Absurdní rozhodnutí Ústavního soudu

říjen 2009

Václav Klaus: Existuje společná evropská idea? Jan Eichler: Zrušení radaru není tragédie Ladislav Tajovský: Osmdesát let od pádu na newyorské burze Jan Skopeček: Devadesát let Jamese Buchanana

CEP – Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024

Ústavní soud zrušil volby. Na  předčasných volbách se přesvědčivou, vysoce nadústavní většinou shodly mandátem voličů obdařené politické reprezentace v obou komorách našeho parlamentu. Je dobře, že naše ústava neumožňuje příliš snadné vyhlášení předčasných voleb. Tyto předčasné volby byly ale svolány po  třech letech marné snahy politických reprezentací dát republice fungující vládu disponující většinou v  Poslanecké sněmovně. Po  třech letech si tyto reprezentace řekly, že je nanejvýš legitimní jít zpět k  voliči a  nechat další krok na  něm. Ústavní soud toto považoval za  porušení ústavních principů. Tím zcela rozvrátil vzájemnou vyváženost rolí jednotlivých ústavních institucí. Jsa jedním z hráčů, svou hrou vymezujících prostor jeden druhému, označil se i  za  rozhodčího a dál přitom aktivně hraje. Ústavní zákony Ano, pokud nechceme žít v  demokratuře, v  systému brutální nadvlády aktuální většiny, musíme se opírat o  pravidla, která politickému systému zaručují základní stabilitu a  odolnost vůči konjukturalismům. Přesně z toho důvodu existují v  parlamentních demokraciích ústavy. Přesně z toho důvodu existuje i institut ústavních zákonů.

Každý systém, tedy i systém politické demokracie, musí disponovat ve vzájemné vyváženosti dvěma principy, dvěma vlastnostmi. Pružností, akceschopností, operativností a  naopak odolností a  stabilitou. Žádný z principů by neměl převládat, systém nesmí být rigidní a bránit užitečným rozhodnutím, stejně tak ale nesmí podléhat každému poryvu účelových, krátkodechými zájmy motivovaných zásahů moci. Potřeba této vyváženosti je řešena jednak rozdělením obou principů v  různé míře mezi jednotlivé pilíře moci, tedy mezi legislativu, justici a  exekutivu, plus ještě uvnitř každého pilíře například v  naší ústavě ještě jistou

s

Opletalova 37 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] www.cepin.cz

Ladislav Jakl tajemník prezidenta republiky

dvouhlavostí, tedy zdvojením institucí každého z  pilířů, tedy exekutivy na vládu a prezidenta, justice na  obecné soudy a  Ústavní soud, legislativy na  Poslaneckou sněmovnu a Senát, přičemž druhý z dvojice vždy reprezentuje spíše onu stabilitu, zatímco ten první operativnost. Všechny instituce k  plnění své funkce mají odpovídající nástroje. Kupříkladu operativní věci může vláda řešit nařízeními či vyhláškami. Právní řád v tomto smyslu není jen souborem stálých pravidel, na základě kterých hrají svou hru jednotliví hráči politické hry. Má plnit i  obě zmíněné funkce. Má být schopen jak absorbovat nutné aktuální změny, tak zároveň chránit pravidla, zaručující podstatné znaky demokracie. Proto existuje soubor norem, které jsou vůči změnám odolnější. Jsou to ústavní zákony. Ústavodárce mohl jejich odolnost řešit různým

říjnový graf cepu 1200

Státní dluh ČR Státní dluh (mld Kč)

1000 800 600 400 200 0

19 93 19 94 19 95 19 96 19 97 19 98 19 99 20 00 20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07 20 08 20 09

Ladislav Jakl: Absurdní rozhodnutí Ústavního soudu

Absurdní rozhodnutí Ústavního soudu

Pramen: Ministerstvo financí 2009

NEWSLETTER – říjen / 2009 způsobem. Mohl stanovit různá kvóra, třeba i mnohem vyšší, než jaké máme v ústavě my. Ale neudělal to. Vystačil si  s  třípětinovou většinou. Tím dal najevo, že sáhnout po  těchto „chráněných normách“ nemá být snadné, nemá to ale být zase nemožné či téměř nemožné. Nebo mohl ústavodárce zakotvit u  některých potenciálních změn nutnost souhlasného postoje více ústavních institucí. Ale neudělal to. Vystačil si s institutem ústavních zákonů.

Především se ale nezabýval odstavcem 2 § 79 zákona o Ústavním soudu, ve kterém se jasně píše, že Ústavní soud sice může na  návrh stěžovatele odložit vykonatelnost rozhodnutí (v  našem případě o  vyhlášení předčasných voleb), ale jen tehdy „jestliže to nebude v  rozporu s  důležitým veřejným zájmem“ a „… jestliže by výkon rozhodnutí… znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám“. Skutečně hrozila poslanci Melčákovi podle Ústavního soudu nepoměrně větší újma než politickým stranám, voličům, velké části veřejnosti? Máme čekat salvu ústavních stížností, že korektnost politické soutěže uprostřed volební kampaně byla hrubě narušena? Umí někdo spočítat potenciální újmy desítek politických subjektů? Zabýval se tím někdo? Každý z  pilířů ústavního systému musí mít hranice svých dispozic. Tyto hranice vymezují dispozice jiných ústavních institucí. Ústavní

soud je vymezen právě ústavními zákony, na  jejichž dodržování ostatně skládají ústavní soudci slib. Ten podle mého přesvědčení porušili, když si řekli, že jeden z  ústavních zákonů pro ně prostě neplatí. Platný ústavní zákon, otištěný ve  Sbírce. A  soudci si řekli: ten se na nás nevztahuje. Tím navždy zvrátili rovnováhu ústavního systému. Napříště si sáhnou na  jakoukoli jinou část ústavy, kterou sami neoznačí za  její jádro. Novináři chvíli budou tleskat, protože budou mít pocit, že někdo konečně klepl ty protivné politiky po prstech. A nevšimnou si, že tu už vládne kdosi druhý. Bez kontroly, bez jasných hranic, bez pravidel, určených někým jiným. Při posuzování ústavnosti Lisabonské smlouvy naším Ústavním soudem byl společenský a  politický kontext vším a  ústavnost ničím. Při posuzování regulérnosti předčasných voleb společenský kontext naopak nebyl ničím a  vlastní vidění ústavnosti jako zájmy a  pocity nadané bytosti bylo vším. V takovém světě už bude možné všechno.

nabízíme

CEP nabízí sborník „Jan Kalvín – 500 let od  narození“, do něhož přispěli Jakub Trojan, Miloslav Bednář, Stanislav Přibyl, Marek Loužek (editor sborníku), Paul Johnson, Robert Hart, Tomáš Evan, Pavel Keřkovský, Pavel Kohout a Roman Míčka. V přílohách jsou úryvky z díla Jana Kalvína – výňatek z „Institucí učení křesťanského náboženství“ (1536) a kapitola z „Malého pojednání o  večeři Páně“. Předmluvu napsal prezident Václav Klaus. Cena: 70 Kč, 142 stran.

CEP nabízí sborník č. 52/2006 „Soudcokracie v ČR – fikce nebo realita?“, do něhož přispěli Václav Klaus, Pavel Rychetský, Jiří Weigl, Ladislav Jakl, Jan Bárta, Dušan Tříska, Tomáš Jindra, Karel Brückler, Karel Muzikář, Václav Pavlíček, Stanislav Křeček, Bohumil Pečinka, Michal Petřík, Ludvík Matoušek, Renata Klečková, Zdeněk Jemelík, Jan Petrůj, Jan Skopeček a  Marek Loužek (editor sborníku). Předmluvu napsal prezident Václav Klaus. Cena: 100 Kč, 184 stran.

objednávky na www.cepin.cz, tel. 222 814 666, e-mail: [email protected] 2

n

Kde je oběť? Nedávno jsem besedoval s  několika ústavními soudci a  položil jim při té příležitosti otázku: mluvíte v  souvislosti s  ústavním zákonem o  zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny o  ústavním zločinu. Pak se ale musím ptát: kde je ta mrtvola? Vůbec jsem tím nechtěl zlehčovat potřebu ochrany ústavních principů. Jen jsem chtěl naznačit, že smysl těchto principů přece stojí a padá s  jejich efektem, s  dopadem na  životy lidí, na  jejich jistoty, na jejich svobody. Kdo byl zraněn, komu teče krev?

Bylo mi, jak jsem předpokládal, opovězeno, že to ústava byla poraněna. A že ústava by měla být dobře vypadající stará dáma, což ale nebude možné, pokud ji budeme od  mládí podrobovat plastikám. Také v  tom názoru slyšíte šustění papíru? Také Vám tam chybí zamyšlení nad tím, jaké skutečné újmy by při různých postupech mohly být způsobeny? A komu? To ústavní soudce nezajímá. Nevidí ústavu a  právní řád jako nástroj ochrany zájmů občanů, ale jako autonomní organismus, který vidí, slyší, krvácí a  cítí bolest. Při tomto vidění je lhostejné, že vpád do  již vyhlášených voleb nemůže být zájmově neutrální. Že jedny poškodil, jiným pomohl. Že tím byla narušena korektnost soutěže. Ústavní soud si nelámal hlavu takovými detaily, jakým je třeba překročení lhůty podání této ústavní stížnosti o  celý měsíc, nebo kvalifikovaností podání. Nelámal si hlavu ani tím, že vyhlášení voleb se týká jen termínu a  nikoli samotného zkrácení volebního období.

NEWSLETTER – říjen / 2009

Existuje společná evropská idea?* homogenní (nemá jednu jedinou kulturu); není vědomě a  jednotně se chovající entitou (ekonom by řekl, že nemá subjektivitu). Dovolil bych si parafrázovat M. Thatcherovou, která kdysi vzbudila velké pozdvižení výrokem, že „there is no such thing as society“, já bych symetricky dodal, „as Europe“. Myslela to ale jen v jednom jediném, přesně definovaném a  pro mne zcela srozumitelném smyslu: „Evropa není an independent operator in human affairs.“ Evropa proto nemůže mít dějepis. Dnešní sepisování učebnic evropského dějepisu považuji za falzifikaci historie a  za  až příliš zřetelnou účelovost. V  Evropě není žádná společně sdílená paměť, ta je pisateli těchto učebnic uměle, ex-post, konstruována. Říkám-li toto všechno, neříkám, že v  prostoru Evropy není možné usilovat o  nějakou racionální, pragmatickou, lidmi vytvořenou konstrukci, o  nějaké Evropské společenství či Evropskou unii, založenou na  dohodou vzniklém výběru z  jednoho

Václav Klaus Děkuji za  pozvání na  vždy inspirativní „pasovské rozhovory“ a  rád dodávám, že si velmi vážím příležitosti vést diskusi s tak významnou osobností současné Evropy, jakou – mimo veškerou pochybnost – je pan kardinál Schönborn. Jistě zde dnes nebudeme diskutovat detaily církevní ­nauky, to bych mu nebyl seriózním partnerem, ani stále se vracející otázky vztahu státu a církve. Ani já zde dnes večer nebudu k  diskusi nabízet konkurenční hypotézy vzniku dnešní finanční a  ekonomické krize, či jiná podobná témata mého oboru, ekonomické vědy.

* Pasovské rozhovory, úvodní slovo k diskusi. Mediální centrum nakladatelství Verlagsgruppe Passau, Pasov, 16. září 2009.

Evropa žádnou společnou ideu nejenže nemá a mít nemůže, ale ani ji ne­potřebuje. civilizační prostor se svými judaisticko-křesťanskými kořeny a  se svým pojetím svobody člověka a  jeho práv, který je odlišný od některých jiných částí světa, například Asie. Na  těchto základech v  průběhu dějin vyrostla naše západní, euro-americká civilizace v  podobě, jak ji dnes známe. Pokud bychom chtěli nalézt její nejvyšší společný jmenovatel, její hlavní charakteristiku (nemyslím však, že „ideu“), pak bych zvolil pojem svoboda. I  s  vědomím toho, že to Evropu neodlišuje od Severní Ameriky. To je jednou věcí. Druhou je to, že je na našem kontinentě v  posledních desetiletích uskutečňován politický či spíše sociálně-inženýrský pokus o  umělý konstrukt zvaný Evropská unie. Tento pokus, který je dalším dějstvím pokusů o sjednocování Evropy, dle mého názoru je však ve  své dnešní podobě v  protikladu k původnímu principu či „ideji“ Evropy, kterou je svoboda. Právě to je zdrojem mých známých pochybností o dnešním vývoji evropské ­integrace.

n

Člověk a svoboda Otázka, kterou organizátoři pro dnešek zvolili – Gibt es eine gemeinsame Idee Europas? – je na první pohled tématem vhodným skoro pro každého, neboť nevyžaduje odbornou znalost žádné specifické vědní disciplíny. Stejně tak se ale dá říci, že není tématem pro nikoho. Skoro nikdo nemá nárok se ho chopit, skoro nikdo nemůže tvrdit, že má pro jeho diskusi nějaké komparativní výhody. Takové „výhody“ však určitě nemají lidé, kteří sami sebe považují za  velké Evropany jedině díky tomu, že už pozapomněli odkud jsou a že díky štědrosti institucí Evropské unie mají už onen skutečně evropský život – snídají v  Londýně, obědvají ve  Varšavě a  večeří v Lisabonu.  Měl bych asi prozradit, že když se začalo přibližovat datum našeho dnešního setkání, začal jsem se divit, jak jsem se mohl odvážit účast na  této debatě – a navíc v němčině – přijmout. Přesto si hned v úvodu troufám říci, že si myslím, že je dnešní akce postavena

na  chybném předpokladu, kterým je to, že náš kontinent nějakou ideu má, jestli ne, že ji mít má a že teď jde jen o to, zda už tuto ideu známe nebo teprve znát budeme.  Chtěl bych být dobře pochopen. Nikdo z  nás jistě nezpochybňuje to, že se v  průběhu času vyvinul evropský

místa řízených či společně prováděných věcí. V  Evropě jistě existují evropské „veřejné statky“ i  společně sdílené hodnoty (i když ty samy o sobě nevytvářejí onu hledanou evropskou ideu). Proto považuji za  historický omyl institucionalizovat Evropu na bázi myšlenek dnešních exponentů europeismu (viz můj text „Co je to evropeismus?“, MfD, 8. dubna 2006).  Úplně jinou otázkou je to, má-li či měl-li v minulosti nějaký myšlenkový koncept (nějaká víra) – buď náboženská (v  případě křesťanství) nebo sekulární (svoboda, lidská práva, humanismus) – nějaký integrující, v  tomto smyslu „evropeizující“ efekt? Snad ano. A bude-li toto pan kardinál hájit, nebudu nesouhlasit.  Jsem rád, že mohu žít v Evropě a že k ní patřím. Pro mne je Evropa jedním z  referenčních rámců mého života v duchovním a kulturním rozměru. To není málo. Ale více to není. Žádnou společnou ideu nejenže nemá a  mít nemůže, ale ani ji ne­potřebuje. Lidové noviny, 17. září 2009.

nabízíme

Kniha Evropa pohledem politika – pohle­dem ekonoma je sou­hrnem textů prezidenta Václava Klause, které na  téma evropské integrace napsal v  le­tech 1993–2001. Klau­sův pří­stup lze shrnout jedním slovem – eurorealismus. Kniha může být cenným zdrojem informací nejen pro politology a  ekonomy, ale pro všechny občany, kteří jsou ochotni vnímat problémy evropské integrace v celé jejich šíři, realisticky. Předmluvu napsal Jiří Weigl.

Evropa ideu nemá Evropa určitě není národem, ani nadnárodem, protože neexistuje evropský lid, evropský demos; není homogenním etnikem; není něčím jako velkou, celokontinentální obcí; není kulturně

Cena: 100 Kč, 224 stran.

objednávky na www.cepin.cz 3

NEWSLETTER – říjen / 2009

Zrušení radaru není tragédie jeho stoupenců. Vedle dvou parlamentních levicových stran v něm byli i bezpartijní starostové z oblasti Brd a řada intelektuálů z  nejrůznějších oborů. Odpůrci povětšinou používali věcnější argumenty, častokrát vycházeli z  analýz odborníků na  bezpečnost a  zejména pak na  problematiku radarů a  raketových systémů. Na tomto základě dosahovali podporu až 70 % české veřejnosti.

Jan Eichler Ústav mezinárodních vztahů Rozhodnutí Obamovy administrativy, že ustoupí od výstavby radaru na  území ČR, vyvolalo stejné vzrušení ja­ ko tlak jeho předchůdce na  uskutečnění tohoto projektu. Stalo se důležitým mezníkem ve  vývoji několikaleté české diskuse, která se točila nejen kolem radaru jako takového – ten byl spíš jen prvním vážným námětem k  otestování. Širším rámcem této debaty je zaměření bezpečnostní strategie naší země a  především pak její vztah k  ústřední mocnosti bezpečnostního společenství, jehož členem jsme se stali již před deseti lety.

Rozhodnutí současné americké administrativy vycházelo ze střízlivého a věcného pohledu na současnou situaci.

Radar na území ČR má v dané chvíli podstatně nižší význam než jiné výzvy celosvětového významu. Velmi příznačné pro českou debatu byly i  reakce na  rozhodnutí Obamovy administrativy. Bývalý prezident republiky s  patosem sobě vlastním hořekoval a  bědoval nad ztrátou USA o  celý prostor střední a  východní Evropy, předseda parlamentního výboru dokonce hovořil o  Obamově zbabělosti. Na  druhé straně předseda nejsilnější opoziční strany Jiří Paroubek neodolal pokušení, aby sám sebe srovnal se současným prezidentem USA.

Poučení Radarová diskuse nám přinesla několik poučení. První

nabízíme

Střízlivé rozhodnutí Pokud jde o  technokratické stránky radaru, těmi se stoupenci jeho vybudování zabývali mnohem méně než politickým zdůvodňováním. V  této rovině se nakonec dostali do  defenzivy před argumenty odpůrců. Nastalou nepříznivou situaci nejčastěji řešili tím, že se o  odpůrcích radaru vyjadřovali jako o  lidech, kteří, ať už vědomě nebo nevědomě, hrají hru jiného státu. Argumentace stoupenců radaru tedy byla dominantně politická, někdy i  ideologická a  také diskreditační v přístupu k odpůrcům. Výsledkem byla ztráta schopnosti přesvědčit ty vrstvy obyvatelstva ČR, které nesdílely stejný ­přístup. Tábor odpůrců radaru byl mnohem širší nežli uskupení

CEP nabízí sborník číslo 77/2009 „Nacistická okupace – 70  let poté“, do  něhož přispěli R. Kvaček, V. Nálevka, J. Dejmek, V. Klaus, V. Pavlíček, Z. Zudova-Lešková, P. Mádr, S. Kokoška a  J. Weigl. Rozsáhlá dokumentární příloha. Editory sborníku jsou M. Loužek a  J. Dejmek. Předmluvu napsal prezident V. Klaus. Cena: 70 Kč, 154 stran.

objednávky na www.cepin.cz 4

s

Názorová polarizace Celá česká debata o  radaru měla tři základní rysy. Především, byla vyvolána zvenčí, návrhem administra­ tivy 43. prezidenta USA. Ukázalo se, jak velký je a pravděpodobně i nadále bude vliv toho, s čím přichází Bílý dům. Ať bude v  Bílém domě sedět kdokoli, jeho návrhy a případná rozhodnutí budou i  nadále vyvolávat silné a  výrazné ­reakce. Druhým rysem debaty byla až nečekaně vyhrocená polarizace české společnosti. Na jedné straně stáli stoupenci radaru, na  druhé jeho odpůrci. Do  prvního tábora se zařadili všichni vedoucí činitelé ODS, velká většina jejich voličů, tzv. siloví ministři druhé Topolánkovy vlády, bývalý prezident Václav Havel a také určitá část intelektuálů, kteří nemají vyhraněný politický profil. Jejich společným jmenovatelem byl vztah k  USA a  k  jejich bezpečnostní strategii.

A  tím se dostáváme ke  třetímu rysu české „radarové debaty“, kterým je způsob argumentace. Stoupenci amerického radaru kladli důraz na  naši příslušnost k  NATO, v němž ústřední postavení zaujímají USA a  i  nadále v  něm také hrají hlavní roli. Hlavní argument měl politickou povahu a  říkal, že nemůžeme jen brát bezpečnostní záruky, ale že v  okamžiku, kdy nás o  to USA požádají, tak musíme sami také přispět. Na  tuto moralistickou strunu hrál především Václav Havel. V  politické rovině stoupenci radaru plně přebírali argumenty z  USA – hovořili hlavně o  íránské hrozbě, ale stejně tak přebírali i  teze o  nebezpečí ze strany revanšistického Ruska, na  které ve  svém programu kladl důraz republikánský kandidát John McCain. Z  hlediska politického byli čeští stoupenci radaru do  filozofie končící administrativy a do programů republikánských kandidátů, kteří chtěli navazovat na  dědictví prezidenta G. W. Bushe.

Vše nasvědčuje, že rozhodnutí současné americké administrativy vycházelo ze střízlivého a  věcného pohledu na  současnou situaci. Především se znovu potvrdilo, že vyšší počet zbraní nemusí znamenat více bezpečnosti. Naopak, může vést k nárůstu vzájemné nedůvěry a  k  bezpečnostním dilematům, která ještě více zvyšují mezinárodní napětí. Dále se ukázalo, že radar na území ČR má v  dané chvíli podstatně nižší význam než jiné výzvy celosvětového významu. První z  nich je snižování počtu jaderných zbraní ve  světě – výchozí kroky na této významné cestě musejí učinit ti dva nejsilnější, tedy USA a Rusko. Druhou naléhavou výzvou je nedopustit, aby narůstal počet států vyzbrojených jadernými zbraněmi a aby do tzv. jaderného klubu vstupovaly nedemokratické státy se sklony k vedení válek. Také tato výzva vyžaduje spolupráci mezi USA a  Ruskou federací. Vyžaduje, aby se překonávaly překážky pro jejich vzájemnou důvěru a  spolupráci při řešení výzev celosvětového významu.

NEWSLETTER – říjen / 2009

E P

IPR

JEM

Manažerské výpočty a ekonomická analýza

Ř

a  neústupný, ale stejně tak dokázal i  ustoupit, pokud to bylo v  zájmu mezinárodní bezpečnosti. Jako poražení se mohou cítit ti politici, odborníci a komentátoři, kteří nepostřehli nebo nechtěli vzít na  vědomí význam změn, jež nastaly ještě v  době, kdy v  Bílém domě seděl G. W. Bush. Jejich zosobněním se stal nový ministr obrany Robert Gates a  jím inspirovaná Národní obranná strategie z  léta loňského roku. Už to byl výrazný odklon od  linie bývalého ministra obrany Rumsfelda, byl to ústup od  přeceňování významu vojenských nástrojů bezpečnosti. Zároveň s tím strategie položila velký důraz na  nevojenské přístupy k problémům dnešního světa, na  politické prostředky bezpečnostní strategie. Můžeme tedy uzavřít, že pocit prohry v  radarové záležitosti je jen a  jen osobním problémem jednotlivců, kteří se upnuli na  jeden názorový proud v  USA. Je to problém těch, kteří si nejsilnější a  nejvlivnější stát dnešního světa zúžili na  jeden jediný přístup k  otázkám celosvětové bezpečnosti. V  žádném případě to není problém české ani mezinárodní bezpečnosti.

BOHUMÍR ŠTĚDROŇ / PETR BUDIŠ B O H U M Í R Š T Ě D R O Ň j r.

AVU

Nakladatelství C. H. Beck

MILOSLAV SYNEK / HEŘMAN KOPKÁNĚ MARKÉTA KUBÁLKOVÁ

ho doletu z  Evropy. Také tehdy někteří tvrdili, že to byl úspěch Moskvy na  úkor Washingtonu, ale nakonec se ukázalo, že to byl velký přínos pro uvolnění mezinárodního napětí. Ke stejnému výsledku může vést i  stávající rozhodnutí o  radaru na  území ČR. Pokud by přispělo k vyřešení naléhavých výzev celosvětového významu, byla by to výhra všech, neprohrál by nikdo. O  prohře v  tzv. radarové kauze mohou hovořit jenom ti, kteří to tak subjektivně cítí. K  něčemu takovému se před pár dny s  odzbrojující bezelstností přiznal bývalý náčelník vojenského zpravodajství. Ale to je osobní problém těch jedinců, kteří si pod pojmem bezpečnostní strategie USA představují především tzv. hard line policy, tedy tvrdý a neústupný přístup ke všem, kdo v  klíčových otázkách smýšlejí jinak. Takový přístup je často spojován s  tzv. ikonickými prezidenty USA, zejména pak s  H. Trumanem a  R. Reaganem. Právě druhý z  nich však má ve  své bilanci jasné důkazy, že ani v  bezpečnostní politice nic není černobílé. Výše vzpomínaný příklad z  roku 1987 ukazuje, že R. Reagan uměl být tvrdý

Marketing a nová ekonomika B5, brožované, obj. č. BP 90, cena dle rozsahu ISBN 978-80-7400-146-8

CD příloha objednat Publikace lze e-shopu v ou ev s 5% sl w.beck.cz, na adrese ww na adrese: ně nebo písem í C. H. Beck, Nakladatelstv Řeznická 17, 1, 110 00 Praha 9, 95 3 99 tel.: 225 0, 92 3 99 5 22 fax: beck.cz @ ck be l: ai m e-

B5, vázané, obj. č. BEK 25, cena dle rozsahu, ISBN 978-80-7400-154-3

5

n

z  nich nám říká, že o  takto USA ztrácejí význam o  středvážných věcech se má dis- ní Evropu. Je možné ho číst kutovat věcně, na  základě spíše tak, že USA nemají zákonkrétních argumentů pro jem, aby realizace jednoho a proti. Kontroverzních témat jejich záměru, který je z  jemůže být více, nelze dokonce jich pohledu jedním z  mnovyloučit ani návrat k  radaro- ha a  není prvořadý, bránila vému záměru, který se dnes dosažení cílů, které mají jeví jako překonaný. Ale už by vyšší význam a  důležitost. se neměla opakovat denunci- Zároveň s  tím současná administrativa vzala v úvahu voace odpůrců. Nedílně s  tím se ukázalo, jenské a technické záležitosti že zvnějšku nastolené závaž- koncepce, kterou zdědila. né téma může vyvolat štěpný Po  zvážení současných hroproces a  podnítit vyhroce- zeb, nákladů a ­variantních nou polemiku mezi stoupen- řešení dospěla k  názoru, že ci a  odpůrci. V  takovém pří- systém koncipovaný proti padě je potřebné zvažovat, mezikontinentálním raketám jaké mohou být mezinárodní není právě nejvhodnější prodopady takového konkrétní- ti střelám středního dosahu. ho záměru. Na  prvním mís- V důsledku toho se zaměřuje tě by měla stát otázka, zda na jiná řešení, jež budou vyuvýsledkem bude uvolnění žívat nejnovějších technolomezinárodního napětí nebo gií, v nichž si USA trvale udrnaopak jeho vystupňování. žují rozhodující náskok před Až teprve v  dalším kroku je zbytkem světa. možné zvažovat, zda je či neVítězové a poražení ní v  našem zájmu, abychom V  neposlední řadě stojí takové kroky podpořili, ne- otázka, kdo vyhrál a kdo probo se od nich naopak distan- hrál. Ve  skutečnosti vůbec covali. I  tady platí, že vlády nejde vítězství Moskvy a  proči administrativy přicházejí hru Washingtonu. Jde o  vía  odcházejí, ale hodnoty me- tězství vůle k další spolupráci zinárodní stability a  spolu- na  poli mezinárodní bezpečpráce si stále zachovávají svo- nosti. V tom je dnešní situace ji cenu a význam. podobná konci roku 1987, Za  třetí se ukázalo, že sou- kdy Reagan s  Gorbačovem podepsali 11:51 památnou časné rozhodnutí o  radaru6.10.2009 Newsletter_cep_1009.qxd Str. smlou1 v  ČR nemusí znamenat, že vu o  stažení raket střední-

NEWSLETTER – říjen / 2009

Osmdesát let od pádu na newyorské burze

Ladislav Tajovský VŠE a CEVRO institut V  posledním říjnovém týdnu roku 2009 si připomínáme osmdesáté výročí pádu newyorské burzy, který dodnes, přeneseně řečeno, „otřásá kapitalismem“. V  zaznamenané ekonomické historii není mnoho událostí, s  nimiž by bylo spojeno tolik zmatení, polopravd, chybných výkladů, překroucených faktů či dokonce účelových manipulací, jako tomu je v  případě 24. resp. 29. října 1929. Tehdy, na černý čtvrtek (pátek) resp. černé úterý, započal strmý pád nejvýznamnější světové burzy, který rámuje další vývoj spojený s  největší hospodářskou krizi v  moderních dějinách, tzv. Velkou hospodářskou krizi (Great Depression). Ta je dnes, slovy šéfa FEDu Bena Bernankea, který právě jejímu zkoumání zasvětil svou vědeckou kariéru, „svatým grálem zkoumání moderní ekonomie“. Na  problémy krizí způsobené se de facto po  celá třicátá léta nepodařilo najít lék a  v  rozhodujících ekonomikách přinesla oživení měřené komplexním indikátorem HDP až druhá světová válka resp. přípravy na  ni. Sledujeme-li navíc vývoj soukromých investic jako rozhodujícího makroekonomického indikátoru zdraví ekonomiky (i  dnes mnohem smysluplnějšího, než je často matoucí ukazatel HDP), pak úrovně z posledního předkrizového roku bylo dosaženo až v prvním roce po skončení druhé světové války. Spekulační bublina Dle všeobecného přesvědčení je za  počátek krize pokládáno právě zhroucení burzy z  před osmdesáti let. Rozšířenosti tohoto tvrzení se vyrovná pouze jeho pomýlenost. Burzovní chaos při snaze o vykreslení souvis-

lostí krize nelze pominout. Byl však více než čím jiným symptomem dlouhodobě se vršících problémů reálné ekonomiky, které měly zejména v USA strukturální povahu. Prizmatem pozdějších událostí můžeme propad akciového trhu označit za  katalyzátor zatím plíživých, obtížně rozpoznatelných procesů; jejich pravé příčiny se však nacházely úplně jinde než na  Wall Street a  měly mnohem složitější a komplexnější povahu. Chceme-li pochopit mechanismus burzovního krachu a  jeho provázanost s  problémy reálné ekonomiky konce 20. let, pak není možné opomenout několik faktorů, jež s  americkým akciovým trhem souvisely pouze nepřímo. Vývoj na  burze byl dlouhodobě ovlivňován projevy zvrácené politiky (zejména měnové) uplatňované po  většinu předchozí dekády centrálními institucemi. Již nejpozději od  konce roku 1928 se evropské ekonomiky potýkaly se zřetelným ochlazením konjunktury a  stejný vývoj byl evidentní s  několikaměsíčním zpožděním i  ve Spojených státech. Výroba automobilů, jeden z  tahounů růstu, dosáhla svého vrcholu v  březnu 1929 a  poté stále se zrychlujícím tempem klesala. Od  června začal klesat index průmyslové výroby a  pracovní příjmy obyvatelstva, stejně jako cenová hladina. Vzhledem k narůstající spekulační bublině se však tyto jevy na  efektivní poptávce obyvatelstva před burzovním krachem téměř neprojevily a  pokud ano, pak jim veřejnost nevěnovala přílišnou pozornost, neboť celkové osobní příjmy rostly díky ziskům z burzovních obchodů. Do  roku 1928 vývoj akciových indexů zhruba koreloval

6

ze a  přifukovala spekulační bublinu. Hospodářský pokles Nová éra byla provázena centrálně přiživovaným optimismem. Ten se navenek projevoval v prudce stoupajícím zadlužování domácností (republikánské administrativy přišly s  heslem „Chtějte od  života víc!“ a  mohutně podporovaly nebezpečnou módu splátkových obchodů), mj. také v  akcelerujícím objemu hypotekárních půjček poskytovaných prakticky komukoliv. Vrcholné období avanturistické měnové expanze přišlo v  polovině desetiletí, kdy se hovoří o  tzv. easy money episode (období levných peněz). Během necelých tří let si nové bydlení pořídilo 11 milionů amerických domácností, což bylo při tehdejším počtu obyvatel (cca 115 milionů) obrovské číslo. Stále víc finančních prostředků bylo konvertováno do  aktiv, která by za  normálních okolností budila nedůvěru – zcela v  duchu vládní politiky se nedůvěru podařilo utlumit a s ní, logicky ruku v  ruce, i  investorskou a  spotřebitelskou racionalitu. V roce 1929 burza v  důsledku výše popsaného definitivně přestala kopírovat vývoj reálných makroekonomických ukazatelů. Průmyslový Dow Jones Index stoupl z  191 počátkem roku 1928 na  381 v  září 1929. Times Index zaznamenal skok z  úrovně 245 v  roce 1927 na  331 koncem roku 1928 a  452 na vrcholu expanze v  září 1929. Respektovaný index Radio Corporation of America vzrostl z  hodnoty 85  během necelých dvou let na  505, což byl nárůst o 530 %. Počty denních transakcí dosahovaly v  roce 1928 necelých sedmi milionů a  na  jaře následujícího roku více než osmi; před třemi lety přitom byla tehdy rekordní hladina tří milionů překročena pouze třikrát během kalendářního roku. Nejpozději od  léta však ve  Spojených státech všech-

s

s  vývojem reálných ekonomických ukazatelů, přestože nejpozději od  roku 1927 se na  burze objevovaly varovné příznaky hypertrofované spekulace pramenící v  nepřirozeně dostupných penězích. Rok 1928 znamenal v  tomto trendu přelom i z důvodu konání prezidentských voleb, neboť odcházející prezident Calvin Coolidge označil permanentně stoupající akciové trhy za  stěžejní součást amerického blahobytu a  přímo vyzval bankovní sektor (v duchu praxe tzv. kooperativního individualismu) k dalšímu navýšení investičního kapitálu určeného na  burzovní spekulace. Spekulanti i  makléřské společnosti těžili z příhodného klimatu vytvářeného FEDem, který od  začátku prvního poválečného desetiletí experimentoval s generováním ekonomické aktivity prostřednictvím monetární politiky. Po  většinu dekády prováděl tedy FED expanzivní měnovou politiku s  cílem zabezpečit setrvalý ekonomický růst, který již nebude provázen pravidelnými kontrakcemi – hovořilo se o  tzv. nové éře (new era) ve  vývoji kapitalismu. Kdykoliv se objevily příznaky blížícího se zpomalení či poklesu spotřebitelského optimismu (nebo jen nedostatku volných finančních prostředků), dobrodružně se chovající FED v  součinnosti se soukromými bankami a  ministerstvem financí vedeným A. Mellonem povolil uzdu monetární politice. Umožnil tak, aby peníze byly dostupnější, než kdyby o  jejich ceně rozhodoval trh bez politických ingerencí. Peníze se tak dostaly „do  rukou státu“ (slovy ekonoma M. Rothbarda) a sloužily jako nástroj slaďující volební a  hospodářský cyklus. Úvěrová expanze se přesně kryje s dobou trvání konjunktury – začala v roce 1921 a ustala koncem roku 1928. Odhaduje se, že během té doby stoupl objem peněz v americké ekonomice zhruba o 60 %. Stále větší část z  nich končila na  bur-

NEWSLETTER – říjen / 2009 období pokřivených reálných cen jako důsledku politiky FEDu.

a  světového hospodářství. Ty byly nastalou burzovní panikou odkryty a zhroucení akciových trhů jistě k prohloubení potíží samo o sobě přispělo. Dnes je však považováno za nesporné, že spojnicí mezi burzovním krachem a následnou drastickou makroekonomickou kontrakcí byly fatální omyly na  straně vládní hospodářské, zejména monetární politiky.

Burzovní kolaps Kolaps začal 24. října; během tohoto dne změnilo majitele téměř třináct milionů akcií. Večer téhož dne se sešli reprezentanti čtyř velkých newyorských bankovních ústavů a  vytvořili sdružení s  cílem stabilizovat ceny a  zvrátit tak sestupný trend. Prezident Herbert Hoover deklaroval víru ve zdraví ekonomiky prohlášením, že „pilíře ekonomiky, tj. produkce a distribuce, stojí na zdravých základech“, což bylo jedněmi vykládáno jako jasné vyjádření optimismu, pokud jde o  další vývoj burzy, jinými však vzhledem k vypuštění jakékoliv zmínky o bankovní, finanční a  úvěrové situaci jako potvrzení černých vyhlídek. V  každém případě burza již na  podobná prohlášení nereagovala a  po  pondělním výprodeji následoval zatím nejhorší den v historii amerického trhu cenných papírů, když bylo 29. října zobchodováno 16,4 milionu akcií a  během jediného dne klesl akciový index o třináct procent. Finanční ztráta způsobená říjnovou implozí trhu se odhaduje na patnáct miliard tehdejších dolarů; do  poloviny listopadu pak stoupla na více než 30 miliard. Turbulence na  burze pokračovaly i  v  následujících letech a  v  březnu 1933, v  době nástupu F. D. Roosevelta do úřadu prezidenta, byly nejdůležitější akciové indexy zhruba na  20 % úrovně z  léta 1929. Burzovní trh se na základě dlouhodobého sledování z  tohoto otřesu vzpamatoval až v  padesátých letech. Oživovací pokusy vlády a  FEDu v  této situaci naprosto nepomáhaly a naopak měly výrazně negativní důsledky. Poté, co byla během poloviny listopadu snížena diskontní sazba, zesílil odliv zahraničního kapitálu a  strmě klesla průmyslová výroba. Burzovní krach nebyl příčinou hospodářské krize – situace na burze zapůsobila spíše jako mechanismus, který odhalil skryté problémy amerického

Burzovní krach nebyl příčinou hospodářské krize – situace na burze zapůsobila spíše jako mechanismus, který odhalil skryté problémy amerického a světového hospodářství. V  letech 1929 a  1930 však ještě stále nebyla světová ani americká ekonomika rozkolísána natolik, aby při aplikaci vhodné politiky muselo nutně dojít k  takové katastrofě, k  jaké došlo ve  třicátých letech. Trh byl s to vstřebat i léta hospodářsko-politického avanturismu, prováděného A.  Mellonem či B. Strongem (šéf newyorské pobočky FEDu). Politika administrativy H. Hoovera se točila v bludném kruhu opatření, která se navzájem vylučovala a svědčila o  naprostém neporozumění příčinám ekonomického propadu a  jeho permanentním zaměňování s  důsledky krize. Hospodářský propad byl vysvětlován omezením poptávky domácností i  firem, za  nímž stálo nevídané procento bank, které musely být uzavřené a  tudíž nebyly s to plnit svou funkci (nejvyšší číslo o  počtu uzavřených bank dosahuje závratné výše deseti tisíc). Mylná politika K  dokonalé absurditě byla tato politika dovedena ve  třicátých letech, kdy pokusy o  léčbu spočívaly v  posílení principiálně stejných opatření, jaká za  krizí stála, navíc podpořených faktickým odpoutáním dolaru od  zlatého krytí na  počátku roku 1934. Nejsilněji zaznívaly hlasy, které tvrdily, že teoretické základy tržní ekonomiky jsou sice nezpochybnitelným vý-

7

chodiskem amerického hospodářského a  společenského systému, ale katastrofální situace tisíců krachujících bank vyžaduje radikální přístup. Vycházíme-li z  analýzy dostupných makroekonomických dat a  údajů o  vládních krocích, dospějeme k poměrně jednoduchému závěru. Hospodářský propad a zhroucení burzy z  roku 1929 se vyvinuly v  největší krizi moderního kapitalismu v  dobách míru díky spolupůsobení rozličných faktorů, z  nichž tím kvalitativně nejodlišnějším ve  srovnání s  dřívějšími krizemi byla nevhodná opatření centrálních státních orgánů. Ta společně s  rozloženým mezinárodním systémem přivedla ekonomiku do  stavu, který mnohým posloužil jako základ k  úvahám zpochybňujícím ­smysluplnost a  účelnost existence kapitalismu jako takového. Tzv. nová éra dvacátých let a  následné období Velké krize nabízejí bezpočet možností ke srovnání s aktuálním vývojem světové ekonomiky. Klíčovým je porozumění faktu, že kolaps bankovního sektoru a  omezená poptávka nebyly – a  nejsou – příčinou krize, ale jejím nejviditelnějším projevem. Je zřetelným faktem, že ve  dvacátých letech, stejně jako v posledním desetiletí, stojí za  problémy finančního sektoru předcházející vládní politika uměle levných peněz. Znalost mechanismu Velké krize zcela jasně demonstruje fakt, že z  hospodářských potíží let 1929 a  1930 učinila nejhlubší propad moderních hospodářských dějin až absurdní a  zcela chybná hospodářská politika, a  to na  domácí i  mezinárodní scéně. Nezapomeňme, že americký soukromý sektor se z  hospodářského propadu ­vzpamatoval až v  druhé ­polovině 40. let. Jeden smutný vtip říká, že New Deal prezidenta Roosevelta postavený na  dalším posilování státních intervencí byl úspěšný, ale potřeboval k  tomu deset let a  největší válku v dějinách.

n

ny indikátory signalizovaly jasnou tendenci k  hospodářskému poklesu, přičemž ekonomiky evropských zemí se již několik měsíců v  recesi nacházely. Strmě klesala poptávka po  stavebních pracích. Výroba automobilů kulminovala v  březnu 1929 na  622  000, aby během následujícího půl roku klesla o  třetinu. K  tomu docházelo jednak díky saturaci trhu v  důsledku expanze splátkových prodejů, jednak díky přirozené reakci spotřebitelů, kteří své finanční prostředky umísťovali na  burze v  očekávání vyšších budoucích výnosů. Rostlo množství nerealizovaných zásob, přičemž firmy včas nereagovaly dostatečným snížením produkce, neboť předpokládaly pokračování vzestupu burzy a  tím pádem i další růst spotřebitelské poptávky. V  roce 1929 tak burza naprosto přestala plnit roli indikátoru ekonomického vý­voje a  informace, které podávala, se diametrálně lišily od  těch, jež poskytovaly základní makroekonomické údaje. Nejpozději od  poloviny roku citelně klesal index průmyslové výroby a  známky sestupné tendence jevila i cenová hladina, přičemž většina burzovních indexů dosáhla svého vrcholu až v září. Po  několika zářijových otřesech tak přišel závěrečný vzestup 19. září, kdy nervózní burza dosáhla svého vrcholu. To už však velká část zahraničních investorů své akcie prodávala a  počátkem října se touž cestou vydali jak silní institucionální investoři, tak i  drobní spekulanti, kteří již vyčerpali své finanční možnosti. Neustále přibývalo příkazů k  odprodeji takřka za jakoukoliv cenu a burzovní trh v  New Yorku byl zasažen přívaly negativních zpráv. Stejný psychologický moment, který táhl burzu v  posledních letech vzhůru, ji teď nezadržitelně sunul ke  dnu. Existující regulační orgány byly paralyzovány a  fakticky neměly v  rukou jediný nástroj, jak tento prudký sesun byť jen přibrzdit. Přirozené očistné procesy nefungovaly dostatečně díky dlouhému

NEWSLETTER – říjen / 2009

Devadesáté narozeniny Jamese Buchanana ných struktur, v  níž se tvoří politická rozhodnutí.

Jan Skopeček Centrum pro ekonomiku a politiku Významného životního jubilea se 3. října dožívá nositel Nobelovy ceny za  ekonomii a  průkopník tzv. školy veřejné volby James M. Buchanan. Jde o  ekonoma, jenž se nesmazatelně zapsal do  dějin ekonomického myšlení a  díky kterému svět získal další zásadní argumenty pro odmítnutí aktivistické role státu v  ekonomice. Na  rozdíl od  řady pozdějších „nobelistů“ patří totiž J. M. Buchanan (Nobelovu cenu získal v  roce 1986 za  rozvoj smluvních a  konstitučních základů teorie ekonomického a  politického rozhodování) ještě mezi ty prvotřídní ekonomy, jimž byla tato cena udělována za  skutečně originální příspěvky obohacující a rozšiřující dosavadní stav ekonomického poznání. Politický trh Buchananovi se podařilo aplikovat nástroje tradiční mikroekonomické analýzy – které byly doposud používány pro analýzu chování firem a  jednotlivců na  tradičních trzích statků, služeb a  výrobních faktorů – na  sféru politiky, slovy J. M.  Buchanana na  politický trh. Na  něm se totiž pohybují – tak jako na  ostatních trzích – jednotlivci, kteří se snaží maximalizovat svůj užitek. Není důvod předpokládat, že se jednotlivci budou chovat podle jiného vzorce při směně svých volebních hlasů za nabízené politické programy a jinak na jakémkoliv jiném trhu. Mezi předpoklady Buchananovy analýzy tak patří metodologický individualismus, racionálně jednající jedinec a  předpoklad politiky jako směny. Politik je v  očích Bucha­ nana jedinec, jenž se nesnaží o  „obecné blaho“, ale o  maximalizaci získaných hlasů ve  volbách. Svému zvolení

pak přizpůsobuje konkrétní politické aktivity v  čase. Buchanan tím neodsuzuje politiky jako skupinu, která by byla morálně zkažená, ale pouze popisuje jejich skutečné, racionální a pochopitelné motivace. Tím však zasazuje ránu představě politiky jako sféry, snažící se zvýšit již zmíněné obecné blaho či blahobyt. To jsou navíc podle Buchanana vágní a  nedefinovatelné pojmy, neboť posuzovat a  hodnotit konkrétní podobu politik může provádět pouze jednotlivec z  hlediska svých vlastních zájmů a  preferencí. Hodnotit nezávisle na  výsledcích lze politiku pouze prostřednictvím porovnává­ ní daných konkrétních pravidel rozhodování s  jediným pravidlem zajišťujícím efektivnost – pravidlem jednomyslnosti (shody všech účastníků). V  tomto smyslu Buchanan, tak jako i  v  ostatních svých úvahách, vychází a  čerpá od  svého předchůdce, švédského eko­noma Knuta Wicksella. Na  rozdíl od  Wicksella si však Buchanan uvědomuje složitost aplikace pravidla jednomyslnosti na  každodenní politická rozhodnutí. Zejména ztráta deklarované efektivnosti v  důsledku značných transakčních nákladů je tou největší bariérou. Kritérium jednomyslnosti však považuje za  vhodné při tvorbě pravidel hry, při dohodě o  konstitučních pravidlech. Samotné bariéry „ideálu jednomyslnosti“ však nedělají z  tohoto pravidla neužitečnou teorii. Naopak, jde o etalon pro hodnocení souladu či rozdílu konkrétních souborů pravidel s tímto ideálem. Tím jsme se dotkli další podstatné oblasti výzkumu Jamese M. Buchanana – zkoumání růz-

n

Selhání vlád Protože si Buchanan uvědomoval omezení politického procesu nejen z  důvodu výše zmíněných bariér pravidla jednomyslnosti, ale i  např. krátkou pamětí a  racionální neznalostí voliče, obchodování s  hlasy (tzv. log-rolling) apod., navrhoval např. ústavní zákon o  vyrovnaném rozpočtu. Fiskální politika spojená s  dluhovým hospodařením pro něj byla „ideálním“ prostředkem, kterým si mohli politici své voliče kupovat a  důsledky této nezodpovědné politiky přenášet na  budoucí generace. Důrazně varoval před fiskální iluzí, neboli tím, že jednotlivci za  dluhy své vlády budou muset platit a  to vyššími daněmi. Buchanan se tak řadí mezi zastánce volného trhu s minimem zásahů do ekonomiky a  bojuje proti tzv. státu Leviatanu, neboli stále expandující a bující vládě a byrokracii. Na  rozdíl od  keynesiánců zdůrazňujících selhání trhu, klade Buchanan důraz na  selhání vlád. Podíváme-li se na  dnešní ekonomickou a  politickou realitu, nemůžeme než dát v  mnohém Buchananovi za  pravdu. Kupování voličů prostřednictvím státního

roz­počtu se neděje jen před volbami prostřednictvím nárůstu sociální programů, ale již během volebních období, např. nechvalně proslavené „porcování medvěda“ nemá jiný důvod. Stát expanduje do  stále více oblastí lidského života a  přerozděluje zbytečně velkou část celkového produktu ekonomiky. Lisabonskou smlouvou nejenže se vzdáváme v řadě oblastí jednomyslného rozhodování, ale již samotné přijímání této smlouvy – jako nových konstitučních pravidel – neakceptovalo princip jednomyslnosti, ale dokonce porušilo i  princip většinový. Odmítnutí smlouvy občany není důvodem pro její nepřijetí jinou – již občany se neúčastnící – cestou. Opakujeme tak chyby, před kterými tento prozíravý a  originální ekonom již dávno varoval. Po  demontáží centrálně řízené ekonomiky v  devadesátých letech se stal Buchanan inspirací pro tehdejší tvůrce hospodářské politiky. Po  dlouhém období od  nástupu daleko méně odpovědných hospodářských politik je čas se k těmto principům opět vrátit. James M. Buchanan slavící devadesáté narozeniny a  především jeho myšlenkový přínos jsou k tomu vynikajícím východiskem.

nabízíme CEP nabízí sborník číslo 58/2007 „Jean-Baptiste Say – 240 let od  narození“, do něhož přispěli Ro­­bert Holman, Milan Sojka, Ilona Bažantová, Dan Šťastný a  Marek Loužek (editor sborníku). V  doplňkových textech najdeme úryvek z „Obecné teorie“ Johna Maynarda Keynese, přílohy přinášejí tři kapitoly z  „Pojednání o  politické ekonomii“ Jean-Baptisty Saye. Předmluvu napsal prezident Václav Klaus. Cena: 70 Kč, 112 stran.

objednávky na www.cepin.cz 8