EPIDEMIOLOGIE INKONTINENCE MOČI T. Hanuš
SOUHRN
KLÍČOVÁ SLOVA
Inkontinence moči je stav nedobrovolného úniku moči a představuje medicínsko-hygienický a sociálně-psychologický problém. Inkontinencí moči jsou častěji postiženy ženy. Mezinárodně standardizovaná terminologie definuje urgentní, stresovou a reflexní inkontinenci. Řešení inkontinence moči je finančně nákladné. Ve světě i v ČR existují programy na podporu kontinence moči jako normy zdravého života (International Continence Society, IncoForum aj.).
Inkontinenc moči
SUMMARY
KEY WORDS
EPIDEMIOLOGY URINARY INCONTINENCE
Urinary incontinence
Urinary incontinence is a state of involuntary urine leakage and it represents a medico-hygienic and socio-psychological problem. The women are more often affected by urinary incontinence. Internationally standardised terminology defines an urge, stress and reflex incontinence. The solution of urinary incontinence is financially expensive. In the world as well as in Czech republic there exist the programmes of the support of urinary continence as a norm of healthy life (International Continence Society, Inco Forum etc.).
- definition, classification
ÚVOD
ETIOPATOGENEZE INKONTINENCE
Močová inkontinence je velmi častým stavem, neboť postihuje stovky milionů lidí na celém světě. Přesto více než polovina takto postižených nehledá lékařskou pomoc. To souvisí s různou úrovní zdravotní výchovy obyvatel v té které zemi, s její kulturní tradicí, vzděláním žen a jejich postavením ve společnosti. Při řešení inkontinence, jakožto jednoho z dosud přetrvávajících tabu, i v jinak vysoce civilizovaných zemích hrají významnou roli též psychosociální aspekty.
Normální mikce je zajištěna souhrou nervově svalového aparátu dolních močových cest (DMC). V opačném případě se jedná o neuromuskulární dysfunkci. Podle neurologického nálezu rozlišujeme poruchy mikce, respektive dysfunkce dolních močových cest neurogenní nebo nonneurogenní.
- definice, klasifikace - epidemiologie International Continence Society
- epidemiology International Continence Society
DEFINICE INKONTINENCE MOČI Inkontinence moči je podle definice Mezinárodní společnosti pro kontinenci (ICS International Continence Society) stavem nedobrovolného úniku moči a představuje medicínsko-psychologický a sociálněhygienický problém (graf 1).
Graf 1. Problematika inkontinence moči.
Urologické listy 1/2004
14
Neurogenní dysfunkce DMC znamená, že je přítomen patologický neurologický nález. Příčiny neurogenní poruchy močení jsou kongenitální nebo získané. Získané dysfunkce se dále dělí na netraumatické a traumatické. Netraumatické léze CNS s možnými důsledky pro mikci vznikají na podkladě zánětlivých, vaskulárních, demyelinizačních nebo nádorových a jiných procesů.
Inkontinence z přetékání (p paradoxní ischurie) je mimovolní ztráta moči při přeplněném močovém měchýři. Stresová inkontinence je stav mimovolního úniku moči při zvýšení nitrobřišního tlaku bez současné kontrakce detruzoru, přičemž je možno tento stav objektivně prokázat. V klinické praxi je nejdůležitější rozlišit mezi dvěma nejčastěji se vyskytujícími typy inkontinence moči - mezi urgentní a stresovou inkontinencí. Tomu napomáhá pečlivá anamnéza včetně dotazníků a urodynamické vyšetření. V klinické praxi se ujala klasifikace stresové inkontinence podle Ingelmanna-Sundberga. Podle této klasifikace se stresová inkontinence rozděluje podle závažnosti do 3 stupňů:
Obr. 1. RTG páteře po ošetření pro traumatickou lézi CNS a pacient-vozíčkář v urodynamické vyšetřovně.
KLASIFIKACE INKONTINENCE V zájmu sjednocení diagnostiky, klasifikace i léčby se v současné době doporučuje užívat klasifikace Mezinárodní společnosti pro kontinenci (ICS, 1976), která se zabývá poruchami funkce dolních močových cest v celosvětovém měřítku od roku 1969. Rozlišuje se inkontinence urgentní, stresová, reflexní a inkontinence z přetékání (tzv. paradoxní ischurie). Urgentní inkontinence označuje únik moči spojený s naléhavým nucením na močení. Urgence může být motorická, způsobená hyperaktivitou detruzoru, nebo senzorická, způsobená hypersenzitivitou receptorů detruzoru (např. při nádoru, cystolitiáze, cystitidě). Reflexní inkontinence se objevuje u pacientů s patologickým neurologickým nálezem, kdy je inkontinence následkem neurogenně podmíněné hyperaktivity detruzoru při absenci senzitivity. Terminologické novinky V roce 2002 ICS navrhla používat definici hyperaktivního močového měchýře (overactive bladder - OAB) jako definici založenou na symptomech (symptom-based), a odlišit ji tak od definice hyperaktivity detruzoru, která je založena na urodynamickém nálezu (urodynamic based). Revidovaná terminologie ICS pro OAB (overactive bladder) z roku 2002 je uvedena v tab. 1.
I. stupeň je charakterizovaný unikáním moči po kapkách při kašli, smíchu, kýchnutí a při zvedání těžkých předmětů. K unikání moče dochází jen v situacích spojených s poměrně náhlým zvýšením intraabdominálního tlaku. Moč odtéká jen intermitentně. II. stupeň - při něm moč uniká v situacích s podstatně mírnějším vzestupem intraabdominálního tlaku, než tomu je při prvním stupni. K úniku moče dochází při běhu, chůzi, chůzi po schodech a při lehčí fyzické práci. III. stupeň - k úniku moče dochází již při minimálním vzestupu nitrobřišního tlaku (dokonce i v důsledku přenosu tlakových změn při hlubším dýchání). Moč odtéká prakticky permanentně při pomalé chůzi nebo i v klidu ve vzpřímené poloze. Inkontinence moči může být také jen přechodná, tranzitorní. S přechodnou inkontinencí různého typu se setkáváme např. u stavů bezvědomí, při těžké uroinfekci, při atrofické uretritidě nebo kolpitidě
a při užívání různých farmak, jako např. hypnotik, diuretik, anticholinergik, spazmolytik, antiparkinsonik, alfalytik, antagonistů kalcia, alfamimetik (dekongesce sliznic) atd. Jindy mohou být příčiny inkontinence psychického rázu (těžké deprese u starých pacientů, demence, nadměrná diuréza endokrinologicky, farmakologicky či kardiálně indukovaná). Také snížená mobilita může narušit mikční režim a způsobit dysfunkci dolních močových cest, projevující se inkontinencí. V neposlední řadě se na poruchách močení mohou přechodně podílet i defekační problémy (zácpa, průjem, zánět konečníku, hemeroidy apod).
EPIDEMIOLOGIE INKONTINENCE Podle odhadů Světové zdravotnické organizace trpí tímto onemocněním přibližně 5 – 8 % obyvatelstva ve všech zemích světa. Stresovou inkontinencí trpí asi 20 % žen ve věku kolem 45 let. Ve vyšších věkových skupinách výskyt tohoto onemocnění stoupá. Existuje řada epidemiologických studií o prevalenci a incidenci inkontinence moči. Údaje nejsou homogenní, neboť se jedná o studie většinou retrospektivní, s různým počtem pacientů a s různě definovanou inkontinencí. Jsou uváděny bizarní rozdíly v prevalenci močové inkontinence u žen mezi etnickými skupinami, jako např. predispozice k stresové inkontinenci moči u indiánských žen v důsledku kratší uretry ve srovnání s černoškami, nebo častější stresová inkontinence moči u žen asijského kontinentu používajících toaletu oproti ženám močícím v dřepu. Číselné údaje o inkontinenci nepochybně záleží na věku sledované populace, u žen na počtu porodů, na způsobu získávání informací o inkontinenci (osobně, dotazníky - např. KHQ-King´s Health Questionnaire) apod.
ICS 1988
ICS 2002
Nestabilita detruzoru
Idiopatická hyperaktivita detruzoru
Hyperreflexie detruzoru
Neurogenní hyperaktivita detruzoru
Reflexní inkontinence
Inkontinence na podkladě neurogenní hyperaktivity detruzoru při absenci senzitivity
Motorická urgence
OAB s hyperaktivitou detruzoru
Senzorická urgence
OAB bez hyperaktivity detruzoru
Motorická urgentní inkontinence
Inkontinence na podkladě hyperaktivity detruzoru s urgencí (idiopatická/neurogenní)
Senzorická urgentní inkontinence
Inkontinence na podkladě uretrální relaxace s urgencí
Tab. 1. Revidovaná terminologie ICS pro OAB (overactive bladder).
Urologické listy 1/2004
15
OAB Syndrom OAB zahrnuje příznaky urgentního a častého močení s nebo bez urgentní inkontinence moči. Zahrneme-li do údajů o incidenci močové inkontinence též pacienty s hyperaktivním močovým měchýřem (overactive bladder - OAB), pak v recentním urologickém písemnictví najdeme údaje o incidenci 16 % v dospělé populaci Evropy. Tato evropská studie byla vyhodnocena v roce 2001 a probíhala ve Francii, Německu, Itálii, Španělsku, Švédsku a ve Velké Británii. Zúčastnilo se jí více než 16 tisíc dospělých osob těchto zemí. Podobné výsledky zaznamenala studie NOBLE (National Overactive Bladder Evaluation) mezi 5 000 dospělými v USA. Jednou z příčin nárůstu počtu osob trpících inkontinencí moči je prodlužování průměrného lidského věku, i když výše věku jistě není jediným faktorem inkontinence u starší populace. Např. v SRN bylo v roce 1950 asi 20 tisíc osob ve věku přes 90 let, nyní je to 200 tisíc; 80letých bylo před 40 lety v Německu půl milionu, nyní jich jsou 2 miliony. V roce 2000 bude v SRN dle odhadu 25 % populace starší než 60 let, v roce 2030 to má být až 35 %. V roce 1990 bylo v SRN 3,7 milionu inkontinentních osob, z toho bylo 2,8 milionu žen. Věkové rozdělení inkontinentních bylo následující: v rozmezí 5 – 64 let - 1,7 milionu, v rozmezí 65 – 79 let - 1,1 milionu a starší než 80 let - 0,9 milionu osob. Podle údajů německé Gesällschaft für Inkontinenzhilfe se v roce 1992 jednalo u inkontinentní populace tehdejší SRN v 55 % o inkontinenci stresovou, v 31 % o smíšenou, ve 14 % o urgentní inkontinenci. Pro inkontinenci u mužů byla uvedena tato čísla: smíšenou inkontinenci mělo 49 % mužů, 39 % urgentní a 12 % stresovou. Distribuci péče o inkontinentní osoby v rodině dokumentuje graf 2.
45 let. Ve vyšších věkových skupinách výskyt tohoto onemocnění stoupá. Ročně je v ČR diagnostikováno více jak 1 000 mozkomíšních nádorů a více než 10 000 mužů a 15 000 žen utrpí cévní mozkovou příhodu. Jiné neurogenní příčiny poruchy močení mohou být např. cervikální spondylóza, protruze intervertebrálního disku, stavy po velkých pánevních operacích (mikční poruchy po operacích rekta, po radikální hysterektomii), diabetický neurogenní měchýř apod. Z etiopatogenetického hlediska je nutno uvést, že např. polovina diabetiků může mít problémy s udržením moče podobně jako např. třetina parkinsoniků nebo pacientů s roztroušenou mozkomíšní sklerózou. Narůstá též počet jedinců s míšním poraněním. Diskutují se tzv. rizikové faktory inkontinence moče u žen. Lze je rozdělit na urologické, gynekologické, neurologické, konstituční a jiné. V České republice se v roce 1995 narodily 3 děti s rozštěpovou vadou páteře a míchy na 20 000 živě narozených. Přes včasnou a kvalifikovanou neurochirurgickou péči zůstávají u většiny pacientů s myelodysplazií poruchy funkce dolních močových cest s následnou inkontinencí moče. Ročně utrpí v naší republice více než 300 mužů a 100 žen míšní poranění. Incidence spinálních traumat stoupá s rozvojem dopravy a sportovní aktivity občanů. Ročně je v ČR nově diagnostikována roztroušená mozkomíšní skleróza u 500 – 1 000 mužů a u více než 2 000 žen. U 5 % pacientů s roztroušenou mozkomíšní sklerózou jsou mikční obtíže první symptomatologií demyelinizačního procesu, zatímco během onemocnění se dysfunkce dolních močových cest objeví až u 90 % Autoři
Počet
nemocných, přičemž v 60 % případů se jedná o hyperreflexii detruzoru nebo detruzorosfinkterickou dyssynergii. Až u 50 % pacientů s diabetes mellitus a u 33 % nemocných s Parkinsonovou chorobou se objeví autonomní neuropatie, projevující se poruchami mikce s různým stupněm inkontinence. Nočním pomočováním (enuresis nocturna) trpí ve 4 letech věku ještě 30 % dětí, v 5 letech 20 % a v 18 letech 1 % jinak zdravé populace. 8 % enuretiků se obvykle pomočuje i ve dne. Incidence inkontinence moče po prostatektomii pro benigní hyperplazii prostaty se udává od 0,5 % do 10 %. Aktivní přístup urologů ke karcinomu prostaty může v nízkém procentu případů vést k inkontinenci moče. Tab. 2 uvádí např. incidenci inkontinence moče po radikální prostatektomii pro lokalizovaný karcinom prostaty. Její incidence může v budoucnu ještě stoupat vzhledem ke stále častějšímu i časnějšímu záchytu karcinomu prostaty a jeho radikální chirurgické léčbě. Údaje o výskytu stresové inkontinence moče u žen se různí. Jisté je, že se jedná o častý jev v populaci žen, který výrazně zhoršuje kvalitu jejich života. Incidence močové inkontinence např. v Dánsku se uvádí číslem 200 – 600 nových případů na 100 000 žen ročně. Ve Velké Británii je více než 2 miliony inkontinentních žen. Ve skupině od 15 do 65 let je prevalence inkontinence u žen 8%, u žen nad 65 let 14%. Stresová inkontinence se nejčastěji vyskytuje u žen mezi 45 – 55 lety věku, urgentní inkontinence téměř rovnoměrně ve všech věkových skupinách. Ženy, které nerodily, trpí méně často inkontinencí než ženy rodivší. Občasné, klinicky nevýznamné, projevy močové inkontinence má v průběhu svého života 40 – 63 % žen.
Inkontinence
Definice inkontinence
Inkontinence v ČR
Steiner, 1991
593
8
únik při pohybu
V České republice trpí tímto onemocněním podle odhadů přibližně 670 000 osob, z nich asi 510 000 žen, stresovou inkontinencí trpí asi 20 % žen ve věku kolem
Leandri, 1992
398
5
únik při pohybu
1 728
5
3 a více vložek denně
Catalona, 1995
925
6
žádné vložky
Geary, 1995
458
20
vložky
manželka 20,2 %
dcera 21,6 %
blízcí příbuzní a známí 15,3 % jiní příbuzní 4,6 % sestra 2,6 % přítelkyně 2,8 % snacha 7,6 %
matka 11,8 % manžel 10,7 %
Graf 2. Distribuce péče o inkontinentní osoby v rodině (dle GIH).
Zincke, 1994
Eastham, 1996
581
9
únik při pohybu
Fowler, 1993
738
31
vložky, svorky
1 796
19
vložky
98
25
změna kvality života
Murphy, 1994 Litwin, 1995
Tab. 2. Incidence inkontinence moče po radikální prostatektomii.
Urologické listy 1/2004
16
Inkontinencí moče při smíchu (tzv. enuresis risoria, též giggle incontinence) trpí 10 % mladých žen. V britských domovech pečovatelské služby o geriatrické pacienty přijímají 20 % pacientů jen pro inkontinenci moči. Ve skandinávských zemích je v léčebnách pro dlouhodobě nemocné 32 – 70 % pacientů inkontinentních. Omnibusové šetření V rámci IncoFora v ČR provedl PhDr. Z. Kučera s kolegy ve spolupráci s agenturami STEM a STEM/MARK v lednu 2003 sociologické terénní šetření o inkontinenci moči u dospělé české populace na reprezentativním výběru 2 447 osob. V Česku zatím chyběla prevalenční studie, která by se zaměřila na výskyt inkontinence v populaci. Data z takové studie jsou mimořádně důležitá pro plánování služeb i prostředků pro pacienty trpící touto diagnózou. Úroveň znalosti pojmu inkontinence je dle prevalenční studie velmi vysoká - u více než 40 % úplná a u 31 % částečná. Podstatně vyšší znalosti vykazují ženy oproti mužům. Stav informovanosti české populace o inkontinenci dle studie z r. 2003 ukazuje graf 3. Studie dále prokázala, že inkontinence moči se vyskytla ve sledovaném souboru celkem v 36 %, přičemž u 16 % z nich se epizoda úniku moči vyskytovala častěji než 1krát měsíčně. Častěji u nás trpí inkontinencí ženy než muži (poměr je dle této studie 71 % : 29 %), osoby starší 60 let (v 60 %). V případě, že by respondenti sami tímto problémem trpěli, více než 80 % z nich by se obrátilo na lékaře, zatímco více než 10 % by se raději nikomu nesvěřovalo. Pokud jde o vlastní způsoby řešení onemocnění, výrazně dominuje spoléhání na léky (téměř 58 %), násle-
dované operativním zákrokem (14,5 %). Používání hygienických prostředků, které je nejčastějším způsobem zvládání problému, je až na 4. místě s pouhými 7,2 %. Dotazovaní se také vyjádřili k úhradám hygienických pomůcek užívaných osobami trpícími inkontinencí. Téměř 47 % dotázaných je pro plnou úhradu inkontinenčních prostředků, zatímco proti jakékoli úhradě je pouze 1,5 % dotázaných.
EKONOMIKA INKONTINENCE Při řešení inkontinence se nevyhneme konstatování, že je pro každou společnost nákladné. Tyto náklady, respektive následky jsou fyzické, psychosociální a samozřejmě ekonomické. Mezi fyzické lze heslovitě uvést např. iritaci kůže, infekce, dekubity, nežádoucí účinky léčiv, alergizující vlivy pomůcek apod, mezi psychosociální např. sociální izolaci, ztrátu sebedůvěry, sníženou kvalitu života, přetížení a pocity viny na straně rodiny pečující o postiženého, zátěž placeného pečovatele apod. Přímé ekonomické náklady spojené s močovou inkontinencí zahrnují výdaje za vložky, pleny, podložky, urinály, mísy, bažanty, praní, léky, katétry, pomůcky k elektrostimulaci, operační metody, hospitalizaci akutní nebo dlouhodobou, práci a čas ošetřujícího personálu aj. Nákladné je též dodržení adekvátního diagnostického algoritmu (přístroje, metody, lékaři, sestry, technici, amortizace, cestovné k lékaři, energie aj). Uvádí se, že ve většině tzv. západních zemí jsou náklady na diagnostiku a léčbu inkontinence moči srovnatelné s náklady na diabetes mellitus. Všeobecně se očekává, že prevalence inkontinence různé etiologie bude mít
Graf 3. Informovanost české populace o inkontinenci v r. 2003 (STEM a STEM/MARK).
v budoucnu stoupající tendenci a bude představovat vedle medicínského a sociálního problému též velký nárok finanční. Již nyní jsou údaje z některých zemí alarmující. Např. velmi konzervativní odhad nákladů za péči o inkontinentní pacienty v USA za rok 1990 byl přes 10 miliard USD, z toho byla třetina nákladů na pacienty žijící v pečovatelských domech, zatímco v roce 1994 to bylo již o 60 % více (celkem 16,4 mld USD). Ve Švédsku v roce 1993 náklady spojené s diagnostikou a léčbou inkontinence činily 2 % všech nákladů na péči o zdraví. Náklady na tuto péči o inkontinentní ženy nebo o pacienty v ústavech dlouhodobě nemocných v Tyrolsku s počtem obyvatel 660 tisíc ukazují tab. 3 a 4. • 660 tisíc obyvatel, 1/2 žen • 18 200 žen s inkontinencí • diagnostika 1,5 mil. EUR • fyzioterapie + pomůcky 12 tisíc EUR • farmaka 637 tisíc EUR • operace 1,7 mil. EUR Tab. 3. Náklady na péči o inkontinentní ženy v Tyrolsku v r. 1999. • 4 400 rezidentů včetně 2 900 inkontinentních, z toho 2 300 inkont. žen • absorpční pomůcky 917 tisíc EUR • katétry 62 tisíc EUR • celkové náklady 86 mil. EUR Tab. 4. Náklady na péči o inkontinentní pacienty v pečovatelských domech (Tyrolsko, 1999)
PROGRAMY NA PODPORU PROPAGACE KONTINENCE Programy na podporu propagace kontinence jako normy zdravého života se ve světě orientují nejen na postižené osoby a jejich rodiny, partnery, zdravotníky, ale též na různé společenské instituce, průmysl i vládu. V mezinárodním měřítku probíhá tato podpora díky úsilí Mezinárodní společnosti pro kontinenci (International Continence Society), na jejíchž aktivitách se podílejí i čeští odborníci z národních odborných společností - Česká urologická společnost, Urogynekologická společnost apod. Pod záštitou zmíněných vědeckých společností probíhají v součinnosti s IPVZ, ČLK a lékařskými fakultami postgraduální kurzy kontinuálního vzdělávání urologů, gynekologů, praktických lékařů, neurologů, nefrologů a pediatrů s cílem standardizovat optimální péči
Urologické listy 1/2004
17
o inkontinentní pacienty. Již v roce 1994 se v Praze uskutečnil mezinárodní workshop o propagaci kontinence a další následovaly v Sydney, Aténách, Jokohamě, Jeruzalému a v Denveru. V USA existuje např. Help for Incontinent People, v Rakousku a v Německu to je Gesselschaft für Inkontinezhilfe, v Austrálii a ve Velké Británii The Continence Foundation atd. Ve světě téměř v každé zemi, kde je zdravotnictví na vyšší úrovni, existují nevládní organizace včetně různých nadačních fondů, které se snaží zastřešit všechny aspekty inkontinence - to znamená jak ve směru k pacientům, tak k odborníkům, ale i k výrobcům pomůcek nebo léků. Různé roviny vztahů mezi těmito skupinami vytvářejí velmi bohaté předivo, které musí být navzájem správně propojeno. Jen pro představu - například mezi odborníky je třeba zajistit dostatečnou informovanost a spolupráci nejen u praktických lékařů, gynekologů nebo urologů, ale také neurologů, dětských lékařů, psychiatrů, a v neposlední řadě i geriatrů. Pochopitelně je třeba také dostatečně proškolit ošetřující personál, zdravotní sestry nebo rehabilitační pracovníky. Těm všem se musí dostat komplexních a vyvážených informací, které nepodléhají komerčním trendům. Dalším důležitým příjemcem informací jsou pacienti. Je třeba si uvědomit, že inkontinence postihuje vlastně všechny skupiny obyvatel, bez rozdílu věku a pohlaví, i když pochopitelně některými typy obtíží bývá některá skupina postižena více. Pacient by se měl dozvědět, že není se svým problémem sám. To souvisí s postupným odbouráváním jisté tabuizace, která se na problémy s udržením moči váže. Řada pacientů si i dnes totiž raději sama kupuje pomůcky a podobně, místo aby vyhledali odbornou pomoc. I tento úkol - prolomit bariéru nepravého studu - na sebe berou zmíněné organizace. S trochou nadsázky můžeme v současném kontextu mluvit o „koktání o kontinenci“, neboť principy, které by měly být nastoleny jsou: komplexní informace, kompetentní kooperace, koordinace aktivit dobrovolníků i laiků, respektive pacientů, korektní komunikace a další. V této souvislosti je také třeba pamatovat i na decizní sféru, tedy na úředníky ministerstva zdravotnictví či pojišťoven. Neboť i když budou odborníci a pacienti sebelépe připraveni na všechny problémy, které s inkontinencí souvisejí, bez odpovídající podpory po finanční stránce nemá jejich úsilí šanci na úspěch.
Existují země, kde je systém podpory programu kontinence jako normy zdravého života velmi propracovaný, zkvalitňuje se třeba už po 10 či 15 let. K nim patří například Velká Británie, Německo, Rakousko, Austrálie, Spojené státy. I řada dalších zemí včetně asijských, například Hongkongu, Indie či Filipín, má internetové stránky, které poskytují základní informace o inkontinenci. K informovanosti přispívají také časopisy nebo články v různých periodicích, ať už populárních, nebo vědeckých. Nabízí se tedy řada aktivit, v nichž nás může inspirovat zahraničí. Některé společnosti mívají například volnou informační linku, kam je možné nonstop nebo v určitých hodinách volat a konzultovat obtíže s odborníkem. Účelné se zdají být pravidelné relace například v médiích, nejlépe v rozhlase, protože televize je pro opakované vysílání médiem poněkud nákladným. Existují také různé balíčky pomoci, v nichž se najdou praktické informace o pánevním dnu nebo o cévkování. Velmi zajímavé jsou také speciální mapy pro lidi, kteří musí často močit. Podobně jako můžete mít mapu restaurací rychlého občerstvení, máte na ní zachyceny všechny dostupné toalety s otevírací dobou a podobně. Například Austrálie je takto zmapována, zejména podle hlavních dopravních tahů, a zdá se to být velmi atraktivní. Inspirovat by nás mohly i různé již publikované knihy, které přístupnou formou seznamují se základními fakty o inkontinenci. Stejně jako dnes už nikdo nemá problémy s rozdílem mezi zhoubným a nezhoubným nádorem, měla by se zlepšit též informovanost o typech inkontinence a podobně. Velmi populární jsou v tomto smyslu některé zahraniční komiksy. Některé země také organizují Den kontinence, který podobně jako Den boje proti rakovině je výrazem pozornosti, kterou společnost tomuto problému věnuje.
INCOFORUM V České republice vzniklo v roce 2000 expertní seskupení IncoForum. Sdružuje především odborné lékaře, i když nejen je. Jsou zde zastoupeny zdravotní sestry, rehabilitační pracovníci, psychologové, zástupci výrobců pomůcek a léků pro léčbu inkontinence, organizátoři, statistici apod. Organizuje každoroční konference na speciální téma. Zatím proběhly tři. Kontakty s veřejností se pokouší navazovat na tiskových konferencích, novinářům i pacientům je pak určen Zpravodaj
IncoFora, který poskytuje různé informace, týkající se inkontinence. Decizní sféře je určen speciální bulletin. Odborníci také připravují informační letáčky, například na téma „gymnastika pánevního dna“ nebo „jak zacházet s permanentní cévkou“ a vznikla také videokazeta s návodem, jak procvičovat pánevní dno. K dispozici jsou i webové stránky www.inco-forum.cz, na nichž jsou kromě informací k dispozici i kontakty na jednotlivé odborníky z řad IncoFora. Všechny tyto aktivity považuji za velký krok kupředu ve snaze zlepšit situaci pacientům trpícím únikem moče. Pozornost IncoFora by měla také směřovat ke skupině lidí, o níž jsme dosud nemluvili. Nejen odborníci, rehabilitační sestry, pacienti a decizní sféra, ale také osoby, které se starají o nemocné s inkontinencí, by měly být dostatečně informovány. Jedná se nejen o rodinné příslušníky, ale také o pracovníky léčeben dlouhodobě nemocných či různých ošetřovatelských služeb.
ZÁVĚR V ČR považujeme za správné, že je to především urolog, kdo přichází jako první a hlavní odborník k pacientovi s inkontinencí moče. Jistě jsou jeho nezastupitelnými partnery odborníci další: praktický lékař, gynekolog, neurolog, pediatr, geriatr, fyziatr, rehabilitační personál a další. V některých zemích vidí roli praktického lékaře nejen v úloze inkontinenci u pacienta identifikovat, ale také léčit. V našich, českých podmínkách se urologové domnívají, že každá osoba trpící inkontinencí by měla být primárně vyšetřena urologem a teprve po stanovení typu inkontinence a po vyloučení příčiny vyžadující speciální urologickou, eventuálně jinou léčbu předat pacienta zpět s návrhem další léčby do péče odesílajícímu praktickému lékaři nebo dalšímu odborníkovi. Není pochyb o tom, že i v ČR je nutné o inkontinenci hovořit více. Nejen s lékaři, ale i s laiky. Je žádoucí více využívat sdělovacích prostředků, informačních materiálů v lékárnách, v čekárnách i v ordinacích praktických a odborných lékařů různého zaměření. Literatura u autora.
doc. MUDr. Tomáš Hanuš, CSc. Urologická klinika 1. LF a VFN Praha
[email protected]
Urologické listy 1/2004
18