Na titulní straně je fotografie skotského dudáka. Když s ním

SLOVO NA CESTU

Obsah Unitářských listů DUBEN 2013 3 4 5 10 11 12 13 16 18 19 19 20 23 24 24 25 26 26 27 28 30

Slovo na cestu: Obyčejný člověk? (Petr Samojský) Slovo k zamyšlení: Dar touhy (Jiří Žáček) Obyčejní lidí, kteří činí život druhých neobyčejný (Mark Shiels) Poezie: Síla lásky (Martin Kulhaj) Čo činí život človeka obyčajným? A čo ho činí neobyčajným? (Miloš Mášik) Obyčejný život – ten co se řídí podle zvyků (Marek Kettner) Rozhovor: U čaje o čaji (Sofie Kučerová rozmlouvala s Petrem Jirglem) Dětská stránka (Mína Hosenseidlová) Meditace: Člověk přišel na svět s rukama pro práci (Václav Žižka) Pozvánka: Keltský a slovanský folklor Pozvánka: Krajinou dvou jezer Kalendárium: Aurelia Isabel Reinhardtová (Kristýna Ledererová Kolajová) Oznámení: Časová banka otevřena! Letem unitářským světem: Sounáležitost, Ničivý požár v Burundi Z pražské Unitarie Hudební a jiné programy (Petr Samojský) Z Obce širšího společenství: Nezmeškejte jarní výlet do přírody (Kristýna Ledererová Kolajová) Z liberecké Unitarie: Rozšíření programů (Marcela Prajzlerová) Z teplické Unitarie: Tepličtí unitáři v době ledové (Jiří Kloboučník) Události, komentáře: Budou se moci katoličtí kněží ženit?, Tresty smrti za film hanobící Mohameda Program v obcích NSČU – Duben 2013 Humor solí života: Obyčejný život?

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Místní skupině unitářů v Liberci, Místní skupině unitářů v Teplicích. Názory v příspěvcích nemusí vyjadřovat názor redakce; u autorů neuvádíme akademické tituly. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Miloš Mášik, Petr Samojský; POU: Jaroslava Dittrichová, K. Sofia Kučerová, Eva Pivcová; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Jazyková korektura: Miloš Hlávka. Registrace: MK ČR E 13407.

OBYČEJNÝ ČLOVĚK?

N

a titulní straně je fotografie skotského dudáka. Když s ním budete hovořit, budete mít dojem, že James MacDonald Reid je naprosto obyčejný člověk. Pak ho uvidíte na pódiu jak vypráví o keltském a slovanském folklóru, hraje na dudy a sdílí své myšlenky, obohacené mimo jiné i hlubokým vhledem do tisíce let starých tradic, a v tu chvíli před vámi bude stát člověk neobyčejný, vymykající se běžným standardům. V případě Jamese je to díky jeho osobnímu zaměření, ale ten princip je platný u každého člověka bez výjimky. Jen se rozhlédněte kolem sebe někde na ulici, uvidíte tam tucty obyčejných lidí. Ale jakmile se trochu přiblížíte, seznámíte se a poznáte pocity, hluboké osobní zkušenosti a zážitky jakéhokoliv člověka, pocítíte jeho neobyčejnost. Je to tak: obyčejnost, to je pouze první úroveň pohledu. Pokud kohokoliv vnímám jako obyčejného člověka, je to jen doklad toho, že jsem ho nepoznal v hlubší rovině. Zázrak života činí život každého člověka, stejně jako každého živoucího tvora, vskutku neobyčejným! – Petr Samojský

Unitářské listy • Duben 2013

3

SLOVO K ZAMYŠLENÍ

OBYČEJNÍ LIDÉ,

KTEŘÍ ČINÍ ŽIVOT DRUHÝCH

DAR TOUHY

NEOBYČEJNÝ

Jiří Žáček

Bůh stvořil člověka a zálibně si ho prohlížel. Vtom se objevil ďábel, odkašlal si a pochvalně pronesl: „Roztomilý majstrštyk, Hospodine. Ale něco mu přece jenom chybí. Bloumá od ničeho k ničemu, nic ho nenadchne, nic ho nevzruší… Probuď v člověku touhu, pak bude dokonalý!“ „Ano, touhu,“ zaradoval se Bůh, „aby mohl toužit po kráse, po lásce, po pravdě a spravedlnosti…“ A Bůh v člověku probudil touhu. „Bravo,“ zatleskal ďábel a v duchu si blahopřál. Dobře věděl, že touha je bezbřehá a že člověk bude toužit nejen po kráse, lásce, pravdě a spravedlnosti, ale i po slávě, po hříchu, po moci, po mamonu a po pomstě. Věděl, že od té chvíle už nemusí hnout ani prstem, neboť stejně jako ráj i spolehlivě fungující peklo si stvoří lidé sami.

4


Mark Shiels

Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“ On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“ (Marek 5:25-34) Tento úvodní text vypráví příběh krvácející ženy, která se dotkla roucha Ježíšova. Její víra byla údajně tak velká, že žena věřila, že se uzdraví, když „se dotkne cípu jeho roucha“. A toto čtení nám říká, že když Ježíš vycítil ženinu přítomnost, kontakt a víru, skutečně ji uzdravil. Ať už vidíme Ježíše jakkoli, já to považuji za krásný příběh! Pro mě je to jednoduchý a přitom hluboce obohacující příběh. Je to o jedné lidské bytosti, která ovlivní jinou lidskou bytost, je to příběh prosté víry, zdvořilého kontaktu bez pompézního ega, je to velice lidský příběh! Rád bych použil téma tohoto příběhu pro hlubší zamyšlení, ale chtěl bych, aby se to „dotknutí se cípu roucha“ stalo metaforou hovořící o lidech, kteří obohacují náš život, a někteří jistě obohatí život duchovních společenství, jako je například to naše. Měl jsem v životě čest poznat mnoho lidí, kteří se stali mými učiteli v mnoha směrech – někdy prachobyčejných, jindy velice důležitých smě-


5

rech! Ale tím, že jsem byl s nimi, viděl, jak žijí, nebo pouze naslouchal jejich slovům, se můj život velice obohatil – stal jsem se lepším! První člověk, o kterém bych se rád zmínil, je žena, která se jmenuje Hannah Holmes. Hannah byla v mnoha směrech jako moje druhá maminka, znal jsem ji od útlého dětství. Hannah se rozhodla, že se nevdá, protože chtěla zasvětit svůj život Bohu. Církev a lidé, které tam potkala, byl celý její život. Nebyla to žádná dogmatická evangelikálka, ale ekumenická křesťanka, věřící, že my všichni máme v sobě božího ducha! Dokonce i její práce byla spojená s vírou, Svatý člověk je obyčejný člověk, protože byla vedoucí náboženské který miluje obyčejný život. Seká výuky na dívčí střední škole! Hannah viděla „potenciální dříví, nosí vodu ze studny, vaří dobro“ v každém člověku. Věřila a vše, čeho se dotkne, se stává svav to, čemu německý osvícený teotým. Ne že by dělal velké věci, ale log Friedrich Schleiermacher z 19. ať dělá cokoliv, dělá to velkým způstoletí říkal „základní lidský předsobem. – Osho poklad dobra a tvořivosti, základní lidský potenciál“. Hannah obohatila a formovala mnoho lidských životů svým příkladem, zbožností a zájmem o lidi. Když mi bylo 21 let, byl jsem těžce nemocný a dlouho ležel v nemocnici. Hannah za mnou chodila třikrát týdně. V té době u ní lékaři zjistili myasthenia gravis, což je nemoc postihující nervosvalový přenos, a přestože začala ztrácet pohyblivost v nohách, i nadále za mnou chodila třikrát týdně. Když jsem se uzdravil, Hannah mě požádala o velkou Všichni lidé jsou obyčejní; neobylaskavost, která se mohla jevit jako čejní lidé jsou ti, kteří to vědí. trochu bláznivá. Řekla mi, že by – Gilbert Keith Chesterton chtěla ještě naposledy navštívit Izrael a vidět místa, která jsou pro ni důležitá. Odvezl jsem ji tedy na letiště a po deseti dnech ji opět vyzvedl. To už bylo vidět, že její pohyblivost je čím dál tím horší. Nikdy nezapomenu na její tvář, když jsem ji vyzvedl na letišti. Z jejích očí vyzařoval mír. Bylo to jakoby něco při své návštěvě v Izraeli dokonala. Tím, že šla v šlépějích svého učitele Ježíše, se smířila s Bohem a připravila se na dosti krutou smrt. Hannah zemřela. Kvůli její smrti jsem na pár let zavrhnul náboženství. O dva roky později jsem se rozhodl koupit si psa. Chtěl jsem zlatého re-

trievera. Vydal jsem se k doporučenému chovateli psů. A jak jsem se procházel mezi jednotlivými psími výběhy a díval se na nádherná štěňata této psí rasy, zaslechl jsem štěkot, který zněl jako bručení. Otočil jsem se a uviděl štěňata Yorkshirského teriéra a jeden z nich štěkal jako blázen. To štěně znělo přesně jako Hannah. Když totiž onemocněla, kašlala takovým bručivým způsobem. Koupil jsem si to štěně a dal mu jméno Hannah. Ač to zní možná divně, toto štěně mně pomohlo smířit se s její smrtí a najít cestu zpět do unitářského společenství a k víře. Další člověk, o kterém bych vám chtěl vyprávět, je žena, která se jmenuje Sylvie. Poznal jsem ji na večírku organizovaném jednou z mých blízkých známých, která se jmenuje Fiona MacGilivray. Fiona je velice milá, ale vyrostla ve vojenské rodině. Její otec byl generál jednoho skotského pluku. Díky svému původu je Fiona velice sebejistá v mnoha věcech, zejména ve společenských záležitostech. Fiona je známá mezi svými přáteli tím, že zve na večeři lidi, kteří mají opačné názory. Tudíž večeře u Fi- „Historie zná jménem pouze veliony nikdy nebyly nudné, často ná- kány,“ pravil XY při debatě o slávě. ročné a někdy zcela úchvatné. „My obyčejní smrtelníci máme šanTen večer jsem šel na večeři ci dotáhnout to nanejvýš na neznák Fioně a když jsem dorazil, řekla mého vojína nebo neznámého pami, že tam budou jen čtyři lidi – Fichatele.“ ona, její bratr Calum, žena jménem – Jiří Žáček Sylvie a já. Pomyslel jsem si, panebože, to znamená, že se toho druhého hosta, to jest Sylvie, nezbavím. Sylvie přišla, všichni jsme zasedli k večeři a mezi předkrmem a hlavním chodem se rozvinula velice otevřená debata. „Tak kde pracuješ?“ zeptala se mě Sylvie. Odpověděl jsem, že pracuji jako unitářský duchovní a Sylvie mě téměř okamžitě přerušila s tím, že ona je ateistka a nevěří v Boha. Než jí vysvětlovat principy unitářství, řekl jsem si, že budu tak chytrý jako ona a zeptal jsem se jí v co ona věří, doufaje, že ji trochu zaskočím. Podívala se mi do očí a řekla: „Já věřím v lidské dobro!“ Usmál jsem se a pomyslel si, že je to docela pohotová a společensky přijatelná odpověď na mojí otázku. Poté mi začala vyprávět něco ze svého života. Sylvie se narodila a vyrostla v Ugandě. Provdala se za čelního představitele politické strany, která podporovala Yoweri Museveniho, který se zasloužil o pád tyrana Idi Amina. Aminův pád vyvolal v Ugandě vlnu násilí. Sylvie byla svědkem toho, jak zastřelili jejího otce, tety a bratrance. Její muž se musel schová-

6



7

vat, protože mu hrozila smrt, a ona se rozhodla uprchnout z Ugandy pěšky i se svým malým synem Sashou, který byl tehdy ještě miminko. Obávala se totiž, že by její dítě mohlo posloužit jako vyjednávací nástroj, aby dostali jejího muže. Podařilo se jí dostat do Francie díky mnoha lidem, kteří jí ukázali bezpečnou cestu, ale znamenalo to, že se musela putovat severní Afrikou a Španělskem pěšky. Byla v Londýně teprve tři roky, když jsem ji poprvé poznal. Sylvie a Sasha měli HIV. Sylvie se tímto virem nakazila za velice podivných okolností. Podíval jsem se na ni, dojat její laskavostí, opravdovostí a pozitivním přístupem! Tohle všechno se jí přihodilo a ona přesto věří v lidskou dobrotu. Následující rok Sylvie dostala AIDS a velice vážně nemocněla. Sasha se v pěti letech tohoto viru zbavil, protože – tak jako mnoho dětí narozených s tímto virem – si vytvořil protilátky. Sylvie zemřela o dva roky později. Sylvie patří k nejduchovnějším lidem, které jsem kdy v životě potkal. Její víra v dobro znamená Člověk je závislý na svém prostře- pro mě to samé jako víra jiných lidí dí a nemůže se dokonale izolovat. v Boha. Díky lidem, jako je Sylvie, Není však třeba se umíněně izolo- je ateistická tradice krásná, moudrá a hrdá. Jsem Sylvii zavázán, provat, aby byl člověk sám sebou. – Josef Čapek tože mi ukázala možnosti toho lepšího v lidech. Myslím si, že ona je jednou z těch, kteří mě hluboce inspirovali k tomu, abych se kromě kněze stal také psychoterapeutem. Další lem, kterého jsem měl tu čest se dotknout, je taxikář, který pracuje pro místní taxikářskou službu v londýnské čtvrti Hampstead. Tento muž pochází z Bangladeše a je muslim. Často s ním jezdím v úterý ráno, protože musím být na klinice v Covent Garden velice brzy a nestihnul bych to, kdybych jel brzy ráno veřejnou dopravou. Tento muž, kterému budu pro účely tohoto kázání říkat Ali, má pět dětí, tři dcery a dva syny. Všem jeho dětem je něco kolem dvaceti let. Zhruba před třemi roky se Aliho nejmladší dceři vytvořila na mozku tekutina, v důsledku čehož se u ní projevily vážné neurologické problémy. Stal se z ní úplný invalida, přestala chodit, musela jen ležet, nemohla mluvit a komunikovala pouze tak, že ukazovala na písmena na kartičkách. Pokaždé, když mě Ali vezl, vyprávěl mi o své dceři, její lékařské péči a o tom, co lékaři řekli. Vždycky měl oči plné slz a v mé přítomnosti uctivě vyzýval Alláha, aby se slitoval. Mluvil s vlídnou upřímností o svých mod-

litbách za uzdravení své dcery. Říkal mi, jak on a jeho žena jsou smutní a rádi by dali svůj vlastní život za uzdravení jejich dcery... Asi před třemi měsíci mě Ali zase vezl a já jsem se ho zeptal, jak se daří jeho dceři. Chválil milosrdného Aláha a řekl mi, že jeho dcera znovu mluví, začala se hýbat a dokonce chodit a po třech letech konečně normálně jí. Řekl mi, že to bude jestě dlouho trvat, než se úplně uzdraví, ale že Bůh je dobrý. „Jsme tak šťastní, moje žena a rodina, naše krásná dcera se Zastává vždy opačné mínění a myspomalu zase uzdravuje...“ lil by, že by se zdál obyčejným čloByl jsem velice pohnut jeho slověkem, kdyby bylo vidět, že s něvy, jeho pokorou, pokorným chvákým souhlasí. lením Alláha, láskou ke své rodině – Moliére a zejména dceři, která z něj vyzařovala, a cítil jsem sounáležitost s islámskou tradicí – náboženstvím milosrdenství. Tento svět potřebuje více lidí jako je Ali! Křesťanství je potřebuje, islám je potřebuje, buddhismus je potřebuje, hinduismus je potřebuje, židovství je potřebuje, unitářství je potřebuje – ty laskavé milující duše, které ukazují něžnost svého náboženského přesvědčení a služby ve světě, který se čím dál víc blíží k evangelikálnímu extremismu... Rozhlédněte se kolem sebe, třeba zrovna teď, zamyslete nad svým vlastním životem. Zamyslete se nad tím, kolik lidí ovlivnilo a stále ovlivňuje váš život. Tím, že se vzájemně dotkneme lemu našich rouch, dáváme možnost obyčejným lidem, aby se stali našimi duchovními učiteli, aby lidé kolem nás nám pomohli být lepším člověkem. (Přeložila Lena Jurgens)

8



9

POEZIE

SÍLA LÁSKY Martin Kulhaj

Ať již člověk dělá cokoliv + kdykoliv kdekoliv... Pokud má již „oči otevřené“ + „srdce na dlani“ Jisto jistě -> „stejné přitáhne stejné...“ LIDI + OSUDY + ŠTĚSTÍ

10


ČO ČINÍ ŽIVOT ČLOVEKA OBYČAJNÝM? A ČO HO ČINÍ NEOBYČAJNÝM? Miloš Mášik Zdá sa mi relatívne, čo možno považovať za obyčajné. Ak má muž atraktívnu manželku povedzme už 10 rokov, on sám možno nebude cítiť nič výnimočné, keď s ňou pôjde po ulici, ale okoloidúci muži to môžu cítiť celkom inak. Teda mal som takú priateľku a robilo mi to nechutne dobre, keď sa všetci otáčali... Stáva sa to učebnicovo vo vnímaní okolia. Mal som raz takú prácu, že som sa ocitol na mesiac vo švajčiarskom Zermatte a jeden z najkrajších alpských štítov, Matterhorn, som mal pred nosom každý deň. Prvý deň som bol nekonečne uchvátený. Ale po mesiaci to už bolo čosi bežné, čosi obyčajné. Aj pre tých, ktorí bývajú v Prahe je chodenie po uliciach starého mesta čisto inštrumentálna záležitosť, ale pre mňa, kto tam zavíta len občas, je to čosi skutočne nevšedné. Ale myslím si, že „obyčajnosť“ možno potlačiť nielen tým, že zmeníme životné okolnosti. Zmeniť možno myslenie. Myslenie možno resetovať. Napríklad alkoholom. Človeku môže potom pripadať ako dobrodružná aj cesta domov, ktorá je obvykle rutinnou záležitosťou. Celkom nevšedne novo mu môže pripadať tá osoba, čo ho udiera doma valčekom na cesto... Veľa vecí dokáže človek považovať za samozrejmé. Nevníma ich. To umožňuje sústrediť sa na nejakú konkrétnu úlohu, ale môže sa stratiť celkový prehľad. Mojou obľúbenou knihou je Umění klidu mysli od Eduarda Tomáša. Tam som sa poprvýkrát stretol s fenoménom zámerného vedomého zastavenia toku myslenia. Dá to trochu námahy, ale nie je to nič nemožné. Možno napríklad zhŕňať a zosýpať slová a predstavy, čo sa derú do mysle, ako buldozérom a výsledkom môže byť čosi ako zrnenie so šumom v starých televízoroch. No a keď sa podarí dostať to úplne do tmy či do ničoho aspoň na moment, programy v mozgu akoby zamrznú a reštartujú sa ako v počítači. A pekne sa vybaľujú jeden po druhom a tam si môžeme pekne všímať, koľko ich vlastne máme.


11

ROZHOVOR A práve resetovanie mysle len v mäkšom prevedení umožňuje účasť na náboženských zhromaždeniach. Myseľ človeka sa akoby spomalí a povypínajú sa bežné či balastné programy. Zhromaždenie by malo vlastne v človeku znovu reštartovať systém a malo by ukázať, akí bohatí vlastne sme a aké neobyčajné veci užívame... Myslím si, že vážny a aktívny prístup k duchovnému životu je jednou z bezpečných a užitočných ciest, ktoré môžu život robiť neobyčajným.

U ČAJE O ČAJI Dostala jsem pozvání od teplických unitářů na čaj a popovídání. Budeme mluvit o oblasti sociální práce, ve které tato unitářská skupina pod vedením Jirky Kloboučníka působí, organizují totiž kromě jiných aktivit také pomoc lidem postiženým, nevidomým a slabozrakým. Jako překvapení je pro mě připraven téměř autentický čajový obřad, který mi a samozřejmě i vám představí Petr Jirgl. Dnešní povídání u čaje bude tedy primárně o čaji a jeho obřadní tradici.

Co je to obyčejný život? To je život, který se řídí podle obyčejů – zvyků. A ten neobyčejný se podle nich naopak neřídí. Proč se tedy obecně míní, že neobyčejným životem je obšťastněn pouze člověk formátu prezidenta, mediální celebrity či kosmonauta? Jistě, každý člověk nemá předpoklady stát se v budoucnu prezidentem, či kosmonautem. Ale znamená to automaticky, že se musí řídit podle obecných zvyklostí? Že se od nich nemůže odtrhnout? Přeci i truhláři, zedníci, neznámí spisovatelé, či hudebníci mají svoje zvyky, podle kterých se většina z nich řídí. Drtivá většina spisovatelů se řídí zvykem psát na papír a ne na zem, či na tričko, většina bubeníků hraje v sedě a nepostaví si bicí tak, aby mohli hrát ve stoje atd. A záleží jen na jejich svobodném rozhodnutí, zda se podle těchto obyčejů budou řídit i nadále, nebo ne. Každý z nich může v rámci svých schopností a dovedností začít prožívat život neobyčejný.

Začneme od začátku. Co je to vlastně čajový obřad, jak vznikl a odkud pochází? Čajový obřad se vlastně dostal do Japonska z Číny až s budhistickými mnichy. Má to být údajně kněz jménem Saičó. Oblibu si získal pro své léčebné účinky už od 13. století. Byl později běžným v každé domácnosti. Japonci preferují čaj zelený, černý používají méně. A co je na tom vlastně tak obřadního a složitého? Postavím vodu, uvařím, zaliji čajovou směs a mám čaj. Zajímavé je, že „obyčejné“ pití čaje se liší od čajového obřadu. Čaj se nesladí a pro každý druh čaje se doporučuje jiná teplota vody. Takže naše doporučení, které se píše na běžných čajích s návodem „zalijte vodou, buď vřelou, nebo vařící“, nemá s přípravou tohoto čaje nic společného. To platí pro komerční výrobky běžně kupované v obchodech. Mimochodem i tyto jsou většinou vyráběny jako směsi. Tedy míchané z více druhů. Jestliže se nepoužívá běžný čaj, tak který? Ke skutečnému čajovému obřadu se používají čaje Mačča. A to je rozdíl mezi takzvanými čaji Banča, které je možné objednat kdekoliv v restauracích, cukrárnách, rychlém občerstvení. Běžné pití čaje tedy nemá s čajovým obřadem nic společného. Při jaké příležitosti se čajový obřad nejčastěji provádí? Asi nejde o každodenní záležitost? Ono připravovat si denně takto čaj není přece možné. Už jen proto, že čajový obřad je časově docela náročná činnost a tohle absolvovat před odchodem do práce je nemyslitelné. Pro čajový obřad musí být určitá situace, řekl bych nějaké setkání přátel, příbuzných, nebo jiná významná chvíle.

12


OBYČEJNÝ ŽIVOT – TEN CO SE ŘÍDÍ PODLE ZVYKŮ Marek Kettner


13

Co tě vlastně inspirovalo k tak intenzivnímu zájmu právě o čaj? Jak jsem se dostal k tomuto čajovému obřadu? No, to je celkem jednoduché. Protože je mým koníčkem bojové umění, historie samurajů a také bylinkářství. Studium východního léčitelství mne k tomu ještě více přiblížilo. Navíc jsou tyto čaje velmi zdravé. Takže k cvičení sebeobrany jsem přidal i čajový obřad. Naučil jsem se čajový obřad, který používali oni. Není až tak náročným a vlastně se liší i krajově. A proč zrovna název kung-fu? Vždyť to je sebeobrana? Název kung-fu má více významů. Je to šikovnost, zručnost a pečlivost, také praxe, rovněž to má význam „cvičení pro zdraví“, nejenom ve smyslu bojového umění. Ale to si právě lidé mnohdy s tím mylně spojují. Takže co k takovému obřadu, aby byl správně vykonán, potřebuji? K přípravě je potřeba alespoň základní vybavení. Konvice k vaření vody, konvice na čaj a několik šálků. Většinou jsou to čtyři šálky. Miska, ve které se omývá a zahřívá konvice a šálky. Chtěl bych takzvané „čajové moře“, ale to je zatím finančně nedostupné. Jsou to originální, ručně vyrobené věci. Ale doufám, že to budu moci po Vánocích už předvést s celou soupravou. Co je to čajové moře? To je vlastně taková deska se sítem. Vespod má prostor, kam stéká veškerá voda, aby vše nahoře zůstalo suché i po omytí. Jsou jednoduché, jsou i pěkně vyřezávané. U nás má, tuším, souprava vždy šest šálků. No ono tradicí je pít z jedné misky, ovšem to není tady myslitelné. Jsme ve větší společnosti, tak budeme používat šálky. Samurajové takto pili, pokaždé však misku otřeli hedvábným šátkem, pootočili a podali dál. Většinou se jich nesešlo více než čtyři, takže toho čaje nebylo potřeba tolik připravit. A důvod k tomuto způsobu pití čaje byl v podstatě jaký? Čajový obřad si získal oblibu většinou u samurajů, každá kasta, třeba obchodníci, měla jiný styl. Vytříbenost získal až s příchodem buddhistického mnicha. Tuším že se jmenoval Rikjú. Ten prohlásil, že to znamená : ohřát vodu, udělat čaj a ten způsobně vypít, nic víc není nutné. To je ovšem velké, až příliš velké zjednodušení. Při těchto čajových dýcháncích se i pily různé druhy čaje a šlo o rozpoznávání, o jaký čaj jde. To byly jakési soutěže oblíbené ve vyšších vrstvách. Navíc je čaj velmi zdravý.

Jaký je tedy pracovní postup? V první řadě musím mít vařící vodu. Tu naliju do konvičky, kterou budu používat. Pak musím omýt konvičku a zároveň ji i zahřát. Konvička stojí v míse, aby bylo možné ji omýt zvenku i zevnitř. Zbylá voda v míse bude konvičku dále zahřívat. A co se dělá dál? Nyní nalévám vařící vodu, abych šálky omyl. Dělá se to proto, abych ukázal hostům, že mi na nich záleží. Je to jakási duchovní očista. Zároveň šálky zahřeji. Rovněž tak konvici. Potom vyliji vodu jak z konvičky, tak i z šálků. Připravím čaj, který nasypu do konvičky. Tu pak zalévám horkou vodou. Louhuje se tak půl minuty. A tím prvním čajem omyju znovu šálky. Znovu naliju do konvičky horkou vodu. Záleží na druhu čaje, většinou je to tak od 65° C do asi 80° C. Je to i podle druhu. Já to odhaduji od oka, prostě sáhnu na konvici. Po zalití to bývá louhování do dvou minut. Někdy je to méně. Také se to dá odhadnout tak, že si člověk přivoní k víčku konvice. Vůně se nesmí stát takovou, která by připomínala spáleninu. Musí být aromatická, silná, čistá vůně. Ale to je praxe. Nebudeme ovšem dělat celý čajový obřad tady ve Fokusu přesně, to by se hosté museli chovat také podle tradice. Což znamená při prvním nalití čaje nejen přivonět k šálku, ale i chválit čaj, šálky, a podobně. Takže budeme pokračovat čím? Potom se nalévá první čaj. Nalévá se zleva doprava, potom opačně. To aby každý měl stejně silný výluh čaje. Nejdříve je potřeba si k čaji přivonět, potom ochutnat. Není to obyčejné pití, čaj se vychutnává, pije se jako když pijeme víno. Jeden doušek necháme v ústech, pak polkneme. Chválí se chuť čaje, což ovšem tady nemusíme. Dále se podává k čaji i sušené pečivo. A potom se debatuje, popíjí čaj. Ten se může zalévat znovu. Tedy tentýž, co už byl jednou zalitý. Tentokrát se ovšem louhuje o něco déle. Já sám se stále učím čaj pít. Někdy je to záležitost, kdy experimentuji, snažím se najít nejlepší kombinaci. Abych řekl pravdu docela mne to uklidňuje. A rodina? Ta se zúčastní také ráda. Nosím přitom kimono, pije se něco, co není běžné, a dělá se rituál, a to nejen v čajovně, ale i doma. Mohu ale slíbit, že to bude příště už dokonalejší, budu postupně kupovat originální potřeby. Zatím mám jen nejnutnější části.

14



Petře, děkuji za čaj a hezké povídání a budu se těšit na příště. – rozhovor s Petrem Jirglem vedla K. Sofie Kučerová 15

tak už se nám jaro téměř prodralo do našich dní. Víte, já se na jaro vždycky moc těším, protože země kolem nás je plná všech těch obyčejných zázraků. Teď si možná říkáte, co to tu je napsané. Buď je to přece zázrak – něco neobyčejného, výjimečného, nebo je to naopak normální a obyčejné, ne!? A vidíte, já to mám přesto dohromady, protože na jaře můžeme všude kolem sebe vidět, jak začínají růst trávy a kytičky, což asi není nic výjimečného, ale já osobně to pořád považuji za zázrak. Jak ono se to vlastně děje, že ta tráva roste? A jakým zázrakem se z malé scvrklé cibulky, kterou na podzim strčíte do hlíny, vyklube na jaře čarokrásný květ. A jak je možné, že malinká včelička, která všechna tak jarní kvítka na jaře navštíví, pak dokáže spolu se svými kolegyňkami udělat takovou dobrotu, jakou je med? A jak je možné, že když ráno vstáváme do sluncem prozářeného rána je nám často i do zpěvu – rozhodně veseleji, než když vstáváme do tmy, nebo do zamračeného a ubrečeného dne. Příchod jara je zkrátka zázrak – každoroční, tudíž nijak výjimečný, ale rozhodně stojí za to se nad tím pozastavit a zkusit trošku prozkoumat – jak je to možné, že se celá větvička toho stromku či keře vejde do jednoho malého pupence, odkud to vlastně roste? Doufám, že budete mít během tohoto jara alespoň chvilku, abyste se těmto otázkám mohli věnovat, budete-li chtít, ovšem. Však dobře vím, že Vám to nemusí připadat ani trošku zázračné, vždyť to je přece normální! Tak proč z toho dělat vědu? No ale víte, čím je člověk starší, tím udiveněji začíná hledět na zázraky stvoření přírody, zkuste si o tom popovídat s babičkami... To člověk umí spatřit zázrak někdy i tam, kde by ho jiný nehledal, a to jsou okamžiky, které stojí za prožití. Mám tu pro Vás jednu pohádečku, ve které se také odehrál zázrak přímo před očima lidí, kteří u toho byli: Byl jednou jeden chudý pocestný, a protože už měl za sebou, avšak i před sebou, dlouhou cestu, hledal si odpočinek a občerstvení pro své vy-

čerpané tělo. Přišel na samotu, kde bydlela jakási žena. Ta žena byla široko daleko známá pro svou lakotu, s nikým se nechtěla dělit, nikomu nechtěla nic dát jen tak... Ale náš poutník ji neznal, a tak uvítal, že mu osud do cesty přichystal tuto chalupu, kde doufal najít něco k snědku a nocleh. Přišel tedy a zabušil na dveře. Žena je otevřela s nedůvěřivým pohledem a už už chtěla se slovy, že nic nemá, zabouchnout pocestnému před nosem, když vtom si pocestný na něco vzpomněl. Nahmatal totiž v kapse kamínek, který našel kdysi u jednoho jezera, které mu v ranním slunci připadalo jako zázračný klenot. Kamínek to byl pěkný, což o to, takový oblázek. Zadržel tedy ruku té ženy a řekl, ať ještě počká, že má kouzelný kamínek a rád by jí ukázal, jak jeho kouzlo působí. Žena byla sice lakomá, ale taky po čertech zvědavá, a tak svolila, že by si mohla nechat ten zázrak ukázat. A tak pocestný začal: „Ten kamínek je kouzelný, umí uvařit polévku, škoda, že nemáte žádný kastrol ani vodu.“ „Inu nějaký hrnec by se našel a voda taky, snad...“ Řekla ta žena a přinesla ty věci. Poutník vzal hrnec s vodou a dal do něj kamínek a dal je na kamna. Pak pokračoval: „No to se nám to kouzlo hezky rozjíždí. Teď je jen škoda, že nemáte nějakou cibuli nebo nějakou zeleninu.“ Žena se na chvíli zamyslela a po chvilce přinesla ze sklepa pár brambor, mrkev a cibuli. Poutník je očistil, nakrájel a přidal do hrnce a velmi chválil kouzlo kamínku, jak hezky působí. Byl už v dobrém rozmaru, a tak zkoušel dál: „No to působí opravdu báječně, teď je jen škoda, že nemáte sůl a ani kousek masa nebo špeku... To by pak byl ten zázrak dokonán.“ Žena se zase tvářila zamyšleně, ale pak přispěchala se solí i kouskem slaniny. Pocestný vše vzal, dovařil s tím polévku, vyjmul kámen a povídal: „Tak se podívejte na ten kamínek, jak je zázračný. Polévka je tu, jestlipak mi dovolíte také ochutnat, když jsem vám propůjčil svůj kamínek.“ To se ženě zdálo jako spravedlivý požadavek, a tak se oba najedli dosyta. Tak co myslíte? Byl zázračný ten kamínek, nebo dokázali ten zázrak najít ti lidé? Doufám, že se Vám podaří nacházet zázraky kolem sebe – jaro je k tomu výtečný společník. – Mína Hosenseidlová

16


Dobrý den, milé děti,


17

MEDITACE

POZVÁNKA

Člověk přišel na svět s rukama pro práci Člověk přišel na svět s rukama pro práci, s mozkem k poznávání a se srdcem pro lásku. Život žádá si od něho práce a dává mu za to v odměnu chléb. Klade člověku problémy a chce od něho jejich řešení. Vystavuje jeho očím všechnu krásu barev a tvarů, poskytuje jeho uším lahodnost všech tónů, ale očekává od něho službu pro sebe. Člověk se oddává práci, ale bývá jí vysilován. Pokouší se řešit problémy, ale často pociťuje neúměrnost svých sil k takovému úkolu. Touží po kráse, ale není schopen ji mnohdy rozpoznat. Hledá něco, co by mu pomohlo dobrat se k smyslu vlastního údělu žití. Dějiny člověka jsou dějinami hledání smyslu života. Člověk staví a boří, vede výboje a opět se noří v tichou kontemplaci. Dobývá pracně materiál, z něhož by skoval klíč k otevření tajemství země i nebe. Čím více se namáhá, tím širší se otvírají prostranství života, tím větší je jeho žízeň po poznání. Není ona bezpřestajná činnost lidských rukou, srdce i mozku cestou nejbezpečnější k poznání smyslu života? Nebývá odměňována chvílemi svatých tušení, které naplňují duši pocitem plnosti a posvátnosti života? Náboženství je cestou, která vede člověka k ustavičnému uvědomování si této posvátnosti života. Má snímat s práce tíhu a všednost, má životní problémy měřit mírou věčnosti, má objevovat skrytou krásu života. Má být tím, co život posvěcuje a zhodnocuje vědomím jeho svatosti. – Václav Žižka 18


KELTSKÝ A SLOVANSKÝ FOLKLÓR Skot James MacDonald na svých cestách po Evropě navštíví i Prahu. Přiveze s sebou i pravé skotské dudy, na které nám zahraje při doprovodu svého vyprávění o prastarých keltských a slovanských legendách a tradicích. James užívá původní vypravěčský styl, který se naučil od pamětníků a nositelů tradice. Za svých mladých let James cestoval po slovanských zemích, kde se učil folklórní písně a hrát na dudy různého typu, včetně českých. Setkání s Jamesem je jedinečnou příležitostí k hlubšímu nahlédnutí do prastarých pohádek, mýtů, tradic a legend.

Úterý 2. 4. v 19:00

Koná se v Budově Unitaria, Anenská 5 Místní skupina českých unitářů v Teplicích vás srdečně zve na turisticko-společenskou akci

KRAJINOU DVOU JEZER kterou uskutečníme v krásné přírodě Pokrušnohoří

v sobotu 27. dubna 2013 od 11 hodin Pochod přírodou • Občerstvení • Odměny pro každého Očekáváme a těšíme se i na hojnou účast vás, kteří k nám zavítáte z nejrůznějších míst naší vlasti.

Sraz účastníků je od 10 do 11 hod. u hlavního vstupu na pláž jezera Barbora v Oldřichově u Duchcova. Několik užitečných informací: vzdálenost Praha-Teplice cca 100 km • doba jízdy vlakem 1 1/2 hod. • Oldřichov u Duchcova je druhá výstupní stanice za Teplicemi cca 10 min jízdy • Odjezd Praha hl. nádr. 7:29 Příjezd Teplice 9:04 • Přestup • Odjezd Teplice 9:11, 9:17 Příjezd Oldřichov u Duchcova 9:18, 9:22 • Možnost rezervace noclehů v Teplicích – objednejte si nocleh včas!!!

Bližší info o organizaci akce: [email protected], tel. 728 662 861 Ubytování: Penzion Helena 725 777 868, Sportovní hala 728 691 109


19

KALENDÁRIUM

AURELIA ISABEL REINHARDTOVÁ Tato zajímavá žena se zapsala nejen do unitářské historie, ale proslavila se především jako výborná ředitelka a manažerka dívčí univerzity Mills College. Kromě toho se hodně angažovala i v sociální oblasti a jako obhájkyně rovného přístupu k ženám. Narodila se v San Francisku, „na apríla“, který se slaví i v USA (Fools Day). Zároveň na ten samý den v roce jejího narození připadly i velikonoce. Ačkoli později byla nadšenou cestovatelkou, nikdy trvale nežila jinde než v Kalifornii. Pocházela ze šesti dětí. Atmosféru jejího dětství (konec 19. a počátek 20. století) poznamenal nejprve boom a vzápětí krach ekonomiky jižní Kalifornie – její otec totiž provozoval živnost ve velkoobchodním prodeji, a tak byla rodina dost závislá na jeho střídavých úspěších a neúspěších. Ovšem matce se navzdory tomu dařilo udržovat rodinu v relativním pocitu jistoty a dětem se snažila zajistit co nejlepší vzdělání a kulturní rozhled včetně studia hudby, jazyků a podobně. Aurelia tak měla ve své matce odmalička velký vzor a nikdy nezapomněla na hodnoty, které jí matka zdůrazňovala jako důležité: zdravý rozum, dobré vychování a smysl pro humor. V dospívání se věnovala recitaci poezie, hrála na housle a krátce dokonce uvažovala i o herecké kariéře; ovšem osud měla mít jiný. Střední školu studovala Aurelia v San Francisku, a to jako jedna z mála dívek na chlapeckém ústavu. Pak pokračovala na kalifornské univerzitě v Berkeley (dokončila ji v roce 1898). Poté absolvovala ještě postgraduální studium angličtiny na univerzitě v Yale. Získáním doktorátu se zařadila mezi velmi malou skupinu žen, která v Americe té doby získala postgraduální vzdělání. Vzápětí nastoupila jako učitelka v Lewison State Normal School v Idahu. Působila zde v letech 1908-1908, přičemž jeden rok z toho věnovala přepracování své disertační práce o díle Bena Jonsona Epiocene (Ben Jonson byl anglický renesanční dramatik, současník W. Shakespeara a asi známější jako autor hry Volpone). Také v té době přeložila z italštiny Danteho esej De Monarchia. Obě tyto věci byly vzápětí vydány. Ve třiceti dvou letech se provdala za George Fredericka Reinhardta, syna dobrých rodinných přátel a ředitele zdravotnické služby kalifornské univerzity. Manželství však bohužel skončilo nečekaně rychle, po čtyřech letech George zemřel. Aurelia tak zůstala v roce 1914 sama se dvěma malými syny. Další zlom v jejím životě, tentokrát však pozitivní, přišel v roce

1916, když byla zvolena prezidentkou dívčí vysoké školy pro vědu a svobodná umění Mills College. (Tato instituce byla založena manžely Millsovými roku 1852 jako první vysoká škola pro ženy na západ od Skalistých hor; od roku 1877 sídlila v Oaklandu.) Pro A. Reinhardtovou to byla obrovská výzva. Ihned se zcela ponořila do práce a začala naplňovat svou vizi moderního vzdělávacího institutu, jenž by se rovnal nejlepším podobným na východě USA. Záhy dokázala získat četné partony, sponzory i kvalitní vyučující. Mills College se pod jejím vedením rozšiřovala a získávala na prestiži, od roku 1921 začala poskytovat i magisterské studijní programy. Když odsud Aurelia v roce 1943 odcházela do důchodu, byla to věhlasná liberální, progresivní a dynamická škola. Kromě své profese se Aurelia Reinhardtová hodně věnovala i dalším oblastem. Co se týká obecné vzdělanosti, pracovala pro American Association of University Women, byla zapojena v Americké radě pro vzdělávání a v Institutu mezinárodního vzdělávání. Dalším důležitým polem její působnosti byly mezinárodní vztahy: spolupracovala s nejrůznějšími mírovými i humanitárními organizacemi. Byla i jedním z delegátů zakládajícího shromáždění Organizace spojených národů v San Francisku v roce 1945. Také se aktivně vyjadřovala k politice, a to jako příznivkyně republikánů. Nebála se jít proti hlavnímu proudu, veřejně například bránila Anitu Whitneyovou, proslulou radikalistku, která byla zatčena po první světové válce v období takzvané Rudé hrozby – panického strachu před vzmachem komunismu v Americe. Také podporovala kampaň za lidštější jednání vůči Američanům japonského původu během druhé světové války. Kromě toho působila v četných ženských klubech a organizacích, z nichž mnohým opět předsedala, a přednášela pro ně. Angažovala se i na úrovni místní správy v Oaklandu. Pevně věřila v občanskou společnost a společenskou zodpovědnost jedince a vždy se stavěla na stranu těch, kdo byli bez prostředků nebo se ocitli na okraji společnosti a postrádali zastání. Celý život cíleně propagovala volný přístup žen ke vzdělání. V soukromí pak byla zanícenou milovnicí přírody, bavilo ji horolezectví a aktivně se zapojovala také do ochrany životního prostředí, například do akcí na záchranu původních lesů Kalifornie. Její vytrvalé varování před nekontrolovatelným rozvojem průmyslu a možnými hrozivými dopady přírodu nám dnes může připadat velmi prozíravé a nadčasové – a bohužel málo oslyšené. V souvislosti s tím vším je zásadní zmínit, že její názory byly z velké míry formovány náboženskou vírou, k níž se hlásila – unitářstvím. Vdávala se v prvním unitářském sboru v Berkeley, později se připojila k Oakland-

20


narozena 1. dubna 1877


21

OZNÁMENÍ skému unitářskému sboru, k němuž patřili i její rodiče a kde v roce 1940 dokonce krátce působila jako prozatímní laická duchovní. Díky tomu, že byla velmi vzdělaná a známá výborným přednesem, byla často žádána, aby promlouvala v mnoha unitářských sborech, což zpravidla neodmítala. Celonárodní zvědavost (a vzápětí uznání) vzbudila, když byla pozvána, aby veřejně vystoupila na zasedání Americké unitářské asociace v roce 1932, jeden rok po projevu tehdy čerstvé laureátky Nobelovy ceny Jane Addamsové (věnovala se sociální práci a propagování rovnosti žen). O dva roky později se připojila k úzké skupině unitářských vůdců, která připravovala zprávu k vyhodnocení tehdejší situace unitářství. Tato zpráva (Unitarians Face and the New Age. Report of the Commission on Appraisal) byla pak vydána Americkou unitářskou asociací v roce 1936. Aurelia do ní napsala kapitolu o uctívání (Worship: Its Fundamental Place in Liberal Religion), která dodnes zůstává výrazným příspěvkem k pochopení unitářského přístupu k liturgii a kultu. Aurelia tak pomohla určit další unitářský vývoj navzdory teologickému pozdvižení, jež text vyvolal. Nově byl tento její příspěvek otištěn v knize Standing Before Us: Unitarian Universalist Women and Social Reform, 1776-1936, Boston: Skinner House, 2000. Ve stejném období pracovala také ve správní radě školy Starr King pro duchovní v Berkeley a také zde vyučovala. Její názor ohledně vývoje v duchovenské službě nepřekvapí: „Nezapomínejme, že budoucnost bude znamenat více žen na postech duchovních, než jsme poznali kdy předtím.“ Sama byla touto vyhlídkou nadšená. A ještě jednou se její jméno ocitlo v popředí zájmu amerického unitářství: to když Frederick May Eliot, prezident Americké unitářské asociace, v roce 1938 oznámil publiku, že Aurelia Reinhardtová byla zvolena jako první žena na post moderátora této asociace. Tato funkce byla dost významná a Aurelia dokázala během svého dvouletého funkčního období, že i žena může být výrazným unitářským vůdcem, a to i v době tak bezútěšné, jakou byla tato první válečná léta. Zemřela 28. ledna 1948 v kalifornském Palo Alto a její pohřeb se konal v prvním unitářském sboru v San Francisku. V životě toho dokázala opravdu hodně, ovšem pokud bychom chtěli stručně vystihnout to nejpodstatnější, hodí se možná namísto jmenování jednotlivých konkrétních úspěchů uvést obecnou jednu charakteristiku: Byla ženou, jíž nikdy nechyběla chuť k životu a pozitivní energie. – Kristýna Ledererová Kolajová

22


ČASOVÁ BANKA OTEVŘENA! V únorovém čísle Unitářských listů jsme vás informovali v podrobnostech o novém programu zvaném Časová banka. Při zahájení projektu si již více než dvacet lidí otevřelo své konto a nabízí více než 50 služeb, mezi nimi následující:

• • • • • • • • • •

domácí a zahradnické práce skákání na profi trampolíně reiki audiovizuální pořady štípání dřeva péče o domácí zvířata hlídání dětí pochůzky doprava a přeprava věcí automobilem osobité výlety po Praze a okolí

Chcete se připojit? Stačí vyplnit formulář při nedělním shromáždění POU a odevzdat jej Karen Ercolino, která je současnou koordinatorkou Časové banky. První čerpání služeb začne začátkem dubna, seznam nabídek a poptávek budeme oznamovat při shromážděních a dle potřeb uvádět v Unitářských listech. Členové Časové banky mohou průběžně nabízet další služby nebo žádat výběr nabízených služeb přes Karen Ercolino.


23

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM

SOUNÁLEŽITOST

Na internetové stránce Mezinárodní rady unitářů univerzalistů www. icuu.net je nově dostupná kniha, která byla sice vydaná již v roce 2010, dosud ale bylo možno si ji opatřit pouze fyzicky. Nyní je možno si ji stáhnout v podobě elektronické knihy, a to zdarma. Název knihy je Belonging: Our Unitarian Identities and the Nature of Our Relations (Sounáležitost: naše unitářské identity a podstata našich vztahů) a obsahuje přednášky z 3. teologického sympozia, které se konalo v červenci 2010 v Holandsku.

NIČIVÝ POŽÁR V BURUNDI

V minulém čísle UL jsme informovali o ničivém požáru obchodního centra v Bujurumbě, hlavním městě afrického státu Burundi. Finanční pomoc Mezinárodní rady unitářů univerzalistů pomáhá vyrovnat se s následky více než dvaceti rodinám a několika dalším osobám. Asistence je rovněž poskytována lidem z veřejnosti, kteří jsou zapojeni do projektu mikroúvěrů. Unitářský kostel, který byl nedávno postaven, poskytuje útočiště těm, kteří ztratili domov, stejně jako duchovní podporu všem potřebným při veřejných shromážděních.

Z PRAŽSKÉ UNITARIE

Hudební a jiné programy

V březnu jsme si doslova užívali pestrost hudebního doprovodu našich shromáždění. Ať už se jednalo o pěvecký sbor Orfej, skotského dudáka Jamese MacDonalda Reida nebo varhanici Elizabeth Hills, vždy se jednalo o vysoce kvalitní obohacení programu a ukázalo, že mluvené slovo skutečně není tím jediným a hlavním, co naše shromáždění vytváří. Naskýtá se tím zajímavá půda pro rozmýšlení o podstatě našich shromáždění, lépe řečeno co všechno může napomoci učinit je smysluplným, autentickým a hlubokým duchovním prožitkem. V té souvislosti nelze nezmínit rovněž i jiné doplňkové programy, které se o nedělích odehrávají. Ze zájmu o ně lze soudit, že jsou opravdu víta24


ným obohacením, a tak je budeme i nadále rozšiřovat a rozvíjet. V tomto směru se nabízí opravdu hodně možností a záleží i na vás, účastnících, co by vám mohlo více přispět k tomu, aby nedělní dopoledne prožité v Unitarii vám poskytlo duchovní posilu do dalších dnů týdne. Prvním předpokladem v tomto směru je, že se se svým názorem nebudete stydlivě skrývat, ale podělíte se o něj se mnou nebo s těmi, kdo mají na starosti vítání, případně o něm napíšete do krabičky Ohlasy a názory – tato krabička je k dispozici při shromáždění každou neděli. – Petr Samojský

Z OBCE ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ

Nezmeškejte jarní výlet do přírody!

Právě nyní je ideální čas přihlásit se na putování krajinou podél toku řeky Střely a poblíž Žlutic – za magickou silou hory, životadárnou energií vody a geniem loci zaniklé lidské osady. Do této východní části Karlovarského kraje se vydáme načerpat a vstřebat jarní atmosféru v sobotu 6. dubna. Čeká nás především poutní místo Skoky a stolová hora Vladař, jinak vzato celkem zhruba osm kilometrů pěší chůze, což bude po zimě pro všechny jistě velmi radostná aktivita! Pokud se chcete zúčastnit, napište krosím krátký e-mail s Vaším kontaktem na adresu [email protected], nebo se osobně přihlašte u P. Samojského či u mne. Putování je celodenní (z Prahy a zpět pojedeme pronajatým autobusem) s doprovodným duchovním a vzdělávacím programem. Cena je 200 Kč. Další a podrobnější informace vám na požádání rádi sdělíme. Je nutné přihlásit se předem. – Kristýna Ledererová Kolajová

Z LIBERECKÉ UNITARIE

Rozšíření programů

Na první březnový den se sešly členové či spíše členky liberecké unitářské skupiny při výrobě pletení košíků, klobouků a mističek. Jako materiál jsme použily ruličky vyhotovené z nastříhaných pruhů propagačních letáků. Naše lektorka Milada Škodová nás zasvětila do technologického postupu a dokonce některé z nás si odnesly domů již hotový výrobek, ně-


25

které ho mají dále na pokračování do další lekce. To vše při ochutnávce námi vyrobeného domácího šípkového vína, které jsme nazvaly klenotem a pečené dobroty – zelníku. Není pochyb o tom, že akci bez výjimky všechny zúčastněné hodnotily jako velmi zdařilou. Na další lekci jsme domlouvaly další ruční záležitost o a to drátkování (oplétání předmětů drátkem) a dále výrobu plastického tisku přáníček. 5. března proběhlo setkání jako obvykle v knihovně, přednášku měla Sofie Kučerová na téma „Křesťanství v barvách“. Sofie nás na úvod zasvětila do problematiky ikonografie. Bylo skvělé, že měla s sebou malé ikony, které jsme všichni obdivovali. – Marcela Prajzlerová

UDÁLOSTI, KOMENTÁŘE

BUDOU SE MOCI KATOLIČTÍ KNĚŽÍ ŽENIT?

Z TEPLICKÉ UNITARIE

Tepličtí unitáři v době ledové

Ne, nad Teplicemi neřádí žádný ledový uragán, ani Krušné Hory nepokryl ledovec, ba ani nám nepřestalo fungovat topení v naší klubovně, to se pouze některé naše akce v poslední době nesly v tomto duchu. Navštívili jsme např. putovní výstavu „Giganti doby ledové“, kde jsme si prohlédli modely prehistorických zvířat v životní velikosti včetně legendárního mamuta a nutno dodat velice zdařile realisticky provedené. Součástí výstavy bylo i velké množství dokumentačního a obrazového materiálu. Z tepla výstavní síně jsme pak vyrazili za skutečným ledem a sice k Vaňovskému vodopádu nedaleko Ústí nad Labem, který v zimním období zamrzá a skýtá turistům nevšední podívanou. Všem se tato akce velice líbila, zvláště když jsme si prokřehlí pod vodopádem, zakletým v ledu, uvařili horký čaj. Pravidelně pokračuje i naše tvůrčí dílna. Účastníci dílny se již naučili několika novým pracovním dovednostem, vymýšlíme další předměty, aby se každý zájemce z našich řad mohl podle svých schopností a možností zapojit. A skutečně se v poslední době, byť nepatrně, objevili další členové našeho společenství, kteří projevují zájem třeba jen o občasnou spolupráci. Jsme tomu velmi rádi, neboť tím nacházíme další formy pro spoluprožívání a naplňování našeho času. Nemusíme příliš zdůrazňovat, že tvořivou pracovní atmosféru provázejí i rozhovory na nejrůznější témata, z nichž můžeme čerpat nápady a inspiraci i pro naše další společné aktivity. 26

Závěrem nemůžeme nezmínit naše setkání u pomníku Tomáše Gariggua Masaryka 7. března, v den výročí jeho narozenin, kde jsme rovněž položili květiny a připomněli si nejen velké dílo našeho prvního prezidenta pro náš národ a stát, ale i jeho vztah k nám unitářům. Společně jsme pak ještě poseděli v nedaleké cukrárně, kde jsme nad šálkem kávy, čaje a zákusky pobesedovali. Bylo to velice vydařené odpoledne. Z našich akcí vám nabízíme na zadní straně obálky dubnových Unitářských listů několik fotografií, které jsou však, bohužel, jen nepatrným zlomkem našich výše zmíněných zážitků. – Jiří Kloboučník


Představitel katolické církve ve Velké Británii kardinál Keith O‘Brien se domnívá, že římskokatolickým kněžím by se mělo dovolit se ženit a mít děti. Celibát podle něj nemá boží původ, nebyl požadován Ježíšem. Pro mnoho kněží je totiž velmi těžké vypořádat se s celibátem. Osobně by prý dal přednost tomu, aby kněží měli mít možnost rozhodnout se sami, zda se chtějí nebo nechtějí oženit. Protože podobné názory se mezi představiteli katolické církve množí, lze doufat, že hlas rozumu (či hlas přírody?) zavládne i v jejich kruzích.

TRESTY SMRTI ZA FILM HANOBÍCÍ MOHAMEDA

Tisíce rozzuřených muslimských protestujících vypálily v březnu kolem 170 domů patřících křesťanům ve městě Láhaur na východě Pákistánu. Podle dostupných informací nikdo nebyl zabit ani vážně zraněn, protože místní obyvatelé již v pátek ze čtvrti uprchli. Policie zatkla pro podezření ze žhářství na 150 lidí a po dalších pátrá. V centru sporu je obvinění jednoho z místních křesťanů, že se dopustil rouhačství, za což mu hrozí doživotní vězení či trest smrti. Více než 3000 protestujících muslimů se vydalo na trestnou výpravu kvůli hanlivým poznámkám na adresu proroka Mohameda, které učinil jeden pákistánský křesťan Saván Masíh. Přesný počet vypálených domů zatím není znám. Všechny stály v křesťanské čtvrti známé jako Josefova kolonie a patřily rodinám ze střední či nižší vrstvy menšinové křesťanské komunity. – podle Christnet.cz


27

PROGRAM V OBCÍCH NSČU DUBEN 2013

PRAHA – Pražská obec Unitářů, www.unitaria.cz/praha Nedělní shromáždění, Anenská 5, 10:30 7. 4. Co když zítřek bude tvým posledním dnem?

Petr Samojský Nikdo z nás neví dne ani hodiny a žijeme, jakoby náš život měl trvat navždy. Změnili bychom se, kdyby nám bylo řečeno, že máme před sebou posledních dvacetčtyři hodin? Hudební doprovod balkánskou hudbou na akordeon Tomáš Podroužek.

14. 4. Pro děti i dospělé: „Co je to vyhrát?“

Petr Samojský V našem světě jsme uvyklí poměřovat hodně věcí penězi. Je ještě dnes aktuální systém vyrovnání, který lidé používali dříve? Zveme děti, jimž je zamyšlení především adresováno. Zpívá pěvecký sbor Uni-Sono. Pro zájemce se po shromáždění koná minikurz tance s tanečním mistrem Pavlem Hosenseidlem, tentokrát tanec čača.

21. 4. Život v kleci

Jiří Kloboučník Každý z nás žije v nějaké kleci. Někdy dobrovolně, jindy nuceně. A stejně jako vše i naše klec může mít dvě strany jako mince. Může nás zotročovat, ale i osvobozovat. Hudební doprovod varhaník Karel Loula. Pro zájemce se po shromáždění koná cvičení Velký strom s Honzou Kalousem.

28. 4. Víra

Tak zvaná čtvrtá neděle, která patří účastníkům shromáždění a na které se všichni účastníci mohou aktivně podílet. Zamysleme se společně nad otázkou času v lidském životě. Hudební doprovod varhaník Karel Loula. Pro zájemce se po shromáždění koná řízená meditace s Jirkou Šulcem.

Další programy v Pražské Unitarii 2. 4. Vítr změny

Karlova 8, 17:00, Ashley Hills Změna podmiňuje život; život by bez vývoje a změn nebyl možný. Jak jsme schopni vnímat a přijímat změny v našem osobním životě?

2. 4. Keltský a slovanský folklór

Anenská 5, 19:00, James MacDonald Reid Pravé skotské dudy zazní v pořadu zpěváka a vypravěče, kterým je James Mac28


Donald Reid ze Skotska. James užívá původní vypravěčský styl, který se naučil od pamětníků a nositelů tradice. Za svých mladých let James cestoval po slovanských zemích, kde se učil folklórní písně a hrát na dudy různého typu, včetně českých.

út 9. 4. C&K Vocal – Písně pašijové

Anenská 5, 18:00, Koncert hudební skupiny C&K Vocal u příležitosti Velikonoc Koncert je sestaven z písní Jiřího Cerhy napsaných na texty Bible kralické, které líčí velikonoční děje, dále k textům Tomáše Vondrovice, Barbary Ježkové a k textům ze Starého zákona. Zpívají: Helena Arnetová, Jiří Cerha, Zuzana Hanzlová, Hana Horká a Michal Pleskot. Doprovází Jana Holmanová na klávesy, Vilém Bernáček na viloncello a Jakub Klár na flétnu. Koncert je přirozeně akustický.

16. 4. Pásmo jarní poezie

Karlova 8, 17:00, pořad v režii souboru Uni-Drámo Všichni se ji těšíme na jaro, tak jsme si na jeho uvítání a velebení pro Vás připravili básně z voničky z české lidové poezie, podbarvené jarními písněmi.

út 23. 4. Nálezy zvířat z dob faraonů

Anenská 5, 18:00, přednáška archeozooložky Zdeňky Sůvové Archeozoologie je vědecká disciplína zabývající se studiem archeologických nálezů živočišného původu. Díky ní je možné lépe porozumět způsobu života zaniklých kultur i vztahům mezi člověkem a jeho prostředím v minulosti. Zdeňka Sůvová se mimo jiné účastnila velmi úspěšných archeologických výzkumů týmu Českého egyptologického ústavu v Egyptě či Súdánu.

čt 25. 4. Kontakty se zemřelými

Karlova 8, 17:00, přednáší Luděk Pivoňka Žijí naši zesnulí jen v našich vzpomínách nebo s nimi můžeme navázat ještě jiné, hlubší spojení?

Shromáždění v angličtině

Vždy první a třetí sobotu v měsíci od 11:30, Karlova 8. Meditace s úsměvem

Druhé pondělí v měsíci od 18:00, Karlova 8. Vede Jan Žlábek.

Rehabilitační jóga

Koná se každé úterý od 15:00, Anenská 5. Vede Lucie Červená.

Pěvecký sbor Uni-Sono

Zkoušky jsou každou středu, 18:00 – 20:00, Anenská 5. Vede Karel Loula.

Divadelní soubor Uni-Drámo

Zkoušky jsou každou neděli, 13:00 – 15:00, Anenská 5. Vede Jana Doležalová.


29

HUMOR SOLÍ ŽIVOTA TEPLICE, Potěminova 2938/2b, www.unitaria.cz/teplice Shromáždění v klubovně se koná každé pondělí od 17:00.

LIBEREC, Shromáždění se konají od 17:00 v Krajské vědecké knihovně, Rumjancevova 1362/1, www.unitaria.cz/liberec út 5. 2. Hermetismus, rosenkruciáni, zednáři a magické řády Doc. ThDr. Ivan Štampach

BRNO, Staňkova 18a, telefon: 549 210 854, www.unitaria.cz/brno

Obyčejný život? Unitář se nesnaží být za každou cenu originální, ale nesnaží se být ani za každou cenu normální.

st: 17:00 unitářský seminář pá: 17:00 přednáška

PLZEŇ, Tomanova 3, telefon: 377 442 638, www.unitaria.cz/plzen po: 17:00 duchovní setkávání st a čt: 17:00 vzdělávací podvečer

„Ty vážně nevíš, proč si lidé o tobě myslí, že nejsi normální?“

30


Na titulní straně je fotografie skotského dudáka. Když s ním

Recommend Documents