Gymnázium Václava Hraběte Hořovice Jiráskova 617
Marie Terezie (1717–1780, vláda: 1740–1780)
Války o rakouské dědictví: Karel VI. umírá bez mužských dědiců, do čela státu poprvé a naposledy v dějinách habsburské monarchie nastupuje žena – Marie Terezie (na základě tzv. pragmatické sankce) obrovskou mnohonárodnostní říši (jádro: české, rakouské a uherské země, dále: území v Itálii, jižní Nizozemí – dnešní Belgie a Lucembursko – viz mapa) si chtěly rozdělit okolní státy v čele s Pruskem (za pomoci Francie) dvě fáze konfliktu: A) slezské války (1740-1745) B) sedmiletá válka (1756-1763)
Území pod kontrolou rakouských Habsburků (stav k roku 1732):
A) slezské války Marie Terezie (23 let) se odmítla vzdát Slezska výměnou za uznání pragmatické sankce pruským králem Friedrichem II., jehož vojsko následně vpadlo do Slezska, kde porazilo (duben 1741) nepřipravené Rakušany bavorsko-francouzská koalice obsadila v listopadu téhož roku Prahu, kde se bavorský kurfiřt Karel Albert (Albrecht) nechal korunovat českým králem Marii Terezii zachránila podpora poskytnutá z Uher i spojenectví Velké Británie (nechtěla přílišné posílení Francie na kontinentě)
za cenu ztráty většiny vyspělého i lidnatého Slezska a Kladska uzavřela vratislavský mír (1742) s Pruskem, aby si uvolnila ruce proti zbývajícím nepřátelům (Bavorsku, Sasku a Francii) úspěchy rakouských vojsk (znovuzískání Čech, kde se nechala v květnu 1743 Marie Terezie korunovat českou královnou, ale poté už Prahu, ani Čechy již nenavštívila) přiměly Prusy k opětovnému útoku do Čech i drážďanský mír (1745) potvrdil ztrátu Slezska a Kladska, malou satisfakcí bylo, že manžel
František Štěpán Lotrinský získal císařský titul mír vnímán Marií Terezií jako dočasný oddych, příměří před očekávaným novým konfliktem s Pruskem o Slezsko a Kladsko (se ztrátou těchto zemí se nechtěla smířit) katastrofální porážka ukázala zaostalost monarchie mezidobí využila k zahájení rozsáhlých reforem a získání nových spojenců (Francie – sňatek Marie Antoinetty s Ludvíkem XVI., Rusko, Sasko, Švédsko)
Rodina: manžel František Štěpán Lotrinský (od roku 1745 císař Svaté říše římské jako František I.); podnikatel, zakladatel řady textilních a jiných manufaktur 16 dětí (Josef II., Leopold II.), z nichž 11 se dožilo dospělosti
modernizace armády a zefektivnění fungování centralizovaného státu podmínkou pro úspěch v příští válce s Pruskem reformy (v řadě případů podle pruského vzoru) zasáhly různé oblasti života monarchie (první se přirozeně týkaly armády) Marie Terezie se obklopila schopnými rádci (např. František Antonín Kounic, Friedrich Haugwitz aj.)
Tereziánské reformy: armáda: vojenská povinnost pro všechny muže (ovšem s řadou výjimek) - jednotný výcvik a stejnokroj - výchova důstojníků správa: - rozhodnutí panovnice realizují vzdělaní a státem placení císařští úředníci = byrokraté místo šlechticů placených zemskými stavy (omezení jejich vlivu) - centralizace - společný úřad pro české i rakouské země – zrušení české dvorské kanceláře (1749) -
-
-
-
hospodářství: nové a spolehlivé vyměření půdy (tzv. katastry) kvůli zdanění (tzv. kontribuce – podle rozlohy i úrodnosti, šlechta platila jen poloviční daň než poddaní) – zvýšení příjmů státu nutné pro modernizovanou armádu, úřednický aparát i dvůr první úřední sčítání lidu a domů (tzv. konskripce) – popisná čísla (pro stanovení daňového zatížení poddaných, počtu rekrutů); v pol. 18. stol. – cca 3 mil. obyvatel povinně zaváděna příjmení (např. Kovář, Václavík, Nový) likvidace cechů
masové pěstování brambor (reakce na hladomor po neúrodě v roce 1770, který připravil české země o 1/10 obyvatel – poté rychlý nárůst počtu obyvatel) - budování kvalitních (tzv. státních) silnic (kolem ovocné aleje) - pokus o zavedení jednotných měr, vah i peněžního systému (zlatky, bankocetle) - rušení vnitřních cel a mýt - podpora manufakturního podnikání (budování manufaktur v českých a dolnorakouských zemích nahradilo postupně průmyslovou produkci ve ztraceném Slezsku) – vliv merkantilismu -
Bankocetle v hodnotě 25 zlatých (1800):
Nový robotní patent – 1775:
nová úprava robotních povinností jako reakce na četné selské bouře v Čechách (plenění zámků, ničení listin ve vrchnostenských kancelářích), ke kterým přispěla jednak neúroda, jednak fámy, že vrchnosti zatajují vydání nového robotního patentu část rebelů z Náchodska rozprášena u Prahy, další část u Chlumce nad Cidlinou („dopadli jak sedláci u Chlumce“) pod dojmem nepokojů šlechta souhlasila s novým robotním patentem (výše roboty odstupňována podle majektu)
-
právo: jednotný trestní zákoník a jednací soudní řád např. zakazoval nelidské tresty a mučení
-
školství: církev podřízena větší státní kontrole (např. v roce 1773 zrušen u nás jezuitský řád) hustá síť škol včetně středních a vysokých měla sloužit k výchově osvícenských úředníků a důstojníků
-
a)nižší školy: při každé faře tzv. triviálky – v roce 1774 uzákoněna povinná pětiletá školní docházka
b)vyšší školy: ve městech školy hlavní (vyučovalo se německy), v hlavních městech jednotlivých zemí vzorové hlavní školy (= přípravné kurzy pro učitele na nižších školách)
B) sedmiletá válka
tentokrát se v mezinárodní izolaci ocitlo Prusko (odkázáno jen na finanční podporu Velké Británie, bojující s Francií v Severní Americe, Karibiku a Indii) Fridrich II. (viz obr.) nečekal na útok soupeře a nečekaně
Památník bitvy z Kolína: vpadnul do Saska a poté do Čech, kde byl ale u Kolína (červen 1757) poražen, čímž se Prusové dostali do defenzívy před porážkou (spojenci se dostali až na okraj Berlína) Friedricha II. zachránila změna na ruském trůně (Petr III., v lednu 1762 Kateřina II. stáhla ruská vojska z
pruského území) a neochota Francie pokračovat v pro ní v té době prohrané válce (ztráta většiny mimoevropských kolonií ve prospěch Britů) samotné Rakousko nebylo schopno dovést válku do vítězného konce a muselo se v uzavřené mírové smlouvě (1763) s Pruskem smířit s potvrzením status quo ve střední Evropě habsburská monarchie se díky iniciativě Josefa II. zúčastnila i tzv. trojího dělení Polska, kterým získala rozsáhlou oblast Haliče a Bukoviny (viz mapa)
Habsburská monarchie na konci 18. století (ztráta Slezska, zisk Haliče a Bukoviny):
Josef II. (1741–1790, vláda:1780–1790)
po smrti otce (1765) se stal římským císařem a spoluvladařem Marie Terezie konflikty s konzervativní a hluboce věřící matkou o charakter a tempo reforem, proto nejdůležitější své reformy vyhlásil až krátce před její smrtí (29. 11. 1780)
aby poznal skutečné poměry ve své budoucí říši konal inspekční cesty jako hrabě Falkenštejn odpor k výsadám a rozmařilosti šlechty mu zajistil kromě řady patentů obrovskou popularitu mezi lidmi (Josef nejčastějším křestním jménem) a pohrdání ze strany privilegovaných vrstev (označení „selský císař“)
Josefínské reformy: 13. 10. 1781: toleranční patent povolil vedle katolictví i luteránství, kalvinismus a pravoslaví (snaha mimo jiné i minimalizovat hospodářské ztráty z emigrace „jinověrců“; čeští bratři dále zakázáni); nekatolická náboženství jen „trpěna“ 1. 11. 1781: zrušení nevolnictví (neboli člověčenství) znamenalo, že se poddaní mohli stěhovat, ženit, dávat své děti na vyučení řemeslům nebo posílat do škol (nikoliv povinně na službu do zámku, či na panský dvůr) bez souhlasu vrchnosti (k úplnému zrušení poddanství a roboty došlo až v roce 1848)
zrušení téměř 750 klášterů (polovina v českých zemích) mimo těch, které se věnovaly charitativní či vzdělávací činnosti (byly pro stát „nějak užitečné“), v opuštěných budovách zřizovány např. kasárna, nemocnice, chudobince, ale i továrny (z prodeje budov i klášterních statků financován tzv. náboženský fond, díky němuž došlo ke zřizování nových far a biskupství tam, kde jich byl nedostatek); při rušení došlo ke zničení cenných uměleckých děl (např. rozprodání knihoven apod.) a památek
Toleranční patent:
církev se dostala ještě pod větší kontrolu státu: faráři pověřeni vedením matrik a vyhlašováním císařských nařízení, pro výchovu kněží zřizovány tzv. generální semináře zrušil městskou samosprávu, místo toho v čele měst státní úředníci = magistráty k zrovnoprávnění Židů (snaha o rychlou asimilaci) došlo vydáním několika nařízení, kterými se rušil např. zákaz vycházení Židů o nedělích a o svátcích, nemuseli nosit žluté kolečko na oblečení, získali možnost vykonávat dříve zakázaná řemesla, či studovat i na
křesťanských školách, mohli opustit ghetta ve městech a stěhovat se na venkov (do menších měst); to vše ale za cenu podřízení se státní kontrole (podléhali nově branné povinnosti apod.) vrchnostem částečně odňal soudnictví a pověřil jím vyškolené právníky (= justiciáry) v novém trestním zákoníku byl zrušen trest smrti zmírnění cenzury (aby se umožnilo šíření osvícenských myšlenek)
už nedošlo k plánovanému zrušení roboty a naturálních dávek, které měl nahradit určený obnos peněz, ani ke stejnému zdanění i šlechtického majetku
nespokojenost a nepřátelství šlechty (ztráta neomezené moc nad poddanými i politického vlivu na fungování státu, který byl centrálně řízen z Vídně) i církve vedlo nemocného císaře k odvolání řady reforem (zejména v Uhrách) na sklonku jeho vlády (hlavní ale zůstaly u nás v platnosti) v roce 1790 Josef II., rok po pádu Bastily ve Francii, zklamán a nepochopen (u lidí žádné nadšení např. z rušení církevních svátků, či procesí, nebo pohřbívání v lněných pytlích) umírá bezdětný na tuberkulózu
Leopold II. (1747–1792, vláda:1790–1792)
byl (na obr. vlevo) sice horlivým stoupencem osvícenských reforem, část z nich (včetně té daňové) ale musel kvůli uklidnění situace sám odvolat žádné další mu okolnosti (vypuknutí francouzské revoluce, krátká vláda) nedovolily realizovat
Počátky českého národního obrození:
příznivý vliv na emancipaci („probuzení“) českého národa měly některé osvícenské reformy: např. zavedení povinné školní docházky (růst vzdělanosti – Češi už nejen „národem sluhů a děveček“ – osvícenští vzdělanci), odstraněné nevolnictví (příliv lidí z venkova do měst – česky se mluvilo v té době už jen na venkově) reakcí na úřední (nezáměrnou) germanizace (poněmčení státní správy, či vyšších škol - jedna říše = jeden jazyk) bylo národní uvědomění, pocit hrdosti na slavnou minulost a na rodný jazyk
část šlechty (důraz na zemský patriotismus a odpor k vídeňskému centralismu) podporovala toto „probuzení“ zejména finančně, např. při zakládání učených společností (např. Královská česká společnost nauk, předchůdkyně Akademie věd, vznikla roku 1784) a vydávání naučné literatury (první novodobý vědecký německy psaný časopis Pražské učené zprávy vycházel díky Ignáci Bornovi)
První generace obrozenců:
od poč. 70. let 18. stol. docházelo ke zkoumání českých dějin, literatury a jazyka cíl: český jazyk se měl plně vyrovnat němčině i jiným jazykům podobné „probuzení“ prožila v 1. pol. 19. stol. i řada dalších menších národů (včetně Slováků) kromě vědeckých děl byla poptávka i po české literatuře, divadlu a novinách (v mateřském jazyku)
Josef Dobrovský (1753-1829)
podle typického oděvu nazýván „Modrý abbé“ historik, autor našich prvních dějin literatury (německy psané Dějiny českého národa a literatury), či vynikající české gramatiky, českoněmeckého slovníku, spoluzakladatel slavistiky
Gelasius Dobner: historik, jako první zpochybnil hodnověrnost Kroniky české Václava Hájka z Libočan („sedmilhář“) František Martin Pelcl: první profesor na nově zřízené katedře češtiny (1793), uznáván díky prácím o českých dějinách (u zrodu českého kritického dějepisectví) Matěj Kopecký: přední český loutkář bratři Thámové: překladatelé, autoři český divadelních her (např. pro divadlo Bouda – Vlastenecké divadlo na Koňském trhu v Praze; ve Stavovském divadle se hrálo převážně německy a italsky)
Václav Matěj Kramerius (1753-1808)
nakladatel a knihkupec v České expedici vydával české knihy a noviny (Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny)
Literatura k tématu:
Victor Lucien Tapié: Marie Terezie a Evropa. Od baroka k osvícenství Hans Magenschab: Josef II. Revolucionář z boží milosti Josef Petráň: Kalendář Josef Petráň: Počátky českého národního obrození František Stellner: Sedmiletá válka v Evropě
Použitá literatura:
Augusta, P. – Honzák, F. – Pečenka, M. (1996): Dějiny novověku, 1. díl. Práce-SPL, Praha, 93 s. Hlavačka, M. (2006): Dějepis 3 pro gymnázia a SŠ. Novověk. SPN, Praha, 175 s.