Benediktinský klášter v Opatovicích na Labi Vlastislav Kracík1

Benediktinský klášter v Opatovicích na Labi Vlastislav Kracík1

Jestliže projíždíme obcí Opatovice nad Labem po silnici, které se říká Hradubická, a když míjíme benzinovou čerpací stanici, pak jen zasvěcení vědí, že naproti, na druhé straně silnice, tam, kde dnes stojí skupina domů se starým mlýnem, stával před dávnými staletími slavný a velkolepý klášter řádu benediktinů. Je to již více jak devět set let, co první český král Vratislav II. „položil základní kámen“ k tomuto klášteru. Jeho vývoj pak trval skoro celá tři a půl staletí, než zanikl v bouřích husitských válek. Jeho význam a sláva postupně narůstaly s tím, jak vzrůstal jeho majetek a bohatství, které se vepsalo do slavné pověsti o Opatovickém pokladu. Smutným důsledkem této báje je však ta skutečnost, že po klášteru nezbylo takřka nic. Ruce chamtivců a poblouz-něných hledačů pokladů přehrabaly půdu klášteřiště několikrát tak, že archeologové sbírali ze země pouze drobky fragmentů. Rozvaliny zdí, které tu zbyly po románských a gotických stavbách, byly zároveň rozebrány na stavební materiál. Bohatství však nemá podobu jen v množství peněz a drahých kamenů. Důležitost a nezastupitelnost kláštera v Opatovicích nad Labem měly v dané době smysl v bohatství jiného charakteru. Takového, který vedl k utváření lidské společnosti na našem území. Klášter utvářel prosperitu zde žijících lidí, přinášel vzdělanost, která je základem všeho, co lidský rod potřebuje k svému rozvoji. Opatovický klášter svou významností překročil hranice našeho regionu, zapsal se nesmazatelným písmem do historie našeho státu. Vůdčí osobnosti kláštera působily v diplomatických službách královského dvora. V prostředí klášterních uměleckých dílen vzniklo mnoho rukopisů a uměleckých předmětů, které jsou v současné době považovány za klenoty mezi českými uměleckými i historickými památkami. Tímto vším je opatovický klášter významný a důležitý z historického hlediska. Je však pravdou, že jeho sláva postupně zapadá, ztrácí se pod příkrovem ubíhajících let. Možná, že se jedná o jev obecný a sou-časná lidská společnost pod tlakem komerce a globální ekonomiky zapomíná na svoji minulost. Proto je potřebné, abychom my všichni, co máme kladný vztah k historii, neustále připomínali slávu zašlých časů, a tím přispěli k tomu, aby byla pozvednuta hrdost člověka nad jeho minulostí.

1

Se souhlasem autora byla tato jeho původní práce graficky přepracována a upravena a opatřena některými barevnými obrázky. 21

Založení kláštera Poustka Mikulcova

V druhé polovině jedenáctého století byla krajina v okolí dnešních Opatovic nad Labem zcela jiná než v současné době, ve století dvacátém prvním. Nad zdejším krajem panovala řeka Labe. Vše bylo podřízeno jejím rozmarům. Nejen fauna a flóra, ale i člověk zde žijící byli podřízeni tomuto fenoménu zdejšího území. Labe se valilo krajem, kopírovalo zemský reliéf a jeho neregulovaná síla vytvářela několik ramen, která dál v ročních obdobích meandrovala do slepých vyústí, vytvářela jezera a tůně, aby pak po celý rok zanechávala na značné rozloze mokřiny a bažiny. Země v okolí Labe byla porostlá lužním lesem, k východu a severozápadně přecházely luhy a olšiny v boroviny a doubravy.

Mapa okolí Opatovic nad Labem s labskými rameny z roku 1764

Řeka přitékala tak jako dnes od severu a mířila svým proudem k jihu, až do oblasti dnešních Pardubic, kde prudce obrací svůj tok na západ, aby dále pokračovala v tomto směru ke Kolínu, kde otáčí svůj tok k severozápadu. Tato část Polabské nížiny vymezená dnešními městy Hradcem Králové, Pardubicemi a Přeloučí je charakterizována 22

takzvaným „Labským obloukem“, který se stává v rámci našeho vyprávění územní dominantou.

Raně středověké osídlení v okolí Opatovic nad Labem. Body 1,2,3,4 a 5 jsou místa jednotlivých osad. Bod 7 je místo kostela.

Kraj zdejší byl řídce obydlen, jeho správa přicházela ze starodávného slovanského hradiště Hradec, který se vypínal nedaleko nad soutokem Labe a Orlice. Ten v době, jež se zde popisuje, byl jedním z důležitých článků hradské soustavy nově se rodícího přemyslovského státu. Raně středověké osady neměly ještě charakter středověkých obcí, byly to spíše roztroušené samoty, které svou činností, především zemědělskou, nepřinášely pro správce a vládce zdejšího území kýžený nadprodukt a z něho pak možnost dávek. Bylo třeba provést systematická opatření, která by vedla ke změnám v tomto stavu. Raně středověký stát potřeboval posilovat svůj rozvoj. K tomu bylo nutné zvýšit příjmy z postupně se rozšiřující plochy zemědělské půdy. Nastává první vlna kolonizace území se všemi aspekty. To znamená zúrodňování půdy za pomoci zde žijícího obyvatelstva, kterému musely být poskytnuty odpovídající životní podmínky, aby docházelo k populačnímu rozvoji. Tento proces se uplatňuje v rámci ideologie, jejímž nositelem je křes-ťanství. Tato problematika má své obecné schéma, které platilo v tehdejší raně středověké Evropě. Také proto vznikají řeholní řády. Tyto církevní instituce nejvíce vyhovují potřebám 23

rozvíjející se společnosti, a to při misijní činnosti v rozvoji křesťanství, křes v kolonizaci území, při šíření vzdělanosti a zavádění ní nových technických metod, při řešení problémů sociálních a zdravotních. Toto vše je předpokladem k zakládání klášterů na našem území.

Poustka Mikulcova

Někdy v průběhu hu poloviny jedenáctého století se odehrává na území dnešních Opatovic nad Labem událost, která dala základ ke všemu budoucímu. Mikulec, přední velmož panovníka české země, ě, se stává zakladatelem (fundátorem) i dárcem (donátorem) pobočky čky kláštera v Břevnově. V Opatovicích nad Labem vzniká takzvaná poustka neboli cela. Jedná se o jakousi osadu, která má charakter církevně hospodářský. Jejím úkolem je zde vytvořit předpoklady edpoklady pro vznik budoucího kláštera.

Opatství svatého Vavřince, založení kláštera Píše se rok 1085 (1086). Vratislav II. je korunován na českého krále. Potomek slavného otce Břetislava, zvaného též český eský Achilles, se stává králem, nikoliv však dědičně,, ale pouze pro svou osobu. Své vladařské schopnosti dokazuje mimo jiné i budováním českého českého státu v kolonizaci dalších území. Zřejmě ještě v roce své korunovace zakládá v Opatovicích nad Labem na místě poustky Mikulcovy klášter mužského řádu benediktinů. 24

Založení kláštera v Opatovicích nad Labem

Opatství kláštera bylo založeno jako opatství sv. Vavřince podle vysvěcení hlavního oltáře kostela. Bylo zcela nezávislé na klášteru v Břevnově a podléhalo pouze svému zakladateli, tj. panovníkovi českého státu. O podobě kláštera při jeho založení nevíme téměř nic. Jistě se však rozkládal na území dnešního katastru obce Opatovice nad Labem. V současné době jsou předmětné parcely převážně v držení soukromých vlastníků. Jedná se o území, které je přímo v místě anebo poblíž bývalého Morávkova mlýna. Klášter měl charakter vodní pevnosti, dá se říci, že se rozkládal na ostrově. Byl obklopen protékajícími labskými rameny, mokřinami, ochrannou zdí nebo palisádou. Převážná většina vystavěných objektů byla dřevěná, kostel byl možná kamenný. Při založení byl klášteru věnován značný nemovitý majetek. Jednalo se o nabytí celých vesnic, jednotlivých popluží (polí) nebo výnosů z daní a cel. Jmenovitě se jednalo o obec Opatovice nad Labem, Osice, Osiky (Osičky), Vysoká, Břehy, Přelouč, Mokošín, ves Opatovici u Mokošína (dnes již neexistuje), Soprč (Sopřeč), Lodín, ves Hlína na Chrudimsku, Platenice u Holic, Daletičín (Dalečín) a Opatovice (Újezd u Černé Hory) na Brněnsku. Dále byla klášteru darována pole – popluží u obcí Neděliště, Dolan, Vraclavi, Plačic a Libišan. Dalším darem jsou újezdy (zalesněné oblasti) samozřejmě v okolí Opatovic nad Labem a Přelouče, v okolí Soprče, 25

dále újezd Olešnice na Brněnsku. K nemovitému majetku byly přidány potom důchody a poplatky z trhů a cel. Důchody se týkaly hlavně měst a obcí na Moravě.

Katastr Opatovic nad Labem s vyznačením klášteřiště

Zakládací listina kláštera v Opatovicích nad Labem Zakládací listina opatovického kláštera je přepisem originálu. Jedná se o takzvané falzum, které bylo vyhotoveno někdy v polovině 12. století. Dle této listiny bylo opatství založeno v roce 1073. Tento časový údaj je však v rozporu s uvedeným královským titulem Vratislava 26

Mapa s vyznačením majetku kláštera při jeho založení

II. protože ten byl korunován až v roce 1085 (1086). Nevíme, jaké je jediné pravdivé vysvětlení tohoto časového anachronizmu. Pouze je nám známo několik verzí, které do tohoto rozporu vnáší trochu světla. Nej-pravděpodobnější se jeví vysvětlení, že pisatel falza měl úmysl změnit některá fakta oproti originálu, a proto vlastně dochází k tomuto přepisu. Je možné, že potom údaj o letopočtu nebo titulu, a to buď jeden nebo druhý, je chybou - ať záměrnou nebo neúmyslnou. K tomuto se nabízí vyložená spekulace, která souvisí s událostí popsanou v následujících kapitolách. V roce 1149, tedy v době blízké napsání 27

falza, přicházejí do kláštera v Opatovicích nad Labem benediktini z Moravy, z kláštera v Hradišti u Olomouce. Důvodem bylo jejich vyhnání, protože do jejich domovského kláštera byli přivedeni olomouckým biskupem mniši řádu premonstrátů. Řeholníci z Moravy, kteří nacházejí útulek v Opatovicích, samozřejmě přichází o značný majetek. Spekulace, která se logicky na-bízí, je v tom, že Moravané dávají impulz k napsání falza tak, že určitá část darů při založení kláštera v Opatovicích nad Labem byla oproti originálu vepsána do falza dodatečně s tím, že se jednalo o majetek, který byl ve vlastnictví moravského kláštera. Důkazem případného sporu o nabytí majetku je pak dřívější letopočet jeho nabytí. V Opatovicích nad Labem tedy v roce 1073, v Hradišti u Olomouce v roce 1078. Tento letopočet je rokem založení kláštera na Moravě. Uvedená spekulace tedy spíše ukazuje k roku 1086. Z důvodů královské korunovace nelze diskutovat o období dřívějším. Uvažovaný letopočet 1086 je prokázán úmrtím Oty Olomouckého v roce 1087. Tento bratr krále Vratislava II. je totiž zapsán jako svědek při založení kláštera. Jiným tvrzením, které elegantně prokazuje oba dva letopočty, je názor o tom, že před opatstvím založeným v roce 1086, které bylo latinské – svatovavřinecké, existovalo opatství, jež bylo založeno v roce 1073 a vyznávalo slovanskou liturgii, jakási obdoba kláštera Sázavského. Tuto domněnku podporuje osoba záhadného opata Bolerada, který je uveden v zakládací listině jako jeden z dárců. Pisatel přepisu zakládací listiny pak z určitých důvodů spojil obě založení v jedno. Založení kláštera v Opatovicích nad Labem je tedy do jisté míry neurčité. Významní historici se na základě informací z dostupných pramenů spíše přiklánějí k roku 1086. Tento údaj se tedy užívá jako oficiální letopočet založení kláštera. Léta od vtělení Páně 1073 v úctě k Svaté a Nerozdílné Trojici já Vratislav, král český, oznamuji všem, že poustku svého předního služebníka, totiž Mikulce, ležící v hradeckém kraji a podléhající řádovou poslušností břevnovskému klášteru, od nynějška prohlašuji a za prohlášenou potvrzuji jako samostatnou a jako opatskou; toto pak opatství povýšené do úcty, jaká prelátům přísluší, svému kaplanu Ondřeji, mnichu, který složil sliby a který byl vychován v dokonalé znalosti řádového života a který vyniká předobrými mravy, připisuji a do ma-jetku i k řízení dávám svým nezrušitelným a neporušitelným rozhodnutím, aby jak on sám, tak i jeho nástupci nepodléhali ani opatu ani převoru ani jiné osobě z jmenovaného (tj. břevnovského klášter) a nýbrž jen mně a mým nástupcům, a aby byli také zavázáni poslušností svému biskupu podle ustanovení kanonického práva. Poněvadž však si 28

rozvažuji, že vše na tomto světě podléhá změnám nám a p přerozmanitě v jiné podoby přechází, echází, svým svatosvatým právem odevzdávám tyto statky a

Zakládací listina kláštera v Opatovicích nad Labem

důchody do majetku řečenému enému už klášteru svatého Vav Vavřince (tj .opatovickému), jak mi to vnuká boží milost, pro bezpečnost bezpe svou i stálost svého království a na odpuštění svých hříchů íchů a pro věčný klid svých rodičů a předchůdců. Činím iním tak za radostného souhlasu svých 29

bratří, totiž pana biskupa Jaromíra, Otty a Konráda i všech velmožů českých, kteří jsou přítomni a společně to schvalují, aby uvedené zboží žádný klerik ani laik nechtěl uchvátit k vlastnímu prospěchu, ale aby je společně drželo ono společenství stále tam v boží službě zůstávajíc a aby z majetku toho společně žilo. Statky pak jsou tyto: ves Osice s lidmi tam službou vázanými i na vinici, také dva vinaře jménem Žába a Raten, a jejich potomky jsem klášteru připsal. Je také nutno si uvědomit, že ten, který by třeba jsa svobodný se uvázal v držení oněch jmenovaných statků v Opatovicích a Osicích, o nichž už byla řeč, nechť je vázán podobným nevolnictvím, ale bude osvobozen od daní králi, avšak zavázán k nevolnickým pracím. Také další ves, Osiky, se všemi tamními obyvateli, také ves jménem Vysoká, i ves Břehy a řeku, která obtéká tam les a chmelnici, jež je kolem Labištěte, také ves Přelouč s obyvatelstvem a chmelnici i polnosti téhle vsi po celé jejich rozloze, kam až se táhnou; ves Mokošín s obyvateli, také ves mezi Mokošínem a Příluky nazvanou Opatovici, také Soprč a okolní lesy, také ves Hlínu, která zove Kostelní. Z Přelouče okolní lesy vedle téže vsi až k řece Rokytce a až k lesu Vrbatovu a Zdislavou. Ve vsi Neděliště a ve vsi Dolany také troje popluží. Vesnice na Brněnsku na Moravě k ubytování a výživě bratří, již jsou vysíláni k vybírání poplatků z trhů. Hranice pak této vsi jsou od potoka Ljuby k borovnici, od borovnice pak až k veřejné cestě, od veřejné cesty až k po-zemkům téže vsi. Daletičín také na Brněnsku a újezd Olešnice, který ohraničují bílé kameny a z jedné strany řeka Svratka a z druhé Svitava. Hranice pak tohoto právě lesa jsou tam, kde les končí a vede cesta do Čech. Tyto pak důchody patří jmenovanému klášteru: ve všech obcích na Moravě devátý trh a po devíti týdnech k shromažďování nebo sbírání ostatních důchodů, totiž v Olomouci, Přerově, Břeclavi, Brně, na Ivani, Strachotíně, na Pavlově poplatek z mostu, ale nikoli z trhu, ve Znojmě trh a poplatek z mostu vždy de-sátého týdne, na Hradci podobně, v Rokytně toliko poplatky z trhu, ve Stra-choticích poplatek z cesty, na Oslavě jedenáctý týden; uděluji opatovi povolení, aby si v něm vybíral poplatky týmž způsobem z mostu, jak si vybírá kníže a biskup. Tyto tedy dary, které jsem snesl svému klášteru, ať zachovávají nynější i bu-doucí a nikdy ať jim není konec. Řečený už Mikulec pak daroval pozemek v rozloze jednoho jitra na Vraclavi, Tezlin, představený hradecký, pozemek i jitra v Plačicích. Opat Bolerad daroval témuž chrámu pole u Libišan, můj kaplan Geco obec Platinice. Já pak přidávám vodu Trstenickou od Roztok až k Prachovicům. Témuž chrámu daroval můj dvořan Šebor ves Lodín. Jestliže by někdo z knížat, mých nástupců, nebo jestliže by jakákoliv jiná osoba se stavěla na odpor v cestu mým ustanovením a 30

darům, nebo je učinila neplatnými, ten nechť na sebe uvalí hněv všemohoucího Boha a nechť jeho hanebnosti nezůstanou nepotrestány. Já Jaromír, z milosti Boží šestý biskup posvátné pražské diecéze, připojuji k tomuto daru kletbu, aby na příště každý, ať kníže, ať biskup, ať jakákoli poddaná osoba shora řečeného přeslavného krále Vratislava a jeho velmožů, kdo by tohoto posvátného opatření nebo nějaká ustanovení zrušil a tak darování mařil, takový, kdo by mařil ustanovení církve, ať je proklet a v den soudu ať nespatří tvář Hospodinovu, ale ať spolu s Jidášem i s Herodem, se všemi odsouzenými a zavrženými, spolu s ďáblem a s jeho anděly nechť sestoupí do pe-kel k věčnému svému trápení. Zakládací listina kláštera v Opatovicích nad Labem, a sice originál takzvaného falza, je deponována v Linci v Hornorakouském zemském archivu v Panovnickém fondu pod číslem jedna. Do Lince byl převezen s archivem knížat Kinských. Jediná reprodukce-faksimile na našem území je uložena v oddělení archivního studia na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Rozměr originálu je 36 cm x 34 cm a je opatřen pečetí Vratislava II. Řehole benediktinů v českých zemích Základní kámen západokřesťanského mnišství položil sv. Benedikt z Nursie v 6 století našeho letopočtu sepsáním řehole - zákoníku, dle kterého byla určena mimo jiné všechna pravidla života v klášteře. Klášter je uzavřená komunita mnichů, kteří si jsou sobě rovni a žijí dle hesla „Modli se a pracuj !“. Ze svého středu si volí představeného opata, který se stává neomezeným vládcem, ale i otcem a pastýřem celého společenství. Po složení slibu dle zákonů řehole, kterému předchází dobrovolné rozhodnutí, se jedinec zříká světského života včetně veškerého soukromého majetku. Pracuje jen ve prospěch kláštera, celý život až do své smrti se řídí řeholními pravidly. Vrchním oděvem mnichů benediktinů byl splývavý šat – hábit se širokými rukávy a kapucí, vše černé barvy. Řehole benediktinů je od sklonku 10. století až do poloviny 12. století jediným řádem působícím na našem území. Po tomto období přichází další řády, jako jsou cisterciáci, premonstráti a jiné. Prvním benediktinským mužským klášterem v zemích českých se stává v roce 992 až 993 klášter v Praze Břevnově. Zakladateli jsou český kníže Boleslav II. a biskup Vojtěch Slavníkovec, později po své mučednické smrti a svatořečení zvaný sv. Vojtěch.

31

První řeholníci přicházejí do Břevnova na popud Vojtěcha z kláštera v Aventinu v Římě. Úmyslem zakladatelů bylo vytvořit z tohoto kláštera instituci, z níž by vycházeli řeholní bratři benediktini, kteří by dále působili v Čechách a na Moravě v nově založených klášterech. Dle tohoto scénáře k tomu dochází také v Opatovicích nad Labem. Po svém vzniku je osazen tento konvent mnichy z Břevnova. Je to čtvrtý mužský klášter, který se zrodil v Čechách a začíná plnit svůj nezastupitelný úkol. Jako druhé opatství je ustanoveno opatství v Ostrově u Davle v roce Svatý Benedikt

999. Řeholníci sem však přichází z Bavorska z kláštera v Niederaltaichu. Třetím klášterem benediktinů se stává klášter v Sázavě, kde vzniká opatství s benediktinskou řeholí v roce 1032. Jeho zakladatelem je kníže Oldřich s poustevníkem Prokopem, později po svatořečení zvaným sv. Prokop. Do roku 1096 s jedním časovým přerušením se zde na Sázavě konají bohoslužby v jazyce staroslověnském. To znamená, že benediktini z Břevnova sem přichází až po roce 1096. II. Vývoj kláštera Léta 1086 až 1146 Začínají se psát dějiny kláštera v Opatovicích nad řekou Labem, církevní instituce, která byla založena jako klášter mužského řádu benediktinů a zůstala jím po celou dobu svého trvání. Prvým představeným byl ustanoven při založení opat Ondřej, kaplan krále Vratislava 32

II., který byl vychován v dokonalé znalosti řádového života. Tento opat umírá v roce 1107 a na jeho místo nastupuje opat Sulislav, dle jména z rodu Sulislavců ze západních Čech. Dlouhých dvacet let stál v čele kláštera, až do své smrti v roce 1127. V příštím roce byl zvolen za opata Blažej, který trval ve svém úřadě do roku 1146. Uplynulá první léta byla časem poklidným v životě opatovických benediktinů, nevíme nic o žádných událostech, které by narušily tento příznivý vývoj. Obecně je známo, že v těchto letech byla v českých zemích porušována platnost celibátu. O tomto svědčí i návštěva papežova legáta v Čechách a na Moravě. V roce 1092 v lednu umírá na následky zranění po pádu z koně zakladatel kláštera Vratislav II.

Krypta kláštera v Břevnově

Půdorys kláštera Ostrov u Davle 33

Půdorys kláštera v Sázavě

Léta 1148 až 1163 - opat Mysloch Za působení opata Myslocha v letech 1148 až 1163 se staly ve vývoji kláštera významné události. K těm nejdůležitějším patří výstavba nových klášterních budov. Opat Mysloch byl duch ušlechtilý, moudrý rádce, nesnášející nespravedlnost a věrný ve službě Boží. Byl velkým příznivcem reformních snah v církvi. Své postoje si utvrdil při dalekém putování do Francie, kde navštívil klášter benediktinů v Cluny; do Čech přivezl clunyjský „liber constitutionum“. Tento klášter se stal významným opěrným bodem v rámci celého západního křesťanstva. Z těchto míst se šířila takzvaná „clunyjská reforma“ řeholních řádů. Ve čtvrtém roce (1152) svého působení ve funkci opata Mysloch prosadil výstavbu nového kostela a dalších budov klášterních, vše v románském stavebním slohu. Zcela jistě při tomto budování byly prosazeny změny v daných schématech benediktinského řádu, které vycházely z clunyjské reformy. Staré a již jistě nevyhovující příbytky byly strženy a na jejich místě vyrostly kamenné budovy, které odpovídaly důstojnosti rozrůstajícího se konventu (řádové osazenstvo jednoho 34

kláštera) opatovických benediktinů.. Tehdejší Opatovice nad Labem získaly novou dominantu, nad krajem vyrostla trojlodní románská bazilika (klášterní kostel). Hlavním oltářem sv. Vavřince byla obrácena k východu a směrem na západ rozrážely prostor dvě vysoké štíhlé věže v se zvonicemi.

Řez románského chrámu v Cluny

Zidealizovaná podoba kláštera v Opatovicích nad Labem ve 2 .polovině 12 .století 35

Mapa pouti opata Myslocha do Cluny 36

Svatý Vavřinec

Životní prostory řeholních bratříí odpovídaly jejich vvětšímu pohodlí. V rámci klauzury (obydlí členů konventu), která přiléhala řiléhala k jižnímu boku 37

baziliky a která společně s ambitem (křížová chodba) obepínala rajskou zahradu, byla nově, dle „clunyjské reformy“, vystavěna kapitulní síň (prostor pro slavnostní shromáždění řeholníků), dále společná jídelna (refektář), společná ložnice mnichů (dormitář) a jiné prostory vytvářející zázemí pro život v konventu.

Schéma kláštera benediktinů

V prostorách klášterních ohradních zdí byly postaveny zčásti nebo přestavěny další objekty, které byly potřebné pro správnou funkci kláštera. Jednalo se o školu a špitál a dále pak o provozy, které vytvářely nezbytné zázemí. Na rozlehlém klášterním dvoře stály asi 38

zřejmě již dře-věné objekty pro hospodářská zvířata, seníky a sýpky, ohrady, dílny a mlýn. Opatu Myslochovi se splnil dávný sen. Dočkal se po 11 dlouhých letech dokončení velkolepé výstavby. Již velice stár v roce 1163 se zúčastnil na den sv. Vavřince slavnostního vysvěcení opatského chrámu. Církevní obřad za přítomnosti českého krále Vladislava II. provedl sám biskup český Daniel. Opat Mysloch zemřel v měsíci říjnu roku 1163. Skončila se tak pouť jednoho z prvních velikánů opatovických benediktinů.

Mysloch před klášterem v Cluny v Burgundsku (dnešní Francie)

Na závěr této kapitoly je nutné zmínit jednu důležitou událost, která ovlivnila běh věcí za působení opata Myslocha. V roce 1149 z benediktinského kláštera Hradiště u Olomouce museli odejít řeholní bratři. Uvolnili tím místo ve svém konventu modernějšímu řádu premonstrátů. Tato událost nastala v důsledku působení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Část hradišťského konventu nachází nový domov právě v Opatovicích nad Labem. Je zřejmé, že oba kláštery měly spolu v minulosti těsné vazby. Příchod benediktinů z Moravy jistě ovlivnil mnohé v životě kláštera opatovického. Byl impulzem k přestavbě kláštera, protože konvent rozšířil své řady. Navíc hradišťští mniši byli zvyklí na pohodlnější příbytky ze staré domoviny. Moravský klášter, který byl založen v roce 1078 bratrem Vratislava II. Otou Olomouckým, byl též románsky přestavěn, a to již dříve, v letech čtyřicátých. Je jisté, 39

že mnohé při stavbě v Opatovicích nad Labem bylo přejato ze zkušeností stavby v Hradišti. Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, dalším možným činem (tato zmínka je spekulací) mnichů z Moravy po příchodu do Čech byl impulz k vypracování přepisu (falza) zakládací listiny kláštera v Opatovicích nad Labem. Nejdůležitější událostí příchodu moravských řeholníků je přinesení „Análů hradišťských“, které byly dále dopisovány v Opatovicích nad Labem a získaly tím svůj nový titul, který známe pod názvem „Anály hradišťskoopatovické“. Jedná se o dílo, které je považováno mezi odborníky za historický klenot našich dějin. Bez tohoto kodexu by bylo mnohé z historie kláštera v Opatovicích nad Labem utajeno. Léta 1164 až 1200 (druhá polovina 12. století) V tomto období neznáme posloupnost jednotlivých opatů. Není nám znám ani jejich počet ani jejich jména. Nevíme ani nic o podstatných událostech, které proběhly v tomto období v životě kláštera. Léta 1201 až 1250 (první polovina 13. století) Ani v těchto letech neznáme posloupnost opatů. Víme jen s určitostí, že v letech 1227 až 1229 působil ve funkci opata Konrád a v letech 1239 až 1242 opat Ondřej II. Na události je toto období již bohatší. Opatovický konvent byl institucí, která měla důležité postavení v tehdejší církevní, ale i státní struktuře. O úzké vazbě řeholníků k panujícímu rodu svědčí velice významná smutná událost, která se v roce 1227 v Opatovicích nad Labem konala. Do hrobky v opatovickém chrámu byl pochován syn českého krále Přemysla Otakara I. Vladislav, markrabí moravský. Zemřel mlád ve věku 20 let. Zřejmě nemoc v posledních letech života ho donutila žít v ústraní kláštera v Opatovicích, kde jeho životní pouť skončila. Konec 20. let 13. století je významný značným rozšířením majetku. Jedná se o takzvané druhé darování v roce 1229. Opatovický klášter zvětšil svá nemovitá panství jistě i v té souvislosti, jak již bylo zmíněno. A sice v nezastupitelnosti kláštera a v jeho úzkých vazbách s Přemyslovci. Ještě před rokem 1229 získali benediktini ves Černožice a Ma-teřov (Starý Mateřov). Hlavně však v roce 1229 se naplnil Labský oblouk zbožím, které klášteru daroval jednak sám král, jednak i členové jeho družiny. Některé vesnice či popluží získali řeholníci koupí či výměnou. Majetek se tedy rozšířil v újezdu přeloučském o Mělice, Hlavečník, Lohenice a Veselé u Barchova, dále o Polisy (Polizy) u Osic, v újezdu opatovickém o Březhrad, Vlčkovice a Dřiteč. Dále pak Stěžery, které byly přikoupeny, a Dolany, které benediktini získali výměnou. Na jih ke Chru-dimi získal klášter Stolany, Slavkovice a Mezilesice. 40

Medlešice). Koupí přibyla ves Platenice (Platěnice) u Holic s Lhotou (Platěnsko). Obec Pla-tenice byla do majetku získána již podruhé, poprvé se tomu tak stalo v roce 1086. Dalším darem, který byl získán do majetku kláštera, byla část obce Chruppi (Krupá u Bezdězu) a ves Černojedy, která je dnes již zaniklá a neví se, kde byla položena. V tomto směru severozápadním patřila opatovickému klášteru i část obce Jizerní Vtelno u Mladé Bole-slavi. Při velkém darování v roce 1229 udělil Přemysl Otakar I. opatovickému klášteru potvrzení již dříve nabytého majetku a výsad, které klášter získal v minulých obdobích. K tomuto přibylo rozšíření i získání nových privilegií. Další poddaní byli zbaveni platů a břemen zemských, byli vyňati ze soudů kastelánů hradeckých a podřízeni jen soudu královskému podle rozhodnutí opatského. Klášter se tak stává neomezeným vládcem na svém území. Podléhá v celém rozsahu jen panovníku Království českého. Jeho povinností je platit daně pouze do komory královské. Život opatovických řeholníků tak plynul do poloviny 13. století, léta ubíhala. Pracovitostí a odříkáním mnichů a jejich rozumným přístupem při správě majetku, při jeho zvelebování a rozšiřování stoupá význam a důležitost opatovického kláštera. Opatovický konvent se stává jedním z nejdůležitějších subjektů, které určují běh událostí ve východočeském regionu. Jeho ambice stoupají a nabývají rozměrů, jež vytvářejí předpoklady pro příchod ještě významnějších událostí. Prameny, z kterých lze čerpat pro období druhé poloviny 13. století, nám opět neumožňují popsat nepřetržitou posloupnost opatů a je-jich dobu trvání ve funkci. Pouze je možné uvést za toto půlstoletí existenci opatů Bohumila v roce 1271 a Časty v roce 1289. Někteří autoři ještě uvádějí jméno opata Zdislava ze Zvířetic, a to k roku 1277. Jemu se od těchto pisatelů přiznává významné rozšíření klášterní knihovny. Ve druhé polovině 13. století opatovický klášter rozvíjel nadále svoji prosperitu, stoupala jeho moc, rozmnožoval se jeho majetek. Důkazem takovéhoto vývoje je zakládání jednotlivých proboštství. Proboštství je pobočka domovského kláštera, která je jemu podřízena. Malá komunita mnichů z proboštství je součástí konventu hlavního, který pobočku založil. Jedním z hlavních úkolů těchto „malých klášterů“ byl úkol kolonizační a misijní v odlehlých oblastech. Donátory bývají majitelé půdy, králové či knížata. Prvním proboštstvím, které vzešlo z Opatovic nad Labem, byla oblast Křesoboru (Grussau) ve Slezsku. Mniši sem byli povoláni slezským knížetem Jindřichem za působení opata Ondřeje II. ještě před rokem 1242. Rozkvět tohoto proboštství měl být završen založením samostatného kláštera. Tato myšlenka se objevuje již v roce 1254. Nakonec přičiněním slezských knížat byla instituce kláštera svěřena 41

Pohřeb Vladislava nad Labem, markraběte moravského,v roce 1227 Opatovicích.v 42

řeholi cisterciácké, poté, co opat Časta v roce 1289 prodal Křesobor za 240 hřiven stříbra. Druhé proboštství, které opatovičtí řeholníci získali, byl malý klášterec v oblasti Vrchlabí se středem zřejmě v dnešní Klášterské Lhotě, doložený jistě v roce 1270, v té době však jen jako poustka, nikoli proboštství. Mateřský klášter držel oblast u Vrchlabí až do svého zániku v roce 1421. Jako třetí proboštství získal opatovický konvent do svého majetku oblast slezského Wahlstatu. Sem byli povolání opatovičtí řeholníci již v letech 1241 až 1243, a sice kněžnou Hedvikou, matkou slezského knížete Jindřicha II. I toto proboštství vlastnil konvent benediktinů až do svého zániku.

Mapa získaného majetku při takzvaném druhém darování v roce 1229

Oblasti nových proboštství 1- Křesobor, 2 - Vrchlabí ( Klášterská Lhota ),3 - Wahlstatt

Politické názory mnichů v době,, která se popisuje, jsou nám neznámé. Hlavně období po bitvě na Moravském poli v roce 1278, po které nastává správa Oty Braniborského, a následně ě 80. léta 13. sto-letí jsou složitým časovým úsekem v če eské ské historii. Můžeme Mů se pouze domnívat, že opatovičtí řeholníci stáli na straně Záviše z Falkenštejna, který v té době vládl v Čechách za nedospělého krále Václava II. Proti této vládě se postavila značná část české eské šlechty. O postoji mnich mnichů v tomto sporu lze spekulovat podle události z roku 1287. Záviš z Falkenštejna nalezl ochranu a útulek za klášterní zdí v Opatovicích nad Labem, když byl pronásledován Haimanem z Lichtenburku při p své cestě na Moravu a dále do Uher. V druhé polovině 13. století byl zřejmě klášter goticky p přestavěn. Nasvědčují tomu nálezy fragmentů z klášteřiště,, které p představují raně gotický sloh. Přestavba jistě nezahrnovala celý objekt kláštera. Nejspíše se z počátku jednalo o přestavění ní románské trojlodní baziliky na gotický chrám. V takovémto případě byla stržena střecha echa a krovy, zdi bo bočních lodí byly zesíleny a zpevněny, ny, aby mohly nést celou st střechu, vyrostly do výše a okrášlily svoji podobu štíhlými, vysokými gotickými okny. Nad prostornou lodí byl zaklenut strop z gotických oblouků. oblouků Léta 1300 až 1348 ( opat Hroznata z Lipoltic ) V prvním desetiletí 14. století je Království českém tragicky poznamenáno vymřením Přemyslovců po meči.i. Zavražd Zavražděním Václava

Gotická přestavba románské baziliky v Opatovicích nad Labem ve druhé polovině 13. století 45

III. v Olomouci v roce 1306 se končí vláda dynastie, jejíž kořeny sahají k legendami opředenému zakladateli rodu Přemyslu Oráči a kněžně Libuši. Vlády v království se ujímají postupně Rudolf Habsburský a po je-ho smrti Jindřich Korutanský. Ten následně bojuje s Habsburky o české země. Nastává období zmatků, nepokojů a bezvládí. Tím vším trpí vývoj a dobré poměry v království. Opatovičtí benediktini jsou též zpomaleni ve svém rozvoji. Neklid a chudoba dopadají především na poddané. Přímé konfrontaci s těmito poměry je klášter vystaven v roce 1307, kdy se u Opatovic nad Labem položilo vojsko Albrechta Habsburského. Upevňovalo zde pozici Hradce Králové, který patřil jako věnné město Elišce Rejčce, královně vdově po Rudolfu Habsburském. V těchto letech vládl konventu zřejmě opat Konrád II., který je zmiňován v roce 1303, kdy žádá českého krále Václava II. o potvrzení klášterních výsad.

Znak města Přelouče – ve zlatém poli černý svatovavřinecký rošt, který okem směřuje k spodní hraně štítu

Druhá polovina 13. století je v českých zemích významná zakládáním a vznikem městských středověkých aglomerací. Děje se tak z popudu českého krále Přemysla Otakara II. Tento panovník v roce 1261 uděluje jednomu z hlavních středisek panství benediktinů z Opatovic nad Labem Přelouči právo užívat titulu města. V letech nadcházejících nastává působení dalšího z významných opatů, a sice Hroznaty z Lipoltic. Přichází vůdce, který opět po těžkých dobách pozvedl význam a hospodářství kláštera v Opatovicích nad Labem. Nevíme, v kterém roce byl zvolen do čela konventu. Pouze máme zprávy o tom, že jeho zvolení se událo za značného přispění biskupa Jana z Dražic. Tento představitel církve v Království českém zrušil volbu představeného kláštera, který byl zvolen po odstoupení opata, jehož jmé-no bylo Arnestus nebo snad Arnoldus, a dosadil na jeho místo Hroznatu z Lipoltic. Ten pocházel z vladyckého rodu z tvrze v Lipolticích, z obce, která se nachází nedaleko Přelouče. 46

Zkušenosti při řízení ízení církevní instituce sbíral Hroznata ve funkci probošta, nevíme však, v kterém to bylo proboštství. Je možné, že stál v čele konventu již před rokem 1320. V tomto roce přízeň příze klimatu a další okolnosti přinesly neobyčejnou ejnou úrodu. Byly proto u učiněny kroky, jež vedly k úlevám v životě poddaných, kteříí velice trp trpěli v dobách předchozích. Hroznata se přičinil o snížení některých ěkterých dávek, kromě dávek královských. Opat Hroznata z Lipoltic byl dobrý hospodář, ř, svou šetrností a rozumným přístupem při správě majetku rozmnožil klášterní jm jmění. Mohl začít rozšiřovat nemovitý majetek. V roce 1339 kupuje ves Ždánice, dnes Staré Ždánice, od Vaňka ka ze Ždánic za 65 kop groš grošů. K dalšímu rozšiřování ování majetku docházelo kolonizací újezdů, újezd které patřily benediktinům. Ti vysušovali a zúrodňovali půdu du pro zakládání polí. P Při těchto nově vzniklých polích zakládali usedlosti, které se v dalších generacích za podpory klášterní rozrůstaly, a vytvářely tak předpokl p ady ke zrodu středověkých obcí.

Pole Klest na katastru Pohřebačky 47

Je jisté, že tímto způsobem vznikla i obec Pohřebačka, o které je doložena první písemná zmínka až v roce 1436. Uvedenou myšlenku podporuje skutečnost, že tato obec, ležící v bezprostřední blízkosti Opatovic nad Labem, nebyla nikdy předmětem koupě, daru ani výměny, zcela jistě byla tedy založena benediktiny z Opatovic nad Labem. Její vznik a počáteční rozvoj můžeme položit právě do období vlády Hroznaty z Lipoltic. Víme ze starých kronik, že na dnešním katastru Pohřebačky existovalo již koncem 13. století pole Klest. Tento název vychází jistě ze slova klestit, to znamená zbavovat půdu křovin a připravovat ji tak pro založení pole. Území této lokality je položeno v západní části katastru obce a je ohraničeno vrstevnicí 227 m. n. m. Přes toto pole nebo kolem něho vedla vozová cesta do Libišan. V souvislosti s údaji o Klesti a vozové cestě se o existenci Pohřebačky nepíše. Z toho vyplývá, že obec koncem 13. století ještě neexistovala. Vzhledem k tomu, že v listině Zikmunda Lucemburského z roku 1436 se Pohřebačka uvádí jako vesnice s poplužním dvorem, je však možné uvažovat o poměrně dlouhém vývoji této obce, protože k vytvoření vesnického centra s poplužním dvorem a dalšími usedlostmi je zapotřebí posloupnosti několika generací. Tento časový úsek můžeme odhadnout na 100 let. Názvy, které získávaly nově založené vesnice, byly odvozovány jednak od místních pojmenování daných lokalit, jednak podle jiných souvisejících skutečností. V případě Pohřebačky byl název vytvořen podle jména první usedlosti, kterou obýval se svou rodinou člověk, jenž se zabýval pohřbíváním, zřejmě ve službách kláštera. Vzdálenější lokalita od centra kláštera je dána charakterem povolání usedlíka. Zdejší místo neslo název „usedlost pohřebačova“. Po dalším osídlení a rozšíření této lokality byl název první usedlosti přenesen na pojmenování nově se rodící středověké obce. Přípona „ –ka “ vznikla z důvodů zkrácení, a tedy zjednodušení slova. Tento vývoj ve vytváření názvů obcí je doložen i v dalších lokalitách, například v případě dvorců v okolí Prahy. Osobnost opata Hroznaty z Lipoltic dosáhla svého významu až u papežské kurie. V roce 1339 byl papežem pověřen vyšetřováním sporů v klášterech na Strahově a v Litomyšli. Dále v roce 1346 byl jmenován ochráncem cisterciáckého kláštera kamenického v diecézi vratislavské na dobu tří let. Téhož roku se mu od papeže dostalo vyznamenání v podobě možnosti se označit vyššími odznaky důstojnosti při slavnostních mších, a sice mitrou, prstenem, berlou pastýřskou a sandály. Opat Hroznata z Lipoltic dbal o duchovní vyspělost konventu, rozšířil a povznesl školní výuku v klášteře samotném. Dbal o to, aby nadaní novicové z této školy byli posíláni na další studia, aby pak vzděláním, které ve světě získali, pomohli povznést význam kláštera. Jeho 48

prozíravost a velikost této myšlenky m u daly za pravdu v osobě opata Neplacha. Hroznata z Lipoltic zemřel 22. února 1348, když před p svým skonem požádal papeže o udělení úplného rozhřešení. ešení. Dále podal i rezignaci na svou funkci s přáním áním o svém nástupci, za něhož n určil bratra Neplacha. Odešla další velká osobnost opatovického kláštera, která zanechala za sebou velké dílo a vytvořila ila základ pro p příchod nejvýznamnějšího z opatů - Neplacha.

Založení Pohřebačky

Léta 1348 až 1371 ( opat Neplach ) V Království českém eském vládne již od roku 1310 dynastie Lucemburků. Lucemburk V pořadí druhý panovník Karel IV., v jehož žilách koluje polovina přemyslovské krve po matce Elišce Přemyslovn emyslovně, představuje nevýznamnějšího panovníka českých zemí ve středov ředověku. Po dosažení císařské koruny se stává též nejmocnějším jším vládcem ve st střední Evropě. Země Koruny české v této době hrají vedoucí úlohu v tomto regionu a podílí se tím na utváření ení celé tehdejší Evropy. Karel IV. je znám svým těsným vztahem k církvi, která dosahuje za jeho panování velkého rozkvětu, bohatství a moci. Neplach se narodil 24. února 1322 jako syn Pavla z Hoříněvsi. Dne 12. března 1327 byl přijat do školy v opatovickém klášteře. klášte V roce 1332 je přijat opatem Hroznatou z Lipoltic do benediktinské řehole ř a o dva 49

roky později skládá do rukou opata Hroznaty řeholní slib. V roce 1339 odchází na vysoké učení do Bologne. V roce 1347 působí ůsobí u kurie papežské v Avignonu, kde ho zastihla zpráva o smrti opata Hroznaty z Lipoltic. Zde byl také ustanoven papežem do funkce opata v klášteře opatovickém. Opat Neplach byl člověk velkého ducha a vzdělání. lání. Získal si p přízeň císaře e Karla IV. a stal se mnohokrát vyslancem tohoto panovníka ve vě v cech Království českého i ve věcech Svaté říše římské. ímské. Byl to dobrý hospodář, dbal nadále o majetek kláštera i když v těchto chto záležitostech se výrazně nelišil od ostatních dobrých správců opatovického majetku. Rozmach a význam kláštera byly zajisté jeho zásluha, i když mnohé z těchto skutečností ností bylo neseno dobou, to jest, jak již bylo napsáno, velkým rozmachem církevních institucí. Opat Neplach hodně odn času strávil mimo klášter na cestách. V těchto chto dobách byl zastupován bratrem Martinem, který zřejmě působil sobil ve funkci př převorské. Nejvýznamnějším dílem opata Neplacha byla jeho činnost innost kroniká kronikářská. Tímto svým počínáním zanechal pro časy asy budoucí nesmazatelné poselství své doby. Od krále Karla IV. dostal klášter v roce 1348 podací právo v Kantu a Fürstenau ve Slezsku. K tomuto nabyli opatovičtí tí benediktini i kanovnického místa u Sv. Hrobu v Lehnici. Trojí tato práva byla v listopadu 1349 vyměně ěněna za proboštství ve Středě ve slezských zemích. Toto proboštství v pořadí o již čtvrté, stávající třetí, se stalo po zničení zni kláštera v Opatovicích nad Labem v roce 1421 místem, kam se benediktini uchýlili. Potvrzení nabytých práv a získání nových privilegií a práv pro nová zboží bylo klášteru uděleno leno od Karla IV. v roce 1352. Benediktinům m z Opatovic nad Labem nepřál ál pouze Karel IV., ale i arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic. Například se od něho ho dostalo celému konventu čtyřicetidenních icetidenních odpustk odpustků za odsloužení slavnostní mše. Karel IV.

Jak již bylo řečeno, eno, stal se Neplach významným diplomatem ve službách Karla IV. V roce 1353 odjíždí na příkaz íkaz svého krále v čele poselství k novému papeži Innocenci VI. Zde osobně jedná s papežem ve prospěch českého krále. Svá jednání vede úspěšně,, docílí tím milosti 50

Klášterní škola

Oblast proboštství ve Středě 51

Opat Neplach se loučí s konventem

papežské kurie a otevře si tak prostor pro pozdější jší jednání ve vvěcech opatovického kláštera. V roce 1354 pobyl opat Neplach se svým panovníkem v Metách, kde následně potom přiváží do Čech ech vzácné ostatky svatých, které Karel IV. získal. Jednou z nejdůležitějších jších cest byla účast ú v doprovodu Karla IV. při jeho římské jízdě v roce 1354. Tato jízda byla slavnostně zakončena v Římě korunováním Karla IV. na císaře císa říímského mského dne 5. dubna 1355. Zde byly na žádost Neplacha potvrzeny císařem em všechny listiny opatovické, které vydal Vratislav II., Přemysl P Otakar I., Přemysl Otakar II., Václav II. a sám Karel IV. 52

Při svých častých cestách navštívil Neplach mnoho církevních institucí, hlavně klášterů v německých zemích. Například s klášterem sv. Jimrama v Řezně smluvil bratrství s tím, že se oba dva konventy společně účastnily na určitých bohoslužbách. Vřelé styky udržoval opat Neplach i s kláštery v zemích českých, hlavně s klášterem litomyšlským. Nejvýznamnějším dílem Neplachovým je zajisté jeho činnost kronikářská. V této oblasti jeho působení byla zúročena vzdělanost získaná na evropských univerzitách, dále pak jeho zkušenosti, které si osvo-jil při svých častých diplomatických cestách. V jeho díle, které známe dnes pod názvem „Neplachova kronika“, jsou zaznamenány dějiny české i světové. Doba, ve které psal Neplach svoji kroniku, představuje již ob-dobí klidu v jeho životě. V tomto čase již nepůsobí na cestách, a může se tak věnovat přemýšlení a psaní. Toto období můžeme odhadnout od roku 1355, tedy od slavné římské jízdy Karla IV., až v podstatě do smrti Neplachovy v roce 1371. Opat Neplach zemřel 16. září 1371. Odešel jeden z největších vůdců konventu kláštera v Opatovicích nad Labem. Závěrem této kapitoly můžeme zdůraznit, že léty působení Neplacha se končí etapa rozmachu významnosti zdejšího kláštera v celém svém průřezu a pomalu začne docházet ke zvratu v tomto vývoji. Léta 1371 až 1415 ( opat Jan z Orle a Petr Lazur )

Jan z Orle byl jednomyslně zvolen benediktinským konventem do funkce opata hned po smrti Neplacha v roce 1371. Jeho původ se odvozuje z tvrze Orli, která se nalézala v dnešní obci Orel východně od Sla-tiňan nedaleko od Chrudimi. Jan z Orle působil před svým zvolením v Opatovicích nad Labem jako správce kláštera, zřejmě ve funkci převorské. Opat Jan, toho jména první, byl vynikající hospodář, vyměňoval statky, přikupoval nové, kolonizoval další území, hospodařil velice dobře, takže klášteru vznikal značný nadprodukt. Tento nahospodařený finanční majetek dále opat Jan z Orle rozvíjel, jak již bylo řečeno, novými koupěmi dalších nemovitostí. Takže již na samém začátku svého působení v roce 1372 koupil pro opatovický klášter obce Kalnou (Dolní Kalná), Dražkov a Kasalice. K tomuto přibyly darem od českých pánů nebo byly přikoupeny lán a čtvrtlán v Oseku, lán v Dubečnu, dále pak les Trávník mezi Osicemi a Libčany. Jiný les byl přikoupen u Rohoznice. Také byl získán nový mlýn u Žehuně a 4 kopy poplatků v Dobřenicích. Další koupí v roce 1377 se stal velký obchod opata Jana. Od Alberta z Cimburka kupuje tvrz Blatník s městem Bohdaneč a vesnicemi Bystrc (dnes již zaniklou), Rybitví, Černou (Černá u Bohdanče) a Lhotu (Blatníkovská Lhotka). 53

Území, které získal opatovický klášter za opata Jana z Orle, spojilo újezdy opatovický a přeloučský v jeden jednolitý celek. Podstatná část „Labského oblouku“ je takto ovládána opatovickými benediktiny. Tato skutečnost je jistě symbolická pro období druhé poloviny 14. století. Obecně dochází k nebývalému rozmachu církevního majetku. Církevní instituce se stávají důležitou silou v celém království. Pozemkový majetek, který patřil duchovenstvu, představoval až polovinu rozlohy půdy z celého území. Nejrozsáhlejší byly velkostatky pražského arcibiskupství, olomouckého biskupství, jejich obou kapitul, kapituly vyšehradské a mnišských řádů. U řeholních institucí dochází ve 14. století k velkému vzestupu nových druhů řádů: byli to augustiniáni – kanovníci, karmelitáni, kartuziáni, serviti a celestini. V této době se nachází v Čechách a na Moravě celkem 218 konventů. Za arcibiskupa Arnošta z Pardubic je dokončena síť farností, která čítala v pražské arcidiecézi na 2100 míst a v olomoucké na 600.

Hrad Blatník Důležitou událostí pro opatovický konvent bylo přijetí člena tohoto konventu Matěje Hýčka mezi čestné kaplany papeže Řehoře XI. Stalo se tak 22. září 1371, tedy v době těsně po skonu opata Neplacha. Byla to jistě jeho již posmrtná zásluha, že se členu opatovického konventu dostalo tak významného ocenění. Matěj Hýček byl člověk velice nadaný a vzdělaný. Studoval na několika vysokých školách a připravoval se tak nepochybně na dráhu ve vyšších funkcích církevních. V roce 1379 si dělal ambice na proboštství vrchlabské, ale při této snaze se dostal do sporu s opatem Janem z Orle. Tuto rozepři musel řešit až soud arcibiskupský. 54

Za vlády opata Jana z Orle upadají mravy v duchovenstvu. Jsou to časy, kdy obecně stoupá rozklad morálky a víry v křesťanskou ideu. Církev vlivem svého dominantního postavení nedbá svého poslání a pro-padá spíše světskému způsobu života. V nelítostném zápase se šlechtou o majetek stupňuje tlak při vykořisťování poddaných. Z těchto podmínek se začínají vytvářet stále větší sociální rozpory, nejen mezi poddanými a pány, ať už z řad duchovních nebo světských, ale i mezi vyšším a nižším klérem, stejně jako i mezi nižší a vyšší šlechtou. Tímto stavem vznikají předpoklady k budoucím nepokojům a bouřím.

Majetek získaný za opata Jana z Orle. 55

Opatovického kláštera se také dotýkají tyto negativní změny v tehdejší společnosti. Tomuto napovídají události, v nichž Jan z Orle působí jako člen komise, která vyšetřuje a rozhoduje události nemravného života opata Domoslava z kláštera v Podlažicích. Opat Jan však musel čelit mravní zkáze i v rámci svého dominia. Jednalo se třeba o případ osického faráře, který byl při svém pobytu v Praze z tohoto města vykázán pro špatné skutky. Jako další počin pokleslé morálky můžeme uvést případ pocházející přímo z opatovického konventu. Mnich Petr, který byl sveden některými dalšími mnichy, zcizil klášterní peníze. Jistě docházelo i k jiným projevům špatné morálky, ale dlouhá staletí přikryla toto období neproniknutelnou vrstvou zapomnění, že si je dnes pouze můžeme domýšlet. Působení opata Jana z Orle v Opatovicích nad Labem se skončilo jeho smrtí dne 16. března 1389. Byl posledním na opatském stolci, který prožil své působení ve funkci bez znatelných otřesů. Je však pravda, že už za jeho vedení se začaly projevovat problémy, které signalizovaly příchod těžkých časů. V životě opatovických benediktinů nadchází doba změn k horšímu, doba obtížných zkoušek, které vyústí v prvních desetiletích 15. století v zánik kdysi velkolepého a slavného kláštera. Petr Lazur byl zvolen za opata opatovického konventu 26. března 1389. Jeho zvolení bylo potvrzeno papežskou kurií v srpnu 1389. Toto potvrzení od papežského úřadu jako by ukazovalo na těsnější vztahy s nejvyšší duchovní institucí. Důkazem toho jsou i určité projevy milosti, které si však kurie nechala řádně zaplatit. Opatu bylo dovoleno vlastnit přenosný oltář, sloužit mše před východem slunce, a to i na místech postižených interdiktem. Většího významu nabylo udělení milosti při slou-žení ranní mše v roce 1397. Bylo povoleno tuto mši sloužit v kapli Panny Marie, která stála mimo klášter - na místě dnešního farního kostela. Za účast na této bohoslužbě udělila kurie všem zúčastněným odpustky na rok a 40 dnů. Kaple Panny Marie se těšila veliké přízni prostého lidu. Dochovaly se zprávy, že v této kapli byly slouženy bohoslužby i v liturgii slovanské. Přízeň papeže se dále projevila ve vynětí kláštera z veškeré pravomoci arcibiskupa a zároveň s tím v převzetí kláštera pod zvláštní ochranu kurie. Správa far, které působily na území klášterního majetku, procházela také svým vývojem. Tyto fary většinou spravoval přímo opatovický konvent prostřednictvím svých řádových bratří a měl tak přístup k finančním zdrojům z této činnosti. Zároveň s tímto uspořádáním spravoval konvent benediktinů i některé fary, které neležely na území majetku kláštera. Z nějakého, nám neznámého, důvodu bylo bulou z 22. prosince 1402 zrušeno patronátní právo k farám, které spadaly pod správu opatovických benediktinů. Zrušení těchto práv však netrvalo dlouho a již v roce 1403 byly na žádost opata fary pod správu dřívější 56

vráceny. Jednalo se o fary ve Ždánicích, Přelouči, Rosicích, Bohdanči, Osicích, Kuněticích, Stolanech, v Dřítči a o faru u sv. Petra v podhradí hradeckém.

Mnich opatovického konventu přijíždí sloužit mši do kaple Panny Marie.

Za opata Petra Lazura je poprvé zmiňován nemovitý majetek kláštera v Praze. Jednalo se o dům v ulici Svatojilské (dnešní Jilské) číslo 445, starší číslo 239. Ten je položen na nároží mezi klášterem Vilémovským a dvorem sedleckým. Nevíme však, kdy a jakým způsobem byl do majetku opatovických řeholníků získán Berně královská byla jednou z hlavních povinností opatovických benediktinů vůči králi. V roce 1397 pověřil král Václav IV. vybíráním této berně markraběte moravského Prokopa. Součástí pověřovací listiny ji přehled výše berních povinnosti klášterů v Království českém. Ze zápisu vyplývá, že Opatovice nad Labem měly platit 200 kop grošů, které však zůstaly královské komoře dlužny. Zde se poprvé objevuje zmínka o finančních poměrech v opatovickém konventu, které nebyly nijak příznivé. Můžeme si pouze domýšlet, proč nebyla zaplacena královská daň. Buď klášter tak zchudl, že se mu nedostávalo hotových peněz, avšak to je méně pravděpodobné. Spíše se jeví jako pravdivější výklad o celkových poměrech 57

v království na konci 14. století, kdy přestává platit morálka ve všech oblastech, a to i v oblasti finančních závazků vůči panovníkovi.

Hospodářský význam klášterů

O

Přehled královské berně pro vybrané konventy. 58

Te pl á

pa to vi ce

.J i ří Sv

Se dl ec

Bř ev no v Kl ad ru by

ho tě šo v

350 300 250 200 150 100 50 0

C

Výnos královské berně v kopách grošů Pražských

Dům v Praze, který byl ve vlastnictví kláštera.

V roce 1401 zapsal král Václav IV. svoji pohledávku v celkové výši 200 kop grošů vůči opatovickým řeholníkům ve prospěch pana Jaroslava z Opočna. Nevíme, proč dochází k tomuto převedení povinnosti placení daně na jiný subjekt. Zřejmě se tak stalo za určité služby, které prokázal rod šlechticů z Opočna králi. Právo na berni z opatovického kláštera přebírá následně, zřejmě na základě dědictví, Jan mladší Městecký z Opočna.

Rodokmen Jana mladšího Městeckého z Opočna

Tento šlechtic ze starého českého rodu, který se odvozuje od Drslaviců, byl účasten při drobné válce ve východních Čechách na začátku 15. století. Patřil ještě s Otou z Bergova k násilníkům, kteří 59

zneužívali poměrů doby k loupení ve svůj prospěch. Jan Městecký, kterému klášter zřejmě neplatil královskou daň na něho převedenou, se rozhodl vymoci tuto pohledávku silou na vlastní pěst. Společně se svým „kumpánem“ Otou z Bergova se dostal za pomoci přetvářky do kláštera a společně s dalšími, kteří přepadli klášter a zdolali jeho zeď v noci z prvého na dru-hý listopad roku 1415, klášter v Opatovicích nad Labem vyloupili a pobrali vše, co mělo nějakou cenu. Při tomto barbarském skutku mučili opata Jana Lazura, který na následky tohoto konání dne 18. prosince 1415 zemřel. Proč s opatem zacházeli tímto krutým způsobem? Zřejmě se chtěli domoci ještě dalších peněz a cenných předmětů, o kterých si mysleli, že jsou v klášteru ukryty. Ty však nenalezli. To vše pramenilo z dřívějších zpráv o velikém bohatství kláštera, z určitých pověstí o pokladu ukrytém v podzemí.

Erb Jana Městeckého z Opočna, v 1. a 4. stříbrném poli dvě červená kosmá břevna a ve 2. a 3. modrém poli zlatý kosmý žebřík se třemi špruslemi.

Z těchto příběhů, které se přenášely a zveličovaly v ústních podáních, vznikla pověst o „Pokladu kláštera opatovického“. Tuto pověst nejprve popsal Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české a následně pak přepracoval Bohuslav Balbín v latinském podání, aby ji pak ve svých Starých pověstech českých vyprávěl Alois Jirásek v podobě nejzná-mější. Pověst se skládá ze tří částí. V prvé se popisuje návštěva císaře Karla IV v Opatovicích, kam se tajně přijel podívat na slavný poklad. Ve druhé je popsán čin Jana Městeckého z Opočna a ve třetí, poslední části, je vylíčen osud pokladu, který byl zaplaven Labem. U pověsti je zřejmě pravdivá pouze druhá část, a sice příběh přepadení kláštera Janem Městeckým z Opočna. V této části příběhu se však nepíše o existenci pokladu, pouze se násilník domáhá jeho vydání. Ostatní dvě části jsou zřejmě domyšleny a opírají se o ústní podání, které během dlouhých časů vyplynulo ze slavné a velkolepé historie benediktinského kláštera opatovického. 60

Jan Městecký z Opočna před branou kláštera 61

Václav Hájek píše svou pověst o pokladu opatovickém.

Nějaký čas zůstal Jan Městecký v Opatovicích nad Labem, užíval si zřejmě dobrého živobytí, které mu klášter poskytoval. Tím byl pochopitelně narušen běh života řeholních bratří, jejich dohled nad správou majetku a hospodářstvím zeslábl, nebylo síly, která by zase vše vrátila do starých a lepších časů. Dlouho se vzpamatovával klášter z pohromy, která jej postihla. O poměrech v konventu svědčí i volba nového opata, která se nekonala v Opatovicích nad Labem, ale byla provedena v Hradci nad Labem u bratří minoritů. Zde vzešli z volby dva kandidáti, a sice přeloučský farář Petr a probošt komárovský Jan. Toto proboštství nepatřilo k Opatovicím nad Labem, jednalo se o pobočku kláštera třebíčského. Je však možné, že člen jednoho konventu mohl vykonávat určitou funkci v jiném konventu, třeba jen krátkodobě, z důvodu náhlého nedostatku vhodného kandidáta. Vzniklý spor po volbě řešil arcibiskup. Vyhlásil novou volbu, kterou řídil sám. Z ní vzešel jako první bratr Jan II., který byl prohlášen a potvrzen za opata dne 27. ledna 1416. III. Zánik kláštera

Zničení benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem v roce 1421 Smrt krále Václava IV. a první pražská defenestrace v létě roku 1419 urychlily běh událostí, umocnily krizi v Království českém a zvedly počáteční vlnu husitské revoluce. Porážky Zikmunda Lucemburského od husitů způsobily zmatky a chaos s bezvládím v království. Nový český král Zikmund potřebuje stále více peněz na zřízení vojenské 62

hotovosti proti husitům a zároveň na placení za služby pro účely královské koruny. Dochází k zastavování církevního a královského majetku. Ani klášter v Opatovicích nad Labem se nevyhnul těmto projevům nestability a celkové destrukce v berním systému. Je povinen platit královskou daň ve výši 300 kop grošů jako úrok za půjčku 3 tisíce kop grošů mezi českým králem a jeho věřiteli panem Alšem ze ternberk a a Půtou z Častolovic. Tento úrok, který byl zapsán k dluhu opatovických řeholníků v listopadu 1420, měl být placen do doby úplného vyrovnání pohledávky mezi pány a českým králem. Konvent opatovický společně s opatem Janem II. zápis dluhu potvrdil a písemně se zavázal k jeho splácení. Přiznání k této platbě bylo velmi závazné, konkrétně se Opatovičtí upisují k takovým obětem při neplacení, jako je zabírání nemovitého majetku a jímání poddaných. Úryvek z písemného potvrzení o splácení dluhu

A my s vrchu psaný Jan, v ty časy opat i veškerý konvent i naši budúcí slibujem jim, svrchupsaným urozeným pánóm a jich budúcím z těch tři tisícóv kop grošuov úrok platiti a dávati tři sta kop grošuov rázu pražského. Ale to vždyckně na Svatého Jiřie půl druhé sta kop, ješto nynie najprv má přijíti a na Svatého Havla púl druhého sta kop grošuov ješto potom ihned má přijíti, a tak na každé léto máme, slibujem jim a jich budúcím dávati a platiti úplně až docela na tři roky bez promlčenie hotovými povinni dotud, dokudžby král, Zikmund, pán náš milostivý, nebo král budúcí svrchupsaným urozeným pánóm a jich budúcím, třech svrchupsaných tři tisícov kop grošuov hotovými penězi úplně a docela nezaplatil a nedal. tehdy jim svrchu psaným pánóm a jich budúcím dáváme tímto listem plná moc i plné právo vzieti v Křesťanech nebo v Židech na naši na všech škodu a naše lidi, kteréž máme a k našemu klášteru příslušejí nebo ještě mieti budou nebo naši budúcí mieti budú mají moc je jímati, stanovati v městech hrazených i nehrazených, ve i na cestách a jimi zajímati i také se na lidi po vsi i ve dvory i rodiny mohú se a mají uvázati. Husitská revoluce se rozhořela po celé zemi. Pražská, táborskái hradecko-orebská vojska plení zejména církevní majetek. Husité zapalují kostely, boří kláštery, v nich pobíjejí a upalují mnichy bez slitování s jediným cílem zničit do kořene tyto církevní instituce. Nastává doba naprosté zkázy a zmaru, všechna práce a píle člověka vytvořené za dobu mnoha let končí v plamenech nenávisti. Vzniklé sociální rozpory, které v posledním desetiletí dosáhly extrémních hodnot, spustily tuto nezadržitelnou lavinu. Proti tomuto běsnění byla snaha z počátku postavit obranu. Opat Jan II. zastavil bohoslužebná roucha za 128 kop pražských grošů a najal do kláštera k obraně vojenskou posádku. Tato posádka byla následně posílena zbrojnoši pana Alše ze ternb erka. Klášter byl teď 63

Husitská tažení proti klášteru dobře chráněn, a to jak svými pevnými zdmi, tak i zbrojným lidem. Nejvíce byl ohrožován z nedalekého Hradce bratrstvem orebitů. Tito východočeští husité vytáhli proti klášteru se svým vůdcem Alšem Vřešťovským z Rýzmburka v polovině prosince roku 1420. Při této vojenské akci byli však husité odraženi se značnými ztrátami na životech. K dalšímu přepadení kláštera se orebité odhodlali hned v příštím roce 1421 na jaře, a to 22. března. Tentokrát s velmi silným zastoupením, které bylo podpořeno válečnými vozy. Z důvodu nesjízdnosti cest při jar-ních povodních muselo vojsko husitů objet klášter ze severu až k Podůlšanům. Tam také v místech Na drahách se strhla bitva. Ozbrojenci kláštera vyrazili proti Hradeckým a ve volném poli bránili mnichy opatovické. Ve velké bitvě byli husité poraženi, 64

mnoho jich bylo zabito včetně hradeckého hejtmana Lukáše. Do kláštera bylo odvedeno 300 zajatých. Avšak již za měsíc m po poslední vítězné bitvě u Podůlšan byl klášter napaden částí ástí velkého spole společného vojska pražských, táborských a orebských husitů. ů. Jednalo se o veliké tažení na Kutnou Horu a do východních Čech. ech. Rozsah této vojenské operace byl jistě značný, a proto byl zřejmě i dopředu ředu prozrazen. Celý konvent včetně opata i ozbrojené posádky si byl vědom vě této značné přesily a rozhodl se vyklidit pole. Benediktini zachránili, co se dalo, vše cenné naložili na vozy a ustoupili na sever do Slezska. Někteří N jistě hledali útulek i jinde, všude tam, kde je nemohla zasáhnout husitská zkáza. Koncem dubna roku 1421 se tedy husité od Kutné Hory přesunuli k Opatovicím nad Labem pod vedením Diviše Bořka Bo z Miletínka.

Vypálení kláštera husity.

Nic a nikdo jim nebránil v obsazení kláštera. Nejprve klášter jistě jist vyloupili a vydrancovali, pobrali vše, co mělo nějakou ějakou cenu, otevřeli otev hroby a hrobky a znesvětili tili památku zesnulých. Po chrámu opatovickém, v rajské zahradě a ambitu, všude kolem se povalovaly ostatky dávno zemřelých. Ležely zde v nepořádku kosti takových velikánů, jako byl Mysloch, Neplach a další. Hrůza ůza po počínání násilníků nebrala konce. Nakonec vzplály střechy echy kostela a klauzury, velkým žárem pukly zdi, na mnoha místech po zřícení ícení krovu popraskaly gotické klenby a zřítily se stropy. Vše v okolí zaplavil oheň a dým. Velký a slavný klášter umíral na následky své doby. Během hem jednoho dne byla 65

Poslední volba opata ve Středě

totálně zničena trpělivá práce a umění několika generací. Smutný byl pohled na místa u řeky Labe, na rodící se jarní přírodu. Bizarně čněly do výše zdi a zčernalé věže opatovické. Vojsko husitů, tak jak rychle přišlo, stejně rychle opustilo místo zkázy, přebrodilo Labe u Vysoké a zamířilo k Sezemicím a Podlažicím. Trvání konventu kláštera ve Středě ve Slezsku Proboštství ve Středě se stalo útočištěm zbytku konventu kláštera opatovického. Až sem do Slezska nedosáhla ničivá síla husitské revoluce. Byl zde relativní klid, ale poměry oproti situaci v Opatovicích nad Labem byly žalostné. Zbytek konventu, který zde působil, byl velice malý, ostatní bratři benediktini našli střechu nad hlavou na mnoha místech, v jiných klášterech, na farách a kdoví kde ještě. Příjmy z majetku byly odpovídající, jednalo se o důchody z proboštství střeleckého a z nepatrného zbytku důchodů z Čech. Působení opata Jana II. ve Slezsku je dokumentováno v roce 1431 a v roce 1435. Na jaře roku 1436 ve funkci končí, nevíme však proč. Následně dne 31.3.1436 se koná volba dalšího, již pouze „titulárního“, tj. čestného opata. Této volby se účastní pouze čtyři členové konventu, a sice Petr, probošt středský, druzí dva probošti, wahlstatský a vrchlabský, a nakonec farář bohdanečský. 66

Ostatní členové konventu dali přítomným důvěru, aby volili za ně. Vítězně z volby vzešel Petr probošt středský. Tento volební akt je poslední svého druhu. O dalších nejsou již žádné zprávy. Pouze víme, že se ve funkci čestných opatů vystřídali tito bratři : Jan III. (1441 – 1446), Jiří (1453 – 1480), Jakub Rottman (1482 – 1503), Vavřinec (1516), Řehoř Schwarz (1518), Řehoř Rudiger (Rydkéř) (1522 – 1535). Potom, v první polovině 16. století končí definitivně instituce benediktinského mužského kláštera v Opatovicích nad Labem a následně ve Středě. Neexistuje již konvent, zbývající bratři benediktini odešli na věčnost, nemovitý majetek, který tak ve velké hojnosti přinášel bohatství, a tím i moc a slávu, je již zapsán jiným vlastníkům. Zbytek majetku ve Slezsku byl prodán posledním opatem do rukou biskupa vratislavského. Největší část zboží kláštera, města a vesnice, pole, louky a pod-daný lid z Labského oblouku teď patřil tomu, kdo ve vrcholné míře způsobil zánik kláštera. Diviš Bořek z Miletínka, který nakonec v husitských válkách přešel na stranu Zikmunda Lucemburského, získává od něho zápis velké části majetku po klášteru. Středem tohoto dominia se stává nově vybudovaný hrad Kunětická hora. Končí se tak příběh ze středověku, který položil základy pro další vývoj v našem regionu. Můžeme si teď položit otázku, proč se opatovický klášter po husitských válkách nezvedl ze svých trosek. Proč znovu, jako tomu bylo i v jiných případech, neobnovil svoji instituční platformu, nedomohl se svého majetku, který mu právem patřil, a nepokračoval dále ve svém působení. Odpověď je zajisté dána tím, že se konvent opatovický v čele se svým opatem nedokázal přizpůsobit době, nedovedl se rychle zorientovat ve složité politické situaci, která s sebou nesla velké majetkové změny. Neuměl zřejmě svou mocí a silou ovlivnit ve svůj prospěch rozhodování v rámci těchto změn. V dané době prohrál a následně běh událostí již nikdy nedovolil tento osud změnit. Zboží kláštera Zboží kláštera, jeho nemovitý majetek, představovalo zhruba 80 vesnic, dvě města, jeden hrad, tři proboštství. K tomuto je nutné připočíst příjmy a poplatky z trhů, celní poplatky a další platby vyplývající z působení konventu. Celkové roční příjmy z tohoto majetku se dají odhadnout zhruba na 1200 kop pražských grošů. Zboží kláštera ležící na území Labského oblouku Území takzvaného Labského oblouku představuje pravoúhlý trojúhelník. První odvěsnu vytváří labský tok od Hradce Králové 67

k Pardubicím, druhou odvěsnu tvoří tok Labe, jež se otáčí u Pardubic o 90 stupňů na západ a směřuje k Přelouči. Přeponu vytváří spojnice mezi Hradcem Králové a Přeloučí. Zakladatel kláštera zřejmě dobře chápal důležitý význam této oblasti z hlediska jejího přínosu po kolonizaci, tj. příjmů ze zemědělské činnosti. Příznivým předpokladem zde byl faktor úrodné půdy, mírného podnebí a blízkosti Labe. Zřejmě byla správně pochopena i výhoda přírodního útvaru, který Labe vytvořilo. Toto území zajišťovalo vynikající podmínky pro hospodaření s vodou. Byla zde možnost pro zakládání rybníků, pro snadné odvodňování a zavlažování zemědělských ploch. V roce 1086 je položen základ ke kolonizaci, při které se vycházelo ze dvou hlavních újezdů. Jednalo se o újezd opatovický a újezd přeloučský. Postup kolonizace z těchto újezdů je namířen vzájemně proti sobě, a tím je splněna podmínka pro celkové využití území Labského oblouku. Uvnitř Labského oblouku vlastní opatovický klášter v roce 1086 tyto vesnice : Opatovice nad Labem, Vysokou, Osice, Osiky (Osičky), Přelouč, Břehy, Mokošín, Opatovici u Mokošína (dnes již neexistuje), Soprč (Sopřeč). K těmto vesnicím získal v roce 1086 i pole u dalších obcí, které v budoucím období vlastnil celé. Jsou to Libišany, Plačice (tato obec byla ve vlastnictví kláštera jen zčásti) a Dolany. Před rokem 1229 přibývá do majetku Mateřov (Starý Mateřov) a v roce 1229 vesnice Mělice, Hlavečník, Lohenice, Veselé u Barchova, Polizy, Březhrad, Vlčkovice, Dříteč a Stěžery. Roku 1339 rozhojňují území Labského oblouku Ždánice (Staré Ždánice) a v roce 1372 a 1377 vesnice Dražkov, Kasalice, Kalná (Dolní Kalná), Blatník (tvrz). Bohdaneč, Bystrc (již ne-existuje), Rybitví, Černá (Černá u Bohdanče) a Lhota (Blatníkovská Lhotka). Další vesnice, které vlastnil klášter na území Labského oblouku a u kterých nevíme, jakým způsobem se dostaly do jeho majetku, jsou Pohřebačka, Chrastnice (Krásnice), Sedlc (Sedlice), Stěžírky, Praskačka, Urbanice, Trávník, Dobřenice, Rohoznice, Kasaličky, Křičeň, Neratov, Přelovice, Habřina (Vlčí Habřina), Žaravice, Benešovice, Skalice (?), k udly, Jankovice, Kozašice, Živanice, Rosice, Svítkov, Trnová, Hradiště (Staré Hradiště), Brozany, Kunětice, Bohumileč, Rokytno, Újezd, Borek, Bukovina, Roudnička, Podůlšany, Srch, Němčice, Hrobice, Hrádek, Pojhranov (Pohránov), Doubravice a Ohraženice (Ohrazenice), Stéblová, Nivčice, Velké Kavčiny, Malé Kavčiny a Černé pod eper kou – těchto pět posledně jmenovaných obcí již neexistuje, protože byly zatopeny nově vybudovanými rybníky. Stéblová byla opět vystavěna. Tato velká skupina 46 obcí, u kterých se nedochovaly písemné prameny o tom, zda se do-staly do majetku kláštera koupí, darem či výměnou, byla s velkou pravděpodobností založena opatovickými benediktiny v rámci jejich kolonizační činnosti. 68

Území Labského oblouku s vyznačením újezdů a směry kolonizace.

Zboží kláštera ležící mimo Labský oblouk Majetek, který vlastnil klášter a který ležel mimo území Labského oblouku, byl v poměru k majetku z předchozí kapitoly malý. Vlivem menší či větší vzdálenosti od kláštera se poměrně špatně obhospodařoval, působily zde zajisté vlivy okolního cizího území. Z těchto důvodů byly výnosy a příjmy menší než u majetku, který byl pod přímou správou kláštera. I jejich vybírání bylo zřejmě problematické. 69

V roce 1086 při založení kláštera se majetkem, který leží mimo území Labského oblouku, stává vesnice Lodín (položena severně od kláštera), Hlína na Chrudimsku, Platěnice u Holic, Daletičín a Opatovice (Újezd u Černé Hory) na Brněnsku. K tomuto byla získána v roce

Jednotlivá území majetku opatovického kláštera 1. území Labského oblouku 2. území u Chrudimi (Hlína, Slavkovice, Medlešice) 3. území u Holic ( Plátenice, Lhotka) 4. území na Brněnsku (Daletičín, Opatovice) 5. území severně od Hradce (Černožice, Benátky, Máslojedy, Račice, Habřina) 6. území severozápadně od Hradce (Osek, Dubečno, Chroustov, Dvořiště) 7. území v severních Čechách (Krupá u Bezdězu, Jizerní Vtelno, Černojedy) 8. proboštství ve Vrchlabí 9. proboštství v Křesoboru 10. proboštství ve Wahlstattu 11. proboštství ve Středě 12. dům v Praze

1086 pole u obcí Neděliště severně od Hradce Králové a Vraclavi u Vysokého Mýta. Při velkém darování v roce 1229 získal klášter vesnice na Chrudimsku, a to Stolany, Slavkovice a Mezilesice (Medlešice). Dále pak u Holic Platěnice a Lhotu (?). V roce 1229 byly darovány klášteru 70

v severozápadním směru část obce Krupá u Bezdězu, Jizerní Vtelno u Mladé Boleslavi a celá ves Černojedy (?). U Vamberka vlastnili od roku 1229 řeholníci z Opatovic nad Labem vesnici Polici, dnes již neexistující. Dále na sever od Hradce Králové byly majetkem kláštera vesnice Černožice, Benátky, Máslojedy, Račice a Habřina. Severozápadně od Nového Bydžova byly získány ve druhé polovině 14. století do majet-ku kláštera vesnice Osek, Dubečno, Chroustov a Dvořiště. Na jih od těch-to obcí vlastnil klášter vesnici Žehuň, kde byl i mlýn. V těsném sousedství proboštství vrchlabského vlastnil mateřský klášter vesnice Čistou a Kal-nou. K nemovitému majetku je nutné započítat i dům v Praze v ulici Jilské.

Groš z doby Václava IV.

Zboží na území jednotlivých proboštství Proboštství vrchlabské, wahlstattské a středské byla územím, které mateřský klášter v Opatovicích nad Labem také vlastnil, i když ne pod svou přímou správou. Proboštství vrchlabské mělo svůj střed zřejmě 71

v obci Klášterská Lhota. K tomuto centru patřily též obce Kunčice, Slemeno, Zadní a Přední Ždírnice, část obce Borovnice a poplu-ží u Hostinného. Proboštství křesoborské ležící ve Slezsku u hranic bylo klášterem již koncem 13. století prodáno s tím, že si opatovičtí řeholníci ponechali obce Buzik a Drobnošov. Další proboštství slezské ve Wahlstattu vlastnilo území proniklé hlouběji do Slezska. O tomto majetku však nemáme podrobnější zprávy. Poslední proboštství ve Středě se stalo po zániku kláštera v Opatovicích nad Labem útulkem pro zbývající bratry řeholníky. Toto území ležící též ve slezských zemích bylo založeno při místním špitále, který založila sv. Hedvika. U tohoto proboštství se připomínají vesnice Polkendorf a Dompropst. Peněžní příjmy z poplatků za trhy a cla Opatovičtí benediktini neměli pouze příjmy ze svého nemovitého majetku. Do klášterní pokladny totiž proudily finanční prostředky z poplatků za provozování trhů a celní poplatky. Jednalo se převážně o příjmy na Moravě, které klášter obdržel při svém založení v roce 1086. Poplatek z devátého trhu a týdne pobírali v Olomouci, Přerově, Břeclavi, Brně, Ivančicích a Strachotíně. Ve Znojmě a Hrádku k tomuto měli ještě příjem z mostu, a to opět každý devátý týden. Na Pravlově patřil benediktinům celý příjem z mostu, na Oslavě devátý týden z mostu. Celé poplatky z trhů platili opatovickým řeholníkům v Rokytné a celý příjem z cesty ve Strachoticích. Tyto uvedené příjmy byly placeny po celé období trvání kláštera. O tomto svědčí několikeré jejich stvrzení. Rukopisy a další díla umělecká Klášter byl nositelem vzdělanosti, umění a i technického pokroku. Provozoval školu pro děti a mládež ze širokého okolí. V této škole vyučoval své nástupce do řad řeholníků, nejnadanější z nich posílal na další studia po celé Evropě. V klášterních uměleckých dílnách vznikaly rukopisy–kodexy s překrásnými iluminacemi. Dále zde byly psány kroniky, které pro časy budoucí zanechaly nesmazatelné informace. Byly zde zhotovovány i předměty z drahých kovů, velice zdařile výtvarně řešené, hlavně pro potřeby služby duchovní. Samozřejmě, že umění, které se rodilo na půdě kláštera, bylo i uměním stavitelským. Románský a později i gotický sloh poznamenaly výstavbu celého kláštera. Rukopisy (kodexy) Nejstarším známým dílem rukopisným, které bylo na půdě opatovického kláštera vytvořeno, jsou takzvané Anály hradišťsko – opatovické. Tato kronika psaná v latině vznikla v první polovině 12. 72

příchodu století v benediktinském klášteře Hradiště u Olomouce a po p řeholníků do Opatovic nad Labem byla zde dopsána v letech 1163 až 1167. Obsah análů vychází z kroniky Ekkehardovy a Kosmovy.V dalších

Umělecká dílna opatovického kláštera.

Významnou kronikou, jež byla napsána celá v opatovickém klášteře, klášte je kronika opata Neplacha s názvem „Summula chronicae tam romanae quam bohemicae“ (Souhrn dějin jak římských, ímských, tak ččeských). Toto dílo, které bylo napsáno zřejmě mezi lety 1355 až 1365, je spisem, v němž měl autor snahu zařadit české dějiny do dějin světových. ětových. P Předlohou pro Neplacha byla opětt kronika Kosmova, dále pak Letopisy české a kronika Martina Opavského, z které čerpal erpal poznatky p především ze světových dějin. Není úplně jasné, zda Neplach čerpal č z Dalimilovy kroniky. Z ča asové sové posloupnosti je to možné, ale v mnoha případech tomu neodpovídá rozdílnost zpráv. Naopak v některých ě případech značná příbuznost íbuznost popsaných informací, kde jsou uvedeny i stejné chyby, ukazuje na stejnou předlohu. Anály hradišťsko ťsko-opatovické touto společnou předlohou zřejmě nebyly, protože svou historií, kterou popisují, se často asto liší od Neplacha i Dalimila. Napovídá tomu i časový úsek těchto chto zpráv, který se týká druhé poloviny 13. století a počátku po 14. století. Anály však uvádějí jí historii pouze do druhé poloviny 12. století. Tato zajímavá skutečnost se dá vysvětlit tlit existencí takzvané Kroniky opatovické, napsané asi ve druhé polovině 13. století, o které nic nevíme a která se zřejmě ztratila. Sám kronikář Dalimil o ní ve svém díle píše v předmluvě. Připomíná ipomíná zde, že znal jakousi Kroniku opatovickou, 73

která však je mnohomluvná a často chybuje. Význam Neplachovy kroniky je především v zachování informací z historie kláštera a zpráv z lidových tradic. Rukopis kroniky je znám pouze jediný a je uložen v Praze v Lobkovické knihovně. Dalšími kodexy, které vlastnil opatovický klášter a které vznikly částečně nebo i jako celek mimo klášterní dílnu, byly Homiliář opatovický a Breviář opatovický. Homiliář opatovický je rukopis z 12. století. Jsou to sebraná kázání a ještě další spisy, které zřejmě patřily původně některému českému biskupu a následně, z nějakých nám neznámých důvodů, přešly do knihovny opatovického kláštera. V tomto rukopisu jsou nejzajímavější staročeské glosy, kterými jsou provázena některá slova latinského textu.

Homiliář opatovický 74

Breviář opatovický je velice vzácný kodex se skv skvělou malířskou výzdobou, která ho řadí mezi nejvýznamnější jší památky české knižní malby. Rukopis byl zhotoven ve 14. století částeč ástečně v opatovickém klášteře a částečně v dílnách mimo něj. Určitou itou paralelu je možné postřehnout ehnout mezi stylem a provedením výzdoby breviáře breviá a zhotovením fresek, kterými byla vyzdobena kapitulní síň benediktinského kláštera v Sázavě. Původní celek breviáře e se skládal ze dvou částí, ze zimního a letního chórového breviáře určeného eného pro benediktinský klášter. Dochovala se pouze letní část. ást. Text je zde pečliv pečlivě psán gotickou minuskulí, černým a červeným erveným inkoustem. Je bohat bohatě zdoben kaligrafickými iniciálami a obsahuje 30 malovaných iniciál, z toho 26 figurálních. Breviář odvezli mniši do Středy edy ve Slezsku v roce 1421, když sem ustoupili před ed husitskou revolucí. Po druhé sv světové válce se dostal do Krakova, kde je uložen ve sbírkách Archivu krakovské Metropolitní kapituly na Wawelu.

Ukázka z iluminací Breviáře opatovického

75

V polovině 14. století klášterní knihovna obsahovala 68 svazků. svazk Tato zpráva se dochovala na pergamenovém listě,, který byl nalezen v knihovně kláštera v Teplé. Na tomto listu je seznam knih používaných v Opatovicích nad Labem k duchovním účelů čelům a také zajisté i v klášterní škole. Na dokumentu, jenž obsahuje seznam rukopisů,, je i krásná románská kresba ukřižovaného ižovaného Krista z 1. poloviny 13. století. Jedná se zřejmě z o přípravnou ípravnou studii ke kompozici ukřižování. To svědčíí o um umě-lecké činnosti v klášteře, který měl m jistě dílnu, kde byly rukopisy zhotovovány. Je zde ur určitá domněnka, nka, že kodexy, které věnovala novala královna Eliška Rejčka Rej klášteru na Starém Brně, ě, založeném roku 1323, vznikly v Opatovicích nad Labem. Vždyť je známo, že v této době pobývala v Hradci Králové. Další umělecké památky V klášterních dílnách nebyly psány pouze kodexy, vznikala zde i další umělecká lecká díla. Byly to předměty, ty, které sloužily p při církevních obřadech adech a dále se stávaly součástí ástí klášterní výzdoby. Potvrzením těchto chto slov je velká stříbrná a částečně zlacená, jemn jemně zpracovaná gotická monstrance, která se nachází v kostele bohdanečském. ském. Další památkou, jež se dochovala, je vyř vyřezávaná dřevěná ná socha Panny Marie, která dnes zdobí oltář v osickém kostele.

Opatovická gotická monstrance trance 76

Plastika opatovické Panny Marie.

Jestliže popisujeme umění z období klášterního života, pak v žádném případě nemůžeme zapomenout na umění stavitelské, na umění, 77

které je vtěleno do kamene a které pak může dokazovat velikost ducha člověka po celá další dlouhá staletí. Bohužel v případě opatovického kláštera tato slova neplatí. Jen málo zlomků románských a gotických se dochovalo do dnešní doby. Můžeme jen snít o hladkém románském sloupoví, které zdobilo klášterní ambit, můžeme se jen ve své mysli kochat pohledem na skvělý gotický portál, který lemoval hlavní vstup do konventního chrámu. A můžeme si pouze domýšlet, jak Karel IV. obracel svoji hlavu vzhůru, když si podle pověsti prohlížel odvážné gotické oblouky chrámové klenby. Je jisté, že výstavnost opatovického kláštera byla skvělá. Toto tvrzení je opodstatněné, i když je doloženo pouze v pověstech a v nepatrných písemných zlomcích, které se dochovaly. Obecně platí, že vyspělost uměleckého ztvárnění nějaké stavby je přímo úměrná výši movitosti jejího vlastníka. Tak bohatý klášter nemohl šetřit na bohatosti a umělecké kráse svých portálů. Kostel a obydlí konventu – klauzura byly vystavěny z kamene v polovině 12. století ve slohu románském. Ve století 13., zejména v jeho druhé polovině, kdy stavitelství ovládla gotika, je klášter přestavěn poprvé v tomto slohu. Zřejmě se jednalo nejdříve o kostel a snad i o kapitulní síň. Potom průběžně, v rámci i nutných oprav, pronikal gotický sloh do dalších částí klášterních budov. Je možné, že ve století 14. byla v klášteře provedena opět rozsáhlejší úprava v gotickém slohu, který tehdy představoval období střední až pozdní gotiky. Rozsáhlý a složitý komplex klášterních budov byl zřejmě průnikem dvou slohů, románského a gotického. Například, pokud budeme věřit slovům Aloise Jiráska a jeho předchůdcům ve staré pověsti o Opatovickém pokladu, pak si můžeme všimnout, že rajský dvůr obepínal ambit tvořený románským sloupovím. Z toho vyplývá, že někdy v druhé polovině 14. století, v době, kam je pověst časově položena a kdy všude vládne gotika, byla jedna z nejvýstavnějších částí kláštera – křížová chodba ponechána ve stylu původní výstavby, a to v podobě románské. Jedním z hlavních poslání klášterů vedle šíření vzdělanosti a křesťanství byla pragmatická úloha, a to kolonizovat neosídlené území za pomoci nových progresivních metod v obdělávání půdy, v hospodaření s vodou a v uplatňování nových, technicky vyspělejších způsobů v rozličných řemeslech. Například je známo, že benediktini přináší do našich zemí princip vodního mlýna a třeba také princip soustruhu. Problematika využívání vodní energie je nejen v prostoru opatovickém, ale i ve větším měřítku v prostoru Labského oblouku velice zásadním faktorem pro zdejší život. Toho si benediktini byli dobře vědomi a zcela jistě využili přírodní zvláštnosti této lokality a s největší pravděpodobností položili základy k dílu, které později nese název Opatovický kanál. Tento kanál založili a využívali ve zmenšené, kratší formě, stavěli na něm mlýny a zakládali rybníky. V nich chovali hojnost ryb, které byly hlavní postní stravou. 78

Fragmenty gotické kružby z klášteřiště.

79

Fragment sloupku z klášteřiště.

80

Románské a gotické fragmenty z opatovického kláštera z archeologických vykopávek 81

Benediktinské vodní dílo

Závěr Skončilo vyprávění o klášteru v Opatovicích nad Labem. Snaha při psaní směřovala k tomu, aby tematika existence tohoto kláštera, jeho historie, jeho životní příběhy byly podány populární formou volného vyprávění srozumitelnou pro široký okruh příznivců historie a čtenářů, kteří mají kladný vztah k Opatovicím nad Labem. Je pochopitelné, že v některých místech popisovaného tématu se autor uchýlil k subjektivním názorům na problémy, které nejsou zcela historicky dokumentovány. Za tyto „úlety“ se autor omlouvá a věří, že tímto celkový dojem ze zpracování publikace příliš neutrpěl.

82

Použitá literatura 1. Foltýn D. a kol. : Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha 2005. 2. Hlaváček I., Kašpar J., Nový R. : Vademecum pomocných věd historických, H+H Vyšehradská s.r.o., Praha 2002. 3. Kolektiv autorů : Kronika Českých zemí, Fortuna Print, Praha 1999. 4. Kurka J.: Začátky klášterů : Sázavského, opatovského, podlažského, svatopolského a sezemského, Českoslov.akciová tiskárna, Praha - I 1913. 5. Mimoňská B. : Opatovický brevíř, neznámý rukopis český 14. století, Umění, ročník XVI, květen 1968, str. 213 – 253. 6. Nohejlová – Prátová E. : Příběhy kláštera opatovického, Filosofická fakulta University Karlovy, Praha 1925. 7. Nový R., Žemlička J. :Ilustrované České dějiny 2,3, Litera, Praha 1996. 8. Palacký F. : Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě I, II, L. Mazáč, Praha 1939. 9. Porák J., Kašpar J. :Ze starých letopisů českých, Svoboda, Praha 1980. 10. Rataj J. :Archeologický výzkum na území opatovického kláštera, Památky archeologické, LVIII, str. 592 – 598. 11. Sedláček A. :Hrady, zámky a tvrze Království českého,I – Chrudimsko, Argo, Praha 1995. 12. Sedláček A. : Místopisný slovník historický, Argo, Praha 1998. 13. Sigl J. :K osídlení nejbližšího zázemí kláštera v Opatovicích nad Labem ve světle nových archeologických průzkumů. Východočeský sborník historický, Pardubice 1992, str. 33 – 44. 14. andera M. :Zikmundovi věrní na českém severovýchodě, opočenská strana v husitské revoluci, Veduta, České Budějovice 2005. 15. imek T. :Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI – Východní čechy, Svoboda, Praha 1989. 16. Smetánka Z. Výzkum na předklášterním ostrůvku v Opatovicích nad Labem, Archeologické rozhledy, XIX, 1967, str. 471 – 477. 17. Vlček P. Sommer P., Foltýn D. : Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha 1997.

83

84

Opatovický klášter na Labi a současnost sou Josef Matěásko

Klášter byl vypálen a zničen en husity dne 25.4.1421

85

Když mluvíme o současnosti opatovického kláštera, pak máme na mysli hlavně 20. století, v němž se historici a archeologové snažili vnést trochu světla do minulosti klášterní, kterou osud v posloupnosti staletí zastřel neprůhlednou oponou. Historikové listovali ve starých spisech a luštili latinské texty, aby je pak následně dávali do souvislostí a skládali tak postupně mozaiku příběhů dávno minulých. Archeologové zase odkrývali zem a pátrali v ní po každém sebemenším úlomku kamene nebo kostí, němých svědcích z dávných dob. Univ. prof. PhDr. Emanuela Nohejlová-Prátová, DrSc. Tato významná opatovická rodačka, dcera opatovického lékaře a starosty, vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze historii a numizmatiku. V oboru numizmatiky pak dále pokračovala jako ve svém hlavním životním díle, v kterém získala veliký ohlas a ocenění, a to i v měřítku mezinárodním. Svůj velice kladný vztah k domovu prokázala tím, že si vybrala v roce 1923 ke své doktorské disertační práci tematiku opatovického kláštera. Toto dílo „Příběhy kláštera opatovického“ je dosud jedinou a nepřekonatelnou vědeckou prací o historii benediktinů z Opatovic nad Labem. Stalo se zdrojem pro mnoho dalších vědeckých prací, pro řadu spisů a publikací, článků a širokých diskusí. I pro napsání této publikace, kterou teď pročítáte, byla v podstatě jediným a hlavním zdrojem. Díky Emanuele Nohejlové-Prátové můžeme v dnešní době číst o příbězích, které ve starých dobách prožívali dávní předkové v našem regionu. PhDr. Emanuela Nohejlová-Prátová po udělení doktorátu věd v roce 1959. 86

Archeologické průzkumy Hlavní archeologický průzkum zkum probíhal na místech, kde stával opatovický klášter, v padesátých a šedesátých letech 20. století. Tento průzkum prováděl Archeologický ústav Če eskoslovenské skoslovenské akademie věd v v Praze. V roce 1956-1958 proběhl hl hlavní archeologický výzkum pod vedením Jana Rataje. Jeho výsledkem je dle zprávy objevení klášterního hřbitova v místech pozemků,, anebo poblíž těchto pozemků čísla popisného 114 ( Morávkovi ) a 47 (Pleskotovi). Na pozemku čísla 47 v místech garáže byly objeveny zbytky základů ů rohové zdi v hloubce a charakteru odpovídající době středověku. Zpráva z tohoto výzkumu uvádí, že práci archeologů archeolog velmi ztížily okolnosti, které se udály během hem dlouhého období od zániku kláštera až do současnosti. asnosti. Na území bývalého kláštera proběhlo probě totiž mnoho terénních úprav, které byly spojeny s výstavbou Opatovického kanálu v době, kdy území vlastnil šlechtický rod Pernštejnů, ů, dále pak souvisely s výstavbou mlýna a vodního náhonu na tento mlýn, později pozd na hydroelektrárnu. V neposlední řadě byly provedeny terénní úpravy spojené s budováním soukromých usedlostí. Tyto okolnosti, provázející vývoj v řadě století na území bývalého kláštera se současným časným rozebíráním zbytků budov klášterních ke stavebním účelům v širokém okolí, ovlivnily následně skutečnost, že zmizelo vše to, co archeologové hledají.

Klíč ze 14. století nalezený na klášteřišti v Opatovicích nad Labem. Labem

Velkým problémem průzkumu archeologů je rozsáhlá zástavba v dané lokalitě.. Nelze zde provést systematický pr průzkum, který by možná objevil poslední zbytky toho, co po sobě ě zanechal záhadný opatovický klášter. Chabým výsledkem je tedy objevení klášterního hřbitova. Zde se však naskýtá otázka, zda nevzít v úvahu okolnosti následného pohřbívání pozůstatků řeholníků, a to i do míst mimo původní místa uložení. Je téměř jisté, že hroby a hrobky v klášteře byly 87

několikrát vyloupeny a zničeny, ať již v období vypálení kláštera husity, tak i potom mnohokrát těmi, kdo hledali ztracený poklad. Další badatelskou akcí AÚ ČSAV byl výzkum v roce 1960 na takzvaném předklášterním ostrůvku, který vedl Zdeněk Smetánka. Území, které bylo zkoumáno, leží západním směrem od původního kláštera, od něhož bylo v dřívější době odděleno korytem labského ramene. Touto lokalitou prochází cesta k bývalému mlýnu a leží zde pozemky Slavíkovy (číslo popisné 121) a pozemky Doležalovy. Výsledkem výzkumu je objevení pohřebiště z konce 11. století a ze začátku 12. století. Dále zpráva konstatuje, že zde bylo dřívější osídlení z doby 11. století, a dokonce i ze staršího období. O tom svědčí nálezy keramiky. Lze konstatovat, že na tomto místě existovalo osídlení zřejmě zemědělského charakteru, které se následně po vzniku kláštera stalo obslužnou osadou. Později v osmdesátých letech 20. století proběhl na klášteřišti výzkum pardubického muzea. Byla prověřována lokalita směrem severovýchodním v zahradách na pozemcích již zmíněných vlastníků čísla popisného 114 a 47. Zde bylo objeveno mnoho stavebních fragmentů, například okruží gotických oken a zbytků mozaikové dlažby. Nebylo však bohužel objeveno nic takového, co by vypovídalo o základech kostela či pozůstatcích dalších budov. Záhada opatovického kláštera, jeho polohy a podoby tedy trvá dál. Můžeme si položit otázku, zde někde v zemi leží zbytky základů opatského kostela a klauzury – obydlí řeholníků, anebo, jak již bylo několikrát řečeno, byly i tyto základy rozebrány při hledání pokladu a pak následně použity jako stavební materiál. Zřejmě je tato úvaha pravdivá a vysvětluje „zmizení“ kláštera v Opatovicích nad Labem. Trochu rozvah o současnosti Jak bylo na počátku řečeno, za současnost pokládáme výzkumy a činnost archeologů ve 20.století. To nevylučuje skutečnost, že o místo stavby kláštera se nikdo dříve nezajímal. Bylo hodně zájemců a to jak archeologů a historiků, kteří měli zájem odhalit tajemství zmizelého významného středověkého kláštera. Nikdo dnes (v r. 2010) nedokáže určit, kde přesně v Opatovicích tento klášter stával, víme pouze a to ještě z ústního podání, že to bylo někde poblíž, kde stojí Morávkův mlýn. To je velice málo. Dnes již mlýn neexistuje a zbylé torzo již není Morávkovo. Nutně si pokládám otázku, jak se bude třeba za sto let určovat, kde zmizelý klášter stával. I když již před 20.stoletím několik historických prací o tomto objektu existuje, nikdo doposud nezhotovil nákres místa, kde údajně stály budovy klášterní. Byla to právě Dr. Nohejlová, která v roce 1925 ve svých „Příbězích kláštera opatovického“ přiložila plánek městiště 88

kláštera, ve kterém zaznamenala klášterní zdi, tedy prakticky konkrétní místo v konkrétní mapě s konkrétní pravděpodobností ěpodobností velikosti klášterního objektu. Zůstává otázkou, jaké k tomu mě ěla podklady ?

Plánek městiště kláštera podle Dr. Prátové z r. 1925. 89

Vybarvený původní plánek městiště (podle Dr.Prátové), vodoteče modře a cesty hnědě. Plánek odpovídá stavu z roku 1925. Do tohoto plánku byla provedena počítačová rekonstrukce vodních toků z mapy z r.1764. Žlutě jsou zakreslené původní labské meandry Klášteřiště je vyznačeno rudou kružnicí. Tento plánek dokumentuje značné změny a úpravy vodních toků v rozmezí let 1764 až 1925.

Žlutě jsou zakreslené vodní toky - meandry Labe z mapy z r. 1764 a mohou dokládat, že klášter byl vodní pevností, zřejmě stál na nejvyšším návrší, které Labe obtékalo ze všech stran. Modře jsou zakreslené současné vodoteče. 90

Archeologický výzkum v r. 1956. Před domem čp. 114 (Morávek) se přii osazování sloupk sloupků domovních vrat přišlo v malé hloubce 20 cm na lidské kosti v původní poloze, tedy hrob. Záchranným výzkumem Archeolog. Ústavu ČSAV 2 rozšířená sonda, přímo ímo proti vjezdu do domu, odkryla plochu 12 m (3x4 m) a zasahovala na j. okraji do tělesa lesa silnice ke mlýnu. Terén byl snímán po vrstvách 10-13 cm plošně tak, že v hloubce 50 cm se již rýsovaly tři hrobové jámy řadových pohřbů na bývalém klášterním hřbitově. Porůznu znu ležely zbytky lidských koster rozrušených p při stavbě silnice. Hrobové jámy položené těsně vedle sebe, podélnou osou ve směru Z-V, obsahovaly po vyčištění pohřby v obvyklé poloze na znaku, bez milodarrů. V hlavě i v nohách jednotlivých hrobů ů byly shrnuty zbytky po kostře z předcházejícího, zrušeného pohřbu. bu. Mezi 60-80 cm hl. se situace znovu opakovala a vedle třetí řady ady koster nad sebou ležících jsme odkryli celou skupinu poškozených lebek a lidských kostí. Ve 100 cm hl., po vyčištění celé plochy, pokračovala ovala jen jediná hrobová jáma a to se znatelnou úchylkou v ose k V. Obsahovala jedinou kostru v poloze na znaku, oientovanou Z-V (d-185 cm); její kolena byla podložena třemi t úlomky cihel. Ruce skřížené ížené na prsou naznačují rituální církevní uložení. Lebka byla v obličejové partii částe ástečně poškozená. Až dosud jsme vyzvedávali celé kostry a odděleně zbytky koster rozrušených, abychom umožnili jejich antropologické zhodnocení. Od čtvrté tvrté řady koster klesl stupeň jejich zachovalosti pod st.3, neboť nebo i dlouhé kosti byly již v rozkladu i v kloubových hlavicích. U hlavy poslední kostry jsme obnažili cizí spodní čelist se zlomky lebky ještě spodn spodnějšího hrobu. A skutečně v horizontu – 120 cm ležela v pořadí adí již pátá kostra, zcela už uložená v písku labského náplavu. Přesto esto byla i tato hrobová jáma dobře znatelná s nápadně malou šířkou, kou, 40 x 190 cm. V původní poloze ležela dolní polovina kostry, horní část ást byla poškozena čtvrtým pohřbem. Nejzajímavějším nálezem u této poslední kostry v hl. 127 cm byla esovitá záušnice, ležící těsně u hlavy (patina na kosti). Esovitá záušnice (obr.3) je masivní, bronzová s jednoduchou, širokou esovitou kličkou, je plátovaná stříbrem íbrem po celém povrchu. Plátování je zachováno asi na polovině plochy. Je zhotovena z bronz. Drátu o síle 4,7 mm, svinuta v základní kruhovitý tvar o vnějším průměru ru 23,5 mm, vnit vnitřním 15 mm a s koncem ostře seříznutým. Esovitá klička ka je roztepána do ší šíře 4 mm a je zhotovena ze dvou folií stříbra íbra kolem bronzového jádra. 91

92

Pokládám za důležité ležité upozorniti, že stratigraficky na hřbitově h odpovídá této době horizont labského písečného ného náplavu v hl. 120 cm od dnešního povrchu. Jiných nálezů v sondě nebylo (obr.2).

Nepochybné pokračování hřbitova bitova jsme zjistili další son dou, vedenou přes silnici směrem k březince. ezince. Založili jsme ji před p styčnou zdí 2 obou stavení (Pleskot-Morávek) o ploše 16 m , (8x2 m). 93

Později, vzhledem k nálezům jsme ji při silnici o 1,5 m rozšířili. Těleso silnice jsme neprokopávali. V sondě jsme přišli na kostry již v hloubce 40 cm, odkryli jsme celkem tři (č.6, 7, 8), ve velmi rozrušeném stavu, v obvyklé orientaci a uložení, souhlasném s polohou koster prvé sondy u vrat. Hloubka těchto hrobů odpovídá třetímu horizontu Koster, neboť terén se zde podstatně snižuje a musíme předpokládat, že při stavbě silnice byl zde terén v pohybu. U koster nebylo milodarů. Překvapující je antropologické zhodnocení vyzvednutých koster a ostatního kosterního materiálu, pocházejícího ze sondy u čp. 114, u vchodových vrat. Na ploše 12 m2 byly celkem pohřbeny nejméně 42 osoby v pěti řadách nad sebou. Naproti tomu druhá sonda přes silnici měla nejvýše tři vrstvy pohřbů. Svědčí to o rychlé následnosti pohřbů za sebou. Nutno si dále povšimnout hromadění koster nad sebou u domu čp. 114. Je možno vysloviti doměnku, že tímto směrem se blížíme k vlastní chrámové stavbě, uvážíme-li analogii kostela ve Starém Městě na Valách, kde bylo prokázáno daleko hustší pohřbývání u kostela, než na okrajích hřbitova. Podle téhož antropologického rozboru není tato objevná část hřbitova benediktinským řádovým hřbitovem, neboť se zde rozlišují vedle mužských a ženských pohřbů i mladší, juvenilní kostry od 15.-18. roku. Bude tedy nutno hledat řádový a nesporně kdysi existující hřbitov nebo jeho části v jiné poloze (obr.2). Archeologický výzkum r. 1957

Ten přispěl rovněž ke zjištění rozsahu hřbitova. Záchranná akce na dvoře domu čp.47 (Pleskot) a v předzahrádce prozkoumala prostor 16 2 m (4x4 m), potřebný k vyhloubení studně. Geologický profil ukázal do 40 cm hl. navezený materiál s množstvím recentních stavebních úlomků pocházejících z doby stavby čp. 47. Porůznu jsme odkryli v sekundárním uložení zbytky lidských kostí pocházející ze zničených hrobů klášterního hřbitova. V hl. 60 cm se objevil již horizont labského písku, tedy úroveň 100 cm v sondě r. 1956, neboť terén dvora je nižší. V něm, na s. straně jámy, jsme odkryly pohřeb v původním uložení, orientovaný Z-V, jak bylo dosud ve všech případech zjištěno. U kostry nebylo milodarů. Západní část jámy, vyplněná stavebním rumem, obsahovala velké množství kostí z hrobů. V materiálu se však objevil také značkované zlomky cihel, užívaných při stavbě klášterních budov se vtlačenou značkou „tlapky“ (obr.4). V hl. 80 cm, opět v severní části jámy, ležela další, nejníže položená kostra v původní poloze se souhlasnou orientací i uložením, opět bez milodarů. Hloubka odpovídá, podle konfigurace terénu, horizontu 130 cm prvé sondy r. 1956 čili nejstarším pohřbům na hřbitově. Výsledkem této sondy bylo zjištění pokračování hřbitova na dvůr čp.47 po celé jeho ploše, až ke stodole. 94

Plocha ve středu dvora čp.47 p.47 (Pleskot) je pro archeologický pr průzkum bezcenná, neboť byla rozrušena stavební jámou na písek a na vápno při stavbě.. Zasypání a urovnání terénu bylo provedeno stavebním odpadem. Při stavbě stodoly byla zničena další část část h hřbitova. Stejné ničení postihlo hřbitov v sousedním stavení čp. p. 114 (Morávek), p při stavbě domu, kůlny a sklepa. Je možno uzavříti íti k onstatováním, že klášterní hřbitov bitov se rozkládal na ploše dnešních obou stavení a dvorů, dvor na severní straně pak zasahoval až téměř k dnešnímu mlýnskému náhonu. Archeologický výzkum v r. 1958 Ten se zabýval opět klášterním hřbitovem bitovem a mohl poprvé zachytiti průběh zatím neznámých dvou zdí. Přii skrývání plochy, ur určené pro stavbu garáže, ležící u stodoly stavení p.Pleskota v čp. 47, jsme snímali 2 terén opět po vrstvách 10-15 cm. Z celkové plochy 37,5 m (7,7 x 5 m) prvých 40 cm hl. ukázalo různorodý, znorodý, archeologicky bezcenný materiál promíšený lidskými kostmi z rozrušených hrobů.. Promíchaný st střepový materiál, zde nenalezený, obsahoval jak střepy středověké, tak z doby současné. V jv. cípu sondy jsme však narazili na velké kameny, stejně i uprostřed západní stěny sondy, které navazovaly v hloubce na další zdivo. Jinak nebylo v sondě v tomto horizontu žádných významných nálezů. V hl. 60 cm se podloží změnilo, hlína zmizela a byla již vystřídána jemným pískem z náplavu. V jv. cípu sondy se objevilo nepochybně zdivo, vázané vzájemně maltovou krou, směřující dále k západu. Na kótě 226,25 náhle zdivo se lomilo takřka v pravém úhlu do směru S-J a pokračovalo dále tímto směrem. Domnívám se, že jsem zachytil roh nějaké stavby, kterou budeme moci sledovati v dalším systematickém výzkumu. V profilu stěny sondy, v jv. cípu, se ukazuje jasně tmavá výplň negativu zdi, pokračující ující ve smě směru od S k J. Jak patrno z plánku, přišli išli jsme podél severní strany zdiva na zřícené z stavební kameny, volně ležící, pocházející z této zdi. Maltová kra je na plánku značena šrafováním, kameny v konturách. Rozměry Rozm zdiva: 2,20 x 1,40 m, š. zdi ,60 – 1,0 m (obr.5). 95

Celý roh zdiva byl v terénu ponechán, byl zakryt dehtovým papírem a s malým zásypem je nyní pod podlahou garáže u jejího vchodu. V jihozáp. cípu sondy jsme záhy odkryli další zeď o š. 70 cm, složenou z poslední řady kamenů a směřující od S-J. I zde byly kameny a plochy mezi nimi spojeny vzájemně maltovou krou. Při dalším snímání vrstev nadloží jsme u zdi odkryli dva kostrové, řadové adové hroby, uložené

ze Obr.5. Opatovice n.L., výzkum 1958, sonda v garáži, rohové zdivo a zeď.

partii nohou těsně až k samé zdi tak, že na nejspodnějších jších kamenech ležely patní kosti nohou. Domnívám se, že tato zeď ohranič ohraničuje jistou část hřbitova, je tedy „hřbitovní“zdí. Vzhledem k nálezům álezů kostí v průběhu skrývky můžeme žeme prohlásit, že zde byla uložena pouze jedna vrstva kostrových hrobů. Při začišťování severní stěny sondy ve vzdálenosti 150 cm od sz rohu (226,76), v hl. 50 cm jsme narazili na shluk kostí z rozrušeného hrobu hřbitova. Dřívějšími úpravami v terénu byl však poškozen, takže v původní poloze zůstala jen část hrudníku. Byly tedy při ři výzkumu sondy nalezeny celkem tři kostr. hroby hřbitova, všechny v poloze na znaku, orientované souhlasně se všemi ostatními nálezy od Z-V, a bez 96

milodarů. Jen u hřbitovní zdi hrob označený č.3 .3 byl neúplný – zničený při kopání jámy pro třešni. Tento výzkum přinesl několik kolik nových poznatk poznatků. Objevil zdivo v nejstarším horizontu klášterním a zahloubené již do labského písku, lomící se v pravém úhlu, tedy roh stavby. Pokračování ování zdiva se jeví jako negativ zdi, směrem rem jižním, dále do dvora. Zdivo je církevn církevně orientováno, buď Z-V, nebo S-J. Způsob sob stavby nevylučuje nevylu stavbu středověkou. Nikde nebyly zjištěny ny cihly. Proto se domnívám, že jde o základy nějaké stavby na hřbitově.. Stavba, pokud jsme to na rohové partii mohli zjistit, neobsahuje uvnitř zatím žádný hrob, ani žádný neruší. Vně zdi pokračuje pohřebiště řadové až k nalezené druhé zdi. Její směr sm je rovnoběžný se zdí stavby od S-J. Klášterní hřbitov hř byl značně rozsáhlý, ale nelze na dvoře čp. 47 vyloučitit stavbu; ovšem její poslání může ověřitit pouze systematický výzkum. Popsané záchranné práce z let 1956-1958 se soustředily edily shodou okolností do prostoru býv. Hřbitova a jsou svým archeologickým zjištěním ním prvým d důkazem jeho stáří i rozsahu v terénu dnes již zcela zničeném. Recenzoval ecenzoval Bedřich Svoboda.

Část plánku z roku 1956 s vyznačením legendy a patřící k čj. j. 3275/56 neznámého autora. Tato část plánku patří k následujícímu obrázku.

97

Tento plánek vyznačuje v katastrální mapě Opatovic jednak údajné hranice areálu kláštera – plné čáry a jednak vyznačené ené zbytky zdipřerušované čáry. Tyto přerušované čáry áry jsou zcela totožné se stajnými čarami jak je vyznačila Dr. Prátová. Jde zřejmě o plagiát. Plné čáry značící přibližné ibližné hranice kláštera nemají žádné opodstatnění

98

Klášteřiště - císařské otisky z r. 1840. Žlutě jsou značené stavby dřvěné, rudě stavby zděné.

Zvětšenina výřezu městiště kláštera podle Dr.Nohejlové. 99

ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM NA ÚZEMÍ OPATOVICKÉHO KLÁŠTERA Jan RATAJ AÚ ČSAV Praha,předloženo dne 15.února 1967

Historicky doložené trvání opatovického kláštera je vymezeno lety 1086-1421, tedy dostatečně dlouhé období, aby zanechalo po sobě nesmazatelné stopy stavebního vývoje. Srovnejme několik historických 1 údajů důležitých pro celkovou stavební orientaci. Původně „poustka“ (cella) spojená řeholí benediktinskou s klášterem břevnovským (zal. 993) se r. 1086, za krále Vratislava, stává klášterem vybaveným statky jako svou existenční základnou. Již r. 1152 počala v klášteře první velká přestavba za opata Myslocha ještě ve slohu románském, a byla dokončena r. 1163. Tato přestavba označuje chrám jako trojlodní basiliku s dvojím chórem, kryptou a dvěma oltáři sv.Vavřince a sv.Michala. V době gotické došlo opět k další, nejméně jedné přestavbě kláštera jak o tom svědčí roztroušené a při terénním průzkumu 2 nalezené části gotických oblouků okenních a jiné výzdoby na klášteřišti. Písemných pramenů k této gotické stavbě zatím není. Zato je doložena 3 v nejbližším okolí kláštera další církevní stavba, kaple Panny Marie, ve které, pro velkou oblibu lidu sloužili klášterní bratři denně od r. 1397. O kapli je pro nás důležitá zmínka, že stojí „mimo klášterní ohradu“ a dále, že byla zničena spolu s klášterem r. 1421. Dodávám ještě zajímavou a důležitou zprávu, svědčící o významu kláštera, z r. 1238 o pohřbu moravského markraběte Vladislava, tedy Přemyslovce – někde v hrobce 4 opatovického kláštera. Jak ze stručné historie kláštera vyplývá, mohli bychom se na klášteřišti setkati s dvojí stavbou románskou, starší, rovněž už kamennou, soudíme-li podle soudobých novějších výzkumů. V době gorické pak rovněž je možná dvojí fáse, starší a mladší. Vlastní území kláštera nebylo dosud archeologicky vymezeno. Není pochyby o tom, že klášter byl založen na území obklopeného 1

Emanuela Nohejlová, Příběhy kláštera Opatovického, L´historie du monastrére dÓpatovice sur Elbe, Fil.fak. KU sv.12, Praha 1925, 113n. Tam je vyčerpána veškerá historická literatura. 2 Při sběru materiálu na klášteřišti jsme nalezli: a) ve studni p.Kadeřábka v Opatovicích u transformátoru část gotické okenní kružby již z ml. Období. – b) pod lipou proti domu čp.47 (pleskot) několik výrazných gotických částí žeber aj.chrámové výzdoby. – c) za altánem p.Morávka, v zahrádce před mlýnem, románskou patku sloupu a část románského dříku. Nálezy se soustřeďovaly směrem k dnešnímu mlýnu. Jinak je možno nalézti části výzdoby a materiálu ze zničeného kláštera v novém kostele sv.Vavřince a dále téměř v celých Opatovicích. 3 E.Nohejlová, o.l., 33, 44, 82. Ztotožnění kaple P.Marie se sakristií dnešního kostela sv.vavřince pokládám za možné. 4 E.Nohejlová, 1.c., 17-18 a pozn.6. 100

vodou, tj. spletí labských ramen tak, jak se to jeví ještě dnes při rekognoskaci terénu. Byla to tedy vodní pevnost, jak bylo ostatně 5 zvykem zakládati benediktinské kláštery, např. ve Fuldě, nebo klášter 6 Seeon v Horním Bavorsku aj. Na jz. straně není situace v Opatovicích jasná. Je to směr k Podůlšanům, zmíněným již v pohnuté události 22.3.1421, kdy Orebští táhli na klášter od Podůlšan ve snaze sevřít 7 klášter se strany, odkud Labe klášter nechránilo. Předpokládám z této strany a směru i vstupní cestu do kláštera, kterou budeme musit ještě doložit. Území někdejšího kláštera (obr.1) je, podle archeologických nálezů, možno v širším pojetí vymezit asi takto: Plocha ohraničená dnešním hlubokým korytem zv.Požeračka na straně j., jz., a tzv. náhonem na hydroelektrárnu u mlýna na straně vých. K tomu nutno připojiti ještě obvodový pás území po obou stranách, hlavně tam, kde jsou patrná bývalá, dnes už nefungující slepá ramena labská. Přes klášteřiště bylo provedeno několik velkých terénních úprav, které daleko více odsoudily klášter k zániku, než samo zničení v době husitské. Největším zásahem se stala stavba velkého vodního díla tzv.Opatovického kanálu, doprovázená stavbou celé sítě napáječů, odpadů a stok, pocházející ve své základní formě z doby pernštejnské z let 1491-1560. 8 Nepříznivě se projevilo zvláště nutné celkové snížení terénu v široké ploše, téměř k úrovni hladiny tekoucí vody. Dílo doznalo dále změn a oprav v letech 1775-1783. Vybudování mlýna a později hydroelektrárny si vynutilo novou širokou cestu ke mlýnu, stavěnou přímo přes klášterní hřbitov. Dílo zkázy dokonaly stavby čp. 47 a 114 se všemi vedlejšími budovami a přístavbami a v nejposlednější době místní orgány JZD, provádějící stavby zemědělských objektů v oblasti památkově chráněné. Tak byla právě zastavěna ta část území kláštera, která dosud nebyla prozkoumána. S těmito nepříznivými okolnostmi musíme počítat jak při výzkumech, tak i při posuzování terénních změn a úprav dnešního vzhledu klášteřiště.

5

F.X.Vilhum, Hrdiné vědy a víry, Olomouc 1947, 22; A.Stommer, Deutschtum und Cristentum, Paderborn 1934, 39.n. („Převedl tok řeky Fuldy průkopem, aby Fulda tekla kolem kláštera“). E. Heimbucher, Die Orden, c.d.I, 229 (o letopisech kláštera); A.Sommer l.l. 6 M.Hartig, Oberbayer. Stife I. 1935, 32-37; - Lexikon f. Theologie u Kirche 9, 422. 7 E.Nohejlová l.c., 40. 8 Prameny přístupné v knihovně Měst.muzea v Pardubicích – zámku. Viz též opis v archivu AÚ ČSAV. 101

VÝZKUM NA PŘEDKLÁŠTERNÍM OSTRŮVKU V OPATOVICÍCH n.L. A) Při zjišťovacím výzkumu v předpokládaném širším areálu kláštera v Opatovicích n.L., který měl být narušen různými zemními pracemi v souvislosti se stavbou opatovické elektrárny, byla provedena v r. 1960 i sondáž na tzv. předklášterním ostrůvku. Ostrůvek, v podstatě jen mírně protáhlá písčitá výspa, na níž stojí pouze usedlost Slavíkova a Doležalova, zdvihá se v průměru kolem 3 m nad labskou nivu. 1 Na straně západní je oddělen od stejně vysoké plošiny průrvou, kterou dnes protéká „Požeračka“. Větší část jižní a jihovýchodní strany ční nad rozsáhlou depresí zvanou „Topolina, která byla patrně původně zaplavována labskou vodou, podobně jako niva na straně severní. Na severovýchodě je obrys ostrůvku znejasněn dnešní cestou. Deprese „Topolina“ byla s labskou nivou propojena slepým ramenem ve tvaru L, které vymezovalo zbývající část ostrůvku a oddělovalo jej zároveň od druhého většího ostruvku (usedlost Pleskotova, vila Morávkova a mlýn), na nějž je možno lokalizovat vlastní klášter. 2 Původně vyčnívaly oba ostrůvky nad bažinatý, zamokřený terén, zaplavovány čas od času vodami blízkého Labe, po nichž zůstávaly močály, naplněné prohlubně i 3 slepá ramena. Z několika menších sond na ploše předklášterního ostrůvku se ukázala nejdůležitější sonda na jižní straně domku F.Slavíka, čp.121. Po odebrání 25-34 cm silné ornice objevilo se hlinito-písčité podloží, narušené několika jamami, většinou recentními, a několika řídce rozloženými hroby, někdy recentními zásahy poškozenými. Situaci nejlépe charakterizují připojené plánky zachycené části pohřebiště. Po preparaci se hroby jevily takto: 4 A)

Stejnojmenný článek od autora Z.Smetánka, Praha, AÚ převzatý z publikace Archeologické rozhledy č.XIX, r. 1967, str. 471-77. 1 Pro další popis viz plánek v E.Nohejlová, Příběhy kláštera opatovického, Praha 1925. Prof.Dr.E.Nohejlové-Prátové děkuji za účinnou pomoc, kterou mně s nevšední ochotou poskytla v době mého působení v Opatovicích n.L. 2 Podle plánku uvedeného v pozn.1 zde bylo již před zjišťovacím výzkumem AÚ učiněno nejvíce nálezů. Výsledky zjišťovacího výzkumu tuto lokaci potvrzují. 3 Takovéto umístění, zaručující soustředění všech klášterních objektů, odpovídá i požadavkům benediktinské regule. Z hlediska této regule není vyloučeno, že deprese „Topolina“ mohla být upravena na klášterní rybník; bohužel se nepodařilo nalézt ani nejmenší stopy hráze v místech, kde „Požeračka“ „Topolinu“ opouští a tak tato možnost zůstává sporná. Viz: Sancti Benedicti Regula Monasteriorum. Ed.: D.Cuthbertus Butler. Friburgi Brisgoviae 1927. (Crit.-pract.). Oba ostrůvky, podle výpovědí i starších obyvatel Opatovic n.L., nebyly nikdy zaplaveny, ani při největších povodních, kdy celé okolí bylo pod vodou. 4 Antropologické údaje jsou převzaty z posudku J.Chochola z AˇU Praha, zpr.č.j. 223/67. 102

Hrob č.1 – Silně narušený zbytek kostry dospělého jedince (poškoz.mladší cestou); výbava nezjištěna. Hrob č.2 – Hrob, v němž kostrč mladého muže v natažené poloze byly odříznuty nohy-mladší cestou; ruce podél těla; š.hrob.jámy +61cm; bez výbavy. Hrob č.3 – Silně porušený hrob; fragmenty kostry dítěte; š.hrob.jámy +- 41 cm; výbava nezjištěna. Hrob č.4 – Silně ztrávená kostra dítěte v natažené poloze uložená na bok, ruce mírně pokrčené. Mezi stehenní hlavici a pravou rukou nalezen denár Břetislava II. (1092-1100); hrob.jáma oválná, d.161 cm, š.39-53 cm, zach.d. kostry 129 cm. Hrob č.5 – Poněkud narušená kostra dítěte v natažené poloze, ruce směřující ke klínu; zach.d.kostry 105 cm; bez výbavy; hranice hrobové jámy lze bezpečně zjistit jen v místech, kde se část hrobu zařezává do rostlého terénu, zbytek se zařezává do výplně sídlištní jámy. Hrob č.6 – Silně poškozená kostra dítěte v natažené poloze, ruce směřují do klína; hrob. Jáma oválná až obdélnikovitá, d.129 cm, š.49 cm; pod levou tváři do sebe zavěšené tři bronzové záušnice (rozměry v mm – s.1,7, ∅ 22-23; s.1,8, ∅ 22-23; s.2,3, ∅ 21 mm). Hrob č.7 – V horní části poněkud narušená kostra dospělé ženy v natažené poloze, ruce podél těla; hrob.jáma se zaoblenými rohy, d. 205 cm, š.+- 76 cm. D.kostry 164 cm; bez výbavy. Hrob č.8 – Do nezřetelnopsti rozrušený hrob; fragmenty kostry dospělého jedince; výbava nezjištěna. Orientace koster je zřejmá z přiloženého plánku; hrobové jámy jsou zachovány jen v nejspodnějších částech, někdy jen 4 – 5 cm. Poškození koster je způsobeno nejvíce obděláváním zahrádky. Pohřebiště nebylo patrně příliš rozsáhlé. Směrem na západ je omezeno průrvou „Požeračky“ a směrem na východ také nemohlo příliš daleko sahat za hranice sondy, protože tímto směrem je již blízko k okraji ostrůvku. Směrem na sever asi rozsah pohřebiště nepřesáhl šířku dnešního domu čp.121, protože na dvorku usedlosti nebyly již hroby zachyceny. Otázkou zůstává omezení na jih, ale ani zde patrně pohřby nepřesahovaly za cestu mezi usedlostmi p.Slavíka a p.Doležala. Jediná sonda za cestou sice nemůže mnoho bezpečného říci, ale hroby nezachytila. Kromě toho je z ní zřejmé, že rozsah ostrůvku byl tímto směrem menší než dnes. Odhaduji proto s přihlédnutím ke zjištěné hustotě hrobů jejich celkový počet na 20, nejvíce na 30. Pro datování pohřebiště je důležitý denár Břetislava II. (1092-1100, spíše z konce vlády), 5 který i přes jistou skepsi k datačním 5

Za určení denáru děkuji Dr.P.Radoměrskému z NM Praha. 103

6

schopnostem mince v hrobě, napomáhá nejlépe časovému asovému zařazení pohřebiště.. Protože hrob, který obsahoval denár, není pravdě pravděpodobně ani nejmladším ani nejstarším hrobem na tomto pohřebišti, ebišti, m můžeme uvažovat o pohřbívání na tomto zřejmě malém pohřebišti ebišti n někdy ke konci 11. a na poč. 12. století. Samo uložení dená rů do hrobu jako milodaru, v bezprostřední ední blízkosti kláštera, nepostrádá zajímavosti s hlediska studia postupného upevňování křesťanství.

Do stejné doby se hlásí i tři záušnice z hrobu č.6. Přihlédneme ihlédneme-li ke 7 grafu rozměrů esovitých záušnic z hrobů datovaných mincemi, vidíme, že záušnice z druhé pol. 11. století kolísají kolem ∅ 20 mm s tendencí posunu spíše směrem k hranici 30 mm, které však nebylo v 11. stol. zatím dosaženo. Naproti tomu záušnice pokročilejšího ilejšího 12. století, jak je 8 známe z pokladu, nalezeného v Praze ve Štěpánské ulici, ukrytého do země velmi pravděpodobně v souvislosti s válečnými nými událostmi roku

6

Nejvýrazněji se tato skepse objevila u R.Turka (České hradištní nálezy d datované mincemi. Slavia antiqua I. Poznaň 1948, zvl. 487-488, 504-505, 530-533), 533), byla však značně oslabena P. Radoměrským (Obol mrtvých u Slovanů v Čechách echách a na Moravě. Morav Příspěvek k datování kostrových hrobů mladší doby hradištní. Sborník NM v Praze IX – A/2, Praha 1955, 3-81). 7 M.Zápotocký, Slovanské osídlení na Litoměřicku, PA LVI, 1965, 222. 8 P.Radoměrský, Stříbrný poklad z 12. století z Prahy-Štěpánské pánské ulice, Numismatický sborník VI, 1960, 61-86. 104

Plánek osady na jižní straně čp.121 – výzkumná práce Dr.Smetánky na předklášterním p ostrůvku v Opatovicích n.L.r. 1960 (1967 ?). 105

Kreramika z jámy č.1; před koncem 11.stol. (Výzkum a nález Dr.Smetánky Opatovice n.L.). 106

1142, přesahují již i ∅ 40 mm, i když většina jich je menších než tato hranice; jejich průměry však již neklesají pod 30 mm. Z těchto důvodů řadím tři nalezené záušnice rovněž do konce 11. a na poč. 12. století. I kdybychom připustili, že se záušnice dostaly do hrobu se zpožděním, přece jen je nepravděpodobné, že by zpoždění u této prosté ozdoby bylo tak velké, že výskyt záušnic výše uvedených rozměrů by se vzdálil příliš od období svého obvyklého výskytu. Vážnějším problémem pro správnost našeho datování nalezených záušnic však zůstává skutečnost, že záušnice byly nalezeny u mladšího jedince a jejich datovací schopnost může být tudíž snížena, jak na to na základě vlastní praxe upozornil již I.Borkovský 9 a později graficky 10 předvedli B.Nechvátal a P.Radoměrský. Tuto obtíž nám pomáhá překonat přímá analogie, kterou máme v hrobě č.1 ve Vinařicích (o.Kladno). Zde byly nalezeny v hrobě rovněž nedospělého jedince, společně s denárem stejného knížete jako v Opatovicích n.L. (Břetislav II. 1192-1100, hrob č.4) tři esovité záušnice prakticky shodné 11 s opatovickými. Toto zjištění naše datování pohřebiště do konce 11. a na poč. 12. století plně podporuje. Po hrobem č.5, který leží v sousedství hrobu č.4 s denárem, byla zjištěna sídlištní jáma; hrob ji částečně poškozoval. Jáma má rovné dno, mírně prohnuté stěny, při profilu je dlouhá 283 cm, největší zachovanou šířku má 155 cm a hluboká je kolem 69 cm od úrovně rostlého terénu. Výplň jámy byla hlinito-písčitá až jílovitá a kromě roztroušených uhlíků obsahovala i keramické zlomky. Vrstvička popele až 3 cm silná ležela ve východní části jámy. 12 V jámě nalezené keramické zlomky, z nichž se podařilo rekonstruovat jednu nádobu, jsou v representativním výběru předvedeny na připojené tabulce. Rekonstruovaná nádoba je širší hrnec, šedohnědé barvy s mírně vyklenutým dnem, s okrajem na vnějšku zaobleně prohnutým a nahoře vodorovně seříznutým. Střep je hruběji ostřen. Na podhrdlí je rytá šroubovice užší, ostřejší, zatímco pod největší výdutí, kde šroubovice končí, je řidší, mělčí až jednostranně rytá. Zlomky ostatních okrajů jsou rovněž předvedeny na připojené tabulce. Pokud byla zjištěna výzdoba, byla to vždy jen rytá šroubovice, jaká je zachycena ve výběru na tabulce. Z ostatních zjištěných znaků je třeba uvést jistě výrazné odsazení hrdla od podhrdlí. Hrnčířská hmota nalezených zlomků je hruběji ostřena, povrch je šedohnědý, vnitřek a 9

I.Borkovský, Esovitá záušnice, jejich původ a význam, Referáty Liblice 1956, 148-158. zvl.150. 10 B.Nechvátal, P.Radoměrský, Mladohradištní pohřebiště v Radomyšli u Strakonic, AR XVI, 1964, graf na str.677. 11 R.Turek, o.c. v pozn. 6, str.514 a obr. 9 (1-4) na str.513. 12 Část jámy nebylo možno dokopat pro blízkost usedlosti čp. 121 (p.Slavík). 107

lom hnědočerný; soudržnost střepu nevelká. Datování keramiky je dáno překrytím jámy pohřebištěm, datovaným do konce 11. a na počátek 12. století. Nalezená keramika musela existovat nejméně před koncem 11. století, spíše však hlouběji zpět v 11. století. Sotva asi toto sídliště, 13 k němuž jáma patřila, vzniklo současně s klášterem kolem roku 1086. Muselo by totiž v nezvykle krátké době ustoupit pohřebišti. Spíše je pravděpodobné, že sídliště existovalo již před založením kláštera, přičemž nemusíme myslet jen na cellu Mikulcovu, doloženou písemnými 14 prameny před vznikem kláštera, ale je stejně dobře možné, že je to běžné zemědělské osídlení poblíž celly Mikulcovy, která by ostatně při striktním výkladu zprávy měla být na místě kláštera, tedy na druhém ostrůvku. Ať je tomu jakkoliv, z hlediska způsobu osídlení v malohradištní době representuje zjištěné sídliště poněkud neobvyklý typ. Na malém ostrůvku mohly existovat nejvíce dvě, spíše však jedna sídlištní jednotka, která zde byla umístěna v poloze vysunuté do ekologicky poněkud vyjímečného prostředí, jakým jsou mokřiny, zarostlé lužním lesem, ale se zemědělsky využitelnou půdou v zázemí, v těsné blízkosti druhém břehu „Požeračky“. Získané poznatky můžeme shrnout takto: 1. Ve starší fázi existence kláštera, na konci 11. a na poč. 12. století, existovalo těsně před areálem vlastního kláštera, zřejmě tedy pod jeho dozorem, nevelké a tedy asi krátkodobé pohřebiště zemědělského obyvatelstva. Ani bezprostřední blízkost církevní instituce nezabránila (či ještě nebránila?) uložení denáru jako obolu mrtvých. 2. Před vznikem pohřebiště existovalo na témže místě sídliště pravděpodobně s jednou, max. však dvěmi sídelními jednotkami, které svou isolovanou polohou na ostrůvku, vysunutém do mokřin, představuje dosud nezjištěný typ mladohradištního osídlení v Čechách. 3. Keramika nalezená v sídlištním objektu je starší než konec 11. stol a její datování je opřeno o nález denáru Břetislava II. (11921100) na výše zmíněném pohřebišti.

13

Stopy po sídlišti byly nalezeny ve dvou dalších sondách (na dvoře usedlosti p.Slavíka a za cestou na zahradě p.Doležala). 14 O.c. v pozn. 1. s. 8 a další. 108

Opatovický klášter - elektronický výzkum 1975 Ve druhé polovině roku 1974 byl pro naše pracoviště vypsán výzkumný úkol, jehož výsledkem měla být rezortní příručka osvětlující zaměstnancům geodézie způsob vyhledávání podzemních objektů elektrickou odporovou metodou. Už v té době po dvouletých zkušenostech s aparaturou EOM bylo vidět, že elektrická odporová metoda bude geodety využívána jen sporadicky. My můžeme s touto metodou sbírat úspěchy, ale "geodetický způsob myšlení" je přece jen jinde. Následující léta nám v tom dala za pravdu. Z geodetických pracovišť rezortu elektrickou odporovou metodu nepoužilo ani jediné a všechny vyrobené aparatury skončily mimo rezort. Ale nepředbíhejme, je druhá polovina roku 1974 a před námi je úkol sestavit plán výzkumu na příští rok. Je mi jasné, že k tomu, abychom mohli kvalifikovaně sestavit požadovanou příručku, musíme získat potřebnou praxi a hodně měřit v terénu. Otevírá se tedy možnost k tomu, abychom legálně v rámci výzkumného úkolu provedli mezi jinými také výzkum v Opatovicích a pokusili se určit místo, kde stával kdysi slavný opatovický klášter. 2. června 1975 navštěvujeme společně s PhDr. Františkem Šebkem a Františkem Štillem paní profesorku dr. Emilii NohejlovouPrátovou v její vile v Opatovicích. Tématem návštěvy je opatovický klášter, o kterém psala ve dvacátých létech svou disertační práci a o kterém toho času ví ze všech odborníků asi nejvíc. Chvíli sedíme nad mapami a paní profesorka vypráví, pak sbíráme mapy ze stolu a jdeme na obhlídku terénu. Cesta vede k bývalému Morávkovu mlýnu, jehož průčelí vévodí dva velké oválné znaky. Po levé straně cesty vidíme na zahradě domu čp. 47 zajímavý terénní útvar, jakési hliněné valy. Po pravé straně cesty nás paní profesorka upozorňuje na Topolinu, to jméno má v novodobé historii opatovického kláštera prý jakýsi význam, místo připomínající vyschlý rybník zarostlý topoly a další vegetací. Nedovedu si v této chvíli představit, jak tímhle roštím budeme protahovat dráty od elektrod. V pondělí 30. června k nám na dva týdny na výpomoc nastupují dvě studentky přeloučského gymnázia, Zlatka Kukanová a Jitka Procházková. V té době máme už nastudovány všechny dostupné prameny týkající se opatovického kláštera, především dizertační práci prof. dr. Emilie Nohejlové-Prátové Příběhy kláštera opatovického vydané v Praze roku 1925, příslušnou část monografie Františka Karla Rosůlka Pardubicko, Holicko Přeloučsko, máme i náčrt od dr. Smetánky z Archeologického ústavu ČSAV, kde jsou situačně zakresleny archeologické výzkumy, které byly na místě až dosud provedeny, známe pověsti, které se k opatovickému klášteru vztahují, co bychom ještě chtěli víc. Po vyřízení nezbytných formalit spojených s nástupem 109

děvčat do práce nakládáme techniku a odjíždíme na první měření do Opatovic. Výzkum chceme zahájit na levé straně cesty na pozemcích usedlostí čp. 47 a 114, tedy u Pleskotů a u Morávků. První profil vedeme od mostku přes mlýnský náhon kolem plotu Morávkovy usedlosti, pak se věnujeme průzkumu "valu" na zahradě Pleskotových. Odporové křivky neukazují nic zvláštního, nad čím bychom mohli jásat. Druhý den prší, zůstáváme v kanceláři, do Opatovic jedeme až ve středu, kde je terčem výzkumu pole nad smetištěm, pak se stěhujeme na Pleskotovu zahradu, kde naše práce končí poruchou EOMa - první a také poslední kterou kdy tento přístroj měl. Vracíme se do laborky abychom přístroj opravili a práci v terénu pro tento týden končíme. Z prozatím dosažených výsledků nikdo z nás není moudrý. Podle dochovaných zpráv měl být opatovický klášter postaven podle plánů, které si mniši přivezli z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny - opatovický klášter měl snad být jeho zmenšeninou. Studujeme tedy dostupné plány kláštera v Cluny, děvčata shánějí překlady cizojazyčných odborných termínů, pomáhá nám i zdechovický pan děkan Otto Šrůtek. Do Opatovic jedeme až v pondělí, kdy provádíme řadu měření na Pleskotově zahradě. Opatovické výzkumy, které jsou stále zatím bez výsledku, nás pomalu začínají unavovat. Proto v úterý měníme plán a jedeme dokončit elektronický výzkum na farní zahradu do Sezemic. Tady se naopak výsledky měření ukázaly jako velice slibné. Výlet nám pomohl a tak jsme další den provedli řadu měření kolem obou usedlostí. Mezi řečí mi pan Pleskot naznačil, že Topolina se říkalo také jinému místu a ukazoval kamsi za stodolu. Této poznámce jsem zpočátku nevěnoval přílišnou pozornost, bylo už odpoledne a každý z nás cítil únavu. Začínal se pomalu hlásit i pocit zklamání, protože za půldruhého týdne jsme hledaný objekt stále neměli. Co naplat. Ve čtvrtek se věnuji zpracování měřených hodnot a předběžnému vyhodnocení výsledků. Máme sice několik míst u Pleskotů ukazujících na někdejší zástavbu, ale ta korespondují s objekty zobrazenými na katastrální mapě z roku 1840. V pátek ráno si děvčata vyřizují ukončení brigády a já z dlouhé chvíle listuji Rosůlkovou monografií. Pokolikáté už? Teprve teď si uvědomuji, že F. K. Rosůlek používá v prvních dvou odstavcích na straně 374 pro jeden a týž vodní tok dvou názvů. Jednou jej uvádí jako "tok labský", na jiném místě jako "mlýnský náhon". Nevím, zda je to od F. K. Rosůlka vědomé nebo zda jde o šťastnou náhodu. Vzpomínám si také, co říkal pan Pleskot, že Topolina se říkalo také pozemku za stodolou. Začíná mi svítat, tady nejde o Topolinu na dně vyschlého rybníka, tady jde o jinou Topolinu, o Topolinu na Morávkově zahradě, na pozemku, který byl od začátku tak trochu stranou zájmu. Ještě naposledy dáváme dohromady naši měřickou skupinu a odjíždíme do Opatovic. Morávkova zahrada sousedí se zahradou Pleskotových, není souvisle oplocena, hranici tvoří jen řada 110

tvarovaných kamenných kvádrů, možná stovka jich tam leží. Nikdo dnes neví, k jakému účelu kvádry sloužily, prý je to snad zbytek po nějakém vodním díle z pozdější doby, možná pernštejnské. Morávkovu zahradu pokrývá bujná vegetace, můžeme rozlišit její tři patra. Počítáno odspoda jsou tu kopřivy, některé exempláře dosahují až dvoumetrové výše, pak jsou tu černé bezy a nejvyšší patro tvoří asi osmdesát let staré topoly. Terén do značné míry neprůchodný. Pan Morávek, vlastník zahrady, ochotně souhlasí s vykácením několika černých bezů, jdeme tedy s kolegou za panem Pleskotem vypůjčit vhodné nářadí, abychom vytvořili průchodnou pěšinu pro zamýšlený profil. Začínáme měřit, hned po několika metrech jdou hodnoty napětí prudce nahoru. Oproti obligátním 80 milivoltům je tady najednou 300, 400 i 600 milivoltů, to znamená, že při uspořádání elektrod A3M1N3B (písmena označují jednotlivé elektrody a čísla vzdálenost v metrech mezi nimi) a proudu 15mA jsou zde proti 250 ohmmetrům typickým pro písčité půdy opatovické lokality hodnoty kolem 1500 ohmmetrů charakterizující půdy velmi silně kamenité. Při přepichování elektrod bylo cítit, jak hroty měřících elektrod rachotí v kamenitém podloží, které my pod trávou nevidíme. Profil vedený od severního konce zahrady končíme na dvorku Morávkovy usedlosti a je nám jasné, že jsme u cíle. Zbývá ještě proklestit místo pro dvě další pěšiny pro profily, kterými chceme vymezit rozlohu destrukce kdysi tak slavného a mocného kláštera. Profily vedeme tentokrát napříč zahradou směrem k mlýnskému náhonu. Ukazuje se, že destrukce sahá až k samému náhonu. V této chvíli už není co hledat. O tom, že jsme na správném místě svědčí i volně ležící úlomky gotických cihel, které tu slepice vyhrabaly. Od cihel dnešních se liší na první pohled, jsou užší, vyšší a materiál na lomu je hodně hrubozrnný. Naše práce v Opatovicích na určitou dobu končí. Týž den jsme se rozloučili s oběma studentkami a mně nastala práce dostat výsledky naší práce na papír. Z kopie katastrálky jsem doma pod zvětšovákem překreslil situační plán opatovického klášteřiště do měřítka 1:1000 a hned v pondělí z něho nechal v reprodukci zhotovit asi deset výtisků. Do nich jsme pak zakreslovali potřebné údaje. Tak vznikla jediná mapa rozmístění měřených profilů, která se později někam ztratila a několik map se zákresem přibližné rozlohy destrukce klášterních objektů. Výsledný elaborát jsem za několik dnů předal dr. Vlastimilu Zikmundovi a o něco později jsme po společné konzultaci s dr.Šebkem vybrali místo pro archeologickou sondu, kterou v září téhož roku dr. Šebek na Morávkově zahradě otevřel. Sonda měla půdorysný rozměr 2x5 metrů a dr. Šebek z ní vyzvedl tři přepravky střepů datovaných do 11 - 14. století a jednu přepravku cihlové mozaiky, u nás prý dost vzácné. S částí opatovického nálezu jsem se mohl blíže seznámit za dva roky, kdy mně dr. Šebek některé věci laskavě zapůjčil do Televizního klubu mladých. Na to, že sonda byla hluboká jenom asi půl metru, nález více než slušný. V sondě 111

bylo možné vidět v řezu jakousi udusanou vrstvu oblázků poněkud připomínající chodník a část jakési destrukce zdiva. Na žádost dr. Šebka jsme koncem října provedli podrobná měření v těsné blízkosti sondy, které ukázalo, že kamenná destrukce patří k základu jakési zdi a že o několik metrů východněji se tato situace opakuje. Provedli jsme také tři vertikální elektrické sondy, které naznačily, že změny v půdním profilu mohou sahat v tomto místě do hloubky nejvýše dvou, dvou a půl metru. Podobného mínění byl tehdy i dr. Smetánka z AÚ ČSAV, který archeologické pracoviště navštívil. U tohoto údaje bych se chtěl zastavit. Hloubkový dosah elektrické odporové metody se odvozuje z rozestupu proudových elektrod A a B. V geofyzice se při použití stejnosměrného proudu udává hloubkový dosah měření výrazem AB/2, my jsme však použili při výzkumu střídavý proud o poměrně vysoké frekvenci 700Hz a musíme tedy počítat s dosahem o něco menším. Hloubkový dosah při této frekvenci v závislosti na vzdálenosti proudových elektrod jsem podrobně nezkoumal, ale z provedených laboratorních měření vycházela hloubka dosahu v poměru přibližně rovném AB/5, připouštím tedy určitou nepřesnost v tom, že deklarovaný hloubkový dosah aparatury EOM může být ve skutečnosti větší. Ze třech odporových profilů nelze usuzovat na půdorysné tvary objektu a ani nevím, do které části bývalého kláštera jsme se trefili. To ale není ve výsledku tak důležité, archeolog z výsledků elektronického výzkumu ví, kde má začít a archeologický výzkum jej k cíli dovede. Dr. Šebek hodnotí výsledky elektronického výzkumu ve své zprávě nazvané "Zhodnocení výsledků měření EOM při průzkumu archeologických lokalit" takto: "Měřením EOM bylo půdorysně zachyceno několik anomálií, z nichž byla zkoumána jedna. Měřená anomálie se projevila přibližně jako desetinásobek průměru specifického odporu zeminy. Projevila se v hloubce 30 - 180cm jednak jako destrukce středověkého zdiva, jednak jako vyrovnávací vrstva štěrku, popela apod. (spáleniště kláštera), pod níž byl objekt (sídlištní jáma). Rozdíly v půdorysné dispozici nelze přesně vyjádřit vzhledem k malému rozsahu zkoumané plochy (sonda 2x5m), ale budou jen malé. I zde byl zkoumaný objekt nepravidelně ohraničen. V průběhu výzkumu bylo provedeno hloubkové měření na profilu archeologické sondy s cílem zjistit hloubku sídlištní jámy ještě před jejím vybráním. Zjištěná diference byla přibližně 10% při hloubce jámy 160cm." (konec cit.) Výsledek opatovického výzkumu nezůstal dlouho utajený, zprávy o objevu začínaly pozvolna pronikat na veřejnost. Přišlo i několik dopisů. Pisateli byli většinou proutkaři, kteří nabízeli své služby při dalším výzkumu. Protože na mne proutky velice dobře chodily a o psychotroniku jsem se v té době s hlediska své profese dost intenzivně zajímal a zkoumal možnosti jejího uplatnění, slušně jsem pisatelům poděkoval. Jen jeden z dopisů mne přinutil, abych se jím zabýval o něco 112

víc. Byl od jakési skupiny, která se nejspíš také zabývala psychotronikou. Její vedoucí psal, že oni rovněž provedli na opatovickém klášteřišti výzkum "svými metodami" a zjistili ve větší hloubce jakousi "banku". Obrátil jsem se tedy na ing. Peteru z pardubického Stavoprojektu s dotazem, jak vypadá v té části Opatovic půdní profil. Odpověď zněla: Skála v hloubce 9 až 12 metrů pod terénem, nad ní jsou vodou zatopené štěrkopísky. Stručně řečeno, všude tam, kde se rozlévalo Labe, není možné hloubit sklepení do vodou zatopeného štěrkopísku, alespoň v dřívějších dobách, kdy by stavitelé měli neskonalé problémy s odčerpáváním vody prosakující z Labe. Psychotroniku jsem při opatovickém výzkumu nepoužil. S psychotronikou jsem před léty skončil jednou pro vždy. Sám jsem se během dvaceti let praxe přesvědčil, že tato metoda není ani příliš spolehlivá, ani zdraví neškodná. Říká se, že kdo řekne A, měl by říci i B. K opatovickému klášteru patří nedílně opatovický poklad. Mnoho lidí v existenci opatovického pokladu věří. O opatovickém pokladu jsem mluvil s několika historiky, kteří se v názoru na existenci pokladu celkem shodují a jsou přesvědčeni, že klášter ke konci své existence zchudnul. Dochovala se prý zpráva o tom, že když mniši klášter opouštěli, museli zastavit mešní nádobí a bohoslužebná roucha, aby mohli najmuté posádce zaplatit za ochranu kláštera. Z toho se soudí, že klášter v té době už žádné větší cennosti neměl. Každý z odborníků ale zdůrazňuje, že jde jen o jeho osobní názor. Otázka existence pokladu tedy zůstává otevřená. Opatovický poklad jsme nehledali, v sedmdesátých létech na to nebyla vhodná doba, ostatně ani nevím, kde, jak a čím bychom měli poklad hledat. Když už bylo řečeno A i B, dovolte mi, abych v závěru příspěvku připojil ještě C. Opatovický výzkum jsme provedli druhým prototypem aparatury EOM, přístrojem, který byl použit na řadě dalších historických lokalit, poslední akcí, tuším, byl elektronický výzkum chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi pro knihu Miroslava Ivanova "Kdy umírá vojevůdce". Kolem roku 1985 jsem přístroj v plně provozuschopném stavu daroval pardubickému muzeu. Vznikl se vším všudy v Pardubicích a měl pro pardubický region (a nejen pro pardubický region) svůj význam. Nějaký čas jsem jej vídal při občasných návštěvách v pracovně dr. Zikmundy, jenže od té doby prošel pardubický zámek rozsáhlou rekonstrukcí a dnes už si nikdo ze zaměstnanců nevzpomíná, že by někdy někde modrou bedýnku se vzácným obsahem viděl. Bohužel, náš "nejslavnější" přístroj našel konec tam, kde jsem si myslel, že zůstane nejlépe uchován budoucím generacím. Převzato z Vlastivědných listů Pardubického kraje číslo 4/2007.

113

Situační náčrt se zákresem polohy opatovického kláštera.

114

V roce 2000 náhodně nalezená cihla v prostoru mlýna s otiskem znaku „psí tlapa“ pravděpodobně pocházející z klášterního zdiva. Rozměry:D=24,5 ry:D=24,5 cm; V=8 cm; Š=11 cm hmotnost=4050 g

O několik let později nalezena další cihla s otiskem psí tlapy.Zajímavé je, že otisky tlap na těchto chto nálezech nejsou indentické. 115

Další neplánovaný nález - říjen 1, 2009 Archeologická sondáž, 2 sondy o rozloze cca 3 m2, byla vyvolána stavbou přeložky vysokého napětí firmou ČEZ vedle příjezdové komunikace na katastru obce Opatovice nad Labem. Zkoumané sondy jsou v blízkosti bývalého mlýna a v areálu bývalého kláštera, který zanikl v na počátku husitských válek. Výzkum probíhal s přestávkami v rozmezí květen – červen 2009, sondy byly jen částečně archeologicky vyčerpány, z důvodu dosažení nivelety základové spáry stavby byla část středověkých stratigrafií ponechána in situ. Použitou metodou výzkumu byla archeologická sondáž s kresebnou, fotografickou a fotogrametrickou dokumentací a trackingem pomocí totální stanice. Z kontextů byly odebírány veškeré nálezy pro laboratorní zpracování. V sondách bylo konstatováno středověké souvrství – součást prostoru zaniklého kláštera. Byla zachycena i zděná cihlová a kamenná konstrukce a kamenná dlažba náležející k zatím blíže neznámé části kláštera. Materiál tvořený převážně keramickými střepy, ale i zvířecími kostmi a úlomky železných artefaktů odpovídají období 13.-15. století. Poznámka k tomuto internetovému sdělení: šlo o výkop pro nový sloup v Klášterní ulici, poblíž plotu domu čp.47 (pana Pleskota).

116

Při hloubení jámy pro nový sloup byly objeveny pravděpodobně základy klášterního objektu. Jedná se o nález z června 2009 v Klášterní ulici poblíž domu čp.47. Foto Josef Půlpán. 117

Detail výkopu. 118

119

Stejný snímek jako předešlý, avšak se zakreslením zátopové plochy přřii povodni se stoletou vodou. 120