Bloudící katolíci. 8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist. Al-Káida: útok se blíží. V ODS roste hvězda

8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist Al-Káida: útok se blíží V ODS roste hvězda Pan Euro začal pracovat Zbrusu nová Björk

19

respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 7.— 13. 5 . 2 007

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Bloudící katolíci

7.–13. květen 2007 V RESPEKT 19

komentáře

EDITORIAL Jedna z nejtěžších jsou pro novináře ta témata, která se nehýbají z místa nebo se stále dokola opakují. Co o nich znovu a znovu psát? Přitom cítíte, že jsou velmi důležitá. Jen namátkou: místopředsedou vlády je i přes všechny skandály (korupční obvinění jsou téměř nejmenším problémem) Jiří Čunek, v České televizi i nadále vesele pracuje zástupce někdejší ozbrojené složky komunistické strany František Lambert a Václav Klaus opět vyprávěl historky o globálním neoteplování, tentokrát až v Moskvě. Podobně je to s výběrem lidí do Rady České televize, který v těchto dnech probíhá. Novináři by vlastně mohli zkopírovat několik let staré články a vyměnit v nich pouze jména aktérů. Občanští a sociální demokraté se totiž spolu už léta dělí o místa v radě, nehledě na vládně-opoziční rozbroje. Je to oboustranně výhodný obchod, kterému se říká parcelování moci a jemuž přihlouple asistují menší strany, které čekají, co na ně zbude. Mávnout rukou nad tím bohužel nejde, protože televize je stále nejvlivnějším sdělovacím prostředkem a členové rady ho mohou zásadně ovlivňovat. Poslanci ve volebním výboru minulý týden předvybírali kandidáty do rady a do druhého kola poslali s nejvíce hlasy bývalé politiky či známé poskoky stran. Těch pár silných osobností, co tam náhodou prošlo, je evidentně jen do počtu. Pokud přednost od sněmovny dostanou ti poskoci, máme se zřejmě na co těšit. Naštěstí politika není jediná věc, která nás obklopuje. Je tu také například fascinující otázka víry, která dává lidem sílu a inspiraci. Bohužel některým rovněž zbraň do ruky. I proto prochází téma náboženství tímto číslem. Můžete si o něm číst v hlavním článku čísla od Jáchyma Topola a Petra Třešňáka, dále v polemice o otevřenosti debaty uvnitř katolické církve nebo třeba v recenzi knihy o náboženském terorismu. Příjemné čtení, Erik Tabery

Příběh neškodného hejska Ústav paměti ukáže, jací jsme opravdu byli

N

ejvyšší soud definitivně ukončil stíhání komunistického špiona Pavla Minaříka za jeho více než třicet let staré teroristické plány bombového útoku proti Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově. Osvobozující verdikt jen podtrhl důležitost Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož vznik schválila Poslanecká sněmovna vzápětí po rozsudku. Dokumenty, které bude mít ústav k dispozici, už špiona do vězení nedostanou, ale mohou nám zachránit paměť. Díky ústavu by v ní Minařík nemusel uvíznout jako nevinný hrdina staré nesrozumitelné operety. Naopak bychom jeho případ konečně mohli nahlédnout jako dodnes aktuální obraz doby, kterou jsme žili a která je mnoha nitkami spjata i s naší současností.

Banální zlo Pro svůj ambiciózní cíl – studovat a rozkrývat totalitní minulost – dostane ústav do ruky silný nástroj: kompletní archivy všech složek StB včetně utajených spisů, které až dodnes vlastnily současné tajné služby. Obraz, který se v archivech skrývá, není možná kompletní pamětí – byly miliony lidí, o které se StB nijak nezajímala. Ale z archivu bude – alespoň podle toho, co vypovídají už známé dokumenty – možné vyčíst statisíce důkazů o naší odvaze, zbabělosti, o obětech i jejich katech. Měl by nám připomenout, co už pomalu zapomínáme, jaké to bylo žít v systému, kde napsat na záchodě nápis „Svobodné volby!“ znamenalo dva roky kriminálu, kde odmítnutí vstupu do „revolučních odborů“ znamenalo automaticky konec kariéry, kde se ze škol vyhazovalo za účast na „nepovoleném“ koncertu a trestalo se za nošení džín či dlouhých vlasů. V devadesátých letech jsme doufali, že to „banální zlo“ komunismu nám – aspoň pokud jde o nejkřiklavější případy – pojmenuje justice. Ale nepodařilo se jí to a Minařík je zřejmě tečkou za procesy, ze kterých odcházeli komunističtí zločinci s verdiktem nevinen. Skoro nikdo z protagonistů komunistického režimu nebyl odsouzen. Soudci ani státní úředníci si pak rovněž neporadili s rolí estébáckých donašečů. Jeden agent za druhým dostávali glejt, že vlastně nevěděli, že pracují pro StB. Důvodem byl nedostatek důkazů, spousta spisů byla skartována, ale úřad by je podle slov svých představitelů měl být schopen rekonstruovat z jiných estébáckých dokumentů. Zřízením ústavu dostáváme tedy do rukou nový nástroj. Snad se začneme orientovat třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech, která stále považuje třetina zdejších občanů za režim „nijak se nelišící“ od současné demokracie. Dokumenty shromážděné v ústavu by nám měly ukázat, jakou hru jsme to s komunisty hráli, jak jsme jí byli účastni a co o nás estébáci věděli a jak s tím nakládali. Ústav sám nebude vynášet žádné závěry, nebude nic soudit. Jen nám dá do ruky pomůcku, která nám pomůže orientovat se v minulosti. Možná budeme překvapeni, po listopadu 1989

Amerika na mapě Evropy Z George Bushe našince neuděláme, ale na kancléřku Merkelovou bere. Před pěti sty lety německý kartograf Waldseemüller opravil první omyl Evropanů týkající se Nového světa. Na jeho mapě se skvěl nový kontinent – už ne jako východní výspa Asie, jak se do té doby věřilo, ale jako Amerika. Název se ujal, ač v sobě obsahoval omyl nový. Waldseemüller si totiž myslel, že Amerigo Vespucci, zdroj jeho informací, Ameriku objevil. Právě unikátní výtisk této mapy z roku 1507 s sebou na summit Evropské unie s Georgem Bushem vezla Angela Merkelová. Není to s euroamerickými vztahy podobné jako s onou mapou? Občas to tak může připadat. I v půltisíciletí následujícím po velkých objevech se vyskytla řada omylů a při jejich vyvracení se ujaly omyly další. Pro první dekádu 21. století to platí zvláště. Už proto, že éra George Bushe zůstane v evropské paměti zapsána velmi nepříznivě. Nicméně až jednou budou tuhle dekádu hodnotit historici, německá kancléřka z toho nevyjde špatně.

Merkelová zkrátka není Jacques Chirac nebo Gerhard Schröder, kteří s Bushovou Amerikou ideově soupeřili či se o to alespoň neskrývaně snažili. Jistě, malý je ten, kdo má jen malý cíl, ale vyrážet klín zatuchlého antiamerikanismu moderním antibushismem se ukázalo jako úspěšná cesta pouze na domácí půdě, ve volební kampani. Evropě to nepřineslo vůbec nic. Merkelová to na Ameriku zkouší se vstřícností a v mezích možností se jí to už rok a půl daří. Je reálné přesvědčit Bushe, aby USA podepsaly Kjótský protokol? Ne. Je reálné, aby Bush nestrašil Rusy raketovým deštníkem? Ne. V těch základních věcech z Bushe Evropana neuděláme. Ale ve směřování ke svým cílům ovlivnitelný je. Takže i když výrazy typu „obrovský skok vpřed“ (Merkelová), „pokrok“ (Barroso) a „společný cíl“ (Bush) z minulého pondělka budeme pro jistotu dělit dvěma, nějaký postup je vidět. Ve srovnání s propadem z let 2002–04 tedy určitě.

šlo lehce nabýt dojmu, že tady každý člověk byl tak trochu odbojář a že vlastně nikdo s režimem nekolaboroval. Archivy by v tomto případě měly být nemilosrdným zrcadlem, které nám připomene – a hlavně našim dětem –, jací jsme byli.

Hrdinství kapitána Minaříka Jaký obraz Pavla Minaříka by uvízl ve zdejší „kolektivní paměti“, kdyby odborníci v podstatě šťastnou náhodou nenalezli v roce 1991 pár desítek stran jeho spisu? Asi jako podivného, v podstatě neškodného hejska, který s legitimací StB v kapse pár let bojoval za komunismus pod falešnou identitou redaktora americké vysílačky Svobodná Evropa a o jehož činech se pak v komunistické televizi pěly oslavné písně. Ale pár dochovaných stránek z archivů všechno změnilo. Dozvěděli jsme se

Ústav pro studium totalitních režimů: Račte podkasat sukně, dámy, teď jedeme peklem.

z nich, že tento zdánlivě karnevalový ctitel komunistické ideologie plánoval v sedmdesátých letech teroristický útok, únos dítěte a vraždu nepohodlného člověka. Za první z těchto zločinů byl po listopadu 89 zatčen a odsouzen ke čtyřem letům vězení. Odvolal se a dalších třináct let si jeho případ přehazovali policisté, státní zástupci a soudci, aby teď Nejvyšší soud definitivně potvrdil rozsudek – nevinen. Nazvat Minaříka jinak než bezúhonným podnikatelem tedy bez rizika žaloby nelze. Ústav pro studium totalitních režimů to ovšem může zvrátit a ukázat našeho hrdinu i jeho dobu v plné kráse. Už z dříve nalezených dokumentů vyplývá, že Minařík byl hlavně šmírák prohrabávající koše svých rozhlasových kolegů, z nichž doloval obálky se jmény československých občanů, kteří si do rádia tajně napsali třeba jen o písničku. Tyto trofeje pak posílal do pražské centrály, která autory dopisů za jejich opovážlivost trestala vězením, koncem kariéry nebo tlakem a vydíráním udavačské spolupráce. O této podobě Minaříkova hrdinství víme jen velmi málo. Nikdo zatím v dokumentech nevyhledal, kolik lidí udal a jak kvůli tomu potom oběti trpěly. Nikdo neví, jak moc komplikoval životy redaktorů ze Svobodné Evropy, protože i o nich dodával estébákům spoustu zpráv. Co řekli, jaké mají dluhy, kdy se opili... Podobně inspirativních příběhů, jako je ten Minaříkův, jsou v archivech tisíce. Neobstojí námitky, že je to skutečnost psaná estébáky – a tudíž zkreslená. Všechny dokumenty byly kontrolované, zprávy se psaly do různých spisů a prak-

ticky se nedaly nijak falšovat. Nebude to jen obraz teroristů, udavačů či obětí, estébáci se zajímali o všechno – autor tohoto textu si vzpomíná, jak před lety četl zápisy ze schůze zahrádkářů pořizované jen proto, že jejich záhony byly kousek od policejního cvičiště psů.

Poznat vlastní selhání Odpůrci vzniku ústavu tvrdí, že se stane hračkou v rukou politiků, mocenským nástrojem, který bude sloužit k potírání opozice. To je těžké si představit. Dokumenty budou veřejné, snadno přístupné. Prvního šéfa jmenuje sice ministr vnitra, ale pak už nebude závislý na vládě, nýbrž na radě jmenované Senátem. Nicméně zkusme se podívat do dvou okolních zemí, kde podobný ústav už pár let funguje. Když v roce 2002 slovenský parlament výraznou většinou a bez velké diskuse schválil zákon o Ústavu paměti národa, málokdo si uvědomoval význam této události. Předsedovi ÚPN a bývalému disidentovi Jánu Langošovi se ale podařilo už za necelý rok od svého nástupu do funkce zveřejnit na internetu registr svazků StB a rychle se ukázalo, jak živá dovede být minulost. Média začala odhalovat agenty politické policie mezi veřejnými činiteli včetně politiků, a to spustilo lavinu debat o minulosti. Z ÚPN se tak stala instituce s velkým společenským a politickým vlivem, která měla díky Langošovi nezpochybnitelný mravní étos a slovenskou společnost rychle měnila v národ připravený na sebereflexi. Bohužel, tragická Langošova smrt vloni v létě ústav výrazně oslabila. Nového předsedu volil parlament, stal se jím mladý historik Ivan Petranský, a bylo by spíše příjemným překvapením, kdyby se své funkce zhostil v Langošově duchu. Pokud ale na Slovensku měli politici velký zájem ÚPN spíše oslabit, v Polsku se situace vyvíjí naprosto opačně. Tamní Institut paměti národa, který funguje od roku 2000, se v posledních dvou letech do značné míry změnil v jakési politické beranidlo, jímž současná vláda rozráží řady svých politických soupeřů. Novelou lustračního zákona, která před několika týdny rozbouřila už tak dost napjatou atmosféru v Polsku, dali vládní politici institutu velké pravomoci, jež se týkají statisíců lidí činných ve veřejném životě. V Polsku se tak odkrývání minulosti, jež mělo pomoci národu vyrovnat se s traumatem kolaborace s komunismem, stává traumatem samo o sobě a součástí politického boje. Česká společnost je snad už lépe připravena na nahlédnutí do archivů, protože na rozdíl od polské či slovenské má letitou zkušenost s lustračním zákonem. Možná je nakonec dobře, že český Ústav pro studium totalitních režimů přichází tak pozdě. Zdejší společnost dozrála a je nejvyšší čas, aby své sebevědomí stavěla na důkladném poznání svého vlastního selhání. Jaroslav Spurný, Martin M. Šimečka

Q

Když na Bushe, tak s Američany

podepsána dohoda o společných standardech při výrobě energie z obnovitelných zdrojů.

Obchodní spolupráce, klima, rakety – to byla hlavní agenda summitu. Nejvíc sexy je z toho pro Evropu bezpochyby změna klimatu. Jak snižovat koncentraci skleníkových plynů? Právě na tuto základní otázku se odpovědi na obou březích Atlantiku zásadně liší. Zpoplatnit, zní mantra Evropy, která se materializuje v emisních kvótách podle dohody z Kjóta. Kvóty stranou a soustředit se na nové technologie, zní z Ameriky a slyšíme v tom klausovské „na ekologii si musíme nejprve vydělat“. Merkelová používá tuhle taktiku přímo na Washington. Na rozdíl od Schrödera či Chiraca ví, že i „na ráznost na Bushe si musíme nejprve vydělat“, nejlépe když nám na ni vydělají přímo Američané. Jak? Svým vlastním tlakem na úspory a palivovou nezávislost. Jistě, Bush ročník 2007 je i proto na domácí půdě jen odvar Bushe ročníku 2002, takže je domluva snadnější, ale vstřícnost si stejně přijde na své. „Neočekávám, že USA převezmou evropské cíle ochrany ovzduší,“ říká Merkelová doma před summitem. Jak přitom upozorňuje německý tisk, ve Washingtonu narůstá frustrace z toho, že americké snahy na poli nových ekologických technologií sice míří ke snížení emisí, ale Evropa to neocení. A při setkání v Bílém domě se Bush otevřeně hlásí k tomu, že též Amerika musí v ochraně přírody zaujmout „silnější leadership“. Upřímně řečeno, těžko říci, jak se všechna ta slova budou materializovat. José Barroso ovšem prohlásil, že již na příštím euroamerickém summitu, tedy za rok, bude možná ve Washingtonu

Už není doba pershingů Agenda skleníkových plynů je alespoň jednoznačná – na jednom břehu Evropa, na druhém Amerika. S protiraketovým systémem je to složitější. Merkelová se pohybuje mezi Amerikou, v této věci nejednotnou Evropou, Ruskem a domácí opozicí, pardon, velkou koalicí. Vždyť její ministr zahraničí Steinmeier a jeho stranický (SPD) šéf Beck jdou Putinovi nepokrytě na ruku, jako by se vrátili o čtvrt století a bojovali proti rozmístění amerických pershingů. Kde tu najít společného jmenovatele? Merkelová jako by se vrátila o šedesát let a vzpomněla si na americký Marshallův plán. Ten byl nabídnut celé osvobozené Evropě, a že ho pak Moskva s již podmaněným východním blokem odmítla, byl už její problém. Dnes nejde o poválečnou obnovu, nýbrž o obranu proti potenciální hrozbě, ale argumentace užitkem pro všechny platí stejně. Ať Američané přizvou k projektu deštníku Rusy, ať je přesvědčí o svých vývodech. Zatím nejde o dialog, ale o dva monology. Washington tvrdí, že jde o hrozbu z Íránu, Moskva zase, že o její zbrojní arzenál. Kde je chyba? Ve špatné argumentaci? Ve špatném pochopení? Ve špatném úmyslu? Právě tohle musí podle Merkelové Washington dobře objasnit. Doufejme tedy s Merkelovou, že Američané to dokážou. A vyčkejme, jaký další omyl z této rozpravy se ujme. Zbyněk Petráček

Q

RESPEKT 19 V 7.–13. květen 2007

komentáře

Konkurence mezi diplomy

glosA

Prostředí evropských univerzit se pomalu, ale zásadně mění Evropa chce být konkurenceschopná, avšak není připravena přijmout konkurenční prostředí, říká Esko Aho, bývalý finský předseda vlády a současný poradce Evropské komise pro otázky reformy. A kdyby vás zajímalo, v čem Evropa usiluje o dosažení světové špičky, když je přitom odhodlána vzdorovat tržním silám a zákonům konkurence, nebylo by od věci podívat se na zoubek v první řadě evropským univerzitám. Jsou ctěny jako chlouby národa, často je financuje a mnohdy i ovládá stát a někdy jsou k prasknutí přeplněny funkcionáři dosazenými podle politického klíče. Ve velké části „staré Evropy“ univerzity rozdávají cenný produkt, tituly, víceméně zadarmo. To je vcelku účinný způsob, jak se vyhnout tlaku spotřebitelů. Před konkurencí je pak chrání i faktory jako tradice, národní pýcha nebo jazykové bariéry.

Šťastná shoda okolností V soukromé sféře EU vždy usilovala o zvýšení konkurence na trzích se zbožím a kapitálem. Evropská komise usilovně rozbíjí kartely a snaží se (někdy i úspěšně) bránit národním vládám v zachraňování ztracených případů z peněz daňových poplatníků. Avšak EU (což je zcela v pořádku) nemá pravomoci k tomu, aby regulovala vzdělávací politiku. Želbohu, mnohde v Evropě to znamená, že o fungování univerzit rozhodují dotace, mikromanagement a monopoly vytvořené literou zákona. Není pak divu, že mnohá slavná jména jsou dnes jen stínem toho, čím kdysi bývala. Uvolnění „plného potenciálu“ univerzit a „mobilizace evropské mozkové kapacity“ jsou těžištěm plánů Evropské komise na vytvoření znalostní ekonomiky. A změna vskutku přichází – ovšem jen díky shodě okolností. Odstartoval ji skromný, avšak úctyhodný projekt zvaný Boloňský proces, který má usnadnit srovnávání studijních programů v různých zemích a přechod mezi nimi. A tak například belgický student, který stráví rok řekněme ve Francii, získá kredity, které budou mít určitou hodnotu i na jeho domovské univerzitě. Univerzita, která se bude rozhodovat, které uchazeče přijmout na obor s převisem poptávky, bude vědět, jak posoudit francouzského studenta, který má v ruce papír s hodnocením „Assez Bien“, Angličana, jenž dostal „2:2“, a Španěla, který má

„Sobresaliente“. (Nejlepší výsledky měl Španěl, po něm student z Francie a potom Angličan.) Zdá se, že za tím se žádná ideologie neskrývá. To se ovšem rozhodně nedá říci o debatách, které to rozpoutalo. Evropané vysoké školství nevnímají stejně. A jakmile se jednotlivé rozdíly zviditelní, různice na sebe nenechají čekat.

Proč to měnit? Například ve Švédsku se akademičtí pracovníci přou v souvislosti se snahou sjednotit švédské známkování se standardizovanými euroznámkami od A (výborně) do F (nevyhověl). Dělají si starosti, že pokud budou studenti bez pardonu cejchováni jako úspěšní a neúspěšní, utrpí psychickou újmu. Mnohem lepší je zůstat při dvoustupňovém systému „vyhověl – nevyhověl“, případně (kdyby se na takovém elitářství trvalo) přidat ještě hodnocení „prospěl s vyznamenáním“ pro nejúspěšnějších 25 procent. Jacob Christensen, politolog působící na univerzitě ve švédském Umeå, nedávno konstatoval, že u Švédů „se předpokládá, že jakmile se v každodenním životě setkají se zklamáním, postihne je vážná psychická porucha“. V Anglii si ministři a šéfové univerzit stěžují, že boloňská pravidla příliš vycházejí z kontinentálního pojetí prospěchu, které je založeno na počtu hodin strávených na seminářích a v posluchárnách. Přestaňte počítat hodiny, trvají na svém angličtí profesoři: někdo se učí rychleji, jinému to trvá. Důležité je, co student umí. To si myslí oni, zbytek Evropy nesouhlasí a odsuzuje britské absolventy ročních magisterských programů coby rychlokvašky. Skutečnost je taková, že tyto programy jsou vysoce konkurenční (a lákají lukrativní studenty ze zahraničí). Británie se proto obává, že právě boloňská pravidla by je mohla ohrozit. Boloňský proces nemá žádnou právní moc, ale přesto podněcuje velké změny. Jde o dobrovolné ujednání vlád, které sahá daleko za hranice Evropské unie: signatářských států je 45, od Norska až po Ázerbájdžán. Výsledný dopad je dán z velké části vlastním zájmem signatářů. Boloňa odstartovala hromadné rozmotávání spleti nejrůznějších titulů udělovaných v jednotlivých evropských zemích. Hlavním důsledkem bude to, že školy dají do starého železa klasické studijní programy kontinentálního stylu, které zpravi-

Našinci, kulturní barbaři Stále častěji se ozývá nářek, že Česko už není tak kulturní jako bývalo. Jsme na tom skutečně tak špatně? Jeden český vydavatel seriózní četby vytýkal své asistentce, že čte „harlekýnky“: „Známe se tak dlouho. Před lety jste četla Grahama Greena, a teď tohle!“ Paní sebevědomě odpověděla: „Protože tady si můžu přečíst rovnou ty milostné věci, co jsem kdysi musela v těch vašich knihách pracně hledat!“ Konzumovat brak prostě dnes není společenská ostuda, ale na intelektuálně náročnější jedince jdou při pohledu na čtenářský top ten či na sobotní televizní program chmury: Vždyť ani to lepší často nestojí za mnoho. Vždyť knihy a filmy bývaly tak mnohovrstevné a lidé jim rozuměli. Jak mohou dneska masově trávit večery u sitcomů a denně kupovat Blesk? Možná jsou to z větší části plané nářky, ale podle jistých ukazatelů se zdá, že to s námi jde z kopce. Malý příklad: Cizinec a Pád od Alberta Camuse, rok vydání 1966, 30 000 výtisků. Kde se vzalo tolik zájemců o existencialismus, když dnes se prodané dva tisíce takových knih považují za úspěch a poezie se vydává po šesti stovkách? Jistě, trh je nasycený, zájem lidí se rozptýlil. Jenže otázka je, zda za strmým pádem českého zájmu o vysokou kulturu nestojí také obecná ztráta schopnosti vnímat a udržet komplikovanou myšlenku.

My a minulost Komunisté původně snili o „lepším člověku“ vychovaném kvalitní četbou. Za minulého režimu neexistoval brak a bulvár, jenom nudná oficiální propaganda. Paradoxně se často stávalo, že pokud už něco komunisté povolili, mívalo to úroveň. Do

díla se totiž vsákl potenciál spousty chytrých lidí, kteří se nemohli vyžít jinde. Třeba za vrcholnou překladatelskou a ediční činnost nakladatelství Odeon v době normalizace nemáme náhradu dodnes. Jenže většina lidí čte prostě proto, aby si odpočinuli, a jejich střet s vysokou kulturou byl nedobrovolný. Sen komunistických intelektuálů o „novém člověku“ ztroskotal, když se většina čtenářů po převratu vrátila od kultury k zábavnímu průmyslu. Zájemců o „něco hlubšího“ je v přirozených podmínkách menšina – odhadem čtyři až pět procent populace. Za vrchol české kulturnosti se dá považovat prvních čtyřicet let 20. století. Nikdy předtím ani potom neměla česká kultura tak jednoznačně světový rozměr: od Janáčka přes architekturu k Haškovi, k meziválečné poezii, k Čapkům, od Kupky k Toyen. Ale jak se to jevilo současníkům? Stačí si přečíst pár nakladatelských pamětí z dob první republiky: Bedřicha Fučíka anebo Knihy a osudy Julia Firta. Za první republiky vycházely „kvalitní“ knihy přesně ve stejných nákladech jako dnes: patnáct set až dva tisíce výtisků. To nejlepší z výtvarného umění a poezie se odehrávalo mimo pozornost médií. Úzkoprsost tehdejší kritiky, zbohatlíků a masového publika vyháněla mimořádné osobnosti za hranice: od Emmy Destinnové či Bohuslava Martinů až po Josefa Šímu. Ze Seifertových pamětí Všechny krásy světa jasně čiší dvojí status progresivní umělecké elity: na jedné straně si čeští básníci a malíři byli vědomi své úrovně, zároveň ale žili v trvalém stavu poloviční nouze, skoro na okraji společnosti.

dla trvají pět až šest let: jsou nákladné (pro daňového poplatníka) a marnotratně rozvláčné (pro studenta). Vzhledem k tomu, že většina vlád ve „staré Evropě“ se děsí zavedení školného, kratší studijní programy jsou ideálním způsobem, jak ušetřit. Zavedení známého mezinárodního systému vzdělávání rozděleného do tří částí (standardní tříletý nebo čtyřletý bakalářský cyklus, magisterský cyklus pro náročnější a PhD. pro opravdové „bedny“) by současně mělo evropské univerzity učinit pochopitelnějšími (a atraktivnějšími) pro cizince. I přesto jdou změny ztuha. Řecká vláda nedávno po třech měsících protestů upustila od záměru uzákonit soukromé univerzity. Ve Francii zůstávají na veřejných vysokých školách přijímací zkoušky tabu (na rozdíl od úžasně exkluzivních grandes écoles). Ve Finsku si zase Karl-Erik Michelsen z Lappeenrantské univerzity stěžuje na „velký sociálnědemokratický projekt na vytvoření obrovského množství lidí s magisterským titulem“. Výsledek je podle něho takový, že „kvantita převažuje nad kvalitou“.

Studenti jako zákazníci Nepodceňujme však sílu transparentnosti. Jakmile si studenti mohou snáze srovnat své studijní programy s nabídkami ze zahraničí, mohou začít zpochybňovat hodnotu titulu, o který na své škole usilují. I když je pro mnohé z nich oficiálně zadarmo, studenti za něj přesto platí svým časem, odloženým výdělkem a hrazením životních nákladů. Úzkoprsejší evropské univerzity si jistě kladou otázku, do čehože se to vlastně pustily. Jejich vlastní zájem je přiměl k tomu, aby o studentech začaly uvažovat jako o zákaznících: jak o těch bohatých ze zahraničí, tak o těch nadaných domácích, které láká představa, že by studium dokončili v zahraničí. Vlády si uvědomily, že když se jejich univerzitám podaří přimět studenty ke svižnějšímu studiu, mohly by ušetřit, protože studenti získají titul a vstoupí na pracovní trh dříve. Univerzity mezi sebou také začínají soutěžit o nejchytřejší a nejlepší stážisty. Ale tak už to chodí, když se snažíte o konkurenceschopnost. Než se nadějete, zjistíte, že konkurovat ostatním není volba, ale nutnost. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

Smrt vedle Béma Jestli platí, že se chování politiků měří přísnějším metrem, pak má druhý muž ODS a pražský primátor Pavel Bém problém. Na jeho cestě k vrcholkům Himálaje totiž zahynul jeden z nosičů. Mezi horolezci je to možná banální historka. Na svahu osmitisícovky je přece každý sám za sebe, vypětí, výkony a riziko jsou veliké. Ke smrti zřejmě dochází často, a pokud pak dá zbytek výpravy přednost zdolání vrcholu před pietním návratem z půli cesty, je to problém jen jeho svědomí. Co když to ale udělá politik, od kterého chceme vidět spíš schopnost vcítění se než lhostejnost? To, jestli si má politik realizovat své životní sny i za cenu životů najatých nosičů, které k tomu nutně potřebuje, si musí každý zodpovědět sám. Fakt je, že rozlousknutí tohoto dilematu nám Bém nijak neusnadňuje. Místní média pojala jeho cestu jako velkou senzaci a primátor je, zdá se, pro. A přes internet zásobuje veřejnost detaily, které skládají velký příběh neohrožené politické celebrity, v jejímž stínu není pro ty „malé“ prostor. To se týká i nešťastného šerpy. K jeho smrti Bém domů napsal, že „je fascinující vidět, s jakou bezprostředností a samozřejmostí místní hrdinové přijímají smrt“. Jenže tak jednoduché to není. V Indii a okolí lidé opravdu pohlížejí na smrt trochu jinak než v Evropě, berou ji víc jako přirozené zakončení jednoho života a vstup do života dalšího. Ovšem teprve po naplnění svých životních úkolů. Na smrti živitele rodiny ale nic „samozřejmého“ není, a to ani na svazích Himálaje. Naopak na velmi chudém nepálském venkově jde obvykle o tragédii s fatálními důsledky pro zbytek rodiny. Jak velké jsou v tomto případě a jaká pomoc by je mohla zmenšit, to zatím v primátorských depeších nestojí. Pavel Bém za tragédii nemůže. I pro něj je ale v tuhle chvíli podstatnější dokončit velký příběh své cesty k vrcholu než řešit nějaký „malý“, v tu chvíli nedůležitý. Pro politika to nemusí být zrovna ideální výbava pro další kariéru. Marek Švehla

Milada Součková, jedna z nejzajímavějších předválečných literárních veličin, si vydávala knihy vlastním nákladem a film jako uměleckou disciplínu pěstovalo jen pár výstředníků: mladý Otakar Vávra, Vladislav Vančura, Alexandr Hackenschmied. Jejich experimentální aktivita provázená nezájmem diváků přitom budila u lidí z oboru útrpný úsměv. Politici se chovali stejně jako dnes: kultura, to pro ně bylo Národní divadlo, Prodaná nevěsta, Brožík a Max Švabinský. Hlavně nenarazit!

Mimo zorný úhel

obsah domov

4 5 6

Vraha asi nepoznáte Nová hvězda v parlamentu Čeští pohané na duchovní cestě Skvělý kurz pro Prahu

8

The Economist: Čekání na další útok al-Káidy

ekonomika

zahraničí

Skotský průlom

Estonsko: krev, bronz a slzy

profil

9

terorismus

Nový „Mr. Euro“ se pustil do práce

10 Turecko hledá svou tvář 12 Jak nevládnout Ukrajině

Dnes má Česko ještě pořád jednu z nejmenších státních podpor kultury v Evropě. Jedním z důvodů přehlížení kultury českými politiky je právě dojem, „že to funguje samo, tak co by chtěli“. To je v podstatě perverzní úvaha: jestliže se za víc peněz pořídí lepší silnice, je pravděpodobné, že by i české umění bylo s vyšším rozpočtem lepší. Ale o to nám teď nejde: tím, co nás bude držet jako malou kulturní velmoc nad vodou, nebudou nikdy samotné peníze. Bude to právě ten zpochybňovaný zájem čtenářů anebo publika. Možná se nám zdá slabý při vzpomínce na hodinové fronty u předlistopadových knihkupectví. Ale záruka, že se podobá tomu předválečnému a že neklesá, znamená pro budoucnost hodně. Předválečná společnost byla méně traumatizovaná reklamou, ale lidé měli méně peněz a méně informací. Jenže stejně jako dnes jich jistá malá část stála o originální a vnitřně pravdivé umění, rozpoznala ho a nepotřebovala k němu stranické potvrzení. Měřítkem takzvané „kulturnosti“ je tak především to, co zanecháme jako odkaz pro budoucnost. Měřítkem kulturní úrovně první republiky není Vlasta Burian, ale přesně ti, kdo měli nakonec ve střetu s „komerční většinou“ největší obtíže: Čapkové, Halas, Seifert, Vančura, surrealisté. Z toho plyne, že by si člověk neměl zoufat nad úpadkem Čechů, kteří vyznávají Paula Coelha a koří se Saudkovi či Kristiánu Kodetovi. To, čím je dnešní česká kultura velká, leží možná mimo náš zorný úhel a zhodnotí se to až za třicet let. To už se ale budeme rozčilovat nad něčím úplně jiným. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka a scenáristka.

13 Skončila éra Majského rozhovor

14 S J. Flegrem o zamrzlé evoluci 16 výběr z webu respekt.cz

téma

KNiHY

17 Sami proti Satanovi 20 Mark Juergensmeyer: Teror v mysli Boží

21 Václav Cílek: Borgesův svět

Vladimir Vysockij: Nepiju sám

Kultura

22 Srp a magistrátní kladivo

Red Road – kamera, milenci a vrazi 23 Pohanská básnířka Björk 24 Bomba v knedlíku Gypsies in da Chanov 25 Kulturní servis

civilizace

kolonialismu

26 Afriku dusí děditctví 27 Rozhovor s prof. D. Kingem Boj se změnou klimatu

Trendy 28 Ch. Hitchens: Nasládlá falešnost po střelbě na univerzitě T. C. Boyle: Příroda se brzy očistí 29 M. Petrusek: Vzpomínka na Rostropoviče

U. Eco: K čemu slouží profesor

a skutečnost

Polemika 30 Čeští katolíci: představy

JEDNATŘICÍTKA 31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

Q

32 minulý týden


domov

Připomeňme si

Případ jihočeské matky Náměstkovi českobudějovického primátora Tomáši Kubínovi (ODS) se zčásti splnil velký sen: devět dětí občanky jihočeské metropole Valérie Pužové vyrůstá v klidném, čistém a stabilním prostředí. Tyto podmínky jim ovšem nezajistil transport do dětského domova, jak náměstek Kubín původně myslel a prosazoval, nýbrž jim je vytvořila jejich vlastní matka. Šanci to udělat dostala ovšem až po dvouleté bitvě s českobudějovickým sociálním úřadem. Bez nadsázky lze přitom konstatovat, že bez pomoci právniček a právníků z Ligy lidských práv a bez poprasku v médiích by ten spor o právo matky a dětí na společný domov těžko skončil úspěchem. Ještě loni to s rodinou paní Pužové vypadalo velmi nahnutě. Matka devíti dětí a čerstvá vdova se po smrti partnera a živitele propadla do těžké sociální situace. Českobudějovické úřady jí moc nepomohly, naopak: za několikaměsíční dluh na nájemném ji spolu se všemi potomky odsunuly do jednopokojového bytu v ubytovně pro neplatiče za městem. Sociální pracovnice sem sice přicházely poměrně často, ale nikoli s pomocí, nýbrž s ostrou kritikou, že matka nedokáže místnost obývanou devíti malými dětmi různého věku udržet ve „standardním pořádku“. Sociální pracovníci podporovaní magistrátem nakonec právě loni podali návrh na odebrání všech dětí do dětského domova. Soud jim vyhověl jen částečně: za absence ve škole musely do „děcáku“ dočasně na osm týdnů nastoupit tři dcery paní Pužové s tím, že matka si během tohoto času dá věci do pořádku. Osm týdnů se pak z různých byrokratických důvodů protáhlo na téměř devět měsíců: i když Vánoce holčičky strávily doma, oficiálně se mohly vrátit až letos 17. ledna. Mezitím se u nich doma hodně změnilo. Díky zájmu tisku a právníků z Ligy lidských práv šly najednou věci do té doby nemyslitelné. Rodina například dostala k užívání léta prázdnou místnost vedle svého pokoje na ubytovně, takže děti měly více prostoru a bylo snazší udržovat pořádek. „Jsme tady spokojeni,“ říká dnes paní Valérie. „Teď je nás tady dvanáct, pomáhají mi rodiče a nový manžel, takže na děti už nejsem sama.“ I z obávaných sociálních pracovnic se prý staly docela příjemné a vítané tety. „Chovají se ke mně a k mým dětem úplně jinak. Už je nezajímají jen srovnané komínky prádla ve skříni, ale ptají se, jestli nepotřebujeme pomoc,“ dodává paní Valérie. Vypadá to jako by na sociálním odboru v Českých Budějovicích proběhly rozsáhlé personální změny. Ale není to tak: všechno je tu i personálně při starém. I paní Pužová má pocit, že se chová pořád stejně. „I předtím i teď se snažím dělat, co chtějí. Jediné vysvětlení té změny snad vidím v tom, že jsem v pravou chvíli přijala pomoc právníků a nestála před soudem sama.“ Sociální odbor v Českých Budějovicích i její romský koordinátor David Kostohryz ale toto tvrzení odmítají. „Od počátku paní Pužové a jejím dětem nabízíme pomoc,“ říká Kostohryz. „Náš postup vidím jako správný, paní Pužová péči o děti zanedbala, děti měly zameškané hodiny a po našem radikálním kroku s odebráním se paní Pužová probudila, ze své pasivity přešla v aktivní starost o sebe, děti i své dluhy. Teď se nám s ní spolupracuje mnohem lépe.“ Právníka Valérie Pužové Petra Bittnera z Ligy lidských práv koordinátorův pohled na problém udivuje. „Úředníci sociálního odboru nepochybili z právního hlediska; potíž je ale v tom, že prostě udělali jen to, co museli, ale už ne, co mohli. A tím se celá situace dostala až k návrhu na odebrání dětí.“ I zmíněnou místností navíc paní Pužové úřad nenabídl sám od sebe, ale až poté, co tuto možnost více méně náhodou objevili právníci ligy a napsali za svou klientku žádost. Paní Pužovou dnes navíc trápí ještě jeden nový problém. Během nařízeného odloučení svých tří dcer v domově byla ze zákona povinna platit příspěvek na jejich ústavní výchovu a kvůli nedostatku peněz to nedělala. „Teď musíme vyřešit, jak tento dluh uhradit,“ říká Bittner. „Snad se domluvíme na výjimečném prominutí.“ Kateřina Čopjaková Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Vraha asi nepoznáte Jak dál po smrti Jany Svačinkové z Želešic

Tady se to dělo. foto günter bartoš

M

uhammad Fahed bil svoji ženu a policie ho za to vykázala ze společného domova. Zdálo se, že nový zákon chránící oběti domácího násilí si může připsat další úspěch. Ale pak přišla poslední dubnová sobota, žárlivý násilník se vrátil a ubodal svoji partnerku k smrti. Vražda otřásla celou zemí a probudila staré pochyby: zda bylo, či nebylo možné tragédii zabránit – a jestli to vůbec jde.

Když on plakal Čtyřpatrová zašle šedohnědá bytovka na okraji tisícihlavých Želešic u Brna nevypadá zrovna jako adresa, kde by člověk rád bydlel. Spáleninou páchnoucí vrak auta před domem a papír s upozorněním na výměnu zámků ve vchodových dveřích ten dojem umocňuje. Po schodech bytovky těžce sestupuje starší žena, v ruce má rudě zbarvený mop a dutým hlasem říká větu, kterou si nikdy nepřeje vyslovit žádný rodič: „Právě jsem utírala krev po svojí dceři – v ložnici, kde byla zavražděna.“ Je to maminka Jany Svačinkové, devětatřicetileté matky dvou dětí, kterou předminulý týden ubodal dvaceti ranami nožem její o deset let mladší syrský partner Muhammad Fahed. Janu týral už předtím a policie jej kvůli tomu vypověděla z bytu. Fahed zákaz nedodržel – a ocitl se kvůli tomu v zadržovací cele. Když ho z ní pustili, vrátil se ještě jednou – naposledy. „Asi ho neměli pouštět,“ říká matka oběti nejistě. Jenže hned dodává, že ani ona by si vůbec nedokázala představit, že Muhammad udělá něco podobného. „Byl divoký, to víte Syřan, dokonce jí podpálil auto,“ mávne rukou k ohořelému vra-

Už 256 Volání odborníků z intervenčních center a manželských poraden i z řad policie po novém zákonu, který by umožnil lépe chránit oběti domácího násilí, bylo vyslyšeno českým parlamentem loni v březnu. Zákon 135/2006 začal platit od Nového roku a mapováním jeho funkčnosti se hned začala zabývat i organizace Bílý kruh bezpečí, která se o jeho prosazení zásadně zasloužila. Díky tomuto zákonu má policie možnost vykázat agresora z bydliště, které sdílí s obětí, na dobu deseti dnů. Během tohoto času si oběť může rozmyslet, co podnikne dál, např. může na násilníka podat trestní oznámení, požádat o rozvod nebo se přestěhovat na místo agresorovi neznámé či po uplynulých deseti dnech i povolit, aby se agresor vrátil. Tato doba je daná ze zákona, a tedy ani na návrh oběti nemůže být zkrácena a oběť ani agresor nesmí vyhledávat společná setkání. Pokud tak činí, jedná se o maření úředního rozhodnutí. Český zákon je inspirován rakouskou legislativou, kde agresor může být vykázán ze společného bydliště už od roku 1997. U nás zpočátku narážel na argumenty, že je

ku. „Ale vraha asi nepoznáte… Nikdy bych si to nepomyslela.“ Dvacet kilometrů odtud sedí za stolem jiná smutná žena. Je to Lenka Nekudová, štíhlá blondýna v džínách, soudkyně Okresního soudu Brno-venkov a podle komentářů vynesených na stránkách novin hybatel celé tragédie. „Já ho musela pustit, zákon mi nic jiného neumožňoval,“ vysvětluje soudkyně. „Teď jsem v šoku z toho, co udělal. Působil tak klidným dojmem, dokonce když jsem ho vyslýchala, tak plakal, bylo zjevné, že je mu to líto. Sám říkal, že si uvědomuje, co udělal, že se k partnerce nevrátí a zůstane bydlet v hotelu.“ V tuto chvíli je čas zrekapitulovat celý příběh s ohledem na mantinely českého práva. Paní Svačinková podala počátkem dubna trestní oznámení na svého partnera, protože opakovaně bil ji i její dceru. Rajhradští policisté ihned Muhammadovi vzali klíče od bytu a podle paragrafů čtyři měsíce starého zákona ho z něj na deset dní vykázali. Tenhle základní distanc byl později prodloužen na měsíc a mohlo se i pokračovat – zákon dovoluje vykázat násilníka až na rok. Policisté také vzorně jezdili do Želešic na kontrolu a při jedné z nich Muhammada v bytě objevili: pustila ho tam sama jeho pozdější oběť. Protože nedodržením zákazu spáchá násilník trestný čin „maření úředního rozhodnutí“, policie Syřana (kterému mimochodem úřady mezitím zamítly žádost o politický azyl) zadržela. A v tomto okamžiku přistál případ na stole soudkyně Nekudové. Do čtyřiadvaceti hodin měla rozhodnout, zda pošle Syřana do vazby, či nikoli. „Nerozhodovala jsem o tom, zda půjde do vazby za domácí násilí, ale za to, že mařil úřední rozhodnutí,“ tvrdí soudkyně. A u tohoto činu se lidé do vazby posílají jen ve výjimečných případech – až

lehce zneužitelný a může být použit k vydírání partnera. Tedy i na tuto situaci zákon pamatuje a přivolaná policie musí potenciální oběť poučit o postihu, který jí hrozí, pokud by zneužila situace. Během prvních čtyř měsíců se žádný takový případ neobjevil, a to už bylo vykázáno 256 násilníků ze společného bydlení. Naopak zákon měl zatím jen pozitivní ohlasy, a názory, že je příliš přísný, se neobjevily. Největší počet násilníků (25) byl zaznamenán v Moravskoslezském kraji. Pracovnice Bílého kruhu bezpečí, které tuto statistku provádějí, však upozorňují na to, že tento počet neznamená, že se v tomto kraji vyskytuje větší množství agresorů, tedy negativní jev, ale naopak že policie je zde lépe připravena díky včasným školením o rozpoznání domácího násilí v konkrétních případech, a tedy je schopna situaci lépe řešit. Další zajímavou položkou v této statistice je počet šestnácti žen-agresorek, které byly za uplynulé čtyři měsíce vykázány. Tady je nutné připomenout, že pojem domácí násilí zahrnuje nejen násilí páchané na partnerovi, ale i násilí obecně proti příbuzným, se kterými bydlení sdílíme. Z počtu šestnácti žen se čtyři dopustily domácího násilí na manželovi či druhovi, zbývající ohrožovaly či napadaly jiné příbuzné.

při opakování. Takže kdyby se Muhammad vrátil domů ještě jednou a policie ho tam objevila, šel by už rovnou do vazby. Právní laik si řekne – s násilníkem se má přece zacházet jinak než s někým, kdo maří úřední rozhodnutí třeba tak, že řídí auto, přestože mu policie vzala řidičák. „Přihlédla bych k tomu pouze tehdy, kdyby byl za týrání své partnerky stíhán, a to on nebyl,“ namítá soudkyně. To je pravda: policie se teprve chystala trestní stíhání zahájit. Ale přece – neměl být brán jako nebezpečný, i když ještě stíhán nebyl? „Nemůžu dát na svoje dojmy,“ odpovídá soudkyně. „Tím spíš, když třeba ze spisu vyplývá, že ho do bytu pouštěla dobrovolně i jeho partnerka. Takže ani ona sama si zřejmě nemyslela, že může být tak nebezpečný.“

Šlo tomu zabránit? Udělala tedy soudkyně chybu? „Neudělala,“ říká rozhodně její šéf, předseda Okresního soudu Brno-venkov Petr Jirsa. „Zkoumáme konkrétní trestný čin a nemůžeme už přihlížet k tomu, že z jiných skutečností vyplývá, že by mohl spáchat také jiný trestný čin. Kdyby ho do vazby vzala a jako důvod napsala, že by se mohlo stát něco horšího, tak nám to na krajském soudu omlátí o hlavu.“ Také jiní oslovení právníci či koordinátorka jihomoravského intervenčního centra, která s paní Svačinkovou její partnerské problémy před vraždou řešila, se domnívají, že postupovala správně. „Neměla šanci udělat jiné rozhodnutí. Kdyby ho do vazby dala a on si podal stížnost, uspěl by,“ je přesvědčena právnička sdružení Iuridicum remedium, které se věnuje „lidskoprávním“ právním kauzám, Helena Svatošová. Dokonce ani policisté si nejsou jisti, zda by případná vazba zabránila tragédii. „S tím, co víme dnes, si myslím, že i kdyby na něj vazbu uvalila, tak ta vazba nemůže trvat věčně, ani trest, a on by to dřív nebo později stejně udělal,“ říká vedoucí oddělení obecné kriminality policie Brno-venkov Jaromír Novotný. Naopak Marie Vavroňová a Zuzana Prokopová z pražského sdružení Rosa, které pomáhá obětem domácího násilí, si myslí něco jiného. „Byl to chybný, formální přístup. Měla lépe, třeba ve spolupráci s policií, vyhodnotit, zda je nebezpečný,“ myslí si Marie Vavroňová. „Tak, jak se školí policisté, tak by se měli školit i státní zástupci či soudci, aby pochopili problém domácího násilí. Aby chápali, že jestli oběť pustí pachatele dobrovolně do bytu, ještě neznamená, že je všechno v pořádku – vztah mezi nimi je nesmírně složitý, ona se ho může taky bát.“ Jistou nadějí je, že tragický příběh by mohl popostrčit debatu o nástrojích boje s domácím násilím ještě o něco dál. Téměř totožná tragédie se totiž krátce po zavedení nové legislativy odehrála před deseti lety v Rakousku: manžel byl vykázán, ale vrátil se domů a svoji ženu zavraždil. Případ vedl k dalšímu propracování systému, například k důslednému „posuzování nebezpečnosti“ agresora a k ustavení utajených azylových domů, kam se oběť domácího násilí před útočníkem ukryje. Utajené azylové domy u nás nejsou a to, jak říkají představitelky Rosy, „je další věc, kterou je potřeba změnit“. Silvie Blechová

Q


domov

Štastný velký muž

V parlamentu se rodí nová politická hvězda

N

ovopečený poslanec Boris Šťastný (ODS) přes zákaz a nelibost svých partajních šéfů sepsal protikuřácký zákon a úspěšně ho posunuje hlasovací mašinerií. Jeho urputnost popírá zdejší zažitou představu, že jeden člověk tady v politice „nic neznamená“ a nic nemůže prosadit.

Dej si s námi cigárko „Borisku, pojď s námi na jednu,“ špičkuje svého kolegu ministr vnitra Ivan Langer (ODS) a v ruce žmoulá čerstvě vytaženou cigaretu. „Borisi, nechceš cigárko?“ utahuje si z poslance o dvě minuty později František Bublan (ČSSD). Je první květnová středa a poslanci využívají pauzu mezi hlasováním k odskoku na „zdravotní“ cigaretu. „Jsem rád, že mě kolegové popichují,“ komentuje narážky poslanec Šťastný. „Znamená to, že jsem svoje téma prosadil do jejich pozornosti, a to je první krok k tomu, abych je dostal na svoji stranu.“ Vysoký elegán Boris Šťastný (37) vstoupil do světa zdejší „velké politiky“ teprve po loňských volbách. Na začátku devadesátých let ho přitom ani nenapadlo, že by z něj mohl být profesionální politik. Vedle lékařské praxe si založil firmu se sportovními potřebami, která začala slušně vydělávat. Pak ale přišel rozpad Klausovy strany, který Šťastného „z lítosti“ k otci českého ekonomického zázraku vyprovokoval ke vstupu do ODS, kde se ale zpočátku moc neangažoval. Potom po letech v byznysu pocítil „potřebu změny“ a rozhodl se kandidovat na radnici Prahy 10, kde bydlí. ODS vyhrála a Šťastný se stal šéfem jejího klubu zastupitelů. „I když mohl, neprosazoval věci silovým řešením a zval nás ke společnému stolu. Když jsme měli lepší argumenty, nebránil se, aby ty své podle toho upravil,“ říká Pavel Kratochvíl, evropský demokrat. „Je velmi ambiciózní a vždy se vymykal svým nasazením. A je také detailista, který hledá to nejlepší řešení.“

Ve stejné době, kdy nastupuje na radnici, se Šťastný blíže seznamuje se svým politickým guru Václavem Klausem, se kterým se znal z „různých sportovních akcí“. Nabízí mu své služby, třeba v oblasti marketingu. A slaví úspěch. Klaus mu svěřuje vytvoření svého webu a poté ho jmenuje svým poradcem pro otázky zdravotnictví (Šťastný ho například neúspěšně přesvědčoval, aby podepsal zákon o registrovaném partnerství). Po čtyřech letech v komunále se Šťastný přihlásil do stranických primárek pro volby do Poslanecké sněmovny a deváté místo „na poslance“ bohatě stačilo. Z komunální politiky si odnášel vizi, jak chce politiku dál dělat. „V Praze 10 jsem poznal, že nejlepší je řešit problémy v týmu. A do debaty vtáhnout i opozici, protože může také přinášet zajímavé nápady,“ tvrdí poslanec. „Nespolupracovat s někým jen proto, že je z jiné strany, není efektivní.“ Právě častá „politizace“ problémů je pro Šťastného během jeho krátkého působení v dolním sněmu velkým překvapením. „Strany nechtějí poslouchat své argumenty. Samotný fakt, že věc navrhne vláda, stačí někdy k tomu, aby to opozice odmítla, a naopak,“ říká Šťastný. Čím je to způsobené? „Připadá mi, že je to tady tak nějak vžité jako norma přemýšlení a systém, který pomáhá několika lidem udržovat si vliv,“ odpovídá. „V mnoha případech tvoří oficiální postoj pro hlasování poslanců několikačlenné vedení jejich klubu, které říká, hlasujte tak a tak. Řada lidí se před nimi necítí být dost jistá, aby jim oponovali.“

Síla jednoho Do povědomí široké veřejnosti se Šťastný zatím nejvíc zapsal svým návrhem protikuřáckého zákona, který po irském vzoru zakazuje kouření v uzavřených společně sdílených prostorách. Motivů, proč to udělal, bylo hned několik. „Můj otec je plicní lékař, takže tohle téma mám hluboce zažité a vždy jsem ho považoval za velmi důležité. Sám jsem navíc viděl na následky kouření umírat hodně lidí, takže v tom

Nebát se a nekouřit. (Poslanec Šťastný) f oto karel cudlín

hraje roli i moje osobní zkušenost,“ říká poslanec. „Navíc to chápu jako téma, které z ODS může dělat moderní stranu, která jde s dobou a trendy.“ Ve své straně ale poslanec narazil. Premiér Topolánek, ministr zdravotnictví Julínek a šéf poslaneckého klubu Tluchoř mu řekli, ať žádný protikuřácký zákon nepředkládá. Jedním z argumentů bylo, že to povede ke krachu restaurací a hospod a v nastalé mediální kampani to partaj poškodí. „Předložil jsem jim statistiky z několika zemí, kde měli podobné obavy, ale ty se nenaplnily. Nejenže tamní restaurace nezkrachovaly, ale ani jim nepoklesl počet zákazníků a tržby,“

vysvětluje Šťastný. „Někteří mí oponenti mi ale stále opakovali, že to tady může nastat. Nikdy ale nevysvětlili, o co své argumenty opírají.“ Šťastný se proto rozhodl předložit normu i bez posvěcení šéfů své partaje. Hned nato rozjel maraton desítek vysvětlovacích schůzek s poslanci napříč všemi parlamentními stranami. Vedle toho uspořádal několik konferencí vztahujících se k tématu kouření. Před schvalováním pak všem sto devadesáti devíti poslancům rozdal sedmdesátistránkovou, vlastním nákladem vydanou knížku, v níž podrobně vysvětluje, proč je schválení zákona důležité, jaké jsou nejčastější argumenty pro a proti a jaká je situace v ostatních evropských zemích. Energie a nasazení měly úspěch: zákon koncem dubna v prvním čtení prošel. Nejvíc hlasů proti přitom dodala Šťastného mateřská ODS, a to rovných padesát z 81 možných (vedení klubu poslance zavázalo, aby normu nepodpořili, například s ohledem na výše zmíněné obavy z krachu restaurací). Během několika měsíců by se měl zákon projednávat v druhém a třetím čtení a k jeho definitivnímu schválení bude potřeba víc hlasů. „Znovu obejdu všechny kolegy, zaměřím se hlavně na ty, co hlasovali proti,“ říká poslanec. Kromě toho má Šťastný další plány. „Chtěl bych otevřít širokou diskusi o eutanazii, kterou podporuji,“ říká. „A závěry přetavit do zákona. Hlavně se ale chci z pozice místopředsedy zdravotního výboru zaměřit na celkovou reformu českého zdravotnictví. Chci, abychom navrhli opravdu radikální zdravotní reformu, zastavili plýtvání a dali lidem co nejvíc informací. U antikuřáckého zákona jsem si už částečně ověřil, že jako jeden poslanec můžu prosadit hodně věcí. To poznání je úžasné a dává mi chuť navrhovat a prosazovat věci, o kterých jsem hluboce přesvědčený, že jsou správné.“ Ondřej Kundra

Q

inzerce

Týdeník Vás zve na veřejnou debatu se zahraniční účastí:

Normální porod v Česku a v zahraničí 12. května od 12 hodin, kinosál Veletržního paláce, Praha 7 HOSTÉ:

Gerd Eldering, Německo Violeta Staniulevičiené, viceprezidentka komory porodních asistentek, Litva Edna Adan Ismail, ředitelka nemocnice, Somalilend a zástupci českých lékařů, porodních asistentek včetně odborníka na zdravotní právo MODERUJE: VSTUPNÉ:

Jiří Královec

150 Kč

vypisuje konkurz na místo na Katedře genderových studií: odborný asistent s profilací v oboru feministických kulturních studií, Ph.D. vzdělání a aktivní odborná znalost AJ a NJ podmínkou. Nástup od 1. 9. 2007 nebo podle dohody. Dále vypisuje konkurz na místa v Oddělení pro vědu a výzkum: pracovník na poloviční úvazek se zaměřením na projektový management, Ph.D. vzdělání v humanitních oborech podmínkou; administrativní asistentka na poloviční úvazek. Požadujeme minimálně středoškolské vzdělání a aktivní znalost FJ. NJ a AJ výhodou. Nástup od 1. 6. 2007 nebo podle dohody.

Debata se koná ve spolupráci s Hnutím za aktivní mateřství a UNIPA – – Unií porodních asistentek v rámci Světového týdne respektu k porodu. Tlumočení zajištěno. www.respekt.cz

Děkan Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze

Písemné přihlášky s doložením vysokoškolského vzdělání, publikační činnosti a dosavadní praxe zasílejte do čtyř týdnů od zveřejnění inzerátu na adresu: Bc. Tereza Ponikelská, Fakulta humanitních studií UK, U Kříže 8, 158 00, Praha 5.

www.respektkporodu.cz

Občanské sdružení Oživení hledá právníka pro boj s korupcí

Navštivte oázu Respekt Český MAJÁLES – Brno 8.5. – 9. 5. 2007 Ostrava – 10. 5. 2007 Pardubice – 11. 5. 2007

WWW.RESPEKT.CZ

V klidu si vychutnejte šálek čaje a prolistujte nejzajímavější články z časopisu Respekt. Každý návštěvník získá malý dárek!

Náplň práce: 1) práce v kauzách v oblasti veřejných zakázek, nakládání s veřejným majetkem, přístupu k informacím apod., zpracování žalob a trestních oznámení 2) připomínkování legislativy a zpracovávání leg. návrhů Požadujeme: zájem o problematiku boje proti korupci a fungování veřejné správy právní kreativitu a odvahu zkoušet nové postupy znalost světového jazyka, nejlépe AJ komunikativnost a samostanost Nabízíme: dobré platové ohodnocení zajímavou a smysluplnou práci odborné zázemí zavedené organizace vybavenou kancelář v centru Prahy Pracovní úvazek: plný (individuální domluva možná) Nástup: možný okamžitě Zájemci, prosím, zašlete životopis na [email protected]. Více informací na www.bezkorupce.cz

MASARYKOVA UNIVERZITA DĚKAN FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ v y h l ašuj e

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ na místo

odborný/á asistent/ka katedry sociologie Požadavky: akademický titul Ph.D. v oborech sociálních věd nebo bezprostředně před obhajobou disertační práce odborné zaměření Sociologie odpovídající publikační a výzkumná činnost v oboru schopnost individuální a týmové práce se studujícími kreativní přístup k pedagogické a výzkumné práci Úvazek: 1,0 Nástup: dle dohody Přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 8. 6. 2007 na adresu: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Eva Dopplerová, Joštova 10, 602 00 Brno tel.: 549 491 903, e-mail: [email protected]


domov

Jarovít je tady

Čeští pohané obnovují prastarou duchovní cestu

T

o poznání mělo cenu zpáteční letenky přes Atlantik. Na začátku devadesátých let to byly velké peníze a při rekapitulaci toho, co se za ně tehdy osmnáctiletý student Filip při hledání své vlastní duchovní cesty dozvěděl, to platí dvojnásob. Indiánský šaman, kterého v Americe navštívil, mu totiž řekl, aby „jel domů a pátral u svých předků“. Podobné doporučení našli na cestách mnozí před ním i po něm, ale Filip inspiraci od severoamerických indiánů důkladně rozvinul. Po návratu se začal zajímat o náboženství pohanských Slovanů a za pár let už zakládal společenství Rodná víra. Dal si jméno Kazimír a s přáteli začal hledat v duchovním systému svých předků model pro každodenní život ve stále rychlejším světě.

Opravdový Slovan V kruhu kolem dřevěného totemu znázorňujícího jednoho z mnoha pohanských bohů stojí skupinka podivně oblečených lidí se štíty a sekyrkami. Je poslední dubnová sobota krátce po poledni a členové spolku Rodná víra a jejich sympatizanti právě oslavují Jarovíta, boha jarní „plodivé i ničivé“ síly. Jsme pár kilometrů za Prahou poblíž satelitní vesnice Dolní Břežany. Uprostřed listnatého lesa mezi zarostlými příkopy, které kdysi tvořily valy slovanského hradiště, hoří pět malých ohňů. Kvůli suchu je v záloze hasicí přístroj, ale zatím se do ohně lije jenom medovina. „Jarovít přijal naši oběť. Sláva Jarovítovi!“ volá Stanislav, holohlavý třicetiletý muž zápasnické postavy v bílé říze držící okřín čili nádobu s obětním nápojem. Kolemstojící tlučou do kulatých štítů sekyrami jednoduchý rytmus a Stanislav pokládá do ohňů postupně další obětiny bohu, který je také patronem slovanských válečníků: jablko, bramboru a špekáček. „Sláva bohům, paměť předkům!“ skanduje Lutobor, další silák s dlouhými plavými vlasy. Lutobor čili „lítý bojovník“ je přezdívka – křestní jméno Pavel neznělo tomuto dvaatřicetiletému technikovi z Mladoboleslavska dostatečně slovansky. Pražák Stanislav Hulín, povoláním stavbyvedoucí, který před chvílí rozléval medovinu, má v tomto ohledu díky jednoznačně slovanskému jménu štěstí. Jeho vůdčí role je na místě: už v polovině 90. let se s výše zmíněným Filipem-Kazimírem (který se ale před lety do Ameriky vrátil a živí se tam jako grafik) a dalšími přáteli, především studenty slavistiky,

Rodná víra za Prahou. foto karel cudlín

pokoušeli podle dostupné literatury rekonstruovat pohanské obřady. Dobové kostýmy a kopírování rituálů pro ně však není to nejdůležitější. Tím má být snaha najít alternativu k dominantnímu křesťanství, a především touha být „blíž přírodě a uctívat její sílu“. „Křesťanství vnímáme jako první projev globalizace. Všeobecná představa jednoho boha zaútočila na to, na co dnes útočí právě globalizace a co považujeme za cenné: různost,“ říká Stanislav a dodává, že je „pozitivním nacionalistou“, protože jednotlivé národy světa vnímá jako „širší rodiny“. Ihned ale spěchá s ujištěním, že pohané jsou přísně apolitické sdružení. „Najdete u nás všechny kromě fašistů a komunistů,“ doplňuje kolegu právník Jaroslav Janovec. „Scházíme se na zaniklých hradištích z úcty k předkům, ale žijeme současný život. Jsme prostě Slovani, kteří se nezastavili ve vývoji,“ říká tento třiatřicetiletý muž oděný na rozdíl od souvěrců pouze v tričku a kraťasech. Někteří jeho společníci mají na rame-

ni vytetovanou nebo na krku pověšenou svastiku coby symbol slunce, ale moc ji nevystavují. „Je to lepší skrývat než pak někomu složitě vysvětlovat, že nejsme náckové,“ říká Jaroslav.

Souboj s Konzumákem Novopohanství dnes letí: keltským a starogermánským kultům nebo šamanismu propadly tisíce lidí. Českých „Slovanů“ je ale jen hrstka. K Rodné víře se zatím hlásí pouze několik desítek příznivců, je jich mnohem méně než třeba českých Keltů a třeba s místními vyznavači východních náboženství se Slované nemohou měřit ani náhodou. Chybí jim zásadní texty, školy, duchovní vůdci i finance na propagaci. Kontakty s početnými ruskými pohany nikdo nepěstuje, protože ti inklinují k ultrapravici a v Polsku nebo na Slovensku je situace podobná jako v Česku. Jaroslav Janovec vidí příčiny nezájmu v absolutní všednosti slovanského pohanství. „Prostě to

Skvělý kurz pro Prahu Po taxikářích a kapsářích má české hlavní město pro turisty další překvapení. Praha, Václavské náměstí, jarní odpoledne. Asfalt brázdí pomalu jedoucí taxíky, chodníky zase davy cizinců. Dva z nich, padesátiletý Australan Keith a jeho asijská manželka stojí u jedné z řady směnáren a rozhazují rukama tak rozhořčeně, že to nejde přehlédnout. Keith chtěl směnit eura, místo inzerovaného kurzu ale dostal o čtvrtinu méně peněz. Chce tedy transakci zrušit, žena za neprůstřelným sklem ale kroutí hlavou: peníze se nevrací. Australan je vzteky bez sebe a hlasitě se dožaduje svých peněz. Pak se rozhlíží kolem sebe a očima bezradně hledá pomoc. Nic zlého netuše, narazil na nový hit zdejší vynalézavosti, jak vydělávat na pražském turistickém ruchu: zlodějské směnárny. Jejich triky jsou jednoduché a pořád se vyvíjejí: k vyvěšenému kurzovnímu lístku se malinkým písmem připíše, že kurzy platí jen tehdy, když si cizinec vymění víc než tisíc eur. Druhý trik je novější: směnárny si vyvěsí u vchodu obrovskou ceduli jen s vyššími kurzy na prodej eura či dolaru. Když pak uvnitř turista při výměně zjistí, že kurz na prodej koruny je mnohem méně výhodný a chce transakci zrušit, je pozdě. Směnárník to odmítne s argumentem, že už vytiskl účet. To se stalo i Australanu Keithovi: na okénku směnárny leží hromádka korun a pod ní bílý papírek z kasy. „Vystavila jsem účet, už se to

nedá zrušit,“ naučeně kroutí hlavou blondýna za sklem směnárny firmy Interchange. Australan je však energický muž a v rámci možností způsobuje rozruch. Několika dalším cizincům radí, ať jdou jinam. Pak se k němu přidává mladá dvojice z New Yorku, Němec, a dokonce dva mimopražští Češi, všem se před chvílí stalo u jiného okénka to samé. „Pracuju v New Yorku na radnici, všem to tam řeknu a napíšu článek do New York Times, ať mají ostudu,“ rozčiluje se Američan. Jeden z kolemjdoucích Čechů nabízí pomoc a přivádí strážníky. „Tohle řešíme dvacetkrát za službu,“ říká jeden z mužů v uniformě a rezignovaně dodává: „Moc jim nepomůžu.“ Pak se ale snaží: od dámy za sklem chce, aby transakci zrušila. Ta odmítá. Strážník chce občanku a slibuje, že pracovnici směnárny předvolá na úřad. Nakonec sahá do kapsy a vytahuje sériově vytištěný lísteček, kde cizince odkazuje na Českou národní banku. „Pod ně směnárny spadají, tam si mohou stěžovat,“ vysvětluje strážník v naději, že jeho slova někdo přeloží. Rozruch končí. Keith vypadá spokojeně. „Chci jim aspoň trochu znepříjemnit život,“ prohodí v odhodlání, že kromě stížnosti vylíčí svoji zkušenost i pár známým cestovním kancelářím. Všichni se rozchází, dáma za okénkem se tváří

Zpráva do bedekrů: Klamu, tudíž jsem – Čech. foto günter bartoš

netečně. „Každý se nějak živí,“ prohodí na otázku, jestli má tohle zapotřebí.

Dojde na ně Většina směnáren v pražském centru jsou slušné podniky, které informují zákazníky pomocí běžného kurzovního lístku. Ty zbylé vsází na trik

nevoní exotikou,“ říká právník. Přitom je na co se dívat. V panteonu i na domácích oltářících mají pohané Svaroha, Peruna či Radegasta. Komunita se dělí podle nejoblíbenějších bohů na jarovítovce a mokošovce. „S vírou v jednotlivé bohy je to různé. Nevěřím v panáčky metající blesky, ale v to, že příroda má duši,“ říká Stanislav. Jaroslav vypráví, jak jednou při oslavách Peruna společně vtipkovali, že kdyby je teď bůžek viděl, určitě jim pošle blesk. „A najednou z čistého nebe zahřměla rána jak z děla. Ale nezviklalo mě to. Jsem pořád spíš než věřící polyteista maximálně jen doufající panteista,“ vzpomíná na paranormální polohu svého počínání Jaroslav. On i ostatní se jednoznačně shodují v tom, že nejdůležitější zásada pohanství je odpovědnost vůči přírodě. „Žiju normální život, takže se to projevuje v maličkostech. Nezabíjím vosy, nekácím keře jen proto, že mi vadí ve výhledu, odmítám přestavět půdu, protože tam každoročně hnízdí rorýsi,“ říká Jaroslav. „A před každým obřadem pokládají rodnověrci za samozřejmé, že posbírají v lese odpadky.“ „Nemoderní“ odpovědnost cítí i k „uchování rodu“. „Je projevem neúcty k předkům a neuvěřitelného sobectví nemít děti,“ říká Jaroslav, který sám má tři ratolesti. Současný život ale pohanům přináší komplikace, kterým se těžko vyhýbá: práce pro obživu v nadnárodní firmě, používání auta nebo nemístnou spotřebu elektřiny. „Nejsme andělé a svědomí nám to občas dá pořádně sežrat,“ usmívá se Jaroslav. Zápas s vnitřními démony ilustruje rituální souboj. V něm na troskách hradiště poráží dlouhovlasý Vojtěch v dřevěné masce se sojčími pírky, která představuje Jarovíta, dalšího udělaného borce Dragana, jenž bez masky hraje roli démona podsvětí Kostěje. „Ale my tomu říkáme souboj s Konzumákem. Vždyť se na něj podívejte,“ ukazuje se smíchem na dobře živeného Dragana Stanislav. „Spíš než jako Kostěj vypadá jako Konzumák.“ Rituálům přihlíží pouze dvě ženy. Nejsou to členky Rodné víry – přišly jen ze zvědavosti se svými partnery. „Rádi bychom tady měli víc žen, ale asi se s našimi mužskými bohy neztotožňují. Slované měli jen jednu bohyni, Mokoš. Keltové v tomhle mají výhodu,“ povzdechne si Stanislav. „Ženských bohyň i příznivkyň mají mnohem víc.“ Vladimír Ševela

Q

s matoucími cedulemi. Problém je ale v tom, že jde o podniky na nejviditelnějších místech, kde prochází nejvíc cizinců. Při pátrání po možné nápravě se tazatel ocitá v bludném kruhu úřednické nemohoucnosti. Jak už bylo řečeno, policie odkazuje všechny cizince na ČNB, která na provoz směnáren dohlíží. Šéf jejího kontrolního týmu Jaroslav Němec ale problém nevidí. „My kontrolujeme jen dodržování devizového zákona, a ten nařizuje vyvěšení kurzovních lístků. A to směnárny splňují,“ říká Němec (i ve zlodějských směnárnách totiž někde řádný kurzovní lístek visí). Ve stejném duchu vyřizuje i zhruba padesátku stížností, které se mu ročně sejdou na stole. Péči o spokojenost návštěvníků Prahy a dohled nad fér prodejem má v popisu práce pražský magistrát. „Vím, ty cedule u vchodu směnáren dávají jen částečnou informaci, ale žádný zákon to nezakazuje,“ reaguje Drahomíra Hromádková z odboru daní, poplatků a cen. Radniční právník Milan Mraček se sám nedávno cizinců v podobné situaci zastával. Snadné řešení však také nevidí. „Občanský zákoník sice říká, že právní úkon je neplatný, pokud jej někdo učinil v úmyslně vyvolaném omylu. Vynucovat tento paragraf však může jen soud,“ vysvětluje Mraček. Je evidentní, že Praze roste další velká ostuda. Město by tedy mohlo postupovat podobně jako u smutně – a mezinárodně – proslulých taxikářů, kde také dlouhé roky tvrdilo, že nemá možnost nic dělat, až začalo tlačit na zákonodárce, aby provozování této živnosti zpřísnili. Praha by například mohla přesvědčit ČNB, aby své předpisy pro provoz směnáren formulovala jinak, třeba že všechny vyvěšené informace o kurzech musí být přehledné a úplné. Nic takového ale zatím rada města nechystá. Přesto je Rudolf Dobiáš z tiskového odboru magistrátu optimista. „Na směnárny dojde stejně, jako došlo na taxikáře,“ říká. „Věc si jen žádá legislativní řešení, což je dlouhodobá záležitost. Musíme prostě dodržet úřední postup.“ Marek Švehla

Q

RESPEKT 19 V 7.–13. květen 2007 inzerce


terorismus

Čekání na další útok al-Káidy

Nebezpečí se stupňuje a zpravodajské služby se s ním jen těžko vyrovnávají

Ti mladí muži trávili nekonečné hodiny debatami, jak útok nejlépe provést. Časově sladěné výbuchy městské distribuční sítě plynu označili za „krásný“, i když složitý plán. Otrávit vodu v londýnském potrubí byl jen „slabý nápad“. Zaútočit pomocí uneseného letadla se jim zdálo „snadné“, zatímco vyhodit do povětří šantán zvaný Ministry of Sound by mělo „šílený“ efekt. Nešlo o žádné plané chvástání rozčarovaných muslimů. Dnes pětadvacetiletý Omar Khyam spolu s dalšími šesti komplici nashromáždil 600 kg dusičnanu amonného v podobě hnojiva, což měla být hlavní látka pro výrobu jedné nebo několika dálkově odpalovaných bomb. Jeden z členů buňky při rozhovoru v konspiračním domě v západním Londýně prohodil: „Doufám, že tu nejsou žádný odposlechy.“ „Ne,“ odpověděl Khyam, „to bys jim moc fandil.“ Jak se ukázalo, britská zpravodajská služba MI5 jejich rozhovory skutečně nahrávala. Dusičnan amonný byl tajně vyměněn za neškodnou látku, přičemž jeden z agentů MI5 se vydával za pracovníka skladu, ve kterém si skupina hnojivo uschovala. K zatčení Omara Khyama došlo během několika týdnů, protože se chystal odletět do Pákistánu. Zatčeno bylo i šest dalších členů a osmý podezřelý čeká na soudní řízení v Kanadě. Proces trval déle než rok a v jeho průběhu zazněly i další plánované cíle útoku, například možnost vyhodit do povětří britský parlament (což Khyam označil za „vtip“). Nakonec byl Omar Khyam spolu se čtyřmi spolupracovníky 30. dubna odsouzen na doživotí. Dva další podezřelí byli zproštěni viny. Sledování probíhalo pod krycím jménem „operace Trhlina“ a svého času se jednalo o největší protiteroristickou operaci ve Velké Británii. V nejintenzivnějším období v únoru a březnu 2004 si tato akce v jednotkách tajných služeb a policie vyžádala 34 000 člověkohodin. V domech i automobilech podezřelých osob byly namontovány odposlechy, skryté kamery zaznamenávaly pohyb v internetových kavárnách a příslušníci tajné služby je bez přestání sledovali na každém kroku. Zmaření bombových útoků znamená pro britské orgány významný úspěch, nicméně se neobejde bez hořké příchuti katastrofického selhání. Podle původních prohlášení policie přišly londýnské sebevražedné atentáty 7. července 2005 jako „blesk z čistého nebe“, ale ve skutečnosti byli dva ze čtyř pachatelů několikrát spatřeni ve společnosti členů Khyamovy skupiny. Tajná služba je však považovala za nevýznamné a nezačala je sledovat. Někteří příbuzní 52 obětí žádají nezávislé prošetření londýnských bombových útoků. Podle vlády by to však „odvádělo“ tajné služby od jejich skutečné práce, tedy pátrání po teroristech. Sama MI5 učinila velmi neobvyklý krok a vydala podrobné informace vyvracející „fámy“ kolem celého případu. „Tato bezpečnostní služba nikdy nebude mít dostatečnou kapacitu, aby mohla vyšetřovat každého, kdo se objeví na okraji každé operace,“ uvedl její ředitel Jonathan Evans.

Hranice možností zpravodajských služeb Na rozdíl od pečlivě organizovaných teroristických buněk Irské republikánské armády (IRA), které byly pro ochranu svých členů ochotny učinit vše a před útoky často vydávaly varování, aby byl počet obětí nižší, se nyní MI5 a policie musí postavit opačné hrozbě v podobě mlhavého přediva prolínajících se skupin džihádistů, kteří jsou ochotni obětovat sami sebe, jen aby zabili co nejvíce lidí. „Nacházíme sítě uvnitř sítí, kontakty uvnitř kontaktů a propojení mezi jednotlivci, která překračují místní, národní i mezinárodní hranice,“ řekl 24. dubna Peter Clarke, vedoucí protiteroristického oddělení londýnské metropolitní policie. Na soudní řízení dnes ve Velké Británii čeká více než 100 osob obžalovaných z terorismu. Podle Clarka „jediný rozumný předpoklad zní, že se opět staneme terčem útoku“. Pro džihádisty na celém světě představuje Velká Británie skutečně velmi zajímavý cíl. Na vině je nešťastná souhra několika faktorů: jedná se o významného spojence USA ve válce v Iráku a v Afghánistánu a současně obnovené vůdčí jádro al-Káidy se sídlem v pohraničních oblastech Pákistánu má snadný přístup k tisícům Britů, kteří každoročně navštěvují zemi svých předků. Vývoj ve Velké Británii je v centru pozornosti vlád všech západních států. Evropané se obávají radikalizace svých muslimských menšin v důsledku snah al-Káidy využít kontakty v ostatních diasporách – Alžířany ve Francii, Maročany ve Španělsku a v Itálii nebo Turky v Němec-

Po slabém nápadu dobrý vtip. (Anthony Garcia a Omar Khyam v pákistánském Lahore, 2003) foto profimedia.cz

ku. Velmi znepokojivý je krvavý návrat alžírské Salafistické skupiny pro kázání a boj (známé pod francouzskou zkratkou GSPC), která se etablovala jako odnož al-Káidy v oblasti Maghribu. Muslimové dále na jihu na území saharské pouště, kam nesahá kontrola téměř žádné vlády, by mohli být ideologicky naočkováni, proškoleni a posláni do Evropy. Spojené státy se především obávají, že k atentátům v USA by teroristé mohli zrekrutovat „čisté“ evropské občany, u nichž není známo žádné napojení na radikální skupiny. Pokud soudní procesy potvrdí údajné spiknutí z loňského léta, jehož cílem měly být útoky až na deset letů mezi Londýnem a Spojenými státy pomocí tekutých výbušnin, bude jen posíleno přesvědčení, že al-Káida prošla vnitřní regenerací a znovu si troufá na náročné teroristické činy. Obrana spoléhá v první řadě na zpravodajské informace, zejména proto, že muslimské menšiny poskytují o extremistech velmi málo údajů. Britská MI5 se rychle rozrůstá. Očekává se, že v roce 2008 počet zaměstnanců stoupne z 1800 v roce 2001 na 3500. Množství podezřelých teroristických sítí však roste geometrickou řadou a od invaze do Iráku z roku 2003 se každoročně téměř zdvojnásobí. Dame Eliza Manninghamová-Bullerová, která nedávno odešla z čela MI5, v listopadu uvedla, že její rozvědka sleduje více než 1600 známých aktivních bojovníků (podle jedné parlamentní zprávy jde o nárůst z 250 v roce 2001). Tito extremisté mohou těžit z přízně přibližně 100 tisíců sympatizantů, kteří v jednom výzkumu, který citovala, uvedli, že londýnské pumové útoky byly oprávněné. S odkazem na populární britský seriál Dame Eliza uvedla: „Kéž by byl život tak jednoduchý jako v televizním MI5, kde je možno o všem získat informace a vše lze zvládnout v týmu šesti lidí.“ Při sledování skutečně dochází k velmi intenzivnímu využívání lidských zdrojů. Nepřetržité monitorování pohybu jedné podezřelé osoby vyžaduje zapojení desítek lidí. Prioritou jsou osoby, které představují „ohrožení na životě“, ale v současné době je jich tolik, že MI5 musí rozhodovat, které ohrožení života je podle indicií nejakutnější. Někteří pracovníci tajných služeb se dokonce domnívají, že al-Káida záměrně zaplavuje Velkou Británii teroristy, aby zahltila její obranný systém.

Stíny na cestě Pro britské orgány představuje operace Trhlina zvrat v chápání hrozby al-Káidy. Do počátku roku 2004 byla za hlavní teroristické nebezpečí ve Vel-

ké Británii považována zahraniční extremistická hnutí. Vedle toho se nanejvýš předpokládalo, že někteří britští muslimové tyto skupiny podporují v zahraničí a někdy se k nim připojují v rámci džihádu. V dubnu 2003 dva Britové pákistánského původu odpálili své pásy s výbušninou před plážovým barem v Tel Avivu a zabili tři Izraelce. Peter Clarke říká, že tehdy se Velká Británie stala „čistým vývozcem terorismu“. Nejhorší obavy policie se potvrdily 7. července 2005, kdy čtyři Britové (tři pákistánského a jeden jamajského původu) na sobě odpálili trhaviny v londýnském metru a v autobuse. Tajné služby sice teroristické činy obecně očekávaly, ale sebevražedný útok byl pro ně překvapením. Jen o měsíc dříve totiž společný výbor pro zpravodajskou činnost, který vyhodnocuje informace od různých tajných služeb, dospěl k závěru, že sebevražedné útoky nejsou pravděpodobné a v Evropě se neprosadí. Tomuto názoru nahrávala i skutečnost, že výbušniny v Madridu byly v roce 2004 odpáleny mobilními telefony a Omar Khyam a jeho komplici také počítali se spouštěcím zařízením na dálkové ovládání. Další překvapení měla následovat. Při vyšetřování útoků ze 7. července (a údajných pokusů o další dva týdny později) MI5 zjistila, že dva hlavní iniciátoři dokonaného útoku, Muhammad Sidique Khan a Shehzad Tanweer, jim zkřížili cestu již dříve, a to zejména v rámci operace Trhlina. Khan byl spatřen pětkrát, a dokonce došlo k jeho sledování, ale nebyl identifikován. MI5 zachytila některé Khanovy rozhovory s Omarem Khyamem a uvedla, že se týkaly většinou peněžních podvodů. Přepis však ukazuje, že při jednom rozhovoru se mezi řečí zmínili o organizování „operací“ z Pákistánu. V jedné chvíli se Khan zeptal Khyama: „Jseš ty vůbec terorista?“ MI5 zatkla hlavní komplice z operace Trhlina v březnu 2004 a poté sestavila seznam 55 podezřelých osob, které se dostaly se skupinou Omara Khyama do kontaktu. Patnáct z nich bylo označeno za „klíčové“ cíle. Khan a Tanweer spadali do skupiny 40 „žádaných“ podezřelých osob nižšího významu, které měly být sledovány, pokud budou k dispozici prostředky. Do července 2004 však MI5 a policie již převedly své pracovníky na jiné a mnohem větší vyšetřování. Díky němu se jeden z podezřelých, Dhiren Barot, který konvertoval od hinduismu k islámu, loni v listopadu přiznal k plánování několika útoků a byl odsouzen na 40 let. Barot připravoval celou řadu teroristických činů: chtěl například použít „špinavou bombu“ s radioaktivním materiálem nebo vyhodit v Londýně do povětří limuzíny naplněné bombami s plynem.

Také plánoval útoky v USA. Ke spolupráci s Barotem se přiznalo dalších šest osob a sedmý údajný komplic je stále stíhán. Peter Clarke připustil, že v době Barotova zatčení policie neměla žádné důkazy přípustné při soudním řízení. Až na konci tehdejší zákonem povolené čtrnáctidenní vazební lhůty nalezla potřebné důkazy v Barotových počítačích. Před londýnskými útoky z července 2005 vyšetřovatelé stále ještě neznali Khanovo jméno (nebo se ho dostatečně nesnažili zjistit). První nápovědu nalezli ve zbytcích vlakových souprav v metru. Podle SIM karty jednoho zničeného mobilního telefonu bylo možno vystopovat, že patří některému z mužů, kteří se dostali do kontaktu s Khyamem (i když tehdy majitelé telefonů s předplaceným kreditem nemuseli poskytovat údaje o své totožnosti). Fotografie z pasu nalezeného na místě útoků byla rozeslána mezi členy sledovacího týmu a ti poté identifikovali Khana jako jednoho z mužů spatřených v průběhu operace Trhlina. Muhammed Junaid Babar, americký programátor pákistánského původu, který je v současnosti uvězněn v USA kvůli napomáhání k teroristickým činům, po londýnských útocích identifikoval Khanovu fotografii v novinách a uvedl, že se jedná o osobu zvanou „Ibrahim“ a také že se účastnil výcviku v táboře al-Káidy v Pákistánu spolu s Khyamem (alias „Ausmanem“). Panují však jisté pochybnosti, zda mu v roce 2004 byla ukázána správná fotografie z Khanova sledování. Kritici tvrdí, že MI5 si měla dát dvě a dvě dohromady. Výbor pro zpravodajství a bezpečnost (ISC) Dolní komory britského parlamentu v minulém roce došel k závěru, že rozhodnutí nepřiřadit Khanovi vyšší prioritu bylo s ohledem na omezené zdroje „pochopitelné“. Ne všichni jsou však přesvědčeni, že výbor prostudoval veškeré materiály, které měly zpravodajské služby k dispozici. Předseda vlády Tony Blair odmítl nezávislé prošetření a raději požádal ISC, aby si vše prostudoval znovu.

Pákistánská spojka Když se MI5 vrátila k analýze svých záznamů, zjistila, že má ke Khanovi ještě další informace (pod jménem s mírně odlišným pravopisem), a to už z roku 2003, kdy byl identifikován jako „dodavatel“ extremistů v Pákistánu. I Khyam si poprvé získal pozornost protiteroristických důstojníků v roce 2003, a to jako podezřelý „kurýr“, který kašmírským radikálům vozil peníze a terénní výstroj. Je zřejmé, že pro bezpečnostní služby bylo a stále je velmi těžké říci, kdo z těch mnoha sympatizantů a přívrženců džihádu v zahraničí sáhne po násilí a provede v Británii útok. Žádný profil, podle kterého by se jednoznačně dal poznat sebevražedný Pokračování na str. 9.


ekonomika

Omar Khyam, Salahuddin Amin, Waheed Mahmud, Anthony Garcia, Jawad Akbar (zleva). foto profimedia.cz / afp

atentátník, neexistuje a Khyam i Khan byli do britské společnosti poměrně dobře začleněni. Klíčovým faktorem pro radikalizaci některých britských muslimů byla nepochybně účast Británie ve válce v Iráku, avšak svou úlohu sehrávají i jiné aspekty. Militantní duchovní a šíření džihádistických webových stránek a internetových chatů přispělo k vytvoření ovzduší, ve kterém mnoho muslimů přejímá prosté jednotící krédo al-Káidy: muslimové po celém světě, od Alžírska přes Palestinu, Irák, Čečensko až po Kašmír, jsou terčem útoků, a proto všichni musí povstat proti svému hlavnímu utlačovateli, Americe, a jejím spojencům, „křižákům“ ze Západu. Bezpečnostní služby uvádějí, že činnost džihádistů se přesunula z mešit do klubů, tělocvičen a soukromých bytů, což znesnadňuje monitorování. Internet se ukazuje jako „prostor bez kontroly“, kde se al-Káidě a jejím stoupencům daří. 23. dubna v Británii začalo soudní projednávání případu tří mužů obviněných z podněcování k terorismu v zahraničí. Jedním z nich je Younis Tsouli, původem Maročan, který byl údajně velmi produktivním autorem internetové propagandy psané pod přezdívkou „Irhabi 007“ nebo „Terrorist 007“. Spolu s dalším podezřelým je také obviněn ze spolčení za účelem vraždy v případu spojeném

s osobami zatčenými v Bosně. „Ze všeho, s čím jsem se v posledních několika letech setkal,“ říká Peter Clarke, „patří mezi nejvíce znepokojivé skutečnosti rychlost a snadnost, s jakou lze z mladých mužů vytvořit sebevražedné teroristy.“ Terorismus prováděný samostatnými buňkami je všudypřítomným nebezpečím. Při dosavadních vyšetřováních však protiteroristické jednotky většinou zjistily přímé vazby na Pákistán, často na osoby v rámci sítě al-Káidy. Hlavní britští podezřelí se vrací do Pákistánu kvůli výcviku a indoktrinaci. Khyam a Khan jsou podle všeho díky pomoci britského prostředníka propojeni s Abdulem Hadi al-Iraqim, údajně třetí nejdůležitější osobou al-Káidy, který byl minulý týden převezen na Guantánamo. To nás může uklidnit, ale i znepokojovat. Můžeme z toho usuzovat, že britské sítě zatím stále potřebují pomoc zvnějšku. Současně se ale ukazuje, že al-Káida i navzdory vytlačení z Afghánistánu a zabití či zatčení několika klíčových osob dokázala znovu nabrat síly. Jak říká Clarke, její sítě „jsou rozsáhlé, proměnlivé, pohyblivé a neuvěřitelně odolné“. Odborníci na boj s terorismem se neshodnou v otázce, co je závažnější: „tlak“ vyvíjený vůdci al-Káidy, kteří se snaží režírovat útoky na Západě, nebo „tah“ místních extremistů, kteří

za svou přijímají ideologii al-Káidy a její postupy. Tak či onak v Británii al-Káida našla lehce dostupný zdroj nových rekrutů. Někdy jednají amatérsky, ale i útoky připravené na koleně mohou způsobit zkázu. Podle bezpečnostních služeb se však v každém případě ostatní sítě učí z chyb svých kolegů a z informací posbíraných při soudních řízeních. Britská vláda své protiteroristické operace reorganizuje. Zakládá čtyři společná regionální pracoviště policie a MI5, která mají posílit protiteroristickou činnost mimo Londýn. Současně vězeňské záležitosti přecházejí z kompetence ministerstva vnitra na restrukturalizované ministerstvo spravedlnosti. Tím se teoreticky ministerstvu vnitra uvolní ruce, aby se mohlo zaměřit na bezpečnost, terorismus a přistěhovalectví. Byl zde vytvořen zvláštní útvar pro bezpečnost a protiteroristickou činnost a kromě toho bude premiér každý měsíc předsedat schůzi výboru pro národní bezpečnost.

Boj za loajalitu muslimů Problém se ovšem zdaleka netýká jen administrativních struktur v oblasti bezpečnosti. Boj proti radikalizaci v Británii teprve začal. Ministryně pro

Nový „Mr. Euro“ se pustil do práce Češi chtějí vědět, proč a kdy přistoupíme k euru. Místo toho zatím víme pouze jak. Kdo v médiích zaznamenal, že česká vláda schválila dokument s názvem Národní plán zavedení eura v České republice, mohl nabýt dojmu, že máme konečně jasnou představu o přistoupení ke společné měně. Bohužel tomu tak není. Vláda pouze schválila technický plán, jak euro zavést. Místo konkrétního data plán modeluje rok x, ke kterému z obou stran v časových odstupech určuje potřebné kroky před zavedením a po zavedení měny. Shrnutí přínosů a rizik společné měny v jednotném unijním trhu se dokument vůbec nedotýká. Národní plán se tedy spíše měl jmenovat Návod k použití eura. A jak známo, návody na zásadní otázky ohledně smysluplnosti výrobků neodpovídají.

Nemilované teuro Za něco ale Topolánkův kabinet pochvalu zaslouží. Uklidnil zmatenou situaci, kterou sám po nástupu do Strakovy akademie vyvolal. Tehdejší koordinátor zavedení eura, náměstek ministra financí Sobotky Tomáš Prouza, dostal vyhazov. Pak celou agendu převzal neznámý úředník Petr Očko. Teprve nyní do funkce usedla těžká váha, bývalý viceguvernér České národní banky Oldřich Dědek, který je znám jako mírný příznivce společné měny. Zatím od vlády dostal za úkol organizaci možného přistoupení k euru a vysvětlování technických aspektů celé věci. To samo o sobě není nezajímavé. Zvolený model „velkého třesku“, tedy jednorázové zavedení hotovostního i bezhotovostního styku, bude mít pro podnikatele i spotřebitele zásadní důsledky. Jen dva týdny bude koruně a euru dovoleno obíhat najednou, pak už na korunu budeme

vzpomínat jen prostřednictvím cenovek v obou měnách. Veškeré peníze se promění z korun na eura v zatím neznámém přepočítávacím koeficientu (dnes by to bylo něco kolem 28 korun). Jediný konfliktní bod, na který zpráva fakticky odpovídá, je debatované zvýšení cenové hladiny. To je citlivá věc, zvláště když v mnoha zemích panuje pocit, že s eurem poskočila nahoru inflace (typickým příkladem jsou Italové). Zpráva však uvádí, že tomu tak není a náklady na zavedení eura se v celkové inflaci projevily jen minimálně. Oldřich Dědek mluví o takzvané vnímané inflaci: „Spotřebitelé subjektivně mnohem více vnímají zdražování než zlevňování, a to zejména odehrává-li se cenový růst u zboží každodenní spotřeby, zatímco cenový pokles u zboží spíše dlouhodobé spotřeby.“ Navíc dodává, že lidé zapomínají, že i jejich původní měna by podléhala inflaci. Problém nepřátelského postoje k „teuru“ (z německého teuer – drahý) však nechce podcenit a odvolává se na nedávnou zkušenost z počátku roku. „Problému vnímané inflace se nicméně dá čelit, což dokládá úspěšné zavedení eura ve Slovinsku,“ dodává Dědek.

Spor bez výsledků Zaměření na technické aspekty přijetí eura je však řešením problému B před problémem A. Ten zní: Proč a kdy euro přijmout? Přestože Česko se v přístupových dohodách zavázalo euro přijmout, českým politikům to pořád není jasné. Prezident Václav Klaus se nechal nedávno slyšet, že si přeje o euru referendum. „Každá měna je obrovský symbol státu a v tomto smyslu by lidé měli rozhodovat o tom, jestli si přejí o tento nesmírně významný

Česko jako Lesotho? Raději ne. (Viceguvernér Dědek) foto isifa image service

symbol přijít.“ Problém je ale v tom, že referendum může mít maximálně konzultační charakter a přístupová smlouva se musí naplnit (Dánsko rovněž euro odmítlo v referendu, na rozdíl od Česka si ale vyjednalo na závaznost referenda s Bruselem výjimku). Neochota českých politiků veřejně debatovat o podmínkách přijetí eura tak vytváří tu nejméně vhodnou situaci. Ministerstvo financí termín přijetí společné měny odsouvá (nyní se hovoří o roku 2012), aniž bychom věděli jasně proč. Dočkáme se tedy situace, kdy česká koruna bude obklopena zeměmi, kde se platí eurem? „Mně osobně představa, že se ČR ocitne v pozici jakéhosi království Lesotho, tedy malé otevřené ekonomiky úplně obklopené ekonomikami používajícími společnou měnu, připadá jako určitá kuriozita,“ poznamenává Dědek. Vláda by proto v zájmu Česka měla Dědkovu týmu svěřit vedle technických a organizač-

obce a místní zastupitelstva Ruth Kellyová oznámila kampaň „srdcí a duší“. Její součástí je posilování pozic umírněných imámů a předcházení tomu, aby se mešit zmocnili extremisté. Ovšem s extremistickým smýšlením je často nejlepší bojovat stejnými prostředky. V zemích jako Saúdská Arábie nebo Jemen posílají úřady do věznic muslimské učence, aby se tam pokusili přesvědčit džihádistické vězně, že jejich jednání se neslučuje s islámskou právní teorií. Naopak v Británii džihádistické skupiny ve věznicích nadále rekrutují nové členy. Ti, kteří bojují s terorismem, si velmi dobře uvědomují, že velká část jejich práce, která je založena na zpravodajských informacích, je vnímána s podezřením. Napjaté vztahy s mnoha muslimy se jen zhoršily v důsledku razií, prohlídek a incidentů, jakým bylo (podle policie neúmyslné) postřelení muže při loňském zátahu v londýnské čtvrti Forest Gate, kdy policie neúspěšně hledala důkazy o chemické bombě. Pracovníci protiteroristických útvarů jsou znechuceni tím, že série soudních případů, jako například řízení, které skončilo odsouzením Khyama a jeho spolupachatelů, zatím nevedla k získání větší důvěry veřejnosti. Částečně je to dáno tím, že případy se někdy k soudu dostávají až po dvou letech, částečně jsou na vině také předpisy omezující informování veřejnosti před zahájením soudního řízení (a stále více i v jeho průběhu a po jeho skončení, aby se neohrozila další trestní řízení). Má-li se zlepšit předávání informací o extremistech, je větší důvěra veřejnosti nezbytná. Prozatím, říká Peter Clarke, vyšetřování terorismu většinou začíná zpravodajskými informacemi od cizích vlád, zpravodajských agentur nebo z elektronických odposlechů. Jinými slovy: mnoho muslimů se zdráhá oznámit souvěrce policii, i když s jejich militantními názory nesouhlasí. Nebude-li tento zákon mlčení prolomen, nevyhnutelně proklouznou další pumoví atentátníci. Q © The Economist Newspaper Limited, London, 2007

ních záležitostí i moderování veřejné debaty o kladech a záporech přijetí eura. Koneckonců právě o tématu evropské ekonomické a měnové integrace učí Dědek na vysoké škole. Jeho dosavadní zkušenost ho vede k optimistickému závěru: „Obecnější pohled mne vede k hlubokému přesvědčení, že pro českou ekonomiku bude přijetí eura značným přínosem. Stačí si jen uvědomit vysokou obchodní či finanční propojenost se zeměmi eurozóny, rychlost hospodářského růstu či silný zájem mnoha dalších nových členů EU o vstup do eurozóny.“ Odpůrci eura (například Klaus) proti tomu zdůrazňují, že je nesmyslné vzdát se flexibilního měnového kurzu v unijním trhu, kde neexistuje mobilita a propojenost trhu práce. Dědek ve své nynější pozici nechce na podobně kategorická hodnocení reagovat. Jiní ekonomové upozorňují, že tahle debata nemá a mít ani nebude jasné vyústění. „Existuje mnoho argumentů pro a skoro stejně argumentů proti. Dají se popsat, ale pak už je to otázka víry,“ prohlásila nedávno další bývalá členka bankovní rady Michaela Erbenová. Ostatně i český prezident dodává, že vstup do eurozóny je z velké části politické rozhodnutí. Britům už dvakrát jejich ministr financí Gordon Brown předložil svých pět testů zkoumajících dostatečnou konvergenci ostrovní a kontinentální ekonomiky. Vždy skončil s tím, že Britové ještě euro nemohou přijmout. Přitom se všeobecně ví, že jejich pracovní trhy či fiskální disciplína jsou mnohem lepší než u některých států, kde se platí eurem. Na druhé straně stojí Slovensko, jehož rozpočty tvrdě zkouší reformy bývalé pravicové vlády, a přesto odvážně vstoupilo do systému „předeurové přípravky“ ERM II. To připomíná i Dědek: „Příklad Slovenska dokládá, že v praxi lze postupovat souběžně, tedy provádět důchodovou reformu a současně plnit maastrichtská fiskální kritéria.“ David Klimeš Autor je novinář.

Q

Máme mít euro dřív, později, nebo vůbec? A proč? Debata na

10


zahraničí

Turecko hledá svou tvář

Volba prezidenta mezi sekularismem a demokracií pro všechny

T

y obrázky z masových demonstrací v Turecku jsou pozoruhodné. Vidíme světu otevřenou mládež, ale hned vedle ní veterány ve starých vojenských uniformách. Ti první připomínají liberální Srby v roce 2000, kteří svrhli Miloševiće. Ti druzí zase srbské národovce, kteří Miloševiće bránili. Turecká zvláštnost je ale v tom, že liberálové i nacionalisté se hlásí ke Kemalu Atatürkovi a varují před ohrožením laického charakteru státu. To vypovídá mnohé o současném dění. V úterý Ústavní soud zastavil volbu nového prezidenta – prohlásil první kolo za neplatné. Očekává se, že dosavadní prezident Ahmet Sezer rozpustí parlament a vyhlásí předčasné všeobecné volby, zřejmě na konec července. Tento krok ale nic nemění na podstatě sporu. Státní doktrínou Turecka je už 84 let sekularismus. Je doktrínou natolik silnou, že na její obraně se shodnou národovci s liberály a její dodržení čtyřikrát vymohla armáda. Kdykoliv se vynořila politická strana, která se hlásila k islámským kořenům, čelila zákazu a její lídři soudní žalobě. V posledním desetiletí se poměry uvolnily, takže země má už dvojí zkušenost s „islamistickým“ premiérem, aniž by možné obavy došly naplnění. Jenže teď se přiblížil nejzásadnější zlom od Atatürkovy sekularizace roku 1923: kdyby se stal hlavou státu kandidující Abdullah Gül, Strana spravedlnosti a pokroku premiéra Erdogana by získala obě nejvyšší ústavní funkce, turecký sekularismus by ztratil pojistku a armáda možné zábrany. Odtud se odvíjí občanský spor, který zasahuje až do Evropské unie. Vždyť Turecko je kandidátskou zemí. EU již prohlásila, že v této kvadratuře kruhu dává přednost demokracii a Gülovi před sekularismem v armádním balení. Naproti tomu podle analýz stále více Turků upřednostňuje domácí řešení sporu před vyhlídkou na členství v EU. Nad bruselským křeslem pro Ankaru se tak opět stahují mračna, i když Turci svoji skutečnou tvář hledají poctivě sami – a v principu se tím neliší od Poláků, Španělů či teď Francouzů.

Sekularisté neuvěří „Říkají, že se změnili, ale podívejte se na jejich ženy,“ citují noviny architekta Yalcina Turkdogana. Je to ilustrace smýšlení liberální turecké elity o religiózních spoluobčanech a jejich politické reprezentaci. Strana spravedlnosti a pokroku vládne už pět let, dovedla zemi ke vstupním rozhovorům s EU, prosadila hospodářské reformy vedoucí k 7% růstu, její lídři dodržují zákony, premiér Erdogan poslal své dcery studovat do USA, kde mohou chodit do školy v šátku, ale stejně se nezavděčí. I sedmdesát let po Atatürkově smrti je kult „otce Turků“ natolik silný, že vede i k posuzování politiků podle jejich žen. Manželky Erdogana i Güla nosí

šátek, tudíž jsou pro sekulární elity nepřijatelní i oba státníci. Naproti tomu se začalo mluvit o možné prezidentské kandidatuře ministra obrany Gönüla jen proto, že jeho žena šátek nenosí. Pro obě složky turecké společnosti jsou určující pocity ohrožení, i když se odvíjejí jen ze symbolů či náznaků. „Jejich ústavou je Korán,“ pokračuje již zmíněný Turkdogan, jenž přišel na demonstraci poprvé po třiceti letech. Z čeho tak soudí? „Z jejich chování, jejich rétoriky, jejich myšlenek, jejich náboženské výchovy.“ Sevim Erzenová, státní úřednice v důchodu, si zase stěžuje na rostoucí počet žen s šátky ve svém okolí. Je to už druhá generace původně přistěhovalců z venkova, kteří se zabydleli ve velkoměstech a uspěli v drobnějším podnikání. Ale: „Začínají se na nás dívat svrchu. Chtějí se cítit jako vládnoucí vrstva.“ Poselství tohoto znejistění vysvětluje Metin Heper, profesor z Ankarské univerzity: „Životní styl těchto lidí je jim nepříjemný. Bojí se jich, ale tento strach je neopodstatněný. Postupem času zjistí, že se ti lidé od nich neliší.“ Jeho optimismus ale krotí bývalý americký velvyslanec v Ankaře Morton Abramowitz: „I kdyby Erdogan chodil po vodě, sekularisté mu neuvěří.“

Zakonzervovali Atatürka Předsudkům opačného znaménka čelí druhý tábor. Religiózní Turci jsou obecně považováni za nevzdělané a chudé. Podle citovaného profesora Hepera právě tyto stereotypy kultivuje atatürkovská výchova: „Ve školách se učí, že jste-li praktikující muslim, jste ignorant, který chce zemi vrátit do středověku.“ Politolog Hakan Yavuz, autor knihy Islámská politická identita v Turecku, popisuje, jak byl šokován rigidním prostředím na „své“ katedře v Ankaře, když tam přišel: „Nebyl to dialog, ale spíše strukturovaný program indoktrinace.“ Podle analýzy listu The New York Times spočívá hlavní problém sekularistů v tom, že nikdy nepředefinovali Atatürkův odkaz. Jeho dědictví zůstává přes historický i společenský vývoj zakonzervováno beze změny. Právě proto prý Lidová republikánská strana, hlavní bašta sekularismu i vedoucí složka opozice, postrádá nápadité a charismatické lídry. Výstižně to shrnuje Hakan Yavuz, který dnes působí na Utažské univerzitě v USA: „Turecko je jako transvestita. Duch a tělo jsou v konfliktu.“

Važme si Senátu Turecko se nachází ve složité situaci. Představme si, že u nás je jednokomorový parlament, vstupní klauzule do něj činí 10 %, takže vylučuje malé strany, a na prezidenta – jedinou pojistku ústavnosti s pravomocí vetovat zákony – kandiduje stranický kolega premié-

Skotský průlom Země whisky vyrazila na cestu k samostatnosti. Nejde o to, zda se odtrhne od Velké Británie. Otázkou spíše je, jak rychle k tomu dojde. Přelomové okamžiky dějin mohou zblízka vypadat jako fraška. Když minulý týden vyhráli skotští nacionalisté usilující o rozpad Velké Británie poprvé v historii volby do skotského parlamentu, vládl v pětimilionové zemi na severu britských ostrovů hlavně příšerný zmatek. Vrtulníky s odevzdanými hlasy se kvůli mlze na Hebridách nemohly odlepit od země. Potom selhal počítačový systém. Mezitím se zjistilo, že voliči nezvládli souběžné vyplňování dvou rozdílných hlasovacích lístků se třemi různými způsoby značení kandidátů a vše popletli. Korespondenční hlasy, odeslané poštou, se cestou zpozdily. A nakonec ještě v Edinburghu dorazil do volební místnosti postarší muž s golfovou holí a začal na cimprcampr rozbíjet urny s lístky. Výsledkem bylo až 10 % neplatných hlasů a o mnoho hodin zpožděné vyhlášení výsledků. Politikové mluvili o skandálu, voliči v živých vstupech a blozích o neskutečném b... – raději necitovat. „My Skotové si myslíme, že všechno dělá-

me uvážlivě a správně. Teď tady ale jakoby panuje pocit, že jsme celému světu pro smích,“ reportoval se silným skotským přízvukem na stanici BBC zpravodaj z Glasgowa.

Neboj se nic Angličtí blogeři si své skotské kolegy radující se z prvního kroku k samostatnosti skutečně vychutnávali, nesmál se však Tony Blair. Skotové prolomili půlstoletí nadvlády labouristů na severu Velké Británie, a ti navíc zaznamenali chabé výsledky i v místních volbách ve Walesu a Anglii. Kdyby se volilo do celostátního parlamentu, konzervativci Davida Camerona by po dlouhých deseti letech své soky porazili o 12 %. Blair, jenž před týdnem oslavil deset let v úřadě premiéra, v následujících dnech definitivně ohlásí svůj odchod z politiky. Atmosféra bude tísnivá. Jeho strana prožívá po letech u moci klasickou krizi nesplněných slibů a etických

Nosí šátky? Pozor na ně. (Emine Erdoganová a Hayrunisa Gülová, Davos, leden 2003) f oto globe media / reuters

ra. To by bylo křiku a demonstrací. Takže turecký problém není v jádru ani islamistický, ani armádní, ale ústavní. Jenže ve světě se to vnímá jinak. Obavy panují v Izraeli, který považuje Ankaru za jediného blízkovýchodního spojence. „Turecko, první světový příklad převážně muslimské země coby sekulární demokracie, tento status možná ztrácí,“ píše Linda Michaud-Eminová z institutu

Gloria. Evropští politici se zdržují jednoznačných soudů, ale pesimismus vyjádřil list Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Kdo nechce zavírat oči, musí se ptát, zda země v této konstelaci je zralá na přístupová jednání s EU.“ FAZ tedy nepohřbívá jen členství Turecka, ale už samotné rozhovory.

skandálů podtrženou ještě obecně neoblíbenou válkou v Iráku. Vítězství Skotské národní strany (SNP), jejímž hlavním bodem programu je referendum o nezávislosti Skotska, je ale jen zčásti vzpourou proti okoukaným labouristům, kteří považují tradičně socialistický sever za svou přirozenou základnu. Lídr SNP Alex Salmond vedl chytrou volební kampaň, v níž referendum odsunul až na rok 2010, a umožnil tak nejistým voličům, aby si jeho stranu nejdříve na pár let „vyzkoušeli“, než budou o nezávislosti rozhodovat naostro. Díky tomu, že kromě odtržení od Anglie a Walesu není Salmondův prohram nijak ideově ukotvený, mohl nabízet různorodou směs – od levicové zahraniční politiky v podobě odmítnutí irácké války, ale i jaderných ponorek Trident ve skotských přístavech až po propodnikatelské sliby nízkých daní, to vše okořeněno vidinou větších příjmů z ropy a plynu ve skotských vodách. SNP mluvila k voličům klidně, konstruktivně a slibovala nové světy. Labouristé, kteří v posledních dnech náskok přece jenom stahovali, se omezili na emocionální výhrůžky – líčili div ne přechody na hranicích, rozdělené rodiny, zkrachovalou ekonomiku a ztrátu práva na důchod za léta odpracovaná na jihu země. Alex Salmond argumenty jeden po druhém vyvracel, často s poukazem na kontext Evropské unie.

sama nedosáhla. Skotové získali podíl na řízení a obchodování v rámci obrovského britského impéria, první skutečně globální říše. Jenom díky tomu se dnes centra Edingburghu nebo Glasgowa chlubí imperiální architekturou hodnou světových metropolí. Jenže ty doby jsou nenávratně pryč a Skotové teď nevidí centrum moci přirozeně v Londýně – hledí spíše skrze něj k Bruselu a musí si klást otázku, jaký vztak k Evropské unii je pro ně výhodnější. Samostatné Skotsko by v Bruselu čekal vlastní komisař, vlastní zástupce při jednání ministrů členských zemí, vlastní poslanci v Evropském parlamentu, vlastní přístupové smlouvy s vlastními výjimkami a specifiky. To všechno při zachování průchodných hranic a společného trhu. Jejich síla by se nadále násobila silou velké mocnosti, přitom jejich domácí rozhodnutí by se pekla v Edinburghu. Londýn je v těchto počtech jaksi nadbytečný a význam tradičního uspořádání se přesouvá spíše do sféry nostalgických vzpomínek. Skotové se navíc rozhlížejí kolem sebe. Proč by nemohli být druhým dynamickým Irskem? Tak se ptají podnikatelé. Proč by jejich vyspělý bankovní sektor nemohl stvořit druhé malé, leč bohaté Lucembursko? Tak se ptají bankéři vždy trochu žárlící na londýnské City. Litovali ostatně někdy Slováci, že do EU vstupovali sami za sebe? Velká Británie se nerozpadne zítra, SNP nezískala absolutní většinu, bude muset vést koaliční jednání a může se stát, že se k moci nakonec vůbec nedostane. Trend směrem k samostanosti je ale nastolen. A počínání Skotů bedlivě sledují třeba Katalánci, Baskové nebo Korsičané.

Nové světy Právě členství v EU přitom dává nacionalistům nový impulz. Tři sta let let společného státu s Angličany přineslo Skotům spoustu výhod, na které by pětimilionová, hornatá země

Zbyněk Petráček

Jiří Sobota

Q

Q

RESPEKT 19 V 7.–13. květen 2007 inzerce

11

12


zahraničí

Jak nevládnout Ukrajině

Juščenkových selhání využili Doněčtí. Kam ta země míří?

V

iktor Juščenko dělá špatná politická rozhodnutí. Jistě, nepocházejí jen z jeho hlavy, ale jako prezident za ně nese odpovědnost. Letos se pokouší napravit své chyby z předchozích dvou let. Jenže za chyby se platí. Juščenko promrhal mandát oranžové revoluce a připravil Ukrajinu o šanci na reformy, jež ji mohly vytrhnout z postsovětského marasmu. Tyto chyby nejenže postavily na nohy opozici, ale doslova ji přivedly k moci. Dnešní síla úřadujícího premiéra Viktora Janukovyče je přímo úměrná Juščenkově slabosti, která je zase synonymem jeho politické neschopnosti.

Třikrát a dost Poprvé Juščenko selhal, když nedokázal přeměnit blok Naše Ukrajina v jednotnou politickou stranu. Již v prosinci 2004 bylo jasné, že do roka začne platit novela ústavy, která změní politický systém z prezidentského na parlamentní. Tedy že prezident Juščenko přijde o velkou část pravomocí na úkor parlamentu a hlavně premiéra. Alfou a omegou oranžové politiky v roce 2005 se proto mělo stát budování silné strany, která vyhraje parlamentní volby v březnu 2006 a sestaví stabilní vládu. Jenže Juščenko tento úkol svěřil byznysmenům Petru Porošenkovi a Romanu Bezsmertnému. Ti z Naší Ukrajiny vyštípali její politické jádro a podpora voličů klesla ze 40 na 13 %. Dále Juščenko nezvládl konflikt uvnitř oranžové koalice ani osobní zápas mezi Porošenkem a Julií Tymošenkovou o post premiéra. Dnes si uvědomuje, že „svoji vládu“ bez Tymošenkové nesestaví. Jenže žádná jiná možnost neexistovala už od prosince 2004. Alternativou byla jen dohoda s Janukovyčem, což by ale znamenalo výsměch všem, kteří předtím mrzli na ulicích. Jenže Juščenko Tymošenkovou v září 2005 z postu premiérky odvolal, ač podpora jejího bloku rostla – časem ze 7 na 20 %. Potřetí Juščenko selhal po parlamentních volbách v březnu 2006. Zvítězily sice Janukovyčovy Regiony Ukrajiny, ale další tři strany – Blok Tymošenkové, Naše Ukrajina a socialisté – mohly sestavit oranžovou vládu. Juščenko však odmítal zcela legitimní premiérský nárok Tymošenkové, potají

vyjednával i s Janukovyčem, až socialistovi Morozovi po půl roce došla trpělivost, s oranžovým handlováním skončil a s Janukovyčem se dohodl sám. Když se Juščenko letos rozhoduje, že zachrání „oranžový odkaz“ i sebe jako prezidenta, po boku mu jako jediný relevantní spojenec stojí Julie Tymošenková. Kolikrát musí strčit ruku do ohně, aby zjistil, že pálí? Někteří politici se nepoučí nikdy.

Peníze a jedna přes hubu Současným fenoménem ukrajinské politiky je Janukovyč a doněcký klan. Tvrzení, že Doněčtí mají lví podíl nejenom na pádu Juščenkových oranžových vlád, ale i předchozího režimu Leonida Kučmy, vychází z reality – z jejich nástupu do velké politiky před pěti lety. Až do parlamentních voleb v roce 2002 se Kučma opíral hlavně o kyjevsko-dněpropetrovskou koalici. Premiéři i ministři se měnili, leč Ukrajině vládl Kyjev a Dněpropetrovsk. Když ale volby roku 2002 poprvé vyhrála opozice v podání Juščenka, Tymošenkové, socialistů a komunistů, Kučmův režim zachránily doněcké peníze. Jak? Nákupem poslanců, aby se podařilo vytvořit prorežimní opozici. A protože do nákupu parlamentní většiny investovali zejména Doněčtí, jejich gubernátor Janukovyč se v listopadu 2002 stal premiérem. Novum spočívalo v tom, že poté už se bez Doněckých vládnout nedalo. Prezident Kučma i šéf jeho úřadu Medvedčuk se začali bát více Janukovyče než skutečné opozice. Definitivně se jim rozsvítilo v okamžiku, kdy Doněčtí žádali pro svého lídra prezidentskou kandidaturu. Krize Kučmova režimu tedy začala nástupem doněcké skupiny, vyvrcholení o dva roky později bylo jen následkem. Prezidentské volby v roce 2004 byly špinavé jen proto, aby mohly být zrušené a neměly vítěze. Byly zmanipulované nejenom proti Juščenkovi, ale hlavně proti Janukovyčovi. Jediné, s čím tehdy Kučmovi političtí technologové nepočítali, byl odpor veřejnosti. Navzdory jejich kalkulacím se lidé přestali bát – proto začala revoluce a Juščenko se stal prezidentem. Janukovyč prohrál, ale satisfakci získal za rok, když se stal silným premiérem. Jinými slovy, Doněč-

tí nejprve ve vnitroklanovém boji porazili Kučmu a loni začali porážet i „oranžisty“. Jinou politiku než přímočaré „dobíjení soupeře“ prostě dělat neumí a oranžová moc je nic jiného nenaučila. Manažerský styl, který si přinesli z byznysu do politiky, spočívá ve dvou zásadách – peníze a „jedna přes hubu“. Tento styl se mnohým nelíbí, v podmínkách Ukrajiny je však mimořádně účinný. Juščenko a oranžoví politici neudělali za poslední dva roky nic, aby to změnili. V rámci této logiky Doněčtí vytáhli již vyzkoušené metody nákupu poslanců. Od srpna 2006 jich získali 15, nejvíce – jedenáct – letos v březnu. A protože na duben avizovali překabátění dalších 25 zákonodárců, začali se nebezpečně blížit k ústavní většině. Juščenko, tlačený ke zdi, se rozhodl doněckému stylu vzepřít. Jenže už není jaro 2006, kdy ovládal dění, Naše Ukrajina mohla být ve vládě a Janukovyč lídrem opozice. To už je teď jen alternativní historie, a tak máme na Ukrajině další politickou krizi a Juščenko opět bojuje s Janukovyčem – s tím rozdílem, že tahá za mnohem kratší konec provazu. 2. dubna vydává Juščenko dekret, který rozpouští parlament a vypisuje předčasné parlamentní volby na 27. květen. To je jeho poslední pokus napravit vlastní selhání z uplynulých dvou let a zvrátit vývoj v zemi. Jenže Juščenko opět postupuje svým typickým způsobem – nadvakrát. Dekret z 2. dubna musí vzápětí nahradit dekretem z 26. dubna, který volby posunuje na 24. červen. Druhý dekret vydává nejen kvůli „realističtějšímu“ (i tak nereálnému) termínu voleb, ale i proto, že v prvním se „zapomněl“ odvolat na příslušný článek ukrajinské ústavy. Způsob, jakým Juščenko začal svůj poslední zápas s Janukovyčem, znovu nastoluje otázku znějící stejně jako v březnu 2005, kdy odvolal z postu premiérky Tymošenkovou, i březnu 2006, kdy odmítl vznik povolební koalice s Tymošenkovou a Morozem: Ví Juščenko, co vlastně dělá? Má představu o druhém, třetím a dalších krocích v politické hře, kterou začal? Přechody poslanců z opozice ke koalici skýtají možná důvod ke zrušení jejich mandátů, ale nejsou důvodem pro rozpuštění celého parlamentu. Ten zůstává usnášeníschopný a Janukovyč v něm má pohodlnou většinu. Juščenko sice může ochro-

mit práci parlamentu tím, že bude vetovat veškeré zákony schvalované po 2. dubnu. Nedosáhne však na státní pokladnu, ta je v rukou vlády. A vláda podle očekávání peníze na chystané volby nevyčlenila. Výsledkem Juščenkovy ofenzivy je pouze ochromení ústředních institucí moci, tedy vyvolání politické krize, ne její řešení. Ústavní řešení, které by znamenalo jeho vítězství, Juščenko nemá, neboť takové neexistuje.

Mezi dohodou a revolucí Existují jen dvě možnosti řešení současné krize – politická dohoda, nebo nová revoluce. Dohoda je možná, ale pouze na bázi Janukovyčových podmínek: parlamentní a prezidentské volby letos na podzim, rozhodně ne v červnu, jak to dekretem vyhlašuje prezident. Se samotným faktem voleb Janukovyč problém nemá, neboť ví, že je vyhraje. Juščenko působí paradoxněji, když volby chce, ač ví, že je vyhrát nemůže. Jeho osobní i stranické skóre se pohybuje pod 10 %. A revoluce? Ta se konat nebude, tedy určitě ne na celé Ukrajině (samotný Kyjev nestačí). Oranžová moc se v očích Ukrajinců zkompromitovala podobně jako kučmovská. I kdyby v západní části země proběhla projuščenkovská revoluce (nebo předčasné volby jen za účasti oranžových stran), výsledkem budou dva parlamenty a dvě Ukrajiny. Východ, jih a Krym podpoří Janukovyče a vyhlásí Východoukrajinskou republiku. Revoluce nebo použití síly ze strany Juščenka bude znamenat konec Ukrajiny jako státu. Třetí alternativou je scénář dohody „bez Juščenka“. Předpokládá nárůst konfrontace a občanských nepokojů, tedy situaci, v níž Janukovyč s Tymošenkovou vytvoří „vládu národní spásy“. Záchrana státu je dostatečný důvod, aby takovou dohodu prosadili u svých voličů, Janukovyč na levém, Tymošenková na pravém břehu Dněpru, a Juščenka už k tomu potřebovat nebudou. Začnou se psát postjuščenkovské dějiny Ukrajiny. Na školách se bude „na příkladu prezidenta Juščenka“ učit, jak se politika dělat nemá. Alexander Duleba Autor působí ve Výzkumném centru SFPA.

Q

Krev, bronz a slzy Estonsko přesunulo pomník rudoarmějcům a následovaly první nepokoje od pádu komunismu. Těží z toho vlády v Moskvě i Tallinnu. Kdo koho osvobodil a kdo koho okupoval? V Estonsku je tato otázka žhavá i 62 let po konci druhé světové války. Dokládá to dění kolem pomníku sovětským vojákům, kteří tu zahynuli v její závěrečné fázi. Pro Rusy, ať už občany Ruska či Estonska, ta bronzová socha symbolizuje osvobození a hrdinství zápasu s nacismem. Pro Estonce sovětskou okupaci, jíž se zbavili skoro až za půl století. Přitom nejde o abstraktní pojmy pro klidnou debatu u piva. Už proto, že etničtí Rusové tvoří 30 % estonské populace. Za sovětské éry se do této kolonie rádi stěhovali za blahobytem a relativní svobodou. Ale za patnáct let estonské nezávislosti se jejich život zásadně změnil. Smůlu má ten, kdo se nenaučil pořádně estonsky, takže zůstává jen rezidentem, ne občanem. Takových Rusů je hodně, leč i na tuhle diskriminaci přistupují výměnou za vyšší životní úroveň.

Estonské „judenfrei“ Estonská nezávislost vyhlášená v roce 1918 trvá jen 22 let. Po paktu Molotov-Ribbentrop ji ukončují sovětské tanky, ale ty již v roce 1941 střídá nacistická ofenziva. Wehrmacht je po zkušenosti s komunistickými deportacemi spíše vítán, v zemi vládne klid a obyvatelé spolupracují s Němci. Již za několik měsíců je Estonsko prohlášeno za „judenfrei“ čili „očištěné od Židů“.

Pro většinu z nich není zásadní problém, zda pomník rudoarmějcům zůstane v centru metropole, nebo se přesune na vojenský hřbitov, jak to chtěli estonští vlastenci. Ale ruští radikálové tvrdí, že jakákoliv manipulace s pomníkem je neúnosnou urážkou na cti hrdinné sovětské historii a Rusů jako národa. Časovaná bomba vybuchla koncem dubna. Vláda premiéra Andruse Ansipa (mimochodem bývalého funkcionáře Komunistické strany Estonska z 80. let) se rozhodla demontovat pomník, exhumovat ostatky padlých rudoarmějců a pak vše přemístit na vojenský hřbitov. Výsledek? Debata se změnila v nepokoje.

Míč na ruském hřišti Zprvu zpochybňovali nutnost přesunutí pomníku nejenom estonští Rusové a Moskva, ale i místní

Pak ale přichází obrat, v roce 1944 Rudá armáda proniká do Estonska a wehrmacht to už nezvládá. Poslední proněmecký premiér Jüri Uluots vyzývá občany, aby vstupovali do ozbrojených sil třetí říše a bránili vlast před bolševickými hordami. Formuje se dokonce estonská divize Zbraní SS (Waffen SS). Mnozí Estonci prchají buď s Němci, nebo do Skandinávie. Ti, kteří zůstanou, zakusí tvrdou sovětizaci – ta vyvolává partyzánskou válku až do roku 1953 a tisíce dalších obětí.

Vděčnost za osvobození si vynutíme. (Demonstranti před estonskou ambasádou, Moskva, 2. květen) foto globe media / reuters

opozice (například primátor Tallinnu, šéf Centristické strany, bývalý premiér a známý zastánce ruskojazyčné menšiny Edgar Savisaar) či vysoce postavení evropští činitelé (třeba předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy, Nizozemec Renee van der Linden). Pak ale vypukly výtržnosti a do nich se vložila policie. Bilance zahrnuje desítky zraněných a jednoho mrtvého Rusa. Ruská města zaplavily demonstrace na podporu „ruských zájmů v Evropě a ve jménu paměti předků padlých za osvobození Evropy od nacismu“. Rusové volají po přerušení diplomatických vztahů s Tallinnem a ekonomickém bojkotu Estonska. Tallinn hrozí, že bude-li trvat blokáda jeho ambasády, uzavře svůj konzulát a nebude Rusům udělovat víza. Zároveň vyzval EU k uvalení hospodářských sankcí na Rusko. Ruská opoziční média tvrdí, že premiér Ansip a ruští jestřábové si pomáhají navzájem.

Estonská vláda by po zpackaném zásahu kolem pomníku klidně mohla padnout, ale Moskva volající po její demisi ji vlastně zachraňuje – vždyť hrdí Estonci se nebudou řídit rozkazy Kremlu. Imperiální křídlo v Moskvě naopak vděčí Ansipovi za další příklad „celosvětového ponižování Ruska“. Ruská média jsou plná informací o oživování nacismu na Ukrajině, kde se veteráni divize SS Halič chystají na slavnostní pochod, či o Polsku, které prý uvažuje o programu „hromadného ničení a přemísťování stovek pomníků ruským vojákům“. Estonci se ovšem nechtějí hádat: na 8. květen pozvali ruské vedení k oslavě společného vítězství nad nacismem a zároveň inaugurace přemístěného pomníku. Míč je na ruském hřišti. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q


profil

Skončila éra Majského

TIBET–ČÍna

Slovenský symbol divokého kapitalismu jde za mříže

J

e pátek 27. dubna a před senátem Speciálního soudu v Bratislavě stojí trojice mužů. Kauza? Vytunelování tzv. nebankovních subjektů – firem nabízejících jen trochu sofistikovanější verzi pyramidové hry. Jozef Majský (61), souzený jako organizátor podvodu za 800 milionů korun, na rozdíl od obou společníků poslouchá verdikt otočený zády k publiku – 12 let vězení. Ještě před pár dny Majský senát varoval, že jeho případné odsouzení bude „justiční vraždou na důchodci s podlomeným zdravím“. Ale navzdory tomu, že má k dispozici lékařské zprávy dokládající jeho nemocné srdce a celý proces absolvuje na antidepresivech, se lítost vytrácí. Ačkoliv verdikt musí ještě potvrdit Nejvyšší soud, Slovensko už oslavuje. Majského pád vítají média, politici i veřejnost. Možná ne všichni z téhož důvodu. Těžko totiž spočítat, kolik balvanů spadlo ze srdcí politické a společenské smetánky. Muž, který léta zosobňoval propojení divokého byznysu s politikou i světem médií, padá osamocen a přitom se ani nepokouší strhnout někoho s sebou. To musí být pro mnohé až příliš dobrá zpráva.

Oligarcha ruského střihu Podobných příběhů se stalo v šeru přechodu ze socialismu ke kapitalismu více. Ale za to, že právě ten jeho se stal symbolem, si může Majský sám. Oproti mnoha jiným zlatokopům ho těšila světla reflektorů. Rozhodně nebyl jediný, kdo se mohl naparovat, že má telefon na všechny důležité osobnosti ve státě, ale on jako jediný se tím chlubil veřejně. Politická elita spolkla určitě více sponzorských milionů z mnoha adres, ale on jako jediný otevřeně přiznával, že sponzoring politiků považuje za součást svého podnikání. Proto se dnes Majský nemůže divit, že jeho osobní pád je v jeho zemi považován za pád i konec celé éry. Tiché linky mezi byznysem a politikou jistě existují i dále. Nicméně po Majském se už sotvakdo odváží je prezentovat jako součást své image. Majský, který se patnáct let honosil nálepkou „velkopodnikatel“, byl slovenskou obdobou ruských oligarchů. Politiky si nekupoval proto, aby s nimi dělal byznys, to by jim vlastně podléhal, ale spíše proto, aby mu do byznysu nestrkali nos. „Dnes mám se všemi stranami, koaličními i opozičními, dobré vztahy. Můžeme opět spokojeně obchodovat. Nepotřebujeme pomoc, stačí, když nemáme nepřítele,“ řekl novinářům v roce 2001. Své impérium budoval jako rodinný podnik. Prioritou nebyl prospěch jeho firem. Vždy mu šlo především o to, kolik z nich vytěží on a jeho rodina. „Když jsme byli na služební cestě na východním Slovensku, překvapilo mě, že jeden z provozů je rovněž náš. Tak jsem si řekl – bože, i toto je moje?“ pochválil se před pěti lety. Ačkoliv byl Majský známý svou neomaleností, na recepce ho zval každý, kdo si chtěl dodat lesk důležitosti. A Majský chodil rád. Ochotně pózoval bulváru před svými loveckými trofejemi z Afriky. Hlavně však šokoval upřímností o svém podnikání. „Nechtěl jsem, aby mí vnuci vyprávěli, co jsme to měli za dědu, že při rozdávání republiky nebyl. To musel být nemožný či neschopný člověk,“ shrnul své krédo již v roce 2000.

Majský nadlouho zkompromitoval ideál selfmademana, který jde příkladem. Společnost nemohla takový ideál přijmout, měl-li ho zosobňovat chvastoun typu Majského.

Ať nebrzdí rozvoj Slovenska Na rozdíl od mnoha podobných typů přitom Majský není ani prosťáček, ani bývalý vekslák. Má tituly strojního inženýra i doktora práv. Pracoval v Obalu Nové Mesto nad Váhom, kde se seznámil s Vladimírem Mečiarem (působícím jako podnikový právník v nedalekém Skloobalu Nemšová). Od roku 1980 byl obchodním ředitelem bratislavského Matadoru. Revoluci uchopil jako šanci. Přes firmu Sipox začal dovážet počítače z Tchaj-wanu a prodávat je domácím podnikům. Tvorba zisku byla prostá: „Tady stála třistaosmdesátšestka půl milionu, já jsem ji koupil za sto tisíc. Dohodl jsem se s ředitelem, který vydělával pět tisíc, že mu dám sto tisíc a on mi počítače zaplatí do týdne... Přijel jsem na hranice, řekl celníkům, ať nebrzdí rozvoj Slovenska a jdou zvonit na náměstí, oni zdvihli závoru a pustili deset kamionů,“ vzpomínal Majský později. Sipox se stal impériem. Majský začal přes Rusko obchodovat s ropnými produkty, kaučukem, barevnými kovy a hnojivy. Svůj balík zmnožil v kuponové privatizaci. Získal VAB Bánovce nad Bebravou (za které však státu nezaplatil). Jeho Sipox Holding se angažoval ve výrobě nákladních aut – skrze LIAZ i v Česku. Usiloval i o pražský Metrostav. Když byl na vrcholu, zaměstnával desetitisíce lidí a patřilo mu šedesát firem s mnohamiliardovým obratem. Success story? Být zaměstnaný u Majského znamenalo možnost, že vás zítra vyhodí, neboť vytunelovaná firma končí, a nejistotu ohledně sociálních odvodů. „Lidé a novináři míchají jablka a hrušky. Řeknou: Majský je v tom namočen, Majský propouští, neplatí pojišťovnám a podobně... Jenže pokud někdo neplatí, tak jsou to firmy, jichž je Majský akcionářem, ať už stoprocentním či jakýmkoliv. Propouští společnost, a ne já. Pokud se jí nedaří, doplácím na to já jako majitel,“ hájil se sám. Nicméně všem bylo jasné, že majitel loveckých revírů a honosného sídla v nejlukrativnější části Bratislavy, muž, jehož starší syn si vystavěl zámeček a mladší má vilu ve Štrbském Plese, nedoplácí na nic.

Každý má rád vliv Mečiar měl Majského podporu od chvíle, kdy se objevil v politice. „Stal se ministrem vnitra a každý má rád kamarády ve funkcích,“ řekl o něm. Finančně ho podporoval i poté, co v čele HZDS zahájil svou cestu za absolutní mocí. Už koncem roku 1993 ale Majský zjistil, že Mečiar „směřuje pryč od Evropy“, takže svou podporu přenesl na Stranu demokratické levice a sociální demokraty. Roku 1998 stál při vzniku Strany občanského porozumění, jejíž lídr Rudolf Schuster se pak stal slovenským prezidentem. Přes tuto stranu dostal do parlamentu i svou pozdější manželku Dianu. Ta však přeběhla do HZDS a dnes, už po rozvodu s Majským, je státní tajemnicí na ministerstvu zahraničí. Mezitím byl Majský podílníkem v denících SME a Národní obroda, rádiu Twist, několika lokálních

Nezapomeňme na pančhenlamu

médiích a vlastnil časopisy patřící skupině Horizont. V roce 1998 stála většina těchto médií na straně Mikuláše Dzurindy, když odsunul z postu premiéra svého největšího rivala Mečiara. Své názory na nezávislost médií vyjadřoval Majský stejně lapidárně jako všechny ostatní: „Nejsem choulostivý na kritiku. Pokud mi médium, které vlastním, bude vydělávat 10 milionů ročně, může do mě rubat jako do stromu. Pokud si ale ode mě žádá 10 milionů subvence, nebudu si financovat kritiky.“ Dnes se na Slovensku pochopitelně nenajde novinář či vydavatel, který by přiznal, že někdy něco na Majského pokyn zamlčel.

Nikdo už o něj nestojí Pohár přetekl v roce 2002. Firmy, které lidem za smlouvy o tichém společnictví slibovaly nereálné výnosy, začaly padat ke dnu. Majský opět jednou pocítil příležitost a majitelům největších z nich, Horizontu a BMG Investu, nabídl, že jejich společnosti odkoupí. Transakce měla proběhnout skrze fiktivní firmy, které zastupovali Majského společníci. Pobočky pyramid se zavřely a z celé věci se náhle stala výbušná záležitost – bylo pár měsíců před volbami. Počet podvedených překročil 200 tisíc a mnozí z nich přišli o celoživotní úspory. Tehdejší lídr opozice Robert Fico obvinil Dzurindovu vládu, že katastrofu zavinila svou nečinností a že stát musí všechny oběti odškodnit. Dzurinda přišel s protiargumentem: jeho kabinet lidi varoval, a navíc dotyčné firmy nespadaly pod zákon o bankovním dozoru, takže zasáhnout nemohl. Bylo ale jasné, že něco se stát musí. A tak koncem roku 2002 spadla klec nejenom na majitele (ti měli svůj vlastní proces), ale i na Majského, jenž pyramidy fakticky dorazil. Působí neuvěřitelně, že Majský, který si tykal s desítkami politiků, který rád popisoval, jak korupční je politika i ekonomika, který uplácel snad všechny politické strany, jež se na Slovensku vyskytly, a který byl jistě svědkem mnoha špinavostí, nedokázal nic z toho využít pro svou obranu, když to skutečně potřeboval. Zřejmě se cítil tak sebejistý a nezranitelný, že nikdy na podobnou možnost nepomyslel a nepřipravil se na ni. „Možná jsem skutečně někdy víc kecal,“ poznamenal před Speciálním soudem. Možná. A možná jen zmeškal okamžik, kdy bylo třeba začít se držet zkrátka. „Den, kdy odsoudili Majského, je velkým šťastným dnem slovenské demokracie,“ napsal pateticky deník SME o muži, bez jehož pomoci by kdysi jen těžko mohl vzdorovat Mečiarovi v zápase o demokracii. Co se změnilo? Nezměnil se ani Majský, ani Mečiar, ani noviny. Změnila se doba. Naštěstí. O služby „velkopodnikatelů“ tohoto typu už nikdo nestojí. Majští dnešní doby už dbají alespoň na to, aby měli v pořádku účetnictví. Peter Javůrek, Bratislava Autor působí v týdeníku Žurnál.

13

Q

Jozef Majský Narodil se 15. května 1946 v Hlohovci jako Jozef Marhuľa. Příjmení si změnil na Majský, když začal podnikat. Absolvoval tři vysoké školy, byl třikrát ženatý a má celkem čtyři děti; 1980 – obchodním ředitelem gumárenského podniku Matador; 1989 – zakládá družstvo Sipox, v kuponové privatizaci změněné v koncern Sipox Holding; 2002 – obviněn z pokusu o vytunelování firem Horizont Slovakia a BMG Invest, v říjnu zatčený po pokusu o útěk do Rakouska, od srpna 2004 vyšetřován na svobodě; 2006 – od listopadu znovu ve vazbě pro vyhýbání se procesním úkonům.

Ve své době nejmladší politický vězeň na světě, 11. tibetský pančhenlama Gendün Čhökji Ňima, se dožil dospělosti. Problém je v tom, že nikdo neví, kde druhá nejvýše postavená osobnost tibetského buddhismu je. Kromě čínských úřadů, které ho na tajném místě spolu s jeho rodiči drží už dvanáct let. Za 11. vtělení pančhenlamů ho 14. května 1995 uznal dalajlama ze svého indického exilu. Jenže pouhé tři dny nato unesli šestiletého chlapce z tibetského Žikace Číňané. Neznámo kam. Klášter Tašilhünpo, tradiční sídlo pančhenlamy, přitom za jakoukoli informaci o jeho pobytu vypsal odměnu ve výši 32 tisíc dolarů.

Už je mu 18, ale poslední foto je z roku 1995. foto archiv

Peking pak v rámci nové taktiky vybral vlastního pančhenlamu, Gjalcchän Norbua, syna dvou stranických funkcionářů. Ten se v poslední době ukazuje na veřejnosti naopak čím dál častěji. Poprvé vystoupil přesně před rokem na Světovém buddhistickém fóru v Chang-čou, vůbec prvním, které se v nejlidnatější zemi světa konalo od vzniku Čínské lidové republiky. Už předtím ale prostřednictvím vládní agentury Sin-chua prohlásil, že věřící v Číně si plně užívají náboženských svobod. Naposledy pak minulý týden navštívil vesmírné výzkumné středisko v Pekingu, kde se setkal i s prvním čínským kosmonautem Jang Li-wejem. Prý ho vždy zajímaly věda a výzkum, nemluvě o studiu vesmíru. Sami Tibeťané ho ale nepřijali, i když ho čínská média vždy označují jako „nejvyššího představitele tibetského buddhismu v zemi“. A stejně tak ho neuznává ani exilová tibetská vláda v čele s dalajlamou: komunisté přece nemohou rozhodnout o tom, kdo je reinkarnován. Peking to ovšem vůbec nevzrušuje. Má přesný dohled nad oběma „vyvolenými“, kteří dělají přesně to, co ústřední vláda chce. Navíc samotný Tibet je také de facto nenávratně ztracen, do tohoto autonomního regionu proudí další tisíce příslušníků většinového národa, takže Tibeťané jsou ve své domovině v menšině. Peking nyní jen čeká na dalajlamovu smrt, po které už vlastně nebude co řešit. Navíc Západ Peking nijak netlačí, aby začal s dalajlamou jednat o požadované širší autonomii. A samotný pančhenlama? Gendün Čhökji Ňima, vybraný dalajlamou, bude dál žít v tichosti na neznámém místě. Kde je, neví dokonce ani „princezna“ Yabsi Pan Rinzinwangmo, jediná dcera jeho předchůdce, 10. pančhenlamy. Ona sama je vystavena až přílišnému zájmu čínských úřadů, díky své obrovské popularitě, která je minimálně stejná jako u samotného prezidenta Chu Ťin-taa. Při jejích studiích ve Spojených státech nad ní držel ochrannou ruku akční herec Steven Seagal, v Číně je odkázána sama na sebe. A komunisty vybraný Gjalcchän Norbu? Po smrti dalajlamy bude skutečně nejvyšším tibetským duchovním. Bez ohledu na postoj samotných Tibeťanů. Robert Mikoláš, Hongkong Autor je zpravodaj ČRo v Číně.

14


rozhovor

Příroda není zase tak krutá

S Jaroslavem Flegrem o jeho zamrzlé evoluci a Darwinově chybě O co mezi sebou varianty genů ale můžou soutěžit? O to, která z nich se ve větším počtu kopií předá do další generace a která z nich lépe naprogramuje svůj nosič – Dawkins říkal vehikl, vozíček – tedy živé organismy, v jejichž buňkách varianta genů sedí. Dawkins navrhl elegantní řešení: tvrdí, že evoluce probíhá darwinovským mechanismem jen na povrchu. Ve skutečnosti mezi sebou nesoutěží organismy, ale jednotlivé varianty genů. Pro laika to vypadá jako nevýrazná změna pohledu, vyplývají z ní ale zásadně jiné důsledky. Chtělo by to asi nějaký konkrétní příklad. Představte si zvíře, které mívá ve vrhu běžně deset mláďat – pět samečků a pět samiček –, obvykle však dokáže uživit osm z nich. A představte si, že na takzvaném Y chromozomu – to je ten chromozom, který mají pouze samci – vznikne nová mutace, říkejme jí modrovousovská. Ta způsobí, že její nositel zabije své čerstvě narozené dcery. Takový samec vychová vždy pět synů, a nikoli čtyři dcery a čtyři syny jako jedinec s nemutovaným genem. Podle Darwina se modrovousovská varianta genu nemůže šířit – snižuje počet potomků svého nositele, tedy jeho biologickou zdatnost. Podle Dawkinse se naopak modrovousovská varianta šířit bude, její nositelé ji předají do další generace v pěti, nikoli pouze ve čtyřech kopiích. Pravdu má Dawkins a jeho teorie sobeckého genu.

Je lepší být gumový Co pak tvrdíte vy ve své teorii? Teorie zamrzlé plasticity říká, že Dawkins a Hamilton se nemýlili v tom, že Darwinova teorie je špatná, ale mýlili se v řešení, které nabídli. Důvodů je sice víc, ale snad postačí, když řeknu pouze jeden. Geny mají proti organismům tu výhodu, že se do dalších generací předávají v nezměněné podobě – pokud nedojde k mutaci, což je velmi vzácné –, problém je ale v tom, že jejich účinek na organismus je v každé generaci jiný. Ani tady se nově získané vlastnosti nesčítají. Gen totiž nevyvolává a nemění vlastnosti organismu izolovaně od svého okolí. Jaký bude mít účinek na vzhled a chování organismu, závisí na tom, jaké další geny se s ním vyskytují v daném jedinci. Stejný gen tak může u jednoho rodiče kódovat rezistenci proti malárii a u potomka, vzhledem k tomu, že bude mít za sousedy jinou sadu genů, může vyvolávat úplně jinou vlastnost. Ani teorie Dawkinse a Hamiltona tedy nedokáže vysvětlit evoluci u pohlavně se rozmnožujících organismů. Jenže my víme, že evoluce probíhá. Takže potřebujeme nějaký mechanismus, který by to vysvětlil a spojil tuto zkušenost s našimi znalostmi fungování genetiky.

Foto karel cudlín

Doc. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc., (1958) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a působí zde na katedře parazitologie, kde se zabývá protozoologií, molekulární taxonomií a evoluční biologií. Jeho tým jako první popsal vliv parazita Toxoplasma gondii na lidskou psychiku a chování a na pravděpodobnost narození synů či dcer. Je autorem rozsáhlé učebnice Evoluční biologie, do širšího povědomí veřejnosti vstoupil díky své knize Zamrzlá evoluce, v níž populární formou vysvětluje svou teorii vývoje druhů, která popírá panující evoluční teorie Ch. Darwina a R. Dawkinse. Kniha v minulých dnech získala ve své kategorii cenu Magnesia Litera.

D

á se říci, že vaše teorie zamrzlé evoluce popírá Darwina. V čem se podle vás mýlil? V tom úplně základním ne. Nemýlil se, když říkal, že existuje evoluce a že organismy vznikly jeden z druhého postupnou cestou. Pravdu měl i v tom, že vznik účelných adaptivních struktur organismů – třeba ploutví nebo křídel – se dá vysvětlit přirozeným výběrem, ve kterém vyhrávají ti, kteří jsou lépe přizpůsobeni přírodním podmínkám, v nichž žijí. V čem ale pravdu neměl, je tvrzení, že přirozený výběr může tímto způsobem měnit druhy, které už známe a které se v přírodě vyskytují. Abychom byli přesní: pro organismy, které se rozmnožují nepohlavně, Darwinova teorie platí beze zbytku. Pohlavně se rozmnožujícím organismům ale chybí jedna základní vlastnost nutná pro fungování darwinistické evoluce – dědičnost biologické zdatnosti. Geny rodičů se totiž namixují u mláďat v úplně nových kombinacích a úplně jinak na sebe vzájemně působí. Dobré vlastnosti rodičů se proto nesčítají ani neprůměrují, ale mohou klidně vymizet. Prakticky se to projeví třeba tak, že se silným a rychlým rodičům může narodit slabý a pomalý potomek, a naopak. Obecná představa ale je, že se „dobré geny“ sčítají. Kdy si vědci všimli opaku? Vlastně už ve 30. letech 20. století. Teprve v šedesátých letech si ale někteří evoluční biologové a genetici – například William Hamilton a později Richard Dawkins – uvědomili, že to může mít zásadní dopad na fungování evoluce. Upozornili, že k pochopení toho, jakým způsobem se vyvíjejí druhy u pohlavně se rozmnožujících organismů, je potřeba se zaměřit o jednu úroveň níž. Podívat se, jak mezi sebou soutěží jednotlivé varianty genů, takzvané alely, v rámci jednoho místa na chromozomu.

Jaké řešení navrhuje teorie zamrzlé plasticity? Tvrdí, že pohlavně se rozmnožující druhy sice mohou podléhat evoluci, ale jen bezprostředně po svém vzniku. A to ještě ale jenom tehdy, když druh vznikl takzvanou peripatrickou speciací – když se maličká část populace odštěpí od té velké mateřské a osídlí místo, kde nikdy nežila, třeba nějaký ostrov. A tam, v izolaci, se může začít vyvíjet. Odnese si totiž jenom malou část genetického polymorfismu, což znamená, že všechny geny jsou zhruba stejné. Potom je jedno, jak se v jedincích promíchávají – určitá alela, varianta genu, se vždycky ocitne zhruba ve stejné společnosti jako u rodičů. Vypadá to podobně, jako byste chtěl míchat balíček karet, kde by byla jen srdcová esa. Jak ale za takových podmínek vznikne nový druh? Jakmile se u druhu, který je geneticky stejnorodý, vyskytne nějaká nová mutace, která je výhodná u rodičů, bude nejspíš výhodná i u potomků, protože bude působit v kontextu podobné sady genů. Nový druh se tedy nějakou dobu může vyvíjet nejen podle Dawkinsovy teorie, ale dokonce podle Darwinovy představy. Vaše teorie je tedy vlastně návratem k původní představě... Až na jeden zásadní rozdíl – zatímco podle Darwina se druhy vyvíjejí po celou dobu své existence, podle mé teorie se vyvíjejí jen chvíli, řekněme jedno až dvě procenta doby své existence. Potom se v jejich genofondu nahromadí spousta variant od jednotlivých genů a populace se začne chovat, jako by byla evolučně zamrzlá, nebo spíš evolučně gumová. Když třeba budeme selektovat v populaci velké jedince, druh se opravdu začne zvětšovat. Jde to ale čím dál hůř a hůř.

Proč? Protože v polymorfní populaci těžko úplně zvítězí nějaká varianta genů. Zvítězit zde můžou jen evolučně stabilní strategie – to jsou ty, které jakmile převládnou v populaci, nemůžou být už vytěsněny žádnou jinou. To ale převrací vžité představy o krutosti přírody. Už nevítězí zdatnější, jak tvrdil Darwin, ale ti nejstabilnější... Přesně. Můžeme vychýlit zastoupení jednotlivých variant genů, ale čím dál jsme od rovnováhy, tím nám to jde hůř, a po nějaké době přestane populace na náš selekční tlak odpovídat. Jakmile pak přestaneme selektovat, vrátí se navíc do původního stavu. Takže druhy, které dnes v přírodě pozorujeme, jsou možná z 98 % druhy evolučně zamrzlé. To připomíná šlechtění plemen psů nebo holubů. Je to dost podobné. Šlechtitel dokáže vytvarovat příslušníky daného plemene do nejroztodivnějších forem. Po určité době ale jeho přešlechtění miláčci ztrácí životaschopnost a plodnost, takže další šlechtění končí. Kdybychom vypustili příslušníky některé vyšlechtěné rasy domácích zvířat do volné přírody, během malého počtu generací by se nejspíš vrátili působením přirozeného výběru ke své původní formě – u holubů k formě holuba skalního, u psů k formě „univerzálního voříška“. Z pohledu laika tedy evoluce probíhá podle Darwina a Dawkinse a vy jste ve své teorii jen upravil její dynamiku. Ne tak docela. Nejnápadnější rozdíl je skutečně v dynamice – druhy se nevyvíjejí kontinuálně, ale ve skocích. Vznikne nový druh, deset dvacet tisíc let se jeho podoba a vlastnosti mění, ale pak zamrzne, pět milionů let zůstává stejný a nakonec vyhyne. Na první pohled se může zdát, že v tom není velký rozdíl, ale ve skutečnosti z toho plynou i další skutečnosti, které jsou v mnoha směrech významné a zároveň docela překvapivé. V čem? Třeba v tom, že naprostá většina druhů, které známe, je odsouzena k zániku. Některé možná budou mít štěstí a dají vzniknout nějakému novému druhu. Bude to ale stejně jen malinká část mateřské populace. Zbytek starého druhu prostě vymře. Podle mé teorie také například není většina druhů optimálně přizpůsobena podmínkám, v nichž nyní žijí, ale spíš těm, které panovaly v době jejich zrodu. Čím víc se podmínky těm původním vzdalují, tím hůř se v nich evolučně zamrzlému, a tedy zastaralému druhu žije. Jeho populace jsou čím dál menší a zmenšuje se i území, na kterém se vyskytuje. V zásadě můžeme říci, že vzácné druhy jsou ty, které jsou evolučně nejstarší. Naopak hojné druhy jsou ty, které byly plastické ještě nedávno, a které jsou proto relativně dobře přizpůsobené momentálním podmínkám. Zajímavých „prohlédnutí“ a „objevů“ je díky nové teorii mnohem více, ale přece je zde nebudu všechny prozrazovat – koho to zajímá, ať si koupí moji knihu, tam to všechno je. Jak dlouho trvá aktivní perioda přeměny druhu? Deset až dvacet tisíc let. Mohu se ale mýlit. Člověku to možná přijde jako dlouhá doba, ale v paleontologickém záznamu takový okamžik skoro nic neznamená a ani ho v něm nenajdete. Proto si také biologové Stephen Jay Gold a Niles Eldredge všimli, že v rozporu s tím, co předpokládal Darwin, se v paleontologickém záznamu druhy objevují jakoby už hotové. Na úrovni druhů chybí ty neustále hledané mezičlánky. Co může „plastický“ druh za těch dvacet tisíc let stihnout? Leccos. Třeba ze zvířete velikosti myši vznikne slon. Záhadou pro paleontology není to, jak se z malého zvířete stane velikánské, ale proč to v přírodě trvá tak dlouho. Když se totiž podíváte, s jakou rychlostí pěstitelé holubů vytvářejí nová plemena... No, a teorie zamrzlé plasticity ukazuje, že dlouhý čas je potřeba proto, poněvadž druhy mohly na selekční tlak odpovídat jen velmi krátkou chvíli. Pak zamrzly a čekalo se na další speciaci. Ve své knize píšete, že teorie zamrzlé plasticity vysvětluje i paradox vzniku pohlavního rozmnožování. Jak? Já si nejsem jistý, že říkám, zda vysvětluje paradox pohlavního rozmnožování. Spíš proč jsou pohlavně se rozmnožující druhy tak úspěšné. Mají totiž tu výhodu, že ve střednědobém horizontu dokážou odpovídat na selekční tlaky mnohem rychleji než druhy rozmnožující se nepohlavně. Mají v sobě


inzerce

rozhovor

totiž ukrytou bohatou genetickou variabilitu, a když se změní přírodní podmínky, reagují rychleji a během několika generací vytlačí nepohlavní druh. To je v biologii dobře známý fakt. Teorie zamrzlé plasticity to ještě rozšiřuje a říká, že jakmile se vrátí přírodní podmínky zpátky k normálu, pohlavní druhy se zase rychle vrátí do původního stavu. Oproti tomu nepohlavní druhy se totálně přizpůsobují novým podmínkám, dotáhnou to dál, jenže pak už se třeba nedokážou dost rychle vrátit zpátky, když se podmínky náhle vrátí k normálu. A vymřou. V proměnlivém světě, kde se často mění podnebí a biotické faktory, je výhodnější být gumový než plastický. A v čem je pohlavní rozmnožování vlastně paradoxní? Protože se na první pohled zdá být nepohlavní rozmnožování výhodnější než pohlavní. Organismy, které neznají sex, nepotřebují samečky. A jediná samička, která se rozmnožuje partenogeneticky bez účasti samečka a rodí samé partenogenetické samice, se množí dvojnásobně rychleji než normální pohlavní samička. Mělo by to tedy být tak, že u všech pohlavních druhů dříve nebo později vzniknou partenogenetičtí jedinci, kteří časem vyhrají nad těmi normálně se rozmnožujícími. A to se nestává. Evoluční biologové si s tím dlouho lámali hlavu, vymysleli spoustu teorií, ale žádná z nich není moc uspokojivá. Teorie zamrzlé plasticity by to vysvětlit mohla – viz odpověď na předchozí otázku.

Člověk zamrzlý V jakém evolučním stadiu je člověk – je zamrzlým, nebo gumovým druhem? Člověk je určitě zamrzlým druhem, je tady strašně dlouho. V průběhu času se mění, reaguje na změnu prostředí tělesně, ale jeho genetická výbava zůstává stejná. Jako druh se nemění. A co kdyby se stal člověk objektem nějakého šlechtitelského experimentu? Vrátil by se do „plastického“ stavu? V případě, že by šlechtitel dohlédl na to, kdo se s kým bude rozmnožovat, a měl by na začátku jen hodně malou populaci, tak by se to teoreticky mohlo povést. Kdybychom tedy vzali malou populaci současných lidí a vysadili je na jiné planetě s přijatelnými podmínkami pro život, vyvinul by se z nich nový druh? Asi ano. Pomineme-li etické problémy, je tam však jedno velmi velké ale. Museli bychom ten experiment „udělat“ řekněme tisíckrát a museli bychom počítat s tím, že by populace osadníků stále vymírala v důsledku genetických poruch vyplývajících z příbuzenského křížení. Až jednou by se to možná povedlo. Takhle „velkoryse“ ovšem může provádět své evoluční pokusy pouze příroda. Člověk, i když pracuje obvykle spíše s mouchami octomilkami než se svými bližními, je obvykle rád, když provede svůj pokus pětkrát, maximálně desetkrát. Paleoantropologové tvrdí, že člověk současného typu, Homo sapiens sapiens, vznikl v době, kdy jeho evoluční předchůdce – člověk vzpřímený – existoval už déle než milion let, a měl by tedy být dávno „evolučně zamrzlý“. Není to v rozporu s vaší teorií? Vůbec ne. Takhle to právě obvykle chodí. Od starého, dávno zamrzlého druhu se neustále odštěpují malé populace, naprostá většina z nich brzy vyhyne, případně splyne s původní velkou populací. Ale přibližně jednou za dobu existence druhu má některá z odštěpených populací štěstí – nevyhyne, zbaví se genetického polymorfismu, čímž přejde do plastického stavu, vyvine se v něco nového a nakonec třeba vytlačí původní druh. Takže člověku nezbývá než vyhynout? Proč ten fatalismus? Můžeme se alespoň snažit. Nebo, když dojde na nejhorší, můžeme třeba peripatricky odspeciovat – na nějakém ostrově se izoluje skupina lidí, řadou postupných mutací se přizpůsobí změněným podmínkám, čímž vznikne nový lidský druh, který nás nahradí. Je ale třeba si uvědomit, že rodičovský druh bude sice Homo sapiens sapiens, ovšem naprostá většina populace do genové výbavy vznikajícího druhu nepředá nic – jinak by se ostatně nemohl stát evolučně plastickým a nemohl by se postupnými mutacemi přizpůsobit novým podmínkám.

Pokud tedy budeme mít tu smůlu, že se zásadním způsobem změní naše životní prostředí, a zároveň štěstí, že náš druh skutečně odspeciuje, tak skoro 100 % z nás nebude mít s novým druhem nic společného. Samozřejmě to budou naši příbuzní, budou mít s námi společné předky, ale naprostá většina příslušníků našeho druhu už nezanechá potomky.

český

březen-květen OPY

H WORKS

Jaké jsou ohlasy na vaši teorii zamrzlé plasticity? Teorii jsem publikoval v roce 1998 standardní formou v mezinárodním odborném časopise Rivista di Biologia, abstrakt článku je k dispozici v nejdůležitější databázi Web of Science, článek je přístupný na internetu. Nikdo ho zatím ještě neodcitoval, ale to není v evoluční biologii zase nic tak výjimečného. Hamiltonova teorie evoluce založená na soutěži variant genů, která dnes v podstatě nahradila původní Darwinovu teorii, se dostala do obecného povědomí a do učebnic teprve poté, co ji pro širší veřejnost populární formou převyprávěl Dawkins v knize Sobecký gen. Takže vás to netrápí? Současná věda funguje tím způsobem, že není obtížné publikovat kvalitní články, které potvrzují, případně mírně rozvíjejí stávající teorie. Jestliže však chcete přijít s nějakou principiálně novou teorií, musíte se připravit na to, že s publikací budou potíže. Když jste dostatečně trpělivý, nakonec se to podaří, nejspíš to ale nebude v příliš prestižním časopise. A málo prestižní časopisy se málo čtou a články v nich publikované se málo citují. Cizí články totiž citujeme nejčastěji proto, abychom podpořili své výsledky nebo závěry, které na základě výsledků děláme. Když budeme podporovat své závěry pomocí výsledků publikovaných v druhořadém časopise, příliš si tím v očích čtenářů a recenzentů nepomůžeme. I náš vlastní článek by mohl nakonec skončit v druhořadém časopise.

SOUTĚŽE

SPORT

AGENTI

PERFOR A DB

HU

NEZISKOVKY

Cesta zadních vrátek

MANCE

VÝSTAVY

ČTENÍ

FILM

FOTOGRA FIE

ZÁSADNÍ NOVINKY

DIVADLO BESEDY

KOMPLETNÍ PROGRAM MAJÁLESOVÁ JEDNOTKA KREATIVNÍ SOUTĚŽE & EXKLUZIVNÍ PŘEKVAPENÍ

To vše na www.majales.cz

PRAHA / BRNO / OSTRAVA / OLOMOUC / PLZEŇ / HRADEC KRÁLOVÉ / PARDUBICE / ČESKÉ BUDĚJOVICE / LIBEREC / PÍSEK

Jak tedy propašovat radikálně novou teorii do povědomí ostatních biologů? Zadními vrátky. Můžu ji publikovat například v nerecenzovaném sborníku a následně s ní tak dlouho objíždět kongresy, až si na ni – a na mne – ostatní kolegové zvyknou. Já nerad cestuju po kongresech, a tak jsem zvolil druhou možnou cestu. Teorii jsem předložil v populární, a doufám že i zábavné formě široké veřejnosti a sázím na to, že si ji budou číst budoucí nebo současní studenti biologie. A z nich se časem stanou moji kolegové. Když už to v evoluční biologii jednou vyšlo s teorií sobeckého genu, proč by se to nemohlo podařit teorii zamrzlé plasticity? Samozřejmě že nejvíce záleží na tom, zda se mi podaří vydat nedávno dokončený anglický překlad knihy v nějakém zavedeném mezinárodním vydavatelství. Před časem jste přišel s teorií, že parazit Toxoplasma gondii, kterým se můžeme nakazit např. zeleninou znečištěnou kočičími výkaly nebo syrovým masem, mění lidské chování: zpomaluje třeba reakce svých hostitelů. Jakého přijetí se teorii dostává v zahraničí? V tomto případě se nejedná o teorii, ale o pozorování. A i když naše výsledky vlastně ukazují, že celosvětově je toxoplazmóza nepřímo odpovědná za statisíce obětí dopravních nehod, nebude se nejspíš jednat o objev tak významný jako zamrzlá plasticita. Proč myslíte? Protože jsou naše práce nejen opakovaně citovány jinými autory, což, jak jsem před chvílí říkal, se u opravdu zásadních prací neděje. Studie dokazující zvýšené riziko dopravní nehody u toxoplazmou nakažených osob – u nás se to týká asi třiceti procent obyvatelstva – už dokonce byla nezávisle potvrzena na jiném zahraničním pracovišti. My jsme ji zopakovali nedávno taky a přitom jsme zjistili, že skutečnost je ještě mnohem zajímavější, než naznačovaly výsledky původní práce. Ale to už na tomto místě prozrazovat nebudu, čtenáři Respektu si budou muset počkat, až naši studii otiskneme v odborném časopise. Anebo si pozorně přečíst druhou kapitolu mojí knihy, do které jsem naše nejnovější výsledky nenápadně vpašoval. Ondřej Nezbeda Autor je spolupracovníkem Respektu.

Člověk v tísni, týdeník Respekt a Židovské muzeum v Praze vás zvou na veřejnou debatu projektu Free2choose – Meze svobody na téma

Má zřizovatel školy dát výpověď učitelce, která mimo školu obhajuje zločiny komunismu? Úterý 15. května od 19 hodin / Pardubice, Divadlo 29 (ul. Sv. Anežky České č.p. 29) Hosté

Jaroslava Zemánková vedoucí odboru školství MÚ Pardubice Olga Hofmannová školní inspektorka České školní inspekce Václav Snopek předseda okresního výboru KSČM Pardubice František Kostlán signatář Charty 77 Moderátor

Silvie Blechová

týdeník Respekt

Vstup zdarma

Q

15

16


výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Interview se šamanem Během své cesty do západoafrické Guinea-Bissau jsem mohl posoudit jak v praxi funguje spolupráce moderní medicíny a tradičního léčitelství.

SINGLOVIC.BLOG.RESPEKT.CZ O provokativním videoartu na téma diskriminace Romů. Více čtěte na straně 24.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Zbyněk Petráček Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Erik Tabery Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

ANKETA.RESPEKT.CZ Zvolili byste Sarkozyho francouzským prezidentem?

ANO 67 %

NE 33 %

Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Jste pro vznik Ústavu pro studium totalitních režimů?

NASI-CTENARI.RESPEKT.CZ Jakou hudbu poslouchali čtenáři Respektu v dubnu nejčastěji? Údaje z programu last.fm, který automaticky sleduje, co posloucháte na svém počítači. Do skupiny čtenářů Respektu se můžete přidat na adrese last.fm/group/respekt.

Respekt Top 20 1. Arcade Fire 2. Björk 3. Tata Bojs 4. Beck 5. Massive Attack 6. Coldplay 7. CocoRosie 8. The Beatles 9. Radiohead 10. David Bowie

11. Miles Davis 12. AIR 13. Nine Inch Nails 14. Cure 15. Röyksopp 16. Thievery Corporation 17. Gorillaz 18. Modest Mouse 19. Depeche mode 20. Moby

Ve středu 25. dubna jsem se účastnil ženevské zdravotnické konference o využití tradiční medicíny při léčbě malárie. Hned druhý den jsem odlétal do západoafrické země Guinea-Bissau, kde jsou lidoví léčitelé zapojeni do projektu distribuce rektálního artesunatu. Až 75 % nemocí v subsaharské Africe léčí šamani. Tradiční medicína je všem dostupná a jsou na ni navyklí po generace. Dosavadní trend byl lidové léčitele vypudit, zakázat je navštěvovat, označit jako vrahy atd. V Tanzanii jsou území, kde málokdo přizná, že navštívil šamana, neboť se bojí postihu. V Guineji-Bissau je situace opačná. Vláda se snaží léčitele zapojit do systému zdravotnické péče a využít je jako jedny z distributorů nového antimalarického léku. A nevedou si věru zle. Na zapojení tradičních léčitelů můžeme najít nejeden etický problém. Dáme-li jim do ruky účinný nástroj pro potírání vážných forem malárie, zvýšíme procento vyléčených a lidé se budou vracet. Co když ale nebudou trpět malárií, ale něčím, co má podobně symptomy? Asi uznáme, že bude lepší přesvědčovat zdejší lidi o vhodnosti návštěvy zdravotního střediska, kde budou mít komplexnější vyšetření a adekvátní léčbu. Zápal plic, po malárii druhý největší zabiják afrických dětí mladších pěti let, se bez antibiotik léčí opravdu špatně.

Opětovně zvracení... (přemýšlí, vzpomíná, jak byl vyškolen; PI projektu s ním chvilku diskutuje kreolským dialektem), otupělost či křeče. Čípek je určen pro malárii, která vyčerpává děti. Co jste dělal po zasunutí čípku? Nějakou dobu jsem dítě držel v předepsané poloze, aby čípek zase nevylezl ven, vyplnil jsem další formulář a všem rodičům poradil, že musí okamžitě do zdravotního střediska, neboť tato léčba není dostatečná. Poslechli vás všichni? Ne. Můžete nám říci, jak byste dítě léčil bez tohoto léku? To nemůžu, je to mé tajemství. Nepotřebujeme vědět jména rostlin, které používáte. Jak je aplikujete? Smíchám rozemleté byliny s palmovým olejem, natřu tím celé dítě a zabalím do deky, aby horečka přešla. Poté dám rodičům směs, která se má pít. Také jim radím, aby zašli do zdravotního střediska. Nenapadlo vás někdy zkombinovat tuto tradiční léčbu s moderní? Nikdy jsem to nemusel udělat, neboť čípek spolehlivě pomáhal. Chtěl byste čípek používat i v budoucnosti? Ano.

Plíživá tálibanizace Pákistánu LANGEROVA.BLOG.RESPEKT.CZ Zdá se, že současný Pákistán nezadržitelně směřuje k islamizaci celé společnosti. V zemi se vyostřuje konflikt mezi zastánci spíše sekulární podoby státu, reprezentovanými současnou vládou, a islamisty. Původní zpráva, že vláda přistoupí na všechny požadavky radikálních kleriků, měla krátký život. V dnešním deníku Dawn už se mluví o tom, že zpráva bude „rekonfirmována“. Jedním z mnoha požadavků duchovních bylo například zavedení islámského práva šaría do denní a legální právní praxe. Odpůrci tohoto rozhodnutí se brání tím, že hodně ze šaríe je už obsaženo v občanském zákoníku, obránci argumentují tím, že Pákistán je islámský stát, a proto má jeho právní systém obsahovat výlučně islámské právo. Opozice vyčítá vládě nevšímavost vůči aktivitám islamistů. Po ulicích chodí hlídky studentek v nikábech a s holemi v rukou, zapisují čísla aut, která řídí ženy, nebo je dokonce zastavují a „domlouvají“ jim. V nebezpečí jsou i pouliční holiči, kteří mají zákaz holit muže, protože každý muslim má nosit bradu na dvě pěsti, o obchodech s hudbou a filmy nemluvě. Když se objevily zprávy o tom, že tyto obchody mají ultimátum třicet dnů a pak je zavřou násilně, rychle jsem jela navštívit náš oblíbený obchod Illusion. Majitel mi ukázal dopis z Rudé mešity, kde se mešita distancuje od jakéhokoli nátlaku. Když jim prý nějací rozhněvaní studenti udělají jakoukoli škodu, je to čistě jenom jejich voluntarismus.

Nechal jste si někdy za léčbu čípkem zaplatit? Lidé mi neplatí přímo v době léčby. Když se jejich stav zlepší a mají pocit, že je to díky mně, tak mi něco přinesou. Nejčastěji prase či slepici.

Tato informace může znamenat dvojí: po úspěšném brainwashingu jsou absolventi s důvěrou vypuštěni do ulic, nebo jsou skutečně mimo kontrolu a jejich „pedagogové“ už vůči nim nemůžou zasáhnout. Nasvědčoval by tomu i článek z posledního Friday Times, popisující dění na Paňdžábské univerzitě, kde studenti se silným náboženským cítěním vytvářejí něco jako mravnostní hlídky a kontrolují oděv svých spolužaček a stejně bdí nad morálkou. Je nepřípustné, aby mladí muži a ženy spolu veřejně mluvili atd. Dění v Islámábádu zkrátka dává zelenou všem akcechtivým studentům.

Jak vše přesně probíhalo? Rodiče přišli, že mají nemocné dítě. Pokud jsem zjistil, že se jedná o malárii, pak jsem se rozhodl pro tento lék. Nejdříve jsem s rodiči vyplnil souhlas k léčbě a pak čípek použil.

Tento případ je asi ideální, ale nevěřím, že vše, co nám odpověděl, byla pravda. Jeho velkou výhodou je důvěryhodnost pro vesničany a snadná přístupnost. Pokud však dítě bydlí ve vesnici, která má stejně daleko do zdravotního střediska jako k léčiteli, pak je lepší vyrazit rovnou do střediska. Většina afrických zemí také má či zavádí systém, kdy v každé vesnici je jeden či dva vyškolení zdravotníci, kteří mají základní léky a radí sousedům, jak při nemocech postupovat. Otázka je, jestli není opravdu lepší dát léky jim a pomoci jim tak v těžkém boji proti jejich tradičním konkurentům...

Třicetidenní lhůta, kterou dostali prodavači nedovolených artiklů jako DVD a CD od představitelů radikálních islámábádských mešit, dnes uplynula. Na trzích zavládl strach. Někteří už své krámky zavřeli, ostatní čekají, co bude dál. Maulana Abdul Aziz, jeden z vůdců islamistů, vyzýval všechny věřící, aby působili na obchodníky s obscenitou. Odmítl však násilí a dodal, že obchodníky přesvědčí nevyvratitelnou logikou. Vyslovil se taky o dalším programu islamizace společnosti, je jím boj s nevěrou, podplácením a s bídou.

Podle jakých příznaků jste rozhodl, že se jedna o vážnou malárii?

Jan Šinglovič Výzkum nového léku proti vážným formám malárie.Q

Viera Langerová Slovensko-česká novinářka žijící v Pákistánu.Q

Češi, do toho!

ními obrazovkami, suplovaly zejména v 70. letech do jisté míry jeho chybějící občanskou odvahu.“

o zničující porážce alpského mužstva. Zůstávám v klidu. Koneckonců nemůžeme vynikat všude: na sněhu i na ledě.

V případě malárie je to stejné. Zatím nebyla v Africe objevena žádná bylina, která by dokázala stoprocentně vymýtit parazita falcipara z těla, a bez toho se malárie nikdy nezbavíte. Projekt v Guineji-Bissau však tradiční léčitele, a rektální artesunat v jejich rukou, využívá jako „prereferral treatment“, neboli jde o to podat lék a ihned poslat do nemocnice. Jeden z mých úkolů je zjistit, jak se jim to daří. Přijíždíme do vesnice Enchugal a ptáme se po Viriatu Quintundovi, který zde léčí. Čekám staršího podivína, krk ověšený talismany, ale skutečnost je jiná. Nacházíme usměvavého, podle desítek kolem pobíhajících prasat, kuřat a koz dobře zaopatřeného mladého muže ve vojenské košili. Kolik dětí jste čípky léčil? Pokud si dobře vzpomínám, tak kolem dvanácti. Zemřel z nich někdo? Nikdo, všechny jsem později našel v pořádku.

ANGELAROGNER.BLOG.RESPEKT.CZ Ptají-li se mě lidé v Rakousku na český národní sport, odpovím: houbaření a hokej. Jinými slovy: kombinace pečlivé pomalosti a bleskové rychlosti. O hokej jsem se nikdy nezajímala. To jest, než jsem přišla do Česka. Zanedlouho jsem pochopila, že lední hokej je v Česku společenský fenomén a katalyzátor národní hrdosti. V době olympijského vítězství v Naganu jsem nevlastnila televizor ani nesledovala sportovní zpravodajství. Když v noci putovaly hulákající davy s národní vlajkou pod oknem, myslela jsem si, že vypukla nová revoluce. Nebylo na ulicích tehdy víc lidí než v listopadu 1989? Během normalizace se zápasy proti SSSR staly náhradním bojištěm. „Tyto dvě hokejové hodiny,“ napsal Petr Schnur v Britských listech, „ve kterých se vylidnily ulice a národ seděl svorně před televiz-

Měl jste pocit, že máte v té době více pacientů a je to tím, že máte nový lék? Slyšel jsem, že si to sousedé pochvalují, a měl jsem také případy, kdy mě navštívili lidé z dalších vesnic, kde mají jiného léčitele. Bylo to asi proto, že jsem měl tento lék.

Fenomén identifikace s tímto sportem je o to zajímavější, že aktivní hokej provozuje poněkud omezená skupina obyvatelstva. Není to masový sport jako lyžování v Rakousku. Výmluvný příklad je můj manžel, který se řídí heslem „Sport ist Mord“. I jako divák je imunní vůči sportovnímu nadšení. Přesně do chvíle, než nastoupí česká hokejová reprezentace. Jedině ta v něm dokáže vzbudit vlny překypující vášně. Když jde o titul na mistrovství světa či olympijské zlato, promění se můj tichý choť v hystericky křičícího tvora. Sportovní utkání je kromě toho měřítkem pocitu národní identity. Kdo má pochybnosti, ať se podívá na zápas dotyčných mužstev. Komu fandíš, pro toho bije tvoje srdce. Hrají-li Češi proti Rusům nebo Američanům, neváhám, komu fandit. Když se ale utká české mužstvo s reprezentací mé rodné země, budu držet palce jí. Manžel už předem tvrdil, že se bohužel budu moci dívat jen na začátek utkání. Již po první půlhodině bude podle jeho vlídného názoru rozhodnuto

Angela Rogner Tlumočnice a matka dvojčat.

Q

téma


17

Každý se chce zbavit strachu a zmatku. Tak proč staré recepty přestávají fungovat? foto tomki němec

Sami proti Satanovi

Čeští katolíci ve vězení vlastní církve

Český kardinál Miloslav Vlk poslal do Říma abdikaci a zdejší katolíci se mohou těšit na nového šéfa. Ten bude mít co řešit. Největší tuzemské i evropské církvi nechybí chuť mluvit třeba do obsahu evropské ústavy nebo ovlivňovat diskusi o etických a právních otázkách. Zároveň čelí konkurenci islámu a jiných duchovních systémů a kvapem jí ubývají věřící. Co vlastně dnes nabízejí čeští katolíci? .

O

kny kostelíku v Kunčicích v Orlických horách se dere odpolední dubnové slunce. V předních lavicích se tlačí asi tři desítky školáků, s nimi je tu pár babiček a maminek. Kázání na téma smrt je už skoro u konce. „Někdo své mrtvé pálí. Někdo o ně vůbec nedbá. My, katolíci, je vyprovodíme na hřbitov a rozloučíme se s nimi, protože je máme rádi. A už vám umřel někdo blízký? Plakaly jste, když umřel děda? Nebo třeba když auto přejelo vaši milovanou kočku?“ vyptává se farář Václav Vacek. Pár dětí zvedá ruce. „Určitě vám bylo smutno, ale mějte radost. Vy už víte, že smrt patří k životu. Tak na to nezapomeňte a nebojte se.“ Farář, energický obrýlený chlapík, něco přes padesát, své kázání doprovází gesty, přechází od oltáře mezi děti, směje se s nimi. Rozchechtají se, když líčí, jak mimino z břicha matky „vystřelí na svět a rozvřeští se“. „A pak se mu, doufejme, na světě líbí. I my jednou takhle vystřelíme do smrti. Co bude? Nevíme. Určitě ale máme naději, že život věčný bude fajn.“ Vesnický kostel je obklopen hroby, opodál hučí říčka Orlice. Na dětské mše faráře Vacka vozí svoje ratolesti rodiče i z širokého okolí. Dagmar Jansové, která přivedla dcerku, se kázání líbilo. „Jsem ráda, že farář s dětmi o smrti mluví. Samozřejmě vědí, že umřeme, ale mluvit o tom … jak? Ve škole se o tom nic nedozvědí a samotné mi to nejde, stydím se.“ „Když se mě vnučka ptala, jestli ji po smrti sežerou červi, jen jsem zalapala po dechu a nedokázala jí říct, že ano,“ říká paní s dvěma copatými děvčaty. Z kostela teď zní hudba, starší děti tu mají kapelu. Farář z bílé alby převlečený do manšestráků a svetru chvíli postojí u hloučku před kostelními vraty, ale už kouká na hodinky. „Mějte se, ženský!“ a naskakuje do auta. Má na starost ještě dalších sedm kostelů v okolí. Když svištíme na faru v městečku Letohrad, dozvídám se, že vyprávěním o smrti chce farář děti „zbavovat strachu a zmatku“. „Když jsou tak velké, že je rodiče posílají na nákup, trestají za vysvědčení anebo je naopak třeba rozmazlují a foukají jim na bolístky, tak se o červech a hlíně mají dozvědět taky,“ povídá rázně farář, který se o důležitých věcech, na které v dennodenním shonu není čas, zdaleka nebaví jen s dětmi.

„Rizikovou skupinou jsou dnes především chlapi,“ tvrdí farář, který se suverenitě za volantem naučil v tankovém vojsku, na které vzpomíná jako na důležitou školu života. „V rotě jsme byli jen dva, co neprošli kriminálem, a jen tři jsme nebyli tetovaný. Právě v armádě jsem se s lidmi naučil mluvit i jinak než v kněžském semináři,“ říká farář, který sám o sobě prohlašuje, že je „maličko vulgární“.

Když všichni odešli Nahlédnutí do letohradské farnosti by mohlo v nezasvěceném pozorovateli vzbudit dojem, že katolická církev je na vrcholu sil. Charismatický páter, který dokáže reagovat na současnou dobu, nehřímá nad hříchy světa, ale umí vesničany přivést k přemýšlení nad nejzákladnějšími otázkami lidské existence a v kostele má narváno – jak jinak by měla vypadat katolická farnost pro 21. století? Jenže farář Vacek není v současné církvi pravidlem, ale spíše výjimkou. „Výrazné charismatické osobnosti chybějí,“ myslí si sociolog Jan Spousta, sám katolík, který přednáší sociologii náboženství na teologické fakultě. „Církev špatně komunikuje s veřejností a má malý intelektuální potenciál. Mezi kněžími dnes nenajdete prakticky žádné zajímavé umělce, vědce ani myslitele. Kněz má většinou až nad hlavu práce s údržbou kostela a třeba na vzdělávání mu vůbec nezbývá čas.“ Ale jak je to možné? Kdo zažil začátek 90. let, vzpomene si na mnohem zajímavější církev. Čtyřicet let pronásledování jí vyneslo velký společenský kredit, takže ke katolíkům se tehdy hlásilo 39 % Čechů. O osobnosti neměla nouzi, vedl ji respektovaný kardinál Tomášek a oživovali lidé jako chartista a jeden z aktérů listopadové revoluce Václav Malý, bývalí političtí vězni z řad katolických kněží, duchovní schopní zaujmout mladé jako farář Jan Jandourek nebo progresivní intelektuálové Odilo Štampach či Martin C. Putna. Po patnácti letech je ale mnoho z nich z církve pryč, mnohdy odcházeli po nepříjemné roztržce. Takže co se stalo? „Je těžké reprezentovat instituci jako loajální kněz, když s jejími názory nesouhlasíte,“ popisuje své dilema Jan Jandourek. „Ta strašlivá ustanovení, týkající se sexuální morálky nebo vyloučení rozve-

dených lidí ze svátosti, jsem prostě nemohl sdílet.“ O dogmatech se prý v rámci církve nedalo diskutovat. „Jiný názor nemůžete říkat nahlas,“ vysvětluje Jandourek, který nakonec církev opustil a oženil se. „Předvolají si vás na kobereček, když neposlechnete, přeřadí vás na vesnici, kde jsou všichni nahluchlí, a když i tam budete pokračovat, exkomunikují vás. Ale takhle daleko to většinou nedojde, protože odejdete sám,“ říká bývalý farář. Záhy po revoluci se zkrátka ukázalo, že i v časech svobody církev namísto spirituality hodlá klást důraz hlavně na své pojetí morálky. Důkazem víry se stal správný – tedy konzervativní – názor na antikoncepci, homosexualitu, rozvody, potraty. Kdo měl jiný, nebo chtěl alespoň svobodnější debatu, narážel. „Jednou jsme vydali číslo věnované biologii, ve kterém byla i zmínka, že existuje názor, že homosexualita je vrozená a nedá se s ní nic dělat,“ vzpomíná někdejší redaktor katolického týdeníku AD magazín Tomáš Weiss. „Rozpoutalo to obrovskou vlnu kritiky, a nakonec nám církev sebrala oficiální imprimatur a ztratili jsme možnost prodávat časopis v kostele.“ Po exodu liberálů najdeme mezi dnešními jen málo tak výrazných osobností, jaké nabízí katolická cizina. Třeba takový americký františkán Richard Rohr – mnich, jehož knihy jsou u nás populární – se už před lety specializoval na mužskou spiritualitu. Dospěl k názoru, že mladým západním mužům v dnešní době chybí iniciační rituály a zajišťuje pro ně program, v jehož rámci se učí přijímat životní porážky, meditovat o samotě v divočině a smiřovat se se svou smrtelností. Nic podobného by člověk u nás ani nečekal, ale zázraky se někdy dějí.

Máš zlýho tátu? Letohradský páter Vacek si našel podobnou agendu. Jeho „výuka chlapů“ spočívá ve stovkách hodin, které se svými farníky z Letohradu a okolí tráví nad Biblí. Dnes už má jeho „kurz pro chlapy“ ovšem další stovky účastníků na internetu po celé republice. A proč jsou chlapi riziková skupina? „To už je hodně dávno, kdy jsme byli lovci a bojovníci a šamani,“ říká katolický kněz. „Český chlapi šli na jatka, když

18


téma

Připosranost, kam se podíváš. (Farář Vacek) foto tomki němec

je povolal císař pán, pak tu byly dva tyranské režimy, a tohle tu generacím chlapů tak lámalo hřbety, že dnes je jedním z největších hříchů připosranost. Ale bačkorovatění v téhle době, kdy vládne technologie a pohodlnost, chlapům hrozí stejně třeba v Kanadě jako u nás. Všude přece fungujou hlavně ženský, ne?“ Co s muži v Bibli rozebíráte? „No, asi hlavně tu připosranost,“ říká farář Vacek. „Apoštolové byli přece slušný lidi, věřící, ale stejně, když se dostali do mezní situace, tak Ježíše vydali. Takže se učíme o mezních situacích.“ Co to je? „Jak se zachováš, když silní napadnou slabšího? Když někdo kope do opilce? Když víš, že soused mlátí manželku? My tady nejsme žádná metropole s gangy, drogami a kriminalitou,“ tvrdí farář o šestitisícovém Letohradu, „ale k mezní situaci, kdy buď zdrhneš, čili zapřeš Krista Pána, nebo budeš riskovat a čelit zlu, může přece dojít za každým rohem, v každém baráku.“ Řítíme se po asfaltce poklidným českým venkovem. „Tady vedle v Žamberku nedávno vandalové zničili židovský hřbitov,“ máchne farář rukou z okýnka. „A obávám se, že i docela počestný občan by si kopnul do Cikána. Farníci třebas čtou o chudých a ubohých v Bibli, ale berou to jako nějakou dávnou pohádku. Nevidí ty, kteří jsou v bídě dneska. Tohle se snažím zlomit. Kristus není žádná pohádka. Jak by ses zachoval, kdyby chtěli ukřižovat Kris-

Změna může přijít jen zdola Máte pocit, že v tuto chvíli církev potřebuje nějakou zásadnější reformu? Šancí byl sněm před dvěma lety, ale ten zůstal na poloviční cestě. Byla především zabržděna diskuse o některých důležitých tématech, jako je postavení kněze. Teď je třeba spíše povzbuzovat lidi ve farnostech, aby převzali více spoluzodpovědnosti za tvář jejich farností, tam vidím šanci. Nějaké strukturální změny shora lze teď těžko očekávat. V zahraničních katolických církvích existuje mnohem širší názorové spektrum od tradičních konzervativců po liberály. Proč u nás v otázkách, jako je celibát, rozvody, homosexuálové nebo potraty, není vidět žádné liberály? Počítáte se vy sám mezi ně? Nerad bych se označoval za liberála, má to různé významy. Liberál se obvykle chápe jako někdo, kdo je pro potraty, a to já nejsem. Jsem pro co největší otevřenost debaty i o žhavých problémech a pro to, aby se v plnosti naplňovaly závěry druhého vatikánského koncilu, což ještě zdaleka nedovedeme.

ta teďka? Kdyby ho dnešní vrchnost a dnešní církev táhla na smrt? Tohle je základní otázka pro každého mého farníka.“ A kdo k vám chodí? „Samý vzdělaný chlapi, vynikající odborníci, třeba co se týče aut nebo akvaristiky nebo prodeje čehokoli… Ale často cítí, že jsou mizerně vzděláni pro situaci, kdy je třeba utkat se právě s tím nejobyčejnějším, nejvšednějším zlem. Satan je ovšem záludná svině a vysmát se mu můžeme jen, když budeme vzdělaný a nebojácný.“ Za Vackem ovšem nechodí jen otcové rodin. „Pár rad mám i pro mladý kluky. Máš zlýho, brutálního tátu? Tak si s ním zaboxuj, neboj se třeba, že mu roztrhneš obočí. Nebo on tobě, to se sešije. A i když je opravdu hodně zlej, tak se nenech zlomit, jednou stejně zestárne a bude slabší než ty.“

Fitko zadarmo Letohradská fara je na náměstí naproti baroknímu kostelu sv. Václava. Stejně jako všude jinde i tady návštěvnost svatostánku oproti nadšeným devadesátým letům poklesla. Dnešní čtyři stovky pravidelných návštěvníků jsou ale na české maloměsto dost velký počet. „S Vackem je sranda, je to hipík,“ říkají dva asi 14letí kluci, kteří se na kolech prohánějí před kostelem. Na kázání občas zajdou s rodiči. „My

jsme sice spíš buddhisti, ale to je Vackovi fuk,“ prohlašují. „Kdysi jsem na kázání zašla náhodou a teď chodím skoro každou neděli. Nemůžu říct, že jsem věřící, ale náš farář mluví o důležitých věcech.“ O jakých? „No, přece o životě a o smrti,“ usmívá se asi čtyřicetiletá „manželka podnikatele“ v mikině a fialových legínách. „Víte, on náš kostel je pro mě takové duševní fitko. A je zadarmo!“ Podle místních do zdejšího „duševního fitka“ přitahuje věřící i nevěřící právě farář Vacek. „Výchova Vackem“ má ovšem i své odpůrce. Mimo zmíněnou neortodoxní mluvu vadí třeba i to, „že je kněz a někdy chodí bez kolárku“, jak říká Helena Jurenková, dvacetiletá studentka, jejíž rodiče četli katolický samizdat a v podmínkách malého města „tak nějak natajno“ vedli svoje děti k víře v Boha. Prkotina? Pro toho, kdo nesnáší jakékoli vybočení z církevních tradic, možná ne. A pro toho, kdo lpí především na nevybočování z hlavního proudu, už asi vůbec není prkotina farářova publikační činnost a jeho kritika poměrů v církvi. Článek „Vyrovnání se s minulostí“, ve kterém farář Vacek žádá, aby spolupracovníci StB v církvi, mezi kterými jsou i někteří dnešní biskupové, konečně veřejně přiznali svou vinu a „přispěli tak k očištění církve“, mu Katolický týdeník vrátil. Tvrdohlavý farář článek tedy vydal ve svém Okénku do farnosti,

které v minimálním nákladu rozšiřuje v Letohradě a poté byl otištěn i v březnovém křesťanském měsíčníku Getsemany. „Spolupráce se zlem nebude promlčena,“ sděluje na adresu svých nadřízených spolubratrů letohradský farář. „Po očištění církve volám samozřejmě i z kazatelny. Vím, že mnohým se to nelíbí, ale nemohu si pomoct. Riskoval jsem, že mě za komunismu zavřou, a kdybych držel hubu dnes, byl bych směšný,“ říká bývalý poradce arcibiskupa Tomáška, který tehdy spolu s Josefem Kordíkem a dalšími vydával podzemní Informace o církvi. Kritika má ovšem svoje meze i pro faráře, který je mnohými považován za odbojného radikála. Teď sedíme u hrnku čaje v kuchyni na faře. Je tu spousta světla, květin, na stěně krucifix a také sochy a obrazy s biblickými motivy. „Dobře, pár církevních hodnostářů nedává růst ostatním,“ vysvětluje situaci v církvi Václav Vacek. „Přesto ale církev miluju a stojím za ní. V církvi nelze vyvolat vzpouru nebo stávku jako třebas někde v automobilce, když šéfové naserou dělníky!“ Propásnutou šancí otočit kormidlo k větší otevřenosti byl podle Vacka především velký církevní sněm před dvěma lety. „Biskupové tehdy vyzvali laiky i kněží, aby přispěli ke zlepšení života církve. Pak ale podněty lidí ,zdola‘ nechali bez povšimnutí. Nějaká změna nastat musí,“ říká kněz. A po ruce

V čem to nedovedeme? Především v otázkách ekumenických. Spolupráce různých křesťanských církví pořád zůstává jen na zdvořilostní úrovni. A pak by bylo potřeba mnohem většího vnímání společenských trendů, duchovní atmosféry ve společnosti a její spoluvytváření. Můžete to vysvětlit konkrétněji? Nedá se říct, že by dnešní společnost byla nevěřící. Je tu nová situace a přibylo lidí, kteří se sice nikdy nebudou identifikovat s církví, ale přesto duchovně hledají. Zatím jsme rozpačití v tom, jak k nim přistupovat. Je to postaveno jako – buď se k nám přidají a budou konvertovat, nebo jsou proti nám. Měli bychom hledat cestu, jak se k nim přiblížit i bez takového nároku. Tohle považuji za žhavý problém. Jak by to konkrétně mělo vypadat? Zvát takové lidi k sobě, vést s nimi dialog, ale bez snahy je přesvědčit. Měli bychom setkání s nimi brát jako novou výzvu pro svou vlastní víru. Důležité je sdílení duchovní cesty, učit se jeden od druhého. Místo toho je často slyšet nářky nad tím, že společnost nemá o křesťanství zájem.

Biskup Malý: Místo nářků přijmout výzvu. foto tomki němec

téma


19

Máte, co si zasloužíte. (Mnich Heryján) foto tomki němec

má návrh. „Podívejte, v naší Královéhradecké diecézi je asi 250 kněží na jednoho biskupa. Nemůže je ani znát! A jinde je to podobné. To znamená, že nemůže existovat opravdová, smysluplná rozprava mezi biskupem a jeho kněžími. Proto se biskup ocitá v roli svrchovaného vladaře, který rozdává příkazy. To se musí změnit. Biskup je služebník, ne vladař. Můj návrh tedy je,“ říká uvážlivě farář s pověstí rebela, „aby se například z našeho biskupství stalo arcibiskupství. Místo jediného biskupa, tu budou biskupové čtyři nebo jich bude třeba pět, a ti už dokážou s kněžími i věřícími komunikovat. Svobodně, nebojácně. Třeba i o své minulosti.“

Naděje a její pohřeb Výhrady letohradského faráře míří do černého. Jednou z nejdůležitějších příčin, proč se katolická církev dostala do krize, je podle odborníků její archaické uspořádání, které brzdí jakékoli změny. „Zatímco západní společnost se v posledních staletích demokratizovala, katolická církev naopak utahovala šrouby a uzavírala se,“ vysvětluje sociolog Jan Spousta, „dnes funguje jako kombinace osvícenského absolutismu a hodně velké byrokracie, v níž je jen velmi málo volených prvků. Připomíná to systém, jakým si volila komunistická strana úředníky – nahoru se vytahují ti, kteří se osvědčili na nižším stupni a jsou především loajální. Proto je dnes ve vyšších církevních funkcích tolik nevýrazných lidí.“ Zatuhlý mechanismus na vlastní kůži nejvíce pociťují diecézní faráři – v hierarchii nemají téměř žádná práva, o jejich místě působení rozhoduje nadřízený biskup a kněz se proti přeřazení ani nemůže odvolat. Není divu, že církev trápí nedostatek adeptů na kněžské úřady a volná místa musí záplatovat posilou z tradičně katolického Polska. Stejná poslušnost pak panuje při jmenování arcibiskupa. Miloslav Vlk podle tradice v roce svých pětasedmdesátin podal abdikaci a o tom, kdo ho v čele českých katolíků nahradí, teď rozhodne papež. Nikdo sice neví, kdy to bude (možná za pár měsíců, ale i let), zato je pravidlem, že Vatikán volí prověřené, tradiční tváře. V Česku připadají v úvahu především olomoucký arcibiskup Jan Graubner a královéhradecký biskup Dominik Duka – oba jsou dlouho členy biskupské konference, patří spíše ke konzervativcům a nedají se od nich čekat žádné velké změny. V západní Evropě se od konce šedesátých let prosazuje zajímavý fenomén – po druhém vatikánském koncilu, který se pokusil církev liberalizovat, vzniká řada tzv. laických hnutí. Fungují mimo oficiální hierarchii (i když s ní samozřejmě udržují přátelské vztahy) a leckde na světě od nich pocházejí nejzajímavější ať už charitativní, společenské nebo spirituální aktivity. Právě statisíce zapálených laiků před dvěma lety proměnily pohřeb papeže Jana Pavla II. v udivující důkaz

toho, jak silná je ještě katolická církev. Vitalita laiků překvapila i reportéra amerického deníku New York Times, který se loni před Vánoci zajel podívat do Říma. Zatímco v prastarém, věhlasném kostele Santa Maria Sopra, v němž odpočívají ostatky papežů a svatých, zastihl při bohoslužbě všeho všudy jedenáct věřících (vesměs nad 70 let), o pár ulic dál na shromáždění laické Komunity Sant Egidio našel přes 300 lidí. Většinou dvacátníci a třicátníci se tu modlili, zpívali a meditovali bez kněze a svátosti přijímání a celý obřad působil velmi živě a spontánně. Kromě společných shromáždění si komunita zakládá na tom, že její členové chodí pomáhat chudým a lidem bez domova. Také česká církev se v 90. letech rozhodla dát více prostoru laikům a přes deset let připravovala sněm, kde měli právě „amatérští“ věřící spolu s biskupy a faráři řešit církevní záležitosti. Setkání proběhlo před dvěma lety, skončilo ovšem neslavně. „Měl jsem za to, že vedení nás bude na sněmu brát opravdu vážně,“ neskrýval po jeho konci své rozladění Marek Výborný, jeden z laiků, který katolickou sešlost připravoval. „Ale opak je pravdou. Celá akce spíš pohřbila naději, že by to tak někdy v dohledné době mohlo být.“ Rozladění věřících způsobil například odpor biskupů vyrovnat se s problémem kolaborace kněží s StB za minulého režimu. Vyhýbavý přístup vedení kléru vadil řadě katolíků už od revoluce: církev, která dává společnosti lekce z morálky, by si měla nejprve sama zamést před vlastním prahem. Na stohlavém sněmu tak většina přítomných odhlasovala požadavek, aby se církev v závěrečném dokumentu k problému vyjádřila. Několik biskupů ale tradičním právem veta přání laiků odmítlo.

Jedna z mnoha Na počátku 21. století, kdy v Čechách působí desítky křesťanských i nekřesťanských církví, regály knihkupectví se prohýbají pod stohy duchovní literatury z celého světa a chodit pravidelně na semináře buddhistické meditace je stejně snadné jako vyzkoušet si techniky šamanského vhledu, musí katolíci hledat svou novou roli. Jsou sice stále největší evropskou církví, ale už dávno ne pilířem společnosti ani majiteli jediné dostupné duchovní pravdy. Takže co vlastně slibují? A koho chtějí oslovit? „Nabízejí velmi starou a silnou tradici, mysterium pro všechny smysly, které je v jejich podání zaručené, o něm se nepochybuje,“ myslí si bývalý kněz Jandourek, „a to může být pro spoustu lidí lákavé.“ V samotné církvi najdete celou řadu názorových proudů, jejichž výklad Bible a evangelia se velmi liší. Jedni ho chápou svobodněji a symboličtěji, pro druhé je Písmo doslovným zákonem, z něhož vyplývají přísné regule. Zřejmě nejkonzervativnější církevní proud sdružený

kolem spolku St Joseph nebo časopisu Te Deum tak například usiluje o to, aby se do kostelů vrátila mše v latině (liberální druhý vatikánský koncil globálně dovolil slavení mše v mateřských jazycích) a vášnivě se vyslovuje k takovým mravním otázkám, jako jestli je pro manžele přípustné vědomě souložit v ženin neplodný den, aby zabránili početí, a zda smějí plodnost testovat měřením teploty ve vagině (prý nesmějí). Jeden z liberálnějších biskupů v čele církve Václav Malý se naopak přiklání k názoru, že dnešní církev by měla především nabízet lidem duchovní oporu. „Jaký je smysl církve? V tom, že předává naději, že člověk může být ve své křehkosti přijat – společenstvím i Bohem. Jsem křesťanem proto, že tak mohu být přijat i se všemi svými slabostmi.“ Katolickou dráhu si vybral kvůli kontinuitě a tradici, ale v základním smyslu prý nevidí mezi jednotlivými křesťanskými církvemi rozdíl. „Církev si dnes musí zvyknout na to, že je jednou z mnoha v duchovní nabídce, není jediná a ocitá se v konkurenci různých jiných směrů. Je to velmi těžké, protože za komunismu měla navzdory perzekuci výlučné postavení, ale je to tak správně.“ Biskup Malý je podobně jako třeba Tomáš Halík ukázkou, kam se otevřenější část českých katolíků dostala. Zastává sice mnohé názory mimo oficiální doktrínu, ale je ochoten je sdílet jen v soukromí a mimo mikrofon – navenek zůstává mlčky loajální ke svým konzervativnějším kolegům. Otázka je, jakou má církev, z níž všichni reformisté odešli nebo zmlkli, budoucnost. Zatím můžeme pozorovat jeden přidružený jev: ti nejzajímavější katolíci se velmi často realizují jakoby na okraji nebo mimo hlavní církevní hierarchii – v charitě, sociálních a zdravotních službách, nakladatelstvích, v bývalé podzemní církvi, kterou oficiální klérus nikdy neuznal, nebo alespoň mnišských řádech, které mají zahraniční vedení a čeští biskupové na ně moc nemohou.

Marcel má problém Mač je nelítostný. Konečně! Gól! „Poď hrát, vole!“ ozve se z hloučku jásajících, uřícených hráčů. „Nemůžu, vole, bratr mě vyhodil!“ odpovídá kluk opřený o drátěné pletivo. Čtrnáctiletý Marcel – přestože zvláště v útoku je prý vynikající – dneska hrát nebude. Kouřil totiž na hřišti marjánku. Bratři salesiáni ho načapali a vyhodili. „Platí tu jen pár pravidel. Ale na těch trváme,“ říká ředitel salesiánského centra, kněz Ladislav Heryján. Čtyřicátník v červené bundě, s hřívou dlouhých šedivých vlasů. „Žádné drogy, alkohol, rvačky – a tak podobně. Jediný trest je, že sem kluci po maléru nějakou dobu nesmějí. A to jim vadí,“ dodává Heryján. V Salesiánském domě v Kobylisích bydlí kolem třiceti řeholníků, kteří zasvětili život právě té divočejší mládeži. Naplňují tak odkaz svého světce, Jana Bosca, který se v průmyslové Itálii 19. století ujímal

mladistvých vyvrhelů, pendlujících mezi kriminálem a životem na ulici. „Někteří kluci tady jsou bohužel opravdu delikventi,“ říká kněz. „Často to jsou děti z rozpadlých rodin, se kterými se nikdo nebaví. Doma na ně řvou, ve škole na ně řvou, tak se nejradši flákají na ulici. My si tady s nimi ale povídáme,“ tvrdí Heryján i za ostatní řeholníky. „A tak už dobře vědí, že co z nich vypadne, tu i zůstane. Že i když třeba něco provedli, neudáme je.“ Jako mladík Ladislav Heryján pracoval ve fabrice u Brna. Snil o tom, že se stane knězem. Studoval teologii v podzemní církvi, a pak se stal tajným řeholníkem. Jeho prvním pastoračním polem byla socialistická fabrika, panelárna. Kněžského svěcení dosáhl až po útěku do Itálie. Tam se u salesiánů připravoval na službu v afrických či asijských misích. Jeho představení ho ale raději povolali do ateistických Čech, aby pomohl obnovit salesiánský řád. Místo s domorodými pohany teď tedy rozmlouvá se sígry z pražské periferie, kteří si třeba myslí, že „Kristus je ňákej horor“, a v životě nebyli na mši. „Samozřejmě, že tu nikoho k víře nenutíme. Jde hlavně o to, aby kluci vůbec věděli, že takovýhle prostor duchovního života existuje.“ Teď sedíme na slunné terase Salesiánského domu a vlasatý ředitel z džínů vytahuje krabičku marlborek. Kromě dennodenních běžných organizačních starostí kolem domu má Ladislav Heryján ještě svůj učitelský úvazek, píše články do katolického tisku, překládá zakladatelská díla salesiánské kongregace do češtiny a také slouží mše. Pohlcen každodenní prací, na otázku po stavu české katolické církve reaguje se zdviženým obočím. „To, co vidíte, je moje církev,“ ukáže z terasy na oratoř, plnou povykujících, hrajících si dětí. Kolečka skejtů buší do ramp, řev fotbalistů se mísí s hudbou z chrámu. „A co spolupráce některých biskupů s StB? „Mě tohle vůbec nezajímá,“ vrtí ředitel Heryján hlavou. „V každé době někdo nevydržel nátlak. To není důležité, život církve je v každodenní práci. O biskupy se nestarám. Někteří katolíci ale po svých biskupech chtějí, aby se veřejně káli. A v Čechách přece nejde jen o církev. To zlo prolezlo celou společnost.“ Pro kněze, který strávil dlouhé roky ve svobodném Římě, zatímco kněží doma byli vydírání a lámáni, je ostych pouštět se do sluhů božích, kteří za totality podlehli, anebo se prostě nechali koupit, docela pochopitelný. Kritizovat se Heryján ale nebojí. „V Čechách mi nejvíc vadí ten pocit, že vše má řešit nějaká vrchnost. Spoustu věřících bere církev jako kdysi moji spoludělníci fabriku. Přijít, píchnout si nebo se pomodlit, prostě udělat svoje a vypadnout. Problémy ať za ně řeší ti nahoře. Třeba takový biskup Lobkowitz, který se zapletl s StB, svým ostravským farníkům zřejmě nevadí. Jinak by přece něco dělali. Zeptali by se ho, jak to bylo. Jsou zticha? Tak je to jejich věc. Žádná vrchnost za ně přece jednat nebude. Když jim nevadí, ať ho mají.“ Jáchym Topol, Petr Třešňák

Q

0

7.–13. KVěTEn 2007 V respekt 19

KnIhY

nOVInky Josef Moucha: František Drtikol, Torst, 184 stran „Soubor podobizen od Františka Drtikola byl zanedbáván neprávem. Už proto, že v Drtikolově fotografování akty nepřevládaly. Ale i proto, že tu jde o svéráz projevu mezinárodně význačného autora, jenž stál u zrodu české umělecké praxe v oboru fotografie,“ píše teoretik Josef Moucha ve své studii věnované víceméně opomíjené linii díla autora světoznámých aktů ve stylu art deco a výrazného duchovního mystika. Ve vůbec první monografii orientované pouze na jeho zakázkovou portrétní tvorbu najdeme usmívajícího se Karla Hašlera, pyšného Radola Gajdu, zachmuřeného Jana Kotěru, koketní Anny Ondrákovou či smějícího se Vlastu Buriana s chotí Ninou. Snímky ze sbírek Národního archivu prošly citlivou retuší řízenou historikem Pavlem Scheuflerem.

Možná je za tím jen neukojená agresivní sexualita. Islamistický student demonstruje v Pákistánu v srpnu 2004 proti vydání svého imána podezřelého ze spolupráce s al-Káidou. foTo PRofImEDIA.cz / AfP

Jak vlastně myslí teroristé Česky vyšla ojedinělá kniha, která dává hlas fundamentalistům.

V

zrůst náboženského fundamentalismu, nábožensky motivovaného násilí a terorismu zaskočil nejenom českou veřejnost, nýbrž i světové sociology náboženství. Ti totiž dlouho předpokládali, že religiozita mizí ruku v ruce s modernizací, jenže od 80. let minulého století začalo být stále zřejmější, že tomu tak není.

Jsme oběti Takzvaná sekularizační teze vzala rychle zasvé a sociologové si začali všímat nových nábožensko-politických forem, které se sice holedbají svou „původností“ a výlučnou „pravostí“, ale ve skutečnosti představují reakce na současný svět a jeho uspořádání. Americký sociolog Mark Juergensmeyer, působící na prestižní univerzitě v Santa Barbaře, v roce 1993 vydal knížku s příznačným názvem Nová studená válka?, ve které uvažoval o tom, že železnou oponu začínají nahrazovat nové hranice – mezi různými náboženstvími, ale také mezi věřícími a sekularisty. O deset let později je více než zřejmé, že ze studené války se stala docela „horká“. Množství (přinejmenším potenciálních) obětí současného náboženského terorismu si už bohužel v ničem nezadá s „konvenčními“ ozbrojenými mezistátními střety. Juergensmeyerova nová kniha Teror v mysli Boží (k českému čtenáři se dostává překlad 3. vydání, upraveného po událostech z 11. září 2001) se snaží o vhled do uvažování samotných náboženských teroristů nebo těch, kdo jejich činy schvalují. Zkoumá příčiny vzniku náboženského násilí, ačkoli se různé víry doslova předhánějí v tom, která má být mírumilovnější. Cenné na ní je především to, že není jednostranná – náboženský terorismus totiž najdeme prakticky ve všech náboženských kulturách. Juergensmeyer proto přibližuje křesťanské protagonisty protiinterrupčního, homofobního a rasistického násilí, načež následují militantní židé, muslimové (Hamás), sikhové a japonské (především buddhistické) náboženské hnutí Óm šinrikjó. Nad rámec knihy bychom mohli přidat i další, v neposlední řadě samotné stoupence sekularismu, jimž je násilí ze strany „obnovných“ náboženských hnutí rovněž vyčítáno. Teroristé říkají: „Nejsme agresoři: jsme oběti,“ – a nemají tak úplně nepravdu. To, že výdobytky západní civilizace – jako je občanská společnost, spotřeba, ideologie lidských práv nebo sekularismus – leckdy považujeme za všeobecně

platné a vyvážíme je do světa, je také aktem kulturního imperialismu nebo náboženského násilí. Právě to je naprosto nezbytné zdůraznit pro sekulární evropské čtenáře, kteří se domnívají, že náboženský terorismus není „jejich záležitostí“, pokud v něm nevystupují jako oběti nebo „zhrození pozorovatelé“.

Kosmická válka Ale ani to není úplně nezúčastněná pozice, právě naopak. Náboženský terorismus by neexistoval, kdyby neměl své (nechtěné) diváky, a úspěšnost tohoto hrůzného „divadla“ zvyšuje globální mediální pokrytí. Vlastní argumentace teroristů spočívá v obrazu „kosmické války“, tedy metafyzického boje mezi dobrem a zlem, ve kterém neexistuje možnost kompromisu a který zdůvodňuje použití násilí, ačkoli se mu jednotlivá náboženství brání. Nebýt „kosmické války“, konflikt by mohl snadno skončit dohodou obou stran. Té podle Juergensmeyera brání tři faktory. Skutečná „kosmická válka“ musí být zakoušena jako obrana základní totožnosti a důstojnosti, aniž by byla myslitelná porážka, přičemž vítězství není v reálném čase a kontextu možné. Právě a pouze z této zoufalé situace se rodí náboženský terorismus, ať už jde o existenční úzkost nebo „jen“ o boj proti „zabíjení ještě nenarozených dětí“. Ospravedlnění násilí prostřednictvím „kosmické války“ umožňuje i mučednictví, stejně jako vyžaduje nalezení nepřítele, vůči němuž jsou aplikovány symbolické akty moci. Teoreticky jím může být kdokoli, ale Juergensmeyer správně připomíná, že (přinejmenším sekundárním) nepřítelem se až příliš často stává „Amerika“. Jistě má pravdu v tom, že k tomu vede globální sociokulturní a ekonomický vliv Spojených států, v němž je „Amerika“ mnohem spíše symbolem než skutečným hybatelem, ale není to pravda celá. Spojené státy totiž samozřejmě usilují o potvrzení své hegemonie v různých oblastech a ani jejich podpora politického sekularismu není obvykle tak nezištná, děje-li se proti jiným náboženstvím, nebo dokonce ve prospěch nějaké blízké formy (post)křesťanství. Důležitější než toto interpretační „opominutí“, u amerického a křesťanského autora ostatně pochopitelné, je jeho hledání původu „pocitu zmocnění“, který náboženským teroristům dává jejich odhodlanost, i když je přinejmenším v racionální rovině jasné, že aktuálně nemají šanci „řád světa“ výrazněji vychýlit. Juergensmeyer nezavírá oči před standardními sekulárními interpretacemi,

Jiří Kratochvil: Avion, Druhé město, 200 stran Deset podlaží funkcionalistického hotelu Avion architekta Bohuslava Fuchse z let 1927–1928 se stalo „maketou“ pro Kratochvilův román z roku 1996. „A takový já vždycky chtěl napsat román: nepříliš rozsáhlý, tak úzký jak Avion (ale stejně tak hluboký!), celý románový svět vmáčknutý na malou prostoru, zázrak hutnosti, v němž by se však románové postavy pohybovaly se vší volností (deset podlaží jak Avion, tj. devět kapitol a epilog!) a celé by to bylo (od první kapitoly po epilog) navzájem propojeno překvapivými průhledy, nečekaně spojujícími a zrcadlícími různé motivy a detaily ze všech kapitol románu,“ přeje si v závěru knihy František, který spolu s Hynkem vypráví zřejmě nejpozoruhodnější příběh, jaký kdy Kratochvil napsal. Román vychází v druhém vydání.

cO se Čte V respektU podle nichž k radikálním náboženským postojům vedou aktuální či potenciální existenční potíže a socioekonomická nebo symbolická marginalizace nebo třeba i neukojená (mužská) agresivní sexualita. Cenné na jeho práci je však především to, že tyto důvody neabsolutizuje. Zásadní rozdíl mezi politickým a náboženským terorismem spatřuje v tom, jak nekonkrétní jsou požadavky druhého – koncept „kosmické války“ přímo svádí k přesvědčení, že kýženou budoucí společnost si zformuje samo transcendentno, takže není třeba se konkrétní politikou zabývat.

Uznání náboženství V závěrečné kapitole se ptá, co na to Bůh/bůh, v jehož jménu je násilí pácháno. Diskutuje pět možných scénářů, jak může tato „válka“ skončit: nepravděpodobná (i když občas úspěšná) silová řešení, ať už v nich zvítězí kterákoli strana, zaleknutí se vlastního jednání nebo kompromisy, největší naděje však vkládá do „uzdravení politiky náboženstvím“. Pro sekulárního čtenáře jistě překvapivě a možná pohoršlivě, ne však neoprávněně soudí, že teroristé možná mají při své kritice amorálnosti sekulární politiky, ekonomiky a společnosti v lecčems pravdu, takže „nejúčinnějším lékem na náboženské násilí se nakonec může stát obnovené uznání náboženství samotného“. České vydání Teroru v mysli Boží se nevyvarovalo drobných chyb a sporných míst, z nichž některé jdou na vrub autora a jiné překladatele. Přesto jde o knihu naprosto zásadního významu. Je to jedna z prvních prací, jejichž autor dal slovo samotným teroristům, i když s nimi nesouhlasí, a přiblížil tak jejich způsob myšlení. Čtenářům uvyklým na vlastní kulturní hegemonii předkládá nechtěné a leckdy i téměř „nemyslitelné“ podněty – z jeho argumentace můžeme vyvodit, že moderní sekularismus rozhodně není nestranným hráčem ve světě, který se stále víc nábožensky polarizuje. Zdeněk R. Nešpor Autor je historik a sociolog, působí v Sociologickém ústavu AV ČR a na Fakultě humanitních studií UK. Mark Juergensmeyer: Teror v mysli Boží. Globální vzestup náboženského násilí, přeložil Tomáš Suchomel, CDK, 382 stran.

Q

Ondřej kundra, domácí rubrika A Year in Lapland: Guest of the Reindeer Herders (2001) od amerického antropologa Hugha Beache, který dlouhodobě žije ve Švédsku. Jde o fantastickou reportáž, v níž Beach popisuje svoje roční putování napříč švédským Laponskem, které onehdy podnikl se skupinou sámských pastevců sobů. Na konci své knížky přidává zajímavé vysvětlení, proč se jejich způsob života během několika posledních desetiletí tak proměnil a co vše jim ještě většinová švédská společnost zůstává dlužna. A protože mě zakrátko čeká státnice, jediným bestsellerem se pro mě nadlouho stane padesát státnicových otázek. Jan h. Vitvar, vedoucí kulturní rubriky Před svým výletem do Bosny a Hercegoviny jsem sáhl po knize Miloše Habrnála Rupnikova linie (2004), líčící osudy monumentálních opevnění, která jugoslávská armáda vybudovala v letech 1926–1941 kolem celých svých hranic (fronta měla kolem třech tisíc kilometrů). Inspirovala se obdobnými československými fortifikacemi, a nejen to: řada zbraní a zařízení objektů měla do Jugoslávského království doputovat právě z našich vojenských skladů – však jsme také měli spolu podepsánu Malou dohodu. Osudy měly tyhle betonové kolosy podobně nešťastné jako v našem pohraničí. Jugoslávci se v nich sice útočícím Němcům, Maďarům a Italům postavili, ale často z nich utekli ještě před prvním výstřelem – natolik byla jejich armáda v rozkladu. Když jsem pak z autobusu na fasádách domů sledoval všudypřítomné stopy poslední jugoslávské války, odpověděl jsem si i na Habrnálovu otázku, proč nemají dnešní Srbové, Chorvati, Slovinci či Bosňáci k dochovaným fortifikacím žádný opatrovnický vztah: jejich nedávné památky na válku totiž mají daleko trýznivější rozměr než nějaký ten rozpadající se bunkr.

respekt 19 V 7.–13. KVěTEn 2007

KnIhY

1

Cílkův Borges Podivuhodná verze mistrovy „osobní knihovny“.

Titul této knihy neberme úplně doslova. Není to zdaleka svět jenom Borgesův. A na téma a spojení dvou jmen autorů tvůrčí profesí tak rozdílných prostě nemůžeme nebýt zvědavi. Václav Cílek v závěru a v poznámkovém aparátu svého díla Borgesův svět přiznává kompilační psaní, ale zároveň zdůrazňuje osobitou práci, vlastní světlo. Píše, že kniha vznikla náhodně a nečekaně, zjednodušeně řečeno jako výběr textů pod kresby. A můžeme na ni vztáhnout i to, co čteme hned zpočátku v souvislosti s Valéryho Panem Testem: „v umění se často stává, že okrajové postavy jsou nakonec ty hlavní a že nedořečené fragmenty se stávají jádrem díla“. Svět, který se měl původně skládat především z citací Borgesových esejů, se postupně od Borgese odpoutává, autentického Borgese v něm ubývá a neuvěřitelná šíře literárního světa stává se svébytným dílem citlivého čtenáře Václava Cílka. Titulní strana však uvádí ještě jednoho autora: je jím Helena Wernischová, tvůrce nezvyklého množství kreseb.

Trochu nostalgická stavba Na začátku této podivuhodné, nechceme-li přímo použít autorova slova, divné knihy je vlastně docela jiný podnět, než je slavný nedokončený náčrt Borgesovy Osobní knihovny. Je to Aloysius Bertrand se svým Kašparem noci. Jedna z fascinujících knih, vydaná krátce po válce starým brněnským Atlantisem. Nuže, po letech zasáhl i grafičku Helenu Wernischovou, doprovodila Kašpara noci osmačtyřiceti pérovkami a ty Václava Cílka okouzlily. Jeho zájem magickou, málem zapomenutou grafičku resuscitoval k horečné práci a Cílek pak přemýšlel, kde a jak její fantaskní, jemné kresby uplatnit. Do nedávno vydané knihy Tsunami je s námi se jich Cílkovi nevešlo dost, zbylo jich tolik,

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

ZKOUŠKA ORCHESTRU

režie Federico Fellini

váme-li třeba po zvyku na talíři poslední sousto, vztahujeme se zpátky až k pozdní době bronzové, kdy se skřítek jídla stěhoval do posledního sousta a ten, kdo ho snědl, trpěl pak bolením břicha. Na Cílkově borgesovském světě jsou nejpoutavější právě ty záblesky, kde, věren své geologické profesi, dokáže číst nejenom v knihách, nýbrž čte i krajinu jako text. Tam je i originalita a osobitý přínos Cílkova myšlení: „krajina je interpretovaný text. Svět je plný knih, co vypadají jako omšelé žulové skály na pobřeží Bretagne.“ Anebo jako břidličná destička s otiskem trilobita odněkud z Jinců či Skryjí. A nachází i jiné konotace mezi přírodou a slovem: za všechny aktuální spory o proměnách klimatu čte v Ovidiových Proměnách: „Jel jsem podle mořského břehu, když v tom se pozdvihne moře a ohromná vlna jako hora z hladiny v oblouk se zkřiví a zdá se, že ještě víc vzrůstá, bučení je slyšet z ní“ – je to přece tsunami, slova jsou stejně sugestivní jako filmové záběry nedávných katastrof. A dobrodružství poznání, znovu související s klimatologií: přítel vzrušeně telefonuje, že mu právě vyšlo přesné číslo záhady 1500, cyklu náhlého oteplování, jež má „významný vliv na konce těch civilizací, které se nalézají v klimaticky zranitelných polopouštních oblastech. Oheň a meč, barbaři na pochodu, stavba čínské zdi, staletí genocid“ – je to cyklus 1460 let. Spočívá v pravidelném vychylování Slunce. Cílkův smysl pro text, pro obraz je spjat s citem pro místo a čas. Je přesvědčen, že „všechny existující civilizace byly založeny na mytologii, ne na filozofii“. Vladimír Karfík

Q

Václav Cílek: Borgesův svět, Dokořán, 226 stran.

Dokud je čas

DVD

Po deseti letech vychází další sbírka poezie Vladimira Vysockého.

V šedesátých a sedmdesátých letech nad Moskvou zářila nejenom pěticípá komunistická hvězda. Oproti tragickému symbolu dělnického hnutí svítilo opravdovým jasem něco, co v temnotách totality uhrančivě přitahovalo pozornost a zároveň se to spalovalo obrovskou kreativní energií. Básník, herec a písničkář Vladimir Semjonovič Vysockij (1938–1980) měl vyměřen krátký čas, leč na jeho konci zůstalo několikavrstevné a dodnes živé dílo: desítky filmových i divadelních rolí, stovky básní, písňových textů nebo doprovodná hudba. Po deseti letech absence tohoto nezkrotného bouřliváka v Česku připomněla sbírka poezie Nepiju sám, kterou sestavil a přeložil rusista Milan Dvořák, dlouholetý interpret Vysockého tvorby.

Prohra, nikoli podlehnutí

InzERcE

99Kč

že vytvořily osu celé této knihy – pérovka je zhruba na každé druhé straně, někde malá, jinde velká, celostránková, a kniha má dohromady 227 stran. Na tomto rastru Cílek vybudoval podivuhodnou stavbu. Každou kresbu doprovodil citací z presokratiků, protože oni mu nejlépe evokují šíři myšlenkového sepětí antiky jak s pouštními říšemi, tak s Orientem. Tím vytvořil jednu vrstvu díla, sice fragmentární, ale na zvláštní způsob homogenní. Nad ní pak ve dvaadvaceti kapitolách sklenul vlastní text, v němž po Borgesově vzoru představil svou knihovnu, budovanou poněkud nostalgicky tak, jak se kdysi psávaly dějiny: s láskou ke knihám, jakou v dějinách moderních hledá marně. Do Cílkovy borgesovské knihovny se sice vešly jenom velké tituly, namátkou – Bible, Plótínos, Homér, Ovidius, Dante, Omar Chajjám, Shakespeare, anglický gotický román, Milton, Simplicissimus, literatura baroka, básníci metafyzičtí, Goethe, Stifter, Kafka, Urzidil –, ale zdaleka v ní nejsou jenom ony. Pár klasických základních knih je i tam, kde bychom je nejméně hledali: v současném právním řádu a organizaci státní správy. Cílkova rozsáhlá knihovna je příležitostí k řetězení úvah, a v nich je rozpětí neskonale širší. Drží v ruce nit a dotykem cítí, že ta nit se odvíjí od věčnosti do věčnosti, stejně jako knihy jsou mu sledem obrazů, které v čase putují z jedné epochy do druhé. Literatura je vlastně proud neurčitého množství metafor, jež se přetavují jedna v druhou, takže v řadě stále živých symbolů uchováváme několik vrstev historické i předhistorické tradice. Geolog Cílek vidí podobnost struktury literatury s vesmírnými tělesy, jež jsou tvořena slepenci různých hornin. „Skoro všechno na světě je sbírkou lépe či hůře sestavených fragmentů různého stáří.“ Literatura na tom není jinak. Václav Cílek dokáže nalézt jako archeolog i nejmenší střípky v lidských ritech, a ty mají překvapivé dějiny a trvání – nechá-

Vysockij tvrdíval, že zná datum své smrti, a v jeho intenzivním životním tempu (horečné psaní, vysilující herecké výkony, minimální spánek, alkohol, prášky) ho proto nemohl zastavit ani tuhý nespravedlivý režim, ale ani fyzické meze vlastního těla (pětkrát prasklá krční tepna, žaludeční vředy, srdeční kolapsy). Podle slov pamětníků i na prahu smrti vybíhal na scénu s tišící injekcí a bledý jako stěna, aby před dojatým a vzrušeným publikem ze sebe pravidelně vydoloval „božský paprsek čistého umění“. Jeho odlesk reprezentovaly v Česku předešlé tituly Koně k nezkrocení (1983), Zaklínač hadů (1984), Vladimír Vysockij (1988), Pravda a lež (1997). Aktuální překlad znovu přibližuje básníkovu lyrickoepickou poezii, v níž se prolínají sžíravá ironie se sarkasmem, ale i s krutou syrovostí života v „nejspravedlivější společnosti světa“: „Jednou s bráchou mě vyvedli do jitra, stih jsem říct: ,Kdyby něco, však víš...‘ A už dva urostlí hoši od vnitra vezli mě přes Sibiř na Sibiř. Potom

v ledovejch lomech i bažinách, dokud zrak slzama neoslep, každej k srdci si tetoval Stalina, aby slyšel náš zoufalej tep.“ Ve sbírce je několik textů v českém prostředí už dobře známých, jako Dialog u televize, zpopularizovaný Jaromírem Nohavicou. Větší část útlé a graficky přitažlivé knížky však tvoří překlady zcela nové: „Bez šifrování tvrdejch vět chcem odhalit ten krutej svět a morovej sklep vyvětrat, kdyby to mělo hlavu stát.“ Dvacet sedm básní tak prezentuje průřez Vysockého tvorbou a dokládá různorodá témata, z nichž dílo vyrůstalo. Jsou jimi například zvířata, zastoupená texty Žirafák a Mimochodník, sportovci v Písni výškaře, hojně opěvované vězení a zločinci neboli nešťastníci padlí do sítě udavačů a tajné policie a pak básníkovy celoživotní noční můry, válka a moc, v nichž z mnoha úhlů pohledu probírá univerzální lidské pojmy svobodu, zaprodanost, přátelství, zradu, odvahu a samozřejmě lásku. Byť jsou tyto vtipné i smutné záznamy hutně prosáklé dobovým koloritem, představují i dnes pregnantní zobrazení zoufalé situace citlivého a svobodymilovného člověka, vědoucího, že v zápase s tupostí, pokrytectvím, falešností i nenávistí dřív nebo později prohraje. Což ale neznamená podlehne, neboť do poslední chvíle Vysockij vzdoruje právě formou svého pravdivého svědectví. Dokud je ovšem čas! Světem svět si dál bude stát, bude stát. Kdo se nepřidá, zlynčovat, zlynčovat. Kdo ctí zlodějství, do cely, do cely. A kdo hodně ví, zastřelit, zastřelit. Za svého života Vysockij nesměl v Sovětském svazu publikovat, vydávat desky ani koncertovat. Jeho písně a verše se zachovaly díky amatérským nahrávkám i pozdějším profesionálním záznamům pořízeným ve Francii, kam svého času mohl vyjíždět díky své třetí ženě, Francouzce ruského původu, herečce Marině Vladyové. Když proto na celkové vyčerpání a prohlubující se alkoholismus

25. července 1980 zemřel ve svém bytě v moskevské ulici Malá Gruzínská, o jeho smrti se oficiálně mlčelo. A to nejenom z ideologických důvodů. V hlavním sovětském městě zrovna probíhaly první olympijské hry pořádané v komunistické zemi a státní moc se obávala nepřijatelných a spontánních shromáždění, jež mohla zastínit i oficiálně povolené radostné manifestace mírového soutěžení na slavném stadionu V Lužnikách. Nakonec však musela kapitulovat před desítkami tisíc lidí, kteří se sjeli z celé země a Vysockého poslední cestu na Vagaňkovský hřbitov vystlali květinami. Ostatně proč se divit? Jeho zakazované písně znal každý. Poslechem se dokonce netajili ani příslušníci KGB a vrcholem tehdejší kafkárny byla i skrytá přízeň předsedy politbyra Brežněva, kterého na fenomén Vysockij upozornili sovětští kosmonauti, jimž při dlouhých pobytech ve vesmíru pomáhaly jeho chraplavě zpívané songy nepropadnout šílenství. Vysockij nikdy nebyl perzekvovaný disident v tom pravém slova smyslu. Mohl hrát v prestižním moskevském divadle Na Tagance, natáčet filmy doma i v zahraničí, po Moskvě jezdil v mercedesu a mimo zmiňovanou Francii navštívil Mexiko, Tahiti i Spojené státy. Svou daň za soužití s ďáblem tak zaplatil především jako písničkář a básník. Režim totiž velmi dobře vycítil, kde je nejnebezpečnější člověk, který napsal i tyto verše: „Povznášel jsem se nad hloupost a lež, smí ale jiným do svědomí sahat, kdo bez následků přečkal Budapešť a komu srdce neutrhla Praha?“ Jaroslav Formánek Vladimir Vysockij: Nepiju sám, přeložil Milan Dvořák, Dokořán, 81 stran.

Q

22


kultura

Srp a magistrátní kladivo

Konec respektovaného ředitele dynamické galerie

V

rohu místnosti stojí busta Karla Gotta, vedle ní postel zvráceného milovníka McDonald´s (čelo má vyrobené z nezaměnitelně zakrouceného písmena m), kousek dál je přidělané nabourané svodidlo. „Umění se nechová racionálně, ale okolní nablblou racionalitu mnohdy reflektuje,“ říká výtvarník Krištof Kintera hloučku novinářů, kteří minulý čtvrtek přišli na tiskovku výstavy Hrubý domácí produkt v pražské Městské knihovně. Vedle Kintery sedí dvojice, jejíž aktuální příběh je možná iracionální, možná racionální, ale každopádně nablblý: Karel Srp a Petra Hoftichová, kteří se ze dne na den vystřídali v ředitelské židli Galerie hl. města Prahy.

Hus pod fabií „Nemám v povaze se urážet, v galerii zůstávám jako kurátor,“ vysvětluje o den dřív nad deckou červeného Srp. Že v galerii po dvou letech skončil jako ředitel, o tom se prý dozvěděl z televize. Odvolal ho radní pro kulturu Milan Richter, do jehož sféry městská galerie spadá. Důvodem je, jak galerie vyřešila restaurování sedmi plastik v centru města. Nevypsala výběrové řízení, ale projekt svěřila agentuře Qeep. Ta zajišťuje obří reklamní plochy na opravovaných památkách: například když se přestavoval palác U Hybernů na divadlo, jeho fasádu zakryla plachta o velikosti 500 metrů čtverečních, na které se během prací prezentovaly různé firmy. Peníze z reklamního pronájmu pomáhaly hradit rekonstrukci, svůj díl si z nich samozřejmě odčerpala agentura Qeep. Léty osvědčený proces, který kopíruje zahraniční vzory (přestavbu Brandeburské brány v Berlíně či benátských paláců), měl podle galerie fungovat i při opravě sedmi soch. A z počátku také fungoval. Bez protestů radnice se tímto způsobem nedávno opravil Bílkův Mojžíš před Staronovou synagogou i Myslbekův sv. Václav na Václavském náměstí i se svým koněm Ardem (toho symbolicky zakrývala reklama na elektrospotřebiče Ardo), ve finální fázi jsou práce na Šimkově Jungmannově pomníku, který zakrývá fotka zaparkované škodovky. Vyhazov Srpa přišel až ve chvíli, kdy gigantická fabie překryla Šalounův pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí. „Já jsem nechal zpracovat právní rozbor této smlouvy a zjistili jsme, že je naprosto nevýhodná pro hlavní město Prahu,“ vysvětloval 24. dubna v televizi Nova Milan Richterdůvody Srpova odvolání. V té době od něj uběhlo jen pár hodin a hned bylo jasné, že tu něco nehraje. V čem je pro Prahu nevýhodné, že jí někdo zaplatí zhruba 18 milionů korun za pronájem sedmi plachet (které by musely být beztak během oprav vztyčené), dá si na ně reklamu a z toho se zaplatí veškeré restaurátorské práce, na které město léta nemá dost peněz? „Mělo být vypsáno výběrové řízení,“ opakuje po čtrnácti dnech radní Richter, podle kterého se může Qeep s restaurátory spolčit, uměle navyšovat náklady na rekonstrukci a prodlužovat čas, po který musí být socha zakrytá reklamou. U Husa je odhad na tři roky. Jenže byl by i případný prů-

V televizi říkali, že mě vyhodili. (Srp na výstavě Hrubý domácí produkt) foto karel cudlín

tah, který se u těchto prací předpokládá, skutečně takovým prohřeškem, aby musel zlomit vaz respektovanému řediteli momentálně nejaktivnější galerie v republice? Zrovna v Praze, kde magistrát pravidelně dává zelenou daleko kontroverznějším smlouvám – viz nedávný neprůhledný pronájem Škodova paláce pro vlastní úředníky či projekt okruhu F 1 v režii tuneláře Charouze.

Kamery, milenci a vrazi Emoce na předměstí Glasgowa snímané desítkami nenápadných očí. Film Red Road cirkuluje po českých artkinech bez reklamy, a tak málokdo ví, že loni vyhrál Cenu poroty v Cannes a řadu britských cen BAFTA. Jde o jeden z nejzajímavějších evropských filmů minulého roku, příběh střetu agresivní moderní technologie s nejtemnějšími záchvěvy duše.

Někdo se dívá Hrdinka Jackie, osamělá mladá žena, pracuje u bezpečnostní agentury v Glasgowě. Je operátorkou videokamer zamířených na riziková místa ve městě a snaží se na televizních obrazovkách rozpoznat zločiny dříve, než k nim dojde. Jednoho večera vyjde z bran věznice muž a opře se s prostitutkou o dřevěnou ohradu. Jackie ho pozná. Už nikdy se s ním nechtěla setkat, ale teď ji zachvátí posedlost a začne ho sledovat.

Všechno ostatní pro ni ztratí smysl. Na nic jiného nedokáže myslet, potřebuje ho špehovat, být s ním, dívat se mu do očí, svádět ho. Možná se mu chce za něco pomstít, možná ho chce milovat. Zná ho dokonale – anebo si to aspoň myslí. On o ní ale neví vůbec nic a snaží se začít nový život. Divák tuší, že sleduje příběh kata a jeho oběti, jenže je stále méně jasné, kdo je kdo: je obětí Jackie, anebo propuštěný vězeň Clyde? Oba? Nebo někdo třetí? Málokterý autorský film se dokázal v posledních letech dostat tak hluboko a zároveň zůstat napínavý a přístupný. Francouzský režisér Clouzot uvedl kdysi svůj psychologický thriller Ďábelské ženy titulkem: Prosíme diváky, aby obsah filmu nevypravovali známým. Totéž by správně mělo stát v úvodu Red Road. Hrdinčin strach, agresivita a voyeurismus mají konkrétní důvo-

Výtvarnými kruhy už také letí „zaručené“ zprávy o pravých důvodech Srpova odvolání.

Komu vadil Karel Srp před dvěma lety zvítězil v konkurzu, ve kterém byl vybírán nástupce Jaroslava Fatky, který GHMP šéfoval neuvěřitelných dvacet let. Srp se

dy, ale jaké? Rozuzlení Jackieiny hry na kočku a myš je překvapivé i dojemné, ostří sentimentality ulomí výborně napsaný scénář podepřený civilními hereckými výkony u nás neznámých představitelů. Ocenění filmu Red Road v Cannes provázel údiv části kritiky: jen výjimečně se totiž stává, aby si oficiální cenu odvezl neznámý začátečník. Pro pětačtyřicetiletou Andreu Arnoldovou bylo tohle ocenění dalším krokem vpřed. Původně poměrně známá televizní herečka se rozhodla pro režii a začala točit nezávislé krátké snímky. Ke kariéře jí pomohl celosvětový systém podpor a nejspíš i schopnost oslovit správné lidi na správných místech ve správnou chvíli. Vyhrála grant na festivalu v Sundance a později Oscara za krátký film WASP. Oscar jí pomohl, ale sám o sobě by nestačil k tomu, aby dostala příležitost natočit celovečerní film. Red Road vděčí za svou existenci Larsi von Trierovi a jeho novému projektu Advance Party, který částečně navazuje na Dogma. Několik režisérů z různých zemí má s jeho pomocí natočit filmy spojené stejnými postavami, stejným místem děje (Skotsko) a stejným rozpočtem.

Místo činu Skotsko „Nepocházím ze Skotska a myšlenka, že tam budu natáčet, byla vlastně nezvyklá. Nejsem tam doma,“ nechala se slyšet Arnoldová. O nápadu napsat příběh o operátorech bezpečnostních kamer ale uvažovala už dřív: „Tenhle bezpečnostní systém

vrhl do práce s energií sobě vlastní: jako kunsthistorik má ve svých padesáti letech za sebou už desítky monografií a výstav, včetně klíčových projektů věnovaných Medkové, Teigemu, Zrzavému, Hoffmeisterovi, Slavíčkovi či Toyen. I v galerii nastavil pracovní tempo, které u nás nemá srovnání: stejný důraz v ní kladl na analytické pohledy na dějiny českého umění (naposledy retrospektiva Rudolfa Kremličky a přehlídka našich expresionistů) i na současnou tvorbu (čerstvě retrospektiva Aleny Kučerové a zmiňovaný Hrubý domácí produkt), náročné výstavy půjčoval i ze zahraničí (loni německá malba či světový art brut). U každé akce se snažil, aby byla doprovozena reprezentativní publikací. Kurátorský tým doplnil nadějnými mladými odborníky. Výstavní plán má dnes galerie díky němu vytyčený až do roku 2010. Část výtvarné veřejnosti se proto domnívá, že právě tenhle ostrý rytmus musel ve zdejším ospalém prostředí vadit konkurenčním institucím. Nejhlasitěji to po Srpově odvolání řekl výtvarník Jiří David: zdejší výtvarná kultura podle něj prochází normalizací, dynamické instituce mizejí a GHMP s Galerií Rudolfinum jsou posledními ostrůvky svobody, které stát, respektive magistráty ještě nechaly dýchat. David je možná až moc přecitlivělý a v pozadí všeho vidí dlouhé prsty svého hlavního nepřítele Milana Knížáka. Nicméně dříve progresivní Národní galerie se po Knížákově příchodu skutečně ponořila do dlouhého spánku, ze kterého procitá jen při zvláštních příležitostech, a věnuje se většinou jen ověřeným jménům. Správa Pražského hradu po nedávné výměně výstavního oddělení prakticky skončila s jakýmkoli překvapivým programem. Obecní dům má za poslední rok už třetího ředitele, ani Richterem dosazený Tomáš Vacek však nedokázal navázat na frekvenci kvalitních expozicí, kterými se instituce pyšnila před dvěma třemi lety. Podobně je tomu i v regionech, nedávno byl třeba z galerie v Pardubicích odvolán rtuťovitý Martin Dostál, který v ní chtěl aktuálními výstavami překonat konzervativní obzory východních Čech. Tuto chmurnou cestu nyní může nastoupit i GHMP a magistrát svým nepřiměřeným rozhodnutím podobným obavám jen nahrává. Zatímco si Srp vyklízí kancelář, do níž se stěhuje prozatímně dosazená Petra Hoftichová (v galerii paradoxně dohlíží na veřejné plastiky, jež byly Srpovi osudné), na ředitelském stole už leží první výpověď. Dala ji Renata Kricnerová, tisková mluvčí a kurátorka čerstvě otevřeného Hrubého domácího produktu, právě v obavě z dalšího směřování galerie pod vedením na první pohled bezkrevné úřednice. Karel Srp zatím pracuje na chystané retrospektivě Jindřicha Štyrského, otevírat se má koncem května. V té době by už měl být znám jeho nástupce. Nebo, tak jak věří autoři protestních dopisů, které chodí do galerie, už bude Srp zase sedět na svém místě a veškeré – kvůli Richterovu silovému způsobu vyjadřování až paranoidní – dohady o pozadí jeho odvolání skončí. Jan H. Vitvar

Q

funguje v Británii několik let. Kamery sledují dětská hřiště, vchody do barů, zastrčené kouty. Ti lidé před obrazovkami o vás vědí všechno: mohou najet kamerou na tak podrobný detail, že vidí čísla na vašem mobilu anebo kolik ukazují vaše hodinky. Je to fascinující i děsivé, ale musíme se s tím naučit žít. Začala jsem uvažovat, co je to za lidi, kteří toho mohou o mně tolik zjistit, zatímco já o nich nevím vůbec nic.“ Andrea Arnoldová si v Red Road neklade otázku, zda je správné v zájmu bezpečnosti sledovat i ty nejintimnější okamžiky. Prostě jen vypráví příběh lidí, kterým jejich svět přestal patřit. Odosobněný vášnivý vztah na chladném předměstí plném levných paneláků není v britském filmu ničím novým: od Tonyho Richardsona až po Mikea Leigha nebo Kena Loache je právě tohle nejkvalitnější vývozní umělecký artikl. Jenže „britská sociálka“, žánr, který se na ostrovech rozvíjí už od poválečných let, dostala v Red Road novou dimenzi. Režisérka tu totiž míří k důležitému sdělení: existuje bod, kde se v nás propojí přijetí i odmítání, touha a odpor – a také nenávist s odpuštěním. Musíme se snažit porozumět, co to znamená, protože čím chladnější je svět kolem, tím podstatnější jsou naše emoce. Tereza Brdečková Red Road, režie Andrea Arnoldová, česká premiéra 5. 4.

Q


kultura

Narušitelka na Zemi

net

Pohanská básnířka Björk vydává mimořádné album

Internetové Oscary v éře YouTube

Méně excentrická, ale pořád výlučná. (Björk ve filmu Drawing Restraint 9) foto Matthew barney

K

rátké televizní šoty jsou zrádná věc. V posledních letech jsme viděli islandskou autorku a zpěvačku Björk tu na zahájení athénské olympiády (s ódou na nedělitelný vodní živel Oceania), tu na tokijské štaci globálního megakoncertu za oddlužení Afriky Live 8. Nad krátkými průniky Björk do „prime time“ se vznáší pachuť trpkosti: snadno může zanechat dojem excentrika z povolání, té, která má jinakost předplacenou a nastrčenou vždy nápadně do profesní image. Na takovém dojmu má lví podíl zpěvaččin nejnápadnější nástroj: hlas. Už v osmdesátých letech, se skupinou Sugarcubes, si Björk osvojila krajní a bizarní rejstříky: zvířecí vrčení, prudké skoky, udýchanost, stažené hrdlo v tenzi až křeči, lascivní šepot, odvázané pořvávání. Stvořila tak nový typ projevu popové persony, před ní se tohle nenosilo. Ale u svých hlasových eskapád zůstala dost dlouho beze změn: jako by proměnlivé výrazné spolupráce, na které vždy měla talent, sloužily k zamaskování pořád podobného projevu. V době rychlého nesoustředěného vnímání dolehne svéhlavé zamňoukání vždycky k mnohem širšímu publiku než zpráva o soustředěně klenutých autorských albech, která vždy sledují několik principů najednou. Ale pokud někdy ustoupila Björk od své excentričnosti, aniž by ztratila výlučnost, pak to nastalo na zbrusu novém albu Volta. Celosvětově vychází sedmého května.

V břiše medvěda „Jednu Björk si můžeme dovolit,“ nechal se svého času slyšet zástupce Universal Music. Vyjádřil tím dost strašnou věc. Z autorů, kteří dlouhodobě pěstují sepětí s popem a zároveň s avantgardou, si může světový koncern pěstovat jediného, v tomto případě jedinou. Obává se, že kdyby obsadil kategorii dvěma a více umělci, publiku by se jaksi pletli a hlavně by se tříštila kupní síla. Právě taková nevyžádaná výlučnost Björk má velký podíl na tom, jak zkresleně ji laické publikum vnímá. Spojitý a barevný svět současných tvůrčích individualit se redukuje na jeden osobní postoj: méně extrémně, obecněji a bez jediné konkrétní tváře na něj popkulturní prst neumí ukázat. Snad proto Björk své projekty a spolupráce často vyvazuje z popových pout anebo pro ně prosazuje antikomerční rámec. Obnovení Sugarcubes proběhlo vloni na jediném koncertě na Islandu: účelem bylo sebrat prostředky pro tamější neziskové vydavatelství Smekkleysa (Nevkus). Edice koncertních záznamů, mapující odlišné verze albové hudby, má díky Björk tak nízkou cenu, jakou dnes jen tak nepotkáme.

U Björk jde však především o nezávislost a domýšlení souvislostí v tvorbě. Album Vespertine (2001) hledalo možnosti notebookové mobilní a miniaturní elektroniky pro „pohanskou poezii“, jak zní název jedné z písní. Před veškerým humanismem je pro Björk řeč instinktů a těla, důvěra ke zkušenosti prapředků a zároveň soustředěné prožívání přítomnosti. Na následujícím albu se digitální rámec omezil na výrobní prostředí: jako by chtěla ukázat na samozásobitelství a šetrnost ke zdrojům, natočila Björk album Medúlla (2004) jen s lidskými hlasy. Dnes tvrdí, že právě Medúlla u ní způsobila „absťák“ vůči rytmům, k nimž se nyní vrací. Ale beatboxeři a vokalisté tu jsou rytmičtí až dost. Björk dokonce živé kmenové „bubnování na pusu“ v islandské hospodě včlenila do videa Triumph of the Heart. Film je žánrovým milostným mikrodramatem: sleduje ovšem emotivní rozepři mezi Björk a kocourem. Zpěvačka se v tomhle smyslu nemění: vůbec první klip Human Behaviour (točil jej Michel Gondry) zpívala jakoby sežraná v břiše medvěda. Píseň bez iluzí o tom, že člověk a planeta jsou dvě strany lítého boje, otevírá i přítomné album Volta.

Maso na pochodu „My jsme ti okupanti Země, výsadek narušitelů!“ Je jasné, že téma planety, její proměny a žhavě současné evoluce se do alba Volta mocně vtisklo. Sugestivní beaty mají alarmující charakter, Björk zpívá udýchaně a překotně, jako uprostřed vylodění v Normandii. Je to jedna ze dvou poloh alba prodchnutého atmosférou slavnosti. Třikrát Björk strhuje vše kolem sebe do víru, transu, rytmu, který má způsobit změnu. Jinde klene soustředěné skladby, v jakémsi odevzdání se rozvíjí meditace a ódy. Vrůstají tu do sebe popové a jiné prvky: v Earth Intruders zní beaty hiphopového producenta Timbalanda i brnkání industrialistů Konono No. 1 z Konga. Při dalším z nářezů Declare Independence (Vyhlaste nezávislost) vztyčují na koncertu všichni z kapely vlastní vlajku: přesto není song jen o osobní cestě, jak napovídá věnování Faerským ostrovům a Grónsku. Osobní a společenské se u Björk šťastně prolíná a také činí metafory podivnějšími a antiplakátovými. I See Who You Are věnovala čtyřleté dceři: Zpěvačce defilují před očima obrazy dnešního dítěte, dospělé „vášnivé milenky“, až dospívá na konec století, „kdy z nás obou budou mrtvoly – oslavme tedy teď všechno maso na našich kostech!“ Pro dnešní Björk je charakteristická široká perspektiva: její písně zabydlují vedle lidí i zvířata a duchové, vedle živých mluví mrtví, cosi ze zdánlivého okraje se stává středem mapy. Tenhle přístup islandská umělkyně sdílí nejen s mytologií svého ostrova, ale i svým partnerem.

Je jím Matthew Barney, hvězdný a rozhodně nijak snadno srozumitelný mýtotvůrce z americké multimediální scény. Björk s Barneym ztvárnili ústřední pár v jeho dlouhém, svérázně narativním filmu Drawing Restraint 9 (2005). Tehdejší rituální splynutí, smrt a proměna, odehrávající se na velrybářské lodi u Nagasaki, měly neskonale tíživější atmosféru než Volta, ale září tu týž názor: ne člověk, ale jakési příčné neovlivnitelné děje jsou skutečnými aktéry dramat, která stojí za pozornost.

Nevhodný příklad Kdo by chtěl Björk vnímat jako až příliš korektní „globalizovanou“ umělkyni, ať věnuje pozornost její nové písni Hope (Naděje). Vrací se v ní k případu sebevražedné atentátnice, která pronesla bombu na břiše, když se maskovala jako těhotná. Po její smrti (jež byla zároveň smrtí mnoha dalších) se ukázalo, že těhotná skutečně byla. Björk oživuje absurdní společenskou diskusi: opravňuje obětování vlastního dítěte hrůzný čin, nebo by bylo přijatelnější, kdyby měla pod šaty jen polštář s bombou? V české tvorbě, především hřebejkovsky filmové a televizní, pořád přetrvává znázorňování „příkladného“ jednání, ukazování (občas dost nezaručených) představ o modelovém dobru. Björk tu naznačuje, jak vzdálené je jí zaujímání příkladných postojů. K současným diskusím vždy opáčí něco svého, nikdy se nepřikloní na „tu správnou“ stranu, ať je to kterákoli. Tichý epilog Volty My Juvenile (Má nezralost) asi leckoho zaskočí skepsí vůči čemusi zdánlivě nezpochybnitelnému: „Možná to bylo předčasné a unáhlené, dát mojí lásce svobodu... I když mé úmysly byly čisté.“ To album prostě začíná postřehem, že příroda není automaticky na „naší“ straně, a končí zpochybněním demokracie. To všechno jako plod soustředěného přemítání, co dělat se světem právě dnes. O řadě výtečně využitých hostů (šansoniér Antony, africký loutnista Toumani Diabaté, zběsilí bubeníci Corsano a Chippendale) jistě opíšou od vydavatele dost řádek deníkoví recenzenti. Pro nás budiž hlavní, že silnému tématu dává Björk naprosto důvěryhodnou formu, fungující pro „rychlé“ popové ucho i pro analytický poslech. Vypracovala se do kategorie umělců ráže Felliniho, Kundery, Rushdieho: těch, kteří mluví o zásadních věcech srozumitelně, a ještě svrchovaně osobním tónem. Pavel Klusák Björk: Volta, One Little Indian / Universal Music, vychází 7. 5.

23

Q

Co mají společného David Bowie, webová aukce eBay a spoluzakladatelé YouTube? Minulé úterý se stali držiteli cen soutěže Webby Awards, která má ambice být pro internetový svět tím, čím jsou pro filmovou branži Oscary. Letošní jedenáctý ročník udílení cen, v jejichž kompletním seznamu lze listovat na oficiálních stránkách www.webbyawards.com, se veze na vlně euforie z úspěchu fenoménu Web 2.0 a jeho vlajkové lodi YouTube. Ocenění v kategorii Osobnost roku pro Stevea Chena a Chada Hurleyho, kteří stáli u zrodu mimořádně úspěšného serveru umožňujícího jednoduché sdílení videoklipů, těžko mohlo patřit někomu jinému. Server podle pořadatelů od základů proměnil mediální krajinu, znamená revoluci v on-line zábavě a zvěstuje novou éru internetu. YouTube má potom hlavní zásluhu na tom, že odborná porota letos přidala do – již tak dost dlouhého – seznamu několika desítek kategorií i nová ocenění v oblasti filmu a videa. V kategorii virálního videa (tedy mezi spoty, jejichž obliba se šíří spontánně mezi internetovými fanoušky) zvítězila slavná série klipů ukazující, co se stane, pokud smícháme dietní kolu s bonbony značky Mentos: mezi oblíbenými produkty vzniká prudká chemická reakce. Autoři nápadu Fritz Grobe a Stephen Voltz aranžují ve svých krátkých videích natlakované pet lahve do vystoupení inspirovaných choreografií gejzírů fontán. Je zdánlivým paradoxem, že si tvůrci – navzdory nepodloženým fámám o zmařených životech teenagerů podstupujících nebezpečné experimenty s dětskými laskominami – přišli díky smlouvám s výrobci obou značek na slušné peníze. Ti totiž jednají podle poučky, která říká, že i kontroverzní publicita je lepší než žádná. Je třeba přičíst na vrub úspěchu Webu 2.0, že se nenápadný virální (ošklivým českým opisem něco jako samošiřitelný) marketing stává vzývaným bůžkem reklamních mágů. Vrchol pomíjivé mediální slávy nyní zažívá také trojice amerických studentů, kteří se na internetu nečekaně proslavili sérií komediálních skečů Ask a Ninja. Titul herce roku tak získal legračně se chovající maskovaný mladík s černou kuklou na hlavě, který odpovídá na všetečné otázky svých diváků. Nejlepší herečkou roku byla prohlášena Jessica Lee Roseová, která se na webu prezentuje pod identitou Lonelygirl15. Autenticky vypadající videoblogy mladé dívky si za krátký čas získaly ohromující počet fanoušků a jejich řady příliš neprořídly ani poté, co se ukázalo, že jde o projekt, za kterým stojí najatá herečka z Nového Zélandu a dvojice scenáristů. Za celoživotní přínos ocenili členové více než pětisetčlenné akademie Davida Bowieho. V odůvodnění zmínili mimo jiné webovou stránku www.bowieart.com, která funguje jako platforma spojující vizuální umělce se sběrateli umění. „Webbies“ budou předány 4. a 5. června v New Yorku v rámci neformálního slavnostního večera, jemuž dělá reklamu například ironické pravidlo říkající, že děkovný proslov oceněných se musí vejít do pěti slov. Agentury připomněly bonmot Ala Gorea, který před dvěma lety při přebírání ceny pouze utrousil: „Prosím, nepřepočítávejte toto hlasování.“ Jan Gregor

24


kultura

Bomba v knedlíku a český rasismus Co by se stalo, kdyby Romové zvolili palestinskou cestu vzdoru

Téma diskriminace menšin a konkrétně Romů je na české výtvarné scéně zcela ojedinělým zjevem. K několika výjimkám patří manipulované fotografie Marka Pražáka United colors of Czech Republic, zachycující tváře romského, vietnamského a černošského dítěte s výmluvnými monokly pod okem. Nebo projekt Goja umělecké skupiny Rafani, nazvaný podle stejnojmenného tradičního romského jídla, které umělci vařili a rozdávali divákům.

Dvacet korun pro skinheada

Přidáme mouku, vejce, sůl – a půl kila semtexu. foto tamara moyzes

M

yslíte si, že by Romové na území České republiky mohli spáchat sebevražedný atentát?“ ptá se mladý reportér, příslušník tuzemské romské menšiny, náhodného kolemjdoucího na pražském Andělu. Dotázaný se před kamerou na chvíli zamyslí. „Vlastně asi jo, když je někdo odmala šikanovaný…“ Video je součástí výstavy Tamary Moyzes TV t_error, která v Galerii Entrance v pražských Karlin Studios prezentuje pětici videí s logem fiktivní romsko-české televizní stanice mapující problém českého rasismu vůči Romům.

Bůh s námi! Spojení aktivismu a umění je příznačné pro většinu dosavadních děl Tamary Moyzes (1975). Pro představu stačí zmínit témata, která ji přitahují, ať

už je to palestinsko-izraelský konflikt (umocněný zážitkem z první ruky), problém domácího násilí nebo třeba mocenské vztahy v galerijním provozu. Její zájem o politické a aktivistické umění se projevil i v kurátorské koncepci loňské výstavy Czechpoint, která shromáždila díla více než padesáti českých i zahraničních umělců zabývajících se touto tematikou. Program TV t_error se pohybuje v napětí mezi realitou a fikcí. Ústředním dílem výstavy je video zachycující mladého Roma při přípravě domácí bomby, stylem připomínajícím pořady o vaření. „Přidáme mouku, vejce, sůl, rohlíky, půl kila semtexu...“ vysvětluje v romštině. Výsledná bomba má podobu houskového knedlíku nadívaného plastickou trhavinou a hřebíky. Místo dobré chuti popřeje na závěr kuchař atentátník divákům: „Vzhůru Romové! Bůh s vámi!“

Gypsies in da Chanov Pokorný natočil dokument o utopickém projektu zvrácených sociálních inženýrů. Na pozadí převalujících se bouřkových mračen se z malebně zvlněné krajiny zdvihá k obloze osamělá skupina věžáků. Kamera pomalu zajíždí mezi ně a bere diváka na truchlivou prohlídku ulic zejících prázdnotou, na kost oholených bytů, ožehlých balkonů, zkroucených dveří od výtahu, a především závratných hromad odpadků, které kolem sídliště vytváří téměř rituální prstenec. Do výmluvně zkázonosné hudby v pozadí promlouvá režisérův hlas: „Toto je první mezi romskými ghetty v České republice, ghetto no. 1…“ Ghetto no. 1 je název devadesátiminutového dokumentu o učebnicovém selhání sociálního inženýrství v mosteckém Chanově. Ivan Pokorný se v ambiciózním snímku pokusil proniknout do nitra semknutého ghetta, zevrubně prozkoumat příčiny jeho vzniku i možnosti jeho revitalizace a upozornit na to, že velkou část viny na stávajícím marasmu komunity nese neromská většina. Přes všechnu snahu však zůstal vně. Tak jako se oko jeho kamery vozilo po nedůstojných životních podmínkách jedné skupiny našich Romů v úvodu snímku, svezl se i jeho film po povrchu mnoha nakousnutých a nedořečených otázek. Není divu. Kdyby se byl Pokorný držel jen vytyčeného tématu chanovského ghetta, mohl přijít s něčím opravdu důležitým a zrušit jednu ikonu, o kterou se xenofobní Češi s oblibou opírají. Protože však chtěl „celou záležitost pojmout z gruntu“, někde mezi osidlováním poválečných Sudet,

zkoumáním rasových odlišností a kauzou vepřína v Letech se mu Chanov vytratil.

Pořádek mezi plísní Utopický projekt, kterým se měli soudruzi chlubit před zbytkem světa, byl součástí výstavby „nového a krásnějšího“ Mostu. V roce 1964 totiž padlo rozhodnutí, že historické město ustoupí těžbě hnědého uhlí a o kus dál se vybuduje Most náhradní. Sídliště Chanov vzniklo v roce 1978 a v následujícím roce bylo do užívání především romským nájemníkům slavnostně předáno prvních šestnáct bytů. Jak vzpomíná jedna pamětnice v dokumentu, o byty byl velký zájem, a dokonce vznikla čekací listina. Kde se tedy stala chyba, řekne si divák? Jenže to už režiséra zaujalo něco jiného. Teď zrovna mluví s účastníky rekvalifikačního kurzu, z nichž část bude mít po absolutoriu zajištěnou práci. Sleduje je při výuce, natáčí jejich naděje na lepší budoucnost a cítí s těmi, kteří v závěrečném výběrovém řízení neuspěli. Další střih: Romčata odvážejí na dětském kočárku šrot do sběrny a za utržené peníze si kupují sušenky a limonádu. Střih: potomek českých Romů Čeněk Růžička vysvětluje své radikální stanovisko vůči existenci prasečáku na místě bývalého cikánského tábora v Letech u Písku. Střih: Chanovští svépomocí zkrášlují své sídliště. Střih: Petr Bakalář promlou-

Druhá projekce odkazuje k videím zanechávaným příbuzným sebevražednými atentátníky. Na pozadí romské vlajky se střídají dva mladí muži a dívka opásaní výbušninou. V jejich dopisech na rozloučenou, které čtou před kamerou, se hromadí jejich svědectví o ponižování, nenávisti a verbální i fyzické agresi vůči jejich rodinám. Tihle natočení sebevražední atentátníci jsou pochopitelně fiktivní. Na rozdíl od situací, které pohnutě popisují. Protějšek těchto projekcí tvoří videa dokumentující vzrušenou atmosféru demonstrace proti ministru Jiřímu Čunkovi a dvě ankety (uskutečněné romským a bílým reportérem), v nichž zazní, řečeno slovy jednoho z dotázaných, „to, co si myslíme všichni – ale Čunek to řekl za nás“: Diskriminace Romů neexistuje, Romové jsou parazité zneužívající sociální systém a za neutěšené podmínky, v nichž žijí, si mohou sami.

vá o rasové predestinaci Romů k rození hojného potomstva. A tak to pokračuje dál, tváře oslovených znalců střídají drsné obrázky z chanovské reality a vyčítavé mordy chrochtajících čuníků. Problém není v tom, že by všechny oblasti „romského problému“ – jak to režisér tvrdohlavě nazývá – nebyly legitimní a důležité. Problém je v obrovském záběru, který si autor vytyčil. I když zde zazní hodně zajímavých, často kontroverzních názorů, pravé příčiny devastace modelového bydlení se Ivan Pokorný ve filmu nedobere. A to je velká škoda. Přitom se jí svém snímku, jehož vznik si mezi frustrovanými obyvateli Chanova musel těžce obhajovat, několikrát dotkl. Například v první části s kamerou navštíví jeden z chanovských bytů a vidí, že zde panuje snaha udržet úzkostlivý pořádek navzdory zatékání, plísni, popraskané omítce a rozbitým oknům. Opakovaně se setkává s tím, že Romové mají svůj Chanov vlastně rádi, považují jej za svůj domov a s nelibostí nesou skandalizující zájem médií. Není to tak, že ghettoizované Romy nezajímá, v jakém prostředí žijí. Nemají však kam jít, nemají prostředky ani nástroje na to, aby své sídliště zvelebili, a hlavně nesou následky rozhodnutí, se kterými de facto nemají nic společného.

Peklo na zemi V rámci asimilační politiky komunistického státu vůči Romům došlo k celé řadě nešťastných a ve svém důsledku zhoubných rozhodnutí. Jedním z nich byl v polovině šedesátých let i tzv. řízený rozptyl romského obyvatelstva z míst s velkou koncentrací do míst s malou nebo žádnou. Slovenská strana vykupovala od tamních Romů dřevěné chatrče v osadách, které fungovaly na tradičním principu rozšířených rodin a kastovní sounáležitosti, vesnice srovnávala se zemí a jejich obyvatele posílala do průmyslových center a vyprázdněného pohraničí v Čechách. Tam je podle dohody česká strana ubytovávala v domech po sudetských Němcích nebo v rychle vznikající nové panelové zástavbě.

Performance Rafanů určená pro Gastronomický večer v divadle Komedie otevírá otázku kontextu, v němž se nynější aktivistické umění pohybuje. Jde totiž o to, jakým způsobem lze takto zaměřené umění zpřístupnit širšímu okruhu lidí, kteří se běžně na výstavy současného umění nedostanou. Nemůžeme sice automaticky předpokládat, že by typický návštěvník takovéto výstavy nutně sdílel ostře kritický přístup autorky, ale v galerijním kontextu si lze jen těžko představit nějakou radikální konfrontaci, ať už s bílým či romským publikem. Tak protagonisté ankety, z jejichž rasistických výroků jde chvílemi mráz po zádech (skinhead nevzrušeně konstatuje, že kdyby se za zabitého Cikána vyplácela dvacetikoruna, stal by se brzy milionářem), konfrontaci s dopadem každodenní šikany nezažijí a vesměs si romský odboj neumějí představit. Kladná odpověď na úvodní otázku tak zazněla v rozhovorech jen výjimečně, a to ještě z úst člověka zažívajícího rasistické ústrky kvůli vlastní barvě kůže. TV t_error se sugestivně ptá, jak si svým bezpečím můžeme být tak jistí. Vždyť v případě palestinských sebevražedných atentátníků je bezprostřední motivací často právě únik z bezvýchodné situace a života plného ponížení. A toho si Romové v Čechách užívají vrchovatou měrou. Zuzana Štefková Autorka je kurátorka a výtvarná kritička.

Q

Tamara Moyzes: TV t_error, Galerie Entrance, Praha, 26. 4.–15. 3.

Tento proces provázela celá řada systémových chyb, které vyplývaly hlavně z minimálního povědomí o fungování romského společenství. Jednak došlo k ostudnému sestěhovávání subetnických skupin, mezi kterými panovala přísná kastovní distance a prakticky jim znemožňovala soužití. Komunističtí funkcionáři také nepočítali s tím, že vrhnout venkovské obyvatelstvo z domků bez tekoucí vody a elektřiny do relativního luxusu nových paneláků představuje obrovský kulturní šok. Tito Romové neuměli zacházet s plynovým vařičem nebo splachovacím záchodem a bez instruktáže vybavení bytů neúmyslně ničili. A konečně slovenská strana sice přislíbila, že do Čech nebude vystěhovávat Romy, kteří nebudou mít předem smluvně zajištěné ubytování, ale v praxi likvidovala osady hlava nehlava a ve vlaku do nové domoviny tak houfně končily celé rodiny, které v cílové stanici neměly kam jít. V rámci tehdy ještě výborně fungující solidarity rozšířených rodin pak v jednom bytě končilo několikanásobně více nájemníků, než jakou měly byty reálnou kapacitu. Dnešní mladí Romové z Chanova nechápou, proč je jejich životní prostor zdevastovaný. Narodili se s ostudným cejchem „chanovských Cikánů“, do společenské izolace, která je stejně děsná, jako je neměnná. Musejí se vypořádávat s realitou jako s daností, a dělají to po svém, často neuměle, ale nelze jim upřít snahu o lepší život. Ivan Pokorný by natočil lepší dokument, kdyby se zkusil dostat k jádru věci, promluvit s pamětníky a zjistit, jaké to bylo tehdy před třiceti lety a v kterém okamžiku se zářivá utopie stala peklem na zemi. Místo toho natočil film o současnosti, který možná postihuje chaotičnost a bezvýchodnost stávající situace, ale nepřináší téměř nic nového. Karolína Ryvolová Autorka je romistka. Ghetto no.1, režie Ivan Pokorný, snímek na DVD distribuuje Bontonfilm od 30. 4.

Q


kulturní servis

hudba

výstavy Petr Králík: Čistý hnus, A.M.180, Praha, 4. 5.–17. 5. Výstava nových prací někdejšího fotoeditora tohoto časopisu, který si tentokrát před zájemci – jak název jeho expozice napovídá – nebere servítky. Co se dá dělat...?, Galerie VŠUP, Praha, 9. 5.–1. 5. Pohled na tvorbu bývalých studentů Kurta Gebauera, kteří v jeho Ateliéru veškerého sochařství působili před dávnými (David Černý, Lenka Klodová) i nedávnými (Viktor Špaček, Jiří Světinský) lety, naznačuje, nakolik je osobnost pedagoga určující pro vývoj jeho žáků.

foto pole

Nové nahrávky

Perspectiva artificialis, Moravská galerie v Brně, 3. 5.–5. 8. Historické ohlédnutí za vývojem architektonické a malířské perspektivy, k vidění jsou grafické listy především z barokní doby. Výstava, kterou by si neměl nechat ujít Ivan Mládek, vynálezce antiperspektivy.

Pole: Steingarten, Scape Music / Starcastic Berlíňan Stefan Betke se proslavil jako tvůrce čistě digitálního dubu, vrstevnatých struktur v rastafariánských rytmech. Tentokrát se rytmy různí, zůstává hledání těžiště mezi popem a avantgardou. The Cinematic Orchestra: Ma Fleur, Ninja Tune / Panther Dekorativní akustická klubová hudba, nyní blíž albu Every Day, jež skupinu Jasona Swins-coea proslavilo. Znovu tu zpívá (šestašedesátiletá) mistryně gospelu Fontella Bass, přizvaná byla i Lou Rhodes (z triphopových Lamb). Album jde přímo po emocích a nemá žádný vrchol, ale jako zvuková kulisa do kavárny je fakt prima. Tujiko Noriko: Solo, Editions Mego / Starcastic Deníková písničkářka s laptopem říká, že vytvářet sólové písničky je pro ni jako zkoušet, jaká slavnost se dá prožít na opuštěných místech. Samota Pařížance z Ósaky svědčí: Solo je nesrovnatelně soustředěnější hudba, než jaká se jí (ne)povedla na pražském koncertě.

foto archiv

Petr Linhart: Sudéta, Indies MG Records Šéf kapely Majerovy brzdové tabulky se skrze „landscape folk“ ohlíží po kořenech otcových i svých vlastních. Inspirací jsou mu skutečné postavy z pohraničí (zázračný lékař Johannes Kittel), vysídlená obec Maria Stock i knihy Olgy Tokarczukové. Hudebně eklektické, díky osobnímu angažmá ale poutavé hledání sebe sama v domácí historii, krajině a jejích mýtech.

Koncerty Mick Harvey, Lucerna Music Bar, Praha, 10. 5., 20.00 Kytarista The Bad Seeds a od teenagerských let pravá ruka Nicka Cavea vystoupí poprvé sólově v Česku. Lze od něj čekat eleganci, dekadenci, méně radikálnosti a víc coolness než od Cavea. V kapele hrají dva další členové The Bad Seeds (bubeník Thomas Wydler a varhaník James Johnston). Průlet repertoárem se dotkne i písní Serge Gainsbourga (Harvey jich vydal dvě celé desky) a práce pro film, Harvey však především představí své nové, až nečekaně energické album Two Of Diamonds. V obskurním výběru jsou písně berlínských Die Haut i veselého anarchisty Manu Chaa a prý jde o jednu z nejlepších „bokovek“ vzešlých z Caveovy družiny. – p@k –

foto galerie brno / katalog výstavy

Michal Nesázal: Ultra prostor, Galerie Brno, 19. 4.–24. 6. Třiačtyřicetiletý Michal Nesázal, laureát Chalupeckého ceny z roku 1992, se v Brně prezentuje svými novými obrazy se záznamy prazvláštních imaginárních krajin, kterými se zabývá posledních sedm let. Zcela vylidněná území jsou plná roztodivných stromů s ulámanými vršky, jezer s neidentifikovatelnými kulatými objekty připomínajícími jakási mimozemská tělesa, hor, po jejichž oblých srázech se plazí nezdravě křiklavá zeleň, obloh s nebezpečně vyhlížejícími oblaky. Některé motivy z obrazů přenesl i na zdi galerie, čímž u návštěvníka efektně umocňuje neodbytný pocit, že se ocitl někde, kam sice vstupovat snad ani neměl, ale kde se nakonec cítí až překvapivě příjemně. Zapomenutá Praha II, Clam-Gallasův Palác, Praha, 28. 4.–18. 11. Volné pokračování loňské výstavy dobových fotografií staré Prahy se zaměřuje na věže a mosty hlavního města v té podobě, v jaké je v letech 1860 až 1940 zachytili profesionální (Jindřich Eckert, Jan Kříženecký) i amatérští fotografové. Hlavním tahákem jsou pochopitelně ty mosty, které dnes už nestojí, protože je nahradily modernější stavby: Řetězový most, Rudolfova lávka nebo most Císaře Františka Josefa I.

televize

Když umíral Hitler, respektive Stalin Neslavný konec dvou světových diktátorů připomenou ve středu večer na druhém programu České televize dva výjimečné filmy. Výročí konce druhé světové války komentuje výmluvně německý velkofilm Pád Třetí říše (2004), který popisuje poslední dny Adolfa Hitlera a jeho suity. Černá fraška Chrustaljove, vůz! (1998) přibližuje děsivou realitu Sovětského svazu v padesátých letech a ukazuje poslední minuty sovětského despotického vůdce.

Swing v bunkru Hypnotická, klaustrofobní exkurze do Hitlerova berlínského bunkru s názvem Pád Třetí říše Bernd Eichinger. foto profimedia.cz by mohla být povinnou součástí středoškolských osnov. Na základě stejnojmenné knihy německého prominentního novináře a historika Joachima Festa a vzpomínek vůdcovy osobní sekretářky pak tvůrci rozehrávají například mikropříběh maléTraudl Jungeové natočil režisér Bernd Eichinger ho člena Hitlerjugend Petera, jehož se tatínek marně film, který nelze jen tak pustit z hlavy. Jeho největ- snaží odehnat z barikád, nebo nacistického doktora ší devízou je přitom to, za co byl některými kritiky Schencka, jenž chce přiložit ruku k dílu při pomoci napadán – že Hitlera polidšťuje. Ano, tvůrci uka- zraněným civilistům. V diskusi kolem filmu se objevizují, že Führer se uměl galantně chovat k asistent- ly názory historiků, podle nichž autoři glorifikují někce a pravděpodobně měl opravdu rád svou fenku teré vedlejší postavy snímku – právě třeba Schencka, Blondi. Jenže po většinu času je to vetchý, vzteklý, který se měl údajně podílet na lékařských pokusech umíněný psychopat, při pohledu na nějž se dere na na vězních koncentračního tábora. Historická věrnost mysl jediná otázka – opravdu to všechno v Evropě se dá určitě zpochybnit v pasážích, v nichž film čerpá muselo dojít tak daleko? ze svědectví jednotlivých aktérů. Jde například o scéŠvýcarský herec Bruno Ganz, jehož dosavadní nu, v níž Hitlerův dvorní architekt Albert Speer vůdci nejslavnější rolí byl anděl Damiel ve Wenderso- přiznává, že v posledních měsících ignoroval mnohé vě Nebi nad Berlínem (1987), se do Hitlera vtělil jeho příkazy. Svědectví ze Speerových memoárů budí dokonale. Perfektně napodobil jeho ječivou dikci, oprávněné podezření, že si diktátorův spolupracovník neovladatelný třas levé ruky odpozoroval u paci- chtěl po válce vylepšit morální profil. A idealizovaná se může zdát i samotná postava entů s Parkinsonovou nemocí. Vykreslil ho jako slábnoucího paranoika, který ztrácí kontakt s rea- Traudl Jungeové – výňatky z rozhovoru s posledlitou: posouvá po mapě dávno rozprášené divize, ní Hitlerovou sekretářkou, natočeného těsně před rozdává rozkazy, které nejdou vyplnit. Pohrdavě její smrtí v roce 2002, tvoří prolog a epilog filmu. se vyjadřuje o Němcích, kteří v bombardovaném Jungeová říká, že ji po válce zprávy o holocaustu Berlíně právě po tisících přicházejí o život, a filozo- šokovaly, ale že je nijak nespojovala s vlastní vinou fuje o síle založené na úplném odmítnutí soucitu. – ona přece o rozsahu nacistických zločinů nic netuZáchvaty hysterických výbuchů střídají momen- šila. Rozsvítilo se jí prý, až když jednoho dne šla ty odevzdané melancholie, při nichž rezignovaný kolem pamětní desky studentské odbojové aktivistky Sophie Schollové, která byla popravena v roce, diktátor přemítá o způsobu sebevraždy. Bratrstvo Hitlerových nejvěrnějších spolupracov- kdy Jungeová začala pracovat pro Hitlera. „A v ten níků sestává z mixu pragmatiků a přesvědčených moment jsem si uvědomila, že moje mládí není ideologů. Zatímco říšský vůdce SS a velitel gestapa omluvou a že jsem mohla poznat, jak se věci mají.“ Necelou hodinu po skončení Pádu Třetí říše Heinrich Himmler (Ulrich Noethen) se za zády nadřízeného pokouší vyjednávat se Spojenci a trochu začne v televizi film ruského režiséra Alexeje Gerpomateně řeší, jestli má americkému prezidentovi mana Chrustaljove, vůz! (1998). Název se vztahuje Eisenhowerovi po nacisticku zasalutovat, nebo mu k pokynu Lavrentije Beriji, odcházejícího od sovětpotřást pravicí, ministr propagandy Joseph Goeb- ského generalissima, kterého nechal podle něktebels (Ulrich Matthes) se svou ženou stojí věrně po rých spekulací zavraždit. Na rozdíl od postavy HitHitlerově boku. Magda Goebbelsová (Corinna Har- lera, která prakticky nesleze z plátna, Stalin se ve fouchová), která si nedovede představit život bez filmu natočeném podle povídky nositele Nobelovy nacionálního socialismu, otráví v emotivně vypjaté ceny Josipa Brodského pouze krátce mihne jako scéně šest svých dětí. umírající troska, k níž je povolán tragický hrdina Skvělý výkon si připsala do svého portfo- snímku – vojenský lékař Jurij Glinský. Ambiciózní freska, kterou režisér připravoval lia i Julianne Köhlerová v roli Hitlerovy milenky a krátce i manželky Evy Braunové. Herečka, kterou ve francouzské koprodukci několik let, ilustruje mohou čeští diváci znát například z oscarového dobu, kdy se noční Moskvou zlověstně proháněly hitu Nikde v Africe, vtiskla své hrdince dráždivou černé volhy a všechny cesty vedly do gulagu. Film, ambivalenci; film ji představuje jako ženu, která který při uvedení v Cannes propadl, si postupně dokáže velmi přesně vnímat realitu a v ten samý získává pověst nedoceněného majstrštyku srovnaokamžik ji vehementně popírat. Například ve scé- telného s Michalkovovým filmem Unaveni sluncem. ně, v níž při opulentním tanečním večírku vybuch- „Ztvárnění překrásné, obsah temný,“ shrnula pocit ne někde poblíž bunkru bomba, začne Braunová z černobílého snímku Nězavisimaja gazeta. před zkoprnělými lidmi na stole hystericky tančit – JG – swing, aby dokázala, že se nic neděje.

Černá volha Eichinger střídá výjevy z pohlavárského bunkru s apokalyptickými scénami z dobývaného Berlína. V nich

Lukáš Orlita: Endless Ways, Galerie Dolmen, Brno, 24. 4.–29. 5. Třiatřicetiletý absolvent malířského ateliéru Jiřího Načeradského na brněnské FaVU se věnuje hyperrealistické malbě, docela podmanivé jsou například jeho záznamy silničních podjezdů. Na aktuální výstavě ale ukazuje i svou druhou, poněkud překvapivou tvář: abstraktní plátna, jejichž předobrazem nejsou fotografie ulic, ale počítačový 3D program, v němž si simuluje svůj oblíbený motiv, totiž most. Michaela Thelenová: „Na chvíli...“, Galerie Artwall, Praha, 30. 4.–3. 6. Dalším projektem nenápadné galerie pod širým nebem, již nalezneme na monumentální zdi pod letenským svahem, je dílo osmatřicetileté autorky věnované mechanismům manipulace a ovládání. Vnitřní úvahy Michaely Thelenové na toto téma ilustrují snímky psa s náhubkem, televizního ovladače či mužného objetí. – JHV –

25

Vůdce je mrtev, ať žije vůdce! foto icf films

Pád Třetí říše, 9. 5, ČT 2, 21.25; Chrustaljove, vůz!, 10. 5., ČT 2, 00.40

26


civilizace

Čekání na období dešťů Afriku nepřestává dusit dědictví kolonialismu

Bůh ví, kdy se vzpamatujeme. Restaurace na břehu řeky Zambezi v Zambii. foto tomáš lindner

B

ílí farmáři vidí věci často jednostranně, povzdychl si Hemish Ross, potomek britských kolonialistů z Chomy na jihu Zambie. „Díky své černošské manželce mám výhodu, rozumím tak trochu oběma světům,“ vypráví. Muž, na jehož kůži tropické slunce a tvrdá práce zanechaly nepřehlédnutelné stopy, před necelými dvaceti lety porušil tabu farmářské komunity – oženil se s černoškou. „Hodně kamarádů mi říkalo, ať odsud vypadnu. Rodina moji Daizu snad deset let přehlížela, na návštěvu zvali vždy jen mě. Až po dlouhé době uznali, že je to slušná žena, které nejde o naše peníze,“ vysvětluje padesátník Ross, který je v okolí dosud jediným bělošským farmářem žijícím v rasově smíšeném manželství. A Daiza dodává: „Přitom se farmáři s černoškami scházejí, jenže k narozeným míšencům se nehlásí a děti to pak mají hodně těžké.“ Všeobecně oblíbený Ross hovoří plynule místním jazykem tonga. Rodině své ženy zaplatil podle tradic kmene tzv. lobolu, kompenzaci za ztracenou dceru – stálo jej to nezanedbatelné množství dobytka. Přesto ani on neunikne schizofrenii svého postavení. Bydlí v krásném starém koloniálním domě s kuchařem a služkou. Plat jeho rolníků přitom sotva stačí k přežití. Od porážky kolonialismu uplynulo padesát let, Afrika se však jeho dědictví dosud nezbavila. Chceme-li pochopit, jakou katastrofu pro Afriku znamenal, musíme se vrátit o dvě století zpět.

Podle britských osnov Předkoloniální Afriku 19. století charakterizují dva rysy: regionální rozmanitost a prudké společenské změny. Nebyl to primitivní, statický svět ani kontinent uvržený do chaosu. „Na všech frontách – hospodářské, politické, intelektuální i sociální – zažívala Afrika změny a revoluce,“ píše v knize African Perspectives on Colonialism ghanský historik Adu Boahen. Až do 80. let 19. století se Afrika ubírala vlastní cestou. Nebyla sice přímočará, ale měla tu výhodu, že ji Afričanům nikdo nevnucoval. Obchod s otroky se stal minulostí a počet obyvatel kontinentu se díky tomu začal zvyšovat. Zuřily sice krvavé války, zároveň ale vznikaly větší a centralizovanější státy. Populační růst umožnil vznik rozsáhlejších a propojenějších trhů. Probíhal konflikt mezi tradičními elitami a elitami moderními, které se zhlédly v mnoha výdobytcích evropské civilizace a stávaly se motorem změn. Inteligence se seznamovala s evropskými rasistickými teoriemi a snažila se je vyvracet. Objevovaly se nezávislé církve, odvolávající se k biblickým „Etiopům“. S příchodem Evropanů se tento vývoj zastavil a Afričané ztratili kontrolu nad utvářením svých vlastních dějin. „Když jste k nám přišli, měli jste v ruce Bibli a nám patřila půda. Teď držíme v ruce Bibli my a vám patří naše země,“ zní africké rčení. Poměry v současné Zambii jeho pravdivost dokonale ilustrují. Většinu farmářů hospodařících na nejúrodnější půdě tvoří potomci britských

kolonialistů, na jejich polích dřou chudí věřící bezzemci, kteří hledají útěchu u některé z četných protestantských církví. Nerovnost se odráží i v přístupu ke vzdělání. Děti rolníků z farmy manželů Rossových chodí denně pěšky do staré státní školy, vzdálené zhruba šest kilometrů. Naproti tomu Rossův nejmladší syn Andrew i ostatní děti z bělošské komunity navštěvují elitní soukromou základní školu, jež měsíčně vyjde na 500 dolarů. Andrew je jediným míšencem v jejích lavicích, černošské dítě v nich nesedí žádné. Kvalita školy ceně odpovídá: „Učíme podle britských osnov, nabízíme kurzy akrobatického tance, žáci si mohou zaplavat v bazénu nebo se projet na koni,“ říká při prohlídce nádherného a skvěle vybaveného školního areálu učitelka Elsa, manželka jednoho z farmářů. Zároveň si však Elsa stěžuje, že má v jedné třídě celkem dvanáct žáků spadajících do třech různých ročníků. Nelze v tu chvíli nevzpomenout na rozhovor s učiteli vesnické školy Namuswa Basic v tomtéž okrese. V holých místnostech odlehlé školy si tři učitelé musí poradit se zhruba 320 žáky v devíti ročnících. Střední školu děti farmářů absolvují buď v Jihoafrické republice, nebo na jednom ze dvou zambijských elitních lyceí. „Na zambijské univerzity žádný z našich žáků určitě nepůjde. Vlastně ani nevíme, jaké tam vládnou podmínky. Na studia odcházejí jen do Jihoafrické republiky nebo za moře,“ říká zaskočeně Elsa. Studium na jedné ze dvou místních univerzit, které vznikly až díky úsilí „otce národa“ Kennetha Kaundy po dosažení nezávislosti v roce 1964, je při-

tom snem mnoha zambijských studentů. Aby mohli zaplatit školné, chodí nejprve pět nebo i deset let do práce, a teprve pak se přihlásí na univerzitu.

Vzhůru do rezervací Vily farmářů a ubohá sídliště jejich rolníků v těsném sousedství, moderní soukromé školy, kam chodí běloši, a holé stěny ve školách pro černochy – kraj bělošských farem působí jako miniaturní model globálních nerovností. Všichni se tu pohybují ve strukturách, které jim zanechaly koloniální dějiny. Zabírání půdy černochů probíhalo nejprve živelně, od 20. let minulého století pak zákonnou cestou. Britská koloniální správa přesídlila místní obyvatele z úrodných oblastí na jihu a východě dnešní Zambie do neúrodných a přeplněných rezervací. Odcizenou půdu zajistila pro britské přistěhovalce. Těch však dorazilo méně, než úředníci očekávali. Velká část obdělávané půdy se tedy postupně změnila v divokou buš, zatímco její dřívější majitelé živořili v zoufalých podmínkách v rezervacích zamořených mouchami tse-tse. Historik Mwelwa Musambachime ze Zambijské univerzity v Lusace připomíná další dva nechvalně proslulé kroky Britů, které poškodily místní zemědělce: koloniální správa přinutila obyvatele, aby se soustředili do větších vesnic, což narušilo struktury tradičního zemědělství. A zakázala lov zvěře – k lidským sídlům se proto přiblížila divoká zvířata ničící úrodu a s nimi dorazila i moucha tse-tse, ohrožující životy osadníků i jejich dobytka. Bělošští farmáři navíc za vypěstovanou kukuřici dostávali od státu zaplaceno lépe než černo-

Pronájem na sto let Tolerantní černošští Zambijci jsou se svými farmáři zadobře. „Otec národa“ Kenneth Kaunda zvolil po dobytí nezávislosti vůči bělochům umírněnou politiku. Jejich půdu sice znárodnil, současně jim ji však za symbolickou cenu předal do staletého pronájmu. To ale neznamená, že jim ponechal úplně volnou ruku – museli se řídit mnohem přísnějším pracovním právem než například farmáři v sousedním Zimbabwe. Přísnější ochrana ale ještě neznamená vysoké platy. Rolníci v Zambii dostávají zhruba jedno euro za celodenní tvrdou práci na poli, o výši minimální mzdy s vládou vyjednávají. Situace v „umírněné“ Zambii je přitom lepší než v Zimbabwe, kde prudce vzrostla chudoba poté, co prezident Mugabe vyvlastnil půdu bělošských farmářů. Vláda v Zambii Mugabemu nenaslouchá a radikální nálady se nešíří ani mezi obyvatelstvem. S voláním po vyhnání bělochů se návštěvník Zambie nesetká, hněv míří na hlavy nově příchozích investorů z Číny. Mírumilovná cesta, jíž se Zambie drží, se tedy přes všechny problémy osvědčuje lépe než Mugabeho radikální vyvlastňování.

mapa respekt

ši. Cílem bylo zlikvidovat černošskou konkurenci a učinit ze soběstačných drobných rolníků závislé zaměstnance dolů a pracovníky na velkých, bělochy vlastněných farmách. Stejnému účelu sloužilo i zavedení povinného placení daní. „Chceme tyto lidi dostat pod kontrolu a jedinou možností, jak toho dosáhnout, je přinutit je platit pravidelnou daň,“ prohlásil kdysi Cecil Rhodes, propagátor britského kolonialismu na jihu Afriky. Nový zákon přinutil až polovinu dospělých mužů z vesnic k odchodu za prací do těžařských oblastí. Jejich ženy a příbuzní zůstali doma a pracovali v zemědělství. Mělo to katastrofální následky: poblíž dělnických ubytoven kvetla kriminalita, bujel alkoholismus, prostituce a pohlavní nemoci. Dopad byl však citelný i na venkově, na vesnicích chyběla mužská pracovní síla a zavládl tu hlad. Tímto způsobem se – nejen v Zambii – zadělávalo na současné problémy Afriky. Svou roli samozřejmě sehrály i další faktory: kolonizátoři podlomili staré africké politické systémy, ale nenaučili místní obyvatele být občany nově vytvořených států. Svévolně narýsované hranice mezi tehdejšími koloniemi platí dodnes. Dříve znepřátelená či naprosto odlišná etnika se často ocitla ve společné zemi, jinde zase hraniční linie rozdělila kmeny do dvou států. Například v Nigérii žije minimálně 250 různých jazykových komunit, které navíc víra štěpí na severní muslimy a jižní křesťany. Také Zambie je víc než pestrá, v desetimilionové zemi najdeme 73 různých etnik. Důsledky kolonialismu se projevují i uvnitř států. Nejlepší půdu přistěhovalci rezervovali pro monokultury určené k exportu na evropské trhy. Místní farmáře po celé Africe vytlačovali do neúrodných oblastí, čímž se ekonomiky staly závislé na několika exportních komoditách a na venkově vznikl problém s nedostatkem potravin. Strategie „rozděl a panuj“ často zvýhodňovala jeden kmen na úkor druhého. Ve Rwandě například kolonialisté upřednostňovali menšinové Tutsie. Do 19. století přitom Tutsiové a Hutuové nebyli neprostupnými etnickými kategoriemi. Hutu se kupříkladu mohl stát Tutsiem, když získal dostatečné množství dobytka. Evropané však složitý společenský systém zjednodušili na protiklad dvou etnik. Zničující důsledky této taktiky jsou dobře známy. „Cizinec přiložil nůž na věci, které nás držely pohromadě. A tak jsme se rozpadli,“ tvrdí Okonkwo, hrdina románu nigerijského spisovatele Chinuy Achebe. Zambie se „rozpadla“ na bílé farmáře a jejich černošské zaměstnance. Nerovnost přetrvává a žádné jednoduché východisko není v dohledu. Pan Ross dokázal propast svým manželským svazkem částečně překlenout. Většina farmářské komunity v okolí Chomy se však uzavírá do vlastního mikrosvěta a se svými sousedy sdílí snad jen pražící slunce a čekání na osvěžující období dešťů. Tomáš Lindner Autor je politolog, pracoval v Zambii v rámci programu GLEN.

Q


civilizace

Jak varovat politiky

boční světlo

Sir David King o znepokojivé mapě a soběstačných domech

Nepříjemné slovo

Jste poradcem britské vlády pro vědu, lidé vás znají jako zastánce boje proti globálnímu oteplování. Jakým jezdíte autem? Nejraději chodím pěšky nebo jezdím na kole. Mám vládní auto, Toyotu Prius, tedy hybridní vůz. Takže vám nehrozí podobný trapas, jako se stal Alu Goreovi s jeho energeticky náročným domem. Lepší je poslouchat, co Al Gore říká. Není až tak důležité, jaký má dům. Posuzujme politiky podle jiných parametrů než podle domu, který vlastní. Neměl by politik jít příkladem? Rozumím tomu, když si to někdo myslí. Jestli ale neuděláme nic a jen začneme prstem na někoho ukazovat a říkat, co dělá špatně, jen odvedeme pozornost od skutečné debaty o klimatických změnách a o způsobech, jak si s nimi poradit. Jak jste přesvědčil britské politiky, že největším současným problémem jsou právě klimatické změny? Ptám se i proto, že v Česku znějí skeptické hlasy z vlivných míst – z Hradu i z vlády. Přesvědčovat nemusíme jen politiky, ale i veřejnost. Pro mě bylo nejobtížnější vyrovnat se s médii. Ta milují konflikty. Pokaždé, když jsem mluvil v televizi o klimatických změnách, našli jednoho skeptika, který nabídl opačný pohled. Vypadalo to pak, že oba reprezentujeme stejně velké a důležité skupiny. Ale tak to přece není. Oni by asi namítli, že jen dali prostor opačnému názoru, což mají dělat. Na velmi detailní analýze, obsažené ve zprávě Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu, se podílelo dva a půl tisíce vědců. Vezmete-li jednoho z těchto vědců a postavíte ho proti jednomu skeptikovi, který reprezentuje podstatně slabší hlas, je to nevyvážené. Jak to bylo s přesvědčováním politiků? Byl to dlouhý proces. Přelom možná nastal, když jsme vypracovali předpověď, jak oteplování ovlivní Británii. Ukázal jsem politikům mapy, zachycující britské ostrovy v roce 2080 za situace, že ihned začneme něco dělat, a když vše zůstane při starém, tedy scénář známý jako „bussines as usual“. Červená barva znázorňovala zaplavené území, žlutá suchou zem. První mapu pokrývala žluť, jen tu a tam s červenými skvrnkami, druhá mapka byla úplně červená. Vláda se prostě musí nyní rozhodnout, jestli chce mít červenou mapu, nebo tu žlutou. Nabídli jsme nedávno čínské vládě, že pro ni vypracujeme podobnou studii. Začínáme s tím teď

Ukázali jsme, kolik britského území může kvůli globálnímu oteplení ukrojit moře, říká prof. David King (68) z univerzity v Cambridgi. foto günter bartoš

v Šanghaji. Čínská vláda je už prvními předběžnými výsledky dost znepokojena, protože Šanghaj je nejrychleji rostoucí město na světě, přitékají do něj obrovské investice, a přesto může být zaplaveno ještě před koncem století. Snižování emisí může podle vás jít ruku v ruce s ekonomickým růstem. Dokládáte to na příkladu britské ekonomiky. Nebyla to ale ve vaší zemi jen shoda okolností? Nebyla. Jsem si jist, že to může fungovat v každé zemi. Investice do nových technologií a nových forem energie se v ekonomice projeví pozitivně. A ze zvyšování energetické účinnosti profitují všichni. Měníme teď pravidla pro stavbu domů. Chceme, aby do roku 2020 byly všechny nové domy „bezuhlíkové“. Aby vůbec nebyly připojené k elektrické síti, protože budou získávat energii z okolí – ze země, větru, slunce. Takový dům ušetří svému majiteli obrovské peníze za provoz. Bude to povinné pro všechny? Já bych si to tak představoval – žádný jiný dům by už nebylo možné postavit. Dnes máme určitá pravidla, bez kterých nelze domy stavět, tak prostě přibudou nějaká další. Jedna novinka začíná platit

Možnosti tu jsou Boj se změnou klimatu by stál jen zlomek světového HDP. Technologie, které by zmírnily globální oteplování, existují. Je to jedno z hlavních poselství čerstvé zprávy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC), zveřejněné 4. května. Přesto její čtenář příliš důvodů k optimismu neshledá. Letos v únoru vyprodukovala soukolí IPCC poselství o tom, že globální oteplování způsobil především člověk, v dubnu pak panel nastínil, co změna klimatu přinese různým oblastem světa: hovořilo se tu především o hladu, suchu a stoupající hladině moří. Nejnovější, třetí zpráva se snaží ukázat, jak lze dopady klimatických změn zmírnit a kolik to bude stát. Bude ovšem velmi těžké, ne-li nemožné, zabránit tomu, aby se svět ohřál o více než 2 °C. Přitom oteplení o dva stupně, k němuž dojde patrně už do roku 2080, označila EU před několika lety za nebezpečnou hranici: nejméně dvě miliardy lidí pak postihne nedostatek vody, hladina moří bude stoupat stovky let a zvýší se o celé metry, vyhynout může 20–30 % biologických druhů. Další důležitou psychologickou bariérou je ohřátí planety o 3 °C, kdy začne klesat celosvětová produkce potravin. Co tedy udělat, abychom nepřekročili alespoň tento teplotní Rubikon? Emise

skleníkových plynů by musely nejpozději do 25 let přestat růst a začít klesat. Nejnovější zpráva ovšem zároveň říká, že fosilní paliva nepřestanou dominovat světové ekonomice ani po roce 2030. Potřebujeme proto mimo jiné zavést technologie označované zkratkou CCS (carbon capture and storage). Způsob, jak odebrat uhlík z fosilních paliv dřív, než unikne do vzduchu, a nahnat jej zpět pod zem, do kilometrových hloubek, známe. V Norsku oddělují CO2 od vytěženého zemního plynu a vhánějí jej do sedimentů mořského dna. Funguje to, ovšem nikdo zatím nedokáže bezpečně říci, zda něco takového půjde dělat v celosvětovém měřítku. Co když začne plyn časem unikat nebo dojde ke katastrofálním erupcím? A navíc: elektrárny, které se nyní staví, s CCS nepočítají, a přitom budou pracovat desítky let.

Zdražte uhlík Ať už se CCS prosadí nebo ne, trh by mohl sám hledat cestu, jak zbavit světovou ekonomiku nebezpečné závislosti na uhlíku. Chtělo by to ale stanovit dostatečně vysokou cenu za vypouštění emisí: do

už teď: každý, kdo prodá dům, bude muset uvést, jaké jsou náklady na jeho provozování. Založili jste nový ústav, Institut pro energetické technologie. Co přesně bude dělat? Jde o společný projekt státu a soukromého sektoru. Institut má čtrnáct vedoucích, deset jich je ze zúčastněných firem, jako je Shell nebo BP, dva reprezentují vládu – já jsem jeden z nich –, a generálního ředitele. Tito lidé rozhodnou, co přesně se bude dělat. Vláda dává sto milionů liber ročně univerzitám na výzkum. Univerzity jsou zároveň v úzkém kontaktu s výzkumnými programy po celém světě. Úlohou institutu bude prosadit výsledky tohoto výzkumu na trh. Ropné společnosti se postarají o nová paliva do aut, výrobci elektřiny a plynu se zaměří na nové technologie výroby elektřiny a tepla. Výsledkům výzkumů se dostane víc než jen publikace někde v akademickém tisku: uvedeme je do života. Klimatické změny pokládám za největší výzvu, jaké kdy lidstvo čelilo. Když nebude velká část světa s obrannými opatřeními souhlasit, nezvládneme to. Máme technologie, ale co potřebujeme, jsou mechanismy, jak je prosadit. Silvie Blechová

Q

roku 2030 by měla dosáhnout 20–80 USD za tunu CO2 či odpovídající množství jiného skleníkového plynu. Kdyby trhy nabyly jistoty, že systém, který podobnou cenu zavádí, někdo rychle nezruší, mohli bychom růstu teploty o víc než 3 °C zabránit. V současnosti se takový systém rodí. Obchodování „s uhlíkem“ se však zatím odvíjí především od Kjótského protokolu, kterým se mnozí velcí hráči na emisním hřišti neřídí – například USA, Austrálie, Čína. Kjótský protokol je navíc značně shovívavý, což je jeden z důvodů, proč se ceny uhlíku v současnosti pohybují ve zlomcích hodnot, jež zpráva IPCC nastiňuje (například cena emisních povolenek na evropském trhu se nyní potácí těsně nad hodnotou půl eura). Aby se to změnilo, musely by se emisní závazky států zpřísnit a izolované ostrůvky obchodování s emisemi by se musely spojit do celosvětového systému. Kdyby emise dostatečně podražily, začaly by se v energetice i mimo ni mnohem razantněji prosazovat technologie „alternativní“ k uhlíku: jaderná energie, obnovitelné zdroje elektřiny (ty by se při ceně 50 dolarů za tunu CO2 podílely v roce 2030 na produkci energie z jedné třetiny), biopaliva. Zároveň by státy měly podpořit investory ochotné vydat se neprošlapanou cestou, třeba nejrůznějšími zárukami. Pokud by tohle všechno fungovalo, lze ušetřit emise ve všech sektorech – třeba v průmyslu, dopravě a zemědělství. Obrovský potenciál skrývají budovy, které mohou být lépe izolované, lze v nich svítit úspornějšími žárovkami a podobně. A kolik by to všechno stálo? Cena by se postupně zvyšovala, a pokud bychom chtěli nepřekročit Rubikon tří stupňů, v polovině století by dosáhla asi 1,3 % světového HDP ročně. To nezní jako něco, co by si lidstvo nemohlo dovolit. Problém je v tom, že už není moc času začít se těmito jednoduchými čísly řídit. Martin Uhlíř

27

Když se politici Evropské unie počátkem března dohodli, že jejich země do roku 2020 významně zvýší podíl energie z obnovitelných zdrojů, novináři mínili, že „ekologové slaví vítězství“. Představa, že tak extrémně komplikovaný proces, jakým jsou změny klimatu, lze snadno vyřešit, je lidské optice vlastní. Příčiny věcí nahlíží jednodimenzionálně a neméně prostě vidí řešení. Okolnosti, které komplikují využívání obnovitelných zdrojů energie, jsou známy. Jen se dávají do závorek. Obnovitelným zdrojům nepřejí výpočty energetické bilance. Většímu využívání sympatické solární energie stojí zatím v cestě tvrdošíjné překážky technické povahy. Ale vynořují se i závažné pochybnosti ekologické: Nesporná je škodlivost vodních staveb, které téměř vždy znamenají nepříznivý zásah do biotopů. Nejen ornitologové vyjadřují obavy z využití větrné energie. Nad možnými zápornými efekty biomasy se dech zrovna úží. Nejde jen o to, jak změní lány řepky krajinný ráz, nejde jen o uhynulé srnky, jde o něco významnějšího a v souvislosti s klimatem planety paradoxního: Mocným regulátorem klimatu jsou tropické pralesy. Právě na jejich místě mají růst lány cukrové třtiny, zdroj etanolu, pro nějž horoval při návštěvě Jižní Ameriky George Bush. A kromě toho: má-li rostlina na chudé pralesní půdě růst, potřebuje spoustu hnojiv, jejichž výroba vyžaduje velké energetické vklady. Ukazuje se, že nejen s fosilními a jadernými zdroji, ale také se zdroji alternativními je to komplikovanější, než čteme a než si myslíme. Jistě, někde se s rozplétáním environmentálních propletenců začít musí. Ale začínáme u správného konce? Známe to – když taháme za špatnou niť, klubko se ještě víc zašmodrchá a uzel se definitivně zadrhne. Vícerozměrnost pustili ze zřetele i ekologičtí aktivisté. V diskusích o budoucím vývoji vystupují nyní jako technologičtí optimisté; řešení vidí v technických změnách výroby a spotřeby. Když 1. února, v době zasedání Mezivládního panelu pro změnu klimatu, obyvatelé západní Evropy zhasli demonstrativně světla, čeští aktivisté se nechali slyšet, že se k akci nepřipojí. Bylo by to netaktické, zavánělo by to radikalismem. S něčím, co by mohlo být podezřelé jako impulz k omezování spotřeby, nechtějí mít nic společného. Tím spíš, že se vždycky někde vynoří demagog, který národu prorokuje život při svíčkách. Ekologičtí aktivisté nejsou prosťáčci. V jejich časopisech najdeme úvah o nečekaných vedlejších účincích ekonomické prosperity a růstu více než dost. Hovoří-li ale k širší veřejnosti, raději mlčí o tom, co dobře vědí: navzdory ekonomickým komplikacím je jedním z klíčů, bez nichž environmentální náprava není možná, snížení spotřeby; úspory, které nemají jen technologickou povahu. Naše matky se nerozpakovaly mluvit o uskrovnění. Cítím, jak dnes se to slovo těžko vyslovuje. Je zvláštní a možná pro destruktivní děje příznačné, že tuto starou kulturní hodnotu opouštíme v situaci, kdy jsou hrozby naléhavé. Hana Librová Autorka je socioložka. Příští týden píše historik Jiří Suk.

Voní to hezky – ale co pralesy? (G. Bush s lahví etanolu) foto PROFIMEDIA.CZ

28


trendy

Týden nářků

Po střelbě na univerzitě přišla plytká a nasládlá falešnost Christopher Hitchens (1949) je spisovatel a filozof. Pochází z Velké Británie, žije ale ve Spojených státech. Je komentátorem Vanity Fair a Slate Magazine. Jeho nejslavnější kniha je The Trial of Henry Kissinger, v níž tvrdě kritizuje Kissingerovu politickou minulost. Jeho nejnovější kniha se jmenuje Thomas Jefferson: Autor Ameriky.

foto isifa image service

J

oan Didionová jednou řekla, že když Američané použijí větu „žádný člověk není ostrov“, myslí si, že citují Ernesta Hemingwaye. Jenže Hemingway ta podmanivá slova citoval z básnické sbírky Johna Donnea. V mottu svého románu Komu zvoní hrana z ní použil jednu strofu, z níž si navíc vypůjčil jeden z nejslavnějších titulů 20. století. Hemingway však nechtěl říct doslova, že všechny pohřby jsou stejné nebo že každé smrti je třeba litovat stejně. Chtěl říct, že pokud by španělskou republiku ovládl fašismus, znamenalo by to porážku nás všech. Byla to otázka solidarity, ale také vlastního zájmu. Buď se zastanete svých přátel právě teď, anebo později někdo opustí a potupí zase vás. Děsivým událostem na virginské polytechnice nepředcházel žádný boj ani sebeobětování, nevedl je žádný vyšší princip. Ti, kteří tam zemřeli, za nic nebojovali. Nezavraždili je naši nepřátelé. Nebyli mučedníky. Uveďme ale jeden příklad z únavné národní slavnosti nářků, kterou jsme měli možnost před pár dny sledovat. Na Cornellově univerzitě vyzváněly zvony za mrtvé studenty takto: David J. Skorton, rektor univerzity, přikázal, aby

jejich zvonkohra v areálu zazněla před jeho projevem na vzpomínkovém shromáždění 33krát. Třicettřikrát? Ano. „Sešli jsme se tu,“ prohlásila hlava instituce vyššího vzdělávání, „abychom si připomněli všechny, kteří už nejsou mezi námi. Všech třiatřicet. Jsme tady kvůli třiceti dvěma studentům, kteří se, ne z vlastní vůle, ocitli na onom světě. Jsme tady i pro toho jednoho, který tam šel za nimi. Jsme jeden celek.“ To, že rektor univerzity v orgiích „jednoty“ přirovnal třicet dva lidských bytostí k jejich vrahovi, byla asi jedna z největších hloupostí, které byly v tom týdnu nářků vyřčeny. Zdá se, že téměř celá země považuje tuto neudálost za příležitost, jak dát průchod čirým nesmyslům. Koneckonců, proč ne? Toto krveprolití neotevřelo žádné skutečné otázky, stalo se nepopsanou deskou, na niž může kdokoli naškrábat cokoli.

Vlajky dolů Vzpomeňme například článek v New York Times z osmého dne nepřetržitého psaní o případu. Článek cituje reverendku Susan Verbruggeovou z pres-

byteriánského kostela ve městě Blackburg, kde sídlí virginská polytechnika. Reverendka se obrací ke svým věřícím se slovy, jež vystihují bláznivý žargon uplynulých dnů: „Pokusme se najít smysl v nesmyslném.“ Pak mluví o tom, jak se vysvobodila z ustrnutí, které ji zasáhlo po té hromadné vraždě. Na ranní procházce se najednou zastavila a přistihla se, jak křičí na hory i na Boha. Zpočátku jí bylo ozvěnou jen ticho, ale potom ji uklidnila ta nejjednodušší věc na světě – ptačí zpěv. „Bůh najednou něco se světem udělal,“ řekla. „Najednou jsem viděla dobro a to dobro bylo především v mém srdci.“ Vždycky je to o vás, že ano? (Mimochodem, být vámi, raději bych v širším okolí Blackburgu nekřičel ani na hory, ani na Boha. Nějaký idiot by to mohl považovat za „varovné znamení“.) Jestliže se média najednou vážně věnují takové hlouposti, nebude to asi pro hloubku vyjádřené emoce, ale spíše kvůli její nesmírné plytkosti. Ti ptáci zpívali stejně hlasitě a stejně sladce i v okamžiku, kdy střely směřovaly ke svým cílům. Hledání vyššího „smyslu“ se ale nedalo zastavit. Začne teď pronásledování Američanů korejského původu? Minulý týden jsem si při pohledu z okna svého bytu ve Washingtonu všiml, že Ruská obchodní mise spustila vlajku na půl žerdi. Obchodní vyslanci prezidenta Putina chtějí být také součástí dění. To je jednoznačný důkaz, jak absolutně bezbolestná je ve skutečnosti všechna tahle zástupná bolest.

Prezident nesmí žertovat V sobotu večer jsem se znechuceně díval na to, jak prezident Spojených států odmítl pronést řeč na večeři dopisovatelů Bílého domu s odůvodněním, že prý není vhodný čas na žertování. (Cože? Žádná povzbudivá slova? Nikdo nás nevybízí k nasazení statečného výrazu, k nakupování či návštěvě Disneylandu?) Každý v místnosti věděl, že prezident hledí, jak z celé věci vycouvat, ale každý také věděl, že za jeho couvání je odpovědná i naše novinářská profese. Pokud by totiž prezident splnil svou každoroční povinnost, někteří novináři by utrpěli šok a obvinili by ho z „necitlivosti“. Byl to tedy opravdový okamžik jednoty – všichni se sjednotili v nasládlosti, dojetí a falešnosti. Od té chvíle každý prezident, který se bude chtít vyhnout nutnosti zaujmout stanovisko, bude muset zaměstnat nějakého člověka jako smuteční

stráž. Každý týden se jistě najde zmrzačený sirotek, zřícený dům, havarovaný autobus či hrstka poutníků, které někdo zapíchl mečem. Nejlepší bude předem se připravit, aby bylo možno se rychle vzdát jakéhokoli kritického uvažování a vytasit národní kapesník.

Dotknout se smrti Můj přítel Adolph Reed upozornil jako první na tendenci, již nazval „zástupnou identifikací“. Když byla v roce 1987 zavražděna svým adoptivním otcem malá Lisa Steinbergová, Reeda šokovala potřeba davů ukazovat se na pohřbu někoho, koho vůbec neznají. Lidé házeli přes plot plyšové medvídky a všelijak jinak dávali najevo, že se (kromě toho, že touží po životě) jistým velmi podivným způsobem zřejmě potřebují dotknout smrti. Hysterie, která následovala po dopravní nehodě v Paříži, při níž zahynula jistá diskoprincezna – což je zcela jistě mediálně nejnafouklejší neudálost všech dob –, jako by naznačovala ještě širší kapitulaci před tou ohromnou potřebou poddat se emocím. Čím méně o něco jde, tím větší je truchlení. Právě slovo kapitulace je tady zřejmě klíčové. Co například znamená ta tísnivá rychlost, s jakou i při té sebemenší příležitosti klesá státní vlajka? V okamžicích skutečné krize a opravdové pohotovosti, jako byl například útok na naši společnost před téměř šesti lety, se emoce dají omluvit. Ale dokonce i tehdy byl přítomen zárodek bláznovství (jako například v případě nechutného kázání Billyho Grahama v Národní katedrále ve Washingtonu, při kterém mluvil o tom, že oběti byly „povolány do věčnosti“). Pokud bychom to dělali pokaždé, vlajka by pořád jen klesala. Člověk by měl taktně vyjádřit soustrast rodinám a blízkým zavražděných, soustrast by však měla jít ruku v ruce s rezervovaností. Protože události na virginské polytechnice – bohužel pro celé nešťastné lidstvo – byly pohromou, která neměla žádné další důsledky. V očekávání drsnějších výzev pro naši poklidnou mysl bychom proto mohli – namísto účasti na nekonečné kostýmové zkoušce masochismu a prolévaní slz – nacvičovat, jak konečně vyjít s barvou ven. Q © The New York Times Syndicate a Slate

Existencialisté to měli lehčí Příroda se už velmi brzy očistí. Od nás

foto profimedia.cz

V

T. C. Boyle (1948) je významný americký spisovatel, jehož literární kritika přirovnává k Marku Twainovi. Žije v Santa Barbaře. Je autorem více než deseti románů (poslední z roku 2006 se jmenuje Talk talk) a osmi sbírek povídek. Získal řadu prestižních literárních cen, mimo jiné (za román Konec světa) Faulknerovu cenu PEN klubu; jeho román The Road to Wellville (Cesta do Wellwille) byl r. 1994 zfilmován, hlavní roli hrál Anthony Hopkins.

roce 1989 publikoval Bill McKibben jasnozřivou, mimořádně poučnou a hluboce deprimující knihu, mistrovské dílo Konec přírody. Podle jeho teze člověk natolik změnil své prostředí, že Zemi už nemůžeme vnímat tak, jak ji vnímaly všechny ty nespočetné generace před námi, jako „přírodu“. Ta je dnes už příliš poznačena lidskými zásahy. Argumentoval tím, že jevy vyvolané člověkem – oteplování Země, vymírání druhů, ničení životního prostředí a kyse-

lý déšť v biosféře – způsobují trvalou změnu, již můžeme klidně považovat za domácí, naši. Žijeme v akváriu, které jsme si sami zaneřádili. Protiargument zní, že vše, co jsme stvořili, od umělé hmoty, vodíkové bomby, pesticidů, geneticky upravovaných potravin až po cédéčka, je z definice přirozené, protože součástí přírody jsme i my. Pokud přijmeme tuto argumentaci – obvykle s ní přicházejí zastánci status quo – tak je vše v nejlepším pořádku. Když ji ale logicky domýšlíme

dále, dospějeme k závěru – a stoupenci této argumentační linie to jen neradi připouštějí –, že příroda se sama očišťuje. Od nás.

Prokleti růstem Když mluvíme o záchraně planety, zcela jistě tím máme na mysli její záchranu kvůli nám. Příroda, ať už člověkem změněna, či ne, má hrozivou moc nás zničit, a to nejen bouřemi, suchem a osudnými změnami životního prostředí, které můžeme pozorovat na celém světě, ale tím, že každý druh, jenž spotřebuje příliš jejích zdrojů, stíhá nemocemi anebo ho rovnou i s kůží a chlupy zhltne. K jedněm z nejvíce krátkozrakých, odporných a přitom sotva zaznamenaných opatření Bushovy vlády – vedle celé řady případů, které jsou čítankovými příklady zneužité či špatně využité moci – patří zkrácení rozpočtu programů na kontrolu porodnosti na celém světě. Je to jakási náplast pro ultrapravičáky a náboženské fanatiky, pro něž je kontrola porodnosti cosi nemorálního. Dnes žije na Zemi 6,2 miliardy lidí, z nichž asi třetina není s to zajistit si vlastní výživu. Nic nenaznačuje, že by náš způsob života začínal být vstřícnější k životnímu prostředí anebo směřoval k utlumení růstu – naopak. Růst zůstává zaklínadlem kapitalistických hospodářských systémů – budou se jím uspokojovat potřeby zbylých dvou třetin z nás. Kapitalismus, jak se dnes praktikuje, počítá s nevyčerpatelnými zdroji a nekonečným množstvím spotřebitelů. Tento model se musí dříve nebo později zhroutit, neboť vše, od čeho odvisí náš život, potrava, vzduch, je nedostatkové zboží a během jediného

lidského života zmizí. Náš druh vymře, příroda, možná změněna a zas a zas změněna dalším asteroidem či druhem, který přijde po nás, přetrvá až do okamžiku, kdy se Slunce změní na červeného obra, který stejně všechno sežehne.

Bláhoví existencialisté Dnešní spisovatelé (a filozofové, dělníci z automobilek, ochránci přírody, skladatelé a každý, kdo nahlíží dál než po další otřes na trhu s akciemi) stojí před obrovskou hádankou. Už existencialisté v padesátých a šedesátých letech – Sartre, Camus a další, spolu s autory absurdního divadla, kteří s nimi vstupovali na scénu – byli toho názoru, že je směšné vidět smysl v existenci, která nemá žádný základ a končí smrtí. Co potom my? Nač si čistit zuby či chodit do školy, nač vychovávat děti, platit nájem, nač vůbec hnout prstem, když nic nemá význam a jistá je jenom smrt? To je totiž ta špinavá pravda, která zastiňuje náš program pro životní prostředí: nemáme naději. Jsme v posledním tažení, to musí být každému, i jen trochu informovanému a vědomě přemýšlejícímu člověku jasné. Nemáme jinou přírodu než tu, kterou známe, nezůstaly nám žádné díry, žádný úkryt. Konec je neodvratný, ale znaky zániku – masového umírání a ekologické devastace –, tedy kruté války mezi kmeny, vyhánění uprchlíků, boj o zdroje, vidíme až teď. Jakou máme tedy naději? Žádnou. Co můžeme udělat? Zemřít. Protože příroda je nade vše živá a bude si žádat svou daň. Bolestně vysokou daň Q za ten veliký a trvalý hřích, že existujeme.


trendy

29

Čtyři dny se Slávou

Mstislav Rostropovič – vyhnaný syn, jenž se navždy vrátil do vlasti

foto günter bartoš

Miloslav Petrusek (1936) je profesorem sociologie na Karlově univerzitě, přednáší teoretickou sociologii a dějiny sociologie. Koncem 80. let byl spoluvydavatelem samizdatového časopisu Sociologický obzor a podílel se na desítkách překladů společenskovědné literatury, z nichž většina vyšla oficiálně až po pádu režimu. Po roce 1989 se stal děkanem Fakulty sociálních věd a prorektorem UK. V roce 2006 vydal knihu Společnosti pozdní doby.

Dne 27. dubna zesnul v Moskvě světoznámý ruský violoncellista a dirigent Mstislav Rostropovič. Dva dny poté se s ním Rusové rozloučili v chrámu Krista Spasitele.

V

roce 1998, v jubilejním roce Karlovy univerzity, se dohodlo vedení hlavního města s vedením univerzity, že prestižní Cena Karla IV. bude udělena Mstislavu Rostropovičovi, v té době působícímu ve Spojených státech. Když bylo vše dohodnuto a Rostropovič s upřímným dojetím souhlasil s přijetím ceny, protože v Praze v roce 1947 na Pražském jaru začínal svou kariéru violoncellisty, došlo k malému zádrhelu. Rostropovičův manažer totiž sdělil, že laureát má poněkud neobvyklé přání – přál by si, aby jej po Praze provázel pokud možno někdo, kdo s ním bude mluvit konečně po letech – rusky. Pan rektor Malý se obrátil na své prorektory – pánové, kdo z vás si na to troufá? Nabrav odvahu, přihlásil jsem se. A tak začaly nejkrásnější čtyři dny mé prorektorské funkce.

Denně čtyři hodiny Když jsme absolvovali povinnou večeři, seděl jsem s Mistrem a povídal si s ním o muzice, výtvarném umění, architektuře, o tragických dějinných osudech ruské společnosti i o tom, jak se u nás co změnilo. Pak mě překvapil otázkou – vy jste profesor muzikologie? Byl jsem sice polichocen, ale skromně jsem přiznal, že mé znalosti jsou v té věci přece jen omezené, inu choval jsem se tak, jak se v takových situacích člověk obvykle vymlouvá. Rostropovič nicméně k další rundě koňaků nabídl tykání s tím, že on je „Sláva“… Uvážili jsme, že majíce shodné koncovky křestních jmen, jsme vlastně oba Slávové, nemluvě o společných slovanských prakořenech. Cesta k Rostropovičově duši se pootevřela: následoval čtyřdenní sled vyprávění, historek a snad i pábení – někdy jsem ten pocit měl. Druhý den ráno mě pozval Rostropovič do svého apartmá v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí, nádherného primátorského velkobytu s prvorepublikovou výzdobou a s obrazy nevyčíslitelné hodnoty. To, že obrazům valnou pozor-

nost nevěnoval, se vysvětlilo později – již jsem si je prohlédl, pravil poněkud znuděně a bez zájmu. A poté otevřel své bílé kovové pouzdro, v němž byl nástroj – a hrál, téměř čtyři hodiny hrál! Tento člověk, který dosáhl snad všech pro muzikanta myslitelných poct, denně čtyři hodiny cvičil – každý den, za jakéhokoliv počasí a v jakékoliv náladě, v radostném rozmaru i únavě po probdělé noci.

Ložnice pro Galinu V roce 1955 se Rostropovič vášnivě zamiloval do Galiny Višněvské, slavné již tehdy zpěvačky, a vztah to byl vzájemný. Když v roce – tuším 1956 – opět koncertoval v Praze, volal Galině do Moskvy – Galjo, viděl jsem tady fantastickou ložnici, něco úžasného, ale tolik peněz přece jen nemám. Praktická Galina poradila – sjednej si okamžitě šňůru a vydělej na ložnici, do Moskvy se bez ní nevracej! A tak Sláva hrál v Praze, v Ostravě, v Karlových Varech, hrál a hrál, až muselo dojít k předvídatelné katastrofě. Slávovo pábení bylo nicméně půvabné. Ve Zlíně (tehdy ještě snad ani ne Gottwaldově) byl prý již tak unavený, že při dlouhé orchestrální introdukci slavného Dvořákova koncertu h-moll usnul a nenastoupil… Trapné ticho, které probouzí. Sláva se zamyšleně rozhlédl do publika a pravil s omluvou – víte, ten Dvořákův úvod je tak fantastický, že jsem se ho nemohl dosytit. A hrálo se znovu – samozřejmě, že úspěch byl kolosální. Snad právě pro ten prospaný úvod.

Repinův obraz na Hradě Víš, ono toho po mně nakonec mnoho nezůstane. Pár záznamů koncertů, nosiče s nahrávkami se rozpadnou a přijdou jiní a lepší interpreti. Musím udělat něco jiného, trvalejšího, pravil mi kdysi v noci, když jsme hledali nějakou srbskou vinárnu, kterou si pamatoval z šedesátých let. Rostropovič po své vynucené emigraci začal sbírat obrazy ruských umělců, kteří působili – ať dobrovolně či spíše vyhnáni – mimo hranice své vlasti. Není třeba říkat, že měl již v té době slušnou sbírku Kandinského a Chagalla, ale i ruských „tradicionalistů“, třebas Repina, který žil ve Finsku. Při návštěvě Pražského hradu, kde byl přijat prezidentem Václavem Havlem, procházel chodbou a neo-

mylně identifikoval překrásnou Repinovu studii hlavy starce. Tak tu musím mít, pravil kategoricky, já už se nějak s panem prezidentem domluvím. Bylo až dojemné vidět, s jakou naivitou tento moudrý, vzdělaný a životem nezřídka těžce zkoušený muž se nedá přesvědčit, že není v moci ani pana prezidenta prodat obraz, kterého si sice nikdo na té chodbě nevšímá (a že je to „nějaký Repin“, většinou ani netuší), soukromníkovi, byť by měl úmysly sebepočestnější.

Rostropovičův nástroj Rostropovič při udělování Ceny Karla IV. nechtěl hrát, že jen poděkuje, i když řečník není, ale koncertovat jaksi jen tak se mu nezdálo vhodné. Přiznám si zásluhu, že jsem jej trochu přesvědčoval, že by přece jen... A tak když nastal onen přeslavný den, přijel laureát, jehož jsem provázel, v objetí s bílým kovovým obalem svého nástroje. Když jsme začali stoupat po schodech Karolina, stáli tam již čtyři členové Kocianova kvarteta – kteří posléze hráli během slavnostního aktu –, aby se s Mistrem pozdravili. Rostropovič se zdvořile, leč s ostřížím pohledem upřeným na nástroj, s umělci pozdravil a dovolil violoncellistovi slavného jména panu Václavu Bernáškovi, aby nástroj vynesl po schodech a přenesl jej do malé místnosti u auly. Pan Bernášek s upřímným dojetím pravil: „Tak to mi nikdo nebude věřit, že jsem Rostropovičovi nesl nástroj.“ Na závěr slavnostního aktu Rostropovič usedl k violoncellu a hrál Bachova preludia pro sólové violoncello – hrál je tak, že ticho v sále bylo více než absolutní. Ale cožpak absolutní umělec může hrát vůbec jinak? Rusko má zvláštní dějiny. Prokofjev zemřel týž den jako Stalin, a proto v novinách o jeho úmrtí a pohřbu nebyla ani zmínka. Rostropovič zemřel několik dní po Jelcinovi. Rozloučení s ním bylo v tomtéž chrámu Krista Spasitele a lidé tam přítomní plakali nepochybně upřímně – vyhnaný syn se navždy vrátil do vlasti. Poněkud paradoxně zčásti i díky Jelcinovi, ačkoliv jeho vlastní zásluhy o svobodné Rusko jsou jiné a nesrovnatelné. Mé čtyři dni se Slávou jsou nezapomenutelné. Jenom nevím, zda a kde to muzeum, jež chtěl založit, stojí. Strašně rád bych se mu poklonil právě tam. Q

K čemu slouží profesor

Jemnému umění, co hledat a co si pamatovat, může naučit jen škola Umberto Eco (1932) je estetik, historik umění, sémiotik a romanopisec, jeden z nejvýznamějších představitelů postmoderny a avantgardy. Je profesorem na univerzitě v Bologni. Česky mu vyšly romány Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany a výbor z esejů Skeptikové a těšitelé a další knihy.

foto profimedia.cz

V

záplavě článků o násilí na školách jsem četl jeden, jehož téma bych nedefinoval jako násilí, ale jako nejvyšší stupeň drzosti, byť navýsost smysluplné. Psalo se v něm o studentovi, jenž chtěl vyprovokovat profesora otázkou: „Promiňte, co tu hledáte, když máme internet?“ Student vyslovil poloviční pravdu, kterou si ostatně šeptají profesoři už dvacet let, tedy že kdysi musela škola studenty nejen formovat, ale především informovat.

Dnešní děti absorbují většinu vědomostí skrz média. Můj otec v dětství netušil, že Hirošima je v Japonsku, a o Indii věděl jen to, co napsal Emilio Salgari v Černém korzárovi. Já už od války tyto věci vnímal z rádia a z novin, ale moje děti už běžně viděly v televizi norské fjordy i opylující včely. A dnešní děti už vědí všechno o ozonu, koalách a Iráku, slyšely o kmenových buňkách, o nichž v časech mého dětství nic netušila ani profesorka přírodních věd. Takže co tady vlastně hledají učitelé?

Jak říkám, ten student vyslovil jen poloviční pravdu, neboť učitel musí kromě informování také formovat. Třída se nestane dobrou tím, že se v ní na žáky chrlí množství údajů, ale to, že se v ní vede neustálý dialog o tom, co se děti učí ve škole a co k nim přichází zvenčí. Jistě, o tom, co se děje v Iráku, nám podrobně referuje televize, ale proč se to stále znovu – už od mezopotamské kultury – děje právě v Iráku, a ne například v Grónsku, to může vysvětlit jen škola. Masmédia přinášejí obrovské množství informací, někdy i cenných, ale škola by měla umět diskutovat o způsobu, jakým se vysílají, zhodnotit tón a sílu argumentů, které se tlačí na obrazovku a do článků v tisku. Zmíněný student neřekl profesorovi, že ho už nepotřebuje, protože rádio a televize mu dnes sdělí, kde je Timbuktu a jak se tvaruje kov za studena. Nenaznačil mu, že jeho roli převzala takříkajíc volná diskuse, jež náhodně a neuspořádaně běží každý den v různých médiích. Student měl na mysli to, že dnes existuje internet, Velká matka všech encyklopedií, v níž najde jak Sýrii, tak odlévání kovů za studena, třicetiletou válku a nekonečnou diskusi o nejvyšším možném nedělitelném čísle. Student řekl, že informace z internetu jsou nekonečně širší a často i hlubší než ty, které ovládá profesor, ale zapomněl na jednu věc: že internet mu řekne „téměř vše“ až na to, jak má tyto informace hledat, filtrovat, selektovat, přijímat či odmítat.

Hýkání osla Shromažďovat nové informace může každý, stačí mít dobrou paměť. Ale rozhodnout, které z nich stojí za zapamatování a které ne, to už je jemné umění. A v tom spočívá rozdíl mezi člově-

kem, který studoval v běžném školském systému (i když byl slabším žákem), a samoukem (i když geniálním). Je jistě dramatickým problémem, že možná ani profesor neumí studenty naučit umění selekce ve všech oblastech poznání. Ale on především ví, že by to umět měl; a může posloužit za příklad člověka, který se snaží uvádět jednotlivé poznatky do systematických vztahů. Jen škola může dát těmto vztahům smysl – a pokud toho není schopna, bude se to muset naučit. V opačném případě tři klíčová slova – internet, angličtina, heslo – zůstanou jen hýkáním osla, jenž se nikdy nedostane do nebe. Q © The New York Times Syndicate

30


polemika

Čeští katolíci: představy a skutečnost Je nejsilnější církev v Česku uzavřenou společností, která se čím dál více zdá být mimo realitu? Nebo je to jen nepochopení ze strany nevěřících?

Jiří Zajíc: Petr Třešňák se v Respektu už dva-

krát (Vlkův závěr, č. 6/07 a Katolíci po odchodu Vlka, č. 15/07) zabýval situací v katolické církvi u nás. To samo o sobě – odhlížeje od zjednodušujících titulků – je jistě přínosné. Vždyť zabývat se v našich médiích v souvislosti s církvemi (a katolickou zvlášť) něčím jiným než „majetkovými spory“ a případně občasnými sexuálními skandály kněží není běžné. Podívejme se ale konkrétněji na nedostatky těchto článků, které stojí na mylném sociologickém pohledu na církev. Je to pohled spojující velice klerikální nahlížení s politicko-elitářským. Jen tak si dovedu vysvětlit to enormní nadhodnocování úlohy „lidí v čele“. Sociologicky viděno je katolická církev v ČR menšinovou komunitou asi 450 tisíc lidí, 2/3 z nich žijí na Moravě, minimálně polovina překročila pětapadesát let a v naprosté většině patří k nižší střední vrstvě. Svým charakterem se nejvíc blíží neziskové organizaci výchovně-vzdělávacího typu, jejímiž členy jsou až na nepatrné výjimky dobrovolníci. Ti si sice své představitele nemohou nijak přímo vybírat, ale na druhou stranu ti představitelé nemají dnes žádnou reálnou moc je k něčemu přinutit. Prakticky všechno, co se tu mezi „představiteli“ a drtivou většinou (99 %) příslušníků této minority děje, se tedy odehrává buď na bázi dobrovolnosti (to především ve velkých městech a v Čechách), nebo společenských konvencí a tradic (na venkově a na Moravě či ve Slezsku). To, co má jiný „režim“ – tedy zaměstnanecké vztahy –, se týká velice nepatrné části této komunity (duchovních je v ní asi 2,5 tisíce) a probíhá v situaci kritického nedostatku „pracovních sil“. Z hlediska „organizační kultury“ pak církvi chybí účinný komunikační systém i reálný ekonomický model, který by změnil současné živoření (v představách většinové společnosti ale „bohatství“) na stav, kdy bude schopná si aspoň zaplatit kvalitní profesionály pro pozice, které nutně potřebuje obsadit podle svého poslání. Pouze lidé, kteří toto naprosto ignorují, mají představu, že by stačilo „zavelet“ – a něco podstatného by se v této komunitě změnilo. Jen tak mohou vytvářet spekulace o tom, co by mohl ten či onen kardinál, arcibiskup či jiný privilegovaný představitel říct, prohlásit, rozhodnout – a došlo by k nějaké podstatné změně. Nedošlo. Rozhodně ne u těch „témat“, která mají většinou kritici církve na mysli: potraty, celibát, svěcení žen, homosexuální svazky apod. A to nejen proto, že o většině z nich ani naši biskupové rozhodnout nemohou, ale proto, že si takové změny, jaké by si kritici představovali, naprostá většina současných českých katolíků nepřeje. Jsou v podstatě jen dva okruhy, kde je mezi většinovým smýšlením českých katolíků a oficiálním katolickým stanoviskem rozpor (to ale není česká specialita, ale minimálně celoevropská záležitost – včetně Polska): používání jiné antikoncepce pro manžele než jen té, která je založená na periodic-

ké zdrženlivosti, a trvalé vyloučení rozvedených a znovusezdaných ze svátostného života. Nyní ještě k řadě „obvinění“ na adresu kardinála Vlka. Prý je to „nudný patron, který nepřináší žádná zajímavá témata, nechce moc diskutovat, nesnáší novináře a problémy zametá pod koberec“. Nejspíš proto byl po dvě období zvolen evropskými biskupy do pozice předsedy Rady evropských biskupských konferencí. Ti, kteří se zajímají o ekumenu (mezináboženský dialog), také vědí, že si Miloslava Vlka váží jak nekatoličtí křesťanští představitelé, tak představitelé jiných nekřesťanských náboženství – a to za trvalou a dlouhodobou podporu dialogu, který není vykalkulovanou pózou, ale skutečným bytostným postojem. A že by Miloslav Vlk „zametal problémy pod koberec“ – spíš přece naopak: občas se vyslovuje až příliš nediplomaticky. Velkým tématem Milo-

Prý je to „nudný“ patron. (Kardinál Vlk) foto profimedia.cz / afp

obci daleko od Říma a jejíž členové jsou autonomní bytosti se svým názorem. Můj komentář opravdu tohle hledisko opomenul, ne však proto, že bych si ho nebyl vědom. Spíš mi připadalo v případě společenství věřících respektované církve, žijících ve svobodné zemi, zcela samozřejmé. Pokud by to tak nebylo, hovořili bychom o sektě. Tím, co kolem katolické církve a její role ve společnosti vytváří debatu, napětí a otazníky, ale tenhle „horizontální“ život není. Je jím ona vertikála, hierarchické uspořádání a určitá světonázorová semknutost, která se každého věřícího katolíka – ať chce nebo nechce – dotýká stejně jako jeho svoboda myslet si cokoli.

Jiří Zajíc

Petr Třešňák

zakladatel redakce náboženského života v ČRo; člen sněmovní komise pro život laiků

redaktor Respektu

Církev není ani totalitní stát, ani politická strana „ jednoho muže“.

Církev má dobré páky, jak vyčnívající názory odstředit na okraj.

slava Vlka v posledních deseti letech byl sněm katolické církve – on byl mezi biskupy jasně jeho tahounem. Jestliže se výsledky sněmu zatím jeví jako hodně rozpačité, určitě to není v prvé řadě vina kardinálova. Jsou tu důležitější minutí se se skutečností. Prý „českou (katolickou) církev dusí naprostá nechuť o takových tématech (i těch mnohem méně kontroverzních) vůbec mluvit, připustit svobodnou debatu, otevřenost novým myšlenkám a lidem“. Kdyby si Petr Třešňák jen přečetl to, co bylo shromážděno v souvislosti se sedmi lety plenárního sněmu (http://snem.cirkev.cz), nikdy by takovou hloupost nemohl napsat. O jakých tématech nebyla připuštěna debata? Zná autor něco takového jako dokument Laici v dnešním světě? Co závěrem? Církev – jako instituce – není ani totalitní stát, ani politická strana „jednoho muže“. Tam změny na vrcholu skutečně „mění dějiny“. V církvi 21. století v Evropě je tomu úplně jinak. Pochopí to už konečně novináři? A katolíci?

Ústředním bodem, jenž dnešní evropské katolické církvi přináší pozornost, dilemata i problémy, je fakt, že její struktura a systém fungování pocházejí z doby, kdy politické uspořádání kontinentu nebylo demokratické. Církev si ponechala tradiční správu, která spojuje prvky osvícené monarchie a solidní byrokratický aparát prorostlý svéráznými regulemi a zvyky. Jenže svět kolem se proměnil a přimkl se mezitím k vyhraněnému individualismu, v němž si každý nárokuje právo spolurozhodovat o dění kolem sebe, účastnit se volné soutěže myšlenek. V politice a veřejném životě se tak dnes vedou bouřlivé debaty a vítězí názor většiny, v církvi se (zpravidla mlčky) respektuje rozhodnutí autority. Pan Zajíc píše, že v tom nevidí žádný problém, protože názor autorit a obyčejných věřících se v drtivé většině shoduje. Těžko se tomu dá věřit. Opravdu všichni čeští a moravští věřící sdíleli názor papeže Jana Pavla II., když tvrdil, že ani v časech epidemie AIDS by Afričané neměli používat kondomy? A pokud jsou tak názorově jednotní, kam se ztratil onen milion katolíků, jenž mezi lety 1991–2001 církev opustil? Ne, čeští katolíci jsou stejně jako jiné svobodné společenství lidí bezpochyby názorově různorodí, jenže to není vidět. Tradiční struktura církve má dobré páky, jak vyčnívající názory odstředit na okraj, případně naznačit jejich hlasatelům, aby je neříkali nahlas. Především usiluje-li člověk o kariéru uvnitř církve. Systém jmenování shů-

Petr Třešňák: Pan Jiří Zajíc není jediným,

kdo mi vytkl, že můj komentář zkresluje pohled na české katolíky. Podobných dopisů přišlo víc. Církev přece není papež Benedikt XVI., kardinál Vlk ani Česká biskupská konference, stejně jako Amerika není George Bush. Církev je společenství, různorodá komunita, jejíž život probíhá v konkrétní

ry pak vytahuje do čela nevýrazné osobnosti, jež vynikají především loajalitou ke stávajícím pořádkům. Česká církev samozřejmě musí ve většině věcí respektovat úzus z Říma, takže k jakýmkoli reformám má minimální manipulační prostor. Problém je ale v tom, že její autority nedovedly vytvořit klima, které by přálo alespoň svobodné debatě a komunikaci dovnitř i navenek. Ukázal to například před dvěma lety sněm, na němž laická většina odhlasovala přání, aby církev přijala stanovisko ke spolupráci kněží s StB – několik biskupů ho svým právem veta odmítlo. Pan Zajíc říká, že autority mají na život katolíků minimální vliv. Je to spíše zbožné přání. Nejenže o bytí a nebytí faráře v konkrétní obci rozhoduje biskup, a pokud si nepadnou do oka, je kariéra kněze ohrožena. Taková situace samozřejmě nahrává spíš poslušnosti než prosazování nějaké vlastní vize. Ale i v obecnější rovině přece platí, že atmosféra v jakékoli společenské instituci se odvíjí od toho, jak se chovají její autority, jaké vytyčují mantinely, jaké chování podporují a naopak zatracují. Také bych teď mohl zodpovědně prohlásit, že když jsem šel ráno do práce, nijak zvlášť jsem nezaznamenal, jestli mi vládne Paroubek nebo Topolánek. Na můj osobní život mají oba minimální vliv. Ale to přece neznamená, že to není důležité.

Jiří Zajíc: Reakce Petra Třešňáka je povzbu-

divá v tom, že se snaží jít po věcných problémech. Bohužel všechny konkrétní námitky, které uvádí, jsou věcně buď mylné, nebo se s podstatou problému celkem jasně míjejí. Příklad s AIDS v Africe. To je ovšem právě onen případ s antikoncepcí, který jsem přímo uvedl, jako jednu z výjimek, kde shoda mezi většinovým postojem katolíků (aspoň na Západě) a oficiálním stanoviskem není. Názorová „nejednota“ katolíků a úbytek ve sčítání mezi roky 1991 a 2001. Výsledky z těchto dvou sčítání i s úbytky v nekatolických církvích ukazují, že je to dáno úmrtími lidí starých a nedostatkem mladých příchozích. Údajně chybí svobodná debata – a dokládá to prý hlasování laiků o spolupráci kněží s StB na sněmu před dvěma lety. Žádné takové hlasování tam nebylo (na rozdíl od pana Třešňáka jsem tam byl celou dobu a značně angažovaný). Doporučil jsem materiály ze stránek sněmu, které pocit Petra Třešňáka jasně vyvracejí – marně. Neříkal jsem, že autority mají na život katolíků minimální vliv – ale jsou to především přímo faráři, kdo ten vliv mají, nikoliv biskupové. Atd. atd. Q

dopisy Domov v zemi nepřítele Respekt č. 18/07

Bělehrad není viníkem všeho zla Mise OSN v Kosovu (UNMIK) měla po svém vzniku v roce 1999 celou řadu možností, jak podpořit „multietnické soužití“ či „vznik občanské společnosti“. Narazila na válečnou zkušenost obou hlavních stran, vlastní neznalost a v neposlední řadě na tradiční klanové struktury kosovských Albánců. Tváří v tvář překážkám rezignovala a fakt, že UNMIK dnes Kosovo neřídí, neskrývají ani diplomaté. Vzhledem k absolutní převaze albánského etnika to lze těžko vyčítat stovce tisíc Srbů na severu regionu a několika dalších místech. Autorkou zmíněné nepokoje z března 2004 přinesly nejen zničení řady srbských památek, ale i 19 mrtvých, na 900 zraněných a útěk 4000 lidí. Pokud pak na mě „pár mládenců hodí kámen“, bál bych se docela lidsky a bez „indoktrinace z Bělehradu“.

Stejně jako vy se obávám o budoucnost Makedonie. Kosovo ale nebylo podle ústavy z roku 1974 republikou, v tom se mýlíte; porušením zmiňovaného precedentu bude samotné uznání jeho nezávislosti, nikoli jeho případné rozdělení. Vinit z případného rozpadu Makedonie Srbsko je nelogické. Albánské povstání z roku 2001 mají Makedonci ještě v živé paměti. Že zbraně albánským separatistům byly dodávány z Kosova, je informací zcela veřejnou.

Jerofejeva se vám podařilo napsat Oswald Springer místo Oswald Spengler (1880–1936, německý filozof dějin, Untergang des Abendlandes).

Patrik Eichler

Autor v článku popisuje gymnázia jako univerzální školy, u kterých by bylo dobré, aby je vystudoval každý, kdo projde vzdělávacím procesem. Dává přitom za příklad anglosaský systém školství. Myslím si, že nevidí druhou stranu mince gymnazijního vzdělání. Sám podle svých zkušeností s humanitním vzděláním a svou následnou profesí hodnotí gymnázium úplně jinak, než by ho hodnotil například technicky vzdělaný člověk.

Štěnice v evropském domě Respekt č. 16/07

Z latinky do azbuky a zpět Vždy jsem se zájmem a pobavením sledoval převod jmen z latinky do azbuky a zpět. V článku Viktora

Jiří Tolar, Praha Den, který rozhoduje o životě Respekt č. 17/07

Druhá strana mince

Jako student fakulty stavební jsem na své dřívější střední průmyslové vzdělání opravdu hrdý. Pokud mohu hodnotit, vím o stavebnictví víc než mnozí studenti vyšších ročníků, kteří mají maturitu na gymnáziu. Většina „průmyslováků“ také vypomáhá v projekci a dlouhodobě získává zkušenosti s praxí. Samozřejmě jsou i jiné důležité vlastnosti studenta, jako píle, nadšení nebo inteligence. Studenti z gymnázia jsou odlišní a hlavním jejich pozitivem je, že mají v malíku matematiku, jeden z nejtěžších předmětů při studiu. Důležitost odborných škol nebo učňovských oborů by však neměla být snižována, protože poptávka po zkušenostech je na trhu práce srovnatelná s poptávkou po obecných znalostech (není-li větší). Stále existují studenti, kteří své studium na gymnáziu hodnotí jako omyl, který museli přetrpět, aby se poté mohli věnovat plně tomu, co je skutečně baví. Pavel Prchal


respekt před 15 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

Agenti v trezoru Český premiér dostal do od Federální bezpečnostní informační služby (FBIS) seznam 262 jmen novinářů, kteří byli agenty StB, a dnes prý tendenčními informacemi destabilizují společnost, napsal Respekt před patnácti lety. Seznam obsahoval jména členů Syndikátu novinářů, jehož členy ale zdaleka nebyli všichni aktivní žurnalisté. Chyběl také jakýkoli rozbor práce pozitivně lustrovaných a dokonce i jména redakcí, v nichž jsou zaměstnáni. Petr Pithart, jak už v takových situacích bývalo jeho dobrým zvykem, ztratil nervy. Zřejmě z obavy, že celá věc „praskne“, veřejnosti oznámil, že seznam obdržel a že jej uzavírá do trezoru. Vypukl skandál, do případu se vložil federální parlament a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: kompletní seznam novinářů-agentů vyšel v novinách. Místo uklidnění však přišlo druhé kolo. Česká vláda navrhla zákon (z iniciativy svého předsedy), podle něhož by měla být zveřejněna jména všech agentů StB. Předsednictvo České národní rady jej ale okamžitě smetlo se stolu a připravilo vlastní verzi, podle níž by měla být zveřejněna pouze jména příslušníků StB. Tehdejší debata o publikování jmen agentů bývalé StB nebrala v úvahu otázku, zda si většina zdejší veřejnosti něco podobného přeje. Po schválení lustračního zákona, chránícího státní funkce, ze sociologických dat vyplývalo, že velké části občanů jsou další diskuse o lustracích téměř lhostejné. Téma už zajímalo jen ty, kterých se nějak (v pozitivním či negativním smyslu) dotýkalo osobně. Po patnácti letech se v tomto směru něco podstatného konečně změnilo. Jak píše dnešní Respekt v souvislosti s vytvořením Ústavu pro studium totalitních režimů, česká společnost je snad už lépe připravena na nahlédnutí do archivů a je nejvyšší čas, aby své sebevědomí stavěla na důkladném poznání vlastního selhání. Respekt 19/1992

Charlie

Emanuel Rádl – neúnavný glosátor, komentátor a kritik. foto archiv

Nebát se a kritizovat Pro osobnosti, jako byl Emanuel Rádl, se vžilo označení renesanční. Uměl toho skutečně mnoho, vždyť publikoval studie na téma nervový systém, okultismus či dějiny filozofie. Jeho největší přínos ale spočíval v něčem jiném, vrhal se vášnivě do všemožných debat, nehleděl při tom na vlastní popularitu. „Jen ten plní ideál realistický, kdo se nebojí kritizovat a být kritizován,“ psal Rádl. Dvanáctého května uplyne pětašedesát let od jeho smrti. Emanuel Rádl se narodil roku 1873 v Pyšelech. Po studiu na gymnáziu se přesunul do augustiniánského kláštera v Domažlicích, kde pobyl dva roky. Tato etapa života měla na jeho vývoj poměrně velký vliv, protože tu dospěl k závěru, že katolická církev není pro něj, ale víra v Boha ano. Proto vždy rozhodně tvrdil, že „království Boží není sice z tohoto světa, ale jest pro tento svět“. Mladého Rádla lákaly přírodní vědy, a tak se je rozhodl i studovat (a to navíc úspěšně) na Univerzitě Karlově. Přelom 19. a 20. století prožil coby gymnaziální učitel v Pardubicích a pak v Praze, ale jisté místo mu nebránilo v dalších studiích. V prvním poválečném roce získal titul profesora přírodní filozofie a dějin přírodních věd na FF UK. Emanuel Rádl vždy cítil potřebu účastnit se veřejných, a to zejména politických debat. „K Rádlově charakteristice patří, že to byl také velký bojovník. Když jste ho viděli – on měl něco takového pošetilého v obličeji, ale zároveň to byl velice svérázný, ušlechtilý obličej. Byl velice přímý, skoro až bezohledný tam, kde šlo o určitý názor, ale neobyčejně noblesní a rytířský tam, kde šlo o osobu,“ napsal o něm filozof Jan Patočka. Rádl se zhlédl v T. G. Masarykovi, na jehož podporu založil v roce 1920 Realistický klub, který bychom dnešní řečí mohli nazvat think tank (i když je tu velká pravděpodobnost, že by takové sousloví Rádla vůbec nepotěšilo). Do programu tohoto klubu filozof napsal: „Žádné opatrnictví, ani politické, ani národnostní, ani sociální… Chceme nést kletbu nepopulárnosti.“ Tato kletba pak měla svým způsobem dlouhé trvání, nikoli však

klub. Druhou jeho hlavní postavou byl totiž Zdeněk Nejedlý, který brzy přestal souhlasit s Rádlovým „pravicovým“ socialismem a vrhl se do náruče komunismu. Klub se rozhádal a rozpadl. Podle Ferdinanda Peroutky nebylo Rádla coby politika škoda. Viděl v něm zajímavého a vzdělaného člověka, který ale politiku viděl naprosto nerealisticky. „Příznačné pro jeho intelektualismus bylo, že se zdráhal bojovat v politice proti lidem, které měl za nedostatečně vzdělány,“ napsal Peroutka v Budování státu. Angažovanost nicméně Rádla doprovázela až do konce života. Stál u založení několika časopisů, jako byly například Křesťanská revue či Nové Athenaeum. Psal knihy a studie na všechna možná témata, jak už bylo řečeno v úvodu, ale přidejme jich ještě několik: o alkoholismu, ženských právech či soužití národů. Rádl byl podle mnohých utopista, když věřil, že se z národů tvořících tehdejší Československo (Češi, Maďaři, Němci a Slováci) může stát jedna společnost spojená „pod jednou ústavou“. Rádlovi se nelíbilo, že Češi vytvářejí až mytický obraz svého národa, díky čemuž upírali práva menším národnostním skupinám. Viděl v tom hrozbu i pro budoucnost. „Německo bude jistě opravovati mír Versaillský a ve světě nebude proti tomu protestu; Rakousko se spojí s Německem; koridor gdaňský bude zrušen, národnostní princip, kterým se bojovalo proti Německu, bude zbraní v rukou německých,“ napsal prorocky v roce 1928. Jak už bylo řečeno, aktivity Rádla byly ve svém rozsahu až neuvěřitelné. Založil například také Československou ligu pro lidská práva nebo se vydal na okružní cestu po světě, protože chtěl pochopit rozdíl mezi Západem a Východem. V druhé polovině třicátých let jej postihla vážná nemoc, která stále výrazněji omezovala jeho aktivity. V roce 1942 pak v ústraní nemoci podlehl. Zanechal za sebou mimořádné studie, o kterých již citovaný Patočka napsal: „Poslyšte, čtěte ho, kde na to přijdete!“

Během dopoledne, při výrobě diplomů na turnaj ve stolním fotbálku, dostávám tři stejné esemesky, ze kterých po dlouhém luštění a přemýšlení pochopím, že se jedná o zapeklitý „tatrankový“ případ, jak ho pracovně pojmenovávám. Kubovi zmizela ze šuplíku tatranka a on si myslí, že to udělal Petr. Při cestě autobusem do práce se snažím usmívat na své spolucestující. Počítám, kolik se mi jich podaří nakazit. Je to způsob mé revolty vůči davu. Během snažení o změnu nálady ve společnosti dumám nad tím, jak „tatrankovou“ záhadu vyřešit. Jdu nahoru po schodech a hledám Kubu. Ten s nešťastným výrazem sedí ve společenské místnosti u okna. Od dalších vychovatelek se dozvídám, že s nikým nekomunikuje. Beru ho za ruku a vedu do jeho pokoje. Kuba mlčí, snažím se nemyslet na to, že Lucie na mě čeká na záchodě, Filip potřebuje pomoct vykoupat, Jana poradit s domácím úkolem, Liborovi jsem slíbila zahrát si fotbálek atd. Kubova tatranka je teď nejdůležitější. Po několika minutách hlazení po ruce Kuba bezradně otevírá šuplík a opravdu – tatranka

tam není. Otírám mu slzy a odcházím za Lucií na záchod. Když vstupuji do pokoje, do oka mi padne obal od tatranky, který trčí z koše. Jejda. Stopa. Začínají výslechy. Jana kroutí hlavou: „Já nee.“ Lucie tatranky nejí. Jeden pohled na Míšin flek od čokolády na triku vyřešil dilema. Mluvím s Míšou. Dívá se do země, pak vstává, ze skříňky vytahuje gumové medvídky a jde za Kubou. Mám radost. Když se nám podaří zvládnout všechny tělesné potřeby a školní povinnosti, máme ještě chvíli čas, než v televizi začne oblíbený seriál. Sedáme si proto k Člověče, nezlob se. Poté, co nám Honza hru rozboří, se snažím uklidňovat rozbouřené emoce. Pak si jdu pro kávu a cestou slyším vzlykot. Anežku nechal Rosťa kvůli té hloupé Lucii. Utěšuji ji a slyším se říkat, že Rosťa nestojí za to, aby se kvůli němu trápila, a že takových Rosťů ještě bude. Seriál začal a já jdu domů. Zítra bude „turnájek“. Už se těším, přemýšlím, jak to udělat, aby šanci vyhrát měli všichni. Jedu autobusem. Usmívám se.

Erik Tabery

Q

jeden den v životě

Čtvrtek na internátě Nejdůležitější je první věta. Ta moje první po ránu – ještě chvilku – důležitá opravdu je, a to nejen po ránu. Možná by se zdálo, že podle této věty vykonávám povolání, ve kterém záleží na každé vteřině. To zase prr. Jsem vychovatelka. Pro zmírnění vaší představy o vychovatelkách čestně prohlašuji, že mezi mou pracovní výbavu nepatří vlněné podkolenky a ani bičík. Moje nejnutnější zbraně při výkonu povolání jsou zdravý rozum a srdce. Mí klienti na internátě jsou středoškoláci s kombinovanými vadami. Jejich IQ se pohybuje v pásmu lehké až střední mentální retardace a většina má i postižení tělesné.

31

Daniela Beranová

Q

Tak jako dnes někteří tvrdí, že za komunistů bylo líp, tak hned po válce zas někteří tvrdili, že za Hitlera byl větší pořádek a míň se kradlo. Známá věc, v policejním státě je v jistém smyslu vždy víc pořádku. Připomeňme například, že pouze fašista Mussolini dokázal rázně zatočil s mafií. Ale o tom teď nechci mluvit. Spíš o tom, jak nacisti prý v Brně rázně zatočili s holuby. Na začátku sedmdesátých let jsem se setkal s jistým starým pánem. Oslovila ho má povídka Vrah holubů, publikovaná na konci šedesátých let v Hostu do domu, a tak si sehnal mou adresu. Vyprávěl mi o tom, jak Němci prý během války vyčistili Brno nejen od „nežádoucích minorit“, ale taky od holubů. Podezřívali totiž ty mírumilovné ptáky, že jsou mezi nimi i tací, co slouží co spojky v odboji. Ale já, pokračoval ten starý pán, jsem měl svého poštovního kocoura, na krk jsem mu přivázal schránečku na zprávy a tu pak přepravoval po střechách a korunami stromů, pro německé hlídky neviditelný. Jeho zásluhou jsme měli v Brně vždy dobře koordinovaný odboj. A to není všechno, i teď mi dál slouží. Cože, usmál jsem se pobaveně, ten kocour ještě žije? Zavrtěl hlavou: Jsem už starej, moje dny jsou sečteny, a tak mi mrtvej kocour dělá spojku mezi tímto a tamtím světem. Samozřejmě jsem ho nebral vážně, ani s těmi holuby, ani s tím kocourem, ani s jeho účastí v odboji. A až teprve teď jsem zjistil, jak se ve mně jeho slova zapsala. V roce 1996 se na mě obrátilo pražské nakladatelství Vera, abych přispěl povídkou do jejich knížky Stopy blesku a abych navíc přidal svůj medailonek. K medailonku jsem připsal svá data narození a úmrtí: 1940–2007. Považoval jsem to tenkrát za povedený vtip. Ale literární kritička Blanka Kostřicová mě pak pokárala, že „s takovými věcmi se nežertuje“. A jak se obracejí listy v letošním kalendáři, stále víc si uvědomuji, jak mi dnes ta její věta mluví z duše. A tož jsem odložil operaci kýly raději až na příští rok a s trapně zvýšenou pozorností sleduji své narůstající zdravotní potíže. A mám za sebou teprve první třetinu roku a už jsem zažil šok. Už léta máme kocoura Charlieho, kterého jsme se ujali jako bezdomovce (proto Charlie), dali ho vykastrovat a od té doby s námi spokojeně žije, protože kastrovaní kocouři se vůbec netoulají. A pak se to stalo. Zmizel. Udělal, co předtím dlouhá léta ani nenaznačil: vypařil se. S hlubokým pocitem studu přiznávám, že jsem se už opravdu docela bál: vzpomněl jsem si na starého pána a uvědomil si, že už jsem v jeho letech. Kocour se po třech týdnech vrátil a dodnes nevím, kde tak dlouho pobýval. Až po několika dnech mě napadlo, že byl možná jenom použit jako nástroj k mému vytrestání za mé nestoudné zahrávání si s věcmi, s nimiž se nežertuje. Ale možná jen chtěl být hoden svého jména. Není v naší moci znát, co se stane za rok, za měsíc, za týden. Vždyť nevíme ani, co se stane v příští minutě, v příštích dvou minutách. I když možná jsou mezi námi tací, co o příštích dvou minutách něco vědí. Ale o těch až v dalším sloupku. Jiří Kratochvil Autor je spisovatel. Příští týden píše Petra Hůlová.

32


minulý týden

Návratem deště skončilo sucho. Po kopcích hořely ohně čarodějnic. Policie na Prvního máje rozehnala demonstraci mladých neonacistů v Brně a mladých bolševiků v Praze. Facka, nadepsal list Mladá fronta Dnes informaci o tom, že čeští hokejoví reprezentanti prohráli na mistrovství světa v Moskvě s Německem. Strojírenství ohlásilo nevídané zisky. Energetická společnost ČEZ začala na burze skupovat svoje vlastní akcie. Za rasistické posměšky vůči africkému protihráči byl z francouzské ligy vyloučen útočník tamního Lyonu, český fotbalista Milan Baroš. Upřímně? Nemyslím si to, odpověděl šéf českého Teska Phil Clarke na otázku Hospodářských novin „Nebojíte se toho, že Češi, kteří mají pověst zlodějů, budou zneužívat váš připravovaný systém samoobslužných pokladen?“. Krade se tu prostě všechno, co se šikne; bohužel, protože jinak jsou Češi vlastně milí lidé, prohlásil v Praze usedlý Rakušan Veit V., který si sám na jednom pražském parkovišti našel své auto ukradené mu hned druhý den poté, co si jej přivezl z Lince do Prahy; policie po krádeži majiteli sdělila, že mu nemůže nijak pomoci a že se s autem musí rozloučit. Když

se někomu ztratí nářadí nebo motorová pila, na to už jsme zvyklí, ale když se ztrácejí i traktory, pak se obávám, že po úplném otevření hranic to s našim regionem půjde z kopce, řekl rakouskému tisku Hugo Anzinger, sedlák z pohraniční obce Afiesl, kterému neznámý zloděj ukradl v noci traktor New Holland a přes zelenou hranici s ním ujel do Čech. Zástupci zemských sněmů Saska a Braniborska v Praze po jednání s představiteli tuzemského ministerstva zahraničí prohlásili, že Česká republika je podle nich „dobře připravena na vstup do schengenského systému otevřených evropských hranic“. Palírna Rudolf Jelínek pronikla na srbský trh. Vzhledem k chybějícím penězům za daň z cigaret klesl státní rozpočet do nečekaného minusu sedmnáct miliard korun. Zemřel Svatopluk Beneš. Na Bahamách propustili z vazby „pražského piráta“ Viktora Koženého, který v různých privatizacích po světě připravil americké a české investory o miliardy korun. V centru Zlína byla vztyčena socha Jana Antonína Bati. Nejvyšší soud po patnáctiletém procesu potvrdil rozsudek, kterým soudy nižší instance předtím zbavily důstojníka StB Pav-

la Minaříka obvinění, že kromě drobné udavačské práce také v 70. letech připravoval teroristický útok na rozhlasovou stanici Rádio Svobodná Evropa, což jinak podle dochovaných dokumentů bylo přesně to, čím se Minařík během svého „špionského“ výsadku zabýval. Agip koupil české Esso. Auto se šéfem české diplomatické mise v Afghánistánu Filipem Velachem se v provincii Paktíja dostalo pod palbu tamních vzbouřenců a dva členové ochranky při tom byli lehce zraněni. Jeden ze šerpů nesoucích výbavu horolezecké výpravy pražského primátora Pavla Béma na vrchol Mount Everestu zahynul u ledopádu Khumbu. Počasí je, že by ani čerta nevyhnal, pozoruji, jak nejméně třicet šerpů snáší svého mrtvého kamaráda, a je fascinující vidět, s jakou samozřejmostí místní hrdinové přijímají smrt, napsal o tragédii jednoho ze svých nosičů primátor Bém do Mladé fronty Dnes. Uplynuly tři roky od vstupu Česka do Evropské unie. Podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína jsem ochoten přivazovat se vlastním tělem a bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné nebyla, prohlásil prezident republiky Vác-

lav Klaus, poté co se jako čerstvý čestný doktorand moskevské univerzity zúčastnil debaty o kvalitách vítězného návrhu nové Národní knihovny, kterou její autor, světově proslulý architekt Jan Kaplický, ztvárnil jako stylizovanou zelenou chobotnici. Katolická církev opustila svůj odvěký teologický koncept „limbu“ a rozhodla, že spasení čeká všechny děti – i ty, které zemřou dřív, než mohly být pokřtěny. Do Zadní synagogy v Třebíči se po 80 letech vrátil rituální kijor. Všeobecná zdravotní pojišťovna se zbavila dluhů. Moravské a slezské kulturistky bojovaly o titul mistryň v Bystřici nad Pernštejnem. Reprezentační tým čtyř českých mladíků porazil družstva Indie, Číny a Ruska ve finále mezinárodní soutěže GCM Euromanažer; „Která země umí vychovat nejlepší manažery? Jednoznačně Česko!“ glosovaly úspěch Hospodářské noviny. V bolestech a utrpení oslavil třicáté narozeniny nejvyšší Čech Tomáš Pustina (224 cm): k nemoci nezastavitelné produkce růstového hormonu se mu totiž přidal tak silný zánět kotníků, že přestal chodit. [email protected]

Q

inzerce

Přední výzkumná a konzultační společnost působící v oblasti komunikace státu s občany hledá zaměstnance na tyto dvě pozice: Obchodník pro segment státní správa a samospráva: Požadujeme: Zkušenosti v segmentu Government Zájem o problematiku komunikace úřadů s občany Pokročilá znalost angličtiny Výborná znalost aplikací MS Office Řidičský průkaz Praxe na pozici konzultanta v poradenství výhodou Asistentku / asistenta ředitele: Požadujeme: Schopnost samostatně řešit problémy Znalost marketingové komunikace Výborná znalost balíku MC Office (Word, Powerpoint, Excel) Časová flexibilita Řidičské oprávnění B Výborná angličtina slovem i písmem Znalost francouzštiny výhodou Zkušenost s institucemi EU nebo státní správy ČR výhodou Nástup možný ihned. Své životopisy zasílejte: [email protected] Kontakt: Westminster s.r.o. Argentinská 38 170 00 Praha 7 Czech Republic www.westminster.cz

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 6. 5. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Bloudící katolíci. 8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist. Al-Káida: útok se blíží. V ODS roste hvězda

Recommend Documents