Role Ústavního soudu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Role Ústavního soudu Bakalářská práce

Autor:

Monika Fráňová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Hradec Králové

Mgr. Kateřina Kuncová

Červen, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

................................................. V Hradci Králové dne 28. června 2012

Monika Fráňová

Poděkování:

Tímto bych ráda poděkovala mé vedoucí práce paní Mgr. Kateřině Kuncové za podporu, uţitečné rady, připomínky a odborné vedení při psaní této práce.

Anotace: Předmětem mé bakalářské práce je role Ústavního soudu. V této práci jsem se snaţila o přiblíţení funkce Ústavního soudu České republiky, dále o zachycení všech základní informací včetně rychlého exkursu vývoje ústavního soudnictví na našem území, vztahu práva českého a práva unijního a samozřejmě v nejobsáhlejší kapitole se věnuji konkrétním judikátům Ústavního soudu z poslední doby. Klíčová slova: Ústavní soud České republiky, ústavní soudnictví, Ústava, prameny ústavního práva,

Annotation: The subject of my bachalor`s thesis is a role of the Constitutional Court of the Czech Republic. In this thesis I have attempted to explain the function of the Constitutional Court of the Czech Republic. I have tried to submit all the basic information, brief description of the history constitutional law in the Czech Republic, further more the relationship of Czech law and the rights of the European Union. The last chapter is dedicated to cases, which has important or interesting sollutions from my focus and they are dated recently.

Key words: The Constitutional Court of the Czech Republic, constitutional justice, Constitution, sources of constitutional law,

Obsah:

1. Historie a prameny ústavního práva ....................................................................................... 2 1.1 Základní informace o Ústavním soudu ČR ...................................................................... 2 1.2 Prameny ústavního práva ................................................................................................. 6 1.3 Ústava a ústavní soudnictví po roce 1918 ........................................................................ 8 1.4 Listina základních práv a svobod ................................................................................... 10 2. Pravomoc a působnost Ústavního soudu České republiky, model ústavního soudnictví..... 11 2.1 Pravomoc a působnost ÚS .............................................................................................. 11 2.2 Modely ústavního soudnictví ......................................................................................... 13 3. Postavení českého Ústavního soudu ve vztahu k Evropskému společenství ....................... 14 3.1 Vztah vnitrostátního práva a práva unijního................................................................... 14 3.2 Nálezy ÚS ČR ve vztahu s unijním či komunitárním právem ....................................... 19 4. Teorie a praxe Ústavního soudu České republiky ................................................................ 22 4.1 Statistika Ústavního soudu České republiky .................................................................. 22 4.2 Podání návrhu či stíţnosti k Ústavnímu soudu............................................................... 25 4.3 Příklady z praxe .............................................................................................................. 31 Seznam pouţitých zdrojů: ........................................................................................................ 46

Úvod V dnešní hektické a přetechnizované době je právo odvětvím, které se dotýká kaţdé osoby a základní znalost práva i určitý přehled v zákonech je nutností kaţdého z nás. Pojem Ústavní soud je v poslední době hojně uţíván v médiích v souvislosti s konkrétními známými i méně známými případy, které ovlivňují vývoj a další směr naší země. Ústavní soud je specifický a není součástí soustavy obecných soudů. Do jeho pravomocí spadá i rušení zákonů, které jsou v nesouladu s ústavními pořádky, a dále řešení jednotlivých ústavních stíţností. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou závazná pro všechny osoby i orgány. V praxi je Ústavní soud ČR většinou nesprávně vnímán jako poslední odvolací instance. Z výše uvedených důvodů jsem si vybrala toto téma, nejen protoţe je zajímavé, ale zároveň hojně diskutované. Cílem této práce je shrnutí všeobecných informací o Ústavním soudu ČR, vymezení jeho pravomocí a přiblíţení jeho chodu v reálu, a samozřejmě se pokusím o zpracování zásadních či dle mého názoru zajímavých konkrétních judikátů Ústavního soudu ČR. V jedné z kapitol se budu snaţit přiblíţit vzájemný poměr evropského a českého práva právě v judikatuře Ústavního soudu. Tato oblast u nás nemá dlouhou historii, a proto můţe být málo známá. Doufám, ţe se mi to podaří a tato práce bude rychlým přehledem základních údajů o ÚS ČR, exkursem do historie i přiblíţení jeho současných pravomocí jak teoreticky, tak prakticky. Pro lepší představu v textu uvádím několik tabulek, kde je všechno přehledně zpracováno a rychle se v nich orientuje.

Zvolené metody zpracování V mé bakalářské práci jsem vyuţívala metod výkladu, analýzy a komparace. Metodu analýzy jsem vyuţila převáţně v první a druhé části, kde jsem pomocí rozboru celek rozdělila na menší části a tudíţ jsem mohla dojít k bliţším závěrům. V kapitole tři a čtyři jsem pouţila částečně rozbor judikátů jako praktickou ukázku jednotlivých ústavních stíţností s konkrétními závěry spolu s výkladem, přičemţ jsem chtěla navázat na souvislosti a objasnit podstatu daného judikátu. V celé práci se také prolíná metoda komparace, při které porovnávám jednotlivé jevy.

1

1. Historie a prameny ústavního práva V této kapitole bych ráda popsala funkci ústavního práva a vymezila některé základní pojmy. Ve zkratce popisuji, jak vypadá ÚS ČR, kde sídlí, kdo v něm působí a o jakých věcech by měl převáţně rozhodovat. Uvádím zde i výčet pramenů ústavního práva, které pak více popisuji včetně Listiny základních práv a svobod, která je sice povaţována za pramen ústavního práva avšak za něj nebyla nikdy označena. Nastínila jsem i vývoj ústavního soudnictví na našem území po roce 1918.

1.1 Základní informace o Ústavním soudu ČR Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti1 a má sídlo v Brně2 v budově bývalého Zemského domu. Zajímavostí je, ţe Ústava obsahuje pojem „hlavní město“, kterým je samozřejmě Praha, ale neurčuje Prahu, jako jediné moţné sídlo nejvyšších orgánů státu, tak jak to specifikovala Ústavní listina z roku 1920. Nová Ústava nezná pojem sídla a nepoţaduje, aby nejvyšší státní orgány sídlily ve stejném místě.3 Ústavní soud je tvořen 15 soudci, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Tito soudci jsou jmenováni prezidentem republiky se souhlasem Senátu. Soudcem Ústavního soudu můţe být kaţdý občan, který splní podmínku bezúhonnosti, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně po dobu deseti let činný v právnickém povolání. Přičemţ nejvyšší funkce náleţí předsedovi (JUDr. Pavel Rychetský) a dvěma místopředsedům (prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. a JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. mandát jí skončil 20.3.2012). Soudci jmenovitě jsou JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Jiří Mucha, JUDr. Miloslav Výborný, JUDr. Dagmar Lastovecká, prof. JUDr. Jan Musil, CSc., JUDr. Jiří Nykodým, JUDr. Et PhDr. Stanislav Balík, doc. JUDr. Michaela Ţidlická, Dr., JUDr. Vlasta Formánková, JUDr. Vladimír Kůrka. Generálním sekretářem je Mgr. Tomáš Langášek, LL.M., jehoţ náplní práce odpovědnost za chod soudního a 1 2 3

Ustanovení § 83 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Ustanovení § 26 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu Filip/Holländer/Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2.vydání, C.H.Beck Praha 2007, s. 115

2

analytického odboru, knihovny, zahraničního a protokolárního referátu. Ředitelem soudní správy je RNDr. Stanislav Plachý, CSc., který řídí ekonomický a provozní odbor.4 Pro lepší názornost zde zařazuji schéma organizační struktury ÚS ČR, které jsem čerpala z oficiálních webových stránek.

Organizační struktura

Zdroj: www.concourt.cz/clanek/org struktura 4

http://www.concourt.cz/clanek/soucasni_soudci stav ke dni 15.6.2012

3

Soudci Ústavního soudu jsou jmenováni prezidentem republiky. Této čestné funkce se ujímají aţ po sloţení slibu, který zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, ţe budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestraně.“5 Předseda ÚS zastupuje ÚS ve vztahu k jiným subjektům jak uvnitř České republiky, tak v zahraničí, vykonává správu ÚS (která zahrnuje chod ÚS v otázkách organizačních, personálních, finančních a hospodářských, organizuje další odborné vzdělávání všech pracovníků ÚS atp.), svolává zasedání pléna ÚS, (kde určuje jednání a má právo toto jednání řídit), jmenuje předsedy senátů ÚS, plní úkoly, které mu ukládá zákon např. zahájení kárného řízení podle §134 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pokud to situace vyţaduje. V případě nepřítomnosti předsedy ÚS je zastoupen místopředsedy. Ti taktéţ plní úkoly, k nimţ byli se souhlasem pléna pověření předsedou. Plénem se rozumí zasedání všech soudců. Dle zákona plénum můţe jednat a usnášet se v případě, ţe je dodrţen minimální počet 10 přítomných soudců. ÚS rozhoduje v plénu při následujících záleţitostech: 6 o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, o ústavní ţalobě Senátu proti prezidentu republiky uvedené v čl. 65 odst. 2 Ústavy podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy, o návrhu prezidenta na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu uvedeného v čl. 66 Ústavy podle čl. 87 odst. 1 písm. h) Ústavy, o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, 5 6

Ustanovení § 85 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Dle § 11, odst.2-3, zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu

4

o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, ţe referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí podle čl. 87 odst. 1 písm. l) Ústavy, o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení podle čl. 87 odst. 1 písm. m) Ústavy, v ostatních věcech podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, pokud senát nerozhodl, protoţe ţádný z návrhů na usnesení nezískal většinu hlasů (§ 21 odst. 1), o stanovisku k právnímu názoru senátu, které se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu (§ 23), o návrhu na obnovu řízení a v obnoveném řízení podle § 119 aţ 119b, o dalších věcech podle čl. 87 odst. 1 Ústavy , pokud si to vyhradí, o úpravě svých vnitřních poměrů, o ustavení senátů a o pravidlech rozdělení agendy mezi ně. Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy ČR s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůţe být smlouva ratifikována. Kompetence se vztahují samozřejmě na systém právních norem v souladu s ústavním pořádkem, ale i na výkon veřejné moci ve státě, včetně i její eventuální nečinnosti.7 Řízení před ústavním soudem je osvobozeno od soudních poplatků, coţ je z etických důvodů pochopitelné, protoţe ochrana základních práv a svobod pod záštitou ústavního pořádku by zpoplatněna být neměla, aby byla dostupná opravdu pro kaţdého. Oproti obecným soudům, kde soudní poplatky jsou zcela běţné. Rozhodnutí ÚS jsou konečná a nelze proti nim pouţít opravné prostředky. Pokud některý ze soudců s konečným výsledkem nesouhlasí, můţe k rozhodnutí připojit své stanovisko i s odůvodněním, proč s rozhodnutím pléna nesouhlasí. 7

Sborník příspěvků, který uspořádal Jan Kysela v publikaci Zákon o Ústavním soudu po třinácti letech, Epolex Bohemia, a.s., Praha 2006, str. 14

5

ÚS vytváří „tříčlenné senáty“ ze soudců ÚS, kteří rozhodují v případech uvedených v § 87 odst. 1 Ústavy, vyjma těch, které náleţí plénu (taxativně vyjmenovány výše tzn. dle § 11, odst.2, zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu). Např. o ústavní stíţnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu a o ústavní stíţnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod8

1.2 Prameny ústavního práva Prameny ústavního práva jsou tvořeny ústavními zákony, Ústavou, ústavními zvyklostmi a přirozeným právem. Součástí ústavního práva mohou být také mezinárodní smlouvy, ale poměrem práva českého, komunitárního a unijního se budu zabývat více v jedné z následujících kapitol. Hlavní prameny práva České republiky jsou platné ústavní zákony tedy ústavní pořádek dle čl. 112, odst. 1 Ústavy České republiky. „Ústavní pořádek lze definovat téţ jako mnoţinu všech platných právních předpisů ústavní síly.“9 Ústavní pořádek České republiky je tvořen těmito dokumenty: Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod, ústavními zákony České národní rady přijatými po 6. červnu 1992, ústavními zákony přijatými podle nové Ústavy, ústavními zákony Národního shromáţdění Československé republiky, Federálního shromáţdění ČSSR a České národní rady upravující státní hranice České republiky. Základní funkcí ústavního pořádku je usměrňování základních společenských vztahů. Dále je to funkce politická, kdy určuje pravidla pro moţnost získání moci, ideologická se zaměřením na český stát a společnost a funkce kulturní, protoţe pomáhá utvářet obecné kulturní hodnoty, povahu české společnosti právě pomocí právní i politické kultury.

8 9

Ustanovení § 87, odst. 1 písm. c) a d), zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Karel Klíma a kolektiv, Komentář k Ústavě a Listině, 2.rozšířené vydání, Aleš Čeněk Plzeň 2009, s.

847

6

Ústavní pořádek není konečný a je stále otevřený novým změnám, jimiţ jsou schválené změny Ústavního zákona, Nálezy ÚS publikované ve Sbírce zákonů ČR či ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck, Praha, dále to jsou mezinárodní úpravy či zákonné úpravy (např. zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění). Všechny platné předpisy ústavního práva mají stejnou právní sílu! Souhrn ústavních zákonů a pramenů ústavního práva představuje Ústavní pořádek České republiky. Jde o souhrn ústavních zákonů a dalších Ústavou jmenovaných pramenů práva v úrovni nejvyšší právní síly. Z formálního hlediska jsou všechny předpisy ústavního pořádku České republiky ústavními zákony, mají nejvyšší právní sílu a jsou nadřazené v hierarchii právního řádu. Tento stav označujeme jako superlegalitu ústavy. Tyto předpisy jsou si navzájem rovny a platí mezi nimi tyto zásady: lex posterior derogat legi priori Novější právní předpis má přednost před starším právním předpisem. lex specialis derogat legi generali Vztah, kdy právní norma uţší, má přednost před normou obecnou, tj. normou širší, která se uplatní pouze tam, kde zvláštní předpis věc neupravuje. (jako příklad lze vyuţít vztah obchodního a občanského zákoníku). Ústavní pořádek navazuje na tradici ústavnosti ČSFR a všech ostatních Ústav, které se vyvíjely jako polylegální jiţ od dob monarchie. Tzv. monolegální ústava u nás nikdy neexistovala, protoţe na rozdíl od jiných světových ústav se rozvíjela formou novelizací a úprav. Ústavu je moţné charakterizovat jako neuzavřenou, neboť představuje neuzavřený soubor všech platných ústavních zákonů, rigidní, tedy těţko měnitelnou a má psanou formu.

7

1.3 Ústava a ústavní soudnictví po roce 1918 Základním úkolem ústavního soudnictví je zajištění ochrany ústavnosti, rovnováhy a dohledu nad případnými konflikty, které mohou vyplynout z chápání a dodrţování základního stavebního prvku demokracie, kterým je ústava. Základními principy v moderním ústavním soudnictví jsou princip suverenity lidu a princip dělby moci. Moc dělíme na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Je to právě moc soudní, ačkoliv z uvedených mocí bývá označována jako nejslabší, působí jako důleţitý stráţce ústavy a brzda legislativních aktů, které by byly v rozporu s ústavou. Samotná ústava je chápána jako společenská smlouva, která je závazná pro kaţdého v daném státě bez výjimky. Jedná se o ústavní zákon. Ústava České republiky byla schválena Českou národní radou 16. prosince 1992 a nabyla své účinnosti dnem 1. ledna 1993. Současnou ústavu tvoří preambule a osm následujících hlav: Základní ustanovení, Moc zákonodárná, Moc výkonná, Moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka, Územní samospráva a poslední osmou kapitolou jsou Přechodná a závěrečná ustanovení. Za dobu své existence prošla česká ústava celkem šesti novelizacemi a připravují se další. Českou ústavu můţeme označit za původní, neboť i přes snahy přijmout listinu z roku 1920 a přes její inspiraci původním dokumentem, byla nakonec schválena ústava, která vyšla z kompromisních jednání na půdě České národní rady. Lze ji rovněţ označit za reálnou, neboť dosahuje významné shody mezi právní a faktickou ústavou. Počátek ústavního soudnictví na našem území spadá do období po vzniku samostatného československého státu v roce 1918, kdy Národní shromáţdění 29. února 1920 schválilo Ústavu Československa. Zákonodárnou moc tehdy vykonávalo Národní shromáţdění republiky Československé, které bylo tvořeno poslaneckou sněmovnou a senátem. Samotná ústava byla tvořena Preambulí, devíti články uvozovacího zákona a Ústavní listinou Československé republiky, která byla rozdělena do celkem šesti hlav a 134 paragrafů. Za hlavního autora textu ústavy, která vycházela z ústavy USA, rakousko-uherské Prosincové ústavy a Ústavy Třetí Francouzské republiky, je označován profesor Jiří Hoetzel. 8

Československo mělo tzv. polylegální Ústavu, coţ znamená, ţe do ní byly mimo Ústavní listiny zahrnuty rovněţ Zákony prohlášené ústavní listinou za její součást a Zákony označené jako ústavní. Jelikoţ tato Ústava z roku 1920 platila formálně aţ do poloviny roku 1948, lze do této Ústavy zahrnout rovněţ také Ústavní dekrety prezidenta republiky, částečně nařízení Slovenské národní rady a ústavní zákony schválené Prozatímním Národním shromáţděním a Ústavodárným národním shromáţděním. Ústavní soud byl zaloţen v roce 1921 na základě zákona č. 162/1920 Sb. z. a n. Soud byl sedmičlenný, skládal se z předsedy (Karel Baxa), dvou soudců jmenovaných prezidentem republiky, dva členové byli delegováni Nejvyšším soudem a dva Nejvyšším správním soudem. Funkční období bylo desetileté. Návrh na zrušení zákona mohl podat NS nebo NSS (pouze při schválení na plenární schůzi), Poslanecká sněmovna, Senát či Sněm Podkarpatské Rusi. Avšak podání návrhu na zrušení zákona bylo časově omezeno – maximálně do tří let od vyhlášení napadeného zákona. ÚS dále řešil otázky prozatímního opatření, které předkládala z úřední povinnosti vláda. Případný zrušovací nález měl účinky ex nunc. 10 Po prvním funkčním období v roce 1931 zůstal soud na dalších sedm let neobsazen. Následující Ústavní soud byl pak zvolen aţ v roce 1938. V průběhu druhé světové války Ústavní soud svou činnost nevyvíjel. Po 9. květnu 1948 nebyl ústavní soud zřízen a nepočítalo se s ním ani v Ústavě ČSSR. Ústavní soud byl formálně zaveden aţ v roce 1969 Ústavním zákonem o Československé federaci. Fakticky však vznikl aţ v roce 1991 jako Ústavní soud České a Slovenské Federativní republiky, který sídlil v Brně, a který měl dvanáct členů, z kaţdé republiky po šesti členech. Funkční období bylo sedmileté a předsedou byl Ernest Valko. Soud fungoval jen velmi krátce a to přispělo k tomu, ţe za dobu jeho fungování bylo zveřejněno pouze 16 nálezů a usnesení.11 Na činnost Ústavního soudu České a Slovenské Federativní republiky částečně navázal v roce 1993 Ústavní soud České republiky. Současný Ústavní soud by se měl skládat z patnácti soudců. Ti jsou jmenováni prezidentem, jejich funkční období je desetileté a mohou být jmenováni i opakovaně. Současným předsedou je Pavel Rychetský, který byl jmenovaný prezidentem republiky Václavem Klausem. 10 11

Nález nepůsobí do minulosti. Sbírka usnesení a nálezů ÚS ČSFR, ročník 1992 (1.3.1992 – 31.12.1992)

9

1.4 Listina základních práv a svobod V prosinci roku 1948 byla Organizací spojených národů přijata rezoluce č. 217/3, která obsahovala Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod. Tato deklarace představovala shodu všech států o tom, co se rozumí pod pojmem lidská práva a svobody. ČSSR sice přistoupila k této dohodě v říjnu roku 1968, dohoda však byla ratifikována aţ v roce 1976, kdy byla vydána vyhláška č. 120/76 Sb. Ke skutečnému naplnění ale došlo aţ 9.1.1991, kdy byla přijata Federálním shromáţděním ČSFR. Platnosti a účinnosti pak nabyla dnem 8.2.1991. Publikována byla s uvozujícím ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Znovu byla vyhlášena bez uvozujícího zákona usnesením předsednictva České Národní Rady dne 16.2.1992 pod č. 2/1993 Sb. Listina základních lidských práv a svobod je základním ústavním zákonem, garantujícím dodrţování lidských práv a svobod. Spolu s Ústavou České republiky má dominantní význam v rámci ústavního pořádku České republiky. Listina je nadřazená ostatním právním aktům, které se jí musí přizpůsobit. Základní práva a svobody v ní obsaţené vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Listina je svým obsahem zaloţena na principu právního státu, kdy se připouští do svobod jednotlivce pouze v mezích zákona. Pro všechna základní práva a svobody platí, ţe jsou nezadatelná, nepromlčitelná, nezcizitelná a nezrušitelná. Tato základní práva a svobody jsou garantována všem a jsou pod ochranou soudní moci. Samotná listina je tvořena šesti hlavami a je rozčleněna na 44 článků. Hlava první obsahuje obecná ustanovení a garanci některých práv. Hlava druhá obsahuje katalog základních lidských práv a svobod. Ten není součástí vlastního dokumentu Ústavy, jak to je u některých jiných států, avšak v článku č. 3 Ústavy je stanoveno, ţe její součástí je Listina základních práv a svobod. Hlava třetí upravuje práva národnostních menšin, hlava čtvrtá hospodářská, sociální a kulturní práva. Pátá hlava zmiňuje právo na soudní ochranu. Hlava šestá obsahuje společná ustanovení.

10

Listina základních práv a svobod je srovnatelná z hlediska právní síly s ústavními zákony, ačkoliv není jako ústavní zákon v současnosti formálně označena.

2. Pravomoc a působnost Ústavního soudu České republiky, model ústavního soudnictví 2.1 Pravomoc a působnost ÚS Úkolem Ústavního soudu České republiky je zajišťovat ochranu ústavnosti. Působnost soudu je zakotvena v Ústavě a jeho činnost je upravena zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. Ústavní soud má pravomoc zrušit jakýkoliv akt moci výkonné, soudní či zákonodárné v rámci řízení o kontrole ústavnosti právních předpisů či v řízení o ústavní stíţnosti. Hlavním posláním ÚS má být kontrola právních předpisů s ústavním pořádkem, avšak ve skutečnosti tomu je jinak. Řízení o ústavní stíţnost je mnohem častější a týká se kompetence ÚS zrušit pravomocná rozhodnutí soudů obecných včetně obou soudů nejvyšších v případech, ţe došlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Nyní blíţe k samotnému Zákonu č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. Samotný zákon má celkem pět částí. V První části nalezneme informace o organizaci Ústavního soudu. Část druhá stanovuje podmínky řízení před Ústavním soudem, kde najdeme obecná ustanovení a zvláštní ustanovení o řízení před Ústavním soudem. V obecných ustanoveních najdeme: např. kdo můţe podat návrh na zahájení řízení, vymezení pojmů jako účastníci a vedlejší účastníci řízení, jejich oprávnění a úkony, jednací jazyk, stanovuje zákonné náleţitosti návrhu na zahájení řízení, podmínky pro ústní jednání, dokazování,

11

způsoby rozhodnutí, doručování či náklady řízení. Ve zvláštních ustanoveních o řízení před Ústavním soudem nalezneme: řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, o souladu mezinárodních smluv, o ústavních stíţnostech, řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, řízení o pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora o ústavní ţalobě proti prezidentu republiky o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu o opatřeních nebytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy řízení ve věcech referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii. V části třetí ustanovují platové poměry soudce a asistenta, přičemţ platové poměry asistenta se řídí zákonem č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a a orgánech. Kárné provinění a kárné řízení projednává část čtvrtá. Kárným proviněním dle § 133 je „jednání, jímţ soudce sniţuje váţnost a důstojnost své funkce nebo ohroţuje důvěru v nezávislé a nestanné rozhodování Ústavního soudu, jakoţ i jiné zaviněné porušení povinností soudce“ či „jednání, které má znaky přestupku podle zvláštních předpisů.“12 Část pátá je věnována přechodným a závěrečným ustanovením. Zde je důleţitý výčet účinnosti všech novel, přičemţ zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu nabyl účinnosti dne 1. července 1993.

12

Zákon č. 182/1993 Sb. § 133

12

2.2 Modely ústavního soudnictví Ústavní soud České republiky lze zařadit mezi modely evropského soudnictví. Tento model se oproti americkému modelu vyznačuje centralizací, coţ znamená, ţe výkon funkce je zajištěn pouze jedním orgánem. Oba modely jsou protichůdné, coţ vyplývá především z odlišného historického vývoje obou kontinentů. Evropský model je postaven na teorii rakouského právníka Hanse Kosena, který inspiroval a ovlivnil svými myšlenkami všechny evropské země při budování ústavního soudnictví. V průběhu dvacátého století se ústavní soudnictví rozšířilo do celé Evropy a jeho význam vzrostl. Velká část odborníků a politiků se však v dnešní době pře o jeho legitimitu, vzhledem ke kompetencím, kterými Ústavní soud disponuje a to především ve vtahu k politice. Někteří jej povaţují dokonce za konkurenta parlamentu, vzhledem k tomu, ţe má moţnost právo interpretovat a zároveň i tvořit. Ve druhém případě se jedná o to, ţe se parlament při tvorbě legislativy nechají vést předchozí judikaturou Ústavního soudu, aby zákony prošly a byly v souladu s ústavou. Bez ohledu na tyto úvahy, je Ústavní soud nepostradatelnou sloţkou demokratické společnosti. Dohlíţí na dodrţování ústavy a zajišťuje dodrţování lidských a občanských práv a svobod, která jsou v kaţdé demokratické ústavě obsaţena. Důleţité však je zmínit také to, ţe působí jako prostředek pro zmírnění následků voleb, kdy vlastně hájí zájmy lidu tím, ţe rozhoduje na základě ústavy, která je výrazem vůle lidu a slouţí jako donucovací prostředek pro politiky, které nutí podřídit se ústavě. Zákon můţe stanovit, ţe namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud, a to o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem, nebo ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným v zákoně, pokud Ústavní soud nerozhodl jinak. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby a nelze se proti němu odvolat.

13

Všechny své nálezy a vybraná usnesení Ústavní soud zveřejňuje v tištěné Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nejvýznamnější nálezy se zveřejňují v oficiální Sbírce zákonů. Zároveň jsou všechna rozhodnutí zveřejňována na webových stránkách v internetové databázi NALUS, která má pouze informační charakter.

3. Postavení českého Ústavního soudu ve vztahu k Evropskému společenství Cílem této části mé bakalářské práce je zachytit a zanalyzovat vztah českého práva, co se týče judikatury Ústavního soudu České republiky a práva Evropské Unie. Z pohledu právní teorie se jedná o vztah, které je dosud málo popsaný. Ačkoliv Ústavní soud rozhoduje z hlediska ústavněprávního, jeho rozhodnutí se dotýkají celého právního řádu. Pro tvorbu a interpretaci práva Evropské Unie má důleţitý význam Evropský soudní dvůr, který má zásluhu na dnešním pojetí práva Evropské Unie. Mým cílem bude analyzovat obecný pohled Ústavního soudu na vztah práva evropského a českého.

3.1 Vztah vnitrostátního práva a práva unijního Určitě historickým milníkem v politickém, ale hlavně právním vývoji naší republiky je přistoupení České republiky do Evropské Unie dne 1.5.2004. Od chvíle, kdy jsme do EU přistoupili se stal soubor právních norem EU součástí i našeho právního řádu. Ve společnosti na toto téma však začala diskuze, zda právě tímto krokem nepřicházíme o naši suverenitu. Ve skutečnosti to znamená, ţe se Česká republika zavázala k zajištění slučitelnosti současných a budoucích právních norem ČR s právními normami EU. V rámci Evropské unie funguje souběţně jak právo evropské, tak právo národní. Ne vţdy jsou tyto systémy jednotné a tím dochází ke kolizi národních a komunitárních norem v určité oblasti práva. Proto Soudní dvůr uţ v začátcích evropské integrace těmto problémům předcházel pomocí formování aplikační přednosti a přímého účinku komunitárního práva. Právo EU má tyto základní zásady aplikace do právních řádů členských států: nadřazenost komunitárního práva 14

přímá aplikovatelnost nepřímá pouţitelnost čili eurokonformní výklad S aplikačními zásadami souvisí i řízení o předběţné otázce a odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva ES. Aplikační přednost čili nadřazenost komunitárního práva nevyplývá přímo ze Smlouvy o ES, ale právě z rozhodnutí Soudního dvora ES. Evropský soudní dvůr v rozsudku č. 26/62 ve věci Van Gend en Loos zdůraznil, ţe normy Evroského společenství mají větší dopad na vnitrostátní právní řády všech členských států neţ běţné mezinárodní smlouvy. Cílem tohoto je ochrana členských států před neplněním povinností jiných členských států, které jsou stanoveny v normách práva ES. V praxi to znamená, ţe komunitární právo se přičleňuje k právu členských států bez nutné interpretace vnitřního právního předpisu za podmínek, ţe ustanovení je jasné, přesné, bezpodmínečné a přímo aplikovatelné. Pak toto ustanovení můţe zakládat práva a povinnosti jednotlivce, který se pak můţe dovolávat svých práv. Z důvodu průlomového rozhodnutí výše uvedeného bych se ráda věnovala více tomuto případu. V rozhodnutí 26/62

se projednával případ Nizozemské obchodní společnosti s

názvem Van Gend en Loos, která dováţela ze Spolkové republiky Německo do svého domovského státu formaldehyd. Nizozemsko na tento produkt uvalilo importní clo. Van Gend en Loos napadl uvalení cla soudně, kde argumentoval, ţe clo je v rozporu s ustanovením Smlouvy o odstranění cel mezi členskými státy. SDES se v rozhodnutí vyjádřil k dané problematice cel obecně. „Stanovuje předpoklady pro přímý účinek unijního práva, přiznává jednotlivcům moţnost, aby u svých národních soudů, prostřednictvím řízení o předběţné otázce, dohlíţeli na porušování unijního práva a aby se prostřednictvím těchto soudů unijního práva také dovolávali. Dále pojednává o specifickém postavení Evropské unie, o jejím vztahu k členským státům, zdůrazňuje také účast občanů členských států na chodu EU. Soud pohlíţí na unijní právo odlišně od mezinárodního práva, protoţe národní zákonodárce nemá moţnost ovlivnit vnitrostátní účinky samo o sobě.“13 Význam rozhodnutí spatřuji ve více ohledech. A to jak v nadřazenosti unijního práva s přímým účinkem, tak i v zásadním rozdílu rozlišování práva unijního a komunitárního a jeho 13

Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie, Martin Lyčka,Bohumil Kunc,Klára Šléglová a kol.,nakl. Linde Praha, 2010,str. 19.

15

právních následků na vnitrostátní právní systém. Zdůrazňuje tedy i moţnost dovolávat se práva u obecných soudů, které také mohou upozornit na porušení práva unijního. O necelý rok později ESD řešil v případu č. 6/64 Costa versus E.N.E.L. poměr dřívější normy komunitárního práva a pozdější normy práva vnitrostátního, kdy potvrdil zásadu aplikační přednosti práva ES před právem národním, i přestoţe je národní právo novější tzn. neplatí zde zásada lex posteriori derogat legi priori (zákon pozdější ruší zákon dřívější). V rozhodnutí 6/64 Flaminio Costa v E.N.E.L. s datem rozhodnutí 15.7.1964 své zájmy obhajoval italský advokát Costa. Byl akcionářem energetické společnosti E.N.E.L., kterou italská vláda znárodnila. Costa se domníval, ţe znárodnění je v nesouladu s unijním právem. Jako důvody uvedl porušení svobody usazování, svobodné ekonomické soutěţe a státní podpoře. ESD ve svém rozhodnutí potvrdil, ţe právní řád vytvořený dohodou členských států musí být v souladu s vnitrostátním právním řádem. Význam tohoto rozhodnutí je v potvrzení rozsudku ve věci Van Gend en Loos a jeho princip aplikační přednosti, který se váţe jen k ustanovením unijního práva s přímým účinkem. Přímý účinek normy znamená schopnost zakládat práva a povinnosti přímo a samostatně, bez potřeby jiné právní normy. “Význam v rozhodnutí ve věci Costa se Soud přiklonil k principu aplikační přednosti unijního práva, který je jediným moţným řešením střetu unijního práva s vnitrostátním právem. Tato přednost se týká nejen primárního, ale podle pozdější judikatury rovněţ sekundárního unijního práva, primární i sekundární právo převaţují podle Soudu dokonce nad národním ústavním právem. Členský stát zároveň ztrácí moţnost, aby vztah unijního a vnitrostátního práva ve svém ústavním systému obrátil. Případ Costa bývá široce povaţován za vůbec nejdůleţitější rozhodnutí Soudu, princip aplikační přednosti unijního práva totiţ nebyl dodnes kodifikován ve Smlouvách. Judikatura Costa také potvrdila doktrínu přímého účinku podle rozhodnutí ve věci Van Gend en Loos, tedy moţnost, aby se určitá ustanovení unijního práva vztahovala přímo na jednotlivce nacházející se uvnitř členských států.“14 Dalším důleţitým rozhodnutím je v kauze Simmenthal 106/77 s datem rozhodnutí 9.3.1978. V této kauze ESD řešil rozpor mezi normou vnitrostátního práva a normou práva ES. Na základě principu nadřazenosti norem práva ES je jasné, ţe odporující vnitrostátní norma je neaplikovatelná. Nikoliv neplatná.

14

Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie, Martin Lyčka,Bohumil Kunc,Klára Šléglová a kol.,nakl. Linde Praha, 2010,str. 20-21.

16

Cituji skutkový stav: „Společnost Simmenthal, dováţející do Itálie hovězí a telecí maso, se obrátila na Soud, aby rozhodl, ţe veterinární poplatky uloţené v souladu s aktuální italskou legislativou na takové importované zboţí odporují ustanovení unijního práva o volném pohybu zboţí. Protoţe tak Soud také učinil, italská finanční správa měla následně vrátit společnosti Simmenthal neoprávněně vybrané veterinární poplatky. To však neučinila a namítla, ţe posouzení neaplikovatelnosti národního práva pro rozpor s unijním právem je otázkou ústavnosti, jejíţ zodpovězení přísluší výlučně ústavnímu soudu.“15 Rozhodnutí ESD opět potvrdilo aplikační přednost unijního práva ve všech členských státech, jako tomu bylo jiţ ve zmiňovaném případu Van Gend en Loos. Zároveň objasnilo, kdo můţe zkoumat soulad právních norem – tato pravomoc nenáleţí ústavnímu soudu daného státu. „Význam rozhodnutí ve věci Simmenthal můţeme pokládat za přímé rozvinutí judikatury Costa. Princip aplikační přednosti unijního práva obchází vnitrostátní procedury pro zrušení normy niţší právní síly odporující normě vyšší právní síly. Tento princip nepřisuzuje unijním pravidlům vyšší právní sílu, nevyţaduje formální derogaci konfliktního vnitrostátního pravidla ani je nečiní neplatným. Pouze stanoví, ţe takové konfliktní pravidlo se v daném případu nepouţije a ţe toto posouzení musí bezprostředně náleţet kaţdému národnímu sodu. Stát navíc nemůţe oslabovat autoritu unijního práva tím, ţe přijme opatření, která odporují uţ existujícím unijním právním normám.“16 Jen tyto tři případy nám jasně naznačují, ţe unijní právo má přednost před právem vnitrostátním, ovšem za předpokladu, ţe ustanovení mají přímý účinek. Tedy ne všechny normy unijního práva jsou nadřazená právu národnímu. Tyto normy ovšem musí mít stejný účinek ve všech členských státech. Pokud má norma tzv. nepřímou pouţitelnost jsou členské státy povinni interpretovat vnitrostátní právní předpis, který bude v souznění určité směrnice s nepřímým účinkem. Jde víceméně o výklad práva ES vnitrostátní právní normou, která by měla být vytvořena do určitého časového limitu od schválení unijní právní normy.

15

Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie, Martin Lyčka,Bohumil Kunc,Klára Šléglová a kol.,nakl. Linde Praha, 2010,str. 21. 16 Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie, Martin Lyčka,Bohumil Kunc,Klára Šléglová a kol.,nakl. Linde Praha, 2010,str. 22.

17

Na začátku této kapitoly jsem zmínila, ţe se budu částečně věnovat otázce odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci v případě porušení práva ES. Pokud členský stát nesprávně interpretoval směrnici ES nebo ponechal v platnosti vnitrostátní předpis, který je v rozporu s nařízením práva ES či opomněl rozhodnutí SDES, tak je za škodu způsobenou jednotlivcem odpovědný stát a tudíţ je povinen nahradit škodu. Ovšem tímto by se měly zabývat obecné soudy kaţdého členského státu. V návaznosti se zásadami aplikace práva EU je důleţité zmínit téţ řízení o předběţné otázce. Někdy nazvané téţ prejudiciální či preliminační řízení. Toto řízení je velmi důleţité zejména v zajištění jednotného výkladu a aplikace unijního práva ve všech členských zemích. „Ke specifikům tohoto procesního institutu patří to, ţe ESD nerozhoduje ve věci samé, ale pouze se vyjadřuje k relevantní právní otázce, vznesené národním soudem, který řeší konkrétní spor. To umoţňuje zajistit jednotnou aplikaci a homogenní výklad norem komunitárního práva na území různých členských států, přičemţ vztah mezi národními soudy aplikujícími právo ES a ESD je charakterizován zásadou spolupráce (kooperace). Řízení o předběţné otázce je tedy nejen klíčovým prostředkem pro zajištění toho, aby národní soudy aplikovaly evropské právo v souladu s cíli a účely Smluv, ale představuje rovněţ stěţejní institut umoţňující efektivní dialog mezinárodními soudy a judiciálním orgánem nadnárodních elit.“17 Ke vztahu Ústavního soudu zda mohou, nesmí či musí vznést předběţnou otázku se autoři publikace vyjádřili takto: „Ústavní soud členského státu v rámci komunitárního přístupu je jednoznačně soudem ve smyslu čl. 267 SFEU/ex 234 SES, a to nejen proto, ţe naprosto vyhovuje jiţ zmiňovaným kritériím soudního orgánu. Jeho pravomoc vznést předběţnou otázku byla expressis verbis potvrzená i samotným ESD, stejně tak i právní vědou a soudní praxí řady členských států (Německo, Rakousko, Belgie, Portugalsko). Sice část států pravomoc ÚS v tomto směru odmítla (Španělsko, Itálie, Lucemburk), avšak nikoliv z důvodu omezení daných komunitárními podmínkami, ale s ohledem na to, ţe v rámci jejich působnosti nemůţe dle jejich názoru otázka interpretace komunitárního práva nastat. Naproti tomu Evropský soudní dvůr v rámci své soudní doktríny zamítl moţnost vznesení předběţné

17

Šišková Naděţda, Matochová Soňa – Evropské a české právo, jejich vzájemný poměr v judikatuře ÚS ČR, Linde Praha, Praha 2010, str. 22

18

otázky ze strany správních orgánů, protoţe nevystupují jako nezávislé a nestranné instituce ve vztahu k účastníkům sporu.“18

3.2 Nálezy ÚS ČR ve vztahu s unijním či komunitárním právem Z důvodu působení vnitrostátního, unijního i komunitárního práva na našem území je situace v právním prostření značně nepřehledná a mnohdy i pro zkušené velmi sloţitá. Proto je jedním z mnoha úkolů ÚS ČR přezkoumávání mezinárodních smluv, zda jsou v souladu s naším ústavním pořádkem či nikoliv, ještě před jejich ratifikací. Jistě kaţdému z nás vyvstane nedávná událost na dlouhodobé a problematické schvalování Lisabonské smlouvy. Pro přehlednost zde uvádím tabulku některých důleţitých rozhodnutí. Přehled rozhodnutí ÚS ČR v oblasti komunitárního práva k 28.2.2010. 19

Zkrácený název

Datum vydání rozhodnutí

Číslo rozhodnutí ÚS

Publikace ve Sbírce zákonů

1.

„Cukerné kvóty III“

8.3.2006

Nález Pl. ÚS 50/04

154/2006 Sb.

2.

„Důkazní břemeno diskriminace“

26.4.2006


419/2006Sb.

3.

„Evropský zatýkací rozkaz“

3.5.2006


434/2006 Sb.

4.

„Vyhláška o léčivech“

16.1.2007


57/2007 Sb.

5.

„Squeeze out“

27.3.2008


257/2008 Sb.

6.

„Lisabon I“

26.11.2008


446/2008 Sb.

7.

„Neaplikovatelnost ustanovení zákona“

2.12.2008

Usnesení Pl. ÚS 12/08

Nebylo publikováno

8.

Povinnost soudu poloţit předběţnou otázku“

8.1.2009

Nález II. ÚS 1009/08

Nebylo publikováno

9.

„Lisabon II“

3.11.2009


387/2009 Sb.

18

Šišková Naděţda, Matochová Soňa – Evropské a česképrávo, jejichvzájemný poměr v judikatuře ÚS ČR, Linde Praha, Praha 2010, str. 24 19 Pouţitá tabulka je převzata z publikace Evropské a české právo, jejich vzájemný poměr v judikatuře Ústavního soudu ČR, Naděţda Šišková, Soňa Matochová, Linde Praha, 2010, str. 34

19

Judikatura je zde uvedena chronologicky, protoţe některá rozhodnutí mohou na sebe navazovat či odkazovat. Toto pravidlo platí nejen v těchto případech, ale obecně (většinou je v daném rozhodnutí uveden i odkaz na jiţ uzavřený spor z minulosti či je uvedena citace). Ve věci „Cukerných kvót“ Ústavní soud ČR rozhodoval jiţ vícekrát, ale v nálezu spisové značky Pl. ÚS 50/04 padlo 1. rozhodnutí po vstupu ČR do EU. ÚS v něm odmítl uznat absolutní přednost komunitárního práva. V tomto návrhu se jednalo o to, ţe skupina 35 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ţádala zrušit §3 a §16 nařízení vlády č. 364/2004 Sb., o stanovení některých podmínek provádění opatření společné organizace trhů v odvětví cukru.20 Navrhovatelé poukazovali na to, ţe rozdělení kvót způsobuje nerovnost mezi výrobci, a tím i na výrobcích závislých pěstitelích. Přičemţ v nově přijatém nařízení vlády č. 364/2004 Sb. nové kvóty byly převzaty právě z jiţ dříve napadené právní úpravy, která byla shledána jako protiústavní (nález sp. zn. Pl. ÚS 39/01 Cukerné kvóty II ze dne 30.10.2002). Ústavní soud ČR rozhodl, ţe není kompetentní v posuzování, platnosti norem komunitárního práva, ale připomenul, ţe řada členských států EU se nikdy zcela nepodřídila doktríně absolutní přednosti komunitárního práva nad ústavním právem např. nad ochranu základních práv. ÚS ČR se vyslovil, ţe Česká republika přistoupením k Evropské Unii přenesla část svých pravomocí na orgány EU jen v případě, pokud nedojde k porušení pravomocí vykonávaných ES s uchováváním základů státní suverenity České republiky nebo nebude ohroţovat samu podstatu materiálního právního státu. ÚS ČR samozřejmě akceptuje princip aplikační přednosti komunitárního práva, nikoliv však absolutní přednosti unijního práva nad veškerým ústavním právem. 21 Při způsobu přezkumu komunitárního práva ÚS ČR aplikoval tyto principy: 1. princip volné diskrece státu a jeho meze, 2. princip proporcionality,

20

NALUS – databáze rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 50/04 ze dne 8.3.2006 Šišková Naděţda, Matochová Soňa – Evropské a české právo, jejich vzájemný poměr v judikatuře ÚS ČR, Linde Praha, Praha 2010, str. 36 21

20

3. princip ochrany základních práv (zahrnuje princip legitimního očekávání, princip právní jistoty a zákazu retroaktivity, princip nediskriminace, resp. zákazu diskriminace a princip ochrany práva podnikat a vyvíjet jinou hospodářskou činnost), 4. ÚS připomněl předchozí judikaturu v této problematice z důvodu respektování principu právní kontinuity vlastní judikatury. ÚS ČR se také zabýval moţností poloţení předběţné otázky a zjistil, ţe na projednávanou věc je moţné vztáhnout jednu z výjimek zformulovaných v judikatuře ESD. Tedy vznesení předběţné otázky není nutné, pokud se danou otázkou zabývala přechozí judikatura ESD. 22 „Závěrečná poznámka: Nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8.3.2006 se věcně zabýval přezkumem stanovení kvót jednotlivým výrobcům. Je významný tím, ţe jednak se z časového hlediska zabýval jako vůbec první problematikou komunitárního práva, a zároveň tím, ţe jde o rozhodnutí, které nastolilo a vyslovilo se k velkému počtu otázek vztahu ke komunitárnímu právu, konkrétně k otázce rozsahu a způsobu posouzení komunitárního práva ÚS ČR, moţnosti poloţení předběţné otázky ÚS ČR a interpretaci ustanovení čl. 10a Ústavy ČR (tj. 1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci, 2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, ţe k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.). Nález však vyvolal některé výkladové spory či nejasnosti, s nimiţ se Ústavní soud ČR pokusil vypořádat později.“23 Ve věci přezkumu souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství s ústavním pořádkem ČR, Ústavní soud rozhodl, ţe přijetím Lisabonské smlouvy nebude ohroţena česká svrchovanost a určitě nelze hovořit o absolutní nadřazenosti unijního práva. V případě, ţe bude kterákoliv norma přijatá na evropské úrovni a bude v rozporu se zákonem ústavního pořádku, stále tu bude Ústavní soud, který určí, zda daná norma nevybočila z pravomocí, které ČR na EU přenesla.

22

A v tomto případě se ESD obdobnou věcí zabýval v rozsudku ve věci Srl Cilfir and Lanificio di Gavardo SpA versus Ministry of Health 238/81, www.eur-lex.europa.cz 23 Šišková Naděţda, Matochová Soňa – Evropské a české právo, jejich vzájemný poměr v judikatuře ÚS ČR, Linde Praha, Praha 2010, str. 39 - 40

21

4. Teorie a praxe Ústavního soudu České republiky Cílem této podkapitoly je nastínit problematiku z pohledu statistiky, pro lepší představivost uvádím zde i tabulky a samozřejmě zde musím uvést některé příklady z praxe, jimiţ jsou usnesení či nálezy ÚS, které jsou dle mého názoru klíčové nebo velmi aktuální. Protoţe se dotýkají práv kaţdého z nás a tyto jiţ vydaná usnesení jsou vlastně tzv. „precedenty“. Dále jen podotýkám, ţe proti rozhodnutí ÚS se nelze odvolat, tudíţ vydaná rozhodnutí nelze nijak zpětně opravit či odvolat. Mezi hlavní problémy českého ústavního soudnictví patří nepřiměřená délka soudního řízení, která vyplývá z velkého nárůstu podání v posledních letech. Dále to je nejednotná judikatura, právě z důsledku velkého objemu vyřizovaných věcí a nepředvídatelnost soudních rozhodnutí. Ze statistik také vyplývá, ţe zhruba

90%

ústavních

stíţností

je

zamítnuto

zahájení

řízení

z důvodu

zjevné

neopodstatněnosti. „Zjevná neopodstatněnost“ však není nikde blíţe určena ani vymezena, a tak je pouze na zváţení soudců ÚS, kde má hranice.

4.1 Statistika Ústavního soudu České republiky V posledních letech počet podání k ústavnímu soudu neúměrně vzrostl a tento „boom“ se neustále zvyšuje. V roce 1993 bylo, celkem 523 podání, v roce 1995 se počet více neţ zdvojnásobil na 1271 podání a v roce 2009 jiţ bylo zaznamenáno na 3432 podání, coţ je o více neţ 650% v porovnání s rokem 1993.24 Pro úplné zobrazení informací, přikládám tabulku, kterou zpracovala Dagmar Hudcová z ÚS.

24

Čerpáno z www.concourt.cz

22

Počet podání v letech 1993 – 2009 Rok

Celkem

Pl. ÚS

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 Celkem

523 862 1271 1503 2022 2199 2568 3136 3045 3183 2548 2788 3039 3549 3330 3250 3 432 42 248

47 33 47 41 46 30 24 59 39 44 52 75 58 94 29 42 38 798

Ústavní stížnosti a ostatní 476 829 1224 1 462 1 976 2 169 2 544 3 077 3 006 3 139 2 496 2 713 2 981 3 455 3 301 3 208 3 394 41 450

SPR 92 332 313 241 240 235 283 449 335 336 414 548 765 802 894 1 010 819 8 108

Řízení proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně v roce 2003 bylo 66 podání a o šest let později se toto číslo navýšilo na 330 případů. Z toho 207 podání bylo odmítnuto ÚS. V procentech to je přibliţně 62% podání, kterými se ÚS podrobněji nezabýval. Obdobný nárůst je i u řízení proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně, kdy v roce 2003 bylo podáno 276 ţádostí o zahájení řízení a v roce 2009 jich bylo 1006. Z čehoţ vyplývá, ţe nárůst je o více neţ 360% v porovnání s rokem 2003. Z celkového počtu ţádostí o řízení proti rozhodnutí NS v Brně bylo v roce 2009 zamítnuto 603, coţ je necelých 60% (obdobně jako u řízení proti rozhodnutí NSS Brno). Z věcné struktury nápadu u ÚS v roce 2009 bylo nejvíce civilních věcí (59%), z čehoţ bylo 6% věcí obchodních. Trestních věcí v procentech činilo 20%, správních pak 11%, proti Policii ČR a státním zastupitelstvím bylo rozhodováno ve 2%. Absolutně bylo 3394 podání. Opět pro ilustraci a přesnější informaci v příloze přikládám tabulku s přehledným vyčíslením.

23

Z hlediska dlouhodobého horizontu struktury rozhodovací praxe můţeme snadno rozpoznat, ţe nejčastějším způsobem vyřízení ukončených věcí je vydání usnesení, coţ platilo po celou dobu působnosti Ústavního soudu České republiky. Dalšími způsoby jsou nálezy a odloţení a jejich vzájemný poměr můţeme sledovat v grafu.25

V následující tabulce jsou přehledně zobrazeny nápady podle věcného členění v letech 2000 – 2009. Nápady v trestních věcech jsou vyrovnané - mimo otázek zbavení osobní svobody stíhání, obvinění či zadrţení, kde nárůst stoupl více jak o 600%. Absolutně to je znázorněno v přehledné tabulce. Jak můţeme vidět, civilních věcí přibývá a příkladem toho je nárůst nápadu v obchodních věcech konkurzů, ochrany dětí a mládeţe či hmotné zabezpečení dětí, ochrany rodičů a rodiny. Naopak ubylo nápadu ve věci navrácení majetku, daní a poplatků, coţ je s odkazem na naši historii lehce odůvodnitelné.

25

Pouţité grafy a tabulky jsou čerpány z www.concourt.cz a vypracovávala je Dagmar Hudcová

24

4.2 Podání návrhu či stížnosti k Ústavnímu soudu V této části textu bych se ráda zaměřila na popis postupu a průzkumu při podání ústavní stíţnosti či nápadu k Ústavnímu soudu ČR. Zde stručně shrnuji informace o jednotlivých krocích postupu řízení před ÚS, jak na sebe tyto kroky navazují a co je výsledkem. Podání ústavní stíţností musí být v souladu se zákonem o Ústavním soudu a splňovat všechny jeho náleţitosti. Průběh procesu podání ústavní stížnosti či nápadu Ústavní stíţnost se podává proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci v případech, kdy se navrhovatel domnívá, ţe došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud přezkoumává tedy danou věc jen z pohledu ústavnosti nikoli správnosti či zákonnosti soudních postupů a následných rozhodnutí. Jedná se o zcela nové řízení, které je nezávislé na dalších řízení.

25

Navrhovatel při podávání ústavní stíţnosti by měl splňovat následující kritéria: fyzická osoba (dále jen FO) či právnická osoba (dále jen PO), která v jiţ proběhlém řízení nevystupovala ve vrchnostenském postavení, v případě, kdy stěţovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně práva, stěţovatel musí vystupovat ve sporu osobně, při němţ došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci. Navrhovatelem ústavní stíţnosti sice můţe být FO či PO, pokud jsou splněné zákonné podmínky, ale musí být v celém řízení zastoupeni advokátem bez moţnosti výjimek (platí to i pro osobu znalou práva). V případě problémů s jeho obstaráním se navrhovatel můţe obrátit na Českou advokátní komoru, která mu můţe advokáta určit za určitých podmínek. Ústavní soud hodnotí z hlediska ústavnosti všechny podané návrhy, vyjádří důvodnost (opodstatněnost) podání ústavních stíţností či jejich neopodstatněnost. Náleţitosti ústavní stíţnosti: návrh musí mít písemnou formu, musí být patrno, kdo jej navrhuje, čeho se to týká, co sleduje, podpis navrhovatele, datum, počet návrhů se odvíjí od počtu účastníků a vedlejších účastníků (plus jeden návrh na zaloţení u ÚS, návrh musí obsahovat pravdivé vylíčení skutečnosti, kterých se navrhovatel dovolává, označení důkazů, čeho se domáhá, včasné podání – ústavní stíţnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon umoţňuje k ochraně práva stěţovatele, kopie rozhodnutí o posledním prostředku.

26

Návrh na zrušení právního předpisu Spolu s ústavní stíţností lze podat návrh na zrušení ustanovení právního předpisu v případě, pokud jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stíţnosti a dle stěţovatele je uvedený právní předpis v rozporu s ústavním nebo jiným zákonem. Toto je jediný případ, kdy můţe FO či PO navrhnout zrušení právního předpisu. Přímý návrh by ÚS musel odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. V otázce doručení ústavní stíţnosti je nutné, aby vţdy byla adresována Ústavnímu soudu, a lze ji doručit poštou, elektronicky e-mailem na adresu elektronické podatelny nebo do datové schránky ÚS, telegrafem či telefaxem, osobně na podatelnu ÚS. Pokud zaslaný návrh neobsahuje uznávaný elektronický podpis, je nutné, aby návrh byl doplněn originální listinou ve lhůtě do tří dnů od přijetí. Není-li doplněn, nepřihlíţí se k němu vůbec. V otázce lhůty pro podání stíţnosti se postupuje dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu: „Ústavní stíţnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěţovateli k ochraně jeho práva poskytuje, takovým prostředkem se rozumí ţádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procení prostředek k ochraně práva, s jehoţ uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.“26 Lhůta začíná běţet po dni, kdy bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěţovateli doručeno. Pokud lhůta vychází na víkend nebo svátek, posunuje se termín na nejbliţší následující pracovní den. V případě, ţe procesní prostředek ochranu práva stěţovateli neposkytuje, lhůta se počítá ode dne, kdy se stěţovatel dozvěděl o skutku, nejdéle

26

Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, §72 odst. 3

27

do jednoho roku ode dne zásahu. Pokud není lhůta dodrţena, ÚS musí jednání odmítnout z důvodu nedodrţení lhůty. Dokud se neodebere ÚS k závěrečné poradě ve věci, je moţné stáhnout ústavní stíţnost zpět. Nepřípustná ústavní stíţnost je v následujících případech: návrh je nepřípustný, pokud ÚS nálezem jiţ rozhodl, pokud v téţe věci ÚS v současné době jedná, stěţovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky (jak řádné, tak mimořádné). V případě zjištění ÚS nepřípustnosti v podané věci musí stíţnost odmítnout pro nepřípustnost. Řádné opravné prostředky jsou odvolání, rozklad, stíţnost, ţaloba ve správním soudnictví apod. Mimořádné opravné prostředky jsou např. dovolání nebo kasační stíţnost. Nejčastějšími důvody odmítnutí ústavní stíţnosti je neoprávněnost navrhovatele, zjevná neopodstatněnost návrhu, vady návrhu spočívající v absenci právního zastoupení a nevyuţití lhůty stanovené ÚS pro odstranění vad návrhu, v případě, ţe stíţnost neobsahuje náleţitosti určené zákonem o Ústavním soudu. V opačném případě soud shledá ústavní stíţnost jako důvodnou a začne se danou věcí zabývat. Pokud stíţnost nemá všechny předepsané náleţitosti, vyzve ÚS k jejich doplnění ve stanovené lhůtě. Jestliţe stěţovatel tyto vyţádané náleţitosti nedoplní, stíţnost se zamítne. V opačném případě pokračuje v řízení. Pro vydání nálezu či usnesení ÚS nemá stanovenou lhůtu, do které by měl rozhodnutí vydat, ale závisí to samozřejmě na sloţitosti případu. Formy rozhodnutí: Nález – rozhodnutí ve věci samé (vyhovění, zamítnutí), Usnesení – v ostatních otázkách, zejména procesních (o odmítnutí návrhu z důvodu nesplnění podmínek řízení, o vyloučení soudce, o uloţení pořádkové pokuty, o nákladech řízení, o zastavení řízení, přerušení řízení, spojení věcí atd.).

28

Nález Nález se skládá ze tří obligatorních částí: výrokové části, odůvodnění, poučení. Ve výrokové části se ÚS vysloví, zda podanému návrhu vyhovuje či zamítá. V návrhu, kterému vyhoví, musí uvést, která základní práva nebo svobody byla porušena, která rozhodnutí orgánů veřejné moci se ruší či která napadená ustanovení právního předpisu se zrušují. Pokud se jedná o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu lze vykonatelnost zrušujícího nálezu odloţit. V tomto případě musí odklad vykonatelnosti výslovně uvést ve výroku. V odůvodnění ÚS stručně uvede skutkové okolnosti, podstatu návrhu a důvody, na základě kterých rozhodli. V podstatě by měl vyplynout vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Zpravidla se jedná o části skutkový stav věci, podstata návrhu, vyjádření účastníků řízení, vlastní odůvodnění. Odůvodnění dále členíme na nosné důvody rozhodnutí, které se váţnou k výrokové části nálezu a důvody jdoucí nad rámec rozhodované věci. V poučení musí být informace, ţe proti rozhodnutí ÚS se nelze odvolat, neboť proti rozhodnutí Ústavního soudu nejsou přípustné ţádné vnitrostátní právní prostředky. Jedinou moţností, jak napadnout rozhodnutí Ústavního soudu je podání individuální stíţnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. V příloze přikládám na ukázku usnesení I.ÚS 3793/11 ze dne 28.12.2011 a nález I.ÚS 515/12 ze dne 16.05.2012. Všechny nálezy jsou vykonatelné buď vyhlášením ve Sbírce zákonů dnem, který je určený výslovně v rozhodnutí vyhlášením nálezu v jednací síni ÚS doručením písemného vyhotovení účastníkům

29

Náklady řízení u ÚS: Náklady řízení, které vznikly v souvislosti s ústavním nápadem či stíţností jako jsou např. náklady zastoupení, ztráta na výdělku apod. si kaţdý účastník hradí sám. Ve výjimečných případech můţe ÚS rozhodnout dle výsledků řízení o úhradě nákladů, aby zcela či z části některý z účastníků náklady uhradil protistraně. Stěţovatel, pokud nemá dostatečné finanční prostředky na zaplacení advokáta z důvodu osobních a majetkových poměrů, které prokáţe, můţe ÚS ţádosti o náhradu nákladů zastoupení vyhovět za splnění následujících podmínek: musí o to výslovně poţádat před prvním ústním jednáním a ústavní stíţnost nesmí být odmítnuta. V tomto případě náklady právního zastoupení stěţovatele jsou zcela nebo z části hrazeny státem. Poplatek za podání ústavní stíţnosti či nápadu se neplatí a náklady vzniklé v průběhu řízení vzniklé prováděním důkazů, hradí Ústavní soud. Informace o průběhu řízení Do spisu v průběhu řízení jsou oprávnění nahlíţet účastníci řízení, vedlejší účastníci řízení či jejich zástupci – jen advokáti na základě zvláštní plné moci. V případě jiţ pravomocně ukončeného řízení jsou oprávnění nahlíţet účastníci řízení, vedlejší účastníci řízení a osoby, které mají plnou moc k nahlédnutí do spisu od účastníků či vedlejších účastníků řízení. Nahlíţet do spisu je moţné v místnostech ÚS k tomu určených a za přítomnosti pracovníka soudní kanceláře, který o kaţdém nahlédnutí provede záznam do spisu s uvedením dne, osoby a délky nahlíţení. Tento záznam stvrdí svým podpisem nahlíţitel i soudní pracovník. Všechny své nálezy a vybraná usnesení ÚS soud zveřejňuje v tištěné Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nejvýznamnější nálezy se zveřejňují v oficiální Sbírce zákonů České republiky. Zároveň všechna rozhodnutí ÚS v elektronické podobě jsou uváděny na webových stránkách v internetové databázi NALUS (mají pouze informační charakter).

30

4.3 Příklady z praxe V této části se budu zabývat konkrétními judikáty z poslední doby, kde bych se zaměřila na rozbor nálezů. Snaţila jsem se o rozmanitost ústavních stíţností, kdy jsem chtěla nastínit problémy, se kterými se ÚS potýká při rozhodování jednotlivých nápadů. Nejkontroverznějším nálezem ÚS zvláště týkajících se pravomocí Ústavního soudu rušit zákony, jeţ mají ústavní charakter, je nepochybně zrušení zákona č. 159/2009 v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ve věci Melčák - o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny jednorázovým ústavním zákonem. Poslanec Miloš Melčák podal v zákonem vymezené lhůtě (26.8.2009) výše uvedenou ústavní stíţnost v níţ se domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta o konání předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a spolu s tím návrh na zrušení ústavního zákona, který zkracuje páté volební období sněmovny. Toto se dle navrhovatele příčí ústavnímu pořádku, protoţe Ústavu nemění, ale jde pouze o jednorázový zákon v ústavní rovině, který vyuţívá momentální vůle většiny zákonodárců. V odůvodnění ústavní stíţnosti navrhovatel zmiňuje porušení práva na nerušený výkon veřejné funkce, jeţ je dle navrhovatele v rozporu s LZPS a Ústavou ČR (Ústava stanovuje čtyřleté volební období přičemţ zánikem mandátu se povaţuje buď uplynutí doby, nebo rozpuštění sněmovny). Pro úplné dokreslení pozadí přijetí zákona je nutné připomenout události, které s tímto souvisí. „Sněmovna schválila návrh na zkrácení volebního období v květnu. Zákon byl koncipován podle předlohy z obdobné situace v roce 1998. Předčasné volby byly výsledkem vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka (ODS) 24. března 2009. Tato vláda podala dva dny na to demisi a začala stranická vyjednávání o sloţení vlády nové. Prezident republiky navzdory zvyklosti nepověřil sestavením nové vlády dosavadního premiéra Mirka Topolánka, proto se koalice a ČSSD musela shodnout na novém kandidátovi, stal se jím dosavadní šéf Českého statistického úřadu Jan Fischer, kterého také 9. dubna prezident jmenoval do funkce předsedy vlády. Kompletní kabinet Jana Fischera Václav Klaus oficiálně jmenoval 8. května.“27 27

http://www.epravo.cz/zpravodajstvi/melcak-libovolne-zkracovani-nebo-prodluzovani-funkcnihoobdobi-by-byl-konec-demokracie-57891.html, ISSN 1213-189X

31

ÚS rozhodl dne 10.9.2009 takto: „Nález pléna Ústavního soudu ve sloţení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Ţidlická ze dne 10. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ve věci návrhu M. M. na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, podaného podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (nález byl vyhlášen pod č. 318/2009 Sb.). Výrok I. Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, se zrušuje dnem 10. září 2009. II.

Rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignované předsedou vlády, pozbývá platnosti současně s ústavním zákonem č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.“28 K rozhodnutí byla připojena i odlišná stanoviska soudce Vladimíra Kůrky a Jana Musila. Odůvodnění stanoviska Vladimíra Kůrky Hned v úvodu předeslal, ţe se touto ústavní stíţností soud neměl dle jeho názoru zabývat z důvodu neprojednatelnosti. Zdůrazňuje, ţe přijetí zákona proběhlo v souladu s Ústavou. Při projednávání jednorázovosti zákona doplňuje další jednorázové zákony, které nenaplňují všeobecnou právní regulaci, a přesto nejsou „vadné“. Jsou to např. zákon o státním rozpočtu, výčtové restituční zákony, zákony vydané za výjimečných okolností, přírodních katastrof či válečném stavu. Nehledě na to, ţe ústavní stíţnost se týkala o zkrácení volebního období samotného poslance. Nezkratitelnost volebního období nikde není zaručena.

28

Čerpáno z www.nalus.usoud.cz, rozhodnutí sp. zn. Pl. 27/09 ze dne 10.9.2009

32

Odůvodnění stanoviska Jana Musila Vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím pléna, zejména řízením o zrušení zákona, které nemělo dle jmenovaného vůbec začít. Důvodem byla neoprávněnost podání ţádosti o zrušení ústavního zákona navrhovatelem stíţnosti. Stěţovatel nemá ţádné právo, aby jeho poslanecký mandát trval celé volební období, ba i v Ústavě jsou uvedeny moţnosti zkrácení z celé řady důvodů. Uvedl, ţe smyslem stíţnosti není ve skutečnosti zpochybnění vyhlášení termínu voleb, ale zpochybnění samotného ústavního zákona, který byl přijat v souladu se zákonem. Stíţnost měla být odmítnuta pro nepřípustnost. Cituji: „Kompetence Ústavního soudu přezkoumávat ústavní zákony je sporná a deklarování této kompetence není v nálezu přesvědčivě zdůvodněno.“29 A ještě jeden zajímavý citát, který uvedl v závěrečných poznámkách: „Nebudou škody, způsobené zrušením tohoto ústavního zákona, mnohem větší, neţ jsou údajné škody, které jeho přijetím utrpěl náš ústavní systém? Opravdu lze připustit, aby se i v tomto případě uplatnila zásada fiat iustitia, pereant mundus (ať třebas zhyne svět, jen kdyţ zvítězí spravedlnost)? Nezvítězí snad v tomto případě spíše neţ spravedlnost - právníci?“30 Tímto rozhodnutím ÚS překvapil nejen veřejnost, ale i odbornou veřejnost spolu s experty zaměřující se na ústavní právo. Tím, ţe zrušil ústavní zákon, rozpoutal mnohé diskuze, zda nepřekročil své pravomoci. Na straně jedné opravdu panuje rozhořčení, ţe ÚS překročil své pravomoci na rámec uvedený v samotné ústavě, kde není výslovně uvedeno, ţe ÚS můţe měnit či rušit ústavní zákony naopak uvádí, ţe ÚS se má těmito ústavními zákony řídit. Na straně druhé jsou zastánci rozhodnutí, ţe vytváření jednorázového zákona v ústavní rovině je v rozporu s článkem č. 9 odst. 2 „změna podstatných náleţitostí demokratického právního státu je nepřípustná“ a na základě tohoto ÚS náleţí pravomoc k rušení ústavních zákonů, které mění tyto podstatné náleţitosti demokratického právního státu. Nicméně takto své rozhodnutí odůvodnil i ÚS. Obě strany mají jiný úhel pohledu na věc a jejich argumenty jsou pochopitelné. Já si myslím, ţe Ústavní soud by neměl zasahovat do ústavních zákonů, pokud se jimi má sám 29 30

Nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10.9.2009, str. 19 – odůvodnění odlišného stanoviska Jana Musila Nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10.9.2009, str. 23 – odůvodnění odlišného stanoviska Jana Musila

33

řídit. Otázkou je, zda by neměl být zpravomocněn či stanoven jiný orgán, který by ústavní zákony „kontrolovat“ mohl, aby právě nemohlo docházet ke schvalování zákonů v ústavní rovině zákonodárci dle jejich vůle. Úskalím tohoto průlomového nálezu můţou být opakující se zásahy ÚS při změnách ústavních zákonů. Přičemţ zákonodárce si volíme my ve volbách, volbu ústavního soudce nijak ovlivnit nemůţeme.

Usnesení ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 1000/12 Všechny návrhy na zahájení řízení, kterými se má zabývat ÚS ČR musí mít předepsané náleţitosti, které jsou uvedeny v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud návrh tyto předepsané náleţitosti nemá, ÚS vyzve ţadatele o odstranění vad do předem stanovené lhůty. Konkrétní příklad odmítnutí pro neodstraněné vady je usnesení sp. zn. I. ÚS 1000/12 ze dne 17.5.2012 a proti usnesení ÚS není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Skutkový stav: Stěţovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24.5.2007 a to písemným podáním ústavní stíţnosti s datem přijetí u ÚS dne 16.3.2012. Rozhodnutí: „ÚS rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stíţnosti J.H., bez právního zastoupení, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.5.2007, takto: Ústavní stíţnost se odmítá.“31 Odůvodnění: Stěţovatelka podala ústavní stíţnost dne 16.3.2012 a z důvodu k nesplnění náleţitostí stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu byla písemně vyzvána k odstranění vad návrhu (stěţovatelka musí být v řízení před ÚS zastoupena advokátem) do 30 dnů ode dne doručení výzvy. Dále výzva obsahovala poučení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené. 31

Usnesení sp. zn. I. ÚS 1000/12 ze dne 17.5.2012, čerpáno z www.nalus.usoud.cz

34

Výzva byla doručena dne 10. 4. 2012 a stěţovatelka na ni nereagovala. Z důvodu neodstranění vad v určené lhůtě Ústavní soud usnesením rozhodl o odmítnutí návrhu pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu určené.

Nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 564/08 Porušení principu presumpce neviny a volného hodnocení důkazů V této stíţnosti byla napadena rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodu porušení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutkový stav: Stěţovatel včas podal ústavní stíţnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) pro výše uvedené důvody. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci: Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud zamítl odvolání stěţovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kde byl uznán vinným z pokusu trestného činnu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Skutek měl spáchat tím, ţe jménem svého zaměstnavatele avaloval směnky a k tomuto neměl oprávnění. Tímto jednáním mohl zaměstnavatele vystavit nebezpečí povinnosti uvedený směnečný peníz zaplatit. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Zároveň mu byl uloţen trest zákazu činnosti po dobu pěti let (zákaz výkonu zaměstnání spojeného se správou majetku). Rozhodnutí ÚS: „Ústavní soud rozhodl v senátě sloţeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stíţnosti stěţovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Brno, Kuřimská 42, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 To 121/2007 - 1368, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 10 T 6/2005, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 To 121/2007 1368, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 10 T 6/2005, došlo k

35

porušení základních práv stěţovatele, zakotvených v čl. 8 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se obě rozhodnutí ruší.“32

Odůvodnění: Stěţovatel vznesl řadu argumentů proti způsobu provádění dokazování a hodnocení jednotlivých důkazu obecných soudů (např. absence originálů směnek z důvodu identifikace podpisu, výpovědi svědků označil za nevěrohodné z důvodu nepřesnosti, neprokazatelnosti a rozporu jejich výpovědí, údajné odesílání emailů v době, kdy nebyl u svého pracovního počítače). Odvolací soud i soud prvního stupně na základě výzvy ÚS zaslaly vyjádření, které ovšem neobsahovala ţádné nové skutečnosti či důkazy. Po prostudování ústavní stíţnosti a spisu ÚS dospěl k závěru, ţe ústavní stíţnost je důvodná. Stěţovatel byl odsouzen za situace, kdy neexistuje přímý důkaz o podepsání a orazítkování předmětných směnek. Originál směnky nebyl k dispozici a fotokopie jedné z nich byla v závěru znalce z oboru písmoznalectví byla pro zjišťování pravosti nezpracovatelná. Odsouzení bylo odůvodněno v prvé řadě na základě výpovědí svědků, jejichţ svědectví se rozcházela v popisu místa i časové souvislosti spáchání trestného činu, proto by měly tyto rozpory činit jejich výpovědi za nevěrohodné. Z dalších neprověřených důkazů označených stěţovatelem byla existence a obsah jeho elektronické a telefonické komunikace. Dle stěţovatele v prověřování důkazů soudy nebyly důsledné, protoţe emaily mohly být odesílán z jeho počítače bez jeho vědomí či v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud tento návrh na doplnění dokazování nebral v úvahu. Ústavní soud připomenul, ţe soud není povinen provést všechny navrţené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout. V případě, ţe jim nevyhoví, tak ve svém rozhodnutí musí vyloţit, z jakých důvodů navrţené důkazy neprovedl. V tomto případě řádné odůvodnění jeho neprovedení chybí. O námitkách směřujících proti provádění a hodnocení důkazů i proti učiněným skutkovým zjištění, platí princip nezávislosti soudů, z čehoţ vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Je tedy jen na posouzení soudu, zda jsou skutečnosti relevantní k dokazování, a pro které se soud rozhodne a provede je, či doplní. Kaţdý soud by

32

Nález I. ÚS 564/08 ze dne 22.5.2012 čerpáno z www.nalus.usoud.cz

36

měl řádně a srozumitelně odůvodnit svá skutková zjištění a přijaté právní závěry coţ odpovídá zásadě spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny – kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu). Ústavní soud v přezkumu shledal porušení ústavních práv a svobod stěţovatele, neboť zmíněné důkazy netvořily logický a ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by spolehlivě prokázaly trestný čin. Obecné soudy, v této komplikované věci, nehodnotily obhajobu stěţovatele s náleţitou pečlivostí a jejich postup neodpovídal zásadám uvedených v trestním řádu. Ústavní soud shledal porušení zásady presumpce neviny. V návaznosti na tento závěr ÚS stěţovateli vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil dne 22.5.2012.

Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 3011/11 Náhrada nákladů řízení a odměna advokáta u tzv. formulářových žalob Stěţovatelka podala ústavní stíţnost a domáhá se zrušení usnesení Městského soudu v Praze z důvodu porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Skutkový stav: Obvodní soud pro Prahu 10 stěţovatelce uloţil zaplatit ţalobci vymáhanou částku Kč 272,- a náhradu nákladů ve výši Kč 5.400,-. Z čehoţ byla částka Kč 4.500,- odměna advokáta ţalobce. Stěţovatelka po obdrţení elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 se odvolala pouze do výroku o nákladech řízení s odkazem na jiné rozhodnutí, v němţ soud sníţil přiznanou výši nákladů řízení a odkázala na judikaturu ÚS a novelizovanou vyhlášku č. 484/2000 Sb. z roku 2006. V obdobném nálezu sp. zn. III. ÚS 594/07 ÚS odkazuje na Pravidla profesionální etiky a Pravidla soutěţe advokátů České republiky, zdůrazňuje zásadu přiměřenosti postihu k chování účastníka, který porušil povinnost. V projednávané věci došlo dle stěţovatelky k zásahu do jejích práv z důvodu přemrštěné ceny nákladů řízení vůči předmětu řízení (náklady řízení aţ dvacetinásobně překračují ţalovanou částku).

37

Rozhodnutí: „Ústavní soud rozhodl v senátu sloţeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěţovatelky Ing. M. F., právně zastoupené JUDr. Ivanou Weberovou, advokátku se sídlem V Aleji 23, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 28 Co 263/2011, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 28 Co 263/2011 se ruší.“33 Odůvodnění: Po přezkoumání stíţnosti ÚS dospěl k závěru, ţe stíţnost je důvodná. ÚS jiţ v dřívější rozhodovací praxi stanovil, ţe v případech bagatelních věcí tj. ţalob znějících na peněţité plnění do částky Kč 2.000,- (později dle zákona č. 7/2009 upraveno do Kč 10.000,-) bude ÚS rozhodovat jen u extrémních pochybení obecných soudů se zřetelným zásahem do základním práv stěţovatele. „ V této projednávané věci ÚS dospěl k závěru, ţe pochybení obecných soudů dostálo takové intenzity, ţe nebylo moţno z důvodu bagatelnosti sporu odmítnout ústavní stíţnost z formálních důvodů, ale bylo nutno korigovat postup obecných soudů meritorním rozhodnutím ve formě vyhovujícímu nálezu“34 Z tohoto lze tedy vyvozovat, ţe jde opět o průlomový nález, kde ÚS zasáhl do rozhodování o nákladech soudního řízení, kdy většinou o nich rozhodují soudy obecné a ÚS by neměl do tohoto zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení většinou nedosahuje takové intenzity, aby mohli narušit základní práva a svobody. Pokud ovšem dojde k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR z důvodu pravomocného rozhodnutí v řízení, je ÚS oprávněn zasáhnout na základě ústavní stíţnosti stěţovatele, jehoţ základní práva byla porušena. Pravomoc ÚS je zaloţena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodrţení ústavně právních principů: 33 34

Nález II. ÚS 3011/11 ze dne 15.5.2012 Nález sp. zn. I. ÚS 3011/11 ze dne 15.5.2012

38

zda nebyla porušena ústavně zaručena práva všech účastníků řízení, zda bylo řízení vedeno v souladu s těmito principy, zda lze řízení pokládat za spravedlivé. V kaţdém civilním procesu platí zásada úspěchu ve věci, tzn. ţe osoba, která důvodně brání své subjektivní právo nebo zájem, má nárok na náhradu nákladů, které vynaloţí při chránění jeho práv v procesu. Ze základního strukturního principu platí, ţe vynaloţené náklady spojené s procesem hradí neúspěšná strana v řízení straně úspěšné. K problematice tzv. formulářových ţalob a výše účelně vynaloţených nákladů se ÚS vyslovil v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29.3.2012 a to následovně: „z pravidla se bude jednat o návrh, mající podobu vyuţitého vzoru, jenţ se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totoţný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej „odhalí“ i díky jednotě v osobě ţalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, ţe sepsání tzv. Formulářové ţaloby představuje spíš administrativní úkon, neţ provedení úkonu právní sluţby. Návrhy budou vystiţitelné jiţ ve své druhové charakteristice, půjde o typový návrh, který je však natolik zvláštní a vymykající se běţnému návrhu na zahájení řízení, ţe je způsobilý ovlivnit přístup soudu v rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení jiţ v jeho počátku a není tak potřeba zkoumat jen konkrétní okolnosti souzeného případu, jeţ jsou z povahy věci abstrahované od celkového kontextu jednání ţalobce. V tomto směru jiţ neobstojí stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008 sp. zn. Cpjn 201/2008, dle kterého „Při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, ţe advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, ţe spor je veden o nízkou částku, ţe projednávaná věc není právně sloţitá nebo náročná, ţe řízení bylo krátké, ţe se jedná o obdobné ţaloby nebo ţe nároky mohly být uplatněny jednou ţalobou anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrţ jen konkrétní (individuální) okolnosti případu“

39

Nejvyšší soud při tvorbě uvedeného stanoviska nebyl konfrontován s ţivelným uplatňováním ţalob o zaplacení bagatelních částek, kde cílem ţalobce nebylo získat právo na zaplacení ţalované částky, ale především právo na paušální náhradu nákladů zdaleka nedosahující jím skutečně vynaloţené náklady, ve stanovisku vystiţený princip legality však musí – z důvodů v tomto rozhodnutí vyloţených – ustoupit principu spravedlnosti, které se musí dostat jak ve vztahu k věřitelům, tak i k jejich dluţníkům.“35 Tudíţ by mělo být přihlíţeno k tomu, zda návrh je dle jiţ vytvořeného vzoru, který není tak časově náročný, jako individuální zpracování návrhu, a měla by být zohledněna i odměna advokáta či notáře, který se takovýmto návrhem bude zabývat (např. vzor formuláře návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dále je potřeba zmínit, ţe úspěšnému ţalobci, který je zastoupen advokátem, vznikají náklady vţdy a to nejen úkony právního charakteru, ale i např. administrativní úkony. ÚS se vyjádřil, ţe v této kauze výše přisouzené částky je zřejmé, ţe se vymyká pravidlům jiţ stanoveného nálezu ÚS. ÚS rozhodl, ţe v tomto případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces stěţovatelky. Konkrétně tím, ţe obvodní soud nepřihlédl k okolnostem, týkajících se účelně vynaloţených nákladů řízení při vymáhání bagatelní pohledávky.

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 2523/10 Společenská nebezpečnost trestného činu a souhlas poškozeného s trestním stíháním – domácí násilí Na rozdíl od předchozích judikátů je tento nejzávaţnější. Jedná se o domácí násilí, které je hodně diskutované a bohuţel je přítomno v mnoha domácnostech kolem nás. Ale kde je ta pomyslná hranice, co je násilí? Jak se zachovat? Kdy zasáhnout? Co dělat, kdyţ pomoc konkrétní oběť odmítá? Toto jsou otázky, které nejsou předmětem této práce, ale tohoto tématu se částečně dotýká následující nález. Skutkový stav: V této věci jsou stěţovatelé dva – manţelé.

35

Nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29.3.2012

40

Ústavní stíţnost stěţovatele: Stěţovatel podal ústavní stíţnost dne 27.8.2010 a domáhal se zrušení výše uvedených rozhodnutí z důvodu dotčení jeho základního práva být stíhán a trestán za jednání, jehoţ trestnost je stanovena zákonem, a práva na spravedlivý proces. Jednání, za které byl odsouzen, je v rozsudku časově vymezeno (nejméně od roku 1990 do 1.3.2009), kdy daný skutek byl kvalifikovaný jako trestní čin týrání osoby ţijící ve společně obývaném bytě nebo domě aţ novelizací trestního zákona č. 91/2004 Sb. s účinností od 1.6.2004. Dále stěţovatel uvádí, ţe čin, za který byl odsouzen, nesplňuje znaky trestného činu (kvalifikované jednání nemá charakter vyššího neţ nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost). Toto dokládá tím, ţe manţelka s ním obnovila souţití, které je nadále bezproblémové, coţ uvedla jednak v odvolání a podala i ústavní stíţnost proti rozsudku ve prospěch stěţovatele. Porušení zásad spravedlivého procesu je další důvod uvedený v ústavní stíţnosti. Stěţovatel se domnívá, ţe byl odsouzen na základě důkazu, který byl proveden nezákonně. Míněno tak, ţe manţelka před jejím výslechem v přípravném řízení byla chybně poučena a myslela si, ţe souhlas se stíháním můţe kdykoliv odvolat. Ústavní stíţnost stěţovatelky: Byla doručena dne 21.4.2010 se všemi náleţitostmi dle zákona. V ústavní stíţnosti se stěţovatelka odvolávala na porušení práv na spravedlivý proces a domáhala se zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a usnesení Městského soudu v Praze. Stěţovatelka namítá, ţe před výslechem v přípravném řízení byla chybně poučena. Nevěděla, ţe k trestnímu stíhání jejího manţela dle trestního zákona není jejího souhlasu zapotřebí a nemůţe jej vzít zpět. V případě kdyby byla poučena, namítala, ţe by nepodávala trestní oznámení a nevypovídala by jako svědkyně proti manţelovi. V návaznosti na to, zdůraznila, ţe ve výpovědi v přípravném řízení problém zveličila. Dále zdůraznila, ţe v současné době ţije s manţelem ve společné domácnosti a jejich souţití je bezproblémové. Poukázala také na to, ţe v případě jeho odsouzení, bude existenčně postiţena celá rodina z důvodu hrozby propuštění manţela ze zaměstnání a následnými problémy způsobené odsouzením. ÚS usnesením dne 2.12.2010 spojil výše uvedené ústavní stíţnosti ke společnému řízení.

41

Předchozí průběh trestního stíhání stěţovatele: Ústavní soud si vyţádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 4 a z něho zjistil, ţe stěţovatel by uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby ţijící ve společně obývaném bytě nebo době nejméně od roku 1990 do 1.3.2009, kdy ve společném bytě psychicky i fyzicky týral svou manţelku, mnohdy i za přítomnosti jejich dvou dcer. Za to mu byl uloţen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehoţ výkon byl podmíněně odloţen se zkušební dobou v trvání 3,5 roku. Proti tomuto rozsudku se oba účastníci odvolali. Městský soud v Praze obě odvolání zamítl. Proti usnesení Městského soudu v Praze stěţovatel podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ČR zamítnuto. Vyjádření účastníků řízení: Na základě výzvy ÚS se účastníci řízení vyjádřili takto: A) Obvodní soud pro Prahu 4 - se k výzvě nevyjádřil B) Městský soud v Praze – ve vyjádření zaslal, ţe námitky ústavní stíţnosti nepokládá za odůvodněné a odkázal na odůvodnění svého usnesení o zamítnutí odvolání, kde se námitkami stěţovatelů vypořádal. Ve věci upuštění od ústního jednání souhlasil. C)

Nejvyšší soudu ČR – ve vyjádření uvedl, ţe námitky stěţovatelů odpovídají

výtkám uplatněných v odvolání a dovolání, přičemţ dovolací soud je shledal nedůvodným. Výhrada stěţovatele vůči časovému období, za které byl odsouzen, povaţuje odvolací soud za relevantní z důvodu nadále pokračujícímu dlouhodobému trvání skutku i po přijetí novely trestního zákony, kdy tento skutek trestný byl. Dovolací soud se domnívá, ţe v trestním řízení nedošlo k porušení základních práv stěţovatele. Ve věci upuštění od ústního jednání také souhlasil. Upuštění od ústního jednání: V řízení o ústavní stíţnosti lze upustit od ústního jednání se souhlasem účastníků za předpokladu, ţe nelze očekávat další objasnění věci. V tomto řízení obě podmínky byly splněny, a tudíţ bylo od ústního jednání upuštěno. Posouzení důvodnosti ústavních stíţností: Ústavní soud dospěl k závěru, ţe napadeními pravomocnými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základních práv, proto uznal ústavní stíţnosti důvodnými. 42

Uznal námitku stěţovatelů týkající se postupu orgánů v trestním řízení, kdy bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Tím, ţe stěţovatelku při svědecké výpovědi chybně poučili, mohla být uvedena v omyl, ţe souhlas k zahájení trestního stíhání a k jeho pokračování můţe vzít později zpět. Toto svědectví je jako hlavní důkaz k odsouzení stěţovatele, i přestoţe nebyla náleţitě zhodnocena věrohodnost, kdyţ v řízení před soudem tato svědkyně výpověď odvolala a vypovídala ve prospěch stěţovatele. Svědecká výpověď dcery obviněného u hlavního líčení je ve prospěch stěţovatele. Z principu presumpce neviny lze uţít pravidlo „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch) a to nebylo ve věci respektováno. Ohledně časového úseku tu platí zásada „nullum crimen sine lege“36 Tedy skutek musí být trestný po celou dobu jeho páchání, retroaktivita je zcela vyloučena a v ţádném případě nelze pachatele odsoudit za dobu před ustanovením trestnosti (den účinnosti trestní normy). V otázce námitky posuzování stupně nebezpečnosti pro společnost se dle ÚS soudy obecné věnovaly nedostatečně. Stupeň společenské nebezpečnosti má být vyšší neţ nepatrný, aby mohl být posuzován jako trestný čin. V jednání stěţovatele v tomto případě shledal ÚS stupeň nebezpečnosti pro společnost za nepatrný, vzhledem ke konkrétním a jedinečným okolnostem případu ÚS se vyjádřil, ţe nezpochybňuje závaţnost domácího násilí a jeho kriminalizace v závaţných případech a nemá ţádný důvod ke zpochybnění novely trestního zákona z roku 2004 (odkazuje např. na usnesení sp. zn. III. ÚS 1285/08 nebo III. ÚS 32234/09). Odkazuje se téţ na to, ţe manţelství stěţovatelů trvá 31 let a nikdy nedosahovalo intenzity ublíţení na zdraví. Opakované konflikty se vţdy po nějaké době opakovaně urovnávají a na zahájené trestní stíhání nevedlo k rozpadu manţelství. Oba chtějí pokračovat ve společném souţit, protoţe jim přináší sociální i ekonomické výhody. V případě odsouzení stěţovatele, by silně zasáhly individuální zájmy stěţovatelky. Tyto zájmy převaţují svým významem nad zájem státu pachatele potrestat. Z důvodů uvedených shora soud ústavní stíţnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodnutí: „Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě sloţeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce 36

Není trestného činu (viny) bez zákona – zásada trestního práva, kterou se současně vyjadřuje i zákaz zpětného působení zákona

43

zpravodaje) a Michaely Ţidlické ve věci ústavních stíţností stěţovatelů 1) JUDr. Z. D. a 2) A. D., obou právně zastoupených JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, 120 00 Praha 2, směřujících proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. 4 T 97/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 6 To 20/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 545/2010, za účasti A) Obvodního soudu pro Prahu 4, B) Městského soudu v Praze a C) Nejvyššího soudu ČR, jako

účastníků

řízení,

takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. 4 T 97/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 6 To 20/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 545/2010, se ruší.“37 Na závěr musím říci, ţe kaţdý rozsudek, usnesení, zamítnutí má své přívrţence, ale i odpůrce. Vţdy se jedná o nejasné případy a ÚS musí rozhodnout na základě jemu dostupných informací a skutečností. Věřím, ţe v kaţdé stíţnosti postupují opatrně se zřetelem na spravedlnost. Jen připusťme, ţe čas od času můţe dojít k omylu. Pokud by mělo dojít k pochybnostem, pevně věřím, ţe z řad fundované veřejnosti a pomocí médií, kteří by určitě rádi vyuţili moţnost se zveřejnit, bychom se všechny názory i výtky dozvěděli.

37

Nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10.2.2011, čerpáno z www.nalus.usoud.cz

44

Závěr

Pravomoci Ústavního soudu byly za dobu jeho existence několikrát upravovány řadou zákonů i

změnami

v ústavním

pořádku.

Zásadní

změny

nastaly

především v návaznosti

s euronovelou. V menšině případů, pak změny vyvolaly podněty, které vzešly právě v průběhu činnosti ÚS. Právě kaţdodenní činnost ÚS přináší další a další podněty ke zlepšení, a proto by se čas od času měl ústavní pořádek zrevidovat, aby se přizpůsobil potřebám aktuální doby. Informovanost občanů se zvyšuje, ovšem je nutno říci, ţe pramenů je spousta a je opravdu těţké se orientovat a filtrovat, které informace jsou nám předkládány pravdivě, případně, jak jsou v médiích podávány. Při studiu materiálu ke zpracovávanému tématu jsem se setkala s mnoha zdroji, včetně literatury, kde nebyli všechny informace shodné. Proto jsem se snaţila vycházet ze zdrojů, které jsou ověřené a napsané odborníky na dané téma. Dle pana Josefa Blahoţe Ústavní soud by se měl hodnotit minimálně po jeho nejméně dvacetiletém aţ pětadvacetiletém působení38, coţ by měla být jeho tzv. adaptace ve státě. ÚS ČR se jiţ blíţí do cílové rovinky, ale přesto z načerpaných materiálů vyvozuji, ţe svou funkci zvládá dobře v rámci svých moţností. Nejenţe musí zvládat velký objem návrhů na zahájení řízení, ale je i pod drobnohledem právníků a odborníků z řad občanů ČR. Z případných excesů, které jsou jim dnes a denně připomínány, by se měli poučit i naši zákonodárci a snaţit se najít cestu, jak by se jim dalo předcházet a tím i zvyšovat důvěru občanů v naši justici.

38

Blahoţ Josef, Soudní kontrola ústavnosti – srovnávací pohled. Praha 2001, str. 419

45

Seznam použitých zdrojů: Literatura: 1. BAHÝLOVÁ, Lenka, FILIP, Jan, MOLEK, Pavel, PODHRÁZSKÝ, Milan, SUCHÁNEK, Radovan, ŠIMÍČEK, Vojtěch, VYHNÁLEK, Ladislav, Ústava České republiky, komentář, Linde Praha a.s., Praha 2010, ISBN 978-80-7201-814-7 2. BLAHOŢ, Josef, Soudní kontrola ústavnosti – srovnávací pohled, Praha 2001, ISBN 978-80-8639-509-8 3. FILIP, HOLLANDER, ŠIMÍČEK, Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2.vydání, C.H.Beck Praha 2007, ISBN 978-80-7179-599-5 4. JIRÁSKOVÁ, Věra, SUCHÁNEK, Radovan, sestavili Ústavní právo v judikatuře Ústavního soudu, výběr z nálezů a usnesení, Linde Praha a.s., Praha 2007, ISBN 97880-7201-663-1 5. KLÍMA, Karel a kolektiv, Komentář k Ústavě a Listině, 2. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2009, ISBN: 978-80-7380-140-3 6. KLÍMA, Karel a kolektiv, Praktikum českého ústavního práva, 3. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2009, ISBN: 978-80-7380-173-1 7. KYSELA, Jan, uspořádal Sborník příspěvků, Zákon o Ústavním soudu po třinácti letech – vznik- vývoj – problémy a úvahy de lege ferenda, Eurolex Bohemia, 2006, ISBN 978-80-8686-157-9 8. LYČKA, Martin, KUNC, Bohumil, ŠLÉGLOVÁ, Klára a kol., Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora EU, Linde Praha, Praha 2010, ISBN 978-80-7201-812-3 9. SUCHÁNEK, Radovan, JIRÁSKOVÁ, Věra, Ústava České republiky v praxi 15 let platnosti základního zákona, Leges, Příbram 2009, ISBN 978-80-8721-218-9 10. ŠIŠKOVÁ, Naděţda, MATOCHOVÁ, Soňa, Evropské a české právo, jejich vzájemný poměr v judikatuře Ústavního soudu ČR, Linde Praha a.s., Praha 2010, ISBN 978-807201-809-3

Judikatura: 11. usnesení sp. zn. I. ÚS 1000/12 ze dne 17.5.2012 12. nález Pl. ÚS 24/11 ze dne 20.12.2011 13. nález Pl. ÚS 3011/11 ze dne 15.5.2012

46

14. nález III. ÚS 2523/10 ze dne 10.2.2011 15. nález Pl. ÚS 52/04 ze dne 30.11.2010 16. nález I. ÚS 2839/11 ze dne 30.5.2012 17. nález II. ÚS 868/12 ze dne 12.4.2012 18. usnesení I.ÚS 3793/11 ze dne 28.12.2011 19. nález I.ÚS 515/12 ze dne 16.05.2012 Nálezy ESD: 20. Evropský soudní dvůr, rozsudek č. 26/62 ve věci Van Gend en Loos 21. Evropský soudní dvůr, rozsudek č. 6/64 Costa versus E.N.E.L. 22. Evropský soudní dvůr, rozsudek č. 106/77 Simmenthal Právní předpisy: 1. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů 3. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů Ostatní zdroje: 1. http://www.concourt.cz 2. http://www.epravo.cz 3. http://www.revuepolitika.cz 4. http://nalus.usoud.cz

47

Použité zkratky: ÚS – Ústavní soud LZPS – Listina základních práv a svobod NS Brno – Nejvyšší soud Brno NSS Brno – Nejvyšší správní soud Brno ESD – Evropský soudní dvůr

48

Role Ústavního soudu

Recommend Documents