Don Quijote 16. 2. 2014, Státní opera Praha Baletní představení. Prolog není takřka baletní. Pravý balet začíná až v prvním jednání, kdy se představí hlavní postavy. Když neodejdete po první čtvrtině, dočkáte se překvapení v podobě flamencového baletu. Baletní náročnost graduje, jak se blíží závěrečné tóny. Režisérova snaha o srozumitelnost a logiku děje, o hereckou přesvědčivost a prokreslení všech postav – nejenom těch hlavních, o propojení tanečních a pantomimických scén, zapojení baletního sboru do celkového průběhu děje a o celkové oživení inscenace nakonec vyšla. Don Quijote okouzluje bojem s větrným mlýnem, který pokládá za obra. Začátek druhého jednání příjemně překvapil odlišnou hudební atmosférou, kterou způsobil cikánský temperament. Kostýmy působily příliš tradičně a málo ohnivě, španělsky. Jako skvělý nápad se ukázalo použití toreadorských plášťů z jedné strany rudých a z druhé stříbrných. Klidnější pasáže, ve kterých Don Quijote prokázal svůdnost, se střídají s rychlými, ze kterých prýští částečný temperament. Živé jevištní umění, kde slova nejsou zapotřebí a tanec a hudba řeknou vše – to je balet! O tom, že se je rozhodně na co koukat, se ale přesvědčíte až na vlastní kůži! Jedno ale nehrozí určitě – po zhlédnutí Dona Quijota není možné odejít se špatnou náladou.
Pan Kaplan má třídu rád 2. 3. 2015, Divadlo ABC Divadelní zpracování humoristického románu Leo Rostena o snaživém studentu angličtiny panu Hymanu Kaplanovi. Pan Kaplan má třídu rád vypráví o třídě emigrantů (zejména židovských), kteří utekli před hrůzami druhé světové války války a událostmi s nimi spojenými do Ameriky a ve večerní škole poznávají pod vedením profesora Parkhilla krásu anglického jazyka, což ale skýtá mnohá úskalí. Před představením jsme si ve škole dobře rozebrali knihu a přečetli pár ukázek. Dobře jsme udělali, jinak by nám asi trvalo déle pochopení jednotlivých hereckých výstupů, porozumění jednotlivým dialektům studentů. Většina herců se sama doprovázela na hudební nástroje. Znělo hodně melodií a písní. Role pana Kaplana sedla Oldřichu Víznerovi, jeho sólové monology, prezentace domácích úkolů byly excelentní. Starší generace jistě ocení herecké kvality např. pánů Lubomíra Lipského a Stanislava Fišera. Naše generace si to tak neužila. Obdivovali jsme hru na trombón a jejich nadšení zpívat a tančit… Hra je velmi vychvalovaná, získat vstupenky je nadlidský výkon, ale divadlo ABC jistě nabízí i lepší představení. Velké mínus – v divadle bylo nedýchatelno, hercům nebylo dobře rozumět.
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách 19. 9. 2014, Divadlo v Dlouhé Na toto představení chodí ten, kdo nemá čas přečíst celé dílo významného autora. Tedy převážně studenti. Dílo je povinnou inscenací pro všechny, kdo si myslí, že je na alžbětinském velikánovi nemůže už nic překvapit. Vlastně byli jsme překvapeni. Čekali jsme celou plejádu herců, přišli však jen tři. Ale Shakespeara předvedli. Základem všeho byl samozřejmě text. A představení nabralo rychlý spád. Musíte vnímat a dávat pozor, abyste pochytili jednu hru jdoucí za druhou. Herci se pořádně vyřádili. Nepotřebovali ani nákladné kulisy ani efekty, jen svoji energii herců. Také zněla hudba. A v závěru dlouhotrvající potlesk.
V+W revue 24. 11. 2014, Divadlo ABC Inscenace, která vzdává hold dvěma tvůrcům, kteří byli v počátku divadelního prostoru ABC. Příprava byla jistě hodně náročná vzhledem k rozsáhlé tvorbě, politickým narážkám, … Soubor se s dílem Voskovce, Wericha a Ježka dobře popral. Například se slavnou scénou s alegorickou mapou Evropy. Hra vzdává hold nespoutané hravosti V+W, přibližuje nám principy a kořeny jejich tvorby a také vyvrací některé zažité představy o tom, jak Osvobozené divadlo fungovalo. Připomněli jsme si hru Vest Pocket Revue, inscenaci, kterou prorazili a která je mnoho let držela nad vodou po finanční stránce. Připomněli jsme si mnoho písní, které zazněly trochu jinak, ale nevadilo. Připomněli jsme si toho dost, a dokonce takovým způsobem, že v našich myslích páni Voskovec a Werich dlouho zůstanou. Těšili jsme se a byli jsme potěšeni. Naše očekávání bylo naplněno. Revue o Voskovcovi a Werichovi = písně, tance, humor a vtip.
Ženská epopej 19. 11. 2014, Divadlo bez hranic Zajímavá inscenace, kdy jediná herečka ztvárňuje čtyři nejdůležitější ženy v Muchově životě. Vizuálně a pohybově je nám nabízeno období autorova života prostřednictvím čtyř žen obraz o životě a díle velikána Alfonse Muchy. Již název odkazuje k Muchově Slovanské epopeji, nejkomplexnějšímu cyklu obrazů. Jediná herečka se postupně představuje v rolích čtyř žen, jež osudově vkročily do Muchova života. Jednoduché, avšak důvtipné změny kostýmů napomáhají proměnám ženských charakterů. Herečka vstupuje a vystupuje z postavy do postavy. Autorka čerpala text z knihy umělcova syna Jiřího Muchy, dobových materiálů i denního tisku. Inscenace je monodramatem, které se primárně neopírá o slovo, ale dává příležitost k vyjádření pohybem, ke stylizovanému pohybu. Osobnost secesního malíře Muchy prezentuje hudba, tóny, které dotvářejí atmosféru a zároveň ji spoluvytváří. Choreografie a scéna vychází z charakteristiky každé z představených ženských hrdinek a daného období. Inscenací se line otázka, kterou se trápil i sám Mucha - zda talent přináší vysvobození, či prokletí.
Radúz a Mahulena 10. 3. 2014, Národní divadlo
Zvláštní zahájení slovy: „Radúz a Mahulena. Slovenská pohádka o čtyřech dějstvích.“, která pronesou dva muži v černých oblecích a s bílými rukavičkami. A již vidíme scénu – strohou, v zelených odstínech, přinášející změny a „kulisy“ – pruhy látky, dáváme pozor, abychom chápali uspořádání. Pruhy látky spouštěné z provaziště rozdělují prostor jeviště, představují sloupy chrámu, hluboký les, i strom, ve kterém pro sebe najde Mahulena úkryt. Slouží také jako podklad pro digitální projekce. Toto vše doplňuje poměrně originální nasvěcování. Hra nám nabízí takové tři roviny – pohádkovou, která stojí na pohádkové předloze, současnou, kdy jsou užity současné kostýmy, i když herci jsou pohádkovými bytostmi, a komickou, která je vyjádřena hlasově, pohybem… Zvláště si všímáme herce, který oslňuje hlavně divačky, Vojty Dyka. Plusem inscenace je doprovod živé hudby a zpěv, což inscenaci pozvedá o mnoho stupňů výše. Moderní zpracování pohádky, takový experiment, kdy až diváci řeknou, zda se povedl. Inscenace Radúz a Mahulena, stejně jako další režisérovy inscenace, jsou v tomto moderním nastudování jistě lákadlem pro zvědavé, pro čtenáře, kteří si chtějí porovnat literární předlohu s jevištním zpracováním – nabízí se otázka, zda po zhlédnutí ještě někdy na modernu přijdou… Ne vždy je zmodernizování klasiky povedené, i když je plné nejrůznějších efektních nápadů.
Strakonický dudák 12. 2. 2014, Národní divadlo Příběh o chudém sirotkovi Švandovi, který ovládá hru na dudy a ve snaze získat peníze, aby mohl být sezdán se svou milovanou Dorotkou, se vydá do světa za bohatstvím, zná snad většina z nás. Tyl v něm chtěl ve své době apelovat na lid, aby si uvědomili důležitost národa. Česká klasika se velmi odklonila od literární předlohy. Báchorka se stala na jevišti nepřehledným chaosem, postmoderním pojetím. Náhodné obrazy, které nemají zjevnou souvislost, jenom matou. V úvodu se nacházíme v prostředí české vesnice, která je jenom naznačena. Folklórní ráz dodávají tanečníci v pestrých krojích, takové surrealistické ztvárnění. Náhle magická atmosféra vytvořena pomalými pohyby. Jelenovi kýčovitě svítí oči… Švandovo putování světem je znázorněno v duchu parodie sci-fi – se zasněným výrazem stojí na vrchu obrovské zlaté koule a na horizontě za ním se promítají oblaka. Švandův příchod do Bollywoodu, který je doprovázen zvuky velkoměsta a promítáním fotografií mrakodrapů, působí opravdu hloupě. Parodie… Putování časoprostorem ale nekončí a Švanda se vrací do rodné země, kterou je pro změnu Československo pozdního socialismu. Zvláštní je i hudba a mnoho, mnoho dalšího. V roli Švandy se předvedl mladý herec, ale svým výkonem si nás nezískal. Ale možná to bylo tím, že si nás nezískalo představení – zmatené, nekoncepční… Ani Dorotka „nezklamala“, předváděla etudy různých divadelních stylů. Asi jediný, kdo nezklamal, byl Vocílka, podvodník manipulující postavami. Nejvěrohodnější výstup nám byl nabídnut až v závěru, kdy se Dorotka snaží vysvobodit svého milého ze spáru divých žen. V tomto výstupu také vidíme, že mezi nimi je nějaký cit, láska. Do Národního ano, na Švandu ne.
Jana Eyrová 15. 12. 2014, Divadlo bez hranic Příběh velké lásky mezi bohatým Edwardem Rochesterem a na jeho panství pracující chudou vychovatelkou Janou Eyrovou. Příběh sirotka, chudé Jany a její lásky, která je silnější než osud. Kulisy jednoduché a kostýmy zachycují první polovinu 19. století, herecké výkony průměrné, ale nezklamaly. Romantický příběh herci vystihli v rámci svých možností, tedy dobře. Tím, že příběh známe z literární předlohy, jsme ale asi čekali trochu víc. Díky hercům se vžíváme do doby, ve které se příběh odehrává. Dokážeme se vžít do pocitů hlavní hrdinky, vnímáme, co Jana prožívá – láska je nadčasová, proto oslovuje všechny generace, i nás. Postavy: Rochester – démonický, vznětlivý, uvnitř „křehký“, své city maskuje hrubostí. Jana – tichá, milá, pracovitá, laskavá, trpělivá, křehká, nezkušená, milující, dokáže nenávidět, ale i odpouštět. Viditelný kontrast. Atmosféra – nejčastěji ponurá. Ale tento příběh lásky ve vás vyvolá emoce jak přečtením knihy, tak zhlédnutím inscenace či filmu.
Dvě vdovy Státní opera Praha, 2. 2. 2014 Je příjemné vyrazit čas od času do divadla na něco jiného, třeba na zpěvohru. Tato dvouaktová opera má nenáročné libreto, omezené množství postav, jednoduchý děj plynoucí pozvolně a vyhýbá se dramatickým zvratům. Děj obou jednání se odehrává v jediných kulisách, a to v přijímacím salonu venkovského statku. Rekvizit je málo – židle, sofa, stůl s kalamářem. Není to ovšem na škodu – všechny interiérové doplňky účelné, a jsou v průběhu večera využity. Nepřeplňují scénu a jsou přesouvány na místa, kde jich je aktuálně zapotřebí. Zdařilá jsou i světla. Využívá se jednak devíti pohyblivých stropních lamp, jednak prosklených dveří v bocích scény a francouzského okna. Světlo je nositelem atmosféry a nálad. Kostýmy jsou detailně zpracované, zvláště pro obě hlavní protagonistky velmi slušivé. Pěvecké výkony sólistů jsou velmi dobré. Vlastní děj stojí na čtyřech postavách - emancipované vdově Karolině, vdově Anežce, hajném Mumlalovi a Ladislavu Podhájském. Karolina - samostatná, rozhodná, vyjadřující radost ze života; Anežka zdrženlivá a nejistá, přísná, měnící se až ve druhém dějství – naděje na nový začátek. Mladé vdovy Karolina a Anežka žijí svůj poklidný život ve vile na venkově, kam jen občas zajde hajný Mumlal. Poklidná idylka končí ve chvíli, kdy hajný zatkne domnělého pytláka, z nějž se vyklube Ladislav Podhajský, tajný ctitel vdovy Anežky. Ta jej vytrvale odmítá až do doby, kdy o něj projeví zájem svůdná Karolina. Pak se rychle vzpamatuje, odhodí černý šat, vyzná se z lásky k Ladislavovi a zápletka spěje k happyendu. Dvě vdovy - příjemná inscenace, která ničím ani nepřekvapí, ale ani nenudí – také díky velkoleposti a kráse Smetanovy hudby. Prostě potěšení pro uši a pro oči.
My Fair Lady 16. 1. 2015, Divadlo Na Fidlovačce Muzikál My Fair Lady vznikl podle divadelní hry G. B. Shawa Pygmailon. Na začátku stojí sázka profesora Henryho Higginse s plukovníkem Pickeringem. Higgins se vsadí, že za šest měsíců dokáže udělat z prosté a obyčejné květinářky dámu na úrovni. Elisa Doolittlová se tak rázem stává jakýmsi pokusným králíkem. Přestěhuje se do domu profesora Higginse a pod jeho vedením zlepšuje svou řeč. Co si však Henry Higgins neuvědomí, je fakt, že během té doby se z Elisy stane dívka znající svou vlastní cenu. Teprve až poté, co od něj Elisa odejde, si zapřísáhlý starý mládenec Henry Higgins uvědomí, co pro něj znamenala, a svým hulvátským způsobem se ji snaží získat zpět. Rozpustilá prostořeká květinářka Líza, která si zpočátku nebere servítky, a dostává se tak do věčných slovních sporů se svým učitelem, profesorem, starým mládencem Higginsem, se změní v kultivovanou půvabnou dámu, která nakonec okouzlí nejen svého učitele, ale i diváky v hledišti. Velmi kvalitní hudba, nápaditá choreografie, nádherné kostýmy, skvělé herecké obsazení. Muzikál, stejně jako filmové zpracování, dodnes však dokáže ve svém klasickém zpracování zaujmout, pobavit i dojmout. Chcete-li se pobavit, slyšet kouzelné melodie a texty se skvělými hereckými i pěveckými výkony, určitě si toto vydařené představení nenechte ujít. My Fair Lady je muzikál, který oslovuje diváky všech generací již od doby svého vzniku v roce 1954.
Já, Francois Villon 6. 10. 2014, Divadlo na Jezerce Zpracovat životopis slavných osobností do formy divadelní je v současné době módní. Základním tématem muzikálu je příběh básníka Francoise Villona a jeho boj se společností jako takovou, nicméně stejně důležité je i téma lásky, žen, které ho milovaly. Celým muzikálem zní úchvatná hudba Ondřeje Brzobohatého. Vyhrál si s jednotlivými skladbami - pomalými, zamilovanými, sborovými i s rozvernými - tanci zpívajících cikánů, které jsou interpretovány v romském jazyce. Villon se mezi bandou kočovných lidí cítil svobodný, nespoutaný. Hudba ovšem velice úzce souvisí s libretem muzikálu. Autor textů Pavel Vrba a libretista Jiří Hubač, kterým byla premiéra na počest věnována, viděli Villona jako rebelujícího studenta plného ideálů a naivních pohledů na svět, zároveň v něm však i tvůrce, který napsal během svého krátkého života významné dílo. V 15. století jím všichni opovrhovali… Zazněla i slova nejznámější balady „Já u pramene jsem a žízní hynu“. V jednoduchosti je síla: Na jevišti vystupuje celkem devět lidí, scéna je černá, téměř prázdná, až v průběhu představení si ji herci sami dotváří – malují a píší na ni. Lásku ke Kateřině vyjadřuje Villon obrázky srdíček, píše tam své myšlenky nebo lepí listy papíru se svým podpisem, což je velice výrazný prvek v celém představení. I rekvizity jsou obyčejné. Z kovové postele se rázem stanou mříže, papír může být zatykačem, básní či plesovou maskou. Podobným symboly jsou i láhve jakožto znázornění bohémského života nebo růže – důkaz, že i v člověku jako je Villon, který navenek působí drze, sebevědomě a očividně kašle na celý svět, se může skrývat něha a láska. Dvě hodiny příběhu z života slavného básníka uběhnou až neskutečně rychle. Je to představení velice svižné, neustále proudící dopředu. Pakliže člověk na minutku vypadne z dění, může mít problém chytit se dál. Naštěstí je tak poutavý, že jej sledujete jedním dechem. Představení má skvělou atmosféru, jděte si ji užít.
Přízrak Londýna 3. 3. 2015, divadlo Hybernia Muzikál Přízrak Londýna jsme šli do divadla Hybernia zhlédnout hlavně ze zvědavosti. Postava Jacka Rozparovače, jedna z největších kriminálních záhad, fascinuje a láká k různým zpracováním. Čekalo nás příjemné překvapení, celkový dojem z představení výborný. Pochvalu si jistě zaslouží tvůrčí tým s Lumírem Olšovským v čele. Celý Přízrak Londýna staví hlavně na kvalitních hereckých výkonech a odvedli je úplně všichni, i dětské hvězdy. Svůj debut si odbyla Ivana Gottová jako Jane, svoji roli, navzdory dohledu bulváru a kritiků, zvládla velmi dobře. Překvapeni, a nemůžeme říci, že úplně mile, jsme byli výstupem královny ve 2. jednání. Nějak jsme nepochopili význam tohoto výstupu. Čekalo nás hodně činoherních scén, ale nevadily nám. Postavy jsou svým způsobem pojaty netradičně. Ačkoliv je jich hodně, neměli jsme problém orientovat se v nich. Tvůrci muzikálu nabídli i reálné postavy z historie. Po režijní stránce stojí za zmínku i ztvárnění vražd – tratoliště krve, oči dokořán – strašidelné, jako opravdové! Pochvalu zaslouží i scéna a dekorace, často vyvolávaly i strach a správné napětí. Herecké výkony byly podtrženy nádhernými kostýmy a dokonalým make-upem. Velké plus má úvodní scéna z hospody, sborové písně byly zpívány excelentně, nadprůměrně kvalitně. Velmi působivá je píseň Evelyn Svět nezbavil mě nadějí. Muzikál Přízrak Londýna patří v obrovském množství muzikálů posledního dvacetiletí k těm, jež nabízí zajímavý námět, tajemnou atmosféru a nádhernou výpravu. Český muzikál, který stojí za návštěvu.
Šest tanečních hodin v šesti týdnech Divadlo Ungelt, 2. 3. 2015 Již po přečtení upoutávky na toto představení jsme si řekli, že pokud se nám nebude líbit, alespoň si osvojíme tance - swing, tango, valčík, foxtrot, ča-ču a moderní tanec. Lákadlem byla také herecká dvojice – Chantal Poulain a Pavel Kříž. Další důvod, proč jít do divadla. Navíc Pavla Kříže známe z taneční soutěže StarDance, kterou v roce 2010 vyhrál. Komedie se dvěma osamělými lidmi, inteligentní humor, inteligentní dialogy, trefné a vtipné poznámky, hudba, improvizace, diváci se baví, herci se baví. Hlavní úlohou Pavla Kříže – Michaela Minetti - bylo zahrát upřímného osamoceného sentimentálního čtařicetiletého gaye cynika. Osamocená sedmdesátiletá vdova po pastorovi Madame Lily Harrison se svým krásným, až komediálním přízvukem si Michaela najímá na kurzy tance. Oba si uvědomují, jak jsou pro sebe potřební. A stálo to za to! Skvělý kulturní zážitek. A že se nám komedie líbila, pocítili i oba herci na konci představení, kdy za své herecké výkony sklidili aplaus ve stoje.
Bláznivý Petříček La Fabrika, 3. 2., 27. 1. 2015
Nikdy jsme v tomto divadle nebyli, ale při představě, že uvidíme Vojtu Dyka naživo, nebylo co dál řešit, i když název představení sám o sobě nelákal. Zklamáním bylo, že sedačky nejsou číslované, a když už seženete místo, tak jsou židle pouze pro útlé. Pak také není odevšad dobře vidět a neseženete místa vedle sebe. A v divadle byl hrozný zápach. Celé představení stálo na natáčení jakéhosi „road movie“. Centrem jeviště bylo víceúčelové v různé rekvizity se proměňující auto, za ním běžela filmová projekce silnice, což je rámec, ve kterém se odehrávaly jednotlivé „skeče“. Plynulost vlastního, poměrně jednoduchého příběhu, byla jimi totiž neustále přerušována. Na druhou stranu divadlo jako takové představuje opravdu zajímavý prostor. Industriální budovy jsou dostatečně „in“ a tady toho využili. Od monumentálních železných vstupních vrat počínaje, přes poměrně velký prostor baru s přiznanou ocelovou konstrukcí vyplněnou cihlami a s průmyslovými světlíky nad hlavou a konečně divadelním sálem, pojatým v diskrétní černi. Režisér použil scénky, trochu zvláštní - v jedné se ústřední dvojice snaží z turistů vymámit peníze scénkou o válce ve Vietnamu, v další - se dvojice v autě náhodou ocitne před La Fabrikou, na které svítí neonový nápis – Bláznivý Petříček, pak jsme byli zaskočeni, když Vilhelmová přišla k autu jako zřízenec benzínové pumpy a odplivla si. Několikrát. Tatiana Vilhelmová a Vojtěch Dyk sice hráli úžasně, s jejich zpěvem to již tak úžasné nebylo. Milenci na útěku, ale nějak nám nedošlo proč, za jaké zabití. Ale fanynkám Vojty Dyka představení doporučujeme. Zklamány rozhodně nebudou.
Asanace 26. 9. 2013, Divadlo Na Zábradlí Spisovatel Václav Havel je znám jako autor absurdních dramat. I tato tragikomedie, alegorie nějak mezi ně patří. Celý příběh se odehrává ve vstupní síni jakéhosi prastarého středověkého hradu, ve kterém dočasně přebývá skupina architektů. Mezi ně patří hlavní projektant Bergman a architekti Albert, Luisa, Ulč, Plechanov a Macourková. Dále se tam vyskytuje jakýsi záhadný Tajemník, skutečný autor celého projektu, a sekretářka Renata, která miluje Alberta, který její lásku neopětuje, neboť upřednostňuje starší Luisu. Tato společnost připravuje demolici středověkého malebného městečka v podhradí, na jehož místě má být vystavěno panelové sídliště pro 2000 obyvatel. Na hrad přicházejí zástupci občanů s peticí, kterou podepsalo 216 obyvatel. Vyjadřují rezolutní nesouhlas s plánovanou asanací. Hlavní projektant jim vysvětlí, že sám nemůže nic rozhodnout, ale že se nemusí obávat, neboť asanace je z technických důvodů neproveditelná. Tajemník je odmítá - jde o nátlak menšiny, která se lživě vydává za hlas většiny, a zavírá je do hladomorny. Pak se na scéně objevují postupně dva inspektoři – první oznamuje, že asanace nebude, a nechá propustit neprávem zavřené občany. Architekti se radují z tvůrčí svobody, která se jim díky novým podmínkám naskytla. Druhého dne však Tajemník přivádí druhého Inspektora. Ten čte svůj projev z papíru, který je pln ohraných frází a ruší rozhodnutí prvního Inspektora. Albert je také zavřen do hladomorny. Renata se pokouší otrávit plynem. Ve hře se objevují absurdity, komičnost, absurdní humor, ale také pitvoření herců, kteří do sebe vrážejí nebo se šťourají v nose, když první tajemník mluví o holubárnách. Vesměs jde spíše o symbolické figury vyjadřující určitý životní idealistický postoj nebo charakter. Autor proti sobě staví architekty (jakousi elitu společnosti) a politickou svévoli. Dnes řídí developery neviditelná ruka trhu, a nikoliv tajemníci, a hladomorny nejsou, ale přesto by se našla různá podobenství a pozoruhodné shody. Asanace v Divadle Na Zábradlí v každém případě stojí za vidění.
Cosi fan tutte Stavovské divadlo, 30. 1. 2014
Opera – pro mnoho z nás nelákavý žánr. Ale jednou se zkusit musí. A díky orchestru – preciznímu hudebnímu nastudování a díky několika pozoruhodným pěveckým výkonům jsme na operu získali jiný pohled. Mužské postavy Ferrando s Guglielmem odcházejí do války ve slušivých bílých uniformách a vracejí se vyzkoušet věrnost svých snoubenek v převleku za dva Číňany, kteří se dívky snaží upoutat sestavou taj-či. Scény působí rádoby vtipně, stejně jako když při dostaveníčku v zahradě Guglielmo hovoří s dívkami o ovoci – a podá jim rovnou celý mandarinkovník v květináči. Mezi postavami jsou takové zvláštní, nepříliš jasné vztahy, různým pohybem předstírají radost, smutek nebo žárlivost. Mladíci překvapeně zjišťují, každý u té druhé, že se na dívky nedá spolehnout. Na konci se ale podle propletených rukou zdá, že čtveřice po nepříliš šťastném experimentu nejspíš skončí bez odpuštění a opravdového usmíření v promiskuitě. Nečekaná pointa, pro starší generaci asi není ani veselá, ani povzbuzující. Na rozdíl od dějovosti nás nakonec upoutal zpěv, který hodnocení zaslouží. Slyšeli jsme různé hlasy – soprán, mezzosoprán… Po hudební stránce nebylo z pohledů nás laiků co vytknout, nenudili jsme se. A to bychom při pouhé četbě v poloze „křeslo“ neslyšeli.
Krasavice interkontinentální 26. 9. 2014, La Fabrika Divadelní hra, která je založena na hereckých výkonech dvou herců, vzbuzuje trochu rozpaky. A co teprve dvou hereček – již na první pohled tak odlišných. A tak jsme si o hře něco načetli: U vzniku představení Krasavice interkontinentální v pražské La Fabrice před dvěma lety prý stála touha překonat tvrzení pánů Lasici a Satinského, že ženské klaunské duo je nemyslitelné. "Střet Anny Polívkové a Marthy Issové v autorské klauniádě je nepochybně jedním z divadelních počinů roku..." - INSTINKT. "Divák odchází z divadla a ještě pár hodin se nemůže přestat usmívat." - MF DNES. Arte et Marte („uměním a bojem“) – vyjadřování přátelství různými způsoby, humorně, pohybem, hlasově, emotivně, bojovně, živelně, dojemně, otázkami, uměním udělat si ze sebe legraci. Jsme svědky mnoha výstupů a situací ze života žen. A opravdu – klaunské duo o přátelství. Úžasné fascinující představení. Nečekali jsme, že se budeme tolik bavit! Nasmáli jsme se jako dlouho v divadle ne. Je vidět, že si to obě herečky užívají a M. Issová je živel doplněný A. Polívkovou. Nedočkali jsme se nějaké velké dějové katarze, ale příjemného večera plného zdařilého a laskavého humoru, scének, klaunských výstupů. To vše podtrhuje pěkná hudba a velmi zdařilé dynamické animace, grafika v pozadí. Zatímco se obě herečky maximálně vydají, tak vás to naplní hodně pozitivní energií. Krasavice interkontinentální jsou tu pro všechny, kdo se chtějí příjemně pobavit i dojmout. Bohužel sehnat vstupenky na toto představení je náročné.
Piš, Kafka, piš 19. 3. 2015, La Fabrika Asi každý z nás přečetl nějaké dílo Franze Kafky. Každý z nás ho (ne)chápe nějakým způsobem. A když se naskytla možnost dozvědět se o autorovi a jeho díle něco víc a ještě k tomu herci divadla Sklep, neváhali jsme. Svérázné dílo, kabaretní absurdní groteska připomínající autorovu tvorbu známou, i tu méně známou, jeho korespondenci, jeho život. Originální zážitek, představení čtyř lidí, kteří předčítají úryvky z milostné korespondence, z děl, o kterých jsme asi nikdy neslyšeli. Z odborných knih známe Kafku jako velmi zvláštního, smutného, uzavřeného člověka. A nyní, v tomto představení se nám jeví jako úplný opak. Divadlo nás baví, ukazuje nám život autora v úplně jiném úhlu pohledu tak, abychom ho jako člověka pochopili. Dalo by se říci, že jsme ho tímto představením objevovali. Nám nejznámější autorovo dílo Proměna bylo odehráno, výstižnější asi bude výraz odzpíváno jako kramářská píseň a ukázáno komiksově. Taková nečekaná ztvárnění. (Kafka také rád do divadla chodil.) Často je mezi jednotlivými výstupy slyšet „zase jsem nic nenapsal, už zase jsem nic nenapsal“. Kafka je také konfrontován s despotickým otcem, je ukázán i výsměch, ale vždy s citlivou nadsázkou. Představení probíhalo tak svižně, ironicky, s humorem, ale i vážně, laskavě, rozverně a rychle, že jsme občas nestíhali skoro ani vnímat a rovnat si myšlenky v hlavě. Nechyběla ani interakce s diváky, kteří byli často do dění vtaženi. Děkovačka divadlu Sklep dlouhá. Pocta panu spisovateli, který si to bezpochyby zaslouží. I jemu by se představení moc líbilo.
Zkrocení zlé ženy 7. 3. 2014, Národní divadlo Známý autor, známá a velmi oblíbená hra, skvělá komedie s perfektní zápletkou. Přečtenu ji máme, tak hurá do divadla. To jsme si říkali před představením. K ději: Otec má dvě dcery - mladší Bianca je krásná, milá a poslušná, zatímco starší Kateřina je sebevědomá, průbojná, urážlivá, vzteklá. Bianca má požehnaně nápadníků a nespočet žádostí o ruku, ale tatík ji neprovdá, dokud bude Kateřina svobodná. A tu nikdo, kvůli jejímu temperamentu, nechce. Zde do děje ovšem vstupuje statečný Petruccio a Kateřinu si, k radosti jejího otce, vezme. Bianca se také může vdát a Petruccio rozehrává svou (poněkud krutější) hru, aby svou vzpurnou a hádavou ženu zkrotil. Ta však ve skutečnosti netouží po laciném milostném vzdychání a hrdličkování, ale po opravdové pevné lásce. Děj je krásný, konec, kdy se Kateřina do Petruccia zamiluje, dojemný a jejich škádlení, které provází celou hru, vtipné. Na tomto představení vtip chyběl, jiskření chybělo, zato hlavní představitelka – Kateřina celou hru tak moc vřískala a křičela, že jsme měli co dělat, abychom v divadle vydrželi do konce. Vztah mezi Petrucciem a Kateřinou připomínal spíše vztah dvou nenávidějících se lidí. On psychopat, ona hysterička, schizofrenička. Zbytek účinkujících tvořil takový mišmaš, na jevišti se jich objevuje moc najednou a často nesmyslně, že jsme nevěděli, kdo je kdo. Herecké výkony chabé, výprava o ničem, vtipné věci trapné. I genialita alžbětinského dramatika může být překonána nešťastným uchopením jeho díla. Režisér svoji tvůrčí svobodu nezvládl, dle našeho názoru. Shakespeare zřejmě zamýšlel pojetí hry jako oboustranné osudové vítězství – dvě vyhraněné osobnosti, Kateřina a Petruchio, se nejprve nemohou snést, ale po řadě společných peripetií zjistí, že se k sobě bezvadně hodí a zavládne mezi nimi láska a vzájemný respekt. Kdybychom neměli dílo načteno, jistě by nás toto zpracování odradilo od dalšího „setkání“ se Shakespearem.
Lakomec
8. 1. 2015, Divadlo bez hranic Někdo kdysi řekl, že Moliérovu komedii Lakomec může nasadit jen divadlo, které má ve svém souboru špičkového komika. A toto má - jedno velké wow pro Gustava Bubníka, Harpagona. Vykreslen dostatečně, vystoupení si užíval, zejména dlouhý monolog, který známe z čítanek, měl sílu. Další výkony mužských hrdinů také zaujaly, herecké výkony ženské již nebyly tak oslnivé, působily až amatérsky. Kostýmy super, hudba také. Toto nastudování nemusí být všem divákům po chuti, možná jsou trochu rozpačití i ze závěru. Neuvidíte úplnou klasiku, ale nebezpečně aktuální komedie, kde o peníze jde až v první řadě, neuvěřitelné zápletky i nedorozumění rozhodně nenudí.
Strýček Váňa 21. a 31. 3. 2014, Stavovské divadlo Hra nás zavedla na ruský venkov, kde sledujeme příběhy lidí jedné ruské vesnice. Setkáváme se s Ivanem Vojnickým, který prožívá těžké období – neopětovaná láska. Zdá se, že nic nezískal ani netratil. Prostě dál vede svůj samotářský život. Strýček Váňa poukazuje na pocity, které si člověk začne uvědomovat ve vyšším věku, má pocit, že mu život utíká a že zatím nic velkého nedokázal. Přesto všechno ale nezbývá věřit a doufat, že dobro zvítězí. Prostě se musí žít a pracovat. Naděje zůstává, život nám možná přinese něco jiného, třeba i lepšího. Čechov – velikán světové literatury (nečte se moc dobře…), tematicky se zaměřil na nespokojenost s vlastním životem v závislosti na věku a místu, kde postavy žijí. S tím souvisí i nenaplněnost na poli milostném. Také si uvědomují, že s tím prakticky nemohou nic udělat. Odjet, to možné je. Ale nemládne nikdo. Proto se do nejhlubší krize propadá Váňa. Jeho gradující duševní nespokojenost působí i na nás, diváky. Inscenaci dokreslují kulisové prvky pneumatiky jakožto studně a pojízdného křesílka Ivy Janžurové, které je skvostným biedermeierovským kouskem (známe z DVK). Režisér
si dobře poradil i s obsazením postav – jednak hráli herci známí, jednak se role zhostili velmi dobře. Igor Bareš - ústřední postava Váňa, chvilku z něj vyzařuje klid, později můžeme pozorovat proměnu v nebezpečného rozzuřeného muže a nakonec člověka se sklopenou hlavou zpytujícího svědomí. Opravdu skvělý herecký výkon. V roli doktora Astrova Martin Pechlát, i jeho herecké umění je hodné obdivu. Příjemné je podívání i na Ivu Janžurovou v menší roli Ivanovy matky. Velká herečka, která i z malé role udělá velkou. Čechovova tvorba se vyznačuje spíše nedějovostí, ale slova z úst herců dávají smysl, jsou moderní a současná. Postavy jsou charakterizovány hlavně textem. Jsme schopni vnímat. Inscenace jako celek působí výborně. Nenechte se o tento divadelní zážitek připravit.
Až naprší a uschne Divadlo Na Fidlovačce, 25. 12. 2014 Celý děj se odehrává na venkovském sídle slavné divadelní herečky, která si po letech na scéně musí zvykat na poklidný život na předměstí. Domácnost stárnoucí Judity Blissové je všechno, jen ne normální. Bývalá hvězda potřebuje být permanentně obletována, obdivována, věčně v pracovně zalezlý manžel-spisovatel má samozřejmě také své mouchy, dospívající syn se chová vyzývavě a dcera roste do krásy. Blíží se víkend a každý člen rodiny si pozve domů svého hosta. Každý z členů rodiny by svého hosta rád ubytoval v Japonském pokoji. Výborná milá komedie založená na situačním humoru, vtipných dialozích a slovních přestřelkách, milostných zápletkách, která vychází ze zábavné nekonvenčnosti umělecké rodiny. Díky hlavní postavě máte pocit, že s nadhledem a humorem lze zvládnout všechno. I zdánlivě neřešitelné situace v domě plném hostů. Hlavní role přímo sedla úžasné Elišce Balzerové, ale ostatní herci vedle ní také překvapili a zářili. Kostýmy navozovaly dvacátá léta 20. století. Scénu tvořilo vybavení obývacího pokoje, ve kterém se odehrávalo setkávání rodiny a jejích hostů v prvním i druhém dějství. Děj plynul velmi svižně. Ani jsme se nenadáli a byl konec. Inscenace navozuje pohodovou a přátelskou atmosféru a přináší jedinečný divácký zážitek.
Mandragora 28. 11. 2014, Divadlo Na Jezerce
Abych řekla pravdu, na toto divadelní představení mě hlavně přilákalo herecké obsazení pánů Holuba a Vladyky. Mandragora – rostlina jako nejlepší prostředek pro naplnění milostné touhy? Uvidíme. Mandragora – tajemná rostlina, jejíž jedovatý kořen se od starověku používal k nejrůznějším účelům jak v lékařství, tak v lidové magii a čarodějnictví. Mandragora – příběh obelstění starého manžela a svedení jeho ženy krásným mladíkem – v literatuře, hlavně v té italské renesanční, nic nového. Pointa – měla by končit klasickým zlo potrestáno, vše špatné urovnáno…, zde končí nově – milenec (krásný, výřečný, vtipný) zůstává, aniž by to bylo pozorováno, manžel (vzdělaný hlupák, trouba) jásá – je to ten, co se nám postaral, abychom jednou měli oporu v stáří… Mandragora je výborná italská renesanční komedie naplňující parametry kvalitní divadelní zábavy. Je zasazena do padesátých let 20. století. Scéna, kostýmy, hudba – to vše dodává atmosféru. Nechybí vtip, humor. Ukázána lidská slabost a přirozený sklon k hříchu. Příběh, v němž pod záminkou léčby neplodnosti ctné paní Lukrécie pomocí kouzelného kořene mandragory se do přísně střeženého domu pana Mikuly vetře donchuán Kallimach, aby praktikoval léčbu přirozenějšími prostředky. Herecké výkony – nezklamaly, naopak byly leckdy nadprůměrné. Jděte se podívat a posuďte sami.
