Aktuální globální hrozby z pohledu rizikového managementu Ing. Jiří Študent, České ekologické manažerské centrum,
[email protected] Souhrn Tímto textem volně navazuji na svou přednášku v minulém ročníku konference TVIP 2014. Vyslovil jsem v ní zásadní myšlenku, že jakýkoliv problém, zejména pokud vzniká v časové nouzi, lze řešit principy, zásadami rizikového managementu. Kdysi jsem mj. doporučil, aby tímto způsobem bylo rovněž nahlíženo na problematiku udržitelného rozvoje. Současná doba plná geopolitických hrozeb vybízí k využití obdobného postupu založeného na kritickém myšlení. Žijeme v demokracii a informačním věku. Bohužel přemíra a lehká dostupnost informací různé kvality vede k povrchnosti a snaze jedince neriskovat a spíše splývat s hlavním názorovým proudem. Výsledkem je, že původních myšlenek ubývá a populace mnohem snáze podléhá demagogii! Je to paradox, který si zasluhuje hlubšího zkoumání. Jedno vím ale určitě, významným faktorem tohoto jevu je absence kritického myšlení už v procesu vzdělávání mladé generace. Ve svém článku jsem uvedl, že bez kladení si správných, tj. „nepříjemných“ otázek, je velmi obtížné nalézat příčiny a následně i správná řešení. Podmínkou je, abychom nepodléhali osobním preferencím. Ještě bych k těmto zásadám dodal: pokud chceme pochopit pointu, každý příběh musíme číst od začátku! To se bohužel v praxi neděje a proto viníci nejsou pojmenováni, natož potrestáni! Mezi současné geopolitické hrozby řadím dvě události: situaci, která vznikla na Ukrajině a vznik Islámského státu!
Ukrajina Pro pochopení současného vývoje je důležité se zabývat historickými fakty a chronologií událostí! Konec studené války pro nás středoevropany znamenal rozpad sovětského bloku a tím i šance na svobodu volby připojit se k demokratické Evropě. Pro vyspělou Evropu to jednoznačně znamenalo přínos v rozšíření trhu a samozřejmě i bezpečnost. Je tomu tak i u postsovětských republik? V jejich případě došlo k rozvratu společnosti, ožebračení a flustraci většiny obyvatel. Např. cesta k demokratické - liberální společnosti v Rusku vedla od kapitulujícíhoho Michaijla Gorbačova, přes oligarchy vybrané Borisem Jelcinem až k dnešnímu Vladimíru Putinovi. Jak se osamostnila Ukrajina a kdy vlastně vznikla jako stát? Toutéž cestou jako Rusko prošla Ukrajina, ale jisté a ukazuje se, že zásadní rozdíly tady jsou. Obdobnou roli jako Jelcin zde sehrál Leonid Kučma. Už za jeho éry se vytvořila současná oligarchická struktura Ukrajiny, ve které hraje extrémní roli korupce a mafiánské praktiky. Státnost Ukrajiny se vyvinula relativně v nedávné době. Vznikla z podnětu Chruščova, dekretem (1954). Stalo se tak prostým administrativním a právně slabým aktem. V ještě dávnější historii na ukrajinském teritoriu lze nalést jen slabé záblesky, které by se daly nazvat státností Ukrajiny. Například při povstání Chmelnického z roku 1648, které skončilo rozdělením ukrajinského území mezi Polské království, Litevské velkoknížectví a Hetmanskou Rusí. To zaručilo záporožským kozákům - tj. Ukrajině, tradičně zvané Rusí rovné postavení vůči Polákům a Litevcům. Za vlády carevny Kateřiny II. Veliké připadlo celé území Krymu Rusku. 19. století probíhá období tvrdého národnostního útlaku ze strany Ruského impéria a zároveň dobou ukrajinského národního obrození. Další vývoj: Západoukrajinská republika (1918–1919), Ukrajinská lidová republika (1917–1918), Ukrajinský stát (1918) a Ukrajinská sovětská socialistická republika (1919 –1991). Za sovětského režimu vedle sebe bez problémů vedle sebe žili Rusové a Ukrajinci.
Osamostatněním Ukrajiny v současnosti však nastává zásadní zlom, velká část obyvatelstva inklinuje k Evropě a druhá menší k Rusku. Např. Viktor Juščenko v době Majdamu II se vyjádřil: „Krym a Donbas vždy byly pro Ukrajinu problematické regiony. V těchto regionech se lidé nikdy nehlásili k ukrajinské kultuře, a také se nikdy nepustili do ničení soch Lenina jako ve zbytku země“. Pohledy jednotlivých ukrajinských regionů na členství v EU, případně v NATO se významně od sebe liší. V demokratických společenských systémech se tento problém řeší volbami, federalizací, udělením zvláštního statusu atd. Jak rozhodly v případě Ukrajiny volby? Málokdo si dnes už uvědomuje, že při posledních dvou prezidentských volbách dvakrát vyhrál Viktor Janukovyč. Poprvé to bylo v roce 2004 a podruhé v roce 2010. Jeho první vítězství se, za značného vnějšího tlaku světové veřejnosti (rozuměj USA, EU) a také Majdamu I, podařilo odvrátit a to přestože zvítězil téměř o 3 % (údajně hlasování provázela řada nesrovnalostí, Nejvyšší soud Ukrajiny nařídil výsledky voleb anulovat). Při opakovaných volbách zvítězil Juščenko. Za této „oranžové“ vlády (Juščenko – Julija Tymošenková) se korupci nepodařilo odstranit, spíše tomu bylo naopak (viz. dále k Tymošenkové). Proč EU tlačila na anulování voleb? Proč po té neprotestovala proti mafiánským praktikám oranžového uskupení? Naopak, v případě Janukovyče, v souvislosti s uvězněním bývalé premiérky, jej od samého počátku obviňovala ze zneužívání pravomocí a nepřihlédla k tomu, jak je veden soudní proces (od roku 2011 byla Tymošenková postupně obviněna hned z několika zločinů z druhé poloviny 90. let: překročení pravomocí za nevýhodnou smlouvu s Ruskem, zpronevěra 405 mil. USD za dodávky plynu, zneužití prostředků za prodej nevyužitých emisních povolenek, za nevýhodný nákup sanitních vozů). Představitelé EU Janukovyče prakticky izolovali a obvinili ukrajinskou justici z nerespektování demokratických pravidel! Přitom se nedá říci, že v této době to byl Putinův člověk! Janukovyč se snaží odvrátit diplomatickou izolaci, píše osobní dopis generálnímu tajemníkovi NATO Andersu Fogh Rasmussenovi při příležitosti jeho narozenin, aby se setkali na chicagském summitu NATO. Byla to EK, která v té době pozastavila jednání o přístupu Ukrajiny k EU a přibrzdila i přibližování Ukrajiny k NATO! Podotýkám, že kriminalita výše uvedených kauz by v evropských zemích byla problémem pro každého politika! Neumím si představit, že politik-demokrat může obviňovat justici, natož justici jiného státu! Proč v jednom případě nevadí rozhodnutí justice o anulování výsledků voleb a v druhém se jedná o porušení demokratických principů? Jaký silný byl mandát Janukovyče po volbách 2010? Řekl bych, že mezi Ukrajinci musel být velmi silný! Dvojí vítězství se musí počítat a je rovněž zřejmé, že pro něj volili i občané západní části Ukrajiny! Ale Evropa jej znovu nepřijala! Objektivně řečeno, nebyl dostatečnou osobností, která by se dokázala vymezit vůči oligarchům a razantně tak řešit korupci a trvalý úpadek ekonomiky. Tím nese odpovědnost za frustraci obyčejných lidí, která dále rostla, zřejmě více na západě než na východě Ukrajiny. Nepodařilo se mi však získat informace, že by byl obviněn – stíhán za kriminální činy, hospodářské přečiny (na Majdam II se tvrdilo, že jeho vláda je zkorumpovaná). Je však stíhán za nepřiměřený zákrok na Majdamu! Při porovnání počtu padlých mne napadá proč není stíhán Porošenko za vyhlášení protiteroristické války? Nejde o zločin genocidy vůči vlastnímu národu? Co byl vlastně Majdam? Tady je třeba rozlišovat Majdam 2004 a Majdam 2014! Oba dva začínaly silným protestem Ukrajinců proti korupci, ekonomické situaci, ale i pro prozápadní směřování země. Dnes celých 22 let po pádu Sovětského svazu dosahuje ukrajinské hospodářství pouhých cca 70 % výkonu z roku 1992! Majdam I zažehly údajné podvody při prezidentských volbách v roce 2004, z kterých byl obviňován Janukovyč. Majdam II, zase pozastavení podpisu asociační dohody s Evropskou unií (21. listopadu 2013). Ale byl to opravdu tento důvod? Dnes víme, že ke vstupu Ukrajiny do EU v nejbližší době nedojde. Jen schvalování přístupové smlouvy jednotlivými členskými státy může trvat několik let! Či-li nic naléhavého, kvůli čemu by musel padnout prezident. Ostatně toto Janukovyčovo odmítnutí mělo zcela pragmatický důvod a tím bylo odvrácení bankrotu Ukrajiny. Od představitelů EU žádal kompenzaci za předpokládané ztráty z přerušení ekonomických
vazeb s Ruskem (v roce 2013 až 53 % ukrajinské produkce je vyváženo do Ruska). Zatímco EK v té době nabízela Janukovyčovi 1,5 mld EUR, Putin nabízel okamžitě 15 mld. USD! Ruský prezident při jednání se špičkami Evropské unie (zpráva z 28.1.2014) prohlásil, že Rusko dodrží dohodu o půjčce Ukrajině a zlevní i dodávky plynu a to bez ohledu na složení vlády v Kyjevě. V současné době se hovoří o tom, že na odvrácení kolapsu Ukrajinské ekonomiky Kyjev dostane od MMF, Evropské unie a dalších zemí v příštích letech celkem asi 40 miliard dolarů (při kurzu 0,9 USD/EUR, tj. 36 mld. EUR). Putinovu nabídku představitelé EU hodnotí jako nevybíravý nátlak na Janukoviče! To něco jiného zřejmě bylo to, co souvisí s pokračováním studené války, hovoří se „hybridní“ válce. Co to je hybridní válka? Vojenská teorie jí definuje jako vedení způsobu boje mezi frontovou a gerilovou – partyzánskou válkou. Myslím si však, že mnohem výstižněji jí definoval RNDr. Václav Cílek, CSc.: „Hybridní válka se vede o duši davu. Velkou součástí je internet a cílené dezinformace. Když se náhodou objeví nějaký rozumný hlas, tak se hned diskredituje“ (internetový portál stanice Radiožurnál, 27.2.2015). Myslím si, že tato charakteristika dobře vystihuje Majdan. Domnívám se, že změna charakteru Majdamu II nebyla ve skutečnosti vyvolána oddálením přístupové smlouvy, tento argument byl jen záminkou pro davy, ve skutečnosti vadilo Janukovyčův nesouhlas s členstvím v NATO a také zákon, kterým ukrajinský parlament v roce 2010 odsouhlasil, že země nebude usilovat o členství v Severoatlantické alianci a za základ své zahraniční politiky bude považovat neutralitu - neúčast v blocích (zpráva z 18. 6. 2010 a 21.11.2013). Podotýkám, že toto rozhodnutí se opíralo o veřejný průzkum, ve kterém vstup do NATO podpořilo 25 % obyvatel. Proto tento argument nemohl být použit pro vyburcování davů na Majdamu! Na přelomu 2013/2014 se události daly do pohybu. Iniciativu v kyjevských ulicích postupně převzaly krajně pravicové skupiny Pravý sektor a Společná věc v čele s Dmytrem Jarošem, jejichž členové stáli za násilnými akcemi. Následuje nasazení policejních a bezpečnostních složek loajálních k Janukovyčovi, objevení záhadných střelců a jejich palba do demonstrantů a policie (dosud se k nim nikdo nepřihlásil). Nasazení speciálního komanda na straně policie, přítomnost představitelů EU a USA na Majdamu (včetně našich politiků) jen přilévá olej do ohně! Jednání Janukovyče s představiteli Majdamu (Jeceňuk, Kličko, Ťahnybok) a za účasti a garance ministrů zahraničí Polska, Německa a Francie (21.2.2014) vyústilo v uzavření dohody o ukončení politické krize vč. uspořádání svobodných voleb. K jejímu naplnění však už nedošlo! Následuje násilné obsazení parlamentu, vyhnání politických odpůrců, obsazení vládních budov ozbrojenými milicemi. Za této situace Janukovyč se svými nejbližšími prchají za pomoci Ruska ze země. Majdam, prostřednictvím jím jmenovaných delegátů se chápe moci. Putin hodnotí tuto situaci jako puč (ve zprávě z 24.10.2014 se uvádí vyjádření Putina k této fázi Majdamu: „V Kyjevě se přece vraždilo, pálili tam lidi zaživa.“ To je důvod, proč Putin neuznává novou vládu a tudíž se ani necítí být vázán smlouvami s Janukovyčem. Především šlo o smlouvy o cenách ruských dodávek ropy a jejich provázanost na pronájem Sevastopolu. Následuje pokus nového ukrajinského vedení zrušit jazykový zákon, kterým ruština a jazyky dalších národností se staly oficiálními jazyky! Zrušením zákon by se rázem 30 % občanů Ukrajiny stalo druhořadými obyvateli s omezenými lidskými právy! Tento pokus nevyšel, ale zažehl jiskru pro povstání ve východní části Ukrajiny, kde žije téměř 80 % obyvatel hovořících rusky! Tady mne napadá celá řada otázek na které je třeba si popravdě odpovědět: Dává smysl, že k nasazení záhadných střelců Janukovyčem, popř. Kremlem? Připustil by jakýkoliv byť demokratický režim, aby na jeho území přední představitelé jiných států podporovali demonstranty proti demokraticky zvolenému prezidentu? Proč tento postup není označován za vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu? Proč se garantující strany nepostarali o naplnění již dohodnuté dohody? která by vyústila v nové volby a dala naději smírčímu řešení. Jinak řečeno, proč už v této fázi demokratické
státy nepřihlíží k zájmu obyvatel východní části Ukrajiny? Kdo vlastně financoval Majdam? Komu více další vývoj prospěl? Proč demokratické země odstranění Janukovyče nehodnotí jako puč, ale naopak spravedlivou revolucí? Pak bychom se mohli dovědět, jaký podíl na vyhroceném konfliktu má Rusko, popřípadě USA a EU! Oficiální zdroje hovoří o tom, že na Majdamu II padlo cca 150 osob. Jistě politováníhodný výsledek pro naplnění něčích strategických ambicí. To však nic není proti tomu, co následovalo ve východní části Ukrajiny! Pokus nové vlády o zrušení jazykového zákona vyvolal povstání na Donbasu a Luhansku, Porošenko vyhlašuje „protiteroristickou operaci ATO“! Proč demokratický svět na tento nedemokratický a neadekvátní akt kategoricky nereagoval? Jak by reagoval, kdyby Janukovyč na Majdam poslal tanky? Ze začátku bojů je patrná převaha ukrajinské armády, která se v průběhu 2014 vytrácí a karty se postupně začínají obracet. Proč demokratický svět začal protestovat až, když se začal měnit vývoj na východních bojištích? Jaký by mělo smysl sestřelit korejské civilní letadlo separatisty? Není na vině ten, kdo umožnil letadlu vstoupit do válečné zóny? Proč první okamžitou reakcí představitelů EU a USA bylo, že letadlo sestřelili separatisté? Proč CIA začala vytvářet „důkazy“ v podobě satelitních snímků? Proč není dodnes případ vyšetřen? Ukrajinská armáda podle CIA disponuje dostatečným množstvím zbraní! Proč se přesto hovoří o nezbytnosti dodávek zbraní z USA? Následuje celá řada jednání vrcholových představitelů zainteresovaných zemí, završených Minskou smlouvou č. II. V našem a světovém tisku se hovořilo o prohře kancléřsky Merkelové a velikém vítězství Putina! S tímto hodnocením se ale neztotožňuji. Jedno je zřejmé, Evropa neuplatnila své demokratické principy a to je její obrovské selhání! Stejně tak, jak tomu bylo v případě první a druhé světové války. Na východních bojištích Ukrajiny podle oficiálních zdrojů padlo 1500 vojáků a 5 600 civilních osob (prohlášení Porošenka na Mnichovské bezpečnostní konferenci). List FAS (zpráva z 11.2.2015), s odvoláním na německé zpravodajské služby, uvedl: „při bojích na východě Ukrajiny dosud zahynulo téměř 50 tisíc vojáků a civilních obyvatel“. Výsledkem selhání EU je rozvrácené hospodářství 46 mil. národa! Proč se EU vydalo tímto bláznivým směrem a neodradilo Porošenka od protiteroristického tažení? Proč už dávno EU nevolila měkké nástroje nátlaku, např. prostřednictvím, zapojení Ruska a Ukrajiny do evropského hospodářského prostoru? Podotýkám, že tato cesta je nejúčinnější a nejbezpečnější pro Evropu, Ukrajinu a Rusko! Dokonce sám Putin tuto cestu Jediným rozumným vysvětlením by mohlo být jen to, že EU nehrála svou hru, ale zajišťovala jiné zájmy! V každém případě tento vývoj se dal předpokládat a Evropě neprospěje! Je dost pravděpodobné, že ztratí vliv na ruský trh. Navíc je tu 30% závislost v dodávkách plynu a ropy na Rusku, která se jen tak nedá nahradit! To bude mít významným dopad na energetickou bezpečnost Evropy! Na krku jí také zůstává bankrotující Ukrajina! Té však EU nemá co nabídnout (viz. Řecko se 10 mil. obyvateli bude stát EU 300 mld. EUR)! Pravděpodobným výsledkem je nejen další flustrace Ukrajinců, ale i ekonomické zaostávání Evropy za vyspělým světem! Kolik asi bude stát obroda ekonomiky Ukrajiny a kdo ji zaplatí? Vina evropské politiky je patrná a snad proto potřebuje veřejnost přesvědčit o vině Putina! V této souvislosti cituji prohlášení Henry Kisinngera: „Démonizace Putina není politikou, ale vytvářením alibi pro absenci politiky“ (zdroj 3, str 21).
Rusko Jaký je dopad na Rusko? Výsledkem sankcí uplatňovaných proti Rusku a zejména vliv současného poklesu ceny ropy přinutí vedení Ruska postupně přeorientovat svou ekonomiku k vyšší samostatnosti a na jiné než evropské trhy (Asie, Afrika a Jižní Amerika). T.zn., že Rusko půjde cestou, kterou se již dávno vydala Čína. Čas ukáže, zda Rusko více potřebovalo Evropu a nebo tomu bylo naopak! Jedna otázka mne ještě napadá, dokázala Evropa, potažmo USA odhadnout reakci Ruska? Že Západ předpokládal tento vývoj, potvrzuje zpráva Amerického Výboru zpravodajských služeb (National Intelligence Council), který před patnácti lety ve svém dokumentu uvedl: „Ukrajinu čeká směřování na
Západ a světový význam by mělo Rusko v roce 2015 nadále ztrácet, jeho moc ovlivňovat dění v sousedních zemích by však tím utrpět neměla“, konec citace. Zdá se mi však, že nepochopily ruskou cestu od porážky v podobě rozvratu Sovětského svazu po znovuzrození nové, suverénní mocnosti. Mocnosti, která nepochybně směřuje k liberální ekonomice, přičemž je nuceno přihlížet ke svým historickým a kulturním kořenům. Rusko si v tomto krušném období nechalo líbit bombardování spřáteleného Srbska, Sýrie, napadení Iráku a také umožnilo vstup bývalých zemí sovětského impéria do NATO. A to přesto, že při řešení otázek spojených se sjednocením Německa, kancléř Kohl ústně garantoval Gorbačovi nešíření NATO na území bývalé NDR. Gorbačov ve své naivitě nepovažoval o tomto ujednání uzavřít písemnou smlouvu s ostatními evropskými mocnostmi, garanty poválečné uspořádání Evropy, které mj. měly výhrady proti sjednocení Německa! Proč Rusko jednalo tak, jak jednalo? Bylo v té době příliš slabé, mělo slabé vedení a nebo prostě věřilo, že to je nejlepší cesta ke spolupráci s vyspělými ekonomikami? V případě Ukrajiny Putin ustoupit již nemohl! Pokud by se Ukrajina ocitla na straně NATO, Rusko by dříve nebo později ztratilo Sevastopol – námořní základnu pro svou Černomořskou flotilu! Tím samozřejmě i přístup do strategického středomořského prostoru! Zde se těží a realizuje přeprava převážné většiny strategických surovin a energetických zdrojů! Rovněž by Rusko ztratilo kontakt na ukrajinský zbrojní průmysl, který zajišťuje vývoj a provozuschopnost strategických raketových sil ruské armády a motory pro válečné lodě! Významný je i historický a kulturní vztah Rusů ke Krymu kde se v historii tvořila ruská státnost a vznikalo celosvětové kulturní dědictví (Puškin, Tolstoj, Čechov atd..)! Určitě nezanedbatelná je ochrana ruskojazyčného obyvatelstva a právo národů nasebeurčení. Předpokládám, že USA by za těchto okolností reagovaly stejně ne-li ještě razantněji! Příkladů aplikace vojenské doktríny USA v minulosti je víc než dost. Otázkou je tedy, proč byla tato hra rozehrána? Jedná o selhání CIA, podcenění protivníka, zájem zbrojní lobby, nebo touha ukrajinských nacionalistů zatáhnout velmoci do ozbrojeného klinče? Je skutečným cílem EU získat Ukrajinu za svého člena? Nechtěla EU spíše získat argumenty pro svou ještě silnější centralizaci (zahraniční politika, vytvoření evropských vojenských sil)? Proč ale dlouhodobě odmítá členství Turecka, které o něj prokazatelně velmi stálo! Bylo cílem zakrýt pokračování studené války a před světovým míněním a přitom přenést odpovědnost na druhou stranu? Pak mne napadá je skutečně NATO zárukou naší ochrany? Potřebovalo Rusko takovouto záminku pro odtržení Krymu a východních oblastí Ukrajiny? Hospodářské vazby s Ukrajinou do dob Majdanu byly tak těsné, že Rusko nepotřebovalo provádět takovouto operaci! Nebyl to právě tento důvod proč se USA a EU angažují? Viz. má poznámka výše k vojenským potřebám Ruska. Překročilo Rusko mezinárodní právo? Od dob Vestfálského míru platí při řešení mezinárodních vztahů tato pyramida přístupu: nedotknutelnost hranic suverénních států je primární princip a až po té je uplatňováno právo národů na sebeurčení. Z tohoto pohledu odpověď na výše položenou otázku zní, ano Rusko porušilo mezinárodní právo! Právo národu na sebeurčení má méně významný mandát. Nicméně jak z tohoto pohledu hodnotit vývoz liberální demokracie a prosazování lidských práv do jiných společenských systémům? Není to ohrožování suverenity postižených států? Jak hodnotit vojenskou doktrínu USA.? Když předpokládá napadení suverénního státu kdekoliv na světě, aby ochránila své zájmy. Viz. nedávné prohlášení prezidenta Obamy před zahájením náletů na IS na Syrském území! Reagovalo světové společenství vč. OSN na zahraniční mise? Viz. Irák, Sýrie, Lybie, Afganistán, bombardování bezpilotními letadly v Jordánsku, Pakistánu atd.. Omluvily se USA za smyšlené a později neprokázané důvody v Iráku? Není metoda uplatňování dvojího metru v rozporu s demokratickými principy a mezinárodním právem? V souvislosti s mezinárodním právem je často zmiňováno Budapešťské memorandum (5. prosince 1994), které bylo uzavřeno mezi Ukrajinou, Spojenými státy americkými, Ruskou federací a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska. V rámci dohody se
Ukrajina zavázala vzdát se svého jaderného arzenálu, za podmínky, že zbylé tři státy poskytnou Ukrajině určité bezpečnostní záruky: respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, zdržet se použití jaderných zbraní proti Ukrajině, řešit případné použití jaderných zbraní vůči Ukrajině na půdě Rady Bezpečnosti OSN, či vzájemně konzultovat vzniklé nejasnosti ohledně zmíněných záruk. Ruská anexe Krymu a jeho následná invaze na východní Ukrajinu je dle některých politiků a politologů jasným porušením memoranda. Jako jasné porušení platných dohod toto jednání označili např. lídři států G7 (Wikipedie). Stanovisko Ruska (Lavrov Basilej): Ruská federace se podpisem budapešťského memoranda o poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině nezavázala, že bude uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu. I zde při hodnocení viny a odpovědnosti narážíme na problém, jak přistupovat k principům hybridní války vedené prostředky vývozu demokracie a lidských práv. Nejsou to jen zbraňové systémy, kterými lze napadnout stát! Pokud se držíme principu číst příběh od samého počátku, nemůžeme přehlédnout, že pravým důvodem konfliktu je Majdam II, lépe řečeno aktivity, které vynaložily USA a EU k tomu, aby využil nespokojenost prostých Ukrajinců, vyvolal v nich plané naděje a umožnil přetavit „blbou“ náladu do podoby puče!
Islámský stát Souvisí vznik Islámského státu s Ukrajinou? Souvislost na první pohled není patrná. Společné s Ukrajinou je to, že i na Africkém a následně Arabském kontinentu došlo ke vzniku barevných revolucí v podobě Arabského jara. Čtěme však příběh od samého počátku, na kterém bylo 11. září 2001. Tehdy Amerika utrpěla šok! Prezident Georgie Bush ml. vyhlásil terorismu válku, USA v rámci protiteroristického boje napadly Afganistan (2001 – dodnes) a Irák (20. března 2003 - dodnes). President Obama, který je ve funkci od 20. ledna 2009 vyhlásil novou strategii boje s extremismem. Dosavadní použití vojenských sil se zřejmě ukázalo jako nákladné a málo efektivní. Zatáhlo USA do dlouhodobé angažovaností v uvedených zemích, z které se dodnes nevymanilo. Mj. doba, po kterou se USA angažují v Afgánistanu dávno překonala Sovětské extempore! Nová strategie proti IS spočívá ve využití a podpoře (vojenské - bombardování, logistické, zbraňové, informační atd.) místních sil. Jak ale vznikly africko-arabské revoluce? Nápovědou nám může být vyjádření prezidenta Obamy (zpráva z 28.9.2014)“ „cesta k porážce IS vede přes vojenské operace, ale také, postižené země si musí vyřešit své politické krize. Na Washingtonské konferenci k bezpečnosti (zpráva z 19.2.2015) vyjádřil názor, že terorizmus má živnou půdu tam, kde jsou utlačována lidská práva a všude, kde je umlčován disent. Na RB OSN (zpráva z 24.09.2014) vyzval islámský svět, aby vytvářel více příležitostí pro mladé. Při této příležitosti rovněž vyzval vrcholové náboženské, občanské a politické činitele, aby přestali šířit názor, že příčinou všech problémů jsou USA. Jaká je tedy situace v jednotlivých zemích arabského jara? -
Nigérie: Etnické skupiny mají mnoho nevyřešených sporů z minulosti, dnes se k tomu přidávají spory o rozdělování zisků z těžby ropy. Během posledních měsíců bylo v Nigérii několik místních konfliktů. Většina jich připadá na nepřátelství mezi křesťany a muslimy, část se týká i nepřátelství mezi jednotlivými etnickými a jinými kulturními skupinami. Největším nebezpečím je kriminalita na jihu země a růst islámského fundamentalismu na severu. Od dubna 2014 se pod kontrolu radikálů z Boko Haram dostala řada měst a oblastí na severovýchodě země, odkud se armáda stáhla. Řada analytiků upozorňuje, že strategie skupiny se posunula od gerilových praktik k útokům zaměřeným na uchvácení území.
-
Tunisko Poté co se bin Alímu podařilo počátkem 90. let potlačit islámskou opozici, povolil politický systém více stran, omezil policejní represe a vyzval k návratu politické emigranty. Přesto
koncem roku 2010 vzplanuly v zemi nepokoje a 14. ledna 2011 prezident bin Alí rozpustil vládu a prchl do Saúdské Arábie (Francie mu odmítla poskytnout azyl). V současnosti je zdaleka nejsilnější parlamentní stranou Strana obnovy, islamistická strana, která byla od roku 1991 až do revoluce v roce 2012 zakázána. -
Libye V únoru 2011 propuklo v Libyi povstání namířené proti režimu Muammara Kaddáfího. 19. března 2011 vstoupila francouzská bojová letadla do vzdušného prostoru Libye. O několik hodin později se připojila letadla nebo technika ozbrojených sil Velké Británie, Španělska, Itálie, Belgie, Spojených států amerických, Kanady i některých arabských zemí. Od roku 2014 v zemi probíhá občanská válka, ve které proti sobě stojí islamistické síly a jejich protivníci. Země je rozdělená, má dvě vlády a dva parlamenty, přičemž mezinárodně uznávané vedení nesídlí v Tripolisu, ale v Tobrúku na východě země. Značnou část území ovládají různé vzbouřenecké skupiny, z nichž některé jsou napojené na Islámský stát. Egyptský prezident Sísí kritizoval mezinárodní koalici, jež na začátku roku 2011 podpořila v bojích rebely, kteří svrhli libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, ale svou misi již nedokončila.
-
Egypt Na konci ledna roku 2011 egyptský prezident Husní Mubarak ujišťoval občany, že prosadí sociální, ekonomické a politické reformy. Protivládní demonstrace označil za součást spiknutí k destabilizaci Egypta a zničení legitimity jeho režimu. Odpůrci prezidenta Mubaraka 31.1.2011 vyhlásili časově neomezenou generální stávku, Dne 11. února 2011 prezident Mubarak rezignoval. V květnu 2012 se v Egyptě konaly prezidentské volby, které vyhrál islamista Muhammad Mursí. V prosinci 2012 se konalo referendum o nové ústavě. Ta byla kritizována proto, že umožňuje vznik islamistického státu a nezaručuje stejná práva všem obyvatelům. Mursí byl po roce vlády sesazen armádním pučem. Muslimské bratrstvo bylo postaveno mimo zákon a v následných volbách zvítězil bývalý náčelník generálního štábu egyptské armády Abd al-Fattáh as-Sísí.
-
Sýrie (2011): USA a spojenci otevřeně podporují skupiny, které bojují proti asádovu režimu a od 10.9.2014 letecky bombardují jednotky IS na syrském území bez souhlasu Asáda. Podle syrských ochránců lidských práv si tak boje od svého začátku (roce 2011) vyžádaly 210 tisíc mrtvých! Asad v rozhovoru pro BBC: „Nejsem proti spolupráci s koalicí, odmítám pouze jednat s Američany, protože „ti s nikým nemluví, pokud to není jejich loutka“. „Jednoduše pošlapávají mezinárodní právo, které je o suverenitě“. Poté, co se rozhořely boje mezi bojovníky an-Nusra (součást islámské fronty Šamija) a Hazm (součást Svobodné syrské armády), přestaly Spojené státy Hazmu zbraně dodávat (článek „Americké zbraně pro syrskou opozici získala skupina napojená na AlKáidu“, zpráva z 3.2.2015). An-Nusra patří k nejsilnějším skupinám bojujícím v Sýrii proti prezidentovi Bašáru Asadovi. Izrael ji považuje za nebezpečnější než Islámský stát, se kterým an-Nusra také bojuje (6.3.2015).
-
Jemen: Na Arabském poloostrově se tvoří rozpadlý stát, podobný Somálsku či Libyi. V Jemenu zápasí o vliv Saúdská Arábie a Írán a proti teroristické organizaci al-Káida v zemi bojují Spojené státy. Irán stojí za Hutíi, kmen ze severní části země vyznávající menšinovou šíitskou verzi islámu. Hútiové oznámili, že přebírají moc v zemi, když předtím vojensky ovládl značnou část země včetně hlavního města Saná. Na jihu sunnitské části země sílí hlasy, aby opět vznikl nezávislý Jižní Jemen, který kdysi podporovala zbraněmi právě Saúdská Arábie. Pozice USA je složitá, Hutíové pomáhali USA v boji proti Al-Káidě (tato teroristická síť uznává jako "pravý" jen sunnitský islám),
ale na druhou stranu Washington podle jemenského tisku pomáhal tamnímu námořnictvu zadržet íránské zbraně pro Hutíi. -
Irák: Současný stav, problém země spočívá v politické „rekonstrukci“ země. Její tempo významně pokulhává za vojenským postupem a příčinou je neschopnost iráckých šíitů dohodnout se s sunnity. Mezi oběmi komunitami trvá nedůvěra zasetá občanskou válkou z let 2006 až 2008 a podněcovaná v minulých čtyřech letech bývalým premiérem Núrím Málikím a jeho nezájmem o problémy sunnitů. Ve vládních bezpečnostních oddílech slouží hlavně šíité. Málikího nástupce Hajdar Abádí vynaložil velké úsilí, aby dosadil do velení těchto jednotek kompetentní důstojníky, byť někteří z nich jsou sunnité. V nižších řadách policie a vojska slouží ale stále především šíité. Ofenziva proti IS v sunnitských částech Iráku může být katastrofou. Mezi sunnity se šíří zprávy o čistkách, které provádějí v jejich komunitě šíitští vojáci a šíitští milicionáři.
-
Spojené arabské emiráty: SAE také měly vyjádřit znepokojení nad rozsáhlým zapojením šíitských milic podporovaných Iránem do boje proti IS. Tyto obavy údajně sdílí i Saúdská Arábie.
-
-
Jordánsko: Jordánsko je součástí koalice, která podniká nálety na IS, které po upálení svého pilota bojovníky IS ještě zintensivnily. Somálsko: Současným prezidentem Somálska je Hasan Šejch Mahmud, kterému se údajně v prosinci roku 2012 podařilo zničit nacionalistické seskupení Aš-Šabáb, které vzniklo v roce 2004. Toto teroristické seskupení je dnes jedním z nejznámějších skupin, které má styky s Al-Káidou. Video z roku 2013 přisuzované somálské radikální organizaci AšŠabáb vyzývá muslimy k útokům na nákupní střediska ve Spojených státech, Kanadě, Británii a dalších západních zemích. O dalším vývoji lze jen spekulovat. Somálasko je na naprostém dně. Tamní vládě se nedaří udržet pořádek. Pirátství a lupičství jsou na denním pořádku. Jediné možné východisko z této otřesné situace je, skončit s korupcí a protiprávní politikou.
Z uvedeného přehledu vyplývá, že podmínky, za kterých Islámských stát vznikl, byly do značné míry dlouhodobě ovlivňovány zahraniční politikou vyspělých zemí vůči tomuto regionu. Prezident Obama má pravdu, když říká, že na vině jsou nedostatečná lidská práva. Ale mnohem větší roli podle mne zde hraje bída regionu. Bída způsobená zkorumpovanými režimy, které přerozdělují finanční toky ve prospěch vládnoucích struktur. Nepostaraly se o tento stav právě vyspělé státy za dob kolonialismu a v současnosti? Nepodporovaly snad zkorumpované představitele autoritářských režimů? Novým fenoménem dopadající na africko-asijský region po roce 2001 je právě strategie boje proti extremismu a politika vývozu demokracie, občanských svobod. Boj proti extremismu aplikovaný proti vybraným autoritativním režimům zakládá otázku: Proč byly vybrány jen některé státy a jiné, které jsou stejně autoritativní a zkorumpované ne? Proč byly hozeny přes palubu diktátoři, s kterými se ještě včera čile přátelili vedoucí představitelé vyspělého demokratického světa? K vývozu demokracie: K čemu je dobré vyvážet ušlechtilé principy, když cílová společnost, které se řídí zcela jinými zásadami, není a ani nemůže být připravena je aplikovat? Podotýkám, že islám není jen náboženství, ale upravuje pravidla fungování společnosti podle principů proroka Mohamed, či-li vrací běh dějin zpět! Dnes máme již jistotu, že tato politika vývozu demokracie nevede k ničemu jinému, než k rozvratu společnosti. Není právě uplatňována s tímto záměrem? Rozvrat společností je provázen humanitární katastrofou, např. v podobě Islámského státu! Vznik tohoto uskupení je dlouhodobý fenomén, který započal na území a v době napadení Iráku americkou armádou! V mnohých případech právě podpora extremistů dopomohla islámským
extremistům k jejich bojovým schopnostem. Přitom jediným kritériem pro jejich vyzbrojování byl jejich boj proti oficiální vládě! Jde o diletantizmus, nepochopení sociálních vazeb a nebo o záměr destabilizovat strategicky důležité regiony? Proč se tak dlouho čekalo s reakcí na vznik IS? Proč od samého počátku jeho vzniku nejsou omezovány jeho zdroje příjmu? Jak je možné, že ropa putuje po známých trasách, rozprodává se pod cenou na tureckých hranicích a nikomu to nevadí? Pokud si na tyto otázky pravdivě odpovíme, možná nalezneme příčinu pro všechna ta jara a barevné revoluce na africkém a arabském kontinentu, ale i na Ukrajině. Rukopis, chcete-li otisk vojenské doktríny, je v obou případech totožný! Pokud hledáme odpověď na otázku proč? Asi nejpravděpodobnější vysvětlení bude to, že jde o hledání nové rovnováhy mezi supervelmocemi, tj. mezi USA, Ruskem a také Čínou! Rovnováha v daných regionech, byla narušena dobrovolným odchodem USA z africko-asijského kontinentu. To umožnilo rostoucí vliv Číny a Ruska na tomto kontinentu (viz. Tereza Spencerová v článku „Ruský návrat na Blízký východ, lit. č.1). V případě Ukrajiny, za destabilizací stojí snaha USA izolovat Rusko prostřednictvím sevření členskými státy NATO. Obdobný trend můžeme pozorovat v pacifické oblasti ve vztahu k Číně. Ano současný svět po období studené války hledá novou rovnováhu. Rusko se zotavilo ze své porážky, a i když to tak dnes nevypadá, nadechuje se, aby následovala Čínu, která již před lety nastoupila cestu k ekonomickému rozmachu.
Závěr Jaký bude další vývoj? Riziko bude zažehnáno až tehdy, kdy si USA, ale i EU uvědomí, že doba zatlačování Ruska skončila! To však nebude v nejbližší době, zatím můžeme očekávat další zvyšování napětí, harašení zbraněmi, zvyšování výdajů na zbrojení, větší aktivity NATO v evropském prostoru, zpomalení ekonomického růstu EU, utužování centralizace EU, tlak na vznik evropské armády, omezování lidských práv, zvyšování počtů uprchlíků! A můžeme si být jisti, že za vše bude moci jediný muž, Putin! Všechny tyto jevy neprospívají ekonomice, mezinárodní kooperaci obecně a zejména směrem na východ! Ukrajina zůstane bez účinné pomoci ponechána svému osudu v bídě.
Henry Kissinger: „Démonizace Putina není politikou, ale vytvářením alibi pro absenci politiky“ (viz. lit. č.4, str 21). Literatura: 1. Tuzemský tisk, zpracováno cca 500 článků z roku 2014 a 2015 k tématickým oblastem, původ převáženě E15 2. Rusko včera, dnes a zítra, kol. autorů, sborník č.2/2014, nakl. Medias res., ISBN 978-8087957-04-2 3. Bez iluzí o světě kolem nás, Jiří Weigl, vydal Institut Václava klause, Fragment (1.vydání 2014, ISBN 978-80-253-2356-4 4. Záměrně plochá diskuse o ukrajinské krizi, kol. autorů, Publikace č.12/2014, vydal Institut Václava Klause, PB Tisk, ISBN 978-80-87806-09-8
