2010 ROČNÍK 19 (13)

4/2010 ROČNÍK 19 (13) Poděkování a přání | 06

Díky Chiaře! | 12

Snoubenci v Sassone | 08

www.focolare.cz

Velká cesta po Asii | 17

ČLOVĚKCO V DNEŠNÍ VÁS ZAJÍMÁ DOBĚ ... Dostali jsme pozvání na pouť k hrobu dr. Františka Noska. Čím jeho život ještě dnes oslovuje? M. P.

Národní sekulární františkánský řád spolu s poříčskou farností zve v sobotu 17. dubna 2010 na pouť k hrobu dr. Františka Noska v Poříčí n. Sázavou. 14.00 přednáška Prof. Ing. Lubomíra Mlčocha (fara) 15.00 hod mše sv. v kostele sv. Havla (u řeky) 16.00 hod modlitba u hrobu Dr. F. Noska na hřbitově u kostela

Dr. František Nosek

ním nasazením pro skutečné dobro, jeho odporem vůči partajničení, politikaření, používání pokleslých způsobů politického boje, získal si

Foto: sbírky Č. pošty s. p., Pošt. muzeum Praha

P

řipomeňme si, že František Nosek (1886 – 1935), jehož blahořečení se připravuje, byl v Čechách spoluzakladatelem lidové strany, od roku 1920 až do své smrti v roce 1935 poslancem, od roku 1925 krátce ministrem vnitra, poté až do konce 20. let ministrem pošt a telegrafů. Letos, 17. dubna, se připomíná 75 let od jeho smrti. Žil v nelehké době a my v mnohém můžeme vidět paralelu: šlo o budování nového demokratického státu, později vypukla hospodářská krize, na obzoru byly první příznaky budoucí katastrofy. Jeho nepříliš dlouhý život je hoden obdivu a úcty. Naplno se v něm integrovala františkánsky prožívaná víra a spiritualita s profesním životem, vrcholícím politickou prací. Stal se přesvědčivým příkladem, že v politice se dá žít beze lži, morálně, pro skutečné vyšší cíle, které mají být politice vlastní. Přestože se všichni nedali strhnout jeho nekompromis-

Pro společné dobro v politice

svým hodnověrným životem pevně zakotveným v evangeliu nepřehlédnutelnou úctu a autoritu i u příslušníků jiných politických stran, včetně levicových. Charakterizoval ho pevný, ale úctyplný vztah vůči druhým, nejen vůči politickým protivníkům. Své současníky oslovoval také soukromým životem – s rodinou žil až do konce svého života velmi skromně. Svědectvím bylo rovněž to, jak nesl bolest ze smrti syna a poté i manželky. Jako člověk (vzděláním právník a národohospodář) měl vyhraněné sociální cítění, které ho vedlo k mnoha aktivitám. Snažil se napří-

klad o přijetí zákonů, které by usnadnily situaci chudých rodin s dětmi, zakládal lidové záložny, prázdninové kolonie pro děti, spolek a domovy pro staré ženy, staral se o výchovu mládeže. Výstižné svědectví o něm podal jeho současník Mons. František Vaněk: „Ministr zachránil čest naší doby. V době korupcí, defraudací a provizí se jeho ruce dotýkaly milionů, ale přece zůstaly čisté jako sluneční paprsek. Není divu, že po něm, ctiteli chudého sv. Františka, nezůstalo ani na pohřeb, ani na lékařské ošetřování. Bývalý ministr vnitra a pošt umírá chudý jako sv. František (…) Ve své skromnosti celý život bydlel v nájemném bytě v Karlíně o dvou pokojích (…) Všechny své příjmy rozdal.“ Sociálně demokratický poslanec A. Remeš se po jeho smrti vyjádřil takto: „Škoda, přeškoda tohoto zlatého člověka, přesvědčeného a ryzího demokrata a statečného muže. Byl živým příkladem ušlechtilé zásady: Neshromažďujte poklady na zemi. Zemřel naprosto chudý a neobtížen žádnými křivdami, jichž by se byl na svých spolubližních dopustil.“ Anna Černá

OBSAH Pro společné dobro v politice 2/ Pět let od výměny na svatopetrském stolci 3/ In memoriam Mons. Josef Veselý 4/ Zkušenost církve z doby pronásledování 6/ Snoubenci v Sassone 8/ Mít jedinou myšlenku 10/ Díky Chiaře! 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Vysavač 16/ Velká cesta po Asii 17/

2

| Nové město | 4/2010

Obdarovat ostatní národy Asie 18/ Společná cesta lásky 19/ Na buddhistické univerzitě 20/ Oteplování atmosféry 21/ Půst v židovství 22/ Křesťanská postní praxe 23/ Duchovní služba ve věznici 24/ Komiks 25/ Lístek z klobouku 26/ Osmisměrka 27/ Mítink Mladých za sjednocený svět 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810

Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD., Ing. Jana Friedová

Pět let od výměny na svatopetrském stolci Foto: archiv

V

hektickém letu času se zdá neuvěřitelné, že od odchodu papeže Jana Pavla II. k nebeskému Otci je to letos 2. dubna už pět let. Nedávno jsem natáčel jeden rozhlasový pořad k jeho osobě. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že typickým rysem celého jeho působení byla odvaha. Ještě teď v uších znějí slova, která pronesl při nástupní bohoslužbě: „Nemějte strach.“ Tato výzva provázela jeho pozdější působení neustále a dodávala sílu k životu v souladu se svědomím. Poukazoval na negativní sociální dopady globalizace, volal po solidaritě s trpícími, zdůrazňoval spirituální rozměr snah o evropskou jednotu, dával najevo zájem o ochranu lidské důstojnosti a těch nejzákladnějších rodinných a etických hodnot. Charakteristické pro něj byly průlomové kroky na poli vnitrocírkevního, ekumenického i mezináboženského dialogu, jeho zájem o mladé lidi, podpora novým duchovním hnutím. Dokázal se s jistotou pohybovat na jevišti tohoto světa a snažil se hledat prostředky, jak komunikovat s moderním člověkem. V paměti zůstanou i velká gesta, spojená s vyznáním provinění církve („Mea culpa“ před deseti lety) nebo se snahou po objektivním zhodnocení osobnosti M. Jana Husa. Ve fyzických bolestech, provázejících poslední léta, nesl statečně kříž utrpení, a byl tak možná ještě přesvědčivějším svědkem než v dobách plných sil. Jako odkaz zanechal vedle své odvahy i důslednost svého svědectví. O jeho životě i aktivitách tak můžeme hovořit dlouhé hodiny, a nejsem si jist, zdali bychom vyčerpali vše podstatné. Následná volba přivedla do čela církve uznávaného teologa a jeho blízkého spolupracovníka Josepha Ratzingera. Přiznám se, že zprvu jsem si neuměl představit, že německý rodák bude adekvátní náhradou za charismatického Karola Wojtylu. Svůj názor jsem však již přehodnotil a postupem doby objevoval, jak nevšední osobností nový papež je. Přesvědčila mě o tom také možnost osobního setkání během jeho loňské návštěvy v naší zemi, kdy mě uchvátilo jeho spontánní vystoupení při modlitbě nešpor v katedrále a v rámci setkání s akademickou obcí. Zmiňuji se o tom všem i s vědomím, že také při hodnocení osobností nevystačíme jen s černobílým viděním a možná i vybudovanými předsudky. Nynější papež mě skutečně překvapil,

jak dokáže skloubit modernu s tradicí, hlubokou víru s vědeckými poznatky a velmi dynamické hledání odpovědí na problémy dnešního světa, aniž by se přizpůsoboval krátkodobým společenským trendům. Svědčí o tom i fakt, že mezi své priority zařadil odmítnutí všech podob relativismu, který jen kopíruje různé módní vlny, ale nedokáže nikde pevně zakotvit. Benedikt XVI. naproti tomu vyzývá k návratu ke křesťanské podstatě, radikálnímu přilnutí k radostné zvěsti, a základní směrnici naznačují i jeho encykliky – Bůh je láska, O křesťanské naději, Láska v pravdě. Varuje před tím, aby se stavěl rozum proti víře. Je si totiž vědom také toho, že boj o duši člověka se vede i na „moderních areopazích“, a z tohoto důvodu rozvíjí kontakty se světem vědy a kultury.

Dává tak z mého pohledu jasné signály, jak se mají chovat dnešní křesťané, aby byli potřebným kvasem a solí a dokázali „dát chuť“ současnosti, v níž žijí. Je třeba, aby věřící nerezignovali před zlem a nepřízní doby, ale vyzařovalo z nich nadšení a fascinace Kristovým poselstvím, a byli tak schopní vytvářet onu potřebnou „kreativní menšinu“ – tedy malá společenství, která dokáží radostně prožívat náboženský rozměr života takovým způsobem, že představuje alternativu vůči převažujícímu životnímu stylu. Veškeré úsilí obou papežů však bylo a je prvotně neseno snahou o zprostředkování Boží i lidské lásky všem lidem, protože všichni chtějí být milováni a dojít navzdory životním překážkám ke štěstí. Jaroslav Šebek

4/2010 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Titulkem „in memoriam“ vždy otec Josef nadepisoval báseň o někom, kdo mu byl drahý a komu chtěl věnovat své verše na památku. Vzpomínám si, že takto psal o mnoha významných lidech, jako byl politik a místopředseda vlády Josef Lux, papež Jan Pavel I., ThDr. Josef Zvěřina, významní i takzvaně obyčejní lidé, s nimiž se setkal, ale i ti, které potkat nemohl, ale kteří ho nějakým způsobem oslovili.

I

já bych chtěl o otci Josefovi napsat pár řádek. Rozhodně si nedělám ambice na poezii, které on byl mistrem, ale rád bych o něm napsal pár svých postřehů, protože byl poslán do mého života a během jednoho důležitého období mě v něm doprovázel. Poprvé jsem se s ním setkal jako bohoslovec na praxi. Bylo to asi v roce 1996,

Narodil se 28. července 1929 ve Zlámance u Kroměříže. V letech 1940 – 1948 studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a v letech 1948 – 1950 na teologické fakultě v Olomouci. V roce 1950 nastoupil na tři roky vojenskou službu k PTP. V letech 1954 – 1961 pracoval v Oblastní galerii v tehdejším Gottwaldově. V roce 1961 byl zatčen pro členství ve Společenství Vladimíra Neuwirtha1, a po vykonstruovaném procesu byl vězněn do roku 1965 v Ostravě a Valdicích. Ve vězení byl v roce 1962 tajně vysvěcen biskupem Korcem

4


Foto: archiv Domova svaté Zdislavy

In memoriam Mons. Josef Veselý

P. Josef Veselý při oslavě svých 80. narozenin.

kdy jsme jako celý ročník přijeli ze semináře na pastorační víkend do Opavy. V té době jsem ještě vůbec netušil, že mne sem Boží prozřetelnost jednou zavede jako duchovního, a že otce Josefa poznám více než jen jako jednoho z kněží naší diecéze. Tehdy jsem se také dověděl, že píše duchovní poezii a dokonce jsem i pár veršů od něj dostal, stejně jako ostatní spolubratři, se

kterými jsme Opavu navštívili. Ani si nevzpomínám, jestli jsem si tenkrát našel čas, abych se do jeho veršů pozorněji začetl. V té době mě, abych pravdu řekl, jeho osobnost nijak výrazněji neoslovila. V roce 1998 pak následovalo mé kněžské svěcení a první kaplanské místo – právě v Opavě. Spolubratři, kteří odtud pocházeli, mi k tomuto místu blahopřáli.

MONS. JOSEF VESELÝ na kněze. Po návratu z vězení byl zaměstnancem Prefy a Vinných sklepů Kroměříž. V létech 1968 – 1970 dokončil teologická studia v Litoměřicích. Na první kaplanské místo nastoupil v roce 1970 do Ludgeřovic u Ostravy, od roku 1971 se stal na deset let administrátorem farnosti Budišov nad Budišovkou. V roce 1981 byl ustanoven administrátorem farnosti Opava – Jaktař. Od roku 1987 pak jmenován farářem farnosti Panny Marie v Opa-

vě a také děkanem opavského děkanátu. V roce 2005 odešel na odpočinek k Dcerám Božské Lásky na Kylešovském kopci v Opavě, kde až do posledních okamžiků svého života horlivě sloužil v kapli Mariana, ale také všem, kteří k němu přicházeli. Byl čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži a 5. února 1991 byl jmenován čestným papežským prelátem. Během života získal různá ocenění. V roce 2001 obdržel za svůj

I když jsem pocházel z nedalekého Krnova, Opavu jsem moc neznal a prakticky jsem vstupoval do neznáma. Ale na službu jsem se těšil a samozřejmě zde byly i obavy, jak vyjdu se „svým šéfem“, otcem Josefem. Když jsem přijel na faru, hned se mě zeptal: „Máš čím jezdit?“ Odpověděl jsem: „No, budu si muset asi něco staršího koupit.“ A on bez dalšího komentáře vytáhl ze šuplíku svého stolu klíčky a technický průkaz od zánovní Felicie a řekl: „Tady máš!“ Překvapením mě úplně vyvedl z míry, protože jsem podobný přístup vůbec nečekal. Ale potvrzovalo to slova mých opavských spolužáků, že otec Josef je velmi dobrý šéf. Také to kompletně vyřešilo moji největší starost. Během své dvouleté služby v Opavě jsem otce Josefa vnímal jako dobrého, někdy až příliš dobrotivého člověka. Později, kdy se stal mým zpovědníkem, mi tato jeho

dlouholetý duchovní a kulturní přínos Opavě Cenu Petra Bezruče, v roce 2005 dostal od České biskupské konference děkovné uznání za básnické dílo odrážející poselství evangelia a křesťanskou spiritualitu. V roce 2009 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva. Protože nemohl ze zdravotních důvodů vyznamenání v Praze převzít, bylo mu v únoru roku 2010 předáno prezidentem Václavem Klausem na ostravské radnici. Zemřel několik dní poté – 5. února 2010.

Pozvání pro Jana Pavla II. P. F. 1995

Rozdávání básní při příležitosti narozenin.

Když jsem z Opavy odcházel na své první samostatné místo, teprve mi došlo, jakým dobrem bylo pro mne spolupracovat s otcem Josefem a jak mne v mém budoucím kněžském životě svými postoji a zásadami ovlivnil. S odstupem času to vnímám stále víc. Dnes, po jeho smrti, opravdu Pánu děkuji, že mi dal milost kráčet vedle tohoto člověka, a musím říci, že velmi poci-

ťuji jeho ztrátu. A těším se, že se jednou znovu setkáme v domě našeho Otce. Martin Šmíd 1. Vladimír Neuwirth (12. 8. 1921 – 22. 5. 1998), katolicky orientovaný filosof, překladatel, publicista, zakladatel Společenství, v r. 1961 odsouzen na 14 let, v r. 1968 propuštěn na amnestii. V emigraci spoluzakladatel laického katolického sdružení Opus bonum. (Pozn. red.)

Foto: archiv zpravodaje Cesta, Opava

vlastnost připadala už ne jako hendikep, ale jako veliká ctnost, kterou oceňovali mnozí Opavané – nejen ti, kteří chodili na bohoslužby. Došlo mi, že v jeho případě to není naivita, ale láska, s níž ke všem přistupoval. Během své služby jsem měl více možností se setkat s jeho poezií. Poprvé ve větší míře to bylo na jeho recitálu, kdy jsem byl upřímně řečeno uchvácen, a uvědomil jsem si bohatství jeho duše a jeho života, který mnohdy nebyl jednoduchý. Byl jsem pak vždy vděčný za každou báseň, kterou jsem od něj dostal, protože jsem v nich nalézal velikou hloubku jeho vztahu k Bohu a k lidem. I tímto způsobem vydával svědectví vlastního života. Měli jsme samozřejmě i společné chvíle rozhovorů o záležitostech církve a života, kdy jsem viděl, jak žije v duchu Hnutí fokoláre, které poznal od jednoho z mých předchůdců P. Pavla Jančíka, a jak má toto hnutí v srdci. Dost často, a to i v poslední době, mi zdůrazňoval, že je třeba být více aktivní a vnášet ducha jednoty do života církve i společnosti. Měl zájem o ostatní známé kněze z Hnutí i o zdravotní stav Chiary Lubichové v době její poslední nemoci. Viděl jsem, jaké úsilí věnoval tomu, aby si s lidmi porozuměl. Byl to člověk velikého naslouchání a ovládal veliké umění dialogu. To dokazovalo též množství a různorodost lidí, kteří přicházeli za ním na faru. Bylo pro něj velikou bolestí, když s někým nenalezl společnou řeč, a to zvláště tehdy, když se jednalo o kněze. Byly i chvíle, kdy jsem ho viděl rozčileného, to ale netrvalo dlouho a končilo to většinou tím, že řekl: „Pojďme se raději pomodlit!“

Foto: archiv Domova svaté Zdislavy

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Při předávání farnosti P. Marie v Opavě.

Čekáme na Tebe s nadějí Tato zem je i Tvoje zem Tento lid je i Tvůj lid Tvá otcovská náruč je stále otevřená pro boží i neboží lid Ať české nebe má o hvězdu víc ať také v nás přibude světla abychom nebloudili na cestách našich každodenních Ať Tvoje hůl změní se v měděného hada abychom jako Izrael na poušti nevěrností pohledem důvěrným byli uzdravováni Chceme Tě přivítat nejen chlebem a solí u společného stolu Sami sebe nabízíme jak obětní dar Ať příchod Tvůj je výzvou pro všechny tenkrát i nyní umlčované pro lásku pro pravdu pro spravedlnost (Ze sbírky Josefa Veselého: P. F. – Pozdravení přátelům, Trinitas, Svitavy 2005)


5

LIDÉ A UDÁLOSTI

Zkušenost církve z doby pronásledování P. Jordán Jaromír Vinklárek, OP

Tiskové středisko ČBK uspořádalo ve středu 10. února 2010 kulatý stůl, u něhož se sešli historik doc. Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR, biskup Ladislav Hučko, apoštolský exarcha Církve řeckokatolické a P. Jordán Jaromír Vinklárek OP, kteří přednesli své příspěvky a následně odpovídali na otázky novinářů a zájemců o historii.

V

úvodu setkání objasňoval historik Jaroslav Šebek důvody rychlého nástupu komunistické ideologie v Československu po roce 1945. Nejprve zdůraznil úlohu mezinárodně politické situace, jež byla dána výrazným vlivem Sovětského svazu na utváření podoby poválečné Evropy. Vítězství v bojích na východní frontě zajistila Stalinovi legitimitu k prosazení jeho požadavků při jednáních na Jaltské konferenci, která přispěla k mocenskému rozdělení Evropy na západní a východní blok. Další důvod měl mnohem hlubší kořeny, které sahaly až do 30. let 20. století, kdy Evropa prožívala hlubokou krizi liberální demokracie a parlamentarismu, umocněnou navíc krizí sociální a ekonomickou. Reakcí na tuto situaci byl nástup autoritativních a antidemokratických hnutí pravicové orientace, který v řadě evropských zemí vedl k odcizení značné části občanů od principů a zásad demokracie. Po válce byly pravicové systémy zcela zdiskreditovány a Evropou se šířila snaha dosáhnout sociální spravedlnosti

6


a změny systému. V západních demokraciích probíhala strukturální transformace, v níž se výrazně prosazoval sociální akcent. Ve východním bloku nastoupily autoritativní systémy levicově orientované, v podobě zformování sovětského mocenského bloku. Tato změna společenské mentality přispěla k tomu, že řada lidí, kteří dříve náklonnost k socialistickým idejím nepociťovali, je začali po roce 1945 nekriticky přijímat a záměrně přehlíželi hrůzy stalinských politických procesů v Sovětském svazu z 30. let 20. století. Tyto skutečnosti zapříčinily, že v relativně svobodných volbách roku 1946 získala KSČ v Československu většinu, sestavila svou první vládu ve spolupráci s demokratickými stranami a mohla si dál budovat pozice pro převzetí moci. ZÁSAHY KOMUNISTICKÉHO REŽIMU VŮČI ŘEHOLNÍM ŘÁDŮM Hned po únoru 1948 zlikvidoval komunistický režim opoziční politické strany a demokratické elity, čímž se katolická církev ocitla v roli poslední rezistentní síly ve společnosti, která si ještě zachovávala autonomii. Brzy se

režim zaměřil také na ni, perzekuci byli vystaveni sídelní biskupové a jejich nejbližší spolupracovníci, řeholní řády, kněží i aktivní laici. Řeholní společenství patřila v meziválečném období k nejvíce se rozvíjejícím strukturám uvnitř katolické církve. Široká škála činností a vliv na velké množství věřících komunistický režim znepokojoval. Během podzimu 1949 začal připravovat represivní zásah proti řeholím, který dostal konkrétní podobu 20. ledna 1950, kdy předsednictvo ÚV KSČ přijalo plán na likvidaci mužských klášterů pod pracovním názvem „Akce K“ (kláštery). Pro zdůvodnění likvidace klášterního života uskutečnili komunisté monstrproces s deseti řeholními představenými, který probíhal od 31. března do 5. dubna 1950. Většina z řeholníků dostala vysoké tresty: Ivan Mastiliak doživotí, Vít Tajovský 20 let, Augustin Machalka 25 let, František Šilhan 25 let, Silvestr Braito 15 let, Jan Evangelista Urban 14 let, Adolf Kajpr 12 let, František Mikulášek 9 let, Jan Blesík 10 let a Stanislav Barták 2 roky těžkého vězení. Samotná „Akce K“ proběhla ve dvou etapách: první v noci ze 13. na 14. dubna 1950 a týkala se největších a nejpočetnějších řádů – jezuitů, salesiánů, redemptoristů a františkánů. Druhá část akce začala o čtrnáct dní později a vztahovala se na všechny zbývající řády. Ozbrojené oddíly Bezpečnosti většinu řeholníků eskortovaly do vybraných internačních klášterů, kde strávili v přísné internaci několik let. Přepadení kláštera přiblížil P. Jordán Vinklárek: „Na sv. Jaroslava, 27. dubna večer, se najednou vynořila na zahradě rojnice mužů v kožených pláštích a kráčeli ke klášteru. Tam nás shromáždili. Mohli jsme si vzít s sebou jen ty nejnutnější věci, každý měl u sebe estébáka, který sledoval, co si dotyčný bere. Autobusem jsme pak odjížděli do neznáma, někteří se domnívali, že nás čeká ´Sibiř a kulka za uši´, jak se tenkrát říkalo. Nakonec to byl Broumov, tam už nás vítali ostatní.“ Po půlroce přeřadili mladší řeholníky do Pomocných technických praporů, kde zůstali čtyřicet měsíců: „Tady se společenství velice osvědčilo – řády, které předtím byly rozhádané, najednou našly

cestu k sobě. Když jsme se rozcházeli, zjistili jsme, že se máme rádi.“ Legalizaci zákroku režimu proti řádům měla zajistit rozsáhlá propagandistická kampaň v médiích, která kláštery prezentovala jako špionážní centra, kde se ukrývali nepřátelé státu, zbraně, vysílačky a ilegální tiskárny. Po likvidaci klášterů komunistické vedení jakoukoli aktivitu řádů prohlásilo za ilegální. Teprve v době Pražského jara proběhla snaha o obnovu působení a přijímání řádového dorostu, kterou ukončila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Proti ženským řeholím připravil režim zásah v podobě „Akce R“ (řeholnice). Ta začala během léta a podzimu 1950 a probíhala v několika etapách. Stejně jako v případě mužských řeholí došlo k internaci řeholnic na vybraných místech, především v Broumově, kde sestry pracovaly v továrnách, a teprve v průběhu druhé poloviny 50. let se pozvolna vracely zpět do nemocnic a charitativních zařízení. Likvidaci řádů provázely velké monstrprocesy. V letech 1948–1964 se uskutečnilo více než 170 procesů s řeholníky, v nichž odsoudili 360 řeholníků k souhrnnému trestu 2100 let. V 50. letech proběhly i procesy s představitelkami ženských řeholí. Zde byl represivní tlak menší, odsoudili kolem 150 řeholnic,

Doc. Jaroslav Šebek

Fota: Jan Štěpančík

LIDÉ A UDÁLOSTI

Mons. Ladislav Hučko

většinou k trestu od dvou do pěti let. I zde však existovaly výjimky, například Žofie Bohumila Langrová, generální představená boromejek, dostala 20 let, Marie Vintrová, představená kláštera v Rajhradě 17 let, a Marie Vojtěcha Hasmandová, pozdější představená boromejek 8 let (u této řeholnice byl v brněnské diecézi v roce 1996 započat proces blahořečení). Nejrůznější formy šikany a perzekuce ovšem pokračovaly i v 70. a 80. letech. ZÁSAH PROTI ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVI O málo reflektovaném tématu násilného přičlenění řeckokatolické církve k pravoslaví hovořil biskup Ladislav Hučko. Nejprve poukázal na snahu komunistického státu podřídit si církev a vytvořit z ní státní církev, což se mu přes značné úsilí nepodařilo. Přesto však zaznamenali alespoň dílčí úspěch – direktivním zásahem včlenili řeckokatolickou církev do církve pravoslavné, která v té době byla velmi loajální k režimu. Vznikla tak paradoxní situace, kdy stát sice náboženství přímo nezakazoval, ale určoval, ke které církvi mají lidé patřit. Zlomovou situací se stal takzvaný prešovský lžisobor, konaný 28. dubna 1950. Historik Mlynárik celou akci popsal takto: „Ačkoliv byla velkoryse naplánována, scvrkla se na frašku. Stala se trapnou záležitostí, ama-

térsky zorganizovanou a nedotaženou podle plánu do velkolepého konce. Tím, že probíhala pod sovětským patronátem, v přímé dohodě s ruskou pravoslavnou církví a moskevským patriarchou, přesáhla vnitrostátní rozměr a stala se záležitostí mezinárodní, pozorně sledovanou i na Západě. Straničtí funkcionáři zanechali dočasně politické práce na vesnicích a stali se náboženskými agitátory pro pravoslaví. Bylo to k pláči i k smíchu.“ Čím dál byl kdo od víry, tím horlivěji se na tomto bezpráví podílel. Až v roce 1968 dal komunistický režim tento nenormální stav alespoň částečně do pořádku. CO PRONÁSLEDOVÁNÍ CÍRKVI PŘINESLO? Biskup Ladislav Hučko viděl škody řeckokatolické církve především v oblasti morální, neboť se lidé naučili přetvařovat a pak v rovině materiální, protože se snížil počet věřících a bylo zabráno mnoho majetku. Ti, kteří zůstali věrni své víře, přesto tvořili na Slovensku stále výraznou část. V Čechách byla situace složitější, ani po roce 1968, kdy došlo k obnovení řeckokatolické církve, jí úřady nepovolily působit jinde než v Praze. Samotná perzekuce přinesla do života věřících reflexi základních otázek života: „Naše víra se od počátku živí svědectvím mučedníků, kterých bylo zde v Čechách a na Moravě dost. Z Moravy pocházel blahoslavený mučedník, redemptorista Dominik Trčka, v Čechách působil dnes již vzpomínaný kandidát blahořečení Ján Mastiliak, působil zde i blahoslavený biskup Vasil Hopko a další. Z jejich svědectví čerpá nejen řeckokatolická církev, ale i obecně církev katolická, protože jejich mučednictví nepocházelo jen z toho, že byli pronásledováni, ale proto, že patřili k východnímu obřadu a svědčili o jednotě církve.“ P. Vinklárek dodal, že podle jeho zkušenosti útlak církvi duchovně prospěl – to, co muselo odpadnout, odpadlo. Přineslo to také návrat k blahoslavenstvím – chudobu. Samozřejmě došlo i ke zradám z řad duchovenstva, protože ti, kteří jsou voláni, jsou voláni ke kříži. Na závěr připomněl Greenova slova: „Ani v dobách tmy se nemusíme bát o svou církev. Našich nepřátel je jistě více než nás. Ale více je našich zemřelých a těm patří církev ještě více než nám. A zemřelí našich nepřátel už jsou také na naší straně.“ Stanislava Vodičková


7

RODINA k novým horizontům jejich osobního příběhu. Letošní kongres snoubenců, který pro mladé připravilo hnutí Nových rodin, proběhl od 13. do 16. února. Z České republiky tu bylo deset párů. Přednášky odborníků z oblasti psychologie, sexuologie, manželského práva a teologie střídaly velmi otevřené a konkrétní zkušenosti manželských párů. Mladí lidé mohli slyšet o tom, jak spolu plnohodnotně komunikovat, jak projít případnou partnerskou krizí, jak vést rodinný rozpočet, jak vychovávat děti, jak žít a čerpat ze svátosti manželství po celý společný život. Součástí programu byly i chvíle vyhrazené jen pro dvojice k jejich vlastní reflexi. Každou skupinu doprovázel manželský pár, který moderoval večerní setkání ve skupině, nebo byl k dispozici pro osobní rozhovory s jednotlivými páry. Den za dnem se vytvářela a prohlubovala krásná atmosféra, která vyvrcholila zábavným večerem, kde každá jazyková skupina mohla přispět svými nápady či svými talenty.

Společné foto.

Snoubenci v Sassone

A

ž při bližším pohledu na tyto krásné mladé lidi bylo vidět, že stejně zamilovaně vypadají jak Italové, tak Slováci, Češi, Španělé nebo i snoubenecký pár z Venezuely. Přemýšlivého pozorovatele pak snadno mohlo napadnout, že citované motto chce přítomné přivést Fota: Ondřej Voráček

„Je jen jedna Láska“ – zněl nápis na dekoračním panelu v průčelí sálu karmelitánského střediska v Sassone poblíž Říma. Člověku se na první pohled mohlo zdát, že je to snad nějaký omyl, protože tu bylo přibližně 250 párů snoubenců a tedy 250 originálních a nezaměnitelných lásek.

Na letišti.

8


Rádi bychom se po návratu z kongresu rozdělili o několik osobních dojmů. Jmenujeme se Mirek a Lída Barešovi a jsme manželé už téměř 23 roků. Doprovázeli jsme skupinu snoubenců z České republiky. Musíme opravdu dosvědčit, že chvíle prožité v Sassone byly skutečně moc krásné a obohacující jak pro ty, kteří se na manželství připravují, tak i pro nás, kteří se v tom učíme chodit už nějaký ten pátek. Přítomnost té jedné jediné Lásky, kterou je Bůh sám, jsme mohli pociťovat všichni. Mladí byli velmi otevření, pěkně se s nimi povídalo a samozřejmě nechyběl ani jejich humor a radost. Rozhovory s nimi byly opravdovým dialogem. Nebyli jsme to při setkáních jen my, kteří rozdávali své „rozumy“, byli to mladí, kteří kladli zajímavé otázky a společně na ně hledali odpovědi. Jak se spolu modlit, jak spolu hospodařit, jak aplikovat přirozené plánování rodičovství, jak si zorganizovat svatbu atd. A my jsme mnohdy jen poslouchali a byli mile překvapení jejich názory a přístupy. Na závěr jednu naši společnou zkušenost. Program běžel a byl nádherný. „Vyměnili“ jsme naše tři děti za dvacet

Foto: L. a M. Barešovi

RODINA

Při přednášce v sále.

zamilovaných „dětí“ a bylo nám s nimi moc pěkně (nehádaly se, poslouchaly…). Nebylo těžké soustředit se na přítomnost, přestože naše nejstarší dcera se v těch dnech toulala po Sýrii a Libanonu. Nečekané překvapení přišlo v neděli večer v podobě SMS od šestnáctileté mladší dcery: „Nemůžete přijet? Jsem sama doma, mám horečku a vůbec se mi nechce jít do toho mrazu ke králíkům se senem.“ Kdyby mi na hlavu spadla cihla, asi by se mi v ní myšlenky motaly úplně stejně. Nastal boj o to, co mám dělat jako matka a zdravotní sestra vzdálená 1200 km, jak pomoci, když přece teď nemůžeme odjet a navíc letenky máme až na čtvrtek, a jak zde zůstat a svou starost odevzdat. Nejdřív nastoupila technika v podobě mobilu, a pak dobrá vůle mnohých. V pondělí ráno přijel domů syn, aby se postaral o nemocnou Annu, a taky o králíky, slepice… Velmi ochotně se místo do školy dostavil domů. Dcera se hned ráno vypravila na středisko. Doktorka se sestřičkou už na ni čekaly. Obě patří do farního společenství, a tak jsme věděli, že je v dobrých rukách. Jenže bylo potřeba zajet do 30 km vzdáleného Brna na ORL, protože zánět v krku byl masivní a mandle obrov-

ské. Tady vypomohl jeden náš kamarád. Vojta rád zůstal doma ještě v úterý a lékařka telefonicky kontrolovala, jestli není něco potřeba. Ve středu začala zabírat antibiotika a přestaly teploty. V pátek jsme se vraceli s obrovskou vděčností Bohu a všem, kteří pomáhali tuto situaci řešit. Tak takhle funguje

farní rodina! Myslela jsem na to, jak na kongresu při přednáškách bylo mimo jiné řečeno i to, že „rodina se pohybuje mezi intimitou a otevřeností“. A že není dobře, aby se uzavřela jen pro sebe. Tato zkušenost byla ovocem života našeho společenství. M. a L. Barešovi

NĚKOLIK MYŠLENEK Z TĚCH, KTERÉ NA KONGRESU ZAZNĚLY Čím více roste láska mezi námi, tím více ji potřebujeme dávat dál. Prostředky komunikace se mění. Potřeba komunikace zůstává. I moje chyby jsou zahrnuty v Boží lásce, protože je dovolil ON. Závazek k lásce navždy je „zakódován v naší DNA“. Stačí kapka vody, a může se v ní odrážet celé slunce. Láska mezi mužem a ženou je odrazem lásky Boha. Lidská láska čeká, ale ta nadpřirozená dává. Něžnost je pozorností srdce. Mnoho manželských krizí pochází z toho, že chybí něžnost. Samotný sexuální vztah může být jen zdáním intimity a dialogu, může být jen maskou. Míjí léta a může nastat zdání stejnosti (nudy). Ale člověk se mění, a to pomáhá lásce, aby byla stále jiná (nová).


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Mít jedinou myšlenku Uvádíme dopis Chiary Lubichové, který napsala a nechala kolovat mezi tehdy již početnou skupinou děvčat, která ji následovala, protože nebylo možné každé z nich odpovědět osobně. Můžeme si všimnout, s jakou autoritou hovoří ke skupině, kterou již po tři roky vede, a která se neustále rozrůstá. Skutečnost, že má napsat jediný dopis všem, ji nutí, aby sdělila to, co je pro její život podstatné. Je to jednota, která, jak říká v jednom svém dopise z té doby, je „nebeský pokoj, plnost radosti, dokonalé světlo, které osvětluje tu nejhlubší temnotu, nejhoroucnější a nejčistší Láska… je to Ježíš“. Chiara spojuje toto tak životně důležité slovo s myšlenkami, které jsou jí drahé, jako víra v Boha-Lásku, volba jeho jediného, Boží vůle či být druhým Ježíšem. Silvestr 1947

N

EJDRAŽŠÍ SESTŘICKY, BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ,

v těchto dnech jsem dostala velmi mnoho dopisů a nevím, jak na všechny odpovědět. Postupně učiním zadost své povinnosti, neboť vás všechny – každou z vás – miluji tak, jak miluji Ježíše, který mi vás dal ve své velké dob-

10


rotě za sestry ve víře, jež musí přemoci svět. Ve vašich dopisech čtu, že nás on spojuje v silné jednotě a že naše srdce zní jediným slovem, které nám dává pokoj a útěchu, slovem Bůh. V něm buďme všechny sjednoceny. Kráčejme pevně v našich nesmírných předsevzetích. Víra, že on nás miluje, nám dá ta největší vítězství. Dělejte všechno, co vám říkám, abyste

se nedopustily pošetilosti jako ten, kdo ví a nekoná. Mějte v mysli jen jednu jedinou myšlenku. Velcí svatí se vždy formovali jedinou myšlenkou. A naše myšlenka je tato: JEDNOTA „Ano, Otče!“ Buďme Ježíšem! Buďme jeho obrazem a v každém přítomném okamžiku opakujme jeho vůli: „Ano, Otče!“ Ano, ano, ano, vždy a pouze ano. Toto ano vám dá účast na naší jednotě, která existuje pouze v Bohu. Jeho vůle nás spojuje a poutá nás k němu a k sobě navzájem. Ano. JEDNOTA: Chci to, co chce on, buď jeho vůli, nebo smrt. JEDNOTA: Přímá komunikace s Bohem trvá, jestliže v přítomném okamžiku radikálně umrtvujeme všechno, co není Bůh. Chci jen Boha. Jedině on je vším! JEDNOTA: Mezi námi, v tomto úžasném společenství duší rozesetých po světě, semknutých a spojených pouze láskou Boha! Drahé sestřičky, svět má svá lákadla a svá potěšení. Nebuďte ze světa. Postavte se světu. Mějte ho v nenávisti. Zanechá vám pouze hořkost a rozčarování v duši, neboť jste stvořené pro nebe. Zůstaňte ve světě, abyste ho provoněly liliemi, abyste svým životem hlásaly, že důvěřujete tomu, který přemohl svět. Mějte však na paměti, že svět je chladný a že chceme-li dát všechno tomu JEDINÉMU, který nás v tomto čase i na věky doopravdy miluje, musíme mít stále v duši horoucí plamen. Jednota se sestrami vám přinese sílu, odvahu, pomoc, neboť věříme ve společenství svatých. Bude-li nás ohrožovat chlad světa, obraťme pohled do výše, tam, kam nás předešlo již tolik duší, volejme svaté, semkněme se s nimi v jednotě, abychom zůstaly věrné až do smrti a dostaly korunu života tam nahoře, kde se navzájem budeme očekávat, abychom tam pak všechny společně celou věčnost přebývaly a hleděly na Ježíše, kontemplovaly a milovaly toho, který je jediným poutem, jež nás spojuje – blízké i vzdálené.

SPIRITUALITA JEDNOTY

Tajemství jednoty Fota: archiv

Dopis, publikovaný poprvé v plném znění, je z roku 1948. Je adresován mladému knězi, kapucínovi Bonaventurovi Marinellimu z Malẻ poblíž Tridentu. Chiara byla již čtyři roky vedena Bohem, který jí dával stále nověji a hlouběji pochopit evangelium. Proud světla, který z ní tryskal, se nedal zadržet: „Chtěla a mohla bych mluvit do nekonečna…“ Podstatu jejího charismatu lze shrnout do slov jednota a opuštěný Ježíš. V tomto samotném srdci křesťanské víry Duch odhaluje, jako u sv. Pavla (viz Flp 2), nerozlučné pouto, které spojuje obě skutečnosti. „BOŽE MŮJ, BOŽE MŮJ, PROČ I TY JSI MĚ OPUSTIL?“ 30. března 1948

D

RAHÝ BRATŘE V JEŽÍŠI,

jakmile jsem dostala váš dopis, utíkala jsem do města. Ježíš měl být tím prvním i posledním svědkem radosti, která se zmocnila celé mé duše. Ano, nemohlo tomu být jinak. Jsem přesvědčena, že jednota ve svém nejduchovnějším, nejniternějším a nejhlubším aspektu může být pochopena jenom tou duší, která si Boha zvolila za svůj úděl v životě… Ježíše opuštěného, který křičí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Bratře, když jsem u vás nyní nalezla pochopení toho, co je tajemstvím jednoty, chtěla a mohla bych mluvit do nekonečna. Vězte, že Ježíš opuštěný je všechno. Je zárukou jednoty. Každé světlo o jednotě pochází z toho výkřiku.

Vybrat si ho za jediný smysl, jediný cíl, cíl vlastního života a… zrodit pro jednotu nekonečné množství duší. Kniha světla, kterou Pán píše do mé duše, má dvě strany: Jedna je zářivá strana tajemné lásky – jednota. Druhá je zářivá strana tajemné bolesti – Ježíš opuštěný. Jsou to dvě strany jedné mince. Všem duším ukazuji stranu jednoty. Pro mne a pro duše v první linii jednoty jediné VŠECHNO JE JEŽÍŠ OPUŠTĚNÝ.

Vystoupit na vrchol nejvyšší opuštěnosti je to, co jsme si zvolily. Druhým jednotu, nám opuštěnost. Jakou? Tu, kterou zakusil Ježíš (který se stal člověkem, aby nás zbožštil): nejvyšší bolest, souhrn všech bolestí, bolest velkou jako… Bůh! „Bože můj, Bože můj, proč i Ty jsi mě opustil?“ A hledat ho jako snoubenka z Písně písní – to je naše nejvyšší povinnost, nás, vržených nekonečnou láskou do první linie.

Hledat ho v bratřích hříšnících… bez Boha! Tam je on, který křičí: „Bože můj, Bože můj…“. Hledat ho v opuštěnostech vnějších, ale především vnitřních a hlubokých… Ve všech, které on sám zaseje na cestě života. Bratře, není radost plnější a trpčí, než když je duše zavěšena mezi nebem a zemí – SAMA S NÍM SAMOTNÝM, OPUŠTĚNÝM I OTCEM, A PŘECE BOHEM! Ach bratře! Jestliže se dáte na tuto cestu, velmi brzy zakusíte stigmata opuštěnosti! Pán vyhloubí ve vašem srdci nekonečnou prázdnotu… a vy ji ihned naplníte Ježíšem opuštěným. A už nikdy nebudete sám. Dokonce toto tajemství lásky a bolesti proniknete do hloubky, celé je pochopíte a přesto zůstane tajemstvím. Ale přitom je budete milovat a láska vás udělá silným, abyste sjednocoval všechno, co je rozdělené. Bratře, ne všichni chápou tato slova. Nedávejme je každému. Ať opuštěná láska vidí kolem sebe jenom srdce, která ji chápou. Ta srdce, která pocítila, že tato láska vstoupila do jejich života a dala jim řešení všeho. Ostatním jednotu, nám opuštěnost. Ano, protože snoubenka nemůže být jiná než snoubenec. Ježíšovi chybí Bůh. Abychom ho utěšili, slibme mu, že mu vždycky darujeme přítomnost Ježíše mezi námi. „Kde jsou dva nebo více… tam jsem já.“ A Ježíš utěší Ježíše, který křičí. Mého Ježíše! Našeho Ježíše!

od Ježíše opuštěného


11

CITADELA

12


Díky Chiaře! Chiara Lubichová, od jejíž smrti 14. března uplynuly dva roky, zasvětila svůj život velkému ideálu: Přivést k Bohu svět uzdravený z každého rozdělení, obnovený univerzálním bratrstvím.

Manželé Hyršlovi a Petr Štěpán při autogramiádě.

svou úctu Chiaře Lubichové a potvrdil i jménem Svatého otce, že vaše charisma je jedním z největších charismat a patří k největšímu bohatství posledního půlstoletí života církve. S vděčností bych také rád připomněl, co jste udělali v této zemi, v České republice pro to, abyste uchovali a posílili živou víru.“ A vyzval členy Hnutí: „Pokračujte v tom, abyste se formovali ve škole lásky, která pochází od Boha. (…) Děkuji vám za vaše charisma,

jsem vděčný za charisma, kterým žijete, a jsem vděčný za vlídnost, kterou šíříte v tvrdém a chladném světě, abyste tak vytvářeli křesťanštější atmosféru.“ Dalšího dne byl Chiaře Lubichové a plodům Díla, jemuž dala život, věnován nedělní podvečer ve vinořském Centru Mariapoli. V programu, v němž se prolínala hudba s mluveným slovem, se hovořilo s velkou vděčností o těch, kteří stáli u zrodu Hnutí v tehdejším ČeskosloFota: Markéta Jírů

„D

nešní výročí je pro nás příl e ž it o s t í děkovat B ohu za velký dar, kterým je Chiara pro lidstvo, a vrátit se k životodárné síle charismatu jednoty, které přijali za své lidé různých kultur, tradicí i vyznání,“ píše k tomuto výročí ve svém dopise prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce. Její slova byla přečtena na závěr slavnostní mše, kterou 13. března celebroval kardinál Miloslav Vlk spolu s apoštolským nunciem Mons. Diego Causerem a šesti kněžími v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze – Karlíně. V homilii, kterou pronesl kardinál Miloslav Vlk, zazněla velká vděčnost Bohu za charisma Chiary Lubichové, které se – tak jako jiná – zrodilo ve 20. století k velkému obohacení života církve. „Dar Ducha Svatého, který jí byl dán, přijala uprostřed války, uprostřed století, které bylo poznamenáno ideologiemi nenávisti.“ Právě tehdy zaznělo „Bůh je Láska“ a zrodilo se „charisma lásky“. Přineslo světlo do doby, která pociťovala absenci Boha, kdy se říkalo „Bůh je mrtev, Bůh není“, charisma, které znovu objevilo blízkost Boha a dalo zakusit přítomnost zmrtvýchvstalého Krista. „Jde o dílo Boží,“ řekl, a jestliže „Chiara odešla do ráje, neznamená to, že něco skončilo. Jedná se o novou etapu dějin Díla“, protože jde v nezmenšené síle kupředu. Ke konci promluvy vyslovil přání, aby Hnutí bylo právě v dnešním světě „šiřitelem naděje a radosti“. Na závěr mše svaté zazněla slova apoštolského nuncia: „Rád bych poděkoval především vám, přítomným členům Díla Mariina, a vyjádřil

Slavnostního odpoledne se zúčastnil také vinořský starosta F. Švarc (vpravo).

vensku. Velké poděkování neodmyslitelně náleží Terese Cifaldi, která v roce 1969 přijela do Československa a po dobu čtyřiceti let předávala a předává spiritualitu Chiary Lubichové svým životem a příkladem. Mezi těmi, kdo tuto spiritualitu přijali za svou a významně se mohli angažovat po pádu komunistického režimu, byl zmíněn kardinál Miloslav Vlk a další biskupové nebo též Josef Lux. Další vzpomínky patřily některým epizodám ze života Chiary Lubichové a těm, kteří jí stáli na počátku poblíž a charisma je osobně zasáhlo. Znovu zde zazněla slova, vystihující neuhasitelnou touhu Chiařina srdce: „Ve tvůj den, můj Bože, přijdu k Tobě s mým nejbláznivějším snem – přinést ti svět v náručí.“ Vzpomínky doplnila část videozáznamu s rozhovorem z poslední doby, v němž Chiara Lubichová hovoří jednoduše a prostě, ale strhujícím způsobem o své lásce k Bohu. Manželé Květa a Zbyněk Hyršlovi své životní vyznání vděčnosti charismatu jednoty vložili do knížky nazvané Díky Dílu, kterou zde představili a kterou obohatil svými ilustracemi Petr Štěpán. Autorské čtení, které zaznělo v rámci programu, přiblížilo pohnutku vzniku knihy: „To, co toužíme udělat, je vydat svědectví. O Dílu u nás a v nás, o tom, co znamenalo v životě jedné dvojice.“ Také slova Petra Štěpána výstižně shrnula vše, co zde bylo vyřčeno: „Milost, která nám byla v těchto čtyřiceti letech svěřena, si naštěstí razí své vlastní, často netušené cesty. Tato životadárná jiskra aktualizující křesťanskou zvěst doutná a žhne na mnoha místech.“ Ludmila Šturmová


I V.

13. Chiařin komentář k textu z roku 1986 na jednom setkání Školy Abba. 14. Srov. Platón, Obrana Sókratova.

Zlovolní se chovají podle své logiky, avšak žít Slovo umožňuje vstoupit do jiné logiky, která zlovolným uniká: to, o co mne pachatel zla připraví, mne činí – pokud to prožiji jako Boží slovo – svobodnějším k uskutečnění vyšších cílů. Jestliže mi zlovolný uzavře cestu, ukáže mi tím na cestu, která je pro mě skutečně určena, pokud zlo prožiji jako Slovo. Musíme utrpět zlo, abychom pochopili a uskutečnili to, co jsme v reakci na ně pochopili a učinili? Jistě že ne. I jinými dobrými způsoby bych se stal svobodnějším a našel cestu. Ale Slovo mi umožňuje korigovat události – ne události samotné, ale to, co ve mně způsobí – stejně jako chyba v dětské úloze umožňuje učiteli slovo škrtnout a napsat místo něj nové. Chybné slovo bylo napsáno, zůstává skutečné, ale moje úloha pokračuje dál se správným slovem. Člověk obrácený k Bohu se totiž ve všech dobách učil prožívat události současně dvěma způsoby: jako věci, které se dějí z vůle vnější moci (zlý čin, přírodní katastrofa), a jako události vnitřní, na nichž se podílí Bůh. Proto se člověk obrácený k Bohu tváří v tvář zlu ptá: co mi chceš ty, Bože, ve skutečnosti říct touto chybnou či nesmyslnou věcí, kterou zlí lidé udělali? Příkladem může být Sókrates, proti němuž byl vedený proces, který skončil jeho smrtí. Sókrates se během všech fází procesu obracel k Bohu a vnitřně hodnotil význam toho, co se děje. Rozhodoval o svých skutcích na základě významu, kterého se dobral v rozhovoru s Bohem a který jeho žalobcům zcela unikal, protože jednali podle toho, co se dělo mimo Sókrata. Sókrates na konci své cesty naplnil úkol, který mu Bůh svěřil, protože reagoval spravedlivě na nespravedlivý úklad (který nespravedlivým zůstává), který na něj zlovolní nastražili14. Boží slovo chápané jako život zemřelého a zmrtvýchvstalého Ježíše, jak je podává Chiara, je plným výrazem tohoto pohledu. A tak se tomu, kdo žije Slovo, zdají strůjci zla jako nevědomé a bláhové loutky, které si myslí, že vládnou dějinám, zatímco jen promarňují své životy při strojení nicotných úkladů. Kdo žije Slovo, může opravdu říci: Jak mne pozvedají moji nepřátelé! (Pokračování) Antonio Maria Baggio

I.

xistuje ještě jiný způsob, jak vyslovit „Boha“, radikálně protikladný ke způsobu, jak jej vyslovil Ježíš opuštěný. Je jím radikální rouhání, které Boha nepopírá, ale po způsobu nacistického „Gott mit uns“ chce říkat Bohu, kde je jeho místo a co má dělat. Je to slovo, které chce Boha vlastnit a použít ho ke svému účelu. Ve výroku „Gott mit uns“ je vyjádřeno delirium všemohoucnosti, jímž se nějaká lidská skupina prostřednictvím ideologického myšlení a totalitního jednání prohlašuje za dokonalou. Fenomén nacismu obsahuje v extrémní podobě velké „pokušení“, které v sobě skrývá západní člověk a které dozrává v průběhu moderní doby, je neustále latentně přítomno a periodicky v různých formách exploduje, dnes zvláště v aspektech masové kultury. Spočívá v tendenci zmocnit se vlastní dokonalosti, míněné jako vlastní soběstačnost, kdy se člověk vnímá jako dokonalý, ale nepřijímá fakt, že mu tato dokonalost byla dána, že je to dar, za nějž má být vděčný Jinému. Neuznává vzory, příčiny, autority, jichž je potomkem. Nechce říci o sobě: „já pocházím z…“. Jinou věcí je existenci Boha jednoduše popřít a realisticky vzít na vědomí vlastní nedokonalost. Předchozí „pokušení“ spočívá v pokusech „zmocnit se“ idey Boha, přisvojit si jeho dokonalost, v touze být sám sobě vzorem, být tedy Slovem i Tím, kdo je vyslovuje. To však u člověka vyvolává „zkrat“ a ztrátu smyslu toho, co říká. Nacismus je jen jeden příklad, i jiné systémy si přivlastňovaly a přivlastňují prostřednictvím totalitního uspořádání vlastnosti jako je autonomie, neomylnost a všemohoucnost, které se tradičně přisuzují Bohu. Výkřik Ježíše opuštěného není výrazem vlastnění, naopak, je to akt, jímž Ježíš vyznává, že náleží Bohu, že je natolik Jeho, že jím

E

Slovo u Chiary Lubichové

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY

13

TEOLOGIE JEDNOTY

může být opuštěn. Pouze Ježíš je totiž v takovém vztahu k Bohu, že ho může nazývat „svým“ a prožívat tedy i opuštěnost. Ve „výkřiku“ – jak toto zvolání definuje Chiara – právě tím, že Ježíš opuštěný vnímá své nebytí, nepotvrzuje sebe, ale Jeho. „Bůh“ Ježíše opuštěného je navrácení božskosti Bohu, prohlášení z nejzazšího bodu lidství, z ne-božství: „Ty jsi“. Je to tvrzení, které Ježíš prohlašuje o Bohu z místa protikladu Boha. Paradoxně, avšak reálně, je výkřik, jímž Ježíš žádá Boha, aby mu odhalil smysl, právě tím mocným Slovem, které ho nově vyjadřuje.

Boží slovo, tak jak je vysvětluje Chiara, dává možnost prožívat podobné situace, aniž by se člověk nechal logikou zla pohltit. Boží slovo umožňuje přijmout těžkosti a utrpěné zlo jako lásku a prožívat je jako „negativní část“ Božího slova. Událost v našem životě, která je zlá sama o sobě i pro úmysl toho, kdo ji způsobil, chápeme a posuzujeme v celém lidském kontextu příčiny a následku a činíme všechna opatření, která vyžaduje spravedlnost a opatrnost, ale zároveň ji vnitřně prožíváme jako Boží slovo. K tomu dochází, když v utrpěném zlu rozpoznáme ukřižovaného a opuštěného Ježíše, jeho smrt, skutečnost, na níž máme účast. Toto objetí Ježíše opuštěného – Slova – jímž se mu s důvěrou odevzdáváme, působí vnitřní proměnu. Zlo, které druzí činí, zůstane zlem a samo o sobě není schopno žádné proměny. Naproti tomu člověk, jemuž se zlo stalo, nemusí prožívat zlo podle záměru těch, kdo ho spáchali, ale může tuto skutečnost žít jako negativní část Božího slova, která se jakožto Slovo dočká vzkříšení. Může se tak stát pro člověka součástí „projektu“, který byl pro něj připraven.


nou nemocí nebo přírodními katastrofami. Tento druhý případ ale vyžaduje podrobnější rozbor, který však ponechám na jinou příležitost. Když jsme zasaženi zlem, máme možnost nechat se jím pohltit, a to dvěma způsoby, oběma stejně destruktivními. První z nich spočívá v tom, že zlo oplatíme zlem – tedy také spácháme zlo. Tím zvrátíme logiku života, zaměníme dobro za zlo, a pak je velmi těžké se vrátit zpět. Druhý, rovněž velmi častý způsob, je typický pro toho, kdo sice neodpovídá na zlo zlem, ale přesto ve svém nitru zůstává jeho vězněm, protože rána je příliš hluboká. Myšlenky zraněného člověka se stále znovu vracejí k utrpěnému zlu a člověk je zděšen nenávistí, která v něm narůstá, o níž si myslel, že by jí nikdy nebyl schopen. Ze života se stane utrpení, protože utrpěné zlo se v člověku usadilo. Je to jako by každý den pachatel zla udeřil znovu, jako by se násilí nebo pomluva neustále opakovaly. Zraněný člověk je ještě víc pokořován, protože dynamika zla během doby znásobuje účinnost zlého skutku. V takové situaci může zraněný člověk zakusit některé strašlivé účinky zla. V první řadě může pocítit, že zhasíná a vytrácí se jeho vnitřní světlo. Utrpěné zlo může v životě zraněného člověka dokonce pokazit vnímání všech ostatních krásných věcí, člověk se nakonec může obrátit do sebe, může ztratit schopnost realizovat krásné věci, naplňovat potenciál Božího slova.

Příklad, který Chiara uvádí jako vysvětlení „negativní části“ Božího slova, tedy „chudí v duchu“, je příkladem jak „zemřít sobě“ z lásky. „Negativní část“ Božího slova neukazuje na zlo, ale na asketickou volbu, na oběť, z níž vzejde plnost („neboť jejich je nebeské království“). Konkrétní životní situace, v níž se konkretizuje „negativní část“ Slova, může být ve skutečnosti situace, v níž opravdu trpíme zlo, jsme oběťmi zlého činu namířeného proti nám (násilí, pomluva, nespravedlnost atd.), nebo se prostě ocitneme ve zlé situaci (válka). Domnívám se, že následující úvahy mohou platit jak pro zlo způsobené rozhodnutím lidí, tak pro bolest způsobe-

III.

BOŽÍ SLOVO, NIKOLIV ZLO DÁVÁ SMĚR DĚJINÁM Cituji z Chiařiných zápisků z roku 1986: „Později jsme pochopily, že v Božím slově je určitým způsobem přítomen zemřelý a zmrtvýchvstalý Ježíš. Jako zemřelý je přítomen v negativní části a vzkříšený v té pozitivní.“ Chiara tato slova napsaná v roce 1986 později takto vysvětlila: „Když jsem intenzivně žila Slovo, vypozorovala jsem, že (…) má vždy část negativní – například ´Blahoslavení chudí v duchu´ – a část pozitivní – ńeboť jejich je nebeské království.´(Mt 5,3) I kdyby se zdálo, že jeden z těchto aspektů chybí, je přesto skrytě přítomný. Zdálo se mi, že chápu, že v každém Slově je přítomen zemřelý a zmrtvýchvstalý Ježíš: v negativní části Slova je přítomna a vyjádřena Ježíšova smrt, kdežto v té pozitivní jeho vzkříšení. Na druhé straně samotná Ježíšova existence, zcela prožívaná v naprosté lásce k Otci a k lidem, byla celá současně smrtí i vzkříšením. Zde na zemi tím bylo vyjádřeno a zjeveno bytí i nebytí trojiční lásky. Tatáž realita je v každém jeho Slově a táž realita je přítomna a projevena v existenci každého, kdo žije Slovo, tedy i v životě církve.13

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na duben 2010 „JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT.“ (JAN 11,25)1

J

ežíš pronesl tato slova v souvislosti s úmrtím Lazara z Betánie, kterého pak čtvrtý den vzkřísil. Lazar měl dvě sestry – Martu a Marii. Jakmile se Marta dozvěděla, že přichází Ježíš, běžela mu naproti a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Ježíš jí odpověděl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta odvětila: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ A Ježíš prohlašuje: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ „JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT.“

Ježíš chce, abychom pochopili, kdo je a co pro člověka znamená. Ježíš vlastní to nejvzácnější dobro, které si vůbec můžeme přát – život, ten život, který nekončí. Jestliže jsi četl Janovo evangelium, našel jsi místo, kde Ježíš také řekl: „Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě.“2 A protože Ježíš má život, může ho dávat druhým. „JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT.“ I Marta věří ve vzkříšení na konci věků: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ale Ježíš jí svým podivuhodným tvrzením – „Já jsem vzkříšení a život“ – dává na srozuměnou, že nemusí čekat na budoucnost, aby mohla doufat ve vzkříšení mrtvých. Už nyní, v přítomnosti, je Kristus pro všechny věřící tím božským, nevýslovným a věčným životem, který nikdy neumírá. Je-li Ježíš v tobě, nezemřeš. Ve věřícím člověku je tento život stejného rázu jako v Ježíši zmrtvýchvstalém a značně se tedy liší od podmínek běžného lidského života. Tento mimořádný život, který už máš v sobě i ty, se plně projeví v poslední

den, až ti bude dáno podílet se celou bytostí na budoucím vzkříšení. „JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT.“ Těmito slovy Ježíš určitě nepopírá existenci tělesné smrti. Ta však nebude znamenat ztrátu pravého života. Pro tebe smrt zůstane – tak jako pro všechny ostatní – jedinečnou, velice silnou a možná obávanou zkušeností. Ale nebude už znamenat ztrátu smyslu bytí, nebude už něčím absurdním, zánikem života, tvým koncem. Pro tebe smrt ve skutečnosti už nebude smrtí. „JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT.“ Kdy se v tobě zrodil život, který neumírá? Ve křtu. V něm, přestože jsi člověkem, který musí zemřít, jsi dostal od Krista nesmrtelný život. Ve křtu jsi totiž přijal Ducha Svatého, a právě on vzkřísil Ježíše. Podmínkou přijetí této svátosti je víra, kterou jsi vyznal ústy svých kmotrů. Ježíš to vyjádřil, když při vzkříšení Lazara hovořil s Martou: „Kdo věří ve

mne, i když umřel, bude žít. (…) Věříš tomu?“3 „Věřit“ zde znamená něco velmi závažného a důležitého: nejedná se pouze o přijetí pravd, které Ježíš hlásal, ale o to vzít je zcela za své. Abys tedy měl tento život, musíš říci Kristu své „ano“. To znamená vzít za svá jeho slova, jeho přikázání, a žít je. Ježíš to potvrdil: „Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“4 A shrnutím Ježíšova učení je láska. Nemůžeš tedy nebýt šťastný, jestliže máš v sobě život! „JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT.“ V tomto období, kdy se připravujeme na slavení Velikonoc, si navzájem pomáhejme k tomu, abychom dokázali udělat rozhodný krok. Krok ke smrti vlastního já, který je třeba stále opakovat, aby vzkříšený Kristus žil v nás už od této chvíle. Chiara Lubichová 1. Slovo života, březen 1999, otištěno v časopise Città Nuova z 25. 2. 1999 a v časopise Nové město č. 3, 1999. 2. Jan 5,26. 3. Jan 11,25–26. 4. Jan 8,51.


15

Foto: Ludmila Šturmová

ŽIVOT ZE SLOVA

Vysavač

N

edávno jedné rodině z našeho společenství přestal fungovat vysavač. Po posledním pokusu nechat ho opravit byl prohlášen za neopravitelný a na koupi nového nebylo ani pomyšlení. Manželovo zaměstnání bylo nejisté a jeho běžný příjem by koupi nepokryl. Věděla jsem, že je to pro tuto rodinu zdroj stresu, a tak jsem jim okamžitě půjčila svůj, protože jsem na týden odjížděla. Věřila jsem, že se nám potom díky Boží prozřetelnosti podaří nějaký vysavač pro ně sehnat. Ten měsíc bylo Slovo života „Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí…“ S vědomím, že se snažíme žít společenství

16


majetku jako první křesťané, jsem po svém návratu poslala ostatním z našeho společenství e-mail s informací o této potřebě. Příštího rána mi zavolala jedna kamarádka, že má vysavač navíc, pak volala jiná, že se podívá do místního obchodu se zlevněným zbožím, další nabídla, že se za to bude modlit, a další měla také volný vysavač. Bůh se nejen postaral, ale dokonce té rodině umožnil, aby si vybrala. Byla jsem opět zaskočena tím, jak osobní je nesmírná Boží láska k nám, a to i v maličkostech. Jsme opravdu jedna velká rodina, skrze niž on vyjadřuje svou lásku. M.C., New Jersey

Jak na to

M

oje země, Angola, se právě vymanila z války, která trvala mnoho let. Politická

situace je nyní stabilní. Došlo k velkému rozvoji a život se vrátil k normálu, ale ne pro každého. V poslední době se u kostela shromažďovala skupina mladých bezdomovců a žebrala. Okolí kostela se stalo jejich místem, žili tam a spali. Časem se vše stávalo těžším a těžším kvůli krádežím, hádkám mezi nimi a drogám. Začalo být nebezpečné chodit večer ven. Kněz s nimi mluvil a snažil se najít řešení, ale někteří z nich byli velmi vzpurní a odmítali jakýkoli kontakt. S několika dalšími mladými lidmi jsme si kladli otázku, jak bychom mohli pomoci. Rozhodli jsme se, že se s nimi pokusíme seznámit. Představili jsme se jim a vždy, když jsme šli na mši, jsme se zastavili a mluvili na ně. Postupně se nám podařilo navázat s některými z nich vztah a dostali jsme nápad ně-

co společně podniknout. Rozhodli jsme se uspořádat fotbalový zápas. Pronajali jsme hřiště a dostali darem úžasné vybavení pro oba týmy. Ve stanovený den jsme přišli na hřiště se sendviči, pitím a koláči na přestávku. Byla to velká příležitost a naše přátelství ohromně vzrostlo. Největší slávou bylo jejich vítězství! Od té doby jsme je začali zvát na setkání. Odezva byla mnohem větší, než jsme čekali. Vztah, který se zrodil, v nich zažehl novou naději, chuť mluvit s knězem, najít si zaměstnání (mnohým se to podařilo) a znovu se zapojit do normálního života. Pochopili jsme, že nebylo nejdůležitější dát jim peníze, ale projevit o ně opravdový zájem. Museli jsme věnovat svůj čas, péči a přátelství, avšak plody takové lásky byly mnohem větší. T. P., Angola

Z HNUTÍ FOKOLÁRE Rozhovor s Marií Voce, prezidentkou Hnutí fokoláre, po jejím návratu z velké cesty po Asii.

Velká cesta po Asii Foto: Thomas Klann

P

Prezidentka Hnutí fokoláre a Ajahn Thong, velký mistr théravádového buddhismu, Thajsko.

zhoršují. Co je toho příčinou? „Z naší strany je potřeba více lásky, více bezpodmínečné lásky. Mnohdy může na počátku dialogu stát ješ-

tě nějaký vedlejší cíl, třeba vzdálený, který ale druhá strana vnímá. Takže buď nějak odpoví, nebo se uzavře. Je třeba také zdůraznit, že Chiařin dialog se začal vést Foto: Pietro Toscani

a d e s át p ě t d n í v Asii. Proč jste jela právě na východ? „Cítila jsem, že mne k tomu pobízí Duch Svatý. Přála jsem si, abych se mohla setkat s mnohdy velmi rozsáhlými komunitami Hnutí, přítomnými v různých zemích, a zblízka je poznat. Připadalo mi, že převzít Chiařino dědictví také znamená podporovat i v těchto zemích dílo, které vybudovala.“ V čem se liší vaše pouť od cest naší zakladatelky do Japonska (1981) a Thajska (1997)? „Chiara jela do Japonska na pozvání laického buddhistického hnutí Rissho Kosei-kai a do Thajska na pozvání buddhistických mnichů. Dá se říci, že tam jela s jasným cílem navázat mezináboženský dialog.“ A vy? „Já jsem se jela podívat na plody toho, co Chiara zasela, a setkala jsem se tam s rostoucím Hnutím, v jehož rámci se odvíjelo jak setkání s Rissho Kosei-kai, tak s thajskými mnichy. Jedni i druzí také potvrdili, že i nadále usilují jít po této cestě.“ Jak si vysvětlujete tuto naprostou ochotu? „Setkání s Chiarou umožnilo oboustranné poznání v atmosféře počáteční vzájemné důvěry. Nyní mezi námi panuje naprostá důvěra a plný respekt k naší i jejich identitě a je zde i veliká touha po stále užší spolupráci na společném svědectví světu.“ Všechno vypadá snadné. Přesto přetrvávají problémy mezi katolíky a stoupenci jiných náboženství, a v nemálo případech se dokonce

Komplex buddhistických chrámů v královském paláci, Bangkog (Thajsko).

S požehnáním papeže Benedikta XVI. se Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, vydala v doprovodu viceprezidenta Giancarla Falettiho na začátku ledna na svou první, téměř dvouměsíční cestu na asijský kontinent. Papežské požehnání platilo i pro navštívené země, které, jak stálo v doprovodném dopisu státního sekretáře kardinála Bertoneho, jsou jeho srdci obzvlášť drahé. Během své cesty navštívila Koreu, Japonsko, Filipíny a Thajsko. Na těchto stránkách přinášíme alespoň „ochutnávku“ z některých událostí během jejího pobytu v Asii.

na základě iniciativy různých náboženských vůdců. A lidé z jiných náboženství, se kterými spolupracujeme, nám říkají, že naše křesťanství je typem zbožnosti, která s tou jejich není v protikladu, a tak není překážkou setkávání.“ A proto je dialog hlavní cestou pro Asii? „Dialog je nejen pro Asii životním stylem lidí z Hnutí, který má jako cíl jednotu. Dialog a způsob vedení dialogu je hlavní cestou, jak k jednotě dojít. My navíc nevedeme dialog s vírou nebo mezi vírami, ale s lidmi, ať jsou jakékoli víry. Je to dialog života, při němž nedochází ke vzájemné konfrontaci, ale který naopak umožňuje, aby se při něm setkali lidé různého vyznání, schopní se vzájemně otevřít, najít styčné body a společně je prožívat.“ Co jste si z Asie odvezla? „Velké bohatství, které je společné i dost rozdílným národům. Především jejich smysl pro posvátno, pozornost k hledání pravdy, schopnost oběti, hloubku, s níž prožívají život, vážnost jejich chování, korektnost a jemnost ve vztazích. To jsou všechno charakteristiky, které se v našem západním světě trochu vytratily. K nasycení touhy po posvátnu nelze prodávat slova, je třeba nabízet život skutečně zakotvený v Bohu.“ Nejprve Afrika, potom Asie. A co dál? „V roce 2011 zamířím do Severní Ameriky. Nevím, do kterých oblastí Spojených států pojedu. Rozhodně pojedu do Kanady. To je země, která má co říci.“ Máte nějaké skryté přání? „Zůstává mi v srdci potřeba vrátit se do Asie a podívat se do Indonésie a hlavně do Indie, která je sama o sobě téměř světadílem.“ Paolo Lóriga (redakčně kráceno)


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

18


Obdarovat ostatní národy Asie

něčem shodnout: v takovém případě musíte tuto shodu co nejvíce zdůraznit, aby bylo vidět, že mezi většinou a opozicí nevládne jen nepřátelství, ale že obě pracují pro společné dobro.“

V Jižní Koreji, „zemi klidného úsvitu“, kde katolická církev ročně pokřtí nejvíce lidí na světě, se prezidentka Hnutí setkala s komunitou fokoláre. V parlamentu vyzývala poslance většiny a opozice ke spolupráci pro společné dobro.

Katolická církev v Koreji pokřtí ročně nejvíce lidí na světě, asi sto tisíc. Kněží a biskupové se těší velké úctě, i když činnost laiků by mohla být někdy výraznější. Marii Voce a Giancarla Fallettiho přijalo velmi srdečně šest biskupů pod vedením předsedy biskupské konference Mons. Petera Kang U-ila, biskupa v Jeju: „Musím zdůraznit přínos Hnutí fokoláre pro korejskou církev, přínos charismatu jednoty, která je tak potřebná pro všechny, zvláště v ekumenismu a mezináboženském dialogu.“ Mons. Joseph Lee Han-Taek, biskup v Euijung bu, řekl s vděčností: „Děkuji Bohu za tuto spiritualitu, jejíž příznivci, laici, jsou i v parlamentu, a tak žijí své pravé křesťanské povolání.“ V dialogu s biskupy byla také zmíněna iniciativa, která svého času vzbudila rozruch a která zdárně pokračuje, jak sdělil Mons. Lazzaro You Hueng-Sik, biskup v Daejeon: „Od roku 2002 se už konalo 28 setkání biskupů této biskupské konference. Scházejí se každé tři měsíce, aby ´vytvářeli společenství´. Bylo tak rozhodnuto na základě návrhu biskupů, přátel Hnutí fokoláre.“ Mons. Kang U-il k tomu řekl: „Předtím se biskupové setkávali, jen aby prodiskutovali praktické problémy. Nyní se však mezi námi stalo zvykem, že se setkáváme jako bratři.“ Michele Zanzucchi (redakčně kráceno)

Foto: Michele Zanzucchi

P

rezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce, kterou doprovázel viceprezident Giancarlo Faletti, se v rámci své první asijské zastávky setkala s komunitami Hnutí, rozptýlenými ve všech provinciích Jižní Koreje, k nimž se hlásí asi dva tisíce členů spolu s 25 tisíci adherenty. Maria Voce v odpovědi na otázku Nam Eunwoo z národní televize KBS také načrtla směr, kterým by se mělo Hnutí fokoláre v Koreji ubírat: „Když jsem se setkala s touto tak početnou rodinou, napadla mne výzva: právě proto, že je tak obdarovaná a má tolik hodnot, měla by se otevřít a zajímat se o celou společnost, o všechny, kterým by mohla být prospěšná.“ Výzva koneckonců neplatí jen pro Hnutí v Koreji, ale i pro celou zemi: „Korejci mohou, obecně vzato, obdarovat velkými dary ostatní národy Asie, světadíl, na nějž svět hledí s rostoucím zájmem. Je to ´zdravý´ národ, který může přispět k růstu celého světadílu.“ Je to národ, v němž je živé zastoupení křesťanů – katolíků i protestantů – kteří jsou velmi angažovaní. Katolíků je asi 10% obyvatel, protestantů asi 30–35%. Během své návštěvy navštívila Maria Voce i parlament (který je pouze jednokomorový), aby zde zapředla dlouhý a prospěšný rozhovor s několika poslanci blízkými korejskému politickému Hnutí jednoty1. Ti již pět let usilují o to, aby v politice zavládlo více respektu a rostl větší smysl pro obecné dobro, a to i navzdory značně konfliktním vztahům mezi většinou a opozicí. Vedle dalších iniciativ pořádají například akci za „očištění parlamentní mluvy“, s níž souhlasí zhruba

Sbor korejské komunity Hnutí fokoláre.

polovina členů parlamentu. Více než sto poslanců se dokonce nechává „monitorovat“, to znamená, že jsou jejich prohlášení dále zkoumána, aby se vidělo, zda svými slovy přispívají ke smíření politických stran či nikoliv. S Marií Voce se setkali jak ti, kteří patří k politické většině, tak i opoziční poslanci, což je samo o sobě v současném rozbouřeném korejském politickém kontextu významným svědectvím. Nikoli bezdůvodně se dialog brzy soustředil na to, jak nejlépe vnést ducha jednoty do parlamentu a tak vzbudit nový zájem lidí o politi-

ku v době, kdy v Jižní Koreji vládne k politice velká nechuť. „Bylo by zapotřebí překonat předsudky,“ doporučila Maria Voce slovy, která mají váhu, právě proto, že byla pronesena v parlamentu, „a myslet na to, že může vzejít něco dobrého i od politického protivníka. Jistě, každý si musí myslet, že jeho systém je nejlepší. Ale nesmí to považovat za absolutní pravdu: vlastní systém je vždy relativní a může být vylepšen. V naslouchání proto můžete zjistit, že některý z návrhů protivníka je přijatelný a pozitivní.“ A co více: „Někdy se můžete i na

1. Hnutí jednoty je jedna z mnoha iniciativ Hnutí fokoláre, slouží oblasti politiky.

Foto: Roberto Catalano

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Společná cesta lásky Maria Voce zahájila v Japonsku – Zemi vycházejícího slunce – novou kapitolu dialogu se známým buddhistickým hnutím Rissho Kosei-kai.

Maria Voce a Nichiko Niwano, prezident buddhistického hnutí Rissho Kosei-kai.

Pohlédneme-li do minulosti, všimneme si hned, do jaké míry toto setkání ohlásilo všechno to, co se pak stalo mezi Hnutím fokoláre a věřícími jiných náboženství. Na konci jednoho ze svých prvních setkání s japonským prezidentem hnutí Chiara řekla: „Tohle mi dává naději, že existují další hnutí, která vznikla za stejným účelem. Musíme je objevit.“ A čas jí dal za pravdu. Prostřednictvím hnutí duchovní obnovy, která vznikala a rozvíjela se v jednotlivých náboženských tradicích, se totiž rozvinuly další dialogy. Byly to Muslim Society of America uvnitř afro-amerického islámu a gándFoto: Pietro Parmense

„J

eden člověk z buddhistického hnutí Rissho Kosei-kai, který studuje v Itálii naše náboženství, prohlásil, že si je jist, že mezi našimi hnutími zavládne určitá jednota. Za to se modlí k Bohu a k Buddhovi. Uvidíme.“ To si Chiara Lubichová poznamenala ve svém cestovním deníku 16. prosince 1981. Zrovna letěla do Tokia a jistě ji ani nenapadlo, že během několika dnů otevře její vystoupení ve velké Posvátné síni centra hnutí Rissho Kosei-kai v japonském hlavním městě novou kapitolu mezináboženského dialogu. Svou promluvou k tisícům buddhistů skutečně zahájila spolupráci, která se během let rozvinula a přivedla věřící obou náboženství ke vzájemnému živoucímu kontaktu a hluboké úctě. V polovině ledna chtěla Maria Voce potvrdit, že dialog zůstává jednou z priorit Hnutí fokoláre, a na pozvání současného prezidenta Rissho Koseikai Nichika Niwana se setkala s několika tisíci členy buddhistického hnutí. „Jsem velmi dojata,“ svěřila se, „že jsem zde, v této Posvátné síni, kde hovořila v roce 1981 Chiara Lubichová. Cítím se zahalena duchem našich dvou velkých zakladatelů, Chiary Lubichové a Nikkya Niwana, kteří si velice přáli bratrský vztah našich dvou hnutí.“ Už od počátku Chiara Lubichová chápala, že i přes rozdíly náboženství, národnosti a kultury nejsou překvapivé společné rysy obou hnutí výsledkem lidského úsilí nebo lidských plánů, ale „nadpřirozeným Božím dílem pro cíl, který on zamýšlel a který my ještě zcela neznáme.“ Kdo v těchto letech sledoval vývoj dialogu Hnutí fokoláre, viděl, jak se tento Boží projekt postupně odhaluje.

Hrob Nikkya Niwana, zakladatele Rissho Kosei-kai.

híovské hnutí a hnutí Swadhyaya uvnitř hinduismu. Maria Voce připomněla tyto roky naplněné hlubokým přátelstvím a vzájemným objevováním. „Když jsem přijala Chiařino dědictví,“ zdůraznila, „silně jsem cítila, že je mi hluboce vlastní tato touha a snaha pokračovat“ v tom, co započali zakladatelé. Současný prezident Niwano prohlásil totéž v dopise při prvním výročí Chiařiny smrti: „Přeji si, aby vazba mezi Hnutím fokoláre a Rissho Kosei-kai sílila a vedla nás společně po cestě pravdy. Skutečně se o to s vámi všemi snažím.“ „Plně s těmito slovy souhlasím,“ odpověděla mu prezidentka Hnutí fokoláre. „Spása zítřejšího světa závisí na lidech, kteří do něj vnesou proud neomezené univerzální lásky. Je to cesta, po níž už společně kráčíme a na níž se vzájemně podporujeme, a která nás přivádí k ustavičnému obrácení srdce, takže jsme si stále více vědomi toho – jak nám vždy Chiara říkala – že čím více milujeme lidi, tím více nacházíme Boha.” Různá setkání v Tokiu – s rodinou Niwano a nejužšími spolupracovníky, s mnoha tisíci věřících v Posvátné síni a s početnou skupinou lídrů hnutí mládeže – posílila pocit přátelství a dodala odvahu pokračovat, jak potvrdil i Benedikt XVI. 10. března 2009, „na společné pouti ke světlu, byť s různými obrazy Boha. To je mezináboženský dialog.“ Roberto Catalano


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

20


Foto: Thomas Klann

I

tady se zouvaly boty. Nebyl to chrám ani posvátná síň, ale při vstupu do hlavní budovy univerzity Mahachulalongkorn Rajavidyalaya, nejvýznamnější buddhistické akademie v severním Thajsku, se nechávají boty venku. A bylo jich hodně, protože v tento den tu byli nejen studenti a profesoři, ale i návštěva z Itálie. Teplo bosým nohám přálo. Tady v Chiang Mai, v rovině obklopené horami, mezi nimiž vyniká Doi Intanon, nejvyšší hora země, právě vládlo suché roční období, kdy je nejpříjemnější počasí celého roku, s. 28–30 stupni Celsia a mírnou vlhkostí. Město se svými 180 tisíci obyvatel je z duchovního hlediska neuralgickým bodem místa. Přes tři sta zdejších chrámů vypovídá o smyslu místních lidí pro posvátno. Kláštery jsou důvěryhodnými místy a mniši jsou rádci, jimž naslouchají nejrůznější lidé. Jejich hledání pravdy je podložené asketickým životem a vnitřní disciplínou, což nám, vlažným lidem ze západu, připadá přitažlivé i varující. Postava Ajahna Thonga, velkého mistra théravádového buddhismu, má v zemi nepopiratelnou autoritu. V roce 1996 se setkal s Chiarou Lubichovou, s níž navázal přátelství, díky němuž se uskutečnila již čtyři buddhisticko-křesťanská sympozia, z nichž poslední skončilo teprve nedávno v pohostinném mistrově klášteře. První se uskutečnilo už v roce 1997, kdy byla pozvána zakladatelka Hnu-

Na buddhistické univerzitě

tí fokoláre, aby hovořila na univerzitě, a nyní se dostalo stejné mimořádné pocty ženě, laičce a křesťance Marii Voce. „Musím vám říci, jak jsem šťastná a dojatá, že jsem zde,“ prohlásila prezidentka před stovkou vybraných mladých mnišských studentů. Za oněch devatenáct dní pobytu v Thajsku, nabitých programem, zůstává toto setkání událostí zvláštního významu. Potvrdila se jak úcta a otevřenost vůči charismatu Chiary Lubichové ze strany významných osob-

ností zdejšího buddhismu, tak duchovní souznění mezi oběma náboženstvími, při zachování patřičného rozlišení mezi nimi. To vše podněcuje vzájemné poznání, plodný dialog a živé svědectví o společných hodnotách v zemi, kde už globalizovaný konzumismus rozhodil svoje sítě. Maria Voce představila katolickou církev a její cíl. Hovořila o Ježíši s plným respektem vůči jinakosti posluchačů, jak si to vždy přál papež Wojtyla, ale zároveň i s fascinujícím zaujetím. Foto: Paolo Lòriga

Prezidentka Hnutí fokoláre hovořila o své víře s mladými buddhistickými mnichy na nejvýznamnější univerzitě severního Thajska.

Setkání se studenty buddhistické univerzity v Chiang Mai (Thajsko).

Mluvila o nejnovějších darech Ducha, nových charismatech, vyprávěla Chiařin příběh a historii Hnutí, objev Boha Lásky a hovořila o plánu jednoty pro celé lidstvo, který je obsažen v evangeliu. Mniši, převážně v oranžových hábitech, jí naslouchali čím dál pozorněji. Naslouchali tomu, co je charakteristickým rysem křesťanské lásky a co znamená vztah k druhému člověku. „Když chceme přijmout druhého, musíme mu v sobě vytvořit co nejvíce vnitřního prostoru a všechno ostatní odstranit,“ zdůraznila prezidentka. Pak upřesnila: „To je podmínka, která umožňuje nacházet v každém člověku zárodek pravdy. Vést dialog znamená milovat v pravdě, a to není vždy lehká cesta.“ Po levé straně pódia byla umístěna malá bronzová soška Buddhy. Studenti byli sice mniši, ale i mladí lidé dneška, takže neseděli všichni stále nehybně a bavili se třeba se sousedem nebo kontrolovali mobil. Ale když nastala chvíle pro dialog, měli jasno. „Mám teď nový pohled na křesťany,“ řekl první. „Objevuji vaši otevřenost. Milujete nás a můžeme se milovat navzájem. Tak nás učí náboženství. To nám dodává odvahu mít lepší vztah i s muslimy, abychom se stali skutečnými bratry.“ Jeden kambodžský mnich k tomu řekl: „Buddha učí, že když chceme být šťastní, musíme nejprve učinit šťastnými druhé. To je program, který se dá realizovat napříč generacemi i náboženstvími. Přeji Hnutí fokoláre hodně štěstí v jeho práci.“ „Jsem vděčná za tuto příležitost,“ pozdravila nakonec všechny Maria Voce, „která ještě více otevřela srdce každého z nás. Mezináboženský dialog je cesta, jak se navzájem otevřít.“ Paolo Lòriga

EKOLOGIE Foto: J. Micconnico/Ap

C

o bylo předmětem konference? Přístroje už delší dobu zaznamenávají postupné oteplování atmosféry. Většina vědců je přesvědčena, že příčinou tohoto jevu jsou skleníkové plyny, které produkuje průmysl, tepelné elektrárny, automobily atd. Tyto vědecké údaje vedou státy k tomu, aby přijaly příslušná opatření, která by čelila dalšímu prohlubování klimatických změn. V roce 1992 byla v Rio de Janeiro vypracována Rámcová úmluva Spojených národů o klimatických změnách (UN Framework Convention on Climate Change), která vyzvala jednotlivé vlády, aby snížily emisi skleníkových plynů. Počínaje rokem, kdy úmluva vstoupila v platnost (1994), se představitelé států každoročně setkávali na takzvané Conference of The Parties (COP), aby analyzovali dosažené úspěchy. Nejdůležitější konference (COP3) proběhla v Kjótó, kde byl přijat takzvaný Kjótský protokol, který pro rozvinuté státy definoval právně závazná opatření. Ty přislíbily snížit do roku 2012 emise o 5,2% (vůči hodnotám z roku 1990). V Kodani se konala COP15, kde měla být – na základě dohody dosažené na konferenci COP13 (takzvaná Bali Roadmap) – schválena závazná dohoda v návaznosti na Kjótský protokol. Nestalo se tak. Po vyčerpávajících jednáních došly večer 18. prosince k dohodě pouze Spojené státy, Čína, Brazílie a Jihoafrická republika. A ostatních 187 států? Po protestech mnoha rozvojových zemí bylo ráno 19. prosince vydáno kromě předpokládaného závěru chladné prohlášení: „Konference se rozhodla vzít na vědomí Kodaňskou úmluvu z 18. prosince 2009.“ Úmluva nevyžaduje omezení skleníkových plynů, ale odkládá rozhodnutí o konkrétních opatřeních. Rozvojovým zemím však bude do roku 2012 poskytnuto 30 miliard dolarů, aby si mohly opatřit technologie šetrné k životnímu prostředí, které nebudou přispívat ke klimatickým změnám. V posledním návrhu dohody se mluvilo o snížení emisí do roku 2050 o 50%, plánovalo se zvýšení příspěvků rozvojovým zemím do roku 2020 až do výše 100 miliard dolarů a prosinec 2010 byl stanoven jako poslední termín k dosažení závazné

Oteplování atmosféry Od nedávné konference OSN o klimatu, která proběhla od 7. do 18. prosince 2009 v Kodani, se očekávalo více, přesto však není třeba ztrácet naději. Účastníků konference se zaregistrovalo více než 34 tisíc, a protože kapacita konferenčních sálů byla „pouze“ 15 tisíc osob, mnozí pozorovatelé seděli na podlaze. V delegacích zastupujících jednotlivé státy bylo vidět i velký počet mladých. dohody. Všechna tato opatření by měla omezit oteplování atmosféry o dva stupně Celsia. Důvodů, proč neměla konference v Kodani úspěch, je mnoho a jsou složité. Obama právě prosazuje reformu zdravotnictví, a tak schválení amerického zákona o klimatických změnách na kongresu ustoupilo do pozadí. Čína se zase postavila proti mezinárodnímu monitorování svých emisí. A konečně, nejchudší státy by rády prosadily princip „společné, ale diferencované zodpovědnosti“, díky němuž by měly průmyslovější státy povinnost emise více snižovat. Jak komentoval klimatolog Pasini ve svém blogu (http://antonellopasini.nova100.ilsole24ore.com/): „Africké země a státy na ostrůvcích v Pacifiku, které jsou nejzranitelnější a mají nejzanedbatelnější emise, se snaží o obnovu Kjótského protokolu. Tím by totiž donutily rozvinuté státy k závazným slibům.“

Kodaň je nicméně obratem v tom smyslu, že bohaté státy už nebudou moci nutit chudé země k omezování emisí, aniž by braly v potaz potřeby jejich rozvoje. Jak prohlásil Yvo de Boer, šéf sekretariátu OSN pro změny klimatu: „V Indii žije čtyři sta milionů lidí bez elektřiny. Jak po sobě mají zhasínat, když nemají žárovky?“ I Benedikt XVI. vyjádřil v promluvě při Anděl Páně 6. prosince 2009 přání, aby konference pomohla „najít opatření, která budou respektovat stvoření a podporovat solidární rozvoj“. Kdybychom to celé chtěli nějak shrnout, pozitivním výsledkem je nové uvědomění si toho, co bohaté státy dluží chudým zemím. Naděje, že na příští schůzce (COP16) v Mexico City ve dnech 29. listopadu – 10. prosince 2010 bude uzavřena závazná dohoda, snad není ztracená. Sledujme další jednání s velkou pozorností… Luca Fiorani (redakčně kráceno)


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

22


Půst v židovství Půst je prostředek k návratu k Hospodinu, k podstatě Stvoření, který je potřeba potvrdit nápravou našich skutků.

Rabín Moše Chajim Koller u kulatého stolu na téma „Smysl půstu v židovství a křesťanství“, březen 2010.

ve kterém je úkolem člověka používat fyzické tělo ve fyzickém světě k duchovním účelům! Protože Hospodin nás nedal do tohoto světa proto, abychom vyráběli nějaké předměty, nebo proto, abychom bavili svoji těles-

nou schránku různými potěšeními – v jídle, v kultuře, v zážitcích. Velkým omylem dnešní doby je, že zaměnila prostředek za cíl. Jako by byl celý svět a my v něm stvořeni jen proto, abychom co nejsnáze a nejpříjemněji „přežili“ svůj život (80–100 let?). Není tato představa bláhová? Celé velkolepé představení světa a lidského života jen proto, aby „požralo“ sebe sama?? Jen naivka, nebo ten, kdo nikdy nezačal přemýšlet o sobě a o svém životě, může tvrdit něco podobného! Vraťme se však k půstu. To, že sužujeme naši tělesnou schránku tím, že nejíme a nepijeme (jen to je skutečný půst, jak mu židovství rozumí), není druh masochismu, nýbrž použití našeho nejlepšího a nejsilnějšího nástroje k duchovní Foto: Giuseppe Distefano

Foto: Ludmila Šturmová

I

deou půstu je probudit v sobě skryté duchovní síly, které umožní člověku změnit sebe, nebo situaci, v níž se nachází. Používání těla jako nástroje k duchovní proměně je základní a osvědčený způsob, jak židovství rozumí a řeší odvěkou dichotomii těla a ducha, s kterou se odjakživa potýkají všechny filozofické i náboženské proudy. Židovství naprosto unikátně přistupuje k tělu jako dobrému spolupracovníkovi, skrze něhož lze dosáhnout vyšších duchovních cílů. Celý filozoficko-zákonný princip takzvaných „micvot“, tj. příkazů, se vztahuje na správné chování těla v našem fyzickém světě, a tím dosažení zdokonalení a zduchovnění „hmoty“ člověka, resp. jeho přeznačení na spirituální hodnoty. Jestliže jsou například dána pravidla košer stravování, není to vnímáno jako „nejstarší druh diety“, ale jako duchovní povznesení strávníka, potažmo vytažení duchovní energie z hmoty – z potravin. Může se to zdát jako pohádka, ale když se skutečně zamyslíme nad úmyslem Stvořitele – proč udělal nás a náš svět právě ve formě, kterou známe? To přece nebylo na objednávku nějaké firmy, anebo proto, že nemohl nic jiného vyrobit kvůli omezenosti materiálu?! Nezapomeňme, že On udělal z ničeho něco (hebr. ješ mi-ajin) – dnešní terminologií že stvořil hmotu, z které je složený náš svět. Naše úvaha se tudíž musí obrátit jiným směrem, musíme se začít ptát, co po nás B-h chce, když nás stvořil takové, jací jsme, a do světa takového, jaký je?! Nyní už snáze pochopíme židovský koncept světa,

proměně. (V dobách Chrámu to někteří Naši Moudří připodobňovali obětování na oltáři. Stejně, jako byla zvířata – jejich maso a krev darovány B-hu, stejně tak naše krev a maso jsou obrazně darovány B-hu.) Důvody půstu mohou být náboženské – například Jom Kipur, popř. připomínající historické události týkající se Chrámu (17. Tamuz – prolomení hradeb Jeruzaléma, 10. Tevet – počátek obléhání, 9. Av – zničení obou Chrámů, 3. Tišre – zavraždění místokrále Gedalji), nebo jiných důležitých událostí (Půst Ester) a rabínských nařízení (Půst Prvorozenců, jahrcait, půst ženicha a nevěsty), která se týkají konkrétních situací (upadla Sefer Tora, období sucha, mor, nebo zlý sen!). Znamená to, že prakticky na všechny životně důležité situace či stavy existuje v určité konstelaci jako správný lék půst, který probudí vnitřní síly člověka. Závěrem je třeba si uvědomit, že tento mechanismus není samoúčelný, jak tomu může být v různých sektářských, modlářských, či čarodějnických skupinách. V židovství je to pouze prostředek k probuzení se k „tšuva“ – návratu k Hospodinu (nebo chcete-li k podstatě Stvoření), který je pak potřeba potvrdit změnou, nápravou našich skutků. (Učíme se to z příběhu proroka Jonáše, který varoval Ninive, které se začalo postit a změnilo své činy – „A viděl Hospodin jejich skutky…“) Moše Chajim Koller

B-h – z úcty nevyslovitelné Boží jméno; Jom Kipur – Den smíření; Tamuz, Tevet, Av, Tišre – názvy měsíců; jahrcait – památka zemřelých; Sefer Tora – pergamenový svitek s textem Tory pro liturgické čtení při bohoslužbách.

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Dávat svět do pořádku - křesťanská postní praxe Foto: Šedivý

V jedné pohádce měl král nedobré rádce. Všichni to viděli, jen on ne. Žádným rozhovorem se nedařilo mu otevřít oči. Pak přišel jeden moudrý člověk a poprosil krále, aby se tři dny postil, aniž by mu řekl důvod. Po třech dnech si král už všímal věcí, které mu unikaly, prohlédl faleš svých rádců a vyvodil z toho důsledky k dobru svému i svého lidu.

N

ěco na tom bude, protože pohádky (a mohli bychom říci kultura ve svých nejrůznějších projevech), předává vždy obecně lidské hodnoty a zásady. Dokonce se dá ze života vypozorovat, že půst (jako schopnost nemít vždy všechno, co chci a kdy chci) je natolik součástí našeho pozemského života, že když si ho tam nezařadíme dobrovolně, zařadí se tam „sám“ – jako důsledek nejrůznějších životních situací. Dobrá, ale kudy do toho? Jsou totiž i případy, kdy takzvaný půst či sebezápor byl jen maskou, nebo byl jen podle osobních choutek a byl nějakým způsobem „mimo“. I v Bibli je několik úryvků, které ukazují, že se starozákonní lid někdy mýlil, co se týká způsobu jak se postit. U proroka Izaiáše čteme: (58, 1–13) „Toto řekl Pán, Bůh: ´Hle, k sváru a hádce se postíte, abyste byli zločinnou pěstí. Přestaňte se takto postit,

a váš hlas bude slyšet až do výšin. Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu? Či není půst, jaký si přeji, toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu? Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé

světlo a soumrak tvůj se stane poledním jasem.´“ Křesťanské pojetí postu je vždy inspirováno životem Pána Ježíše, samozřejmě zvláště jeho křížem. I tady nám ale neuškodí určitá dávka pokory, neboť máme co dělat s tajemstvím. Bůh – člověk, ráj – hřích – kříž – život. Dalo by se ale přece jen vyčíst, že v podstatě jde o to, dávat svět (lidi a věci) DO POŘÁDKU. On přišel, abychom měli život. To by mohlo být jakýmsi ukazatelem. Jestliže je někde nouze, pomohu, DÁVÁM TO DO POŘÁDKU. Jestli je někde nepořádek, nebo by něco mohlo být lepší, vložím se do toho. Největším nepořádkem je hřích. Je třeba se

dát k dispozici, aby to Pán mohl dát do pořádku. Byla doba, kdy jsem se alespoň v pátek nutil, abych si při zouvání rozvazoval tkaničky u bot. Běžně jsem boty vždy jen tak shodil – což se mi samozřejmě vymstilo při obouvání. Díky tomuto pátečnímu skutku pokání jsem se to naučil a už mi to nedělá problémy. Nebo taková sprcha studenou vodou po ránu. Že to je zdravé – to by vždy nezabralo. Ale když se dá ten šok za někoho, za něco obětovat, pak se mi to nechce vynechávat. Naše skutky pokání by měly mít vždy v sobě ono ZA (někoho, za něco). A jelikož i my sami máme zapotřebí pokání, můžeme se do toho počítat také. Duchovní autoři říkají, že k správnému prožívání pokání patří tato trojice: modlitba, půst, dobročinnost (milosrdenství). Jsou situace, kdy nám Pán pomůže zvláštní milostí, abychom byli schopni oběti za druhé, místo druhých. To už je trochu vyšší škola. Panna Maria v Lurdech prosila Bernadettu, aby jako pokání za hříšníky políbila zemi… Přínosné pro nás mohou být i myšlenky z liturgie Popeleční středy: „…aby byl náš půst takový, jaký si přeješ a pomohl nám k polepšení.“ „Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst, kterým zahajujeme úsilí o svou duchovní obnovu, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a volit dobro.“ Miroslav Cúth


23

U ŠÁLKU ČAJE S KVĚTOSLAVOU JAKUBALOVOU....

Doprovázíte druhé na jejich duchovní cestě. Mohu se zeptat, co bylo ve vašem životě důležité pro vaši duchovní cestu? „Musím zmínit především dva kněze, kteří ji formovali, P. Miroslava Šimáčka s jeho citem pro hledající a od něho neoddělitelné Příchovice s báječným společenstvím mládeže a později P. Ladislava Kubíčka s jeho citem pro lidi zraněné a trpící, v životě nějak selhávající. Z těchto jejich darů čerpám v pastorační vězeňské práci dodnes.“ Jaké byly začátky vaší práce ve věznici? Nepřipadala jste si v této službě osamocená? Měla jste se s kým radit? „Já bych řekla, že určitý druh osamělosti mě provází celý život a jsem na ni zvyklá.“ Jak probíhá vaše práce? „Snažím se i mezi našimi klienty napomáhat vzájemnému společenství a vytvářet je spolu s nimi. Musím říct, že se to daří. U nás jsou

24


Duchovní služba ve věznici Mgr. Květoslava Jakubalová je pastorační asistentkou, od roku 1994 působí s pověřením církve v mužské věznici Rýnovice a od 1. ledna 2010 je též hlavní kaplankou Vězeňské duchovní služby ČR. Foto: Ludmila Šturmová

J

aký byl impuls k tomu, že jste se rozhodla pro tuto službu? Měla jste již předtím zkušenosti s vězni? „Ta cesta byla dost dlouhá, pr v ní setkání bylo spíše s rodinami odsouzených v době, kdy jsem učila náboženství romské děti. Dodnes si pamatuji ty sepnuté ručičky, když se modlily za svoje tatínky, bratry a ostatní příbuzné ve vězení. Další setkání bylo na obci, kde jsem byla tajemnicí městského úřadu a přicházeli za mnou lidé propuštění z vězení žádat o práci nebo jinou pomoc. Tehdy jsem si řekla, že je potřeba pracovat s nimi již ve vězení a hledala jsem možnosti, jak na to.“

Mgr. Květoslava Jakubalová

klienti s dlouhodobějšími tresty, takže i to napomáhá. Někdy, když bylo z našeho společenství propuštěno více ´tahounů´ najednou, jsem měla obavu, jak to bude pokračovat, ale musím říct, že ostatní ńaskočili´, že se mohlo pokračovat na stejné úrovni… Lidé odešli, ale Bůh dál stavěl na dosaženém fundamentu.“ Je o vaši službu ze strany vězňů zájem? Setkáváte se s odmítáním? „Nikdy nezasáhneme celou vězeňskou populaci, to je stejné jako ve společnosti. Pracuji s těmi, kteří zájem mají, na občasné nevstřícné poznámky jsem dávno zvyklá a skoro je nevnímám. Pán

Ježíš nám přece nesliboval, že nás budou všude milovat, naopak.“

v České republice? Jak je organizována? Je tato služba zabezpečena v každé věznici? „Pracujeme ekumenicky a za léta spolupráce si rozumíme. Ctíme odlišnosti druhých. Jsou dva druhy služby – dobrovolná a kaplanská, ale struktura je dosti složitá na vysvětlování v tomto poměrně krátkém rozhovoru. V některých věznicích je třeba ještě duchovní službu zabezpečit, situace je horší na západě a na severu Čech.“ Jak spolupracujete s ostatními pracovníky vězeňské služby? „Na rozdíl od dobrovolníků mají oficiální kaplani tu výhodu, že opravdu patří mezi pracovníky věznice, mohou se tedy samostatně pohybovat a nejsou odkázáni pouze na to, že jim někdo přivede nějakého uvězněného. Mám více možností určité situace konzultovat se svými kolegy. Stane se třeba, že zachytím, že potřeby některých klientů spadají spíše do oblasti psychologické či pedagogické, a pak se domlouvám se svými kolegy na dalším postupu, či jim je svěřím do péče.“

Umím si představit, že vaše služba je psychicky velmi náročná. Jak se srovnáváte s těžkými situacemi, které často zblízka spoluprožíváte? Odkud čerpáte sílu? „Jednoduše v modlitbě a v síle přesvědčení, že Bůh dosáhne svou pomocí tam, kam nedosáhnu já. Zatím se mi to osvědčilo a stále mě udivují osudy často lidsky beznadějné, které se cestou s Bohem zázračně narovnávají.“

Co člověk může udělat, chce-li navštívit uvězněné, pomoci jim na jejich duchovní cestě? „V první řadě by se dnes měl spojit s někým, kdo mu řekne víc, třeba přímo s naší duchovenskou kanceláří na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR v Praze nebo s někým, kdo do věznice již dochází. Prvořadou podmínkou je pak doporučení církve. Ne každý se k této službě hodí, máme různá obdarování a různé schopnosti.“

Jaká je současná situace Vězeňské duchovní služby

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


25

Foto: Sintesi

Probírám se dotazy z klobouku a jeden lístek se mi stále vrací do rukou. „Jak mám myslet na učení, když musím myslet na sebevraždu?“ ptá se anonym. Mezi „rozumnými“ dotazy k tématu učiva je výrazně jiný. Je podobný druhému: „Jak se dá žít bez mámy?“ Vrývají mi vrásky do čela a působí obrat v mé práci pedagoga.

„K

dyž musíš myslet na sebevraždu, ne j d e myslet na učení,“ přiznávám trpkou pravdu. „Bez mámy se žít moc nedá. Bez táty taky ne, ale musíme to umět zvládnout.“ V té chvíli vím, že budu-li chtít být dobrou učitelkou, budu hledat odpovědi nejen na taje matematiky a chemie, mých dvou milovaných oborů, ale i na otázky lidského života. Kdo hledá, najde, a kdo tluče, tomu bývá otevřeno. Hledám nějaký systém pomoci dětem. Postupně se setkávám s projektem Etická výchova, výchova k prosociálnosti, spolupráci, přátelství. V té době dostávám na starost prevenci sociálně patologických jevů. Pracuji také u soudu jako přísedící v oboru trestního práva. Vím, že v tomto projektu nacházím i cestu prevence, která by měla fungovat. Zahrnuje totiž vše, co o účinné prevenci vím, a odpovídá mým zkušenostem ze školy. Je postavena na odborném základě, ale zároveň i na hlubokých křesťanských principech (vždyť vrcholem prosociálnosti je právě jednota). Obsahuje mnoho pedagogických mouder, například výchovný styl, aplikovatelný v každém předmětu, klade důraz na přijetí bez podmí-

26


Lístek z klobouku nek, ale i na vytváření společenství mezi dětmi, sdílení zkušeností, prožitkovou pedagogiku. Učím se od Ježíše a místo podobenství vyprávím příběhy. Formou her se s dětmi učíme odolávat těžkostem, zvládat konflikty a předcházet jim, snést narážky, vydržet pomluvy. Učíme se také opouštět svůj ochranný krunýř a vyjít k druhým, nebrat si věci osobně, přiznat si, co cítíme, a odpovídat „ano“ na výzvy života. Křesťanské pojmy nahrazuji pojmy obecně srozumitelnými a učím se nečekat, že uvidím plody své práce. Jenže… Léta letí a přes všechna jednání – parlament, senát, ministerstvo školství, rozhovory s každým, kdo je ochoten naslouchat, se stále nic neděje. V roce 2010 je konečně etická výchova

schválena jako doplňující vzdělávací obor základních škol. Je to výhra nebo prohra? Ministerstvo školství dává etické výchově zelenou. Dáváme jí zelenou také my? Co učitelé? Co rodiče? Co školy? A co společnost? „Pro nás je nějaká etická výchova zbytečná,“ říká mi jedna z maminek. „Naše dítě nemá na základní škole problémy. To je pro ty problémové děti a školy.“ Přitom její dítě navštěvuje již třetí školu. Snad konečně bude na této škole míň těch „problémových“ a jejich dítě bude mít klid. Na jak dlouho? Kdo je dnes považován za problémového jedince a jaká je norma společnosti, školy? Přibližně 90 procent mých čtrnáctiletých žáků tvrdí, že lhát je běžné i mezi blízkými lidmi.

Co když se naše dítě dostane do kolektivu (nejen ve škole), kde je normou šikana a násilí? Stane se součástí mlčící a tolerující většiny? Půjde proti proudu? A jak dlouho vydrží? „Mami, kdybys potkala kouzelného dědečka, jaká bys měla tři přání?“ ptaly se mne moje děti. „Mám jediné: abych byla šťastná a se mnou všichni na světě.“ „Nestačilo by ti, abys byla šťastná ty?“ ptá se dcera. „Ne, protože kdyby byl vedle mne někdo nešťastný, neuměla bych být šťastná.“ Mám jediné přání, jako matka mých osobních i svěřených dětí, jako učitelka i jako člověk, aby díky každému z nás bylo ve světě víc člověčenství, lásky a laskavosti. Pak bude i míň znepokojujících lístků v klobouku. Marie Nováková

OSMISMĚRKA

Naše osmisměrka

Před dvaceti lety, 21. dubna 1990, navštívil naši republiku poprvé v historii (TAJENKA osmisměrky).

Časopis Hnutí fokoláre Duben 2010, ročník 19 (13) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

V

E

H

U

O

R

O

K

L

E

Ě

P

N

U

A

U

A

O

P

U

J

I

Z

D

D

M

U

P

U

L

E

K

E

A

A

E

Ž

A

O

E

Ý

L

T

J

N

L

B

A

L

R

K

N

U

P

P

K

CH

N

A

P

I

A

V

K

U

O

E

L

Í

E

Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP

L

S

P

S

D

N

O

S

R

K

Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová

E

U

Y

L

O

H

E

Ý

T

L

Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová

O

Administrativa redakce: Veronika Němečková

V

Z

O

R

E

S

OUZKÝ PEKLO PÍSEK PLANU PNEU ROKLE RYSI

KUSY LEMUR LUPUM MELKON NOS OPAR OTISK

EULER HUDEBNÍK CHLADNE KAPLE KOPA KOROUHEV KULE

K

I

T

STO UDAT UNIE VĚJE VELIKÝ VZOREK YLO

Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková

TIPO

Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782

PIPO

A

Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

A kdybys mu dal…?

Dát?

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected]

To je ale hloupost!

Walter Kostner Titulní strana: M. Voce a G. Faletti se členy hnutí Rissho Kosei-kai. Foto: Roberto Catalano 27

MÍTINK MLADÝCH ZA SJEDNOCENÝ SVĚT

Česká výprava.

Fota: Monika Stedlová

Z

České republiky se zúčastnilo šest děvčat. Bylo pro nás velkou radostí a povzbuzením setkat se s tolika r ůzný mi lidmi a společně zažít radost, nadšení a nové odhodlání prožít svůj život opravdově. Přínosem pro nás bylo společné hledání cesty, jak láskou přispět k proměně prostředí, ve kterém žijeme, a co znamená přinášet usmíření a naději. Také jsme si, myslím, dodali odvahu tím, že je možné se pokusit nějak výrazněji ovlivnit veřejné mínění, například když naši malou aktivitu, kterou děláme ve prospěch druhých, spojíme s nějakými dalšími aktivitami mladých na celém světě. To potom už může mít takovou váhu, že to nelze jen tak přejít bez povšimnutí. Takovou příležitostí může být Týden za sjednocený svět, který letos proběhne od 1. do 9. května. Během něho chtějí právě Mladí za sjednocený svět svými konkrétními činy apelovat na všechny lidi, že stojí za to žít poctivě, že lze

Zdravíme vás z místa dění.

Foto: archiv centra Mladých za sjednocený svět

Ve dnech 19. – 21. února se do Centra Mariapoli v Castel Gandolfu (Řím) sjelo asi 650 mladých lidí z 34 zemí, hovořících jedenácti jazyky. Byli mezi nimi mladí z různých církví i náboženství, včetně muslimů, ale též ti, kteří nemají vůbec žádné náboženské přesvědčení. Spojil je jeden projekt, cíl, ke kterému chtějí všichni směřovat a přispívat svým životem. Ten cíl není zrovna nejmenší – je jím SJEDNOCENÝ SVĚT! Jak ale tak velký projekt realizovat?

650 mladých plných nadšení.

žít v porozumění a respektu. Dokazují to například mladí křesťané a muslimové z Blízkého východu, nebo mladí ze Slovenska a z Maďarska, kteří na tyto dny chystají společné setkání mladých na hranici obou zemí. Jak ale zůstat optimisty a mít sílu bojovat sami se sebou i s nepochopením druhých, co dělat, když vidíme tolik válek a nespravedlností ve světě? Hodně odpovědí na naše otázky jsme dostali v jednom z témat kongresu: „Jen v temné noci jsou vidět hvězdy“, ve kterém nám kněz, františkán P. Amedeo, přiblížil velké tajemství Lásky a Bolesti. V rámci programu bylo také možné uvolnit jedno celé odpoledne pro prohlídku Říma, na niž se nás vydalo všech 650 třinácti velkými autobusy. Vyjížděli jsme za deště, ale Svatopetrské náměstí nás vítalo sluncem! Koloseum jsme viděli v noci a to byla také nádhera. Dojmů ze setkání bylo mnoho, tak alespoň jeden za všechny od Moniky: „Na tomto setkání se mi líbilo, že to nebylo jen pro křesťany, ale i pro mladé jiných vyznání a nevěřící, a přesto tam byla skvělá atmosféra, a že se opravdu všichni zúčastnění snažili žít pro druhé a byli otevření. A tím, že člověk žije pro druhé, žije pro Boha, a tak mnohem víc získává. To mi teď pomáhá v tom, že nemyslím na sebe, například co mě v životě čeká, co budu vlastně dělat, až dokončím školu. Další věc, která mě povzbudila, byla ta, že máme začínat stále znovu. A i když se mi to nebude dařit, jak chci, tak i přesto po malých krůčcích se můžu zlepšovat. Důležité je to nevzdávat!“ Lenka Jedličková

23. – 25. dubna proběhne v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři víkend pro „mladé“ od 17 let na téma SVOBODA s P. Amedeem Ferrarim OFM, italským knězem, františkánem a psychologem, žijícím v komunitě řeholníků v Loppianu poblíž Florencie. Více na www.naplno.net/svoboda

2010 ROČNÍK 19 (13)

Recommend Documents