Charakteristika. VI. Holocaust 129

Charakteristika Holocaust, v původním slova smyslu, je specifickým historickým jevem, který se rozvinul v nacistickém Německu a také v zemích, které v době druhé světové války v Evropě ovládlo. Účelem této knihy není podrobně se zabývat dějinami holocaustu, jimž historici věnovali tolik pozornosti. Literatura, která se jich týká, je mimořádně rozsáhlá a neustále přibývají díla nová, opět většinou historická. Pokud jde o jiné aspekty, nabídka a asi i poptávka jsou méně výrazné. Žijeme v tržní společnosti: O ty knihy mají zájem čtenáři, takže je někdo napíše, a ten se musí s věcí seznámit. To neznamená, že přibývá nových poznatků o předmětu, a ani to, že badatelé, kteří objevili něco nového a důležitého, považují za svou povinnost sdělit to, co zjistili, odborné i širší veřejnosti. Takže jako by všechno bylo tak trochu jinak, než by se dalo očekávat. Ovšem zájem čtenářů je do jisté míry ukazatelem nesnižující se společenské významnosti holocaustu. Jak bude řečeno, holocaust je stále ještě součástí „historie živé“. My se nebudeme zabývat srovnávací analýzou jednotlivých děl týkajících se holocaustu. Nebudeme rovněž kritizovat nedostatky některých publikací, bylo by to kontraproduktivní. Omezíme se jen na dvě věci: za prvé na sdělení, že autor považuje za nejvýznamnější příspěvky z pera přeživších holocaust knihy Prima Leviho (Levi, 1981; 1993; 1995; 1997; 2000; 2003; 2006). Mezi historickými knihami vyčnívá dílo Jehudy Bauera (Bauer, 1978; 1989; 1996; 2001; 2009). Za druhé na upozornění, jakoby úvodem, na některé knihy přinášející obecné informace o různých aspektech holocaustu, což spoluurčovalo jejich výběr: (Dawidowicz, (1975) 1986; Dean, 2008; Hilberg, 1985; Kershaw, 2000; Mosse, 2003; Lipstad, 2006; Yahul, 1990). Pokud jde o samotný holocaust, podáme zde pouze stručný přehled o podstatných faktorech, které přispěly k jeho vzniku a rozvoji. K holocaustu došlo v důsledku katastrofální interakce řady faktorů, přičemž žádný z nich sám o sobě podobný vývoj navodit nemohl. Rozdělím je

VI. Holocaust—129

holocaust blok3.indd 129

7. 11. 2016 11:37:43

do dvou skupin: na faktory, které přispěly k úspěchu extrémně pravicového hnutí v tehdejším Německu, a na ty, které vysvětlují, proč byl vybičovaný antisemitismus už od počátku integrální a dokonce klíčovou složkou nacistické ideologie. Do první skupiny patří: morální a ekonomický úpadek Německa po prohrané první světové válce; Versailleská mírová smlouva, jíž se Němci cítili ponížení a ukřivdění; návazný vznik pravicových i levicových hnutí v Německu; mezinárodní konstelace určovaná hlavně znepokojením západních mocností ze sílící pozice totalitního sovětského Ruska; nepřátelství mezi německými komunisty a sociálními demokraty; slabost sociálnědemokratické vlády; expanzivní cíle německého kapitálu atd. Do druhé skupiny faktorů zřejmě patří historický lidový antisemitismus v Německu, vycházející jednak z antisemitismu církevního, označujícího Židy za „bohovrahy“ , jednak z německého nacionalismu druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Existence tohoto lidového antisemitismu nacistům usnadnila udělat ze Židů obětní beránky, k nimž bylo možné směrovat frustraci německého národa z poválečného vývoje, a korespondovalo to s hlavním poselstvím, které nacismus přinášel: s poselstvím o nadřazenosti Němců nad ostatními národy, podepřeným odkazy na germánskou mytologii a mystiku a na díla obskurních „teoretiků“ hlásajících nerovnost ras. Nejvíc toto poselství zřejmě lahodilo sluchu pruské aristokraticko-vojenské vrstvy, která díky němu překonala i svůj odpor k plebejství nacismu. K tomu lze přičíst poměrně silné zastoupení německých Židů v levicových politických stranách a hnutích, jak těch demokratických, tak těch extrémních, a zejména významnou roli Židů v oblasti kultury, kterou nacisté potřebovali z gruntu přeorat a podrobit si ji. A na druhé straně se tu nabízela úžasná možnost obohatit se o majetek židovských „plutokratů“, ať už šlo o skutečně movité finančníky nebo jen o obyčejné živnostníky. Je třeba zdůraznit ještě dvě skutečnosti: za prvé v povaze mnoha lidí zřejmě existuje určitý potenciál k tomu, co z dnešního pohledu nazýváme zlem a co vyvěrá z našich geneticky podmíněných hlubokých mozkových mechanismů. Za normálních okolností zlu ovšem stojí v cestě naše kulturní, respektive civilizační zábrany, i docela obyčejný strach z trestu. Nacisté obojí odstranili: řekli svým spoluobčanům, že zabíjet Židy je správné, protože Židé jsou špatní a vlastně to nejsou lidé. A státní moc správné chování samozřejmě netrestá, ale naopak je odměňuje. Za druhé, aby nacisté mohli uskutečnit své cíle, potřebovali německý národ zfanatizovat a udělat z něj svého komplice. To předpokládalo vytvořit situaci typu „buď, anebo“, nastolit stav, odkud není návratu. Vedle této víceméně racionální, ale zcestné motivace zde pak zřejmě zafungoval i určitý samovývoj, který radikály vždy žene do čím dál radikálnějších poloh.

130—Holocaust a Evropa po sedmdesáti letech


7. 11. 2016 11:37:43

Čili: iniciátory holocaustu byli nacisté, ale nelze pochybovat o tom, že do jeho uskutečnění a podpory byly v různé míře vtaženy nejširší vrstvy německého obyvatelstva. Z toho pak logicky vyplývá spoluodpovědnost německého národa jako celku. Legálními a morálními aspekty této skutečnosti se budeme zabývat níže. Soustředíme se zde na tři okruhy otázek a spíše na mechanismy popisovaných jevů a potenciální projekce na současnou dobu. Půjde o fašisty (nacisty a jiné verze nacismu); esesáky (hlavní vykonavatele vyvražďování „nepřátel Říše“), a v tomto absurdním kontextu na privilegované vězně „partnery esesáků“ a „kolaborující vězně profesionály“, na neprivilegované, řadové židovské a jiné vězně, oběti koncentračních táborů v Osvětimi a jinde. Obrovské počty lidí byly nacisty likvidovány zejména v Birkenau, vyhlazovacím zařízení osvětimského táborového komplexu (Gutman et al., 1998). Při posouzení čehokoliv, co se týká holocaustu, je vhodné si neustále uvědomovat jejich, v dějinách bezpříkladné, vražedné dílo, které se zdaleka netýkalo jen Židů! Proto si je zde připomeneme, aniž bychom šli do detailů, přičemž se omezíme jen na některé zprávy (srovnávací analýza počtu zemřelých nepatří mezi primární cíle této práce). Nacisté a jejich podporovatelé a spojenci způsobili smrt téměř šesti milionů nevinných lidí židovského původu (Dawidowicz, (1975) 1986). Současně jimi byly fyzicky zlikvidovány miliony jiných „nepřátel Říše“, různých jiných etnik a menšin (Berenbaum, 1990). Sovětských válečných zajatců zahynulo dva až tři miliony (viz The Russian Academy of Science, 1995). Podle údajů hlavního historika Státního muzea v Osvětimi, Franciszeka Pipera, bylo zahubeno 1,8 až 2 miliony polských civilistů nežidovského původu (Kochanski, 2012; Piper, 1998). Romové byli vražděni pro svůj původ systematicky, jako Židé. Likvidace tzv. „Cikánského rodinného tábora“ v Birkenau, více než tří tisíc lidí, včetně dětí, během jedné letní noci v roce 1944 jsem byl sám svědkem. Počet zahynuvších nebyl přesně určen, uvádějí se hodnoty mezi 90 až 220 tisíci (viz Genocide of European Roma /Gypsies/. United States Holocaust Memorial Museum. Encyclopaedia, 2016; Hancock, 2005). Srbů zahynulo v souvislosti s německou okupací a bojem s nimi 300 až 500 tisíc (Remet–Listhaug, 2011; Tomasevich, 2001). Vlastních lidí, Němců „nehodných života“, zlikvidovali nacisté v rámci svého programu eutanázie 270 tisíc (Berenbaum, 2006). Svobodných zednářů zabili 8000–20 000 (Francke–Geppert, 1974; Hodapp, 2005). Počet homosexuálních obětí se odhaduje na 5000 až 15 000 (Heger, 1994). Zabitých svědků Jehovových bylo 2500 až 5000 (Hesse, 2001). A takto by bylo možné pokračovat dále (Shulman, 2000). Analýza počtu obětí nacismu není cílem tohoto textu. Jde nám o ilustraci toho, že holocaust

VI. Holocaust—131


7. 11. 2016 11:37:43

nebyl jen projevem specifické vražedné nenávisti nacistů a jejich spojenců k Židům, které, na základě své šílené ideologie, považovali za své úhlavní nepřátele. Sečteme-li jejich uvedené nežidovské oběti a z příslušných odhadů vezmeme střední hodnoty, bylo jich dohromady téměř pět milionů! A to jsme nepočítali zabité na frontách, civilní obyvatele při náletech, vyvražděné obyvatelstvo na východní frontě a v zázemí apod. Masová likvidace milionů lidí byla součástí jejich široké a dlouhodobé koncepce postupného vyvraždění všech, z jejichž likvidace mohli něco získat, a také těch, kdož jim z jakýchkoliv důvodů nevyhovovali. Válka proti nim a jejich spojencům byla, na rozdíl od většiny jiných válek, nezbytná. Oni ohrožovali lidstvo, a nebyli bez šance toho dosáhnout. Jejich zběsilé vraždění bylo ukončeno spojenci a protifašistickými bojovníky, a tento boj stál miliony dalších životů a utrpení těch, kdož se ho zúčastnili.

Fašisté Fašismus je jednak generický název pro spektrum různých fašismů (tehdy evropských), včetně německého nacismu, jednak je to specifické označení pro původní fašismus italský. Ten poslední nás v daném kontextu moc nezajímá, protože hrál malou roli v navození a uskutečnění holocaustu. Holocaust byl dílem německých nacistů, a fašistické a podobné strany v obsazených a satelitních zemích v jeho realizaci aktivně a účinně asistovaly. Nyní však půjde nejen o fašismus/nacismus minulý, ale i o ten v současné době se etablující (např. v Maďarsku a na Slovensku) a hlavně o potenciálně hrozící a budoucí. Půjde pravděpodobně o více variant v různých zemích. Ty se označují společným názvem „neofašismus“ (Cento Bull, 2007). Tato hnutí zřejmě půjdou ve šlépějích německého nacismu z minulého století, ale zatím je nepravděpodobné, že by se mohla, po tom všem, co se odehrávalo v průběhu druhé světové války, rozvíjet v Německu. Navíc „neonacismus“ je vžitý historický název pro přímé následovníky nacistů. Takže to, co je možným následovníkem nacismu v mezinárodním měřítku, bude „neofašismus“. Proto ten název. O holocaustu a německém nacismu existuje velmi rozsáhlá, dohledatelná historická literatura v různých jazycích. Svým obsahem se ta díla překrývají. Asociace: Čtenost knih o holocaustu Knih věnovaných tomuto tématu bylo publikováno nesčetně, hlavně ve Spojených státech amerických, avšak čtenářů mají málo, alespoň tam. Jejich autory jsou hlavně vysokoškolští učitelé, u nichž psaní knih bývá součástí jejich služebního a odborného kurikula. V průběhu svého jinak zaměřeného studijního



7. 11. 2016 11:37:43

pobytu jsem byl požádán, abych se pokusil připravit projekt pro doktorskou disertaci, která by se týkala knižních publikací zabývajících se holocaustem. Podíval jsem se do fondu holocaustové literatury v obrovské univerzitní knihovně ve Filadelfii. Při umísťování nových knih do fondu a při každé výpůjčce bylo v knize zaznamenáno razítkem datum. V náhodně vybraných asi dvou stech takových knih jsem nalezl průměrně o málo více než 2,5 razítka na knihu. Protože první razítko bylo registrační, znamená to, že na jednu knihu připadá jen asi 2,5 výpůjčky. Ovšem v USA je hodně vysokoškolských knihoven a ty často kupují vše, co vychází. Kvalitu knih a zájem čtenářů je těžké předvídat. Takže výběr se obtížně uskutečňuje.

—

Domnívám se, že autor měl za daných podmínek dvě možnosti: 1. Prezentovat to, co nazýváme v poslední kapitole „historií psanou“ (zdá se však, že ta čtenáře málo motivuje, a je dokonce dlouhodobě obtížně zapamatovatelná). Dle mého názoru podobná díla reprezentují „sekundární zdroj informací“, tj. neobsahují nic, co by bylo založeno na přímých, realistických zkušenostech z oné doby. Navíc by ve skutečnosti vyžadovala opisování historie, již mnohokrát sepsané (i opsané), což by v důsledku mohlo vést k nezbytnosti závěrečné poznámky čtenáře nebo posuzovatele: „Autor opsal a chybami doplnil…“ 2. Pokusit se podat „historii živou“ (viz také poslední kapitolu). Napsat nikoliv to, co autor někde přečetl, nýbrž to, co opravdu zažil, což jsou „primární informace“. Byť už uplynulo tolik let, to, co se týkalo holocaustu, bude asi zajímat další a další generace ještě dlouho. To bude vycházet, dodejme – bohužel, více z nepříjemných aktuálních, nebo hrozících okolností než ze zájmu o historii z doby vzdálené tři generace. Takže syntetizující a integrující, a proto i abstraktní díla se budou psát dále, ale primární a konkrétní zdroje informací a nová svědectví o příslušných událostech již k dispozici nebudou. Takže, pokud jde o nacismus/fašismus a s ním spojená témata, přiklonil jsem se k druhé variantě. Začnu tím, jak jsem se s fašismem seznámil sám. Nicméně si však dovoluji uvést některé vhodné odborné historické zdroje, zaměřené na tři oblasti: a) Na tehdy relevantní německou historii (Bendersky, 2007; Fulbrook, 2004; a tatáž 2010; Shirer, 1990). b) Na vznik a rozvoj nacismu/fašismu (Evans, 2005; Kershaw, 2000; a tentýž 2008; Klimek, 2003; Mazower, 2008; Niewyk, 2000; Nolte, 1998; O’Sulivan, 1995; Paxton, 2007; Payne, 2001; Wistrich, 2002). c) Na nacisty rozpoutanou válku, která nejdříve likvidovala jejich protivníky a potom je samotné (Bullock, 1995; Evans, 2009; Fischel, 2010; Friedlander, 1997; Lewis, 2000; Shirer, 1990).

VI. Holocaust—133


7. 11. 2016 11:37:44

Vzhledem ke svým vlastním zážitkům mohu teorii do jisté, i když nevelké míry ilustrovat a její platnost prověřit, tj. podepřít, nebo zamítnout, na základě svých osobních zážitků, a čtenář může posoudit výsledek. Moje první zkušenost s fašismem byla praktická. Učinil jsem ji, když mi bylo něco přes jedenáct let, v roce 1942. Neznámý fašistický výrostek mne na ulici praštil do obličeje a zlomil mi zub. Asociace: Nebyl to „zub za zub“ Stalo se tak na jižním Slovensku, které tehdy patřilo k Maďarsku. Byl jsem na procházce a díval jsem se do svého nového notýsku s obalem z umělé hmoty, což byla tehdy u nás nevídaná technická novinka. Notýsek mi poslala moje teta, která v roce 1938 emigrovala do Anglie. Babička se o ni neustále strachovala, zvláště, když tam bombardovala německá Luftwaffe. Chtěla, aby se vrátila k ní. Babička asi za tři roky zahynula v plynové komoře v Birkenau, zatímco teta válku přežila. Nevšiml jsem si, že zrovna procházím kolem obchodu místního vůdce Šípových křížů, jak se nazývala organizace maďarských fašistů. Vyšel odtud zmíněný výrostek a chtěl mi můj notýsek sebrat. Když jsem mu ho odmítl vydat, dal mi ránu do obličeje a domů jsem se vrátil zkrvavený, s vylomenou polovinou jednoho zubu v ruce. Je zvláštní, že ten napůl vylomený zub mi vydržel do pozdního stáří, asi jako připomínka, že fašismus je reálná a zhoubná věc. Doma z toho bylo pozdvižení, ale nikdo z rodiny nepovažoval za možné a vhodné si kdekoli stěžovat. K ničemu by to nevedlo, byly by z toho jen nepříjemnosti a ti fašisté, kteří měli vliv, by se ještě mohli mstít. Děda mi vyčítal, že jsem si nekryl obličej, že bych o zub nepřišel, a říkal, že v takové době je tím hlavním přežít bez úhony, a proto se musí každý chránit sám, protože mu často nikdo nemůže pomoct, a měl pravdu. Později jsem se dozvěděl o biblickém rčení „zub za zub“. Když jsem se na jaře 1945 vrátil, ptal jsem se po tom fašistickém výrostkovi, ale nenašel jsem ho. Chtěl jsem s ním mluvit a taky mu vyrazit zub. Později jsem si uvědomil frustrující skutečnosti. Po válce to vypadalo, jako by fašisté nikdy neexistovali. Za to, co činili, se jim jen výjimečně dostalo odplaty a trestu. To nebyla dobová zvláštnost, velké hromadné zločiny se obvykle netrestaly a netrestají. Nefunguje ani prastaré mravní pravidlo, pocházející asi z Mezopotámie, neplatí ani „zub za zub“. O novějších etických pravidlech ani nemluvě.

—

Zaměřme se dále na některé obecné stránky fašismu, jež se kromě historických aspektů vyznačují i jinými, o nichž se zatím moc nemluví. Jejich vymezení může mít smysl z hlediska posouzení skutečných nebo potenciálních neofašismů.



7. 11. 2016 11:37:44

Nacisté, tj. fašisté němečtí, jsou nejen osnovateli a hlavními protagonisty hrůzného a dosud nevídaného masového vyvražďování milionů lidí průmyslovými technikami, ale nacismus je potenciálním vzorem, metaforou a i prototypem podobných hnutí, pseudoetiky, politiky a uspořádání společnosti jinde a v jiné době. Pokusy o jeho uplatnění v současném mezinárodním kontextu, jak řečeno, nejsou vyloučené a mohou se stát i pravděpodobnými. Fašismus měl hrubě zastrašovací a násilnickou povahu, a teror a totalitní vládnutí byly jeho podstatnými rysy. Obyčejní, malí lidé, a zvláště neorganizovaní jedinci, nechápali, o co jde. Měli asi takovou možnost se ubránit, jako tehdy já na té ulici s vylomeným zubem. Podobné byly i silové vztahy mezi pachateli a obětmi. Podstatným cílem spojenců v druhé světové válce bylo poražení fašismu, který měl být zničen provždy (Sověti to vyjádřili slovy „rozdupat fašistickou hydru ve vlastním doupěti“; tím měli na mysli dobytí Berlína). Došlo k tomu jen částečně a bez záruky, že je to navždy. Budeme se zabývat principy fašismu jakožto způsobu uspořádání společnosti, včetně nacismu, který byl nejrozvinutější variantou. Z historického hlediska u fašismu vždy šlo, a případně může jít, o specifickou politickou společenskou strukturu s „jedinečnou“, samozřejmě nikoliv pozitivní kvalitou, a to způsobem svého vzniku a existence. Jde však o jev nikoliv jednorázový, nýbrž takový, který se může opakovat. Každá jeho jednotlivá realizace byla (a byla by) v uvedeném smyslu jedinečná. Domnívám se, že se uplatňují čtyři obecné podmínky vzniku/vytvoření fašismu: První podmínkou je „sociální (kolektivní) zoufalství“ většiny nebo velké části obyvatelstva. V případě nacismu bylo toto zoufalství navozeno prohranou válkou, tvrdými podmínkami Versailleské mírové smlouvy, ekonomickým chaosem a bídou a neschopností působících vlád udělat pořádek; to vše bylo spojeno s beznadějí a nedostatkem jakékoliv vize účinné společenské a ekonomické změny k lepšímu. „Sociální zoufalství“ je specifický společenský jev „holistického“ typu (viz dále). Je to taková situace, kdy obyvatelstvo žije ze dne na den v bídě a bez naděje. Většina jednotlivců je mnohorozměrně nespokojena, lidé jsou otrávení a vykolejení, ale každý trochu jinak, po svém způsobu. A společnost je ponechána sama sobě, je bez cíle, bez programu reálného rozvoje, a stagnuje. „Sociální zoufalství“ postihující masy lidí, z nichž se bude vytvářet fašistický stát, je jednou z podmínek jeho vzniku. Avšak objeví-li se vůdce, který je charismatický (to je vlastnost, která je sama o sobě bez pozitivního nebo negativního etického znaménka), a přijde s nějakým dostatečně prostým, populisticky lákavým projektem, jako by se všechno zázrakem mohlo změnit k lepšímu. Lidé, kteří jsou bezradní, přestávají samostatně myslet, to za ně údajně obstará vůdce, takže jejich intelektuální

VI. Holocaust—135


7. 11. 2016 11:37:44

a racionální diverzita začne oslabovat. A nové ideologii postupně uvěří většina. Celek společnosti se změní v jednolitou nekritickou tlupu, ovládanou klikou, o níž nikdo neví, kde se vzala a jak vlastně uchvátila moc. Takže kvůli obecné mizérii a falešné ideologii, které jednotlivce vzájemně spojují a znehybní jako jakési dvousložkové lepidlo, odkládají lidé své mnohostranné individuální zkušenosti a znalosti a začnou se chovat stejně. Populace vzdělaných, různorodých a mnohorozměrných jednotlivců se přetváří v jednolitou masu, mnohem omezenější, než by odpovídalo součtu osobních parametrů všech jednotlivců, kteří ji tvoří. Tito jednotlivci disponují různými schopnostmi, i tou, která jim umožňuje orientovat se mnoha směry; to všechno v nich zůstalo zachováno, avšak přestali být schopni svých potencí využívat a většina z nich „se otupí a znehybní“ a navíc se stává nemravnější než předtím. Velká většina obyvatel se stala jednosměrnou, jako modelové „vektoroidy“ zmíněné v kapitole o „sociální nenávisti“. Ale z hlediska cílů, které jim byly vsugerovány klikou, která jimi manipuluje (a byly ve své podstatě nehumánní), jsou nyní výkonnější. Z oné jednoty, která je učinila omezenějšími, čerpali sílu, která byla nemravná. Přitom jednotlivci, z nichž se postižený národ skládal, neztratili nic ze svých vloh a potencialit, které pouze zavřeli na zámek a někde zašantročili klíč. Když už se národ vydal na společnou cestu a mnozí z jeho příslušníků se namočili do něčeho nekalého, couvnout již bylo těžké, ba nemožné. Toho procesu jsem byl svědkem, když mi bylo přes třináct, zapamatoval jsem si to, a později vybavil a interpretoval. K tomu ještě menší poznámka: „sociální zoufalství“ se rozvíjí i v jiném kontextu. Popsané sociálně-psychologické mechanismy se mohou uplatnit rovněž jako jeden z faktorů sehrávajících spouštěcí roli při masové migraci, k níž dochází v současné době. Okolnost, že jev „sociálního zoufalství“, jako jakési přechodné stádium vývoje, se pravděpodobně uplatňuje v mechanismu vzniku fašismu i migrace, samozřejmě neznamená, že fašismus se rovná migraci, a naopak. Je evidentní, že tomu tak není! Je však otázkou, zda může sehrát nějakou relevantní roli mizející, „zbytkové“ sociální zoufalství u imigrantů v průběhu jejich adaptace v cílové krajině. Druhou podmínkou vzniku fašismu je existence vhodné „cílové menšiny“, které lze nasadit psí hlavu a z níž se dá udělat terč nenávisti. O mechanismech podobné nenávisti již byla řeč. Ten terč má být dostatečně viditelný a rozeznatelný pro všechny členy masy, nově semknuté manipulací. Cílová skupina musí být společensky dostatečně významná. Toho je zapotřebí, aby ji bylo možno využít pro roli strůjce a příčiny všeho zla a svést na ni vinu za vše, co se nedá interpretovat jako celonárodní kolektivní úspěch, dosažený díky genialitě vůdce a pomoci jeho gardy. Přičemž kladem je také to, je-li tato menšina bohatá, protože co se jí vezme, přispěje k velkému cíli. Je důležité, aby přitom byla nakonec porazitelná. Její likvidace přináleží k podstatným



7. 11. 2016 11:37:44

povinnostem systému vůči všemu lidu, v zájmu konečného vítězství velké ideje a říše na tisíc let. Nejpravděpodobnějším současným terčem jsou někde Romové, jinde imigranti, buď vcelku, nebo různého původu. Židé jím zůstávají – jako by to bylo něco jako jejich „historické poslání“. Tento terč je ztělesněním, nositelem a příčinou všech zel. Jeho fyzické zničení bude synonymem vítězství. Projekt, který nepřátelský terč omezí nebo zlikviduje, se zdá být důležitější a také lákavější než konkrétní opatření, která by sloužila k nápravě toho, co arcilotr údajně způsobil. Na základě této psychologie je pochopitelné, že i ke konci války, kdy se zločinná velmoc již blížila k prohře, se vlaky vozící Židy do Osvětimi-Birkenau ke zplynování a spalování těl v pecích mohly stát z hlediska válečné dopravy stejně významné jako vojenské transporty. Z uvedených důvodů byli mimořádně vhodným terčem Židé; o tom již byla řeč. Romové byli tehdy přidruženým terčem, a byli vražděni také, i když neodpovídali všem uvedeným požadavkům. Teď tomu může být někde naopak. Třetí nezbytnou podmínkou je onen charismatický vůdce způsobilý pro uvedené poslání. Způsob manipulací, jimiž se vůdce vytváří a prosazuje, bude následovat. Čtvrtou podmínkou je volba a prosazení vhodného mechanismu, podle možností totální nerovnosti mezi lidmi. Jde o polarizované rozdělení na vládnoucí – přežívající nadlidi (tj. „my“ v čele s naším vůdcem na jedné straně), a na „ne-lidi“, „polozvěř“ předurčenou nejdříve k zneužití a zotročení, a pak k likvidaci (to jsou „oni“). Oni, „nelidé“, nebyli jen ti, kteří tvořili terčovou skupinu. Po dosažení vítězství a po jejich likvidaci by přišly na řadu jiné populace, od nichž je co si vzít. Patřily k nim i slovanské národy. Pro Hitlera a jeho společníky byl odpovídajícím mechanismem holocaust, který vyjadřoval rovněž základní prvek programu hnutí. Pro Mussoliniho to byl národně imperiální systém napodobující starý Řím. Fašismus států vazalských k Německu byl spíše jen taktickými důvody oprávněnou variantou jejich ovládání. Tyto vazalské státy nesplňovaly všechny podmínky, a pokud by nacisté a jejich spojenci vyhráli, dříve nebo později by asi došlo i k úplnému ovládnutí satelitů, k jejich připojení k Říši a případně ke germanizaci. Pro některé potenciální neofašisty by to, co bylo uvedeno, mohla být sociálně-kulturní varianta jejich fašismu. Jak řečeno, zaměřená na ovládnutí diaspor „cizinců“ jako terčovou skupinu, což by znamenalo proti nim, zahraničním dělníkům a imigrantům. V případě národů, které jsou v dlouhodobém těžkém sporu se sousedy a v rámci jejichž hranic žije početná menšina nenáviděného sousedního národa, by mohlo dojít k fašizaci na tomto podkladě. Doprovodným mechanismem různých fašismů je ultranacionalismus a také boj proti všem, pokud to podmínky dovolí, až k úplné porážce a vyvraždění nepřítele, přičemž takovým nepřítelem jsou všichni kromě vlastního

VI. Holocaust—137


7. 11. 2016 11:37:44

národa. Pro superfašisty, jakým byl Hitler, by prohra vlastního národa, k níž docházelo, měla také znamenat záhubu všech až do posledního příslušníka. To i proto, že oni nebyli hodni „velké ideje vůdce“, jemuž nezbývá jiná možnost, než se zahubit sám. V té době se mnoha Němcům zdálo, že k tomuto závěru měl Hitler dospět mnohem dříve. Je zjevné, že způsob fašizace závisel (by závisel) na historických tradicích a dalších specifických znacích příslušné populace a že by přicházely v úvahu i jeho přechodné a neúplné formy. Historie se samozřejmě neopakuje, ale faktory ovlivňující vývoj mohou mít trvalejší působnost. Na základě analýzy toho, zda jsou splněny zmíněné potenciální podmínky rozvoje fašismu, a také toho, v jaké formě a do jaké míry by snad bylo možné částečně předvídat neofašistické nebezpečí i jeho naléhavost, aby se mu mohlo zabránit. Vyjmenované čtyři potenciální podmínky fašismu by bylo možné, obrazně řečeno, také považovat za čtyři symptomy fašistického syndromu. Všechny tyto symptomy, samostatně nebo v kombinacích, reprezentují příznaky těžké „sociální patologie“. Potenciální varianty neofašismu by mohly být, a nejspíše by byly, parciální, bez úplného vyjádření všech symptomů. Jak se utváří „vůdce“: Věnujme ještě pozornost možnému způsobu vytváření charismatického fašistického, nebo hypoteticky i neofašistického vůdce. Podstatnou roli zde hraje psychická vlastnost „oddanosti“ a potenciální specifický mechanismus, založený na sčítání „vektoroidů“, o nichž byla řeč v souvislosti se „sociální nenávistí“. Jak již bylo řečeno, obsah pojmu „láska“ je obtížné definovat mimo oblast obecné filozofie. Na rozdíl od „nenávisti“ zatím nelze vymezit její sociálně-psychologické, neuropsychologické a fyziologické základy. Existuje však „individuální oddanost“, jistá forma náklonnosti, která se týká jednosměrného vztahu dvou jedinců: jde o oddanost vůdci a nikoliv naopak. Tento pojem i proces jsou specifičtější než „láska“. Avšak k experimentální analýze oddanosti zatím neurovědy nejspíše nedosahují. To ale nemusí trvat dlouho. Ve společnosti pociťují různé dvojice jednotlivců, kteří se znají, k sobě navzájem nebo jednostranně přechodně také určitou míru oddanosti jeden druhému. „Individuální oddanost“ lze definovat jako směs úcty, důvěry k schopnostem a charakteru jiné osoby, to vše v obvyklých mezích. Lze vyjádřit i její velikost a škálovat míru oddanosti jednotlivých osob. To znamená, že je to jev, jejž lze zkoumat sociálně-psychologickými metodami, které jsou k dispozici. To činí z toho, co se oddanosti k vůdci týče, hypotézu, kterou můžeme testovat. „Individuální oddanost“ je součástí normálních, stále se měnících mezilidských vztahů. „Sociální oddanost“ je pak vztahem mnoha jedinců, kteří se upínají k jedinému jedinci – vůdci, jehož podřízenými se stávají. Individuální oddanost



7. 11. 2016 11:37:44

každého jednotlivce by se mohla chovat jako „vektoroid“ (viz „sociální nenávist“), vyznačující se velikostí a směrem. Velikost individuální oddanosti vůdcova přívržence je vystupňovaná pomocí psychologické manipulace. Jejím obsahem je kromě oddanosti v úzkém slova smyslu směs bezmezné úcty, náklonnosti, obdivu, obliby, bezmezné poslušnosti a nekritičnosti k jedinému vůdci, který rozhoduje, nese všechnu zodpovědnost, a jehož ostatní poslouchají a podřizují se mu. Podstatnější vliv však má okolnost, že oddanost mnoha jedinců může být zaměřena na stejný cíl, na jediného vůdce. To pak znásobí jeho moc, skoro jej „vynáší do nebes“ a z jistého hlediska ho „zbožští“. Asociace: Severokorejská škola Severní Korea, země se supertotalitárním vedením, by se hodila k objektivnímu studiu toho, čeho se dá dosáhnout dlouhodobým nácvikem oddanosti. Ve vztahu oddaných k vůdci může být i více nebo méně strachu, což platí asi vždy. Avšak sporé zprávy, nikoliv psychologů, ale představitelů médií, naznačují, že ona oddanost nebývá dovedným hereckým výkonem, ale je reálná. Nejde nám o posuzování Severní Koreje, ale o to, že sociálně-psychologickými přístupy lze oddanost zejména k autoritě, k vůdci, nositeli moci, výrazně až absurdně stupňovat. To, že nejde o geneticky podmíněnou způsobilost, ale o naučený jev, vyplývá z okolnosti, že obyvatelé Severní a Jižní Koreje se z genetického hlediska neliší. Srovnání současných „sociálních kultur“ (viz kapitolu 3) severokorejského a jihokorejského etnika s prakticky identickými genetickými charakteristikami, které se mimořádně a neočekávatelně liší, dokazuje, jak mocný je vliv procesů „negenetického přenosu vlastností“ (NGPV), navozených odlišností života a světonázorových systémů, trvajících pouhých několik desetiletí! Politický osud rozdvojené Koreje, přes svoji tragičnost, vlastně představuje jakýsi neplánovaný sociální experiment velkého významu. Možnosti dosažitelné soustavnou celonárodní kolektivní indoktrinací jsou překvapivé a otřesné. Jde o masové sociálně patologické poškození, které představuje nebezpečí pro postižené i pro jejich politicko-ideologické protivníky. Bylo by žádoucí provést co nejdříve kvalifikovaný sociálně-psychologický rozbor na mezinárodní úrovni, aby se odhadla intenzita zábran před potenciálními masově riskantními rozhodnutími těch, kdož mají v Severní Koreji moc. Je také evidentní, že by bylo vhodné věnovat značnou pozornost výzkumu sociálních kultur z hlediska jejich vytváření i ovlivnitelnosti.

—

Z hlediska mechanismu holocaustu je podstatná absurdní oddanost nejen nacistů, ale většiny německého národa k Adolfu Hitlerovi. To, co řekl, se stávalo v podstatě zákonem (nemluvíme o období zhroucení Říše), a navíc měl u národa skoro bezmeznou autoritu. V tehdejší skoro totální totalitě stál

VI. Holocaust—139


7. 11. 2016 11:37:44

na vrcholu společenské mocenské pyramidy a bral na sebe zodpovědnost za všechno podstatné, co se tam dělo. Tím ovšem současně zbavoval etické zodpovědnosti celou lidskou pyramidu, na jejíž špičce stál a která organizovaně, schopně, s důvěrou a většinou nekriticky plnila vše, co bylo rozkazem, a vše podstatné, co se dělo, bylo nařizováno rozkazy. Za určitých podmínek může docházet k tomu, že vůdce bude hnán k zodpovědnosti. Může například prohrát válku a být přitom zajat. Ze sekulárního hlediska však schází prostředek, jak ho k tomu přimět. „Vůdce“ může odmítnout i mluvit, a zbytek pyramidy je „z obliga“ (což platí jen v rámci probírané úvahy, a nikoliv z hlediska trestně-právního, a zvláště ne nadnárodního a mezinárodního zákonodárství). Kdyby byl souzen a popraven, jeho podřízení, hierarchicky organizovaní v pyramidě v rámci logiky zrůdné soustavy, by ale jeho zodpovědnost nezdědili. Totéž by platilo, kdyby neztratil moc a zemřel přirozenou smrtí. Pokud by systém zůstal zachován, přišel by po vůdci další vůdce, „mluvčí prozřetelnosti“, nositel vší zodpovědnosti, a podřízený národ by zůstal nadále bez jakékoliv odpovědnosti. Avšak svět už je tak zařízený, že nový mocipán by pravděpodobně „volal k zodpovědnosti“ nějaké lidi z dřívější pyramidy, kteří mu nevyhovují. Takže jedinou cestou k „zodpovědnosti“ v takovém systému by byla zvůle nového vůdce. V podobně organizované společnosti zodpovědnost obecně, a zvláště pak zodpovědnost mravní, prakticky přestane existovat. Pokud by si na to lidé přes několik generací zvykali a vytvořila se „sociální kultura osobní nezodpovědnosti“, byla by to skutečná všelidská eticko-sociální katastrofa. A něco podobného není apriorně vyloučeno. Bylo by to však proti přírodě, protože člověk-primát má ve svém mozku uloženu genetickou informaci k uskutečnění jiné, lidštější mezilidské a skupinové koexistence, než byla ta nacistická, totalitární. Etické důsledky uvedené nacistické sociální deformace, mj. ve vztahu k holocaustu, se zatím málo zdůrazňují. Uvažme ještě, i bez uvedeného, že podobní vůdci bývají psychopatičtí jedinci i v současné době, se všemi zápory této „diagnózy“. Navíc mají sklon vytvářet svůj „kult osobnosti“. Ten je možný v různých i ne-fašistických autoritativních režimech. Kult osobnosti bývá propojen s tzv. „dynastickým principem“, spočívajícím v tendenci převádění jakkoliv získané, výlučné politické moci na vlastní potomky nebo jiné příbuzné. K němu se připojuje tendence k revitalizaci „principu aristokratického“, spočívajícího ve snaze obnovování skupinových výsad, podle možností zděděných. Tyto jevy samozřejmě nemají s demokracií nic společného, avšak objektivně existují, nebo jsou naznačeny, i v různých současných politických systémech. Podobné tendence však v historii nejsou novinkou. Vyskytovaly se již v nejstarších kulturách i později.



7. 11. 2016 11:37:44

Charakteristika. VI. Holocaust 129

Recommend Documents