From Fulghum II Něco z Fulghuma II

ání bilingual edition bilingvní vydání bilingual edition bilingvní vydání bilingual edition bilingvní vydání bil

From Fulghum II Něco z Fulghuma II

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS173753

From Fulghum II Něco z Fulghuma II


© Argo, 2008, 2010 Copyright © 1995, 2004, 2005, 2006, 2007 by Robert L. Fulghum Translation © Lenka Fárová a Jiří Hrubý, 1995, 2004, 2005, 2006, 2007 ISBN 978-80-257-0732-6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS173753

From Beginning to End

Od začátku do konce



12


Adoption

Adopce

I’m really uneasy about telling this next story. It concerns an adoption in my own family. Part of me says to keep it to myself, and another part says there is good reason to share. I will feel better if I explain both why I’m telling such a personal story and why I will leave out some of the details. For one thing, I’ve learned how many adoptions there are and how many lives are affected by a single adoption. There are nearly 7 million legally registered adoptions, as well as many that are not recorded. Directly involved, in addition to the child, are the two biological parents of the child and the two adoptive parents, as well as any siblings. If the adopted child eventually marries and has children, the spouse and children are also directly affected by the adoption experience of the parent. And where do you draw the line? If you add in the children who go with one parent in a divorce situation and are adopted by the new spouse, you’ve got a large percentage of the population not raised by both their biological parents. Adoption, like divorce, is a substantial part of our social structure – a fact of life in American culture. Yet adoption is often a carefully kept family secret. And I know how awful it can be to live with family secrets. It may be useful for me to tell my own story and share my experience. This story also belongs to all those directly involved, and I am careful not to invade their privacy. I’ve a right only to

Následující příběh se mi vůbec nebude povídat lehce. Týká se adopce v mé vlastní rodině. Jedno moje já radí, abych si to nechal pro sebe, ale druhé tvrdí, že mám výborný důvod, abych se o to s vámi podělil. Budu z toho mít lepší pocit, když nejprve vysvětlím, proč vám tak osobní věci říkám a také proč některé detaily vynechám. Tak především jsem se dozvěděl, kolik adopcí se vlastně uskutečňuje a kolik lidských životů jeden takový krok ovlivňuje. Ve Spojených státech je úředně registrováno téměř sedm milionů adopcí a o spoustě dalších adopcí nikdo neví. Kromě samotného dítěte se to přímo týká dvou biologických rodičů, dvou rodičů adoptivních a také případných nevlastních sourozenců. Jestliže se adoptované dítě nakonec ožení či provdá a má děti, partnera i jejich společné děti také přímo ovlivní zkušenost, kterou pro adoptovaného adopce byla. A kde je tomu konec? Dále se dají přidat děti, které při rozvodu jdou s jedním rodičem a jsou adoptováni jeho novým partnerem, a zjistíme, že značná část populace není vychovávána oběma biologickými rodiči. Adopce, právě tak jako rozvod, je výrazným prvkem v naší společnosti – je to významný aspekt americké kultury. A přece bývá adopce pečlivě skrývaným rodinným tajemstvím. A já vím, jak příšerný může být život s rodinným tajemstvím. Může pro mě být prospěšné, když se s vámi o svůj příběh a zkušenost podělím. Ten příběh ovšem také patří všem zúčastněným a já rozhodně nechci ohrozit jejich soukromí. Mám právo jen na

13



my story, not theirs. But they have read the story you are about to read and are comfortable with what I’ve written and why. I’ve never known anybody who didn’t have a skeleton or two in their closet. You know it’s there – and you get in the closet with it from time to time – a reunion with pain, sorrow, or demons. There are always those things we don’t want to talk to anybody about. Shame, guilt, and embarrassment are the locks on the closet door.

14

Over time, if all goes well, we come to terms with the skeletons in a way that allows our lives to go on. When things don’t go well, we turn to others for help with the rattling bones. Despite our own desire to keep our secrets secret, we are all comforted and relieved when we find out most everybody else is in the same fix as we are – almost everybody has a closet, a locked cabinet, or drawer somewhere. Here’s something I’m sure of: Whether the skeleton is in or out of the closet, there is still anguish and suffering. Even if injuries heal, the scar tissue is always tender, and the wound may be reopened easily. When it comes to family secrets, the problem is compounded because you are a co-owner of the skeleton. Other people are involved. It’s not just your story to tell – your skeleton to expose and bury – it’s theirs, too. Leaving the matter in the closet is painful, but so is taking it out. You may heal yourself at the expense of damaging others in your family. If you are adopted and seek your birth parents, your showing up may prove unwelcome and destructive. It happens.


svou část vyprávění, ne na jejich. Ale dal jsem jim přečíst to, co teď bude následovat, a nikomu nevadilo, co jsem napsal a proč. Neznám nikoho, koho by nestrašilo jedno nebo i víc rodinných tajemství. Víte o něm a občas se k němu vracíte – takové setkání s bolestí, žalem a démony. Všichni máme věci, o nichž nechceme s nikým mluvit. Zámky na dveřích k tajemství jsou pocit viny, stud a rozpaky. Když jde vše dobře, tak se po čase s tím hrozným tajemstvím naučíme žít. Když se to naopak nedaří, požádáme, aby nám s tím strašidlem pomohli ostatní. Přestože si všichni svoje průšvihy chceme uchovat v tajnosti, zároveň nám dělá dobře vědět, že v podobné situaci jsme skoro všichni – téměř každý pod zámkem nebo v šuplíku skrývá něco ponurého. Ale jedním jsem si jistý – ať už je tajemství venku nebo uvnitř, stejně se úplně nezbavíme trápení a bolesti. Poranění se sice zahojí, ale jizvy jsou vždy citlivé a rány se snadno otvírají. V případě rodinných tajemství jde o složitý problém, protože tajemství nepatří jenom vám. Do věci jsou vtaženi i další lidé. Není to jenom váš příběh – tajemství, které se odhalí a pohřbí –, jich se to týká také. Nechat si tajemství pro sebe je bolestivé, ale vyjít s ním ven není o nic lepší. Vy si třeba rány zahojíte, ale na úkor ostatních v rodině. Když adoptovaný vyhledá své rodiče, možná to nepřivítají – může jim to i ublížit. Stává se to.

15



16


If you’re gay and come out of the closet to seek your own wholeness, your family may be divided and even destroyed. It happens. If you’ve committed a crime and seek to rectify it, you may cause more trouble than you ever imagined possible. It happens. On the other hand, great good may come of great pain if it heals in the healthy atmosphere truth can provide. This happens, too. And when good comes of exorcising the demons, other people, seeing, may take heart and clean out a closet of their own. In this spirit, I tell you my story.

Když se homosexuál svěří se svou orientací, aby našel sám sebe, jeho rodinu to možná rozdělí nebo i zničí. Stává se to. A když se přiznáte ke spáchanému zločinu ve snaze vše napravit, může to vést k větším potížím, než byste si dovedli vůbec představit. Stává se to. Na druhou stranu z velké bolesti může vzejít mnoho dobrého – pokud se rány hojí ve zdravé atmosféře, jakou vyvolá jen pravda. I to se stává. A když vymítání démonů přinese něco dobrého, možná přihlížející posbírají odvahu a také svá temná zákoutí vymetou. S tímto na paměti vám vylíčím svůj příběh.

Thirty-seven years ago, when I was twenty, I was engaged to marry. Announced at Christmas, the wedding was set for the following August. In the spring of that year, my fiancée and I succumbed to the power of love and passion, so that by the time of the wedding she was four months pregnant, though, for some confusing reasons, we didn’t realize it at the time. Today, a pregnant bride is not so unusual. For better or worse, society seems to be far more comfortable with a wide variety of timing when it comes to the bearing of children. But not in 1958. Not in small-town Texas. My fiancée and I had been raised in an environment of strict fundamentalist religion and narrow social values. We were ignorant in sexual matters, on less than intimate terms with our parents, and about to make a major break with our cultural roots by going off to graduate school in California.

Před sedmatřiceti lety mi bylo dvacet a byl jsem zasnouben. Oznámili jsme to o Vánocích a svatba měla být v srpnu. Na jaře jsme s mou nastávající podlehli vášnivé lásce, a tak se stalo, že v čase svatby byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, avšak nám ta situace z nějakých záhadných důvodů nedošla. Dnes není těhotná nevěsta nic zvláštního. Ať už je to dobře nebo špatně, dnešní společnost už v podstatě nehledí na to, kdy se dítě narodí a jak je to dlouho od svatby. Ne tak v roce 1958. A ne v malém městě v Texasu. Oba jsme byli vychovaní v bigotním náboženském prostředí, kde si společnost střežila své úzkoprsé hodnoty. O sexu jsme nevěděli vůbec nic, s rodiči jsme na toto téma nikdy nemluvili a zrovna jsme se chystali dát sbohem svým kulturním kořenům a odjet na univerzitu do Kalifornie.

17



18


When we discovered she was pregnant, we panicked. It’s hard to reconstruct our state of mind from this distance, but I know we were scared, unready for childrearing, fearful of parental rejection despite our defiant need for independence, ashamed, confused, and dazed. We hid the fact of pregnancy from everyone – friends as well as family – easy to do if you’ve just moved to a new city far from home. As if nobody else had ever faced this dilemma, we sought no counsel, concluding there was no choice but to place the baby for adoption. We contacted a social-service agency and made the necessary arrangements. Three days after the child was born, we went home without her. The agency placed her with a family who wanted a child. The birth of our daughter and the relinquishment of her were soul-searing experiences. It was a death. Her mother and I buried all our feelings – never sorting them out between us, even to this day. Life went on – we grew up, two sons were born to us. And we adopted a daughter – because we wanted to be certain of having a girl, and perhaps because we wanted to balance some equation in our hearts between sadness and joy. Despite this reaching for family, our marriage failed, and we divorced. She remarried, happily, and so did I. Over the years, we each accommodated ourselves, at least on the surface, to the sorrows around the birth and relinquishment of that first child. But the memory of that child did not fade. I found myself celebrating the child’s birthday each year. A secret anniversary – January 16 – observed with a ritual walk, alone,

Když jsme zjistili, že je moje nastávající těhotná, ú plně jsme ztratili hlavu. S takovýmhle časovým odstupem je obtížné dopídit se našeho tehdejšího rozpoložení. Vím jen, že jsme byli hrozně vyděšení, na dítě naprosto nepřipravení, přes vzdorovitou touhu po nezávislosti jsme se báli, že nás rodiče zavrhnou, styděli jsme se, nevěděli jsme si rady, všechno se s námi točilo. O těhotenství jsme nikomu neřekli – ani kamarádům, ani příbuzným –, což je velice jednoduché, když se zrovna usadíte v cizím městě daleko od domova. Nehledali jsme pomoc – jako bychom si mysleli, že ještě nikdo nikdy v podobné situaci nebyl –, a dospěli jsme k závěru, že adopce je jediná možnost. Šli jsme na sociální úřad a zařídili všechno potřebné. Tři dny po narození holčičky jsme domů přišli bez ní. Agentura ji umístila u lidí, kteří toužili po dítěti. Narození dcery a její odvržení byly děsivým zážitkem. Jako bychom ji zabili. Její matka a já jsme své city uzavřeli v sobě – nikdy jsme to spolu neprobrali, do dnešního dne ne. Život šel dál. Dospěli jsme a narodili se nám dva synové. A adoptovali jsme dceru, protože jsme určitě chtěli holčičku a protože jsme v srdci podvědomě chtěli srovnat smutek s radostí. Měli jsme sice rodinu, ale manželství se nám stejně nepovedlo – po čase jsme se rozvedli. Moje žena se znovu vdala, tentokrát šťastně, a i já se dobře oženil. Za ta léta jsme se se smutným narozením a odvržením našeho prvního dítěte oba vyrovnali – tedy alespoň navenek. Ale vzpomínka na dceru nevybledla. Já jsem každý rok slavil její narozeniny. Tajné výročí – šestnáctého ledna – jsem


19


20

to imagine what the child was like, what the child must be doing, where the child must be living. I knew when she must be going to school, passing through puberty, entering high school, graduating, going out into the world, falling in love – the whole story. The child existed in my imagination as surely as if I had all the facts of her life. Not knowing what had become of her haunted me, pained me, grieved me. I wanted to find her. But I felt I had no right, and that my appearance would be unwelcome, if not damaging. I could not look for her, though I often was tempted. Both searching and not searching vexed me. What if she was in trouble, had a terrible life, needed me now? What if she was looking for me? What if she never wanted to know about me? What should I do? A tenacious dilemma – and my life’s great sorrow. Sometime after I assumed she was an adult, I began to unburden myself – telling friends, a counselor, and, finally, my children. It seemed to me there would never be a reunion. Some things one has to live with, there is no other choice – some things cannot ever be undone. I felt the same way when my parents died – I was certain a homecoming was permanently out of the question. The January I knew she turned thirty, I decided the story would remain unresolved, and I was conscious of ritually laying my grief to rest in a far corner of my heart. During the year when All I Really Need to Know I Learned in Kindergarten achieved recognition, the adoptive parents of my child read the book. They knew my name and enough


o samotě slavil rituální procházkou. Představoval jsem si, jaká je, co asi dělá, kde asi bydlí. Věděl jsem, kdy začne chodit do školy, kdy bude v pubertě, půjde na střední školu, bude maturovat, vydá se do světa, zamiluje se – a vůbec to všechno. To dítě v mé fantazii přebývalo tak zřetelně, jako kdybych o ní všechno věděl. Jenže jsem nevěděl, co s ní je, a to mě pronásledovalo, bolelo a trápilo. Chtěl jsem ji najít. Jenže jsem věděl, že na to nemám právo, že by moje přihlášení nebylo vítané, možná by dokonce mohlo být zhoubné. Nemohl jsem po ní pátrat, i když mě to kolikrát lákalo. To hledání a nehledání mě ničilo. Co jestli má nějaké potíže, hrozný život, co když mě teď potřebuje? Co když mě hledá? A co když o mně vůbec nikdy nechtěla vědět? Co mám dělat? Hrozné dilema – a moje životní trauma. Někdy v době, kdy už musela dospět, jsem to břemeno začal shazovat – řekl jsem to kamarádům, terapeutovi a nakonec svým dětem. Měl jsem dojem, že už tedy k setkání nikdy nedojde. S něčím se člověk musí naučit žít – nemá na vybranou –, něco se nikdy nenapraví. Přesně ty pocity jsem měl, když zemřeli mí rodiče – věděl jsem s jistotou, že návrat domů už nikdy nepadá v úvahu. V lednu, kdy měla třicáté narozeniny, jsem se smířil s tím, že už to žádný konec mít nebude. Vědomě a rituálně jsem svůj žal uložil do hodně vzdáleného koutku svého srdce.

21

Toho roku, kdy se stala známou kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, si adoptivní rodiče mé dcery tu knížku přečetli. Znali mé jméno a věděli


From Fulghum II Něco z Fulghuma II

Recommend Documents