedním ze středisek ideového kvasu se v polovině 30. let 19. století stala moskevská univerzita, kde se pololegálně scházely diskuzní kroužky13, např. kroužek N. V. Stankeviče nebo kroužek A. I. Gercena a N. P. Ogarjova. Jednalo se o kroužky uzavřené, kterých se nemohl účastnit každý a kde se většinou četlo ze zakázaných knih a diskutovalo se o nich. Do prvního z nich, liberálně orientovaného, patřili mj. M. A. Bakunin, 13
Prostředí diskusních kroužků vylíčil I. S. Turgeněv ve svém románu Rudin; v postavách Pokorského a Rudina lze vystopovat některé rysy N. V. Stankeviče a M. A. Bakunina.
18
K. S. Aksakov a v kontaktu s ním byl i V. G. Bělinskij. Kroužek se také věnoval filozofickým a estetickým otázkám v duchu Schellingovy, Hegelovy a Kantovy filozofie. Druhý zmíněný kroužek se kromě filozofie zabýval i aktuálními politickými problémy a byl zaměřen revolučně-demokraticky. Diskusní kroužky pozitivně působily na vývoj ruského společenského myšlení, ale poté, co byla jejich existence odhalena, Gercen a Ogarjov byli posláni do vyhnanství na Sibiř, Stankevič onemocněl tuberkulózou, odjel do zahraničí a tam zemřel. Na moskevské univerzitě se také tajně četla a posuzovala díla německých filozofů L. Feuerbacha a G. Hegela, ale i socialistických utopistů Ch. Fouriera a C. H. Saint-Simona. Carská vláda zajistila od roku 1835 nad univerzitou policejní dohled, propustila řadu profesorů a z různých důvodů vylučovala studenty (např. V. G. Bělinskij byl vyloučen „pro slabé zdraví a neuspokojivé výsledky“14, jiní studenti byli posláni sloužit do armády). Koncem 30. a začátkem 40. let žila ruská společnost konfliktem mezi dvěma názorovými proudy – západníky a slavjanofily. Tento konflikt zasáhl do mnoha oblastí kulturního života, především v Moskvě a Petrohradu, a znovu nastoloval otázky týkající se minulosti a budoucnosti Ruska, otázky poměru Ruska k západní Evropě. V roce 1836 byl v časopise Телескоп zveřejněn Filosofický list (Философское письмо, původní název byl archaický Философическое письмо), napsaný P. Ja. Čaadajevem, ve kterém autor ostře kritizuje samoděržaví i ideu národnosti a také se zabývá otázkami vztahů Ruska a Evropy. Ve svém Listu například psal: „Jeden z nejsmutnějších rysů naší zvláštní civilizace spočívá v tom, že teprve začínáme objevovat pravdy, jinde už dávno zprofanované, dokonce i u národů v mnoha ohledech daleko zaostalejších než my. Pramení to z toho, že jsme nikdy nekráčeli ruku v ruce s ostatními národy; nepřináležíme k žádné z velkých rodin lidstva; nepatříme k Západu ani k Východu a neosvojili jsme si tradice ani jednoho z nich. […] Zprvu zvlčilé barbarství, potom tupá nevědomost, pak krutá, ponižující cizí nadvláda, jejímž duchem se později řídila naše národní vláda […]. Proběhněte zrakem staletí, která jsme prožili, rozhlédněte se po prostorách, které obýváme, a nenaleznete jedinou podmanivou vzpomínku, jedinou úctyhodnou památku, která by k Vám promlouvala o slavné minulosti […]. Žijeme jedině nejsoučasnější přítomností, bez minulosti i bez budoucnosti, pohrouženi do mrtvé stagnace. […] Rosteme, avšak nezrajeme; postupujeme kupředu, avšak po […] cestě, která […] nevede k cíli. Jsme jako děti, které nikdo nenaučil myslet samostatně. […] Opuštěni ve světě, nic jsme světu nedali
14
ŠVANKMAJER, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1995, s. 242.
19
a ničemu ho nenaučili, […] ničím jsme nepřispěli k rozvoji lidského rozumu, […] nic jsme neudělali pro obecné blaho lidstva […]. Celý svět se od základů přetvářel, jenom u nás nevznikalo nic nového; stejně jako dřív jsme živořili, zalezlí v chatrčích z klád a slámy. Nové osudy lidského rodu se zkrátka naplňovaly bez nás.“15 Tento text vyvolal silnou reakci a živé diskuze mezi ruskou inteligencí, která se rozdělila do dvou názorových skupin. To, co tyto dvě skupiny rozdělovalo, nebyla otázka společenské situace v Rusku, ale odpověď na otázku, jak má být tato situace řešena: první skupina – tzv. západníci – byla přesvědčena, že je Rusko evropskou zemí a že ruský národ patří ke skupině evropských národů, dále, že historická cesta Ruska a Západu je společná, že pravoslaví a křesťanství spolu souvisí a její zástupci chtěli přeformovat Rusko podle vzoru západní Evropy, zejména přejetím západních politických, ekonomických i společenských poměrů, osvojením západního životního stylu; proti názorům západníků stála druhá skupina – tzv. slavjanofilové – ti naopak viděli Rusko jako svébytný a samostatný stát, kterému Západ dal již vše, co mohl, a soudili, že nyní Rusko musí jít svoji vlastní cestou bez ohledu na vývojové tendence v Evropě. Rusko se podle jejich názoru mělo dále snažit, aby si neosvojovalo kulturu cizí, ale rozvíjelo svou národní, svébytnou, vlastní, skrytou v lidových masách. Jinými slovy, západníci hledali to, co Rusko mělo a má s Evropou společného, slavjanofilové kladli důraz na odlišnosti Ruska a Evropy. Obě skupiny se neshodly ani v otázce ruského národa – slavjanofilové viděli svůj národ jako apolitický a hluboce religiózní, jehož hlavním heslem je smířlivost, pokora a který tvoří rolnická společnost, protože právě tou si prý Rusko zachovalo základy spravedlivějšího uspořádání společnosti než přecivilizovaný Západ. Za nejvhodnější formu vlády považovali samovládu založenou nikoliv na moci, ale na vzájemném porozumění. Ideálem západníků byla konstituce, resp. parlamentní instituce, tedy buď monarchie (jako například ve Velké Británii), nebo demokratická republika (jakou byla například Francie). Řada západníků také sympatizovala se vznikajícím evropským socialistickým hnutím. V čem se obě strany shodovaly, byl mimo jiné názor na naprostou nutnost zrušení nevolnictví a v požadavku „svobodného slova“. Slavjanofilové, v jejichž čele stáli publicisté a spisovatelé, např. bratři I. V. a P. V. Kirejevští, bratři I. S. a K. S. Aksakovové, A. S. Chomjakov, J. F. Samarin a další, pěstovali kulturní a vědecké kontakty s ostatními slovanskými zeměmi a jejich
15
ČAADAJEV, P. Ja.: Filosofické listy, Apologie bláznova. Praha 1987, s. 39, 41, 43, 48, 51.
20
podpora národního hnutí malých slovanských národů patří k jejich pozitivním činům. Jejich idea sjednocení Slovanů v rámci Ruska byla ale projevem ruského nacionalismu, který znamenal přesvědčení o výjimečnosti a historické důležitosti Rusů. Proti slavjanofilům vystoupily mnohé osobnosti ruské inteligence, např. liberálové – stoupenci evropské kultury – T. N. Granovskij, V. P. Botkin, P. V. Anněnkov, I. S. Turgeněv, ale i radikální (revoluční) demokraté V. G. Bělinskij a A. I. Gercen, P. Ja. Čaadajev, N. G. Černyševskij, M. A. Bakunin. Tato generace od děkabristů přejala základní obsah jejich programu, tedy zrušení nevolnictví a svržení carismu, ale rozhodla se pro zcela odlišnou formu boje za svoji myšlenku. Na rozdíl od děkabristů je tato nová generace méně spjata se státní mocí a netvoří ji pouze osoby šlechtického původu, ale i raznočinci. Ani v pozdějším období se nepřestávají formovat tajné organizace. Jednou z nejvýznamnějších, kterou se ale vládě podařilo odhalit, byla Cyrilometodějská společnost v Kyjevě (1846–1847), jejímž členem byl například ukrajinský básník T. H. Ševčenko. V Petrohradu
se
kolem
vzdělaného
úředníka
ministerstva
zahraničních
věcí
M. V. Petraševského roku 1845 začal formovat tajný kroužek, který tvořili mladí vzdělanci a spisovatelé, např. N. A. Spěšněv, D. D. Achšarumov, S. F. Durov, N. J. Danilevskij, diskutující o otázkách moderních filozofických proudů, ekonomických učení, o literárních problémech, ale i sympatizující s teoriemi utopického socialismu, vydávali výkladový slovník, ve kterém vysvětlovali základní pojmy tehdejšího evropského myšlení (Карманный словарь иностранных слов, вошедших в состав русского языка, 1845– 1846), v letech 1848–1849 se zabývali převážně politickými záležitostmi – vypracovávali projekty týkající se osvobození rolníků a svržení carismu a nastolení demokratického zřízení, ale nakonec byl kroužek v roce 1849 objeven a všichni jeho členové byli zatčeni, dvacet jedna z nich bylo odsouzeno (nejprve k trestu smrti, poté car trest zmírnil na desetileté vyhnanství a nucené práce na Sibiři) – mezi těmito odsouzenými autory byli například F. M. Dostojevskij nebo N. P. Grigorjev. Jednalo se o jeden z nejvýznamnějších politických procesů za vlády Nikolaje I. Vývoj v literatuře 30. a 40. let 19. století je spojen s dlouhým procesem prolínání romantismu s realismem. Narůstá vliv filozofie a estetiky V. G. Bělinského (tzv. reálné poezie) a od 30. let si v literatuře stále pevnější místo vydobývá próza, poezie naopak ustupuje do pozadí, v mnohých dílech se střídají romantické prvky s prvky realismu. Toto období je spojeno zejména se jmény A. S. Puškina a M. Ju. Lermontova, nejvýraznější osobností je první skutečný realista ruské literatury, N. V. Gogol, jehož tvůrčí dráha 21
dosáhla vrcholu již zmíněným románem Mrtvé duše. Puškinovo, Lermontovovo a Gogolovo dědictví určovalo další vývoj literatury, směrovalo ji k realismu, pravdivému zobrazování ruského života, zanechalo dlouhou řadu výrazných postav a typů a významně ovlivnilo rozvoj uměleckého jazyka. Odkaz výše jmenovaných autorů „vychoval“ novou generaci prozaiků a básníků jako např. A. I. Gercena, I. S. Turgeněva, I. A. Gončarova, A. N. Ostrovského, F. M. Dostojevského, L. N. Tolstého, M. J. Saltykova-Ščedrina, N. A. Někrasova, N. P. Ogarjova a mnoha dalších. Ve 30. letech 19. století dochází k určitému rozšíření literárně-kritické žurnalistiky. Nebylo nikterak neobvyklé před vydáním klasické knihy otisknout text daného literárního díla v časopise, jakož i kritické ohlasy na něj. Některé časopisy a žurnály se staly významnými a sehrály důležitou roli ve vývoji ruské literatury. Typickým rysem „žurnálu“ byla pravidelnost (vycházel zpravidla jednou měsíčně), obvykle byl zaměřen na určitou tematiku (publikoval nejen verše, ale i prózu, vědecké či kritické články, občas se objevily i módní rubriky), z ekonomického hlediska poskytoval příjmy pro obchodní podniky. Mezi časopisy si vybudoval významnou pozici Современник, který založil již A. S. Puškin, po jehož smrti se do čela redakce postavil rektor petrohradské university P. A. Pletňov. Za Puškinovy redakce měl žurnál společensko-literární charakter a vycházely v něm básně, próza, historické, kritické, literárně-teoretické, politické či ekonomicky laděné články. Tento časopis získává vliv zejména koncem 40. let 19. století, kdy si jej pronajali I. I. Panajev a mladý básník N. A. Někrasov, kterým se podařilo kolem časopisu sdružit nejvýznamnější literární osobnosti té doby, jmenovitě například V. G. Bělinského, A. I. Gercena, N. P. Ogarjova, I. S. Turgeněva, F. M. Dostojevského, L. N. Tolstého, A. A. Feta a další, kteří do redakce vnesli novou náladu,
a
když
s časopisem
začali
spolupracovat
ještě
N.
G.
Černyševskij
a N. A. Dobroljubov, stala se z něho jakási tribuna progresivních revolučnědemokratických myšlenek a idejí. Časopis Mосковский телеграф (1825-1834) vydával N. A. Polevoj, jeden z významných ruských novinářů a kritiků, kterého si velmi vážili A. I. Gercen i V. G. Bělinskij. Druhý jmenovaný o něm napsal: „Byl rozený žurnalista. […] znal tajemství žurnalistiky, byl žurnalisticky nesmírně talentovaný. Plně postihl význam časopisu jako zrcadla své doby […] a proto můžeme […] tvrdit, že Moskovskij telegraf byl
22
od počátků naší žurnalistiky rozhodně nejlepším časopisem v Rusku.“16 Časopis zaujímal přední místo ve společenském životě své doby, zahrnoval více oborů a jeho hlavním posláním bylo šíření osvěty mezi širokou veřejnost a informování o soudobém literárním dění na Západě – do ruské literatury uváděl hojně díla francouzských romantiků a spisovatelů 30. let 19. století; dále aktuálně reagoval na vědecké poznatky. Časopis byl nakonec zakázán nejen pro svůj liberalizmus, který byl považován vládou za nebezpečný. Dalším časopisem tohoto období byl Naděždinův Tелескоп (1831–1836) s přílohou Mолва. Časopis byl určen náročnějšímu čtenáři, neboť se zabýval tematikou literatury jako vědy a literární teorie a filozofickou a estetickou problematikou, jeho příloha pak byla laděna v lehčím duchu a publikovala např. i popis módních novinek, obrázky modelů, atd. Do roku 1834 stál v čele redakce N. I. Naděždin, po jeho odchodu do zahraničí vedení převzal N. G. Bělinskij, po návratu N. I. Naděždina do Ruska časopis řídili oba kritici společně. V Moskvě byl ještě vydáván Москветянин (1841–1856), který se věnoval literatuře, vědě, domácí historii, slovesnosti a kritice, ale byly zde publikovány i historické církevní dokumenty. Časopis nejprve řídil M. P. Pogodin, od roku 1845 jej neoficiálně vedl I. V. Kirejevskij, kterého nicméně cenzura donutila odejít. Další etapa časopisu je spjata s A. N. Ostrovským a A. A. Grigorjevem, kteří vedli uměleckou a kritickou sekci, ostatní sekce si ponechal M. P. Pogodin. Z petrohradských časopisů se velmi populárními staly Отечественные записки, které byly založeny již v roce 1818 P. P. Sviňjinem, ale proslulost získaly až pod vedením V. G. Bělinského najatého v roce 1839 vydavatelem A. A. Krajevským. Bělinskému se podařilo ke spolupráci získat přispěvatele z řad nejvýznamnějších dobových osobností, například A. I. Gercena, N. P. Ogarjova, I. S. Turgeněva, N. A. Někrasova, T. N. Granovského a jiné a časopis se stal tribunou ruských demokratů 40. let. Když v roce 1847 Bělinskij z redakce odešel, časopis začal ztrácet, a až když byl v roce 1868 zastaven Современник a řízení časopisu Отечественные записки se ujali N. A. Někrasov, M. J. Saltykov-Ščedrin a G. Z. Jelisejev, získaly si znovu kredit nejlepšího demokratického časopisu v zemi. Další z řady časopisů je Русское слово (1860–1866), do kterého přispíval D. I. Pisarev a publikoval v něm většinu svých statí, vedle časopisu Современник byl i tento časopis radikální orientace. 16
BĚLINSKIJ, V. G.: Nikolaj Alexejevič Polevoj. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze. 1846–1848. Praha 1973, s. 214, 228–229.
23
Vedle výše zmíněných časopisů a žurnálů vycházelo v Rusku přibližně od 30. do 80. let 19. století mnoho dalších různého zaměření, např. Библиотека для чтения (1834–1865, encyklopedické zaměření), Искра (1859–1873, satirické zaměření), Дело (1866–1888, vědecko-literárně-politické zaměření), Литературная газета (1830– 1831, literární zaměření), Московский вестник (1827–1830, literární zaměření), Северная пчела (1825–1864, politicko-literární zaměření), Заря (1869–1872, politickoliterární zaměření), Ясная Поляна (1861–1862, pedagogické zaměření), Колокол (kromě domovské země vycházel v letech 1857–1865 i v Londýně a v letech 1865–1867 v Ženevě, revolučně-demokratické zaměření). Význam všech časopisů, které v ruském literárním a společenském životě začaly významně ožívat již od 30.–40. let 19. století, mimo jiné tkvěl ve faktu, že seskupovaly literární síly, formovaly profesionální spisovatele, žurnalisty, ale i čtenáře; časopisy obsahovaly polemické články, interpretovaly umělecká díla a prohlubovaly kritický přístup k literatuře a k vývoji ve společnosti. Podle časopisů bylo možné sledovat vývoj společenského, literárního a uměleckého života v Rusku, což potvrzují i slova V. G. Bělinského: „U nás se veřejný život projevuje především v literatuře. Proto není nic divného, jsou-li všechny naše časopisy převážně časopisy literárními, obsahujícími literární díla nebo úvahy o literatuře.“17 Léta 1848–1855 jsou v ruském literárně-společenském kontextu nechvalně známá jako doba „sedmi hubených let“ z důvodu cenzurního teroru, kdy byli spisovatelé policejně sledováni a nejlepší časopisy, aby předešly nucenému zastavení své činnosti, publikovaly zejména zábavnou beletrii bez hlubšího uměleckého záběru. Přestože navenek vývoj ruské literatury stagnuje, uvnitř pokračuje tvorba D. I. Grigoroviče, V. I. Dala, V. A. Solloguba, I. A. Gončarova, A. F. Pisemského nebo I. S. Turgeněva, jehož Lovcovy zápisky se bezesporu řadí mezi nejvýznamnější díla naturální školy. V poezii se objevil talent N. A. Někrasova, v dramatu zase nastupuje A. N. Ostrovskij. Zároveň se ale připravuje nástup mladší generace. Je paradoxní, že právě ve chvíli, kdy Rusko po prohrané Krymské válce ztrácí své postavení velmoci, začíná si ruská literatura budovat velice dobrou pozici v rámci literatury světové. Literární vědci si tento fakt vysvětlují tím, že právě v Rusku byly literatura a umění téměř jediným „ventilem“ vzrůstající nespokojenosti, potřeb vývoje a měla klíčové postavení ve vyjadřování veřejného mínění. Umožňovaly totiž vyjádřit obrazně to, co nemohlo být řečeno doslovně, otevřeně. Opozice se tedy stahovala 17
BĚLINSKIJ, V. G.: Ruská literatura v roce 1842. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1842–1845. Praha 1970, s. 200.
24
do literatury, a proto byla ruská literatura tohoto období revolučnější než mnohé západní národní literatury. Po roce 1861 prošla ruská společnost zlomem, který znamenal podstatné narušení dosavadního systému a rozpad feudálních struktur ve všech oblastech života. Tyto změny se promítly do názorů lidí i do literatury, která se snažila pravdivě zobrazit a zachytit základní problémy doby a život ruského lidu, reagovala na aktuální dobové otázky a byla tak v těsném kontaktu s politikou, filozofií i dalšími druhy umění. Část spisovatelů již pocházela z vrstev raznočinců. V 60. letech 19. století se výrazně zostřil literární boj, který se rozvinul právě mezi raznočinci, tj. autory nešlechtického původu
18
, v čele
s N. G. Černyševským a liberálními spisovateli, které vedl I. S. Turgeněv. Spolupracovníci v časopise Современник se začali neshodovat v názorech na vývoj politické situace v Rusku a rozdělili se do dvou skupin – liberálové, mezi které patřili I. S. Turgeněv, I. A. Gončarov, L. N. Tolstoj, D. V. Grigorovič, A. V. Družinin, stranili postupným a
pomalým
reformám,
kdežto
radikálové,
především
N.
G.
Černyševskij
a N. A. Dobroljubov, zastávali myšlenku revoluce, rychlejšího a razantnějšího vývoje situace v zemi, tvrdili, že je třeba najít „nové lidi“, kteří by se nebáli být aktivní a revolučně činní, kritizovali „zbytečné lidi“ v dílech I. S. Turgeněva a I. A. Gončarova. Neshody v redakci časopisu Современник se postupně stupňovaly, až nakonec vyústily v odchod I. S. Turgeněva a jeho liberálněji laděných přátel. Pověstnou poslední kapkou zřejmě bylo otištění Dobroljubovovy recenze na nový Turgeněvův román V předvečer (Накануне, 1860) s názvem Kdy přijde skutečný den? (Когда же придет настоящий день?, 1860), se kterým Turgeněv nesouhlasil. Román, ve kterém autor zobrazuje mladého revolucionáře – radikála, jenž umírá a jehož dívka poté pokračuje v šíření jeho poslání, vyvolal silnou vlnu diskuzí a autor se pravděpodobně obával možného pronásledování a nechtěl, aby tuto recenzi N. A. Někrasov publikoval. Někrasov, kterého tehdy pojilo s I. S. Turgeněvem zhruba dvacetileté přátelství, byl Dobroljubovým textem nadšen a stať otiskl. Turgeněv zareagoval svým odchodem z redakce časopisu, následovali jej jeho přátelé L. N. Tolstoj, I. A. Gončarov i D. V. Grigorovič. Po Turgeněvově odchodu zůstali v redakci tři osobnosti – básník N. A. Někrasov a literární kritici N. G. Černyševskij a N. A. Dobroljubov. Časopis poté nejenže nezanikl, jak by se možná dalo předpokládat, ale naopak začal vzkvétat, orientoval se silně radikálním směrem, vyzýval k boji, k pokroku, k povstání, k revoluci, což samozřejmě vyvolalo zájem cenzury a policie.
18
Raznočinci vstoupili do literatury po roce 1855.
25
S osmiměsíční „přestávkou“ mezi lety 1862–1863, vynucenou právě cenzurou, pak úspěšně vycházel dále a i nadále hrál důležitou roli. Významně přispíval především M. J. Saltykov-Ščedrin, který velmi kriticky útočil na všechny negativní stránky tehdejšího ruského života společnosti, přičemž se mu dařilo obratně obcházet cenzurní překážky. Nicméně v roce 1866 byl časopis zastaven pro „oponování vládě a výstřední politické názory“
19
. Za rok a půl si N. A. Někrasov a M. J. Saltykov-Ščedrin pronajali
Отечественные записки a vnesli do nich všechno, čím se zabývali v časopise Современник. Žurnály Cовременник a Русское слово společně s revolučně satirickým žurnálem Искра si byly podobné a názorově blízké, naopak Библиотека для чтения k nim zaujala nepřátelské stanovisko. Kritik Библиотеки, A. V. Družinin, vystoupil s programem tzv. čistého umění, nemajícího co dočinění s reálným životem. Družinin, autor povídky Poliňka Saksová (Полинька Сакс, 1847), tvrdil, že umění nesmí líčit skutečnost a musí zůstat stranou všech politických problémů společnosti, básníci a spisovatelé by měli žít ve svém světě a z něho sestupovat jako olympští bohové. Družininovy ideje se ale nesetkaly s ohlasem veřejnosti 60. let 19. století. Nejlepší představitelé ruské inteligence této doby následovali N. G. Černyševského, N. A. Dobroljubova a souhlasili s Někrasovovým názorem, že umění i věda neexistují samy pro sebe, nýbrž jsou tu pro veřejnost a pro zušlechťování a vzdělávání člověka a pro zkvalitnění jeho života. Dalším časopisem, který oponoval časopisu Современник, byl Katkovův Русский вестник, vydávaný od roku 1856 za plné podpory vlády. Pokud byla jednou z charakteristik 60. let aktivizace společenského hnutí v čele s revoluční demokracií, typickým rysem 70. let pak bylo tzv. narodnictví. Základním literárním směrem v tomto období zůstává realizmus, v němž se uplatňuje výrazněji sociálně a psychologicky analytická složka. Co se týče žánrů, vedle románu se intenzivněji rozvíjí i povídka, zejména díky tvorbě V. M. Garšina (např. povídky Čtyři dni, Четыре дня, 1877, nebo Zbabělec, Трус, 1879). V oblasti poezie byla významná tvorba N. A. Někrasova, který vydal epos Komu je na Rusi blaze (Кому на Руси жить хорошо, 1873–1878), zobrazující nelehký život rolníků v období po reformách a zdůrazňující myšlenku, že ruská inteligence musí nutně bojovat za záležitosti lidu. M. J. SaltykovŠčedrin ve svém díle kritizuje šlechtu a odhaluje její vady – zejména román Golovlevské panstvo (Господа Головлевы, 1872–1880) je toho příkladem. Představitele skupiny
19
RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 113.
26
narodniků nejvýrazněji zastupoval G. I. Uspenskij, který ve své tvorbě nejprve zobrazoval všední život měšťanů, v 70. letech se jeho záběr přesunul na rolnickou třídu. Drama je zastoupeno tvorbou A. N. Ostrovského, jenž se ve svých hrách zabývá problematikou ruské společnosti. Situace v 80. letech 19. století (zejména opad revoluční vlny po nezdaru narodnického hnutí, represe vůči všem revolučním skupinám a společenská stagnace) se promítala ve velké míře v žurnalistice. Nejprve byla v roce 1884 zastavena činnost časopisu Отечественные записки pod vedením M. J. Saltykova-Ščedrina, který se znelíbil svoji příliš útočnou satirou, a do popředí se dostávají časopisy Неделя a Вестник Европы. Vedle nich činnost vyvíjí i humoristické žurnály, např. Стрекоза či Осколки. V literatuře svoji tvůrčí dráhu končí I. S. Turgeněv, dále ale tvoří M. J. SaltykovŠčedrin, dále G. I. Uspenskij a L. N. Tolstoj se v tomto období zabývá náboženskomravními problémy. Nálada ve společnosti – pesimismus, stesk, rozčarování – se odrazila i v literatuře, zejména ve tvorbě S. J. Nadsona či V. M. Garšina, v 80. letech se formuje i tvorba V. G. Korolenka. Největším spisovatelem tohoto období je A. P. Čechov, jehož dílo tvoří zvláštní kapitolu dějin ruské literatury. Ruská literatura 2. poloviny 19. století má výrazný národní charakter, středem jejího zájmu je obraz ruského lidu, ruského člověka, životního stylu, ale i země a přírody různých ruských krajů (např. střední Rusko v díle I. S. Turgeněva a L. N. Tosltého, Ural v prózách F. M. Rešetnikova a D. N. Mamina-Sibirjaka, Sibiř v povídkách V. G. Korolenka, nebo Povolží v básních N. A. Někrasova). Významná je i aktivní spojitost ruské literatury tohoto období se společenským děním i fakt, že v rámci světové literatury pozvedla na vysokou úroveň realistické zobrazení skutečnosti. Ruští spisovatelé propracovali originální postupy při zobrazení různých lidských typů, studovali charakter v jeho vývoji, odhalovali lidskou duši, tvořili na reálných základech ze života. Vytvořili nebo propracovali mnohé žánry - např. románovou epopej (L. N. Tolstoj), publicistický román (N. G. Černyševskij), psychologický román (F. M. Dostijevskijú, sociální poému (N. A. Někrasov), satiru (M. J. Saltykov-Ščedrin), sociální drama (N. A. Ostrovskij), nebo lyrické drama a povídku (A. P. Čechov).
27
2.3. Divadlo, hudba a malířství
Za vlády Nikolaje I. v ruských divadlech převládaly melodramy a tzv. vaudevilly. Hlavním účelem prvně jmenovaného žánru bylo zobrazit trestné činy dějící se v daném období ve společnosti (zločiny, vraždy, utrpení nevinných obětí), tato zobrazení byla velmi často doprovázena hlasitou hudbou a dalšími hlučnými efekty. Původem francouzský vaudeville – jednoaktovka – byl většinou lehce satirickou hříčkou, která reagovala na aktuální události dění ze společnosti ve vtipném a veselém duchu. Nebylo neobvyklé, že byl vaudeville hrán následně po vážném melodramu, aby pobavil a rozveselil rozrušené diváky; sloužil tedy jako prostředek příjemného zakončení divadelního večera. Nejpopulárnějším autorem původního ruského melodramu byl N. V. Kukolnik (1809– 1868), spolužák N. V. Gogola z lycea v Něžině; D. T. Lenskij a P. A. Karatygin byli oblíbenými tvůrci původních ruských vaudevillů. Kromě výše zmíněných dvou žánrů byly v repertoáru ruských divadel i hry D. I. Fonvizina (Brigadýr, Бригадир, 1769, Výrostek, Недоросль, 1782), A. S. Gribojedova (Hoře z rozumu, Горе от ума, 1824), I. S. Puškina (Boris Godunov, 1825), či N. V. Gogola (Revizor, Ревизор,1836, Ženitba, Женитьба, 1842). Tyto hry byly považovány za vrcholná dramatická díla té doby. Podobně jako literatura 30. a 40. let 19. století si i umění kladlo za hlavní cíl zobrazovat „současnost doby a lidu“ a postupně směřovalo k realistickému zobrazení skutečnosti. Nový směr v malířství kritizoval tezi „umění pro umění“ a zaměřoval se na společnost. Umění mělo sloužit společenským úkolům, zabývat se zobrazováním skutečnosti, aby bylo dostupné i širokým vrstvám. Umělecké disciplíny se navzájem prolínaly – literatura, malířství a hudba byly propojené, básnické verše byly zobrazovány na plátně či sloužily jako inspirace hudebním skladatelům. Naopak, malířství a hudba velmi často inspirovaly spisovatele k novým námětům. V literatuře se objevovaly postavy významných umělců (např. Puškinův Mozart a Salieri, Gogolův Portrét a Něvská třída), mnozí autoři se sami věnovali hudbě (např. A. S. Gribojedov, V. F. Odojevskij, N. P. Ogarjov, V. P. Botkin); malířství se okrajově věnovali i M. J. Lermontov, mladý N. V. Gogol a velmi dobrým znalcem hudby i umění byl I. S. Turgeněv. Ruští malíři se učili od svých kolegů ze západní Evropy, známými malíři se na přelomu století stali D. G. Levickyj (1735–1822), F. Š. Rokotov (1730–1808), V. L. Borovikovskij (1757–1825), na ně navázali v první polovině 19. století O. A. Kiprenskij (1783–1836), V. A. Tropinin (1776–1857), A. G. Veněcianov (1780– 1847) a další. Důležitou roli hrála v ruském malířství Akademie umění založená v polovině 28
18. století v Petrohradě. Nejenže vychovávala a vzdělávala ruské malíře, ale podporovala klasické tradice umění, vedla ke kopírování západních vzorů, svým nejlepším žákům zprostředkovala pobyty v Itálii, aby se mohli učit od italských mistrů. Jedním z těchto malířů byl K. P. Brjullov (1709–1852), známý svým vrcholným dílem Poslední den Pompejí (Последний день Помпеи, 1830–1833). Dalším významným malířem, jehož obraz Zjevení Krista lidu (Явление Христа народу, 1837–1857) nadchl veřejnost, byl A. A. Ivanov (1808–1858). I v hudební oblasti se Rusko inspirovalo Evropou, evropská hudba se nejprve dostala do měst, ke šlechtě, na venkově převládala starodávná tradice domácích nevolnických sborů a orchestrů. V Petrohradě se vedlo italské opeře, ruští autoři při svých zahraničních cestách často navštěvovali hudební a pěvecká představení, a tak se seznamovali s kulturou Západu. Znalost hudby se stala dokonce částečným měřítkem vzdělání člověka – kdo neprokázal znalost a porozumění hudbě, byl považován téměř za
nevychovance.
V této
době
bylo
moderní
poslouchat
W.
A.
Mozarta
a L. van Beethovena, G. Rossiniho a G. Verdiho, F. Liszta a F. Chopina. Z ruských nadaných hudebních skladatelů zmiňme M. I. Glinku (1804–1857), M. P. Musorgského (1839–1881), N. A. Rimského-Korsakova (1844–1908). V 60. letech, kdy v ruských dějinách hrála hlavní roli rolnická otázka, tlak a nespokojenost společnosti rostly. V této revoluční atmosféře sílil i vliv žurnalistiky, v popředí stály časopisy Современник, Русское слово а Gercenův Колокол, které si vydobyly silnou pozici vlivu na veřejnost. Vliv myšlenek doby a částečně také estetika N. G. Černyševského se odrazily nejenom v literatuře, ale i v dalších druzích umění, např. v malířství (malíři передвижники) a hudbě (skupina могучая кучка). Významnou osobností na divadelním poli byl M. S. Ščepkin, který se přátelil s I. S. Puškinem, N. V. Gogolem i V. G. Bělinským a sám byl do svých 33 let nevolníkem. Je považován za zakladatele realistického divadla, jehož odkaz pečlivě střežilo moskevské Malé divadlo (Малый театр) v té době přezdívané „druhá moskevská univerzita“. 60. léta jsou významná i z hlediska velkých úspěchů ruských přírodních věd, jejichž představitelé prosluli ve světovém měřítku – jmenujme alespoň profesora I. M. Sečenova, který zkoumal lidský mozek, I. P. Pavlova, D. I. Mendělejeva či K. A. Timirjazeva, ale i první ruské lékařky N. P. Suslovovou nebo M. A. Bokovovou. Čelným představitelem malířů pěredvižniků v 70.–80. let 19. století byl I. J. Repin (1844–1930). Tvorba tohoto umělce je charakterizována rozmanitostí námětů jeho obrazů (lidový život, svoboda, protest proti starým formám života, atd.), z nichž velmi známým 29
jsou Burlaci na Volze (Бурлаки на Волге, 1879). Dalšími malíři daného období byli I. N. Kramskoj nebo V. I. Surikov a V.V. Vereščagin, z představitelů krajinomalby jmenujme alespoň I. I. Šiškina, I. I. Leviatana, V. D. Polenova, A. K. Savrasova, v sochařství vynikal M. M. Antokolskij. V hudbě hrají dále důležitou roli M. P. Musorgskij, N. A. Rimskij-Korsakov a tvořit začíná P. I. Čajkovskij, jehož vrcholnými díly byly zejména opery Evžen Oněgin (Евгений Онегин, 1878) a Piková dáma (Пиковая дама, 1890), složené na náměty stejnojmenných děl I. S. Puškina. Tvorba tohoto hudebního skladatele odrážela náladu a atmosféru Ruska 80. let, celkový tón jeho tvorby je tedy spíše elegický.
2.4. I. S. Turgeněv v dobovém společenském dění
I. S. Turgeněv byl spisovatelem, u kterého se velice patrně projevil vliv a tlak sociálních podmínek společnosti, ve které žil. Tlak cítil téměř od narození v domácím prostředí, kde vyrůstal – na jedné straně si sice všímal romantické krásy ruské přírody, na straně druhé intenzivně vnímal kruté a nespravedlivé zacházení s nevolníky (bohužel nejbližším příkladem této krutosti byla jeho matka). Odsud zřejmě pochází jeho touha zasvětit svůj život osvobození rolníků, nebo alespoň jeho nápomoci. Svůj úkol viděl spisovatel nejen v opěvování krásy v jejích různých projevech, ale i ve své roli stát se jakýmsi mluvčím ideálních snah ruské společnosti. Byl inteligentní, vzdělaný, ve společenské situaci se dobře orientoval a podobně jako V. G. Bělinskij, N. A. Někrasov či A. I. Gercen viděl zřetelnou a nevyhnutelnou potřebu přeměny Ruska v „modernější“ a svobodnější zemi. Bělinskij ve 40. letech 19. století ustoupil od Hegelovy filozofie a nechal na sebe působit filozofii francouzského socializmu a materialistickou filozofii, Někrasov se zase „bránil útlaku“ svými básněmi, Turgeněv viděl v nevolnictví potupení osobnosti. První kritik Turgeněvových prací, V. G. Bělinskij, autorovi předal myšlenku, že svou tvorbu musí nejen spojit se službou Rusku, jeho svobodě a osvětě, ale dokonce ji této službě podrobit. Zřejmě proto je hodně prostoru v jeho tvorbě, zejména v románech,
věnováno
aktuálním
politickým,
ideovým
problémům
a diskuzím
či neustálému objasňování si své pozice formou slovních potyček a myšlenkových konfrontací. Od počátku své umělecké tvorby se I. S. Turgeněv intenzivně věnoval mimo jiné lidské osobnosti, lidskému individuu, osudy ruských lidí mu nebyly lhostejné. Pojďme 30
si nyní velice stručně, na několika následujících řádcích, charakterizovat ruského člověka období Turgeněvova života, tedy přibližně 30.–70. let 19. století. Tak jako byl ideálem člověka 20. let 19. století děkabrista, člověk šlechtického původu působící v politice, jehož životní sen se rozplynul v Petrohradě 14. prosince 1825, pak ve 30. a 40. letech byl za ideálního člověka považován absolvent univerzity v Moskvě, stoupenec G. Hegela a F. Schellinga, šlechtic či úředník, člen debatních kroužků v salonech. Děkabrista četl Puškinovy verše, kdežto člověk nové generace četl M. Ju. Lermontova a N. V. Gogola. Děkabrista se účastnil bouřlivých evropských událostí, byl velkým patriotem, na druhou stranu jeho nástupce žil v politicky dusném období, kladl si otázku, kam směřuje vývoj jeho země, snil o svobodě a přemýšlel o smyslu života. Společným znakem a nepřítelem obou generací bylo nevolnictví, samovláda a ruský řád. Období 20. let byla pro člověka 40. let dobou dětství, 30. léta dobou dospívání, ve 40. letech se pak již utvářel jeho morální, duchovní, kulturní světový názor, v 50. letech se stal „otcem“ a diskutoval s generací svých „dětí“, v 60. a 70. letech živě vzpomínal na mládí, slávu A. S. Puškina, čtení G. G. Byrona či F. Schillera. Člověk 40. let si kladl velké úkoly – uvědomit si správně prostředí, v němž žije, pochopit smysl života, pochopit vývoj dějin a místo a roli Ruské země ve vývoji světa. Těmto otázkám věnoval hodně času. „Mluvčím“ a básníkem, který charakterizoval naděje a ideje člověka 40. let, byl M. Ju. Lermontov, který ve své Dumě z roku 1838 napsal: „Se žalem dívám se na naše pokolení! […] S rukama v klíně stárne pomalu. […] K dobru a zlu až hanba zlhostejnělí couváme bez boje hned s kraje arény. Dny nebezpečí v nás jen baby uviděly a pohrdavá moc dav rabsky bezcenný. […] V zástupu pochmurném, jenž brzo zajde němě, my jednou beze stop tak opustíme zem, nedavše budoucnu myšlenky plodné sémě, ni práce, započaté géniem.“20
20
LERMONTOV, M. Ju.: Duma. In: LERMONTOV, M. Ju.: Stesk rozumu. Praha 1976, s. 82–83.
31
Výše uvedený citát části Lermontovy básně jakoby působil jako výčitka, že lidé této generace jsou málo aktivní. Nejen v této době bylo typickým rysem ruského člověka neustálé přemýšlení, prožívání minulosti a přítomnosti, hledání vysvětlení, pátrání po pravdě. Tato charakteristika se promítla v dílech některých ruských autorů, např. v románu A. F. Pisemského Lidé čtyřicátých let (Люди сороковых годов, 1869), A. I. Gercena Kdo je vinen? (Кто виноват?, 1847), nebo v Turgeněvově „galerii“, smíme-li tak autorovu plejádu hrdinů nazvat, „zbytečných lidí“ v povídkách, novelách a románech. V 60. letech ruský člověk přemítal o ideálech a faktech, pochyboval a vyvíjel revoluční snahy, nicméně každá jeho snaha končila neúspěšně, jelikož vládní reakce byla velmi krutá. Ve společnosti se ozývala „nová generace“ – revoluční demokraté, tedy stoupenci revoluce, kteří nebyli spokojeni s vývojem v Rusku.
Revoluční myšlení
se ve společnosti ještě více zesílilo v 70. letech jako následek nespokojenosti s reformami v zemi po zrušení nevolnictví. Typickým představitelem ruského člověka tohoto období je narodnik, většinou inteligentní mladý člověk, chodící „mezi lid“ a snažící se podnít jej k boji proti carské vládě. Nálada ruského člověka v 80. letech by mohla být charakterizována pocitem rozčarování, pesimizmu, smutku. Aktivní narodnici postupně ztratili víru v revoluci a zřekli se dalšího boje. Turgeněvova orientace na otázku lidského jedince je patrná ve všech obdobích jeho umělecké tvorby – ať to bylo v ranné básnické fázi, kdy ve svých básních a poémách zobrazoval myšlenkový svět představitelů šlechty 21 , nebo později v črtách, svébytném žánru naturální školy, jenž svůj rozkvět zaznamenala v 1. polovině 40. let 19. století, povídkách a románech. V Lovcových zápiscích (Записки охотника, 1852) vykreslil celou řadu nejrůznějších lidských povah a odhalil, že rolníci jsou lidé duševně bohatí a důstojní (na rozdíl od statkářů, lidí většinou zkažených nicneděláním a mnohdy vnitřně chudších), kterým právo na svobodu a rovnost nesmí být odepřeno. Tento cyklus povídek také vyjádřil poselství, že nevolnictví nemůže být základem civilizované společnosti. Povídky byly obrovskou událostí v umělecké próze a znamenaly pro ruskou literaturu nový pohled na realitu života. Co se žánru týče, autor posunul obsahovou náplň fyziologické črty naturální školy, kdy v počátečním období vývoje této umělecké školy její přestavitelé 21
Tím I. S. Turgeněv navázal na I. S. Puškina, který v postavách Lenského a Taťány zobrazil jejich představitele. Společně s ním se mimo jiné V. F. Odojevskij snažil umělecky upevňovat typ zasněného statkáře-filozofa (např. v povídce Дни досад), Turgeněv své hrdiny zobrazoval velice živě. Další autoři, kteří si vytyčili podobný úkol, byli např. K. S. Aksakov (povídky) nebo N. P. Ogarjov (ranné poémy). Radikálněji takové typy a problematiku zobrazil A. I. Gercen v románě Kdo je vinen? (Кто виноват?, 1847).
32
ve svých dílech zobrazovali zejména vnější stránky ruského života, kdežto Turgeněv se zaměřil na obraz vnitřního, duševního světa svých postav, kdy s pomocí vnější reality upozornil na intelektuální a emocionální kvality zástupců obyčejných venkovských lidí.22 Cyklus črt se setkal s velkým ohlasem zejména protifeudálních a uměleckých kruhů, vláda je naopak nevítala vůbec (povídky „urážely a ponižovaly statkáře“ 23 ) a ještě ve stejném roce po uveřejnění nekrologu za N. V. Gogola spisovatele krátce poslala do vězení a pak jej na dva roky poslala do své rodné vesnice pod policejní dohled. Ve výše zmíněném cyklu se I. S. Turgeněv pokusil o syntézu přírody a osobnosti a zároveň prokázal, že má talent pro poetizaci všeho, co se ocitne ve sféře jeho pozorování. V 50. letech 19. století ovšem dobová kritika po Bělinském nejvíce oceňovala schopnost spisovatele ve svých dílech prosazovat sociálně-politické snahy a od autorů očekávala díla ne tolik umělecká jako spíše ideová. Nastalo období posledního desetiletí před reformou a Turgeněv chtěl ve své další tvorbě propojit uměleckou formu s revolučními snahami. Přibližně od 50. let 19. století se začíná projevovat Turgeněvova tendence k delším prozaickým útvarům, od kratších črt ustupuje a věnuje se hlavně psaní románů a také povídek a novel. Ve své tvorbě prohlubuje psychologickou a morální problematiku, hlavním tématem se stává ruská inteligence, „zbytečný člověk“ a postupné hledání člověka „nového“. Autorovy romány zobrazily několik představitelů různých generací v sociálně kvasícím Rusku (představitelé hegelizmu 40. let a „zbytečného člověka“, představitelé nihilizmu 60. let a „nového člověka“, defétizmus a narodnictví 70. let 19. století). I. S. Turgeněv se ve všech svých románech snažil hledat odpovědi na otázky spojené se životem v Rusku, které trápily mnoho obyvatel země – co v zemi vlastně vzniká, je to pro Rusko klad nebo další negativum či zatěžkávací zkouška, je možné výsledek nějakým způsobem ovlivnit, je potřeba vývoj brzdit nebo urychlovat, nebo by se společnost tomu měla vyhnout, jaké jsou vyhlídky do budoucna, jaké budou nové životní jistoty, jak mají Rusové žít? Tato problematika se prolíná celou autorovou tvorbou od 60. let, tedy v období po zrušení nevolnictví v Rusku.
22 23
PAROLEK, R., HONZÍK, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 279. RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 187.
33
2.5. Kritika V. G. Bělinského, N. G. Černyševského a N. A. Dobroljubova ve vztahu k I. S. Turgeněvovi
Tvorba I. S. Turgeněva byla významně ovlivňována filozofií a estetikou – již při studiích jej zaujala osobnost a názory německých filozofů G. Hegela a L. Feuerbacha, jeho vlastní tvorba se formovala a vznikala za přispění myšlenek V. G. Bělinského, v pozdějších obdobích se autor zabýval i idejemi dalších ruských kritiků, především N. G. Černyševského a N. A. Dobroljubova. Vissarion Grigorjevič Bělinskij (1811–1848) je považován za prvního velkého a zároveň nejvýznamnějšího ruského kritika, který sehrál výjimečně důležitou roli v literárním životě své doby jako mluvčí společensko-filozofického a literárního myšlení a jehož následovníci jeho myšlenky rozvinuli, nicméně nikdy nepřekonali. Literární kritiku vyzvedl V. G. Bělinskij na vysokou úroveň, zabýval se problémy umělecké tvorby, smyslem a významem nejen literatury, ale i umění. Své kritické články vždy zasazoval do kontextu celého systému, kauzálních vztahů a souvislostí, do historické perspektivy, vysvětloval význam jednotlivých děl v celkovém vývoji ruské literatury. Jeho význam tkví především v tom, že navazoval na tradice předešlé ruské kritiky a zároveň využíval znalosti dobového kritického myšlení Západní Evropy. Toto potvrzuje svými slovy i I. S. Turgeněv, Bělinského blízký přítel, když říká: „[…] uznával převahu západní vědy, západního umění, západních společenských pořádků […] a podle jeho hlubokého přesvědčení bylo nezbytné, aby Rusko v zájmu náležitého rozvoje svých vlastních sil, posílení svého vlastního významu přijalo za své vše, čeho se dopracoval Západ. […] Přejímat všechno, čeho Západ dosáhl a aplikovat jeho život na náš, s přihlédnutím ke zvláštnostem rasy, dějinného vývoje, podnebí – a přitom přistupovat i k nim svobodně, kriticky – tak si Bělinskij představoval způsob, jakým bychom mohli nakonec dosáhnout svébytnosti. […] Bělinskij byl cele ruský člověk, dokonce vlastenec […], miloval Rusko, jenomže právě tak horoucně miloval osvětu a svobodu; a spojit vjedno tyto zájmy, nad něž vyšší neznal – v tom tkvěl nejvlastnější smysl jeho činnosti, právě o to usiloval.“24 Vytvořil propracovanou estetickou názorovou soustavu a literárně-historickou koncepci a zavedl základní teoretické pojmy a termíny realistické literární kritiky, ze které vytvořil nástroj boje za revolučně demokratické ideály.
24
TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na Bělinského. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 42, 43.
34
Jeho přátelé, mezi které patřili například N. V. Stankevič, A. I. Gercen, M. A. Bakunin, T. N. Granovskij, N. A. Někrasov, I. S. Turgeněv, jej uznávali nejen jako kritika, ale i jako člověka, rádce, patrona a velkou autoritu. M. J. Saltykov-Ščedrin se považoval za „odchovance statí Bělinského“, A. V. Kolcov o něm hovořil jako o svém učiteli, J. P. Polonskij uznal, že jej Bělinskij naučil poznat skutečnou poezii, N. G. Černyševskij poznamenal, že básnící a romanopisci, kteří se vzdělali ve škole Bělinského, dosáhli prvenství v ruské literatuře, N. A. Někrasov jej označil za inovátora poznání. I. S. Turgeněv obdivoval „[…]bystrý úsudek, neomylný vkus a instinkt Bělinského, jeho schopnosti číst mezi řádky“ 25 , dovednost „[…] vymezit patřičné místo starším představitelům naší slovesnosti […] a stanovit význam ještě žijících spisovatelů, podávat hodnocení jejich literární činnosti – hodnocení, jež […]pak potomstvo zcela přijalo za své“26 a považoval kritika za objevitele nových talentů ruské literatury: „[…]objevil-li se nový talent, nový román, báseň, povídka – nikdo dříve ani lépe než on je náležitě neocenil, neřekl o nich pravé, rozhodné slovo. Vezměme Lermontova, Gogola, Gončarova – nebyl to Bělinskij, kdo na ně první ukázal a osvětlil jejich význam? A kolik dalších mu vděčí za totéž?!“27 I. S. Turgeněv a V. G. Bělinskij se seznámili na začátku roku 1843. Turgeněv později vzpomínal, že v den, kdy odjížděl z Petrohradu na venkov, došel k Bělinskému domů a dal jeho sluhovi text své poémy Paraša,28 již Bělinskij jako první ocenil, když jí věnoval stať v květnovém čísle časopisu Отечественные записки. Stať o Turgeněvově druhé poémě z dubna roku 1843 Bělinskij otevírá úvahou o stavu ruské poezie po M. Ju. Lermontovovi a konstatuje, že ruský čtenář má vysoké nároky na poezii a je zvyklý v ní hledat vážný obsah, což v něm vypěstovali A. S. Puškin a právě M. Ju. Lermontov. Bělinskij vidí v Paraše dílo „reflexivní poezie“, jenž je napsáno „krásným, básnickým veršem, ale je nadto prodchnuto hlubokou ideou, má bohatý vnitřní obsah a zahrává humorem a ironií.“ 29 Podle jeho názoru
jsou typickými rysy
Turgeněvova talentu „[…] přesný pozorovací smysl, hluboká myšlenka, vydolovaná z nejskrytějších tajů ruského života, a půvabná a jemná ironie“30, jenž ukazují autora jako 25
TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na Bělinského. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 32, 33. 26 TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na Bělinského. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 32, 33. 27 TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na Bělinského. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 33. 28 BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1842–1845. Praha 1970, s. 767. 29 BĚLINSKIJ, V. G.: Paraša. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1842–1845. Praha 1970, s. 346. 30 BĚLINSKIJ, V. G.: Paraša. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1842–1845. Praha 1970, s. 362.
35
„[…] syna naší doby, který nese ve svém nitru všechny její bolesti a problémy“31. Uvedená charakteristika Turgeněvova talentu se později skutečně projevila v jeho tvorbě, čímž se potvrdila schopnost Bělinského předpovědět estetické soudy o autorech a jejich díle. Paraša kritizuje banálnost ruského života ve 40. letech 19. století, hrdina poémy je jedním z prvních typů „zbytečného člověka“ v Turgeněvově tvorbě a navazuje na předchozí představitele takového typu, tj. na Oněgina a Pečorina. Poéma nese motto z Lermontovovy Dumy: „Milujeme náhodou, nenávidíme maně...“ 32 – tyto verše se vztahují k atmosféře smutku a sociální osamocenosti generace 30. let 19. století, která byla sžírána reflexí a neschopna jakékoliv činnosti užitečné pro společnost. Samotná postava Paraši je pak variantou Puškinovy Taťány. K chvále této poémy se V. G. Bělinskij ještě jednou vrátil ve svém přehledu Ruská literatura v roce 1843, kdy o ní v hodnocení nových děl příslušného roku napsal: „Z nových děl, která vyšla v loňském roce, je možné uvést jen nevelkou poému Paraša, která by svým neobyčejně duchaplným obsahem a krásnými básnickými verši byla pozoruhodným zjevem nejen v takové na literaturu chudé době, jako je naše.“33 Další hodnocení Turgeněvova díla se objevuje v Bělinského přehledu Ruská literatura v roce 1845. Jedná se o velmi stručnou zmínku o autorových dvou nových veršovaných poémách – Rozhovor (Разговор) a Andrej. U prvně jmenované kritik oceňuje zejména úroveň veršů a myšlenkový obsah, nelíbí se mu ale příliš patrný vliv M. Ju. Lermontova. Druhou poému Bělinskij chválí, neboť v ní je talent I. S. Turgeněva „svobodnější a přirozenější“ 34 . V článku Ruská literatura v roce 1846 pak opět pouze zmiňuje publikace Turgeněvovy povídky Statkář (Помещик) a poému Andrej, které společně s básněmi A. N. Majkova a N. A. Někrasova hodnotí jako nejzdařilejší za daný rok. Ve svém posledním přehledu Ruská literatura v roce 1847 Bělinskij nejprve stručně připomíná Turgeněvova dosavadní drobná díla, poté se dostává k prvním povídkám, které později vyšly v cyklu Lovcovy zápisky. Bělinskij si nejvíce cení Turgeněvova přístupu k člověku, jeho pozorovacího talentu, schopnosti zhodnotit příčiny a následky různých úkazů, mistrovství líčení ruské přírody aj.35
31
BĚLINSKIJ, V. G.: Paraša. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1842–1845. Praha 1970, s. 362. LERMONTOV, M. Ju.: Duma. In: LERMONTOV, M. Ju.: Stesk rozumu. Praha 1976, s. 82. 33 BĚLINSKIJ, V. G.: Ruská literatura v roce 1843. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1842–1845. Praha 1970, s. 426. 34 BĚLINSKIJ, V. G.: Ruská literatura v roce 1845. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846–1848. Praha 1973, s. 24. 35 Bělinského konkrétní soudy a hodnocení prvních povídek Turgeněvových Lovcových zápisků uvádíme v následující kapitole. 32
36
Bělinského estetické názory se formovaly ve dvou etapách: nejprve ve 30. letech 19. století kritik vyznával Hegelovu a Schellingovu filozofii (moskevské období, filozofický idealismus), později, ve 40. letech (petrohradské období, materialismus), se posouvá k sociální problematice a vytváří svoji vlastní koncepci. Ve své stati Literární snění (Литературные мечтания, 1834), která je považována za „základní kámen“ ruské klasické literární kritiky, prezentuje svůj pohled na umění, vystupuje jako stoupenec kritického realismu a podává nejen hrubý náčrt vlastní kritické koncepce, ale i přehled vývoje ruské literatury (od Lomonosova a Kantěmira až po Gogola a naturální školu). Na vlastní estetické soustavě a literárně-kritické koncepci pracoval celý život, postupně své myšlenky prohluboval: nejprve naznačil základy vlastní kritické koncepce, poté vymezil z obecného estetického hlediska dva typy poezie – ideální a reálnou (stať O ruské povídce a povídkách p. Gogola, О русской повести и повестях г. Гоголя, 1835), kde preferuje druhý jmenovaný typ poezie, neboť jej považuje za adekvátnější duchu doby a do jejího popředí klade prozaické žánry – povídku a román, protože v nich odhaluje nejdůležitější formy „eposu nové doby“. Věčnou inspirací, věčným hrdinou reálné poezie je člověk. Umění nejprve chápal jako odlesk božské ideje, absolutního ducha a považoval je za všemocné. Své poslední názory formuloval v článku Pohled na ruskou literaturu roku 1847 (Взгляд на русскую литературу 1847-ого года, 1847). Umění považoval za prostředek „reprodukce skutečnosti v celé její pravdě“36 , domníval se, že čisté umění (tj. umění pro sebe samo) „[…] nikde a nikdy neexistovalo a […] myšlenka čistého umění, žijícího ve vlastní sféře a nemajícího nic společného s ostatními životními projevy, je myšlenka abstraktní, spekulativní.“37 a od spisovatele či básníka vyžadoval, aby „[…] byl věren sám sobě, svému talentu, své fantazii, […] aby věrně vystihl skutečnost a uměl jevy skutečnosti přetvořit svou fantazií, vdechnout jim nový život.“ 38 „Básník je především člověk a pak občan své země a syn své doby. Duch národa a doby na něj nemohou působit méně než na ostatní. […] Básník musí vyjadřovat nikoliv to, co je soukromé a náhodné, ale věci obecné a nutné, […] co tvoří atmosféru a smysl celé jeho epochy. […] Dnes se umění a literatura více než kdykoliv předtím staly výrazem společenských otázek, protože tyto otázky se dnes staly všeobecnějšími, dostupnějšími a jasnějšími všem, […] stojí v popředí všech otázek. […] Proto kritika výhradně estetická, která bere v úvahu pouze básníka 36
BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1846– 1848. Praha 1973, s. 421. 37 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1846– 1848. Praha 1973, s 433. 38 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1846– 1848. Praha 1973, s. 428, 431, 432.
37
a jeho dílo a nevšímá si místa ani doby, kde a kdy je básník psal, ani okolností, jež ho uvedly na básnickou dráhu a ovlivnily jeho básnickou činnost, ztratila naprostou důvěru.“
39
Těmito slovy upevňuje smysl a význam naturální školy, díky jejímž
spisovatelům se „[…] ruská literatura vydala na cestu pravdivou a skutečnou, obrátila se ke svébytným zdrojům inspirace a ideálů, a tím se stala moderní a ruskou.“ 40 Dovršit vítězství realismu a „[…] navždy osvobodit ruskou literaturu od cizích vlivů“41 měl Gogol, neboť „[…] líčí ve všech dílech výhradně svět ruského života a nemá sobě rovna, pokud jde o umění reprodukovat ho v celé pravdě. Nic neuhlazuje, nic nezkrášluje.“42 Gogolova škola neboli naturální škola byla podle V. G. Bělinského vrcholem historického vývoje ruské literatury 18. a 1. poloviny 19. století a ve svých recenzích hodnotil fyziologické popisy dalších představitelů této školy, například I. S. Turgeněvа, D. M. Grigoroviče, N. A. Někrasova, V. I. Dala. Filozof a publicista Nikolaj Gavrilovič Černyševskij (1828–1889) byl významnou osobností období po vstupu autorů-raznočinců do ruské literatury. Byl všestranný, velice sečtělý, zabýval se a tvořil v několika oborech (kritice, beletrii, filozofii, historii, politické ekonomii). Od roku 1855 pracoval v redakci časopisu Современник a ve stejném roce obhájil disertaci O estetických vztazích umění ke skutečnosti (Об эстетических отношениях искусства к действительности), po příchodu N. A. Dobroljubova do redakce časopisu se začal zabývat společenskými vědami a psal rozbory situace ruských rolníků, a, pokud to cenzura dovolovala, doporučoval jejich osvobození s půdou a bez výkupu. Jeho nejvýznamnějším dílem je román Co dělat? (Что делать?, 1862–1863), ve kterém mu šlo o zobrazení určitých ideálů o životě, jak by měl vypadat podle představ jeho generace. Autor vyjádřil myšlenku, že skutečné štěstí je možné pouze tam, kde jednotlivec v rozumné míře najde soulad, správnou míru osobních („egoistických“) zájmů a zájmů kolektivu. Konzervativcům vadilo, že autor románu vymaňuje ženu z patriarchální podřízenosti, že nabádá proti sňatkům z donucení a za normální vztahy považuje ty, které jsou založeny na lásce, vzájemné úctě a společných zájmech. Dalším důležitým aspektem 39
BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1846– 1848. Praha 1973, s. 434, 435. 40 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1846– 1848. Praha 1973, s. 444. 41 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1846– 1848. Praha 1973, s. 444. 42 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1846– 1848. Praha 1973, s. 420, 421.
38
výše zmíněného románu je fakt, že se jedná o dílo, které vychází z přítomnosti, ale pohlíží do budoucnosti, propojuje tedy tato dvě časová pásma, a tím vyzývá k lidské aktivitě. Autorovým dalším významným dílem byl Nástin ruské literatury gogolovského období (Очерки русской литературы гоголевского периода, 1855–1856), kde vyložil dějiny ruské literatury 30. a 40. let 19. století a poukázal na fakt, že soudobá kritika pokulhává za Bělinským, jehož rehabilitaci věnoval hlavní místo. K dílu I. S. Turgeněva se N. G. Černyševskij mj. vyjádřil ve své stati Ruský člověk na rendez-vous (Русский человек на rendez-vous, 1858), jež nese podtitul Úvahy n ad povídkou p. Turgeněva „Asja“. N. G. Černyševskij své úvahy otevírá tezí, že „[…] charakter hrdiny odpovídá naší společnosti“43, poté naznačuje „rodokmen“ „zbytečných lidí“ (nejprve se věnuje hrdinovi Turgeněvova Fausta - ten se snaží „ospravedlnit“ tím, že vlastně mezi ním a Věrou nejsou opravdové city a jsou „nuceni“ se jeden druhého zříci; poté přechází k Rudinovi, který se podle Černyševského chová mužněji, neboť sám vyzná Natálii lásku a sám ji žádá o schůzku, ale nakonec také jedná velice zbaběle, což vede k tomu, že se od něho dívka odvrací; dalším konfrontovaným „zbytečným člověkem“ je hrdina Někrasovovy poémy Saša, který se zachová podobně jako předchozí zmíněné typy) – všichni upřednostnili ústup před jakýmkoliv rozhodným činem, autor stati doplňuje: „[...] pokud nejde o čin a je třeba jen zabít prázdný čas, naplnit prázdnou hlavu nebo prázdné srdce rozhovory a sny, je hrdina velmi zdatný, když situace spěje k tomu, aby otevřeně a přesně vyjádřil své city a přání – začíná většina hrdinů již váhat a pociťovat neohebnost jazyka. Jen málo z nich, ti nejstatečnější dokážou jakž takž ještě sebrat své síly a vykoktat něco, co dává nejasnou představu o jejich myšlenkách. [...] Takoví tedy jsou naši „nejlepší lidé“ - všichni se podobají našemu Romeovi“44, tj. hrdinovi Asji. Další úvahou kritika je otázka, jakou míru neštěstí Asje svým jednáním hrdina způsobil a ptá se, zda může být v budoucnu ještě šťastná? Nejprve naznačuje myšlenku, že pro Asju rozchod ve skutečnosti není neštěstím (přestože pan N. je představitelem jednoho z nejlepších lidí společnosti), neboť sice bude nějakou dobu smutná, pak ale na vše zapomene a bude se moci oddat novému citu. Její neštěstí ale tkví v otázce, zda se vůbec najde člověk, který ji bude více hoden, protože sotva takového člověka potká. Černyševskij tvrdí, že Asja bude spokojena se svými vztahy teprve tehdy, až „ […] se jako 43
ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 144. 44 ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 146.
39
jiní omezí na krásné úvahy, zatímco se jí nenaskytne případ, kdy bude muset svá slova splnit, a naskytne-li se, rychle ztichne a složí ruce v klín, jak to dělají všichni. Teprve tehdy budou i ostatní spokojeni s ní.“45 Jakmile se ale odhodlá k nějakému činu, společnost jí odsoudí. Kritik se v další části své stati v souvislosti s jednáním hrdiny povídky Asja ptá: „Jak byste se mohli zlobit a naříkat na člověka za čin, který by udělal na jeho místě každý jiný? [...] Triviální skutek, který učinil on, by učinilo i velmi mnoho lidí, tak zvaných pořádných lidí nebo lepších lidí naší společnosti. Není to nic jiného než symptom epidemické choroby, jíž je zachvácena naše společnost.“46 N. G. Černyševskij říká, že všichni lidé mají stejnou povahu, ale rozdíl v jejich chování závisí na společenských zvyklostech a poměrech. Hrdina je podle něho nechápavý, bojácný, neodhodlaný, a to proto, že „[...] ho život ve všem naučil jen malichernému jednání.“47 To, že mu je kolem třiceti let však neznamená, že je zralým člověkem. Černyševskij dále své myšlenky zobecňuje: „Aniž si osvojí zvyk účastnit se samostatně občanských záležitostí, aniž si uvědomí, že je občan, vyrůstá dítě mužského pohlaví, stává se bytostí mužského pohlaví středních a později starších let, avšak mužem se nestane, nebo alespoň se nestane mužem ušlechtilého charakteru. Lépe nevyvíjíli se člověk, než když se vyvíjí bez vlivu myšlenek o veřejných záležitostech [...].“48 Pokud se lidský jedinec nezajímá o veřejný život, zabývá se pouze těsným okruhem svých soukromých zájmů a tím ztrácí možnost zabývat se čímkoliv vyšším. Pokud se společnost nevěnuje veřejným záležitostem, věnuje se pouze banálním a mělkým zájmům a vychovává pouze banální a mělké bytosti, nepřipravené do života, neschopné ocenit vysoké a hluboké zájmy, potřeby či cíle. Pokud je společnost takto omezená, jedinci si pak snadno zvyknou jednat tak, jak jednají všichni ostatní. Tak, jako je nakažlivý smích, může být ve fyziologii společnosti nakažlivé jednání. Autor stati dodává: „Nemůže být neproniknuta malicherností vůle toho, kdo žije ve společnosti, která nemá jiných snah, kromě malicherných všedních zájmů. Mimoděk se vkrádá do srdce obava před myšlenkou, že možná budu muset učinit veliké rozhodnutí, směle udělat odvážný krok nikoli po cestičce, vyšlapané každodenní chůzí. Proto se snažíš ujistit se, že ještě nepřišla potřeba něčeho neobyčejného, do poslední osudné minuty se úmyslně přesvědčuješ, že vše, co se zdá 45
ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 147. 46 ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 150, 151. 47 ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 153. 48 ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 153.
40
vybočovat z obvyklé mělkosti, není nic jiného než klam. [...] My se snažíme ujistit se, že vše, čeho se bojíme, se bojíme jen proto, že nemáme síly k něčemu vyššímu.“49 Tato slova opět dokazují bojácnost ruské společnosti, strach učinit jakýkoliv krok, který by vedl ke změně. Autor stati analyzuje stav společnosti a v souvislosti s hrdinou povídky hledá odpověď na otázku, jaké lidi ruská společnost potřebuje: „Nemůžeme se však dosud zbavit předsudků, [...] malicherných názorů, které nám vštípila okolní společnost. Stále se nám zdá (prázdný se, avšak pro nás stále ještě neodbytný sen), jako by náš hrdina prokázal nějaké služby naší společnosti, jako by byl představitelem naší vzdělanosti, jako by byl nejlepší z nás, jako by nám bez něho bylo hůře. Stále silněji [...] se v nás rozvíjí myšlenka, že toto mínění o něm je prázdný sen, cítíme, že již dlouho nezůstaneme pod jeho vlivem, že jsou lidé, lepší než náš hrdina, a to právě ti, kterým on ubližuje; že by se nám bez něho žilo lépe. Avšak v této chvíli jsme si stále ještě nezvykli dost na tuto myšlenku, nerozešli jsme se úplně s vidinou, k níž jsme byli vychováni. [...] I když vidíme, že se blíží rozhodná chvíle, která určí navždy jeho osud, nechce se nám ještě říci si: v dnešní době nejsou naši hrdinové s to pochopit své postavení; nejsou s to jednat rozvážně a zároveň velkomyslně – teprve jejich děti a vnuci, vychovaní v jiných názorech a zvyklostech, budou umět jednat jako čestní, rozumní občané, avšak oni sami se nyní nehodí pro úlohu, která se jim dává.“50 Černyševskij zde naznačuje, že pro soudobou ruskou společnost je třeba lidí, kteří jsou rozumní, energičtí, pochopí, co se kolem nich děje, kteří umí ve správném okamžiku správně zareagovat, neboť v případě promeškání vhodného okamžiku může dojít k osudové chybě, která již nikdy nepůjde napravit: „Pochopíte-li požadavky doby, dokážete-li využít situace, do níž jste nyní postaveni – v tom pro vás nyní tkví otázka vašeho štěstí nebo neštěstí navždy.“51 Z výše uvedených řádků je patrné, že se nejedná o klasickou literárně-kritickou stať, neboť kritikovy úvahy do velké míry přesahují rámec příslušné Turgeněvovy povídky i tím, že její autor podal ucelený systém chápání celého problému. Černyševskij ve své stati přednesl přísnou charakteristiku a kritiku sociálně-politické zbabělosti a slabé vůle ruské společnosti. Text byl napsán pod vlivem připravované reformy, kdy kritik – revolucionář a demokrat – považoval jednání liberálů za stejně chabé jako jednání Turgeněvova hrdiny ze jmenované povídky. Vyjádřil domněnku, že pokud chce být ruský lid osvobozen 49
ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 155. 50 ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 156. 51 ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy. Svazek II. Praha 1953, s. 157.
41
od stávajícího režimu, nemůže spoléhat na představitele podobné Pečorinovi, Běltovovi, Rudinovi či hlavnímu hrdinovi Asji52 – a tím odsoudil typ „zbytečného člověka“, slabocha, který ne nikdy nevzmůže ke skutečnému činu – ale potřebuje takové osobnosti, které by skutečně, odhodlaně a beze strachu hájily zájmy společnosti53. N. G. Černyševskij také předpověděl chování ruských liberálů v rozhodujících momentech důležitých sociálněpolitických změn.
Nikolaj Alexandrovič Dobroljubov (1836–1861) za svůj velice krátký život zanechal spisy plné rozmanitých myšlenek. K nejlepším patří jeho stati o Ostrovském (Říše temna, Тёмное царство, Paprsek světla v říši temna, Луч света в тёмном царстве), Gončarovovi (Co je to oblomovština?, Что такое обломовщина?), Dostojevském (Zakřiknutí lidé), Turgeněvovi (Kdy nastane skutečný den?) a dalších ruských autorech, v nichž vytvořil svébytnou variantu ruské kritiky, tzv. reálnou kritiku. Jde v podstatě o to, že kritik konfrontuje literaturu se skutečností, při analýze nerozhoduje záměr autora daného díla, ale objektivní vyznění díla. Hned po svém vzniku navazuje dílo kontakt s dobou a se čtenáři, žije vlastním životem a skutečnost v něm ztvárněná je mnohdy bohatší a mnohoznačnější, než mnozí autoři i čtenáři předpokládají. Kritik má nárok vyvozovat z díla závěry, o kterých ani autor nevěděl a teprve takovýto důkladný rozbor může odhalit veškeré bohatství smyslu díla. V revoluční době před zrušením nevolnictví se začal zabývat problematikou pozitivních postav ruské literatury, neboť vliv literatury na přípravu společenských změn v tomto období prudce stoupal. Problém hledání „nových lidí“ si uvědomovali i umírnění autoři jako I. S. Turgeněv. N. A. Dobroljubov v 50. letech 19. století analyzuje různé liberální hrdiny a „zbytečné lidi“ od Rudina až po Oblomova a jako protiklad k nim staví typy silných a čestných lidí, kteří se nechtějí smířit se skutečností, např. Kateřinu z Ostrovského Bouře nebo Jelenu Stachovovou a Insarova z Turgeněvova románu Předvečer. Podle kritika by mělo být spisovatelovou povinností zobrazit pozitivní typ tak umělecky přesvědčivě, aby si ho čtenář zamiloval a chtěl být jako on. Na druhou stranu Dobroljubov nechtěl hrdiny přikrášlovat a schovávat jejich vnitřní boje a pochyby.
52
Je zajímavé, že se N. G. Černyševskij nezmiňuje o Oněginovi, nicméně se domníváme, že v tomto smyslu z jeho textu logicky vyplývá, že i tento hrdina patří k vývoji typu „zbytečného člověka“. 53 Otevřenou polemikou s touto statí N. G. Černyševského byl článek P. V. Anněnkova z roku 1858 s názvem Literární typ slabého člověka, ve kterém jeho autor soudil, že hrdina z vrstvy ruské inteligence a určitý heroický prvek patří minulosti. Za hrdiny doby pokládal představitele typu Kalinoviče z Pisemského Tisíce duší a Potugina z Turgeněvova Dýmu.
42
Statí Kdy nastane skutečný den? (Когда же придет настоящий день?, 1860) zareagoval N. A. Dobroljubov na Turgeněvův román V předvečer. Hned v úvodu své stati ale konstatuje, že pro něho není tak důležité, „co autor chtěl říci, jako to, co jím bylo řečeno, byť i neúmyslně, [...] následkem pravdivého zobrazení životních skutečností.“54 U Turgeněva si Dobroljubov nejvíce cenil spisovatelovy schopnosti uhodnout nové požadavky doby a nové myšlenky vnášené do společenského vědomí, faktu, že se Turgeněv zpravidla soustředil na aktuální otázky, které začaly znepokojovat společnost a jeho živého vztahu k současnosti. Co se týče spisovatelova talentu, kritik vyzdvihuje jeho měkkost, básnickou umírněnost, schopnost líčení, jemnost a hloubku kresby postav a situací. Za hlavní téma Turgeněvových próz pak označuje „[…] přípravy k boji a utrpení hrdiny, usilujícího o vítězství svých zásad a jeho pád pod rdousivou silou lidské hlouposti. [...] Ovšem vlastní základy boje, tj. myšlenky a snahy, měnily svou podobu v každém díle, nebo se během času a okolností projevovaly určitěji a ostřeji. [...] Každá z těchto postav byla smělejší a plnější než předcházející, avšak podstata, základ jejich charakteru a celé jejich existence byla jedna a táž. Vnášely nové myšlenky do jistého kruhu, byli to světlonoši, propagandisté – i když jen pro jednu ženskou duši [...].“55 Dále kritik konstatuje, že všichni zmínění hrdinové byli ve své době opodstatnělí a potřební, ale nečinní lidé a že se doba změnila a současné požadavky společnosti jsou zcela odlišné od těch, které „oživily“ Rudina a další hlavní představitelé Turgeněvových próz. Dobroljubov říká, že pro dnešního, „nového člověka“ není poctivost snah a láska k pravdě nic neobvyklého a že je třeba jít dále pod vedením progresivních „nových Rudinů, hlasatelů nových, vyšších tendencí“56, kteří se budou bít a trpět, aby uskutečnili své snahy, tedy aby činili a ukázali ruskému lidu, jak se chovat a jednat. Podle slov autora stati ruská společnost „[…] v posledních dvaceti třiceti letech nedělala nic – učila se, vyvíjela se, poslouchala Rudiny, litovala jejich neúspěchů ve šlechetném boji za přesvědčení, připravovala se k dílu, ale nic nedělala.“57 Od obecnějších zamyšlení se dostává N. A. Dobroljubov přes několik poznámek k postavě Lavreckého z Turgeněvova románu Šlechtické hnízdo k jádru své stati, Turgeněvově románu V předvečer, ve kterém se spisovatel pokusil zachytit nové 54
DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 186. 55 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 189. 56 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 191. 57 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 192.
43
požadavky společnosti, zejména potřebu činů. Ruská společnost se v této době nacházela v jakémsi přechodném stavu – ve stavu, kdy si uvědomovala potřeby chopit se skutečného díla a tato touha k jednání se postupně začala probouzet. Na dalších stranách Dobroljubov analyzuje jednotlivé postavy Turgeněvova románu – Jelenu Stachovovou („Bylo jí třeba něčeho více, něčeho vyššího, čeho však, to nevěděla, a věděla-li, nedovedla se chopit díla. [...] Neustále čeká, neustále žije v předvečer čehosi. Je připravena k nejživější, nejenergičtější činnosti, avšak přikročit k dílu sama od sebe, jediná – toho se neodváží.“ 58 ), Šubina („.[...] všechno závisí na okamžiku, není tu nic trvalého a nadějného, celý organizmus se skládá z protikladů; lenost přehlušuje schopnosti a promarněný čas pak vyvolává neplodné pokání, rozlévá žluč, vyvolává pohrdání sebou samým, které slouží jako útěcha při neúspěších a nutí pyšnit se sebou samým a nacházet v sobě zalíbení.“ 59 ), Berseněva (přemýšlivý, skromný člověk, schopný sebeodříkání, ochotný obětovat vlastní štěstí, ale neschopný „[…] rozhodnout se pro rozsáhlou a odvážnou činnost, pro uvědomělý boj, pro samostatnou úlohu v nějaké věci; chce být číslem dvě“ 60 , jeho činy jsou „[…] malátné, chladné, nepřesvědčivé, protože stále pochybuje o svých silách“61, „[...] kdyby byl veden po nějaké cestě, půjde rád a přímo; sám však vésti nemůže; nejen jiné, nýbrž ani sebe sama; v jeho povaze není iniciativy“ 62 a konečně Insarova. Jedno z prvních kritikových tvrzeních o Insarovovi je následující: „[...] jeho slovo se nerozchází s činem [...]. Kromě toho však je – Bulhar, chovající v duši vášnivou touhu osvobodit svou vlast. Této myšlence se oddává cele, otevřeně a s přesvědčením, v ní je konečný cíl jeho života.“63 Insarova vůbec nenapadne myšlenka stavět své osobní štěstí do protikladu se svým životním cílem, naopak, svoji osobní spokojenost vidí v tomto činu, neboť by nemohl být šťastný, kdyby jeho země trpěla v útisku. Přestože, dle slov Dobroljubova, žije Bulhar také v předvečer uskutečnění svého snu, nepochybuje o sobě: „[...] bude-li mu souzeno být číslem jedna nebo dvě, na to vůbec nemyslí. [...] pokud
58
DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 197. 59 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 201. 60 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 202. 61 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 203. 62 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 204. 63 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 204.
44
se v jiných lepší nenajde, bude číslem jedna, půjde v čele; najdou-li se lidé silnější a odvážnější než on, půjde za nimi a v obou případech zůstane [...] věrný sám sobě. Kde se zastavit a kam dojít – to určí okolnosti.“64 V jakém vztahu stojí charakter Insarova k ruské společnosti, která jej obklopuje? Jaký je důvod toho, že se v románu objevuje Bulhar, a ne Rus? Odpověď na tyto otázky spatřuje N. A. Dobroljubov v Jeleně a jejím vztahu k ostatním postavám, neboť právě v ní se projevila touha a potřeba po novém životě, „nových lidech“, která v té době zachvátila celou (tedy ne pouze vzdělanou) ruskou společnost. Stejně tak jako hlavní hrdinka i každý Rus by rád vykonal dobrý čin, "[…] nevyžaduje-li žádného boje, nepředpokládá-li žádný cizí odpor, abychom se nemuseli namáhat a zápasit s různými nepříjemnostmi.“ 65 Dobroljubov tvrdí, že ruská společnost touží po konání dobra, má síly, ale svým silám nedůvěřuje a neví, co dělat. Tato nevědomost jí zdržuje a najednou se tak ocitá stranou společenského života. Všichni čekají, zda se náhodou nezjeví člověk, který Rusům řekne, jak konat a co dělat. Jelena tedy hledala člověka, který by samostatně šel ke svému cíli a strhával k němu i ostatní. Toho našla v Bulharovi, u něho našla odpověď na otázku, jak dělat dobro. Insarovovo kouzlo spočívá v tom, že celá jeho duše je naplněna pouze jednou myšlenkou – osvobodit svoji zemi. Touto myšlenkou žije, svoji vlast miluje. Touto myšlenkou žije nejen on, ale i všichni ostatní Bulharové, všichni si jednotně přejí totéž, všichni mají jeden cíl, bez ohledu na společenskou vrstvu, ke které jednotliví lidé náleží. V Rusku tomu tak není – každá společenská vrstva si žije život sama pro sebe, má své vlastní cíle a snahy, upevňuje vlastní blaho a nemá touhu sjednotit se s celým národem jako v Bulharsku, které trpí pod tureckým jhem 66 . Insarov nenávidí zotročovatele, je nespokojený se současným stavem ve své zemi, proto se nemusí k činnosti nutit, navíc není líný ani zbabělý. Také si je vědom toho, že jeho cíl, tj. vyhnat Turky ze své vlasti, je správný. V ruské společnosti by takové jednání bylo považováno za protispolečenské. Typy Insarova se rodí i v Rusku, nedokáží se ale tolik projevit – ruský Insarov by zůstal poddajným, skrýval by se a vyjadřoval v tajenkách a dvojsmyslech a hledal by někoho, kdo jej povede, konstatuje Dobroljubov. Ve své úvaze pokračuje: „V našem prostředí se však (ruští Insarovové – pozn. autorky) jeví jako směšní Don Quijotové. Význačný rys Dona Quijota, nepochopení toho, zač se bije, i toho, co bude výsledkem jeho úsilí, u nich 64
DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 205. 65 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 209. 66 Román V předvečer se odehrává v roce 1853.
45
vystupuje s podivuhodnou výrazností. [...] Všechno se u nás děje [...] podle zákona a vykládat zákon tak nebo jinak, k tomu není zapotřebí hrdinství, nýbrž znalostí soudcovských chytrostí. A tak se naši Don Quijotové namáhají zbytečně.“ 67 Ruští lidé nechápou obecný význam prostředí, v němž žijí. Ani jej pochopit nemohou, když se v něm sami nacházejí. Zvrátit celé toto prostředí znamená zvrátit i sama sebe. Insarov má výhodu, že utiskovatelé jeho vlasti jsou Turci, s nimiž on nemá nic společného, kdežto ruský hrdina by musel povstat proti něčemu, s čím je sám svázán. To je i důvod, proč se ruští hrdinové nedokáží donutit k jakémukoliv činu, nedokáží najít kořen problému – „[…] nechce se jim vztáhnout ruku na strom, ve kterém sami vyrostli“68 – snaží se přesvědčit lidi kolem sebe, že všechno zlé se nachází pouze na povrchu, který stačí jen očistit a vše bude zase dobré. Insarov působí přirozeně také proto, že se jeho rozum a srdce doplňují. Poté, co Jelena poznala Insarova a pochopila, jaký život vedle něho může prožít, nechtěla žít v rodném Rusku ani se tam po jeho smrti vracet, neboť její život by zřejmě byl nečinný, bez cíle, raději pokračovala v dílu svého muže v cizině, v nejistotě, v nebezpečí. Co tedy vyplývá ze slov N. A. Dobroljubova? Domníváme se, že hlavním poselstvím jeho úvah je myšlenka, že v ruském prostředí ještě lidé typu Insarova – s aktivním přístupem ke společenskému životu a protiklady pasivních „zbytečných lidí“ – nenarostli, ale doba, kdy se objeví, se blíží, neboť je třeba, aby se všechny „pokrokové“ ideje přeměnily v reálný čin69. To, že se postava nepasivní Jeleny dostala do literatury, která v dané době ovlivňovala společenský život, byl důležitý krok. Dobroljubov tvrdí, že Rusko potřebuje ruské Insarovy pro uskutečnění vnitropolitických změn a osvobození ruské společnosti od malichernosti a povrchnosti. Ruský Insarov je pro zemi „[…] nezbytný, bez něho jde celý náš život jaksi mimo a žádný den sám o sobě nic neznamená, nýbrž slouží jen za předvečer příštího dne. Nakonec však tento den přijde! A v každém případě je předvečer nedaleko ode dne, který po něm následuje; i když je od sebe dělí nějaká noc!“70 Insarov je pro něho „novým člověkem“, představujícím svěží vítr, který společnost nutně potřebuje. „Noví lidé“ ale budou mít náročnější úkol než měl Insarov, protože vnitřního nepřítele je mnohem těžší porazit než protivníka vnějšího.
67
DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 214, 215. 68 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 216. 69 Někdy se objevují hlasy, že se jedná o pokračování tradice od puškinských dob (postava Heřmana – Germana v Pikové dámě) přes např. Štolce v Gončarovově Oblomovovi apod. 70 DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané literární stati. Praha 1950, s. 230.
46
Dobrojlubovova revoluční stať podrobně analyzuje koncepci člověka – hrdiny, který se mění ze snílka a „mluvky“ na činorodý a užitečný typ. V životě ruské společnosti došlo na začátku 60. let k posunu, který se odrazil i v literatuře.
Z této podkapitoly je patrné, že „hrdinu své doby“ nehledal pouze I. S. Turgeněv, ale i další osobnosti ruského literárního a kulturního života daného období. Pravdou je, že Turgeněvovy prózy vyvolávaly velké množství reakcí, ohlasů, z nichž můžeme k výše uvedeným ještě připojit např. stati D. I. Pisareva (Pisemskij, Turgeněv, Gončarov, 1861, Ženské typy v románech Pisemského, Gončarova a Turgeněva, Женские типы в романах и повестях Писемского, Тургенева и Гончарова, 1861, Bazarov, 1862), A. I. Gercena (Ještě jednou Bazarov, Еще раз Базаров, 1868), P. V. Anněnkova (Charakteristiky: I. S. Turgeněv a L. N. Tolstoj, Характеристики: И. С. Тургенев и Л. Н. Толстой, 1854, Literární typ slabého člověka, О литературном типе слабого человека, 1858).
47
3. Ivan Sergejevič Turgeněv: život, dílo a jeho proměny
Spisovatelovu tvorbu silně ovlivnilo jeho dětství, proto stručně zmíníme několik základních faktografických informací. I. S. Turgeněv se narodil 28. října 1818 do bohaté šlechtické rodiny, v jejímž čele stála povahově velmi tvrdá a nekompromisní matka, Varvara Petrovna, jejíž kruté „panování“ na statku zažíval Turgeněv od raných let svého života a které zřejmě zapříčinilo spisovatelovu nenávist k otroctví a nevolnictví a vedlo k pozdějšímu celoživotnímu boji za osvobození a důstojný život služebnictva a nevolníků71. Příležitost zblízka pozorovat hrůzy života venkovského lidu v bezpráví vedla I. S. Turgeněva v jeho tvůrčím období k tomu, aby si „[…] všímal také bolestných stránek lidského života, nepřehlížel společenské nesrovnalosti, sociální křivdy, existenci zmařených a nenaplněných osudů, individuálních i hromadných lidských katastrof.“ 72 Manželství rodičů73 a poněkud zvláštní vztah I. S. Turgeněva a jeho matky ovlivnily utváření autorovy povahy, matčin despotismus v něm vyvolával citlivost a měkkost. Na dětství si I. S. Turgeněv ovšem zachoval i hezké vzpomínky, a to především na krásnou středoruskou přírodu, kterou ve svých dílech líčil s neobvyklou přesností a pečlivostí, což ocenil i první významný ruský kritik, V. G. Bělinskij: „Musíme také upozornit na mimořádné mistrovství p. Turgeněva, s nímž líčí ruskou přírodu. Miluje ji […] jako umělec, a proto se nikdy nesnaží líčit ji pouze v jejích poetických podobách, bere ji tak, jak ji vidí. Jeho obrazy jsou vždy věrně nakresleny, vždycky v nich poznáte naši důvěrně známou ruskou přírodu.“74 Jako syn z finančně zajištěné rodiny dosáhl I. S. Turgeněv velmi dobrého vzdělání – v roce 1833 nastoupil na filologickou fakultu Moskevské univerzity (od roku 1827 žila rodina v Moskvě, kam se přestěhovala ze svého statku ve vesnici Spasské-Lutovinovo), kde v té době studovali A. I. Gercen a V. G. Bělinskij, ve svém vysokoškolském vzdělání pokračoval na univerzitě v Petrohradu, kde se spřátelil s T. N. Granovským, a po smrti otce (1839) odjel studovat historii, filologii a filozofii na Berlínskou univerzitu v Německu. Po návratu do rodné země roku 1841 se začíná připravovat na zkoušky a o rok později
71
Povahou matky jsou „inspirovány“ postavy v některých povídkách, např. Mumu z roku 1852. HONZÍK. J.: Dvě století ruské literatury. Praha 2000, s. 75. 73 Povaha manželství autorových rodičů se stala námětem povídky První láska (Первая любовь) z roku 1860. 74 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 485. 72
48
získává v Petrohradu titul magistra filozofie a stává se tak jedním z nejvzdělanějších příslušníků své spisovatelské generace v Rusku. Léta strávená studiem, německé kontakty a přátelství s N. V. Stankevičem, T. N. Granovským, M. A. Bakuninem a A. I. Gercenem a zájem o německou klasickou filozofii, zejména G. Hegela, rozšířily Turgeněvovy obzory a vytříbily jeho názory a postoje tak, že se stal moderně myslící osobností. V roce 1843 se mladý I. S. Turgeněv v Petrohradu seznámil se slavnou operní zpěvačkou francouzského původu, Paulinou Viardot, která se stala po matce druhou osudovou ženou jeho života – Turgeněv spojil svůj život s ní i s celou rodinou Viardotových, často je doprovázel na jejich zahraničních cestách po Evropě, žil s nimi, Turgeněvova nemanželská dcera Pelagie byla dokonce nějakou dobu vychovávána s dětmi Pauliny Viardot v Paříži, později s nimi v Baden-Badenu sousedil, a 22. srpna 1883 zemřel v domě, který si koupil společně s nimi nedaleko Paříže, v Bougivalu, obklopen právě rodinou Viardotových. Přes milostná vzplanutí k jiným ženám se autor neustále vracel právě k Paulině Viardot, nicméně otázka, zda byl jejich vztah čistě přátelský nebo hranici hlubokého přátelství překročil, zůstává otevřená domněnkám a spekulacím.
„Jsem realista, […] nikdy jsem nemohl vytvořiti nic, co by vycházelo jen z mé obrazotvornosti. Mám-li vytvořiti postavu, potřebuji k tomu živého člověka,“75 říká o sobě sám I. S. Turgeněv. Jeho slova potvrzuje i literární kritik V. G. Bělinskij: „Jeho nejcharakterističtějším rysem je, že by se mu asi sotva podařilo vytvořit věrně charakter, jemuž podobný by nepotkal ve skutečnosti. Vždycky se musí opírat o její základy. Pro takový druh umění má od přírody k dispozici bohaté prostředky: pozorovací dar, schopnost přesně a bystře proniknout a zhodnotit každý úkaz […].“ 76 Přestože je I. S. Turgeněv znám převážně jako představitel naturální školy, kritického realismu a autor románů, k delším prózám se nedopracoval hned – „[…] hledal svou cestu a stále ji nenacházel, neboť to se nedaří vždycky a všem snadno ani hned.“77 Do literatury vstoupil I. S. Turgeněv lyrickou poezií ve velmi mladém věku78, kdy se teprve formoval jeho literární vkus, nicméně intenzivněji se psaním začal zabývat koncem 30. a začátkem 40. let 19. století. Jeho raná lyrika, ovlivněná obdivem k tehdy velmi módnímu básníkovi V. G. Benědiktovovi, navazuje na romantickou tradici 75
MAUROIS, A.: Turgeněv. Praha 1931, s. 101, 102. BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 484. 77 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 483. 78 První větší literární útvar, dramatickou poému Stěno, napsal už roku 1834, tedy v pouhých 16 letech. 76
49
A. S. Puškina, M. Ju. Lermontova nebo G. G. Byrona jemnými verši opěvujícími krásu středoruské přírody, odkud čerpali inspiraci mnozí slavní ruští básníci i prozaikové (mimo jiné A. K. Tolstoj, I. A. Bunin, S. A. Jesenin, K. G. Paustovskij), a je reprezentována například poémami Paraša (1843)79, Pop (1844), Statkář (Помещик)80, Andrej, Rozhovor (Разговор; vše 1845), nebo veršovaným cyklem Vesnice (Dеревня, 1846). Již tyto rané literární útvary naznačovaly látku, kterou se autor zabýval v dalších obdobích své tvorby – např. Paraša je obyčejný příběh venkovské dívky a újezdního mládence, duševně prázdného, nečinného, který je ovšem sám se sebou spokojený, Rozhovor je pojat jako polemický generační dialog mezi romantikem a praktikem, Andrej je obraz předčasně unaveného člověka, a krajinomalebný cyklus Vesnice předjímá některé rysy Lovcových zápisků. V. G. Bělinskij zhodnotil „lyrické“ období Turgeněvovy tvorby těmito slovy: „Turgeněv začal svou literární dráhu lyrickou poezií. Mezi jeho drobnými básněmi jsou asi tři čtyři velice pěkné kusy […]. Napsal několik poém. První z nich, Paraši, si veřejnost všimla, hned když se objevila, protože její verš měl spád, byla v ní veselá ironie a věrné obrázky ruské přírody, hlavně však zdařilé národopisné obrázky ze statkářského života s příznačnými podrobnostmi. […] Pak napsal poému Rozhovor – má zvučné a silné verše, je v ní hodně citu, intelektu a myšlenek […]. V třetí poémě p. Turgeněva Andrej je mnoho hezkého, protože je v ní hodně rysů ruského života […]. V těchto pokusech p. Turgeněva byl sice talent patrný, ale byl jaksi rozpačitý a neurčitý.“81 Mladý Turgeněv si zřejmě uvědomil meze svého básnického talentu a koncem 40. let se přestal věnovat veršovanému projevu, respektive se k němu vracel pouze okrajově (příležitostně psal texty pro vystoupení Pauliny Viardot, veršované vložky do románů nebo básně) a začal hledat žánr nový, který by mu lépe vyhovoval. Do raného období tvorby I. S Turgeněva (přibližně roky 1843–1850) patří i několik dramatických útvarů, které „jsou blízké dramatům A. N. Ostrovského, dospívají však už i k některým konstruktivním prvkům dramatu Čechovova.“ 82 Dlouhou dobu před A. P. Čechovem můžeme v Turgeněvově dramatické tvorbě cítit lyrický podtext. Z Turgeněvových dramat zmíníme pouze nejvýznamnější – komedii o pěti dějstvích Měsíc na vsi (Месяц в деревне, 1850), která se odehrává v prostředí vesnické šlechtické usedlosti a autor zde opět naznačuje své budoucí typické hrdiny (okouzlujícího, ale slabošského 79
Vliv A. S. Puškina je zde patrný – tato poéma je v podstatě variantou oněginského tématu a hlavní hrdinka má velmi blízko k Puškinově Taťáně. 80 Co se týče žánru, poéma Statkář již naznačuje formu fyziologické črty, i když ve veršované podobě. 81 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 483. 82 Slovník ruských spisovatelů od počátků ruské literatury do roku 1917. Praha 1972, s. 247.
50
šlechtického intelektuála Rakitina, rozmarnou dámu Natálii Petrovnu, mladého radikála z nešlechtického prostředí Běljajeva a plachou, nezkušenou dívku Věročku). Spisovatelova dramata však nebyla na ruské scéně uvedena, neboť v tzv. sedmi hubených letech (1848– 1855) vládl krutý cenzurní teror, kdy byli spisovatelé policejně sledováni a nejlepší literární časopisy publikovaly zejména zábavnou beletrii s lehkou tematikou. Vzhledem k tomuto nepochopení a určité lhostejnosti byl I. S. Turgeněv nucen hledat svůj „ideální“ žánr dále. Turgeněvova prozaická prvotina, povídka Andrej Kolosov (1844), měla větší úspěch a byla V. G. Bělinským okomentována následovně: „[…] ve výpravné próze […] jsou výtečně vykresleny četné charaktery a ruský život, ale jako próza je to dílo […] podivné, náznakovité a neobratné […].“ 83 Autor zde vykreslil portrét „neobyčejného člověka“ 84 a snažil se zachytit nové jevy ruského života, resp. se snažil zabývat problematikou lidského individua v nových společenských poměrech. V roce 1846 nastal v Turgeněvově životě obrat – v prvním čísle časopisu Современник daného roku, časopisu, do kterého přispívali někteří tehdejší spisovatelé a kritici, byla publikována povídka Tchoř a Kalinyč (Хорь и Калиныч), která pro spisovatele znamenala obrovský úspěch, okomentovaný V. G. Bělinským takto: „Úspěch této nevelké povídky […] byl pro autora nečekaný a přiměl ho pokračovat […]. Zde se jeho talent projevil už naplno. […] Může líčit skutečnost, kterou viděl a kterou pronikl, snad může dokonce tvořit, ale jedině z hotového, skutečností daného materiálu. Není to napodobování skutečnosti, […] přepracovává podle svého ideálu hotový obsah, který si vybral, a z toho vzniká obraz živější, výmluvnější a myšlenkově závažnější než skutečný případ, který mu k napsání dal popud; a k tomu je v určité míře nezbytný básnický talent. […] Není divu, že měla povídka takový úspěch: autor v ní přistoupil k lidu ze strany, z jaké to ještě nikdo neučinil. […] S jakou účastí a dobrosrdečností líčí autor své hrdiny, jak dokáže přimět čtenáře, aby si je z celého srdce zamiloval!“ 85
Jednalo
se o první povídku Lovcových zápisků (Записки охотника), další povídky I. S. Turgeněv publikoval ve stejném časopise postupně v letech 1847–1851, poté je v roce 1852 s malými úpravami a doplňky shrnul do celého cyklu (do roku 1851 jich bylo dvacet jedna, do roku 1852 přibyly další čtyři). Tato sbírka povídek, resp. fyziologických črt, se stala 83
BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 483. 84 V hlavním hrdinovi povídky naznačil autor tzv. „zbytečného člověka“ z prostředí šlechtické inteligence. 85 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 483–484.
51
významným mezníkem v Turgeněvově tvorbě, protože si autor vydobyl opravdové uznání čtenářů i kritiků, jelikož „[…] se ukázalo, že nejde o pouhý další svazek tehdy obecně oblíbených mysliveckých záznamů a příhod, ale o zásadně nový pohled na ruskou skutečnost“ 86 , neboť lov tvořil pouze obecný, vnější rámec jednotlivých „zápisků“. Mnohem
podstatnější
je
dlouhá
řada
portrétů
statkářů
a nevolníků
a
určitý
„záznam“ ruského národního charakteru. V těchto drobných črtách na jednu stranu I. S. Turgeněv „[…] seznamuje čtenáře s různými stránkami venkovského života, s lidmi různého postavení a povolání“
87
, přičemž zahrnuje všechny oblasti venkovského
každodenního života – práci, rodinu, lásku, přátelství, vztah k přírodě, a nevyhýbá se ani smrti, na druhou stranu mistrovsky, básnickým způsobem s téměř výtvarným viděním líčí ruskou přírodu. Obraz přírody má svoji roli i jako pozadí k charakterům jednotlivých postav, kdy odráží proměny lidského charakteru a také doplňuje zvraty příběhů. V povídkách je však do popředí vyzdvihnut prostý vesnický člověk jako nositel mravních i rozumových hodnot, není ukázán jako oběť nevolnického systému, ale jako důstojná lidská bytost s bohatým vnitřním životem, která má morální převahu nad statkářským stavem a která má právo na svobodu, duchovno, lásku, na spravedlivé zacházení a harmonický život. Jednotlivé příběhy jsou propojeny postavou lovce, všechny události, jevy a osoby jsou líčeny jeho ústy, a právě lovec – vypravěč urychluje děj, dává mu pohyb a dynamiku, navíc do příběhů vnáší citové zabarvení. Vypravěč je přítomen všude, je svědkem všech událostí, nepůsobí však násilně, tzn. nemoralizuje, nepoučuje, ani nekomentuje. Ať se autor zabývá ruskou přírodou, milostnou vášní nebo těžkými osudy nevolnického života, vždy svůj postoj pouze naznačuje, neboť cenzura by nedovolila dílo otevřeně útočící na nevolnický systém vytisknout. Cyklus
Lovcovy
zápisky
zobrazuje
stav
ruské
venkovské
společnosti
před reformou88, ukazuje na nehumánní stránky nevolnického systému a vyjadřuje ostrý kritický vztah k dobové situaci. Tato sbírka povídek se řadí mezi nejtypičtější a nejzdařilejší díla naturální školy daného období společně s Gercenovým románem Kdo je vinen? (Kто виноват?, 1846), Gončarovovým Všedním příběhem (Обыкновенная история, 1847), Tolstého Sevastopolskými povídkami (Севастопольские рассказы,
86
PAROLEK, R., HONZÍK, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 279. BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 485. 88 Nevolnictví bylo v Rusku zrušeno roku 1861. 87
52
1855–1856) nebo rovněž známými Obrázky z gubernie (Губернские очерки, 1856–1857) Saltykova-Ščedrina. Co se žánru týče, tento cyklus se řadí k tzv. fyziologii, resp. jedná se o fyziologické črty, které byly typické pro naturální školu 40. let 19. století – skupinu mladých prozaiků (kromě I. S. Turgeněva sem v jejím vrcholném období patřili i I. A. Gončarov, F. M. Dostojevskij, A. I. Gercen, N. I. Někrasov, D. V. Grigorovič, I. I. Panajev, M. J. Saltykov-Ščedrin, A. N. Ostrovskij a další) pod vedením V. G. Bělinského, kteří se přihlásili k dílu N. V. Gogola a vstoupili do literatury s požadavkem realistického objektivního odrazu životní skutečnosti v umění; naturální škola vycházela z autentických faktů a kladla důraz na problematiku tehdejší neutěšené sociální situace, zajímala se o odvrácené stránky života, společenskou spodinu, nevyhýbala se ani kritickému zobrazení panstva, autoři ve svých dílech líčili městské i venkovské prosté, obyčejné „lidi nízkého stavu“89 a jejich všední život, ale i přírodu, kterou sám V. G. Bělinskij považoval za „věčný vzor umění“90. Fyziologické črty byly pak krátké prozaické útvary, tzv. obrázky ze života, které ukazovaly různá sociální prostředí a společenské typy a které se vymykaly tradiční syžetové stavbě. Lovcovými zápisky I. S. Turgeněv prorazil a stal se velmi oblíbeným spisovatelem, ale ani jejich žánr neznamenal konec jeho uměleckého hledání. Vývoj ruské literatury na konci 40. až do poloviny 50. let 19. století byl zpomalen zostřenou cenzurou (1848– 1855). Mnozí autoři žili pod policejním dohledem, někteří museli přenést svoji uměleckou činnost do zahraničí (např. A. I. Gercen přechodně pobýval na různých místech západní Evropy, v roce 1851 se natrvalo usadil v Londýně, později se přestěhoval do Ženevy, podobnou „trasu“ absolvoval i N. P. Ogarjov, který s A. I. Gercenem úzce spolupracoval), tvorba jiných pokračovala v domovském Rusku (např. D. V. Grigorovič, V. I. Dal, V. A. Sollogub, A. F. Pisemskij, I. S. Turgeněv 91 , A. I. Gončarov). Po krymské válce (1854–1855), kterou Rusko prohrálo, a po smrti Mikuláše I. (1855) však cenzura oslabila a vývoj se opět zrychlil – začalo se diskutovat, otevřely se možnosti literárních polemik a bylo možné psát a vydávat myšlenkově i umělecky závažná díla.
89
BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 423. 90 BĚLINSKIJ, V. G.: Pohled na ruskou literaturu v roce 1847. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846– 1848. Praha 1973, s. 428. 91 Za kritiku nevolnictví v Lovcových zápiscích a po zveřejnění nekrologu za N. V. Gogola v roce 1852 byl I. S. Turgeněv krátce vězněn a poté byl poslán na téměř dva roky do své vesnice, kde žil pod policejním dohledem.
53
Tematicky na Lovcovy zápisky navazuje několik povídek – např. Mumu (1852, tiskem 1854), která zachycuje krutý příběh hluchoněmého nevolníka Gerasima; Zájezdní hospoda (Постоялый двор, 1852, tiskem 1855) zase popisuje ožebračení mužika Akima; nebo pozdější Cesta do Polesí (Поездка в Полесье, 1857), Brigadýr (Бригадир, 1868), Stepní král Lear (Степной король Лир, 1870), Konec (Koнец, 1883). V postavách ruského venkova cyklu Lovcovy zápisky našel I. S. Turgeněv mnoho kladných vlastností, například sílu, odolnost, pevnou vůli, dobrotu, cit, ale přesto se domníval, že tyto rysy nebudou stačit pro zobrazení člověka, který by byl vzorem a dokázal uskutečnit nezbytné změny ve společnosti, proto později začal hledat i v jiné společenské třídě (i v jiném žánru) – mezi vzdělanými lidmi šlechtického původu. Začíná se soustředit na lidi, kteří nejsou typickými představiteli společenské vrstvy, do níž svým původem a vzděláním patří, a kteří jsou „vyhnáni“ ze svého pirozeného prostředí.92 Každý z hrdinů pozdějších povídek a románů z 50.–60. let 19. století zažil nebo zažívá neúspěch ve svém snažení zabývat se užitečnou činností nebo najít osobní štěstí. Hrdinové tohoto typu se od prostředí odlišují svými velkými ideály, odcizením od života společnosti i jiným životním stylem, bezradností a rozporem mezi slovem a činem. Za příčinu tragédie této postavy, tedy tzv. „zbytečného člověka“, sám autor považoval konflikt jeho duchovního světa s každodenním životem společnosti (který hrdina považoval za zastaralý a zkostnatělý). Typickými rysy tohoto hrdiny jsou egocentrismus, samolibost a následně potom skepse, slabošství. Proti těmto vlastnostem stojí v některých povídkách (v postavách spoluhráčů nebo protihráčů) zase entuziasmus, obětavost a skromnost. V obou typech hrdinů se autor snaží hledat alespoň náznaky určitého ideálu, historického společenského činitele schopného „probudit“ ruskou societu. Zde se podle našeho názoru již dostáváme k problematice archetypů Hamleta a Dona Quijota, i když samotný esej I. S. Turgeněv oficiálně dokončil a přednesl o několik let později (1860) – domníváme se, že již zde intuitivně odhadl, o jaké typy se jedná, ale konkrétně je „pojmenoval“ později. Umělecká cesta I. S. Turgeněva se od 50. let 19. století, kdy již můžeme hovořit o uměleckém dozrání autora a kdy je Turgeněv uznávanou osobností soudobé ruské literatury, ubírá směrem k delším epickým prozaickým formám, což se nevymyká vývoji naturální školy, která vedle drobných žánrů využívá i novelu a román. Základem Turgeněvových lyrických novel či delších povídek je většinou milostný konflikt, kdy se ale do děje zpravidla promítá i živá problematika současnosti; ve svých 92
Hovoříme zde například o povídkách Deník zbytečného člověka, Dva přátelé, Zátiší, Korespondence, Jakov Pasynkov.
54
novelách vytvořil autor galerii ženských, respektive dívčích postav, které se ve svém životním hledání obracejí k mužům, o nichž věří, že jim pomohou najít správnou cestu životem a že je vytrhnou z omezenosti rodinného a společenského prostředí, kde se cítí nešťastné. Většina partnerů „turgeněvských“ dívek ale není schopna splnit naděje do nich kladené, neobstojí ani v lásce, ani v širším životním kontextu. V autorově novelistické tvorbě se začínají objevovat složky budoucí románové struktury a postupně se prohlubuje psychologický základ, zároveň autor ustupuje od zobrazování postav statkářů a nevolníků, naopak do popředí se dostává ruská šlechtická inteligence, její životní styl, názory a schopnost či neschopnost se jednak aktivně podílet na životě společnosti, a jednak být rozhodný i v osobním milostném životě. Mužští představitelé novel mohou být svým lidským typem přiřazeni k románovým postavám (Rudinovi, Lavreckému, Litvinovovi, a dalším). Z mnoha povídek a novel jmenujme alespoň některé – Deník zbytečného člověka (Дневник лишнего человека, 1850), Dva přátelé (Два приятеля), Zátiší (Затишье, obě 1854), Korespondence (Переписка, 1854), Jakov Pasynkov (1855), Asja (1858), Jarní vody (Вешние воды, 1872). Souběžně s povídkami a novelami, které netvoří pouze jakousi doprovodnou linii spisovatelovy tvorby, ale kladou si stejně vysoké umělecké a společenské cíle jako romány, usiloval v tomto období (přibližně od první poloviny 50. let 19. století) I. S. Turgeněv také o postihnutí rozsáhlejšího a komplexnějšího záběru do reality života, který o několik let později uplatnil ve svých prvních dvou románech, Rudin (1855) a Šlechtické hnízdo (Дворянское гнездо, 1858). Poté následovaly další čtyři romány – Předvečer (Накануне, 1860), Otcové a děti (Отцы и дети, 1862), Dým (Дым, 1867) a Novina (Новь, 1876). V každém románu autor pružně reaguje na aktuální atmosféru, události a potřeby doby se zaměřením na ruskou inteligenci. Sám ke všem svým románům podotkl: „Po celý ten čas jsem se v rámci svých skromných sil a schopností snažil svědomitě a nepředpojatě zachycovat a v odpovídajících typech ztělesňovat jak to, co Shakespeare nazývá „the body and pressure of time“, tak onu rychle se měnící podobu ruských lidí vzdělanecké vrstvy, která převážně byla předmětem mých pozorování.“ 93 Pokud pohlédneme na autorovy romány z hlediska genologického, znamená nástup románu nejvýznamnější žánrový přelom v tvorbě I. S. Turgeněva. Výsledkem tohoto procesu je řada výše připomenutých šesti románů, ve kterých I. S. Turgeněv „[…] vytvořil svéráznou kroniku ruské inteligence tří generací – 40., 60. a 70. let – a spojil s ní řešení základních citových a intelektuálních 93
TURGENĚV, I. S.: Předmluva k mým románům. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 265.
55
problémů moderního člověka.“94 Několika vybranými Turgeněvovými romány, zejména pak postavami a typy hrdinů, se budeme zabývat v hlavní části této práce, proto je na tomto místě nebudeme podrobněji zmiňovat či komentovat. V posledním období své tvorby (přibližně od 70. let 19. století) dospěl I. S. Turgeněv k tajemným povídkám: Podivná historie (Странная история, 1870), Ťuk, ťuk ťuk (Стук, стук, стук, 1871), Sen (Сон, 1877), Píseň vítězné lásky (Песнь торжествующей любви, 1881), Klára Miličová (Клара Милич), Po smrti (После смерти, obě 1883) patří k nejznámějším z nich. Svoji uměleckou cestu zakončil spisovatel cyklem Básně v próze (Стихотворения в прозе, 1883), tematicky i žánrově velmi rozmanitým (obsahuje např. pesimistické alegorie, sarkasmy, lyrické pasáže, úvahy o pomíjejícím životě, o stáří a smrti, vzpomínky na to, co ve svém životě prožil), který tvoří osmdesát krátkých lyrických textů psaných rytmizovanou prózou, a v němž I. S. Turgeněv komentuje nejenom své pocity na sklonku života, vyjadřuje víru v duchovní a mravní sílu člověka, ale i pohotově reaguje na dobové politické události (balkánskou válku, narodovolské hnutí, atd.). Tento cyklus prozaických miniatur je ceněn zejména pro svůj vytříbený jazyk, kterým je napsán, a také pro symboliku obrazů, které autor předložil.
Vedle uměleckých, beletristických děl nesmíme opomenout ani literárně-filozofické či literárně-kritické úvahy o umění, životě a díle (ať už svém nebo jiných osobností), např. Vzpomínky na literaturu a na život (Литературные и житейские воспоминания, 1869), Projev o Shakespearovi (Речь о Шекспире, 1868) a mnohé další. I. S. Turgeněv zanechal velmi rozmanitou pozůstalost v oblasti literárních kritických úvah – jedná se o stati, recenze, projevy, glosy, předmluvy, doporučující dopisy, vzpomínky. Tyto útvary můžeme rozdělit do dvou základních kategorií, z nichž jednu tvoří písemnosti, ve kterých je zřejmý Turgeněvův boj za realismus (vliv V. G. Bělinského), a druhou jsou texty, ve kterých se autor prezentuje jako realistický kritik formující nové myšlenky. Již ve 40. letech 19. století vystoupil proti tzv. pseudovznešené škole (Gedeonovova Prokopije Ljapunova okomentoval I. S. Turgeněv v recenzi Смерть Ляпунова z roku 1846, Kukolnikův Generálporučík Patkul byl posouzen v recenzi stej-
94
Slovník ruských spisovatelů od počátků ruské literatury do roku 1917. Praha 1972, s. 247.
56
ného názvu z roku 1847), vyzdvihoval „lidové“ povídky V. Dala (Novely, pohádky a povídky kozáka Luganského, Повести, сказки и рассказы Казака Лyганского, 1847). K nejlepším kritickým dílům patří recenze překladu Fausta (Фауст, 1844) a esej Hamlet a Don Quijote (Гамлет и Дон-Кихот, 1860). Vše, co napsal o Faustovi jako o egoistovi a o Mefistovi jako představiteli skepticismu nové doby, později zopakoval ve složitější formě ve druhém jmenovaném útvaru, který podrobně analyzujeme v následující kapitole naší práce. Důležitým doplněním Nástinu gogolovského období N. G. Černyševského (Очерки гоголевского периода русской литературы, 1855–1856), kterého si I. S. Turgeněv cenil více než Černyševského disertační práce O estetických vztazích umění ke skutečnosti (Об естетических отношениях исскуства к действительности, 1855), se stala vzpomínková črta o V. G. Bělinském, kterou I. S. Turgeněv napsal v roce 1869, a ve které charakterizuje Bělinského jako ústřední postavu své doby, jako objevitele a vychovatele talentů, člověka pevně vyhraněného a jasného přesvědčení95. Opačné stanovisko, než zaujímala reakční kritika, vyslovil I. S. Turgeněv směrem k Dějinám jednoho města (История одного горoда, 1869–1870) M. J. SaltykovaŠčedrina – zde vyvrátil námitky A. S. Suvorina proti groteskním uměleckým postupům autora satirického románu. V roce 1871 napsal I. S. Turgeněv předmluvu k anglickému překladu Dějin jednoho města, v níž vyjádřil svůj názor, že metoda Saltykova-Ščerdrina je užívána v podobném duchu jako Juvenalova satira a realismus Jonathana Swifta a také upozornil na možné problémy s překladem jeho díla, neboť Swiftův místní kolorit považoval za neobyčejně výrazný a zasluhující si podrobné studium. I. S. Turgeněv a L. N. Tolstoj si názorově příliš nerozuměli – Turgeněv se mnohému ve tvorbě Tolstého obdivoval, ale vadilo mu přílišné množství sebeanalýzy, psychologismu a jednostranného „rozboru“ stále týchž pocitů a prožitků. Všechny jmenované rysy se projevily zejména ve Vojně a míru (Война и мир, 1864–1866). V souvislosti s vydáním dvou francouzských překladů Vojny a míru se ale I. S. Turgeněv v 70. a 80. letech 19. století vyjádřil na stránkách francouzského tisku o L. N. Tolstém v dobrém a ocenil především sílu jeho psychologické analýzy, schopnost vytvářet typy a ohromný poznávací význam celé epopeje. V recenzi románu Sestřenice (Племянница, 1850) autorky Jevgenije Turové vyjádřil domněnku, že starý dobrodružný román dožil svůj věk a další cestu spíše než
95
Ze Vzpomínek na Bělinského citujeme na konci této kapitoly.
57
W. Scott ukazují G. Sand a Ch. Dickens – „mravoliční spisovatelé“. Vojna a mír tedy v roce 1880 potvrdila vítězství nových forem románu, ale také znamenala velmi složitý románový žánr, ve kterém byly propojeny rysy dřívějších forem historického, sociálně mravoličného a psychologického románu. I. S. Turgeněv si stále více vážil talentu L. N. Tolstého. Na sklonku svého života ještě napsal Tolstému, „velikému spisovateli země Ruské“, dopis, ve kterém Tolstého podněcoval k návratu k umělecké tvorbě. Tímto krokem vyjádřil podporu a obranu nejen Tolstého, ale celého realismu, který prožíval krizi spojenou se společenskou stagnací 80. let 19. století. V roce 1880 vystoupil I. S. Turgeněv s Projevem při odhalení Puškinova pomníku v Moskvě (Пушкин, 1880). V tomto projevu zopakoval vše, co o A. S. Puškinovi již dříve napsal V. G. Bělinskij. Turgeněv se o básníkovi vyjádřil jako o prvním velkém ruském umělci a jako o tvůrci ruského jazyka. Na druhou stranu si ale stále nebyl příliš jist tím, zda je možné nazvat Puškina národním básníkem, tak, jako například Angličané nazývali W. Shakespeara nebo Němci J. W. Goetha.
3.1. „Dialog“ I. S. Turgeněva s evropskými literaturami
Z předchozího textu je patrné, že umělecká dráha, po které se autor vydal, byla pestrá a proměnlivá. Romantická poezie na počátku vývojové linie, typická svou lyričností, která z Turgeněnovy tvorby ve skutečnosti v žádném období úplně nevymizela a může tak být považována za jeden z rysů autorova rukopisu, poměrně brzy začala pod vlivem myšlenek a požadavků kritika V. G. Bělinského směřovat k naturální škole a realismu. Spisovatel od poezie k próze postupoval přes veršovanou epiku, drama, fyziologickou črtu, povídku, až k novele a románu, posledně jmenované dva žánry jsou považovány za skvosty spisovatelovy tvorby, a nakonec se k čisté lyrické podobě opět vrátil v Básních v próze. I. S. Turgeněv byl „[…] jedním z posledních, ne-li zcela posledním, kdo ve své tvorbě v úplném rozsahu realizoval univerzální repertoár dobových druhových a žánrových forem. […] Využil v sice dobově tlakem už pozměněném, ale přesto zcela patrném navázání na předchozí stav literatury a uplatnění jejího vlivu ve vlastním vývoji.“96 V tvorbě autora můžeme sledovat střídání lyriky s epikou, poezie s prózou, nesyžetových žánrů s dějovými, malých forem s velkými. Velká část žánrových proměn proběhla u autora v rozmezí let 96
ZADRAŽIL, L.: Dynamika žánrů a stylů v literární tvorbě I. S. Turgeněva. In: Ivan Sergejevič Turgeněv (Sborník statí ke stému výročí úmrtí). Praha 1987, s. 27.
58
1843–1856, ale hlavní přelom nastal při přechodu od naturálnosti 40. let 19. století k novele první poloviny 50. let, a posléze při přechodu k románům. Již ve 40. letech 19. století si všiml Turgeněvova talentu právě V. G. Bělinskij, který často hodnotil díla mladého autora a díky jehož kritikám se formovalo Turgeněvovo umění. Tyto dvě významné osobnosti ruské literatury a kultury druhé poloviny 19. století pojil nejen vztah profesionální, ale i přátelský. I. S. Turgeněv jej velmi uznával nejen jako kritika, ale i jako člověka: „Cítil, jednal, žil jedině tím, co pokládal za pravdu, co se shodovalo s jeho zásadami. […] Byl pravdymilovný a čestný člověk. […] Bělinskij se nesporně vyznačoval základními vlastnostmi velkého kritika, a jestliže se v odborných otázkách musel spoléhat na znalosti přátel […], pak v kritice se nikoho nepotřeboval na nic ptát; všichni naopak poslouchali, co říká on. […] Jeho estetický cit byl takřka neomylný, jeho pohled pronikal hluboko […]. Nedal se oklamat prvním zdáním, okolnostmi, nepodléhal žádným vlivům a dobovým náladám; rázem rozpoznával, co je krásné a co ošklivé, co je pravda a co lež – a s nebojácnou odvahou vyslovoval svůj soud – […] naplno, bez vytáček.“97 Podle těchto slov tedy není překvapivé, že V. G. Bělinskij odhalil vlastnosti Turgeněvova talentu – hluboký cit pro skutečnost, pozorovací talent, sympatii ke všemu živému, schopnost zachytit podstatu a zvláštnost každé věci, mistrovské zobrazení ruské přírody – hned v začátcích jeho tvůrčí cesty. Turgeněvovo dílo je spjato s vývojem ruské literatury od 40. do 80. let 19. století, jeho tvorbu a filozofii přirozeně ovlivnily i četné kontakty s jinými významnými osobnostmi ruské literatury – počínaje od dob studií, kdy se setkával s již zmíněnými N. V. Stankevičem, T. N. Granovským, M. A. Bakuninem a A. I. Gercenem, přes jeho styky s literárními kritiky P. V. Anněnkovem a V. G. Bělinským, až ke spolupráci s časopisy Отечественные записки a Современник ve 40. letech 19. století, v jejichž redakci se potkával například s N. P. Ogarjovem, M. J. Saltykovem-Ščedrinem, P. A. Pletňovem, N. A. Někrasovem, I. I. Panajevem, D. V. Grigorovičem, L. N. Tolstým. S evropskou kulturou byl I. S. Turgeněv spjat již od počátku své tvůrčí dráhy – překládal totiž romantické básně G. G. Byrona či J. W. Goetha, s představiteli francouzského realizmu a naturalizmu jej pojila přátelství mj. s P. Mériméem, A. Daudetem, E. Zolou, G. Maupassantem, G. Flaubertem či G. Sandovou, byl v kontaktu také s anglickými tvůrci Ch. Dickensem, H. Jamesem a dalšími.
97
TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na Bělinského. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 28, 29, 32.
59
I. S. Turgeněv byl jedním z prvních ruských autorů (ne-li úplně prvním), který byl v Evropě obecně uznáván a hojně překládán již za svého života (přibližně od 50. let 19. století). Ve Francii se staly oblíbenými Lovcovy zápisky (Recits d´un chasseur, knižně 1854) a román Rudin (Dimitri Roudine, 1856). Turgeněv znal tvorbu P. Mériméea – ještě před seznámením s ním, roku 1842, volně přepracoval Mériméovu komedii Pokušení svatého Antonína, Mérimée zase doporučoval Turgeněvova díla francouzskému čtenáři a v 60. letech je začal překládat, psal předmluvy k Turgeněvovým románům či analytickou stať o jeho díle (Ivan Tourguéneff, 1868). Po smrti francouzského spisovatele napsal Turgeněv Mériméeův nekrolog, jelikož patřil k jeho nejbližším přátelům ve Francii. I. S Turgeněv ve Francii propagoval ruskou literaturu formou organizování překladů děl A. S. Puškina, M. Ju. Lermontova, N. V. Gogola, L. N. Tolstého, M. J. Saltykova-Ščedrina, aj. V 60. letech Turgeněv poznal E. de Goncourta, G. Flauberta, A. Daudeta, později i E. Zolu, jehož Poklesek abbého Moureta (La Faute de l'Abbé Mouret, 1875) díky Turgeněvovi vyšel v ruském znění ve stejnou dobu jako ve francouzském originále. I. S. Turgeněv také napomohl spolupráci E. Zoly s časopisem Вестник Европы, kam Zola posílal pravidelné měsíční kritické příspěvky. Další Francouz, G. de Maupassant, Turgeněva obdivoval a považoval jej za největšího mistra románu (společně s Ch. Dickensem). Sám napsal o ruském autorovi dvě stati. I jeho seznamoval I. S. Turgeněv s ruskou literaturou a ovlivňoval jeho tvorbu. Vysoké uznání projevili nejenom I. S. Turgeněvovi, ale i ruské literatuře jako takové francouzští literární kritici E. Hennequin, J.-M. Guyau a E. M. de Vogüé , kteří „[…] zdůrazňovali, že lidský záběr a obecně lidská platnost hrdinů v ruském [...] románu překonává virtuózní umění prózy francouzské, že ruský román dává francouzské literatuře nové podněty.“98 V Německu se I. S. Turgeněv přátelil např. s B. Auerbachem, E. Mörikem, G. Freytagem, V. von Ensem, B. von Arnim, A. von Humboldtem a jinými. Jeho styky s nimi jsou doložitelné zachovalou bohatou korespondencí (v němčině). O Turgeněvovi se dochovaly první zmínky ze 40. let 19. století, Lovcovy zápisky vyšly v němčině v roce 1854, ale největší popularity autor dosáhl v rozmezí 60.–80. let, kdy vyšly jeho sebrané spisy ve dvanácti svazcích. V roce 1869 napsal předmluvu k německému vydání svých Otců a dětí, ve které označil Německo za svoji druhou vlast. I v Německu autor
98
ZAHRÁDKA, M.: Ruská literatura XIX. století v kontextu evropských literatur (Osobnosti a dialog literatur). Olomouc 2005, s. 109.
60
propagoval literaturu své rodné země a ovlivnil tvorbu několika německých i rakouských autorů, např. F. von Saara, M. von Ebner-Eschenbach. Odlišný je ohlas na dílo ruského autora v Itálii, kde recepce jeho tvorby začíná až románem Dým (Fumo, 1869) a později překladem Otců a dětí (Il nichilismo, 1879). Velké oblibě se těšila díla I. S. Turgeněva v severských zemích, obzvláště v Dánsku a Norsku. V prvně jmenované zemi již v roce 1856 vyšel sborník jeho povídek, jenž obsahoval Lovcovy zápisky a předmluvu, ve které je s nimi srovnávána jutská vesnická próza S. S. Blichera. Již v 70. letech bylo téměř celé dílo Turgeněva v Dánsku přeloženo, navíc byl často reflektován i v kritice (např. ve statích E. Brandese). Dánští spisovatelé se nechávají v této době hojně inspirovat postavami „zbytečného člověka“, který se objevuje společně se svým protějškem, realistou a bojovníkem, v řadě děl. Vliv I. S. Turgeněva zde trval až do prvních desetiletí 20. století, kdy „hlavní roli“ přebralo dílo F. M. Dostojevského. Ve Švédsku začali Turgeněvova díla překládat od roku 1863, až v roce 1875 přeložili Lovcovy zápisky a poté romány.
3.2. Recepce Turgeněvova díla u nás
Pokud hovoříme o recepci díla I. S. Turgeněva v Evropě, neměli bychom zapomenout ani na literaturu českou a slovenskou. Vztah naší národní literatury k ruskému autorovi začal vznikat a rozvíjet se přibližně v polovině 19. století a v průběhu let jméno a dílo I. S. Turgeněva v českém kulturním povědomí zdomácnělo. Hodnocení Turgeněvovy tvorby se nejčastěji ujímali J. Neruda, J. V. Frič, J. Hrubý, V. Hálek, J. Arbes, K. Sabina, A. Stašek a další. Autorův realizmus ovlivnil realizmus J. Nerudy v jeho Malostranských povídkách či V. Hálka ve vesnických prózách. J. Neruda považoval I. S. Turgeněva za autora nezávislého na předsudcích publika: „Závidím těm Turgeněvům a jemu podobným, píšou, co chtějí – eh, to by se mně jásavě psalo na jejich místě.“99 Jménem Turgeněva a zároveň uvedenou synekdochou odkazoval na šťastné autory s předpoklady pro volnou tvorbu, kterou významný český spisovatel v českém literárním kontextu v té době postrádal. Dále Neruda často hovořil o velkém vlivu ruského autora na českou literaturu v 60.–80. letech, kdy Turgeněv působil na tvorbu
99
NERUDA, J.: Dopisy. Praha 1954, s. 120.
61
např. V. Hálka, J. Holečka, A. Staška, V. Mrštíka, J. S. Machara aj. Tvorba Turgeněva posilovala tendence realizmu u nás. O třicet let později, v prvním desetiletí 20. století, založil F. X. Šalda časopis nazvaný Novina, v jehož podtitulu byl v každém čísle uveden i citát z Turgeněvova stejnojmenného románu – „Novinu jest třeba orati pluhem hluboko zabírajícím.“100 Šalda tímto aktem vyjádřil svůj obdiv k talentu ruského spisovatele evropského formátu a zároveň jej považoval za určitého patrona svého nového literárního časopisu. Přítomnost I. S. Turgeněva v české literatuře může být doložena také poznámkou v souboru nápadů a skic F. Halase z konce jeho života, kdy se ve svých myšlenkách odkazuje na významné osobnosti literatury – z ruského kontextu zmiňuje např. M. Gorkého, L. N. Tolstého a právě I. S. Turgeněva (v souvislosti s dílem z konce Turgeněvovy tvůrčí kariéry Přízraky)101. Pro generaci májovců představoval I. S. Turgeněv ideál národního básníka, Slovana, který byl uznáván v evropském i světovém měřítku zejména díky svým obrazům ruského života, kterými obohatil písemnictví. Májovci toužili po tom, aby se obdobnou cestou vydala i česká poezie. Za jedno z nejslavnějších děl ruské a světové literatury vůbec považoval V. Hálek Turgeněvovy Lovcovy zápisky, jimž vzdal hold při příležitosti vydání českého překladu tohoto cyklu v roce 1874: „Nezná Turgeněva, kdo ho zná pouze z uveřejněných (i u nás přeložených) novel a románů. Jsou to věci namnoze krásné, duchaplné, ale jsou i jiné věci jiných spisovatelů krásné a duchaplné a jako každý spisovatel má i Turgeněv ve svých výpravných věcech též nejednu, která svědčí o dřímajícím Homéru. Ale Lovcovy zápisky jsou perla vedle perly, jedna krásnější druhé, každá povídka o sobě mistrné dílo […]. Přitom nad vypravováním Turgeněva vznáší se tak zvláštní duch, že jest nám, jako bychom se přebírali říší balad, tak tajemné se vše zdá býti, a přece jsou to postavy z krve, masa, kostí, postavy řekli bychom všednodenní […].“102 Sám český autor se nechal Turgeněvem inspirovat ve své vlastní básnické tvorbě.103 Vliv Turgeněvovy vesnické prózy je patrný v tvorbě K. Světlé, konkrétně v jejím Vesnickém románu. Světlá v něm následovala Turgeněvovo Šlechtické hnízdo zejména v konfrontaci sobecké a panovačné manželky hlavního hrdiny Antoše Jírovce a upřímného citu jeho mladé lásky Sylvy, která nad své vlastní štěstí postaví odpovědnost a oddanost 100
Jedná se o podtitul samotného Turgeněvova románu Novina. HALAS, F.: A co básník, Dílo, 3/ (Třináct stránek). Praha 1983, s. 351. 102 HÁLEK, V.: Ivana Turgeněva Lovcovy zápisky. In: HÁLEK, V.: O umění. Praha 1954, s. 155. 103 Mimo jiné např. ve sbírce V přírodě. 101
62
vůči milovanému muži. Přes svoji rezignaci na osobní štěstí (po smrti Antošovy žárlivé manželky se Sylva vzdá možného sňatku a odejde sloužit do kláštera, kde ale není šťastná) nepřestávají být hrdinové užiteční pro své okolí (Turgeněvova Líza odchází do kláštera, Sylva tam slouží a získá si uznání od nemocných i nadřízených, Antoš také pomáhá lidem, ale Turgeněvův hrdina pouze pozoruje a reflektuje). České překlady a hodnocení autorových děl vycházely paralelně s francouzskými. V rozmezí 50.–80. let 19. století byla přeložena téměř všechna Turgeněvova základní díla, přičemž v 50.–70. letech byl znatelný zájem především o povídky a romány, v 80. letech pak o básně v próze a přibližně od roku 1885 o autorovy dramatické útvary. Zájem o „mysteriózního“ či „fantastického“ Turgeněva byl pak spjat se jménem J. Arbese a jeho psychologickými studiemi. První zmínky o I. S. Turgeněvovi se objevily v časopisech Včela (1848) a Lumír (1853). Právě v časopisech vycházely první české překlady Turgeněvových povídek a novel (např. již v roce 1859 se objevil český překlad Asji, překlad povídky Mumu se datuje do roku 1861, Jarní vody vyšly roku 1872), od první poloviny 20. století vycházely buď samostatně (např. Jarní vody roku 1932 nebo Asja roku 1953), jako součást povídkové sbírky (např. Milostný kruh, 1969) nebo byly připojeny k vydání autorových románů (např. povídka Faust se objevila společně se Šlechtickým hnízdem v roce 1933). Autorovy romány vycházely nejprve většinou na pokračování (v letech 1869–1886 vyšly ve Světozoru Otcové a děti, Dým, V předvečer, Novina a Šlechtické hnízdo), do konce 19. století pak některé romány vyšly i samostatně knižně (např. Dým, 1871, V Předvečer, 1874, Rudin, 1879, Novina, 1884 nebo 1885, Šlechtické hnízdo, 1886). V období mezi roky 1900–1945 vycházely další spisy a souborná vydání autorových děl (mj. osmisvazkové Spisy v Ottově knihovně, 1891–1908, devítisvazkové Sebrané spisy v Minaříkově knihovně, 1929–1931, Literární a životní vzpomínky, 1920), neustávala ani vydání dalších překladů jednotlivých děl. Po roce 1945 vycházely v ohromném počtu Lovcovy zápisky (v letech 1945, 1946, 1950, 1953, 1957, 1962, 1972, 1976, 1987) a mnohá další Turgeněvova stěžejní díla a soubory děl (např. Šlechtické hnízdo, 1945, 1946, 1972, Asja, 1953, V předvečer, 1953, Básně v próze, 1953, 1972, Milostný kruh, 1959, 1984, Rudin, 1954, 1978, Otcové a děti, 1952, 1970, 1975, Dým, Novina, 1983, Vzpomínky na literaturu, 1985, První láska a jiné povídky, 1986, Záhadné povídky, 1990, Milostný kvartet, 2000, První láska, nejnověji v roce 2004 v překladu I. Foltánové). Nejčastěji jsou Turgeněvova díla překládána
63
J. Kadlecem, V. Očadlíkovou, K. Duškovou, J. Závadou, I. Camutaliovou, T. Haškovou aj., bibliografické údaje a doslovy k překladům ve velké míře opatřuje J. Honzík. Tvorba ruského autora má ohlas i v divadle a rozhlase – z divadelních představení připomínáme první, Venkovanku z roku 1866, a prozatím poslední, Otcové a synové z roku 1994 (ovšem přeložené z angličtiny O. Ornestem, jedná se o překlad novodobé adaptace Briana Friela na Turgeněvův román Otcové a děti). Rozhlasové vysílání zahrnuje např. Básně v próze (1933), Měsíc na vsi (1938, 1955), První lásku (1960, 1972), Jarní vody (1967), Šlechtické hnízdo (1974), Lovcovy zápisky (1978), Měsíc na vsi (1984), Venkovanku (1996), Sen (1996, 1997), Živou nebožku (2001), Na tenkém ledě (2001). V televizi mohlo české publikum zhlédnout doposud tato zpracování: S čím kdo zachází (1964), Venkovská panička (1966), Otcové a děti (1971), Dotek motýla (1972), Rudin (1986) nebo filmovou podobu Jarních vod (1969). Nikoliv nebohatá je literatura o I. S. Turgeněvovi napsaná našimi autory. Z prvních příspěvků o ruském spisovateli jmenujme recenzi povídky Birjuk (přeloženou J. S. Tomíčkem) napsanou J. Nerudou a publikovanou v jeho Obrazech života (1859), dále např. články J. Hrubého I. S. Turgeněv (1864), K. Sabiny I. S. Turgeněv (1871), A. Staška Ruské básnictví a Turgeněv (1873), J. Arbese Ivana Turgeněv, Z duševní dílny básníků (1884 a 1886), E. A. Ljackého Klasikové ruské literatury (1930), F. X. Šaldy Kritické projevy (1950), aj. Novější práce o Turgeněvovi představili mimo jiné J. Dolanský (Turgeněvovy Lovcovy zápisky v knize Mistři ruského realizmu u nás, 1960), J. Honzík (Turgeněv a česká literatura ve sborníku Kruhu přátel českého jazyka, 1985), V. Kostřica (Struktura Turgeněvových románů v časopise Ruský jazyk, 1968–1969), B. Brabec (Turgeněvův zbytečný hrdina v časopise Ruský jazyk, 1978–1979), D. Kšicová (Poémy I. S. Turgeněva, 1986, Романтические поемы И. С. Тургенева, 1987, Tургенев и Достоевский – предшественники модернизма, 2001), M. Zahrádka (L. N. Tolstoj a ruská próza, 1996), J. Honzík (doslovy a stati o Turgeněvovi od roku 1954) nebo J. Dohnal (Žánrové zvláštnosti Turgeněvova románu Novina, 1983, Černyševskij, Turgeněv a Zola, 1988, I. S. Turgeněv a narodnické hnutí, 1991). Výše uvedený přehled jistě svědčí o obrovské oblibě I. S. Turgeněva a jeho díla u nás. Pevně věříme, že patří i v současné době ke stále živým autorům. Na Slovensku byla Turgeněvova díla překládána od 60. let 19. století, ale těšila se poměrně malé odezvě. Úplně první slovenský překlad z díla ruského spisovatele otiskl časopis Sokol, jednalo se o povídku Faust v překladu D. Bacháta-Dumného (1863). 64
Ani pozdější nečetné překlady několika dalších povídek, novel a románu Dým (1871) nepřispěly k hlubšímu vhledu do Turgeněvovy tvorby. Obsah Lovcových zápisků byl ještě v roce 1874 považován za „suchý“, což lze zřejmě odůvodnit faktem, že ve slovenské literatuře ještě v té době převládala sentimentální a dobrodružná tematika. Až v 80. letech 19. století autora docenili S. H. Vajanský104 a M. Kukučín. Ohlas na díla I. S. Turgeněva i jeho vliv u nás a v dlaších evropských zemích je důkazem síly působení ruské realistické prózy v období, kdy se v západoevropské literatuře začíná rozvíjet naturalizmus a vliv klasického realizmu se snižuje.
Ivan Sergejevič Turgeněv žil a tvořil v období, kdy se světová literatura začala intenzivně seznamovat s literaturou ruskou, která se dostávala do popředí zájmu. Vedle F. M. Dostojevského a L. N. Tolstého můžeme jmenovat několik dalších vynikajících spisovatelů, v jejichž skupině právě I. S. Turgeněv zaujímá jednu z předních pozic (zejména ve druhé polovině 19. století). Jeho povídky, novely a romány byly poměrně rychle překládány do světových jazyků, a tím se dostaly i k zahraničním čtenářům, jeho díla byla čtena především v západní Evropě. Jako vzdělaný a otevřený člověk, znalec světové literatury vykonal hodně pro nejen ruskou, ale i světovou literaturu. Díky cestování a velmi častému pobytu za hranicemi Ruska (od roku 1861 prakticky neustále pobýval mimo Rusko – zavítal do Francie, Německa, Anglie, Itálie – a rodnou zemi každoročně navštěvoval 105 ) měl příležitost pozorovat politické, společenské, intelektuální i literární dění v evropských zemích a přenášet jej tak do své rodné země, zároveň také působil jako „vyslanec“ ruské literatury v zahraničí, když napomáhal jako konzultant překladatelům děl ruských spisovatelů do světových jazyků nebo když sám překládal ruská díla do francouzštiny a němčiny, psal předmluvy a poznámky děl ruské literatury uváděných na západ a naopak, pro ruské čtenáře se snažil vysvětlovat a přibližovat díla západní literatury. 104
Vajanský Turgeněva jako spisovatele obdivoval, nechal se jím inspirovat ve své vlastní původní tvorbě a ve svých studiích o I. S. Turgeněvovi se zabýval uměleckými zvláštnostmi autorova stylu. 105 I. S. Turgeněv navštívil i Mariánské Lázně (roku 1840 a 1842) a Karlovy Vary (v letech 1873, 1874, 1875), kde pobýval na léčení. V Karlových Varech se při svém prvním pobytu seznámil s německým historikem umění Wilhelmem Lübckem a s Heinrichem Puppem, jedním ze tří bratrů, kteří vlastnili síť karlovarských hotelů, kaváren a restaurací; při svém posledním pobytu se zase seznámil s německými spisovateli Gustavem Moserem a Heinrichem Laubem, z ruských spisovatelů se ve stejnou dobu na stejném místě léčil básník a dramatik A. K. Tolstoj s manželkou a také představitel přirozené školy V. A. Sollogub. V roce 1858 Turgeněv krátce pobýval v Praze, kde se osobně setkal s V. Hankou. Z českých autorů se osobně znal s J. V. Fričem, se kterým jej seznámil M. A. Bakunin v roce 1862 v Paříži.
65
4. K pojetí Hamleta a Dona Quijota v ruské literatuře 2. poloviny 19. století
4.1. Problematika „zbytečného člověka“ v ruské literatuře 2. poloviny 19. století V literatuře (nejen) o I. S. Turgeněvovi a jeho díle často narážíme na termín „zbytečný člověk“, jehož problematika souvisí s vývojem ruské společnosti 19. století. Na výrazném výskytu „zbytečných lidí“ v ruské společnosti (včetně jejího literárního obrazu) měl výrazný podíl opožděný a zdlouhavý proces přechodu Ruska od feudalismu ke kapitalismu, tzn. retardovaný nárůst měšťanstva a buržoazie a protahující se „agonie“ ruské šlechty. V dané situaci se v literatuře objevuje nové téma, jež se soustředí na lidského jedince a jeho konflikty, ideová a citová hledání, zápasy a prohry v nových společenských podmínkách. Pro lepší pochopení Turgeněvova konkrétního pojetí literárního typu „zbytečného člověka“ zařazujeme na následujících několik stran pohled na tohoto hrdinu jednak z hlediska teoretického, jednak z hlediska jeho zpracování několika ruskými autory příslušného období. Pojem „zbytečný člověk“ («лишний человек») vstoupil do ruské literatury přibližně v 1. polovině 19. století a vztahuje se k osobitému typu hrdiny ruských literárních děl. K popularizaci termínu přispěl i I. S. Turgeněv vydáním povídky s názvem Deník zbytečného člověka (Дневник лишнего человека, 1850). První rysy typu „zbytečného člověka“ lze zpozorovat již v postavě Alexandra Alexejeviče Čackého v Gribojedovově hře Hoře z rozumu (Горе от ума, 1825, knižně 1833), jeho vrcholnými představiteli jsou pak Gončarovův Oblomov ze stejnojmenného románu (1859) a Bazarov z Turgeněvových Otců a dětí (Отцы и дети, 1862). Obecně lze typ „zbytečného člověka“ popsat jako „[...] an ineffectual aristocrat at odds with society… “dreamy, useless”, … an “intellectual incapable of action”, an “ineffective idealist”, “a hero who is sensitive to social and ethical problems, but who fails to act, partly because of personal weakness, partly because of political and social restraints on his freedom of action”.106 Autor odkazu o „zbytečných lidech“ v Internetové elektronické encyklopedii ruské literatury a folklóru, ruský literární teoretik A. Lavreckij, uvádí, že podstatou tohoto typu 106
CHANCES, E.: The superfluous man in Russian literature. In: The Routledge Companion to Russian Literature. London 2001, s. 112.
66
je „[...] oтчуждение от среды, доходящее до полного отрыва, выпадение из нее […]. Но эти отчетливые черты все же являются внешними. Что делает этих людей «лишними» не субъективно, а объективно? Конечно не разлад со средой. Дисгармония личности с окружающим миром может преодолеваться в процессах ее деятельности, ее воздействия на эту среду u обратного действия последней на личность. По-видимому в понятие «лишний человек» входит отрицание такого преодоления, ибо в отношении среды он составляет величину отрицательную. Он неспособен к выполнению общественных функций, необходимых его классу, его социальной группе.“107 Rozpor osobnosti „zbytečného člověka“ s okolním prostředím vznikl nejen v důsledku evropského vzdělání, společenské situace v Rusku, ale i jeho vnitřního vidění světa a přístupu k vnějšímu světu. „Zbyteční lidé“ jsou vzdělaní a talentovaní, ale nacházejí se v takové životní situaci, kdy své nadání nedokáží, nechtějí nebo neumějí uplatnit, hledají smysl života a často žijí (a mnohdy jim to ani nevadí) nudou, lhostejností, nerozhodností, hlubokou skepsí a pasivitou. Tito lidé nezapadají do společnosti, jsou slabochy, outsidery; jejich chování a činy jsou velice často srovnávány s chováním a činy ženské hrdinky, jež je schopna být aktivní součástí společnosti, ve které žije, a zapojuje se do života kolem sebe a také si dokáže upřímně a nebojácně přiznat své city, což „zbytečný člověk“ neumí (z nejznámějších příkladů literárních dvojic lze jmenovat Oněgina a Taťánu, Rudina a Natálii nebo Bazarova a Odincovovou). N. A. Někrasov o „zbytečných lidech“ řekl: „Souzeny jsou vám ušlechtilé vzněty, leč nic vám není dáno vyplnit.“108 Bohumil Mathesius ve svém doslovu k Lermontovově Pečorinovi charakterizuje „zbytečného člověka“ takto: „Zbytečný člověk je člověk vytříděný ze svého prostředí a odcizený svému okolí, cítící snad právě proto vůči někomu jakousi povýšenost, člověk, který si svou odcizenost idealizuje a utápí se v narcisovském sebezrcadlení, padá do snů o jakémsi svém vyšším poslání do nejčernější skepse a nihilismu, člověk v jádru vášnivý, aktivní, nesentimentální, s divokými poryvy vůle, která se neumí objektivovat, člověk, který správně cítí hluboký rozpor mezi svou hloubkou povahovou a životní pustotou, člověk potácející se v „ohromné prázdnotě“, tedy člověk typicky neplodný.“109
107
http://feb-web.ru/feb/litenc/encyclop/le6/le6-5143.htm [26. 02. 2013] NĚKRASOV, N. A.: Saša. In: RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 16. 109 MATHESIUS, B.: Básníci a buřiči. Praha 1975, s. 118. 108
67
Na „zbytečného člověka“ se někdy nahlíží jako na tragického (a svým způsobem i romantického) hrdinu, který je neúspěšný také kvůli neschopnosti společnosti respektovat a chápat jej jako individualistu, jenž je outsiderem díky svým mimořádným kvalitám. Jedním z prvních líčení „zbytečného člověka“ v ruské literatuře je postava Čackého ve hře Hoře z rozumu A. S. Gribojedova. Čackij je zobrazen jako vzdělaný člověk se silným morálním základem, čímž ve společnosti, ve které žije, vyčnívá a je moskevskou aristokracií (zastoupenou postavami konzervativce Famusova a pokrytce Molčalina) považován za blázna. Základním problémem nastoleným ve hře je kolize rozumu a racionalizmu v realitě všedního dne. Stěžejní epizoda pak ukazuje různá pojetí chápání rozumu; k rozumu se přirozeně váže vzdělanost, osvěta, sečtělost, z nichž je vyvozena samostatnost úsudku, schopnost vytvořit si vlastní názor, úcta ke člověku, a proto jsou hlavním terčem útoků Čackého oponentů vzdělání a četba knih. Určitým
prototypem
„zbytečného
člověka“
je
postava
Evžena
Oněgina
ze stejnojmenného veršovaného románu I. S. Puškina (1823–1831, knižně 1833). Je první postavou, která v ruské literatuře naplno otevřela téma „zbytečného“, promarněného života. Jeho vzdělání, vybrané chování, duchaplnost a nenucenost mu zaručují úspěch v rušném společenském životě, hrdina však postupně poznává, že takový způsob života je pustý a nudný. Uvědomuje si, že duševní nečinnost mu nevyhovuje, nicméně neschopnost systematické práce a praktické veřejné činnosti mu nedovolí být úspěšným. Po Taťjanině odmítnutí jeho lásky pociťuje porážku ve svém soukromém životě; život bez cíle, bez práce ho odsuzuje k existenci bez užitku, k nečinnosti a nespokojenosti i ve veřejném životě. Na jedné straně Oněgin pohrdá společností, která ho obklopuje, na straně druhé se podrobuje veřejnému mínění. Tento hrdina představuje skeptika, egoistu, jenž ztělesňuje marnost pasivního protestu proti společenským poměrům. Evžen Oněgin je přímým předchůdcem Grigorije Alexandroviče Pečorina z románu Hrdina naší doby (Герой нашего времени, 1840) M. Ju. Lermontova. Pečorin je byronská romantická postava, rebel, samotář, jenž je svým životním postojem a činy vzdálený konvencím okolního světa; ve všech příbězích napomáhá k porušení zaběhnutého řádu nebo jej sám porušuje. Proti němu je postaven obraz Maksima Maksimyče, který od života přijímá vše, co mu přinese, a svůj osud nezpochybňuje tak, jako Pečorin. U Pečorina nejde jen o prosté navazování na Puškinovu „oněginskou zbytečnost“. Pečorin, kromě toho, že je kvalitativně psychologicky bohatší (na což upozornil B. M. Ejchenbaum), protože M. Ju. Lermontov vytvořil totiž „plastický“ obraz jeho nitra: nejprve hlavnímu hrdinovi, vypravěči, de facto jakoby samotnému Lermontovovi o něm vypráví Maksim Maksimyč, 68
pak se s ním autor jakoby setkává sám a nakonec se mu do ruky dostane jeho deník, tzn. tři pohledy na jeho nitro, na nitro jinak silného člověka přímo s lermontovským hledačským – vnějšími okolnostmi potlačeným – strádáním a hledáním. Pečorin je na rozdíl od Oněgina oním lermotovovským strádajícím démonem, kterého doba («наше время», tj. dobový kontext po potlačeném povstání děkabristů) udělala „zbytečným“, jakkoliv v něm dřímá onen potlačený démon. Podobně jako Puškinův Evžen Oněgin i tento román zachycuje situaci šlechtických intelektuálů 30. let 19. století, kdy po porážce děkabristického povstání byla šlechta vytlačena ze svých pozic byrokracií. Román stojí na počátku prozaické tvorby 19. století zaměřené na hlubokou psychologickou sondu do duševního života jedince a zároveň na odhalování typických společenských problémů dané doby. V linii literatury zobrazující „zbytečného člověka“ následuje a jeho vlastnosti hlouběji rozvíjí I. S. Turgeněv se svými hrdiny, především Rudinеm ze stejnojmenného románu (1856), Lavreckým ze Šlechtického hnízda (Дворянское гнездо, 1859) a Bazarovem z románu Otcové a děti (Отцы и дети, 1862). Vrcholným představitelem „zbytečného člověka“ je pak postava Gončarovova Ilji Iljiče Oblomova (Обломов, 1859), která reprezentuje typický lidský osud a stává se symbolem nerozhodnosti a degenerace životních aktivit v důsledku netečnosti vůči světu. Absenci činorodé aktivity u Pečorina už nevyvažují ani duchovní kvality (např. sklon k reflexi, snění, smysl pro humanismus). Posledním ze známých variant „zbytečného člověka“ v našem stručném výčtu je Běltov, hrdina sociálně-filosofického románu A. I. Gercena Kdo je vinen? (Кто виноват?, 1847), který je zobrazen jako člověk velmi sečtělý, nicméně vytržený z reálného života. E. Chances ve svém článku The superfluous man in Russian literature říká, že se autor románu inspiroval hrdinou typickým pro německou romantickou literaturu – například postavou Anselma z novely E. T. A Hoffmanna Zlatý hrnec (Der goldene Topf, 1814) – v níž hrdinové preferují imaginární svět před ne tak barevnou rutinou všedního dne. Ve ztvárnění Běltova pak Gercen kombinuje typ výše uvedeného německého romantického snílka s hrdinou francouzského sociálního románu (např. z tvorby H. de Balzaca) a postavami z děl ruských spisovatelů naturální školy. Gercenův přínos do problematiky „zbytečného člověka“ tak tkví zejména ve ztvárnění hrdiny, který je vyvrhelem, protože to sám chce, ale přitom se nedokáže aktivně včlenit do procesu bouřlivých společenských
69
změn. Běltovova izolace od společnosti a jeho útěk do světa knih a idejí jsou odůvodněny jeho neschopností přizpůsobit se.110 Rozpor mezi jedincem a společností, u kterého by se dalo konstatovat, že máme co do činění se „zbytečným člověkem“, lze nalézt i v dalších dílech ruské literatury 2. poloviny 19. století. Tento typ se objevuje tam, kde mezi jedincem a societou panuje určité napětí, kdy jsou vůči jedinci kladeny jisté požadavky, kterým se on nechce nebo nemůže přizpůsobit či poddat, a to z různých příčin – jde o jednu ze základních otázek souvisejících s hledáním smyslu lidského bytí. Ač je problematika „zbytečného člověka“ zdánlivě specifická pro ruskou literaturu 19. století, lze nalézt několik jeho představitelů i v různých obdobích dějin světové tvorby – Shakespearův Hamlet (1599), Cervantesův Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (Don Quijote de la Mancha, 1605), Goethův Werther (Utrpení mladého Werthera, Die Leiden des
jungen
Werthers, 1774),
Alcest z Molièrovy hry Mizantrop
(Le Misanthrope, 1666) nebo Childe Harold z Byronovy Childe Haroldovy pouti (Childe Harold’s Pilgrimage, 1812–1818). V ruské literatuře 20. století se spisovatelé typem „zbytečného člověka“ již nezabývali tak intenzivně, přesto v některých dílech např. A. P. Čechova můžeme vypozorovat podobné rysy, zejména v souvislosti s tím, jak společnost odmítá jedince, kteří přemýšlejí jiným způsobem než většina. V povídce Pavilon č. 6 (Палата Но. 6, 1892) se hlavní hrdina, doktor Ragin, ocitá proti vlastní vůli v ústavu pro psychicky nemocné a umírá, neboť jej společnost začala automaticky považovat za nemocného jenom proto, že dobrovolně a rád trávil čas s jedním z pacientů ústavu.
4.2. Ruský hamletizmus111
K lepšímu pochopení významu Turgeněvova filozofického eseje Hamlet a Don Quijote, kterou se budeme podrobně zabývat v jedné z dalších podkapitol, je třeba znát přístup k otázce hamletizmu ze strany ruské literatury a literární kritiky první poloviny
110
CHANCES, E.: The superfluous man in Russian literature. In: The Routledge Companion to the Russian Literature. London 2001, s. 115. 111 Přestože se termín hamletizmus objevil až v 80. letech 19. století, pro potřeby označení určité společensko-psychologické pozice předních představitelů ruské inteligence za pomocí Shakespearova hrdiny jej užíváme v celé podkapitole.
70
19. století, kterou ovlivnily německé interpretace Hamleta112. Právě německé pojetí této Shakespearovy postavy je považováno za začátek koncepce hamletizmu obecně. První náznaky ruského chápání této koncepce se objevují již v nikolajevském období (hamletizmus je chápán jako antagonizmus mezi duchovními potřebami národa a skutečnými činy politických činitelů a bezprávím), zájem o postavu dánského kralevice stoupá v poděkabristickém období a roku 1828 vychází první ruský překlad této tragédie113. V Rusku byla Shakespearova tragédie jako taková známa mnohem dříve a někteří autoři na ni reagovali, např. v roce 1748 vyšla přepracovaná verze této tragédie pod názvem Hamlet v chápání A. P. Sumarokova, v roce 1811 tragédii pod stejným názvem vydal S. I. Viskovatov. Obě ruská přepracovaná vydání však vycházela z francouzských „verzí“ anglické tragédie.114 Shakespearova Hamleta znali i I. S. Puškin, A. A. Bestužev, spisovatel a kritik O. M. Somov, děkabrista M. S. Lunin nebo básník A. A. Dělvig. Autoři puškinské generace Shakespearovu tragédii chápali jako jedno z řady děl anglického dramatika a nepřisuzovala jí příliš velký význam. Ve 30. letech 19. století si získává dílo Shakespeara velkou popularitu, anglický dramatik začal být nazírán i jako psycholog, který dokáže výborně zobrazit jednotlivé postavy a pozorovat lidskou bytost i realitu. Jedním z prvních, kdo zaznamenal aktuálnost a význam postavy Hamleta v ruské literatuře, byl N. A. Polevoj, který v roce 1836 přeložil Shakespearovu tragédii do ruského jazyka. Polevoj Hamleta chápal jako dobového hrdinu – „Гамлет по своему миросозерцанию […] человек нашего времени, […] мы любим Гамлета, как родного брата, он мил нам даже и своими слабостями, потому что его слабости суть слабости наши, он чувствует нашим сердцем и думает нашей головой. […] мы плачем вместе с Гамлетом и плачем о самих себе.“ 115 – který přežil prosincové události,
je
ovšem
politicky
pasivní,
nedokáže
112
reagovat
na
aktuální
situaci
V první polovině 19. století němečtí autoři a kritikové chápali postavu Hamleta jako určitý symbol či dokonce kopii německého národa. Výkladem této postavy se zabýval například L. Börne, který v Hamletovi viděl egoistu, jenž všude a ve všem vidí své vlastní „já“. G. G. Gervinus tuto tezi podpořil a dále rozvinul myšlenku, že egoisté jako Hamlet a jemu podobní si vše vztahují sami k sobě, chápou sami sebe jako celý svět, ale přitom jim tato vlastnost nepomáhá plnit žádné jejich potřeby. V momentě, kdy pochopí, že egoismus je v podstatě jejich slabinou, začnou sami sebou pohrdat. F. Freiligrath svoji báseň Hamlet z roku 1844 začíná slovy: Deutschland ist Hamlet! Citováno podle: ЛЕВИН, Ю. Д.: Русский гамлетизм. In: Кол. aвторов: От романтизма к реализму. Ленинград 1978, с. 193. 113 Citováno podle: ЛЕВИН, Ю. Д.: Русский гамлетизм. In: Кол. aвторов: От романтизма к реализму. Ленинград 1978, с. 197. 114 Citováno podle: ЛЕВИН, Ю. Д.: Русский гамлетизм. In: Кол. aвторов: От романтизма к реализму. Ленинград 1978, с. 194. 115 Citováno podle: ТУРГЕНЕВ, И. С.: Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах. T. 5. Москва 1980, с. 511.
71
ve společenském a politickém životě, zároveň ho však jeho vlastní postoj a neschopnost se aktivně zapojit trápí; v nitru dánského kralevice bojuje slabá vůle se smyslem pro povinnost. Přes výše uvedené nedostatky ale zůstává Hamlet pro překladatele v podstatě kladným hrdinou. Význam Polevého překladu Shakespearovy tragédie tkvěl zejména v tom, že sám překladatel poukázal na souvislost mezi Hamletem a ruskou realitou.116 V podobném pojetí Hamleta chápal i kritik V. G. Bělinskij, který při příležitosti uvedení Hamleta na scénu Moskevského divadla roku 1838 (v hlavní roli s P. S. Močalovem), napsal: „Hamlet! Chápete význam toho slova? – Je veliký a hluboký – toť lidský život, toť člověk, to jste vy, já, to je každý z nás, více nebo méně, ve vznešeném či směšném, ale vždy v žalostném a truchlivém smyslu...Hamlet! – toť dále nejzářivější démant v třpytivé koruně krále dramatických básníků, korunovaného veškerým lidstvem a nemajícího soupeře v minulosti ani v pozdější době […]“117. Bělinskij se dále domníval, že základní charakteristikou Hamleta je jeho slabá vůle, která se ovšem objevila jako následek jeho rozkladu a že „[...] svou přirozenou povahou je Hamlet silný člověk.“118 Později upozorňuje na kolizi mysli a vůle jako výsledku konfliktu dvou protichůdných, nepřátelských sil – na jedné straně povinnosti pomstít otcovu smrt a na straně druhé nedostatek silné vůle k činu. Hamletovu nerozhodnost a jeho váhání považoval za ostudné vlastnosti, stejně tak jako fakt, že kralevic pouze „mluví“ namísto toho, aby „dělal“. V těchto slovech se odráží myšlenka potřeby činorodých lidí, kteří by pro ruskou společnost dokázali uskutečnit činy, o kterých se doposud pouze hovořilo. Postavit proti Hamletovi jiného hrdinu se Bělinskému nepodařilo, neboť žádného takového v ruské společnosti té doby nenašel. Bez reflexe se nebylo možné posunout vpřed. V Hamletovi je zobrazena tragédie jeho (Bělinského) generace, tedy společnosti 40. let 19. století. V. G. Bělinskij nedokázal omluvit či ospravedlnit kralevicovu slabou vůli, a proto považoval za spravedlivé, že Hamlet pohrdá sám sebou. A. I. Gercen také vidí Hamleta jako předobraz historicky podmíněné reflexe své generace, nesnaží se jej nijak přikrášlovat. Svoji generaci charakterizuje slovy: „Мы не хотим шага сделать, […] мы беспрестанно останавливаемся, как Гамлет, и думаем, 116
Z formálního hlediska byl Polevého překlad poněkud deformován, neboť původní Shakespearova tragédie byla překladatelem téměř o čtvrtinu zkrácena na úkor scén, replik nebo výrazů, které N. A. Polevoj v originále nepokládal za podstatné. 117 BĚLINSKIJ, V. G.: Hamlet, Shakespearovo drama. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1834–1840. Praha 1956, s. 452–453. 118 BĚLINSKIJ, V. G.: Hamlet, Shakespearovo drama. In: BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1834–1840. Praha 1956, s. 507–508.
72
думаем […]. Некогда действовать, мы пережевываем беспрерывно прошедшее и настоящее, все случившееся с нами и с другими, ищем оправданий, объяснений, доискиваемся мысли, истинны. Все окружающее нас подверглось пытующему взгляду критики. Это болезнь промежуточных эпох.“119 V díle I. S. Turgeněva se hamletovská tematika poprvé objevuje v povídce Hamlet Ščigrovského újezdu (Гамлет Щигровского уезда), která vyšla v časopise Современник v roce 1849. Autor ji psal od května do srpna 1848 v Paříži, kde probíhala revoluce a události s ní spojené jej utvrdily v tom, že existují nové demokratické společenské síly, které by mohly být použity pro ruskou realitu, a proto existuje i možnost, jak potlačit jednání Hamletů, kteří pouze reflektují a nedělají nic; v Rusku tyto hybné síly ovšem v té době ještě nebyly. 120 V očích I. S. Turgeněva si postava Hamleta zaslouží mravní odsouzení nebo přinejmenším kritiku. Výše zmiňovaná povídka je sebeodhalením, resp. zpovědí chudého statkáře, který se nešetří a plně odkrývá marnost a bezúčelnost svého života, svůj egoismus, absenci kladných ideálů, odtržení od rodné půdy; pohlcený reflexí není schopen jakékoliv akce, činnosti, citu, lásky – o nich může pouze přemýšlet, stejně tak jako o smrti a sebevraždě. Sám o sobě říká: „[…] spatřil jsem jasně, jasněji než svou tvář v zrcadle, jaký jsem byl pustý, nicotný a zbytečný, neoriginální člověk!“ 121 Když se jej vypravěč zeptá na jméno, odmítne odpovědět se slovy: „[…] netažte se na mé jméno ani mne, ani jiných. Nechť zůstanu pro vás neznámou bytostí […]. A když už stůj co stůj byste mi chtěl dát nějakou přezdívku [...] nazvěte mě Hamletem Ščigrovského újezdu.“ 122 Turgeněvův Hamlet se v této povídce liší od Hamleta Shakespearova, odklání se od romantické idealizace postavy Hamleta a autor dokonce toto jméno spojuje s celou sociální skupinou, když na konci povídky ústy vypravěče říká: „Takových Hamletů je v každém újezdě mnoho, ale možná, že jste se s jinými nesetkal.“123 Již díky této povídce, resp. črtě, se postupně formovala autorova koncepce hamletizmu, kterou později představil v eseji Hamlet a Don Quijote. Pojetí „nového“ Hamleta bylo realistické zejména v jeho sociální determinovanosti, podmíněnosti prostředím. Od poloviny 19. století je jméno Hamleta často spojováno
119
ГЕРЦЕН, А. И.: Собрание сочинений в 30-ти томах. Т. II. Москва 1954, c. 49. Tuto myšlenku později I. S. Turgeněv podrobně rozvinul ve svém románu Předvečer (Накануне, 1859). 121 TURGENĚV, I. S.: Hamlet Ščigrovského újezdu. In: TURGENĚV, I. S.: Lovcovy zápisky. Praha 1929, s. 318. 122 TURGENĚV, I. S.: Hamlet Ščigrovského újezdu. In: TURGENĚV, I. S.: Lovcovy zápisky. Praha 1929, s. 320. 123 TURGENĚV, I. S.: Hamlet Ščigrovského újezdu. In: TURGENĚV, I. S.: Lovcovy zápisky. Praha 1929, s. 320. 120
73
s pojmem „zbytečný člověk“
124
, jehož typickými rysy byla mj. vzdálenost
od společenského života, duševní únava, skepse, reflexe, disharmonie mezi slovem a činem a společenská pasivita. Tento typ se v ruské literatuře utvářel postupně. Další roky byli v literatuře upřednostňováni tzv. „noví lidé“ – raznočinci, představitelé demokratických sil, kteří byli opakem reflektujících Hamletů, ztrácejících svůj společenský význam. Odtud zřejmě pramení Turgeněvova snaha tyto dva typy, z nichž jeden je prohlášen za „zbytečný“, neboť nesplňuje požadavky na společenskou situaci a její aktuální potřeby, lépe postihnout a popsat, v jakých konkrétních aspektech spočívala jejich různost. N. G. Černyševskij ve své kritické stati Obrázky z gubernie M. J. Ščedrina z roku 1857 hovoří o významu obrazu dánského kralevice pro ruskou realitu, kdy rysy Hamleta přisuzuje postavě Bujerakina: „[...] člověka silného jenom v planém rozjímání, ale slabého v činech, protože nemá dostatek vůle. Není to v naší literatuře první Hamlet – jeden z nich se přímo nazval „Hamletem Ščigrovského újezdu“, a náš Bujerakin chce být podle všeho „Hamletem krutogorské gubernie“. Jak je vidět, není v naší společnosti málo Hamletů, když se tak často objevují v literatuře; téměř v každé povídce, týká-li se života lidí s tak zvanými ušlechtilými názory, setkáte se alespoň s jedním z nich. [...] Chceme vědět, proč je Hamlet Hamletem, to je člověkem, který při všech krásných vlastnostech své duše trýzní sám sebe a je příčinou záhuby těch, jejichž osud na něm závisí, a jimž naprosto upřímně přeje dobro. [...] Pouhou slabostí charakteru při síle rozumu, náchylného k přemítání, celou tu věc nevysvětlíme. [...] Hamlet je ve falešné nebo prostě nepřirozené situaci. Jako syn by měl svou matku milovat a zároveň, jako vražedkyni svého otce, nenávidět.“ 125 V takové nepřirozené situaci, resp. v nenormálních společenských podmínkách žije, podle slov Černyševského, nejen Bujerakin, ale i lidé jemu podobní. V této době přicházejí někteří autoři se svými vlastními variantami „ruského Hamleta“, kterého nesrovnávají s původní Shakespearovou postavou, ale stavějí ho do protikladu Shakespearova pojetí. Vzorem „ruského Hamleta“ se jim částečně stává Turgeněvův Hamlet Ščigrovského újezdu. Mezi tyto autory patří např. M. V. Avdějev (román Kámen pod vodou, Подводный камень, 1852) či M. P. Rozengejm (báseň Poslední elegie, Последняя элегия, 1858). A. A. Grigorjev se také zabýval tematikou Hamleta – v roce 1859 publikoval stať I. S. Turgeněv a jeho činnost (И. С. Тургенев и его 124
Znovu můžeme připomenout název Turgeněvovy povídky z roku 1850 Deník zbytečného člověka (Дневник лишнего человека). 125 ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Obrázky z gubernie. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: O literatuře. Praha 1955, s. 476.
74
деятельность), ve které hovoří o dvou Hamletech, v roce 1864 pak vyšel článek v satirickém časopise Оса (v redakci právě Grigorjeva) s názvem Monology Hamleta Ščigrovského újezdu (Монологи Гамлета Щигровского уезда), které měly souvislost s Turgeněvovým esejem Hamlet a Don Quijote, s nímž Grigorjev polemizoval. Kritikové, kteří k tematice ruského hamletizmu také přispěli, byli i D. I. Pisarev (Platonovův idealizmus, Идеализм Платона, 1861), A. M. Skabičevskij (Naše současná nezištnost, Наша современная беззаветность, 1875). Tematika ruského hamletizmu se dále objevila v románu B. M. Markeviče Před čtvrt stoletím (Четверть века назад, 1878), prvním z jeho antinihilistické trilogie, kde je postava Hamleta, resp. hlavního hrdiny – mladého slavjanofila Gundurova, idealizována. Události v Rusku později ukázaly, že hamletizmus jako sociálně-psychologický jev nesouvisel pouze s minulostí, zejm. se 40. lety 19. století, s dobou Rudinů a Čulkaturinů, ale jeho nová vlna, ovlivněná nezdary a rozčarováním z činnosti narodniků, ale i reakcí vlády, se stala aktuální i v 70. a 80. letech. Tento nový pohled na hamletizmus citlivě naznačil mezi prvními I. S. Turgeněv ve svém posledním románu Novina (Новь, 1876) v postavě Něždanova. Dalšími variantami ruského Hamleta tohoto období je Rusanov z povídkového cyklu N. N. Zlatovratského Poutník (Скиталец, 1881–1884) nebo hrdina povídky v té době začínajícího autora Ja. V. Abramova Гамлеты – пара на грош. Из записок лежебока (1882)126. Z autorů a kritiků-narodniků se problematiky hamletizmu ve své beletristické i kritické tvorbě dotýkají např. L. Štamer (Honba za přízrakem. Úryvek z románu „Inteligence a národ”, Погоня за призраком. Отрывок из романа „Интеллигенция и народ”, 1882), V. I. Dmitrijeva (Vězení, Тюрьма, 1887), A. I. Ertěl (Děti Pjatichinové, Пятихины дети, 1884), N. Sergejev (báseň Současný Hamlet, Современный Гамлет, 1880), P. L. Lavrov (Shakespeare a naše doba, Шекспир и наше время, 1882), A. M. Skabičevskij (Život v literatuře a literatura v životě, Жизнь в литературе и литература в жизни, 1882), N. K. Michajlovskij (Hamletizovaná prasata, Гамлетизированная поросята, 1882), P. F. Jakubovič (Hamlet našich dnů, Гамлет наших дней, 1882). Po rozpadu narodnického hnutí došlo k odklonu zájmu o problematiku „zbytečných lidí“ i hamletizmu. Posledním autorem, v jehož díle cítíme tuto tematiku, byl A. P. Čechov. Marxistický kritik V. V. Vorovskij napsal: „Чеховские герои являются эпигонами
126
Do češtiny nepřeloženo.
75
поколений, сыгравших в свое время крупную историческую роль, их гибель – это заключительный эпизод в жизни целого общественного течения. В качестве эпигонов,
в
качестве
представителей
вымирающего,
неспособного
к самостоятельной жизни направления, они [...] по необходимости обезличиваются, выцветают, спускаются от общественного до личного, от действенной энергии до апатии и разочарования.“
127
S Hamletem se srovnává např. Platonov, hrdina
stejnojmenného Čechovova dramatu z roku 1881, jako Hamleta vidí sám sebe bezejmenný hrdina povídky Baron (Барон, 1882), Shakespearovu tragédii cituje Vasiljev v Povídce bez konce (Рассказ без конца, 1886), na Hamleta se odkazuje i začínající advokát Pjatěrkin v povídce Debut (Первый дебют, 1885) nebo Lajevskij v Souboji (Дуэл, 1891), případně i Trepljov v Rackovi (Чайка, 1891). Nejvíce hamletovských vlastností má hlavní hrdina stejnojmenného dramatu Ivanov (1887). O čtyři roky později publikoval A. P. Čechov fejeton s názvem V Moskvě (В Москве), zpověď „moskevského Hamleta“, který se vyznačuje vlastnostmi jako egoizmem, pesimizmem, závistí, ignorancí, pozérstvím, atd. Jak je vidět z předchozího textu, hamletizmus se jako literárně-společenský jev stal na určitou dobu jevem národním, zejména pro období 40.–80. let 19. století. Ve 20. století se pak výklad Hamleta objevil např. v poezii A. A. Bloka či B. L. Pasternaka, což už ale není tématem naší práce.
4.3. Několik poznámek k východiskům Turgeněvova pojetí postavy Dona Quijota
V době, kdy I. S. Turgeněv pracoval na eseji Hamlet a Don Quijote, se v Rusku objevily nové společenské síly, jejichž představitelé se nepodobali představitelům Hamleta 40. let 19. století. Ve snaze ujasnit si, kdo tito lidé jsou, se autor přiklonil k jejich přirovnání k Donu Quijotovi. Idealizace této postavy začala začátkem 19. století, do té doby (v 17. a 18. století) byl hrdina většinou považován za postavu zápornou. Němečtí filozofové F. L. Bouterweck, stoupenec Kanta, a A. W. Schlegel začali chápat obraz Dona Quijota jako ztělesnění poetického a hrdinského entuziasmu, oddanosti myšlence a velikosti ducha. Tuto myšlenku rozvinul i švýcarský historik a ekonom J. Ch. Simonde de Sismondi ve své publikaci O literatuře jižní Evropy (1813) a našla odezvu mezi 127
ВОРОВСКИЙ, В. В.: Лишние люди. In: ВОРОВСКИЙ, В. В.: Литературная критика. Москва 1971, с. 93.
76
mnohými evropskými básníky 1. poloviny 19. století. Pracoval s ní také další německý filozof A. Schopenhauer, jehož filozofií se I. S. Turgeněv zabýval od konce 50. let 19. století. Schopenhauer vyložil postavu Dona Quijota jako alegorii života každého člověka, kterého, na rozdíl od mnohých jiných lidí, nezajímá osobní blaho, ale snaží se pomocí svých idejí a vůle dosáhnout objektivního životního cíle, přičemž okolní společností je považován za zvláštní bytost.128 Pro Turgeněvovo pojetí Dona Quijota byl důležitý i úvod k německému vydání Cervantesova románu, napsaný H. Heinem roku 1837129, kde básník zdůraznil aspekt, že rytířova směšnost netkví pouze ve faktu, že chce oživit dávno uplynulou minulost, ale i v jeho nerozvážné snaze přenést budoucnost do přítomnosti. I Heine viděl v Quijotovi entuziastu, zejména co se týče lepší budoucnosti. V ruské literární tradici do Turgeněva byla postava Dona Quijota chápána jako umělecké zobecnění rozporu se skutečností. A. I. Gercen spojil svůj pohled na hrdinu s osudem revolučního hnutí, když jej vykládal jako zobrazení krize utopistických metod boje za proměnu společnosti. Quijoty nazval revoluční činitele z roku 1848, byli to pro něho lidé odtažení od života.
4.4. Turgeněvův filozofický esej Hamlet a Don Quijote
Hamlet a Don Quijote je kritický komparativní esej, ve kterém se I. S. Turgeněv zamýšlí nad problematikou typologie postav světové i ruské literatury. Jedná se o srovnávací analýzu dvou typů hrdinů, ve které jednak autor hledá pro sebe důležité tvůrčí i osobní impulsy, jednak sleduje i vyšší cíle, související s výkladem a pojetím aktuálních dobových společenských problémů a problémů literární analýzy. Esej Hamlet a Don Quijote byl napsán v roce 1860, tedy v období, kdy byl I. S. Turgeněv jako autor již zkušený, měl za sebou celou řadu vlastních úspěšných tvůrčích (nejen prozaických, ale i dramatických či lyrických a epických básnických) počinů, byl na vrcholu svých uměleckých sil. S myšlenkou napsat komparativní esej na téma hamletizmu a donquijotství si Turgeněv pohrával velmi dlouhou dobu – jeden
128
Citovánо podle: ТУРГЕНEВ, И. С.: Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах. Т. 5. Москва 1980, с. 513. 129 Do tohoto vydání románu Don Quijote byl zařazen i životopis Cervantese, který byl do němčiny přeložen Louisem Viardotem, manželem Turgeněvovy celoživotní přítelkyně, operní zpěvačky Pauliny Viardot.
77
z prvních impulsů k němu pochází dle E. M. Feoktistova z jara 1850130, L. M. Lotmanová uvádí rok 1848131 – rok, kdy autor napsal povídku, resp. črtu Hamlet Ščigrovského újezdu (Гамлет Щигровского уезда) 132 , kterou zařadil do Lovcových zápisků (Записки охотника, 1852), další pramen dokonce uvádí, že první soudy o postavách Hamleta a Dona Quijota sdělil Turgeněv ve svém dopise Paulině Viardot již v prosinci 1847133; důležitým momentem ke vzniku zamýšleného eseje pak zřejmě byly i autorovy úvahy o revolučních událostech v roce 1848, které bedlivě sledoval z Paříže a na které naráží v daném eseji, když říká: „Мы сами на своем веку, в наших странствованиях, видали людей, умирающих за столь же мало сушествующую Дульцинею или за грубое и часто грязное нечто, в котором они видели осуществление своего идеала […]134. Esej měl být otištěn v časopise Современник, se kterým autor spolupracoval, a do kterého nějakou dobu pravidelně přispíval. Esej byl nakonec napsán ve finální podobě o celé desetiletí později a byl poprvé přednesen v Petrohradě na „veřejném recitačním večeru 10. ledna 1860
135
, pořádaném ve prospěch Společnosti pro pomoc nemajetným
spisovatelům a vědcům“, jak uvádí podtitul samotného textu136. Domníváme se, že esej Hamlet a Don Quijote měl být pro autora prostředkem, jak nejenom (ale zřejmě především) sobě, ale i společnosti a lidem kolem sebe ujednotit a uspořádat v té době nejasné vidění světa. Vnitřní svět lidské bytosti je vždy formován a spoluutvářen světem vnějším – autor prožíval vnitřní názorový boj a hledal své místo na základě dvou jmenovaných postav, hledal svůj pohled a svůj přístup ke světu; vnímal obě postavy jako archetypy lidského konání, vnímání světa, přístupu ke světu a možná se sám seznamoval se svými osobními preferencemi a zkoumal, který hrdina mu je bližší, možná tak také hledal, který z typů by mohl být pro společnost „užitečnější“, možná přemýšlel o tom, který z typů je způsobilejší pro konání změn ve vnějším světě. Postavy Hamleta a Dona Quijota tedy pro něho představují dva odlišné modely přístupu k realitě 130
ФЕОКТИСТОВ, Е. М.: Воспоминания: За кулисами политики и литературы. Ленинград 1929, с. 1. In: ИЛЬИН, Б.Б.: О статье Тургенева «Гамлет и Дон-Кихот». In: Коллектив авторов: И. С. Тургенев в современном мире. Москва 1987, с. 183. 131 ЛОТМАН. Л. М.: Реализм русской литературы 60-х годоб ХIX века. Ленинград 1974, с. 7. In: ИЛЬИН, Б.Б.: О статье Тургенева «Гамлет и Дон-Кихот». In: Коллектив авторов: И. С. Тургенев в современном мире. Москва 1987, с. 183. 132 Povídka nejprve vyšla samostatně v časopise Современник v roce 1849. 133 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах. T. 5. Москва 1981, с. 507. 134 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Гамлет и Дон-Кихот. In: И. С. Тургенев Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах. T. 5. Москва 1980, с. 338. 135 Časopisecky byla stať poprvé opublikována v prvním, tj. lednovém čísle časopisu Современник v roce 1860. 136 TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 185.
78
i k sobě samému. Formování vnitřního světa pod vlivem světa vnějšího se děje v antagonizmech, proto i Turgeněv zvolil postavy protichůdné. Důvodem časového posunu napsání eseje, který jsme zmiňovali výše, byl také zdravotní stav spisovatele. Kromě toho potřeboval určitou dobu na pečlivé promyšlení mnoha nejasných, nekonkrétních či zatím nevyřešených otázek, kterých se v eseji dotýká, a průběžně se k myšlence na ni ve svých úvahách a dopisech přátelům vracel. Faktem ovšem zůstává to, že studie byla psána v období přípravy reforem ruské společnosti a dokončena byla v letech revolučních – jednou z nejaktuálnějších otázek této doby přirozeně byla otázka typu společenského činitele, ideálního společenského hrdiny, schopného uskutečnit nezbytné změny v zemi. I sám I. S. Turgeněv cítil potřebu „nových lidí“, „hrdinů“, kteří by přišli po neefektivních děkabristech a tvořili by protipól nečinných skeptiků 137 . Tyto protiklady v úvahách pak tvořily základ eseje, přičemž považujeme za nezbytné zdůraznit, že se v žádném případě nejedná o historicko-literární analýzu Shakespearovy tragédie a Cervantesova románu. Autor eseje se samozřejmě okrajově opíral o jejich obsah a na několika místech z nich i citoval, přesto podstatu eseje tvoří Turgeněvova interpretace těchto dvou literárních typů a jejich obrazů. V úvodní části svého eseje vysvětluje I. S. Turgeněv důvody volby problematiky právě postav Hamleta a Dona Quijota, kdy uvádí časovou blízkost vydání obou děl138 , která sám považuje za velká a taková, „[…] jimž génius jejich tvůrců vdechl věčný život, že názory na ně jako na život vůbec mohou být nekonečně rozdílné, dokonce protikladné – a zároveň stejně oprávněné“. 139 Hlavním důvodem je ale autorovo přesvědčení, že „v těchto dvou typech jsou ztělesněny dvě základní, protikladné vlastnosti lidské povahy – dva konce téže osy, kolem níž tato povaha krouží“.140 Zde je patrné Turgeněvovo vědomí, že ani jedna z postav není sama o sobě ideálem, ale extrémem na jednotlivých koncích téže osy, neboť v těchto archetypech dochází k jistému vnitřnímu boji, k vnitřním rozporům. Pro ideál je třeba dojít do středu dané osy, najít určitý „styčný bod“. Spisovatel dále pokračuje: „Máme za to, že všichni lidé tak či onak patří k jednomu z těchto dvou typů, že
137
Тato myšlenka byla i základem jeho románu Předvečer (Накануне, 1860). Hamlet se poprvé objevil v roce 1604, Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha v roce 1605. 139 TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 185. 140 TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 186. 138
79
takřka každý z nás se podobá buď Quijotovi nebo Hamletovi“.141 Autor si je vědom, že v něm oba typy jsou také přítomny a zevšeobecňuje, a to i proto, že už leccos viděl, leccos napsal, přičemž konstatuje, že Hamletů je sice více (čímž naznačuje pravý stav současné situace v ruské společnosti, podpořený i postavami z jeho dosavadních románů), ale Quijotové zatím nevymřeli a stále existují. Hamletové a Don Quijotové se perou uvnitř každého člověka a mohou se dostávat ke slovu a měnit v různých fázích lidského života. Svoji myšlenku dále rozvíjí a říká, že lidé žijí vědomě či nevědomě podle určitého principu, tj. ideálu. Ideálem míní to, co každý člověk považuje za pravdu, krásu nebo dobro a čím poměřuje svůj život; někdy se člověk od svého ideálu vzdálí (například pod vlivem vášní), ale nepochybuje o něm. Ideál, tedy základ a cíl lidské existence, se nachází mimo nás nebo přímo v nás, jinými slovy v našem životě je na prvním místě vlastní „já“ nebo něco jiného, co považujeme za cosi vyššího. Tyto dva rozdílné vztahy člověka k vlastnímu ideálu jsou ztělesněny ve dvou zvolených typech. Jak uvidíme níže, I. S. Turgeněvovi je bližší postava Dona Quijota, jíž také zahajuje svoji podrobnou analýzu. Chce se odpoutat od povrchního vidění tohoto hrdiny, kdy je Quijote chápán jako „[…] šašek a donquijotství je totožné se slovem bláznovství“142, „[…] není jen rytíř smutné postavy, figurka, která měla zesměšnit staré rytířské romány“ 143 a zastává se jej: „[…] bylo by záhodno vidět v donquijotství vznešený princip sebeobětavosti, ovšem viděný z komické stránky“144, „[…] Don Quijote druhého dílu […] není už týž Quijote, jaký se nám jeví v prvním dílu románu, […] není to už ten zvláštní a směšný podivín, na nějž dopadá jedna rána za druhou“.145 Ve své studii chce Turgeněv postihnout širší význam této postavy: Don Quijote ztělesňuje „[…] především víru, víru v něco věčného, nezvratného, v pravdu […] mimo jednotlivce, jemu dobře srozumitelnou, pravdu, která vyžaduje, aby se jí sloužilo a přinášely se jí oběti, které však se dá věrnou službou a velikou obětí dosáhnout. Don Quijote je cele oddán ideálu, je pro něj ochoten podstoupit nejrůznější strádání a obětovat život. Svého života si váží jen potud, pokud může
141
TURGENĚV, s. 186. 142 TURGENĚV, s. 185-186. 143 TURGENĚV, s. 187. 144 TURGENĚV, s. 185-186. 145 TURGENĚV, s. 187.
I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985,
80
být prostředkem k dosažení ideálu, k zjednání pravdy a spravedlnosti na zemi.“ 146 Turgeněv vidí komičnost dané postavy ve faktu, že ideál Quijota je vlastně ideál fantastického světa rytířských románů přetvořený fantazií. Tento quijotovský ideál však vždy zůstává čistý a ničím nedotčený. Quijote by nemohl žít jen pro sebe, pro své vlastní zájmy, nemohl by se starat pouze o sebe, to by považoval za ostudné. Naopak, on žije vně sebe sama, tedy pro druhé, proto, „[…]aby vymycoval zlo a stavěl se na odpor silám člověku nepřátelským“.147 Jedná se tedy o aktivní a altruistický princip. Jeho víra je pevná a bezvýhradná, proto jej lze charakterizovat jako nebojácného, trpělivého, skromného, pokorného, neohroženého člověka, který je zároveň svobodný, neboť o sobě, o svém životním poslání ani o svých fyzických silách nepochybuje. Sice nemá dobré vzdělání, ale jeho moudrost a hodnota spočívá v tom, že přesně zná důvod a cíl své existence. Autor také Quijota přirovnává ke „starému stromu“, který zapustil kořeny hluboko do země – zde hovoří o kořenech jeho nezdolného nadšení a přesvědčení, které není schopen zradit; jde i o princip aktivity, přesahu svého „já“ do vnějšího světa, životních hodnot. Přes všechny komické i ponižující situace, do kterých se dostává, zůstává postavou vznešenou a silnou. Don Quijote je směšný v kladném slova smyslu – směšná je jeho postava, jeho vzhled: „Už pouhá vzpomínka na něj vyvolává v nás představu vyzáblé, neohrabané figurky se skobovitým nosem, navlečené do směšného brnění a posazené na ubohé vychrtlé herce“148, ale „[...] ve smíchu je smírná a vykupující síla“149, zastává se Turgeněv Quijota. I zde tedy skutky (podstata Dona Quijota) přerůstají jeho vzhled, který není tak důležitý. Postava Hamleta ztělesňuje pro spisovatele princip dovnitř směřující analýzy a egoismu, tedy nevíry, neboť egoista „[…] nemůže věřit ani v sebe, věřit je možné jenom v to, co je mimo nás a nad námi“. 150 Hamletovo „já“ je výchozím bodem, ke kterému se postava neustále vrací, protože nenachází nic jiného, k čemu by mohl tíhnout a čeho by se mohl držet. V Hamletovi vidí I. S. Turgeněv skeptika, který o všem pochybuje a neustále se zabývá sám sebou, svojí situací, pozoruje se, nahlíží do svého nitra, zároveň si je však vědom svých slabostí a nedostatků. Ironické je, jak říká autor, že své slabosti
146
TURGENĚV, s. 187. 147 TURGENĚV, s. 187. 148 TURGENĚV, s. 189. 149 TURGENĚV, s. 189. 150 TURGENĚV, s. 188.
I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985,
81
Hamlet rozpoznává, je si jich vědom a jakékoliv sebepoznání je známkou určité síly. Hamlet nezná důvod ani cíl své existence, neví, proč žije, ale přitom nespáchá sebevraždu, aby se vysvobodil, pouze o ní hovoří. Hamlet pochybuje o tom, co je, kdežto Don Quijote věří v to, co není. Co se týče vzhledu, je Hamlet, na rozdíl od Dona Quijota, přitažlivý, vždy upravený, okouzlující; zde Turgeněv uvádí, že „[…] každému by lichotilo, kdyby byl Hamletem, ale nikdo by si nechtěl vysloužit přezdívku Don Quijote; […] smát se Hamletovi nikoho ani nenapadne, a právě v tom je jeho prokletí: je takřka nemožné mít ho rád, […] skoro každý v něm nachází vlastní rysy, ale milovat ho […] není možné, protože ani on nikoho nemiluje.“151 Další antagonizmus mezi principem Hamleta a Dona Quijota, na který I. S. Turgeněv upozorňuje, je jejich přístup k řešení překážek: Hamlet, ač je synem krále, váhá vykonat pomstu za smrt svého otce, spokojuje se s tím, že se proklíná, ale nic nedělá (nakonec otcova bratra zabíjí náhodně). Na druhou stranu, Don Quijote, který je téměř bez prostředků, nemá žádné známosti nebo styky, je starý, osamocený, na sebe bere úkol bojovat proti zlu a chránit zájmy utlačovaných lidí na celém světě, které ani nezná. Přestože hned první pokus o osvobození nevinného končí katastrofálně a místo s nebezpečnými obry se bije s užitečnými větrnými mlýny, což se na první pohled zdá komické, je třeba vidět jeho sebeobětování – pokud by před uskutečněním svých činů přemýšlel nad důsledky nebo nad tím, jaký prospěch z daného činu bude mít, nebyl by schopen takové oběti. Hamlet by se v Quijotově případě podle Turgeněva nebil s větrnými mlýny a na obry by nevěřil, Hamlet „[…] by netvrdil, tak jako Don Quijote, že lazebnická mísa […] je opravdová Mambrinova kouzelná přilba […] а i kdyby se před ním zjevila pravda, nedokázal by se rozhodnout, zda je to skutečně pravda.“ 152 Autor postavu přibližuje reálnému světu, když dodává: „Donu Quijotovi se smějeme, ale […] kdo z nás, když bude poctivě zpytovat sám sebe, […] si troufá tvrdit, že vždycky a v každém případě rozezná lazebnickou mosaznou mísu od kouzelné zlaté přilby? […] výsledek je v rukou osudu a jen ten prokáže, zda jsme bojovali s přízraky, nebo se skutečnými nepřáteli, a jakou slávou jsme pokryli své hlavy. Naší věcí je být ve zbroji a bojovat.“153 Z tohoto Turgeněvova „programového prohlášení“ vyplývá, že si Turgeněv daleko více cení 151
TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 189-190. 152 TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 190-191. 153 TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 191.
82
životního přístupu Dona Quijota, který přesto, že jeho činy jsou komické a možná již předem odsouzené k neúspěchu, se k řešení překážky nebo problému postaví aktivně a je schopen činu (i když třeba směšného), na rozdíl od Hamleta, který se neodhodlá k činu žádnému. Co se týče významu, respektive přínosu těchto postav jejich okolí a vnějšímu světu, jsou oba sledované archetypy také odlišné: Hamlet se jeví jako dítě, zaslouží si pohrdání, neboť je naprosto „zbytečným člověkem“, z jehož činů neplyne pro okolí žádný užitek či zisk. Hamletové jsou nepotřební svému okolí, nic mu nedávají, nikam ho nevedou (a ani nemohou, protože sami nikam nesměřují, nemají cíl ve svém životě). I. S. Turgeněv dále říká, že Hamletové zároveň svým okolím pohrdají, neváží si jej – sami sebe se totiž ptají, zda vůbec stojí za to zabývat se špinavým a hrubým okolním světem, když oni jsou aristokraté (a nejenom rodem). Vztah okolního světa k Donu Quijotovi je podle I. S. Turgeněva vyjádřen v postavě Sancho Panzy, který se mu sice vysmívá, ale vždy jej následuje, podstupuje nejrůznější příkoří a je mu oddán na život a na smrt, věří mu a je na něj hrdý. Oddanost Sancho Panzy si autor nevysvětluje prospěchářstvím nebo ziskuchtivostí, protože ví, že Sancho je dost chytrý na to, aby věděl, že po boku Quijota nemůže čekat nic jiného než rány, ale schopností se nadchnout: „Masa lidí jde vždycky nakonec s bezmeznou vírou za těmi osobnostmi, jimž se vysmívala, jež dokonce proklínala a pronásledovala, jež však se nezalekly ani jejího pronásledování, ani proklínání, ba jež se nezalekly ani jejího výsměchu a jdou stále vpřed, duchovní zrak upřev k cíli, který vidí jenom ony, hledají, klesají, zdvíhají se, až konečně naleznou [...] a právem; jenom ten nachází, kdo se dá vést srdcem. Les grandes pensées viennent du couer154, řekl Vauvenargues.“155 Zde je další důkaz toho, že si I. S. Turgeněv více váží lidí, kteří se snaží něco pro své okolí udělat a pomoci. Hamletové nic nehledají, nic nevynalézají, nic nenacházejí, nenechávají za sebou žádnou stopu, nezůstane po nich žádný výsledek. Turgeněv dodává: „Nevěří; co mohou tedy najít! I v chemii se musí spojit dvě látky, aby vznikla třetí; ale Hamletové jsou zaujati jenom sami sebou, jsou osamoceni, a proto neplodní.“156 V lásce, ve schopnosti milovat, ve vztahu k ženě, jsou Hamlet a Don Quijote také odlišní: Quijote miluje neexistující ženu Dulcineu, pro kterou je ochoten zemřít. Jeho láska 154
Veliké myšlenky vycházejí ze srdce (z francouzštiny). TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 192-193. 156 TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 193. 155
83
k tomuto ideálu je tak čistá, že si ani neuvědomuje, že objekt jeho touhy ve skutečnosti vůbec neexistuje, miluje ji tak čistě, že když vidí, že je Dulcinea obyčejná selka, nevěří svým očím a myslí si, že ji zlý čaroděj zaklel. Jenže Quijote v ní vidí uskutečnění svého ideálu, jeho představy jsou vždy cudné a nevinné a ani ve skrytu duše nedoufá, že se s ní někdy spojí. Hamlet není schopen milovat, přestože je mužem smyslným, až chlípným, pouze lásku (nepřesvědčivě) předstírá (a sám to Ofelii přiznává). I v tak krásném citu, jako je láska, je Hamlet cynický a jeho vztah k Ofelii je opět pouze zaujetím sebou samým. V souvislosti s obrazem Hamleta uvádí I. S. Turgeněv tzv. princip negace, který je pro tuto postavu zákonitý a věčný. Zde přirovnává Hamleta k postavě Mefista s lidskou povahou, „[…] a proto negace Hamleta není zlem; Hamletovo popírání pochybuje o dobru, o zlu nepochybuje vůbec a bojuje s ním. Negace pochybuje o dobru, tedy jeho pravda a upřímnost jsou jí podezřelé, neútočí na ně tedy jako na dobro, ale jako na dobro falešné, pod jehož povrchem či maskou se opět skrývá zlo a lež, její úhlavní nepřátelé.“ 157 Hamletův hořký úsměv obsahuje utrpení, Hamletův skepticismus napadá lež, a tím bojuje za pravdu, ve kterou nedokáže cele věřit. Turgeněv zde zřejmě chce říci, že k tomu, aby Hamlet mohl něco učinit, potřebuje vůli a rozum k danému činu, ale v případě Hamleta rozum neshledává důvod k akci, protože se neumí či nedokáže rozhodnout. Hamlet je sice přemýšlivý, rozumově vyspělý a všestranný, ale zároveň je svému okolí neužitečný, sebou samým odsouzený k nečinnosti. Don Quijote je sice pomatený, ale odhodlaný zmobilizovat svět kolem sebe, své okolí v zájmu uskutečnění svých vysněných ideálů a představ, je činorodý, protože neustále vidí svůj cíl, a tím i užitečný. V tomto dualismu spatřuje I. S. Turgeněv hlavní zákon lidského bytí: „[…] život není nic jiného než věčné smiřování a věčný boj těchto dvou neustále se svářících a neustále k sobě tíhnoucích principů. […] Hamleti jsou výrazem základní dostředivé síly přírody, podle níž se všechno živoucí považuje za sám středobod světa a na všechno ostatní hledí jako na něco, co existuje pouze pro ně […]. Bez této dostředivé síly (síly egoismu) by příroda nemohla existovat a nemohla by ovšem existovat ani bez opačné odstředivé síly, podle níž všechno je tu jenom pro druhého (tato síla, tento princip oddanosti a obětavosti, […] viděný z komické stránky […] představuje don Quijote). […] Tyto dvě síly jsou základní síly lidstva.“158 Dalším charakteristickým rysem, který neodmyslitelně patří k Donu Quijotovi, je poslední daň, zaplacená většinou na konci života, kterou musí splatit náhodě 157
TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 195. 158 TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 196.
84
a nepochopení – „Quijotové jsou vždycky v životě […] pošlapáni vepři“ 159 – až potom mohou zemřít, protože prošli zkouškou ohněm. V případě neúspěchu si Hamlet zoufá, naříká, kdežto Don Quijote ani na chvíli nepochybuje o svém úspěchu. Turgeněv dodává, že „[…] určitá směšnost patří neodmyslitelně ke každému jednání, k povaze lidí předurčených vykonat nové velké činy, jako daň, jako oběť usmiřující závistivé bohy.“160 Z Turgeněvovy interpretace postavy Hamleta vyplývá, že tento archetyp je obrazem sociální neplodnosti, skepse, pesimizmu, kdežto Don Quijote v sobě představoval entuziastu, nadšence, člověka činu, bojovníka. Z mravního hlediska Don Quijote jednoznačně Hamleta převyšuje, intelektuálně je tomu však naopak. Turgeněv říká, že bez činorodých lidí, byť jejich činy jsou komické, by se lidstvo nemohlo dále vyvíjet. Pro společenský „pokrok“ považoval za ideální a naprosto nutné rysy obou popisovaných hrdinů určitým způsobem propojit, byť si byl vědom faktu, že ještě nenastala správná doba toto uskutečnit. Na konci svého eseje autor sumarizuje charakteristické rysy obou postav: Quijotové nalézají, Hamletové přesto, že ničemu nevěří a o všem pochybují, neustále něco chystají. Tento názor vysvětluje I. S. Turgeněv tím, že na světě neexistují čisté typy Hamletů a Donů Quijotů, ti jsou krajními podobami lidské povahy a život k nim směřuje, ale nedosáhne jich; obě podoby mohou do určité míry splývat, lidská povaha se může měnit a jsou v ní rozpory.
Závěrem uvádíme stručné shrnutí odlišných rysů obou Turgeněvem analyzovaných hrdinů.
kritérium principiální smysl bytí
ideál • moje pravda, mé hodnoty, mé cíle
Don Quijote • sebeobětování o díky němu je vznešený • život pro druhé o orientace na lidi kolem sebe, stará se o druhé, chrání je • víra, oddanost víře o víra v pravdu mimo jednotlivce, pravda je
159
Hamlet • •
analýza egoismus o orientace sám na sebe
• •
nevíra, skepse, pochyby ironie
TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 200. 160 TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 201.
85
•
mohu se od něho vzdálit (vlivem vášní)
životní cíl, poslání
životní síla
aktivita, činnost
přínos pro společnost role ve společnosti schopnost vést národ
věčná o pravdě se musí sloužit a přinášet oběti o čistá, pevná víra, čistý ideál • svoboda, vzlet • „já“ není na 1. místě = ideál mimo mě • pro ideál by zemřel, života si váží jenom tehdy, pokud je prostředkem k dosažení cílů, ideálu, není možné ideál zradit zná, má • boj proti zlu • pomoc lidem • ochrana lidských zájmů • silný, přesvědčený o své pravdě • nadšený (entuziasmus) • nebojácný o tím i svobodný o nepochybuje o své síle, věří si • neohrožený • směšný vzhledem (ve smíchu je síla), nikoliv činy ano, proaktivní • koná, bojuje o hledá, klesá, padá, zdvíhá se, až nalezne • činorodý, aktivní, akční • schopný zmobilizovat okolní svět (protože vidí svůj cíl) • zemřít může až po zkoušce ohněm • užitečný • možná se chová komicky a možná nebude úspěšný, ale ke svým činům a životu se staví aktivně a koná • svými činy (i když komickými) posunuje lidstvo dál • dokáže vést, strhnout lidi • nevzdělaný, ale moudrý (jeho moudrost = zná cíl) 86
•
„já“ je na 1. místě = ideál ve mně o nehledá a nenachází nic jiného, k čemu by se upnul, čeho by se držel (nemá systém) o pozoruje se, zná své nedostatky a slabosti (ale sebepoznání je síla!)
nezná, nemá • neví, proč žije • •
slabý vzhledem přitažlivý, okouzlující
ne, reaktivní, „znehybnělý" • nekoná, pouze mluví o mluví o sebevraždě, ale nespáchá ji • pasivní o nehledá, když nevěří, že najde, co může najít? • •
• •
neužitečný zbytečný o když je pasivní a nic nedělá, nic nepřináší o nezůstane po něm stopa, žádný výsledek nedokáže vést, strhnout lidi neváží si okolí (on je přece aristokrat!), nechce se jím zabývat
vztah okolí k němu
• •
přístup k neúspěchu boj s překážkami
• • •
citová oblast vztah k ženě vztah k lidem vůbec
• •
vysmívají se mu, ale jdou za ním (Sancho), jsou mu oddáni, věří mu kdo se nebojí výsměchu, je silný, protože jde stále vpřed nepochybuje o svém úspěchu překážky si nepřipouští, i přes ně jde dál, bojuje kdyby o nich a jejich důsledcích přemýšlel, nemohl by dál nic dělat, nemohl by přinášet oběti čistá, upřímná láska k ideálu ženy (byť vysněnému) nachází ten, kdo hledá srdcem
•
nemůže vést, když nikam nesměřuje a nemá cíl
• •
je nešťastný pochybuje, pochyby jej paralyzují překážky proklíná – opět mluví, ale nic proti nim nedělá; zoufá si, naříká
•
• •
neschopnost citu/lásky předstíraná láska, cynismus
Z tohoto přehledu jasně vyplývá, že autora eseje zajímal vnitřní svět lidského jedince, jeho hodnoty, životní cíle, jeho vztah ke společnosti, přínos národu, vnímání světa a z něho vycházel při hledání toho, co pak projevuje směrem navenek.
Zajímala ho
i otázka, je-li člověk ve společnosti hodnocen podle toho, zda získá či nezíská určité postavení, zda je či není činorodý.
Spisovatel primárně řešil, zda je pro společnost
přínosnější pasivní introvert Hamlet nebo naopak Quijote bojující za své ideály, snažící se něčeho dosáhnout i přes mnohé nástrahy a „facky“, které od života dostává, řešil, zda je pro život a společnost důležitější entuziasmus a konání nebo reflektující pochyby a pasivita. Na základě kritérií uvedených v levém sloupci tabulky budeme provádět analýzu hlavních postav několika vybraných Turgeněvových románů s cílem určit jejich zaměření, respektive podobnost či nepodobnost s každým z archetypů v pojetí I. S. Turgeněva. Protože autor eseje konstatuje, že neexistují „čisté“ typy lidí, budeme sledovat vývoj a případné „proměny“ povahy hlavních hrdinů, jejich přístupu k životu, apod. Jednotlivé rysy jasně svědčí o odlišnosti obou archetypů; jejich částečně společným znakem je pak rys nespokojenosti – oba cítí nespokojenost se současnou situací, kterou kolem sebe vidí (pravděpodobný odraz reálného obecného pocitu celé generace raznočinců, a nejen jich, v ruské společnosti té doby). Dalším společným rysem je fakt, že oba hrdinové přijímají skutečnost, ale ani jeden ji nereflektuje reálně, každý si ji přetváří svým osobitým způsobem – Don Quijote věří v to, co není, je „vláčen“ vysněnou budoucností
87
(a tím může budit smích okolí), vnější svět je pro něho jednoduchý; pro Hamleta je vnější svět složitý, má dilemata, pochybuje o tom, co je, realitu zpracuje, přemýšlí, zda má něco vykonat, ale nakonec je paralyzován a navenek z něho nic nevyjde, nic nevykoná. Vnímání reality je v jeho případě také subjektivizované, je „vláčen“ minulostí (touhou po pomstě), nedokáže vytvořit vizi a přejít k praktickému činu. Turgeněvovo pojetí postav Hamleta a Dona Quijota má spojitost s evropskou tradicí. Oba hrdinové jsou opačnými konci jedné osy, hledají své místo na světě a ve společnosti a přiklánějí se k určitému způsobu vidění světa – autorova interpretace Hamleta poukazuje na sociální nečinnost, pesimizmus a neprospěch skepse a reflexe, která se soustředí pouze sama na sebe a je tak počátkem negace, tedy popírání; Don Quijote v očích I. S. Turgeněva ztělesňuje sociálně-etické kategorie a mravní ctnosti ve spojení s aktivitou a schopností stvořit ideál a snažit se o jeho naplnění. Jak veřejný projev, tak publikovaná verze této studie měly velký ohlas – myšlenek autora se ještě za života Turgeněva nebo později dotkli ve svých statích a dílech někteří další spisovatelé, literární kritikové, filozofové a myslitelé, z nichž někteří již byli zmíněni.161 Z dalších, kteří na esej reagovali, byli např. I. I. Panajev (Петербургская жизнь, 1860), V. Sanin (Выгодный обмен, 1860), D. I. Pisarev (Схоластика ХIХ века, 1861), N. A. Dobroljubov (Когда же придет настоящий день?, 1860), А. P. Pjatkovskij (Гамлеты и Дон-Кихоты, 1864), A. I. Gercen (Конца и начала, 1862), N. S. Leskov (Наша провинциальная жизнь, 1869), P. L. Lavrov (И. С. Тургенев и развитие русского общества, 1884) a další. I. S. Turgeněv postavy Hamleta a Dona Quijota přemístil v prostoru a čase, aby je konfrontoval s dobovou realitou ruské společnosti. Jeho analýza společensko-politické a sociálně-psychologické podstaty daných dvou literárních typů poukázala na problémy nejen literárního, ale i společenského života v 50.–60. letech 19. století a možná i na něco z něho samotného. Turgeněvův filozofický esej chápeme také jako komentář autora k postavám v jeho vlastních dílech, ve kterých je rozpracován koncept tzv. „zbytečného člověka“, a která vytváří člověka „nového“, „nezbytečného“. Jeho typologizace také naznačuje autorovy názory na společenské dění a aktuální sociální potřeby (v ruské literatuře princip sociálního determinizmu jako bezprostřední působení sociálního prostředí na charakter a chování člověka) a jeho závěry jsou dobově podmíněny. Vývoj či změny spisovatelových názorů 161
Jedná se například o D. I. Pisareva (Идеализм Платона, 1861), A. M. Skabičevského (Наша современная беззаветность, 1875), N. N. Zlatovratského (Скиталец, 1884).
88
na dění ve společnosti je patrný i ve vývoji typů postav a formy (uměleckého a kompozičního postupu) jednotlivých románů.
89
5. Hamlet
a
Don
Quijote
jako
klíč
k postavám
vybraných
Turgeněvových románů
5.1. Ruský klasický román
Ruský román obecně obohatil žánr románu jako takový. Je až zarážející, jak rychle se z poměrně skromných počátků dobral takového rozmachu. V 18. století vznikal původní ruský román z různých zdrojů syntézou různorodých prvků, většinou pod tlakem a přímým vlivem západoevropských literatur. Klíčovou úlohu ve vývoji ruského románu sehrál zpomalený a nedokončený proces sekularizace literatury. Přes uzlové body svého vývoje – A. Nikitina (Хожение за три моря, 1468–1474), protopopa Avvakuma (Житие протопопа Аввакума им самим написанное, 1672–1675), V. T. Narežného (Российский Жильблаз, или Похождения князя Гаврилы Симоновича Чистякова, 1814), F. A. Emina (Письма Эрнеста и Доравры, 1766), M. D. Čulkova (Пригожая повариха, или Похождения развратной женщины, 1770), A. N. Radiščeva (Путешествие из
Петербурга
в
Москву,
1790)
a
N.
M.
Karamzina
(Письма
русского
путешественника, 1791–1792) – došel ruský román až do svého klasického období.162 Literatury různých zemí procházejí obdobími velkého rozmachu, ruská literatura prošla v tomto smyslu v průběhu 19. století přímo explozí. V té době došlo v ruské literatuře k procesu zrání a ke změnám, které se projevily zejména v žánru románu, jenž si získal prominentní postavení. Tento prozaický žánr velké epiky se vyvíjel v důsledku historických, duchovních a literárních okolností – rozpad hluboce zakořeněného feudálního systému, postupný přechod k novodobé civilizaci a s ním související vnitřní rozpory a nové možnosti poskytovaly literárním tvůrcům rozmanitý materiál, spisovatelé se zamýšleli nad různými koncepcemi světa, člověka nebo budoucnosti Ruska. Ruští autoři mohli zachytit „chaos“ tohoto přechodného období. Východiskem pro rozkvět ruského románu bylo období první třetiny 19. století, kdy stál v Rusku na přední pozici žánr historického románu podle vzoru Waltera Scotta, který ale rychle vystřídal román zobrazující žhavou současnost. Puškinův Evžen Oněgin (Евгений Онегин, 1833) uzavřel období nadvlády poezie nad prózou v ruské literatuře. Ve 30. letech 19. století se objevovala díla malých prozaických žánrů, zejména povídky 162
POSPÍŠIL, I.: Ruský román. Nástin utváření žánru do konce 19. století. Brno 1998, s. 22–23, 31–32.
90
a novely, spisovatelé se je však záhy snažili místem děje nebo postavou vypravěče propojit v obsáhlejší celky – např. Lermontovův Hrdina naší doby (Герой нашего времени, 1839– 1841) se skládá z pěti novel propojených místem děje (Kavkaz) a postavou hlavního hrdiny (Pečorin) nebo Gogolovy Mrtvé duše (Mертвые души, 1842) jsou tvořeny řadou obrazů a portrétů statkářů a propojeny jednak putováním Čičikova, jednak stálou prezencí autorského vypravěče. Přípravným stádiem pro plný rozmach ruského klasického románu byla i naturální škola, jejíž autoři se sice věnovali psaní kratších črt či povídek a novel (повесть), v nichž zobrazovali každodenní život a sociální poměry různých společenských vrstev, ale tím se připravovali na tvorbu svých zralých románových děl. Do raznočinského období, kdy autoři nešlechtického původu hledali nešlechtického představitele inteligence, spadá jeden z prvních pokusů o sociálně-psychologický román – Gercenův Kdo je vinen? (Кто виноват?, 1847). Nejvyšší úrovně dosáhl ruský klasický román ve zralé tvorbě I. S. Turgeněva (román sociálně-psychologický), I. A. Gončarova (román sociálně-psychologický), L. N. Tolstého (román mravně-psychologický, románová epopej) a F. M. Dostojevského (román eticko-psychologický, román polyfonický). Každý ze jmenovaných autorů je z uměleckého hlediska individualitou, jejich romány se od sebe vzájemně liší svými filozofickými východisky, životní sférou, kam jsou zasazeny nebo již zobrazují, poetikou i stylem. Na druhou stranu mají i několik shodných rysů, kterými se diferencují od západoevropského románu. Ruská realita je ve všech románech příslušných autorů zobrazena plně, vyváženě, v románech jsou předvedena různá prostředí, různé lidské typy s protikladnými názory, kladné i záporné aspekty ruského života, převládá v nich snaha o objektivní zobrazení skutečnosti, o nadhled. Hlavní postavou ruského klasického románu v této fázi se stala osobnost intelektuála v jeho zralém stádiu, tj. spisovatelé se nezaměřovali na proces utváření člověka od mládí, ale na zkoumání již „hotového“ jedince. Autoři odhalovali lidskou povahu a psychiku nejen v sociálním prostředí, ale i v lidském vědomí, intelektu, podvědomí, v oblasti pudové i amorální. Hrdina je determinován prostředím a výchovou, ale zároveň si udržuje schopnost se duchovně a mravně vyvíjet jako výsledek vnitřního zápasu. Ruští autoři věří v člověka a snaží se vytvořit kladné typy postav. Vedle mužských hrdinů se můžeme setkat i s jejich ženskými protějšky, které se vyznačují zejména větší aktivitou, odhodláním dosáhnout naplnění svého života a nebojácností bojovat za ideály či vyšší cíle.
91
Mezi klasické ruské romány patří díla publikovaná ruskými autory přibližně v letech 1830–1880. Tvoří určitý celek, který se vyznačuje specifickými charakteristickými rysy – jedná se o významná díla s vysokou uměleckou hodnotou, jimž se dostalo národního uznání. Řadíme sem romány I. S. Turgeněva, L. N. Tolstého, F. M. Dostojevského, jejich bezprostředních předchůdců či současníků A. S. Puškina, M. Ju. Lermontova, N. V. Gogola a I. A. Gončarova. Samotní autoři ruských románů byli většinou váženými členy ruské společnosti, byli patrioty, kteří využívali možnosti cestovat ať už po Rusku nebo po Evropě, což jim umožňovalo dokreslit si obrázek o stavu společnosti v Rusku. Ve svých dílech chtěli zdůvodňovat, nikoliv odhalovat, více než dějová linie je zajímalo portrétování postav, což souviselo s „programem“ realizmu, resp. kritického realizmu, který jednak privilegoval „[...] román jako dominantní literární útvar“163 a také „[...] vnesl do románu rovnováhu mezi fikcí a autentičností, dokumentaci dobových mravů, vkusu, společenského života, pojetí fabule jako prostředku všestranné prezentace člověka v dané historicko-společenské skutečnosti.“ 164 Světová literární věda si přínosu ruských klasiků velice váží, o čemž svědčí následující slova: „The classic Russian novel asserted detachment as its prerogative from the very start. […] Though always urged in one or another direction by partisan critics, the greatest of the Russian nineteenth-century novelists asserted a freedom to bear their own witness. A prophetic role may gradually have obtruded, lending the classic Russian novel near-biblical powers of moral edification; yet its penetrative honesty and its humanistic concerns are the ultimate touchstone by which its greatness is to be judged.“165
5.2. Modelování postav v Turgeněvově tvorbě
Umění I. S. Turgeněva se zakládalo mimo jiné na talentu citlivého a vnímavého pozorovatele, který dokumentuje svoji dobu. Do svého zobrazování vždy zahrnul filozofický nadhled a víru v přirozenou dobrou podstatu člověka. Zobrazování skutečnosti vychází z autorovy biografie, opírá se o jeho životní zkušenosti, mnohé postavy jeho
163
VLAŠÍN, Š. a kol.: Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 323. VLAŠÍN, Š. a kol.: Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 323. 165 FREEBORN, R.: The classic Russian novel. In: The Routledge Companion to Russian Literature. London 2001, s. 102. 164
92
povídek a románů byly vytvořeny podle modelu příbuzných, přátel, známých či dalších jedinců, kteří zasáhli do Turgeněvova života. Ve svém článku s názvem Černyševskij, Turgeněv a Zola. K problematice vytváření postavy v literárním díle166 Josef Dohnal uvádí, že I. S. Turgeněv byl spisovatelem, který velmi pečlivým způsobem vytvářel postavy ve svých dílech, především v krátkých prózách, novelách a románech. Studium reality bylo pro autora základním stádiem přípravy všech výše uvedených prozaických žánrů. Autor si vždy připravil přehled jednajících postav, jehož součástí byly i poměrně podrobné poznámky, postřehy a další informace, podle kterých bylo možné rozpoznat jejich skutečné modely, resp. předlohy z okolí spisovatele – např. postava Bazarova z románu Otcové a děti byla „inspirována“ hned několika reálnými jedinci,
N.
A.
Dobroljubovem,
I.
V.
Pavlovem,
N.
S.
Preobraženským,
N. G. Černyševským, N. V. Uspenským, D. I. Pisarevem a venkovským lékařem Dmitrijevem – z takového počtu předloh autor článku usuzuje, že Turgeněv své postavy důkladně promýšlel a vybíral nejreprezentativnější rysy každé z řady osob, které považoval za typické pro danou dobu, ale které nemusely nutně patřit do stejného prostředí. Spisovateli totiž šlo o vymodelování typického představitele nového typu člověka, jehož celkový obraz v té době ještě neexistoval, proto byl I. S. Turgeněv nucen hledat pouhé náznaky, nejrůznější prvky rodícího se typu literární postavy. Autor postupoval induktivním způsobem, sbíral jednotlivosti, přemýšlel o jejich kvantitě ve sjednoceném celku a uměleckou abstrakcí docházel ke zcela novému typu, jenž nekopíroval dobovou skutečnost, ale mohl se historicky vyvíjet i odlišně od spisovatelových představ. Postava, která tímto způsobem vznikla, tak odpovídala realitě pouze částečně, spisovatel nechtěl přesně zachytit status quo skutečnosti, ale přechod z jednoho stavu společenské skutečnosti do druhého, chtěl zobrazit momenty dynamického procesu přeměn. „Induktivní způsob vytváření literární postavy byl spojován s deduktivní činností při jejím zapojení do děje s cílem hlubšího poznávání reality, v němž hraje značnou roli Turgeněvovo estetické cítění. Výsledkem je individualizace typu získaného abstrakcí povahových rysů řady individuí. Celý tento proces byl pak do značné míry ovlivňován Turgeněvovou světonázorovou a společenskou pozicí, která určovala vidění skutečnosti i výběr faktů z ní.“167 Autor se tím vyhnul příliš vysoké závislosti a podřízenosti umění vůči skutečnosti, obhájil tvůrčí práci umělce schopného nejen realitu „opisovat“, ale i spoluvytvářet a být 166
167
DOHNAL, J.: Černyševskij, Turgeněv a Zola. K problematice vytváření postavy v literárním díle. In: Slavica Slovaca, ročník 23, číslo 2, 1988, s. 143–147. DOHNAL, J.: Černyševskij, Turgeněv a Zola. K problematice vytváření postavy v literárním díle. In: Slavica Slovaca, ročník 23, číslo 2, 1988, s. 146.
93
s ní v interakci, sledovat její reflexi v myšlení a jednání postav jeho literárních děl. Propojením indukce a dedukce ve své umělecké tvorbě mohl spisovatel vytvořit specifickou metodu práce, ve které využil odlišné umělecké vidění reality a zařadil se tak mezi spisovatele, kteří ovlivnili vývoj ruské literatury a jejichž tvorba se dostala za hranice Ruska.168
5.3. Analýza vybraných Turgeněvových románů dle aspektů stanoveného klíče
K našemu výzkumu jsme si vybrali tři romány I. S. Turgeněva – romány Rudin, Otcové a děti a Novina. Otcové a děti byly nejdiskutovanějším spisovatelovým románem své doby, jenž vyvolal mnoho reakcí, Rudin a Novina jsme si jako „vzorky“ pro naši analýzu zvolili proto, že se jedná o román první a poslední v řadě a domníváme se, že by mohlo být zajímavé hledat v nich možné shodné rysy či paralely, ale také znaky odlišné – nejen v souvislosti s jejich hrdiny a postavami, ale například i v kompozici, neboť je od sebe dělí dlouhých dvacet let, kdy se autorův rukopis jistě vyvíjel a proměňoval.
5.3.1. Rudin
V období, kdy se v ruské společnosti pomalu schylovalo k velkým změnám, se I. S. Turgeněv pod vlivem rozporuplných životních pocitů intenzivně zabýval myšlenkami o sobě a o lidech své generace, se svými přáteli řešil otázky smyslu existence ruské šlechty a bylo mu jasné, že doba „slov a řečí“ již uplynula, neboť nastal čas najít člověka prakticky smýšlejícího, politicky a společensky činného. Autora zajímala otázka, co může v soudobých podmínkách udělat šlechtický hrdina pro ruskou společnost, jak a čím může být pro své okolí prospěšný. První verze románu měla název Гениальная натура, přičemž „гениальность“ měla představovat hrdinovu schopnost osvěty, jeho intelekt a vzdělání a pod slovem „натурa“ si autor představoval pevnou vůli a schopnost přeměnit slovo na čin, nicméně nakonec se Turgeněv rozhodl svůj původní název změnit,
168
DOHNAL, J.: Černyševskij, Turgeněv a Zola. K problematice vytváření postavy v literárním díle. In: Slavica Slovaca, ročník 23, číslo 2, 1988, s. 143–147.
94
neboť by zněl v souvislosti se zobrazovanou postavou Rudina poněkud ironicky („гениальность“ v něm byla, ale „натурa“ chyběla).169 Románová prvotina I. S. Turgeněva byla poprvé otištěna v časopise Современник v roce 1856, autor ji začal psát v červnu roku 1855 a první verzi dokončil za pouhých sedm týdnů, tedy přibližně v polovině července téhož roku. 170 O první verzi svého románu, na který se mimochodem ve své korespondenci často odkazoval jako na „повесть“171 , diskutoval s literárními přáteli (mimo jiné V. P. Botkinem, A. V. Družininem, I. I. Panajevem, N. V. Anněnkovem, N. A. Někrasovem) na základě jejich reakcí (ale i společensko-historických souvislostí, např. prohrané Krymské války, pádu Sevastopolu, smrti T. N. Granovského, publikace disertační práce N. G. Černyševského) pak text upravoval (byl přístupný věcným radám a připomínkám) a do konce roku text důkladně přepracoval. Pozměnil nejen některá jména, časové souvislosti, syžetové linie, ale také oslabil Rudinovy nejvýraznější nedostatky a celého jej pevněji zasadil do širších dobových společenských a duchovních souvislostí, prohloubil charakteristiku jeho myšlenkového světa a naznačil jeho pozdější osud.172 Celý rámec příběhu tak z roviny psychologické etudy vyzdvihl do roviny sociálně-psychologického (částečně i historického) románu se společensko-ideovým dosahem. Do vydání z roku 1860 potom autor připojil ještě poslední část epilogu (scénu Rudinovy smrti na francouzské barikádě povstání v červnu 1848)173. V předchozí podkapitole jsme zmínili, že se spisovatel pro své postavy nechával často inspirovat reálnými předlohami svých přátel, známých či jiných lidí, v této souvislosti některé sekundární zdroje uvádějí, že do postavy Rudina byly promítnuty určité vlastnosti autorova přítele M. A. Bakunina174 a také rysy A. I. Gercena a že ve vztahu Rudina a Natálie se odrazily některé aspekty ze skutečného vztahu I. S. Turgeněva s Bakuninovou sestrou Taťjanou175. Za další částečně autobiografický rys lze považovat
169
ЛЕБЕДЕВ, Ю.: Тургенев. Москва 1990, с. 308. V té době nuceně pobýval na svém statku ve Spasském, kde jej nerozptyloval společenský život a mohl se plně soustředit na psaní. 171 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах, т. 5. Москва 1981, с. 472. 172 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах, т. 5. Москва 1981, с. 466–470. 173 PAROLEK, R., HONZÍK, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 283. 174 ЛЕБЕДЕВ, Ю.: Тургенев. Москва 1990, с. 308 nebo ТУРГЕНЕВ, И. С.: Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах, т. 5. Москва 1981, с. 475. 175 PAROLEK, R., HONZÍK, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 283. 170
95
předobraz N. V. Stankeviče pro postavu Pokorského, do jehož diskuzního kroužku Rudin patřil.176 Dobová kritika (např. N. A. Někrasov, N. G. Černyševskij, S. S. Dudyškin, A. I. Ryžov, A. V. Družinin, K. S. Aksakov) román přijala vesměs kladně, oceňovala autorovu objektivitu a vyváženost Rudinových kladů a záporů. Sám I. S. Turgeněv vzpomínal: „Dodnes jsem nezapomněl, jak nedávno zesnulý Někrasov si ho pozorně vyslechl při jednom z mých čtení a pak mi řekl: „Naťukl jsi tam něco nového; ale jinak, mezi námi, důvěrně – ten tvůj Rudin je pěkná nuda.“ Nicméně jen několik neděl poté týž Někrasov v rozhovoru o právě dokončené poémě Saša podotkl: „Víš, já v ní v lecčems napodobuji tvého Rudina, ale ty mi to jistě promineš. Vzpomínám si také, že mne navýsost překvapil dopis Senkovského (Barona Brambeuse), od něhož jsem se jako celá tehdejší mladá škola odtahoval a jenž k Rudinovi zaujal velice kladné stanovisko.“ 177 Literární kritika vyzdvihovala toto dílo především jako historický román o nedávné minulosti, který má velký význam pro přítomnost. Z žánrového a stylového hlediska je z románu cítit vypravěčská pohoda – v symetricky rozložených dvanácti kapitolách a epilogu I. S. Turgeněv ukázal, že umí vytvořit i vícevrstevný, fabulačně náročnější příběh na rozhraní mezi rozsáhlejší novelou a románem. Od statických portrétů z Lovcových zápisků se o pouhé tři roky později posunul k dynamičtějším líčením s promluvami a interakcí postav, s jejich reakcemi na dění kolem sebe. Jednajícím hrdinům a hrdinkám nechal více prostoru a samostatnosti. Román se odehrává na venkově a zachycuje krátký úsek ze života ústřední postavy (jde vlastně o příběh čtyř rozhodujících dní). Zápletka je velmi prostá: do společnosti a domu bohaté statkářky Lasunské, kde velmi často probíhají nejrůznější diskuze filozofického rázu, náhodou přijíždí muž středního věku – Rudin, který na všechny udělá velký dojem, neboť je výborný řečník, ženám se zdá úžasný, muži žárlí; pouze Ležňov, člověk ze sousedství, zůstává střízlivý a před Rudinem varuje, neboť jej znal v minulosti na univerzitě a ví, že je zbabělý a nemá vůli. Nicméně místní mladinká dívka, Natálie, dcera Lasunské, se nechá Rudinem okouzlit, je ochotna přetrhnout všechny své vazby, provdat se za něho a následovat ho kamkoliv. Její matka je ale proti, Rudin zpanikaří, ze slabosti odmítá Natáliinu lásku a ze statku utíká. Na konci románu vidíme v náznacích
176
ЛЕБЕДЕВ, Ю.: Тургенев. Москва 1990, с. 308. nebo ТУРГЕНЕВ, И. С.: Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах, т. 5. Москва 1981, с. 479. 177 TURGENĚV, I. S.: Předmluva k mým románům. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 266.
96
úplné zhroucení této postavy a v epilogu nechává I. S. Turgeněv Rudina zemřít v Paříži roku 1848 na barikádě pro věc, ve kterou nevěří. Text samotného románu otevírá pro Turgeněva typický obraz venkovské přírody: „Было тихое летнее утро. Солнце уже довольно высоко стояло на чистом небе; но поля еще блестели росой, из недавно проснувшихся долин веяло душистой свежестью, и в лесу, еще сыром и не шумном, весело распевали ранние птички. На вершине пологого холма, сверху донизу покрытого только что зацветшею рожью, виднелась небольшая деревенька. К этой деревеньке, по узкой проселочной дорожке, шла молодая женщина […]. Кругом, по высокой, зыбкой ржи, переливаясь то серебристо-зеленой, то красноватой рябью, с мягким шелестом бежали длинные волны; в вышине звенели жаворонки.“178 Do kontrastu tomuto obrazu přírody a později i malé ruské vesnice, „topící se v moři žita“, ale trpící nouzí a bídou (scéna s umírající stařenkou), je postaven obraz šlechtického sídla Darji Michajlovny Lasunské: její „Дом […] считался чуть ли не первым по всей ...ой губернии. Огромный, каменный, сооруженный по рисункам Растрелли во вкусе прошедшего столетия, он величественно возвышался на вершине холма, у подошвы которого протекала одна из главных рек средней России.“ 179 Sama Lasunská byla „[…] знатная и богатая барыня, вдова тайного советника. […] даже в Петербурге она важной роли не играла; зато в Москве ее все знали и ездили к ней. Она принадлежала к высшему свету и слыла за женщину несколько странную, не совсем добрую, но чрезвычайно умную.“180 Každé léto pravidelně trávila na svém statku se svými dětmi (sedmnáctiletou Natálií a dvěma mladšími chlapci), kde „[…]жила открыто, то есть принимала мужчин, особенно холостых; провинциальных барынь она терпеть не могла. […] действительно не любила стеснять себя в деревне, и в свободной простоте ее обхождения замечался легкий оттенок презрения столичной львицы к окружавшим ее, довольно темным и мелким существам [...] Она и с городскими знакомыми обходилась очень развязно, даже насмешливо; но оттенка презрения не было.“181 V prvních dvou kapitolách románu vypravěč nejen odkrývá kontrasty a atmosféru venkovského a šlechtického života, kdy ten první je charakterizován chudobou, malými 178
ТУРГЕНЕВ, html. 179 ТУРГЕНЕВ, html. 180 ТУРГЕНЕВ, html. 181 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
97
prostory a druhý zase materiálním zázemím, ale prázdným a povrchním životem (např. se v jedné z prvních zobrazených „scén“ setkáváme s Ležňovem, který pospíchá pracovat na pole a s Pandalevským, jenž zase spěchá do domu Lasunské, aby jí zahrál na piano novou skladbu Talberga), vystihuje mentalitu, názory, starosti, ale i lexiku jejich obyvatel, ale tento prostor využívá vypravěč i k pečlivému popisu prostředí symbolizujícího všední život v celém Rusku s jeho kontrasty a prostředím, se kterým bude hlavní hrdina později bojovat. V úvodních dvou kapitolách se seznamujeme se všemi vedlejšími postavami románu, tedy výše zmíněnými Darjou Michajlovnou Lasunskou (ta je zobrazena s lehkou ironií a je personifikací prostředí Rudinovi nepřátelského, je velmi mělká, nemá žádný svůj vnitřní svět), Michajlo Michajlovičem Ležňovem (asi třicetiletým pracovitým a vzdělaným statkářem, sousedem Lasunské a bývalým Rudinovým spolužákem z univerzity), Konstantinem Diomidovičem Pandalevským (tajemníkem, falešným příživníkem v domě Lasunské), dále Alexandrou Pavlovnou Lipinovou (bezdětnou zámožnou vdovou), Sergejem Pavlovičem Volyncevem (bratrem Lipinové, správcem jejího panství, svobodným rytmistrem ve výslužbě, ctitelem Natálie, dcery Lasunské), Basistovem (asi dvacetidvouletým
učitelem
synů
Lasunské,
čerstvým
absolventem
univerzity,
raznočincem), Afrikánem Semjonovičem Pigasovem (podivínem, smolařem, jenž je neustále zamračený, naštvaný na celý svět, skeptikem s jedovatým úsměvem na rtech, přiživujícím se v domě Lasunské) a slečnou Boncourt (francouzskou vychovatelkou a učitelkou Natálie, dcery Lasunské). Nejpodivněji působí postava Pandalevského. Pandalevskij byl mladý muž, jenž „[…] говорил по-русски чисто и правильно, но с иностранным произношением, хотя трудно было определить, с каким именно. В чертах лица его было нечто азиатское. Длинный нос с горбиной, большие неподвижные глаза навыкате, крупные красные губы, покатый лоб, черные как смоль волосы — всё в нем изобличало восточное происхождение […] и называл своею родиной Одессу, хотя и воспитывался где-то в Белоруссии, на счет благодетельной и богатой вдовы. Другая вдова определила его на службу. Вообще дамы средних лет охотно покровительствовали Константину Диомидычу: он умел искать, умел находить в них. Он и теперь жил у богатой помещицы, Дарьи Михайловны Ласунской, в качестве приемыша или нахлебника. Он был весьма ласков, услужлив, чувствителен и втайне сластолюбив, обладал приятным голосом, порядочно играл на фортепьяно и имел привычку, когда говорил с кем-нибудь, так и впиваться в него глазами. Он одевался очень чистенько 98
и платье носил чрезвычайно долго, тщательно выбривал свой широкий подбородок и причесывал волосок к волоску.“ 182 „[…] восточные глаза его даже покрылись влагой, что, впрочем, с ними случалось нередко: Константину Диомидычу ничего не стоило умилиться и пролить слезу.“ 183 Když doprovázel nějakou dámu, „[…] он выступал маленькими шагами, улыбался“, ale když šel sám, „[…] c лица его тотчас исчезла вся сладость: самоуверенное, почти суровое выражение появилось на нем. Даже походка Константина Диомидыча изменилась; он теперь и шагал шире и наступал тяжелее.“ 184 Jeho přítomnost v románu zdůrazňuje absurdnost, přetvářku a prázdnotu bezduchého života některých „členů kroužku“ kolem Lasunské, spolu se samotnou Lasunskou je představitelem vrstvy, ve které je nucen žít a konat Rudin. Celá tato společnost je „podivně neproduktivní“ a je vystavěna jako obraz upadající a do sebe uzavřené společnosti – v podstatě jako by se připravoval kontrast k Rudinovi. Postava hlavního hrdiny, Dmitrije Nikolajeviče Rudina, do románu vstupuje na konci druhé, resp. na začátku třetí kapitoly, kdy je již připravena půda na jeho příchod – do děje vstupuje jako „záskok“ za očekávaného barona Muffela, který měl navštívit Lasunskou za účelem prodiskutování jazykové úrovně jakéhosi jeho článku o hospodářství Ruska. Vypravěč nás nejprve seznámí s Rudinovým zevnějškem: „[…] человек лет тридцати пяти, высокого роста, несколько сутуловатый, курчавый, смуглый, с лицом неправильным, но выразительным и умным, с жидким блеском в быстрых темно-синих глазах, с прямым широким носом и красиво очерченными губами. […] Тонкий звук голоса Рудина не соответствовал его росту и его широкой груди. […] Платье на нем было не ново и узко, словно он из него вырос.“185 Z popisu jeho vzhledu vyplývá určitý nesoulad – je vysoký, ale nahrbený, je mohutný, ale má vysoký hlas, malé šaty naznačují jeho nemajetnost a možná i neuspořádaný život. Aby následující sledování Rudinových vlastností a jejich analýza v souvislosti s jeho podobou či nepodobou s Donem Quijotem a Hamletem byly systematické, zvolíme takový postup, při kterém se nejprve zaměříme na postavu Rudina v souvislosti s rysy Dona Quijota, poté Hamleta.
182
ТУРГЕНЕВ, html. 183 ТУРГЕНЕВ, html. 184 ТУРГЕНЕВ, html. 185 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
99
Před samotnou analýzou „quijotovských“ vlastností Rudina stručně připomeneme Turgeněvovo pojetí tohoto archetypu. Podle spisovatele je smyslem Quijotovy existence na světě a životním posláním obětování se pro druhé, orientace na lidi kolem sebe, pomoc lidem a ochrana jejich zájmů. Quijote je plně oddán a připraven sloužit, obětovat se či dokonce zemřít pro víru ve věčnou pravdu. O své pravdě je natolik přesvědčený, že mu toto jeho přesvědčení a nadšení dává neuvěřitelnou sílu bojovat a činí jej nebojácným, neohroženým, tedy i svobodným ve svém konání a činech. V Turgeněvově pojetí je tzv. proaktivní typ, který neustále hledá, a byť při svém hledání také klesá k zemi, padá, vždy se dokáže zvednout a hledat dál, až nakonec nalezne. Díky své vizi dokáže být vůdcem a zmobilizovat okolní svět, pro nějž je užitečným (i v případě, že ve svém konání není úspěšný), neboť se k životu staví aktivně a svými činy posunuje lidstvo dál. Pokud se mu do cesty postaví nějaká překážka, snaží se ji překonat a bojuje dále, překážky jej od činnosti neodradí. I přes výsměch okolí se posunuje dále a ve svém konání pokračuje. V citové oblasti je z celého srdce a plně oddán čisté a upřímné lásce k ideálu (i když není reálný, ale vysněný). Donu Quijotovi se hlavní hrdina přibližuje v kategorii entuziazmu v souvislosti s prohlašováním víry. Rudin hlásá vědu, nutnost obecných zákonitostí (filozofických teorií, systémů), poznání, lidské objevy: „Всякая система основана на знании основных законов, начал жизни, […] например, Ньютон открыл хотя некоторые из этих основных законов. […] открытия гениев тем и велики, что становятся достоянием всех. Стремление к отысканию общих начал в частных явлениях есть одно из коренных свойств человеческого ума […].“ 186 Autor nám slovy, které vkládá do Rudinových úst, představuje ruské myslitele, jenž svými filozofickými systémy bojovali proti skeptikům a obecné zákonitosti potřebovali pro řešení podstatných otázek ruského života a rozvoje společnosti: „[…] если у человека нет крепкого начала, в которое он верит, нет почвы, на которой он стоит твердо, как может он дать себе отчет в потребностях, в значении, в будущности своего народа? как может он знать, чтo он должен сам делать?“
187
Rudin dále hlásá důležitost vzdělání a vědění:
„Образованность я защищать не стану, она не нуждается в моей защите. […] вместе с системами люди отрицают вообще знание, науку и веру в нее, стало быть, и веру в самих себя, в свои силы. А людям нужна эта вера: им нельзя жить одними 186
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 187 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
100
впечатлениями, им грешно бояться мысли и не доверять ей. Скептицизм всегда отличался бесплодностью и бессилием […].“ 188 Podle Rudinových slov mají lidské poznání, věda a vzdělanost pro společnost smysl a význam, neboť posunují lidstvo dopředu. Rudin je podle toho, co říká, racionalista a systematik, který dokáže dát věcem a jevům řád. Z tohoto hlediska v románu vystupuje jako jeho názorový protiklad Pigasov, jehož stanoviskem je, že teorií nebo systémů není v lidském životě třeba, protože z nich člověk nemá žádný praktický užitek. Jeho skepsi Rudin odsuzuje, protože pochyby nevedou k žádným výsledkům lidského konání. Rudin odmítá i absolutní negaci, díky níž, jak tvrdí, lidská moudrost „[…] ум, направленный на одно отрицание, беднеет, сохнет, [...] вы лишаетесь истинных наслаждений созерцания[...]“
189
, člověk se pak stává
malicherným. Stejně jako Quijotovy se i „[…] все мысли Рудина казались обращенными в будущее; это придавало им что-то стремительное и молодое.“190 Rudin obdivuje lidskou činnost a její výsledky, v konání vidí i hlavní smysl „pomíjivého“ lidského života: „[...] наша жизнь быстра и ничтожна; но всё великое совершается через людей. Сознание быть орудием тех высших сил должно заменить человеку все другие радости: в самой смерти найдет он свою жизнь, свое гнездо.“191 Zdrojem velikosti lidského jedince je pak ctižádost, kterou Rudin nechápe v negativním smyslu slova, pokud ji jedinec dokáže ovládnout a nepoddá se jí. Ctižádost a činorodé úsilí považuje za hybnou sílu lidstva. Je také přesvědčen, že člověk by neměl být sobecký, neboť „[…] cебялюбие […] — самоубийство. Себялюбивый человек засыхает словно одинокое, бесплодное дерево; но самолюбие, как деятельное стремление к совершенству, есть источник всего великого... Да! человеку надо надломить упорный эгоизм своей личности, чтобы дать ей право себя высказывать!“ 192 Člověk by měl podle jeho názoru svůj život obětovat obecnému blahu 193 , užitečné a prospěšné činnosti, aby pomohl zlepšit 188
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 189 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 190 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 191 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 192 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 193 O tom hovořil i V. G. Bělinskij na počátku své filozofické tvorby: „[…] отрекись от себя, подави свой егоизм, попри ногами твое своекорыстное я, дыши для счастия других, жертвуй всем для блага ближнего, родины, для пользы человечества […].“ In: БЕЛИНСКИЙ, В. Г.: Полное собрание сочинений, т. 1. Москва 1953, с. 30. O tom samém psal sám I. S. Turgeněv později ve své recenzi
101
podmínky života v zemi a aby zemi posunul ve vývoji dále, aby obrátil vývoj v zemi k lepšímu. Z racionálního a teoretického hlediska má Rudin velmi jasnou představu o ideálním a prospěšném prožití lidského života. To, že podobně jako Don Quijote neuvažuje sobecky, ale že chce svými činy pomoci druhým, dokazují i jeho následující slova: „[...] я жду многого, но не для себя... От деятельности, от блаженства деятельности я никогда не откажусь, но я отказался от наслаждения. Мои надежды, мои мечты — и собственное мое счастие не имеют ничего общего.“194 Rudin projevuje ve svých výrocích víru v pravdu, dobro a krásu; jeho ideální pravda je všelidská, nachází se mimo jednotlivce a zastává názor, že kdo pravdu nehledá a netouží v ní být a žít, je egoista.195 Z Rudinových slov se zdá, že věří oddaně, neustále hájí svoji pravdu, své ideály. V tomto ohledu je snílek, nadšenec, entuziasmus z něho jen čiší, sní o ideálním světě a svým řečnickým nadšením dokáže strhnout své posluchače: „[...] но уже по одной внезапности, с которой все замолкали, лишь только Рудин раскрывал рот, можно было судить о силе произведенного им впечатления. [...] Все слушали его с глубоким вниманием.“196 Však také mluví o něčem úplně jiném, než byla přízemní témata a starosti ostatních – vnesl do společnosti, ve které určitou dobu žil, „velký svět, velké myšlenky“. Za pozitivní rys lze považovat jeho schopnost lidi ve svém okolí ovlivnit, zmobilizovat, donutit je přemýšlet, schopnost si je podmanit. Na lidi působí proto, že věří, že zná pravdu a že je zdrojem pravdy, že je povolán k vykonání něčeho velikého. Neustále mluví o tom, co je nebo co by bylo potřeba udělat pro lepší život, i když se to týká např. „pouze“ místního života, místních poměrů: „[...] толковал с Дарьей Михайловной о распоряжениях по имению, о воспитании детей, о хозяйстве, вообще о делах; выслушивал ее предположения, не тяготился даже мелочами, предлагал преобразования и нововведения.“ 197 V teoretické rovině chce konat, chce měnit, chce dokázat něco velikého, a v tom se podobá Donu Quijotovi, oddanému bojovníkovi za své
Goethova Fausta: „[…] мы знаем, что краеyгольный камень человека не есть он сам, как неделимая единица, но человечество, общество, имеющeе свои вечные, незыблемые законы.“ In: ТУРГЕНЕВ, И. С.: Полное собрание сочинений в тридцати томах, т. 1. Москва 1978, с. 216. Ve stejné recenzi pak Turgeněv tvrdil, že člověk ovlivňuje věčnost pouze tehdy, když se zaměří na neodkladné a aktuální úkoly svého národa a své doby. 194 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 195 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 196 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 197 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
102
ideály. Na druhou stranu, v rovině praktické se nikdy neodpoutá od svých slov a nedojde ke skutečnému činu – jako Hamlet mluví, neustále něco chystá, ale nekoná. Kritérium činnosti a užitečnosti hlavního hrdiny pro společnost plně odkrývá až epilog románu, kde se formou dialogu Ležňova s Rudinem, kteří se náhodně setkávají po několika letech od Rudinova „útěku“ ze statku Lasunské, dozvídáme o některých Rudinových pokusech být „užitečným člověkem“. Rudin, v tuto chvíli unavený životem, rekapituluje své opakované životní snažení: „Маялся я много, скитался не одним телом — душой скитался. В чем и в ком я не разочаровался, бог мой! С кем не сближался! [...] Сколько раз мои собственные слова становились мне противными — не говорю уже в моих устах, но и в устах людей, разделявших мои мнения! Сколько раз переходил я от раздражительности ребенка к тупой бесчувственности лошади, которая уже и хвостом не дрыгает, когда ее сечет кнут [...] Сколько раз я радовался, надеялся, враждовал и унижался напрасно! Сколько раз вылетал соколом — и возвращался ползком, как улитка, у которой раздавили раковину! Где не бывал я, по каким дорогам не ходил! А дороги бывают грязные [...]. [...] во мне сидит какой-то червь, который грызет меня и гложет и не даст мне успокоиться до конца. Он наталкивает меня на людей — они сперва подвергаются моему влиянию, а потом [...].“198 Hlavní hrdina se v další fázi svého života po odchodu z domu Lasunské pokoušel o všeobecně prospěšnou činnost v oblasti agronomie, snažil se usplavnit řeku („А проект, ей-богу, был недурен и мог бы принесть огромные выгоды.“199) a také působit jako pedagog na gymnáziu („Отчего бы мне не сделаться педагогом, или, говоря попросту, учителем [...]. чем так жить, даром, не лучше ли постараться передать другим, что я знаю: может быть, они извлекут из моих познаний хотя некоторую пользу. Способности мои недюжинные же наконец, языком я владею […].“ 200 ) a změnit gymnaziální systém vzdělávání. Ani v jedné z uvedených činností nebyl úspěšný, neboť si naivně a bez znalosti reálných možností vytyčil pro jednotlivce ne zcela snadné a jen velmi obtížně splnitelné úkoly. Přes neúspěch je patrné, že se hrdina velmi snažil začít nový a užitečný život a bojoval za „dobrou věc“. Výše uvedené oblasti byly kritérii, ve kterých se Rudin, podle našeho mínění, přibližuje obrazu Dona Quijota. Na druhou stranu má i vlastnosti Hamleta. 198
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 199 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 200 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
103
Podle Turgeněvovy teorie se Hamleti vyznačují především svým egoistickým a skeptickým přístupem k lidské existenci, absencí životního poslání, řečněním, pasivitou, neschopností strhnout své okolí, nečinností vůči překážkám a předstíráním. Hned na začátku románu je poukázáno na Rudinovo řečnické umění, je skvělý řečník: „Рудин говорил умно, горячо, дельно; выказал много знания, много начитанности.“201 Působivě hovoří o smyslu života, o vzdělání, hledání pravdy, o hrdosti, o poslání a pomíjivosti lidského života; hned ve své první diskuzi, ve svém prvním drobném filozofickém sporu Rudin „vítězí“ svými argumenty nad skeptikem Pigasovem a podmaní si všechny přítomné posluchače: „Все столпились в кружок около него. Один Пигасов оставался в отдалении, в углу, подле камина. […] Но больше всех были поражены Басистов и Наталья. У Басистова чуть дыханье не захватило; он сидел всё время с раскрытым ртом и выпученными глазами — и слушал, слушал, как отроду не слушал никого, а у Натальи лицо покрылось алой краской, и взор ее, неподвижно устремленный на Рудина, и потемнел и заблистал.“202 Rudinovo umění řečnit je vypravěčem popisováno slovy: „Широкими и смелыми чертами набросал он громадную картину.. […] Он говорил мастерски, увлекательно […]. […] Образы сменялись образами; сравнения, то неожиданно смелые, то поразительно верные, возникали за сравнениями. Не самодовольной изысканностью опытного говоруна — вдохновением дышала его нетерпеливая импровизация. Он не искал слов: они сами послушно и свободно приходили к нему на уста, и каждое слово, казалось, так и лилось прямо из души, пылало всем жаром убеждения. Рудин владел едва ли не высшей тайной — музыкой красноречия. Он умел, ударяя по одним струнам сердец, заставлять смутно звенеть и дрожать все другие. […] но грудь его высоко поднималась, какие-то завесы разверзались перед его глазами, что-то лучезарное загоралось впереди. […] вдохновенный общим сочувствием и вниманием, близостью молодых женщин, красотою ночи, увлеченный потоком собственных ощущений, он возвысился до красноречия, до поэзии.“203 „Он умел и любил говорить.“204 Dokonce i na cestě ze statku Lasunské po citovém karambolu s Natálií, „[…] до самой станции говорил Рудин о достоинстве человека, о значении истинной свободы, — говорил 201
ТУРГЕНЕВ, html. 202 ТУРГЕНЕВ, html. 203 ТУРГЕНЕВ, html. 204 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
104
горячо, благородно и правдиво [...].“205 Přesto, že Rudin téměř vždy hovoří s nadšením a vzletem (výjimkou jsou jeho promluvy na nefilozofická témata, např. vzpomínky na studentská léta v Německu, kdy „[...] pассказывал он не совсем удачно. В описаниях его недоставало красок [...]“ 206 , což by spíše odpovídalo rysu Dona Quijota, v souvislosti s jeho počátečním nekonáním se podobá Hamletovi. Autor zde naznačuje to, že tam, kde Rudin přejímá vznešené myšlenky od jiných, je dobrý řečník, zatímco tam, kde musí mluvit o vlastním životě, o vlastních idejích atd., se ukazuje jako podstatně horší. Jde o anticipaci toho, že tam, kde má „vznešené ideály“ přenést „na zem“, ztroskotá. V souvislosti s jeho uměním mluvit se brzy ukáže, že je domýšlivý, mělký, egoistický. Při jeho „projevech“ mu stačilo, že ho lidé poslouchají, nevyžadoval, aby mu rozuměli. Mluví tak, jak někde slyšel, a proto svá „hlásání“ ani neumí vysvětlit. V čem se Rudin také přibližuje typu Hamleta, je absence vlastních vizí – při svých promluvách nepoužívá své vlastní myšlenky, jak sám říká: „В том, что я сказал [...] к сожалению, слишком мало оригинального. Это всё очень давно известно и тысячу раз было говорено.“207 Jeho slova dokládá i Ležňov, když hovoří o jejich mladých letech na studiích, kdy se oba účastnili debat v kroužku Pokorského: „Рудин превосходно развивал любую мысль, спорил мастерски; но мысли его рождались не в его голове: он брал их у других.“208 Co se týče kritéria činnosti a konání, zde se setkáváme s rozporem mezi Rudinovými nadšenými slovy a skutečnými úmysly něco dělat. Při jednom z rozhovorů s Natálií jí Rudin říká, že by si v nejbližší době rád odpočinul. Natálie na to reaguje slovy: „Неужели вы находите, что вам пора отдыхать? [...] отдыхать могут другие; а вы должны трудиться, стараться быть полезным. Кому же, как не вам [...].“209 Rudin nejprve oponuje: „Быть полезным, легко сказать! [...] Если б даже было во мне твердое убеждение: как я могу быть полезным — если б я даже верил в свои силы, — где найти искренние, сочувствующие души?“ 210 Don Quijote nehledá jiné, kteří
205
ТУРГЕНЕВ, html. 206 ТУРГЕНЕВ, html. 207 ТУРГЕНЕВ, html. 208 ТУРГЕНЕВ, html. 209 ТУРГЕНЕВ, html. 210 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. (Cit. 18. 01. 2014). Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
105
by praktické skutky dělali za něj. V zápětí se ale Rudin vzpamatuje a dodává: „[...] и вы правы. Благодарю вас, Наталья Алексеевна, благодарю вас искренно. (Наталья решительно не знала, за что он ее благодарит.) Ваше одно слово напомнило мне мой долг, указало мне мою дорогу. Да, я должен действовать. Я не должен скрывать свой талант, если он у меня есть; я не должен растрачивать свои силы на одну болтовню, пустую, бесполезную болтовню, на одни слова.“ 211 Z pásma vypravěče se ale okamžitě poté dozvídáme, že opět přešel do roviny obecných úvah a řečnění: „И слова его полились рекою. Он говорил прекрасно, горячо, убедительно — о позоре малодушия и лени, о необходимости делать дело. Он осыпал самого себя упреками, доказывал, что рассуждать наперед о том, что хочешь сделать, так же вредно, как накалывать булавкой наливающийся плод, что это только напрасная трата сил и соков. Он уверял, что нет благородной мысли, которая бы не нашла себе сочувствия, что непонятыми остаются только те люди, которые либо еще сами не знают, чего хотят, либо не сто́ят того, чтобы их понимали.“212 Rudin se v tomto případě stále projevuje jako pouhý „mluvka“, který svá slova nemyslí vážně a bere je na lehkou váhu. Je v tom náznak toho, že Rudin vlastně neustále sám sebe přesvědčuje, že v něm jsou pochybnosti o jeho vlastních schopnostech. Vnějškově se podobá Donu Quijotovi a vnitřně Hamletovi, což ostatně přiznává v epilogu. Rudin si je svých neúspěchů vědom a otázka jeho „zbytečnosti“ jej trápila: „[…] неужели я ни на что не был годен, неужели для меня так-таки нет дела на земле? Часто я ставил себе этот вопрос, и как я ни старался себя унизить в собственных глазах, не мог же я не чувствовать в себе присутствия сил, не всем людям данных! Отчего же эти силы остаются бесплодными?“ 213 Nakonec si uvědomuje svoji neschopnost systematické každodenní práce: „[…] выдержки во мне не было! Строить я никогда ничего не умел; да и мудрено, […] строить, когда и почвы-то под ногами нету, когда самому приходится собственный свой фундамент создавать!“ 214 Na sklonku života si uvědomil, jaký ve své podstatě byl a jak se choval – v závěrečném rozhovoru s Ležňovem vzpomíná na dobu zahraničních studií a říká: „[…] я был тогда самонадеян и ложен. Точно, я тогда ясно не сознавал, чего я хотел, я упивался 211
ТУРГЕНЕВ, html. 212 ТУРГЕНЕВ, html. 213 ТУРГЕНЕВ, html. 214 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
106
словами и верил в призраки; но теперь, […] я могу громко, передо всеми высказать всё, чего я желаю. […] я вполне, и в самой сущности слова, человек благонамеренный; я смиряюсь, хочу примениться к обстоятельствам, хочу малого, хочу достигнуть цели близкой, принести хотя ничтожную пользу. Нет! не удается! Что это значит? Что мешает мне жить и действовать, как другие? Я только об этом теперь и мечтаю. Но едва успею я войти в определенное положение, остановиться на известной точке, судьба так и сопрет меня с нее долой […].“215 Příčina Rudinových neúspěchů v oblasti společenského či veřejného života také tkví v jeho osobnostním rysu, kdy se odmítal podřídit „moci“ či vlivu lidí kolem sebe, nechtěl se nuceně vtírat do jejich přízně či jim „podlézat“ přesto, že kdyby to byl udělal, mohl být zajištěný a mít se materiálně lépe. To dokazují i slova Ležňova v epilogu: „Кто тебе мешал проводить годы за годами у этого помещика, […] который, я вполне уверен, если б ты только захотел под него подлаживаться, упрочил бы твое состояние? Отчего ты не мог ужиться в гимназии, отчего ты […] с какими бы помыслами ни начинал дело, всякий раз непременно кончал его тем, что жертвовал своими личными выгодами, не пускал корней в недобрую почву, как она жирна ни была?“216 „[…] но ты не можешь остановиться не оттого, что в тебе червь живет […]. Не червь в тебе живет, не дух праздного беспокойства: огонь любви к истине в тебе горит, и, видно, несмотря на все твои дрязги, он горит в тебе сильнее, чем во многих, которые даже не считают себя эгоистами, а тебя, пожалуй, называют интриганом. Да я первый на твоем месте давно бы заставил замолчать в себе этого червя и примирился бы со всем; а в тебе даже желчи не прибавилось […].“217 Nejmarkantněji se hlavní postava románu jeví být Hamletem v citové oblasti. Pro Rudina jako obdivovatele německé poezie a filozofie je láska jakýmsi stavem duše, který pro zúčastněnou osobu znamená i zodpovědnost za milovaného partnera. Rudin se jeví i v této oblasti jako nadšený řečník a teoretik – Ležňov v jedné situaci vzpomínal, že když se Rudin v dobách studií dozvěděl o přítelově citu, „[…] он пришел в восторг неописанный: поздравил, обнял меня и тотчас же пустился вразумлять меня,
215
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 216 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 217 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
107
толковать мне всю важность моего нового положения.“218 Rudin sám není schopen se lásce plně oddat, z jeho slov je cítit určitý strach z tohoto citu, bere jej jako problém: „Любовь! — продолжал он, — в ней всё тайна: как она приходит, как развивается, как исчезает. То является она вдруг, несомненная, радостная, как день; то долго тлеет, как огонь под золой, и пробивается пламенем в душе, когда уже всё разрушено; то вползет она в сердце, как змея, то вдруг выскользнет из него вон. Да, да; это вопрос важный. Да и кто любит в наше время? кто дерзает любить?“219 Zde se není čemu divit – jeho řeči jsou vzaty spíše z racionalistického kadlubu. V Rudinově „životním programu“ není na lásku místo, vždyť říká: „[...] любовь — не для меня; я ее не стою; женщина, которая любит, вправе требовать всего человека, а я уж весь отдаться не могу. [...] я слишком стар. Куда мне кружить чужие головы?“ 220 Rudin se liší od Dona Quijota, který nikdy nekapituluje předem. Také se obává, že by mu mohla láska zabránit vykonat jeho dílo, dojít k vysněnému cíli: „Мои надежды, мои мечты — и собственное мое счастие не имеют ничего общего.“221 Natálie mu ale oponuje: „[…] кто стремится к великой цели, уже не должен думать о себе; но разве женщина не в состоянии оценить такого человека? Мне кажется, напротив, женщина скорее отвернется от эгоиста. Все молодые люди, эти юноши, по-вашему, все — эгоисты, все только собою заняты, даже когда любят. Поверьте, женщина не только способна понять самопожертвование: она сама умеет пожертвовать собою.“222 V kritériu lásky se Rudin jeví jako skeptik. I v situaci, kdy si s Natálií sdělí informaci o své vzájemné náklonnosti a lásce, Rudin se chová nepřirozeně, zvláštně, až komicky: „Я счастлив, — произнес он вполголоса. — Да, я счастлив, — повторил он, как бы желая убедить самого себя. Он выпрямил свой стан, встряхнул кудрями и пошел проворно в сад, весело размахивая руками.“ 223 Z neverbální složky komunikace vyplývá, že se neumí chovat
218
ТУРГЕНЕВ, html. 219 ТУРГЕНЕВ, html. 220 ТУРГЕНЕВ, html. 221 ТУРГЕНЕВ, html. 222 ТУРГЕНЕВ, html. 223 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
108
spontánně, proto sám sebe utvrzuje v tom, že je šťastný a zamilovaný, ale ve skutečnosti o své lásce pochybuje, není si jistý, zda vůbec má odvahu milovat, zda dokáže milovat. Rudinova láska k Natálii není opravdová, není upřímná, je předstíraná. Otázkou zůstává, zda se vůbec jedná o lásku. Vždyť Rudin jen reaguje na to, co mu Natálie řekla, nechce ji zklamat, také se tím cítí poctěn, pozdvižen, naplňuje se jeho přání, aby ve svém věku ještě vzbudil něčí city. Rudinova „láska“ k Natálii odpovídala jeho „rozumu“, tomu, co někde slyšel nebo četl, nikoli jeho reálnému citu. Neuvědomil si, že existují lidé, kteří berou tento cit vážně, kteří si s ním nezahrávají, neuvědomil si, že by svými prázdnými slovy mohl někomu ublížit. V situaci, která nastala, se lekl zodpovědnosti, již by musel nést za svůj i Natáliin život. Dostal strach, že by mu jeho láska bránila na cestě za konáním, že by mu bránila v obětování se pro dobro společnosti a také netušil, že Natálie je tak oddaná a upřímná dívka (zdá se, že v tomto směru jej Natálie převyšuje a je silnější – právě pro upřímnost, opravdovost a hloubku svých citů i pro nebojácnost „jít do něčeho neznámého a nejistého“, na druhou stranu je to možná ale jen důsledek četby romantických románů a možná jen chvilkový poryv – nikde dál v románu pak nemáme šanci vidět, zda by v činech po delší období obstála). Své selhání Rudin pokrytecky svádí na osud, naříká a také říká, že se vlastně obětuje pro Natáliino dobro – ona nebude mít problematický vztah s matkou, který by v případě útěku či odchodu s Rudinem jistě měla, bude žít klidný život. Rudin Natálii neznal (a ve svém dopise se jí později přiznal, že se ani nepokoušel jí poznat – zde se projevuje rozpor v tom, že Rudin hlásá altruismus, ale neumí se v praxi projevit) a nepochopil, co její postoj k němu pro ni znamená. Jeho hrdost a egoizmus mu navíc nezabrání chovat se v několika následných situacích (jeho návštěva Volynceva či dopis, který Volyncevovi před svým odjezdem napsal) nediplomaticky a netaktně. I v této oblasti se znovu projevuje jeho typický rys – pouze naprázdno hlásá sebeobětování, ale ve skutečnosti se lekl opravdovosti Natáliina citu k němu, s touto opravdovostí vůbec nepočítal, neboť se s ní dosud v životě nesetkal a což vysvětlil i v dopise Natálii: „В течение моей жизни […], я сближался со многими женщинами и девушками; но, встретясь с вами, я в первый раз встретился с душой совершенно честной и прямой. Мне это было не в привычку, и я не сумел оценить вас.“ 224 V dopise pojmenovává své slabé stránky a také přiznává, že nepoznal pravdu, která
224
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
109
se vynořila přímo před ním: „[…] я ее узнал, наконец, да слишком поздно […].“225 Podotýká, že mu chybí něco, čím si dokáže vydobýt srdce ženy a že převaha rozumu a nevyzrálost citu není vhodná kombinace. Ve výše uvedené sféře jednal Rudin rozumem, nikoliv srdcem, podobně jako postava Hamleta. Rozumově ostatně jedná ve všech oblastech svého života, celkově je chladný, Ležňov dokonce používá výraz „bezcitný“. O této své vlastnosti Rudin ví, ale navenek předstírá, že tomu tak není. Hraje hru, při které on sám nedává v sázku žádné city, ale jiným lidem jeho jednání může ublížit (například výše zmíněnému Volyncevovi). O svém chladném srdci Rudin ví, a proto se snaží budit dojem, že v něm hoří oheň, že je plný odvahy a života, ale ve skutečnosti je bojácný. Natálie je hlavním protihráčem Rudina jako „zbytečného člověka“ ve vztahu mezi rozumem a srdcem, slovem a činem. Nejprve sice musela být „probuzena“, ale jakmile se tak stalo, svého partnera převýšila upřímností své emoce, neboť se bez váhání oddala svému citu. Jednala energičtěji než Rudin. V tomto ohledu je Natálie první typickou „turgeněvskou“ dívkou, na níž v autorově tvorbě později navazuje celá řada ženských typů, např. Líza Kalitinová, Jelena Stachovová, Marianna, Asja či Gemma. Při rozhovoru s Lasunskou se Rudin jednou usmál, „[…] что с ним случалось очень редко. Когда он смеялся, лицо его принимало странное, почти старческое выражение, глаза ежились, нос морщился […].“ 226 I v tomto drobném detailu je naznačena zmínka o faktickém stavu jeho energie. S kritériem lásky a kritériem konání úzce souvisí i oblast překonávání překážek, která není Rudinovou silnou stránkou. V situacích, kdy se objeví jakákoliv překážka, Rudin okamžitě ustupuje, nesnaží se jí postavit čelem a vypořádat se s ní. Když narazí na odpor Natáliiny matky, zareaguje slovy, že musí on i Natálie ustoupit a svoji lásku potlačit. I v případě veřejně prospěšné činnosti se hlavní hrdina zachová vždy podobným způsobem – buď si přestal rozumět se spolupracovníkem, nebo mu došly na daný „projekt“ peníze, ve třetím v románu uvedeném případě byl z gymnázia vyhozen.
V Rudinovi pozorujeme v průběhu vývoje kompozice celého románu prolínání mezi typem Dona Quijota a Hamleta, což odpovídá Turgeněvově myšlence v jeho eseji, že charakteristické rysy obou hrdinů – zejména princip egoizmu a sebeobětování – 225
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 226 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
110
představují dva konce stejné osy, které mezi sebou neustále svádějí boj, usmiřují se, tíhnou k sobě, pak se zase odtahují od sebe. Výše jsme se pokusili poukázat na ty signály v textu, které dávají znát, že Rudin se v některých oblastech projevuje jako Don Quijote, v jiných naopak jako Hamlet. I. S. Turgeněv říká, že to tak má být, protože žádné čisté typy lidí neexistují. Na začátku románu vidíme v Rudinovi spíše přiblížení k Donu Quijotovi, neboť hlásá a obhajuje svoji víru, sděluje svá stanoviska o dobru, smysl lidského bytí vidí v sebeobětování a v konání dobrých skutků pro lidstvo obecně. Metafyzika mu teoreticky spojuje všechny rozpory světa v harmonii. Nejeví se jako sobecký muž, neboť jeho „já“ nestojí v popředí jeho zájmu. V průběhu rozvoje kompozice románu vnímáme v Rudinovi ale i rysy pro Dona Quijota netypické, tedy takové, jimiž se přibližuje archetypu Hamleta. Jedním z charakteristických rysů Hamleta, který v sobě Rudin nese, je jeho záliba v neustálém „řečnění“ v souvislosti s nekonáním – Rudin stále mluví, hovoří o tom, co je třeba učinit, ale nic aktivně nedělá. Protože mluví, ale nekoná, je považován za „zbytečného“. Ani jeho tragická smrt nikomu nepomůže, je zbytečná, neboť na barikádu přichází v době, kdy je již povstání potlačeno. Nelze ale říci, že by byl „zbytečným“ v negativním slova smyslu – pozitivním aspektem na jeho „zbytečnosti“ je fakt, že dokáže alespoň „rozhýbat“ své okolí k přemýšlení i k akci (v osobní sféře např. kdyby nebylo Rudina, Ležňov by asi těžko požádal Lipinovou o ruku, Ležňova k tomuto aktu dohnala žárlivost a strach, že by mu milovanou ženu mohl Rudin odloudit). Léta teoretického filozofování v Rudinovi zničila schopnost „používat“ srdce a emoce, vidíme u něho rozpor mezi horkou hlavou a chladným srdcem, a proto se jako Hamlet jeví i v citové oblasti, není schopen milovat, lásku pouze předstírá, staví se k ní racionálně (dokonce se k tomu přizná). Protože nedokáže bojovat s první překážkou, která se před ním objeví, přichází o dívku, která by se pro něho – zdá se – dokázala obětovat, ale ani u ní nedojde k prověrce dokonaným činem. Neschopnost bojovat s překážkami je jeho slabostí nejen v záležitosti lásky či milostného života, i v oblasti veřejné před překážkami vždy utekl. Na konci románu, v epilogu, se ukazuje, že Rudin se nikdy nepřestal snažit o to, aby byl společnosti užitečný, byl energický a obětavý, nikdy nerezignoval a nezatrpkl, bojoval až do poslední chvíle – neustále se cítil být zodpovědný za pravdu, dobro a krásu. Celý další život se snažil najít důstojný způsob naplnění smyslu své existence a využití svých životních sil. Byl tedy v tomto ohledu opět Donem Quijotem, ale pořád spíše 111
ve slovech – nepoučil se, nepředělal sám sebe. Jeho neúspěchy přičítáme jednak faktu, že se neuspokojil s malými plány, naopak si vytyčil nesplnitelné činy, jednak jeho vlastností se rychle pro věc nadchnout, ale pak „ochladnout“ a nedokončit ji, jednak utíkal před řešením překážek, které jej v životě potkaly, žil „pro budoucnost“ v době, kdy ještě ruská společnost nebyla plně připravena na „velké změny“ (chtěl je příliš brzy) a také, v této souvislosti, narážel na způsob myšlení a jednání lidí v jeho okolí, plný přetvářky, pochlebování. On sám nevrostl do tohoto zatuchlého, „malého“ prostředí, nechtěl se mu přizpůsobit ani ustoupit, byť by mu to bývalo mohlo vynést zisk, obětoval tedy svůj osobní prospěch a vlastně i život. Za jeho neúspěchy také stojí nespokojenost se svým osobním životem,
neboť
toužil
po
harmonii
v
linii
osobního
života
a
„veřejného,
společenského“ života, ale k jejich sladění nedokázal nikdy dospět. V románu se Rudin vyvíjí a proměňuje v určitých smyčkách – do románu vstupuje jako Don Quijote, poté jej autor čtenáři v různých peripetiích přibližuje, odhaluje, dává možnost vidět jeho rozporuplnost – novost i nebezpečí a odhaluje v něm Hamleta a na pomyslné ose mezi těmito dvěma typy končí opět blíže podstatě Dona Quijota. Ještě bychom rádi upozornili na několik „quijotovských“ motivů – motivu cesty, putování, či motivu poustevníka bez domova, bez zázemí: když se ho Natálie ptá, jak dlouho u nich na statku zůstane, Rudin odpovídá: „[…] мне уже наскучило таскаться с места на место.“ 227 V dopise Natálii před svým odjezdem ze statku zase říká: „Теперь опять придется мыкаться по свету.“228 Po několika letech po události u Lasunských: „[…] в одной из отдаленных губерний России тащилась, […] по большой дороге, плохенькая рогожная кибитка, запряженная тройкой обывательских лошадей. […] oн сидел понурив голову и нахлобучив козырек фуражки на глаза. Неровные толчки кибитки бросали его с стороны на сторону, […]“229, když hodnotí svůj život při obědě s Ležňovem v zájezdním hostinci, říká: „Маялся я много, скитался не одним телом — душой скитался“ 230 a dále pokračuje: „Я родился перекати-полем, […] я не могу остановиться., […].“ 231 Na pařížské barikádě se „[…] появился высокий человек
227
ТУРГЕНЕВ, html. 228 ТУРГЕНЕВ, html. 229 ТУРГЕНЕВ, html. 230 ТУРГЕНЕВ, html. 231 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
112
в старом сюртуке, подпоясанном красным шарфом, и соломенной шляпе на седых, растрепанных волосах. В одной руке он держал красное знамя, в другой — кривую и тупую саблю, и кричал что-то напряженным, тонким голосом, карабкаясь кверху и помахивая и знаменем, и саблей.“232 Některé Rudinovy vlastnosti či rysy jsou v románu odkryty přímou nebo nepřímou charakteristikou (nebo jejich kombinací) – vedle vševědoucího vypravěče čtenáři podávají informace i jiné jednající postavy, které v průběhu rozvíjení kompozice na Rudina mění náhled. Důležitou postavou v románu je Ležňov, díky němuž se dozvídáme informace o Rudinově dřívějším životě – o jeho původu (narodil se do chudé statkářské rodiny), výchově (vychovávala jej pouze matka, otec brzy zemřel), vzdělání (studoval na moskevské univerzitě), o jeho odjezdu do ciziny – a jehož vztah k Rudinovi se v průběhu děje mění. Při jejich úplně prvním setkání v přítomnosti Lasunské jsou Ležňovovy reakce vůči Rudinovi velmi chladné: „Лежнев взглянул на Рудина и как-то странно улыбнулся. — Я знаю господина Рудина, — промолвил он с небольшим поклоном. — Мы вместе были в университете, — заметил вполголоса Рудин и опустил глаза. — Мы и после встречались, — холодно проговорил Лежнев.“ 233 Ani Rudin se po Ležňovově odchodu z domu Lasunské o něm nevyjadřuje příliš hezky: „[…] прикидывается […] этот — циником. Во всем этом много эгоизма, много самолюбия и мало истины, мало любви. […] надел на себя человек маску равнодушия и лени, авось, мол, кто-нибудь подумает: вот человек, столько талантов в себе погубил! А поглядеть попристальнее — и талантов-то в нем никаких нет.“234 Poté dodává: „[…] я его любил, любил, как друга, но потом, вследствие различных недоразумений […] мы расстались, и расстались, кажется, навсегда.“235 Na dalších stránkách románu Ležňov představuje Rudinův charakter tak, jak jej znal v dobách studií, hovoří o něm jako o velice inteligentním, ale zároveň egoistickém a bezcitném muži, který se zajímal jen sám o sebe a který se netěšil přílišné oblibě, ale přitom si dokázal lidi podmanit a zapůsobit na ně, vidí v něm muže, který se rád přiživil na cizí účet, popisuje jej 232
ТУРГЕНЕВ, html. 233 ТУРГЕНЕВ, html. 234 ТУРГЕНЕВ, html. 235 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
113
jako líného člověka, jehož „[…] слова [...] так и остаются словами и никогда не станут поступком — а между тем эти самые слова могут смутить, погубить молодое сердце […]“236, jako člověka plného entuziasmu, ale bez vlastních myšlenek, jako člověka, který „[…] казался полным огня, смелости, жизни, а в душе был холоден и чуть ли не робок, пока не задевалось его самолюбие […].“ 237 V souvislosti s charakteristickými rysy mladého Rudina dále používá Ležňov přídavná jména jako „malicherný“ či „pomlouvačný“. Celý obraz Rudinova charakteru ze studentských let vyznívá z Ležňovových úst velmi pesimisticky a negativně. Ležňov, vedlejší hrdina románu, vykresluje mladého Rudina spíše do obrazu Hamleta – egoistického, mělkého člověka, který nekoná. Je to právě jistý pragmatismus, který z Ležňova „hovoří“ a který už má v sobě, takže hodnotí Rudina s odstupem životní zkušenosti. Jeho postoj se v podstatě mění jako protiklad k tomu, jak se Rudin „demaskuje“. Rozumný a prakticky založený Ležňov nejprve Rudina velmi přísně odsuzuje, ale později, poté, co zmoudří, dozraje, zapomene na všechny minulé křivdy a má určitý nadhled životních zkušeností, se stává jeho přesvědčeným obhájcem a hájí Rudina před cynickými poznámkami ostatních: „Я знаю его хорошо, […] недостатки его мне хорошо известны. Они тем более выступают наружу, что сам он не мелкий человек. […] В том-то вся его беда, что натуры-то собственно в нем нет. […] Я хочу говорить о том, что в нем есть хорошего, редкого. В нем есть энтузиазм; а это, поверьте мне, флегматическому человеку, самое драгоценное качество в наше время. Мы все стали невыносимо рассудительны, равнодушны и вялы: мы заснули, мы застыли, и спасибо тому, кто хоть на миг нас расшевелит и согреет! Пора! […] Холодность эта у него в крови — это не его вина, — а не в голове. Он не актер, […] не надувало, не плут; он живет на чужой счет […] Да, он действительно умрет где-нибудь в нищете и в бедности; но неужели ж и за это пускать в него камнем? Он не сделает сам ничего именно потому, что в нем натуры, крови нет; но кто вправе сказать, что он не принесет, не принес уже пользы? Что его слова не заронили много добрых семян в молодые души, которым природа не отказала, как ему, в силе деятельности, в умении исполнять собственные замыслы? […] А что касается до влияния Рудина, клянусь вам, этот человек не только умел потрясти тебя, он с места тебя сдвигал, он не давал тебе останавливаться, он 236
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 237 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
114
до основания переворачивал, зажигал тебя!“238 Ležňov tedy říká, že Rudin nemůže být hrdinou nové doby, ale že na svém místě udělal vše pro to, aby se noví hrdinové, „noví lidé“ objevili, proto také nemusí být považován za záporný typ „zbytečného člověka“. Tohoto „nového člověka“ 60. let 19. století pak vzdáleně předznamenává postava studenta Basistova – sebejistého raznočince, který lačně a vděčně naslouchá každému slovu Rudina. Ležňov pokračuje ve své obhajobě Rudina: „Несчастье Рудина состоит в том, что он России не знает […]. Россия без каждого из нас обойтись может, но никто из нас без нее не может обойтись. […] Но, опять-таки скажу, это не вина Рудина: это его судьба, судьба горькая и тяжелая, за которую мы-то уж винить его не станем. Нас бы очень далеко повело, если бы мы хотели разобрать, отчего у нас являются Рудины. А за то, что в нем есть хорошего, будем же ему благодарны. […] Наказывать его не наше дело, да и не нужно: он сам себя наказал гораздо жесточе, чем заслуживал.“
239
Rudin ve skutečnosti nikdy nepřestal být snílkem, žijícím
ve vlastním zidealizovaném světě. Jeho svět je formován obdobím vrcholného romantismu, kdy hrdina vyrůstal, vlivem německé filozofie, kterou studoval, knihami, jež četl (Novalise, Hoffmana, Goetha). Zatímco jeho bývalý spolužák Ležňov považuje s odstupem času svoji účast ve filozofických diskuzích v kroužku romantika Pokorského za milou vzpomínku, Rudin se svých mladických ideálů nikdy nevzdal a nadšeně se jich držel. Natálie Alexejevna Lasunská je další románovou postavou, jejíž vztah k Rudinovi se změní – opačným směrem než se změnil přístup Ležněva. Obrat v jejím názoru na hlavního hrdinu je prudký a velmi emocionální. Natáliiny povahové rysy popisuje autor takto: „[…] Наталья не была рассеянна: напротив, она училась прилежно, читала и работала охотно. Она чувствовала глубоко и сильно, но тайно; […]. Мать ее считала добронравной, благоразумной девушкой, […], но не была слишком высокого мнения об ее умственных способностях. «Наташа […], к счастью, холодна, […] не в меня, тем лучше. Она будет счастлива».“240 Kdykoliv tato mladá dívka vstoupí do děje románu, vystupuje rozvážně, je spíše zdrženlivá a stydlivá, přemýšlivá. Přesto, že jí
238
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 239 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 240 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
115
je pouze sedmnáct let, Ležňov o ní říká, že „[…] Наталья не ребенок, […] хотя, […] неопытна, как ребенок. […] эта девочка удивит всех нас.“241 Rudin tráví s Natálií hodně času a přesvědčivě jí dokazuje zbytečnost starých názorů společnosti na rodinu a manželství z donucení a vypočítavosti. Mladá a nezkušená dívka ho vždy pečlivě poslouchala, „[…] она жадно внимала его речам, она старалась вникнуть в их значение, она повергала на суд его свои мысли, свои сомнения; он был ее наставником, ее вождем. Пока — одна голова у ней кипела [...] но молодая голова недолго кипит одна.“242
Při interpretaci literárního díla vycházíme vždy z textu jako ze základního materiálu, se kterým pracujeme a o který se opíráme. K lepšímu pochopení literárního díla ale využijeme i jiné prostředky. „Mezilidská komunikace v reálném prostředí sestává ze tří základních významotvorných složek – z komunikace na verbální, na neverbální a na paraverbální úrovni. [...] zatímco verbální složka je v literárním díle vždy základní formou sdělování, budeme z ní kromě toho muset vycházet i pro získávání informací o obou dalších – z hlediska získávání „hlubších“ významů důležitějších – složkách komunikace [...].“ 243 Při analýze literárního díla můžeme vycházet jak z komunikace přímé mezi literárními postavami, tak i z komunikace nepřímé, např. z pásma vypravěče, který nám také sděluje informace o postavách. Nejemotivnější scénou celého románu je bezpochyby tajné setkání Rudina a Natálie u rybníka. Tuto vypjatou situaci zobrazuje vypravěč poměrně jednoduchými prostředky, a to líčením mimiky a gest postav. Duševní rozpoložení Rudina je při čekání na příchod Natálie naznačeno slovy: „[…] начал ходить взад и вперед по плотине […]. Он не был спокоен. […] Он видел, что развязка приближалась, и втайне смущался духом […].“244 Je jasné, že je Rudin nervózní, protože ví, že nastává velmi důležitý okamžik, ale on není plně přesvědčen o existenci a hloubce svých citů k Natálii. Když uviděl Natálii, byl překvapený z výrazu její tváře, který neznal: „Брови ее были сдвинуты, губы сжаты, глаза глядели прямо и строго.“ 245 Z neverbální složky komunikace je zde patrné, jak 241
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 242 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 243 DOHNAL, J.: Proměny modelu světa v ruské próze na přelomu XIX. a XX. století. Brno 2012, s. 20. 244 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html. 245 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. html.
116
se dívka v tuto chvíli duševně cítí. Turgeněv nepotřebuje předkládat svůj autorský komentář k vnitřnímu světu hrdinky, stačí mu využít pouze vnějších kontur obličeje. O událostech, které předcházely této schůzce (sledování Pandalevským a rozhovor s matkou), hovoří Natálie „[…] каким-то ровным, почти беззвучным голосом“246, což je dalším znakem jejího vypjatého očekávání Rudinovy reakce, protože právě ta rozhodne o jejím dalším osudu. Jenže Rudin se dále vyptává a k vyjádření se nemá. V této chvíli Rudin opět „[…] начал ходить по плотине, […] схватил себя за голову“ 247 , jeho nervozita a nejistota narůstají, nicméně se stále zajímá o to, co konkrétně řekla Lasunská a co z jejích slov vyplyne pro něho samotného, než aby byl v takové chvíli citlivý k mladé dívce. Opět zde vyplouvá na povrch jeho racionálnost, egoizmus. Po jeho „vyřešení“ situace slovy: „Что нам делать? […] разумеется, покориться.“ 248 zoufalství Natálie kulminuje: „Покориться, — медленно повторила Наталья, и губы ее побледнели.“ 249 Poté, co Rudin říká, že jim není souzeno žít spolu, „Наталья вдруг закрыла лицо руками и заплакала.“250 Pocity ve vypjaté situaci na chvíli Natálii zlomily, aby za několik sekund nastal přelom – dívka „[…] подняла голову“, „[…] eе голос прервался“, „[…] продолжала она с новой силой“, „[…] она его не слушала“, „[…] выпрямилась“251 – s Natálií „lomcují“ emoce, ale zůstává hrdá a s Rudinem se loučí. Ten se jí snaží zdržet, ona chvíli váhá: „Она остановилась. Его умоляющий голос, казалось, поколебал ее. […] Нет, — промолвила она наконец […] Она быстро повернулась и побежала […].“ 252 Slovem „nakonec“ ukazuje vypravěč, že se Natálie po krátkém váhání definitivně rozhodla. V průběhu Natáliina vnitřního boje se Rudinovy pocity také proměňují, nejprve je „[…] смущенный“, za chvíli „[…] краска бросилась в лицо Рудину. Неожиданная восторженность Натальи его поразила“, poté „[…] он остановился. Взор Натальи,
246
ТУРГЕНЕВ, html. 247 ТУРГЕНЕВ, html. 248 ТУРГЕНЕВ, html. 249 ТУРГЕНЕВ, html. 250 ТУРГЕНЕВ, html. 251 ТУРГЕНЕВ, html. 252 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
117
прямо на него устремленный, смущал его.“253 Po dívčině odchodu Rudin „[…] долго еще стоял на плотине. Наконец он встрепенулся, медленными шагами добрался до дорожки и тихо пошел по ней.“254 Vyústění celé situace není Rudinovi lhostejné, přemýšlí o tom, co se právě odehrálo mezi ním a Natálií, důvody jeho myšlenek jsou ale odlišné od důvodů Natáliina neštěstí. Rudina spíše trápí to, že Natálie svými slovy urazila jeho ješitnost a že má silnou vůli: „Он был очень пристыжен и огорчен. «Какова? — думал он. — В восемнадцать лет! Нет, я ее не знал. Она замечательная девушка. Какая сила воли! Она права; она сто́ит не такой любви, какую я к ней чувствовал. Чувствовал? — спросил он самого себя. — Разве я уже больше не чувствую любви? Так вот как это всё должно было кончиться! Как я был жалок и ничтожен перед ней!»“
255
Natálie cítí opravdové a hluboké zklamání z první lásky: „Она уже
не обращала на него внимания и спешила через поле домой. Она благополучно возвратилась к себе в спальню; но только лишь переступила порог, силы ей изменили, и она без чувств упала на руки Маше.“256 Když je Natálie sama a prožívá si svoji bolest, již za ni hovoří vypravěč, jenž neanalyzuje, ale konstatuje přirozené zákonitosti takových stavů: „[…] долго сидела неподвижно, устремив глаза на пол. […] Она сидела не шевелясь. […] Ей так горько, и противно, и пошло казалось жить, так стыдно ей стало самой себя, своей любви, своей печали, что в это мгновение она бы, вероятно, согласилась умереть.“257 Nakonec vypravěč ještě přidává vševědoucí zobecnění, platné pro celé lidstvo: „Много еще предстояло ей тяжелых дней, ночей бессонных, томительных волнений; но она была молода — жизнь только что начиналась для нее, а жизнь рано или поздно свое возьмет. Какой бы удар ни поразил человека, он в тот же день, много на другой — извините за грубость выражения — поест, и вот вам уже первое утешение... Наталья страдала мучительно, она страдала впервые... Но первые страдания, как первая любовь, не повторяются — и слава богу!“258
253
ТУРГЕНЕВ, html. 254 ТУРГЕНЕВ, html. 255 ТУРГЕНЕВ, html. 256 ТУРГЕНЕВ, html. 257 ТУРГЕНЕВ, html. 258 ТУРГЕНЕВ, html.
И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index. И. С.: Рудин [online]. [Cit. 18. 01. 2014]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.
118
Z výše uvedeného obrazu vyplývá, že I. S. Turgeněv využívá pro neverbální komunikaci signály mimo jiné tzv. body language, řeči těla, všímá si, jaké pohyby jednající postavy udělají a díky těmto signálům je pak snadněji pochopitelné, jak se postavy cítí, co prožívají. Takové signály přesněji dokreslují obsah promluv postav i jejich vnitřní svět, vnitřní prožívání.
V závěru našeho pokusu o analýzu postavy Rudina, hlavního hrdiny Turgeněvova stejnojmenného románu chceme podotknout, že přestože v celém svém životě Rudin nic nevykoná, na rozdíl od Puškinova Oněgina, Lermontovova Pečorina, Gercenova Beltova a Gončarovova Oblomova, kteří se stáhli do sebe, byli znechuceni, cítili pohrdání, se Rudin snaží dál, neztrácí pocit zodpovědnosti za pravdu, dobro a krásu, nepřestává žít, zabývá se důležitými dobovými otázkami, sleduje určité nadosobní poslání a touží přinášet oběti. Hraje pozitivní, aktivní a aktivizující roli, protože dokáže „probudit“ lidi kolem sebe. I. S. Turgeněv se snaží zachytit rozporuplný typ, který kolem tuší či vidí a poukazuje na jeho možné skryté nedostatky: Rudin není povahou, která nepodléhá změně – střídáme své mínění o něm jako o živém člověku – tímto postupným odhalováním tvoří Rudin technicky docela nový umělecký pokus, předtím se nikdy neobjevilo toto mnohonásobné odhalování hrdiny, který je odkrýván v různých profilech v různých reakcích a situacích.
5.3.2. Otcové a děti Dalším románem, jehož hlavním hrdinou se budeme zabývat, jsou Otcové a děti, napsaný po románech Šlechtické hnízdo a Předvečer. I. S. Turgeněv se rozhodl román Otcové a děti napsat v roce 1860 během svého pobytu na britském ostrově Wight a ke konci července roku 1861 jej již měl dopracovaný. Podle svého zvyku román přečetl některým svým přátelům, text částečně poupravil, doplnil, aby mohl poprvé vyjít v časopise Русский вестник v březnu roku 1862, ve stejném roce byl pak vydán i knižně s věnováním památce V. G. Bělinského. Román vznikal v období boje za zrušení nevolnictví v Rusku a společně s románem předchozím odpovídá vyhrocenosti situace 60. let 19. století a zobrazuje také vpád raznočinců-radikálů do ruského života. Kromě politicko-společenských okolností je třeba zmínit, že román byl psán v době po roztržce I. S. Turgeněva s N. A. Někrasovem,
119
N. G. Černyševským a N. A. Dobroljubovem a po jeho odchodu z redakce časopisu Современник. V tomto sporu nešlo o osobní neshody, ale o názorový rozpor mezi liberálem a revolučními demokraty. Nová situace v Rusku zrodila „nové lidi“, kteří upoutali pozornost nejen I. S. Turgeněva, ale i dalších spisovatelů, např. N. G. Pomjalovského, který v tomto období vydal hned dva romány – Měšťácké štěstí (Мещанское счастье) a Molotov (oba 1861), v nichž Pomjalovskij poukázal na ostrý antagonizmus mezi raznočincem a panstvem. I. S. Turgeněva nezajímá u raznočinců ani tak počáteční etapa jejich duchovního vývoje jako spíše období, kdy je hluboké sociální rozpory přivedly k ideovým střetům s jejich protivníky, což ostatně naznačuje i název románu: je zřejmé, že v Otcích a dětech nejde o rodinné vztahy, ale o „mladší“ a „starší generaci“. Tyto termíny měly v období 50.–60. let 19. století jasný politický význam – výrazem „mladší generace“ byli nazýváni přívrženci nových, „pokrokových“ myšlenek, a „starší generaci“ zastupovali lidé, kteří tehdy již „nechápali“ dobové společenské dění. Tento Turgeněvův román, čtvrtý v pořadí, patří mezi nemnohá díla ruské klasické literatury, která v době svého vzniku, ale i později, vyvolala velké množství různorodých a protichůdných reakcí, názorů a vášnivých sporů. Podle slov samotného autora, jenž obdržel nemalé množství dopisů, jej někteří obviňovali z urážky mladé generace, jiní mu zase vytýkali poklonkování téže mladé generaci. 259 Nástupce N. G. Černyševského a N. A. Dobroljubova v časopise Современник, A. M. Antonovič, považoval román za pomluvu současné mládeže, za destruktivní kritiku a nevybíravou karikaturu mladého pokolení.260 Román kladně nepřijali ani A. I. Gercen a M. J. Saltykov-Ščedrin. Vydavatel časopisu Русский вестник, M. N. Katkov, v Bazarovovi viděl apoteózu a vychvalování nihilisty, postaveného na velmi vysoký piedestal a zatlačujícího vše kolem. 261 Mladá generace se nechtěla vidět v postavě Bazarova. Nihilista, který vše zavrhuje, jehož mnohé vlastnosti jsou ponižující a jenž se propůjčil k milostné pletce s Odincovovou, dámou z vyšší společnosti, a ke sporům s aristokratem Kirsanovem, člověk, který náhodně umírá osamocený a nikomu nepotřebný – to vše neodpovídalo představě o revolucionářibojovníkovi, představě pozitivního hrdiny, jehož ztělesnění našla mladá generace velmi brzy v Černyševského románu Co dělat?.
259
TURGENĚV, I. S.: O Otcích a dětech. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 99. 260 SATO, V.: Doslov. In: TURGENĚV, I. S.: Otcové a děti. Praha 1975, s. 237. 261 RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 201.
120
Naopak D. I. Pisarev, jak popsal ve své stati s názvem Bazarov, viděl v obraze hlavního hrdiny své vlastní představy a sympatie, spatřoval v něm typického představitele soudobého člověka, představitele mladé generace, v jehož osobě jsou spojeny všechny vlastnosti, které jsou v malých částech vlastní masám, a jehož rozumová síla je nadprůměrná.262 Pisarev uvádí, že na rozdíl od Rudina, jenž má znalosti, ale nemá vůli, a proto odděluje svět myšlení od životního světa do té míry, že mu tento rozpor nedovoluje se pohnout z místa, má Bazarov znalosti i vůli, jejichž syntéza vytváří umělecký i osobnostní typ „nového člověka“. Dále autor stati říká, že Turgeněv vidí, že pro postavu Bazarova neexistuje ani činnost, ani štěstí. Žije jako neužitečný samotář, jako bohatýr, který nemá dost prostoru, vzduchu, nemůže nikde využít své ohromné síly, nemá nikoho, jehož by si zamiloval opravdovou láskou. Protože Turgeněv nemůže ukázat, jak Bazarov žije a pracuje, ukazuje, jak umírá. 263 Veškerý význam románu je podle Pisareva v Bazarovově smrti. Soudobí mladí lidé jsou nadšeni, přepínají, upadají do krajnosti, avšak právě v jejich nadšení se projevuje svěží síla a bystrý rozum; tato síla a rozum přivedou bez různé postranní pomoci a vlivu mladé lidi na přímou cestu a budou jim podporou v jejich životě. 264 N. N. Strachov napsal, že autor románu vyjadřuje neměnné životní zásady, které převyšují Bazarova.265 Sám Turgeněv byl zmaten bouřlivou polemikou, kterou román vyvolal: „Zakoušel jsem tehdy rozmanité a trýznivé dojmy. U mnohých lidí, kteří mi byli blízcí a sympatičtí, jsem pozoroval chlad, který hraničil s nevolí. A od lidí z protivného tábora, od nepřátel, jsem dostával gratulace a div, že mne nelíbali.“266 Později, na přelomu let 1868–1869, se k mínění kritiků vyjádřil ve svém komentáři k Otcům a dětem následovně: „Páni kritici si vůbec ne zcela přesně představují, co se děje v autorově duši, co zejména je podstatou jeho radostí a strastí, oč usiluje [...]. [...] jsou zcela přesvědčeni, že autor nedělá nic jiného, než že „vytyčuje své ideje“; nechtějí věřit, že přesně a působivě zobrazit pravdu, realitu života, je pro spisovatele to největší štěstí, a to i tehdy, když se ta pravda neshoduje s jeho sympatiemi. Dovolím si uvést malý příklad. Jsem rozený, nenapravitelný západník [...]; přesto jsem v postavě Panšina (ve Šlechtickém hnízdě) s neobyčejným potěšením vykreslil všechny komické a přízemní stránky západnictví a přiměl slavjanofila Lavreckého, 262
ПИСАРЕВ, Д. И.: Базаров [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/p/pisarew_d/text _ 020.shtml 263 ПИСАРЕВ, Д. И.: Базаров [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/p/pisarew_d/text _ 020.shtml 264 Více o Pisarevově pojetí Bazarova v: ПИСАРЕВ, Д. И.: Базаров. Москва 1956. 265 SATO, V.: Doslov. In: TURGENĚV, I. S.: Otcové a děti. Praha 1975, s. 237. 266 Citováno podle: RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 202.
121
aby ho „porazil ve všech bodech“. Proč jsem to udělal [...]? Proto, že v daném případě tomu podle mého názoru bylo právě tak i v životě, a já chtěl být především upřímný a pravdivý. Když jsem líčil postavu Bazarova, vyloučil jsem z okruhu jeho sympatií všecko umělecké, a jeho hlasu jsem dal říznost a nenucenost – nikoliv z nejapné snahy dotknout se mladé generace (!!!), nýbrž prostě na základě pozorování svého známého, doktora D. a jemu podobných lidí. [...] Mé osobní sympatie tu nic neznamenají; ale mnozí z mých čtenářů se budou patrně divit, jestliže jim povím, že s výjimkou Bazarovových názorů na umění sdílím téměř celé jeho přesvědčení. A mně budou tvrdit, že straním „otcům“, [...] já, který v postavě Pavla Kirsanova div nezhřešil proti umělecké pravdě a přeháněl, téměř zkarikoval jeho nedostatky, zesměšnil ho!“267 Ze soukromých dopisů Turgeněva vyplývalo, že byl Bazarov pro spisovatele „čestným, opravdovým demokratem“, „hlasatelem, velkou postavou, obdařenou zvláštním kouzlem, ne bez určité glorioly“. M. J. Saltykovu-Ščedrinovi napsal: „Řekněte mi upřímně, cožpak může být někdo dotčen pro srovnání s Bazarovem? Sám přece pozorujete, že Bazarov je jednou z mých nejsympatičtějších postav.“268 To, že při líčení Bazarova jako představitele ruské mládeže mu přidal některé ostré rysy, odůvodňuje Turgeněv přiznáním: „Jakým bych byl umělcem, nemluvě již o člověku, kdybych nechápal, že sebedůvěra, přehánění, určitá frázovitost a póza a trochu cynizmu jsou nevyhnutelnými vlastnostmi mládeže.“
269
Po mnoha letech zdůraznil: „Bazarov v každém případě představuje
okouzlující sílu, kterou by mu mohli závidět lidé každého pokolení.“270 I. S. Turgeněv byl negativními ohlasy na své dílo natolik roztrpčen, že se začal zabývat myšlenkou zanechat tvorby a opustit Rusko navždy. K tomu ale nedošlo, jeho literární aktivita a kontakt s domácími poměry však na jistou dobu viditelně polevily a cizina (zejména Porýní a Paříž a okolí) se mu staly druhým domovem ještě výrazněji než dříve. Spisovatel chtěl v románu vyjádřit svůj postoj ke šlechtě jako ke třídě neschopné vést společenské síly. Chápal historické předurčení své třídy, viděl, že šlechta sice postupně odchází, ale že si stále udržuje své životní pozice, současně ale nevěřil v brzké vítězství nových sociálních sil. V tuto dobu byl přesvědčen, že v Rusku byl stále ještě „předvečer”. Nemohl předvídat, kdo v budoucnu vyvede Rusko z jeho neutěšené situace. 267
TURGENĚV, I. S.: O Otcích a dětech. In. TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 96–97. 268 Citováno podle: RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 202. 269 Citováno podle: RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 202. 270 Citováno podle: RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 202.
122
Bazarov měl představovat bojovníka v tragické situaci, který ovšem začal svůj boj příliš brzy, který se narodil předčasně, a proto je předurčen k záhubě. Turgeněv mladé lidi pozoroval, chtěl jim porozumět a hledal mezi mladou generací vzor, podle kterého by ji mohl vylíčit. Nechtěl je odsuzovat, ale ani na ně pět chválu, chtěl jen předvést dvě generace a poukázat na jejich společné a rozdílné charakteristiky. Chtěl ukázat srážku mladé generace vědeckého materializmu s generací liberalizmu a zbytky náboženské víry. Rozpor dvou generací spočívá mimo jiné v obtíži dorozumět se a vyjadřovat náklonnost či úctu, mladou generaci označil Turgeněv slovem „nihilisté“, což byli lidé, kteří nic neuznávají, nemají k ničemu úctu, nepřijímají žádné zásady. K výrazu „nihilista“: Turgeněv říká: „Neužil jsem toho slova v hanlivém smyslu, nechtěl jsem jím nikoho urážet, ale zvolil jsem je jako přesné a přiléhavé pojmenování konkrétního historického faktu; proměnili je v nástroj denunciace, neodvolatelného odsudku, stalo se v jejich ústech téměř znamením hanby.“271
Zápletka je, jako vždy u Turgeněva, velmi prostá: Arkadij Kirsanov přijíždí se svým kamarádem ze studií, Jevgenijem Bazarovem, na statek svého ovdovělého otce, Nikolaje Petroviče, který žije s mladou Feničkou a jejich novorozeným synem. Arkadij pozoruje komplikované vztahy mezi otcem a jeho mužiky, debatuje se svým strýcem, otcovým bratrem, Pavlem Petrovičem a okouzleně naslouchá medikovi Bazarovovi. Ten sám sebe prohlašuje za nihilistu a kritizuje starší generaci. Spor Bazarova a „otců“ Kirsanových končí soubojem. Bazarov nachází spřízněnou duši v Odincovové, vdově po statkáři, ke které jej váže neopětovaný milostný cit. Arkadij nakonec nachází štěstí v rodinném životě s Káťou, sestrou Odincovové, Bazarov se náhodně zraní při pitvě a zanedlouho umírá na otravu. Jeho smrt oplakávají Bazarovovi staří rodiče. Podstata románu netkví v úvahách o absurditě lidské existence, v líčení Bazarovova mužného chování tváří v tvář nečekané smrti, ani v kapitolách popisujících jeho zápas s vlastními zásadami odporujícími milostnému vzplanutí ke zhýčkané, ale inteligentní Odincovové. Také nesoulad mezi Bazarovem a módními „řečnily“ jako Kukšinová a Sitnikov, kteří by se rádi přiživili na hrdinově výjimečnosti, představuje pouze dokreslující linii. Hlavní ideově-tematickou osu románu naopak tvoří, v souladu s názvem, konfrontace dvou generací, přičemž Turgeněv těmito generacemi nemíní ani tak lidi 271
TURGENĚV, I. S.: O Otcích a dětech. In. TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 100.
123
přibližně stejného věku, jako lidi podobné sociální mentality. „Děti“, tj. čerstvě nastupující síly, kterým patří budoucnost, představuje sám Bazarov, kdežto pomalu odcházející „otcové“ jsou zobrazeni v trojici liberálních šlechticů Kirsanovových. Nejmladší z nich, Bazarovův kolega z univerzity, Arkadij, je sice zpočátku Bazarovem silně ovlivněn, ale po určité době strávené v rodinném prostředí a poté, co se zamiluje do Káti, mladší sestry Odincovové, se z dočasného přívržence radikálních názorů rychle mění v horlivého hospodáře, který nakonec potvrzuje charakteristiku, kterou mu na rozloučenou sdělil Bazarov: „Ты славный малый; но ты все-таки мякенький, либеральный барич [...].“272 Mezi oběma staršími Kirsanovy a Bazarovem se okamžitě objevuje hluboká propast, i když u majitele statku, Nikolaje Petroviče, je zapříčiněna převážně strachem ze všeho výjimečného, kdežto u druhého, anglomana Pavla Petroviče, antipatií k sebevědomému popírači a narušiteli zavedených pořádků. Zásadní neshoda obou generací je odhalována během románového děje, zejména v částech věnovaným Bazarovově pobytu na statku Kirsanových, konfliktům, které Bazarov vyvolával, ostrým diskuzím a sporům, které zde vedl o nejrůznějších dobově aktuálních a ožehavých otázkách. Všude přitom vynikala jeho zřejmá intelektuální a mravní převaha, dar bystrého úsudku a ostré formulace, ale i celá řada dalších předností. Zároveň však nelze přehlédnout, že Bazarov po mnoha stránkách, např. ve svém materializmu
a
silácky
netolerantním
autoritářství,
není
objektivním
obrazem
„pokrokové“ mládeže 60. let, ale odpovídá spíše Turgeněvově představě o ní, eventuálně se opírá o extrémní postoje revolučně demokratického hnutí. Hlavní hrdina románu je představitelem „nových lidí“, „ruských Insarovů“, kteří vstoupili do ruského společenského života na konci 50. let 19. století a v jejichž čele stáli N. G. Černyševskij a N. A. Dobroljubov, D. I. Pisarev. K předloze hlavního hrdiny autor uvedl: „Předlohou hlavní postavy, Bazarova, se stal jeden mladý venkovský lékař, jehož osobnost mne okouzlila (zemřel krátce před rokem 1860). Tento pozoruhodný člověk ztělesňoval – tak jsem to viděl – onen právě se zrodivší, dosud ale nevyhraněný princip, který později dostal jméno nihilismus. Dojem, kterým na mne ten člověk zapůsobil, byl velmi silný, a zároveň poněkud nejasný; zprvu jsem se v něm dost dobře nevyznal – a bedlivě jsem naslouchal všemu a pozoroval vše, co mě obklopovalo, jako bych si chtěl ověřit pravdivost vlastních pocitů. Znepokojoval mě
272
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml
124
tento fakt: v žádném díle naší literatury jsem nenacházel ani náznak toho, co jsem tušil všude kolem sebe [...].”273
Analýzu charakteristických rysů hlavního hrdiny románu, Jevgenije Bazarova, z hlediska typologie Hamleta a Dona Quijota otevřeme kritérii principu či smyslu jeho bytí a jeho ideálu, přičemž obě jmenované oblasti dle našeho názoru úzce souvisí s Bazarovovou činností. Jeho aktivita, v porovnání např. s hlavní postavou Turgeněvova předešlého románu Předvečer, Bulhara Insarova, je realizována v mnohem civilnější rovině a téměř výhradně se projevuje jeho nihilizmem. Nihilizmus aktivně hlásá, obhajuje, vede kvůli němu spory, a v tomto směru se přibližuje postavě Dona Quijota. Na následujících několika stranách se pokusíme nejprve stručně charakterizovat nihilizmus z obecného hlediska a poté vypozorovat konkrétní rysy nihilizmu v Bazarovově pojetí. Internetová encyklopedie charakterizuje pojem „nihilizmus“ takto: „[...] postoj nebo filozofické stanovisko, které pouze popírá a odmítá – např. možnost pravdivého poznání [...], ale zejména platnost všech hodnot, autorit a podobně.“274 V ruském kontextu je nihilizmus spojován s raznočinci a radikálním hnutím konce 50. a začátku 60. let 19. století. Nihilisté odmítali politické, společenské i kulturní tradice předchozích generací, jejich koncepce spočívala především v pozitivizmu, filozofickém materializmu. Zastánci tohoto postoje věřili pouze přírodním vědám, proto pro ně byla důležitá vzdělanost. Pohrdali lidmi žijícími na ruském venkově, jimž vyčítali právě nedostatek získaného vzdělání, ale také pověrčivost a hlavně absenci konkrétních činů způsobenou nedostatkem razance na cestě k řešením dobových problémů. Nihilisté odmítali a nerespektovali autority (tj. „otce“, ale ani představitele církve či politického života) a také konvence, např. v oblasti zdvořilosti či oblékání.275 Výše uvedené rysy splňuje i Bazarov, absolvent medicíny, nešlechtický nonkonformista, jenž demonstrativně projevuje negaci panujících názorů, mravů i hodnot a hodnotových stereotypů šlechtické společnosti. Odmítá lásku, krásu přírody, poezii, hudbu, filozofické myšlení, rodinné vztahy, altruizmus, povinnost, právo. V jeho očích je humanistická kultura útočištěm slabých a ostýchavých lidí. Své názory nepřebírá od jiných,
273
TURGENĚV, I. S.: O Otcích a dětech. In. TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 94. 274 http://cs.wikipedia.org/wiki/Nihilismus [Cit. 25. 01. 2014]. 275 CONFINO, M.: Russia Before the “Radiant Future“. New York 2011, s. 96–101.
125
pocházejí z jeho vlastní hlavy a z jeho přesvědčení: „Я ничьих мнений не разделяю: я имею свои.“276 Na stránkách románu je nihilistický přístup k realitě vyjádřen ústy Arkadije a Pavla Petroviče Kirsanových následujícími slovy: „[...] означает человека, который [...] ничего не признает; [...] который ничего не уважает; [...] который ко всему относится с критической точки зрения; [...] который не склоняется ни перед какими авторитетами, который не принимает ни одного принципа на веру, каким бы уважением ни был окружен этот принцип.“277 Pavel Petrovič navazuje v debatě se synovcem svým pohledem na věc: „Ну, это, я вижу, не по нашей части. Мы, люди старого века, мы полагаем, что без принципов [...], принятых, [...], на веру, шагу ступить, дохнуть нельзя. Vous avez changé tout cela {Вы все это изменили (франц.).}, [...], а мы только любоваться вами будем, господа [...].“ 278 V tomto ohledu je Bazarovovým protipólem, je představitelem liberalizmu, který je postaven na vysokých ideálech, zejména důstojnosti, práv osobnosti, sebeúcty, zemědělské a patriarchální rodiny. V celkovém vyznění románu je ale vidět ohraničenost a neschopnost vyrovnat se se změnami ve společnosti. Ideály liberálů neodpovídají potřebám dané doby. Sám Bazarov na otázku Pavla Petroviče, proč neuznává žádné autority, zásady, hodnoty, odpovídá: „Да зачем же я стану их признавать? И чему я буду верить? Мне скажут дело, я соглашаюсь, вот и все.“ 279 Jeho názor na zásady je následující: „Принципов вообще нет [...], а есть ощущения. Все от них зависит. [...] Например, я: я придерживаюсь отрицательного направления – в силу ощущения. Мне приятно отрицать, мой мозг так устроен – и баста! Отчего мне нравится химия? Отчего ты любишь яблоки? – тоже в силу ощущения. Это все едино. Глубже этого люди никогда не проникнут.“280 K významu rodiny se vyjadřuje následovně: „И этот вопрос, я полагаю, лучше для вас же самих не разбирать в подробности. Вы, чай, слыхали о снохачах?“281
276
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 277 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 278 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 279 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 280 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 281 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml
и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew
126
Své okolí překvapuje poměrně neúprosnými výroky jako: „Важно то, что дважды два четыре, а остальное все пустяки.“, „[...] наука вообще не существует вовсе“, „[...] порядочный химик в двадцать раз полезнее всякого поэта“ 282 . Tyto výroky naznačují, že Bazarov má blíže spíše k otázkám, které lze vědecky dokázat, než k umění, i když vědu jako takovou také popírá. Bazarov pohrdá i krásnými stránkami života – k přírodě je chladný, říká o ní, že není „[...] храм, а мастерская, и человек в ней работник“283, odmítá ji, ale na druhou stranu naráží na důležitost praktického užitku z přírody, jíž sám „využívá“ jako zdroj materiálu pro své vědecké experimenty a mikroskopická zkoumání; slovo romantizmus považuje za hanlivé: „[...] романтизм, – это значит: рассыропиться“284, ve všem, co říká o Puškinovi, je zdůrazňováno jeho opovržení k estetice „otců“: „[...] он (Nikolaj Petrovič – poznámka autorky) Пушкина читает, [...]. Растолкуй ему, пожалуйста, что это никуда не годится. Ведь он не мальчик: пора бросить эту ерунду. И охота же быть романтиком в нынешнее время! Дай ему что-нибудь дельное почитать.“ 285 Bazarov odmítá i umění: „По-моему, [...], Рафаэль гроша медного не стоит.“286 Na otázku Odincovové, jak se obejde bez umění, odpovídá, že ho člověk k ničemu nepotřebuje. (Znovu můžeme zopakovat jeho výše uvedený výrok o tom, že „[...] pořádný chemik je dvacetkrát užitečnější než každý básník.“ 287 ) Bazarovova slova opakovaně připomínají důležitost praktického přístupu k životu a k realitě. Lidská bytost se podle Bazarova v podstatě neliší od jiných tvorů, bere ji nikoliv jako osobnost s vlastním vnitřním světem, prožíváním, ale jako zástupce určitého druhu. Podle jeho přesvědčení mu stačí jeden „vzorek“ lidského jedince, aby poznal či se dozvěděl o celém druhu, neboť všichni lidé jsou si v podstatě podobní nebo jsou stejní – nejen fyzicky, ale v aspektech jejich morálky a duše: „Во-первых, на это существует жизненный опыт; а, во-вторых, доложу вам, изучать отдельные личности не стоит труда. Все люди друг на друга похожи как телом, так и душой; у каждого из нас мозг, селезенка, сердце, легкие одинаково устроены; и так 282
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. _i_s/text_0040.shtml 283 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. _i_s/text_0040.shtml 284 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. _i_s/text_0040.shtml 285 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. _i_s/text_0040.shtml 286 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. _i_s/text_0040.shtml 287 TURGENĚV, I. S.: Otcové a děti. Praha 1975, s. 32.
127
01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew
называемые нравственные качества одни и те же у всех: небольшие видоизменения ничего не значат. Достаточно одного человеческого экземпляра, чтобы судить обо всех других. Люди, что деревья в лесу; ни один ботаник не станет заниматься каждою отдельною березой.“ 288 Na otázku, zda podle něho neexistuje rozdíl mezi hloupým a rozumným či mezi dobrým a zlým člověkem, svůj pohled na věc upřesňuje: „Нет, есть: как между больным и здоровым. Легкие у чахоточного не в том положении, как у нас с вами, хоть устроены одинаково. Мы приблизительно знаем, отчего происходят телесные недуги; а нравственные болезни происходят от дурного воспитания, от всяких пустяков, которыми сызмала набивают людские головы, от безобразного состояния общества, одним словом. Исправьте общество, и болезней не будет.“289 „По крайней мере, при правильном устройстве общества совершенно будет равно, глуп ли человек или умен, зол или добр.“290 Špatné vlastnosti lidí chápe jako nemoci, za které nese vinu prostředí, v němž lidé žijí. Dalším znakem jeho nihilistického přístupu k realitě je jeho vyjadřování a způsob komunikace (neverbální, paraverbální). Bazarov mluví krátce, úsečně, nenuceně, neostýchá se, nenutí se k roztomilostem, je příkrý a někdy úmyslně obhroublý. Odpovídá „небрежно“, „с коротким зевком“, „флегматически“, „иронически“, „отрывисто и неохотно, и в звуке его голоса было что-то грубое, почти дерзкое“ 291 , při jeho promluvách „xолодная усмешка скривила губы Базарова“292, ptá se „хладнокровно“293, říká, že se při rozmluvách s „otci“ „[...] стану я их баловать, этих уездных аристократов! Ведь это все самолюбивые, львиные привычки, фатство. Ну, продолжал бы свое поприще в Петербурге, коли уж такой у него склад. А впрочем, Бог с ним совсем!“294
288
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 289 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 290 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 291 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 292 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 293 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 294 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml
и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew
128
Bazarovovo posuzování lidí je přímočaré a lakonické: Pavel Petrovič je „aрхаическое явление“, „идиот“295, Nikolaj Petrovič je zase „человек отставной, его песенка спета“ 296 ; oba staří „otcové“ jsou pro něho „старенькие романтики“ a „уездныe аристократы“297; Odincovová je „герцогиня, владетельная особа, eй бы только шлейф сзади носить да корону на голове“, „этакое богатое тело, [...] хоть сейчас в анатомический театр“, „первый сорт“, „губернская львица“, „баба с мозгом“298; Arkadijův dědeček byl „дубина порядочная“299. O sobě říká, že není měkký a protože vyrostl v šedém pracovním prostředí, jsou pro něho krásné stránky života nedostupné. Prosí otce, aby se s ním nemazlil, Arkadijovi říká: „[...] не говори красиво“300. Svým přírodovědným prakticizmem, pohrdáním krásnými stránkami života, záměrně příkrou, až neomalenou otevřeností, schválně paradoxními výroky, má blízko k pisarevskému křídlu tehdejší ruské mládeže, odráží v sobě její antiestetické, protiromantické, negalantní a nihilistické tendence a rysy. Vraťme se nyní ke klíči, podle kterého hledáme v hlavním hrdinovi rysy Dona Quijota. Již bylo uvedeno, že kritérium smyslu Bazarovova bytí je také spojeno s nihilizmem, ve svém životě má Bazarov „quijotovsky“ daný jasný cíl: „[...] мы не признаем авторитетов, [...]. Мы действуем в силу того, что мы признаем полезным, [...]. В теперешнее время полезнее всего отрицание – мы отрицаем. [...] Все. “301 Když mu Nikolaj Petrovič odporuje slovy: „Вы все отрицаете, или, выражаясь точнее, вы все разрушаете. Да ведь надобно же и строить.“ 302 , Bazarov upřesňuje: „Это уже не наше дело. Сперва нужно место расчистить.“303 Arkadij pak nihilistickou vizi doplňuje: „Современное состояние народа этого требует, [...] мы должны 295
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 296 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 297 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 298 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 299 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 300 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 301 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 302 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 303 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml
и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew
129
исполнять эти требования, мы не имеем права предаваться удовлетворению личного эгоизма.“ 304 Je patrné, že Bazarov, stejně jako Don Quijote, nesobecky a neegoisticky chce pro lidi kolem sebe a pro celé Rusko svoji rodnou zemi očistit. V souladu s programem raznočinců-revolucionářů se domnívá, že současný stav Ruska musí být zcela zničen, až do úplných základů, aby se země vymanila ze situace, ve které se nyní nachází. Jinými slovy jeho úkolem je „vše vyčistit“, aby potom mohla další generace „začít stavět“. Bazarov se snaží začít historii znovu, na prázdném místě, bez použití dosavadních lidských zkušeností. Ve smyslu své vize se podobá Donu Quijotovi, stejně jako on chce konat dobro pro druhé, pro své spoluobčany, pro svoji zemi. Z předchozího textu vyplývá, že v kritériích principu bytí, ideálu a životního poslání či cíle se Bazarov na pomyslné ose přibližuje podstatě Dona Quijota. Všechna zmíněná kritéria souvisí s jeho nihilistickým přístupem ke světu a k realitě. Je jasné, že není spokojen se zastaralým zřízením a stavem současné ruské skutečnosti, nechce, aby jeho země byla zaostalá a jako kriticky smýšlející osobnost, osvobozená od předsudků minulosti, hlásá, že vše má být užitečné a sloužit potřebě celého národa, vše má podléhat přesné a viditelné zkušenosti. Tento přístup aplikuje na vše – na rodinu, manželství, umění, náboženství, ale také na společnost. Chce nové Rusko, chce konat, „bourat“, jak sám říká, chce bojovat proti zlu, chce být prospěšný. Jeho přesvědčení, které vytrvale obhajuje, a jeho vize jsou jasné, má jasný cíl, má svůj životní program a nepochybuje o něm. Je o své pravdě přesvědčený stejně jako Quijote. Oblast skutečných činů této vizi ale neodpovídá, jak uvidíme později. Dalším posuzovaným kritériem je Bazarovova síla, i zde se u něho projevují charakteristiky Dona Quijota. Káťa, sestra Odincovové, o něm říká: „[...] oн хищный [...].“305 Síla a energie přece jsou vlastnosti každého dravce. I Bazarov se cítí být silný, nebojí se prohry, vždyť na argument Pavla Petroviče při jedné z jejich „slovních bitev“, kdy na něho starší muž útočí, že lidí Bazarovových názorů je málo a že nemohou obstát, nebojácně odpovídá: „От копеечной свечи, вы знаете, Москва сгорела.“306 Přesto, že je lidí jeho přesvědčení v současné době nemnoho, věří, že dokáží vyhrát a vykonat to, co si předsevzali. Neměli bychom opomenout jeho sílu ve všech sporech, které vede s kýmkoliv. Jeho inteligenci a ostrý jazyk neporazila žádná z jednajících postav. 304
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 305 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 306 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml
130
Co se týče kritéria užitečnosti, nachází se Bazarov mezi principem Dona Quijota a Hamleta – Pavel Petrovič při jednom ze sporů s hlavním hrdinou ironicky podotýká: „Очень нужны нигилисты!“307 Na to Bazarov odpovídá: „Нужны ли они или нет – не нам решать. Ведь и вы считаете себя не бесполезным. [...] А вот что мы делаем. Прежде, в недавнее еще время, мы говорили, что чиновники наши берут взятки, что у нас нет ни дорог, ни торговли, ни правильного суда [...]. А потом мы догадались, что болтать, все только болтать о наших язвах не стоит труда, что это ведет только к пошлости и доктринерству; мы увидали, что и умники наши, так называемые передовые люди и обличители, никуда не годятся, что мы занимаемся вздором,
толкуем
о
каком-то
искусстве,
бессознательном
творчестве,
о парламентаризме, об адвокатуре и черт знает о чем, когда дело идет о насущном хлебе, когда грубейшее суеверие нас душит, когда все наши акционерные общества лопаются единственно оттого, что оказывается недостаток в честных людях, когда самая свобода, о которой хлопочет правительство, едва ли пойдет нам впрок, потому что мужик наш рад самого себя обокрасть, чтобы только напиться дурману в кабаке.“308 V teoretické rovině ví, že prázdné fráze a řeči jsou nepotřebné a že je třeba něco dělat. Jeho nenávist ke stavu společnosti je opravdová a hluboká. Je nepřítelem pokrytectví, neupřímnosti, lži, nepřirozenosti: „Аристократизм, либерализм, прогресс, принципы, [...] подумаешь, сколько иностранных и бесполезных слов! Русскому человеку они даром не нужны.“ Tím, že ví, co je jeho úkolem, i svoji životní silou, energií a sebedůvěrou, se podobá archetypu Dona Quijota, na druhou stranu svým nekonáním je blízký Hamletovi. Říká, že je potřeba stavět, ale až nastane ten pravý čas, podle jeho slov je stavění záležitostí další generace. On sám ani stavět nemohl, protože stejně jako Rudin, neměl pod nohama pevnou půdu. Ruský lid byl pro něho neznámý, pohlížel na něj zvysoka, nevěřil v něj. Nebyl mužem skutků, jeho slova nesouhlasila s jeho činy, např. Pavlovi Petroviči se smál, že vsadil celý svůj život na kartu ženské lásky, a sám udělal téměř totéž. Zde se tedy v postavě Bazarova projevuje jeden z prvních hamletovských rysů. Podobně jako Rudin, přesvědčivě něco hlásá, konkrétně popírá, kritizuje předchozí generaci, ale ve skutečnosti pro společnost nic nedělá, nevytváří. Jeho předčasná smrt nakonec vede k tomu, že ani v budoucnosti Bazarov „svoji“ společnost dál neposune. 307
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 308 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml
131
V románu je ovšem okrajově zobrazena jedna oblast, ve které se Bazarov zdá být užitečným a dělným – touto oblastí je věda, konkrétně medicína. Jako student tohoto oboru v několika vykreslených situacích jednak experimentuje a pracuje s mikroskopem (dle svého přesvědčení pracuje na viditelných a prokazatelných výsledcích), jednak pomáhá lidem ve svém okolí, Míťovi, malém synkovi Nikolaje Petroviče a Feničky, dále Pavlovi Petroviči po vzájemném souboji, při kterém je vyzyvatel postřelen a krvácí, a také obětavě pomáhá svému otci při pobytu v rodném domě léčit nemocné. Tato jeho dílčí aktivita, zacílená na realitu a na konkrétní potenciální přínos, je dalším quijotovským rysem hlavního hrdiny. Na rozdíl od postavy Dona Quijota není Bazarov orientován na budoucnost, zároveň však není jako Hamlet vláčen minulostí: „Что за охота говорить и думать о будущем, которое большею частью не от нас зависит? Выйдет случай чтонибудь сделать – прекрасно, а не выйдет – по крайней мере тем будешь доволен, что заранее напрасно не болтал.“ 309 Budoucnost pro něho není důležitá (podobnost Hamletovi), jako by předvídal, co se nakonec potvrdí jeho smrtí, tedy že žádnou budoucnost ve skutečnosti nemá před sebou. Na smrtelné posteli Odincovové říká: „Со мной кончено. Попал под колесо. И выходит, что нечего было думать о будущем. [...] пользуйтесь, пока время. Вы посмотрите, что за безобразное зрелище: червяк полураздавленный, а еще топорщится. И ведь тоже думал: обломаю дел много, не умру, куда! задача есть, ведь я гигант! А теперь вся задача гиганта – как бы умереть прилично, хотя никому до этого дела нет... Все равно: вилять хвостом не стану.“310 Přiznává, že jako výjimečný, silný a energický člověk mohl v životě dokázat mnoho užitečného a pro Rusko vykonat potřebné činy. V románu není uveden Bazarovův životopis, není vylíčeno, jak vyrostl a jak se vyvíjela jeho povaha. Autor ukázal Bazarova mimo okruh jeho působnosti a čtenář tak nevidí jeho práci ani prostředí, ve kterém je Bazarov „doma“. Bazarova v jeho životě často doprovází pocit odcizení. Na návštěvě v domě Kirsanovových, mezi „feudály“, se necítí dobře (zřejmě kvůli jejich nepochopení a neustálým sporům). Odjíždí od Odincovové s úmyslem, „[...] плюхнуть в мою стихию“311, a naříká, že se „[...] уж и так слишком
309
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 310 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 311 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml
132
долго вращался в чуждой для меня сфере.“312 Arkadijovi se přiznává: „С тех пор как я здесь, я препакостно себя чувствую, точно начитался писем Гоголя к калужской губернаторше.“ 313 S kým zde může mluvit o svých názorech, u koho může nalézt sympatie a souhlas? Zdánlivě pokroková žena Kukšinová a „liberál“ Sitnikov dovedou ještě méně přimět Bazarova k úplné upřímnosti. Cize se cítí i v rodném domě. Pro otce je budoucím znamenitým lékařem, pro matku je „Jenjuškou“, „krasavečkem“, nicméně v její přítomnosti neví, o čem by mluvil. Na rozdíl od jiných postav, které, kromě Pavla Petroviče, někam patří či jsou spárované, je Bazarovova izolace patrná i v jeho častém zobrazování, jak někam přichází, nebo odněkud odchází, na začátku románu jede sám v tarantasu, zatímco Arkadij se svým otcem sedí společně v kočáře, na konci románu je také sám. Jeho značná osamocenost a pravděpodobně i předčasnost v dobovém ruském kontextu naznačuje, že i v případě Bazarova máme co do činění s individuální tragikou netuctového člověka, který byl i přes všechnu svoji bystrost několikrát za život zaskočen zlovolnou ironií osudu a nakonec zcela nesmyslně umírá. Doposud by se mohlo zdát, že v postavě Bazarova převládají quijotovské vlastnosti. Byl by ale omyl si myslet, že se hrdina v žádných aspektech nepodobá Hamletovi. Zkouška
ohněm,
ze
které
vychází
hrdina
spíše
jako
Hamlet,
je pro Bazarova autorem románu připravena ve dvou oblastech – jednak ve sféře lásky, jednak ve sféře smrti. Obě situace jsou pro hlavního hrdinu nečekané a prověřují jeho sílu. Do doby, než se na scéně románu objeví hlavní ženská hrdinka a s Bazarovem se sblíží, si uvědomujeme pouze sociální rovinu díla. Ta je postupně nahrazena rovinou psychologickou, neboť nečekaný vášnivý cit v Bazarovovi vzbuzuje silný vnitřní konflikt. Odincovová zřejmě pro Bazarova není vysněnou Dulcineou, neboť v tomto ohledu se v románu nevyskytuje žádná zmínka, kromě té, že hrdina má obecně ženy rád, ale hledání žádného konkrétního ideálu není zmíněno. Z pohledu nihilisty Bazarov lásku jako romantický cit odmítá, protože nepřináší žádný praktický užitek: „Базаров был великий охотник до женщин и до женской красоты, но любовь в смысле идеальном, или, как он выражался, романтическом, называл белибердой, непростительною дурью, считал рыцарские чувства чем-то
312
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 313 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml
133
вроде уродства или болезни [...].“ 314 Zprvu ji chápe z čistě fyzického hlediska: „Нравится тебе женщина, [...] старайся добиться толку; а нельзя – ну, не надо, отвернись – земля не клином сошлась.“315 Změna jeho pohledu ovšem nastává ve chvíli, kdy se sám zamiluje. V tento okamžik si již Bazarov není jistý sám sebou, protože do jeho života vstoupil člověk, který před ním necouvl: „Когда я встречу человека, который не спасовал бы передо мною, [...] тогда я изменю свое мнение о самом себе.“316 Anna Sergejevna Odincovová byla krásná, asi třicetiletá, ovdovělá, zaopatřená aristokratka. Vyznačuje se rázností, nezávislostí, inteligencí, citovým chladem, měla ráda svůj klid a řád (nejen ve svém domě, ale i životě). Vypravěč ji charakterizuje i těmito slovy: „Не имея никаких предрассудков, не имея даже никаких сильных верований, она ни перед чем не отступала и никуда не шла. Она многое ясно видела, многое ее занимало, и ничто не удовлетворяло ее вполне; [...]. Ее ум был пытлив и равнодушен в одно и то же время: ее сомнения не утихали никогда до забывчивости и никогда не дорастали до тревоги. [...] Но ей жилось легко, хотя она и скучала подчас, и она продолжала провожать день за днем, не спеша и лишь изредка волнуясь. Радужные краски загорались иногда и у ней перед глазами, но она отдыхала, когда они угасали, и не жалела о них.“317 Dalším jejím rysem byla zvědavost, která také vyprovokovala její touhu poznat se s Bazarovem, člověkem, který má odvahu v nic nevěřit. Bazarova okouzlila nejen svým zevnějškem, ale také inteligencí a zkušenostmi („[...] баба с мозгом. Ну, и видала же она виды.“ 318 ). První symptomy jeho „proměny“ lze vypozorovat z pásma vypravěče a paraverbální komunikace ve chvíli, kdy Bazarov společně s Arkadijem navštěvují šlechtičnu v hotelu, kde je ubytována – Bazarov jednak hodně mluvil, snažil se ji zaujmout: „Он говорил, против обыкновения, довольно много и явно старался занять свою собеседницу, [...]“319 a při odchodu se začervenal, což pro něho nebylo typické: „[...] он (Arkadij – poznámka autorky) заметил, что
314
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 315 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 316 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 317 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 318 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 319 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml
и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew
134
приятель его покраснел.“320 Odincovovou ohromují Bazarovovy drsné soudy, vidí v něm cosi nového, co ještě ve svém životě nepoznala, a proto zůstává i nadále zvědavá. S Bazarovem začíná koketovat, když jeho i Arkadije zve na její statek na venkov, kde tráví s hlavním hrdinou spoustu času při procházkách a rozmluvách na různá témata, když záměrně prodlužuje dobu jejich setkání. Postupem času se sblíží, poznávají, že jim je při společných chvílích dobře. Z Hamleta, který není schopen teoreticky pochopit hloubku milostného citu, se pomalu stává Don Quijote, který prožívá opravdovou lásku. V nitru Bazarova se postupně začínají rodit pocity, jež dříve neznal: „В Базарове, [...], стала проявляться небывалая прежде тревога, он легко раздражался, говорил нехотя, глядел сердито и не мог усидеть на месте, словно что его подмывало; [...]. [...] Настоящею причиной всей этой «новизны» было чувство, внушенное Базарову Одинцовой, – чувство, которое его мучило и бесило и от которого он тотчас отказался бы с презрительным хохотом и циническою бранью, если бы кто-нибудь хотя отдаленно намекнул ему на возможность того, что в нем происходило. [...] Кровь его загоралась, как только он вспоминал о ней; он легко сладил бы с своею кровью, но что-то другое в него вселилось, чего он никак не допускал, над чем всегда трунил, что возмущало всю его гордость.“ 321 V hovorech s Odincovovou navenek lhostejně pohrdal vším, co je romantické, když byl ale sám, „[...] он с негодованием сознавал романтика в самом себе.“322 Nakonec mladé ženě, přesto, že se snaží své pocity potlačit a přes veškeré své přesvědčení a zásady, vyznává lásku: „Так знайте же, что я люблю вас, глупо, безумно [...].323 Jeho vyznání Odincovovou zaskočí, zareaguje velmi zvláštně, chladně. Přesto, že Bazarov Odincovovou také zajímal, přemýšlela o něm spíše proto, že ho chtěla vyzkoušet a že se v jeho přítomnosti nenudila, šlo tedy spíše o jakýsi její rozmar, nežli o lásku, o které není v románu v souvislosti s city Odincovové ani zmínka. V jejím případě tedy nelze hovořit o opravdovosti citu tak, jako u jiných ženských představitelek Turgeněvových románů a novel. Chybí jí schopnost milovat a obětovat se, vzdát se vlastního pohodlí: „Нет, – решила она наконец, – Бог знает, куда бы это повело,
320
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 321 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 322 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 323 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml
и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew
135
этим нельзя шутить, спокойствие все-таки лучше всего на свете.“
324
Jako
aristokratka je zvyklá na svůj komfort a pohodlný život, který nechce kvůli lásce obětovat. Mimochodem, na konci románu vypravěč přibližuje další osud mladé šlechtičny – provdala se, po Odincovovi již podruhé ne z lásky, za chladného právníka, budoucího státníka a „[...] они живут в большом ладу друг с другом и доживутся, пожалуй, до счастья [...] пожалуй, до любви.“325 Bazarov si velmi dobře uvědomoval, že byl přemožen vášní a že jeho čin je v naprostém rozporu se vším, co doposud jako nihilista hlásal, proto také prožíval vnitřní boj, doslova muka. Vždy se domníval, že je skutečným nihilistou, ale jeho čin prokázal pravý opak. Aby byl spokojený jak v soukromé sféře, tak v té společenské, musel by být schopen určitého kompromisu (a oběti), což on nedokáže. Musel by obětovat buď lásku, nebo vědu, anebo by obě oblasti musel „skloubit“. V jednom okamžiku se zdá, že by přece jen byl ochoten se obětovat a oddat se lásce (Don Quijote) – při loučení s Odincovovou jí říká: „Я понимаю только одно условие, при котором я бы мог остаться; но этому условию не бывать никогда. Ведь вы, извините мою дерзость, не любите меня и не полюбите никогда?“326 S touto překážkou navenek nehodlá dále bojovat, nechystá se ji překonat, ustupuje a odjíždí. Své jednání považuje za hloupé: „[...] по-моему – лучше камни бить на мостовой, чем позволить женщине завладеть хотя бы кончиком пальца. Это все [...].“327 Tím, že před překážkou utíká, nevzepře se, nebojuje o svou ženu, se zachová jako Hamlet. Po událostech s Odincovovou se Bazarov mění: „[...] лихорадка работы с него соскочила и заменилась тоскливою скукой и глухим беспокойством. Странная усталость замечалась во всех его движениях, даже походка его, твердая и стремительно смелая, изменилась.“
328
Je smutný, zaražený, hubne, utápí
se v ponurých myšlenkách, ztrácí sebedůvěru. Mívá melancholickou náladu, je skeptický a pesimistický. Snaží se uniknout vlastním sklonům k romantizmu. Přestože vnitřně nechce a bojuje, jeho mučivá láska k Odincovové v něm stále trvá. Zřejmě z důvodu svého
324
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 325 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 326 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 327 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 328 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml
и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew
136
vnitřního boje je i nepozorný při pracovních záležitostech a možná proto se i náhodně poraní při pitvě, jejíž následky zapříčiní jeho rychlou smrt. Ani na smrtelné posteli nezapomíná na Odincovovou, nechává si jí zavolat. Scénou návštěvy Odincovové u umírajícího Bazarova román vrcholí. Hrdina je v tuto chvíli statečný, nic si nenamlouvá, ví, že se blíží jeho konec. Když vyslechne slova újezdního lékaře o možnosti uzdravení, reaguje: „А вам случалось видеть, что люди в моем положении не отправляются в Елисейские?“ 329
Ve vypjaté scéně posledního setkání Bazarova s Odincovovou
se projevuje pravá podstata každého z nich: Odincovová se leká vzhledu hlavního hrdiny, projevuje soucit a v duchu se utěšuje: „[...] она не то бы почувствовала, если бы точно его любила [...].“330 Bazarov již nepotlačuje své city, Odincovové znovu přiznává svoji lásku k ní, děkuje jí, zmiňuje i její krásu a přeje jí do dalšího života to nejlepší. Bazarov tváří v tvář smrti již nepotlačuje ani své životní zásady: „Сила-то, сила, – промолвил он, – вся еще тут, а надо умирать! Старик, тот, по крайней мере, успел отвыкнуть от жизни, а я [...] Да, поди попробуй отрицать смерть. Она тебя отрицает, и баста!“331 Naopak vidí, že jeho nihilistický přístup k realitě byl zbytečný, protože jím nikomu a ničemu nepomohl, uvědomuje si, že Rusko potřebuje praktické lidi schopné konkrétních činů: „Я нужен России. Нет, видно, не нужен. Да и кто нужен? Сапожник нужен, портной нужен, мясник, мясо продает, мясник [...].“332 Uznává, že se ve svém životním programu mýlil. Jeho „zbytečnost“ se projevuje ve chvíli, kdy se konflikt románu mění z vnějšího na vnitřní. Bazarovova vzpoura proti společnosti končí neúspěchem, hrdina nenachází moment životního klidu a uspokojení. V kritériu vztahu okolí k hlavní postavě románu a jeho schopnosti vést se v závislosti na konkrétních jednajících postavách projevují jak vlastnosti Dona Quijota, tak i Hamleta. Zřetelné je, že všichni lidé v Bazarovově okolí vědí, že je hlavní hrdina výjimečný. Velmi často dělá Bazarovovi společnost jeho přítel ze studií, Arkadij Kirsanov. Mladému Arkadijovi bylo souzeno, aby šel vyjetou cestou po stopách svého otce, což není patrné hned na začátku románu. Naopak, nejprve je vidět Arkadijův obdiv k hlavnímu hrdinovi a jeho touha po přátelství s ním. Bazarov strhne Arkadijovo nadšení a Arkadij jej následuje jako Dona Quijota, postupně ale vychází najevo Arkadijova pravá podstata a vliv 329
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 330 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 331 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml 332 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы _i_s/text_0040.shtml
и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew
137
Bazarova rychle mizí, v podstatě v okamžiku, kdy se Arkadij ocitá ve „svém prostředí“. „Погодите, мы вас переделаем.“333, říkala mu Káťa, sestra Odincovové a jeho budoucí žena, on ale ani nemusí být „předělán“, je krotký, něžná duše, „[...] славный малый; [...] мякенький, либеральный барич“334, jak říká Bazarov, který ví, že jeho přítel je poddajný a přizpůsobivý. Velmi brzy se ocitl u „krásných nožek Kátiných“ a přestal hledat své ideály tam, „kde je hledal dříve“. Bazarov má pravdu, když mu předpovídá, že až se energická Káťa stane jeho manželkou, bude jej držet zkrátka. V poslední kapitole románu je o něm zmínka: „Аркадий сделался рьяным хозяином, и «ферма» уже приносит довольно значительный доход.“335 Další postavou, kterou Bazarov zaujme, je Odincovová. Její zájem ale plyne, jak již bylo řečeno, spíše z její zvědavosti, nudy a potřeby rozptýlení. Tato žena se rozhodně nenechá Bazarovem „táhnout“ tak, jako následoval Dona Quijota Sancho Panza. Arkadijův strýc, bratr jeho otce, Pavel Petrovič Kirsanov je hlavní protivník Bazarova. Ze slovních sporů a konfliktů je patrné, že je pro něho velmi náročné se s Bazarovem přít; Pavel Petrovič, jenž vstupuje do sporů s hlavním hrdinou nejčastěji, hlásá nemalé množství principů a zásad, které Bazarov považuje za zcela zbytečné. Pro Pavla Petroviče je Bazarovova inteligence nepřemožitelná, je nadanější, což aristokrata také pobuřuje. Jeho „bezúhonná čestnost“, „zastávání se sedláků“, „věrnost zásadám“ a „smyslu pro čest“ jej donutila vyzvat Bazarova na souboj. Bazarovovy názory nesnáší, a proto by jej nikdy nenásledoval. Arkadijův otec, Nikolaj Petrovič Kirsanov, je slabý, citlivý, skromný a stydlivý venkovan. Vůči Bazarovovi je pochlebovačně vlídný, a protože se trochu bojí svého bratra, Bazarovem by se zřejmě také nenechal vést, což je ale pouze naše domněnka, v románu nemáme možnost toto konkrétně vysledovat.
Při líčení nihilistovy postavy sám I. S. Turgeněv pochyboval, zda se mu tato postava zdařila, ve skutečnosti v osobě Bazarova bojoval proti „bazarovštině“, která pro Turgeněva znamenala vyjádření se proti programu, propagovanému (podle jeho názoru) „novými lidmi“, revolučními demokraty. Turgeněv byl liberálem a příznivcem mírného pokroku. Nechtěl z hlavního hrdiny udělat ideál. Viděl v něm pochmurnou, neotesanou, 333
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 334 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 335 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml
138
velkou postavu, silnou, zlostnou, čestnou, předurčenou k záhubě, protože stojí teprve přede dveřmi budoucnosti. Postavou Bazarova vyjádřil autor myšlenku, že ruští Insarovové již přišli, ale jejich doba ještě nenastala. Bazarov říká Arkadijovi na rozloučenou: „[...] мы прощаемся навсегда, [...]; для нашей горькой, терпкой, бобыльной жизни ты не создан. В тебе нет ни дерзости, ни злости, а есть молодая смелость да молодой задор; для нашего дела это не годится. Ваш брат дворянин дальше благородного смирения или благородного кипения дойти не может, а это пустяки. Вы, например, не деретесь – и уж воображаете себя молодцами, – а мы драться хотим. Да что! Наша пыль тебе глаза выест, наша грязь тебя замарает, да ты и не дорос до нас, ты невольно любуешься собою, тебе приятно самого себя бранить; а нам это скучно – нам других подавай! нам других ломать надо! [...] Прощайте, синьор!“336 V těchto Bazarovových slovech se projevují hlavní rysy jeho životního a sociálního programu a základní idea románu – konflikt mezi „signory“ a „nihilisty“, mezi „otci“ a „dětmi“, mezi nimiž nemůže být kompromisů a jednoty. Přímo při činnosti, při lékařské práci, nebo v situacích, kdy by v praxi konkretizoval svá radikální stanoviska, nám Turgeněv jej neukazuje. Postava Bazarova je poznamenána tragikou donquijotovského boje s osudovostí, Bazarov je důsledný v nihilistických názorech, ztroskotává však na přirozenosti srdce. Na rozdíl od „zbytečných lidí“ právě v těchto situacích, v lásce a náhodné smrti, prokazuje sílu vůle a mužnou velikost. Bazarov je člověk, který se nechová pokrytecky, nepřetvařuje se. Dalším sympatickým rysem, který dělá Bazarova nesporným vítězem nad „feudály“, je to, že se jedná o člověka bystrého rozumu, pevné vůle, čestné povahy. „[...] настоящий человек тот, о котором думать нечего, а которого надобно слушаться или ненавидеть.“337 Říká, že sám sebe vychoval. Dovedl si získat důvěru lidí níže postavených, přestože jim nikdy nenadržoval a jednal s nimi nedbale. Je v něm opravdová lidská hrdost a dobrý smysl pro humor a ironii. Naráz získal sympatie Feničky, úctu Nikolaje Petroviče, ohromil Odincovovou a „[...] cлуги также привязались к нему, хотя он над ними подтрунивал [...]. Дуняша охотно с ним хихикала и искоса, значительно посматривала на него, пробегая мимо «перепелочкой»; Петр, [...] и тот ухмылялся и светлел, как только Базаров обращал на него внимание; дворовые мальчишки бегали за «дохтуром», как 336
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 337 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml
139
собачонки.“338 A když jej uchvátila neodbytná vášeň, dovedl nad ní navenek zvítězit; a jak se zde projevil daleko lépe a lidštěji než ona žena, která si ze všeho na světě nejvíce cenila svého klidu a kterou Turgeněv charakterizoval jako zbytečnou, zvědavou a chladnou šlechtičnu. Při souboji s Pavlem Petrovičem se Bazarov projeví v příznivějším světle než jeho soupeř, který je nucen přiznat, že „[...] господин Базаров вел себя отлично.“339 Opravdová je i jeho láska k rodičům, kterou zastírá vnější lhostejností. Scény jeho nemoci a smrti dodávají tragické postavě Bazarova rysy hluboké a přesvědčivé životní pravdivosti. Zároveň se vyznačuje velkou životní energií a dělností, je vytrvalý, čestný, velkorysý.
Podle Turgeněvovy koncepce postav Hamleta a Dona Quijota se i v Bazarovovi mísí a prolínají vlastnosti obou těchto archetypů. Na začátku románu v hlavním hrdinovi pozorujeme spíše Dona Quijota, zejména proto, že zná svůj životní cíl, věří ve svůj životní program a neustále jej obhajuje, z teoretického hlediska chce konat a být užitečný pro společnost, ve které žije. Je přesvědčený o své pravdě a odhodlaný všechnu svoji energii vydat pro tuto pravdu. Pro společnost je užitečný částečně, především v dílčích úkolech spojených s experimenty a léčením nemocných z okolí svého bydliště. Bazarov ve svém životě, tak jako Hamlet, neprokazuje schopnost vést lidi, Arkadij za ním nakonec přestává jít a Odincovová bere všechno jako hru, ve skutečnosti ale nechce měnit svůj pohodlný životní styl. Vzhledem ke sporům s „otci“ by jej nenásledoval ani jeden ze starších bratrů Kirsanovů. Ve chvíli, kdy na scénu nastupuje láska, se v Bazarovovi odkrývají další znaky Hamleta, i když z hlediska čistoty a upřímnosti svého citu zůstává Quijotem (na rozdíl od objektu jeho zájmu). Protože ale nedokáže vyvolenou ženu získat a utíká před první překážkou, která se před ním objeví, zachová se jako paralyzovaný Hamlet. Navenek nenaříká, nestěžuje si, utápí se spíše uvnitř, ale neudělá nic pro to, aby se situace změnila. Mimochodem, lásku cítí i ke svým stařičkým rodičům, ale navenek ji zastírá lhostejností. Jako Hamlet vystupuje i v případě své smrti, kdy je již patrné, že pro něho všechny budoucí plány a vize skončily, neboť mu již bude jakákoliv prospěšná činnost odepřena. Na Bazarovovi je ale sympatické, že si na konci románu dobře uvědomuje své pochybení. I v tomto románu, podobně jako v Rudinovi, realizuje I. S. Turgeněv vývoj svého hrdiny v určitých smyčkách. V porovnání s Rudinem je Bazarov jiný – Rudin je typickým 338
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml 339 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. [Cit. 25. 01. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml
140
představitelem romantického idealisty 40. let 19. století, jehož názory ovlivnil německý romantizmus a filozofické debaty, který si žije ve svém vlastním světě představ o ideálním světě a ideální společnosti, říká, že bez víry, vědy a obecných zákonitostí se lidstvo nemůže obejít, neboť ke správnému pochopení potřeb národa a ke správné analýze situace a jejímu vyřešení, se potřebujeme opřít právě o ně. Rudin nečinně nesedí, snaží se být společnosti a lidstvu prospěšný a něco dělat, a přesto, že nemá výsledky (neboť se zalekne překážek, které se před ním při jeho činnosti objeví, nebojuje s nimi, uteče před nimi) a jeho činy se mohou zdát komické, můžeme jej v tomto smyslu považovat za kladného hrdinu. Zbabělý je i v případě zkoušky láskou, kdy před vyvstalou překážkou okamžitě kapituluje; navíc si daný cit pouze namlouvá, ve skutečnosti jej neprožívá. Bazarov je materialistou a nihilistou bez jakéhokoliv respektu k autoritám, jenž odmítá všechny romantické názory či zásady, preferuje vědeckou literaturu, zajímá se o exaktní vědy a jako medik často experimentuje a pracuje s mikroskopem. Jeho postoje se, na rozdíl od Rudina, rodí v jeho hlavě, má svůj názor na dění kolem sebe. O svém popírání Bazarov nepochybuje, je si jistý správností svého postoje a postupu, nicméně v okamžiku, kdy umírá, si uvědomuje, že pochybil, protože společnost potřebuje nikoliv lidi, kteří mluví a popírají, ale lidi praktického zaměření, kteří vykonávají opravdové a potřebné skutky. Bazarov je praktičtější než Rudin. V kritériu lásky se Bazarov od Rudina částečně liší tím, že jeho cit je skutečný, upřímně se do své vyvolené zamiluje, nemusí nic předstírat, mění se jeho chování i náhled na realitu. Ve smyslu opravdovosti svého citu dokonce, netypicky pro I. S. Turgeněva, převyšuje svoji partnerku. Když ale narazí na překážku ve formě neopětovaného citu, stejně jako Rudin se vzdává, utíká, pro překonání potíže nic nedělá, i když se vnitřně trápí. Oba hrdinové končí smrtí, která je v obou případech zbytečná – Rudin v touze, v neúnavném zápase být společnosti prospěšný, nešťastný ze svých neúspěchů přichází na barikádu pozdě, když už pařížské boje ustaly, a svůj život obětuje marně; Bazarov umírá na vrcholu svých sil, které mu ale osud již neumožní prospěšně využít, i když by po tom hrdina velmi toužil. Jeho trpkým životním vítězstvím tak zůstává uvědomění si chyb, kterých se ve svém životě dopustil.
141
5.3.3. Novina Posledním z řady šesti románů, které I. S. Turgeněv napsal, je Novina. Jedná se o nejrozsáhlejší – dvoudílný – autorův počin. Celá románová složka byla započata v roce 1870, kdy si autor vytvořil hrubý náčrt, a načisto byla přepsána v roce 1876. Román poprvé vyšel v roce 1877 v lednovém (první díl) a únorovém (druhý díl) sešitě časopisu Вестник Европы.340 I. S. Turgeněv pobýval v té době většinou v cizině (dobrovolně) a do rodné země se vracel jen na návštěvu 341 , takže nemohl bezprostředně a zblízka pozorovat vývoj událostí v Rusku, přesto ze zahraničí pozorně sledoval nejen společenský a literární život 342 , ale také politickou situaci, která nebyla zrovna klidná. Rusové byli hluboce zklamáni děním po reformách, jejich život se nezměnil k lepšímu, jak doufali. Na konci 60. let 19. století se v zemi začalo formovat tzv. narodnické hnutí, jehož hlavní myšlenkou bylo hlásání rolnické revoluce. Členové hnutí se domnívali, že právě revoluce bude prostředkem, jak Rusku pomoci se dostat ze situace, ve které se nacházelo. Účastníci hnutí, většinou velmi mladí, vzdělaní lidé, se aktivně zapojovali do agitační činnosti, při které chtěli upozornit lid na špatné podmínky jejich života, a tím je připravit na revoluci. V roce 1874 proběhla praktická akce narodniků – „chození mezi lid“, která ale byla carem a policií krutě potlačena. Narodnici se poté své činnosti nezřekli, působili i nadále, ale zvolili jiné metody práce. V románu Novina I. S. Turgeněv vyjádřil své postoje k aktuálnímu dění, tedy k narodnickému hnutí a jeho praktickým činům. Dílo vyvolalo živou diskuzi. Hovořilo se o tom, jaké období narodnického hnutí autor vykreslil, jak se v něm odrazilo ideové rozvrstvení tohoto hnutí, jaký směr hnutí vyznávají jednotliví protagonisté románu, které osobnosti Turgeněva inspirovaly jako předobrazy jednajících postav, či jak je v románu zobrazena revoluční mládež, atd. Román komentovali,
jak
bylo
ostatně
zvykem,
i
přední
kritikové
a
literáti,
např.
N. K. Michajlovskij, sám narodnik, jenž I. S. Turgeněvovi vytýkal vývoj hlavních postav, určovaný náhodami, a také to, že se revolucionáři v románu rekrutovali z lidí v životě
340
Román nevyšel v časopise Русский вестник, neboť se s ním I. S. Turgeněv rozešel v roce 1869 kvůli názorovým neshodám s M. N. Katkovem. 341 I. S. Turgeněv zřejmě nepobýval v Rusku také z toho důvodu, že již necítil naději, že s ním budou v rodné zemi jednat jako s velkým spisovatelem, zdálo se, že veřejnost je lhostejná k tomu, co vydával. Při svých pobytech v Rusku většinou navštívil obě hlavní města a svůj statek ve Spasském-Lutovinovu, aby dal do pořádku nutné záležitosti, ve Spasském každoročně pořádal slavnost. 342 S narodniky byl v kontaktu, měl mezi nimi známé, např. P. L. Lavrova, jehož časopis Вперед!, vydávaný neperiodicky v Londýně a v Zürychu, finančně podporoval.
142
neúspěšných343; s postavami románu nebyli spokojeni ani N. A. Někrasov, D. I. Pisarev, A. I. Gercen či M. J. Saltykov-Ščedrin, jenž konstatoval, že Turgeněv nezná ruské revolucionáře 344 . I mezi revoluční inteligencí vzbudil román vlnu nevole. Narodnici pokládali Novinu za reakční a nezdařilé dílo. Turgeněvovi vytýkali jednostrannost při líčení „jejich“ hnutí. Tuto výtku připouštěl i sám I. S. Turgeněv. Jednak jeho nedostatečná znalost narodnictví a jednak okolnost, že kvůli cenzuře nemohl použít materiál, který měl k dispozici, způsobily, že v románu nebyl vylíčen celý obraz revolučního narodnického hnutí. Oficiální cenzuru zase silně popuzovalo, že v Novině jsou daleko ostřeji než narodnici kritizovány takové postavy, jako byl liberál Sipjagin (jemuž předlohou byli carští ministři Valujev a Abazu), nebo otevřený reakcionář a obhájce carizmu Kallomejcev (vytvořený podle reakčního publicisty Markeviče a vedoucího úředníka carské tiskové správy Longvinova).345 Sám I. S. Turgeněv okomentoval své pocity po vydání svého posledního románu takto: „[...] není třeba rozvádět, s jak jednomyslným odsouzením se setkalo toto moje poslední dílo, které mne stálo tolik sil. S výjimkou dvou tří kladných ohlasů [...] jsem od nikoho neslyšel nic jiného než samou hanu. Zpočátku se shodli na tom, že jsem si to všechno vymyslel; že jsem jako autor pobývající takřka trvale v cizině přestal chápat ruský život, rozumět ruskému člověku; že mé pero vedla jen ubohá samolibost a nezřízená touha po popularitě; [...]. A později, po známém procesu s narodniky v letech 1887–1888, v němž se prokázala pravdivost většiny toho, co se označovalo za mé výmysly, moji soudcové zase přišli s tím, že já sám jsem se musel nejspíš podílet na těch protistátních rejdech nebo alespoň jsem o nich věděl, protože v opačném případě, jak bych je mohl tak přesně předjímat [...]? Časem se to všechno poněkud urovnalo; a za svého posledního pobytu v Rusku jsem se přesvědčil, že bez ohledu na některé, nepochybně oprávněné výhrady, dané převážnou měrou mým odloučením od vlasti, většina mých krajanů nepovažuje můj poslední román za věc zcela neužitečnou nebo škodlivou, nebo hodnou pouze pohrdání.“346 Z jeho slov je cítit jednak jakási úleva či zadostiučinění, že jeho román není špatný, na druhou stranu je určitým výhradám kritiky otevřený. Spisovatelův zájem o revoluční hnutí ovšem neznamenal změnu jeho politických názorů. I. S. Turgeněv stále nevěřil na blízkou revoluci v Rusku, dokonce se jí bál, neboť 343
NEUMANN, B.: K postavě Marianny v románu Novina. In: I. S. Turgeněv (Sborník statí ke stému výročí úmrtí). Praha 1987, s. 75 344 HONZÍK, J.: Doslov. In: TURGENĚV, I. S.: Dým, Novina. Praha 1955, s. 444. 345 HONZÍK, J.: Doslov. In: TURGENĚV, I. S.: Dým, Novina. Praha 1955, s. 445-446. 346 TURGENĚV, I. S.: Předmluva k mým románům. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985, s. 270.
143
byl vždy liberálem a přívržencem mírného a postupného vývoje, pomalých změn. V roce 1874 napsal Turgeněv jedné své známé: „Pro příští společenskou činnost není zapotřebí zvláštního talentu a dokonce ani zvláštního rozumu – nic, co by bylo veliké, významné, příliš individuální: je zapotřebí jen pracovitosti, trpělivosti, umět přinášet oběti bez zbytečného hluku, umět se pokořit a neopovrhovat drobnou a temnou prací... Co může být například užitečnějšího, než učit mužika číst a psát, pomáhat mu stavět nemocnice atd. Vcházíme do období užitečných lidí a budou to lepší lidé!“347
I v případě tohoto románu platí, že jeho dějová linie není složitá: hlavní hrdina, Alexej Dmitrijevič Něždanov, je student, kterého si jako prázdninového učitele svého devítiletého syna najme vysoký státní úředník Sipjagin, považující se za liberála. Něždanov se Sipjaginem odjíždějí na venkovské sídlo úředníkovy rodiny, s níž žije i Sipjaginova mladá neteř Marianna, které zemřeli oba rodiče. Něždanov zároveň vede skupinku narodniků a společně se chystají vyjít mezi lid s revoluční propagandou. Marianna se nadchne myšlenkou na tuto činnost, neboť ji považuje za užitečnou a prospěšnou a navíc je v domě svého strýce nešťastná. Mezi Něždanovem a Mariannou se vytvoří určité, duchovní a názorové, nikoli milostné, pouto, oba ze Sipjaginova domu utíkají a nalézají přijetí u souseda Solomina, správce továrny, také revolucionáře, ale odlišného ražení. Příběh končí smutně – rolníci nechávají zatknout intelektuály pro „nebezpečné řeči“, Něždanov spáchá sebevraždu a Marianna se nakonec provdá za Solomina. Analýzu hlavního hrdiny se pokusíme provést stejným způsobem, jako jsme postupovali při interpretaci postav předchozích románů, Rudina a Bazarova – nejprve nás budou v postavě Něždanova zajímat rysy Dona Quijota a Hamleta, poté budeme sledovat vývoj a (na základě výsledku rozborů předchozích dvou hrdinů) předpokládané proměny hlavní postavy v rámci kompozice románu a také se budeme zabývat vztahem Něždanova s několika dalšími jednajícími postavami. Na závěr rozboru porovnáme shodné a rozdílné znaky všech tří analyzovaných hlavních hrdinů. Bod, ze kterého nutně musíme při analýze vyjít, je hrdinovo vidění skutečnosti. Něždanov reálně vidí dlouhodobý bídný stav Ruska a je s ním nespokojený. Hned v úvodu románu rozčileně říká: „Пол-России с голода помирает, «Московские ведомости» торжествуют, классицизм хотят ввести, студенческие кассы запрещаются, везде
347
Citováno podle: RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s. 204.
144
шпионство, притеснения, доносы, ложь и фальшь – шагу нам ступить некуда [...]“348 Nejvýstižněji ale dobovou situaci v jeho rodné zemi vyjadřuje básní Sen, kterou sám složil: „СОН Давненько не бывал я в стороне родной... Но не нашел я в ней заметной перемены. Все тот же мертвенный, бессмысленный застой – Строения без крыш, разрушенные стены, И та же грязь, и вонь, и бедность и тоска! И тот же рабский взгляд, то дерзкий, то унылый... Народ наш вольным стал; и вольная рука Висит по-прежнему какой-то плеткой хилой. Все, все по-прежнему... И только лишь в одном Европу, Азию, весь свет мы перегнали... Нет! Никогда еще таким ужасным сном Мои любезные соотчичи не спали! Все спит кругом: везде, в деревнях, в городах, В телегах, на санях, днем, ночью, сидя, стоя... Купец, чиновник спит; спит сторож на часах, – Под снежным холодом и на припеке зноя! – И подсудимый спит, и дрыхнет судия; Мертво спят мужики: жнут, пашут – спят; молотят – Спят тоже; спит отец, спит мать, спит вся семья.. Все спят! Спит тот, кто бьет, и тот, кого колотят! Один царев кабак – тот не смыкает глаз; И, штоф с очищенной всей пятерней сжимая, Лбом в полюс упершись, а пятками в Кавказ, Спит непробудным сном отчизна, Русь святая!“349 Z básně je cítit Něždanovův smutek z obrazu Ruska po reformách, přestože byl lid této země osvobozen, každodenní život se nezměnil, plyne stále „ve starých kolejích“; z básně dále vyplývá, že hrdinu také znepokojuje podivný klid, „mrtvolný spánek“ ruského lidu, nikoliv však vyšších vrstev, kde ruch neutichl, vládnoucí kruhy jsou jako dříve k požadavkům obyvatel hluché. Neustále se dějí nekalosti a s lidem je jednáno nespravedlivě a nedůstojně. Něždanov ve svých popisech o stavu Ruska nepřehání. Jeho slova potvrzuje i Paklin, revolucionář-příživník: „Ведь у нас утопающий сам должен сочинить ту соломинку, за которую ему приходится ухватиться!“350 Popsaná situace
348
349
350
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml
145
v Rusku se stala impulsem pro to, že se Něždanov stal narodnikem (Donem Quijotem) – cítil potřebu účastnit se hnutí, které mělo vymanit lid z moci vykořisťování a zvůle. I. S. Turgeněv si svého Něždanova nevymyslel – takových mladých lidí, hlavně studentů, kteří chtěli sloužit lidu a kát se za statkářské viny svých předků, bylo na konci 60. a na začátku 70. let mnoho. Již zde se vynořuje první rys Něždanova jako Dona Quijota, ochotného a toužícího splnit svoji povinnost vůči rodné zemi, což je hlavním smyslem hrdinovy existence. Něždanov ví, že je třeba tuto povinnost splnit nikoliv slovy, ale skutečnými činy: „Нeжданов начал толковать о том, что пора перестать забавляться одними словами, пора «действовать»; упомянул даже об отысканной почве!“ 351 V tomto ohledu připomíná Rudina. V souvislosti s kritériem smyslu bytí nesmíme zapomenout zmínit i Něždanovův další quijotovský rys, jímž je smysl pro oběť. Hlavní hrdina je připraven obětovat se pro dobro své země, soucítí s jejím obyvatelstvem. Je čestný, rozumný, citlivý a chce sloužit lidu. Neprotiví se mu zajistit peníze pro činnost jeho skupiny narodniků, hovoří o tom, že se chce pokusit o sblížení s ruským venkovským lidem. Jeho životním posláním a cílem je bojovat proti zlu, pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují, působit na lidi, chránit lidské zájmy. Je jako Quijote upnutý na budoucnost. Výše uvedeným výčtem, zdá se, končí charakteristika Něždanova jako představitele vlastností blízkých čistě typu Dona Quijota, kdy jsme je pojednali v kritériích smyslu bytí a životního cíle. Nyní budeme sledovat hamletovské či smíšené (hamletovsko-quijotovské, smíme-li je tak nazvat) stránky jeho osobnosti. Výše jsme uvedli, že Něždanov chápe jako svůj životní úkol pomáhat lidem, nicméně brzy pozorujeme, že tato jeho vize přímo v něm způsobuje vnitřní rozpor mezi tím, co by měl dělat, tedy tím, co mu říká rozum, a tím, čemu skutečně věří. V kritériu ideálu, který v něm není přítomen, se podobá Hamletovi. Tato absence víry je doplněna neustálými a opakovaně se vynořujícími pochybami, skepsí, které bychom mohli doložit mnohými citacemi z textu románu. Vybereme jen některé z nich. O hrdinově nejistotě či pochybách se dozvídáme jednak z pásma vypravěče, jednak z úst samotného protagonisty, ale i z neverbální složky komunikace. Rozhovor mezi ním a Markelovem, dalším ze skupiny narodniků, je popsán takto: „Разговор возвратился опять на политическую почву. Тайный внутренний червь продолжал точить и грызть Нежданова; но чем эта грызь была сильней, тем громче и бесповоротнее говорил он. [...] и голова его кружилась, и сердце стучало с болезненной потяготой. [...] долго 351
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml
146
стоял неподвижно вперив глаза перед собою в пол. [...] не во сто ли раз лучше быть таким ограниченным субъектом, чем таким, таким, каким я, например, чувствую себя?! Но тут он возмутился против собственного уничижения. [...] Разве я тоже не сумею собой пожертвоватъ? Погодите, господа. И ты, Паклин, убедишься со временем, что я, хоть и эстетик, хоть и пишу стихи... Он сердито вскинул волосы рукою, скрипнул зубами и, торопливо сдернув с себя одежду, бросился в холодную и сырую постель. [...] и солнце стояло уже довольно высоко на небе, когда он наконец заснул тяжелым и безотрадным сном.“352 Z těchto řádků je patrné, že pochyby ovlivňují i Něždanovovy fyzické pocity. Hrdina pochybuje nezávisle na tom, zda je ve společnosti dalších lidí či sám. Druhý den po zmíněném rozhovoru s Markelovem „Нежданов чувствовал странную усталость на душе. Накануне так много было говорено о невозможности долее медлитъ, о том, что оставалось только «приступить». Но как приступить, к чему – да еще безотлагательно?“353 Na jiném místě v románu v něm jeho skepse vyvolává následující pocity: „[...] что-то горькое, не то скука, не то злость, тайно забралось в самую глубь его существа; он негодовал на свое малодушие – а сердце все ныло!“354 Jeho pochyby jej trápí, neboť odporují jeho zásadám, ale nedokáže jim uniknout: „Этот скептицизм, это равнодушие, это легкомысленное безверие – как согласовалось все это с его принципами?“ 355 Myslí si, že žije ve lži: „Все, [...] производило на него самого впечатление чего-то фальшивого, натянутого, неверного в тоне, в языке [...].“356 To, co pociťuje a co jej trápí na duši, určitě není jistota toho, že dělá správnou věc, není vnitřně přesvědčen o taktice revolucionářů-narodniků: „Странное было состояние его души. [...] он присутствовал при начинаниях дела, которому – по всей вероятности – посвятил все свои силы [...]
И что же? Радовался он? Нет. Колебался он? Трусил?
Смущался?“ 357 Na konci jednoho z dopisů adresovaných Silinovi, svému bývalému spolužákovi, uvádí: „Да, наш народ спит [...] Но, мне сдается, если что его разбудит
352
353
354
355
356
357
ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml
И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_
147
– это будет не то, что мы думаем.“ 358 Jeho skepse jej také nutí k opakovanému oddalování řešení záležitostí spojených s narodnickou otázkou, poměrně často z jeho úst slyšíme slova jako „čekat, ještě není čas“ atd. Z veškerých jeho pochyb o narodnické vizi, resp. o konkrétní aplikaci principů hnutí, tj. chození mezi lid vyplývá, že je Něždanov zřejmě navenek tažen zásadami a přebírá přesvědčení od někoho jiného, nicméně je nedokáže přijmout za své, nedokáže se s nimi vnitřně ztotožnit, což dokazují i jeho vlastní slova: „Нужно верить в то, что говоришь, – а говори, как хочешь!“359 Na druhou stranu nechce být pasivní a neplodně sledovat neveselý vývoj v Rusku (podstata Hamleta – nevíra – se bije s podstatou Dona Quijota – touhou po aktivitě). Domníváme se, že jeho vnitřní rozpory také úzce souvisejí s jeho původem, na který hrdina nezapomíná – jako nemanželský 360 syn šlechtice a plebejské matky (vychovatelky otcových dcer, která zemřela po porodu) nedokáže najít sám sebe: „Он был ужасно нервен, ужасно самолюбив, впечатлителен и даже капризен; фальшивое положение, в которое он был поставлен с самого детства, развило в нем обидчивость и раздражительность; но прирожденное великодушие не давало ему сделаться
подозрительным
и
недоверчивым.
Тем
же
самым
фальшивым
положением Нежданова объяснялись и противоречия, которые сталкивались в его существе.“
361
Vlastnosti zděděné po aristokratickém otci (váhavost, nedůvěřivost,
tendence k odkládání, necílevědomost, nervozita) se perou s vlastnostmi matky („[...] не боялся труда; он даже охотно работал – несколько, [...] лихорадочно и непоследовательно [...]“362) a nedokáží dojít ke smíření. Právě tento rozpor uvnitř jeho duše oslabuje jeho životní sílu a v tomto kritériu jej také přibližuje Hamletovi. Nedůvěru k myšlence revoluce a pochyby vidí na Něždanovovi i jiné jednající postavy, např. Markelov: „[...] я замечаю, что вы, вы охладеваете к нашему делу, вы не верите в него! [...] у вас, [...] не то на уме.“363 Následujícím podstatným kritériem při analýze postavy Něždanova je kritérium činnosti. Již víme, že se Něždanov stále přesvědčuje, ačkoli o tom do jisté míry pochybuje 358
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml 359 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml 360 Jeho příjmení je odvozeno od slova нежданный (neočekávaný, nečekaný). 361 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml 362 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml 363 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml
148
(svár rozumového chtění a intuitivní nedůvěry), že chce pomáhat ruským lidem, chce konat a nechce být pasivní. V případě, že se z hlediska narodnického hnutí nic neděje, je „[...] недоволен собою, своей деятельностью, то есть своим бездействием [...]“364; jeho smýšlení o narodnickém „díle“, o jehož taktice nebyl plně přesvědčen, jej však staví do jiného světla. Mladý narodnik, i přes své pochyby, akci se svými narodnickými kolegy více či méně pečlivě připravuje podle pokynů, které dostává, a nakonec do opravdové akce skutečně jde (jako Quijote v několika v románu vykreslených konkrétních situacích bojuje, je proaktivní). Před začátkem akce jej ovšem opět přepadávají pochyby o připravenosti celé záležitosti, z nich ho ale dostává Markelov, který říká: „Ты, может быть, прав; но ведь если ждать минуты, когда все, решительно все будет готово, – никогда не придется начинать. Ведь если взвешивать наперед все последствия – наверное, между ними будут какие-либо дурны.“365 Zde je, mimochodem, v postavě Markelova patrný quijotovský rys – ať jsou praktické činy jakékoliv, jsou užitečnější, než nicnedělání a prostá pasivita. Přesto, že Něždanov vidí v myšlence chození mezi lid, např. v banální souvislosti s oblečením, do kterého se narodnici převlékají (jejich „nenápadný“ oděv působí zcela opačně), „komedii, frašku“, k činu se odhodlá. Nejprve „v terénu“ zjišťuje, že lid je skutečně nespokojen, ale nikoho nezajímá, jak tuto nespokojenost odstranit (potvrzují se slova z jeho básně Sen o „spícím lidu“), poté si uvědomuje, že je „[...] в пропаганде я оказался – швах“ 366 a zažívá jedno z prvních rozčarování, zděšení – lidé mu vůbec nerozuměli, ani jej nechtěli pochopit, naopak se stavěli proti němu („Шалопуты вы московские! Погибели на вас нетути! [...] Погоди, постой! мы тебя, брат, распатроним!“ 367 ), a naopak on nerozuměl jim: „[...] трудно, трудно эстетику соприкасаться с действительной жизнью [...].“ 368 I jeho druhý pokus o čin končí špatně a Něždanov se opět utápí v úvahách, že je celá akce nesmyslná, neboť nikdo neví, jakým způsobem se dá a má „bouřit“ lid. Jako Quijote se skutečně obětuje, čin provede, ale výsledek není takový, jak očekával, což jej opět navrací k hamletovským pochybám (na rozdíl od Quijota, který by si žádnou porážku vůbec nepřipustil). V dopisu svému
364
365
366
367
368
ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, 0300-1.shtml
И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_
149
příteli z gymnázia píše: „Вот уже две недели, как я хожу «в народ» – и, [...] ничего глупей и представить себе нельзя. [...] Оказывается, что когда я с народом, я все только приникаю да прислушиваюсь, а коли придется самому что сказать – из рук вон! Сам чувствую, что не гожусь. Точно скверный актер в чужой роли. [...] Гроша медного все это не стоит! Даже гадко вспоминать; гадко глядеть на эту ветошь, которую я таскаю, – на этот маскарад, [...].[...] мне кажется, что если бы где-нибудь теперь происходила народная война – я бы отправился туда не для того, чтобы освобождать кого бы то ни было (освобождать других, когда свои несвободны!!), но чтобы покончить с собою [...].“369 Nejen jeho dílčí neúspěch, ale i tragédie celého narodnického hnutí, vyplynuly z neznalosti prostředí, na které se narodnici zaměřili, neznali ruský lid, život obyčejných lidí, jejich materiální potřeby, jejich problémy, neměli tušení o jejich zájmech, neuměli s nimi mluvit. Paklin říká: „В том-то и наша беда, Алексей Дмитрич, что мы никого не знаем! Хотим действовать, хотим целый мир кверху дном перевернуть, а живем в стороне от самого этого мира, водимся только с двумя-тремя приятелями, толчемся на месте, в узеньком кружке [...].[...] Чуждаться врагов своих, не знать их обычая и быта – нелепо! [...] да! Коли я хочу подстрелить волка в лесу – я должен знать все его лазы [...] и мы уходим теперь в тот же лес, [...] в народ, который для нас глух и темен не хуже любого леса!“370 Představitelé narodnického hnutí se naivně domnívali, že chození mezi lid bude stačit na to, aby mužiky podnítili k revoluci. Místo toho se setkávali s nedůvěřivostí, výsměchem a nepochopením revoluční propagandy. Mezi těmito dvěma stranami existovala jakási opona, zeď vzájemného neporozumění. V osobní rovině Něždanov proti neúspěchu nedělá nic, poddá se mu, nesnaží se bojovat, aby prohru proměnil ve výhru, namísto toho, aby překážku překonal, začíná ztrácet sebedůvěru, víru v sebe sama, ale i v celý lid. Překážkami ve své činnosti je znehybněn, znovu začíná pochybovat a v kritériu přístupu k překážkám jedná tedy tak, jako by jednal Hamlet. Něždanov nedokáže upoutat, nadchnout nebo strhnout lidi, není schopen vést, což si sám uvědomuje: „Мне раз пришлось слышать нечто вроде проповеди одного раскольничьего пророка. Черт знает, что он молол, [...] Зато глаза горят, голос глухой и твердый, кулаки сжаты – и весь он как железный! 369
370
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml
150
Слушатели не понимают – а благоговеют! И идут за ним. А я начну говорить, точно виноватый, все прощения прошу. [...] да где веры-то взять, веры!“371 Protože není společnosti nijak prospěšný, nic jí nepřináší, stává se z něho v tomto ohledu „zbytečný člověk“. Neúspěchy ve veřejném životě brzy doprovodí i neúspěch v životě soukromém. Dostáváme se k posouzení kategorie citové oblasti. Ani v románu Novina nechybí oblast vztahu k ženě, i když je charakter tohoto vztahu odlišný od obou milostných zápletek vykreslených v románech Rudin a Otcové a děti, ale vyvinul se, podobně jako v předchozích románech, na obdobném základu, tj. obdivu k názorům nebo činnosti příslušných postav. Mariannu a Něždanova totiž spíše než klasický milostný cit pojí společný ideál, jímž je užitečné prožití jejich života, vize pomoci lidem, která souvisí se s kategorií smyslu života. Marianna je v románu charakterizována jako energická, houževnatá, pracovitá, rozhodná, ale i zdrženlivá mladá dívka. Po setkání s Něždanovem v něm postupně odhalí něco, co jí na něm přitahuje a co je vzájemně spojuje – nikoliv fyzicky, ale spíše přesvědčením, názorově – je to zejména zájem o život lidu, touha po pomoci a oběti372. Čím méně šťastná se cítí v Sipjaginově domě (nenávidí přetvářku, pokrytectví, pozérství, se kterými se setkává zejména u Sipjaginovy ženy), tím nadšeněji vítá akci narodniků jít mezi lid a působit na něj, sama říká: „[...] но если я несчастна, то не своим несчастьем. Мне кажется иногда, что я страдаю за всех притесненных, бедных, жалких на Руси [...], а негодую за них, возмущаюсь, что я за них готова [...] голову сложить. Я несчастна тем, что я барышня, приживалка, что я ничего, ничего не могу и не умею!“373 Pro Mariannu je naprosto nepřípustná myšlenka, že se lidé mohou ocitnout v nebezpečí, soucítí s cizím neštěstím. Má svou stupnici morálních hodnot, přičemž si u lidí nejvíce cení jejich opravdovosti. Když si Marianna, i díky Něždanovovi, uvědomí své životní poslání, svou společenskou realizaci, stává se z ní hrdá a nezávislá bytost, soustředěná na svůj „program“ a cíl. I Něždanov si uvědomuje jejich společnou duševní a názorovou blízkost, ústy vypravěče se dozvídáme: „С Марианной Нежданов окончательно сблизился – и, к удивлению своему, нашел, что у ней характер довольно ровный и что с ней 371
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml 372 V těchto aspektech je pokračováním obrazu Jeleny Stachovové (Předvečer). 373 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml
151
можно говорить обо всем, не натыкаясь на слишком резкие противоречия.“ 374 Postupně se Marianna stává pro Něždanova určitým „přístavem“, jsou si navzájem sympatičtí, ale oba jsou si vědomi faktu, že jsou spojeni spíše ve „во имя дела“. 375 Prožívají cit lásky, ale v jiné formě. Tento cit neklade Marianně nějaká omezení, ale rozšiřuje její obzor, dává ji nové perspektivy. Marianna je zase Něždanovovi oporou po jejich útěku ze Sipjaginova domu, kdy se ukrývají v továrně, kterou vede Solomin. Po neúspěchu Něždanovových činů jej zpočátku utěšuje, povzbuzuje ho, aby se nevzdával, ale později, když vidí jeho váhavost a tendenci k oddalování aktivity, jej spíše lituje. Nechce ho odsuzovat, ale začíná o něm pochybovat, jeho hamletovské váhání a odklady nesnáší, ona sama chce něco aktivně dělat i za cenu případného neúspěchu, je připravena na oběť. V porovnání s Mariannou je Něždanov méně cílevědomý, chybí mu její víra a schopnost cele se oddat věci, ideálu. „Turgeněv v tomto Mariannině odhodlání jít mezi lid a obětovat se zachytil specifické dobové ladění, příznačné právě pro narodnickou mládež. V tomto duchu je laděna narodnická agitační poezie, myšlenka sebeobětování je patrná v mnoha verších narodnických lyriků, zejména těch, kteří byli vězněni. I Marianna se nalézala [...] v určitém druhu vězení (dům Sipjagina – poznámka autorky), takové bylo prostředí, v němž [...] žila, chce za každou cenu z něho uniknout, i kdyby ji měla čekat zkáza.“376 Sama Marianna je aktivní v tom směru, že ji sice nevidíme účastnit se přímo chození mezi lid, ale je zobrazena její snaha pomáhat jinak (chce se stát kuchařkou). V továrně u Solomina se však setkává s obyčejnou ženou Taťjanou, díky které se Marianně dostává určité lekce – v jejich rozhovoru jí objasní, že na venkově nejsou kuchařky zapotřebí a že ji nečeká lehký život. Marianna alespoň pomáhá v továrně, v jejím jednání je zřejmý soulad mezi slovem a činem. Něždanov brzy vycítí, že Mariannu ztrácí, protože není schopen být ani stát se člověkem, jakého si ho představuje (viděla jej jako bojovníka revoluce), chápe to i Marianna, která svůj vztah k němu začíná považovat spíše za závazek a povinnost dodržet slib než za pevné pouto dvou lidí. Postupně odhalujeme i náznaky trojúhelníku Něždanov –
374
375
376
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml NEUMANN, B.: K postavě Marianny v románu Novina. In: I. S. Turgeněv (Sborník statí ke stému výročí úmrtí). Praha 1987, s. 77.
152
Marianna – Solomin, vznikajícího v souvislosti s jejich společenskou rolí, city zde nehrají tak důležitou roli, pozdější sňatek Marianny se Solominem je sňatkem spíše z rozumu.377 K prohře ve společenské sféře se přidává prohra ve vztahu k ženě, což prohlubuje Něždanovovo duševní drama. Ani ve zkoušce lásky se Něždanov nevybičuje k aktivnímu přístupu k vyřešení překážky, nic se sebou nedělá a stejně tak, jako ve veřejném životě, je i zde Hamletem. Je si vědom své neschopnosti, před Mariannou přiznává svoji nevíru v narodnické hnutí: „[...] я не верю [...] в то дело, которое нас соединило, в силу которого мы вместе ушли из того дома и к которому я, говоря правду, уже охладевал, когда твой огонь согрел и зажег меня; не верю! не верю! [...] Я думал прежде, [...] что я в самое-то дело верю, а только сомневаюсь в самом себе, в своей силе, в своем уменье; мои способности, думал я, не соответствуют моим убеждениям [...]. Но, [...] этих двух вещей отделить нельзя – да и к чему обманываться! Нет – я в самое дело не верю.“378 Ve stejný okamžik se vrací i k otázce svého původu: „[...] во мне сидят два человека – и один не дает жить другому. Так я уж полагаю, что лучше перестать обоим жить.“
379
Představoval si, že
si prostřednictvím narodnického hnutí bude „léčit“ pocit méněcennosti jako šlechtického nevlastního syna, ale opak je pravdou: „Я был рожден вывихнутым. [...] хотел себя вправить, да еще хуже себя вывихнул.“380 Ve svém dopise na rozloučenou si, podobně jako Bazarov před svou smrtí, nic nenalhává. Přiznává, že v něm po celou dobu byla přítomna lež, že ve svoji práci nevěřil. Neumírá z důvodu strachu před vězením (to už spíše považoval za zbytečné jít do vězení za věc, ve kterou nevěřil) nebo proto, že by žárlil na Mariannu a Solomina, ale proto, že, jak sám říká, se neuměl oprostit, tj. pochopit prostý lid, být s ním zajedno, také nechtěl být pro Mariannu břemenem, aby se musela obětovat i jemu.
I v románu Novina můžeme sledovat peripetie, kterými prochází v průběhu jeho kompozice hlavní hrdina Něždanov. Nejprve ho poznáváme jako člověka plného pochyb, skepse a váhání o sobě samém (v souvislosti s jeho původem) i o způsobu, jak se dostat mezi prostý lid tak, aby u něho našel pochopení pro revoluční myšlenky. Z důvodu svého 377
378
379
380
DOHNAL, J.: Žánrové zvláštnosti Turgeněvova románu Novina. ke stému výročí úmrtí). Praha 1987, s. 71. ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: 0300-1.shtml
153
In: I. S. Turgeněv (Sborník statí http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_
vnitřního nepřesvědčení a nevíry tenduje i k oddalování skutečných činů. Zdá se, že zásady narodnického hnutí sice respektuje, ale není schopen se s nimi sžít, přijmout je za své, je jimi tažen. Všechny zmíněné aspekty, tj. v terminologii našeho klíče, podle něhož se snažíme provádět analýzu, v kritériích ideálu a životní síly, jej řadí k typu Hamleta. V kritériích smyslu své existence a životního poslání je Quijotem, jenž ví, že se chce obětovat, že chce konat a neprožít život naprázdno. Po bližším poznání hlavního hrdiny, po vykreslení podrobnějších událostí v jeho životě, po seznámení a sblížení s Mariannou, která mu, zprvu nevědomky, pomáhá v jeho tápání, se Něždanov, přes veškeré své váhání, odhodlává k činům a vstupuje „do boje“, jde mezi lid – mění se v Quijota, který se nesobecky bije ve jménu idejí narodnického hnutí. Neúspěch jeho činů v narodnickém zápase v něm znovu vyvolává pochyby, nejen o taktice celého hnutí, ale i o svých schopnostech, resp. neschopnostech být okolnímu světu prospěšný. Začíná být vnímán jako „zbytečný člověk“, neboť prostředí, kde žije, z něho nemá žádný užitek, výsledky jeho společensky prospěšné činnosti jsou nulové. Ve stejném světle jej vidíme i v oblasti zkoušky lásky (i když jiného druhu než jsme byli zvyklí z dříve analyzovaných románů), kdy se vzniklými překážkami nic nedělá, poddává se jim a ustupuje před nimi. I v tomto ohledu je nečinným Hamletem. Na pomyslné Turgeněvově ose lidských typů z eseje Hamlet a Don Quijote se Něždanov více aspekty blíží k tomu konci, který reprezentuje Hamlet. V průběhu románu se vyskytuje několik narážek na tento typ. První z nich se objevuje v úplném začátku příběhu, kdy jej jeho kolegyně-narodnička Mašurinová nazývá „ruským Hamletem“381 Další odkaz nacházíme v místě, kdy se Něždanov oddává svým vnitřním pocitům skepse: „О Гамлет, Гамлет, датский принц, как выйти из твоей тени? Как перестать
подражать
тебе
во
всем,
даже
в
позорном
наслаждении
самобичевания?“382 Potřetí je Hamlet zmiňován v souvislosti se „zbytečnými lidmi“, když Něždanov píše dopis svému příteli Silinovi, v němž se opět upřímně vyznává ze svých pochybovačných pocitů: „Помнишь, была когда-то – давно тому назад – речь о «лишних» людях, о Гамлетах? Представь: такие «лишние» люди попадаются теперь между крестьянами! Конечно, с особым оттенком [...] притом они большей
381 382
TURGENĚV, I. S.: Dým, Novina. Praha 1955, s. 183. ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml
154
частью чахоточного сложения. Интересные субъекты – и идут к нам охотно; но, собственно, для дела – непригодные; так же, как и прежние Гамлеты.“383
Při zamyšlení nad shodnými rysy všech tří analyzovaných hrdinů Tugeněvových románů lze konstatovat, že jsou všichni určitou kombinací vlastností Dona Quijota a Hamleta, což není překvapivé. Co se týče smyslu jejich bytí, všichni chtějí žít život prospěšný společnosti, chtějí přispět ke zlepšení dobového stavu Ruska, který jim není lhostejný. Životním cílem ani jednoho hrdiny není žít tak, aby ze společnosti měli osobní prospěch na úkor lidí z jejich okolí, v tomto smyslu není ani Rudin, ani Bazarov, ani Něždanov egoista. Všichni hlavní představitelé utíkají před vzniklými problémy a překážkami. Odlišnosti vidíme v kritériu životního ideálu: v Rudinovi a Bazarovovi je tento ideál přítomen, i když se vzájemně liší – Rudin je naprosto oddán své víře v zásady, zákonitosti, již nadšeně hlásá; Bazarovův ideál zase spočívá v jeho popírání, o kterém je přesvědčen, že je správné. Něždanovovi jakýkoliv ideál chybí, neboť je to člověk, který nevěří a neustále pochybuje. Dále můžeme konstatovat, že všichni Turgeněvovi hrdinové jsou aktivní: Rudin aktivně nejen hlásá, ale snaží se i konkrétně konat; Bazarovova aktivita spočívá především v jeho popírání, ke konkrétním činům se v důsledku své smrti nedostane. Něždanov se musí k aktivitě přemlouvat, neboť pochybuje o smyslu činů, které před ním stojí, ale nakonec se k nim odhodlá a je, jako Rudin, dělný. Ani jeden z mužských představitelů není ve své činnosti úspěšný, opět z různých důvodů: Rudin si vytyčí příliš náročné úkoly a nedokáže bojovat s problémy, které se v průběhu plnění těchto úkolů objeví; výsledky Bazarovovy i Něždanovovy aktivity jsou nulové, protože z jediné Bazarovovy aktivity – popírání – žádný užitek neplyne a jiné činy nestihl vykonat, Něždanov zase svůj boj prohrává z důvodu neznalosti prostředí, ve kterém své činy vykonává. Všichni jsou tedy určitým typem „zbytečných lidí“ z hlediska jejich přínosu společnosti. Ve smyslu schopnosti být vůdčím typem můžeme mezi románovými protagonisty identifikovat rozdíly: Rudin a Něždanov vést nedokáží – zatímco Rudin je alespoň díky svému nadšení schopen lidi na chvíli zaujmout a strhnout, Něždanov je sám tažen idejemi, o nichž není přesvědčen, přestože se podle nich snaží žít a dodržovat je. Nemůže tedy sám 383
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml
155
vést. Bazarov je jiný, neboť za ním lidé z jeho okolí jdou, i když jej následují také pouze chvíli, a pak jej opustí. Máme na mysli především jeho přítele Arkadije, jenž je Bazarovovým následníkem v nihilizmu, a také Odincovovou, pro kterou je mladý muž svými názory záhadný a jde za ním spíše ze zvědavosti. V kritériu citové oblasti, vztahu k ženě jsou si všichni tři hrdinové velmi nepodobní: Rudin lásku k Natálii předstírá, namlouvá ji sobě i jí, je chladný a nedokáže se zamilovat, zatímco dívčiny city se zdají být opravdové; Bazarovovy city k Odincovové jsou upřímné, i když neopětované a Něždanovův cit je založen spíše na vzájemných sympatiích a názorovému porozumění s Mariannou.
V románu Novina se setkáváme s poměrně velkým množstvím jednajících postav. I. S. Turgeněv líčí některé své hrdiny se sympatiemi, jiné s antipatiemi. Porážky a prohry narodniků neznamenají, že by je chtěl autor odsoudit, ponížit nebo je považoval za zcela zbytečné a pro národ nepotřebné – podobně jako ve své době neměl úspěch Rudin, jeho život nebyl zcela neplodný. Přesto, že spisovatel poukazuje na nedostatky narodnického hnutí (např. neznalost lidu i skutečné situace v Rusku, mylnou představu, že rolnická revoluce je již přede dveřmi, neúčinnost a marnost jejich agitační práce) a přes svůj nesouhlas s jejich názory a metodami práce, projevuje k němu sympatie, v narodnicích vidí lidi čestné, rozhodné a oddané věci, za níž bojovali. Naopak negativní a ironický vztah je cítit z líčení povýšeného zpátečníka Kallomejceva, byrokrata Sipjagina, liberálního slovy, ale krutého skutky, anebo Kisljakova. Románové postavy vidíme nejen jako neveřejné osoby, ale i jako aktivní účastníky společenského, resp. politického dění. Právě politická orientace staví postavy do kontrastu. Obrazy narodniků v centru románu, Něždanova a Marianny, stojí proti radikálovipraktikovi Solominovi, a z druhé strany proti šlechticům-konzervativcům, Sipjaginovi a Kallomejcevovi. Neúspěch Něždanova je posílen neúspěchy trochu fanatického narodnika Markelova, hloupou a bujarou aktivností Kisljakova a kritickými úvahami příživníka Paklina. V románu vystupuje ještě několik dalších vedlejších i epizodních postav. Naším záměrem není popsat každou jednotlivou postavu, vybereme si pouze postavu Solomina, který sehraje v románu podstatnou roli. V románu se vyvíjí nejenom vztah mezi Něždanovem a Mariannou, ale také mezi Něždanovem a Solominem. První zmínka o Solominovi se objevuje již v osmé kapitole románu, kdy se o jeho existenci Něždanov dozvídá. Při prvním osobním setkání je hlavní 156
hrdina Solominem zklamán, mimo jiné i proto, že málo mluvil a spíše poslouchal, Solomin byl Něždanovovi nakloněn, byl mu sympatický. Postupně se ale Něždanovův postoj ke správci továrny mění: „Нежданов [...] с особенным сочувствием отозвался о Соломине. Говоря о нем чуть не в восторженных выражениях, [...]. Ничего особенно умного он не высказал; иные его слова даже как будто шли вразрез с убеждениями его, Нежданова [...]. «Уравновешенный характер, [...] вот что; обстоятельный, свежий [...], крупный человек; спокойная, крепкая сила; знает, что ему нужно, и себе доверяет – и возбуждает доверие; тревоги нет... и равновесие! равновесие! Вот это главное; именно, чего у меня нет»“ 384 . Solomin je opakem Něždanova nejen ve svých názorech, ale i v povahových rysech. Poté, co Solomin poskytuje útočiště Něždanovovi a Marianně po jejich útěku od Sipjagina, začíná se postupně měnit vztah mezi všemi třemi protagonisty: Marianna již v Něždanovovi nevidí zapáleného revolucionáře, odkrývá jeho nedostatky a přibližuje se k Solominovi, který se stává jejím rádcem. Něždanov si je této změny vědom, ale namlouvá si, že na Solomina nežárlí, neboť ví, že se provinil sám. V dopise na rozloučenou Něždanov svěřuje Mariannu do péče Solomina, protože ví, že o ní bude dobře postaráno a že jim spolu bude dobře. Hlavní úloha postavy Solomina v románu je ale jiná. Jedná se o člověka praktického, činorodého, silného, s národem soucitného, jenž nevidí smysl v revoluční propagandě narodniků, natož pak v revoluci samotné. Tu považuje za předčasnou, neboť pro ni ještě nevidí připravenou půdu, uvědomuje si neúčast („spánek“) lidu, bez níž se nedá nic dokázat. Svůj názor však nikomu nevnucuje, spíše pozoruje okolní dění. Jeho klíčové postavení spočívá ve faktu, že Solomin na konci románu vystupuje jako ztělesnění ideálu, jako opravdový člověk potřebný Rusku. Má stejný cíl s narodniky, ale chce k němu dojít jinou cestou. Je tzv. постепеновец, přívrženec postupných a přiměřených změn společenského a politického vývoje země, vedoucí ke zlepšování života ruské společnosti. Podle jeho názoru je „[...] нужно еще некоторое благоразумие. Нечего соваться вперед зря.“385 Solomin dále říká: „Не баррикады же строить, [...] ребеночка вы помоете или азбуку ему покажете, или больному лекарство дадите [...], [...] шелудивому мальчику волосы расчесать – жертва, и большая жертва,
384
385
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml
157
на которую не многие способны.“386 Paklin jeho význam shrnuje slovy: „Такие, как он – они-то вот и суть настоящие. [...] и будущее им принадлежит. Это – не герои; [...] это – крепкие, серые, одноцветные, народные люди. Теперь только таких и нужно!“ 387 Takoví lidé budou „orat novou ruskou půdu“. I. S. Turgeněv v postavě Solomina dává najevo svůj osobní postoj k otázce lidských činů – není třeba anarchie, ale důležité je pracovat systematicky, umírněně a postupovat krok za krokem. V tomto přístupu je patrné autorovo silně liberální zaměření.388
Analýzou románu Novina, resp. jeho hlavního hrdiny, končíme pokus o charakteristiku všech tří románových postav, tj. Rudina, Bazarova a Něždanova, v níž jsme se koncentrovali především na – snad pečlivé – posouzení jejich vlastností z hlediska Hamleta a Dona Quijota, tedy na to, jsou-li hrdinové více Hamlety či Dony Quijoty.
386
ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml 387 ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. [Cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text_ 0300-1.shtml 388 I. S. Turgeněv nebyl stoupencem revoluce, tj. prudké a rychlé změny, stejně tak jako odsuzoval fyzické násilí, na což poukázal i ve svých črtách a povídkách. Za vhodnou považoval cestu pozvolných a dlouhodobých „akcí“, orientovanou např. na vzdělávání a přesvědčování lidí.
158
6. Typologie postav v Turgeněvových románech
Člověk a prostředí, ve kterém žije, člověk a jeho svět stál vždy v centru pozornosti spisovatelů, vždy byl základním objektem uměleckého poznávání a zobrazování. S koncepcí literární postavy jako člověka v literárním díle souvisí mnohé, např. charakter konfliktů a rozvíjení syžetu, osobnost jedince je v literárním díle určitým jádrem, ze kterého vycházejí a ve kterém se protínají jednotlivé prvky uměleckého díla. Koncepce člověka se mohou v různých etapách literárního vývoje lišit, neboť náhled na člověka je ovlivňován různými aspekty, např. historickou, společenskou a politickou situací v dané době, ale i uměleckými metodami, které spisovatelé používají, dobovým a myšlenkové dominantě podřízeným pohledem na člověka, jeho hodnoty či poslání. V ruské literatuře 19. století zaznamenal průlom v uměleckém pohledu na lidskou bytost a její hodnotový žebříček A. S. Puškin, jenž ve svých dílech zobrazil i duchovní svět hrdinů a poukázal na člověka jako na bytost schopnou vlastního přemýšlení a citu. Pro ruský realizmus 19. století je typický nový princip zobrazení člověka v umělecké literatuře, kdy je člověk chápán a nazírán ne jako součást rodového a stavového společenství, sjednoceného ustálenými normami a tradicemi, ani ne jako bytosti, jejíž vlastnosti jsou dané přírodou, jak tomu bylo například v 18. století, ale jako součást komplikovaného společenského celku, který svým jednáním vyjadřuje rysy své doby, společenské třídy, národa. Klasifikace postav Turgeněvových románů není v literární teorii ojedinělým tématem. Vybrali jsme si tři pohledy na tuto problematiku, které chceme představit. V. V. Golubkov ve své knize Хyдожественное мастерство И. С. Тургенева389 dělí postavy do čtyř skupin podle kritéria jejich funkce ve společenském životě: první skupinu tvoří přední představitelé ruské šlechtické inteligence, kteří na sebe berou roli vůdců společenského hnutí, ale kvůli své slabé vůli se s takovým úkolem nedokáží poprat a stávají se z nich „zbyteční lidé“, jedná se např. o postavy Rudina a Něždanova (Novina); druhá
skupina
je
zastoupena
představiteli
mladé
inteligence
raznočinského
nebo šlechtického původu, kteří mají pevnou vůli, umí pracovat, ale jejich názory nejsou, dle I. S. Turgeněva, správné, a proto jdou nesprávnou cestou; do této kategorie patří např. Bazarov (Otcové a děti) nebo Markelov (Novina). Třetí skupinou hrdinů jsou podle 389
ГОЛУБКОВ, В. В.: Художественное мастерство И. С. Тургенева. Москва 1960.
159
V. V. Golubkova kladné postavy, které se blíží, podle Turgeněva, ke správnému, ideálnímu vyřešení otázky týkající se jejich činnosti a působnosti, jde např. o Lavreckého (Šlechtické hnízdo), Litvinova (Dým), Solomina (Novina); čtvrtá skupina je pak tvořena postavami dívek a žen, doprovázejícími své mužské protějšky, sem patří např. Natálie (Rudin), jejíž vstup do společensky prospěšné činnosti jí teprve čeká, Jelena (Předvečer), která si již našla svoji užitečnou činnost v cizině, Marianna (Novina), vydávající se na cestu společensky prospěšným životem po boku Solomina.390 Druhý pohled na typologii Turgeněvových románových postav předkládá M. Antoš ve svém článku Ku koncepcii človeka v Turgenevových románoch391. Postavy v románech I. S. Turgeněva jsou podle něho obsahově variabilní, ale typově invariabilní. V románech můžeme najít tři základní typy koncepce člověka, přičemž kritériem této klasifikace je Antošovi vztah člověka k okolnímu světu a k prostředí. Prvním typem lidského jedince je podle M. Antoše postava nižší úrovně, vytvořená na principu biologického přizpůsobování a zákonů existenčního boje v přírodě: patří sem např. postavy Pigasova, Pandalevského (Rudin), Kalitina, ženy Lavreckého, Panšina, Gedeonovského (Šlechtické hnízdo), Kunratovského, N. A. Stachova (Předvečer) aj. Podstatou jejich jednání je egoizmus a jejich životním cílem je pak mít se dobře a žít bezstarostný život. Svoji existenci přizpůsobují společenské normě, pro jiné hodnoty nemají přirozené předpoklady. Jejich charakteristickým rysem je přehnaná sebejistota, sebeuspokojení, mají nízkou mravní úroveň. Jejich vztahy s okolím jsou mechanické, případné konflikty se společenskými podmínkami nejsou určeny jejich vůlí, ale vnějšími podmínkami či normami, jejich struktura je jednovrstevná. Druhý typ člověka je v Antošově chápání postava vyšší úrovně, kdy jedinec vstupuje do složitých společenských vztahů a stává se společenskou osobností: jedná se např. o postavy Ležňova, Volynceva, Basistova (Rudin), Michaleviče, Berseněva, Šubina (Šlechtické hnízdo), Nikolaje a Arkadije Kirsanovových (Otcové a děti), a dalších. Tato varianta člověka je nositelem i zprostředkovatelem sociálních informací a jako takový jedná na základě uvědomělého odrazu vnější skutečnosti. Jeho jednání je tedy sociálně determinované a tento typ člověka reprezentuje svůj určitý hodnotový systém (např. Basistov nenávidí kariéristu a příživníka Pandalevského, Ležňovův vztah k salónnímu způsobu života je nepřátelský, nemá rád přetvářku a poklonkování). Životní cíle a obsah 390 391
ГОЛУБКОВ, В. В.: Художественное мастерство И. С. Тургенева. Москва 1960, c. 142–143. ANTOŠ, M.: Ku koncepcii človeka v Turgenevových románoch. In: I. S. Turgeněv (Sborník statí ke stému výročí úmrtí). Praha 1987, s. 51–60.
160
jsou tomuto typu také do určité míry určeny vnějšími podmínkami, podléhá určitým autoritám, které jej váží na sociálně-kulturní prostředí. Tomuto typu „dovoluje“ I. S. Turgeněv prožívat pocity radosti a štěstí ze vzájemné lásky. Nejvyšší kategorií člověka v Turgeněvových románech podle Antoše tvoří jejich hlavní hrdinové, duchovní individuality, které hledají dobro, pravdu, spravedlivost, dokonalost, mravnost. Integrují v sobě složku historickou, sociální, duchovní, motivy jejich jednání jsou odrazem vysokého stupně jejich sociálního vědomí. Základním kamenem takové individuality je intelekt a vůle, přesvědčení a charakter, které stojí proti sobě. Faktorem, který „nabíjí“ vůli člověka není rozum, ale jeho povaha a přirozenost. Například Bazarov a Litvinov krotí svoji milostnou vášeň, jež svázala jejich morální vůli, a jen s vypětím mysli podřizují své jednání rozumu. Do textu ale vstupují jako již zformované individuality a nepochybují o správnosti svého přesvědčení (výjimkou je Něždanov). Jejich veškeré snahy jsou cíleny na mobilizaci vůle, aby splnili své společenské poslání, za které považují získání role vůdce společenského hnutí. Kvůli slabé vůli svůj úkol ale nesplní a stávají se „zbytečnými lidmi“. Postavy nejvyšší úrovně se snaží tvořivě působit na osudy nejen svého okolního prostředí, ale mají ambice ovlivňovat i národ.392 M. Antoš dále uvádí, že mimo vlastní osobnost nemají životní cíle tohoto typu hrdiny Turgeněvových románů pozitivní základ, což ale neznamená, že sociálně-historické předpoklady nejsou přítomny. Postoje hrdinů vyplývají z reakce na antagonizmy společenského života. Osobní cíl se stává v určitém smyslu cílem společenským. „Отдельная личность оказывается источником новых общественных тенденций, ценностей и норм. […] только личность, отделившаяся от сyществующего общественного целого и противопоставившая себя ему, стремится внести в мир социальных отношений нечто новое.“393 Tato nová osobnost na sebe bere funkci, kterou dříve vykonávala společnost. Životní cíl těchto typů nejvyšší kategorie je podle Antoše vysoký, univerzální ideál mravnosti, společenské spravedlivosti a dokonalosti. Charakter tohoto ideálu je chápán jako norma a také jako něco, co oddaluje hrdiny od ostatních postav. Téměř pro každého hrdinu je charakteristické, že odporují sociálnímu prostředí, „vymykají se“. Kritérium
392
ANTOŠ, M.: Ku koncepcii človeka v Turgenevových románoch. In: I. S. Turgeněv (Sborník statí ke stému výročí úmrtí). Praha 1987, s. 51–60. 393 МАРКОВИЧ, В. М.: Человек в романах Тургенева. Ленинград 1975, с. 105.
161
absolutní dokonalosti, dobra, spravedlnosti a svobody je splněno pouze za cenu rozchodu s přirozeným základem lidské existence. A. Repoň ve své monografii nazvané Umelecké zobrazenie človeka v románovom svete I. S. Turgeneva
394
předkládá velmi propracovaný systém, ve kterém postavy
Turgeněvových románů řadí do několika typologických skupin. První skupina je specifická a další jsou klasifikovány podle kritéria jejich vztahu ke společnosti a ke světu. Jako první z nich uvádí kategorii archaických postav, které jsou charakterizovány jako lidé „minulých, dávných dob“, od nichž se současný člověk vzdálil díky sociálním a kulturním proměnám doby. Patří sem zejména epizodní postavy Turgeněvových románů, např. Marfa Timofejevna Pestovová (Rudin), Anton (sluha Lavreckého, Šlechtické hnízdo), Arina Vlasjevna Bazarovová (Otcové a děti), Timofejič (bývalý sluha Bazarova, Otcové a děti). Tyto postavy jsou svým způsobem klidné, vyrovnané a důstojné a problémy současného člověka (závist, pýcha, nedůvěra, domýšlivost) se jich přímo nedotýkají. Jejich hodnocení světa je vytvořeno na základě společenského postavení, přijímají uspořádání světa a společnosti, protože respektují tradici a odkaz svých předků. Tradice ale existuje pouze v jejich vědomí, I. S. Turgeněv nezapomíná připomenout, že se jedná o svět dávno minulý. Lidé tohoto typu si uvědomují, že žijí v souladu se svým společenským postavením a váží si sami sebe bez ohledu na okolí. Nenaříkají si, pokud jsou chudí, neboť chápou historické rozdělení společnosti na „pány“ a „obyčejné lidi“. I. S. Turgeněv je ve svých románech uvádí proto, aby ukázal živé lidi doby minulé, aby propojil minulost se současností a ukázal toto spojení jako důsledek rozpadu zaniklé národní identity. Tento kontrast pak ukazuje, jak daleko vývojový proces došel a kam směřuje a podle Turgeněva také vede k rozmanitosti vzájemných vztahů člověka a společnosti. Společenské zřízení mechanicky určuje každému člověku hotovou, danou formu života, sociálního bytí, která má své normy a vyžaduje od lidí podřízení se těmto normám. Normy ale nedávají lidskému životu žádný cíl, ideový, mravní a duchovní smysl. Postavy v dalších třech kategoriích jsou A. Reponěm rozděleny na základě kritéria, do jaké míry aktivně reflektují svůj vztah ke světu a ke společnosti: Kategorie postav nižší úrovně zahrnuje postavy, které mají společný jeden povahový rys – egoizmus. Jediným cílem jejich života je dosažení vlastního úspěchu, jenž může mít různé podoby, ale nikdy není duchovně opodstatněný. Tyto postavy selhávají v oblasti morálky, víry, patriotizmu i dalších formách vyspělých citů a postojů. Do této
394
REPOŇ, A.: Umelecké zobrazenie človeka v románovom svete I. S. Turgeneva. Banská Bystrica 2011.
162
skupiny postav patří např. Pandalevskij a Pigasov (Rudin), otec Lízy Kalitinové a žena Lavreckého Varvara (Šlechtické hnízdo), Panšin a Gedeonovskij (Šlechtické hnízdo), Kurnatovskij a Nikolaj Artemjejevič Stachov (V předvečer). Snaha těchto postav dosáhnout úspěchu za každou cenu je projevem rozporu mezi pragmatikou společenského života a základními etickými principy. Každá z těchto postav si uvědomuje svoji neplnohodnotnost, ale žádná se s ní nesmiřuje, neboť si hrdinové a hrdinky myslí, že jsou schopni dosáhnout úspěchu (i když jejich cesta k úspěchu je nedůstojná a nepřirozená). Tento typ je determinován společenským prostředím, ve kterém žije. Výrazným charakterovým rysem tohoto typu je jeho vysoké sebevědomí, ve kterém se odráží jeho spokojenost s dosaženými cíli. Lidmi s odlišnými životními hodnotami a cíli pohrdají. Na druhou stranu, i tento typ postav dokáže být „lidštější“, především ve chvílích kritického sebehodnocení, sebereflexe, které ovšem nepřicházejí příliš často a nemají trvalejší důsledky, neboť ani takové chvíle nezmění jejich životní postoje a filozofii. Jejich konflikty s okolím mají mechanický charakter, nejsou tedy založeny na svobodné vůli, ale na vnějších normách, které se projevují v egoistickém vztahu ke světu. V citové oblasti se představitelé nižší kategorie dokáží nadchnout, prožít zápal, pocítit vášeň, která je naprosto pohltí, ale ani zde nelze opomenout, že i tento cit má egoistický charakter a „nepomůže“ dané postavě dostat se nad svoji úroveň. Naopak, postavy slábnou, stávají se bezvýznamnějšími a ještě povrchnějšími. Následující kategorie patří podle A. Reponě postavám vyšší úrovně, které reprezentují i vyšší úroveň vztahu člověka ke světu a ke společnosti a také se vyznačují přítomností duchovních zájmů ve svém životním postoji. Do této kategorie patří např. Ležňov a Volyncev (Rudin), Basistov (Rudin), Michalevič, Berseněv a Šubin (Vpředvečer), Pavel, Nikolaj a Arkadij Kirsanovovi (Otcové a děti). Všechny uvedené postavy jsou lidé čestní, slušní, stateční, neschopní prázdných gest, povrchních citů nebo činů a staví se odmítavě k pseudohodnotám jako kariérizmu, chamtivosti, úplatkářství, pokrytectví atd. Některé názory představitelů této skupiny mohou být v rozporu s oficiální ideologií společnosti, ve které žijí, přestože i jejich život je determinován vnějšími normami (stejně tak, jako život postav nižší kategorie) a řídí se tradicemi, podle kterých člověk žije, koná a které mu určují povinnosti, morálku a celý životní styl vůbec. Životní cíle těchto postav je nenutí dostávat se do konfliktních situací se společenským pořádkem, protože všechny jimi dodržované a vyznávané normy jsou v souladu s existujícími zákony. Tyto postavy prožívají svůj život uvnitř společenského systému, se kterým nevstupují do vážnějšího konfliktu. Jejich problémy je netrápí, nevedou ke katastrofě či vzpouře ani v nich 163
nevzbuzují pocity zoufalství, tyto postavy se spokojí s pocitem vlastní statečnosti, spravedlivým přístupem k ostatním. Co se týče citové oblasti, A. Repoň říká, že podle I. S. Turgeněva v sobě vzájemná láska skrývá řešení duševních rozporů lidské existence, vytváří harmonii, ve které žít je požitek a mizí hranice, jenž dělí naše životy na život pro sebe a život pro milovanou osobu. Zdá se, jakoby v lásce nic nezáviselo na člověku samotném, ani radost, ani smutek, ani síla, ani čas nebo důsledky. City člověka ovládají, ale stále je zde patrný prvek výběrovosti – člověk v lásce hledá něco jedinečného, co potřebuje jen on sám, pokud to najde, prožívá štěstí, duševní harmonii. Vzájemná láska a štěstí kompenzují duchovní prázdnotu postav této kategorie a zároveň jim dává více vnitřní svobody. Poslední kategorií, se kterou Repoň pracuje, je kategorie nejvyšší úrovně, kam patří hlavní hrdinové a hlavní hrdinky Turgeněvových románů, jejich osudy stojí v úplném centru autorovy pozornosti. Přes mnoho rozdílů zůstává základ jejich životního přístupu a filozofie stejný – smysl jejich života nezávisí na společenských normách a hodnotách, svým způsobem se vydělují z prostředí, ve kterém žijí, neboť se v něm cítí cizí. Přesto, že se snaží (nebo alespoň pokusí) společenským normám podřídit své jednání, nejsou schopni se přizpůsobit. Neexistuje pro ně možnost vyřešit konflikt smířením se s okolním světem a prostředím. Životní cíl hlavních hrdinů a hrdinek nemá vždy jednoznačně pozitivní charakter, je daný jejich vnitřními potřebami.395 Z předložených tří teoretických pojetí literárních postav v Turgeněvových románech vyplývá, že chápání obou slovenských autorů jsou si blízká nejen počtem a stejným názvoslovím jednotlivých kategorií literárních hrdinů (i když koncepce A. Reponě je o jednu kategorii širší), ale i kritériem zařazení hrdinů do daných skupin (vztahem postav k okolní společnosti a světu). Obě klasifikace jsou velmi podrobně a důkladně zpracované. Z hlediska naší práce, tedy na základě Turgeněvova pojetí postav Hamleta a Dona Quijota, se pokusíme komentovat pouze kategorii nejvyšší, tj. kategorii hlavních postav, na kterou je naše analýza zaměřena. V podstatě můžeme souhlasit s výše uvedenými stanovisky obou slovenských autorů, neboť oba zahrnuli do svého hodnocení románových hrdinů několik aspektů, které jsou součástí i naší analýzy postav Rudina, Bazarova a Něždanova podle klíče stanoveného na základě kritérií uvedených I. S. Turgeněvem ve svém eseji Hamlet a Don Quijote (tj. principiální smysl bytí, životní ideál, životní cíl, 395
REPOŇ, A.: Umelecké zobrazenie človeka v románovom svete I. S. Turgeneva. Banská Bystrica 2011, s. 52–79.
164
životní síla, aktivita, přínos pro společnost, vztah okolí k hrdinovi, přístup k neúspěchu, citová oblast) – těmito aspekty je kritérium smyslu života hlavních postav (nezávisí na společenských normách a hodnotách), kritérium životního ideálu (hledání pravdy, dobra, spravedlnosti, dokonalosti), kritérium vytyčeného životního cíle (snaha splnit své společenské poslání, ochrana lidských zájmů, snaha zmobilizovat vůli k činu). Koncepci naší práce se nevymykají ani stanoviska, že hlavní hrdinové vstupují do literárního textu již jako hotové osobnosti se svým přesvědčením a také, že se vydělují ze společnosti a jsou jí odcizeni. Ztotožňujeme se i s myšlenkou, že se hrdinové snaží podřídit své jednání společenským normám, ale protože jsou neschopní se přizpůsobit, svůj úkol nesplní a jsou tedy považování za zbytečné a neužitečné svému okolí.
6.1. Turgeněvův „zbytečný člověk“ Problematika „zbytečného člověka“ v díle I. S. Turgeněva souvisí s tématy ideového a citového hledání, úspěchů a neúspěchů ruské inteligence 30.–70. let, zobrazuje neplodnost snah lidských činů a plně je rozvinuta v autorových románech, kde mají postavy dostatečný prostor projevit se v širších společenských podmínkách a situacích. Do kategorie Turgeněvových „zbytečných lidí“ můžeme, kromě románových hrdinů, zařadit postavy z celého spisovatelova tvůrčího období, již v rané fázi se můžeme setkat s náznaky této tematiky, např. v postavě Rakitina z Měsíce na vsi, později pak v mužských představitelích povídek a novel Deník zbytečného člověka, Dva přátelé, Zátiší, Korespondence, Jakov Pasynkov, Asja, Jarní vody, Hamlet Ščigrovského újezdu. Ve výše uvedených dílech I. S. Turgeněv nevědomky, skrytě předjímá to, co později odhalil a přímo pojmenoval v eseji Hamlet a Don Quijote. Na základě analýzy hlavních hrdinů tří autorových románů, o niž jsme se pokusili v předcházející kapitole, můžeme konstatovat, že společným rysem Turgeněvových „zbytečných lidí“ je to, že se jedná o netypické, výjimečné představitele své vrstvy, kteří se cítí od společnosti odcizeni a jsou ze svého přirozeného prostředí vyhnáni. Všichni mají velké ideály, jejich osobní cíl je zároveň cílem společenským a chtějí svůj život prožít prospěšným způsobem. Nicméně každý z nich zažívá v tomto smyslu neúspěch a ve svém životě se jim nepovede zabývat se užitečnou činností. Všichni hrdinové podstoupí také zkoušku lásky a ani v ní neuspějí. Ve všech případech analyzovaných hrdinů je patrné, že pokud nejsou hlavní postavy úspěšné ve společenské činnosti, nejsou pak úspěšné ani 165
v osobní, citové oblasti. Dalším typickým znakem těchto lidí je rozpor mezi slovem a reálným skutkem. Všichni hrdinové jsou nespokojeni s reálným, zastaralým stavem společnosti, ve které žijí a které chtějí podat pomocnou ruku, jenomže to nedokáží, protože nejsou schopni vyřešit konflikt jejich vnitřního světa s každodenním životem společnosti. Spojujícím prvkem „zbytečných lidí“ je jejich hamletizmus, tedy reflexe vlastního „já“, skepse, slabá vůle a nepraktičnost, ale také vysoká úroveň jejich intelektu. Je ale nutné podotknout, že kromě ruských Hamletů představil autor ve stejných románových postavách i ruské Quijoty, plné entuziazmu a obětavosti. Každý ze sledovaných hrdinů v sobě spojuje jak prvky hamletovské, tak prvky quijotovské, žádný z nich tedy není úplným Hamletem či úplným Donem Quijotem, což je v souladu s Turgeněvovou tezí, že čisté typy lidí neexistují. Přestože Turgeněv byl ve svém eseji Hamlet a Don Quijote teoreticky více nakloněn postavě Quijota, naznačil, že jeho ideálem je syntéza Hamletova rozumu a Quijotovy aktivity, činorodosti. Domníváme se, že takovou syntézu předvedl autor v postavě továrníka Solomina (Novina), který byl, podobně jako sám I. S. Turgeněv, zastáncem postupných a pomalých změn vedoucích k proměně ruské společnosti. Solomin je zobrazen jako opak netrpělivých mladých lidí, kteří chtějí změny nastolit okamžitě. Až on je oním „novým člověkem“, kterého Rusko skutečně potřebuje a který bude schopen „orat novou zem“.
166
7. Závěr
Předkládaná disertační práce se vrací do významného období dějin ruské literatury, neboť ve 2. polovině 19. století vytvořila tato literatura hodnoty, které svým významem přesáhly hranice národní kultury a staly se nedílnou součástí kultury světové. V tomto období mohla literatura navázat na základy realizmu položené I. S. Puškinem, M. Ju. Lermontovem, N. V. Gogolem a teoreticky odůvodněné V. G. Bělinským. Literatura se vyvíjela v těsném kontaktu s ekonomickým, společenským a politickým vývojem Ruska a odrážela v sobě problémy, před kterými stála ruská společnost příslušného období. Výrazně se do literatury promítly reformy spojené se zrušením nevolnictví a myšlenky rolnické revoluce hlásané revolučními demokraty a později narodnickým hnutím. Spojitost ruské literatury tohoto období se společenským životem tvoří základ jejího významu, protože společenské dění bylo právě literaturou ovlivňováno. Dobová literatura má specifický národní charakter, středem jejího zájmu je obraz ruského lidu, ruské země, přírody, životního stylu a obrazy výrazných lidských postav. Tvorba I. S. Turgeněva sehrála podstatnou roli ve vývoji ruské literatury i společnosti, ve vývoji realizmu a stala se světově proslulou i díky šesti společenskopsychologickým románům, které autor psal ve zralém tvůrčím období. Z uměleckého hlediska se všechny autorovy romány vyznačují určitými specifickými rysy. Turgeněvův román se svým rozsahem podobá spíše střednímu žánru prozaické epiky – novele, obzvlášť ve srovnání s rozsahem románů jiných ruských klasiků, např. L. N. Tolstého, F. M. Dostojevského či I. A. Gončarova, kteří využívají ke svým líčením téměř osm set stran, zatímco I. S. Turgeněv si vystačí v nejrozsáhlejším románě, dvoudílné Novině, s přibližně třemi sty čtyřiceti stranami. Turgeněvovo vyprávění není postaveno na složité fabuli, syžet stojí na jedné dějové linii bez vedlejších námětů, jeho pilířem je milostná zápletka. Děj se rozvíjí rychle, odehrává se v krátkém časovém úseku, a konflikt je zobrazen téměř vždy ve své kulminační fázi. Epilog vysvětluje podstatné události související s dějem, které se ale odehrály až po jeho skončení. Typickým znakem je pak ještě poměrně malý počet postav. Stavba autorových románů představuje řadu „náčrtů", jež se postupně propojují v jednotné téma, které se pak podrobně rozvíjí. První čtyři romány zachovávají v podstatě
167
stejný žánrový i tvarový typ téměř beze změn (i když v románech Předvečer a Otcové a děti je již patrný posun ovlivněný společenskými změnami – nástupem raznočinců, kdy se spisovatel stále věnuje soukromí svých hrdinů, ale přitom se ho snaží propojit s jejich aktivní účastí ve společenském životě), v posledních dvou románech, napsaných v rozmezí konce 60. až konce 70. let 19. století, autor přechází od románu, jenž zobrazuje výjimečného, dobového intelektuála a střet jeho soukromého života a společenských problémů, k románu o hromadných společenských hnutích. Zde se objevují nové složky výstavby, netypické pro předchozí románová díla, např. groteskní/satirický způsob zobrazení nebo posílené rysy společenského a lidského vykořenění postav. Omniscientní autorský vypravěč vyjadřuje svůj vztah k postavám spíše nepřímo, konfrontací postav, a tónem vyprávění (lyrickým, ironickým nebo přirozeným). Ze života hrdinů vybírá vypjaté momenty rozhodující pro jejich osud, v nichž dochází k odhalení individuálních rysů a životních sil. Životopis hrdinů není předkládán chronologicky a zároveň je většinou podáván útržkovitě, stručně nebo se během vyprávění příběhu rozvíjí podrobně. Dalším z charakteristických rysů autorových románů je krajinomalba. Kompoziční role krajiny je různá: někdy tvoří rámec děje a pomáhá čtenáři představit si, kdy a kde se děj odehrává, někdy krajina doplňuje hrdinovu momentální náladu či jeho pocity, jindy zase s emocemi hrdiny kontrastuje. Turgeněv dokáže skvěle používat jazykové prostředky. Spisovatel vždy pečlivě vybírá přesná slova a pojmenování a cíleně se vyhýbá zdobnému jazyku. Zcela typickým pro jeho umělecký jazyk je používání básnických výrazů – epitet, metafor, přirovnání.
Ve všech románech se autor soustředí na zobrazení hlavních hrdinů jako představitelů „zbytečných lidí“, neboť chce ukázat, jací lidé jsou Rusku potřeba v aktuálních dobových podmínkách („zbytečný člověk“ jako protiklad typu „člověka užitečného“). Otázkou však zůstává, do jaké míry jsou jeho hrdinové „zbyteční“. Odpověď na uvedenou otázku jsme se pokusili najít. V naší práci jsme se o interpretaci hrdinů tří vybraných Turgeněvových románů pokusili. Vycházeli jsme z tezí, které I. S. Turgeněv teoreticky stanovil ve svém filozofickém eseji Hamlet a Don Quijote, jenž mu sloužil jako prostředek pojmenování konkrétních vlastností dvou protichůdných lidských typů. Cílem naší práce bylo aplikovat teoretická východiska příslušného eseje na vybrané postavy autorových románů, autorův esej nám tedy sloužil jako určitý klíč k interpretaci hlavních protagonistů uvedených děl. 168
Z první části našeho sledování, tj. z analýzy autorova teoretického eseje, vyplývají následující zjištění: důvodem výběru těchto dvou archetypů je Turgeněvovo přesvědčení, že se jedná o ztělesnění dvou protichůdných vlastností lidské povahy, přičemž autor si je vědom toho, že ani jedna z postav není sama o sobě ideálem, protože v nich dochází k vnitřním rozporům; pro ideál je pak třeba dojít do středu dané osy, najít určitý „styčný bod“. Lidé žijí vědomě či nevědomě podle určitého principu, resp. ideálu (to, co každý člověk považuje za pravdu, krásu nebo dobro); tento ideál, tj. základ a cíl lidské existence, se nachází mimo nás (v našem životě je na prvním místě cosi vyššího než vlastní „já“) nebo přímo v nás (v našem životě je na prvním místě vlastní „já“). Dona Quijota nechápe Turgeněv povrchně jako blázna, ale jako ztělesnění nadosobní víry v pravdu, které je třeba přinášet oběti, a jako ztělesnění oddanosti ideálu. Quijotova životní moudrost a hodnota spočívá v tom, že intuitivně zná – a to jej vede k vnitřnímu bezpodmínečnému přesvědčení, nepochybování – důvod a cíl své existence, za nímž nebojácně jde a o kterém ani v nejmenším nepochybuje, proto se jeví jako silný člověk. Žije a koná pro druhé, jedná se tedy o aktivní a altruistický princip. Quijote se nebojí žádných překážek, pokud se objeví, bojuje s nimi, neustupuje. Společnosti je užitečný, neboť aktivně koná (byť jeho činy mohou být komické) a bojuje. Vztah okolního světa k Donu Quijotovi je podle I. S. Turgeněva vyjádřen v postavě Sancho Panzy, který se mu sice vysmívá, ale vždy jej následuje. Co se týče kritéria lásky, jsou Quijotovy city tak čisté, že si ani neuvědomuje, že miluje neexistující ženu. Hamletova existence, na rozdíl od Quijota, vychází z vlastního „já“, jde tedy o princip egoizmu. I. S. Turgeněv vidí v Hamletovi skeptika, který o všem pochybuje a neustále se zabývá sám sebou. Jeho znakem je racionalismus, málo niterná, intuitivní „odevzdanost pravdě“. Pokud narazí na překážku, neřeší ji, jako by to udělal Don Quijote, ale jen o ní hovoří nebo před ní uteče. Hamlet je „zbytečným člověkem“, z jehož činů neplyne pro okolí žádný užitek či zisk. Hamletové svému okolí nic nedávají, nikam ho nevedou, což ani nemohou, neboť sami nikam nesměřují. Hamlet není schopen milovat a i jeho láska je pouhým zaujetím sebou samým. Jednotlivé rysy jasně svědčí o odlišnosti obou archetypů; jejich částečně společným znakem je pak rys nespokojenosti – oba cítí nespokojenost se současnou situací, kterou kolem sebe vidí (pravděpodobný odraz reálného obecného pocitu celé generace raznočinců, ale nejen jich, v ruské společnosti té doby). Z Turgeněvovy interpretace postavy Hamleta vyplývá, že tento archetyp je obrazem sociální neplodnosti, skepse, pesimizmu, kdežto Don Quijote v sobě představuje entuziastu, 169
nadšence, člověka činu, bojovníka. Turgeněv daleko více oceňuje životní přístup Dona Quijota, který přesto, že jeho činy jsou komické a možná již předem odsouzené k neúspěchu, se k řešení překážky nebo problému postaví aktivně, na rozdíl od Hamleta, který se neodhodlá ke skutku žádnému. Pro společenský „pokrok“ považoval autor za ideální a naprosto nutné rysy obou popisovaných hrdinů určitým způsobem propojit, neboť oba hrdinové jsou opačnými konci jedné osy.
Z analýzy Turgeněvova eseje logicky vyplynul klíč, na jehož základě jsme se následně pokusili o splnění našeho druhého cíle, tj. interpretovat autorovy hrdiny. Zajímala nás tato konkrétní kritéria: principiální smysl bytí, ideál, životní cíl/poslání, životní síla, aktivita/činnost, společenský přínos a schopnost vést, vztah okolního světa k postavě, přístup k řešení překážek, vztah k ženě/citová oblast. Na hrdiny jsme nahlíželi ze dvou pohledů: jednak z pohledu vlastností, které odpovídají buď typu Hamleta, nebo Dona Quijota, jednak jsme sledovali vývoj a proměny hrdinů v rámci kompozice románů. Soustředili jsme se na hlavní hrdiny románu Rudin, Otcové a děti, Novina, tedy Rudina, Bazarova a Něždanova. Výsledky naší analýzy vlastností hlavních postav předkládáme ve formě níže uvedeného přehledu:
Kritérium principiální smysl bytí ideál
životní cíl, poslání
životní síla
aktivita, činnost
Rudin
Bazarov
Něždanov
Don Quijote • obětování se • život pro druhé Don Quijote • víra, oddanost víře • všelidská pravda mimo jednotlivce Don Quijote • zná, má • konat, být prospěšný, pomáhat lidem Don Quijote • silný • entuziazmus v oblasti teoretického řečnění Don Quijote • výsledky lidské
Don Quijote • obětování se • hlásání nihilizmu Don Quijote • víra v nihilizmus • přesvědčení • služba pravdě
Don Quijote • obětování se • život pro druhé Hamlet • nevíra • skepse, pochyby
Don Quijote • má, zná • hlásat nihilizmus, a tím být prospěšný Don Quijote • silný, energický • nebojí se prohry
Don Quijote • má, zná • splnit povinnost vůči Rusku, tj. pomáhat lidem Hamlet • slabý
Don Quijote • aktivní hlásání
Don Quijote • přes pochyby
170
činnosti = hlavní smysl života (teoreticky) • v pozdějším věku se snaží konat Hamlet • rozpor mezi slovy a činy (v mládí nekoná) • nulové výsledky přínos Don Quijote pro společnost • chce být užitečný role ve společnosti (teoreticky) schopnost vést národ Hamlet • zbytečný, nic nepřináší • vznešené ideály nedokáže prakticky zrealizovat • nulové výsledky
vztah okolí k němu
přístup k neúspěchu boj s překážkami
citová oblast vztah k ženě vztah k lidem
Hamlet • nevede, lidé za ním nejdou Hamlet • kapituluje, utíká • nic nedělá, aby je překonal • smrt Hamlet • neschopný skutečného citu • předstírá lásku
nihilizmu
koná
Hamlet • nulové výsledky
Don Quijote • chce být užitečný, je třeba konat, nejen mluvit (teoreticky) • ve vědeckých experimentech Hamlet • zbytečný, nic nepřináší • nulové výsledky
Hamlet • zbytečný, nic nepřináší • nulové výsledky
Hamlet • nevede, lidé za ním nejdou Hamlet • kapituluje, utíká • nic nedělá, aby je překonal • smrt Hamlet • jako nihilista lásku odmítá (rozumem) Don Quijote • miluje opravdově (rozum přemohla vášeň)
Hamlet • nevede, lidé za ním nejdou Hamlet • kapituluje, utíká • nic nedělá, aby je překonal • smrt Hamlet • nebojuje o svou dívku Don Quijote • sympatie nepředstírá
Z výše uvedeného schematického znázornění výsledků našich zjištění vyplývá, že v souladu s Turgeněvovou koncepcí v eseji Hamlet a Don Quijote se ve všech třech hlavních postavách prolínají vlastnosti obou prototypů lidského konání – nemáme tedy
171
před sebou čisté Hamlety či čisté Dony Quijoty – někdy dokonce i v rámci stejného kritéria, neboť v každém člověku tyto dva principy lidské existence přirozeně svádějí boj, což také vyvrací prvoplánovou interpretaci hrdinů jako naprosto „zbytečných lidí“. Hrdinové v sobě nosí podstatu stejného archetypu v několika kritériích, a to v kritériu smyslu bytí, životního cíle, vztahu okolí k nim, přístupu k neúspěchu či řešení překážek. Všichni touží být světu a společnosti prospěšní, nechtějí prožít prázdný život, všichni tři dobře znají a mají pevně vytyčený cíl svého života, ani jeden se však nedokáže postavit tváří v tvář problémům, které se před nimi objeví, všichni kapitulují a jsou svým neúspěchem nebo příslušnou překážkou paralyzováni v dalším jednání. Přestože se všichni profilují jako Hamletové v kritériu vztahu okolí k nim, neznamená to, že by si byli vzájemně naprosto podobni. Za Rudinem sice lidé nejdou, ale alespoň je dokáže na určitý okamžik strhnout, přenést na ně svůj entuziazmus; Bazarova zpočátku následuje jeho přítel Arkadij ve vyznávání nihilizmu, později, když se vrátí zpět do svého přirozeného prostředí, jej však „opouští“, v Odincovové zase vzbudí zájem z důvodu její zvědavosti, neboť se dosud s člověkem typu Bazarova ve svém životě nesetkala; Něždanova na určitou dobu následuje Marianna. Žádný z těchto hrdinů nedokáže upoutat či vést celý národ nebo společnost. V kritériu ideálu se Rudin a Bazarov přibližují typu Dona Quijota – v obou je přítomna víra, v Rudinovi se jedná o víru v zákony, zásady, podle kterých by měl člověk žít, o víru ve filozofii, v pravdu, kdežto Bazarov věří v zákony nihilizmu, v naprosté popírání všeho existujícího. Jejich víra je tedy odlišná, stojí na jiném filozofickém základu. V postavě Něždanova víra absentuje, neboť mladý narodnik pochybuje o tom, je-li právě on tím, kdo je schopen narodnickou myšlenku revoluce úspěšně uvést do života. Rudin je energický ve svém vzletném řečnění, teoreticky dokáže neúnavně filozofovat; Bazarov je zase silný v tom smyslu, že nemá strach z případných proher. Něždanovova slabost souvisí s jeho původem, neboť v sobě řeší vnitřní rozpor, kdo vlastně je. Následující dvě kritéria, aktivita hrdinů a jejich společenský přínos, spolu úzce souvisí. Ani jeden z hrdinů není pro společnost užitečný, zejména z důvodu, že jejich činnost je bezvýsledná. Aktivita Rudina spočívá nejprve v nadšeném hlásání cizích, přejatých myšlenek, plané řeči ale společnosti nic nepřinášejí. Když Rudina poznáme ve starším věku a dozvíme se, že se pokoušel vykonat konkrétní prospěšné činy, změníme jeho hodnocení, neboť podle názorů z Turgeněvova eseje je jakýkoliv čin, nebo alespoň pokus o něj, lepší než nečinné nicnedělání. Bazarovova veškerá aktivita spočívá 172
v obhajování nihilizmu a částečně také v praktické činnosti svých vědeckých experimentů, nicméně konkrétní skutky pro společnost nedělá. Jako jediný činorodý hrdina z naší analýzy vychází Něždanov, který i přes všechny své pochyby, se k praktickým činům odhodlá, avšak uspokojivého výsledku se nedobere. Všichni tři mladí muži jsou tedy pro společnost „zbyteční“, buď proto, že nekonají, nebo proto, že nemají výsledky. „Zbytečnost“ Rudina a Něždanova může ale být zjemněna alespoň faktem, že se o nějaké činy pokusili. „Zbytečnými“ jsou i ve smyslu své smrti, ke které, až na tu Bazarovovu, nemuselo dojít. I ve vztahu k ženě se hrdinové vyprofilovali odlišně: Rudin neumí milovat, v rámci svých filozofických vzletů dokáže o lásce teoreticky hovořit ze všech možných úhlů, z hlediska vlastního srdce je však ztracen. Bazarov se upřímně zamiluje, ale tento cit pro něho znamená zradu jeho zásadám, což je pro něho těžké přijmout. Něždanov neprožívá lásku v pravém smyslu slova, jde spíše o vzájemné sympatie a hlavně o společný zájem. Naopak, společným rysem v kritériu vztahu se ženou je fakt, že všichni hrdinové svoji lásku nakonec prohrávají, o svou vyvolenou dívku či ženu přicházejí. Ve všech třech případech se potvrdilo, že pokud hrdina úspěšně neprojde jakousi „životní zkouškou“ v oblasti lásky, není úspěšný ani ve společenské či veřejné činnosti. Předloženými zjištěními se nám potvrdila naše hypotéza, že I. S. Turgeněv skutečně o své hamletovsko-quijotovské koncepci uvažoval, možná podvědomě, dříve, než ji skutečně napsal a konkrétní vlastnosti obou typů pojmenoval. Rok vydání eseje, jak jsme uvedli v textu práce, byl 1860, ale na prvním z analyzovaných románů začal autor pracovat o pět let dříve. Naši hypotézu potvrzuje fakt, že jsme v postavách hrdinů skutečně objevili všechny znaky lidských prototypů, popsaných v eseji.
Druhá tabulka znázorňuje zjištění, k nimž jsme došli na základě sledování vývoje a proměn hrdinů v rámci kompozice románů:
Postava
Vývoj a proměny postavy v kompozici románu
Rudin
Don Quijote –> Hamlet –> Don Quijote
Bazarov
Don Quijote –> Hamlet
Něždanov
Hamlet –> Don Quijote –> Hamlet
173
Přestože jsou analyzovaní hrdinové odlišní, jejich životní filozofie je podobná. Smysl jejich života není závislý na společenských normách a hodnotách, v prostředí, kde se nacházejí, si připadají odcizeně. Žijí odlišným životním stylem a jsou svým způsobem odtrženi od reality, jako by žili ve svých vlastních světech. Ve svém životě chtějí dosáhnout pravdy a spravedlnosti. Pro analýzu jsme si vybrali hrdiny z románů v pořadí prvního, čtvrtého a posledního, abychom viděli, zda se s proměnami ruské společnosti proměňovali i hrdinové Turgeněvových románů, což se potvrdilo. Autor se vždy zabýval otázkou, jakého člověka v danou dobu ruská společnost potřebuje, jaký typ by jí byl nejprospěšnější. Shodným rysem všech tří románů je i fakt, že Rudin, Bazarov i Něždanov byli Rusové a jejich prostředím bylo Rusko. Do budoucna by jistě mohlo být zajímavé zjistit, zda, a do jaké míry, i hlavní postavy z románů Předvečer a Dým v sobě nesou rysy Hamleta a/nebo Dona Quijota, neboť první z uvedených zobrazuje postavu cizince mezi Rusy, druhý potom představuje obraz Rusa mezi Rusy v zahraničí.
174
8. Резюме
Представляемая диссертационная работа посвящена теме, которая предлагает вернуться в одну из выразительных эпох истории славянских литератур, а именно, в период русского классического романа. Этому периоду развития русской литературы
придаётся большое значение не только с точки зрения её особой
художественной ценности в соответствующем жанре, но и по причине достаточно динамичного развития и вступления в мировую литературу. Во второй половине 19-го столетия в русской литературе встречаемся с авторами, которые и в наше время принадлежат к «золотому фонду» мировой литературы. Они считаются одними из самых лучших писателей – реалистов – наряду с Ф. М. Достоевским или Л. Н. Толстым по праву можно отметить И. С. Тургенева, который был широко признанным прозаиком своего времени, а его произведения (проза) внесли свой вклад в дело «пропаганды» русской литературы в Европе, и в мире. И. С. Тургенев лично способствовал расширению интереса к русской литературе, прежде всего во Франции, в Германии и Англии. В произведениях русской литературы второй половины 19-го века авторы ищут тип человека, героя, который был бы одарён способностями «построить» новую Россию. Их «герой» – это «человек полезный», исходя из этого, в тот период возникает понятие «лишнего человека», являя собой противоположность первому. В первую очередь обостряется внимание на повествовании о характерных чертах героя, которые являются, обобщающими для представителей широких слоёв общества (речь идёт о так называемый типаж, т.е. «описание» попытка постигнуть типичность, мимесис – принцип подражания, воспроизведения). Главной целью является описать поведение человека в разных ситуациях. При повествовании о литературных героях обычно обращается внимание, в какой степени на героя влияет его происхождение, окружение, в котором вращается, сочинители также наблюдают за эволюцией и превращениях своих героев, поведение человека рассматривается в межчеловеческих отношениях, он погружён в свою реальностью и историческую эпоху. Тему поведения человека, как индивидуума, можно, с разной интенсивностью, найти в произведениях И. С. Тургенева, начиная с раннего периода творчества –
175
наблюдая за личностью в жизненных ситуациях, в его отношении или отношениях к обществу, к историческим событиям, наблюдаем формирование человека. В произведениях автора можно найти (в поздний период особенно сильно) ориентацию в сторону психологии, исследование моральных и общечеловеческих ценностей личности, в меняющихся и принципиально новых условиях русской, особенно провинциальной жизни. Его герой, почти всегда, описывается в условиях эпохальных и общественных событий, причём автор всегда изображал реальные факты, он, как свидетель этих событий, описывал и преподносил неидеалистическую картину происходящего с ним и эпохой. Представляемая диссертационная работа является попыткой внести вклад в частичное истолкование творческой деятельности И. С. Тургенева, конкретно направлена на рассмотрение творчества писателя, в романах. Были исследованы три (из шести) романа, написанных и изданных во второй половине 19-го века. Главным объектом исследования в диссертационной работе является философская статья-речь Тургенева «Гамлет и Дон-Кихот», из которой будем исходить,
а
впоследствии
также
сосредоточимся
на
изучение
нескольких
действующих лиц, представляющих общество в романах И. С. Тургенева. Нашей целью является
проанализировать поведение главных действующих лиц,
вышеупомянутых лучших романов автора. Вначале попытаемся найти сходные или различные черты характеров героев, по сравнению с личностями Гамлета и Дон-Кихота, так, как их представлял И. С. Тургенев (так, как их автор описывает в своей статье-речи). Затем разберём их образы по сравнению с другими действующими лицами данного произведения, также косвенно рассмотрим, персонажи
других романов автора, на которых они похоже или, наоборот,
не похожи, либо ведут себя таким же образом или нет. Наши исследования были посвящены изучению следующих вопросов: как происхождение персонажа влияет на его поведение; до какой степени он поддаётся воздействию окружения, в котором живёт; формируется ли персонаж под влиянием этой среды; каковы побуждения и причины его действий; каковы его отношения с окружающим миром, полезен ли он, как личность, своему окружению и обществу; какими моральными и
общечеловеческими
ценностями
руководствуется;
в
каком
направлении
происходит личностное и общественное формирование персонажа; подвержено ли его
перевоплощение влиянию окружающей среды, каким образом меняется
внутренний мир героя. 176
Отправными пунктами работы были избраны две обзорные главы, в которых сначала
разбирается
и литературное
историко-политическое,
общественное,
культурное
становление России в годы жизни И. С. Тургенева. Материал
представлен последовательно и системно, в соответствии с вышеперечисленными сферами. Данная глава
тщательно рассматривает историческую атмосферу той
эпохи, политическое развитие России и определяет место личности И. С. Тургенева в
контексте
деятельность
общественно-литературной тайных
жизни
дискуссионных
страны.
кружков,
Здесь
вопросы
упоминаем «западников
и славянофилов», представляем обзор литературных журналов и культурных событий того времени, косвенно приводим несколько примечаний о театральном искусстве, музыке и изобразительном искусстве. Из всех вышеперечисленных областей следует одна принципиальная мысль – мысль о необходимости перемен в российском обществе. В конце главы также резюмируем
оценки избранных
произведений И. С. Тургенева выдающимися литературными критиками того времени (В. Г. Белинского, Н. Г. Чернышевского и Н. А. Добролюбова). Творческая жизнь писателя вписывалась в контекст личной и общественно-политической ситуации, в которой он активно участвовал, считался выразительным и уважаемым общественно-культурным деятелем. Во второй главе упоминаются основные вехи и события биографии писателя. В главе приводим обозрение не только жизни автора, но и описываем фазы, жанры, тематику
творчества
писателя,
представляем
системно
и
последовательно
хронологию главных событий личной жизни Тургенева и художественного творчества,
с
помощью
чего
стараемся
подчеркнуть
окололитературные
и литературные аспекты, которые формировали мировоззрение писателя. В данной главе косвенно отмечаем современников писателя, его коллег, друзей и деятелей, которые (значительно) повлияли на его творчество. Наконец, коротко информируем о литературно-критической и литературнофилософской линии творчества И. С. Тургенева, также пытаемся изложить представление, касающееся восприятия произведений Тургенева в зарубежных литературных кругах, включая чешские и словацкие литературные сообщества. После изучения представлений произведений автора, мы пришли к выводу, что отзывы о трудах писателя были в европейских, а значит, и чешских и словацких, литературных
кругах
почтенными.
Произведения
автора
переводились
на иностранные языки ещё при жизни писателя, большой популярностью 177
пользовался особенно во Франции, Германии, а также в северных странах (прежде всего в Дании и Норвегии). В Италии откликнулись на творчество Тургенева только после перевода романа «Дым». В подсознание чешского культурного общества, сведения о писателе проникли в середине 19-го века и существовали до 20-го века, причём
последний
перевод
является
работой
И.
Фолтановой,
и датируется 2004-ым годом (речь идёт о рассказе «Первая любовь»). В Словакии произведения писателя не пользовались такой популярностью, как у нас. Третья глава работы является стержневой с точки зрения последующего исследования, так как в ней проводится анализ статьи-речи писателя «Гамлет и Дон-Кихот», которую мы выбрали, как исходную теоретическую точку для интерпретации избранных романов Тургенева. Прежде чем приступим к анализу самой статьи Тургенева в этой части диссертации, предлагаем несколько опубликованных теоретических работ, взгляд литературных критиков (русских, чешских, англосакских) на определение «лишнего человека», нетипичного героя русской литературы, особенно, второй половины 19-го века. Вкратце, представим самых ярких представителей таких героев русской литературы, до тургеневского периода (Чацкий, Онегин, Печорин, Обломов, Бельтов). Прослеживаем развитие интереса к персонажу Гамлета в произведениях русских авторов периода до Тургенева и после него – начиная, с точки зрения критиков – А. П. Сумaрокова, Н. А. Полевого, В. Г. Белинского, А. И. Герцена – заканчивая,
представлениями
о
«новом,
русском»
Гамлете,
по
мнению
Н. Г. Чернышевского, Д. И. Писарева, А. М. Скабичевского. Постепенно приближаемся к мнению критиков-народников и А. П. Чехова, в работе которого эта тема чувствуется, как у последнего из писателей. Содержание этой главы, прежде всего, ориентировано на подробное и основательное понимание тезисов данной статьи, которые поясняют точку зрения Тургенева в вопросе роли «индивидуума», настоящих героев или как персонажей литературных произведений. В случае, литературных героев – их послание в этом произведении, в контексте литературных и общественных принципов. В дальнейшем ориентируемся на изучение всех
самых важных характеристических черт
персонажей Гамлета и Дон-Кихота, таким образом, как их представляет И. С. Тургенев. Сосредотачиваемся на сравнении обоих героев мировой литературы, как на «основателей архитектуры» моделей поведения человека и его поступков, что 178
и является, по всей видимости, причиной того, почему Тургенев выбрал эту тему, темой своих рассуждений. И. С. Тургенев начал писать гораздо раньше, однако необходимость «разобраться» в новых исторических событиях на Родине «уяснить себе и понять», какие люди,
на самом деле,
будут
нужны для
осуществления
перемен
в общественном сознании, что, по всей видимости, подстегнуло его к написанию вышеупомянутой статьи в 1860 году. Внутренний мир человека, его отношение к окружающему свету и окружающей среде, в которых «индивидуум» живёт, ценности, которые он признаёт, внутренние конфликты и процессы, которые в каждом из нас происходят – все эти и другие аспекты, призваны формировать человека, как личность. Исходя из предположения, что каждый исторический период отличается
своеобразным
воззрением
на
человеческую
индивидуальность
и личность, авторы данное понятие или взгляд отображают в своих трудах, персонажи литературных произведений олицетворяют определённые черты своего времени, как бы отражение жизни окружающего их общества, его ценностей, правил, традиций. Автора статьи интересует внутренний мир личности человека, его ценности, жизненные цели, отношение к обществу, вклад в народное дело, восприятие мира, исходя из него, поиск того, как же проявляется по отношению к своему окружению. Интересовал его также вопрос, ценен ли человек в обществе, в том случае, если достиг или нет определённого положения, если он активный или нет. В процессе разбора статьи выяснилось следующее определение: Тургенев не рассматривает персонаж Дон-Кихота как безумца, а как олицетворение трансперсональной веры в правду, которой необходимо приносить жертвы, и как квинтэссенцию
преданности
идеалам.
Житейская
мудрость
и
достоинство
заключается в том, что он точно знает причину и цель свое жизни, за которой отважно устремляется, и о которой мало-мальски не сомневается, поэтому кажется сильным человеком. Отношение окружающего мира к Дон-Кихоту, по мнению И. С. Тургенева, «вложено в уста» Санчо Пансо, который хотя подшучивает над Дон-Кихотом, но всегда сопровождает его. Что же касается измерения любви, то его чувства настолько чисты, что он не осознаёт факт, что любит несуществующую даму. Жизнь Гамлета, в отличие от Дон-Кихота, берёт начало из собственного «я», значит из принципа эгоизма. Тургенев видит в образе Гамлета скептика, который 179
во
всём
сомневается
и
постоянно
занимается
сам
собой.
Столкнувшись
с препятствием, не ищет его решения как Дон-Кихот, только говорит о нём либо сбежит от него. Гамлет совершенно «лишний человек», его поступки не приносят окружающим никакой пользы и выгоды. Такие люди как Гамлет, своим близким, ничего не приносят, никуда их не ведут, да и не могут, так как сами никуда не двигаются. Гамлет не способен любить, его любовь – это всего лишь пристрастие к самому себе. Отдельные черты, очевидно, свидетельствуют о различиях обоих архетипов; их частичным сходством является единственный признак – неудовлетворение, оба недовольны современной им ситуацией, которую наблюдают вокруг себя (вероятная картина всеобщих чувств целого поколения разночинцев в российском обществе того периода). В соответствии с толкованием Тургенева сущности Гамлета, следует, что данный архетип является олицетворением социальной бесплодности, скептицизма, пессимизма, тогда как Дон-Кихот человека действия, борца.
представляет собой энтузиаста, поклонника,
Тургенев высоко оценивает жизненную позицию
Дон-Кихота, поступки которого комичны и, возможно, заранее осуждены на неудачу, но он принимает активную позицию при решении возникших препятствий или проблем, в отличие от Гамлета, который не отважится на какой-либо поступок. Писатель считал, что в интересах общественного «прогресса», было бы идеально и совершенно необходимо определённым способом объединить черты обоих описываемых героев, так как оба персонажа представляют собой противоположные концы одной оси. Начало четвёртой главы обрисовывает развитие стиля романа как жанра, вплоть до периода классицизма в России. Затем показываем, каким образом, И. С. Тургенев формировал характеры персонажей в своих произведениях. Значительную часть содержания этой главы составляет попытка интерпретации конкретных произведений И. С. Тургенева (романы «Рудин», «Отцы и дети», Новь»). К их изучению подходим по принципу,
относящего к отдельным выводам,
следующих из содержания предыдущей главы, т.е. на основе ключа, определённого самим Тургеневым, восприятия прообразов Гамлета и Дон-Кихота. В этой части работы упорядоченно сравниваем персонажи избранных романов с обоими архетипами, причём главные герои никогда не анализируются
180
изолированно, всегда их стараемся показать в сравнении с противопоставленными героями романа и с другими действующими лицами. В Рудине, на протяжении развития композиции всего романа, наблюдаем переплетение характеров Дон-Кихота и Гамлета, что соответствует идее Тургенева в его статье, точнее, что характерные черты обоих героев – особенно, принцип эгоизма и самопожертвования – представляет собой две противоборствующие стороны одной оси. В начале романа замечаем в Рудине скорее подобность с Дон-Кихотом, так как провозглашает и отстаивает свою веру, смысл человеческого бытия видит смысл в самопожертвовании и в совершении добрых поступков во благо человечества. Не выглядит как эгоист, так как его «я» не стоит на переднем плане его интересов. Одной из характерных черт Гамлета, которую в себе Рудин имеет, его склонность к бесконечному «ораторству», и совершенному бездействию. Поскольку говорит, но ничего не делает, считается «лишним». Даже его трагическая смерть никому не поможет, она напрасна, потому что он появляется на баррикадах, когда уже поздно. Нельзя сказать, что он был совершенно «лишним» в негативном смысле слова, позитивным аспектом его «ненужности» является факт, что он сумеет «растормошить» своё окружение и заставить их действовать. Рудин, как и Гамлет, проявляется и в области чувств, он не способен любить, только лишь делает вид, что любит и подходит к этому чувству рационально. Поскольку он не способен противодействовать первому же препятствию, которое объявится перед ним, теряет девушку, способную, как кажется, пожертвовать собой ради него, но и у неё не проходит испытание настоящих чувств на деле. Неспособность бороться с трудностями, его слабое место не только в вопросах чувств и интимной жизни, но и в сфере общественной жизни, всегда избегает осложнений. В эпилоге романа выясняется, что Рудин, на самом деле, никогда не терял желания быть полезным обществу, быть энергичным и самоотверженным, никогда не сдавался и не очерствел, боролся до последней минуты. Всю последующую жизнь старался
найти
достойный
способ
преисполнить
смысл
своего
бытия
и использования своих жизненных сил. В этом смысле был снова Дон-Кихотом, но скорее на словах, не извлёк выводов и не перестроился. Его неудачи можно приписать тому, что поставил перед собой невыполнимые задачи, во-первых, его способность быстро вдохновиться, а потом так же быстро «охладеть» и не докончить 181
дело. Во-вторых, убегал от решения проблем,
которые встретились на его
жизненном пути, жил «для будущего», в эпоху, когда русское общество ещё не было полностью готово к «большим переменам», а в связи с этим в своём окружении встречался с людьми, мировоззрение которых и поведение было полным лицемерия и заискивания. Он сам не смог прирасти к этой «маленькой» среде, не хотел приспосабливаться к ней, но и не желал уступать, даже если бы это принесло ему выгоды, т.е. принёс в жертву своё личное благосостояние, а даже собственную жизнь. Следующим изучаемым персонажем является главный герой романа Тургенева «Отцы и дети». В соответствии с тургеневской концепцией героев Гамлета и Дон-Кихота, и в Базарове смешиваются и переплетаются качества обоих этих архетипов. В начале романа, в лице главного героя находим скорее Дон-Кихота, особенно потому что определил свою цель в жизни, верит в свои планы и беспрестанно их отстаивает, с теоретической точки зрения, желает сеять добро и быть полезным обществу, в котором живёт. Он убеждён в своей правоте и готов всю свою энергию выдать ради этой правды. Для общества Базаров полезен лишь отчасти,
прежде
всего
при
выполнении
некоторых
заданий,
связанных
с экспериментами, и с лечением больных, проживающих недалеко от его собственного места проживания. Базаров, так же, как и Гамлет, при жизни не проявляет способности вести за собой людей, наконец, Аркадий за ним перестаёт идти, Одинцова всё воспринимает как игру, на самом деле не хочет менять комфортабельный образ жизни. Учитывая разногласия с «отцами», за ним бы не последовал ни один из старших братьев Кирсановых. В тот момент, когда на сцену вступает любовь, в Базарове просыпаются и другие черты Гамлета, несмотря на то, что с точки зрения чистоты и искренности своих чувств, остаётся Дон-Кихотом (в отличие от объекта своего интереса). Поскольку не способен расположить к себе избранницу, убегает от первых же проблем, которые перед ним возникли, поведёт себя как парализованный Гамлет. С виду не сетует, не жалуется, скорее погружен сам в себя, но не предпримет ничего, для того чтобы изменить ситуацию. Так же, как и Гамлет ведёт себя и в вопросе своей смерти, когда станет понятным, что дальнейшие планы и
цели для него
не имеют смысла (включая надежды стать полезным своему окружению), поскольку
182
ему
будет
отказано
в
возможности,
какой-либо
полезной
деятельности.
Привлекательность Базарова в том, что в конце романа, он осознал свои ошибки. Третьим исследуемым героем был Нежданов из последнего романа Тургенева «Новь». И этот герой не является исключением в галерее романтических персонажей Тургенева,
которые
в
себе
переживают
бой
между
сущностью
Дон-Кихота и Гамлета. На первый взгляд Нежданов в романе воспринимается, как Гамлет: это революционер, реально видящий жалкое положение России, чем и недоволен. Понимает, что надо бы было выполнить свой долг по отношению к Родине, путём подлинных действий, но внутренне не уверен в этом. Кажется, что только принял идеи
движения
народников,
однако
на
самом
деле,
ими
не
живёт,
не отождествляется с ними. Нежданов постоянно борется в себе со скептицизмом, своей неуверенностью в делах,
которые перед ним выдвигаются, и которые должен
был осуществить (выходить к людям, пропагандировать необходимость революции и бунта). Однако его сомнения приводят к тому, что конкретные действия постоянно откладываются. Именно этот его скепсис и сомнения в цели жизни или идеале, уподобляют его Гамлету. Несмотря на внутренний бой, всё-таки решится действовать, попробует сосредоточиться на музыке и вдохновиться революцией – на воображаемой оси, по крайней мере, на мгновение, становится Дон-Кихотом – однако, его поступки безуспешны. Неудача Нежданова приводит к ещё более глубоким гамлетовским сомнениям, на этот раз, не только в революции, но и в самом себе, в своих способностях, не верит в общее
«дело» народников, проживает чувство
разочарования. Не может преодолеть жизненные затруднения и поражение, источником которых является неосведомлённость о российской жизни, наивность, мнение, что общение с простыми людьми будет достаточным для того, чтобы побудить крестьян к революции. Сдаётся, выбрав путь самоубийства. На поприще личной жизни, тоже терпит поражение, так как, по причине своей нерешительности и робости, теряет близкого себе человека, его «причал», девушку Марианну, с которой его связывали общие идеалы (у Нежданова, разумеется, напускные), больше чем любовные чувства. За девушку не борется, сдаётся. Нежданова можем считать «русским Гамлетом», так его называют и его коллеги, революционерка-народница Машурина, в начале романа. 183
В
заключение
четвёртой
главы,
пытаемся
раскрыть
некоторые
специфические признаки романа, с точки зрения генологии и поэтики. Последняя глава данной работы обращается к толкованию персонажей и положению человека в произведениях писателя, стремится преподнести оценку образов, представляемых в романах Тургенева с точки зрения некоторых литературных теоретиков (В. В. Голубкова, М. Антоша, А. Репоне) с нашими комментариями, основанными на обобщениях из статьи-речи Тургенева «Гамлет и Дон-Кихот». Более близким
нашему восприятию является анализ главных героев
в интерпретации обоих словацких авторов, так как, в основном, совпадает с нашим воззрением на соответствующие образы главных героев. Особенно это касается взглядов на процесс поиска правды, добра, справедливости, жажды исполнять свою общественную миссию, добиваться намеченных целей в жизни, отделяться и отчуждаться от этого общества.
184
9. Seznam literatury
Primární literatura
Turgeněvovy romány: TURGENĚV, I. S.: Rudin. Praha 1978. TURGENĚV, I. S.: Šlechtické hnízdo. Praha 1972. TURGENĚV, I. S.: Předvečer. Praha 1953. TURGENĚV, I. S.: Otcové a děti. Praha 1975. TURGENĚV, I. S.: Dým. Praha 1955. TURGENĚV, I. S.: Novina. Praha 1955.
Turgeněvovy povídky a novely: TURGENĚV, I. S.: Andrej Kolosov a jiné povídky. Praha 1954. TURGENĚV, I. S.: Asja. Praha, 1963. TURGENĚV, I. S.: Deník zbytečného člověka. Praha 1954. TURGENĚV, I. S.: Dva přátelé a jiné povídky. Praha 1971. TURGENĚV, I. S.: Jarní vody. Praha 1954. TURGENĚV, I. S.: Lovcovy zápisky. Praha 1976. TURGENĚV, I. S.: Milostný kruh. Praha 1984. TURGENĚV, I. S.: Sen a jiné povídky. Praha 1966. Turgeněvovy kritické stati, články o literatuře, úvahy o umění: TURGENĚV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985. TURGENĚV, I. S.: Vzpomínky na literaturu. Praha 1985. TURGENEV, I. S.: O umení a ľuďoch. Bratislava 1962. ТУРГЕНЕВ, И. С.: Полное собрание сочинений и писем в тридцати томах. Москва 1981. ТУРГЕНЕВ, И. С.: Гамлет и Дон-Кихот. В: ТУРГЕНЕВ, И. С.: Избранные произведения. Ленинград 1982.
185
Ostatní prameny: CERVANTES, M.: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Praha 2005. HALAS, F.: A co básník, Dílo, 3/ (Třináct stránek). Praha 1983. LERMONTOV, M. Ju.: Stesk rozumu. Praha 1976. NERUDA, J.: Dopisy. Praha 1954. SHAKESPEARE, W.: Hamlet. Praha 2005.
Sekundární literatura
AUERBACH, E.: Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách. Praha 1968. BACHTIN, M. M.: Román jako dialog. Praha 1980. BERĎAJEV, N. A: Smysl dějin. Praha 1995. BERĎAJEV, N. A.: Duše Ruska. Brno 1992. BERĎAJEV, N. A.: Ruská idea. Základní otázky ruského myšlení 19. a počátku 20. století. Praha 2003. BĚLIČ, O.: Cervantesův Don Quijote, jeho smysl a význam. Praha 1955. BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recense 1834–1840. Praha 1956. BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1842–1845. Praha 1970. BĚLINSKIJ, V. G.: Stati a recenze 1846–1848. Praha 1973. ČAADAJEV, P. Ja.: Filosofické listy, Apologie bláznova. Praha 1987. ČERNÝ, V.: Don Quijote a quijotismus. In: Studie a eseje z moderní světové literatury. Praha 1969, s. 9–30. ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Ruský člověk na rendez-vous. In: ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Vybrané filosofické spisy II. Praha 1953, s. 143–158. ČERVEŇÁK, A.: Vajanský a Turgeněv. Bratislava 1968. DOBROLJUBOV, N. A.: Co je to oblomovština? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané stati literární. Praha 1950, s. 15–51. DOBROLJUBOV, N. A.: Kdy nastane skutečný den? In: DOBROLJUBOV, N. A.: Vybrané stati literární. Praha 1950, s. 185–230. DOHNAL, J.: Černyševskij, Turgeněv a Zola. K problematice vytváření postavy v literárním díle. In: Slavica Slovaca, 23, 1988, č. 2, s. 143–147.
186
DOHNAL, J.: Proměny modelu světa v ruské próze na přelomu XIX. a XX. století. Brno 2012. ĎURIŠIN, D.: Teória literárnej komparatistiky. Bratislava 1985. FIGES, O.: Natašin tanec. Kulturní historie Ruska. Praha, Plzeň 2004. HÁLEK, V.: O umění. Praha 1954. HAMAN, A.: Úvod do studia literatury a interpretace díla. Jinočany 1999. HENNEQUIN, E.: Spisovatelé ve Francii zdomácnělí. Praha 1896. HONZÍK, J.: Viola d´amour ruského realismu (Ivan Sergejevič Turgeněv). In: HONZÍK, J.: Dvě století ruské literatury. Praha 2000, s. 75–97. HRABÁK, J.: Poetika. Praha 1973. I. S. Turgeněv (Sborník statí ke stému výročí úmrtí). Praha 1987. KAŠPAROVÁ, J., ŠTĚPÁNEK, P.: Rytíř smutné postavy v Čechách, El Caballero de la Triste Figura en las tierras de Bohemia. Praha 2005. KŠICOVÁ, D.: Ruská literatura 19. a začátku 20. století v českých překladech. Kapitoly z dějin literárních vztahů. Praha 1988. KULEŠOV, V. I.: Dějiny ruské kritiky. Praha 1988. LEPILOVÁ, K.: Очерк русской культуры. Ostrava 1996. LJACKIJ, E. A.: Ivan Turgeněv. In: LJACKIJ, E. A.: Klasikové ruské literatury. Praha 1930, s. 189–216. LONGWORTH, P.: Dějiny impéria. Sláva a pád ruských říší. Praha, Plzeň 2008. MATHAUSEROVÁ, S.: Cestami staletí. Systémové vztahy v dějinách ruské literatury. Praha 1986. MATHESIUS, B.: Básníci a buřiči. Praha 1975. MAUROIS, A.: Turgeněv. Praha 1931. MIKULÁŠEK, M.: Hledání „duše“ díla v umění interpretace. Ostrava 2004. PAROLEK, R., HONZÍK, J.: Ruská klasická literatura. Svoboda 1977. PAVELKA, J., POSPÍŠIL, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brno 1993. PEČENKA, M., LITERA, B.: Dějiny Ruska v datech. Praha 2011. PISAREV, D. I.: Realisté. In: PISAREV, D. I.: Vybrané stati. Praha 1951, s. 216–361. POSPÍŠIL, I. a kol.: Panoráma ruské literatury. Boskovice 1995. POSPÍŠIL, I.: Ruský román. Nástin utváření žánru do konce 19. století. Brno 1998. POSPÍŠIL, I. a kol.: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha 2001.
187
REPOŇ, A.: Umelecké zobrazenie človeka v románovom svete I. S. Turgeneva. Banská Bystrica 2011. RAJCHIN, D. J. a kol.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948. RICHTEREK, O.: Úvod do studia ruské literatury. Hradec Králové 2001. Slovník světových literárních děl. Praha 1988. SOVÁKOVÁ, J., FILIPOV, V.: Přehled ruské literatury (Od Slova o pluku Igorově k postmodernismu). Plzeň 2000. SVATOŇ, V.: Proměny dávných příběhů. O poetice ruské prózy. Praha 2004. ŠALDA, F. X.: I. S. Turgeněv, Novina – Asja. In: ŠALDA, F. X.: Kritické projevy. Sv. 3, Praha 1950. ŠVANKMAJER, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1995. VASILJUK, F. J.: Psychologie prožívání. Praha 1988. VLAŠÍN, Š. a kol.: Slovník literární teorie. Praha 1977. ZAHRÁDKA, M:: Ruská literatura XIX. století v kontextu evropských literatur (Osobnosti a dialog kultur). Olomouc 2005. ZAHRÁDKA,
M.
a
kol.:
Slovník
rusko-českých
literárních
vztahů.
Ústí
nad Orlicí 2008. АЙХЕНВАЛЬД, Ю.: Дон-Кихот на русской почве. Москва, Минск 1996. БЯЛЫЙ, Г. А.: Тургенев и русский реализм. Mосква, Ленинград 1962. ЧАЛМАЕВ, В. А.: Иван Тургенев. Moсква 1986. ГЕРЦЕН, А. И.: Собрание сочинений в 30-ти томах. Т. II. Москва 1954. ГОЛУБКОВ, В. В.: Художественное мастерство И. С. Тургенева. Moskva 1960. И. С. Тургенев. Вопросы биографии и творчества. Ленинград 1981. И. С. Тургенев в современном мире. Москва 1987. ЛЕБЕДЕВ, Й. В.: Тургенев. Moсква 1990. ЛЕВИН, Ю. Д.: Русский гамлетизм. In: Кол. авторов: От романтизма к реализму. Ленинград 1978, с. 189–236. МАЛЫШЕВА, Н.: Творчество И. С. Тургенева в оценке критиков-модернистов. In: Československá rusistika 1987, č. 4, s. 175–179. МАРКОВИЧ, В. М.: Человек в романах Тургенева. Ленинград 1975. МОСТОВСКАЯ, Н. Н.: Тургенев и русская журналистика 70-х годов XIX-ого века. Ленинград 1983. ПИСАРЕВ, Д. И.: Базаров. Москва 1956. 188
ПИШЧУЛИН Й. П.: И. С. Тургенев: жизнь, исскуство, время. Москва 1988. ПОПОВ, К.: Способы выражения поетики повести «Ася» И. С. Тургенева. In: Československá rusistika 1986, č. 1, s.24–33. ПУСТОВОЙТ, Г. П.: Тургенев – художник. Moсква 1980. ВИННИКОВА, Г. Е.: Тургенев и Россия. Moсква 1977. ВОРОВСКИЙ, В. В.: Литературная критика. Москва 1971.
BELINSKIJ, V. G.: Selected Philosophical Works. Moscow 1948. CONFINO, M.: Russia Before the “Radiant Future“. New York 2011. CHANCES, E.: The superfluous man in Russian literature. In: The Routledge Companion to Russian Literature. London 2001. FREEBORN, R.: The Rise of the Russian Novel. Studies in the Russian Novel from „Eugene Onegin“ to „War and Peace“. Cambridge 1973.
Internetové prameny ТУРГЕНЕВ, И. С.: Рудин [online]. Dostupné z: http://ilibrary.ru/text1198/index.html [18. 01. 2014]. ТУРГЕНЕВ, И. С.: Отцы и дети [online]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew _i_s/text_0040.shtml [25. 01. 2014]. ТУРГЕНЕВ, И. С.: Новь [online]. Dostupné z: http://az.lib.ru/t/turgenew_i_s/text _ 03001.shtml [02. 02. 2014]. ПИСАРЕВ, Д. И.: Базаров [online]. Dostupné z: http://az.lib.ru/p/pisarew_d/text _ 020.shtml [25. 01. 2014]. WEST, D.: The Transition and Transformation from the Byronic Hero to the Superfluous Man [online]. Dostupné z: http://engling.truman.edu/SeniorSem/PDFpapers/West%20paper%/20PDF.pdf [28. 02. 2013]. Литературная энцыклопедия в 11 томах [online]. Dostupné z: http://febweb.ru/feb/litenc/encyclop/le6/le6-5143.html [26. 02. 2013].
189