2010 ROČNÍK 19 (13)

3/2010 ROČNÍK 19 (13) Poděkování a přání | 06

Jednoduchá a normální / O životě Chiary Lubichové | 17

www.focolare.cz

Slavnost světla / Výročí Mons. Karla Pilíka | 19

Směrnice pro dialog Foto: Margarita Melanová

14.

března si připomínáme druhé výročí odchodu Chiary Lubichové z tohoto světa. Následovala věrně Ježíše opuštěného v jeho utrpení a přitom měla v srdci zářivou radost, kterou všude rozdávala. Díky jejímu působení a působení Díla Mariina – Hnutí fokoláre, které založila, a díky jejím nevyčerpatelným, stále novým a nejednou překvapivým iniciativám se mezi lidmi všech národů, každého věku, každého povolání, všech společenských vrstev, věřících i víře zatím vzdálených šířilo světlo evangelia, uskutečňovaného životem. Dokázalo překračovat hranice i přes tak zvanou „železnou oponu“ rozdělující svět a takřka neuvěřitelně rychle se šířit i u nás v době komunistické vlády, která se snažila zničit církev i víru v Boha. Z iniciativy Chiary, s jejím neustálým, velmi moudrým, odvážným, opatrným a přitom značně účinným vedením zde Dílo Mariino překvapivě rostlo, konala se nesčetná setkání, malá i velká, Mariapoli, rychle se sem dostávaly její projevy, témata spirituality a další literatura Díla. Byla zřejmá mimořádná Boží pomoc a ochrana „pláště Panny Marie“, s kterým ji znázorňují výtvarní umělci, jak pod ním chrání své děti. Dnes také s velkou vděčností vzpomínáme na Chiařinu osobní návštěvu v Praze v roce 2001. Po odchodu Chiary na věčnost si připomeňme její slova: „Teď je řada na vás.“ S tím souzní i slova poselství papeže Benedikta XVI.: „Její dědictví přechází nyní na její duchovni rodinu. Ať Panna Maria, neustálý vzor Chiary, pomáhá každému fokolarínovi a fokolarínce pokračovat na téže cestě. (…) Sledujeme-li iniciativy, které vyvolala, mohlo by se dokonce říci, že měla prorockou schopnost je vytušit a v předstihu uskutečnit.“ Všichni máme ještě v čerstvé paměti nedávnou návštěvu Svatého otce v naší republice. Je velmi zajímavé, jak on sám shrnul svou zkušenost z této návštěvy1: „Chtěl bych vyjádřit svou vděčnost a radost ze své cesty do České republiky. Byl jsem před ní neustále upozorňován na to, že jde o zemi s agnostickou a ateistickou většinou, kde křesťané tvoří jen menšinu. O to radostnější bylo překvapení, když jsem zjistil, že jsem všude obklopen velkou srdečností a přátelstvím. Velké liturgie byly slaveny v radostné atmosféře víry, na akademické půdě a mezi

Chiara Lubichová po příletu do České republiky, duben 2001.

představiteli kultury vzbudila má slova živý zájem, státní představitelé mi prokazovali velkou úctu a učinili všechno, aby přispěli ke zdaru této návštěvy. (…) Považuji však za důležité především to, že my jako věřící máme mít v srdci i lidi, kteří se považují za agnostiky nebo ateisty. (…) Myslím si, že církev by dnes měla otevřít jakousi podobu ńádvoří pohanů´2, kde by se lidé mohli určitým způsobem napojit na Boha, aniž by ho znali, dříve než by nalezli přístup k jeho tajemství, kterému slouží vnitřní život církve. K dialogu s náboženstvími je dnes třeba přiřadit především dialog s těmi, pro které je náboženství něčím cizím, pro které je Bůh neznámý, kteří ale přesto bez Boha nechtějí zůstat, nýbrž by se mu chtěli přiblížit alespoň jako Neznámému.“ To, co v důsledku návštěvy u nás předkládá Svatý otec celé církvi, je jedna ze

skutečností, kterou označil jako „prorockou schopnost Chiary vytušit a v předstihu uskutečnit“. Právě tento dialog v chápající lásce ke každému, i když víře zatím vzdálenému, se Chiara a Dílo Mariino snaží uskutečňovat. Pro nás v naší republice je zdejší situace, která takto oslovila papeže, výzvou, abychom se tím opravdověji snažili žít podle Chiařina charismatu a v souladu s ním vnášeli paprsek lásky do všech vztahů. Chiara také řekla: „Láska je jazyk, kterému nakonec každý porozumí.“ To je vynikající směrnice pro každý dialog. Bohumil Kolář 1. Benedikt XVI. v projevu ke kardinálům a jejich spolupracovníkům na konci r. 2009, Řím. 2. „Nádvoří pohanů“ bylo součástí jeruzalémského chrámu (srov. Iz 56,6–8; Mk 11,15–16).

3/2010 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

J

e povolání lékaře vaším splněným dětským snem? „V podstatě ano. Už jako malý kluk jsem byl fascinovaný, kdykoli jela kolem sanitka. Je zajímavé, že když jsem přemýšlel o povolání lékaře, měl jsem vždycky představu, že budu bojovat o život, což se mi prakticky vždycky, a i teď v práci u záchranky, splnilo.“ Vedete dost nepravidelný život. Jak po probdělé noci zvládáte rychlé výjezdy? „Člověk si zvykne. V kteroukoli dobu musím být k výjezdu připravený do dvou minut. Pak asi po 5 – 10 minutách dojedeme na místo. Z dispečinku většinou víme, k jakému případu jedeme, takže se už v autě domlouváme, jak budeme postupovat. Někdy člověka probere už samotná situace. Máme pocit, že jedeme k jednoduchému případu a on se pak zkomplikuje.“ Co se děje mezi tím, než dojedete? Slyšela jsem, že z dispečinku mohou telefonicky radit při záchraně. „Ano, to je dost používaná metoda. Když zavoláte na číslo 155, ozve se sestra, která vyhodnotí situaci a radí krok po kroku, jak postupovat. Několikrát se mi stalo, že jsem přijel na místo, kde měli vedle nemocného mobil na hlasitém odposlechu a resuscitovali podle rad z dispečinku. Tohle je obrovská pomoc. Dispečink radí i jiné praktické věci: aby někdo došel otevřít dveře od domu a čekal na nás, nebo pootevřel dveře od bytu, abychom nezůstali před zamčenými dveřmi.“ Kolikrát do týdne se potkáte se smrtí? „To je různé. K mé práci patří i dojet ohledat mrtvého a konstatovat smrt. To může být do týdne i něko-

4

| Nové město | 3/2010

Ve službě životu Martin Uher je lékař, kterého bychom jako pacienti neradi potkali na jeho pracovišti. Je totiž lékařem rychlé záchranné služby, takže setkání by například probíhalo při našem bezvědomí v sanitce nebo vrtulníku. Vzhledem k tomu, že doktor Uher se stěhuje na Slovensko, chtěli jsme se dozvědět něco málo o jeho adrenalinové práci i jeho duchovní cestě. likrát. Jestli myslíte, kolikrát mi umře někdo pod rukama, tak to se nemusí čtrnáct dní stát a pak jsou v týdnu třeba tři případy.“ Musíte být vůči smrti otrlý? „Ne. Jedno mi to není tak, že bych nad tím mávnul rukou! Zvlášť když se jedná o zbytečnou smrt, havárii, zranění z hlouposti nebo o sebevraždu. Nejhorší je, když zemřou děti. Během práce s pacientem není na lítost čas, protože dělám všechno pro to, abych ho zachránil. Udělám-li všechno, co je v mých silách, a on umře, nezbývá než ho odevzdat v duchu Bohu. Ale Bohu neodevzdávám jen mrtvé pacienty…“ Když někdo zemře doma, co vy, jako lékař, můžete pro pozůstalé udělat?

S malým kamarádem Damiánem.

„Pokud je smrt vyvrcholením nějaké dlouhodobé nemoci, lidé se s tou zprávou vyrovnávají lépe. V případě náhlé smrti je to samozřejmě horší, to je pak drama. Snažím se během zachraňování průběžně sdělovat příbuzným, co právě dělám, a nezatajovat, že stav je vážný. Když se nám nepodaří pacienta zachránit, mám pak čas, když vyplňuji různé formuláře, chvíli s lidmi mluvit. Probíráme, co se dalo dělat, k čemu asi došlo, vysvětlím jim, co jsme pro záchranu podnikli, aby neměli pocit, že jim něco zatajuji, nebo že jsem skončil a spěchám dál.“ Když jste neustále v konfrontaci s hraničními stavy života, promítá se vám to nějak do soukromí?

„Když jsem třeba v davu, představuji si, co bych dělal, kdyby se něco stalo. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně pořád v práci. Zasahoval jsem i mimo službu. Resuscitoval jsem i v kostele, nebo zachraňoval v tramvaji člověka s epileptickým záchvatem.“ Může lékař v záchrance zažít i radostné chvilky? „Samozřejmě, třeba u porodu. Nebo když se v případě, který vypadá beznadějně, povede resuscitace. Před nějakou dobou jsme zachraňovali otce, ke kterému nás zavolal dvanáctiletý syn. Našli jsme ho téměř vykrváceného v důsledku vážné choroby. Syn se mi podíval do očí a zeptal se: Ńeumře?´ Nechtěl jsem mu dávat marnou naději, ale řekl jsem, že udělám všechno, co je v mých silách, a nakonec po velkém úsilí se nám tatínka podařilo zachránit.“ Vy vlastně neznáte konce svých pacientů jako běžný lékař na oddělení. „Ne, většinou nevím, jak si mí pacienti dál vedou. Je to neustálé odevzdávání. Bydlím ve fokoláre, kde máme malinkou kapli. Zajdu tam, než jdu do práce, a pak když se vrátím, a odevzdám vědomě Bohu všechny své dnešní pacienty. Pro mě je to moc důležité. Dál jejich osud ovlivnit nemůžu, ale tohle pro ně můžu na dálku udělat.“ Když jste zmínil fokoláre, jak jste poznal tuto duchovní cestu? „Patřil jsem v osmdesátých letech do party mládeže kolem patera Kohlíčka v Praze – Holešovicích. Byla nás malá skupinka, která vyváděla nejrůznější věci. Pater nás ale velmi často předbíhal a vymýšlel pro nás všelijaké aktivity a vyžadoval od nás zodpovědnost. Chodili jsme promítat diapozitivy dětem na náboženství, nebo jsme

zařizovali úklid kostela, posílal nás na návštěvy a pomáhat k různým lidem. Cítili jsme se na faře jako doma. Nebáli jsme se tam zajít na návštěvu, třeba i večer, jen tak na kus řeči. Jednou mě pater pozval na setkání nad Slovem života do rodiny, která bydlela naproti mému gymnáziu. Tehdy jsem se poprvé setkal s Hnutím fokoláre. Pak jsem absolvoval jedno víkendové setkání v lese u Mokrých vrat, kde jsem poznal lidi nejrůznějšího věku a postavení. Dodnes si pamatuju, o čem mluvili. Studoval jsem němčinu a věděl jsem, že ti lidé jezdívají na setkání do Německa, a tak, když mě jednou pater Kohlíček poslal na duchovní cvičení (školu gen) do východního Německa, jel jsem tam v domnění, že se pocvičím v němčině. Po příjezdu jsem zjistil, že tam byli hlavně kluci z Polska, Maďarska a Slovenska, takže po téhle stránce došlo ke zklamání. Nicméně těch deset dní bylo pro mě tak zásadních, že jsem se po návratu chtěl zapojit do života mladých z Hnutí tady v Praze.“ Jak byste nám přiblížil ten zásadní zážitek? „Dnes vím, že tomu, co mě přitahovalo, říkáme Ježíš uprostřed. Tehdy jsem byl mezi stejně starými kluky, zhruba kolem sedmnácti, a cítil jsem, že mě berou vážně a že mě mají rádi. Zažíval jsem přijetí i od dospělých, kteří tu školu organizovali. Kdykoli jsem chtěl s někým mluvit, udělal si na mě čas. To bylo oslovující.“ Zůstal vám ten pocit i po příjezdu do Prahy, když jste se pak s kluky gen scházel? „Ano, vědomě jsme se snažili o život ve vzájemné lásce. Například když jsem začal studovat medicínu, nebyl jsem příliš úspěš-

Fota: archiv Martina Uhra

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

S bratry při oslavě 50. výročí svatby rodičů.

ný student, a tak skoro dva roky se mnou kluci chodili k zásadním zkouškám, aby mě povzbudili. Vždycky dva, tři čekali na chodbě a drželi mi palce. Spolužáci už je znali a věděli, že chodím na zkoušky ´v partě´.“ Co bylo impulzem k tomu, že jste se vydal na cestu života ve fokoláre? „Abych pravdu řekl, když jsem se dozvěděl, že existují svobodní fokolaríni, nic mi to neříkalo. V polovině studia jsem ale neudělal dvakrát za sebou důležitou zkoušku a profesor mi poradil, ať na čtrnáct dní vysadím, a pak ať to zkusím znova. Hnutí fokoláre tenkrát začalo organizovat pro české příznivce ve východním Německu duchovní setkání (Mariapoli) a mě poprosili o pomoc. Skončil jsem na recepci, kde bylo práce nad hlavu. Spal jsem v šatně pod věšáky a domů jsem se vrátil úplně vyřízený, ale spokojený. Když jsem si pak sedl nad učení, jako bych slyšel říkat vnitřní hlas: pojď do fokoláre! Když to trvalo pár dní, šel jsem na radu za paterem Pilíkem a ten mi řekl, abych si připustil, že mě možná Bůh volá na tuto cestu. Později jsem jel do Lipska za jedním

fokolarínem – Clarim (Giuseppe Santanché) – který tam pracoval jako lékař. Na chodbě u něj na ARO mi položil zásadní otázku, jestli bych ve fokoláre byl ochoten opustit třeba i lékařské povolání. Tehdy už jsem věděl, že mohu říci ano, protože zvolit si Boha a následovat ho kamkoliv mělo tu největší cenu. Dostudoval jsem, šel jsem na rok na vojnu a v roce 1987 se přestěhoval do bratislavského fokoláre, kde jsem byl čtyři roky. Potom jsem absolvoval dvouletou duchovní formaci v italském Loppianu, a pak byl devět let ve fokoláre v Košicích, kde jsem pracoval na jednotce dětské intenzivní péče. Pak znovu dva roky v Bratislavě a teď pět let v Praze. A zase se chystám kvůli úkolům v Hnutí přestěhovat do Bratislavy.“ Jak se vám odjíždí? „Mám pořád na mysli, že když jsem jednou řekl áno´ duchovnímu povolání, tak tahle připravenost k tomu patří. Není to překvapení. Každé mé přestěhování bylo jiné. Pokaždé to mělo dvě charakteristiky. Musel jsem něco odříznout, ale vždycky jsem dostal něco navíc. Když jsem šel z Bratislavy, musel jsem opustit

práci na dětské intenzivní péči a umělé ledvině, ale v Košicích jsem na dětské JIP získal skvělý kolektiv spolupracovníků a možnost profesního školení kromě jiných i v USA. Tady v Praze jsem zase dostal vysněnou záchranku. Když jsem teď volal do Bratislavy ohledně případného zaměstnání, měl jsem do druhého dne zprávu, že mě berou za podmínek, které si sám určím. To něco znamená, že?“ Je na vašich stěhováních něco přínosného? „Je to trochu zpytování svědomí. Člověk si uvědomí spoustu věcí. Například co všechno nestihl, co nechal na poslední chvíli nebo koho nestačil navštívit. Nemůžu říct, že se mi odchází lehce. Nedá se jen mávnout rukou a jít. Ale nikdy jsem žádného přestěhovaní nelitoval. Přesto se jedna pozitivní věc s častým stěhováním pojí, a to, že si s sebou beru pořád míň a míň věcí.“ Za rozhovor děkuje Michaela Peterková 1. Z italského „generazione nuova“ („nová generace“). Děti a mládež patřící k Hnutí fokoláre; berou si plně za svůj jeho specifický cíl – přispívat k uskutečnění jednoty světa.


5

LIDÉ A UDÁLOSTI Dne 13. února 2010 Svatý otec Benedikt XVI. přijal rezignaci kardinála Miloslava Vlka, podanou dne 19. dubna 2007, a současně s jejím přijetím jmenoval 36. pražským arcibiskupem Mons. Dominika Duku, dosavadního biskupa královéhradeckého.

„B

radostnými slovy uvítal kardinál Miloslav Vlk zprávu o jmenování svého nástupce. Olomoucký arcibiskup a předseda České biskupské konference Jan Graubner hned po zprávě o jmenování řekl: „Jsem rád, že Svatý otec jmenoval biskupa Dominika Duku, kterému blahoFoto: Tomáš Roule

ohu díky! Máme dlouho očekávaného diecézního biskupa, za kterého jsme se od dubna minulého roku s celou diecézí modlili. Milý spolubratře arcibiskupe, buď nám srdečně vítán!“ Těmito

Poděkování a přání

Kardinál M. Vlk a nový arcibiskup D. Duka na pražském arcibiskupství.

6


přeji a vyprošuji moudrost Ducha Svatého a hodně síly, protože úkol, který ho čeká, je náročný.“ Těžko si umíme představit, na co v těchto dnech myslí ten, kdo se nově ujímá svatovojtěšského stolce, i ten, kdo odchází. Naše neschopnost této představy v nás může podnítit snahu oba více pochopit, více je podpořit modlitbou, více je nést ve svém srdci. Jeden, po devatenácti letech neúnavné práce a úsilí v zemi s rodící se svobodou, se starostí o místní i evropskou církev, možná s pocitem nedokončené práce předává své místo druhému, který po jedenácti letech intenzivní biskupské služby opouští svoji diecézi, rodiště sv. Vojtěcha i prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Chiara Lubichová kdysi na téma biskupské služby vyjádřila tuto krásnou zkušenost: „Když … přijde biskup, zdá se nám, že jsme doma… Cítíme, že přišel někdo, kdo nás chová v sobě, a chtěli bychom mu říci: Zůstaň s námi, neboť se připozdívá…“ A také: „Ten, kdo zůstává opravdu spojen s Pánem skrze hierarchii, přináší mnohé ovoce.“1 Jsme za oba vděčni, naším úkolem je vytrvale je provázet svojí modlitbou a podporou. Modlit se s láskou, úctou a vděčností za to, že dali pro tuto službu k dispozici svůj život, že i naším jménem zápasí o to, aby všichni žili „ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a pravdě“2… Děkujeme otci kardinálovi za jeho věrnou službu a přejeme mu do dalších let nejen dostatek zdraví (a odpočinku), ale i elánu, který je mu vlastní, s nímž by dál z moci svého biskupského svěcení sloužil Božímu lidu službou modlitby a slova. Přejeme ze srdce našemu novému arcibiskupovi, aby i na svém novém místě s věrností sobě vlastní „pokračoval pod vedením Ducha Utěšitele v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě…“3 To je i společný úkol, náročný, nádherný, vždy zasahující do dějin církve a společnosti, přinášející pravdu o člověku a orientaci celé lidské rodině. Pavel Rousek 1. Ch. Lubichová, Hierarchie, Nové město 1995. 2. Ef 5,9. 3. Gaudium et Spes, čl. 3.

Haiťané čekající na pomoc. Bude jí zapotřebí dlouhodobě.

C

harita České republiky prostřednictvím Arcidiecézní charity Olomouc vyhlásila sbírku na pomoc Haiti hned druhý den po zemětřesení. Tento postup byl zvolen z toho důvodu, že právě olomoucká charita již několik let rozvíjí na Haiti své humanitární projekty. Díky českému misionáři P. Musilovi, působícímu ve vesnici Baie de Henne, zde začala pomáhat již v červnu roku 2005 a postupně rozšířila své působení na celé území Haiti. Mezi jejími aktivitami jmenujme Adopci na dálku (jde o více než 500 dětí), projekt Daruj střechu nad hlavou, pomoc rozvoji školství (dostavba základní školy v Baie de Henne, podpora školy na okraji Port-auPrince v Cazeau), podpora zdravotní péče a rozvinutí potřebné infrastruktury. Přiblížit jeden z projektů pomoci na Haiti, projekt Praga – Haiti, nám mohou slova Václava Vacka, člena občanského sdružení Fidcon a bývalého pracovníka Sekce pro mládež České biskupské konference. V rámci projektu se podařilo zajistit pro misii dvě Pragovky a v plánu je obstarání kompresoru pro vrtání studní, neboť

Haiti V úterý 12. ledna 2010 silné zemětřesení s epicentrem 15 km od Port-au-Prince, hlavního města Haiti, srovnalo se zemí velkou část země. Tato událost vyvolala v celém světě nejen vlnu účasti s oběťmi katastrofy, ale především i konkrétní solidaritu. přístup k pitné vodě je zde klíčový. Václav Vacek říká: „Na Celostátním setkání mládeže v Klokotech v roce 2007 jsem se setkal s P. Romanem Musilem. Je to kněz, oblát, již sedm let působící na misii v Baie de Henne na Haiti. Od něj jsem se dověděl, že by jim v misii pomohl náklaďák. Začal jsem se o to zajímat, zjišťovat, co by to stálo. Spojil jsem se s arcidiecézní charitou v Olomouci. Tou dobou již realizovali nějaké projekty na Haiti. Od nich jsem se dověděl, že i P. Zdeněk Stodůlka z farnosti Blatnice pod svatým Antonínkem začal dělat kroky v tomto směru. Dali jsme se dohromady. To byl začátek projektu.“ Po zemětřesení vyslala olomoucká charita na místo své zvlášť k tomu určené pracovníky. „Na Haiti jsme přijeli ve chvíli, kdy hlavní vlna následků neštěstí již odezněla. Na ulicích již neležela mrtvá těla, byla odklizena

i část trosek,“ řekl na setkání s novináři 15. února Oldřich Pospíšil, koordinátor humanitární pomoci, a přiblížil další činnost: „Naším cílem bylo rozdat co nejvíce potravin co největšímu počtu lidí. Mým úkolem bylo logisticky zajistit distribuci potravin, vody a léků v rámci mezinárodní charitní pomoci.“ Na rozdíl od něj se jeho kolegové Irena Klimková a Martin Zamazal z Haiti nevrátili, ale naopak se zde snaží připravit dlouhodobější projekty. Přesto, že na Haiti ještě stále trvá prvotní fáze humanitární pomoci, to je zajišťování potravin, pitné vody, hygienických podmínek a nouzových přístřeší, chce se Charita ČR na Haiti podílet také na dlouhodobé pomoci. Pracovníci české charity jsou zároveň začleněni do mezinárodního týmu Caritas Internationalis (Mezinárodního společenství charit), spolu s nímž se mimo jiné připojili ke kampani, která

Foto: F. Mori/AP

LIDÉ A UDÁLOSTI

po odsouhlasení půjčky Mezinárodního měnového fondu na tuto finanční instituci apeluje, aby Haiti odpustila dosavadní dluh. Český tým humanitárních pracovníků je také v rámci mezinárodního týmu ve spojení se slovenskými lékaři, německými lékaři, místními partnery a klinikami, aby napomohl zdravotnické péči. Do týmu byl přijat také místní občan Ismael Dora, s nímž před zemětřesením spolupracovala olomoucká charita v projektu Adopce na dálku. Úkolem týmu je i pomocí pracovníků haitské charity získat informace o dětech, které byly zařazeny do projektu Adopce na dálku. Je to záležitost velmi náročná i proto, že ještě několik týdnů po zemětřesení je stále k dispozici jen málo informací. Do farnosti, kde působí P. Musil, přesídlilo mnoho lidí, kteří se vystěhovali z hlavního města. Také o ně je třeba se postarat, zajistit jejich zásobování. Pomoc české charity by měla být na Haiti dlouhodobá a pokračovat i ve chvílích, kdy televizní obrazovky a titulní stránky deníků jsou již nasměrovány na jiné situace. Ludmila Šturmová


7

RODINA 21. ledna 2010 proběhl v Praze první seminář nazvaný „Pozitivní rodičovství“. Zorganizovala jej Nadace Naše dítě jako součást dlouhodobé osvětové kampaně „Stop násilí na dětech“, protože dobré rodičovské postoje lze považovat za nejlepší prevenci nevhodného zacházení s našimi nejmenšími.

P

ořadatelé byli příjemně překvapeni velkým zájmem, který první seminář u veřejnosti vyvolal – přihlásilo se 137 účastníků. Podstatnou část programu prvního semináře tvořilo hledání odpovědí na otázky, kdy a jak se formuje základ lidské osobnosti, na čem záleží naše schopnost mít rád sebe i druhé, umět pečovat o duševní klid a jak si také osvojit zásady přiměřené psychické odolnosti. V následujících řádkách přinášíme nahlédnutí do některých témat tohoto semináře.

Pozitivní rodičovství – cesta k lepší budoucnosti?

kategorie těch, jimž se v jejich útlém věku pro přilnutí rovněž nedostalo potřebných podmínek. V rodinách tak dochází ke koloběhu nejrůznějších mezigeneračních emočních zranění, jejichž důsledkem je i snížená schopnost péče o druhé i o sebe. 3. Období vzdoru: Okolo třetího roku života děti objevují svou samostatnost a vlastní vůli, dosud ale nevědí, co je dovoleno a jakou mají zodpovědnost. S obdobím vzdoru se setkáváme u dítěte ve většině případů nejvíce od roku do jeho tří let. Je stále v normě, pokud se vzdor objevuje od tří do pěti let. Je úkolem rodičů, aby dítěti pomohli vymezit hranice a naučili je, jak snášet stres a kde hledat prostor pro vlastní svobodu. Pokud dítě vyrůstá v okolnostech, kde nejsou uplatňována jasná pravidla hry, stává se labilním. Nemůže získat vládu samo nad sebou a ještě v daleké budoucnosti pak trpí pro své nevhodné chování.

Prvního semináře se zúčastnilo na 140 zájemců.

RANÉ DĚTSTVÍ – ZDROJ PRO ŽIVOTNÍ „SMĚROVKY“ Každý normální novorozenec přichází na svět vybaven k bohaté psychologické interakci. První tři roky života představují v tomto směru přímo revoluční období. Z totálně závislého tvora bez zjevné schopnosti sebeuvědomění se postupně stává autonomní bytost, která ovšem silně přejímá vzorce chování a emočního prožívání svých pečovatelů. Čím více může miminko a batole svému okolí důvěřovat, tím lepší má předpoklady pro rozvoj vlastní zdravé, láskyplné a odolné osobnosti. Optimální podmínky představuje úplná milující rodina, která dítěti dává bezpodmínečnou lásku

8


a bezpečí a která mu umožní zdárně projít všemi klíčovými obdobími raného dětství. Jedná se o tři nejdůležitější: 1. Období mimoslovní komunikace: Dokud děti nemluví, komunikují především pláčem. Pláči kojence je nutné věnovat pozornost. Jde o první projev jeho emocí, jehož přiměřená regulace významně ovlivní způsob, jak bude člověk se svými emočními potřebami zacházet v dospělosti. Nechají-li rodiče dítě opakovaně dlouho plakat bez odezvy, vyvolá to v jeho organismu fyzickou reakci. Dochází k vyplavování stresových hormonů a ke zvyšování srdeční činnosti i tělesné teploty. Fyzická reakce je následně transformována v emocionální. Dítě po

čase zmlkne, ovšem za cenu rezignace a ztráty důvěry. 2. Období přilnutí (tzv. attachment): Jedná se o prvotní a určující navázání vztahu dítěte k jeho nejbližším, zejména k primární pečující osobě, nejčastěji k matce. Může jít o bezpečné, jisté připoutání, může se také ale jednat o vztah poznamenaný nedůvěrou a nejistotou. Podstatné je, že charakter přilnutí má tendenci přetrvávat do dospělosti a zásadním způsobem spoluutvářet dispozici jedince pro všechny jeho další významné životní vztahy. Pokud k přilnutí z nějakého důvodu nedojde, hrozí narušení. Ukazuje se, že ti rodiče, kteří svému kojenci nejsou zdrojem jistého přilnutí, patří převážně do

JAK TRESTAT, ABY TREST BUDOVAL A NE BOŘIL Je nanejvýš důležité, aby děti vyrůstaly v ovzduší bezpodmínečné lásky, bezpečí a podpory, ale také aby jejich rodiče s nimi trávili čas a naslouchali jim. Úkolem dospělých je zároveň vymezovat jasné hranice a na nevhodné chování dítěte reagovat vysvětlováním, a pokud je to nevyhnutelné, vhodnou formou trestu. Dítě by mělo přesně vědět, zač je trestáno. Rodiče by nikdy neměli trestat v afektu, ani trestu přidávat citové zabarvení. Trest má být přiměřený provinění. Nikdy by nemělo jít o demonstraci dospělé nadvlády a moci, která sice u dítěte vede k vnější poslušnosti, avšak nezřídka také k vnitřnímu odporu

RODINA

OBNOVA LÁSKY A USMÍŘENÍ Vynikající metodou výchovy i usmíření je proto například životní styl s pevným objetím podle Jiřiny Prekopové. Sama Jiřina Prekopová svou metodu vysvětluje takto: „Jde o obnovu lásky v situacích, kdy stav vzájemného souznění dvou osudově spjatých lidí, především manželů nebo rodičů a dětí, je natolik vážně pokažený, že nejsou schopni komunikovat a usmířit se slovy. Jde o situace, kdy se člověk nachází ve stavu exploze, je pod vlivem hormonů a vlastně se dá říci, že v tu chvíli nad ním vládne limbická část jeho mozku, která mu zastíní jeho rozum, svědomí i odpovědnost za lásku a pudí ho k brutální agresi nebo útěku. To je chvíle pro pevné objetí. Limbické hormonální centrum v mozku máme společné se zvířaty, například i s krokodýly či vlky. Ve vypjatých situacích si ale člověk musí připomenout, že je člověk, a ne zvíře. Musí nasadit svou vůli, aby se s tím, kdo mu udělal bolest, konfrontoval kultivovaným způsobem. Například matka zuřícího dítěte si v takovou chvíli řekne – já tě nezbiju, já tě nepošlu nikam do samoty, ale sevřu tě u sebe v náručí a tam tě podržím tak dlouho, dokud tu svou zlost nebo žal nebo smutek nevykřičíš a nevypláčeš. A já ti chci zase ukázat mou zlost a bolest. Abys věděl, jak mi je. Tak se budeme my dva spolu konfrontovat, od žlučníku ke žlučníku, od srdce k srdci, zkrátka tváří v tvář, a to nám pomůže vyjádřit zraněné city a vzájemně se vcítit a pochopit.“

Foto: archiv Nadace Naše dítě

a skryté agresi nebo skepsi. A především k vnitřnímu vzdálení obou zúčastněných stran.

Přednášející – zprava Eva Labusová, Marie Nováková, Jaroslav Šturma, Simona Hoskovcová, Zuzana Baudyšová.

MINULOST NÁS OVLIVŇUJE Závislost psychického zdraví jedince na podmínkách raného dětství pěkně vyjadřují také následující řádky inspirované známou knihou „Koncept kontinua“ od americké publicistky Jean Liedloffové. Selhání a smutky všeho druhu mají zřejmě původ v tendenci jedince zachovat podmínky, ve kterých „zdomácněl“ na počátku svého života. Dítě podvědomě očekává, že ho jeho zážitky povedou, že budou různorodé a že jejich charakter bude mít přímou a užitečnou souvislost se situacemi, které ho v budoucnu potkají. Člověk má proto podvědomou snahu ovlivňovat všechny své zážitky tak, aby se podobaly těm původním, které ho kdysi formovaly, a to bez ohledu na to, zda to bude k horšímu či k lepšímu. To

také vysvětluje sklony mnoha lidí k (sebe)destrukci. Miminko, které si dosyta užilo vítaného těhotenství i bezpečí a ochranné náruče v raném dětství, vyroste s velkou pravděpodobností v sebejistého láskyplného člověka s přirozenými dovednostmi starat se o duševní rovnováhu svou i svých blízkých. Pokud byl ale někdo v dětství zvyklý například na samotu, bude v životě přitahovat situace, které mu ji zajistí. Také navyklý stupeň strachu má tendenci k zachování, a proto náhlá ztráta toho, čeho se bojíme, může způsobit daleko hlubší a nepopsatelně horší formu nepohodlí. Dokonce ani spontánní a naučené posuzování úspěchu či neúspěchu nebo štěstí či neštěstí nelze radikálně změnit. Za to všechno jsou zodpovědny naše vnitřní stabilizátory, které se v nás v raném věku vytvořily. Snažíme se

Druhý seminář Pozitivní rodičovství se koná 11. března opět v Praze. Zaměří se na počátek života (těhotenství a porod), na možnosti přirozené motivace k žádoucímu chování ve výchově a také na „úklid“ v rodinném systému a komunikaci. Více informací na www.nasedite.cz nebo na www.evalabusova.cz.

proti nim bojovat vůlí, ta ale bývá proti síle zvyku slabá. Ovlivnění dětstvím je zkrátka nedílnou součástí našeho vývoje. Svými zážitky, byť vědomě nepřijatými, jsme ovlivněni. Při mimořádných situacích v životě (vážná nemoc, nehoda) nebo při pozměněných stavech vědomí (například během psychoterapie) si však lidé leccos najednou uvědomí. Jde o věci, které se jim kdysi přihodily a které vedly k patologii i k následné potřebě nápravy. Pociťují například, jaké to kdysi bylo, když plakali a maminka nepřišla, nebo když hádky rodičů svědčily o faktickém nezájmu o jejich blaho. Stejně tak mohou ožít i prožitky krásné a radostné, spojené s láskyplnou rodičovskou náručí, které jsou důležitým zdrojem našeho zdravého sebevědomí, naší odolnosti i naší vlastní schopnosti milovat a pečovat… Pokud se stalo, že dítě neprožilo pozitivní dětství, mnohdy mu může vykompenzovat a nahradit tento nedostatek lásky v budoucnu například jeho partner v manželství. NEJDE O TO BÝT DOKONALÍ Neměli bychom zapomínat na to, že jako rodiče představujeme pro své potomky hlavní životní vzor a také zdroj pro utváření základních vztahů, návyků a identity. Sebedokonalejší výchovné teorie nám nepomohou, nebude-li jejich uplatňování doprovázeno zkušeností postavenou na vlastním názoru a přesvědčení. Naším cílem ale naštěstí není dosáhnout v kvalitě rodičovství formální dokonalosti, nýbrž nabídnout dětem stabilní a inspirativní domov naplněný atmosférou lásky a přijetí. Eva Labusová


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Bolest jako dar od Boha Foto: archiv

Tento dopis (stejně jako dopis publikovaný na str. 11 únorového čísla Nového města) je adresovaný Eleně Molignoniové. Elena žila v Castello di Ossana, tedy v místě, kde Chiara vyučovala v letech 1938–39. Dopis je ze 7. června 1944. Chiara byla v té době, kdy zuřila válka, v Tridentu. Je tedy psán po prožitých hrůzách a bombardování, které ještě nepominuly. Tento dopis je odpovědí na pozvání Eleny, aby se Chiara přestěhovala do Castella. Po bombardování Tridentu 13. května Chiara zůstala ve městě kvůli společenství, které se kolem ní rodilo, zatímco její rodina se uchýlila do Valsugana, protože jejich dům byl těžce poškozen. Vigilie Božího těla

D

rahá Eleno, ať je veleben Bůh za to, že mne ještě nechává žít! Ať je veleben Bůh i za to, kdyby mne zítra povolal a já bych zemřela. Ne, ne, malá Eleno, ty, kterou mám tolik ve svém srdci, tento život není ten pravý, tento ne. Jestliže mi Pán otevře cestu na věčnost, budu ho chválit, protože ho konečně budu moci spatřit! Ach, Eleno, kdybys tu byla se mnou, řekla bych ti všechno, co jsem viděla. I já jsem měla milost trpět s mnohými, i můj dům byl zpustošen a je neobyvatelný, i já jsem spala pod hvězdami, ušla pěšky kilometry, trpěla jsem a plakala pro toto všechno. Dobrému Bohu, který ve své velké lásce vyzkoušel moji lásku, buď chvála. Drahá Eleno, nikdy, nikdy jsem tolik nevelebila život jako nyní, kdy jsem viděla, že všechno pomíjí, a to, co zůstává, je pouze tolik lásky Boha, kolik nashromáždíme ve svém srdci. Ach, Eleno! Poslouchej mne, která tě má ráda, poslouchej mne, která jsem v těch nejbídnějších podmínkách viděla tolik, tolik mrtvých! Ne, ne, k ničemu nesmíme přilnout, protože vše umírá. Jedině Bůh, který je Láska, v nás může roznítit takový plamen, který bude hořet v tomto životě i po celou věčnost! Ať je Bůh veleben, že mi to dal pochopit.

10


Ano, teď miluji život, protože se jím připravuji na smrt, která je pravým vzkříšením! Tady jsou stále poplachy a stále burácí motory letadel! Stále jsme tady a očekáváme, že nás Bůh povolá. To, co prýští z mého srdce, je jenom akt poslušnosti – poslušnosti vůči Boží vůli! Tolik mě toho naučil, Eleno, můj božský ukřižovaný Ježíš. Je pravda, že studuji na univerzitě, ale žádná kniha, i když krásná a hluboká, nedává mému duchu takovou

sílu a především tak velkou lásku, jako ukřižovaný Ježíš. Před ním se mi každá bolest zdá ničím, a malou i velkou bolest očekávám jako ten největší dar od Boha, poněvadž je to zkouška mé lásky k němu! Eleno, prosím – a chtěla bych ti to napsat svou krví – miluj Ukřižovaného! V něm je všechno, celá láska Boha – nemohl nám darovat víc. A když malá nebo velká bolest tluče na tvé srdce, zvolej se mnou: Díky, ach dí-

CITADELA

Místo setkávání Foto: archiv Centra Mariapoli

Místo setkávání otevřené pro dialog. Tak lze charakterizovat Centrum Mariapoli. V České republice se nachází v Praze – Vinoři a o různých aktivitách, které v něm probíhají, se často píše na stránkách Nového města. Pojďme do něho nahlédnout spolu s Márií Langschovou, která v něm pracuje od jeho otevření.

C

o vedlo ke vzniku Center Mariapoli (CM)? „Inspiraci pro jejich vznik měla Chiara Lubichová. Definuje je jako domov, kde Maria, prostřednictvím členů svého Díla1, umožní příchozím, aby vnímali především atmosféru jednoty.“ CM slouží pouze členům Díla Mariina anebo má i širší využití? „Prvořadým posláním CM je formace členů Díla Mariina. Ovšem cílem Díla je přispět k uskutečnění všeobecného bratrství a jednoty ve světě, a tak se CM stává místem otevřeným pro všechny.2 Skutečnost, že jeho prostory můžeme nabídnout firmám či neziskovým organizacím pro semináře a konference, skupinám z různých hnutí a farností, až po rozličná setkání mladých i lidí napříč generacemi, se ukázala jako krásná příležitost k vzájemnému poznávání a navazování vztahů. CM je i místem, které využívají lidé na služebních cestách a turisté. Často opakují, že jsou rádi, neboť v ruchu velkoměsta u nás našli klidnou oázu dobře dosažitelnou městskou dopravou i autem. Vždy nám záleží na tom, aby nacházeli domov, o kterém Chiara mluví, aby zakusili lásku, vyjádřenou i skrze nejrůznější drobnosti. To asi také způsobuje, že se k nám mnozí rádi vracejí.“ Mohla byste uvést i nějaký konkrétní příklad? Co říkají? „Například kněží ze Schönstattského hnutí napsali: Ćítíme se tu opravdu doma. Je velký rozdíl, zda naši akci pořádáme zde nebo v jiných prostorách… Tady je vše proniknuté jinou atmosférou…´ Účastníci zájezdu z Norimberku: ´S velkou vděčností vzpomínáme na krásné chvíle strávené ve vašem Centru… Ještě dlouho budeme vzpomínat na vaše přátelské přijetí a všechny služby na maximální úrovni.´ Majitel jedné cestovní kanceláře po návštěvě skupiny z Německa: ´…až dnes

12


Budova Centra Mariapoli v Praze – Vinoři.

Vám mohu poděkovat za – jako vždy – milé přijetí mojí skupiny ve vašem vinořském domě. Moji hosté se u vás cítili velmi dobře… Zpětně si vždy uvědomím, jak hluboký význam mají podobné cesty, a jak mohou přispívat k vytváření společenství napříč národy.´ Účastník jedné konference: ´…účast na konferenci ve Vinoři byla pro nás velmi příjemná a motivující. Architektonicky pozoruhodné, netradiční prostředí, zajímaví hosté, poznání lační lidé i perfektní realizační tým vytvořili atmosféru pohody, která je jednou z podmínek kvalitního příjmu, vstřebávání a dalšího využití nabytých poznatků.´“ Jaké služby CM nabízí? „Poskytuje ubytování se snídaní pro jednotlivce i skupiny v 1–4 lůžkových pokojích (i bezbariérových) s kompletním vybavením a příslušenstvím, připojení na internet v celé budově, možnost stravování, vlastní uzavřené parkoviště v objektu a nechybí ani prostor k venkovnímu posezení. Nabízíme pronájem sálu pro 200 osob s kompletním technickým zabezpečením, včetně zařízení pro simultánní překlad do tří jazyků. K dispozici jsou i dvě menší zasedací místnosti pro 40 osob a jiné variabilní prostory pro setkání menších skupin.“ Služby CM využívají i cizinci? „Ano, zahraniční hosté přijíždějí

z nejrůznějších koutů světa. CM opakovaně hostilo mezinárodní kongresy a setkání. Posledním byl právě letos v únoru kongres chlapců ve věku 13–17 let z Polska, Slovenska a Čech.“ Zabezpečujete například i průvodce po Praze, transport a podobně? „Tyto služby patří ke standardním. Spolupracujeme s několika agenturami a akreditovanými průvodci, kteří pokrývají všechny světové jazyky. Naši hosté si je často nedokáží vynachválit. Organizovali jsme i prohlídku Prahy pro vícejazyčné skupiny.“ Co byste mohli nabídnout čtenářům Nového města, jejich přátelům a kolegům? „Každý má u nás dveře otevřené – nezáleží na tom, odkud přichází. Chceme být otevřeným zařízením, které kromě ´běžných´ služeb pro hosty nabízí prožití dovolené nebo pracovních dnů v klidném a harmonickém prostředí. Zkrátka – ať už hledají místo pro konání semináře, pracovní schůzky anebo si chtějí odpočinout sami nebo s celou rodinou – rádi jim poskytneme prostory CM spolu s ostatními službami. Základní informace najdou na www. centrummariapoli.cz.“ Za rozhovor děkuje Martin Uher 1. Dílo Mariino – Hnutí fokoláre. 2. Viz také článek „Město na hoře“, Nové město 3, 2008.

I.

7. Viz C. Lubich, „Paradiso ´49“ v Nuova Umanità, XXX (2008/3) 177, ss. 285– 296. Viz též M. C. Atzori, Rissurezione di Roma. La metafora del „Fuoco“: alcuni spunti di analisi testuale – II (Vzkříšení Říma. Metafora „Ohně“: několik podnětů pro analýzu textu – II), v Nuova Umanità, XXIV (2002/5) 143, ss. 591–612. 8. Tento spis z 20. září 1949 je znám pod názvem: Ho un solo sposo sulla terra (Mám jediného snoubence na zemi), vydaný v C. Lubich, Il grido, Città Nuova, Roma 2000, ss. 56–57. V češtině: Chiara Lubichová, Výkřik, Nové město, 2001. 9. Platón, Dopis VII, 341 C-D; ke komentáři tohoto textu ve vztahu ke Chiařině zkušenosti viz můj článek: Il pensiero „nuziale“ di Chiara Lubich („Svatební“ filozofie Chiary Lubichové), v Nuova Umanità, XXX (2008/3) 177, ss. 319–340. 10. Viz Platón, Obhajoba Sókrata, 31 C-D; 40 B. 11. C. Lubich, „Paradiso ‚49“, (Ráj ´49), cit., s. 288. 12. Ibid.

I V.

hiařina zmínka o nové evangelizaci dobře osvětluje „třetí účinek“ Božího slova; kdo je žije, sytí se jím a zároveň svým jednáním proměňuje svět. Prožívání Slova totiž aktivuje a oživuje Slova rozesetá v lidstvu a ve světě (jako zrna z evangelního podobenství). Takto se Slovo, přebývající v lidstvu, během dějin vynořuje a lidstvo se skrze činy toho, kdo žije Boží slovo, stává tím, čím má být od stvoření – v plnosti, jíž je Kristus. Stává se Slovem, lidstvo a vesmír se „kristifikují“ právě tím, že se stávají sebou samými, že rozvíjejí svůj plán (své Slovo). Kdo žije Boží slovo, vdechuje mu život, dává mu promluvit. Slovo se vyjadřuje, mluví, hovoří, zpívá, volá – prožívání Slova má vliv na nová povolání, protože probouzí Slovo, které je v druhém člověku skryto, a vytváří lidem podmínky, v nichž Slovo, které k nim hovoří, mohou slyšet.

POKRAČOVÁNÍ

C

Slovo u Chiary Lubichové

Škola Abba

Tento aspekt sdílení Slova je možné lépe pochopit, zaměřímeli se na Chiařin způsob, jímž popisuje Slovo, když padne do duše a promění se v plamen: „A když jedno z těchto slov padlo na půdu naší duše, připadalo nám, že se mění v oheň, v plameny, že se mění v lásku. Dalo se říci, že celý náš vnitřní život se stal láskou.“ Chiara vždy užívala slovo oheň v klíčových momentech svých úvah zvlášť promyšleně. U Chiary si oheň uchovává symbolický význam předávaný po tisíciletí různými tradicemi, které – byť pocházejí z radikálně rozdílných kultur – připisují ohni stejné bohatství významů. Jedním z nejhlubších významů ohně je symbol božství, a právě tak o něm Chiara mluví, když vypráví jednu svou kontemplativní zkušenost7. Oheň také symbolizuje očistnou

prázdnil – a tím nejpodstatnějším je Bůh. Čiré, podstatné a jedinečné slovo – Slovo Boží. Takto je žije Ježíš opuštěný: Jeho „nic“ ukazuje na božské Bytí. Pouze tak způsobuje, že Bůh projeví své bytí jako lásku, vzkřísí Ježíše z mrtvých, a tím nám zjeví trinitární dynamiku božských osob. Za krátkou dobu poté, v létě roku 1949, Chiara uzavřela „pakt jednoty“ s Iginem Giordanim, a tím začalo její kontemplativní období. Chiara vysvětlovala, že tento pakt byl uzavřen na „našem nic“12, nikoli na vzájemné lásce, ačkoli zde samozřejmě byla. „Nic“ je totiž nutnou skutečností, která u člověka – pokud je toto „nic“ prožíváno jako Ježíš opuštěný – nastává dříve než vzájemná láska, kterou umožňuje. Ježíš opuštěný je souhrnným Slovem, protože výslovně zjevuje dynamiku každého slova, a tedy i každého lidského života, každého lidského skutku, dynamiku, které se sám Bůh v osobě Ježíše podřizuje, takže se stává možnou i pro člověka. Každé slovo totiž obsahuje dynamiku „nic – Bytí“, která umožňuje, aby Bůh mluvil a člověk odpovídal. Člověk tuto dynamiku potřebuje, aby mohl přijmout Slovo. I přechod skrze „nic“ je vnímán jako Boží dar, který umožňuje člověku účastnit se, přispívat k této události Spásy, protože může darovat své „nic“. Boží dar spočívá i v tom, že člověka činí protagonistou spásy, která je mu darována. (Pokračování) Antonio Maria Baggio

TEOLOGIE JEDNOTY


13

TEOLOGIE JEDNOTY

schopnost, kterou má božský prvek vůči lidským věcem, které se v kontaktu s ohněm stravují. Také v tomto smyslu Chiara obraz ohně používá, a to v jednom zásadním textu z roku 1949, kde je shrnuto její rozhodnutí a její životní program. Zde píše: „Přejdu jako oheň, který spálí vše, co má padnout, a nechá stát pouze Pravdu.“8 U Chiary jsou ale nejen zachovány symbolické významy stanovené tradicí; obraz ohně dostává i významy nové. Slovo, vstupující do duše, se totiž proměňuje v oheň, v plameny, a je to tentýž oheň, který Chiara objeví v Otcově náruči. Proto se v duších těch, kteří žijí Slovo, zažíhá oheň, jelikož Slovo je sám Bůh. Vnitřní život se stal poté, co se rozhořel tento oheň, „jen láskou“. Vnitřní oheň ale nespaluje identitu svého nositele, která je tím ohněm. Není to oheň, který lidského ducha představoval u Hérakleita, ten neměl trvání a byl odsouzen k zániku jako jiskra ve slunci. I antika znala zkušenost se zažehnutím vnitřního plamene, i když velmi odlišnou. Například Platón popisuje, jak se po dlouhém soužití a diskusích uvnitř filozofické komunity rozhořívá plamen v duši mladého člověka, který se od této chvíle stává skutečným filozofem a může pokračovat v hledání moudrosti9. A podobnost s Platónovou filozofickou komunitou tím nekončí. V následující pasáži mluví Chiara o vnitřním „hlasu“. A právě vnitřní „hlas“, který slyšel Sókrates, stojí v počátcích filozofického života. Sókrates své mladé přátele učil, aby tomuto hlasu naslouchali, neboť filozofická komunita vzniká právě proto, aby vytvořila podmínky k jeho naslouchání. Komunita prvních fokolarínek prožívala tedy některé ze základních prvků, charakteristických pro sókratovsko-platónskou filozofickou zkušenost: naslouchání hlasu, společný život, zažehnutí plamene. Ale Boží slovo je právě jednou z realit, které načrtávají některé zásadní rozdíly mezi těmito dvěma zkušenostmi. U Sókrata je hlas sice „božský“, ale zůstává hlasem jakéhosi daimonion; to je výraz, který Sókrates správně používá ve středním rodě10, protože hlas nemá Jméno ani Tvář. Boží slovo je však vždy slovem někoho, slovem od Osoby k osobě. A v důsledku toho u Sókrata nemá hlas žádný obsah – nesouhlasí, vyčítá, ale nic „neříká“. Jen ten, kdo má Tvář, může mít Slovo. U Platóna se krom toho silný komunitární prvek, charakterizující filozofickou formaci mladých, rozmělňuje do té míry, že se stává pouhým nástrojem, takže od chvíle, kdy je zapálen vnitřní oheň, může ho každý spravovat sám, naprosto nezávisle na ostatních. Společenství se vytváří pouze prostřednictvím vy-

III.

JEŽÍŠ OPUŠTĚNÝ: BOŽÍ SLOVO JAKO LOGIKA BYTÍ A JEDNÁNÍ Znovu cituji z Chiařiných poznámek z roku 1986: „Co si vzpomínám, tak posledním Božím slovem, které jsme v tomto období žily, byla věta ´Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?´. A opuštěný Ježíš se nám zjevil jako Boží slovo par excellence, slovo zcela vysvětlené, slovo naprosto otevřené. Stačilo tedy žít jen jej. Tím se všechno zjednodušovalo. Žít opuštěného Ježíše znamenalo zapřít sebe a být tak zcela k dispozici Bohu (jeho vůli) a ostatním.“ Ježíš opuštěný je „naprosto otevřené slovo“, protože vyjadřuje všechno, vyslovuje „pouze“ Boha a nic jiného. Aby mohl člověk něco takového dokázat, musí sám sebe zcela ztratit, musí mlčet. Vyslovuje-li „Boha“, nemluví o jednom jeho rysu nebo detailu tak, jak ho člověk chápe. Říká maximum toho, co může člověk říci, když nejvyšším úsilím, které ho vede mimo sebe, sám sebe ztrácí, a tím uvolňuje prostor Bytí – Boha jako toho, který je, který stojí před člověkem, jenž ho ve svém ne-bytí poznává. Bůh je poslední slovo člověka Ježíše, které nyní v solidaritě s mlčící zemí čeká na Boží odpověď. Ježíš ve své opuštěnosti je tímto Slovem. Všechna slova byla vyřčena a výkřik opuštěnosti plně vyjadřuje to, co zbylo z nicoty člověka-Ježíše, vyjadřuje Boha. Ježíš v opuštěnosti je Slovem zcela na straně člověka, vyjevuje to nejpodstatnější poté, co se zcela vy-


řčených slov, společně hledané pravdy, ale nepředstavuje společenství vnitřního života. Z platónského společenství každý odchází „sám“ (ale už i to je významný krok), sám za sebe. U Chiary je naopak fokolarínské společenství považováno za permanentní školu, kde je Boží slovo učením jediného Mistra. Poznání je přímo vázáno na život ve Slově, který vede ke stále intenzivnějšímu společenství v té míře, že Chiara o Slově padajícím do „naší duše“ píše jako o příčině zcela zvláštního společenství duší mezi ní a družkami, společenství niterného života. A je tomu skutečně tak: Chiara píše tyto poznámky v roce 1986 a nese si přitom vnitřní kontemplativní zkušenost, prožitou společně s jejími družkami v roce 1949. Popisuje zde malou skupinku fokolarínek jako jedinou „Duši“11. Z komunity jejího typu tedy každý vychází sám sebou, protože obsahuje celé společenství. Je slovem, které ve spojení s ostatními má schopnost vyslovit celé Slovo. Je to křesťanství, ve kterém tkví rozdíl mezi těmito pojetími společenství.

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

K

olikrát v životě cítíš potřebu, aby ti někdo podal pomocnou ruku, a zároveň vidíš, že nikdo nemůže v y řešit tvou situaci. Právě tehdy se obracíš na Někoho, kdo dokáže i nemožné. Ten Někdo má jméno: Ježíš. Poslouchej, co ti říká: „AMEN, PRAVÍM VÁM: BUDETE-LI MÍT VÍRU JAKO HOŘČIČNÉ ZRNKO, MŮŽETE ŘÍCI TÉTO HOŘE: ´PŘESUŇ SE ODTUD TAM!´, A PŘESUNE SE; A NIC VÁM NEBUDE NEMOŽNÉ.“ (MT 17,20)1

Je samozřejmé, že se výraz „přesunovat nebo přenášet hory“ nemá brát doslovně. Ježíš neslíbil učedníkům moc konat velkolepé zázraky a ohromovat tak zástupy. Nakolik je mi známo, v dějinách církve není ani jediný svatý, který by vírou přenášel hory. Tento výraz je nadsázka, tedy záměrně nadnesený způsob vyjadřování, Ježíšem užitý proto, aby se do mysli učedníků vrylo přesvědčení, že víře není nic nemožné. Každý zázrak, který Ježíš vykonal, ať už přímo nebo prostřednictvím svých učedníků, sloužil vždy Božímu království, evangeliu nebo spáse lidí. Přesunutí hory by k tomuto účelu nesloužilo. Přirovnání k „hořčičnému zrnku“ naznačuje, že Ježíš od tebe nežádá menší či větší víru, ale víru opravdovou. A charakteristikou opravdové víry je, že se opírá pouze o Boha a nikoli o vlastní schopnosti. Když váháš nebo se tě ve víře zmocňují pochybnosti, znamená to, že tvá důvěra v Boha není ještě úplná. Máš

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na březen 2010

slabou a málo účinnou víru, která je dosud založena na tvých vlastních silách a lidské logice. Kdo se však zcela spoléhá na Boha, nechá jednat jeho samého. U Boha není nic nemožné. Víra, kterou Ježíš žádá od svých učedníků, spočívá právě v tomto postoji plném důvěry, který umožňuje Bohu, aby on sám projevil svou moc. Tato víra, která hory přenáší, není vyhrazena nějakému výjimečnému člověku. Je možná a závazná pro všechny věřící. „AMEN, PRAVÍM VÁM: BUDETE-LI MÍT VÍRU JAKO HOŘČIČNÉ ZRNKO, MŮŽETE ŘÍCI TÉTO HOŘE: ´PŘESUŇ SE ODTUD TAM!´, A PŘESUNE SE; A NIC VÁM NEBUDE NEMOŽNÉ.“ Předpokládá se, že Ježíš řekl tato slova učedníkům, když jim svěřoval misijní poslání. Bylo by snadné ztratit odvahu a polekat se, jsmeli si vědomi, že jsme malým a omezeným stádem, bez zvláštních talentů, které má nespočetným zástupům přinést pravdu evangelia.

Bylo by snadné malomyslnět před lidmi, kteří mají zájmy zcela odlišné od Božího království. Náš úkol se zdá být nemožným. Právě tehdy však Ježíš ujišťuje „své“, že vírou „přenesou hory“ lhostejnosti a nezájmu světa. Budou-li mít víru, nic jim nebude nemožné. Tuto větu lze aplikovat na všechny životní situace, týkající se šíření evangelia a spásy lidí. Někdy se může tváří v tvář nepřekonatelným těžkostem zrodit pokušení ani se na Boha neobrátit, neboť lidská logika nám našeptává, že je to stejně zbytečné. Tehdy nás Ježíš povzbuzuje, abychom neztráceli odvahu a s důvěrou se na Boha obrátili. On nás jistě nějakým způsobem vyslyší. Tak jako vyslyšel Lellinu prosbu. Lella začala plna očekávání pracovat mezi Vlámy v Belgii. Po několika měsících ji však začal trápit pocit sklíčenosti a samoty. Zdálo se jí, že ji od ostatních děvčat, se kterými pracovala a žila, dělí nepřekonatelná překážka. Cítila se osamělá, byla ci-

zinkou mezi lidmi, kterým chtěla s láskou sloužit. Mluvila totiž jazykem, který nebyl vlastní ani jí, ani těm, kteří ji poslouchali. Bylo jí řečeno, že v Belgii všichni mluví francouzsky, a proto se tuto řeč naučila. V přímém kontaktu s Vlámy však zjistila, že se francouzsky učí jen ve škole a většina z nich tímto jazykem mluví nerada. Mnohokrát se pokoušela odstranit horu neporozumění mezi sebou a ostatními dívkami, ale marně. Přemýšlela, co by pro ně mohla udělat. Utkvěla jí v mysli smutná tvář její kolegyně Godeliève. Ta se ten večer zavřela do svého pokoje, aniž by se při večeři dotkla jídla. Lella se pokusila za ní jít, ale přede dveřmi jejího pokoje se nerozhodně zastavila. Byla by ráda zaklepala, ale nebyla si jistá jakými slovy vyjádřit to, co chtěla. Chvíli tam zůstala stát, a pak to opět vzdala. Ráno vešla do kostela a posadila se do poslední lavice, s tváří skrytou v dlaních, aby si nikdo nevšiml jejích slz. To bylo jediné místo, kde nebylo třeba mluvit cizím jazykem, kde nebylo třeba nic vysvětlovat, protože tu byl Někdo, kdo rozuměl i beze slov. Jistota, že jí Ježíš rozumí, jí dodala odvahu a s úzkostí se ho zeptala: „Proč nemohu s ostatními dívkami sdílet jejich kříž a říci jim, co jsi mi ty sám dal pochopit, když jsem se s tebou setkala – že každá bolest je láskou?“ Jako by před svatostánkem čekala na odpověď od toho, kdo v jejím životě prozářil každou temnotu. Když sklopila hlavu, ulpěly


15

ŽIVOT ZE SLOVA jí oči na evangeliu toho dne: „Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“2 Ta slova ji hluboce zasáhla, a ona pocítila velký pokoj. Když se vrátila na snídani, potkala Annu, dívku, která se v domě starala o pořádek. Pozdravila ji a následovala ji

do kuchyně, kde jí beze slova začala pomáhat při přípravě snídaně. Jako první vstala Godeliève. Přišla si do kuchyně pro kávu a spěchala, aby se s nikým nesetkala. Když však spatřila Lellu, zastavila se. Lellin vnitřní pokoj ji

oslovil silněji než jakákoliv slova. Ten večer dojela Godeliève cestou domů Lellu na kole. Tak, aby jí Lella rozuměla, jí tiše řekla: „Dnes nebylo třeba slov. Řekla jsi mi svým životem: ´Miluj i ty!´“

Hora se přesunula. Chiara Lubichová 1. Slovo života na září 1979, vyšlo v publikaci Essere la tua Parola/2. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, Řím 1982, s. 71–74. 2. Srov. Jan 16,33.

Nedělní autonehoda

N

rá nehodu zavinila, a spousta myšlenek: „Co kdyby…, proč zrovna já, proč zrovna teď!“ Navíc zima. Ale jedno mi v hlavě zaznívalo. Láska. Mít ji rád. Ona je taky v šoku a asi víc než já. Vyřízení nehody na místě jsme zvládli. Ale pak to na mne u oběda v jedné rodině dolehlo naplno. Vnitřní vzpoura. „Nejsem sice vinen, ale nejvíc postižen jsem já.“ A pak: „Jsi na všechno sám. Kde vezmeš auto, bez něj se neobejdeš. Stejně ti nikdo nepomůže. Jsi na vše sám!“ Moc do řeči Foto: Martin Šmíd

eděle je u nás kněží ve znamení několika bohoslužeb a tedy i nutných jízd autem. Jsme proto zvyklí jezdit za každého počasí. Jednu lednovou neděli jsem ale při cestě na poslední mši ne vlastní vinou pár set metrů před cílem havaroval. Nikomu se nic nestalo. Moje auto ale bylo pro onu chvíli nepojízdné a bohoslužba se musela zrušit. Mnozí to znáte. Čekání na policii, nepříliš vřelá komunikace se slečnou, kte-

16


mi nebylo. Hovor během oběda se omezil jen na nejnutnější a brzy jsem se od stolu zvedl s omluvou, že dnes nejsem moc dobrý společník. Paní se soucitně a chápavě usmála. Když jsem šel kolem kříže přes hřbitov na faru, najednou mi při pohledu na něj vytanulo Slovo života: „Já jsem dveře…“ Ty, Ježíši opuštěný, jsi těmi dveřmi. I to jsi ty. Ten pocit osamocení, zmaru, tato starost navíc, bezmoc lidsky něco udělat. Je to tvoje tvář. Přijímám tě a objímám. Přišel jsem na faru a hned jsem sáhl po breviáři. „Ty, Pane, jsi mé jediné dobro.“ A pak, když jsem zapnul úplně vybitý mobil, mně přišly dvě esemesky. „Otče, nepotřebujete nějak pomoci?“ byla první od jednoho farníka, vlastníka traktoru. Volal jsem mu zpět, že auto už je odtažené na dvůr fary a svěřil jsem se mu též se starostí, že nemám čím jezdit. Odpověděl mi: „Ale my máme na statku asi čtyři auta. Domluvím se s bratrem a myslím, že jedno bychom vám mohli půjčit. Večer se vám ozvu.“ Ten den se ozvalo ještě pár lidí s podobnou nabídkou pomoci, účasti, modlitby… Večer se onen farník skutečně ozval s tím, že mi zítra auto přistaví až před faru. Skoro jsem měl slzy v očích. Pochopil jsem, že rozhodně nejsem sám. Boží láska je tu se mnou. V lidech okolo mě. Druhý den šlo vyřizování s pojišťovnou jako na drátkách, hned odpoledne si přijeli ze servisu pro nepojízdné auto. Opravář mi řekl, že oprava bude hotová tak na konci příštího týdne. To jsem absolutně nečekal. Říkal jsem si, že to bude trvat aspoň měsíc. Díky této nehodě jsem objevil, jak je mi Pán nablízku, jak vnímavé a dobré lidi mám kolem sebe. Jednoduše Boží láska je tak široká, hluboká… a já bych dodal, že i blízká, i když se někdy zdá daleko. M. Š.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE „Pro Chiaru byl celý den řadou okamžiků prožívaných v Boží vůli,“ vzpomíná Eli Folonariová.

Jednoduchá a normální

E

li Folonariová žila dlouhá léta po boku Chiary. Dnes je ochránkyní vzpomínek na mnoho událostí Chiařina veřejného života, na její četné cesty do všech koutů světa, na setkání s posledními papeži a představiteli katolické církve nebo s velkými charismatickými osobnostmi, jako byla Matka Tereza, či se zakladateli hlavních křesťanských církevních hnutí. Střeží vzpomínky i na Chiařino překvapivě srdečné přátelství s některými představiteli velkých náboženství, s důležitými politickými osobnostmi – například s De Gasperim – nebo s představiteli kultury, vědy a umění. Ale Eli Folonariová se účastnila také Chiařina každodenního soukromého života, který je možná méně známý, ale též bohatý na významné příhody. Odhaluje její velkou jednoduchost a normálnost, náklonnost k rodině, láskyplnou něhu k nejmenším žákům základní školy i to, že nedělala mezi lidmi žádné rozdíly, protože ve všech viděla obraz Boha. Právě této části Chiařina života se věnuje náš rozhovor. Jak probíhal Chiařin normální den? „Kladla velké nároky na přesnost. Říkala, že dostavuje-li se člověk na setkání s hlavami států s velkým předstihem, o to víc to musí platit, jde-li o Ježíše. Ale vyžadovala tuto přesnost nejen v případě mše svaté nebo ranní či večerní modlitby – pro ni byl celý den sledem okamžiků, které byly odpovědí na vnitřní hlas, odpovědí Bohu.

Chiara na dovolené krmí veverku.

Byla velmi normální, chodila na nákupy, na oslavy třeba kupovala jahody. Při příležitostech, jako byly Vánoce a Velikonoce, zvala Chiara ty nejbližší a pro jejich zábavu vyprávěla vtipy nebo něco zajímavého, či se řešily hádanky. Díky své zkušenosti takto prožívaného života nás také mohla nabádat k tomu, abychom zdraví, které nám je dáno od Boha, chránili dovolenou, odpočinkem…“ I když nikdy nechyběly zkoušky… „Chiařin život nebyl lehký i proto, že byl průkopnický. I do církve přinášela něco nového. Je pravda, že nechyběly zkoušky, ale ona jimi procházela tak dobře, že ačkoliv jsme jí byli nablízku, překonávala je láskou k Ježíši ukřižovanému a opuštěnému. Nám už dávala světlo. Přicházela vstříc lidem s již vyřešeným problémem, aby druhé milovala a nic od nich neočekávala. Z těchto těžkých období máme málo

spisů, málo svědectví, protože Chiara neměla ve zvyku o nich psát ani hovořit, leda jen v náznacích. Poslední spisy, které Chiara napsala na naléhání Giuseppe Zanghìho a dalších (Ćhiaro, napiš nám také o bolestech, které prožíváš, protože je chceme nést s tebou´), byla témata o osobních a kolektivních ´duchovních nocích´.“ Pamatuješ si něco zvláštního ze vztahu s těmi nejbližšími, které viděla odcházet do nebe? „Vzpomínám si na Marilen Holzhauserovou, jednu z jejích prvních družek, kterou doprovázela až do posledních okamžiků. Povzbuzovala ji jednoduchými větami: ´Prosím tě, Marilen, dělej hodně skutků lásky, které jsou v této chvíli nesmírně cenné. Říkej: ´Vše pro tebe.´ A Marilen odpovídala: ´Dnes jsem to dělala na sto procent.´ Byla pevná i vedle člověka v takto vážném stavu.“

A co říci o jejím dialogu, který měl tak široký záběr? „Chiara chtěla vždy a na všem vyzdvihnout to pozitivní, i když třeba hovořila o politických stranách. Pro ni už jen to, že nějaká politická strana existovala, znamenalo, že to musí mít nějaký důvod, který je třeba vyjádřit. Bylo zapotřebí na něj přijít, odhalit ho, aby všichni – i ve své odlišnosti – mohli přispět k dobru státu. I při mezináboženských setkáních – se židy, muslimy, buddhisty atd. – vždy vyzdvihovala to pozitivní, co viděla v každém věřícím a v každém náboženství; mohla s nimi navazovat vztahy, protože cítili, že je chápe. Pochopila jsem, proč si Bůh zvolil pro tyto dialogy ženu. Tváří v tvář náboženskému vůdci člověk snadno zaujme postoj konfrontace, obrany vlastního náboženského nebo politického přesvědčení, zatímco tváří v tvář ženě je více odzbrojen. I to, že v její rodině byl tatínek socialista, maminka katolička starého ražení, bratr Gino komunista a idealista, a přitom všichni svobodně hovořili a žili jeden pro druhého, mě přivedlo k myšlence, že Bůh ji připravoval na dialog ještě v lůně její rodiny, již od malička.“ Jak se Chiara připravovala, když měla cestovat do země, kterou neznala? „Každý den sledovala televizní zprávy, a tak se v nejrůznějších situacích dokázala orientovat. Když se však připravovala na cestu do ciziny, jela tam především proto, aby tím odpověděla na potřeby členů Hnutí. Chiara připravovala své promluvy v prvé řadě na zá-


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

18


V Mumbai (Indie) dává peníze žebrající ženě.

diny velmi živé, aby všichni probíranou látku pochopili. Nebyla to náhoda, že nikdo z jejích žáků nikdy nepropadl. Dnes také přicházejí do Centra Chiary Lubichové 2

Chiařiny dopisy, které dřív nebyly známé. Deset z nich pochází od jedné ženy z vesnice v okolí Tridentu. Našla je na půdě, když se stěhovala. Chiařina kolegyně z doby, kdy učila v Opera Fota: archiv

kladě zpráv, které dostávala od fokolarínů daného místa. Všechna ostatní setkání se uskutečňovala proto, aby se dosáhlo jednoty… Ut unum sint (Aby byli jedno) – to bylo totiž její slovo. Nezastavovala se u překážek, naopak, v těžkých chvílích říkala: ´Pojďme kupředu, nikdy se nezastavujme, kdoví, zda nám Bůh nedá potkat člověka, který vyřeší tu nebo onu situaci a otevře nám nové možnosti.´ Byla ráda, když se dosáhlo určitého výsledku, ale pak se hned otevřela pro něco dalšího, nového a nepředvídatelného. Celý její život byl – jak sama říkala – nepředvídatelný, vedený Bohem, ale Bohem – Láskou.“ Vyprávěla Chiara někdy o tom, když byla učitelkou? „Vzpomínám si, když nám vyprávěla o tom, jak učila své žáky o řece Pádu a jeho přítocích. Zabralo jí celé dopoledne, než připravila scénu s bílou horou Monviso1, která byla z papírové drtě, a jména každého pravého a levého přítoku, napsaná na cedulkách, které si děti zavěsily na krk. Každé z nich pak představovalo jeden přítok. Dítě, které znázorňovalo Pád, se začalo pohybovat od Monvisa z papírové drtě a v Turíně se setkalo se svým kamarádem ,přítokem‘ Dora Baltea, který se za něj zařadil. Pak se postupně připojovaly další přítoky, až všichni v řadě, která se zvětšovala, došli k ústí řeky do modrého Jaderského moře nakresleného na zemi. Po této scéně se všichni naučili pravé a levé přítoky a nikdo už nedělal chyby v jejich pořadí. Děti často během přestávky Chiaru přemlouvaly: ´Paní učitelko, pojďme už zpátky do třídy!´ Chiara se vyznačovala velkou didaktickou moudrostí. Jejím stylem bylo dělat ho-

Jednoduché a všední gesto – Chiara skládá ubrus poté, co sklidila ze stolu.

Serafica, mi nedávno poslala ilustrace, které nakreslila sama Chiara, aby naučila děti písmena a číslice. Tato paní je během všech těchto let pečlivě uchovávala. Tyto obrázky doprovázely některé Chiařiny dopisy, ve kterých jí radila, jak učit. Ani o existenci těchto dopisů se nevědělo. Neodvážila jsem se je ani úplně otevřít, tak se na nich podepsala léta – pocházejí z let 1940–42.“ A jak připravovala své projevy a témata spirituality? „Měla svůj zvláštní způsob. Když měla nějakou myšlenku, zapsala si ji. Pak záleželo na tématu… Pověřila například někoho kompetentního průzkumem církevních otců nebo moderních filozofů a exegetů. Také vždy chtěla mít poslední překlad Písma. Když napsala text, konfrontovala ho s námi, protože – jak říkala – ,již z vašeho naslouchání pochopím, co je v pořádku a co je třeba opravit‘. A při čtení si už dělala nové poznámky. A pak to dobrušovala, když si všimla, že nějaké slovo bylo těžké… I ty nejjednodušší věci chtěla vyjádřit velmi jednoduchým způsobem, aby jí mohli všichni porozumět a její myšlenky mohly vstoupit do života všech. Pak zavolala další osoby z centra Hnutí a i na základě jejich naslouchání dál něco upravila. Výsledný text byl tedy plodem společenství.“ Za rozhovor děkuje Giuseppe Garagnani

1. Nejvyšší hora Kottických Alp, pod níž pramení řeka Pád. (pozn. red.) 2. Centrum, které si klade za cíl zdokumentovat a zachovat pro budoucí generace bohatý odkaz dopisů, dokumentů, audio i videonahrávek Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre (pozn. red.)

Foto: Irena Sargánková

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Slavnost světla Mnozí z nás mají v živé paměti Mons. Karla Pilíka, díky němuž nemálo lidí objevilo či znovuobjevilo nádheru života, jehož světlem je evangelium. Byl průkopníkem a neúnavným šiřitelem spirituality jednoty v naší zemi.

17.

března uplyne 65 let od jeho vysvěcení na kněze v římské L ater á nské bazilice a 1. dubna tři roky od jeho „odchodu domů“ – jak on prožíval a pojmenoval smrt. Když byl v době komunistického režimu v roce 1952 odsouzen do vězení, před vyšetřovateli prohlásil: „Přijímám tento nespravedlivý trest jako svou oběť

Mons. Karel Pilík

pro náboženské a duchovní znovuzrození našeho národa…“1 Jeho touha a směřování ke svatosti v každodenním životě je zřejmá i z jeho následujícího textu, nazvaného Slavnost světla.2 Redakce

B

Rukopis Mons. Karla Pilíka

ylo ještě světlo. Procházel jsem se řídkým lesem otevřenými mýtinami, na nichž se bělal sníh. Na chvíli jsem se zastavil. Stál jsem zády k zapadajícímu slunci. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že obloha byla prosycena jasným žlutým světlem, které se na horním okraji měnilo v červánky. Sníh na mýtině byl přímo zaléván tímto světlem tak, jako kdyby slunce už nebylo pod obzorem. A přímo přede mnou, na modré obloze, majestátně zářilo krásné, žluté slunce. A já jsem stál na přímce mezi těmito dvěma slunci, mezi tím, co zapadalo, i mezi tím, co už vyšlo, já a příroda jsme stáli ve světle těchto dvou sluncí. Připadalo mi to jako nějaká veliká slavnost světla. Zdálo se, jako kdyby se země, někdy tak temná, koupala v moři světla, jako by ji objímaly z obou stran paže milostiplného, laskavého, mateřského světla. Ta dvě slunce, jedno za mnou

a jedno přede mnou. Věděl jsem, že slunce je jen jedno, a zdálo se mi veliké a podivuhodné, že zapadající slunce ozařující zem propůjčuje ten vítězný lesk slunci na opačné straně – měsíci v úplňku. Měl jsem velikou radost. Skoro očima jsem viděl, že jsme děti světla, a že když se chýlí k západu slunce tohoto života – to ustupuje dozadu, za nás – vychází před námi Slunce – Bůh Láska, který zde září skrze víru a tam v plnosti slávy. Nemohl jsem odtrhnout oči od slunce přede mnou, tak bylo krásné. Vše mi připadalo jako obraz věcí budoucích, nebeského Jeruzaléma. Tam už nebude slunce ani měsíc. Jeho světlem bude Beránek. Ten, který byl zabit – a žije na věky věků: Ježíš Opuštěný – Zmrtvýchvstalý. Pochopil jsem nově, že žít Ježíše Opuštěného, znamená ponořovat se – i když zatím v temnotách – do vítězného, oblažujícího světla naší nebeské vlasti. Karel Pilík

1. Vojtech Vlček, Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel. 2. Z publikace: Moje cesta (z rukopisu otce Karla Pilíka), připravila Ludmila Hauptvoglová.


19

Nezapomenutelné chvíle prožité na mezinárodním kongresu gen3.

Prameny Boha

I přes mrazivé počasí konce ledna mezi námi tály ledy, vznikala nová přátelství, poznávali jsme, kde všude je Bůh přítomen, a rodila se nová rozhodnutí pro něj. Tak lze charakterizovat mezinárodní kongres šedesáti chlapců gen 3(1) v Praze – Vinoři. JAK SE VŠE ZRODILO aždý rok jezdíme na mezinárodní kongres do Říma. Na tom posledním se zrodila myšlenka, aby k nám přijel nový zodpovědný za gen 3, Agostino Spolti, aby nás osobně poznal. Pro jazykovou blízkost jsme pozvali také Slováky, ale svůj zájem projevili i Poláci. Tak se u nás poprvé uskutečnil kongres chlapců gen 3 ve věku 13–17 let ze tří blízkých zemí: Česka, Slovenska a Polska.

K

PRAMENY BOHA Hlavním tématem byly Prameny Boha, starší téma Chiary Lubichové pro gen 3, v němž velmi pěkně vysvět-

20


luje, kde všude nacházíme Boží přítomnost – v bratru, v Eucharistii, v Písmu, v církvi, ve svém nitru a mezi námi, když žijeme v jeho lásce. Mohli jsme ho tak zakusit i při našem setkání. Každý pramen byl vysvětlen konkrétní zkušeností. Například Tereza Cifaldi vyprávěla o životě v období komunismu, kdy se stále snažila milovat nezištně i nepřátele. Martin Uher hovořil o své práci v záchranné službě, kde pomáhá lidem v ohrožení života. Nebo jsme poznávali přítomnost Boží ve hře na „anděla strážného“, v níž si každý vylosoval jednoho člověka, kterého se snažil

mít rád drobnými skutky lásky. Silným zážitkem byla i krátká večerní adorace před Eucharistií ve vymrzlém kostele při svíčkách. Mimořádným zážitkem byla prohlídka pražského arcibiskupského paláce a přijetí kardinálem Miloslavem Vlkem. Měli jsme možnost se zeptat na všechno možné. Pan kardinál mluvil o svém mládí a nás zajímalo, jestli poslouchal rodiče, jak poznal povolání ke kněžství, jak se stal biskupem, jak poznal Hnutí fokoláre a jaký byl jeho vztah s Chiarou, zda sportuje a podobně. Na otázku o povolání ke kněžství nebo k duchovnímu

Z DOJMŮ „Zdá se mi, jako bych zde dobil baterie.“ „Byl jsem rád, že jsme se tady sešli ze tří národů… Všichni jsme si vzájemně blízcí. Jsem rád, že jsem se seznámil s novými kamarády.“ „Nejvíc pro mě znamenalo setkání s panem kardinálem Vlkem… Fandím mu.“ „Zaujalo mě téma o čistotě a vztazích mezi chlapcem a dívkou, moc mi to pomohlo.“ „Děkuji za téma Prameny Boha. Uvědomil jsem si, že je mnoho možností, kde můžu najít Boha. Zvlášť se budu snažit vidět a objevovat Ježíše v bratru a Ježíše mezi námi ve společenství.“ „Byl jsem na podobném setkání poprvé, pochopil jsem, jak skrze církev je možná jednota mezi různými národy. Jsem rád, že jsem poznal další kluky, kteří žijí naplno.“ „Byl bych rád, kdybychom se mohli ještě setkat v podobném složení tří národů.“

Foto: Pavel Novák

Z HNUTÍ FOKOLÁRE životu řekl: „I kdybyste jen jednou v životě pocítili Boží volání, nebojte se jít za ním.“ Odnesli jsme si radostný pocit, že jsme mohli zažít Ježíše uprostřed právě s panem kardinálem a tato zkušenost nás hodně povzbudila k dalšímu snažení. Jeden z nás tam zůstal, aby pomohl uklidit. Vypráví: „Všichni odešli a já jsem potkal pana kardinála, byl to obrovský zážitek. Mohl jsem si s ním povídat, zeptat se ho na různé osobní věci, a potom mi udělil osobní požehnání. To považuji za největší dar tohoto kongresu…“ Z DALŠÍCH TÉMAT Zajímavé bylo vyprávění Agostina o životě gen 3 ve světě. I přes vnější odlišnosti je jejich život všude stejný. Důležitým tématem byla přednáška o vztazích mezi chlapcem a dívkou a čistotě. Hovořili jsme ale například i o moderních komunikačních prostředcích a o tom, jak je používat. OTEVŘENÝ DEN V sobotu mezi nás přišli naši mladší kamarádi gen 3. Snažili jsme se jim předat něco z toho, co jsme zažili v předešlých dnech, a oni nám vyprávěli o svém životě. Bylo nám spolu dobře, ale nechtěli jsme se uzavírat. Proto byl sobotní večer otevřený pro naše přátele, příbuzné a obyvatele Vinoře. Jeden z moderátorů na závěr zábavného programu vtipně řekl: „Jsme rádi, že jsme tento večer nepřipravovali jen pro Boha, ale i pro vás, a tak jsme rádi, že jste přišli.“ Jan Vrátný (Viz též str. 28) 1. Děti a mládež ve věku 9–17 let patřící k Hnutí fokoláre. Berou si plně za svůj jeho specifický cíl – přispívat k uskutečnění jednoty světa.

KULTURA

Č

tenář i Nového města znají Petra Štěpána jako autora duchovních reflexí a poetických postřehů ze života na předposlední straně časopisu. Zajisté si také vzpomenou na autorovy doprovodné ilustrace. Jednoduché, černobílé ale zároveň plné vnitřního pohybu a jasu. Přitom grafika, za kterou byl Petr Štěpán oceněn, je překvapivě v odstínech sametově černé. Abychom se nepouštěli na tenký led osobních dojmů, poprosili jsme o zhodnocení grafického listu „Opuštěná“ členku osmičlenné odborné poroty Evu Neumannovou, historičku umění, která dříve vedla sbírku moderního umění Národní galerie a nyní pracuje v karlovarské Galerii umění. „Cena za grafiku roku je každoročně udělena jediné grafice vybrané z více než stovky listů zpracovaných nejrůznějšími grafickými technikami. Nad výběrem ´té jediné´ vždy bývá vzrušená debata poroty, neboť co člověk, to jiný pohled a názor. Grafikou 2009 se stal lept Petra Štěpána Opuštěná. Petr Štěpán je především bytostný malíř. Jeho neokázalá malba vychází z duchovního vnímání světa, jeho nesnadné uchopitelnosti a ztvárnění. Štěpánovo malířské sdělení citlivě akceptuje působení jemné barevné škály, jejích světelných hodnot, v níž se linie uplatňuje většinou subtilně a rozostřeně. Formátem nevelká grafika se proto jeví jako zdánlivý protiklad malířského díla. Dokonale technicky provedený lept staví na subtilní, přesto však výrazné konstrukci čar, z jejíž spleti vystupují nezřetelné rysy

Opuštěná, měkký kryt s akvatintou, 49 x 40cm.

Cena za Opuštěnou Ve čtvrtek 28. ledna 2010 byly v Clam Gallasově paláci v Praze předávány ceny 16. ročníku soutěže Grafika roku 2009. Časopis Nové město přijal pozvání od Petra Štěpána, jednoho z oceněných autorů. Jeho grafika „Opuštěná“ získala Cenu hlavního sponzora. tajemné podobizny, jakéhosi mýtu lidského bytí v čase i prostoru. Tichá nenápadnost a tajemná zamlženost nedovolí proniknout hned do všech vrstev a hloubek obrazu, divák musí postupně poodkrývat skrytou podobu vnitřní struktury znejasněnou právě vrstvením linií. Imaginární portrét je metaforou, výrazem osamocení jedince ve společnosti. Ve své ryzí introspekci a oproštěnosti od jakéhokoliv nadbytečného patosu přináší Štěpánův grafický list hluboce humanistické sdělení o otázkách naší existence.“ PhDr. Simeona Hošková,

ředitelka občanského sdružení Inter-Kontakt-Grafik, pořádajícího soutěž Grafika roku 2009, říká: „Štěpánova grafika je na první pohled dost nenápadná. Při pozorné konfrontaci se zvláštní, jakoby sochařsky stylizovanou a úsporně modelovanou hlavou zjistíme, že je v ní koncentrovaná obrovská energie, která jakoby vyzařuje z jakýchsi archaických hlubin času a tím neobyčejně oslovuje. Ale přitom jde o vyloženě intimní záležitost mezi divákem a touto grafikou. Autor v ní velice působivým způsobem zúročil techniku hlubotisku.“

Zbývá tedy ještě otázka pro autora. Mohl byste nám trochu poodkrýt motivy a způsob své práce? „V té grafice navazuji na staré téma Mater Dolorosa (Matka Bolestná). Nenazval jsem ji takto, protože je pro mě důležitý přesah do současnosti. Není to citace starého ikonografického modelu, ale snažím se na něj navázat, znovu ho aktualizuji. Ta forma pro mě není prázdná. Zřejmě si toho porota všimla. Při práci chci být propojen jak s tradicí, s tím, co už se udělalo, tak se současností. Myslel jsem na některé opuštěné ženy, které znám, ale také, snad to nepohorší, na takzvané černé nevěsty, které na sebe ve jménu nějaké ideje pověsí výbušniny. Technika leptu je mně blízká pro schopnost vytvářet hluboké tóny. Významný je též technologický proces, v jehož průběhu člověk vaří a navaluje kryt, leptá, škrábe, brousí… Dlouhá cesta umožňující stále zpřesňovat, pročišťovat svoje téma. Proč je grafika tak černá? Vždycky mě tato barva nebarva zajímala a teď to vyústilo v tuto práci.“ V katalogu u grafické techniky stojí psáno: měkký kryt s akvatintou. Jaký proces se za tím skrývá? „Základem je zinková deska pokrytá krytem, který si sám dělám ze syrského asfaltu, včelího vosku a hovězího loje. Tenhle povrch je pak měkký tak, že reaguje na kresbu tužkou nebo dotek prsty. Pak se to ponoří do kyseliny a následně desku ještě obrábím, ručně škrábu a brousím. Udělám si nějaké kontrolní tisky a znovu pokryji krytem a dotvářím určitou část, takže deska prodělá během toho procesu spoustu proměn.“ Za rozhovor děkuje Helena Filcíková


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

22


Politika vedoucí k bratrství Bratrství a bratrství v politice – téma velice aktuální. Hovořila o něm i Chiara Lubichová na kongresu nazvaném „Mír, solidarita a bratrství: odlišná spolupráce pro jednotu mezi národy“, který se uskutečnil v červnu 2002 v Rimini. Uvádíme část z jejího projevu. jednota je vnášena jako kvas do stran, institucí, do každé oblasti veřejného života a do vztahů mezi státy. Specifickým cílem Hnutí jednoty je tedy napomáhat bratrství a pomáhat si stále žít v jeho duchu. Nejprve díky němu věřit v hluboké, věčné hodnoty člověka, a až potom zahajovat politickou činnost. Jakým způsobem pomáhá bratrství politikovi, aby naplno uskutečňoval své úkoly? Mohu odpovědět tak, že se zmíním o některých aspektech bratrské lásky žité v politice. Pro politika jednoty z tohoto hnutí je volba politické angažovanosti především úkonem lásky, jímž odpovídá na vlastní, osobní povolání. Chce reagovat na

určitou sociální potřebu, na určitý problém svého města, na utrpení svého lidu či na požadavky své doby. Kdo je věřící, vidí, že je to sám Bůh, kdo ho povolává prostřednictvím těchto okolností. Nevěřící reaguje na lidskou potřebu, která nachází ohlas v jeho svědomí. Vždy ale oba do své činnosti vkládají lásku. Tito politici, jedni i druzí, nacházejí svůj domov v Hnutí jednoty. Politik jednoty si uvědomuje, že politika je ve své podstatě láskou. To vede k pochopení, že i ten druhý, politický protivník, mohl naplnit vlastní volbu z lásky. To vyžaduje, aby si ho člověk vážil, snažil se pochopit podstatu jeho úsilí a povznesl se nad způsob jeho vyjadřováFoto: M. Casubolo/Centro Santa Chiara

B

ratrství je ideálem dneška. Ale jak mu umožnit rozkvět? Jak obnovit bratrství? K tomu, abychom dali světu bratrství, které vyvolá duchovní jednotu, záruku jednoty politické, ekonomické atd., máme nástroje. Stačí, abychom je uměli rozpoznat. Jedny z nástrojů, jejichž účinnost bude zřejmě odhalena v blízké budoucnosti, se objevily v křesťanském světě v prvních desetiletích dvacátého století: Jsou to desítky a desítky církevních hnutí a komunit. (…) Jedním z nich je Hnutí fokoláre, které má miliony členů ve 182 zemích. Toto hnutí přináší všude, spolu s mnoha jinými účinnými organizacemi, iniciativami a díly, naší epoše jednotu a bratrství. (…) Ačkoli je Hnutí fokoláre v první řadě náboženské, věnovalo už od roku 1948 zvláštní pozornost prostředí politiky do té míry, že v Neapoli v roce 1996 v jeho rámci vzniklo takzvané „Hnutí jednoty“, které má sloužit oblasti politiky. Nyní se toto Hnutí jednoty zaměřené na politiku šíří po celé zemi. Jeho součástí jsou politici, státní úředníci, straničtí funkcionáři, vědci a občané, kteří se hlásí k různým politickým směrům. Nejedná se o novou stranu, ale o nositele nové politické kultury a praxe. Jde o změnu metody politické práce. Politik jednoty, ačkoli je věrný svým vlastním autentickým ideálům, miluje nejen politiky své strany, ale i všechny ostatní politiky a snaží se žít ve společenství se všemi. Tak jedná v městské radě, ve vlastní straně, v různých občanských a politických iniciativách, v parlamentech a krajských zastupitelstvech. Takto prožívaná

Chiara Lubichová mezi politiky – bývalým předsedou Evropské komise Romanem Prodim (vlevo) a bývalým rakouským prezidentem Thomasem Klestilem.

ní. Politikovi jednoty leží na srdci, aby i jeho protivník uskutečnil pozitivní záměr, jehož je nositelem. Tento záměr, pokud odpovídá nějakému povolání, nějaké opravdové potřebě, je doplňující součástí obecného dobra, které můžeme vybudovat jen společně. Politik jednoty tedy miluje nejen ty, kteří dají hlas jemu, ale také protivníkovi, nejen jeho straně, ale i těm ostatním. Dalším aspektem bratrství v politice je schopnost ustoupit a vytvořit prostor druhému, dokázat mlčet, aby bylo možné naslouchat všem, i protivníkům. Toto „ztratit sebe sama“ je každodenním obnovením původní politické volby, díky které se politik odhodlal věnovat druhým. A takovým způsobem je možné „se sjednocovat“ se všemi, otevřít se jejich realitě. „Sjednocovat se“ pomáhá překonávat skupinovou omezenost, odhaluje pohledy lidí, aspekty života a skutečnosti, které rozšiřují i politické horizonty. Politik, který se naučí sjednocovat se všemi, bude schopen lépe chápat a navrhovat. „Sjednocovat se“ je skutečný politický realismus. Politik jednoty nemůže být pasivní vůči konfliktům, často tvrdým, které prohlubují propast mezi politiky a občany. Naopak, dělá první krok, aby se druhému přiblížil, první krok, aby navázal přerušenou komunikaci. Zpočátku i malým gestem, například pozdravem. Vytvoření osobního vztahu tam, kde neexistuje, anebo kde došlo k jeho přerušení, může často odblokovat vlastní politický proces. Milovat jako první je pro politika jednoty čin, který vyžaduje respekt k důstojnosti člověka, ale který se také mění v opravdovou politickou iniciativu a pomáhá překo-

návat předsudky a stranické zájmy, které často paralyzují politiku zbytečnými protichůdnými postoji. Bratrství nachází plné vyjádření ve vzájemné lásce, kterou demokracie, je-li správně chápána, opravdu potřebuje – a to jak v lásce mezi samotnými politiky, tak v lásce mezi politiky a občany. Politik jednoty se nespokojí s tím, že miluje sám, ale snaží se k lásce vést i druhého – spojence či protivníka – protože politika je vztah, je to společný úkol. Poslední naše myšlenka je, že vlast druhého máme milovat jako svou vlastní. Nejvyšší důstojností pro lidstvo by opravdu bylo to, kdyby národy mezi sebou nebojovaly, ale díky vzájemné lásce by byl jeden národ obohacen odlišností ostatních, a tím chránil jednotu různých identit. To se snažilo Hnutí žít i v dramatických chvílích, například během války na Falklandských ostrovech díky přátelským a mírotvorným činům našich Argentinců a našich Angličanů. Byla to gesta, která měla hluboký politický smysl. Ale všechny tyto aspekty politické lásky, které vedou k bratrství, vyžadují oběť. Kolikrát politická činnost dává politikovi zakusit osamocení, pocit opuštěnosti či neporozumění někdy i ze strany nejbližších! Kdo z těch, kteří se věnují politice, nepocítil nikdy trpkost, odsunutí na okraj a zradu do té míry, že byl v pokušení všeho nechat? Zde i politikovi přichází na pomoc Kristus ukřižovaný, který volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, ale který se odevzdal Otci, překonal propast a zacelil nejednotu. Pokud je Ježíš opuštěnýzmrtvýchvstalý ideálním obrazem každého člověka, je jím zvláště pro politika,

Foto: Rada Evropy

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

protože politik se ujímá rozdělení, trhlin a ran vlastních lidí, aby nacházel řešení, aby obnovil jednotu. A to je cena za bratrství, která se od politika žádá: velmi vysoká cena, stejně jako je vysoké povolání do politiky. Ale velmi vysoká je i odměna. Skrze věrnost ve zkoušce se politik stává vzorem, příkladem pro své spoluobčany, kteří jsou na něj hrdi. Toto jsou politici, které chce Hnutí jednoty s pomocí Boží plodit, sytit a podporovat. A není to utopie. Hovoří o tom ti, kteří nás již předešli do nebe: například Josef Lux, bývalý místopředseda vlády České republiky, který dokázal získat obdiv kolegů i protivníků, nebo Domenico Mangano, který v neustálé službě svým spoluobčanům dělal komunální politiku v obecním zastupitelstvu ve Viterbu, nebo Igino Giordani, jehož kanonizační proces, který byl nedávno zahájen, dosvědčuje, že žil nejen náboženské, ale i občanské ctnosti. Je to znamení, že se člověk může stát

svatým ne „navzdory politice“, ale „skrze politiku“. Hnutí jednoty se angažuje také na rovině dialogu. Vedlo ho například mezi opozičními frakcemi katolíků a protestantů v Severním Irsku a přispělo k významným politickým výsledkům. Tvoří také mezi členy parlamentu z různých uskupení společně jedinou „parlamentní buňku“, jak k tomu dochází vždy, když někteří z našich jsou zvoleni za různé strany. „Buňka prostředí“ je jedna z našich typických organizačních forem, která vzniká, když členové Hnutí působí na jednom místě. Následuje dialog mezi vládou a opozicí. V něm máme zkušenosti především na místních úřadech. Naši lidé, kteří jsou u moci, uznávají pozitivní přínos opozice a podporují její kontrolní úlohu. Opozice vede konstruktivní kritiku, která neusiluje o maření jednání vládnoucí skupiny, ale koriguje ho, aby se zlepšilo. V mnoha případech jednota mezi našimi, kteří působí na jedné i dru-

hé straně, umožnila hledání lepších řešení pro společnost, které je plně zaručeno jedině tehdy, když vládnoucí skupina i opozice plní co nejlépe svou vlastní roli. Hnutí jednoty vidí lidstvo jako jediné tělo, v němž jsou všichni lidé bratry. Lidstvo je především jedno jediné. Jan Pavel II., když hovořil k naší mládeži, řekl: „Vy chcete vypátrat cestu, kterou je třeba jít, aby bylo dosaženo ´sjednoceného světa´, s vědomím, že takový ídeál´ vytváří dějiny. Opravdu se zdá, že je to perspektiva, která vyplývá z mnoha znamení naší doby: perspektiva sjednoceného světa. To je velké očekávání dnešních lidí. (…) Ode všech se žádá, aby pěstovali ve svém svědomí smysl pro soužití v úctě, shodě a bratrství, jelikož bez toho není možné uskutečnit opravdovou cestu jednoty a míru.“1 (…) Chiara Lubichová 1. Jan Pavel II., S Hnutím fokoláre ve sportovní hale, 31. března 1990, in „La Traccia“ 3 (1990), str. 323–324.


23

U ŠÁLKU ČAJE S JITKOU FRANCOVOU....

Hiporehabilitace jako cesta k Bohu „Kdybych to dělala pro sebe, věnovala bych tomu daleko míň času,“ začíná své povídání Jitka Francová. Mluví o své vášni – o koních a možnostech jejich využití k pomoci lidem v nesnázích.

Jaký další efekt může hiporehabilitace mít? „Kůň velice dobře vycítí, jakou má člověk náladu. Pozná, kdy se někdo bojí, má vztek nebo je agresivní. Proto se musíte naučit ovládat své emoce, bez toho by jakákoli práce s koněm neměla šanci na úspěch. Je proto výborný prostředek i ke komunikaci. To je skvělé pro děti z dětského domova, které trpí dlouhodobou frustrací. Když si v koni najdou přítele, partnera, ohromně vzroste jejich sebevědomí. Mám také osobní zkušenosti s mnoha autisty, kteří se neuvěřitelně otevřeli a časem třeba začali dávat koni chleba, hladit koně i lidi okolo. U léčby závislostí je zase důležitá léčba prací. Když mají klienti na starosti zvíře, mají vůči němu pocit zodpovědnosti, motivuje je to, musí udržovat určitý režim, zatímco někde mýt nádobí nebo zametat by jim připadalo nesmyslné.“

Co vás na hiporehabilitaci přitahuje a s jakou skupinou lidí pracujete nejraději? „Jsem zdravotní sestra a pracuji na psychiatrii, mám také pedagogicko-sociální vzdělání, takže se mi snáze pracuje s lidmi s psychickým anebo sociálním handicapem, cvičení s osobami s fyzickým handicapem přenechám fyzioterapeutovi. Moje nadšení pro tuto práci je nezměrné. I když mě to opravdu naplňuje, často se ptám, jestli je dobře, že to dělám. Snažím se to nabízet Pánu a říkat: ´Jestli je to zbytečný čas, tak mi to dej znát, půjdu jinam.´ Říkám si, že odejdu, až za mne bude nějaká náhrada, ale zatím nás spíš ubývá a práce přibývá. Je spousta lidí, kterým to pomáhá, a tak věřím, že to nadšení mám proto, aby bylo využito. Myslím si, že pomáhá-li to druhým, je to také cesta k Bohu.“ Za rozhovor děkuje Františka Diblíková

Foto: archiv Jitky Francové

se často využívá při léčbě neplodnosti – a posílení všech svalů.“

Jak dlouho u vás klienti zůstávají? „Máme dvě skupiny klientů – jednak jsou to klienti, kteří chodí pravidelně dvakrát týdně už řadu let. U nich je léčebný efekt pozvolný a dlouhodobý, například u lidí s roztroušenou sklerózou. Tam je význam vysloveně udržovací, jak pro jejich fyzické zdraví, tak i sociálně. Často jsou to lidé, kteří žijí sami a jsou sociálně izolovaní, kromě cvičení na koni si za námi chodí popovídat jako mezi svoji rodinu. Druhou skupinou jsou třeba lidé po úrazech nebo děti s kombinovaným postižením. Jsou to akutnější stavy a tam je efekt vidět velice dobře.“

K

dy a jak začala vaše láska ke koním? „Byla to přímá cesta, měla jsem koně ráda úplně odmalička. V šestnácti jsem se dostala do jednoho jezdeckého oddílu v Praze a poznala jsem tam zajímavé lidi. Pak jsem se vdala, a když bylo mým dcerám kolem čtyř, pěti let, potkala jsem kamarádku z tohoto jezdeckého oddílu. Měla asi čtyři koně. Přivedla mě k hiporehabilitaci a založily jsme spolu jezdecký oddíl. Záhy už na naše vlastní ježdění nezbýval čas, měly jsme v oddíle 40 dětí a musely jsme se o ně starat. V současné době máme 60 členů – hlavně dětí – a na hiporehabilitaci dochází týdně asi 35 klientů. Máme sedm koní a stále se nám daří udržet rodinné prostředí.“ Co je hiporehabilitace a pro koho je určena? „Je to léčebné ježdění na koni. Hiporehabilitace působí jak v rovině fyzické, tak psychické i sociální. Využívají ji lidé s tělesným i psychickým postižením – například s autismem, hyperaktivitou, neurotickým onemocněním, v poúrazových stavech, se schizofrenií, klienti se závislostí na drogách nebo alkoholu, osoby s poruchou sebevědomí. Dětem byla dříve hiporehabilitace indikována od tří let, nyní se začíná již v několika měsících života,

24


Jitka Francová (vpředu) při hiporehabilitaci.

třeba u dětí s motorickými problémy nebo po mozkové obrně. Léčba koněm není ale vhodná pro každého. Jsou lidé, kteří se koně bojí, mají opravdu takový strach, že by je kůň mohl spíš traumatizovat.“ Jaký je průběh a účinky hiporehabilitace? „Účastní se jí vodič koně a fyzioterapeut, který s klientem na koni cvičí, dohlíží na jeho bezpečnost, opravuje jeho sed apod. Důležitý je výběr koně, ne každý je vhodný. Musí být povahově vyrovnaný, zdravý, ne příliš velký a nelekavý. Pohyb koně je trojrozměrný – pohybuje se dopředu, do stran a nahoru a dolů. Všechny tyto dimenze pohybu se v hiporehabilitaci využívají. Člověk se přizpůsobuje pohybu koně a snaží se s ním najít soulad, vyrovnávat a udržovat stabilitu. Zapojuje tak svaly, o kterých ani neví, že je má. Pomáhá to prohloubení dýchání, uvolnění bránice, prokrvení břišních orgánů, peristaltice střev, prokrvení a uvolnění malé pánve – což


25

J

eden můj přítel, s nímž jsem trávil volné dny na horách, mne požádal, abych ho doprovodil na setkání s kolegou, který se na tomto místě účastnil kongresu, pořádaného jakousi farmaceutickou firmou. Zatímco jsem na něj čekal v hotelu, kde se konal kongres, až najde svého kolegu, všiml jsem si, že ve vyprázdněném sále někdo zůstal sedět. Zjistil jsem, že to je jedna velmi slavná herečka. Seděla zde sama, bez novinářů a bez davu fanoušků. Přistoupil jsem k ní a pozdravil ji. Ona mi nejen s jemným úsměvem odpověděla, ale nečekaně mne i oslovila. Já jsem se jí představil a řekl, co dělám, a zároveň jsem využil tuto příležitost, abych jí poděkoval za její slova, jimiž odpověděla na otázku v jednom rozhovoru. Při pohledu z blízka si nešlo nevšimnout, že v jejím věku její krása vyzařuje důstojnost a jakousi klidnou vyrovnanost. Myslela si, že jsem byl účastníkem kongresu, a tak se zřejmě vrátila ke slovům, která tam pronesla: „Ano, mluvila jsem o tom, že krása není estetická záležitost, ale projev vnitřní krásy člověka. Já si to už mohu dovolit říkat, protože jsem mnohé prožila a prošla různými životními zkouškami. Přesvědčila jsem se, že jsem si mohla zachovat svou tvář bez větší úhony jen díky své rodině, která mi pomohla dát mé práci správné místo a zabránila tomu, aby mne rozdrtilo soukolí úspěchu, jak se to bohužel v tomto prostředí často stává. V životě jsem přišla na to, že i utrpení může fungovat jako zkrášlovací kúra. Mnohokrát jsem už spatřila krásu, kterou nelze pomocí žádné kosmetiky vytvořit. Tak byla krásná třeba tvář mé milované maminky, se všemi vráskami, kterými se do ní vryl její život, cele strávený a obětovaný pro nás děti. Na ní bylo možné vidět krásu jejího života. Proto si myslím, že náš bolavý svět, v němž je tolik problémů, může zachránit právě taková opravdová krása. Celistvá krása lidí, z níž vyzařuje smysluplně prožitý život i se všemi jeho bolestmi.“ A dále nahlas

26

Foto: Dóri Fialovszky

Oslnění krásou


přemýšlela: „Mám dojem, jako kdyby lidé už ztratili a nenalézali naději.“ Zeptal jsem se jí, zda zná encykliku „Spe salvi“ Benedikta XVI., která je právě o naději. Odpověděla mi záporně a požádala mne, abych jí o ní řekl něco víc. Právě v těchto dnech jsem si připravoval její krátkou prezentaci, a tak jsem měl u sebe text, do něhož jsem si dělal poznámky. Přečetl jsem z encykliky tato slova: „Přítomnost, i v její namáhavé podobě, můžeme pak prožívat a přijmout, pokud nás přivádí k určitému cíli, pokud si můžeme být tímto cílem jisti a pokud je tento cíl tak vznešený, že je schopen ospravedlnit jakoukoliv námahu k jeho dosažení.“ „Ano,“ dodala, „smůla ale je, že dnes už žádná ujištění nevzbuzují u lidí jistotu.“ A tak jsem jí citoval to, co řekl papež o evangeliu, které „není jen pouhým sdělením čehosi, co je možné se dozvědět, ale jde o sdělení, které účinně působí, vytváří skutečnosti a mění život. Temná vrata času, budoucnosti, byla otevřena dokořán.“ „Víte,“ pokračovala v rozhovoru, „člověk, který se živí řemeslem, které ho staví před široké publikum, je ve

velkém nebezpečí. Viděla jsem úplně normální lidi, z nichž se staly psychicky zraněné oběti svého povolání. Soukolí úspěchu může jedince zcela rozdrtit. Člověk musí být hodně pevný a především začleněný do nějakých funkčních sociálních skupin, jako je rodina nebo okruh přátel, které by mu pomáhaly. Jinak nelze obstát.“ A znovu stočila hovor na krásu. „Kdo chce být skutečně krásný, musí věnovat víc pozornosti druhým, musí žít pro druhé,“ dodala. Mezitím se k nám připojil můj známý, na kterého jsem čekal. Když jsme vyšli z hotelu, byl již krásný zimní večer. Ve světle několika lamp jsme spatřili třpytit se stromy, oděné do zimní nádhery, s větvemi obalenými ledem, které se při sebemenším pohybu vzduchu lehounce pohybovaly a narážely krystalky ledu o sebe s jemným cinkotem, jako by to byly skleněné zvonečky. Nikdy jsem nic takového neslyšel ani neviděl. Tato nečekaná krása jako by naplnila temnotu noci jistotou, že Ten, kdo je nadějí světa, není daleko. Tanino Minuta (redakčně kráceno)

DOPLŇOVAČKA SVATÝ PEKAŘ Narodil se o Vánocích 26. prosince 1751 na Moravě jako syn řezníka, vyučil se pekařem. Jako tovaryš se vydal na pouť do Itálie a po návratu pracoval v premonstrátském klášteře u Znojma. Později se opět vydal do Itálie a v Tivoli se stal poustevníkem. Pak poustevničil v Chřibském lese v Čechách a ukládal si přísná pokání. Po zrušení poustevnických řádů Josefem II. se vrací k řemeslu do Moravských Budějovic. Odchází do Vídně a s podporou dobročinných lidí začne studovat teologii. Studium dokončí v Římě, kde také vstoupí do řádu redemptoristů. Pak působí téměř dvacet let jako kněz ve Varšavě. Zakládá školy a vyučuje bohoslovce. Ale pro neshody je vyhoštěn, pro Poláky byl prý příliš německý a pro protestanty příliš katolický, a odchází zpět do Vídně, kde se stává oblíbeným a váženým duchovním. Obětavě se stará o nemocné a zavádí zvyk navštěvovat je v jejich domácnosti. Je ještě mnoho zajímavých událostí v jeho životě, ale podstatné je, že byl tento moravský rodák v roce 1909 svatořečen, je patronem Vídně a jeho památku naši sousedé v Rakousku slaví v den jeho úmrtí, 15. března (1820). Jeho jméno naleznete v tajence naší doplňovačky.

Naše doplňovačka 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

Časopis Hnutí fokoláre Březen 2010, ročník 19 (13) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová

1/ tělovýchovná organizace 2/ používat sůl 3/ neohroženě (slovensky) 4/ spoj tmelem 5/ snížená cena 6/ vrt 7/ jedovatý hřib

PIPO Číňané a Američané, Arabové a Rusové, Eskymáci a Bolivijci…

15/ hlavní město Bulharska 16/ posbírej 17/ noční odpočívání 18/ nájemná síla v domácnosti 19/ pletený oblek 20/ technické zařízení

8/ druzi samic 9/ používá cukr 10/ rostlina s kmenem 11/ závazky 12/ buduje 13/ dotýkat se 14/ otisk

A … Senegalci, Rumuni, Švýcaři, Mongolové

Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782

TIPO Všechny je mám rád!

Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Jarmila Vachová

Škoda, že nejsou trochu blíž!

Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz) Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected]

Walter Kostner Titulní strana: Kardinál M. Vlk a nový arcibiskup D. Duka na pražském arcibiskupství. 27 Foto: Tomáš Roule

Foto: Lukáš Bajer Dopravní značky – doporučený směr jízdy. Symboly přítomnosti Boha.

Nezapomenutelné, hluboké setkání s kardinálem M. Vlkem.

Naprosto jedinečné dny

N

Tématem, které prolínalo celý duchovní program kongresu, byly Prameny Boha, které kluci poznávali pomocí dopravních značek. Nebyly to však značky typu „zákaz vjezdu“, ale spíš „doporučený (a osvědčený) směr jízdy“. Sportovní přestávky se daly využít buď k překonání vlastních dosavadních limitů v lanovém centru na farní zahradě, nebo k překonání možností soupeře ve sportovní hale. Uličky Vinoře se dokonce při hře na chvíli proměnily v síť poštovních kanceláří neustále narušovanou nájezdy indiánů. Ráno samozřejmě nechyběly eskymácké rozcvičky pro otužil-

ce – běh ve sněhu a mrazu. V pátek jsme všichni navštívili pana kardinála Miloslava Vlka. Byla to vynikající příležitost se s ním setkat, popovídat a vyslechnout něco z jeho života. I on sám řekl, že ho naše návštěva povzbudila, a v nás zase audience nevyvolávala pocit setkání s někým vysoko nad námi, ale naopak rozhovoru s jedním z nás, který prošel mnoha situacemi nám známými z každodenního života. Část sobotního programu „padla“ na nácvik příspěvků do večerního zábavného programu, na který v hojném počtu dorazila i široká veřejnost, a při němž se

na pódiu objevily zábavné scénky, hudba (ať už klasická, či neklasická – s použitím kuchyňských spotřebičů a dalšího harampádí) i tanec. Dočkali jsme se také ukázek domácího folklóru účastníků. Večer samozřejmě proložila různými hity k příležitosti kongresu nově vzniklá kapela NaRychlo s.r.o., která svou hudbou během těchto několika dní dobarvovala mše svaté, noční adoraci v místním kostele i celkovou náladu kongresu. Díky patří všem, kteří se podíleli na přípravě a nasadili se v průběhu celého kongresu, ale neméně těm, kteří setkání provázeli modlitbami. Václav Kašpar Fota (3): Pavel Novák

e j s pí š v š i ch n i účastníci mezinárodního kong resu ch lap c ů gen 3 (více viz str. 20) by potvrdili, že pár dní strávených ve Vinoři prožili hodně zajímavě, zábavně a naprosto jedinečně. Už jen česko-slovensko-polská komunikace skýtala spoustu příležitostí k smíchu a k otevření se novým vztahům. Z trojjazyčného slovníčku, který byl součástí průvodce kongresem, jsme se dočetli mimo jiné, že Poláci by se asi marně snažili něco nakoupit ve sklepě, a stejně tak by je asi překvapilo, že v naší piwnici nenajdou žádné brambory.

Nečekaná hudební produkce na večerním otevřeném programu.

Kapela NaRychlo s.r.o., vzniklá k příležitosti kongresu.

2010 ROČNÍK 19 (13)

Recommend Documents