Eugéne Ionesco [ežen jonesko] ( 1912 - 1994) Je synem rumunského právníka a Francouzsky. E. Ionesco je po S. Beckettovi dalším velkým představitelem a tvůrcem absurdního dramatu. Ionesco pocházel z francouzsko - rumunského manželství. Studoval ve Francii, ale v Rumunsku působil jako učitel a kritik. Od 40. let byla jeho trvalým bydlištěm Paříž, kde pracoval v nakladatelství.
Nejuznávanější jsou Ionescova absurdní dramata - Plešatá zpěvačka, Nosorožec, Král umírá, Jakub aneb Podrobení, Lekce, Židle atd. Francouzsky psal také eseje, např. Útržky vzpomínek, a povídky - Plukovníkovy fotografie. V rumunštině vytvořil některé své eseje a především básně.
E.Ionesco : Střípky deníku (1967) V Deníku můžeme číst dialogy, které E.Ionesco napsal, ale nezařadil do hry Král umírá (1962) „Jsi trosečník ztracený uprostřed oceánu, křičíš, nikdo tě neslyší, vysíláš signály, máváš kapesníkem(...) Nikdo tě nevidí, nikdo tě nemůže slyšet (...) Spásonosné lodě tě míjejí. Lidé se na tebe dívají z můstku. Nezachrání tě. Nepomohou ti. Marně křičíš, marně pláčeš, marně si zoufáš, je jim to jedno. Až přijdou na řadu oni, budou prožívat totéž.“
-1-
ŽIDLE (Tragická fraška) (1952) OSOBY Stařeček, 95 let Stařenka, 94 let Řečník 45 – 50 let SCÉNA Stěny do polokruhu, vzadu výklenek. Úplně holá hala. Vpravo od forbíny troje dveře. Potom okno, před ním stolička, a dál další dveře. Vzadu ve výklenku velké parádní dvoukřídlové dveře a po jejich stranách navzájem protilehlé dveře, oboje - nebo alespoň jedny takřka skryté pohledu obecenstva. Vlevo směrem od forbíny troje dveře, okno se stoličkou protilehlé oknu vpravo, -2-
dále školní tabule a pódium. Na forbíně vedle sebe dvě židle. Ze stropu visí plynová lampa. Stařeček:
Nebudeme zapomenuti. V paměti věčného císaře zůstaneme navždy.
Stařenka:
(ozvěna) Navždy.
Stařeček:
Zanecháme stopy, protože jsme bytosti, a ne města.
Stařeček a stařenka: (společně) Budeme mít naši ulici! Stařeček:
Buďme spjati v čase a věčnosti, nemůžeme-li být spojeni v prostoru, tak jako tomu bývalo v protivenstvích; zemřeme ve stejné chvíli... (netečnému, nehybnému Řečníkovi) Ještě jednou naposledy... skládám v tebe důvěru... spoléhám na tebe... Ty povíš všecko... Ty sdělíš odkaz poselství... (Císaři) Ať mi Jeho Veličenstvo promine... Vy všichni, sbohem, Semiramido.
Stařenka:
Vy všichni, sbohem! ... Můj holoubku, sbohem!
Stařeček:
Ať žije císař! (Hodí na neviditelného Císaře konfety a papírové spirály; zazní fanfáry; jasné světlo, jako při ohňostroji)
Stařenka:
Ať žije císař! (Konfety a spirálky na Císaře, potom na nehybného a netečného Řečníka, na prázdné židle.)
Stařeček:
(stejná hra) Ať žije císař!
Stařenka:
(stejná hra) Ať žije císař!
Stařeček a stařenka: (se vrhnou současně každý ze svého okna a volají „Ať žije císař" - najednou ticho; ohňostroj skončí, z obou stran jeviště zazní „Ach!", plácnutí těl o vodu. Světlo vycházející z oken a velkých -3-
dveří zhasne: zůstane jen slabé osvětlení jako na začátku; černá okna zůstanou dokořán otevřená, okenice se pohupují ve větru) Řečník:
Řečník:
(Po dobu scény dvojnásobné sebevraždy zůstal netečný a nehybný a až teď se rozhodne promluvit; je obrácen tváří k řadám prázdných židlí a dává neviditelnému zástupu na srozuměnou, Že je hluchoněmý; gestikuluje řečí hluchoněmých: vynakládá zoufalé úsilí, aby se vyjádřil; následuje chroptění, sténání, hrdelní zvuky němého) He, Mme, mm, mm. - Ju, gu, hu, hu. - Ö, -ö, gy, gu, gö. (Bezmocně svěsí ruce podél těla; najednou se jeho obličej rozzáří, dostal nápad, otočí se k černé tabuli, vyndá z kapsy křídu a napíše velkými písmeny:) CHLEBA PÁNĚ (potom:) NNAA NNM NWNWNW V (Znovu se otočí k neviditelnému obecenstvu v přízemí, ukáže prstem, co napsal na černou tabuli) Mmm, Mmmm, go, Gu, Gy, Mmm, Mmm, Mmm, Mmmm. (Potom, nespokojený, smaže ráznými gesty to, co napsal křídou, napíše jiné znaky, mezi nimiž stále velkými písmeny se objeví slova:) SBOHEM BOHEM HM (Řečník se znovu otočí do sálu; tázavě se usmívá, doufá, jak je vidět, že byl pochopen, že něco řekl; směrem k prázdným židlím ukazuje, co právě napsal; chvilku nehybně čeká, trochu slavnostně, víceméně uspokojeně, potom, když se nedostaví očekávaná odezva, jeho úsměv se pomalu rozplývá, tvář se zachmuřuje; ještě chvilku čeká; najednou rozmarně s vervou pozdraví, sestoupí z pódia; odchází k velkým dveřím v pozadí svým přízračným krokem; než vyjde, ještě obřadně pozdraví prázdné židle a neviditelného Císaře. Scéna s židlemi, pódiem, podlahou pokrytou hádky a konfetami zůstane prázdná. Zadní dveře jsou dokořán otevřené do tmy. Poprvé je slyšet lidské zvuky neviditelného davu: výbuchy smíchu, šeptání, „pst", ironické pokašlávání; na začátku jsou zvuky slabé, postupně sílí, potom znovu zvolna slábnou. To všecko musí trvat dost dlouho, aby -4-
obecenstvo - skutečné a viditelné - odcházelo s tímto koncem vštípeným v mysli. Opona velice pomalu padá) (Přeložil Vladimír Mikeš)
Úkoly pro práci s textem v hodině 1. 2. 3. 4. 5.
Charakterizujte úvodní a závěrečnou scénu Ionescových Židlí. Jaký, „odkaz poselství" po sobě zanechali Stařeček a Stařenka? Budou či nebudou zapomenuti? Proč je Řečník hluchoněmý? Jmenujte alespoň jedno světové drama, jehož hrdina zanechává zřetelné „poselství". Vidíte nějaký rozdíl mezi závěrem Beckettova Čekání na Godota a Ionescových Židlí?
Při formulování odpovědí můžete vycházet z následující Ionescovy úvahy: „Svět se mi v jistých okamžicích jevil jako vyprázdněný, zbavený významu, realita nereálnou. Tento pocit neskutečnosti, hledání reality základní, zapomenuté, bezejmenné - mimo niž si nepřipadám, že jsem — to jsem chtěl vyjádřit skrze své postavy, které bloudí v nesoudržném světě a nemají nic vlastního kromě svých úzkostí, svých výčitek, svých porážek, prázdnoty svých životů. Bytosti pohroužené do nepřítomnosti smyslu mohou být jen groteskní, jejich utrpení může být jen směšně tragické. Svět je mi nepochopitelný, čekám, že mi ho někdo vyloží.“ (text programu pro Theatre du Nouveau Lancry, 1952; přeložil J. Král) 6.
E. Ionesco prázdnotu světa a absurditu lidské existence, banalitu života, mechanismus mezilidské lidské komunikace, neschopnost domluvit se a nalézt smysl bytí i řeči vyjadřoval hromaděním nesmyslných slov nebo předmětů, věcí. Doložte tvrzení v textu.
7.
Doložte nejdůležitější znaky absurdního dramatu, čím se odlišuje od tradičního dramatu. -5-
PLEŠATÁ ZPĚVAČKA (1948) Výstup jedenáctý PANÍ MARTINOVÁ:
PAN SMITH:
PAN MARTIN: PANÍ SMITHOVÁ: PANÍ MARTINOVÁ: PAN SMITH: PAN MARTIN: PANÍ SMITHOVÁ: PANÍ MARTINOVÁ: PAN SMITH: PANÍ SMITHOVÁ: PANÍ MARTINOVÁ: PAN SMITH: PAN MARTIN: PANÍ SMITHOVÁ: PANÍ MARTINOVÁ: PAN SMITH: PAN MARTIN: PANÍ SMITHOVÁ: PANÍ MARTINOVÁ: PAN SMITH:
Já mohu koupit kapesní nůž pro svého bratra, ale vy nemůžete koupit svému dědovi Irsko. Člověk chodí po nohou, ale ohřívá se elektřinou nebo uhlím. Ten, kdo dneska prodá krávu, bude míti zítra kávu. V životě se jeden musí dívat z okna. Ale je možno si sednout na židli, když nemá okna. Člověk aby stále myslel na všechno. Strop je nahoře, podlaha je dole. Řeknou-li ano, je to jen takový způsob mluvení. Jak si kdo ustele tak si lehne. Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v bludný kruh. Učitel ve škole učí své žáky číst, ale kočka kojí koťata dokud jsou malá. Zatímco kráva nám ukazuje paty. Když jsem na venkově, mám rád samotu a klid. Na to ještě nemáte léta. Benjamin Franklin měl pravdu, vy nejste tak klidný jako on. Jak se jmenuje sedm dní v týdnu? Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. Eduard je úředník, jeho sestra Nancy je písařka a jeho bratr Vilém příručí v obchodě. Podařená rodina! Mám raději ptáka na poli než ponožku na trakaři. Raději sítě v chatě než mléko v hradě. -6-
PAN MARTIN: PANÍ SMITHOVÁ:
Dům Angličana je jeho skutečný hrad. Neumím dost španělsky, abych se vyjádřila.
PANÍ MARTINOVÁ:
Dám ti bačkory své tchyně, když mi dáš rakev svého manžela. Hledám kněze monofyzitu, abych ho oženil s naší služebnou. Chléb je strom, zatímco chléb je také strom a z dubu se rodí dub každého jitra za svítání. Můj strýc žije na venkově, ale to se netýká porodní babičky. Papír je na psaní. Kočka na myši, sýr je na drápání. Automobil jezdí velmi rychle, ale kuchařka zas lépe připravuje pokrmy. Nebuďte labutě, obejměte raději spiklence. Dobročinnost začíná doma. Čekám, že mě vodovod přijde navštívit ke mně do mlýna. Dá se dokázat, že sociální pokrok je mnohem lepší s cukrem. K čertu s leštěním!
PAN SMITH: PAN MARTIN: PANÍ SMITHOVÁ: PANÍ MARTINOVÁ: PANÍ SMITHOVÁ: PAN SMITH: PAN MARTIN: PANÍ SMITHOVÁ: PAN MARTIN: PAN SMITH:
(Po této poslední odpovědi pana Smitha zůstanou ostatní chvíli tiše, užaslí. Je cítit, že tu vládne jisté nervové podráždění. Údery hodin jsou také nervóznější. Odpovědi, které následují, se musejí říkat zprvu ledovým nepřátelským tónem. Nepřátelství a nervozita stále rostou. Ke konci této scény musí všechny čtyři osoby stát velmi těsně u sebe, musí řvát své repliky, zvedat pěsti, připraveny Vrhnout se na sebe)
-7-
PAN MARTIN: PANÍ SMITHOVÁ: PAN MARTIN: PAN SMITH: PANÍ SMITHOVÁ: PAN MARTIN:
PAN SMITH: PANÍ MARTINOVÁ: PANÍ SMITHOVÁ: PAN MARTIN: PANÍ MARTINOVÁ PAN SMITH: PAN MARTIN: PAN SMITH: PANÍ MARTINOVÁ:
PANÍ SMITHOVÁ: PANÍ MARTINOVÁ: PAN MARTIN: PAN SMITH: PANÍ MARTINOVA: PANÍ SMITHOVÁ: PAN MARTIN: PAN SMITH: PANÍ MARTINOVÁ: PANÍ SMITHOVÁ: PAN MARTIN:
Jeden si nevyleští brýle černým krémem. Ano, ale za peníze si jeden koupí všechno, co chce. Raděj bych zabil sto králíků, než dělal v zahradě muziku. Kakadu, kakadu, kakadu, kakadu, kakadu, kakadu, kakadu, kakadu. Jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy... Jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců ... Psi mají blechy, psi mají blechy... Kaktus, kultus, kukla, kulka, kokarda, košer. Kecale, pokecal jsi nás. Raděj bych přebíral kávu, než bych ukradl krávu. (otvírajíc co nejvíc ústa): Ach! och! ach! och! Dovolte mi skřípat zuby. Aligátor. Pojďme plácnout Odyssea. Jdu žít do své chýše z palmovníků pod papayové stromy. Citrusy v citrusových plantážích nenosí kokosy, nosí citronovku, citrusy v citrusových plantážích nenosí kokosy, nosí citronovku. Myši mají obočí a obočí nemá myši. Sáhni ruče na papuče. Kdo mi ručí za papuči. Nemuč myši, miškuj mouchy! Myš se hýbe. Myj si hubu. Plácá držka plechová. Plácá držka plechová. Rozšavlovaný šarvátkáři! Scaramouche! Sainte-Nitouche! Máte pusu samou růž. -8-
PAN SMITH: Mlč už, kuš! PANÍ MARTINOVÁ: Kéž se svatá Nituše, chopí mojí katuše. PANÍ SMITHOVÁ: Nedotýkejte se jí, je rozbitá. PAN MARTIN: Sully! PAN SMITH: Prudhomme! PANÍ MARTINOVÁ A PAN SMITH: Francois! PANÍ SMITHOVÁ A PAN MARTIN: Coppée! PANÍ MARTINOVÁ A PAN SMITH: Coppée Sully! PANÍ SMITHOVÁ A PAN MARTIN: Prudhomme Francois. PANÍ MARTINOVÁ: Hudrující remcalové, hudrující remcalové. PAN MARTIN: Márinko, dno od moždíře! PANÍ SMITHOVÁ: Krišnamurti, krišnamurti, krišnamurti! PAN SMITH: Papež šňupe rape. Záklopka mu neklape. Záklopka má papeže. PANÍ MARTINOVÁ: Bazar, Balzac, Bazaine! PAN MARTIN: Bizarní, bazén, bižutérie! PAN SMITH: A, e, i, o, u, a, e, i, o, u, a, e, i, o, u, i! PANÍ MARTINOVÁ: Be, fe, mé, le, pe, se, ve, ze! PAN MARTIN: Tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech! PAN SMITH (napodobuje vlak): Šu, šu, šu,... šu, si šu,... šu, šu, šu, ííí! Proč tam! PANÍ MARTINOVÁ: Stojí! PAN MARTIN: Tamta! PANÍ SMITHOVÁ: Pumpa! PAN SMITH: Proč tam! PANÍ MARTINOVÁ: Stojí! PAN MARTIN: Tamta! PANÍ SMITHOVÁ: Pumpa! (Všichni dohromady ve vrcholící zuřivosti si řvou do uší. Světlo zhasne. Ve tmě je slyšet ve stále zrychlovaném rytmu.) VŠICHNI DOHROMADY: Proč tam stojí tamta pumpa! Proč tam stojí tamta pumpa! Pročtam stojí tamta pumpa. Proč tam stojí tamta pumpa! -9-
(Slova náhle ustanou. Rozsvítí se. Pan a paní Martinovi sedí jako Smithovi na začátku hry. Hra začíná znovu s Martinovými, kteří říkají přesně tatáž slova jako Smithovi v první scéně, zatímco se opona zvolna zavírá.)
Pravda nebo fikce Klasik absurdního divadla Eugene Ionesco napsal prý svou slavnou prvotinu Plešatá zpěvačka tak, že se začal učit anglicky a k dialogům jeho komedie ho inspirovaly konverzační texty z učebnice, plné nejrůznějších "pravých anglických" obratů, zato však zcela bezduchých a bezobsažných. Odtud už pak vedl jen krok k postavám, kterým taková konverzace naprosto stačí k životu.
Úkoly pro práci s textem v hodině 1.
Popište, jak vystupují a jednají postavy?
2.
Proč se centrem pozornosti stává jazyk, jeho nesdělnost?
3.
Porovnejte Ionesca s Beckettem z hlediska tematického i jazykového.
4.
Vyberte, ke kterému ze starších avantgardních směrů má absurdní divadlo nejblíže: a. dadaismu b. futurismu c. expresionismu d. kubismu
- 10 -
Podívejte se na ukázku ze hry Plešatá zpěvačka v podání divadelního spolku Kašpar: http://www.youtube.com/watch?v=0EhnrtAqO8Y&feature=player_detailpage (…) Jakub Špalek si s divadelním spolkem Kašpar nikdy neklade snadné úkoly. Také inscenace absurdního dramatu Eugena Ionesca Plešatá zpěvačka patří mezi pamlsky na jídelníčku pražských divadel. Nemusí se ho ale bát ani ten, kdo náročnější hry obvykle odkládá stranou. Jde přece o komedii, a dát se strhnout humorem znamená jen naladit se na správnou notu. Dva manželské páry, jejichž snaha o uhlazený dialog se postupně proměňuje v nesouvisející hlášky, vtipy bez point a nakonec jen pouhé výkřiky do tmy, služebná (v podání Pavla Lagnera kouzelně se klátící na vysokých podpatcích), nečekaný příchod hasiče – prostě takový pěkný konzervativní anglický večer u rodiny Smithových. To je Ionescovo vypodobnění měšťácké ubohosti, znuděnosti, neschopnosti navázat lidský kontakt. Plešatá zpěvačka vznikla již v roce 1950, její obsah je však bohužel stále stejně aktuální. (…) [Česká televize: Převzato z časopisu ČT+, Text Iveta Kováčová]
Úkol k zamyšlení: Souhlasíte s tvrzením, že obsah hry je stále aktuální?
- 11 -
POJMY: Absurdní drama (z lat. absurdus = nesmyslný, nejapný) - zvláštní druh dramatu, v němž je zdůrazňována absurdnost lidské existence. Někdy se hovoří i o antidramatu, protože jsou v něm radikálně rozrušeny dosavadní zvyklosti ve výstavbě dramatu (oslabení, až odstranění dějovosti, akčnosti, rezignace na psychologické prokreslení postav, zamlžená motivace jejich jednání, vršení banálních, nesmyslných, vzájemně se míjejících dialogů). Západoevropská jeviště ovládlo hlavně v 50. a 60. letech; u nás J. Kainar a V. Havel. Existencialismus je filosofický a umělecký směr, který vznikl po první světové válce v Německu. K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským představitelům ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. Filosofie tohoto směru se opírá o tzv. filosofii existence, čímž navazuje na některé myšlenky F. Nietzscheho, dánského myslitele S. Kierkegaarda (duchovní předchůdce), E. Husserla a M. Heideggera. Východiskem mu byl člověk jako člověk bez vazeb, soustředěný na svoje vnitřní ego, plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a naprosté osamělosti. Člověk se dobírá sebepoznání, volí si svými činy své bytí jako svobodu. Ke svobodě je člověk prakticky donucen (odsouzen), musí stále mezi něčím volit a vybírat. Je kladen velký důraz na aktivitu vůči budoucnosti a sobě, to dovedlo existencialisty k popření Boha a tím i křesťanské morálky.
- 12 -