Absolventská práce. Holocaust očima židovských dětí

Základní škola a Mateřská škola Nová Bystřice Hradecká 390, 378 33 Nová Bystřice

Absolventská práce

Holocaust očima židovských dětí

Eliška Hanušová IX.A Vedoucí práce: Mgr. Jitka Zíková

Školní rok 2011/2012

Prohlášení Prohlašuji, že předložená absolventská práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Veškerá literatura a další zdroje, z nichž jsem čerpala, jsou uvedeny v seznamu použité literatury. V Nové Bystřici dne 10. března 2012 Jméno autorky: Eliška Hanušová

Poděkování Chtěla bych poděkovat paní Jitce Zíkové za odborné vedení, za pomoc a rady při zpracování této práce.

Anotace Tato práce s názvem Holocaust očima židovských dětí byla zpracována jako absolventská práce při ukončení základního vzdělání na ZŠ a MŠ Nová Bystřice. Práce je zaměřena na osudy židovských dětí.


Obsah Úvod……………………………………………………………..

5

1. Nicholas George Winton…………………………………...

6

2. Síla lidskosti………………………………………………....

7

3. Petice………………………………………………………...

8

4. Zápisky Niny Boniové……………………………………...

9-10

5. Dvakrát v Královci…………………………………………

10-11

6. V rajchu…………………………………………………… .

11-12

7. Číslo 79645………………………………………………….

12-14

8. Zápisky Šlamy Kutnovského………………………………

14-15

9. Závěr………………………………………………………..

16

10. Seznam použité literatury a zdrojů informací………….

17


Úvod Absolventskou práci z dějepisu jsem si vybrala, protože mě dějepis zajímá a baví. A proč jsem si zvolila téma holocaust? Jako referát v hodině dějepisu jsem měla za úkol zpracovat téma: ,,o životě a velkých činech pana Wintona“. Tak jsem se poprvé blíže seznámila s tím, co se dělo během druhé světové války. Paní učitelka Zíková mi nabídla, jestli se tématu holocaust nechci věnovat i ve své absolventské práci. Ráda jsem souhlasila, ale až později mi došlo, jak smutné a těžké bude pročítat osudy dětí. Když si představím, jaké jsou zájmy, radosti a život dnešních dětí, a srovnám to s tím, čím si musely projít židovské děti, tak je mi z toho smutno. Pro mě je už jen těžké o těchto hrůzách číst a děti, stejně staré a mladší než já, to musely prožít na vlastní kůži. I přes úzkost, která se mě zmocnila při čtení knih, jsem za své téma absolventské práce ráda a myslím, že by se s tím měli všichni lidé povinně seznámit. Myslím, že to židovským dětem dlužíme. Protože to, co se dělo se nesmí už nikdy, NIKDY opakovat! Není možné na tyto hrůzy zapomenout. Jsem vděčná za život, který můžu žít bez války a utrpení a za domov, který mám. Obdivuji lidi, kteří druhou světovou válku přežili a vzdávám čest nevinným lidem, kteří ve válce zamřeli.

5


1. Nicholas Winton Sir Nicholas George Winton (* 19. května 1909, Londýn) je britský makléř a humanitární pracovník, který v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z území ohroženého Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království. Nicholas Winton se narodil v rodině německo-židovského obchodníka. Rodina se přistěhovala do Anglie již v roce 1907 a změnila své příjmení z Wertheimer na Winton. Rodiče na své židovské víře příliš nelpěli a také malého Nicholase nechali pokřtít. Po vychození základní školy navštěvoval internátní školu a ještě před složením maturity se zaučoval ve Vojenské bance. Později odjel k příbuzným do Německa, aby získával praxi v různých bankách v Hamburku, v Berlíně a nakonec i v pařížské Národní bance. Během dovolené v zimě 1938 se zapojil do záchrany židovských dětí z Československa, kterým pomáhal dostat se do Anglie až do vypuknutí války. Během války sloužil u RAF, kvůli slabšímu zraku však pouze v administrativě, přestože pilotní zkoušky složil už před válkou. Po nástupu nacistů k moci vzniklo několik dobrovolnických organizací. Pomoc spočívala jak v poskytování finanční pomoci, tak i ve vyjednávání s úřady států, které byly ochotné uprchlíky přijmout. Po křišťálové noci si v těchto organizacích uvědomili, že židé pod vládou nacistů jsou v přímém ohrožení života a upravili svoji taktiku - namísto záchrany celých rodin - se snažili dostat ze země alespoň děti tím, že jim našli adoptivní rodiny. Přestože Nicholas Winton svůj čin nepovažuje za nic výjimečného a nikdy o něm sám nemluvil, náhoda v roce 1988 způsobila, že se o transportech ohrožených dětí z Prahy do Londýna dozvěděla jeho žena Greta tím, že nalezla seznamy dětí a příslušné dokumenty na půdě. Pozornost veřejnosti se k němu upřela až po deseti letech, když jeho příběh znovu připomněl film Všichni moji blízcí a později dokument Síla lidskosti. V loňském roce přibyl poslední dokument Nickyho rodina. V roce 1998 Nicholase Wintona přijal na Pražském hradě Václav Havel a vyznamenal jej řádem T. G. Masaryka. V roce 2002 byl potom v rodné

Británii povýšen anglickou královnou do šlechtického stavu. Jeho jménem je také pojmenována planetka Winton. Z iniciativy českých studentů vznikla petice, ve které podepsaní žáci základních a středních škol žádají o udělení Nobelovy ceny míru Nicholasu Wintonovi.

6


2. Síla lidskosti Síla lidskosti je dokument o činech Nicholase Wintona. Dokumentem provází muž, kterému pan Winton jako malému chlapci zachránil život transportem do Velké Británie. Film nám přibližuje atmosféru v Československu před 2. světovou válkou. Vystupuje v něm několik zachráněných dětí, teď už dědečků a babiček. Tito zachránění lidé vzpomínají na své pocity, na dobu před válkou doma u svých rodičů v Československu a na dětství v Anglii. Pan Winton jako mladý muž v roce 1938 vyrazil se svým kamarádem lyžovat. Už dříve se zajímal o politické dění v Evropě. Svou cestu přerušili v Československu. Šokoval je plánovaný osud českých židů. Nicholasem Wintonem otřáslo vědomí, že veliké spoustě židovských dětí hrozí tragický konec, a proto se rozhodl zorganizovat záchrannou akci. Většina lidí panu Wintonovi rozmlouvala jeho rozhodnutí. On ale v dokumentu říká:,, Proč by se věc nedala uskutečnit, když je opravdu rozumná “. Winton začal od nuly. Psal dopisy na všechny strany. Odpověděla jen Velká Británie a Švýcarsko, ostatní státy zavřely oči, uši, ale hlavně brány své země. Pro Nicholase Wintona začala úporná práce pod tlakem času. Rodiče k němu chodili a domlouvali transporty svých dětí. Nicholas Winton začal shánět adoptivní rodiče, kteří by se o děti v novém domově postarali. Pan Winton si uvědomoval nezbytnost transportu dětí a věděl, že nemá moc času. Někdy se musel uchylovat i k padělání dokladů pro děti. Dokázal zorganizovat velkou záchrannou akci. Zajistil dětem nový domov a dobré rodiče, kteří dětem zajistili vzdělání, dali jim lásku a přijali je do své rodiny a země. Kdyby žena pana Wintona neuklízela na půdě jejich domu a nenašla by dokumenty a fotografie zachráněných dětí, tak bychom se možná nikdy nedozvěděli o jeho činech. Když pan Winton odpovídal v dokumentu na otázku, proč nikomu neřekl o tom, co dokázal před válkou, odpověděl: ,, To by přece udělal každý. “ Dokument končí okamžikem, kdy si Nicholase Wintona pozvou do televizního pořadu a on netuší, že byli také pozváni lidé, které jako děti zachránil. Když moderátorka začne popisovat jeho hrdinství a vyzve, aby povstali ti, kterým pan Winton zachránil život, povstane polovina sálu. Tato chvíle je velice působivá a dojemná. Mnoho lidí Nicholasi Wintonovi vděčí za svůj život a takovéto činy by opravdu neudělal každý, jak si myslí Sir Nicholas George Winton. Pan Winton je úžasný a obdivuhodný člověk. 7


8


4. Zápisky Niny Boniové Nina se narodila ve Varšavě, až do chvíle, než nastoupila do školy, žila jako ostatní děti. Po pěti letech roku 1939 musela školu přerušit kvůli válce. Vzpomíná na bombardování Varšavy německými letadly, na sirény ohlašující nálety, které zněly skoro každou noc. Jejich rodina měla málo potravin a vody. Po čtyřech týdnech do Varšavy přijeli Němci. Za úkol měli zničit židy, kteří podle nich zavinili 2. světovou válku. I přes vyhlazovací akce se rodina Niny udržela sedm měsíců. Tři měsíce před konečnou likvidací ghetta zemřel její otec. Vypukla poslední likvidace ghetta, tentokrát však židé chtěli ukázat, že dovedou vzít do ruky zbraň. Uvědomovali si, že proti německé armádě nemají šanci, ale nechtěli se bezbranně podvolit jejich rozkazům, raději chtěli zemřít se zbraní v ruce. Okna z jejich půdy vedla na nádraží, odkud odjížděly přeplněné vlaky do táborů. 19. dubna 1943 začala šílená akce, jak jí nazvala Nina. Lidé z domu, kde bydlela, se schovali do úkrytů. Ráno přijeli do jejich ulice Němci, říkali jim oddíl katanů. Na hlavy vojáků začali obyvatelé ghetta shazovat granáty. Spousta Němců zemřela a zbylí utekli. V ulici nastalo strašné ticho. Po půl hodině ze ulice zatřásla. Přijely tanky, minomety, přiletěla pozorovací letadla. Židovští bojovníci převáděli lidi kanály do bezpečných úkrytů. Pod jejich okny procházely zástupy židovských odsouzenců. Nina vše pozorovala z okna domu, uviděla Němce, kteří je obklíčili. Rychle se běžela schovat do úkrytu ke své rodině. Vojáci prohledali celý jejich byt, ale nic nenašli. Němci objevili sousední úkryt. Nina píše, že jen čeká, až přijde řada na ně. 25. dubna padl bunkr organizátorů židovské akce. Toho dne němečtí vojáci převáželi židy na vozech, které se zastavily před domem, kde žila Nina. Vojáci zapálili jejich dům. Ninu i její rodinu napadlo, že se musí dostat na vůz, který stojí pod jejich okny. Podplatili vojáka, který hlídal vůz. Ninu, jejího bratra a maminku voják pustil mezi ostatní židy, které převáželi. Muž, který akci řídil, vydal rozkaz, aby všichni sestoupili z vozů. Začali je rozdělovat na tři skupiny. První skupina mířila do táborů, u druhé se až později rozhodne, kam je dopraví a třetí na místě zastřelí. Bratr Niny se ocitl ve skupině mířící do táborů, její matka byla přidělena do druhé skupiny a Nina byla určena k zastřelení. Musela se postavit ke zdi a v tu chvíli přemýšlela o strachu a o tom, že už nikdy nikoho neuvidí. Zastřelili člověka vedle ní. V posledním okamžiku Ninu vtlačila její známá na vůz. Až později si všimla, že vedle ní sedí její bratr. Vůz projížděl hořícím ghettem. Nině se podařilo dostat na árijskou stranu. Musela být odkázána sama na sebe. Bydlela ve vsi na břehu Visly. Znovu prožila hlad a bombardování Polska, když se blížila 9

Holocaust očima židovských dětí ruská vojska. Přišla vítězná Rudá armáda, až tehdy Nina začala plakat, uvědomovala si, jak moc jí chybí její blízcí, ale i vzdělání a výchova. Avšak nejdůležitější je, že všechny hrůzy přežila.

5. Dvakrát v Královci Příběh je o malém chlapci jménem Petrus Brudněvič. Bydlel se svými rodiči a babičkou ve vesnici Gromyv v Rusku. Když začala válka, bylo mu necelých sedm let. Jako malý kluk nechápal smysl války a do té doby, než pro jeho otce přišel oddíl partyzánů, se chlapce válka nijak nedotkla. Jeho otec Petrusovi slíbil, že se vrátí s vítězstvím, ale už se mu tatínek nevrátil. Čas ubíhal a jednoho dne, přiletěla německá letadla a začala shazovat bomby na vesnici, ve které chlapec bydlel. Vzpomíná na hvízdot kulek a hořící chalupy. Petrusovu maminku zasáhla střepina z granátu. Chlapec píše o svých zoufalých pocitech při strašné chvilce, když jeho maminka padala na zem. Jeho babička ho vzala za ruku a utíkala s ním do lesa, do zákopů. Když vše utichlo, Petrus doufal, že až se vrátí do vesnice, najde tam svoji maminku živou. Ale ona pořád ležela na zemi jako předtím. Chlapci zbyla už jen babička. Po několika dnech přijeli do vesnice Němci. Lidé z vesnice museli nastoupit na nákladní auto. Odvezli je na vlakovou zastávku, kde čekali tři dny. Čtvrtý den všechny naložili do vagonů a vezli je na další zastávku, kde jim dali poprvé najíst. Další den nastoupili do posledního vlaku, který je vezl do tábora v Královci. Němci všechny prohlédli, nesahali na ně rukama, ale dlouhými hůlkami. Nikomu z nich nepřidělili práci, ale každý den spalovali část lidí v peci, která byla za zdí s železnou bránou. Chlapec s babičkou jen čekali na strašnou smrt. Jednou vybral Němec mezi dětmi čtrnáctiletého chlapce a vedl ho k železné bráně. Hoch se vrhl na vojáka a vrazil mu nůž do prsou. Chlapce hned chytili a táhli ho pryč. Všechny vyhnali na plac v táboře, kde visel železný hák. Vojáci přivedli chlapce a pověsili ho za nohy na železný hák. Pod něj nalili hořlavinu a zapálili ji. Chlapec křičel, házel sebou a hořel… Němci tloukli ty, kteří se nechtěli dívat. Druhý den Petruse odvedli do jiného tábora, kde měl pracovat. Chlapec byl rád, že se nemusí každý den bát hrozné smrti, ale měl velký strach o svoji babičku. Musel čistit lokomotivy. Chlapcova obratnost se zalíbila strojvůdci, a proto ho vzal jednou s sebou. Zastavili ve městě a strojvůdce někam odešel. Petrus využil příležitosti

10

Holocaust očima židovských dětí a utekl. Doběhl do vesnice a tam se ho ujala žena, která mu dala najíst a schovala ho u sebe. Po dvou měsících se dočkali zprávy, že Němci ustupují. Petrus se rozhodl, dostat se do vesnice, kde bydlel. Doufal, že by se mohl tatínek, nebo babička vrátit domů. Když přišel, nenašel ani jejich dům, ani vesnici. Cítil se strašně opuštěný. Šel na nejbližší zastávku a nedaleko uviděl tábor vojáků. Rozhodl se, že půjde za vojáky a oni ho nevyhnali. A tak táhl s vojáky do Německa. Cestou se zastavili v táboře, v Královci. V táboře bylo ticho a Petrusovi bylo velmi smutno, protože tady spálili jeho babičku.

6. V rajchu Svůj příběh vypráví Máňa Kuzmenková. Začíná letním večerem, kdy s dětmi na ulici honí káču. Byla to její poslední bezstarostná hra. Toho večera přinesl místní účetní důležitou zprávu: „Válka.“ Vesnice, kde Máňa bydlela, byla nedaleko hranic a už druhý den slyšela hřmění děl a střelbu z pušek. Netrvalo dlouho a Němci přišli do jejich vesnice. První dny se hladoví vojáci pustili do dobytka a slepic, a pak začali tvrdě účtovat s lidmi. Jednou v noci vtrhli němečtí vojáci do chalupy, kde bydlela Máňa. Máňu a jejího tatínka, maminku, dva bratry a dvě sestry nacpali do nákladního auta. Auto jelo na západ několik dní. Nakonec auto zastavilo a rodina vystoupila z auta. Zazněl rozkaz: „ Ženy a děti vlevo, muži vpravo!“ Sotva se stačila rozloučit s tatínkem, Němci křičeli: „ Schnell! Schnell!“ Muže někam odvedli a Máňa se sourozenci zůstala s maminkou. Na noc dětem maminka ustlala na podlaze. Máňa se probudila časně z rána, vzpomíná na příšerné dusno, že se nedalo ani dýchat. Nesměli, ale otevřít ani okna, nebo dveře. Takto přečkali o hladu a velkém dusnu čtrnáct dní. Nedaleko domu, kde přespávali, byl malý domek s číslem čtyřiadvacet. Do domku vždy nahnali lidi a pustili plyn. Mrtvé házeli do pece a popel sypali na hromadu, kam si chodily Němky a hnojily si jím své zahrádky. Mánina maminka se pokoušela přelézt ostnaté dráty, aby dětem přinesla něco k jídlu. Dvakrát se jí to povedlo, ale pak vojáci vyměnili ostnaté dráty za elektrické dráty. Několik dní na to onemocněla Mánina maminka, a pak její bratr a dvě sestry. Máňa se rozhodla poprosit Němce o propustku do nemocnice.

Prosila o propustku jen

k mamince, u sourozenců slyšela, když je odnášeli: „ Kaput.“ Máňa vzpomíná, že když odcházela do nemocnice, její malý bratr ležel tak tiše, skoro ani nedýchal.

11

Holocaust očima židovských dětí V nemocnici ji poslali do místnosti, kde měla být její maminka. Když vešla dovnitř, uviděla šest postelí, na každé ležely dvě ženy. Hned šla ke svojí mamince. Máňa vypráví, že jí skoro ani nepoznala, byla žlutá jak z vosku, celá opuchlá a stěží mluvila. Maminka se vyptávala Máni na sourozence. V tomto obdivuji Máňu, ona neřekla své mamince, že její bratr a dvě sestry jsou mrtví, řekla mamince, že se mají líp, dostávají víc jídla a začínají se zpravovat. Mánina maminka byla šťastná, že jsou její děti v pořádku. Když se Máňa vrátila zpátky, její bratr byl už mrtvý. Druhý den měli nastoupit do aut. Odvezli je do továren, kde měli pracovat od osmi hodin ráno do osmi hodin večer. K obědu dostali třicet gramů černého chleba a černou polévku. Máňa schovávala svojí mamince chleba, aby se rychleji uzdravila. Po pěti dnech si Máňa vyprosila návštěvu u své maminky, ale když přišla do nemocnice, místnost, kde měla ležet její matka, byla prázdná. K Máně přiběhl voják a vyvedl ji ven. Máňa pochopila, že všechny ženy z místnosti, kde ležela její maminka, zemřely. Po matčině smrti žila Máňa v táboře ještě dva měsíce. Tábor osvobodila vojska spojenců. Máňa byla velmi šťastná z příchodu vojáků. Poslední větou říká, že si navždy bude pamatovat urážky a utrpení, které prožila v rajchu.

7. Číslo 79645 Svůj příběh vypráví Kaťa Žačkinová. Když začala válka a německá vojska postupovala ke vsi, kde Kaťa bydlela, musela s maminkou a mladší sestrou utéct. Katin otec sloužil v armádě. Rodiny vojáků byly označovány jako rodiny komunistů, které měli Němci nařízeno zatknout. Kaťa s maminkou a sestrou utekli do vesnice Drozdov, kde bydlely rodiny partyzánů a sovětských vojáků. Jednou Němci obklíčili vesnici a všechny zatkli. Vojáci je vedli do města, kde je zavřeli do sklepení. Kaťa byla uvězněna asi se třemi sty lidí v nevelkém sklepě týden. Po týdnu je převezli do koncentračního tábora. V táboře byly velmi špatné podmínky. Mořili vězně hladem a objevili se nemocní lidé, které Němci odvedli do lesa a tam je zastřelili. Takto zemřela Kati babička a teta. Vězni, kteří měli něco společného s partyzány, nebo sovětskými vojáky naložili do vlaků. Mezi převáženými vězni byla i Kaťa s maminkou a sestrou. Po šesti dnech jízdy se vlak zastavil. Němci všem poručili vystoupit. Když se Kaťa dostala z vlaku, byla tmavá noc a pršelo. Němečtí vojáci je hnali do lesa, kde hořel oheň a vedle byla budova

12

Holocaust očima židovských dětí krematoria s vysokými komíny, ze kterých se hnal černý kouř a velký zápach. Katě bylo jasné, že je vodou na smrt. Dostali se do tábora, kde spalují lidi. Skupince vězňů, ve které byla i Kaťa rozkázali stát bez pohnutí. Kaťa stála na místě tři hodiny. Poté přišel Německý důstojník z jednotky SS a všem poručil, aby se svlékli. Když se všechny ženy a děti svlékly, seřadili je po jednom a vedli je do budovy krematoria. Prošli první místností a zastavili se ve druhé, tam ženám ostříkali vlasy a namazali jim hlavy jakousi tekutinou. V další místnosti stála velká nádoba s hustou mastí. Němec poručil, aby si všichni mastí namazali nohy až po kolena.

Kaťa si

pomyslela: „ To je konec, už nikdy nic neuvidím.“ Vojáci nahnali vězně do poslední místnosti a zavřeli za nimi dveře. Najednou Kaťa pocítila, jak se pod ní pohnula podlaha a začala se naklánět. Dole uviděla oheň. Ženy a děti, které stály na okraji, spadly s křikem do ohně. Kaťa se také nemohla udržet a začala se smekat k ohnivé propasti. V tom okamžiku se stalo něco, co nikdo nečekal. Podlaha se začala znovu zvedat. Polili je studenou vodou a vyvedli ven. Ukázalo se, že jen poděsili transport, ještě nebyli na řadě, aby shořeli v krematoriu. Po hodině čekání, jim přidělili oblečení a po jednom je pouštěli k Němce, která je prohlédla, udělala na záda červenou značku ve tvaru X a vytetovala každému na ruku číslo. Kaťa dostala číslo 79645. Dovedli je do domu, kde stáli dřevěné pryčny. Kaťa byla tak vyčerpaná, že se hned položila na pryčnu a usnula. V noci ji vzbudil Německý rozkaz: „Apell!“ Vyhnali vězně před dům a seřadili do desetistupů. Na jednom místě musili stát od tří ráno do deseti odpoledne. Mnozí vězni padali na zem hladem, nebo vysílením. V deset hodin vězňům přinesli vlažnou vodu - čaj, ve kterém plavili březové listy, na pět lidí přidělili misku hořké tekutiny, které říkali polévka. Po obědě zazněl znovu rozkaz: „ Apell!“ Další vysilující sedmihodinové stání, to se opakovalo každý den. Po několika dnech museli ženy začít pracovat. Nedaleko tábora byl rybník. Němci přinutili vězně, aby vlezli do studené vody a nádobami vylévali vodu z rybníka do strouhy a potom vodu ze strouhy měli přenášet znovu do rybníka. Kaťa žila v Osvětimi víc než rok, odloučili jí od maminky, necelý rok o ní neměla žádné zprávy. Koncem roku 1944 se začalo proslýchat, že se Rudá armáda blíží k Osvětimi. Němci ničili dokumenty, pálili domy, krematorium vyhodili do povětří a odváželi vězně. Kaťa se pamatuje, jak je všechny vyhnali na dvůr tábora. Německý voják každého prohlížel. Kdo nebyl schopen chůze, na toho ukázal Němec prstem a tím ho určil k zastřelení.

13

Holocaust očima židovských dětí Kaťa s ostatními vězni musela vydržet dlouhou vyčerpávající cestu k zastávce vlaku. Vojáci naložili vězně do vagonů a převezli je do jiného tábora, který nebyl o nic lepší, než Osvětim. Když se sovětská armáda blížila k táboru, kde byla vězněná Kaťa, Němci chtěli všechny otrávit, ale naštěstí nestihli rozdat otrávené jídlo, protože do tábora vjely sovětské tanky. Za dva dny se Kaťa vrátila do vlasti. Doma se šťastně shledala s maminkou a sestrou.

8. Zápisky Šlamy Kutnovského Když vypukla 2. světová války i nejbližší přátelé na Šlamu začali pokřikovat: „Jude!“ Šlamy rodinu Němci přestěhovali do polského ghetta, kde bydleli v garáži udělané z prken. Dokud měli zásoby potravin, měli co jíst, ale zásoby jídla pomalu docházely. Šlama se rozhodl, že přejde hranice do třetí říše, kde se daly sehnat levné potraviny. Chlapcova maminka Šlamu nechtěla přes hranice pustit, protože se bála, že ho na hranicích chytí a pošlou do koncentračního tábora. Ale neměli co jíst a tohle byla jediná šance, jak získat potraviny. Šlama měl štěstí, protože několikrát přešel hranice a Němci ho nechytili. Jednou, když se vracel s potravinami ze třetí říše, doma už nikoho nenašel. Domy byly vypálené a všude spousta mrtvých. Šlama se dozvěděl, že jeho rodiče odvezli do Varšavského ghetta.Šlama se rozhodl přejít hranice do Německa. Bohužel tehdy neměl tolik štěstí a chytila ho pohraniční stráž a zavedla na strážnici. Šlama strážníkům řekl, že mu rodiče odvedli do Německa a už má jen tetu, za kterou chtěl jít. Chlapec nakonec velitele strážnice uprosil. Šlama šel do vesnice Zambisko k sedlákovi Čeměrychovi, u kterého pracoval za jídlo a střechu nad hlavou. Sedlák na chlapce byl velmi hodný. Když se Čeměrych dozvěděl, že Šlama je žid, tak na chlapce nezměnil názor a ani ho nevyhnal. Čeměrych měl sousedy Durkovi. Paní Durková byla velmi zlá, měla dceru, za kterou chodil německý četník Wrona. Paní Durková Wronovi řekla, že je šlama žid a Wrona přivedl velitele četnictva. Čeměrycha zavřeli do vězení na čtyři roky, protože pomáhal židovi. Šlamu vzali na strážnici a tam chlapce třikrát denně vyslýchali. Druhý den ráno Šlamu četníci hrozně zbili a poslali na gestapo. Na gestapu chlapce vzali k výslechu. Ptali se ho jestli je žid, mačkali mu prsty mezi dveřmi, šlapali mu po břiše, ale Šlama se nepřiznal, to by byl jeho konec. Poté mu přečetli rozsudek. Rozhodli, že Šlamu s jeho spoluvězněm Kovalčikem ráno pověsí. V noci Šlama 14

Holocaust očima židovských dětí s Kovalčikem přepilovali mříže a utekli. Kovalčik Šlamovi sehnal nové doklady a práci v továrně. Šlama pracoval v továrně, ale pak továrna musela být převedena do vojenského sektoru, a proto Šlama z továrny utekl. Po pár dnech Šlamu chytili němečtí vojáci. Šlamu se skupinou dalších lidí Němci převezli do města Hanoveru, kde je vyložili na náměstí, kam si přicházeli bohatí Němci a kupovali si lidi jako dobytek. Šlamu a pár dalších chlapců koupil místní kníže a převezli je do svého parku, kde museli kopat zákopy. Protože se blížily sovětské armády, němečtí vojáci naložili chlapce z parku a převezli je do továrny. Angličané na továrnu shodili bomby, a tak Šlamu zase převezli. Němci chlapce rozdělili po oddílech jako kurýry. Šlamu přidělili do Sorecka. Šlama 14. ledna 1945 dostal rozkaz jet s hlášením k německému vojenskému praporu, ale místo toho jel do malé vesničky. Ve vesnici se Šlama schovával dva dny. 16. ledna 1945 do vesničky přijela ruská vojska a Šlamu osvobodila. Velitel tankistů Šlamu poslal na Židovský výbor. Ve výboru se Šlama setkal s kamarády a odjel s nimi do sirotčince v Lublini.

15


9. Závěr V rámci absolventské práce jsem viděla film Nickyho rodina o panu Wintonovi. Ve filmu je fascinující, jak pan Winton inspiroval studenty, kteří začali pomáhat lidem v nouzi. Například uspořádali akce na pomoc lidem v Africe. Nicholas Winton se stal velkým vzorem, protože on je živý důkaz toho, že když opravdu chceme něco změnit, tak to můžeme dokázat. Přemýšlím nad tím, jak vypovědět pocity, ze své práce. Asi strach, hrůza, zděšení, ale i naděje, úcta a překvapení kolik toho dokáže člověk přežít. Nedokážu si představit, že bych byla v kůži kteréhokoli židovského dítěte, o kterém vyprávím ve své práci. Nevím, jestli jsem natolik silná, abych dokázala hrůzy, které byly prováděné židům přežít a poté se vrátit do normálního života. Díky této práci jsem se naučila, že si mám víc vážit svého života, protože ne každý má to štěstí žít a mít skvělou rodinu. Na světě je tolik malicherných věcí, nad kterými člověk naříká a stěžuje si, ale měli bychom si uvědomit, že je zázrak dostat šanci žít. Myslím, že mě vypracování této absolventské práce změnilo, pomohlo mi utřídit hodnoty života a doufám, že přispělo k tomu, abych se stala lepším člověkem.

16


Seznam literatury Knihy: Deníky dětí, Jaromír Hořec, Naše vojsko, 1. vydání, Praha 1961

Film: Síla lidskosti, režie: Matěj Mináč, Česko / Slovensko 2002 Nickyho rodina, režie: Matěj Mináč, Česko / Slovensko 2011

Internetové stránky: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nicholas_Winton http://www.wintonfilm.com/petice.pdf

17

Absolventská práce. Holocaust očima židovských dětí

Recommend Documents