2010 ROČNÍK 19 (13)

10/2010 ROČNÍK 19 (13)

Světla i stíny moderních médií | 22

www.focolare.cz

Dvacet let jednoho Německa |3

Vytvářet domov | 12

Připomíná se dvacáté výročí sjednocení Německa. Vzpomněla jsem si na loňský výrok Angely Merkelové, že proces sjednocování ještě není ukončen. Jaký je váš názor? M. S.

Ž

iji v oblasti bývalé NDR, v Lipsku. Jako dítě i jako student jsem poznal a pocítil státní tlak na církev. Později, už jako kněz, jsem prožil a byl svědkem ztráty svobody mnoha, především aktivních členů církevního společenství. Nejen pro ně byl pak pád železné opony vysněným a nečekaným zázrakem, který otevřel prostor svobody, možnost cestování, čtení necenzurovaných novin a netušený přístup ke zbožím přeplněným výlohám obchodních domů. První setkání na hranicích byla prodchnuta ohromnou radostí. Tato atmosféra ale netrvala dlouho. Brzy začalo reptání a volání po „egyptských hrncích“, po starých jistotách pracovního i sociálního zabezpečení. Kdo očekával, že se budou členové strany po odhalení zkorumpovanosti vládních představitelů

Drážďany, jedno z měst bývalé NDR.

Sjednocení Německa distancovat od temné minulosti, mýlil se. Straničtí sekretáři a další straničtí členové si rychle dopomohli k novým dobrým pozicím. Idealisté v řadách soudruhů, kteří svá nejlepší léta zasvětili předávání a šíření svých ideálů, najednou stáli před zásadní otázkou, zda si své ideály jako je solidarita s chudými celou dobu špatně nevykládali. Když se v nové společnosti začaly objevovat mnohé nedokonalosti a chyby, bylo pro leckteré lidi snadné se od ní distancovat, případně se znovu navracet

do starých kolejí (ale zároveň využívat jejích výhod). Kdo dnes pracuje na východě, byť jen poblíž bývalé hranice, vydělává skoro o pětinu míň než jeho západní kolegové ve stejném pracovním zařazení. Po pádu velkých státních podniků přišlo mnoho lidí o práci. Ještě dnes je vysoká nezaměstnanost (v oblasti Lipska, Erfurtu a Magdeburku přibližně 13 procent, ale v Bavorsku a Baden-Würtenbersku zhruba poloviční). Tato situace má za následek, že mnoho mladých lidí a rodin

Foto: Terezie Horáková

CO VÁS ZAJÍMÁ ... kvůli hledání práce opouští východní část. Tím lze také vysvětlit, proč dnes Die Linke, strana Levice, sdružuje až 20 procent voličů, přestože mnoho bývalých občanů NDR ani nechodí k volbám, ať už kvůli hašteření stran nebo nedostatečnému demokratickému smýšlení. V bývalé NDR si dnes přeje návrat k samostatnému státu přibližně 11 procent občanů a v bývalé NSR dokonce 17 procent. V západních spolkových zemích mohou hrát roli nejrůznější důvody; mimo jiné byly přejaty některé východoněmecké zákony, včetně legalizace potratů. Angela Merkelová, která – ač se narodila v Gamburku, ale prožila celý život v NDR – se vyjádřila, že proces sjednocení není ukončen. Někteří prominentní politici sice tvrdí, že rozdíly mezi východem a západem země nejsou větší než rozdíly mezi některými západními spolkovými zeměmi, ale toto mínění všichni nesdílí. Osobně si myslím, že jsme ohledně sjednocení obou částí Německa na dobré cestě a že i přes všechny těžkosti je mnoho důvodů k vděčnosti. Paul Christian

OBSAH Sjednocení Německa 2/ Dvacet let jednoho Německa 3/ Šla bych do toho znovu 4/ Pákistán 6/ Vnější pomoc a manželské krize 8/ Prchající okamžik 10/ Vytvářet domov 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Komunikace 16/ V srdci krakovské

2

| Nové město | 10/2010 10/2010

průmyslové čtvrti Nowa Huta 17/ Hoď si kostkou a… začni 19/ Noční pozorování 21/ Světla i stíny moderních médií 22/ Soutěž Bible a my 24/ Komiks 25/ Samotář na Mariapoli 26/ Doplňovačka 27/ Dobrovolně na pár dní 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810

Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová

„M

oderní pohádka“ – tak nazval šéf německých liberálů Guido Westerwelle dramatické události, které přesně před dvaceti lety vyvrcholily „šťastným koncem“, sjednocením Německa. Jejím hlavním hrdinou byl „odvážný Helmut“, čili tehdejší spolkový kancléř Kohl. Dokázal chytře využít všeobecné euforie, vyvolané hroucením komunistických režimů v Evropě na podzim roku 1989, a již 28. listopadu předložil ve spolkovém sněmu desetibodový plán na sjednocení Německa. Všechny tím překvapil, protože svůj krok s nikým nekonzultoval. Ve skutečnosti to však nebylo nic jiného než naplňování stále živé vize mezi německými křesťanskými demokraty. Už Konrád Adenauer, jeho slavný předchůdce ve funkci kancléře, vytvářel ústavu poválečné západoněmecké spolkové republiky s perspektivou znovusjednocení obou německých států. Kohlův návrh se nesetkal s pochopením u domácí opozice ani u jeho francouzských a britských partnerů, kteří se, každý z jiného důvodu, silného Německa zalekli. A tím méně mu tleskala Moskva. Přesto však obratným a důsledným diplomatickým jednáním dokázal během pár měsíců doma i venku všechny uklidnit a v kontextu sjednocování Evropy přesvědčit o reálnosti a smysluplnosti tohoto kroku. Proto mohla být posledního srpna roku 1990 podepsaná tisícistránková, s německou důkladností vypracovaná, smlouva o přistoupení NDR ke Spolkové republice Německo, které se pak uskutečnilo 3. října téhož roku. Helmut Kohl dosáhl svého cíle a všechno mu dávalo za pravdu. Dokazovalo to i drtivé vítězství v parlamentních volbách v prosinci roku 1990, které se konaly již ve sjednocené zemi a při nichž jeho strana získala více než padesát procent hlasů. Pozdější vývoj však ukázal oprávněnost některých kritik. Země musela zaplatit vysoké pokuty za rychlost svého sjednocení, jak v oblasti politické, tak i ekonomické. „Pohádka“ se začala měnit na tvrdou skutečnost. Bývalá NDR – neboli nové spolkové

Pád Berlínské zdi.

země – jak začala být nazývána, nebyla na rychlé převzetí všech spolkových zákonů politicky připravena, a mnohým se to jevilo tak, že silnější země prostě zabrala slabší. Z ekonomického hlediska se v plné nahotě ukázala nevýkonnost východoněmeckého hospodářství. Zastaralé podniky nebyly ani ve snu schopné konkurovat rozvinutým západním a postupně krachovaly. Vláda začala posílat ze Západu na Východ obrovské finanční dotace, které se však ukázaly být jen slabou náplastí a neřešily podstatu problému. Až pětina obyvatel bývalé NDR udělala novou životní zkušenost – nezaměstnanost. Demografický vývoj nových spolkových zemí začal být ve znamení stálého odlivu obyvatel. Ročně jich i nadále odtud odchází až sto tisíc. Takový regionální úbytek je v Evropě srovnatelný jen s balkánskými zeměmi. Je tedy pochopitelné, že důvodů k na-

Foto: archiv

Dvacet let jednoho Německa

pětí mezi obyvateli starých a nových spolkových zemí, mezi takzvanými „Wessies“ a „Ossies“, je více než dost. Na Východě se u mnohých ze starší generace projevuje stesk po minulosti, který dostal v slangovém novotvaru jméno „ostalgie“, znamenající nářek nad ztraceným „východním“ režimem. Mají dojem, jako by bylo popřeno či zneplatněno vše, co za čtyřicet let prožili v bývalém zřízení. Mladí se sice z devadesáti procent stavějí ke sjednocení země kladně, ale u některých dochází k nebezpečné politické radikalizaci. Jak dál? Jednoduchá otázka, avšak bez snadné odpovědi, a to nejen pro Německo, ale i pro celou Evropu na její cestě k jednotě. Německý příklad napovídá, že cestu k integraci evropských zemí a regionů je třeba hledat za hranicemi pouhé ekonomiky, a sice v duchovních kořenech „evropanství“, o jejichž existenci zakladatelé Evropského společenství věděli. Kéž by je politici hledali i dnes. Jiří Kratochvíl

10/2010 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

B

arborko, z jaké rodiny pocházíte? „Narodila jsem se v roce 1924 ve Světlé pod Ještědem. Byli jsme čtyři sourozenci, dvě děvčata a dva chlapci. Tatínek byl zedník a postavil postupně dva domky – v Doubí, kde jsme žili dva roky a kde jsem začala chodit do školy, a pak ve Vesci u Liberce. Tam od nás tatínek odešel a maminka zůstala s námi sama. Protože na domek byla uvalena exekuce, museli jsme se vystěhovat do továrního bytu, kde jsme přečkali válku. Polovičku tatínkova dluhu musela maminka zaplatit. Po připojení Sudet k Říši jsme se stali pro Němce ´Ausländer´ (cizinci), a jelikož byly potraviny na lístky, dostávali jsme jen snížené cizinecké příděly. Pro maminku to byla moc těžká doba. Když byla okupace Sudet, bylo mi čtrnáct roků. Šla jsem tenkrát sloužit, nejdříve do města k jedněm výborným lidem. Když mě propustili, sloužila jsem u sedláka. Tam jsem nebyla dlouho, byla jsem nemocná, bylo mi 15 – 16 roků. Potom jsem byla s maminkou v továrně, maminka byla tkadlena a patřila mezi ty nejlepší, jezdila na výstavy, na Liberecké trhy. Pak mě zase nasadili na práci k německému sedlákovi. Tam jsem dostala silné revma, svalové i kloubové. Od toho mám srdeční vadu a poničené klouby. Když jsem se vyléčila, chodila jsem pracovat k lékaři, byl to Němec z Liberce. Pak jsem musela jít do továrny na munici. Protože jsem byla častěji nemocná, dávali mi práci i domů, ale bylo to jen krátkou dobu.“

4

| Nové město | 10/2010

Šla bych do toho znovu Jak jste se seznámila se svým manželem? „Chodila jsem s ním od 18 let, byl o půl roku mladší než já. Seznámila mě s ním jeho sestřenice. Pracoval v Liberci a pocházel také z této oblasti. Jako Češi jsme se setkávali v kavárně Pošta. Tam byli i čeští číšníci. Brali jsme se až po válce, v listopadu roku 1945. Náš domek ve Vesci měli mezitím Němci, po válce jsme se do něho vrátili. V říjnu 1946 se narodil nejstarší Luboš, Milan se narodil v prosinci 1948, Radek v červenci 1951 a Vlastík v květnu 1954. Manžel mezitím začal farmařit. Jeden čas jsme také čtyři měsíce pracovali v pekárně v Českém Dubu. Manžel byl pekařem, byl na pekařinu výborný odborník. Peklo se bílé pečivo a objednávek bylo tolik, že to nešlo

Barbora Božena Kotková.

stihnout. Byli jsme tam jen sami dva a pracovalo se od 10 hodin v noci do odpoledne druhého dne. Doma ovšem zůstávali chlapci sami, Vlastovi byly čtyři roky a starší, kteří měli do té doby ve škole vyznamenání, obdrželi tři pětky. Peněz jsme v pekárně měli dost, ale mně byly přednější děti. Tak jsem dala výpověď. Vrátili jsme se zpátky do Vesce, manžel začal pracovat ve slévárně a já šla do zahradnictví.“ A jak jste se ocitli v Praze? „Manžel nebyl spokojený, zapletla se do toho jiná žena a on od nás odešel. Bylo to pro mne hrozně tvrdé období. Od roku 1958 jsem si sedm let myslela, že se to zase srovná. Sama jsem z rozvedené rodiny, a proto jsem se snažila všemožně rodinu udržet. Nechtěla jsem se roFoto: Ilona Špaňelová

Rozhovor s Barborkou Boženou Kotkovou

zejít, měla jsem manžela ráda. Ale nešlo to. V domě byly dva byty, manžel mě přestěhoval s dětmi do jednoho a druhý byt si nechal on. Nastaly ale různé konflikty, které byly pro moji povahu a pro děti moc tvrdé, a tak jsme se museli odstěhovat. Dostala jsem byt v Ročově, kde byla dětská léčebna a kde Milan pracoval o prázdninách a víkendech jako pomocný vychovatel. Já jsem šla pracovat do zahradnictví. Dostali jsme byt ve starém opuštěném pivovaru, kde nebylo jediné okno zasklené, netekla voda a nebyl tam ani záchod. Museli jsme všechno postupně vybudovat. Pak už jsem nemohla práci v zahradnictví dělat, šlo tehdy o půlhektarovou zahradu. Milan tam dokončil ekonomickou školu a přešel do Prahy na vysokou. Mezitím jsem v roce 1967 koupila v Praze ve Kbelích domek, kam jsme se v prosinci 1968 nastěhovali a kde dodnes žiju. Kluci vycházeli ze středních škol a Milan začal studovat na Filozofické fakultě.“ Co ovlivnilo váš další život? „Dvaadvacet roků jsem byla v komunistické straně. A věřila jsem tomu. Stále mě posílali na nějaké akce – jen kolika brigád jsem se účastnila, na které jsem musela brát děti s sebou… A když jsem potom potřebovala byt – a to jsem prosila jen o byt čtvrté kategorie, o kuchyň a pokoj, přesto pro mě nic neměli, jen samé sliby. Na práci jsem byla dobrá, ale pak pro mne neměli ani dvě místnosti. A tak mi to prostě zhořklo. Když jsem byla v Ročově v zahradnictví, prodávala jsem také květiny a jednou tam přišly sestry voršilky. Skrze ně jsem poznala, jak má člověk žít. Viděla jsem, že to, co hlásají,

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

U kostela Nejsvětějšího srdce Páně v Praze.

také žijí. To bylo to, co mně chybělo. Díky jim jsem se navrátila k víře.“ A jak jste poznala spiritualitu Hnutí fokoláre? „Když jsme začali žít v Praze, poznala jsem P. Reinsberga a také pak P. Pilíka. Kluci tehdy byli opravdu senzační. Milan chodil hodně do Karlína do kostela. I když kluci byli vždycky hodní, přesto když přišel Milan domů, zdál se mi být nějaký jiný, a byl takový i na kluky. Snažila jsem se vyzvědět, čím to je, ale Milan nic neříkal. Jednou P. Pilík pozval do Karlína rodiče mladých, kteří se tam scházeli. Bylo nás tam víc a začal nás tam opatrně seznamovat se základy spirituality Hnutí, aniž by je nebo někoho jmenoval. Postupně jsme začali hodně chodit do Karlína a v létě roku 1969 měl jet Milan na Mariapoli na Vranově, ale pár dní před tím se vyboural na motorce a skončil v nemocnici. Do nemocnice za ním přišli hned z Mariapoli P. Karel Pilík, Roberto Santini a Pino Tradigo – Italové, kteří sem do Čech přinášeli spiritualitu Hnutí fokoláre. Jednou se u nás objevil P. Pavel Jančík, Marlis1 a Pino. Zřejmě přišli za Milanem, ale on tehdy nebyl doma. Já

B. Kotková se svými syny (zleva Luboš, Milan, Radovan, Vlastík).

jsem zrovna přišla z práce. Tenkrát jsem měla v práci nějaké nepříjemnosti, byla tam jedna paní, se kterou to bylo velmi těžké. Ale ani ne do půl hodiny jsem se díky jejich přítomnosti uklidnila, což byl u mne tak trošku zázrak. Vyprávěli mi o Díle Mariině a já jsem si řekla, že to je ono. Bylo to ono, k čemu nás vedla maminka.“ A co to je, to „ono“? „Spravedlnost. Jak hlásám, tak jednám. Ne mít plno řečí o lásce a nevidět, že druhý nemá ani suchý chleba. Na to jsem byla moc citlivá. U nás jsme často měli doma k večeři jen hrnec brambor, třeba jen se solí. Ale jak chodili dráteníci nebo žebráci, přišli a dostali to samé, sedli si ke stolu a najedli se s námi.“ Co pro vás v životě znamenalo poznat Hnutí fokoláre? „Když jsem byla poprvé na Mariapoli v Německu, v Erfurtu, říkala jsem si, že takhle to bude asi v nebi. Nebylo to setkání s nějakou ´sladkou´ láskou. Už když jsme tam jeli, bylo nás v kupé několik, včetně mladých kluků. Najednou byli jako mí vlastní. Tam jsem také poznala Natalii2. Vyměnily jsme si růženec. Bylo mi ja-

ko po životní zpovědi. Lehce a svatě. Všichni lidé mi připadali, že mají svatozář. Já neměla Němce ráda, i když jsem poznala také hodné Němce a jako děti jsme se spolu kamarádili. Neviděli jsme rozdíl mezi českými a německými dětmi, namlátili jsme si, nadávali, ale také jsme si spolu chodili hrát a dělili se spolu. Ale jak přišel Henlein, nastala zlá doba. A tady jsem najednou poznala jiné Němce a byla jsem šťastná. Každá Mariapoli byla úžasná. Vzpomínám také na jednu prožitou v lesích. Byla tak silná a krásná. Rostly houby, ale nikoho nezajímaly. A když už si ani já nevšimnu nějaké houby a neseberu ji, tak to je div divoucí.“ Bolestí jste v životě prožila mnoho… Dva synové vám zemřeli… „Ano, ale v manželství to bylo ještě horší. Od smrti Vlastíka to budou v říjnu tři roky a od Radkovy smrti uplynulo sedm let. Mezitím zemřel i manžel. Měl ze slévárny nemocné plíce, tak jak mívají skláři. Než zemřel, chodila jsem za ním do nemocnice. Tam jsem mu navrhla smír. On říkal: ´Já do kostela nechodím.´ Ale já mu

odpověděla: ´Vlasto, k tomu není zapotřebí kostel, tady jde o to, že odpouštíš ty mně a já tobě.´ A to se stalo. Byl v nemocnici v Turnově, kluci mě tam vozili, a když se to chýlilo ke konci, byl tam s ním týden Milan a druhý týden nastoupil Vlastík. Jako dítě ho manžel nikdy nepohladil. A právě on mu dosloužil. Myslela jsem si, že by měl být pochovaný u svých příbuzných v Liberci. Synové si ale přáli, aby byl tady poblíž, a tak je pochován na vinořském hřbitově.“ O co byste se na závěr našeho rozhovoru ještě ráda rozdělila? „Jednou jsem na Mariapoli v Tatrách vypravovala, jak jsem přišla k této spiritualitě. Tenkrát jsem řekla: ´Mám za sebou dost fyzických bolestí, operací, ale žádná fyzická bolest není nic proti tomu, když se prožívá psychická bolest. Kdybych však měla volit, tak bych šla do toho znovu, jen abych poznala Dílo.´ A to znovu opakuji.“ Za rozhovor děkuje Ilona Špaňhelová 1. Marlis – fokolarínka z NDR. 2. Natalia Dallapiccola – první společnice Chiary, která v té době žila v NDR.


5

LIDÉ A UDÁLOSTI

Ve zničené severní části Pákistánu.

6


Fota (2): Asad Zaidi pro CRS

J

V provizorním přístřeší.

Pákistán

ky, hrozí riziko vážných epidemií, které zasáhnou v prvé řadě ty nejmenší. V takových situacích je třeba se obávat především cholery. Z naší strany se snažíme dělat, co můžeme, abychom zmírnili veliké utrpení těchto lidí. Dospělí a mladí z komunit fokoláre dokázali pomoci 381 křesťanským i muslimským rodinám, které se ubytovaly v několika křesťanských školách v Risalpuru pod správou armády. Sehnali jsme základní potřeby (sušené mléko, kartáčky na zuby, kbelíky, prostěradla a ručníky, knihy pro děti atd.) a lidé byli

Zpráva o vážné situaci v Pákistánu způsobené srpnovými záplavami obletěla svět. Tato v posledních letech velice zkoušená země potřebuje pomoc i nyní. všech, alespoň co do rozsahu a počtu postižených osob. Pro představu o závažnosti situace poslouží některé statistické údaje: v prvních dnech záplav bylo zhruba 1600 mrtvých. Když přestalo pršet a situace se trochu zlepšila, musely asi čtyři milióny lidí opustit své domovy, aby si zachránily holý život. Mnoho z nich přišlo o všechno, včetně domova.

Úřad pro koordinaci humanitární pomoci OSN ve zprávě z 6. září uvedl, že přírodní katastrofou v Pákistánu je přímo zasaženo asi 21 miliónů obyvatel, oficiální počet obětí stoupl na 1752, počet zničených budov dosahuje čísla 1,8 miliónu, zemědělství a infrastruktura země jsou silně poničené. Charita Česká republika zná Pákistán již z období, které následovalo po zemětřesení před pěti lety a kdy zde spolu se švýcarskou

Pokud někomu zůstal dům, voda třeba zničila veškeré zařízení. Škoda způsobená těmito záplavami překročila škody způsobené tsunami (2004), zemětřesením v Pákistánu (2005) a zemětřesením na Haiti (2010) dohromady. Stále přetrvávají velké starosti o osud velkého množství dětí. Nedostane-li se k nim rychle pitná voda a lé-

Charitou postavila dvě školy. Tentokrát se zapojila do pomoci spolu se svojí partnerskou organizací, která dlouhodobě působí přímo na místě, a to v provincii Chajber Pachtunchwa (KPK). Její pomoc směřuje do oblasti Šangla, kde podporuje mobilní lékařské týmy, které intenzivně pomáhají postiženému obyvatelstvu, neboť se začaly objevovat nemoci způsobené závadnou vodou, zejména průjmová a kožní onemocnění. Další oblastí podpory je distribuce balíč-

Foto: archiv

e d n í m z e z áv a ž ných problémů, které sužují Pákistán, je nedostatek vody, nezbytné pro zemědělství (čtvrtina pákistánské ekonomiky) a pro výrobu elektřiny. Například minulý rok téměř nepřišly monzunové deště a v podstatě nepršelo. Letos byly naopak monzunové deště velmi vydatné a vytrvalé. Voda, která neměla kam odtékat, způsobila náhlé záplavy a ničila všechno, co jí stálo v cestě. V Pákistánu nejsou přírodní katastrofy a další neštěstí výjimečnými událostmi. Připomeňme jen ty poslední: katastrofální zemětřesení v roce 2005 s asi 75 tisíci mrtvých, 220 sebevražedných atentátů za poslední tři roky s 3500 oběťmi a tisíci raněnými, boje v roce 2009 proti šíření Talibánu v několika horských údolích a následný exodus dvou miliónů lidí, několikahodinové denní výpadky elektřiny, vysoká inflace, která postihuje zejména ty nejchudší, ekonomická nestabilita atd. Přesto je tato přírodní katastrofa možná největší ze

Při pomoci postiženým povodněmi.

ků s nepotravinovou pomocí, zejména s tabletami na čištění vody, hygienickými potřebami a potřebami na vaření. Několik tisíc rodin také obdrží materiál vhodný k vybudování provizorního přístřeší (igelitové celty, provazy, kolíky, tyče apod.). Na sbírkovém kontě Charity Česká republika 3933682/0800, var. symbol 132, se sešlo ke 14. září 1 545 000 Kč. Ilona Gajdíková (Charita ČR)

Přechod přes vodu po zničení mostu, Pákistán.

velmi rádi, že tuto pomoc dostali, a projevovali velkou vděčnost. I přes potíže nebyli zoufalí a uchovávali si naději. Pro nás to byla velmi krásná zkušenost. Mladí lidé se svými přáteli měli radost, že mohli pro potřebné něco udělat, a děkovali, že jsme je požádali o spolupráci. Už máme zkušenosti s pomocí obětem zemětřesení v roce 2005 a 2006 a víme, že jsou s touto pomocí vždycky velké organizační problémy. Tentokrát se zdálo, že všechny potíže mizí, všechny dveře se otevírají (například jsme hned dostali potřebná povolení, pustili nás do tá-

M

Raspenava na Liberecku, srpen 2010.

bora distribuovat věci, což bývá obvykle velký problém kvůli bezpečnostním opatřením). Vzhledem k tomu, že zde bylo o 81 rodin více, než se předpokládalo, rozhodli jsme se po zvážení našich finančních možností snížit předpokládanou částku na každou rodinu tak, aby se na každého něco dostalo. Dohodli jsme se rovněž, že nebudeme kupovat nádoby na vodu. K našemu překvapení (i když už jsme zvyklí na každodenní zásahy Prozřetelnosti) jsme po příchodu do tábora zjistili, že jedna telekomunikační firma právě poslala kamion (hádejte čeho?) nádob na vodu. S ra-

Letos – ne poprvé za poslední roky – ničivé povodně zasáhly i některé oblasti České republiky. Dopad katastrofy? Obrovský. Tváří v tvář postiženým lidem a velkým škodám na majetku se však zvedla i velká vlna solidarity: nesčíslné iniciativy formou okamžité pomoci institucí, neziskových organizací, dobrovolníků, finančních sbírek, benefičních koncertů a dalších. ěla jsem možnost zeptat se Lukáše Bajera, studenta Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze,

Foto: Lukáš Bajer

Foto: Asad Zaidi pro CRS

LIDÉ A UDÁLOSTI

dostí jsme si uvědomili, že je zrovna svátek Nanebevzetí Panny Marie. Když jsme se setkali s lidmi v táboře, blízké rodiny nás upozornily na jednu křesťanskou rodinu, která byla velmi smutná a skutečně trpěla. Jejich dvanáctileté dceři Mishbě byl asi před dvěma týdny operován nádor na mozku. Rodina byla velmi chudá a nemohla si dovolit další léčbu, protože injekce byly příliš drahé. Situace byla velmi vážná, Mishba byla v kómatu, a nyní, po útěku před záplavami a kvůli hygienickým podmínkám v táboře byla ve vážném ohrožení života. Všichni cítili, že musí

nějak pomoci, a tak se během několika dní podařilo převézt ji do nemocnice luteránských sester v Rawalpindi, kde o ni bude velmi dobře postaráno. Nevíme, zda vzhledem k dosavadním podmínkám přežije a prosíme vás také o modlitbu za ni. Podle našich možností a podle finanční pomoci, která dorazí, se budeme snažit, aby se dostala základní pomoc k lidem v táborech, kteří ji nutně potřebují. Veronika Semmler a Ruperto Battiston (Pákistán) (redakčně kráceno)

Pomocná ruka

svůj program, a tak jsem se v pondělí ráno vypravil na postižená místa. Jeli se mnou ještě dva kamarádi.“

který pochází z Liberce, jak srpnové záplavy prožíval on. „Dověděl jsem se o tom na svatbě přátel. Kamarádi tam za mnou chodili a ptali se mě, jestli jsem už slyšel o povodních na Liberecku. Víc jsem se pak dověděl druhý den v televizních zprávách. Dotklo se mě to, protože to bylo blízko mého domova. Říkal jsem si, že ti lidé potřebují v první chvíli osobní kontakt, pomocnou ruku, že je v ten okamžik lepší se zvednout než poslat peníze. Mohl jsem změnit

Jak vaše pomoc probíhala? „Rozjeli jsme se do Raspenavy. Mojí snahou bylo pomoci tam, kde to bylo nejvíc zapotřebí. Viděl jsem, kolik tam bylo práce, co bylo nutné udělat rychle – vyklidit sklepy, vymýt od bahna… V jedné škole jsme vyklízeli sklep. Druhý den mě cesta zavedla do Nové Vsi. Tam jsem hned ráno narazil na lidi z ADRY a musel jsem ocenit, jak dobře pomoc organizovali.“ Ludmila Šturmová


7

RODINA

Foto: Domenico Salmaso

Vnější pomoc a manželské krize

S manželem máme „lepší i horší chvilky“, ale žádné velké problémy. I tak nám ale radili, abychom zašli do manželské poradny. U nás je to tak trochu móda, jak předcházet mnoha manželským krizím. Jako by páry nebyly schopné samy pochopit, co prožívají, a potřebovaly psychologa, aby jim pomohl. Co si o tom myslíte? M. D.

K

dysi možná tuto ochrannou a preventivní úlohu proti manželským krizím hrál okruh přátel a širší rodina, ale dnes je často každý se svým neštěstím sám. Prohlubuje se mezigenerační propast, rozvolňují se příbuzenské vazby a šíří se individualismus, který zamlžuje to, co je pro člověka

8


dobré, i to, jak to lze uskutečnit. Přesto se člověk se svými problémy touží někomu svěřit, „vypovídat se“. Z psychologického a sociologického hlediska svědčí o této potřebě mimo jiné i to, jak si lidé zvykli telefonovat do nejrůznějších televizních programů, zamýšlených právě jako prostor pro řešení jejich vztahových problémů. Tyto pořady ale nemohou nabídnout adekvátní pomoc. Když prožijeme upřímné a hluboké sdílení s někým, kdo vyznává naše hodnoty, cítíme se lépe. Mnoho věcí v životě, které se zdají jako nepřekonatelné překážky, najednou vypadá jinak, a vlastní náhled na problémy se poopraví. Najdeme i sílu a odvahu učinit rozhodnutí. Naslouchání a dialog v páru i mezi lidmi obecně nejsou volitelným nadstandardem, ale zásadní pod-

mínkou zdravého vývoje člověka a jeho vztahů. Proto je velmi důležité naučit se, co vše je třeba do vztahu investovat a jak druhé přijímat. Někdy může být přínosné svěřit se do rukou odborníků z manželské a rodinné poradny. Je ale dobré se předem informovat o jejich zaměření, způsobu práce a vyznávaných hodnotách. Nicméně to nejpodstatnější vždy zůstává na manželské dvojici, která musí vzít vlastní situaci odhodlaně do rukou a nasadit všechny síly pro její zlepšení. Krizi je také třeba zachytit včas, ne až se problémy nebezpečně prohloubí a smíření je hodně obtížné. Myslím, že vnější pomoc může být pomocí, ale jen pokud ji skutečně potřebujeme, nikoli protože je to moderní. Giovanna Pieroni

RODINA

Raději se rozvést? S manželem se často před dětmi hádáme a prožíváme častá nedorozumění. Každý z nás si stojí za svým a pak se utíká ke svým kamarádům a příbuzným. Už několik kolegyň mi říkalo: „A kdo tě nutí to snášet? Když se rozvedeš, děti budou méně trpět a také na tom získáš finančně.“ Nevím, jak se rozhodnout. P. B.

Z

dá se, jako by snaha čelit problémům a nečekaným těžkostem v manželství byla při současné mentalitě už předem prohranou bitvou. Kdo dnes žije v manželství nebo se chystá ke sňatku, vnímá možnost rozvodu jako svoje nezadatelné osobní právo, jako společenský výdobytek. Ano, existují závažné konfliktní situace v rodině, které vedou k extrémnímu řešení. Přesto ale závazek dvou lidí, kteří si dobrovolně zvolili svého partnera pro společný život, nebo dokonce dali život dětem, nemá pozbývat svůj smysl. Ve vztahu se mohou vyskytnout chvíle, v nichž si budeme klást otázky typu: „Jaký smysl má každé ráno se znovu hádat kvůli stále stejným nedorozuměním?“ „A proč bych měla dál čekat na to, že snad jednou bude manžel ochotný podělit se se mnou o domácí práce a péči o děti?“ „Když už s manželem nejsem šťastná, proč nepřistoupit na návrhy kolegy, který si mne tolik váží?“ Na místě je ale třeba spíš otázka: nejde o moji snahu po seberealizaci, při níž druhý, jeho očekávání, nároky, možnosti i omezení, jsou pro mne překážkou? Lidská přirozenost je orientovaná na vztah. Člověk se plně realizuje až ve vztahu s druhými, je-li schopen s nimi budovat vzájemnou jednotu. A takový vztah jednoty má své místo především v manželství. Je-li partnerský vztah znejistěn, je dobré snažit se odkrýt vlastní pohnutky, které k tomu přispěly. A také rozumně a realisticky probrat možné objektivní a subjektivní skutečnosti, které mohou hrát nějakou roli, například zaměstnání, zdraví a podobně. Je-li ve hře vztah k další osobě, pokusit se o co nejrealističtější pohled na ni i na vztah. Dobré je také vyhledat pomoc někoho zkušené-

ho a kompetentního a snažit se o vše, co může ve vzájemném vztahu napomoci novému začátku. Někdy se říká, že pro děti je lepší dobrý rozvod než špatné manželství. Dlouhodobá profesionální zkušenost psychologů a manželských poradců ale dokazuje, že rozchod rodičů způsobuje dětem ohromné trauma. Pro život dětí je důležitější, uvidí-li, že i přes všechna nedorozumění, jichž jsou svědky, je možný dialog, úcta, naslouchání důvodům druhého. Důležitá je pro ně naděje, že je možné vztah i přes obtíže dál budovat. A pak, nedělejme si iluze – i v dobrých rodinách přicházejí období krize, rozčarování, neschopnosti komunikace. Ani po mnohaletém soužití není ještě vše dobojováno. Potvrdit to může i tato zkušenost třicetiletého manželství: „Když šel manžel do důchodu, byl celý den doma a já jsem se s ním začala hádat o jediný počítač v domě. ´To u něj opravdu musíš pořád sedět?´ říkala jsem mu. Musela jsem sebrat všechny síly, abych mu jeho chování přestala vyčítat. Nakonec jsme problém společně vyřešili. Od té doby jsme také dobrovolníky v jedné dobročinné organizaci.“ Dá se říct, že když se v páru hledá cesta dialogu, tak i když to tu a tam vypadá, že je vše při starém, přesto z toho mohou všichni získat. Letizia Grita Magri

Psychologické dopady asistované reprodukce MUDr. Taťjana Horká se s dětmi narozenými za pomoci asistované reprodukce a jejich rodiči setkává ve své psychiatricko – psychologické a psychoterapeutické ambulanci.

U

dětí narozených z darovaného vajíčka nebo spermie je nezanedbatelný problém nejasných biologických kořenů a případné dě-

dičnosti. Rodiče mohou prožívat vnitřní konflikt, po kom dítě je, případně mohou dítěti tajit jeho biologické kořeny, takže do vztahů v rodině vstupuje určité tabu. V somatické medicíně se ukazuje, že děti z asistované reprodukce mají vyšší nemocnost, jsou častěji hospitalizovány a do dvou let až dvakrát častěji navštíví lékaře. Podle názoru některých lékařů je to tím, že rodiče jsou úzkostlivější a víc se o dítě bojí. Výzkumy též vykazují větší pravděpodobnost vrozených vývojových vad. Matka je při asistované reprodukci vystavena obrovskému psychickému stresu, který zřejmě nepramení jen z toho, že se dlouho nemohla stát matkou, ale také z toho, že musí předem podstoupit určité množství kontrolovaných hormonálních stimulacíí, připravujících tělo na těhotenství. A to i vícekrát za sebou. Další riziko souvisí s tím, že u asistované reprodukce jde často o vícečetná těhotenství (u přirozeného těhotenství je pravděpodobnost asi 1:80, zatímco při AR 1:5). To klade na organismus matky větší nároky, častěji s tím souvisí rizikové těhotenství, nízká porodní hmotnost novorozence a předčasný porod. Otvírají se i další témata, například: Je-li dítě v inkubátoru, nemá od prvních okamžiků přirozený kontakt s matkou aj. Není-li prokázaná závažná organická porucha bránící otěhotnění, může někdy napomoci psychoterapie. Stává se, že osvojí-li si manželé dítě, nebo se jim narodí díky asistované reprodukci, žena spontánně otěhotní, přestože byl pár přesvědčen o své neplodnosti. Medicína sice nabízí řešení, ale je otázka, zda jsou probádaná všechna rizika. Asistovaná reprodukce není v žádném případě léčba neplodnosti, ale substituce, která dítě zprostředkuje. V podmínkách, kdy tento nový život vzniká, je mnoho invazivního, včetně selekcí. Nebylo výjimkou při vícečetném těhotenství, nechala-li matka některý z plodů usmrtit. Takže kromě toho, že vznikl život, došlo ve stejné chvíli k jeho redukci. Asistovaná reprodukce je tématem medicínským, právním, etickým a v neposlední řadě i filozofickým a budoucí rodiče by před svým rozhodnutím jít do tohoto „léčebného“ procesu měli dostat co nejvíce informací. Taťjana Horká


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Prchající okamžik Nedatovaný dopis (pravděpodobně z roku 1944), adresovaný mladým františkánským terciářkám, nepochybně pochází z počátků Chiařina dobrodružství, protože klade důraz na konkrétní lásku k bližnímu. První Chiařinou odpovědí na objev Boha Lásky byla totiž pomoc chudým v Tridentu. Přestože Chiara ještě nehovoří o jednotě a důraz je kladen na vzájemnou pomoc, otevírá obzor pro univerzální bratrství.

M

dole budeme mít odvahu se bezpodmínečně milovat, ocitneme se všechny tam nahoře sjednoceny na celou Věčnost. Sjednocené pro stejný Ideál, pro univerzální bratrství v jediném Otci, Bohu, který je na Nebesích. Pracujme, aby byla naše láska pravdou a činem! „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“1 Proč se bojíme všem říci, že zde dole jen

oje sestry! Chiara Lubichová Svatý František, sva(uprostřed) tý ohně a činů, shlíží s Martitou Blanco (vlevo) z nebeských výšin, kde a Giò Vernuccio. blaženě žije i toužebně očekává naplňování díla, Chiara které mu Bůh svěřil, až Lubichová v Douale s některými do konce věků, na nás, dívky s planoucími průkopníky Hnutí srdci, s nadějí Světce. fokoláre v Africe, Naslouchejte srdci své sestry či bratra! červen 1965. Bořte všechny překážky, překračujte všechny stíny, překonávejte všechny obtíže, malicherné myšlenky a miřte k Nebi, které nás očekává, a k odměně, ze které se pak budeme radovat bez konce. Moc málo myslíme na Ráj! Shlíží na nás, na naše planoucí srdce, která ještě nejsou spoutána pozemskými věcmi! Na nás, v našem mládí plném energie, leží úkol přinést na zem Nebe a do Nebe zemi! Andělé na zemi a lidé v nebi! Miřte k cíli, jehož brzy dosáhneme. Jen my a Bůh! Každá z nás bude stát před Ním a skládat účty z toho, co na zemi nashromáždila trvalého a věčného. Čas je jako blesk a v našich rukou je jen přítomný, prchavý okamžik. Zakořeňte jej v Bohu a konejte na své cestě díla pro Nebe! Rozhlédněme se kolem sebe. Všichni jsme bratři, nikdo nestojí mimo! Pod osobitými rysy každého člověka spatřujme Krista, který v nás musí růst – Ukřižovaného a Opuštěného Krista v ubohých a hříšných lidských schránkách. Ale důvěřujte – On přemohl svět! Znejme se tak, jak nás zná Bůh, ne abychom se posuzovaly a ztrácely naději, ale abychom byly vůči druhým milosrdné a pomáhaly si. Milujme se! Jednoho dne, jestliže zde

10


procházíme, kdežto tam nahoře budeme navždy? Proč nepřinášíme světlo slepým bratrům, když máme Světlo? Milujme pravdou, milujme činy! Jako děti Nejvyššího jsme se narodili a vyrostli v Božím milosrdenství. Buďme jako náš jediný Otec živoucím milosrdenstvím! A konejme skutky milosrdenství. Kolik bratrů kolem nás projde za jediný den našeho života! V každém je Kristus, který se chce narodit, růst, žít, být vzkříšen, který nás prosí o pomoc, útěchu, ra-

SPIRITUALITA JEDNOTY

Sestra Chiara

1. Viz 1 Jan 3,18.

Velké poslání

ta. Říká Lilianě: „Ty se vdáš jako já za Lásku Ukřižovanou a Opuštěnou.“ Nový rok 1945 ilá Janny, také dnes uběhl v Lásce den, který „velcí ptáci“ chtěli učinit ošklivým a krutým. Vyšla jsem z krytu až po šesti hodinách. Nebyla zima a mé srdce bylo plné Ježíše opuštěného, pro kterého žiji a snáším všechny ty malé bolesti, které mě nechává vytrpět, aby už nebyl opuštěný! Milá Janny, vidíš jak je můj život od tebe vzdálený, přestože bych ho tak jako nikdy chtěla s tebou sdílet v opravdové sesterské náklonnosti a povzbuzení. Ty ale víš, Janney, že jsem byla povolána k velkému poslání, abych naplnila svoji Lásku. Musím, chci způsobit, aby byl všemi milován, protože kvůli mně On se stal ukřižovaným a opuštěným! A ty, Liano, která mě máš ráda a kterou jsem viděla vedle sebe růst v Lásce, i když jsi daleko, ale odevzdala ses Lásce, smiluj se nad tímto Ježíšem, který vytrvale tluče na tvé srdce, abys Ho utěšila! Musíš, můžeš obejmout můj Ideál! I když tvoje cesta je trochu jiná než moje. Ty se nemůžeš vdát, jako to dělají jiná děvčata ve světě! Ne, ne! Ty se nevdáš za Paola jako člověka. Ne, ty se vdáš jako já za Lásku ukřižovanou a opuštěnou! Jak se to může stát? Jestliže se Paolo vrátí (a určitě se vrátí), uvidíš v něm projev Boží vůle. Uslyšíš v jeho hlase hlas Ježíše, který ti říká: „Spoj svůj život s mým, abych v naší rodině už nikdy nebyl opuštěný.“ A pak ty, poslušná Lásky, vytvoříš rodinu s jediným cílem, abyste ani ty, ani Paolo, ani děti, které ti Láska dá, už nikdy Lásku neopustili! Tak, milá Janney! Tak! Vidíš, jaké úžasné věci mi Láska dává díky tobě říkat? Trpěla jsem myšlenkou, že v životě obejmeš menší ideál, než je ten můj…, ale Pán, který mě miluje, mi řekl: „Nevíš, že vnější skutky, jako sňatek s jinou osobou, nic neznamenají, a že to, na čem záleží, je srdce? I Lilianu mám rád jako tebe a i jí se odevzdávám do jejího malého srdce, aby mě nikdy neopustila!“ Tak mi to řekl Ježíš a tak ti to říkám v první den tohoto roku! Přeji ti, Janny, aby ti tento rok přinesl jenom Lásku a jako velký dar Lásky tvého nejdražšího Paola. Tvoje Lila

M

Tento dopis z 1. ledna 1945 adresuje Chiara své rodné sestře Lilianě. Utěšuje ji v její úzkosti o snoubence Paola, který je ve válce, a dodává jí odvahu, aby plně důvěřovala v Boha. Podepisuje se zdrobnělinou Silvie: Lila. Dopis ukazuje, nakolik je Chiařin pohled založen spíše na myšlence jednoty než rozdílnosti v křesťanském povolání, které spočívá v účasti na utrpení, smrti a zmrtvýchvstání KrisFoto: archiv

du a napomenutí, o světlo, chléb, nocleh, oděv, modlitbu… Žijme přítomný okamžik a v něm skutek milosrdenství, který po nás Bůh žádá. Jedině tak budeme kráčet k Ráji.


11

CITADELA

12


Vytvářet domov Zwochau je nenápadná vesnice nedaleko Lipska. Obyvatelé bývalého východního Německa mají její jméno spojené s rozsáhlými povrchovými doly hnědého uhlí, na jejichž místě vznikla v posledních letech přírodní rezervace s krásnými jezery. Zde jsem trávila část letošní dovolené. Důvod byl však jiný: společná návštěva rodičů Clarissy Urban z pražského fokoláre, kteří zde již téměř patnáct let spoluvytváří vznikající citadelu.

Isabella a Werner Urbanovi

zde již žije asi 35 členů Hnutí fokoláre: svobodní, rodiny, kněží, kteří zde tráví svůj důchod. Citadela dostala od Chiary Lubichové jméno Enzo, podle italského lékaře Enza Fondiho, jednoho z fokolarínů, kteří na začátku 60. let přišli na území východního Německa, aby podporovali ty, kteří chtěli

poznávat a žít spiritualitu jednoty. Isabella a Werner Urbanovi se sem přestěhovali v samých začátcích. Isabella nám vyprávěla, jak se na jednom setkání Hnutí hovořilo o vznikajícím Centru a o tom, jak by bylo pěkné, kdyby se sem někdo přestěhoval. Byla to možnost lidem Fota: Terezie Horáková

T

i, kdo poznali spiritualitu Hnutí fokoláre před rokem 1989, si vzpomenou, jak silné společné kořeny nás pojí. Kolik českých Mariapolí se uskutečnilo v bývalém východním Německu, jakého přijetí se nám dostávalo a kolik jsme toho z této spirituality mohli čerpat díky těmto kontaktům. Monika Thomalla, která pracuje v Centru Mariapoli ve Zwochau, vypráví: „Mariapoli jsme v době komunismu pořádali většinou pod ochranou církve, často v Erfurtu, v Berlíně. Ale už dlouho jsme hledali a přáli si mít vlastní dům, Centrum Mariapoli. V té době také konalo mnoho farností v západním Německu na tento úmysl sbírky. V roce 1992 nám magdeburské biskupství nabídlo za symbolickou cenu exerciční dům. Místo nebylo atraktivní, ve dne v noci tu jezdily bagry do blízkých dolů. Hned jsme však nabídku přijali a snažili jsme se dům zrekonstruovat a rozšířit o novou část.“ „Dům Centra je otevřený především pro lidi z Hnutí fokoláre, pro Mariapoli a různá setkání,“ pokračuje. „Dělá zde však svá setkání nebo duchovní cvičení i mnoho dalších duchovních společenství, o jejichž spolupráci a společenství s nimi usilujeme. Přijíždějí jiná církevní hnutí, evangelická společenství, farnosti z okolí, děti, které se připravují na první svaté přijímání nebo na biřmování. Přijíždějí i vojáci na programy duchovenské služby v armádě (evangelické a katolické). Když je volno, dáváme prostory k dispozici například i pro oslavy místních obyvatel.“ V c it a d e l e p o s t up n ě vznikly i další budovy a nyní

Centrum Mariapoli „Einheit“ (Jednota) ve Zwochau u Lipska.

v okolí ukázat, že neexistují jen svobodní fokolaríni, ale i manželé a rodiny. „Naše děti již byly samostatné, tak proč ne. Ale Werner by musel souhlasit,“ vzpomínala na své rozhodování. Reakce Wernera, v té době již důchodce, byla podobná: „Proč ne, musím jen vědět, co si o tom myslí Isabella.“ Žít v citadele znamená „vytvářet domov pro ty, kteří sem přicházejí,“ říká Isabella. „Když přijdeš domů a někdo na tebe čeká, je to jiné než přijít do prázdného domu.“ A vztahy s místními obyvateli? „Na začátku byli hodně skeptičtí. Museli jsme proniknout do jejich srdcí,“ vypráví Monika. „Teď říkají: ´To je naše centrum.´ Starosta je naší práci a našemu působení velmi nakloněný. Snažíme se být aktivní i v občanských sdruženích, abychom byli zapojeni i v obci.“ Isabella vzpomíná: „Snažili jsme se s nimi sjednotit. Je tu zvykem, že se všichni zdraví i několikrát za den, tak jsme začali také. Přihlásila jsem se i do sportovního klubu, kde se setkávají místní ženy. Když se stavěla nová část Centra Mariapoli, sousedé se dívali, co je to zač. Po dokončení jsme všechny pozvali do Centra. A přišli i s koláči. Tak vznikalo naše přátelství.“ Werner s Isabellou ještě vzpomínali, jak své rozhodnutí prožívali se svou rodinou: „Děti by asi bývaly měly rády babičku trochu blíž. Když se vdala dcera Cordula, pomáhali jsme u nich na stavbě. Pak se vdala Claudia, narodily se děti a v té době jsme se odstěhovali z Erfurtu do Zwochau. Neměli babičku na hlídání. Ale vidíme, jak díky tomu mají intenzivní okruh přátel, se kterými si hlídají děti navzájem. Když jde ale o nějaké S.O.S., jedeme do Erfurtu.“ Ludmila Šturmová

I V.

Kresba: Petr Ettler

= vidět jediného Otce sloužit jedinému Bohu v bližním mít jediného bratra Ježíše.

I.

Proto tím, že se stane Kristem (skrze neustálé konání dobra), slouží Kristu v bližním, aby rostl na těle, na duchu (aby se stal moudrým podle Kristovu příkladu) i v milosti (ta roste s tím, jak se náš život ve službě Bohu stále více zbožšťuje).

Duše si nesmí dopřát pokoje, dokud díky své neustálé službě nespatří v bratru duchovní rysy Krista.

Prosté oko vidí v každém člověku „rodícího se Krista“. Dává se do služby Ježíši ve všech „bližních“, aby se v nich Kristus zrodil a aby v nich rostl. Vidí v každém Krista, který se rodí, který má růst, který má žít a konat dobro jako nový Boží syn, který má zemřít, vstát z mrtvých a být oslaven. „Et ego claritatem, quam dedisti mihi, dedi eis, ut sint unum, sicut et nos unum sumus.“ („A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“)

Prosté oko (= jediný pohled)

Buďme vždy připraveni sloužit mu, protože v něm sloužíme Bohu.

ůležité je, abychom měli jasnou představu o „bližním“. Je to bratr, který je vedle nás v přítomném okamžiku našeho života.

DOKONČENÍ

D

Jednota

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY


13

ČLOVĚK TEOLOGIE V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ

Duše, aby byla Kristem, musí být jako on – Spasitelem a milosrdenstvím. Protože Kristus nepřišel proto, aby se „ukázal”, ale aby srovnal to, co bylo nalomené, aby zachránil to, co bylo ztracené, aby miloval a přitáhl k sobě ty, kteří se odloučili. Duše musí cítit, že je na zemi, aby byla tak jako Kristus schopna „milosrdenství”. Ale nikdy nebude taková, jaká má být, tedy jako Ježíš, pokud nebude konat „skutky milosrdenství”, to je skutky srdce, které je celé milosrdenstvím. Právě tím duše naplní svůj Ideál (jediný Ježíšův ideál) – „Ut omnes unum sint” („Ať všichni jsou jedno“) – když využije přítomného okamžiku ke službě bližnímu. Tak uvidí, že Boží vůle jí bude okamžik za okamžikem nabízet ten či onen skutek milosrdenství – a ona bude na tuto vůli odpovídat: „Ita Pater.“ („Ano, Otče.“) 2. prosince 1946, 11 hodin Jednota je pouze tam, kde již neexistuje osobnost. Nemáme vytvářet „směs“, ale „sloučeninu“, a tu vytvoříme jedině tehdy, když se každá rozpustíme v Jednotě, v Žáru Plamene Božské Lásky. Co zůstane, když se sloučí dvě nebo více duší? Ježíš – Jedno. Nikdo neoslavuje Boha tolik jako Bůh a Bůh je v duši, která se stává ničím, aby v ní žil Kristus a v Kristu Otec. Bůh je též mezi dvěma dušemi, které splynou (jde o vzájemné láskyplné bytí ničím, jež je důsledkem hrdinské pokory a planoucí lásky) a dávají tak vyniknout Kristu. Když přechází Jednota, zůstává po ní jediná stopa: Kristus. Kdo splyne v Jednotě, ztrácí všechno, ale každá ztráta je ziskem. Jednota vyžaduje duše, které jsou připraveny zříci se vlastní osobnosti, celé vlastní osobnosti. Protože Jednota je Bůh a Bůh je Trojjediný. Tři božské osoby žijí tak, že jejich přirozeností, kterou je Láska, je sjednocovat se. Tím, že se sjednocují (= zříkají se sebe), sebe nalézají a dochází k této dynamice: 3 p 1 p 3. Tři se stávají jedním z lásky a nalézají sebe sama v jediné Lásce.

II.

12. prosince 1946

Jedině Kristus je tím, kdo činí ze dvou jedno. Protože Kristus působí, že umíráme sobě a žijeme v milosti, kterou je láska. Abychom patřili Kristu, musíme být jedno s bratry. A to nikoli ideálně, ale reálně. Nikoli v budoucnosti, ale v přítomnosti.

Být jedno = cítit v sobě pocity druhých. Nakládat s nimi jako se svými, protože se staly našimi díky lásce. Být jimi. A to z lásky k Bohu, k Ježíši v bratru. Rozvázat pouta tohoto našeho tvrdého srdce „z kamene“ a mít srdce z masa, abychom milovali bližní. „Milujme skrze skutky a v Pravdě“, nikoliv „konejme skutky a říkejme pravdu“. Ale milujme. Záleží na tom, abychom milovali.

A naše skutky nesmějí mít za cíl dílo, nýbrž Ježíše v bližním – v bližním, s nímž budeme z lásky k Ježíši jedno. Pouze Kristus může ze dvou učinit jedno, protože jeho láska, která je zřeknutím se sebe, opakem egoismu, nám umožňuje proniknout do hlubiny srdce druhých. Milovat. Já v tobě a ty ve mně.

Milovat bližního jako sebe sama. To nastane jedině tehdy, když dva jsou jedno, když jeden se stane druhým a druhý prvním.

Záleží na tom, abychom tento proud lásky a pokoje mezi námi udržovali živý, zapálený a vřelý. Snažme se, aby stále více pronikal mezi všechny, kteří žijí okolo nás.

Chiara Lubichová

Každý velký člověk, když někam přijde, mění okolní prostředí a přináší do něj stopu své země. Ježíš pocházel z Nebe, a když přišel na zem, dělal všechno pro to, aby do svého nového prostředí přinesl to, co poznal tam nahoře! V Ráji se uskutečňuje jediná vůle – vůle Boží – proto tam vládne radost, pokoj a jednota. Ježíš zůstal na zemi s touhou po Nebi, a proto dělal všechno, abychom zde dole mohli žít jako tam nahoře. Proto nás miloval. A jeho poslední modlitba byla: ut unum sint (ať jsou jedno)!

III.

| Nové město | 10/2010 10/2010

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na říjen 2010

„MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO JAKO SÁM SEBE.“ (MT 22,39)1

„MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO JAKO SÁM SEBE.“

T

Evangelium jasně říká, že bližním je každá lidská bytost, muž nebo žena, přítel či nepřítel. Máme k němu chovat úctu, brát na něj ohled, mít jej ve vážnosti. Láska k bližnímu je univerzální a osobní zároveň. Vztahuje se na celé lidstvo a konkretizuje se vůči tomu, kdo je ti nablízku. Kdo nám však může dát tak velké srdce? Kdo v nás může vyvolat takovou dispozici k lásce, která způsobuje, že jsme si blízcí – bližní – také s těmi, kteří jsou nám cizí, a která nám pomáhá překonávat lásku k sobě a dává nám schopnost vidět sebe v druhých? Je to Boží dar, je to dokonce sama Boží láska, která „je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“6 Není to tedy běžná všední láska, není to prosté přátelství, ani pouhá filantropie, ale láska, která nám byla vložena do srdce již při křtu. Láska, která je samotným Božím životem, životem Nejsvětější Trojice, láska, na které můžeme mít účast. Láska je tedy vším. Abychom ji ale mohli dobře žít, je potřebné poznat její vlastnosti, které vyvěrají z evangelia a vůbec z Písma. Snad bychom je mohli shrnout do několika základních aspektů. Ježíš, který miloval všechny a za

oto Slovo nalezneme již ve Starém zákoně2. Ježíš v odpovědi na jednu otázku navazuje na velkou prorockou a rabínskou tradici, která usilovala o nalezení sjednocujícího principu tóry, tedy Božího učení obsaženého v Bibli. Jeden Ježíšův současník, rabín Hillel, řekl: „Nečiň bližnímu nic, co nemáš rád ty. V tom spočívá celý zákon. Vše ostatní je pouze vysvětlením (této zásady).“3 Učitelé židovství chápali, že láska k bližnímu vychází z lásky k Bohu, který stvořil člověka ke svému obrazu a podobě. Proto nelze milovat Boha bez lásky k jeho stvoření. Zde je pravá pohnutka lásky k bližnímu, „velký a základní princip Zákona“4. Ježíš tento princip zdůrazňuje a dodává, že výzva milovat bližního je podobná prvnímu a největšímu přikázání – milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší. Ježíš potvrzuje podobnost mezi dvěma přikázáními, definitivně je tím spojuje – a tak tomu bude v celé křesťanské tradici. Apoštol Jan výstižně říká: „Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“5

všechny zemřel, nás především učí, že pravá láska je orientována ke všem. Není jako naše mnohdy pouhá lidská láska, která je často omezena na rodinu, přátele, blízké… Pravá láska – ta, kterou Ježíš vyžaduje – nepřipouští diskriminaci, nerozlišuje, zda je někdo sympatický nebo nesympatický, pro ni neexistuje člověk hezký či ošklivý, velký nebo malý, spoluobčan či cizinec, souvěrec či jinověrec, příslušník mého nebo jiného náboženství. Tato láska miluje všechny. Takto máme jednat i my – milovat všechny. Pravá láska dále miluje jako první. Nečeká, že bude milována, jak je to běžné pro lásku lidskou, kdy milujeme toho, kdo miluje nás. Ne, ryzí láska je sama iniciativní. Jako to udělal Otec – když jsme byli ještě hříšníky, tedy těmi, kdo nemilují – on poslal svého Syna, aby nás spasil. Tedy milovat všechny a milovat jako první. Pravá láska vidí Ježíše v každém bližním. Při posledním soudu nám Ježíš řekne „Pro mne jste to udělali.“7 To platí nejen o dobru, které prokazujeme, ale bohužel také o zlu. Pravá láska miluje přítele i nepřítele, prokazuje mu dobro a modlí se za něj. Ježíš také chce, aby se láska, kterou přinesl na zem, stala vzájemnou, aby jeden miloval druhého a naopak, a aby se tak dospělo k jednotě. (Pokračování na str. 16)


15

ŽIVOT ZE SLOVA (Dokončení ze str. 15) Všechny tyto vlastnosti lásky nám dávají lépe pochopit a žít Slovo života tohoto měsíce. „MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO JAKO SÁM SEBE.“ Ano, opravdová láska miluje druhého jako sebe sama. Toto je třeba vzít doslova. Je potřebné v druhém vidět své druhé já a prokazovat druhému to, co bychom dělali pro sebe. Skutečná láska umí trpět s tím, kdo trpí, radovat se s tím, kdo se raduje, dokáže nést břemena druhých, umí se stávat jedno s milovaným člověkem, jak říká sv. Pavel. Je to láska, která není jen v citu či

16


války a přírodní katastrofy. Kdysi byli tito lidé neznámí a vzdálení tisíce mil. Nyní se i oni stali našimi bližními. Láska nám napoví, co kdy a jak máme dělat a postupně rozšíří naše srdce na míru Ježíšova srdce. Chiara Lubichová

1. Slovo života na říjen 1999, otištěné v časopise Città Nuova č. 18/1999, s. 7 a v časopise Nové město č. 10/1999, s. 11. 2. Lv 19,18. 3. Šab. 31a (Babylonský Talmud). 4. Rabín Akiba. 5. 1 Jan 4,20. 6. Řím 5,5. 7. Srov. Mt 25,40. 8. Srov. Wulhelm Mühs, O lásce, Nové město, Praha 1997, č. 278.

Komunikace Foto: Spada/La Presse

U

čím na základní škole. V kontaktu s dětmi si uvědomuji, jak jsou deformovány pasivním přijímáním z médií, filmů, počítačových her atd. Učím na půl úvazku, a to znamená, že často dostávám hodiny suplování. Je celkem zavedená věc, že když se supluje, pouští se dětem nějaké video, popřípadě DVD, které si přinesou. Nevyžaduje to přípravu a děti jsou spokojené. Já jsem si říkala, že si budeme místo promítání povídat. Ze začátku byly děti samozřejmě překvapené, ale teď už vědí, že když přijdu já, tak se povídá. Není to vždycky jednoduché, záleží na třídě, na dětech, na osobnostech. Někdy to jde docela ztuha. Snažím se dávat otázky a říkám, že ony se můžou ptát mne. Občas se stává, že se dá dost říct i o vztazích, o jejich budování, o odpuštění apod. Když děti poslouchám, říkám si, že se musím vyprázdnit, a prosím Ducha Svatého, abych jim hned nepředkládala svou odpověď, co „já“, abych

květnatých slovech, ale také v konkrétních skutcích. Ten, kdo je jiného náboženského vyznání, usiluje také tak jednat díky takzvanému „zlatému pravidlu“, které nacházíme ve všech náboženstvích. To požaduje, abychom dělali druhým to, co chceme, aby druzí činili nám. Gándhí to vysvětluje velice jednoduchým a účinným způsobem: „Nemohu ti ublížit, aniž bych poranil sám sebe.“8 Tento měsíc by měl být příležitostí k tomu, abychom se znovu zaměřili na lásku k bližnímu, která má tolik podob – od vztahu k sousedovi, po spolužačku, od přítele po nejbližší příbuzné. Láska může mít také podobu souženého lidstva, kterou do našich domovů přináší televize z míst, kde probíhají

je nesrovnávala v tu chvíli se svými dětmi, se svým životem, se svou rodinou, ale abych byla prázdná od sebe a snažila se pochopit jejich problém. V tom se musím cvičit i v kontaktu s dospělými. Například mám-li trabanta a někdo mi vypráví, že si koupil nový mercedes, neřeknu „jé, to my máme jenom trabanta“, ale „to je skvělé, že máte dobré auto“. Nebo když jede někdo na dovolenou k moři a já ne, snažím se radovat s tím člověkem. Žiju-li takto přítomnost,

dostávám z toho sílu, je to osvobozující a v každou chvíli to přináší obrovskou radost a myslím, že to i ostatní vnímají. Snažím se zkrátka při komunikaci radovat s radujícími a plakat s plačícími. V kontaktu s kolegyněmi je pro mne citlivou záležitostí kritika. Mám svůj kabinet, ale když přijdu do sborovny, vnímám jakýsi nešvar mezi kantory. Často se o někom mluví, někdo se kritizuje. Přiznám se, že jsem se i někdy přidala. V poslední době si vědomě ří-

kám, že nemůžu, nechci se přidat. Velmi mi pomohla jedna myšlenka Chiary Lubichové, když říká, že lidi, kteří kritizují, je třeba vyslechnout, možná je kritika i pravdivá, ale nepřidat se. A že ti, kteří kritizují, potřebují hodně lásky. A tak se snažím najít způsoby lásky k těm, kdo kritizují. Hodně komunikuji s Bohem o lidech, se kterými se scházím, a to mi dává velký klid. Mám jednu radost. Několikrát týdně, vždy brzy ráno před prací, se mohu na půl hodinky sejít se sestrou stejného ducha. Společně prosíme, děkujeme, předkládáme životy naše, našich dětí, společenství, problémy pracoviště. A zakoušíme naplnění onoho příslibu „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já mezi nimi.“ (Mt 18,20) A pak jdu v klidu domů, do školy, do obchodu… Snažím se každému, koho potkám, vyjádřit, ať už slovy nebo pohledem, něco pozitivního. Pravdivě, bez pochlebování. V tomto cvičení zjišťuji, že se postupně i sama učím vidět více to pěkné kolem nás. M. D.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

V srdci krakovské průmyslové čtvrti Nowa Huta Duch jednoty pronikal do Polska už v dobách reálného socialismu, jak o tom svědčí dosud nepublikované vzpomínky italské lékařky Anny Fratta, známé též pod jménem Doni.

N

a jaře roku 1974 už byli lidé, bydlící v krakovské průmyslové části Nowa Huta, zvyklí brzy ráno potkávat italskou paní doktorku, jak míří rychlými kroky do práce. V časech totalitní společnosti, kdy přitahovalo pozornost vše nezvyklé a kdy se zprávy o takových věcech dokázaly rychle šířit, se už lidé ze sousedství dozvěděli, že italská lékařka Anna Fratta působila také v sousedním východním Německu, tehdejší NDR, a že tam dokonce obdržela trojí významné ocenění. Nešlo přitom jen o oficiální uznání její lékařské práce, ale i o to – jak bylo zdůvodněno – že „přispěla ke sjednocení a vyšší produktivitě kolektivu“. Nebyla však členkou vládnoucí strany. Když se jí někdo zeptal na její přesvědčení, odpovídala sice s nutnou opatrností, ale přitom beze strachu, že je křesťanka. To ji s jejími novými sousedy, převážně polskými dělníky, sbližovalo, protože i oni si, navzdory okolnostem, stále uchovávali hluboce zakořeněnou katolickou víru svých otců. Lékařka Anna Fratta bydlela spolu s Barbarou Schejbalovou, umělkyní, a Evou Spolinskou, také lékařkou, v miniaturním bytě v místě,

Italská lékařka Anna Fratta (první zleva) v době, kdy pobývala v Polsku.

jehož jméno je pro cizince nevyslovitelné. Ve svém okolí, dělnické čtvrti a vzoru socialistické industrializace, upoutávalo pozornost, co zde dělají tyto tři ženy intelektuálního zaměření. Jednu věc však zvědaví sousedé nedokázali vypátrat, a sice to, že byt byl prvním centrem Hnutí fokoláre v Polsku. Italská lékařka, která tam žila, byla „rodilá Římanka“, která vystudovala s vynikajícím prospěchem medicínu na římské univerzitě Sapienza. Od roku 1992 působí v Mezinárodním centru Hnutí fokoláre. Hnutí bylo v sovětském bloku přítomné už od šedesátých let, ale teprve po roce 1989 se mohlo o tomto důležitém úseku jeho dějin mluvit. Kdy jste se usadila za „železnou oponou“? „Odjela jsem do Lipska v roce 1962 s Natalií Dallapiccola, první Chiařinou družkou. Večer jsem dorazila

do nemocnice, kde jsem měla pracovat a bydlet. Vítalo mě velké mramorové schodiště, kde na mne nahoře čekala přede dveřmi do kaple reprodukce Michelangelovy Madony. Ještě to mám před očima! Vešla jsem do potemnělé a prázdné kaple. A tam jsem o samotě v posvátném tichu řekla své bezpodmínečné ano Ježíši, který mne očekával zde, za „železnou oponou“.

Anna Fratta (Doni) dnes.

Tehdy v roce 1969, kdy cizinci mohli dostat vízum platné 24 hodin, nás 9. listopadu přijela za zeď navštívit Chiara Lubichová. První přátelé z Východu ji nikdy osobně neviděli. Bylo nás celkem asi čtyřicet. Aby se k nám dostala, musela i ona překonat onu zeď, která dělila a jizvila město. Mluvila o Berlíně jako o ´zraněném´ městě (měla na mysli Ježíše opuštěného a jeho nejbolestnější ránu). ´Rána, kterou láska může proměnit, takže už to nebude rána bolesti, ale lásky,´ řekla nám tehdy. ´Nakonec zeď spadne,´ uzavřela. Když o dvacet let později – opět přesně 9. listopadu – zeď opravdu padla, vzpomněli jsme si na její slova.“ Vy jste založila v Nowa Huta první polské fokoláre. Můžete nám vyprávět něco z těchto let? „Když jsem poprvé vstoupila na polskou půdu, bylo léto roku 1969. Několik lidí slyšelo něco o Hnutí, a protože se o něm chtěli dozvědět víc, zorganizovali ´týden dovolené´ v Zakopaném, turistickém středisku v Tatrách. V této první skupince se již vyprofilovali ti, kteří se pak stali v Polsku protagonisty dějin Hnutí v této zemi. Jak mezi nimi nevzpomenout na mladého inženýra Jerzyho Cieselského? Cítil povolání, aby se jako ženatý otec rodiny daroval zcela Bohu. Práce ho za několik měsíců odvedla do Súdánu, kde měl učit na jedné univerzitě. Po cestě loď, na níž cestovali, ztroskotala a on přišel spolu se dvěma mladšími dětmi o život.


17

a ambulancí, což byla zdravotnická zařízení určená pro zaměstnance železáren ve čtvrti Nowa Huta. Ten si vzal můj případ tak k srdci, že mezi mnoha obtížemi a nejistotami – jemu samému hrozilo, že kvůli mně přijde o místo – pro mne získal na jaře 1974 všechna povolení. A tak jsem se konečně mohla přestěhovat do Polska.“

láku ve čtvrti Nowa Huta tedy bydlelo první fokoláre… „Když jsme šli za kardinálem Wojtylou, abychom ho informovali, pamatuji si, že nám vložil ruce na hlavu, požehnal nám a dodával nám odvahu. I v nejtěžších represích se Hnutí stále rozvíjelo a nikdy jsme neměli problémy s policií. Sice jsme se dozvěděli, že jsme byli na každém kroku sledováni a že jsme ve zvláštní ´péči´, ale pohybovali jsme se svobodně, všechny jsme milovali a láska odzbrojuje. Stejně tomu bylo i v Německu, kde to potvrdily záznamy Stasi, do nichž jsme mohli po pádu režimu nahlédnout. Na našich setkáních, i dost velkých, jsme mluvili tak, že nás mohl slyšet každý. Pak po událostech v roce 1989 vyšlo Hnutí z podzemí, dokázalo upevnit své struktury a založit nakladatelství a dvouměsíční periodikum Nowe Miasto.“

V miniaturním bytě o 34 metrech čtverečních v pane-

Za rozhovor děkuje Caterina Ruggiu

Zachránila se jen jeho starší dcera Marisia. Dnes ho církev již prohlásila za ´Božího služebníka´.“ Jak jste poznala tehdejšího kardinála Wojtylu? „To bylo prostřednictvím jedné přítelkyně, Sofie Staporové, která sehrála během prvních kroků Hnutí v Polsku významnou úlohu. Stejně jako Jerzy patřila do skupiny intelektuálů, kteří se s kardinálem přátelili. Moje první setkání s budoucím papežem bylo velmi prosté. Okamžitě jsem pocítila jeho velikou důvěru a velkou úctu vůči tomu, o čem tušil, že je Božím dílem, navzdory tomu, že v té době Hnutí v Polsku představovalo jen několik lidí. Naposled jsme se s ním v Krakově setkali v květnu roku 1978, pár měsíců předtím, než byl zvolen papežem.“ Jak jste se dokázala v Polsku usadit? Nebylo asi jednoduché získat povolení k pobytu…

První polská Mariapoli v roce 1969 v Zakopaném.

18


Dobový snímek ze čtvrti Nowa Huta.

„Komunity rostly. Ukázalo se, že je nutné založit centrum i v Polsku. Bylo rozhodnuto, že tam půjdu já. V NDR bylo poměrně snadné získat povolení k pobytu, chyběli tam lékaři, ale v Polsku jich bylo spíše nadbytek. A pak, co tu chce ta Italka, když by všichni chtěli raději z této země pryč? Všechno to byly více než logické otázky. Díky Prozřetelnosti jsme se setkali s dr. Julianem Zabinským, vedoucím velkého komplexu klinik

Fota: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Katolické školy v kraji Lebialem, ve kterém leží Fontem, městečko Hnutí fokoláre, byly od samého začátku svěřeny do správy kněžím z Hnutí fokoláre. Před několika lety byla do našich jedenácti škol zavedena tzv. kostka lásky, která se brzy osvědčila jako výborný způsob, jak uvést do života umění milovat, jak ho učí evangelium: milovat jako první, milovat všechny, milovat nepřítele, milovat se navzájem, vidět v druhém Ježíše a sjednocovat se s druhými.

T

radiční africká sp olečnost by la založena na rodinných a kmenových vztazích, které byly často motivovány strachem: strachem z vyloučení ze společnosti, z trestu, z čar a prokletí… Moderní společnost tyto vztahy „úspěšně“ nabourává, takže mnohé tradiční hodnoty pomalu mizí, ale různé strachy přetrvávají. Přijít do této rychle se měnící společnosti s něčím, jako je kostka lásky, znamená pro lidi skutečnou šanci na vytvoření nových vztahů, motivovaných ne už strachem, ale láskou. Učitelé a děti v našich afrických školách to velmi rychle pochopili a chopili se příležitosti. Každé ráno si hodí kostkou a snaží se žít ten druh lásky, který padne. Největší výzvou pro ně je „milovat nepřítele“. V tom jsou jejich zkušenosti nejsilnější. Dělí se o ně mezi sebou, a tak proč by se nerozdělili i se čtenáři českého Nového města. S přáním, aby vám byly zajímavým počtením i inspirací.

Foto: archiv

Hoď si kostkou a ...začni

Studenti školy ve Fontem.

MILOVAT NEPŘÍTELE Jmenuji se Nyanga Bruna a chodím do 6. třídy. Žiji se svým otcem, nevlastní matkou a jejími třemi dětmi. Moje vlastní matka žije v Nigérii. Macecha je na mne velmi přísná. Udělala si ze mne domácí služku. Patřím do Letniční církve, protože tam patří moje nevlastní matka. Tatínek se nehlásí k žádné církvi. Líbilo se mi téma „Milujte své nepřátele“. Můj tajný nepřítel byla moje nevlastní matka, pro kterou jsem byla jen domácí otrokyní. Pořád si na mne otci stěžovala a on mě trestal, aniž by mě vyslechl. Dokonce mi odmítl koupit učebnice do školy. Rozhodla jsem se milovat svého nepřítele. Začala jsem maceše projevovat zvláštní lásku. Vyprala a vyžehlila jsem jí šaty. Pracovala jsem v domácnosti ještě víc. Myla a oblékala jsem její děti a snažila jsem se věnovat jí zvláštní pozornost. Postupně si uvědomila, že jsem se změnila. Začala mě otci chválit. Jednoho dne mě otec překvapil tím, že si mě zavolal

a zeptal se, co potřebuji do školy. Také mi poděkoval, že se doma dobře chovám. Viděla jsem, že se mi podařilo vnést do našeho života lásku a pokoj. Tatínek mi koupil některé školní pomůcky včetně učebnic. V této atmosféře nového života jsem se obrátila na otce s prosbou, aby mi dovolil stát se katolickou křesťankou. Otec mi neodpověděl, ale dovoluje mi chodit v neděli na mši do katolického kostela. Modlím se, aby moje prosba byla vyslyšena, a děkuji Bohu, že se mi daří milovat nepřítele. MILOVAT JAKO PRVNÍ Jmenuji se Azabafac Tinnia a chodím do 5. třídy. Jsem přítelkyně matky Angely a její rodiny. Jednoho dne jsem se vracela z práce na našem poli unavená a hladová. Bylo asi pět hodin odpoledne. Potkala jsem matku Angelu, která se také vracela z pole. Nesla otep suchého dříví na oheň. Byla na takový náklad opravdu slabá. Přestože jsem byla unavená a hladová, chtěla

jsem stařence projevit lásku. Pomalu jsem k ní přišla a zeptala se, zda můžu pomoct. Ona souhlasila, ale když jsem zdvihla otep dříví, zjistila jsem, že je příliš těžká, a tak jsem ji rozdělila na dvě části. Matka Angela mě pozorovala s údivem. Dala jsem jí lehčí otýpku a donesla tu těžší až k jejímu domu. Když její děti viděly, co jsem udělala, děkovaly mi a přály mi vše nejlepší. Matka Angela to vyprávěla mojí mamince. Obě rodiny se od té doby velmi přátelí. Uvědomila jsem si, že kdyby každý udělal nějaký dobrý skutek, ve společnosti by mohla panovat láska. MILOVAT SE NAVZÁJEM Přestal jsem kvůli lásce krást. Za dva roky, co v této škole používáme kostku lásky, se mi podařilo přestat brát druhým lidem věci, hlavně jídlo. Přestoupil jsem do této školy před dvěma roky ze státní školy. Byl jsem tam známý jako zloděj a lhář. Kradl jsem jídlo svým kamarádům. Jindy jsem zabavoval jídlo slabším dětem. Mockrát jsem byl potrestán vedením školy. I doma mi říkali „Nchong“, „zloděj“. Lhal jsem na svou obranu a trestáni byli moji bratři. Ale když mě rodiče přivedli do této školy, všiml jsem si, jak často se tu mluví o Bohu, o Ježíši a Marii, o modlitbách a lásce. Zpočátku jsem nechápal každodenní praxi takzvané kostky lásky, modlitby každé ráno i odpoledne a učení náboženství, nedělní chození do kostela atd. Jednou jsem cosi ukradl a kamarád mě nahlásil řediteli školy. Čekal jsem bití jako obvykle. Zatímco ředitel


19

Foto: archiv Františka Slavíčka

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Při ranním nástupu a sdílení zkušeností.

přemýšlel, co se mnou, dva starší učitelé se mnou hovořili, jakým zlem je krádež. Kdo krade, nemiluje, řekli mi. Toho dne mě nikdo nepotrestal. Příštího dne mě na shromáždění vyvolali, abych hodil kostkou lásky. Potom jsem byl požádán, abych přečetl, co je tam napsáno a bylo tam „Milujte se navzájem“. Učitel ze šesté třídy se mě zeptal, zda jsem miloval kamaráda, kterému jsem ukradl jídlo. Vysvětlil mi zlobu krádeže. Styděl jsem se a slíbil jsem, že už nebudu krást a slib stále dodržuji. Také nikdo nikdy neukradl žádnou moji věc, a to znamená, že mi každý prokazuje lásku. Už nikdy nebudu krást ani podvádět. VIDĚT V DRUHÉM JEŽÍŠE Jsem Effuetlacha Patriomic ze 6. třídy. Jak si představuji, že Ježíš je v každém? Jednoho dne, když se konal

20


trh, spěchal jsem se svým bratrem Edwinem do školy. Edwin, který šel přede mnou, uviděl černý sbalený papír a kopl ho do strouhy. Kopl jsem ho zpět na silnici. Jen tak jsem ho rozbalil a našel uvnitř 35 000 franků (ekvivalent 55 Euro – pozn. redakce). Zavolal jsem Edwina a zaradovali jsme se. Edwin plánoval, co uděláme s penězi. Budou na boty, na oblečení a také na oslavu, kterou uspořádáme, mysleli jsme si. I ve škole byla celá moje pozornost soustředěna na štěstí, které nás potkalo. Shromáždili jsme se jako každé ráno. Po všech formalitách jsme hodili kostkou lásky. Téma bylo vidět Ježíše v každém. Náš učitel nám dával příklady, řekl, že jestliže je Ježíš v každém, neměli bychom nikoho zarmoutit. Měli bychom vracet druhým knížky, pera, tužky a dokonce i peníze. Edwin se na mne podíval. Náš učitel právě zabránil našemu plánu. Když

jsme přišli do třídy, byl jsem v nitru velmi neklidný. Po návratu domů jsem otci řekl, co se stalo. Když mě požádal, dal jsem mu peníze, ale ani jsem nechtěl vědět, co řekne. Rychle jsem navrhl, že bychom měli najít majitele peněz a vrátit je. Příštího dne matka Theresa oznámila, že ztratila veškeré svoje peníze. Zavolal jsem Edwina, donesli jsme jí peníze a vysvětlili jí, jak jsme k nim přišli. Byla přešťastná. Líbala nás, objímala, děkovala nám a ptala se nás na školu, na rodiče a také proč jsme se rozhodli najít vlastníka peněz. Řekli jsme jí o životě v naší škole, a že se tam učíme vidět Ježíše v každém člověku. PROBLÉM SE VYŘEŠIL Jsem Akawung Emmanuela ze 6. třídy. Jednou jsem šla na naše pole sklidit cocoyamy pro trh v Alou. Naše pole je dost daleko a sousedí s pozemky jiných žen.

Jedna z nich se nesnáší s mojí maminkou. Už se dokonce ani nezdraví. Byl horký den a my jsme si přinesly na pole pitnou vodu. Maminka a já jsme těžce pracovaly a po čase maminka dostala žízeň a řekla mi, ať jí donesu tu vodu. Hltavě pila, až téměř nic nezbylo. Naše nepřátelská sousedka neměla žádnou vodu. Měla tak velkou žízeň, že když maminka pila, natáhla ruku a prosila o trochu vody. Maminka mi pošeptala, ať jí řeknu, že už nemáme. Otočila jsem se k ní a prosila, abychom té ženě daly, co zbylo v láhvi. Maminka se rozzlobila a křičela na mne, ať jí řeknu, že už vodu nemáme. Moc se podivila, když jsem řekla, že jí vodu musíme dát kvůli lásce. Ježíš miloval každého a umřel za každého. Jen si uvědomme, že Ježíš je v té ženě a prosí nás o vodu. Maminka mě poslouchala a dovolila mi vodu jí dát. Donesla jsem ji sousedce a ta ji naráz vypila. Viděla jsem na ní, jak je ráda, že se napila, a vzkazovala díky mojí mamince. I poté, co jsem ji nechala s prázdnou lahví, děkovala na dálku mojí matce. Maminka jí neodpověděla, jen si cosi mumlala. Když jsem k ní přišla, ptala se mě, co teď budu pít, až dostanu žízeň. Řekla jsem jí, že nic, ale Ježíš v té druhé ženě se napil. Při práci jsem jí vyprávěla o kostce lásky. Pozorně mi naslouchala. Záhy potom jsme odnášely na zádech naši sklizeň. Kupodivu maminka na tu ženu zavolala, že už odcházíme. Řekla nám, že by se k nám ráda přidala, a pak šla s námi. Obě si začaly poprvé přátelsky povídat a já jsem měla radost, že se ten problém mezi oběma vyřešil i bez soudce. František Slavíček (redakčně kráceno)

PŘÍRODA Fota: Fausto Minelli

Noční pozorování Jestliže se někdy necháme zlákat návštěvou nějaké pozoruhodné přírodní lokality, nemusíme hned objevit, v čem je skryta její výjimečnost a jaká zvířata v ní mají své teritorium.

„J

sme v přírodním parku, tak kde jsou zvířata?“ „Pořádně se podívej… Ale vážně, nejsou vůbec žádná vidět…“ Tatínkovi, nebo mamince, podle toho, kdo přišel s nápadem navštívit takové území, pak nezbývá než použít únikového manévru a odvést pozornost malého návštěvníka jinam. „Tamhle odtud je krásný výhled“, nebo „tahle kytka je nesmírně zajímavá“, snaží se dítě přesvědčit. Ale malý návštěvník se už cítil jako objevitel a doufal, že se v doprovodu rodičů setká s něčím mnohem zajímavějším, že uvidí třeba velikého divočáka nebo lišku. Očekávání bylo zklamáno. Nezbývá než si hrát s fantazií a představovat si, že tamhle v houští je schovaný jelen, nebo že tamta díra ve skále asi bude nora starého jezevce. Ale existuje ještě jiná možnost, jak dosvědčit, že toto území je opravdu něčím výjimečné. Na kloub tajemství přírodního parku jsme se rozhodli přijít trpělivým pozorováním. Tedy ne naším osobně, ale našeho objektivu, pro který jsme vybrali vhodný úkryt, z něhož byl dobrý výhled. Nijak jsme nespěchali – a skutečně, za několik dní a nocí, když

Srnec.

Dikobraz.

jsme se přišli podívat, co se podařilo odhalit, jsme nebyli zklamáni. V tichu přírody se za soumraku jako první ukázal jezevec. Legračně se pohupoval na svých krátkých nožičkách a slídil kolem v naději, že najde nějakou žížalu, která se ve večerním vlhku vydala na povrch. O něco později prošel kolem srnec a hledal, kde by našel nejčerstvější a nejkřehčí trsy trávy, aby si je i následujícího rána v klidu, po návratu do lesa, vychutnal. Liška se přikradla až v noci, čenichala kolem a snažila se překvapit nějakého hraboše nebo myšku, kteří by náhodou nepozorně vyběhli z úkrytu. Dikobraz vláčel na zádech tak obrovitou otep sena, že se mu při chůzi ostny úplně ohýbaly. A najednou celou scénu přerušila skupina divočáků, která sem vběhla a zaplnila celé místo. Běhali sem a tam, ryli se v zemi a hledali potravu. Protože to jsou všežravci, vzali zavděk každou hlízou, kořenem, různými bobulemi na keřích, ale i žížalou v hlíně. Ve chvíli ticha proklouzla rychle v trávě kuna, aby nebyla spatřena, ve snaze překvapit nějakou kořist. S blížícím se úsvitem seběhla ze stromu veverka. Je to nejméně noční živočich ze všech. Na zemi, která pro ni není tak blízká jako větev nebo kmen,

se pohybuje těmi nejpodivnějšími pohyby. Takže zvířata zde žijí! Objektiv je odhalil ve tmě, ve chvílích, kdy bychom je nečekali. Denní světlo totiž mnoho býložravců považuje za nebezpečné, protože jsou snadno zranitelní, pokud vyjdou z lesa. A masožravci jsou lépe viditelní svou potenciální kořistí. Proto obě skupiny raději využívají výhod nočního života. Málo světla jedny uklidňuje a v druhých probouzí touhu najít něco k snědku. Příroda nás v nejneočekávanějších chvílích dovede překvapit. S trochou snahy lze některá její tajemství odhalit, tak jako zdánlivou nepřítomnost zvířat při denních výletech do přírody. Fausto Minelli

Pár divočáků.


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Světla i stíny moderních médií Na toto téma hovořil P. ThLic. Jan Balík také na letošní Mariapoli ve Volyni.

V

jednom z témat o komunikaci se Chiara Lubichová vyjádřila, že vnímá média jako hru světel a stínů. Naproti tomu někdy vidíme, že se současná média přijímají buď nekriticky, nebo se jim vyčítá, že nabízejí jen nemorálnost, násilí a povrchní zábavu. Co s tím? Jde o téma obrovsky široké, kterému přibývají i nové otázky. Máme s ním v podstatě všichni určité zkušenosti a snažíme se nějak orientovat, někdo lépe, někdo hůře. Často se říká, že církev je pomalá a na všechno přijde pozdě, ale kupodivu možnosti, které média přinášela, papežové využili poměrně rychle. Například v roce 1861 vznikl deník Osservatore Romano, v roce 1931 vznikla rozhlasová stanice Radio Vaticana, která za druhé světové války dobře posloužila papeži Piu XII. Díky rozhlasu se jeho nejdůležitější projevy dostávaly k co

22


nejširšímu okruhu lidí. Jeho prostřednictvím pranýřoval vyhlazování celých národů, a přesto mu dodnes někteří vytýkají domnělé mlčení. Prvním papežem, který zavedl funkci tiskového mluvčího, byl Jan Pavel II., který tuto pozici obsadil laikem, španělským psychiatrem Joaquinem Navarro-Vallsem, členem Opus Dei. Jan Pavel II. začal také okamžitě využívat další média, takže v roce 1983 založil CTV, Vatikánské televizní centrum. Od roku 1995 existují informacemi nabité vatikánské webové stránky. Neexistuje církevní dokument nebo slovo papeže, které by nebylo tímto způsobem zveřejněné. A to nejen současného papeže. Každým dnem na www.vatican.va přibývají nové a nové archivní dokumenty. Je patrné, že papežové jsou si vědomi významu médií pro hlásání evangelia a využívají je, co nejvíce mohou. O Janu Pavlu II. napsal režisér Krzystof Zanussi: „Křesťanské učení dokázal přeložit do jazyka masmédií.“ Vzpomeneme-li na jubilejní rok 2000, zjistíme, že všechny stěžejní události byly vysílány v přímém přenosu. Tak se jich mohlo zú-

častnit a papežovi naslouchat ohromné množství lidí. Obdobným příkladem je i poslední papežova návštěva u nás, kdy ve Staré Boleslavi bylo zhruba 50 tisíc účastníků, ale v televizi tuto poutní slavnost sledovalo na 2,5 milionu diváků, v podstatě čtvrtina národa. Je vidět, že dopad médií je obrovský a může být i velice pozitivní. V současnosti se zrychluje jejich rozvoj; nejde už jen o noviny, rozhlas, televizi, ale i o elektronická média. Říkají-li někteří, že Jan Pavel II. dokázal využít médií a uzavřít s nimi určitou spolupráci, tak k tomu někdy dodávají, že ho Bůh poslal do doby, kdy nová média začala být běžně dostupná, a tudíž zmnohonásobila jeho hlas. Mimo to média papeže, který se zdá být vzdálený a vyvýšený, ukazují lidsky blízkého. Umožňují to pohledy kamery na jeho tvář a gesta. Je-li někdo lidsky blízký, naslouchá se mu raději. Mimo to se díky médiím dá to, co řekne papež, za pár chvil přečíst v rodném jazyku na webových stránkách vatikánského rozhlasu (www. radiovaticana.cz). Hlas církve, hlas papeže, je dnes ve světě tak slyšitelný, jak ještě před několika desetiletími nebyl. Dnes si každý může zjistit, co papež říká, a obohatit tak svůj život. Prostřednictvím médií máme informace na dosah. Jejich dostupnost a rychlost je obdivuhodná. Jedná se o velké pozitivum, kterého je třeba si odpovídajícím způsobem vážit a vytěžit z něj maximum. V této souvislosti je třeba vzpomenout internet. Ten umožňuje vytváření virtuálního prostředí komunikace, z něhož dnes těží sociální sítě a komunitní weby. Říká se, že na Facebooku žije 400 milionů lidí, kteří o sobě sdělují druhým podrobnosti ze svého života. Kromě Facebooku si lze vybrat i z dalších podobných nabídek. Sekce pro mládež České biskupské konference není pozadu a provozuje komunitní web signály. cz, na kterém je zaregistrováno přes pět tisíc mladých lidí. Před časem se redakce dívčího křesťanského časopisu IN! rozhodovala, zda bude mít časopis svůj profil na Facebooku. Zvítězilo kladné rozhodnutí, protože děvčata často tuto sociální síť navštěvují a měly by mít možnost kamarádit se i s INem. Dnes je jich registrováno několik set. Není pak od věci využít této sítě pro organizaci setkání čtenářek INu.

Avšak je třeba nezamlčet, že se tyto možnosti komunikace snadno dají zneužít. Oprávněně můžeme hovořit o určitém nebezpečí. Jsou známy kriminální případy oklamání důvěry dětí či mladistvých. Též je nutné zvažovat, co o sobě na internetu řekneme, protože se nám to může jednou vymstít například při hledání práce. V této souvislosti je třeba připomenout, jak je přístup k internetu a těmto službám díky mobilu stále snazší. Mladí lidé, stejně tak jako dospělí, mají v podstatě neustálý přístup na internet. Přesto je třeba určité opatrnosti. Počítačová gramotnost je dnes velmi důležitá. Kdo neumí elektronická média používat, hůře se orientuje ve světě a obtížněji shání práci. Možná proto někteří rodiče už v předškolním věku dopřávají dětem používání počítače, díky čemuž i malé děti získají překvapivé dovednosti: od kreslení na počítači, přes pouštění si pohádek až po počítačové hry. Dítě se tak mnohé naučí. Řada psychologů ale už varuje před vznikem závislosti na počítačových hrách, které se v dětském kolektivu, bez ohledu na morální dopad, stávají kritériem sociální prestiže dítěte. Kolik rodičů nakonec musí každodenní nepřiměřené utíkání dítěte do virtuálního světa řešit s psychology. Možnosti elektronických médií jsou značně pozitivně využitelné, ale zároveň se před námi objevují i rozporuplné skutečnosti, které volají po naší obezřetnosti, po zdravém rozumu. Je třeba předvídat možná pochybení. Pokud bychom chtěli zmínit některá další ohrožení, která přináší současná média, určitě bychom neměli opomenout obrovskou schopnost manipulace. To se týká nejen zpravodajství, ale i reklam, včetně těch drásavých od farmaceutických firem, až po volbu tematických okruhů, kterým média – nikoli bezdůvodně – věnují pozornost. Příklady známe, ať už jde o „zadluženost státu“, „počet starobních důchodců“, „nedostatek peněz ve zdravotnictví“, „rostoucí počet imigrantů“ atd., politické konotace jsou u nich rozklíčovatelné. I dnešní války se vedou prostřednictvím médií. Úspěchy politických stran a profily politiků se vytvářejí skrze média. Celé týmy odborníků hledají nejúspěšnější mediální strategie, ať už ve prospěch firem, výrobků,

Fota: archiv

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

politických stran, zájmů lobbistů… Jedná se o vytváření mediální reality a virtuálního světa. Již dávno zpravodajství není zcela spolehlivým nositelem objektivních a skutečných informací. Avšak jedno z největších ohrožení, které média přináší, je jistě zvýraznění konzumního života. Před naše oči se staví lákavost všeho toho, co můžeme vlastnit; přitažlivost nejnovějších výrobků, trumfujících ty, které jsme ještě nestačili opotřebovat. Utvrzujeme se ve lži, že konzumní život je správný a normální. Díky médiím jsou tyto obrazy dostupné i těm, kteří s námi zdaleka nesdílejí naše civilizační výdobytky. Konzumní svět se tak stává cílem lidí ze zemí, které jsou chudé, a jichž je ve světě většina. Je to ten nejlepší obraz o naší kultuře, který jim předáváme? Obdobné je to s podněcováním nízkých pudů, na které média bez skrupulí redukují lidskou sexualitu, s eskalací přízemních prožitků nahrazujících pravý smysl života, s obrazy násilí jako běžné součásti života. Vidíme-li úskalí médií, nesmíme se nechat fascinovat zlem. Naopak je třeba využívat dobro, které nabízí. Proto základním postojem ve vztahu k médiím zůstává schopnost pozitivního výběru. Avšak nesmíme opovrhovat ani základní prevencí. Pedagogové tvrdí, že připojení k internetu by měl mít pouze jeden počítač v rodině a to ten, který je umístěn uprostřed jídelny či obý-

vacího pokoje. Kromě toho je důležité počítat s mediální manipulací; je třeba pátrat po tom, kdo za médii stojí, jaké má úmysly a morální hodnoty, zda není pro zisk schopen čehokoliv. Církev má ohledně médií, jejich vlivu, ale i jejich využití pro dobro člověka a lidstva naprosto jasno. V Redemptoris missio, encyklice Jana Pavla II., je napsáno, že soudobou kulturu do velké míry vytvářejí média. (čl. 37) Proto je třeba média využívat nejen pro hlásání evangelia, ale zároveň víru inkulturovat do mediální řeči současnosti. Inkulturace je dnes v církvi jedno z klíčových témat, které mimo jiné znamená předávat naši víru mediální řečí současnosti, což není až tak snadné. Proto je důležité vstupovat do médií, nebát se jich, hledat vhodné způsoby. Náboženství není soukromá věc, která patří jen do privátní sféry, je důležité jít s kůží na trh, je třeba učit se předávat víru řečí médií, které by lidé rozuměli, je třeba vyjít na toto novodobé „nádvoří pohanů“, aby se i ti mimo církev mohli dotknout pravdy evangelia. Papež Benedikt XVI. při modlitbě Anděl Páně v Brně hovořil velice jasně. Řekl, že i když máme možná někdy nostalgii po starých časech, pro současnost musíme to podstatné přetlumočit novým způsobem, a ne žít v nostalgii. Dodejme – ve které se žije snadno, ale sterilně. Hledání, jak oslovit dnešní svět, je jistě náročné, ale přesto to není nemožné. Jan Balík


23

U ŠÁLKU ČAJE S PETREM TOMEČKEM.... Naše rubrika by se dnes mohla nazývat i U číše vína, protože rozhovor se odehrává ve Strážnici, v čase sklizně a výroby vína. Povídáme si s magistrem Petrem Tomečkem, ředitelem Základní školy M. Kudeříkové ve Strážnici.

Soutěž Bible a my

V

24


Průběh soutěže Bible a my.

je dobrý pocit z dobře vykonané práce v oblasti budování vztahů mezi námi, dětmi a Biblí.“ Jak soutěž probíhá? „Podoba soutěže se také postupně měnila. V současné době je organizována ve čtyřech kategoriích: I. (4.–5. třída), II. (6.–7. třída), III. (8.–9. třída) a IV. (střední školy). Soutěž je tříkolová: školní kolo se koná na jednotlivých školách, pokud se najde víc škol v okrese, pokračuje se okresním kolem, z něhož postupují tři nejlepší do ústředního kola. To proběhne v letošním ročníku 1. února 2011 v Kroměříži. Školní kolo probíhá formou testu, okresní i ústřední kolo má dvě části: test a veřejné

finále. Podrobnosti se dají zjistit v organizačním řádu soutěže.“ Kolik dětí a škol se do soutěže zapojuje? Mohou se zapojit i další školy? „Posledního 17. ročníku soutěže Bible a my se v různých kategoriích soutěže zúčastnily téměř 4000 žáků a studentů a zapojilo se do ní 141 základních nebo středních škol. Do celostátního kola, konaného ve Strážnici, přijelo 109 nejlepších soutěžících, kteří postoupili ze školních a okresních kol konaných ve dvanácti moravských okresech (Brno, Břeclav, Hodonín, Kroměříž, Olomouc, Prostějov, Přerov, Uherské Hradiště, Vsetín, Vyškov, Zlín a Znojmo). Základní nebo Fota: archiv soutěže Bible a my

aše škola každoročně pořádá soutěž Bible a my. Jak se tato soutěž zrodila? „Její počátky sahají do roku 1993, kdy jsem jako začínající učitel na hodonínském gymnáziu dostal nabídku z tehdejšího okresního pedagogického střediska v Hodoníně podobnou soutěž vytvořit a realizovat. Zpočátku ji organizovalo pedagogické středisko v Hodoníně, od školního roku 2008–2009 se vyhlašovatelem soutěže stala Základní škola M. Kudeříkové ve Strážnici. Ve školním roce 2010–2011 bude probíhat již 18. ročník této soutěže.“ Jak se vám podařilo vytvořit tým spolupracovníků? „Tým se rodil postupně a průběžně se měnil a mění. Výhodou pro rozjezd soutěže byla podpora pedagogického střediska v Hodoníně, kde měla soutěž materiální zázemí a mohla využít kontaktů na základní a střední školy v okrese. Velmi mi pomohli také kněží: pan děkan z Hodonína nebo členové řádu piaristů, kteří se vrátili do Strážnice v roce 1994. V současné době již existuje tým spolupracovníků, který vytváří otázky, a také tým organizátorů, který soutěž organizuje v jednotlivých okresech. Za všechny bych jmenoval Ing. Jiřího Hrabovského z Brna, bez jehož pomoci by soutěž asi už dávno zanikla. Myslím si, že hlavní motivací pro všechny

střední školy se do soutěže mohou zapojit ještě během září nebo října, všechny informace o soutěži by měly být dostupné na webové adrese: www.bibleamy.cz.“ Bývají soutěže každoročně stejné nebo přichází i něco překvapivého? „Myslím si, že každým rokem přibude něco nového, v letošním roce je například novinkou místo konání ústředního kola, a to Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži.“ V čem vidíte smysl a přínos soutěže? „Od počátku jsem se pokoušel o to, aby soutěž bořila tu nedůvěru a opovržení k Bibli, kterou vypěstoval v našich generacích předchozí režim. A také aby spojovala různé děti a učitele ke společné práci na objevování duchovního bohatství této základní knihy naší civilizace. Bylo by výborné, kdyby se nabídka soutěže dostala ke všem dětem i mladým lidem v naší vlasti, kteří si chtějí vyzkoušet svoji znalost Bible se stejně starými vrstevníky, a tato zkušenost je obohatila v jejich vlastním životě.“ Co vás na soutěži nejvíce těší? Vy máte velkou rodinu. Neunavuje vás už tato aktivita? „Těší mě pocit z dobré a dobře vykonané práce, spokojenost soutěžících a jejich doprovodu a chuť spolupracovníků pokračovat v nastoupené cestě. S postupným zvětšováním naší rodiny (mám tři dcery: 16, 13 a 7 let) ubývalo času na podobné aktivity, ale díky pochopení mé ženy se zatím vše podařilo skloubit dohromady. Je pravda, že jsem několikrát zažil pocit únavy a myšlenku na ukončení celé soutěže, ale jsem rád, že jsem je nevyslyšel.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


25

Kresba: Petr Štěpán

Samotář na Mariapoli

A

si nikomu ze svých „necírkevních“ známých nebudu vyprávět o naší týdenní dovolené ve Volyni. Nejspíš by nepochopili, proč jsem tam byl se stovkou dalších rodin, celkem asi se třemi sty lidmi. Takováto verze dovolené by pro ně byla něčím zcela absurdním a nepravděpodobným, zvláště když znají mé poustevnické sklony. Asi bych jim nedovedl vysvětlit, proč jsme se s manželkou a jeden a půlletým vnukem ubytovali v panelovém internátním komplexu bez výtahu, v pokoji, do něhož jsem denně bloudil labyrintem nepřehledných schodišť a spo-

26


jovacích chodeb. Nemohl bych mluvit o školní jídelně burácející dětským křikem, v níž jsem se třikrát denně přejedl vydatnými jídly, na která bych vzhledem k hladině cholesterolu v krvi neměl ani pomyslet. Nemohl bych vylíčit prosluněná letní dopoledne strávená v přehřátém sále, upravené dřevařské dílně, s takzvaným duchovním programem, což se pro mnohé rodiče s nejmenšími dětmi zúžilo na marnou snahu eliminovat jejich rušivý vliv. Nevysvětlil bych jim to, že jsem kromě kostela neprošel místní pamětihodnosti, neboť jsem se na této výstřední akci trochu organizačně podílel, a tak nezbyl čas na toulky po malebném okolí.

Je těžké vyjádřit se o Mariapoli, o tom, co se na ní děje a proč tam jezdíme. Dokonce i my samotáři, introverti a individualisté. Potlačujeme své obavy, nedůvěru, plachost a začleňujeme se na týden do tohoto pestrého shromáždění, od kojenců po důchodce. Dobrovolně se vystavujeme nepřetržité konfrontaci s druhými, potřebě neustále reagovat, hledat slova, usmívat se, opouštět svoje představy a návyky. Není asi pro nikoho jednoduché existovat, byť jenom týden, v takovémto davu. Samozřejmě, jsou tu lidé vstřícní, podobně naladění, ale tím je to ještě těžší. Nelze se schovat, ustoupit do anonymity. Příliš se odlišit zna-

mená dát se všanc křesťanskému milosrdenství neboli zachraňování bratra v krizi. Je proto nutné nasadit úsměv a nepovolit. Obléknout radost, ohleduplnost, být sdělný, pokud možno vtipný, ke všemu ochotný, pozorný, neustále připravený ke službě, přívětivý… Po několika dnech takové gymnastiky si může člověk, introvert, připadat jako neohrabaný kašpárek s rolničkou, jako špatně obsazený herec, nebo jako úplný pitomec. Dospěl jsem k tomuto vzácnému poznání i na letošní Mariapoli. Ke spatření vlastní neschopnosti a bídy. Bylo pro mě cennější než duchovní moudra, která jsem vyslechl v programu. Mariapoli dává samotáři nevšední příležitost zahlédnout své přízraky, své mýty a idealizace, posunuté představy o sobě. Uvidět se v ostrém světle přítomnosti. S vymazaným rejstříkem zásluh, výsad, titulů, výjimečných schopností, prestiže, postavení. Zůstat s prázdnýma rukama. Je užitečné takto být, alespoň chvíli. Je to dobrá pozice. Pokud se nezatvrdí nebo neuteče, může člověk vyjít ze svých hradeb, ze svého kruhu. Může zažít kousek toho, co se píše v Apokalypse: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí.“ (Zj 21,3) Z tohoto příslibu jistě není vyňata slza, tekoucí po tváři samotáře. Hledal radost a útěchu v přírodě, v umění, v meditacích nad texty teologů, v četbě těch nejlepších duchovních autorů a našel ji uprostřed hlučícího davu. Na ošklivé chodbě panelového internátu, v burácející školní jídelně, v přehřátém sále, jenž sloužil a patrně opět slouží jako dřevařská dílna. Petr Štěpán

DOPLŇOVAČKA 1. října má svátek sv. Terezie z Lisieux. V tajence doplňovačky nejdete části z jedné její myšlenky.

Časopis Hnutí fokoláre Říjen 2010, ročník 19 (13)

„Má-li svatá Panna něco víc než my, je to skutečnost, že nemohla hřešit. Ale na druhé straně měla zase mnohem menší štěstí než my, protože neměla (1. a 2. ČÁST TAJENKY), aby ji mohla (3. ČÁST TAJENKY).“

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

Naše doplňovačka 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

T

Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová

L

L

L

L

L

L

L

L

Vpisujte vždy dva pětipísmenné výrazy. Druhý začíná posledním písmenem prvního.

L

L

L

L

L

L

L

L

L

12/ indiánský posvátný předmět • šaty od návrháře 13/ obyvatelé Turecka • výrobce PC procesorů 14/ název knihy • cestoval vzduchem 15/ opak chladu • rozsudek 16/ druhý sovětský kosmonaut • ruské jméno (chrám na Rudém náměstí) 17/ starověký městský stát, který dobyl Odysseus • jméno spisovatele Staška 18/ šmátral, hledal • cesta skálou Pomůcka: Titov

Hledám svou cestu.

TIPO

1/ stav vytržení • vlákno z agáve 2/ dýně • man 3/ zvířecí huba • nebeská bytost 4/ nepřestávat • otáčel 5/ tímto způsobem • vojenská jednotka 6/ královská židle (2. pád) • schoval 7/ zálesák • Šavel po konverzi 8/ učebna • pozemek se skupinou staveb 9/ jedovatá látka • stát na sever od Indie 10/ zemský povrch • vynálezce dynamitu 11/ tepají • odebral část

L

Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994

A

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Ta je pro tebe!

PIPO

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected]

Watter Kostner

Díky! A našel jsi svou cestu?

Nenašel, ale už znám směrovky.

Titulní strana: Pád Berlínské zdi. Foto: archiv

27

J

á a moje starší kamarádka jsme se rozhodly věnovat několik prázdninových dnů dobrovolnické práci pro hospic v Kamenné ulici v Brně. Kamarádka tam totiž pracuje, a tudíž věděla, že by něco takového bylo potřeba. Chtěly jsme také udělat něco užitečného pro město, ve kterém žijeme, a toto byla dobrá možnost. Během května jsme se sešly, abychom připravily projekt. Na prázdninový týden, který jsme práci pro hospic chtěly věnovat, jsme si naplánovaly, že budeme pracovat každý den společně od 8 do 16 hodin (s přestávkou na oběd) a že pokaždé ve zbytku odpoledne podnikneme nějaký zábavný oddechový program. Napsaly jsme a rozeslaly pozvánky, vymyslely program, a pak už jen čekaly, kdo se přihlásí. Samozřejmě jsme také pozvaly své kamarády z farnosti a třeba i ze školy. Bohužel ne všichni mohli přijet. Nakonec se nás ale během jednoho srpnového podvečera sešlo v hospici asi dvanáct ve stáří mezi třinácti a dvaceti lety. Během tohoto večera jsme se stačili najíst, zběžně se poznat a podniknout pěknou procházku. Další den, jak bylo

Arteterapie – malování na hedvábí.

domluveno, jsme začali pracovat. Chlapci sekali trávu, dívky myly okna, někteří pomáhali uklízet ve skladu s pomůckami nebo dělali spoustu dalších potřebných prací. V určité hodiny se každý mohl rozhodnout, zda chce být raději venku s pacienty a věnovat se jim. Tuto akci hodnotím velmi kladně. Mezi námi dobrovolníky byla velká vzájemná úcta a ochota pomáhat jeden druhému. Zároveň jsme se mohli za těch pár dní trochu víc poznat a zažít hodně legrace. V čase volna jsme hráli hry, dívali se na filmy a byli i v cukrárně. Nejdůležitější byl ovšem fakt, že jsme mohli aspoň trochu přiložit ruku k dílu a vzít si z toho ponaučení i do vlastního života. Leckdo by si mohl myslet, že mezi umírajícími to není moc veselé a že je mnoho lepších míst, kde trávit čas volna. My jsme se přesvědčili o opaku. V hospici vládla moc hezká rodinná atmosféra. Je místem pro lidi, kteří prožívají poslední část života plně a důstojně. Moc bych si přála, abychom příští rok mohli tuto akci zopakovat a prožít znovu krásu, která je mnohem větší v dávání než v přijímání. Marie Slavíková

Fota: Jaroslav Florian

Dobrovolně na pár dní

Rodinná atmosféra – návštěvy.

Na pokoji (v půdní vestavbě).

2010 ROČNÍK 19 (13)

Recommend Documents