Asociace českýc h filmových klubů u vá d í Proj ekt 100 2 014
P r ojek t1 0 0.cz
Technické údaje Ostře sledované vlaky / Československo 1966 / 92 minut
Režie Jiří Menzel Scénář Jiří Menzel, Bohumil Hrabal Kamera Jaromír Šofr Střih Jiřina Lukešová
Hrají Václav Neckář, Josef Somr, Jitka Bendová, Vladimír Valenta, Libuše Havelková, Alois Vachek, Jitka Zelenohorská, Vlastimil Brodský, Květa Fialová
Ceny Oscar (nejlepší neanglicky mluvený film) Žánr drama Monopol od 31. 7. 2014 do 31. 12. 2014 Dop. přístupnost od 12 let
Kopie Dcp Formát 1 : 1,33 Originální verze česky Titulky anglické (volitelně)
Programování David Huspenina
[email protected] tel. +420 724 339 341 Další informace http://www.projekt100.cz Materiály ke stažení http://www.acfk.capsa.cz ( jméno a heslo: guest)
krátká Synopse Mistrovská adaptace stejnojmenné novely Bohumila Hrabala patří ke klíčovým dílům československé nové vlny. Celovečerní debut Jiřího Menzela, jenž v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, je příběhem o lidském dozrávání nesmělého železničářského eléva na sklonku 2. světové války.
Synopse Na zapadlém středočeském nádražíčku se osudově střetávají „velké dějiny“ a malá osobní historie: píše se rok 1945, nacistické Německo prohrává na všech frontách a k povinnostem zaměstnanců českých železnic patří i péče o „ostře sledované vlaky“ převážejícími na frontu bojovou techniku. Přednosta stanice, výpravčí Hubička i ostatní zaměstnanci dráhy mají ve svých názorech na okupanty jasno, vzhledem k přísným trestům se však místo odboje věnují raději všednodenním soukromým záležitostem. V ospalé železniční stanici nic nenasvědčuje tomu, že kdesi venku se rozhoduje o osudu svobodného světa.
Také mladičký Miloš Hrma, který nastupuje mezi zkušené kolegy jako železničářský elév, se spíš než o válku zajímá o ženy. Miluje mladou průvodčí Mášu, zoufale však postrádá sexuální zkušenosti. Neúspěšný pokus o sex ho dovede až k pokusu o sebevraždu. Nakonec ovšem Miloše do praktické stránky lásky zasvětí německá odbojářka Viktoria Freie, která do železniční stanice jednoho večera přináší dynamitovou nálož. Milostná schůzka s Mášou může proběhnout úspěšně – a je to právě původně plachý a nejistý mladík, který se při atentátu na německý muniční vlak osvědčí jako hrdina. Milošův osud
završený dvěma „skutečně chlapskými činy“ tak nese všechny rysy tragikomedie, v níž se osud jednotlivce vplétá do velkého kola dějin a hravá poezie těsně sousedí s drsnou krutostí života.
O filmu Hrabal a československá nová vlna Mladí tvůrci československé nové vlny 60. let tvořili často v úzkém kontaktu s progresivními spisovateli. Povídkový film Perličky na dně (1965) se stal přesvědčivým manifestem nastupující režisérské generace: pod jednotlivými příběhy jsou podepsáni Jiří Menzel, Věra Chytilová, Jan Němec, Evald Schorm a Jaromil Jireš (současně vznikly dva další krátkometrážní hrabalovské filmy – Sběrné surovosti Juraje Herze a Fádní odpoledne Ivana Passera, které se do kinoverze nedostaly). Mladé tvůrce lákala literární tvorba Bohumila Hrabala (1914-1997) přesto, že tento spisovatel byl o generaci starší. Přitahoval je nejen Hrabalův zájem o obyčejnost a realističnost a jeho živá obraznost, ale i formální
stránka jeho prací, odpovídající modernistickým filmařským postupům 60. let. Hrabal navíc působil jako duchovní vzor, který se ve svých hluboce lidských textech vyhýbal patosu, schématům a banalitě. Hrabalovská poetika se navíc opírala o filmové techniky střihu, montáže a koláže. Menzelův příspěvek k Perličkám na dně - povídka Smrt pana Baltazara líčící rodinnou výpravu na motocyklové závody - ukázala, že si právě tento autor s Hrabalovou poetikou velmi dobře rozumí. Po dokončení Perliček za Menzelem přišel barrandovský dramaturg Václav Nývlt s rukopisem Hrabalových Ostře sledovaných vlaků. Tehdy sedmadvacetiletý režisér nabídku natočit podle novely celovečerní film okamžitě přijal, přestože celý text zatím nečetl. (Znal jen pasáž
uveřejněnou časopisecky, shodou okolností tu, ve které Zdenička Svatá popisuje kolaborantskému radovi Zednickovi, co všechno s ní dělal smilný výpravčí Hubička.) Menzel tehdy netušil, že adaptaci před ním odmítli tři jiní kolegové. Literární mozaika plná flashbacků a odboček a odvíjející se od ich-formy totiž působila nezfilmovatelně. Mladý režisér však předlohu „přestříhal“ tak, že vznikl silný, chronologicky vyprávěný příběh. Podle Menzelova názoru právě klasická dramatická struktura oslovila členy Americké akademie, kteří Ostře sledovaným vlakům udělili v roce 1968 Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Menzelovy Ostře sledované vlaky nebyly jediným filmovým dílem 60. let, dotýkají-
cím se tématu německé okupace. Zájem soudobých tvůrců o válečnou problematiku, který svou snahou o nový pohled přesahoval společenskou objednávku, zrcadlily i Démanty noci (1964) Jana Němce či snímky generačně starších tvůrců - Smrt si říká Engelchen (1963) Jána Kadára a Elmara Klose či Ať žije republika (1965) a Kočár do Vídně (1966) Karla Kachyni. Kniha a film Hrabalova útlá novela zaujala Jiřího Menzela svým neortodoxním přístupem k válce. Spisovatel vnímá dobové kontexty jakoby mimochodem, zatímco do popředí umisťuje všednodenní problémy a aktivity postav. Nejen hrdinové, ale ani nacisté nejsou ve filmu zpodobněni tradičním způsobem jako bezcitní zloduši. Ostře sledované vlaky tak demytizují téma odboje a vracejí věcem jejich prostý, lidský rozměr. Spisovatelův přístup k látce definovala jeho vlastní životní zkušenost – Hrabal na konci války pracoval jako výpravčí v Kostomlatech nad Labem. Inspiraci pro příběh mu poskytla skutečná událost: výbuch německého muničního vlaku, odpáleného časovým spínačem
podskupinou partyzánské skupiny Podřipsko z Lysé nad Labem, ke kterému došlo 2. března 1945 nedaleko železniční stanice Stratov. Předlohy pro některé postavy – přednostu stanice a výpravčího Hubičku - našel spisovatel na jiném středočeském nádraží - v Dobrovici. „Příběh napsal Bohumil Hrabal a je ctižádostí autorů filmu zachovat při přepisu onu deformaci reality… Aby tato poetika měla svou působivost, nesmíme se snažit o nadsázku, grotesku či jinou stylizaci. Půvab je ve věcnosti, v realitě, v jaké se scény odehrávají, a v jejich vzájemném střídání. Nadsázka je v jejich kulminaci, nikoli v jejich interpretaci. Nikoli absurdní situace samy o sobě, ale jejich vzájemná konfrontace. Je samozřejmé, že se nehodláme vzdát úsměvnosti předlohy,“ napsal Jiří Menzel o svém přístupu k látce v měsíčníku Film a doba v roce 1966. Adaptace vznikala v těsné spolupráci s autorem předlohy, většinou během dlouhých společných procházek po Libni, Nymburce a Strašnicích. Menzel s Hrabalem vytvořili nový, lineární děj, charaktery postav a pointy však nemě-
nili. Přidali epizodní postavu nemotorného nádražního zřízence Nováka, jehož promluvy jsou podobné nekonečnému pábení strýce Pepina (tak, jak je vidíme ve Smrti pana Baltazara nebo v Postřižinách). Snažili se zdůraznit vyznění novely, která se ovšem odehrává v průběhu jediného dne. Motivace Miloše Hrmy omezili na mladíkův problém se sexem, jehož vyřešení podnítí protagonistu k hrdinskému činu. Paralela mezi Milošem a Hubičkou je zjevná. Ironický, sukničkářský výpravčí je mladíkovým vzorem, oběma je vlastní švejkovské zpochybňování autorit i jistá pasivita. Velký posun nastal v celkovém ladění vyprávění. Menzel usiloval o odstranění expresivních a naturalistických prvků nebo o jejich zjemnění. Ve filmu tak není polomrtvý dobytek v železničních vagónech, mrtvý pilot ve zříceném letadle ani dramatické, společné umírání Miloše Hrmy a německého vojáka. (Režisér dokonce uvažoval o tom, že hrdinu vůbec nenechá zemřít, nakonec však zůstal věrný Hrabalově verzi.) Už v Ostře sledovaných vlacích tak Menzel Hrabala idylizuje způsobem příznačným i pro čtyři jeho další hrabalovské filmy (Skři-
vánci na niti, 1969, Postřižiny, 1980, Slavnosti sněženek, 1983, Obsluhoval jsem anglického krále, 2006). Obsazení: Všechno je jinak Jiří Menzel měl téměř pro každou důležitou roli původně vybraného jiného herce. Miloše Hrmu nemohl hrát sám a původně počítal s Vladimírem Pucholtem (Formanův Černý Petr a Kdyby ty muziky nebyly. 1963 a Lásky jedné plavovlásky.1965, Helgeho První den mého syna, 1964, ale i Rychmanovi Starci na chmelu). Ikona české nové vlny však už slíbila Jiřímu Krejčíkovi účast v komedii Svatba jako řemen (1967) a nechtěla pracovat na dvou titulech najednou. Volba padla na neherce Václava Neckáře, dvaadvacetiletého zpěváka s divadelními zkušenostmi, který právě úspěšně odstartoval kariéru v pražském Rokoku. Neckář vzpomíná, že nejdřív hodně přehrával, ale nakonec se musela přetáčet jen jedna scéna – ta, ve které Miloš přichází za paní přednostovou s nesmělou prosbou, aby ho zaučila do sexu. V původní scéně Neckář podle Menzela působil příliš zkušeně. Neckář se v roli Miloše Hrmy líbil i Bohumilu Hrabalovi: po zhlédnutí filmu
ho prý mlčky objal a políbil. S rolí hrdinovy lásky Máši Jiří Menzel myslel i na Helenu Vondráčkovou, Neckářovu kolegyni z Rokoka. Oba zpěváci se ovšem sešli na plátně až v pohádkovém muzikálu Šíleně smutná princezna (1968). Roli Máši nakonec získala dnes pozapomenutá Jitka Bendová, která se objevila už v povídkovém Zločinu v dívčí škole (1965), který podle předlohy Josefa Škvoreckého režírovali Menzel, Ladislav Rychman a Ivo Novák. Svou krátkou hereckou kariéru ukončila psychologickým dramatem Jaroslava Balíka Ta třetí (1968). Zdeničku, jejíž příjmení Svatá příkře kontrastuje s dívčiným sexuálním apetýtem, měla původně hrát Iva Janžurová. Protože herečce vadily hrdinčiny choulostivé scény s výpravčím Hubičkou, připadla role tehdy populární Jitce Zelenohorské. Ta s Menzelem natočila ještě Zločin v šantánu (1968) a Skřivánky na niti (1969). Pro Hubičku chtěl Menzel získat Rudolfa Hrušínského, populární herec však zrovna pracoval na krimikomedii Vraž-
da po našem (1966), ze které ho režisér Jiří Weiss odmítl uvolnit. Roli výpravčího nakonec získal Josef Somr, který tehdy nebyl ještě příliš známý. Měl za sebou zatím především vedlejší roli v psychologickém dramatu Jána Kadára a Elmara Klose Obžalovaný (1964), kde se jako herec objevil i Menzel. Somrovu filmovou kariéru odstartoval právě Hubička. Herec se objevil i v Menzelových filmech Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková a Konec starých časů. Pro roli přednosty stanice byl režisérovi doporučován Karel Höger, roli si však nakonec zahrál neherec – scenárista Obžalovaného (a také třeba Touhy Vojtěch Jasného) Vladimír Valenta. Pro toho šlo o jeho vůbec první filmovou roli. Mihl se pak ještě ve Zločinu v šantánu a v podobenství Evalda Schorma Farářův konec (1968). Po okupaci v roce 1968 Valenta emigroval a jen obtížně si hledal práci. Objevil se však třeba v americké adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (The Unbearable Lightness of Being, 1988, režie Philip Kaufman). Do vlasti se symbolicky vrátil až po roce 1989, roličkou ve Válce barev (1995) Filipa Renče.
Jednou z mála hlavních rolí, kterou režisér skutečně obsadil podle svých původních představ, byl part kolaborantského rady Zednicka (který se kdysi dávno jmenoval Zedníček). Menzel ji naplánoval pro Vlastimila Brodského s jistotou, že obsazení záporné role oblíbeným představitelem kladných hrdinů diváky donutí přemýšlet o tom, že zlo se může zrodit i v navenek docela slušných lidech. Roli německé odbojářky Viktorie Freie svěřil režisér Nadě Urbánkové. Ta je dnes známá jako zpěvačka, ale v 60. letech měla za sebou solidní divadelní i filmovou hereckou průpravu. Menzel režíroval Urbánkovou v divadle Semafor ve hře Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Poslední štace a objevila se už v jeho Zločinu v dívčí škole. Také ve vedlejších rolích se objevuje řada známých tváří: hraběnku si zahrála Květa Fialová, v roli esesáka se mihl Jiří Kodet a roličky zloděje se ujal Pavel Landovský. Jiří Menzel si zahrál epizodní roli lékaře, který Milošovi radí s jeho problémy.
Problémy s erotikou Scéna, ve které výpravčí Hubička láskyplně razítkuje služebními razítky nahé pozadí půvabné telegrafistky Zdeničky, má dnes přídech kultovnosti. Je Menzelovým příspěvkem do hrabalovského světa (včetně faktu, že razítka před kamerou nepoužíval Josef Somr, ale sám režisér). Z filmu však tato scéna málem vypadla. V polovině 60. let totiž erotika na plátnech českých kin neměla místo a ústřední ředitel Československého státního filmu Alois Poledňák trval na tom, aby byla vystřižena. Menzel však navrhl, aby se k problému vyjádřili první diváci pozvaní na předpremiéru filmu v Loděnicích, kde se film natáčel. „Pracujícím“ se scéna samozřejmě líbila, takže ve filmu směla zůstat. Orazítkovaný zadeček Jitky Zelenohorské se ovšem v roce 1967 nedostal na francouzský plakát k filmu, přestože si to Menzel přál. Pro Francouze to byl příliš odvážný nápad – sexuální revoluce k nim měla dorazit až za dva roky. Producent Carlo Ponti, který se staral o zahraniční distribuci Ostře sledova-
ných vlaků, Menzela naopak přesvědčoval, že milostná scéna Viktorie a Miloše vyžaduje víc hereččiny nahoty. Režisér sice novou verzi scény natočil, do filmu se však nakonec nedostala. Natáčení Ostře sledované vlaky se natáčely rychle - od konce února do dubna 1966. Kameramanem filmu se stal Jaromír Šofr, v němž Menzel našel ideálního spolupracovníka Společně pátrali po nádraží, které by jim umožnilo natáčet scény „bez horizontu“, aby se do dobového příběhu z roku 1945 nemohly v pozadí připlést současné reálie. Nakonec své nádraží našli v Loděnici u Berouna. „Heslo znělo: docela obyčejně, docela prostě, ale přitom to musí zpívat,“ vzpomínal kameraman, který dokázal věcnou střízlivost kombinovat s poetismem všedního dne. S černobílým materiálem měl zkušenosti z jiného poetizovaného válečného snímku – dramatu Ať žije republika (1965) Karla Kachyni. S Menzelem natočil prakticky všechny jeho další filmy. Střihačkou filmu se stala zkušená Jiřina Lukešová, která pracovala už s re-
žisérem Alfrédem Radokem (mj. na mistrovské Daleké cestě, 1950). Podobně jako Šofr a hudební skladatel Jiří Šust (1919-1995), se také Lukešová stala Menzelovou oblíbenou spolupracovnicí. Ostře sledované vlaky byly do českých kin uvedeny v listopadu 1966. Na MFF v Mannheim-Heidelbergu 1966 získal Jiří Menzel Velkou cenu. V roce 1968 získal snímek nominaci na Zlatý glóbus a na cenu BAFTA a především Oscara za nejlepší zahraniční film roku. Stal se tak – po Obchodu na korze (1965) Jána Kadára a Elmara Klose a před Koljou (1996) Jana Svěráka – jedním ze tří celovečerních filmů v československé filmové historii, které Cenu Akademie získaly.
Jiří Menzel * 23. 2. 1938, Praha
Syna novináře, spisovatele a překladatele Josefa Menzela (1901-1972) rodinné prostředí i vlastní zájmy nasměrovaly na studia režie na pražské FAMU, do slavného ročníku Otakara Vávry (1958-62). Spolu se svými spolužáky a generačními souputníky se stal jednou z klíčových osobností československé nové vlny. Uplatnil se také jako herec a ve svých filmech i filmech svých kolegů příležitostně působí dodnes. Menzelova tvorba je od začátku těsně spjatá s literárními a divadelními předlohami. Povídkou Smrt pana Baltazara z povídkového filmu Perličky na dně (1965) demonstroval v rámci generačního manifestu nové vlny zájem o dílo Bohumila Hrabala. Po Ostře sledovaných vlacích (1966 – Oscar za nejlepší zahraniční film) se ke svému oblíbenému au-
torovi vrátil Skřivánky na niti (1969 – uvedení do kin v roce 1990, Zlatý medvěd na MFF v Berlíně), Postřižinami (1980), Slavnostmi sněženek (1983) a filmem Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Podle předloh Vladislava Vančury natočil Rozmarné léto (1967) a Konec starých časů (1989), zatímco spoluprací na Zločinu v dívčí škole (1965) a Zločinem v šantánu (1968) se spojil se spisovatelem Josefem Škvoreckým. Televizní verze Audience (1991) a Žebrácká opera (1993) je Menzelovým příspěvkem k adaptacím děl Václava Havla. Se Zdeňkem Svěrákem spolupracoval na komediích Na samotě u lesa (1976), Vesničko má středisková (1985 – nominace na Oscara 1987 za nejlepší zahraniční film) a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993).
Od poloviny 60. let se Jiří Menzel věnuje i divadelní režii (mj. Činoherní klub, Semafor, Divadlo Na zábradlí, Disk, Divadlo na Vinohradech, Národní divadlo, Divadlo Bez zábradlí). V letech 2000-2003 byl uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. Vyučoval režii na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie a nositelem vysokého francouzského vyznamenání Chevalier des Arts et Lettres Je autorem dvou knih fejetonů Tak nevím (1996), Tak nevím podruhé (1998). V roce 1996 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.V současné době vychází Jiřímu Menzelovi kniha vzpomínek Rozmarná léta.
Režijní filmografie:
1965: Perličky na dně (povídka)
1980: Postřižiny
1965: Zločin v dívčí škole (povídka)
1983: Slavnosti sněženek
1966: Ostře sledované vlaky
1985: Vesničko má středisková
1967: Rozmarné léto
1985: Čokoládoví čmuchalové
1968: Zločin v šantánu
1989: Konec starých časů
2013: Donšajni
1969: Skřivánci na niti
1991: Žebrácká opera
1974: Kdo hledá zlaté dno
1993: Život a neobyčejná
1976: Na samotě u lesa 1978: Báječní muži s klikou
dobrodružství vojáka
Ivana Čonkina
2002: Dalších deset minut II
(Ten Minutes Older:
The Cello, povídka)
2006: Obsluhoval jsem anglického krále