BRITSKÁ LITERATURA - GRAHAM SWIFT 1 Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Představení do češtiny přeložených knih spisovatele G. Swifta, ukázky z děl, práce s texty, interpretace
Očekávaný přínos
Seznámení se s aktuálními jmény britské literatury a klíčovými prozaickými díly. Procvičení čtenářské gramotnosti
Tematická oblast
Světová literatura 2. poloviny 20. století
Téma
Graham Swift
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
4.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7_S3_01_Britská literatura - Graham Swift 1
Datum
31. 3. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Graham Swift 1 Výklad, ukázky, cvičení
2
Země vod (1983) Košatý, rozvětvený, složitě strukturovaný životní příběh učitele dějepisu Toma Cricka a jeho předků, propojený s historií anglického území zvaného Fens. Téma krajiny, řeky, dobývání místa, souboje člověka s přírodními živly, rodinných tajemství a zločinů dávných i současných. Dílo obsahuje prvky magického realismu, brilantní úvahy a výkladové pasáže se střídají s přesvědčivými líčeními lidských osudů i přírodních katastrof. Dílo bylo nominováno na Man Booker Prize za nejlepší britský román roku 1983. 3
Země vod (ukázka č. 1) Dobrý, pilný, vytrvalý člověk. Jen co je pravda. Někdy když odcházím ze školy, vidím, že u Lewise se ještě svítí, v prvním patře, jako by mezi zhasnutými třídami visela lucerna. Je svědomitý, snaživý, usilovný. A nemůže-li prosadit svou, dělá si aspoň starosti, jako by se za to kál. Dělá si starosti o žáky. Dělá si starosti, že jim v osmdesátých letech dvacátého století nemůže nabídnout zářivou perspektivu. Ze samých starostí dostal žaludeční vřed, který zalévá dávkami whisky z registratury. (O tom taky vím.) Děti, načrtnu vám stručnou podobiznu našeho ředitele: Bylo to jednou, v polovině báječných šedesátých let… Jenže vy se na báječná šedesátá léta nemůžete pamatovat. Tehdy to bylo v pořádku, hrát si na revolucionáře, úplně snadné dělat ze sebe bouřliváka. Vyplývalo to (abychom tomu dali historický kontext) z dočasného blahobytu, rozvoje vzdělanosti a krátkodobě příznivých vyhlídek. Jakási revoluce mládí… Zároveň také období studené války, kubánská krize a mezikontinentální balistické střely… Bylo to tenkrát, v polovině báječných šedesátých let, kdy vy jste přicházeli na svět a Lewis, kromě toho, že byl jmenován ředitelem (jeho jediným soupeřem profesor dějepisu, zralý muž, který chtěl nicméně nadále učit ve třídě), pilně plodil své vlastní potomky a budoucnost vypadala velmi slibně. Zlaté časy pro ředitele škol. Naše škola – nová loď plující do Země zaslíbené. Lewis – náš chrabrý kapitán, profesor fyziky a chemie (technika se tenkrát stala heslem dne), sebejistě rázující sem tam po palubě. Stále ještě je to jeho loď. Ale on už není kapitánem. Je z něho vyřezávaná figura na přídi. Spolehlivá a horlivá, ale přece jen pouhá dřevěná figura. Poklepejte na něj. Pod nátěrem solidní dřevo (a červotoč starostí). Naše příďová figura je věrná kopie ředitele z doby před patnácti lety. Všimněte si, jak se chová při ranním shromáždění. (Že si všímáte? A taky posloucháte? Ano, ano, má určitý šarm.) ani nápad, že by se starý Lulu někdy tvářil otráveně. Nahoře na pódiu ho nespatříte jinak než s vysoko zvednutou, energicky vystrčenou bradou, samý úsměv, samý vtip. Svou roli teď vidí v povinnosti: zůstat pevný a stále se usmívat. Ale je to dřina, nedat na sobě znát starosti. Z toho dostane člověk vředy. A s dětmi to umí. Sám má tři vlastní. Ve sborovně nám o nich pořád něco hučí (náš David, naše Katy…). Když jste u nich na večeři (hosté Tom a Mary Crickovi), oznámí vám pán domu, třebaže má jazyk notně ztěžklý pitím, že si hodlá pořídit domácí kryt proti radioaktivnímu spadu „Kvůli dětem, víte, kvůli těm harantům…“ Když už si nemůže hrát na štědrého Mikuláše, když už nemá k dispozici dost těch lákavých slibů v dárkové balení, stále ještě nešetří poklepáváním po hlavě a bujarým povzbuzováním. Jen se pěkně učte, dávejte ve škole pozor. Ve vašem vzdělání je vaše spasení. Škola je takový malý svět, takže když škola pracuje dobře… Ten to s dětmi umí. Ovšem starosti dospělých, ten zkažený svět dospělých, ho dvakrát nezajímají. Chce mít blízko k žákům. Od profesorského sboru si udržuje odstup. Když mají kantoři nějaké problémy, udělá s nimi krátký proces… Musel to nějak zplichtit s nadřízenými orgány. Chopil se záminky, že ho nutí k úsporným opatřením. Ten člověk musí vypadnout. O tom není sporu. Ale jak si přitom poradit se všemi těmi nechutnostmi světa dospělých? Reorganizace sekcí. Úprava rozpočtu… A jak dalece je příslušný předmět potřebný pro dnešní realitu… (Ale odkdy ty žiješ, Lew, v realitě?) A tak řekne: „Omezujeme rozpočet na dějepis…“ Neřekne: „Kdyby to bylo cokoli jiného… Ale únos dítěte. Krádež dítěte. Manželka profesora. Musíš počítat s tím, že si to taky odneseš. A ty nešťastné články v novinách…“
(Přeložila Alena Jindrová-Špilarová)
4
Otázky k textu 1) 2) 3) 4) 5)
Kdo je adresátem sdělení? V jakém vztahu jsou vypravěč a osoba, o níž mluví? Na čem jim v životě záleží? Je vypravěč jednou z postav? Jaké je využití promluv v závorkách a častého používání aposiopese (...)? 6) Co se stalo? Co narušuje vztah obou postav? 7) Objevují se v textu obrazná pojmenování? 8) V jaké době se nacházíme? Má to nějaký vliv na myšlení/chování postav? 5
Až navěky (1988) Vysokoškolský profesor po neúspěšné sebevraždě bilancuje svůj životní osud. Hraje v něm roli jeho manželka-herečka, mládí prožité v Paříži, ale také nalezené deníkové zápisky jednoho ze svých dávných předků. V rekonstrukcích života svého i druhých (obvyklé autorovo téma plynutí času a vzpomínek) se mísí skutečnost s fantazií, prožité události s těmi, k nimž mohlo dojít, ale nedošlo a přítomnost s minulostí. 6
Až navěky (ukázka č. 2) REVEREND: Pohleďte, pohleďte na tento úl! Je postaven podle přísných geometrických pravidel. Je geometricky dokonalý! Není to úžasné? A vy mi budete povídat něco o náhodách? Což už se neumíte divit? To byste také mohl říci, že růže je ošklivá a páchne! MATTHEW: Já nezkoumám úžasnost věcí – jen to, že je Bůh tak stvořil. REVEREND: Tak tak. Ale kde se bere váš úžas? Kde se bere schopnost nazírat, podivovat se a zkoumat? Kde se bere zázrak vašeho zpytavého myšlení? MATTHEW: To přesně nedokážu říci – asi tamtéž, kde se bere zázrak existence včely či plástve. REVEREND: Skutečně! Takže byste mohl mít místo mozku plástev! Považujete se za stejně obdařena jako nějaká včela?! MATTHEW: To není snadná otázka. Kdyby byla včela obdařena mou schopností mluvit, mohla by tvrdit, že neumím létat ani stavět z vosku jako ona. REVEREND: Nežertujte, Matthew. MATTHEW: Já nežertuji. Tvrdím jen, že Stvoření – používám Vašeho výrazu – neupřednostňuje žádný druh, pokud se úspěšně adaptuje v podmínkách svého bytí. Miliony fosilií nám prozrazují, že příroda vyřazuje druhy ze života, stejně jako do něj jiné uvádí. Včela a lidstvo jsou pouze dva z jejích četných pokusů. REVEREND: Chápu, pane, chápu. Takže můžeme zavřít knihu přírody a nemusíme nikomu děkovat, až si příště budeme mazat med na chléb? A co Písmo svaté? Tak ven s tím, pane, už je to tady. Co slova proroků a evangelistů? No tak, vyslovte své rouhačské myšlenky! MATTHEW: Poezie! Pouhá poezie! Stejně jako váš dokonalý Vergilius, který tak velebil génia včel. Obdivuhodný, inspirovaný a inspirující, leč stvořený těmi, o tom nepochybuji, kteří věřili tomu, co píší. Ale stále je to poezie, pouhý výmysl! REVEREND: A co ten váš Darwin – který se netěší přízni lidského úsudku zdaleka tak dlouho jako bible – nepostrádá snad poetickou inspiraci, aby založil novou víru?! Proboha, pane, proboha, vyzývám vás nyní, abyste se vyznal ze své víry zde přede mnou, představitelem církve. A jestliže nemůžete – jestliže nemůžete, Matthew, jestliže to neučiníte – pak – Nevím však, nedokážu si ani představit, co reverend řekl. Ustal jsem v psaní scénáře, stejně jako se reverend možná zarazil na okraji proklínání. Neřekl snad v poslední chvíli v rozechvělém zoufalství, „Což nedokážete předstírat?“ Nevyřkl v pomyšlení na skandál, který by mohl rozčeřit poklidné vody Burlfordu, pouze to, co Matthewovi našeptával jeho vnitřní hlas už šest let? „Dávám vám poslední příležitost. Vyzývám vás, abyste se vrátil domů, Elizabeth ani nikomu nic neříkejte. Vyzývám vás, abyste předstíral – pokud to musí být – bohabojného muže, dobrého manžela a otce. A pokud to nedokážete, už se nikdy neukazujte ve dveřích mého kostela ani zde na faře ani v domě mé dcery! Jděte, pane! A vyberte si!“ Ohrozil dvou vlastní víru tím, že prosil jiného člověka, aby víru předstíral? A nebo se skutečně (když Matthew odmítl vyznat se ze své víry) vztyčil – ve včelařském klobouku s rouškou – v celé své výšce a zahřměl: „Takže od nynějška nikdy, atd. atd…..“?
(Přeložil Ivan Němeček)
7
Otázky k textu 1) V jaké době se nejspíše odehrává dějová linie, v níž spolu vedly postavy dialog? Argumentujte. 2) O jaké teorii vedou spolu rozhovor? V čem tato teorie spočívá? 3) Charakterizujte podle jednotlivých znaků, zda se jedná o diskuzi, spor, polemiku, hádku aj. 4) V jakém vztahovém poměru jsou obě postavy? 5) Lze říci, jaké společenské postavení v dané době zastávají? 6) Popište dynamiku fiktivního scénáře. 7) Kdo nám rozhovor zprostředkovává (doložte textem)? 8) Okomentujte důležitost zastávaného postoje k diskutovanému problému v dobových poměrech. 8
Mimo tento svět (1988) Světově proslulý muž, válečný fotograf Harry Beech. Dcera Sophie. Atentát na jednoho člena Harryho rodiny. Otázkami (zejména v etické rovině) nabitý text, problém osobní odpovědnosti související s Harryho povoláním, soukromá traumata, pocity viny a jako obvykle u Grahama Swifta, důraz na fenomén smrti, která (hrozící nebo přítomná) od základů mění náhledy člověka na sebe i život kolem něj. 9
Mimo tento svět (ukázka č. 3) Soukromí! Tohle slovo po mně věčně metali! Ať mluví fotografie, nikoliv fotograf. Žádný životopis, prosím. A žádnou slávu, rozhodně žádnou slávu. Jenom jednou, na podzim na podzim šestašedesátého, kdy Sophie byla v cizině (záleželo na tom?), jsem svolil k tomu, aby si mě podala televize jako téma – nebo snad předmět? – programu. Dosud mám v paměti reflektory ve studiu, béžová křesla, připínací mikrofon, jehož drát mi provlékli rukávem, a pocit, že jsem si to zavařil sám – když jsem se nechal umluvit vydavatelem (byl to rok Dozvuků), a přiznávám bez mučení, že mi to vlastně lichotilo. Člověk, který uváděl tento noční pětadvacetiminutový program, už bujaře prohlašoval: „Již nyní stále proslulejší živá legenda mezi fotožurnalisty…“ Jako by zároveň výhrůžně nepřímo říkal: „Však si na toho člověka za kamerou posvítíme. Pěkně si podáme tu hlavu za objektivem…“ Oblékl jsem si na to tmavošedý oblek a tlumenou kravatu. Abych vypadal co nejanonymněji, co nejvíc jako nějaký účetní. Abych se vyhnul safari stylu. Ale v žáru reflektorů jsem se začal potit. […] Co myslím, existují nějaké meze „oddanosti práci“? To bylo třeba blíž vysvětlit. Zatímco redaktor hovoří, na obrazovce se objeví fotografie Vietnamky se sešklebenou tváří a se zkrvaveným dítětem v náručí. „Tato fotografie truchlící matky, zahrnutá do vaší sbírky v Dozvucích, se objevila barevně v milionech nedělníků krátce po události, kterou zaznamenává. Pane Beechi, vaše práce si vysloužila velkou chválu – i když o tu vám asi nejde. Ale mnozí lidé k ní mají výhrady. Tvrdí, že je to invaze do soukromí lidí.“ Vyčkávavě jsem se v křesle pohodlně opřel. […] Dodal jsem ještě, že tu tamté fotografie o nějaké soukromí rozhodně nešlo. Vesnici té ženy právě zničily americké rakety. A ona v žádném případě nebyla jediná truchlící matka. A já jsem rozhodně nebyl jediný divák. To, že jsem její žal otevřeně ukázal, jsem považoval za jeho nejméně důležitou stránku. (Střih z mluvící hlavy znovu na fotografii: detail ústřední postavy.) Upřímně řečeno ten nápad s „invazí do soukromí“ mi připadal trapně pochybený. Utrpení zachycené na mých fotografiích bylo totiž často důsledkem skutečné a traumatické invaze. Když byly domovy civilistů bombardovány nebo obyvatelé vesnic nuceni prchat, nebo dokonce když vojáčka naverbovali do války, které nerozuměl, připravovalo je to o soukromí mnohem podstatněji než nějaké fotografie. Ze zkušenosti vím, že soukromí je pojem, který ve skutečnosti znamená pro spoustu lidí na světě pramálo, protože je nemají nebo mají chabou možnost si je zachovat. Je to – chvíli jsem se před tím slovem zarazil – privilegium Západu. Představa obzvlášť drahá Angličanům. Ostatně o čím soukromí se tu bavíme? O soukromí lidí na mých fotografiích, nebo o soukromí čtenářů nedělních raníků, kteří si chtějí v klidu vychutnat snídani?
(Přeložila Alena Jindrová-Špilarová)
10
Otázky k textu 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)
Jakou profesi zastává vypravěč? Vyhledejte informace o této profesi a představte slavná jména (popř. i jejich dílo v ukázkách). Vyložte vlastní postoj k etice této činnosti (uveďte kontroverzní příklady). Vyhledejte oceněné snímky soutěže World Press Photo a uveďte je do vztahu s obsahem textu. Jak se brání vypravěč vůči nařčení z neetičnosti svého povolání? K jakému posunu došlo v oblasti vypravěčovy profese v posledních letech? Jak v současnosti moderní technika změnila styl práce? Charakterizujte postavu vypravěče. Charakterizujte postavu televizního moderátora. Lze mít výhrady vůči tázajícím se novinářům (moderátorům)?
11
Poslední přání (1996) Man Bookerovou cenou ověnčený román britského spisovatele. Posmutnělý příběh o cestě několika starých přátel, kteří plní poslední přání svého nedávno zemřelého – hodlají jeho popel rozptýlit do moře. Během neobvyklé cesty můžeme nahlédnout do mysli a vzájemně se proplétajících životních osudů několika z nich. Vyprávění se zdůrazněnými sociálními motivy (britská dělnická třída) o přátelství, času, stárnutí, životních smutcích a smrti. 12
Poslední přání (ukázka č. 4) Je to dobrá branže. Nezakládá se na tom, že by se kupovalo levně a prodávalo draho nebo vnucovalo nejbližšímu jelimánkovi něco, co nepotřebuje. O naše zboží nikdo nestojí, ale každý ho žádá. V každým podniku jsou vykukové a nejhorší jsou ti, co využívají neštěstí druhého. Znám takový, který by sedřeli kůži ze ženský, co teprve ani ne před týdnem ovdověla, a vnutí jí pevnou dubovou rakev, vyloženou saténem, mosazný kování a další parádičky, když by stejně dobrou službu udělala obyčejná dýha. Ještě jsem neslyšel, že by si mrtvola stěžovala. Jsou takový, co kšeftujou s rakvemi zrovna tak jako tady Vincek s autama. Ale naše branže jako taková je dobrá, obchody solidní. Nikdy nebudeme mít nouzi o zákazníky. A podle mě je to výsada, člověk se při ní poučí. Poznáte lidstvo z jeho nejslabších i nejsilnějších stránek. Vidíte ho svlečený z každodenních starostí, kdy se nutně musí brát vážně, kdy se potřebuje trochu obalit obřadností a vážností. Ovšem s tou vážností to pohřební obstaravatel nesmí přehnat. Proto se dá někdy dokonce i zažertovat. Proto říkám: Vik Tucker, k vašim službám, těšíme se na vás. Není to podnikání, který by si zvolilo hodně lidí. Člověk musí být k němu vychován, předává se z otce na syna. Drží se v rodině jako se sama smrt drží lidstva a je v tom útěcha. V tom předávání z generace na generaci. Tohle zaměstnání se rozhodně neřadí k oblíbeným. Ale nese s sebou uspokojení a hrdost. Bez hrdosti nemůžete uspořádat žádný pohřeb. Když vykročíte a pochodujete volným krokem před pohřebním vozem, v černým kabátě a s rukavicemi, nemůžete se tvářit, jako byste se omlouval. V tu chvíli se musíte postarat, aby se stalo to, co si truchlící pozůstalí a opuštění přejí: kvůli vám se musí celý svět zastavit a povšimnout si, co se děje. Jsou situace, kdy má funebrák větší autoritu než policajt. Bez autority se řádný pohřeb uspořádat nedá. Když lidi nevědí, co mají dělat, musí se jim to říct, a tváří v tvář smrti většina lidí neví, co je vpravo a co vlevo, nevědí, kde je vzadu a kde vpředu, to je fakt. Bylo to to samý při posledním rozloučení s Jackem jako při tisíci jiných. Když se zatáhne ta opona a hraje hudba, nikdo neví, kdy se otočit a jít pryč. Není tam nikdo, kdo by jim řekl: „Představení skončilo.“
(Přeložila Alena Jindrová-Špilarová)
13
Otázky k textu 1) Nalezněte stopy ironie nebo černého humoru. 2) Lze souhlasit s častým tvrzením, že velká část kvalitní literatury se týká buď lásky, nebo smrti? Polemizujte s tímto postojem. 3) Na základě znalostí dosavadních ukázek z díla Grahama Swifta charakterizujte náladu jeho textů. 4) Máme v domácí literatuře dílo, jehož (slavná) postava se zabývá podobnou profesí? 5) Popište vztah vypravěče ke svému povolání. 6) Charakterizujte jazyk této osobní zpovědi. Nalezněte nespisovné výrazy. 14
Zdroje Literatura:
Ukázka č. 1) SWIFT, Graham. Země vod. Praha: Dita, 1993. Str. 31-32. ISBN 80901214-9-7. Ukázka č. 2) SWIFT, Graham. Až navěky. Plzeň: Mustang, 1996. Str. 152-153. ISBN neuvedeno. Ukázka č. 3) SWIFT, Graham. Mimo tento svět. Plzeň: Mustang, 1997. Str. 95-97. ISBN neuvedeno. Ukázka č. 4) SWIFT, Graham. Poslední přání. Praha: Dita, 1997. Str. 66-67, ISBN 8085926-18-0.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 15
