Bělá
B
níž je litinový křížek na kamenném podstavci z poloviny 19. stol. Za presbytářem stojí hranolová zvonice, v přízemí zděná, v patře bedněná, s jehlancovitou střechou. V sousedství kostela je pozdně barokní fara čp. 73 s mansardovou střechou z let 1780–82. V obci se dochovaly zděné empírové domy, ojediněle i domy s dřevěným štítem, pavlačí nebo hrázděným patrem. K pozoruhodným stavbám patří pseudorenesanční vila Augusta Švagrovského čp. 52, postavená v letech 1874–75 podle projektu arch. Jana Zeyera, bratra básníka Julia Zeyera a stavebníkova švagra. Vila ve švýcarském slohu je z režných cihel, má hrázděné patro, arkádový rizalit a dřevěné vyřezávané arkády. V přilehlém parčíku, kam sestupuje schodiště s litinovým zábradlím, stojí kamenná socha mladé ženy v antikizujícím stylu z 20. stol. Po stopách Písní kosmických Častým hostem Augusta Švagrovského a jeho sestry Růženy, později provdané Fričové, byl jejich přítel, spisovatel Jan Neruda. Ve zdejší vile trávil často i několik týdnů; odpočíval, ale také pracoval – psal fejetony, vznikla tu celá básnická sbírka Písně kosmické. Na návštěvu k velkému mecenáši umění Augustu Švagrovskému jezdívaly i další osobnosti, jako básník Jaroslav Vrchlický, malíř Václav Brožík, cestovatel Emil Holub nebo houslový virtuos František Ondříček. Švagrovský také financoval jejich zahraniční studijní pobyty a nakupoval jejich díla, především obrazy, které později věnoval městu Roudnice a které se staly základem dnešní Galerie moderního umění. Potomci původních
r. 1700. V jz. části návsi stojí pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1725. Jednolodní kaple byla zbořena. V r. 1958 zde vznikla věznice (pobočka Libkovic), od r. 1962 samostatná. Dnes patří toto zařízení mezi věznice s ostrahou pro výkon trestu mužů.
Belvedér
z pozůstalosti jeho hospodyně Anny Haralíkové. Když byl r. 1994 objekt vrácen v restituci potomkům posledních majitelů – rodiny Vejdovských, byl památník zrušen a exponáty předány vlastivědnému muzeu v Litoměřicích.
Bělá Bývalá ves v údolí Bělského potoka a podél dvou vidlicovitě se rozbíhajících silnic, dnes místní část Děčína (Děčín X) 3 km zsz. od centra města, připomínaná r. 1454. Dominantní stavbou je pozdně barokní kostel sv. Františka Xaverského z roku 1787 od Jana Václava Kosche, jednolodní obdélný, s odsazeným trojboce zakončeným presbytářem, doplněným o jižní sakristii, a s hranolovou věží nad
Belvedér
majitelů o dům po únoru 1948 přišli. V r. 1978 tu byl otevřen Památník Jana Nerudy a Písní kosmických. Mezi exponáty se nacházely Nerudovy rukopisy, různá vydání Písní kosmických, dobové dokumenty i fotografie, původní nábytek i některé osobní památky, např. Nerudův cvikr 12
průčelím. V průčelním štítu jsou soudobé barokní sochy. Zařízení je převážně barokní a pseudobarokní. U kostela stojí barokní, klasicistně upravená fara, přízemní objekt s obytnou mansardovou střechou. Dochovalo se i několik staveb lidové architektury – vět-
šinou kombinace roubených a hrázděných usedlostí. K nejhezčím patří čp. 59 a čp. 25, v klenáku portálu datované do r. 1725. U rybníka nad bývalým Terezínským mlýnem v dolní části Bělé rostl asi 300 let starý dub letní, vysoký 23 m, s obvodem kmene 485 cm. Byl však vážně poškozen požárem, založeným dětmi; zůstal jen kmen.
Belvedér Nejstarší upravená vyhlídka Českého Švýcarska na okraji strmé skály 130 m nad hladinou Labe, za záp. okrajem obce Labská Stráň 3 km jjz.od Hřenska. Skálu dal zarovnat a zřídit na ní stupňovitou vyhlídkovou terasu František Karel Clary-Aldringen již v letech 1701–11. V protější skále byla vytvořena sala terrena v podobě grotty – umělé jeskyně, vyzdobené vysokým arkádovým obloukem zakončeným kamennou divadelní maskou. Belvedér sloužil k odpočinku i zábavě rodiny i jejích hostí, pořádaly se tu hudební produkce a pravděpodobně i divadelní hry. Z vyhlídky se dal pozorovat čilý dopravní ruch na Labi. V r. 1839 vznikla schodišťová přístupová cesta a divadelní masku na arkádě nahradil znak Clary-Aldringenů, práce malíře J. Hegenbarta z Labské Stráně. Po požáru bynoveckého zámku v r. 1790 ale zájem o Belvedér ustal. O to víc sem však
Bělský potok Menší vodní tok, pramení v lese poblíž silnice ze Sněžníku do Maxiček na jižním úpatí Děčínského Sněžníku 4,5 km sev. od Jílového. Na horním toku napájí romantické Vlčí jezírko, na středním toku před Bělou teče divokou skalnatou roklí, cesta podél vody je vydlážděná velkými kamennými deskami. Na potoce a jeho přítoku, vytvářejícím obdobné malebné údolí s Muřími skalami, stávalo v minulosti několik mlýnů. V Děčíně-Oldřichově se Bělský potok vlévá zleva do Jílovského potoka. Bělušice Obec 10 km jv. od Mostu na sv. úpatí vrchu Bělouše (399 m) se v písemných pramenech poprvé objevuje v r. 1231. Již ve 14. stol. zde nejspíš stála tvrz, písemně poprvé potvrzená v r. 1408 jako majetek vladyky ze Vchynic. Později se Bělušice staly střediskem většího statku. Ten byl většinou v držení rodu Charvátů, sňatkem se pak ke statku dostali v 17. stol. Chotkové a zůstali zde do 1. pozemkové reformy v r. 1925. Statek pak až do r. 1948 byl majetkem rodiny Baňků, která v 90. letech získala majetek zpátky v restituci. V sz. části obce se dochovala část tvrze v obytném domě statku čp. 1. Obdélníková patrová budova s valbovou střechou s přiléhajícími hospodářskými staveními (sýpka) je zpevněna opěrnými pilíři, sahajícími až do poloviny její výšky. Zajímavý areál doplňuje i nedávno zrekonstruovaná sala terrena z doby kolem
Belvedér
docházeli místní obyvatelé i návštěvníci Českého Švýcarska. Pro jejich pohodlí tu v r. 1841 postavil A. Dittrich z Labské Stráně dřevěnou hospodu, kterou v r. 1888–89 nahradila nová kamenná restaurace s hostinskými pokoji. Přibývalo návštěvníků i lidových slavností, zábav a plesů. Po r. 1948 byl objekt upraven na podnikové rekreační středisko, nyní opět slouží veřejnému cestovnímu ruchu pod názvem hotel Belvedér; je tu i restaurace a venkovní kiosek. Z vyhlídkové terasy je krásný pohled do údolí řeky, ale i na okolní kopce převážně
Dětaňský chlum
Děčín – přístaviště
a vytrvalost, láska k volnosti a vlasti, dobrovolná práce a kázeň, vzájemný bratrský vztah členů. Méně známé jsou Tyršovy zásluhy o rozkvět českého umění, s nímž byl úzce spojen jako kunsthistorik, umělecký kritik a estetik, ale i jako filosof, teoretik výchovy a vysokoškolský pedagog. Stal se rádcem i kritikem umělců generace Národního divadla a organizátorem českého kulturního života. Po smrti svého přítele Jindřicha Fügnera se zamiloval do jeho dcery, o 17 let mladší Renaty, s níž se po déle trvajícím vztahu nakonec oženil. Brzy po svatbě se u něho objevily první příznaky nervové nemoci. Při jednom z ozdravných pobytů zemřel tragickou smrtí – utopil se v tůni říčky Ötztaler Aache u obce Ötz v Tyrolských Alpách. Podle některých názorů šlo o nešťastnou náhodu, podle jiných o sebevraždu kvůli prohlubujícím se příznakům syfilitidy. Miroslav Tyrš je pohřben na Olšanských hřbitovech.
Děčínská vrchovina Horopisný celek, členitá vrchovina v povodí Labe; dělí se na dva podcelky – Děčínské stěny a Jetřichovické stěny. Na západě jej ohraničují Krušné hory, na východě Lužické hory. Území tvoří kvádrové pískovce s průniky třetihorních sopečných vyvřelin. Nejvyšším bodem je Děčínský Sněžník (723 m). Děčínské stěny Jeden ze dvou podcelků Děčínské vrchoviny, plochá až členitá vrchovina v povodí Labe a Kamenice, která se dále dělí na Sněžnickou hornatinu a Růžovskou vrchovinu. Patří k ní i hluboký kaňon Labe mezi Děčínem a Hřenskem, pískovcová skalní města a stěny. Děčínský Sněžník Nejvýznamnější stolová hora v Českém Švýcarsku (723 m) a nejvyšší bod celého Českosaského Švýcarska, nápadná krajinná dominanta a vynikající výhledové místo 3,5 km sev. od Jílového, 8 km záp. od Děčína. Plochá vrcholová část, protáhlá ve směru jihozápad – severovýchod, je dlouhá téměř 3 km. Sz.
okraji plošiny se říká Drážďanská vyhlídka, na jv. okraji vystupuje nápadný skalní útvar zv. Koňská hlava. Na nejvyšším bodě byla v r. 1864 postavena 30 m vysoká kamenná rozhledna válcového tvaru, zakončená cimbuřím
bu Rakouska, Saska a Pruska získat přesná geografická měření. Odborná komise požádala majitele panství Františka Antonína Thuna, aby na vrcholu Sněžníku buď vykácel les, nebo financoval stavbu dřevěné vyměřovací věže. Pan hrabě projevil značnou dávku velkorysosti – požádal významného drážďanského architekta Hänela, aby vyprojektoval stavbu kamennou. Po jejím dokončení sem nastoupili zeměměřiči, nepracovali tu však ve shodě příliš dlouho; jejich spolupráci ukončila prusko-rakouská válka. O to víc však začali věž navštěvovat turisté. Přicházely sem celé školní výpravy, v r. 1883 vyšlápli až na vrchol první cyklisté z Drážďan, v r. 1895 se do návštěvní knihy zapsal první lyžař, mezi hosty byli i členové saské královské rodiny. V r. 1936 tady prof. Färber poprvé na našem území zachytil televizní signál, vysílaný z olympijských her v Berlíně. Po r. 1945 sem několikrát zavítali i filmaři; natáčely se zde např. scény z dobrodružného filmu Větrná hora.
D Děčínský Sněžník – rozhledna
moderního pěstování této plodiny u nás. Jeho práce vedla k vyšlechtění tzv. Osvaldových klonů – v současné době se pěstují na 80 % celkové výměry chmelnic v České republice. V pěkném areálu šlechtitelské stanice je vidět mj. původní sušárna chmele a busta Karla Osvalda. Na návsi stojí jednolodní pozdně barokní kostelík Navštívení P. Marie z r. 1783, bez věže, s malou zvoničkou. Technickou zajímavostí je „dvojitý“ most jz. od obce – přes potok zde přechází most místní komunikace a nad ním most železniční. Trať tzv. Buštěhradské dráhy je zde vedena na vysokém, mohutném náspu.
Dětaň Osada 8,5 jz. od Podbořan, místní část Nepomyšle. Na návsi jsou boží muka. Děčínské stěny
na krakorcích, napodobující středověké hradní věže. Z ochozu je nádherný kruhový výhled na stolové hory v Saském Švýcarsku, ale i na dominanty Českého Švýcarska s nápadným Růžovským vrchem, na Lužické hory s Klíčem, České středohoří, Krušné hory. V r. 1865 byl u paty věže vybudován malý výletní hostinec, později přestavěný na hojně navštěvovanou turistickou chatu. Před lety však byla pro zchátralost stržena, zánik hrozil i rozhledně, kterou se však v r. 1992 podařilo opravit a zpřístupnit. V její blízkosti nedávno vyrostla nová chata (Klub Rádia Děčín), poskytující občerstvení, stejně jako bufet pod rozhlednou. Na jižním úbočí Děčínského Sněžníku jsou veřejnosti nepřístupné pseudokrasové jeskynní prostory (viz heslo Jeskyně pod Sněžníkem). V r. 2003 poškodil zdejší lesy velký požár. Nešlo o turisty Kamenná věž na Sněžníku nevznikla kvůli podpoře rodící se turistiky, tedy jako rozhledna, ale z důvodů zcela jiných a prozaických. Šlo o potře-
Děkovka Osada pod Hrádkem (Oltáříkem) na jv. okraji Českého středohoří 4,5 km zsz. od Třebenic, část obce Podsedice. Původně podhradní ves, prvně zmiňovaná v r. 1450. Na návsi stojí pozdně barokní kaple sv. Jana Nepomuckého, obdélná s poloválcovým závěrem a věžičkou na hřebeni střechy, dnes prázdná a zdevastovaná. Zpustlá je i kamenná výklenková kaplička z r. 1818 s trojúhelníkovým štítem sz. od vsi u bývalé Pnětlucké myslivny, se zničenou fasádou a poškozeným zdivem. Deštnice Chmelařská obec v pohoří Džbán 12 km jv. od Žatce, poprvé písemně zmiňována r. 1368. Majitelé se často střídali, v polovině 16. stol. byla připojena k panství Líčkov. Je známa letitou tradicí pěstování, výzkumu a šlechtění chmele. Ve 30. letech 20. stol. na zdejší šlechtitelské stanici působil doc. Dr. Ing. Karel Osvald (1899–1948), jenž tu položil základy
Dětaňský chlum Přírodní rezervace (35,60 ha), vyhlášená v r. 1967, sev. od osady Dětaň asi 8 km zjz. od Podbořan, zahrnuje jižní exponované svahy Chlumu (539 m) a jeho náhorní plošinu. Chráněny jsou teplomilné doubravy s enklávami stepních trávníků s bohatou flórou i faunou.
Děčínský Sněžník – cesta od Sněžníku
65
Kadaň
Kadaň
K
300 m n. m., 18 040 obyvatel Jedno z nejhezčích českých měst na místě pravěkého sídliště při brodu přes Ohři, na historické solné stezce, asi 14 km jz. od Chomutova. Historie • Kadaňská kotlina byla osídlena již v 18. stol. př. n. l. Vystřídalo se tu několik kultur, ve 4. stol. sem keltské kmeny přinesly kulturu laténskou. A když se v r. 805 Karel Veliký pokusil dobýt Čechy, Kadaň už byla silnou slovanskou pevností. V dnešní podobě bylo město založeno zřejmě někdy na konci 11. stol. – tehdy u brodu přes Ohři vznikla trhová osada. První písemná zmínka pochází z r. 1183 a již v r. 1186 český kníže Bedřich daroval osadu johanitům. V r. 1261 byla Kadaň povýšena na královské město – a na návrší nad původní osadou vznikl královský hrad a minoritský klášter s kostelem sv. Michaela. Johanité si podrželi nad novým městem farní práva a zbudovali zde kostel P. Marie (dnes Povýšení sv. Kříže). V r. 1319 Jan Lucemburský potvrdil Kadani městská práva. Mj. kupci měli povinnost jet se zbožím přes město a celný i rychtář měl pravomoc kupce na postranních cestách pokutovat. V r. 1362 město s hradem zachvátil velký požár. V r. 1367 dostala Kadaň právo výročního trhu a postupně přibývala další privilegia. Ta potvrdil i syn Karla IV. král Václav IV. V r. 1421 dobyli město pražané a Kadaň se stala součástí pražského městského svazu. Jenomže v září téhož roku zaútočila na Kadaň vojska druhé křížové výpravy a město s hradem velké přesile nepřátel neodolalo. Když hejtman Ojíř z Očedělic pochopil, že statečný odpor je marný, uchýlil se s několika zbylými druhy do hradní věže a tu vyhodil do povětří. V r. 1469 byl kadaňským hejtmanem jmenován Jan Hasištejnský z Lobkovic
Kadaň – celkový pohled
142
Kadaň – pozdně gotická radnice
a zasloužil se mj. o vybudování františkánského kláštera. V r. 1498 hrad opět vyhořel a byl opuštěn až do r. 1502. Ve 20. letech 16. stol. začaly i do Kadaně pronikat Lutherovy myšlenky. V r. 1534 se ve městě setkal římský císař a český král Ferdinand I. s předními politiky Svaté říše římské, uzavřené dohody pak vstoupily do dějin jako „Kadaňský mír“. Prosperující město aktivně podpořilo stavovské povstání. Po porážce na Bílé hoře byl konfiskován majetek a probíhala násilná rekatolizace. V průběhu třicetileté války Kadaň několikrát vydrancovala domácí i cizí
vojska. Útrapy přinesly i války o rakouské dědictví v 18. stol. V r. 1742 došlo na předměstí Kadaně u františkánského kláštera k bitvě mezi Francouzi a vojsky Marie Terezie, v níž byli Francouzi poraženi. V r. 1746 opět hořelo, obnova města pak nesla pečeť architekta Johanna Christopha Kosche. V letech 1750–55 byl pustnoucí hrad přebudován na kasárna. V r. 1779 do města zavítal císař Josef II. V letech 1803–23 působilo v piaristické koleji gymnázium. V letech 1811 celé město i s hradem znovu vyhořelo. V r. 1850 se Kadaň stala oficiálním sídlem okresního úřadu. V r. 1903 dorazil do Kadaně první vlak po lokální trati Prunéřov – Vilémov, napojující se na hlavní síť (Praha – Chomutov – Cheb) Buštěhradské dráhy. Kadaň ovšem již v té době byla zastíněna rychle se rozvíjejícím Chomutovem. Do 1. světové války zde byla vojenská posádka, v r. 1914 sem byl umístěn 1. batalion bukovinské infanterie. Počáteční období nové Československé republiky provázela tragická událost. Dne 4. března 1919, při příležitosti voleb do rakouského Národního shromáždění, demonstrovali kadaňští sudetští Němci za setrvání při Rakousku. Přitom došlo ke střetu s československou armádou – výsledkem bylo 25 mrtvých (podle jiných zdrojů 23). Mrtví byli pohřbeni na místním hřbitově, po r. 1989 byly hroby nově vysvěceny. Historici se jednoznačně neshodli na příčině masakru – podle jedné
verze začali němečtí demonstranti střílet na vojáky, opačná verze vypovídá o střelbě do bezbranných lidí. V období 1. republiky se město rozšiřovalo – velký podíl na tom měly rodinné domky. V r. 1923 zahájila provoz nová mlékárna a za ní vznikla Nová kolonie. V r. 1935 zde v parlamentních volbách zvítězila Sudetoněmecká strana, dne 5. října obsadila město německá armáda a Kadaňsko se stalo součástí Sudetské župy. Dne 8. května 1945 vstoupila do města Rudá armáda. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno, přicházeli lidé z celého Československa, Volyně a Vídně, aby Kadaň dosídlili. V r. 1950 byl v Doupovských horách zřízen nepřístupný vojenský výcvikový prostor, postupovala i těžba uhlí, v okolí vznikaly elektrárny. To ovlivnilo i rozsáhlou bytovou výstavbu ve městě. V 60. letech byla kvůli těžbě zrušena dosavadní hlavní silnice do Prunéřova, v 70. a 80. letech musela být přeložena železniční trať. Byl vybudován silniční obchvat kolem města – tím se výrazně ulehčilo hodnotnému historickému jádru. Památky ale chátraly, dokonce se na r. 1990 plánovala likvidace jižní strany náměstí. Kadaň byla nejvíce zdevastovanou městskou památkovou rezervací u nás. To se po r. 1989 podařilo zcela otočit a do r. 1997 bylo celé historické jádro kompletně zrekonstruováno. Památky • V r. 1978 byla historická část Kadaně prohlášena za městskou památkovou rezervací, paradoxně ani to jí v té době nezaručovalo jistotu „přežití“. Zcela mimořádný soubor pamětihodností dnes ovšem lze obdivovat v plné kráse – starobylou část města se podařilo zachránit.
Kadaň – sloup Nejsv. Trojice
Na skále nad Ohří založil Přemysl Otakar II. s městem hrad, poprvé zmiňovaný v r. 1261. V historii byl zárověň několikrát poškozen, významné pozdně gotické přestavby se dočkal v letech 1504–07. Necitlivá byla přeměna na kasárna v letech 1750–55. Po požáru v r. 1811
Kapucín ve zříceninách. Nejstarším a hlavním objektem hradu byla velká pětiboká obytná věž, vystavěná na vrcholku hradní skály, dodnes nejvýrazněji dochovaná stavba. Skálu s věží obklopovalo předhradí, obehnané hradbou, z níž zůstaly úseky na vých. a jižní straně. Z hradu je daleký výhled, za příznivého počasí až ku Praze. Z Kamýku k blízkému Plešivci vede naučná stezka, dlouhá asi 3 km, se sedmi zastaveními, osazenými informačními panely. O čem mluví poklady O skutečném stáří obce hodně napovídají dva nálezy depotů mincí. Jak sděluje poněkud neurčitá zpráva, v únoru r. 1717 našli obyvaKamýk
Kamenský vrch Dříve též Bynovecká výšina či Heinhübel; zalesněný vrch (432 m) nad horním koncem obce Kámen 5,5 km ssv. od Děčína. Podle pověsti zde bývalo pohanské obětiště. Na nejvyšším místě stával hostinec a 20 m vysoká rozhledna. Zařízení zpočátku prosperovalo, ale po letech začalo hostů ubývat. V r. 1908 dům vyhořel a hostinský Josef Pech za peníze z pojistného zbudoval nový objekt. Pojistka údajně zněla na dvojnásobek skutečné hodnoty stavby, veškerý nábytek byl prý z hostince odstěhován několik měsíců před požárem. Kamýk Poklidná zemědělská obec a výrazná zřícenina hradu na jz. svahu Plešivce 4,5 km sz. od centra Litoměřic, obklopená ovocnými sady. Na návrší Na Láskách byly před r. 1898 nalezeny předměty z mladší doby bronzové a v r. 1898 bronzový depot uložený v koflíku, obsahující 57 předmětů z pozdní doby bronzové. Ves vznikla zřejmě jako podhradí stejnojmenného
1 4 2 4
3
Kamýk 1 – pětiboká obytná věž 2 – obvodová hradba jádra 3 – předhradí 4 – renesanční budovy
hradu, s nímž sdílela i společné osudy. Obyvatelé se živili zemědělstvím a ovocnářstvím, pěstovali hlavně třešně a vlašské ořechy. V letech 1809 a 1819 postihly obec velké požáry, které zničily mnoho domů a také původní dřevěnou školu. Dochovalo se tu několik lidových staveb, hlavně hrázděných, např. čp. 36 a 50, srubový dům čp. 3, zděné klasicistní domy z 1. poloviny 19. stol., např. čp. 23 s vysokými pilastry na fasádě aj. Na návsi stojí pseudorenesanční kaplička, vých. od hradu bývalá pozdně empírová myslivna z poloviny 19. stol. s rizalitem a trojúhelníkovým štítem v průčelí. V areálu hospodářského dvora stávala tvrz, která na přelomu 16. a 17. stol. nahradila zpustlý hrad. Bývala většinou jen sídlem panských úředníků. V r. 1863 byla zbořena a na jejím místě vybudován novorenesanční objekt na způsob vily (dnešní čp. 1), nazývaný zámek, renovovaný v r. 1925. Hrad Kamýk byl vybudován nad vsí na vrcholku výrazného čedičového suku (382 m), který je nápadnou dominantou krajiny nad pravým břehem Labe a jedním z charakteristických útvarů Českého středohoří. První zmínka o něm pochází z r. 1319, kdy jej z pověření krále Jana Lucemburského vystavěl Jindřich z Pokratic a přijal jej jako manství. (Někteří historici však kladou jeho vznik již do poloviny 13. stol. a ztotožňují jej se sídlem zv. Kamnich, po němž se po r. 1250 psali Jaroslav a Rudger ze Sulevic.) V r. 1352 přešlo manství na Zdeňka Zajíce z Házmburka, pak se majitelé střídali. Od r. 1431 vlastnili hrad páni ze Lstiboře. Jeden z nich, Vilém Kamýcký, dal v r. 1547 původní nevelký objekt přestavět renesančně a rozšířit jej mj. o nový palác, přistavěný k obvodové hradbě předhradí. Ani potom však Kamýk nároky na pohodlné bydlení nesplňoval, proto byl kolem r. 1600 opuštěn a nahrazen novou tvrzí ve dvoře. Neobydlený hrad, který byl r. 1628 stále v dobrém stavu, vážně poškodili v r. 1632 Sasové; od těch dob zůstal
Smetanovy líbánky V 60. letech 19. stol. měl zdejší panství v pronájmu dr. Ota Polák (Pollak), jehož švagrová Betty Ferdinandová se stala druhou manželkou Bedřicha Smetany. Slavný hudební skladatel tu se svou ženou v r. 1860 před odjezdem do Švédska strávil svatební cestu a byl nadšen krásou zdejší krajiny. Dnes jej připomíná pamětní deska na domě čp. 1 v areálu hospodářského dvora, v němž novomanželé bydleli, a také pamětní síň v budově obecního úřadu.
Kamýk Též Kamýček či Malé Hradiště; homolovitý čedičový vršek (454 m), vystupující z jižního svahu vrchu Hradiště, 3,5 km ssz. od středu Litoměřic, lokalita teplomilné stepní flóry i fauny. Pocházejí odtud archeologické nálezy, dokládající osídlení keltskými kmeny v době kolem 3.–1. stol. př. n. l. Výhledy. Kaňkov Turisticky vyhledávaný znělcový vrch (436 m) asi 3,5 km zjz. od Bíliny, dříve nazývaný též Pastýřský, Kyselecký či Ovčí. Ze skalnatého vrcholu se otvírá výhled na Bořeň, Zlatník, blízké Braňany či osadu Kaňkov skrývají stromy.
Kamýk – zámek
Kaňkov Osada na vých. úbočí stejnojmenného vrchu asi 3 km zjz. od Bíliny, místní část obce Braňany, poprvé zmiňovaná v r. 1495. Stojí tu pěkně opravená kaple s věžičkou z r. 1928.
teli vesnice v prostorách hradu vak naplněný tzv. „plecháči“, jak se lidově nazývaly brakteáty, zavedené do českého měnového systému v r. 1210 Přemyslem Otakarem I. V r. 1860 bylo u hradu vyoráno 40 kusů denárů knížete Jindřicha Břetislava, Přemysla Otakara I. a moravského Konráda Oty, datovatelných do let 1189–1210.
Kapucín Vrch (469 m) se skalními útvary z hrubozrnné žuly 4 km vjv. od Lubence. Věžičky a stěnky jsou vysoké 10 až 15 m, výjimečně 25 m. Jako cvičný terén je využívají horolezci. Romantické Kapucínské skály se člení na několik útvarů (Poslední skála dolní, Poslední skála horní, Rozlámaná, Doudova skála, Mravenčí skála,
Kamýk (19. stol.)
149
K
Teplice hroby německého básníka J. G. Seumeho a purkmistra K. Wolframa. Na průčelí kaple byly umístěny desky se jmény padlých důstojníků v bitvě u Chlumce a Přestanova v r. 1813, kteří zde byli pohřbeni. V místní části Trnovany byl v letech 1908–09 postaven pseudogotický „červený“ (podle barvy fasády z jasně červených cihel) kostel Nejsv. srdce Ježíšova, stával zde i lutherský secesní kostel z let 1899–1905; v r. 1973 byl zlikvidován. V r. 1856 byla postavena kaple Vzkříšení Páně na jz. města na Stínadlech – v 70. letech 20. stol. zanikla. Zámecké náměstí zdobí morový sloup Nejsv. Trojice 3 , jedno z nejkrásnějších a nejhodnotnějších barokních děl Matyáše Bernarda Brauna z let 1718–19. V zámecké zahradě se tyčí trojboký barokní sloup se sochou P. Marie z 18. stol., barokní socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1710 (tedy ještě dlouho před svatořečením Jana z Pomuku) a sloup se sochou sv. Barbory z r. 1725 – plastiky byly renovovány v 90. letech 20. stol. V parku si lze prohlédnout i Beethovenovu bustu – ta původní bronzová sem byla osazena v r. 1971, v r. 2002 byla nahrazena kamennou. Stále na svém místě stojí barokní sousoší Kalvárie z doby kolem r. 1720 – při rozšiřování zájezdního hostince (dnes hotel Thermia) byla vytvořena nika, jen aby plastika nemusela putovat jinam. V parku u Kolostujových věžiček stojí socha W. A. Mozarta od Franze Metznera (1870–1919), původně nejspíš určená pro Stavovské divadlo v Praze (do Teplic se dostala po r. 1920, aby nejprve nahradila strženou sochu císaře Josefa II.). V r. 1895 byl odhalen
Teplice – Zámecké náměstí
pomník básníka J. G. Seumeho. V prostoru šanovského parku byla nedávno instalována busta T. G. Masaryka. V městské i lázeňské části je řada kašen – Kolostujova (Jubilejní) z r. 1862 v Lázeňském sadu, Ledvinky v Lázeňském sadu, Hlavy (chrliče v podobě mužských hlav) u schodiště z náměstí Svobody k historické radnici, moderní kašna Glaverbel Czech, umístěná v r. 1996 na okraj Zámecké zahrady, další novodobá kašna-fontána ve tvaru vysoké průhledné trubice z r. 2002 na Mírovém náměstí, Ptačí napajedlo pod tzv. Ptačími schody, tzv. koňská empírová kašna, zakoupená v r. 1910 v Itálii a v r. 1948 umístěná v šanovském parku, či empírová kašna v Lípové ulici. Známá je čtyřboká empírová kašna z počátku 19. stol. se sochou Immaculaty (ta byla získána z Bohosudova a osazena na dnešní místo v r. 1816).
Město zdobí četné fontány – Pampeliška před zahradním průčelím Císařských lázní (tryskající voda vytváří tvar pampelišky), Rozári-
Nejrušnějším komunikačním uzlem je Benešovo náměstí, intimním prostorem, do kterého se obrací hlavní průčelí Laubeho lázní, je Laubeho náměstí. Hlavním náměstím starých Teplic je náměstí Svobody (původně Tržní) – dříve zde stála samostatná budova radnice, ale po požáru ji v letech 1806–07 nahradila klasicistní radnice 4 na sev. okraji náměstí. Na jižní straně byl v r. 1986 zbudován obchodní dům. Dlouhý je seznam památkově chráněných objektů. Mezi ně patří mj. empírový nárožní úřední dům Claryho velkostatku čp. 526 z let 1810–11 na Zámeckém náměstí, klasicistní hotel Prince de Ligne čp. 136 z počátku 19. stol., činžovní dům Stadt Klagenfurt čp. 140, činžovní dům čp. 225, čp. 1763 v Nádraží ulici měšťanské domy čp. 253, 258 (Paradies), 326 v Mlýnské ulici, U sokola čp. 511 (pozdně empírový z r. 1836) na Zámeckém náměstí, čp. 1125, 1183, 1286
Teplice – Kolostujovy věžičky
Teplice
T
4
6 5 3
2 1
340
7
um uprostřed ochozu půlkruhové kolonády v Lázeňském sadu, kruhový bazén fontány na Benešově náměstí s pamětní deskou na ekologické demonstrace 10., 11. a 14. 11. 1989, Skleněná fontána ve středu Laubeho náměstí, kruhová fontána Hynie z r. 2001 a nejnovější Florida z r. 2002, dále tři vodotrysky na Nádražním náměstí. V Nové Vsi je pomník zrušení nevolnictví. Ve vstupní chodbě teplického muzea je umístěn 49 cm vysoký a 55 cm široký smírčí kříž s rytinou meče. Další dva kříže se po přesunu do Teplic ztratily. Jeden, s datem 1594, pocházel z Hudcova, druhý z Řetenic (stál na místě, kde jistý Martin Greschel probodl svou milenku Marii). Teplice jsou městem zeleně. Nádherný je Lázeňský sad s četnými drobnými stavbami, kašnami a fontánami, na který navazují Havlíčkovy sady. Přirozenou oázou se stal Šanovský park. Oblíbeným výletním místem se na začátku 19. stol., kdy zde vznikaly restaurace, vyhlídky a odpočívadla, stala Letná (Špitální vrch). Na kraji města se tyčí romantický Písečný vrch s Botanickou zahradou a hvězdárnou.
a 1122 v ulici U Nových lázní, čp. 1153 (Jitřenka), 1167 a 1183 v ulici U Hadích lázní, čp. 1230 a 1348 Pod Doubravkou a ve stejné ulici vila – Trojdům (čp. 1270, 1279, 1294), Rosenburg čp. 337 a vily čp. 13, 853 v Lipové ulici, Společenský dům – dělnický dům Ritterburg čp. 30, Společenský dům – spolkový dům (do r. 1938
Teplice – Pravřídlo
Tiské stěny ké pamětní nápisy z doby třicetileté války (1632), z exkurze Lesnické sekce Sdružení zemědělců a lesníků (1856) a jejich následovníků (1999).
Tichá soutěska viz Edmundova soutěska Tisá Dnes převážně rekreační obec a letovisko pod Tiskými stěnami v záp. části CHKO Labské pískovce 6 km zsz. od Jílového s řadou hotelů, penzionů a restaurací. Založena asi v 16. stol., poprvé se připomíná v r. 1541. Údajně již od 14. stol. stávala na vých. okraji dnešní obce vartemberská tvrz Šenov, při níž vznikla ves
Terezín – vstup do Malé pevnosti
Místa, která nebyla chráněna přímo vodou, byla pod zemí protkána spletí naslouchacích a minových chodeb vybíhajících kolmo z hlavní galerie do vzdálenosti až 80 metrů. V r. 1918 byli do cel uvrženi zajatí účastníci rumburské vzpoury, které osvobodily až říjnové události. Akce • Terezínská tryzna – smuteční pietní slavnost na Národním hřbitově k uctění obětí 2. světové války v Terezíně (květen), Závod míru juniorů – cyklistický závod (květen), Festival zakázané hudby (červen), Josefínské slavnosti – kulturní, zábavná a historická vystoupení (začátek října), Silvestrovský cyklokros – memoriál Pavla Sládka (prosinec).
Tetčiněves Ves v údolí Úštěckého potoka 3 km jižně od Úštěku, jeho místní část, připomínaná v r. 1318. Stávala tu vladycká tvrz, kterou r. 1391 držel rytíř Chval z Tetčiněvsi a r. 1401 Jan z Rochova. V 16. století získali Tetčiněves úštěčtí Sezimové a od té doby měla stejnou historii s Úštěkem. Ve vsi se dochovaly některé lidové stavby, hlavně roubené s podstávkami a bedněnými štíty, hrázděné stodoly i zděné domy empírového typu. V seznamu kulturních památek jsou zapsány roubené usedlosti čp. 8, 15, 38 a 63. Na návsi stojí litinový kříž krytý stříškou na vysokém kamenném podstavci z 1. poloviny 19. stol. Tetřevna (Balzerovo ležení) Velký skalní převis s upravenými sedátky, nesprávně nazývaný Balzerovo ležení či Balzerův tábor, při cestě mezi Vilemíninou stěnou a Mariinou skálou v Jetřichovických stěnách 1,5 km ssv. od Jetřichovic. Kdysi místo setkání a útulek lovců při lovech na tetřevy, ale i úkryt obyvatel okolních obcí před nepřátelskými vojsky. Ve skále jsou vytesané němec-
Tetřevna
stejného jména. Po polovině 16. stol. vybudovali páni z Bünau místo tvrze při hospodářském dvoře opevněný renesanční zámek Šenštejn (Schönstein), který se stal centrem malého panství, a v jeho blízkosti i luteránský kostel, faru, školu a pivovar. Po Bílé hoře získali zdejší majetek Thunové, kteří zámek přestali užívat
jako panské sídlo. V r. 1631 byl objekt i s celou vsí vypálen nejdříve Chorvaty a pak Švédy. Po skončení třicetileté války již nebyl obnoven a jeho zdivo sloužilo jako laciný zdroj stavebního materiálu. Nakonec zůstal jen spodek velké kulaté věže, který se r. 1888 využil při přípravě prostranství pro pomník Josefa II.; zámek tak zmizel prakticky beze stop. Zničením zámku a kostela ztratila vesnice Šenštejn na významu a stala se součástí druhé vsi – Tisé. Od konce 18. stol. se tu podomácku vyráběly cínové knoflíky, počátkem 19. stol. byla produkce soustředěna do deseti výroben s 800 dělníky. Tisá se tak stala kolébkou knoflíkářského průmyslu. Sortiment se postupně rozšířil i na sponky, zdrhovadla, odznaky atd. Uprostřed obce nad silnicí stojí pozdně barokní kostel sv. Anny z r. 1789, podélný s trojbokým presbytářem a rizalitem na hlavním průčelí, z něhož vyrůstá čtyřboká vížka s bočními trojúhelníkovými křídly. V interiéru je rokokové a historizující zařízení. Kostel byl opraven v letech 1992–98. V ohradní zdi čp. 349 stojí výklenková kaplička z konce 19. stol., dnes prázdná, ale s novou střechou. Zájemcům je k dispozici koupaliště, v létě je tu v provozu stanice Horské služby. V obci působí amatérské loutkové divadlo Skaláček. Konají se tradiční Létohry – klání pětičlenných kolektivů v deseti sportovních disciplinách.
Tiské stěny Romantické skalní město, tvořené labyrintem pískovcových věží vysokých až 70 m, na okraji pískovcové tabule nad sev. koncem vsi Tisá 5,5–6,5 km zsz. od Jílového. Vzniklo v kvádrových druhohorních pískovcích v průměrné nadmořské výšce 613 m miliony let trvající erozí, která původně souvislý masiv rozrušila a vymodelovala tak četné sloupy, věže a stěny s převisy a jeskyňkami, oddělené roklemi a soutěskami. Stěny byly dlouho divokým a neprobádaným územím, kam se lidé odva-
T
Terezín – samotky na IV. dvoře Malé pevnosti
Terezina vyhlídka Kamenná podezdívka na vyhlídkové plošině na paloučku na záp. okraji rezervace Jezerka asi 2,5 km jz. od zámku Jezeří je pozůstatkem dříve oblíbeného výletního místa, pojmenovaného po Terezii, hraběnce z rodu Lobkoviců. Dříve tu stával i vyhlídkový altán. V okolí lze narazit na řadu zajímavých skalních útvarů, využívaných i horolezci (Terezčin hřeben s Rozlámanou skálou, Jeskynní skála, Prsty, skalní brána aj.).
Tiské stěny
345
