ROBERT FULGHUM Třetí přání

ROBERT FULGHUM Třetí přání

Ukázka elektronické knihy

ARGO

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191641

Přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý

Third Wish © Argo, 2014 Copyright © by Robert L. Fulghum 2004 Translation © Lenka Fárová a Jiří Hrubý, 2004, 2011 ISBN 80-7203-618-1 (váz.) ISBN 978-80-257-1069-2 (e-kniha)


Pr v n í čá s t

SVĚDEK včetně Krétské kroniky Max-Pola Millaye, ilustrací Luky Mahdis a hudby Sotiria Turlakise


P R O Z A Č ÁT E K : Na řeckém ostrově Krétě je město Chania. U přístavu tohoto města je kavárna pojmenovaná po místním větru: Meltemi. Na terase té kavárny stojí stůl – dost velký pro pět osob. Ten stůl je těžištěm příběhu, který vám budu vyprávět. Ten stůl tam stojí právě teď, čeká. Židle a ubrus, sklenky a ubrousky, talíře a příbory, všechno to čeká. Uvnitř v kavárně je soudek vína. Venku je léto. Vánek od moře ulevuje vedru. Všichni hlavní hráči na pódiu této knihy k tomu stolu občas zasednou. Na konci u stolu budou sedět společně. Budou pít víno z toho soudku. Budou velebit všechny náhody, které je svedly dohromady. Každá z postav se k tomu stolu dostala bludištěm. Sedět u toho stolu není otázka osudu ani vůle nebes. Všechny sem přivedla touha po něčem nebo po někom. Každý z nich je součástí milostného příběhu – nikoliv téhož; a dokonce to ani není milostný příběh, jaký si jednou vysnili. Ale i tak je láska to, co je jim společné – hořkosladká, dávná i zbrusu nová, láska v dobrém i zlém. Víc než o lásku romantickou jde spíš o sebelásku a lásku k životu. Všechno je to skutečné. Všechno. Všechny osoby, místa a věci v této knize jsou skutečné, existují na mostech, po nichž přecházíme hranici mezi smyšlenkami a realitou. Jedním takovým mostem je i stůl v Meltemi. *** Právě u toho stolu v Meltemi Alexandros Xenopuludakis konečně dopsal svou jedinou báseň – řecky a anglicky. Pozor – je třeba si ji přečíst dvakrát: tvoří rámec příběhu, který se vám chystám vyprávět. Hned po té básničce se najednou ocitnete v Japonsku. Překvapení.



Pokyny pro poutníky Prohlásí: Každou cestou někdo šel. Odvětíš: Já však je všechny neviděl. Dodají: Každé slovo vyřčeno. Odpovíš: Však svoje neřekl jsem já. Řeknou ti: Každý čin byl už vykonán. Odpovíš: Cesta má však ještě nekončí. Varován jsi: Dlouhé a těžké všechny cesty jsou. Buď bez obav. Sám branou jsi – i dveřníkem. A projdeš jí a dáš se dál... Alexandros Evangelu Xenopuludakis


S A N ’Á

13

Pomalu. San’á pomalu sestupovala po kamenných schodech do venkovního termálního bazénu; z vody se kouřilo. Třásla se, když proti její nahé kůži vítr hnal sněhové vločky, ale odolala pokušení být ve vodě co nejrychleji. Morioka to řekl hodně důrazně: „Pomalu, pomalu – musíš do vody pomalu. Pamatuj si to.“ Konkrétní minerály a vysoká teplota tohoto arimského pramene se postarají o to, aby jí barva pronikla do těla. Ale dokud reakce neproběhne, rychlý vstup do vody by způsobil rozpití kresby. Morioka jí řekl, že se má ponořit až po bradu a zůstat ve vodě tak dlouho, dokud to vydrží, a pak ještě o chvíli déle. San’á si pomalu sedla do lázně, která vypadala a také byla cítit jako mrkvová polévka. Strašně horké! Horké až do bolesti. Nechtěla myslet na pálící vodu a raději se soustředila na sněhové vločky, které padaly do páry a mizely. Ze sněhu pára voda pára mraky sníh pára. Koloběh bez jediného švu. Strašně horké! Panika. Bušící srdce, lapání po dechu. San’á se vyhrabala z pekelného žáru do blažené zasněžené zimy. Uklidnila se a vzala si ručník. A tehdy si poprvé všimla své paže. Neviditelné tetování bylo najednou vidět. San’á si osušila obličej, nasadila brýle a podívala se ještě jednou. Na růžové kůži se jí bělaly jemné tahy přislíbené Moriokovy kaligrafie. Šla do šatny a postavila se před zrcadlo. Přes prsa a na pažích měla téměř neznatelným japonským písmem napsané básně. Pomalu se otočila a spatřila obrázek Kannon, bohyně soucitu – jako krajkový šál se jí rozprostíral na ramenou a zádech. Jako při formálním mie herce japonského divadla kabuki – Alice stála bez hnutí a zaujala pozici, díky níž se jí daný okamžik nesmazatelně vryje do paměti. Tak. Právě tak. Ale stejně to není pravé. Není to opravdové tetování, jaké se dělá ocelovými jehlami. Morioka jí to odmítl. San’á si říkala, že nejspíš zkouší, jak má silnou vůli. Namíchal tetovací barvu tak, aby odpovídala její bledé pleti, a pak jí tělo vyzdobil, aby si udělala představu, jaké to je mít neviditelné tetování. Morioka skončil a Alice nic neviděla. Rozdíl mezi pletí a barvou vynikl jedině v horku.


14

A horká voda byla jen náhražka za skutečný katalyzátor, jímž je vášeň. Neviditelné tetování má být spatřeno v žáru lásky, díky ruměnci objevujícím se při extázi, je to dar viditelný jen pro milence. Morioka jí to takhle vysvětlil, ale San’á na to nic neřekla. Přemítal, jestli jeho slova vůbec pochopila. Pochopila. San’á si své ozdobené tělo prohlížela v zrcadle. Komu by to tak mohla ukázat? Je to sice jen namalovaná náhražka opravdového tetování, ale i na to jí scházejí diváci. Vůbec na nikom jí tak moc nezáleží. Aspoň v současné době ne. Tak proč si nechat do kůže vyrýt něco neviditelného? Investovat tolik bolesti, peněz a času a k čemu? Jde snad o zábavu? Sex? Lásku? Ne. Nastane vhodný čas někdy v budoucnu? Možná. Později pak San’á seděla v čajovně a čekala na autobus do Kóbe. A najednou si říkala, jaké by to asi bylo, mít to neviditelné tetování jako eso v rukávu, tedy kdyby v ní někdy někdo vzbudil vášeň, takže by tetování promluvilo. Závratná představa. San’á pohlédla na svou nahou paži. Zčervenala trochu vzrušením a jemná kaligrafie Moriokových veršů začala být znát. Bylo vidět jen několik centimetrů kandži a ostatní zakrýval rukáv. Neuměla číst staré japonské texty. Netušila proto, že se jedná o úryvek ze známé dvorské básně z období polštářových knížek: „Extáze, tiše ke mně přijď...“ Když San’á vyšla z čajovny do sněhové vánice, ještě si v sobě nesla žár z termálního pramene. Zastavila se, aby si přes ramena přehodila plášť – jako pelerínu sebevědomě bezstarostného poutníka. Šla ke svému autobusu a v duchu se smála. Takový smích na ni přišel vždycky, když nějaká absurdní eventualita přece jen najednou byla celkem pravděpodobná a dokonce vítaná. Tak jako chůze po žhavých uhlících i tetování bylo jen otázkou vůle. A ji silná vůle nikdy neopouštěla. Na autobusové zastávce byla středem pozornosti. Lidé na ni koukali často – přitahovala je její vitalita a mátl rozpor mezi mladým obličejem a bílými vlasy. Když stoupala po schůdcích do autobusu, ti za ní nechápali, proč má drahé vysoké boty z černé kůže a přitom každou botu jinou. Jedna měla přezky, druhá tkaničky.


A L I A S S A N ’Á

15

Druhý den ráno seděla San’á v letadle směřujícím z Ósaky do Paříže. Stevard první třídy si všiml jejího jména na seznamu cestujících: „Riley, A. O.“ To odpovídalo jménu v jejím pase: Allyson Octavia Rileyová. V kabelce měla totéž na kopii rodného listu a v řidičském průkazu: Allyson Octavia Rileyová. Podle společenských zvyklostí a platného práva se tak opravdu jmenovala. Ale ona sama to za své skutečné jméno nepovažovala. Už od dětství tohle jméno odmítala. Ještě i dnes ho sice v případě nutnosti používala, ale vždycky to byl jen takový pseudonym. Narodila se jako nečekané pozdní dítě, třetí dcera Johna a Carolyn Rileyových. Její otec vždycky chtěl syna a spojence a dívčí jméno Allyson v sobě právě tato dvě anglická slova obsahuje. Říkal jí Al. Jenže ona nikdy nebyla ani jeho spojenec, natož syn. Byla jeho holčička, ale táta jí tuhle roli nedopřával. Když pak otec zemřel, řekla si, že už nikdy nepoužije jméno Allyson. Spíš než vzteklé to bylo gesto lítostivé. V různých obdobích života jí říkali Allie, Rileyová, O’Rileyová, Alice, Ája Ouha a Velká Al – podle toho, co se zrovna sestrám, kamarádům, spolužákům, učitelům a příbuzným hodilo. A žádné z těch jmen nikdy nevzala úplně za své, ale nikdo se jí neptal, jak se jí líbí a co si o nich myslí. „Nikdo se tě nezeptá a narodíš se, dají ti jméno, ale vůbec se s tebou neporadí a umřeš, aniž bys věděl kdy,“ často citovala Fabulistu Curnonskyho. S narozením a smrtí nic nezmohla, ale rozhodla se, že si aspoň věnuje jméno. Být po jejím, tak by se lidé klidně mohli v jednadvaceti přejmenovat, a dokonce by se to od nich očekávalo. A pak možná znovu v padesáti. Přišlo jí nespravedlivé, že člověk už navěky s sebou vláčí visačku, výsledek rodičovského egoismu a rodinných tradic. Přece není pes ani majetek. Proč nemít jméno jen po dobu, kdy je to užitečné – třeba den, týden, deset let –, a pak si vybrat nějaké jiné v okamžiku, kdy si to život vyžádá? Japonští umělci to právě takto dělali, třeba Hokusai. Jako malá holka si představovala, že ji rodiče adoptovali a ona jednou zjistí, jak se vlastně jmenuje doopravdy. Později adoptovala sama sebe; bavilo ji


16

vymýšlet si pro sebe tajná jména – různá, podle situace. A v dospělosti při cestování často zkoušela nejrůznější jména. Tak třeba teď v Japonsku byla San’á. Měsíc před tím se stalo, že ji jeden muž považoval za katolickou jeptišku Alici O’Reallyovou. Ne že by se mu tak představila. To nedorozumění si způsobil výhradně sám. Ale ona ho při tom nechala. V následujících dnech ale kvůli tomuhle hravému podvodu přece jen pocítila menší výčitky svědomí. Ten muž se jí líbil. No ale jestli byl spokojený s představou, že je jeptiška, pak to byl jeho problém. A ji bavilo, že je na týden Alice O’Reallyová. Alenka v permanentním kraji divů. Její oblíbený myslitel a sociolog – Fabulista Curnonsky – v eseji nazvaném „Bytí“ tvrdí, že

„jméno neposkytuje o dané osobě žádnou podstatnou informaci; a z žádného důležitého poznatku o tom člověku zase nijak nevyplývá jeho jméno“.

(Fabulista Curnonsky bylo ve skutečnosti jméno, které používala, když potřebovala nějak věrohodně zaštítit svůj vlastní názor. Výroky Fabulisty Curnonskyho by klidně vydaly na útlou knížku.) Její otec byl lékař na úrazovém oddělení. Údajně patřil mezi vůbec nejlepší. V kritických chvílích nad něj nebylo. Jeho jistota v obtížných okamžicích byla doslova legendární. Medici a sestřičky mu říkali „Skála“. V jiném životě by se možná skvěle uplatnil jako ranhojič přímo na bojišti, velitel zásahové jednotky nebo špion. Ale tuhle svou osobní sílu nijak neuplatňoval doma; za jeho zády mu žena a dcery přezdívaly „Cizinec-samotář“. Mezi jeho koníčky patřilo bezmotorové létání. I v tomto případě o samotě překračoval vlastní možnosti. Jeho větroň se zřítil na otevřeném moři u Santa Barbary, tělo se nikdy nenašlo. Jeho nejmladší dceři to přišlo úplně příslovečné – dokud žil, tak taky neměla tušení, kde se právě nalézá. Podobala se mu víc, než si uvědomovala a než by byla ochotna přiznat. Měla jeho inteligenci, sebevědomí i zaťatost. Otec jí moc času nevěnoval, ale naučil ji poker hraný ve třech, jak poznat kvalitní víno a doutník a jak nabrousit nůž.


Trval na tom, že by měla létat. Poprvé sama letěla v osmnácti. Tak jako on, i ona uměla být sama. Už od dětství měla úžasnou schopnost ustrnout v naprosté nehybnosti – jako ti pouliční herci, kteří nehnutě stojí jako sochy a kolemjdoucí se je snaží k něčemu vyprovokovat. Chovala v sobě naději, že se stane něco zajímavého, ale v tu chvíli jí prostupoval jen klid, jako by byla čekající pružina. Ve dvou věcech byla na rozdíl od otce velmi silná: byl v ní potenciál pro vášeň a také měla bohatou fantazii, vždycky a všude se na svět dívala s úžasem. Její boty byly příkladem schopnosti přemýšlet o nejvšednějších věcech, klást si otázky a pak se podle odpovědí na ně také chovat. Její boty šly málokdy k sobě. Zdůvodňovala to racionálně tím, že – tak jako většina lidí – nemá úplně stejné nohy co do velikosti a tvaru, takže nemá smysl, nosit běžně zakoupené páry, protože jedna nebo druhá bota stejně dokonale nepadne. Tak proč ubližovat svému pohodlí? Nohy jsou na prvním místě. A ke všemu ještě platí, že ani dvě poloviny lidského těla nejsou úplně symetrické, tak proč usilovat o symetrii při oblékání? Tak například nikdy nenosila dvě stejné náušnice. Totéž platilo o rukavicích a ponožkách. Nevedla ani prostírání s totožnými talíři, sklenkami a ubrousky. Její stůl připomínal kytici z mnoha různých květin – každé místo u stolu mělo potěšit konkrétního hosta.

17

Nic na celém světě k sobě nepasuje,“ tvrdí Fabulista Curnonsky. „Nemá smysl s tím bojovat, jen spolupracovat.“

*** Takže teď letí do Paříže. Na nohou má prakticky totožné červené sandálky, ale každou ponožku jinou. Jednu s červenými a bílými proužky, jednu s červenobílou šachovnicí. Kdyby se s ní soused v letadle začal bavit, představila by se jako Kalliope, což je jméno řecké múzy epické poezie a výmluvnosti. Zrnko pravdy v tom je. Rozhodla se totiž vzít za svou úlohu v životě muže, který ji ještě pořád považuje za jeptišku, úlohu, již si sama přiřkla. „To nezní špatně, být múzou,“ říká si. „A proč ne?“ Fabulista Curnonsky to charakterizoval takto: „Často jsme právě tím člověkem, na něhož si hrajeme.“


18

„Proč nemůžeš být trochu normální?“ rozčilovala se její matka. Přemýšlela o té otázce a druhý den mamince na koupelnové zrcadlo napsala nesmazatelnou fixkou: „Nikdo není normální. Být normální není zdravé. Normální není zajímavé. Lidi umřou a zblázní se, když se snaží být normální. Pryč s normálností.“ Podepsán: Fabulista Curnonsky. *** Allyson nosí v hlavě krátkou hudební skladbu. Složila to sama, když se začala učit na violoncello. Naučila se číst hudební jazyk a v tu chvíli pochopila, že tím jazykem dokáže i psát. Výsledkem prvního pokusu byla jednoduchá dětská skladbička coby doprovod neustále se vracejícího snu. Tu melodii měla uloženou v hrací skříni mysli – jako by se vždycky ozývala při skvělé vyhlídce na nějakou změnu. Kdykoliv vše vypadalo slibně, Allyson se přistihla, že si brouká písničku, jíž říkala „Nekukaččí píseň“.

Nekukaččí píseň

*** Muž, který ji považuje za jeptišku Alici, je mezitím v Řecku, na ostrově Krétě.


K R É TA

19

Největší řecký ostrov. Poslední evropská půda před Afrikou. Je listopad. Středa. Dvě hodiny. Hlučné stahování plechových rolet na obchodech zakončené klapnutím. Podle krétského zvyku zavírají chanijské obchody na odpolední přestávku. Všichni jedou domů a před hlavním tržištěm se utvořila zácpa. Zvuky menšího chaosu: křik, houkačky aut, ostrý zvuk policejní píšťalky. Max-Pol Millay se proplétá mezi auty a blíží se k jakémusi zmatku uprostřed ulice. Statný muž v černém koženém kabátě tam stojí před starým šedým fiatem a mlátí mu do kapoty holí v jedné ruce a složeným deštníkem ve druhé. Bum. Prásk. Bum. Prásk. Ten muž křičí, mlátí, křičí a mlátí. Je šílený vzteky. Intenzita jeho hněvu děsí dokonce i policajta. Naléhavý hvizdot policistovy píšťalky, kvílení přijíždějící sanitky a houkačky dvou policejních aut – to všechno jako by intenzitu útoku na kapotu fiata ještě zvyšovalo. Bum. Prásk. Bum. Na místo dorážejí další policisté. A další píšťalky. Ještě více křiku a houkajících aut. Blázinec. Bum. Prásk. Bum. Prásk. Hůl se láme. Konec mlácení. Násilník odhazuje zbytky hole i ohnutý deštník; klopýtá pozpátku, zhroutí se na obrubník a lapá po dechu, jako když boxera srazí rána pod pás na zem. Teď Max-Pol poprvé zahlédl jeho obličej. „Proboha, vždyť je to Aleko!“ Max-Pol se ještě ani nestačil protlačit davem, ale saniťáci už zvedli ochablého gladiátora z chodníku, přivázali ho k nosítkům a naložili ho zadními dveřmi do sanitky. Na vozovce není ani krev ani sklo. Poškozená je jedině kapota toho fiata, údery hole jako by ji úplně nařasily. Co se vlastně stalo? Nikdo neví. To auto podle všeho do nikoho nevrazilo, ale ten starý pán prostě z nějakého důvodu sešel z chodníku a pustil se do auta holí a deštníkem. Podivné. Že by vendetta? Řidiči – dalšímu postaršímu pánovi – pomáhají ven; zjevně se mu nic nestalo, ale je jako omámený a nedokáže ze sebe vypravit ani hlásku. Policisté a přihlížející situaci řeší obvyklým krétským způsobem – všichni najednou hodně ukazují, gestikulují a křičí. Nehoří, ale hasiči pro jistotu stejně přijeli.


ROBERT FULGHUM Třetí přání

Recommend Documents