Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra bohemistiky
Český znakový jazyk a jeho postavení v systému přirozených jazyků
Magisterská diplomová práce
Eva Kociánová (Česká filologie – Anglická filologie) Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc.
Olomouc 2010
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla úplný seznam citované a použité literatury.
V Olomouci dne
…………………………..
Ráda bych poděkovala Prof. PhDr. Janu Kořenskému, DrSc. a doc. PhDr. Evě Souralové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a vstřícnost.
Obsah Úvod ............................................................................................................................................ 6 1
Hist or ie k om unik ace neslyš íc ích ........................................................................ 10 1. 1
T eor ie o původu j azyk a ................................................................................... 10
1. 2
Znak ové j azyk y .................................................................................................... 13
1. 3 Nej st ar ší zá znam y o k om unik aci neslyš í c ích a zás adn í m i ln í k y v hist or i i znak ového j azyk a ...................................................................................... 14 1. 4 St r učná hist or ie zn a k ových j a zyk ů a význam né osobnost i v obl ast i vzdělá n í a ling vist ik y v j ednot li vých zem ích ................................ 15
2
1. 4. 1
Fr ancie ............................................................................................................. 16
1. 4. 2
Něm eck o ......................................................................................................... 16
1. 4. 3
USA ................................................................................................................... 17
1. 4. 4
Ang lie ............................................................................................................... 18
1. 4. 5
Dalš í zem ě ..................................................................................................... 19
Kom unik ace nesl yš íc ích v Č esk é r epubli ce ................................................. 20 2. 1 Hist or ie česk ého zn ak ového j azyk a v ob last i vzděl án í a ling vist ik y ........................................................................................................................... 20 2. 1. 1 Vzd ělá vac í inst it uce a spolk y na podpor u nesl yš íc ích na česk ém územ í ....................................................................................................... 20 2. 1. 2 2. 2
Ling vist ik a česk ého znak ového j azyk a ........................................... 21
Kult ur n í sit uac e česk ých nesl yš íc ích ...................................................... 24
2. 2. 1
Česk ý znak o vý j azyk v česk é leg islat ivě ....................................... 24
2. 2. 2
Kult ur n í a j azyk o vá m enšina ................................................................ 25
2. 2. 3
Kult ur n í ži vot a um ěn í nesl yš íc ích .................................................... 30
2. 3 Jazyk o vá sit uac e česk ých nesl yš íc íc h ...................................................... 33 2. 3. 1
Znak ová ř eč .................................................................................................. 34
2. 3. 2
Znak ovaná češt ina .................................................................................... 35
2. 3. 3
Česk ý j azyk ................................................................................................... 37
2. 3. 4
Česk ý znak o vý j azyk ................................................................................ 39
2. 4
3
Česk ý znak o vý j azyk m ezi j azyk y př ir o zeným i ................................... 43
2. 4. 1
Jazyk y př ir o zen é, j azyk y um ělé a subst it učn í k ódy ................. 44
2. 4. 2
Rys y př ir o ze n ých j azyk ů......................................................................... 45
Pr oblem at ik a česk ého znak ového j azyk a v odbor né lit er at u ř e......... 52 3. 1 Ref lexe současn ých po znat k ů o českém znak ovém j azyce v r ůzn ých t ypec h od bor ných pub lik ac í ................................................................ 53 3. 1. 1 Př ír učk y obor u speciáln í pedag og iky, slo vn ík o vé pub lik ace .. 53 3. 1. 2
Publ ik ace a článk y obor u ling vist ik y znak ových j a zyk ů ......... 56
3. 1. 3
O becné př ír učk y o j azyce, k om unik aci, sém iot ice .................... 57
3. 1. 4
Publ ik ace special i zo vané a př ír učk y da lš ích vědn ích obor ů 61
3. 2
O br az česk ého znak ovéh o j azyk a v odbo r ných pub lik ac ích ........ 62
4 Závěr y o post a ven í česk ého znak ového j azyk a m ezi j azyk y př ir oze n ým i ............................................................................................................................ 65 Anotace ...................................................................................................................................... 72 Seznam použité literatury........................................................................................................ 73
Úvod Tato
diplomová
znako vého
jazyka.
práce
se
Základní
věnuje pojem
problematice
označujíc í
českého
plnohodnotný
prostředek komunikace česk ých neslyš íc ích není široké ve řejnosti příliš
známý
ani
vlastn í;
v po vědomí
většino vé
společnosti
se udržuje (pokud vůbec) sp íše pojmenování znako vá řeč. Ovšem i o jeho významu má řada lid í (a to i vzdělan ých, č i dokonce lingvistick y vzděla ných) jen mlhavé, nepřesné, či zc ela mylné představy. Motivac í pro zvole ní tématu českého znakového ja zyka (ČZJ) ke zp racován í v diplomové práci b ylo autorce jednak jeho studium ve
vo lném čase (a řada s n ím s pojených
zásadních omylů
plynouc ích z ne znalosti širšího kont extu lin gvistického , kulturního apod.), jednak k němu vedly debat y v ok ruhu známýc h a přátel, i disku ze v rámci seminární skupin y na katedře bohemistik y, je ž měly velmi podobný průběh – na jedné straně zájem, pochopení a řadu otázek, na druhé straně ovšem názory téměř rozzlobeného údivu
až
s veře pého
odmítání
f aktů
potvrze ných
řadou
lingvistick ých i dalších výzkumů týkajíc ích se znako vých jazyků. Samotná
inf ormace,
že
komunikace
neslyš íc ích
není
mezinárodní a že existuje vlastní český znako vý jazyk, bývá pro většinu lid í překvapivá. Tato práce by tedy mimo jiné chtěla osvětlit,
v čem
je
komunikační
systém
neslyš íc ích
český,
a ze jména pak poukázat na skutečn ost, že pro jeho pochopení je mnohem
důležitější
slo vo
znakov ý.
Také
by
měla
shrnout
argumenty, p roč je lin gvist y, kteří se jím dlouhodobě zab ýva jí, pova žo ván za přiro zen ý ja zy k. Všechny tři polo žky ná zvu český znakový ja zyk totiž mohou vést (a stále ješt ě často vedou) k nesouhlasu či rozporuplným zá věrům, a to mezi laik y i odborník y. Mnohé z negativn ích postojů 6
jsou
však
způso beny
předsudk y
vůč i
neslyš íc ím,
neznalost í
důležit ých inf ormací, či neochotou přijmout nová zjištěn í a b rát je jako přínosné podněty. V této diplomové práci budou tedy představena zák ladní f akta o znakových ja zyc ích, klíčo vé pojmy a problémy spojené s českým znako vým ja zykem. Poukážeme na jeho stávajíc í po zici kulturn í a zrekapitulujeme odlišné pohledy, jimiž je na zírán vědci rů zn ých disciplín.
Dále
b udou
zprostředko ván y
výs ledk y
d osavadních
výzkumů lingvistik y znako vých ja zyků a dopad těchto zjištěn í na uživatele české ho znakového ja zyka i širš í českou veřejnost. První
prác e
část
se
blíže
věn uje
obecnému
nastínění
problematiky znak ových ja zyků. Zabývá se jimi nejprve v širš ím kontextu
vzniku
lidského
ja zyka
jako
tako vého,
následuje
seznámení s jejich vlastn ím původem, vývojem a stručn ou historií v jednotlivých
ze mích.
Zab ývá
se
ro vněž
otázkou
vlivu
většino vých mluve ných ja zyků na formování a u žívá ní ja zyka znako vého, významně
rekap ituluje ovlivňu je
tradic i
jejich
vz dělávání
kulturní
pozici
neslyš íc ích, i
výběr
kte ré
prostředku
komunikace, a mapuje zásadn í momenty, je ž přispěly k posunu v přístupu ke znak ovým ja zykům i jejich uživatelům. Na obecný ú vod nava zují kapitoly věnujíc í se sam ostatně českému znakové mu jazyku. V nich jsou v historic ké perspektivě shrnuty
dostupné
inf ormace
ohledně
na českém území, je předsta ven znako vých
ja zyků
u
nás
a
vzdělá vacích
instituc í
dosavadní vývo j lingvistik y
témata
jejího
výzku mu,
jsou
připomenuty zákla dní společenské a legislativn í p roblémy spojené s problematikou hluchoty a neslyš íc í jsou prezentováni jako nově utvářená ja zyko vá a kulturní menšina, která čelí s pecif ickým obtížím a jejíž čle ny s jednocuje společná historie, tradice, zvyk y, umění.
7
V další části se soustředíme již na otázk y lin gvistického charakteru, neboť se v ní dostá váme k jazyko vé situa ci česk ých neslyš íc ích a jejím specif ikům. Vys větlen y jsou f aktic ké ro zd íly mezi pojmy znako vá řeč, česk ý znakový ja zyk, znako van á čeština prostřednict vím jejich vzá jemného porovnání a st ručné k omparace s česk ým ja zykem. Zmíněn y jsou ro vněž podmínk y, za jak ých se neslyš íc í k jednotlivým f ormám přiklá nějí. V souvis losti s tě mito termíny a jednotlivými komunikačními prostředk y neslyš ících je také osvětlena problematika přiro zen ých jazyků, na základě odborné literatury jsou popsána hlavní k ritéria, dle nichž jsou přirozené ja zyk y obvykle def inovány. Poté jsou zm íněny problematické body a zdroje pochybností ve vztahu k jazyku znako vému a jsou sh rnuta dnes již mnohokrát potvrzená f akta vyplývajíc í z výzkumu lingvistiky znako vých ja zyků, která podporují
právop latné
zařa zení
ČZJ
mezi
plnohodnotné
komunikační s ystémy. Následně se pak práce zabývá t ím, jak a zda vůbec se výsledk y výzkumů lingvistik y znako vých jazyků odráží v názorech na český znako vý jazyk, jak v postoji ve řejnosti, tak především v přístupu vědních disciplín, jako je sémiotika, obecná lingvistika (popř. speciální pedagogika či da lš í), které jsou s e studiem komunikace
těsně
spjat y.
Činí
tak
na
zák ladě
prozkoumání
způsobu, jak ým je toto téma (pokud vůbec) ref lektováno v česk ých publikacích těchto oborů (ve slo vn ících, ja zyko vých příručkách, studijních
te xtech ,
monograf iích
atd.),
shrnutím
a
kritick ým
komentářem informací v nich pre zento van ých. V zá věrečné části, která obsahuje krátkou úvahu o nynějším stavu a pozici čes kého znakového jazyka, zamyšlení n ad tím, jak se proměňuje postavení komunikace neslyš íc ích z po hledu jich samotných, v oč íc h veřejnosti a odborníků, a odkaz k možnostem současné medicíny, je ž o vlivňu jí po čet jeho uživatelů , jsou pak 8
shrnuty zák ladní poznatk y a myšle nky předsta vené v této práci. Nakonec
je
podán
podrobný
výčet
studijních
materiálů
a sekundární litera tury, v nich ž je v případě hlubšího zá jmu o tuto problematiku
možné
dohledat
mnoho
dalších,
podrobnějších
rozborů a inf ormací (nejen) o českém znako vém jazyce. Pro
zpraco ván í
tématu
byly
vyu žit y
dostupné
materiály
o českém znakovém jazyce, zejména publikace vyda né Českou komorou tlumočníků znako vého ja zyk a, dále pak článk y vzn ikajíc í na půdě pražského Ústavu českého jazyka a teorie komunikace, předevš ím práce prof . PhDr. Aleny Macurové, CSc., p ře dní české odbornice v oboru lin gvist ik y znako vých ja zyků, a te xt y a p ráce jejích
kole gů
a
studentů.
Mimoto
byly
do
prác e
zahrnut y
i inf ormace získa né z příruček sp eciálně-pedagogic kých, dále z článků publiko vaných odbornými časopisy, vyu žit y b yly té ž některé
údaje
prezento vané
v če sk ých
médiích,
například
v pořadech určen ých p římo neslyš íc ím, či materiály dostupné prostřednict vím
webo vých
strán ek
organiza c í
spojených
s komunitou českých neslyš ících. Nedílnou a poměrně rozsáhlou souč ástí studijní lite ratury b yl y rovně ž
publikace
a
další
materiály
předsta vujíc í
zahraničn í
výzkumy znakovýc h ja zyků (zejména amerického a britského), neboť v řadě zemí má lingvistika zn akových ja zyků de lš í tradici než u nás, a tudíž jsou v nich pre zentovány h lubší a detailnějš í inf ormace, z nich ž mnohé jsou obecně platné a přináší podněty k dalšímu zamyš le ní. Ostatně i česk ý výzkum na mnohé z těchto prací vědomě navazuje.
9
1 Historie komunikace neslyšících 1.1 Teorie o původu jazyka Původ
lids kého
jazyka
za jímá
vzdělance
a
myslit ele
už
od dávných dob. Ani po staletích bádání, množství h ypoté z a usilovné snahy o jejich doložení ale nemáme jednoznačné důkazy o tom, kdy a jakým způsobem jazyk vzn ikl. E xist uje pouze řada domněnek, které se vlivem filo zof ických směrů, různ ých myšlenko vých t radic a obje vů vědníc h disciplín vyvíjely a měnily. Jak konstatují edit oři jedné z řady publikac í zab ývajíc íc h se teorií evoluce, lidsk ý ja zyk zůstá vá pro vě dce jednou z velk ých záhad (Knight, Ch. – Studdert-Kennedy, M. – Hurf ord, J., 2000). Co
se
Předpoklady
t ýká
datace
pro
vznik
vzn iku
jazy ka,
mluvené ho
odhady
jazyka
se
se
různ í.
ale
podle
dosavadních vědeck ých poznatků objevu jí nejd říve pře d 500 tisíci lety (W ildgen, W ., 2004), jako pravděpodobné autoři často uvád í období zhruba před 300 tisíci let y (Nekula, M., 2002; Čermák, F., 2001). Někteří pak určují š irš í čas ové ro zmezí, které považuj í za etapu klíčo vou pro rozvo j ja zyk a, například výše zmiňo vaná publikace nabízí dataci 400 000 až 250 000 let (Knight, Ch. – Studdert-Kennedy, M. – Hurf ord, J., 2000). O moderních, plně rozvinut ých
ja zyc ích,
je ž
předst avují
s ystém y
umožňujíc í
i sdělován í na úrovni abstraktn ích pojmů, pak hovoříme až v době mnohem pozdější, a to ve spojitost i s vývo jem mozku a evolučn ími změnami člo věka (Knight, Ch. – Studdert-Kennedy, M. – Hurf ord, J., 2000). Ještě méně jednotné než návrh y datace vzniku lidského jazyka jsou pak hypotézy o způsobu, jakým k němu došlo. Dvěma konkurenčními názory, které mají mezi vědci zřejmě největš í počet zastánců,
jsou
te orie
interjek ční
10
a
teorie
posunková.
Teorie
interjekčn í z pů vodně
prosa zuje
stanovisko,
neartikulovan ých
že
lidsk ý
výkřiků
ja zyk
se
vyjadřujíc ích
vyvinul emoce,
popřípadě varo vné signály, identif ikaci se skupinou či vyme zení území.
Tyto
se
postupem
ustálily,
času
došlo
k jejich
konvencionalizac i a vzniku praja zyka (Nekula, M., 2002; W ildgen, W ., 2004). Zastánci teorie posunkové upřednostňují pojetí, podle něhož se dříve než zvuko vý ja zyk vyvinulo dorozumívan í prostřednictvím posunků
(Nekula,
M.,
2002).
Jak
píše
Čermák,
je
„možné,
ba pravděpodobné, že vzniku ja zyka mohl předcházet jazyk gest“ (Čermák, F., 2001, s. 63). Právě s posunkovou/gestic kou teorií bývá některými a utory spojo vána f ylogene ze znakových jazyků, pro
podpoření
je jich
statusu
se
pak
zdůra zňuje
s kutečnost,
že ja zyk gest je zřejmě starš í ne ž jazyk mluven ý a je nedílnou součástí
evoluč ního
procesu.
Tomasello
(2008)
k této
problematice podotýká, že dnešní znako vé jazyk y js ou ovšem příliš
komplexn í
na
to,
aby
mohly
repre zentovat
počáteční
vývo jo vé f áze lidsk é komunikace. Myšlenku pra ja zyk a gest zva žo val m ezi prvn ími Condillac již v 18. stolet í (W ildgen, W ., 2004), jeho následovníc i a zastánc i této teorie se zabývají je jími rů zn ými aspekty, a i dnes se mnohdy liš í v ná zorech na to, jak ro zvinut ý b yl ja zyk gest p ředků člověka, jak byl u žíván a co bylo motivac í pro následný přechod k jazykům mluven ým. Jedním
z obhájc ů posunkové teorie je napřík lad
He wes
(1978), jenž ve své studii podporuje tento názor na základě výsledků zkoumání primátů, zaměřeného na míru jejich schopnosti komunikovat prostřednict vím gest či systému znako vé ho jazyka. Dalš í autoři usilují o navržen í h ypotézy o vzn iku prajazyka gest a řeší otázku jeho komplexnosti. Někteří zastá vají ná zor, že se jednalo o jazyk plně vyvinut ý, jen ž byl p rvním krokem k evoluc i 11
jazyka mluveného, jin í předpokládají, že se oba vyvíjely společně, gesta byla doprová zena skřek y, a zvu ková podoba jazyk a pak byla upřednostněna jako výhodnějš í (W ildgen, W ., 2004). Mnozí autoři se sh odují, že řeč se vy vinula za účelem s dílen í myšlenek a inf ormací v rámci lids kého společenství (K night, Ch., 2000), byla spojena s počátky společenských úmluv a s pojenectví (Knight, Ch. – Studdert-Kennedy, M. – Hurf ord, J., 2000). Burling (2000) ve s vém příspě vku nab ízí zajíma vou poznámku o tom, že
ro zumíme
mnohem
více,
ne ž
jsme
schopni říci,
a
tudíž
komunikace nezačíná ro zhodnutím něco sdělovat gest em, ale až momentem,
kdy
si
někdo
druhý
u rčit ý
pohyb
jako
gesto
interpretuje. K přechodu od gest ke zvuko vému jazyku mohlo dojít kvůli potřebě uvolnit ruce – mluven ý ja zy k umožnil komunikaci a práci záro veň (W ildgen, W ., 2004), mohl být také inspiro vá n potřebou komunikace v rámci udržo ván í vztahů (t zv. grooming) s čím dál větš ím počtem jedinců – přátelská pé če, jakou známe od primátů, zahrnujíc í f yzick ý kontakt byla v této situaci již ne výhodná, jazyk umožnil
interakc i
s několika
jedin ci
najednou
(Knight,
Ch.
–
Studdert-Kennedy, M. – Hurf ord, J., 2000). Ať už b yly z e volu čního hlediska dů vod y pro upřednostnění mluveného jazyka jakékoli, je jisté, že pro skupiny lidí, kteří se narodili jako neslyš íc í, případně o sluch přišli v ra ném stádiu života, i dnes zůstává „ja zyk gest a znaků“ jedinou možnou volbou přiro zené komunikace. Protože akustické ja zyk y s lyšet nemohou, ale jako všechn y lidské bytosti mají přiro zenou potřebu inf ormací, musela se nutně vyvinout jim vlastn í a smyslo vě přístu pná f orma komunikace, která by tuto potřebu kompenzovala. A tak vzn ikly znako vé ja zyk y ne slyš íc ích.
12
1.2 Znakové jaz yk y V současné době můžeme na zákla dě vědeck ých výzkumů s
poměrně
jistotou
již
říci,
že
neslyš íc í
ve
vše ch
zem ích
komunikují mezi s ebou prostřednictvím znako vých ja zyků. Ty jsou svo jí
komple xností
a
strukturn ími
rys y
sro vnateln é
s dalšími
přiro zen ými ja zyk y, a ačkoliv vžd y e xistují po boku komunikace mluvené, nejsou od jazyka s lyš íc í většin y v dané ze mi žádn ým způsobem odvozen é (W oll, B. – Kyle, J. G., 1994). Datovat přesně vznik znako vých ja zyků není možné. Obecně lze ale říci, že ja zyk vzniká z potřeby komunikovat a dorozumět se s okolím. Autoři ja ko Deucharová (1996) či Stokoe (199 3) se tedy domnívají, že zn akové ja zyk y se začaly vyvíjet v době, kdy nastala možnost vyt vá řet komunity neslyš íc ích. K tomu došlo až poměrně pozdě, zhruba v 18. a 19. století, kd y se v jednotlivých zemích začaly f ormovat instituce pro neslyš íc í, p ředevš ím pak školy. Do té doby nemůžeme uva žo vat o znako vých ja zyc íc h jako systémech komunikace, které se vyvinou do podoby konkrétních národních
jazyků
neslyš íc ích.
Nicméně
je
téměř
jisté,
že i v období, kd y neexisto valy školy a dalš í instituce umožňujíc í širš í soc iáln í inte rakci, se v rodinách s neslyš íc ími přís lušník y vžd y
vyvinul
spe cif ický
způsob
„d omácí“
komunikace
pomocí
znako vání (Deuch ar, M., 1996). Známe totiž i doložen é případy, kdy neslyš íc í d ít ě nebylo vysta ve no žádné f ormě znako vého jazyka,
a
přesto
se
u
něj
vyvinul
s ystém
komunikace
prostřednict vím ge st a vym yšlen ých znaků (Tomasello, M., 2008). Znakové ja zyk y te dy vznikaly jako všechny přiro zené jazyk y spontánně a nebyly, jak se mnozí d omnívají, vyt vo řeny slyš íc ími jako umělé systémy (Deuchar, M., 1 996). Je ovšem třeba zmínit, že působením ško l a pedagogů (v d rtivé větš ině slyš íc íc h a zřídka
13
ovládajíc ích a
jejich
komunikaci
ro zd íln ých
vlastn í
názorů
na
jejich
neslyš íc ím
vhodný
způsob
studentům) komunikace
pro vzdělá vac í potřeby b yly znako vé jazyk y silně ovlivňo vány mluven ým
ja zyke m
v dané
zemi
rů zn ými
a
n áhradními,
podpůrnými způso by komunikace uměle vyt vořen ými za účelem vzdělá ván í.
1.3 Nejstarší záznam y o komunikaci nesl yšících a zásadní milník y v historii znako vého jaz yka Jak píš í W ollová a Kyle (1994) či Ma curová (2008), nejstarš í zm ínk y o komunikaci neslyš ících je možné najít již zh ruba 2000 let
zpátky
v dokumentech
nejrůznějš í
povah y,
které
se
o znako vání zmiň ují ve zce la odliš ných sou vis lostec h. Drobné poznámky
jsou
obsaženy
například
v
zá znamech
starých
židovs k ých zákonů, na specif ickou povahu komunikace hluchých upozorňuje
Platón
v dialo gu
Krat ylos,
schopnost
neslyš íc ích
používat k doro zumívání poh yb y, ge sta, znak y ref lektuje ve s vých spisech s v. August in (Gallaudet Universit y Arch ives, 2005). W ollová a Kyle (1994) ovšem ro vněž po znamenávají, že žádn ý
z těchto
autorů
neposkytuje
inf ormace
o
povaze
komunikace neslyš íc ích jako ce lku, dokonce ani nepodává popis konkrétních znaků . O podrobnostech k jednotlivým znako vým jazykům
se
tak
dozvídáme
poprvé
ze
zm ínek
ve
sp isech
vychovatelů a učit elů neslyšíc ích a ještě později z prac í lingvistů, kteří se věnují po drobnému zkoumání s ystémů znako vých ja zyků v rů zn ých zemích. Za význačnou etapu ve vývoji znakových jazyků a f ormování jejich postaven í pova žují členo vé Světo vé f ederace neslyš íc ích (2006) 18. století. Doba osvícenst ví byla charakterist ická mimo jiné zájmem o povahu a původ jazyků (Gallaudet Unive rsit y Archives, 2005). I dík y němu bylo n ejprve ve Francii a následně 14
v dalš ích
zemích
zpřístupněno
neslyš íc ím
lidem
vzdělán í,
a nevyhnutelně se tak objevily prvn í zásadní prác e a úvahy o povaze ja zyků zn akových. Zlomovým obdobím se pak stala druhá polovina 20. století, konkrétně 60. léta, kdy Američan W illiam Stokoe publikoval prvn í lingvistickou studii o americkém znakovém jazyce (ASL) nazvanou Sign Language Structure (1960), a dal tak podnět ke zkoumání znako vých ja zyků dalších zemí a ke vzniku lin gvistik y znako vých jazyků jako no vé vědní disc iplín y. V ýsledky jejího zkoumání poté na přelomu tisícile tí podnítily řadu zá sadních legis lativn ích kroků, výra zn ých
změn
neslyš íc ích
a
v p rocesu
jejich
snahu
vzdělávání o
i
vyhranění
akt ivitu jazyko vé
samotných a
kulturní
menšiny.
1.4 Stručná historie znakových jaz yk ů a významné osobnosti v oblasti vzdělání a lingvistik y v jednotli vých zemích Už v době před 18. stoletím je napříč rů zn ými ze měmi možné zach yt it jistý vývoj ve smýšlení o znako výc h jazyc ích. Pro příklad u ve ďme italského lékaře Giro lama Cardana, jenž potvrdil schopnost neslyš íc ích uč it se. Oponoval tak některým myslitelům, kteří (zejména pod vlivem názo rů Arist otelových, poněkud pozměněných je jich nesprávnou interpretac í) neslyš íc í pova žo vali
za
os oby
v
podstatě
neschopné
použív at
rozum
(Gallaudet Univers it y Archives, 2005). Metody
výuk y
se
lišily
stejně
jako
její
výs ledk y
podle
kompetence pedagogů a míry jejich uznání komunikace samotných neslyš íc ích.
Neslyš íc í
děti
byly
vzdělá ván y
ojediněle
již
od nejstarších dob, první s ystematičt ější pokusy za znamenáváme ve Španělsku (Hru bý, J., 1997). A ž do vzniku veřejn ýc h instituc í
15
se ovšem jednalo výh radně o členy šlecht y č i bohatých rodin a o péči individuální (Poul, J., 1987). 1.4.1 Francie Podle
Stokoeho
(1993)
můžeme
hovořit
o
skuteč ných
počátcích historie znako vého jazyka až ve 2. polovině 18. století ve Franc ii, kd y zd e začala působit z dnešního hlediska význačná osobnost – Abbé Charles Michel de l´Epée. Ten zalo žil prvn í školu přístupnou
všem
komunikovat
neslyš íc ím,
pros třednictvím
tak é znaků
se
sám
a
pokoušel
používat
je
ve
naučit výu ce.
Nicméně pro potřeby vzdělá ván í se mu jazyk jeho studentů zdál být nedostatečný, a tak ve s vém prvním d íle Inst itution des Sourds et Muets par la Voie des Signes Méthodiques (1776) rozp raco val
s yst ém
uměle
vyt vořených
znaků, tzv.
signes
méthodiques – metodických značek (podle Krahulco vé, 2002), pro pojmy a koncepty, které ve znako vém ja zyce nenašel. Na jeho průkopnic kou činnost pak ve Francii na vá zali mnozí další. Me zi nimi vynik l napřík lad Abbé Sicard, úspěšný žák Abbého
de
l´Epée
a
jeho
nástupce
ve
vzdě lá vac ím
ústavu
pro neslyš íc í. Sica rd dosáhl se svými studenty značn ýc h úspěchů a mimo pedagogic ké pra xe věno val pozornost i prác i teoretické (Stokoe,
W .,
1993).
Z
dalš ích
o sobností,
je ž
se
následně
ve Francii věno valy p roblematice zna kového ja zyka jak působením pedagogick ým, tak psaním odborn ýc h pojednání, může me zmín it jména jako Bébian či Rémi Valade. 1.4.2 Německo „Ve většině ústavů zalo žen ých v 2. polovině 18. století b yli neslyš íc í
vzdělá váni
f rancouzským
s ys témem
ve
znak ovém
metodických
ja zyce,
respektive
znaků“ (K rahulco vá,
B.,
2002, s. 20). V Německu (a posléze i v dalš ích evropsk ých
16
státech) se ovšem f ormoval také druhý proud, tzv. metoda orální, která užívání zna ků do značné míry omezova la a na jejímž zák ladě
byla
výuka
koncipována
s c ílem
naučit
neslyš íc í
komunikovat v ja zy ce mluveném (Krahulcová, B., 2002). Rozk větu se jí dostalo dík y Samuelu Heinickemu, jenž zalo žil prvn í německý ústav v L ipsku v roce 1778 (V ýmola, K., 1925). Jeliko ž se t yto d va proudy zásadně lišily v pojetí výuk y, byly o značen y jako škola f rancouzská a německá (Krahulco vá, B., 2002). Úsilí zastánců dru hého modelu výuk y b ylo st vrzeno v roce 1880 zá věry me zinárodního kongres u v Miláně, v n ich ž je jasně pref erována
metoda
orální
a
používán í
znako vých
jazyků
je
důrazně o značeno za ne vhodné (Milan 1880 Congress: Eight Resolutions, 2005-2009). Jak podotýká Macuro vá (2 008), tato stanoviska
měla
dalekosáhlé
pro
následky.
další Až
postaven í se
znakových
vzn ikem
jejich
jazyk ů
lingvistik y
ve 20. století se začal měnit (i když pomalu a mnohdy neochotně) pohled vědců, pedagogů i veřejnosti a znako vým ja zyků m (a tudíž i jejich u živatelům) se začalo dostá vat zájmu a vlídnějš ího přijetí. 1.4.3 US A Ačkoliv již b ylo výše řečeno, že jednotlivé znako vé jazyk y vzn ikaly z potřeb y komunikace uvnitř konkrétn ího společenství neslyš íc ích, a vyvíje ly se ted y v ka ždé zemi zcela s amostatně, přece
jen
je
možné
mezi
některými
jazyk y
najít
souvis losti
(a v jejich důsledku také podobnosti ja zyko vé) dané předevš ím kulturními kontakt y. Počátky histo rie a merického znako vého jazyka (ASL) jsou do značné míry spojeny se znakovým ja zykem f rancouzsk ým a s působením již zmiňo vaného pedagoga a teoretik a Abbého Sicarda. Ten přijal Thomase Hopkinse Gallaudeta, který přijel do Evropy studo vat možnosti výuk y neslyš íc ích. Zpět si odvá žel
17
nabyté znalost i f rancouzské metody vzdělá ván í a o pomoc s jejich uvedením do praxe požádal neslyš ícího učitele Laurenta Clerca (Stokoe, W ., 1993). Společně pak ve Spojených státech zalo žili v roce
1817
Gallaudetova
školu
pro
neslyš íc í,
univerzita,
dosud
z n íž
jediná
je
dnes
vysoká
prestižn í
šk ola
určená
výh radně neslyš íc ím studentům a přizpůsobená jejich s peciálním potřebám (Ladd, P., 2003). Po vydání Stokoe ho stěžejního d íla v roce 1960 se mnozí tamní vědci nech ali inspiro vat jeho studií a začali s e věno vat zkoumání
rů zn ýc h,
amerických
nejen
neslyšíc ích.
jazyko vých,
Zača la
se
aspektů
plně
rozvíjet
k omunikace lingvistika
znako vých ja zyků, kterou s vými pra cemi repre zentují autoři jako Ursula Bellu gi, Ed wa rd Klima, Ronnie W ilbur či Robbin Battison a jejichž práce podnítila vědecké zkoumání znakových jazyků v dalš ích zem ích. 1.4.4 Anglie Také ve Velké Británii došlo ke vzniku prvn ích inst itucí pro neslyš íc í a ž ve 2. polovině 18. s toletí a k jejich výraznějš ímu rozk větu ve stole tí následujíc ím. Zásluhu na rozvo ji edukace neslyš íc ích
v jejích
počátcích
zde
měla
zejména
rodina
Braid woodových, jejíž č lenové zalo žili několik škol, prvn í z nic h známou jako Braidwood Academy v roce 1760, a věnovali se hledání nejvhodnějších metod výuk y (Deuchar, M., 1996). Jako v ostatních zemích, i zde b ylo prosazo ván í znakového jazyka dlouhé a o jeho uznán í se kromě jazyko vědců zasa zo valy také různé veřejn é organizace na podporu neslyš íc ích. Na poli lingvistik y
britské ho
vědeckou
a
znako vého
publikační
práci
jazyka
od vedli
(BSL) a
pak
odvádějí
význačnou a utoři
jako
Margaret Deucharová, Ma ry Brennanová, Bencie W ollová či Jim Kyle.
18
1.4.5 Další země Z Francie,
která
sehrála
význam nou
úlohu
v počátcích
zkoumání znako vého jazyka a vzdě láván í neslyš íc ích, z Německa, kde se vyvinula k onkurenční edukační metoda, z US A a Anglie, jež in icio valy lin gvistické bádání v oblasti znako vých jazyků, se ve 2. polo vině 20. století ro zš ířil záje m o znako vé ja zyk y postupně do celého světa. Svůj znako vý ja zyk mají neslyš íc í p raktick y v ka ždé zemi, doložené jsou všude od evropsk ých států, Austrálie, přes Čínu, Kypr, Is land až po Kubu či Zimbabwe (W orld Federation of the Deaf , 2006). Stupeň zkoumání a popisu se samozřejmě liší dle možností dané země, nicméně tam, kde již došlo ke vzniku lingvistik y znako vých ja zyků, jsou pu bliko vány stále no vé studie týkajíc í se rů zn ýc h aspektů komunikace neslyš íc ích. Nejinak je tomu i v České rep ublice.
19
2 Komunikace neslyšících v České republice 2.1 Historie
znakového
českého
jazyka
v oblasti
vzdělání a lingvistiky Počátky
čes kého
znakového
ja zy ka
(ČZJ)
jsou
vesměs
shodné s vývojem dalších znakových jazyků a jsou ro vn ěž spojeny se
vznikem
vzd ělávac ích
institu cí,
v nich ž
poprvé
došlo
ke sdružo ván í ne slyš íc ích a k f ormování českého znako vého jazyka jako je jich jazyka národn ího. Se vznikem české lingvistik y znako vého jazyka v de vadesátých letech 20. století pak poprvé získá váme ucelenějš í poznatk y o jeho struktuře a f ungování. 2.1.1 Vzdělá vací instituce a spolk y na podporu nesl yšících na českém území Výše zmiňo vané ústavy v Paříži a Lipsku se v 18. století staly vzo rem
pro
zřizo ván í
obdobných
institucí
v ostatníc h
zemích
(V ýmola, K., 1925). V roce 1786 byl tak (jako pátý v E vropě) zalo žen na českém území Ústa v pro hluchoněmé v Pra ze, v němž se vyu čova lo zejména metodou f rancouzskou, tedy znako vým jazykem, někteří nadanější žáci se učili i artikulaci (Hrub ý, J., 1997). Kombinovanou metodu (dnešními slovy řečeno v podstatě moderní
metodu
bilin gváln ího
vzd ěláván í)
p rosazo val
Václa v
Frost, nicméně další vývoj jeho inovativn ímu příst upu nepřál (obdoba jeho metody se k nám paradoxně vrátila ze Skandinávie až dlouho po jeho smrti); i samotný znako vý ja zyk b yl postupně potlačován a v ro ce 1932 bylo jeho užívání v ústa vu zaká záno zce la
(Hrub ý,
posléze
i
J.,
dalš í,
1997).
Vedle
například
zařízen í
ústa vy
pro
pra žského neslyš íc í
vznikal y
v Čes k ých
Budějovic ích, v Lit oměřicích, Hradc i Králové, Brně či Ivančic ích (Poul,
J.,
1987).
Nejprve
se
jednalo 20
o
instituce
charakteru
zák ladního vzdělá ní, po zději vzniklo též několik š kol mateřských a škol vyšš ího vz dělání. Ve druhém případě, jak uvád í Hrub ý (1997), se jednalo ve ve lké většině o učební obory, jejichž nabídka se měnila od velkého okruhu až po mizivý počet po roce 1948, kdy byly školy zestátněny. K zásadním změnám v pozit ivním slova smys lu pak dochází po roce 1990, jednak dík y novému zákonu, který uzn ává prá vo neslyš íc ích na vzdělání s pou žit ím znakové řeči, je dnak dík y rozvo ji speciá lní pedagogik y a za měření na specif ické potřeby žáků (K rahulco vá, B., 2002). V současné době jsou neslyš íc ím, alespoň teoreticky, otevřen y školy vš ech stupňů vzdělá ní. Mimo škol a vzdě lávac ích za řízen í sehrály významnou roli v přijet í neslyš íc íc h a zkvalitnění péče o jejich zájmy rů zné spolky, me zi p rvními v roce 1915 Spolek pro péči o hluchoněmé, jenž stál u zrodu jednoho z česk ýc h ústavů, inicio val vydá ván í časopisu pro neslyš íc í, pořádal kurzy pro pedagogy. Mnozí jeho členové
se
však
stavě li
prot i
u žití
znakového
ja zyka,
co ž
z dnešního hledis ka vn ímáme jako vliv ne gativn í (V ýmola, K., 1925, Hrubý, J., 1997). Do roku 1948 vzn iklo mnoho dalšíc h uskupení, která však následně nemohla f ungovat, a tak na poměrně dlouhou dobu upadl zájem o neslyš íc í i jejich jazyk. Výra zné zlepšení přiš lo až po roce 1990, kdy byla založena celá řad a sdružen í zaměřujíc ích se na neslyš íc í, jejic h vzdělání, volnoč asové aktivit y, kulturu, sport i specif ické slu žb y, jako je tlumočení (Hrub ý, J., 1997). 2.1.2 Lingvis tika českého znakové ho jaz yka Dík y s vé pova ze, výra zně odlišné od jazyků akustic kých, byly
znako vé
zkoumání
ja zyk y
často
až
do
počátků
ztotožňo ván y
21
jejich
s yste matického
s prostředky
neverbáln í
komunikace, jako jsou gesta a mimika, nebo byly pova žo vány v podstatě za vyjadřován í pantomimické (Macuro vá, A., 2001). Až v 60. letech 20. století se na zákla dě práce W illiama Stokoeho začala ve s větě rozvíjet lin gvistika znako vých ja zyků, která tato tvrzení postupně vyvrátila. U nás se ovšem a ž do roku 1989 k vůli of iciálním postojům k hluchotě,
vzdělávání
neslyš íc ích
za lo ženému
na
oralismu
a přístupu k postižení jako tako vému nevysk yt ly vhodné podmínky pro zkoumání znakového ja zyka (Macurová, A., 2008). Teprve v roce 1988 byl publikován prvn í Slovník českého zn akového ja zy ka (Hrub ý, J. , 1997), soustavný výzkum byl pa k zahájen v Institutu pro neslyš íc í v Berouně v roce 1993 (Okrouhlíková, L., 2008). Od druhé polovin y 90. let se centrem lingvistického výzk umu ČZJ stá vá Univerzita Karlo va, respektive Ústa v česk ého jazyka a teorie komunikace (Macuro vá, A., 2008), v jehož vedení stojí prof . Alena Macurová. Ta jako jedna z prvn ích začala publiko vat články a studie n a téma českého znakového ja zyka a pod jejím dohledem
a
s
jejím
přispěním
vznikají
dalš í
odborné
práce
studentů, a to i studentů neslyšíc ích. Lingvist ika čes kého znako vého ja zy ka je však ještě stále poměrně mladým oborem. V dnešní době se poznání českého znako vého
ja zyka
nachází
zhruba
na
úrovni
období
70.
let
v Americe a tehdejš ího množst ví vě decky podlo žen ýc h inf ormací o ASL, a zatímco tamní lingvistika ře ší již otázk y detailní analýzy různ ých aspektů znakového ja zyka, v České republice i nadále zůstá vá
hla vn ím
úkolem
obhájení
statusu
ČZJ
jako
plnohodnotného jazyka (Slánská B ímová, P. – Okrouhlíko vá, L., 2008).
22
I přesto již e xist uje řada odborných výk ladů a rozborů týkajíc ích
se
Počáteční
rů zných
výzku m
rysů
se
komunikace
soustředil
česk ých
zejména
neslyš íc ích.
na
vypraco ván í
notačního systému, tedy způsobu zá pisu znaků ČZJ (Macuro vá, A., 2008), protože znakový ja zyk je jazykem vizuálně-motorickým a psanou podobu nemá (Okrouhlíko vá , L., 2008). Později se zájem lingvistik y ro zš ířil na všechny stránk y ja zyko vé komunikace, dále i na otázky vzdělá ván í a kulturních s pecif ik komunity neslyš íc ích. K úplnému
a
detailnímu
poznání
znakové ho
českého
jazyka
a všech aspektů komunikace jeho uživatelů však po vede ještě dlouhá cesta. Od roku 2000 významně přisp ívá k výzkumu, prosazován í a
k péči
o
znakový
ja zyk
znako vého
ja zyk a
zk va litnění
tlumočnick ých
v Pra ze.
zprost ředko váván í příle žitost í
specializo van ých přednášky
zalo žena
za
účelem
slu žeb
a
soustavně
se
věnuje
ku lturních
akc í
tlumočníků
i
p oskyto ván í
(Čes k á Kromě
komora
jazyka,
2004).
pro
prof esionály
organizuje
veřejnosti
(s amozřejmě
i
seminářů
přístup né
tlumočníků
byla
vzdělá vání
znak ového
komora
Česká
Ta
různ ých
k dalš ímu
tlumočníků
také
pořádání
té
také
neslyšíc í)
a v rámci jednoho ze s vých projekt ů vydá vá odborné publikace o znako vém ja zyce i o ostatních sf érách života
neslyš íc ích
(Okrouhlíko vá, L., 2008), které jsou výborn ým zdro jem pro bližš í seznámení s touto problematikou. Lingvist ick ý výzku m znako vého ja zyka a propagace jeho výsledků nezastup itelně přisp ívají k e změně postojů k ja zyku neslyš íc ích.
Vědecké
nevyvratitelná
data
o
důkazy tom,
že
o
jeho
komunikace
plnohodnotnosti, neslyš ících
nen í
ochuzená a primitivní, a i přesto, že je odlišná od mluven ých jazyků,
ve
vše m
přehodnocování
se
přístupu
jim
vyrovná,
většinové
23
představují
počátek
společnosti.
Nejprve
ke znako vému ja zyku, následně i k jeho u živatelů m, protože postoje k jazyku a jeho mluvč ím jsou často úzce prová zán y (Burns, S. – Matthews, P. – Nolan-Conroy, E., 2001). Zjištěné inf ormace podporují změny v různ ých sf érách života neslyš íc ích – doc hází k p rosa zení legislativn ích k rok ů v jejich prospěch, ve
k
pře hodnocení
vzdělá vání,
s problematikou
dosavadních
k postupnému hluchoty,
a
metod
používan ých
seznamování
d íky
tomu
veřejnost i
všemu
pomalu
i k tolerantnějšímu náhledu světa, v n ěmž musí žít. Co je snad o všem ještě důležitějš í, u znání znako vých ja zyků mění
také
postoje
neslyš íc ích
k jejich
p řiro zenému
komunikačnímu prostředku a vede k redef inování vlast ní identit y (Gustason, G., 1983). Inspirováni a povzbu zeni novými poznatky, neslyš íc í
se
vyh raňují
vůči
většin ové
společnosti
a
zač ínají
rozvíjet s voji specif ickou kulturu.
2.2 Kulturní situace českých neslyšících 2.2.1 Česk ý znakový ja z yk v české legislati vě Ačkoli znakový ja zyk se mezi neslyš íc ími na našem územ í rozvíjel
déle
dokumentech
než
d vě
samostatně
století,
prvn í
věnova né
odsta vce
komunikaci
v prá vn ích neslyš íc ích
nalezneme až po roce 1990 v novele školského zákona, týkajíc í se užit í znako vého jazyka ve výuce (Krahulcová, B., 2002). Zásadním z hledis ka českého znakového jazyka a uznání práva na
jeho
užit í
ve
vzdělá vání
je
pak
Zákon
o
znakové
řeči
č. 155/1998 Sb., §2, v němž poprvé nalézáme def inici neslyš íc ích a jenž podává vyme zení zák ladních pojmů spojených s jejich komunikací (Kosin ová, B., 2008). Zatím poslední úprava zákona a výše zmíněn ých termínů v něm uveden ých proběhla v roce 20 08. Opětovně je zde vylo žen 24
pojem neslyš íc í os oby, jsou specif ikována jejich prá va na vyu žit í různ ých prostředk ů komunikace a uznán y nárok y na tlumočnické slu žby v rů zn ých situacích. Tato verze se také detailně zabývá různ ými možnostmi komunikace neslyšíc ích a jasně def inuje ro zdíl mezi plnohodnotným českým znako vým jazykem a komunikačními systémy odvo zen ými, vychá zejíc ími z jazyka českého, jako jsou znako vaná
prstová
čeština,
abeceda,
písemný
zá znam
řeči,
vizualizace mlu ve né češtiny apod. Kromě neslyš íc ích pojednává tento zákon rovn ým dílem též o osobách hluchoslepých a jejich komunikačních systémech, z nichž některé jsou shodné, ovšem v taktiln í f ormě, s prostředk y komunikace neslyš íc ích, jiné jsou zce la specif ické (Zákon č. 384/2008 Sb.). 2.2.2 Kultur ní a jaz yková menšina Pro kulturn í identif ikaci s komunitou neslyš íc ích pln í jazyk důležitou úlohu hned na několika úrovn ích – zejména z hlediska pojmenování, def inování sebe samých a z hlediska míry používán í znako vého ja zyka jako základn ího prostředku komunikace. Pro slyš íc í uživate le jazyka nehraje způsob, jak ým nazýva jí osoby
se
zt rátou
sluchu,
významnou
roli,
ačkoli
právě
ten
v mnohém vypo vídá o všeobecném pohledu na neslyš íc í jako takové, udržo vaném v povědomí větš iny Čechů. V našem kontextu se
setká váme
s použit ím
pojmů,
jako
jsou
postiže ní,
hluš í,
hluchoněmí, jež o dráží p řístup k neslyš íc ím jako ke s kupině lidí, kteří
jsou
nějakým
způsobem
jiní,
„nenormální“,
vybočujíc í
ze standardu větš iny. Nicméně
v dnešn í
době
řada
neslyš íc ích
na zírá
s ama
na sebe ve zcela jiném světle. Neidentif ikují se s označeními, která je řad í mimo normu. Mnozí z nich (a z je jich zastánců) prosazují t zv. ja zyko vě kulturn í přístup. Podle tohoto pojetí se neslyš íc í vymezu jí jako menšina s vlastní ku lturou a jazykem
25
sdílejíc í normativní řád a hodnotovou orientaci a prohlašují se za
kultu rně
Neslyš íc í;
pojem
neslyš íc í
s malým
počátečním
písmenem je pak chápán pouze jako termín lékařsk ý s významem osoby se ztrátou sluchu (Kosino vá, B., 2008; Pavlovičo vá, I., 2002). 1 Pro
ty,
kteří
za stávají
ja zyko vě
kulturní
přístup,
hraje
znako vý ja zyk klíč ovou ro li v kultu rní identif ikaci (Ladd, P., 2003), neboť se stává základním komunikačním prostředke m, v němž probíhá
interakce
a
díky
němuž
je
budováno
společenství
neslyš íc ích. Vlastní plnohodnotný jazyk, chápání s věta, společná zkušenost, histo rie, kultura, tradice a zvyk y – to jso u zák lady, na
nichž
se
ut váří
ja zyko vá
a
kulturní
menšinová
skupina
(Kosinová, B., 2008; Ridge wa y, S., 2 001). Ne všichni lidé s e ztrátou sluchu se ovšem za kult urně neslyš íc í po va žují. Někteří nes lyš íc í, nedoslýcha ví č i ohluchlí totiž společenství členů této kulturní menšiny nevyh ledávají vůbec, odmítají spojo ván í s jejich komunitou, znakován í v žá dné f ormě nepoužívají, sna ží se asimilovat ve světě a kultuře většino vé společnosti a dokážou v ní obstojn ě f ungovat (Ladd, P., 2003; Ridge wa y, S., 2001). Případná identif ikace s neslyš íc í menšinou je z různ ých důvodů značně slo žitá. Situace se v mnoha případech komplikuje již po narození – více než 90% neslyš íc ích dětí se totiž rod í slyš íc ím rodičům. Je tudíž v podstatě nemožné, aby si dítě začalo od narození os vo jovat znako vý ja zy k dané země (De uchar, M., 1996) a aby u něj odmalička docházelo k procesu enkulturace v neslyš íc í komunitě (Ladd, P., 2003). S vrste vn ík y se děti často 1
Pozn.: Jak ale uvádí Kosinová (2008), terminologie zavádějící toto rozlišení není u nás zatím ustálená, takže i v příručkách a studiích jednoznačně preferujících kulturní přístup se zatím pro přehlednost používá převážně jednotné označení neslyšící s počátečním písmenem malým. Proto i zde bude tento postup dále zachován.
26
setkávají a ž ve š k ole, a i tak jim dále povětšinou ch ybí kontakt s dospělými
neslyšíc ími,
který
je
podle
Ridge wa yo vé
(2001)
nezb ytn ý, protože právě dospělí jsou nositeli hodnot společenství neslyš íc ích a mohou se stát pro děti vzo rem, jak jazykovým, tak kulturním. Deucharová (1996) v této souvislosti cituje termín jazyková socializace
(„lin guistic
socializatio n“,
s.
155),
jenž
odka zuje
záro veň k os vojo vání ja zyka i zapojení do komunity. K jazykové socializac i
může
individuálně
dojít
po
naro zen í
(v
nes lyš íc í
rodině), s nástupem do školy, či a ž v dospělosti. Zejm éna druhé dva
případ y
odrá ží
výjimečnost
situace
neslyš íc ích,
protože
za těchto okolnost í nejsou p rimárním zd rojem (znako vé ho) ja zyka rodiče (Deuchar, M., 1996). Mimo t yto skuteč nosti je ro vně ž t řeba brát v ú vahu, že existují rů zné stupně ztrát y sluchu a také různá období, kd y k n í dojde, dnes už jsou navíc k dispo zici vyspělé medicínsk é zákrok y, které mohou některé t ypy vad kompenzovat. Proto n alezneme ve
výše
zmiňo vaném
následujíc í
def inici:
Zákoně „Česk ý
č.
384/2008
znak ový
Sb.
ja zyk
(s. je
1)
také
zák ladním
komunikačním syst émem těch neslyš ících osob v České republice, které jej samy po važují za hla vn í f ormu své komunikace.“ Ztotožnění zále žitost í
a
s kult urou
ovlivňuje
je j
neslyš íc ích celá
řada
je
velmi
specif ickou
individuáln íc h
f aktorů.
Dokonce ani sluch ové postižen í není nutnou podmínkou pro přijetí do komunity (Pa vlovičová, I., 2002), i kd yž jádro sp olečenství tvoří p ře vážně oso by prelingvá lně neslyš íc í (Ladd, P., 2003). Jednu z výjimek v tomto ohledu představují s lyš íc í děti, které se narodí neslyš íc ím rodičům. Ty se ocitají v neobvyklé jazyko vé situaci – výborně o vládají ja zyk většino vý a st ejně dobře jsou schopny používat znako vý ja zyk svých rodičů. Jed ná se tedy
27
povětšinou o jedin ce bilin gvn í. Tato f orma bilingvismu je ovšem z lingvist ického hlediska speciální – jde v ní totiž o používán í jazyků dvou rozd ílných modalit. Slyšíc í děti neslyš íc ích rodičů jsou
schopné
komunikovat
ja zyk em
akustickým
i
ja zykem
znako vým, a proto je v souvislost i s nimi užíván term ín bimodální bilin gvismus (Chen Pichler, D., 2008). U
jedinců,
kteří
jsou
bilingvn í,
d ochází
při
komunikaci
k přepínání kódů, které mají k dispo zici, volí ted y jede n z ja zyků podle situace, komunikačního partnera apod. (Harding-Esch, E. – Rile y
P.,
2008).
bimodálního
Z výzkumů
bilingvismu
zabýva jíc ích
vyplývá ,
že
se
problematikou
výs lednou
formou
komunikace bývá u těchto osob míchání obou kódů – nedochází tedy ke zvo lení je dnoho z ja zyků, ale spíše k simultán ní produkci mluveného jazyka a jazyka znakovéh o (Emmorey, K. – Borinstein, H. B. – Thompson, R. – Gollan, T. H., 2008). To je možné prá vě dík y tomu, že se jedná o systémy d vou různ ých modalit. V případě bilin gvismu unimodálního, tedy znalosti dvou jazyků akustick ých, by
tako váto
z f yziolo gického
f orma hlediska
komunikace uskutečnitelná
samozřejmě (Emmorey,
nebyla K.
–
Borinstein, H. B. – Thompson, R. – Gollan, T. H., 2008). Se
specif ickou
jazyko vou
situac í
souvis í
ro vně ž
f akt,
že slyš íc í děti neslyš íc ích rodičů jsou též bikulturn í (Emmorey, K. – Borinstein, H. B. – Thompson, R. – Gollan, T. H., 2008) a mnohé z nich se mohou potýkat s pocitem rozpolcenosti (Horáková, R., 2008). Ve světě a dnes už také u nás tedy vznikají p ro členy této bilin gvní
komunity
o rganizace,
v nichž
se
schá zejí
jedinci
se stejnou zkušeností. Nejvýznamnější jsou sdružen í KODA – pro děti mladší 18 let a CODA – p ro s lyš íc í děti neslyš íc ích rodičů starš í 18 let (ná zvy jsou zkratkami a nglick ých výra zů K ids of Deaf Adults/Children of Deaf Adults), která pořádají různ á setkání,
28
konference
a
další
společenské
akce
(Horáko vá,
R.,
2008;
Emmorey, K. – Borinstein, H. B. – Thompson, R., 2005). Pro jednotlivé příp ady, v nich ž se te dy nejedná o samotné neslyš íc í osoby, p oužívají autoři jako Ridge wa yo vá (200 1) či Ladd (2003) speciální t ermín, hovoří o t zv. postojo vé hluch otě. Tento termín
odkazu je
k jedincům,
kteří
se
chova jí
jak o
kulturně
neslyš íc í, a to bez ohledu na míru zt ráty sluchu, a již jsou ostatními jako č le nové komunit y ak ceptováni. Všichni neslyš íc í patříc í mezi člen y menšinového společenství pak žijí ve s větě dvou kultur, přiče mž ta jejich je v mnoha ohledech závislá a je odkázaná na ochotu a pochopení slyš íc ích. Nezřídka tak doc hází ke kulturn ímu konf liktu těchto dvou skupin. Jak uvádí Ertingo vá (1998) ve s vé studii, slyš íc í lidé (lékaři, učite lé, vychovatelé…) si vykládají hluchotu často jako problém, který je třeba vyřeš it, „napravit“. O všem pro neslyš íc í samotné
„je
hluchota
spojena
s určit ým
chován ím
a
postoji“
(Ertin go vá, C. J., 1998, s. 123), mají „zá jem na zachován í s vého jazyka“ (Paddenová, C. – Humphries, T., 1998, s. 132), vn ímají sami
sebe
jako
osoby
jedinečné
právě
dík y
zt rátě
sluchu,
zkušenostem, jazy ku i oddanosti ke komunitě (Kyle, J., 1998). Nechtějí
ted y
„vyléčení“,
netouží
stát
se
slyš íc ími,
dokonce
i narozen í neslyš íc ího dítěte je pro ně vítané a žádoucí (Ladd, P., 2003),
protože
znamená
možnost
pokračování
je jich
jazyka
a kultury. To, co neslyš íc í chtějí, je snaha o pochopení ze stran y slyš íc ích a akceptován í jejich odlišnos ti se vš ím, co k ní patří. Jako ka ždá menšina, i neslyš íc í mají jako skupina s vá kulturní
specif ika,
která
je
dobré
znát
a
respektovat.
Me zi
zák ladní prvk y ko munity neslyš íc ích patří kromě stěžejního rysu užíván í znako vého ja zyka i sd ílená zkušenost života ve slyš íc ím světě a s ním spojená (každodenní) úskalí a zřetelné vyhraněn í
29
vůč i cho vání a po stojům slyš íc ích (Burns, S. – Matth ews, P. – Nolan-Conro y, E., 2001). Možnost interakce ve vlastn ím jazyc e, snaha kompenzovat nedostatek informací a potřeba upevňovat
vztah y v komunitě
vedou k častému vyh ledáván í spole čnosti ostatních n eslyš íc ích a
k
setkáván í
v klubech
(těch
je
dnes
v České
republice
k dispozic i již celá řada, např. při organizac ích jako jsou Federace rodičů a přátel sluchově postiženýc h, Česká unie neslyš íc ích, Sva z neslyšíc ích a nedoslýcha vých atd.) i k dalš ím skupinovým volnočaso vým aktivitám (Kosino vá, B., 2008). V poslední době samozřejmě komunikace
dík y i
novým
získáván í
technologiím inf ormací
a
narůstají dochází
možnosti
k n ava zo vání
kontaktů a setkávání také na jinýc h místech (Motejzíko vá, J., 2005). Členové komunit y neslyš íc ích mají t éž s vé charakteris tické zvyk y, kte ré pro vází napřík lad po zdrav, přípitek či přání dobré chuti, i s lyš íc ím je z médií známý speciální způsob „tleskání“ prostřednict vím rukou třepotajíc ích nad hlavou (Kosinová, B., 2008). Ve společenství se obje vu jí t yp ické tendence, jako je pref erování neslyš íc ího partnera (Ladd, P., 2003), a dodržují se konvenční p ra vidla ohledně toho, jak se v přítomnosti ostatních a
při
interakci
c hovat
či
nechova t.
Důle žité
jsou
i
kulturn í
odlišnosti týkajíc í se komunikační vzdálenosti, kontaktních signálů či
významu
a
č etnosti
pohledů,
dotyků,
specif ických
gest
(Pavlo vičo vá, I., 2002; Strnadová, V., 2008). 2.2.3 Kultur ní ži vot a umění nesl yšících Hovo řili
jsme
za tím
o
neslyš íc íc h
v kontextu
ja zyko vě
kulturního uskupení, společn ých prob lémů, názorů, postojů, které jsou spojené s vnímáním světa z jiného pohledu než vě tšinového. Tyto skutečnosti se často odrážejí v umění neslyš íc íc h, které je
30
u nás z výše zmiňovaných důvodů poměrně novou zále žitost í, zejména pak co se týká uměleckých f orem založen ých n a českém znako vém jazyce. I v neslyš íc í komunitě však patří umění k důležit ým složkám života. Možnost vlastního vyjádření č i ref lexe společné zkušenosti prostřednict vím umělecké tvorb y js ou nedílnou součástí ku ltury. Některé z f orem umění neslyš íc ích „vyplývají ze sp ecif ických charakteristik jejic h jazyka a kultu ry, jiné na va zují na umělecké f ormy užívané společností většino vo u“ (Ladd, P., 2003, s. 48–49; překl. aut.). Umění je v komunitě neslyš íc ích spojeno jednak s každodenním
životem,
jednak
poskytuje
dalš í
z příle žitost í
pro setkáván í. Je součástí kulturn ího života a utvá ří estetické hodnoty. Také u neslyš íc íc h můžeme hovořit o jisté f ormě „lidového umění“, které je součástí bě žného života – jako u každé jiné skupiny nale zneme u neslyš íc ích speciální humor pro ně typick ý, zejména mladší u živatelé zvyk lí be z ome zení používat znako vý jazyk si s ním k reativně hrají, vyprá vějí s i anekdoty, vt ipy a rů zné příběh y (Kosino vá, B., 2008). Rozvíjí se i další f ormy umění zalo že né na znakovém jazyce, popřípadě
s ním
úzce
spojené.
Vzniká
prvn í
„literatura“
(zach yco vaná videonahrávkami) – a utoři t voří po vídky i poezii, někteří překládají ukázk y literá rníc h děl z češtiny d o českého znako vého ja zyka (Kosinová, B., 2008). Na brněnské J anáčkově akademii múzick ýc h umění též probíh aly semináře autorské tvorb y neslyš íc ích (Pa vlo vičo vá, I., 2002). Vedle
produkce
literárn í
se
stává
populárním
divadlo
neslyš íc ích, jehož rozvo ji předchá zelo dlouhé období, kd y se uplatňovala
zejména
vystoupení
pantomimická.
Pantomima
je
mezi neslyš íc ími o blíbená i dnes, ovš em po roce 1990 vznikly také
31
podmínky pro umělecké vyu žit í znakového ja zyka a zapojen í neslyš íc ích do divadelní tvo rb y hereck y i autorsk y (Pavlo vičo vá, I., 2002). Prozat ím jediným prof esionálním, ale i mezinárodně velmi úspěšn ým česk ým divadlem s n eslyš íc ími člen y je brněnské Divadlo Neslyš ím. To mimo jiné zkoumá možnosti jevištn ího uplatnění
znako vého
jazyka,
expe rimentuje
s technikami
jeho
užit í, s ro zvinut ím jeho pohybové s ložk y apod. (Pa vlo vičo vá, I., 2002). S jazykem mají souvislost i divadelní představení pro slyš íc í divák y, kte rá jsou tlumočena do znakového ja zyka, interpretace písňo vých te xtů, o blíben ý je také zp ěv ve znako vém ja zyce, který u nás prezentuje skupina Tichá hudba (Kosinová, B., 2008). Vedle tvorb y zalo žené na znakovém jazyce a perf ormanci se neslyš íc í umělci realizují též ve výt varném umění prostřednict vím malby, kresb y, so chařst ví či f otograf ie (Ladd, P., 2003). Rovně ž ve výt varném projevu se nezřídka promítá tematika hluchoty, zkušenost í
neslyšíc ích
a
jejich
vztahu
k okolnímu
světu,
a dokonce i komunikace (znakový jazyk, alespoň některé dílč í části, je na rozdíl od mluveného možné zach yt it v č istě vizuáln í podobě), umělci se
však samo zře jmě vyjadřují též k obecně
lidsk ým tématům, jako jsou vztah y, láska, smrt (Pavlovičo vá, I., 2002; Kosinová, B., 2008). I když zat ím pouze v ojedinělých případech, komunikace neslyš íc ích se stává inspirat ivním zdrojem i pro mlad é umělce slyš íc í. Ti přistupují k vizuáln í s lo žce znako vého ja zyka nejp rve z hledis ka estetick ého, ovšem zájem o tematiku a snaha oslovit právě/také
neslyš íc í
ne vyhnutelně
vedou
k hlubšímu
poznání
širš ího kontextu, je jich kultury i ja zyk a (Česká tele vize, 2006).
32
2. 3 Jazyková situace českých neslyšících Po obecném uvedení do problematiky h luchoty a s luch ového postižen í,
předst avení
a
nejen
kultury
otázek
historického
neslyš íc ích
českých
se
vývoje ,
dále
vzdělán í
budeme
více
soustředit na tematiku lin gvistickou , a to na jejich jazyko vou situaci. V následujíc ích kapitolách b udou detailněji představeny různé
prostředk y,
jimiž
je
komunikace
neslyš íc ích
českých
realizo vána. Jak
již
b ylo
jako
řečeno,
každá
neslyš íc í
kom unita
v kte rékoliv zemi na světě, mají čeští neslyš íc í k dispo zici vlastn í plnohodnotný komunikační p rostředek, který plní veške ré základn í jazyko vé
f unkce,
používá
se
v k aždodenní
interak ci
v rámci
společenství a neslyš íc í jej po va žují za s vůj ja zyk národní. Česk ý znako vý ja zyk však není zdaleka jedinou f ormou dorozumíván í, která
se
v bě žn é
komunikaci
uplatňuje.
Kvůli
sp ecif ickému
kulturnímu postavení minorit y, je ž žije ve s větě slyš íc ích, jsou čeští
nes lyš íc í
v rů zn ých
s ituacích
nuceni
vyu žívat
i komunikačních s ystémů dalších, převá žně odvo zen ých od jazyka českého. Osvětlen í toho, jak tyto rů zné f ormy f ungují a za ja kých podmínek se k nim neslyš íc í p řik lánějí, bude c ílem této části. Kromě f aktických rozd ílů mezi znak ovým ja zykem, zn akovanou češtinou a (psaným) českým ja zykem a otázky jejich vyh ranění pro rů zné komunikační s ituace bude hned zpočátku ro zebrán také pojem znaková řeč, protože t ímto termínem označuje komunikaci neslyš íc ích pře vá žná většina Čechů (pokud pro ni te dy vůbec nějaké pojmenování najdou).
33
2.3.1 Znaková řeč Termín znaková řeč je v souvislost i s komunikací českých neslyš íc ích jedn ím z nejvíce ustálen ých pojmů, v po vědomí široké veře jnosti je pe vně zakořeněn, došlo dokonce i k jeho užit í v legislativě.
P rvním
významným
zákonem
o
komunikaci
neslyš íc ích byl výše zmíněn ý Zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči. Znako vá řeč je v něm vymezen a jako souhrnný, zastřešujíc í pojem pro „vizuálně-motorické symb olické komunikační s ystém y“ (Krahulco vá-Žatko vá, B., 1996, s. 60), tedy pro čes ký znako vý jazyk i znako vanou češtinu. Jak
uvádějí
Slá nská
Bímová
a
Okrouhlíko vá
(2008),
z hledis ka lingvistického je užití tohoto termínu krajně nevhodné – systém jednotek a pravidel, který používá nějaké s polečenství ke komunikaci, nazýváme vžd y ja zy kem, řečí se ro zu mí pouze jeho realizace v k onkrétní promlu vě . Zahrnovat tedy přiro zený jazyk pod pojem znaková řeč se jeví jako nepříliš šťastné řešení. Je ovšem třeba ta ké podotknout, že z hledis ka sémiotic kého není vyho vujíc í ani jed no z těchto označení. Každ ý sémiotick ý s ystém je uskupením zn aků (Čern ý, J. – Holeš, J., 2004), s ystém y komunikační a přirozené ja zyk y samozřejmě nevyjímaje, takže jak znako vá řeč, tak znako vý ja zyk jso u ve s vé podstatě termíny neadekvátními. Z běžného
užit í
pojmenování
znak ová
řeč
asi
jen
tak
nezmizí, alespoň z hledis ka legislativy však již došlo k nápravě. V Zákoně č. 384/2008 Sb. je termín znako vá řeč ko rigován, no vá verze je pře jmenována na Zákon o ko munikačních systé mech neslyšících a hluchoslepých osob a ani v jejím textu se již s termínem důsledně neslyš íc ích
znako vá odděleny –
jasně
řeč
neoperuje.
rů zné je
f ormy
vedena
34
Zato
jsou
komunikace
hranice
mezi
v je ho pro
rámci potřeby
plnohodnotným
českým
znako vým
jazykem,
odvo zeným
systémem
znako vané
češtiny či vyu žitím psané f ormy českého jazyka. 2.3.2 Znakovaná čeština Jak napovídá náze v, tato f orma komunikace stojí na pomezí mezi „znako ván ím“ a češtinou. Jedná se o uměle vyt vo řen ý systém, jenž b y měl usnadňovat dorozumíván í mezi slyš ícím i a neslyš íc ími – podobný znakova ný ja zyk vyvinut ý za tímto účelem nalezneme v ka ždé zemi. Zn akovaná čeština je odvo zená od jazyka mluven ého, jehož charakter a vlastnosti vizualizuje, vyu žívá soubor zn aků přejat ých z ČZJ a znaků no vých, v podstatě kopíruje
slo vosled
české
vět y,
jejíž
jednotky
jsou
současně
artikulo ván y (Sláns ká Bímová, P. – Okrouhlíková, L., 2007). Neslyš íc í
u žívají
různé
způsoby
znako vání
dle
typu
interakce, jsou dokonce schopni v p růběhu konverzac e (zejména pokud zjist í, že jejich partner je slyš ící) plynule změnit kód (Ceil, L. – Cla yton, V., 1998). Ovládají znako vý ja zyk i znakovanou f ormu mluveného jazyka, jsou tedy vlastně bidialektičt í (Pokorn ý, J., 2010). V publik acích námi studo vaných se u vádí, že znakovaná čeština je chápána jako prestižnější ja zyko vá variet a (jeliko ž souvis í
s prestižn ím
statutem
většinového
ja zyka
mluveného)
a že neslyš íc í se k ní tedy přik lánějí v případě, kdy pociťují situaci jako
f ormálnější
–
primární
sf érou
jejího
vyu žit í
je
ovšem
komunikace interkulturní, tedy prob íhá v zásadě mezi slyš íc ím a neslyš íc ím (Mac urová, A., 1997, 2008). Otázka ja zyko vé prestižnosti je v če ském kontextu poněkud komplikovaná. Zn akovaná f orma češtiny b yla jako prestižnějš í varieta jistě vn ímána dříve – dlouhou dobu byla totiž prosazo vána jako pref erovaná forma komunikace, zatímco znako vý ja zyk b yl potlačován. Jak uvád í Redlich (2003), tato prestižnost však byla
35
vyt vo řena
uměle
a
byla
v hojné
míře
podporo vána
zejména
slyš íc ími. Přiro zen ým důsledkem skutečnosti, že znako vaná čeština byla dlouhou dobu funkčně i jazykově nadřazena znako vému jazyku (Redlich, K., 2003), tedy může být f akt, že i sami neslyš íc í přejali
ne gativn í
postoj
ke
s vému
vlastnímu
komunikačnímu
prostředku (Burns, S. – Matthews, P. – Nolan-Conroy, E., 2001), a
tak
zejména
starší
u živatelé
znakovanou
č eštinu
jako
prestižnějš í f ormu komunikace zřejmě stále vnímají – respekt českých neslyš íc íc h ke znako vému jazyku se v současnosti teprve utváří a posilu je (K osinová, B., 2008). Nicméně
s vývoje m
jazyko vým
a
rozvojem
kultu rním,
k němuž u neslyš ících dochá zí v posledních letech, je zřejmé, že mnozí z nich se o status s vého ja zyka aktivně zajímají, nahlížejí na ČZJ po zitivně, anga žují se v jeho poznáván í a s tudiu či je j vyu žíva jí k umělecké tvorbě, a tak se situace mění a prestiž českého znako vého jazyka nepochyb ně vzrůstá. I co se týká vyu žití znako vaných f orem mluveného jazyka, jež jsou v prvn í řadě a v převá žné míře určeny pro komunikaci interkulturn í, je situace zřejmě o něco složitějš í. Jak naznačují zahraničn í studie, tzv. kontaktové zn akování (f orma zn akovaného jazyka) není výluč ně vyh ra zeno jen interakci slyš ící – neslyš íc í. Americké
výzkumy
dokládají
i
p řípad y,
kd y
se
vzhledem
k sociolin gvistick ým faktorům, jako je vědomí of iciálnosti situace či
neznámý
komunikace
part ner,
neslyš íc í
intrakulturní,
i
mezi
uch ylují
sebou,
k volbě
tedy
jiného
v rámci
kódu
než
vlastního znako vého jazyka (Ceil, L. – Cla yton, V., 1998). Neslyš íc í, a zře jmě se jedná o univerzá ln í f enomén, tedy podle typu s ituace vyu žívají mo žností t zv. ja zyko vého kontinua, jež
je
jim
k dis pozic i.
Mohou
36
volit
mezi
rů zn ými
způsob y
znako vání ze šká ly, na jejím ž jednom konci stojí vlast ní znakový jazyk a na druhé m varianty, které mají s vo jí st rukt urou velmi blízko k ja zykům mluven ým (Crystal, D., 1987). 2.3.3 Česk ý jaz yk Ze specif ického kulturního posta vení neslyš íc ích a z po vah y znako vého ja zyka vyplývá potřeba naučit se psát a č íst te xt y ve většino vém ja zyce dané země. Protože žijí ve společ nosti, kde se veš kerá komunikace odehrává v jazyce českém, a protože jejich vlastn í ja zyk nemá psanou f ormu a notace vyvin uté lingvist y pro vědecké účely se ke každode nnímu užit í nehodí, musí se neslyš íc í děti v rá mci školní docházky uč it češtinu. Z doposud proveden ých prů zk umů je evidentní, že to zat ím není proces moc úspěšný. Jak
ve
Komorná
s vé
(2008),
publikaci lidé
k této
neznalí
problematice
ČZJ
jsou
poznamenává
ve
valné
většině
přesvědčeni o tom, že neslyš íc í sice nemohou vnímat zvuk y mluveného jazyka , ale mají alespoň možnost výměny sdělen í prostřednict vím a
odepíší.
f unguje,
jazyka
Všich ni,
by
psaného.
kteří
tomuto
mají
názoru
Jednoduše
představu, oponovali.
si
jak Pro
text
přečtou
zna kový
ja zyk
neslyš íc í
není
jednoduché češtině porozumět, ješt ě obtížnějš í je pak se v n í vyjádřit. Jak prok ázaly dosa vadní t esty, kompetence neslyš íc ích v recepci a produkci česk ých te xtů se individuálně liš í, ovšem v pře vá žné větš ině jsou výsledk y v o bou oblastech neuspokojivé (Komorná, M., 2008). Dokonce i lidem, kteří studují ja zyk y a jimž tak princip y f ungování
rů zn ýc h
někdy
tě žké
Prvním
a
komunikačních
vys větlit, zásad ním
proč
systémů
neslyš íc í
důvodem
je
nejsou
s češt inou podle
cizí,
bývá
tolik
zápolí.
Macurové
(1998)
skutečnost, že neslyš íc í děti často čelí sta vu raného bezja zyč í.
37
Tím
je
míněno,
že
„nemívají
v ro zhodujíc ích
f ázíc h
vývoje,
v t zv. kritic kém období, k dispo zici vlastně jazyk žádn ý, nic, co b y mohlo ef ektivně f ungo vat jako prů vo dce jejich mentálních akt ivit, jako nástroj reprezentace světa, je ho kategorizace, "osmyslen í" (Macuro vá, A., 1998, s. 186). Přestože ja zyk je vro zený, jeho vývo j „vyžaduje ja zykové podněty v raném věku a v dostatečném množst ví“ (Koukolík, F., 2005, s. 90). Ch ybějíc í či ne dostačujíc í podněty představu jí zd roj po zdějš ích problémů, dobře zvládnutý prvn í ja zyk je totiž ne zb ytnou součástí procesu učení se, a to nejen dalším jazyk ům. Druhé úskalí předs tavuje f akt, že český ja zyk a ČZJ jso u dva zce la ro zd ílně f ungujíc í s ystémy. V prvn í řadě se zás adně liší již způsobem své e xistence – český ja zyk (jako všechny mluvené jazyk y) je ja zykem audio-orálním, kdežto ja zyk y zna kové, ted y i ČZJ, jsou povah y vi zuá lně-motorick é (Servusová, J., 2 008). Oba jazyk y jsou vnit řně organizo vá ny na zák ladě různ ých principů – jednotky mluveného ja zyk a jsou produko vány lineárně, specif ičnost
znakového
jazyka
umožňuje
vedle
line arit y
také
vyu žit í principu s imu ltánnosti, tedy produkci a vn ímání několika jednotek najednou (Slánská Bímo vá, P. – Okrouhlíko vá, L., 2007). I z t ypolo gického hlediska se česk ý jazyk a česk ý zn akový jazyk řadí k rů zn ým skupinám – čeština patří mezi jazy ky flekt ivní, u nichž je pře vládajíc ím gramatickým princ ipem f lexe. Česk ý znako vý ja zyk b y se s vojí po vahou řadil ke s kupině jazyků polysyntetických, pro něž je základ ním organizačním principem tvořen í slo ženin, tedy kombinace plnovýznamových slov/kořenů, a pevná pravidla jejich slo vosledu (Servuso vá, J., 2008; Čermák, F., 2001). Z těchto odlišností samozřejmě vyplývají markantní rozd íly
v samotném
f ungování
jazyko vých ro vinách.
38
ja zyků
i
ro zd íly
na
všech
Čeština je ted y po f ormální st ránce naprosto odlišná od ČZJ , pro neslyš íc í je ja zykem cizím, a ja ko taková b y prot o měla být pojímána i v rámci vzdělá ván í. Snaha o zaveden í bilin gváln ího vyučo ván í,
které
uzná vá
ČZJ
jako
mateřský/prvn í
ja zyk
neslyš íc ích a větš inový ja zyk pojímá jako cizí/druh ý, je u nás teprve
v počátcíc h.
Nicméně
výs ledky
podobných
programů
v zahranič í na zna čují, že neslyš íc í dík y nim dosahují znatelně lepších výsledků (Komorná, M., 2008; Macuro vá, A., 2008). 2.3.4 Česk ý znakový ja z yk Dříve ne ž se budeme zabývat otázka mi, co je znako vý jazyk , jak f unguje a jak odpovídá k rité riím, podle nich ž jsou přiro zené jazyk y
k lasick y
def inovány,
zreka pitulujeme
nejprve
obecně
ustálená mylná přesvědčení a zdůrazn íme, čím znak ový ja zyk rozhodně není. Jako prvn í b ývá obvykle t řeba vyvrátit představu o tom, že znakový ja zyk je mezinárodní, tedy že existuje pouze jediná f orma znako vání 2, jíž komunikují neslyš íc í po celém s větě. Jak jsme
již
vys větlili,
není
tomu
tak,
v ka ždém
společenství
neslyš íc ích se vyv íjí ja zyk vlastn í. Dokonce i národní jazyk y pak podléhají
(stejně
jako
jazyk y
mluvené)
rozrůzněn í
–
na jednotlivých místech České republik y se znakuje ro zd ílně. Svoji roli hra je též věk či pohla ví uživatelů – jinak znakují staří, jinak mladí lidé, odlišně zvolí někt eré znak y muži, jiné žen y. Nejenže tedy není znako vý ja zyk mezinárodní, ale i v rámci jednoho území nalezneme teritoriáln í dialekty a ka žd ý mluvč í má svů j charakterist ic ký idiolekt.
2
Pozn.: Termín znakování je v literatuře užíván dvěma způsoby, je to pojem dvojznačný. Jednak je autory používán v souvislosti ze znakovanými formami mluveného jazyka, kdy dochází k převodu jazyka zvukového do znaků, jde tedy o znakování mluvené češtiny, jednak ho někteří autoři užívají pro označení parolového chování neslyšících, tedy jejich znakového chování v rámci českého znakového jazyka. Zde jsme užili termínu ve významu druhém.
39
Dalš ím problémem, jehož jsme se již v předchozím t extu dotkli, je vztah mezi znako vým ja zy kem a většino vým mluven ým jazykem
dané
země.
Ač
existují
vedle
sebe,
všeobecné
přesvědčen í, že zn akové ja zyk y mus í být odvo zené od mluven ých, je rovně ž ch ybné. Znakový ja zyk vz niká spontánně, bez zásahu slyš íc ích, pramení z potřeb y komunikovat a získá vat inf ormace. S jazykem mluveným mají spojitost pouze znako vané f ormy, u nás znako vaná
češtin a,
jež
jsou
s ystémy
uměle
vytvořen ými,
odvo zenými, druho tnými. Slyš íc í lidé bez znalosti znako vého jazyka se pak často mýlí ještě v jedné věc i – mají pocit, že dorozumíván í neslyš íc ích se vlastně odehrává formou pantomimy či běžn ých gest, k teré jsou všem
snadno
srozumitelné.
Z tohoto
důvodu
považují
jejich
komunikaci za zje dnodušenou, ochuzenou či dokonce primitivn í. Každ ý, kdo se někdy zadíva l na rozh ovor d vou neslyš íc ích, nebo se sám pokoušel znakový ja zyk naučit, moc dobře ví, jak náramně obtížné je porozum ět rodilým mluvč ím či znakovat plynn ě jako oni. Vyjadřo ván í
ve
znakovém
vědomým,
„verbá lním“
ve
š íři
stejné
a
ja zyce
způsobem
stejně
detailně
se to,
obnáší snahou co
by
u žíván í
rukou
komunikovat sdě lili
s lyš íc í
prostřednict vím mluvené řeči (Crystal, D., 1987). Pomocí gest, je ž jsou mnohem méně systematická, je jich omezené množství a jsou užívána víceméně nahodile (Crysta l, D., 1987), se jen zdaleka dá vylíčit vše, na co pomyslíme. V podstatě je to možné jen u zlo mku veškerých našich sdělení, jakmile se dostaneme na rovinu abstrakce, těžk o si s nimi vystačíme. Jen s i zkuste zná zo rnit p antomimou či ukázat jediným gestem váš ná zor na problematiku globálního oteplování, vys vět lit matematický vzore c či po rovnat česk ý ja zyk s ja zykem znako vým (Kuchařová, L., 2005).
40
A co si tedy vlast ně máme správně představit pod pojmem znako vý
jazyk?
Lingvistika
definuje
znako vé
jazyk y
jako
„nevokáln í ja zyk y užívané menšinovými komunitami neslyš íc ích různ ých
národů“
(Macuro vá,
A.,
2002,
s.
194).
Je
ro vně ž
prokázáno, že se jedná o přiro zené a plnohodnotné komunikační systémy t vořené s pecif ickými vizuá lně-motorickými p rostředky – jejich produkce je realizo vána pohyby, uka zo váním, recepce pak probíhá pomocí zraku (Kuchařová, L., 2005). Jako
každ ý
ja zyk,
představu je
český
znako vý
jazyk
komplexní a st rukturovan ý s ystém jednotek a pra videl jejich spojován í. Nejmenší jednotkou výz namovou je znak (jednotka zhruba s ro vnatelná se slo vem), který má ještě svoji vnit řní sta vbu – je možné jej dělit na elementární č ásti, t zv. komponenty znaku, jež význam nenesou, dokážou jej vš ak rozliš it (W oll, B. – Kyle, J. G., 1994). V odborné literatuře se můžeme setkat s pojmem cherémy, co ž je původní te rmín zavedený Stokoem speciálně pro jednotky znak ového ja zyka vyt vořený analo gick y k označen í f onémy, jehož vyu žíváme v lin gvist ice jazyků mluven ých. V důsledku snahy prokázat plnohodnotnost znako vých jazyků a poukazováním na jejich strukturn í rys y sro vnatelné s jazykem mluven ým se vša k od užit í termín u cherém postupně upouští. V poslední době jsou i při popisu komponentů znaků ČZJ t yto jednotky na zýván y jako f onémy, jak koli je toto o znač ení ve s vé podstatě
nelogické
–
fonetika
se
zab ývá
zvuko vo u
stránkou
jazyka, je to discip lína vyt vo řená výh radně dle jazyků a kustick ých a jednotky, které rozlišu je, jsou zvukového charakteru, což se jazyka
znako vého
dík y
způsobu
jeho
existence
samozřejmě
netýká. Ve znako vých ja zyc ích vydě lujeme dva t yp y komponentů, nosičů významu – nosiče manuální a nemanuální. Me zi manuální nosiče, které přen áší ze jména význ amy le xikáln í, řadíme místo 41
artikulace, t var, p ozice a pohyb ru ky/ rukou. Jako nemanuální nosiče f ungují mimika, pohyb y a pozice hlavy a horn í č ásti trupu, jež nesou pře vá žně význam y gramatické (Macuro vá, A., 2002; Slánská Bímová, P . – Okrouhlíko vá, L ., 2008). Už
na
úrovni
komponentů
znaku
se
uplatňuje
princip
simultánnosti, který dále prochá zí všemi ja zyko vým i ro vinami, tedy již od ro vin y f onologické, přes morf ologickou, le xikáln í a ž po syntax. Jin ým rysem vyp lývajíc ím z povah y znako vého jazyka je e xistence v t rojrozměrném prosto ru a jeho gramatické vyu žit í (Kuchařová, L., 2005). O povaze, simultánnosti a navíc také o
ikoničnosti
zn akového
ja zyka
budeme
podrobněji
ho vořit
v kapitole dalš í, neboť tyto charakteristik y jsou úzce spojeny s problematikou
zařa zen í
znako vého
jazyka
mezi
ja zyk y
přiro zené. Nejen
strukturně,
ale
též
f unkčně
jsou
znakové
jazyk y
sro vnatelné s jazyky mlu ven ými. Každ ý lidsk ý jazyk musí zajistit ve společenst ví, jím ž je u žíván, zá kladní komunikační f unkce. Nejčastěji c ito vaná je Jakobsonova kategorizace, dle níž ja zyk plní f unkci ref erenční, emotivní, k onativn í, f atickou, poetickou a metajazyko vou (Čermák, F., 2001). Funkce referenční je prová zána např. s běžn ým vyp rá vě ním událostí
a
okolnostem.
zá žit ků, Funkcí
kdy
odkazujeme
e motivní
ro zumíme
k času,
místu,
možnost
jejich
vyjadřo vání
postojů, pocitů prostřednictvím ja zyka. Chceme-li někoho přimět k činnosti,
o vlivnit
jeho
chován í,
vyu žijeme
f unkci
konativní.
Funkce fatická je potřebná pro strategie každodenního nava zo ván í a udržení či ukonč ení kontaktu v kon verza ci mezi neslyšíc ími. O funkci poetické ve znakovém ja zyce toho zat ím mnoho nevíme, avšak vz niká v něm již literatura, poezie, vyp rá vění, u nichž se proje vuje specif ické zacházení s ja zyke m spojené
42
s estetick ými hodnotami textu. Funkcí metaja zykovou rozum íme možnost užívat ja zyka v ho voru o ja zyce samotném. Neslyš íc í se nepochybně
baví a
střetávají,
o
rů zn ých
v rámci
variantách
vysokoš kols kého
znaků, studia
s nimiž
se
zájmo vých
či
přednášek je dnes již možné diskuto vat o znakovém ja zyce jeho prostřednict vím na úrovni vědecké (Deuchar, M., 1996). Odhlédneme-li od měřítek čistě jazykových, rů zné studie přinášejí i dalš í doklady o podobnosti znakových a mluven ých jazyků.
Výzkumy
potvrzu jí napřík lad
to,
že
oba
typ y
jazyků
procházejí v podstatě stejnými stádii při os vo jo vání, mimoto jsou obdobně
ukládány
v krátkodobé
i
dlouhodobé
paměti
(Bo yes
Braem, P. – Kolb, A., 1990). Vědecké poznatky z oblasti medicín y také jasně prokazují, že
„ja zyk
je
´lh ostejný´vůči
s ysté mu,
v
němž
se
vyjadřuje“
(Koukolík, F., 200 5, s. 89). Jak u slyš íc ích, tak u neslyš íc ích se na
jazyk
specializuje
le vá
mozko vá
hemisf éra
a
v průběhu
produkce i recepce se u nich aktivují stejné koro vé oblasti – „sluch tedy není p ro zp racován í řečo vých a jazyko vých inf ormací kritická smys lo vá modalita“ (Koukolík, F., 2005, s. 89).
2.4 Český znakový jazyk mezi jazyky přirozenými Již na základě prozat ím uvedených inf ormací by se mohlo zdát, že o posta vení a charakteru znako vých ja zyků toho víme dostatek
a
předložené
„důka zy“
nemohou
nikoho
nechat
na pochybách. O čem tedy ještě dále psát? Bohužel situace znako vých
ja zyků
není
ani
dnes
zdaleka
pro
každého
tak
jednoznačná. Status znako vých ja zyků musí být z lingvist ického hlediska ověřen
ještě
argumentací
o
jejich
přináležitost i
ke
skupině
přiro zen ých ja zyk ů. Je třeba vyst avit je konf rontaci s kritérii,
43
dle nichž se přiro zen ý ja zyk obvykle def inuje, a zjist it, do jaké míry
jim
odpovídají.
Prá vě
tuto
otázku
mnozí
považu jí
za f undamentální – výsledk y znakových ja zyků totiž vychá zejí z
poro vnán í
jako
diskutabilní.
tomu
Proč
tak
je
a
zda
je
zpoch ybňován í za daných podmínek rele vantní, b y měly nast ínit následujíc í pasá že. 2.4.1 Jaz yk y přir ozené, jaz yk y umělé a substituč ní kódy Celé k ideální
generace def inici
mys litelů
lidského
a
lingvist ů
jazyka,
která
se by
snažily
dospět
postihovala
jeho
podstatu, základní rys y a f unkce a odlišova la by jej od dalších komunikačních
s ystémů.
Jednoduchou
a
přitom
vyč erpávajíc í
def inici k dispozic i nemáme, a přestože víme již dost inf ormací, abychom si o něm mohli udělat ucelenou představu, mnohé z našich pouček jsou v podstatě domněnkami, jež nejsme zatím schopni potvrdit. Přiro zený m ja zy ke m je tedy obvykle míněn „jazyk u žívan ý konkrétním ja zyko vým společenst vím“ (Nekula, M., 2002, s. 194), jehož
primárním
úkolem
dorozumívac í/kom unikativn í.
je
plnění
Domníváme
se,
že
f unkce slouží
jako
nástroj myš lení, v souvis losti s t ím reaguje na změn y v daném společenství a v jejich důsledku se přetváří, vyvíjí. Je rovně ž ú zce spjatý
s kultu rním
dědictvím
uživat elů,
a
jeví
se
tudíž
jako
nereálné, jak se již mnohokrát potvrdilo, aby se jej mluvč í vzdali ve
prospěch
nějakého
jiného,
např.
mezinárodníh o
systému
komunikace vyt vořeného uměle (Černý, J., 1996). Vedle jazyků přiro zen ých, vznik lých spontánně, existuje též řada s ystémů vyt vořených na jejich základě pro rů zné ú čely. Me zi umělé
přiro zen é
ja zyky
m ůžeme
zařadit
ja zyk y
mezinárodní/unive rzáln í, jako je esperanto, ido či interlingva, které vznik ly dík y snaze usnadnit komunikaci mezi přís lušník y
44
různ ých národů. Jejich výhodou je možnost rychléh o naučení, protože se vyznač ují jednoduchostí a pravidelností, n ikdy však nemohou sloužit všem f unkcím jako jazyk y p řirozené (Čermák, F., 2001).
Další
skupinou
f ormální/f ormalizo vané,
umělých
jejich ž
h lavn í
ja zyků c ílem
jso u je
jazyk y exaktnost
a jednoznačnost, své vyu žit í tak nachází v matematice, logice či programo vání (Nek ula, M., 2002; Eco, U., 2004). Mimo skupinu přirozen ých a umělýc h jazyků, které dis ponují systematickým cha rakterem a vnitřn ími pravid ly f ungování, známe pak ještě další s y stémy komunikace, jež u ž však nemají po vahu jazyka. Jedná se o systémy znaků, různé subst ituční kódy, které jsou odvo zené a mají přiro zen ý ja zyk nahradit. Me zi ně patří například Mo rseo va abeceda, vlajková č i kouřo vá signalizace, dopravn í značk y či Braillo vo p ísmo (Černý, J. – Ho leš, J. , 2004). Rozlišen í těchto základních skupin nám poslouží ze jména dále při zkoumání toho, jaké informace o znako vých ja zycích jsou k nalezen í v čes k ých příručkách o jazyce a komunikaci. Nejprve se ale ještě podrobněji zaměříme na jazyk y p řiro zené a místo znako vého ja zyka mezi nimi. 2.4.2 Rys y přirozených jaz yk ů Všechny dosud zmíněné obecné charakteristik y přiro ze ných jazyků se nepoc hybně t ýkají i ja zyka
znako vého
– má své
společenství u živatelů, pro něž je zřejmě nástroje m myšlení (se stejn ým ota zníkem jako u ja zyka akustického) a jimž s louží ke
každodenní
komunikaci,
podléhá
vývo jo vým
změnám
a neslyš íc í ho pova žují za ja zyk národní, mezinárod ní s ystém y znako vání, jako je gestuno, se příliš neujaly prá vě z tohoto důvodu.
45
Tato
základní
klasif ikace
není
samozřejmě
z hled iska
lingvistického vyč erpávajíc í, a prot o vznikla řada dalš ích teorií a podrobnějších ro zpraco ván í rysů, kt eré jsou přiro zeným jazykům vlastní. S p řihlédnutím ke znako vým ja zykům jsou vša k všechn y tyto charakterist ik y, kategorie a návrh y popisů problematické. Při jejich vyt vářen í neb yly znako vé jazyk y vůbec brány v pota z, a tak zahrnují p ouze soubor rysů shromážděný podle jazyků mluven ých,
které
navíc
popisu jí
prově řen ými,
tradičními
metodami, jež nemusí být pro ja zyk odlišné modalit y vůbec vhodné. I zde tedy poro vnáme znakový ja zyk s t radičn ími měřítk y pro přiro zený ja zy k, abychom zjist ili, k jakým výsledků m dochází v tako vém případě lingvisté. Zamys líme se ovšem též nad tím, jaké důsledky mají zá věry z nich vyplýva jíc í, a co je podstatou celého srovná vac ího procesu. Jako 6 hla vních rysů přiro zeného jazyka u vádí příručky české lingvistik y znakových ja zyků (např. Slánská Bímová, P. – Okrouhlíko vá, L., 2007, 2008) následujíc í polo žk y – s ystémovost, znako vost, a
d vojí
historičnost.
charakteristik
a
art ikulaci,
Vys vět líme
produktivnost,
ted y
prozkoumáme,
do
krátce jaké
svéb ytnost
podstatu
míry
jim
těchto
odpovídají
znako vé ja zyk y. 1)
systémovost
→
ja zykem
ro zumíme
ko mplexní
a strukturo vaný s ystém jednotek a pravidel jejich spojován í. Jazyko vý s ystém musí demonstrovat hierarchičnost, tedy mus í se skládat z jednotek rů zné slo žitosti. Tyto ja zyko vé jednotky mus í být anizotropní, n esourodé – lidský mozek musí být schopný je od sebe rozliš it. Řazen í jednotek pak obvyk le podléhá principu linearity.
46
Znakový ja zyk je n epochybně s ystematického charakteru, je možné odlišit u něj všechn y ja zykové ro vin y, má tedy také hierarchickou struk turu, neslyš íc í jsou schopni roze znat jednotlivé komponenty znaků. Organizačn ím principem je ale ve znako vém jazyce převá žně princip simultánnosti, tedy vn ímání/produkce jednotek v jednom časovém okamžiku, nikoli za sebou. Ten se mnohdy jeví jako výhodn ý, co by s e v českém jazyc e vyjádřilo dlouhou větou, je možné v ČZJ ukázat jedin ým znak em a jeho přís lušn ými slo žka mi. 2) jednotek,
znakovost které
→
mají
ka ždý po vahu
ja zyk
se
skládá
jaz yk ové ho
z dis krét ních
znaku,
z hlediska
sémiotiky je znak něco, co zastupuje něco jiného na zák ladě konvence (Čern ý, J. – Holeš, J., 20 04). Každ ý ja zyko vý znak je pak
možné
charakterizo vat
souhrnem
několika
kvalit.
Prá vě
při zkoumání po vahy ja zyko vého znaku nastávají ve spojitosti se znako vým ja zyk em potíže. Jednou
z nejvlivn ějších
teorií
o
jazyce
vůbec,
která
v podstatě na celé 20. století o vlivnila smýš lení lin gvistů , je teorie Saussurova. Ja zyk ový znak je dle něj tvořen d věma složkami – označujíc ím a ozn ačovan ým (signif iant – signif ié), je jic hž vztah je arbitrární, o značení není motivo vané, „nemá v realitě žádnou přiro zenou va zbu“ (Saussure, F. de, 1996, s. 102). Jako jak ýsi protik lad arbitrárnost i je chápána ikoničnost, tedy případ, kd y f orma označujíc í nějakým způsobem napodobuje realitu. Vizuálně-motorická povaha znako vého ja zyka způsobuje, že v něm nalezneme v mnohem větší míře právě znak y ikonické. Ovšem znako vý ja zyk není pouze ikonický, a ačkoliv u mnohých znaků při vzn iku motivace možná je, časem se z jazyka zt rác í (Crystal, D., 1987).
47
Vzhledem k tomu, že historic ké změny t yto původn í spojitosti eliminují, není možné t vrdit, že poč áteční motivace je nezb ytná pro význam znaků (Anderson, S. R., 2004). Jak dokazují rů zné studie, při os vojo vání ja zyka na víc n ení ikoničnost rele vantní, dítě si motivaci znaků při učen í u vědomit nemůže, a ani dospělí neslyš íc í je za ta kové nepo va žují, jejich u žit í je čist ě otázkou konvence (Stokoe, W ., 2001). Na znako vé ja zyk y tedy měla Saussurova teorie dopad spíše negativní – jak k onstatuje Stokoe (2001), důraz na arbitrárn í povahu ja zyko vého znaku potlačil na dlouhou dobu pozornost, je ž mohla být znakovým ja zykům věnována. Nebyla to však jediná teorie, která svými kritérii „vyřadila“ znakový ja zyk ze skupiny jazyků přiro zených . Dalš ím
příkladem
vlivné
klas if ikace
je
Hockettův
často
citovan ý návrh 1 3 rysů p řiro zenéh o ja zyka. Hockett pova žuje za
zá sadní
t yto
charakterist ik y:
audio-orální
pova hu
jazyka,
schopnost transmise a směrového příjmu, přechodnost/pomíjivost, vzá jemnou
zaměnitelnost,
sémantičnost,
plnou
arbitrárnost,
zpětnou
vazbu,
diskrétnost,
s pecializaci,
přemístitelnost,
produktivnost, pře nos tradicí a dvojí členění (Slánská Bímová, P. – Okrouhlíko vá, L., 2008; Hyde, K., 1998). Detailnímu ro zboru podrobuje tuto teorii a jednotlivé rys y v sou vislosti
se
znako vými
ja zyk y
ve
s vé
studii
například
Anderson (2004). Jako problematické zůstáva jí po analýze d va body, a to již výše zmiňo vaná arbitrárnost a také audio-orální povaha jazyka (mluvenou f ormu jazyka jako jediný objekt zájmu lingvistik y ostatně upřednostňuje i Saussure). Jak ale Anderson shrnuje, není to důvodem, proč tak komplexní s ysté my vyřadit ze skupin y přiro ze ných ja zyků – sp íš e se t yto zá věry n abízejí jako podnět k tomu, abychom opětovně zvá žili k ritéria a přehodnotili roli sm yslo vé modalit y v sou vis losti s povahou jazyka. 48
3) dvojí artikula ce/dvojí členění → tímto term ínem se rozum í,
že
v p řirozeném
jazyce
lze
i
zák ladní
významovou
jednotku dělit ještě dále na elementární prvk y, které význam nenesou,
ale
mohou
jej
ro zlišo va t
–
f onémy/cherémy.
Jak
poznamenává Slánská Bímová (20 07), prá vě proká záním dvojí artikulace v ASL odstartoval Stokoe zájem o znakové ja zyk y a otázku jejich ja zykového charakteru. 4) produktivnost → ja zyk má k dispozici s ice omezen ý počet jednotek, s pomocí daných pravidel je ale možné z nich vyt vá řet
nekonečné
množst ví
je jich
kombinací
a
spojení.
I ve znako vých ja zycích je tento rys běžn ý, některé znaky mů že mluvč í vyt vá řet dokonce v aktuálním projevu. 5) svébytnost → tímto rysem ro zu míme možnost oddělení jazyka od realit y, tedy od momentu samotné komunikace, a jeho schopnost vyjadřo vat se o minulosti, budoucnosti, podmínce atd. I tento rys je znako vým ja zykům vlast ní. 6) historičnos t → každ ý ja zyk, a tedy i znako vý, podléhá vývo ji, a to jak ontogenetickému, prochází rů zn ými vývo jovým i f ázemi při osvojo vání jedincem, tak fylogenetickému, kdy se ja zyk mění jako celek, vznikají nové jednot ky, jiné zastará vají apod. Srovnáme-li ted y výčet všech hla vn ích rysů p řiro zených jazyků, jim ž znakové ja zyk y odpo vídají, a těch, jež js ou sporné, vyjde nám jasný poměr. Pouze ve třech bodech znakový ja zyk daným požada vků m neodpovídá – je povah y vizuá lně-motorické, z čeho ž
vyplývá,
že
jeho
znak y
mohou
být
organizo ván y
simultánně (a jsou, protože je to výhodná strategie) a ve větš í míře se u nich projevuje ikoničnost. Celý
proces
porovná vání
d vou
ze
své
podstaty
zce la
rozd íln ých t ypů ja zyka se může zdát poněkud absurdní. Snažíme
49
se obhajovat status jazyka znakového tím, že mu přisu zujeme rys y
ja zyků
odliš ných
v tak
zásad ním
bodě,
jako
je
způsob
existence, a pokoušíme se tak učinit prostřednict vím gramatických rovně ž
popisů
vyvinut ých
k zach ycen í
s ysté mu
jazyka
akustického. Pokud je navíc naším c ílem opra vdové po znání pod staty přiro zeného ja zyka , podobná srovnávání s k ritérii, je ž jsme sami vyt vo řili, nás k výsledkům zřejmě nedovedou (Anderson, S. R., 2004). Jak již jsm e podotkli, všechn y teorie přirozen ých jazyků jsou vyt vořen y výlučně na základě zo becňování po znatk ů vzeš lých ze zkoumání ja zyků mluven ých. Je tedy samo zřejmě nemožné, aby s nimi znakový ja zyk, tolik odlišný s vojí po vahou, ve všem korespondoval. Pokud nezměníme naše „nároky“ na přiro zen ý jazyk,
ČZJ
touto
klasif ikací
nikd y
neprojde.
I
bez
našeho
odborného schválení sice bude dále užíván, bude se měnit a vyvíjet, byla by a le zřejmě škoda se o něj nezajímat. Jak prokazu jí antropologie…),
výsledky jin ých
poznatk y
věd ních oborů (medicín y,
vychá zející
ze
studia
neslyš íc ích
a jejich ja zyka mohou být mnohdy velmi přínosné, protože nabízí na
danou
problematiku
neprozkoumané
pohled
perspektivy.
Jako
ze
zcela
prvn í
jiné ,
inf ormaci
doposud podnětnou
pro lingvistiku byc hom tedy mohli brát skutečnost, že přiro zen ý jazyk
není
omezen
existenc í
v rovině
akustické,
ale
může
f ungovat i v jiné modalitě (Anderson, S. R., 2004). Spíše ne ž sna ze o hledání stejn ých rysů b ychom ted y měli věno vat naše dalš í úsilí úvahám nad tím, jak ke znako vé mu jazyku přistoupit nově, jak vhodně zvolit gra matický model pro jeho popis tak,
aby
odpo vídal
zcela
odlišnému
charakteru
a
způsobu
f ungování. Tak d aleko jsme se ale zat ím bohužel nedostali. Někteří
z nás
je ště
stále
ani
nemají
komunikace neslyš íc ích ja zykem je. 50
předsta vu
o
tom,
že
Jedním
z dů vodů
rele vantnost znako vých
a
bude
aktuálnost
ja zyků
se
jistě
skutečnost,
dostupných
různ í.
Jin ým,
že
inf ormací
ne
zcela
ro zsah, k tématu
standardním
systémům komunikace se pozo rnosti většinou dostává – téměř v ka ždé
obecně
lingvistické
příruč ce
se
vysk ytuje
například
alespoň drobná kapitolka o tzv. primitivn ích ja zyc ích. Tyto jsou značně omezené co do slovní zás oby i slo žitost i gramatické struktury,
míva jí
jen
minimální
počet
uživatelů
a
jejich
konstitutivními p rvky jsou tak spec if ické je vy, jako např. s ystém mlaskavých hlásek (Čern ý, J., 1996). Pokud se však jedná o komunikační prost ředek milionů neslyš íc ích lid í ve světě, který leck de odpovídá slo žit osti života v moderní společn osti a dokáže vyhovět veš kerým nárokům, jež jsou
na
něj
uživateli
kladeny,
mnozí
se
jej
stále
zdráhají
pod pojmenování jazyk zařadit a čas to se vyhnou zmín ce o něm docela. Do jaké míry se znako vému jazyku dostá vá pozornosti v česk ých publika cích a jak ý t yp inf ormací v nich n alezneme, by měla naznačit d alší kapito la.
51
3
Problematika českého znakového jazyka v odborné literatuře Jedním
ze
zdrojů
pochyb,
zda
si
zvolit
ke
zp ra cován í
diplomové práce téma českého znakového ja zyka, se st ala otázka, v jaké
míře
bude
možné
k němu
sehnat
vhodnou
studijní
literaturu. V předběžném prů zkumu se totiž uká zalo, že police knihoven jsou sic e zaplněny publik acemi o rozličn ýc h jazyc ích a mnohdy zab íra jí i prosto r několika místnost í, o vš em podíl inf ormací o znakovém ja zyce je v nich většinou mizivý. Nakonec jsme dospěli k to mu, že dnes se již údaje o českém znakovém jazyce nashromáždit dají, ovšem je třeba se dobře připra vit a
informovat
se
o
tom,
které
prameny
jsou
pova žo vány
za re le vantní. Velké množství lit eratury pou žité v naší práci jsou publikace a
články
přínosné,
zahraniční. zvláště
To
jistě
ve zmeme-li
může
b ýt
v úvahu
v mnoha
pokročilejš í
ohledech stádium
výzkumu, hloubku poznatků a množst ví vydan ých st udií leckde ve s větě. Nicméně i český znako vý ja zyk je specif ick ý, a tak zdaleka
ne
všec hny
údaje
z nich
získané
jsou
použitelné
a náležité v české m kontextu. Na víc pro čtenáře, který ne vládne cizím
jazykem,
zůstá vají
t yto
zd roje
inf ormací
v
podstatě
nedostupné. Zaměřili jsme se ted y v rámci studia a vyhledávání literatury o ČZJ t aké na to, jakou představu s i může me vyt vořit o komunikaci neslyš íc ích na zákla dě údajů zprostředkovan ých dostupnou českou odbornou literaturou.
52
3.1 Reflexe současných poznatků o českém znakovém
jazyce v různých typech odborných publikací 3. 1. 1
Příručk y
oboru
speciální
pedagogik y,
slovníkové
publikace Prvn ím okruhem publikací, které celk em spolehlivě podávaj í přinejmenším
zák ladní
údaje
o
komunikaci
neslyš íc ích,
jsou
příručk y spadajíc í do působnosti speciální pedago gik y , zejména pak v rámci je jího dílč ího oboru surdopedie. Jak již b ylo řečeno, nejstarší
ú vahy
o
znakových
ja zyc ích
nale zneme
právě
v sou vislosti se vz děláváním a vých ovou neslyš íc ích. Ani dnešní knihy těchto discip lín se tak samozřejmě problematice sluchového postižen í a komunikace nevyhnou, novějš í inf ormace nalezneme např. u Krahulcové (2002). Většina z těchto m ateriálů předsta vuje zák ladní komunikační prostředk y a okolnosti, za jak ých se k jejich u žit í přistupuje, obsahují tedy mim o jiné i stručn ý p opis znako vého ja zyka, jeho odlišení od znako vané češtin y, popř. vys větlen í dalš íc h součástí komunikace, které jsou neslyš íc ím k dispozici, jako je odezírání, prstová abeceda či vizualizace ja zyk a. Údaje v těchto příručkách jsou spolehlivé a aktuální, pokud se jedná o práce nedávného data vzniku. U publikací dříve vydan ých, které se zabýva jí popisem komunikačních systémů neslyš íc ích, je třeba přistupovat k textu s vědomím
toho,
na
jaké
úro vn i
poznán í
b yly
inf ormace
o znakovém ja zyc e v době jeho vzn iku, a kritick y je porovná vat s vědomostmi dnešními. Jedním ze starš ích studijn ích materiálů, jenž
se
vcelku
podrobně
zabývá
komunikací
neslyš íc ích,
studijní materiál au torek Janotové a Řehákové (1990).
53
je
Velká
část
této
publikace
je
v yhra zena
prá vě
popisu
a charakterizaci různ ých s ystémů užívan ých neslyš íc ími, historii jejich vzn iku, nas tínění gramatiky znako vého ja zyka i shrnut í dosavadních
po znatků
u
nás.
Nicméně
její
vznik
v době
před lingvistick ým výzkumem se odráží v u žit í terminolo gie, je ž je vyt vo řena pro účely publikace, logick y té ž v některých f aktických nedostatcích, v ce lko vém přístupu ke znakované češtině a ČZJ, např. zdůra zňo váním jeho důležitost i na jedné straně, ale též nedoceněním jeho významu pro neslyš íc í apod. Samy autork y však konstatují, že se jedná o t éma složité a ne dostatečně prozkoumané a že poznatky, které uvádějí, jistě nejsou def initivn í a nezvratné. Primárním c ílem
všech publikac í t ohoto oboru, starších
i novějš ích, o všem nebývá popis a rozbor českého znako vého jazyka, ale strategie uplatnění dostupných prostředků k dosažení co nejef ektivnějš í komunikace, a podle toho je tedy omezen prostor, jehož se v nich samotnému znakovému jazyku d ostává. Do této skupin y publikací zahrneme také slo vník y, které slouží ke studiu znako vého ja zyka, a terminologické slo vník y oboru zab ývajíc í s e rů zn ými postiže ními a vadami. V jazyko vých slo vníc ích je vžd y kromě konkrétních hesel možné nalézt také úvod nejen do problematiky zpraco vání slo vníku, ale též obecně k tematice jazyka neslyš íc ích. Průko pnickým d ílem v t éto oblasti byl Slovník znakov é řeči (1988), v n ěmž autoři přináš í inf ormace o zahraničn ích výzkumech, o samostatnosti ČZJ, jeho gramatice, vyjadřo vac ích
možnostech,
podávají
té ž
ro zlišen í
dvou
typů
komunikace, tedy vlastního znakové ho jazyka a znako vané f ormy mluvené češtin y (G abrielo vá, D. – Paur, J. – Zeman, J., 1988). V průběhu
celého
popisu
a
vyk reslení
dodnes
ve skrze
platných inf ormací autoři u žívají výh radně pojem znaková řeč – např. „znako vá řeč je ne zá vis lý ja zyk “ (Gabrielo vá, D. – Paur, J. – 54
Zeman,
J.,
1988,
s.
6),
ro zlišujeme
„ryzí
znako vou
řeč“
a „znako vanou češtinu“ (tamtéž, s. 8) apod. Termínem jazyk ted y komunikaci neslyš ících neo značují, p ref erují pojem znaková řeč , opakovaně
však
komunikační
konstatují,
s yst ém,
jenž
by
že
se
měl
jedná
být
o
plnohodnotný
podroben
d ůkladnému
zkoumání a měl by se stát předmětem odborného lingvistického zájmu. Jako
příklad
ob dobné
práce
z p oslední
dob y
u veďme
slo vníko vé publika ce pokoušejíc í se o výběr důle žit ý ch znaků současného
znakového
českého
jazyka
a
jejich
regionálních
variant zpraco van é Miloněm Potměšilem a jeho spolupracovn ík y (2002,
2004).
Rovně ž
zde
k romě
metodologického
výkladu
ke zpraco ván í slo vn íku ja zyka, jen ž existuje v prosto ru a nemá standardizo vanou
f ormu,
úvod
podává
zák ladní
inf ormace
k problematice ČZJ, vys vět lení spe cif ické notace, manuálních a nemanuálních složek znaku č i principu simultánnosti. Protože je autor
jedním
poskytnuté
z iniciátorů údaje
jsou
výzkumu
znako vého
bezpochyby
ja zyka
f undované
a
u
nás,
rovně ž
terminologick y odp ovídají dnešnímu standardu užití. Obecný ú vod o ČZJ se stručn ým výkladem gramatiky a jeho specif ik
nalezneme
i
v tematicky
specializo van ých
slo vníc ích
znako vého ja zyka, např. u Borta (2 001), jehož p říruč ka vykládá slo vní zásobu spojenou s tematikou křesťanských pojmů. K problematice postižení a speciální pedagogik y se pojí také terminologické slo vn ík y oboru, jako je Defektologický slovník (2000), do nějž byly zahrnut y pojmy prsto vá abeceda, jazyk znako vý, ja zyk znakovan ý a jejich vys větlení, ale v němž byly zacho ván y i termín y dřívějš í (jedná se totiž o přepracované vydán í) – řeč posu nková, posunk y (E delsberger, L. a k ol., 2000), jich ž u ž se dnes k označení komunikace neslyš íc ích rozhodně neužívá. 55
Mimoto o
autoři
obsahové
zjevně
chudosti
a
ponechali
v textu
agramatičnosti
i
starš í
p oučky
znako výc h
ja zyků
(Edelsberge r, L. a kol., 2000), co ž jsou ze současného pohledu konstatování zcela nesprávná – znak ové ja zyk y dispon ují bě žnou slo vní zásobou konkrétních i abstraktních jednotek, která se neustále vyvíjí a rozrůstá s tím,
jak znakový ja zyk přeb írá
postupně nové f unkce. Znakové ja zyk y mají té ž vlast ní, jakkoli specif ickou, gramatiku a systémový c harakter. Zařa zení obou typů vys větlení do jedné publikace b y mohlo mít s ro vnávac í hodnotu, ovšem bez opatření jakoukoli poznám kou o „historičnosti“ hesla je spíše matoucí a vede k myln ým zá věrům. 3.1.2 Publikace a články oboru lingvistik y znakovýc h jaz yk ů Pokud
se
zajím áme
o
inf ormace
lin gvist ického
rá zu,
podrobné zpraco vání této problematik y a jejích rů zn ýc h aspektů, je
třeba
se
nejprve
se známit
s významnými
jmény
oboru
či praco višt i, která se znako vým ja zykem dlouhodobě a soustavně zab ývají. J inak ře čeno, je nezbytné zaměřit se na zpracované výsledk y výzkumů české lin gvist ik y znako vých ja zyků. Tu u nás reprezentuje pře vážně výše zmiňovan ý Ústa v česk ého jazyka a
teorie
komunikace
v P ra ze
a
Česká
komora
tlumočníků
znako vého ja zyka a s nimi spojení od borníci jako Alena Macuro vá, Petra
Slánská
Bímová,
Lenka
Okrouhlíko vá
či Petr
Vysuček
a samozřejmě řada dalších. Práce těchto autorů se věnují rů zn ým tématům, inf ormace v nich jsou rele va ntním a spolehlivým zdrojem o aktuálním sta vu poznání neslyšíc ích i jejich ja zyk a. Kulturní specif ika, dějin y lingvistik y kontrastivní vys větlení
znakového studie notace
ja zyka,
znak ového
českého a
jejího
le xikograf ie
u žit í
či
a
ja zyka
detailn í
její
úskalí,
a
češtin y,
rozbory
rysů
a gramatiky, to jsou jen namátkou vybraná témata již zpracovaná na
zák ladě
česk ého
výzkumu 56
a
studia
odborné
zahraničn í
literatury. Kromě publikací je možné dohledat též řa du článků, a to ze jména v ča sopisech Speciální pedagogika, Naše řeč nebo na inf ormačním portálu www.ruce.c z, který údaje o znako vém jazyce
(a
dalš íc h
oblastech
kultury
a
života
n eslyš íc ích)
shromažďuje. Dík y působení lin gvistik y znako vých jazyků se dostal stručný popis znako vého jazyka ro vněž do jedné z primárn ích česk ých jazyko vých příruče k, a to do Encyklopedického slovníku češtiny (2002),
údaje
pro
heslo
jazyk
znako vý
zpraco vala
Alena
Macuro vá. Toto heslo zahrnuje nejdůležitějš í f akta o specif ické pova ze a
znako vého
odlišností
od
jazyka jazyků
a
z ní
vyp lývajíc ích
mluven ých,
vyme zuje
charakteristik rů zné
f ormy
komunikace neslyš íc ích, zmiňuje poč átky výzkumů ve s větě, jejich hlavn í poznatk y i jména zahraničních lin gvistů (Mac urová, A., 2002) – je tedy dobrým ú vodem a odrazo vým můstkem k dalšímu studiu. 3.1.3 Obecné příručk y o jaz yce, komunik aci, sémiotice Do Encyklopedického slovníku se heslo o znakovém jazyce sice dostalo, zdaleka ne ve všech do stupných česk ých publikacíc h o
jazyce
a
komunikaci
však
nalezneme
inf ormace
o dorozumívac ích prostředcích neslyš íc ích. Pro hledání v tomto typu knih, které ne spadají ani do oboru speciáln í pedagogik y, ani se nezaměřují na výzkum znako vé ho jazyka, jsme si vyt yčili několik základn ích termínů (více či méně korektních), je ž jsou často užíván y v so uvislosti s tématem. Hledali jsme tedy v rejstříku všech publikací a podle odkazu dále
v te xtu
pojmy
jako
znako vý
jazyk,
znako vaná
čeština,
znako vá řeč, hluch oněmí, posunky č i cherologie. V p řípadě, že se nevysk yt lo žádné z hesel, nahlédli js me také do kapitol týkajíc ích
57
se
neverbální
k omunikace,
kde
se
zmínka
o
komunikaci
neslyš íc ích někdy rovně ž obje vuje. Vybrané
publikac e
jsou
samozřejmě
pouze
zkuše bním
vzo rkem knih, monograf ií, slo vn íků věnujíc ích se problematice jazyka, komunikace a sémiotiky a pocházejíc ích od českých autorů. Jsou to ovšem knih y bě žně dostupnější než zmiňo vané příručk y o znakovém jazyce, tudíž je možné předpokládat, že údaje v nich u vád ěné zasáhnou širší ok ruh u živatelů. Rozsah inf ormací a jejich k valita se však v rá mci těchto prací velmi rů zní. První
skupinu
t voří
publikace,
kt eré
z nějakého
důvodu
neobsahují zmínk y o komunikaci neslyš íc ích vůbec, žád né z výše uvedených hesel v nich ted y nenalezneme. Jednak se vcelku logick y jedná o příručk y vydané před počátky výzkumu znako vého jazyka
v Čes ké
republice,
tedy p řed
rokem
1993, jako
jsou
materiály věnujíc í se obecně problematice jazyka, např. Palek (1989) či Erha rt (1990), jednak jde o publikace slovn íko vého charakteru, jež obsahují velmi omezený počet jednotek a svým rozsahem nepřekračují opra vdu stěžejní termín y, patří sem např. slo vník y
autors k ých
dvojic
Martin cová
a
Brabcová
(1998)
či Pastyřík a V íška (2005). Žádnou zmínku o znakovém ja zyce ale nenalezneme ani v ro zsáhlejš ích publikac ích obecného rázu, které se povětšinou věnují vedle dalších témat i problematice lidské komunikace, přiro zen ých ja zyků , otázce jazyka a řeči, či sémantiky a sémiotiky, k tématu jazyka znakového však mlčí. Přík ladem může být kniha Čechové a kolektivu autorů (2000) či publikace Tondlova (2006). V další skupině p rací je možné v různ ých souvislos tech zm ínk y o neslyš íc ích či jejich komunikaci najít, krom ě množst ví inf ormací
se
s přihlédnutím
však k
znatelně
dnešnímu
liší
stavu
58
také
poznání
jejich a
„správnost “
uznán í
čes kého
znako vého jazyka. V řadě jazyko výc h příruček se objevuje výra z hluchoněmí, ačkoliv tento pojem není zdaleka ve všech případech rele vantním označ ením – většina neslyš íc ích má hlasové ústrojí v pořádku a mlu vit tedy mohou, skutečnost, že naučit se zvu ko vou řeč je pro ně nesmírně obtížné, a důvod y, proč tomu tak je, jsme již zm ínili. Navíc pova žo váno
samotnými
neslyš íc ími
za
dehonestující,
t ermín
je
označení
hluch oněmí
totiž
n eodpovídá
často
realitě, za vrhován o je z důvodů historick ých a slo va jako hluchý či
hluchoněmý
jsou
navíc
v češ tině
spojena
s negativn ími
konotacemi (Vaňková, I. – Nebeská, I. – Saico vá Římalová, L. – Šlédrová, J., 2005) – dnešní literatu ra oboru se tedy užit í obou pojmů vyhýbá. Poznámky publikací,
např.
o u
neslyš íc ích Černého
osobách
(1998,
se
2005),
v
případě
vysk ytují
těchto
větš inou
ve spojitost i s dřívějš ím zájmem o f onetiku a možnosti jejího vyu žit í
ve
vzdělá ní
neslyš íc ích,
případně
se
jedná
o
odkaz
k Saussurově sémiologii a jeho přík ladům znakovýc h systémů, mezi nimiž některé knihy u vádí abec edu hluchoněmých, další řeč hluchoněmých. V jin ých
publikacích
najdeme
drobnou
zmínku
až
po důkladném prolisto vání, a to na víc většinou velmi opatrnou nebo nepřesnou, jako v jednom ze studijních materiálů určených studentům lingvist ik y, v Úvodu do studia ja zyka (19 99): „Lidé s poruchami sluchu vyu žíva jí posunkové s ystémy, kd e hlavn ím sdělovac ím prostředkem jsou ruce a které jsou téměř stejně účinné
jako
mluvené
ja zyk y“
(Hrbáček,
J.,
1999,
s.
32).
Posunkové systémy, jež jsou téměř stejně účinné – to jistě není zro vna přes vědčené a přesvědčivé h odnocení znako vé ho jazyka. Navíc pojem posunek je synonymním výra zem pro gesto, znakové jazyk y ovšem nejsou souhrnem gest. Jak jsme již ukázali, jsou 59
f unkčně i strukturně srovnatelné s ja zyk y akustick ými – není tedy třeba pochybovat o jejich „úč innosti“. V souboru vydan ých českých publik ací je možné dohledat i příručk y, v jejic hž re jstříku č i seznamu hesel objevíme námi vyt yčené pojmy jako cherologie, ja zyk znako vý a zna kovan ý – nalezli
jsme
je
terminologie,
v
např.
v Lotko vě
(2000)
(2 001)
Čermákově
slo vn íku
lingvistické
publikaci
o
jazyku
či v Klé gro vě (200 7) tezauru, v nichž však jsou vedle správn ých pojmů
a
def inic
(hluchoněmí,
užíván y
posunková
též
termín y
řeč )
a
nevhodné
v některých
či
zastaralé
p řípadech
jsou
prezento vány ne zcela správné údaje . I zde mů žeme uvést jeden přík lad z mnoha se zje vnými nedostatky: resp.
„Od
znako vé
parajazyka ja zyk y
je
třeba
hluchoněmých,
odlišit které
znak ový jsou
ja zyk,
modelovány
do určité míry pod le toho kterého přiro zeného jazyka. “ (Čermák, F., 2001, s. 14) P omineme-li ne vhodné užit í termínu hluchoněmí, znako vý ja zyk, jak jsme již vys větlili, není modelován dle žádného dalšího ja zyka, vz nikl zcela spontánně a samostatně. Formulace o jeho vyt vořen í n a zák ladě ja zyků přiro zen ých jej navíc do jejich skupiny vědomě nezahrnuje, vyp lývá z ní, že se jedná o s ystém odvo zený.
Ač
ted y
autor komunikační p rostředek
n eslyš íc ích
termínem jazyk o značuje, za ro vnocenný plnohodnotný systém jej nepovažuje. Zřejmě nejvíce m ylných inf ormací p ak předkládají příručk y z oboru sémiotiky, v nich ž se sic e zmínk y o komunikačních systémech o
neslyš íc ích
přiro zen ých
jazyc ích
zp ra vidla
vysk ytu jí,
je
nenajdeme.
vš ak
v kapitole Většinou
pod označením zn aková řeč je autoři uvádí v část i o substitučních kódech, tedy řadí je ve výčtech po boku takových znako vých systémů, jako jsou Morseo va abeceda, Braillo vo p ísmo či vla jko vá signalizace.
Podle
nich
patří 60
mezi
„s ystémy
za ložené
na transf ormaci zn aků jazyka do zna ků jiné povah y“ (Doubravo vá, J.,
2002,
s. 18),
neboli
jedná
se
v nich
o
typ
gestikulační
substituce jazyka mluveného (Černý, J. – Holeš, J., 2004), což jsou údaje zcela n esprávné. I
další
detaily,
které
uvádějí,
jsou
pak
nepřesné
či přinejmenš ím zavádějíc í – ja zyk neslyš íc ích se nes naží „o co nejekonomičtější vyjádření znaků“ (Čern ý, J. – Holeš , J., 2004, s. 154), rozhodně ne ve větš í míře , než se jazyko vá ekonomie uplatňuje v ka ždém jiném jazyce, že v ČZJ „nejde [… ] o prostou náhradu písmena za znak“ (tamtéž, s. 154) je naopak jis tě pravda, ovšem
nijak
směrem
dále
nekomentovaná,
k zařaze ní
mezi jazyk y
co ž
česk ý
přiro zené
a
znak ový mimo
ja zyk
kapitolku
o substitučních kó dech v této knize bohužel nikterak ne posouvá. 3.1.4 Publikace specializované a příručk y dalších vědních oborů Jak jsme viděli, v obecných česk ýc h příručkách se mnoho rele vantních
a
jednoznačných
inf ormací
o
českém
znako vém
jazyce zat ím zře jmě nedozvíme. O to více však záje mce o tuto tematiku překvapí a potěší, kd yž s e objeví sprá vná a mnohdy i
detailn í
f akta
v publikac ích
spe cializo van ých
či
náležíc ích
do zcela jiného vě dního oboru. Celou kapitolu o znako vých ja zyc íc h zjevně zp raco vanou na
základě
nejnovějš ích
po znatků
a
se
zřeteln ým
vhledem
do problematiky nalezneme v Poko rného (2010) nové příručce o lingvistic ké antropologii, zaměřené na vztah ja zyk a, myšlen í a
kultury,
v níž
se
autor
vyjadřuje
mimo
jiné
ke
kritériím
přiro zen ých ja zyků a jejich vztahu k jazyku znakovému, popisuje zák ladní rys y ko munikace neslyš íc ích č i rů zné možnosti jejich vyu žit í (Pokorn ý, J ., 2010).
61
Jako inspirativn í zdro j nových poznatků označuje výzkum znako vého
jazyka
neslyš íc ích
publikace
z oblasti
kognitivn í
lingvistik y kolektivu autorek Vaňková, Nebeská, Saicová Římalová a Šlédrová (2005), která se zab ývá srovnán ím konceptualizace a
univerzáln ích
schémat
v mluvených
a
znakových
jazyc ích
či vlivem konotací slo v (hluch ý, hlu choněmý atd.) a ustálených rčení, v n ich ž jso u užívána, na utváření stereot ypů ve vědomí určitého kulturního společenství. Vrátíme-li
se
k výše
c ito vaným
publikacím
z oblasti
neurologie, jako js ou Koukolíkovy (2 000 a 2005) studie zab ývajíc í se
fungováním
lidského
mozku,
i
v nich
nalezneme
výčet
rele vantních údajů vztahujíc ích se ke znako vému jazyku. Autor na něj nahlíží nejen z hledis ka medicín ského, ale zdůra zňuje také přínos výzkumu komunikace neslyš íc ích lid í pro pochopení vztahu jazyka a fungování mozku, zab ývá se stručně otázkami osvojo ván í znako vých
ja zyků
či
zák ladní
cha rakterist ikou
a
strukturními
princip y ČZJ ve sh odě s aktuálními poznatk y lingvistik y.
3.2 Obraz českého znakového jazyka v odborných publikacích Obraz
znako vého
dostupných
česk ých
ja zyka
příruček
rozt říštěn ý a kontrastní. Pro
vyt vo řený se
v
na
souhrnu
zák ladě je ví
získá ní aktuálních,
jako
č etby celek
relevantních
a studiem podpořených inf ormací o českém znakové m jazyce je třeba vybrat sprá vné
zdroje, be z předchozí přípra vy snadno
narazíme na inf ormace mylné. Na čtenáře/studenta, který nemá žádnou představu o povaze a f ungování znako vého ja zyka ani p ovědomí o jeho probíhajíc ím výzkumu,
a
rozhodne
se
tedy
sáhnout
po
osvědčen ých
jazyko vědných pu blikac ích, čeká b uď ro zča ro vání z nedostatku údajů, nebo (v h orším případě) p oučení, je ž se m nohdy ani 62
zdaleka ne zakládá na skutečnosti. Bude-li mít štěstí a náhodou či
na
doporučení
si
vyhledá
práce
z kategorie
lingvistik y
znako vých ja zyků, čeká ho jistě zajíma vá četba plná nových, překvapivých zjištění. Pokud
o
dané
problematice
nic
nevíme,
typ
lite ratury,
na kterou narazíme, a souhrn údajů v n í posk ytnut ých zje vně ovlivn í
náš
názo r
na
to,
jakého
charakteru
je
komunikace
neslyš íc ích. Na druhou stranu jen málokoho z nás napadne vůbec inf ormace o znakovém ja zyce vyhledávat – chyb í n ám podněty k tomu, abychom se o něm chtěli dozvědět něco více . Zejména u studentů lingvis tick ých oborů je to jistě škoda. Často jsme schopni vcelku podrobně popsat systémy tak vzdálených jazyků, jako je čínšt ina či japonština, mnohdy však nemáme ani tušení o tom, jak f unguje jazyk lid í, kteří žijí přímo mezi námi. Téměř to vypadá, jako by někteří a utoři na tento nezájem hřešili, neboť inf ormace v jejich pracích často nijak n eref lektují snahu a výsledk y výzkumu kolegů, kteří se znako vému jazyku důsledně věnují. Pokud již někdo z ro zličných dů vodů projeví o znakový ja zyk zá jem, bylo by dobré, aby se mu dostalo ze všech zdro jů poučení, jak é si neslyš ící i jejich ja zyk zas louží, a aby ted y alespoň v nově vycházejíc ích knihác h došlo ke sjednocení údajů dle současného stavu poznatků o ČZJ a dalších komunikačních systémech. Tradice krátká, a
a
tak
ji
neprobádaných
k pochybám,
lin gvistik y
české
k
do
znakovýc h
budoucna
oblastí.
opětovné
čeká
Ka ždá potřebě
jazyků
ještě
mylná
celá
je
řada
inf ormace
obhajování
a
pom ěrně úkolů
vedouc í
vys vět lo vání
povahy a statusu znakového jazyka však představuje k rok zpátk y. Informace zaznamenané v knihách mají pro velké množst v í lid í stále ještě určitou váhu, a tak je dost možné, že pokud
63
ve
všech
v kapitole
příručk ách o
ja zycích
a
učebnicích
přiro zen ých,
nalezneme přijme
znakový
větš ina
z nás
ja zyk tuto
inf ormaci jako prověřený, studiem a výzkumy podepřený f akt (jako bohužel bereme za své i některé údaje mylné, protože postrádáme znalosti p ro jejich odhalení). S takovýmto výcho zím bodem se pak budou
moci
disku ze
o
znak ovém
jazyce
přesunout
od opakovaného zdůrazňo vání jeho skutečné podstaty k tématům, jež b y mohla přin ést nové po znatk y pro obor lin gvistiky obecně a která na své pro zkoumání teprve č ekají.
64
4 Závěry o postavení českého znakového jazyka mezi jazyky přirozenými Tato diplomová práce si kladla za cíl pro zkoumat komunikaci neslyš íc ích z rů zných úhlů pohledu tak, abychom na základě zjištěn ých údajů byli v zá věru sch opni shrnout, jaké je dnes postavení českého znako vého ja zyka mezi ostatn ími přiro zen ými jazyk y,
od
nichž
se
odlišuje
hned
v
několika
zásadních
charakteristikách, mezi ně ž však také nesporně patří. Nahlédli
jsme
na
znakový
ja zyk
ve
spojitosti
s počátky
lidského jazyka ja ko takového, zkou mali jsme jej z hle diska jeho vývo je a f unkcí, jež pln í v souvislo sti se společenst vím kulturn í minority nes lyš íc ích. Zabývali jsme se jeho složit ým vztahem k mluvenému jazyku větš ino vému, představili jsme stanoviska vědních
disciplín,
kterým
z hledis ka
jejich
odbornosti
náleží
pomyslné oprá vnění k tomu, aby n a zák ladě určitého souhrnu kritérií
nějak ý
k omunikační
s ysté m
mezi
přiro zené
jazyk y
zahrnuly, č i jej z je jich skupin y vyloučily. Zjist ili jsme, že jednoduchá nezvuková, vizuálně-motorická f orma komunikace zřejmě existo va la již v sam ých prvopočátcích jazyka. Dnešn í, moderní znako vé ja zyk y pak vznikaly v porovnán í se zvuko vými ja zy ky poměrně pozdě a za specif ick ých okolností daných slucho vou deprivac í jejich u živatelů, nicméně vyvinuly se naprosto spontánně a přiro zeně z potřeby komunikace, jako každ ý lidsk ý ja zyk. Rozvo j znakových jazyků i jejich p ostavení b yly ve značné míře ovlivňo ván y odvěkou snahou zařadit neslyš íc í do společnosti většino vé t ím, že se naučí komuniko vat v jejím mlu veném jazyce. Všechny podobné pokusy se však v průběhu staletí ukázaly jako neplodné
–
naučit
se
zvuko vý
65
ja zyk,
když
k němu
nemáte
smyslo vý p řístup, je zkrátka sis yf ovs ké úsilí a jen málokdo se v něm přiblíží k dokonalosti, či jí opravdu dosáhne (i když i takoví jedinci se mezi nes lyš íc ími najdou). Po dlouhých letec h nezdaru jsme tedy pomalu dopěli k tomu, že chceme-li neslyš íc í učinit součástí naš í společnosti, budeme muset přizpůsobit naše požadavk y jejich možnostem a budeme muset skončit s jejich neúspěšným přetvářen ím k obra zu našemu. Bylo tedy třeba za čít se zab ývat neslyš íc ími samotnými a přitom se také zajímat o komunikační prostředek jim vlastní a přístupn ý, tedy znako vý ja zyk . Jakkoli si mnozí myslí, že dík y současné vysoké úrovni medicínsk ých zákroků, různ ých strat egií a přístrojů k tomu, jak zt rátu
sluchu
ko mpenzovat,
jsme
schopni
lecjak ý
problém
korigo vat, pro některé neslyš íc í a určité t yp y vad slu chu žádná náprava zat ím neexistuje. Ačkoli m áme k dispozic i c elou řadu speciálních
techn ick ých
pomůcek
i
jistě
pře vratnou
metodu
za vádění koch leárního implantátu, „sluch v p lném rozsahu ještě v dnešní době nahradit technicky zcela nelze. Zatím jsou možnosti implantátů oproti přírodě značně omezené.“ (Stříteská, M., 2008, s. 1) Problematika kochleární implantace je jedním z témat, která mezi slyš íc ími i n eslyš íc ími vzbu zují debaty a vášně. Pro slyš íc í rodiče, jim ž se na rodí neslyš íc í d ítě, je implantát způ sobem, jak jej spojit se s vým světem, světem hlasů a zvuků. Představuje pro ně naději,
že jejich potomek pro žije
„lepš í“ život, tedy
kva litativně podobný, jako mají oni. Neslyš íc í rodiče naopak implantaci u svých dětí v eskrze odmítají. Mno zí z nich vid í v této technice dokonce jakousi hrozbu pro svo ji kulturn í identitu – přitom i oni vlastně mají totožné přání, jako rodiče slyš íc í – aby jejich dítě sd íle lo stejné tradice , hodnoty,
66
náleželo do jejich vlastn í kultu ry (více Motejzíko vá, J., 2005, v komentáři
k za hraniční
publikac i
k tematice
kochleárních
implantátů). Problematika hluchoty a pokusy o její k orekci jsou nesmírně kompliko van ým a o žeha vým tématem a vyža dují snahu porozumět, na straně slyš íc ích i neslyšíc ích. Jak a
vyvo zují
v současnosti
od borníci
ze
dostupných
sta vu
medicínského
léčebných
metod
poznání
(tedy
z f aktu,
že hluchotu zat ím neumíme vyléčit) a s přihlédnutím k sebepojetí členů
kulturn ího
společenství,
kteří
si
s vé
posta ve ní
teprve
nedávno vydob yli a postupně jej budují a upevňují, komunita neslyš íc ích
bude
pravděpodobně
existo vat
i
nadále
(Brá zdo vičo vá, K., 2007; Burns, S. – Matthews, P. – NolanConroy, E., 2001). Z toho vyplývá samozřejmě té ž s kutečnost, že bude zacho vána i nejvýra znějš í a zá ro veň specif ická součást identity jejích člen ů, komunikace českým znako vým ja zykem. I v oč ích samotných neslyšíc ích se za posledních několik let postavení
jejich
komunikačního
prostředku
postupně
vyvíjí
a proměňuje. Jejich jazyku se dostalo dík y odbornému zájmu uznání
z h ledis ka
legis lativy,
dochází
k přehodnocení
a zdůra zněn í jeho role ve vzdě lá vání. Pro usnadnění běžn ých praktick ých neslyš íc ím ke
s vé
úkon ů
a
odstranění
poskyt ován y
prác i
zís kali
komunikačních
tlumočnick é
prof esionální
bariér
jsou
slu žby
odborník y,
kteří
k valif ikaci.
Mno zí
členo vé
komunity se sami aktivně anga žu jí ve sna ze podpořit výzkum znako vého ja zyka a rozvo j vlastn í kultury. Rovně ž p ro širš í v eřejnost se neslyš íc í a jejich ja zyk stávají v posledn í době viditelnějš ími – zprávy a některé další pořad y v tele vizi jsou prová zen y tlumočením, přinejmenším při listo vání v pro gramu jsme jistě někdy nara zili na vys ílán í Televizního klubu neslyš íc ích, občas potkáme skupinku „znakujíc ích “ lid í na ulici. Mnozí z nás mají kamaráda, příbu zného, známého, který studuje 67
speciální pedago giku, chodí na kurz znakového ja zyka, nebo alespoň zná někoho, komu se narodilo neslyš íc í d ítě. Povědomí o neslyš íc ích ted y po většin ou máme, hlubší osobní zkušenost s nimi již mnohem méně, a pokud ano, bývá často rozpač itá. Obecný postoj ke znako vému jazyku a jeho uživatelům je spíše ne ž znalo stí f aktů dán stereotyp y a přes vědče ními, které ve společnosti sd ílíme a jež se mění velmi pomalu (Burns, S. – Matthews, P. – Nolan-Conro y, E., 2001). Naše informovanost o neslyš íc ích i nadále většinou nepřekračuje povrchní znalost, a tak je vytrvale nazýváme hluchými či hluchoněmými a jejich komunikaci označujeme jako znakovo u řeč. Většinou to nemyslíme zle, jen si na kulturu neslyš íc ích a jejich znakový ja zyk musíme ještě zvykat a cestu k nim pomalu hledat. O to, aby se k nám vůbec nějaké informace dostaly a abychom měli možnost je postupně více pozná vat, se zasa zují různé organizace
podporujíc í
neslyš íc í
a
také
odborná
vědecká
pracoviště, která se věnují výzkumu jejich kultury a ja zyka. Vedle ústavů
speciálně -pedagogick ých,
jež
se
zab ývají
ze jména
otázkami pra xe a f unkčního vyu žit í všech dostupných prostředků komunikace, jsou to i instituce s vyhraněným zájmem o lingvistiku znako vého ja zyka , jich ž o všem v České republice nalezneme zat ím poskro vnu; o to záslu žnějš í se však jejich práce jeví. Jak uvádí Hagè ge (1998, s. 210) ve s vé ú va ze o vztahu lingvistů k objektů m jejich zkoumání, ted y ja zykům, odborníci „mají p rá vo, pokud ne přímo po vinnost, aby se vyjadřo vali k jejich osudu, a není jim ani zaká záno, ab y se občas anga žo vali v je jich prospěch.“
Tohoto
práva
či
p ovinnosti
se
v souvis losti
se znako vým ja zyk em u nás ujalo zatím celkem omezené množst ví jazyko vědců.
68
Není to n ijak přek vapivé, ka ždý se vyh raňuje a specializuje jinak,
ovšem
pokud
se
chci
k problematice,
jíž
se
hlouběji
nevěnuji, vyjád řit, bylo b y zřejmě vh odné se nejprve inf ormovat, k jak ým zjištěním a poznatkům dospěli kolego vé, kteří se jí primárně
zab ývají.
Jak
jsme
zjistili
nahlédnutím
do
různ ých
českých publikac í oborů spojených s jazykem a komunikací, často se tak bohužel zřejmě neděje. V podstatě v žádné z příruček se přitom nejedná o polemiku, nesouhlas
se
zjištěn ími
k onstatováními
či
vycházejíc ími
z výzkumu znakových ja zyků – objevují se pouze výroky nič ím nepodložené či přejaté z dob dřívějších. Nejde ted y o odborný nesouhlas, ale o pouhý proje v ne zájmu, nevědomosti. Protože je lingvistika
disciplínou
humanitní,
dotýká
se
osob,
jež
stojí
za poučkami o komunikaci. Pokud se mylně vyjádříme o f ungování vlajko vé signaliza c e, dopravní kolaps a následky na životech tím jistě
nezpůsob íme.
Popíšeme-li
však
komunikaci
určitého
společenství lid í jako odvo zenou, neúplnou, méněcennou, jako bychom přisu zo vali tyto atribut y i jim samotným, a čtenář si je tak zřejmě také interpretovat bude. Z hlediska výsled ků celosvěto vých lingvistick ých (i jin ých) výzkumů je postavení znako vých ja zyků me zi ja zyk y p řiro zen ými jednoznačné – do jejich skupin y jistě patří jak f unkčně, tak strukturně, jakkoli jsou specif ické a odlišné od jazyků zvuko vých. Co se však t ýče odezvy na t yto poznatky a jejich ref lexe v prac ích dalších specia listů oboru, u značné části české odborné veře jnosti to vypadá, že k nim nezaujímá stanovisko žádné, alespoň ne nijak zřetelně, „viditelně “. Teorie a poučky zůstanou vžd y teoriemi a poučkami a jazyk bude dále fungova t i be z ohledu na t o, jestli se o něm mezi vědc i píše a hovo ří. Ja zyk žije ne zá vis le na lingvistech, ne tak opačně. Jako
vědní
obory
se
ja zyko věda 69
a
teorie
komunikace
jistě
ochuzují o řadu poznatků, které b y mohly ze zkoumání znako vého jazyka vyplynout. Humanitní věd y, a tedy i lingvistika, jsou postaveny na diskuzi – obhajujeme či vyvrac íme teorie a názory d ruhých a tím jejich práci
a
danou
problematiku
udržujeme
živou,
a ktuální
–
projevu jeme záje m, ať již souhlas ný, č i nesouhlasný. Témata mnohokrát prověře ná a znovu a zno vu potvrzená přestávají b ýt výzvou – jedině snad v případě, že b y se obje vily podněty pro jejich p řehodnocení. I znako vý ja zyk b y se mohl takovým impulsem v mnohých oblastech stát. Proč tedy ne rozvin out diskuzi na tak inspirativní téma? Jistě se nabízí s pousta věc í, které můžeme v sou vislosti s dosavadním
výzkumem
kritizo va t.
Z hlediska
sémiotického
můžeme například poukazo vat na n evhodná označen í – ka žd ý systém komunikace je přece znakový, znako vá řeč či znako vý jazyk tedy nejsou adekvátní pojmenován í. Můžeme
polemizovat
s t ím,
jak ým
způsobem
se
vůbec
k výzkumu a obhajobě znakových jazyků přistupuje – i naše obrana znakového jazyka proběhla na zák ladě sro vnání jeho kvalit s charakteristikami jazyků mlu ven ých, a to pomocí tradiční metody ustálené pro jejich popis. Přitom znakové a mluvené jazyk y jsou diametrálně odlišné, snažíme se tedy p řisoudit znako vému jazyku kva lit y
plnohodnotného
prostředku
komunikace
tím,
že s ro vnáváme v podstatě nesrovnatelné. Je to zře jmě absurdní, ale nezb ytn ý p rvn í krok. P rá vě tento způsob poro vnání a nalezen í analogie totiž odstartovaly zá jem o znakový ja zyk. Nyní u ž je ale jistě na čase, aby někdo vykroč il i dále. Různ ých směrů a cest, jimiž je možn é se vydat, máme k dispozici jistě dostatek. Zájem o znakový ja zyk i téma této práce se zrodily právě na základě diskuzí, snad by se tedy mohla stát drobným
70
příspě vkem a inspirac í pro debaty budoucí. Výzkum znakového jazyka
otevírá
prostor
novým
výz vám,
které
čekají
na
s vé
naplnění. Budeme
muset
opakovaně
přehodnotit
cito vaná
kritéria
pro přiro zené jazy ky, která jsme zatím poznání znako vých ja zyků neuzpůsobili. Přijdou jistě pokusy o vyu žit í všech dostupných strategií,
gramatick ých
popisů
a
různ ých
perspektiv,
z nich ž
na český znakový jazyk mů žeme nahlédnout. Čeká nás bádání nad tím, jaký přínos všeobecně pro poznání lidské ho jazyka představují výs ledky lin gvist ik y znak ových ja zyků a souvisejíc ích vědních oborů. Námětů k práci je jistě spousta, nezajím at se o ně by b yla škoda. Nen í p řece co zt ratit, náš vědn í obor mů že zá jmem o český znako vý jazyk jenom získat.
71
Anotace Kociánová, E.: Český znakový jazyk a jeho postavení v systému přirozených jazyků.
Univerzita
Palackého
v Olomouci,
Filozofická
fakulta,
Katedra
bohemistiky, 2010. 108 173 znaků. 83 stran. Vedoucí diplomové práce: Prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc.
Tato diplomová práce se zabývá problematikou českého znakového jazyka, přirozeného komunikačního prostředku českých neslyšících. Představuje zásadní fakta historická, kulturní i jazyková spojená s minoritou neslyšících. Vymezuje základní pojmy spojené s jejich komunikací a věnuje se vztahu českého znakového jazyka k mluvenému jazyku většinovému. Zkoumá také, jaké místo zaujímá český znakový jazyk v systému jazyků přirozených a jak se mění jeho postavení z pohledu neslyšících, veřejnosti a odborníků.
Klíčová slova: český znakový jazyk, přirozený jazyk, neslyšící, znaková řeč, znakovaná čeština, český jazyk, lingvistika znakových jazyků, jazykově kulturní přístup
72
Seznam použité literatury ANDERSON, S. R. Doctor Dolittle´s Delusion: Animals and the Uniqueness of Human Language. New Haven: Yale University Press, 2004. BORT, J. Slovník znaků křesťanských pojmů pro neslyšící. Praha: Naděje, 2001. BOYES BRAEM, P., KOLB, A. An Introduction to Sign Language Research. In PRILLWITZ, S. – VOLHABER, T. (eds.). Sign Language Research and Application: Proceedings of the International Congress, Hamburg, March 23– 25. Hamburg: Signum Press, 1990, s. 97–113. BRÁZDOVIČOVÁ, K. Kochleární implantát a genocida neslyšících? Gong, 7-8 [online]. 2007. [cit. 2. 5. 2010]. Dostupné na:
. BURLING, R. Comprehension, Production and Conventionalisation in the Origins of Language. In KNIGHT, CH. – STUDDERT-KENNEDY, M. – HURFORD, J. (eds.) The Evolutionary Emergence of Language: Social Function and the Origins of Linguistic Form. Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2000, s. 27–39. BURNS, S. – MATTHEWS, P. – NOLAN-CONROY, E. Language Attitudes. In LUCAS, C. (ed.) Sociolinguistics of Sign Languages. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2001, s. 181–215. BUTTERWORTH, R. R. – FLODIN, M. History of Sign Language [online]. 1995. [cit. 31. 10. 2009]. Dostupné na: . CEIL, L. – CLAYTON, V. Jazyková komunikace v americkém společenství neslyšících. In HOMOLÁČ, J. (ed.) Komunikace neslyšících. Sociolingvistika (antologie textů). Praha: Desktop Publishing UK FF, 1998, s. 57–90.
73
CRYSTAL, D. The Cambridge Encyclopedia of Language. Cambridge: Cambridge University Press, 1987. ČECHOVÁ, M. a kol. Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV nakladatelství, 2000. ČERMÁK, F. Jazyka a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. ČERNÝ, J. – HOLEŠ, J. Sémiotika. Praha: Portál, 2004. ČERNÝ, J. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. ČERNÝ, J. Malé dějiny lingvistiky. Praha: Portál, 2005. ČERNÝ, J. Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico, 1998. ČESKÁ KOMORA TLUMOČNÍKŮ ZNAKOVÉHO JAZYKA. O Komoře [online]. 2004. [cit. 7. 3. 2010]. Dostupné na: . ČESKÁ TELEVIZE. Televizní klub neslyšících. Umění neslyšících [online]. 30. 11. 2006. [cit. 4. 2. 2010]. Dostupné na: . ČESKÁ TELEVIZE. Televizní klub neslyšících. Znaková řeč [online]. 1. 7. 2008. [cit. 6. 12. 2009]. Dostupné na: . DÁMCOVÁ, M. – NOVÁKOVÁ, R. Okénko do kultury Neslyšících [online]. 19. 5. 2006. [cit. 12. 3. 2010]. In DINGOVÁ, N. Slyšitelné ticho (rádiový seriál). Classic FM. Přepis dostupný na: . DANEŠ, F. Kultura a struktura českého jazyka. Praha: Karolinum, 2009. DEUCHAR, M. British Sign Language. London: Routledge, 1996.
74
Divadlo Neslyším [online]. 2007. [cit. 10. 4. 2010]. Dostupné na: . DOUBRAVOVÁ, J. Sémiotika v teorii a praxi. Praha: Portál, 2002. ECO, U. Teorie sémiotiky. Brno: JAMU, 2004. EDELSBERGER, L. a kol. Defektologický slovník. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2000. EMMOREY, K. – BORINSTEIN, H. B. – THOMPSON, R. – GOLLAN, T. H. Bimodal bilingualism. Bilingualism: Language and Cognition, 11, 2008, s. 43– 61. EMMOREY, K. – BORINSTEIN, H. B. – THOMPSON, R. Bimodal Bilingualism: Code-blending between Spoken English and American Sign Language. In COHEN, J. – MCALISTER, K. T. – ROLSTAD,K. – MACSWAN, J. (eds.) Proceedings of the 4th International Symposium on Bilingualism. Somerville, MA: Cascadilla Press, 2005, s. 663–673. ERHART, A. Základy jazykovědy. Praha: SPN, 1990. ERTINGOVÁ, C. J. Kulturní konflikt ve škole pro neslyšící děti. In HOMOLÁČ, J. (ed.) Komunikace neslyšících. Sociolingvistika (antologie textů). Praha: Desktop Publishing UK FF, 1998, s. 113–127. GABRIELOVÁ, D. – PAUR, J. – ZEMAN, J. Slovník znakové řeči. Praha: Horizont, 1988. GALLAUDET UNIVERSITY ARCHIVES. Timeline: History of Gallaudet and the Deaf Community [online]. 2005. [cit. 21. 11. 2009]. Dostupné na: .
75
GREGORY, S. – KNIGHT, P. Sociální rozvoj a život v rodině. In GREGORY, S. – KNIGHT, P. – MCCRACKEN, W. – POWERS, S. – WATSON, L. (eds.) Problémy vzdělávání sluchově postižených. Praha: Desktop Publishing UK FF, 2001, s. 15–21. GUSTASON, G. Manual English and American Sign Language: where do we go from here? In KYLE, J. – WOLL, B. (eds.) Language in Sign: An International Perspective on Sign Language. London&Canberra: Croom Helm, 1983, s. 163– 172. HAGÈGE, C. Člověk a řeč (lingvistický příspěvek k humanitním vědám). Praha: Karolinum, 1998. HARDING-ESCH, E. – RILEY, P. Bilingvní rodina. Praha: Portál, 2008. HEWES, G. W. The Phylogeny of Sign Language. In SCHLESINGER, I. M. – NAMIR, L. (eds.) Sign Language of the Deaf. New York: Academic Press, 1978, s. 11–56. History of Auslan [online]. 2007. [cit. 17. 11. 2009]. Dostupné na: . HJELMSLEV, L. O základech teorie jazyka. Praha: Academia, 1972. HORÁKOVÁ, R. Slyšící děti neslyšících rodičů – CODA organizace. InfoZpravodaj, 16, 2008, s. 12-13. HRBÁČEK, J. Úvod do studia jazyka. Praha: UK, 1999. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 1997. HYDE, K. The Features of Human Language [online]. 1998. [cit. 17. 4. 2010]. Dostupné na: .
76
CHEN PICHLER, D. Bimodal bilingualism. Gallaudet University Seminar, [online]. 17. 10. 2008. [cit. 29. 4. 2010]. Dostupné na: . JANOTOVÁ, N. – ŘEHÁKOVÁ, K. Surdopedie: Komunikace sluchově postižených. Státní pedagogické nakladatelství: Praha, 1990. KAŠPAR, Z. Technické kompenzační pomůcky pro osoby se sluchovým postižením. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. KLÉGR, A. Tezaurus jazyka českého (Slovník českých slov a frází současných, blízkých a příbuzných). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. KNIGHT, CH. – STUDDERT-KENNEDY, M. – HURFORD, J. Language: A Darwinian Adaptation? In KNIGHT, CH. – STUDDERT-KENNEDY, M. – HURFORD, J. (eds.) The Evolutionary Emergence of Language: Social Function and the Origins of Linguistic Form. Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2000, s. 1–15. KNIGHT, CH. Introduction: The Evolution of Cooperative Communication. In KNIGHT, CH. – STUDDERT-KENNEDY, M. – HURFORD, J. (eds.) The Evolutionary Emergence of Language: Social Function and the Origins of Linguistic Form. Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2000, s. 19–26. KNIGHT, P. Hluchota a znevýhodnění. In GREGORY, S. – KNIGHT, P. – MCCRACKEN, W. – POWERS, S. – WATSON, L. (eds.) Problémy vzdělávání sluchově postižených. Praha: Desktop Publishing UK FF, 2001, s. 200–208. KOMORNÁ, M. Psaná čeština českých neslyšících – čeština jako cizí jazyk. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. KOSINOVÁ, B. Neslyšící jako jazyková a kulturní menšina – kultura neslyšících. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008.
77
KOUKOLÍK, F. Lidský mozek: funkční systémy, norma a poruchy. Praha: Portál, 2000. KOUKOLÍK, F. Mozek a jeho duše. Praha: Galén, 2005. KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002. KRAHULCOVÁ-ŽATKOVÁ, B. Komplexní komunikační systémy těžce sluchově postižených. Praha: Univerzita Karlova, 1996. KRAUS, J. a kol. Nový akademický slovník cizích slov A – Ž. Praha: Academia, 2006. KUCHAŘOVÁ. L. (ed.) Jazyk neslyšících. Praha: FF UK, 2005. KYLE, J. G. Sign Language Acquisition. In ASHER, R. E. – SIMPSON, J. M. Y. (eds.) The Encyclopedia of Language and Linguistics. Vol. 7. Oxford: Pergamon Press, 1994, s. 3912–3914. KYLE, J. Společenství neslyšících: kultura, zvyky a tradice. In HOMOLÁČ, J. (ed.) Komunikace neslyšících. Sociolingvistika (antologie textů). Praha: Desktop Publishing UK FF, 1998, s. 141–150. LADD, P. Understanding Deaf Culture: In Search of Deafhood. Clevedon, Buffalo: Multilingual Matters Ltd., 2003. LONCKE, F. The Specific Situation of the Flemish Deaf People and their Attitudes towards Sign Language. In KYLE, J. – WOLL, B. (eds.) Language in Sign: An International Perspective on Sign Language. London&Canberra: Croom Helm, 1983, s. 159–162. LOTKO, E. Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc: UP, 2000. MACSWEENEY, M. Hluchota a myšlení. In GREGORY, S. – KNIGHT, P. – MCCRACKEN, W. – POWERS, S. – WATSON, L. (eds.) Problémy vzdělávání sluchově postižených. Praha: Desktop Publishing UK FF, 2001, s. 29–36.
78
MACUROVÁ, A. – HOMOLÁČOVÁ, I. – PTÁČEK, V. Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk. Speciální pedagogika, 7, 1997, s. 1–15. MACUROVÁ, A. Aktuální problémy komunikace, kultury a vzdělávání neslyšících. Speciální pedagogika, 11, 2001, s. 248–251. MACUROVÁ, A. Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraniční. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. MACUROVÁ, A. Jazyk znakový. In KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds.) Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 194–195. MACUROVÁ, A. Naše řeč? Naše řeč, 81, 1998, s. 179–188. MACUROVÁ, A. Poznáváme český znakový jazyk (Úvodní poznámky). Speciální pedagogika, 11, 2001, s. 69–75. MARTINCOVÁ, O. – BRABCOVÁ, R. Malý slovník jazykovědných termínů. Praha: FF UK, 1998. Milan 1880 Congress: Eight Resolutions [online]. 2005-2009. [cit. 12. 1. 2010]. Dostupné na: . MOHAY, H. Sign Language Acquisition: Development of Attention. In ASHER, R. E. – SIMPSON, J. M. Y. (eds.) The Encyclopedia of Language and Linguistics. Vol. 7. Oxford: Pergamon Press, 1994, s. 3914–3915. MOTEJZÍKOVÁ, J. Co to je kultura Neslyšících? Info-Zpravodaj, 13, 2005, s. 3. MOTEJZÍKOVÁ, J. Kochleární implantace a společenství a kultura neslyšících. Info-Zpravodaj, 13, 2005, s. 16–17. NAPIER, J. – BONTEMPO, K. – LENEHAM, M. Sign Language interpreting in Australia: An Overview [online]. 2006. [cit. 30. 10. 2009]. Dostupné přes: .
79
NEKULA, M. Jazyk přirozený x umělý. In KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds.) Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 194. NEKULA, M. Původ jazyka. In KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds.) Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 366–367. OKROUHLÍKOVÁ, L. Notace – zápis českého znakového jazyka. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. PADDENOVÁ, C. – HUMPHRIES, T. Odlišné centrum. In HOMOLÁČ, J. (ed.) Komunikace neslyšících. Sociolingvistika (antologie textů). Praha: Desktop Publishing UK FF, 1998, s. 129–140. PALEK, B. Základy obecné jazykovědy. Praha: SPN, 1989. PASTYŘÍK, S. – VÍŠKA, V. Základní jazykovědné pojmy (výběrový slovník lingvistické terminologie). Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. PAVLOVIČOVÁ, I. Divadlo Neslyšících a nové cesty. Brno: Agentura Pořádání kulturních akcí, 2002. PAVLOVIČOVÁ, I. Znakový jazyk jako součást představení [online]. 2005. [cit. 10. 4. 2010]. Dostupné na: . POKORNÝ, J. Lingvistická antropologie: jazyk, mysl a kultura. Praha: Grada, 2010. POTMĚŠIL, M. a kol. Všeobecný slovník českého znakového jazyka O – Ž. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2004. POTMĚŠIL, M. Všeobecný slovník českého znakového jazyka A – N. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2002. POUL, J. Co dala Morava neslyšícím: začátky a rozvoj péče v 19. století. Ivančice, 1987.
80
REDLICH, K. Neslyšící dítě hluchých rodičů. (Bakalářská práce). Praha: FF UK, 2003. RIDGEWAY, S. Neslyšící osobnost? In GREGORY, S. – KNIGHT, P. – MCCRACKEN, W. – POWERS, S. – WATSON, L. (eds.) Problémy vzdělávání sluchově postižených. Praha: Desktop Publishing UK FF, 2001, s. 22–28. ROBINSON, K. Kochleární implantáty. In GREGORY, S. – KNIGHT, P. – MCCRACKEN, W. – POWERS, S. – WATSON, L. (eds.) Problémy vzdělávání sluchově postižených. Praha: Desktop Publishing UK FF, 2001, s. 184–189. SAUSSURE, F. de. Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia, 1996. SERVUSOVÁ, J. Kontrastivní lingvistika – český jazyk x český znakový jazyk. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. SCHLESINGER, I. M. – NAMIR, L. Introduction. In SCHLESINGER, I. M. – NAMIR, L. (eds.) Sign Language of the Deaf. New York: Academic Press, 1978, s. 1–8. SLÁNSKÁ BÍMOVÁ, P. – OKROUHLÍKOVÁ, L. Rysy přirozených jazyků – Český znakový jazyk jako přirozený jazyk. Lexikografie – Slovníky českého znakového jazyka. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. SLÁNSKÁ BÍMOVÁ, P. – OKROUHLÍKOVÁ, L. Rysy přirozených jazyků – Český znakový jazyk jako přirozený jazyk. Lexikografie – Slovníky českého znakového jazyka. Materiály k přednášce v České komoře tlumočníků znakového jazyka, 6. 10. 2007. SOURALOVÁ, E. Manuál základních postupů jednání při kontaktu s osobami se sluchovým postižením. Olomouc: UP, 2007. STOKOE, W. C. Language in Hand: Why Sign Came Before Speech. Washington: Gallaudet University Press, 2001. STOKOE, W. C. Sign Language Structure. Burtonsville: Linstok Press, 1993.
81
STRNADOVÁ, V. Specifické neverbální projevy neslyšících lidí. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. STŘÍTESKÁ, M. Kochleární implantát. [online]. 25. 11. 2008. [cit. 30. 4. 2010]. Dostupné na: . TOMASELLO, M. Origins of Human Communication. Cambridge: MIT Press, 2008. TONDL, L. Půl století poté: Pohledy na problémy sémantiky a sémiotiky v posledních desetiletích. Praha: Karolinum, 2006. UNIVERSITÉ PARIS 8. LSF sur le Web: Histoire [online]. 2003. [cit. 20. 10. 2009]. Dostupné na: . VAŇKOVÁ, I. – NEBESKÁ, I. – SAICOVÁ ŘÍMALOVÁ, L. – ŠLÉDROVÁ, J. Co na srdci, to na jazyku: Kapitoly z kognitivní lingvistiky. Praha: Karolinum, 2005. VÝMOLA, K. Dějiny výchovy a vzdělání hluchoněmých. Praha: Spolek pro péči o slabomyslné, 1925. WILDGEN, W. The Evolution of Human Language: Scenarios, Principles, and Cultural Dynamics. Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 2004. WOLL, B. – KYLE, J. G. Sign Language. In ASHER, R. E. – SIMPSON, J. M. Y. (eds.) The Encyclopedia of Language and Linguistics. Vol. 7. Oxford: Pergamon Press, 1994, s. 3890–3912. WOLL, B. Vývoj znakového a mluveného jazyka. In GREGORY, S. – KNIGHT, P. – MCCRACKEN, W. – POWERS, S. – WATSON, L. (eds.) Problémy vzdělávání sluchově postižených. Praha: Desktop Publishing UK FF, 2001, s. 62–71.
82
WORLD FEDERATION OF THE DEAF (WFD). Sign Language [online]. 2006. [cit. 20. 10. 2009]. Dostupné přes: . Zákon č. 384/2008 Sb. [online]. 2008. [cit. 13. 3. 2010]. Dostupné na: .
83