Znění tohoto textu vychází z díla Úsměv barakudy tak, jak bylo vydáno vlastním nákladem Bohumily Hermannové v roce 2007 (HERMANNOVÁ, Bohumila. Úsměv barakudy. [Česko]: Bohumila Hermannová, 2007. 100 s.). Vlastníkem fotografie použité na obálce e-knihy je Gary Rinaldi.
Fotografie podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 2.0 (Attribution-ShareAlike 2.0 Generic).
§ Text díla (Bohumila Hermannová: Úsměv barakudy), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy: HERMANNOVÁ, Bohumila. Úsměv barakudy [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/02/25/40/usmev_barakudy.pd f.
Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 27. 3. 2014.
OBSAH: ÚSMĚV BARAKUDY ................................................................................ 6 PROLOG ..................................................................................................... 7 DĚTSTVÍ ................................................................................................... 15 SVATBA .................................................................................................... 50 R O D I N A............................................................................................... 60
4
V životě smrtelníků jsou takové zvraty, že neštěstí se rodí ze štěstí a štěstí z neštěstí. Plinius (Pan. 5)
5
ÚSMĚV BARAKUDY To, co se dělo, vypadalo jako groteskní, fantastická směs událostí, kterým už nikdy nikdo nedá smysl, těžko se v tom někdo vyzná. Jsem schopna vybavit si jen některé scény z filmu, který jsem navíc viděla už hodně dávno…
6
PROLOG K ránu se tma rozpadla, probouzející se světlo vypadalo jako rozšlapané dětské hliněné kuličky. Směsice teplých barev a vůní jara začínala plnit ráno, i to, které se chystalo přijít bez ohledu na cokoliv. Nemocný a chladný měsíc ještě němě zíral na události hluboko pod sebou. Studený strážce nebes, kterého snad jen milenci a sebevrazi ocení, a s ním slunce, jeho životodárný soused, který málo nebezpečného soka autoritativně a přesvědčivě pomalu vyhání. Horko, a přesto zima… divný čas. Je ráno. Je jaro. Je beznadějně pusté a prázdné jaro. Očima plnýma řezavého, jemného písku hledím před sebe. Děsí mě pomyšlení na příští okamžiky, bojím se všeho, co přijde, marně zaháním střípky vzpomínek na poslední dny, týdny, měsíce i roky. Pulzující, duté zvuky překladového nádraží dělají z mé hlavy naprosto nefunkční a zbytečnou část těla. Nevím, jaký den v týdnu je a která část května nastupuje bez ohledu na zásadní změny v životě člověka. Kategorie času ztratila význam. Někde v dálce se ozývají tóny foukací harmoniky a postupně sílí… „Měl jsem ho rád, malý přítel z města N“ zní docela určitě tímto sálem, poznávám tu písničku, vím, kdo a komu ji hraje. Slyší ji dnes celá obřadní síň?… „Já ho vídal, já ho znal…“ Najednou se ale melodie mění, pozvolna se ztrácí a sílí jiná, je čím dál zřetelnější a jasnější… „Yesterday, all my troubles seemed so far away…“ Posmrkávání a tichý pláč odněkud zezadu mě přinutil narovnat záda a smířit se s tím, co se děje kolem. Teplá předloktí mých synů jsou se mnou, cítím docela zřetelně sílu ještě nehotových svalů pod narychlo sehnanými saky. Křečovitě hlásí, že jsou se mnou. Musím se sebrat, musím ještě jednou najít sílu… Periferním viděním nezřetelně vnímám profily obou drahých hlav. Co se v nich děje? Chápe i ten mladší, Hynek, dosah celé té hrůzy? Bojí se, cítím to. Nerozumí černé, bezedné díře, která mu po tátovi zbyla. Snad jen intuitivně cítí bezmocnost, konečnost a nezvratnost posledních událostí. Drobné chvění v jeho paži vysílá mayday do celého světa. Jemně tisknu jeho předloktí. Otáčí hlavu 7
a pomalu ke mně obrací uplakané a nešťastné oči. Bože, jak je tátovi podobný! Veškeré zbytky síly volám na pomoc. Musí přece v mých očích uvidět alespoň stopy odvahy a odhodlané vůle žít. Moje maminka mu pevně svírá dlaň. Druhou rukou se snaží otřít slzy ze zarudlých očí a stejným pohybem zkouší mokrým kapesníkem zakrýt ústa, která se jen těžko brání hlubokým, nešťastným vzlykům. Na co myslí? Ví, co mě čeká? Sama si to vyzkoušela, ví víc, než mnohý v této síni. Měla ráda mého muže, a přesto nedospělé vnuky před stejným osudem, jako byl ten můj a mých sourozenců, ochránit nemohla. Osud a reálný život,… má to smysl, jsou tu nějaké souvislosti? Kolikrát ses mě, mami, ptala, jestli tomu rozumím. Nevím nic. Nevím, v čem je podstata našeho snažení tady na Zemi, nevím, jak dlouho a proč tu člověk má být. Strašně se ale bojím, že bez tohohle člověka nebudu umět žít. A. Camuse říká, že je opravdu úplně jedno, jestli zemřeme ve třiceti či v sedmdesáti. Možná je, mami, opravdu jen pouhou náhodou, že v plně mechanizovaném vesmíru nejsme zrovna stromem či skálou… Dnes začínám chápat i to, že celý náš život se skutečně podobá člověku ve velké temné místnosti /bez dveří a oken/, tápe kolem stěn, hledá cestu ven stále dokola, až přijde ta strašná pravda – není úniku… Kolikrát ses mě ptala na smysl života, kolikrát jsi opakovala stejnou otázku: „Co tu, Bohunko, vlastně děláme a proč tu vůbec jsme?“ Nevím, neznám odpověď. Znovu a znovu selhávám, mami, chtěla jsem žít ve světě jakýchsi všemocných ideí, některé z nich snad i radí, jak se svým osudem naložit, ale ve skutečnosti jsem znovu a znovu, jako primát, zkoušela totéž. Na rozdíl od opic jsem si bohužel často nabubřele myslela, že vím co a jak, a přesto, jak se zdá, jsem se jen podobala stroji, který vysílá zvukové signály jinému stroji. Pamatuješ, mami, kolikrát jsme o velmi podobných věcech spolu mluvily? Pamatuješ, jak často jsme musely konstatovat, že věci a události, limitující náš život, přicházejí, když to nečekáš, když věci zdánlivě běží, jak mají, a přesto najednou musíš na kolena? Proč? Kde a v čem je chyba? Filip nám dnes rozumí víc než kdy jindy. Pamatuješ, jak složité to s ním v poslední době bylo? Jak přestával věřit hodnotám, které jsme mu obě vštěpovaly, jak se pod vlivem nemilosrdných událostí 8
zkoušel vlastními cestami vzepřít té strašné pravdě, že není úniku? Sedí teď strnule vedle mě, jako by tátu tak trošku imitoval. Luboš uměl vybruslit z čehokoliv, ale těžko hledal půdu pod nohama tam, kde šlo o rodinu. Často odjížděl za sportem, často měl i spoustu práce v zaměstnání, a tak mnoho důležitých věcí rodinných musel přenechat mně. Ve složitých situacích se vždycky narovnal, řekl pár důležitých a ne nezajímavých informací, a pak jsme se dohodli. Málokdy jsem jeho absenci při výchově synů považovala za neomluvitelnou zradu rodinných ideálů už proto, že jim věnoval každou volnou chvíli, pokud doma byl, anebo pokud je mohl vzít tam, kde se mohl realizovat on i synové současně. Nehybná pozice Filipova těla mě nutí podívat se do jeho tváře. Má zvláštní, ale zdaleka ne bezradný výraz. Narovnaná záda jako by říkala: „Jsem tu a věř mi, můžeš se spolehnout, víš to přece, mami?“ Ano, vím dnes mnohem víc, učím se z hrůz, které by nás měly posílit, viď? Je to jen pár dnů, co jsem tě, kloučku, viděla najednou o hodně staršího, než bych si já i příroda přála. Nevím, co se ještě stane, ale mnohé mi zůstane v paměti navždycky… Malé jihočeské městečko s kouzelným přírodním okolím nabízelo naší rodině vlídnou a svým způsobem i podnětnou tvář. Přestěhovali jsme se sem před třemi lety snad trochu překotně, ale postupně jsme všichni pochopili, že tu budeme rádi žít a že se tu jistě neztratíme. Našli jsme kamarády i touhu zkusit všechno to, co jsme zatím nestihli. Rok po nastěhování, v létě, přepadla Luboše chřipka, která se nekonečně vlekla. Nebýval takřka nikdy nemocný a v létě už vůbec. Závodil, jezdíval během léta několikrát na soustředění. Po rozboru krve už ale nebylo pochyb. Leukémie – její nejhorší, akutní forma. Svět se zhroutil. Zbývaly týdny, měsíce, možná pár let nerovného boje. Chemoterapie, pokus o autotransplantaci, protože dřeň sourozenců nebyla z lékařského hlediska použitelná, dva roky bojů s nemocí, která měla předem vyhráno. Dva roky zoufalství a ničím nepodložené naděje, kterou jsme oba, jeden kvůli druhému, uměle a ne vždy zdařile, znova a znova přivolávali a prosili o pomoc. Před každým jeho propuštěním z nemocnice jsem vygruntovala byt tak, aby co nejvíc připomínal nemocniční oddělení pro nemocné 9
bez přirozené imunity organizmu. Modlila jsem se, aby někdo z nás, děti nebo já, neonemocněl. Jediný bacil by ho zabil, ale to už byla nejspíš jen moje úporná a zoufale zbytečná obava. Lékaři věděli dávno, že Lubošův čas Zubatá nekompromisně dopočítává. Jak stresujícím prostředím byl asi poslední dobou pro děti domov? Filip je ještě na vysoké škole, ale Hynek musel často úplně sám, v prázdném bytě, trávit celý den čekáním na mě, až se vrátím z Prahy z nemocnice. Ve třinácti letech si na plynu ohříval jídlo a já jsem v Praze u Lubošova nemocničního lůžka s obavami trnula, jestli nevyhodí sebe a celý dům do povětří nebo jestli nevymyslí něco, co by mohlo jinak ohrozit jeho život. Filip přijížděl o víkendu domů a o svých návštěvách táty podával jen útržkovité zprávy. Bál se říct víc, protože věděl, že jenom to, co sama vím, stačí k tomu, abych jen těžko hledala sílu k tomu, jak se s bezvýchodnou situací vyrovnat. Studoval na Fakultě jaderné fyziky ČVUT, ale každodenní návštěvy v nemocnici pro něj musely být strašnou životní zkouškou. I pouhá přítomnost u nemocničního lůžka se může za jistých okolností a v určitém věku stát mementem, které změní všechno. Přirozeně neuměl a ani nemohl splnit zoufalé tátovy úvahy o tom, že by nějaké prášky, propašované až k lůžku nemocného, leccos vyřešily. Byl denně vystavován natolik trýznivým situacím, že jsem se nemohla divit tomu, když v průběhu běžných debat začal najednou mluvit o tom, že školu opustí. Byla jsem ale nahluchlá, příliš zaneprázdněná starostmi, které jsem často jen obtížně vyřešila. Jak pojedu do Prahy? Kdo mě tam doveze, až bude třeba Luboše přivézt? Kde seženu dárky pro sestry a doktorku? Kdo nachytá, lépe řečeno upytlačí, spoustu kaprů, o které v nemocnici tak stáli? Na radu maminky, která měla o osud tohoto svého vnuka velké obavy, podobně jako někteří další členové naší rozvětvené rodiny, jsem před několika měsíci využila jeho návštěvy doma k tomu, abychom si vážně promluvili. Ani jsem netušila, jak zásadní tenhle rozhovor bude. „Smysl života, jak si ho, mami, představuješ, se mi rozpadl na tisíce kousků. Přestal jsem studovat, vyzkoušel jsem už i drogy, 10
dělám pingla v hospodě na Strahově, píšu básně. Mám tě rád a vím, že jsem tě zklamal, mrzí mě to, ale nemůžu zatím najít cestu ven.“ Slova z něho padala jako balvany, kterých se chtěl zbavit. Byl bledý až popelavý, mluvil tiše ale jasně a já jsem věděla, že teď musím mlčet. Seděla jsem tedy, dívala jsem se do jeho velkých, smutných a vzdálených očí a tiše jsem krvácela do své mateřské pýchy. Čím víc se blížil ranní rozbřesk, tím silněji jsem si uvědomovala, že tohle je jen jakási divná mezifáze života, kterou můj syn překoná. A po chvíli jsem najednou věděla naprosto jasně i to, že každé chytračení a rádoby moudrost tu prostě nemá místo. „Věřím ti, kloučku, věřím, že to všechno, co se děje, zvládneme. Jsem tu a dokud dýchám, jsem tu pro vás, potřebuju jediné – musíš to vědět. Nic na světě není neřešitelné, o tom mě mockrát přesvědčila tvoje babička. Věřím tomu. Ukaž mi, co píšeš, máš s sebou něco?“ Vytáhl z kapsy ruličku papíru. Když jsem ji rozbalila a začala číst, tiše se vypařil do postele. Se mnou zůstala všudypřítomná smrt nebo alespoň její příbuzné… Následník Bylby Vítám tě na světě, můj stíne Bylby, vítám tě na světě, prokletej následníku! Tvůj je můj život, já jsem slza hlíny – jak tě mám zabít, poslední můj hříchu? Jsi věčnej otrok, služebník pozůstalých, podvodník se strachem, ubohej a sám… Rodíš se z vředu, jak noční můry v krajích, kde klidnej spánek má svůj divnej chrám! Bylby tu chodil a Bylby se smál, Bylby tě, holka, Bylby tě miloval… Bylby tě vidí, Bylby tě poslouchá, Bylby je tvoje… cvičená ropucha! Bylby, můj zrádče, jedinej advokáte, dnes, prosím, vyplň můj nejsladší sen: Zdravýho sraž z berlí, na trůn posaď tváře, poháněj trosečníky, ať kradou noci den! 11
Veršům jsem jednoduše rozuměla. S poezií vlastního syna už to asi tak je, jakési metafyzické, těžko vysvětlitelné kouzlo udělá své. Jednou budeš úspěšným programátorem a život budeš řešit s nadhledem člověka, kterého tvrdé životní zkoušky posílily. Pomalu zaplníš zbývajícími kousky mozaiku, jejíž zbloudilé dílky už nebudeš muset hledat, sám vytvoříš mnohem dokonalejší. O světě a o životě budeš jednou vědět víc než já. Vím to a myslím, že vím proč. Jen ti to neumím přesně vysvětlit a už to nemám ani komu říct. Je ráno, tma se úplně rozplynula stejně jako moje obavy o osud syna. Jaro je letos teplejší a sušší, než je v našich končinách zvykem i pro vrcholné léto. Tráva nastojato schne, sedmikrásky už nejsou, a pampelišky ještě nemůžou horkem a nedostatkem vláhy ani vystrčit první chmýří. Nebe je čistší než poctivá lidská touha a mnohem modřejší než pastelky v dětské školní brašně. Ptáky slyšet ani vidět není. Vedro bere dech i sílu všem. Snad jen ti, kteří sílu už nemají a už o ni nestojí, můžou s nadějí na konec očekávat budoucí ráno… Seděla jsem před několika dny na okraji manželské postele. Byly čtyři hodiny odpoledne a moje naděje pomalu umírala. Morfium, které mi doktorka při převozu Luboše z nemocnice vtiskla do ruky, pomalu docházelo… S jeho posledními kapkami dokapával i sen o sebemenším zázraku. Čekala mě dlouhá noc proseb, umírání a vytouženého konce. V pět hodin ráno jsem ho pomalu pustila z náruče, která mu během noci umožňovala alespoň slabě dýchat, a šla jsem mechanicky vytáhnout roletu, aby jeho duše mohla už konečně někam, kde jí snad bude líp. Šla jsem vzbudit staršího syna. Těch několik kroků do jejich pokoje jsem přešla bezmyšlenkovitě jako stroj: „Zemřel vám táta, kluci, a já nevím, co mám teď udělat.“ Očima plnýma slz jsem za pár hodin sledovala svého devatenáctiletého syna, jak člověku, jemuž tato práce byla dobrým živobytím, pomáhá tátu z bytu odnést. V malém prostoru uprostřed schodiště otočil Filip hlavu směrem ke mně a jeho velké hnědé oči ve dvou vteřinách řekly: „Musíme to nějak zvládnout, mami, nevím jak, vlastně to ani neumím vysvětlit, jsem s tebou, mami,“… 12
Dodnes si myslím, že to byl právě tento okamžik, který může člověka rázem posunut mnohem rychleji někam směrem k jinému pohledu na dění kolem sebe. Úplně jinam, než mohou učinit chytré knížky, dokonce jinam, než by při nejlepší vůli mohli učinit všichni nejlepší kamarádi či zbytek rozvětvené rodiny. Bezeslovná depeše mého syna mě překvapila a v mnohém poučila, přestože obrovský zmatek, strach a bolest zůstávaly všude kolem. „Věřit, mami, nepřestat věřit a neměnit rozhodnutí – nikdy!“ Tak nějak jsem si tehdy velké poselství jeho očí přebrala. Ano, nejdřív sobě, ale hned potom vám, kluci, mohla by v tom být,… ne,… musí v tom být síla, kterou nenajdeme nikde jinde. Vůbec jsem v té chvíli netušila, kolikrát ještě budu snít o kráse a lásce, která vůbec není trvalá, kolikrát ještě se budu učit věci, které jsem už přece kdysi uměla, kolikrát se ještě budu pokoušet vysvětlit nevysvětlitelné, kolikrát se, věčně nepoučitelná, budu ptát na podstatu běhu věcí, o kterých jsem si v nějaké fázi svého života myslela, že už je dávno znám? Věřit a ptát se? Ptát se, anebo se neptat a jen věřit? A čemu ještě? Takový je asi život. Plný zvláštních, nesrozumitelných a divných otázek, které zřejmě mají zůstat bez odpovědí. Ptej se, anebo radši ne? Hledej, či strč hlavu do písku? Věř, jsi-li bláhová, anebo věř, jsi-li moudrá,… a s tímhle budu dál žít? Nebo má pravdu můj syn, ví snad najednou víc, protože některé chvíle v životě to umí zařídit? Z pokoje za mými zády se ozýval tichý pláč Hynka. Už několik hodin seděl ve svém pokoji na zemi vedle postele. Zhroucené tělíčko a bolavá, prázdná hlavička. Vůbec nic nechápal, o to víc se bál… Sedla jsem si vedle něho, pomalu jsem převrátila poddajné tělo k sobě do klína a beze slov jsem se prodírala hustou kšticí jeho vlasů až ke kůži, která vděčně přijímala impulzy konečků mých prstů. Zůstali jsme sami, kloučku, pomyslela jsem si už pokolikáté, a než vyrosteš a vezmeš život do svých rukou, musím zapomenout na provaz a silnou větev někde za domem. Melodie písní Beatles procházejí mými spánky někam do neznáma a Yesterday mě vlídně a přátelsky bere nakonec s sebou… Očima plnýma zánětu spojivek se zoufale snažím ještě jednou zrentgenovat rakev, utopenou v záplavě kytek… 13
Jak to vlastně všechno bylo? Co a proč mě přivedlo až sem? Proč moje dětství bez otce muselo potkat i moje syny? Je ten zatracený koloběh života až tak příšerně neúprosný?
14
DĚTSTVÍ První roky mého života naplňovalo vlídné a klidné rodinné prostředí… Výrazně se situace kolem dorůstání mého i mých čtyř sourozenců změnila po smrti otce, ale i pak, nebo právě pak, se děly věci, které učinily moje dětství i dospívání neopakovatelným ohňostrojem šťastných, ale i chmurných a neveselých historek a událostí… Milovala jsem Vánoce, protože oba rodiče udělali všechno proto, aby bylo překvapení větší, než mohla dětská konspirace byť jen předpokládat. Neměli to lehké, už od listopadu jsme my holky číhaly na příležitost jak odhalit schované dárky. Šmejdily jsme po všech zákoutích domu ve snaze objevit ty dárky, které dostaneme od rodičů. Ty důležité donese Ježíšek, tím jsme si byly jisté. Vůně maminčina cukroví nás přiváděla k překotnému a bezhlavému vyzvídání o tajemství Jeho příchodu. Byla ale neoblomná stejně jako otec. Vyzradit tajemství Ježíškova příchodu nechtěli. Maminka na naše věčné dotírání občas vyzrála tím, že se usmála, mrkla a tajemně poznamenala: „Za chvíli je tady a vím určitě, že nesmí být prozrazeno vůbec nic. Všechno, co udělá, je tajné a vážně strašně napínavé i pro mě, radši se mě ani neptejte, nebo nechtěně vyzradím něco důležitého. Taky se hrozně těším, ale nechci to ničím zkazit!“ Aby i oni byli pod stromečkem překvapeni, bývalo pokaždé pro nás úkolem, který vůbec nebyl lehký. Krabice od bot se začátkem prosince stávaly najednou důležitými sejfy pro úschovu dárků. Strkaly jsme je do skrýší pod postele, za skříně a všude tam, kam podle nás nikdo z rodičů v životě ani nenahlédl. Před spaním jsme je tiše přinášely do postele, abychom se potěšily vším tím, co už jsme sehnaly a abychom si znovu rozmyslely, co ještě musíme koupit nebo vyrobit, když bude málo peněz.
15
S nemalou závistí jsem nakukovala do krabice své sestry: „Jak to, že už máš navlíknuté korále pro maminku? A za cos koupila tátovi cigarety?“ Jana mě zpravidla odbyla rychle: „Málo šetříš a pořád jen lítáš někde po lese. Musíš se víc snažit a neutrácet za šumáky a mejdlíčka. Vánoce jsou za pár týdnů, musíme se dohodnout, čí budou letos figurky ze stromečku a hlavně kdo pro ně v noci po Štědrým dnu dojde, protože…“ Figurky, zejména ty plněné, mně už dávno nechutnaly, hádala jsem se s ní o ně jen z principu a taky proto, aby to neměla lehké, a tak jsem teď mohla klidně předložit svůj nový, šokující plán: „Od letoška jsou moje všechny nugáty, figurky si nech,“ pronesla jsem bez mrknutí oka. Její odpovědi jsem se nemohla dočkat. Sežere návnadu? Podívala se na mě nedůvěřivě, ale vzápětí jí v očích hráli všichni čerti: „Tak jo,“ rozjela se jako o závod, protože se bála, že si to rozmyslím dřív, než na nás někdo z rodičů přijde, „ale v noci půjdeme spolu a každá si otrhá to svoje. A neřvi, až nás táta ráno seřeže. Já bych si radši vyřízla jazyk, než bych dala najevo strach, ale ty vždycky ječíš, už když se táta zvedá ze židle, srabe!“ Měla pravdu, jenže já jsem byla přesvědčená o tom, že je lepší ječet a slibovat, než dostat výprask a domácí vězení navrch. Mockrát jsem viděla tátu, jak ji trestá za to, že neumí kloudně psát nebo počítat. Jednou ji seřezal latí, kterou zrovna opravoval plot, tak, že já jsem brečela jako želva, ona ani necekla. Celý týden před Vánocemi maminka gruntovala. Ke konci týdne vonělo všechno leštěnkami, mýdlem a napečeným cukrovím. Den před Štědrým večerem jsme se musely vykoupat, připravit na židli sváteční oblečení ke stromečku a vymydlené, v čistých nočních košilkách jsme pelášily dobrovolně do postele čekat na tátu. Nechával nás čekat déle než jindy, věděl, že se třeseme očekáváním, a tak přicházel s tajuplným výrazem ve tváři jako jediný možný Ježíškův posel. Lehl si vedle jedné z nás a začal: „Nejdřív se, holky, podívejte támhle na to okno před vámi. Co vidíte?“ Bleskově jsme se skoro současně nadzvedly na loktech. Okno vypadalo stejně jako vždycky, jen v levém rohu nahoře mělo malou, okrouhlou puklinu. 16
„Jéééžíš, tati, je to jen trošku naprasklý,“ Jana, která nervozitou před chvílí ještě skoro nadskakovala, se nešťastná zřítila zpátky do peřin, „tak už povídej,“ dodala skoro otráveně. Otec se jen tajuplně usmál a tichým, vemlouvavým hlasem pokračoval ve své mystifikaci: „Vidíš, špatně koukáš, to není obyčejná malá prasklina, ještě včera tu přece nebyla?“ vsadil úplně všechno na jednu kartu. Věděl, že jsme si žádné praskliny dozajista dříve nevšimly. Měl pravdu, byla pro nás naprostou novinkou, měly jsme celé dni úplně jiné starosti, ale teď pro nás byla najednou úplnou záhadou. Nic jsme nechápaly, má přece vyprávět o Ježíškovi a on chce teď vědět, která z nás to udělala? „No, když to jinak nepůjde, musím vám to říct, je to ale možná tajemství, které bych neměl jen tak říkat,…“ Chvíli jsem si myslela, že cítí, jak se se mnou začíná třást celá peřina, ale nakonec jsem tiše pípla: „Ty myslíš, tati, že to Ježíšek…?“ „To je ono, dneska si podle všeho připravil cestu, má přece zítra přijít, ne? Umí se zmenšit tak, že se podobá spíše páře nebo mlze, a tak může procházet místy, kde by to nikdo ani náhodou nečekal.“ „A co dárky, které nám má přinýst, taky je zmenší?“ Jana už málem brečela. Bála se nejspíš, že panenku, kterou tolik chtěla, skoro ani neuvidí a mně se rozechvěla brada při pomyšlení, že taky loutkové divadlo, kulisy a loutky budou menší než mravenčí vajíčko. „Jak si něco takového můžete myslet? Ten přece umí úplně všechno, dokáže zmenšovat, zvětšovat, přebudovat i spravit všechno, na co si vzpomenete. Když bude chtít, pod stromečkem zase všechno zvětší. Musí ale chtít, to je pravda. Jestli jste nezlobily, není se čeho bát, určitě to udělá. Dobrou noc, hezky se vyspěte a už ani slovo!“ Odcházel, a když zhasínal malou lampu, pobaveně pohlédl směrem k našim postelím. Ležely jsme vedle sebe blíž než jindy, zíraly jsme na naprasklé okno a obě dvě jsme tiše doufaly, že je to tak, že jsme snad moc nezlobily a že se možná Ježíšek o některých našich zlých skutcích vůbec nedozvěděl. Po štědrovečerní večeři otec odložil příbor a se slovy, že ještě před odchodem ke stromečku musí přiložit do kotle, odešel. Pomalu jsme dojídaly poslední kousky ryby a salátu a obě jsme přemýšlely 17
o tom, jak se vymluvit, že musíme na záchod a tam pak v klidu vyhodit to, co jsme si během večeře nasyslily za tvářemi. Zvonek u hlavních dveří všechno změnil. Kdo to je? Není to ON? Možná už je tady! Maminka s úsměvem jen tak mimoděk poznamenala: „Běžte se podívat, jestli to náhodou není Ježíšek, ale není tu táta,…“ Poslední slova už jsme neslyšely. Zapomněly jsme rychle na všechno. Na tátu, který přece měl jít s námi, už vůbec ne a s pištěním jsme vtrhly do pokoje… Obrovský smrk zářil víc než nejneuvěřitelnější dětský sen! Vánoční stromek strojil táta vždycky sám. Měl jasnou představu, jak má vypadat a taky proto u toho nikoho nepotřeboval. Ozdoby, řetězy, čokolády, ovoce a taky svíčky a prskavky udělaly vždycky své. Takhle krásně to nemohl udělat nikdo jiný než kouzelný Ježíšek. Táta rychle rozsvítil svíčky na stromečku, zapálil prskavky, pak zazvonil a bleskově přeběhl zadem přes zahradu a sklepem zpátky do domu. Každý rok stejný scénář, každý rok beze zbytku vyšel. Několik vteřin jsme zpravidla nebyly schopné pohybu. S otevřenou pusou jsme zíraly na tu fascinující nádheru a teprve po chvíli klouzaly naše oči níž… Královna, hloupý Honza, Kašpárek a plno dalších! Opravdické loutkové divadlo! Úplně jsem zapomněla, že jsem chtěla zkontrolovat, jestli jsou na stromečku taky figurky a nugáty. Nevnímala jsem Janu, která už jen němě objímala svou první mrkací pannu, neviděla jsem ani tátu, který držel maminku za ruku a s potěšením sledoval, že se i letos Ježíšek trefil do černého… Když mi bylo osm let, poskakovala jsem v černošedých šatičkách, s velkými černými mašlemi na konci tenkých copánků, v těsném sousedství tátovy mrtvoly. Zkoušela jsem tehdy překonat panáka, křídou nakresleného na betonovém chodníku u domu. Pro každý poskok jsem vymyslela slabiku písně, která asi měla eliminovat strach a chaos, který mě obklopoval a kterému jsem vůbec nerozuměla.
18
„R a t a t a, r a t a t a, podívej se za vrata, je to tak, je to tak, to není táta, je to pták!“ Muž, který seděl v černé oprýskané dvanáctsettrojce, nevěřícně kroutil hlavou, zatímco já jsem soustředěně pracovala na obrátce v hlavě panáka. Tam někde v tom autě, v černé dlouhé krabici teď ležel tichý, bez úsměvu, se zavřenýma očima. Vysoký, aristokraticky vyhlížející muž býval ztělesněním autority nejen pro nás, děti, ale i pro zaměstnance, kterým organizoval práci v dřevozpracujícím závodě, či pro sousedy, kteří se úzkostlivě vyhýbali jakýmkoli slovním potyčkám. Věděli totiž, že jim nebudou stačit argumenty, věděli, že táta vyhraje, i kdyby zrovna pravdu neměl. Maminka postávala dobrých pět minut před jeho očekávaným příchodem na schodech před vstupem do domu. Upravená, v bílé, ničím neposkvrněné zástěře, s očima střídavě upřenýma k cestě, kterou měl náš feudál přijít, ale taky k bezvadně připravenému stolu, na jehož plochu viděla i přes dlouhou, květinami vyzdobenou chodbu. Kdyby tam nebyla včas, beze slova by se otočil, odešel neznámo kam a přišel by až o mnoho hodin později. Chyby dělat nesměla. Měla v něm ale bezvýhradnou finanční oporu, sehnal jí i služku na praní prádla, dvakrát do roka ženu na úklid celého domu, měla partnera, který byl nejen sečtělý, ale i řemeslně mimořádně zručný. Dovedl krásným nábytkem zútulnit naše dětské pokojíčky, ale i takřka celý dům, uměl udělat či opravit cokoliv. Každé kleště i každý hřebík a šroubek měly ve sklepě své místo. Povoláním byl truhlář, ale my děti jsme v něm viděly především zahradníka, na jehož zahradu se sice chodilo dívat celé město, ale my jsme ji nenáviděly z celé duše. Jakmile otec po našem prohřešku zvedl obočí a vyhlásil, možná demokratickým způsobem, protože nám dával vybrat: „Pěšinky, nebo domácí vězení?,“ věděly jsme, že je zle. Domácí vězení bylo pro venkovské dítě mnohem horší, než každá nemoc, ale pěšinky, ty byly bezmezným utrpením…
19
Obrovská zahrada vynikala a oslňovala nejen nádherou květin, stromů a keřů, jejichž uspořádání a výběr byl programován měsíce a léta dopředu, ale taky neuvěřitelnou čistotou cestiček, které celou tu nádheru architektonicky dokonale doplňovaly. Světle žlutý písek byl každé dva roky starostlivě obměňován a nesměla ho hyzdit ani sebemenší rostlinka, lísteček, či jen upadlá suchá větvička. Když se nám nepovedlo zbavit cestičky toho, co si náš otec představoval, znamenalo to jediné – další týden stejného trestu. Dost často kontrola končila nemilosrdným: „Příští týden se ti to už určitě povede, tohle dobré není, už jsem řekl!“ Pokud si vzpomínám, měla jsem mockrát slzy na krajíčku, chtělo se mi třískat hlavou o zem, a kdo ví co ještě, ne proto, že se zase musím polepšit, ale hlavně proto, že lopatka, kterou jsem držela v ruce, nebyla pořádnou sekyrou. Klidně bych svého otce popravila. Možná moje mladší sestra Jana…, ta by možná,… ne, teď ještě ne, ale její čas, čas vyhlášené rodinné vražedkyně, přijde, ale to už táta neuvidí. Zatím musí stejně jako já čas od času držet uprostřed kuchyně králíka, kterého otec zabil venku, ale stahoval ho, zejména v zimních měsících, doma. Obě jsme se této situaci vyhýbaly, protože se to nikdy neobešlo bez problémů. Mně se dělalo špatně, už když tu mrtvolu z venčí přinesl. Když mně nebo Janě nařídil, abychom vylezly na židli a pořádně držely to zvíře za nohy, věděly jsme, že nás čeká několik dlouhých minut očistce. Nařízl kůži u pacek a pak ji pomalu přetahoval králikovi přes hlavu. Nasládlý pach ještě teplého těla se nesnesitelně umocnil, když z otevřeného břicha začaly vypadávat do připravené mísy vnitřnosti, po zemi se koulely králičí bobky a kuchyní se rozléhal tátův nespokojený hlas: „Jak to držíš?! Výš! Bože, to je moc, níž! Kristepane, to vážně nedokážeš to zvíře ani chvíli pořádně podržet?“ Ruce nám umdlévaly námahou, potřebnou sílu jsme ještě ani zdaleka neměly, ale strach nám nedovolil ani pípnout. Maminka se v těchto okamžicích někam vypařila, neměla sílu se na to dívat, natož do celé procedury jakkoli zasahovat. Dobře věděla, že by se to nemuselo vyplatit ani jí, ani nám. 20
Můj otec měl ale i jinou tvář. Byl prý vynikajícím vypravěčem historek ze svého mládí, jak o tom s chutí občas mluví moji starší sourozenci, byl ale i laskavým učitelem, uměl pochválit i moje pokusy v psaní. V první třídě to dokázal mnohem lépe než paní učitelka. Myslím, že jsem mu uvěřila, když mi oznámil při kontrole domácího úkolu, že píšu lépe než on. Dodnes si některé z těch řádků pamatuju, třeba „J“, opravdu se mi povedlo a táta to řekl! A to bylo něco! Nejvíc hodnotím fakt, že jsem své rodiče nikdy, opravdu nikdy, neslyšela se hádat. Kdo z těch dvou byl iniciátorem jednoduché, moudré, ale nelehko splnitelné myšlenky, že spory mezi rodiči nepatří dětem na oči? Maminka se mnohem později přiznala, že hádky samozřejmě byly, ale až pozdě v noci, když jsme my už spali. Nabízí se otázka, za jakých okolností nás všechny udělali? To ví Bůh a maminka, které jsem se na to nějak nestihla přímo zeptat. Jistá míra mého dnešního vidění světa je ale rozhodně dílem táty. Jak by se životy nás všech utvářely, kdyby žil alespoň tak dlouho, jak je běžné? Co by z nás bylo, koho bychom si směly vzít za muže, v případě bratra za ženu, jakou školu bychom pod jeho přísným vedením směli studovat? A jak vedle tohoto muže žila moje maminka?… Za války byla tři roky v Ravensbrücku, manžel v Mathausenu před koncem války zemřel. O jejich dvě malé děti se staral tehdy ještě svobodný maminčin bratr Jenda. Po válce poznala mého tátu a zkusila znova žít. Měli spolu tři holky a pár let žili šťastně, ale pak otec náhle zemřel na infarkt. Pamatuju si ten den, jako by to bylo dnes. Otec natíral okna v celém domě a pod kuchyňskými okny si postavil provizorní natěračské lešení. Bylo horko, krátce před bouřkou, skoro se nebylo možné nadechnout. Po několika hodinách práce přišel za maminkou s tím, že by si dal kafe, protože mu není úplně nejlíp. „Nemusíš to přece dnes dodělat, odpočiň si,“ řekla a šla vařit kafe. Když přišla s kafem do pokoje, našla tátu bez známek života. „Věděla jsem to hned, jakmile jsem se na něj podívala,“ vzpomínala mnohem později, „ležel na gauči, tvář měl otočenou směrem ke dveřím, jednu ruku na prsou, druhá mu bezvládně visela 21
dolů, oči zavřené, jako by spal. Najednou jsem nějak věděla, že nespí a těch několik kroků ke gauči jsem přešla, ani nevím jak.“ Zůstalo jí pět dětí a nesplacený dluh na domě. Nejstarší Jindra byl na vysoké škole, nejmladší Dráže byly čtyři roky. Musela okamžitě nastoupit do práce, musela rychle zapomenout na všechno, čím žila až dosud. Se základním vzděláním moc možností výběru v malém městě neměla, ale potřebovala peníze, musela splácet dům, chtěla na vysoké škole udržet syna a byly jsme tu my, čtyři holky jako stupínky. Věděla, že se nemůže jednoduše sprovodit ze světa, a tak léta pracovala ve stříkárně komponentů pro pletací stroje. Ta, která žila donedávna mezi perskými koberci a s pomocnicemi pro domácnost, musela najednou změnit celý svůj život. Musela asi volat na pomoc všechny své bývalé zkušenosti, i ty nejtvrdší a jak se zdá, ty z lágru jí nakonec nejspíš pomohly a musely jí být v nelehké situaci paradoxně oporou. Muži takovou práci dělat nechtěli, maminka ale byla v dílně často i dvanáct hodin denně. Věděla, že za práci přesčas získá nějaké peníze navíc, a tak jsme ji my tři holky často vídaly až večer. Nepředstavitelný zápach barev, acetonu, zima a samota jí byly jedinými společníky. Občas se nemohla ani najíst, protože všudypřítomná chemie jí zvedala žaludek už jen při představě nějakého jídla. Občas jsem ji viděla, jak si tajně bere nějaké kapky, vaří bylinkový čaj a krká – nejspíš aceton. „Neboj,“ říkávala, „to bude zase dobrý, nic mi není.“ Obvykle pak rychle odcházela někam na zahradu, aby mohla být se svými potížemi sama. Mnohem později, po mnoha letech, s tichým úsměvem říkávala: „Jednou na to přijdeš, Bohunko, člověk vydrží víc než kůň a že ten něco vydrží, to mi věř, vyrostla jsem na statku!“ Když ale opustila dílnu, půvab, věčný úsměv a schopnost naslouchat druhým, aniž si sama jediným slovem postěžovala, získával na její stranu kdekoho, ženy i muže, ty ještě víc, kroužili kolem ní jako vosí roj, včetně ředitele fabriky. Pokud si pamatuju, vypadala celý život jako půvabná, atraktivní, starší sestra své vlastní dcery. 22
Občas se nechala doprovodit domů, někdy s někým poseděla v kavárně, ale to bylo všechno. Žila pro jednoduchou životní filozofii – poctivě pracovat, bavit se a nelhat. Poctivě pracovat, protože to činí člověka člověkem, bavit se v každé volné chvilce, protože bez dobrého odpočinku nelze konat pořádnou práci a nelhat jednoduše proto, aby fungovala obě předcházející tvrzení. Nelhat sobě, ale taky jiným a už vůbec ne doma. Ani sebevětší prohřešek netrestala fyzicky, lež ale vždycky a velmi tvrdě, bytostně ji nesnášela a docela určitě se jí i bála. Pro nás nastalo po tátově smrti úplně nové období života. Změna byla tak obrovská, jako když otočíš přesýpací hodiny, ale sypat se začne úplně jiný písek… I Vánoce byly poměrně brzy po tátově smrti novým obdobím, novou zkušeností. Najednou jsme musely zastat tátu v situacích, o kterých jsme si donedávna myslely, že to bez něj nepůjde. Maminka jen řekla, že stromek musíme odněkud přinést. Sama měla tolik práce, že se musela spolehnout na to, že taky tátovy předvánoční fígle nějak oželíme. Dráža byla malá, Andulka příliš stará, a tak se můj dětský svět zúžil, alespoň na pár let, na kamarády a o rok mladší Janu. Chodila jsem s ní krást vánoční stromek zpravidla den před Štědrým večerem. S rozedněním jsme ospalé, ale nadšené a plné nadějí běžely s malou pilkou v ruce přes několik polí a luk vybrat stromeček, jaký nikdo jiný nemá. Tak strašně jsme se bály, že bez tátových dárků nebudou Vánoce tím, co jsme si tak moc přály, že jsme obě myslely jen na to, že krásný stromeček může všechno zachránit. Napínavé ticho ještě spícího lesa, vlhko anebo tvrdý mráz, se stopami zvěře na nikým neporušené vrstvě sněhu, udělaly z každé takové loupeže velké dobrodružství. Strašně jsme se bály, strašně jsme chtěly nejhezčí strom v lese. Každý zvuk, každé vrznutí kmenu starých stromů vyvolávalo v naší rozjitřené fantazii paniku. Jaký by vybral táta a vejde se tenhle do našeho obýváku? Nakonec jsme ho vždycky sehnaly. Třetina velkého pokoje byla od Štědrého dne plná nádherného Ježíškova poselství. 23
Když za maminkou přišel o jedněch vánocích kvůli podrážděnému žlučníku pan doktor Zverka, jen suše na odchodu přes rameno poznamenal: „Krásný stromek, taky bych si rád takový koupil, jenže,… hm, se šiškami‚ to teda vážně nikdo nemá. Takový ale asi těžko seženu, že?“ Mrknul na maminku a odešel. Tolik volného času jako my mělo jen pár stejně starých dětí v okolí. Maminka přicházela z práce pozdě odpoledne, často až večer, a my jsme brzy pochopili, jak s volným časem naložit. Celý dům jsme rychle proměňovali ke svému obrazu. Kamarádi s námi mohli skákat do peřin, loupit ze sklepa maminčiny zavařeniny, cpát se chlebem se sádlem, nebo jen tak se solí, mohli s námi stavět na půdě holubník pro cizí holuby, kteří se sem zatoulali. I zahrada, louky a les vedle domu byly brzy naším výsostným územím. Naše byla jablka, hrušky i třešně z alejí kolem silnic i stohy slámy na polích. Přivlastnili jsme si postupně všechno, co jsme za několik odpoledních hodin stihli oběhnout. Nic jsme si nedělali z toho, že nám velmi často nezbylo nic jiného, než vzít nohy na ramena a pelášit rychleji než zajíci, které jsme při svých hrách často vyplašili a jejichž rychlost jsme dobře znali. Obě jsme se rychle po tátově smrti naučily rvát a bojovat o místo v partě dětí ze sousedství. Střílely jsme z luku, který jsme vyráběly celé hodiny, dřevěnou šavlí jsme vládly lépe než leckterý kluk, šplhaly jsme do korun ještě útlých stromků a vahou vlastního těla jsme se nechávaly zhoupnout až na zem. Čím silnější stromek byl, tím odvážnější byl čin toho, kdo to zkusil a pomalým klouzavým letem přistál až na zemi. Čas od času se ale horní část zlomila. Pády dolů pak znamenaly nevybíravý posměch všech zejména tehdy, kdy už bylo jasné, že se nic vážného nestalo. Oblíbenou zábavou bylo i rozhánění stád krav místních družstevníků. Jedno z nich měla v péči stará, neodsunutá Němka. Bydlela v jednom z pěkných hrázděných domečků na kraji města a chodívala kolem našeho domu nahoru ke statku. Maminka jí jen neochotně odpovídala na pozdrav, protože její zkušenosti s touto národnostní skupinou byly ještě velmi bolavé. 24
Paní Schmidtová byla stará, trochu vousatá a nevzhledná a podle nás i velmi nebezpečná. Zlýma očima provrtávala okolí, ze špinavé, odřené tašky jí vždy koukalo topůrko sekyry. Myslely jsme, že ji nosí jen proto, aby se nás zbavila. V druhé ruce nosívala svoje pracovní náčiní – bič. Ošoupané držátko a několik metrů tenkého proužku kůže uměla obratně využívat i na nás. Útočila nečekaně a ze zálohy. Překvapila nás a vyděsila vždycky tím, jak se šikovně dokázala proplétat mezi krávami, které z její strany nečekaly nic podlého. Dnes si myslím, že prostojů v práci, když se krávy klidně pásly, zneužívala k tomu, aby se připravila a nacvičila si útoky na nás. Znenadání se objevila za zadkem některé z krav, v nebezpečné blízkosti mávala bičem a křičela na celé kolo: „Ty, Štochl, ja te snam, doma ty ufidis, ja fsechno ržíc tfoje mutr!“ Občas nám nezbylo, než vylézt do koruny nejbližšího stromu a uhýbat práskání biče, jehož pružná kožená část se se svištěním obtáčela kolem větví těsně pod námi. Od čtvrté třídy základní školy jsem začala chodit do sokola. Na radu učitelky jsem se s kamarádkou Pacinou stala členkou oddílu sportovní gymnastiky. Brzy jsme dokázaly v partě zúročit všechno, co jsme se při tvrdém tréninku na trampolíně, hrazdě či bradlech naučily. Naše salta, přemety a pády z vrcholu stohu slámy vyrážely dech i mnohem starším kamarádům. Pořádného konkurenta jsme nikdy nenašly ani při honičce v koruně starého dubu. Nevzpomínám si, kdo s tímhle nápadem přišel, ale vím určitě, že nám tahle nebezpečná zábava vydržela velmi dlouho. Šest i více dětí z okolí se honilo v koruně stromu tak, jak to jiní dělají jen na pevné zemi. Dokázali jsme bleskově přeručkovat z větve na větev, odvážnými skoky jsme stejně jako opice rychle měnili pozice z jedné strany stromu na druhou, slaňovat po větvích od koruny až dolů bylo hračkou na několik vteřin. Pod dubem sedávala Maruna Kelnerová, sousedka z vedlejšího domu. Byla o něco starší než my, silná a neohrabaná, v koruně stromu s námi řádit nemohla, a tak s sebou vedle pletení rovnou nosila i šití. Zašívala všem tepláky, které jsme často hned několikrát během jediného odpoledne roztrhli od jedné vnitřní strany nohavice až ke druhé. Občas si k ní přisedl i Jarda Marvár, hrál na foukací 25
harmoniku a celé dny snil o vlastní slavné kapele. Chvílemi harmoniku opatrně odložil do trávy, zařval jako divé zvíře a vyrazil do koruny stromu s tím, že teď honí on. Prohnal nás všemi větvemi stromu a pak se klidný k harmonice zase klidně vrátil. Uměl zahrát úplně všechno, stačilo mu jen chvíli poslouchat třeba z radia melodii a byl doma. Hrál všechny známé tklivé písně konce padesátých let, včetně ruských častušek, a my jsme ho tiše obdivovali. Starý dub stál v příkrém svahu, a tak jakýkoli přehmat, špatný odraz či nepovedený odhad vzdáleností končil krkolomným pádem hluboko pod kopcem. Stačilo jen přišlápnout větev, ze které se prchající chystal odrazit, a nedokonalý odraz pak už udělal své. Pacina byla dcerou místního porodníka a nemocniční laborantky. Jmenovala se Drahomíra, kdo jí dal tuhle přezdívku pořádně nevěděla, ale nám to bylo fuk. Mně taky říkali Bíbo a taky nevím, kdo a proč to vymyslel. Byla malá, drobná a křehká, ještě v šesté třídě nevážila ani celých třicet kilo. Právě ona musela být velmi obezřetná, věděla, že když jí těžší člen tlupy, a to byli všichni, přišlápne větev, nedoskočí tam, kam chtěla, mine cílovou větev a skončí s nějakým druhem sádry. Malérům se ale přes veškerou snahu nevyhnula. Sedávala pak pod dubem v sádrovém krunýři, který jí neumožňoval ani pořádně dýchat, smutně sledovala Marunu a bez většího zájmu naslouchala Jardovým tklivým písním. Čas od času obrátila nešťastné oči do koruny stromu a zoufalá, že se nemůže přidat, oznámila, že už musí jít. Myslím, že to byly jediné okamžiky, kdy přišla domů včas na večeři. Své rodiče, zejména matku, přiváděla v pravidelných intervalech k šílenství. Chodila domů pozdě, vždycky špinavá, občas zraněná, často si tahala domů podivné předměty, o jejichž nezbytnosti byla přesvědčená asi jen ona a já. Stará násada od rýče, které jsme bůhví proč říkaly Bedla, byla jedním z nejlepších našich vynálezů. Fungovala jako úžasný prostředek umožňující rychlejší chůzi. Využívaly jsme ji při pohybu dopředu a technika naší chůze se pak podobala trochu skokanu o tyči a trochu pajdavé chůzi Johna Silvera z Ostrova pokladů. Nějakou dobu jsme takhle „chodily“ všude: do školy, do lesa, do obchodu či do sokola. Lidem ve městě se náš nápad nejevil až tak 26
geniálním, pro většinu z nich jsme byly opovrženíhodnou dvojicí, zejména já, protože já jsem podle nich musela vymýšlet nejrůznější pohoršující ničemnosti, dcerka úctyhodného a všemi milovaného pana primáře by přece na nic takového sama nepřišla. Opak byl pravdou. Pacina stála u zrodu celé řady nápadů a dokázala jim dát i dokonalou podobu. Rodičům nezbylo, než jen kroutit hlavou nad tím, jakým směrem se ubírá životní pouť dítěte, o jehož inteligenci a životní dráze neměli původně nejmenších pochyb. Najednou se zdálo, že se má všechno změnit. Místní drbny se zpravidla velmi rychle po každém našem prohřešku postaraly o včasné informování matky. Ta obvykle propadala malomyslnosti a čiré beznaději. Napětí se zbavovala tím, že se pouštěla do gruntování celého domu, jako by chtěla vymýtit všechno, co možná s nepovedenou výchovou nějak souvisí. Běs ji poháněl k rychlé, roztržité práci ne bez následků… Klidný a uvážlivý pan primář chodil v pravidelných intervalech za ní, aby z popelnice vytáhl zpět a zachránil všechno to, co tam ve skutečnosti nepatřilo – stříbrné lžičky, malé dřevěné sošky, přivezené odněkud z Afriky, či drobné alpakové tácky. „Něco ti ukážu, to budeš čumět,“ prohlásila jednoho dne cestou ze školy, „ale nesmíš o tom ani pípnout, táta by mě zabil!“ Vytáhla mě na půdu jejich domu, chvíli se probírala lékařskými knihami svého otce a pečlivě pro mě vybírala ty „nejlepší“ – děsivé anomálie a zrůdnosti, jichž se příroda čas od času na lidech dopustí. Vyděsily mě tehdy tak, že jsem z toho ještě týž večer dostala vysokou horečku, ze které se později vyklubala angína. Celý týden jsem o obrázcích z podivných knih mohla doma v posteli přemýšlet. Jindy vymyslela, jak to udělat, abychom vešly právě my dvě do dějin. Při jedné z cest domů ze cvičení, když jsme míjely budovu místní radnice a muzea v jednom, se Pacina zhluboka nadechla a skoro vážně prohlásila: „Něco ti řeknu, Bíbo, skoro každej, o kterým se učíme, vlastně nic tak světobornýho nevymyslel, i tohle muzeum je plný věcí,… jo, muzeum, to je, Bíbo, vono! To je to pravý místo, vodkud nás už nikdy nikdo jen tak nevymaže, když tu uděláme něco neobvyklýho, velkýho, něco, co ještě nikdo nedokázal! No, kde 27
jinde můžem po sobě zanechat trvalejší stopy, viď? Pamatuješ, jak sme tu před tejdnem musely obě stát celý hodiny v pionýrským kroji? Pamatuješ, jak nás ta blbá výstava o Lidovejch milicích nebo co štvala? Stály sme tu jako dvě naštvaný pipky přece!“ Koukala jsem na ni a přemýšlela jsem, co zvláštního můžeme udělat teď, s těmi mokrými dresy, tepláky a tričky v tašce, abychom právě my dvě vešly do dějin. Kromě těch zpocených věcí jsme přece nic neměly? „Co je to? Vždyť máme hovno,“ řekla jsem naštvaně, napůl otrávená tím, že nedostatek peněz i jiných cenností, které asi do muzea patří, byl ve skutečnosti naším standardním problémem. Já jsem byla věčně bez peněz z pochopitelných důvodů, Pacina z výchovných. „To je vono! Hovno!“ zajásala, jako bych objevila Ameriku já, „musíme tu teď udělat hovno za jedním z těch velkej sloupů, aby to zase tak rychle někdo nenašel. Vejdem do dějin, Bíbo, takovým způsobem, jakej ještě nikdo nevymyslel! Chápeš to? Můžeš teď hned? Ne? Já můžu, tak hlídej!“ Netrvalo to ani dvě minuty a už jsme mazaly z muzea s vědomím, že sice asi jen nakrátko, ale přece jenom je tu taky náš exponát. Nikdo nás neviděl, drbny do muzea nechodí, zaplať bůh, neumím si představit, jak by úklid celého domu v rodině pana primáře v opačném případě vypadal. Ještě než jsme opustily se smíchem náměstí, vzpomněla jsem si za poklusu na Janu. Co to vyprávěla? Jak to bylo předevčírem večer? Už jsme byly v posteli, pomalu jsem nechávala usnout i zážitky uplynulého dne, když jsem najednou zaslechla podivné zvuky odněkud z její postele. Brečí? Ne, směje se, oddělila jsem po chvíli konečně ty zvuky. „Co je? Seš bláznivá, ségro?“ zeptala jsem se, aniž bych byla příliš zvědavá. Chvíli ještě kuckala smíchy, určitě smrkala do polštáře, ale nakonec mi přece jen vylíčila historku, která se té naší podobala. „Byly sme se Zuzanou, znáš ji přece, v kostele. Teda byly sme na náměstí a začalo hrozně lejt, šly sme se tam schovat, víš?“ Občas se 28
odmlčela, protože asi nemohla pokračovat, „neumíš si to představit,… v kostele,… to je jiný…“ Do kostela,… divná skrýš, pomyslela jsem si. Zuzanu jsem znala málo a neměla jsem ji ráda. Byla schopná všeho a vůbec nikdy nemyslela na následky. Jenže o něco mladší Jana měla svůj okruh kamarádů, a proto občas i jiné zážitky. Frýdlantský kostel je nádherná barokní stavba hned vedle říčky Smědé. Většinou jsme se moc při vymýšlení her nerozmýšleli, kde bude centrum všeho, vždycky to nějak vyplynulo z toho, co se dělo, ale do kostela jsme až dosud nedokázali naplánovat zhola nic. „Byly jsme úplně mokrý, chápej, musely jsme někam zalízt. A kostel může bejt i místem pro skvělý dobrodružství, nevěříš?“ Kdoví, jejich příběh ve skutečnosti dobrodružný nebyl, byl ale vším tím, co dítě za dobrodružství jistě považuje. Když vstoupily dovnitř, dýchl na ně chlad a vůně kadidla, svíček a nespočetných staletí. Nikdo tam nebyl, ticho rušily jen jejich kroky a tichý šepot. „Pojďme do zpovědnice, já tě vyzpovídám,“ napadlo Janu ve chvíli, kdy se kostelní dveře se skřípáním znovu otevřely a dovnitř vešla stará Winterová. Šourala se na své místo před oltářem a přitom takřka nehlučně ťukala křivou holí do kamenné podlahy. Bydlela hned vedle kostela, a tak snad i kvůli tomu přicházela do kostela rozjímat a popovídat si s Bohem i několikrát denně. Zahájila v první lavici před oltářem svoji meditaci a o pár kroků vedle se skoro současně začala odehrávat podivná, nekřesťanská zpověď… „Tak pověz, dcero, jaks hřešila dnes?,“ zahájila moje sestra roli, která jí nepříslušela ani ve snu. „Trpím prdlavostí, jasnosti, ctihodnosti, velebnosti,… jak ti mám, sakra, říkat?,“ ozvala se Zuzana. Zajíkala se smíchem a jen s potížemi ho ovládala, „udělala sem to i ve škole a svedla sem to na Štrbu…“ Paní Winterová, ač skoro hluchá, se pokřižovala, poprvé v životě si nejspíš přála být hluchou jako poleno. Když vzápětí uslyšela zvuky, o jejichž původu nebylo pochyb, křižovala se hned několikrát, snad aby smyla pocit podivného, neoprávněného studu, nebo možná už jen nechtěla dál poslouchat tyhle trubky z Jericha. 29
Když odcházela, ty dvě ještě ve svém počínání pokračovaly a ví opravdu jen Bůh, kam až došly a co si o tom myslel On. Myslím, jestli je, neměl je za tohle vystoupení rád, jenže mě taky ne. „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku,“ zkoušela jsem si ho před spaním udobřit. Jenže ráno bylo zase všechno jinak a bohulibé to zase nejspíš nebylo. Soutěže v tom, kdo dočůrá dál, vyhrávala s přehledem malá, drobná Pacina. Když přiběhla s tím, že dočůrala na Celerovu garáž, běželi jsme se všichni podívat. Vzdálenost z nejvrchnější lišty zábradlí terasy bytu pana primáře ke garáži pana Celera byla úctyhodná, znali jsme ji všichni a jestli tohle dokázala, a na garáži budou stopy, je nejlepší! Byla. Nikdy nelhala. Když jsme zrovna příliš na trénink nespěchaly, přešly jsme malé frýdlantské náměstí po rukou nebo jsme použily rychlejší metodu – přemety stranou. Na malém městě se ale vždycky našel někdo, kdo manželce váženého primáře s chutí povyprávěl, za jakých okolností viděl jejich dceru: „V podivné bandě nezvladatelných dětí na stromě, paní magistro, na rukou uprostřed náměstí, na zábradlí venkovní terasy, jak zakloněna dozadu čůrá na protější dům… je mi to líto, ale tam všude ji viděli, věřte mi, jinak bych to neříkala, znáte mě přece…“ Paní magistra svoje spoluobčany znala, iluze si o mnohých z nich nedělala, ale znala taky svoji dceru. Jak to bývá, něco si takový přitočílek i přidal, a tak pro Pacinu nastaly časy, které jsem znala z doby, kdy žil můj otec. Malý rozdíl tu ale přece jenom byl. Já jsem nesměla opustit dům, Pacině laskavý a shovívavý otec povolil alespoň zahradu u domu. Sedávala v takových chvílích v koruně staré vrby v rohu zahrady a snad z blíže nevysvětlitelné vděčnosti hulákala do kraje árii rusalek. Pan primář miloval opery, Rusalku znal téměř celou nazpaměť. Vlasy už tehdy neměl, zdobil ho pouze tenký proužek bílých vlasů kolem skrání a mohutný hluboký bas, přesto si nejradši vybíral: „Mám, zlaté vlásky mám, svatojánské mušky slétají se k nim, měsíček je češe svitem stříbrným“… 30
Bývalo mi podivně smutno, když jsem na cestě za kamarádkou zaslechla z notné dálky od domu: „:: mám, zlaté vlásky,“… věděla jsem okamžitě, že Pacina zahradu dnes rozhodně neopustí. Vězení a domlouvání se ale míjely účinkem. Dnes bych řekla, že ve finále výsledky končily skoro naopak. Nás to vedlo jen k ještě důkladnějším konspiracím. Hledaly jsme čím dál fikanější metody jak přelstít rodiče, lidi ve městě, a nakonec příbuzné i kamarády, bylo-li to nutné, a to bylo skoro vždycky. Na podzim se vypalovala stará tráva. Dělal to skoro každý, skoro každý rok a tento rychlý úklid stařiny byl zábavou i pro nás. Běhali jsme mezi ohníčky, skákali jsme přes celé řady žhnoucí řeky a nakonec někoho napadlo, že je čas na válení sudů. Vlastními těly jsme odvážně hasili již skomírající plamínky, náramně jsme si to všichni užívali, legrace a pištění radostí nebralo konce. Domů jsme se v pozdních večerních hodinách vraceli jako potomstvo pana Řeháka, který čistil komíny v celém městě. Následovaly výprasky a ječení, které se ozývalo ze všech oken v širokém okolí. Pacinu maminka odmítla pustit do domu. „Vrať se, odkud jsi přišla, nechci tě ani vidět!“ paní magistra zabouchla dveře a plná beznaděje se vydala do komory pro úklidové pracovní pomůcky. Pacina si sedla na schody před domem, rozbrečela se, tiše skučela, nudlí i slz se zbavovala holýma, úplně černýma rukama. Když ji tam pan primář, který se vracel z porodnice, našel, bez jediného slova ji odvedl zpátky do porodnice a tam ji porodní báby ve třech vanách postupně zbavily černé, mastné špíny. „I v tý třetí vaně byl po mým umytí kolem dokola černej proužek, Bíbo,“ říkávala pyšně mnohem později, když už jí zase otrnulo. O patnáct let později, až bude Pacina rodit u tatínka svou první dceru, vzpomene si jedna z porodních asistentek na tuto událost: „Vůbec jsme vás nemohly toho černého mouru zbavit, byla jsem tehdy velmi mladá a nezkušená holka, paní Veselá, vůbec jsem tehdy nechápala, jakou pracovní náplň mně pan primář přidělil. Až do té doby jsem myla jen čerstvě narozená miminka. Modlete se, aby tohle dítě nebylo po vás!“ Nedostatek peněz, který po tátově smrti zákonitě brzy nastal, řešila maminka za pochodu a všelijak. Postupně se zřekla všeho, co 31
patřilo k bývalému přepychu, rychle musela zapomenout na pomocnice v domácnosti, často si i na běžný nákup běžela půjčit k sousedce Milušce. Na obyčejné tenisky jsem musela čekat i několik týdnů. Instinktivně cítila, že musí rozšířit domácí hospodářství, které nám, jak říkávala, vytrhne trn z paty. Ale ani to nebylo jednoduché, i to potřebovalo své. Musela si vzpomenout na časy svého mládí, na časy, když vyrůstala na statku. Postupně na dvorku za domem přibývali králíci, slepice, krůty, někdy i husy, kachny a v jednom období dokonce i koza Lída. Ta se ale chovala spíše jako pes. Běhala za námi po lesích, pásla se pod dubem, v jehož koruně jsme řádili, a o nějakém užitku asi nemohlo být ani řeči. Přes den, pokud to mamince čas dovolil, chodila loupit na družstevní pole. Říkala tomu polní pych, protože skutečná krádež se počítá až po západu slunce. Přesně věděla, co družstevníci pěstují a kde to najde. Ječmen, pšenici, kukuřici i řepu nosívala domů v taškách, které visely u kurníku. Po každé takové výpravě mívala v obličeji zvláštní, snad trochu provinilý, ale určitě i hodně nadšený a vítězný výraz. Často se k mamince připojila i sousedka Hanzlíková, matka spolužáka, kterého jsem nemohla ani cítit a se kterým, byť byl o hodně starší, protože několik tříd několikrát opakoval, jsem se musela občas poprat. Hanzlíková byla jednoduchá žena, bez nejmenší noblesy, kterou tvoří dostatek přirozené inteligence, byla pro své okolí jen zlou drbnou, záludnou a nevypočitatelnou představitelkou svého druhu. Maminku dlouho zlobilo, že Hanzlíková odmítá při konverzaci oslovení křestním jménem, ale nakonec to vzdala a po léta pak s různou mírou rezignace reagovala na povykování před brankou: „Štochlová, dělejte, za alejí na horním poli budou sklízet, musíme to stihnout eště před nima, hoďte s sebou!“ Cestou pak maminku škodolibě dráždila výklady o tom, co si pořídila a nikdy neopomenula dodat: „To byste si, Štochlová, vy teď nemohla vůbec dovolit.“ Maminka dobře věděla, jaká kultura bydlení u Hanzlíků panuje, a tak si mezi skřípáním zuby jen myslela své. Zlobilo ji i to, že její partnerka je hamižná. Nikdy jí nestačila taška kukuřice či čehokoli 32
jiného. Jezdívala s malou kárkou, která byla nápadná a při rychlejším přesunu i velmi nepraktická. Důvod, proč s ní maminka tyto zvláštní výlety nezrušila, je nasnadě. Už o sobě věděly příliš, a tak tohle spojenectví mohlo fungovat dál, i když jen v tomto nekalém smyslu spolupráce. Konečně, na stejném principu úspěšně funguje po léta i český politický systém. Myslím, že se maminka často styděla za to, že nemá dost síly poslat tuhle ženskou pryč ze svého světa. Jednoho dne se opět vracely odněkud z polí. Byla sobota dopoledne, nikde nikdo. Slunce se pomalu po obloze posunovalo k místu, od kterého už pak spěchá zase domů. Hanzlíková mlela o záclonách, které její syn propašoval z Německa a ve chvíli, kdy chtěla poznamenat, že si něco takového maminka nemůže dovolit, se ozval zvuk motoru traktoru. Vyděsil obě. Maminka překotně uvažovala o tom, kam tašku rychle odložit a v případě nutnosti se k ní nehlásit. Hanzlíková propadla úplné panice. Bála se trestu a ostudy, ale lupu v káře se nemínila vzdát v žádném případě. Úzkou cestu, plnou děr, výmolů a kaluží lemovaly staré jabloně a hrušně. Malý lesík byl v nedohlednu, moc možností úkrytu nic nenabízelo. „Štochlová, zalehněte!“ vykřikla Hanzlíková a strhla maminku a svou káru vpravo. Poměrně prudký sráz, který plynule navazoval na pole, oseté ječmenem, a obrovský úlek z maminčiny strany, učinily své. Následoval pád a překvapivě obratné kotrmelce, které maminka mnohem později přirovnávala ke svým nejlepším létům v sokole. „Nic se nám tehdy nestalo, všechno jsme sice vysypaly, ale Hanzlíková stihla i káru zatáhnout hlouběji do pole a ti dva chlapi v traktoru si nás vůbec nevšimli,“ vyprávěla s nadšením, kterému jsem myslím tehdy moc nerozuměla. Králíci se tak mohli množit jako houby po dešti. Potíž byla v tom, že nezkušená maminka nikdy nevěděla, jestli se právě nepáří bratr se sestrou, teta se synovcem či dědeček s vnučkou? Kdo ví, nám vždycky vtloukala do hlavy, že hloupý, retardovaný králík se na pekáči nepozná a to byla asi pravda. 33
Králíkárny však čas od času někdo vykradl. Maminka pak musela založit nový chov a byla chvíli velmi rozzlobená: „Každému zloději bych, podle míry krádeže, nechala useknout ruku nebo prst,“ říkávala a z očí jí vyskakovaly nabroušené kudly. Po chvíli pak, vědoma si vlastních chovatelských chyb, s obrovskou mírou zadostiučinění dodávala, „tenhle zloděj ani netuší, jaký chovatelský zázrak si do vlastního chovu zanesl a dobře mu tak.“ Mockrát jsem si říkala, proč máma tak trvá na formulaci podle míry krádeže? Pak jsem na to přišla. Malý pych někde v poli přece nemůže končit useknutím prstu či ruky?!… Když došlo na zabíjení slepic, králíků a všeho, co se dožilo jateční váhy, vznikly další potíže. Sama by zabila snad veš či blechu, na to byla z lágru zvyklá, ale cokoliv většího bylo nad její síly. Dávala zvířatům jména, o to hůř se jí říkalo, že musíme zabít Karla, Lídu nebo Vendulku. Nakonec přesvědčila Janu, o které věděla, že tu to snad nezlomí, aby chodila k Hanzlíkovi na hodiny vraždění domácího zvířectva a stahování králíků. Jana svou novou roli přijala poměrně klidně a snadno, ale časem se ukázalo, že má svá úskalí úplně všechno. Hanzlík ji sice zasvětil do tajů, jak nejrychleji tuto práci zvládnout, ale mezitím musela snášet jeho věčné chrchlání, kašlání a plivání kolem sebe. Říkávala občas, že to, co ten člověk plive, vypadá hůř než chlupatá housenka. Snad proto se relativně brzy rozhodla, že už umí dost. Koneckonců už jako sedmiletá mi na pařezu v lese předváděla, že žabí srdce funguje ještě nějakou chvíli po té, co ho bleskově „vyoperuje“ žábě z těla. Během následujících let jsem pak měla ještě mnohokrát příležitost poznat, že je mistrem svého oboru. „Podívej se na hodiny a měř!“ stála jednoho dne zase ve dveřích, bojovně rozkročená, oči jí svítily jako divoké šelmě ve tmě. V rukách držela plechovou mísu, na dně chrastil nůž. Okamžitě jsem věděla, co bude následovat. „Minule to bylo čtyry a půl, uvidíš dneska! Dělej, vylez na okno!“ Neochotně jsem otevřela kuchyňské okno a usedla na parapet. Do ruky hodinky, to kvůli časomíře, a na parapet proto, abych to, co se bude dít, viděla a mohla to komukoliv dosvědčit. V duchu jsem opět, už pokolikáté, přemýšlela o tom, kdy ji tohle přestane bavit. Pomalu se otočila, jednou rukou stále zapřená o futro 34
dveří, a přes rameno směrem ke mně, hlasem plným napětí a nefalšovaného nadšení dodala: „Ale až ho uslyšíš kvičet!“ Pro moji sestru nastával okamžik vražedného opojení. Chystala se zabít a stáhnout králíka na čas. Dobře věděla, že její podivnou radost nejenže nesdílím, ale že se jí svým způsobem dokonce bojím. O to víc jí blýskaly oči. Očekávala dvojí úspěch. Přitlačí k zemi starší sestru, která dělá pořád chytrou, a současně opraví nedobrý výsledek z minulého kola,… chystala se zabít a stáhnout králíka – na čas. Nikdy nezapomenu na okamžiky nevýslovné hrůzy,… nejdřív králičí zaječení a potom ticho, které znamenalo, že Jana kuchá… Přiběhla vždycky s úsměvem a přesvědčením, že to tentokrát muselo být lepší. Ruce ještě od krve, na dně mísy bezvadně stažená Vendulka… Bála jsem se říct, že to je stejné jako minule, určitě by zapíchla dalšího jen proto, aby mi dokázala, že špatně měřím, a tak jsem po minutkách ubírala a modlila se, abychom už zestárly. Jaksi samozřejmě se stala rodinnou vražedkyní všeho: králíků, slepic, kachen i husí. Stala se zástupcem pro věci, které by za normálních okolností vykonával otec. Za těchto podmínek však byla opravdu jedinou z nás, kdo toho byl schopen. Maminka na ni byla pyšná a v sousedství se vědělo, že Jana, sotva třináctiletá, je její jedinou oporou v malém hospodářství. Byla, ale nemůžu se zbavit dojmu, že se ve vraždění veškeré té havěti dokonale našla. O pár let později jsme cestovaly stopem ke strýci, který byl zahradníkem u Sadské a mimo jiné pěstoval i jahody, které maminka považovala za nezbytné v kuchyni. Jana nastoupila v časných ranních hodinách pouť nejen s tradičním košíkem, ale i s pořádnou kudlou na jeho dně. „Proč potřebujeme nůž, Jano, jedeme přece na jahody?,“ ptala jsem se s oprávněnými obavami v hlase. Bez nejmenšího zaváhání docela chladnokrevně odpověděla: „Něco ti řeknu, kdyby nás cestou někdo votravoval, jedeme přeci stopem, zapomnělas? Klidně takovýho chlapa zapíchnu!“ Věděla jsem bezpečně, že by to udělala a celou cestu jsem se obávala, aby některý z řidičů, který se rozhodl nás kus cesty velkoryse svézt, neřekl nějakou nevinnou poznámku, která by ruku mojí sestry mohla vést k vraždě. 35
Moc jsem si tehdy přála, abychom už byly mámy od rodin a měly docela jiné starosti…, třeba pečovat o děti a ve volném čase sbírat klásky, trošku přikrádat třeba kukuřici a ječmen, krmit několik slepiček, které teprve stářím spadnou se stromu, který byl až dosud jejich svobodně vybraným, přirozeným domovem, jak tomu bylo u Vomelů. Naše slepice měly svůj kurník, který maminka každé ráno před odchodem do práce otvírala. Slepice rodičů mé nejlepší kamarádky neměly kurník, samy si vybíraly, kde budou spát. Celá rodina, včetně Paciny, věděla o právech zvířat víc, než všichni dnešní ekologové dohromady. Každý člen rodiny z bytu do volné přírody opatrně vynášel blechy siamské kočky Cindy, kdejaký pavouk v jejich bytě dobře věděl, že tady ho nikdo nezašlápne, mouchy si létaly, kudy chtěly, v tomhle domě nikdy nikdo nikoho nezabíjel. Vajíčka volně se potulujících slepic sbíral ten, kdo je čirou náhodou našel. Jediný, kdo slepice neměl rád, byl Pacinin starší bratr Emil. Vracel se ze svých záletů pozdě večer a vejce neviděl, a tak si domů občas přinášel na botách kombinaci bílků, žloutků a hlíny. Neměl to rád a byl v rodinné hierarchii určitě tím jediným článkem, který by slepice klidně utratil. Jednou jsem spala s Pacinou u nich na zahradě ve stanu. Bylo vedro ještě pozdě večer, a tak jsme otevřeným vstupem pozorovaly nebe plné hvězd a spřádaly jsme plány na zítřek. V korunách všech stromů se matně rýsovaly podivné, temnější hromádky. Někde jedna, na jiném stromě víc. Ještě před usnutím jsem se musela zeptat: „Ty vaše slepice, Pacino, vypadají jako podivní orli nebo něco podobnýho. Sedí na větvích těchhle jabloní, třešní a nízkých bezů a – spí. Proč nemají nějaký kurník, chci říct domov?“ Podívala se na mě zklamaně. Ode mě očekávala pochopení bez otázek. A tahle jí připadala zvlášť hloupá. „Jsou to taky volný ptáci, tvorové, který si můžou vybrat, kde chtěj žít,“ řekla na můj vkus příliš vznešeně a trošku mě tím naštvala, i když jsem věděla, že každé slovo myslí smrtelně vážně. 36
„Jak potom,… kdo potom usekne hlavu těm, které jsou staré?“ nechtěla jsem se nechat odbýt, protože jsem věděla, že ani u nás to vraždění není jen tak. „Nikdo,“ řekla, „samy spadnou ze stromu, když už jsou moc starý. Někdy to vypadá, jako by je trefil šlak. Prostě jednoho dne takhle složej křídla a pak z tý větve spadnou jako kámen.“ Vylezla ze stanu a na malé zídce před domem rukama naznačovala, jak umírající slepice připažuje a pak – padá. Zdálo se, že slepičí úděl u Vomelů má po léta stejný průběh a Pacina si nikdy ani náhodou nepřipustila myšlenku, že by to mohlo být jinak. „Smrt je sice přirozená věc“, prohlásila, „a je úplně jedno, jestli to je člověk nebo zvíře, ale to zvíře, to ti teda řeknu, to má určitě těžší, víš?“ Moc jsem to nechápala, ale věděla jsem, jak strašně se bála zvířecích pohřbů. Bývala i trochu legrační… „Je to hrůza,“ vyprávěla, „musíme pak vykopat hrob pro každou slepici. Jsme u toho všichni a není to sranda, to mi věř, protože máma brečí, táta mlčí a Emil se hrozně šklebí,“ povídala celá ustaraná. Ani v té chvíli netušila, jak moc myslím na maminku. Bože, něco takového si nemohla nikdy dovolit. Když naši králíci dostali myxomatózu, skončili obvykle rychle ve společném hrobě. „Brzy přijedou cikáni, určitě budou tábořit pod dubem jako vždycky,“ utrousila jsem ještě, zahrabala jsem se do deky a krátce jsem se zaposlouchala, jestli se odněkud neozývá podivné žuchnutí, ale bylo ticho, i Pacina už spala. Cikáni tábořili za naším domem na kopečku vedle starého dubu. Moc jsme se v nich nevyznali, všichni si byli podobní a rok od roku jich bylo víc. Přijížděli vždy pomalu, dva vozy táhlo dvojspřeží vždycky stejných bílých koní. Za maminkou pokaždé přišel vždycky stejně upravený starší muž, vždycky stejně prosil o vodu a maminka vždycky stejně odpovídala: „Jste na mém pozemku. Každý tady ví, že tenhle malý kopec se jmenuje Štochlák. Jestli se mi ztratí králík, slepice nebo cokoliv jiného, máte utrum, budu se zlobit, nedostanete ani kapku vody a můžete se stěhovat.“ Neukradli nic, dobře věděli, co chtějí a maminku nikdy nenapadli za to, že jí ten pozemek ve skutečnosti vůbec nikdy nepatřil. 37
Osmiletá Violka byla snad jediným větším problémem. Malá, krásná cikánečka nám dovolovala řídkým hřebenem upravovat její dlouhé černé vlasy. Střídali jsme se a snažili jsme se přesvědčit celý svět, že nejkrásnější vlasy, copy a ohůnky má právě ona. Domů jsme si pak nosili vši, které maminka snadno likvidovala petrolejem, ale maminka Paciny byla v tyto jarní dny opět nucena uklízet celý byt i zahradu. Sotva slezl na jaře sníh a malinko se oteplilo, začaly pro nás i velikonoční přípravy. My, holky, jsme samozřejmě musely připravit vajíčka, ale mnohem důležitější bylo vymyslet a připravit si úkryt, který kluci neobjeví. Jenže oni taky nelenili, pátrali po nejlepších proutkách na pomlázku a snili o tom, jak nás brzy ráno na Velikonoční pondělí překvapí a beztrestně seřežou. Když se jim to povedlo, mívalo to stejný průběh. Obvykle v pěti, šesti vtrhli do domu a jako divá řeka se prohnali všemi místnostmi a bez nejmenšího slitování nás pomlázkou z osmi proutků omladili tak, že jsme to cítily ještě několik dnů. S ječením jsme proto uhýbaly ranám, srážely židle, posunovaly koberce, sem tam jsme v překotném úprku i něco rozbily. Maminka dobře věděla, co se bude dít, už když je v kukátku hlavních dveří viděla, přesto je vždycky pustila dovnitř. Zasáhla teprve tehdy, když byly v ohrožení poslední zbytky cenného porcelánu, nábytek nebo knihy. Když usoudila, že situace překračuje všechny meze, hledala rychlou a účinnou pomoc. Pamatuju si, jak rychle koledníci opustili dům, když najednou hlasem jako zvon zaburácela: „Jestli rychle nevypadnete, hodím po vás zuby!“ Záda Jirky Sováka jsem zahlédla v kuchyňském okně, ostatní vypadli asi dveřmi. Klid v domě byl najednou takový, že jsem s Janou pro jistotu vypadla taky ven. „To je pořád hody, hody, ale mně se zdá, že je to spíš schody, schody a pak rychle pryč,“ brblala si pod nos, zatímco jsme přes zahradu mizely k lesu a dál. Má pravdu, říkala jsem si, ani jednou se nestalo, že bych se po takové kúře cítila zdravější nebo nějak lepší, spíš naopak. 38
Od takových dvanácti, třinácti let jsme už na koledníky doma ale nikdy nečekaly. Dávno před Velikonočním pondělím jsme měly v úpatí stohu slámy kus za městem vybudovaný celý systém komůrek, spojených úzkými cestičkami od jedné ke druhé. Tady nás nikdy nikdo nenašel. Ještě za tmy jsme v pyžamech, přes která jsme přetáhly, co bylo zrovna po ruce, utíkaly z domova, abychom se skryly ve svém slaměném bludišti, přestože cesta přes les a potom zkratkami přes pole trvala poklusem dobře dvacet minut. Mívaly jsme s sebou i nějaké jídlo, a tak jsme obvykle snídaly až ve svých komnatách ve stohu. Chvíli nás bavilo pomyšlení, že kluci ani netuší, kde nás hledat, jenže po dvou, třech hodinách nás stejná představa znepokojovala. Co teď? A tak jsme po krátké poradě nerozumně opouštěly spolehlivý úkryt a pomalu a obezřetně jsme se vracely blíž k městu. „Budeme se muset nějak rozdělit, protože jinak nás třeba najdou všechny naráz,“ přemýšlela Jana nahlas, „u potoka se rozdělíme. Já s Markétou půjdem nahoru nad potok a ty s Pacinou běžte jakoby zpátky směrem k lesu,“ rozhodla, aniž se nás zeptala. Přestože měla zjevnou pravdu, Pacina vždycky pochybovala: „To se mi nelíbí, ta nás zradí v okamžiku, kdy je chytí, vsaď se, Bíbo, prásknou i nás. Jana nesnese porážku, a tak vyzradí i náš úkryt. Je to jasný, do stohu nemůžem, musíme vymyslet něco úplně jinýho,“ tvářila se vždycky jako agent CIA a měla nejspíš pravdu. „Na konec lesa, za střelnici,“ býval můj osvědčený recept, „tam nás hledat nebudou, vzpomínáš? V tom starým vykotlaným stromě nás nikdy nenašli. Padáme!“ Koukala jsem se na ni, jak se neustále drbe. Žraly ji jednak osiny ze stohu, a taky to, že strašně chtěla vymyslet něco lepšího. Napadlo mě, že její máma zas bude přemýšlet o tom, kde se vzaly ty malé, ostré věci na pyžamu a proč je nelze jen tak vyprat. My jsme to musely poctivě vybrat před každým praním, protože maminka přesně věděla, co si domů nosíme. S tímhle nápadem ale Pacina rychle souhlasila, protože v tu chvíli nejlepší byl a kromě toho jiný momentálně prostě nebyl na skladě a navíc bylo třeba s sebou hodit, a tak jsme nabraly směr, který se měl nakonec stát naší pastí. 39
„Jsou to tupci, viď, na nás sou krátký, bambulové,“ pochichtávala se Pacina na adresu těch, jejichž přítomnost všude kolem bychom vycítily, kdybychom si nebyly tak jisté… Několik kroků před „naším“ stromem se ozval hurónský řev a pak následoval potupný výprask, o kterém se zpravidla moc nemluví. Zrada! Nemohli to přece vědět! Jedině Jana věděla, kam nejspíš půjdeme!! Když jsem se vrátila domů, moc jsem už nepřemýšlela. Vrhla jsem se na ni a bez jediného slova jsem do ní bušila pěstmi a snad i nohama. Ležela na zemi, držela si hlavu a mezi ranami jen pořád dokola hloupě přiškrceným hlasem opakovala: „Co blbneš, Bíbo, nic jsem jim neřekla, neblbni, já jsem nic neřekla!“ Mně to ale bylo jasné. Řekla všechno! Zrádkyně, potvora, nevýslovná mrcha! Když jsem se rozmachovala, že jí zasadím poslední smrtelnou ránu, zastavily mě ruce Andulky. Naše nejstarší sestra slyšela rány, přidušený křik, a tak rychle seběhla dolů z patra domu, aby udělala pořádek. Navyklými a za léta skvěle nacvičenými herdami nás rozehnala jako husy a nakvašeně, bez jediného slova, odcházela nahoru do svého bytu. Byla už dospělá, když jsem ji jako sestru začala vnímat. Ale od okamžiku, kdy tomu tak bylo, stala se nejen starostlivou, možná i trochu puritánskou, ale vždy obětavou pečovatelkou o štěstí členů rodiny, dlužno ale říct, že často i těch, kteří s rodinou neměli nic společného. Druhá matka, Andulka, to s námi neměla lehké. Byla ve věku, kdy chce každý člověk žít, milovat a založit vlastní rodinu, budovat vlastní hnízdo. Jenže to jen tak nemohla, byly jsme tu my, její sestry… Vdávala se brzy po smrti mého otce a získala malé sourozence, jeho potomstvo. Dodnes přesně nevím, jak a jestli vůbec tátova smrt nějakým zásadním způsobem změnila její plány a úvahy o bezkonfliktním a šťastném vztahu. Možná jí mohl pomoct, možná ji ale mohl srazit na kolena nebo vzít všechny ideály, kdo ví? Táta zemřel dřív, než se mladý člověk stihne vůbec v něčem orientovat. Vrátila se domů z Mimoně, kde několik let pracovala jako vychovatelka v domově mládeže, aby mamince nějak pomohla zvládnout složitou životní situaci. 40
Dlužno říct, že spadla z bláta do louže. Mně bylo deset, Janě necelých devět, Dráža byla teprve čtyřletá. Pro mladé Andulčino manželství to bylo horší než jen obyčejná zkouška ohněm. Budovala v patře našeho domu svoje a Jirkovo hnízdečko lásky, zatímco my jsme každou chvíli nabourávaly tuto ještě nehotovou stavbu u samých základů. Jako pozorná a zamilovaná novomanželka obstarávala nákupy pro společné stolování. Šetrně, protože Jirka držel finance na uzdě, ale pro nás vždycky zajímavě zaplňovala lednici vybranými uzeninami, sýry, paštikami, čerstvým pečivem. Takové věci jsme my, o patro níž, vídaly jen o vánocích. Maminka často naléhala, abychom si nevšímaly věcí, které nám nepatří a slovy: „Jestli se dotknete čehokoliv z bytu nahoře, přetrhnu vás jako hady,“ zdůrazňovala vážnost svých slov. Jenže my jsme měly svoje metody jak ukojit hlad, zvědavost, co nebylo pod zámkem, nemohlo obstát… Jana, která byla odjakživa na salám, vychytrale a velmi obezřetně odebírala z pečlivě zabaleného balíčku „jen“ tu a tam kolečko a vždycky si dala záležet, aby nikdo nepoznal, že došlo k narušení obalu. Já jsem sýry odebírala podle potřeby a s obalem jsem se příliš nepárala. Mohla jsem už tenkrát tušit, že se to jednou nevyplatí… Po jedné takové loupeži, šlo myslím opět o sýr, mě nejdřív klidným hlasem Andulka zavolala, a když mě měla takřka nadosah, zařvala jako raněné zvíře a s výkřiky, že si nenechá zničit manželství takovouhle bandou nepovedených spratků, zaútočila. Stihla jsem ještě uhnout, dokonce utéct po prudkých schodech dolů a ven, ale pak už moje šance na záchranu braly rychle zasvé. Byla zima, venku dvacet čísel sněhu a mráz takový, že mrzla nudle v nose. Uháněla jsem v ponožkách přes louku kamsi k lesu a doufala jsem, že si moje sestra zlomí nohu, uklouzne nebo bude z jiných důvodů pomalejší. Nebyla. Zlost vedla obě její nohy k výkonu, za který by se nemusel stydět reprezentant na krátké či střední tratě. Když mě dostihla, funěla jako raněný, ale odhodlaný býk. Bušila do mě hlava nehlava, přes zuby cedila pohrůžky a nadávky, které jsem v jejím podání slyšela snad poprvé. Dodnes se divím, že mi v tom mrazu neupadl kus obličeje. 41
Někdy se ale dějí všelijaké věci, snad to řídí Bůh. Unavila se v okamžiku, kdy jsem si myslela, že mi zbývá už jen pár minut života, a snad proto mě nakonec s nefalšovaným odporem pustila. „Zmrzni, potvoro,“ procedila, hodila mě do sněhu a s neutuchajícím sakrováním odcházela zpět do domu. Cestou mávala namrzlýma rukama jako člověk, který se brání náletům netopýrů. Tenkrát jsem měla pocit, že jsem z toho vyvázla ještě docela dobře. Určitě vím, že jsem, když za ní zapadly dveře, zkřehlými prsty naznačovala, že uvidí, že jí ještě ukážu, kdo je tady parchant, spratek či smrad. „Ještě se budeš divit, ségra, ještě uvidíš!“ zkřehlými prsty jsem směrem k beznadějně uzavřeným domovním dveřím vysílala neurčité poselství. Ve skutečnosti na sebe ještě horší situace nenechaly dlouho čekat. Jednou jsem si „vypůjčila“ Jirkovy nové ponožky, protože jsem svoje nemohla najít. Nepořádek, který nás dětstvím po tátově smrti provázel na každém kroku a připadal nám naprosto samozřejmý, se nám občas taky vymstil… Vyrazila jsem na první rande. Bylo mi sotva dvanáct a spolužák Jarda byl nejkrásnějším naplněním mých dětských snů a představ. Spíš jsem jen instinktivně tušila, než opravdu věděla, že pro takovou příležitost musím být dokonale čistá. Chyběly mi čisté ponožky, přitom o patro výš jich bylo úhledně srovnaných tolik! Vybrala jsem si jedny Jirkovy – proužkaté. Byly větší, ale spolu s květovanou sukní a tričkem, plným veselých kostiček, dokonale naplňovaly mou dětskou představu o harmonii a nedostižné kráse. Špinavé svědomí jsem rychle zapudila a rozechvělá očekáváním něčeho výjimečného jsem vyrazila z domu hledat to největší štěstí, jaké si umí představit nejspíš jen tenhle věk. Někde v půli cesty za svou láskou jsem Jirku potkala. Lekla jsem se ho víc než klekánice a v duchu jsem se modlila, aby Ponožkový pánbůh ten den nebyl doma. „Zapomeň na mě, jestli můžeš, pane Bože,“ hnalo se mi hlavou, „nikdy mu tohle nijak nevysvětlím!“ Ponožkový pánbůh doma nejspíš byl a určitě nerozlišuje malé a velké zloděje, to je jisté, velký jako malý, oba jsou nesnesitelní. Jirka se mě zeptal na pár běžných 42
věcí, ověřil si, že jsem nezapomněla zamknout dům a pak – pak si všiml, co mi leze z bot! Potupnější cestu odněkud domů jsem myslím nezažila. Můj švagr zuřil, oprávněně měl pocit, že si příště klidně půjčím i jeho trenýrky a kdoví co ještě, hulákal a hnal mě před sebou tempem, za které jsem mu myslím tenkrát byla i vděčná. Hrozně jsem si přála rychle zalézt někam, kde už jeho výčitky neuslyším. Když za námi konečně zapadly dveře, utrousil něco o podělaným, zkurveným životě. Ale to už asi nebylo určeno jen mně. Pro Andulku nastaly lepší časy vždycky tehdy, když se objevil Jindra. O dva roky starší bratr, se kterým vyrůstala a jehož opatrovkyní je snad dodnes, byl a je nádherným příkladem toho, jací bychom mohli být, kdyby s námi žil, mohl nás umravňovat legračními, a přesto důležitými moudrostmi nabytými během jeho života. Chybí mně, a proto se nedivím Andulce, která nejspíš už léta jeho absencí strádá. Po studijích se náš bratr oženil a odstěhoval se na Slovensko. Do Čech přijíždí velmi zřídka. Když byli oba rodiče v koncentračním táboře, vyrůstal Jindra s Andulkou v rodině maminčina bratra. Přestože jim asi nic hmotného nechybělo, zákonitě cítili spojenectví, o kterém se jen těžko mluví. Měli hodně společného… úděl dětí za okupace, několik let bez rodičů a pak několik let společného života v druhém maminčině manželství v nich pochopitelně živilo trvalé, nezničitelné a záviděníhodné spojenectví. Jindříšek, jak ho maminka s láskou oslovovala, byl mazánkem číslo jedna. Jak by taky ne, prvorozený syn a jediný svého druhu mezi čtyřmi dcerami. Všechny jsme se dříve nebo později naučily nejen respektovat jeho výjimečnost ale i milovat tohoto ve všech ohledech krásného bratra. Nějak se stalo, a byla to nejspíš jeho zásluha, že jsme na něho nežárlily, baštily jsme mu všechno, s čím na nás vyrukoval, i když leckdy právě na nás testoval výsledky svých bádání a pokusů. Byl celou duší vědec a mudrlant. Miloval přírodu, jako nakonec každé venkovské dítě, on ji však nejen obdivoval, on ji svým způsobem studoval a výsledky svých bádání ještě podroboval nejrůznějším experimentům. 43
Na půdě dlouho ležely krabice s pečlivě popsanými druhy nerostů, které léta bůhví kde sháněl, spával na otevřeném balkoně a zvláštním houkáním na klouby palců, které tvořily vrchol uzavřených dlaní a propletených prstů, si ověřoval, že lze přivolat sýčky až na zídku, která byla součástí balkonu. Nás nechával lízat plátky baterií, aby si ověřil, že dostaneme ránu, mamince dal do postele sršně, aby se přesvědčil, je-li opravdu tak nebezpečný. Maminka útok hmyzu přežila a milovala svého syna možná ještě víc, chápala jeho odpovědný přístup k vědě nejvíc z celé rodiny. „Jindříšku, ty opravdu jednou budeš dělat všechno, co budeš chtít,“ říkávala a láskyplně se probírala jeho hustými kudrnatými vlasy. Tehdy jsem se domnívala, že to říká kvůli tomu sršni, ale nejspíš to myslela úplně jinak. Druhou a ještě větší jeho láskou byla chemie. Ve svém pokoji měl celou chemickou laboratoř. Čas od času se odtud ozývaly rány, řinkot skla a podivné syčení, které nám nahánělo hrůzu. Maminka trochu pobaveně říkala, že Jindříšek bádá, ale my jsme měly svoje zkušenosti a vím docela určitě, že jsme se bály o něj i o osud našeho domu. Když neprováděl výzkum, který ho často zcela pohltil, hledal zábavu… „Bohunko, sežeň drobný, Jano, sako a boty, spěchám na mariáš!“ Běhaly jsme, pletly jsme se jedna druhé pod nohama a snášely jsme bratrovi všechno, co potřeboval, aby se mohl bavit. On nás zato vzbudí o půlnoci na Silvestra a dovolí, abychom si s ním a jeho veselými a trochu legračními kumpány připily v nočních košilkách na nehynoucí slávu příštího roku. Jednoho dne k nám konečně přijela na pár dnů Tetička. Neměla jiné jméno, alespoň ne pro nás. Babička našich bratranců byla skvělá, laskavá, veselá a moudrá žena, která se velmi intenzivně podílela na výchově Jindry a Andulky za okupace, když maminka trávila dlouhé tři roky v koncentračním táboře… Je taky její zásluhou, že ti dva ve zdraví vyrostli a jsou, jací jsou. Ještě v osmdesáti letech jezdívala na kole, jehož technický stav nám dětem povyražení sice nikdy neumožňoval, ona ale odvážnou jízdou překonávala všechny nedostatky. S přehledem vozila obrovský pytel trávy na řídítkách před sebou a druhý měla vzadu 44
na provizorním nosiči. Občas se jí cestou přimotaly tepláky do řetězu. Tetičku to ale nikdy nezaskočilo, pokaždé chvíli bojovala s vlastním dopravním prostředkem, pak ale kolem práskla, stáhla tepláky, zbytek látky z řetězu vytrhla a jela dál. Sama se těmito kousky nikdy nechlubila, ale starostliví sousedé nelenili rodinu informovat, že byla Tetička zase někým viděna, jak na polní cestě, pět kilometrů od vsi, mění řetěz a asi i část prádla. My jsme radostně sledovali, jak přivolává svého psa Belu. Chlupatý psík, pouliční nalezenec, brzy pochopil, že panička, která si ho vzala do péče a opravdu zodpovědně ho vedla k pořádným móresům, jak s oblibou říkávala, nemá dostatek velitelských schopností a podle toho se choval. Když se zatoulal a nepřicházel načas domů tak, jak to s ním měla Tetička domluveno, vyběhla obvykle před dům a několik minut usilovně volala: „Belinko, Belo, Belinko, tak už pojď domů, prokristapána! Vrať se, děvče moje!“ Bela ale nepřicházela. Tetička volání plné úzkosti ještě několikrát zopakovala, a pak se náhle venkovskou návsí neslo: „Belo, ty kurvo, mrcho jedna nevděčná, ať tě tedy klidně někdo sežere a takových je tu ve vsi fůra, to si piš!“ Zabouchla vrátka a schovaná za nimi rozkošnicky uvažovala, jak to tomu zvířeti osladí, až se s pocitem provinění vrátí. Bela to ale znala, a tak se vracela s nacvičeným výrazem nefalšovaných psích očí, klidně počkala, až Tetička přestane okolkovat a vezme svou chráněnku zase na milost. Nikdy se ten pes nespletl. Naši bratranci věděli, že jejich babička má nejen smysl pro humor, ale že taky snese jejich věčné vtípky, aniž by je byť jen slůvkem práskla rodičům. Jedním z takových žertů byl i ten, který se odehrál v den, kdy vyrazila jako obvykle do malého krámku pro chleba. Místní, kteří Tetičku znali desítky let, byli zvyklí na různá překvapení z její strany, přesto se občas stalo, že je něčím šokovala. Za událostí, na kterou dlouho nikdo nezapomněl a pobaveně ji šířil dál, byli opět její vnuci. Lilo jako z konve, už při oblékání starého hubertusu sakrovala, že jí tyhle provazy vody byl čert dlužen, ale ani ve snu ji nenapadlo 45
pravidelný ranní rituál nějak narušit. Vzala staré paraple, které pro všechny případy u dveří z domu leželo vždy, a vyrazila. Před vstupem do krámu deštník stáhla a nechala ho opřený o zeď přede dveřmi. Těšila se na obvyklé vtípky prodavače pana Krejzy, byl jí věkem blízký a nechával jí pod pultem alespoň něco z toho, co by ji mohlo potěšit. Život mu Tetička zvláštními přáními nikdy nekomplikovala, nebyla slepá, vyleštěné, prázdné háky na maso a uzeniny nemohla přehlédnout. „Á, paní Němečková,“ začal nadšeně pan Krejza a přes hlavy několika lidí‚ stojících spořádaně ve frontě, stručně okomentoval to, co se dělo venku za malou výlohou, „dobré ráno, že je ale řádně hnusně, že?“ „Jo, to jo, pane Krejza, náš kocour odmítl opustit dům, nechal mě v tom samotnou, potvora,“ poznamenala Tetička a zařadila se do fronty. „Tak co to bude, paní Němečková? Chleba, ten určitě a dál?“ spustil jako obvykle, když na Tetičku došla řada. Hned si ale všimnul, že tu dnes něco nehraje… „No ne, přišla jste mi ukázat svoje zásluhy? Ukažte, to je nějaká letecká peruť někde v Anglii! Vždycky jsem vám věřil všechno, ale tohle, no jo, dokonce plukovník! Paní Němečková, to je teda něco!“ vykřikoval a nepřímo vybízel ostatní, aby si Tetičku pořádně prohlédli. Stála a nechápala vůbec nic. Tohle je nějaký nový vtípek, pomyslela si a trochu se za to na pana Krejzu zlobila, ale pak se zaměřila na jeho pohled a vzápětí nevěřila vlastním očím… Na ramenou starého hubertusu měla připevněné výložky nějakého vojenského potentáta, který se možná zasloužil o vítězství v nějaké bitvě za druhé světové války, ale teď přivodil zase jednu prohru té, která o bitvě o Anglii nechtěla ani slyšet. „Syčáci,“ procedila Tetička přes zuby, vzala chleba a šla si to s těmi doma vyřídit. Několik následujících dnů věnovala tomu, aby naučila kocoura pouštět akumulačky. Šlo to snadno, kocour byl velký, na vypínač dosáhl snadno, teplo miloval a nebyl hloupý. Často se pak domem nesl rozčilený hlas hlavy rodiny: „Sakra, tady je vedro jako 46
v lázních, kdo zase pustil ty akumulačky? Bože, vždyť se nedoplatíme, kolikrát jsem říkal…!“ „Na mě se nedívej, Jendo, víš přece, že jsem byla celej den na poli za vsí,“ suše pronášela Tetička svoje tutové alibi. Její vnuci nic takového neměli, a tak byli rázem v podezření bez valné naděje na obhajobu. Jo, jak se do lesa volá…, pomyslela si během dne i každý večer před spaním babička vypečených vnoučat. Maminka uložila Tetičku při každé její návštěvě do parádního pokoje. Měly se rády a i beze slov si rozuměly. „Bude se ti krásně spát, jsem moc ráda, že jsi tady, zítra všechno proberem, dobrou noc,“ s rukou na vypínači a pološeptem se maminka toho večera loučila. „Zůstanu jen tři dny, abysme to vůbec stihly,“ pousmála se a pomalu se propadala do sladkého usínání. Byla unavená. Cesta z Třebestovic vlakem, s několika přestupy, s taškami nacpanými dárky pro nás a s věkem, který nelze oklamat, by unavila kdekoho. V noci se probudila, protože musela na záchod. Odpoledne vypily s maminkou nějaké Jindříškovo víno a to se jí stalo málem osudným. Nemohla v první chvíli pochopit, kde je, v pokoji byla tma jako v pytli, svítit nechtěla, a tak až po chvíli pomalu odhrnula deku. S vědomím, že snad už ví, kde je, a že záchod najde i potmě, oběma nohama došlápla na zem… Vtom okamžiku se ozvala ohlušující rána, která přinutila Tetičku instinktivně uskočit… Nemohla si hůř vybrat, nová rána a pak další a další ji katapultovaly směrem k záchodu a prvotní úlek se tak s každým poskokem rychle měnil v jistotu, že konec světa je tady dřív, než myslela. Celý dům byl najednou vzhůru nohama. Pamatuju si, jak jsem rozespalá sestupovala po schodech podívat se, co se děje. Někde v půli cesty jsem uviděla dole pod schody Tetičku… Stála před dveřmi do záchodu a hleděla na mě jako dívka z Erbenových Svatebních košil těsně před kohoutím zakokrháním. Nic horšího si nelze ani ve snu představit. 47
Pak jsem si uvědomila, že za mnou stojí i Jindra. Výraz jeho očí byl výmluvnější než text dětské říkánky. Hned jsem věděla, odkud vítr fouká… Chemický experiment nejenže vyšel, ale povedl se zjevně lépe, než jeho autor předpokládal. Tetičku měl Jindra moc rád, ale i ona musela být podrobena výzkumu. Myslím, že druhé kolo něčeho podobného už ale nechtěla riskovat, a tak odjela už následující den s chabou výmluvou, že má Bela málo žrádla, kluci by zůstali bez oběda a kdoví, jestli někdo nakrmil ostatní zvířata… Dětství, plné volnosti, mělo však taky svoje slabá místa. Čas od času přišly povinnosti, které nebylo možné obejít, nějak ošulit, změnit nebo někam jednoduše schovat. Dráža byla posledním tátovým pokusem, měla být už konečně synem, možná budoucím truhlářem nebo zahradním architektem. Narodila se na Drahoslava, a tak jí to jméno za trest zůstalo. My jsme časem tátovi odpustili tuhle malou zlomyslnost a začali jsme jí říkat Drážo. Když táta zemřel, byly jí teprve necelé čtyři roky. O šest let mladší než já a o osmnáct let mladší než její nejstarší sourozenec. Bylo ji pár týdnů a už jsem stejně dobře jako Jana věděla, že tahle ségra bude na obtíž. Než dorostla do věku, kdy už člověk dokáže využít postavení mazánka, vejškrabka či stárnoucími rodiči daleko pozorněji vychovávaného mazlíčka, musela projít trnitou cestičkou – výchovou vlastních sourozenců. A to opravdu nebyl žádný med. Jak to zařídit, abychom sice splnily otravnou povinnost postarat se o mladší sestru, ale současně zbytečně neprodlužovat tyto okamžiky, jsme se naučily rychle. Měly jsme docela jiné povinnosti, zejména ty vůči kamarádům. Maminka opatrně a láskyplně uložila miminko do kočárku, který v té době spíše připomínal dobře odpérovaný mercedes, a se slovy: „Buď opatrná, Bohunko, je ještě moc malá,“ mě vypustila s malou sestrou ven. Myslím, že mi tehdy vnucovala odpovědnost, kterou jsem pochopila, až když jsem měla vlastní děti. Za první rododendron v naší zahradě to nebylo víc než dvacet metrů. Sem nemohl nikdo z domu vidět ani z jediného okna. Stačilo 48
sem přepravit pomalu a bez rizika rodičovských výtek kočárek, pak předstírat vycházku, a potom… potom už šlo všechno ráz na ráz. Sednout na jednu bočnici kočárku, neotáčet se směrem k dítěti, které chtělo komunikovat, a skákat tak dlouho, až víceméně umlácené batole vyčerpáním usne. Pár kroků vedle byl les, čekali kamarádi, chyběly jsme do počtu při honičkách v koruně starého dubu či při krkolomném sjíždění běžně neschůdných lesních cestiček na kole. Jednoduše bylo třeba spěchat. Uspat a rychle utéct, to byla šance! Maminka nám celý život vtloukala do hlavy, že lhát je mnohem horší než ze zoufalství krást nebo v oprávněných případech vraždit. Uvěřila jsem jí a věřím jí dnes ještě víc, jenže tehdy jsem občas jinou cestu neviděla… Když táta zemřel, přišly pro Drážu ještě horší časy. Maminka začala pracovat v továrně a já jsem musela každé ráno řešit problém, jak svou sestru dostat do školky tak, abych sama nepřišla pozdě do školy. Už s prvním otevřením očí řvala, slibovala, že bude hodná, že udělá cokoliv, jen když TAM nebude muset jít. Bylo mi jí líto a rychle jsem se učila lhát, jako když tiskne, promiň, mami… Den ode dne jsem byla lepší při vymýšlení kulišáren, které mi umožnily dostat ji nejdřív z domu, posléze ke školce a pak do ní. Než jsem překonala trauma, které mi tímto každodenním martiriem připravila, uplynuly měsíce, možná i roky. Pravdou je, že zatímco Dráža už dávno vládla malému školkovskému kolektivu, řídila zábavu, organizovala vrstevníky i Mikuláše na besídkách, třískáním dětskými židličkami si zjednávala respekt a pozornost, já jsem jako mizerná dětská chůva ve své školní lavici ještě chvílemi přemýšlela, jestli už nebrečí a jestli to tam vydrží, než pro ni přijdu. Vydržela. A docela v pohodě. Jenže, jak jsem to mohla tehdy tušit?
49
SVATBA Byl začátek února, sněhové vločky několikrát během dne střídal hustý déšť, vydatně doprovázený silnými poryvy větru. Na zahradě kolem našeho domu přibývalo aut, v domě lidí. Maminka s vševědoucím úsměvem na tváři, zahalená jen do plédu narychlo hozeného přes ramena, vítala každého zvlášť: „Jéžišikriste, to jsem ráda, že tu jste, už jsem se bála, že to tahle zima všechno zkazí,“ halasila, když mezi posledními dorazil i můj budoucí tchán a tchýně. Vzápětí si asi uvědomila, že bez těchle dvou by to snad ani nešlo, a tak rychle dodala: „Koneckonců je dobré vidět na vlastní oči, že mládě opravdu odlétá, co říkáte?“ Moje skorotchýně mírně zvedla obočí, spustila ruce a beze slova ustoupila stranou, aby udělala místo svému muži: „No, nezdržíme se dlouho, zítra musíme zpátky do Ostravy, viď, Ádo?“, poznamenala se zřetelnou obavou v hlase, zatímco jemně tiskla maminčinu ruku. Měla jsem ji ráda, byla to maminka, jak má být, laskavá, chápavá, obětavá. Některé věci bych však neměnila dodnes. Když mě a Luboše našla ráno v jedné posteli, plakala. Bylo těžké ji uklidnit a dodnes nevím, jak to tehdy můj ještě hypotetický manžel zvládl. Moje maminka se jednoduše při první Lubošově návštěvě zeptala, kolik postelí má připravit. Řekla jsem jednu a vím docela určitě, že se jí ulevilo, už jen proto, že nelžu. Adolf byl mohutný velký chlap, v necelých šedesáti letech vypadal velmi zachovale a dobře to věděl: „Ale, Zdenko, synek se žení, kam bys jezdila,“ burácel a hrnul se k mamince, „popijeme, potancujeme, pomluvíme a pak uvidíme. Pojď, ať tě postiskám, Bohunko!“ Maminka nastavila tvář, ale otec mého budoucího manžela ji obrovskými tlapami bývalého horníka sevřel v objetí, ze kterého nebylo úniku. Jen hekla a zrudla, snad že se jí nedostávalo vzduchu. Byl to laskavý, snad trochu těžkopádný, ale hodný a chápající muž. Měla jsem ráda mnohé jeho šprýmy, vtipy a vzpomínky na dobu minulou, měla jsem ráda jeho jednoduchou, ale funkční životní filozofii – robit a nezklamat. 50
Z domu se ozývaly bujaré výkřiky, smích, řinčení talířů a sklenic. Někdo se marně snažil příchozí usadit ke kulatému stolu. „Pojďme dovnitř,“ řekla maminka, když opět nabyla své rovnováhy, „musím se do toho vložit nebo tu svatbu nestihneme a taky mi je už pořádná zima, stojím tu už celou věčnost.“ Obývací pokoj připomínal spíše venkovskou hospodu. Hned vedle byla jídelna, zařízená nádherným nábytkem z višňového dřeva, honosný skleník byl přeplněný broušeným sklem, které maminka milovala a po léta střádala kousek po kousku, a taky míšeňským porcelánem, který byl vyndáván jen proto, aby byl dokonale vyčištěn a pak vrácen zpět. Ani v dobách hmotného nedostatku se maminka těchto důkazů zašlé slávy nedokázala zbavit. Pro situaci, jakou byla tato, bylo používáno běžné nádobí, jehož případný nedostatek maminka řešila tím, že si potřebný počet sklenic či talířů někde půjčila. Jindy útulný nábytek obýváku byl dnes někam takřka všechen vystěhován, místnost zcela zaplňoval obrovský stůl a spousta rozmanitých dřevěných i čalouněných židlí, stoliček, malých křesel a jedné velké rohové lavice. V místnosti bylo snad čtyřicet lidí, další trávili čas debatou vedle v jídelně. Když maminka vstoupila do místnosti, rázem se atmosféra změnila. Jako by pískla na prsty, křik pomalu ustával, všichni zvolna usedali a ti z jídelny jeden za druhým pomalu vstupovali. Nevím, jak tohle dělala. S úsměvem si prostě stoupla někam tam, kde ji bylo vidět a to úplně stačilo k tomu, aby všichni, domácí i příchozí, ztišili hlas a zbystřili pozornost. Jako dokonalý krotitel šelem uměla tuhle arénu ovládat. Nikdy nezvyšovala hlas, autoritativně nevypadala a ani vypadat asi nechtěla, ale něco kolem ní dávalo zcela jasné signály: teď klidně hulákejte a smějte se, teď ale buďte zticha. Každá společnost, pokud se pamatuju, tenhle rituál respektovala. Ticho, které nastalo, rušil jen Áda se Zdenkou, kteří marně hledali svoje dvě židle, a zdánlivě polohlasně se omlouvali za pozdní příjezd, zatímco hvízdání větru za okny provázelo maminčina slova: „Vítejte všichni v tomto domě, nejsem žádný řečník, ale jsem ráda, že ani tentokrát nikdo nechybí. Jak víte, dnes můj bratr Jenda 51
doprovodí, už potřetí v pořadí, k oltáři moji dceru, tentokrát Bohunku. Nevěstu vám za chvíli představíme, zatím je v péči kadeřníka a švadleny. Bude myslím dobré, když se před odjezdem na radnici posílíte. Jezte, pijte a dobře se bavte, ostatně to vám, jak vás znám, nemusím radit. Jano, nalej mi becherovku, ať tu dlouhou řeč spláchnu a dej tu flašku z dosahu dětí, malá Kamila už přemýšlí, jak by si tajně lokla.“ Usedla na židli vedle svého bratra s vědomím, že teď už poběží všechno tak, jak má. Věděla, že některé věci půjdou samy cestami těch, kteří jsou v sále. Všem věřila, a tak nechala volný průchod událostem příštím. Vyrovnaná, krásná žena, která tolik prožila, a přece, nebo právě proto, zůstala plná nehynoucího optimismu, důvěry v sebe a v sílu dobré rodiny. Stála jsem na schodech, připravená na zásadní okamžik v mém životě, a přesto jsem ještě na chvíli, na několik vteřin, zkusila pohledět do těch milých tváří. Vedle strejdy Jendy a jeho „mladé a krásné ženy“, jak s oblibou říkával i tehdy, když Marušce bylo už hodně přes šedesát let, seděl Jindra. Pobaveně sledoval mumraj, který ho obklopoval, občas se pootočil ke své dokonale upravené manželce a utrousil nějakou filosofickou poznámku: „Více radosti uvidíš u těch, kterých si Štěstěna nikdy nevšimla, než u těch, které opustila,… to je Seneca, má milá, a funguje to, podívej se kolem! Jestli rychle neodjedeme na radnici, začnou někteří tancovat.“ Renata jen s pobaveným úsměvem poznamenala: „Zatímco mluvíme, prchá nepřející čas života,… to je zase Horatius, Jindro, a taky má pravdu, podívej se na mě.“ Nepodíval se, znal ji přece. Půvabná, inteligentní, skvělá matka dvou dětí, kamarádka. Něžně jí pohladil ruku a zavolal na Janu: „Jano, nechci ani sako ani čisté boty, stačí mi pivo, usychám!“ „Podívej se, kam to leješ,“ křičela Andulka na Janu, která pobíhala po místnosti a snažila se rychle doplnit prázdné skleničky, „nalejváš Dráže pivo a Jirkovi becherovku, nechtěli to náhodou obráceně?“ 52
Andulka byla vždy ve střehu, vnímala i to, co jiní občas pokládali za nehodné pozornosti, byla strážcem pořádku i tehdy, když o to nikdo nestál, bez ní by ale leckterá rodinná sešlost nebyla tím, čím ve svém prvopočátku chtěla být. Andulka. Strážce pořádku, slušnosti a těžko definovatelné, někdy nepřesvědčivé, občas ale i účinné snahy dohnat příbuzenstvo někam k majáku korektního způsobu života. Andulka, tichý a nenápadný boss rodiny. Teď ale neměla šanci něco zásadně ovlivnit a dobře to věděla, svou rodinu znala a zázraky nečekala… „Žádný problém,“ odtušila Jana, skleničky těch dvou jednoduše vyměnila a na Jindru se jen usmála: „Rychlejší servis nebyl ani v tvém mariášovém doupěti, brácho, koukej na mě!“ Její Pepa s vševědoucím úsměvem sledoval svou ženu. Jako dobrý lodivod brázdila oceány uřvaného příbuzenstva, s přehledem, humorem a jednoduchým, leč účinným, druhem autority zvládala i ty, kteří by jinde a v jiné společnosti vnucovali ostatním svůj intelekt nebo druh zábavy. Znal ji a věděl, že stačí, aby jenom naznačil, že by ji rád viděl někde v ústraní a Jana vtom okamžiku postranní žábrou všechno pochopí, zapomene na celý svět a jako můra za světlem poletí za ním. Teď se bavil a nikam nespěchal. Ve čtrnácti se zamilovala. Svému Pepovi psala na vojnu denně dlouhé dopisy, plné upřímného vyznání lásky. Milovala ho a chtěla mu zpříjemnit vojnu, ale taky instinktivně cítila, že s tímhle mužem chce strávit zbytek života. Jen málokdo to ví tak jasně. Jana to věděla stejně tak přesně, jako to, že není problém stáhnout králíka za čtyři a půl minuty. „Drahunko, podej tu vermuť, Maruška ji má ráda,“ křikla maminka na Drážu, která se právě mihla v dohledu. „Vermut, mami, ten vermut, je to dezertní víno,“ opravila ji Dráža a s úsměvem dodala: „Minule sis posteskla, žes ještě nezkusila to drogi, pamatuješ?“ „Ale to je buřt, víš přece, jak mi někdy trvá, než ty myšlenky posháním, nejenže se mi občas toulají, někdy mě dokonce opustí úplně, znáš mě přece,“ nenechala se maminka vyvést z míry a dodala, „jak je na tom nevěsta, skoč se tam podívat, čas kvačí.“ Dnes osmnáctiletá Dráža se mezi dveřmi zastavila a zamyšleně pohlédla zpět. Směsice obdivu i chápavé shovívavosti, úžasu i lásky 53
jí hrála v očích. Maminka. Před nedávnem se vrátila z lázní a ve stejný den přijela i teta Šámalová. Nikdo ji neměl rád, ostatně k příbuzenstvu z otcovy strany jsme měli výhrady všichni. Děti i dospělí. Když táta zemřel a maminka musela kvůli ekzému do lázní, občas jí nezbylo, než nás svěřit do jejich péče. Snad lázeňská péče mamince prodloužila život, nám dětem ale určitě život vždycky ztrpčila a možná i zkrátila. Babička z tátovy strany nám půlila bonbony a snad i proto jsme ji jednou zavřely ke koze a pak jsme na ni zapomněly. Celé odpoledne mohla tehdy přemýšlet o své šetrnosti. Bezdětná teta Šámalová nerozuměla našim dětským duším vůbec, byly jsme na obtíž, vždycky nepořádné, nevychované a ani tresty nepoučitelné. Aby se nám nic nestalo, se taky u nich pro jistotu nikdy nic nedělo. Musely jsme celé dny sedět doma, v lepším případě na malém betonovém dvorku, kde nebylo vůbec nic z toho, co by zaujalo dětskou duši. Trpěly jsme mnohem víc, než by si maminka uměla představit, strašně jsme chtěly domů. Pár let po otcově smrti přišla návštěva Šámalky jako blesk z čistého nebe. Nikdo ji nepozval a nikdo ji tudíž ani nečekal. Nepřijela sama. Doprovod jí tvořila podivná ochranka příbuzenstva, které jsme neznali. Sotva vylezla z auta, zahleděla se na dům, jestřábím zrakem sjela zahradu a procedila: „No, zabrala sis pěknou vilu.“ Maminka neřekla nic, pomyslela na výrok někoho z moudrých: „Zlá mysl, zlý charakter“ a sama v duchu připojila: „Jednou na tebe dojde, ty Jedubabo, to si piš!“ Ani netušila, jak na spadnutí je naplnění těchto slov. Když se v obýváku nezvaní hosté sami usadili, oslovila maminka Drážu: „Drahunko, uvař jim prosím tě kafe, snad brzo odjedou.“ Sestra vyrazila ke kuchyni, ale v půli cesty se zastavila. Maminka byla přece v lázních a my jsme celou tu dobu zásoby jen rabovaly! „Kafe nemáme, mami.“ „To nevadí,“ klidně odvětila, „uvař čaj.“ „Nemáme ani čaj a dokonce ani cukr, nemáme, mami, vůbec nic!“ Snad jen vteřinu mamince trvalo, než si uvědomila prekérnost situace, která právě nastala. Vzala nejmladší dceru za ruku a s tajemným úsměvem ji vedla po schodech nahoru. Někde na 54
sedmém schodě si sedla a stáhla ji k sobě. Už cestou se přidušeně smála, ale teď jí smíchem tekly slzy: „A má to, baba jedna, nedostane vůbec nic, dobře jí tak! Někdy se opravdu stane i to, co by sis ani neodvážila přát!“ Maminka byla vždy velmi pohostinná a k hostům pozorná, v jiné situaci by Drážu poslala pro kafe a cukr k sousedům, byla by ochotna sehnat pohoštění třeba na měsíci, teď jen se smíchem držela v dlani ruku své dcery a bavila se představou, jak Šámalce oznámí, že v domě není ani kafe, ani čaj, ani cukr. „Máme jen vodu,“ nakonec oznámila bez mrknutí oka směrem k tetě. Odjeli myslím brzy a nevzpomínám si, že by nás někdy později svou návštěvou poctili. „Kam letíš?,“ volala Jana na Drážu. „Zkontrolovat nevěstu, neboj, to zvládnu!“ Poslední její slova zanikala v hluku rozparáděné společnosti a špatná akustika přinášela trosky rozhovorů už odněkud ze schodiště… Najednou stála dva schody pode mnou… Dráža. Není to tak dávno, co se mnou na koleji strávila pouhých čtrnáct dní a mnohem později se ukáže, jak medvědí službou jsem se jí odměnila. Až jí bude třicet, ukáže se, že by se do školky nejradši vrátila a stejným způsobem „řídila“ běh světa, ale život se nezastaví, pampeliškové chmýří dětství je už bůhví kde… Jako učitelka bude ráda vzpomínat na oněch čtrnáct dní se mnou na koleji, ale po zbytek života bude truchlit nad výplatní páskou i nad zanedbatelným efektem svého kantorského počínání. Mrkla jsem na Drážu a pomalu jsem v doprovodu jejím a Hany, budoucí švagrové, kamarádky ze studií a teď i kadeřnice v jedné osobě, sestupovala po schodech. Kromě spodního prádla jsem měla vypůjčeno všechno: šaty, boty, čelenku do vlasů i – kožich. Nikdo si včas neuvědomil, že kožich tety Marušky, která měla přes sto kilo, bude asi velký. Myslím, že cestou na radnici a potom k nezbytnému fotografovi i zpět domů budu vypadat docela určitě jako princezna, ale taky tak trochu jako bača ze slovenské salaše. Můj velký den! Dívala jsem se na všechny ty lidičky. Řvali, smáli se, diskutovali, překřikovali jeden druhého, protože tenhle skvělý nápad či tahle objevná myšlenka už neměla být nikdy zapomenuta. 55
V panelovém domě by už dávno sousedi klepali smetákem na strop, ale tady všichni věděli, že započatý dialog bude mít pokračování v tom okamžiku, kdy se rodina zase sejde. Uvědomovala jsem si, že každý z nich by, kdyby to bylo nutné, dýchal za mě a nebylo by tomu jinak, kdyby to potřeboval kdokoliv z tohoto společenství. Mafie v tom nejlepším slova smyslu. Rodina, to je síla, o ní i teď jistě mluví všichni s úsměvem a s jistou mírou nadhledu. Docela určitě dávají i teď k dobru historky, kdy se členům „nedařilo,“ kdy někteří uklouzli tak, že se jejich příběh může stát humorným, leč poučným mementem pro rodinu, ale možná i pro celé lidstvo. Ve finále bude ale výsledek vždycky stejný. Každý přijede příště zas, už jen proto, aby se přesvědčil, že se nic fatálně nezměnilo a že klidně může pokračovat v započatém dialogu. Nádherný, osvobozující vstup do manželství. Jenom maminka mi trochu kazila euforii, které jsem byla odhodlaná se dnes úplně odevzdat. Pár týdnů před svatbou mi řekla: „Neopovaž se přede mnou říct, že manželství není vězení. Je, teda mohlo by být tím nejkrásnějším vězením, když pochopíš, v čem je jeho síla. Nebude fungovat, když jeden nebude poslouchat druhého a když ten druhý bude navíc připravený lhát. Manželství není ničím z toho, o čem lze říct, že je to jen na zkoušku.“ Jako kdyby věděla, že si s tou myšlenkou pohrávám. Vyrazila mi tehdy některé hloupé karty z ruky dřív, než jsem s nimi začala hrát. Pořád budu žasnout, jak často, jak ráda, s jakým potěšením jí budu dávat za pravdu, zřejmě až do své smrti. Ještě mě nezaregistrovali, bavili se skvěle, prostor pode mnou připomínal včelí úl s jediným rozdílem, pracovitost včelky byla zaměřena k jedinému cíli – udržet standard obvyklé zábavy. Šlo to snadno, nakonec jako v úle. Musela jsem se ještě na zlomek vteřiny zastavit… Co by tomu všemu říkal táta, jak by si mě dnes vedl k oltáři? Rád či nerad? Šťasten či nešťasten? Jak dlouho by hovořil s mým budoucím mužem, který ho měl v mnoha směrech nahradit, a možná i překonat? Je mi líto, že tu není, myslím, že by se mi žilo snáz, třeba by už nebazíroval na pěšinkách, vzal by mě zase na klín…‚ tentokrát by 56
ale jistě řekl: „Dnes už jsi stará koza, Bohunko, vdáváš se, ale pokud chceš vědět, co si já myslím…“ Chtěla bych to vědět, táto! Čím jsem starší, tím víc si myslím, že slabosti jsou omluvitelné, při troše dobré vůle skoro vždycky a skoro všecky. Člověka obvykle zrazuje hlava nebo srdce. Mě ale vždycky, kromě obou zmíněných, zradily – nohy. Před oltářem se mi třásly tak, že jsem všemi očekávané Andulčiny vzlyky s panikou spojovala s pohledem na mě. Drobný ale velmi intenzivní třes nohou mě donutil nenápadně přešlapovat a přenášet váhu jen proto, abych zabránila poklepávání podpatků. Spodní okraj mých krásných, vypůjčených šatů se zmítal jako vlajka zaoceánské jachty. Zatínala jsem prsty do látky saka mého budoucího muže a už v této chvíli jsem hledala pomoc, oporu a záchranu. Jak to vlastně bylo s mými láskami? Ta první, možná někdy v šesté třídě, to byla ta dětská. Nosil mi figurky z vánočního stromečku a já mu připravila malého angličáka, kterého ve třídě ještě nikdo neměl. Ale když odešly vánoce, odešla i láska. Ta opravdová přišla někdy v šestnácti a toho kluka jsem opravdu milovala. Nevím, jak se to stalo, že i tahle láska časem vyprchala. Na vysoké škole jsem prošla několika stadii, nejvíc rozumné se mi tehdy jevilo stanovisko, že milovat nemusí člověk hned, třeba časem, možná později, až si na sebe zvykneme… hloupá myšlenka, hloupý sen. Nefunguje to. Muž, který vedle mě teď stojí, je první, o kterém to ale úplně přesně vím od prvního okamžiku. Ano, věděla jsem to už ten první večer na horách před pár lety, někdy kolem Silvestra, že s tímhle člověkem chci žít, miluju ho tak, že jsem připravena s ním i umřít. Jak bláhová jsem už tehdy byla! Jak bláhová ještě budu? Časem se ukázalo, že i myšlenka o společném umírání je naivní. Žít ano, milovat určitě a úžasně, ale umřít? Co vlastně platí, co je doopravdy? Cítila jsem v konečkách prstů, jak látka jeho vojenského saka propouští tenký proužek tepla jen do míst mých doteků. Zatímco oddávající mlel naučený text, který díky špatné intonaci mohl znít stejně dobře i na pohřbu, my jsme znova, už pokolikáté, pociťovali báječnou, těžko vysvětlitelnou, něhu a radost z daru umět přečíst jemný poklep jako každý dobrý radista: 57
„Ještě chvíli, lásko, ještě kvůli jiným vydrž. Jen pár minut a zase budeš v mém náručí. Miluju tě, ty to víš, ale během příštích let teprve uvidíš, jak moc.“ Věřila jsem každému slovu této telegrafické zprávy, protože za dva roky, které jsme před svatbou prožili, jsem fůru věcí konečně pochopila, hodně mi vysvětlil, aniž použil mnoha slov, jak to bývá běžně zvykem. Naučil mě říkat vše, i říkat si o vše, nic nebylo nemožné a všechno bylo najednou jednodušší a docela prosté. Vymýtil z mého života většinu pochybností a náznaků nedostatku sebevědomí, či jiných sebemrskačských hloupostí, vymazal z mé hlavy mýtus o neřešitelnosti problémů spojených s námi, s ostatními lidmi, morálkou, přírodou a snad i s celým světem. Uměl říct vím, když věděl, a uměl říct nevím, když nevěděl. Čím jsem starší, tím víc oceňuju právě tohle. Uměl mlčet, když chtěli mluvit jiní, ale uměl naprosto přesně formulovat svoje postoje, když k tomu byl vyzván. A snad proto, že svoje názory nikdy nikomu předem netlačil, velmi často o jeho mínění i názorově rozdílná skupina lidí stála. Uměl je obvykle jednoduchým myšlenkovým pochodem, kterému nebylo možné vyčíst zaujatou či nevyzrálou konstrukci, smířit. Kamarádi z reprezentace bez něho nechtěli odjíždět na velké mezinárodní závody, protože věděli, jakou roli může v kolektivu sehrát takový živel. Sám se postaral svými výkony o to, že byl po léta členem české reprezentace v radiovém orientačním běhu. Věděla jsem, koho si beru, i když jsem nemohla úplně tušit, jak monstrózně složitá je věc, které říkáme jednoduše – manželství. Jemně jsem se opírala o jeho předloktí a bez ohledu na úředníka, který měl posvětit náš vztah, jsem cítila jeho teplé ruce na každém milimetru těla. Cítila jsem přes látku, jak mi impulzy tepové frekvence signalizuje, že vnímá i skrytá a nevyslovená hnutí tajných zákoutí mé mysli, citů a přání, krk bych dala zato, že ani on příliš nevnímal slova, která pro zbytek rodiny asi znamenala víc, než pro nás. Už teď mě objímal, už teď mi nabízel mnohem víc. Dva roky před svatbou stačily k tomu, abychom se dokonale naučili spojit duši s tělem. Kdy se to stalo poprvé? Kdy jsem poprvé ležela vedle něho němá úžasným poznáním a neschopná se v několika příštích vteřinách postavit na nohy? Kdy mi nohy poprvé vypověděly službu a slabiny 58
řekly, že musím chvilku počkat, než se budu moct znovu postavit a promluvit? Bylo to myslím na nějaké z mnoha rodinných oslav, nějaký strýc z Lubošovy strany slavil šedesátiny. Šla jsem na záchod a při návratu do jídelny, kde se právě podávala káva a báječné věnečky s vanilkovou náplní, na mě na schodech, které oddělovaly společenskou místnost od prostorů, určených ke spaní pro většinu hostů, čekal. Vzal mě do náruče a odnesl mě tam, kde měl později asi někdo spát. Chvíli jsem bojovala, i když nejspíš proti vlastnímu přesvědčení, o pofidérní počestnost, ale pomalu jsem ztrácela hlavu a chuť myslet na cokoliv jiného, než na štěstí muže, kterého jsem milovala. A pak se to stalo. Možná to chtěl, možná se příroda sama postarala, ale já jsem najednou cítila, že teď mě nesmí pustit, teď ne, lásko, drž mě, miluj mě a počkej na mě! A pak už naše těla jako dokonalý stroj pracovala za spoluúčasti něžných polibků a tlumených výkřiků k jedinému cíli. Leželi jsme pak vedle sebe zpocení, sladce unavení a já bezhlesně na jeho rameni přemýšlela o tom, jakým zázrakem tenhle život vlastně je. Pár minut změnilo kvalitativně můj vztah k němu na dalších dvacet let někam tam, kde známí a blízcí obvykle říkají, že je co závidět. „Kradl“ mi nohy rád, snadno a často podle možností, které se právě naskytly. S léty jsem se naučila vnímat jeho návraty ze sportovních akcí jako smršť, během které si často nestihl sundat ani bundu, ve které se vrátil domů. Podívala jsem se na něj. Jeho velké hnědé oči na mě pobaveně hleděly a mě napadlo, že si oddávající všiml, jak vzdáleni jsme jeho slovům. Sklonila jsem hlavu a zkusila jsem chvilku poslouchat… „přijdou i okamžiky, které prověří vaši společnou cestu životem, prověří nejen kvalitu vašich charakterů, ale i vůli a odhodlání pochopit druhého, uznat chybu a učinit tak vztah mnohem cennějším, lidsky i partnersky poctivějším…“
59
RODINA První hnízdo jsme začali budovat na severní Moravě v Havířově. Učili jsme se společně žít, pracovat, hledat nové kamarády. Šlo to poměrně snadno. Kamarády jsme našli rychle, žili jsme taky rychle a práce se stávala častým námětem večerních posezení při víně. V kraji horníků a hutníků jsem si ale ve skutečnosti nikdy nezvykla. Dodnes jsem přesvědčená o tom, že domovem navždy se tento kraj může stát jen těm, kteří se tu narodili. Ženy horníků nepracovaly, protože chlapi nosili peněz dost, ale taky nikdy nevěděly, jestli se jim dnes ještě vrátí z práce. Důlních neštěstí a závalů bylo stejně tolik jako jinde automobilových nehod, přesto za bolševika vyrostla právě z těchto žen zvláštní kasta, které jsem nepřišla na chuť. O děti se zdaleka nestaraly tak, jak by člověk předpokládal a jak by ve skutečnosti doopravdy mohly. Možná ani neuměly řešit situaci věčných čekání, obav a strachů, možná právě proto nedokázaly svým dětem nabídnout víc nebo alespoň to, co by jistě udělaly po boku manželů a otců svých dětí, kdyby tu byli a kdyby stejně uvažovali. Dny těchto žen ubíhaly pod vlajkou věčného čekání na něco, co v plném rozsahu nikdy nemohlo přijít. Přesto muži i otcové měnili rytmus chodu města už tím, jak svými šichtovními autobusy mystifikovali turisty na zastávkách i v restauracích. Kolem půl jedenácté večer, v době návratů těchto autobusů z dolů, přestala obsluha v mnoha podnicích fungovat, protože bylo třeba točit desítky piv a půlek, které musely být připraveny dřív, než se rozletí dveře a dovnitř vtrhne obrovská skupina lidí, jejichž společným znakem jsou černé linky kolem očí. Pozdě v noci, podstatně lehčí pokud jde o výplatní sáček, ale o to odhodlanější změnit nelidské podmínky, ve kterých pracovali, vstupovali ke svým rodinám… Zaplivanými chodníky pak ale druhý den zachmuřeně spěchali za stejným údělem. Neuvěřitelně tvrdá práce, kterou jsem si ani nedokázala představit, a životní styl tisíců lidí a rodin kolem, mě neoslovil, nedokázala jsem mu tehdy prostě rozumět ani přesto, že jsem mnohé dítě právě z těchto rodin o několik let později měla ráda jako nedílnou součást třídy, která mi byla přidělena. 60
Vlastní práci jsem ale možná o to víc prožívala od samého nástupu na střední školu. Možná proto, že jsem učitelkou chtěla být už někdy na základní škole. Paní učitelka byla pro mě víc, než cokoliv jiného. Ta, která srazila parádní fackou nenáviděného spolužáka Hanzlíka do uličky mezi lavicemi, rozhodla, aniž by to někdy tušila, o mém osudu. Budu učitelkou a budu v nejlepším slova smyslu držet nad vodou ty, kteří si to zaslouží, a budu trestat všechny Hanzlíky a když to půjde, přesvědčím i je, že existuje cesta, která sice není vždycky příjemná, ale nakonec nejlepší je. Udělám přesně to, co dělala ta, která se mi stala vzorem toho nejlepšího, co může v kantorské profesi uspět. Hodně uměla, její hodiny byly skoro napínavé a často plné her, kterými jsme se učili, aniž jsme to tušili. Uměla spravedlivě posoudit situaci ve třídě. A to není nikdy věc jednoduchá. Nějak takhle to jednou dokážu i já. Musím se o to alespoň pokusit. Poslání, tak se tomu právem říká. Vybrala jsem si povolání, které mi bohatství nezajistí, ale můžu změnit mnoho nezdravých životních postojů a docela určitě i osudů, můžu být svým způsobem bohatá. Můžu mezi dospívajícími ztratit rozum a kdoví možná i sebeúctu, ale můžu s nimi, a mezi nimi, taky hodně získat, takže budu bohatá, určitě, to teda budu bez ohledu na cokoliv… Po dvou letech se nám konečně, po jednom nezdařeném pokusu, narodil syn. Filip. Vymodlené, splněné Přání, se kterým sestry běhaly po porodnici a neurvale, vůči ostatním matkám, povykovaly: „Podívej se na to dítě! To je zázrak, dokonalý andělíček, je vážně nádherný!“ Po několika týdnech mu na hlavě opravdu narostla spousta zlatých prstýnků a veliké, hnědé oči hleděly na svět moudře, klidně a šťastně. Vážně, chyběla jen svatozář. Zlatovlasému Sluníčku časem vlásky jemně ztmavly. Nevadilo mi to, nemusela jsem už alespoň reagovat na všetečné otázky typu: „Bude asi po některém z předků, viď? Otec tmavý jako uhel, ty jsi bruneta…“ Byly mi ty poznámky k smíchu, věděla jsem svoje, byla jsem pyšnou matkou. S přibývajícími týdny jsem začínala chápat, že nejtěžší věcí na světě je určitě výchova vlastních dětí. A že se to příliš nedaří, je nad slunce jasnější. Počet blbců, grázlů a vychcánků všude kolem je toho živým důkazem. Věřila jsem, že je možné věci měnit, udělámeli víc, než je běžné, jde přece o naše děti. 61
Jako malé princátko, vymydlené, oblečené do toho nejlepšího, co měl, jsem vedla Filipa na audienci do rodiny primáře, který ho přivedl na svět. Starý pán byl nejen vyhlášeným porodníkem v městečku, byl také po léta mým druhým otcem. Jeho dcera Pacina je ještě dnes, po více než čtyřiceti letech, mojí nejlepší kamarádkou. Moc mi tehdy záleželo na tom, aby můj asi roční syn udělal ten největší dojem. Udělal, ale ne nejlepší. Poprvé předvedl etudu, kterou jsme se marně snažili vymýtit z jeho života několik následujících měsíců. Vidím to jako dnes… Pyšně jsem se nadýmala, zatímco manželka pana primáře obdivovala slavnostní mundůrek a úžasný vzhled mého syna. Dítě, kterému bylo nejspíš vedro v přetopeném bytě, kleklo na zem, zapřelo se baculatými ručičkami o práh dveří a bez jediného hlásku začalo neuvěřitelně silně tlouct hlavou o zem. Hleděla jsem na tu scénu, na nechápavé pohledy hostitelů, styděla jsem se a myslela na to, že to s tímhle andílkem asi nebude tak jednoduché. Jen zdánlivě nepochopitelný by snad mohl být kousek filmu z mého dětství, který jsem najednou viděla naprosto jasně a asi i v barvách… S lopatkou v ruce stojím před svým otcem a on říká ta hrozná slova: „To není dobře odvedená práce, příští týden musíš ty pěšinky čistit líp, Bohunko!“ Vím jistě, že jsem ho chtěla zabít nebo alespoň třískat hlavou o zem. Každá „moudrá“ rada se míjela účinkem, a tak bylo občas možné sledovat v obchodě, v parku, v tělocvičně či jinde obrázek jako vystřižený ze špatného filmu, nebo z brožury o tom, jak výchova dítěte vypadat nemá… Klečící dítě se třískáním hlavy o zem snaží něco vynutit, zatímco jeho otec nebo matka ho z opačného konce trestají na obvyklá místa. Občas to dopadlo i tak, že byl andělíček vynesen za kšandy před obchod a tam nemilosrdně hozen do trávy: „Žádné bonbony mlácením hlavy o zem nikdy v životě nezískáš,“ končívala krátká, nevím jestli úplně úspěšná, výchovná lekce jeho otce. Léta běžela jako splašené koně a po čtyřech letech přišel na svět Hynek. Když mu bylo půl roku, stěhovali jsme se zpátky do severních Čech. Tehdy jsem doufala, že je to naposled v mém životě. Těšila jsem se, vracela jsem se přece domů, ale současně jsem litovala 62
zpřetrhaných pout mezi přáteli, ale teprve tady jsem, kromě rodiny, začala jaksepatří prožívat své povolání. Bylo mi třicet, nechyběla mi odvaha a pochopení pro mládí, ale současně jsem pomalu ale jistě profesionálně dozrávala, nějaké zkušenosti jsem měla, novým jsem se nebránila, stávala jsem se odpovědnější vůči tomu, čím se živím. Manžel byl členem československé reprezentace a já jsem někdy i celé týdny ztělesňovala tátu i mámu ve stejný okamžik a současně jsem žila prací a životem mých studentů. S odstupem času jen žasnu, jak jsem to všechno stíhala, dmu se pýchou a jistě nekritickým nadšením, byl to vážně husarský kousek – všechno zvládnout a nepadnout. Po přechodné době, kterou jsme strávili ve Frýdlantě u maminky, kde tou dobou žila už vdaná Jana a dosud svobodná Dráža, jsme se nastěhovali do rodinné vily v okrajové části Liberce. Ani jsme nestihli pochopit a pořádně si uvědomit, že přes stísněné poměry, které všichni ve frýdlantském domě pociťovali, pro Filipa a jeho stejně staré bratrance to bylo období nejkrásnějších her, dětských rvaček o kolo, o vítězství v každém závodě i období prvních bojů o vůdcovství v trojčlenném oddílu. Probíhalo zřejmě totéž, co znaly i děti z Bullerbynu. Maminka i v pokročilém věku dbala na to, aby „havěť“ měla všechno, co příroda kolem nabízela. Králíkům na trávu jezdila s malou kárkou daleko za hranice zahrady. Vnoučata brávala na tyto výpravy s sebou, pokud jí ovšem nezmizela z očí za hromadou dřeva, které se právě proměnilo v tajuplný hrad nebo vojenský štáb. Krmení už ale probíhalo většinou pod jejím láskyplným vedením. Brzy tak malé děti věděly mnohem líp než já, po čem se králík nadme, jak se chovat k mláďatům, kdy je lepší krmit všechny radši senem a jak napínat kůže na připravené jednoduché konstrukce. Nebývalo výjimkou slyšet některé z dětí upozorňovat babičku: „Babíí, v sudu na zalejvání už nejsou slepičí hovínka! A taky je v něm málo vody! Slyšíš, babi, Karel už zase kope do ohrady, asi má hlad, babi, dáš mu něco?“ Prase, kterému všichni říkaly Karel S Křivým Čumákem, děti krmit nesměly. Bylo to velké, vzteklé čuně, které vyráželo k odhodlanému útoku i proti tomu, kdo mu nesl žrádlo. 63
Filipa jsme ale chtěli připravit na přechod do nové třídy v jiném městě, Hynek po období „služby“ u tety Olinky měl nastoupit do školky… Bylo jasné, že přibyde problémů. Babičky daleko, Olinka relativně taky, budeme to muset zvládnout sami. Máme krásné děti, vztah, který léta jen vylepšují, a práci, která nás baví, musí to teda nějak jít. Pár let na střední škole mě hodně naučilo, vždycky ale také znova a znova překvapovalo. Kolegové a jejich leckdy pohnuté osudy, vedení školy, které o poctivé práci svých podřízených za směšnou odměnu moc nevědělo, či údržbářský personál, který mnohdy sehrál důležitější roli, než by nezasvěcený vůbec mohl pochopit, vytvořili moloch s vlastním způsobem existence. Svět okolo, rodiče, přátelé, inspektoři, dětští psychologové a náhodní návštěvníci školy, neví nic, protože jednoduše do složitého organizmu nevidí. Za dveřmi kabinetů, sboroven a knihoven, v temných zákoutích chodeb či za mohutnými pilíři, o jejichž budoucí funkci neměl projektant určitě ani tušení, se odehrávají dobrodružství mnohdy důležitější a jistě zajímavější než v učebně. Tady je možné v nestřeženém okamžiku spatřit kolegu, jak půvabné, mladší profesorce zcela jistě názorně demonstruje něco z anatomie lidského těla. Ve výklencích staré budovy se pravidelně zašívají studenti před zkoušením. Tady, v tichu po začátku vyučovací hodiny, pološeptem řeší své trable osobní či pracovní učitelé, kteří mají zrovna volnou hodinu anebo ti, kteří se jen tak tváří. Zde je možné střetnout se s vyplašenou a ne zcela příčetnou kolegyní, která se opozdila a teď se na cestě do třídy bojí, že potká někoho z vedení školy. Luboš volal kolem poledne, že nemůže s Hynkem na pravidelnou prohlídku. Říkali jsme jí předškolní, i když na zahájení školní docházky byl ještě čas: „Musím zůstat v práci, Bohunko, ale ty přece neučíš?“ „Učím, supluju za Janu, nevím, jak to udělám, ale zkusím to nějak zařídit.“ „Máš přece rozvrh, ne?“ Rozvrh?! Jako by to ještě neznal, léta je to přece stejné. Někdo onemocní a učitel udělá to, co by v jiném povolání zaměstnanec jen těžko 64
podstoupil. Jde do práce a učí zadarmo. Zkuste říct zedníkovi, aby pracoval pár hodin zadarmo, a pošle vás určitě do prdele. Učitel do ní jde během školního roku mnohokrát. A dobře mu tam rozhodně není. Ale možná tam patří, když nedokáže argumentovat proti nedostatku financí ve školství anebo úplně změnit obor. Zodpovědnost za tu bandu ničemů, kterou má ve skutečnosti rád, udělá jednoduše své. Půjde a bude, byť s pocitem nespravedlnosti, učit za kolegu, který mu bude po návratu vděčný za všechno, co ve třídě v zastoupení udělal. A rozvrh? Jako příliv a odliv vypadá každá přestávka. Chodbami školy se valí mohutné, řvoucí zástupy studentů, kteří se přemisťují z učebny do učebny. Náhodnému příchozímu by se mohlo zdát, že studenti putují do odborných učeben. Jenže učebna, kam přijdou, je stejná jako všechny ostatní. Lavice, židle, katedra, tabule, státní znak, prezidentův portrét, nástěnka, pár obrazů a oken. Na víc nejsou peníze, a tak někteří studenti čtvrtých ročníků dávají k dobru repliky ze Ztráty třídní knihy Járy Cimrmana a s chutí pokřikují některým z nás do zad, že se ke všemu ztrácejí čepice. Rozumím jim, ale s chutí jim přistřihuju hřebínek ne zcela přesnou citací: „Blbeček, debil, blbeček, debil, jenom támhle vzadu, a to je výjimka, sedí dva blbečci vedle sebe.“ Protože hra je hra, občas se ozve poznámka, že vzadu je jen jeden. Všichni v tom okamžiku víme, že ulejvák ztratil glanc a randěním někde v lesoparku zradil parťáka a možnost „přisolit“ si hereckým výstupem na začátku hodiny češtiny, která nechce být nudou. To, že ve skutečnosti prásknul absenci spolužáka, jsem nikdy nechápala jako důvod k postihu, oceňovala jsem informaci jen jako faktické sdělení, že ke hře na začátku hodiny nejsme připraveni všichni. Mnohaletý nácvik těchto přesunů z jedné třídy do jiné ve skutečnosti přinese časem své plody. Možná jednou opravdu budou učebny specializované, a i kdyby ne, problémy lidstva budou v nejbližších letech určitě mnohem složitější, globálnější a pak se možná rychlé přesuny lidí odněkud někam budou hodit. Teď ale jde o mystifikaci zdánlivě dokonalého systému výchovně vzdělávacího procesu, jde o blbost, která některé kolegy po léta povede k nesnášenlivým půtkám z důvodu získat alespoň na hodinu jedinou učebnu, ve které je stařičký zpětný projektor. 65
S každým začátkem školního roku začínaly i nejrůznější údržbářské práce ve škole. Malování, výměna dveří či oken, oprava tabulí, výměna sanitárních zařízení nebo školních lavic a židlí. Celé prázdniny zela škola, pokud jde o řemeslníky, prázdnotou, teď ale bylo už tradičně živo. Rozvrh ztrácel svůj pofidérní smysl, chaos nahrával studentům i některým profesorům. „Má to něco do sebe, tenhle do nebe volající bordel v rozvrhu,“ šeptala mi do ucha spiklenecky Alena Vaníčková, když si mě předtím stáhla za jeden z mohutných sloupů, „už zase nemůžu najít třídu.“ Určitě měla pravdu, moji studenti taky nebyli v učebně, kterou přikazoval rozvrh, pro Alenu to ale celkem jistě nebyla žádná osobní tragédie. Ráda si několika minutami po zvonění prodlužovala přestávky, bylo ji možné často vídat, jak s kolegyněmi, které se nechaly zlákat, řeší pikantní události ze života města v době, kdy už měla dbát o vzdělání studentů. Vystavovala se nebezpečí, že ji Kublaj vysleduje, což se stávalo, ale kárání a pohrůžky po Aleně sjely, jako by ani nikdy nebyly. Ředitelka školy, přezdívaná Chán Kublajchán, byla mohutná, vysoká žena, stará panna s povahou nevypočitatelnou a záludnou. Členka KV KSČ a nejrůznějších postů politického života, majitelka řádů a vyznamenání za angažovanost ve prospěch režimu pravidelně po zvonění postávala uprostřed chodeb, aby měla přehled o tom, kdo chodí pozdě do hodin, nestyděla se poslouchat za dveřmi, či jinak sbírat nezdary podřízených a mít je tak v hrsti. Vyrážela na hospitace, během nichž byla nepříjemná, znervózňovala studenty i většinu učitelů studeným, rentgenovým pohledem supa, který čeká jen na svou příležitost. I teď jsem cítila v zádech její číhavou všudypřítomnost. „Já nejsem ty, má drahá, nemám tvoji náturu, kromě toho jdu do čtvrťáku, mám tam spoustu práce,“ odbyla jsem nervózně Alenino očekávání spikleneckých plků, protože mi nebylo jasné, kde ještě mám třídu hledat. „Klidně utečeš ze třídy vedle do krámu pro oříšky či mandarinky, včera sis ze třeťáku odběhla koupit toaletní papír a hygienické vložky a zřejmě v těch deseti minutách, které ti pak zbydou, to všechno probereš. Já to neumím, nestíhám, sakra, kdo ti vůbec dává echo, že do krámu něco přivezli? Doma pečete 66
s přáteli maso s klobáskami kolem krku, jak to? Já vidím pokaždé v řeznictví jen vyleštěné háky a pár konzerv!“ Usmála se a ani nemrkla: „Studenti, nejčastěji dálkaři, ale i mladší ví dost.“ Dívala jsem se na její stále ještě půvabnou tvář a napadlo mě, jestli vůbec žiju normální život. Budu o tom přemýšlet, ale ne teď: „Neblbni, musím jít, čau po hodině, jsem nervózní jako pes.“ „Nojo, nojo, jen se nepodělej, přece za to nemůžeš, udělalas, cos mohla. Běháš od suterénu do druhýho patra, hledáš třídu přece, tak co? Nahoře u rozvrhu stojí Kublaj a číhá, zachránit tě pak může jedině mdloba nebo nějaký mimořádný záchvat. Jí nevysvětlíš, proč už dávno nejsi ve třídě, vždyť to víš.“ Pokusila se mě zdržet i za cenu zastrašování, to je celá Alena. „Víš, Aleno, je pravděpodobné, že je na rozvrhu zase nějaká změna, asi jsme si nevšimly. Jdu se podívat, když ji potkám, něco si vymyslím, podívej se těch hodin!“ Prudce jsem se otočila a málem jsem vrazila do Kotápiše, který se tu náhle objevil. „Jsme v jednačtyřicítce, soudružko učitelko!“ Ukázkově poťouchlý obličej, střapatá hlava, která v životě neviděla hřeben, velké triko s nečitelným nápisem, ošoupané staré džíny mu visely na kyčelních kostech někde hluboko pod pasem, oči jako vždy plné ohníčků ďábelského baziliška. Určitě zase kouřil s tím rezavým zedníkem u kotelny, ale teď se tváří, jako by se celou přestávku trápil tím, kde mě najít. „Rozvrh neplatí, ve třídě jsou topenáři, vyměňujou topení, tak jsme šli do jednačtyřicítky,“ informoval mě překotně a musím uznat, že mě docela pobavil jeho chabý pokus zmást mě seriózním přehledem o stavu topenářských prací ve škole. „Sypej do třídy, podšívko, hned jsem tam,“ kývnutím hlavy jsem se konečně odpoutala od Aleny a s úlevou, jejíž původ mi nebyl zcela jasný, jsem následovala Kotápišova záda. Obrovskými pantoflemi dělal rámus jako stádo lachtanů a mě napadlo, že nám tenhle vzorek studenstva už několikrát pěkně zavařil. Na poslední poradě se asi hodinu řešil opět jeho případ… Přesvědčil spolužáka Kaňku, vysokého, štíhlého a na svůj věk vyspělého maturanta, aby se stal hlavní postavou představení, jehož scénář nedal studentovi Kotápišova kalibru příliš práce… 67
Anička Holíková byla důchodkyní již mnoho let a v této třídě učila, jak často přiznávala jen velmi nerada, filosofii. Je pravděpodobné, že kdysi, v časech dávno minulých, měla svůj předmět ráda a tomu přirozeně odpovídala i atmosféra ve třídě. Teď to byla stará paní, která neměla ráda nic, snad jen svůj klid, a tak nebylo nijak výjimečné vídat ji mnoho minut po zvonění postávat u některého z mohutných pilířů staré školní budovy. Čekala, v domnění, že o ní nikdo neví, až se zase přiblíží čas školního zvonku. Studenti nemívají pochopení pro slabosti těch, jejichž autoritu musí v nějaké podobě chtě nechtě respektovat, a tak není divu, že se po svém brání… „Je to jednoduchý, ty vole, zahraješ si na doktora,“ tak nějak jistě zahájil Kotápiš svou režisérskou lekci, „stetoskop a bílej plášť už mám, ty si jen pučíš vod Janáčka brejle, protože jen ty maj skla jak dno vod jogurtu a to přesně potřebujeme, ty vole!“ „Seš blbej nebo co, ty vole, přes takový brejle vůbec nic neuvidím,“ opatrně a váhavě začal v mnoha směrech zodpovědnější Kaňka, aniž by tušil, co ještě ze samozvaného režiséra vyleze. „To je právě vono, ty vole, oni tě taky neuviděj, úplně za nima zmizíš!“ Autor přesně věděl, jak má scéna i jeho star vypadat. Kaňka mlčel, moc z toho nechápal, a tak jen čekal, co ještě přijde. „Zejtra ráno, před začátkem vyučování pudeš do první bé a upozorníš ty vyplašený prváky, že se ve středu, čtvrtou hodinu, to mají Holíkovou na dějepis, zúčasní poviný doktorský prohlídky. Tajdle sem ti napsal, co řekneš, musiš mluvit spisovně, jasný?“ „Jasný,“ potvrdil Kaňka a podíval se na text své první větší životní role, zapsaný na kousku ušmudlaného a promaštěného papíru. „Tos napsal ty? Ty vole, to je snad úplně spisovný,“ konstatoval tiše natáčeje papír směrem ke světlu. Každý z vás přijde zítra do školy v hygienicky bezvadném stavu a všichni budete mít ráno, pozor, před čtvrtou vyučovací hodinou, připravenou na lavici skleničku s ranní močí! Pokud někdo z vás zapomene, může si rovnou hledat přestup na jinou školu. Nejste sami, máme toho moc, a tak není možné nějakého lempla vyšetřovat v jiném, náhradním termínu. 68
„Na pravopis se mi podíval Benda, na to se teď vyser, je to jednoduchý, ne? S vejrazem zjevně unavenýho a přepracovanýho doktora pak jenom vodejdeš, to zvládneš a tu rašpli vyškolíme,“ dodal Kotápiš pyšně, vědom si finální scény i jejího konečného emocionálního účinku. Pozorně se zadíval na tuto svou novopečnou hvězdu s jasným příkazem i povzbuzením v očích. Nemohl teď na poslední chvíli potřebovat nějaké potíže. „Dobrá,“ reagoval váhavě Kaňka, povytáhl si kalhoty a pokračoval, „jenom nechápu, ty vole, proč si to nezahraješ sám?“ „Blázníš, podívej se na mě, ty vole, přemejšlíš vůbec? Potřebuju důstojnýho doktora, ty blbe!“ Kotápiš zářil nadšením, o úspěchu svého představení neměl nejmenších pochyb. Druhý den stála ohromená Anička Holíková před plnou třídou studentů teprve prvního ročníku, který z ní, podle jejího soudu, udělal šaška způsobem, jaký za třicet sedm let v kantořině nezažila. Nevěřícně zírala na mlčenlivé a vážné tváře studentů, kteří před sebou vystavovali skleničky různých tvarů i velikostí plné moku, o jehož původu nemohlo být pochyb. Vyběhla ze třídy a drobnými, klopýtavými krůčky vyrazila do ředitelny s ukvapenou, ale nekompromisní žádostí – okamžitě ukončit studium celé třídě. Sbor se tehdy v narychlo svolané poradě rozdělil na skupinu starších a zodpovědnějších a menší skupinku mladších a shovívavějších. Nastaly slovní přestřelky, během kterých zaznělo snad všechno, jenom ne pochopení pro studentovo, možná ne zcela původní, počínání. Smysl pro studentskou recesi a docela určitě kvalitní herecký výkon Kaňky však nebylo možné celé události upřít. Zdlouhavým a pečlivým vyšetřováním, které podnikla třídní učitelka potrefeného prvního ročníku, nakonec přineslo své ovoce. Studenti dodali dokonalý popis „lékaře“ a ten rychle prásknul i toho, kdo stál za opovrženíhodným nápadem. Oba byli tehdy ve čtvrtém ročníku, a protože Kaňka neměl až dosud nejmenší škraloup, prospěchově patřil k nejlepším na škole, svezl se s ním i Kotápiš. Dnes si myslím, že i tohle měl tento výkvět studentstva předem promyšlené. Dohonila jsem ho těsně před třídou. Jako dokonalý džentlmen mi otevřel dveře a pobavil mě odpovědí na poznámku: „Tváříš se, jako 69
bys neměl máslo na hlavě, ptáčku.“ Volnou rukou si hrábl do vlasů, které nikdy neviděly hřeben, a řekl: „Vážně ho tam už zase mám? Já jsem doopravdy skoro nemožnej, naši to taky říkaj.“ Téma hodiny jsem toho dne zase nestihla. Válka ve světové literatuře musí počkat. Musím se synem k doktorovi, jenom doufám, že zástupce ředitelky nezapomněl, že jsem mu to před začátkem hodiny na chodbě řekla. Suplovat musí někdo jiný, já musím vypadnout během několika minut. Cestou do kabinetu jsem rychle hledala změnu na rozvrhu. Ve změti škrtanců, podivných šipek a různých vpisků se stejně jen těžko někdo vyzná. Tašku, kabát, jedny písemky, deštník a pryč. Vyzvednout dítě a v plné čekárně počkat, až na nás přijde řada. Prohlídka způsobilosti dítěte pro první třídu mě neděsila. Hynek v pěti letech plynule mluvil, zpaměti vyprávěl celé pasáže z Macha a Šebestové, zkoušel číst i počítat. Luboš tou dobou dělal vše pro to, aby náš syn byl kusem založení po něm, a tak to s počítáním občas i přeháněl. Já jsem zase četla a četla a přeháněla jsem to určitě taky. První část prohlídky se odehrávala už v sesterně. Ostrost zraku, kvalita sluchu a motorických schopností. Sestra mi posadila Hynka na klín a ze vzdálenosti několika metrů ukazovátkem označila obrázek. Ani jeden neuměl pojmenovat správně. Při zkoušce sluchu, otočen zády k sestře měl opakovat to, co zašeptala, nic neslyšel, a když mu na závěr řekla, ať postaví z kostek komín, položil kostičky vedle sebe na stůl. Nevěřila jsem vlastním očím. „Pojďte dál,“ ozvala se odvedle paní doktorka. „Á Hynek, tak pojď, něco ti ukážu.“ Starší, vždycky vlídná paní doktorka vytáhla ze šuplíku sérii šesti obrázků: slepička, auto, mašinka, kuřátka, sluníčko a měsíček, kohoutek zobající zrní. Po každé otázce, co se děje, nebo je na obrázku, můj syn jen koulel očima a tvářil se tak, aby nebylo pochyb o tom, že nikdy nic takového neviděl, ani o tom neslyšel. Zpocená až ve vlasech jsem si už představovala, jak naše dítě nastupuje v lepším případě do zvláštní školy. U posledního obrázku, na kterém byl velký barevný kohout před miskou se zrním, opět mlčel. Nakonec to doktorka řekla za něho: „To je přece kohoutek a zobá zrní, Hynku!“ Podíval 70
se na ni, zakroutil hlavou a konečně promluvil: „Ne, ten kohout se nějak klepe.“ Jako solný sloup jsem bez hnutí visela doktorce na ústech. Psala něco do karty, a když konečně otočila hlavu ke mně, řekla s úsměvem: „Klasická situace, dítě odmítá exhibici, je naprosto v pořádku, nemusíte mít strach.“ Nejradši bych jí dala pusu. Byla moudrá tahle diagnóza a čas ji potvrdil, klobouk dolů před takovými lékaři. Nejenže mě opravdu uklidnila, ale přivedla mě i na myšlenku, že bych své dítě neměla trestat za facku rodičovské pýše. Táhla jsem Hynka za ruku přes malý park a hřiště domů s jedinou myšlenkou v hlavě. Zaplať pánbůh, že máme jen dvě děti, kdybychom měli třetí, půjde na zkoušku jeho inteligence před vstupem do školy otec, i kdyby měl kvůli tomu přiletět z Aljašky. Vzpomněla jsem si na dceru Aleny Vaníčkové. Ta má děti čtyři a Alena občas s lítostí poznamenává, že tahle její rodina nikdy nikam nepřijde včas, protože minimálně jedno z dětí se před odchodem pokadí. Ani načasovat odchody z baráku není v takovém počtu jednoduchou věcí a co teprve ty další momenty výchovy či organizace chodu rodiny? Podívala jsem se dolů na hlavičku, která byla od samého začátku věrnou kopií otce, a nemohla jsem si nevybavit pár momentů. Vyrůstal jako každé dítě věčně zaneprázdněných a zadlužených rodičů. Část života strávil v rodině chůvy Olinky, skvělé ženy, jíž jsem nikdy nestihla poděkovat tak, aby to bylo dost. Přestože jsem byla rozhodnutá zůstat s tímhle kloučkem doma alespoň do té doby, než bude čas na školku, nedostatek peněz, a taky učitelských míst mě přinutil nastoupit hned, jakmile se objevila první šance učit na střední škole. A tak Hynek musel „do služby“. Olinka, kterou jsem vlastně ani neznala, byla tou nejlepší chůvou. Tak laskavé, obětavé a moudré znám jenom z pohádek. Měli jsme štěstí. Tady se naučil chodit, čůrat do nočníku, mluvit a milovat kromě členů vlastní rodiny i ty, v jejichž láskyplné společnosti se postupně měnil z batolete v kloučka. Načas se sem vracel i později, ale jen tehdy, když pracovní povinnosti rodičů vyžadovaly pobyt mimo domov, nebo, v lepším případě, užívat si v atmosféře dýchánků, na ohni pečených kuřátek, dobrot, Olinčiných sladkostí a pohody na Bohoušově zahradě. 71
Bohouš, Olinčin přítel, byl praktický muž. Vymyslel způsob, jak se speciálně upravenými psími kšírami rychle a bez problémů naučit dítě chodit. Povedlo se, jenže… pohromám zabránit vždycky nelze… Těžký úraz a náročná operace ruky ve čtyřech letech zatočily s Hynkovým útlým dětstvím víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Spadl tehdy v zimě z několika schodů, ale úraz to byl komplikovaný a vyžadoval náročnou operaci. Půl roku v nemocnici pro něho začalo tím, že úplně ztratil chuť komunikovat s okolím a skončilo koktáním, když se po návratu domů opět rozhodl mluvit. S přibývajícími měsíci a léty ale koktání ustupovalo a chuť komunikovat se vrátila s takovou silou, že občas bývalo vidět zbytek rodiny hledat tiché místo kdekoli mimo jeho dosah. A někdy tou dobou začínala v životě mého syna nová éra. Byla náročná, a přestože jsme oba rodičovským instinktem nějak tušili, že nemůže mít dlouhého trvání, platilo to nakonec jen napůl. Hynek procházel etapou, které nikdo ze zbytku rodiny prostě nerozuměl a kterou by bylo možné pojmenovat snad jako úřednickou a lhářskou. Manžela jsem občas přistihla, jak zamyšleným pohledem sleduje perfektně ořezané a podle velikosti srovnané tužky na bezvadně uklizeném Hynkově stole: „Co budeme dělat? Kristepane, tady nám roste úředník!“ Často mě takto Luboš přivolával, snad i proto, aby našel viníka tohohle výchovného debaklu. Musím přiznat, že jsem, snad trochu pyšně, ale hlavně hodně bezradně, zírala na pořádek, který jsem do manželství jako pozitivní vklad z dětství já určitě nepřinesla. Ale jak jsem znala svého muže, ten to tedy docela určitě taky nebyl. Snad nějaký pořádný děda nebo babička našich předků z devatenáctého století by vnesli do věci jasno, někde tam se musela stát ta chyba. Obavy se nakonec ukázaly být lichými. V pubertě se všechno zlomilo. Ukrutný nepořádek a totální chaos, tak je možné označit to, co bylo k vidění při každém vstupu do jeho pokoje. Naprostý bojkot mých snah vysvětlit, že je opravdu dobré, aby alespoň některé věci měly své stálé místo, byly zřejmě výsledkem našich neuvážených výchovných postupů v raném dětství. 72
„Nechoď ke mně do pokoje, jestli tvrdíš, že se na to nemůžeš dívat,“ bývala podle jeho soudu nejlogičtější, ale taky nejlevnější, obrana před mými nájezdy. Stejně si myslím, že tohle nebylo jen z jeho hlavy, rychle se totiž učil i od staršího bratra… Někdy ve druhém ročníku na gymnáziu můj syn pochopí, že se bude muset spoléhat sám na sebe, že jeho matka není schopna a snad ani nechce řešit a zařizovat celou škálu nejrůznějších administrativních, odporně úřednických „nezbytností“, a pak přijde jeho čas… Elegantně a s grácií hodnou obdivu zúročí tolik vysmívané časy malého úředníka. Ještě mnohokrát budu závislá na jeho schopnosti vyřešit s úřady zdánlivě neřešitelné situace a budu přemýšlet o tom, že jsem vedle něho a s ním poznala tu nádhernou atmosféru, která mě utvrzovala v úvahách, že nic není nemožné, nereálné a že z předem ztracené situace přece jenom existuje cesta ven. Lež se mého syna držela jako klíště asi do deseti let. Nikdo z nás opět nepochopil, co ho k ní vedlo. Pokud vůbec byl bit, bylo to jen proto, že lhal, případně proto, že umně skloubil trochu lži a trochu práskačství, aby hodil vinu někam směrem ke staršímu bratrovi nebo úplně jinam. Mnoho večerů jsme trávili přemýšlením o tom, jak malému lháři dokázat, že lež se nevyplácí. Zkoušeli jsme různé triky, nastražili jsme i několik pastí, které nám měly pomoct sehnat zcela jednoznačné důkazy o tom, že lež se nejen nevyplácí, ale je i odporná a zavrženíhodná. Něco jsme ale opět dělali špatně. Kluk lhal, jako když tiskne, i když jsme občas názory na výchovu, právě v této oblasti, přemílali celou noc. Nic jsme nevymysleli. Lhal dál a v jistém slova smyslu byl čím dál lepší… Postupně vylepšoval triky a nevinné obličeje, zabarvení hlasu vyšperkoval až k mistrovským výkonům, hodným malého herce opravdu velkého divadla. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem marně několik dnů hledala oblíbený kartáč na vlasy. Mám velmi krátké vlasy, takže kartáč byl a je pro mě jediným prostředkem, jak se svou hlavou něco udělat. Postupně jsem volala k zodpovědnosti za jeho ztrátu všechny členy rodiny. Manžel se jen usmíval, vlasů měl málo a kartáč už nepotřeboval, smál se a říkal něco o tom, že bych právě já měla něco vědět o tom, že prkotiny nemají ničit rodinný život. Hormonálně je 73
na tom přece lépe, než vlasáč s dlouhým ohonem. To jsem opravdu věděla velmi dobře, vlasy nejen že nehrají hlavní roli v oblasti mužnosti a sexuální způsobilosti, ale jsou ve skutečnosti jen chabou ochranou před nepřízní počasí a já vím, o čem mluvím. Kartáč musel skončit někde jinde… Filip řekl jednoduše, že o tomhle nic neví, a tak zbývalo jediné, ale také nejtěžší – polapit malého lháře. „Hynku, nic se ti nestane, teď ještě ne, ale uvidíš tu melu, jestli se ukáže, že jsi lhal!“ zahájila jsem odhodlaně výslech. Zatvářil se tak, že jsem se málem zastyděla. „Mami, proč se ptáš mě, já se nečešu a hřeben používám jen ke hraní na toaletní papír, táta mě to naučil, kartáč se mi nehodí, nepotřebuju ho vůbec na nic,“ oznámil mi otráveně. Chvilku jsem přemýšlela o tom, co jsem udělala špatně, že to dítě dosud neví, k čemu je hřeben, ale pak mě napadlo, že je třeba zvolit metodu hry, a tak jsem ho vyzvala: „Budeme hledat spolu, vítěz může koukat i na blbý film v televizi anebo, v případě prohry, nemusí uklízet.“ Opravil mě rychle: „Ty si dělej, co chceš, já se budu dívat i na blbý film.“ Souhlasila jsem ráda, protože život přece jen není jen hrou. Chodil po bytě, hledal za skříněmi i pod nimi, otáčel stínidla lamp, obracel vzhůru nohama nejdřív svůj pokoj a pak celý byt, úplně mě dostal, když začal zaměřovat své velké oči ke stropům v jednotlivých místnostech. Uvěřila jsem, upřímně řečeno s podivným pocitem úlevy, že jsem největším nepořádníkem asi sama, a šla jsem vynést peřiny na balkon, protože neznám nic lepšího než vůni jara v peřinách. A jaro tu opravdu bylo, vzduch, který s sebou každoročně přináší na samém začátku, není s ničím srovnatelný. Je silnější, lépe leze do lůžkovin, jeho vůni už později během roku nic nepřekoná. Natřásala jsem peřiny po mamince a v mohutném předklonu, ve snaze vyhnat ojedinělá pírka s povrchu pryč, jsem mezi žebry kovového zábradlí zahlédla za sebou, v díře, kterou bůhví kdo a proč v omítce na domě udělal – můj kartáč!! Toho jara už si malý lhář nezalhal, věděl, že prohrál. Jenže já dodnes doopravdy nevím, jestli tenhle okamžik neznamenal pro nás oba víc, než by se jednoduše řeklo. Faktem je, že mi tenhle syn dnes 74
nejenže nezalže, říká pravdu, i když o to nestojím, a stal se mi v mnoha směrech poctivým rádcem. Má či nemá o tom zdání, kdo ví? Ale to už je jiná historie podobně jako jedna z mých dětských vzpomínek… „Paní učitelko, Hanzlík říkal, že máte velké kozy“! Bylo mi devět let a nevěděla jsem přesně, co říkám… Hanzlík dvakrát opakoval druhou třídu a potom i čtvrtou, byl tedy o dost starší a taky větší, než my. Byl to lhář a násilník, báli jsme se ho a nenáviděli jsme ho víc než čerta. Já jsem nikdy ve společnosti mojí milované učitelky žádné kozy neviděla, a tak jsem hned věděla, že to, co Hanzlík řekl, je určitě nějaká sprosťárna. Nemohla jsem si pomoct, téhle učitelce jsem to musela vyzvonit, měla jsem ji ráda a nechtěla jsem, aby Hanzlík o ní cokoliv říkal, chtěla jsem, aby On o ní neříkal nikdy nic… Dostal od učitelky facku, po které upadl do uličky mezi lavicemi. Všichni se smáli a dělali mu místo, já taky a s jakou chutí! Pak si na mě počkal před školou a zmlátil mě tak, že ještě dnes cítím bouli na hlavě a do krve odřené uši. Za pár let se stal Hanzlík traktoristou a celý život vydělává víc než já s vysokoškolským diplomem. Asi platím za práskačství, s tou boulí a odřenýma ušima už půjdu nejspíš do krabice. Hynek něco povídal a já jsem si uvědomila, že ho už delší dobu nevnímám: „Mami, mami, pojedu s tebou na hory? Mami, vezmeš mě s sebou?“ Rychle jsem se vzpamatovala. Za týden mám jet s prvními ročníky na hory. Úplně jsem na to zapomněla. Luboš odjíždí na soustředění někam do Tater, nikdo z nás ale nevymyslel, jak to uděláme s dětmi. Hynek asi odposlechl naše úvahy, co s dětmi, a teď chtěl chytit býka za rohy, ale moje maminka tou dobou ještě pár hodin pracovala a s sebou jsem mohla vzít jen jednoho. „Co bys tomu řekl, kdybych tě na týden odvezla k Olince a Bohoušovi? Budeš se starat o králíky, s Bohoušem budete pálit staré klacky a nepořádek ze zahrady, a když bude velká zima, budeš si s Olinkou hrát doma?“ Podíval se na mě. Hned bylo jasné, že to tak jednoduché nebude: „Jestli s sebou vemeš Filipa, chtěl bych si vzít k Olince jeho prak, bagr, kterej dostal od Jéžiška, a taky hru, co mu táta udělal!“ 75
Ultimátum bylo na stole, malý lišák věděl, jak z celé situace vytěžit maximum a já jsem ho úplně chápala. S úlevou jsem teď byla připravena upozornit Filipa, že ho výlet na hory bude taky něco stát. „Chceš se ulejt ze školy?,“ zeptala jsem se ho hned, jakmile jsem si odložila věci. Seděl ve svém pokoji a jako obvykle civěl do obrazovky počítače, který mu Luboš někde sehnal a sám upravil. S dnešními počítači měl tenhle asi málo společného, ale pro Filipa to byl osudový moment. Nějakou dobu se otec snažil přesvědčit syna, že hry nejsou tím pravým a jediným, že počítač umí mnohem víc a myslím, že se mu to i částečně podařilo. Netrvalo dlouho a já jsem často vídala oba, jak společně „řeší“ nějaký problém. Brzy ale syn svého otce přerostl a na radu chodil ten starší z nich. „Ulejt ze školy?,“ vyskočil jako kozlík, který už se dost napásl, „jasně že chci! Na jak dlouho a co musím udělat?“ Tušil, že nic není úplně zadarmo a taky proto teď vypadal jako jedna velká otázka. Řekla jsem mu, co žádá za ochotu odjet k Olince jeho bratr. Vůbec se mu to nelíbilo, nejvíc ho štvalo, jak Hynek vytrvale nazývá počítač „hrou“ a ještě k tomu ho chtěl s sebou! Prak snad, bagr možná, ale počítač? V očích mu hrálo všechno možné ale hlavně vztek a zmatek: „Mazánek, pořád mazánek, zase si něco umanul a vy mu to dovolíte!“ Dělala jsem, že neslyším, tvářila jsem se přepracovaně a čekala jsem, až přejde první vlna vzteku. Pomalu jsem myla hrnky od snídaně a občas jsem utrousila poznámku, že se mnou jet nemusí, že ho nenutím. Nebylo to vůči němu úplně fér, ale život je přece plný ústupků a musí se jim nakonec podrobit každý. Koneckonců, čekal ho týden na horách a on je miloval. Jezdil s námi už od dvou let, uměl sbalit rance všem, kteří s námi jeli, lyžoval velmi dobře už od pěti. Tušila jsem, jak se rozhodne a taky to tak dopadlo. Čekal mě však ještě týden vyčerpávající práce. Uzavřít klasifikaci za první pololetí a nějak přežít pololetní klasifikační poradu. Vydat vysvědčení, sbalit se a odjet s prvními ročníky na povinný lyžařský kurz. První část porady proběhla poměrně rychle. Tématu prospěch, chování a absence studentů se každý třídní, ve snaze neprodlužovat už tak pokročilou odpolední hodinu, tentokrát zhostil bez zbytečných osobních či sentimentálních úvah o nevzdělatelnosti 76
nebo nevychovatelnosti téhle generace. Nikdo netušil, že zdaleka není odzvoněno. Kublaj, která seděla uprostřed velkého U, které tvořily stoly jindy rozmístěné tak, aby alespoň zdánlivě nabízely jistou míru soukromí ve sborovně, promluvila: „Vážené soudružky a soudruzi, uklidněte se, porada ještě nekončí…“místnost pomalu utichla… Po celá léta stejný obrázek. Na jedné straně Kublaj se svými dvěma zástupci, kteří vedle ní vypadali drobně a nevýrazně, tak trochu jako ještěrky, kterým někdo na útěku na poslední chvíli zacpal díru, a po obou stranách zbytek sboru doplňoval obrovské U do posledního místa. Zdánlivě poklidné společenství pedagogů bude v okamžiku, kdy všem dojde, že porada nekončí, rozděleno na tři skupiny. Jedni se pokusí spát, důchodkyně Koblížková, kolega Žáček a mnozí další už hledají vhodnou polohu na nepohodlných židlích, druzí budou pokračovat v opravování testů a písemek studentů, třetí skupina bude tupě zírat do vlastního nitra nebo přemítat o tom, jak dalece bude muset nastavit večer, aby stihla doma práci týdny či měsíce odkládanou. … „a předávám slovo soudruhu zástupci. Seznámí vás s přehledem absence učitelů za minulý školní rok.“ V té chvíli ještě nikdo netušil, že nastává situace, která všechny tři skupiny prověří. Zástupce Záruba učí pár hodin statistiky, je to suchar, o kterém se po škole šušká, že si do notýsku píše i to, jestli se mu podařilo dodržet termíny sexuálního styku s vlastní ženou. Nikdo ji nikdy neviděl, ale všichni tvrdí, že to musí být svatá žena, protože jeho jedinými zájmy jsou statistika a ovce, nějaký zvláštní a v Čechách nevídaný druh. „Procento absence nemocnosti učitelů je 4,62. Ovšem v souladu s požadavky, které jsou na zpracování této statistiky kladeny a v souladu s nutností vyčerpávajícím způsobem zachytit všechny okolnosti absence, čemuž odpovídají příslušné kolonky formuláře, musím říct, že ve skutečnosti je procento o hodně vyšší. Pohybuje se bohužel kolem 6 procent.“ Hlavy se zvedají, ozývá se nesouhlasné mručení. Co je to zase za blbost, prolétne hlavou všem, kteří nespí. Nakonec se ale rychle probrali všichni. Největšími absentéry podle Zárubových kolonek 77
nebyli ti, kteří během roku občas onemocněli, ale ti, kteří odjeli se studenty na tři týdny na chmel, na brambory nebo na lyže. Jednou z nejhorších se rázem stala důchodkyně Koblížková, která učila angličtinu jen tři dny v týdnu, zbytek byl podle Záruby absence. Nastala nevídaná vřava. Koblížková se rozplakala, matikářka Slívová nahlas vypočítávala, kolikrát byla dávat krev a teď je jako čestný dárce krve označena za absentéra, Adámková, která jezdí do Prahy na konzultace z angličtiny a každou hodinu předem odučí, jen nevěřícně koukala. Taky byla čtena mezi nejhoršími. Předčasně probuzený Žáček poznamenal: „Ty bys, Tondo, jako ty ovce vytloukl i nás, kdyby to statistika vyžadovala.“ „Soudružky a soudruzi, není to moje vina, dělám jen to, co se ode mne žádá,“ utrápeně vysvětluje svoje počínání statistika Záruba. „V tom případě žádám jasnou odpověď,“ autoritativním hlasem, jemuž nechyběly mimořádné hlasové fondy, si vyžádala pozornost všech rozparáděná Hvozdíková, „kdo a na co vyžaduje statistiku tohoto druhu a k jakým účelům bude využita? Nemůžu se ubránit dojmu, že se z nějakého podivného důvodu snažíš číslo přizpůsobit celostátnímu průměru, který se skutečně pohybuje kolem těch šesti procent.“ Hvozdíková učí statistiku taky, bylo jasné, že Záruba bude mít co vysvětlovat. Oči některých však směřovaly ke Kublajovi. Dovolili jsme si příliš, bude se zastávat svých ještěrek a my teď uvidíme, to nemůže dobře dopadnout, teď se dozvíme, co jsme zač… Vteřinu ohromeného, mrazivého ticha, plného očekávání jasné a rozumné odpovědi, prořízla jako blesk z nebe otrávená slova Jindřicha Hvozdíka: „Vyserte se na to, já musím za chvíli zavřít kurník.“ Měl doma asi pět slepic, kterým obden vyhrožoval, že je pošle do Xaverova, jestli každá nesnese denně vejce. Všichni jsme to věděli a fandili jsme slepicím, aby vydržely, jenže teď Jindra vůbec nepočítal s tichem, které by mohlo najednou zničehonic nastat, chtěl jen lidem kolem sebe naznačit starosti, které má. Jako z hlásné trouby však zazněla jeho slova do zkoprnělého společenství pedagogů, kteří ho znali a jistě by mu odpustili. Kublaj ale vnímal jeho repliku jako něco neuvěřitelného, jako jasný důkaz znevažování závěrů porady. 78
„Končím poradu s tím, že závěry statistického průzkumu na naší škole jsou všem jasné a s vámi, soudruhu Hvozdíku, chci mluvit zítra před osmou,“ zněla Kublajova slova jako vystřelená z kulometu. „To je vůl,“ ozvalo se ke všemu z místa, kde seděla Hvozdíková. „Tak dost!“ Kublaj vnímala vystoupení manželského páru jako zcela jasné znevažování všeho, co tu bylo řečeno, „končím poradu s tím, že závěry statistického průzkumu na naší škole jsou všem jasné a s vámi, soudruhu Hvozdíku, chci mluvit zítra před začátkem vyučování,“ znělo to jako závěrečný verdikt soudu. Doživotí. „Jsou to ale blbci,“ poznamenala Vaníčková, která mě při odchodu ze sborovny míjela. Koho tím myslela, jsem nestihla pochopit, protože jsem sledovala Hvozdíkovou, jak nevybíravě lála svému muži, že to zase všechno podělal. S rukama nad hlavou dávala jasně najevo, že o jeho odvoz nestojí, má toho všeho dost, pojede domů tramvají. Až druhý den jsem se dozvěděla, jak její naštvaná mise domů dopadla. Bylo kolem půl sedmé večer, dávno po dopravní špičce. Hvozdíková stála na zastávce tramvaje, klepala se zimou a zuřila… nenáviděla školu, muže, kterého zítra nejspíš Kublaj vyhodí, a celý ten nesmyslný, podělaný život. Tramvaj, která konečně přijela, byla jako vždy touhle dobou poloprázdná. Kromě malého asi desetiletého chlapce všichni seděli a přemítali o dni, který už takřka uplynul. Nasupená Hvozdíková nastoupila do tramvaje. Ve chvíli, kdy k ní ti lidičky otočili unavené a prázdné obličeje, zahulákala tak, jak to ve třídě umí jen ona: „Dobrý den, posaďte se!“ Řidič tramvaje, který toho měl za celý den jistě taky dost, jen zakroutil hlavou, nechal dveře otevřené, počkal, až si vystoupí a odjel. Asi věděl, že ráda odjede, ale zřejmě až tou další… Chata Espero někde v podhůří Krkonoš nebyla ani příliš malá, ale ani příliš velká. Počtem pokojů, velikostí jídelny a malé restaurace odpovídala našim potřebám. Měli jsme asi padesát dětí z prvních ročníků, které během týdne naučíme lyžovat, po večerech se s nimi pokusíme bavit, v noci je budeme hlídat, aby nevymysleli nějakou lumpárnu. Filip se včlenil mezi ně už během jízdy autobusem a mně bylo jasné, že ho týden takřka neuvidím, pokud 79
ho sama nevyhledám. Budu to muset občas udělat už proto, abych ho přinutila vzít si čisté prádlo nebo koupel. Ještě jsme se nestihli ani ubytovat a už přiběhly dvě studentky s tím, že se kamarádka spálila kulmou. Jakékoli elektrické spotřebiče měli zakázané, stejně tak jako alkohol a cigarety. Dívka to velmi dobře věděla a oprávněně na mě vyděšeně hleděla, když jsem vtrhla do pokoje. Nevybalený batoh stál vedle postele, na které ležela kulma. Anežka byla pověstná tím, jak vehementně mezi kamarádkami obhajovala teorii, že učit se je možná důležité, ale jisté je, že i blbec musí vypadat. Teď seděla na kraji postele a překotně drmolila, co se stalo: „Vypadla mi z ruky, kulma mi vypadla z ruky a spadla mi do klína.“ Plížila jsem se k ní beze slova jako polednice ve snaze umocnit atmosféru hrůzy. Hnáty křivými tě zaškrtím, pomyslela jsem si pobaveně. „Než vymyslím trest, ukaž, jak tě už potrestal pánbůh!“ zahučela jsem dutě. Povytáhla tričko a mírně se zaklonila. Mezi tříslem a stydkým pyskem měla už teď jelito, které jistě ještě poroste. „Obleč se, jedeme k doktorovi,“ poručila jsem hlasem, kterému se neodporuje. Kolegyni Evě, která se mnou a Filipem bydlela na pokoji, jsem v rychlosti řekla, co se stalo, na syna jsem už přes rameno jen zavolala: „Vybal!“ a spěchala jsem za správcem, aby nás odvezl do Rokytnice. Ten bude mít radost, pomyslela jsem si cestou, ještě nebydlíme a už děláme potíže. V čekárně jsme naštěstí dlouho netvrdly. Když nás sestra pozvala dál, strčila jsem Anežku dovnitř a sama jsem zůstala v prázdné čekárně. Nikde nikdo, ticho rušila jen ručička elektrických hodin nade mnou. Najednou se z ordinace ozval smích zjevně pobaveného lékaře: „Co sis to proboha vlastně kulmovala?“ Tak to jí myslím postačí jako varování pro těch několik následujících dní, řekla jsem si nadšena doktorovými slovy. Cestou zpět jsem mlčela a chystala jsem plán zábavy pro následující večer. Anežka ani nedutala a jistě se modlila, abychom ji za prohřešek neposlali domů. Pár kilometrů před Esperem jsem se k ní otočila: „Ještě jednu šanci dostaneš, Anežko, ale budeš mít těžký 80
úkol.“ Podívala se na mě nadšeně, jako by vyhrála milion. „Ano,“ špitla, odhodlaná ke všemu. „Zítra večer sehrajeme se všemi hru. Princip je jednoduchý, přesvědčím všechny, že jsem výborný grafolog a že podle písma poznám všechno, třeba i zloděje. Na stůl položím pět set korun a odejdu z místnosti s tím, že se celý kolektiv zatím domluví, kdo bude tu pětistovku mít u sebe. Jestliže podle písma po návratu nepoznám, kdo ji u sebe má, zůstane mu.“ Anežka se na mě podívala se zjevnými obavami. Asi tu volnou pětistovku neměla a teď se bála, že mě v případě prohry bude muset založit. „Neboj, tvůj úkol je jiný,“ dodala jsem smířlivě, když jsem si všimla narůstající paniky v jejích očích, „budeš sedět mezi nimi a budeš tím pádem vědět, kdo ji má. Až je po návratu vyzvu, aby se přišli podepsat, protože podle roztřeseného podpisu ,zloděje‘ poznám, musíš si vynutit místo ve frontě hned za tím, kdo bude mít moje peníze. Rozumíš? Aniž bych se dívala na jejich podpisy, poznám podle tvého, že zlodějem je ten, kdo se podepsal nad tebou!“ Tvářila se, že všemu rozumí, a tak jsem pro jistotu dodala: „Jestli někomu řekneš, oč kráčí, zničíš hru a naštveš mě, což je ještě horší. Ani nejlepší kamarádka nesmí nic tušit, chápeš to?“ Okolnosti tomu chtěly, že chtěla chápat rychle a bez výhrad. Následující večer jsme po celodenním lyžování několikrát zopakovaly jak poznat zloděje, ale i zloducha a případného lháře. S potěšením jsem sledovala, jak v očích mých studentů přibývá nejen úcty ale i strachu. Nabyli dojmu, že nemůžou skoro nic, jednoduše je nechám podepsat a hned všechno vím. Zbytek dnů proběhl na poměry velmi klidně a krk dám zato, že Anežka nikdy nevyzradila komplot se mnou. Já jsem zase na oplátku nikdy neusilovala o její potrestání. Tak to má myslím být a tak nám to bude oběma navždy vyhovovat. I můj syn byl ten večer nezvykle klidný a možná před spaním přemítal, proč má mámu vlastně rád a jestli opravdu všechno poznám, když to s tím mladším bráchou není vždycky přece tak jednoduché. Možná myslel i na to, proč nenechám Hynka podepsat to, co tvrdí. A to by byly věci! Každé ráno jsme s Evou chodily dolů do malé restaurace za paní Jiřinkou, která vařila fantastické kafe a zatímco naši dva kolegové 81
opravovali dětem vázání před odjezdem na sjezdovku, my jsme měly čas pro sebe, tak jako výjimeční hosté, kteří sem zabloudili. Byli většinou jen dva a ve skutečnosti ani jeden z nich nebloudil. Listonoška, která na lyžích objížděla všechny okolní usedlosti s každodenní poštou, a pekař, který přivážel pečivo. Každý den listonoška okamžitě po vstupu žádala rum, protože byla zkřehlá zimou a vyfoukaná krkonošskými větry, a hned taky začínala vyprávět, co cestou zažila. Bylo opravdu těžké odhadnout její věk. Ošlehaná větry, opálená a vrásčitá mohla mít stejně tak třicet jako šedesát: „Zase se tam čerti žení, nechápu, proč se na tuhle práci nevyprdnu,“ začínala obvykle a měla pravdu, tedy alespoň pokud šlo o počasí. Tohle podhůří bylo krásné, ale otevřené a větry se tu honily i tehdy, když bylo úplné bezvětří všude jinde. „Už mám v nohách nejmíň dvacet kilometrů a další mě čekaj. Starej pan Vaněk umřel, měli byste to vidět,“ začínala obvykle, „kozy uprostřed místnosti, husí hovna až u postele. Děti kolem ve špíně, jakou jste, paní Jiřinko, v životě neviděla.“ Paní Jiřinka neříkala nic, byla zvyklá na tyto reference o stavu životní úrovně některých z nás, a tak listonoška pokračovala: „K Minaříkům už to dneska nestihnu, víte, který to sou? Stará paní dělala kdysi na poště v Rokytnici, byla to dáma, i když mi jednou podala skleničku s vodou, ze které před mýma očima vytáhla zuby svého táty. Žízeň mě rychle přešla, to vám teda řeknu, Jiřinko, dejte mi ještě jednu, tohle je aspoň bez bacilů.“ Pekař nemluvil nikdy. Přijížděl se svými houskami a chleby těsně před listonoškou nebo krátce po ní, jako by se domluvili. Položil přenosky vedle pultu, Jiřinka mu udělala grog a on mlčel a poslouchal. Celé dny ten člověk neřekl ani slovo. Vypil grog, vyposlechl listonošku a odjel. Ještě před naším odjezdem ale jednou promluvil. Listonoška zrovna vyprávěla, jak někde pod Bukovou horou žijí lidi stejně jako před stovkami let, když dovozce pečiva najednou hlubokým hlasem řekl: „To je hovno, vzpomeňte na starýho Šumichrasta. Co jemu dalo práce, než naučil srát slepice s pelesti na druhou stranu!“ Vzal svoje přenosky, lehkým pokynutím hlavy pozdravil Jiřinku a zmizel za dveřmi, odkud se ozývalo jen kvílení větru a sníh, který se snažil dostat dovnitř. Kdo ví, jak dlouho tenhle 82
člověk zase nepromluví, napadlo mě, když jsem si utřela slzy smíchu. Na konci kurzu Filip všechny naše věci sbalil, protože já jsem společně s ostatními kolegy dohlížela na stav pokojů po pobytu našich studentů. Čekal nás návrat domů. V autobuse jsem si všimla, že Filip jede ve stejném tričku, jaké jsem na něm viděla při příjezdu. Něco jsem nejspíš zase nestihla… kdo ví, jak vypadají jeho nohy, krk a uši… Jenže teď jedeme domů, čeká nás táta a Hynek a všechno dohoníme… Luboš mě a syna vítal vždycky stejně. Nějaké překvapení, nějaká legrace musela být. Tentokrát si vymyslel, že zapomněl na Hynka. „Nevím, jak se to stalo, víš kolik mám práce, zapomněl jsem ho u Olinky vyzvednout.“ Čekala jsem všechno, ale to, že zapomene na syna, ne to ne! „Vyzvednu ho zítra,“ uklidňoval mě podivným způsobem. Pak otevřel dveře do pokoje našich dětí. Hynek tam seděl na zemi a ze stavebnice, kterou jeho táta a nějaký Merkur vymyslel, něco tvořil. Mávnutím ruky přinutil Filipa, aby se přidal k bratrovu tvoření a mě si odnesl úplně jinam. „Počkej, Luboši, počkej,“ pištěla jsem nadšením, jak snadno se prohání se mnou v náručí bytem, „maminka slaví sedmdesátiny, musíme se domluvit, jak to všechno zvládneme!?“ Postavil mě na zem a zamyšleně na mě pohlédl: „Už sedmdesátiny? Bože, ten čas je vážně grázl, ani babičku nešetří. Myslel jsem, že tvoje maminka na něj vyzrála, je přece pořád stejná!“ Není, zestárla, pomyslela jsem si, i když nám to příliš nepřipomínala. Snad jen občas si posteskla, že jí to už tak nemyslí, že se občas trápí myšlenkou, co tu člověk na tom světě vlastně dělá a jaký to má, pokud vůbec má, smysl. Pokaždé, když na to téma došlo, zkoušela jsem vymyslet něco mimořádného, objevit teorii, která takovéhle stáří nejenže odůvodní, ale učiní ho pro zbytek rodiny nezbytným. Usmívala se, ale mně se občas zdálo, že jen pobaveně sleduje myšlenkové pochody mládí, které nemůže vědět… Dodnes nevím, do jaké míry byly moje argumenty přesvědčivé a kudy ve skutečnosti chodily po večerech před spaním její úvahy o smyslu lidské existence. 83
„Ano, lásko, je to grázl, já si bez ní ale svůj život neumím ani představit.“ Nemusela jsem to říkat. Věděla jsem, jaký vztah panuje mezi nimi. Vážil si jí, mnohokrát s ní proseděl celý večer a nikdy myslím neměl pocit, že to bylo zbytečné. Ani tehdy ne, když mu připomínala, že některé věci dělá úplně špatně: „Jestli příště před odjezdem na soustředění zase tu rozbitou dětskou postýlku jen podložíš knihami, neopravíš to vypadávající kolečko kočárku a zase usneš ve vaně, po oslavách všech vítězství s kamarády, přestanu říkat, že tě musí Bohunka pochopit a že chlap má ve skutečnosti nějaký pořádný zájem mít, i kdyby to jeho ženu stálo kus úsilí navíc.“ Bez zbytečných vytáček obvykle přiznal chybu, ale nikdy nezapomněl mamince připomenout, že ani netuší, jak moc mě miluje a že tím pádem nebude takovým problémem napravit věci, o kterých si myslel, až do této chvíle, že nejsou až tak důležité… „Já jsem ve skutečnosti, i když to tak nevypadá, milující, citlivý a pozorný muž, babičko,“ dodával s úsměvem. Jeho velké hnědé oči vlídně a nezáludně jen podtrhovaly to, co tvrdila ústa. Vždycky mu na to skočila, jako já. O týden později jsme v plném počtu zastavili před domem, který pro mě tolik znamenal. „Babička slaví a přijedou jistě všichni, celá rodina, chovejte se tak, abychom se zase nemuseli stydět, kluci, pamatujete, jak jste minule…!“ Tátova slova už neslyšeli. Jakmile auto zastavilo, nečekali na nic a zmizeli. Ještě než jsem stihla vybalit věci z auta, vyřítilo se celé klubko dětí z domu. S nepředstavitelným pištěním se teď už všichni rozeběhli směrem k lesu. Otočila jsem se, abych Lubošovi vrazila do ruky velkou cestovní tašku, a málem jsem srazila malého Honzíka, který zadumaně sledoval, jak mu ostatní mizí v lese. „Co tu děláš, Honzíku,“ zeptala jsem se, „proč nejsi s ostatními?“ Podíval se na mě utrápeně, mávl rukou směrem k lesu a vážně řekl: „Vždycky mi utečou, stejně je nedohoním,… taky musím bejt porád jen fašistou, zůstanu s vámi.“ Pobavilo mě, s jakým přehledem řešil situaci, ve které byl předem poražen a aniž bych v tom hledala něco nezdravého, vzala jsem ho za ruku a společně jsme vykročili směrem k domu. Ten už zase hučel jako včelí úl. 84
Miluju to jako kluci. Rodina se opět schází, jen smrt by mohla být omluvenkou, říkává maminka se smíchem. Ale dnes už ji někteří, mami, mají, napadlo mě ještě před tím, než jsem v doprovodu svého muže vstoupila do domu. Přijeli jsme tentokrát včas, lépe řečeno, zbytečně brzy. U branky jsem se zastavila jako přikovaná. Pár metrů přede mnou klečela u dětské vaničky Jana a holou rukou, odhalenou až k rameni, míchala – prasečí krev. Dívala jsem se, jak jí pomalu stéká krev od loktu dolů. Levou rukou si posunovala z obličeje zakrvaveného kulicha, aby viděla, kdo od branky přichází. Kousek vedle byla podivná šibenice, na které viselo to, čemu ještě před nedávnem říkali Karel S Křivým Čumákem. Obrovské otevřené prase viselo hlavou dolů, kouřilo se z něj, protože teplota v polovině prosince toho roku byla někde těsně nad nulou, ve škopku pod ním bylo asi to, co ještě nedávno bylo součástí nezkrotného, divoce aktivního tvora. Jako ve špatném filmu, napadlo mě a ve stejném okamžiku mně začaly vnitřnosti rychle stoupat vzhůru. Nic se nezmění, nikdy, nic… Kdybychom přijeli o chvíli dřív, pomyslela jsem si s divným pocitem kolem žaludku, mohli být svědky zabíjení i moji synové. Neměla jsem ani tušení, že maminčiny oslavy budou spojeny se zabíjačkou, nikdo mi tohle neřekl. Bože, jako tehdy… Četla jsem už pokolikáté Dumasovu Dámu s kaméliemi, když se ozval známý hvizd. Jana zase něco chce, napadlo mě. Otráveně jsem rozhrnula záclony a otevřela okno. Na trávníku přede mnou seděla Jana na kohoutovi. Jednou rukou tlačila kohoutí hlavu dozadu, zatímco druhou předváděla, jak ho podřezává. Smála se při tom tak, že dodnes vidím pusu plnou krásných bílých zubů a slyším řehot z Hitchockových filmů. Dostala mě tehdy a dostala mě i teď. Jenže teď si nás všimla, je o dvacet let starší, je o hodně moudřejší, a tak jen přes krvavé předloktí zavolala: „Jste tu moc brzy, Luboši, odveď ji do domu, tady není nic platná. Buchty do jitrnic udělat neumí, koláče jí svěřit nemůžeme a řezníkovi nejspíš taky nepomůže. Fakticky, rychle ji někam ukliď nebo s sebou flákne, já ji znám. Chceš mi pomoct, 85
Honzíku?“ zeptala se ještě, ale na odpověď myslím nečekala. Honzík nechtěl, díky bohu. „Má pravdu, Luboši, tady jsem v této fázi docela určitě navíc, kuchařka jsem nemožná a tu krev nechci vidět. Odveď mě dovnitř a víckrát mě sem nevez, pokud se nepřesvědčíš, že není jateční den,“ soukala jsem ze sebe pusou plnou slin. Smál se jako Jana, ale něžně mě převedl k domu. Na Pepu jen zavolal: „Vrátím se hned a řezníkovi pomůžu!“ Ještě než jsme stihli vystoupit na první z pěti schodů do domu, stála tam nahoře maminka. Všechno je jako kdysi, napadlo mě, jako když očekávala příchod našeho táty z fabriky. Jenže uplynulo dlouhých dvacet let, táta tu není a její život naplňujeme my a vnoučata. Upravená holičem a Drážou vypadala skvěle. Chvilku jsem přemýšlela o tom, je-li podobná víc Terezii Brzkové z Babičky nebo Janě Hlaváčové z čehokoliv. Je opravdu stará nebo je jen moudrá a půvabná i v těchto letech? Jak to dělá? Dokážu to jednou taky? Stála nahoře na schodech a šťastně se usmívala, jako bychom jí ke štěstí chyběli jenom my. Stejný pocit musel mít každý, kdo měl to štěstí, že ho vítala právě ona. „Bála jsem se, Lubínko, že zase někam odjedeš, chtěla jsem vás tu dnes mít a kromě toho, všechny pohromadě vás opravdu nevidím často, jsem moc ráda, že tu dnes budete se mnou.“ Luboš neměl moc rád, když mu říkala „Lubínko,“ ale nikdy to nepovažoval za natolik důležité, aby jí to vyvracel. A dnes už vůbec ne. „Vás bych, babičko, nezradil, i kdybych měl přiletět z měsíce, stejně byste mi to jednou připomněla. Našla byste si cestu, i kdybych se tam někde načas zapomněl, a to bych kvůli Bohunce a klukům stejně nikdy neudělal, to přece vy víte nejlíp!“ Smála se a mrkala na mě jako spiklenec, který nejenže ví, o čem mluví, ale taky rozhoduje o tom, jak v debatě pomoct věci samotné. Totéž dělal ovšem i můj muž. Něco měli velmi podobného. To, co je dávalo dohromady, a současně i rozhánělo jako hejno husí, byla touha změnit věci k lepšímu, i kdyby o to nikdo nestál. Zapomněla jsem na prase i na krev a zavěšena do maminky jsem vstoupila do domu. 86
„Jak ti je, dítě moje, dnes bude líp, uvidíš. Jana s Andulkou udělaly všechno, připravily stoly, židle, sehnaly talíře, všechno musely nanosit ze školy, Bohunko, nebýt jich, těžko bychom dnes slavili. Kde jsou děti?“ Ano, kde jsou naše děti? Sotva všichni vypadli z auta, chtěli hledat poklad, nebo alespoň připravit pro Bohunku a Hynka nějaké překvapení. Radost z hledání či nalézání není asi vždycky totéž. Jsou jistě situace, kdy je větším potěšením nalézat, ale někdy jindy je zřejmě lepší nabízet tajemství a těšit se z dobře připravené hry. Už v autě se Filip těšil na to, jak s bratrancem Honzou poběží nakonec malého lesíka, kde věčně doutnaly hromady starých pilin, zakopat poklad. Krabice sušenek znamenala víc, než veškeré objevy významných mořeplavců či touha překonat vzdálenost z kontinentu jinam. Připravit překvapení plné nástrah mladším, bylo mnohem větším taktickým problémem, než by si sebevětší stratég dovedl představit. Nikdy se nenudili, vždycky si našli nový důvod pro hledání pokladu a často i nová pravidla pro jeho nalezení. Malá Bohunka, Drážina dcera, a stejně starý Hynek byli ideálním objektem pro takové plány. Honzík to ovšem pro dnešek vzdal, nebo už je zase mezi nimi? Vidět ho nikde nebylo, asi se přece jenom k partě přidal. Občas bylo možné všechny vídat mezi obrovskými hromadami metrového dřeva, které maminka shromažďovala po celý rok a skladovala na malé „slepičí“ zahrádce. Pro naše děti to byl ráj. Hromady se podle potřeby proměňovaly v nejrůznější tajuplná místa, každý kulák dřeva mohl být čímkoliv: dalekohledem, zbraní, rychlým vozem nebo závodní motorkou. Bezbřehý svět fantazie, podmalovaný omamnou vůní dřeva, nabízel téhle pětičlenné skupince všechno. Podívala jsem se za sebe, jestli někoho z nich nezahlédnu. Vidět je nebylo, ale zaslechla jsem slova malého Pepíčka: „Tenhle list kaštanu není vůbec obyčejným listem. Je to velký divný pták, vidíte to?“ Ostatní jistě stojí okolo a s otevřenou pusou sledují, co velký divný pták udělá, pomyslela jsem si jen chvíli před tím, než jsme s maminkou překročily práh jídelny. 87
Seděli tentokrát všichni u provizorně připravených stolů na narychlo sehnaných židlích. Řvali a smáli se, protože už zase tu byl důvod seznámit všechny, nebo alespoň ty, kteří slyšeli, s novinkami v rodině, či jen zavzpomínat na události nedávné minulosti. Luboš někde zmizel, a tak jsem za halasného vítání a nejrůznějších průpovídek razila sobě a mamince cestu ke stolu. „Někde vedle Jendy a Marušky,“ křičela maminka do mých zad, „musím se jich na spoustu věcí zeptat!“ Nezbylo, než je všechny rychle překřičet. Pískla jsem na prsty a ve chvíli, kdy zvědavě zvedli hlavy, jsem je bleskově, jako ve třídě, přesadila tak, aby maminka měla místo, které si přála. Dívala jsem se na ni. Vždycky věděla jak rozdělovat svou pozornost tak, aby na nikoho nezapomněla. Měla děti, vnoučata a měla tohoto skvělého bratra, kterému měla tolik co říct, ale jen málokdy stihla říct všechno, a tak pokaždé, když se objevil, spěchala nejdřív za ním. Možná dnes už konečně vyklopí vše, co měl od ní vědět už dávno… Nejspíš to zase nestihneš, mami, takový je život a taková už je tvoje rodina, letělo mi hlavou ve chvíli, kdy na mě zavolala Andulka: „Ani si nesedej, pojď mi pomoct přinést obložené mísy, zbytek donese Dráža. Jana je u prasete, musíme si poradit.“ Nejspíš dobře věděla, že radši úhledně připravím několik velkých obložených mís, než bych přidržovala prasečí nohy na těch hrozných hácích. „Tak co jí říkáš,“ zeptala se mě hned, jakmile jsme v kuchyni osaměly, „nezdá se ti, že nám maminka rychle stárne?“ „Andul, zestárli jsme všichni, je skvělá, má svůj humor, u kotle prý leží půlčíky cigaret, i když říká, že léta nekouří. To jsou dobré známky toho, že se zase až tolik nemění. Stále umí vidět legraci tam, kde se jiný naštve nebo si zoufá. Věčně hledá zuby nebo brejle, ale to není přece žádná apokalypsa, to budeme za chvíli dělat všichni. Vyprávěla mi minule, jak ji naštvala prodavačka v obchodě.“ „Koupila jsem si, Bohunko, nějaké fazolky, ale neměla brejle, a tak jsem se u pokladny zeptala, kolik to stojí. Ta osoba za pokladnou zařvala dvanáct čtyřicet tak, že se klepaly regály a já jsem okamžitě pochopila, co si myslela. Když bába nevidí, nejspíš ani neslyší. Popřála jsem jí, aby v mém věku slyšela 88
jako já a odcházela jsem s tím, že by měla tahle ženská vidět, jak celá rodina dělá rojnici, aby našla zuby, které mi vypadly z kapsy při sekání trávy králíkům.“ „To je filosofie, co říkáš? Vím, na co myslíš. Co budeme dělat, až tady tenhle dobrý duch rodiny nebude. Myslím, že bude nejlepší dělat to, co by dělala ona, co by si přála, abychom dělali dál a to myslím víme. Chtěla by, abychom drželi při sobě, abychom si pomáhali a nenechali se v rejži, pamatuješ?“ „Jak by ne, já jsem přece Janu zachránila, když jsi ji kvůli kostce cukru, kterou po tobě hodila, chtěla zabít a tys ji zase zachránila, když spadla do žumpy, protože ji táta zapomněl zavřít. Pravdou je, žes tam mohla tehdy taky snadno skončit.“ „Tys přece mnohokrát zachránila bratra, když propil nebo prohrál sako či kalhoty, maminka se to dozvěděla obvykle náhodou, až při praní cizího prádla. Já jsem ti, pravda mnohem později, pomohla, když jste po dlouhých měsících nemocí obou holek přišli na to, že si hrají po večerech na chudé děti. Postel a teplou peřinu takové děti přece nemají, a tak vaše holky slezly večer z postele a v tenkých nočních košilkách klečely na zemi a do úplného prochlazení zkoušely úděl chudých dětí. Nevím, co jsem ti tehdy poradila. Nejspíš to, že stačí jen najít a číst pohádky o bohatých lidech. Faktem je, že holky vyrostly a už tuhle epizodu ani náhodou nezkoušejí. Problémem možná je, že by dnes určitě chtěly vyzkoušet život bohatých podle některých amerických seriálů, ale za to vážně nemůžu.“ „Počkej, zapomínáme na sýr, přidej tam několik koleček a zeleninu, aby to vypadalo, vejce to už jen doladí,“ Andulka se smíchem doplňovala mísu, v očích jí hrály vzpomínky i trocha nostalgie. „Máme přinést becherovku a víno,“ houkla Dráža, která se najednou objevila ve dveřích a hned se vrhla ke dřezu, aby odmyla alespoň něco z toho, čím přetékal, „strejda už jede, bolševik prý nemá rezervy a má to za pár…“ „Počkej chvilku, přestaň to všechno teď mejt, povídáme si o tom, kdy rodina pomohla, pamatuješ si něco?“ Andulka zastavila sestru v pravý čas, ale jen na chvíli: „Jako byste to nevěděly, to mám přece po tátovi, nevydržím jen tak sedět, když je tu takový práce! Brácha 89
nemá co pít a Renka není ve své kůži, protože jen málokdo si všimnul tý dokonalý elegance. Náušnice ladí s prsteny, bez chyby je i barevná souhra šatů s těmi prsteny a makeupem. Někdo to elegantně a s grácií musí ocenit. Vážně jí to moc sluší. Vraťme se urychleně zpátky. Něco vám řeknu, je to velmi zajímavá žena tahle naše švagrová. Má nápady, má přehled, má něco, kvůli čemu chápu bratrovu lásku. Nechte těch keců a vraťte se do jídelny.“ Poslední slova už k nám doléhala přes dveře. „Je bláznivá? Jako bych Renku neznala,“ ozvala se Andulka, která opravdu nejlíp znala svoji švagrovou a dobře věděla, proč si této ženy vážit. „Prdni na to, teď to nevyřešíme, jdeme zpátky,“ shrnula jsem události posledních vteřin a hnala jsem rukama plnýma mís Andulku před sebou. „Dráža zapomněla připomenout, jak jsem s jejím mužem Jardou vychovávala jejich dceru k normálnímu stravování v době, kdy sama odjela do Chorvatska vychovávat někoho jiného,“ stihla jsem poznamenat těsně před tím, než jsme vstoupily do jídelny. „Nebylo to tehdy až tak náročné. Dráža odjela a Bohunka si po ranním probuzení nejspíš spletla matku se mnou, protože jsme si už léta nápadně podobné. A tak se stalo, že jsem mohla matku zastoupit i tam, kde by si to možná nepřála, ale kde ve finále našla dítě, které jedlo bez donucování všechno a rádo. Odmítla jsem tehdy to malé škvrně nutit násilím k jídlu a klidně jsem počkala dva dny. V Jardovi jsem měla spikleneckou oporu. Oba jsme tušili, že násilí nemůže dítě držet při životě, a tak jsme to zkusili. Dva dny bez jídla. Stačily na to, aby malý tvoreček pochopil, že to jinak nebude a bylo po všem. Baštila, co jsme jí připravili a občas chtěla i víc. Taky pomoc rodiny, viď?“ „Jednou to pochopí, co ty víš, kdy se ti stane právě tahle sestra tvojí největší oporou,“ řekla jako vědma a nechala se vehnat do místnosti. „Máš pravdu, měly bychom se ale podívat, jestli nás Jana nepotřebuje dole u jitrnic. Skoč tam a podívej se, Andul, já ten zbytek věcí tady obstarám,“ řekla jsem dřív, než by totéž napadlo ji a než vůbec stihla přemýšlet o tom, proč tam nemůžu jít já. Komunikovat s lidmi v přeplněné místnosti bylo zbytečné, a tak jsem jen tiše přisedla k Dráže, která seděla na rohu, připravená 90
vystartovat okamžitě, jakmile někdo bude něco postrádat. Byla a je mým svědomím, a tak jsem spíš z legrace začala zeširoka: „Jak učíš, Prdlavá, co plat a haranti?“ „Jako vždycky, ségra, uvrtalas mě do pěknýho průseru. Jsou nemožný, nevychovaný, nevzdělavatelný, a přesto je mám svým způsobem ráda. Proč? Protože, když jim dáš šanci vypovídat se, a oni ti uvěří, přinesou ti srdce na dlani. Někdy mám pocit, že mi říkají věci, které doma nepustí ani náhodou. Někdy se mi vážně těžko rozhoduje o jejich vyloučení ze školy. Někdy mě ale serou tak, že si to snad jen ty umíš představit.“ Serou, pořád jen serou. Mě taky, naposled na chmelu. Byli jsme ubytovaní v nějakém pionýrském táboře někde u Loun, ale nikdo nám neřekl, že pár dnů před naším příjezdem bouřka zaplnila studně něčím obludným. Chmelaři potřebovali navést chmel za každou cenu, a tak taky mlčeli. Sto čtyřicet dětí a dozor bylo v ohrožení, o kterém nikdo neměl ani tušení. Dva dny po příjezdu jsme museli řešit problém, koho poslat na chmelnici a jestli vůbec někoho. Všichni měli průjem, mnozí měli teplotu, většina chtěla domů. Chmelnice, kam jsme přijížděli několik let pravidelně, měla mnoho hektarů, ale málo kadibudek. Kdykoliv se chmelaři pokusili vyhovět našim představám o počtu suchých záchodů na jeden hektar, museli zklamaně na začátku každé sezóny navádění chmele přiznat, že pro mnohé místní obyvatele byly nové kadibudky totéž, co kvalitní kurník či králikárna. Ukradli je bez mrknutí oka. A my? S jednou takovou intimní místností jsme museli zvládnout spoustu hektarů nízkého chmele, babek, které měly teprve vyrůst a o pár týdnů později mohly snad dělat stín či zázemí pro běžnou potřebu. Lidí by ale muselo být pár. Ne jako nás a s problémy, které jsme neuměli řešit. Někdy v půlce týdne pohroma kulminovala, nezbylo, než zavolat doktora. Přijel až po několika urgencích a ani nevystoupil ze sanitky. Otevřel dveře a zavolal: „Pojďte sem, vy, no vy, neohlížejte se, volám na vás!“ Zjevně to volání patřilo mně, a tak jsem se k němu vydala. Netvářil se nepřátelsky, ale trpělivost v jeho hlase nebyla k nalezení: 91
„Nemám čas se tu zdržovat, musíte si poradit sama. Tady jsou čípky a penicilín, horší nechte doma, ostatní to vydrží. Hodně štěstí, kdyby se něco mimořádného dělo, zavolejte,“ klepnul řidiče po ruce a než jsem stihla jakkoliv protestovat, byl pryč. Večer jsem procházela ubikacemi s brašnou plnou léků, uklidňovala jsem slabší nátury a vysvětlovala metodiku zasouvání čípků. Kolegové z toho měli docela dobrou zábavu až do okamžiku, než se ve dveřích společenské místnosti objevil ustaraný předseda družstva a dožadoval se urychlení léčby studentů, protože jich druhý den na poli potřeboval alespoň osmdesát. „Uvidíme, co se dá dělat,“ řekla jsem z titulu lékaře, „ráno se rozhodneme, teď to vypadá velmi mizerně.“ Ráno bylo přece jenom o něco lepší než ta minulá, a tak jsme s sebou na pole vezli opravdu každého, kromě těch, kteří záchod během dne nemohli vůbec opustit. Vybavila jsem všechny, kteří měli nastoupit k určeným řádkům, čípky a pomalu jsem obcházela své pacienty. Pobledlí a vysílení se ploužili ke svým stanovištím, opírajíce se o pícháky. Náhle jsem zaslechla hluboký, sytý hlas kolegy Suchého: „Maruno, posuň se o jeden řádek vlevo! Slyšíš? Nestůj a posuň se o jeden řádek! Kam to civíš, hni se nebo tam na tebe dojdu!“ Mávla jsem na něj, že tam k ní dojdu: „Nekřič, podívej se, jak vypadá, možná z toho průjmu ohluchla.“ „Co se děje, Maru, ty ho neslyšíš?“ zeptala jsem se, když jsem k ní konečně došla. „Slyším, jeho přece musí slyšet každý,“ odpověděla a nervózně otočila oči v sloup, „jenže udělám-li krok, vypadne mi čípek, cítím to.“ „Vidíš, taky si říkám, Drážo, jak neskutečně stateční mnozí z nich byli a jak je to docela určitě zocelilo pro celý budoucí život. Jenom bych vážně chtěla vědět, jak o téhle anabázi doma referovali. Protože se všichni do konce pobytu úplně zotavili, předpokládám, že to nejhorší zapomněli a my jsme zase nezveřejňovali ty, kteří rozhodně škole, ale ani sobě a rodičům, čest nedělali. To je fér, viď?“ „Podívej, brácha chce, abychom přisedly,“ odpověděla namísto řádné reakce na otázku. Zjevně proto, že odpověď byla jasná a obě jsme to věděly. 92
„Jdu k němu a ty se prosím podívej na ty statečné dole ve sklepě,“ snažila jsem se organizovat běh věcí tak, aby mě šlak trefil, pokud to bude muset být, jindy a jinak. Zasmála se tak, že slova byla zbytečná. „Prase je mrtvé a vykuchané, pomoc dole zvládnu, i když taky nejsem žádný řezník.“ Nejradši bych jí dala pusu. Vzala jsem si židli a pomalu jsem se sunula k bratrovi. Musela jsem si sednout jemu do zad, protože místa bylo málo a zábava ostatních byla v plném proudu. Rušit je teď pískáním na prsty by bylo nehorázné. „Začínám já, brácho, jak si na Slovensku žijete?“ hodně jsem věděla, ale přijíždí tak málokdy, že bude lepší, když to připomene. „Máme dvě krásné děti,“ začal úplně špatně. Všichni tohle přece víme. „Jak žiješ s Renkou? Jaký je tvůj partnerský život?“ Podíval se na mě jako člověk, který umí ocenit otázku na tělo a pobaveně řekl: „Pořád, skoro denně, se se mnou rozvádí, ale nikdy to neudělá, protože ví, jak skvělej jsem. Je to jednoduchý, jako skoro všechno, některý věci se nemusíš učit, prostě je víš.“ Dívala jsem se do jeho krásné tváře, lemované mírně prošedivělými vlasy, a říkala jsem si v duchu. Kdybys nebyl mým bratrem, chtěla bych tě za muže na celý život. Už jen pro tu myšlenku, že se některé věci nemusím učit, prostě je vedle takového muže můžu vědět hned a to je přece bomba! „Něco ti povím,“ ozvala se Renka, „tenhle tvůj bratr je dost nemožný otec, milenec a možná i občan, snadno to doložím a opravdu nechápu, co vedle něho ještě dělám.“ Dívala jsem se na ni a s pobavením jsem musela konstatovat, že říká totéž jako před mnoha lety, kdy jsem k nim jako studentka z Olomouce přijížděla. Byla moudrá, byla vtipná, byla kamarádkou i rádcem mně, ale hlavně Andulce, a snad jen vůl by neviděl, že má kus pravdy, a že zbytek je pokus o legraci (a tou byla) a snad taky snahou vypořádat se s tím, co není zdaleka tak jednoduché (a to také opravdu nikdy není) a taky vědomí, že jsou věci, o kterých se mluví jen někdy. Moje švagrová není jednoduchá nádoba, a i když docela určitě mnohé kolem sebe právě takto mnohokrát ve svém životě označila, měla myslím pravdu. Mám strašnou chuť jí věřit čím dál víc. Mám tě ráda, pomyslela jsem si, mě neošálíš, dnes už vím 93
mnohem víc, než tehdy. Už se nebojím o osud vašeho manželství, je mi, má milá, ukradený, protože je jasný! „Tak povídej, ale hlavně neříkej, co všechno máme my dělat, aby maminka byla šťastná,“ nadloubla jsem problém, který ho léta tíží, „měl bys tu být častěji, jsi jejím sluníčkem, dobře to víš.“ „Víš, co ti povím, máme skvělou mámu, myslím, že takovejch je málo. Snad ani sama přesně neví, jak pojmenovat třeba to, jak se má člověk chovat, a přesto říká věci, který bychom neměli zapomenout. Vždycky si myslela, že pomáhat druhým je důležitější než úspěch ve vlastním životě a měla nejspíš pravdu, kterou my pochopíme třeba příliš pozdě, třeba až budeme bilancovat svůj život, kdo ví? Jednou se pokusila citovat někoho moudrého, volila vlastní slova, ale znělo to nějak takhle: Člověk, který se nezajímá o druhé, mívá největší potíže ve svém životě a zpravidla nejvíc zraňuje druhé. U těchto lidí je třeba hledat zdroj veškerých selhání lidského pokolení. Je skvělé být synem či dcerou takové matky, co říkáš?“ „Že jsi jí velmi podobný, jsem na tebe pyšná a myslím to vážně, nechci ti hloupě lichotit, na to kašlu! Počkej, nesměj se, ona si strašně přeje, to mi věř, abychom drželi pohromadě, pomáhali si a starali se o osudy těch ostatních. Žiješ daleko, ale ne tak, abys alespoň jednou za dva roky nemohl přijet, to přiznej, brácho!“ „Máš pravdu, zkusím to, pravda je, že bych tohle rád udělal a změnil. Mám nečisté svědomí vůči mámě a měl bych nejspíš vědět, že času už není tolik, viď? Kdo jinej než vlastní syn by jí měl říct, že je skvělá, že nám všem dala víc, než si umí představit a že to víme a vážíme si toho?“ „No, tos udělal díru do světa! Od kdy tohle všechno víš? A na co čekáš? Maminka nijak zvlášť přece ve skutečnosti nepřemýšlí o smyslu lidského života, a přesto bezpečně ví, či snad jen zdravě tuší, mnohem víc než kdokoliv z nás. Těžko se to povede mně či tobě, i když se nemíníme vymlouvat na jinou dobu, generaci, politiku, režimy či cokoliv jiného, přesto nikdy nedokážeme to co ona. Vlastně ani nechceme, alespoň já ne, protože chci, aby byla nejlepší, protože je nenapodobitelná a jedinečná, je to naše máma, brácho!“ „Já to, Bohunko, přece vím, mám taky strach z toho, až tu nebude, ale tyhle úvahy jsou předčasný, podívej se na ni! Je plná 94
života, s Jendou a Maruškou vzpomíná evidentně na to lepší z minulejch časů, je ve svém živlu, šťastná a klidná. Ale přesto, nebo právě proto, bys měla vědět, že smrtí opravdu neztrácíme toho, kdo byl neodmyslitelnou součástí našich životů, stačí si vzpomenout na tyto chvíle a všichni jsme přece zase spolu, navždycky, nemyslíš?“ „Běž se vycpat, bojím se, ale ne tolik, abych se dnes nebavila, přála si to. Jen doufám, že se mi povede jí včas říct to, co se neříká snadno už jen proto, aby to neznělo jako fráze. Udělám to hned zítra, protože ráno musíme odjet a ty bys taky mohl, kdo ví, kdy zase přijedeš, víš to?“ Nestihl odpovědět, protože se z druhé strany stolu ozval Jirka: „Babičko, pojďte si zatancovat, vedle zpívá Karel něco o očích sněhem zavátých! Protáhneme těla radši dřív, než se sejdou všechny vaše dcery, pak už z kola nejspíš neodejdu, znáte je přece.“ „S tebou vždycky, Jiříku, a říkáš, že zpívá Karel? Tak šup, ať ho stihnem!“ „A já jdu taky,“ přidal se strejda Jenda, „a to se svou mladou a krásnou ženou! Pojď, má milá, těm mladým to ještě ukážeme, vůbec netuší, co je to stará dobrá taneční škola.“ „No to se na ně podívejte, hotová Sodoma, člověk tu chvíli není a už tu vládne anarchie a chaos! Kam se všichni ženete?“ Ve dveřích stála růžolící Jana, bílá zástěra s krvavými skvrnami jasně vypovídala o činnosti, které se několik předcházejících hodin věnovala. Chvíli se mi zdálo, že se z ní kouří. Za ní postávali Luboš s Pepou. Oči jim svítily, asi tu zimu dole všelijak zaháněli. Pepa vypadal jako člověk, který si udělal dvojí radost. Celý den trávil se svou milovanou polovičkou a teď byl evidentně zase rád, že už tam dolů nemusí. Je to tak, dvojí radost, říkal každý zub v jeho zdánlivě nesmělém úsměvu. „Lidi, počkejte, Anna s Drážou nesou jitrnice a jelítka, jaký ste eště nejedli! Bude i tlačenka a gulášek, kterej nemá chybičky! Luboši, udělej něco, zastav je!“ Domáhala se ale pomoci na nesprávném místě. „Neboj, všechno ještě stihnem, jdu s Bohunkou tancovat a ty se zatím zbav toho řeznickýho mundůru,“ pomalu ji obešel a pak už se hrnul jako velká voda ke mně. 95
Nechala jsem se odvést vedle do pokoje. Cestou mi vyprávěl, jak dole všichni, včetně řezníka, tvořili sehranou partu a pak se náhle zeptal: „Budou vánoce, babička slaví, je tedy skoro nejvyšší čas na vánoční cukroví, ne? Budete zase společně péct? Dráža dole povídala, že si letos dá pozor a že si tebou a babičkou nenechá zkazit vanilkové rohlíčky.“ Tancoval výborně, všechny krokové kreace už jsem znala i pozpátku, a tak jsem se klidně pustila do vzpomínek na loňské vánoce a – vanilkové rohlíčky… Několik let po sobě jsme se všechny čtyři sešly u maminky, abychom společně napekly cukroví pro své rodiny. Byla to docela zábava, semlely jsme všechno možné a mezi pečením jsme stihly i zavzpomínat na dětství. „Tak,“ začala kolem půl desáté večer Andulka organizovat postup dalších prací, „vánočky máme, linecké, košíčky včelí úly ráno naplním, teď se dáme do vanilkových rohlíčků. Musíme jich nadělat fůru, děti je milujou, tak jedem, čas kvačí.“ Vyndala všechny plechy, setřela si kapičku potu z nosu a čekala, až si všechny uděláme prostor kolem stolu. Rozhlédla jsem se nešťastně kolem sebe. Ten pravý očistec začíná právě teď, to bylo jisté. Vždycky jsem měla radši kuřecí stehno než jakoukoli z těchto dobrot a vanilkové rohlíčky jsem nemohla ani vidět. Teď budou všechny, včetně maminky, vytvářet celou věčnost roty neuvěřitelně malých, stejně velkých a precizně srovnaných rohlíčků. Dráža bude neustále kontrolovat práci všech, jako by šlo o otázku nejvyšší cti. „Co koukáš, Bíbo, vypadáš, jako by ti spadly hračky do kanálu,“ ozvala se Jana a se smíchem pokračovala, „jestli se chceš někde zašít, tak na to zapomeň, musím taky zkontrolovat rodinu, nemůžu tu smrdět do rána,“ dodala a jedním pohledem zkontrolovala první řadu svých vanilkových vojáků, „mami, řekni jí něco, podívej, eště ani nezačala!“ Maminka se otočila od trouby, usmála se a pak pronesla věty, které mě málem srazily na kolena: „Já myslím, že by Jana s Andulkou už měly jít domů, byly tu se mnou už od rána, seberte se a běžte, my to tu ve třech hravě zvládnem.“ 96
Ani jedna se nijak nebránila. Rychle si umyly ruce, ahoj a byly pryč. „Mami, cos to udělala,“ začala jsem nešťastně, „podívej se na tu horu těsta!!“ „Jsem tu přece já a dělám to ráda,“ řekla chlácholivě Dráža, „neboj, to zvládnem,“ dodala a mě hned napadlo, že to s tímhle četníkem přes kvalitu nebude nic jednoduchého. „Dobrá,“ odtušila jsem hlasem plným beznaděje, „dojdu si na záchod, hned jsem zpátky:“ Vypadla jsem ze dveří a cestou k záchodu jsem rychle přemýšlela nad tím, jak se zranit, abych se nemusela vrátit. Vzpomněla jsem si na studenta Jahodu, věčného fluktuanta ze třetího ročníku, který si na záchod pozval kamaráda Jíru, aby mu zlomil ruku. Představoval si, že jednoduše položí ruku přes prkýnko, Jíra mu ji krátkým kopnutím přitlačí směrem do mísy a jeho čeká několik dnů krásného nicnedělání. Jíru nemusel dlouho přemlouvat, byl to kamarád a měl pochopení. Všechno nakonec prasklo, protože když Jíra zvedl nohu, aby ji následně použil jako kladivo, ujela mu stojná noha, upadl a zlomil si ji. Radši se tam vrátím, zhodnotila jsem situaci, vydrží to ony, vydržím to taky. Dráža zrovna rovnala na plech třetí řadu neuvěřitelně malých a stejných rohlíčků, pak se náhle narovnala a s poznámkou, že v tom blázinci zapomněla zkontrolovat tchýni, se měla k odchodu. „Musím tam zaběhnout, ale vrátím se okamžitě, jen se podívám, jestli je v pořádku. Za půl hodiny jsem zpátky. Mami, ty rohlíčky musí být stejné, dohlídni na ségru nebo to radši udělej sama, aby ji nenapadla ňáká kravina, ať ty rohlíčky prosím tě nezkazí!“ Při posledních pokynech už se oblékala a pak už se ozvalo jen klapnutí vchodových dveří. Beznaděj, čirá beznaděj, mami, zůstaly jsme načisto samy, napadlo mě. Podívala jsem se nejdřív na hodiny, bylo skoro čtvrt na dvě, a pak na maminku. Stála v té chvíli malinko za mnou, a tak jsem se musela k ní pootočit. Otírala si ruce o bílou, pořád ještě neuvěřitelně čistou zástěru, usmívala se a pohled, který mi věnovala, bych přála všem lidem dobré vůle alespoň jednou za život. 97
„Co kdybychom udělaly pro změnu jeden velký, v historii vánočního pečení určitě největší, vanilkový rohlík, mami?“ prohodila jsem jakoby mimochodem a s úsměvem jsem očekávala odpověď, kterou jsem si ale uměla představit. Nezklamala mě. Slzela smíchy a zjevně si vychutnávala vzácnou shodu myšlenkových pochodů.: „To si piš,“ řekla krátce, „nakonec si každý přece může svůj kus ukrojit. Má sníst sedum malejch, nebo jeden větší, ne?“ Smíchy jsme na své dílo přes slzy skoro neviděly, ale nakonec jsme spojenými silami uhnětly rohlík, který zakryl celý zbytek plechu pod Drážinou řadou miniatur. „Vraž to do trouby a je to za námi, spěchej, Dráža tu musí být každou chvíli,“ řekla a vyčerpaná prací i smíchem, usedla na gauč. Strčila jsem plech do trouby a takřka ve stejném okamžiku stála ve dveřích růžolící a rozparáděná rychlou chůzí do kopce Dráža. Jedním pohledem zkontrolovala stav věcí na stole a hned si všimla, že je něco špatně. „Kde máte rohlíčky?“ zeptala se, aniž se svlékla. „V troubě,“ odpověděla maminka bez mrknutí oka. „Tak rychle?“ Podívala se po nás, sípala, prudkým trhavým pohybem se snažila zbavit šály. Bylo hrobové ticho, nikdo ani nedutal. Pomalu se blížila ke skleněnému průhledu sporáku. Pak rychle otevřela dvířka a zůstala ve strnulé poloze snad celou věčnost. Zírala na obludu, která teplem ještě získala. „Ježišmarjá, bože, to ne!“ šeptala a s pohledem stále upřeným na troubu pokračovala, „jaks to mohla dovolit, mami?“ úpěla a mě se trochu dotklo, jak jednoznačně hodnotila situaci. Snad si i myslela, že jsem maminku k něčemu takovému musela násilím donutit. „Ale, Drahunko, vždyť je to jen legrace,“ ozvala se maminka, „uděláme jiný těsto, chceš?“ Zdálo se mi, že se každou vteřinou rozbrečí, a tak jsem nakonec projevila neuvěřitelnou statečnost a naprosto nelidský díl pochopení: „Jasně, uděláme nový těsto, ale samy, maminka půjde spát. Ten velkej rohlík ji vyčerpal víc než mě.“ Dívala se na mě a docela určitě přemýšlela o tom, která z nás dvou je na tom mentálně hůř. Jejích rohlíčků jsme ale do rána přece jenom nadělaly mraky a se svítáním byla Dráža docela určitě už zase 98
ve své kůži. Ležely před ní hromady ideálních Šmoulů nebo jiných trpaslíků. Maminka tu noc docela určitě usínala s úsměvem na rtech, kdo ví, jestli se jí před usnutím netřásla smíchy celá peřina. Ještě po letech dávala k dobru, jak tu noc nemohla usnout, protože měla pořád před očima mamutí vanilkový rohlík a se smíchem dodávala, že si ani dnes není jistá tím,… jestli bychom u toho neměly zůstat. Moje sestry jen zvedaly obočí a obracely se na mě, jako bych i teď měla v něčem nekalém prsty. Najednou jsem si uvědomila, že tančíme bez hudby, jsme tu sami a Luboš na mě pobaveně kouká: „Kde jsi byla celou dobu a víš vůbec, co nám hráli?“ Nebyla jsem až tak daleko, napadlo mě. Dala jsem mu pusu a beze slova jsem ho pomalu vlekla zpátky k ostatním. Teplo jeho dlaně, která snadno uzavřela celou moji pěst do objetí, jsem pak cítila ještě cestou domů. Jednoho dne mě Luboš překvapil otázkou, co bych tomu řekla, kdybychom se ještě jednou stěhovali. Životní prostředí bude pro naše děti důležité a pro vnoučata zřejmě ještě víc. Jizerské hory nám mizely před očima, pomalu se měnily v pohřebiště původně krásných lesních porostů. Věděl velmi dobře, o čem mluví. Životní prostředí kolem nás měl proběhané, znal spoustu míst, která za dobu jeho závodní aktivity změnila tvář v tom nejbolestnějším slova smyslu, věřila jsem mu, a tak jsem nakonec souhlasila s tím, že mají-li si kluci někde ještě zvyknout, musí to být hned. Věděla jsem, že vůbec nejde o rozmar či jen touhu po změně ze strany mého muže. Na to jsem ho znala příliš dobře. Přesto mě překvapilo, jak rychlé stěhování může být. Pozval mě na výlet do Písku a nedaleké Blatné. Nádherný výlet se během čtyřiceti osmi hodin změnil v jistotu. Ano, stěhujme se do Blatné. Jak to ale řekneme klukům? Mají tu kamarády, sportovní oddíly, učí se anglicky, i když nikdo kolem mne zrovna tohle nechápe. Proč? Kdy a kde to budou používat? Považovala jsem to za součást vzdělání a taky jsem možná doufala, že jejich životy se vzdor tomu, co se děje, budou odvíjet jinak. Jak jim mám ale teď říct, že to všechno ještě znova najdou? Co budeme dělat, jestli kategoricky řeknou ne? Seděli s hlavami u sebe za počítačem, který byl tolikrát zdrojem jejich neshod, ale tentokrát 99
se nepřeli. Starší mladšímu něco vysvětloval a ten dychtivě naslouchal. Oba ke mně otočili oči plné netrpělivosti a otazníků. Proč teď, mami, nemáme čas. Mysleli asi, že po nich chci srovnání triček ve skříni, jenže já jsem musela vyslovit to, o čem jsem nebyla úplně přesvědčená: „Budeme se stěhovat a bude to fajn, věřte mi, prosím, kluci.“ Chvíli si zjevně mysleli, že je to nějaký nepovedený vtip, ale pak si Filip všiml výrazu mé tváře a pochopil, že bude muset s bráchou ještě pozdě v noci probírat výhody takového překotného přesunu. Sám musel trpět možná ještě víc. Opustit basketbalový tým, kamarády, babičku i bratrance, s nimiž vyrůstal… Vím docela jistě, že jsem si tehdy nějak nemohla sednout vedle nich a hodiny to s nimi řešit, snad jsem ani sama nevěděla jistě, že tohle je pro naše děti to nejlepší, ale věřila jsem svému muži a moc jsem si přála, aby naše děti vyrůstaly ve zdravém prostředí a aby tak vyrůstali i jejich potomci. Pomalu jsem zavírala dveře a doufala jsem, že moji synové pochopí, že nám uvěří. Asi to tak bylo, protože nakonec to všechno nebylo až tak těžké. Snad se nám vyplatilo, že jsme jim odmalička říkali všechno a že s námi tak trochu spolurozhodovali i tehdy, když byli stejně vysocí jako zahradní sádroví trpaslíci. Za tři měsíce jsme znovu, už potřetí, budovali domov… „Mami, mamí, vstávej, musíš si teď stoupnout, mami…“ Pomalu a nejistě jsem se rozhlédla kolem. Ticho rušily jen občasné vzlyky a kroky těch, kteří se blížili k nám… Yesterday dávno dozněla.
100
Bohumila Hermannová Úsměv barakudy Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 27. 3. 2014
