UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA ROZVOJOVÝCH STUDIÍ
Martina ROPKOVÁ
DĚTŠTÍ VOJÁCI
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Opršal
Olomouc 2008
Prohlášení Prohlašuji, že zadanou bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně a všechny použité zdroje jsem uvedla v seznamu. V Olomouci, dne 15. srpna 2008
............................................. podpis
2
Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce Mgr. Zdeňku Opršalovi za vstřícný přístup, poskytnuté rady a vedení mé bakalářské práce.
Chtěla bych také poděkovat Lucii Červené za pomoc s překladem, především ale rodině a přátelům za podporu během jejího psaní.
3
Obsah Obsah ..................................................................................................................................4 Seznam použitých zkratek ...................................................................................................6 1. Úvod.........................................................................................................................7 2. Metodika a cíle práce ...............................................................................................8 3. Definice pojmů.........................................................................................................9 3.1. Dítě...........................................................................................................................9 3.2. Dětský voják ............................................................................................................9 3.3. Ozbrojené síly ..........................................................................................................9 3.4. Ozbrojené skupiny ...................................................................................................9 4. Právní aspekty ........................................................................................................10 4.1. Deklarace práv dítěte .............................................................................................10 4.2. Úmluva o právech dítěte ........................................................................................10 4.3. Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů .................................................................................................................11 4.4. Úmluva Mezinárodní organizace práce o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce ...........................................................11 4.5. Římský statut Mezinárodního trestního soudu.......................................................12 5. Rekrutování............................................................................................................13 5.1. Faktory vedoucí k rekrutování ...............................................................................13 5.2. Způsoby rekrutování ..............................................................................................13 5.2.1. Povinné odvody .........................................................................................14 5.2.2. Nucené odvody ..........................................................................................14 5.2.3. Dobrovolné naverbování............................................................................15 5.2.4. Děti náchylné k odvodům ..........................................................................17 5.3. Night commuters....................................................................................................19 6. Prevence rekrutování..............................................................................................20 6.1. Implementování mezinárodních úmluv .................................................................20 6.2. Monitorování..........................................................................................................20 6.3. Registrace při narození...........................................................................................21 6.4. Vzdělání a zvyšování povědomí lidí......................................................................21 6.5. Prevence s ohledem na uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby ...............................22 6.6. Advocacy ...............................................................................................................22 6.7. Budování lokálních iniciativ ..................................................................................24 6.8. Jednota rodiny ........................................................................................................24 7. Využívání dětí v konfliktech..................................................................................25 7.1. Děti v historii .........................................................................................................25 7.2. Současnost..............................................................................................................25 7.3. Zbraně ....................................................................................................................26 7.4. Ozbrojené konflikty ...............................................................................................27 7.5. Uganda ...................................................................................................................28 7.6. Demokratická republika Kongo .............................................................................33 7.7. Příklady dalších zemí .............................................................................................35 7.7.5. Libérie........................................................................................................35 7.7.6. Srí Lanka....................................................................................................36 8. Odzbrojení, demobilizace, reintegrace...................................................................37 8.1. Odzbrojení..............................................................................................................37 8.2. Demobilizace .........................................................................................................38 8.3. Reintegrace.............................................................................................................43 4
9. 10. 11. 12. 13.
Závěr ......................................................................................................................47 Shrnutí....................................................................................................................48 Summary ................................................................................................................49 Seznam použitých zdrojů .......................................................................................50 Přílohy....................................................................................................................57
5
Seznam použitých zkratek ADFL ARC ASEAN CPU CRC DDR ECOWAS FARDC FDLR ILO LDU LRA MONUC NRA UNDPKO OAS OHCHR SPLM/A RCD UNICEF UNHCR UPDA UPDF
Alliance des Forces Démocratique pour la Libération du Congo Spojenectví demokratických sil pro osvobození Konga Action For The Rights Of Children Association of South Eas Asian Nations Sdružení národů jihovýchodní asie Child Protection´s Unit Convention on the Rights of the Child Úmluva o právech dítěte Disarmament, Demobilization, Reintegration Odzbrojení, demoblizace, reintegrace Economic Community of West African States Hospodářské společenství západoafrických zemí Forces armées de la République démocratique du Congo Forces démocratiques pour la libération du Rwanda Demokratické síly pro osvobození Rwandy International Labour Organization Mezinárodní organizace práce Local Defence Unit Lord´s Resistance Army Armáda božího odporu United Nations Mission in the Democratic Republic of Congo National Resistance Army United Nations Department of Peacekeeping Opearations Odbor OSN pro mírové operace Organisation of American States Organizace amerických států Office of the High Commissioner for Human Rights Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva Sudan Peoples´ Liberation Movement/Army Súdánské lidově osvobozenecké hnutí/armáda Rassemblement Congolais pour la Démocratie Konžské shromáždění za demokracii United Nations Children´s Fund Dětský fond OSN United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Ugandan People´s Democratic Army Uganda People´s Defence Forces
6
1. Úvod V každém momentě se někde na světě válčí. Většina ozbrojených konfliktů se dnes odehrává nikoliv mezi státy, ale především uvnitř jednotlivých států. Bojují proti sobě vládní složky a povstalecké skupiny, lidé s různými náboženskými, politickými a ideologickými
představami,
lidé
s odlišným
sociálním
statutem
či
etnickým
původem.Válčení už ale dlouho není jen záležitostí ozbrojených složek. Stále více jsou do konfliktů zapojováni i civilisté. Kromě dospělých osob jsou to i děti. Příčin a důvodů jejich účasti v ozbrojených konfliktech je mnoho. Mezinárodní organizace odhadují, že se v současnosti ozbrojených konfliktů po celém světě účastní 250 000 – 350 000 dětí. Jedná se však jen o odhady. Přesný počet dětských vojáků kvůli nadále pokračujícím ozbrojeným konfliktům není znám. Alespoň částečné informace nám mohou přinést oznámení o únosech nebo přijetí dětí v demobilizačních a reintegračních centrech. Odvody dětí k účasti v ozbrojených složkách probíhají z velké části nedobrovolně. Jsou ale známy případy dobrovolného rekrutování. Za obecně nejrizikovější a k odvodům nejnáchylnější skupinu jsou pokládáni ti nejchudší a nejméně vzdělaní. V ozbrojených složkách pak děti zaujímají nejrůznější funkce. Kromě přímé účasti v bojích jako řadoví vojáci jsou to další podpůrné funkce jako poslíčci, nosiči nákladů, strážci, špehové, kuchaři či atentátníci. Některé z nich jsou také posílány do boje neozbrojené za účelem odvedení pozornosti nepřítele. Nejedná se však jen o chlapce, ale i o dívky, které jsou součástí ozbrojených sil a ozbrojených skupin. Pokud se přímo neúčastní bojů, stávají se manželkami či sexuálními otrokyněmi svých velitelů, další slouží například jako služky v jejich domácnostech.
7
2. Metodika a cíle práce Tato práce je napsána rešeršně-kompilační metodou. Jedná se o sběr a kompletaci dat a informací k danému tématu a jejich následné analyzování a interpretaci. Informace byly získány především z elektronických, ale také tištěných zdrojů. Patří mezi ně oficiální dokumenty a internetové stránky mezinárodních organizací. Podstatný zdroj informací v této práci tvoří dokumenty a zprávy organizací věnujících se přímo problematice dětských vojáků a práv dětí. Řadí se mezi ně UNICEF, Human Rights Watch nebo Coalition to Stop the Use of Child Soldiers. Jako podklad sloužily dále odborné články publikované v uznávaných periodikách. Až na dvě výjimky byly všechny tyto zdroje v anglickém jazyce. Většina zdrojů se opírá pouze o odhady. Na začátku práce je uveden seznam použitých zkratek. Nepřímé citace jsou uvedeny v závorkách přímo v textu. Kompletní seznam zdrojů se nachází na konci této práce. Součástí práce jsou i přílohy, které byly převzaty z jednotlivých dokumentů. Cílem této práce je podat ucelený obraz o situaci kolem problematiky dětských vojáků, která v České republice a v česky psané literatuře není příliš známa a přispět tak k větší informovanosti. Dále také popsání příčin rekrutování a možností prevence spolu s návrhem řešení v podobě procesů odzbrojení, demobilizace a reintegrace. V první kapitole je uvedeno několik základních pojmů užívaných v této práci. Druhá kapitola podává informace o klíčových dokumentech na mezinárodní úrovni pro ochranu dětí a dětí v ozbrojených konfliktech. Další kapitola se věnuje problematice rekrutování dětí do ozbrojených složek, zejména faktory, které k tomu vedou a způsoby, jakými jsou prováděny. Následující kapitola se zabývá prevencí těchto odvodů. Následuje hlavní část bakalářské práce, která se věnuje historickému i současnému využívání dětských vojáků ve světě. Poslední kapitola se zabývá programy odzbrojení, demobilizace a reintegrace. V posledních dvou kapitolách jsou podrobněji rozebrány dvě země, Uganda a Demokratická republika Kongo. Stručně jsou zde shrnuty také informace o některých dalších zemích, v kterých jsou známy případy využívání dětských vojáků.
8
3. Definice pojmů 3.1.
Dítě
Podle Úmluvy o právech dítěte je dítětem každá osoba mladší osmnácti let, pokud ale právní řád státu, který se na dítě vztahuje, nestanoví dospělost v dřívějším věku. Státy se tím zavazují k respektování a zabezpečení práv dítěte. (CRC, 1989)
3.2.
Dětský voják
V dubnu 1997 se v jihoafrickém Kapském Městě uskutečnila konference, která se zabývala rostoucím problémem dětí využívaných v ozbrojených silách. Cílem tohoto setkání bylo vytvořit strategie prevence rekrutování dětí. Zejména zavedením minimální věkové hranice osmnácti let pro rekrutování, strategie pro demobilizaci dětských vojáků a pomoci při jejich reintegraci do společnosti. Výsledkem jsou takzvané The Cape Town Principles and Best Practices. Jsou to doporučení vládám a komunitám těch zemí, kde jsou práva dětí porušována. Součástí dokumentu je i definice dětského vojáka.
„Dětský voják je jakákoliv osoba mladší osmnácti let, která je součástí pravidelné nebo nepravidelné ozbrojené síly nebo ozbrojené skupiny, neomezené však jen na děti. Může sloužit v jakékoliv funkci, zahrnující nejen bojovníky, ale i kuchaře, nosiče, poslíčky a další, kteří takovouto skupinu doprovází. Definice zahrnuje i dívky, které jsou rekrutovány ze sexuálních důvodů a pro nucená manželství. Nejedná se tedy jen o dítě, které nosí nebo nosilo zbraň.“ (UNICEF, 1997)
3.3.
Ozbrojené síly
Ozbrojené síly jsou státem podporovanou vojenskou organizací, která se podílí na obraně státu. Dále se také podílí na dodržování zákonu na jeho území. (UNICEF, 1997)
3.4.
Ozbrojené skupiny
Ozbrojenými skupinami jsou pro účel této bakalářské práce myšleny všechny ozbrojené skupiny odlišné od ozbrojených sil státu. (UNICEF, 1997)
9
4. Právní aspekty 4.1.
Deklarace práv dítěte
Deklarace práv dítěte byla podepsána dne 20. listopadu 1959 v New Yorku. Stanoví, že všichni lidé mají stejná práva, a to bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické či jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, majetek, rod nebo jiné postavení. Obsahuje celkem 10 zásad. Každé dítě bez výjimky má právo požívat práv stanovených touto deklarací.
4.2.
Úmluva o právech dítěte
Navazujícím dokumentem v oblasti týkající se práv dětí je Úmluva o právech dítěte, která byla přijata v New Yorku 20. listopadu 1989. Po základním právu na život, jméno a státní příslušnost má dítě právo na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, mravní a sociální rozvoj a mají nárok na zvláštní péči, pomoc a odpovídající právní ochranu. Stát se přijetím této úmluvy dále zavazuje, že učiní opatření potřebná k ochraně dětí před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, vykořisťováním, mučením, trýzněním, nelidským zacházením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání. Státy ze zavazují chránit dítě před vykonáváním práce, která pro něj může být nebezpečná, nebo by mohla bránit jeho vzdělání, poškodit jeho zdraví či jeho rozvoj. Smluvní strany této úmluvy učiní veškerá možná opatření k zabránění únosů dětí, prodávání dětí a obchodování s nimi za jakýmkoli účelem a v jakékoli podobě. Při spáchání trestného činu osobami mladšími osmnácti let nebude těmto ukládán trest smrti ani trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění na svobodu. Státy zavedou taková opatření, aby se osoby mladší patnácti let přímo neúčastnily bojových akcí a zdrží se povolávání těchto osob do svých ozbrojených sil. Povinností státu je také zajistit náležitou ochranu dětí postižených konfliktem a podporovat jejich fyzické i psychické zotavení a sociální reintegraci. Pro dohled nad naplňováním této úmluvy byl zřízen Výbor pro práva dítěte, jemuž státy pravidelně předkládají zprávy o opatřeních i obtížích při plnění závazků podle této úmluvy. Každý stát dále své zprávy zpřístupňuje široké veřejnosti. Jednáním o provádění úmluvy mohou být přítomny i odborné organizace, UNICEF a jiné orgány Spojených národů, do jejichž oblasti spadají projednávaná ustanovení. Zároveň také mohou být vyžádány i názory jejich odborníků. (CRC, 1989)
10
4.3. Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů Nejdůležitějším dokumentem, který se zabývá problematikou dětí v ozbrojených konfliktech je Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů (dále jen Opční protokol), přijatý v roce 2000 Valným shromážděním OSN v New Yorku a platný od roku 2002. Protokol se skládá ze 13 článků. Smluvní strany se v něm zavazují, že všemi možnými nástroji zamezí členům ozbrojených sil mladším osmnácti let účastnit se přímo bojových akcí a zdrží se jejich povinného povolávání. Dále zvýší minimální věk pro dobrovolné povolávání osob do svých národních ozbrojených sil oproti věku 15 let stanoveném v Úmluvě o právech dítěte a přiloží prohlášení, které stanoví minimální věk dobrovolného povolávání. Smluvní strany přiloží popis záruk, které zaručí, že toto povolávání není násilné nebo nucené. Jedná se například o souhlas rodičů nebo důvěryhodné potvrzení věku. Ozbrojeným skupinám, odlišným od ozbrojených sil státu, zakazuje povolávání nebo využívání osob mladších osmnácti let v bojových akcích a stát zavede vhodná opatření pro prevenci takového jednání. Smluvní strana zajistí, aby osoby povolané nebo použité v bojových akcích v rozporu s tímto Protokolem, byly demobilizovány nebo jinak propuštěny ze služby a takovýmto osobám poskytne adekvátní pomoc pro jejich celkové zotavení a společenskou reintegraci. Pomocí se rozumí technická spolupráce či finanční pomoc státu na základě domluvy a porady s dotyčnými stranami a příslušnými mezinárodními organizacemi. Jedinými dvěma státy, které tento Protokol nepodepsaly, jsou Spojené státy a Somálsko. (Opční protokol, 2000)
4.4. Úmluva Mezinárodní organizace práce o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce Vzhledem k tomu, že výraz „nejhorší formy dětské práce“ pro účely této úmluvy zahrnuje i nucenou a povinnou práci, včetně nuceného nebo povinného odvodu dětí k účasti v ozbrojených konfliktech, a také práci, při které může být poškozeno zdraví, ohrožena morálka nebo bezpečnost dítěte, je tato úmluva další, kterou by měly státy ratifikovat v zájmu dítěte a učinit okamžitá opatření k zajištění zákazu a odstranění takovýchto forem dětské práce. Všechny smluvní strany této úmluvy navrhnou a zavedou akční programy, které budou účinné a povedou k odstranění nejhorších forem dětské práce. (ILO, 1999) Tuto úmluvu ratifikovalo k dnešnímu dni 165 zemí. (ILO, 2006)
11
4.5.
Římský statut Mezinárodního trestního soudu
Římský statut Mezinárodního trestního soudu byl přijat na mezinárodní konferenci v Itálii v roce 1998 a v platnost vstoupil v roce 2002. Jeho úkolem je stíhat osoby, které jsou zodpovědné za zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Proto by měla být přijata opatření na vnitrostátní úrovni a posílena mezinárodní spolupráce, která zajistí vykonávat trestní pravomoc nad osobami odpovědnými za tyto mezinárodní zločiny. (Rome Statute of the International Criminal Court, 1998)
12
5. Rekrutování Jak je už z definice dětského vojáka zřejmé, nejedná se vždy jen o chlapce, kteří se účastní ozbrojených konfliktů. Stejně jako chlapci mohou být i dívky odvedeny ze svých domovů a zapojeny do činnosti ozbrojených složek. V této kapitole jsou uvedeny důvody, které vedou ozbrojené složky k odvodu dětí a vysvětleny rozdíly mezi povinnými, dobrovolnými a nucenými odvody. Část této kapitoly se také věnuje případům, kdy se děti k ozbrojeným skupinám přidávají dobrovolně. Budou také představeny děti, které jsou nejvíce vystavené a náchylné vůči odvodům.
5.1.
Faktory vedoucí k rekrutování
Faktory ovlivňující účast dětí v ozbrojených konfliktech jsou velmi složité a často vzájemně propojené. Většina ozbrojených konfliktů ve světě je dlouhodobého charakteru, trvající od několika týdnů až po několik let. Během této doby dochází nejen k ničení budov, infrastruktury, ale také k obrovským ztrátám na životech. V důsledku konfliktů a náhlých sociálních změn dochází k rozvracení vztahů a vazeb v rodinách i v komunitách, resp. ve společnosti. (Machel, 1996, s. 9) Právě takové prostředí je pak úrodnou půdou pro ty, kteří do svých řad rekrutují civilní obyvatelstvo a zvláště děti. S narůstající délkou konfliktu a s dalšími ztrátami na životech velitelé ozbrojených složek doplňují řady svých bojovníků novými rekruty. Spíše než pro nedostatek dospělých vojáků dávají vojenští velitelé přednost dětem kvůli jejich specifickým vlastnostem. (ARC, 2002, s. 7) Zejména mladší děti jsou psychicky a emočně nezralé, nemají vyvinuty morální hodnoty a proto jsou velmi snadno manipulovatelné. Jsou odvážné a velice rychle si dokáží osvojit bojové schopnosti. Jsou méně náročné na stravu a žold. Boj vidí jako hru, snaží se mezi sebou soutěžit, předvést se, ale nemají tendence usilovat o vedoucí pozici. Pro nepřátele v boji představují jistou morální výzvu. (ARC, 2002, s. 7)
5.2.
Způsoby rekrutování
Existuje několik způsobů rekrutování dětí. Oddělit je od sebe je kvůli jejich provázanosti a složitosti v praxi mnohdy těžké. Organizace Save the Children (2002) rozlišuje odvody dobrovolné, povinné a nucené. Dále se rozlišují odvody ozbrojenými silami státu (vládními jednotkami) nebo ozbrojenými skupinami (opoziční síly, paramilitární jednotky a další). 13
5.2.1. Povinné odvody Brannou povinnost a její rozsah stanovuje stát, který musí dodržovat zákonem daný minimální věk. Přijetím Opčního protokolu se státy zavázaly k zamezení povolávání osob mladších osmnácti let do svých ozbrojených sil a ke zvýšení minimální hranice dobrovolného povolávání nad patnáct let. Problémem většiny zemí je nízké povědomí a nedostatečná informovanost obyvatel o svých právech a v mnoha zemích i chybějící dokumentace, jako například záznamy o narození či totožnosti. (ARC, 2002, s. 8) Podle článku 6 Africké charty o právech a blahu dítěte z roku 1990 má dítě kromě práva na jméno a národnost také právo být ihned po narození zaregistrováno. (African Charter on the Rights and Welfare of the African Child, 1990) Avšak mezi lety 1999 a 2004 bylo v subsaharské Africe zaregistrováno pouze 38 % narozených dětí a v jižní Asii 30 %. Čísla se velmi liší v rámci států i regionů, a to v závislosti na tom, jedná-li se o městské nebo venkovské oblasti. V případě jižní Asie je ve městech registrováno asi 47 % narození, na venkově je to pouhých 25 %. (SOWC, 2006, s. 135) S relativně nízkou úrovní registrací narození je spojený i fakt, že lidé v mnoha zemích neznají svůj věk, anebo ho nejsou schopni prokázat. Nedostatek adekvátní ochrany, absence odvolacích mechanismů a celkově slabý administrativní systém ve státě brání lidem prosadit svá práva a může docházet k tomu, že vojenskou službu nastoupí dobrovolně nebo nedobrovolně. Vládní agenti, starostové vesnic, vesničtí náčelníci či obecní milice pověřené sestavením požadovaného počtu branců často nedbají na jejich věk (ARC, 2002, 8). Při takovém způsobu odvodů nových branců může do jisté míry sehrát svou roli korupce a odvedeny mohou být i děti, které nedosáhli věku stanoveném Opčním protokolem. (Save the Children, 2001, s. 16)
5.2.2. Nucené odvody Jedná se odvody ozbrojenými složkami, které čelí nedostatku svých bojovníků a nových rekrutů. K naplnění využijí lidi z oblasti, kterou kontrolují. Násilně odvádějí bojeschopné muže a děti. Ve venkovských oblastech mohou mít extrémnější formu zastrašování, výhružek, drancování a plenění vesnic, zabíjení civilistů. (ARC, 2002, s. 9) Podle Save The Children jsou nejběžnějším způsobem násilných odvodů únosy. K většině únosů dochází v noci. Výjimkou nejsou únosy za denního světla. Děti jsou odváděny ze svých domovů, škol i například sirotčinců. (Save the Children, 2001, s. 16) K únosům,
známým
pod
místním názvem „afesa“,
docházelo
v Etiopii
v osmdesátých letech, kdy ozbrojená milice a policie unášela lidi přímo z ulic. Cílem se 14
stávaly chudé děti a dospívající chlapci pracující na ulicích v neformálním sektoru (prodávající cigarety nebo loterijní tikety). (Machel, 1996, s. 12) Podobná situace byla již od roku 1990 v Ugandě. Útoky LRA na školy zesílily ale ještě více v roce 2002 poté, co se část této skupiny vrátila ze Súdánu. Školy byly vykradeny a vypáleny, učitelé biti nebo usmrceni a děti uneseny. (HRW, 2003b, s. 35) O jednom z mnoha únosů ze škol v Ugandě informovala v červnu 2003 BBC. LRA ze školy blízko města Soroti v severní Ugandě unesla 29 dívek. 13 z nich se podařilo svým únoscům utéci. (BBC, 2003) Mnoho škol bylo následně uzavřeno, přemístěno nebo omezilo délku vyučování. Školy v nejvíce postižených regionech Kitgum, Pader a Gulu navštěvovala zhruba polovina školou-povinných dětí. (HRW, 2003b, s. 35) Strach z nucených odvodů odradil mnohé rodičů od posílání svých potomků do škol. To do značné míry omezuje možnost dětí v jejich zdravém psychosociálním vývoji. Strach z únosů brání mladistvým i v pohybu po veřejných místech, kde jim únos hrozí. Zároveň tak omezuje i příležitost vydělávat si na živobytí. (Save the Children, 2001, s. 16) Některé ozbrojené skupiny dávají naopak přednost přesvědčování místních obyvatel, oslovování dobrovolníků a nabízení výhod pro ty, kteří se připojí. Podle srílanských nevládních organizací aktivisté LTTE v rámci propagandy navštěvovali školy a pronášeli projevy o brutalitě sinhálské armády, čímž se snažili přimět děti, aby se přidaly k jejich hnutí a staly se hrdiny v boji za samostatnost. Slíbili jim, že jejich vzdělávání nebude přerušeno a bude pokračovat ve výcvikových táborech. (Hogg, 2006, s. 9) Například v Nepálu, nehledě na unášení dětí ze škol a jejich následné politické převýchově, vedli Maoisté ve snaze získat nové rekruty kampaně tzv. dům od domu a na vesnicích organizovali různé kulturní programy. (Hogg, 2006, s. 12)
5.2.3. Dobrovolné naverbování Na rozhodnutí dětí k dobrovolnému odchodu k ozbrojeným silám a skupinám má značný vliv několik různých faktorů. Machel (1996) je ve své zprávě pro Generálního tajemníka OSN rozdělil takto:
Sociální a ekonomické příčiny Chudoba, ale také špatný přístup ke vzdělání či nedostatek pracovních příležitostí mohou být příčinou k dobrovolnému naverbování. Chudoba v zemích jako Nepál, Srí Lanka, Bangladéš a v dalších regionech světa způsobuje, že příjmy rodičů nestačí na pokrytí výloh domácnosti a jejího chodu, a proto jsou mladí lidé, většinou na úkor vzdělání, nuceni pracovat. (Hogg, 2006, s. 13) Podíl pracujících dětí je tradičně nejvyšší 15
v Africe, kde se ve východní části pohybuje okolo 30 % a ve střední a západní Africe dosahuje až 41 %. (SOWC, 2006, s. 135) V jižní Asii, konkrétně v Bangládeši podle ILO pracuje 5 miliónů dětí ve věku od 5 do 14 let, v Indii 11,2 miliónů dětí. Na Srí Lance ze zhruba 3 miliónů dětí jich pracuje téměř půl miliónu. (ILO, 2005) Pokud je příjem rodiny stále nedostačující nebo dítě nemá žádnou jinou možnost výdělku, bývá vojenská služba jedinou možnou alternativou. Armáda poskytne svým vojákům stabilní plat, jídlo, přístřeší, ošacení a obstará i nezbytné léky. Pro rodinu vojáka to znamená ulehčení v nákladech na domácnost a starostech o svého potomka. (Machel, 1996, s. 12) Organizace HRW uvádí ve svém dokumentu z roku 2003 plat ugandského vojáka v tzv. Local Defence Unit 40 000 ugandských šilinků měsíčně (asi 23 USD), plat ve vládním vojsku UPDF mezi 90 000 a 150 000 šilinky (86 USD). (HRW, 2003a, s. 19) Kombinace výše uvedených faktorů je klíčová pro rozhodnutí zvláště u dívek. K takovému rozhodnutí dívek může pomoci rozhodnout i fakt, nemá-li dívka šanci se dobře provdat. (Machel, 1996, s. 12). Podobně tomu bylo ale i u chlapců a mladých mužů z regionu Teso ve východní Ugandě. Zdejší etnikum Iteso jsou pastevci, pro něž je dobytek znamením sociálního a materiálního bohatství. Muž se zde nemůže oženit a založit rodinu, aniž by měl dobytek, jako výměnu za ženino věno. Z původně miliónového stáda dobytka zbylo po nájezdu skupiny Karamojong, kteří jej v Súdánu vyměňovali za zbraně, v celém regionu v roce 1991 jen 10 000 kusů. Frustrace ze ztráty tak velkého počtu dobytka vedlo mladé muže k přidání se k rebelské skupině UPDA (dnešní LRA). Reakcí vládní UPDF (dnešní NRA) byly útoky na vesnice, kde podle vlády žili sympatizanti rebelů. Výsledkem bylo mnoho civilních obětí. Místní obvinili Museveniho z přátelství s Karamojong a vojáky z bezsoudních poprav rebelů, znásilňování a loupení, což je ještě více podnítilo k přidání se do protivládních jednotek. Společně s nimi a za podpory Keni a Súdánu zaútočili na kasárna a vozy UPDA a vedli další rebelské vzpoury od roku 1987 až do roku 1992, kdy byli vládními silami definitivně poraženi. (Berry, 2001)
Kulturní a ideologické příčiny Mnohé příčiny byli vštípeny jedincům výchovou či prostředím již v dětství. V některých společnostech je například nošení zbraně chápáno a vnímáno jako znak mužnosti a účast v bojových akcích či válečné skutky jsou vysoce ceněny. (ARC, 2002, s. 9) Mnoho lidí odchází bojovat dobrovolně, protože věří v to, za co bojují. Z historie i současnosti známe skupiny bojující za náboženskou, etnickou nebo politickou svobodu a proti diskriminaci těchto skupin. Příkladem etnického boje a současně boje za politickou
16
svobodu a samostatnost je boj Tamilů na severovýchodě ostrova Srí Lanka, kde už 20 let trvající občanská válka proti vládě vedla k postupnému zničení politické struktury a vytvořila situaci, kdy Tamilové tuto část ostrova ovládají a dochází zde k násilnému a občas i dobrovolnému rekrutování dětí. (Hogg, 2006) Přidání se k ozbrojené skupině může být viděno některými jedinci jako cesta k získání moci a vyššího společenského statutu. (Save the Children, 2001, s. 17) Millard (2001, s. 196) popisuje příklad Salvadoru, kde snahou revolučního hnutí bylo zapojit všechny členy společnosti do svých aktivit. Cílem bylo upevnění a posílení podpory svých aktivit. Děti byli vychovávány, aby věřily v cíle hnutí. Z politického hlediska je to podle autora jeden z kroků formování nové generace, která bude věřit v ideály revoluce a dále ji prosazovat.
Ochrana Naverbováním k ozbrojené síle nebo skupině může být způsobem, jak ochránit sebe a svou rodinu před pronásledováním či týráním ze strany této skupiny. K opozičním silám se přidávají děti, které mají zkušenosti se zastrašováním a pronásledováním vládními složkami. Jedná se také o děti, které v důsledku konfliktu ztratily domov, členy rodiny nebo byly svědky špatného zacházení s nimi. Příkladem mohou být děti s touhou po odvetě, které se přidaly k opozičním silám v Salvadoru, poté co jejich rodiče byli zabiti vládními vojáky. (Machel, 1996, s. 12) V odchod může vyústit i situace, kdy jsou děti nejen svědky, ale přímo účastníky, popř. oběťmi zneužívání, domácího násilí nebo vykořisťování zaměstnavatelem na pracovišti. (ARC, 2002 s. 9)
5.2.4. Děti náchylné k odvodům Z mnoha dětí, které jsou ročně rekrutovány a využívány v ozbrojených konfliktech jsou některé z nich vůči takovým odvodům zranitelnější. Organizace Save The Children (2001, s. 17) rozděluje děti zvláště náchylné k odvodům do čtyřech skupin:
-
Děti žijící odděleně od rodiny nebo děti bez doprovodu.
-
Děti opomíjené ze sociálních nebo ekonomických důvodů.
-
Děti z minoritních skupin.
-
Děti žijící v blízkosti konfliktních oblastí.
17
První skupina je po psychické stránce velmi nezralá a proto snadněji manipulovatelná. (ARC, 2002, s. 10) Bojující strany je přibírají pod příslibem ochrany. Po určitém čase se děti se skupinou ztotožní a berou ji jako svou novou rodinu. (Machel, 1996, s. 12) K dětem vyloučeným ze společnosti se řadí děti z menšinových národnostních, rasových, etnických či náboženských skupin. V polarizovaném etno-politickém konfliktu mohou děti čelit násilí, které u nich vyvolá touho po pomstě a jsou tudíž snadněji rekrutovány a využívány ozbrojenými skupinami. (Save The Children, 2001, s. 18) Další skupinou jsou uprchlíci a tzv. vnitřně přesídlené osoby, lidé, kteří byli nuceni opustit domov následkem přírodní katastrofy nebo ozbrojeného konfliktu. Jejich přesun proběhl uvnitř státu nebo za jeho hranice. Odhaduje se, že až 80 % těchto lidí tvoří ženy a děti. (Machel, 1996, s. 10) Děti jsou často vtaženy do koloběhu zranitelnosti vůči rekrutování i vysídlení. Lisa Alfredson (2002, s. 3) proto popisuje čtyři základní spojitosti mezi službou dětského vojáka a vysídlením. Jako první uvádí, že bývalý dětský voják má větší sklon k vysídlení. V druhé řadě dodává, že
vysídlené děti jsou náchylné k vojenským odvodům a
opětovným odvodům. Dále tvrdí, že děti jsou vysídlené nebo přesídlené právě ve snaze předejít odvodům. Poslední, snad nejkontroverznější kategorií, jsou dětští vojáci, kteří byli (jsou) vysídleni právě z důvodu, že se jedná o vojáky. Autorka tímto tvrzením naznačuje, že děti jako vojáci jsou odsunuty či odděleny od jejich komunit a dosavadního způsobu života, aby žily ve vojenských táborech a vojenském prostředí. Jsou fyzicky odloučeny, často na velké vzdálenosti od jejich domovů a v nebezpečných oblastech. (Alfredson, 2002, s. 6) V značně komplikované situaci se nacházejí děti žijící v blízkosti nebo přímo v oblastech probíhajícího konfliktu. Konflikt ničí sociální život komunit. Jsou přetrhány vazby mezi lidmi, rozvráceny rodiny, zničena vzdělávací a zdravotnická zařízení. Děti žijící v takovýchto oblastech mají již od raného věku mnoho zážitků a zkušeností s takovým způsobem života a často si neumí představit život mimo konflikt. (ARC, 2002, s. 10) Není výjimkou, že k armádě naverbují i pod tlakem vrstevníků. Nejvíce zranitelnými se stávají bývalí dětští vojáci, kteří byli v minulosti součástí ozbrojených skupin a podařilo se jim utéct nebo byli propuštěni. Některé rodina a/nebo komunita odmítne přijmout zpět, protože její členové jsou si vědomi činů, které jako vojáci museli spáchat. Rodiny dalších mohli být v průběhu konfliktu zabiti či přesídleni. Děti se pak nemají kam vrátit. (Alfredson, 2002, s. 4)
18
Zejména ze sociálních důvodů jsou zranitelné dívky. Jen málo dívek ve světě má dobrý přístup ke vzdělání a následně k placenému zaměstnání. Dívky zůstávají doma, starají se o celou domácnost, včetně péče o ostatní sourozence. Po únosu se některé z nich stávají řadovými vojáky, jiné jsou oběťmi nedobrovolných svazků s vojenskými veliteli a/nebo pracují u nich jako služky v domácnosti. (CHSGR, 2004). U některých dívek, zvláště těch nejchudších, může být odchod k ozbrojené skupině záměrem, protože by jinak neměly šanci se dobře provdat. (ARC, 2002, s. 9)
5.3.
Night commuters
Fenomén tzv. nočních chodců vznikl v roce 2003 v severní Ugandě, kde porušování lidských práv a zejména práv dětí je už téměř dvacet let na denním pořádku. Od začátku konfliktu v roce 1986 LRA unesla již více jak 25 000 dětí. Ve snaze uniknout možným útokům a únosům ze strany LRA proto děti odcházejí ze svých domovů. Většina z nich ale odchází bez doprovodu dospělého člena rodiny, a tím se tak vystavuje hrozbě tělesného a sexuálního zneužívání. Amnesty International a další organizace odhadují, že až 30 000 dětí putuje každou noc do městských oblastí, kde poté přespávají ve speciálních centrech, či táborech pro vnitřně přesídlené osoby. Tato centra jsou
spravována
nevládními organizacemi a zajišťují lidem bezpečné místo pro přespání, přístup k čisté vodě, hygienickým zařízením, zdravotnímu a poradenskému personálu. (AI, 2005) Mnoho dětí také přespává v dočasných útulcích, nemocnicích, kostelech nebo na verandách a jiných veřejných místech. V únoru 2003 takto přespávalo ve městě Gulu v severní Ugandě okolo 1 000 takovýchto dětí. (HRW, 2003a, s. 6) Podobně hledalo útočiště na 2 500 dětí v nemocnici Lacor1. (HRW, 2003b, s. 70) Největší počet nočních chodců byl zaznamenán v červenci 2002 po návratu LRA Ugandy ze svých základen v Súdanu. Jejich počet byl odhadován na 40 000 – 60 000. V květnu 2006 bylo zaznamenáno 15 000 případů a v březnu 2007 jen 500. Úbytek se připisuje zlepšené bezpečnostní situaci související s mírovými jednáními vlády a LRA v súdánském městě Juba. (World Vision, 2008b)
1
Tato nemocnice vzdálená 4 km od města Gulu nebyla již několik let přepadena, a proto je místními považována za bezpečné místo.
19
6. Prevence rekrutování 6.1.
Implementování mezinárodních úmluv
Podmínkou úspěšného řešení nezákonného rekrutování a zapojování dětí do ozbrojených konfliktů je požadavek, aby všechny státy přijaly a implementovaly mezinárodní smlouvy týkající se tohoto problému do národních zákonů a ty pak prosazovaly. (UNICEF, 2007a, s.16) K tomu Berry (2001) dodává, že největším problémem CRC není jeho přijetí a začlenění do zákonů země, ale jeho univerzální řešení bez znalosti místních specifických podmínek, ekonomických, politických, kulturních i sociálních souvislostí, které v průběhu konfliktu přimějí děti bojovat. I Opční protokol má v tomto směru mnoho kritiků, a to i přesto, že pomohl zvýšit povědomí veřejnosti i vlád o problematice dětských vojáků a určil mezinárodní standard pro zacházení s dětmi, které se stanou součástí ozbrojeného konfliktu. Jednou z hlavních kritik je, že nenabízí kompletní řešení problému, ale jedná se jen o kompromis. Rachel Stohl (2002) za další slabiny v Opčního protokolu označuje nejasné až mlhavé užívání pojmů. Například v části, která požaduje zamezení přímé účasti v bojích všemi možnými nástroji. Jak přímou účast, tak i nástroje si může každý stát vyložit po svém. Neadekvátně je podle autorky také zajištěno monitorování, přezkoumávání a prosazování (popř. vynucení) dodržování Opčního protokolu. Jednou z dalších kritik je také fakt, že Opční protokol podepisují jen vlády zemí a nestátní aktéři k vyjednávání nejsou přizváni.
6.2.
Monitorování
Dalším krokem pro ukončení nezákonných odvodů a využívání dětí je monitorování, na něj navazující provádění dokumentace a podávání zpráv o situaci v dané zemi či regionu. Díky zmapování rizikových faktorů si společnost, resp. stát udělá tzv. lepší obrázek o stávající situaci ochrany dětí a přijme vhodná opatření, která přispějí k řešení stávající situace. (Lorey, 2001, s. 19) UNICEF v dokumentu Pařížské principy označuje za hlavní předmět zájmu jakékoliv porušování lidských práv, zejména práv dětí zasažených válkou. (UNICEF, 2007a, s. 19) Požadavek předkládání pravidelných zpráv je mimo jiné obsažen již v Opčním protokolu. Jako hlavní předmět zájmu Lorey (2001) uvádí oblasti, ve kterých ozbrojený konflikt probíhá, ale i oblasti, ve kterých může ke konfliktu teprve dojít. Monitorování zahrnuje oblasti, které se pravděpodobně stanou (či již jsou) terčem těchto skupin. Dále místa, kde se shromažďuje větší počet dětí, jako např. školy, sirotčince, uprchlické tábory 20
nebo dětská hřiště. Zvláštní pozornosti by neměly uniknout ani skupiny, které budou s největší pravděpodobností rekrutovat děti. (Lorey, 2001, s. 19) Je zřejmé, že se zapojením místních obyvatel a součinnosti mezinárodních organizací, humanitárních i lidskoprávních organizací a států poskytujících bilaterální pomoc je možné dosáhnout v této oblasti mnohem lepších, rychlejších a přesnějších výsledků v prevenci či zrychlení procesu propouštění dětí.
6.3.
Registrace při narození
Registrace při narození jako součást prevence slouží nejen ke stanovení věku, ale především k poznání, zda je rekrutování podle národních i mezinárodních zákonů a úmluv legální, nebo ne. (ARC, 2002, s. 23) Pokud dítě nemůže prokázat jasně svůj věk, je poté mnohem více zranitelnější vůči odvodům. (Lorey, 2001 s. 20) Jak již bylo zmíněno výše, v mnoha zemích, především v Asii a subsaharské Africe, je registrována zhruba třetina narozených dětí. Proto jsou tyto děti vůči odvodům více zranitelné. (SOWC, 2006, s. 135) Nezbytné je i řešení takových situací, kdy děti ztratily potřebné dokumenty nutné pro prokázání jejich věku, a situací dětí, jejichž rodiče nemají státní příslušnost daného státu a nejsou proto schopni (oprávněni) své děti zaregistrovat. (ARC, 2002, s. 23) Lorey (2001, s. 20) dodává, že registrace při narození se musí týkat i dětí v táborech pro uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby. Stát by proto měl zavést národní systém registrace narození, pro všechny děti v jeho jurisdikci, včetně uprchlíků, vnitřně přesídlených a navrátivších se osob. (UNICEF, 2007a, s. 18)
6.4.
Vzdělání a zvyšování povědomí lidí
Další možnost prevence má formu veřejného vzdělávání a zvyšování povědomí lidí o této problematice. V praxi se osvědčují i státem organizované informačních kampaně. Lorey (2001, s. 19) uvádí, že cílovou skupinou takové formy prevence jsou děti, rodiče, ošetřovatelé, učitelé, vůdci komunit i samotné ozbrojené skupiny a další aktéři. Lidé, zvláště rodiče a děti jsou informováni o svých právech a o možnostech, jak se vyvarovat případnému rekrutování. Přístup k informacím o právech a příslušných zákonech a jejich šíření může vyžadovat součinnost některých organizací. (ARC, 2002, s. 22) Otázky prevence by měly být řešeny a zdůrazněny především ve školách a uprchlických táborech, v konfliktních oblastech a zemích zasažených ozbrojeným konfliktem. Pro tyto účely je třeba vyškolit učitele, ředitele škol, správce i zaměstnance uprchlických táborů, kteří následně převezmou alespoň část zodpovědnosti za informovanost dětí.
21
Ozbrojeným silám mohou být tyto informace (zejména o stanoveném věkovém omezení rekrutů) předány v rámci výcviku či odborného školení. Svoji podporu a popřípadě i technickou pomoc ozbrojeným silám mohou nabídnout vládní, mezivládní i nevládní organizace, které jim tak pomohou splnit jejich závazky podle mezinárodního práva. (UNICEF, 2007a, s. 18) Jednou z možností rozšíření informací mezi širokou veřejnost je rádiové či televizní vysílání, letáky apod. Podstatnou roli mluvčího mohou zaujmout i náboženské skupiny na národní i lokální úrovni, zejména jejich duchovní vůdci, kteří formou poselství vzkáží nutnost prevence a ochrany dětí. (Lorey, 2001 s. 20) Jednou z nevládních organizací, která se snaží zvyšovat povědomí o problému únosů děti je ugandská Empowering Hands2. A to formou hudebních a divadelních vystoupení. Výtěžek z každého představení pak putuje do fondu, který umožňuje členům skupiny vytvářet další projekty. (Hyun, 2006)
6.5. Prevence s ohledem na uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby Uprchlíci a vnitřně přesídlené osoby jsou zranitelní a více náchylní vůči rekrutování a nezávisí na tom, jestli se pohybují v městských oblastech nebo v táborech. Státy jsou povinny zajistit civilní a humanitární charakter táborů pro tyto skupiny osob zajistit jejich fyzickou ochranu v těchto táborech. A to například zamezením vstupu či proniknutí bojovníků do táborů a zabránit přeshraničnímu rekrutování. Dále situovat tábory do bezpečné vzdálenosti od hranic, minimálně 50 km, a od konfliktních zón. Dodržovat zákony a udržovat pořádek. A v neposlední řadě je to registrace a dokumentace vysídlených dětí, která slouží jako jejich ochrana před nezákonnými odvody nebo užíváním, zvláště dětí bez doprovodu. (UNICEF, 2007a, s. 19)
6.6.
Advocacy
Jednou z forem prevence je tzv. advocacy3. Pro efektivní řešení rekrutování dětí je nutná koordinace všech strategií a programů zaměřených na prevenci rekrutování a vyvinutí nových mechanismů, které umožní lépe sdílet informace mezi jednotlivými aktéry. Jedná se i o strategie zaměřené přímo na ozbrojené síly a skupiny. (UNICEF, 2007a, s. 20) Preventivní opatření je podle Loreye třeba prosazovat na všech úrovních, 2
Organizaci tvoří 30 mladých žen, pracujících v komunitách a táborech pro vnitřně přesídlené osoby v regionech Gulu a Amuru. Kromě jiného se snaží pomoci integrovat bývalé dětské vojáky zpátky do škol a komunit. 3 Pojmem advocacy rozumíme veřejnou obhajobu ve prospěch určitého problému, tématu, myšlenky či v prospěch určité osoby.
22
tzn. na úrovni lokální, národní regionální i mezinárodní úrovni. (Lorey, 2001, s. 21) UNICEF v dokumentu Pařížské principy uvádí 7 skupin aktérů, kteří by měli prosazovat a zasazovat se o ukončení asociace dětí s ozbrojenými silami a skupinami. Jsou to:
1. Místní obhájci lidských práv, učitelé, organizovaná občanská společnost, rodiče, děti dříve spojené s ozbrojenci, zdravotníci, náboženští představitelé a další vůdci komunit. 2. Vládní úředníci a vojáci. Současní i bývalí opoziční vůdci, kteří mohou být nápomocni při vyjednáváních o propouštění dětí z ozbrojených sil. 3. Regionální uskupení jako ECOWAS, Africká Unie, ASEAN, OAS, Evropská Unie a další 4. Státy, které podepsaly Opční protokol, mohou vyvinout politický tlak na ozbrojené síly a skupiny, které rekrutují či užívají děti. 5. Mezinárodní výbor Červeného kříže, který hraje podstatnou roli ve vztahu k ochraně osob zasažených konfliktem a vyzývá k dodržování mezinárodního humanitárního práva a principů lidských práv během i po skončení konfliktu. 6. Mezinárodní mírové síly, jejichž primárním úkolem je ochrana civilního obyvatelstva. 7. Sdělovací prostředky. Do prevence je možné zahrnout usilování aktérů o omezení dodávek zbraní a jiné podpory skupinám nezákonně rekrutujícím a využívajícím děti. Zvláště důležitá je kontrola dostupnosti malých a lehkých zbraní, která by snížila schopnost, resp. možnost a výhody dětí účastnících se v ozbrojených konfliktech. (UNICEF, 2007a, s.21) Dále přijmutí zákonů o omezení nebo zakázání obchodu s lehkými zbraněmi vládami. (Lorey, 2001, s. 22) Podle Loreye (2001) mohou vzniknout aliance a sítě mezi jednotlivými aktéry, zabývajícími se stejnou problematikou, kteří pak mohou společně ovlivňovat rozhodování v dané zemi. Verhey (2001) uvádí, že pro úspěch advocacy je důležitá její vytrvalost, ale i další aktivity, jako například odborné analýzy situace či daných poměrů v zemi, při nichž mohou být děti a mládež vůči odvodům nejvíce zranitelní. Důležitost přikládá spolupráci s lokálními sdruženími a pomoc při budování jejich kapacit. Například v Salvadoru protestovala proti násilným odvodům mladistvých kromě národních lidskoprávních organizací a občanské společnosti i katolická církev. Jejich požadavkem na vojenské
23
činitele bylo propuštění dětí z ozbrojených složek. Představitelé církví veřejně promlouvali o lidských právech a odsoudili zapojování dětí do konfliktů. Součástí advocacy může být je i zastupování humanitárními organizacemi na vysoké úrovni, jako UNHCR, UNICEF nebo OHCHR, či poskytování informací mezinárodním nevládním organizacím jako Human Rights Watch, Amnesty International, Save The Children, ale i jiným vládám, které mohou pomoci ovlivňovat autority v dané zemi. (ARC, 2002, str. 23).
6.7.
Budování lokálních iniciativ
Výhodou a předností spolupráce s místní komunitou je možnost přesně analyzovat faktory, které vedly k rekrutování dětí a snížit tak do budoucna pravděpodobnost dalších odvodů. Mapování rizikových faktorů odhalí oblasti konfliktu, skupiny, které jsou nejvíce ohrožené, věk odváděných dětí a druh rizika, kterému čelí, stejně jako hlavní činitele a taktiky. Na základě těchto informací se mnohem lépe vytvářejí preventivní strategie, na jejichž tvorbě a implementování se podílí i rodiče a samotné děti. (UNICEF, s. 22) V případě dětí se jedná o činnosti jako je sport, hudba, divadlo, hry a další kreativní a zároveň posilující aktivity, které mladistvé v komunitě spojí. Z pohledu dětí mohou takové aktivity pomoci obnovit smysl normálního života, bez konfliktu. Tento přístup je ale značně relevantní v situacích, kdy vzdělávací a jiná zařízení neexistují nebo byla zničena. (ARC, 2002, str. 23). Důležité je pochopení postoje rodin a komunit k dětem. Některé společnosti vidí děti již jako dospělé jedince, zachází s nimi jako se sobě rovnými a nemají potřebuj je zvlášť chránit. (UNICEF, 2007a, str. 22)
6.8.
Jednota rodiny
Rodina a komunita obecně zajišťují nejlepší možnou ochranu svým dětem. Formou prevence tedy může být vynaložení úsilívk udržení dětí pohromadě s jejich rodinami a snažit se předcházet jejich rozdělení i například v případě evakuací při ozbrojeném konfliktu. (ARC, 2002, 23) V případě, že rozdělení nelze předejít, je v zájmu všech pokusit se je v co nejkratším možném čase znovu sjednotit, nebo alespoň umístit děti na místo (například pěstounská péče), kde o ně bude adekvátně postaráno. Konzultace dalších kroků s dítětem a ujištění se, že se jedná o informované rozhodnutí, které je jeho nejlepším zájmem je základním předpokladem pro úspěšné řešení situace. Stejně tak je kladen důraz na sledování motivace a možnosti rodin, které budou zajišťovat péči ještě předtím, než jsou děti bez doprovodu nebo oddělené děti umístěny do náhradní rodinné péče. 24
7. Využívání dětí v konfliktech 7.1.
Děti v historii
Děti sloužily již ve starověkých armádách. Sparťané trénovali své děti od sedmi či devíti let vojenskému umění. Kromě výcviku vykonávaly také různé podřadnější práce v domácnosti i mimo ní, například nosily štíty starším válečníkům. Žádné tradiční kmeny nebo starověké civilizace ale nezapojovaly děti přímo do svých bojových jednotek. (Singer, 2007) Chlapci byli také součástí armád a válečných loďstev v 17. a 18. století. Zde sloužili jako bubeníci nebo doplňovali střelivo kanónovým posádkám. Přestože nebyli opravdovými bojovníky, byli častým cílem protivníka. Spíše než jako s vojáky se můžeme setkat s dětmi jako poslíčky v historii Křížových výprav, které vyhlašoval papež a jejich cílem byl zpravidla boj proti nevěřícím nebo tažení kvůli sjednocení křesťanství. Jedna z tzv. dětských výprav se uskutečnila okolo roku 1212, kdy se dala na pochod do Svaté země početná skupina dětí z Francie a západního Německa. (Singer 2007, s. 52) Podle některých odhadů pasteveckého chlapce jménem Štěpán doprovázelo až 30 000 neozbrojených chlapců a dívek. (Mundro, 1914) Z novodobé historie si připomeňme období druhé světové války a Hitler Jugend. Organizaci, která vznikla v roce 1926 a jež se snažila vychovat mládež, která bude věrná svému národu a vůdci. Jednalo se o víceméně polovojenský výcvik. V roce 1938 už bylo do hnutí zapojeno na 7,5 miliónů mladých lidí. Hitler Jugend byla složena z chlapců od deseti do osmnácti let. Ti byli vedeni svými staršími kolegy, pro jejichž školení byly založeny speciální školy. V těchto školách se učili konkrétním dovednostem, jako například navigaci, signalizaci či pozemnímu manévrování. Své poznatky pak předávali svým mladším svěřencům. (Miller, 1938). Děti, které podstoupily polovojenský výcvik a dosáhly 18 let, se připojily k německým vojenským silám, často například k jednotkám SS. Hitler Jugend byla vždy jen lehce ozbrojena a sloužila spíše jako léčka pro nepřátele. (Singer, 2007, s. 52) Součástí organizace byla i tzv. Bund Deutscher Mädel, která sdružovala dívky ve věku od desíti do čtrnácti let. Stejně jako se změnila povaha války, změnily se i způsoby užívání dětí v ozbrojených konfliktech.
7.2.
Současnost
I přesto, že není znám přesný počet dětských vojáků, nevládní organizace po celém světě odhadují, že v ozbrojených konfliktech válčí 250 000 až 300 000 dětí. World Vision (2008c) uvádí, že v polovině roku 2004 bylo jen do ozbrojených konfliktů v Africe 25
zapojeno na 100 000 dětí, většina z nich mladší 9 let. Děti jsou podle ní užívány také v zemích Asie, části Latinské Ameriky, Evropy a Blízkého Východu. Nevládní organizace Coalition to Stop the Use of Child Soldiers shromáždila informace o více jak 20 zemích, ve kterých mezi lety 2001 a 2005 probíhaly ozbrojené válečné akce a zjistila, že nejméně v 10 zemích vládní vojska využívala děti pro boj v předních liniích, a to například v Burundi, Demokratické republice Kongo a Myanmaru. Některé další vlády nerekrutují děti přímo, ale podporují polovojenské skupiny, milice a další skupiny, které využívají děti v boji. (CHSGR, 2004, s. 13) Podle UNICEFu bylo v posledním desetiletí zabito v konfliktech více jak 2 milióny dětí, 4 – 5 miliónů bylo zmrzačeno, milión dětí osiřelo nebo bylo odloučeno od svých rodičů a přes 10 miliónů dětí bylo jinak psychicky traumatizováno. Ve válkách od 18. století do začátku 20. století tvořili civilisté jen polovinu všech obětí, zatímco ve druhé světové válce už to byly dvě třetiny a v osmdesátých letech 20. století už téměř 90 % (SOWC, 1996). S mnohonásobně zvýšeným podílem úmrtí civilního obyvatelstva v konfliktech přímo souvisí i nárůst počtu dětských obětí. Příčinami velkého nárůstu počtu dětských vojáků v posledních desetiletích se zabýval ve svém článku Millard (2001, s. 195). Příčiny zde shrnul do čtyř kategorií. První jsou faktory politické, jsou jimi myšleny politické změny i změny v povaze válek. Druhou skupinu tvoří faktory technologické, spojené především s využíváním nových moderních zbraní jako AK-47 nebo M-16. Zatřetí jsou to faktory sociopsychologické, uvádějící například zranitelnost dětí. A poslední jsou faktory ekonomické. Stejně tak Machel (1996, s. 10) považuje za jednu z příčin nahrazování těžkých a složitých zbraní na mezinárodním trhu zbraněmi levnějšími a lehčími. Ty jsou mnohem snáze ovladatelnými a díky své nízké ceně i dostupnými pro řadu obyvatel.
7.3.
Zbraně
Podle Světové zprávy o lehkých zbraních z roku 2007 civilní osoby z celého světa vlastní přibližně 650 miliónů střelných zbraní. V kombinaci se střelnými zbraněmi používaných armádami se toto číslo šplhá na 875 miliónů kusů. V průměru pak připadne jedna zbraň na sedm lidí. (Small Arms Survey 2007, s. 40). Jsou to tedy civilisté, kteří jsou ve většině států světa držiteli zbraní. Důvodem velkého vlastnictví zbraní v populaci může být například v minulosti proběhlý nebo stále probíhající konflikt. Pokud věříme, že zbraně především v rukou nestátních aktérů hrají významnou roli pro stabilitu oblasti, je investování do programů odzbrojení, demobilizace a reintegrace bývalých bojovníků nezbytné. Odstraněním přebytečných zbraní se sníží riziko, zneužití té 26
samé zbraně jinými ozbrojenými skupinami v budoucnu. (Small Arms Survey 2007, s. 42) Stejně jako rostou trhy se zbraněmi ve vyspělých zemích a bohatých městských regionech, roste rychle i zájem v chudších oblastech. Zbraně jako revolvery jsou postupně nahrazovány polo- a plně automatickými alternativami, zbraněmi jako je například americká M16 nebo ruská AK-47. (Small Arms Survey 2007, s. 63). AK-47 je díky svým vlastnostem široce používaná ozbrojenými skupinami, rebely a gangy po celém světě. Mezi její přednosti patří dostřel4, kadence5 a nízká cena, která závisí na místě prodeje, kvantitě a kvalitě. Nová AK-47 z ruské továrny vyjde zhruba na 240 USD, na Balkáně se její pořizovací cena pohybuje mezi 50 – 100 USD a v Africe je to kolem 30 USD. 50 – 60 % zbraní v konfliktu v Demokratické republice Kongo tvořila právě AK-47, kterou vůdci milicí díky jejich relativní lehkosti a jednoduchosti vyzbrojovali 30 000 – 35 000 dětských vojáků. (AI, 2006a)
7.4.
Ozbrojené konflikty
Ozbrojený konflikt je definován jako politický konflikt, kterého se účastní ozbrojená síla alespoň jednoho státu (nebo jedna a více ozbrojených frakcí, snažících se získat kontrolu nad celým státem), a ve kterém je během bojů zabito nejméně 1 000 lidí. Za skončený se ozbrojený konflikt považuje tehdy, jestliže bylo podepsáno oficiální příměří nebo mírová dohoda, a dále pokud nejsou žádné další oběti konfliktu (méně než 25 za rok). Pokud nedojde k oficiálnímu příměří, je konflikt považovaný za skončený po dvouletém období klidu (počet obětí je maximálně 25 během jednoho roku). (Armed Conflicts Report 2007) Rozdílné zdroje udávají rozdílné počty ozbrojených konfliktů. Autoři Wallensteen a Sollenbergová uvádí, že mezi roky 1989 a 2000 se ve světě událo 111 ozbrojených konfliktů6. V samotném roce 2000 bylo zaznamenáno 33 aktivních konfliktů na 27 místech. Do kategorie války7 v roce 2000 spadalo 14 konfliktů (Wallensteen, Sollenberg, 2001). Projekt Ploughshares, který od roku 1987 každoročně podává zprávy o ozbrojených konfliktech, ve své zprávě Armed Conflitcs Report 2007 uvádí, že v samotném roce 2006 ve 192 zemích proběhlo 29 ozbrojených konfliktů. (Armed Conflicts Report 2007) Podle Stockholmského institutu, zabývajícího se výzkumem mezinárodního míru, mezi roky 1997 a 2006 došlo ke 34 velkým ozbrojeným konfliktům, přičemž Asie byla již 4
800 – 1000 metrů. Až 600 nábojů za minutu. 6 Ze 111 konfliktů bylo 33 aktivních. Zároveň z těchto 111 jich bylo 95 vnitrostátních, 9 vnitrostátních se zahraniční intervencí a 7 mezistátních. 7 Válku autoři popsali jako konflikt, ve kterém zemře v daném roce více než 1 000 lidí. 5
27
čtvrtý rok po sobě regionem s největším počtem ozbrojených konfliktů. Ročenka tohoto institutu z roku 2007 uvádí, že v roce 2006 se 17 největších ozbrojených konfliktů odehrálo na tom samém místě jako rok předešlý. (SIPRI Yearbook 2007) S růstem složitosti vztahů v konfliktech je pozorován i nárůst nových aktérů. Konfliktů se v období mezi roky 2000 a 2001 se účastnilo na 80 aktérů, kromě regionálních organizací také nadnárodní spolky či nevládní strany a aktéři. Dochází také k zapojování zemí sousedících, se zemí ve které konflikt probíhá. Příkladem jsou konflikty v Súdánů, Somálsku, DRK, na Balkáně a ve střední Asii. (Wallensteen, Sollenberg, 2001) Zpráva Child Soldiers Global Report 2008 uvádí, že počet konfliktů, do kterých byly zapojeny děti, se od poslední zprávy z roku 2004 zmenšil ze 27 na 17. Vzápětí ale dodává, že je to důsledkem ukončování bojů, spíše než dopadů iniciativ snažících se o ukončení užívání dětských vojáků. Značný posun byl zaznamenán v ustavení individuální trestní zodpovědnosti pro ty, kteří rekrutují a užívají děti v bojích. Mezinárodní soudní dvůr vydal obvinění proti velitelům a členům ozbrojených skupin v DRK a Ugandě. (CHSGR, 2008)
7.5.
Uganda
Za počátek konfliktu v Ugandě je považován rok 1986, kdy vládu v zemi převzala NRA prezidenta Yoweri Museveniho a stala se vládním vojskem Ugandy. V roce 1995 je přejmenována na UPDF. Původní vládní síly uprchly do severní Ugandy a jižního Súdánu a založili UPDA, ze které se postupně odtrhlo několik menších skupin. Nejznámější z nich je skupina vedená Josephem Konym, jejiž nynější název zní Lord’s Resistance Army. LRA je podporovaná súdánskou vládou, jako odveta za to, že ugandská vláda podporuje súdánská rebelská hnutí (např. SPLM/A). LRA má na jihu Súdánu má své základny, z kterých podniká výpady především do tří severougandských distriktů – Gulu, Kitgum a Pader. (HRW, 2003a, s. 4) Jinak známých jako Acholiland8. Po uzavření vzájemné smlouvy o přerušení podpory rebelských hnutí, v roce 1999, bylo povoleno ugandské vládě v březnu 2002 zaútočit na základny LRA na súdánském území. Během Operace Železná pěst se podařilo některým rebelům z LRA utéct do hor Súdánu, nebo překročit hranice do Ugandy a konflikt na severu země se zintenzivnil. I přesto, že se během této doby značně zvýšil počet únosů (více než 5 000 8
Acholiland je regionem v severní Ugandě, který obývá etnická skupina Acholi. Do toho regionu spadají tři distrikty Kitgum, Pader a Gulu. Část etnika se nachází i na území jižního Súdánu. Obyvatelstvo je převážně protestantského a katolického vyznání, menšina vyznává islám. Tento region je sužován útoky LRA, ale také UPDF.
28
unesených osob) oproti předchozím rokům, příznivým výsledkem celé operace bylo vysvobození či útěk zhruba 2 000 unesených dětí. (HRW, 2003b) UNICEF odhaduje, že mezi roky 2002 a 2005 bylo uneseno přes 12 000 dětí. (UNICEF, 2005) Současně ugandská vláda v reakci na konflikt a v údajné snaze ochránit obyvatele před útoky LRA v říjnu 2002 přemístila až 400 000 lidí do tzv. chráněných vesnic. (HRW, 2003b, s. 3) V roce 2005 kvůli konfliktu žilo v táborech pro vnitřně přesídlené osoby již 1 832 952 osob (převážně obyvatel Acholilandu), z nichž se do dubna 2008 přes 800 000 vrátilo zpět do svých vesnic. V táborech nadále přebývá přes milión lidí a Uganda se tak řadí mezi země s nejvyšším počtem vnitřně přesídlených osob. (IDMC, 2008) Tato dlouho trvající krize vyústila v severní a východní části země v humanitární krizi. Statisíce lidí trpí podvýživou, nemocemi, žije v chudobě a je vystavena násilí. V prostředí, ve kterém demokratické zřízení státu už dlouhou dobu nefunguje, se tak postupně většina obyvatel stává součástí státní krize, která se tímto stále více prohlubuje. (Berry, 2001, s. 97) Vláda přijala v únoru roku 2000 přijala tzv. Amnesty Act 2000, který zajistil amnestii všem bojovníkům, kteří ze vzdají rebelie, vzpoury a odboje. (MDRP, 2008a) K tomu ustavená komise Amnesty Commission má monitorovat programy demobilizace, reintegrace a přesídlení těchto osob. V červenci 2006 začaly v súdánském městě Juba mírové rozhovory. Dohoda o ukončení válečného stavu byla podepsána v říjnu. Přinesla jisté zlepšení bezpečnostní situace a přes 300 000 vysídlených lidí se začíná vracet blíž ke svým domovům. Mnoho dětských vojáků ale nadále zůstává ve službách všech stran konfliktu.
Únosy Od počátku konfliktu v Ugandě bylo uneseno LRA více než 25 000 dětí. (CHSGR, 2008, s. 347). Unášeny jsou i dospělé osoby, které jsou využity pro nošení ukořistěného majetku. Zadržovány jsou však poměrně kratší dobu. (HRW, 2003a, s. 6) Zástupce rehabilitačního centra organizace World Vision také organizaci HRW potvrdil, že dochází k únosům stále mladších dětí. Místo třinácti až patnáctiletých jsou to nyní unášeny devíti a desetileté děti, které jsou pro únosce zajímavější. (HRW, 2003a, s. 6) UPDF, která je zodpovědná za ochranu obyvatel před útoky LRA, je za svou netečnost často kritizována. Jen mezi červnem a prosincem 2002 bylo zaznamenáno 456 útoků v distriktech Pader a Kitgum, z čehož UPDF zasáhla jen ve 33 případech. (HRW, 2003a, s. 6) Několik dní po únosu, jak vyplývá z rozhovorů bývalých dětských vojáků s HRW, jsou děti bity a vystaveni výhružkám smrtí, pokud se pokusí o útěk Zbití a popřípadě usmrcení každého uprchlíka musí na důkaz oddanosti a příkaz velitele vykonávat ostatní 29
dětští vojáci. Děti také napomáhají při únosech dalších dětí z uprchlických táborů nebo táborů pro vnitřně přesídlené osoby. (HRW, 2003a, s. 7) Aby si velitelé pojistili, že dítě se nebude chtít vrátit do vlastní komunity, či aby zde nebylo přijato, účastní se krádeží, rabování a v některých případech i usmrcení vlastní rodiny a obyvatel vesnic. Ne všechny děti jsou ihned trénovány pro boj. Většina unesených vykonává zpočátku podřadné povinnosti. Zpravidla pracují jako sluhové velitelů, vojáků a jejich žen. Některé chodí pro vodu, jiné vaří a hlídají oheň. Děti unesené do Súdánu zůstávaly často po dlouhou dobu na jednom místě a vykonávaly různé manuální práce jako obdělávání půdy, pěstování rostlin a sklízení úrody. Oproti tomu dětští vojáci v Ugandě se často přesouvali na nová místa. Během Operace Železná pěst se pohyb LRA ještě více zrychlil. Došlo k rozdělení do menších skupin a častým přesunům, zejména v noci. (HRW, 2003a, s. 11). Kromě rabování vesnic, zabíjení, mučení, znásilňování, únosů a boji s vládními složkami je LRA právoplatně obviňována z napadání konvojů s humanitární pomocí. (HRW, 2003b, s.36) Od roku 2005 a během let 2006 a 2007 únosy poklesly.
Výcvik a boj Výcvik dětských vojáků může trvat od několika dní až po týdny. Než se zapojí přímo do bojů, nosí zbraně a munici svým nadřízeným a starším spolubojovníkům, učí se pochodovat v útvarech a nastupovat. Později se učí střílet, čistit, nabíjet, rozebrat a opětovně složit zbraň. Děti unesené před rokem 2002, a které strávily delší dobu v Súdánu prošly delším a specializovanějším a bojovaly v předních liniích proti samotné SPLM/A a později i ugandské armádě. (HRW, 2003a, s. 12) V 90. letech byla část UPDA v regionu Teso vedená mužem známým jako Hitler Eregu. Ústřední sbor tvořilo kolem 300 mužů, z nichž většina pocházela z vesnického prostředí a byla trénována v táborech v buši. V regionu působily také další oddíly složené převážně z bývalých vojáků a nových rekrutů. Jako reakce na činy páchané vládními jednotkami, každá vesnice v Teso určila ze svých řad kolem 10 chlapců, vyzbrojených noži, kteří fungovali jako informátoři či stráže. Členové těchto skupin byli známí jako agwayo. Každá skupina pak sama sebe pojmenovala. Známé jsou skupiny Panga Group, First Pangas, Speed Batalion, Nuke Brigade.
Dívky jako otrokyně, manželky a matky V některých regionech podle odhadů dívky tvořily až 24 % dětských vojáků LRA. Průměrně také strávili s LRA delší dobu než chlapci. (CHSGR, 2008, s. 347) Některé z unesených dívek procházejí výcvikem jako ostatní chlapci. Další pomáhají při únosech a 30
loupení, nosí těžké náklady, pracují na polích, obstarávají vodu, dřevo na oheň, vaří, perou a starají se o děti. Slouží svému pánu jako takzvané ting ting (služky). Jejich zotročení může mít také charakter manželských sňatků s vojenskými veliteli. Některým manželský svazek přináší jistá privilegia či vysvobození od pravidelného bití a znásilňování nebo lehčí práce a více jídla. Ne však všem. Jedním z důsledků znásilňování jsou nechtěná těhotenství. Až 50 % dívek je také vystaveno riziku pohlavně přenosných chorob, mezi něž patří nejvíce rozšířený virus HIV/AIDS, syfilis a další. Samotná dívka je pak přenašečem tohoto viru na další osoby, i své dítě.
Útěk/propuštění I přes velké riziko chycení se mnoho dětských vojáků pokouší z ozbrojených skupin utéci. Někteří zvolí variantu vzdát se nepříteli (tedy UPDF) a být tak „zachráněni“. Vojáky, kteří jsou vážně nemocní nebo zranění, skupina buď sama propustí nebo je opustí na místě, kde ke zranění došlo, aby jim nebyli přítěží. Nárůst únosů a ozbrojených útoků po roce 2002 znamenal i zvýšený počet příležitostí k útěku. (Viz. Příloha č. 3) Tomu nasvědčují i počty dětí, které po odtrhnutí od ozbrojených skupin prošly rehabilitačními centry World Vision a GUSCO v Gulu. (Viz. kapitola 8.)
Útěk během bitvy nebo rabování HRW v dokumentu dále uvádí, že děti které jsou propuštěny, „zachráněny“ nebo utekly, jsou vzaty na nejbližší vojenské oddělení, transportovány do vojenských kasáren a dále do tzv. Child Protection Unit (CPU), které spravuje armáda. (Více viz. kapitola 8.2.) Po ošetření případných zranění v místní vojenské nemocnici jsou vyslechnuty vojenskou zpravodajskou službou. (HRW, 2003a, s. 16)
Rekrutování vládními silami do Local Defense Unit a užívání v UPDF Při rekrutování do vládních složek je několik kritérií. Je to věk (18 – 30 let), stupeň dosaženého vzdělání, dobré zdraví a doporučení lokální autoritou (Ministry Of Defence, 2006). Ačkoliv je stanoven minimální věk 18 let, nábor mladších osob není výjimkou. Po náboru jsou přiděleni k tzv. Local Defense Unit, které mají za úkol střežit místní vesnice a tábory pro vnitřně přesídlené osoby a uprchlíky. Většina z nich zůstává bojovat po boku UPDF proti LRA. Velkým stimulem pro takové rozhodnutí je, zejména pro chlapce z rodin bez příjmů, jejich plat (Viz. kapitola 5.2.3.). Hlavním důvodem rekrutování dětí, navrátivších se z LRA, je znalost polohy základen, úkrytů zbraní, bojových taktik této skupiny a dalších informací, které zpravodajská služba využije. (CHSGR, 2008, s. 345) 31
V roce 2004 byla zahájena operace Železná pěst 2, která vedla k dalšímu vyostření konfliktu. LRA začíná zasahovat i do jižných a východních částí země, např. Lango a Teso. Zpráva Child Soldiers Global Report z roku 2004 uvádí, že v některých oblastech vznikly vládou vyzbrojené civilní stráže hlídající tábory pro vnitřně přesídlené osoby. V oblasti Teso to byli v roce 2003 tzv. Arrow Boys, v oblasti Lango to byli milice Amuka, v roce 2004 se v Kitgumu a Paderu objevili Frontier Guards a v regionu Gulu Elephant Brigade. (CHSGR, 2004) I přesto, že se využívání dětí v bojích LRA od roku 2006 snížilo, ještě v říjnu 2007 zůstává u LRA na 2 000 žen a dětí. Tlak vládních sil způsobil v září 2007 částečný ústup LRA do národního parku Garamba na území DRK. (CHSGR, 2008, s.345) Díky pokračování klidu zbraní a mírových rozhovorů ze súdánské Juby jsou v roce 2007 únosy LRA vzácné. Stejně tak vzácné jsou ale i možnosti zbývajících dětí uprchnout. Většina z dětí přijatá do procesu DDR byla unesena dříve. (GUSCO, 2007b) Zpráva Generálního tajemníka uvádí, že mezi říjnem 2006 a 2007 bylo zaznamenáno 16 případů rekrutování dětí mezi 14 a 17 lety v UPDF. Dále také nejsou informace o propuštění 1 000 dětí, které byly mobilizované do LDU v regionech Kitgum, Pader a Teso na konci roku 2004. Vláda tvrdila, že jednotky byly rozpuštěny a někteří členové integrováni do UPDF a do policejních jednotek. Bylo také zaznamenáno 48 případů sexuálního násilí vůči dívkám vládními jednotkami, většinou v táborech pro vnitřně přesídlené. Vojenské jednotky také obsadily dvě školy v okrese Aswa a využívali je k vojenskému výcviku. (Report of Secretary-General, 2007) Na základě sběru dokumentace z rozdílných zdrojů iniciativa Berkeley-Tulane Initiative on Vulnerable Populations9 odhaduje, že LRA do dubna 2006 unesla mezi 24 000 až 38 000 dětí. Do přijímacích center, se kterými tato iniciativa spolupracuje, přišlo zhruba 22 000 dětí. Mnoho dalších dětí zemřelo během konfliktu nebo se vrátilo přímo domů. Většina dětí v centrech spadala do kategorie 13 – 18 let (40 %). Z celkového počtu přišlo 76 % chlapců a 24 % dívek. (Viz. příloha č. 5) (Pham, Stover, Vinck, 2007) Průměrná délka únosu těchto dětí byla 342 dní. 16 % dětí se vrátilo po týdnu, 35 % po měsíci, 52 % dětí strávilo s ozbrojenou složkou více jak 3 měsíce a 20 % více než rok. Z geografického hlediska 99 % unesených bylo ugandské národnosti. A 89 % unesených ze tří regionů 43 % z Gulu, 25 % Kitgum, 21 % Pader. Zbylé jedno procento tvořili obyvatelé Súdánu (34), Konga (4), Keni (2) a Rwandy (1). Zatímco chlapci strávili s LRA přibližně rok, u dívek to byly až dva roky. (Viz. Příloha č. 4) (Pham, Stover, Vinck, 2007)
9
V prosinci 2005 založila iniciativa Berkley-Tulane Intiative on Vulnerable Populations databázový projekt, který pomáhá lépe zdokumentovat situaci kolem dětských vojáků. 8 přijímacím centrům pěti regionech Ugandy – Gulu, Kitgum, Pader, Apaca a Lira, tak pomohl zlepšit systém monitorování navrátivšíchse.
32
7.6.
Demokratická republika Kongo
Demokratická republika Kongo (dále jen DRK) je zemí, kterou sužují politické a sociální problémy. První příčinou je mnohaletá politická nestabilita způsobená špatným přizpůsobením se novému uspořádání a způsobu správy země po získání její nezávislosti v roce 1960. Za druhé separatistické snahy některých provincií. K tomu přispěla také tři desetiletí trvající vláda prezidenta Mobuta a přelití se rwandského etnického konfliktu v roce 1994 do východní části DRK. Hutuské milice (FDLR) a skupina RCD-Goma10 odtud útočily na Rwandu, na konžskou vládu a na tutsijské skupiny usídlené v Kongu. Jednotky ADFL, sestavené za účelem zneškodnění Hutuů, se pod vedením L. Kabily zmocňují na suroviny bohatého východu a postupně celé země. Kabila se stává prezidentem. Jeho spojenci Uganda a Rwanda se po čase obrací proti němu a dochází k druhé konžské válce, do které intervenuje 5 dalších afrických zemí. V roce 1999 je v Lusace podepsáno příměří mezi vládou a ozbrojenými skupinami. Boje, financované z nelegální těžby diamantů, ale na východě země pokračují. V tomto roce je také ustavená mise MONUC11. (CIA, 2008) Stahování ugandských a rwandských vojsk probíhá jen velice pomalu. Někteří pozorovatelé tvrdí, že dochází jen k přesunům vojsk do jiných části DRK. Současně RCD-Goma, která od roku 1998 kontroluje velkou část východního Konga, podporovaná Rwandou, násilně unáší dospělé i děti. (HRW, 2001) V roce 2002 je podepsána další mírová smlouva a je ustavena přechodná vláda. (CIA, 2008) Součástí dohody byla integrace povstalců do konžské armády, tzv. mixage, vznik smíšených jednotek. Integrace skončila neúspěchem, především kvůli obavám Tutsiů z fyzického násilí ze stran ostatních vojáků.12 Na počátku roku 2007 došlo k nové dohodě o částečné integraci povstalců kolem gen. Nkundy do armády. Nkunda ale odmítá složit zbraně, dokud se zde nachází jeho protivník FDLR. Střety vlády, Hutuů a Nkundových jednotek doprovázely násilnosti na civilním obyvatelstvu, páchané všemi stranami konfliktu, modré přilby nevyjímaje. Nkundovi povstalci přepadávali školy a odvlékali děti do služby RCD. V lednu 2008 podepisují nové příměří spolu s vládou a povstalci i zástupci USA, EU a OSN (Dunajová, 2008) Mnohaletý konflikt si vyžádal přes 4 milióny životů jako následek násilí, hladu a nemocí. (CIA, 2008) 10
Přídavek Goma je v názvu, protože skupina má své sídlo ve městě Goma v Severním Kivu. Mise MONUC, je prvně ustavená Radou Bezpečnosti OSN jako mise peacekeepingová (dohlížející na implementování mírové dohody). Její mandát se ale změnil na misi peacebuildingovou, která je již aktivně zapojena do budování mírového uspořádání. 12 Konžští Tutsiové představují v DRK politicky vlivnou menšinu. Neustálý boj vedou především s rwandskými hutuuskými jednotkami FDLR. V provinciích Kivu Tutsijové dokonce založili paralelní administrativní struktury. Velitelem RCD-Goma je generál Laurent Nkunda. Přesto nejsou Tutsiové na konžském území příliš vítáni. 11
33
Odhaduje se, že 15-30 % nově rekrutovaných bojovníků v Kongu jsou děti mladší 18 let. Většina z nich je mladší 12 let. V současné době se většina z odhadovaných 7 000 dětských vojáků v Kongu nachází v provinciích Equateur, Ituri, Katanga, Severní a Jižní Kivu a Maniema, kde se mísí etnický konflikt s bojem o zdroje. (CHSGR, 2008, s 108). Se skupinou Mai Mai13 v oblasti Katanga zůstává i po propuštění 76 dětí v květnu 2006 zhruba 2 000 – 4 000 dětí. Další skupinou užívající děti jsou milice Banyamulenge14. (CHSGR, 2008, s. 109) I přes trend poklesu užívání dětských vojáků v letech 2006 a 2007 stále všechny strany pokračují v jejich rekrutování, únosech a využívání. Zpráva generálního tajemníka uvádí, že v roce 2007 docházelo k rekrutování dětí z uprchlických táborů Rwandy a Ugandy, které následně bojovaly se skupinami oddaných Nkundovi v Severním Kivu proti Mai Mai a FDLR. Částečným úspěchem je oddělení 4 182 dětí (z toho 629 dívek) od ozbrojených složek ve východních regionech DRK mezi rokem 2006 a 2007. (Report of Secretary-General, 2007) I přes očitá svědectví lidí z města Goma o únosech dospělých a dětí zdejší Ministr zahraničních věcí DRK tvrdí, že dětské vojáky jen „zdědili“ po bývalém prezidentu L. Kabilovi, který je využíval spolu s Rwandskou armádou proti Mobutovi v roce 1996 a 1997. (HRW, 2001). Kabila tehdy nabíral tisíce mladých Kadogos15, které pomáhali trénovat i vojáci rwandské armády. Pro HRW vypovídal bývalý instruktor RCD-Goma, který se v roce 1999 účastnil rekrutování dětí mezi 11 a 15 lety v lokalitách Kasongo a Kalima v provincii Maniema. Jelikož většina škol již byla tou dobou kvůli strachu rodičů z únosů uzavřena, RCD posílala své muže unášet děti při nedělních cestách do kostela. V jednom dni bylo takto ve dvou lokalitách zadrženo až 500 dětí. Ty byly následně převezeny na letiště do Kalimy, odsud do dvou výcvikových táborů Camp Marin a Camp Mayito v Kalemii16 Po 2 – 3 týdnech základního tréninku byly rozmístěny na bojiště. Některé z těchto dětí, tzv. Kadogo Commando bylo vysláno na bojiště beze zbraní, jejich úkolem bylo dělat hluk k odvrácení pozornosti vládních jednotek. (HRW, 2001, s. 11)
13
Mai Mai je konžská ozbrojená skupina, aktivní v regionech Katanga, Maniema, Sev. a Jižní Kivu. Některé části skupiny se v roce 2003 přidaly do procesu integrace do vládních složek, které je podporují. 14 Ozbrojená skupina konžských Tutsiů aktivní v Jižním Kivu. 15 V překladu ze svahilštiny znamená – The Little Ones – Ti nejmenší. 16 Přístavní město na břehu jezera Tanganika v provincii Katanga
34
7.7.
Příklady dalších zemí
Zpráva Coalition to Stop the Use of Child Soldiers z roku 2008 uvádí seznam 27 zemí, ve kterých jsou děti užívány jako vojáci ozbrojenými skupinami. Z osmi z těchto zemí využívají děti také vládní ozbrojené síly, většinou jako špehy, informátory nebo poslíčky. Jmenovitě to jsou vládní síly Burundi, Kolumbie, DRK, Indie, Indonésie, Izraele, Nepálu a Ugandy. Dále se na seznam řadí země, v kterých vláda podporovala činnost civilních jednotek nebo paramilitárních skupin. Jsou to například Filipíny, Libye nebo Kolumbie. (CHSGR, 2008) Podle organizace World Vision (2008c) bylo v roce 2004 užíváno ilegálním ozbrojenými skupinami v Kolumbii na 14 000 chlapců a dívek. Následují příklady užívání dětských vojáků v Libérii a na Srí Lance.
7.7.5. Libérie Odhadovaný počet dětských vojáků, kteří bojovali spolu se všemi stranami zúčastněnými v občanské válce v Libérii mezi lety 1989 až 2003, je 15 000. Ozbrojené složky rekrutovaly děti i dospělé z mnoha táborů pro uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby na území Libérie i mimo něj. Některé děti se přidávaly dobrovolně. Po výcviku podobném tomu v ostatních zemích, byly nasazovány především do předních linií. Část dětí měla funkci bodyguardů svých velitelů, další děti byly určeny k obsazování zátarasů. Mladší děti sloužily jako poslíčci či kuchaři a účastnily se krádeží a únosů dalších dětí. Jedním z nástrojů pro lepší kontrolu dětí se stalo podávání drog, především různých druhů opiátů a marihuany. Drogy u nich pak vyvolaly pocit menšího nebezpečí a odhodlanosti bojovat. Dětem byla veliteli dávána také bojová jména, která obvykle označovala jejich vlastnosti nebo činy v boji17. Některé děti prošly při uvedení do svých jednotek tradičními liberijskými zasvěcovacími rituály a byly tak přijaty za dospělé. (HRW, 2004b) Na základě mírové dohody z roku 2003 byl zahájen proces DDR. V říjnu 2004 bylo již více než 10 000 dětí včetně 2 300 dívek odzbrojeno, demobilizováno, 9 600 z nich se setkalo se svými rodinami. Některé z těchto dětí pocházely ze sousedních zemí (Sierry Leone, Guiney a Pobřeží Slonoviny). Asi 75 % demobilizovaných dívek potvrdilo sexuální zneužívání a nucené sňatky s veliteli. Většině z nich se v procesu DDR nedostalo adekvátní péče. V březnu 2007 se z 11 000 dětí dostalo reintegrační podpory 9 700. (CHSGR, 2008) 17
Například „Mother´s Blessing“. Velitel chlapci oznámil smrt jeho matky, která zemřela během bojů. Ta prý svému synovi ještě před smrtí požehnala a řekla, aby šel bojovat proti vládním jednotkám.
35
7.7.6. Srí Lanka K rekrutování dětí na Srí Lance dochází již od 80. let, kdy propukla občanská válka mezi srílanskou vládou a skupinou LTTE, jež požaduje autonomii pro severní a východní část ostrova. K rekrutování využívá LTTE široké propagandy mezi tamilským obyvatelstvem, pořádá veřejné proslovy, vystoupení a vojenské přehlídky. Rebelové také navštěvují školy a domácnosti a s nabídkou výhod se snaží přimět děti k dobrovolnému odchodu. (Hogg, 2006) Pokud děti neodejdou dobrovolně, bývají uneseny. Pro základní výcvik, který trvá 4 – 7 měsíců, vznikají skupiny o 300 bojovnících, dospělých i dětech. Poté následuje přidělení k jednotkám, které čeká specializovaný výcvik. Někteří jsou cvičeni pro boj, jiní získávají nevojenské dovednosti jako první pomoc nebo administrativní záležitosti. HRW popisuje, že většina dětí byla využívána pro boj v předních liniích. (HRW, 2004a) Známé jsou jednotky složené výhradně z dětí tzv. Baby Brigade nebo Leopard Brigade. (Hogg, 2006) Odhaduje se, že až 40 % dětských vojáků tvoří oddíly dívek, známé pod názvem Birds of Freedom. Některé z dívek byly například užívány jako sebevražední atentátníci, protože při průchodu vládními checkpointy nebyly tak pečlivě prověřovány. Jejich sexuální zneužívání je zde ale kvůli zákazu vztahů mezi pohlavími jen velmi vzácné. K nárůstu případů rekrutování dětí došlo v roce 2004, kdy se od LTTE odtrhla frakce Karuna. (HRW, 2004a) d)Ta byla záhy poražena a několik tisíc bojovníků bylo propuštěno. Dochází ale i k opětovnému rekrutování, proti kterému se děti snaží ochránit manželskými sňatky nebo bydlením mimo konfliktní oblasti. I přesto, že LTTE odmítá nařčení z rekrutování, organizace odhadují, že od února 2002 do září 2007 sloužilo v jejich řadách kolem 6 000 dětí a že dochází k opětovnému rekrutování 25 – 100 dalších dětí ročně. (CHSGR, 2008) V současnosti mezi říjnem 2006 a říjnem 2007 bylo zaznamenáno přes 300 únosů LTTE, 40 % v oblasti města Batticaloa. Dalšími dvěma oblastmi, v kterých dochází k únosům, jsou Jaffna a Vavyniya. Průměrný věk unesených byl 16 let. Od roku 2001 došlo k demobilizaci zhruba 6 000 dětí. (Report of Secretary-General, 2007)
36
8. Odzbrojení, demobilizace, reintegrace Programy odzbrojení, demobilizace a reintegrace (dále jen DDR) vyžadují komplexní, jednotný a koordinovaný přístup, a to ve všech jeho fázích od plánování po jeho implementaci, který by měl být zahrnut do mírových smluv a strategií pro obnovu země po konfliktu. Formální proces DDR přispívá odebráním zbraní z rukou bojovníků jejich vyřazením z vojenských struktur a pomocí v sociální a ekonomické integraci, k bezpečnosti a stabilitě země i společnosti po konfliktu. (UNICEF, 2007a) Pro její úspěšnost se počítá se zapojením všech zúčastněných stran konfliktu, na které bude také částečně přenesena zodpovědnost. (UNDPKO, 1999, s. 26). Proces DDR ale nelze uskutečnit bez znalosti historického a politického vývoje země či regionu a bez znalostí vojenských, humanitárních, sociálních či kulturního aspektů. U všech fází je nutné zajisti financování, nezávislý monitorovací mechanismus a souvislé informování cílových skupin o průběhu procesu. Neexistuje přesně stanovený jednotný postup pro všechny fáze. Při organizování programu DDR je nutné brát ohled na specifické potřeby jednotlivých skupin, zvláště dětí. (UNDPKO, 1999, s. 77)
8.1.
Odzbrojení
Proces odzbrojení je definován jako shromáždění, sběr, dokumentace, kontrola a odstranění ručních palných zbraní, munice, výbušnin, lehkých a těžkých zbraní od bojovníků, ale i od civilního obyvatelstva. Současně zahrnuje také vznik programů zodpovědných za kontrolu zbraní. Spolu s demobilizací může být proces zahájen již se začátkem mírových jednání a po jeho uzavření ihned navázat s procesy opětovného začlenění neboli reintegrace bývalých vojáků. Pro tuto fázi je poté stanoven časový plán, místa určená k odevzdání zbraní a instituce, které budou nad procesem dohlížet a vyhodnocovat jej. (UNDPKO, 1999, s. 18). Každá odevzdaná zbraň i munice jsou registrovány18. Získaná data jsou poskytnuta příslušným organizacím. Následuje odvoz na zabezpečené místo, kde nebude hrozit riziko krádeže a zneužití či exportu do dalších konfliktních oblastí. (UNDPKO, 1999, s. 48). Existují různé možnosti odzbrojení. Například programy tzv. „turn-in“, „buyback“, 18
„swap“
nebo
„weapons-for-development“.
V programu
„weapons-for-
Typ, sériové číslo, provozuschopnost, kdo ji vlastnil a v které ozbrojené složce, import, export.
37
development“ je výměnou za zbraň jeho vlastníkovi poskytnuto vzdělání či odborné školení, které do budoucna přispěje k ekonomickému rozvoji jedince i společnosti. U programu „buy-back“, je vlastníkovi za zbraň vydána peněžní hotovost. Důležité je načasování a délka trvání (stanovení data ukončení). Pokud probíhá odzbrojování civilistů a bývalých bojovníků současně, vojáci vidí, že jsou civilisté za odevzdání zbraní kompenzováni a mohou se toho také dožadovat. Cena vrácené zbraně a munice proto byla stanovena nad hodnotou černého trhu a lehce pod komerční hodnotou. V dalších způsobech výměny mohou vlastníci získat například potraviny, přístřeší, konstrukční materiál apod. Tento systém byl proto některými aktéry odsuzován za to, že v podstatě odměňuje ozbrojené osoby, které mohou způsobit újmy společnosti a ostatním občanům. (UNDPKO, 1999, s. 66) Některé organizace mohou jako součást demobilizačních a reintegračních aktivit a pro vytvoření důvěry v tento proces u veřejnosti využít slavnostní likvidaci zbraní nebo spálení vojenských uniforem. (GUSCO, Human Rights Uganda) Po ukončené fázi odzbrojení začíná přesun bojovníků do zvlášť připravených míst, demobilizačních táborů.
8.2.
Demobilizace
Demobilizace je formální a kontrolované propuštění bojovníků z ozbrojených sil a skupin. V její první fázi dochází zpravidla ke shromáždění jednotlivců i skupin či jednotek v dočasných centrech, založených pro tento účel. Druhá fáze zahrnuje balíček podpor, tzv. pomoc pro začlenění. Formální demobilizace obvykle následuje po podepsání mírové dohody nebo je součástí vojenské reorganizace. Neformálním demobilizováním Verhey (2001, s. 6) definuje situace, kdy děti uprchnou nebo jsou propuštěny z ozbrojených skupin spontánně nebo jako výsledek advocacy. Je vhodné poznamenat že tzv. pomoc pro začlenění je pomocí krátkodobou. Jejím cílem je pokrytí základních potřeb demobilizovaných osob, zajištění potravin, přístřeší, oblečení, lékařské ošetření, krátkodobé vzdělání či zaměstnání. Touto pomocí, ale v dlouhodobějším měřítku se již zabývá proces reintegrace. V souvislosti s nutností a povinností demobilizování dětských vojáků podle mezinárodního práva. Verhey (2001, s. 6) zdůrazňuje problém stanovení okamžiku, ke kterému se bude posuzovat, zda jde nebo nejde o dětského vojáka. Většina demobilizačních programů přihlíží k datu podepsání mírové smlouvy. Autorka uvádí případ Angoly, kde byl jako mezník pro určení dětských vojáků stanoven kalendářní rok demobilizace. Ta může být ale zahájena i rok po podepsání mírové smlouvy. To
38
způsobilo, že mnoho dětských vojáků mezitím dosáhlo věku 18 let a bylo vyloučeno z programů DDR určených dětem. Při zakládání demobilizačních táborů se bere na zřetel na jejich dostupnost (v městských i venkovských oblastech a infrastruktura obecně) a dostatečnou vzdálenost od konfliktních zón, kvůli snížení rizika opětovného rekrutování. K větší bezpečnosti přispěje vnější i vnitřní střežení táborů. Roli hraje také celkové vybavení19 a zařízení pro odpočinek20. Součástí táborů jsou také místnosti pro školení a rozhovory, sklady nebo komunikační infrastruktura. (UNDPKO, 1999, s. 37) Ihned v první fázi demobilizace je z hlediska bezpečnosti nutné zajistit oddělení rozdílných ozbrojených skupin od sebe, dále dětí od dospělých bojovníků a následně mužů od žen. Proces začíná identifikací demobilizovaných osob21 a zjištěním vojenských údajů22 každého ex-bojovníka. Následné konzultace probíhají ve všech fázích procesu, diskrétně a za přítomnosti vyškoleného personálu. Děti jsou, pokud možno v mateřském jazyce, informovány o průběhu procesu DDR, o tom, co se od nich očekává, a účastní se rozhodování ve věcech, které se jich dotýkají. Přibližně 30 % dětských vojáků do formálního procesu DDR nevstoupí. S jejich vyhledáváním a zapojením pomáhají komunity, učitelé, místní nevládní organizace a další aktéři. (UNDPKO, 1999, s. 85) Do táborů jsou přizváni odborní pracovníci. V otázce ubytování pomáhají s hledáním přístřeší či přesídlením k rodině. Jelikož většina demobilizovaných nemá zkušenosti s vyděláváním si na živobytí v civilním životě, probíhají školení zaměřená na management, drobné podnikání, obchod, řemesla a další odvětví. Pro větší efektivitu je třeba zaměřit se na odvětví, v nichž se dá v dané lokalitě uplatnit. (UNICEF, 2007a, 40) Pro bývalé dětské vojáky a popř. negramotné dospělé osoby jsou zajištěny vzdělávací programy, s ohledem na jejich věk a schopnosti. Osvědčit se mohou také alternativní formy vyučování. (UNICEF, 2007a, 40) Většina organizací, např. GUSCO zahrnuje do vyučovacích osnov informace o prevenci HIV/AIDS. Se zdravotníky probíhají diskuse o zdravotních otázkách, účincích drog na tělo a společnost, plánování rodiny, očkování či hygieně. (UNDPKO, 1999, s. 75) V neposlední řadě balíček zahrnuje psychologickou pomoc. Prostřednictvím konzultací pomáhají odborníci dětem zvládnout stres z války, vyrovnat se spáchanými zločiny, vybudovat si důvěru a pocit bezpečí v civilním životě, překonat strach z přechodu
19
Zásobování vodou, sanitační zařízení, zdravotní péče, osvětlení, místa pro vaření a stravování. Sportovní zázemí, televize, atd. 21 Jméno, datum narození, pohlaví, status, nejbližší rodina, adresa, vzdělání, původní zaměstnání, zdravotní problémy. 22 Hhodnost, místo a datum rekrutování, forma demobilizace, datum propuštění. 20
39
do něj. Bývalí vojáci jsou také informováni o svých právech a povinnostech jako občana, volebním právu, placení daní, ochraně přírody a dalších občanských záležitostech. Konzultace a poradenství probíhají individuálně i jako skupinová sezení. Kromě sportovních činností a her jsou jednou z aktivit, kterou zavedlo ve svém centru GUSCO, tradiční tance. Účelem těchto skupinových aktivit není jen fyzická činnost, ale také odvedení mysli od minulosti a první fáze začlenění se do skupiny svých vrstevníků. Snahou je také nastavit dětem pozitivní hodnoty a možnost rozhodovat se o vlastním životě. Některé z dětí, které byly uneseny jako velmi mladé, zde také získávají v rehabilitačních centrech návyky, které v buši neznaly (čištění zubů, praní, vaření). (GUSCO, Human Rights Uganda) Dalším bodem je vytvoření důvěry v proces DDR u místních obyvatel, například za pomoci PR kampaní apod. Advocacy může mít jako v případě ugandské GUSCO podobu konferencí, spotů v rádiích, programů v televizním vysílání, příloh v novinách, plakátů, kalendářů, pohlednic, apod. (GUSCO, 2007b) Komunity se také účastní činností, které iniciují fázi reintegrace. Jednou z takových aktivit byl hudební festival s názvem Love, Forgiveness, Reconciliation, and Respect for Children’s Rights and Education for Developmen pořádaný organizací GUSCO. (GUSCO, Human Rights Uganda) Všechny programy by měly být zaměřeny na specifické potřeby jednotlivých skupin a jedinců, reflektovat jejich fyzické, emocionální, psychologické i sociální potřeby a zájmy. Zvláštní pozornost by měla být věnována ženám, dětem handicapovaným, dětem s pohlavně přenosnými nemocemi či dětem s vlastními potomky. Opomíjenou skupinou jsou ty děti, které během konfliktu dospěly a nyní jsou zařazeny do procesu DDR určených dospělým. (UNDPKO, 1999, s. 85) U dívek jsou nároky kladeny i na zvláštní zdravotní služby, oddělené ubytování a sociální zařízení, k zamezení sexuálního a genderově zaměřeného násilí. (UNICEF, 2007a, s. 28) Zatímco se děti účastní programů, sociální pracovníci pátrají po rodinách dětí. Ty se následně zapojí do procesu DDR ve fázi reintegrace. (UNICEF, 2007a, s. 40) Ti, kteří projdou procesem DDR, obdrží certifikát, kterým se dále prokazují. Pracovníci center po propuštění dětí v určitých intervalech, které se postupně prodlužují, navštěvují komunity a monitorují fázi reintegrace. (GUSCO, Human Rights Uganda) Samotné komunity a jejich vůdci s monitoringem, evaluací programů a prevencí rekrutování také pomáhají. (UNICEF, 2007a, s. 40)
40
Demobilizace v Ugandě Nárůst únosů po roce 2002 znamenal i zvýšený počet příležitostí k útěku, čemuž nasvědčují počty dětí, které po odtrhnutí od ozbrojených skupin, prošly rehabilitačními centry World Vision a GUSCO v Gulu. Jejich počte se zvýšil z 263 v roce 2001 na 1 700 v roce 2002. Další děti šli přímo domů. (HRW, 2003a, s. 15) Centrem organizace World Vision prošlo více než 15 000 dětí a dospělých. Organizace spolupracuje s řadou komunit. Provádí kampaně prevence HIV/AIDS a podporuje léčbu pacientů s AIDS. Pořádá také školení na zlepšení zemědělských technik a pěstování plodin. Dříve uneseným dětem jsou poskytovány služby ve velkém rozsahu až po sjednocení s jejich rodinami. (World Vision, 2008a) GUSCO, celým názvem Gulu Support the Children Organization, ugandská nevládní organizace, založená v roce 1994 působící v regionu Gulu. Snahou je poskytnutí psychosociální podpory uneseným dětem a jejich reintegrace, budování kapacit komunit, vzdělání, advocacy. Od svého vzniku jejím centrem prošlo již 7 769 dětí. U 96 % dětí byl zaznamenán významný fyzický i psychologický pokrok. Přes 89 % dětí se úspěšně shledalo se svými rodiči. Polovina všech dětí navštěvuje formální vzdělání. Další děti byly buď příliš malé nebo se rovnou zapojily do výrobní činnosti (chov dobytka, rolnictví, malé podnikání). V roce 2007 bylo nově přijato 200 dětí, 120 chlapců a 80 dívek. Celkem se za tento rok od organizace dostalo pomoci (všemi způsoby) 3 246 osobám. Mírnou nadpoloviční většinou (1 746) byli příjemci muži. Většina příjemců, mužů i žen, se řadila do střední věkové kategorie 13 – 18 let. Ze strany ugandské armády funguje systém tzv. Child Protection Unit. Ty se snaží poskytnout ochranu dětem, kterým se podařilo utéci ze zajetí rebelů nebo které byly zajaty a vysvobozeny během bojů. Děti jsou předány do přijímacích středisek jednotlivých organizací. Tam jsou ošetřeny, popřípadě poslány do nemocnic v Gulu a Kampale. Většina dětí v centrech zůstává 2 až 6 týdnů a účastní se nejrůznějších aktivit. Mladé matky zůstávají v těchto centrech až 6 měsíců. (UNDPKO, 1999) Multicountry Demobilization and Reintegration Program (dále jen MDRP) je snahou více agentur podpořit vlády zemí regionu Velkých jezer střední Afriky s demobilizací a reintegrací bývalých bojovníků. V současnosti se zaměřuje na zhruba 450 000 osob v sedmi zemích. Program není jednotný, ale odvíjí se od pozadí konfliktu a různých ukazatelů v zemi. K únoru 2008 se podařilo demobilizovat ¾ osob a zhruba polovina ze všech byla reintegrována. (MDRP, 2008b) V Ugandě působí program MDRP, jehož výsledkem je 16 256 demobilizovaných osob. Jedním z projektů by například projekt Repatriation, Rehabilitation, Resettlement 41
and Reintegration of „Reporters“ in Uganda, který měl pomoci zhruba 15 300 bojovníkům v kontextu Amnesty Act 2000. Nejpočetnější účastnící se skupinou byla LRA.
Tento
program
byl
dokončen
30.
června
2007.
(MDRP,
2008a)
K
dalšímu demobilizování došlo na počátku roku 2006. Začleněny byly Milice Amuka, Arrow Boys a Frontier Guards.
Demobilizace v DRK Také v demokratické republice Kongo působí program MDRP, který založila v roce 2002 Světová banka (CHSGR, 2008). Na implementaci národní programu odzbrojení, Programme National de Désarmement, Démobilisation, et Réinsertion (PNDDR) zde dohlížela komise CONADER (Commission Nationale de Désarmement, Démobilisation, et Réinsertion) založená v roce 2003. Úkolem bylo demobilizovat na 150 000 vojáků a 30 000 dětí, navrátit je do civilního života a pomoci s přerozdělováním vládních výdajů z vojenského sektoru do sektoru sociálního a ekonomického. (MDRP, 2008c) Kvůli nedostatku peněz ale nebyla většina programů zahájena do roku 2006. Provedení programů bylo také komplikované kvůli nedostatku politické a vojenské vůle, podstatným problémům managementu, technickým problémům a pokračující nepříznivé bezpečnostní situaci ve východních částech země. (AI, 2006b) V květnu 2006 bylo demobilizováno 18 500 dětí, z toho pouze 2 900 (15 %) dívek. V červnu roku 2006 vládní komise pověřená procesem DDR oznámila, že bylo demobilizováno něco přes 19 000 dětí. Organizace Amnesty International odhaduje, že po více než dvou letech od přijetí celostátního programu pro propouštění a reintegraci dětských vojáků, stále nejméně 11 000 dětí bojuje s ozbrojenými skupinami. (AI, 2006) V prosinci toho samého roku CONADER oznámil, že ze všech ozbrojených složek zejména ze smíšených oddílů, bylo propuštěno téměř 30 000 dětí a 14 000 z nich se již dostalo reintegrační pomoci. (CHSGR, 2008) MDRP (2008c) uvádí že celkem bylo demobilizováno 124 059 osob, z toho 102 006 dospělých. Podle zůstává v armádě DRK (FARDC) stále 7 000 dětí. V dubnu 2007 bylo zaznamenáno přes 400 dívek u oddílů FARDC a Mai Mai v Severním a Jižním Kivu. Vůdci Mai Mai odmítli tyto dívky vydat s tím, že se jedná o manželky jejich členů a k propuštění nevidí důvod. (CHSGR, 2008, s. 108) V prosinci toho samého roku se humanitárním pracovníkům OSN podařilo osvobodit 232 dětí mladších třinácti let, které byly naverbovány v oblasti kontrolované jednotkami Mai Mai. (Aktuálně.cz, 20.11.2007) Většina programů probíhá především v městských oblastech a je proto nepřístupná řadě dětských vojáků. Přestože dívky v ozbrojeném konfliktu tvořily až 40 %, 42
demobilizovaných jich bylo jen mezi 10 – 15 %. Zhruba 11 000 dětí také uprchlo od ozbrojených si a skupin bez jakékoliv demobilizace. (CHSGR, 2008, s.110) Dalšími projekty v rámci PNDDR zaměřenými na děti byly projekty Prevention of Recruitment, Demobilization and Reintegration of Children Associated with Armed Forces, organizovaný UNICEFem. Jeho úkolem je mimo jiné i
školení vládního
personálu a personálu nevládních organizací. Nebo projekt Situation Assessment and Pilot Projects for Demobilization and Reintegration of Child Soldiers in Orientale, Northern Katanga and Maniema Provinces, který spravuje International Rescue Committee, International Foundation for Education and Self-Help (IFESH), CARE International. Další projekty jsou řízené belgickým Červeným křížem, UNDP, či britskou Save the Children. (MDRP, 2008c)
8.3.
Reintegrace
Reintegrace, neboli opětovné začlenění je dlouhodobý proces přechodu osob do civilního života a společnosti a nalezení v něm smysluplných rolí a identit jako občanů, kteří jsou přijati svými rodinami i komunitami. (UNICEF, 2007a) Tato fáze se zaměřuje ne na samotné jedince, ale jedince jako součást rodiny a společnosti. Je to taková forma pomoci, která pomůže bývalým bojovníkům zvýšit jejich potenciál pro jejich ekonomickou a sociální reintegraci do společnosti. Aby byl tento komplex součástí obecného rozvoje dané země či regionu, je důležitá jeho dlouhodobá udržitelnost. Jedná se tedy o rozšíření fáze demobilizace. Verhey (2001) poukazuje na to, že ze zkušeností jsou pro úspěšnou reintegraci nutné tři věci: znovusjednocení s rodinou a komunitou, psychosociální podpora a možnost vzdělání spolu s příležitostmi zaměstnání a následného vytváření příjmů. V opačném případě může dojít k opětovnému rekrutování, nárůstu kriminality či násilí. Zatímco fáze odzbrojení a demobilizace vyžadují co nejpřesnější údaje o zbraních a ozbrojených jednotkách, plánování reintegrace vyžaduje informace o schopnostech, dovednostech, úmyslech a očekáváních osob. Při vytyčování cílů a časového plánu pro každou ze skupin, která má být reintegrována, se bere ohled na její věk, vyspělost, úroveň vzdělání. Zvláštní nároky jsou kladeny na potřeby dívek. (UNDPKO, 1999, s. 38) Reintegrace může probíhat v rehabilitačních či reintegračních centrech a až po čase se přesunuje přímo do samotných komunit. GUSCO s pomocí nově vytvořené databáze23 a
23
Databáze vytvořená iniciativou Berkeley-Tulane Initiative on Vulnerable Populations poskytnutá 8 centrům v regionech Severní Ugandy.
43
údaji o reintegraci shromážděných od roku 2005 uvádí, že děti strávily v centrech v průměru 4 měsíce, než došlo ke shledání s jejich rodinou. Průměrný věk účastníků byl 11 let. Velká většina rodičů (92 %) reagovala pozitivně na návrat svých dětí domů. Jen 8 % dětí již v té době nemělo ani jednoho žijícího rodiče. I přes přerušené vzdělání měla nadpoloviční většina dětí v úmyslu školu dokončit. Zbylé děti vyjádřily přání začít podnikat nebo navštěvovat odborné školy a stát se tak doktory, zdravotními sestrami, sociálními pracovníky, učiteli, právníky či piloty či techniky. Z následného sledování dětí v distriktu Gulu, které se vrátily do své komunity, se většině z nich vedlo dobře. Většina z nich navštěvovala školu. Jen u 7 % se ukázalo, že se nezapojily do žádné z aktivit a jen malé procento mělo psychologické problémy, trpělo ostýchavostí, mělo daleko do školy apod. (UNDPKO, 1999)
Psychosociální péče Jedním z úkolů poradenské služby je vytvoření důvěry v celý proces DDR. Pokud není vytvořen pocit bezpečí, důvěry a celkově pozitivního smýšlení všech aktérů, je celý proces vážně ohrožen. Dalším cílem je náležité rozpoznání dopadů ozbrojeného konfliktu a účasti dítěte v něm. Verhey (2001, s. 12) popisuje situaci, kdy některé programy nejsou připraveny řešit problémy jako je drogová závislost nebo pohlavně přenosné choroby a pomoci těmto osobám. Docházelo pak k tomu, že děti kradly materiál z center a vracely se zpět k ozbrojeným složkám, kde obdržely drogy nebo vyhledávaly sexuální partnery. Lisa Alfredson (2002, s. 2) jako další důsledky účasti v ozbrojeném konfliktu uvádí invaliditu, vážná psychologická traumata, sociální odcizení, neschopnost se znovu zapojit do společnosti po ukončení konfliktu, nechtěná těhotenství, či bezdomovectví. Organizace World Vision (2008c) k výše uvedeným dopadům uvádí další. Jsou to násilná smrt rodičů nebo blízkých příbuzných, odloučení od rodiny, nucená účast na násilných činnostech. Tyto zkušenosti mohou během konfliktu vést ke zhoršení zdravotního stavu, válečným zraněním, sexuálnímu zneužívání, nechtěným těhotenstvím, užíváním drog atd. Děti tak v důsledku konfliktu čelí nejisté budoucnosti, odmítnutí rodinou a komunitou, ztrátou identity po odloučení se od ozbrojené skupiny a v poslední řadě ztrátou dětství a naděje na lepší budoucnost.
Vzdělání Pro plnohodnotné zapojení se do společnosti je prvním krokem vzdělání a následné zaměstnání. Děti, které byly uneseny jako malé nebo se v zajetí narodily, jsou zpravidla negramotné nebo měly během doby služby v ozbrojených složkách limitovaný přístup ke 44
vzdělání. Bývalý dětští vojáci označili v rozhovorech s organizacemi několik překážek v obnovení školní docházky. 1. Nemohou navštěvovat školu během oficiálních hodin, protože musí vydělávat peníze a zajistit příjem sobě nebo přispívat rodině. 2. Nemohou si dovolit platit poplatky spojené s návštěvou školy (školné, uniforma, psací a jiné potřeby). 3. Nedostatek učitelů či vzdělávacích zařízení v místě jejich bydliště. Některé budovy škol mohly být během konfliktu vyrabovány či úplně zničeny. (Verhey, 2001) V Ugandě snahy o návrat dětí do škol, především zápisy na základní školy, představuje kampaň s názvem „Go to School, Back to School, Stay in School“, která byla zahájena v únoru 2007 v podoblasti Lango. Spolupracuje na ní kromě UNICEFu a vlády také občanská společnost. Cílem kampaně je 450 000 dětí, které se navracejí z uprchlických táborů, stejně jako 4500 učitelů a 650 škol během dvou let. (UNICEF, 2007b) Mezi problémy závěrečné fáze procesu DDR v začleňování dětí zpět do společnosti patřila jako v případě Libérie i dalších zemí zničená země, mnoho přesídlených obyvatel a ztráta členů rodiny. I přes návrat si mnoho z nich nemůže dovolit platit školné a s ním spojené výlohy. Proto by mělo být primární vzdělání všeobecné a bezplatné. (HRW, 2004b)
Zaměstnání Většina z bývalých dětských vojáků, kterým se dostalo alespoň částečného vzdělání nebo jej již ukončili, se dále zapojuje do zaměstnání ve snaze zajistit příjem sobě a své rodině. Většina z nich se zaměstnáním ale nemá žádné zkušenosti, a proto jsou součástí reintegračního procesu i odborná školení, která jim pomohou získat základní znalosti ve vybraném oboru a dosáhnout v něm určité kvalifikace. Při zavádění odborných školení je nutné brát zřetel: 1. Na požadavky samotných účastníků a příjemců, spíše než na stanovení politiky a dalšími osobami. 2. Na přizpůsobení úrovně školení úrovni znalostí, popř. samotné gramotnosti účastníkům. 3. Na návaznosti projektů a možnosti pracovních příležitostí v dané oblasti. (Verhey, 2001 ) Jednou z možností, jak zapojit bývalé bojovníky do pracovního prostředí, je jejich spoluúčast na implementaci rozvojových projektů nevládních organizací. Ty mohou pojmout velké množství těchto osob. Jedná se o práce jako rekonstrukce komunikací, veřejných služeb jako nemocnice, školy, státní budovy, vodovody, telekomunikační sítě a další na pracovní síly náročné odvětví. Bývalý bojovníci mohou být zaměstnáni i v bezpečnostních agenturách zajišťujících ostrahu komerčních prostor a majetků. (UNDPKO, 1999, s. 82)
45
Ve výhodě jsou ti bývalí bojovníci, kteří během své služby v ozbrojených složkách vykonávaly podpůrné funkce, jako zásobování, doprava, technici a opraváři. Mají již dovednosti, které jim usnadní vstup do civilního zaměstnání. Ostatní, s nedostatečnou kvalifikací, musí projít pro organizaci či stát kapitálově náročnými odbornými školeními. (UNDPKO, 1999, s. 78) Pokud ale státy přistoupily k procesu DDR až dlouho po skončení ozbrojeného konfliktu, není výjimkou, že nejsou schopné financování takových programů. To
vyžaduje
spolupráci
mezinárodního
společenství,
humanitárních
organizací,
bilaterálních i multilaterárních agentur a donorů ve formě grantů či půjček. Jednou z možností, jak pomoci bývalým dětským vojákům s nastartováním drobného podnikání je například poskytování mikropůjček. Mikropůjčky mohou být poskytovány i rodinám a komunitám. Další možností je zajistit lidem, především ženám, přístup k půdě.
46
9. Závěr V současnosti mezinárodní organizace odhadují, že se ozbrojených konfliktů na celém světě účastní až 300 000 dětí. Jejich účast dokazuje fakt, že se tyto konflikty nedotýkají jen dvou soupeřících ozbrojených složek, ale celé společnosti. V řadě zemí dochází k násilným odvodům dětí ozbrojenými skupinami i samotnými vládními jednotkami, které nerespektují mezinárodní úmluvy na ochranu práv dětí. Nejdůležitějším dokumentem v oblasti prevence rekrutování je Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů, který stanoví minimální věkovou hranici pro povinné a dobrovolné odvody. Za jeho největší slabinu se považuje skutečnost, že není možné vynutit si jeho dodržování. Dalším nedostatkem je, že Opční protokol podepisují pouze vlády zemí a nestátní aktéři nejsou zapojeni. V ozbrojených složkách děti slouží nejen jako bojovníci, ale mají i další funkce. Až 40 % tvoří dívky, které slouží jako manželky vojenských velitelů či služky v jejich domácnostech. Většina z nich bývá sexuálně zneužívána. V zajetí stráví dívky zpravidla delší dobu než chlapci a to kvůli nechtěným těhotenstvím a následné péči o své potomky. Po útěku či propuštění z ozbrojených složek je většina dětí fyzicky a psychicky traumatizována na dlouhou dobu. Jejich rodiny a komunity je mohou odmítnout přijmout zpět. S procesem demobilizace a následným znovuzačleněním do společnosti pomáhají bývalým dětských vojákům centra nevládních organizací. Pro úspěšnost celého procesu DDR je zásadní aktivní zapojení samotných dětí, jejich rodin a komunity, dále znalost historického a politického vývoje země, včetně sociálních a kulturních aspektů a také poučení se z chyb neúspěšných procesů DDR v jiných zemích. V neposlední řadě je to zohlednění specifických potřeb dětí, především dívek v těchto procesech. Jako řešení nezákonného rekrutování a užívání dětí ozbrojenými složkami se jeví okamžité ukončení ozbrojených konfliktů, které je však v praxi téměř nemožné. Proto možností zůstává efektivní monitorování odvodů a ozbrojených složek využívajících děti a advocacy všech aktérů.
47
10. Shrnutí Bakalářská práce pojednává o problematice rekrutování a užívání dětí jako vojáků v ozbrojených konfliktech. Práce užívá pojmu dětský voják tak, jak ho definovala konference v Kapském Městě v roce 1997. Nejdůležitějším dokumentem je Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů, který byl přijat v roce 2000. Dokument zavazuje státy ke zvýšení minimálního věku pro dobrovolné povolávání do svých sil na 15 let a pro povinné odvody na 18 let. Existuje několik způsobů, kterým jsou děti do ozbrojených konfliktů zapojeny. Jsou to povinné odvody na základě branné povinnosti stanovené státem nebo nucené odvody ozbrojenými skupinami, jejichž nejčastějším způsobem jsou únosy a některé z dětí jsou vůči těmto odvodům více zranitelné. Poslední možností je dobrovolné rekrutování, na které má vliv komplex sociálních, ekonomických, kulturních a ideologických faktorů. V současné době ve více jak 20 zemích světa bojuje přibližně 300 000 dětských vojáků. Využívají je ozbrojené síly států a další ozbrojené skupiny. Děti v nich působí nejen jako vojáci, ale také jako poslíčci, nosiči, strážci, špehové, kuchaři a v mnoha dalších funkcích. Dívky se stávají služkami nebo manželkami vojenských velitelů a jsou vystaveny sexuálnímu zneužívání. Všechny děti si z účasti v ozbrojených složkách odnáší fyzická i psychická traumata. Pro zamezení rekrutování a užívání dětí v ozbrojených konfliktech jsou v práci diskutovány možnosti prevence. Proces odzbrojení, demobilizace a reintegrace přispívá odebráním zbraní z rukou bojovníků, jejich vyřazením z vojenských struktur a pomocí v sociální a ekonomické integraci k bezpečnosti a stabilitě země i společnosti po skončení konfliktu. Pro úspěšnost celého procesu je důležité zapojení všech aktérů a zohlednění zvláštních potřeb dětí, především dívek.
Klíčová slova ozbrojená síla
ozbrojená skupina
ozbrojený konflikt
dětský voják
rekrutování
opětovné rekrutování
odzbrojení
demobilizace
reintegrace
48
11. Summary This bachelor thesis deals with the issue of recruiting and using children as soldiers in armed conflicts. The thesis uses the term Soldier Child in a way defined at the conference in Cape Town in 1997. The most important document is the Optional Protocol to the Convention on the Rights of the Child on the Involvement of Children in Armed Conflict adopted in 2000. In the document, the states undertake to increase the minimal age for voluntary conscription to their armed forces to 15 years and for obligatory recruitment to 18 years. There are several ways, in which the children are recruited into the armed conflicts. There is obligatory recruiting based on the conscription duty stipulated by the state; forced recruiting by armed groups (whose most frequent method is kidnapping, some children are more susceptible to this kind of recruiting) and finally voluntary recruiting which is affected by a complex of social, economical, cultural and ideological factors. At present there are about 300 000 soldier children fighting in more than 20 countries all over the world. They are used by the state armed forces and by other armed groups. Children function there not only as soldiers but also as messengers, bearers, guards, spies, cooks and in many other jobs. The girls work as maids or they are wives of military commanders and they are subject to sexual abuse. All the children are both physically and mentally traumatized after their participation in the armed forces. In this treatise, there are discussed possible ways of prevention of the recruitment and using children in the armed conflicts. The process of disarmament, demobilization and reintegration being reached by taking the arms away from the soldiers, their exclusion from the military structures and by help in the social and economic integration contributes to the safety and stability of the country and society after the end of the conflict. So that the whole process is successful, it is important to involve all the partakers and to respect special needs of children, especially girls.
Key words armed force
armed group
armed conflict
child soldier
recruitment
re-recruitment
disarmament
demobilization
reintegration 49
12. Seznam použitých zdrojů Africa Union. African Charter on the Rights and Welfare of the Child, OAU Doc. CAB/LEG/24.9/49 (1990) [online]. Addis Ababa, Ethiopia, July 1990. Poslední aktualizace. 7. listopadu 2006. C2003. [Cit. 2008-04-14]. Dostupné z: .
Amnesty International. Uganda: Child „Night Commuters“ [online]. Amnesty International. 18 November 2005, Index: AFR 59/013/2005, News Service No: 309. [Cit. 2008-02-26]. Dostupné z: .
Amnesty International. The AK-47 Control Arms Campaign. The AK-47: the world's favourite killing machine [online]. Amnesty International. 26 June 2006. 2006a. [Cit. 2008-04-08]. Dostupné z: .
Amnesty International. Democratic Republic of Congo (DRC): Child soldiers abandoned [online]. 11 October 2006, Index: AFR 62/019/2006, News Service No: 255. 2006b. Amnesty International USA. [Cit. 2008-04-22]. Dostupné z: .
ALFREDSON, L. Child soldiers, displacement and human security [online]. Disarmament Forum, 2002. [Cit. 2008-03-11]. Dostupné z: .
Aktuálně.cz. V Kongu se podařilo osvobodit 230 dětských vojáků - Zahraničí Aktuálně.cz [online]. Poslední aktualizace 20.11.2007. [Cit. 2008-03-11]. Dostupné z: .
50
BBC. BBC NEWS | Africa | Girls escape Ugandan rebels. Poslední aktualizace 25.6. 2003. [Cit. 2008-07-21]. Dostupné z: .
BERRY, J. de. Child Soldiers and the Convention on the Rights of the Child. Annals of the American Academy of Political and Social Science. May 2001, vol. 575, Children´s Rights, p. 92 – 105. Sage Publications, American American Academy of Political and Social Science.
CIA. CIA - The World Factbook -- Congo, Democratic Republic of the [online]. Poslední aktualizace 24.6.2008. [Cit. 2008-07-31]. Dostupné z:
Coalition to Stop the Use of Child Soldiers. Child Soldiers Global Report 2004. London: Coalition to Stop the Use of Child Soldiers, 2004. ISBN 0-9541624-2-0. Coalition to Stop the Use of Child Soldiers. Child Soldiers Global Report 2008. London: Coalition to Stop the Use of Child Soldiers, 2008. ISBN 978-0-9541624-5-0. Deklarace práv dítěte, 1959, New York [online]. [Cit. 2008-01-12]. Dostupné z: .
DUNAJOVÁ, A. První krok k míru v Demokratické republice Kongo. Mezinárodní politika, 02/2008. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2008. ISSN 0543-7962. Geneva Small Arms Survey. Small Arms Survey 2007 : Guns and the City. New York: Cambridge University Press, 2007. 368 s. ISBN 978-0521880398.
GUSCO. GUSCO Annual Report 2007. [online]. 2007a. [Cit. 2008-08-07] Dostupné z: .
GUSCO. Children Women and Fear as Kony LRA Delays Peace Deal [online]. 2007b. [Cit. 2008-08-07]. Dostupné z: .
51
GUSCO – Human Rights Uganda [online]. 2008. [Cit. 2008-08-07 ]. Dostupné z: .
HOGG, Ch. L. Child Recruitment In South Asian Conflicts: A Comparative Analysis of Sri Lanka, Nepal and Bangladesh. The Royal Institute of International Affairs, 2006. ISBN 1 86203 177 0.
Human Rights Watch. Stolen Children: Abduction and Recruitment in Northern Uganda [online]. March 2003a, Vol. 15, No. 7 (A). [Cit. 2008-07-21]. Dostupné z: .
Human Rights Watch. Uganda. Abducted and Abused: Renewed Conflict in Northern Uganda [online]. July 2003b, Vol. 15, No. 12 (A). [Cit. 2008-07-21]. Dostupné z: .
Human Rights Watch. Democratic republic of the Congo. Reluctant Recruits: Children and Adults Forcibly Recruited For Military Service in North Kivu. May 2001, Vol. 13, No. 3 (A). [Cit. 2008-07-21]. Dostupné z: .
Human Rights Watch. How to Fight, How to KIll: Child Soldiers in Liberia [online]. February 2004b, Vol. 16, No. 2 (A) New York. [Cit. 2008-07-21]. Dostupné z: .
Human Rights Watch. Living in Fear: Child Soldiers and the Tamil Tigers In Sri Lanka [online]. November 2004a, Vol. 16, No. 13 (C). [Cit. 2008-07-21]. Dostupné z: .
HYUN, Chulho. ‘Empowering Hands’ for former child soldiers in Uganda. UNICEF [online]. 16 July 2007. [Cit. 2007-07-16]. Dostupný z WWW: .
ILO Convention No. 182: Worst Forms of Child Labour Convention, 1999 [online]. [Cit. 2008-04-14]. Dostupné z: .
52
International Labour Organization (ILO). ILOLEX: ratifications [online]. C2006. [Cit. 2008-01-30], Dostupné z: .
International Labour Organization. General Overview – Child Labour and Responses in South Asia [online]. C2008. Poslední aktualizace 21.3.2005. [Cit. 2008-04-14]. Dostupné z: .
Internal Displacement Monitoring Centre. IDMC : Internal Displacement Monitoring Centre | Countries | Uganda | 1.03 million IDPs in northern Uganda (April 2008) [online]. [Cit. 2008-07-23]. Dostupné z: . LOREY, Mark. Child soldiers: Care & Protection of Children in Emergencies. A Field Guide. Save The Children, 2001. ISBN 1-888393-08-4.
MACHEL, G. Promotion And Protection Of The Rights Of Children: Impact of Armed Conflict on Children. Document no. A/51/306. 26 August 1996. UNICEF. New York, United Nations, 1996. [Cit. 2008-02-12]. Dostupné z: . MDRP - Uganda - Multi-Country Demobilization & Reintegration Program - Uganda [online]. Poslední aktualizace březen 2008. [Cit. 2008-08-07]. 2008a. C2008, MDRP & the World Bank. Dostupné z: .
MDRP - Multi-Country Demobilization & Reintegration Program [online]. Poslední aktualizace únor 2008. [Cit. 2008-08-07]. 2008b. C2008. MDRP & the World Bank. Dostupné z: .
MDRP – Democratic - Multi-Country Demobilization & Reintegration Program. [online]. Poslední aktualizace březen 2008. [Cit. 2008-08-07]. 2008c. C2008. MDRP & the World Bank. Dostupné z: .
53
MILLER, J. W. Youth in the Dictatorships. The American Political Science Review. October 1938, Vol. 32, No. 5, p. 965-970. American Political Science Association.
MILLARD, A. S. Children in Armed Conflicts: Transcending Legal Responses. Security Dialogue. June 2001, Vol. 32, No. 187, p. 187-200. International Peace Research Institute, Oslo. Sage publications. ISSN 0967-0106.
MUNRO, D. C. The Children´s Crusade. The American Historical Review [online]. April 1914, Vol. 19, No. 3, p. 516-520. American Historical Association. [Cit. 200804-01]. Dostupné z: . NationalMaster.com. NationMaster - Encyclopedia: Acholi [online]. C2005. [Cit. 2008-07-23]. Dostupné z: .
Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů, 2000, New York [online]. [Cit. 2008-01-12]. Dostupné z: .
PHAM, P., STOVER E., VINCK, P. Abducted: The Lord’s Resistance Army and Forced Conscription in Northern Uganda. June 2007. Berkeley-Tulane Initiative on Vulnerable Populations. Human Rights Center University of California, Berkeley & Payson Center for International Development Tulane University.
Project Ploughshares. Armed Conflicts Report 2007 [online]. [cit. 2008-04-21]. Dostupné z: .
U. N. General Assembly, 62 Session. Promotion an Protection of the Rights of Children. Children and Armed Conflict: Report oft the Secretary-General (A/62/609). 21 December 2007.
Rome Statute of the International Criminal Court, 1998, Rome [online]. [Cit. 2008-0112]. Dostupné z: .
54
Save The Children. Action For The Rights Of Children (ARC) [online]. September 2002. [Cit. 2008-01-21]. Dostupné z: <www.savethechildren.net/arc/files/c_childsol.pdf>.
SINGER, P. W. Children At War. Military History. September 2007, Vol. 24, Iss. 6, p. 50-55. ISSN 0889-7328. STOHL, R. Children in conflict: assesing the Optional Protocol. Conflict, Security and Development. August 2002, Vol. 2. No. 2., p. 135-140. Routledge, part of the Taylor & Francis Group.
The Republic Of Uganda. Ministry Of Defence. The Republic Of Uganda Ministry Of Defence Official Website [online]. C2006. [Cit. 2008-07-27]. Dostupné z: .
Úmluva o právech dítěte, 1989, New York [online]. [Cit. 2008-01-12]. Dostupné z: .
UNICEF. Cape Town Principles and Best Practices [online]. Cape Town, 30 April 1997. [Cit. 2008-01-22]. Dostupné z:
UNICEF. UNICEF - Uganda - Child soldiers trapped in vicious cycle of war [online]. 16 February 2005. [Cit. 2008-07-31.]. Dostupné z: .
UNICEF. State Of The World´s Children 2007. New York: UNICEF, December 2006. ISBN 92-806-3998-6.
UNICEF. Paris Principles: The Principles and Guidelines on Children Associated with Armed Forces or Armed Group [online]. February 2007. 2007a[cit. 2008-01-25]. Dostupné z: .
55
UNICEF. UNICEF - Press centre - Uganda to expand back-to-school campaign to war-affected north [online]. 28 March 2007. 2007b. [Cit. 2008-07-31.]. Dostupné z: .
UNDPKO. United Nations Department of Peacekeeping Operations. Disarmament, Demobilization and Reintegration of Ex-Combatants in a Peacekeeping Environment: Principles and Guidelines [online]. December 1999. [Cit. 2008-08-06]. Dostupné z: .
VERHEY, Beth. Child Soldiers: Preventing, Demobilizing and Reintegrating. November 2001. Africa Region Working Paper Series No. 23.
WALLENSTEEN, P., SOLLENBERG, M. Armed Conflict, 1989-2000. Journal of Peace Research. September 2001, Vol. 38, Iss. 5, p. 629-644. Sage Publications.
World Vision. World Vision´s Work in Uganda [online]. 2008a. C2008, World Vision. [Cit. 2008-08-07] Dostupné z: .
World Vision. Caution, Children at War: The Crisis in Northern Uganda [online]. 2008b. C2008, World Vision. [Cit. 2008-08-07]. Dostupné z: . World Vision. Child Soldiers and Children in Conflict [online]. 2008c. C2008, World Vision. [Cit. 2008-08-07]. Dostupné z: .
56
13. Přílohy Příloha č. 1: Mapa Ugandy, na které jsou tmavou barvou vyznačeny oblasti nejvíce postižené únosy dětí. (Převzato z HRW, 2003b)
Příloha č. 2: Mapka zobrazuje nejvíce postiženou oblast severní Ugandy. Čísla označují celkové počty unesených dětí. Dále jsou zde uvedeny počty dětí, které byly přijaty do reintegračních center jednotlivých organizací. (Převzato z UNDPKO, 1999)
57
Příloha č. 3: Graf ukazuje vývoj počtu únosů dětí v severní Ugandě mezi lety 1986 a 2006. Současně znázorňuje počet dětí, kterým se podařilo únoscům utéci a které byly přijaty přijímacími centry. (Převzato z UNDPKO, 1999)
Příloha č. 4: Graf ukazuje čas strávený dětmi v zajetí v severní Ugandě, rozdělený do různých časových úseků, a také podle pohlaví. (Převzato z UNDPKO, 1999)
58
Příloha č. 5: Graf znázorňuje procentuální zastoupení dříve unesených dětí, podle věkových skupin a pohlaví, kterým se podařilo vrátit z ozbrojených složek a které se zúčastnily procesu reintegrace. (Převzato z UNDPKO, 1999)
59