Gary
Shteyngart Megasmutná pravdivá lovestory
Z anglického originálu Super Sad True Love Story vydaného roku 2010 nakladatelstvím Random House v New Yorku přeložila Martina Knápková. Doslov napsal Martin Svoboda. Přebal s použitím ilustrace Dany Svobodové a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Martin Svoboda. Korektor Ondřej Horák. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2013 jako svou 1973. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk Příbram. Vydání první. ISBN 978-80-257-0868-2 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Nekráčej ve fraku Z Deníků Lennyho Abramova 1. ČERVNA
Řím – New York Milý deníčku, dnes jsem učinil důležité rozhodnutí: Nikdy neumřu. Umírat budou všichni kolem mě. Budou vymazáni z povrchu zemského. Z jejich osobnosti nic nezůstane. Jejich vypínač bude vypnut. Jejich životy, celá jejich podstata, budou označeny lesklým mramorovým náhrobkem, do nějž bude vytesána nějaká nepravdivá průpovídka („její hvězda plála jasně“, „nikdy nezapomeneme“, „miloval jazz“), ale i ty náhrobky nakonec smete povodeň, nebo je rozklove na kusy nějaký geneticky modifikovaný krocan budoucnosti. Nenechte si nabulíkovat, že život je cesta. Cesta znamená, že člověk někam dorazí. Když jedu metrem číslo 6 za svou sociální pracovnicí, je to cesta. Když přemlouvám pilota tohohle rozviklaného letadla společnosti UnitedContinentalDeltamerican, které se zrovna kodrcá přes Atlantik, aby to otočil a dovezl mě zpátky do Říma a do vrtošivé náruče Eunice Parkové, to je taky cesta. Ale moment. To přece není všecko, není-liž pravda? Je tu přece taky náš odkaz. Nezemřeme, protože naše potomstvo žije dál! Rituální předání DNA, maminčiny lokýnky, dědečkův spodní ret, věěěěříííím, že děééétíííí jsou nááááše budoucnóóóóst. To cituju z „The Greatest Love of All“, hitu popové /3
divy osmdesátých let Whitney Houstonové, písně číslo devět na jejím eponymním debutovém elpíčku. Je to naprostá hloupost. Děti jsou naše budoucnost jen v tom nejužším, přechodném slova smyslu. Jsou naší budoucností, dokud taky neumřou. Další verš písně, „Svědomitě je učte a oni vám ukážou cestu“, nabádá dospělé, aby se zřekli vlastní identity ve prospěch budoucích generací. Například prohlášení „Žiju pro své děti“ je totéž, jako byste přiznali, že budete co nevidět pod drnem a váš život je prakticky u konce. „Postupně umírám pro své děti“ by bylo přesnější. Ale co jsou ty naše děéééétíííí vlastně zač? V mládí jsou rozkošné a svěží, neuvědomují si lidskou smrtelnost, válí se ve vysoké trávě s těma svýma alabastrovýma nožkama, podobají se Eunice Parkové, jsou to koloušci, sladcí koloušci, všichni do jednoho, září ve své snové tvárnosti, v jednotě s navenek prostou podstatou jejich světa. A pak, za krátký okamžik trvající skoro století: slintají na jakousi ubohou mexickou ošetřovatelku v hospici někde v Arizoně. Vymazáni z povrchu zemského. Věděli jste, že každá pokojná, přirozená smrt ve věku jednaosmdesáti let je tragédií, která nemá srovnání? Den co den lidé, jedinci – Američané, pokud vám to takhle bude připadat naléhavější – padají tváří k zemi na bitevním poli, aby už nikdy nevstali. Aby nadobro přestali existovat. A to mluvím o komplexních osobnostech, v jejichž mozkové kůře se míhají slova, celé vesmíry, z nichž by naši analogoví předkové, kteří pásli ovce a cpali se fíky, padli na zadek. Tihle lidi jsou vlastně taková menší božstva, nádoby přetékající láskou, dárci života, opomíjení géniové, bohové kovářství, kteří vstávají v 6.15, aby nastartovali kávovar, a mumlají si u toho tiché modlitby za to, aby se dožili dalšího dne a pak toho, co přijde po něm, a pak Sářiny promoce a pak... Vymazáni z povrchu zemského. /4
Ale mě se to netýká, milý deníčku. Šťastný to deníčku! Nehodný deníčku. Od tohoto dne mi budeš společníkem během toho nejúžasnějšího dobrodružství, do jakého se kdy který průměrný nervní muž – stopětasedmdesát centimetrů vysoký, vážící 73 kilogramů, s lehce alarmujícím indexem tělesné hmotnosti 23,9 – pustil. A proč píšu „od tohoto dne“? Poněvadž včera jsem potkal Eunice Parkovou, která mě bude navěky udržovat při životě. Pořádně si mě prohlédni, drahý deníčku. Co vidíš? Nepatrného človíčka s šedivým obličejem připomínajícím potopenou bitevní loď, podivně zvlhlýma očima, obřím lesknoucím se čelem, na něž by tucet neandrtálců jistě dokázalo něco pěkného vymalovat, srpkovitým nosem posazeným nad malými, našpulenými ústy, a vzadu na temeni hlavy s rozrůstající se pleší, jejíž tvar věrně kopíruje hranice státu Ohio, kde je hlavní město Columbus vyznačeno pomocí tmavě hnědého mateřského znaménka. Nepatrný. Nepatrnost je mým prokletím ve všech směrech. Jakés takés tělo ve světě, kde obstojí jedině tělo úchvatné. Tělo v biologickém věku třiceti devíti let, které je už teď sužováno příliš vysokou hladinou LDL cholesterolu, ACTH hormonu, příliš vysokou hladinou všeho, co ničí srdce, štěpí játra, likviduje veškerou naději. Ještě před týdnem, než Eunice dala mému životu smysl, by sis mě vůbec nevšiml, deníčku. Ještě před týdnem jsem vůbec neexistoval. Před týdnem jsem v jedné restauraci v Turíně oslovil potenciálního klienta, klasicky pohledné Fiskálně perspektivní individuum. Zvedl hlavu od studeného bollita misto, podíval se kamsi za mě, pak se znovu zahleděl na ty své vařené orgie sedmi mas a sedmi zeleninových omáček, znovu vzhlédl a znovu se podíval kamsi za mě – je zřejmé, že aby mě člen vyšší společnosti byť jen zaregistroval, musel bych vstřelit hořící šíp do tančícího losa, nebo by mě musela nakopat do koulí hlava nějakého státu. A přesto bude Lenny Abramov, tvůj pokorný kronikář, tvá zanedbatelná nicka, žít věčně. Zanedlouho budeme mít /5
k dispozici potřebné technologie. Jakožto Koordinátor aktivní pomoci Milovníkům života (stupně G) divize Posthumánních služeb společnosti Staatling-Wapachung budu prvním, kdo se na tom bude podílet. Stačí, když se budu hlídat a budu si věřit. Stačí, když se vyvaruju trans tuků a samohonky. Musím pít spoustu zeleného čaje a alkalické vody a odevzdat svůj genom do těch správných rukou. Bude třeba, abych si nechal znovu dorůst svá tající játra, nahradil celý oběhový systém „chytrou krví“ a našel si nějaké bezpečné, teplé (ale ne zas moc teplé) místečko, kde bych mohl přečkat běsnící roční období a holokausty. A až Země dospěje ke svému konci, k čemuž zákonitě musí dojít, opustím ji a budu žít na nové Zemi, ještě zelenější, ale zato s méně alergeny. A v rozkvětu své vlastní inteligence o nějakých 1032 let později, až se náš vesmír rozhodne zhroutit, moje osobnost proskočí černou dírou a odplachtí do dimenze plné nepředstavitelných zázraků, kde mi věci, které mě udržovaly při životě na Zemi 1.0 – tortelli lucchese, pistáciová zmrzlina, rané nahrávky Velvet Underground, barokní architektura dvaceti- a víceletého zadečku obalená hebkou, opálenou kůží –, budou připadat stejně směšné a infantilní jako kostky na hraní, sunar nebo hra na pikanou. Přesně tak: já nikdy neumřu, caro diario. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy. A jestli mi nevěříš, tak se jdi bodnout.
Včerejšek byl mým posledním dnem v Římě. Vstal jsem kolem jedenácté, v baru, kde mají ty nejlepší medové briošky, si dal caffè macchiato, sousedovic desetiletý protiamericky naladěný spratek na mě z okna pořvával: „Žádný globalizace! Nikdy!“, krk mi svíral teplý bavlněný ručník špatného svědomí, protože jsem před odjezdem nestihl dodělat, co jsem chtěl, můj äpärät bzučel o sto šest, jak se do něj valily nové kontakty, data, fotky, projekce, mapy, příjmy, hluk /6
a vřava. Čekal mě další den naplněný touláním po městě za brzkého léta, po ulicích, které měly můj osud ve svých rukou a svíraly mě ve věčném, pořádně rozhicovaném objetí. Došel jsem tam, kam jsem došel pokaždé. K té nejkrásnější stavbě v Evropě. K Pantheonu. K Pantheonu, jehož rotunda se pyšní dokonalými proporcemi; tíha jeho kopule spočívá nad vašimi rameny, zavěšena ve vzduchu díky chladné matematické preciznosti, její okulus propouští dovnitř déšť i spalující římské slunce, ale i tak uvnitř vládne chlad a stín. Nic nepokoří slávu Pantheonu! Ani ta nevkusná náboženská přestavba (oficiálně je to totiž kostel). Ani ti odulí Američané oškubaní o všechny peníze, kteří mezi sloupovím hledají sytý stín. Ani moderní Italové, kteří se venku hašteří a navzájem ukecávají, kluci se to snaží šoupnout do holek, mopedy předou pod chlupatýma nohama, mnohogenerační rodiny pučí trudovitým životem. Kdepak, tohle je ten nejvelkolepější náhrobek lidské rasy, jaký byl kdy zbudován. Až přežiju Zemi a opustím její důvěrně známé lůno, odnesu si s sebou vzpomínku právě na tuhle stavbu. Zakóduju ji do jedniček a nul a budu ji vysílat po celém vesmíru. Pohleďte, co stvořil primitivní člověk! Staňte se svědky prvních záchvěvů jeho touhy po nesmrtelnosti, jeho sebekontroly, jeho nesobeckosti. Můj poslední den v Římě. Dal jsem si své obvyklé macchiato. Koupil jsem si drahý deodorant – nejspíš jsem tušil, že mě čeká láska. Dopřál jsem si tříhodinové, lehce masturbační schrupnutí v neuvěřitelné výhni svého bytu zadušeného sluncem. A pak jsem na večírku, který uspořádala moje kamarádka Fabrizia, potkal Eunice – Moment, kdepak. To není tak úplně pravda. Bylo to trošku jinak. Lžu ti, drahý deníčku. Jsem teprve na straně jedenáct a už je ze mě lhář. Před večírkem u Fabrizie se totiž stala jedna strašná věc. Tak strašná, že se mi o ní ani nechce psát, protože chci, abys byl pozitivní deníček. Šel jsem totiž na americkou ambasádu. /7
Můj nápad to nebyl. Jeden kamarád, Sandi, mi řekl, že pokud člověk stráví víc než 250 dní v zahraničí a nezaregistruje se do oficiálního Programu Spojených států pro návrat občanů do vlasti s názvem „Vítej doma, kámo“, hrozí mu, že ho hned na Kennedyho letišti seberou, obviní z rozvratné činnosti namířené proti vládě a pošlou někam na sever do „zabezpečeného vyšetřovacího zařízení“, ať už je to cokoliv. A Sandi ví všechno – dělá totiž do módy –, takže jsem naznal, že bych měl dát na jeho barvitě vylíčenou, kofeinem nabitou radu, a zamířil jsem na Via Veneto, kde si za nedávno vyhloubeným vodním příkopem hoví béžové palazzo naší národní ambasády. Měl bych podotknout, že nejspíš už ne na dlouho. Podle Sandiho Ministerstvo zahraničí, trpící nedostatkem financí, právě celou budovu prodalo firmě StatoilHydro, norské státní ropné společnosti, a když jsem dorazil na Via Veneto, stromy a keře tohohle obrovského komplexu už byly v péči zahradníků, kteří je přetvářeli do vytáhlých, agnostických tvarů, aby vyhovovaly vkusu nových majitelů. Pozemek obklopovala obrněná stěhovací auta a uvnitř se podle všeho horentně skartovaly dokumenty. Na vízovém oddělení u přepážky s konzulární agendou skoro nikdo nestál. Po emigraci do Spojených států toužilo už jen několik těch nejsmutnějších a nejchudších Albánců a i ty odradil plakát, na kterém byla vyobrazena odvážná vydra v sombréru, jak se snaží naskočit do přeplněného člunu, nad nímž se skví nápis „Loď už je plná, amigo“. Uvnitř improvizované bezpečnostní klece jsem zamával svým pasem před postarším chlapíkem a on na mě zpoza plexiskla cosi nesrozumitelně křičel. Konečně se zjevila schopná Filipínka, která je v podobných končinách nepostradatelná, a mávla na mě, abych ji následoval zaskládanou chodbou do místnosti, která byla dokonalou napodobeninou fádní učebny na státní střední škole a byla vyzdobená /8
v duchu programu „Vítej doma, kámo“. Mexická vydra z kampaně „Loď už je plná“ tu byla už v poameričtěné podobě (sombrero nahradil červeno-bílo-modrý šátek uvázaný kolem chlupatého krku), seděla na trhle vyhlížející kobyle a společně tryskem pádily vstříc nelítostnému vycházejícímu slunci, podle všeho asijskému. Za ohlodanými psacími stoly bylo usazeno půl tuctu mých spoluobčanů a tiše mumlali do svých äpärätů. Na prázdné židli tu jako mrtvý slimák leželo malé zasunovací sluchátko a u něj se skvěl nápis ZASTRČTE SI SLUCHÁTKO DO UCHA, POLOŽTE SVŮJ ÄPÄRÄT NA STŮL A VYPNĚTE VŠECHNA BEZPEČNOSTNÍ NASTAVENÍ. Učinil jsem, co mi přikázali. V uchu se mi rozdrnčela elektronická verze písně „Pink Houses“ od Johna Cougara Mellencampa („To je holt Amerika, pastva pro oči, bejby!“) a pak se na obrazovku mého äpärätu přišourala rozkostičkovaná verze odvážné vydry, která nesla na zádech písmena ARA, která se rozplynula v třpytící se nápis „Americká repatriační agentura“. Vydra se postavila na zadní a začala se demonstrativně oprašovat. „Nazdar, kámo!“ řekla a její elektronický hlas přetékal roztomilou kolotočářskou žoviálností. „Jmenuju se Joe Vydra a dám na to krk, že z nás budou kámoši!“ Přemohl mě pocit bezradnosti a osamělosti. „Ahoj,“ pípl jsem. „Ahoj, Pepo.“ „Nápodobně!“ řekla vydra. „Teď ti položím pár přátelských otázek pro čistě statistické účely. Pokud na něco nebudeš chtít odpovědět, stačí říct: ,Na tuhle otázku nechci odpovídat.‘ Nezapomeň, že jsem tady od toho, abych ti pomohl! Tak jo. Začneme od toho nejjednoduššího. Tvé jméno a číslo tvého sociálního pojištění.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni naléhavě šeptali svým vydrám všemožné údaje. „Leonard neboli Lenny Abramov,“ zahuhňal jsem a pak jsem vydře nadiktoval číslo svého sociálního pojištění. /9
„Ahoj, Leonarde neboli Lenny Abramove, 205-32-8714. Jménem Americké repatriační agentury tě z celého srdce vítám v nových Spojených státech amerických. Třes se před námi, světe! Teď už nás nic nezastaví!“ V uchu mi začal řinčet takt z McFaddenova a Whiteheadova diskohitu „Ain’t No Stoppin’ Us Now“. „A teď mi něco prozraď, Lenny. Proč jsi odjel ze své vlasti? Jel jsi za prací, nebo za zábavou?“ „Za prací,“ odpověděl jsem. „A čímpak se živíš, Leonarde neboli Lenny Abramove?“ „Ehm, dělám do Indefinitní prolongace života.“ „Odpověděl jsi ,indiskrétní provokace života‘. Je to správně?“ „Indefinitní prolongace,“ zopakoval jsem. „Jaký je tvůj Kredit, Leonarde neboli Lenny, z celkového možného skóre tisíc šest set?“ „Tisíc pět set dvacet.“ „To vůbec není špatné. Nejspíš se umíš ohánět. Máš peníze v bance, pracuješ v oboru ,inkongruentní profanace života‘. A teď se tě musím zeptat ještě na jednu věc. Jsi členem Bipartity? A pokud ano, máš zájem do svého äpärätu každý týden dostávat náš stream s názvem „Teď už nás nic nezastaví!“? Objevuje se v něm řada skvělých tipů, jak znovu přivyknout životu ve Spojených státech a taky jak z něho vytřískat co nejvíc.“ „Nejsem členem Bipartity, ale rád se stanu odběratelem vašeho streamu,“ odpověděl jsem, abych si nezadělal na zbytečné problémy. „No výborně! Jsi na seznamu. Pověz, Leonarde neboli Lenny, potkal jsi během svého pobytu v zahraničí nějaké milé cizince?“ „Ano,“ řekl jsem. „A copak byli zač?“ „Taliáni.“ „Odpověděl jsi ,Talibáni‘.“ „Taliáni,“ zopakoval jsem znovu. (…) /10
