2010 ROČNÍK 19 (13)

6/2010 ROČNÍK 19 (13) Byl dokonalý v lásce | Igino Giordani | 17–20

www.focolare.cz

Přispět k proměně společnosti | 24

Vděčnost za dar kněžství | 22

O kard. Tomáši Špidlíkovi | 06

CO VÁS ZAJÍMÁ ... Foto: Domenico Salmaso

Kolegyně „Už nějakou dobu cítím zvláštní sympatie k jedné kolegyni. Včera večer jsem se přistihl, že myslím na to, jakou radost mi působí být jí nablízku. Dostal jsem strach. S manželkou máme totiž pěkný vztah…“ L. P.

N

ěkteré naše chování může ovlivňovat nevědomá touha potvrzovat si svoji sexuální identitu nebo osobní hodnotu, což může svádět k tomu, že se snažíme být středem pozornosti. V první řadě je proto zapotřebí podívat se pravdivě sám na sebe. Stejně tak je důležité zamyslet se nad vztahem s vlastní ženou. I když říkáte, že je to pěkný vztah, měl byste se zamyslet nad tím, zda nepotřebuje nějak oživit, protože lásku je třeba stále sytit a udržovat stejně jako oheň. Možná jsou ve vašem vztahu nějaká nenaplněná očekávání nebo zklamání, která mohou podkopávat vaši snahu o věrnost a nechtěně vás podněcovat k novým zkušenostem. Lékem na zvyk a jednotvárnost ve vztahu je vždy obnovení dialogu – znovu se snažit sdílet ty nejhlubší pocity a nově a upřímně si naslouchat. To může být vaším nezničitelným pokladem, protože ve chvíli, kdy ten druhý nebude vedle vás, hluboké společenství mezi vámi zůstane a umožní přistupovat k ostatním i s kouskem jeho srdce. Není jistě třeba se hned znepokojo-

vat, protože k naší lidské identitě emocionalita patří, ale přesto je třeba s takovými city zacházet se vší opatrností

tak, abyste dokázali uchovat vaše cenné pouto lásky. Raimondo a Maria Scotto

OBSAH Kolegyně 2/ Poučení i pro dnešní politiku 3/ Nejen služba, ale i cesta ke štěstí 4/ Celý život hledal Ježíšovu tvář 6/ Odrazový můstek k polsko-ruskému sblížení? 7/ Komunikace s dospívajícími 8/ Bůh existuje! Žij pro Něho! 10/ Lobbing v médiích 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/

2

| Nové město | 6/2010 6/2010

Jen Bůh ví, kdo byl zachráněn 16/ Byl dokonalý v lásce 17/ Život přetvářený Bohem 18/ Znovu prožít svátek 21/ Vděčnost za dar kněžství 22/ Jít po společné cestě 23/ Přispět k proměně společnosti 24/ Komiks 25/ Pomoz mi narodit se 26/ Křížovka 27/ S mladými lidmi nejen o SVOBODĚ 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810

Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová

Poučení i pro dnešní politiku Foto: Irena Sargánková

V

poslední době se mi stává, že v okamžiku, kdy se hovor stočí na téma týkající se politiky, rychle se z takové debaty uniká k jiným tématům. Na jedné straně mě tato nechuť nepřekvapuje. Veřejné záležitosti nejsou v pořádku. Neustále jsme konfrontováni s novými a novými aférami, za nimiž se často po jejich zveřejnění zavře mediální voda, aniž se dobereme nějakého konce. Trápí nás rozbujelý klientelismus a účty za předražené státní zakázky přispívají ke zvýšení zadlužení státu. Politika se navíc dělá jen od jednoho volebního období k druhému, bez toho, že by se formulovaly dlouhodobější vize společenského vývoje. Odhalení univerzitních „rychlostudentů“ je dokladem podcenění role vzdělání a jeho kvality. Dalo by se pochopitelně pokračovat dále, ale výsledek je stejný. Problémy narůstají jako zákeřná choroba, nahlodávající demokratický organismus. Mezi občany se pak vzmáhá nedůvěra k politice, což vede i k jejich odcizení od podílu na správě veřejných věcí. Současně mě však přitom napadne, jak hodnotili politickou situaci naši předkové, třeba v době první republiky, která je někdy spojována se „zlatou érou“ naší demokracie. Tak ideální totiž ani tato doba nebyla, byť má člověk tendenci vytěsnit z paměti to nepříjemné. Pokud se však na meziválečné Československo podíváme detailněji, zjistíme třeba, že parlament se fakticky ocitl mimo rozhodování, neboť vše dojednávaly partajní sekretariáty. Vzhledem k tomu, že neexistovala pětiprocentní klauzule, seděli v poslaneckých lavicích zástupci různorodých stran (přitom si musíme uvědomit, že ČSR byl i mnohonárodnostní stát, kde žila třetina Němců). V názorově velmi pestrém politickém světě se jen těžko hledal konsensus a všechny vlády vznikaly na základě složitých koaličních dohod. Skutečná opozice prakticky neexistovala, protože ji tvořily hlavně strany, usilující o likvidaci celého státního systému (velmi agilní byli třeba komunisté). Narůstající střety se tak nedařilo řešit ve prospěch demokratických rozhodnutí, což ještě umocnila nepříznivá mezinárodní situace. Výsledkem byl pád prvorepublikové státnosti na podzim roku

1938, následné zformování nedemokratického režimu a pak nacistická okupace. Negativní vzpomínky na politické i sociální problémy předmnichovského státu pak po roce 1945 ovlivnily řadu lidí a přispěly k otevření cesty pro nový totalitarismus. Do historie však můžeme sáhnout i pro pozitivnější bilanci. Jako vzory nám v tomto směru mohou sloužit osobnosti typu Alcide De Gasperiho, Roberta Schumana nebo Konrada Adenauera, podílející se na utváření podoby západních demokracií a opětovném návratu důvěry v politiku po hrůzách druhé světové války. Tito představitelé byli schopni se povznést nad dávné i nedávné zášti a chtěli znovu budovat zřícené mosty mezi národy. A tak se postupně rodil i koncept sjednocené Evropy. Jistě, při kritickém pohledu bychom i v jejich kariérách našli problematická místa. Obecně však o nich platí, že byli při svém počínání nastaveni na duchovní vertikálu, a proto

vnášeli do společnosti styl jednání, hájící univerzálnější hodnoty a přesahující momentální osobní a politický prospěch. Můžeme přitom vzpomenout také na činnost politika a novináře Igina Giordaniho, od jehož smrti uplynulo nedávno třicet let. Vedle toho, že se s Chiarou Lubichovou podílel na spoluutváření Díla Mariina (Hnutí fokoláre), přinesl i důležitý vklad do formování systému Italské republiky na přechodu od fašistické vlády k parlamentní demokracii. I u nás bychom také našli doklady toho, že politika nemusí ztrácet rozměr služby a posouvat se do pouhého politikaření. Všechny tyto příklady jsou podle mého názoru dokladem toho, že by bylo potřebné znovu vynést na světlo vzory osobní politické odvahy a nesobeckosti (František Nosek, Josef Lux) a podle jejich příkladu usilovat o potřebné změny veřejného života. Jaroslav Šebek

6/2010 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Nejen služba, ale i cesta ke štěstí Jestliže Bůh je Trojice a jsme stvořeni k Božímu obrazu, jsme stvořeni pro společenství.

M

ohl byste stručně říct něco o své rodině? „Byli jsme obyčejná rodina, naši neměli svatbu v kostele. Byli ze Slovenska, táta měl statek, ten mu sebrali, asi na půl roku ho zavřeli. Pak odjel do Čech a pracoval v uranových dolech v Jáchymově. Tam se přes inzerát seznámil s mámou. Narodil jsem se, pak se vzali. Někde by takové dítě jako já ani nepokřtili. Mně to pomáhá mít široké srdce. Tátovi bylo 40, mámě 35, už to byli zralí lidé. Táta byl velmi čestný člověk, pravdomluvný, v životě jsme snad doma nelhali. Máma nás vedla k plnění povinností – když nějaká byla, musela se splnit. Mám o tři roky mladšího bratra. Má výbornou rodinu, všichni si rozumíme. Říkám, že jsem Čechoslovák, rodinu mám od Sokolova po Michalovce.“ Co ve vašem životě předcházelo, než jste se rozhodl pro kněžství? „Chtěl jsem být strojvedoucím, ale kvůli očím to nešlo. Studoval jsem tedy průmyslovou školu. Pracoval jsem v Tatře Kopřivnice a nějakou dobu s bratrem na stavbě mládeže v Mělníce. Tam jsem se seznámil s kamarádem, jehož prostřednictvím jsem postupně poznal Hnutí fokoláre. Později jsem začal studovat vysokou školu – ČVUT.“ Jak ve vás dozrálo povolání ke kněžství? „Od druhé třídy jsem

4

| Nové město | 6/2010

M. Cúth (vpravo vzadu) s rodiči, bratrem a jeho rodinou.

denně ministroval, snad jen s výjimkou nemoci. Má cesta víry byla v pohodě. Ale do 23 let mě ani ve snu nenapadlo, že bych měl být knězem. To začalo až na Mělníku. Vidím, že Pán Bůh dává v životě určitá semena slova. Někdo něco řekl, já jsem to odpálil, nicméně to slovo zůstalo. V roce 1978 to místní kaplan Segeťa vyslovil poprvé. Zeptal se mě, zda si dám přihlášku do semináře. Považoval jsem to za něco, co se mě vůbec netýká. Pak ještě pár takových poznámek z různých stran, nejprve jsem je bral jako omyl, ale postupně jsem si toho začal všímat. Při odchodu z Mělníka jsem prosil P. Segeťu, aby odsloužil tři mše svaté za světlo Ducha Svatého, protože bych šel nerad proti Bohu. Dále to ve mně rostlo, mezitím jsem začal studovat. Definitivní rozhodnutí jsem pak udělal o půlnoční v roce 1979.“ Člověk musí své ano stále obnovovat. Jakým způsobem? „Vnímám to ne jako obnovování volby, ale obnovování nasazení ve volbě. A jak řekl Charles de Foucauld, vnímám, že povolání není jen služba pro druhé, ale i moje cesta ke štěstí.“

Čím je pro vás slovo služba? „Hledání Boží vůle. Protože to může znamenat nechat si i posloužit, což bývá někdy těžší. Může se totiž stát, že si člověk službu trošku zbožští, udělá si z ní prioritu, ale vlastně jde za svou představou. Ale Boží vůle je mnohem víc. Znamená samozřejmě sloužit, ale ne proto, že to chci já, ale proto, že je to Boží vůle. Věřím, že když se člověk snaží Boží vůli žít, vypěstuje si pro ni určitý cit. Když sám nevím, pomáhá mi, když se poradím s kněžími nebo s přáteli.“ Jak jste vnímal kněžský rok? „Jako semínko nebo rostlinku, která ještě musí růst. Víc se připomenul farář arský, někteří byli na pouti v Arsu, vyšly pěkné listy od papeže na rozjímání. Na Svaté Hoře bylo setkání kněží diecéze s biskupy. V červnu se těším na mezinárodní setkání kněží s papežem v Římě. Ale měli bychom si klást otázku, jak dál. Někdy totiž vidím, že hodně žijeme pro pastoraci druhých a nejsme moc zvyklí starat se o sebe. Kněžský rok nám mohl při-

pomenout, že je třeba hledat čas na vlastní formaci, duchovní život a na život, v němž žijeme jeden pro druhého. K tomu je kněžské společenství výborné.“ Co pro vás společenství znamená? „Pomáhá mi neupadnout do individualismu a do hrůzy z individualismu. Myslím, že kněz potřebuje kněžské společenství. Jestliže Bůh je Trojice a jsme stvořeni k Božímu obrazu, jsme stvořeni pro společenství. V církevních dokumentech je to dané, ale ještě to musíme objevovat. Po praktické stránce je někdy pohodlnější, když je člověk sám, ale v dlouhodobém horizontu se to nevyplatí. Jako v manželství – nesmí se k tomu přistupovat tak, co mi to dává, ale co já mohu dávat, a námaha se vyplatí. Ve svém životě jsem prožil krásná léta každodenního společenství například s P. Františkem Kohlíčkem, ač byl mezi námi 40 let rozdíl. Mám ale též společenství s dalšími kněžími, se kterými jsem v pravidelném kontaktu, scházíme se, voláme si, když někdo má problém nebo když jsem pozván do rozhlasu nebo televize, tak samozřejmě dávám všem vědět.“ Bylo už při projektu této fary, kam jste se nastěhoval v roce 1999, pomýšleno na to, aby tu mohl být další kněz? „Určitě. Tehdy jsme byli s P. Františkem, tak to ani jinak nešlo. Život pro druhé a s druhými se promítne do všeho a velmi to obohacuje. Bylo například jasné, že je potřebný výtah. Osvědčil se i mně osobně, ale původně jsem ho dělal kvůli jiným.

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

S kněžími ze společenství – výlet na Šumavu.

dvě kola, mrzelo mě to mnohem víc než celá povodeň. Takže nejvíc mě stojí dotek zla, nedobroty. Jde pak o to, co s tím. První krok je opravdu to přijmout, pak si dát pozor, aby člověk neoplácel zlé zlým. A být realista, že ne všechno se tady na zemi dá vyřešit. Ježíš také neuzdravil všechny nemocné. A Jidáš ho zradil. Těžko by se žilo bez víry v Boží lásku, bez víry, že jsme v jeho rukou a že on dokáže i těžkosti a chyby proměnit v dobro.“ Jaká jsou vaše přání? „Aby rostlo kněžské společenství. Z toho vyplyne vše ostatní. Roste-li, dá se všechno lépe zvládnout. Dále aby i mezi křesťany se čím dál víc rozvíjely dobré vztahy. A abychom si dávali víc pozor na jazyk a dokázali být na sebe hodní, i když není zrovna nějaký karambol. Z materiálních přání? Jsem rád, že se povedlo opravit kostel, a bylo by pěkné víc ho otevřít. Karlínská farnost má totiž kříž a dar velkého kostela. Kříž proto, že to stojí hodně peněz a práce, a dar proto, že je po umělecké stránce velmi krásný. Kardinál Špidlík říkal, že když nevíš, jak některé věci vyjádřit, tak je tu cesta umění. Do budoucna bych si přál, aby náš kostel dostal titul baziliky a aby mohl být centrem slo-

vanství a Písma svatého. Více let mám v sobě také přání, aby byl trochu změněn ritus kněžského svěcení, aby se do něj dostal i slib lásky, nejen úcty a poslušnosti. Zdá se mi podstatné, máme-li tvořit kolegium kněží, aby se to opíralo o lásku, aby modelem byl trojiční život, čili láska. Samozřejmě pak mým velkým přáním je šťastná smrt.“ Co předcházelo vašemu příchodu do Karlína? „Působil jsem v Mariánských Lázních, Dolním Žandově, Říčanech. Z Říčan jsem jel na necelý rok (září 1994 – květen 1995) na školu kněží z Hnutí fokoláre do Loppiana u Florencie. Po návratu jsem svěřil panu kardinálu Vlkovi touhu žít ve společenství s nějakým knězem. Možnost se našla. P. Františku Kohlíčkovi se zhoršilo zdraví a správa farnosti, kde se opravoval kostel, byla pro něj náročná. Potřeba toho, aby sem někdo přišel, se spojila s mým přáním.“ Na co rád vzpomínáte? „Všude to bylo hezké. Říká se, že nejhezčí léta jsou kaplanská. Já je prožil v Mariánských Lázních, mám na to nezapomenutelné vzpomínky. Například zpočátku tam byl výborný pan děkan Berg. Svěřil se mi, že nemá lehkou Na pohřbu P. F. Kohlíčka, 6. února, 2007.

pozici, lidem nějakou dobu trvalo, než ho přijali. Mladý kaplan má už z principu roků výhodu, a tak jsem se snažil dávat dobrý pozor například na to, neříct nikdy nic, co by mě mohlo vůči němu mrzet. Podařilo se. A když po devíti měsících zemřel, mohl jsem stát klidně u jeho hrobu. Půl roku nato přišel P. Jiří Slabý. Velmi dobře jsme si rozuměli a hodně se nasmáli. Zachránil mě, když mi komunisté vzali souhlas. Slíbili mi, že mi dají souhlas do Kladna, ale nedali. V Dolním Žandově, vesničce vzdálené 15 km od Mariánských Lázní, bylo volno, a tak P. Slabý vyjednal, aby mě dali tam. Bylo to malé místo s hrstkou věřících (ale výborných), a tak mi nabídl, abych dál bydlel alespoň část týdne u něho a vypomáhal mu. Nikdy mě nenechal samotného, to bylo naprosto šlechetné gesto. Někdo zastává názor, že když kněz odchází z farnosti, neměl by se tam už vyskytovat, aby druhému ńebral vítr z plachet´. Já jsem na jeho příkladu zažil, že to lze dělat i jinak. Později jsem to prožil i s P. Františkem. Sil mu ubývalo, já jsem se stal farářem a nevadilo mi – naopak, byl jsem rád – když třeba sloužil hlavní mši svatou.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová Při oslavě narozenin.


Fota: archiv M. Cútha

Nebo v kostele jsme měli projekt ambonu na druhém schodě oltáře, aby byl uprostřed. Ale v té době se Františkovi už hůř chodilo, tak jsem pochopil, že by k němu nesešel. Měli bychom krásný ambon, ale on by četl evangelium z ruky od oltáře. Projekt se tedy upravil a našlo se ještě lepší řešení.“ A vaše zkušenost s P. Heřmanem Keymarem? „Byl to kněz z našeho kněžského společenství. Když byl vážně nemocný, toužil jsem mu více pomoci. Vnímal jsem ale svou časovou omezenost, nemohl jsem mu být tolik fyzicky nablízku. Potvrdilo se mi však, že důležitá je dispozice duše, Pán pak pomůže. Žil v Ondřejově, měl tam i potřebnou péči a zázemí. Ke konci se však ukázalo, že už je to dost náročné, a tak jsem mohl nabídnout, aby přišel ke mně. Strávil tady poslední dny svého života a umřel na mé posteli. Byl to dar, chvíle dotyku mezi nebem a zemí.“ Co vás nejvíce stojí ve vaší službě a s kým se dělíte o těžkosti? „Lidsky s bratry a duchovně s Ježíšem opuštěným, s Ježíšem v tajemství jeho smrti a vzkříšení. A co mě nejvíc stojí? Mezilidské nesrovnalosti. Když mi během povodní ukradli

5

LIDÉ A UDÁLOSTI

Celý život hledal Ježíšovu tvář Foto: Miloslav Šiffel

S kardinálem Miloslavem Vlkem o zesnulém kardinálu Tomáši Špidlíkovi.

„C

elý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl,“ byla poslední slova kardinála Tomáše Špidlíka před smrtí. „Život žitý jako přikázání lásky,“ tak byl zhodnocen jeho život Benediktem XVI. „Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody.“ Také to byla slova Benedikta XVI., která zazněla v homilii při pohřebním obřadu ve Vatikánu. Kardinál Tomáš Špidlík zemřel 16. dubna 2010 v kruhu svých přátel a spolupracovníků. 30. dubna 2010 byl pohřben v bazilice na Velehradě. Máte, pane kardinále, nějakou osobní vzpomínku na kardinála Tomáše Špidlíka? „S panem kardinálem Špidlíkem jsem se vícekrát setkal při různých příležitostech, třeba když nám, biskupům České biskupské konference, dával týdenní exercicie… Ale velmi mne oslovilo setkání s ním v Centro Aletti v Římě, které založil jako duchovní centrum a jemuž předal duchovní odkaz svého života. Pozval mě na večeři a já jsem ho mohl zažít mezi jeho ´duchovními dětmi´. Viděl jsem, že v je-

6


Kardinál Tomáš Špidlík s P. Miloslavem Šiffelem v Římě.

jich společenství nepanovaly k zakladateli vztahy jako k někomu, kdo je z tohoto titulu uznávanou autoritou. Všiml jsem si, že ve společenství byl přítomen tak přirozeně, jako typ východního ´starce´, jehož autoritu každý cítil a uznával. Nebyla nápadná a nevystupovala do popředí… Viděl jsem velkou duchovní rodinu, shromážděnou kolem otce… Při pohřbu byla tato skutečnost patrná na tváři některých mužských členů komunity, kteří byli jeho odchodem vnitřně hluboce zasaženi…“ Jaký je podle vás význam osobnosti kardinála Špidlíka pro církev a jak hodnotíte jeho dílo?

„Tato otázka je spíše pro odborníka na spiritualitu v dnešní církvi. O významu osobnosti kardinála Špidlíka bylo uznávanými odborníky při oslavě jeho devadesátin v prosinci minulého roku i nyní při jeho úmrtí hodně napsáno. I sám Svatý otec význam jeho osobnosti ocenil ve své homilii nad jeho rakví. Je asi velmi těžké hodnotit Špidlíkův život v několika stručných větách, poněvadž osobnost s tak širokým horizontem bude nutné posuzovat z různých úhlů – jako duchovní osobnost, vědce světového formátu, který se svým životem ztotožnil s tím, co studoval, co poznával a učil… Mám

dojem, že byl někým, kdo celým životem ztělesňoval ´duši´ východní spirituality, její prostotu, pokoru, moudrost, radostnost… Zdá se, jako by kardinál Špidlík měl ve své povaze přirozené vlastnosti, které se staly důležitým podhoubím, na němž se pak snadno rozvinula východní spiritualita. Jako velký teolog a velká duchovní osobnost se stal stavitelem ekumenických duchovních mostů mezi Východem a Západem a otevíral bránu pro obohacení teologie latinské církve duchovní hloubkou Východu. A tak ve světě skvěle reprezentoval církev v naší zemi.“ Zúčastnil jste se jeho pohřbu. Jak jste tuto událost osobně prožíval? „Účast a koncelebrace skoro dvaceti, většinou kuriálních kardinálů na pohřbu kardinála tak vysokého věku je také výpovědí. To nebyla jen otázka ´generační´ kolegiality, ale respektu a úcty k jeho životu a dílu. A účast samotného Svatého otce i jeho homilie – to byl projev osobní úcty papeže i teologa k životnímu dílu zemřelého kardinála. Prostor v kapli papežské katedry nebyl svou velikostí vhodný, aby mohli koncelebrovat všichni přítomní biskupové a kněží, a proto velké množství přítomných stálo za prostorem této kaple. Po ukončení obřadu rozloučení si Svatý otec pozval zástupce české vlády a kanceláře prezidenta republiky i mne, jako zástupce naší církve, aby vyslovil církvi v naší zemi i našemu národu vděčnost za život a dílo tak veliké osobnosti, příslušníka našeho národa…“ Za rozhovor děkuje Anna Černá

LIDÉ A UDÁLOSTI Slavnostní atmosféru intronizace nového pražského arcibiskupa ve svatovítské katedrále poznamenala 10. dubna zpráva o letecké katastrofě u Smolenska, při níž se v husté mlze zřítil před přistáním polský vládní speciál a zahynula skoro stovka lidí, včetně prezidenta Lecha Kaczynského.

Odrazový můstek k polsko-ruskému sblížení? Foto: Anna Romatowska

T

váří v tvář velkému neštěstí se polský n á r o d s e m k nu l a vydal svědectví vzájemné solidarity, vlastenectví, ale i živé víry. Na chvíli ustaly politické spory a v médiích se hodně hovořilo i o morálním rozměru nečekané tragédie. Tato katastrofa se přitom nemohla odehrát na osudovějším místě. Není proto od věci připomenout důvody, proč se vlastně polská delegace na toto místo vydala. Drama příběhu začíná už 17. září 1939, když sovětská armáda překročila hranice a začala obsazovat východní části polského státu. Zmíněné události byly výsledkem sbližování sovětského vedení s Hitlerem, jež dokládala smlouva mezi SSSR a Německem ze srpna 1939. Ta vešla do dějin jako „pakt Molotov-Ribbentrop“ (podle ministrů zahraničí, kteří ji podepsali). V táborech a věznicích NKVD v západním Bělorusku a Ukrajině se po sovětském vpádu ocitly desítky tisíc důstojníků a členů společenské elity. Na jaře 1940 pak byly zahájeny masové exekuce polských zajatců, jimž padlo za oběť více než dvacet tisíc lidí. Část z nich byla pohřbena v katyňských lesích, kde je o tři roky později objevili němečtí vojáci. Asi pět set popravených pocházelo i z oblasti Těšínska v bývalém Československu.

Rakev prezidenta Kaczynského při převozu z varšavského prezidentského paláce do katedrály.

Vztahy mezi oběma zeměmi, již beztak komplikované, tato událost zatížila na dlouhá léta. Totalitní vládci v Moskvě totiž neustále tvrdili, že vinu na masakru mají nacisté, okupující Sovětský svaz, a tuto verzi hlásala i oficiální propaganda v komunistickém Polsku. Teprve v roce 1990 uznal odpovědnost Stalina za katyňský zločin tehdejší sovětský prezident Michail Gorbačov v rámci politiky takzvané

glasnosti (tedy politiky informační otevřenosti konce 80. let v SSSR). Samostatné Rusko sice nezpochybňovalo podíl na tragédii, ale zároveň Polsku nenabídlo omluvu, tedy alespoň ne takovou, jakou by Varšava očekávala. Nehoda prezidentského speciálu však vyvolala v Rusku nebývalou vlnu zájmu o jeho souseda. Na rozdíl od mnoha západoevropských státníků si ruský prezident našel cestu do Krakova, aby

Shromáždění lidí ve Varšavě během převozu rakve do katedrály.

vzdal úctu prezidentskému páru při posledním rozloučení. Hlava ruského státu udělala také bezprecedentní krok, když Dmitrij Medveděv nechal zveřejnit na webových stránkách část materiálů, dokumentujících přípravy masové vraždy v nejvyšších mocenských orgánech Kremlu. Při setkání s úřadujícím polským prezidentem Komorowskim přislíbil, že Poláci dostanou další archivní dokumenty ke katyňskému masakru, které zatím nebyly publikovány. Zároveň prohlásil, že osobně dohlédne na to, aby práce na objasnění událostí i nadále pokračovaly. U příležitosti oslav konce války Medveděv v listu Izvestija otevřeně přiznal, že v Rusku byla pravda o skutečném průběhu katyňského masakru dlouho zamlčována a falšována. Lze očekávat, že díky vstřícnějšímu přístupu ruské strany bude možné zodpovědět i řadu otázek, jež se netýkají jen samotného vraždění polských zajatců, ale i okolností vojenského vpádu v září 1939 a osudů Poláků na Sověty obsazených územích (ti byli totiž mnohdy deportováni do sibiřských gulagů). Nemůžeme vědět, jaké cesty Bůh volí pro své záměry a co nám chce nynější tragédií říci. I v rodině však někdy neštěstí dokáže spojit její rozvaděné členy. Nyní se zdá, že tato bolest se může stát obětí, jež by mohla přispět k odstranění překážek na cestě k lepšímu porozumění. Může být i bodem obecnějších zamyšlení nad hodnotami, k nimž se současná Evropa chce hlásit. Lze proto jen doufat, že se krásná a velká slova o novém začátku vzájemných vztahů odrazí rovněž do dalších konkrétních činů. Jaroslav Šebek


7

RODINA Pokud v rodině existuje respektující komunikace, dítě se naučí spolupracovat, vážit si samo sebe a brát v potaz druhé a jejich názory. To je pro něj velkým přínosem do budoucna při navazování partnerských vztahů, řešení konfliktů mezi partnery a při výchově dětí.

Komunikace s dospívajícími

JAK S DĚTMI KOMUNIKOVAT PŘI ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ Pokud se problém dítěte týká pouze jeho a rodič není do problému nijak zatažen, je třeba mu vstřícně naslouchat. Cílem metody vstřícného naslouchání je vytvářet a prohlubovat důvěru mezi rodičem a dítětem. Týká se především naší reakce na problém, se kterým dítě přichází. Dítě má právo bez obav z odmítnutí otevřeně vyjádřit svůj názor i své pocity. Tendencí rodičů je nevyjadřovat své city, protože byli tak vychováváni. Rodiče nejsou zvyklí naslouchat, a proto nenechávají dítě vylíčit problém do konce a začnou obvykle předjímat, kárat, radit a nabízet dítěti hotové řeše-

8


Foto: Domenico Salmaso

K

omunikace s dospívajícími musí být komunikace respektující. Respektující v tom smyslu, že s dítětem nehovoříme způsobem a tónem jako nadřízený s podřízeným, ale jako s rovnocenným partnerem, který má právo mít podobné potřeby a pocity jako my. Dítěti má být umožněno vyjádřit svůj názor na to, jak vidí situaci, co se mu nelíbí a co by chtělo změnit. Rodič by měl připustit diskusi, vysvětlovat svá rozhodnutí a nepoužívat stále jen příkazy, nadávání, nálepkování, urážení, kárání, nenaslouchání a odmítání názorů a pocitů dětí. Důležitý je i respekt vůči dítěti v tom, že udělá-li rodič chybu, dokáže se za ni omluvit. Tím dítě učí, že každý může dělat chyby. Zásadní ovšem je, že se za ně druhému omluví, poučí se z nich a bude se snažit jich příště vyvarovat. Pokud v rodině existuje respektující komunikace, dítě se naučí spolupracovat, vážit si samo sebe a brát v potaz druhé a jejich názory. To je pro něj velkým přínosem do budoucna – zvláště při navazování partnerských vztahů a zejména pak při řešení konfliktů mezi partnery a při výchově dětí.

ní, které je z jejich pohledu optimální. Taková odpověď přerušuje komunikaci a naznačuje, že rodič neposlouchal ani nepochopil, co bylo řečeno. Pokud rodič takto několikrát zareaguje, dítě se mu přestane svěřovat, protože nenachází v jeho reakci porozumění, které od něj očekává. Nejprve je třeba pouze poslouchat. Přesto, že vás to bude během vyprávění dítěte svádět k nějaké reakci, například dobře dítěti poradit, pokuste se ovládnout a dítě nepřerušovat. Až bude dítě chtít z vaší strany nějakou reakci, samo vás k ní vyzve. Dále se během vyprávění dítěte pokuste porozumět, jak se dítě cítí, i když nebudete s jeho pocity souhlasit kvůli tomu, že vy sami byste v takové situaci měli podobné pocity jen zřídka. Poté, přestože si nebudete pocitem dítěte bezprostředně jistí, pokuste se jej pojmenovat. Pokud pocit neuhodnete, nic se neděje, dítě vás opraví a pravý pocit pojmenuje za vás. U menších dětí pomáhá rozvést přání a touhy dítěte do fantazijní představy. Rozepišme si teď tento postup do čtyř základních kroků: 1. Posaďte se k dítěti, aby vaše oči

byly ve stejné úrovni, poslouchejte tiše a pozorně. 2. Během vyprávění dítěte dávejte najevo svou snahu se do něj vcítit a porozumět mu zejména neverbálními signály: očním kontaktem, výrazem obličeje, pokyvováním hlavou a zvuky doprovázejícími vcítění se do jeho situace: „hm, aha, skvěle, ouvej, ježkovy voči“ … 3. Pojmenujte pocit, který dítě má: Příklady negativních pocitů: „To tě naštvalo.“ „Zlobíš se na něj.“ „Cítíš to jako nespravedlnost.“ „Máš pocit, že tě zradili.“ „Měl jsi velký strach.“ „Byl jsi z toho nešťastný.“ „Hodně se tě to dotklo.“ „Cítil jsi to jako urážku.“ „Cítil ses bezmocný.“ „Byl jsi z toho otrávený.“ Příklady pozitivních pocitů: „To bylo příjemné.“ „To tě povzbudilo.“ „Měl jsi pocit uznání.“ „Měl jsi z toho radost.“ „Byl jsi z toho nadšený.“ „To tě potěšilo.“ „Byl jsi na to hrdý.“ „Byl jsi spokojený.“ „To se ti ulevilo.“ „Byl jsi mu za to vděčný.“ 4. Přání: „Kéž by se to bývalo nestalo.“ „Kdyby to tak šlo vzít zpátky.“ „Kéž by to příště dopadlo také tak.“ „Kdyby se to podařilo příště ještě lépe.“ To, že dítě celou věc při vyprávění rodiči popíše, mu pomůže získat

RODINA

JAK SDĚLIT DÍTĚTI, ŽE SE MI JEHO CHOVÁNÍ NELÍBÍ V případě, že se nám na chování dítěte něco nelíbí, protože narušuje naše práva nebo neplní své povinnosti, je třeba mu tuto okolnost sdělit. Neměli bychom to v sobě dusit nebo si chování nevšímat – je třeba opravdu reagovat. Dítě potřebuje nastavit hranice, co si smí nebo nesmí dovolit.

Důležitá je ovšem forma, jakou to dítěti sdělujeme. Rozhodně bychom se neměli nechat unést hněvem a začít na něj útočit, obviňovat ho, kritizovat nebo mu nadávat, ve formě „Ty-sdělení“, jako „ty jeden…“ Takové sdělení druhého obviňuje a vzbuzuje v něm obrannou reakci, protože je svou podstatou agresivní. Při sdělování toho, co se nám nelíbí, bychom se měli soustředit na naše pocity a popsat, co s námi chování dítěte dělá: „Já-sdělení“. Toto sdělení se soustřeďuje na nás a nikoliv na druhé. Vyjadřuje, co cítíme, ale neobviňuje. Zaměřujeme se přitom na chování dítěte – na čin, nikoliv na obviňování dítěte jako osoby. Jak v takovém případě postupovat. 1. Popište chování, které vám vadí (nehodnoťte, neobviňujte): „Mrzelo mě, dyž jsi nepřišla do kina, jak jsme se domluvily a nebyla jsi ani dostupná na telefonu.“ 2. Vyjádřete své pocity, které ve vás chování dítěte vyvolává: „Bála jsem se o tebe a měla jsem strach.“ 3. Vyjádřete příčinu, konkretizujte důvod, proč se tak cítíte: „NeFoto: Giuseppe Distefano

o situaci přehled, provést její analýzu. Často se stává, že dítě si takto problém vyřeší samo a rodič mu přitom vůbec nemusí pomáhat. Pokud dítě potřebuje s řešením problému pomoci, můžeme využít metodu řešení problému v pěti krocích. Nejprve necháme dítě, aby přišlo s nápady, jak situaci řešit. Přitom nápady nehodnotíme, pouze je shromažďujeme. V dalším kroku hledáme řešení tak, že pomocí otázek dítě vedeme, aby zhodnotilo možné následky jednotlivých návrhů. V tomto kroku zároveň vyloučíme ty návrhy, které jsou nepřijatelné, a ponecháme ty, které podle dítěte jsou z hlediska dosažení cíle reálné. Dítě vedeme ke stanovení kritérií pro hodnocení reálných návrhů a necháme, aby podle nich samo vybralo nejpřijatelnější návrh. Mezi hlavní kritéria většinou patří úsilí, to je množství potřebné energie, dále doba, kterou bude realizace trvat, a finance – kolik bude realizace návrhu stát a zda tuto částku máme k dispozici. V následujícím kroku připravíme plán, jak vybraný návrh zrealizovat. Důležité je definovat, kdo, co, kdy, kde a jak udělá. Tím, že si dítě pod naším vedením samo jednotlivé kroky naplánuje, přebírá zodpovědnost za to, že plán uskuteční. Do tohoto kroku patří i naplánování, jak bude probíhat zhodnocení. Samotné zhodnocení, jak akce dopadla a nakolik bylo dosaženo stanoveného cíle, je posledním krokem řešení problému. Zde hodnotíme funkčnost plánu, jak se ho podařilo zrealizovat, zda byl problém vyřešen a jak byl zvolený návrh účinný. Pokud nebyl problém vyřešen nebo nebylo dosaženo očekávaného zlepšení, začínáme znovu shromažďováním návrhů. Nyní máme už větší šanci problém vyřešit, protože máme po minulé zkušenosti daleko lepší vhled do celé situace.

věděla jsem, jestli se ti něco nestalo.“ 4. Nastavte pravidlo pro příště nebo nechte samo dítě navrhnout řešení: „Přála bych si, abys nosila u sebe mobil,“ nebo „Jak myslíš, že by se tomu dalo pro příště zamezit?“ 5. Vyžádání souhlasu – potvrzení závazku: „Můžu tě o to požádat?“ nebo „Takže jsme se dohodli, že …. Je to tak?“ Ideální pro budoucí fungování dětí v životě, například pro budování vztahu s jeho budoucím partnerem, je láskyplná, vciťující se, ale přitom důsledná výchova. Při této výchově jde o vcítění do druhého nejen u rodičů do dětí, ale i dětí do rodičů. Rodiče i děti si dávají najevo, co se jim líbí i nelíbí a snaží se navzájem si vyhovět. Přitom je důležitý nejen obsah sdělení, ale zejména neverbální komunikace, která ho doprovází. Důležitý je zejména tón hlasu a výraz tváře, protože když říkáme, že nás chování dítěte štve a přitom se tváříme příjemně, dítě neví, na čem je. Pokud obsah není v souladu s neverbálním sdělením, dítě neví, co opravdu rodič chce, je nervózní a nejisté. Nejhorším trestem pro dítě je odnětí společenství a lásky. Obvykle používaný trest, dítě poslat někam za dveře na hanbu ještě se slovním doprovodem typu „nemám tě rád a jdi mi z očí, nechci tě vidět“, je pro dítě značně zraňující. Komunikace s dítětem je naopak alternativou odsouzení a vyloučení dítěte, protože probíhá ve společenství s ním. K nápravě chování dítěte tak dochází pomocí nastavování hranic. Dítě má právo svůj pocit vyjádřit, ale musí to dělat kultivovanou formou, to znamená nenadávat, neurážet a nezraňovat, ale použít „Já-sdělení“. Samozřejmě toto pravidlo platí vzájemně. Rodič má taktéž právo vyjádřit svůj hněv, ale nadávat ani uhodit dítě nesmí. Jan Čapek

1. Článek vznikl na základě přednášky, pronesené 17. dubna při setkání Nových rodin v pražském Centru Mariapoli. Vychází z témat kurzu Efektivního rodičovství krok za krokem, který vedou manželé Čapkovi. Téma je také součástí knihy Pozitivní výchova sourozenců v rodině, která vyjde na podzim v nakladatelství Portál.


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Bůh existuje! Žij pro Něho! Tento dopis z přelomu let 1943 a 1944 Chiara adresovala společenství františkánských terciářek v Tridentu. Do dopisu, pod nějž se jako terciářka podepsala sestra Chiara, vložila celou svou duši. Bůh stál na počátku jejího dobrodružství a slovo, které Bůh chtěl, aby vyslovila, byl On sám. Tak o tom svědčí i tento dopis.1 Ave Maria! rahé sestry, chtěla bych být každé z vás nablízku, abych vám mohla otevřít své srdce a sdílet s vámi to, co by se s Boží něhou dotklo hloubi vaší duše. Sestro a nádherná duše, i do tebe Nejvyšší vryl plán své lásky. I ty můžeš žít pro něco velkého ve svém životě. Věř, že v tobě je Bůh! Tvoje duše je ve stavu milosti domovem Ducha Svatého, Boha, který posvěcuje. Vejdi opět do svého nitra a hledej Boha, svého Boha, který žije v tobě! Ach, kdybys věděla, koho v sobě nosíš! Kéž bys opustila všechno pro Něho! Kéž bys svůj krátký život, který ti uniká a pomíjí každým dnem, zaměřila na Boha! Kéž by byl Bůh v tobě Králem a všechny síly tvé duše a těla byly služebnicemi tohoto Krále, v Jeho božské službě! Ach, kéž bys Ho milovala celým svým srdcem, celou myslí, ze všech sil! Potom by ses zamilovala do Boha a ve světě bys hlásala dobrou zvěst! Bůh existuje! Žij pro Něho! Bůh tě bude soudit! Žij pro Něho!

D

10


Za pár let bude Bůh pro tebe vším, jen co pomine tento krátký život! Vrhni se do Něho! Milujte Ho! Naslouchejte Mu, co od vás chce v každém okamžiku vašeho života! Konejte to s nadšením v srdci a dejte do této božské služby všechny své síly. Zamilujte se do Boha! Tolik krásných věcí je na zemi! Bůh je však krásnější! Kéž vám neuteče mládí, abyste mezi vzlyky nad proChiara Lubichová v Douale s některými průkopníky Hnutí fokoláre v Africe, červen 1965.

marněným životem nemusely říkat: Pozdě jsem si tě zamilovala! Pozdě jsem si tě zamilovala, kráso odvěká a stále nová!2 Ne! Ještě ve mně i ve vás proudí krev života! Srdce ještě tluče a může milovat! Ještě může překonáváním všech nesnází dokázat, že miluje! Nyní tě miluji, můj Bože! Mé Všechno! Nyní. Přikaž a já vykonám! Tvá vůle je mou vůlí!

Chci to, co chceš ty! Zamilovat se do Boha na zemi znamená zamilovat se do jeho vůle! Dokud Ho naše duše, která žila v této božské službě, neuvidí a nebude s Ním navždy! Sestra

1. Chiara Lubich, Lettere dei primi tempi, Città Nuova, 2010, s. 27–29. 2. Srov. sv. Augustin, Vyznání 10,27,38.

SPIRITUALITA JEDNOTY

Ante omnia1 „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Toto slovo provázelo Chiaru Lubichovou od chvíle, kdy ho objevila. V posledních letech ukazovala, že všechny aspekty její bohaté spirituality měly za cíl umožnit Ježíšovu přítomnost mezi křesťany, kteří jsou díky vzájemné lásce ochotni nechat ho žít mezi sebou. Tento dopis z roku 1948 adresovaný otci Bonaventurovi Marinellimu OFM svědčí o zkušenosti s přítomností Zmrtvýchvstalého, o Ježíši přítomném v jejich středu.

O

TČE BONAVENTURO, skutečně velký, velký, velký je Pán! Váš dnešní dopis nás naplnil radostí.

Tedy i na mezinárodní koleji Via Sicilia 159 je Ježíš přítomen uprostřed čtyř srdcí, nyní spojených v jediné srdce. „Dobrý Ježíši, Ježíši, nekonečná Lásko, který jsi mezi čtyřmi srdci našich bratří v Římě, přijmi celou naši radost! Foto: archiv

Trident, 27. prosince 1948 Ať všichni jsou jedno!

My tváří v tvář tomu, co děláš, jako obvykle neumíme nic jiného, než oněmět v klanění se tvé vroucí Lásce! My, kteří tě již roky zakoušíme mezi sebou a kteří jsme viděli zázraky tvé Všemohoucnosti, nemůžeme k tobě nevolat: Působ stále silněji mezi těmito kněžskými srdci a dej zakusit láskyplné pohlazení své Lásky všem duším, které obklopují tvé malé Království, a přijmi do něho co nejvíce duší! Štěstí, které zakoušíme v Jednotě, kterou jsi nám daroval svou smrtí, chceme dát všem duším, které se s námi setkají! Nemůžeme si ho ponechat pouze pro sebe, když mnozí mají hlad a žízeň po tomto plném pokoji, po této nekonečné radosti! Použij nás, zbav nás našeho srdce, našeho těla, nás samých, abys pouze Ty sám žil v nás. Ničeho se neobáváme, očekáváme cokoliv, jakékoliv bolesti, soužení, smrt. Za své všechno jsme si zvolili Tebe na kříži, v nejvyšší opuštěnosti, kdy nám dáváš Ráj na zemi. Jsi Bůh, Bůh, Bůh.“ Otče, nemám dnes tolik času, abych vám mohla napsat tak, jak bych si přála. Nejraději bych psala dál a dál… Co mi dává klid a jistotu, je vědomí, že Ježíš je mezi vámi a On sám vám řekne vše, co řekl i nám během let života jednoty. Kéž byste věděl, jak je naše srdce někdy plné, že to až nemůže unést! Jaká je to radost, že Ježíš, náš jediný Poklad, jediná Moudrost, jediná Radost, jediný Pramen Života (toho Života, který je nám drahý!) je mezi vámi, stejně jako mezi námi! Nyní vám nic nechybí! Jen pozor na útoky Satana na tuto Jednotu. Ze zkušenosti vám říkám, že udělá vše, aby ji rozbil. On ví, že Jednota je všemocná a že duše slité v jed-

no jsou pro něho naprosto ztracené. Takže: ANTE OMNIA (i kdyby v tomto omnia byly ty nejkrásnější, nejposvátnější věci, jako je modlitba, sloužení mše svaté atd., atd.) BUĎTE JEDNO! Pak už nebudete jednat, modlit se, celebrovat… vy, ale stále Ježíš ve vás! Jednota je cvičištěm svatosti. Je to vítězství lásky. Je to dosažený Ráj a my máme zůstat v jednotě, abychom slili i ostatní duše v jedno, i když jsme stále na zemi a tedy „in militia“2! Vaší první zodpovědností je – aniž byste vyloučili ostatní bližní, které Pán staví vedle vás – aby všichni kapucíni byli jedno! Ať v Ježíši mezi vámi zcela zemřete sobě! Ať máte všechno společné: s velkorysostí se o všechno dělte! Pak Ježíš bratry, kteří žijí vedle vás, připojí jednoho po druhém a připraví i ty vzdálené pro Jednotu. Tak jako je každý předmět nenávratně vtažen do víru, dostane-li se na moři nebo jezeře do jeho blízkosti (vír se vytváří setkáním dvou proudů!… není i toto symbol jednoty?), každá duše, která se setká s Ježíšem (Ježíšem mezi námi) bude nenávratně vtažena do jeho Lásky. Přeji vám, aby Ježíš mezi vámi rozprostřel sítě ve velkém kapucínském světě a aby rybolov byl každodenně zázračný! Ať je rok ´49 pro celou Jednotu bohatý na veškerá požehnání. Přešťastní bratři a sestry z Tridentu zdraví nové malé Království Jednoty.

1. Ante omnia (lat.) – přede vším. 2. In militia (lat.) – ve vojenské službě.


11

CITADELA Foto: Štěpán Filcík

Lobbing v médiích

PROČ, KDO, JAK A ZA JAKOU CENU

Pod tímto názvem se 15. dubna konala v pražském Centru Mariapoli 16. konference Člověk a média. Konferenci uspořádalo Hnutí fokoláre ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Luxe, Konrad Adenauer-Stiftung, Pontes o. s. a mezinárodním projektem NetOne.

P

rvní letošní konference byla mimořádná tím, že se v rámci jejího programu konalo první předání ceny Nadačního fondu Josefa Luxe za eticky významný mediální počin roku 2009. Z rukou Věry Luxové přebrali cenu autoři publicistického cyklu České televize Historie.cs. „Lobbing je legitimní nástroj,“ řekl v úvodu konference Hubert Gehring, ředitel českého Konrad Adenauer-Stiftung. Problém je, že je v Česku „příliš ukvapeně“ spojován s korupcí. Třemi přednášejícími, kteří se věnovali tomuto tématu, byli Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd, Rudolf Hermann z Neue Zürcher Zeitung a Erik Tabery, šéfredaktor týdeníku Respekt. „Za první republiky neexistovala možnost přeběhlíků, poslanci a senátoři byli odpovědní straně, za kterou byli zvoleni,“ uvedl Jaroslav Šebek. Na české scéně bývalo více než 30 stran, pro vstup do parlamentu neexistovala 5% klausule, utvářely se koalice i „utajené a netransparentní dohody“. Historické souvislosti nebyly nijak idylické, republiku provázely národnostní a sociální problémy. Na rozdíl od současnosti však měla každá politická strana své vydavatelství, takže bylo transparentní, o čí názory jde. Do politické situace zasahoval také Hrad a ti, kdo měli blízko k Masarykovi, později, v menší míře, k Edvardu Benešovi. Nešlo vždy jen o oficiální linii prezidentské kanceláře, která se prosazovala; Hradu pomáhali také někteří vytipovaní novináři. Později docházelo k jakési vzájemné výmě-

12


Ředitel českého Konrad Adenauer-Stiftung Hubert Gehring v úvodu konference.

ně informací – v této souvislosti uvedl Jaroslav Šebek Pátečníky (mezi nimi Karla Čapka). Zajímavá byla také jeho zmínka o článcích, které pod různými pseudonymy psal sám Masaryk. Jak ale řekl, cílem Hradu byla především „podpora pluralitní demokracie a všeobecných hodnot“. Ani tato doba se nevyhýbala rozepřím novinářů s politiky, byly též zveřejňovány různé kompromitující materiály, odehrávaly se střety protichůdných politických postojů (například ohledně španělské občanské války, Durych proti Čapkovi). Při vládní krizi v roce 1929 se střetla snaha po mírné obměně vlády s prosazováním předčasných voleb, kdy výhra druhé alternativy (zájem Masaryka i ČSL) měla podle Jaroslava Šebka zajímavý dopad: důsledkem bylo vytvoření široké vládní koalice spolu s konsenzem pravice a levice, což u nás, na rozdíl od jiných zemí, přispělo k udržení demokracie. Rudolf Hermann zmínil ve vztahu k politickému dění a politikům hostitelské země svoji odlišnou pozici, kterou má jako zahraniční dopisovatel. Díky tomu, jak řekl, pociťuje zájem politiků jen výjimečně. „Lobbing“ podle jeho zkušenosti „není černobílá záležitost“, ale „je to neustálé zvažování“, v němž nakonec rozhoduje „vlastní svědomí“. „Větší nebezpečí“, které ohrožuje nezá-

vislost médií, souvisí podle něj s nárůstem různých PR agentur a institucí zabývajících se mediální prací, „které líčí realitu, jak se jim to hodí“. Jde o situaci, kdy instituce, politické subjekty, firmy apod., na rozdíl od médií s klesajícími příjmy či klesajícím personálním obsazením, mají mnohem větší profesionální možnosti. Jak řekl, není výjimečné, že jimi připravené články novináři převezmou a podepíší svým jménem. Erik Tabery v ohlédnutí za devadesátými léty mimo jiné připomněl tehdejší roli médií, jejich „nekritickou podporu“ společenských změn, transformace průmyslu, podnikání. Milníkem se podle něj stal rok 1997, kdy padla vláda a vyšlo najevo propojení politické strany, některých médií a novinářů s byznysem. V letech opoziční smlouvy média začala chápat smysl odhalování negativních jevů. Další profesionalizace médií ale probíhala současně s profesionalizací lobbingu a později se „média posouvala k bulvarizaci“. Za negativní označil to, že „lobbing není regulován“ a že „někteří lobbisté jsou dokonce asistenty senátorů a poslanců“. Spornou otázkou je pro něj i svázanost médií s reklamou a inzercí. Média, jak vyplynulo z příspěvků, které zde zazněly, jsou v prvé řadě závislá na kvalitě novinářů – od ní se odvíjí vztah k případnému lobbingu. Anna Černá

I V.

2. Tomáš Akvinský, De ente et essentia, kap. 2, č. 9–12.

kritici tomismu): jde o fakt, že obecný pojem člověk je pojmem, který je myšlen určitým subjektem, a jako takový má v sobě další zásadně omezující rys, kterým je mysl toho, kdo jej myslí. Tato mysl totiž není absolutní myslí – jak by tomu bylo v tomistické představě – nýbrž individuální lidskou myslí. Třetí námitkou, kterou lze vůči tomistickému řešení vznést, je tvrzení, že i kdyby poznávající subjekt dokázal absolutně abstrahovat od jednotlivostí, i kdyby dokázal absolutně abstrahovat od sebe sama jako od poznávajícího subjektu v objektivizujícím aktu svého myšlení, odkud by obecnina získala svoji absolutní hodnotu platnou pro všechno a pro všechny? Pokud odpovíme, že by ji získala díky tomu, že duše je duchovní, příliš nám to nepomůže, protože absolutní charakter daný duchovní duší je stále lidským absolutnem, které se týká subjektu, který myslí jakožto jednotlivec. Touto odpovědí bychom tedy dospěli k závěru, že říct Petr je člověk, by mělo stejný význam, jako říct Petr je pro mne člověk, či nanejvýš Petr je pro nás člověk. A právě toto pak učinila kritická filozofie. Jaké je však řešení z pozice idealismu? Nehovoří již o obecninách abstrahovaných od věcí, nýbrž o konkrétních obecninách; v jistém smyslu je tato terminologie vlastně úsměvná, protože idealismus se nás snaží přesvědčit, že univerzální je konkrétní. (Pokračování) Pasquale Foresi


I.

Tomáše Akvinského je obecnina pojem vytvořený myslí, který abstrahuje od jednotlivostí, ale který se konkretizuje ve věcech díky jejich individualizující látce. Nad tímto tématem se sv. Tomáš hluboce zamýšlí ve svém proslulém spisku De ente et essentia, a to na tomto místě: „Rod znamená nerozlišeně všechno to, co je v druhu, neznamená tedy pouze látku. Stejně tak se rozlišení týká celku, nikoli pouze formy, tak jako i definice se týká celku. Tak je tomu i s druhem, ale odlišným způsobem. Rod totiž označuje celek tím, že určuje, co je v něm materiálního, bez toho, že by určoval jeho vlastní formu. Rod se tedy bere z látky, byť to není látka, jak dokazuje fakt, že nějakou věc nazýváme tělesem proto, že je natolik dokonalá, že v ní můžeme rozlišit tři rozměry, což je dokonalost materiálního řádu, ve vztahu ke každé další dokonalosti. Naopak rozlišení je určení, jež je výslovně vzato z formy, ačkoli rozlišení si nelze myslet bez nerozlišené látky, jak ukazuje slovo oduševnělý, které znamená to, co má duši: vskutku není určeno, o jakou věc se jedná, jde-li o tělo nebo o něco jiného… Pokud jde o definici anebo o druh, zahrnuje jedno i druhé, tedy určenou látku vztahující se k názvu rodu i určenou formu vztahující se k pojmenování rozlišení. Na tom lze vidět, z jakého důvodu se rod, druh a rozlišení poměřují látkou, formou a spojením obojího v přirozenosti, i když nejsou identické. Rod totiž není totožný s látkou, ale je z ní vzat, aby se označil celek, rozlišení není totožné s formou, ale je z ní vzato, aby označilo celek. Proto říkáme, že člověk je rozumný živočich a nikoli, že člověk je spojením živočicha a rozumu, ačkoli člověka definujeme jako spojení duše a těla. Když totiž tvrdíme, že člověk je spojení duše a těla, chceme tím vyjádřit, že člověk je čímsi třetím, co je konstituováno duší a tělem a co se od nich liší, poněvadž

POKRAČOVÁNÍ

U

Jazyk a stvořenost

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY

13

ČLOVĚK TEOLOGIE V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ

není ani duší, ani tělem. Pokud bychom ale naopak slyšeli, že člověk je spojením živočicha a rozumu, pak by tomu nemohlo být tak, že člověk je čímsi třetím, co je konstituováno živočichem a rozumem, nýbrž šlo by pouze o to, že je jakoby třetím pojmem, vytvořeným z oněch dvou pojmů: pojem živočicha ve skutečnosti vyjadřuje – bez toho, že by určoval nějakou partikulární formu – povahu věci ohledně toho, co v ní je materiálního ve vztahu k její poslední dokonalosti, zatímco pojem rozlišení „rozumný“ se omezuje na určení partikulární formy. Tyto dva pojmy pak konstituují pojem druhu a definice. A tak jako věc konstituovaná jinými věcmi nepřipouští říkat o ní totéž jako o tom, čím je konstituována, ani pojem nepřipouští říkat o něm totéž, jako o těch pojmech, jimiž je konstituován: proto také neříkáme o definici, že je to rod nebo rozlišení. Přestože se však rod vztahuje k celé podstatě druhu, nevyplývá z toho, že různé druhy náležející k jednomu rodu mají stejnou podstatu, protože jednota rodu je odvozena ze své vlastní neurčenosti či nerozlišenosti – a to nikoli ve smyslu, že by rod znamenal numericky jednu přirozenost ve svých různých druzích, k níž by se pak přidávala další věc, a to rozlišení, které by přirozenost určovalo způsobem, jakým forma určuje numericky jednu látku; nýbrž ve smyslu, že rod označuje jistou formu, aniž by tato forma byla plně určena, zatímco rozlišení vyjadřuje určeným způsobem onu formu, jež není jinou věcí než formou, která byla již označena rodem, aniž by jím byla zcela určena. Právě proto tvrdí Komentátor v XI. knize Metafyziky, že první látka je jedna, čímž je vyjádřeno to, že vylučuje jakoukoli formu, a že rod je jeden díky tomu, že shrnuje určitou formu. Za těchto podmínek je jasné, že pokud přidáme rozlišení, odstraníme onu neurčenost, která dávala rodu jeho jednotu, a zbudou nám pouze jednotlivé druhy různých podstat. Jelikož specifická přirozenost, jak jsme řekli, je neurčená vzhledem k jednotlivině, jako je obecná přirozenost neurčená vzhledem k druhu. Tak jako každý obecný pojem implikuje ve svém významu – byť nerozlišeně, ve vztahu k druhu – všechno to, co se v něm určeným způsobem nachází, stejně i každý specifický pojem musí ve vztahu k jednotlivině označovat všechno to, co v ní je podstatné, avšak nerozlišeně: tak je podstata Sókrata označena jménem člověk, přičemž člověk je přiřazen k Sókratovi. Pokud bychom naopak chtěli označit specifickou přirozenost a vyloučit z ní rozlišenou látku, která je principem individuace, pak by tato specifická přirozenost měla hodnotu části a byla by v tomto pří-

III.

Tato překrásná metafyzická meditace sv. Tomáše představuje jeden z objevných okamžiků lidstva. Moderní filozofické školy – zvláště idealistického ražení – však měly za to, že sv. Tomáš nezohlednil několik základních aspektů tohoto problému. Člověk, který je abstrahován od jednotlivců, je podle sv. Tomáše obecninou, protože neobsahuje individualizující a materiální prvky, přestože obsahuje jejich formální příčinu. Pojem lidství se odlišuje od pojmu člověk právě proto, že pojem člověk obsahuje formální prvek jednotlivosti, takže – jak sv. Tomáš správně tvrdí – můžeme říct, že Petr je člověk, ale nikoli Petr je lidství. Hegeliáni však namítají, zda je tomu opravdu tak, že tomistické univerzálie neobsahují individualizující prvky? Je pojem člověk, který se vytvořil, skutečně oddělený od onoho „nic“, od jednotlivin, od nichž abstrahuje? Hegeliáni tvrdí, že něco takového je nemožné, protože univerzálie si udržují vztah odvození mezi abstrahujícím intelektem a jednotlivinami, od nichž je abstrahováno. Tomistický pojem však obsahuje nejen individualizující rys – byť v univerzální podobě, díky vztahu s předměty, od nichž je odvozen. Existuje i další prvek, který přesto, že tkví v samotné obecnině, je pro sám pojem čímsi zužujícím a omezujícím (jak tvrdí

padě označena jménem lidství: lidství je totiž tím, co činí člověka člověkem, zatímco rozlišená látka není tím, co činí člověka člověkem, a není tudíž žádným způsobem zařaditelná mezi věci, díky nimž je člověk člověkem. Pokud tedy pojem lidství zahrnuje pouze to, co činí člověka člověkem, je jasné, že rozlišená látka je vyloučena či vyňata z významu, který ono slovo má. A tak jako část není přiřazena k celku, ani lidství není přiřazeno ani k člověku ani k Sókratovi… Je tedy jasné, že jméno člověk a jméno lidství znamenají obě podstatu člověka, ale různým způsobem, protože jak jsme řekli, jméno člověk ji vyjadřuje jako celek a nevylučuje materiální rozlišení, avšak implicitně a nerozlišeně je zahrnuje, a to způsobem, jakým rod obsahuje rozlišení – proto je jméno člověk přiřazeno k jednotlivinám; jméno lidství pak označuje podstatu člověka jako část, protože zahrnuje ve svém významu pouze to, co je vlastní člověku jakožto člověku, a vylučuje jakékoli materiální rozlišení – proto není přiřazeno k lidským jednotlivcům. Proto se občas jméno podstata přiřazuje k věcem: tak říkáme, že Sókratés je jistou podstatou; a jindy se toto přiřazení odmítá, jako když říkáme, že podstatou Sókrata není Sókratés.“2

II.

| Nové město | 6/2010 6/2010

14

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na červen 2010 Kresba: Petr Ettler

„KDO NALEZNE SVŮJ ŽIVOT, ZTRATÍ HO, KDO VŠAK ZTRATÍ SVŮJ ŽIVOT PRO MĚ, NALEZNE HO.“ (MT 10,39)1

P

ři četbě těchto Ježíšových slov před námi vyvstávají dvě roviny života: život pozemský, který prožíváme na tomto světě, a život nadpřirozený, který nám Bůh daroval Ježíšovým prostřednictvím – život, který nekončí smrtí a který nám nikdo nemůže vzít. K vlastní existenci lze tedy zaujmout dvojí postoj. Buď přilneme k pozemskému životu, budeme jej považovat za jediné dobro, budeme myslet na sebe, na své záležitosti a na tvory. Budeme se uzavírat do své ulity a usilovat o prosazování vlastního já. Nevyhnutelným důsledkem toho bude pouze smrt. Ale v opačném případě, když uvěříme, že jsme od Boha dostali mnohem hlubší a věrohodnější život, budeme mít odvahu žít tak, abychom si tento dar zasloužili až do té míry, že dokážeme ztratit svůj pozemský život pro život věčný. „KDO NALEZNE SVŮJ ŽIVOT, ZTRATÍ HO, KDO VŠAK ZTRATÍ SVŮJ ŽIVOT PRO MĚ, NALEZNE HO.“ Když Ježíš vyslovil tato slova, měl na mysli mučednictví. Abychom následovali Mistra a zůstali věrni evangeliu, měli bychom být připraveni stejně jako kterýkoli křesťan „ztratit“ život a zemřít – bude-li třeba – i násilnou smrtí, a tak z Boží milosti získat život pravý. Ježíš jako první „ztratil svůj život“ a získal život oslavený.

Předem nás upozornil, abychom se nebáli „těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“.2 Dnes nám říká: „KDO NALEZNE SVŮJ ŽIVOT, ZTRATÍ HO, KDO VŠAK ZTRATÍ SVŮJ ŽIVOT PRO MĚ, NALEZNE HO.“ Při pozorné četbě evangelia zjistíme, že se Ježíš vrací k tomuto pojetí života nejméně šestkrát. Svědčí to o důležitosti a závažnosti, kterou mu přikládá. Avšak vybídnutí ke ztrátě vlastního života není pro Ježíše pouze výzvou k mučednictví. Je to základní zákon křesťanského života. Měli bychom být ochotni zříci se snahy dělat sami ze sebe ideál svého života i vlastní sobecké nezávislosti. Chceme-li být pravými křesťany, měl by být středem našeho života Kristus. A co od nás Kristus žádá? Lásku k druhým. Přijmeme-li jeho program za svůj, pak opravdu ztratíme sami sebe

a nalezneme život. Nežít pro sebe jistě neznamená, jak by se někdo mohl domnívat, zaujímat postoj rezignace a pasivity. Úsilí křesťana by mělo být vždy co největší a jeho smysl pro odpovědnost stoprocentní. „KDO NALEZNE SVŮJ ŽIVOT, ZTRATÍ HO, KDO VŠAK ZTRATÍ SVŮJ ŽIVOT PRO MĚ, NALEZNE HO.“ Už na této zemi můžeme zakusit, že život v nás roste, když se zcela darujeme, když žijeme v lásce. Po dni prožitém ve službě druhým, kdy jsme dokázali proměňovat svou každodenní, možná jednotvárnou a těžkou práci v jediný skutek lásky, zakusíme radost z toho, že jsme se více realizovali. „KDO NALEZNE SVŮJ ŽIVOT, ZTRATÍ HO, KDO VŠAK ZTRATÍ SVŮJ ŽIVOT PRO MĚ, NALEZNE HO.“ Budeme-li plnit Ježíšova přikázání, která jsou zalo-

žena na lásce, nalezneme po tomto krátkém životě i život věčný. Pamatujme, jaký bude Ježíšův soud v poslední den. Těm po pravici řekne: „Pojďte, požehnaní, (…) Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst (…); byl jsem na cestě, a ujali jste se mě; byl jsem nahý, a oblékli jste mě (…)“3 Aby nám dal účast na nepomíjejícím životě, bude hledět výlučně na to, zda jsme milovali své bližní, a bude vztahovat na sebe to, co jsme pro ně vykonali. Jak tedy žít toto slovo? Jak ztrácet již nyní svůj život, abychom jej nalezli? Tím, že se budeme připravovat na velkou a rozhodující zkoušku, pro kterou jsme se narodili. Rozhlédněme se kolem sebe a naplňujme den skutky lásky. Kristus nám jde vstříc v našich dětech, v manželce, manželovi, v lidech, s nimiž pracujeme, s kterými jsme v jedné politické straně anebo s nimi trávíme volný čas. Prokazujme dobro všem. A nezapomínejme na ty, o nichž se denně dozvídáme v novinách, prostřednictvím přátel či televize… Pro každého udělejme to, co je v našich silách. Až se nám bude zdát, že jsme vyčerpali všechny možnosti, můžeme se ještě za ně modlit. To, co má hodnotu, je láska. Chiara Lubichová

1. Slovo života na červen 1999, otištěné v časopise Città Nuova č. 10/1999, str. 43 a v časopise Nové město č. 6/1999, s. 11. 2. Mt 10,28. 3. Mt 25,34–36.


15

Foto: Giuseppe Distefano

ŽIVOT ZE SLOVA

Jen Bůh ví, kdo byl zachráněn

P

racuji jako praktická lékařka. Moje ambulance není místo, kde by se bezprostředně denně zachraňovaly životy. Velkou část mé ambulance tvoří pracovní preventivní prohlídky. Jednu dobu jsem pracovala v ambulanci nemocnice, která pečovala převážně o zaměstnance Českých drah. Preventivní zdravotní prohlídky zde neznamenaly jen potvrzení dobrého zdravotního stavu, zdravotní způsobilosti pro určitou práci. Případným zjištěním nemoci měly ochránit spolupracovníky a klienty – v tomto případě cestující vlaků (a nakonec i hmotný majetek) – které by mohl špatný zdravotní stav nebo zdravotní indispozice zaměstnanců poškodit. Na začátku mého působení v této nemocnici přišel na preventivní prohlídku jeden ze strojvedoucích. Předepsané krevní testy i smyslová vyšetření byly v normě. Fyzikální vyšetření ale signalizovalo jistý problém, podezření

16


na možné onemocnění. Zvažovala jsem, co mám dělat: potvrdit prohlídku s tím, že se provede doplňující vyšetření, nebo nejprve podezření dovyšetřit a až potom prohlídku uzavřít? Pomyslela jsem si, že druhá varianta znamená pro strojvedoucího nemožnost přechodně vykonávat svou práci a nutnost být v pracovní neschopnosti, čímž se jistě bude cítit poškozený. Jenže ve svém svědomí jsem cítila, že láska znamená dotáhnout svoji práci až do konce, nejen s ohledem na pacienta, ale i na ty, na něž by mohl mít jeho zdravotní stav dopad. Proto jsem mu nakonec řekla: „Je potřeba dovyšetřit váš zdravotní stav. Píši zprávu pro vašeho lékaře, který vás zná a rozhodne o dalším vyšetření. Pak prohlídku definitivně uzavřeme.“ Reakce strojvedoucího mi dala pocítit jeho nespokojenost. Z ordinace odešel rozzlobený, s pocitem, že jsem ho poškodila. Necítila jsem se dobře, a nejen sama sebe jsem se ptala, zda tohle řešení bylo opravdu láskou k pacientovi. Uběhl týden, dva, měsíc, dva měsíce… Zjistila jsem, že prohlídka stále není uzavřena a že strojvedoucí nenavštívil žádného lékaře, aby dostal potřebné potvrzení. Požádala jsem tedy zdravotní sestru, aby na osobním oddělení, pod které dotyčný spadá, ověřila, zda je v pracovní neschopnosti. Hovor netrval dlouho a sestra mi s vážnou tváří oznámila: „Dnes dopoledne přinesla manželka strojvedoucího na osobní oddělení jeho úmrtní oznámení, před několika dny zemřel.“ Telefonovala jsem jeho praktické lékařce, abych zjistila,

co se stalo. „Ano,“ řekla mi, „byl v nemocnici na vyšetření a zjistili mu nádor. Nevěřil a odešel na revers z nemocnice s tím, že se nechá vyšetřit a léčit v jiné, podle něj lepší nemocnici. Ale nikam nešel, a když byl přivezen zpátky do původní nemocnice, byl už v tak těžkém stavu, že za několik hodin umřel. Bylo mu 50 let.“ Pomyslela jsem si, že jsem zdraví ani život nezachránila a navíc jsem možná strojvedoucímu zkomplikovala poslední období jeho života. Pak mě však napadlo, že preventivní prohlídka má přece také ochránit okolí pracovníka. I když jemu život nezachránila, jen Bůh ví, čí zdraví nebo životy byly zachráněny. Vždyť za lokomotivou bývají vozy s cestujícími nebo vozy s nákladem, které také potkávají vlaky s cestujícími… Z. E.

NE určitým časopisům

N

ěkteré spolužačky ze třídy čtou nevhodné časopisy. Často mi říkaly, ať si je s nimi také prohlížím. Nakonec jsem podlehla, protože jsem byla zvědavá na to, co jsem je slyšela komentovat. Když jsem si začala číst, úplně jsem se zděsila. Chlapci a děvčata byli na těch stránkách povzbuzováni k častým sexuálním stykům. To, co se tam psalo o mužích a ženách, nemělo nic společného se záměrem, který s námi má Bůh. O přestávce se mě jedna spolužačka zeptala, jestli odteďka i já budu chtít číst ty časopisy. Energicky jsem odpověděla, že ne a že už to v životě neudělám. Zeptala jsem se jí, proč ona čte něco takového. „Jsi puritánka,“ odpověděla mi uraženě, „už s tebou nechci mít nic společného!“ Úplně mně to vyrazilo dech a v duchu jsem se sama sebe ptala, jak může přátelství záviset na tom, jestli člověk čte nebo nečte takový časopis? Protože mě to také hodně naštvalo, měla jsem chuť se jí pomstít. Pak jsem si ale řekla: „Ne, nepomstím se, ale budu ji milovat!“ A tak jsem se o to snažila. Za pár dní ke mně přišla jiná spolužačka a řekla mi, že jsem se dobře rozhodla, když nechci číst takové časopisy, a že i ona to chce zkusit. Měla jsem z toho velkou radost. N. – Švýcarsko

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Byl dokonalý v lásce Úryvek článku z italského časopisu „Città Nuova“ ze září roku 1980, vydaného při příležitosti úmrtí Igina Giordaniho, jehož osobnost je v Hnutí fokoláre známá též pod jménem „Foco“. vedlnosti a bojoval za ni po celý život. Trpěl pronásledování pro Boží jméno, takže věříme, že mu dnes patří Boží království. Ale i mnoho dalších slov evangelia připomíná jeho osobnost. Díky němu chápeme, co znamená obrácení, které žádá Ježíš, co znamená být jako děti. Byl to skvělý křesťan, vzdělanec, apologeta, apoštol. Poté, co se domníval, že se setkal s pramenem čisté vody, tryskajícím z církve, a s novým svědectvím, že Duch Svatý je v církvi stále živý a aktivní, dokázal „prodat všechno“ a následovat Krista, který ho volal, aby touto vodou uhasil žízeň.

Je třeba se ptát, jak je možné, že dokázal dosáhnout takových výšin, které mu umožnily zůstat mladým až do vysokého věku, nikdy nezestárnout. Často říkal, že kdo miluje, je věčně mladý, jen ten, kdo nemiluje, zestárne, a kdo nenávidí, je už mrtvý. Pro ty, kdo ho dobře znali, není tato otázka žádným tajemstvím. Jeho život byl zakotven v Bohu, který je láska, ale neopomíjel ani evangelní rady – prostředky, které církev ve své staleté zkušenosti doporučuje těm, kteří se k němu chtějí více přiblížit. V dnešní době, kdy jsou některé z těchto účelných prostředků opomíjené, podceňované či považované za

zbytečnou překážku, on ve své moudrosti a zkušenosti, díky své velké blízkosti svatým, jejichž životopisy psal, si zvolil právě tyto prostředky jako příčky na svém žebříku a horoucně je miloval. Proto už od roku 1948, kdy se setkal s Hnutím, projevoval přání najít způsob, jak se zasvětit Bohu slibem i ve svém manželském stavu. Velmi trpěl tím, že na laický stav se v té době hledělo – jak se mu zdálo – jako by byl duchovně někde na okraji, jako kdyby svatost byla dědictvím jen klášterů a seminářů. Proto z celého srdce toužil po tom, aby se otevřely dveře a padly bariéry mezi lidmi stavu dokonalosti a – jak říkal žertem – stavu nedokonalosti. Byl totiž velmi citlivý na znamení doby. Dá se dokonce říci, že on sám byl znamením času, tohoto času, v němž Duch Svatý volá prostřednictvím koncilu a mnoha dalších prostředků všechen Boží lid ke svatosti. Když se Igino Giordani setkal s Hnutím v jeho začátcích, ženské a mužské fokoláre tvořili pouze svobodní muži a ženy. Foto: archiv

P

okud to sami můžeme posoudit, Giordani byl v lásce dokonalý. A to tak ob div uho dný m způsobem, že ti, kteří mu byli poblíž, se domnívali, že je to jeho zvláštní dar. Ztělesňoval své nové jméno „Foco“, oheň, kterým se mu v Hnutí říkalo a které vyjadřovalo přirozenou a nadpřirozenou lásku k Bohu a bližním, představující základ i vrchol křesťanského života. A nejen to. V den pohřbu se četlo evangelium o blahoslavenství. Ti, kdo Igina Giordaniho znali dobře, se shodovali v tom, že on je žil všechna. Měl výjimečným způsobem „čisté srdce“. Proto otevřel vdaným i ženatým z celého světa možnost zvláštního zasvěcení Bohu skrze duchovní panenství i v jejich manželském stavu, jako projev nejvroucnější lásky. Byl „chudý v duchu“, s dokonalým odstupem nejen ode všeho, co vlastnil, ale především od všeho, čím byl. Byl plný milosrdenství. Vedle něj cítil i nejubožejší hříšník, že je mu odpuštěno, a nejchudší se cítil jako král. Mezi jeho nejvýraznější vlastnosti, jak dokazuje i jeho působení v politice, patřilo to, že byl „tvůrcem pokoje“. Dospěl k takové mírnosti, že bylo možné pochopit, proč evangelium říká, že kdo má tuto ctnost, tomu náleží celá země. Svou nejušlechtilejší laskavostí, svým způsobem jednání s lidmi, svými slovy, která měl pro každého, si získával všechny, s nimiž se setkal. Všichni se s ním cítili dobře, protože s každým jednal důstojně. I mladí s ním mohli navazovat vztah jako rovný s rovným. Hladověl a žíznil po spra-

Igino Giordani během jednoho setkání rodin.


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE To on otevřel jeho brány manželům, kteří si po jeho vzoru uvědomili svůj hlad po svatosti a zasvěcení, on stál na počátku i při uskutečnění plánu soužití svobodných a manželů po vzoru nazaretské rodiny, v míře, jaké je to pro ně možné. Když v roce 1974 ovdověl, vstoupil mezi svobodné fokolaríny a žil ve fokoláre, jak rád říkal, 24 hodin denně. A fokoláre ho formovalo. Poslání fokoláre zpřítomňovat Krista mezi dvěma či více lidmi shromážděnými v jeho jménu ho opracovávalo jako ve dvou ohních, kterými byly Kristův hlas v jeho nitru a světlo Krista v jeho bratřích. Jeho přirozenost nezávislého člověka (jako chlapce ho vyloučili pro neposlušnost z malého semináře), která ho dovedla až k agresivní apologetice, se definitivně a radostně vzdala a rozběhla se po posledním úseku cesty vedoucí k Bohu skrze bratra, jak tomu učí Hnutí. Gi ordani by l j e dním z největších darů, které nebe Hnutí fokoláre seslalo. Věnoval většinu svého života této nové realitě církve, která má i druhé jméno – Dílo Mariino. A nám se nyní zdá, že ho Maria odměnila, že si ho vyvolila. Igino Giordani napsal ve svém deníku v roce 1957: „Jestli nejsem ten nejbídnější lump, musím se stát svatým a žít v souladu s touto skutečností.“ Chiara Lubichová V dubnu jsme si připomněli 30 let od smrti Igina Giordaniho, zvaného Foco. Byl otcem čtyř dětí, novinářem, spisovatelem, politikem a spoluzak ladatelem Hnutí fokoláre. V současné době probíhá jeho beatifikační proces.

18


Život přetvářený Bohem Igino Giordani, známý v Hnutí fokoláre pod jménem Foco, otevřel cestu ke svatosti pro fokolaríny žijící v manželství. Setkání s ním, ať už duchovní nebo osobní, zanechává v jejich životech hlubokou stopu. DUCHOVNÍ OTEC A VZOR MUŽE gino Giordani byl pro mne pojmem už od studentských let. Jeho díla, z nichž jsem v českém překladu již tehdy znal například Znamení odporu či Krev Kristova, patřila ke klasickým dílům moderního, k novému životu se probouzejícího katolicismu 20. století. V době, kdy křesťanství u nás bylo sráženo na kolena, vyzařovaly tyto knihy jasný postoj plný důvěry v Boha, kterému je třeba se odevzdat, „vrhnout se“ do dobrodružství s ním, neboť on nás neopustí. To tedy bylo předznamenání. K osobnímu setkání došlo pak zcela nečekaně, v září roku 1968. Tehdy – jako student italštiny – jsem se spolu s otcovskými přáteli P. Bohumilem, P. Františkem a P. Karlem vydal do Říma poznat novou duchovní cestu – spiritualitu Chiary Lubichové. Za námi pošlapaná a ponížená země, po níž se proháněly sovětské tanky, které naši zemi před pár dny obsadily, aby udusily jedno ze „znamení odporu“. V této nejisté době bylo i ze strany italských partnerů třeba zvýšené opatrnosti – setkali se totiž s provokacemi. Fokolarínka, jejíž adresu jsme měli, musela nečekaně odjet z Říma, protože jí zemřela maminka. Nikdo jiný o nás tehdy nevěděl a opatrnost byla nasnadě. Na doporučení kohosi jsme se obrátili na

I

informační centrum Hnutí v Římě – Centro Incontri Romani. A tam nás uvítal právě Igino Giordani. Trpělivě, s láskou a s pochopením vyslechl líčení o našem hledání, projevil nám plnou důvěru, přijal nás, abych tak řekl, s bezpodmínečnou láskou. V rozhovoru poznal naši domácí situaci a přesvědčil se i o tom, že k sobě máme blízko. Hovořili jsme o jeho knihách, o tom, čím žije. A cesta byla otevřena. Jeho veliké srdce, jeho moudrost a intuice nás uvedly do nitra Díla, jež si nás cele získalo. Hledal jsem ještě tehdy svou životní cestu, v jeho osobě jsem se však setkal se vzorem realizovaného člověka, dokazujícího svým životem, že je možné skloubit povolání k rodinnému životu s hlubokým vztahem k Bohu a ryzím povoláním duchovním. Je-li pro mne Chiara pozemskou duchovní matkou, pak Igino Giordani – Foco (oheň) je pro mne duchovním otcem a vzorem muže, byť mně již znovu nebylo dáno se s ním osobně vidět na této zemi (poté, co Evropu znovu rozdělila na dalších dvacet let železná opona). Jaroslav Šturma KÝM JE FOCO PRO MNE? Je velikánem doby, ve které žil. Jeho chytrost a vzdělanost se proměnila v úžasnou pokoru a moudrost. Neumím ani vyjádřit několika

slovy jeho velikost a krásu duše. Když však otvírám knihu, jejímž je autorem, znovu a znovu ji tam objevuji a setkávám se s ní. Najdu u něho vždy radu, pochopení, nové poznání, pokoj a občerstvení pro duši. A vždy tam najdu Boha a setkání s ním. Foco je pro mne vzor svatosti a cesty k ní. Bernadeta Macanová CESTA PRO VŠECHNY Vím toho o něm žalostně málo. Z množství jeho knih jsem četl jen Ohnivý deník přeložený do slovenštiny, a pak už jen pár krátkých textů. Viděl jsem pozoruhodné černobílé video a slyšel svědectví několika lidí, kteří se s ním potkali. Přesto je pro mne živý. Myšlenka na něho mi pomáhá, když se mi nedaří přijmout tu nesmírnou přímočarost Ideálu, za nímž léta jdu a klopýtám. Když se ve mně všechno brání jednoduchým receptům na složité problémy. Když narazím na některé formy a nedokážu jít k jádru. Když mi v této naší misii chybí nadhled, velkorysost, humor, potřeba odvážně domýšlet poznané pravdy do konkrétních důsledků. Když se mi tento náš Ideál zdá příliš ideální a neuskutečnitelný. Igino Giordani mohl zůstat významnou osobností evropského formátu, mohl se cele soustředit na vlastní dílo. Jeho společenské postavení a vliv mu však nezabránily rozpoznat Boží působení v Chiaře. Toto světlo bylo odpovědí na jeho celoživotní hledání a tázání. Už ho nepustil ze zřetele. Své výjimečné talenty a schopnosti neužil k realizaci vlastních plánů. Nasměroval a sjednotil je tím nejlepším možným způsobem. Podřídil je jediné vášni, touze po svatosti. Prošlapal cestu mnohým, kteří zůstali ve světě, v rodině,

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

SETKÁNÍ S FOCEM Jarmila: V roce 1979 se nám s Jindrou podařilo vyjet na pozvání jeho sestry do Itálie. Nebyla to turistika, ale zúčastnili jsme se dvoutýdenní školy ženatých fokolarínů. Ze zemí za železnou oponou nás bylo celkem šest. Chiaře se tehdy nevedlo dobře, nemohli jsme ji vidět, ale jednoho dne k nám přišel Foco. K našemu překvapení jsme byli my ze socialistické zóny pozváni, abychom ho pozdravili ještě před tím, než promluvil. Jaké bylo naše překvapení, když jsme našli stařečka jako věchýtek, zabaleného v dekách. Postupně si s námi podával ruku, a když jsme se mu podívali do očí – zapomněli jsme na celý svět, protože v těch očích bylo čisté nebe. Když jsme Foca opustili, měli jsme všichni jediný dojem: setkali jsme se s kouskem ráje. Potom přišel mezi nás a vyprávěl nám o svém životě a hlavně své zkušenosti z manželství. Pár let předtím ovdověl. Jeho žena se nikdy nesmířila s Ideálem a nepřijala ho. Naopak byla proti, několikrát sbalila Focovi kufry a chtěla ho vystěhovat. V posledních letech svého života vážně onemocněla a Foco se o ni staral. Pak musela být hospitalizována a on denně trávil hodně času u ní v nemocnici. Velikým vítězstvím jeho věrné lásky k ní bylo, když mu řekla: „Nikdo mě v životě tolik nemiloval jako ty.“ Foco se tehdy na podiu hrdě postavil a dojatě řekl: „Já mohu dosvědčit, že svátost manželství funguje.“

Foto: archiv

v náročné profesi s podobnou touhou. Ukázal svatost, která je otevřena i skeptikům, nedůvěřivým kritikům a pochybovačům, bojovným a nesmiřitelným hledačům pravdy, zkrátka všem. Petr Štěpán

Stále mladý Foco mezi mladými.

Pro mne to byl hrozně silný zážitek. Dalo mi to jistotu, že vytrvalou láskou, láskou, která všechno snese, přetrpí, dává život za druhého, dokáže člověk zvítězit nade vším – nad nepochopením, neláskou, křivdou. V tom se snažím Foca napodobovat. Jindřich: Rád bych vám předal obraz Foca tak, jak jsem měl možnost ho poznat. Skrze své osobní setkání a pak zejména skrze význam, s nímž vstoupil do mého života a života mnoha dalších mužů a žen. Potkal jsem muže, u kterého mne na první pohled upoutal výrazný kontrast: křehká, strávená tělesná schránka, naplněná velikým světlem a radostí, která z něj nezadržitelně pronikala díky jeho úsměvu a zejména díky jeho velikým, mladě zářícím očím. Tento paradox byl tak silný, že nemohl být ničím jiným než Božím životem, který bydlel v tomto těle. I jeho slova, která pronášel slabým hlasem, byla plná ohně. Byl

ničím, naplněným Bohem. Byl Boží náručí otevřenou všem hledajícím, ubohým lidem. Protože on sám prošel zkouškou očištění a ořezání až na dřeň – a obstál. Foco byl člověk, jehož prostřednictvím se narodila podivuhodná a zároveň obyčejně lidská cesta: povolání fokolarína žijícího v manželství. Povolání člověka zasvěceného Bohu, které naplňuje ve svém fokoláre a zároveň i ve své rodině. On byl tím, kdo přiměl Chiaru ke slovům: „Kdo může být více panenský než ten, kdo stále naplno miluje?“ A právě láska byla nejvýraznějším rysem Focovy osobnosti. Musel pro to obětovat všechno, čeho do té doby dosáhl a čím pro mnoho lidí i byl: významným poválečným politikem, u z n áv a ný m n o v i n á ře m a spisovatelem, významnou osobností veřejného života. Musel obětovat i pochopení své manželky a celé rodiny, kterou velmi miloval. Byl nazýván FOCO – OHEŇ a nebylo to náhodou.

Byl to oheň Boží, oheň lásky, který ho stravoval a vyzařoval z něho navenek čím dál víc. Bůh ho použil, aby spolu s Chiarou otevřel cestu ke svatosti mnoha mužům a ženám žijícím svůj život v manželství. Tak jako kdysi žila nazaretská rodina Josefa a Marie s Ježíšem, objevil onen pradávný plán Boží s rodinou žijící v přítomnosti Boží. Tedy nejenom klášter, ale obyčejná lidská rodina může být místem trvalé přítomnosti Boha. V přirozené nadpřirozenosti lidského údělu. Není to nádherné a přitahující? Alespoň nás a řadu dalších mužů i žen u nás i ve světě to přitáhlo a stále přitahuje. Dokonce se dá s odstupem říci, že právě této své přítomnosti v rodině Bůh využil zejména v době, která všechno náboženské a duchovní bez milosti likvidovala. A tak se stalo, že v začátcích života Hnutí fokoláre v naší zemi byly právě rodiny ženatých fokolarínů nositeli přítom-


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

TŘI STRANY TROJÚHELNÍKU „Ne vy mne, ale já jsem si vyvolil vás…“ – je v evangeliu. Narodil jsem se v Karlíně, ve věřící rodině. Když mi bylo 18 let, náš pan farář byl velmi nemocný, a tak jej od Vánoc začal zastupovat P. Karel Pilík, který se později stal i farářem. A tak se stalo, že jsem díky němu poznal Ideál, myšlenky a meditace Chiary Lubichové, a mimo to člověka, kterého jsem vždy toužil poznat osobně. Byl jím Igino Giordani, po válce poslanec italského parlamentu, spisovatel, ředitel vatikánských knihoven… Chiara jej nazvala spoluzakladatelem Díla Mariina. Toto přání se mi nesplnilo, fyzicky jsme se nesetkali. Zemřel, ale o to víc jsem s ním spojen duchovně. Neustále mě doprovází. Nacházím v jeho knížkách jen dobré rady, myšlenky, zamyšlení. Když jsem jako chlapec byl okouzlen a nadšen Ideálem, rozhodl jsem se stát se knězem. Přišlo mi, že je to asi jediná cesta, jak se naplno odevzdat Bohu. Během určité doby jsem ale pochopil, že to tak není. Foco – Igino Giordani – to nádherně formuluje ve svém Ohnivém deníku. Bylo mi osm let, když si 9. září 1958 poznamenal: „KNĚŽSKÝ STAV, PANENSTVÍ A MANŽELSTVÍ jsou tři strany rovnoramenného trojúhelníku. Dvě se zdvihají k nebi a setkávají se v Bohu. Třetí, základna,

20


Foto: archiv

nosti Ježíše mezi námi a skrze rodinu se šířila do celé společnosti. A tak mi nezbývá než říci pln vděčnosti: Díky, bratře, za tvůj těžký, ale nádherný život, skrze nějž můžeme podobně prožít i my život svůj. Jarmila a Jindřich Synkovi

Igino Giordani se svým typickým úsměvem.

se rozprostírá na zemi a rodí kněze a panny a jejich prostřednictvím komunikuje s nebem. První dvě přinášejí Boží milost, třetí ji vtěluje do lidstva a naopak, shromažďuje lidské věci a přes ty dva prostředníky je posílá k nebi. Triáda rozvrstvení božského v lidském a lidského v božském. Jestliže jimi projde Láska, jsou třemi v jednom; jsou trojjediným, jsou Božím viaduktem, kterým pokračuje vtělení Syna. A v Lásce jsou dokonale spojeny a přitom odlišeny. Všichni patříme ke kněžskému stavu, všichni, jako církev, která je panenská, se zúčastňujeme na duchovním panenství a duše nás všech jsou nevěstami Krista. Takže kněžství, panenství a manželství v jejich svaté podstatě – v Kristu – společně prožívají všichni křesťané.“1 Karel Trutnovský VZOR MOUDROSTI Foco je pro mne vzor moudrosti. Člověk, který z lásky plně odhaluje svo-

ji duši. Přináší náměty, jak obyčejný i neobyčejný, všední i nevšední život jde měnit na posvátno. To, na čem záleží, je duše a získání nebe. Jeho nasazení, poctivý boj a přitom radikálnost v lásce mě fascinují. Na rozjímání od Foca se vždycky těším, dávají mi novou jiskru, nový zápal do života. A věřím tak jako on, že kdo miluje, nikdy nezestárne, a naopak. Jeho knihy čtu stále dokola a vždycky znovu mě fascinují. Z jeho „Božského dobrodružství“ vzpomenu alespoň jedno místo, kde vysvětluje, že i za stínem války můžeme vidět světlo, Otcův obraz. „…i válka, kterou odsuzujeme s jejími krutostmi, nenávistí, útrapami, hovoří k nám o Kristu. Je to hromový hlas zaznívající z ohně na Sinaji, připomínající moudrost evangelia už tím, že nám ukazuje, jak to vypadá, když se božský zákon popírá.“ Toto zdůvodnění berou i nevěřící. Díky za něj. Marie Diblíková

Přináší mnoho inspirací tím, jak spojuje evangelium s člověkem své doby. Má mi co říci. Karel Diblík CESTA KE SVATOSTI Co mě stále oslovuje na Focovi je jeho cesta ke svatosti, která je fascinující svojí jednoduchostí, srozumitelností a hloubkou. Představuje trvalé posvěcování se v životě s bratry uprostřed světa. Focův odkaz tak vypovídá o tom, že nelze žít křesťanský život, aniž bychom byli mrtvi. A to je norma. Jak samozřejmé pro něho, který to dokládá vším, co představuje, integritou svojí osobnosti. V tomto smyslu jej můžeme stále znovu poznávat, objevovat napříč profesemi, povoláními, generacemi. Zaujaly mě na něm především dvě věci: jeho srdce, které hořelo láskou, a jeho svoboda Božího dítěte. Když čteme jeho deník, je zřejmé, že rozhodujícím pro něj bylo setkání s Chiarou. Sjednocen s ní žije svůj život přetvářený božským procesem. Foco, který byl vždy spojen s člověkem, s lidstvem, obětoval svůj život v malých a velkých utrpeních všeho druhu, a stal se tak ničím. Jeho duše byla prodchnuta Marií. A z této „pozice“ mu bylo umožněno nahlížet svět očima Toho, který je Láska v Trojici. Proto mohl naprosto věrohodně hovořit o poslání křesťana ve světě: „Rozbíjet spirálu nenávisti … i za cenu svého vlastního zničení, vkládat do ní své prázdno, skrze něž vražedný proud neprojde.“ V tom je pro mne vzorem a stálou inspirací. Helena Veselá

1. Ze slovenské knížky „Ohnivý denník“, Nove Mesto, Bratislava 1996, str. 101 – 9. septembra 1958.

KULTURA Foto: Markéta Jírů

P

Filip Kotek (vlevo) s akreditovanými fotografy během papežské návštěvy v Brně.

Znovu prožít svátek Foto: Filip Kotek

„Návštěva Benedikta XVI. v České republice patří k velkým událostem nejen roku 2009, ale posledních let vůbec. Nebyla to jen státní návštěva hlavy cizího státu a katolické církve. Českou republiku navštívila významná morální autorita, jejíž hlas a názor je respektován a uznáván,“ tak se vyjádřil prezident republiky Václav Klaus v úvodním slově ke katalogu výstavy fotografií Filipa Kotka z papežské návštěvy.

ředseda České biskupské konference arcibiskup Jan Graubner napsal, že výstava nás „znovu uvádí do slavnostní atmosféry a připomíná, že dovedeme být lepší“. V papežově přítomnosti totiž „prožíváme svátek a ukazujeme svou lepší stránku, ba snažíme se lepšími skutečně být. Zdá se mi, že jsem viděl změnu i na těch, kteří jinak odrážejí obraz společnosti, která má k bratrské harmonii dost daleko. S ním jsme zakusili, že dokážeme být jiní.“ Znovu se nechat uvést do této atmosféry je možné na výstavě olomouckého fotografa Filipa Kotka v Mladotově domě na Pražském hradě, slavnostně zahájené v pátek 9. dubna prezidentem republiky Václavem Klausem spolu s předsedou České biskupské konference arcibiskupem Janem Graubnerem za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka a arcibiskupa Dominika Duky. Na výstavě lze shlédnout soubor velkoformátových fotografií. Jak se sám autor vyjádřil, fotografovat papežskou návštěvu bylo pro něj „velikou výzvou“. „V první řadě proto, že jsem mohl pracovat jako oficiální fotograf Pražského hradu a České biskupské konference. Pro tuto příležitost byly vydány pouze tři akreditace takového rozsahu. Papežská návštěva pro mě představovala tři dny neustálých přesunů z místa na místo, cestování letadlem, návaly lidí, ochranku, novináře… Nafotil jsem stovky fotografií…“ Filip Kotek se snažil zachytit průřez celou papežskou návštěvou a pro tuto výstavu vybral zejména výtvarně působivé snímky. L. Š. (Použité citace byly převzaty z katalogu k výstavě fotografií z návštěvy Benedikta XVI. v České republice a Olomouckého deníku)

Ve svatovítské katedrále v Praze, 26. září 2010.

Výstava se koná v jindy nepřístupném prostoru takzvané Kapitulní knihovny na Pražském hradě až do 30. června 2010. Otevřeno denně od 10 do 18 hod. Poté se přesune na Velehrad a do dalších měst v České republice. Vstup na výstavu je zdarma.


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Vděčnost za dar kněžství V kněžství nejde o naplňování vlastních představ, ale o to stát se služebníkem Krista. Náročné chvíle, zkoušky a pouště nebudou v životě chybět, ale radost z kněžství přetrvá.

U

Zároveň jsem v modlitbě často děkoval za ty, kteří mi rozhodnutí pro kněžství usnadnili. Především jsem myslel na rodiče, kteří se o mne a mé sourozence obětavě starali. Rozhodli se, že maminka nebude chodit do zaměstnání, aby měla na děti dostatek času. Oba byli velice zbožní. Jako malý kluk jsem tatínka často vídával, jak klečí před spaním na posteli a modlí se. Brzy ráno jsem ho zase vídával chodit po chodbě a modlit se růženec. Maminka si navykla každý den rozjímat a hluboce se modlit. Do kostela rodiče chodívali velice často, skoro každý den. Oba dva byli sečtělí a dokázali s námi dětmi diskutovat nejen o víře. Když se pak seznámili s Hnutím fokoláre, byli touto spiritualitou zasaženi a ve velké míře proměněni. Snažili se, abychom i my, jejich děti, poFoto: Antonín Basler

běhlo pár měsíců a již jsme na konci období, kdy jsme ve společenství církve věnovali pozornost kněžím. Po pravdě řečeno, nebyl to zrovna snadný rok. Probíhající mediální kampaň rozmazávala hříchy kněží a zpochybňovala jejich výchovné působení. Jednalo se o období, ve kterém se o kněžích mnohé napsalo. V Hnutí fokoláre vznikl soubor 365 myšlenek nejrůznějších autorů, který mohl každého, především však kněze, obohatit a povzbudit. Uplynulé měsíce byly jis-

tě naplněny i intenzivními modlitbami za kněze a nová kněžská povolání. Když papež Benedikt XVI. před rokem vyhlásil rok kněží, zamýšlel jsem se nad tím, jak ho osobně prožiji. Nakonec jsem se rozhodl, že si znovu postupně přečtu vše, co od druhého vatikánského koncilu až do současnosti papežové o kněžství napsali. Tento rozsáhlý materiál, který jsem každý den po kouskách četl, mi přesně vystačil na celý rok. Jednalo se o krásné čtení, které bylo třeba nechávat doznít v rozjímání. Byla to možnost vnímat sám sebe a své poslání na základě toho, co Duch Boží říká dnešním církevním obcím. A výsledek? Především jsem po celý rok prožíval velikou vděčnost za to, že jsem knězem, že mi Pán daroval tak veliký dar.

22


znaly krásu společenství. Do ničeho nás nenutili, ale byli dobrým příkladem, dokázali nám mnohé vysvětlit a uměli nás správně motivovat. Když jsem pak v necelých třinácti letech byl biřmován, několik týdnů nato se ve mně zrodila vnitřní jistota, že mám být knězem. Jsem si jist, že kněžství jsem dostal při biřmování jako zvláštní dar Ducha Svatého. Když jsem své tajemství sdělil mamince, jistě byla velice ráda, ale její reakce byla moudrá. Podívala se na mne a vážně řekla: „Víš, to bys musel být ale svatým knězem.“ V dalších letech jsem pak postupně objevoval, že v kněžství nejde o naplňování vlastních představ, ale o to stávat se Kristovým služebníkem. Díky příkladu a vedení kněží, kteří byli mými zpovědníky a duchovními rádci, jsem pochopil, že pro kněze je základem osobní radikální volba Krista. Četba církevních dokumentů mě v těchto měsících mnohokrát přivedla k tomu, že jsem v modlitbě děkoval za nejrůznější známé i neznámé bratry a sestry ve víře, kteří se za mne modlili a neustále modlí. Během kněžského roku jsem pociťoval také velikou vděčnost za dar intenzivního společenství kněží, které jsem po svěcení nalezl. Mezi kněžími různého věku, povah a zkušeností jsem našel vždy konkrétní lidskou i duchovní pomoc, bratrské napomenutí a mnoho inspirace. Co pro mne tedy končící rok kněží znamenal? Na prvním místě prožívání vděčnosti Kristu za dar kněžství a také za dar kněžského společenství. Zkoušky, pouště a vůbec náročné chvíle v životě nechybí, ale radost z kněžství zůstává. Jan Balík

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Sloužit znamená stát se „eucharistií“ pro druhé, ztotožnit se s nimi, sdílet jejich radosti i bolesti, učit se myslet jejich hlavou, cítit jejich srdcem, žít v nich, zkrátka „kráčet v jejich mokasínech“, jak říká indiánské přísloví. Kard. François-Xavier Van Thuan

Jít po společné cestě VÝBĚR MYŠLENEK K ROKU KNĚŽÍ Foto: Giuseppe Distefano

N

e v ši chni sv a tí začali dobře, ale všichni dobře skončili. Sv. Jan Maria Vianney

K poznání skutečnosti, že jsme jen řada nul, není třeba zvláštní pokory. Jistota naší osobní nicotnosti se však mění v nezlomnou sílu, protože na začátku této řady nul je Kristus, takže z toho vychází obrovské číslo. Sv. Josemaría Escrivá De Balaguer Od Marie se kněz může naučit tomu, co ho takovým způsobem nemůže naučit nikdo jiný: dát přednost bytí, tedy tomu, co se uskutečňuje v tichém klidu, před činností, dát přednost věrnosti povolání před vlastními programy a iniciativami. Klaus Hemmerle Mariánské chápání církve je nejsilnějším a nejrozhodnějším protikladem vůči čistě organizačnímu a úřednickému pojetí církve. My nemůžeme „dělat církev“, my musíme „být církví“… Církví se staneme pouze skrze naše mariánské bytí. Kard. Joseph Ratzinger Nehledej výmluvy vůči lásce. Bližní je každý, kdo jde kolem tebe, chudý i bohatý, krásný i ošklivý, neznalý i učený, svatý i hříšník, člověk z tvé vlasti i cizinec, kněz i laik – kdokoliv. Zkus v přítomném okamžiku milovat svého bližního, i kdyby tě to vyčerpávalo, a objevíš ve

Jsou dva základní omyly, kterými se ďábel snaží mladé lidi odvést od ctnostného života. První spočívá v tom, že se snaží mladému člověku namluvit, že sloužit Bohu znamená žít smutný život, který je vzdálen každé zábavě a radosti… Druhým omylem je pak naděje, že prožije pohodlně dlouhý život a ve stáří nebo ve chvíli smrti se obrátí… Pokud začne žít dobrý život již teď jako mladý, bude dobrý i v pozdějších letech a dobrá bude i jeho smrt, počátek věčného štěstí. Sv. Jan Bosko Žádný kněz není s to dobře plnit své poslání odděleně a jako jedinec, nýbrž jen spojenými silami s jinými kněžími, pod vedením těch, kdo jsou představenými v církvi. Druhý vatikánský koncil

své duši nové květy sil, které jsi předtím nepoznal. Dodají chuť tvému životu a odpoví na tvá tisícerá proč. Chiara Lubichová Život společenství s Bohem a mezi námi je vlastním cílem hlásání evangelia a křesťanského obrácení. Toto dvojí společenství – s Bohem a mezi námi – se tedy nedá rozdělit. Kde se zničí společenství s Bohem, což je společenství s Otcem, se Synem a s Duchem Svatým, tam se také zničí základ a zdroj společenství mezi námi. A tam, kde se nežije společenství mezi námi, také společenství s Trojičním Bohem není živé a pravdivé. Benedikt XVI. Je důležité mít kolem sebe presbyterium, společenství kněží, kteří si pomáhají, kteří

jdou společně po stejné cestě…. Pokud mladí vidí kněze velmi izolované, smutné a unavené, řeknou si: Jestli toto by měla být má budoucnost, tak do toho nejdu. Je třeba vytvořit takové společenství života, které ukazuje mladým: Ano, to může být budoucností i pro mne, tak je možné žít. Benedikt XVI. Kněžství musí posvěcovat rodinu, rodina má zase živit kněžství. Obojí se ovlivňuje v dobrém i ve zlém… Zabraňte působení kněžství a dosáhnete rozkladu rodin kvůli manželské nevěře, rozvodům a potratům. Zbavte rodinu mravní bezúhonnosti a nebudete už mít koho poslat do seminářů či řeholních domů. Buď se kněžství a rodina navzájem podporují, nebo spolu upadají. Igino Giordani

Ano, kněz musí být především mužem modlitby, musí být přesvědčen, že čas věnovaný důvěrnému setkání s Bohem je nejlépe využitý čas, protože prospívá nejen jemu, nýbrž i jeho apoštolské práci. Jan Pavel II. Je pravda, že kněz je kvůli svému celibátu sám; avšak jeho samota není prázdnotou, protože je naplněná Bohem a překypujícím bohatstvím jeho království… jeho samota není… proto, aby se vzdálil od svých bratří nebo proto, že by si nevážil světa. I když je kněz oddělený od světa, není oddělen od Božího lidu, protože je ustanoven pro dobro lidí, zcela zasvěcený lásce a dílu, ke kterému jej Pán povolal. Pavel VI.

Výběr myšlenek různých autorů z Come il Padre ha amato me… 365 pensieri per lánno sacerdotale (čtyři svazky), Città Nuova, Řím 2009–2010. Český překlad viz na www.focolare.cz.


23

U ŠÁLKU ČAJE S JOSEFEM VAŠKO....

Co pro vás bylo impulzem k založení Nadačního fondu? „Manžel vstupoval do aktivní politické činnosti s nadšením a odhodláním uplatňovat v ní hodnoty, pro které jsme vždy žili – slušnost, toleranci, pravdivost, porozumění – a zároveň s touhou proměnit svět kolem nás. Oba jsme byli přesvědčeni, že změna je možná a chtěli jsme k ní přispět. Bylo to naše společné rozhodnutí, i když se konkrétně projevovalo odlišným způsobem. Tehdy jsem viděla svoji úlohu především ve vytváření zázemí pro manželovu politickou práci a sama jsem o angažování ve veřejném životě neuvažovala. K založení Nadačního fondu mě vedla myšlenka pokračovat jinou formou v tom, co jsme s manželem začali během jeho působení ve vrcholné politice.“ Jakými cestami se snaží Nadační fond přibližovat ke svému cíli, to je ke zlepšení vztahů ve společnosti? „Především podporou aktivit usilujících o rozvoj občanské odpovědnosti. Každým rokem například vyhlašujeme program Podpora etické výchovy na základních a středních školách. Další oblastí, kterou fond podporuje, je cyklus mediálních konferencí Člověk a média. Třetím okruhem je program Podpora edukace pacientů s hemato-onkologic-

24


Přispět k proměně společnosti V rámci 16. konference Člověk a média byla Nadačním fondem Josefa Luxe poprvé udělena cena Ano, Ano, Ne, Ne za eticky významný mediální počin v Česku. O Nadačním fondu, jeho cílech a cestách k jejich dosažení hovoříme s Věrou Luxovou. Foto: Štěpán Filcík

N

adační fond Josefa Luxe založila Věra Luxová spolu se synem Josefem po smrti svého manžela. Cílem nadace je snaha pokračovat v odkazu Josefa Luxe a napomáhat pozitivní proměně společnosti.

Dramaturg pořadu Historie.cs Čestmír Franěk s grafikou Petra Štěpána, moderátor a hlavní scénárista Vladimír Kučera mezi režiséry Václavem Křístkem a Vítězslavem Romanovem při předání ceny z rukou Věry Luxové.

kým onemocněním. Patří sem nejen osvěta, zlepšení informovanosti pacientů, ale i psychologická, duchovní a sociální podpora, a to i jejich nejbližších. Další snahou je také získávání nových dárců kostní dřeně.“ V loňském roce, kdy jsme si připomněli desáté výročí úmrtí Josefa Luxe, byla vyhlášena Cena Josefa Luxe. Mohla byste ji přiblížit? „Jde o soutěž originálních badatelských odborných prací z oborů historie, politologie nebo sociologie pro vysokoškolské studenty a doktorandy na téma Transformace české společnosti po roce 1989 a rozvoj demo-

kracie do současnosti. Chceme tak podpořit nadané studenty a absolventy vysokých škol v České republice.“ Tato cena by se měla od letošního roku pravidelně střídat s udílením ceny Ano, Ano, Ne, Ne za eticky významný mediální počin. Proč jste se rozhodli tuto cenu udělovat? „Určitě nemůžeme být spokojeni s negativním vývojem společnosti, kterou velmi ovlivňuje určitá změna hodnotového systému, vedoucí k většímu důrazu na individualismus. Vývoj posledních let ukazuje, že velký vliv na směřování společnosti mají média. Proto

jsme chtěli ocenit i pozitivní vliv médií. Tato cena byla poprvé udělena 17. dubna 2010 publicistickému cyklu České televize Historie.cs. Jako symbol ocenění převzal autorský tým uměleckou grafiku akademického malíře Petra Štěpána. Již při vzniku Nadačního fondu jsme se rozhodli vedle etické výchovy podporovat i oblast médií. V průběhu roku 2008 podal návrh na udílení této ceny člen správní rady Mgr. Jan Šimáček právě s tím, aby to bylo za eticky významný mediální počin. Bude se udílet každým druhým rokem. Oceněn může být jednotlivec, organizace či kolektiv za pořad, článek, projev nebo i výrok.“ Jaká jsou kritéria pro udělení ceny? „Hlavním kritériem je, aby pořad, výrok nebo projev byl pravdivý, věcný, odvážný a směřoval k podstatě tématu. Dalším kritériem je jeho etický dopad na společnost a oslovení co nejširší veřejnosti. Samozřejmě nám jde také o to, aby v něm byla určitá nestrannost.“ Proč jste se rozhodli udělit tuto cenu letos kolektivu redakce aktuální publicistiky zpravodajství České televize pod vedením Čestmíra Fraňka za cyklus pořadů s názvem Historie.cs? „Pořad Historie.cs se věnuje významným okamžikům československých a českých moderních dějin po roce 1918. Správní rada Nadačního fondu ocenila mimo jiné snahu předložit problémy novodobých dějin srozumitelnou a přitažlivou formou co nejširšímu okruhu diváků, s vyvarováním se bulvárnosti a laciné líbivosti.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Podle skutečných příběhů kreslí Helena Filcíková


25

26


Pomoz mi narodit se Foto: Pietro Parmense

Č

ekal jsem na městský autobus, když jsem si všiml, že na druhé straně ulice z hlavní brány hřbitova vychází stařenka. Kráčela pomalu a opírala se o vratkou hůlku. Blížila se k přechodu pro chodce, kde jedno za druhým rychle projížděla auta. Konečně jedno zastavilo a nechalo ji pomalu přejít. Ohlédla se a vděčně se za ním podívala. Šel jsem jí naproti, abych jí pomohl vystoupit na obrubník chodníku. Zlobil jsem při tom na všechny, kteří nezastavili. Podala mi ruku, aby si nechala pomoci, ale přitom se ještě ohlédla za autem, které už bylo daleko. Pak s nevýslovně krásným úsměvem řekla: „To je na světě dobrých lidí, že?“ Když přijel autobus, pomohl jsem jí nastoupit. Mezi lidmi, jejichž tváře vypadaly jako nedobytné trezory, mi tahle stařenka připadala jako autobusem převážený poklad. Nevšimla si těch, kdo nezastavili, ale viděla jen toho, kdo ji nechal přejít. Řekl jsem jí: „Jak by byl svět jiný, kdybychom viděli jen dobro a ne zlo.“ V tu chvíli se do hovoru zapojil také vedle sedící pán: „Tak to by zkrachovalo televizní zpravodajství i časopisy. A co by dělali v politice? Vždyť jakoukoli moc ovládá zlo. Jen zlo udržuje svět v rovnováze. Zrovna jedu udat svého souseda. Dělá v noci takový rámus, že se nedá spát. Otravuje nám život a mně nezbývá nic jiného, než ho zničit.“ Stařenka se na něj podívala s mateřským pochopením, ale pak zvážněla: „Měla jsem jediného syna, který možná žil stejně jako váš soused. Ve třiatřiceti letech zemřel na předávkování. Každé ráno

ho jezdím pozdravit. Když jsem u jeho hrobu, zdá se mi, že ho znovu vidím v kolébce, malého, bezbranného a závislého na mojí ochraně. Teď už mu nic nemůže ublížit, ale přesto mám pocit, jako by mne stále žádal, abych ho chránila. Jediné, co mohu dělat, je dál se o něj starat. Byl to jediný syn. S manželem jsme tvrdě pracovali, abychom mu zajistili lepší život. Ale byl nešťastnější než my. Potkal špatné kamarády. Pro takového hodného a čistého chlapce to byl rychlý pád. Léta jsme nevěděli, kde je. Až pak jsme se od jednoho jeho starého přítele dozvěděli, že bloumá jako bezdomovec po periférii. Nebyl k poznání. Vypadal

starší než jeho otec. Ale souhlasil s tím, že se bude léčit. V nemocnici se choval jako zraněné zvíře. Mluvil málo, on, který byl vždycky tak zábavným společníkem. Jednou mi řekl: ´Pro člověka není nic horšího než vědět, že je zbytečný. Nic netíží víc než pocit zbytečnosti.´ Nepomáhalo, když jsme mu opakovali, že pro nás je důležitý. Jako by z něj vyprchal všechen život. Když ho pustili z nemocnice, zmizel a nic nám neřekl. Manžel zemřel zármutkem. Já jsem ještě doufala. Když mi přišli říct, že byl nalezen mrtvý, zhasla i moje naděje. V synově kabátě se našly na papírcích od cigaret a drog jeho zápisky:

´Život nikdy neplní své sliby. Kdybys existoval, udělal bys spravedlnost. Zlo může všechno. Ty ses nikdy na této zemi nenarodil. Kdybys tu byl, požádal bych tě, abys mne stvořil znovu.´ Kdoví, kolik bolesti zakusil! Jeho smrt pro mne znamenala prožít zbytek života v zoufalství. Jednou mne však napadlo, jaké by to bylo moci svého syna znovu počít. A tak jsem z lásky k němu začala žít pro druhé, a ne pro sebe, a přitom jsem si představovala, že je to on, kterému tím znovu dávám život, kterému věnuji svou lásku. Jako by mi Bůh svěřil úkol mít v sobě takovou lásku, jakou jsem dříve v sobě neměla. Bez víry bych to určitě nedokázala. Víra má v sobě zdroj síly, která se ukáže v celé své mohutnosti, když ji člověk nejméně očekává. Teď ve mně můj syn žije.“ Pán, který vedle mne seděl, jako by se zdál při stařenčině řeči menší a nejistější. Pak se jí ostýchavě zeptal, jestli pro ni nemůže něco udělat. Stařenka jako by na tuto otázku čekala, rychle odpověděla: „Váš soused by mohl být vaším synem, který se potřebuje znovu narodit.“ V nastalém tichu byl slyšet jen hluk motoru. Když se stařenka zvedla, aby vystoupila, pán se k ní připojil, třebaže úřad, kam jel, nebyl v těchto místech. Zatímco se autobus vzdaloval, viděl jsem, jak jí na chodníku podává rámě. „To je na světě dobrých lidí,“ dozníval ve mně stařenčin tichý hlas. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Lidé s upjatými kabáty a uzamčenými srdci mi připadali křehcí a bezbranní. Jako by mne všechny ty vyhaslé pohledy prosily: „Pomoz mi narodit se, buď mi matkou!“ Tanino Minuta (redakčně kráceno)

KŘÍŽOVKA

1

3

4

5

6

7

8

9

10

A

Časopis Hnutí fokoláre Červen 2010, ročník 19 (13) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP

B C D E F

Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová

G Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová

H

VODOROVNĚ A • krajina, kde téměř nic není; archaicky údolí B • lev z knihy Letopisy Narnie; světle hnědá (žlutavá) hornina C • 1. ČÁST TAJENKY; výpravná báseň D • rychlost; iniciály autora Vinnetoua; masiv ledu E • dřevěné stropy; možná; latinsky jedle F • trhané; 2. ČÁST TAJENKY G • zkr. Mezinárodní automobilová federace (Association Internationale

Administrativa redakce: Veronika Němečková

des Automobiles – Clubs Reconnus); tvůrce rytiny H • citoslovce ťápnutí; důvody veselí SVISLE 1 • léčka; dráha (železniční) 2 • ukliď postel; latinsky cesta 3 • stonky obilí; Akademie Aplikované Psychologie (zkr.) 4 • vyhynulý druh divokého koně; chem. značka chromu 5 • angl. v; výčnělek v obličeji; epocha 6 • biblický stavitel archy; otázka Co to asi je?

na místo; iniciály herce Deyla 7 • iniciály fotbalisty Panenky; lidský zárodek 8 • citoslovce úderu nohou; angl. Kryštof 9 • orgán zraku; umělecké příjmení české prozaičky a dramatičky (Anny LauermannovéMikschové) obráceně 10 • kovbojské provazy; sýčci (archaicky) POMŮCKA: ABIES, AIACR, ASLAN, KITTS, TARPAN, TEVER To je ale smetí!

Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

A

TIPO

2

Watter Kostner

Naše křížovka

ČASTO ŘÍKAL, ŽE KDO MILUJE, JE VĚČNĚ MLADÝ, A JEN TEN, KDO NEMILUJE, (TAJENKA Č. 1), A KDO NENÁVIDÍ, JE UŽ (TAJENKA Č. 2). Chiara Lubichová o Iginu Giordanim – Focovi

PIPO

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] To je nádhera! Kdo to jen zasadil?

Titulní strana: Igino Giordani (Foco) během jednoho setkání rodin. Foto: archiv 27

P. Amedeo v akci.

K poslechu a posedu hrála svižná kapela.

S mladými lidmi nejen o SVOBODĚ

D

Domluva také rukama a nohama. Fota: Markéta Jírů

Bylo nás přibližně 150.

ost dobře nejde vystihnout na kousku papíru přednášky ze tří dnů 23. - 25. dubna, které si pro mládež připravil italský františkán P. Amedeo Ferrari. Zajímavá témata o lidské svobodě, štěstí, odpovědnosti… jsme si mohli poslechnout v pražském Centru Mariapoli. Pro ilustraci atmosféry přinášíme několik fotografií. Jestli jste si nechali utéct tuto ojedinělou příležitost, tak příště seberte více odvahy, nebo se podívejte na záznam přednášek, které vyrobilo ADV STUDIO a bude ho vysílat TV Noe v rámci pořadů Noční univerzity. Karel Hampl

Když máš srdce zjihlé, když máš potíže, tak dej cihlu k cihle…

Večerní opékání špekáčků.

2010 ROČNÍK 19 (13)

Recommend Documents