Role Ústavního soudu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Role Ústavního soudu Bakalářská práce

Autor:

Martina Bělecká Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Kateřina Kuncová

Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne

Martina Bělecká

Poděkování: Chtěla bych poděkovat Mgr. Kateřině Kuncové za odborné vedení mé bakalářské práce. Zároveň děkuji svým rodičům za umoţnění studia a podporu v jeho průběhu, svému bratrovi za technické připomínky a rady a svému příteli, známým a přátelům za morální podporu a trpělivost.

Anotace Ve své bakalářské práci na téma Role ústavního soudu se v úvodu zaměřuji na vymezení základních pojmů, kterými jsou Ústava České republiky, ústavní soudnictví a určení ústavních soudů z obecného hlediska. Dále popisuji Ústavní soud na českém území od jeho počátku a postupného vývoje až do současnosti. Charakterizuji postavení Ústavního soudu v minulosti a zjišťuji, zdali dříve plnil shodnou funkci a měl stejný význam ve společnosti jako je tomu nyní. Hlavní část tvoří podrobná charakteristika Ústavního soudu České republiky v současné době. Tento úsek rozděluji do dvou zásadních kapitol, přičemž první vymezuje pojem, tvorbu, složení, sídlo, pravomoci a klíčovou roli, kterou ve státě Ústavní soud tvoří. Druhou kapitolu tvoří důkladnější pohled do jednotlivých druhů řízení před Ústavním soudem a nástin způsobu řešení a rozhodování o jednotlivých případech a v praxi. V závěru práce uvádím některé příklady známých nálezů či usnesení a jejich stručný rozbor a obsah. Cílem mé bakalářské práce je podat co možná nejvýstižněji výklad o roli a funkci Ústavního soudu, získat přehled a informace a rozšířit si vědomosti o jedné z nejvýše postavených institucí v České republice. Annotation In the introduction to my bachelor thesis on The Role of the Constitutional Court I focus on defining the basic concepts which are The Constitution of the Czech Republic, Constitutional justice and determination of Constitutional Courts in general terms. In my thesis I describe the development of The Constitutional Court in the Czech Republic since its foundation until now. I characterize the status of the Constitutional Court in the past and try to find out whether previously it had the same function and the same importance in society as it has now. The main part of my thesis consists of a detailed characteristic of the curent state of The Constitutional Court of the Czech Republic. This section is divided into two main chapters, the first defines the concept, creation, composition, location, jurisdiction and the key role The Constitutional Court plays in the state. The second chapter comprises of a deeper insight into the different types of cases processed at The Constitutional Court and outline solutions of individual cases in practise. In conclusion I present some examples of famous decisions or order and their brief analysis and content. The aim of my thesis is to provide the best possible interpretation of the role and the function of The Constitutional Court, to enrich my perspective and expand my knowledge and learn about one of the highest-ranking institutions in the Czech Republic.

Obsah práce Úvod práce ................................................................................................................................ 8 1. Základní fakta o Ústavě ČR, ústavním soudnictví a ústavních soudech obecně ........... 9 1.1 Pojetí Ústavy České republiky........................................................................................ 9 1.2 Pojem a historie ústavního soudnictví .......................................................................... 10 1.3 Ústavní soudy ............................................................................................................... 11 2. Historický vývoj Ústavního soudu od doby před a po vzniku Československé republiky až do současnosti .............................................................................................. 12 2.1 Počátek vzniku ústavního soudnictví a vývoj za první republiky a v průběhu druhé světové války ................................................................................................................ 12 2.2 Ústavní vývoj v období mezi léty 1948-1989............................................................... 12 2.2.1 Období 1948-1960 .............................................................................................. 12 2.2.2 Období 1960-1989 .............................................................................................. 13 2.3 Ústavní soud v letech 1989-1992 ................................................................................. 13 2.4 Vývoj od počátku roku 1993 do roku 2003, neboli první etapa Ústavního soudu České republiky v období vzniku samostatného státu ............................................................. 14 3. Ústavní soud České republiky za současné situace ......................................................... 16 3.1 Obecná charakteristika soudu, vymezení jeho pravomocí a jeho postavení ve státě ... 16 3.2 Rozhodovací činnost Ústavního soudu ......................................................................... 18 3.3 Tvorba a organizace Ústavního soudu .......................................................................... 20 3.3.1 Plénum ................................................................................................................ 22 3.3.2 Senáty.................................................................................................................. 23 3.3.3 Současné sloţení Ústavního soudu ..................................................................... 23 4. Řízení před Ústavním soudem .......................................................................................... 25 4.1 Dokazování ................................................................................................................... 27 4.2 Rozhodnutí a jeho publikace ........................................................................................ 27 4.3 Doručování, pořádkové opatření, náklady řízení a pouţití soudních řádů ................... 29 4.4 Kárné provinění a kárné řízení ..................................................................................... 30 5. Zvláštní ustanovení a jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem ........................ 32 5.1 Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů .................................................... 32

5

5.2 Řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony ........................................................................................................................... 34 5.3 Řízení o ústavních stíţnostech ...................................................................................... 35 5.4 Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora ......................................................................................................................... 38 5.5 Řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy ................................................................. 39 5.6 Řízení o ústavní ţalobě proti prezidentu republiky ...................................................... 40 5.7 Řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy ........................................................................................... 42 5.8 Řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu .......... 43 5.9 Řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy ...................................................................................................................................... 44 5.10Řízení ve věcech referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii ............... 45 6. Role ústavního soudu v praxi a z různých hledisek ........................................................ 47 6.1 Ústavní soud a jeho role při posuzování zákonných omezení základních práv a svobod a výkladu těchto práv .................................................................................................... 47 6.1.1 Otázka regulačních poplatků ve zdravotnictví a přijetí evropského zatýkacího rozkazu ................................................................................................................ 47 6.1.2 Otázka zákazu konání voleb do Poslanecké sněmovny, zrušení výpočtu pohyblivé části daně a regulace nájemného ........................................................ 50 6.1.3 Rozhodování Ústavního a Nejvyššího soudu ..................................................... 51 7. Judikatura Ústavního soudu a vybrané příklady jeho rozhodnutí ............................... 54 7.1 Judikatura soudu ........................................................................................................... 54 7.2 Některé vybrané nálezy a usnesení Ústavního soudu ................................................... 55 7.2.1 Nález č. 14/1994 Sb., o návrhu na zrušení zákona č. 198/199 Sb., o protiprávnosti komunistického reţimu a o odporu proti němu ........................ 55 7.2.2 Nález č. 5/1993 Sb., o ústavní stíţnosti III. ÚS 23/93, Funkce ústavního soudnictví; princip nezávislosti soudů ................................................................ 58 7.2.3 Nález č. 318/2009 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny ... 60 7.2.4 Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 57/10 ............................................................................. 63 6

7.2.5 Návrh na zahájení řízení o zrušení zdanění solární energie – fotovoltaiky sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ........................................................................................................ 65 Závěry a doporučení............................................................................................................... 66 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 67 Literární prameny ................................................................................................................ 67 Zákony ................................................................................................................................. 68 Elektronické zdroje .............................................................................................................. 68 Seznam příloh ......................................................................................................................... 70 Přílohy ..................................................................................................................................... 71 Státy se samostatným ústavním soudem ve světě ................................................................ 71 Státy Evropy, které mají ústavní soud ................................................................................. 72 Státy světa, které mají ústavní soud ..................................................................................... 72 Organizační struktura Ústavního soudu České republiky.................................................... 73 Výroční zpráva Ústavního soudu České republiky za rok 2010 .......................................... 74

7

Úvod práce Role Ústavního soudu je velmi rozsáhlé a široké téma, na které lze pohlíţet z mnoha hledisek a různých úhlů. Ve své práci bych se chtěla zaměřit na problematiku související s Ústavním soudem jako nejvyšší institucí zaručující demokracii v rámci České republiky (dále jen „ČR“). Soudy ČR jsou specifickými státními orgány, které jsou povolány k výkonu soudní moci. Soudní moc spolu s mocí zákonodárnou a výkonnou tvoří základní dělení státní moci v rámci českého státu. Soudnictví ČR vykonávají nezávislé soudy a soustava těchto institucí se rozděluje na Ústavní soud a soudy obecné. Ústavní soud České republiky není tedy součástí obecných soudů. Je samostatným institutem, jehoţ základním posláním je zaručovat ústavnost právního řádu a poskytovat ochranu základních práv osob, a to i proti rozhodnutí obecných soudů, pokud nebyly v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Vymezím zde základní pojmy, jako jsou Ústava ČR, ústavní soudnictví v porovnání všeobecného a koncentrovaného modelu a ústavní soudy ve světovém pojetí. Zhodnotím úlohy Ústavního soudu českého státu v minulosti a v současnosti. Chtěla bych poukázat na vývoj Ústavního soudu v průběhu téměř celého 20. a počátku 21. století. Porovnáním jeho dřívějšího postavení s jeho aktuální úlohou budu specifikovat určité rozdíly, klady a zápory v souvislosti se změnami politických reţimů a jiných vlivů v rámci České republiky. Dále je v práci popsán způsob, jakým se vyvíjel v důsledku plynutí doby a znaky odlišující Ústavní soud České republiky od jiných ústavních soudů v jiných zemích, které upevňují postavení a velkolepý význam tohoto soudu v českém právním systému a v rámci celé České republiky. V neposlední řadě se zaměřím na role tohoto soudu u nás nyní - sloţení, kompetence a úloha v obecném měřítku. Určím, v jakých záleţitostech rozhoduje, jak probíhá řízení před tímto soudem, vytyčím příklady jeho působení v praxi a aktuální oblasti řešení, kterými se v současnosti zabývá. Cílem této práce je výstiţná charakteristika role Ústavního soudu nejen v rámci této instituce a jeho vnitřních předpisů, ale i z vnějšího pohledu a z hlediska subjektivního názoru. Dále snaha, co nejpřesněji a nejdůkladněji popsat a vystihnout vývoj, působení a současné role Ústavního soudu a institutů s ním související. Po nabytí dostatečných znalostí o tomto orgánu ústavního soudnictví je mým hlavní záměrem předat je dále formou této práce. Očekávám nalezení metod a postupů při řešení v otázkách ústavnosti a případů, jenţ Ústavní soud řeší. 8

1.

Základní fakta o Ústavě ČR, ústavním soudnictví a ústavních soudech obecně 1.1 Pojetí Ústavy České republiky

Ústava je v obecném měřítku nejvyšší právní normou a právním výrazem existence státu. Na dodrţování ústavního řádu a na případné konflikty prostých zákonů s ním dohlíţí v právních státech nejčastěji ústavní soudy (v anglosaských zemích obecné soudy). Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) je základním zákonem státu a souborem právních norem, které upravují ústavně právní vztahy. „Ústava stanovuje především výkon státní moci a upravuje státní zřízení, druh státu, dále rozdělení mocí ve státě a s nimi spojené občanství, území, státní symboly, hlavní město a další.“1 Spolu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a vybranými ústavními zákony je součástí ústavního pořádku ČR. Tento soubor právních předpisů nejvyšší právní síly dohromady tvoří pojem a význam ústavního práva v našem státě. Ústava byla přijata Českou národní radou (dále jen „ČNR“) a vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. Účinnosti nabyla dne 1. ledna 1993, tedy v den vzniku samostatné České republiky. Text Ústavy se skládá z Preambule neboli slavnostního úvodu a 8 hlav zahrnující 113 článků. Nejvýznamnější částí Ústavy českého státu z hlediska téma „Role Ústavního soudu“ je bezesporu „Hlava čtvrtá: Moc soudní“. Ústava ji vymezuje jako zvláštní a jednotný typ státní moci a společným rysem je její nestrannost a nezávislost na jakýchkoli jiných subjektech. Dále určuje výhradní moţnost soudů vydávat konstitutivní a vynutitelná rozhodnutí ve sporech a v otázce viny a trestu. „V koncepci Ústavy se odlišují dva typy ústavního poslání při výkonu soudní moci, a sice soudní ochrana ústavnosti (čl. 83) a poskytování ochrany právům, respektive výlučné rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 90). V tom smyslu také Ústava rozlišuje dva typy orgánů plnících tato ústavní poslání, a sice Ústavní soud (čl. 83-89) a soudy (čl. 90-96). Zatímco Ústavní soud je v systému soudnictví orgánem

1

Ústavní

soud

České

republiky

[online].

2006

[cit.

2011-01-30].

.

9

Historie

ústavního

soudnictví.

Dostupné

z

WWW:

výlučným, soudy (obecné) tvoří vertikální soustavu zaloţenou Ústavou.“2 Na dodrţování Ústavy dohlíţí Ústavní soud.

1.2 Pojem a historie ústavního soudnictví Ústavní soudnictví je vrcholným interpretátorem ústavy a je součástí a produktem ústavního státu. O ústavním soudu je tedy moţné obecně říct, ţe se jedná o ústavní orgán, jehoţ postavení je určeno přímo v ústavách jednotlivých států či speciálními zákony a je zcela nezávislý, tedy není podřízen jiným státním orgánům a jeho činnost je autonomní. Je zároveň také orgánem soudního typu, coţ znamená, ţe disponuje typickými prostředky soudů. Počátky ústavního soudnictví se váţou na období konce 18. a počátku 19. století, kdy vznikají první ústavy. Podle Sládečka (2003) ústavy jiţ v tomto období obsahují principy suverenity lidu a dělby moci a jsou chápány jako společenské smlouvy, které jsou závazné pro kaţdého jednotlivce ve státě. Zákonitě se s touto smlouvou objevuje nejen soulad s danými předpisy, ale i rozpory, které je třeba určitým způsobem řešit a rozhodovat o nich. Z tohoto důvodu byla určena instituce, která bude tyto neshody usměrňovat. Stala se jí jedna ze sloţek státní moci, a to moc soudní. Za stráţce ústavy byl v té době mocí soudní určen jeden z autorů Ústavy Spojených států amerických (dále jen „USA“) Alexander Hamilton, který prosazoval ústavu jako základní zákon, jenţ musí být chráněn před zákony vytvořenými zákonodárnou mocí a řekl: „Ţádný legislativní akt, který by byl v rozporu s ústavou, nemůţe být ústavní. Odmítnutí tohoto principu by znamenalo, ţe zástupce je více neţli ten, koho zastupuje, ţe slouţící je více neţ jeho pán, ţe reprezentant lidu je více neţ lid sám.“ Na těchto principech spolu s ochranou ústavnosti všemi soudy soudní soustavy a hlavně pak Nejvyšším soudem vznikl v USA dodnes existující klasický model všeobecného (decentralizovaného) ústavního soudnictví, odborně zvaného také difuzní. Podobným způsobem bylo vytvořeno i ústavní soudnictví v kontinentální Evropě, jeţ je nazýváno jako model koncentrovaného (centralizovaného) a specializovaného ústavního soudnictví. Na rozdíl od amerického typu se však ten evropský zaměřoval na budování 2

KLÍMA, Karel. Ústavní právo. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995. 225 s. ISBN 80-85865-63-7 (s. 167).

10

specializovaných tzv. ústavních soudů, které stojí mimo soustavu obecných soudů. Tyto ústavní soudy zastávají myšlenku, ţe demokracie je bez ústavního soudnictví zcela nemyslitelná, coţ je zřejmé z podstaty slov velkého právního myslitele Hanse Kelsena: „Ústava, která nezavedla ústavní soud ke zrušení neústavních aktů, je světlem, které nesvítí.“ „Evropské ústavní soudnictví se rozvinulo zejména po skončení druhé světové války jako přirozená reakce na brutální pošlapání hodnotového řádu a demokratických principů nacistickými a fašistickými diktaturami. Na stejných myšlenkách a zásadách a na obdobných historických zkušenostech s bezprávím totalitního systému je zaloţeno i ústavní soudnictví v České republice.“3

1.3 Ústavní soudy Ústavní soudy jsou soudními orgány v zemích, které mají koncentrované ústavní soudnictví. Jsou odděleny od soustavy ostatních tzv. obecných soudů a jejich hlavním úkolem je přezkum souladu či rozporu zákonů s ústavou nebo celým ústavním pořádkem. Poprvé v dějinách byl ústavní soud zakotven v roce 1920 v ústavách Československa a Rakouska. Jeho zřízení bylo ovlivněno právní filozofií jiţ zmiňovaného Hanse Kelsena a jeho ţáků. Koncentrované ústavní soudnictví je jedním z modelů ústavního soudnictví na evropském kontinentě, který je výchozím typem uplatněným v České republice (a jejích právních předchůdcích). Z hlediska sloţení je ústavní soud tvořen kolegiem soudců, jejichţ počty se obvykle pohybují mezi čtyřmi aţ šestnácti a jsou voleni či jmenováni do funkce zpravidla parlamentem státu. Nároky na soudce ústavních soudů se poněkud liší od soudů obecných. Ve většině případů musí splňovat tyto poţadavky: státní občanství, dosaţení vyššího věku (minimálně 35-45 let), vysokoškolské právnické vzdělání, určitá délka výkonu odborné praxe. Funkční období trvá obvykle okolo 10 let s moţností jejich znovuzvolení či znovujmenování nebo naopak jeho zákazem (častější případ), je moţné i doţivotní zvolení s věkovým omezením (většinou okolo 70 let).

3

Ústavní soud České republiky [online]. 2006 [cit. 2011-02-02]. Historie ústavního soudnictví. Dostupné z WWW:

.

11

2.

Historický vývoj Ústavního soudu od doby před a po vzniku Československé republiky až do současnosti 2.1 Počátek vzniku ústavního soudnictví a vývoj za první republiky a v průběhu druhé světové války

V roce 1867 byla vydána Březnová neboli Stadionova ústava, která zřizovala nejvyšší instituci - Říšský soud, jenţ plnil i některé funkce ústavního soudnictví. Byl oprávněn řešit spory a rozhodovat formou nálezu o stíţnostech občanů na porušení práv zaručených ústavou. Co se týká období první republiky, dne 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika (dále jen „ČSR“) za samostatný stát. Dne 29. února 1920 byla přijata nová ústava nazývaná Ústavní listina ČSR, která zakotvuje novou státní instituci - orgán koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví. Tímto orgánem se stává Ústavní soud, který je zaloţen na základě zákona č. 162/1920 Sb. Sídlem tohoto soudu bylo hlavní město Praha a byl koncipován jako orgán kontroly souladnosti zákonů s ústavou. Poprvé byl soud ustaven dne 7. listopadu 1921 a zanikl uplynutím doby, na kterou byl zřízen (po deseti letech). Znovu byl ustaven aţ v květnu roku 1938, za doby druhé republiky. „Ve druhé polovině roku 1941 Ústavní soud fakticky zanikl a po válce jeho činnost obnovena nebyla, ale formálně právně existoval aţ do přijetí Ústavy v roce 1948.“4

2.2 Ústavní vývoj v období mezi léty 1948-1989 2.2.1 Období 1948-1960 V únoru roku 1948 došlo v ČSR k převzetí moci komunistickou stranou. Nová Ústava určila, ţe Ústavní soud dříve patřil mezi byrokratické orgány a prosadila upuštění od veškerého 4

SLÁDEČEK, Vladimír. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 252 s. ISBN 80-7179-

694-8 (s. 29).

12

ústavního soudnictví. Přes návrhy a představy na novou vylepšenou podobu Ústavního soudu před únorovým převratem, byly tyto myšlenky na téměř dvě desítky let zcela přerušeny. Ústava ČSR ze dne 9. května 1948 ve svém úvodu interpretuje, ţe: „Československý stát je lidově demokratická republika. Lid je jediným zdrojem veškeré moci ve státě.“5 Kapitola sedmá Soudy popisuje, ţe pro celé území státu jsou zřízeny – nejvyšší soud, nejvyšší vojenský soud a správní soud. O Ústavním soudu v celé Ústavě není jediná zmínka. V tomto období význam ústavnosti významně poklesl.

2.2.2 Období 1960-1989 Politické a ideologické důvody byly příčinou vzniku nové tzv. socialistické ústavy v roce 1960. Ústava se dělila na 9 hlav, přičemţ „Hlava osmá: Soudy a prokuratura“ upravovala otázku organizace soudů a mimo jiné stanovovala vázanost soudce právním řádem socialistického státu. V článku 98 se píše: „Soudnictví v Československé socialistické republice vykonávají volené a nezávislé lidové soudy“6 Nejvýše postaveným soudem, jenţ vykonával dozor nad soudní činností ostatních soudů, se stal Nejvyšší soud. „K poněkud zvláštní situaci došlo po federalizaci státu v roce 1968, neboť ústavní zákon o československé federaci předpokládal nejen zřízení ústavního soudu federace, ale i ústavních soudů obou národních republik. Ţádný z těchto soudů nikdy zřízen nebyl, zajímavé však je, ţe fakticky nenaplněná ústavní úprava zůstala v platnosti dalších více neţ dvacet let.“7

2.3 Ústavní soud v letech 1989-1992 17. listopadu roku 1989 došlo k tzv. sametové revoluci. Demonstrace, stávky a nátlak veřejnosti vedl ke zhroucení komunistického systému v ČSR a tato doba symbolizuje počátek

5

Čl. 1 odst. 1 a 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky.

6

Čl. 98 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky.

7

Ústavní

soud

České

republiky

[online].

2006

[cit.

2011-03-17].

.

13

Historie

ústavního

soudnictví.

Dostupné

z

WWW:

procesu změn, kdy dochází k naplňování zásad právního státu, uznávání základních lidských práv a svobod a k přeměně politického zřízení na demokratické principy. Od listopadu 1989 do konce roku 1992 bylo přijato celkem 51 ústavních zákonů, jejichţ prostřednictvím se měnil a doplňoval dosavadní ústavní řád. Jedním z těchto právních předpisů byl například vznik Listiny základních práv a svobod. Velmi důleţitý historický význam mělo i přijetí ústavního zákona č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu Československé federativní republiky (dále jen „ČSFR“), který nabyl účinnosti 1. dubna 1991. „Tento ústavní dokument byl základem pro činnost ústavního soudu, reálně ustanoveného od konce ledna 1992 a vyvíjejícího činnost během roku 1992, který tak fakticky poloţil základ soudobého ústavního soudnictví v ČR.“8 Působnost Ústavního soudu ČSFR přibliţně odpovídala ústavnímu soudu z roku 1968. Byly zde však určité rozdíly v úpravě, a to například v souvislosti s individuálními ústavními stíţnostmi. Soud mohl přezkoumávat i rozhodnutí obecných soudů a dále zde bylo zakotveno novum o posuzování souladu předpisů s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Soud působil od 1. února 1992 do 31. prosince 1992 a přijal celkem 8 nálezů a 8 usnesení zásadní povahy. Dne 16. prosince 1992 také na českém území dochází ke schválení Ústavy ČR Českou národní radou. Postupně dochází k definitivnímu zániku České a Slovenské federativní republiky, úpravě způsobů dělení jejího majetku a na počátku roku 1993 ke vzniku dvou suverénních a samostatných států – České republiky a Slovenské republiky.

2.4 Vývoj od počátku roku 1993 do roku 2003, neboli první etapa Ústavního soudu České republiky v období vzniku samostatného státu Dne 1. ledna 1993 vznikla Česká republika, jakoţto demokratický, nezávislý a svrchovaný stát a společně s ním přichází i mnoho změn v ústavním soudnictví včetně první etapy

8

GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. 4.

aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002. 568 s. ISBN 80-7175-077-8 (s. 62).

14

Ústavního soudu České republiky. „Ústava České republiky přijatá v prosinci 1992 ústavně zakotvila existenci Ústavního soudu a záhy na počátku roku 1993 začala pracovat speciální pracovní skupina koordinovaná ministerstvem spravedlnosti, pověřená vypracováváním návrhu prováděcího zákona o ústavním soudu. Konečná verze byla po schválení vládou předloţena ČNR, která dne 16. června 1993 předlohu schválila. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), nabyl účinnosti 1. července 1993.“9 Dále Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (s ohledem na tehdejší neexistenci Senátu) odsouhlasila nominaci soudců tohoto soudu a dne 15. července 1993 prezident Václav Havel jmenoval do funkce na dobu deseti let dvanáct z patnácti soudců. Ústavní soud tak mohl zahájit svou činnost. Postupně byli jmenováni ještě dvě soudkyně a poslední zbývající soudce, přičemţ toto jmenování započalo novou etapu ústavního soudnictví a navíc v nově se formujícím státě. V pořadí čtvrtý ústavní soud na území České republiky vydal dne 21. prosince 1993 svůj první plenární nález, v němţ zamítl návrh na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického reţimu (uveden jako příklad v kapitole „7.2 Některé vybrané nálezy a usnesení Ústavního soudu“). Sídlem Ústavního soudu bylo určeno rovněţ město Brno (jako v době ČSFR). Role Ústavního soudu za doby nacismu a komunismu na našem území ve srovnání s dobou po vzniku ČR je téměř neporovnatelná. V době po druhé světové válce aţ do doby sametové revoluce zde Ústavní soud oficiálně v podstatě neexistoval. Administrativně byl několikrát ustanoven, ale svou úlohu ve skutečnosti nikdy neplnil. Příčinou omezených moţností té doby neměl moţnost posuzovat a ani rozhodovat o tom, zdali v určitých případech došlo k porušení ústavnosti či nikoli. V těchto dobách za něj rozhodovaly jiné orgány či vyšší instituce, nebo se o těchto záleţitostech nejednalo a zákony se dařilo úspěšně obcházet. Po vzniku České republiky se vše změnilo, společnost pochopila pravé hodnoty a cíle demokracie a projevovala jim zřejmou náklonnost. Reţim se začal utvářet, zvyšoval se význam základních práv a svobod jedinců a bylo důleţité dodrţovat soulad zákonů s předpisy ústavními.

9


694-8 (s. 43).

15

3.

Ústavní soud České republiky za současné situace

3.1 Obecná charakteristika soudu, vymezení jeho pravomocí a jeho postavení ve státě Ústavní soud České republiky a jeho působnost je zakotvena v Ústavě České republiky a samotný výkon činnosti soudu upravuje jiţ zmiňovaný zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Tento zákon provádí a konkretizuje ustanovení o Ústavním soudu v Ústavě a byl mnohokrát novelizován, naposledy změnou č. 227/2009 Sb. Ústava vymezuje Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, jehoţ základním posláním je garantovat ústavnost právního řádu ČR, neboli zaručovat ústavní charakter výkonu státní moci. Tento soud má za úkol poskytovat ochranu základním, jakoţ i ústavním právům a svobodám fyzických a právnických osob v rámci státu na základě ústavního pořádku České republiky. Chrání tedy práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů, a to i proti rozhodnutím obecných soudů, která by nebyla s ústavním pořádkem v souladu. Dále chrání ústavnost tím, ţe na kvalifikovaný návrh posuzuje jednotu jak právních předpisů, tak i rozhodnutí jiných orgánů s Ústavou. Základní vnitřní předpisy týkající se úpravy vlastního výkonu ústavního soudnictví jsou: rozhodnutí o ustavení senátů Ústavního soudu, pravidla rozdělení agendy, rozhodnutí o atrakci senátních věcí plénem a kancelářský a spisový řád. Vnitřní předpisy upravující organizační strukturu a správu Ústavního soudu jsou: organizační řád, bezpečnostní a návštěvní řád, knihovní řád, spisový a skartační řád. Na základě těchto předpisů přijímaných a schvalovaných plénem Ústavního soudu vydává předseda soudu pro kaţdý kalendářní rok rozvrh práce Ústavního soudu a jeho změny. Sídlo má Ústavní soud v Brně (na rozdíl od umístění prvorepublikového Ústavního soudu), konkrétně v budově Zemské sněmovny, kde od roku 1991 sídlil i Ústavní soud ČSFR. V okruhu 100 metrů od budovy Ústavního soudu nebo místa, kde soud jedná, je přísně 16

zakázáno jakékoli shromáţdění. Ústavní soud je zvláštním ústavním orgánem soudního typu, který není součástí systému obecných soudů, a tedy nespadá do klasické soustavy státních orgánů vykonávajících soudní moc, kterou v kaţdém státě určuje jejich ústava a konkretizují ji zákony. V právním státě, kde platí oddělenost státních mocí, totiţ nemohou být soudy zřízeny jen na základě rozhodnutí orgánu výkonné moci. V České republice je soustava obecných nezávislých soudů čtyřstupňová. Tuto strukturu tvoří: -

okresní soudy – odvozeny od okresů a praţských obvodů územního členění státu, je jich 86 a ty reprezentují nejniţší úroveň této soustavy,

-

krajské soudy – existuje jich osm a stojí v tomto systému soudnictví nad soudy okresními,

-

vrchní soudy – zřízeny jsou dva, v Praze a v Olomouci a jsou druhým nejvyšším článkem,

-

nejvyšší soudy – jsou také dva, konkrétně Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, oba sídlí v Brně a stojí na vrcholu celé soustavy obecných soudů.

Sládeček (2003) ve své knize uvádí, ţe Ústavní soud je vedle Parlamentu České republiky, prezidenta republiky a vlády jedním z vrcholných ústavních orgánů a hodnotí jeho vztah s mocí zákonodárnou a mocí výkonnou. Ve vztahu se zákonodárnou mocí můţe Ústavní soud na základě návrhu kvalifikovaného subjektu, tedy i návrhu určitého počtu poslanců a senátorů, akt jeho orgánů normativní povahy (zákon, zákonné opatření či ustanovení) či povahy individuální (výkonné) zrušit z důvodu neústavnosti. Parlament jako celek nemůţe být iniciátorem zahájení řízení o zrušení zákona, ale skupina členů Parlamentu jako navrhovatel můţe rozhodování ovlivňovat jako účastník řízení. Parlament jakoţto orgán moci zákonodárné a ústavodárný orgán ovlivňuje na druhé straně činnost Ústavního soudu formou ústavního a zákonného určení způsobu jak jeho ustavení, sloţení, pravomoci, tak například rozhodovacího procesu. Podle platné ústavní úpravy Senát vyslovuje souhlas se jmenováním soudců do funkce. Pokud jde o vztah Ústavního soudu k moci výkonné, můţe také zrušit akt orgánu moci výkonné, a to jak charakteru normativního, tak individuálního. „Můţe se jednat o správní rozhodnutí nebo jiné individuální zásahy do ústavně zaručených práv spočívající v jednání či nečinnosti. Moc výkonná nemá v rámci systému brzd a rovnovah vůči Ústavnímu soudu ţádné pravomoci, s tou výjimkou, ţe prezident, který je formálně její součástí, jmenuje soudce Ústavního soudu (se souhlasem Senátu) a jeho předsedu a místopředsedy (bez souhlasu Senátu). Také orgány moci výkonné pak mohou v případech stanovených zákonem 17

kvalifikovaně vyvolat zahájení řízení před Ústavním soudem. Nalézají se však v obdobné situaci jako členové Parlamentu, protoţe jsou toliko účastníky řízení.“10 Co se týká obecně vztahu Ústavního soudu s jinými státními orgány, jsou v případě potřeby povinni soudu poskytnout poţadovanou pomoc.

3.2 Rozhodovací činnost Ústavního soudu Postavení a kompetence Ústavního soudu jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Tomuto soudu přísluší i některé pravomoci, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich schválením. Ve sloţených státech (federacích) můţe také rozhodovat o sporech mezi touto federací a jednotlivými federálními státy. V některých zemích, například USA, Argentina, Indie, Japonsko, Dánsko, Irsko či Estonsko, není jako zvláštní soud zřízen a jeho roli pak přebírá Nejvyšší soud. „Ústavní soud ČR rozhoduje: -

o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,

-

o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,

-

o ústavní stíţnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,

-

o ústavní stíţnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,

-

o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,

-

v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25,

-

o ústavní ţalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2,

-

o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,

10


694-8 (s. 52).

18

-

o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,

-

o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,

-

spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,

-

o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, ţe referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí,

-

o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.

Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůţe být smlouva ratifikována. Zákon můţe stanovit, ţe namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem a spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému ogránu.“11 Přestoţe Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, ţe není nejvyšším článkem systému obecných soudů, jako poslední vnitrostátní instance de facto slouţí. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to stíţnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ve stanovených závaţných nebo sporných případech rozhoduje ústavní soud v plénu (hlasují všichni ústavní soudci). Pro běţnou agendu (tzv. senátní věci) jsou ústavní soudci dlouhodobě rozděleni do jednotlivých senátů (označovaných římskými čísly I aţ IV), které rozhodují samostatně.

11

Čl. 87 odst. 1,2 a 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

19

3.3 Tvorba a organizace Ústavního soudu Orgány Ústavní soudu tvoří předseda, jeho místopředsedové, plénum, senáty, soudci zpravodajové, předsedové senátu, kárný senát a jeho předseda. Ústavní soud se skládá z kolegia patnácti soudců, kteří „rozhodují ve čtyřech tříčlenných senátech nebo v plénu, některá procesní rozhodnutí svěřuje zákon i jednotlivým soudcům, například odmítnutí návrhu, je-li opoţděný nebo nepřípustný. Soudce Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu Parlamentu prezident republiky na dobu deseti let, přičemţ opakování mandátu Ústava nezakazuje. Předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu jmenuje prezident republiky samostatně z řad soudců Ústavního soudu. Soudcem Ústavního soudu se můţe stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu Parlamentu (je mu nejméně 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání, nemusí jít tedy o kariérního soudce obecného soudu. Stejně tak jako v případě soudců obecných soudů není funkce soudce Ústavního soudu slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu či s jinou funkcí ve veřejné správě ani s jakoukoliv jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností. Kromě toho soudce Ústavního soudu nesmí být členem ţádné politické strany nebo hnutí.“12 Dále jsou soudci vázáni zachováním mlčenlivosti o věcech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s vykonáváním své soudcovské činnosti. Tato povinnost pak nadále trvá i po zániku soudcovské funkce. Kaţdý ze soudců Ústavního soudu se své funkce ujímá sloţením slibu do rukou prezidenta republiky. Tento slib zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, ţe budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.“. „Soudci Ústavního soudu jsou k zajištění své nezávislosti na moci výkonné vybaveni imunitou: soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu a zadrţet jej lze jen v případě, ţe byl dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. O zadrţení soudce Ústavního soudu musí být ihned informován předseda Senátu, a nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadrţení souhlas

12

Ústavní

soud

České

republiky

[online].

2006

[cit.

2011-03-24].

.

20

Historie

ústavního

soudnictví.

Dostupné

z

WWW:

k odevzdání zadrţeného soudce Ústavního soudu příslušnému soudu, musí být soudce Ústavního soudu propuštěn na svobodu. Odepře-li Senát souhlas s trestním stíháním soudce Ústavního soudu, je jeho trestní stíhání navţdy vyloučeno. Soudce Ústavního soudu nemůţe nikdo odvolat z jeho funkce, pouze v případě závaţného kárného provinění nebo v situaci, kdy soudce vykonává funkci nebo činnost, která není slučitelná s funkcí soudce Ústavního soudu, nebo kdyţ poruší zákaz členství v politické straně nebo hnutí anebo se po dobu delší neţ jeden rok neúčastní jednání Ústavního soudu, můţe o zániku jeho funkce rozhodnout ve zvláštním kárném řízení plénum Ústavního soudu, a to kvalifikovanou většinou devíti hlasů. Funkce soudci Ústavního soudu zanikne automaticky v případě, ţe byl pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin. Soudce se samozřejmě můţe své funkce sám vzdát, a to prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta republiky, případně ve formě notářského zápisu jemu adresovaného.“13 Další a zároveň nejčastější způsoby zániku funkce soudce jsou uplynutím doby, na kterou byl soudce jmenován, či zánik dnem, kdy soudce přestal být volitelný do Senátu. Předseda Ústavního soudu podle § 3 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: „zastupuje Ústavní soud navenek, vykonává správu Ústavního soudu, svolává a řídí jednání pléna Ústavního soudu, jmenuje předsedy senátů Ústavního soudu a plní další úkoly, které mu ukládá zákon.“14 Pro výkon správy Ústavního soud je předsedou ustanoven generální sekretář, jenţ odpovídá za běh a činnost soudního a analytického odboru, knihovny a zahraničního a protokolárního úseku. Dále předseda jmenuje ředitele soudní správy, který řídí informační oddělení a také oddělení komunikačních technologií, finanční a hospodářské správy a dopravy. V případě nepřítomnosti předsedy Ústavního soudu je zastoupen oběma místopředsedy v takovém rozsahu a pořadí, které stanoví samotné plénum. Přičemţ je moţné oba místopředsedy pověřit i trvalým plněním některých z úkolů předsedy. Kaţdému ze soudců je na jeho návrh předsedou Ústavního soudu jmenován alespoň jeden právník jako asistent. Tím je bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání a je stejně jako kaţdý soudce Ústavního soudu vázán mlčenlivostí pokud ho této povinnosti

13

Ústavní

soud

České

republiky

[online].

2006

[cit.

2011-03-24].

. 14

§ 3 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

21

Historie

ústavního

soudnictví.

Dostupné

z

WWW:

nezbaví samotný předseda soudu. Funkce asistenta je vázána na funkci soudce, k němuţ byl jmenován a kaţdý z asistentů připravuje podle daných pokynů podklady pro rozhodování, ale můţe také vykonávat některé z procesních úkonů. Například odkládání podání, které dle obsahu není návrhem na zahájení řízení a vyrozumění osoby, která jej učinila nebo vyzývání účastníků a vedlejších účastníků řízení, aby se k té či oné otázce v řízení vyjádřili, popřípadě do stanovené lhůty odstranili vady v náleţitostech návrhu. Senátní i plenární věci se přidělují soudcům ústavního soudu podle cyklu vyplývajícího z abecedního pořadí jejich jmen, případně téţ abecedního pořadí jmen či názvů navrhovalů v případě návrhů podaných během téhoţ dne, bez ohledu na předmět rozhodování. V kaţdém druhém přidělovacím kole se vynechává předseda soudu a v kaţdém čtvrtém kole místopředsedové soudu. Takto stanovený soudce zpravodaj můţe plénu navrhnout předání případu jinému soudci, souhlasí-li s tím, v takovém případě dostane soudce, který se případu takto zbavil, náhradou ten následující případ, který by jinak dostal ten soudce, který za něj případ převzal. Předseda soudu můţe se souhlasem pléna vyrovnávat nerovnoměrnosti v zatíţení soudců. Je-li senátní věc přidělena soudci, který je členem některého ze senátů, je jeho senát příslušný k rozhodnutí.

3.3.1 Plénum Plénum Ústavního soudu se skládá ze všech soudců. Můţe jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň deset soudců, pokud zákon nestanoví jinak. V plénu podle § 11 odstavce 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soud rozhoduje v nejdůleţitějších otázkách a záleţitostech tak, jak je vyjmenováno v článku 87 Ústavy České republiky a mimo jiné také například o návrhu na obnovu řízení, o úpravě svých vnitřních poměrů, o ustavení senátů a o pravidlech rozdělení jejich agendy. Kaţdý ze soudců je oprávněn podat v rámci porady před zahájením hlasování návrh na rozhodnutí a zároveň jsou všichni soudci povinni hlasovat pro některý z návrhů na rozhodnutí, který byl předloţen. Rozhodnutí pléna je přijato, pokud se vyslovila většina přítomných soudců (v případech rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a), g) a h) a čl. 87 odst. 2 Ústavy a rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, je potřeba minimálně souhlasu devíti přítomných soudců). Soudce, který s rozhodnutím nebo s jeho odůvodněním nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno v protokolu o jednání, a tak bylo i připojeno společně s uvedením jeho jména k samotnému rozhodnutí. V případě, ţe 22

ţádný z návrhů nezíská potřebnou většinu hlasů, hlasování se opakuje a soudci se vyjadřují, zdali předloţí nové návrhy, nebo setrvají na svých stávajících. Pokud ani opakovaným hlasováním nedojde k rozhodnutí, hlasuje se potřetí, a to pouze o těch dvou návrzích, které ve druhém hlasování získaly nejvíce hlasů.

3.3.2 Senáty Ústavní soud vytváří ze všech soudců čtyři senáty po třech členech, které rozhodují ve věcech podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, jenţ nepatří do působnosti pléna. Dle jiţ zmiňovaného zákona č. 182/1993 Sb. se předseda a místopředsedové nemohou stát stálými členy senátu. Rozdělení agendy mezi senáty určí předseda Ústavního soudu formou rozvrhu práce dle plénem stanovených pravidel na jeden kalendářní rok a dále také jmenuje předsedu senátu na dobu jednoho roku. V době nepřítomnosti tohoto předsedy senátu je dočasně zastoupen stálým členem senátu, který je věkem nejstarší. Zasedání senátu svolává a jednání řídí jeho předseda. Senát je způsobilý a schopný jednat a usnášet se pouze v případě, jsou-li přítomni všichni členové, přičemţ k přijetí usnesení senátu je potřeba většiny hlasů a ve zvláštních případech je za potřebí souhlasu všech členů senátu. Kaţdý člen senátu je před hlasováním oprávněn podat návrh usnesení a kaţdý člen musí při hlasování hlasovat pro některý z podaných návrhů. Hlasuje se tak, ţe kaţdý člen senátu ústně sdělí, se kterým z podaných návrhů souhlasí. Hlasování tedy probíhá vesměs stejným způsobem jako v případě pléna s tou výjimkou, ţe pokud nedojde k přijetí rozhodnutí ve věci samé, postoupí předseda senátu věc bez zbytečného odkladu k rozhodnutí plénu. Pokud senát v rámci rozhodovací činnosti dospěje k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, opět otázky předloţí plénu k posouzení. Stanoviskem pléna je pak senát v dalším řízení vázán.

3.3.3 Současné složení Ústavního soudu Od 6. srpna 2003 prezident republiky postupně jmenoval nové soudce do funkce v rámci druhé etapy Ústavního soudu. Během let se členové soudu měnili, buď z důvodu uplynutí doby, na kterou byli jmenováni nebo vzdání se své funkce. První i druhá etapa Ústavního

23

soudu se vzájemně prolíná a několik soudců bylo znovu jmenováno do funkce. V plném počtu v tomto druhém a zároveň současném období Ústavní soud zasedl aţ v prosinci roku 2005.15 Současní soudci (ke dni 20. září 2010) Předseda Ústavního soudu: -

Pavel Rychetský od 6. srpna. 2003, jmenován Václavem Klausem

Místopředsedové: -

Eliška Wagnerová od 20. března 2002, jmenována Václavem Havlem

-

Pavel Holländer od 6. srpna 2003, jmenován Václavem Klausem

Další soudci: -

František Duchoň od 6. června 2002, jmenován Václavem Havlem

-

Jiří Mucha od 28. ledna 2003, jmenován Václavem Havlem

-

Miloslav Výborný od 3. června 2003, jmenován Václavem Klausem

-

Vojen Güttler od 6. srpna 2003, jmenován Václavem Klausem

-

Dagmar Lastovecká od 29. srpna 2003, jmenována Václavem Klausem

-

Jan Musil od 27. listopadu 2003, jmenován Václavem Klausem

-

Jiří Nykodým od 17. prosince 2003, jmenován Václavem Klausem

-

Stanislav Balík (mladší) od 26. května 2004, jmenován Václavem Klausem

-

Michaela Ţidlická od 16. června 2004, jmenována Václavem Klausem

-

Ivana Janů od 16. září 2004 (předtím 1993-2002), jmenována Václavem Klausem

-

Vlasta Formánková od 5. srpna 2005, jmenována Václavem Klausem

-

Vladimír Kůrka od 15. prosince 2005, jmenován Václavem Klausem

Přidělení k senátům: I. senát : František Duchoň, Vojen Güttler, Ivana Janů II. senát: Stanislav Balík, Dagmar Lastovecká, Jiří Nykodým III. senát: Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil IV. senát: Vlasta Formánková, Miloslav Výborný, Michaela Ţidlická

15

Organizační struktura Ústavního soudu České republiky - viz Příloha č. 4.

24

4.

Řízení před Ústavním soudem

Řízení před Ústavním soudem je zahájeno dnem doručení návrhu, přičemţ tento návrh na zahájení řízení podává osoba navrhovatele. Navrhovatel je účastníkem řízení a vedlejšími účastníky jsou podle zákona o Ústavním soudu: „ti, kterým toto postavení tento zákon přiznává a pokud se tohoto postavení nevzdají. Mají v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci. Je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem soud v souvislosti se svou rozhodovací činností, rozumí se jím příslušný senát zastupovaný předsedou senátu nebo samosoudce.“16 Osoba fyzická nebo právnická jakoţto účastník, ale i vedlejší účastník se můţe v rámci řízení nechat zastupovat pouze advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy a ve stejné věci musí mít vţdy pouze jednoho zástupce. Tento advokát není oprávněn se nechat zastupovat v řízení advokátním koncipientem. V případě, ţe je účastníkem či vedlejším účastníkem stát, zastupuje ho příslušná organizační sloţka státu nebo pověřený zaměstnanec této sloţky. „Účastníci a vedlejší účastníci jsou oprávněni se vyjádřit k návrhu na zahájení řízení, dávat podání Ústavnímu soudu, nahlíţet do spisu s výjimkou protokolu o hlasování, činit si z něho výpisy a opisy, účastnit se ústního jednání ve věci, navrhovat důkazy a být přítomni při dokazování prováděném mimo ústní jednání.“17 V rámci řízení se uţívá českého jazyka a při ústním jednání mohou osoby jednající před Ústavním soudem uţívat svůj mateřský jazyk, přičemţ v těchto případech soud přibírá tlumočníka (také v případě osob hluchých, němých nebo hluchoněmých). Návrh na zahájení řízení musí splňovat obecné náleţitosti podání k Ústavnímu soudu. Především musí být písemný, obsahovat vylíčení rozhodných skutečností - jaké věci se týká, návrhové ţádání (petit) - úmysl daného návrhu a dále v něm musí být uvedeno odůvodnění, označení navrhovatele, datum a podpis. Musí obsahovat pouze pravdivé skutečnosti a informace, případně vymezení určitých důkazů, jichţ se navrhovatel dovolává a u určení čeho se domáhá. Ústavní stíţnost stejně jako ostatní dokumenty podané Ústavnímu soudu lze

16

§ 28 odst. 2 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

17

§ 32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

25

podat písemně doporučenou poštou nebo v elektronické, faxové či telegrafické podobě. V případě podání elektronickou poštou, telefaxově nebo telegraficky musí být stíţnost doplněna do tří dnů originálem stíţnosti – podle § 42 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíţí. Návrh se stává nepřípustným, týká-li se věci, o které jiţ Ústavní soud nálezem rozhodl (podmínka res iudicata), popřípadě v této věci aktuálně jedná (překáţka litispendence). Jestliţe se soud usnese, ţe při projednávání návrhů je některá z věcí, které se návrh týká naléhavá, nemusí se řídit pořadím, v němţ mu návrhy došly. Návrh se dále přidělí soudci zpravodaji, určenému rozvrhem práce pro plénum či příslušný senát. Osoba soudce zpravodaje návrh buď odmítne, nebo připraví věc k projednání. Dále také zajišťuje, aby byl návrh neprodleně doručen účastníkům popřípadě vedlejším účastníkům s výzvou, aby se k němu ve stanovené lhůtě vyjádřili, shromaţďuje listinné důkazy či provádí výslech svědků. Soudce je vyloučen z projednávání a rozhodování o věci, jsou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti a zároveň v případě, kdy je soudce aktivně činný v jiné funkci, neţ je soudce Ústavního soudu. Ve většině případů soud jedná ústní formou. Jednání je moţno z důleţitých důvodů odročit. Při poradě a hlasování jak pléna, tak senátu musí být přítomni pouze ti soudci či členové senátu a zapisovatel, kteří se zúčastnili celého předchozího ústního jednání. Jednání u Ústavního soudu je zpravidla veřejné, účast veřejnosti můţe být omezena nebo vyloučena, jen vyţadují-li to důleţité zájmy státu nebo účastníků řízení anebo mravnost. „I pokud byla veřejnost vyloučena, můţe Ústavní soud povolit z důleţitých důvodů jednotlivým osobám, aby byly jednání přítomny, musí je však poučit o povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se při jednání dozvěděly, zejména o skutečnostech, které jsou předmětem státního, hospodářského, sluţebního anebo obchodního tajemství a o trestních následcích porušení této povinnosti.“18 Předvolání k ústnímu jednání se doručuje účastníkům, vedlejším účastníkům a jejich zástupcům zpravidla nejméně pět dní předem.

18


26

4.1 Dokazování Pro zjišťování skutkového stavu je potřeba provádět dokazování. Podle zákona o Ústavním soudu se provádějí takové důkazy, které mohou slouţit jako prostředky, jimiţ lze zjistit skutkový stav, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání, jakoţ i výslech účastníků. „Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti.“19 „O kaţdém provedeném důkazu se sepisuje zápis a výsledky dokazování se při ústním jednání vţdy sdělují.“20 V případě, ţe určitým způsobem dochází ke ztěţování průběhu dokazování či postupu řízení, lze uloţit pořádkovou pokutu do výše 100 000 Kč.

4.2 Rozhodnutí a jeho publikace „Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem a v ostatních, zejména procesních věcech rozhoduje usnesením (§ 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), především pak o odmítnutí návrhu. Jak nálezy, tak usnesení musí být odůvodněny a musí obsahovat poučení, ţe se proti nim nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Nutno ovšem podotknout, ţe v souladu s Úmluvou je moţné rozhodnutí Ústavního soudu napadnout u Evropského soudu pro lidská práva. Návrhy na rozhodnutí vypracuje soudce zpravodaj popřípadě soudce určený předsedou. Nález se vyhlašuje vţdy veřejně jménem republiky. Jde-li o nález pléna, vyhlašuje jej předseda Ústavního soudu, a jde-li o nález senátu, vyhlašuje jej předseda senátu (§ 56 zákona o Ústavním soudu). Toto veřejné vyhlášení nálezů však nelze povaţovat za vyhlášení (publikaci) ve smyslu formálním. Některé, zpravidla nejvýznamnější nálezy předpokládají jako podmínku své účinnosti (vykonatelnosti) obligatorní formální publikaci, oficiální vyhlášení jiných je pouze fakultativní. Vyhlášení se provádí ve Sbírce zákonů České

19


20


27

republiky (dále jen „Sbírka zákonů“). Podle zákona je publikace povinná u nálezů, kterými Ústavní soud rozhodl: “21 1) „o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy, 2) o ústavní ţalobě proti prezidentu republiky uvedené v čl. 65 odst. 2 Ústavy podle čl. 87 odst. 1. písm. g) Ústavy), 3) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu uvedeného v čl. 66 Ústavy podle čl. 87 odst. 1 písm. h) Ústavy, 4) o návrhu na posouzení souladu mezinárodní smlouva s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy (§ 57 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), 5) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, ţe referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí, 6) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.“22 Dále se nálezy dle zákona o Ústavním soudu nevyhlašují v plném znění, ale publikuje se pouze výrok nálezu a část odůvodnění, z kterého je patrné, jaký právní názor a důvody soudu k němu vedly. Ústavní soud můţe rozhodnout, ţe dané odůvodnění nebo ustanovení nálezu na zrušení právního předpisu nebude publikováno ve Sbírce zákonů, pokud jiţ předtím nebylo uveřejněno. K vyhlášení dochází bezprostředně po písemném vyhotovení nálezu a následném předání redakci Sbírky zákonů předsedou Ústavního soudu. Nálezy podle § 57 odst. 1 písm. a) jsou vykonatelné a účinné dnem jejich zveřejnění ve Sbírce zákonů (pokud soud nerozhodne jinak) a v ostatních případech jsou vykonatelné buď vyhlášením či pouhým písemným vyhotovením účastníků. Všechny své nálezy a vybraná usnesení včetně odlišných stanovisek přijaté Ústavním soudem během kalendářního roku se uveřejňují v tištěné formě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), pro veřejnou potřebu kaţdoročně po skončení roku.

21


694-8 (s. 83). 22


28

Sbírka rozhodnutí můţe být vydávána i po částech během roku. Všechna svá rozhodnutí zveřejňuje také Ústavní soud v internetové databázi NALUS na svých webových stránkách. Kaţdý nález se průběţně čísluje a uspořádává v pořadí podle jejich přijetí. „Obnova řízení před Ústavním soudem není podle platné úpravy (obecně) moţná, je přípustná pouze v řízení o ústavní ţalobě proti prezidentu republiky, avšak existují úvahy o jejím umoţnění v případě rozhodnutí mezinárodního soudu, které je odlišné od předchozího rozhodnutí Ústavního soudu.“23

4.3 Doručování, pořádkové opatření, náklady řízení a použití soudních řádů Podle § 60 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu se nálezy, usnesení, upozornění na vady návrhu, předvolání k ústnímu jednání a další vyrozumění účastníkům a jejich zástupcům doručují do vlastních rukou a v ostatních případech rozhoduje o způsobu doručování dle povahy soudce zpravodaj. Řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům, ale je moţné v jeho rámci ukládat pořádkové pokuty. Lze je uloţit, jak jiţ bylo zmíněno v kapitole Dokazování, z důvodů neuposlechnutí příkazu, hrubého ztěţování postupu či váţného narušení průběhu řízení aţ do výše 100 000 Kč. Pořádkové pokuty přísluší státu a lze je z určitých důvodů prominout, a to i po skončení řízení před Ústavním soudem. V souvislosti s náklady řízení se hradí v různých situacích různým způsobem. V případě nákladů vynaloţených na tlumočení či provádění důkazů, se tyto výdaje hradí z rozpočtu Ústavního soudu. Náklady řízení, které vznikly účastníkům nebo vedlejším účastníkům, hradí tyto osoby samy. Zejména jde například o ztrátu výdělku či odměnu za zastupování. Také můţe být uloţeno ze strany soudu, aby jedna nebo více z těchto osob uhradily část nebo celé výdaje jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení.

23


694-8 (s. 89).

29

„Pokud tento zákon nestanoví jinak, pouţijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.“24 Sládeček (2003) ve své knize vyjadřuje o přiměřeném pouţití občanského soudního řádu v praxi určité obavy. Rozvíjí myšlenku o obtíţném posouzení výrazu „přiměřené pouţití“ a pokládá otázku, jakým způsobem lze toto legislativní spojení chápat. Dále uvádí, ţe lze v rámci řízení před Ústavním soudem také pouţít předpisy vydané k provedení občanského soudního řádu, kterými jsou prováděcí předpisy právní (například vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů) a zákonem připustitelné ustanovení trestního řádu (v řízení o ústavní ţalobě proti prezidentu republiky).

4.4 Kárné provinění a kárné řízení Kaţdý soudce Ústavního soudu je podle § 132 a následujících zákona o Ústavním soudu kárně odpovědný za své kárné provinění, čímţ se rozumí jednání, kterým soudce sniţuje váţnost a důstojnost své funkce, popřípadě ohroţuje či zneuţívá důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudu. Takovéto jednání vykazuje znaky přestupku podle zvláštních předpisů. O zahájení kárného řízení rozhoduje předseda Ústavního soudu usnesením, které musí být odůvodněno a doručuje se soudci, proti němuţ se kárné řízení zahajuje a vede. V případě zahájení kárného řízení vedeného proti předsedovi soudu, je zapotřebí podání návrhu nejméně třemi soudci. Po dobu řízení pro kárné provinění nesmí napadaný soudce plnit veškeré činnosti související s jeho funkcí, za něj je povolán jiný soudce, člen senátu, popřípadě místopředseda k jeho zastupování. Zmiňované usnesení předsedy soudu se předkládá plénu a soudci, proti kterému je kárné řízení zahájeno. Ten má právo vyjádřit se k důvodům kárného řízení a potaţmo jeho usnesení, dále se můţe zúčastnit jednání pléna v této věci (kromě porady a hlasování), klást svědkům a znalcům otázky a podávat návrhy na doplnění dokazování v rámci řízení. Pro dokazování v kárném řízení se pouţijí příslušná ustanovení zákona o trestním řízení soudním.

24


30

Plénum řízení zastaví, pokud ho neshledá důvodným a v této konkrétní věci jiţ nelze kárné řízení zahájit. V opačném případě, kdy plénum řízení nezastaví, je zvolen pětičlenný kárný senát z jádra pléna a ten věc projedná, vyhodnotí a rozhodne. Kárný senát je schopen jednat a usnášet se, jsou-li přítomni všichni členové, usnáší se většinou hlasů a na prvním jednání je zvolen předseda senátu. Kárný senát rozhodne buď tak, ţe jednání uvedené v usnesení soudci vytkne nebo řízení zastaví, nebylo-li kárné provinění prokázáno. Proti usnesení kárného senátu o zastavení kárného řízení nebo o vytknutí jednání soudci můţe být podána námitka do 15 dnů ode dne jeho doručení. Pokud námitky podány nebyly a plénum potvrdilo usnesení o zastavení řízení, hledí se na soudce, jako by s ním kárné řízení nebylo zahájeno. V případě jiných rozhodnutí: „se postupuje přiměřeně téţ při rozhodování o tom, zda: -

soudce vykonává funkci nebo jinou výdělečnou činnost, která není s funkcí soudce slučitelná,

-

je soudce členem politické strany nebo politického hnutí,

-

se soudce nezúčastňuje jednání Ústavního soudu po dobu delší jednoho roku.“25

Dále § 144 zákona o Ústavním soudu říká, ţe pokud se v kárném řízení prokázalo, ţe se soudce dopustil takového jednání, ţe jeho další setrvání ve funkci by bylo v rozporu s posláním soudu a s postavením jeho soudců, a jestliţe proti usnesení nebyly podány námitky nebo plénum usnesení potvrdilo, rozhodne plénum o tom, zda soudci jeho funkce zaniká, k čemuţ je potřeba souhlasu nejméně devíti soudců (za přítomnosti minimálně dvanácti soudců, aby mohlo plénum vůbec jednat a usnášet se).

25


31

5.

Zvláštní ustanovení a jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem

Zákon o Ústavním soudu rozlišuje deset druhů řízení před Ústavním soudem umístěných v části „Hlava druhá: Zvláštní ustanovení o řízení před Ústavním soudem“ a rozdělených do jednotlivých oddílů: 1) řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, 2) řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony, 3) řízení o ústavních stíţnostech, 4) řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, 5) řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy, 6) řízení o ústavní ţalobě proti prezidentu republiky, 7) řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy, 8) řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, 9) řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, 10) řízení ve věcech referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii.

5.1 Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů Kvalifikovaný podnět k zahájení řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu jsou oprávněny podat pouze určité konkrétní subjekty, které se liší podle toho, o jaký z předpisů se jedná. Rozdělení: -

V souvislosti s návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (a zákonného opatření Senátu, které bylo schváleno Poslaneckou sněmovnou) jsou návrh oprávněni podat: prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu, vláda, ten, kdo podal ústavní stíţnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu, ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za 32

podmínek uvedených v § 119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, obecný soud a plénum Ústavního soudu. -

V případě návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení (zejména nařízení vlády, vyhlášky ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy, nařízení a obecné závazné vyhlášky obce) jsou oprávněni podat: vláda, skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, senát Ústavního soudu, ten, kdo podal ústavní stíţnost nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v odst. 1, zastupitelstvo kraje, Veřejný ochránce práv, Ministerstvo vnitra, věcně příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, ředitel krajské úřadu, zastupitelstvo obce.

Návrh je nepřípustný tehdy, jestliţe zákon, jiný právní předpis či jejich jednotlivá ustanovení, jejichţ zrušení je navrhováno, pozbyly platnosti před doručením návrhu či nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů. „Nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody pro zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů.“26 „Při rozhodování posuzuje Ústavní soud obsah zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, a jedná-li se o jiný právní předpis, téţ se zákony a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v souladu s ústavními zákony, a jedná-li se o jiný právní předpis, téţ se zákony a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.“27 Účastníkem řízení se kromě navrhovatele stává také ten subjekt, který napadaný zákon nebo jiný právní předpis vydal. Je povinen písemně reagovat na návrh do 30 dnů od jeho doručení. Dále zákon o Ústavním soudu popisuje výsledky řízení soudu. Pokud soud dojde k závěru, ţe je zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení v rozporu s ústavním zákonem či zákonem, nálezem rozhodne, ţe se takovýto předpis ruší k určenému dni (spolu s určitými prováděcími předpisy). V případech, kdy soud zjistí, ţe nejsou dány důvody ke zrušení zmiňovaných předpisů, návrh zamítne. „Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního

26


27


33

předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním.“28 „Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena, práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.“29

5.2 Řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony Sládeček (2003) připomíná, ţe dne 18. října 2001 byl přijat ústavní zákon č. 395/2001 Sb., který svou účinností 1. června 2002 změnil Ústavu České republiky. Tento ústavní zákon, často nazýván jako „euronovela“, měl především upravit závaţné a významné otázky v souvislosti s členstvím ČR v Evropské unii, zvláště pak šlo o ucelenější ústavní řešení vztahu mezi právem mezinárodním a vnitrostátním. Značný vliv měla tato ústavní novela i na ústavní soudnictví. Rozšiřuje pravomoci Ústavního soudu o další samostatný institut. „Především je třeba uvést, ţe návrhem nelze napadat všechny mezinárodní smlouvy, ale jak vyplývá i z názvu oddílu, toliko smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy, tzv. prezidentské smlouvy. Jde o dvě skupiny mezinárodních aktů: 1) mezinárodní smlouvy, kterými byly přeneseny pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci a jeţ byly ratifikovány se souhlasem parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, ţe k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu; 2) mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci je třeba souhlasu obou komor Parlamentu, a jde o smlouvy -

upravující práva a povinnosti osob,

-

spojenecké, mírové a jiné politické,

-

z nichţ vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci,

-

hospodářské, jeţ jsou všeobecné povahy,

-

o dalších věcech, jejichţ úprava je vyhrazena zákonu.“30

28


29


30


694-8 (s. 118).

34

„Návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním zákonem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy můţe podat: -

komora Parlamentu od okamţiku, kdy jí byla mezinárodní smlouva předloţena k vyslovení souhlasu k ratifikaci, do okamţiku, kdy se na vyslovení souhlasu usnesla,

-

skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů od okamţiku, kdy byl Parlamentem k ratifikaci mezinárodní smlouvy vysloven souhlas, do okamţiku, kdy prezident republiky smlouvu ratifikoval,

-

skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů od okamţiku, kdy byl vyhlášen výsledek referenda, kterým byl dán souhlas k ratifikaci mezinárodní smlouvy, do okamţiku, kdy prezident republiky smlouvu ratifikoval,

-

prezident republiky od okamţiku, kdy mu byla mezinárodní smlouva předloţena k ratifikaci.“31

Jestliţe ústavní zákon, který je dle návrhu v rozporu s mezinárodní smlouvou, pozbyl platnosti před jeho doručením nebo nejsou dodrţeny předepsané podmínky pro podání návrhu a jeho navrhovatele, jedná se o nepřípustný návrh. Kromě osoby navrhovatele se účastníkem stává také vţdy Parlament, prezident republiky a vláda. Nedošlo-li k odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení, můţe Ústavní soud rozhodovat o příslušném návrhu formou posuzování obsahu mezinárodní smlouvy společně s ústavním pořádkem. Dojde-li soud k názoru, ţe se jedná o rozpor zmiňovaných dokumentů, v nálezu uvede, kterých ustanovení ústavního pořádku se nesoulad týká. Tato neshoda musí být do ratifikace mezinárodní smlouvy odstraněna. V opačném případě, kdy Ústavní soud nenalezne ţádný rozpor, vydá nález s uvedením, ţe ratifikace mezinárodní smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem.

5.3 Řízení o ústavních stížnostech „Ústavní stíţnost jsou oprávněni podat: -

fyzická nebo právnická osoba, jestliţe tvrdí, ţe pravomocným rozhodnutím v řízení, jehoţ byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její

31

§ 71a odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

35

základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, -

zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku, jestliţe tvrdí, ţe nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu.

Nejrozsáhlejší agendu Ústavního soudu představuje rozhodování o ústavních stíţnostech fyzických a právnických osob. Stíţnost lze podat proti rozhodnutí, které jiţ nabylo právní moci nebo i z důvodu jiného zásahu, například proti bezprostřednímu zákroku policisty. Posouzení přípustnosti ústavní stíţnosti, její formulování a řádné podání je věcí poměrně sloţitou. Zákon o Ústavním soudu proto vyţaduje, aby stěţovatel byl zastoupen advokátem. Ústavní soud toto zastoupení nezajišťuje. Pokud mají stěţovatelé s obstaráním zastoupení potíţe (například pro nedostatek finančních prostředků), mohou se obrátit na Českou advokátní komoru v Praze. Advokát pak můţe ţádat, aby v sociálně odůvodněných případech i uhradil náklady zastoupení stát. Takovou ţádost je však nezbytné podat před prvním ústním jednáním Ústavního soudu o věci samé. Argumentace stíţnosti musí směřovat k porušení práv či svobod garantovaných ústavním pořádkem ČR. Samotný neúspěch ve sporu a nesouhlas s názorem orgánu, který ve věci rozhodoval, nestačí. Ústavní soud není další instancí, je soudem speciálním, střeţícím ústavnost. Stíţnost musí, jak jiţ bylo řečeno, zásadně směřovat proti pravomocnému rozhodnutí a můţe být podána aţ po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv. Výjimkou z uvedeného pravidla jsou případy, kdy věc přesahuje vlastní zájem stěţovatele (nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práv je ústavním soudem tolerováno zejména v těch případech, kdy je zřejmé, ţe v cestě vyhovění poţadavkům stěţovatele, ale i dalších osob, stojí konkrétní ustanovení zákona, které je spolu se stíţností napadáno). Stíţnost musí být vyhotovena v takovém počtu stejnopisů, aby jeden zůstal soudu a po jednom mohlo být doručeno všem, kdo jsou ve stíţnosti označeni za účastníky nebo vedlejší účastníky řízení. Ke stíţnosti je třeba přiloţit kopii rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv, který byl vyuţit (např. tedy rozhodnutí odvolacího soudu). Ústavní stíţnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne,

36

kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stíţnosti.“32 Prostředkem neboli procesním prostředkem lze rozumět řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek (dovolání, kasační stíţnost), s výjimkou návrhu na obnovu řízení či jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehoţ uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V případě podání návrhu politickou stranou na přezkoumání rozhodnutí o jejím rozpuštění či jiného rozhodnutí, které se týká její činnosti (dle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy) je lhůta zkrácena na dobu 30 dnů. Nepřípustnou se ústavní stíţnost stává tehdy, kdy nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky (mimo mimořádného opravného prostředku), které zákon k ochraně práva stěţovateli poskytuje. Účastníky řízení o ústavní stíţnosti jsou podle § 76 zákona o Ústavním soudu stěţovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehoţ zásahu ústavní stíţnost směřuje a vedlejšími účastníky jsou ty osoby, které představují ostatní účastníky předchozího řízení, z něhoţ vzešlo napadané rozhodnutí. Stěţovatel můţe vzít svou stíţnost zpět pouze do okamţiku, neţ soud započne závěrečnou poradu a řízení je tedy soudem zastaveno. Přerušení řízení nastane, jestliţe byl spolu s ústavní stíţností podán i návrh na zrušení právního předpisu, jehoţ uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stíţnosti, nebo dojde-li senát k rozhodnutí, ţe zákon nebo jiný právní předpis jsou v rozporu s ústavním zákonem. Ústavní stíţnost nemá odkladný účinek, ale Ústavní soud můţe na návrh stěţovatele odloţit vykonatelnost napadaného rozhodnutí. Je zde také moţnost uloţení předběţného opatření ze strany Ústavního soudu proti zásahu orgánu veřejné moci k odvrácení hrozící váţné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závaţného veřejného zájmu, formou zákazu pokračování v jednání. Předběţné opatření přestává platit okamţikem vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve věci. Ústavní soud rozhodne v záleţitosti nálezem, kterým ústavní stíţnosti buď zcela vyhoví či zamítne nebo zčásti vyhoví či zamítne. „Bylo-li vyhověno ústavní stíţnosti fyzické nebo právnické osoby, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliţe porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, zakáţe tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáţe mu, 32

GERLOCH, Aleš. Řízení před Ústavním soudem. Praha: Prospektrum Praha, 1996. 128 s. ISBN 80-7175-033-6 (s. 34).

37

aby, pokud je to moţné, obnovil stav před porušením. Bylo-li vyhověno ústavní stíţnosti zastupitelstva územního samosprávného celku, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí státního orgánu, nebo jestliţe porušení zaručeného práva na samosprávu spočívalo v jiném zásahu státu, zakáţe příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva na samosprávu pokračoval, a přikáţe mu, aby, pokud je to moţné, obnovil stav před porušením. A bylo-li vyhověno návrhu politické strany, Ústavní soud napadené rozhodnutí zruší.“33 Stát platí zcela nebo zčásti náklady na zastoupení, rozhodne-li o tom Ústavní soud z osobních a majetkových poměrů stěţovatele, tedy v případě, kdy osoba stěţovatele nemá dostatečné prostředky k úhradě nákladů a návrh podá před prvním ústním jednáním. Zatímco náklady zastoupení hradí Ústavní soud ze svého rozpočtu, náhrada nákladů řízení je příjmem státního rozpočtu, který státu odvádí osoba k tomu určená a v rozsahu uloţeném soudem.

5.4 Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora O tomto řízení se Sládeček (2003) zmiňuje jako o zvláštním druhu řízení, jehoţ účelem je především zajištění objektivnosti a věrohodnosti průběhu voleb do Parlamentu České republiky. Fakticky existují dvě formy řízení – lze napadnout rozhodnutí kladné (planost volby je uznána), ale i rozhodnutí záporné (platnost volby není uznána). Opravný prostředek, dle § 85 zákona o Ústavním soudu lze podat do 10 dnů od oznámení rozhodnutí a můţe jej podat: -

poslanec, senátor, popřípadě volební strana, za níţ kandidoval, proti rozhodnutí, ţe nebyl platně zvolen;

-

osoba, jejíţ volební stíţnosti podle volebního zákona bylo vyhověno, proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora.

O opravném prostředku koná Ústavní soud vţdy ústní jednání a tento prostředek nemá odkladný účinek. Účastníkem řízení o opravném prostředku je mimo subjektů uvedených

33


38

výše také orgán, který přijal rozhodnutí o tom, ţe poslanec nebo senátor byl nebo nebyl platně zvolen. Pokud poslanec či senátor podal opravný prostředek, je vedlejším účastníkem řízení volební strana, za kterou kandidoval a naopak. Řízení se zastaví, pokud osoba, která podala opravný prostředek, jej vzala zpět nebo poslanec či senátor, kterého se prostředek týká, se vzdal mandátu anebo zemřel (moţnost pokračování v řízení v případě, ţe tuto vůli projeví manţelka či příbuzní v řadě přímé do 1 měsíce od úmrtí). Opravný prostředek směřuje vţdy k popření vydaného rozhodnutí. Toto rozhodnutí se provádí formou nálezu a opravnému prostředku je buď vyhověno, nebo je zamítnut. U vyhovění prostředku soud vysloví, ţe byl poslanec nebo senátor platně zvolen či nikoli. Vydáním nálezu o vyhovění opravnému prostředku pozbývají platnosti veškeré ostatní rozhodnutí jiných orgánů, které tomuto nálezu odporují.

5.5 Řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy Jedná se o další druh zvláštního řízení před Ústavním soudem, který z širšího hlediska řeší otázku voleb. „Jeho účelem je zjistit, zda mandát poslance nebo senátora zanikl z důvodu ztráty volitelnosti nebo vzniku inkompatibility s výkonem mandátu člena Parlamentu České republiky. Ztráta volitelnosti můţe prakticky nastat jen v důsledku zániku státního občanství České republiky nebo zbavením způsobilosti k právním úkonům: okamţikem, kdy nastala tato okolnost, mandát člena zastupitelského sboru zaniká. S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon (čl. 22 odst. 1 Ústavy).“34 „V pochybnostech, zda zanikl mandát poslance nebo senátora z důvodů uvedených v čl. 25 Ústavy, jsou oprávněni podat návrh Ústavnímu soudu: -

34

poslanec nebo senátor, o jehoţ mandát jde;


694-8 (s. 155).

39

-

předseda Poslanecké sněmovny, jde-li o poslance, nebo předseda Senátu, jde-li o senátora;

-

skupina nejméně 20 poslanců, jde-li o poslance, nebo skupina nejméně 10 senátorů, jde-li o senátora.

Vedle navrhovatele je účastníkem řízení vţdy téţ poslanec nebo senátor, o jehoţ mandát jde, a předseda Poslanecké sněmovny (předseda Senátu), tj. kdyţ nejsou navrhovateli.“35 O návrhu jedná soud vţdy ústně a zastavit řízení lze za stejných podmínek jako v předchozí kapitole „Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora“. Soud rozhodne nálezem, ţe mandát poslance nebo senátora zanikl z ústavně stanovených důvodů (uvedených v čl. 25 písm. d) nebo f) Ústavy), anebo stanoví, ţe tyto tvrzené skutečnosti, které byly důvodem zániku mandátu, nebyly dány. O výroku Ústavního soudu v této věci (stejně jako u ostatních druhů řízení) je vystaveno osvědčení a předsedající jej předává přítomným účastníkům.

5.6 Řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky Prezident republiky má jako jeden z nejvyšších představitelů státu trestní hmotně-právní i procesní imunitu. Tato podmínka se ruší v případě, kdy se prezident dopustil zvláště závaţného jednání trestní povahy, při spáchání velezrady, kterou lze chápat jako jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky či narušení demokratického řádu státu. Jestliţe Senát dospěl k názoru, ţe prezident republiky jednal výše uvedeným způsobem, a jestliţe: „z tohoto jednání jej před Ústavním soudem obviní, byť jde v tomto případě o řízení, které se svou povahou přibliţuje k trestnímu řízení, nejde o řízení o trestném činu, neboť samo inkriminované jednání (velezrada hlavy státu) naplňuje znaky toliko protiústavního deliktu, za nějţ – v případě odsouzení – lze vyslovit jen jedinou sankci, totiţ ztrátu prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Zcela výjimečně a ojediněle zákon pro toto řízení (a pro rozhodnutí v něm) připouští obnovu řízení, a to za podmínek obvyklých v oblasti obecného soudnictví, kdyţ i samo řízení o ústavní ţalobě je podpůrně upraveno odkazem na přiměřenou aplikaci ustanovení trestního řádu. Všechna tato zvláštní řízení především materií, kterou upravují – snad s výjimkou volebních a mandátových věcí – jsou 35

GERLOCH, Aleš. Řízení před Ústavním soudem. Praha: Prospektrum Praha, 1996. 128 s. ISBN 80-7175-033-6 (s. 36-37).

40

však natolik výjimečná, ţe v praxi mohou přijít v úvahu jen zcela výjimečně a ojediněle a jiţ proto se nejeví potřeba, především z praktického hlediska, věnovat jim větší pozornost.“36 Ţalobu můţe podat pouze Senát a Ústavní soud dále rozhoduje, zda se prezident dopustil velezrady či nikoli. Ústavní ţaloba proti prezidentu republiky musí obsahovat určité předepsané náleţitosti, aby mohla naplnit své účinky – přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident dopustit velezrady a uvedení důkazů, o které se ţaloba opírá. Ţaloba je projednávána přednostně před ostatními návrhy a řízení započne okamţikem doručení soudu. Zastavit řízení lze podle zákona o Ústavním soudu pouze tehdy, bylo-li doručeno usnesení Senátu, kterým se ústavní ţaloba odvolává, ještě dříve, neţ se soud odebral k závěrečné poradě nebo v případě ţe prezident republiky po zahájení řízení zemřel. Pokud se pouze vzdá svého úřadu, není to důvod pro zastavení řízení. Za Senát v řízení o ústavní ţalobě jedná jeho předseda nebo osoba, kterou tím sám Senát pověří a prezident republiky má v případě zastoupení právo zvolit si jednoho či více obhájců, přičemţ minimálně jeden z nich musí být advokátem. Řízení o ústavní ţalobě se uskutečňuje vţdy ústně. Ústavní soud informuje prezidenta a zástupce Senátu o zahájení řízení o ústavní ţalobě a době a místě konání ústního jednání, a to 10 dnů předem. Zároveň je prezident upozorněn, ţe jednání proběhne i v jeho nepřítomnosti nebo kdyţ se bez dostatečného důvodu v průběhu jednání vzdálí. Jednání započne sdělením věci, která bude projednávána a zjištěním počtu a totoţnosti přítomných předvolaných osob. Hlavními účastníky nebo strany řízení jsou prezident republiky a zástupce Senátu. Po přednesení ţaloby zástupcem Senátu dává předsedající soudu moţnost prezidentu republiky a jeho obhájcům vyjádřit se k prováděným důkazům, klást svědkům a znalcům otázky a podávat návrhy na doplnění dokazování. Poté proběhne důkazní řízení a po jeho skončení má prezident spolu s jeho obhájci právo na závěrečnou řeč. Co se dále týká nálezu a jeho právních následků, tak: „po ukončení ústního jednání Ústavní soud buď ústavní ţalobě vyhoví a rozhodne, ţe se prezident republiky dopustil velezrady, anebo ho ústavní ţaloby zprostí.“37 „Jakmile byl nález, kterým bylo ústavní ţalobě vyhověno, vyhlášen podle § 56, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost jej znovu

36

ŠEVČÍK, Vlastimil. Česká advokátní komora [online]. 01.11.1999 [cit. 2011-04-15]. Ústavní soudnictví v praxi. Dostupné z WWW:

. 37


41

nabýt. Nárok na prezidentský plat a další poţitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního zákona mu nenáleţí.“38 Z důvodů stanovených v § 105 zákona o Ústavním soudu je moţná obnova řízení, jak jiţ bylo řečeno v úvodu, ale v případě kdy bude prezident v obnoveném řízení zproštěn viny, nenabývá ztraceného prezidentského úřadu zpět.

5.7 Řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy „Účelem řízení je umoţnit prezidentu republiky se domáhat, aby usnesení komor Parlamentu o existenci závaţných důvodů, které mu brání vykonávat úřad, mohlo být zrušeno. Mohlo by se jednat zejména o váţné zdravotní problémy, ale nelze vyloučit – a především proto Ústava „obranu“ prezidentu republiky poskytuje – účelové politické snahy znemoţnit prezidentu republiky výkon jeho pravomocí. Jde tedy i o jednu z pojistek zachování rovnováhy v systému dělby moci.“39 Prezident můţe návrh podat ode dne přijetí usnesení do deseti dnů a zastavit řízení můţe pouhým vzetím návrhu zpět před konáním závěrečné porady nebo jeho úmrtím. Mezi účastníky patří mimo prezidenta i Parlament, tedy jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Na výzvu soudu musí být neprodleně předloţeny veškeré doklady, z nichţ usnesení Parlamentu vychází a případně i navrţeny důkazy, které svědčí o tom, ţe prezident nemohl či nemůţe vykonávat svůj úřad. Ústní jednání je zahájeno nejpozději do pěti dnů od jeho doručení a na návrh prezidenta lze jako předběţné opatření pozastavit výkon pravomocí. „Pro platnost rozhodnutí je třeba souhlasu alespoň devíti přítomných soudců. Ústavní soud rozhodne, zda v době přijetí usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy prezident republiky nemohl svůj úřad ze závaţných důvodů vykonávat, popř. do kdy taková překáţka trvala. Podle toho buď návrh prezidenta republiky na zrušení usnesení zamítne, nebo svým nálezem usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu zruší zcela nebo po odpovídající dobu. Úkony vykonané

38


39


694-8 (s. 161).

42

namísto prezidenta republiky předsedou vlády nebo předsedou Poslanecké sněmovny (popř. předsedou Senátu) však nepozbývají platnosti.“40

5.8 Řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu Zákon o ústavním soudu počítá s moţností, kdy bude třeba se vypořádat s rozhodnutími mezinárodních orgánů (soudů) vůči České republice. Stanoví postup ke změně nebo zrušení právního předpisu, v němţ mezinárodní soud shledal porušení daného práva. Mezinárodním soudem se rozumí mezinárodní orgán, jehoţ rozhodnutí jsou pro ČR závazná dle mezinárodních smluv, které jsou součástí právní řádu státu. Rozhodl-li mezinárodní soud na základě stíţnosti mu podané, ţe zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda fyzické či právnické osoby (pokud toto porušení spočívá v platném právním předpisu), podá vláda Ústavnímu soudu návrh na zrušení takového právního předpisu nebo jeho ustanovení. Další subjekty oprávněné k podání takového návrhu se řídí podmínkami návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení z kapitoly „4.1 Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů“ Pokud Ústavní soud rozhodl v trestní věci, v níţ bylo mezinárodním soudem shledáno porušení lidského práva či svobody, účastníci řízení mají moţnost do 6 měsíců ode dne, kdy se rozhodnutí mezinárodního soudu stalo konečné, podat návrh na obnovu řízení, popřípadě návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu. Návrh na obnovu řízení musí kromě obecných náleţitostí také obsahovat označení rozhodnutí Ústavního soudu, proti němuţ směřuje, označení rozhodnutí mezinárodního soudu, o které se opírá a vylíčení, v čem tkví rozpor rozhodnutí Ústavního soudu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Nepřípustnost návrhu na zahájení řízení ve věci dle § 118 a následujících zákona o Ústavním soudu se nepouţívá, ale nepřípustnost návrhu na obnovu řízení je moţná, jestliţe následky porušení práva a svobody jiţ netrvají a jsou dostatečně napraveny. Ústavní soud také nesmí odmítnout návrh na obnovu řízení, je-li veřejný zájem na tomto řízení podstatně větší neţ zájem navrhovatele. Bez ústního jednání Ústavní soud buď návrh na obnovu řízení zruší 40


43

(nález Ústavního soudu je v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu) nebo zamítne. V případě zrušení svého předchozího nálezu, musí Ústavní soud znovu projednat původní návrh na zahájení řízení a v novém nálezu pak vychází z právního názoru mezinárodního soudu.

5.9 Řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy Gerloch (1996) a potaţmo § 120 a následující zákona o Ústavním soudu uvádí, ţe Ústavní soud rozhoduje kompetenční spory mezi státními orgány navzájem, mezi státem a územním samosprávným celkem nebo mezi územními samosprávnými celky navzájem. „Účelem tohoto řízení je zjistit, který orgán je příslušný k vydání rozhodnutí nebo provedení opatření nebo jiného zásahu ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Územně samosprávným celkem se podle legislativní zkratky rozumí zastupitelstvo obce nebo vyššího územně samosprávného celku (kraje). Státním orgánem se naopak chápe kterýkoliv orgán státu v rámci systému dělby moci, nejen orgán moci výkonné (správní úřad), ale i orgán moci soudní (obecný soud) nebo orgán moci zákonodárné (Poslanecká sněmovna nebo Senát).“41 „Návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu je oprávněn podat: -

státní orgán v kompetenčním sporu mezi státem a územním samosprávným celkem nebo v kompetenčním sporu mezi stáními orgány navzájem;

-

zastupitelstvo územního samosprávného celku v kompetenčním sporu mezi územním samosprávným celkem a státem nebo v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky navzájem.“42

Účastníky řízení jsou téţ státní orgány a územní samosprávné celky, které jsou uvedeny v návrhu. Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, pokud rozhodování o sporu přísluší jinému orgánu nebo přísluší orgánu nadřízenému těm orgánům, mezi nimiţ spor vznikl.

41


694-8 (s. 166). 42


44

Ústavní soud nálezem rozhoduje, zda věc spadá do kompetence státu nebo územní samosprávy. Soud zruší rozhodnutí ve věci v případě, kdy dospěl k závěru, ţe orgán, který je účastníkem řízení ve sporu vydal rozhodnutí, kterým popírá svou kompetenci a podle Ústavního soudu je k rozhodování o věci příslušný.

5.10 Řízení ve věcech referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii Ústavní zákon o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii č. 515/2002 Sb. měnil dne 14. listopadu 2002 Ústavu a rozšířil pravomoc Ústavního soudu o další způsob řízení před Ústavním soudem. Je tedy nejnovějším institutem z řady řízení obsaţený v závěru zvláštních ustanovení a to konkrétně v oddílu desátém § 125a-f. Zákon o Ústavním soudu zakotvuje řízení o nevyhlášení referenda a podání opravného prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, ţe opakované referendum o přistoupení ČR k Evropské unii nevyhlásí. Takový procesní prostředek můţe podat vláda či společně nejméně dvě pětiny poslanců nebo společně dvě pětiny senátorů ve lhůtě 20 dnů ode dne rozhodnutí prezidenta nebo ode dne uplynutí třicetidenní lhůty, aniţ by prezident republiky referendum vyhlásil nebo rozhodl o jeho nevyhlášení. Návrh na toto řízení musí být vlastnoručně podepsáno stanoveným počtem poslanců či senátorů, prezident republiky je s ním neprodleně obeznámen a Ústavní soud ho projednává mimo pořadí obdrţených návrhů a bez zbytečného odkladu. Účastníky tvoří vedle navrhovatele téţ vţdy i prezident a vláda. Ústavní soud buď vyhoví návrhu a vydaným nálezem vysloví, ţe prezident je do 10 dnů povinen vyhlásit referendum nebo soud potvrdí rozhodnutí prezidenta republiky a návrh zamítne. Dále je v zákoně o Ústavním soudu také zaznamenáno řízení o nezákonnosti postupu při referendu, u něhoţ se podává: „návrh na vydání rozhodnutí o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo se zákonem vydaným k jeho provedení, a můţe jej podat kaţdý občan oprávněný hlasovat v referendu, a to nejpozději do 10 dnů ode dne, v němţ skončilo hlasování v referendu.“43 O tomto návrhu se opět prezident

43

§ 125d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

45

neprodleně uvědomí a soud jej projednává bez zbytečného odkladu. Účastníky řízení jsou navrhovatel a příslušný orgán pro referendum. Dojde-li Ústavní soud k rozhodnutí, ţe jde o nesoulad výše zmiňovaných dokumentů, vysloví, ţe: -

„postup při provádění referenda nebyl v souladu s uvedenými právními předpisy a uvede, která ustanovení ústavního zákona o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo která ustanovení zákona vydaného k jeho provedení byla porušena,

-

výsledek referenda se nevyhlásí,

-

prezident republiky vyhlásí referendum znovu.“44

Pokud ale soud došel k tomu, ţe se nejedná o rozpor předpisů, nálezem rozhodne, ţe referendum proběhlo v souladu s ústavním zákonem o referendu a se zákonem k jeho provedení, a návrh zamítne.

44

§ 125f odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

46

6.

Role ústavního soudu v praxi a z různých hledisek

6.1 Ústavní soud a jeho role při posuzování zákonných omezení základních práv a svobod a výkladu těchto práv 6.1.1 Otázka regulačních poplatků ve zdravotnictví a přijetí evropského zatýkacího rozkazu „V souvislosti s reformními zákony současné vlády je v poslední době v médiích i v odborných kruzích často diskutováno téma souladu zákonů s Listinou základních práv a svobod. Nejvíce byla tato otázka medializována v souvislosti se zavedením regulačních poplatků ve zdravotnictví v důsledku přijetí zákona č. 231/2001 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, kdy se jak na půdě Parlamentu, v televizních diskusních pořadech, tak následně i na půdě Ústavního soudu řešila mimo jiné otázka, zda je moţné vybírat regulační poplatky, stanoví-li čl. 31 Listiny, ţe: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči“. Kolize jednoznačně znějících ustanovení Listiny se zákony, které se na první pohled těmto ustanovením příčí, byla rovněţ diskutována například v souvislosti s novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 539/2004 Sb.“45 Tento zákon byl transponován do českého právního řádu jako rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/JVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy. Upravuje předávání českého občana k trestnímu stíhání v jiném členském státě EU navzdory čl. 14 odst. 4 Listiny, která stanovuje, ţe: „Občan nemůţe být nucen k opuštění své vlasti“. V obou těchto zmíněných případech Ústavní soud rozhodl, ţe ţádné z ustanovení Listiny zákonem porušeno nebylo, a to i přes jasně znějící zákaz, který Listina uvádí. V médiích se

45

Epravo [online]. 11.09.2008 [cit. 2011-04-14]. 55189. Ústavní soud a jeho role při posuzování zákonných omezení základních práv

a svobod a výkladu těchto práv. Dostupné z WWW: .

47

pak často objevovala kritika a nejrůznější vyjádření odpůrců těchto rozhodnutí, ţe Ústavní soud rozhodoval nepochopitelně či dokonce protiprávně. Listina ale výslovně uvádí, ţe některá základní práva mohou být omezena zákonem, konkrétně říká, ţe: „práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 aţ 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je moţno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“46 Tato výjimka se vztahuje i na výše uvedenou záruku bezplatné zdravotní péče. Dále Listina stanovuje, ţe: „při pouţívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneuţívána k jiným účelům, neţ pro jaké byla stanovena.“47 Tradiční rolí Ústavního soudu je hledání kompromisu mezi základním právem občana na jedné straně a oprávněným veřejným zájmem společnosti na straně druhé. Jde o klasický střet mezi právem jednotlivce a většiny a je nutné brát na vědomí, zda určitý veřejný zájem státu legitimizuje či umoţňuje zásah a případné omezení ve sféře jednotlivců. Pokud tedy převaţuje veřejný zájem nad zájmem jednotlivce, je moţné zasáhnout do práv občana, v opačném případě by šlo o omezení protiústavní. „Ústavní soud ČR jiţ například shledal, ţe bezpečnostní zájmy státu představují tzv. zájem existenční, který takovéto omezení můţe legitimizovat. Obecná definice či charakteristika státního nebo veřejného zájmu, který legitimizuje omezení privátní sféry (oprávněného státního zájmu), byla Ústavním soudem obecně formulována tak, ţe v kaţdém případě musí jít o opatření, které je v demokratické společnosti nezbytné. Dále pak musí být zpravidla zachována proporcionalita, to znamená, ţe zákonná úprava musí být v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je sledován. V tomto směru je rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která uvádí, ţe úmluva předpokládá nutnost spravedlivé rovnováhy mezi ochranou obecných zájmů společnosti a poţadavkem na ochranu základních práv.“48 Ústavní soud vyuţívá v rámci svého rozhodování tzv. test rozumnosti, jenţ uvádí, ţe nemusí jít vţdy

46

Čl. 41 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

47

Čl. 4 odst. 4 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

48


a svobod a výkladu těchto práv. Dostupné z WWW: .

48

o nezbytné demokratické opatření a o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější a nejmoudřejší. V souvislosti s otázkou souladu regulačních poplatků s Listinou tedy rozhodl, ţe zákonná úprava je rozumným prostředkem k dosaţení určeného cíle a zabránění nadměrnému vyuţívání systému veřejné zdravotní péče. Zákon se nedotýká samotné existence práva na zdravotní péči, ale naopak zvyšuje pravděpodobnost, ţe se zdravotnická péče dostane opravdu těm skutečně nemocným a potřebným. Před pouţitím otázky souladu omezení práva s testem proporcionality a rozumnosti musí Ústavní soud nejprve rozhodnout, zdali bylo zákonem základní právo vůbec dotčeno. V případě evropského zatýkacího rozkazu a Listiny dospěl k závěru, ţe: „pojem zákazu „nucení k opuštění vlasti“ lze interpretovat jak extenzivně, tak restriktivně.49 Ústavní soud přijal restriktivní výklad ustanovení a ve svém nálezu píše: „pokud tedy existuje několik interpretací Ústavy, jejíţ součástí je Listina základních práv a svobod, přičemţ jen některé z nich vedou k dosaţení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v EU, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto realizaci znemoţňuje.“50 „Je tedy zřejmé, ţe nelze vycházet z předpokladu, ţe všechna ústavou zaručená základní práva jsou absolutní, resp. ţe jejich přesný rozsah lze určit pouze s odkazem na text Listiny. Z výše uvedeného je zřejmé, ţe aplikace výše uvedeného rozhodovacího rámce, tj. testu proporcionality či testu rozumnosti, případně zvolení restriktivního či extenzivního výkladu příslušného ustanovení Listiny, můţe jistě vést i soudce Ústavního soudu ke zcela odlišným závěrům v kaţdém konkrétním případě, coţ se ostatně také stává. Nejde však o nedostatek právního rámce pro rozhodování, ale o to, ţe Ústavní soud daleko více neţ jiné soudy spoléhá na profesionální a spravedlivý úsudek svých soudců při výkladu jednotlivých obecně formulovaných ustanovení Listiny a při aplikaci obecných zásad a postupů na konkrétní

49

Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 66/04.

50

Tamtéţ.

49

případy“51 Z této povahy vyplývá, ţe zatímco ústava a ústavou stanovená práva mají být co nejpevněji zakotvena v právním řádu, konkrétní situace se časem mění a vyvíjí nepředvídatelnými směry, jak tomu bylo například v případech regulačních poplatků ve zdravotnictví a přijetí evropského zatýkacího rozkazu. „Skutečnost, ţe ústavou zaručená základní práva občanů jsou (a z povahy ústavního práva musí být) zákonodárcem formulována velmi obecně, jasně naznačuje, jak důleţité postavení má Ústavní soud při posuzování zákonných omezení základních práv a svobod a výkladu těchto práv. V případech, kde se otevírá prostor pro různé výklady základního práva a zváţení důleţitosti moţných legitimních cílů a proporcionality či rozumné souvislosti zvolených prostředků k jejich dosaţení, je zřejmé, ţe vlastní zkušenosti a názory ústavních soudců mají vliv na konečnou podobu rozhodnutí pléna, jenţ v těchto věcech rozhoduje. Z toho, ţe Ústavní soud zveřejňuje i nesouhlasná stanoviska ústavních soudců (a ţe nesouhlasící soudci svá stanoviska podrobně sepisují) jasně vyplývá, ţe v ústavním soudnictví lze jen stěţí hovořit o správném či nesprávném výkladu nebo aplikaci základního práva Ústavním soudem, ale pouze o různých přístupech soudců k řešení aktuálních společenských otázek při zachování základních ústavních hodnot. Otevřeně přiznaná argumentační různorodost ústavních soudců tak slouţí jako přirozená brzda a protiváha v rozhodovací činnosti soudu, přičemţ nesouhlasné menšinové stanovisko předkládá veřejnosti alternativní řešení k diskusi, na kterou bude muset i Ústavní soud reflektovat při rozhodování dalších sporů v budoucnu.“52

6.1.2 Otázka zákazu konání voleb do Poslanecké sněmovny, zrušení výpočtu pohyblivé části daně a regulace nájemného V další z publikací na téma dodrţování zaručených práv občanů Ústavním soudem se řeší, zdali je Ústavní soud chápán jako poctivá, suverénní a seriózní instituce nebo pouhý orgán, jehoţ rozhodnutí jaksi nikdo nebere v potaz.

51


a svobod a výkladu těchto práv. Dostupné z WWW: . 52

Tamtéţ.

50

Ústavní soud má zdánlivě jednoduchou roli, a to hlídat naplňování Ústavy a Listiny základních lidských práv a svobod. Přesto je tato jeho role nelehká. V průběhu roku 2010 řešil Ústavní soud minimálně tři mediálně známé kauzy. „Zakázal konání voleb do Poslanecké sněmovny v mimořádném podzimním termínu. Rozhodnutí mělo precedenční charakter: Nyní si poslanci vymysleli, ţe se zákonem rozpustí dříve, příště by si mohli vymyslet, ţe se zákonem ustaví neodvolatelnými (zjednodušeně řečeno). Ať si klidně zákony o rozpouštění poslanců mění, ale ať jsou účinné aţ pro následující sněmovnu“53, stěţuje si autor článku. Veřejnost pak zřejmě „nejhlasitěji“ komentovala rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení výpočtu pohyblivé části penze z dubna roku 2010. Ústavní soud nebyl příliš krutý, i přestoţe současný výpočet shledal za protiústavní, dal politikům čas sjednat nápravu do podzimu 2011, kdy zrušení paragrafů s výpočtem nabude účinnosti. V případě, ţe by státní aparát zklamal a reformu penzí nestihl, všichni, kteří by šli po 30. září 2011 do penze, by dostali pouze minimální penzi (přibliţně necelé 3 000 Kč). Toto rozhodnutí vyvolalo bouřlivé dohady na politické scéně, zejména ze strany České strany sociálně demokratické. „Jinak tomu ale bylo ve třetí medializované kauze – regulace nájemného, přičemţ Ústavní soud v této věci vydal jiţ 44 rozhodnutí. Nálezy Ústavního soudu dosud ignorovalo Ministerstvo financí, poslanci (zejména ti, kteří sami bydlí v bytech s regulovaným nájmem) a i obecné soudy. Rozum se vzpírá pochopit, jak je moţné, ţe soudce vydá stejný rozsudek, který jiţ zrušil soud dohlíţející na dodrţování Ústavy. Jediné vysvětlení je, ţe Ústavní soud je soudcům pro legraci. A politici mlčí a neschvalují zákony v souladu s Ústavou. Jen tak je moţné, ţe se počet nálezů v souvislosti s regulací nájemného vyšplhal na 44 a majitelé bytů s regulovanými nájemníky oslavili jiţ 10leté výročí od prvního nálezu Ústavního soudu.“54

6.1.3 Rozhodování Ústavního a Nejvyššího soudu V otázce soudu Ústavního a Nejvyššího se vedou rozsáhlé diskuze. V posledních letech se jejich vztah opět vyostřil, přičemţ hlavní příčinou je časté protiústavní rozhodování

53

Investujeme.cz

[online].

30.08.2010

[cit.

2011-04-14].

Ústavní

. 54

Tamtéţ.

51

soud?

Pro

srandu

králíků.

Dostupné

z

WWW:

Nejvyššího soudu a následné rušení těchto rozhodnutí Ústavním soudem. Jedním z takovýchto rozporů můţe být uveden jiţ zmiňovaný příklad rozhodování o výši nájemného. „Na jaře roku 2006 vydal Ústavní soud rozhodnutí o tom, ţe obecné soudy musí jasně rozhodnout případy, v nichţ majitelé domů usilují o zvýšení regulovaného nájemného. "Ústavní soud rovněţ uvedl, ţe za celou situaci ohledně nájemného je odpovědný stát, proto jej lze ţalovat. V souvislosti s tímto rozhodnutím, které je dle Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, očekávala napjatě česká veřejnost, jak se vyvine rozhodovací praxe obecných soudů. Nejvyšší soud však ve svém rozhodování zklamal.“55 Zamítl totiţ dovolání, ve kterém se majitel domu domáhal na svých nájemnících nahrazení rozdílu mezi ekonomickým a regulovaným nájemným. Ţaloby tohoto majitele zamítl příslušný obvodní soud a pak také Městský soud v Praze. V odůvodnění soudy uváděly, ţe neexistovala právní úprava umoţňující zvyšování regulovaného nájemného. Nejvyšší soud zamítl dovolání ve výše uvedené věci na základě této právní konstrukce: dovolatel poţadoval nahrazení rozdílu mezi nájemným trţním a ekonomickým nájemným z titulu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení je dle občanského zákoníku „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakoţ i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“56 „Nejvyšší soud však zastává názor, ţe bezdůvodné obohacení nelze přiznat tam, kde by plnění vyplývalo z jiného právního titulu. Tento právní názor je však rovněţ protiústavní. K takovému případu se totiţ jiţ Ústavní soud vyjádřil, a to ve svém nálezu II. ÚS 93/05. V něm Ústavní soud kritizuje obecné soudy, ţe zamítly podobnou ţalobu s odkazem na neexistenci prováděcího zákona, a dále Ústavní soud v uvedeném nálezu zdůraznil, ţe jedinou moţnou obranou v takovém případě je právě ţaloba proti nájemci o zaplacení bezdůvodného obohacení, které vzniklo

55

Epravo [online]. 06.11.2006 [cit. 2011-04-14]. 44393. Rozhodování Ústavního a Nejvyššího soudu. Dostupné z WWW:

. 56

§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník.

52

v rozsahu rozdílu mezi v místních podmínkách reálnou cenou nájmu a regulovaným nájemným.57 Z takovéto situace zcela jasně vyplývá, ţe takovéto poměry obou soudů jsou zcela neúnosné. Sám Nejvyšší soud, stojící v čele soustavy obecných soudů, rozhoduje protiústavně a rozhodně tímto způsobem neposiluje důvěru občanů v soudy. V konečném důsledku vede jeho rozhodovací činnost k průtahům celého řízení a nezřídka tak účastníci končí u Evropského soudu pro lidská práva se stíţnostmi na průtahy v řízení (respektive dle novely Zákona o odpovědnosti státu za škody způsobené nesprávným úředním postupem u českých obecných soudů). Je pochopitelné, ţe Nejvyššímu soudu, který je formálně nejvyšší soudní instancí v zemi, se nelíbí, kdyţ mu „mimořádný soud“ stojící mimo řádnou soudní soustavu, tedy Ústavní soud, stále stojí za zády a ruší mu rozhodnutí zejména s poukazováním na přílišný formalismus. Takovýto stav, kdy mezi těmito dvěma nejvyššími instancemi vládne válka, je naprosto nemyslitelná. Tento spor fakticky podrývá autoritu Nejvyššího soudu a na druhé straně důstojnosti Ústavnímu soudu rovněţ nepřidává. Nejvyšší soud bude muset zkvalitnit své rozhodování a především s větší péčí zohledňovat judikaturu Ústavního soudu jako vrcholného orgánu ochrany ústavnosti ve státě. Ústavní soud se na druhou stranu zase bude muset zamyslet nad tím, zda náhodou obě nejdůstojnější soudcovské instituce nejsou na stejné úrovni, a to bez ohledu na všechny kličky a háčky v pravomocích.

57

Epravo [online]. 06.11.2006 [cit. 2011-04-14]. 44393. Rozhodování Ústavního a Nejvyššího soudu. Dostupné z WWW:

.

53

7.

Judikatura Ústavního soudu a vybrané příklady jeho rozhodnutí 7.1 Judikatura soudu

V letech 1993-2003, tedy v době první etapy činnosti Ústavního soudu jsou soudci postaveni před náročné úkoly, které zahrnují problematiku veškerých právních odvětví, v zemi, kde Ústava byla donedávna povaţována za pouhý list papíru a kde se stát choval k jednotlivci spíše jako jeho nepřítel. V té době, kdy právní vědomí ani politická kultura ještě stále nejsou na úrovni vyspělého demokratického státu, se Ústavní soud snaţí projevovat jako silná a sebevědomá instituce, která svým pozitivním způsobem ovlivnila ţivot v naší společnosti, a je tak většinou veřejnosti i vnímána. Díky patnácti soudcům, kteří soudu předsedali v této nelehké době, se však zakotvená základní práva a svobody stala opravdu tzv. „ţivým právem“ a skutečně, ne pouze formálně, platí znění článku 83 Ústavy: „Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.58“ V souvislosti s názory a postoji M. Dostála (2004), který se také mimo jiné vyjadřuje k judikatuře soudu ve zmiňovaném období a říká, ţe Ústavní soud ČR se při své činnosti opírá o celou řadu různých druhů zásad a zákonitostí, přičemţ nejdůleţitější zásadou je beze sporu zásada materiálního právního státu. Samotný pojem právního státu zahrnuje mnoho dalších principů, kterými jsou zejména dělba moci (moc zákonodárná je vázána ústavou, moc výkonná a soudní jsou vázány ústavou a zákony), ochrana základních práv a svobod, ochrana ústavnosti prostřednictvím Ústavního soudu, oddělení politických stran od státu, zásada rovnosti před zákonem a soudem, princip legality a zákazu retroaktivity v oblasti trestního práva a v neposlední řadě princip, který stojí na pravdě, ţe kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále Ústavní soud v rámci svého působení pouţívá tzv. ústavně konformní výklad, a to v případech, kdy určité ustanovení právního předpisu umoţní dvě různé interpretace a jedna z nich je v souladu s ústavou a také

58

Čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

54

zásadu „prozařování“ základních práv a svobod celým právním řádem, coţ vyjadřuje nezbytnost interpretace a aplikace práva pohledem ochrany základních práv a svobod. „Rozsáhlá judikatura Ústavního soudu se týká vymezení a nutnosti dodrţování zásady spravedlivého procesu, patřící podle Ústavního soudu mezi stěţejní principy, na nichţ spočívá demokratický právní stát, ctící jako ústavní a všelidské hodnoty práva a svobody člověka a občana.59“

7.2 Některé vybrané nálezy a usnesení Ústavního soudu 7.2.1 Nález č. 14/1994 Sb., o návrhu na zrušení zákona č. 198/199 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu Co se týká konkrétních případů rozhodování ze strany Ústavního soudu, významným příkladem by se s určitostí mohl stát historicky první nález ve věci návrhu 41 poslanců na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického reţimu a odporu proti němu. „Právě tento zákon je jedním z nejvýraznějších pokusů o vyrovnání se s komunistickým reţimem (dále moţno zejména uvést zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody). Parlament v něm mimo jiné konstatoval, ţe Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v zemi v letech 1948-1989, kdy komunistický reţim, a ti, kteří ho aktivně prosazovali, systematicky porušoval lidská práva, zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony, čímţ postavil vůli komunistické strany nad zákon, občany popravoval, vraţdil, ţalářoval, svévolně zbavoval majetku, znemoţňoval jim výkon zaměstnání a spojil se s cizí mocností k udrţení uvedeného stavu s pomocí okupačních vojsk. Reţim byl od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 označen za zločinný, nelegitimní a zavrţeníhodný a odpor občanů proti němu naopak legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.60“ „14/1994 Sb. NÁLEZ Ústavního soudu České republiky 59

DOSTÁL, Martin. Ústavní soud České republiky v letech 1993-2000. Praha: Linde Praha, 2004. 157 s. ISBN 80-7201-462-5 (s. 108).

60

Tamtéţ (s. 112).

55

Jménem České republiky Plénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo dne 21. prosince 1993 o návrhu skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, takto: Návrh se zamítá.“61 Návrhu na zrušení tohoto zákona bylo nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb. nevyhověno. Ve svém odůvodnění zmiňuje, ţe: „ústavní zřízení demokratického státu neupírá Parlamentu právo vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený - a to případně i formou zákona.62“ Návrh byl skupinou poslanců podán dne 15. září 1993 a tvrdí, ţe je zákon o protiprávnosti komunistického reţimu a odporu proti němu v rozporu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, s ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR a některými mezinárodními smlouvami (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Vznesené námitky proti napadenému zákonu rozčlenil Ústavní soud v odůvodnění nálezu systematicky do tří skupin: A. Námitky proti § 1 - 4 zákona č. 198/1993 Sb. B. Námitky proti § 5 zákona č. 198/1993 Sb. C. Námitky proti § 6 a 8 zákona č. 198/1993 Sb. Část A. Námitky proti § 1 - 4 zákona č. 198/1993 Sb. převáţně vyslovuje zásadní názory k otázce legitimity či nelegitimity reţimu v letech 1948 aţ 1989. Ústavní soud se zde zabývá otázkou, do jaké míry jsou ustanovení zákona kogentní či dispozitivní a lze se od nich určitým způsobem odchýlit či nikoli a jaké jsou případné právní následky pro osoby, skupiny osob či určité organizace. Dále se řeší hlavně samotná povaha reţimu a jeho specifické cíle, metody

61

Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl.ÚS 19/93, 14/1994 Sb.

62

Tamtéţ.

56

a rysy.

„Zákon

hovoří

o

"spoluodpovědnosti"

jednotlivců

na

dvojí

úrovni:

o spoluodpovědnosti členů Komunistické strany Československa za způsob vlády v letech 1948 - 1989 a dále o spoluodpovědnosti těch, "kteří komunistický reţim aktivně prosazovali" (§ 1 odst. 1 a 2 zákona č. 198/1993 Sb.) - v tomto případě za zločiny reţimem páchané.“63 Oddíl A., jak jiţ bylo řečeno, upravuje a upřesňuje pojem legitimita a nelegitimita. „Ústava České republiky akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváţe však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a pouţití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také uţití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým reţimem".“64 Nález zdůrazňuje, ţe ţádný jiný reţim neţli ten demokratický nemůţe být zároveň legitimní, protoţe politický reţim je legitimním tehdy, kdy ho schvaluje většina občanů země. Část B. řeší otázku promlčecí lhůty trestných činů, do které se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů, které nejsou slučitelné se základními zásadami právního řádu demokratické země, nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obţaloby. Hlavním předmětem kritiky se stala napadaná skupina poslanců. „Ústavní soud zejména konstatoval, ţe nezbytnou součástí pojmu pomlčení trestněprávního stíhání je vůle, ochota a snaha státu trestný čin stíhat a uvedl, ţe Ústava ani Listina základních práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrţ stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva vůbec, přičemţ Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiţ ty, jeţ byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat.“65 Část C. upravuje zvláštní reţim pro nové posouzení trestných činů, v rámci kterého došlo k odsouzení a nevztahuje se na ně zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Ústavní soud posuzuje, zdali úprava dříve uloţeného trestu osobě odsouzeného je či není diskriminační a zda odporuje či nikoli ústavnímu principu rovnosti všech lidí před zákonem. Protoţe

63

Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl.ÚS 19/93, 14/1994 Sb.

64

Tamtéţ.

65

DOSTÁL, Martin. Ústavní soud České republiky v letech 1993-2000. Praha: Linde Praha, 2004. 157 s. ISBN 80-7201-462-5 (s. 113).

57

v případě, kdy se během řízení prokáţe, ţe v rámci svého jednání odsouzený ochraňoval základní lidské a občanské práva a svobody, nikoli nepřiměřenými prostředky, soud na návrh zruší či zmírní dříve uloţen trest. Závěrem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je vlastní rukou podepsán předseda Ústavního soudu ČR JUDr. Zdeněk Kessler v Brně 21. prosince 1993.

7.2.2 Nález č. 5/1993 Sb., o ústavní stížnosti III. ÚS 23/93, Funkce ústavního soudnictví; princip nezávislosti soudů „III. ÚS 23/93 1) Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) a jiţ proto nemůţe na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.). 2) Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) vyplývá téţ zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu); jestliţe obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovení § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotoţňoval. Ústavní soud ČR rozhodl v ústním jednání dne. 1. února 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. V. CH. takto: Ústavní stížnost se zamítá.“66 Ústavní soud v odůvodnění nálezu popisuje, ţe navrhovatel se staví proti rozsudku Krajského soudu v Brně a tvrdí, ţe mu tímto rozsudkem krajský soud zasahuje do jeho základních práv a svobod zaručených Ústavou, přičemţ to blíţe nespecifikuje. Navrhovatel neboli stěţovatel rozvádí myšlenku, ţe setrvává na svém základním tvrzení, totiţ, ţe vedlejší účastníci, manţelé L. a T. B., nabyli jeho nemovitosti (domek a zahradu) v rozporu s předpisy platnými v té 66

Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III.ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41.

58

době, a také ţe uzavřením kupní smlouvy stran s tehdejším Místním národním výborem (dále jen „MNV“) v roce 1988, byli protiprávně zvýhodněni. K tomu uvádí údajný nedostatek právní subjektivity MNV, který byl v té době uţivatelem, nikoli vlastníkem, posuzovaných nemovitostí, coţ by znamenalo neplatnost zmíněné kupní smlouvy. Také navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stíţností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně svým nálezem zrušil. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně odmítla tvrzení, ţe by tímto rozsudkem bylo zasaţeno do stěţovatelových práv či svobod a navrhla, aby Ústavní soud stíţnost zamítl. Vedlejší účastníci, kteří byli vyzváni k vyjádření a k ústnímu jednání ve věci, se ani nevyjádřili, ani se k soudu nedostavili, a proto s nimi nebylo jednáno jako s vedlejšími účastníky. Ústavní soud započal jednání samostatným provedením důkazu v rámci ústního jednání, nedošel ale k ţádným podstatným zjištěním, neţ ze kterých vycházely obecné soudy. Navrhovatel nabyl domek a zahradu ze závěti v rámci dědického řízení. „Aby se vyhnul neustálému pronásledování, po srpnových událostech roku 1968, z republiky odešel, za coţ byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (sp. zn. 1 T 58/70), ve smyslu tehdy platného trestního zákona, odsouzen, mimo jiné téţ k propadnutí majetku československému státu.“67 Později, na základě ţádosti z března roku 1988, došlo k prodeji posuzovaných nemovitostí manţelům L. a T. B. V listopadu 1990 bylo prohlášeno, ţe trestní stíhání proti navrhovateli bylo zastaveno a zároveň dostává oprávnění k uplatnění restitučních nároků. Na základě těchto skutkových zjištění vybudovaly obecné soudy svá rozhodnutí a dále pak Krajský soud v Brně jako soud odvolací určil, dle logických úvah a zákona, ţe navrhovateli nelze v jeho nárocích vyhovět. K odstavci 1 ústavní stíţnosti stěţovatele se Ústavní soud vyjadřuje takto: „I kdyţ navrhovatelova ústavní stíţnost nebyla zaměřena tímto směrem, Ústavní soud váţil, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů, ani zde však pochybení neshledal.“ K odstavci 2 zmiňuje: „ţe obecné soudy při rozhodování vlastnického sporu mezi účastníky nikoho z nich a priori z nároku na vlastnické právo nevyloučily, respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení (čl. 38 odst. 3 Listiny

67


59

základních práv a svobod), jakoţ i další vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Vycházev z těchto úvah rozhodl proto Ústavní soud o navrhovatelově ústavní stíţnosti jak ve výroku tohoto nálezu se stalo (ů 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§ 54 zák. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 1. února 1994.“68

7.2.3 Nález č. 318/2009 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny „318/2009 Sb. NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2009 v plénu ve sloţení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Ţidlická ve věci návrhu M. M. na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, podaného podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto: 1) Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, se zrušuje dnem 10. září 2009. 2) Rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignované předsedou vlády, pozbývá platnosti současně s ústavním zákonem č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.“69

68


69

Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 27/09, 318/2009 Sb.

60

Ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny byl přijat 28. května 2009 Parlamentem České republiky, následně podepsán prezidentem a vyhlášen pod č. 195/2009 Sb. ve Sbírce zákonů. Dne 10. září 2009 byl však Ústavním soudem zrušen. Jedná se o historicky první ústavní zákon platný v České republice, který byl Ústavním soudem prohlášen za protiústavní a zrušen. Tímto ústavním zákonem mělo být zkráceno volební období Poslanecké sněmovny, které podle obecné ústavní úpravy (článek 16 Ústavy České republiky) končilo 3. června 2010, tímto způsobem: „skončí v roce 2009 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se budou konat do 15. října 2009.“ Zároveň „pro tento případ“ zkrátil lhůty v příslušném volebním zákoně a v soudním řádu správním. Dle odůvodnění nálezu se navrhovatel domáhá, podanou ústavní stíţností, doručenou soudu dne 26. srpna 2009, zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády a dále podává návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Stěţovatel ve svém návrhu uvádí: „ţe ústavní zákon č. 195/2009 Sb. je zákonem ústavním toliko formálně, materiálně se však ústavnímu pořádku příčí, ve skutečnosti ústavní pořádek suspenduje – ad hoc, právě pro jedno funkční období odkládá jeho účinnost po dobu libovolně zvolenou momentální kvalifikovanou většinou poslanců a senátorů, pročeţ nejde v tomto smyslu o zákon, jenţ Ústavu mění či doplňuje (dle čl. 9 odst. 1 Ústavy). Napadený ústavní zákon pak povaţuje za rozporný s ústavním pořádkem v tom smyslu, ţe mění podstatnou náleţitost právního a demokratického státu, jeţ je dle čl. 9 odst. 2 Ústavy nezměnitelná. Touto náleţitostí je podřízení volné soutěţe politických sil stejným a zejména předem stanoveným pravidlům.“70 Podle stěţovatele lze účinnost určitého ústavního ustanovení na určitou dobu odloţit pouze tehdy, pokud by to odůvodňovala mimořádná situace státu, jako například ohroţení integrity, válečný stav či ţivelná pohroma. Podle navrhovatele byl porušen zákaz retroaktivity, a to v případě, kdy volební období Poslanecké sněmovny začalo jako čtyřleté a v jeho průběhu bylo zpětně zkráceno. Odůvodnění nálezu je velmi rozsáhlé a je rozděleno do 8 částí a uspořádáno do více jednotlivých oddílů a kaţdý z nich řeší jinou otázku. Jsou to: Vymezení věci a rekapitulace návrhu, Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení, Ústní jednání, Imperativ

70


61

nezměnitelnosti materiálního jádra Ústavy České republiky (čl. 9 odst. 2 Ústavy) a jeho dopad pro čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, Ústní konformita legislativního procesu, Prolomení Ústavy ústavním zákonem ad hoc (ústavním zákonem pro jedinečný případ) a rozpor s podstatnými náleţitostmi demokratického právního státu, Obecnost ústavního zákona jako podstatná náleţitost právního státu, Zákaz retroaktivity ústavního zákona jako podstatná náleţitost právního státu, Nosné důvody derogace ústavního zákona č. 195/2009 Sb., Derogace dle § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. a Obiter dictum. Účastníci se k řízení vyjádřili spíše negativně, po podrobném prodiskutování a projednání předepsanými způsoby neshledali ani Poslanecká sněmovna ani Senát ústavní zákon jako protiústavní. Vyjádřili, ţe nejde o porušování ani ohroţování principu suverenity lidu i celého demokratického státu a posouzení a rozhodnutí o námitkách stěţovatele je tedy na Ústavním soudu. Ústavní soud po formálním i materiálním rozboru ústavního zákona dochází k závěru, ţe z formálního hlediska je v pořádku, ale v případě materiálního pojetí, jde o rozpor s podstatnými náleţitostmi demokratického právního státu a to ve dvou oblastech – ústavní zákon č. 195/2009 Sb. je retroaktivní a není obecný. Podle Ústavního soudu ústavní zákon ad hoc, tedy jen pro jedinečný případ, není ani doplněním, ani změnou Ústavy, jak poţaduje čl. 9 odst. 1 Ústavy, tím není obecný, takţe jde o ústavní zákon pouze formou, nikoli ale obsahem. Po dlouhém zkoumání, řešení ústavnosti zákona a porovnávání mnoha hledisek a stanovisek Ústavní soud svůj postoj uzavírá slovy: „Ani ústavodárce nesmí prohlásit za ústavní zákon normu, která charakter zákona, natoţ ústavního, postrádá. Opačný postup je protiústavní svévolí. Vyloučit přezkum takových aktů Ústavním soudem by jeho roli ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zcela eliminovalo.“71 V samotném závěru nálezu je zakotveno ujištění, ţe zrušením ústavního zákona ţádným způsobem neomezil Ústavní soud práva občanů na výkon jejich volebního práva. Podepsán je předseda soudu JUDr. Rychetský a odlišná stanoviska zaujali k rozhodnutí pléna soudci Vladimír Kůrka a Jan Musil.

71


62

7.2.4 Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 57/10 „Česká republika Usnesení Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v plénu sloţeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Ţidlické ve věci ústavní stíţnosti stěţovatelů a) Mgr. M. B., b) Mgr. D. K., c) Ing. P. M., d) P. K., e) Ing. J. D., f) P. H., g) A. H., h) S. H., i) P. L., společně zastoupených Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. listopadu 2010 č. j. 15 A 92/2010-51 a sdělení Ministerstva vnitra č. 353 ze dne 30. listopadu 2010, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a ministra vnitra jako účastníků řízení a Městského úřadu Krupka se sídlem Mariánské nám. 22, Krupka, a Občanské demokratické strany se sídlem Jánský Vršek 13, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Vykonatelnost rozhodnutí ministra vnitra o opakovaném hlasování ve volbách do zastupitelstev obcí, oznámeného sdělením Ministerstva vnitra č. 353/2010 Sb. ze dne 30. listopadu 2010, a to pokud jde o opakované hlasování ve volebních okrscích č. 5, 8 a 9 města Krupky, a vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. listopadu 2010 čj. 15 A 92/2010-51 se odkládají.“72 Stěţovatelé se podanou ústavní stíţností dne 17. prosince 2010 domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, uvedeného výše. V usnesení bylo rozhodnuto o návrhu ve věci voleb do Zastupitelstva města Krupka, konaných v polovině října 2010. Stěţovatelé tvrdí, ţe tímto rozhodnutím bylo zasaţeno do jejich práv a svobod zaručených Ústavou a Listinou (čl. 5 a čl. 102 Ústavy a čl. 21 odst. 1, 3 a 4 a čl. 22 Listiny) a navrhují, aby Ústavní soud přednostně projednal ústavní stíţnost mimo pořadí, neboť sdělení Ministerstva vnitra ze

72

Usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 57/10.

63

dne 30. listopadu 2010 č. 353/2010 Sb., o vyhlášení opakovaného hlasování ve volbách do zastupitelstev obcí, bylo vyhlášeno na den 8. ledna 2011. 21. prosince 2010 byla ústavní stíţnost doplněna o návrh na zrušení sdělení Ministerstva vnitra č. 353 ze dne 30. listopadu 2010 částí, v níţ bylo na den 8. ledna 2011 vyhlášeno opakování hlasování a současně pak odloţil vykonatelnost napadeného usnesení Krajského soudu. Návrh je odůvodněn tím, ţe na základě opakovaného hlasování a výsledků voleb bude ustaveno obecní zastupitelstvo a další orgány obce. Do rozhodnutí Ústavního soudu tak bude existovat právní nejistota ohledně samotných výsledků voleb a mandátu orgánu obce a v případě zrušení usnesení by se ustavovaly orgány obce nové, a tak by náklady z veřejných prostředků na opakované hlasování, byly vynaloţeny marně. Podle stěţovatelů je tedy odloţení vykonatelnosti v souladu s veřejným zájmem a zároveň tím nejlepším dočasným řešením. Ústavní soud povaţuje za samozřejmé, aby bylo ve věci nejprve jednoznačně a nezpochybnitelně rozhodnuto, a to dříve neţ se přistoupí k dalším organizačním záměrům. Opačný postup by pak naopak mohl vyvolat pocity nejistoty, zda jsou či nejsou případné výsledky voleb platné a účelné. „Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelností vyhověl, aniţ by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stíţnosti.“73 Ve věci bylo následně dne 18. ledna 2011 rozhodnuto a Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 57/10 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil. V nálezu pod názvem „Komunální volby v Krupce - nepřípustnost uplácení voličů při volbách do zastupitelstev obcí“ mimo jiné také uvedl: „Při posouzení příčinné souvislosti mezi volební vadou a ovlivněním, resp. moţností ovlivnění volebního výsledku v případě volební korupce, je třeba vzít rovněţ v úvahu protiprávní jednání toho, kdo je uplácen, a to jakkoli toto nese v sobě niţší stupeň protiprávnosti ve srovnání s jednáním toho, kdo uplácí“74

73

Usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 57/10.

74

Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 57/10.

64

7.2.5 Návrh na zahájení řízení o zrušení zdanění solární energie – fotovoltaiky sp. zn. Pl. ÚS 17/11 Na konci ledna letošního roku vypukly bouřlivé diskuze na téma solární energie a vyvstaly na povrch vlny nesouhlasu se zavedením tzv. solární daně. Na ţádost skupiny podnikatelů v OZE (Obnovitelné zdroje energie) a advokátů z NH Partners byl vypracován odborný posudek na novelu zákona o obnovitelných zdrojích. Tento posudek dospěl k jednoznačnému závěru, ţe novela je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. „Příslušná novela, jenţ vstoupila v účinnost dne 1. ledna 2011 jako zákon č. 402/2010 Sb., zavádí tzv. „solární daň“ pro příjmy ze solárních elektráren s výkonem nad 30 kWp (Kilowatt-Peak – jednotka pro špičkový výkon), jenţ byly uvedeny do provozu v letech 2009-2010.“75 Na základě provedeného posudku se došlo k závěru, ţe je zcela ţádoucí, aby skupina nejméně 17 senátorů podala k Ústavnímu soudu návrh na zrušení platnosti této novely. Poté byli osloveni a vyzváni senátoři na celé politické scéně se ţádostí o podporu návrhu na zrušení příslušné novely zákona. Skupina dvaceti senátorů České strany sociálně demokratické a dalších klubů podpořila návrh na zrušení této sráţkové daně z fotovoltaických elektráren a dále byl vypracován návrh na zahájení řízení a dne 10. března 2011 odeslán Ústavnímu soudu. „Ústavní soud obdrţel 11. března 2011 od skupiny senátorů návrh na zrušení několika ustanovení zákonů týkajících se tzv. zdanění fotovoltaiky (elektrické energie získáváné ze slunečního záření). Senátoři konkrétně navrhují zrušení čl. I bodů 2 a 3, čl. II bodu 2 a čl. III zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, a dále čl. II bodu 2 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Návrh skupiny senátorů byl zaevidován pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a obdrţela jej soudkyně Ivana Janů jako soudkyně zpravodajka.“76 V rozvrhu práce Ústavního soudu, který je zveřejněn na oficiálních stránkách, ještě není jednání o tomto návrhu naplánováno. Mělo by se ale o této věci v nejbliţších týdnech jednat. 75

SolárníNovinky.cz [online]. 17.01.2011 [cit. 2011-04-15]. Roste šance na zrušení solární daně. Senátoři připravují návrh na její zrušení

u Ústavního soudu. Dostupné z WWW: . 76

Ústavní soud České republiky [online]. 2006 [cit. 2011-04-15]. Návrh na zahájení řízení ve věci tzv. zdanění fotovoltaiky. Dostupné

z WWW: .

65

Závěry a doporučení Závěrem bych ráda podotkla, ţe předloţený výklad o Ústavním soudu ČR by měl slouţit jako doplnění a rozšíření všeobecných znalostí a vědomostí o tomto orgánu. Cíle, které jsem si na začátku práce stanovila, jsem splnila. Stručně, ale výstiţně jsem popsala vznik, vývoj a současné vymezení základních pojmů úzce související s ústavním soudnictvím. Charakterizovala jsem ústavní soudy v obecném měřítku tak, jak fungují všeobecně ve světě a různých státech, aby bylo moţné porovnat český Ústavní soud se soudy v jiných zemích. Uţší definice Ústavního soudu České republiky pak dala vyniknout konkrétním parametrům tohoto orgánu pouze v rámci našeho státu. Podrobnější interpretací samotné historie soudu jsem pak zjišťovala, kdy Ústavní soud vznikl, kdy proběhlo jeho obnovení a znovuustavení, jak fungoval a jakým způsobem řešil a rozhodoval o případech dříve. Byl ovlivňován různými etapami různě, byl opěvován i utlačován v souvislosti s měnící se dobou, politickými reţimy a zemským zřízením. Byla tedy zodpovězena otázka, jakou roli dříve Ústavní soud měl. V minulosti byl spíše povaţován za jakýsi vedlejší produkt státní moci a objevovali se neustálé tendence jeho činnost zastavit a potlačit. Jeho role z historického hlediska nebyly příliš podstatné a důleţité. V dnešní době a v demokratickém státě má bezkonkurenčně největší význam za celou dobu svého působení. Důkladným rozborem dnešního Ústavního soudu pak práce získala nový náhled na působení a úlohu tohoto historicky méněcenného orgánu. V části této analýzy je zaznamenána struktura orgánů, současné sloţení, tvorba, kompetence, vytyčení jeho moci a vztahu s ostatními orgány a jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. V kaţdém z těchto řízení je zakotveno vylíčení a charakteristika jejich působení a činnosti v rámci konkrétních jednání. V práci jsem dále poukázala na roli Ústavního soudu z pohledu jedince i celé společnosti a uvedla jsem určité vybrané nálezy a usnesení jako praktické příklady činnosti a rozhodování soudu. Ústavní soud České republiky povaţuji za velmi stabilní, věrohodný a spravedlivý orgán, který se snaţí podat co nejlepší výkon a nejkvalitnější rozhodnutí. Nelze se ale vţdy zavděčit všem a jak uţ tomu někdy bývá, je v některých oblastech a situacích povaţován za instituci přebytečnou a téměř směšnou. Dle mého názoru soud koná ve všech ohledech poctivě a s nejlepšími úmysly a bezesporu tak pokládá základy novodobého ústavnictví. 66

Seznam použité literatury Literární prameny 1) DANČÁK, Břetislav; ŠIMÍČEK, Vojtěch. Aktuálnost změn Ústavy ČR. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 315 s. ISBN 80-210-2250-7. 2) DOSTÁL, Martin. Ústavní soud České republiky v letech 1993-2000. Praha: Linde Praha, 2004. 157 s. ISBN 80-7201-462-5. 3) FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky: Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 2. zcela přepracované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 393 s. ISBN 80210-1492-X. 4) GERLOCH, Aleš. Řízení před Ústavním soudem. Praha: PROSPEKTRUM Praha, 1996. 128 s. ISBN 80-7175-033-6. 5) GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. Praha: PROSPEKTRUM, 1994. 248 s. ISBN 80-8543185-8. 6) GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. 4. aktualizované vydání. Praha: PROSPEKTRUM, 2002. 568 s. ISBN 80-7175-077-8. 7) KLÍMA, Karel. Ústavní právo. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995. 225 s. ISBN 8085865-63-7. 8) KLÍMA, Karel. Ústavní soudnictví: Ústava. Praha: UNIVERSE Praha, 1993. 47 s. ISBN 80-901506-5-9. 9) KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní zřízení České republiky. Praha: Vyšehrad, 1997. 48 s. ISBN 80-7021-192-X. 10) KYSELA, Jan. Deset let Ústavy České republiky. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. 423 s. ISBN 80-86432-45-9. 11) PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda: Ústavní právo České republiky. Praha: Linde Praha, 2001. 800 s. ISBN 978-80-7201-694-5. 12) PAVLÍČEK, Václav; HŘEBEJK, Jiří. Ústava a ústavní řád České republiky: Ústavní systém. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 1998. 772 s. ISBN 80-7201-110-3. 67

13) SLÁDEČEK, Vladimír. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 252 s. ISBN 80-7179-694-8. 14) ŠIMÍČEK, Vojtěch. Ústavní soudnictví ve vybraných postkomunistických zemích. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 123 s. ISBN 80-210-2219-1. 15) ŠIMÍČEK, Vojtěch. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2005. 359 s. ISBN 80-7201-569-9. 16) WAGNEROVÁ, Eliška. Ústavní soudnictví: Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde Praha, 1996. 93 s. ISBN 807201-035-2. 17) ZELENKA, Pavel. Vybrané kapitoly z ústavního práva. Praha: Trivis, 1998. 63 s. ISBN 80-86244-01-06. 18) ZIMEK, Josef. Ústavní vývoj českého státu. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 177 s. ISBN 80-210-1354-0.

Zákony 1) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 2) Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 3) Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky 4) Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky 5) Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci 6) Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu 7) Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 66/04 8) Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl.ÚS 19/93, 14/1994 Sb., N 1/1 SbNU 1 9) Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III.ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 10) Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 27/09, 318/2009 Sb. 11) Usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 57/10

Elektronické zdroje 1) http://www.ustavnisoud.cz/clanek/internetcs 2) http://www.cak.cz/pages/index_nosound.html 3) http://www.propravo.cz/ 4) http://www.epravo.cz/ 68

5) http://www.investujeme.cz/ 6) http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx 7) http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana 8) http://eu.geograf.cz/eu_s/otazky.html 9) http://www.solarninovinky.cz/2010/index.php

69

Seznam příloh Příloha č. 1…………………………………………………………………………………71 Příloha č. 2…………………………………………………………………………………72 Příloha č. 3…………………………………………………………………………………72 Příloha č. 4…………………………………………………………………………………73 Příloha č. 5…………………………………………………………………………………74

70

Přílohy Příloha č. 1 Státy se samostatným ústavním soudem ve světě SVĚTADÍL Evropa

STÁT

SVĚTADÍL

Albánie Belgie Bělorusko jdkdk Bosna a Hercegovina Bulharsko Česká republika Francie Chorvatsko Itálie Kosovo Litva Lotyšsko Maďarsko Makedonie Moldavsko Německo Polsko Portugalsko Rakousko Rumunsko Rusko Řecko Slovensko Slovinsko Srbsko Španělsko Turecko Ukrajina

STÁT

Amerika

Ekvádor Guatemala Chile Kolumbie

Asie

Arménie Ázerbájdţán Gruzie Indonésie Kazachstán Jiţní Korea Kyrgyzstán Mo ngolsko Myanmar Tádţikistán Thajsko Uzbekistán

Afrika

Egypt Jihoafrická republika Kongo Madagaskar Mali Středoafrická republika Uganda

Zdroj: Zpracováno dle http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_soudy

71

Příloha č. 2 Státy Evropy, které mají ústavní soud

Zdroj: http://eu.geograf.cz/eu_s/otazky.html Příloha č. 3 Státy světa, které mají ústavní soud

Zdroj: http://www.michael-culture.org/cs/search/map.html?base=dcollection 72

Příloha č. 4 Organizační struktura Ústavního soudu České republiky

Zdroj: http://www.ustavnisoud.cz/clanek/org_struktura 73

Příloha č. 5 Výroční zpráva Ústavního soudu České republiky za rok 2010 podle § 18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ústavní soud poskytoval také v roce 2010 údaje o své činnosti v rozsahu, který ukládá orgánům veřejné moci zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Základní informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. zpřístupňuje Ústavní soud několika způsoby: na svých internetových stránkách, na nástěnce ve foyer svého sídla na adrese Brno, Joštova 8, jakoţ i přímo prostřednictvím svých pověřených zaměstnanců. Převáţná část údajů o činnosti soudu byla v roce 2010, stejně jako v předchozích letech, poskytnuta ţadatelům ústně, a to telefonicky nebo osobně. Ve správním rejstříku (Spr.), v němţ jsou registrována podání mimo návrhů na zahájení řízení, eviduje Ústavní soud za rok 2010 celkem 863 podání. Ve 36 případech z uvedeného počtu se tazatelé odvolávali na zákon č. 106/1999 Sb. Jednomu ţadateli o informace Ústavní soud nevyhověl. V jednom případě bylo podáno odvolání, které bylo zamítnuto. Stíţnost na rozsah anonymizace obdrţel Ústavní soud jednu a čtyři stíţnosti jednoho stěţovatele směřovaly v roce 2010 proti výši a způsobu předepsaných náhrad. Všechny stíţnosti byly shledány nedůvodnými. Internetová databáze NALUS, která obsahuje všechna rozhodnutí Ústavního soudu v anonymizované podobě a kterou Ústavní soud spustil jiţ v roce 2007, přinesla odborné veřejnosti, médiím a zájemcům další podrobné informace o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Pouţívání internetové databáze NALUS je stále častější a o zveřejněné informace se zajímá širší okruh občanů. Vedle toho Ústavní soud poskytoval ţadatelům informace o rozhodnutích přímo, pokud na tom ţadatelé trvali, za podmínek stanovených v sazebníku úhrad za poskytování informací. Úhradu za poskytování informací poţadoval Ústavní soud podle svého sazebníku pouze v případech, kdy ţadatel trval na přímém poskytnutí informací, jeţ jsou jinak k dispozici zdarma a zveřejněny na internetu. Výše předepsaných úhrad se v roce 2010 v jednotlivých případech pohybovala v desítkách korun. V Brně dne 1. 3. 2011 Zdroj: http://www.concourt.cz/clanek/4968 74

Role Ústavního soudu

Recommend Documents