Design je velmi mocný nástroj Uznávaná kritička a teoretička Alice Rawsthorn mluví v exkluzivním rozhovoru pro Esprit LN o neobvyklých příborech, pirátské vlajce a o tom, co všechno lze dnes považovat za design. Text: vladan Šír Foto: Jan zátorský
Alice Rawsthorn, uznávaná kritička designu a autorka knihy Zdravím, světe.
P
ři setkání s Alice Rawsthorn, jednou z nejrespektovanějších odbornic na design na světě, tak nějak počítáte s tím, že bude dokonale upravená a oblečená. Protože pochází z Velké Británie, nepřekvapí vás tolik ani její slušné a uhlazené způsoby. Ale když se s ní dáte do řeči, nemůžete si nevšimnout jejího vytříbeného a přesného vyjadřování. Zvlášť když se s ní bavíte na téma firmy Apple. To Alice Rawsthorn zvolní tempo své jinak svižné řeči a pečlivě váží, co řekne. Jako přispěvatelka deníku New York Times ví, že každé její slovo může mít v případě nejhodnotnější globální společnosti váhu milionů dolarů. Ale počíná si při tom sebevědomě a neohroženě. Ostatně má trénink. Za svou kariéru kritičky designu vystupovala před světovými lídry a finančníky na jejich každoročním setkání ve švýcarském Davosu a přednášet jezdí po celém světě. Své postřehy píše do prestižních novin a časopisů, podílela se na výběru laureátů slavných ocenění pro britské umělce Turner Prize i architekty Stirling Prize. A je autorkou kladně přijímané knihy o designu a jeho úloze v dnešní době, nazvané Zdravím, světe, která loni vyšla i česky. Koncem září mluvila o budoucnosti designu i na pražské UMPRUM v rámci série přednášek pořádaných sdružením Czechdesign. Kdy jste naposledy chtěla něco rozbít, protože to nefungovalo?
Panečku, to už se asi dlouho nestalo. Ale vlastně nedávno jsem musela kvůli dědictví příbuzného, který bohužel zemřel, vyplňovat hodně on-line právnických formulářů. Některé weby byly neobyčejně dobře navržené, a tak byla práce s nimi snadná i pro neprávníka, jako jsem já. Jiné byly naopak naprosto nesrozumitelné. Jeden z těch webů fungoval v některých ohledech velmi dobře, ale pak mi něco nešlo, takže jsem zavolala na jejich helpline, a oni mi řekli, že je chyba v softwaru, ne ve mně. To se mi ulevilo, ale bylo to asi naposledy, kdy jsem kvůli nepovedenému designu cítila frustraci. Webové stránky naštěstí rozbít nejdou, i když jsem k tomu neměla daleko. Podle mě však představují skvělý příklad, na kterém lze ukázat, co je dobrý a špatný design. Často totiž obviňujeme sami sebe, že něco neumíme
používat, že něco nechápeme, a přitom je to vina designérů.
čit klienty, aby příště tuhle oblast vzali v potaz.
Ptám se proto, že v ideálním případě bychom si designu vlastně ani neměli všimnout. Je to tak?
To na designéry kladete hodně velkou zodpovědnost, nemyslíte?
Já si naopak všimnu, když je něco opravdu dobře navržené. Ale máte pravdu, že design vystoupí do popředí hlavně tehdy, když nefunguje. Existuje přitom tolik skvělých příkladů, kterých si vůbec nevšimneme. Jak tedy poznat dobrý design?
Většina lidí, a to se asi spíše týká žen než mužů, svádí vinu na sebe, když něco nefunguje správně. Říkají si, že nejsou dostatečně technologicky zdatní, že při čtení manuálu něco opomněli. Ale když si ho projdou znovu, ukáže se, že ten předmět byl jen špatně navržený. Mám za to, že dobrý design, ostatně design všeobecně, má pro každého jiný význam, a navíc se v průběhu času změnilo i naše povědomí o něm. Ale jsou tu dva nejzákladnější aspekty. Zaprvé musí efektivně plnit svou funkci. Tu lze přitom definovat velmi otevřeně, může se jednat o duševní zkoumání nebo něco praktického jako třeba otevírání dveří. Ale tuhle úlohu musí design plnit efektivně, jinak je špatný. A zadruhé si myslím, že musí být eticky zodpovědný a šetrný k přírodě. Pokud bychom měli mít kvůli nějakému aspektu používání určitého předmětu pocit viny – dejme tomu máme úžasný telefon, kterému ale chybí zodpovědný a dostupný způsob recyklace –, pak bych řekla, že se jedná o špatný design. Proč je tenhle etický a ekologický aspekt součástí celého designu předmětu?
Protože je zodpovědností designérů zajistit, aby všechno, co dělají, bylo eticky v pořádku a šetrné k přírodě. Je to pro ně jistě velmi těžké, zvlášť když pracují v korporátním a komerčním kontextu, protože agendu v tomto případě určují jejich klienti a oni mají jen omezenou možnost ji měnit. Ale mají přeci na výběr, zda vůbec zakázku přijmou, a i kdyby měli opravdu hodně hluboko do kapsy a zakázku museli chtě nechtě vzít, měli by podle mě přijít s eticky a ekologicky zodpovědným návrhem. Vždyť existuje tolik skvělých příkladů z praxe, že to jde, že se mohou pokusit přesvěd-
Ano, ale domnívám se, že design je mimořádné médium a má mimořádnou moc ovlivňovat náš život, ať už v dobrém, či zlém. Návrháři jsou povinni této zodpovědnosti dostát, jak nejlépe dokážou. A ti opravdu skvělí ji na sebe berou s radostí. Design jistě není všelékem na všechny potíže lidstva, ale domnívám se, že je to velmi mocný nástroj, který nám může pomoct se s nimi vypořádat. Tak jak to, že nežijeme v dokonalém světě? Kde ti designéři dělají chybu? Přicházejí se špatným designem?
Není možné to takhle zevšeobecnit, v rozličných kontextech disponují designéři různou měrou vlivu na výsledek, procesy... Jedna z kapitol v mé knize má název Tak proč je design tak často špatný?. Vypočítávám v ní důvody, proč si myslím, že tolik projektů končí špatně. Je totiž smutnou pravdou, že jen menšina toho, s čím přijdeme v našem materiálním prostředí do styku, byla navržena po zralé úvaze a ještě méně věcí bylo navrženo dobře. Většina věcí je celkem průměrných, něco úplně špatné. Ale jak už jsem napsala, ještě jsem nepotkala člověka, který by se ráno probudil s myšlenkou: „Dneska svou práci odbudu, navrhnu něco neefektivního, nešetrného k životnímu prostředí, něco ošklivého na pohled, na dotek, a ještě k tomu to bude špatně fungovat.“ A proč tedy tolik věcí špatně funguje? To je důležitá otázka. Může za tím být řada faktorů od nekompetentnosti na straně designérů přes to, že je jim práce jedno, až po nekompetentnost na straně lidí, pro které nebo s nimiž pracují. Když se bavíte s designéry, říkají, že nejhůř se pracuje s klienty, kteří mají na všechno komise. Zrovna včera jsem si povídala s jednou designérkou a ta mi říkala, že pracuje na velkém projektu, který by mohl být velmi zajímavý a přinést něco inovativního, ale každé rozhodnutí musí projít komisí složenou ze šestnácti lidí, z nichž každý má jiný názor. Takže hrozí, že to celé skončí nesmyslným kompromisem. V knize Zdravím, světe jste položila jednu otázku: Uvidíme, jaký bude
Alice Rawsthorn o Apple Watch: „Na mě ty hodinky působí moc jako hodinky. Byla bych mnohem spokojenější, kdyby Apple přišel se zcela novým, okouzlujícím předmětem.“
Většina firem po smrti svého charismatického zakladatele pokračuje v jeho stopách, což Apple v zásadě dělá také. Bohužel ale musím říct, že jsem zklamaná, i když to asi zní zle. Vezměme si třeba Apple Watch, nikdo neví přesně, kolik se jich zatím prodalo, ale má se za to, že v prvním roce to má být něco kolem deseti milionů, což není žádná katastrofa, ale v měřítkách Applu to není ani výhra. Na mě ty hodinky působí moc jako hodinky. Byla bych mnohem spokojenější, kdyby s nimi Apple udělal to, co se mu povedlo v případě iPodu a iPhonu, kdyby přišel se zcela jiným, naprosto okouzlujícím předmětem. Také mě zajímalo, jestli bude Apple po smrti Stevea Jobse aktivnější při zavádění eticky zodpovědnějšího a k životnímu prostředí ohleduplnějšího podnikání, protože díky tomu by zvýšil svou atraktivitu v očích velké skupiny spotřebitelů. V tomhle ohledu se zlepšil, ale není to žádný velký skok kupředu, jaký bych čekala. Takže podle mě to není katastrofa, ale také žádná velká sláva.
Už dvacet let prý používáte příbory navržené dánským architektem Arnem Jacobsenem, které vypadají dost nekonvenčně. Co se vám na nich tak líbí? Fungují vůbec?
Strašně se mi líbí a svému účelu slouží výtečně. Jacobsenovy příbory jsou velmi hospodárné, zvláště co se použitého materiálu týče, dnes bychom to samozřejmě interpretovali jako ohleduplnost k životnímu prostředí. Možná to tak skutečně myslel, ale ty příbory tak navrhl i z estetických důvodů. Vytvořil nejmenší možný tvar nezbytný k tomu, aby efektivně plnil funkci vidličky, lžíce nebo nože různých velikostí. Ty předměty navrhl v naprosto reduktivistickém duchu, jejich kvalita je výjimečná a jsou příjemné na dotek. Na pohled vypadají opravdu neobvykle, ale čím víc se na ně díváte, tím se vám zdají hezčí a oblíbíte si je. Ale hlavně skvěle padnou do ruky. Jeho polévková lžíce je z hlediska efektivity nejlepší, jakou znám. Díky své velikosti dopraví do úst to správné množství polévky, aniž by byla příliš horká nebo cestou vychladla. Ta lžíce
není ani příliš hluboká, ani příliš mělká, je prostě tak akorát. Má asymetrické držadlo, takže bryndáte směrem od sebe a nepotřísníte si oblečení. Navíc příbory navrhl pro praváky i leváky, myslel prostě na všechno. A jak ví každý, kdo jeho příbory někdy použil, díky své velikosti se dají použít ke spoustě dalších účelů. Když třeba nemáte po ruce šroubovák, přijde vhod Jacobsenův nůž. Ty příbory navrhl koncem 50. let a vy je používáte dosud, ale dnes už se věci ani nenavrhují, aby sloužily dlouhá léta. Dokonce ani tak drahé záležitosti jako automobily. Výrobci nás nutí, abychom auto každých pár let vyměnili. Proč?
Ano, jsou to drahé věci, ale automobilový design v sobě nese řadu dalších problémů včetně třeba toho, že většina návrhářů aut jsou muži. Lidé v autoprůmyslu nějak přehlédli skutečnost, že padesát procent jejich potenciálních zákazníků tvoří ženy. Ale v některém ohledu tento obor přeci jen uspěl – v bezpečnosti
Foto Profimedia
Apple bez Stevea Jobse. Jsou to čtyři roky, co zemřel, jaký je tedy Apple?
a spolehlivosti. Pamatuji si, že když jsem byla malá, bylo velké štěstí, když v zimě motor auta mých rodičů naskočil hned po prvním otočení klíčkem v zapalování. Dnes očekáváte, že auto celý svůj funkční život přežije v podstatě bez újmy. Ale co se stalo, že dnes převládá kultura věcí na jedno použití?
Mohla bych vám namítnout, že třeba právě 60. léta, kdy Jacobsen vyráběl své příbory, přinesla mnohem výraznější kulturu věcí na jedno použití. Existovaly třeba papírové šaty nebo nafukovací nábytek, i když to byla samozřejmě záležitost velmi malé skupiny super cool lidí. Ale myslím, že i tehdy se rozšířil pocit, že věci jsou pomíjivé a mají se vyhodit. Za dnešním trendem levných předmětů s krátkodobou životností ale podle mě nestojí design, nýbrž finance. Pozorujete ještě nějaké další výrazné trendy?
Jednou z největších změn v designu je skutečnost, že čím dál víc návrhářů pracuje na nekomerčních projektech, které
odpovídají jejich osobnímu přesvědčení, sociálnímu, politickému nebo ekologickému pohledu na svět. V posledních letech se hlavně díky digitálním technologiím změnil způsob podnikání, počet byznysmenů roste a design je podstatnou součástí tohoto procesu. Zatímco před dvaceti lety neměli návrháři moc možností, jak najít výrobce, který by byl ochotný investovat do prototypu, vyrobit jej, zajistit mu marketing a distribuovat jej, pokud tedy nebyli pohádkově bohatí, dnes mají po ruce spoustu způsobů, jak to provést vlastními silami. Investice mohou získat například pomocí crowdfundingu. Tak třeba Palmer Luckey, který vynalezl soupravu pro virtuální realitu Oculus Rift. Na Kickstarteru sehnal 2,4 milionu dolarů, díky nimž mohl vyrobit prototyp, a ten pak od něj koupil Facebook. Nebo si vezměte jednadvacetiletého nizozemského studenta Boyana Slata, který nedávno získal v Kodani ocenění Index za design zkvalitňující náš život. Sestavil stočlenný tým vědců a designérů a s nimi vytvořil rychlejší, efektivnější a ekologičtější způsob, jak oceány zbavit
plastu. Víme, že plast se hromadí uprostřed proudů a vytváří rozlehlé ostrovy. Slat vyvinul zařízení nazvané Ocean Cleanup Array. Uprostřed bude mít jakousi konstrukci, která má nasávat plast, a ten se pak odešle na břeh, kde se efektivně roztřídí a recykluje. Slat na Kickstarteru vybral 2,2 milionu eur. Díky tomu částečně financuje pilotní projekt a na jaře jej spustí v úžině mezi Jižní Koreou a Japonskem. Ale vůbec nemusíme dávat příklady v tak obrovském měřítku. Ve Spojených státech žije velmi zajímavá sociální a humanitární designérka Emily Pilloton, která vytvořila mezinárodní síť dobrovolníků. Ti se věnují navrhování vzdělávacích projektů v chudých oblastech Severní Ameriky, Latinské Ameriky a Afriky. Začala přitom s tisíci dolary ze svých úspor a s laptopem v kuchyni svých rodičů. Nepochází z bohaté rodiny, neměla nějaké bezedné zdroje, žila v přívěsu, ale byla s tím dokonale spokojená. Hodně toho dokázala a pomohla dalším designérům, aby se takovým projektům mohli věnovat.
Repro LN
Set příborů z konce 50. let od Arneho Jacobsena, který Alice Rawsthorn léta používá: „Příbory jsou velmi hospodárné, zvláště co se použitého materiálu týče.“
Ale je tohle ještě design?
Když vezmete základní definici termínu design, pak se až do průmyslové revoluce jednalo o instinktivní médium. I když měl v průběhu staletí různé definice, jeho jedinou, neměnnou rolí bylo, že je činitelem změny. Pomáhá nám zvládat změnu jakéhokoli typu, ať už technologickou, vědeckou, sociální, politickou, nebo kulturní. Design je podle mě způsobem myšlení a jeho výsledkem nemusí být nezbytně nějaký fyzický nebo hmatatelný předmět. Myslím, že to tak do jisté míry bylo i před průmyslovou revolucí, i když tomu lidé ještě neříkali design. Šlo o jistou vynalézavost. V knize uvádím příklad pirátské vlajky, kterou téměř ve stejnou chvíli začali používat desítky pirátů na celém světě. Je to ta s těmi strašidelnými obrázky lidské lebky a dvou zkřížených kostí. Jejich cílem bylo zamýšlenou oběť vystrašit, aby se vzdala, jen co vlajku uvidí. Piráti se tím vyhnuli ztrátám na životech, zranění a neplýtvali municí. Vlajka tomuto účelu sloužila velice efektivně. V podstatě šlo o obdobu moderního komunikačního
designu, ale nikdo se na to takhle ještě nedíval. Během průmyslové revoluce se design formalizoval a profesionalizoval. Začalo se na něj pohlížet mnohem úžeji. Ale to podle mě zároveň přineslo určitá omezení a lidé v něm vidí pouhý styl, jen to, jak něco vypadá. To je ale pouze jedním z aspektů toho, jak byl, dejme tomu váš telefon, navržen. To, jak funguje, je dalším vysoce důležitým prvkem designu, ale právě toho si nevšímáme. Teď díky digitální technologii, ale nejen díky ní, dochází k tomu, že vedle toho staromódního pojetí designu v duchu průmyslové revoluce budou lidé k designu přistupovat mnohem otevřeněji a s většími ambicemi. Myslíte tím nás obyčejné lidi, nebo designéry?
Myslím tím i obyčejné lidi, protože všichni jsme designéři, ať už si organizujete knihy na poličce, pečete dort, nebo plánujete něco většího: třeba jak koupit nový dům, kdy si vymyslíte postup, který k tomu zvolíte. Většinou ale takhle o sobě nepřemýšlíme. I já jsem si prošla fází,
kdy jsem neměla moc trpělivosti s lidmi, kteří k designu přistupovali tímhle rozvolněným způsobem. Měla jsem za to, že pokud všemu, co děláme s rozmyslem a představivostí, budeme říkat design, pak to slovo ztratí význam. Ale teď se mi zdá, že na tom není nic špatného. Záleží na kvalitě výsledku. Pokud jej dosáhnete díky aplikování designérského způsobu myšlení, postupů a jeho typických stránek, jako je představivost, rozmysl, plánování, očekávání, pak si klidně říkejte designér. A do budoucna se to bude jen zlepšovat. Generace dětí, které vyrůstají teď, se na design bude dívat zcela jinak než jejich rodiče. Jejich pohled bude mnohem eklektičtější, širší a otevřenější. Lidé mají o designu čím dál lepší povědomí. Když někoho na ulici náhodně zastavíte a zeptáte se, „co je to design?“, hodně z nich bezpochyby řekne, jakkoli si přeji, aby tomu tak nebylo, že design je to, jak vypadá jejich mobilní telefon nebo ferrari. Pořád se na to dívají jako na styl, ale myslím, že ta skupina lidí s mnohem osvícenějším pohledem na design je čím dál větší.
Foto Profimedia
Oculus Rift, sada pro virtuální realitu Palmera Luckeyho. Na Kickstarteru vybral 2,4 milionu dolarů a jeho prototyp pak koupil Facebook.