Obsah Anotace kurzu ekologické ekonomie .........................................................................................2 Úvod ...........................................................................................................................................3 1. Ekonomický styl myšlení - principy, ekonomická terminologie............................................5 1.1 Historický exkurz do vývoje ekonomie................................................................................5 1.2 Charakteristika ekonomie - definice.....................................................................................6 1.3 Ekonomický styl myšlení .....................................................................................................7 1.4 Základní ekonomické kategorie - Poptávka a Nabídka .....................................................10 SHRNUTÍ.................................................................................................................................13 2. Reakce ekonomů a ekonomiky na počátky ekologické krize..............................................14 2.1 Životní prostředí vstupuje do hry - 70tá léta .....................................................................14 2.2 Názorové spektrum na limity růstu ....................................................................................15 2.3 Neoklasické paradigma a životní prostředí .......................................................................15 SHRNUTÍ.................................................................................................................................16 3. Ekologická ekonomie ...........................................................................................................18 3.1 Ekologická ekonomie – nové paradigma............................................................................18 3.2 Názorové proudy uvnitř ekologické ekonomie ..................................................................21 SHRNUTÍ.................................................................................................................................22 4. Trvale udržitelný rozvoj .......................................................................................................23 4.1 Historický vývoj přírody a společnosti...............................................................................23 4.2 Ekonomický růst a ekonomický rozvoj ..............................................................................24 4.3 Definice a charakteristika trvale udržitelného rozvoje ......................................................25 4.4 Světové konference............................................................................................................28 SHRNUTÍ.................................................................................................................................32 5. Indikátory trvale udržitelného rozvoje .................................................................................34 5.1 Charakteristika a problémy spojené s rozvojem indikátorů ...............................................34 5.2 Výpočet hrubého domácího produktu (HDP) a jeho úprava ............................................37 5.3 Zelené účetnictví a příklady výpočtu některých agregovaných indikátorů ........................38 5.4 Footprint – filosofie a výpočet............................................................................................40 SHRNUTÍ.................................................................................................................................44 6. Oceňování přírody a přírodních zdrojů ................................................................................45 6.1 Diskuse kolem oceňování přírody ......................................................................................45 6.2 Dva základní přístupy k určování hodnoty........................................................................45 6.3 Metody oceňování životního prostředí ..............................................................................48 6.4. CBA – nákladově zisková analýza a rozměr přírody ......................................................56 SHRNUTÍ.................................................................................................................................58 7. Ekonomické nástroje na ochranu životního prostředí ..........................................................59 7.1 Selhání funkce trhu - externality ........................................................................................59 7.2 Typy ekonomických nákladů..............................................................................................60 7.3 Ekologická politika a typy ekonomických nástrojů ..........................................................62 SHRNUTÍ.................................................................................................................................67 8. Globální ekonomika a životní prostředí ...............................................................................69 8.1 Globální ekonomika a trvale udržitelný rozvoj ................................................................69 8.2. Zemědělství a krajina v globálních souvislostech .............................................................73 8.3 Globální klimatické změny - nová role krajiny .................................................................75 SHRNUTÍ.................................................................................................................................76 Doporučená literatura: ..............................................................................................................77
-1–
Anotace kurzu ekologické ekonomie Cílem předmětu je objasnění širších ekonomicko-environmentálních souvislostí. Kurz je rozdělen do pěti tématických částí. Obsahem první části je obecný úvod do klasické a neoklasické ekonomie, její historie, stylu myšlení a popisu základních ekonomických kategorií jako jsou nabídková a poptávková funkce, zisk, ceny apod. Druhá část kurzu je zaměřena na reakci ekonomů a ekonomické teorie na globální ekologické změny 70tých let dvacátého století, především pak na nový směr v ekonomickém stylu myšlení – na ekologickou ekonomii. Ekologická ekonomie představuje teoretický posun, nové ekonomické paradigma, které je úzce spojeno se snahou o realizaci myšlenek trvale udržitelného rozvoje. Jde spíše o filosofické paradigma než o praktický návod na uskutečnění změny chování společnosti. Třetí část kurzu je věnována teorii trvale udržitelného rozvoje a jeho indikátorům. Ekologická ekonomie zahrnuje ekologii, klasickou ekonomii a dva nové ekonomické směry: environmentální ekonomii a ekonomii přírodních zdrojů. Tyto dva posledně jmenované ekonomické směry jsou zaměřeny na praktické ekonomické rozhodování a jsou předmětem čtvrté části přednášek. Environmentální ekonomie se zabývá ekonomickými nástroji rozšířenými o rozměr životního prostředí, patří sem například obchodovatelná emisní povolení, zelené daně atd. Ekonomie přírodních zdrojů se zabývá především metodami oceňování přírodních zdrojů. Důležitou součástí kurzu je globální rozměr ekonomiky a jeho vztah k životnímu prostředí. Aspektům globalizace z pohledu trvale udržitelného rozvoje je věnována poslední, pátá část kurzu.
-2–
Úvod Ekonomie je často označována za viníka současných globálních ekologických problémů Vznik nového paradigmatu ekologické ekonomie představuje reakci na tuto situaci, jde o snahu ekonomů překročit úzké limity vlastní disciplíny a najít řešení. Ekologická ekonomie se objevila jako nové paradigma na konci osmdesátých let minulého století (Daly, Farley, 2004; Daly, 1996; Costanza, 1991). Představuje nový transdisciplinární obor studia, který se zabývá vztahy mezi ekosystémy a ekonomickým systémem v širších souvislostech. Překračuje hranice běžných koncepcí vědeckých disciplin a snaží se o syntézu a integraci přístupů různých vědních oborů. Není to jednolitý proud myšlenek, který lze přesně uchopit a definovat. Ekologická ekonomie v sobě zahrnuje konvenční ekonomii, konvenční ekologii, environmentální ekonomii a ekonomii přírodních zdrojů. (Costanza, 1991; Costanza, Perrings, Cleveland, 1997). Nový přístup spočívá především v novém pohledu na optimální alokaci zdrojů z hlediska dosažení maximálního souhrnného užitku společnosti. Ekologickou ekonomii nezajímá alokace v rámci ekonomiky, její snahou je docílit rovnováhy mezi ekonomikou a přírodou. Optimální alokace zdrojů z hlediska funkce souhrnného ekonomického užitku sama nestačí, je třeba se ptát: Alokace pro jaké cíle? Čeho se vzdáváme ve jménu růstu? (Daly, Farley, 2004). Ekologická ekonomie představuje ekonomické jádro teorie trvale udržitelného rozvoje. V tomto kontextu je logické, že není jen vědou pozitivní, popisující fakta a chování v ekonomice, ale i normativní, která zahrnuje etiku a hodnotové soudy (Samuelson,1991). Důležitý přínos ekologické ekonomie spočívá v tom, že uvažuje o limitech ekonomického růstu. Ekonomika v jejím pojetí představuje otevřený systém v konečném, uzavřeném systému biosféry. Nepředpokládá nahrazení funkce trhů, ale chce přehodnotit názor, že trhy vedou k odhalení potřeb, že jsou dokonalým systémem nejen pro alokaci zdrojů, ale i pro jejich distribuci. Konec růstu neznamená konec rozvoje, který na rozdíl od růstu je chápán ne kvantitativně, ale jako změna kvality (Daly, Farley, 2004). Ekologická ekonomie je spíše novou filosofií bez praktických ekonomických nástrojů řešení. Mnohé prvky jejího paradigmatu jsou především výsledkem určitých hodnotících přístupů a názorů, bez obvyklých nároků na empirické poznatky. K realizaci svých myšlenek si proto půjčuje nástroje neoklasické ekonomie a soudobé post klasické a moderní ekonomie a snaží se je aplikovat na oblast životního prostředí. Z praktického pohledu to znamená rozšíření ekonomického modelu na oblast životního prostředí. To, že se ekologická ekonomie otevírá i jiným vědním disciplínám, neznamená, že se vzdává stylu ekonomického uvažování. Proto je třeba kurz ekologické ekonomie začít právě vysvětlením principů ekonomického myšlení, jeho hlavních zásad a zákonitostí. Ekonomický styl myšlení, vypovídající o specifickém přístupu k realitě, je třeba pochopit pro vzájemné porozumění ekologů a ekonomů, ale i pro případnou fundovanou kritiku ekonomie ze strany ekologů. S jistým zjednodušením lze ekonomické úvahy zredukovat na nákladově ziskovou analýzu – porovnávání nákladů a přínosů jednání, ať jedince, firmy nebo společnosti. Základním principem je dodržet zásadu vyšších příjmů než výdajů. Toto logické pravidlo, aplikované na životní prostředí, se často dostává do rozporu s požadavky ekologů a environmentálních aktivistů. Z hlediska ekonomického stylu uvažování neexistuje důvod chránit přírodu v případě, že náklady na ochranu jsou vyšší, než předpokládané zisky z této preventivní činnosti. Důležitým momentem, který může změnit optiku ekonomických úvah, jsou preference a hodnoty společnosti. V případě, že životní prostředí, nebo alespoň jeho část, se posune na žebříčku hodnot společnosti, musí se přehodnotit definice nákladů a přínosů, které vstupují do nákladově ziskové analýzy. Jinými slovy, je třeba rozšířit tyto kategorie o rozměr životního prostředí. To, jakým způsobem se životní prostředí, jeho složky a funkce, -3–
stanou součástí ekonomických nákladů a přínosů, je právě úkolem disciplin environmentální ekonomie (ekonomie životního prostředí) a ekonomie přírodních zdrojů, praktických součástí ekologické ekonomie.
-4–
1. Ekonomický styl myšlení - principy, ekonomická terminologie 1.1 Historický exkurz do vývoje ekonomie Ekonomie je poměrně mladá vědní disciplína, počátek její historie je spojen se jménem skotského ekonoma - Adam Smith a jeho knihou „Bohatství národů“ z roku 1776. Ve své knize se snažil odhalit příčinné souvislosti, jak dosáhnout bohatství, jaké jsou pohnutky chování lidí jako ekonomických hráčů. Jeho přístup k ekonomii byl inspirován fyziokraty, podle nichž bohatství vzniká ve výrobě a především v zemědělství. Ve své teorii vycházel z následujících předpokladů – lidé chtějí žít stále lépe a mají sklon „handlovat“. Vlastní zájem je silnější než mučednictví nebo altruismus - kdyby všichni usilovali o veřejné dobro, museli by vědět o ostatních tolik, jako o sobě. Podle Smithe vede sledování vlastního zájmu často k prosazení zájmu společnosti účinněji, než když se ho člověk opravdu zamýšlí prosadit. Je autorem teorie o neviditelné ruce trhu, která řídí celou společnost a její hospodářství lépe, než osvícený panovník. A. Smith se inspiroval astronomií: každá z planet se pohybuje po své oběžné dráze, a přesto existuje přirozená harmonie vesmíru, tudíž i lidé, vedeni vlastními pohnutkami, povedou nakonec společnost k harmonii a prosperitě. Dělba práce a svobodný obchod jsou základní stavební kameny prosperity. (Tužka je typickým produktem mezinárodního obchodu - dřevo, tuha i kaučuk na gumu jsou z různých částí světa). Je autorem teorie absolutní výhody - nakupuji to zboží, kde mám vyšší výrobní náklady než soused. Dalším pokračovatelem a průkopníkem klasické ekonomické teorie byl David Ricardo, který je otcem teorie komparativní výhody a diferenciální renty. Jeho základní práce „ O principech politické ekonomie a zdanění“ vyšla v roce 1917. I přes tyto význačné práce, neabsolvovali ještě ani Smith ani Ricardo žádný kurz ekonomie, neboť neexistovala jako samostatná vědní disciplina. Ekonomie byla původně součástí teologie a do roku 1908 byla součástí věd o mravnosti (Adam Smith vedl v roce 1748 katedru filosofie a morálky v Glasgow ). První samostatný kurz ekonomie byl otevřen Alfrédem Marshalem až v roce 1903 v Kambridži. Právě tak, jako je lékařství zaměřené na tělesné zdraví, právo na zdraví politické a náboženství na duchovní zdraví, Marshall doufal, že promění ekonomii ve čtvrté ušlechtilé povolání zaměřené na lepší materiální zdraví společnosti. Klasičtí ekonomové, jejichž hlavními představiteli jsou pánové Smith a Ricardo, sledovali Newtonovu vědeckou metodu. Alfred Marshal se inspiroval Darwinem a biologií, jeho teorie je evoluce aplikovaná v oblasti ekonomie - podnikatelé se přizpůsobují krok za krokem měnícím se podmínkám trhu a cenám, přežívají nejschopnější firmy. Je zakladatelem marginalismu, který je důležitý pro vznik mikroekonomiky. Alfred Marshal zformuloval zákon poptávky a zákon klesající mezní užitečnosti – zdokonaloval koncept elasticity, snažil se vyvrátit marxistickou teorii hodnoty. Velká krize v roce 1930 znamenala pád klasické ekonomie a její víry v absolutní fungování trhu. Řešení přinesl ekonom John Maynard Keynes svou prací „Obecná teorie zaměstnanosti úroku a peněz.“ Popřel platnost Sayova „zákon trhu“ podle něhož si nabídka automaticky vytváří svoji poptávku. Do ekonomických úvah musí, podle Keynese, vstoupit úspory, zahraniční obchod a zpoždění investic. Vývoj ekonomického myšlení, jeho jednotlivých stylů, ukazuje přehledně následující obr. č1:
-5–
Obr. č.1. Vývoj ekonomických teorií Hlubinná ekologie Filozofové
Neo-Malthusianská ekonomie (biofyzikální systém)
Feudalismus Merkantilismus
klasická ekonomie (Adam Smith)
Neo-klasická ekonomie (tržní systém)
rozpoznat limity růstu
Environmentál ní ekonomie (modifikovaný tržní systém)
Ekologická ekonomie
?
Fyziokraté Neo-Maxistická ekonomie (sociálně-politický systém)
podporovat lokální/globální společenské jednání
Náboženská filozofie
Komuni musmus
středověk
polovin a 17. století
polovin a 18. století
polovin pozdější a 19. 19. století století
rané 20. století
Zdroj: Daly, H. E., Farley, J. (2004): Ecological Economics: Principles and Applications. Island Press. Washington, Covelo, London. 1.2 Charakteristika ekonomie - definice Ekonomie není tvrdou vědní disciplinou s obecně platnými zákony, jako má fyzika nebo matematika. Ekonomické zákony platí pouze v průměru, nikoli jako přesné vztahy. Platí zde zákon průměrných čísel, kdy průměrné chování skupin lze odhadnout lépe než chování jednotlivce. Jde spíše o úhel pohledu na realitu, o určitý styl myšlení. Ekonomie pracuje vždy se zjednodušenou realitou, s jejím modelem a platnost ekonomických zákonů je značně omezena podmínkami, za nichž dané vztahy, popisované modelem, platí. Obtížné postavení ekonomie jako vědní disciplíny spočívá mimo jiné i v tom, že předmět jejího zkoumání – chování společnosti a jednotlivých hráčů - spotřebitelů a výrobců - se neustále mění. Jakmile ekonomie začne izolovat příčiny jednotlivých jevů a jejich možné důsledky, skoro paralelně se mění i zkoumané společensko-politické podmínky. Jak se mění mezilidské vztahy a společenské instituce, mění se předmět ekonomického zkoumání. Když ekonomie popisuje chování jednotlivých domácností a firem, hovoříme o mikroekonomii, v případě, že popisuje situaci celého hospodářství státu, jedná se o makroekonomii.
-6–
Ekonomie má mnoho definic, například: věda o bohatství a penězích, věda o obchodování mezi národy a další. Jedna z nejvýstižnějších definic charakterizuje ekonomii jako vědeckou disciplínu, která zkoumá, jak různé společnosti využívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi různé skupiny (Samuelson, Norhaus,1991). Ekonomii lze stručně charakterizovat jako disciplínu, která se zabývá: • Volbou spotřebitelů, výrobců a společnosti. • Alokací vzácných zdrojů k uspokojení potřeb –rozdělováním. • Je politickou vědou – snaží se odpovědět na otázku co, jak a pro koho vyrábět. Ekonomie buď popisuje realitu takovou jaká je, aniž by se snažila vložit do ní svá očekávání, pak hovoříme o pozitivní ekonomii, která popisuje fakta a chování. Pokud už ekonomická teorie v sobě obsahuje žádoucí stav reality, jak by měla podle ní vypadat, hovoříme o ekonomii normativní – zahrnuje etiku a hodnotové soudy. 1.3 Ekonomický styl myšlení Ekonomické úvahy vycházejí ze základního předpokladu, že žijeme v situaci omezených zdrojů a nekonečných potřeb. K uspokojování potřeb společnosti nebo individuí je třeba volit, které z potřeb budou uspokojeny omezeným množstvím zdrojů. Ekonomická volba je racionální - předpokládá, že lidské činy se řídí propočtem nákladů a prospěchu. Jevy jsou výsledkem lidské volby, přičemž lidská volba prospěchu je podle ekonomie převoditelná na peníze. Zjednodušeně lze říci, že každý volí více peněz před méně penězi. Ekonomickou filosofii lze parafrázovat následujícím výrokem: „Peníze nejsou nejlepší věcí na světě, existuje spousta lepších věcí, které si za ně lze koupit“. Zájem na penězích, upřednostňování více před méně, umožňuje předvídat ekonomické chování lidí, nebo je dokonce ovlivňovat. Peníze jsou důležité „mazadlo“ lidské ekonomické kooperace. Na všechny společenské vztahy se lze dívat jako na tržní procesy. Otázku volby lze shrnout následovně: • Volba jednotlivce je dána jeho finančními možnostmi, úrovní znalostí nebo časem – důležitý bod je zde ochota platit. • Volba společnosti mezi jednotlivými statky a službami je dána množstvím zdrojů a dostupnými technologiemi. Pravidla volby v rámci ekonomiky určují vlastnické vztahy. Jen o tom, co vlastním, mohu rozhodovat. Jako příklad lze uvést mzdu jako odměnu za práci. Pouze v případě, kdy společenská pravidla jsou nastavena tak, že vlastním svoji práci, mohu ji nabízet na trhu práce a vyžadovat za ní odměnu v podobě mzdy. Ve chvíli, kdy svoji práci nevlastním (v otrokářské společnosti, v případě veřejných služeb jako byla donedávna vojenská povinnost, nelze uplatňovat právo na mzdu). Ekonomické rozhodování probíhá na trhu a volba se provádí peněžní formou hlasování. Každý den svým rozhodnutím o nákupu nebo úspoře peněz vlastně hlasujeme, podporujeme určitý druh ekonomiky, podnikání ( příklad je nákup v maloobchodě nebo v supermarketu) Rozhodování pomáhají ceny, které slouží jako indikátor a nositel informací o situaci na trhu, efektivnosti výroby apod. Kdyby neexistovala omezenost, vzácnost statků, ekonomie jako věda by byla zbytečná. Nebylo by třeba zkoumat optimální alokaci vzácných zdrojů s co největší efektivností. Důležité je si uvědomit, že ekonomická vzácnost je zcela odlišná od chápání vzácnosti -7–
v přírodních vědách. Nestačí, aby bylo nějakého statku málo, ale musí být splněna ještě podmínka poptávky po tomto statku. Tak například, může být málo jedovatých hadů, ale ještě to neznamená, že jsou z ekonomického pohledu vzácní. Teprve ve chvíli, kdy jedovatí hadi budou velice žádáni, například kvůli jedu na výrobu séra, pak se bude moci hovořit o vzácnosti z ekonomického hlediska. Předchozí úvahy o volbě a alokaci vzácných zdrojů velmi dobře ilustruje schéma produkčních možností společnosti. Na příkladu dvou komodit (másla a tanků) křivka produkčních možností společnosti ukazuje, že nelze současně zvyšovat spotřebu všech statků, které jsou k dispozici. Je třeba si vybrat, neboť vzhledem k omezenosti zdrojů zvýšená spotřeba jednoho statku vyvolá čerpání zdrojů, a tím automatický pokles zásoby zdrojů pro spotřebu statku druhého viz. Obr. č.2. Křivka produkčních možností společnosti
Obr.č.2. Křivka produkčních možností společnosti
Nejtěžší zkouškou pro ekonomy jsou volební kampaně. Jakmile politik ve svém volebním okrsku začne slibovat více másla i více munice, musí ekonomové přijít s varováním ohledně kalamitních následků takového počínání. Jedinou možností, jak dostát slibu zvýšené spotřeby u obou statků, je technický pokrok, který posune křivku produkčních možností, jak na obrázku ukazuje směr šipky. V případě přírodních zdrojů princip volby znázorněný křivkou produkčních možností znamená, že jakékoli ekonomické rozhodnutí společnosti, které se týká zvýšení výroby nebo Zdroj: Samuelson, Nordhaus (1991). spotřeby, týká se i přírodních zdrojů, které jsou tímto rozhodnutím ovlivněny - buď přímým čerpáním nebo znečištěním. Tím, že v situaci omezeného množství zdrojů něco získávám, zároveň ztrácím něco jiného. Je velice obtížné, ne-li nemožné zvyšovat spotřebu aniž by se snižovala potenciální zásoba či kvalita přírodních zdrojů. I zde platí ekonomické úsloví, že „neexistuje oběd zadarmo,“ jinými slovy, za všechno se platí. O těchto vztazích právě uvažuje ekologická ekonomie, jak bude uvedeno v kapitole 3. Křivka produkčních možností společnosti určuje optimální míru využívání zdrojů. V případě, že zdroje společnosti jsou využívány efektivně, výroba kopíruje křivku produkčních možností a tento stav se nazývá Pareto optimální rozložení zdrojů. Je to taková situace, kdy nelze zlepšit pozici žádného člena společnosti (nebo výrobního odvětví) aniž by došlo zároveň k poškození ekonomické pozice někoho jiného. Autorem teorie optimálního rozložení zdrojů je italský ekonom Vilfred Pareto. Podobně definoval optimální rozložení zdrojů Alfred Marshal jako takové rozložení zdrojů společnosti, kdy v případě jakékoli změny, bude přínos nižší než náklady spojené s touto změnou.
-8–
Produkční křivka společnosti velice názorně ukazuje jeden z elementárních ekonomických zákonů - zákon klesajících výnosů. Tento ekonomický zákon vlastně vypovídá o klesající produktivitě s přibývajícím časem, kdy se věnujeme nějaké činnost, nebo s přibývajícími pracovními silami, aniž bychom měnili techniku. Jako praktický příklad lze uvést dobu učení a množství znalostí vstřebaných první a poslední hodinu. Podobná situace je i v hospodářské praxi, jak ukazuje následující tab. č.1. Pokud jsou ostatní podmínky výroby nezměněné, pak pouhá kvantitativní změna výrobních faktorů – přidávání strojů či pracovní síly- vede k tomu, že od určitého bodu začne produktivita práce klesat (tj. začne klesat množství výrobků , vyrobené za časovou jednotku, jinými slovy s rozšířeným množstvím kapitálu, jeho mezní produktivita klesá). Je velice užitečné zapamatovat si tento zákon i pro pozdější výklad. Má totiž podobnou logiku jako zákon klesající míry užitečnosti, který je důležitý z hlediska paradoxu hodnoty a zacházení s přírodními zdroji, jak uvidíme v následující kapitole 2.
Tab. č.1 Zákon klesajících výnosů Jednotky práce (člověk / roky)
Celkový výstup ( Jednotky produkce)
0
0
1
2 000
2
3 000
3
3 500
4
3 800
5
3 900
Dodatečný výstup přidaný dodatečnou jednotkou práce (produkce/člověk/roky) 2 000 1 000 500 -----100
Klesající výnosy jsou jedním ze základních zákonů ekonomie a technologie Přidáváme-li dodatečné jednotky práce a udržujeme-li množství půdy neměnné, pak podle zákona klesajících výnosů má dodatečný výstup tendenci klesat. Zdroj: Samuelson, Nordhaus (1991). Základní principy ekonomického uvažování neoklasické ekonomie lze shrnout do těchto bodů: 1). Většina statků není zadarmo, získáme je jen tak, že se vzdáme něčeho, co je také statek (to je jeden z důvodů, proč je třeba ocenit přírodní zdroje, aby se staly součástí ekonomických úvah a rozhodování) 2). Za vše lze nalézt náhradu, substituci (velice nebezpečná myšlenka pokud jde o přírodní zdroje. V případě, že jsou přírodní zdroje nahraditelné, neexistuje hranice ekonomických
-9–
aktivit) Varující je výrok věhlasného ekonoma R. Solowa, držitele Nobelovy ceny z roku1974„rozvoj ekonomie je možný v podstatě bez ohledu na stav přírodních zdrojů“ (Solow, Nordhaus, 1991). 3).Volba - výběr mezi substituty spočívá v porovnání dodatečných-marginálních nákladů a marginálního zisku, spojeného se změnou výroby či spotřeby právě o jednu dodatečnou jednotku Tyto principy vysvětlují v obecné rovině tržní chování – poptávku spotřebitelů na straně jedné a nabídku výrobců na straně druhé. Nabídce a poptávce, jejich principům a fungování, je třeba se věnovat podrobněji. Je to základní klíč k pochopení fungování tržní ekonomiky. I v případě, že nabídka a poptávka už nefungují ve své ryzí podobě tak, jak je popsáno v následujícím textu, přesto tvoří základní rámec, v kterém se tržní ekonomika pohybuje. Ceny, které jsou výsledkem nabídky a poptávky, jsou indikátory ekonomických rozhodnutí i pokud jde o zásahy do životního prostředí. Jestliže pochopíme zákonitosti těchto dvou kategorií, bude lehčí představit si jejich vliv na využívání přírodních zdrojů a pokusit se jejich působení nějak ovlivnit. Ekonomické nástroje na ochranu životního prostředí - daně, dotace, i obchodovatelná povolení- nevycházejí z jiných zákonitostí, než jaké platí pro nabídku a poptávku. Jen dokonalá znalost nabídky a poptávky a jejich funkce dává příležitost k jejich modifikaci ve prospěch ochrany funkcí životního prostředí a přírodních zdrojů 1.4 Základní ekonomické kategorie - Poptávka a Nabídka Poptávka Co vytváří poptávku? Podle ekonomické teorie, jsou to lidské potřeby a jejich uspokojení. Různost lidských potřeb - od základních jako je potřeba jídla, spánku atp. až po ostatní méně nezbytné. Potřeby lze vnímat jako různě silná lidská přání (např. potřeba mít nové auto, jet k moři, jít do kina atp.), která nemají hranic. Jestliže je možné uspokojit svá přání jen za cenu určitých nákladů, pak ve chvíli, kdy naplňujeme nějakou svoji potřebu, vzdáváme se uspokojení potřeb jiných. Například, půjdu-li do kina, nemohu současně jít na procházku, učit se na zkoušku atp. Situace, která souvisí s uspokojováním neomezených potřeb v omezeném čase a s omezeným množstvím zdrojů, finančních, časových nebo jiných, je spojena se vznikem nákladů obětovaných příležitostí. Tím, že se věnuji nějaké činnosti, (spořím na určitou věc či dovolenou), obětuji příležitost dělat současně věc jinou, nebo věnovat své peníze na jiný účel. Výsledek je takový, že přijímáme méně, než bychom chtěli a to je vlastně podstata zákona poptávky. Existuje nepřímá úměra mezi množstvím, které lidé nakupují a „cenou oběti“ (náklady obětovaných příležitostí), kterou za ně platí. Jinými slovy poptávané množství zboží (či služeb) je nepřímo úměrné ceně, kterou je za ně třeba zaplatit ( Heyne 1991). Tento zákon platí stále, ačkoliv není vždy tak zřejmý. Vzhledem k inflaci, očekávanému růstu cen, lidé nakupují více někdy i při zvyšující se ceně, neboť očekávají, že ceny v budoucnosti vzrostou a jejich náklady obětovaných příležitostí vzrostou též ( jejich „oběť bude ještě větší). Poptávka není totožná s požadovaným množstvím. Poptávka vyjadřuje vztah - vztah mezi cenami zboží a ochotou kupujících za toto zboží zaplatit. Změní-li se cena, změní se poptávané množství zboží, nikoli poptávka (vyjádřená poptávkovou křivkou viz obr. č.3).
- 10 –
Obr.č.3. Poptávková křivka Zdroj : (Daly, 2004). Změna ceny znamená, že se pohybujeme stále po téže poptávkové křivce. Změna polohy poptávkové křivky je funkcí, která vyjadřuje vztah mezi výší ceny a velikostí poptávaného množství. Změna funkce poptávkové křivky, její polohy a průběhu je dána kombinací více faktorů, než pouze cenou. Dojde k ní například v důsledku změn hodnot a preferencí - např. zdravý životní styl změní průběh poptávkové křivky po celozrnném pečivu, běžkách, kolech atd. Také roční sezóna nebo módní trendy ovlivňují poptávkovou křivku a její průběh.Změnu poptávkové funkce, nikoli jen velikosti poptávaného množství výrobku, ukazuje šipka na grafu. Důležitá je elasticita poptávky , která vyjadřuje změnu procenta požadovaného množství na jednotkovou změnu ceny. Rozlišujeme tak elastickou poptávku, která je velice citlivá na změnu cen - i při malém vychýlení ceny se mění poptávané množství. Protipólem je poptávka neelastická, kdy množství zboží a služeb poptávané na trhu na změnu ceny téměř nereaguje, nebo jen s velkým zpožděním. Stupeň elasticity poptávky závisí na míře substituovatelnosti kupovaných statků a služeb. V případě dobré substituce, kdy mohu nahradit požadovaný produkt velice jednoduše (např. mýdlo sprchovým gelem), je poptávka velice elastická. V případě jiných produktů, kdy hledat náhradu je velice obtížné, jako např. u soli, cukru nebo třeba i benzínu, je poptávka velice málo elastická, spotřebitelé nemají prostor pro projevení svých přání a nároků. Dalším faktorem, který ovlivňuje poptávku a její elasticitu, je velikost příjmů spotřebitelů, jejich výše . Stranu poptávky lze charakterizovat spotřebiteli - jejich porovnáváním obětovaných nákladů v porovnání s očekávanými užitky. Náklady nejsou vždy finančně vyčíslitelné, je třeba vzít v úvahu i osobní hodnoty, černé svědomí atd. Nabídka Je-li poptávka jako volba spotřebitelů ovlivňována lidskými hodnotami a preferencemi, zdálo by se logické, že na straně nabídky tomu tak není. Nabídka se zdá být dána objektivně výší nákladů výroby. Ale není tomu tak, nabídka i náklady také závisí na výši ohodnocení. Ti, kdo se rozhodují na straně nabídky, rovněž disponují různým možnostmi, mezi kterými volí.Volba, podobně jako v případě poptávky, závisí na porovnávání prospěchu získaného z různých alternativ, v závislosti na nákladech obětovaných příležitostí. Hodnota nákladů je daná hodnotou příležitosti, kterou jsme jako výrobci obětovali tím, že jsme svoje prostředky obětovali právě na výrobu určitého zboží, čímž jsme se zbavili možnosti vyrábět zboží jiné. Příklad : Proč stojí výroba kola víc než stolek ze sekvojového dřeva? Součástky na výrobu kola jsou dražší, protože mají víc alternativ použití, je třeba zohlednit náklady za upuštění od těchto alternativních použití. Ještě lepším příkladem je práce, která vstupuje jako jeden z nákladů do výroby. Jen v případě, že existuje ještě jiná možnost, nabídka atraktivního zaměstnání pro určitou profesi, musí se pracovníku zaplatit za jeho výjimečné schopnosti. Je to tak proto, že tím, že pracovník přijme jedno místo, vzdává se příležitosti pracovat jinde, je to jeho náklad obětované příležitosti, který mu zaměstnavatel musí uhradit (Heyne,1991).
- 11 –
Obr.č.4. Křivka nabídky Zdroj : (Daly, 2004). Křivka nabídky má opačný průběh než křivka poptávky. Čím vyšší je cena, tím je výrobce ochotnější více produkovat (viz obr. č.4). Nabídka a poptávka, které se potkají na trhu, se vyrovnají v bodě optimální ceny. Je to vlastně dohoda mezi prodávajícími a kupujícími, kdy je pro obě strany výhodné uskutečnit prodej a koupi. Důležitá je role cen jako informátora o vzácnosti zboží.
Vztah poptávkové a nabídkové křivky v podmínkách dokonalé konkurence ukazuje obr. č.5. Bod, v kterém se obě křivky protínají, představuje optimální rovnováhu trhu, neboli výši ceny, za kterou by se mělo zboží prodávat, aby rovnováha trhu nebyla porušena. Jakýkoli zásah, který způsobí umělé odchýlení cen od rovnovážné ceny, buď tím, že ceny drží uměle nízko ( jako v případě regulovaného nájemného), nebo tím, že naopak ceny navyšuje (kartelové dohody o cenách benzínu), způsobí nerovnováhu trhu. V případě podhodnocených cen, dochází k převisu poptávky nad nabídkou a vzniká umělý nedostatek zboží. V případě vysokých cen, naopak vznikne přebytek nabídky nad objemem poptávaných ekonomických statků. Pouze neelastická poptávka, nereaguje na tuto deformaci cen - je to v případě, že spotřebitelé si nemohou na trhu vybrat žádný substituent za předražené zboží. V tom případě se poptávka nezmění ani v situaci vysokých cen. Tyto ceny jsou ale neúměrnou sociální zátěži spotřebitele. Obr.č.5. Vztah nabídkové křivky a poptávkové křivky Zdroj : (Daly, 2004).
Nabídková křivka
Poptávková křivka
- 12 –
SHRNUTÍ • Člověk a jeho preference – neomezené potřeby x omezené zdroje • Člověk volí a volí racionálně tak, že porovnává náklady a výnosy svých rozhodnutí • Upřednostnění více peněz před méně penězi • Peníze jsou důležitým mazadlem společenské kooperace • Ceny plní roli informátora a alokační funkci, rozdělují zdroje a výrobky, umožňují koordinaci • Pravidla hry jsou vlastnické vztahy • Vzácnost a konkurence a substituce • Nabídka a poptávka
Literatura: Buchollz, T.D. (1989): Živé myšlenky mrtvých ekonomů, Victoria Publishing – vybrané kapitoly. Daly, H. E., Farley, J. (2004): Ecological Economics: Principles and Applications. Island Press. Washington, Covelo, L ondon. Heyne. P. (1991): The Economic Way of Thinking, Macmillian Publishing Company, New York. Samuelson, P. A., Nordhaus,W .D. (1991): Ekonomie, Praha nakl. Svoboda.
- 13 –
2. Reakce ekonomů a ekonomiky na počátky ekologické krize 2.1 Životní prostředí vstupuje do hry - 70tá léta Ekonomický styl myšlení, popsaný v první kapitole, je typický především pro neoklasickou ekonomii.V 70tých letech dvacátého století se začal objevovat nový způsob uvažování a nové směry v ekonomické teorii, jako je environmentální ekonomie, ekonomie přírodních zdrojů a ekologické ekonomie. Tato změna v ekonomickém přístupu byla reakcí na situaci ve světě, především na změny v oblasti životního prostředí a na změnu preferencí společnosti, pokud jde o vnímání jeho kvality. Následující výčet událostí je praktickou dokumentací těchto změn: 1962 - Vyšla knížka „Mlčící jaro“od Rachel Carsonové - jako reakce na ekologické důsledky aplikace DDT. Je to velice emotivní popis tragických důsledků, ke kterým by aplikace DDT mohla vést, vinou propojených potravních řetězců. Smrt ptáků po konzumaci hmyzu ošetřeného DDT by znamenala jaro bez jejich zpěvu. 1972- První mezinárodní konference o životním prostředí ve Stockholmu (svolána OSN). 1972 – Vyšla světově známá kniha „Meze růstu“ (I.D. Meadows a kol.), známá též jako Zpráva Římského klubu. Je to výsledek výzkumné studie Římského klubu přírodovědců různých disciplin. Studie poprvé zmapovala stav životního prostředí ve světovém měřítku a na základě prognózy o čerpání zdrojů, při nezměněném tempu a kvalitě ekonomického růstu, byl zformulován požadavek na nulový ekonomický růst. Reakcí na novou situaci byl vznik politiky na ochranu životního prostředí v USA – „United Nation Environmental Policy“ (UNEP). Byly vydány první zákony na ochranu životního prostředí a vznikly i první instituce na ochranu životního prostředí. 1983-Ustanovení Světové komise pro životní prostředí a rozvoj, vedené norskou ministerskou předsedkyní M. Brundtlandovou. Úkolem této komise bylo prověřit vztah mezi hospodářským rozvojem a životním prostředím. Mezinárodní komise odborníků pracovala tři roky a výsledkem její práce byla publikace „Naše společná budoucnost“ v roce 1987. V této zprávě byl poprvé použit termín „Sustainable development“ (SD) - udržitelný rozvoj a jeho známá definice, která hovoří o čerpání zdrojů současnou generací, tak, aby nedošlo ke zkrácení možností uspokojování potřeb generací budoucích. 1992 - Byla uspořádána první Světová konference o životním prostředí v Rio de Janeiro tzv. „Summit země“. Poprvé se zde sešli zástupci vyspělých a rozvojových zemí, aby společně hledali řešení pro globální problémy životního prostředí. 2002 - Byl uspořádán Světový summit o udržitelném rozvoji v Johanesburgu, (Rio plus 10) kde došlo ke zhodnocení plnění úkolů, které byly stanoveny v Riu. (Agenda 21, Konvence o Biodiversitě, atd.). Hovořilo se především o sociální rovnosti a právech lidí na zdravé životní prostředí.
- 14 –
2.2 Názorové spektrum na limity růstu Otázka limitů ekonomického růstu není v ekonomické teorii něco zcela nového, co se objevilo až v souvislosti s ekologickou krizí 70tých let 20tého století. Jako první se o limitech růstu zmínil ekonom Malthus (1798). Limity růstu spojoval s exponenciálním růstem populace, která nenalezne dostatek prostředků k obživě. Jeho chmurná předpověď se naštěstí nevyplnila, protože nebral v úvahu technický pokrok a ve svém modelu populačního růstu špatně extrapoloval exponenciální růst populace. Jeho prognóza je uváděna jako příklad nebezpečí nesprávného odhadu budoucnosti na základě prodloužení současných rozvojových trendů. Druhým ekonomem, který se zabýval otázkou limitů růstu, byl Ricardo (1817), který limity viděl ve vyčerpání přírodních zdrojů. K vyčerpání zdrojů nedojde podle něj fyzicky, ale díky ekonomickému chování těžařů. S tím, jak se budou zvyšovat náklady těžby u stále hůře přístupných zdrojů, bude pro těžaře neekonomické pokračovat v dobývání nerostných zdrojů s tak vysokými náklady. Ricardo neuvažoval o vlivu techniky na změnu podmínek a náklady těžby. Nepočítal ani s objevením nových ložisek. Jeho předpověď, založená na neúplných předpokladech se, podobně jako v případě Malthuse, nevyplnila. Teorie vyčerpatelnosti přírodních zdrojů zastávali i další ekonomové. Jako příklad zmíníme alespoň některé: Gray (1914), který podobně jako Ricardo viděl především ekonomické bariéry v pokračování těžby, tentokrát vlivem zvyšující se diskontní sazbě, která bude nepříznivě ovlivňovat rozhodování těžařských společností. Diskontní sazba a její zvyšování dělala starosti i ekonomu Hotellingovi (1931), který její růst spojoval s rostoucí cenou obnovitelných zdrojů. Obnovitelnými zdroji a jejich optimálním využitím se zabýval v roce 1954 Gordon, který analyzoval otázku využití veřejných statků „common property“. 2.3 Neoklasické paradigma a životní prostředí Na rozdíl od výše jmenovaných ekonomů, kteří se zabývali limity ekonomického růstu, existuje velice silný názorový proud zastánců neoklasického přístupu ekonomie, kteří žádné limity ekonomického růstu neberou v úvahu. Neoklasičtí ekonomové, navzdory změněné globální situaci, nevěnují problému životního prostředí a přírodních zdrojů pozornost. Pro ilustraci uvádíme jako příklad vybrané názory dvou současných autorů, ekonoma Mojmíra Hampla a Paula Johnsona, které jsou velice vyhraněné a mohou sloužit jako transparentní příklad ignorování otázky životního prostředí. Mojmír Hampl (2004) svoji útlou knížku Vyčerpatelnost zdrojů - dobře prodejný mýtus začíná mottem Václava Klause: „Přírodní zdroje jsou prakticky neomezené kvůli tomu, že lidské poznání a technický pokrok „vytvářejí“ nové přírodní zdroje“ Vyčerpatelnost zdrojů podle jeho názoru zcela vyřeší technický pokrok. Znečištění, pokud vůbec existuje, je jen podceňování absorpční schopnosti přírody. Paul Johnson (1998) ve své knize Nepřátelé společnosti, obhajuje neškodnost dopravy a průmyslu pokud jde o produkování kysličníku uhličitého. Ve srovnání s produkcí tohoto plynu močály, je prý umělá produkce výrobou zanedbatelná. Vše vyřeší obrovská samočisticí schopnost přírody, která je prý podceňována. Obecně lze přístup neoklasické ekonomie ke zdrojům životnímu prostředí charakterizovat těmito předpoklady: - 15 –
•
• •
Přírodní zdroje samy o sobě jsou bezcenné, neexistují nezávisle na člověku. Jako příklad je uváděn Saharský písek jako zdroj bez hodnoty, protože se nevyužívá. Důležitý není přírodní zdroj jako takový, cenu má pouze užitek, který přináší. V případě přírodních zdrojů platí teorém nekonečné substituovatelnosti – přírodní zdroje nelze vyčerpat, podstatou jejich existence je růst lidského poznání vlastnická práva a trh vše řeší (Coase a jeho teorém, jak bude vysvětleno v kapitole o externalitách)
Neoklasická ekonomie vidí ekonomii jako uzavřený cyklus- koloběh zboží, peněz a informací jen mezi firmami a domácnostmi. Okolí, ve kterém tyto ekonomické vztahy probíhají, životní prostředí a naše planeta, ji nezajímají, jak vidíme na obr. č.6. Obr.č.6. Ekonomika jako uzavřený cyklus , $ faktory produkce poptávka po faktorech
Firmy a společnosti
KOLOBĚH V EKONOMICE
nabídka faktorů
Domácnosti poptávka po zboží
nabídka zboží zboží a služby
$ Zdroj: Daly (2004) Neoklasická ekonomie založená na Newtonově analytické matematice, nevychází od výroby, ale od spotřebitele a jeho chování. Je to ekonomie vzácnosti a marginální užitečnosti zdrojů. Ekonomické teorie podceňují význam toku energie, neoklasici jdou ještě dál, nahradili tok energie užitečností, jedinou hnací silou je pro ně lidská motivace . Ničení přírodních zdrojů pro ně nepředstavuje žádnou vážnou hrozbu, protože rostoucí ceny vzácných zdrojů se samy postarají o jejich ochranu, dojde k jejich přirozenému nahrazení zdroji jinými.V případě životního prostředí tento předpoklad ale selhává. Statky, jako je voda, ovzduší nebo biodiversita nemají přesně definovaná vlastnická práva, má k nim přístup každý bez omezení. Nefunguje zde tedy kategorie vzácnosti a konkurence. Pro tyto specifické statky neexistuje trh který by určoval jejich cenu na základě nabídky a poptávky. Vzhledem k neexistenci cen těchto statků, náklady spojené s využíváním nebo poškozováním těchto zdrojů nevchází do ekonomických úvah výrobců. Vznikají negativní externí přenesené náklady, neboli externality, jak bude vysvětleno v dalším textu. SHRNUTÍ • Ekologická krize – 70 tá léta 20tého století • Ekonomové a limity růstu – Malthus, Ricardo, Gray • Neexistují limity ? • Neoklasické paradigma a životní prostředí
- 16 –
Literatura: Hampl, M. (2004): Vyčerpání zdrojů - skvěle prodejný mýtus, CEP Johnson, P. (1998): Nepřátelé společnosti; Brno, Rozmluvy Meadows, D. (1998): Indicators and Informations Systems for Sustainable Development, A Report to the Balaton Group. Světový summit o udržitelném rozvoji (2002): Johannesburg (Rio plus 10), MŽP ČR World Comission on Environment and Development. Our Common Future (1987): Oxford Univeristy Press, Oxford.
- 17 –
3. Ekologická ekonomie 3.1 Ekologická ekonomie – nové paradigma Ekologická ekonomie se objevila jako nové paradigma na konci osmdesátých let minulého století (Daly, Farley, 2004; Daly, 1996; Costanza, 1991). Představuje nový transdisciplinární obor studia, který se zabývá vztahy mezi ekosystémy a ekonomickým systémem v širších souvislostech. Překračuje hranice běžných koncepcí vědeckých disciplin a snaží se o syntézu a integraci přístupů různých vědních oborů. Ekologickou ekonomii nezajímá alokace v rámci ekonomiky, její snahou je docílit rovnováhy mezi ekonomikou a přírodou „Nový pohled spočívá především novém pohledu na optimální alokaci zdrojů. Neoklasický přístup, který se zabývá jen alokací v rámci ekonomiky může být přirovnán k rozmísťování zboží na nákladní lodi. Optimální rozložení zboží nic nemění na faktu, že po určité době, při dosažení jisté váhy nákladu, voda dosáhne na ponornou čáru lodi a náklad nelze dále zvyšovat, i kdyby se ukládal sebeoptimálněj“. Je třeba nepřekročit pomyslnou čáru ponoru ze strany ekonomie vůči okolnímu ekosystému. (Daly, 1991.) Jedná se o makroekonomickou otázku překračující hranice fungování ekonomiky a společnosti. Určení optimální velikosti globální ekonomiky k celkové kapacitě únosnosti biosféry viz.obr. č.7. Obr.č.7. Růst ekonomiky jako otevřeného systému v konečném systému biosféry
sluneční energie
Rostoucí ekonomický podsystém ENERGIE ZDROJE
ENERGIE Populace a zboží
ztracené teplo
ODPAD
Recyklované materiály
OHRANIČENÝ GLOBÁLNÍ EKOSYSTÉM Rostoucí ekonomický podsystém
sluneční energie
ENERGIE ZDROJE
ENERGIE Populace a zboží
ODPAD
Recyklované materiály
Zdroj: Daly (1991)
- 18 –
ztracené teplo
Ekonomika je chápána jako otevřený, růstový systém, který je ohraničen a limitován velikostí biosféry. Právě vzhledem těmto předpokladům je otázka měřítka – poměru ekonomiky k biosféře tak důležitá. Optimální alokace zdrojů z hlediska jejich efektivního využívání, ale sama nestačí, je třeba se ptát: Alokace pro jaké cíle? Čeho se vzdáváme ve jménu růstu? Je to jen přenesení otázky nákladů obětované příležitosti do obecnější roviny než je mikroekonomie – do globální roviny vztahu ekonomie k širšímu prostředí - k biosféře. Tento problém je pouze z ekonomického úhlu pohledu neřešitelný. Ani samotná ekologie nemůže dát návod řešení, protože nemůže popsat způsob fungování společenských institucí a motivy chování lidí . Příslib řešení nabízí právě transdisciplinární přístup ekologické ekonomie. Ekologická ekonomie se objevila jako nové paradigma na konci osmdesátých let minulého století (Daly, Farley, 2004; Daly, 1996; Costanza, 1991). Představuje nový transdisciplinární obor studia, který se zabývá vztahy mezi ekosystémy a ekonomickým systémem v širších souvislostech. Překračuje hranice běžných koncepcí vědeckých disciplin a snaží se o syntézu a integraci přístupů různých vědních oborů. Ekologická ekonomie se snaží o interdisciplinární přístup, vychází z myšlenek konvenční ekonomie, ekologie, environmentální ekonomie a ekonomie přírodních zdrojů. (Costanza, 1991). Jak ukazuje následující obr. č.8:
ekonomický sektory
ekologický sektory
ekonomický sektor
Konvenční neoklasická ekonomie
Ekonomie životního prostředí
ekologický sektor
Obr.č.8. Schéma Ekologické ekonomie a jejího vztahu k jiným disciplínám
Ekonomie přírodních zdrojů
Ekologie
ztrátové teplo
sluneční energie
EKOLOGICKÁ EKONOMIE Zdroj: Costanza (1991)
- 19 –
Ekologická ekonomie a její vztah k zákonům termodynamiky: Významným posunem v teorii ekologické ekonomie je přijetí názoru, že první dva zákony termodynamiky - zákon zachování hmoty a entropie - platí i uvnitř ekonomie. První zákon termodynamiky o nezničitelnosti hmoty a energie aplikovaný na ekonomii znamená, že zdroje, které jsou vyňaty z přírody, se po průchodu ekonomickým cyklem výroby a spotřeby do přírody opět vrací v podobě odpadů. Ekonomický úhel pohledu se tak mění z lineárního systému : zdroje-výroba-spotřeba plus investice na systém uzavřený, který z přírody vychází a opět se do ní vrací. Aplikace druhého zákona o zvyšující se entropii systému říká, že díky ekonomickému zpracování se mění kvalita veškerých zdrojů, a tím s zvyšuje entropie. Absolutní recyklace odpadů za těchto podmínek není možná. Ekologická ekonomie představuje ekonomické jádro teorie trvale udržitelného rozvoje. V tomto kontextu je logické, že není jen vědou pozitivní, popisující realitu ale i normativní, hledá cesty řešení, nástroje jak zlepšit fungování světa. Důležitý přínos ekologické ekonomie spočívá v tom, že uvažuje o limitech ekonomického růstu. Ekonomika v jejím pojetí představuje otevřený růstový systém v konečném uzavřeném systému biosféry. Nepředpokládá nahrazení funkce trhů, ale chce přehodnotit názor, že trhy vedou k odhalení potřeb, že jsou dokonalým systémem nejen pro alokaci zdrojů, ale i pro jejich distribuci v rámci celé biosféry. Konec růstu neznamená konec rozvoje. Rozvoj je, na rozdíl od růstu, chápán ne kvantitativně, ale jako změna kvality (Daly, Farley, 2004). Ekologická ekonomie si klade otázku: Jak je možné, že si limity ekonomického růst ostatní ekonomické teorie neuvědomují? Nabízejí se dvě možná vysvětlení ekonomického přístupu k realitě, který vede k potlačení významu životního prostředí a jeho zdrojů: • •
Okolí ekonomiky neexistuje – ekonomická teorie je příliš zahleděna sama do sebe, všímá si jen společnosti a jejích zákonitostí fungování, životní prostředí není důležité. Rozměr ekonomiky je vůči okolí zanedbatelný - ekonomie připouští, že životní prostředí hraje určitou roli i z hlediska ekonomie a jejího růstu, ale jeho rozměr a absorpční možnosti jsou prakticky nevyčerpatelné a není potřeba se jimi zabývat.
Ekologičtí ekonomové patří k tzv. technologickým pesimistům v otázce substituovatelnosti zdrojů. Považují zdroje za vzájemně komplementární spíše než nahraditelné, především pokud jde o zdroje přírodní a člověkem vytvořené. Lidmi vytvořený kapitál přírodní zdroje pouze transformuje, využívá je, ale nevytváří. Potřebuje je naopak ke svému vzniku. Příklad: Substituce je možná pouze do určité míry: hliník za železo, umělá hmota místo skla apod. Více tankerů ale nenahradí ropné zdroje ani více rybářských člunů množství ryb. Absolutní možnost náhrady neplatí ani v anorganickém světě, natož pak ve světě organickém. Pesticidy nemohou nahradit biologické formy boje s škůdci, přehrada nemůže převzít funkci lesa – jeho absorpci vody krajině. Jiná je otázka substituce mezi zdroji, jež transformují vstupy na výstupy, jiná uvnitř kategorie vstupů či výstupů. „Nelze postavit dům s polovinou dřeva a nahradit ji množstvím tesařů, ale lze nahradit dřevo cihlami, ale už ne cihly zednickými lžícemi“. (Daly,1991).
- 20 –
3.2 Názorové proudy uvnitř ekologické ekonomie Pod jednou vlajkou ekologické ekonomie se skrývá pestrá paleta názorů a přístupů, které lze rozdělit do dvou velkých skupin lišících se zejména v: • nástrojích analýzy, • etickém rámci. První skupina (Pearce, D.W, Drucker, P., F.,Turner R.K.) vychází více z principů neoklasické ekonomie. Jako metodu poznání využívá Newtonův redukcionismus, částečnou rovnováhu a marginální analýzu. Dynamické změny jsou chápány jako „steady states“ a lidská společnost a její chování je analyzována odděleně od ekosystémů. Základem je individuální etika soukromovlastnických práv, která je rozšiřována i na přírodu. Tato skupina ekonomů nehledá novou vizi, hledá jen nová pravidla, jak udržet ekonomický růst a nepoškodit přitom přírodu. Skupina druhá (Schumacher, Daly, Cobb) se opírá o komplexní systémovou analýzu, v níž ekosystém zahrnuje i lidskou populaci. Základem je komunitní etika, podpora komunální formy vlastnictví přírodních zdrojů. Etika spolupráce musí převážit nad ziskovou motivací. Lidem a vztahům mezi nimi se musí dát přednost před penězi a ziskem. Tyto popsané skupiny názorových směrů bývají někdy označovány jako „pravé“ a „levé“ křídlo ekologické ekonomie viz. Obr. č.9 Obr.č.9. Názorové proudy uvnitř ekologické ekonomie Ekologická ekonomie (půda, práce, kapitál, organizace) „For the Common Good“ The Schumacher-Daly Rationale
„New Realities“ The Pearce-Drucker Rationale
Komunitní etika
Individualistická etika
„Income Distribution“ The Sweezy-Prebisch Rationale
„Free to Choose“ The Friedman-Arrow Rationale
Expansionistická ekonomie - neoklasická (práce, kapitál, organizace) Zdroj: Costanza (1991)
- 21 –
Neoklasická a ekologická ekonomie - srovnání Ekologická ekonomie:
Neoklasická ekonomie:
Model otevřený – „holistický“, ekonomika je součást biosféry
Uzavřený model růstu - alokace zdrojů uvnitř ekonomiky, model lineární
Komplementarita zdrojů
Absolutní substituce zdrojů
Limitem růstu jsou přírodní zdroje
Limitem růstu je technický pokrok
Příklad: Pokud se na jednotlivé ekonomické přístupy díváme metaforou lodi a efektivní alokace nákladu , pak odlišnost hlavních teoretických směrů, pokud jde o přístup k životnímu prostředí, lze vyjádřit těmito příměry: • Ekologická ekonomie – ekonomika je loď a kolem je oceán (biosféra). • Neoklasická ekonomie – pohybují se pouze v rámci lodi ekonomiky a ignorují moře. ekonomickou lodˇ • Environmentální ekonomie – chápe všechno jako rozšířenou i na prostor moře. V tomto případě je životní prostředí a přírodní zdroje jen odvětví ekonomie, na vše se aplikuje ekonomická metoda myšlení a její model. SHRNUTÍ Charakteristické rysy ekologické ekonomie • Holistický přístup k systému životního prostředí a ekonomie- transdisciplinarita • Chápání ekonomického systému jako subsystému přírody • Rovnováha ekonomiky s přírodou a ne v rámci ekonomiky • Otázka měřítka – „how big is too big“ • První dva zákony termodynamiky platí i uvnitř ekonomie (zákon zachování hmoty a entropie) • Neexistence absolutní substituce kapitálu a zdrojů spíše jejich komplementarita
Literatura: Costanza, R. (ed.). (1991): Ecological Economics the Science and Management of Sustainability Columbia University Press, New York. Daly, H. E., Farley, J. (2004): Ecological Economics: Principles and Applications. Island Press. Washington, Covelo, London. Daly, H.E., (1991): Steady State Economics: 2nd Edition with New Essays. 1991. Washington, DC: Island Press. Daly, H. E. (1996): Beyond Growth. Boston Bacon Press. Daly, H. E., Cobb, J. B. (1989): For the Common Good: Redirecting Economy toward Community, the Environment and a Sustainable Future, Beacon Press, Boston. Pearce, D. a kol. (1993): Measuring sustainable development, Blueprint, 3, CSERGE, Earthscan Publications Ltd., London. Schumacher, E. F. (1974): Small is beautiful, A study of Economics as if People Mattered, London.
- 22 –
4. Trvale udržitelný rozvoj 4.1 Historický vývoj přírody a společnosti Ekonomie přírody fungovala 4000 milionů let aniž by se zahltila znečištěním naproti tomu lidská ekonomie funguje pouhých 15 000 let a už se potýká s obrovským problémem znečištění Limitem určujícím rychlost rozvoje se dnes staly přírodní zdroje. To je zásadní změna oproti minulosti, kdy omezujícím faktorem byla nikoli příroda, ale stav techniky ( Daly 1991). Závažnost ekologických problémů vede ke snaze přehodnotit lidské potřeby a etické normy i samotný přístup k ekonomickému růstu, s cílem objevit znovu cestu k obnovení harmonie člověka a přírody. Nejkomplexněji jsou tyto myšlenky vyjádřeny v teorii trvale udržitelného rozvoje. Tato teorie vlastně hledá odpověď na otázku způsobu přežití lidské populace na naší planetě. Jde o modifikaci Aristotelovy otázky, co je dobré pro člověka, v otázku, co je dobré pro přírodu. Otázka přežití lidstva, omezení jeho rozvoje, není z historického hlediska něčím zcela novým. Podobné otázky se objevují téměř každých 30 let. Historie je plná tzv. technologických pesimistů. Již v 19. stol. se věřilo, že pokrok civilizace skončí vyčerpáním uhelných zásob jako zdrojů energie. Protože k tomu nedošlo, většina lidí vidí v těch, kteří mají obavu z emisí a vyčerpání zdrojů, stejné technologické pesimisty, jako byli ti v 19.století. Vzhledem k prvku nejistoty v předpovědích budoucího vývoje je těžké určit, kdo má pravdu. Trvale udržitelný rozvoj závisí na schopnosti systému fungovat v neomezeně dlouhém časovém intervalu. Důsledky optimistické politiky mohou vést k vytvoření rovnovážného stavu, ale už bez existence lidstva na této planetě. Současná situace je totiž, navzdory historickým analogiím, přece jen poněkud výjimečná. V literatuře jsou uváděny následující příklady výlučnosti naší soudobé situace: a) zrychluje se vývoj lidské civilizace, b) globálnost ekologických problémů, c) dosažení kritické hranice únosné kapacity biosféry je velice blízko. ad a) Kdyby měl být celý vývoj lidstva popsán v půlhodinové přednášce, kdy čas věnovaný výkladu jednotlivých etap vývoje by byl v proporci k jejich trvání, pak by člověk sběratel zabralpřevážnou část vymezené dobny, člověk zemědělec jen několik minut a náš současný vývoj jen část vteřiny. ad b) Vývoj environmentálních problémů, pokud jde o jejich rozsah, lze rozdělit zhruba do tří etap, v závislosti na vývoji lidské civilizace. 1. Etapa – člověk sběrač a lovec, který ovlivňoval svojí činností pouze lokální ekosystémy a to ve zcela zanedbatelné míře, může být označen jako člověk „ekosystémový“. Evoluce raného milénia byla ekosystémová. 2. Etapa - člověk zemědělec - představuje určitý mezistupeň mezi ekosystémovým a biosférickým člověkem. Svojí činností už působí na více ekosystémů než jeho předchůdce, ale jeho vliv je stále lokální. 3. Etapa - Obchodníci a objevitelé jsou již lidé „biosféričtí“. Ekonomický rozvoj umožňuje výměnu materiálů a přístupů k využívání zdrojů mezi ekosystémy. Pracovní postupy a využívání určitých materiálů, které byly vlastní pouze jednomu ekosystému, bylo najednou možné rozšířit téměř na celou biosféru. Merkantilismus, industrialismus a ekonomický růst lze charakterizovat jako biosférický. - 23 –
ad c) Dnešní ekonomika využívá přímo či nepřímo 40% produkce pozemské fotosyntézy. Při exponenciálním růstu lidské civilizace, bude zátěž na naši planetu brzy neúnosná (Vitousek a kol., 1986). Díky urychlení technického pokroku a zpoždění zpětné reakce v rámci kulturního kapitálu lidstva, došlo k odcizení člověka od přírody. Jedním z praktických projevů jsou právě současné globální ekologické problémy. Lidská společnost se začala chovat jako na přírodě nezávislý subjekt. V dnešních vyspělých ekonomických demokraciích je kladen velký důraz na roli individua a jeho rozhodování. Obnovením vztahu a odpovědnosti člověka k přírodě i k sobě samému se zabývá teorie trvale udržitelného rozvoje. Ačkoli neexistuje jednoznačná představa o praktické realizaci této filosofie, je zřejmé, že i trvale udržitelný rozvoj počítá s ekonomickým růstem, byť ve změněné formě - z kvantitativní na více kvalitativní formu. V praxi to znamená důraz na hodnoty jako je zdraví a životní styl, vzdělání a volný čas více, než nahromadění fyzických statků a bohatství. 4.2 Ekonomický růst a ekonomický rozvoj Rozvoj a jeho trvalá udržitelnost jsou staré problémy, které nyní nabývají globálních rozměrů a časové naléhavosti. Původně oddělené otázky – „jak zajistit dobrý a bezpečný život všem lidem na této planetě“ (otázka související s rozvojem) a „jak máme žít uvnitř pravidel a hranic biofyzikálního prostředí“ (otázka trvalé udržitelnosti) - se nyní spojují v jednu. Jak máme my a naše děti žít na této planetě, aniž bychom překračovali míru její únosné kapacity a tak ničili možnosti příštích generací ?(Meadows, 1998). Rozdíl v pojetí ekonomického růstu a rozvoje ukazuje následující obr.č.10. , (osa x znázorňuje čas a osa y vytvořený produkt). Obr.č.10
Ekonomický růst a ekonomický rozvoj
růst
rozvoj
č Zdroj: Cudlínová - přednáškový cyklus (2006) Obr. ukazuje odlišný průběh růstové a rozvojové křivky. Zatímco ekonomický růst stoupá strmě vzhůru nezávisle na zdrojích, které čerpá, křivka ekonomického rozvoje sice nestagnuje, ale limitně se blíží rovnoběžné ose x, která představuje sumu přírodních zdrojů, služeb a absorpční kapacitu životního prostředí. Právě úkolem filosofie trvale udržitelného
- 24 –
rozvoje je změnit průběh strmé růstové ekonomické křivky v křivku pozvolného trvale udržitelného rozvoje. Obr.č.11. Kuznetsova křivka ekologické efektivnosti
Zdroj: Daly (1991) Klasickým argumentem, který dává do souvislosti ekonomický růst s ochranou životního prostředí je Kuznetsova křivka. Na ose x je vyznačen růst ekonomického bohatství prostřednictvím výše hrubého domácího produktu (HDP) na jednoho obyvatele určitého státu. Osa y vypovídá o průběhu znečištění, v našem případě jde o kysličník siřičitý. Kuznetsova křivka strmě stoupá, je-li ekonomická úroveň státu nízká, s růstem bohatství klesá, neboť podle Kuznetsovy křivky si stát může dovolit větší množství ekologických výdajů na ochranu životního prostředí v případě, že na to má finanční prostředky. Tento argument neplatí ale absolutně. Například je prokázáno, že s vyšší ekonomickou úrovní státu, roste produkce komunálních odpadů, stejnou výjimkou je i produkce emisí kysličníku uhličitého. 4.3 Definice a charakteristika trvale udržitelného rozvoje „STRONG a WEAK definice“ Ekonomický přístup k SD – ekonomický růst vše vyřeší; aby se mohlo více a spravedlivě rozdělovat, je třeba víc vyrobit. Ekologický přístup – růst je vždy spojen se znehodnocením ŽP. Bohatství nenahradí biodiversitu. Ceny nevypovídají o vzácnosti přírody.
Trvale udržitelný rozvoj neboli sustainable developemnt (SD), chápaný jako filosofický přístup ke světu a jeho současným problémům, se snaží odpovědět na tři základní otázky: 1. Úloha a postavení člověka ve světě. 2. Otázka sociální spravedlnosti mezi lidmi, národy a generacemi. 3. Obnovení harmonie člověka a přírody.
Podstata trvale udržitelného rozvoje je natolik obsáhlá, že neexistuje jednotné vymezení v rámci jedné definice. Různé přístupy k trvalé udržitelnosti se liší metodologicky především podle toho, s jakou environmentální - 25 –
ideologií jsou spojeny. Dva krajní body definice představuje tzv. Strong a Weak sustainability - „slabé a silné“ pojetí trvalé udržitelnosti, které se liší v názoru na zastupitelnost jednotlivých druhů kapitálu. Zatímco zastánci „slabé“ definice se přiklánějí k názoru, že pro trvale udržitelný rozvoj je postačující zachovat neměnné množství kapitálu společnosti (bez ohledu na to, zda jde o přírodní, kulturní nebo člověkem vytvořený) stoupenci „silné“ definice považují za nutný předpoklad udržitelnosti rozvoje zachovat množství přírodního kapitálu konstantní . Jednotlivé interpretace a přístupy k trvale udržitelnému rozvoji se liší také podle toho, zda zdůrazňují environmentální, sociální nebo ekonomické hledisko. Ekonomický přístup klade důraz na efektivnost, růst, stabilitu a zaměstnanost. Sociální přístup je zaměřen na chudobu, kulturní dědictví, mezigenerační rovnost, účast občanů na rozhodovacích procesech a zaměstnanost. Environmentální přístup si všímá především biodiversity, přírodních zdrojů a znečištění . Každý z těchto dílčích přístupů představuje samozřejmě jisté zjednodušení reality, modelový přístup daný úzkým pohledem jednotlivých vědních disciplin.Většina přístupů ale více či méně vychází ze známé definice Komise pro životní prostředí, vedené norskou ministerskou předsedkyní Gro Harlem Brundtlandovou: „rozvoj, který naplňuje potřeby stávajících generací, aniž by ohrozil možnosti generací budoucích uspokojovat jejich vlastní potřeby“ (World Commission, 1987). Tato definice zdůrazňuje především časové hledisko a mezigenerační rovnost. Pohled na trvale udržitelný rozvoj z hlediska času převažuje i u většiny sociálně ekonomických interpretací trvalé udržitelnosti rozvoje. To, co zůstává poněkud stranou zájmu, je prostorová dimenze rozvoje. Prostorová dimenze trvalé udržitelnosti je v ekonomické literatuře zmiňována jen okrajově v kontextu s diskontováním (odúročením) . Další formou zahrnutí prostorové dimenze do úvah o trvale udržitelném rozvoji je kalkulace tzv.“footprintu“- ekologické stopy. (Wackernagel, Rees, 1997). Chceme-li změnit charakter ekonomického růstu na kvalitativní formu rozvoje, je třeba uvažovat o roli kulturního kapitálu a jeho specifické postavení . Pro vymezení pojmu kulturní kapitál existuje celá škála přístupů. Termín “kapitál“ je převzat z ekonomické terminologie. Ekonomická teorie pracuje s třemi růstovými faktory – půdou, prací a kapitálem. Kapitál na rozdíl od práce a půdy je výsledkem ekonomické činnosti, produktem ekonomického systému. Francouzský sociolog Pierre Bourdieu rozšířil ekonomický termín kapitálu na sociální oblast v podobě kulturního kapitálu. Stejným způsobem jako se akumuluje ekonomický kapitál, společnost akumuluje i svůj kulturní kapitál. Každý člen společnosti si může zlepšit své postavení v sociálním poli, díky kvalitě svého kulturního kapitálu, s jehož symboly může manipulovat podobně jako s ekonomickými statky. Bourdieu chápe kulturu jako část ekonomiky, jako způsob, jímž si lidé mohou zlepšit svůj sociální status (Bourdieu, 1990). Z ekonomického pohledu je kulturní kapitál jen jedním ze tří druhů kapitálu ( přírodní, člověkem vytvořený nebo ekonomický a kulturní), který je třeba v rámci trvale udržitelného rozvoje předat příštím generacím. Kulturní kapitál má specifické postavení – je to vlastně koncentrovaná suma znalostí určité společnosti v podobě technik, technologií, etických hodnot, práva, politického systému. V teoretické rovině si lze, s určitým zjednodušením, kulturní kapitál představit jako koordinátora mezi přírodním a člověkem vytvořeným kapitálem. Hodnoty, znalosti a instituce určují způsob přístupu společnosti k přírodě a jejím zdrojům. Viz následující obrázky č.12 a č.13a a 13b.: - 26 –
Obr.č.12 Druhy kapitálu a role kulturního kapitálu jako koordinátora PŘÍRODOU VYTVOŘENÝ KAPITÁL KULTURNÍ KAPITÁL ČLOVĚKEM VYTVOŘENÝ KAPITÁL
Kulturní kapitál je rozhraní mezi přírodou vytvořeným kapitálem a člověkem vytvořeným kapitálem. Následující obr. č.13 ukazuje : a) složité propojení všech druhů kapitálu a jejich vzájemné ovlivňování, b) komplexní charakter kulturního kapitálu. Vezmeme-li v úvahu všechny komponenty, které obsahuje, je zřejmé, proč hraje dominující roli v rozhodování a jednání společnosti, i pokud jde o hospodaření s přírodními zdroji . Obr.č.13a. Vzájemné vztahy tří druhů kapitálu základna PRO
Kulturní kapitál
regulace využiti Z
vytvořený PRO
Přírodní kapitál
změna Z
účinek NA
Člověkem vytvořený kapitál
- 27 –
13b Složky, které tvoří kulturní kapitál nová environmentální etika
sociální zkušenost
evoluce spolupráce tradiční ekologická vědomost
Kulturní kapitál institucionální prostředí
kulturní rozmanitost kolektivní spolupráce
Zdroj obr. 12 a, 13a,13b.: (Berkes and Folke, 1992). 4.4 Světové konference Prvním dokumentem, kde se objevila definice trvale udržitelného rozvoje byla zpráva Naše společná budoucnost (1987). Následovaly dvě velké světové konference, zaměřené na domluvu o praktické realizaci hlavních zásad trvale udržitelného rozvoje. První byla v Rio de Janeiro v roce 1992 a druhá o deset let později v Johannesburgu 2002. Vzhledem k důležitosti dokumentu „Naše společná budoucnost,“ který odstartoval teorii votního prostředí, stručně představíme jeho obsah . Jednotlivé kapitoly zprávy„Naše společná budoucnost“ byly strukturovány podle těchto nejdůležitějších problémů: 1. populace a lidské zdroje 2. zabezpečení potravy 3. městské problémy 4. energie 5. průmysl 6. druhy a ekosystémy – zdroje a rozvoj 7. péče o oceány 8. Antarktida 9. vesmír 10. konflikty a ničení ŽP 11. změny v organizačních a právních systémech
- 28 –
Popis každého problému měl následující strukturu: a) fakta, popis faktického stavu problematiky podle vědecké analýzy a statistických dat b) stanovisko a doporučení komise, na co zaměřit pozornost, aby se vyřešily stávající a předešlo budoucím problémům. Stručný přehled obsahu jednotlivých kapitol : podle logiky a) popis situace, b) doporučená opatření: 1. Populace a) Počet lidí v roce 1987 dosáhl počtu 5 mld. b) Vzdělání, zranitelné menšinové skupiny (děti, ženy, staří lidé). 2. Zabezpečení potravy a) Produkce předstihla růst populace. Nadvýroba potravin v Evropě a Americe je v rozporu se světovou situací hladu a podvýživy obyvatel tzv. Zemí třetího světa. b) Péče o vodní zdroje, alternativy umělým hnojivům, půdní a zemědělské reformy ve „třetím světě.“ 3.Městské problémy a) V letech 1950-1985 došlo ke zdvojnásobení počtu lidí žijících ve městech, v rozvojovém světě se počet populace žijící v mega městech zvýšil dokonce čtyřikrát. b) Zlepšit infrastrukturu, zaměstnání, zásobování, podpora menších měst. 4. Energie a) čerpání energetických zdrojů bylo v tomto poměru: Ropa 40%, plyn 30% a uhlí 20%, voda 30% a atom 15% – tyto druhy surovin představovaly hlavní energetické zdroje, s tím, že existují velké rozdíly mezi zeměmi v použití jednotlivých druhů energie. b) Klimatické změny, znečištění ovzduší, riziko jaderných havárií, zvýšit mezinárodní spolupráci, sledovat dálkový přenos znečištění. 6. Ekosystémy a) Celkový počet druhů živočichů a rostlin 5-30 milionů, 1,7 mil je prostudováno, většina z nich žije v tropických pralesích, hlavních zdrojích biodiversity naší planety. b) Zaměřit se na vyhlašování nových a ochranu stávajících národních parků, chráněných území a dodržovat konvenci o chráněných druzích. 7. Péče o oceány a jejich znečištění Doporučení - přijmout zákon o mořích, zlepšit péči rybářů o rybí populace. Zákaz lovu populace velryb. 8.Antarktida - není jasné, zda vyhovují antarktické dohody. 9. Vesmír - může hrát klíčovou roli v trvale udržitelním rozvoji. První světovou konferencí zaměřenou na otázky životního prostředí byla konference v Rio de Janeiru v roce 1992 nazývaná také Summit Země. Této konference se zúčastnilo178 zemí z toho 127 rozvojových, celkem přijelo 40 000 lidí. Na konferenci velice ostře vynikl konflikt zemí tzv. „Bohatého severu“ a „Chudého Jihu“. „Bohatý Sever“ využívá 70 % přírodních zdrojů, ale žije tam jen čtvrtina obyvatel planety.
- 29 –
Hlavní výsledky konference byly následující úmluvy a deklarace: • Úmluva Země o klimatu a jeho ochraně. • Deklarace – Charta Země týkající se principů trvale udržitelného života naší planety. • Agenda 21- konkretizace Deklarace. • Principy hospodaření v lesích. Agenda 21 je velice obsáhlý dokument zahrnující 40 kapitol o 500 stranách, důležitou součást tvoří akční plán, který má 4 části: 1. 2. 3. 4.
Změna vzorců spotřeby Jednotlivé oblasti ŽP Oslovení jednotlivých sociálních skupin Prostředky jak uvést Agendu 21 v život
Jako hlavní globální problémy byly označeny: • Materiální a energetická spotřeba • Růst světové populace a lidí žijících v bídě • Narušování a zánik specifických lidských kultur • Bohatý Sever x chudý Jih Postřehy z Ria • v žádné zemi není možno označit její rozvoj za trvale udržitelný • vůle všech zemí nastoupit cestu SD • formulace přijatých dokumentů jsou konsensem všech zúčastněných • rozvinuté země uznávají svoji zodpovědnost za globální problémy • rozvojové země uznaly, že růst má meze, populační hledisko Problémy přetrvávající po Riu • institucionální uspořádání OSN – stejné od roku 1945 • globální trh • transformace lidských hodnot Role jednotlivých států na světovém Summitu: Role USA - nechuť přijmout normy znečištění ovzduší - problémy se stanovením výše podpory z GNP Role severských zemí - kladná, závazky plní a chtějí pomoci Jihu Role EU - nejasná a nejednotná strategie Kanada, Austrálie, Nový Zéland - zachraňování kompromisů Malé oceánské ostrovy - ohrožení existence stoupající hladinou oceánů (Podrobnější informace obsahuje doporučená literatura Summit Země, Rio 1992.) Druhou světovou konferencí o životním prostředí byl Johannesburg v roce 2002 označovaný jako Rio +10.
- 30 –
Jeho hlavním úkolem bylo zhodnotit výsledky plnění smluv a deklarací, které byly přijaty v Riu před 10ti lety. Šlo o summit implementační – ne zadávání nových závazků, ale šlo o to, jak naplnit staré (z předchozího summitu z Ria). Nebyl to zelený summit o Planetě a životním prostředí jako v případě Ria, ale jednání se týkalo spíše vyváženého rozvoje společnosti, kde životní prostředí je jen důležitou podmínkou. Hlavním heslem bylo : „Odstranění chudoby“. Stručně lze Johannesburg označit jako hledání rovnováhy tří pilířů:
Hlavní Dokumenty a závěry přijaté v Johannesburgu jsou : • Implementační plán • Cíl- snížit počet lid bez přístupu k pitné vodě na polovinu • Cíl- snížit na polovinu počet lidí s nižším příjmem než jeden dolar denně • Různé závazky co nejsou právně závazné • Důležité bylo přijetí výzvy ke snížení CO2 státy, které dosud nepodepsaly Kjótský protokol. Závazky některých účastníků Summitu: USA - zvýší pomoc rozvojovým zemím na 5 mld.dolarů ročně. Afrika si stanovila 5 hlavních priorit, na které zaměří svoji pozornost: - voda - energie - zdraví - zemědělství - biodiverzita Česká Republika si dala závazek, že zřídí Radu pro trvale udržitelný rozvoj při vládě ČR a jejímž úkolem bude dopracování národní strategie trvale udržitelného rozvoje. Novým rysem diskusí o udržitelném rozvoji, tak jak byly vedeny v Johannesburgu, je otázka chudoby a sociální spravedlnosti. Důležitým požadavkem trvalé udržitelnosti je zachování pravidla sociální rovnosti, které platí jak uvnitř mezi občany státu, tak mezi státy a národy i mezi generacemi. Aby mohlo být tohoto cíle dosaženo v rámci určité země, mělo by to znamenat, že příjmy nejchudší skupiny obyvatel budou růst rychleji než příjmy bohatých, čímž by se měl snižovat rozdíl mezi příjmem nejbohatších a nejchudších členů společnosti. Pokud je situace opačná, příjmové nůžky se rozevírají, dochází k nerovnoměrné distribuci - 31 –
bohatství společnosti a tudíž nelze hovořit o trvale udržitelném rozvoji, není splněna podmínka sociální rovnosti. Důležitý je poměr mezd, příjmů bohatých a chudých, je možné, že počet chudých se snižuje, že dokonce i jejich absolutní mzda se zvyšuje, ale jestliže se současně zvyšuje disparita, rozdíl mezi příjmy bohatých a chudých, pak nelze hovořit o trvalé udržitelnosti rozvoje. Dnes je otázka chudoby postavena na roveň kvalitě životního prostředí. Dříve stál ekonomický růst proti kvalitě životního prostředí. V teorii trvale udržitelného rozvoje už není otázka zda růst či nikoli, ale jak růst trvale udržitelně. Brundtlandská definice spíše podporuje modifikovanou formu ekonomického růstu jako způsob vyřešení problémů chudoby i problémů životního prostředí. Tento přístup založený na ekonomickém růstu s použitím šetrných technologií lze označit jako „ ekonomický přístup“ k trvalé udržitelnosti. Proti tomu stojí názory opačné, které tento přístup kritizují, vidí udržení a zlepšení současného stavu životního prostředí jako bezprostřední cíl. Podle zastánců tohoto názoru, který lze nazvat jako ekologický přístup k trvalé udržitelnosti, je ekonomický růst jen překážkou dosažení jejich cílů. K hlavním argumentům kritiků ekonomického růstu a „slabé definice trvale udržitelného rozvoje“patří: •
Růst ekonomických příjmů jedné země je vždy spojen se znehodnocením životního prostředí v zemi jiné.
•
Předpokladem získání dostatku financí na zlepšení kvality životního prostředí je další ekonomický růst, který není vůči životnímu prostředí neutrální.
•
Bohatství a jeho růst nejsou schopny nahradit biodiverzitu.
Teorie trvale udržitelného rozvoje jako řešení navrhuje následující opatření: • Nepoužívat obnovitelné zdroje nad jejich kapacitu obnovy. • Nepoužívat neobnovitelné zdroje tam , kde je lze nahradit zdroji obnovitelnými. • Nepoužívat žádné přírodní zdroje tak, aby byla překročena asimilační kapacita Země v důsledku ukládání odpadů. Naplnění těchto principů vyžaduje splnění určitých podmínek: • • •
Užší kontakt mezi těmi kdo rozhodují a o nichž je rozhodováno. Těsnější řetězce ve výrobě , lokální pěstování potravy atp. Možnost konfrontace s důsledky jednání.Zpětná vazba, která povede k etické motivaci změny našeho chování jak k lidem tak k přírodě.
SHRNUTÍ • • • •
Ekonomický růst a ekonomický rozvoj Silná a slabá definice SD Role kulturního kapitálu Světové konference a návrhy opatření
- 32 –
Literatura: Bourdieu, P. (1990): Distinction, Cambridge: Cambridge University Press Daly, H. (1991): Steady State Economics: 2nd Edition with New Essays. 1991. Washington, DC: Island Press. Meadows, D. (1998): Indicators and Informations Systems for Sustainable Development, A Report to the Balaton Group. Světová konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro (UNCED) (1992): STUŽ, Praha Světový summit o udržitelném rozvoji (2002): Johannesburg (Rio plus 10), MŽP ČR Vitousek, P., a kol. (1986): Human Appropriation of the Products of Photosynthesis, BioScience. Wackernagel, M., Rees, W. E. (1997): Perceptual and structural barriers to investing in natural capital: Economics from an ecological footprint perspective Ecological Economy Vol. 20, pp.3-24. World Comission on Environment and Development. Our Common Future (1987): Oxford Univeristy Press, Oxford.
- 33 –
5. Indikátory trvale udržitelného rozvoje 5.1 Charakteristika a problémy spojené s rozvojem indikátorů K uchopení širokého pojmu trvale udržitelného rozvoje (SD) tak, aby mohl být použit jako konkrétní argument při diskusích o charakteru rozvoje, je třeba mít indikátory, které slouží jako informační systém vypovídající o míře udržitelnosti či neudržitelnosti rozvoje. Strategie trvale udržitelného rozvoje je proces neustálého hledání konsensu mezi různými zájmy. Interpretujeme-li tuto situaci pomocí termínů používaných ve vědecké komunitě, můžeme konstatovat, že se vlastně jedná o velký permanentně se opakující iterační proces. Jeho úspěšnost je ovšem nutné průběžně vyhodnocovat a takto získané informace pak zpětně zabudovat do rozhodovacího procesu a strategií chování jednotlivých aktérů. Do systému je nutné zavést zpětné vazby. Znamená to nalézt nebo definovat ukazatele (indikátory), které by s dostatečnou vypovídací schopností informovaly o tom, jak se určitý dohodnutý cíl daří (nebo nedaří) naplňovat. Vývoj indikátorů Původně byla pod pojmem indikátory SD chápána především oblast životního prostředí. První mezník ve vnímání otázek životního prostředí, ale i v oblasti informací o životním prostředí tvoří konference ve Stockholmu 1972, která doporučila Organizaci Spojených národů zřídit program pro životní prostředí. Je to UNEP (United Nations Environmental Program), který sídlí v Nairobi. Za druhý mezník je možné označit konferenci v Riu 1992, která znamenala především přijetí myšlenky trvale udržitelného rozvoje. V Riu byla též přijata Agenda 21 – tisícistránkový dokument se 40 kapitolami, v nichž se v podstatě definuje trvale udržitelný rozvoj. Kapitoly 8 a 40 Agendy 21 jsou oficiálním vyjádřením nutnosti vytvořit indikátory jako adekvátní podklad pro rozhodování na všech úrovních řízení od lokální až po mezinárodní. V kapitole 8 je zdůrazněna potřeba integrace socioekonomické a environmentální dimenze v indikátorech spolu s nutností široké veřejné účasti na tvorbě a vyhodnocování indikátorů. Vzhledem k složité podstatě SD existuje celá řada indikátorů. První návrhy indikátorů se začaly objevovat již před více jak čtyřiceti lety v USA (v roce 1950) To bylo hnutí za rozšířené indikátory společenského růstu v USA, Kanadě a Evropě) .Obtížnost postižení všech aspektů trvalé udržitelnosti v jednom indikátoru vedlo ke vzniku celé řady různých indikátorů . Existuje tak škála indikátorů od dílčích, zaměřených na určitou složku životního prostředí nebo sociální charakteristiku, až po souhrnné indikátory typu HDI (human, development index), ISEW (index of sustainable economic welfare) GSI (genuine saving index). Široká je i škála jednotek, v nichž jsou indikátory počítány, od popisu v naturálních jednotkách, přes finanční vyjádření až po kombinaci obou. (Cudlínová, 1999). Charakteristika indikátorů Aby byly indikátory skutečně prakticky použitelné, měly by splňovat několik požadavků, z nichž ty následující lze považovat pro nás za nejdůležitější: •
Reprezentativnost, tj. musí být jasné, jaký jev daný indikátor reprezentuje. Kromě volby správného obsahu to předpokládá volbu správné prostorové a časové dimenze takového ukazatele.
- 34 –
•
• •
•
Reálná zjistitelnost (popřípadě měřitelnost), tj. jeho zjištění musí být metodicky a technicky možné, a to buď vlastním šetřením nebo převzetím z existujících statistických databází. Jednoduchost, pochopitelnost, tj. jeho konstrukce a hodnoty musí být srozumitelné a pochopitelné adresátovi. Cenová dostupnost, tj. náklady na jeho zjišťování by měly být přijatelné. Znamená to, že užitek plynoucí ze zjištěné informace musí převyšovat náklady na pořízení této informace. Efektivnost, tj. měly by být voleny pokud možno tak, aby umožňovaly hodnotit klíčové body daného procesu či jevu.
Poslední dva požadavky vedou k formulaci souboru indikátorů, který respektuje známou zásadu, při rozhodování vystačit s "minimem relevantních podkladů". Z obecné definice indikátorů vyplývá, že jsou těsně svázány s procesy nebo jevy, které charakterizují. Z hlediska zjistitelnosti to mj. znamená, že ne všechny budou měřitelné pomocí kardinálních veličin. Je nutné počítat se širokou škálou veličin, kardinálními počínaje a tzv. měkkými daty (včetně expertních odhadů) konče. Jednou z důležitých vlastností indikátoru je adresát, či příjemce informace, kterou v sobě indikátor (jeho hodnota) nese. Toto pragmatické hledisko říká, že konstruovat a měřit jakýkoliv indikátor má význam jen tehdy, když dokážeme identifikovat jednotlivce nebo instituci, která takto získanou informaci může a je ochotna použít ve svém rozhodovacím procesu. Problémy spojené s rozvojem indikátorů Rozvoj indikátorů je spojen s celou řadou těžkostí. Základním problémem je především mnohodimenziálnost samotného předmětu řešení, postihující jak ekologickou tak sociální stránku rozvoje a jejich vzájemnou interakci. Problémy lze rozdělit na metodické a problémy spojené se statistikou a tzv. zeleným účetnictvím. Problémy metodické: - Volba definice trvalé udržitelnosti, z níž hodnotící subjekt vychází (definice tzv. silné a slabé udržitelnosti) - Vyřešení často vznikajících konfliktů mezi žádoucími cíli a konflikty praktické realizace těchto cílů - Zachycení vazeb často skrytých mezi indikátory vypovídajícími o zlepšení a indikátory tzv. negativními - Vystižení role ZO v hodnocení udržitelnosti rozvoje - (tzv. dovoz a vývoz trvalé udržitelnosti) Problémy spojené se statistikou a tzv. zeleným účetnictvím -
Oceňování životního prostředí Dostupnost a souměřitelnost dat nutných pro naplnění indikátorů Možnosti zachycení příčinných souvislostí, tzv. rámce indikátorů (pro indikátory z oblasti ŽP je nejznámější rámec zavedený OECD který má schéma vliv-stav-odezva tento rámec existuje v řadě modifikací, namísto vlivu je možno užít "driving forces"). Jen málo systémů národních účtů je schopno zachytit vzájemné souvislosti mezi příčinami, faktory,
- 35 –
-
které způsobují zátěž životního prostředí a způsobem, jakým na tyto změny reaguje společnost. Výpočet tzv. druhotných emisí (sama výroba není producentem emisí, zátěží ŽP, ale navazuje na výroby, které patří k znečišťovatelům ŽP. Příkladem je výroba knih navazující na výrobu papíru).
Výběr, tvorba a výpočet indikátorů je spojen s řadou nezodpovězených otázek typu: -
Kdo má právo výběru indikátorů - experti nebo komunity, o jejichž kvalitu života se jedná? Jak eliminovat nebezpečí zkreslené interpretace indikátorů na podporu politických zájmů? Do jaké míry je integrující přístup souhrnných ukazatelů přínosný a kde je zavádějící?
Poslední otázka, týkající se volby souhrnných nebo dílčích ukazatelů, je natolik závažná, že jí věnujeme alespoň krátkou diskuzi. Výhody a nevýhody agregovaných a jednoduchých indikátorů Podstata každého rozhodovacího procesu spočívá ve výběru jedné z několika možných variant podle námi stanovených kritérií (v našem případě hodnot indikátorů). Při rozhodování se postupuje obvykle tak, že postupně eliminujeme „nejhorší“ varianty nebo naopak „preferujeme“ ty nejlepší. Předpokladem tohoto postupu je však vždy určité uspořádání těchto variant. Ačkoliv multiplicita cílů a tím pádem i kritérií je ve většině oblastí rozhodování všeobecně přijímána, tradiční rozhodovací modely aproximují chování subjektů jedním kritériem. Na monokriteriální filosofii se také zakládají přístupy o nalezení jednoho „komplexního“ kritéria (nebo v naší terminologii komplexního nebo agregovaného indikátoru). Extrémním vyjádřením tohoto přístupu je pak stanovisko, že existence více kritérií neumožňuje provádět racionální rozhodování. Monokriteriální přístupy mají jistě svou podstatné výhody především v jednoduchosti předpokladů. Tato jednoduchost je však na druhé straně jejich největší slabinou v případě, že výsledky z takto získaných modelů aproximujeme i za rámec přijatých předpokladů, což je, bohužel, běžná praxe. Uspořádání množiny variant podle hodnot jednoho kritéria předpokládá převod všech parametrů charakterizujících jednotlivé varianty na hodnoty tohoto jediného kritéria. To v sobě však zahrnuje určité metodologické problémy. Při převodu na kteréhokoliv společného jmenovatele dochází ke zploštění problému na pouhou jeho jednu dimenzi a tím se automaticky ztrácí kvalitativní pohled na řešený problém. Předpokládá se volná zaměnitelnost kvalit v poměru jejich kvantitativního vyjádření pomocí převodních koeficientů nebo formálních vzorců. To je však v případě tak komplexního problému, jakým trvale udržitelný rozvoj nepochybně je, příliš silným a dalo by se dokonce říci nepřípustným předpokladem. Pomineme-li tyto připomínky, vystupuje do popředí otázka samotné kvality převodů, tj. otázka, nakolik se lze spolehnout na převodní koeficienty (formální operace), na jakém základě byly stanoveny a jakou mají tedy vypovídací schopnost. Formální koeficienty nebo operace jsou zpravidla dvojího druhu. Buď jsou odvozeny na základě konkrétních (lokálních) měření a vystihují lokální podmínky. Jejich generalizace je velice obtížná. Nebo jsou to určité střední hodnoty stanovené na základě hromadných šetření. Na detailní úrovni však zpravidla postrádají smysl. Monokriteriální přístup zakládající rozhodnutí na hodnotách jednoho - 36 –
komplexního kritéria (indikátoru)v sobě potenciálně skrývá ještě jedno nebezpečí – přesun zodpovědnosti za složité rozhodnutí z konkrétního rozhodovatele na poměrně anonymní algoritmus. Volba indikátoru ať už souhrnného nebo dílčího závisí opět na hodnotícím subjektu, jeho úhlu pohledu a interpretaci trvalé udržitelnosti. Záleží na tom, z jaké definice trvale udržitelného rozvoje se vychází, zda je důraz kladen na sociální charakteristiky nebo spíše na kvalitu životního prostředí, zda jde především o zohlednění časové nebo prostorové dimenze. V našem návrhu konkrétních indikátorů trvalé udržitelnosti rozvoje pro ČR byla preferována prostorová dimenze. Z důvodů jednoduchosti a názornosti indikátorů jsme dali přednost souboru dílčích ukazatelů, charakterizujících jednotlivé oblasti před agregovaným ukazatelem. Jako prostorový indikátor trvalé udržitelnosti rozvoje státu jsme zvolili vznik a existenci tzv. marginálních oblastí (jejich absolutní počet, poměr z celkové rozlohy státu, počet lidí žijících v těchto oblastech apod.). 5.2 Výpočet hrubého domácího produktu (HDP) a jeho úprava Jedním z nejstarších a nejrozšířenějších agregovaných indikátorů ekonomického růstu je hrubý domácí produkt (HDP). Hrubý domácí produkt se stal hlavním indikátorem ekonomického progresu během druhé světové války. Přesto, že trvale udržitelný rozvoj je nyní již uznávaným termínem, který je součástí oficiálních vládních dokumentů a politických prohlášení, hlavním ukazatelem stavu a úspěšnosti ekonomiky zůstává stále hrubý domácí či národní produkt HDP /HNP. Filosofii jeho výpočtu ukazuje následující schéma viz. Obr. č.14.Schéma fungování ekonomiky. Obr.č.14. Schéma fungování ekonomiky Nákupy spotřebních statků (dolary)
Finální statky a služby (chleba, auta atd.)
DOMÁCNOSTI
FIRMY
Produktivní služby (práce, půda, atd.)
Mzdy, renty, zisky atd. (dolary)
Zdroj: Samuelson, Nordhaus (1991) - 37 –
Filosofie výpočtu HDP neumožňuje zachytit hospodaření s přírodními zdroji a znečištění životního prostředí. Jeho konstrukce umožňuje, že jakákoliv finanční transakce (započítávajíc společně příjmy i výdaje) přispívá k zvyšování HDP, a tudíž k ekonomickému blahobytu země. HDP ignoruje vše, co není součástí finanční výměny. Jeho výpočet lze sručně vyjádřit v následující formě: osobní spotřeba + investice + vládní výdaje + export - import. Každý výdaj, investice třeba i spojená s obnovou škod vzniklých na životním prostředí, zvyšuje hodnotu HDP ( příklad ropné havárie - zařízení na odstranění ropné skvrny i mzdy pracovníků, kteří havárii odstraňují, se dík metodice výpočtu HDP promítnou do jeho zvýšení). Vzhledem k této situaci je navrhovaná úprava tohoto agregovaného ukazatele odečtením určitých položek tak, aby věrněji či věrohodněji odrážel podmínky plnění nebo neplnění principů trvale udržitelného rozvoje. Upravený výpočet, který pracuje s HDP upraveným o některé odpočitatelné položky: NNP ´= HDP– Dm-Dn-R-A-N Dm - snížení člověkem vytvořeného kapitálu Dn - snížení přírodního kapitálu N - rychlost čerpání zdrojů A - náklady na předcházení škod R - náklady na kompenzaci škod Problém úpravy HDP tak, jak je popsán výše, spočívá v převodu vstupních dat na peněžní jednotky. Různé země používají své vlastní postupy, jak životní prostředí převést do finanční podoby. Např. Japonsko – pracuje s tzv. „standardy kvality životního prostředí“, které vyjadřují optimální kvalitu životního prostředí či stav přírodního zdroje. Finanční náklady spojené s dodržením standardů (různé čisticí zařízení, odlučovače, omezení výroby) slouží jako nepřímá forma ohodnocení daného přírodního zdroje. Indonésie - převod přírodního bohatství na peníze jen prostřednictvím tržních cen ( prodej dřeva).Ty zdroje, které nejsou součástí koupě a prodeje se do souhrnného indikátoru nedostanou. 5.3 Zelené účetnictví a příklady výpočtu některých agregovaných indikátorů V systému národních statistik se údaje o životním prostředí a jeho kvalitě mohou zachycovat dvojím způsobem. První možností je vyjádření životního prostředí ve fyzikálních jednotkách jako Satelitní účty - taková je statistická praxe např. v Norsku, které sleduje přírodní zdroje podle dvou velkých kategorií jako materiály a pohyblivé zdroje. Systém satelitních účtů používá i Francie, která v rámci tzv. Národních účtů odděleně sleduje zásoby zdrojů a jejich užití. Druhou možností, jak zahrnout životní prostředí do statistiky, je výpočet agregovaného ukazatele, který nahradí ukazatel HDP (hrubý domácí produkt). Agregovaný ukazatel vypovídá o vývoji ekonomiky, záleží ale na úrovni výpočtu samotného HDP, z jehož úpravy, často alternativní agregované ukazatele vycházejí. Vybrané příklady používaných souhrnných indikátorů: - 38 –
1) Indikátorem souhrnného typu je GPI - Genuine Progress Indicator - tzv. ryzí ukazatel pokroku; je to přesnější barometr stavu ekonomiky než HDP, sleduje se od roku 1950. Výčet odpočitatelných a připočitatelných položek, které upravují původní výpočet HDP pro konverzi na GPI Odpočitatelné položky od HDP Připočitatelné položky k HDP - Kriminalita + Přírůstek volného času - Vyčerpání přírodních zdrojů + Domácí práce a práce dobrovolníků - Znečištění životního prostředí + Přerozdělování ve společnosti - Dlouhodobé poškozování ŽP (nukleární odpady, ozónová vrstva) - Náklady na zdravotní péči a předcházení škodám
2) Human development index – HDI - tento indikátor „lidského rozvoje“ se zaměřuje především na pravděpodobnost dožití , délku života a úroveň vzdělání. (Příkladem je porovnání Vietnamu a Pákistánu - dvou zemí s velmi podobným příjmem na hlavu, ale s tak odlišným HDI , vzhledem k odlišné úrovni vzdělání a délce života.) 3) Index of economic welfare - ISEW „index ekonomického bohatství“. Jeho výpočet vychází z odlišné filozofie podstaty bohatství, blahobytu a růstu, než je tomu v případě HDP. ISEW je prvním pokusem vytvořit agregovaný index přímo srovnatelný s úrovní národních účtů. Byl ukázkově spočítán v mnoha zemích Evropy (Počítán v Německu 1991, UK 1994 Skotsku, Dánsku, Holandsku, Itálii a Rakousku). Kritická analýza ISEW ISEW patří k socio-ekonomickým ukazatelům - měří trvalou udržitelnost ve smyslu udržitelných příjmů společnosti. Pokud jde o škody na životním prostředí, měří se jen ekonomický aspekt škod, pomocí skutečných nebo potenciálních defenzivních nákladů. ISEW neměří fyzikální škodu, ale reakci společnosti na tuto škodu. Je to národní indikátor ( neuvažuje o vlivu zahraničního obchodu, který může rozvoj vnímaný jako trvale udržitelný v jedné zemi , uskutečňovat na úkor země jiné. (např. dovoz surovin a země nevykazuje jejich těžbu, odvoz nebezpečných odpadů za hranice atd.). Tento indikátor je rovněž kritizován proto, že nezahrnuje volný čas. Praktický příklad výpočtu ISEW pro Rakousko: Výpočet má tři kroky: 1. Prvním krokem je vyčíslení spotřeby (veřejná, soukromá a spotřeba domácnosti) 2. Následuje odečet položek defenzivních nákladů souvisejících: se sociální sférou s životním prostředím 3. Nakonec se provede vážení distribučním indexem příjmů a práce, práce mužů a žen, neplacená práce. V podstatě jde o zahrnutí položek, s kterými HDP nepočítá.
- 39 –
Podrobné členění položek ISEW, které se odečítají: 1. Sociální náklady • Náklady spojené s dojížděním • Náklady vyvolané autohaváriemi (i škody jsou způsobeny špatným dopravním systémem). • Náklady vyvolané urbanizací • Náklady spojené s Reklamou (50% je zbytečná zátěž firem) 2. Environmentální náklady • špatné obdělávání půdy • Ztráta přírodně cenných území a NP • Znečištění ovzduší • Znečištění vodních zdrojů • Znečištění hlukem • Náklady spojené s ochranou zdraví. 3. Budoucí omezení ekonomického blahobytu • Vyčerpání neobnovitelných zdrojů • Globální oteplování 4. Rozdělování- distribuční index používaný k vážení celého výpočtu je poměr mezi placenou a neplacenou prací v domácnosti, zahrnuje i rozdíl ve výši mezd žen a mužů, nezaměstnanost atd.
5.4 Footprint – filosofie a výpočet Specifické postavení mezi agregovanými indikátory má tzv. „Footprint“ neboli ekologická stopa. Je to poměrně mladý indikátor, který nabývá na stále větší popularitě a významu. (Wackernagel, Rees, 1997) http://www.myfootprint.org Footprint je biofyzikální indikátor, který se snaží eliminovat nejistotu spojenou s finančním oceňováním přírody, jejích služeb a zdrojů tak, aby nedocházelo k podceňování a zpřesnil se management socio-ekonomických systémů. Měří, jak velká část regenerativní kapacity biosféry je používána ekonomikou; jak velká část regenerativní kapacity biosféry vyjádřená v hektarech produktivní půdy a moří a oceánů je nutná k produkci zdrojů a služeb pro určitou populaci v daném roce za současné úrovně technologie. Únosnou míru kapacity Země lze definovat jako maximální míru čerpání zdrojů a ukládání odpadů bez výrazného narušení funkce ekosystémů planety. Základní otázkou únosné míry kapacity Země je: Jak velké území produktivní půdy je potřeba pro udržení „nákladu“ představujícího lidskou civilizaci a její existenci na této planetě po neomezeně dlouhou dobu? Technologie není schopna zvýšit míru únosnosti naší planety, v nejlepším případě jen efektivitu využití zdrojů planety. Jinými slovy - lepší technologie umožní současné populaci žít ve vyšším materiálním životním standardu nebo vyššímu množství lidí ve stejném materiálním standardu života. Lidská společnost díky svému industriálnímu rozvoji je v současnosti hlavním konzumentem, uživatelem ekosystémů země – využíváme : • 40% terestriální fotosyntézy • 25-35% primární produkce oceánů (produkce ryb klesá od roku 1989) • absorpční schopnosti přírody pro naše odpady - 40 –
Využíváme tedy cca 75% kapacity Země a to ještě jen čtvrtinou nejbohatší části obyvatel. Jestliže každému materiálovému toku musí odpovídat ekosystémový zdroj nebo sink, pak celková rozloha půdy a vody umožňující tento materiálový tok na kontinuální úrovni je ekologickou stopou odpovídající populace Země. Výpočet této ekologické stopy poskytuje hrubý odhad požadavků určité populace v porovnání s existující zásobou přírodních zdrojů, jež je k dispozici. Rozloha bioproduktivních oblastí naší planety: 11.2 mld. hektarů bioproduktivní oblasti - orná půda, pastviny, lesy, zastavěné plochy, moře a oceány = cca čtvrtina naší planety V tom je 2.3 mld. hektarů moří a vodních zdrojů 8.8mld hektarů půdy = 1,5 mld. ha polí, 3,5 mld. ha pastvin, 3,6 ha lesa 0,2 mld. zastavěné plochy (původní pole)
Zdroje naší planety v přepočtu na jednoho obyvatele Orná půda 0,25 ha na obyvatele Pastviny 0,6 ha na obyvatele Lesy 0,6 ha na obyvatele Zastavěné plochy 0,03 ha na obyvatele 0,5 ha na obyvatele Moře a oceány Zdroj : (Wackernagel, M., Rees, W. E.,1997). Celkově zdroje planety na jednoho obyvatele: 0,25 +0,6 + 0,6+0,03 = 1,5 + moře a oceány = 2ha na globálního obyvatele, 12% kapacity planety je nutné zachovat pro udržení biodiversity, pak už zbývá jen 1,7 nebo 1,8 ha bioproduktivních zdrojů na jednoho obyvatele planety. Lidé konzumují zdroje z celé planety, nejen v místě, kde žijí. Industriální populace je mnohem více než na své lokalitě, kde žije, závislá na okolí – ekologicky produktivním. Footprint je celkový požadavek společnosti na přírodní zdroje. Je sumou všech bioproduktivních zdrojů, území celé planety. Praktické příklady výpočtu ekologické stopy Vancouver: 472,000 obyvatel Vancouveru žijících na ploše 11,400 ha potřebuje, 2 miliony ha produktivní půdy. Požadavek je 174 x vyšší než místní dostupná kapacita. Holandsko: (area: 33,920 km2) Požadavek odpovídající úrovni spotřeby je 14 až 15 x vyšší než jejich vlastní zdroje Jen požadavek na potraviny je 100 000 km2. Holandsko, podobně jako Japonsko, jsou udávány jako příklady úspěšné ekonomiky a ekonomického růstu viz. Obr. č.15.
- 41 –
Obr.č.15. Footprint – ekologická stopa pro Holandsko
Teoretický základ výpočtu ekologické stopy : Výpočet ekologické stopy vychází z šesti předpokladů: 1. Množství spotřeby i odpadů lze nalézt v národních a mezinárodních statistikách ve fyzikálních jednotkách, tuny, ha atd. 2. Množství požadovaných zdrojů je přímo svázané s bioproduktivní rozlohou půdy/ha produkující zdroje a asimilující odpady. 3. Poměřením každé oblasti její použitelnou produktivitou biomasy (potenciální roční produkcí biomasy) mohou být různé oblasti definovány pomocí standardizované průměrné produkce z hektaru. 4. Celková poptávka mže být získána shrnutím všech individuálních poptávek po zdrojích a asimilační kapacitě planety. 5. Agregovaná poptávka společnosti (Ecological Footprint) a nabídka přírody (Biokapacita) mohou být spolu srovnávány. 6. Poptávka může přesahovat nabídku. Existují dvě metody výpočtu ekologické stopy: 1.“Component-based metoda“. 2. Compound footprinting (Simmons a kol.., 2000). 1. „component-based approach“ metoda Tato metoda je založena na součtu jednotlivých spotřebovávaných položek a jejich nároků na zdroje i absorpci odpadů „od kolébky po hrob“, přes celý životní cyklus spotřebního zboží. 2. Výpočet ekologické stopy („compound metoda“) Metoda pracuje s agregovanými daty, např. výroba papíru za danou zemi aniž by nás zajímalo, nač je papír používán - kancelář,škola atd. První krok - odhad požadavků produktivní plochy v ha (aa) na obyvatele k produkci určité položky item 'i.' aai = ci/pi
- 42 –
Rozdělíme celkové roční množství spotřeby půdy odpovídající dané položce ['c,' in kg/capital] průměrnou produktivitou či výnosem z hektaru bioaktivní části planety['p,' in kg/ha] na hektar: aai = ci/pi Naše položky (spotřební zboží) potřebují několik vstupů pokud jde o zdroje planety, proto výpočet uvažuje pouze o 23 kategoriích spotřebního zboží a služeb (Wackernagel & Rees, 1995). Druhý krok - vypočteme ekologickou stopu na jednotlivce ('ef') součtem všech ploch ekosystémů podporujících danou spotřebu i = n
ef
=
∑
aa
t
i = 1
Metodická poznámka Ekologickou stopu studované populace (EFp) zjistíme vynásobením osobního footprintu počtem lidí (N): EFp= N(ef) - Započítávání bioaktivní plochy odpovídající spotřebě energie z fosilních paliv. Existují dva přístupy: 1. buď pomocí sinku lesa k absorpci emisí spojených se spotřebou paliv nebo 2. odhadem plochy potřebné k vyprodukování adekvátního množství biomasy energeticky srovnatelných s fosilními palivy (v tomto případě je odhad footprintu vyšší) Společná jednotka = "Global Hektar" Přepočet spotřeby podle standardizované biologicky produktivní na jednotky globálního hektaru -Je to hektar vynásobený průměrnou produktivitou 11.2 mld. bioproduktivních hektarů naší planety viz. Obr. č.16
Obr.č.16. Globální produktivní oblast Země
Celosvětové G lo b a l B io pbioproduktivní ro d u c tiv e Ar e a s oblasti 12 10 oblast (10^9) Area (10^9)
oblasti Frybářské is h e r ie s
8
Ppastviny a s tu r e Flesy o re s t
6
Cobhospod. r o p la n dpůda
4
Bzastavěná u il t- u p plocha Land 2 0 he c ta re s hektary
glo ba l celosvětové h ehektary c ta r e s
Zdroj :WWF http://www.myfootprint.org - 43 –
V současné době jsme v situaci, kdy bohatá část planety využívá 75% jejích zdrojů. Např. 5.8 mld. lidí žijících v Severní Americe vyžaduje (cca 4.5 ha/osobu), tedy 26 mld. ha (při současné technologii). Ale máme k dispozici pouze 13 mld. biologicky aktivní či produktivní rozlohy Země cca (1.5 ha/osobu).
SHRNUTÍ • Potřebovali bychom ještě další dvě planety k uspokojení požadavků populace žijící na Zemi v současné době. • Jestliže počet lidí v příštím století vzroste na 10 až 11 mld., budeme potřebovat ještě pět dodatečných planet aby byla zajištěna sociální rovnost (Rees & Wackernagel, 1997). Literatura: Agenda 21 http://www.env.cz/AIS/web.nsf/pages/agenda21 Cudlínová, E. (1999): Models of planning of marginal area In: Nature and Culture in Landscape Ecology, experiences for the 3rd millenium, CZ-IALE (ed.) Pavel Kovář, The Karolinum Press. pp. 356-366. Samuelson, P. A., Nordhaus,W .D (1991): Ekonomie, Praha nakl. Svoboda. Světová konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro (UNCED) (1992): STUŽ, Praha Ščasný, M. Kopecký, O., Cudlínová, E., Marek, Z. (2002): Alternativy k ukazateli HDPzhodnocení předpokladů a využití indikátoru trvale udržitelného ekonomického blahobytu (ISEW) pro Českou republiku In: K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek. Moldan, B., Hák, T., Kolářová, H. (eds.) Centrum univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí, Praha, řada Vzdělávání, informace, indikátory; svazek 4, pp. 181-300 Wackernagel, M., Rees, W. E. (1997): Perceptual and structural barriers to investing in natural capital: Economics from an ecological footprint perspective Ecological Economy Vol. 20, pp.3-24.
- 44 –
6. Oceňování přírody a přírodních zdrojů 6.1 Diskuse kolem oceňování přírody Kolem oceňování přírody a přírodních statků se vedou neustálé diskuse vyvolané úzkou souvislostí s otázkou etiky, morálky a hodnot společnosti. Mnoho odborníků i mezi ekonomy se domnívá, že oceňovat přírodu je něco jako oceňovat sám život a jeho funkce, a že oceňovat hodnotu lidského života právě tak, jako hodnotu deštného pralesa nebo velryb, je nemorální. Existují přece různé jiné způsoby jak vyjádřit podporu životnímu prostředí zájmová sdružení, politická lobby, která mohou přírodu zviditelnit a obhájit její „práva“. Zastánci oceňování životního prostředí uvádějí alespoň tři pádné důvody ve prospěch finančního ocenění přírody: a) Peněžní vyjádření určuje stupeň zájmu – intenzitu preference. b) Důležitá je i kombinace argumentů – ústní a peněžní. c) Srovnání s dalším alternativním použitím zdroje či postupem (mokřady a zemědělská půda). Nespornou výhodou peněžního ocenění je však převod životního prostředí na společného jmenovatele s ostatními ekonomickými statky, což umožňuje, aby se příroda stala rovnocenným partnerem ekonomických úvah, argumentů a kalkulací. Stanovení ceny životního prostředí, ať už přírodních zdrojů nebo služeb přírody, představuje pro ekonomiku značný problém. Z ekonomického pohledu jde o specifický druh statků, které nejsou předmětem koupě a prodeje; nejde o statky, kde se cena určí prostřednictvím tržních vztahů. Životní prostředí, (jeho zdroje i služby) představuje statky, které většinou nemají jasně definovaná vlastnická práva, nelze zajistit exkluzívnost spotřeby pouze vlastníkem, jinými slovy, nelze vyloučit ostatní uživatele ze spotřeby např. u ovzduší (Turner, Pearce 1994; Pearce a kol., 1992; Heyne, 1991; Costanza, 1991; Samuelson, Nordhaus, 1991). Oceňování je velice úzce spojeno s kategorií hodnoty. Ačkoli cena a hodnota jsou jen zřídkakdy totožné, hovoříme-li o cenách zboží či služeb, nepřímo hovoříme o hodnotě, kterou tyto ceny vyjadřují. Teorie hodnoty je jednou ze základních kamenů ekonomického stylu myšlení. Je to otázka, kterou si kladou všechny ekonomické školy. Jakou hodnotu má zboží, život, práce, volný čas? Čím je tato hodnota určena a jak se liší od ceny? Jen statky, které mají ekonomickou hodnotu, mají také svoji cenu a vstupují do ekonomických úvah a výpočtů. 6.2 Dva základní přístupy k určování hodnoty 1.Pracovní teorie hodnoty 2.Teorie užitku Ad 1) Podle pracovní teorie hodnoty je hodnota a cena všech statků a služeb (včetně přírodních zdrojů) určena lidskou prací. Čím více práce je v předmětu uloženo, tím má větší hodnotu a také cenu. Práce se měří zpravidla v časových jednotkách s tím, že složitější, kvalifikovaná práce se vyjadřuje jako větší množství práce jednoduché. Z pracovní teorie hodnoty vycházeli zakladatelé ekonomie – klasičtí ekonomové (Smith, Ricardo), ale byla také součástí Marxistická ekonomie. Je zřejmé, že podle pracovní teorie hodnoty příroda a její služby mohou mít jen nepatrnou hodnotu, pokud vůbec nějakou získají, - 45 –
díky těžbě nerostů nebo jejich opracování. Vzduch, voda, retenční schopnost lesa udržovat vodu v krajině atd., nemohou mít hodnotu žádnou, protože nejsou výsledkem lidské práce. Pracovní teorie hodnoty tak vede k podceňování hodnoty životního prostředí a přírodních zdrojů. To, do čeho nebyla vložena lidská práce, se jeví jako bezcenné. Ad 2) Teorie užitku má jiný přístup, hodnota statků a služeb se odvozuje na základě užitečnosti pro jedince nebo společnost. Opět je to silně antropocentrický přístup, který zdůrazňuje roli člověka a jeho postavení ve světě. Dovedeno do důsledků, přírodu a její zdroje, které nejsou pro společnost užitečné, nelze využít ani spotřebovat, nemají žádnou hodnotu ani cenu. Teorii užitku zastává soudobá moderní post klasická ekonomie, která představuje v současnosti hlavní proud ekonomického myšlení. Oba přístupy určování hodnoty, ať pomocí práce nebo užitečnosti, mají pro životní prostředí stejné důsledky – podceňování jeho hodnoty. Teprve v souvislosti s ekologickými problémy, které se vynořily zhruba před třiceti lety, vyvstal problém s oceněním přírody, aby se mohla stát součástí ekonomického rozhodování. Problémem ekonomického oceňování přírody je především určení její hodnoty. Hodnoty, která přesahuje tržně pojatou užitnou hodnotu o další dimenze, jako jsou nepřímá užitná hodnota, hodnota pro budoucí generace a vnitřní hodnota (Pearce, 1998). Hlavní problém, spojený s oceňováním životního prostředí, spočívá v převedení všech těchto hodnot do peněžních jednotek a jejich vyjádření pomocí ceny. Jde vlastně o pokus zúžit mnohodimensionální rozměr přírody do finančního kódu chápání světa. V souvislosti s oceňováním přírody je třeba zmínit paradox hodnoty, který způsobuje, že pitná voda má menší hodnotu než diamanty. Paradox hodnoty souvisí s klesající mírou užitečnosti a se spotřebitelským přebytkem. Příklad: Jestliže vyjdeme z předpokladu, že hodnota všech ekonomických statků je určena jejich užitečností, pak je celkem přirozené, že čím více statků je k dispozici, tím se snižuje jejich hodnota. Jako ilustrativní příklad se uvádí letní den a limonáda. V horkém dni, kdy máte žízeň jste ochotni za první sklenici limonády dát poměrně vysokou sumu, možná že i za druhou sklenici jste ochotni zaplatit stejně, ale úměrně s tím, jak mizí vaše žízeň, mizí i Vaše touha po limonádě, a tudíž klesá její užitek s každou další sklenicí až do té doby, kdy jste ještě schopni vůbec limonádu konzumovat. Paradox hodnoty spočívá v tom, že dík zákonu klesající užitečnosti, má i první sklenice limonády hodnotu a cenu odpovídající až té ceně, kterou jste ochotni zaplatit za poslední sklenici, kterou jste schopni vypít. V této paradoxní situaci pitná voda, jejíž množství nebude omezené, bude mít, ve srovnání se vzácnými diamanty velice nízkou hodnotu a cenu. Z uvedeného příkladu jasně vyplývá, že hodnota stanovená na základě užitečnosti má pramálo společného se skutečnou hodnotou oceňovaného statku. Je to situace analogická s pohádkou Sůl nad zlato. Až ve chvíli, kdy je soli nedostatek, je po ní větší poptávka, než jsou její zásoby, stane se vzácnou z ekonomického hlediska a její hodnota se vyvažuje zlatem. (Samuelson 1991) Aby nedocházelo k podceňování hodnoty životního prostředí, je snaha po vyjádření a formalizaci jeho celkové hodnoty, tzv. TEV „total economic value“, jak podává následující schéma viz. Obr.č.17.
- 46 –
Obr. č.17 Celková ekonomická hodnota lesní zdroje
užitná hodnota
přímá užitná hodnota
nepřímá užitná hodnota
např. Výnosy z prodeje
např. rekreace (různé formy) fixace uhlíku
z rozvoje
(Ne)-užitná hodnota
“opční”užitná hodnota
Pro bud.využití Současné generace
odkázaná hodnota
Pro budoucí využití příští generací potřeba zachování přírody
Vnitřní hodnota
např. zachování biodiversity
Z uchování
Celkový praktic. užitek
celkový potenciální užitek
(Zdroj Pearce a kol. 1992). Schéma ukazuje výpočet celkové ekonomické hodnoty na příkladě ocenění lesa a všech jeho funkcí. Nejjednodušší z ekonomického hlediska je vyjádřit tzv. přímou a nepřímou užitnou hodnotu. Přímá užitná hodnota (direct use value) souvisí s prodejem dřeva, a proto převod do cen není žádny problém. Nepřímá užitná hodnota (indirect use value), kterou si lze představit jako rekreační funkce lesa, už je do cen převoditelná obtížněji, ale jak si ukážeme později, existují metody, které to umožňují. Potíže nastanou s vyčíslením Opční neboli volitelná hodnota lesa (Option Value), která souvisí s jeho potenciálem pro příští využití současné generace, tedy jako zásobárna dřeva, potenciální rekreační místo a pod. Ještě větší potíže jsou s vyjádřením Odkázané hodnoty, (Bequest Value) hodnoty odkazu pro příští generace.
Vnitřní hodnota (Existencial Value), vyjadřující, že les má hodnotu nezávisle na jeho užitku pro člověka, ať už bezprostředním, současném , zprostředkovaném nebo budoucím.
- 47 –
6.3 Metody oceňování životního prostředí Metody oceňování životního prostředí lze rozdělit do dvou velkých skupin: • První skupinu tvoří metody preferenční. Do této skupiny patří metody odhalených preferencí, souvisejících trhů (metody hedonická, dopravních nákladů) a metody přímého zjišťování preferencí (metoda podmíněného oceňování - CVM). • Druhou skupinou, jsou tzv. expertní metody - ekosystémová, nákladová metoda hodnocení rizik (Seják a kol., 1999). Nezávisle na tom, která metoda je použita při její aplikaci a vyhodnocování výsledků, je třeba mít na zřeteli, že důležitou roli hrají tyto skutečnosti: • Kdo provádí ocenění – veřejnost nebo experti. • Na základě čeho se životní prostředí hodnotí – fotografie nebo osobní zkušenost atp. Výčet hlavních metod oceňování • Travel cost metoda –metoda dopravních nákladů • Hedonic price metoda- hedonická metoda • Contingent valuation metoda – metoda podmíněného oceňování • Hesenská metoda Stručná charakteristika vybraných metod oceňování 1) Hedonické metody a metody cestovních nákladů vycházejí z již odhalených preferencí na souvisejících neregulovaných trzích, ze souvisejících tržních ocenění. Tyto metody se snaží odvodit ocenění ze skutečného chování lidí na trzích. Významným omezením hedonických metod je fakt, že jsou schopny vyjevovat hodnotu pouze na bázi užitné hodnoty pro oceňující subjekt (use value), nikoli však na bázi užitné hodnoty pro jiné (non-use value). Za jistých okolností lze výsledky této metody považovat za “ochotu platit” za kvalitu životního prostředí. a) Hedonická metoda (hodnota nemovitostí) vychází z předpokladu, že změny hodnoty složek životního prostředí (např. snížená kvalita ovzduší nebo podzemní vody) se projeví v cenách nemovitostí např. obytných domů (Brown, Mendelsohn, 1984; Anderson, Cordell, 1988). Problémy vznikají, když je nutné odlišit statistickými metodami vlivy jiných proměnných. Slabinou bývá jejich identifikace, sběr, měření a zpracování, nalezení případných vazeb mezi závisle a nezávisle proměnnými, interpretace výsledků atd. Metoda staví dále na předpokladu, že: • nabídka obytných domů je neměnná, což je diskutabilní, • existuje rovnováha na trhu - není známo, jak je možné využít metodu tam, kde jsou trhy s nemovitostmi neefektivní, • není významně omezena mobilita obyvatelstva, • se obyvatelé snaží vyhnout znečištění stěhováním (existují i jiné strategie, o nichž není dost znalostí). Vhodnost aplikace této metody pro oceňování krajiny: pro oceňování krajiny, její kvality a estetiky je tato metoda nevhodná. Již z její konstrukce výpočtu založeném na zjišťování vlivu jednotlivých faktorů na cenu nemovitosti, vyplývá, že je vhodná spíše pro ocenění jednotlivých složek či zdrojů životního prostředí, než pro krajinu chápanou jako přírodněsociální celek. - 48 –
b) Metoda dopravních nákladů - vychází z počtu návštěvníků, frekvence jejich návštěv a nákladů, které jsou vyvolané návštěvou dané lokality. Do nákladů se započítává i doba strávená na cestě - jako náklad obětované příležitosti. Jedná se o metodu se značnými náklady na sběr dat. Bývají problémy s oceněním cesty a času vynaloženého na návštěvu sledované oblasti (značné riziko nesprávného ocenění). Metoda cestovních nákladů se hodí především pro oceňování přírodních lokalit nebo environmentálních zdrojů, které nejsou oceněny v tom smyslu, že pro jejich uživatele neexistuje vstupné ani žádné jiné poplatky. U těchto neoceněných zdrojů je problém nalézt kvantitativní důkazy hodnoty, kterou pro návštěvníky mají. Jednou z možností je zeptat se jich přímo. Jiný přístup je kvantifikovat náklady návštěvníků, které jsou spojeny s jejich cestou do lokality, a vzít je jako určité zastoupení „ceny“, kterou jsou ochotni zaplatit (Svoboda, 2000). Metoda cestovních nákladů použitá pro odvození poptávky návštěvníků po zkoumaném přírodním statku je založena na vypozorovaném tržním chování reprezentativního vzorku návštěvníků. Chování návštěvníků reaguje na změny v přímých výdajích (jízdné, cena paliva, náklady na provoz vozidla aj.) vyplývajících z cestování do lokality a zpět a na hodnotě času stráveného na cestě do místa rekreace a zpět. Tyto dvě hlavní položky tvoří cestovní náklady. Při posuzování údajů o návštěvnících vzniká často řada statistických problémů. Není snadné posoudit další proměnné sledovaného místa (zařízení pro rekreaci), které také mohou ovlivnit rozhodnutí návštěvu uskutečnit. Obvyklým ekonomickým předpokladem je, že pokud cena zboží vzroste, je ho požadováno méně. Analogicky by počet návštěv dané rekreační oblasti měl být nepřímo závislý na velikosti cestovních nákladů. Z informací návštěvníků o cestovních nákladech je možno sestrojit křivku poptávky po zkoumaném přírodním statku. Plocha pod křivkou je interpretována jako celkový přínos daného přírodního statku. Vyjadřuje zároveň spotřebitelský přebytek, který teoreticky ukazuje prostor pro vybírání poplatků od návštěvníků, je-li to samozřejmě proveditelné, viz obr. č.18. (Svoboda, 2000). Obr. č.18 Hypotetická poptávková křivka rekreačního využití přírodní lokality Cestovní náklady A ACF - Spotřebitelský přebytek OCFD - Cestovní výdaje
C
O
F
D
B Celková návštěvnost
Zdroj: Walsh, Olienyk, 1979
- 49 –
Vhodnost aplikace této metody pro oceňování krajiny. Tato metoda se využívá pro oceňování přírodně cenných lokalit s turistickou návštěvností; většinou je aplikována na ocenění národních parků a přírodních rezervací. Pro určení hodnoty krajiny mimo turistickou destinaci se nedá použít, její využití je vázáno jen na určitý typ krajiny . Příklad metody dopravních nákladů a způsobu jejího výpočtu v pro oblast České Kanady : Poptávková funkce po rekreačním využití regionu Česká Kanada je odvozena z cestovních nákladů. Ochota návštěvníků platit za rekreační využití daného přírodního statku je negativně závislá na výši celkových nákladů návštěvníků. Podklad pro vytvoření funkce poptávky tvoří náhodný výběr reprezentativního vzorku 157 návštěvníků regionu. Minimální rozsah výběru pro vytvoření křivky poptávky po zkoumaném přírodním zdroji doporučovaný U.S. Water Resources Council je 150 až 200 pozorování. Pro výpočet hodnoty regionu metodou cestovních nákladů byl použit regresní model. Regresní model udává, že vzrostou-li celkové náklady o 1 Kč, poklesne roční návštěvnost regionu Česká Kanada o 0,00113931. Regresní koeficienty odhadovaného modelu určují individuální poptávku návštěvníků regionu Česká Kanada za daný rok. Sečteme-li horizontálně individuální poptávkové křivky, vygenerujeme celkovou poptávkovou křivku. Průměrný spotřebitelský přebytek, který získáme integrací dané funkce, je 8669 Kč na osobu a rok. Průměrný počet návštěv regionu Česká Kanada za rok je 4,44 a průměrný počet dní pobytu za jednu návštěvu je 7,8. Obr. č.19. zobrazuje odhadnutou křivku poptávky reprezentativního návštěvníka regionu Česká Kanada. Maximálně akceptovatelné zvýšení poplatků je v průměru 3 901 Kč a průměrná návštěvnost návštěvníků je 4,44. Obr. č.19. Křivka poptávky reprezentativního návštěvníka regionu Česká Kanada Hypotetický vstupní poplatek (Kč)
c 3 901
1 000 ∧
O
4, 44
Qi
Četnost návštěv
Poptávkovou funkci po rekreačním využití regionu Česká Kanada lze použít pro odhady změn četnosti návštěv za rok, ochoty platit za jednu návštěvu, spotřebitelského přebytku a rekreační hodnoty dané oblasti.
- 50 –
Celková rekreační hodnota regionu nebyla vypočtena z celkového spotřebitelského přebytku reprezentativního vzorku návštěvníků, protože nebyly k dispozici údaje o celkové návštěvnosti České Kanady (Michaelson, 1975). 2) Metody kontingentního ocenění (CV metody) vycházejí z odhalení preferencí lidí (tj. z toho, co sami říkají, že je jejich oceněním daného ekologického problému). Tato skupina metod spočívá v přímém dotazování (odhalování preferencí) lidí, kolik jsou ochotni zaplatit za určité zlepšení životního prostředí. Jde tedy o metody přímého oceňování služeb netržních environmentálních statků. Tyto metody jsou známy jako metody „stanovených preferencí“ nebo daleko více jako „contingent valuation methods“ (CVM neboli CV metody), (Randall, 1987; Randall, Hoehn, 1996), což znamená metody kontingentního (podmíněného) oceňování. Tyto metody patří k nejčastěji používaným metodám netržního oceňování. Někdy se také zařazují mezi metody přímého oceňování, protože lidé jsou při nich přímo dotazováni, aby určili, respektive vyjevili své individuální preference. Pokud je lidem jasně vysvětlena podstata ekologického problému, tj. v čem spočívá změna kvality životního prostředí, a je-li šetření důvěryhodné, potom tato metoda může být velmi užitečná, protože plní přesně to, co nedělá prostý volební systém; odhaluje sílu (intenzitu) individuálních preferencí (např. Mitchell, R. and Carson, R.,1989; Arrow a kol., 1993). Vhodnost aplikace této metody pro oceňování krajiny. Metoda podmíněného, kontingentního oceňování se zdá být nejvhodnější z hlediska univerzálního použití k ocenění krajiny a změny jejího využití. Praktický příklad aplikace této metody je popsán v následující části textu. (Seják, Dejmal, 2003).
Příklad použití CVM metody v mezinárodním výzkumném projektu Nejpoužívanější metodou pro ocenění krásy krajiny, její kvality a způsobu hospodaření je CVM ( kontingentní metoda). Tato metoda patří ve světě k nejpoužívanějším, pokud jde o charakter krajiny a ocenění její scénické estetické hodnoty (Randall, 1987; Willis, 1994, Cudlínová, Lapka, 2004). V rámci tohoto hodnocení je úroveň kvality krajiny odvozována od hodnocení významu této kvality pro společnost, stále je kladen důraz na faktor využitelnosti či užitečnosti. Estetická funkce krajiny pak může vystupovat jako specifický případ užitné hodnoty krajiny. Idea ekologické estetiky je známa z prací Aldo Leopolda především z jeho práce „Sand County Almanac (1949)“. Leopold nikdy explicitně nevymezil ekologickou estetiku, její elementy dali dohromady Susan Flader a Baird Callicot v jejich kompilaci Leopoldova rukopisu „The River of the Mother of God“ (Gobster, 1999) . Zatímco ve scénickém přístupu ke krajině je hlavní naše potěšení, příjemné pocity v krajině, v ekologické estetice potěšení přichází nepřímo, je spojeno s naší znalostí, že krajina je ekologicky v pořádku. Tento pohled mění náš přístup ke krajině na více biocentrický, je více založen na poznání toho, jak spolu jednotlivé části krajiny souvisejí (Lapka, Cudlínová, 2005). Někteří odborníci zastávají názor, že estetické cítění, preference vnímání určitého typu krajiny, je ovlivněno bioevolučně (Kaplan and Kaplan, 1989). Uvedený názor souvisí s polemikou, která probíhá v literatuře zabývající se estetikou krajiny. V rámci mezinárodního grantu “ From landscape perception to landscape planning“ (CzechJapan Project) byla použita praktická aplikace CVM metody s cílem zjistit míru korelace - 51 –
mezi estetickým cítěním a odhalenými ekonomickými preferencemi, pokud jde o vnímání estetické hodnoty krajiny (Cudlínová, Lapka, 2004; Lapka, Cudlínová, 2005). Hlavním přínosem této kombinace je ověření validity obou metod a získání zpětné vazby v případě ekonomických preferencí, pokud jde o vliv estetiky či krásy krajiny na její hodnocení. Aplikace metody v Japonsku a v České republice navíc umožnila odhalit vliv kulturních diferencí na oceňování. Jinými slovy odhalit míru obecnosti a objektivnosti metody CVM při mezinárodním srovnávání. Metoda kontingentního oceňování CVM je předmětem mnoha kritik kvůli své nepřesnosti; často se uvádí, že dotazováním na ochotu platit v případě krajiny vlastně získáme jen informace o vnímání krásy krajiny. Empirický výzkum skupiny českých a japonských studentů, kteří měli možnost vyjádřit své estetické i ekonomické preference k rurální krajině v Čechách i Japonska, ukázal, že situace není tak jednoznačná. Skupina studentů, našich respondentů, byla vybrána ze dvou důvodů; z hlediska praktické aplikovatelnosti výzkumu v Japonsku, kde oslovení běžné populace je velice obtížné vzhledem ke kulturním rozdílům a jazykové bariéře. Druhým důvodem byl náš předpoklad, že studenti environmentálních studií v obou zemích jsou ideálními představiteli budoucích expertů, kteří o krajině mohou v příštím období rozhodovat. Při použití kontingentních metod hodnocení se vytváří situace analogická trhu tím, že se dotazovanému „nabízí“ jasně definovaná změna určitého statku Za tímto účelem se hodnocený statek a jeho případná změna přesně popíší, i s využitím vizuálních či akustických prostředků. Účastník šetření se uvede do pozice kupujícího. Stejně jako při aukci může uvést maximální ochotu platit, aby mohl využívat zlepšení statku, nebo alespoň udržení status quo (obcí nepovede dálnice, nebude otevřen lom atd). Přitom je důležité zdůraznit, že na zlepšení či zachování přírodního statku nemá právo, nýbrž toto právo musí získat (Seják a kol. 1999). V případě popisované praktické studie byla použita následující simulace trhu. Studenti dávali své estetické i ekonomické preference rurální krajině, v různých stádiích intenzity obhospodařování. Od krajiny opuštěné s nejvyšší mírou volné přírody až po industriální okolí měst. Šlo vlastně o stupnici míry intenzity využívání rurální krajiny viz obr. č.20. Obrázky krajin byly pořízeny samotnými studenty (česká krajina českými a japonská japonskými studenty). Krajina byla studentům obou skupin promítnuta v jiném než hierarchickém pořadí stupnice obhospodařování. Pro interpretaci výsledků a mezinárodní komparaci je důležité zmínit, že obě skupiny studentů hodnotily jak krajinu domácí tak cizí. Obr. č. 20. Stupnice míry intenzity využívání rurální krajiny Simulovaná situace trhu byla následující. Studenti seřadili typy krajin podle svých estetických preferencí od nejkrásnější po - 52 –
nejméně líbivou. Poté se měli rozhodnout jakou část ze svého ročního hypotetického příjmu ( expertní odhad průměrného příjmu absolventů po ukončení vysoké školy v Japonsku a ČR) jsou ochotni věnovat na zachování jednotlivých typů krajiny . Svým příspěvkem by mohli zabránit typu hospodaření v krajině, který by změnil její charakter. Jejich finanční příspěvek byl definován jako jednorázový, který by šel do specifického fondu životního prostředí. Tím měla být zaručena určitá míra transparentnosti a kontroly použití prostředků na daný účelzachování krajiny. Studenti se mohli rozhodnout přispívat nějakou částkou na libovolný počet promítnutých typů krajiny (od všech až po rozhodnutí nevěnovat peníze ani na jednu). Metoda kontingentního oceňování jim tak dala možnost vyjádřit preference pomocí simulace finančního hlasování. Aby se odlišilo od ocenění užitné a vnitřní hodnoty krajiny, byl dotaz na placení rozdělen na případ ochoty platit a zachovat krajinu v případě volného přístupu a za situace, kdy půjde o záchranu či zásahy do krajiny bez možnosti vstupu. Důležitý dotaz se týkal motivace. U každého typu hospodaření v krajině studenti měli uvést důvod svého placení nebo naopak neplacení na daný typ krajiny(Cudlínová, Lapka, 2004; Lapka, Cudlínová, 2005). Z vyhodnocení výsledků dotazníků japonských i českých studentů se zdá, že existuje téměř stoprocentní shoda mezi finančním a estetickým oceňováním ve dvou hraničních případech – krajině vnímané jako nejkrásnější a v krajině hodnocené jako nejméně líbivá. U ostatních typů krajin je korelace estetiky a finačních preferencí také hodně silná, ale není už tak jednoznačná. Zajímavý je vliv otevřeného a omezeného přístupu do preferované krajiny. S jistou mírou zobecnění lze říci, že převažuje tendence vyšších cenových preferencí v případě volného vstupu do krajiny. Popis přístupu českých a japonských respondentů ukázal na některé shodné a odlišné rysy v přístupu k hodnocení. Shodným rysem je vysoká míra korelace u estetického a ekonomického hodnocení vybraných typů rurální krajiny. Ukázalo se však, že motivace na pozadí ekonomických ocenění je velice důležitá. To, že křivka ekonomického a estetického hodnocení je téměř identická ještě nemusí znamenat, že estetické a ekonomické preference lze považovat za identické. Ačkoli u českých respondentů je hlavní motivací „ochoty platit“ motivace estetická, u japonských respondentů je v pozadí ekonomického ocenění motivace ekologická. Pro české respondenty platí, že jejich ekonomické a estetické preference jsou téměř totožné v případě, kdy ekonomické hodnocení je spojeno s volným přístupem do krajiny. Tato podobnost estetického a ekonomického hodnocení je patrná jak pro japonskou tak českou krajinu. Složitější situace nastává v případě ekonomického oceňování krajiny s omezeným nebo vyloučeným vstupem veřejnosti, které se snaží o postižení vnitřní hodnoty krajiny. Jak u japonské tak české krajiny je vidět značné snížení téměř u všech typů krajin. Pro japonské respondenty platí podobně jako pro respondenty české značná míra shody estetických a ekonomických preferencí pokud jde o otevřený přístup do krajiny a nižší „ochota platit“ v případě zamezení vstupu veřejnosti. Pokud jde o motivaci, v případě japonských respondentů je důležitým aspektem hodnocení ekologická motivace. Ekologická motivace jako dominující pro „ ochotu platit“ je velice důležitým zjištěním vzhledem ke zpřesnění vztahu ekonomického a estetického hodnocení, které se na první pohled nabízí. Přestože estetické a ekonomické preference jsou velmi blízké, je třeba si uvědomit, že motivace pro finanční preference není vždy totožná s estetikou. Nelze tedy ani s jistou mírou zjednodušení říci, že estetické preference lze brát jako - 53 –
dostatečný důvod ekonomické „hodnoty“ určitého typu krajiny, jako je tomu v případě českých respondentů. Čeští respondenti jsou více citliví ke své krajině, proto je tam přístup a nepřístup do krajiny velice transparentní. Japonští studenti dávají často vyšší hodnoty pro krajinu s omezeným či zakázaným vstupem ve srovnání s krajinou s volným přístupem. Toto jejich rozhodování je pravděpodobně ovlivněno kulturní tradicí a vnímáním krajiny spíše staticky jako obrazu na rozdíl od českého vnímání krajiny jako prostoru pro aktivity v neustálé změně. Přes značné limity výzkumu dané především nedostatky obou použitých metod a netradičností jejich aplikace ve vzájemné kombinaci přinášejí získané výsledky zajímavé informace. Je to především nový pohledu na spolehlivost metody a její interpretační možnosti v mezinárodním srovnání a především pak nový pohled na roli motivace ve finančním rozhodování. 3) Metoda bodového hodnocení a oceňování biotopů na území ČR (modifikovaná Hesenská metoda) Podstatu této metody lze stručně vyjádřit následujícím popisem. Ekologická kvalita životního prostředí se převádí na hodnotu bodů a body se následně převádějí na peněžní jednotky v souladu s průměrnou efektivností skutečných vkladů do ochrany přírody. Metoda využívá seznamu biotopů ČR a je navrženo jejich bodové hodnocení včetně koeficientů pro konkrétní biotopy v konkrétním území. Průměrná hodnota jednoho bodu byla odvozena na základě evidence systému nákladů na projekty zaměřené na udržování a zlepšování kvality přírody a krajiny. (Biotop = prostředí zaručující existenci živočichů a rostlin). Biotopy byly agregovány do čtyř hlavních skupin: • Přírodní a přírodě blízké biotopy • Přírodě vzdálené biotopy X+ písmeno • Přírodě cizí biotopy X+číslo • Přírodě cizí biotopy s omezenou biotou – abiotické XX Podrobnější popis bodové metody hodnocení biotopů: Jako typy území, jež jsou rozlišovány, byly zvoleny typy biotopů ČR. Přírodní a přírodě blízké byly převzaty ze systému NATURA 2000, s výjimkou vodních biotopů, které byly rozšířeny z toho důvodu, aby byla zachycena také jejich hodnota, která nespočívá ve výskytu makrofytní vegetace. Přírodě vzdálené a přírodě cizí biotopy byly pro účel této metody nově definovány (53 typů namísto čtrnácti, které rozlišuje systém NATURA 2000). Celkem je tedy rozlišeno 192 typů biotopů a jakýkoliv typ území ČR je možné do některého z nich zařadit. Pro každý typ byla vypočítána jeho relativní ekologická hodnota, určená na základě osmi charakteristik, ohodnocených vždy jedním až šesti body. Charakteristiky jsou rozděleny do dvou skupin (Tab. č. 2). Tab.č.2. – Charakteristiky typů biotopů Ekologické charakteristiky
Charakteristiky vzácnosti resp. ohrožení
1. diverzita druhů
5. vzácnost typu biotopu
1 – 6 bodů
2. diverzita struktur 1 – 6 bodů
6. vzácnost druhů typu biotopu
1 – 6 bodů
3. zralost
7. zranitelnost
1 – 6 bodů
8. ohroženost množství a kvality
1 – 6 bodů
1 – 6 bodů 1 – 6 bodů
4. přirozenost 1 – 6 bodů Zdroj: Seják a Dejmal (2003)
- 54 –
Výpočet hodnoty typu biotopu je koncipován jako součet bodových hodnot prvních čtyř charakteristik (ekologických) vynásobený součtem druhých čtyř charakteristik (vzácnosti či ohroženosti). Výsledek je vztažený k maximálně možnému počtu bodů (576), který by vyšel v případě, že by všechny charakteristiky dosáhly hodnoty šesti bodů. [(1.+ 2.+ 3.+ 4.) * (5.+ 6.+ 7.+ 8.) / 576] * 100 = bodová hodnota typu biotopu (3-100) Výsledkem tohoto kroku je přehledná tabulka s typy biotopů a jejich relativními bodovými hodnotami. Jelikož touto metodou dosáhneme nejmenší možné hodnoty typu biotopu 3 body, byla u zcela odpřírodněných typů tato hodnota změněna na hodnotu 0 bodů. Individuální hodnocení biotopů Na hodnocení typů biotopů navazuje další krok, jímž je individuální hodnocení konkrétního biotopu (v konkrétním místě a čase), které se provádí terénním průzkumem. Slouží k redukci (výjimečně i navýšení) základní bodové hodnoty v případě, že biotop neodpovídá stavu, jež je pro daný typ popsaný v Katalogu biotopů (Chytrý a kol. 2001). Korekce bodové hodnoty se provádí pomocí koeficientu, který je určen na základě šesti pomocných kritérií (viz Tab.č. 3) Tab.č.3. Kriteria individuálního hodnocení biotopů Kriterium
Východiska pro hodnocení
Rozsah koeficientu
Ontogenetická zralost
% dosažení plnění ekologických funkcí
0,6 – 1
Přirozenost
Výskyt invazních a expanzívních druhů
0,6 – 1
Nasycenost druhů
% nasycenost diagnostickými druhy
0,6 – 1,2
Nasycenost chráněných dr.
% nasycenost chráněnými druhy
0,6 – 1,3
Nasycenost struktur
% potenciálně se vyskytujících vegetačních 0,6 - 1 pater
Integrita
a) podle velikosti biotopu (schopnost biotopu 0,6 – 1 udržet se v krajině) b) schopnost kladně ovlivňovat ekologickou 1 – 1,3 stabilitu 1 – 1,2 c) bioregionální hledisko (vhodnost biotopu)
Zdroj: Cudlín a kol. (2005) Přiřazení peněžní částky Abychom byli schopni spočítat peněžní hodnotu určitého území, je nutné přiřadit jednomu bodu konkrétní finanční částku. Tato hodnota jednoho bodu byla zjišťována pomocí analýzy revitalizačních akcí realizovaných v rámci Programu péče o krajinu a Programu revitalizace říčních systémů. Vyjadřuje průměrné náklady na zvýšení hodnoty 1m2 o 1 bod v rámci 136ti hodnocených akcí a dosáhla v roce 2003 hodnoty 12,40 Kč (Seják a Dejmal 2003). Při zjišťování hodnoty určitého území postupujeme tak, že určíme jednotlivé typy biotopů a jejich rozlohu, podle tabulky zjistíme bodové hodnoty typů biotopu, které ještě vynásobíme korekčním koeficientem individuálního hodnocení a tyto relativní hodnoty vynásobíme rozlohou jednotlivých biotopů a finanční hodnotou jednoho bodu.(Cudlín a kol. 20005).
- 55 –
4) Metoda „Conjoint analysis“ (souběžné analýzy) Tato metoda vychází z předpokladu, že spotřebitelovo rozhodování o koupi určité ekonomické komodity probíhá na základě souběžného porovnávání a vyhodnocování několika vybraných typických znaků, které daný produkt charakterizují. (Například u auta je to spotřeba benzinu, barva, bezpečnost a cena.). Příkladem aplikace tohoto postupu na krajinu chápanou jako prostor pro rekreaci je studie holandských autorů Gossen a Langersen v časopise Landscape and Urban Planning z roku 2000. Ekonomické hodnocení krajiny předpokládá analogický postup rozhodování i v případě specifického spotřebitele - turisty a specifické komodity - krajiny. Turista jako spotřebitel při svém rozhodování kde a jak stráví svůj volný čas provádí stejný způsob porovnávání jako při koupi jakékoli jiné ekonomické komodity. Porovnává tedy kvalitu krajiny pokud jde o její estetické působení, dopravní dostupnost, vybavenost rekreačními zařízeními apod. Vzhledem k tomu, že krajina je velice diverzifikovaný objekt, který nelze směstnat do několika málo reprezentativních ukazatelů, byly charakteristiky krajiny pro účely „conjoint analysy“ sloučeny do dvou skupin. První skupinu „fitness for use“ lze vyjádřit jako technické zabezpečení či obslužnost krajiny ( je to množství cyklostezek, míst k odpočinku, přístupnost místa apod.). Druhou skupinou je vnímání kvality krajiny - jejího estetického působení. Také turistické využití bylo rozděleno do několika skupin podle druhu turistiky (plavání, pěší turistika, kanoistika cyklistika apod ). Pro naplnění ukazatelů bylo použito sociologické metody dotazníku a rozhovorů. Na základě vyjádření preferencí lidí k určité krajině, byla pak rurální krajina rozdělena na více a méně preferované oblasti z hlediska turistiky a jejího rozvoje. Získané výsledky lze pak, podle mínění autorů, použít v regionálním plánování rozvoje turistického ruchu, kdy se rozhoduje o tom, kterou oblast posílit a v čem budováním naučných stezek , snížením vstupného apod. (Gossen, Langers, 2000). Uvedený příklad představuje jednu z metod ekonomického přístupu ke krajině a hodnocení jejího potenciálu z hlediska možností budoucího rozvoje. Je to příklad aplikace ekonomické metody a principu uvažování, který je přenesen z úzké sféry trhu do krajiny. Typické je, že krajina je redukována na produkt - zboží a jako o takovém je o ní též rozhodováno. 6.4. CBA – nákladově zisková analýza a rozměr přírody S jistým zjednodušením lze ekonomické úvahy zredukovat na nákladově ziskovou analýzu – porovnávání nákladů a přínosů jednání, at´ jedince, firmy nebo společnosti. Základním principem je dodržet zásadu převahy příjmů nad výdaji. Toto logické pravidlo, aplikované na životní prostředí, se často dostává do rozporu s požadavky ekologů a environmentálních aktivistů. Z hlediska ekonomického stylu uvažování neexistuje důvod chránit přírodu v případě, že náklady na ochranu jsou vyšší, než předpokládané zisky z této preventivní činnosti. Důležitým momentem, který může změnit optiku ekonomických úvah, jsou preference a hodnoty společnosti. V případě, že životní prostředí, nebo alespoň jeho část, se posune na žebříčku hodnot společnosti, musí se přehodnotit definice nákladů a přínosů, které vstupují do nákladově ziskové analýzy. Jinými slovy, je třeba rozšířit tyto kategorie o rozměr životního prostředí. Předpokladem, aby se životní prostředí mohlo stát součástí nákladově ziskové analýzy, slouží právě metody oceňování vyložené v předchozí části textu. Nákladově zisková analýza představuje obecné schéma ekonomického rozhodování, kdy subjekt porovnává náklady přínosy a zisky svého jednání. Rozhodování na základě zvažování přínosů a ztrát určitého jednání lze formálně zapsat následujícím schématem: - 56 –
BD – Cd- Bp > 0 BD = zisk z akce Cd = náklady na akci Bp = zisk v případě neuskutečnění akce (zisk pro ŽP) CBA– jako hodnocení určitého projektu představuje vlastně formu ekonomického hlasování. Rozhodnutí, které společnost provádí, není nikdy jednoznačné z hlediska přínosů a ztrát pro všechny její členy. Zpravidla nastává situace, že určité rozhodnutí, např. výstavba dálnice, zvýhodní určité skupiny obyvatel, zatímco jiní budou znevýhodněni či dokonce poškozeni. Teorie poptávky po veřejných statcích je extrapolací teorie nabídky a poptávky po soukromém zboží. Poptávka po veřejných statcích je chápána jako suma individuálních preferencí. Rozhodování na celospolečenské úrovni pak probíhá na základě shrnutí všech přínosů těch, kteří mají z akce prospěch při odečtení všech ztrát a těch, kteří jsou poškozeni. Jestliže přínosy převýší ztráty, pak je rozhodnutí ze společenského hlediska přijatelné a uskuteční se. Aby byl zachován princip spravedlnosti, mělo by být dodrženo tzv. Pareto optimální pravidlo - poškození budou saturováni. Pareto optimální pravidlo může být splněno také jen v ideální rovině, tj. musí být propočítáno, že i v případě úhrady ztrát poškozeným bude společnost jako celek zisková. Ideální znamená, že platby poškozeným občanům nemusí proběhnout vždy fakticky. Důležité je splnění podmínky - součet všech zisků z projektu minus všechny náklady musí být větší než nula. Podobná je situace při vyhodnocování projektů, které nějakým způsobem ovlivní životní prostředí. Důležité je, aby suma všech přínosů převýšila náklady, do kterých se započítá i rozměr přírodního prostředí a jeho zdrojů. Zajímavou situaci představuje případ, kdy při rozhodování se neposuzují náklady jednoho projektu, ale sčítají se zisky a náklady všech projektů navrhovaných v daném období. V případě, že suma zisků převýší sumu nákladů, jsou projekty schválené. Tento systém CBA je důležitý z hlediska životního prostředí. Umožňuje totiž realizovat i projekty poškozující životní prostředí v případě, že existují projekty jiné, tzv. kompenzační, které ztráty nahradí v jiném odvětví či na jiném místě. Z hlediska ekonomiky je to v pořádku, jde o racionální ekonomické rozhodnutí. Z hlediska kvality životního prostředí může ale dojít k nenapravitelným škodám. Příklad - realizuje se projekt vytěžení lokality a ten bude společensky kompenzován rozšířením plochy lesa, ale v jiné oblasti, než se těžilo. Změní se tak krajinný ráz a i ekosystémové poměry v krajině. Existuje určitý rozpor mezi krátkodobým horizontem oceňování a dlouhodobou perspektivou lidské existence na planetě. V rozhodování hraje důležitou roli faktor času, který se do ekonomických analýz dostává prostřednictvím diskontování (odúročení). Pomocí diskontování můžeme zjistit, jaká je současná hodnota budoucích škod či ztrát, nebo hodnota budoucích zisků. Jestliže známe úrokovou míru je snadné zjistit, jaká bude za deset let hodnota peněžní částky, vložená do banky dnes. Podobně v případě odúročení neboli diskontování lze zjistit, kolik bude činit hodnota budoucí finanční částky právě dnes, známeli úrokovou míru. Právě kolem diskontování panují velké spory mezi ekologickými ekonomy. Jedni jsou zastánci nulové diskontní sazby, aby nedošlo k podceňování budoucích škod. Druzí naopak argumentují tím, že čím je vyšší diskontní neboli úroková sazba, tím je obtížnější pro podnikatele vzít si úvěr v bance a rozšiřovat výrobu. Vysoká úroková míra tak tlumí ekonomický růst. Příklad nákladově ziskové analýzy při oceňování invazních druhů rostlin - Příklad tamaryšku v USA: CBA náklady a přínosy odstranění rostlin - 57 –
Negativní efekty a) Ekologická analýza • Vysoká spotřeba vody • Zasolování půdy • Vytlačení původních rostlin, snížení druhové diversity rostlin a živočichů b) Ekonomická analýza • Obecně - rozhodnutí co je efektivnější, zda zamezení šíření či odstranění rostlin nebo kompenzace škod Kdo je všechno postižen • Domácnosti • Farmáři a zahrádkáři • Rekreanti, vodáci • Hydroelektrárny SHRNUTÍ • Specifika přírody z hlediska ekonomie a oceňování: nejsou specifikována vlastnická práva nelze vyloučit ostatní ze spotřeby volné statky nejsou předmětem tržních vztahů • Hodnota a cena paradox hodnoty • Metody oceňování • Modifikace CBA: Při zohlednění faktoru času Při zohlednění faktoru ŽP Literatura: Anderson, L. M., Cordell, H. K. (1988) Influence of trees on residential property values in Athens, Georgia (U.S.A.):a survey based on actual sales prices. Landscape and Urban Planning, Vol. 15, pp. 153-64. Arrow, K., Solow, , R., Portney, P.R., Leamer, E.E., Radner, R., Schuman, H. (1993): Report of the NOAA Panel on Contingent Valuation. Washington, DC: Resources for Future. Brown, G. Jr, Mendelson, R. (1984): The Hedonic Travel Cost Method, Review of Economics and Statistics, Vol. 66, pp.427-433. Costanza, R. (ed.). (1991): Ecological Economics the science and management of sustainability Columbia University Press, New York. Heyne. P. (1991): The Economic Way of Thinking, Macmillian Publishing Company, New York. Mitchell, R. and Carson, R. (1989): Using Surveys to value Public Goods: The Contingent Valuation Method. Johns Hopkins Press, Baltimore, MD Pearce, D. W. a kol. (1992): Macmillanův slovník moderní ekonomie, Victoria Publishing Praha Pearce, D. W.(1998): Environmental appraisal and environmental policy in the European Union. Environmental and Resource Economics, Vol. 11, No. 3-4. pp. 489-501 Randall, A., (1987): Resource economics. Second edition. Wiley, New York. Randall, A., and JP Hoehn. 1996. Embedding in market demand systems. Journal of Environmental Economics and Management Vol. 30, No.3. pp.369-380. Samuelson, P. A., Nordhaus,W .D (1991): Ekonomie, Praha nakl. Svoboda. Seják, J. et. al. (1999): Oceňování pozemků a přírodních zdrojů, Grada Publishing. Seják, J., Dejmal, I. a kol.(2003): Hodnocení a oceňování biotopů České republiky. Praha, Český ekologický ústav, 422 p. - 58 –
7. Ekonomické nástroje na ochranu životního prostředí 7.1 Selhání funkce trhu - externality Znečištění životního prostředí je chápáno jako selhání funkce trhu. Jako vznik specifických nákladů tzv. externích nákladů neboli externalit. Znečištění je z ekonomického úhlu pohledu nákladem, vznik znečištění je jen opomíjení důležitých nákladů – externích nákladů. V případě znečištění jde o přeložení nákladů jiným bez jejich souhlasu. Znečištění je stížnost – „ty realizuješ svůj prospěch tím, že přenášíš náklady spojené s jeho získáním na mne.“ Externality či externí efekty (náklady) vyjadřují nekompenzované vlivy lidí na sebe navzájem a na přírodu. Vznikají tehdy, když někdo (jednotlivec či skupina osob) působí prostřednictvím svých výrobních či spotřebních aktivit škody někomu jinému (jinému jednotlivci či skupině) a nekompenzuje mu je. Znamená to, že v tomto případě původce negativního externího efektu (externího nákladu) nezahrnuje tento externí náklad do svých nákladů (to zároveň znamená, že ho ani nekompenzuje postiženým). Příklad negativních externalit- rozdíl společenských a soukromých nákladů výroby viz obr. č.21. Obr. č.21. Rozdíl společenských a soukromých nákladů- negativní externality
S’
cena
společenské náklady: osobní + externí
společenské optimum e’
externí náklady S
P2
vlastní náklady na nabídku e tržní rovnováha
P1
poptávka
Q2
Q1
množství automobilů
Zdroj: Turner a kol. (1994)
- 59 –
Externí efekty mohou ovšem být i kladné a potom znamenají pro jiné subjekty výnosy (vedeli např. rekultivace území po skončení těžby ke kvalitnějšímu prostředí než bylo prostředí původní).Tvůrcem pozitivních externalit je často zemědělství v podobě údržby krajiny, přírodní i kulturní diverzity viz. obr.č.22. – Pozitivní externality a jejich internalizace . Obr.č.22. Pozitivní externality a jejich internalizace marginální náklady a marginální užitky marginální společenské užitky
vlastní marginální užitky
vlastní marginální náklady společenské optimum Individuální optimum
Q2
Q1
množství zemědělské plochy (akry)
Zdroj: Turner a kol. (1994) Externality jsou často definovány z nákladového hlediska jako rozdíly mezi společenskými náklady či výnosy ekonomické aktivity a jejími soukromými náklady či výnosy . Poprvé takto externí náklady definoval anglický ekonom Pigou v roce 1920. Tato definice zdůrazňuje především fakt nezahrnutí externího vlivu do nákladů jeho původce, což jinými slovy vyjádřeno, znamená také absenci kompenzace subjektů ovlivněných externím efektem. Ekonomické nástroje se snaží o nápravu selhání funkce trhů a o internalizaci externalit. Jinými slovy o zahrnutí externích nákladů do ekonomických úvah a odpovědnosti původce škod na životním prostředí. Než se podrobněji začneme zabývat externalitami a jejich internalizací, stručně shrneme ekonomický přístup k nákladům, a jejich jednotlivým druhům. 7.2 Typy ekonomických nákladů Náklady obětované příležitosti – je to důležitá kategorie jak na straně nabídky, tak poptávky. Jak již bylo uvedeno v části „nabídka,“ výrobci i spotřebitelé se rozhodují, které potřeby uspokojí a které ne. Ty, které se neuspokojí, představují tzv. náklady obětovaných příležitostí. Touto filosofií obětovaných nákladů lze dobře vysvětlit např. proč bohatí cestují letadlem a chudí autobusem. Není to jen z evidentního nepoměru v penězích, které si mohou dovolit na cestu obětovat, ale i v jejich rozdílných nákladech obětované příležitosti z hlediska času - 60 –
stráveného na cestě. Například: Je dost reálný předpoklad, že bohatí lidé mají vyšší hodinovou mzdu než chudí. Jejich čas strávený v autobuse, mimo práci je pro ně cennější, každá hodina, kdy nepracují, pro ně představuje mnohem větší ztrátu, než pro lidi chudé, s nízkou mzdou na hodinu. Náklady mají dvě stránky; něčí náklad je vždy příjmem někoho jiného. Výjimkou jsou tzv. mrtvé náklady, které nese jen spotřebitel, ale nejsou výnosem ani ziskem prodávajícího. Dochází k nim zpravidla při stanovení pevných cen, kdy poptávka převyšuje nabídku a existuje tzv. umělý nedostatek. Příkladem mrtvých nákladů je čas strávený čekáním ve frontě. Tento čas je nákladem kupujícího, ale prodávající z toho nemá žádné výhody. Náklady utopené – náklady související s rozhodnutím, které spotřebitel již učinil a nedá se změnit. Mohou být zdrojem poučení a hořké lítosti, ale neměly by ovlivnit budoucí ekonomické uvažování a rozhodování. Příklad může být špatná koupě Jestliže si někdo koupí malé boty, neušetří nic tím, že je nechá ležet ve skříni. Peníze už utratil, náklady jsou utopené. Teď by jeho úvaha měla začínat jakoby od bodu nula s tím, že má malé boty a jak se jich s co nejmenší ztrátou zbaví. Náklady mezní, marginální – to jsou náklady relevantní pro ekonomické rozhodování o budoucnosti. Podstatou je relativní styl uvažování - vždy se ptáme: v poměru k čemu, ve srovnání s čím. Správné ekonomické rozhodování, které se řídí marginálními náklady, by nemělo postupovat stylem buď všechno nebo nic. Je třeba brát v úvahu kontext úvah a ekonomického rozhodování. Například rozhoduji se, zda jít na schůzku, nebo se učit na zkoušku, na které záleží zda mne nevyhodí ze studií. Odmítnu-li schůzku, neznamená to, že zkouška je pro mě důležitější než moje dívka, ale relativně důležitější je v současné době věnovat dvě hodiny studiu než své dívce. Náklady a vlastnická práva a Coasův teorém Jedním z teoretických přístupů k problému vzniku škod na životním prostředí je teorie nedokonale definovaných vlastnických práv. Jak již bylo uvedeno v kapitole o oceňování, představuje životní prostředí specifický statek svého druhu. Jde většinou o statky takového charakteru, kde nelze určit vlastníka, ani vyloučit ze spotřeby ostatní členy společnosti. V případě odstraňování znečištění jsou velice důležitá vlastnická práva. Jsou-li dobře definována, pak podle Coasova teorému lze všechny případy znečištění řešit jako neshodu ve vlastnických právech; jako neshodu vlastníků budˇ dohodou nebo u soudu. Příklad továrny, která znečišťuje vodu v řece a tím poškozuje rybáře a lidi žijící ve vesnici pod továrnou a chtějí se v řece koupat. Pokud jsou definována vlastnická práva a lidé mohou uplatňovat svoje právo na čistou vodu, může začít vyjednávání s vlastníkem továrny o kompenzaci nebo omezení vypouštění kalů do řeky. Toto vyjednávání má dva rovnoprávné subjekty - výrobce a místní obyvatele. Jde o dohodu, kdo komu bude platit nebo kdo změní jednání. Podle Coasova teorému, jestliže si továrna cení své výroby natolik, že není ochotna nic změnit, vyplatí se jí kompenzovat občany za znečištěnou vodu a naopak, jestliže si obyvatelé cení čisté vody, mohou platit továrně, aby přestala znečišťovat. To vše platí za situace dobře definovaných vlastnických práv a neexistence a práva občanů na zdravé životní prostředí, tedy čistou řeku. Pokud nedojde k dohodě, spor se řeší u soudu jako spor dvou vlastníků. Pouze v případě, že se mění situace, hodnoty a postoje společnosti, nastane změna i v právní úpravě. Existuje ekonomické a fyzikální znečištění. Jinými slovy znečištění, poškození životního prostředí si začne ekonomika všímat, začne ho vnímat a počítat s ním až v případě, kdy se - 61 –
nějak projeví v nákladech. Např. je třeba vyčistit řeku nebo léčit lidi, což se projeví ve zvýšených nákladech na zdravotní péči či absencí v zaměstnání,a tím i nižší produkcí. Jestliže je znečištění spojeno s náklady, existuje tzv. optimální znečištění. Je to opět ekonomický termín, vycházející z úvahy, že všechno něco stojí a i odstranění znečištění či poškození životního prostředí musí být ekonomicky efektivní neboli se musí vyplatit. Každá situace související s životním prostředím a jeho ohrožením vchází do ekonomických úvah v podobě nákladově ziskové analýzy. Aby se znečištění vyplatilo snížit, či odstranit musí nastat situace, že náklady na jeho odstranění nepřevýší ztráty, které v důsledku znečištění vznikají. Příklad porovnávání ztrát a přínosů – převýší zisky těch, kteří chtějí cestovat a znečišťují okolí hlukem z letadel ztráty těch, kterým hluk z letiště narušuje spánek? Optimální je takové znečištění, kdy se ještě společnosti vyplatí ho snižovat a náklady na snížení nepřevýší zisky. 7.3 Ekologická politika a typy ekonomických nástrojů Ekologická politika – snaha korigovat trh formou příkazu a kontroly. Ekonomické nástroje • Daně • Obchodovatelná povolení • Dotace • Dobrovolné dohody Ekologické normy a standardy, právě tak jako ekonomické nástroje na ochranu životního prostředí, se objevují jako korekce nedokonalé funkce trhů. Delší tradici má tzv. Systém „příkaz – kontrola,“ kdy na základě ekologických zákonů, norem, vyhlášek a opatření je vydáno určité nařízení, týkající se limitů čerpání přírodních zdrojů nebo jejich znečišťování. Následuje kontrola a finanční postih těch, kteří normy a limity nedodržují. Tento systém „příkaz – kontrola,“ přes svoji poměrně dlouhou tradici v Americe i v Evropě, (zhruba od počátku 70tých let dvacátého století) se ukazuje jako ekonomicky méně efektivní v porovnání s použitím nástrojů využívajících trhu a jeho působení. Méně efektivní neznamená, že dodržování norem a limitů by nevedlo ke zlepšení kvality životního prostředí. Jde opět o ekonomickou efektivnost, kdy stejného efektu, pokud jde o kvalitu životního prostředí, lze docílit s nižšími náklady, jestliže se upustí od finančně náročného systému kontrolování a výběru poplatků a pokut za porušování norem a limitů. Ukážeme si to na následujícím teoretickém příkladu viz. Tab.č. 4 : Tab.č. 4. Příklad odstranění znečištění příkazy versus zdanění Znečišťovatelé
Emise
Náklady na jednotky emisí
odstranění
Automobily (A) Domácnosti (D)
20 000 30 000
5$ 10 $
Továrny (T)
40 000
20 $
V určitém městě je problém s hladinou znečištění v ovzduší. Sečteme-li všechny emise vypouštěné hlavními zdroji( domácnosti, automobily, továrny), zjistíme, že hladina škodlivin činí 90 000 znečišťujících jednotek ( emisí určitého typu). - 62 –
Cílem je snížení znečištění z 90 000 na 60 000. Jak tohoto cíle dosáhnout? Existují různé způsoby, uvedeme alespoň tři z nich, abychom ukázali, jak funguje princip ekonomické efektivnosti v případě snižování míry znečištění. 1. způsob: Strop znečištění je stanoven na 20 jednotek pro každý subjekt Jaké náklady jsou spojené s dodržením tohoto opatření pro každého ze znečišťovatelů? Domácnosti musí snížit emise o 10 000 jednotek při nákladech 10 $ na snížení jednotky znečištění. Náklady domácností jsou tedy: D= 10 000 x 10 = 100 000$ Továrny musí snížit emise o 20 000 jednotek při nákladech 20$ na snížení jednotky znečištění Náklady továren jsou tedy : T = 20 000 x 20 = 400 000$ Automobilisté nemusejí snižovat emise, nepřesahují stanovený limit Celkové náklady = 500 000 $ 2. způsob: Každý zdroj sníží emise o 10 jednotek. Jaké budou náklady? Automobily = 10 000 x 5$ = 50 000$ Domácnosti = 10 000 x 10$ = 100 000$ Továrny = 10 000 x 20$ = 200 000$ Celkové náklady= 350 000$ 3.způsob: Omezení znečišťování na jednu třetinu u všech znečišťovatelů náklady pro Automobily= 33 333$ náklady pro Továrny = 266 667$ náklady pro Domácnosti = 100 000$ Celkové náklady = 400 000$ Vidíme, že stejného efektu – snížení míry emisí na určitou úroveň- lze dosáhnout s různými náklady, jak z hlediska jednotlivých znečišťovatelů, tak především z hlediska nákladů celé společnosti. Zdroj: Heyne (1991) Ekonomické nástroje mají velkou výhodu proti systému příkazu a kontroly. V případě systému příkaz - kontrola nelze zpravidla dosáhnout takové ekonomické efektivnosti ve snížení znečištění (internalizace externalit) jako u ekonomických nástrojů. Je to důsledek informační bariery. Plánovací orgán nebo ministerstvo zpravidla nemají konkrétní představu o tom, jaká je výše nákladů, kterou jednotliví znečišťovatelé platí, aby dosáhli požadovaného snížení znečištění. Pevné nařízení nedává vůli původcům znečištění, aby situaci vyřešili pro ně ekonomicky nejlevněji a nejefektivněji v důsledku i pro celou společnost. Obchodovatelná povolení (se znečištěním): Na principu ekonomické efektivnosti a úspory nákladů na odstranění znečištění je založen specifický i ekonomický nástroj – obchodovatelná povolení. Logika tohoto nástroje je následující: V určitém místě je určena přípustná úroveň znečištění např. Ovzduší. Místní výrobci obdrží jakési povolenky k vypouštění znečištění, každý stejné množství. Vzhledem k tomu, že výrobci nestejně znečišťují a mají i rozdílné náklady na snížení svých emisí, mohou se mezi sebou domluvit a s těmito emisními povolenkami mezi sebou obchodovat. Je tak dosaženo cíle – přípustné míry znečištění za relativně optimální ekonomickou cenu v podobě nízkých nákladů. Např. - 63 –
nové provozy mohou odkoupit od starých znečišťovatelů emisní povolenky, nechají si za ně zaplatit a třeba ještě zmodernizují systém odlučovačů. Je to princip „win win strategy“, kdy na vzájemném obchodě vydělají všichni. Pro staré výroby je ekonomicky únosnější platit za povolenky než modernizovat výrobu a ti, kteří mají moderní vybavení, jsou zvýhodněni a povzbuzeni k ekologické formě výroby. Ekologické daně – nástroje negativní stimulace V obecné rovině lze ekonomické nástroje rozdělit na nástroje pozitivní a negativní stimulace (Turner, Pearce, Bateman, 1994). V ekonomické praxi převládají nástroje negativní stimulace. Nejefektivnější se zdají být ekologické nebo také zelené daně, které patří k nástrojům negativní stimulace.Způsob, jakým tyto daně internalizují externality neboli ekologizují chování výrobců a spotřebitelů ukazuje následující obr. č.23. Obr.č.23. Internalizace externalit – ekologické daně S’
cena
nabídka s daní
rovnováha s daní e’
daň S
P2
nabídka bez daně e rovnováha bez daně
P1
poptávka
Q2
Q1
množství automobilů
Zdroj: Turner, a kol. (1994): Obecně lze filosofii daní vysvětlit následovně: Bez daní má výroba i spotřeba větší měřítko než je společenské optimum znečištění bod Q2 . Po zdanění společnost změní podmínky pro výrobce i spotřebitele a podaří se jí přesunout rozměr výroby do bodu Q1. Společnost uvalí daň na výrobek a výrobce se snaží toto zdanění dát do ceny, navýšit cenu. V případě, že jde o neelastickou poptávku, to znamená spotřebitelé jen těžko najdou na trhu náhradu za zdaněný výrobek jako je tomu např. u benzinu, pak se výrobcům podaří přesunout daňové břímě zcela na spotřebitele. Je-li ale poptávka elastická a spotřebitelé si mohou vybrat, zda koupí např. prací prášek úsporný , tekutý či výrobek jiné firmy, pak zdanění nese výrobce. To, že ekologická daň ovlivňuje obě strany trhu - jak nabídku, tak poptávku - je v pořádku. Vždyť spotřebitelé se nakonec podílejí na stimulaci výroby svoji poptávkou a naopak jejich nezájem o dražší výrobky povede pravděpodobně ke snížení ekologicky škodlivé výroby. - 64 –
Okolo ekologické daňové reformy se vedou neustálé diskuse. Je to poměrně složitý proces úpravy celého daňového systému, neboť musí být zachován systém daňové neutrality. To znamená, že výše výnosu ze všech daní (což tvoří významnou příjmovou položku do státního rozpočtu) musí zůstat beze změny. Jinými slovy, při zavedení ekologických daní, se musí snížit daně jiné. Jako např. daň z přidané hodnoty, z příjmu, zdravotní nebo sociální atd. Odpůrci zelených daní používají následující argumenty: daně jsou fiskálním zdrojem příjmu státního rozpočtu, jejich použití není účelově vázané, jako je tomu např. u Fondu životního prostředí. Na zdanění většinou doplatí sociálně nejslabší skupiny a je třeba udělat následné přerozdělení příjmů, v podobě podpor a sociálních dávek. Zelené daně zatíží výrobce v případě, že nejsou zavedeny ve všech zemí EU; tam, kde platí výrobci daně, jsou v zahraničním obchodě znevýhodněni vůči svým partnerům. U zavedení ekologických daní je velice důležité rozhodnutí, kde se zdanění provede - v jaké části výroby, zdali půjde o zdanění surovin nebo až finálních výrobků. V případě daně přímo u surovin je působení daní účinnější, protože ovlivňuje veškerou navazující výrobu. Důležité je si uvědomit, kdo daň ponese, neboli koho nejvíce ovlivní její důsledky. Dotace - nástroje pozitivní stimulace V souvislosti s kladnými externalitami je třeba použít nástroje pozitivní stimulace. Máme-li na mysli kvalitu přírodních zdrojů a estetickou roli krajiny, budou to především tzv. zelené neboli ekologické dotace. Tyto dotace jsou stimulací a odměnou zemědělcům za jejich ekologicky šetrné hospodaření. Jako všechny ekonomické nástroje, ani zelené dotace nejsou bez problémů, pokud jde o jejich užití z pohledu ekonomické i environmentální efektivnosti. Z čistě ekonomického pohledu jsou dotace do zemědělství považovány za neefektivní zátěž ekonomiky. Jde o zatížení spotřebitelů, výhodu zpracovatelského průmyslu a velmi malý přínos samotným zemědělcům V případě širšího kontextu situace v evropském zemědělství není tak jednoznačná. Koncept multifunkcionality zemědělství se objevil na konci v osmdesátých let a stal se aktuálním předmětem vědeckých a politických debat týkajících se trvale udržitelného rozvoje zemědělství a venkovských regionů. Od konce devadesátých let se stal rozšířeně užívaným pojmem. Tento koncept byl odvozen z ekonomických disciplin jako reakce na politickou poptávku. Zatímco v mezinárodním kontextu se koncept multifunkčního zemědělství (MFA) objevuje v souvislosti s WTO, v Evropě je tento princip spojován spíše s trvale udržitelným rozvojem venkova na lokální a národní úrovni. Chápání MFA v těsném spojení s rozvojem venkova mimo jiné zohledňují i dokumenty jako CAP a nejrůznější národní a regionální plány týkající se podpory rurální rozvoje . Evropské společenství ratifikovalo „Evropský zemědělský model“, který zohledňuje toto nové multifunkční paradigma zemědělství, jsou zaváděny nové nástroje zemědělské politiky, vycházející z tohoto paradigmatu. V rámci zemí EU je zřetelná snaha o podporu trvale udržitelného zemědělství a vytváření stejných podmínek pro jeho aplikaci ve všech členských státech. Nicméně zde existují závažná ohrožení tohoto přijatého konceptu – jako příklad lze uvést další míru liberalizace trhu v rámci WTO a rozšíření EU o kandidátské země. Těmto zemím je třeba věnovat zvláštní pozornost. Multifunkční zemědělství je jedním ze způsobů podpory rodinných farem s diverzifikovanou zemědělskou produkcí. Tato diverzifikace vlastní produkce může být rozšířena na regionální diversiu ekonomických aktivit, která napomáhá lepší ekonomické konkurenceschopnosti daného regionu.
- 65 –
Pro úspěšné přijetí principu multifunkcionality zemědělství v praxi je důležitý způsob přijetí farmářů širší společností. ( sociální status atd). Právě v této souvislosti je velice důležitý dialog mezi společností a farmáři a adekvátní tok informací. Aplikace trvale udržitelného zemědělství do značné míry závisí na sladění očekávání farmářů a společnosti. Předpokládá to přijetí nových nástrojů ekonomické a politické stimulace multifunkční role zemědělství. Určitou formou sladění těchto zájmů mohou být zemědělské dotace, jak ukazuje obr. č.24. Obr.č.24. Dotace – internalizace pozitivních externalit
marginální náklady a marginální užitky společenské marginální užitky vlastní marginální náklady vlastní marginální užitky
společenské optimum
dotace
vlastní marginální náklady s dotací
vlastní optimum nové společenské optimum
Q2
Q1
množství zemědělské plochy (akry)
Zdroj: Turner, a kol.. (1994): V případě dotačních titulů je důležitá motivace: Ekologická dotace by měla plnit několik funkcí 1. sociální - pozitivně nebo negativně ovlivňuje sociální strukturu vesnice 2. kulturní - vytváří dlouhodobé zázemí tím, koho a co podporuje 3. ekonomickou - je skrytou sociální pomocí některým skupinám 4. ekologickou - ovlivňuje velikost a poměr produkčních a přírodních prvků v krajině Dobrovolné dohody Kromě dotací existuje ještě jeden ekonomický nástroj pozitivní stimulace – dobrovolné dohody. Je to zvláštní skupina nástrojů, která je založena na vyjednávání mezi znečišťovatelem a poškozeným. Výsledkem vyjednávání je přijetí opatření v podobě - 66 –
jednostranné nebo oboustranné dohody. Dobrovolné dohody nejsou podloženy zákonnou normou ani přímou formou ekonomické stimulace či restrikce. Jejich dodržování není zpravidla ani právně vymahatelné. Jejich funkce je založena na určitém nastavení hodnot společnosti, která si cení kvality životního prostředí a výrobci, kteří se zaváží dobrovolně přijmout určitá opatření k jeho ochraně např. výrobou ekologických výrobků, tak mohou počítat s pozitivní formou reklamy a zviditelněním se na trhu. Je to poměrně nový nástroj ochrany životního prostředí, který má poměrně krátkou historii - objevil se poprvé v Japonsku v roce 1964. K uzavírání dobrovolných dohod a jejich naplnění je třeba mít dobře definovaného znečišťovatele i poškozeného, tedy obě vyjednávací strany i měřitelné znečištění pro snadnou kontrolu plnění dohody. V případě zemědělců a krajiny nejsou tyto podmínky splněny; existuje příliš mnoho subjektů, které působí na krajinu a jejich vlivy lze těžko separovat - charakter znečištění je plošný, což ztěžuje jeho svázání s původcem. Náklady na vyjednávání s mnoha subjekty a nejasnost odpovědnosti - to jsou hlavní překážky, proč se forma dobrovolných dohod jako nástroj pozitivní stimulace v zemědělství používá jen zřídka. V ekonomické praxi převládají nástroje negativní stimulace ve formě daní, norem, pokut atd. Nástroje pozitivní stimulace jsou specifické především pro zemědělství. Typickým představitelem nástrojů pozitivní stimulace jsou dotace. Formou dotací společnost odměňuje zemědělce za vytváření pozitivních externalit v podobě údržby krajiny, přírodní i kulturní diverzity. Máme-li na mysli kvalitu přírodních zdrojů a estetickou roli krajiny, budou to především tzv. zelené neboli ekologické dotace. Tyto dotace jsou stimulací a odměnou zemědělcům za jejich ekologicky šetrné hospodaření. Jako všechny ekonomické nástroje, ani zelené dotace nejsou bez problémů, pokud jde o jejich užití z pohledu ekonomické i environmentální efektivnosti. Z čistě ekonomického pohledu jsou dotace do zemědělství považovány za neefektivní zátěž ekonomiky. Jde o zatížení spotřebitelů, výhodu zpracovatelského průmyslu a velmi malý přínos samotným zemědělcům. V případě širšího kontextu situace v evropském zemědělství není tak jednoznačná. SHRNUTÍ • Externality jako selhání funkce trhu • Znečištění jako náklad • Vlastnická práva a Coasův teorém • Nástroje negativní stimulace • Zelené daně - jejich kritika • Nástroje pozitivní stimulace- dotace
- 67 –
Literatura: Cudlínová, E., Lapka, M., Bartoš, M., (1999): Problems of Agriculture and Landscape Management as Percieved by Farmers of the Sumava Mountains (Czech Republic). In: Landscape and Urban Planning, 46 (1999), pp.71-78, Elsevier. Heyne. P. (1991): Ekonomický způsob myšlení, Macmillian Publishing Company, New York. Lapka, M., Cudlínová, E., Rikoon, S.(2000): Private Farmers and Contemporary Conservation Subsidy Programs in the Czech republic: Farmers Opinions and Programs Implications and Water Conservation Policies and Programs. Successes and Failures. Chapter 31, pp. 457-491. (Edited by Napier, T., L, Napier, S., M., Tvrdon, J.) CRC Press (USA), Boca Raton, London, New York, Washington, D.C. Pigou, A.C. (1928): The Economics of Welfare,4th ed. Šauer, P., Andrews, R., Cudlínová, E., Dvořák, A., Fiala, P., Holcová, P., Kovář, J., Lisa, A., Livingston, M., Tošovská, E. (2000): Dobrovolné dohody v politice životního prostředí, Petr Šauer a kolektiv autorů, publikace VŠE. Turner, R. K., Pearce, D. W., Bateman, I. (1994): Environmental Economics, An Elementary Introduction, Harvester Wheatsheaf
- 68 –
8. Globální ekonomika a životní prostředí 8.1 Globální ekonomika a trvale udržitelný rozvoj a) Globální ekonomika Jednou z často uváděných „driving forces“ a příčin negativních globálních změn je globální ekonomika - internacionalizovaná ekonomická moc v podobě finančních a obchodních korporací (Galbraith, 1973). S čím je globalizace ekonomiky spojena, z čeho čerpá, jaké jsou její předpoklady, nutné podmínky? Jmenujme alespoň dva hlavní parametry: • Ekonomický růst. • Mezinárodní obchod. Ekonomický růst je vyjádřením lineárního ekonomického stylu myšlení neoklasické ekonomie. Základ tohoto modelu je lineární úvaha, kde vstupy tvoří přírodní zdroje, práce a kapitál , které se po transformaci ve výrobě mění na spotřebu a odpady. Výrazným rysem je abstrakce od přírody, ať už jde o čerpání zdrojů nebo o likvidaci odpadů. Ekonomický systém je chápán jako začátek a konec všeho, systém sám o sobě, řídící se pouze svými vnitřními zákony. Často je popisován jen jako tok peněz. Jediné limity rozvoje jsou lidské dovednosti a technika. K internacionalizaci ekonomiky, jejímu globálnímu vlivu přispěla řada institucionálních, organizačních opatření - soustava mezinárodních institucí k podpoře ekonomického růstu a stability, které vznikly v průběhu druhé světové války - UNRRA, Brettonwoodská instituce, Všeobecná dohoda o clech a obchodu, Marshallův plán (Naše globální sousedství, 1995). To jsou však jen institucionalizované projevy základního ekonomického paradigmatu lineárního růstového modelu. Dnešní svět je uskutečňování idejí několika mocných ekonomických společností. Výroba a její zaměření představuje zájmy těchto společností, ačkoli je prezentována jako by odpovídala volbě jedinců.(Galbraith,1973). Mezinárodní obchod je druhým atributem spojeným se vznikem globální ekonomiky. Pro vyspělé státy znamenal volný obchod po druhé světové válce volný přístup k levným zdrojům. Jeho institucionalizace v mezinárodních dohodách (MAI, GATT a pod.) odstraňuje poslední překážky globalizace ekonomiky. Mezinárodní obchod a ekonomický růst jsou vlastně spojité nádoby. Bez něho by nebyl možný rychlý ekonomický růst. Výhoda volného obchodu - použít vzácné zdroje k tomu, abychom vyrobili zboží s nižšími alternativními náklady. Jednotlivé země tím, že přistupují na svobodný obchod, nutí své občany, aby převáděli své prostředky z odvětví s nižší produktivitou do odvětví výnosnějších. Směna nevytváří nic nového, ale není nikdy směnou stejných hodnot, jinak by se neuskutečnila; ze směny musí mít výhodu obě strany, které se jí účastní. Obchod tak tvoří bohatství-směna je produktivní, protože podporuje vysokou efektivnost při využívání zdrojů. Mezinárodní obchod je založen na teorii komparativní výhody, zvláštní formy obchodní „win win“ strategie. Princip fungování komparativní výhody Základním principem komparativní výhody je to, že efektivnost stanovujeme relativně - jako poměr mezi tím, co je vyprodukováno a tím, co je v důsledku toho nevyprodukováno. Reálné náklady na výrobu čehokoli jsou hodnotou něčeho, co muselo být v zájmu této výroby obětováno. Jedná se aplikaci nákladů obětovaných příležitostí. Kalkulace v dolarech, francích, dokonce i v odpracovaných hodinách zatemňují reálné náklady produkce. - 69 –
Příklad: ( Samuelson, Nordhaus, 1991). Předpokládejme, že Japonsko a USA vyrábějí pouze tři druhy zboží – obilí, textil a rádia. Dále předpokládejme, že konkurence v obou zemích změnila ceny tak, že odráží náklady obětovaných příležitostí každého zboží s těmito výsledky: Tab.č.5. Cena na jednotku zboží (stejné kvality a množství) USA Japonsko Obilí 30 $ Textil 20 $ Rádia 50 $
9000 ¥ 4500 ¥ 13500 ¥
Která země je efektivnější? Kdo vyrábí s nižšími náklady? Musíme se nejprve rozhodnout, jak máme srovnávat. Je zřejmé, že ceny nelze pro srovnání použít. V případě, že bychom použili jako jednotku srovnání pracovní čas, museli bychom si určit společný jmenovatel pro převod kvalifikované práce na práci méně kvalifikovanou. Dále bychom museli připustit, že jedna hodina času má v USA stejnou hodnotu jako v Japonsku. V důsledku kulturních rozdílů to tak velice pravděpodobně není. Vše, co můžeme učinit, je vymezit, že ta která země je efektivnějším výrobcem jednoho druhu zboží ve srovnání s jinými druhy zboží, které vyrábí. To je smysl komparativní výhody. Vezměme např. rádia: Cenové vztahy ukazují, že výroba jedné jednotky rádia stojí v USA 1 a 2/3 jednotek obilí nebo 2,5 jednotek textilu. V Japonsku stojí výroba jedné jednotky rádia 1,5 jednotek obilí nebo 3 jednotky textilu. To jsou množství obilí či textilu, která jsou v Japonsku (v USA) obětována, aby bylo vyrobeno ještě jedno rádio. Z těchto údajů vyplývá, že Japonsko je efektivnější než USA při výrobě rádií v poměru k obilí, ale méně efektivní při výrobě rádií v poměru k textilu. Která země dosahuje vyšší efektivnosti při výrobě textilu? Jestliže jste všechno správně pochopili, ihned se zeptáte: Ve vztahu k čemu? V USA jednotka textilu stojí 2/3 jednotky obilí a 2/5 jednotky rádií V Japonsku stojí jednotka textilu 1/2 jednotky obilí a 1/3 jednotky rádií Japonsko je tedy efektivnějším výrobcem (s nižšími náklady) textilu než USA, a to jak ve vztahu k obilí, tak ve vztahu k rádiím. USA je na druhé straně výrobcem s nižšími náklady na obilí ve vztahu k textilu: 1,5 jednotky textilu je obětováno, abychom vyrobili jednotku obilí v USA, oproti dvěma jednotkám textilu, které by musely být obětovány v Japonsku. Japonsko se bude specializovat na textil a USA na obilí, jsou to výrobky s jejich komparativní výhodou. Jiný příklad: USA vyrábí levněji či efektivněji počítače i ocel než zbytek světa, ale ve výrobě počítačů jsou efektivnější o 50%, zatímco při výrobě oceli jen o 10%. USA se vyplatí vyvážet počítače, ale dovážet ocel, uplatní svoji komparativní výhodu Jde o relativní nikoli absolutní výhodu a efektivnost – země a lidé se tak mohou specializovat i na činnosti v nichž jsou absolutně méně zdatní, ale relativně ne. Podstata teorie komparativní výhody: země bude obchodovat se světem i v případě, že je absolutně efektivnější ve výrobě všech statků.
- 70 –
Sledujeme tento problém ve všech jeho aspektech. Stát se může stát neefektivním výrobcem zboží X snadno tak, že se stane nesmírně produktivním, pokud jde o zboží Y. Jestliže se stanete mimořádně dobrým v jedné věci, je pro vás nákladné vyrábět cokoliv jiného. příklad: V Americe stojí výroba jednotky potravin 1 hodinu a výroba jednotky oděvů 2 hodiny práce (oděvy 2x dražší než potraviny) V Evropě 3 hodiny práce na výrobu potravin 4 hodiny na oděvy (4/3 dražší než potraviny) Amerika má absolutní výhodu ve všem, ale má KOMPARATIVNí výhodu ve výrobě potravin zatímco Evropa má komparativní výhodu u oděvů. V Americe jsou potraviny relativně levné x v Evropě jsou relativně levné oděvy. Pro obě země bude výhodné specializovat se na produkty s komparativní výhodou - Amerika na potraviny a Evropa na oděvy Podstata komparativní výhody jsou náklady obětovaných příležitostí. Efektivnost v porovnání s čím? Když budeme čas a zdroje věnovat výrobě jednoho statku, vzdáváme se tím možnosti současně vyrobit jiný statek, jehož výroba může být pro nás relativně efektivnější. Komparativní výhoda neuvažuje rozměr životního prostředí a záporné externality spojené s jeho poškozením. Je to možné dokumentovat na příkladě vývozu dřeva. Jak zahraniční obchod ovlivní zemi, jež exportuje dřevo, viz obr.č 25. Obr.č.25. Vliv exportu dřeva na životní prostředí
Zdroj: DOPLNIT Za normálních okolností (bez existence externalit) mají producenti vyvážející země díky zahraničnímu obchodu zisk = A´+B,´protože vzhledem k možnosti vývozu prodají více dřeva za vyšší světovou cenu =Pw. Domácí spotřebitelé naopak mají ztrátu A´- mohou si dovolit koupit méně dřeva za vyšší světovou cenu.
- 71 –
Čistý zisk pro vyvážející zemi je pak = (A´+B´) - A´ = B´- (zisk výrobců minus ztráta spotřebitelů). Ale existují ekologické náklady – externality spojené s vyšší erozí, změnou klimatu, retenční schopností krajiny atd v souvislosti se zvýšenou těžbou dřeva- tyto náklady =Ć. Nelze s jistotou porovnat velikost Ć a B´, a to hlavně dík nejistotě a nepřesnosti měření a odhadů škod a jejich převedení do finančních jednotek. Jisté je, že zisk z mezinárodního obchodu nelze počítat jednoduše, aniž bychom brali v úvahu vliv na životní prostředí, jeho poškození a čerpání zdrojů. Prostřednictvím zahraničního obchodu je možné exportovat znečištění, zatížení životního prostředí a čerpání zdrojů, importováním produkce odjinud - je to tzv. dovoz trvale udržitelného rozvoje. Specifický příklad je obchod s toxickým odpadem. Kritika mezinárodního obchodu V pracech některých autorů (Harris,1993; Rees, 1992; Ropke, 1992) je kritizován již samotný model volného obchodu, který je založen na dnes již neplatných předpokladech fungování plná zaměstnanost, neexistence monopolů, kapitál nepřekračující hranice. Vzhledem k neplatnosti těchto předpokladů už neexistuje komparativní výhoda pro všechny zúčastněné strany. Situace je taková, že dochází k fixování nevýhody zemí tzv. třetího světa oproti hospodářsky vyspělým zemím, což následně vede k devastaci přírodních zdrojů a překračování únosné míry kapacity Země, jak bylo vyčísleno v kapitole o ekologické stopě. Trh sám o sobě není schopen indikovat limity ekonomického rozvoje, z jeho hlediska nevystupují statky jako komplementární ale jako substituty. Všechny lokální zdroje jsou vtaženy do globálního trhu, který nedělá rozdílu mezi přírodním a člověkem vytvořeným kapitálem ani mezi obnovitelnými a neobnovitelnými zdroji. Z hlediska trhu jsou boty za 5 liber totožné s určitým množstvím nafty stojícím 5 liber. (Schumacher, 1974) Snadný přístup k levným zemědělským a jiným produktům, které lze dovézt odjinud, zbavuje lidi pocitu závislosti na lokálně limitované zemědělské půdě a přírodních zdrojích. Trh zároveň vytváří možnost přesunout riziko ekonomického podnikání na jinou oblast - oslabuje vazbu mezi člověkem a jeho okolím, snižuje pocit odpovědnosti. Ekonomické rozhodování se řídí ne lokálními podmínkami, ale podmínkami globálního trhu - mírou zisku a diskontní sazbou. Praktickou ukázku negativní role trhu jako růstového zdroje ekonomiky ukazuje následující obr.č.26.
- 72 –
Obr.č.26. Trh jako růstový faktor
zdroje Y
zdroje X
Obr. č. 25. vyjadřuje roli mezinárodního obchodu ve ekonomie A funkci ekonomie A region A stimulátora X Y X Y ekonomického růstu. Je to příklad dvou hypotetických ekonomik, z nichž každá má k dispozici dva X Y X Y zdroje x a y a to region B přesně ekonomie B ekonomie B v opačném poměru: ekonomika A má dostatek zdrojů y a málo x zatímco soběstačnost mezinárodní obchod ekonomika regionu B je na tom přesně opačně. V případě neexistence mezinárodní směny, obchodu by se každá z ekonomik musela přizpůsobit své omezené zásobě zdrojů. Mezinárodní obchod jim ale umožňuje saturaci v obou zdrojích a tím růstovou expanzi jak ukazuje schéma.
8.2. Zemědělství a krajina v globálních souvislostech V současné době převládá názor, že evropské zemědělství a rurální krajina je problém, který je třeba řešit v souvislosti s depopulací venkova útlumem zemědělské výroby a péčí o krajinu. (De Moor, Calamai, 1997). Z hlediska globálních změn a jejich negativních důsledků je ale možné na zemědělství a venkovský prostor pohlížet i z opačného úhlu pohledu - jako na potenciální řešení negativních změn globálních procesů. Chápeme-li prostor jako zdroj, rozvojový faktor, (Wackernagel, Rees,1997), může být venkov chápán jako specifický zdroj prostor pro uskutečňování nových aktivit, nového stylu života (Yamaguchi, 1990; Ross, Usher, 1986). Globální změny a jejich příčiny lze rozdělit do dvou velkých skupin: • Změny přírodní nezávislé na společnosti a jejích aktivitách • Změny antropogenní vyvolané lidskou činností (růst globální populace, množství a rychlost čerpání zdrojů, technologické změny atd.). Se změnami antropogeního původu souvisí celá řada otázek. K nejčastějším patří otázka, zda je možné tyto změny zastavit a je-li to vůbec nutné. V Evropském venkovském prostoru a rurální kultuře lze nalézt některé trendy, jejichž směr je protipohybem, protipólem „driving forces“ globálních antropogenních změn Tyto opačné trendy jsou následující:
- 73 –
1. Globální růst populace - proti tomu stojí úbytek populace na venkově 2. Odlišný charakter ekonomického modelu globální a rurální ekonomiky 3. Globální změny ve výživě a zemědělský produkční kapitál Evropy 4. Evropský venkov jako volný prostor pro nové aktivity a nový styl života Další text se vzhledem k zaměření práce bude podrobněji zabývat srovnáním odlišností ekonomického modelu globální a rurální společnosti z hlediska potenciálního využití principů rurálního modelu pro řešení současných problémů globální ekonomiky.
Rurální ekonomika a její strategie Venkovský prostor a rurální kultura má model poněkud odlišný od globální ekonomiky. Ekonomika není a nemůže být chápána odděleně od přírody a jejích zdrojů. Atributy ekonomického růstu jako je substituce, specializace, soutěživost nemají takovou účinnost. Rurální kultura vychází z jiné etiky a tradice, jejími základy jsou diverzifikace, komplementarita a vzájemná, sousedská pomoc. Proti individualismu, který je hnací silou industriální společnosti zde stojí rodinná solidarita a spolupráce venkovské komunity (Ross and Usher,1986, Smith and Summers, 1997). Rurální ekonomická strategie je nelineární. Práce má cyklický charakter, protože je úzce spojena s cykly přírody. To vede následně k nelineárnímu - cyklickému chápání času. V tom je základ nelinearity rurální strategie hospodaření a přežití. V rurální strategii jsou zakomponovány zpětné vazby na přírodu. Role obchodu v rurální ekonomice a venkovském prostoru je také poněkud odlišná než v ekonomice globální. Rurální ekonomika je svým charakterem lokální s vysokou mírou soběstačnosti. Obchod samozřejmě nelze vyloučit, ale jeho charakter i vliv je jiný než v lineárním modelu růstové ekonomiky. Potenciální role venkovského prostoru Ekonomická strategie rurální populace a evropský venkov nabízejí do budoucna prostor pro transformaci růstového ekonomického modelu do modelu cyklického více svázaného zpětnou vazbou k přírodě. Venkov je prostorem pro realizaci alternativního způsobu života, který tam může přenést i část urbánní populace. Venkovský prostor v budoucnu nemusí být jen okrajovou částí urbánního prostoru, ale může tvořit rozvojové jádro nové společnosti. To se projeví ve větším zájmu městské populace žít na venkově nového typu. Z města na venkov přesídlí intelektuálové, umělci a podnikatelé. Venkovský prostor tak umožní vznik rurálních komunit nového typu, spojených s informačním věkem. Evropský rurální prostor může sloužit i jako možnost produkce potravin pro země třetího světa. Evropa má přinejmenším dvě možnosti, pokud se týká zemědělské ekonomiky. Omezit produkci pouze na potřeby evropské populace nebo se stát zásobárnou potravin i pro třetí svět.(Pimentel, 1993; Reanold, Papendick, Parr, 1990). Vzhledem k odlišnému charakteru „driving forces“ na venkově ve srovnání s urbánní industriální společnosti, mohl by prostor rurální krajiny sloužit jako „buffer zóna“ negativních dopadů globálních změn. Venkovský prostor a rurální kultura by dokonce mohly být jakousi zálohou nového, komplementárního typu rozvoje společnosti. Nejedná se o substituci světové ekonomiky lokální ekonomikou venkovských komunit, ale o komplementaritu obou přístupů, která by mohla spojit výhody globalizace v oblasti informací a světového vědomí s lokální tradicí a zkušeností rurální komunity (Ross, Usher, 1986). Aby tato komplementarita různých ekonomických strategií mohla být využita, je třeba změnit přístup k zemědělství a rurální krajině : • Uvažovat o zemědělství jako o jednom z průmyslových odvětví ekonomiky - 74 –
• Chápat venkovský prostor jako příležitost pro expanzi průmyslu a obchodních řetězců • Rurální komunitu a její model života chápat v širších souvislostech, uvažovat o ní jako o možném zdroji změny chování společnosti k přírodě a jejím zdrojům 8.3 Globální klimatické změny - nová role krajiny Globální klimatické změny označované jako skleníkový efekt nebo globální oteplování, způsobují změnu v postojích společnosti a ekonomiky, i pokud jde o krajinu a zemědělské subjekty, které v ní hospodaří. Krajina získává novou roli – absorbenta CO2. Tuto funkci krajina plnila vlastně vždy, ale nyní je tato funkce objevena společností jako nová užitná hodnota. Jedná se vlastně o znovuobjevení staré role v důsledku změny hodnot společnosti a jejích preferencí v souvislosti se změnou globálních environmentálních podmínek. Ekonomickou reakcí na změnu situace jsou úvahy o ekonomických nástrojích zaměřených na zemědělce jako na producenty biomasy, jež je schopná snižovat koncentraci kysličníku uhličitého. (Cudlínová a kol. 2005). Následující příklad vychází z empirického výzkumu, který proběhl se skupinou expertů na Nových Hradech v roce 2004. Případová studie byla založena na dotazníkovém šetření zaměřeném na vybranou skupinu expertů na zemědělství a rurální rozvoj. Úkolem výzkumu bylo zjistit pravděpodobnou úspěšnost nástrojů podporujících absorpční schopnost krajiny dvěma způsoby: formou dotací nebo obchodovatelných povolení podporujících rozlohu lesa nebo extenzivních luk vzhledem k jejich absorpčním schopnostem pokud jde o uhlík. Experti byli seznámeni se dvěma scénáři, pracovně nazvanými „les a louka“. Jejich úkolem bylo odhadnout pravděpodobnou reakci zemědělců na tyto navrhované stimulační nástroje. Jaká forma podpory by mohla být více preferována hospodáři - zda dotace nebo obchodovatelná povolení. Druhým úkolem byl odhad případných změn ve využití krajiny, pokud jde o její „land use“, v případě aplikace obou scénářů. Vyhodnocení scénářů zaměřených na snížení koncentrace CO2 Podle názoru expertů nebude zvláštní rozdíl v preferování dotací nebo obchodovatelných povolení s CO2. V případě scénáře „les“ je preferovaná výše dotací 17 EUR na hektar nižší ve srovnání s 24 EUR pro obchodovatelná povolení. Tato cenová preference je pravděpodobně výsledkem snahy o minimalizaci rizika v případě obchodu s CO2. U scénáře zaměřeného na luční ekosystémy, nazvaného pracovně “louka“, se neobjevily výrazné cenové preference, pokud jde o výši dotací nebo obchodovatelných povolení. V obou případech byla odhadnuta požadovaná výše ekonomického stimulu 29 EUR na hektar. Tato hodnota je vyšší než u scénáře „les”, a to pro oba typy ekonomické podpory ( dotace, povolení). Jedním z možných vysvětlení je větší zkušenost zemědělců s podporou lučních ekosystémů a jejich odhad je tedy reálnější. Při hodnocení efektivnosti a vlivu ekonomických nástrojů zaměřených na absorpci CO2 je důležité znát nejen zvýšení výměry lesa nebo extenzívní louky, ale také strukturu této změny, počet plošek , který je důležitý zejména z hlediska biodiversity. V případě aplikace ekonomických nástrojů je třeba mít na zřeteli nejen ekonomickou efektivnost – náklady společnosti spojené s podporou zemědělské produkce určitého typu - ale také ekologickou efektivnost v podobě biodiversity, ekologické integrity a stability krajiny. Ukázalo se, že scénář louka neboli podpora extenzívního využívání lučních ekosystémů je nejvýhodnější z hlediska podpory biodiversity a zároveň je finančně srovnatelný se scénářem les, pokud jde o ekonomické náklady společnosti. - 75 –
SHRNUTÍ • • • • • • •
Neplatí podmínky komparativní výhody Není dokonalá konkurence ani volný pohyb kapitálu Fixace nerovnosti v rozdělování Peníze nerozlišují zdroje Ztráta odpovědnosti – zpětné vazby Zemědělství prostor pro nové aktivity Krajina - absorbent CO2
Literatura: Cudlínová, E., Lapka, M., Bayfield, N.: Indicators of landscsape changes under different scenarios of agricultural policy (case study from CR). pp. 1-10. Biodiversity: Science and Governance, UNESCO, Paris. de Moor, A., Calamai, P. (1997): Subsidizing Unsustainable Development, Undermining the Earth with public funds, Earth Council publication. Galbraith, J. K. (1973): Economic and the Public Purpose, Houghton, Mifflin Company, New York Harris, J. M. (1993): Free trade and environmental sustainability: An Ecological Economics perspective, Praxis Journal, Vol.X, No 2. Naše globální sousedství, (1995): Zpráva komise pro globální řízení, Rada pro mezinárodní vztahy, Praha Pimentel, D. (1993): Economics and Energetics of Organic and Conventional Farming, Journal of Agricultural and Environmental Ethics, Vol 6, No. 1 Rees, W. E, Wackernagel, M. (1992): Appropriated Carrying Capacity measuring the Natural Capital Requirements of the Human Economy, The second meeting of the ISEE, Stockholm. Reganold, J.P., Papendick, R. I., Parr, J. F. (1990): Sustainable Agriculture, Scientific American, Vol. 262, No. 6 Ropke, I.(1992): Trade development and Sustainability – a Critical Assessment of the “Free trade Dogma” The second meeting of the ISEE, Stockholm. Ross, D. P., Usher, P.J. (1986): From the Roots Up: Economic Development as if Community Mattered, the Bootstrap Press, New York. Schumacher, E. F. (1974): Small is beautiful, A study of Economics as if People Mattered, London Smith, E. D., Summers, G. F. (1977): A Synthesis: How new Manufacturing Industry Affects Rural Areas,, MS: Southern Rural Development Center, Mississippi State.
- 76 –
Doporučená literatura: Al Gore (1994) : Země na misce vah, nakladatelství Argo Buchollz T.D(1989): Živé myšlenky mrtvých ekonomů, Victoria publishing – vybrané kapitoly Costanza, R. (ed.). (1991): Ecological Economics the science and management of sustainability Columbia University Press, New York. Daly, H. E., Farley, J. (2004): Ecological Economics: Principles and Applications. Island Press. Washington, Covelo, London. Heyne. P. (1991): Ekonomický styl myšlení, VŠE Praha 1991- vybrané kapitoly 1-13 Keller J.(1993): Až na dno blahobytu, Hnutí Duha Mishra, A (1994): Spor o ekonomický růst, Praha Naše globální sousedství (1995): zpráva komise pro globální řízení, Rada pro mezinárodní vztahy 1 Naše společná budoucnost -zpráva mezinárodní komise OSN (výtah) Ceský svaz ochránců přírody, Praha 1, Senovážné náměstí, 1990 Nátr Lubomír (2005): Rozvoj trvale neudržitelný, Nakladatelství Karolinum, Praha Neumayer, E. (1999): Weak versus Strong Sustainability: Exploring the Limits of Two Exploring Paradigms. Edward Elgar Cheltenham, UK; Northampton, MA, USA Nováček, P., Huba, M., editoři (1996): Šok z prosperity. Závěrečná čítanka z globální problematiky. Vydavatelství Univerzity Palackého, Společnost pro trvale udržitelný život, Olomouc, Bratislava, 235 p. Samuelson, P.A., Nordhaus,W.D (1991): Ekonomie, Praha nakl. Svoboda. vybrané kapitoly 1-4, 38 kapitoly Schumacher, E.F.(1974): Small is Beautiful, A study of Economics as if People Mattered, London. Seják J.a kol. (1999): Oceňování pozemků a přírodních zdrojů, Grada Publishing Světová konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro (UNCED)(1992): Praha 1992. Světový summit o udržitelném rozvoji Johannesburg ,2002. Weizsacker, E.U, A. B., Lovins, L.H. (1996): Faktor 4 - Dvojnásobný blahobyt poloviční spotřeba přírodních zdrojů, MŽP ČR.
- 77 –
