2010 ROČNÍK 19 (13)

7–8/2010 ROČNÍK 19 (13)

Vyvrcholení roku kněží | 07

Chiara Luce Badano | 28

www.focolare.cz

Zákon o rodině | 08

Zákon ekonomického dění | 03

Fota: Giuseppe Distefano

Zákon ekonomického dění

K

aždého z nás tíží hmotné starosti. Otcové a matky rodin se musí snažit vyjít do konce měsíce, zodpovědní za občanská a náboženská sdružení musí držet výdaje v rámci rozpočtu. Každý den se rozpoutávají nepokoje a dochází ke změnám ve vztazích mezi národy a státy, aby se našla nová ekonomická rovnováha. V oblasti ekonomických vztahů se obvykle uplatňuje „neúprosný zákon“ soutěživosti. Ekonomika je jako fyzika a matematika; má dané své cykly, předpoklady, neodvratné nesnáze a krize. V mnoha učebnicích ekonomie se píše, že na tom se dá změnit jen málo. Avšak v žádné knize nenajdeme skutečný zákon a pravidlo pro ekonomické dění na zemi, zákon, který vyslovil Ježíš: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a ostatní vám bude přidáno.“ (…) V tomto zákoně objevíme tajemství božského a lidského propojení. Ekonomické zákony mají svou váhu, ale pokud se nebere v úvahu Boží Prozřetelnost, která řídí i ekonomické dění, nikdy nedokážeme pochopit příčinu mnoha velkolepých událostí. Kromě země existuje i nebe, které slíbilo, že zasáhne a pomůže malým pozemským lidem, budou-li k němu vzhlížet. To není báchorka, ale každodenní zkušenost mnoha křesťanských rodin; je to zkušenost církve, zakladatelů řádů a apoštolů materiální lásky. Bůh zasáhne do lidských událostí pokaždé, když si člověk jeho zásah přeje a přizpůsobí tomu svůj život. Je to zkušenost, kterou mohou udělat všichni křesťané. Pasquale Foresi

(P. Foresi, Parole di Vita, Řím 1963, str. 91– 92.)

7–8/2010 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

M

ohl byste se ve vzpomínkách vrátit do doby, kdy do vašeho života vstoupilo křesťanství se svojí radostnou zvěstí? Co ovlivnilo vaši životní cestu, na níž nebýváme osamoceni a kde svoji roli nesehrávají jen klíčové události, ale i lidé, s nimiž se setkáváme…? „Narodil jsem se na začátku druhé světové války a dětství jsem prožil v rodině, v níž nebylo křesťanství přítomné. Matka sice pocházela z křesťanského prostředí, ale otec byl zarytý ateista, tak jako hodně lidí, kteří prošli první světovou válkou. Přesto, když se rozhlédnu po širší rodině, nemohu opomenout ty, jejichž životy byly křesťanstvím inspirovány. Moje babička, se kterou jsme se měli velice rádi, chodila do kostela a byla takovou tou tradičně věřící ženou. Můj strýc z Jablonce byl hluboce věřící člověk, který se dokázal až do krajnosti pro druhé obětovat, a rovněž mé dvě sestřenice jsou praktikujícími křesťankami. Po setkání s Maryšou jsem se dostal do hluboce, ale rozumně věřící rodiny, kde to byl především můj tchán Josef, který se stal mým vzorem. Měl opravdu hlavu v nebi, ale přitom nohy na zemi. Pak jsem dlouhou dobu, a to ještě i v manželství, věřil tak, jak jsem se naučil v době dospívání, to znamená, že vztah k Bohu byl pro mne vyloženě soukromou záležitostí mezi mnou a mým Bohem a že jsem nepotřeboval navštěvovat žádné společenství a kostel. Proto jsem také v neděli hlídal děti, aby Maryšu nerušily v kostele. Celé to začalo až na naší chalupě, poblíž Jablonného

4

| Nové město | 7–8/2010

Život je krásný Život, který staví na Bohu, je krásný a opravdové vztahy s druhými ho obohacují. Nejdůležitější místo přitom zaujímá rodina. Pak přichází i touha pomáhat druhým a tím měnit náš kousek světa. Rozhovor s Jaroslavem Krajlem.

S rodinou při oslavě stříbrné svatby, před karlínským kostelem, březen 1987.

v Podještědí, kde jsme se blíže seznámili s novoknězem P. Jožkou Nižňanským, který nás potom kontaktoval s P. Karlem Pilíkem z Karlína. Bylo to na jaře roku 1978. Otec Karel nás vlídně přijal a při rozhovoru zdůraznil, že v dnešní době musí křesťan, má-li být autentický, žít ve společenství. Tak nám domluvil návštěvu u Bílků, v sousední vesnici Satalicích. Vše tehdy probíhalo úplně normálně jako při návštěvě lidí, kteří se teprve poznávají. Mělo to však jeden moment, který mě dostal. Bylo to, když jsme se bavili o umění a já pronesl větu, že obdivuji El Greca a Vláďa Bílek mi hned nato přinesl z jejich knihovny o tomto malíři knihu a řekl, že bude rád, když si ji vezmu. Samozřejmě jsem odmítal, protože jsem na takové jednání nebyl zvyklý, ale Vláďa nedal jinak a nakonec to odůvodnil tím, že tu knihu již četl a že ji vlastně nepotřebuje.

To bylo naše první setkání s Hnutím fokoláre a jeho lidmi. Pak následovala první Mariapoli a první mše v kostele sv. Klimenta, kde asi sto mladých lidí zpívalo moderní křesťanské písně a kde bylo opravdu cítit Ducha.“ Vzpomínám si, jak jsme u vás nalezli upřímné přátelské útočiště v době totality, kdy na nás nečekaně dýchla její policejní moc… Cítili jsme, že pro vás společenství Díla Mariina není jen zajímavou alternativou k šedi normalizační společnosti. „To byly začátky mého a našeho setkávání s různými lidmi v Praze a okolí a poznávání jiného náhledu na svět a hodnot, které jsou nepomíjející. Také jsme začali jezdit do Příchovic, kde jsme poznali, jak skromně lze žít a mít radost ze všeho, co dává život ve společenství. Pak jsme tuto svoji zkušenost předávali i našim

dětem, které začaly navštěvovat dětské mše v Karlíně, účastnily se vyučování náboženství po domácnostech a také jezdily do Příchovic. Dnes si rád vyslechnu názory vnoučat, kterých máme v rodině poměrně dost – jsou ve věku od 3 do 25 let – takže si mohu na dnešní mladé udělat přiměřený názor. Myslím si, že nejsou v zásadě špatní, jen nevím, zda zcela chápou naši těžkou zkušenost minulé doby, co znamenalo dostat se do zorného pole státní tajné bezpečnosti, která si některé lidi předvolávala a šlo jí přitom i o vztah k víře. Nezapřít Krista jako Petr se mi tehdy podařilo, ale mělo to následky, že jsem nezastával funkci, kterou jsem si prací zasloužil. Pak se to ale změnilo a já mohl s optimismem hledět do let přicházející svobody.“ Vaše rodina není jen tak běžná, a to nejen tím, že jste vychovali čtyři děti, ale i tím, že jste se stali rodinou, v níž vyrostlo kněžské povolání… „Moje cesta vyvrcholila tím, že jsem ve 42 letech přijal svátost biřmování společně se svými dcerami. Biřmovací jméno mám Petr, protože se jako Petr velice často chovám a choval jsem se i dříve. No a mým biřmovacím kmotrem se stal právě Vláďa Bílek. Naše děti jsme – jak si myslím – vychovávali příkladem naší tolerance, tedy především té ze strany Maryši, ale také jsme prožívali hodně společných chvil, ať už to bylo společné posezení při kávě nebo chvíle modlitby. Při těchto příležitostech jsem se od dětí dozvěděl věci, které jsem se pak musel snažit změnit – a napravit tak svoje chování. Bylo to někdy opravdu tvrdé, ale musel jsem uznat, že děti měly většinou pravdu. Pokud ji neměly, společně jsme

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

J. Krajl (vpravo) s J. Petrekem.

Odpovídám na otázky v době, kdy skončily volby do poslanecké sněmovny parlamentu. A proto si myslím, že by jediná strana zaštiťující křesťanské hodnoty, v jejímž jméně v politice působím, neměla zmizet z naší politické scény. Přál bych si, aby to byli mladí s novými myšlenkami, kteří tuto stranu obrodí. Podle mého názoru musíme ještě ujít dlouhou cestu, než naše země dozraje pro tu správnou demokracii. Možná to bude trvat ještě dost let, nežli se tak stane. Toho se dožijí snad až moji vnuci a vnučky. Vždyť i Mojžíš vodil Izraelity po poušti čtyřicet let, aby zapomněli na své zvyky z Egypta a hrnce plné masa.“ Vraťme se ještě k vašim počátkům života v Hnutí,

ke společenství, jehož jste dlouhá léta středem. Myslím, že je to charisma vás, obou manželů, které ostatní členy společenství spojuje mezi sebou. Na tomto společenství je krásné, že se neuzavírá, ale je otevřené pro všechny, kdo se chtějí na jeho životě, byť nepravidelně, účastnit, ať už to jsou příbuzní těchto rodin nebo známí atd. Těší vás, že vaše společenství přežilo „nástrahy“ nové svobody se všemi jejími novodobými lákadly a možnostmi? „Po roce 1989 se najednou otevřel prostor pro nejrůznější společenské a církevní aktivity a to se projevilo i v životě Hnutí. Najednou bylo méně času na setkávání a i tradiční pouť našeho společenství ke svaté ZdiFota: archiv J. Krajla

to rozebrali a snažili jsme se k ní dobrat. Jestli mám hodnotit svoji první reakci na Járovo rozhodnutí stát se knězem, tak musím říct, že pro mě nebylo jednoduché si představit, že nebude mít ženu a rodinu a že nebude v naší ´větvi´ pokračovat jméno Krajl. Nakonec jsem ale jeho rozhodnutí respektoval. Myslím, že velký podíl na jeho volbě měl příklad otce Karla, se kterým byl v úzkém kontaktu. Nyní jsem vděčný za jeho povolání, když vidím, že ho zcela naplňuje. Veliký přínos vidím v tom, že žije ve společenství s dalšími kněžími, s nimiž se pravidelně schází, v současné době často na faře ve Vinoři.“ Po roce 1989 jste nabídl své schopnosti a zkušenosti komunální politice a stal jste se po několik volebních období starostou v Praze – Vinoři. Jak vzpomínáte na tuto dobu nyní, kdy už nejste v čele městské části, ale stále věnujete své síly práci zastupitele? „Po roce 1989 jsem vstoupil do komunální politiky. Bylo to na základě rozhovoru s otcem Karlem a Josefem Luxem, kteří oba říkali, že je třeba do politiky vstoupit a snažit se ji proměnit. O to jsem se celých 16 let svého starostování snažil a myslím si, že v naší společnosti je hodně lidí, kteří by se snažili o to samé, kdyby jim byl poskytnut prostor. Pokud jde o politiku, není v jádru špinavá, jak se stále říká. Špinavou ji mohou udělat lidé, kteří ji dělají. Proto se domnívám, že je třeba, aby to byla právě nová generace, která vstoupí do politiky, a to nejen na vrcholové úrovni sněmovny a senátu, ale zvláště do komunální politiky, aby nový vítr, který přinese, změnil tvář našich vesnic a měst.

Pouť ke svaté Zdislavě, Jablonné v Podještědí, květen 1984.

slavě do Jablonného začala být méně navštěvována. Jelikož zastávám názor, že člověk má být věrný svému ´závazku´, zůstali jsme věrni i našemu společenství. Dnes jsme již většinou sestava babiček a dědečků, ale to vůbec nevadí, protože každý věk má svoje přednosti. Teď jsme již moudří a klidní – alespoň někteří z nás (já mezi ně nepatřím).“ Církev po pádu totality konečně mohla začít veřejně své aktivity, pro něž bylo potřeba vybudovat potřebné zázemí včetně farností. S Hnutím fokoláre to nebylo jinak. Po delším hledání vhodného místa pro vybudování centra Hnutí se nakonec stala Vinoř tím pravým místem. „Dílo Mariino si nakonec zvolilo za svůj hlavní stan v Česku moji rodnou Vinoř. A tak se snažím, pokud mi na to moje chabé síly stačí, pomáhat i Hnutí, ale hlavně se snažím angažovat ve farnosti. Jako důchodce na to mám více času nežli ti, kteří jsou zaměstnaní. Tak jde život dál, a až se jednou budou hodnotit u toho Nejvyššího soudu naše přínosy, snad budeme spolu s Maryšou hodnoceni tak, jak jsme žili, tedy že jsme se oba snažili s našimi milými souputníky ve společenství žít plný a dobrý život. Na závěr bych chtěl říci těm mladým a mladším, že život je krásný, pokud se žije v souladu s Jeho pravdami, a to především v rodině, protože ta je na světě nejdůležitější. Záleží na našich vztazích, jak je budeme rozvíjet. Pak přichází i touha pomáhat druhým, ať již ve společenství nebo na pracovišti, a tím měnit náš kousek světa.“ Za rozhovor děkuje Anna Černá

7–8/2010 | Nové město |

5

LIDÉ A UDÁLOSTI

Manifestace jednoty s papežem

J

sme dva kněží z Královéhradecké diecéze. Než jsme před třemi lety přišli do našich farností, měli jsme možnost prožít formaci v Mezinárodním centru spirituality společenství v italském Loppianu. Spolu se modlíme, rozjímáme, připravujeme program i jídlo, někdy kázání. Službu i soukromý život plánujeme společně a věříme, že na této ochotě sdílení a vzájemné lásky vyrůstá to, co si přeje Bůh. Za podstatné pro náš kněžský život považujeme budování rodiny kněží, ve které se pravidelně setkáváme a zveme na setkání ostatní kněze. Rok kněží jsme uvítali jako možnost vnitřního osobního obrácení a ještě větší příležitost k vytváření prostředí bratrství a spolupráce. Na závěr Roku kněží a setkání se Svatým otcem jsme se od začátku připravovali. Zvlášť jsme se těšili na setkání připravované novými hnutími v církvi. Do po-

6

| Nové město | 7–8/2010

Foto: P. Rousek a J. Barborka

Vrcholem Roku kněží bylo slavení Eucharistie s Benediktem XVI. na Svatopetrském náměstí v pátek 11. června 2010. Této největší koncelebraci v dějinách, které se zúčastnilo zhruba 15 000 kněží z 91 zemí světa, předcházely souběžné dopolední středeční a čtvrteční katecheze v bazilice Svatého Pavla za hradbami, v bazilice sv. Jana v Lateráně a čtvrteční vigilie, při které papež odpovídal na otázky přítomných kněží. Odpolední programy byly v režii nových hnutí v církvi. Z České republiky bylo v Římě kolem 70 kněží. slední chvíle se zdálo, že se tohoto programu nebudeme moci zúčastnit. Pak se však okolnosti změnily a my jsme dostali ještě mnohem víc a k tomu i toto vytoužené setkání. Považovali jsme tuto změnu situace za mimořádný Boží dar. Cestou v autobuse jsme si nesedli spolu, ale každý s jiným knězem, abychom

se navzájem lépe poznali. I to byl pro nás velký přínos. Sdíleli jsme s bratřími nádherné setkání, katecheze, vigilii, závěrečný den. Byly to dny hlubokého přátelství a bratrství. Byl to zvláštní hluboký zážitek, být na Svatopetrském náměstí se Svatým otcem, s kněžími z celého světa, s pletí různé barvy. V jednu chvíli jsme si

RŮŽENEC ZA KNĚŽSKÁ POVOLÁNÍ Bohoslovci Arcibiskupského semináře v Praze připravili v rámci Roku kněží, s úmyslem podnítit modlitby věřících za nová kněžská povolání, modlitbu růžence, jejíž jednotlivá tajemství proložili krátkými rozjímavými texty z evangelia o povolání učedníků. Kardinál Miloslav Vlk vyjádřil v této souvislosti přání: „Kéž Panna Maria vyslyší prosby všech, kdo se budou tento růženec modlit a vyprošovat nová a svatá kněžská povolání.“ Text modlitby rozjímavého růžence lze objednat v tištěné podobě, složené ze tří listů pohlednicového formátu, po deseti kusech za 249 Kč na adrese Nadace Arcibiskupského semináře v Praze, Thákurova 3, 160 00 Praha 6 nebo na e-mailové adrese [email protected] či telefonicky na čísle 220 181 301. Výtěžek je určen ve prospěch Nadace Arcibiskupského semináře.

uvědomili, že za tisíci bratry jsou přítomny jejich farnosti, jejich starost o lidi, osobní život… To nás naplňovalo velkou výzvou, protože i my jsme tam nesli všechny ty, kteří nám jsou svěřeni. Prožívali jsme tak toto bratrství a spojení v tajemné přítomnosti Krista mezi námi velmi silně. Vytoužené setkání v aule Pavla VI. bylo skutečně mimořádné. Halu zaplnily čtyři tisíce kněží spolu s ostatními účastníky. Program společně připravovalo Schönstattské hnutí, Mezinárodní katolická charismatická obnova a Dílo Mariino. Zazněly velmi působivé zkušenosti, písně, umělecké vstupy, krátká videa s myšlenkami Chiary Lubichové, Benedikta XVI. a další – to všechno v nádherném prostředí s využitím mediální techniky. Nechali jsme se vtáhnout do téměř tříhodinového programu a ani jsme nevnímali čas. Vše zde napomáhalo předání úžasného poselství života kněží, kteří žijí naplno s Bohem a vytvářejí kněžské společenství. Setkali jsme se s některými bratry z jiných zemí, s nimiž se pravidelně vidíme na každoročním kongresu kněží, a to přispělo k tomu, že jsme zde byli prostě jako doma… Cítili jsme ve svých srdcích štěstí z života s Bohem, z daru kněžství a znovu jsme se pro tuto službu nadchli. Na základě tohoto programu jsme si uvědomili, jak je v kněžské službě důležité být obrazem Krista, žít mezi sebou jako bratři a nebát se být proroky pro dnešní dobu. Pavel Rousek a Jan Barborka

J

iž několik měsíců před vlastním vrcholem oslav sledovala komunistická vláda přípravu slavností s velkým znepokojením a snažila se různými prostředky omezit účast věřících i pozvaných hostů ze zahraničí. Přestože se jednalo o možnosti příjezdu papeže Jana Pavla II., československá vláda nakonec jeho návštěvu nepovolila (Metodějovu památku však papež připomněl encyklikou „Slavorum apostoli“ z 2. června 1985, která kromě silného evangelizačního rozměru v sobě nesla i požadavek křesťanské jednoty podle obrazu Trojice). Do republiky mohl přijet pouze tehdejší státní sekretář Agostino Casaroli. Papežovo poselství přečetl shromážděným věřícím kardinál Tomášek. Na Velehrad nemohl přicestovat ani ví-

„Podílel jsem se jako ceremonář na liturgii. Byli jsme připraveni, že přijde hodně lidí, ale že jich bude tolik, si asi nikdo nedokázal představit. Bohoslužba se konala venku, oltář byl na boku baziliky. Vzpomínám si na to, jak byl pan kardinál Tomášek velice pozdravován a také na projevy politiků. Třeba ministr Klusák nebyl schopen svůj projev přečíst, protože ho lidé přerušovali projevy nesouhlasu. Ztratil úplně niť a musel ho ukončit vlastními slovy… Na jednu stranu jsem měl radost z toho, co se děje, kolik přišlo lidí a jaká je atmosféra. Na druhé straně bylo třeba udržet v mezích liturgii. Snažil jsem se, aby se přes všechny těžkosti zachoval Boží pokoj a aby-

Foto: Filip Kotek

LIDÉ A UDÁLOSTI

Velehradská pouť 1985 Jednou z nejvýznamnějších náboženských akcí, které proběhly v normalizačním Československu, byla bezpochyby velehradská pouť v létě roku 1985, jejíž 25. výročí si letos připomínáme. Konala se na připomínku 1100 let, které uplynuly od smrti sv. Metoděje. Její průběh přinesl markantní zlom ve vztahu církve a státu. deňský arcibiskup Franz König, symbolizující snahu Vatikánu pomoci církvím za železnou oponou. Zároveň byla ze strany státních orgánů přijata rozsáhlá administrativní opatření, jež měla znemožnit účast věřících. Mobilizován byl i propagandisticko-ideologický aparát, který měl misi slovanských věrozvěstů patřičně vylíčit v marxistickém duchu a zdůraznit je jako „nositele

pokrokových tradic našeho lidu“. Přes snahy komunistické moci převzít režii oslav a koncipovat je jako „mírovou slavnost“ vyzněla hlavní pouť v neděli 7. července 1985 jako velké svědectví o neumlčeném křesťanství. Mezi odhadovaným počtem dvou set tisíc účastníků byla velká část mladých lidí. Účastníci dali spontánně najevo touhu po skutečné

OČIMA ÚČASTNÍKŮ chom tam byli pro Krista, pro oslavu Boží. Tato událost poznamenala další cestu ke svobodě, jako by se lidé už přestali bát.“ P. Josef Šich „Byl jsem čerstvě knězem a jel jsem tam s mládeží jako kaplan na pouť. Celý život jsem neznal nic jiného než život v totalitě, a tak jsem měl podvědomý pocit, že to tak bude napořád. Vzpomínám si, že jsem tam ve svém nitru zakusil s obrovským překvapením jiskřičku naděje, že by to snad mohlo být i jinak. Znamenalo to pro mne obrovský přínos, radost, nové probuzení.“ P. Antonín Basler „Pouť na Velehradě v roce 1985 je pro mne stálý

zdroj povzbuzení v osobní víře a v chuti začínat stále znovu. Prožil jsem tam spolu s dalšími mladými úžasný zážitek živé, nestrachující se církve, která miluje a vede dál k radosti ze života. Vše začalo již den před poutí, na jedné primici ve Zlíně. Dozvěděli jsme se, že v hotelu Moskva je ubytovaný kardinál Tomášek. To byl impulz, abychom šli za ním. Ani jsme si neuvědomovali, že ho někdo hlídá. Asi padesát mladých se hrnulo chodbou a páni z STB pouze ustupovali. Plni nadšení z víry a ze setkání s ním jsme mu o překot říkali: ,Otče, těšíme se na Velehrad, těšíme se na setkání s Ježíšem, nebojíme se atd.‘

náboženské svobodě a demonstrovali svůj aktivní vztah k víře. O průběhu pouti obšírně informovala zahraniční média a Velehrad se stal mezníkem, po němž umlčená a pronásledovaná církev odvážně zvedla hlavu. Ukázalo se, že si nejen udržela vnitřní vitalitu, ale že dokáže dát i impulzy a příklad pro ostatní části občanské společnosti. Jaroslav Šebek

Byla to síla. Kardinál se ptal: ,A vy všichni tam budete?‘ ,Ano, budeme a bude tam spousta lidí, všichni známí tam jedou, kdo koho znal, tak jsme se popichovali … jedeš taky na Velehrad, ne … Říkali jsme si, otče kardinále, zítra to bude Boží rachot …‘ A taky byl. Odjížděli jsme v noci, ale všude bylo již plno. Atmosféra byla nádherná, nikomu nevadilo, že jsme namačkaní tak, že se ani nedaly zvednout ruce a tleskat. Když se ukázal pan kardinál v okně fary, zdravili jsme ho pokřikem ,ať žije kardinál Tomášek‘! Tyto okamžiky byly hybnou pákou nejen pro naše společenství – skutečně jsme zajeli na duchovní i lidskou hlubinu a přestali mít strach.“ P. Jiří Kopřiva

7–8/2010 | Nové město |

7

RODINA

Rodina: otec, matka a děti

Nesouhlas s návrhem zákona o rodině ve Slovinsku 21. září 2009 představila slovinská vláda k veřejné debatě návrh zákona na redefinici rodiny. Základním bodem v textu bylo, že „rodinu tvoří dva dospělí lidé“, bez definice pohlaví, jak tomu bylo v předcházejícím zákoně, „kteří si mohou adoptovat děti“.

„Family day“ (Den rodin) na hlavním náměstí v Lublaně.

V životě kolem nás se setkáváme s mnoha podobami dnešní rodiny a často jen s jejími střípky. Přesto bychom neměli ztrácet ze zřetele ideální podobu rodiny, kterou si dobře uvědomíme, představíme-li si, k čemu je rodina určena.

R

odina je společenstvím vzájemné opory svých členů, společné radosti a plného života. Především však je určena k předávání daru života. To je komplexní, dlouhodobé poslání. Znamená to nejen povolat dítě k životu, ale také se o něj starat, dovést, doprovodit jej k plnosti jeho lidských možností. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, jako muž a jako žena. K jeho početí v přirozeném řádu je třeba otce i matky. Každé dítě potřebuje zakoušet, že je bezpodmínečně milováno, a to v dlouhodobé, mnohaleté perspektivě. Stálá přítomnost milující osoby v útlém dětství je nutnou, ne však postačující podmínkou harmonického vývoje. Dítě potřebuje zakoušet i otce i matku. Podle osoby stejného rodu se stává sebou samým, chlapcem či dívkou, mužem či ženou – identifikuje se s otcem či matkou. To je však jen polovina procesu, vždyť svět je tvořen oběma rody a i tomu druhému se dítě potřebuje naučit rozumět. Děje se tak soužitím s oběma rodiči, kteří mají k němu a k sobě vřelý vztah: podle toho, jak rodič téhož rodu jedná s rodičem opačného rodu, se učíme porozumět druhé

8

| Nové město | 7–8/2010

polovině lidstva. Leccos lze v případě nutnosti doplnit, dohnat (jsou tu i prarodiče, příbuzní, učitelé, trenéři atd.), je však nejlépe, když tyto základní vzory lidství zažívá dítě ve své rodině. To je ten hlavní důvod, proč bychom všem dětem přáli, aby měly otce i matku. Tím spíše pak dětem, kterým byli v útlém dětství rodiče upřeni, vyrůstaly v ústavu, jdou do náhradní rodinné péče… Jsou-li naše ústavy plné dětí, pak to nejsou děti zdravé, právně volné a vhodné pro osvojení. Je tam bohužel hodně dětí s postižením, či odlišného etnika, které by případně mohly jít do volnější formy náhradní rodinné péče, do péče pěstounské, pro ty se však zájemců nedostává. I u nás se činí pokusy ve jménu lidskosti a lidských práv uzákonit možnost osvojení dětí registrovanými páry stejného pohlaví. Pokud by se tak stalo, bylo by to, jak jsme si ukázali, proti nejlepšímu zájmu dětí. Ani myšlenka, že umožněním adopcí páry téhož pohlaví by se naše ústavy vyprázdnily, vůbec neodpovídá realitě. Jaroslav Šturma (Rodinné centrum Zdeňka Matějčka a Jiřiny Prekopové při Dětském centru Paprsek)

N

ěkteří členové Hnutí fokoláre ve Slovinsku se rozhodli vyjádřit s návrhem zákona svůj nesouhlas a do této iniciativy zapojit také další katolická hnutí, osobnosti z oblasti politiky, kultury a občanských iniciativ. Národní komise Iustitia et Pax zorganizovala pro novináře tiskovou konferenci, při níž předseda komise arcibiskup Anton Stres prohlásil, že jsou připraveni sepsat petici a podpořit případné referendum. Do práce se pustili i pracovníci médií, kteří jsou zapojeni do iniciativy Hnutí fokoláre pod názvem NetOne. Jedna z nich, působící v redakci slovinského katolického rozhlasu, začala připravovat na toto téma různé pořady – například rozhovory s odborníky, kulaté stoly a podobně. Do nesouhlasu s návrhem zákona se zapojili nejen katolíci, ale i různá občanská uskupení a představitelé islámských, pravoslavných a evangelických komunit. 12. října loňského roku uspořádalo tamní ministerstvo práce a sociálních věcí jako navrhovatel zákona v parlamentu veřejnou diskusi, při níž chtělo prezentovat nové prvky tohoto zákona. Poprvé se takovéto prezentace zúčastnilo více než dvě stě lidí, z nichž mnozí byli v parlamentu poprvé. Organizátoři nesouhlasu spustili už s předstihem novou občanskou iniciativu, pojmenovanou „Za rodinu a práva dětí“. V rámci veřejné diskuse v parlamentu

RODINA

nuncia, kteří spoléhali, že to budou právě hnutí, která ovlivní veřejné mínění v zemi, kde je ještě silně cítit vliv a strach předcházejícího režimu. Účast na Family day nebyla z nejpočetnějších, přesto však byli všichni spokojení. Později podobných iniciativ přibylo. Ve veřejnoprávní televizi a rozhlase se konaly diskusní pořady, stejně jako v některých dalších médiích. Organizátoři „zaplavili“ svým návrhem o rodině i slovinský venkov, zprovoznili webové stránky, kde aktualizovali vývoj iniciativy. Šlo o náročnou cestu, na níž nechyběl ani silný odpor. Jak řekl Jan Pavel II.: „… zlo se šíří cíleně, proto je třeba také programu lásky.“ Jednání o novém zákoně zatím pokračuje. Veškeré úsilí samozřejmě zatím vyžaduje mnohé oběti, mnozí například vě-

novali akcím dny své dovolené. Bylo též třeba se náležitě připravit. Znamenalo to prostudovat nejen navržený zákon (pouze připomínky dodané i přes různé průtahy ministerstvem měly zhruba 800 stran), ale také zákony platné v Evropě a ve světě. I v zahraničí se hledaly studie, které by podpořily tezi o rodině podle plánu Božího. Také vyšly najevo některé zamýšlené obstrukce Nejvyššího soudu Slovinska a Ústavního soudu, které mají za cíl zabránit referendu. I v tomto případě čerpají iniciátoři z Hnutí fokoláre sílu ze Slova života, které vyzývá k víře a důvěře v Toho, který má moc přenášet hory. I nadále mají naději, nebo spíše jistotu, že lze změnit okolní svět, pokud budou kvasem, kterým křesťané ve společnosti mají být. Znovu také objevili hodnotu modlitby v rodině, když všechny vyzvali k modlitbě až do chvíle vítězství. Bylo kdesi řečeno, že „není možné bojovat proti takovýmto zákonům, protože celá Evropa jde tímto směrem. Za těmito myšlenkami jsou peníze a sdělovací prostředky, vytvářející veřejné mínění…“ Odpověděli jsme: „Menšina nemůže zavést zákon, jestliže většina národa s ním nesouhlasí. I když za nimi stojí peníze, Bůh je s námi.“ Chiara Cuneo a Janez Oven (redakčně kráceno) Fota: archiv Hnutí fokoláre, Slovinsko

se rozhodli využít nabízené příležitosti k tomu, aby představili vlastní návrhy. Mezi třiceti osmi referujícími (dva ministři a někteří poslanci) jich bylo proti návrhu nového zákona nakonec dvacet osm. Mnozí z nich byli z různých hnutí, například čtyři lidé z Hnutí fokoláre využili možnost představit vizi rodiny tak, jak o ní smýšlela Chiara Lubichová. Diskuse trvala bez přestávky pět hodin a v přímém přenosu ji přenášela veřejnoprávní televize. Bylo to poprvé, kdy v takovéto instituci prezentovala iniciativa občanů křesťanské hodnoty rodiny. Reakce na sebe nedaly dlouho čekat. I profánní tisk začal publikovat dotazníky a výsledky šetření na toto téma. Ze zveřejněných údajů nakonec vyplynulo, jak mnoho lidí s tímto návrhem zákona nesouhlasí. V této atmosféře spolupráce mezi hnutími vznikl nápad uspořádat na jednom z náměstí v hlavním městě Slovinska Lublaně takzvaný Family day (Den rodin), aby společně prezentovaný křesťanský pohled na rodinu mohl sdílet co největší počet lidí. Akce se nakonec zúčastnilo více než čtyři tisíce lidí. Při současné politické situaci se silným profánním a proticírkevním akcentem bylo třeba, aby veškerou iniciativu a organizaci této akce na sebe vzali pouze příslušníci církevních hnutí, jen za morální podpory církve. V rámci Family day byly veřejně představeny vlastní návrhy ohledně zákona, podložené zkušenostmi rodin z různých hnutí (Neokatechumenátní hnutí, Hnutí fokoláre, Emmanuel, Rodina a život…). Program byl prokládán hudbou a myšlenkami s rodinnou tématikou. Podporu vyjádřili krátkými poselstvími Mons. Andrej Glavan, zodpovědný za rodiny v rámci biskupské konference, a Mons. Anton Stres, předseda komise Iustitia et pax. Televizní zpravodajství vysílalo večer krátkou, ale výstižnou zprávu. Ostatní noviny, kromě katolického tisku, se však o této akci zmiňovaly pouze nepřímo. Současně s Family day se začaly sbírat podpisy petice „Za rodinu a práva dětí“, kterou podpořilo několik desítek tisíc lidí. Když o tom mezi sebou hovořili organizátoři nesouhlasu z Hnutí fokoláre, zazněla vděčnost za vše pozitivní, co vzešlo z kontaktů, které již dlouhou dobu měli s ostatními hnutími. Toho si byli vědomi také biskupové včetně

Diskuse k návrhu zákona na redefinici rodiny.

7–8/2010 | Nové město |

9

SPIRITUALITA JEDNOTY 30. ledna 1944

D

rahá Lilianko, sestřičko moje,

včera jsem ti řekla, že tě mám ráda, a dnes ti to chci ukázat: chci se snažit pěstovat tvou dušičku podle Ideálu, abys vystoupila nahoru, nahoru až do ráje se mnou, ty po tvé cestě a já po své. Poslouchej, Liliano, k čemu tě volá mé srdce: Nerozděluj zde na zemi své srdce, nerozděluj svou Lásku! Lilianečko, Láska je jen jedna, a to Láska k Bohu. Nepřeslechni se, naslouchej dobře. V životě existuje jen jeden Ideál, který všechno přesahuje. Je obsažen ve třech slovech: milovat, způsobovat, aby i ostatní milovali, napravovat! To je můj Ideál. Musí být i tvým, chceš-li jít se mnou! Milovat koho? Boha! On přebývá v srdci každého člověka. Ale ty, protože je to Jeho vůle, Ho musíš vidět hlavně v jednom srdci, Paolově! Liliano, Paola bys měla milovat ještě více, než ho miluješ. A víš proč? V něm bys měla vidět zjevenou Boží vůli. V něm by ses měla klanět Bohu, který přebývá v jeho srdci. Pochop mě, pro tebe se musí láska k Bohu projevovat tak, že budeš milovat Paola co nejvíce. Pro něho se zřekni svého egoismu, své touhy uzavřít se do sebe, svého pohodlí, všech svých nedostatků. Kvůli němu rozmnož svou trpělivost, zdokonaluj svoji schopnost být matkou a uč se mlčet, jestliže někdo udělá chybu! Ale hlavně se uč z jedné jediné knihy. Teď bych si přála, abys mi rozuměla. Je to ukřižovaný Ježíš, který byl všemi opuštěn a volá „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“1 Jeho Božská tvář, zkřivená bolestí a s očima zalitýma krví, které se na tebe přesto dívají s dobrotou, zapomínající na

10

| Nové město | 7–8/2010

Je jen jedna Láska Chiařina mladší sestra Liliana byla zasnoubená s Paolem Berlandou, svým pozdějším manželem. Několik dní předtím, než Chiara napsala své sestře tento dopis, prožila hlubokou zkušenost, která jí dala poznat toho, který se pro ni stal „Ježíšem opuštěným“. V síle této zkušenosti se snažila vysvětlit sestře, že i ona – zasnoubená – se může zcela darovat Bohu, protože „je jen jediná Láska“. Je to poprvé, co se v dopisech, které zůstaly z těchto let, objevilo slovo „Ideál“. Tímto jménem Chiara definovala světlo, kterým byla obdarována a které předávala těm, kdo byli kolem ní. mé i tvé hříchy, které ho tak zbídačily. Kdybys ji měla stále před očima! O kolik více bys milovala Paola! Málo, příliš málo ho miluješ. On má být pro tebe Bohem, Boží vůlí. Miluješ-li Paola tak, že bys za něho dala život, miluješ Boha, protože Paolo (a opakuji ti to, aby se ti to vtisklo do duše) je pro tebe projevem Boha na zemi! Potkají tě radosti, přijdou i bolesti a úzkosti. Ale když budeš usilovat o to, abys v Paolovi viděla Ježíše, tak jak ti ho ukazuji – a budu ti ho stále ukazovat – na vrcholu bolesti, která je vrcholem Lásky,

tehdy, Lilianečko, nebude mít tvá láska k němu konce. Ani v Ráji, protože v něm nemiluješ člověka z masa a kostí, ale miluješ Boha! Jen tak poroste tvá láska. Musí růst! Miluješ-li Paola málo, miluješ málo Boha! Vzpomínáš na sv. Ritu? Jak milovala manžela? Nesnášela všechna ponížení jen proto, aby ho obrátila, ale především kvůli tomu, že v něm viděla projev Boží vůle! Viděla v něm Boha! Ach, Lilianko, zapamatuj si tato slova, čti si je mnohokrát, dokud nebudeš mít dojem, že jsi jim až do hloubky porozu-

Kapucinské náměstí 2, Trident, „domeček“, který hostil první fokoláre.

měla. Kéž bys to pochopila. Mé srdce, které tě s rozechvěním sleduje, protože se obává, že se trápíš myšlenkou, že se tvá láska rozdělí, by se zcela upokojilo! Ne! Láska je jen jedna! Pro tebe to znamená milovat Boha v tvém Paolovi. Staň se ho hodnou, jako by ses měla stát hodnou Boha! Právě tak. Bude pak pro tebe snadné procházet světem jako anděl! Dbej, aby svět nenarušil nevinnost tvého srdce – tvé srdce je pro Boha, je pro Jeho vůli, a proto pro Paola, ve kterém bys měla vidět Boha! Měj své oči sklopené, aby zářily jen pro něj, aby tě svět se svými nástrahami nerušil! Nebezpečí je mnoho i pro tebe, i když jsi zadaná. Povznes se nad svět se všemi jeho špatnostmi. Je-li on tvou první láskou, poděkuj pokorně Bohu: nebyla jsi hodna takového daru! Cítíš-li před ním svou slabost, bídu, nicotu, zpívej, zpívej hlasitě chvalozpěv Lásky. „Laudato si‘, mi Signore za mého Paola, v němž obdivuji a miluji Tvou Božskou vůli!“2 Uč se, Lilianko, milovat! A hodně se za mne modli. Je

Fota: archiv

SPIRITUALITA JEDNOTY to nejmilejší dar, který mi můžeš dát. Ale modli se hlavně za Paola: Bůh ti to přikazuje. Modlit se za Paola znamená milovat Boha. Modli se k Bohu, abys pochopila tento Ideál, který všechny shromažduje, a aby ho dal pochopit i Paolovi. Teď ti to možná není jasné! Já ti to však vysvětlím více. Tvá Silvietta, která tě má ráda láskou, která nikdy neumírá. 1. Srov. Mk 15,34; Mt 27,46. Citace je v Chiařiných dopisech uváděna často, proto se zdroj dále nebude opakovat. 2. Poetická modulace inspirovaná Chvalozpěvem stvoření sv. Františka.

Pomoz mi utěšit Ježíše Další dopis rodné sestře Lilianě. Chiara ji nazývá různými zdrobnělinami (Liana, Jenny, Janny, Janney, Janni). Carla je druhá sestra. Dopis byl napsán pravděpodobně během podzimu roku 1944, poněvadž se v něm Chiara zmiňuje o „Domečku“. Toto jméno dala malému bytu na Kapucínském náměstí jako připomínku na prožitou zkušenost v Loretu1. „Domeček“ byl fakticky prvním „fokoláre“. Chiara v dopise neváhá svěřit mladší sestře „velké poslání“, protože se domnívá, že je povolána k tomu, aby s ní nesla tíži tohoto povolání.

N

ejdražší Liano,

odjela jsi z Domečku a zanechala jsi mi v srdci vůni své tiché dobroty, která v tobě začíná rozkvétat. Vzdávám chválu mé Lásce!

Chiara Lubichová, její otec Luigi a sestry Liliana (vlevo) a Carla (vpravo).

Janney, jsi v mém srdci! Jak vidíš, chtěla bych tě mít stále nablízku, ale ty víš, jak se věci mají. Ty, která mě máš upřímně ráda, přijmi Boží vůli a hodně se za mne modli. Cítím v srdci velmi vznešené poslání. Tíží mě ale moje ubohost, moje neschopnost. Chtěla bych způsobit, aby byla Láska milovaná především a nejdříve tebou, mou sestrou rodnou a sestrou v Ideálu. Zapomeň na všechno, Janny, ale nezapomeň na Ježíše. Ty víš, že jsem Mu dala celý svůj život, ano, ubohý a chudý, ale celý, všechno, co jsem měla. Jako bych Ho už viděla

v den, kdy mne bude soudit a bude mě žádat, abych mu složila účty za svůj Ideál! Ach! Tehdy bych si Ho přála slyšet, jak mi říká: „Pojď, moje malá snoubenko Chiaro, ano, byla jsi někdy nevěrná, ale snažila ses do srdcí vlévat lásku ke mně. Pojď, ať tě políbím. Je to polibek Boha!“ Ano, Liano, nemohu druhým říci všechno, hrozilo by mi, že by mě pokládali za „fanatika“. Ale ty jsi moje sestra a víš, že to mám v hlavě v pořádku. Také jsi poznala „svatostánek“ kostelů a viděla osamělost a opuštěnost Ježíše. To mi působí bolest! Víš, Liano, to je můj Snoubenec, můj Bůh, můj Ježíš, Spasitel, bratr,

přítel, útěcha, mé všechno! Pomoz mi Ho potěšit! Jdi za Ním i za cenu námahy! Daruj mu doma své srdce. Mluv s ním, mluv s ním, mluv s ním! Jsi tichá. Dobře! Ať je celé tvoje ticho pro Boha! Dívej se na Něho na kříži a miluj Ho k zbláznění. Uč všechny lásce k Němu. Podporuj Carlu ze všech sil. Braň ji i za mne. Měj s ní trpělivost, aby byla dobrá. Nech ji běžet po její Cestě. Líbám tě silně, silně, silně Tvoje Silvia 1. Viz Nové město 1, 2010, str. 17–19 (pozn. red.).

7–8/2010 | Nové město |

11

CITADELA

Kdo miluje, stává se duší společnosti

C

harisma jednoty se dostalo do Maďarska v sedmdesátých letech díky různým osobním kontaktům, včetně kontaktů z Čech a Slovenska. Od té doby se po celé zemi zrodilo více než 50 komunit. Je to právě evangelní duch Hnutí fokoláre, který způsobuje, že se jeho členové snaží o jednotu a bratrství v každém prostředí. Jedna z komunit žije v živém zemědělském centru Jánoshalma na jihu Maďarska. Ve stínu velkých měst se zde bojuje s typickými problémy naší doby. Hnutí fokoláre tu působí 20 let. Původní komunita se postupem let rozrostla o skupiny Slova života, rodin, dětí a mládeže, které jsou v živém kontaktu s místními občanskými a církevními organizacemi. Čtyři zdejší rodiny, inspirované příběhem Chiary Lubichové popsaném v meditaci Jedno město nestačí, se před několika lety rozhodly, že udělají pro své město něco prospěšného. Slavnostně pak uzavřely pakt vzájemné lásky, která je ochotná dát život za druhého ve víře, že pro Boha přítomného mezi nimi není nic nemožné. Takový plán samozřejmě vyžadoval čas, energii, oběť, ale i ochotu začít znovu, kdykoliv se něco nezdařilo. Plodem byl vznik sdružení pro rozvoj města Integrace pro Jánoshalmu, které má v současné době 25 společníků. Díky nim se již zrealizovala spousta nápadů: ve spolupráci s místním úřadem vznikla sociální síť pro lidi v nouzi, různé aktivity pro

12

| Nové město | 7–8/2010

Účastníci setkání Zlatá Praha v sále pražského Centra Mariapoli.

děti, včetně Běhu za mír, do něhož se zapojilo asi 300 dětí z okolních zemí. Pro mládež vznikly večerní programy coby alternativa diskoték, pro dospělé výstavy věnované místním tradicím. Do úpravy města se podařilo zapojit místní obyvatele i různé instituce, s nimiž byla postupně navázána úzká spolupráce. Bylo zorganizováno shromáždění na podporu projektu bezpečnosti občanů, který mnozí podpořili velkou částkou. Za účasti sdružení bylo nedávno založeno centrum zdravotní služby, která se poskytuje bezplatně. Prostřednictvím těchto aktivit se navázal kontakt s řadou lidí. Samotným přípravám bylo ale věnováno příliš mnoho času a na vlastní zapojení do akcí už nezbývalo sil. „Zpytovali jsme svědomí, abychom se podívali, zda náš život odpovídá evangeliu. Pokaždé jsme našli něco, co bylo třeba napravit: urážku druhého, nepřiměřené nároky na druhé, lpění na něčem… To vše byly překážky čisté vzájemné lásky. Při Ferenc Farkas a Ilona Tóth

Fota: Markéta Jírů

Pod tímto názvem se konalo květnové setkání Zlaté Prahy v pražském Centru Mariapoli. Jak vyprávěli Ilona Tóth a Feri Farkas z Maďarska, všichni jsou povoláni stát se protagonisty ve snaze o bratrství. Z Jánoshalmy se tak stalo příjemnější místo pro život.

mnoha příležitostech jsme viděli, že je třeba se zastavit a z očí do očí si položit otázku jak dál. Jedině tak bylo možné vidět město novýma očima a objevit nové možnosti jak milovat.“ Tak o tom sami vyprávějí. Důležitým bodem v rozvoji činnosti byl rok 2006, kdy byl jeden ze společníků zvolen starostou. V té době tu bylo například velmi poničené hřiště, které děti nemohly používat. Starosta jednoho dne na ulici uslyšel holčičku: „Pane starosto, máme společnou starost!“ Sdružení podniklo první kroky. Spojilo se s obchody, vyvěsilo plakáty a zapojilo město do sběru papíru, byl zorganizován benefiční ples. Výtěžek předčil všechna očekávání. Bylo možné se obrátit na místní úřad s prosbou o příspěvek na realizaci. Pak byla vyhlášena soutěž na název hřiště, do níž se zapojilo až 100 dětí. Otevření nového hřiště bylo skutečnou slavností. Před dvěma lety se ve městě konalo týdenní setkání zhruba 170 mladých lidí z Hnutí a jejich kamarádů. Tyto dny byly skutečným svědectvím o evangelních hodnotách. Mnozí občané si nemohli nevšimnout, že v jejich městě je nějak „dýchatelnější“ ovzduší. Proto se v roce 2008 rozhodli udělit Chiaře Lubichové své uznání: „Naše město vidělo, jak vaše spiritualita přispěla k pozitivnímu pohledu na život, způsobila změnu mentality a přinesla víru a naději. Vede nás k tomu, abychom viděli a darovali to, co máme, aby se z nás všech stali protagonisté bratrství, bez něhož bychom nemohli doufat v rozvoj našeho města. Ilona Tóth a Ferenc Farkas

I.

3. G.W.F. Hegel, Encyclopädie der philosophischen Wissenschaften, I, Vorbegriff, § 20, F. Meiner, Leipzig 1917 (č. překl. Malá logika, Praha 1992, s. 64–66). 4. Aristotelés, Analytica posteriora, A 18, 81b: „Je nemožné poznat obecniny jinak, než skrze indukci: i ty obecniny, které nazýváme abstraktními, je možné ukázat pouze skrze indukci. (Je pravda, že) některé z nich náležejí k celému rodu, ale nakolik každá obecnina označuje jistou kvalitu, nejsou oddělitelné. A je nemožné, aby používali indukci ti, kterým chybí smysl, protože smysl patří k jednotlivinám. Jednotliviny pak nelze poznat ani pouze z obecnin bez indukce, ani pouze z indukce beze smyslu. Poznávat však nemůžeme ani skrze pouhý smysl. Vždyť i kdyby nám percepce dala nejen cosi určitého, ale i nějakou jeho kvalitu, musela by být nějak místně a časově určena. Je však nemožné uchopit v percepci obecninu, která je ve všem: vnímáme totiž jen to, co je tady a teď, ale to nemůže být obecnina, poněvadž ta je vždy a všude. Proto i kdybychom se nacházeli na Měsíci a viděli, jak Měsíc zaclání Zemi, neznali bychom příčinu zatmění Slunce. Vnímali bychom, že nyní dochází k zatmění, ale nevnímali bychom jeho příčinu, protože neexistuje vnímání obecného. Z častého vnímání téhož faktu nicméně můžeme dokázat existenci obecného, hledáme-li jej, poněvadž obecné vychází z mnoha jednotlivých případů. Musíme si tedy velmi vážit obecnin, protože díky nim odhalujeme příčiny. Pokud jde o věci, jejichž příčina je vůči nim vnější, mají obecniny větší hodnotu než pouhé vjemy nebo pouhé rozvažování. Pokud jde však o poznávací principy, vyžaduje to další pojednání.“

I V.

odívejme se, jak tento problém řeší Hegel:

POKRAČOVÁNÍ

P

Jazyk a stvořenost

Škola Abba „Přistoupíme-li k myšlení z hlediska nejběžnější představy o něm, jeví se nejprve ve svém obyčejném subjektivním významu jako jedna z duchovních činností nebo mohutností, jež existuje vedle jiných – smyslovosti, nazírání, fantazie, žádostivosti, chtění atd. Produktem této aktivity, charakteristikou či formou myšlení, je obecno, abstraktno vůbec. Myšlení jako činnost je tudíž činné obecno, a sice takové, které uplatňuje činně sebe, jelikož jeho čin, jeho produkt, je právě obecno. Myšlení představované jako subjekt je ten, kdo myslí, a jednoduchým pojmenováním existujícího subjektu jakožto myslícího je Já. Teze, které uvádím v tomto a v následujících odstavcích, nelze chápat jako tvrzení a moje mínění o myšlení. Protože však v tomto předběžném výkladu není možné nic odvozovat nebo dokazovat, mají mít platnost jako fakta, tak, že každý, kdo myslí a zkoumá své myšlenky, zjišťuje empiricky ve svém vědomí, že mají charakter všeobecnosti a tak je tomu i s jejich dalšími důsledky. Zkoumání fakt vlastního vědomí a vlastních představ ovšem vyžaduje už vycvičenou pozornost a schopnost abstrahovat. Už v tomto předběžném výkladu se objevuje rozdíl mezi smyslovostí, představou a myšlenkou. Tento rozdíl má zásadní význam pro pochopení povahy a druhů poznání, a proto přispěje k objasnění věci, když také již zde na něj upozorníme. Smyslové vysvětlujeme především jeho vnějším původem, ze smyslů nebo smyslových orgánů. Ale uvedení nástroje nám ještě neposkytuje určení toho, co jím postihujeme. Rozdíl mezi smyslovým a myšlenkou je třeba vidět v tom, že určením smyslového je jednotlivost, a protože jednotlivé (zcela abstraktně atomické) stojí i v určitých souvislos-

Myslím si ovšem, že představení tomistického řešení nevychází pouze z toho, co je uvedeno v De ente et essentia či tam, kde se explicitně hovoří o obecninách jako o tom, co je abstraktní. Pro sv. Tomáše mají ideje, které abstrahují od věcí, svoji hodnotu nejen díky rozumu, který je duchovní, ale i díky tomu, že v kosmu participují na oné jediné opravdu absolutní ideji, která je v Bohu. Stačí si přečíst čl. 4 otázka 13 první části Summy, abychom jasně viděli, jak je stvořenost základem absolutního charakteru jazyka – tento absolutní charakter je natolik silný, že v jistém smyslu můžeme dokonce používat jazyk k řeči o Bohu. Pokud však absolutno vychází od Boha, znamená to, že není zcela jasně přítomno v naší mysli; proto i naše ideje, jakkoli abstrahují od jednotlivin, budou vždy potřebovat obohacení. To je také důvod, proč Aristotelés v souvislosti s obecninami spíše než o abstrakci hovoří o indukci.4 (Pokračování) Pasquale Foresi

obzory, avšak nedává nám žádné řešení. Je ostatně pochopitelné, že právě idealistická zkušenost je předchůdcem zkušenosti existencialismu, jenž zaplňuje prázdnotu, kterou idealismus vytvořil, ale jemuž se nedaří nacházet odpovědi ani v člověku, ani ve věcech.

 TEOLOGIE JEDNOTY

7–8/2010 | Nové město |

13

ČLOVĚK TEOLOGIE V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ

tech, je smyslové tím, co je navzájem mimo sebe; jeho prvními abstraktními formami je bytí vedle sebe a po sobě. Představování má za svůj obsah takovou smyslovou látku, ale určenou jako to, co je mé, že totiž tento obsah je ve mně, a dále jako to všeobecné, co je ve vztahu k sobě, a jako to jednoduché. Ale obsahem představy je kromě smyslového i látka, jež vzniká z vědomého myšlení, jako jsou představy o tom, co je právní, mravní, náboženské, jakož i představy o myšlení samotném, a není tak lehké určit, v čem je třeba hledat rozdíl mezi takovýmito představami a myšlenkami téhož obsahu. Zde se má obsahem tím víc nazývat myšlenka, čím víc je zde také přítomná forma všeobecnosti, která už patří k tomu, že obsah je ve mně a že je vůbec představou. Specifičnost představy však i v tomto ohledu spočívá v tom, že v ní onen obsah také stojí jako jednotlivý. Právo, právní a podobná určení nejsou po pravdě řečeno prostorově mimo sebe. Pokud jde o časový sled, objevují se tyto představy sice po sobě, ale jejich obsah není zatížen časem, nemá charakter časové pomíjivosti a proměnlivosti. Ale taková duchovní určení stojí rovněž jako jednotlivá v široké oblasti vnitřní abstraktní obecnosti představování. V této jednotlivosti jsou jednoduchá: právo, povinnost, Bůh. Představa pak buď zůstává u toho, že právo je právo, Bůh je Bůh, anebo – rozvinutější představa – určuje například, že Bůh je stvořitelem světa, že je vševědoucí, všemohoucí atd. Zde se k sobě přiřazuje několik jednotlivých jednoduchých určení, jež bez ohledu na spojení, které je jim přisouzeno v jejich subjektu, zůstávají vně sebe. Představa se zde stýká s rozvažováním, jež se od ní liší pouze tím, že mezi izolovaná určení představy klade poměry všeobecného a zvláštního nebo příčiny a účinku atd., a tím i poměr nutnosti; představa tak ponechává svá určení ve svém neurčitém prostoru vedle sebe, spojená pouhým také. Rozdíl mezi představou a myšlenkou je dále důležitý tím, že je možno říci, že filozofie nedělá nic jiného, než že přeměňuje představy v myšlenky – a že mění pouhou myšlenku v pojem. Vytkli-li jsme jednotlivost a bytí-mimo-sebe jako určení smyslového, lze ještě dodat, že i sama tato určení nejsou ničím jiným než myšlenkami a něčím obecným. V logice se ukáže, že myšlenka spočívá jako obecno právě v tom, že je to ona sama i to, co je mimo ni, že přesahuje sebe a nic jí neuniká. Protože řeč je dílem myšlenky, nemůže být ani v ní řečeno nic, co by nebylo obecné. To, co pouze míním, to je mé, to patří pouze mně jako tomuto zvláštnímu individuu. Jestliže však řeč vyjadřuje vždyc-

III.

Jaký je tedy Hegelův přínos? Na první pohled je patrné, že hegelovská obecnina se liší od obecniny tomistické. Pro Hegela je obecno abstraktno vůbec, charakter či forma samotného myšlení. V jistém smyslu můžeme říct, že středověkou obecninu nalézáme v tom, co Hegel nazývá „představování“, jež je zapotřebí chápat v idealistickém smyslu, tedy nikoli jako imaginaci. Připomeňme, že první význam německého výrazu „Vorstellung“ pro „představu“ je prezentace pojmu. Přidržme se však výše uvedené terminologie. Představování je podle Hegela obsahem smyslové látky, nakolik se k ní vztahuje, ale není to smyslovost, protože představování má univerzální určení, jež je dáno subjektem, který ovšem vychází právě z abstraktního obecna jako z odůvodnění obecnosti. Tak Hegel dospívá k tomu, že obecné spočívá v subjektu, a to i v subjektu individuálním, a že vše, co je jednotlivé, je i univerzální. Hegel předpokládá, jak vidíme, svoji idealistickou koncepci poznání, která se příčí zkušenosti, a dokázaly to i dějiny filozofie. Pokud bychom však vyšli nikoli z věcí, ale z Ducha, z Intelektu, měli bychom uznat, že Hegelovi se podařilo dát nám nové vysvětlení tohoto problému. Jelikož vycházel z diametrálně odlišného bodu než Aristotelés, poukázal na nutnost najít odůvodnění pro absolutní charakter obecného, a nalezl jej právě mimo samotné představování, v myslícím duchu. Jaká je slabina celé této teorie? Je jí samotná slabina idealismu. Kdybych totiž já jakožto subjekt, jakožto tvor, mohl učinit věci ve mně i mimo mne absolutními, nebyl bych už tvorem, nýbrž Bohem. Pokud se tedy zdálo, že nám idealistická filozofie otevírá nové horizonty a dává nová řešení, a pokud nám skutečně velmi zajímavým a seriózním způsobem pomáhá při chápání problému obecnin, nepředkládá nám žádné, ani subjektivní, ani objektivní řešení, nepovažuji-li svůj rozum za totožný s rozumem samotného Boha. V tom tkví vlastní tragédie idealismu: formuluje problémy, které může vyřešit jedině Bůh; otevírá nám duši a rozšiřuje

ky obecno, nemohu říci to, co je pouze v mém vědomí. A to, co je nevyslovitelné, jako cit, počitek, to není to nejvýznamnější, nejpravdivější, nýbrž naopak to nejméně významné, nejméně pravdivé. Řeknu-li: jednotlivé, toto jednotlivé, zde, nyní – jsou to vesměs obecná určení; vše a každé je jednotlivé a toto, i když je to smyslové, zde, nyní.“3

II.

| Nové město | 7–8/2010 7–8/2010

14

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na červenec 2010 Kresba: Petr Ettler

„NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ JE TAKÉ PODOBNÉ OBCHODNÍKU, KTERÝ HLEDÁ VZÁCNÉ PERLY. A KDYŽ NAJDE JEDNU DRAHOCENNOU PERLU, JDE, PRODÁ VŠECHNO, CO MÁ, A KOUPÍ JI.“ (MT 13,45–46)1

J

ežíš se tímto krátkým podobenstvím silně dotýká představivosti posluchačů. Všichni totiž znali hodnotu perel, které byly v té době spolu se zlatem tím nejcennějším, co člověk znal. Nav í c P í s m o h o v o ř í o moudrosti, tedy o poznání Boha, jako o něčem, co se nedá srovnávat ani s „nejdražšími kameny“.2 V podobenství však vystupuje do popředí mimořádná, překvapující a nečekaná událost. Jeden obchodník zahlédl, možná na nějakém trhu, perlu, která měla v jeho zkušených očích nesmírnou hodnotu a mohla mu přinést veliký zisk. Když si vše dobře propočítal, rozhodl se, že stojí za to všechno prodat a perlu koupit. Kdo by na jeho místě neudělal totéž? V tom spočívá hluboký smysl podobenství. Perlou je setkání s Ježíšem, tedy s Božím královstvím mezi námi. Je to jedinečná příležitost, kterou je třeba ihned uchopit a vynaložit na ni veškerou energii a vše, co máme k dispozici. „NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ JE TAKÉ PODOBNÉ OBCHODNÍKU, KTERÝ HLEDÁ VZÁCNÉ PERLY. A KDYŽ NAJDE JEDNU DRAHOCENNOU PERLU, JDE, PRODÁ VŠECHNO, CO MÁ, A KOUPÍ JI.“ Není to poprvé, co se učedníci ocitli před radikálním požadavkem všechno

zanechat, aby mohli Ježíše následovat. Zanechat i ty nejcennější hodnoty, jako jsou rodinné vztahy, materiální zabezpečení, zajištění budoucnosti. Ježíšův požadavek ale není bezdůvodný a nesmyslný. Za to „všechno“, co člověk ztrácí, získává „všechno“, které je nesrovnatelně cennější. Pokaždé, když Ježíš něco žádá, také slibuje, že dá nesrovnatelně víc. Tímto podobenstvím nás Ježíš ujišťuje, že budeme mít v rukou poklad, který nás jednou provždy učiní bohatými. Může se zdát, že to je chybný krok – opustit jistotu a jít vstříc nejistotě, zanechat jisté hodnoty a spoléhat na hodnoty pouze přislíbené… Vzpomeňme na obchodníka s perlou. On ví, že jde o vel-

mi vzácnou perlu a plný důvěry očekává, co mu vynese. Kdo chce následovat Ježíše, ví a díky víře chápe, jak nesmírným ziskem bude pro toho, kdo alespoň duchovně vše opustí, možnost podílet se s Ježíšem na dědictví Božího království. Tuto možnost nabízí Bůh v životě každému člověku. „NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ JE TAKÉ PODOBNÉ OBCHODNÍKU, KTERÝ HLEDÁ VZÁCNÉ PERLY. A KDYŽ NAJDE JEDNU DRAHOCENNOU PERLU, JDE, PRODÁ VŠECHNO, CO MÁ, A KOUPÍ JI.“ Je to konkrétní výzva, abychom dali stranou všechny modly, které mohou v srdci zaujímat místo Boha, ať už je to kariéra, manželství, stu-

dium, pěkný dům, zaměstnání, sport či zábava. Je to výzva, abychom dali Bohu první místo, aby byl vrcholem našich myšlenek, citů a aby vše v životě k němu směřovalo a vše z něj vycházelo. Budeme-li hledat jeho království, bude nám podle příslibu v evangeliu vše ostatní přidáno.3 Když pro Boží království dáme vše stranou, dostaneme stonásobek domů, bratří, sester, otců a matek.4 Evangelium má totiž jasný lidský rozměr. Ježíš je Bohočlověk, zabezpečuje nám spolu s duchovním pokrmem živobytí, obydlí, oblečení, rodinu. Možná bychom se měli učit od „maličkých“ a více důvěřovat Otcově prozřetelnosti, která nedopustí, aby něco scházelo tomu, kdo z lásky dává všechno i z mála, co má. V Kongu vyráběli mladí lidé několik měsíců umělecké pohlednice z banánových slupek, které pak prodávali v Německu. Zpočátku si ponechávali vše, co vydělali (někteří tím živili celou rodinu). Později se rozhodli z poloviny výdělku vytvořit společný fond na pomoc skupině pětatřiceti nezaměstnaných mladých lidí. Bůh se nenechává překonat ve velkorysosti. Dva mladí z této skupiny podali v obchodě, kde pracovali, takové svědectví, že se několik obchodníků, kteří hledali nové zaměstnance, obrátilo s pracovní nabídkou právě na ně. Díky tomu jedenáct z nich získalo stálé zaměstnání. Chiara Lubichová 1. Slovo života na červenec 1999, otištěno v časopise Città Nuova č. 12/1999, s. 39 a v časopise Nové město č. 7–8/1999, s. 11. 2. Mdr 7,9. 3. Srov. Lk 12,31. 4. Srov. Mt 19,29.

7–8/2010 | Nové město |

15

SLOVO ŽIVOTA

T

ato slova jsou součástí prosté a přitom velkolepé události. Jedná se o setkání dvou rodiček, dvou matek, které prožívají úplnou duchovní a tělesnou symbiózu se svými dětmi. Ty promlouvají ústy svých matek a projevují skrze ně své city. Když Maria promluvila, Alžbětino dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Když hovořila Alžběta, zdálo se, jako by jí slova do úst vložil sám Ježíšův předchůdce. Zatímco se první slova chvalozpěvu na Marii osobně obracejí na Matku Páně, poslední slova jsou vyslovena ve třetí osobě: „Blahoslavená, která uvěřila.“ Takto Alžbětin „výrok získává charakter univerzální pravdy – blahoslavenství platí pro všechny věřící, týká se těch, kteří přijímají Boží slova, uvádějí je do života a v Marii nacházejí dokonalý vzor.“2

„BLAHOSLAVENÁ, KTERÁ UVĚŘILA, ŽE SE SPLNÍ TO, CO JÍ BYLO ŘEČENO OD PÁNA.“ První evangelijní blahoslavenství se týká Marie, ale také všech, kteří ji chtějí následovat a napodobovat. Pro Marii platí úzký vztah mezi vírou a mateřstvím, které je pro ni plodem naslouchání Božímu slovu. Na dalším místě evangelia nám svatý Lukáš navrhuje něco, co se týká i nás. Ježíš zde říká: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.“3 Alžběta pod vlivem Du-

16

| Nové město | 7–8/2010

Slovo života na srpen 2010 cha Svatého téměř předjímá tato slova, zvěstuje nám, že každý učedník se může stát Pánovou „matkou“. Podmínkou je, že Božímu slovu věří a uvádí je do života. „BLAHOSLAVENÁ, KTERÁ UVĚŘILA, ŽE SE SPLNÍ TO, CO JÍ BYLO ŘEČENO OD PÁNA.“ Maria je po Ježíši tou, která nejlépe a nejdokonaleji dokázala říci Bohu své „ano“. Především v tom tkví její velikost a svatost. Je-li Ježíš Slovem, vtěleným Slovem, pak Maria, stvořená stejně jako my, je pro svoji víru ve Slovo živým Slovem. Úloha Marie jako Matky Boží je jedinečná a velkolepá. Bůh však nepovolal pouze Pannu Marii, aby dala život Kristu. Každý křesťan má, ač

jiným způsobem, podobnou úlohu - vtělovat Krista, a to až do té míry, že může se svatým Pavlem opakovat: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“4 Jak toho můžeme dosáhnout? Stejným postojem vůči Božímu slovu, jako měla Maria – to znamená bezvýhradnou odevzdaností. Věřit stejně jako Maria, že se uskuteční všechny přísliby, které Ježíšova slova obsahují, a bude-li to třeba, vzít na sebe stejně jako ona riziko nepochopení, které někdy jeho Slovo přináší. Ten, kdo věří Slovu, zakouší velké i malé věci, vždy však nádherné. O skutcích, které to potvrzují, by mohly být napsány celé knihy. Kdo by mohl zapomenout, jak jsme uprostřed války prosili s vírou v JežíKresba: Petr Ettler

„BLAHOSLAVENÁ, KTERÁ UVĚŘILA, ŽE SE SPLNÍ TO, CO JÍ BYLO ŘEČENO OD PÁNA.“ (LK 1,45, ekumenický překlad)1

šova slova „Proste, a dostanete“5 o vše, co mnozí chudí z města potřebovali, a dostávali pak pytle mouky, mléko, marmeládu, otop, oděvy? Také dnes k tomu dochází. „Dávejte, a dostanete“6 a láska stále doplňuje zásoby, které se rozdávají dál. Co ale nejvíc oslovuje, je to, jak jsou Ježíšova slova vždy a všude pravdivá. Boží pomoc přichází v pravý čas i za neuvěřitelných okolností a na nejodlehlejších místech světa. Tak to nedávno zakusila i jedna matka, která žila ve velké chudobě. Pocítila, že má dát své poslední peníze člověku, který byl v ještě větší bídě než ona. S vírou ve slovo evangelia „dávejte, a dostanete“ měla v duši velký pokoj. Zanedlouho přišla její nejmladší dcera a ukázala jí, co dostala od jednoho starého příbuzného, který šel náhodou kolem. Byl to několikanásobně vyšší obnos peněz, než jaký matka předtím darovala. Taková „malá“ zkušenost nás pobízí, abychom evangeliu věřili. Každý z nás může zakusit takovou radost, takové blahoslavenství, jaké prožíváme tehdy, když se uskutečňují Ježíšovy přísliby. Až se v každodenním životě při četbě Písma setkáme s Božím slovem, otevřme svá srdce a naslouchejme s vírou, že to, co od nás Ježíš žádá a co slibuje, se uskuteční. Tak jako Maria a jako ta chudá matka brzy objevíme, že Bůh plní své přísliby. Chiara Lubichová

1. Slovo života na srpen 1999, otištěno v časopise Città Nuova 1999/14, s. 33 a v časopise Nové město 7–8/1999, s. 13. 2. G. Rossé, Il Vangelo di Luca, Řím 1992. 3. Lk 8,21. 4. Gal 2,20. 5. Mt 7,7. 6. Lk 6,38.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Ježíši, chci být tvůj Igino Giordani se nikdy nezpronevěřil svému svědomí. Mírnost ducha a osobní pokoj byly plody jeho radikálního ztotožnění s principy evangelia. Foto: archiv

„V

ážený pane Giordani, nechte být Lubichovou a její slečny. Vraťte se ke svým obvyklým aktivitám, přestaňte se zabývat Hnutím fokoláre a uvidíte, že si zase získáte vážnost, které jste vždy požíval…“ To nebyla jen obyčejná rada, kterou Igino Giordani dostal, tato výzva přišla od vysoko postaveného preláta z Kongregace pro nauku víry. Taková slova byla stavu rozvrátit člověku život. Představovala volbu mezi novým duchovním proudem nejisté budoucnosti, včetně odsunutí na okraj, nebo setrváním uvnitř opatrné a tradiční církve. Pro osobnost, jakou byl Igino Giordani, to znamenalo opustit místo na výsluní křesťanské kultury, kde byl znám jako poslanec, novinář, spisovatel, autor životopisů svatých, znalec církevních Otců a jako někdo, kdo se pohyboval po boku papežů a kardinálů a byl považován za znamenitého představitele pravověrného a umírněného katolicismu. Proto, když ho jednoho dne roku 1951 Kongregace vyzvala, aby zvolil mezi prestižní kariérou na jedné straně a nebezpečím vyplývajícím z neznámého Hnutí fokoláre Chiary Lubichové, dopustil by se omylu, kdo by si myslel, že se Igino Giordani takové volby zalekl. Jeho odpověď se nesnažila obhajovat vlastní rozhodnutí, ale představovala výzvu člověka, který měl prorockou schopnost hledět do daleké budoucnosti: „Ne, prosím vás, dejte jim osvíceného duchovního vůdce, aby mohly být použity jako mocný nástroj posvěcení.“ Kromě toho to nebylo jeho první „ne“. Už ho řekl několikrát, a to nikoliv proto, že by si liboval v nesouhlasných postojích (naopak mnoho lidí vzpomíná na jeho mírnost), ale kvůli svému jednoznačnému a důraznému „ano“ křesťanským hodnotám, o nichž, jak byl přesvědčen, nelze vyjednávat. Proto v roce 1947 raději odstoupil z pozice ředitele deníku Il Popolo (noviny křesťanské demokracie), když zjistil, že by nemohl svůj mandát vykonávat s potřebnou svobodou a že by byl v práci ovlivňován, aby se řídil logikou, které bychom dnes říkali klientelismus. I tenkrát poslechl své svědomí, které ho nutilo bez váhání hledat pravdu a spravedlnost a neotročit mocným. Všechna Giordaniho „ne“ z něj dě-

Igino Giordani jako novinář. Mezi titulky lze rozpoznat „Fides“, měsíčník, jehož byl od roku 1932 ředitelem.

lají nanejvýš aktuální osobnost. V roce 1946 ho chtěli jako člena hlavní rady jedné části Říma, kde byl zvolen 215 tisíci hlasy, za každou cenu jmenovat městským radním pro školství. Protože věděl, že by nemohl skloubit četné politické (byl členem ústavodárného shromáždění), novinářské a literární aktivity s prací na radnici, byly tlaky, aby přijal mandát, marné. Pro Igina Giordaniho znamenala politická činnost práci pro obecné blaho, která vyžaduje iniciativu, péči, rozvahu, a proto ji nelze vykonávat jen s polovičním nasazením. V Pamětech, které Igino Giordani napsal, uvedl, že během svého intenzivního života často musel řešit dilema „Bůh, či mamon“. Například raději odstoupil z funkce docenta ve veřejné škole, protože se nechtěl podřizovat požadavkům, které od státních zaměstnanců vyžadoval fašistický režim. Před tím už přišel o práci v Lidové straně, poněvadž politické strany byly rozpuštěny už v roce 1926, a přestože se jeho rodina rozrůstala, musel se vzdát i výuky na jednom římském gymnáziu. Nejbližší kolegové ho pobízeli, aby se choval vůči tehdejší moci navenek smířlivěji, aby nemusel

čelit naprosté profesní degradaci: „No tak, Igino, co je na tom? Pozdrav ředitele fašistickým pozdravem a uvnitř si mysli, co chceš.“ „Ne!“ odpověděl i tentokrát. A aby nekompromitoval přátele, protože v totalitních režimech riskují i přátelé disidentů, raději odešel učit do jediné svobodné školy, která v té době existovala – do školy sester misionářek Nejsvětějšího Srdce. Igino Giordani se nikdy nezpronevěřil svému svědomí. Mírnost ducha a osobní pokoj vycházely z jeho neotřesitelného ztotožnění se s principy evangelia. „Ne válce!“ byl název jeho vystoupení v parlamentu roku 1949 při příležitosti podpisu Severoatlantického paktu, kdy odmítl hrozící nepřátelství v rámci studené války. Vedl také dialog s komunisty, i když vyvolal v řadách jeho strany nedorozumění. Mohlo by se uvést mnoho dalších příkladů, ale možná to, co nám nejjasněji dává pochopit všechna „ne“, je jeho „ano“ Bohu, vyjádřené v den jeho zasvěcení slovy, která mu dala Chiara Lubichová: „Ježíši, chci být tvůj. Tvůj, tak jak ty chceš. Udělej ze mne všechno, co chceš.“ (1949) Alberto Lo Presti

7–8/2010 | Nové město |

17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Argia Papini a Igino Giordani Je to mimořádná láska, s níž nás Bůh osobně provází a splétá naše rozdílné lidské osudy. Díky Argii se Igino Giordani a Cesare Cesarini seznámili s Chiarou. Argia také tlumočila Chiaře prorocký vzkaz sv. Pia z Pietrelciny, že za dvacet let duch Ideálu zaplaví svět.

H

ádej, kdo jsem?“ ptal se Cesare Cesarini a zakryl oči jedné paní, která se zastavila na ulici v Tor Lupara. Zpola překvapená a zpola pobavená paní vystřídala několik jmen, než bylo jasné, že jde o nedorozumění. „Moc se omlouvám, spletl jsem si vás s matkou jednoho mého dobrého přítele…“ „Tak to se můžeme hned seznámit,“ řekla neznámá mladíkovi, aby ho zbavila rozpaků. „Jmenuji se Argia a jsem z Tivoli.“ Cesara na té paní kolem šedesátky a mladistvého vzhledu něco zvláštního přitahovalo. Všiml si, že směřovala k Milosrdným sestrám do domova seniorů, kam občas chodíval navštívit jednu známou, a tak ji tam doprovodil. Toho dne – byl červen 1972 – už se spolu v domově bavili jako dobří známí a slíbili si, že se opět uvidí, což se také brzy stalo. Cesare se hodinu před tímto originálním setkáním byl po letech vyzpovídat u jednoho španělského misionáře, který tehdy sloužil v místním kostele Ježíše Učitele. „Za pár okamžiků po mně se ke stejnému knězi šla vyzpovídat i Argia,“ vzpomínal Cesare, který se to pak

„

18

| Nové město | 7–8/2010

dozvěděl, „a kněz ji požádal, aby své oběti nabídla za nedávno obráceného mladíka – tedy za mne. Není to mimořádná láska, s jakou nás Bůh osobně provází a splétá naše rozdílné lidské osudy?“ Mezi dvacetiletým mladíkem z Tor Lupara a tou osamělou starou paní, která střídavě trávila několik měsíců v roce na klinice v Colle Cesarano u Tivoli a několik měsíců v domově seniorů na okraji Říma, vzniklo porozumění, málo obvyklé u tak rozdílných generací. Co na tom záleželo, že Argia kvůli depresím, jimiž trpěla, dokázala mluvit hodiny a hodiny bez přerušení? Cesare i v jejím odbíhání od tématu nacházel moudrost a duchovní hloubku, které ho přitahovaly. Toto přátelství ale mělo v jeho životě sehrát rozhodující roli. Bylo to tehdy, když mu Argia řekla o ideálu jednoty, který přijala za svůj

Argia Papini (vlevo).

po pohnutém setkání s Chiarou Lubichovou na jedné duchovní obnově v Assisi. Při tomto setkání pomohla zakladatelka fokoláre vyřešit Argii závažný duchovní problém. „Po tomto rozhovoru,“ pokračoval Cesare, „se moje přítelkyně, hrdá povaha, vzpírala tomu, co jí Chiara řekla. Zavřela se ve svém pokoji a v slzách to všechno znovu probírala: ´Nikdo se nikdy neodvážil mně říct něco tak kategoricky jako ta učitelka z Tridentu! Jak to, že si dovolila se mnou mluvit takovým tónem, se mnou, která se tolik angažuje v Katolické akci v Tivoli a vede tam úspěšně skupinu mládeže?´ Argia strávila nad těmito myšlenkami bezesnou noc. Až za úsvitu to vyčerpaně vzdala a šla říct Chiaře, že souhlasí s tím, co jí doporučila. Šlo o jedno důležité rozhodnutí, které před ní stálo. ´Dobře, Argio,´ řekla jí Chiara, ´Bůh

tě nesmírně miluje, a proto se budeš jmenovat «Amata». My se v církvi vydáváme na novou cestu. Jestli chceš, můžeš se k nám přidat.´ A vyměnily si adresy.“ Argia byla jedním z prostředníků, díky nimž se spisovatel a politik Igino Giordani, její soused a přítel, setkal se zakladatelkou Hnutí fokoláre. Cesare vzpomínal, jak k tomu došlo: „V prvních letech po válce měla Argia v Tivoli papírnictví, kam chodil Giordani často nakupovat. Jelikož byl obchod kvůli duchovní obnově týden zavřený, zeptal se po návratu majitelky poslanec dobrácky: ´Argio, na jakém poutním místě jsi skončila tentokrát?´“ „Giordani, kdepak poutní místo! Seznámila jsem se v Assisi s dívkami, které chtějí evangeliem rozpoutat ve světě revoluci!“ Giordani na to žertem odpověděl: „Už jsem také poznal takové vi-

zionáře, kteří chtěli změnit svět a předpovídali brzký návrat Mesiáše… Někdy si o tom promluvíme.“ „Když se pak Argia dozvěděla, že Chiara hledá v Římě byt pro první fokoláre, upozornila ji, že bude skutečně těžké nějaký najít, pokud člověk náhodou nezná nějakého politika. A byla to právě ona, kdo se znal s poslancem Giordanim, který byl v jejím obchodě jako doma.“ Pokračování příběhu je známé. 17. září 1948 se Chiara spolu se třemi představiteli františkánské rodiny a jedním laikem setkala v Montecitoriu s Giordanim, který, když ji slyšel vyprávět o začátcích fokoláre (Chiara úplně zapomněla zmínit problém s bytem), zůstal jako zasažený bleskem. Aby s ní neztratil kontakt, požádal ji, aby to napsala do jeho časopisu Fides. Později se Giordani, pod novým jménem „Foco“, stal pro Hnutí takovým nedocenitelným přínosem, že ho Chiara považovala za spoluzakladatele. Ale Argiina pomoc Chiaře se neomezila jen na tuto epizodu. „Bylo to období,“ pokračoval Cesare, „kdy fokolaríni byli církví zkoumáni a Chiara se cítila šetřením Svatého Oficia fyzicky i duchovně sklíčená. Argia, která byla mimo jiné duchovní dcerou otce Pia, vyprávěla během jedné své návštěvy svatému bratrovi z Pietrelciny: ´Znám jednu dívku z Tridentu, Chiaru, která chce s dalšími družkami a druhy, kteří žijí evangelium – říkají jim fokolaríni – přinést do světa jednotu, ale církev je ještě neuznává.´ A on na to odpověděl: ´Řekni téhle Chiaře, aby byla klidná, protože za dvacet let tento duch zaplaví svět.´ Argia to hned sdělila Chiaře, pro kterou to byla velká útěcha. Tato odpověď se ukázala jako prorocká.“

Fota: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Igino Giordani s několika mladými přáteli v Rocca di Papa.

Co se týče Cesara, setkal se poprvé s Giordanim v Centru Mariapoli v Rocca di Papa na kongresu mladých z Hnutí. Foco seděl na bílé lavičce pod širokou korunou borovice a nohy měl přikryté kostkovaným plédem. Cesare mu předal dopis od své známé. „Argia je pozoruhodná žena, uvědomuješ si to?“ poděkoval mu Giordani. „Počkej, sedni si na chvíli ke mně.“ Otevřel obálku nejistýma a trochu roztřesenýma rukama a začal viditelně spokojeně číst dopis. „Pak jí odpovím,“ řekl nakonec. „Ale vlastně ne, počkej, raději to napíšu hned a ty mi uděláš službu, že jí dopis předáš. Přijde jí aspoň dřív než poštou.“ Napsal něco tužkou na tutéž obálku. „Tak! Tahle Argia je pozoruhodná žena,“ opakoval. „Je to i tvoje přítelkyně?“ „Jak by ne! To ona mne seznámila s ideálem jednoty!“ A Foco na to odpověděl: „Mne taky! Stalo se to už tak dávno… Ani nevíš, za co všechno jsem jí dlužen…“ Cesare zprostředkoval korespondenci mezi Argií

a Giordanim vícekrát. Giordani jí hned odepisoval. „Možná se bál, že by zpoždění z jeho strany vedlo Argii k pochybnostem o tom, zda ji Bůh miluje. ´Znáš ji, víš, jaká je,´“ vysvětloval Foco. A psal: ´Argio, Bůh tě nesmírně miluje. Nebuď smutná, že jsi nevstoupila do fokoláre, ideál jednoty jsi nezradila, Boží vůle byla pro tebe jiná. Boží plán s tebou je veliký, seznámila jsi mě s Chiarou a nebude mi stačit celý život na to, abych ti poděkoval!´ A dalšími podobnými výrazy jí dával najevo své uznání.“ „Tam jsem poznal,“ pokračoval Cesare, „jak byla Focova veliká duše pokorná. S odstupem času si žertem říkám, zda nechtěla Argia dopisy o svých pochybnostech v oblasti víry dosáhnout především toho, aby v Giordanim vzbudila obavy a aby jí napsal. Ve skutečnosti měla víry, že by mohla hory přenášet!“ A jiná vzpomínka: „18. dubna 1980 Igino Giordani zemřel. Tehdy už jsem nebydlel v Tor Lupara, ale kvů-

li práci jsem byl na pár dní v Římě. Tak jsem mohl zajít na Colle Cesarano za Argií a doprovodit ji na rekviální mši do Rocca di Papa, kde jsem za vytrvalého mrholení zase uviděl slavnou lavičku, u níž jsem se s Giordanim setkával.“ Na počátku své duchovní cesty se Cesare zúčastnil s Argií své první Mariapoli v Abruzzo. „Ty ale potřebuješ Mariapoli 365 dní v roce,“ usoudila. Už pomýšlela na to, že se stáhne do ústraní, protože se jí zdálo, že Cesare má dost silná křídla na to, aby je mohl roztáhnout a vzlétnout sám. To se také po nějakém čase stalo, když Cesare, aby odpověděl na Boží volání, začal žít v citadele Hnutí fokoláre v Loppianu u Florencie. „V Loppianu, kde jsem až do října roku 1978 prožil dvouletou zkušenost, mi přišel od ní poslední dopis, který končil slovy: ´Ty jsi Cesare tak trochu mým duchovním synem. Následováním Chiary jsi vnesl světlo do mé noci.´“ Oreste Paliotti

7–8/2010 | Nové město |

19

Foto: Osservatore Romano

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Po stopách Chiary Maria Voce byla po své cestě do Asie na soukromé audienci u Benedikta XVI. Papež charakterizoval fokolaríny jako stavitele mostů a radoval se z mnoha kandidátů blahořečení, které Hnutí dalo církvi.

20

M

aria Voce prožívala během soukromé audience u Svatého otce velikou radost. Jak řekla, „cítila jsem jeho hlubokou účast, zdálo se, jako by již o všem věděl“.

| Nové město | 7–8/2010

Prezidentka Hnutí fokoláre představila ze své nedávné cesty po Asii také album s fotografiemi. Společně si je s papežem prohlédli a povídali si o nich. „Mohla jsem mu poděkovat za požehnání, které poslal všem našim asijským komunitám, a dosvědčit mu naši vděčnost a nasazení. Hovořili jsme o ocenění, kterého se v církvi a v různých oblastech dialogu Hnutí dostává.“ Když mluvili o Chiaře, papež na ni vzpomínal jako na „velkou ženu, velkou charismatičku“ a zdůraznil, jak je důležité pokračovat v cestě, kterou

ona začala. Tak jak definoval charisma Hnutí, považuje fokolaríny za stavitele mostů. Hovořil také o své radosti ze sedmnácti zahájených beatifikačních procesů, které se týkají členů Hnutí, zejména z procesu Igina Giordaniho a z brzkého blahořečení mladé Chiary Luce Badano. Na závěr nás vybídl, abychom pokračovali ve vztahu hluboké a osobní lásky k Bohu, která je pramenem každé další lásky, a ve stále živé snaze o svatost. Gustavo Clarià

ZDRAVÍ

Poznání o této nemoci zaznamenalo v poslední době významný posun, týkající se příčin, diagnostiky i léčení.

Z

náte někoho mnoho let. Je to třeba přítelkyně, které jste si vždycky vážili pro to, co všechno dokáže. Věděli jste o ní, že je radostná, aktivní a plná nápadů. A najednou jako by nebyla ani k poznání. Je smutná, všechno vidí černě, uzavírá se do sebe, často pláče a má sklon se obviňovat za věci, za něž není nijak zodpovědná. To, co jí dříve dělalo radost, ji nyní přestalo zajímat. Ztrácí na váze, špatně spí, v noci se budí úzkostí. Její blízcí si nevědí rady, co s tím. Jelikož se jim svěřila s tím, že má v práci problémy a spoustu stresu, tak její chování zpočátku shledávají jako normální. Jenomže ani za měsíc není vidět žádná známka zlepšení. Tak se rozhodnete doprovodit ji k lékaři, a ten nesmlouvavě stanoví diagnózu: deprese. Předepíše jí nějaké léky, ale vy si začnete klást otázky, co se stalo, že takto onemocněla, a jak jí pomoci, aby se cítila lépe. NOVINKY V DIAGNOSTICE V posledních letech se při zkoumání této nemoci pokročilo hodně dopředu. Jde o skutečné onemocnění mozku a endokrinních žláz, na němž není nic smyšleného. Krevní testy dokázaly, že tito pacienti vykazují anomálie v regulaci stresových hormonů. Kromě toho bylo možné díky moderním diagnostickým metodám dokázat, že se u těchto pacientů vyskytují anomálie na mozku, jako zmenšení některých částí, například hipokampu, nebo že došlo k narušení funkce mozkového centra nucleus accumbens, které se podílí na vnímání příjemných pocitů, či ke zvětšení amygdaly, podílející se na reakcích na stres, na iritabilitě a úzkostnosti. Farmaceutická léčba vyvažuje některé z těchto deficitů a umožňuje tak návrat k normální činnosti mozku a endokrinních žláz.

NASLOUCHAT NEMOCNÉMU Co tedy dělat, máme-li ve svém okolí člověka trpícího depresí? Bezpochyby je nutné ho vyzvat, aby zašel k lékaři a zahájil léčbu, která mu umožní rychlé zlepšení jeho stavu. Je také třeba takového člověka pobízet, aby chodil na procházky, měl více tělesného pohybu, ale i naslouchat mu a poradit, aby se účastnil psychoterapie. Stejná úvaha platí i pro příčiny nemoci. Někteří odborníci totiž trvali na čistě genetickém vysvětlení, tedy že člověka k nemoci predisponuje určitý gen. Dnes se ví, že k projevům nemoci přispívají varianty určitých genů, které způsobují zvláštní sensibilitu vůči určitým změnám, například stresu. Vzdalujeme se tedy čistě genetickým vysvětlením, kdy by jediná biologická příčina vysvětlovala všechno. Jaké závěry můžeme z těchto poznatků vyvodit? Teoretické i praktické zároveň. Teoretické, poněvadž nové poznatky ukázaly, že náležitého pohledu na tuto nemoc můžeme dosáhnout pouze dialogem několika oborů (v tomto případě psychologie, psychiatrie, endokrinologie a neurologie). Praktické v tom, že se dokázalo, že lidé s depresí potřebují láskyplnou blízkost člověka, který by je stimuloval a povzbuzoval k tomu, aby se opět zařadili do života. Catherine Belzungová (redakčně kráceno) Foto: archiv

Deprese

somatického původu a že stačí počkat, až léky zaberou? Odpověď není tak jednoduchá. Účinek farmakologické léčby není optimální, pokud není spojena ještě s jinou terapií. Toto tvrzení podporují vědecké výzkumy. Bylo například dokázáno, že fyzická aktivita stimuluje vznik nových neuronů – proces nazývaný neurogeneze – protože je už asi patnáct let známé, že nové neurony vznikají denně i v mozku dospělých – a to v hipokampu, oblasti mozku, která je při depresivních stavech silně postižena. Tento nárůst je spojován se zlepšením krevního oběhu například při sportu. Antidepresiva mají stejný účinek, takže se tyto dva procesy mohou sčítat. Jiný příklad představují kognitivní a behaviorální terapie, které praktikují kliničtí psychologové. Ty mají na mozek týž účinek jako chemická antidepresiva. Dokonce ještě lepší, neboť nedávné vědecké výzkumy prokázaly, že účinky těchto kognitivních a behaviorálních terapií, stejně jako terapie založené na práci s emocemi, působí v synergii s antidepresivy, což znamená, že kombinace obojího má účinek o mnoho převyšující pouhý součet. A to bylo dokázáno nejen na klinické úrovni (tedy na úrovni zlepšení příznaků), ale i na úrovni mozkových markerů těchto příznaků, poněvadž díky těmto kombinacím technik se zlepšily i biologické změny.

ZPŮSOBY TERAPIE Znamená to, že je tato nemoc čistě

7–8/2010 | Nové město |

21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

V

bule Jana Pavla II. k Svatému roku 2000 Incarnationis mysterium mimo jiné stojí: „Jedním z cílů Jubilea je přispět k vytvoření takového ekonomického modelu, který by sloužil každému člověku.“ V tomto smyslu se dá říci, že Chiara Lubichová svojí intuicí předběhla tento cíl o několik let. Tato pasáž buly je skutečně výjimečná. V dlouhých dějinách církve se nikdy nestalo, aby papež přímo uvedl nějaký úkol, jakým je nalezení nového ekonomického modelu, jako cíl Jubilea, tedy nikoliv jen jako jeho nepřímý důsledek. To, co jsem citoval, je z roku 2000, a proto můžeme říci, že ekonomika společenství předběhla papežovy úmysly. VŠEOBECNÁ PLATNOST? Otázka, na kterou si dnes musí dát odpověď ekonomika společenství, vstoupivší do druhého desetiletí svého života, je ale jiná. Po kladné odpovědi na otázku, proč může fungovat – o čemž významně svědčí fakta – přichází nová otázka: Je tento model schopný platit všeobecně? To znamená: Může se rozšířit a stát se všeobecnou normou chování? Anebo je odsouzen k tomu, aby zůstal jen výjimkou, která v určitém smyslu potvrzuje tradiční způsob jak provozovat hospodářskou činnost? Má tato zkušenost nějaký zvláštní charakter, kterým se liší od ostatních? Za prvé je to fakt, že ekonomika společenství dokazuje, že i trh může sloužit jako prostředek pro posílení svazků ve společnosti. To není samozřejmé, protože dnes si mnozí myslí, že trh je ze své podstaty místem vytvářejícím rozdělení. Ti, kteří

22

| Nové město | 7–8/2010

Platí ekonomika společenství všeobecně? Může – a proč – fungovat v tržní ekonomice, tak jak ji dnes známe, model typu ekonomiky společenství? To je klíčová otázka prvního desetiletí nového milénia, na niž je třeba dát odpověď. se řídí ekonomikou společenství, nám naproti tomu ukazují, že je možné působit a pracovat na trhu tak, aby se naopak svazky ve společnosti vytvářely. Svazky, které nejsou redukované jen na „cash nexus“, jak říkají Anglosasové, tedy na spojení penězi. Ekonomika společenství tím vytváří konkrétní nástroj pro překonání sporného pojetí trhu, které nás nutí vidět v něm jen místo rozdělení a vykořisťování. To neznamená, že by takové příklady neexistovaly. Všichni víme, že ve světě k příkladům vykořisťování, ponižování druhého člověka, znevažování jeho důstojnosti dochází. To je ale něco jiného, než tvrdit o trhu, že ty, kdo se ekonomikou zabývají, k podobným postojům vede. Za druhé je pro ekonomiku společenství charakteristické, že ukazuje na možnost překonání rozporu mezi dobou, v níž se bohatství vyrábí, a okamžikem, kdy se rozděluje. To je starý

rozpor. Mnozí si myslí, že je možné se chovat v rámci ekonomie následujícím způsobem: Když se zisk a bohatství vytváří, nemá se člověk na nikoho ohlížet a svazovat jakoukoli etickou normou, jelikož jediným cílem je maximalizace zisku. Až když se vyprodukuje maximální zisk – třeba i při nedodržování základních lidských práv – je možné se rozpomenout na existenci a potřeby druhých lidí a v okamžiku rozdělování být „marnotratně velkorysý“. Takové je pojetí ekonomiky v dnešním světě, převládající i mezi katolíky. Mnozí katolíci si myslí, že je důležité nejprve vydělat mnoho peněz, a potom se snažit je správně, podle určitého zákona rovnosti rozdělit. Je to zvrácená logika, protože směřuje k rozdvojení lidské osobnosti, směřuje k vytváření schizofrenních, rozpolcených lidí. Člověk se nemůže přestat zajímat o druhé proto, aby vydělal co

Benedikt XVI. v čl. 38 encykliky Caritas in veritate z roku 2009 napsal: „V éře globalizace nemůže ekonomická činnost opomíjet nezištnost, která zasévá a živí solidaritu a odpovědnost za spravedlnost a společné dobro…“ Ekonomika společenství je projekt vzniklý v Hnutí fokoláre, založený na dobrovolném rozdělení zisku do tří oblastí – na pomoc lidem v nouzi, na rozvoj člověka a na efektivní rozvoj podniku.

nejvíce peněz, měl co největší ekonomický úspěch, co největší zisk. I když pak uvede do chodu maximálně rovnoprávné rozdělování, spravedlnosti nemůže nikdy dosáhnout na základě nespravedlností, které byly rozhodující v době, kdy bylo bohatství získáváno. Ekonomika společenství na základě výše uvedeného pravidla představuje příklad opačné tendence. Ukazuje, že je možné na trhu zůstat a obchodovat a zároveň oponovat rozpolcené logice. Třetím typickým rysem ekonomiky společenství je neoddělitelné spojení ekonomických transakcí s lidskými vztahy, kdy směna realizovaná na trhu není anonymní a neosobní. To je skutečná výzva, kterou se ekonomická věda dosud nezabývala. Je opravdu skandální, že v ekonomice existuje dávné tradiční smýšlení, které tvrdí, že je lépe obchodovat s neznámými lidmi, protože obchod s tím, koho známe, nám nemůže přinést prospěch. Ekonomika společenství jde radikálně proti proudu – umožňuje, aby podniky ekonomiky společenství fungovaly a fungovaly dobře. Jazyk ekonomů je jazykem pobídek. Nabídneme něco, co má hodnotu, abychom určitým směrem ovlivnili volbu ekonomického subjektu. Způsob pobídky v sobě ale ukrývá vztah moci. Sice je lepší moc formou pobídky, než moc, která je přímým nátlakem, ale existuje ještě alternativní forma pobídky – ta, kde má přesvědčování svůj základ v lásce. Poslední problém je, zda lze tento model generalizovat a rozšířit, zda se může stát paradigmatem, normou chování, jdoucí za hranice zkušeností, byť významných, kterých bylo dosud dosaženo?

Fota: archiv

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Záběry z jednoho z prvních podniků ekonomiky společenství, Casarza, Itálie.

Důvody pro to jsou tři. První spočívá v tom, že se soutěž v době globalizace stala soutěží o postavení, která má smrtící podobu. Soutěž o postavení totiž vytváří napětí, které je sice samo o sobě pozitivní, ale ničí spojení s druhým, a proto se stává nelidským. Ekonomika společenství se může stát paradigmatem, protože ukazuje, že lze obchodovat a být na trhu, aniž by to znamenalo zdegenerovat v dnes rozšířený typ soutěže, která není ničím jiným, než soutěží o postavení. Druhý důvod se týká specifického problému míru. Jan Pavel II. dal jednomu ze svých poselství k 1. lednu, Dni míru, titul: „Není mír bez spravedlnosti a spravedlnost není bez odpuštění.“ Latinsky odpouštět znamená etymologicky „kompletně dávat“. A co má být předmětem daru? Činit spravedlnost samu o sobě. V našich občanských společnostech není nikdy spravedlnost dosažená za použití síly – byť legitimní – definitivní, protože není zaručeno, že viník se bude kát a bude disponován k odčinění viny. Odpuštění je ale nanejvýš racionálním a moudrým skutkem, protože vede viníka k tomu, aby na sebe vzal zodpovědnost a snažil

se odčinit společnosti nebo druhým lidem vinu, kterou spáchal. To je nejvyšší míra spravedlnosti, k níž má společnost směřovat. Abychom se stali schopnými odpouštět, je třeba, abychom byli schopni dávat. Nemůžeme odpouštět, nejsme-li schopni dávat. O kultuře dávání nemůžeme kázat, ale musíme o ní svědčit. A to je druhý důvod, proč model ekonomiky společenství se má stát všeobecným. Ekonomika společenství sama svědčí a pomáhá nám svědčit o kultuře dávání, z níž pramení pravá spravedlnost a tedy pravý a trvalý mír. Třetí důvod se týká takzvané otázky ochrany neboli imunity. Jednou z charakteristik naší doby je, že na otázku ochrany klade příliš velký důraz. V každé historické epoše se společnost měla zapotřebí chránit, vytvářet ochranné bariéry, ale dnes se tato potřeba ochrany stala přehnanou. Přistěhovalectví se stává politicko-sociální otázkou, poněvadž lidé mají strach a myslí, že ten druhý, který je odlišný, ohrožuje jejich identitu, a tudíž je třeba se před ním chránit. V medicíně přitahuje maximální pozornost imunologie, poněvadž je třeba pěstovat imunitu proti nemocem. Velká část

investic vynakládaných na nové informační technologie je vyvolána potřebou ochránit počítače před viry apod. Budu-li parafrázovat Benjamina, imunita ve velkých dávkách ale znamená negaci živého. Přehnané používání ochranných a imunitních prostředků znamená negaci toho, co je, a tedy negaci toho, co ochranný systém má chránit. Dnešní terorismus je důsledkem dvou protikladných imunitních neuróz. Na jedné straně je fundamentalistická neuróza těch, kteří jsou posedlí potřebou chránit své kulturní tradice ohrožené nákazou západní civilizace, a na druhé straně je imunitní neuróza Západu. Snažíme se ve stále větší míře a často ne moudrým, ale spíš iracionálním způsobem chránit naše hranice, historicky podmíněné kulturní vzorce, které však nejsou univerzální. Zkušenost ekonomiky společenství představuje k riziku imunitní neurózy účinnou protilátku. Proč? Protože bratrství, jak o tom velmi dobře hovořila Chiara Lubichová, je jedinou jistou a účinnou protilátkou proti tomu, co nazýváme neuróza imunity. Ekonomiku společenství je tedy třeba vidět i z toho-

to pohledu. Dívat se na ni pouze v čistě ekonomických termínech by znamenalo její umenšení. Bude a musí se nazývat ekonomikou společenství, ale běda, kdybychom ji omezovali čistě jen na ekonomický rozměr. UMĚT RISKOVAT Je zřejmé, že tyto tři důvody jsou určitým znamením, které vysvětluje to, co již existuje. Musíme si být jisti, že se model ekonomiky společenství může stát normou, paradigmatem chování, že se může šířit za hranice citadel, průmyslových areálů a stát se konkrétním základem i pro jiné zkušenosti. Jistě to není všechno zaručené, protože to mezi jiným vyžaduje i velký sklon k riskování – a riskovat je třeba umět. Jako určitým znakem naděje rád skončím prvními verši básně Pathmos známého básníka Hoelderina, kde říká: „Blízko je Bůh, ale je těžké ho uchopit. Tam, kde je riziko, ale vzrůstá i to, co přináší spásu.“ Stefano Zamagni Redakčně krácený text přednášky Výzva ekonomiky společenství v období globalizace profesora Stefana Zamagniho, kterou přednesl v Rimini 22. června 2002.

7–8/2010 | Nové město |

23

U ŠÁLKU ČAJE S PETROU MAREŠOVOU....

24

| Nové město | 7–8/2010

Moje práce má smysl Petra Marešová stála spolu s Mgr. Lucií Jirků u zrodu občanského sdružení pro pomoc osobám autistického spektra v Táboře. O autismu, poruchách autistického spektra a občanském sdružení APLA mi vyprávěla s velikým nadšením. Foto: Petra Marešová

P

etro, co je posláním této organizace? „Jejím posláním je napomáhat osobám s poruchou autistického spektra (PAS), jejich rodinám a dalším pečujícím osobám ke zkvalitnění života a zařazení do většinové společnosti. Poskytujeme konzultace v centru sdružení, rodinách, školských a jiných zařízeních, také nabízíme terapii problémového chování, nácviky sociálních dovedností a základní sociální poradenství.“ Co je to autismus a jak se projevuje? „Autismus, přesněji název poruchy autistického spektra, je vrozené postižení mozku, které má za následek závažnou poruchu mentálního vývoje dítěte, jejíž příčinu se ještě nepodařilo odhalit. Hovoří se o takzvané triádě postižení, které se týká komunikace, sociální interakce a představivosti. Rozpoznává se podle projevů chování, například dítě není schopno normálně senzoricky cítit, chápat, co se mu říká, má narušený vývoj řeči a velmi nápadné jsou obtíže ve vztahu k druhým lidem. Postižení se projevuje buď od dětství, nebo už v raném věku. Toto je velmi stručná charakteristika PAS, podrobnější popis by vyšel nejméně na celý článek. Důležité je uvést, že každé dítě s PAS je jiné, stupeň závažnosti poruchy bývá různý, co platí u jednoho, nelze použít u druhého.“ Jak jste se dostala k práci s lidmi s poruchami autistického spektra? „S lidmi s PAS jsem začala pracovat jako asistentka v pražském občanském sdružení pomáhajícím lidem s autismem (takzvaná APLA). V roce 2007 mě oslovila Lucie Jirků, zda bych chtěla s ní

Letní tábor „Rodičům a dětem pomůžeme s létem 2009". P. Marešová vzadu, druhá zprava.

založit obdobné sdružení v jižních Čechách, pocházím totiž z Tábora. Předtím zde podobná organizace nebyla.“ Jaká je náplň vaší práce? „Pracuji jako sociální pracovník a poradce rané péče. Polovinu pracovní doby strávím na cestách za rodinami. Jedná se především o rodiny s dětmi předškolního věku, u kterých mají rodiče podezření na některou z poruch autistického spektra. Toto podezření často vznesou i lékaři nebo pedagogové, kteří přišli s dítětem do kontaktu, i když informovanost lékařů není stále dostačující (většině chybí s PAS zkušenosti). Informuji tedy rodiče, kde PAS diagnostikují, jakými metodami lze dítě rozvíjet, jak s ním komunikovat, řešíme případné problémové chování i na co mají rodiče nárok (rodičovský příspěvek, příspěvek na péči). Děti s PAS docházejí do

centra sdružení, kde provádíme nácvik pracovního chování (metodou strukturovaného učení), aby si zvykly na práci u stolu (důležité před nástupem do školského zařízení) a rozvíjely se především v oblastech komunikace, myšlení, zrakového a sluchového vnímání, jemné a hrubé motoriky.“ V poslední době má hodně rodičů obavy, zda jejich dítě není autistické. Kdy už by se měli obrátit na odborníka? Jaká je čekací doba na vyšetření a jak je to s úhradou za služby? „PAS lze diagnostikovat již ve dvou letech věku dítěte. Čeho si mohou rodiče všímat již v útlém věku dětí je podrobně popsáno na internetových stránkách www.autismus.cz. Varovnými signály může u malých dětí například být, když se dítě nenaučí reagovat na své jméno, nežvatlá, neopakuje

slova, nereaguje na zajímavé předměty a na dětské hříčky. U větších dětí může jít o záchvaty vzteku, negativismus, hyperaktivní chování. Děti si nedokážou hrát s hračkami, ale třeba se neobvykle fixují na určitou hračku či věc (neustále s sebou něco nosí), dělají zvláštní pohyby, rády dělají něco stále dokolečka. Projevy ale mohou být opravdu velmi individuální a škála příznaků je daleko širší. Čekací doba na odborné diagnostikování PAS se pohybuje od tří do deseti měsíců, záleží na pracovišti, které si rodiče zvolí. Většina pracovišť provádí diagnostiku zdarma, u ostatních je diagnostika zpoplatněna (okolo 3 000 Kč).“ Není tato práce náročná? „Každý si volíme své zaměstnání podle toho, co nám přináší uspokojení a naplňuje nás. Vím, že moje práce má smysl. To zjišťuji především při prvních návštěvách v rodinách. Ty mají mnoho společného. Rodiče se ztrácejí v informacích o autismu, které jim dali lékaři nebo které si našli na internetu, cítí nejistotu, nevědí, kde a jakou mají žádat pomoc. My jsme většinou jedni z prvních, kteří jim dají potřebné informace, poskytneme podporu a alespoň je trochu uklidníme, že existuje odborná pomoc a nejsou na to sami. Dalším hnacím motorem v mé práci jsou například úspěchy při nácviku pracovního chování. Někdy i tři měsíce nacvičujeme s dítětem jenom to, aby si k jednomu jednoduchému úkolu sedlo na pár sekund ke stolu. Dovedete si představit, jaký má potom člověk dobrý pocit, když takové dítě po půl roce nácviků ´usedí´ u stolu čtyři úkoly a s přestávkami vydrží pracovat i půl hodiny.“ Za rozhovor děkuje Alžběta Jantová

7–8/2010 | Nové město |

25

Kresba: Petr Štěpán

P

ředstavuji si onen práh, přes nějž vkročíme do slunečného prázdninového času. Práh léta. Magický objekt dělící dvě roční doby, mající kouzlo a přitažlivost obou. Svěžest i zralost, chlad i žár, čistotu

i plnost. Rozhodnut napsat pár řádek o létě, zadrhávám se u prvního odstavce. Každá další věta mi připadá nepůvodní a tedy zbytečná. Má potíž není v nedostatku námětů, ale v jejich přebytku. Kterou z mnoha možností vybrat? Je to obecný problém. Plno nápadů, inspirací má mnoho lidí, ale poznat co je nosné a tomu dát nerozdělené síly, to je vzácné. A tak píšu a škrtám a jsem stále na začátku. Zkusím to tedy jinak. Obyčejně ilustruju text, teď to obrátím a pokusím se popsat ilustraci. Kresba může být svobodnější, více spjata s podvědomím, odpoutaná od ideí. Jezdím uhlem po papíře, osahávám a vymezuju si formát. A mažu a vyhazuju. Této divné činnos-

26

| Nové město | 7–8/2010

Na prahu léta ti se věnuju tak dlouho, až mě chladná a samoúčelná spleť čar něco připomene, až v ní rozpoznám osobní rys. Vždy je to překvapivé setkání s něčím novým, ale současně důvěrně známým. Mám tedy krajinu. Ještě se v ní chvíli procházím uhlem a tužkou. Něco potlačím, něco vyzdvihnu, objevuju skryté významy a děje. Krajina, která tu ještě před chvílí nebyla. Toto je záhada tvorby. Nedávno jsem se zúčastnil jedné výstavy v Bratislavě, v kapli františkánského kláštera. Uváděl ji bratr františkán a mluvil hluboce a srozumitelně o daru talentu a inspirace. Tak Bože děkuju. Co mi to vzniklo pod rukou? Prostor, v němž je pohyb a klid, vlání, plápolání

a současně soustředění na jednom místě. Často začínám volným gestem poučeným z tvarů přírody a rytmů hudby a vždycky dojdu ke geometrii. Čtverec, obdélník, přímka, kresebný znak, dokonce písmo. Potřeba zpochybnit viděné a hmatatelné, jít za přírodu, za smyslový vjem k jejímu jádru. Skrze vábivé chvění zelených hmot dohlédnout k tomu, co je pevné a posvátné. Neskromný cíl zaznamenat Boží přítomnost. Možná by text o létě mohl být opřen o výzvu k podobnému hledání. Vždyť nastává čas, kdy do krajiny vstupujeme jinak, kdy ji obýváme a s ní se sbližujeme. Protože krajina, jak o ní zde píšu, není nějaký ekologický systém, ale bytost. Při kreslení a malování občas docházím k figuře. Často je to zjevení, které mizí překryto další vrstvou, někdy, alespoň částečně, zůstává. Avšak nebývá to postava v krajině, ale tělo, tvář krajiny. Nenakreslil jsem člověka, který klečí někde v polích. Je to krajina, která klečí. Krajina, která se modlí. Petr Štěpán

DOPLŇOVAČKA Prostředek pro odstranění napětí mezi lidmi, který nesmíme podceňovat, je humor. Jeden rabínský text uvádí: „Budoucí království patří těm, kdo rádi žertují, protože jsou šiřiteli pokoje uprostřed lidí, (TAJENKA).“ (Vyplňujte vždy dva pětipísmenné výrazy. První končí na dolní tlusté čáře a druhý pod horní tlustou čarou začíná).

Naše doplňovačka 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

S

Časopis Hnutí fokoláre Červenec – srpen 2010, ročník 19 (13) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová

1 • odpadní voda; s velkýma očima 2 • obyvatelé severu Velké Británie; obrázek vytvořený razítkem 3 • prázdninový měsíc; důchodová dávka 4 • sklidí utěrkou; třese

5 • používám sůl; horní část košile 6 • rozkoš; okrasná květina 7 • světová strana; francouzský klasik vědeckofantastické literatury 8 • kupy slámy; přehnuté části 9 • velká uzenina; dělit lámáním

10 • rozhoduje (soudce); často používá udírnu 11 • větrem navátý jemný sediment; vyrůstat (květina) 12 • je vzpřímený; okusuje 13 • rozčiluji se; takovýmto (předmětem)

Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782

TIPO

Au!

Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994

A

Watter Kostner

PIPO

Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz) Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected]

Au, au, trn!

Takže tu někde musí být…

Tady je!

Není trnu bez růže!

Titulní strana: Vyvrcholení roku kněží, vpravo P. Jan Barborka. Foto: J. Barborka a P. Rousek 27

Svatost na dosah ruky „její svědectví je důležité zvláště pro mladé“ a že „i dnes je takové svatosti zapotřebí“. Vyrůstala v italském Sasellu poblíž Janova v pěkné rodině, kde se jí dostalo křesťanské výchovy. Její život byl naplněný skutky lásky. Například ve čtyřech letech pečlivě vybrala ty pěkné ze svých hraček, aby je darovala chudým dětem. „Nemohu přece dát rozbité hračky dětem, které žádné nemají,“ odůvodnila to. V první třídě se velmi pozorně starala o spolužačku, které zemřela maminka. O Vánocích ji na návrh své maminky pozvala na oběd. Přála si, aby stůl byl dobře prostřený, s tím nejpěknějším ubrusem, protože „dnes s námi bude Ježíš!“ Jednou si poznamenala: „Jedna spoChiara Luce Badano byla hezká, přátelská a radostná dívka, cele zamilovaná do Boha. V posledních dvou letech svého života prožila strmý duchovní výstup. Její připravované blahořečení se uskuteční na konci září letošního roku.

C

hiara Luce Badano zemřela 7. října 1990 ve svých necelých 19 letech. Pověst o její svatosti se začala šířit už brzy po její smrti. Mons. Livio Maritano, tehdejší biskup diecéze Acqui, který zahájil v roce 1999 proces jejího blahořečení, o ní řekl, že

lužačka má spálu a všichni mají strach ji navštívit. Po domluvě s rodiči jí chci přinést domácí úkoly, aby se necítila sama. Myslím, že důležitější než strach je láska.“ Měla ráda hudbu, plavání, tenis, výlety do hor. Když se jí někdo zeptal, zda vypráví svým přátelům o Bohu, odpověděla: „Já nemám o Ježíšovi mluvit, ale dávat ho svým životem.“ V devíti letech poznala Hnutí fokoláre a od té doby žila spiritualitu jednoty. Angažovala se v rámci farnosti i diecéze. Již jako malá opakovala „ano“ Boží vůli, a tak tomu bylo i během posledních dvou let života, kdy onemocněla bolestivou rakovinou kostí. Zpracovala Ludmila Šturmová

„Chiaru Badanovou jsem poznal díky jednomu řeholníkovi. Byla to dívka, která změnila můj pohled na svět. Od té doby pokaždé, když mám těžkosti nebo prožívám nějakou krizi, stačí, abych se podíval na kříž a na nádherný úsměv Chiary, a všechno přejde.“ Antonio „Když jsem se o ní dozvěděl, prožíval jsem zrovna chvíli prázdnoty. Byl jsem na internetu a ´náhodou´ první odpověď, která se ukázala, byl životní příběh Chiary. Když jsem si ho přečetl, pochopil jsem, že musím něco změnit, že mám svůj život prožívat jinak, v přítomnosti Boha.“ Vincenzo

CESTA NA BLAHOŘEČENÍ CHIARY LUCE BADANO DO ITÁLIE PROGRAM: Slavnostní obřad blahořečení Chiary Luce Badano na poutním místě Divino Amore 25. září v 16 hod. Ve 20.30 hod. v aule Pavla VI. ve Vatikánu program mladých věnovaný jejímu životu (svědectví, choreografie, video…) V neděli 26. září v 10.30 hod. děkovná bohoslužba v bazilice Svatého Pavla za hradbami v Římě. Všechny tyto události bude doprovázet zpěvem mezinárodní hudební skupina Gen Rosso. Součástí programu bude prohlídka

Říma, návštěva Loppiana (mezinárodní městečko Hnutí fokoláre, kde žije okolo 900 obyvatel ze 70 národů a pěti světadílů, včetně dvou mezinárodních hudebních skupin Gen Rosso a Gen Verde). KDO: mládež od 14 let KDY: 23. – 28. září 2010 JAK: autobusem z Prahy a Brna – odjezd 23. září večer Přihlášky a bližší informace: www.focolare.cz, přihlásit se můžete do 31. července.

Cena (včetně polopenze): cca 5 200 Kč. Zálohu ve výši 3 000 Kč zašlete do 31. července na VÚB Praha, č. účtu: 107-1005422207/6700, v. s. 2509, k. s. 0558. KONTAKT: Ludmila Plátová tel.: 736 433 717 e-mail: [email protected] VÍCE: www.focolare.cz, www.naplno.net