Holocaust moravských Romů Petra Pavlicová Veronika Klímová Gymnázium, Terezy Novákové 2, Brno 2. místo ve II. kategorii OBSAH
1 1.1 1.2 1.3 2 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 3 3.1 4 4.1 4.2 4.3 5 5.1 6 6.1 6.2 6.3 7 7.1 7.1.1 7.1.2 7.1.3 7.1.4 8 9 10 11
Úvod………………………………………………………………………….. 5 Historie moravských Romů do 20.století…………………………………….. 7 Období starověku a středověku………………………………………………. 7 Vznik prvních romských osad v okolí Brna………………………………….. 7 Výnosy omezující svobodný pohyb Romů …………………………………... 8 Období před druhou světovou válkou…………………………………………9 Protiromská politika a zákony………………………………………………... 9 Cikánské legitimace a jejich použití………………………………………….. 9 Začleňování usazených Romů do společnosti ……………………………….10 Vyhošťování Romů z Německa a Rakouska na naše území…………………11 Protiromská nálada v české společnosti před německou okupací…………... 11 Kárné pracovní tábory na území protektorátu ……………………………….12 Kárný pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu………………………………. 13 Protiromská opatření v roce 1942..……………………………………….…. 14 Situace před rokem 1942……………………………………………………..14 Vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti…………………………14 Soupis „Cikánů“ z roku 1942.………………………………………………..14 Protektorátní cikánské tábory………………………………………………...16 Cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu…………………………………….. .16 Výnos H. Himmlera o deportaci Romů do Osvětimi……………………….. 19 První transport moravských Romů …………………………………………. 19 Transporty mířící z Hodonína u Kunštátu do Osvětimi…………………….. 21 Další transporty moravských Romů………………………………………… 22 Koncentrační tábor Osvětim………………………………………………… 23 Cikánský tábor v Auschwitz – Birkenau……………………………………. 23 Příjezd do tábora a evidence vězňů…………………………………………. 24 Táborový režim………………………………………………………………25 Úmrtnost…………………………………………………………………….. 27 Poslední dny existence cikánského tábora…………………………………...27 Závěr………………………………………………………………………… 29 Abstrakt………………………………………………………………………30 Použitá literatura…………………………………………………………….. 31 Přílohy………………………………………………………………………..32
-4-
Úvod Ve své práci se zabýváme holocaustem Romů na území Protektorátu Čechy a Morava během druhé světové války, s důrazem na moravské Romy. Pro objasnění příčin, které vedly k vyhlazení více než dvou třetin všech protektorátních Romů, se v krátkosti věnujeme také historii Romů do 20. století. Toto téma jsme si zvolily, protože se zajímáme o historii, zejména o novodobé dějiny. Přestože je holocaust Romů v rámci druhé světové války poměrně obsáhle zmapované téma, veřejnosti je málo známé. Holocaust, tedy pronásledování a genocida určitých skupin obyvatel, bývá většinou spojován s vyvražďováním Židů. Stejně tak je ale na místě použít tohoto slova v souvislosti s životy Romů na územích okupovaných nacisty. Během let 1942 – 1944 bylo v důsledku nacistické rasové teorie vyvražděno více než pět tisíc osob romské národnosti z Protektorátu Čechy a Morava. Většina z nich zemřela v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Proč je holocaust Romů tak překvapivě neznámé téma? Během tří let, od konce války do roku 1948, nebylo dostatek času pro podrobné zmapování této skutečnosti. Po nástupu komunistického režimu zase chyběla vůle zanést tento problém do dějin druhé světové války. Velký podíl na tom má také příchod slovenských Romů na naše území a mnohdy násilné snahy o jejich začlenění do společnosti, i za cenu ztráty kultury a jazyka. To jsou hlavní důvody, proč se toto období dodnes nedostalo do povědomí širší veřejnosti, ve vztahu k historii druhé světové války. Za cíl naší práce jsme si stanovily rozšířit znalosti své, svých spolužáků a všech, kdo se zajímají o problematiku druhé světové války. Nikdy bychom neměli zapomenout na tuto tragickou část dějin. Naše práce je členěna na několik částí. Nejdříve se zabýváme historií Romů na našem území v předválečném období. Následuje popis opatření přijatých po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. V dalších kapitolách už se věnujeme samotným letem 1942-1944, tedy letem, ve kterých probíhal romský holocaust. Nejprve se zaměřujeme na zlomový rok 1942, kdy bylo rozhodnuto o „konečném řešení“ cikánské otázky, a dále se věnujeme samotnému vyhlazovacímu procesu, který probíhal nejprve v protektorátních cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a později v koncentračním táboře Osvětim. Z použitých materiálů a publikací byly pro naši práci nejpřínosnější knihy „Holocaust českých Romů“ (autor: Ctibor Nečas) a „Konečná stanice Auschwitz-Birkenau“ (autor: Vlasta
-5-
Kladivová). Dalším cenným zdrojem materiálů bylo Muzeum romské kultury v Brně, jehož pracovníci s námi při vzniku tohoto dokumentu ochotně spolupracovali. Touto tematikou se dlouhodobě zabývá historik prof. Ctibor Nečas. Narodil se roku 1933 v Rakvicích, okr. Břeclav. Vystudoval dějepis a český jazyk na filosofické fakultě brněnské univerzity a absolvoval postgraduální studium na Jagellonské univerzitě v Krakově. Působil jako středoškolský profesor a vysokoškolský asistent. Po roce 1989 se stal nejprve docentem a pak profesorem obecných dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Ve výzkumné a publikační činnosti se věnoval různým tématům z nových i soudobých dějin. O holocaustu českých Romů vydal mnoho publikací, čímž se výrazně zasloužil o zmapování života českých Romů během druhé světové války.
-6-
1
Historie moravských Romů do 20. století
1.1 Období starověku a středověku Romové přišli do Evropy z Indie. Nejdříve se usadili na území Byzantské říše. Od 11.století byli nazváni řeckým slovem „Athinganoi“, z čehož vzniklo i české označení „Cikán“. Bylo to pojmenování pejorativní, protože původně označovalo kacířskou sektu provozující magii. V důsledku náporu Turků na Byzanc začaly jednotlivé romské skupiny od začátku 15. století pronikat do střední a západní Evropy. Po příchodu byli Romové pod záštitou panovníka, ale nepodařilo se jim začlenit do společnosti, většina evropské společnosti je totiž považovala za cizince a později dokonce za turecké špiony.
1.2 Vznik prvních romských osad v okolí Brna V 80. letech 18. století se Josef II. pokusil o usazení Romů, z nichž se měli stát rolníci. Tato snaha vedla ke vzniku romské osady u Oslavan nedaleko Brna. Romové se nejdříve objevovali v okrajových čtvrtích dnešního Brna - o tom také svědčí zápisy v matrikách v Komíně a Komárově (tehdy připojena i obec Černovice). Zpočátku se zřejmě jednalo o kočovné nebo polokočovné Romy, kteří se časem usazovali. Při sčítání obyvatel v roce 1890 byla zjištěna příslušnost 17 Romů z rodiny Danielů do Černovic. V Černovicích tak postupně vznikala osada Romů. Romský černovický tábor byl umístěn zhruba kilometr od státní silnice Brno - Olomouc v rokli poblíž někdejší továrny na spodium (odtud také pochází název tábora„U kostivárny“). V roce 1921 měl tábor 31 obyvatel. Prudký nárůst romských obyvatel tohoto tábora nastal po roce 1928, kdy byl vyhlášen zákaz vstupu tzv. potulných Cikánů na území Velkého Brna. Do tábora se přestěhovaly romské rodiny z jiných míst a počet jeho obyvatel tak vzrostl v roce 1930 až na 103 obyvatel. Celkově bylo v tomto roce evidováno na území Moravy 1994 Romů. Kromě rodin Danielů usazených v Černovicích a časem i v Žebětíně se v Brně usazovaly rodiny Růžičků, Vrbů apod. Ve 20. letech
Romové tábořili nebo pobývali
v Husovicích („Na valše“ - Brandlova ulice), Maloměřicích (Říční ulice, Masarykova ulice – obecní dům), Židenicích (pískový lom „Pod agáty“ na Křížkovského ulici), Obřanech (nouzová kolonie). Od počátku 30. let probíhal pokus soustředit Romy z Brna do černovické kolonie. -7-
1.3 Výnosy omezující svobodný pohyb Romů Od počátku 16. století začaly být vydávány výnosy o vyhoštění romských skupin z jednotlivých zemí. Na Moravě bylo roku 1538 přijato první usnesení zemského sněmu, aby: “v dvů nedělích ze země vybyti a vypověděni byli“. Od první poloviny 18. století začalo masivní pronásledování Romů. Nejdříve byli prohlášeni za psance (kdokoliv je mohl zabít, aniž by byl potrestán) a později odsuzováni soudy - muži k oběšení, ženy po druhém dopadení na území zakázané země také k trestu smrti. Poněkud slabší bylo pronásledování v tehdejších Uhrách (resp. na Slovensku). Odtud již na konci 17. století přišla na Moravu do okolí Uherského Brodu rodina Štěpána Daniela, která byla přijata a protiromská nařízení se na ni nevztahovala. Podle provedeného sčítání v roce 1769 žilo na Moravě již 98 trvale usazených Romů, z toho bylo 14 Romů usazeno v Pozořicích v Brněnském kraji.
-8-
2
Období před druhou světovou válkou
2.1 Protiromská politika a zákony Četná opatření proti Romům ze strany úřadů měla dlouholetou tradici, jež předcházela období okupace našich zemí nacistickým Německem. Zákonná opatření i praktické provádění protiromské politiky vycházely především ze zákona č. 117/27 Sb. z 15. července 1927 o potulných Cikánech. Jako předloha pro tento zákon sloužil francouzský zákon o kočovnících z roku 1912 a bavorský zákon „o Cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Československá úprava „cikánské otázky“ byla v Evropě považována za jednu z nejdůslednějších a ve 30. letech se stala vzorem na mezinárodních kriminalistických konferencích věnovaných této otázce.
2.2 Cikánské legitimace a jejich použití Na základě zákona o potulných Cikánech zavedlo četnické pátrací ústředí evidenci všech osob označených za potulné Cikány nebo osoby žijící po cikánském způsobu. Osoby, na které se zákon vztahoval, byly charakterizovány jako „Cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící“. Takto označené osoby starší 14 let obdržely cikánské legitimace obsahující především osobní data, popis osoby a otisky prstů. Na základě prováděcích předpisů měli držitelé cikánských legitimací zakázáno vstoupit do městských obvodů Brna a Olomouce, do lázní v Luhačovicích a do obecních obvodů v okresech Boskovice (20 obcí), Hodonín (10 obcí), Holešov (4 obce), Hranice (2 obce), Mikulov (22 obcí), Moravské Budějovice (23 obcí), Moravská Ostrava (7 obcí), Nový Jičín (4 obce), Šumperk (20 obcí), Valašské Meziříčí (1 obec), Vsetín (1 obec) a Znojmo (60 obcí). V tehdejší Evropě nebylo toto opatření nikterak mimořádné. Potulní Cikáni byli totiž považováni za asociální a kriminální „živel“. V roce 1928 uskutečnily policejní orgány soupis, při kterém bylo evidováno celkem 36 tisíc osob označených cikánskými legitimacemi. Mnohým Romům však byly tyto legitimace vydány, i když žili usazeně. Hlavním důvodem byla nechuť jednotlivých obcí poskytnout domovské právo v nich žijícím Romům. Existují případy, kdy se Romové nechtěli smířit s evidentním oddělením od ostatní společnosti. Legitimace pak záměrně likvidovali nebo „ztráceli“. -9-
Někteří lidé projevili svůj nesouhlas s přidělením cikánské legitimace písemně a dožadovali se práva na vystavení legitimací občanských. V takových případech přicházely na řadu rodokmeny i nápadně tmavá pigmentace dotyčných, které měly zdůvodnit oprávněnost přidělení „cikánských“ průkazů totožnosti. Začátkem 30. let byla brněnská radnice upomínána Zemským úřadem, aby nainstalovala na přístupových komunikacích výstražné tabule o zákazu vstupu kočovných Cikánů do města. Podle policejního hlášení se kočovníci při svém pobytu v Brně zdržovali u Fišlů v Králově Poli, u Blatných na ulici Vídeňská 5 a u J.Fischgrunda v Olomoucké ulici .
2.3 Začleňování usazených Romů do společnosti Na rozdíl od českých Romů, kteří téměř bez výjimky kočovali a byli také početně slabší skupinou, moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně a byli koncentrováni v romských osadách na jihovýchodě Moravy (Oslavany u Brna, Svatobořice, Bohosoudov u Jihlavy, Strážnice atd.). Typickými příjmeními moravských Romů byla jména Daniel, Holomek, Herák, Ištván, Kýr nebo Murka . Mezi předválečné způsoby obživy Romů patřila tradiční řemesla (především kovářství a provozování hudby), která byla ale postupně nahrazována námezdní prací hlavně ve stavebním průmyslu a v zemědělství, případně rozličnými druhy podomního obchodu a překupnictví. Někdy Romové kombinovali tradiční řemeslo s nádenickou prací. Vzhledem k sezónnosti těchto prací byly v některých případech prostředky pro obživu získávány i drobnou kriminalitou (polní a lesní pych, drobné krádeže). Podle statistických údajů na Moravě převládali příležitostní dělníci a nádeníci. Rozdíl v profesním zaměření souvisel s rozdílem mezi kočovným a usedlým způsobem života. I přes diskriminační zaměření zákona č. 117/27 o potulných Cikánech probíhala na mnoha místech přirozená integrace romských osob do společnosti. Za nejvýznamnější doklad tohoto procesu lze považovat skutečnost, že v roce 1936 úspěšně ukončil studium Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze moravský Rom Tomáš Holomek z romské osady u Svatobořic na Kyjovsku.
2.4 Vyhošťování Romů z Německa a Rakouska na naše území
- 10 -
Koncem 30. let se i v našich zemích projevily následky pronásledování německých Romů (tzv. Sintů) nacisty, ke kterému došlo okamžitě po nástupu nacistů k moci v roce 1933 a které se stále stupňovalo. Protiromská opatření byla od roku 1938 zavedena i v zabraném Rakousku, což mělo za následek útěk velkého množství romských rodin na naše území. Odtud však byli tito pro úřady nepřijatelní migranti vyhošťováni podle zákona o potulných cikánech zpět. Situace se ještě více zhoršila po připojení pohraničních částí tehdejšího Československa k Německé říši na základě mnichovské dohody v říjnu 1938. Německé úřady začaly okamžitě s aplikací nacistických zákonů na zabraném území. Došlo i na všechna dosavadní protiromská opatření. Na území okleštěného Československa byly vykázány romské a sintské rodiny, které nemohly prokázat domovskou příslušnost na zabraném území. Část takto vyhoštěných Romů byla českými policejními orgány vrácena zpět. Některé romské rodiny legálně i nelegálně několikrát překračovaly státní hranice. Dobové noviny okomentovaly tuto situaci slovy: „A snad všichni se nastěhovali k nám. Velké množství dobrovolně, další část nuceně, neboť byli přivedeni k hraniční čáře a běžte - tak zněl rozkaz. Tím se stalo, že Cikáni zaplavili všechny české kraje.“
2.5 Protiromská nálada v české společnosti před německou okupací Po mnichovské smlouvě měla situace v našich zemích čím dál více antidemokratický charakter. Dobový tisk zveličoval kriminalitu a prohřešky Romů, obzvláště pak kočovníků. Také obecní zastupitelstva dávala podněty k pronásledování Romů. Někteří lidé dokonce požadovali zavedení podobných protiromských opatření, která se užívala v nacistickém Německu. Hlavním opatřením mělo být zřízení pracovních táborů. Příkladem je petice z 5.února 1939 adresovaná tehdejšímu předsedovi vlády Beranovi. Tuto petici sepsalo obecní zastupitelstvo ve Svatobořicích, a mimo jiné v ní stálo: „I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parazitů, jako jsou Cikáni.“
3
Kárné pracovní tábory na území protektorátu
- 11 -
Vyvrcholením pronásledování Romů před nacistickou okupací bylo přijetí nařízení o kárných pracovních táborech. Tato norma, podle které měli být do táborů zařazeni práceschopní muži starší 18ti let nedodržující zákaz kočování nebo vyhýbající se práci, byla přijata už vládou druhé republiky, realizace se však posunula až do období protektorátu. 15. března 1939 nacisté obsadili zbytek českých zemí a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Nařízení o kárných pracovních táborech bylo protektorátní vládou zveřejněno 28. dubna 1939. Bezprostředně po vzniku protektorátu docházelo k dalšímu pohybu Romů směrem na Slovensko. Tento pohyb byl však zastaven vyhláškou ministerstva vnitra z 30. listopadu 1939 o zákazu kočování. V oběžníku se uvádělo, aby místní úřady dohlédly na trvalé usazení Romů a zároveň aby Romům odebraly kočovnické listy. Pokud by Romové nezanechali kočování, měli být od 1. února 1940 zařazováni do kárných pracovních táborů. Proces usazování Romů byl velice problematický. Hlavní překážkou byl postoj obcí, které měly problémy v otázce bydlení. Na mnoha místech Romové živořili v kočovných vozech či provizorních objektech. Obce tyto problémy řešily tím, že Romy vypovídaly mimo svůj obvod. Z tohoto důvodu nastala v noci z 31. ledna na 1. února 1940 na mnoha místech kritická situace, protože kočovní Romové byli úřady vyháněni z míst, kde se chtěli usadit, zároveň však jim za to hrozil postih. Tato patová situace byla vyřešena až nařízením ministerstva vnitra z 13. února 1940, jímž byly obce donuceny povolit Romům aby se usadili v jejich obvodu. V Brně bylo takto usazeno 256 Romů, z nichž několik rodin zde byl usazeno na příkaz úřadů (např. rodiny A. Weinlicha, E. Forstové nebo A. Ištvánové – jednalo se celkem o 23 osob, které byly ubytovány v kolonii U kostivárny). Obce zároveň měly podávat pravidelné zprávy o chování nově usazených Romů; ti tak byli de facto pod policejním dohledem. Místní úřady ve většině zpráv uváděly, že Romové řádně pracují a žijí. Přesto jako preventivní opatření navrhovaly internaci v kárných pracovních táborech. Nacisté schvalovali toto opatření s tím, že jde pouze o dočasný stav. Internaci mužů v kárných pracovních táborech považovali za přechodné období před zásadnějším řešením „cikánské otázky“, které se ale mohlo začít realizovat až po likvidaci jakýchkoliv náznaků autonomie protektorátních úřadů. Až do roku 1942 proto byli ostatní Romové ponecháni v relativním klidu.
3.1 Kárný pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu
- 12 -
Na území protektorátu byly zřízeny dva kárné pracovní tábory – v Čechách v Letech u Písku a na Moravě v Hodoníně u Kunštátu. Vzhledem k tomu, že naše práce se zabývá zejména moravskými Romy, budeme se věnovat především hodonínskému táboru. Kárný pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu byl otevřen 10. srpna 1940. Nacházel se asi 700 metrů od obce Hodonín, na okraji lesíku Ubčina. Byl určen pro vězně z Moravy a skládal se ze 3 velkých dřevěných baráků, které mohly pojmout v létě 300 a v zimě 200 osob (byl tedy větší než letský tábor, jehož kapacita byla 240 osob v létě a 80 v zimě) a čtyř menších baráků, které sloužily jako kuchyně s jídelnou, ošetřovna (lékařská ordinace, místnost pro nemocné a umývárna), kancelář pro četníky a hospodářský barák sloužící k ustájení koní, uskladnění palivového dřeva apod. Dále se zde nacházel vodojem, studna, latríny a kotce pro psy. Osazenstvo tábora tvořili muži vyhýbající se práci nebo nedodržující zákaz kočování. V seznamech tábora byli Romové označováni velkým písmenem C (zkratka za slovo Cikán). Takto označených vězňů bylo v táboře přibližně 10 – 25 % z počtu všech internovaných. Muži zde většinou pracovali na stavbě silnic, v lese nebo v kamenolomu. Vězňové byli do tábora posíláni prostřednictvím okresních úřadů. Tábor byl řízen protektorátními orgány, dozor zajišťovali protektorátní četníci
4
Protiromská opatření v roce 1942
- 13 -
4.1 Situace před rokem 1942 Protiromská opatření přijatá po vzniku protektorátu, tedy zákaz kočování, nebo možnost internace romských mužů v kárných pracovních táborech, navazovala na opatření prvorepublikových úřadů. Romové žijící na území protektorátu byli evidováni kriminální policií, žili pod stálým dohledem, místní úřady pravidelně podávaly zprávy o jejich chování.
4.2 Vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti Vládní nařízení č.89/42Sb. ze dne 9. března 1942 o preventivním potírání zločinnosti, se stalo výchozím dokumentem pro zahájení řešení „cikánské otázky“. Tento zákon byl kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu H.Himmlera z roku 1937. Zaváděl policejní preventivní vazbu, která se vztahovala na tzv. asociály. Tato vazba byla časově neomezená. Mohla být uvalena kriminální ústřednou v Praze, nebo kriminální policií při brněnském policejním ředitelství. Zvláštní část v zákoně byla věnována „Cikánům a osobám žijícím po cikánském způsobu“. Tyto osoby mohly být uvězněny, pokud bez povolení opustily místo pobytu. Na území protektorátu byla preventivní vazba vykonávána v Praze-Ruzyni, v Brně (pobočka v Olšovci) a v Pardubicích, v tzv. sběrných táborech. Dále pak v bývalých kárných pracovních táborech, teď přejmenovaných na cikánské. Nejhorší variantou byl transport do koncentračního tábora Osvětim (něm. Auschwitz). V těchto transportech, které byly vypravovány od dubna 1942 do února 1944, ale Romové tvořili pouze malou část.
4.3 Soupis „Cikánů“ z roku 1942 Nacisté se stále snažili zvýšit míru podřízenosti protektorátních úřadů, proto došlo na počátku července 1942 k reorganizaci protektorátní policie. Do nově zřízené funkce generálního velitele neuniformované protektorátní policie nastoupil důstojník SS E. Weinmann. Jeho prvním opatřením bylo dne 10. července 1942 vydání výnosu „o potírání cikánského zlořádu“. Nařizoval provedení soupisu všech „Cikánů a cikánských míšenců“ žijících na území protektorátu. Tento výnos byl obdobou říšskoněmeckého nařízení z roku 1938 (které již bylo uplatňováno na území, které bylo k Německu přičleněno po mnichovské dohodě). - 14 -
Soupis byl proveden četnictvem a policií ve dnech od 1. do 3. srpna 1942. Koordinátorem akce byla kriminální ústředna v Praze, okresní úřady pak měly zajistit průběh soupisu organizačně. Jednotlivé obce musely sestavit seznamy všech osob, kterých se soupis týkal a zajistit jejich předvedení. Příslušné policejní orgány vypracovaly obsáhlou dokumentaci o každé rodině i jednotlivci. Byly vyplněny dotazníky, spolu s fotografiemi a daktyloskopickými kartami. Rozhodnutí zda se jedná o Roma nebo romského míšence bylo ponecháno na jednotlivých policejních úřadech. Výsledky soupisu byly vyhodnocovány do konce března 1943. Soupisu se celkem podrobilo 11 886 lidí. Z tohoto počtu bylo přibližně 5180 osob označeno za osoby žijící po cikánském způsobu; přitom za Romy bylo považováno pouze 266 osob. Soupisem bylo zapsáno asi 6500 etnických Romů a romských míšenců, kterým byly odebrány kočovnické listy. Toto opatření bylo motivováno převážně rasově, neboť neromští kočovníci mohli kočovat i nadále. Všem osobám nad 14 let byly odebrány průkazy totožnosti a napříště se měly legitimovat pouze cikánskými legitimacemi. Většina osob, které byly označeny za Cikány nebo cikánské míšence, byla propuštěna. Musely se však zavázat, že se bez povolení nevzdálí z místa svého trvalého pobytu. Zároveň již probíhaly přípravy na jejich pozdější likvidaci. Na menší část osob, které se podrobily soupisu, byla uvalena preventivní vazba v cikánských táborech.
5
Protektorátní cikánské tábory
- 15 -
Výnos o potírání cikánského zlořádu se stal výchozím dokumentem nejen pro provedení soupisu, ale také pro zřízení tzv. cikánských táborů, a to na místech původních kárných pracovních táborů. Vzorem pro zřízení těchto táborů se stala již existující podobná zařízení, např. v rakouském Lackenbachu. Do nově zřízených táborů měli být zařazováni především Romové splňující podmínky pro uvalení preventivní policejní vazby - tedy kočovný způsob života, vyhýbání se práci apod. Účelem táborů bylo podle ministerského výnosu vychovat „Cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánském způsobu“ k práci, pořádku a kázni. Na návrh četnických stanic byli takto označení Romové i se svými rodinami zařazováni do transportů, jejichž cílem byl v Čechách tábor v Letech u Písku a na Moravě tábor v Hodoníně u Kunštátu. Z těchto táborů museli být před 1. srpnem 1942 propuštěni nebo přemístěni jinam neromští vězňové. Na rozdíl od předchozího typu internačních táborů – kárný pracovní – byl tzv. cikánský tábor určen nikoliv pouze pro muže, ale pro celé romské rodiny. Tábory měly sloužit jako místa koncentrace Romů před jejich odsunem ke konečnému řešení – do koncentračního tábora v Osvětimi.
5.1 Cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu Cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu vznikl na místě bývalého kárného pracovního tábora. Byl schopen pojmout 300 vězňů, jeho kapacita však byla brzy po otevření značně překročena. Během prvních srpnových dnů roku 1942 se tábor rychle zaplnil, takže od 5. srpna nebylo kde ubytovat nově příchozí rodiny. Přistupovalo se tedy k nouzovým opatřením – vězňové byli ubytováváni v kočovných vozech nebo jen ve stanech. Tato provizoria se však s příchodem podzimu musela zrušit; k ubytování nadbytečných vězňů byly proto během října a listopadu postaveny dva dřevěné baráky. Od ledna následujícího roku se stavěly další tři baráky, určené jako dezinfekční a odvšivovací stanice, a také izolační barák, který sloužil lidem nemocným břišním tyfem. Nejenom ubytovací, ale také stravovací a hygienické podmínky byly katastrofální. Strava byla podávána jen v nejnutnějším množství, vězně proto téměř neustále sužoval hlad. Dávky byly dočasně zvýšeny pouze před odjezdem do koncentračního tábora v Osvětimi.
- 16 -
Tábor neměl potřebné hygienické zařízení pro tak velký počet lidí. To vedlo k častým onemocněním vězňů. Vyvrcholením bylo propuknutí tyfové epidemie na přelomu let 194243. Nad táborem byla vyhlášena karanténa a od 17. února 1943 byl izolován od okolí. Velitelem tábora byl Štefan Blahynka, který zde působil od prosince 1940, nejdříve ve funkci ředitele kárného pracovního, později cikánského tábora. Po vypuknutí tyfové epidemie v zimě 1942 odešel do tábora v Letech, aby zde připravil deportaci vězňů do Osvětimi. Po splnění tohoto úkolu se vrátil zpět do hodonínského tábora, kde zůstal až do jeho likvidace I v tomto táboře zajišťovali kázeň převážně protektorátní četníci. Jejich maximální počet byl 40, přičemž jejich chování k vězňům bylo v mnoha případech velice hrubé. Pomocnými orgány při zajišťování kázně v táboře byli vězeňští funkcionáři. Pro tento účel byli vybíráni zvláště hrubí a suroví vězni. Skutečným postrachem byl vězeňský funkcionář Blažej Dydy, který byl 29. dubna 1947 odsouzen brněnským lidovým soudem k těžkému doživotnímu žaláři za šikanování a hrubé zacházení se spoluvězni. Také on měl zásluhu na tom, že režim v táboře byl provázen neuvěřitelnou krutostí, násilím a strachem. Lékařskou službu v hodonínském táboře vykonával MUDr. Josef Habanec. Po propuknutí epidemie břišního tyfu na přelomu let 1942-43 byl do tábora přeřazen židovský lékař MUDr. Alfréd Mílek. Vztahovalo se na něj nařízení o omezeném styku Židů s ostatním obyvatelstvem, proto mohl lékařskou službu poskytovat pouze „rasově méněcenným“ romským vězňům. Po jeho deportaci do Osvětimi byl nahrazen rovněž židovským lékařem z letského tábora. Jediným legálním způsobem jak se dostat z tábora, bylo podat žádost o propuštění. Tyto žádosti se vyřizovaly u soudu v Brně. Protože jen velmi málo z nich bylo vyřízeno kladně (např. rodina Danielů z Oslavan se na přechodnou dobu mohla vrátit domů), někteří vězňové se pokoušeli o útěk. Jako první uprchla 16. srpna 1942 Anna Růžičková s dcerou Barborou a vnukem Janem; po více než dvou měsících skrývání v lese však byli 28. října u Boskovic dopadeni a deportováni zpět do tábora. Jen několik málo útěků se podařilo. V naprosté většině případů byli vězňové vráceni zpět do tábora a potrestáni krutým bitím. Všichni vězni v táboře museli pracovat. Od této povinnosti nebyly osvobozeny dokonce ani děti. Pracovalo se buď na vnějších pracovištích, nebo uvnitř tábora. Vnější pracoviště byla rozmístěna na stavbě nové silnice z Plzně do Moravské Ostravy. Muži byli využíváni při lamačských a výkopových pracích, nebo káceli stromy či dobývali pařezy, ženy - 17 -
zase drnovaly dna příkopů a kladly drenáže. Děti a mladiství potom výkopy odvodňovali, upravovali terén apod. Uvnitř tábora vězni prováděli především úklidové a stavební práce, jako stavba obytných baráků, budování vodovodu, kopání sklepa. Někteří vězni pracovali také pro místní rolníky, např. při sklizni obilí nebo brambor, kteří si tuto velmi levnou pracovní sílu mohli objednat u velitele tábora. Peníze, které takto vydělali, sloužily k pokrytí nákladů na provoz tábora. Celkem prošlo cikánským táborem téměř 1400 osob, z nichž asi 29,8% byli muži, 32,4% tvořily ženy a 29,9% děti. Pouze 176 osob se vrátilo na svobodu. Následkem nemocí a špatných podmínek zde zahynulo 207 lidí.
6
Výnos H. Himmlera o deportaci Romů do Osvětimi Na podzim roku 1942 se „cikánská otázka“ blížila ke svému konečnému řešení.
Rozkaz H. Himmlera z 16. prosince 1942 nařizoval pro všechny „Cikány, cikánské míšence a - 18 -
neněmecké příslušníky romských skupin balkánského původu“ internaci v koncentračním táboře Osvětim-Březinka (něm. Auschwitz-Birkenau). Deportace se neměly vztahovat na Sinty (němečtí Romové) a Lallery (Romové, kteří od poloviny 19. století přišli z Čech do Německa). Dále mohly být vyňaty ty osoby, jejichž manžely byly plnoprávní příslušníci německého národa (ti by se ale pak museli
podrobit sterilizaci) a také lidé s trvalým
bydlištěm a stálou prací, muži sloužící v armádě a osoby s cizí státní příslušností. Proti udělování takovýchto výjimek ale protestoval vedoucí Hitlerovy kanceláře M. Borman i sám Hitler. S poukazem na to, že by toto jednání nebylo pochopeno veřejností, se tedy nerealizovalo. Nařízení o deportacích se vztahovalo na území Německé říše (včetně okupovaného Rakouska a Sudet), Belgii, Holandsko, Lucembursko, Polsko a Protektorát Čechy a Morava. Z těchto území měli být Romové soustředěni do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Tento Himmlerův rozkaz byl 29. ledna 1943 doplněn prováděcími směrnicemi RSHA a o den později pokyny téhož úřadu k zabavení majetku Romů jako nepřátel říše.
6.1 První transport moravských Romů V Brně se vůbec první transport vypravený z protektorátu do osvětimského koncentračního tábora začal připravovat od počátku března 1943. Do stájí jízdního oddílu protektorátní uniformované policie na Masné ulici č. 3 byly soustřeďovány romské rodiny z Bystrce, Slatiny a Černovic, z kolonií Řádky, U olší, U kostivárny a z dalších okresů z okolí Brna, např. z Oslavan, Bořitova či Žebětína. Dozorem byl pověřen Josef Herzig, kriminální rada německé Kripo. Za hladký průběh celé akce odpovídal tehdejší komisař kriminálního oddělení brněnského policejního ředitelství J.Bilík. Po příchodu na Masnou ulici museli vězňové odevzdat osobní doklady. Potom odcházeli do městské dezinfekční stanice k ostříhání a celkové očistě. Po návratu se provizorně ubytovali na hromádkách slámy a čekali, co bude dál. Někteří se snažili uplatit J. Herziga, případně strážmistra neuniformované protektorátní policie A. Dubového, aby je pustili. Podařilo se to však jen několika málo lidem, kteří se potom mohli vrátit domů. Ostatní se ocitli na jmenném seznamu, podle kterého byli zařazováni do transportu. Transport vyjel 7. března 1943. Skládal z 23 nákladních vagónů; z tohoto počtu bylo osm vagónů ze Starého Města (asi pro 350 osob), tři vagóny z Jihlavy (pro 100 osob) a šest vagónů z Olomouce. Zapečetěné vagóny se připojovaly k osobním vlakům. Neuniformovaná
- 19 -
protektorátní policie doprovázela vlaky až do Ostravy, odkud transport eskortovala německá kriminální policie. Z osvětimského nádraží potom transport doprovázely stráže SS. Vlak zastavil na vedlejší koleji naproti vchodu do ženského tábora v OsvětimiBřezince, kde byli vězňové brutálně vyloženi a nákladními auty odvezeni do cikánského tábora. První noc strávili vestoje, kvůli zoufalému nedostatku místa, protože byli všichni nacpáni do jednoho bloku. Evidence se prováděla až po dvou týdnech, 20.- 23. března 1943. Každému vězni bylo přiděleno číslo, před kterým bylo písmeno Z (zkratka za Zigeuner – Cikán). Vězňové byli zároveň tetováni na levé předloktí. Prvním brněnským transportem bylo do osvětimského tábora celkem dopraveno 492 mužů a 546 žen. Věkové složení transportovaných vyplývá z následující tabulky: Věk 0-14 15-59 60+ Celkem
Ženy 211 38,64% 303 58,72% 32 5,86% 546
Muži 220 44,71% 242 49,18% 30 5,08% 492
Obě pohlaví 431 41,52% 545 52,50% 57 5,49% 1033
Nejmladší z transportovaných byla Františka Valošková (nar. 11. ledna 1943). Byly jí necelé dva měsíce. Nejstarší obětí byla Cecílie Berousková (nar. 4. října 1857). Bylo jí 86 let. Naprostá většina transportovaných mužů (455) byla státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava. Podobné to bylo i u žen, kde bylo 533 státními příslušnicemi protektorátu. Část mužů a žen z brněnského transportu byla dočasně nebo trvale přemístěna do jiných koncentračních táborů (např. do hlavního tábora Auschwitz I, do Buchenwaldu, do tábora v Ravensbrücku nebo v Natzweileru). V těchto táborech byly snesitelnější životní podmínky; vězňové tedy měli o něco větší šanci na přežití. Naopak ti, kteří zůstali v cikánském táboře, tam postupně vymírali. Zásluhu na tom měly nelidské ubytovací a hygienické podmínky, naprostý nedostatek jídla a těžká práce. Prvním hromadným transportem, který byl vypraven z Brna, bylo do koncentračního tábora v Osvětimi odvezeno přes tisíc mužů, žen a dětí z celé Moravy. Více než dvě třetiny z transportovaných osob prokazatelně zahynuly. Celkem 737 lidí. Ale ani toto hrozné číslo není konečné, protože v něm nejsou zahrnuta úmrtí z posledních dnů existence tábora.
- 20 -
6.2 Transporty mířící z Hodonína u Kunštátu do Osvětimi Z hodonínského tábora byly vypraveny dva hromadné transporty. První transport tzv. asociálů odjel 7. prosince 1942. Skládal se ze 78 hodonínských vězňů (47 mužů a 29 žen) a 13 dalších Romů internovaných v brněnské policejní věznici. Byl realizován na základě výnosu o preventivním potírání zločinnosti. Směřoval do koncentračního tábora Auschwitz I. Hlavní transport z hodonínského tábora se uskutečnil již na základě Himmlerova výnosu z 16. prosince 1942. Na štábní poradě generálního velitele neuniformované protektorátní policie, která proběhla 12. února 1943, byl dohodnut postup deportací. Nejdříve měli být do koncentračního tábora přesunuti vězňové z protektorátních cikánských táborů. Poté měli následovat Romové, kteří byli dosud ponecháni na svobodě. Vězni z cikánských táborů museli být před odjezdem zdraví a odvšivení. Pak mělo být vypráno jejich prádlo a vydezinfikovány baráky, kde žili. Transportu mělo předcházet sestavení jmenného seznamu po 60-80 osobách (podle příbuzenských vztahů – „den Sippen nach“). Do seznamů se nesměli zařazovat nemocní vězňové ani pomocné síly (např. ti, kteří pracovali v kuchyních, ošetřovnách), neboť by se muselo čekat na zapracování nových pomocníků a výsledky jejich zdravotních testů. To by narušilo plynulost deportací. Po odjezdu transportů z cikánských táborů by se v teď už prázdných táborových barácích začali shromažďovat zbývající Romové, až dosud žijící volně. Zdravotní situace v cikánských táborech (především epidemie tyfu, kvůli které byla od 15. ledna vyhlášena nad tábory karanténa) však byla do té míry nepříznivá, že se tento postup deportací nedal dodržet. Proběhl tedy v přesně opačném sledu: do koncentračního tábora v Auschwitz-Birkenau nejprve v březnu 1943 přijely transporty dosud svobodně žijících Romů převážně z Moravy, zatímco transporty z obou táborů dorazily až v květnu a srpnu. Druhý hromadný transport z hodonínského cikánského tábora byl vypraven 21. srpna 1943 a bylo jím odvezeno 749 vězňů. Vlak skládající se z 20 nákladních a dvou osobních vagónů vyjel z nádraží v Nedvědici. V Brně byl transport rozšířen o 17 vězňů z brněnské věznice a odtud pak pokračoval do Přerova. Celkem tedy jelo 766 osob. Brzy ráno 22. srpna dojel vlak do Moravské Ostravy, kde ho převzala německá bezpečnostní policie. Pod jejím
- 21 -
dohledem opustil město a krátce před polednem dorazil do cílové stanice, odkud pro většinu transportovaných nebylo návratu. Po odjezdu druhého transportu zůstalo v cikánském táboře 62 vězňů. Z nich 26 bylo propuštěno na svobodu, 22 osob neschopných transportu bylo převezeno do brněnské donucovací pracovny a zbytek byl určen k úklidu a dezinfekci táborového areálu. V zimě 1944 byli spolu s pardubickým transportem převezeni do koncentračního tábora v Osvětimi.
6.3 Další transporty moravských Romů V rychlosti, jakou byly transporty vypravovány, se české a moravské prostředí podstatně lišilo. Zatímco v Čechách byli Romové odsunuti během jara 1943, na Moravě zůstalo po první vlně deportací několik usedlých romských rodin. Německé kriminální policii připadal jejich počet příliš vysoký. Po přezkoumání se ukázalo, že v Brně a Vyškově žijí jen ti Romové, které německá kriminální policie propustila ze sběrných míst na svobodu. Největší počet výjimek byl udělen v okrese Zlín, kde byly evidovány 103 osoby. Z nich 38 uprchlo nebo bylo ve vězení a 26 bylo na nucených pracích v říši. U zbylých 39 Romů byla provedena kontrola a poté byli zařazeni do transportu mířícího do Osvětimi. Jedna z mála známých udělených výjimek byla rodina hudebníka Jožky Kubíka, za niž se zaručil kolaborantský spolek Národopisná Morava, a proto nebyla zařazena do transportu.
7
Koncentrační tábor Osvětim Osvětim (německy Auschwitz) je souhrnný název pro jeden z nejrozsáhlejších a
nejobávanějších vyhlazovacích táborových komplexů, který nacisté vybudovali. Rozkládal se západně od Krakova, který byl za druhé světové války metropolí Generálního
- 22 -
gouvernementu, mezi řekami Vislou a Solou. Tábor tvořily tři vzájemně propojené části: první z nich - Auschwitz I – vznikla roku 1940 v blízkosti města Osvětim. Původně byla určena pro polské politické vězně, postupně se rozšiřovala v rozsáhlý tábor nucené koncentrace, z něhož se nakonec stal tábor kmenový, který měl řídící úlohu v celém táborovém komplexu. Druhá část - Auschwitz II-Birkenau – byla vybudována roku 1942 asi tři kilometry od Osvětimi, na území vystěhované a zbourané obce Březinka (německy Birkenau). Zpočátku měla sloužit k věznění válečných zajatců, později ke koncentraci a vyhlazování Židů, Romů a politických odpůrců. Třetí část - Monowitz - byla vybudována roku 1943 jako vnější tábor. Byla vybudována na územích dalších vystěhovaných obcí Babice, Budy, Broszkowice, Harmeže, Plawy a Rajsko. Zahrnoval také několik desítek menších táborů na mnoha místech v Horním Slezsku. Romové byli vězněni ve všech částech koncentračního tábora. V Auschwitz I to byli ti, kteří přijeli v tzv. asociálních transportech, nebo tam byli přemístěni. Obývali blok 10, tzv. cikánský. Romové věznění v táboře Monowitz pracovali v podtáborech, hlavně v Babicích a Budách. Nejvíce Romů však bylo soustředěno do Auschwitz -Birkenau.
7.1 Cikánský tábor v Auschwitz-Birkenau „Osvěnčinate hi kher báro,
„V Osvětimi je velké vězení,
odoj amen phándle.
tam nás zavřeli.
Har amen líle, o, bala amenge činde téle,
Když nás brali, ó, vlasy nám ostříhali,
háby amenge dine, hamáre háby jon líle.“
háby nám dali, naše nám vzali.“
(Nečas C.: Z Brna do Auschwitz-Birkenau, str. 7) Část Auschwitz-Birkenau byla záměrně umístěna do naprosto nevhodného prostředí. Okolní bažinatý terén téměř nevysychal, takže byl příčinou stálých vlhkých výparů a obrovského množství komárů. Také klimatické podmínky byly nepříznivé – podnebí se vyznačovalo velkými teplotními výkyvy přes den a značnými rozdíly během roku, kdy na jaře a na podzim byly vichřice a husté mlhy, v létě úmorná vedra a v zimě nesnesitelný chlad a mráz. Stavba cikánského tábora začala bezprostředně po vydání Himmlerova výnosu z 16. prosince 1942. Koncem února 1943, kdy byl tábor otevřen, stály všechny dřevěné bloky a dvě
- 23 -
zděné kuchyně. Dostavovaly se také latríny a umývárny, do kterých ale ještě nebyla zavedena voda. Na prostoru 150 na 170 m bylo postaveno 32 dřevěných baráků. Kapacita těchto objektů byla 300-400 osob, v průběhu existence tábora v nich však žilo 1000-1200 osob, tedy asi 3krát víc. Tábor sousedil na západní straně s nemocnicí pro muže, na východní straně s mužským kmenovým táborem. Za jižní stranou byla železniční vlečka s pověstnou rampou, kde se prováděly selekce přijíždějících židovských transportů. Cikánský tábor byl svým způsobem výjimečný, protože na rozdíl od jiných částí koncentračního tábora tu byly romské rodiny ubytovány dohromady.
7.1.1
Příjezd do tábora a evidence vězňů Vlaky s transporty zastavovaly na vedlejší koleji naproti vchodu do ženského tábora
v Birkenau. Romové byl brutálním způsobem vyhnáni z vagónů, za neustálého křiku a bití stráží a štěkotu psů. Nastoupili na nákladní auta, nebo se seřadili do pětistupů (zu fünf) a šli pěšky asi dva kilometry od vlaku do tábora. Ihned po příchodu se museli podrobit společné koupeli, což bylo pro všechny velmi ponižující, protože podle romských zvyklostí se žena nesmí svlékat před cizími muži. Po koupeli byli všichni vězňové tetováni na levé předloktí (číslo a písmeno Z) a dostali černý trojúhelník, který museli nosit přišitý na oděvu. Trojúhelník, tzv. vinkl, byl obecným označením vězňů. Lišily se svou barvou, která vězně přiřazovala do určité vězeňské kategorie. Černá barva označovala tzv. asociály. Tento pojem byl značně široký a kromě podvodníků, žebráků, tuláků, prostitutek a dalších zahrnoval také všechny usedlé romské rodiny. Evidence probíhala bezprostředně po příjezdu vězňů do tábora. Výjimkou byly pouze transporty, které přijely v noci. V tom případě byli vězňové nahnáni do volného bloku a evidence byla přeložena na další den. Některé transporty byly před evidencí umístěny do karantény, která měla zabránit zavlečení nakažlivých chorob do tábora. Osudně skončila karanténa pro polské Romy ze sběrného tábora v Szepetově, mezi nimiž se vyskytl skvrnitý tyfus. Byli umístěni do karantény na dvou volných barácích a nebyli vůbec zaevidováni. Večer 20. března 1943 byl vyhlášen zákaz vycházení a asi 1700 Romů bylo odvezeno do plynových komor.
- 24 -
Kromě těchto obětí byli ostatní vězni zapsáni do táborových evidenčních knih. Celkem bylo v táboře za celou dobu jeho existence evidováno 20 923 osob, z nichž 20% (tedy asi 4500 osob) tvořili Romové z Protektorátu Čechy a Morava. Složení vězňů podle státní příslušnosti ukazuje následující tabulka: Země Bez státní příslušnosti Německo, Rakousko, odtržená území ČSR Čechy a Morava Polsko Belgie Francie Holandsko Chorvatsk nezapsaní polští Romové celkem
Muži 442 6392
Ženy 482 6876
Celkem 924 13268
v% 4,08% 58,63%
2172 650 68 71 71 53
2370 702 53 74 68 73
4542 1352 121 145 139 126 1700
20,07% 13,49% 0,57% 0,69% 0,66% 0,55%
10 094
10 839
22 633
Několik desítek vězňů přijelo také z Maďarska, SSSR, Slovenska, Norska a dalších zemí, kvůli nečitelným zápisům však nelze zjistit jejich přesný počet.
7.1.2.
Táborový režim
Denní režim začínal kolem 4.00 hod. ráno údery gongu, které oznamovaly budíček. Vězni se během několika minut museli obléct, uklidit palandu a opustit budovu. V blocích, kde bylo minimum prostoru, však bylo velmi obtížné jednat rychle; jakékoliv známky nepořádku či nedostatek rychlosti však byly okamžitě surově trestány. Po opuštění bloku se vězni zařadili do fronty na umývárny a latríny. Používání sociálních zařízení však bylo časově omezeno a opět provázeno dalšími krutostmi. Pokud se vězňové zařadili do jedné z front, riskovali, že na ně nezbude snídaně. A než se ve spěchu stačili nasnídat, už je svolával další rozkaz – ranní apel. Vězňové se museli postavit do přesně vymezených řad uprostřed volného prostranství mezi bloky. Tady se pak zjišťoval denní stav vězňů. Byla to velice nenáviděná činnost, neboť sčítání často trvalo déle než půl hodiny; během této doby se vězňové nesměli hýbat nebo se posadit.
- 25 -
Jakmile byl zjištěn počet vězňů, vraceli se staří lidé na obytné bloky a malé děti byly umístěny v tzv. mateřské školce. Práceschopní muži a ženy odcházeli pracovat. Romští vězňové byli jen velmi výjimečně určováni na práci mimo tábor. V tom případě muži pracovali v blízkosti dostavovaných krematorií a plynových komor, ženy zase sbíraly byliny pro táborové kuchyně apod. Pouze malá skupina vězněných trvale pracovala v táborových zařízeních, např. v nemocnicích, kuchyních, nebo jako roznašeči jídla či dozorčí služba u umýváren. Většina ostatních vězňů pracovala spíše příležitostně. Byli nasazováni na různé dokončovací práce, jako výstavba umýváren a sauny, úprava prostranství mezi bloky nebo budování silnice. Nechyběly ale ani bezúčelné práce, jako přenášení kamenů z jednoho místa na druhé, přehazování hlíny. Po návratu z práce se konaly večerní apely. Bývaly nekonečné zejména tehdy, když se při nich zjistilo, že některý vězeň chybí nebo uprchl. V tom případě se rozezněly sirény, po jejichž zahoukání začaly stráže SS pátrat po pohřešovaných vězních. Apel trval tak dlouho, než se uprchlíky podařilo dopadnout a všechna čísla seděla. Po skončení večerního sčítání měli vězňové osobní volno. Mohli se shromažďovat na volném prostranství, nebo se navštěvovat na obytných blocích. Přitom si sdělovali denní příhody, domlouvali si nejrůznější služby, nebo hráli a zpívali. Přirozená potřeba zpěvu a hudby nezanikla ani v nelidských podmínkách nucené koncentrace. Kolem 21.00 hod. ohlásily údery gongu noční klid, během něhož bylo přísně zakázáno opouštět bloky. Jestliže některý z vězňů zákaz porušil a byl reflektory vypátrán, stráže SS zahájily ze svých stanovišť na strážních věžích okamžitou palbu. Režim v cikánském táboře byl volnější než v jiných táborech. I přesto, že v cikánském táboře, na rozdíl od ostatních částí komplexu Auschwitz-Birkenau, nedošla tzv. zničující práce plného uplatnění, splňoval tábor své likvidační poslání. Především díky katastrofálním hygienickým a stravovacím poměrům.
7.1.3
Úmrtnost Vysoká úmrtnost v cikánském táboře byla dána už rozhodnutím o vyhlazení Cikánů
(toto rozhodnutí ovšem oficiálně nikde nezaznělo). Od března do konce září 1943, hlavně za - 26 -
epidemie skvrnitého tyfu, zemřelo více než 6 000 osob z 18 238 evidovaných vězňů. Od března úmrtnost neustále vzrůstala a od konce května byla nejvyšší ze všech táborů koncentračního tábora Auschwitz. Za celou dobu existence cikánského tábora v něm zemřelo více než 2645 protektorátních vězňů. Jedinou nadějí na záchranu byly transporty do jiných koncentračních táborů. Do hlavního tábora v Auschwitz nebo do jiných složek v Birkenau bylo za prací přemístěno 369 protektorátních vězňů, z nichž se ale většina po čase vrátila zpět. Během dubna a května 1944 bylo do Buchenwaldu a Flossenburgu transportováno 89 protektorátních vězňů, do koncentračního tábora v Ravensbrücku odjelo 123 žen. Poslední transport odjel 2. srpna 1944. Zachránilo se tím 490 žen, jejichž transport směřoval do Ravensbrücku a 918 mužů, kteří odjeli do Buchenwaldu. Po odjezdu tohoto transportu bylo téměř 3 000 zbývajících romských vězňů v noci z 2. na 3. srpna zavražděno v plynových komorách. Jak se na těchto číslech podíleli Romové z protektorátu je bohužel nezjistitelné. V cikánském táboře Auschwitz-Birkenau zahynulo více než 19 800 z 22 600 vězněných osob. To znamená, že nacisté plánovitě vyvraždili přibližně 94,6% všech romských vězňů.
7.1.4
Poslední dny existence cikánského tábora Od začátku května 1944 byl plánován masivní příjezd židovských transportů
z Maďarska. Pro nové vězně bylo potřeba místo k ubytování. Vedení SS proto 15. května rozhodlo o likvidaci cikánského tábora, čímž by se uvolnilo místo pro maďarské Židy. Akce měla být provedena už následující večer. Velitel cikánského tábora Paul Bonigut s tímto řešením ale nesouhlasil, proto s pomocí hlavního písaře vězně varoval před chystanou akcí. Kolem 19. hodiny dne 16. května 1944 ohlásily údery gongu zákaz vycházení. Před branou zastavila nákladní auta, z nichž seskákalo 50-60 příslušníků zvláštního komanda SS. Obklíčili baráky a vyzývali vězně k jejich rychlému opuštění. Uvnitř však panovalo ticho, muži, ozbrojeni lopatami, kameny nebo noži, čekali, co se bude dít dál. Obytné bloky nikdo z vězňů neopustil. Esesáci, zaskočeni odepřením poslušnosti, akci odložili a opustili tábor. V táboře tehdy žilo asi 6500 Romů, z nichž polovina byla po nezdařené akci 16. května odvedena do karantény. Tam byly sestaveny již zmiňované transporty 918 mužů a 490 žen, které 2. srpna 1944 opustily Auschwitz-Birkenau. Byli to poslední lidé, kteří odešli z cikánského tábora a unikli tak smrti.
- 27 -
Po odjezdu posledního transportu zůstali v táboře jen staří lidé, matky s dětmi a sirotci. Po setmění 2. srpna 1944 přijela nákladní auta, která Romy odvážela na dvůr krematoria číslo V. Tady si vězni uvědomili, co je čeká a pokusili se naposledy postavit na odpor. Proti převaze silných a často opilých esesáků však hladem a strachem vysílení nebo staří lidé neměli šanci. Pak byli nahnáni do plynových komor a zadušeni. Přesný počet obětí této hromadné vraždy není znám, neboť se u jednotlivých sčítajících lišil. S největší pravděpodobností ale bylo v noci z 2. na 3. srpna 1944 zavražděno 2898 žen, dětí a starých lidí. Takto skončila více než 17-ti měsíční ponurá a temná historie cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau.
.
- 28 -
8
Závěr Z původních asi 6500 protektorátních Romů a Sintů bylo po vzniku Protektorátu
Čechy a Morava na svobodě ponecháno přibližně 300 osob. Zbývající většina byla vyhlazena v táborech nucené koncentrace. V protektorátních cikánských táborech zahynulo 533 vězňů, z toho 207 v Hodoníně u Kunštátu. V koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau bylo vyvražděno asi 2645 protektorátních vězňů. Neznámý počet českých Romů zahynul také v táborech Auschwitz, Ravensbrück, Buchenwald a dalších, kam byli Romové transportováni jako tzv. asociálové. Údaje o počtu Romů a Sintů, kteří zůstali v českém pohraničí a odtud byli rovněž deportováni do různých koncentračních táborů, jsou bohužel nezjistitelné. Po osvobození se z koncentračních táborů vrátilo pouhých 583 Romů, kteří přežili válečné roky 1939 – 1945 a režim plný surovosti, násilí a strachu. Ani podrobnější seznámení s těmito událostmi, ani tato strohá čísla však nevypovídají o osudech jednotlivých lidí. Mnohé z nich se historikům podařilo alespoň z části zmapovat; ještě více je však těch, kteří zemřeli, aniž by po nich zbyl byť jen náhrobek se jménem. Zemřeli anonymně. Nezapomínejme na ně. Během psaní této práce jsme zjistily, že pronásledování a perzekuce Romů v českých zemích nezačala až po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, tedy nástupem nacistů k moci, ale má kořeny dokonce už v období první republiky. A přestože historie 20. století ukázala, že xenofobie a z ní vyplývající předsudky jsou velmi nebezpečným názorem, jsou Romové v české společnosti, jako národnostní skupina, stavěni na okraj dodnes. To je, podle našeho názoru, také hlavní důvod, proč je holocaust Romů, narozdíl od holocaustu židovského, tak neznámé téma. Hlavní přínos naší práce vidíme v tom, že jsme se pokusily přinést ucelený obraz o životě zejména moravských Romů před a během druhé světové války, a přiblížit tuto problematiku veřejnosti. Tuto práci poskytneme Muzeu romské kultury v Brně, které shromažďuje materiály týkající se holocaustu Romů. Díky této seminární práci jsme se naučily pracovat s odbornou literaturou a historickými materiály, seznámily jsme se se zajímavými lidmi. Také jsme se obohatily o spoustu nových poznatků a informací týkajících se druhé světové války a historie českých zemí.
- 29 -
9
Abstrakt Z původních asi 6200 protektorátních Romů, kteří byli během let 1939 - 1944
internováni v různých táborech nucené koncentrace, se po osvobození vrátilo zpět pouhých 583 Romů. Nejvíce vězňů, pravděpodobně 2645, zahynulo v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Neznámý počet českých Romů zahynul také v koncentračních táborech Auschwitz, Ravensbrück a Buchenwald. Pronásledování a perzekuce Romů v českých zemích však nezačala až po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, tedy nástupem nacistů k moci, ale sahá už do období první republiky. Historie 20. století ukázala, co může způsobit xenofobie a z ní vyplývající předsudky. Přesto jsou Romové v české společnosti, jako národnostní skupina, stavěni na okraj dodnes. Podle našeho názoru je to také hlavní důvod, proč je holocaust Romů veřejnosti tak málo známé téma. Hlavní přínos této práce proto vidíme v tom, že jsme se pokusily přiblížit tuto problematiku všem, kdo se zajímají o historii.
- 30 -
10
Použitá literatura:
KLADIVOVÁ, Vlasta. Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. 1.vyd. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 1994 ISBN 80-7067-393-1 NEČAS, Ctibor. Historický kalendář: Dějiny českých Romů v datech. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1997 ISBN 80-7067-769-4 NEČAS, Ctibor. Holocaust českých Romů. 1. vyd. Praha: Prostor, 1999 ISBN 80-7260-022-2 NEČAS, Ctibor. Nemůžeme zapomenout – Našti bisteras. 1. vyd. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 1994 NEČAS, Ctibor. Z Brna do Auschwitz-Birkenau: První transport moravských Romů do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. 1. vyd. Brno: Muzeum romské kultury v Brně, 2000 ISBN 80-902476-3-6
Prameny: LHOTKA, Petr. Romové v Brně. Nepublikovaný rukopis Archivní materiály Muzea romské kultury v Brně
Internetové stránky: <www.holocaust.cz>
- 31 -
11
Přílohy:
1. Záznam rozhovoru s pamětnicí 2. Archivní materiály a obrazová dokumentace
- 32 -
.
Záznam rozhovoru autorek s paní Bertou Berouskovou, pamětnicí romského holocaustu, která strávila několik měsíců v táboře Lety u Písku. Rozhovor se uskutečnil dne 4.3.2004 v Brně.
Já jsem jako politickej vězeň vedená, co jsme přišli z lágru, protože nás Frank propustil, protože jsme nebyli jako Cikáni. Nás dali s Cikánama dohromady a dali nás do Let, koncentrační tábor, to bylo u Písku, Mirovice.
- 33 -
No a tak, já jsem řekla: „Ježišmarjá, tatínku, kam tě vedou?“ Tátu dali jinam, já s babičkou, nás dali na krejčovinu, jo, abych tam šila na mašině, protože jsem uměla šít. Tak jsme tam šily takový věci jako. Ale co chodili lidi do práce, to byl ubohej národ. Tam padli, oni po nich šlapali, nesměli je zvednout, no. A žádní Němci tam nebyli, tam byli český policajti. No a já, můj tatínek byl z Olomouce a já jsem se narodila v Prostějově, takže my jsme jako normálně Moraváci. No a to nepatřilo do Hodonínka, my jsme byli jako ten tábor to bylo v Čechách. A tam nás vedli policajti. „Vemte si svoje věci.“ A z okresu do okresu nás předávali. Pak jsme přišli a nám řekli, že pudeme na práci, jako na…do JZD, že si to tatínek musí odpracovat, že byl živnostník a že si musí půl roku odpracovat, až přijedeme zpátky. Hromadu věcí jsme nechali doma, tam u dědečka, Lukavec se to menovalo. A ty policajti lukavský nás vedli až tam. A přijdeme a vidíme lágr, teď tatínka vzali jinam, jo, dědečka dali jinam, mě dali jinam, povídám: „No co to je?“ Já jsme utekla za babičkou. Bylo to ve třiačtyrycátým, začátkem třiačtyrycátej rok a vrátili jsme se ke konci. Třináct měsíců jsme tam byli. Já jsem, když už to bylo, tak jsem chtěla utéct odtamtuď. Tady jsem byla střelená a tady mně vytrhl to maso. Podívejte, já jsem chtěla utéct a tady mně vysekali potom kost. Od čtyryačtyrycátýho roku jsem takhle takovej marod. Byl to dřevěnej lágr, my jsme byli na pětačtyrycítce, jenom já jsem byla s babičkou, pač jsme byly v tej krejčovině, no a když jsme měli jít do práce, tak jsme museli nosit polena, tak, v rukách. A já, že babička neuměla šít, tak jsem řekla: „Já budu teda šít“ a teď jsme šily. Tak jsem šila na mašině já a babička mě opravovala, odstřihovala ty nitky, dycky ovázala, skládaly jsme na hromadu. Když jste nepracovala, tak jste dostala bití. Pak jsme chodili, do lesa nás dali a museli jsme nosit polena v rukách. No a tatínek byl zase na panským. Tam byli panský jako chlapi samí, tak ty byli až na druhej straně lágru. To byly dřevěný baráky, takový čtvercový a to bylo takhle v řadě, takhle, pak byla takhle řada, pak byla kuchyň a na druhej straně, tam byly děti v tom baráku takovým dlouhým a vzadu byli chlapi. Tam na to koupání to bylo hrozný, tam nás vyhnali „Běžte se vykoupat“ , starý, mladý, děti, všechno dohromady takhle z kopce jsme utíkali, tam byl rybník, do rybníka a nemohli jsme se umejvat, takhle jsme to prošli a zase nahoru, nahatý. A esli to byl dědeček tam nebo babička nebo tatínek, tak nahatý jsme chodili. Radši, když si na to vůbec nevzpomínám. Já, co jsem tam byla třináct měsíců, jsem měla hlavu ostříhanou aspoň pětkrát šestkrát do hola. Úplně do hola, jak koleno. Mašinkou. A to nám stříhali tamti co byli ne policajti, ale ti, co byli nadnešený jako nade tím. Cikáni taky to byli nebo komediant to byl a ten musel poslouchat. - 34 -
Tam byli komedianti, tam byli brusiči, tam byli Cikáni, vždyť nás pustilo asi sedmdesát nebo osmdesát. To vybrali. Ale tam toho bylo, to nebyli takový Cikáni, jak tady ti ze Slovenska, to byli všechno z Moravy, z Liberce a bůhví odkud, jo, ty já jsem neznala. Každej měl svůj barák, my jsme měli pětačtyrycítku, zase druhejm děti sebrali, když měla maminka děti, tak je dali na takovej velikej barák, ty děti byly zvlášť, jo. No, tak to vám dali takový plátěný kalhoty, jo, takovou košili pánskou a na to takovej jako sakypak, a tak jsme byli celý dně, esli zima nebo nezima, tak těm to bylo jedno. Hlavně u ředitela bylo teplo a policajti měli taky teplo a my jsme neměli nic. A jídlo jsme dostávali buď červený zelí a nebo dvě takový brambůrky, knedlík nebo něco takovýho jsme neviděli vůbec, co jsme tam byli. No, akorát naše rodina tam byla, Květa Richtrová, to byla tatínkova sestra, Eduard Richtr, Josef Richtr, no celá rodina naše tam byla. A ta je v Olomouci, ta je doma, jako ve svým bydlišti a ve svým. Já bych byla taky v Prostějově, ale když já jsem si zvykla na Brno. A když někdo se pokusil utéct odtamtuď a nebo se nelíbil mu třeba, tam se muselo salutovat takhle, jo, jako hitlerovsky, no, tam se muselo a když nemoh zasalutovat, třeba byl ten člověk nemocnej, tak si leh na takovou lavici a druhej ho vyplácel, pětadvacet tím bičákem, ale jaksepatří, hodně. A když utek a chytli ho, psy tam měli velký, no, tak ho vytáhli, ruce dozadu a už ho tahali nahoru. Ty řvali, to byli chlapi a řvali. Ty můžou říct, že zkusili. No mlátili pendrekem, vytahovali, takhle jim dávali ruce dozadu, jo, vytahovali na sloup, tam jich mlátili, moc, tam bylo každou chvíli halo. Tam bylo strašně, tam jich mlátili moc. Teda já jsem se o to nestarala, my jsme zavřeli krejčovinu a co se tam dělo, to nás nezajímalo. Vylezete ven, ještě dostanete potom taky, ne? Ale mlátili tam moc, moc. Zkusili jsme teda opravdu jak psi. Měli jsme takový maringotky, támhle jak jsou vyfocený. A ty zůstaly tam. A když někoho mučili, odtamtuď třeba někdo chtěl, pokoušel se o útěk a nebo ho mučili, tak ty kola oddělali, ten spodek a ten vrch dali na zem, tam zadělali takový to a dali jim řetězy a takový kruhy na nohy, aby namohli utéct, tam je tak mořili. A uteklo tam hodně odtamtuď lidu, některý chytli a některý nechytli. Jeden tam byl krmič, co krmil ty psy. A on si je pěkně odvázal a vzal je s sebou. Musel záchodem a vzal ty psy s sebou a hotovo. A zachránil se a byl v Praze, na černo. Ani občanku, ani papíry, nic neměl, nikam nechodil, byl furt doma a bylo to. Moje sestra utekla záchodem, taky. Tam byly takový prkna a veliká díra, akorát na ty prkna se chodilo a do tej díry to padalo. Ona slezla po tom prkně dolů, tam skočila. To kdyby bejvala padla do tej močůvky nebo co to tam bylo, že jo, ona dávno byla pryč. No a přijela do - 35 -
Prahy a tam ju udali. Vlastní teta, tátova sestra. Tatínkova sestra ju udala, že utekla, že byla v lágru a jak je to možný, že se toulá po Praze. Byli falešní lidi na sebe. Kdo utek na Slovensko, tatínkovej bratr utek jeden na Slovensko, tak se zachránil. Můj strejda, jako tatínkovej bratranec, taky jo. Tam nebyla válka na Slovensku, tam salutovali Hitlerovi. Však tam se měli dobře na Slovensku. Když někdo umřel, děcko, tak kvůli tomu, aby dostala víc tej polívky nebo toho chleba, jo, tak nechali ho pod dekama. Mrtvýho, když umřel. Ani ho neohlásili. Ty byli, ty Cikáni, ani ho neodhlásili, když umřel. A když to, tak vybrali jídlo, až na to sami přišli, kde je ten a ten. No a on byl mrtvej pod dekama. A pak tam strašilo, lidi umírali, tak tam taky strašilo. Představovala se nám furt kočka do okna. Umírali moc tam lidi, moc tam umírali v Letech. Tam se vyskyt skvrnitej tyfus, jo, tak šachta taková byla vykopaná, to vykopali sami ty Cikáni tam a do toho dali chlorový vápno. A malý děti, co se kojily, co se narodily, tak to dávali tam na barák. A když držela děťátko, „Nechceš ho dát na barák? Hoď ho tam.“, tak skočila aji ona tam, ta máma, no tak co. To vám řekne každej, kdo byl v Letech. Přijel tam z Hodonínka ředitel nějakej, jo. Pak už jsme se měli lepší. Ten nařídil, děti že musí mít trošku mlíka a tu žemli takovou, jo. Tak už to bylo lepší. Už jako tam potom vařili třeba hrách nebo fazuli, jo? A taky nastavovanou kaši a takový. Ale ze začátku jsme neviděli nic, jenom červený zelí a to vám plavalo jedno za druhým, jak polívka to bylo. A nic jinýho jsme nedostali. A čtvrtku chleba. To byly takový bochníčky, tam to pek pekař, jako normálně, tak tu čtvrtku a to byl takovej kousek. No potom přišel Frank a ten to vybíral jako podle nějakých vnitřních kostí a tady – z hlavy a tak. No a tak říká: „To nejsou Cikáni.“ Na tamty řek německy: „Ales cigaina“ no, všechny Cikány tam nahnal. Esli byl bílej nebo černej nebo to byl komediant nebo Cikán, to bylo jedno. Tam stály nákladní auta, tak je nahnali do těch nákladních aut a vezli to do Mirovic nebo do Let, do toho…do Písku. Jo a dávali je do nákladních vlaků a vezli je na Osvěnčín. Ale to nevěděl nikdo, kam je vezou. Ani oni to nevěděli, jo a my nic, jenom jsme viděli nákladní vlaky…teda auta, jak stály za bránou. A maminku odvezli taky odtamtuď do Osvěnčína, ta tam byla celých pět let, moji matku. Ta byla celých pět let, ani jsem o tom nevěděla, že jsme přišli domů, tak kde je maminka? Ani nám nepsala, nemohla odtamtud psát, nic. No a pak přišla a říká: „Já jsem byla v Osvěnčíně mezi Židama.“ Vlakama je tam vozili, na nákladní auta, rozvezli jich a oni - 36 -
mysleli, že jedou třeba do jinýho lágru, jo a oni je naložili na vagóny a odvezli jich na Osvěnčín. Chlapy dávali ještě někam jinam. Bože, tatínkovej bratr. Ravensbrück. Tam byli i mladiství, jo, on byl jako nejmladší tatínkovej bratr. Tak v Ravensbrücku. A mladistvý holky tam byly, tam už to dělil, tam už to dělil nějak jináč než jako tam. Tam nás zahnal všechny dohromady a hotovo. A Osvěnčín, nevím, že jo, protože matka, když ta nám to nechtěla ani vykládat. Říkala: „Na to nebuďte ani zvědaví.“ Ona byla doma půl roku a umřela, protože měla něco na plicích, no bodejť by ne, z toho jídla, ne? Ta umřela a tatínkovej bratr taky umřel. Ten vykládal: „To jsme zkusili ráno, apely, vstát, brzo ráno, vstát, potom nás rozdělili na práci, vy pudete na tu stranu, vy dete na tu stranu“ a ty policajti chodili s něma, prej. A víc nevím, opravdu. A z toho Osvěnčína, kdo se vrátil, nevím, ale maminka říkala taky, že hodně přežili, totiž, to bylo myslím pětačtyrycátej rok, jak byl ten převrat, tak tam přišli Rusi nebo Američani a že tendle lágr celej rozpustili, že by tam byli ještě jako do teďka. Tak jenom matka tohle řekla. Vozili, postupně jich vozili, ale nejvíc jich odvezli ten den, když tam přišel ten Frank. To byly nákladní auta jako připravený, do toho jich nalezli, jenom si pamatuju: „Ales cigaina.“ A nás pár takhle dali na bok, pár jenom, jo a vezli je někam pryč a my jsme mysleli, že my uklidíme ten lágr, že to poskládáme, uklidíme a že pro nás taky přijedou. No ale potom ten českej ředitel říkal: „Ne, vy jste propuštěni.“ No, já povídám: „Tak vidíte, on vám říkal, že nejsme Cikáni a teď musíme tady ještě zase dělat, jenom furt pracovat.“ Babička, ta nepromluvila, ona měla z nich strach, z toho, že by ji byli, ne? Ale já jsem s ním mluvila, s tím ředitelem, byl takovej malinkej, tady nosil rákosku a eště u sebe měl takový pendreky. No a nám řek: „Uklidíte to tady.“, ten náš ředitel, „Zbouráte ty dřevěný baráčky, až to uklidíte, tak potom můžete jít jako domů.“ Ani peníze jsme nedostali, nic. A tak jsme šli do vlaku, papír, že jsme jako propuštěný, no, tak průvodčí nás nechal a jeli jsme tady do tábora u Pelhřimova. Tam odtamtuď byl dědeček, on měl jako domovský právo tam. Maringotku jsme nedostali zpátky, ani peřiny, nic. Tak jsme šli, s prázdnou a lidi čekali, dávali nám chleba namazanej. Co budem jíst? Když jsme byli šťastní, že už můžeme si jet do svýho, domů, no. Dovezli jsme tam pár koní, tatínek a eště děda měl pár koní. A to tam zůstalo a ty koně, když jsme říkali: „Kde máme ty koně?“ „Ty jsme dali na JZD.“ A nebyla to pravda, oni nám to asi dávali jíst, když nám vařili guláš nebo tak, tak nám naše koně dávali
- 37 -
jíst. Zlato jsme měli, to tam všechno zůstalo, tatínkovi nic nezůstalo. Ani maringotku zpátky. Ani jednu a měli jsme tam dvě, jsme dovezli. Já si nerada na ten lágr vzpomínám, opravdu. Protože od dětství, já jsme neměla dětství, neumím ani číst, neumím ani psát.
- 38 -
