Chuck Palahniuk
Klub rváčů
ODEON
Přeložil Richard Podaný
FIGHT CLUB Copyright © 1996 by Chuck Palahniuk Translation © Richard Podaný, 2011
ISBN 978-80-207-1350-6
Věnuji Carol Meaderové, která snáší moje špatné chování
1
Tyler mi sežene místo číšníka a pak mi Tyler vrazí do úst bouchačku a povídá, prvním krokem k životu věčnému je, že se musí umřít. A přitom jsme s Tylerem byli dlouho nejlepší kamarádi. Lidi se mě pořád ptají, jestli znám Tylera Durdena. Hlaveň se mi tiskne až dozadu do hrdla a Tyler říká: „Vlastně neumřeme.“ Jazykem cítím tlumicí dírky, které jsme vyvrtali do hlavně. Při výstřelu z palné zbraně nejvíc hluku nadělají rozpínající se plyny, pak už je tam jenom maličkatý aerodynamický třesk, co vydává projektil, protože letí tak rychle. Takže když chcete vyrobit tlumič, prostě vyvrtáte do hlavně dírky, moc dírek. Pak může plyn unikat a kulku tím zpomalíte pod rychlost zvuku. Jenže když dírky vyvrtáte špatně, zbraň vám vybuchne a urve ruku. „Vlastně to není smrt,“ říká Tyler. „Bude z nás legenda. Nezestárneme.“ Odšoupnu si hlaveň jazykem do tváře a povídám, Tylere, ty myslíš upíry. Budova, na které stojíme, tady za deset minut nebude. To vezmete osmadevadesátiprocentní koncentrát dýmavé kyseliny dusičné a přidáte ho ke trojnásobnému množství kyseliny sírové. Provedete to v ledové lázni. Pak očním kapátkem po jednotlivých kapkách přidáváte glycerin. Máte nitroglycerin. Vím to, protože to ví Tyler. Smíchejte nitrák s jemnými pilinami a získáte fajn plastickou 7
trhavinu. Fůra lidí nitrák míchá s bavlnou a přidává síran hořečnatý. Taky to jde. Jsou i lidi, co míchají do nitráku parafin. Mně to s parafinem nikdy, nikdy nešlo. Takže jsme s Tylerem na střeše Parker-Morrisovy budovy, já mám bouchačku strčenou do úst, slyšíme, jak se tříští sklo. Pohled přes okraj střechy. Je oblačno, i takhle vysoko. Tohle je nejvyšší budova na světě a v takovéhle výšce je vítr vždycky studený. V téhle výšce je tak ticho, až si připadáte jako jedna z těch opic, co vyslali do vesmíru. Odvádíte tu prácičku, ke které vás vycvičili. Zatáhnout za páčku. Stisknout tlačítko. Ničemu z toho nerozumíte a pak prostě umřete. Ve výšce sto jednadevadesáti pater se kouknete přes okraj střechy a ulice tam dole je kropenatá plyšovým kobercem lidí, stojí tam, dívají se nahoru. To tříštící se sklo, to je okno hned pod námi. Vyletí ze stěny budovy a pak ven sviští registračka velká jako černá lednice, přímo pod námi šestizásuvková registračka padá ze strmé skalní stěny budovy, v pádu se pomalu otáčí, v pádu se zmenšuje, v pádu mizí k natěsnanému davu. Někde v těch sto jednadevadesáti patrech pod námi zběsile pobíhají vesmírné opice ze Záškodnického výboru Projektu zmatek a ničí minulost do posledního kousku. To staré úsloví, že vždycky zabíjíte toho, koho milujete, mno, víte, prostě to funguje obousměrně. Když máte v ústech zbraň a její hlaveň mezi zuby, můžete mluvit jenom v samohláskách. Máme posledních deset minut. Z budovy vyhřezne další okno, sklo se rozletí, zatřepotá se jako hejno vyplašených holubů a pak se ze stěny budovy decimetr po decimetru vysune psací stůl z tmavého dřeva, postrkovaný Záškodnickým výborem, až se překotí a sklouzne a otáčí se dokolečka dokola a mění se v kouzelný létající předmět ztracený v davu. Parker-Morrisova budova tu za devět minut nebude. Když vezmete dost výbušné želatiny a obalíte jí nosné pilíře čehokoli, zbortíte kteroukoli budovu na světě. Musíte to dobře, pevně 8
utěsnit pytli s pískem, aby výbuch mířil proti pilířům a nešel do parkoviště, které je kolem pilířů. Tyhle pokyny, jak na to, nenajdete v žádné dějepisné knížce. Tři způsoby, jak vyrobit napalm: Za prvé můžete smíchat stejné díly benzinu a zmraženého koncentrátu pomerančové šťávy. Za druhé můžete smíchat stejné díly benzinu a dietní koly. Za třetí můžete rozpustit rozdrobené kočičí stelivo v benzinu tak, aby byla výsledná směs hustá. Zeptejte se mě, jak se vyrábí nervový plyn. Ach jo, všechny ty šílené bomby v autech. Devět minut. Parker-Morrisova budova půjde k zemi, celých těch sto a jedenadevadesát pater, pomalu jako padající strom v lese. Řezivo. Můžete zbortit cokoli. Zvláštní pomyšlení, že z místa, kde stojíme, bude jenom bod na nebi. A dočista a úplně zapomínáme na všechny ty Tylerovy výmysly s vraždou a sebevraždou, protože pozorujeme, jak z budovy klouže další registračka, šuplata se v letu otevírají, stohy bílého papíru zachytí vzestupný proud vzduchu, nese je vítr. Osm minut. Pak kouř, z rozbitých oken vyráží kouř. Demoliční četa odpálí primární nálož za nějakých osm minut. Primární nálož odpálí základní nálož, základové pilíře se zhroutí a fotoseriály Parker-Morrisovy budovy přejdou do všech dějepisných učebnic. Pětisnímkový časosběrný fotoseriál. Tady ještě budova stojí. Druhý snímek, budova bude v osmdesátistupňovém náklonu. Pak v sedmdesátistupňovém. Na čtvrté fotografii je budova v pětačtyřicetistupňovém náklonu a skelet začíná povolovat a věžák je lehce prohnutý do oblouku. Na posledním snímku to už věžák celými sto jednadevadesáti patry napálí do národního muzea, které je Tylerovým skutečným cílem. „Tohle je teď nás svět, náš,“ říká Tyler. „A ty starodávný lidi jsou mrtvý.“ Kdybych věděl, jak se to celé vyvrbí, děsně rád bych teď byl mrtvý a v nebi. 9
Sedm minut. Na střeše Parker-Morrisovy budovy, s Tylerovou bouchačkou v ústech. Psací stoly a registračky a počítače vylétají jako meteory dolů do davu kolem budovy a z rozbitých oken proudí kouř a demoliční četa o tři vedlejší ulice dál sleduje hodiny a já vím, že v tomhle všem, pistole, anarchie, exploze, ve všem jde vlastně o Marlu Singerovou. Šest minut. Máme tady něco jako trojúhelník. Já chci Tylera. Tyler chce Marlu. Marla chce mě. Já Marlu nechci a Tyler nechce ani vidět mě; už ne. Nejde ani tolik o lásku, jako o péči. Jde o mít, rozuměj vlastnit. Bez Marly by Tyler neměl nic. Pět minut. Možná z nás bude legenda, a možná ne. No, však se uvidí. Kde by byl Ježíš, kdyby někdo nesepsal evangelia? Čtyři minuty. Odsunu si hlaveň do tváře a povídám, Tylere, člověče, jestli se chceš stát legendou, tak já ti to zařídím. Od začátku jsem byl u všeho. Všechno si pamatuju. Tři minuty.
10
2
Bob mě sevřel pazourama a držel mě, a já byl přimáčknutý ve tmě mezi jeho novýma opocenýma kozama, obrovskýma a povislýma, tak velikýma, jaké by mohl mít pámbu. Couráme po suterénu kostela plném mužů, setkáváme se tu každý večer: tohle je Art, tohle Paul, tohle Bob; Bob má tak rozložitá ramena, až si vzpomenu na obzor. Bobovy dužnaté blond vlasy jsou přesně to, co vznikne, když si tužidlo začne říkat stylingová pěna, tak jsou husté a blond a část je tak rovná. Bob mě objímá pažemi a dlaněmi si tiskne mou hlavu na nové kozy, co mu vyrašily na sudovité hrudi. „To bude dobrý,“ říká Bob. „Jenom se vyplač.“ Od kolenou po čelo cítím chemické reakce, jak Bob spaluje potravu a kyslík. „Třeba to chytili dost brzo,“ povídá Bob. „Třeba to je jenom seminom. U seminomu máš skoro stoprocentní šanci na přežití.“ Bobova ramena nádechem dlouze zvedají sama sebe, pak klesají, klesají, klesají ve škubavých vzlycích. Zvedají se. Klesají, klesají, klesají. Chodím sem co týden už dva roky a každý týden mě Bob obejme a brečí. „Vyplač se,“ říká Bob, nadechuje se a vzlyk, vzlyk, vzlyká. „Jen do toho, vyplač se.“ Veliký mokrý obličej mi přistává na hlavě a já se ztrácím uvnitř. Teď bych měl plakat. Pláč nikdy není moc daleko, když jste v dusivé tmě, obalení někým jiným, když jasně vidíte, jak se 11
všechno, čeho kdy budete s to dosáhnout, nakonec změní v odpad. Cokoli, na co jste kdy byli pyšní, skončí na skládce. A já jsem ztracený vevnitř. Za skoro celý týden to nejbližší spánku, k čemu jsem se dopracoval. Takhle jsem potkal Marlu Singerovou. Bob brečí proto, že mu před půl rokem vzali varlata. Pak podpůrná hormonová léčba. Bob má kozy, protože hladina jeho testosteronu je moc vysoko. Když ji zvednete příliš, vaše tělo navýší množství estrogenu, aby obnovilo rovnováhu. V tu chvíli bych měl plakat, protože přesně teď se z života stává nic, a míň než nic, zapomnění. Příliš estrogenu – a vyrostou vám vemena. To se snadno brečí, když si uvědomíte, že všichni, koho máte rádi, vás buď zavrhnou, nebo umřou. Když se tomu dá dost času, klesne u každého šance na přežití k nule. Bob mě má rád, protože si myslí, že mi taky vzali varlata. Kolem nás, v suterénu kostela Sv. Trojice, na pohovkách ze sekáče s přehozy, je takových dvacet mužů a jediná žena, a všichni jsou spárovaní a většinou pláčou. Některé dvojice se předklánějí, hlavy tisknou k sobě ucho na ucho, jako zápasníci v zámku. Muž, na kterého vyšla jediná žena, jí dal lokty na ramena, po jednom z obou stran od hlavy, drží její hlavu mezi rukama a brečí jí do krku. Žena odkloní obličej stranou a v ruce zvedne cigaretu. Vykouknu zpod podpaží Velkého Boba. „Celej můj život,“ pláče Bob. „Nechápu, proč vůbec něco dělám.“ Jediná žena v celé podpůrné skupině pacientů s rakovinou varlat, v celé skupině Zůstaňme muži společně, ta žena kouří pod břemenem váhy cizího muže cigaretu a její oči se zaklesnou do mých. Podvodnice. Podvodnice. Podvodnice. 12
Krátké matně černé vlasy, velké oči jako v japonských anime, vycmrdlá jak odstředěné mlíko, podmáslovitě nažloutlá v šatech s tapetovým vzorem tmavých růží; byla i v pátek večer na mojí tuberácké podpůrné skupině. Byla u mého kulatého stolu trpících melanomem ve středu večer. V pondělí večer byla na Pevné víře, což je žvanírna pacientů s leukemií. Uprostřed vlasů jí bílá pokožka skalpu vytváří klikatý blesk. Když si tyhle podpůrné skupiny proberete, všechny mají vágně optimistické názvy. Moje čtvrteční skupina krevních parazitů se jmenuje Bez břemen. Skupina trpících mozkovými parazity, do které chodím, si říká Víc než dost. A když zajdu v sobotu odpoledne do suterénu kostela Sv. Trojice na Zůstaňme muži společně, ta žena je tu zas. A co horšího, nemůžu si pobrečet, když se kouká. Tohle měla být moje nejoblíbenější část, když mě Velký Bob bez naděje objímá a já pláču. Všichni se pořád tak děsně dřeme. Na tomhle místě jediném se opravdu uvolním a poddám. Tohle je můj oddechový čas. Do své první podpůrné skupiny jsem přišel před dvěma roky, když jsem (už zase) byl u doktora kvůli nespavosti. Tři týdny a spánek nikde. Stačí tři týdny beze spánku, aby se všechno změnilo v jeden veliký mimotělesný zážitek. Doktor povídá: „Nespavost je jen symptom něčeho většího. Zjistěte, co je vlastně v nepořádku. Naslouchejte vlastnímu tělu.“ A já jen chtěl spát. Chtěl jsem maličké modré kapsličky amytalu, dvousetmiligramové. Chtěl jsem červenomodré kapsle tuinalu ve tvaru kulky, seconaly rudé jako rtěnka. Doktor mi říkal, ať žvýkám kořen kozlíku lékařského a víc cvičím. Nakonec usnu. Obličej jsem měl tak zhroucený a omlácený, jako staré ovoce, až byste si řekli, že jsem mrtvý. Doktor poznamenal, že jestli chci vidět opravdovou bolest, měl bych si někdy v úterý večer zaskočit do Prvního eucharistic13
kého. Skouknout mozkové parazity. Degenerativní choroby kostí. Organické mozkové dysfunkce. Podívat se, jak to přežívají onkologičtí pacienti. Tak jsem šel. Na první skupině, kam jsem zašel, začalo představování: tohle je Alice, tohle je Brenda, tohle je Dover. Všichni se usmívali s těmi neviditelnými pistolemi u spánků. Na podpůrných skupinách nikdy neuvádím svoje skutečné jméno. Drobná ženská kostřička jménem Chloe, které na zadku smutně a prázdně visí kalhoty, tahle Chloe mi povídá, že na těch jejích mozkových parazitech je nejhorší, jak s ní nikdo nechce mít sex. Tak se na ni podívejte, je tak blízko smrti, že jí vyplatili životní pojistku sedmdesát pět tisíc babek, a Chloe nechce nic jiného, než si naposledy vrznout. Nechce něhu, chce sex. Co má na to chlap říct? Přesněji řečeno, co na to povíte? Celé to umírání začalo tím, že byla Chloe malinko unavená, a teď je Chloe tak otrávená, že nechce chodit na terapii. Pornografické filmy, má doma v bytě pornografické filmy. Za francouzské revoluce, vykládá mi Chloe, ženy ve věznicích, vévodkyně, baronky, markýzy a tak, píchaly se kdekterým chlapem, co si na ně vylezl. Chloe mi dýchala na krk. Hopnout na to. Naskočit si, víme? Šukáním líp utíká čas. La petite mort, jak říkají Francouzi. Chloe má pornografické filmy, jestli mě to zajímá. Amylnitrit. Lubrikanty. Za normálních okolností bych měl erekci. Jenže tahle naše Chloe je skelet namočený ve žlutém vosku. A když Chloe vypadá, jak vypadá, já nejsem nic. Nejsem ani to nic. I tak mě Chloe šťouchá ramenem do ramene, jak tak sedíme v kruhu na kovralu. Zavíráme oči. Na Chloe byla řada, aby vedla naši řízenou meditaci, a ona nás mluvením dostala do zahrady poklidu. Chloe nás mluvením vedla do svahu k paláci se sedmi dveřmi. Uvnitř paláce bylo sedmero dveří, zelené dveře, žluté dveře, oranžové dveře, a Chloe nás mluvením přiměla ote14
vřít všechny, modré dveře, červené dveře, bílé dveře, a zjistit, co je za nimi. Se zavřenýma očima jsem si představovali vlastní bolest jako kouli bílého léčivého světla, která nám poletuje kolem nohou, stoupá ke kolenům, k pasu, ke hrudi. Naše čakry se otevírají. Srdeční čakra. Čakra hlavy. Chloe nás mluvením dovedla do jeskyní, kde jsme se setkali každý se svým totemovým zvířetem. Tím mým byl tučňák. Dno jeskyně pokrýval led a tučňák říká, sklouzni se. Bez jakéhokoli úsilí jsme klouzali chodbami a štolami. A pak přišel čas na objímání. Otevřete oči. Terapeutický tělesný kontakt, říkala Chloe. Všichni bychom si měli vybrat partnera. Chloe se mi vrhla kolem krku a zaplakala. Doma prý má spodní prádlo bez ramínek, a plakala. Chloe má olejíčky a želízka, a plakala a já sledoval malou ručičku na mých hodinkách, jak to jedenáctkrát oběhla. A tak jsem na svojí první podpůrné skupině přede dvěma roky neplakal. Neplakal jsem ani na své druhé, ani na třetí podpůrné skupině. Neplakal jsem na krevních parazitech ani na rakovinách střev, ani na organické mozkové demenci. Takhle to u nespavosti chodí. Všechno je někde ve velké dálce, duplikát duplikátu duplikátu. Nespavost všechno odsune do dálky, ničeho se nemůžete dotknout a nic se nemůže dotknout vás. A pak Bob. Když jsem poprvé přišel na skupinu rakoviny varlat, Bob velká buchta, Bob velká bábovka se na mě na Zůstaňme muži společně navalil a začal brečet. Jak došlo na objímání, velká buchta se vyvalil přes místnost, ruce u boků, ramena svěšená. Velkou buchtí bradu měl až na prsou, oči už v tu chvíli obalené potravinovou fólií slz. Šoural se, dělal neviditelné kroky s koleny u sebe, plynul přes podlahu v suterénu a navalil se na mě. Obrátil se na mě jak lívanec. Bobovy veliké paže mě obalily. Velký Bob říkal, že byl notorik. Všechny ty časy nezralých malin a dianabolu a pak ten steroid pro závodní koně, wistrol. 15
Měl vlastní fitko, Bobovi patřilo fitko. Byl třikrát ženatý. Dělal podporu prodeje, neviděl jsem ho třeba někdy v televizi? Celá ta metoda rozšíření hrudníku, to je prakticky jeho vynález. Když na mě cizí lidi začnou takhle upřímně, zplihnu jak prázdná gumová hadička, jestli víte, co myslím. Bob nevěděl jistě, čím to je. Třeba mu sestoupilo jenom jedno z huevos, což, jak ví, je rizikový faktor. Bob mi vykládal o pooperační hormonální léčbě. Spoustě kulturistů, co si napíchali moc testosteronu, vyrostou nakonec vemena, jak tomu říkají. Musel jsem se Boba zeptat, co to jsou ty huevos. Huevos? povídá Bob? Koule. Varlata. Gonády. Vejce, říkají jim tak v Mexiku, kam se jezdí kupovat steroidy, znamená to španělsky vejce. Rozvod, rozvod, rozvod, říkal Bob a ukazoval mi svou fotku vyndanou z peněženky, byl na ní obrovský a na první pohled nahý, na nějaké soutěži, na sobě měl jenom páskové předváděcí plavky. Je to idiotský životní program, říkal Bob, člověk je nabušený a vyholený a stojí na pódiu a tuky osekal na totální minimum, asi na dvě procenta, a kvůli diuretikům je na omak studený a tvrdý jako beton, oslepený reflektory a ohlušený zpětnou vazbou zvukové aparatury a rozhodčí si poručí: „Napnout pravý kvadriceps, protáhnout a držet.“ „Natáhnout levou paži, napnout biceps a držet.“ Je to lepší než skutečný život. A pak rychloposuvem dopředu, říká Bob, až k rakovině. Pak zkrachoval. Měl dvě dospělé děti, co mu nebraly telefony. Vemena mu doktor léčil tak, že udělal řezy pod prsními svaly a odváděl tekutinu. Víc si nepamatuju, protože pak se kolem mě Bob sevřel pažemi a jeho hlava se složila shora a přikryla mě. A potom jsem byl ztracený uvnitř zapomnění, ve tmě a tichu a beze zbytku, a když jsem od té měkké hrudi konečně couvl, Bob měl na předku košile mokrý obrázek toho, jak vypadám, když pláču. * * * 16
To bylo před dvěma lety, když jsem byl poprvé večer na skupině Zůstaňme muži společně. A Velký Bob mě od té doby rozplakal skoro na každé schůzce. K doktorovi jsem se pak už nevrátil. A kořen kozlíku lékařského jsem nežvýkal. Tohle byla svoboda. Ztratit všechnu naději, to byla svoboda. Lidi ze skupiny se z toho, že neříkám nic, domýšleli nejhoršího. Plakali ještě víc. Já plakal ještě víc. Zvedněte hlavu ke hvězdám a jste pryč. Když jsem šel z nějaké podpůrné skupiny domů, připadal jsem si naživu víc než kdy dřív. Nebyl jsem hostitelem rakoviny ani krevních parazitů; byl jsem drobným, vřelým středem, kolem kterého se semkl celý život světa. A spal jsem. Ani nemluvňata nespí tak dobře. Každý večer jsem umíral a každé ráno jsem se rodil. Vzkříšený. Až do dneška, dva roky úspěchů až do dnešního večera, protože nemůžu plakat, když se na mě dívá ta ženská. Nemůžu dopadnout na dno, nemůžu dojít spásy. Tak hrozně moc se koušu zevnitř do tváře, až si můj jazyk myslí, že tam je reliéfní tapeta. Nespal jsem čtyři dny. Když se ona dívá, já jsem lhář. Ona je podvodnice. Ona je lhářka. Dneska večer bylo představování, no tak jsme se představili: Já jsem Bob, já jsem Paul, Já jsem Terry, já jsem David. Nikdy neuvádím svoje skutečné jméno. „Tady je rakovina, žejo?“ řekla. Pak dodala: „No, ahoj lidi, já jsem Marla Singerová.“ Nikdo Marle vůbec nepověděl, jaký typ rakoviny. A pak už jsme měli všichni napilno s kolébáním svých vnitřních dětí. Ten její chlap jí pořád brečí na krk, a Marla zase potáhne z cigarety. Pozoruju ji zprostřed Bobových třaslavých koz. Pro Marlu jsem podvodník. Nemůžu spát už od druhého večera, kdy jsem ji viděl. Ale stejně, prvním podvodníkem jsem byl
17
já, leda že by snad všichni zdejší předstírali léze a kašel a tumory, třeba i Velký Bob, ta velká buchta. Velká bábovka. Stačí se podívat na ten jeho modelovaný účes. Marla kouří a pak obrátí oči v sloup. V tom jediném okamžiku se Marlina lež zazrcadlí v mojí lži a já nevidím nic než samé lži. Uprostřed veškeré jejich pravdy. Všichni se drží a odvažují se dělit o ty nejhorší obavy, o to, že jejich smrt už letí přímo na ně a že hlaveň mají přimáčknutou až na patro. No a Marla kouří a protáčí panenky a já, já jsem přikrytý vzlykajícím kobercem a znenadání i smrt a umírání patří až někam dolů, mezi neudálosti, k umělohmotným kytkám na videu. „Bobe, ty mě rozmáčkneš,“ říkám. Snažím se šeptat, pak už ne. „Bobe.“ Snažím se mluvit tlumeně, pak už řvu. „Bobe, já musím na hajzlík.“ Na toaletě visí nad umyvadlem zrcadlo. Pokud to půjde dál takhle, uvidím Marlu Singerovou na Víc než dost, skupině parazitických mozkových dysfunkcí. Marla tam bude. Samozřejmě že tam Marla bude a já udělám to, že si sednu vedle ní. A po představování a po řízené meditaci, po sedmeru palácových dveří a bílé kouli léčivého světla, po tom, že otevřeme čakry, až dojde na objímání, po té potvoře chmátnu. Paže jí přimáčknu těsně k bokům, rty přitisknu k uchu a řeknu jí, Marlo, ty podvodnice mizerná, koukej vymáznout. Tohle je jediná opravdová věc, co v životě mám, a ty mi ji kazíš. Ty vášnivá turistko. Až se příště uvidíme, řeknu jí, Marlo, já nemůžu spát, když jsi tady. A potřebuju to. Vymázni.
18
