2010 ROČNÍK 19 (13)

9/2010 ROČNÍK 19 (13) Můžeme si pomáhat | 28

www.focolare.cz

Poutníkem po Svaté zemi | 22

Nashledanou v každém okamžiku všedního dne | 18

CO VÁS ZAJÍMÁ ...

Rok po návštěvě papeže Foto: Jan William Drnek

Jakou církev našel papež po dvaceti letech? R. R.

S

vatý otec našel církev, která obnovila svoje struktury a položila tak základ pro „normální“ činnost. V čele diecézí jsou svobodně jmenovaní biskupové, stabilizoval se život ve farnostech, rozvinula se práce s mládeží a rodinami, Česká katolická charita je respektovanou organizací doma i v zahraničí, kdekoli je potřeba pomoci, existuje církevní školství, máme křesťanské rádio Proglas a televizi Noe. Hlavním problémem nejsou nevyřešené restituce, i když to působí potíže, ale stále klesající počet kněžských a řeholních povolání. I když se mnoha úkolů mohou a musí ujmout laici, nikdo nenahradí kněze u oltáře a ve zpovědnici. Také duchovní zázemí, které poskytuje mnohotvárná činnost řeholí a kongregací, je podmínkou zdravého vývoje církve. Po dvaceti letech je tu už nová generace, která nastupuje bez jakékoli zkušenosti s minulým režimem. Papežova návštěva tak zahájila novou etapu života naší církve. Papež svým laskavým a pokorným přístupem ke každému i svou spontánní osobní zbožností přispěl ke změně ve vnímání církve naší občanskou společností, jak se to odrazilo i v médiích. Ukázalo se, že pří-

Benedikt XVI. v kostele Pražského Jezulátka během návštěvy České republiky.

slušnost ke světové církvi nic neubírá naší národní identitě, naopak ji posiluje a dodává zdravé sebevědomí. Co nám papež doporučil? Když Benedikt XVI. na konci minulého roku hodnotil návštěvu v naší zemi, řekl: „Považuji především za důležité to, že nám věřícím mají ležet na srdci i lidé, kteří se považují za agnostiky nebo ateisty… Musíme se starat o to, aby člověk nedal stranou otázku po Bohu jako podstatnou otázku své existence…

Myslím si, že církev by měla i dnes otevřít jakýsi druh ,nádvoří pohanů‘, kde se lidé mohou určitým způsobem napojit na Boha, aniž by ho znali a dříve než by nalezli přístup k jeho tajemství, kterému slouží vnitřní život církve. K dialogu s náboženstvími je třeba dnes přiřadit především dialog s těmi, pro které je náboženství něčím cizím, pro které je Bůh neznámý…“ Katolická církev díky svému propojení se světovou církví v osobě papeže poskytovala za totality přístřeší všem lidem dobré vůle, kterým záleželo na společném dobru naší země. Svatý otec nám dodává odvahu, abychom i dnes hledali způsob, jak vytvořit ve společenství církve prostor pro hledající, pro sympatizanty, pro lidi dobré vůle, aniž by byli nuceni dělat to, k čemu ještě ve svém hledání nedospěli. Úspěch Noci kostelů, Tříkrálové sbírky, Betlémského světla, velehradských Dnů lidí dobré vůle naznačují, jakou cestou jít. Vyžaduje to vůči hledajícím otevřenost, která nelpí na tom, co se už jako forma přežilo. Společenství církve může nabídnout prostředí, které člověka chrání i inspiruje. Církev může nabídnout světlo pravdy, chránící před osudovými omyly, které může člověk dělat i s dobrým úmyslem, ale jejichž zákonité následky musí pak nést. Církev může nabídnout i sílu milosti, která je jedinou obranou před náklonností ke zlému. Jiří Mikulášek

OBSAH Rok po návštěvě papeže 2/ Jednota pod svatováclavskou sochou 3/ Být jako Maria v pozadí 4/ Láska, která dává naději 6/ Sexuální výchova ve škole 8/ Hluboké pouto radosti 10/ Dostal jsem mnoho darů 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Oblek pro syna 16/

2

| Nové město | 9/2010 9/2010

Pokus o dialog 17/ Nashledanou v každém okamžiku všedního dne 18/ Stálo to zato! 20/ Zhluboka se nadechněte 21/ Poutníkem po Svaté zemi 22/ To nejdůležitější je láska 24/ Komiks 25/ Zaslíbená země 26/ Křížovka 27/ Můžeme si pomáhat 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810

Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová

Jednota pod svatováclavskou sochou Foto: Ludmila Šturmová

K

aždá historická nebo duchovní tradice, spojená s velkou postavou našich dějin, vypovídá nejen o ní, ale především o nás samých, o tom, kam jsme kráčeli a chceme kráčet, a jakými obsahy tyto tradice naplňujeme. O to více platí toto tvrzení o svatováclavské tradici, která je v našich zemích kontinuálně udržovaná už více než tisíc let. Proplétá se celými našimi dějinami a v každé historické etapě – jedno jestli v době vzletů nebo našich pádů – otiskla výraznou stopu. Lze říci, že jako do projekčního plátna do ní postupně otiskovaly své představy různé názorové směry. Není tedy divu, že byla nejen různě interpretována, ale i deformována, nejvíce asi v době nacistické okupace, kdy se protektorátní propaganda snažila vykreslit knížete Václava jako německého vazala. Ani tehdy se však většina národa neztotožnila s tím, jak se na jeho osobu oficiálně nahlíželo. S nástupem komunistické moci se totalitní režim snažil svatováclavskou tradici vytlačovat z národní paměti a místo něho vyzdvihoval jeho bratra Boleslava. Je jasné, že se zkreslení významu svatováclavského odkazu podepsalo na utváření veřejného povědomí o významu tohoto světce, což se zřetelně ukázalo zejména v polemikách kolem zavedení dne české státnosti jako státního svátku během 90. let. V klíčových okamžicích moderních dějin však prostor kolem světcovy sochy v Praze zůstal vždy magnetem, přitahujícím lidi do jednoho velkého společenství bez ohledu na vyznání či jiné rozdíly a bořícím alespoň na malou

chvíli předsudky a vzájemné přehrady. Nedávno zesnulý biskup Jaroslav Škarvada vyjádřil pěkně její význam, když řekl, že snad máme zapsáno v genech, že v okamžiku úzkosti běžíme k tomuto světci. Stačí si třeba vzpomenout na události roku 1968 nebo roku 1989. Svatý Václav má tak přes různě pokroucené výklady své pevné místo v naší národní a historické paměti. Určitě je však na místě otázka, co nám má a může říci svatováclav-

ská tradice v dnešní hektické době. Není pochyb, že zůstává příkladem vlastností, které by měl každý zdokonalovat v každodenním životě – mírumilovnosti, obětavosti, čestnosti, zodpovědnosti – a jistě by se našlo mnoho dalších. Kromě toho získala svatováclavská oslava, po zavedení státního svátku v roce 2000, na den připomínky světcovy mučednické smrti svůj pevný rituál, který je v posledních letech zejména spojen s Národní svatováclavskou poutí

do Staré Boleslavi. Tato pouť navazuje na pokračování velkých poutních slavností přerušených za doby komunismu. Význam tohoto místa podtrhla i loňská návštěva papeže Benedikta XVI., který zde vyzval k tomu, abychom po vzoru sv. Václava rozhodným krokem putovali ke svatosti a šířili křesťanské ideály. Je určitě dobrou zprávou, že se o zdejší podporu této duchovní tradice starají i občanská sdružení, například Matice staroboleslavská. Kromě toho je třeba připomenout ještě jeden důležitý úhel pohledu. Od svatého knížete Václava si nemůžeme odmyslet jeho veřejnou angažovanost. V legendách o jeho životě se často dočteme o tom, jak se věnoval chudým, sirotkům a vdovám a dbal na dodržování spravedlnosti. Převedeno do současného jazyka, věnoval se během své vlády rozvoji aktivit ve prospěch sociálně slabých nebo znevýhodněných vrstev obyvatelstva a usiloval o dodržování etiky veřejného života. O potřebnosti Václavových politických idejí byl přesvědčen i prezident T. G. Masaryk, který v jednom z rozhovorů u příležitosti svatováclavského milénia v roce 1929 ocenil, že kníže Václav chtěl zachovat klidný vývoj českého státu. Dnes, kdy vidíme konkrétní mizérii politiky, kdy se ztrácí ze zřetele její dimenze služby občanům a je nahrazována rozměrem zábavy nebo příležitosti k ekonomickému profitu, se mi zdá, že význam svatováclavské tradice je aktuálnější než dřív. Bude tak záležet jen na nás, jakými obsahy ji budeme chtít naplňovat pro budoucnost. Jaroslav Šebek

9/2010 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

N

aro d i l jste s e v bývalé NDR pár let po válce, když jedna totalita vystřídala druhou. Jaké jsou vaše vzpomínky na nejútlejší dětství a na prostředí, v němž jste vyrůstal? „Narodil jsem se jako sedmé dítě v rodině, která žila v Berlíně-Staakenu. Náš byt tvořila kuchyně, obývací pokoj a dvě ložnice, celkem asi 60 m². Koupali jsme se každou sobotu ve sklepě, který užívala i druhá rodina z domu. Sověti, kteří okupovali východní část města, ovládali i provoz letiště Staaken, které v roce 1951 připadlo k NDR. A tak se stalo, že jsem se narodil v NDR. Hranice se Západním Berlínem byla vyznačena drátěným plotem. Vzpomínám si na ruské hlídky v ulicích, na ruské vojáky, kteří za pomoci tanků rozebírali hangáry blízko našeho domu a s námi dětmi se dělili o chléb se slaninou. V lese jsme nacházeli – ke hrůze našich rodičů – části bomb, zbraně a munici. K životu naší rodiny patřila i návštěva nedělních bohoslužeb. Ve farnosti se mnou chodila na výuku náboženství jen jedna spolužačka. Ve škole jsem se dověděl, že žádný Bůh není, protože kosmonaut Gagarin se s ním ve vesmíru nesetkal. Byl jsem si však jistý, že správné je to, co slyším doma a v kostele.“ Poměrně v mladém věku jste vstoupil do fokoláre. Co ovlivnilo toto vaše rozhodnutí? „Trvalým a rozhodujícím zážitkem bylo moje první setkání s komunitou žijící ve fokoláre v roce 1967. Nejprve to byly sporadické návštěvy, ale brzy jsme se začali setkávat jednou týdně. Vždycky to znamenalo cestovat

4

| Nové město | 9/2010

Být jako Maria v pozadí Peter Wezel patří k nejmladším z první generace východoněmeckých fokolarínů, kteří v šedesátých letech minulého století stáli u zrodu poměrně početné a kompaktní rodiny Díla Mariina (Hnutí fokoláre) v zemích střední a východní Evropy. Dnes žije v České republice a má nejen možnost vidět, jak se tento život rozvíjí, ale také se na něm konkrétně spolupodílet.

Peter Wezel

dvě a půl až tři hodiny tam i zpět. V noci obvykle už nejel autobus, a tak jsme – můj bratr Franz a já – museli jít posledních několik kilometrů asi tři čtvrtě hodiny pěšky. Do fokoláre nás přitahovala atmosféra, vztahy, harmonie i jejich moderní byt. Postupně se měnil náš vztah k Bohu a k církvi. Začali jsme chodit na mši i ve všední den a evangelium se před našima očima stávalo živým, protože jsme něco z něj sami

prožívali. Zúčastnili jsme se každého setkání, žádná cesta nám nebyla dlouhá a někdy jsem kvůli tomu dokonce ani nešel do školy. Na Mariapoli v roce 1968 jsem se rozhodl, že se po skončení školy přestěhuji do Lipska, abych byl blíže fokoláre. Pro rodiče to byl šok, ale přesto mě podporovali. V červenci roku 1969 se v Pilnitz uspořádalo setkání pro slovenské studenty, aby měli možnost poznat foko-

Rodinné foto: zleva Sigrid, Antonie, Bernd, maminka s Peterem, Heinz, tatínek s Franzem.

láre. Na jeden večer tam přišli i Natalia a Clari1. Moc rád bych se byl s nimi setkal, měl jsem však připravit večeři. Bylo to pro mne bolestné, ale zároveň to byla moje první zkušenost s Pannou Marií – působit v pozadí, aby uprostřed těchto studentů mohl být přítomný Ježíš. Následovala Mariapoli v Lipsku. Jel jsem na ni s očekáváním, že pochopím své povolání. Jeden fokolarín mi tehdy poradil, abych se snažil milovat – milovat všechny, a že potom já i ostatní poznáme, jaká je moje cesta. Život fokoláre mě přitahoval a chtěl jsem tak žít. Mé přání žít radikálně pro Boha každodenně rostlo. Neměl jsem ani tušení, odkud toto silné nutkání přichází. Bylo mi však jasné, že to je moje cesta. Nikdo mi to ale nepotvrdil a já jsem se na konci Mariapoli rozhodl o tomto svém rozhodnutí říci jednomu fokolarínovi. Natalia mě však předběhla, přišla za mnou a vyprávěla mi svou zkušenost s Ježíšem ve svatém přijímání: On jí řekl, že jsem fokolarín… (Později mě ubezpečila, že vůbec nevěděla, že v sobě nosím tuto otázku!)“ Hovoříte o Natalii. Máte nějaké další osobní vzpomínky na setkání s ní? „Setkání s Natalií mi vždy působilo velkou radost. Každý u ní cítil, že ho miluje zcela osobně. Když jsem měl nastoupit vojenskou službu, pozvala mne na oběd. Potom mě doprovodila až k bráně kasáren se slovy: ´Teď jdi tam a dělej to jako Ježíš. On opustil ráj, aby nám život ráje přinesl sem.´ Do kasáren jsem vstoupil se zářící tváří. Jeden voják mě viděl a řekl: Ńetěš se, tak krásné to tady není.´ Kasárna byla vzdálena asi 60 km od místa, kde žila Natalia se svým fokoláre. Když jsem měl vycházku, vždy pro

mne poslala nějakou fokolarínku s autem. V té době měla Natalia určité zdravotní problémy. Někdy pracovala na zahradě, nebo v kuchyni vařila špagety, anebo jsme šli spolu na procházku. Stávalo se, že jsme kráčeli téměř mlčky. Dokázala však říci mnoho i beze slov. Vždy jsem od ní odcházel tak naplněný radostí a Bohem, že se kolegové vojáci divili a někdy téměř i hněvali, jak mohu být v těchto ´blbých´ kasárnách tak šťastný. Natalia mi vždycky dala něco pro kolegy na pokoji – čokoládu, cigarety, láhev koňaku… Jednou mi dala stolní společenské hry – člověče, nezlob se, dámu, halmu atd. Já jsem se při myšlence, co s takovými dětskými hrami v kasárnách, styděl. Ale styděl jsem se ještě víc, když jsem potom viděl, s jakým nadšením jsme je každý večer společně hráli.“ Ji n ý m i v ý z n a m n ý m i osobnostmi Hnutí fokoláre v NDR byli italští fokolaríni lékaři. Kromě Clariho to byli Roberto Saltini, Pino Tradigo a Peppino di Giacomo. Jak jste vnímal jejich přítomnost? „Na jaře 1969 jsem se poprvé osobně setkal s Clarim. Hovořili jsme též o tom, že mnoho lidí vidí stále všechno jen negativně. A on na to: ´Mnozí jsou jako nádoby na odpad, které sbírají jen splašky, až přetékají a páchnou.´ Oslovovalo mne, že Pino, Roberto a Peppino přišli na Východ, aby vyměnili svobodu za nesvobodu, jistotu za nejistotu, a to z lásky k Bohu, z lásky k lidem, kteří neznají Boha, aby vytvářeli jednotu. Díky nim jsem pochopil, že jedině láska osvobozuje. Navzdory komunismu a diktatuře jsem se cítil ve fokoláre vždy svobodný a dokonce jsem vnímal jako přednost to, že žiji v NDR.“

Fota: archiv P. Wezela

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Mariapoli 1968 v Lipsku. Nošení uhlí do sklepa. Peter Wezel vpravo, uprostřed jeho bratr Franz.

Byla to právě NDR, odkud se spiritualita jednoty a život Hnutí fokoláre šířil do mnoha bývalých takzvaných socialistických zemí. Mohl byste něco říci o těchto kontaktech? „Fascinovalo mě, že na Mariapoli přijížděli lidé ze sousedních zemí. V roce 1968 jsem v Lipsku poznal studenty teologie Jendu Kutáče a Pavla Jančíka a také kněze Mílu Vlka. Zakusil jsem, že i přes jazykové, kulturní a jiné odlišnosti jsme jedna rodina a v lásce k Bohu jsme jedno. V roce 1969 nám Chiara v Berlíně dala Slovo života ´Ženo, hle tvůj syn´ (Jan 19,29). Měli jsme být Marií pro ostatní socialistické země. Toto slovo nás provázelo na setkáních, Mariapolích i jinde a jako by mne připravilo na můj příchod do Česka.“ Co konkrétně pro vás znamenal pád Berlínské zdi? V čem se po něm změnil váš život i život Hnutí? „Byla to obrovská neočekávaná radost vidět na vlastní oči Boží zázrak. Vždyť u Boha je možné všechno! A co se změnilo v mém životě? Stal jsem se nezaměstnaným. Předtím jsem pracoval pro Hnutí fokoláre

(překládal jsem, rozmnožoval a distribuoval texty). Když padla zeď, mohli jsme čerpat z toho, co vydávalo nakladatelství Neue Stadt (Nové město) v západním Německu, a tak mé práce již nebylo třeba. Roční období nezaměstnanosti však bylo pro mne velmi důležité – také proto, abych pochopil i druhé lidi. Pro život Díla to znamenalo, že jsme konečně mohli mít přímý kontakt s Římem. Celkově se ale život nestal jenom lehčím. I když komunismus byl nebezpečný, podle mne konzumismus je ještě nebezpečnější.“ V roce 2001 jste byl pozván do fokoláre na Moravu, do země, odkud pocházela vaše maminka. Byl jste tím překvapen? „Bylo to pro mne jako blesk z čistého nebe. To, že jsem se dostal tak blízko ke kořenům své rodiny, je pro mne dar. Moje maminka pocházela z Moravského Berouna, stejně jako maminka mého otce. Tam žijí moji bratranci a sestřenice, s nimiž jsme udržovali kontakt. Poprvé jsem tam cestoval s našimi v roce 1956, abychom navštívili prarodiče, strýce a tety.“ Jaké jsou vaše zkušenosti

po téměř devíti letech života v České republice? Necítil jste někdy jako handicap to, že jste cizinec? Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek za toto období? „Ano, žiji zde devět let. Ještě dnes se mnohdy cítím tak trochu jako ´postižený´, když lidem nerozumím. Ale nikdy jsem z toho důvodu, že jsem Němec, nezažil nic negativního. Vždy se setkávám se sympatiemi. V těchto letech byl pro mne tím nejhorším a paradoxně zároveň nejlepším zážitkem samotný přechod do Česka. Znamenal pro mne ,umřít‘, být vykořeněn, viset mezi nebem a zemí, být oddělen od své pokrevní rodiny a od přátel, zůstat jakoby němý a nebýt schopný dělat určité věci sám. Stal jsem se někým jiným… Dnes jsem za to vděčný, protože tato prázdnota vytvořila místo pro Boha. Získal jsem nový vztah k životu i k Bohu.“ Myslíte, že opravdové bratrství mezi různými národy je uskutečnitelné nebo je to jen utopie? „Když se snažíme žít jako Boží děti, jednota je možná. Momentálně žiji ve společenství se čtyřmi Čechy a jedním Italem. Mohu říci, že jsme jako bratři.“ Jaké je vaše tajné přání do budoucnosti? „Aby se lidé nechávali zapálit Boží láskou, následovali radikálně své povolání a odpovídali na Ježíšovu modlitbu za jednotu.“ Za rozhovor děkuje Jiří Kratochvíl

1. Natalia Dallapicolla – první Chiařina společnice ve fokoláre; Clari (Giuseppe Santanché) – italský lékař, fokolarín. Oba přišli – spolu s dalšími fokolaríny – v době komunistické nadvlády do NDR, aby přinášeli spiritualitu jednoty.


5

LIDÉ A UDÁLOSTI

Láska, která dává naději Fazenda da Esperança je česky Farma naděje. V Brazílii je jich dnes rozeseto čtyřicet a dalších dvacet osm se už rozšířilo do devíti zemí světa. Od roku 1983 vrátily život tisícům drogově závislých. Vatikán uznal, že toto dílo je darem Ducha Svatého.

G

uaratinguetá je malé městečko ve spolkovém státě São Paulo v Brazílii. V roce 1983 zde začínaly první zkušenosti terapeutické a resocializační komunity narkomanů, nazvané Farma naděje. V dalších letech se tato iniciativa šířila do dalších spolkových států a dnes se rozšiřuje i v zahraničí. Vatikán nyní oficiálně uznal, že ve sdružení věřících Familia da Esperança, česky

Rodina naděje, jak se nyní komunita stojící za touto iniciativou oficiálně jmenuje, působí zvláštní charisma. Jejími zakladateli jsou Nelson Giovanelli a P. Hans Stapel. Když se Nelson každý den vracel na kole z práce, viděl na rohu nedaleko domova dvacetileté mladíky, stejně staré jako byl on sám. Závislost na drogách jim ničila mládí, životní perspektivy, životy. Nelsona tato situace nemohla nechat lhostejným. Kladl si otázku, zda existuje něco, co by mohlo tuto tragedii zastavit. Vzpomněl si na jeden úryvek z listu apoštola Pavla, který slyšel v kostele: „U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé.“1 Jeho farář, Hans Stapel, německý františkán, který přilnul ke spiritualitě Hnutí fokoláre, mu vždy připomínal, že slova evangelia je třeba žít.

Spoluzakladatel Farmy naděje P. Hans Stapel (vlevo vzadu) a spolupracovníci.

6


Nelson si našel záminku, jak se k těmto mladým přiblížit. Když mezi ně přišel, nechávali právě kolovat cigaretu marihuany, z níž všichni kouřili, jen on jediný ji odmítl. Přesto se mu podařilo pomalu se s nimi skamarádit, což není v tomto prostředí ani snadné, ani obvyklé. „Po nějakém čase si u nás získal takový respekt, že když přišel, nedokázali jsme si vzít drogu,“ vyprávěl Antonio Eleutério, jeden z mladíků, který s drogami přestal, začal nový život a dokonce založil rodinu a stal se otcem dítěte. Zlomový okamžik nastal v Antoniově životě, když s Nelsonem oslavovali narozeniny jednoho z mladíků. Nechyběl dort, přání všeho nejlepšího i obyčejná radost. Antonia se vše hluboce dotýkalo a jako první ze všech se rozhodl změnit život. „Vezmi mne, kam chceš,“ řekl Nelsonovi, „potřebuji někoho, kdo se mnou bude čtyřiadvacet hodin denně.“ A tak se prvním útočištěm stalo farní centrum. V následujících týdnech přibývali další, kteří chtěli tak jako Antonio změnit život. Nelsonova matka jim dala k dispozici dům. „Proč nebydlíte společně?“ zeptala se. Nelson, Antonio a další čtyři mladíci, kteří se rozhodli podstoupit detoxikační kúru, začali bydlet společně. Každé ráno spolu meditovali a denně chodili na mši. Dohodli se, že se budou navzájem podporovat v práci (zpočátku sekali trávu) a že vše budou mít společné. Farář Hans Stapel dostal darem pozemek v okrajové části města. Nelson odešel ze zaměstnání a začal se naplno věnovat narkomanům. Tak vznikla první Farma naděje. O šest let později, v roce 1992, vznikla v jiném městě první ženská komunita. A v roce 1998 se Farma naděje poprvé dostala i do zahraničí, do Německa, opět na pozemky darované lidmi, které způsob života komunity oslovil. Komunity rozeseté po světě dosud pomohly dvanácti tisícům mladých a v současnosti jich v nich žijí asi tři tisíce. A dalších třicet míst se má už proměnit v odvykací centra. Díky tomu, že v roce 2007 navštívil Benedikt XVI. komunitu v Guaratinguetá v rámci své cesty do Brazílie, se v posledních třech letech jejich šíření urychlilo. Na přelomu května a června prožili Nelson, otec Hans Stapel, Antonio a další protagonisté tohoto příběhu dva

týdny v Itálii s třemi sty zástupců velké rodiny Familia da Esperança (Rodina naděje). Tehdy také Vatikán oficiálně vyhlásil, že toto dílo je svým charismatem součástí katolické církve. Cesta do Itálie byla také příležitostí, jak se vrátit ke zdrojům této veliké zkušenosti – k charismatu svatého Františka a Chiary Lubichové. Proto byla v programu cesty i návštěva Assisi, města svatého Františka, centra Hnutí fokoláre v Římě a citadely v Loppianu u Florencie. „Charisma svatého Františka nás přivedlo k tomu, že jsme společně s narkomany, alkoholiky, HIV pozitivními začali žít a vytvářet v prostotě bratrské společenství,“ vysvětlil Nelson Giovanelli, zakladatel komunity. „Charisma jednoty představuje naši pracovní metodu při všem, co děláme a žijeme,“ pokračoval. „Kolektivní spiritualita, pakt vzájemné lásky, sdílení zkušeností, rozhovory, hodina pravdy, to jsou naše základy, jak pro mladé na cestě k novému životu, tak i pro všechny, kteří na tomto díle spolupracují.“ Daniel Fassa (redakčně kráceno) 1. 1Kor 9,22.

Světlo na konci tunelu Rosangela de Oliveira Salazar žije v Praze, ale pochází z Brazílie a ve svém životě měla možnost se setkat s některými z lidí, pro něž setkání s Fazenda da Esperança (Farma naděje) znamenalo nový začátek života.

Den otevřených dveří v nově otevřené Farmě naděje.

v Brazílii účastní i mladí lidé, kteří se léčí ve Fazenda. Je skutečně vidět zásah Boží do jejich života. Slyšet jejich zkušenosti je pro všechny silným okamžikem, kdy je cítit, že Bůh může měnit život. Uvědomujeme si, že když se takový člověk setká s Bohem a pochopí, že Bůh ho miluje i přes to špatné, co dělal, znovu získá důstojnost. Změnili svůj život, protože našli lidi, kteří jim důvěřovali, dali jim šanci začít znovu.“ Víme, že z Brazílie se Farmy naděje rozšířily i do dalších zemí… „Ano, občas sleduji tyto zprávy. Na-

P

ocházíte ze země, kde byla Fazenda da Esperança založena. Měla jste možnost toto dílo více poznat? „Setkala jsem se s některými lidmi, kteří se tam léčili. Například s otcem jedné rodiny, který nyní žije v citadele Hnutí fokoláre – v Mariapoli Ginetta, kde jsem nějakou dobu pobývala. Na jeho cestě k uzdravení mu velmi pomohla jeho manželka, která mu nepřestala projevovat svou lásku, ani když se jako delikvent dostal do vězení. Ze závislosti se vyléčil díky Farmě naděje a začal tak nový život. Mnohokrát se setkání Mariapoli

Pravoslavný kněz O. Gregorij, který nabídl svou spolupráci.

Fota: Fazenda da Esperança

LIDÉ A UDÁLOSTI

příklad jsem četla, že asi před rokem jeli zodpovědní z Farmy naděje do města Ramenskoje v Rusku, aby doprovodili osoby, které se v Brazílii léčili ze závislosti. Když tam přijeli, maminka jednoho z vyléčených jim darovala dům, protože si přála, aby něco takového začalo i v Rusku. Svou pomoc nabídl i jeden pravoslavný kněz. Saša o své zkušenosti ve Fazendas řekla: ´Toto je jiné místo než všechna ta, kde jsem již byla.´ A Alexandr v souvislosti s nově vznikající Fazendou v Rusku: ´Tady cítím světlo na konci tunelu.´ Alexandr i Olga, oba vyléčení ve Farmě naděje v Brazílii, se rozhodli žít v tomto novém domě, aby zde pomáhali. Alexandr: Ópravdu cítím život. Cítím se, jako kdybych vyhrál v loterii, ale ne tím, že dělám, co chci. Tady jsem našel možnost nežít pro to, co chci já, ale pro to, co chce ode mne Bůh. Díky své profesi bych mohl vydělat mnoho peněz, být bohatý a mít dům a nejlepší auto. I když dnes pracuji dobrovolně a bez nároku na odměnu, pochopil jsem, že štěstí, které cítím díky této zkušenosti a díky tomu, že žiju Slovo, je větší než všechno bohatství.´“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


7

RODINA

Foto: Stock

Sexuální výchova ve škole

Sexualita má pro život člověka důležitý význam, protože má podíl na jednom z nejkrásnějších lidských citů, na lásce. Málokterá oblast života je ale tak citlivá a zranitelná a málokde se dělá tolik chyb.

M

inisterstvo školství vydalo nedávno metodickou příručku pro výuku sexuální výchovy. Ta vyvolala mnohé rozpaky, vlnu nesouhlasu, petice. To přispělo k tomu, že ministr školství rozhodl, že příručku nechá přepracovat a doporučí školám, aby při výuce sexuální výchovy respektovali přání rodičů. Jednotlivé metody sexuální výuky mají být předem s rodiči konzultovány. Snad o to důležitější je nyní aktivní přístup ze strany rodičů. Původní verze metodické příručky byla ze stránek ministerstva stažena. „Vážení kolegové, vážené kolegyně,

8


materiál, který se vám dostává do rukou, vychází z ucelené koncepce podpory a ochrany zdraví ve školách, kde se žák a jeho zdraví stávají centrem pozornosti,“ píše se v doporučení ministerstva školství k realizaci sexuální výchovy na školách. Málokterý z dokumentů vzbudil takovou odezvu a pozornost jako tento materiál, který si podle svých vlastních slov kladl za cíl „ucelit a ujasnit přístup k oblasti sexuální výchovy“ a zaměřit ji k podpoře zdraví. Právě toto zaměření vidí ministerstvo školství jako naléhavé. Doporučením reaguje na společenské změny, kdy na základě výsledků aktuálního šetření a provedených analýz hledá nový způsob výuky tohoto předmětu. Doporučení ministerstva šlo máloco vytknout. Současně s jeho doporučením se však do škol začala distribuovat příručka Sexuální výchova – vybraná témata 2009, která mezi rodiči, odborníky i samotnými učiteli vzbudila údiv až té-

měř zděšení. Po moudrých kapitolách, jako je například etika sexuální výchovy, následovala diskutabilně zpracovaná genderová témata a pohoršení budící didaktika. Tento dojem neoslabilo ani ujištění autora Mgr. Petrnouška, že za uvedenými příklady stojí jeho letitá zkušenost ředitele školy a zároveň i vyučujícího sexuální výchovy, ani jeho zaštítění se školitelem, sexuologem prof. MUDr. Petrem Weissem PhD. Rozporuplný byl i fakt, že tento ředitel by měl vzdělávat další pedagogické pracovníky a že hodlal vyškolit co nejvíce obdobně zaměřených lektorů. V didaktické části příručky se například navrhovalo, aby byla dítěti podávána ruka vyučujícího s navlečeným kondomem, aby si ve smíšených školních třídách měnili místa všichni, kteří už měli zkušenost s masturbací nebo měli menstruaci, či aby se sepisovala a rozebírala vulgární označení pohlavních orgánů.

RODINA Bylo celkem pochopitelné, že reakce některých rodičů a zděšené veřejnosti pak zněly: „Pryč se sexuální výchovou. Nechceme sexuální výchovu do škol.“ Cíl a poslání sexuální výchovy má být jiné, protože sexualita nám není dána sama pro sebe. Sexuální výchovu je třeba vnímat jako biopsychosociální kategorii. Dotýká se rodinného života, partnerských a přátelských citů, odpovědného chování i vztahu k sobě samému. Jak uvedl náš přední dětský psycholog prof. Zdeněk Matějček, její základ je budován v rodině, kde jsou prvními vzory otec a matka a kde se dítě formuje již od svého narození. Rodina předává dítěti základní model, škola má být pomocníkem předávajícím poučení a díky vrstevnickým skupinám má napomáhat kultivaci mezilidských vztahů. Sexualita má pro život člověka důležitý význam, protože spoluvytváří jeden z nejkrásnějších lidských citů – lásku. Touha po lásce, a to trvalé, dokonce lásce nekonečné, je člověku vlastní. Je nadto i jedním z nejsilnějších pozitivních motivačních faktorů. Pracuji s dětmi a mladými již víc než 30 let. Úkolem nás rodičů i pedagogů je provést mladou generaci přes všechna úskalí života, naučit je předcházet problémům, čelit jim a řešit je. Málokterá oblast života je tak citlivá a zranitelná jako oblast sexuality a málokde se dělá tolik chyb. Podle mého názoru si nemůžeme dovolit se jí vyhýbat. Ale musíme vědět, co chceme. Sexuální výchovu učím už desítku let. Do programů prevence rizikového chování, které realizuji na školách od roku 2003, byla na žádost škol – jako prevence předčasného sexu – zařazena i oblast sexuální výchovy. Proč? Zahrnovala totiž právě ty nejčastější otázky dětí a mladých. DŮLEŽITOST SEXUÁLNÍ VÝCHOVY JAKO CESTY K TRVALÉ LÁSCE A ZODPOVĚDNÉ ROLI RODIČE Naše děti nemůže vychovávat ulice a bulvární média. I když je třeba začít v rodině, někteří rodiče nemohou, nechtějí, nebo ani neumí téma vyčerpávajícím způsobem zvládnout. Někdy také může dospívání – byť krátkodobě – otřást vztahem mezi rodiči a dítětem, a tak pomoc zvenčí může být vítána.

Škola může být dobrým pomocníkem. Je však třeba, aby učila sexuální výchovu jako cestu k trvalé lásce a zodpovědné roli rodiče. To mladí přijímají. Nesmějí se tomu, nepohoršují, nevadí jim jiný úhel pohledu ani odlišné zkušenosti. Učila jsem již víc než tisíc žáků. Mnohé z nich potkávám ještě dnes. Znám jejich šťastné i smutné osudy. Znám příběhy dětí alkoholiků, které dnes mají krásné rodiny, i ty, kteří se v partnerovi zklamali, ale neztratili víru v lásku a sami se statečně starají o své děti. Znám příběh agresivního chlapce, který se své agresivity zbavil ve chvíli, kdy se rozhodl uvěřit, že láska mezi lidmi je možná, navzdory tomu, že maminku měl řadu let ve vězení a otce alkoholika. Znám příběhy dívek, které si vydělávaly prostitucí, ale pak se rozhodly stát se kvalitními partnerkami pro kvalitní muže. Dnešní mladí sexuální výchovu potřebují. Je na nás, abychom byli kvalitními rodiči a pedagogy. JAKÁ TEDY MÁ SEXUÁLNÍ VÝCHOVA BÝT? Měla by být citlivá, založená na úctě k člověku a k životu, respektující individualitu dítěte a celé skupiny. (Osvědčuje se dělení chlapců a dívek 8. či 9. tříd na skupiny.) Měla by respektovat stud, neprobuzené pohlaví. Cílem by měla být výchova k trvalé manželské lásce a rodičovství.

DOPORUČENÁ LITERATURA: Papežská rada pro rodinu: Lidská sexualita: pravda a význam – zásady pro výchovu v rodině, Karmelitánské nakladatelství, 2000. MACHOVÁ, J.; HAMANOVÁ, J. Reprodukční zdraví v dospívání. Praha: Nakladatelství H&H, 2002. AUGUSTIN, J. Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 1998. QUARTANOVÁ, M. P r a v d a o vzniku života. Bratislava: Nové město, 1993. LENCZ, L., IVANOVÁ, E. Etická výchova – metodický materiál 3. Praha: Luxpress, 2003. NOVÁKOVÁ M. a kol. Učíme etickou výchovu, manuál pro učitele, Praha: Nakladatelství Luxpress s.r.o., 2006.

Sexuální výchova by měla pracovat se všemi aspekty lidské osobnosti, včetně duchovní oblasti (transcendentního přesahu lásky, protože i mladí touží po nekonečné lásce a pro přátelství a lásku bývají ochotni riskovat život). Taková výuka klade na pedagoga vysoké nároky. Sexuální výchova musí zohlednit hodnoty, aby mohla učit etickým postojům i v oblasti sexuality a kladla důraz na lidskost, důstojnost, nedotknutelnost svobody a solidaritu jedinců vůči sobě navzájem. CO DĚLAT, ZÁLEŽÍ-LI MI NA KVALITNÍ SEXUÁLNÍ VÝCHOVĚ DÍTĚTE VE ŠKOLE? Začněte v rodině, začněte včas. Vaše dítě by mělo být informované a vzdělané, aby jej neučila ulice, ale aby se naopak ono samo stalo učitelem druhých dětí o úctě k sexualitě a opravdové lásce. Kontaktujte ředitele školy, zajímejte se, jak se na vaší škole sexuální výchova konkrétně učí nebo se bude vyučovat (nejde o novou oblast, již se nějakým způsobem učí v rámci různých předmětů). Ujasněte si své představy o formě sexuální výchovy – například jako o výchově k trvalé lásce a zodpovědnému rodičovství a požádejte o to. Domluvte se s rodiči spolužáků svých dětí a nadchněte je pro tuto formu. Aktivně pomozte škole najít dobré lektory, pedagogy, či sdružení, která tuto formu výchovy realizují. (Například ACET, www.acet.cz, PRAK, www.prak-prevence.cz aj.) Peníze může škola získat z grantů prevence rizikového chování dopívajících. Není to vždy nutné, ale pro ředitele školy to může být motivující. V případě, že na škole již byla, je, nebo bude realizována etická výchova, žádejte, aby sexuální výchova byla vyučována v rámci tohoto předmětu (zde má požadovaný obsah viz výchova k trvalé lásce a zodpovědnému rodičovství www.etickavychova.info). Angažujte se v radě školy a spolupracujte se školou i v jiné oblasti. Vaše děti jsou váš poklad. Učitelé nejsou vaši nepřátelé, ale spolupracovníci. Sexuální výchova na školy nevstupuje, protože už je do školních vzdělávacích programů zařazena. Jde o to, aby byla kvalitní. Marie Nováková


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Fosca Pellegrini byla mladá dívka z Riva del Garda u Tridentu, která se zúčastnila jednoho ze sobotních setkání františkánských terciářek, které organizovala Chiara v sále kardinála Massaia nad kostelem sv. Marka v Tridentu. Chiara ji znala jen velmi málo, přesto jí – vedená láskou – citlivě a zároveň s pevností napsala tento dopis, přesvědčena, že i jí chce Bůh darovat nevýslovné štěstí. Trident 8. března 1944

D

rahá Fosco,

možná, že ani nebudete vědět, kdo Vám píše. Snad si ale vzpomenete na poněkud temný sál v ulici S. Marco v Tridentu a na mladé dívky, veselé a hlučné, které Vás ujišťovaly, že nalezly „dokonalou Radost“1! Jsem jednou z nich – Chiara (vlastním jménem Silvia). Velmi často na Vás s láskou vzpomínám. Zůstala jste v mém srdci, a protože jsem znovu našla Vaši ztracenou adresu, spěchám, abych Vám napsala. Byla jste ta, která v tichosti od kamen pozorovala staré i mladé, které spojovalo hluboké pouto bratrství, lásky, Ideálu, Radosti! Drahá Fosco! Kdybyste byla v neděli na našem setkání, už byste neodešla! Tady je ještě mládež velkodušná a zapálená, vnímavá pro velké ideály!

10


ce zcela naplnilo. Naše mysl touží po Pravdě, po té Pravdě, která nezaniká, protože je Životem! Drahá Fosco, kdybyste byla s námi, kdybyste byla nablízku mně, která Vás má ráda jako sestru, nalezla byste tu nevýslovné Štěstí. Každá z nás jde po Jeho

Cestě! Po té, kterou nám Bůh vytyčuje s podivuhodnou Dobrotou a Moudrostí! Každá z nás se setkává se zkouškami, ale jsou to zkoušky – i když bolestné – ponořené do jediné skutečnosti, jíž je Láska! V těch z nás, které jsou nejvíce vedeny Boží rukou, jejichž srdce nejvíce odpovídá na BoChiara Lubichová se dvěma z prvních fokolarínek – Giosi Guella (uprostřed) a Graziella de Luca.

Chiara Lubichová v Douale s některými průkopníky Hnutí fokoláre v Africe, červen 1965.

Foto: archiv

Hluboké pouto radosti

Ideál, za kterým jdeme, je závratně veliký, a kdybychom se střemhlav nevrhly do nekonečné, láskyplné náruče Boha, kterého v nevýslovné radosti milujeme, ztratily bychom pevnou půdu pod nohama! V našem srdci je nevyjádřitelný stesk po Nekonečnu, po Ideálu, kterým by se srd-

SPIRITUALITA JEDNOTY ží Hlas, v těch se Ideál (který je pokojem a radostí) nejlépe uskutečňuje! Jsou to divy těch, kteří jdou v životě po stopách Serafického „Kristova klauna“ a Kristova rytíře, pěvce písně tvorstva! Když ho následujeme, každá překážka mizí, trpkost každé bolesti zesládne, protože On nás vede po přímé cestě, po zářivé cestě evangelia! Je nám radostí a útěchou, že jsme – uprostřed mnohé lidské bídy, mnoha nicotných starostí – „zblázněny do Krista“, že milujeme Ježíše a že s Ním a skrze Něj drtíme vše trpké, co by nám svět chtěl zasít do našeho srdce! Možná Vás můj dopis trochu překvapil. K tomu, abych nemlčela, mě však přivedla láska. Myslím si, proč by tak velká radost, jakou mám ve svém malém, ubohém srdci já, nemohla vstoupit do srdce Foscy, kterou mi jistě nedal Pán jednoho dne potkat bezdůvodně? Myslím si, že se „nikdy žádná duše nemá s druhou setkat nadarmo“! To je důvod proč jsem Vám napsala. Snad Vás to neobtěžuje… Viděla jsem ve Vašich očích, ve Vašem úsměvu hlubokou touhu po dobrotě, lásce, radosti! Napište mi, Fosco, říkejte mi mým františkánským jménem Chiara a tykejte mi! Nemohu pochopit, proč by si dvě mladé duše měly vykat. Je na Vás, abyste začala jako první! Ať Vám Pán daruje to, co si přeje Vaše srdce. Přijměte sesterské políbení Chiary, která Vás nese ve svém srdci

1. Srov. Fioretti di San Francesco (Kvítka sv. Františka), in Fonti Francescane, Padova 1980, str. 1471–1473.

Zájmy světa jsou příliš omezené Několik měsíců po tom, kdy Chiara nachází opuštěného Ježíše, svěřuje se Fosce Pellegrini se svou začínající zkušeností: se závratnou touhou nepromarnit svůj život. Je to neustálá, bezmezná láska, která ji vede na cestě k Bohu, jedinému smyslu života a prameni veškerého štěstí. 15. března 1944

D

rahá Fosco,

právě jsem dostala tvůj dopis, který mi dal zahlédnout něco z tvého života. Velmi mě těší, že ses mi takto otevřela. Mám tě moc ráda. Neboj se, drahá Fosco: překonávat bolest s radostí není jen mým nebo naším privilegiem! I ty toho dosáhneš, jsi-li připravená následovat tak velký Ideál! Jsi mladá tak jako já, a proto tě s ním vůbec neváhám seznámit. Dokud jsme mladé, nic nám nebrání vydat se jakoukoli cestou. Až v nás léty uzraje určité smýšlení a zafixují se osobní sklony, pak už bude téměř nemožné nasměrovat život podle nějakého Ideálu a věnovat veškerou energii ducha pro jeho plné uskutečnění. Fosco, jsou dvě myšlenky, nebo lépe dva podněty, které dávají mému životu náplň, která uspokojuje mé srdce, stále nepokojné, dokud nespočine v Něčem1, o čem bych mohla říci: To je to, co jsem dlouhou dobu hledala, a konečně nalezla! Jsou to: Nekonečná, silná, neustálá touha milovat.

Myšlenka, že čas ubíhá šílenou rychlostí a že život se žije pouze jednou – a buď se prožije dobře, nebo špatně! Až se přiblíží zářivý okamžik smrti (= pravý Život), okamžik, který v mém Ideálu předčí svou přitažlivostí všechny ostatní, tehdy se před velkým skokem do Štěstí (po kterém tak či onak toužíme) ohlédnu a budu se ptát: Žila jsem podle Ideálu, podle toho nejkrásnějšího Ideálu, který ani smrt nezničí, ale naopak rozmnoží? Nebo jsem v životě selhala, když jsem se ocitla před neznámou budoucností, na kterou jsem nikdy nemyslela, tolik vzdálenou od mých představ, stále příliš připoutaných k zemi? Dokázala jsem ve svém životě, i když uprostřed každodenních starostí, osvobodit svou duši od těchto věcí, od tohoto lpění a dívat se (i když jsem zůstala mezi lidmi a s lidmi) nahoru do Výše, kde je můj Cíl? Takové myšlenky rozechvívají mé nitro! Věř, Fosco, jsou pro mne vzpruhou. Nacházím v nich kvas svého Ideálu, a proto svůj život žiji tak, že s radostí využívám všeho jako stupňů k tomu, abych došla Nahoru! Drahá Fosco, snaž se to po-

chopit. Netrpěla jsi zbytečně. Možná sis ve své bolesti často položila otázku, proč je tolik utrpení, a málokdo ti uměl dát odpověď, která by byla balzámem na tvou ztrýzněnou duši. Sama jsi bezpochyby pochopila (protože bolest je světlem), že naše srdce nikdy, nikdy, nikdy nenalezne plné uspokojení! Naopak, i ty, tak jako já, sis všimla, že kráčíme světem okamžik za okamžikem a stále se cítíme neuspokojení. Chápeme, že nic nám nemůže dát to Štěstí, po kterém toužíme. Přesto si činíme iluze, že ho někdy „potom“ nalezneme. Když však přijde ono „potom“, plné Štěstí to není! V našem životě se střídá úzkost s relativním pokojem! Ale není v něm žádný okamžik pravé, zcela čisté radosti! A přece se jí naše srdce dožaduje. Cítí se k ní silně povoláno! Proč? Dívej se vzhůru, na Ideál, drahá Fosco! Nasaď všechny své síly, abys ho dosáhla! Tak konečně nalezneš Štěstí. Žij ve světě, ale ne jako ti, kteří mají pohled upřený pouze na něj. Žij zde dole, ale nebuď odtud! Zájmy světa jsou příliš omezené, toho světa, který jsi i ty zakusila v utrpení srdce. Naše duše je stvořena k tomu, aby se vznesla do výše, ale většinou jí v tom bráníme potřebami těla! Vydej se s námi a pochopíš, zda existuje Štěstí. Napiš mi znovu a piš mi často. Přála bych si, abys byla šťastná jako já. Držím tě za ruku na společné cestě vzhůru. Silvia Chiara

1. Srov. Sv. Augustin, Vyznání, 1,1.


11

V

roce 1984 nabídl řeckokatolický b i s k u p Mo n s . Slavomir Miklovš Chiaře možnost využít pro vybudování citadely, sloužící Hnutí v Chorvatsku i okolních zemích, velkou část biskupského sídla a několik starších budov a pozemků v Križevci. S t ř e d e m c i t a d e l y, j e nádherná katedrála Nejsvětější Trojice se slavným ikonostasem, spojená s biskupskou rezidencí. Faro je tak jedinou citadelou na světě, která má na svém území i katedrálu. Přestavbou jedné staré budovy, vzniklo v citadele takzvané Centrum Mariapoli, v němž se kromě hlavního sálu nachází ještě několik menších a kde zázemí vytváří velkokapacitní kuchyně spolu s možnostmi ubytování. Ve Faru jsou obytné domy, rozvíjejí se nejrůznější aktivity a vznikají malé dílny, které se snaží pracovat podle zásad ekonomiky společenství. Mimo jiné zde sídlí redakce časopisu Novi svijet (chorvatské Nové město). Od roku 1995 existuje mateřská škola Sluneční paprsek, kterou navštěvují děti nejen z citadely, a všechny zde zažívají láskyplnou atmosféru. Za rok citadelou projdou přibližně čtyři tisíce lidí. Nejvýznamnější událostí byla návštěva Chiary v dubnu roku 1999. Setkala se zde s mnoha osobnostmi občanského a náboženského života, s lidmi z Hnutí z Chorvatska a dalších zemí. Uličky

12


Dostal jsem mnoho darů a budovy v citadele tehdy dostaly nová jména symbolizující ideál jednoty. V srpnu roku 2010 navštívili tato místa také současná prezidentka Hnutí Maria Emmaus Voce a spoluprezident Giancarlo Faletti. Citadela tak prožila hluboké chvíle Boží přítomnosti. Dalibor Slavíček pochází z Brna. Nyní již několik měsíců žije ve Faru. Co vlastně znamená toto jméno? „Jméno Faro (česky Maják) dala této citadele Chiara s přáním, aby tady vznikl maják, ukazatel cesty pro všechny, kteří hledají světlo. Říká se, že dnešní společnost je často alergická na slova, která ztratila váhu, a chce vidět činy, aby mohla uvěřit. Já jsem byl před několika měsíci požádán, abych sem přišel. Řekl jsem ano a jsem rád, že mohu svým malým

dílem přispět k budování tohoto místa univerzálního bratrství. Poté, co jsem zanechal velmi zajímavou práci, dobré přátele a vše a odešel sem, dostal jsem mnoho duchovních darů, ,bratří i sester‘, ,otců i matek‘, dokonce i několik polí tu máme, a také mnoho výzev.“ Jak probíhá život v citadele? „Jako v normální rodině či v běžném městě. Nyní zde žije šedesát obyvatel ze sedmi národů: rodiny s dětmi, fokolaríni, mládež… Dospělí pracují, děti chodí do školy, menší děti do školky. Společně slavíme narozeniny, svátky, svatby, různá výročí a slavnosti. Každý den míváme i mši svatou, po které popřejeme oslavencům nebo si řekneme, co kdo prožil zajímavého a co zajímá i ostatní. Přicházejí sem na svá pravidelná setkání i členové

Řeckokatolická katedrála Nejsvětější Trojice v místě citadely.

Foto: archiv D. Slavíčka

Tak jako se rozvíjí citadela Hnutí fokoláre v Praze – Vinoři, tak jich ve světě existuje dalších 34. Jednou z nich je citadela Faro v Križevci, městě v severozápadním Chorvatsku.

Foto: D. Slavíček

CITADELA

S prezidentkou Hnutí Marií Emmaus Voce, v citadele Faro, srpen 2010. V pozadí Centrum Mariapoli.

dalších hnutí a někteří, například z Neokatechumenátní cesty říkají: ´Pronajmout si sál a ubytovat se je možné i jinde, ale nikde jsme nenašli takový pokoj a ráj jako tady. Rádi se sem zase vrátíme´.“ Jak se děti vyrovnávají s jazykovou bariérou ve škole? „Většina rodin je z Chorvatska, takže u nich jazyková bariéra nebyla. Meta, jejíž rodina se sem přestěhovala ze Slovinska, když byla ještě malá, mi vyprávěla, že pro ni to bylo krásné dobrodružství a neviděla v tom problém. Těžké to ale bylo pro její rodiče, protože ze všech předmětů měla výborné známky, jen z chorvatštiny nedostatečnou. Rodiče tehdy svěřili i tuto starost nebeskému Otci a byli překvapeni, že již další rok měla z chorvatštiny nejlepší výsledky ze třídy.“ Jak dlouho zde rodiny pobývají? „Citadelou prošlo mnoho rodin. Některé přišly na dva týdny, některé na několik měsíců, jiné na několik let. Rády se sem vrací. Cítíme, že jejich pobyt byl obohacením pro ně i pro ostatní. Jeden náš přítel ze Srbska, který tady určité období žil a pracoval řekl: ´Byl by to velký dar pro každou rodinu z Díla prožít určitý čas v citadele a moci se tak obohatit vším tím bohatstvím, které citadela nabízí.´“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


I V.

Kdyby všichni lidé, nebo alespoň malá skupina lidí, opravdu sloužili Bohu v „bližním“, svět by byl brzy získán pro Krista. Chiara Lubichová (Pokračování)

Žije neustále „vyprázdněná“, protože je celá „zamilovaná“ do Boží vůle. … „Zamilovaná“ do vůle bližního, jemuž chce sloužit kvůli Bohu. Služebník činí pouze to, co Pán nařizuje.

Duše, která chce přinášet jednotu, se musí vytrvale udržovat v tak propastné pokoře, aby se ve prospěch Boha a ve službě Bohu skrze bližního zřekla i vlastní duše. Nemá se vracet k sobě, pokud to není proto, aby v sobě nalézala Boha a aby se modlila za své bratry a za sebe.

Jako svatý Pavel: svobodně se stát služebníky všech, abychom získali pro Krista co nejvíce lidí.

Ať každou situaci vyřeší životem podle evangelia. Jednat „jako Ježíš“.

Každá duše, která chce uskutečňovat jednotu, má mít jediné právo: sloužit všem, protože ve všech slouží Bohu.

Rovněž jednoty s dalšími lidmi dosahujeme skrze pokoru – je třeba neustále usilovat o „primát“ tak, že se budeme co nejvíce dávat do služby bližnímu.

Jednota, kterou má v sobě duše s Bohem, předpokládá úplné znicotnění, tu nejhrdinštější pokoru. Duše musí cítit, že je ve službě Bohu – pod stálým láskyplným vedením Otce, který nás řídí, aby v nás uskutečnil svůj záměr, kterým je naše štěstí.

Ctností, která spojuje duši s Bohem a která v člověku spojuje lidské s božským, je pokora, stávat se „ničím“. I ta nejmenší skvrna lidského, která se nenechá rozpustit v božském, rozbíjí jednotu s vážnými důsledky.

I.

pravdové řešení získáme ze vztahu mezi tím, co je konečné, a Nekonečným. Obecniny jsou tím, čím jsou, díky lidskému duchu, ale zároveň si udržují niterný vztah k poznávanému objektu i k poznávajícímu subjektu, které jsou oba individuální. Avšak i v tomto svém omezení, jež je pro stvořenost nevyhnutelné, právě v této své omezenosti, dané situací stvoření a tudíž vztahem k Absolutnu, je založen jejich nutně absolutní charakter. Tento absolutní rys je v druhém pólu onoho vztahu – tedy v Bohu – již plný a kompletní, zatímco v poznávajícím subjektu je toto absolutno smícháno s mou stvořeností, s mou nahodilostí, s mou zkušeností. Tak se nám i v tomto problému vrací tajemství člověka jakožto stvořené bytosti. Člověk je „tělo-oživené-duchem-pocházejícím-z-Boha“. Absolutní charakter obecného je jistým způsobem člověku sdělován v lidské zkušenosti týkající se stvořenosti poznávaného světa. Bůh jako absolutno nicméně zůstává zahalen oblakem tajemství, a proto i slova, která nyní pronesu, sice budou obsahovat – nakolik jsem poznal svět – vyjasněné prvky absolutna, avšak v míře, v níž jsem ještě svět nepoznal a v níž jsem nepoznal tajemství Boha. Budou obsahovat pouze potřebu poznání tohoto tajemství a toho, co je obecné. Toto napětí, které je bytostně vlastní lidskému jazyku, mě bude nutit neustále se nechávat v mé lidské zkušenosti obohacovat, a proto budu žádat všechny filozofy a všechny filozofické školy s pokorou o almužnu, abych se dozvěděl o nějakém novém aspektu pravdy i samotné ideje. Zároveň však neustále cítím nespokojenost, protože Absolutno mě ustavičně táhne do svého neviditelného světa, který jedině mě učiní šťastným, poněvadž teprve tam vyjádřím to, po čem toužím, přijmu v plnosti poznávaný objekt v sobě jako v poznávajícím subjektu a budu moci

DOKONČENÍ

O

Jazyk a stvořenost

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY

13

ČLOVĚK TEOLOGIE V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ

dát druhým pomocí jazyka veškerý předmět svého poznání bez toho, že bych jej změnil a zkreslil, kdykoli jej vyjadřuji a sděluji. K tomu je nutná láska mezi lidmi. Láska svým způsobem doplňuje to, co mi chybí, když jakožto „bytost-slovo“ komunikuji v nejasnosti a v temnotě. Když Ježíš řekl: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem,“ měl na mysli i to, že bez této lásky by slovo bylo symbolem a znamením nejednoty mezi lidmi, jak se o tom úžasným způsobem píše v První knize Mojžíšově, kde Hospodin, když spatřil zlobu lidí, řekl: „Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ (Gn 11,7) Tehdy se nezrodily pouze různé jazyky a dialekty – zrodila se i nemožnost lidí mezi sebou komunikovat a plně si rozumět, pokud ze své komunikace vyloučí Boha. Ve vzpouře proti Bohu je filozofický základ různosti jazyků i neporozumění mezi národy. Pasquale Foresi

Jednota

V

prvních dobách Hnutí fokoláre se v Tridentu Chiara Lubichová spolu se svými prvními družkami často brzy ráno scházela ke krátké meditaci v sále Massaia. Sama Chiara vypráví, že ve svém nitru tehdy cítila, že její myšlenky nesmějí překážet Duchu Svatému, který ji může osvítit. Proto se připravovala modlitbou, v níž opakovala Bohu: „Ty jsi všechno a já nejsem nic.“ Poté si zapsala několik poznámek k nadcházející meditaci. Některé z těchto zápisků zde publikujeme v úplnosti poprvé. Jejich tématem je to, co nejvíc zajímá rodící se Hnutí: jednota. 2. prosince 1946, 7 hodin

Duše musí směřovat k tomu, aby se co nejdříve stala druhým Ježíšem. Tak jako u Ježíše bylo lidství spojeno s božstvím, tak i duše musí postupně sloučit své lidství s božstvím. Být na zemi „jako Ježíš“. Podobat se mu, jako když zrcadlo odráží podobu a gesta. Být „zrcadlem“ Ježíše.

II.

Odevzdat Bohu naše lidství, aby si jím mohl posloužit a vložil do něj život svého milovaného Syna. Proto máme tak jako Ježíš činit pouze vůli Otce. Měli bychom mít stále na rtech slova, která Ježíš pronesl o sobě.

Duše především musí neustále hledět na jediného Otce mnoha dětí. Potom má obrátit zrak k tvorům a vidět je jako děti jediného Otce.

Překonávejme vždy rozumem i city vycházejícími ze srdce veškerá omezení vyplývající z lidského života a zvykněme si na to, že máme vytrvale směřovat k všeobecnému bratrství a k jedinému Otci – Bohu.

Ježíš – náš vzor. Naučil nás dvě věci, které jsou jedno: abychom byli dětmi jediného Otce a abychom si byli navzájem bratry.

Když všechny jeho děti budou naplňovat vůli jediného Otce – jako ji plnil Ježíš – budou jedno.

Otcova vůle je obsažena v evangeliu a zní: buďte jedno s Bohem Otcem skrze Ježíše a díky jeho příkladu; buďte jedno se všemi bratry. „Ut omnes unum sint.“ („Ať všichni jsou jedno.“)

Když duše zosobní Krista v jeho rozhodné a úplné poslušnosti vůči Otci, pak v ní bude jednota.

Duše musí hrát na zemi „božskou komedii“ a odevzdat své lidství božské aktivitě. Jednat „jako Ježíš“.

Tak jako každé gesto Krista bylo pod vedením Ducha Svatého (Duch lásky je vztah, tedy vazba mezi Ježíšem a Otcem), tak i duše se musí pohybovat vedením lásky, která ji váže k Bohu (to znamená, že musí být vedena Duchem Svatým).

Duše, která žije přítomný okamžik a která v něm miluje „Boží vůli“ celým srdcem, celou myslí a ze všech sil, je pod ochranou Ducha Svatého a je jím inspirována. Jestliže je pak láskyplně věrná Bohu a napodobuje Ježíše, dosahuje jednoty.

III.

| Nové město | 9/2010 9/2010

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na září 2010 „NEŘÍKÁM TI NEJVÍC SEDMKRÁT, ALE (TŘEBA) SEDMDESÁTSEDMKRÁT.“ (MT 18,22)1

T

ěmito slovy Ježíš odpověděl Petrovi, když se ho poté, co slyšel úžasné věci z jeho úst, zeptal: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát.“ Petr se pravděpodobně pod vlivem Mistrova kázání rozhodl, že se ve své dobrotě a velkorysosti pustí tímto novým směrem a udělá něco výjimečného: dospěl tak k rozhodnutí odpouštět až sedmkrát. Ale Ježíš odpovědí „sedmdesátsedmkrát“ říká, že máme odpouštět bez omezení. Je třeba odpouštět vždy. „NEŘÍKÁM TI NEJVÍC SEDMKRÁT, ALE (TŘEBA) SEDMDESÁTSEDMKRÁT.“

Toto slovo připomíná biblický zpěv Lámecha, Adamova potomka: „Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“2 Tak začíná záplava nenávisti ve vztazích mezi lidmi tohoto světa, která stoupá jako rozvodněná řeka. Proti tomuto šíření zla staví Ježíš bezmezné, bezp o dmínečné o dpuštění, schopné prolomit uzavřený kruh násilí. Odpuštění je jediným způsobem, jak učinit přítrž nepokojům a otevřít lidstvu

budoucnost, která by nevedla k sebezničení. „NEŘÍKÁM TI NEJVÍC SEDMKRÁT, ALE (TŘEBA) SEDMDESÁTSEDMKRÁT.“ Odpouštět. Vždy odpouštět. Odpustit neznamená zapomenout, jako kdybychom se nechtěli podívat skutečnosti do očí. Odpuštění není slabost, kdy ze strachu před někým silnějším nebereme v úvahu křivdu, které se dopustil. Odpuštění nespočívá v tom, že budeme o vážné situaci tvrdit, že je bezvýznamná, anebo že budeme zlo vydávat za dobro. Odpuštění není lhostejnost. Odpuštění je úkonem vůle a jasného vědomí, tedy svobody, který spočívá v tom, že přijímáme bratra nebo sestru takové, jací jsou, přestože nám ublížili. Stejně

jako Bůh přijímá nás, hříšné, navzdory našim nedostatkům. Odpuštění tkví v tom, že neodpovídáme na urážku urážkou, ale usilujeme o to, co říká svatý Pavel: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem.“3 Odpuštění spočívá v tom, že dáváš možnost nového vztahu tomu, kdo ti ubližuje, dáváš jemu i sobě možnost začít nový život, otevřít se budoucnosti, v níž by zlo nemělo poslední slovo.

vztahy mezi křesťany, mezi členy téhož společenství. V prvé řadě se máme takto chovat k bratřím a sestrám ve víře – v rodině, v práci, ve škole nebo ve společenství, do něhož patříme. Víme, jak často se člověku chce odplatit urážku podobným skutkem nebo slovem. Dobře víme, že mezi lidmi, kteří spolu žijí, jsou provinění proti lásce častá; ať už kvůli rozdílné povaze, z nervozity nebo z jiných důvodů. Právě proto je třeba si připomínat, že jedině stále obnovovaná ochota odpouštět může zachovat pokoj a jednotu mezi bratry. Vždy budeme mít sklon myslet na chyby druhých, připomínat si jejich minulost a budeme chtít, aby byli jiní, než jací jsou… Je třeba si navyknout dívat se na ně novýma očima, vidět je nově a vždy je přijímat bez váhání a výhrad i tehdy, když svých chyb nelitují. Někdo by mohl namítnout, že je to těžké. Pochopitelně. Ale právě to je na křesťanství krásné. Následujeme přece Krista, který na kříži prosil Otce za odpuštění pro ty, kdo mu způsobili smrt, a který vstal z mrtvých. Odvahu! Pusťme se do toho a tento život nám přinese pokoj, jaký jsme nikdy nezakusili, a velikou radost, jakou jsme nikdy nepoznali. Chiara Lubichová

„NEŘÍKÁM TI NEJVÍC SEDMKRÁT, ALE (TŘEBA) SEDMDESÁTSEDMKRÁT.“ Jak tedy žít toto Slovo? Petr se ptal Ježíše: „Kolikrát mám odpustit svému bratru?“ Ježíš měl tedy ve své odpovědi na zřeteli především

1. Slovo života na září 1999, otištěné v plném znění v časopise Città Nuova č. 15–16/1999, s. 41 a v časopise Nové město č. 9/1999, s. 11. 2. Gn 4,24. 3. Řím 12,21.


15

Foto: Ludmila Šturmová

ŽIVOT ZE SLOVA ců milovat tak, jak nám to ukázal Ježíš. On se stále snažil se všemi budovat vztah. Tak jsem si předsevzal, že se budu víc snažit. Když jsem chtěl jít zase na koupaliště, nejprve jsem poseděl u babičky, místo abych hned utíkal pryč. Vyptával jsem se jí na mnoho věcí z jejího života. K mému překvapení to vůbec nebylo nudné. Když jsme se potom rozloučili, bylo to úplně jiné než jindy a byl jsem strašně rád. N. S. (16 let)

Udělat i bláznivé věci

P Oblek pro syna

B

yli jsme pozváni na svatbu a po ní jsme chtěli jet rovnou na dovolenou. Vedle balení k moři jsme tedy museli ještě přemýšlet o tom, co si my i děti oblékneme na svatbu. Zdálo se mi, že pro našeho sedmiletého syna budou stačit nové kalhoty a pěkné tričko. Manžel však měl úplně jinou představu. Pokládal za vhodné, aby měl oblek s košilí. Mně se zdálo přehnané kupovat něco extra jen pro tuto příležitost a ani jsem nevěděla, kdy bych to zvládla. Bylo třeba vyřídit ještě mnoho věcí. Myšlenka na to mě však neopouštěla. Cítila jsem, že to bylo pro manžela důležité. Pomyslela jsem si, proč tedy neudělat svou část. Trošku času se ještě najde. Z lásky k manželovi jsem se rozhodla, že se o to aspoň pokusím, a tak jsem se šla podívat do secondhandu s oblečením pro

16


děti. Když jsem prodavačce řekla své přání, řekla: „Tak to bych pro vás něco měla!“ Hned mi přinesla pěkný oblek s bílou košilí a kravatou – vše v potřebné velikosti. A pak mi dokonce nabídla, že ho mohu po vyčištění a za drobný poplatek opět vrátit. Synovi oblek padl jako ulitý a já jsem žasla nad tím, jak byl můj malý krok a naslouchání vnitřnímu hlasu odměněn. C. H.

Nebyla to vůbec nuda

N

ikdy jsem nevěděl, o čem se mám bavit se starými lidmi. Myslel jsem si, že mají úplně jiné zájmy než já nebo moji přátelé. V létě jsem ale často chodil k babičce, protože blízko jejího domu bylo koupaliště. Často jsem tam zval i své přátele. Většinou jsem se pak u babičky na chviličku zastavil, abych ji pozdravil, ale hned jsem zase spěchal pryč. Jednoho dne jsem si pomyslel, že to tak nemůže jít dál. Chtěl jsem konec kon-

rožívala jsem velmi náročné období. Změnila jsem práci, a tak bylo pro mne všechno nové. Denně jsem si musela zvykat na nové věci. Když jsem se večer vracela domů, cítila jsem se prázdná a vyhořelá. Protože byla zrovna doba výprodeje, cestou jsem se ještě dívala po obchodech. Jednou večer jsem uviděla nové plavky. Moc se mi líbily, ale byly příliš drahé. Současně jsem cítila, jako by mi někdo říkal: „Nech to být! Nepotřebuješ tak drahé plavky.“ Přesto jsem si je ale koupila. Už cestou domů se ve mně rozhostil velký smutek. Roky jsem se už snažila žít podle evangelia a chtěla jsem ve svém životě dávat na první místo Boha. A nyní jsem jeho hlas jednoduše ignorovala! Byla jsem sama sebou zklamaná, že jsem podlehla touze „mít“ a že najednou byly pro mne plavky důležitější než všechno ostatní. Vztah s Bohem jako by tím byl nějak zastřený. Napadlo mě srovnání se vztahem lásky. Když je člověk až po uši zamilovaný a chce se po nějaké rozepři s druhým usmířit, vyjádří konkrétním skutkem nebo dárkem, jak moc toho druhého miluje. Podnikne pro to i úplně bláznivé věci! Plavky ale vrátit nešlo, protože byly ve slevě. Napadlo mě, že mé sestře se moc líbila jedna z mých blůz. Bez váhání jsem otevřela svoji skříň a vzala jsem tři své nejoblíbenější blůzky, které bych za normálních okolností nikomu nedala. Přinesla jsem je sestře a řekla jsem jí: „Jestli ti budou, dám ti je.“ Bylo to, jako bych je darovala Ježíši. Když si teď na sebe beru ty plavky, vždycky mi to připomene, abych měla ve svém srdci Ježíše na prvním místě. P. Ö.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Pokus o dialog V Castelgandolfu u Říma se konal pod názvem Pokus o dialog mezinárodní seminář, věnovaný mediální práci a sdělovacím prostředkům. Fota: www.net-one.org

L

etos slaví 10. výročí mezinárodní síť NetOne, kterou vytvářejí lidé, jejichž činnost je spjata s médii. Její zrod inspirovalo charisma jednoty Chiary Lubichové. Byla založena roku 2000 a stala se platformou pro dialog a sdílení zkušeností mezi odborníky. Díky ní je stále více příležitostí pro tříbení připravovaných projektů, které by chtěly přispět k pozitivní proměně všech sdělovacích prostředků v čím dál více globalizovaném světě médií. S e m i n á ře s e a kt i v n ě účastnili novináři, specialisté na sdělovací prostředky či informatiku, pracovníci televize, rozhlasu, novin i nových médií, dále pak experti z oblasti marketingu, reklamy a filmu. Novináři se na pódiu střídali se svými příspěvky a svojí opravdovou lidskou a novinářskou vášní dokázali nadchnout publikum pro profesi, která svým vlivem není jen obyčejnou prací, redukovanou na pouhé předávání povrchních či dokonce bulvárních informací. Pracovat dnes na základě vlastního pohledu a přesvědčení není vůbec ve sdělovacích prostředcích jednoduché. Někdy to může být i nebezpečné, jak uvedl Javier Osuna Sarmiento z Kolumbie, novinář oceněný cenou Simóna Bolívara za článek hovořící o vraždách novinářů polovojenskými jednotkami. V případech, kdy se má předat něco hodnotného v tématech, která se vytvářejí podle poptávky uživatelů, to může být i velmi obtížné, potvrdil ve svém příspěvku producent Erik Hendriks z Belgie. Piero Damosso, novinář, teoretik mediální práce, mimo jiné vyučující na Lateránské univerzitě, navrhoval s manželkou Fran-

Dialog probíhal i o přestávce. Vpravo Eli Folonari.

Účastníci panelové diskuse.

„Při odborných přednáškách a konkrétních zkušenostech jsem si opět uvědomila, že pokud má ve sdělovacích prostředcích převážit jiný styl, než je současný trend prosazování ´diktatury´ ekonomiky, musí být tato změna trendu důsledkem života konkrétních lidí, ne chuti někoho či něco měnit. Tak jako to činili první křesťané – žili dar víry v Krista, který obdrželi, nechtěli měnit stav Římské říše. Byli však ochotni pro Krista riskovat život, nechat se v cirku předhodit dravé zvěři, mučit a zabíjet. My – dle slov současného papeže – žijeme v podobných podmínkách. Je třeba se nejprve ptát, zda jsme ochotni dát za Krista život... riskovat. Zodpovědnost za změnu máme my, ne druzí, kteří se ńechtějí změnit´. Jen tak se může stát naše činnost něčím víc, než proklamací dobrých úmyslů.“ Irena Sargánková

cescou Giordano Damosso více odvahy v práci, doporučovali nebát se podstupovat riziko a být vnitřně zaujati myšlenkou změnit svět třeba i prostřednictvím nových kritérií, podle nichž se budou, i když je to dnes nemoderní, vybírat zprávy v médiích. Je zapotřebí být otevřenější, řekl Riccardo Baarlam ze Sole 24ore, (jeden z nejuznávanějších italských deníků zaměřených na ekonomiku – pozn. red.) a více se zaměřit na nové skutečnosti, i ty, které teprve vznikají a mohou v určité oblasti něčím pozitivním přispět, jako je tomu například v Africe. Hector Garcia Ospina, děkan fakulty žurnalistiky z Univerzity sv. Tomáše v kolumbijské Bogotě, zase zdůraznil, jak je důležité budovat nové mediální povědomí, vycházející z ekonomické a politické úlohy médií, z docenění jejich výchovné role nejen pro jednotlivce, ale i celé skupiny lidí. Je třeba nově pochopit velkou moc tohoto řemesla, uvedl Valter Hugo Muniz, novinář z Brazílie. Semináře se zúčastnili významní italští novináři i vysokoškolští pedagogové z různých zemí světa, kteří se věnují této oblasti. Večery zpestřily chvíle věnované umění, které je také chápané jako nástroj komunikace, ať už šlo o výtvarné umění, literární tvorbu či hudbu. Každý účastník nabídl ostatním nejen vlastní zkušenost ze svého oboru, ale zapojoval se s nimi i do konstruktivních rozhovorů, které pokračovaly i o přestávkách. Čas byl zřejmě největším nepřítelem semináře, neboť ani čtyři velmi intenzivní dny nestačily na všechno, co by si účastníci chtěli navzájem říct. Eloisa De Felice (www.mediapolitika.com; redakčně kráceno)


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Nashledanou v každém okamžiku všedního dne „Každá Mariapoli je zvláštním mimořádně silným Božím dotekem. Jsem přesvědčen, že každý z nás zde dostává milost nechat v sobě rozhořet oheň Božího Ducha… Mariapoli, Mariino město, je setkání s živým Bohem.“ Takto charakterizoval Mariapoli pan biskup Pavel Posád během letošní prázdninové Mariapoli.

18


i Ježíšův život v nás se vyjádří různými, navzájem od sebe odlišnými způsoby.“1 Aspekt komunikace a jednoty získal barvu fialovou. „Láska spojuje mnohé v jedno. Je jednotou. Ježíš v nás přítomný nás spojí v jedno.“2 Své zkušenosti sbírají také děti a mládež: ty mají svůj program v improvizovaných hernách, tělocvičně i venku. Kdo nespěchá na výlet, může v dopoledním programu využít další nabídky – například film o Chiaře

Luce3 nebo zajímavé přednášky. O moderních médiích, jejich možnostech, ale i nebezpečích hovořil P. Jan Balík: „… Papežové si jsou vědomi, že média mají nesmírný význam v hlásání evangelia, a využívají jich, jak nejvíce mohou. Zanussi4 kdysi řekl, že Jan Pavel II. přetlumočil evangelium do mediální řeči. Média zmnohonásobila papežův hlas. Vše, co řekne, můžeme v médiích slyšet, vidět, přečíst si, a tedy obohatit tím Fota: Daniela Pospíšilová

J

e mimořádně horký červencový týden, snad nejteplejší v roce. Přesto je ve Volyni – malebném jihočeském městečku, jindy poklidně ospalém, nebývale živo. Od internátu střední školy proudí v ranních hodinách do budovy jídelny desítky rozesmátých tváří. A od jídelny přes několik uliček, po schodech dolů a zase do kopce nahoru (skvělá prevence kardiovaskulárních onemocnění), proudí skupinky k velké školní budově pro nasycení duchovní. Ráno začínáme Slovem života na den – citátem z Písma a krátkým zamyšlením nad ním. To je doplněno konkrétními zkušenostmi účastníků. Témata těchto dní se zaměřují k aspektu jednoty a mezilidské komunikace. Chiara Lubichová to vysvětlila takto: „Láska je světlem, je paprskem světla, které při průchodu kapkou vody vytváří duhu, u níž můžeme obdivovat jejích sedm barev… Tak jako je duha červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová a fialová, tak

Začínáme Slovem života na den.

U táboráku zatancovali i indiáni z Amazonie.

svůj život. Když je přenášena přímým televizním přenosem mše, účastní se jí milióny diváků, a to může mít velmi pozitivní dopad… Negativem médií je, že často manipulují veřejným míněním, mohou vést k fyzické pasivitě a konzumnímu způsobu života… Klíčem k orientaci v médiích je sebevýchova dospělých a následná výchova dětí… Správný výběr je uměním, k němuž má člověk dorůst, i když to není snadné…“ Na přednášku P. Balíka navázal další den P. Bohumil Kolář: „…Řeč je veliký Boží dar. Jednou z nejkrásnějších komunikací je modlitba. Je to komunikace s Bohem: Nejen my se obracíme k Bohu, ale také Bůh se obrací k nám. Komunikace je i Slovo Boží. A Písmo svaté říká, že víra není možná bez hlásání, tedy zase komunikace. Je na tom závislá spása člověka. Nejdokonalejší komunikací vůbec je komunikace božských osob – ta je také nejzářivějším příkladem pro komunikaci s lidmi, protože člověk je stvořen k Božímu obrazu… proto je schopen lásky. Tato Boží komunikace se uplatňuje v církvi…“ Odpolední program je oddechový: Malebná příroda nabízí svou náruč, stejně jako příjemně chladné zdivo starých hradů a chrámů. Anebo… „Hurá na koupaliště!“ Podvečerní mše ve volyňském kostele uzavírají horký den. A pak už je čas na večeři a spánek. Nebo ještě ne? Tak dobře, ve skupinkách je prostor pro sdílení zážitků, hlubokých duchovních zkuše-

ností i navázání nových přátelství. Na ty málo unavené čeká fotbalové hřiště, na více unavené improvizovaný kinosál. Nebo prostor jídelny, který se kouzelně proměňuje v kavárnu, pivnici a někdy i zpovědnici. Zajímavou večerní přednášku o projektu etické i sexuální výchovy připravila například Marie Nováková.5 Nejen pro rozzářené dětské oči je vyvrcholením prázdninové Mariapoli páteční táborák. Vyprávění, písničky a scénky se povedly právě proto, že se během týdne mezi námi vytvořila rodina. Rodina s Ježíšem uprostřed. Při sobotní závěrečné mši svaté Mons. Jiří Mikulášek řekl: „…Celá Mariapoli byla věnována komunikaci. V jedné půjčovně knih byl na vývěsce citát Maxima Gorkého ´Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím knize.´ Jenže pod tím byla karikatura člověka, který v jedné ruce držel kuchařskou knihu a druhou si držel vypěstované břicho. Zde šlo o tělesnou rovinu. Ale na totéž se lze podívat i po stránce duchovní: Za vše, co je v nás dobrého, vděčíme knize. Je

Foto: Martin Múčka

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Jeden z výletů – tentokrát na raftech.

to Kniha knih. Písmo svaté vznikalo v průběhu víc než tisíce let, a přesto v něm nalézáme silnou kontinuitu. Na počátku přislíbená žena, na konci žena oděná sluncem. Jak je možné, že tolik autorů u sedmdesáti dvou knih tvoří jeden celek? Je to možné jen Duchem Svatým, který to dílo vedl… Když čteme Písmo, čte člověk, ale hovoří Bůh… Mluví teď, do naší situace, ke každému jinak a ke každému tak, jak to potřebuje.… Je to slovo, které v sobě má

„Na Mariapoli vzpomínám každý den. Je úžasné, když se někde sejdou lidé s podobným cílem, žijí jednu myšlenku. Přechod do pracovního běžného života byl těžký. Ale jasně, Mariapoli je proto, aby nás ńastartovala´. Z Volyně si vybavuji lesy, přírodu i gotické kostely. Těšil jsem se na otce Koláře. Jeho přednášky jsou propracované a produchovnělé. Otec Jenda byl věcný, konkrétní, otec Bohumil zase duchovní, má humor. Příjemné bylo i ubytování. Potěšilo mě setkání se známými a navázali jsme i vztahy nové. Vzpomínám na celodenní pouť do Lštění – sice bylo horko, ale na pouti se mají přinášet oběti. Nejhezčí bylo, když si všichni posedali na mez a svačili: mládež, rodiny, důchodci, kněží, děcka a bis-

život… Snad si můžeme dovolit připodobnit Písmo svaté ke kuchařské knize, neboť je plná receptů duchovního života. Je na nás, abychom je uměli zpracovávat a proměňovat ve skutek…“ Dojmy uzavírá vzpomínka na jednu z prvních Mariapolí, kdy si všichni na rozloučenou odnášeli kartičku s textem „Sejdeme se v každém okamžiku všedního dne.“ Irena Kyliánová Chcete-li nasát něco z atmosféry letošní Mariapoli

kup mezi nimi… V té chvíli jsem vnímal, že jsme jednou rodinou.“ Petr „Mariapoli? Vybaví se mi vedro a pohoda. Potkala jsem i nové příjemné lidi. Moc se mi líbily mše v zaplněném kostele. Prostor tomu dával větší punc. I mše na pouti byla moc pěkná. Ve skupince jsem byla překvapivě s více lidmi důchodového věku. Oslovila mne jejich otevřenost, tolerance k chování dětí při mších a promluvách, myslím, že i v rozhovorech nebyl náš věkový rozdíl vůbec cítit. I děti byly moc spokojené, užily si společenství, našly nové kamarády…“ Markéta „Přivezla jsem si pokoj do každého konání, nadhled i myšlenku na roz-

nebo zavzpomínat, navštivte veřejnou fotogalerii na www. focolare.cz.

1. a 2. Úryvky z knihy Ch. Lubichové Cesta ke společenství, Nové město 2005, str. 80 a 81. 3. Chiara Luce Badano – italská dívka, která bude blahořečená na konci září. (Viz Nové město 7–8, 2010, s. 28.) 4. Krzystof Zanussi – současný polský katolický režisér a scénárista. 5. Více viz v článku Marie Novákové na str. 8–9.

loučenou – ńashledanou v každém okamžiku všedního dne´. Provází mě stále. Na každé Mariapoli postupujeme o krůček dál. Na té naší první jsme hlavně jezdili na výlety, na další jsme občas zašli na nějakou katechezi a letos jsme byli poctivě na každé přednášce. Má to pro mě smysl, obohacuje mě to. Konkrétní zkušenosti po slovu na den mi lépe pomohly tu evangelní větu pochopit. Dovolená ve společenství je pro nás jednodušší a klidnější než když jedeme sami s dětmi. Když si na společném programu hrají, předávají si také zkušenosti a učí se žít společenství. O Mariapoli se u nás mluví už od vánoc. Těšíme se na příští rok.“ Marie


19

Fota: Veronika Němečková

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Stálo to zato! Mega Action na Barboře u jihočeské Majdaleny nedaleko Třeboně jsme neprožili poprvé. Silné zážitky z takové akce v minulém roce nás přesvědčily, že stojí zato vložit do toho svou energii, nápady, čas. Víkend 4. až 6. června letošního roku nám to opět potvrdil.

N

a louce za domem rodiny Fürstovy, která nás přijala a vytvořila potřebné zázemí, vyrostlo malé stanové městečko pro asi čtyřicítku našich čtrnácti až osmnáctiletých kamará-

dů. O pár metrů dál se stala polní kuchyně místem našeho setkávání nejen při jídle, ale i ve chvílích zamyšlení. Jejich hlavním mottem bylo: Ježíš žije! Ale kde ho najít? Postupně jsme si jeho přítomnost více uvědomovali, ať již při společných úvahách, sportu, hrách, táboráku, mši svaté… Zapotili jsme se při fotbale i při práci. Rádi jsme také přiložili ruku k dílu – ať již na faře v Suchdole nad Lužnicí nebo přilehlé zahradě. Veronika Němečková

Hurá do práce!

Foto: Kateřina Čurdová

Večer nechyběl táborák.

„Mladí muži se na faře vrhli do práce s nadšením, radostně a vstřícně a také s vlastní tvořivostí. Vytřídili sběr ve farní stodole, posekali kus zahrady a zavezli propadliště po výkopu přípojky pro plynové topení. Byla radost je pozorovat, jak se stavěli samostatně k práci, i to, jak kamarádsky se k sobě chovali. A to je pro každého, kdo pracuje hlavně s lidmi, vždycky povzbuzením. Moc jim za to děkuji.“ Mgr. Iva Hojková, pastorační asistentka

20


Foto: A. Scheidemann/LaPresse

EKOLOGIE

Zhluboka se nadechněte Nebo raději ne? Pokud se nacházíte někde ve městě na frekventované ulici, určitě vás při takovém doporučení napadne nejméně jedno „ale“.

P

atrně každý z nás vnímá, že neviditelné ovzduší, zvláště ve velkých městech, v sobě skrývá mnohá nebezpečí. Podle průzkumů za poslední roky je kvalita ovzduší „jedním z kritických prvků společných pro všechna města“. Například v roce 2006 z 26 sledovaných evropských měst splnila limity EU v oblasti kvality ovzduší jen tři z nich. Největší problém, co do kvality ovzduší velkoměst, představuje znečištění poletujícími prachovými částicemi. Podle Světové zdravotnické organizace se odhaduje, že v důsledku těchto nepatrných prachových částic dojde každý rok v Evropě asi k 500 000 předčasných úmrtí. Způsobují to prachové částice menší než deset mikrometrů, které při vdechnutí pronikají do spodních částí dýchacích cest, kde se zachytí a hromadí. Kromě těchto prachových částic se věnuje velká pozornost částečkám menším než pět mikrometrů, protože ty se zachytávají až v nejspodnějších úsecích dýchacích cest, tedy v plicních sklípcích. Kromě nežádoucího mechanického usazování v dýchacích cestách jsou často zdrojem karcinogenních nebo i dalších toxických látek, které se po zachycení vstřebávají do organismu. Přiznám se, že vnímám jako jistou bolest narušení harmonie přírody, a tedy i zodpovědnost za ni. Je na nás, zda dokážeme být pokorní a uvědomíme si, že zákonitosti stvořené přírody musíme chránit nejen před hospodářskými a mocenskými zájmy, ale i před naší osobní pohodlností. Naštěstí si to do jisté míry svět již uvědomuje a podniká rozhodné kroky. Vždyť i zavedení různých odlučovačů a filtrů v komínech výrobních zařízení, katalyzátorů v autech a kontrol emisí jsou toho důkazem. Velmi důležité kroky podnikla i Evropská komise vydáním směrnice o kvalitě ovzduší, ve které

se klade důraz právě na snižování znečištění jemnými prachovými částicemi. Začátkem července tak byla Evropským parlamentem přijata směrnice, která nastavila průmyslovým znečišťovatelům mnohem jasnější pravidla. Navzdory všem již zavedeným opatřením nás právem napadá otázka: Jak se můžeme chránit? Máme snad nosit masky? Nebo máme chodit co nejméně po městě a už vůbec ne běhat nebo jezdit na kole ve městech s větším automobilovým provozem? Podle vědeckých výsledků studií EU takovéto masky zachytí jen velké částečky prachu, a tedy proti těm nejnebezpečnějším nejsou vhodnou ochranou. Zároveň se dokázalo, že pozitivní účinek sportu, i když je to jízda na kole po frekventované ulici, převažuje nad negativním

dopadem znečištěného vzduchu při sedavém způsobu života. Avšak přece jen něco udělat můžeme. Každý z nás má možnost rozhodnout se, zda chce omezit konzumní životní styl, který vyžaduje vyšší výrobu zboží a následně i vyšší likvidaci odpadů, a tedy i vyšší míru vypouštění emisí do životního prostředí. Určitě každého z nás může v každodenním životě napadnout něco, čím bychom mohli přispět k ozdravění životního prostředí. Jedna z věcí, které pozitivně ovlivňují životní prostředí mnohem víc, než si myslíme, je zeleň. Máte-li možnost, vysaďte ve svém okolí jeden stromeček, nejraději borovici, nebo pokud se rozhodujete, zda upravíte prostor u domu položením dlažby nebo zatravněním, dejte přednost zeleni. Marie Šťastná


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Poutníkem po Svaté zemi Foto: archiv Miloslava Vlka

S kardinálem Miloslavem Vlkem po stopách historického Ježíše.

K

aždý člověk, který uvěřil v narozeného, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše Krista, zakouší ve svém životě, že Bůh je láska, která se projevuje mnohotvárným způsobem. Ježíš se narodil, přijal plně naše lidství, stal se člověkem, aby na této zemi, v těle a srozumitelným lidským způsobem přinesl radostnou zprávu o tom, že Bůh je láska, že Bůh člověka miluje. Celým svým životem to dokonale dosvědčil, jak podrobně a přesně vypovídá radostná zvěst evangelií. Ježíšův pobyt na této zemi i zprávy evangelií zanechaly ve Svaté zemi silné, zřetelně viditelné stopy. Je nádherné se po nich vydat a moci se jich dotknout, chodit po cestách, po nichž on chodil, zaposlouchat se do jeho slov na místech, kde je pronesl. Dnešní sekularizovaný člověk se chce dotknout, chce vidět, chce zažít… Pouť do Svaté země umožňuje tuto touhu naplnit, zvláště pokud to dovoluje čas a člověk se může vícekrát vracet na stejné místo, pozdržet se, meditovat, ponořit se do dávných událostí a znovu je prožívat. Ve Svaté zemi jsem bydlel v L´école biblique Française, kde v minulosti vznikl překlad Jeruzalémské bible, a zůstal jsem tam dva měsíce. Škola leží asi půl kilometru severně od Damašské brány, v podstatě od hlavního vstupu do Starého města, které je obehnané vysokou zdí, postavenou v polovině 16. století sultánem Sulejmanem na místě pozdějších římských hradeb, nikoliv původních židovských. Do Starého města, které není příliš velké, lze vstoupit z více stran osmi branami. V době, kdy v jeho úzkých uličkách není přílišný ruch nakupujících, lze Staré město přejít od Damašské k protilehlé Siónské bráně jen o málo víc než za čtvrthodinu. Město samo je rozděleno na čtyři části – východní křesťanskou a arménskou, západní muslimskou a židovskou. Nezůstal jsem pouze uvnitř hradeb Starého města, ale navštívil jsem i ostatní části Svaté země, zvláště Galileu.

22


Kardinál Miloslav Vlk u vchodu do chrámu Narození.

Nejdřív jsem jel do Betléma, který je asi osm kilometrů od Jeruzaléma a lze se do něj za pár šekelů dostat veřejnou dopravou. Při cestě do Betléma se musí projít kontrolním vojenským stanovištěm, hlídajícím přechod ve vysoké zdi oddělující v různých částech země Izraelce a Palestince. Cizinci s pasem se však mohou dostat v podstatě všude. Nad místem narození stojí pravoslavná bazilika Narození, pod níž je jeskyně Narození s onou známou hvězdou na zemi. Hned vedle je ještě malá jeskyně Jeslí s oltářem, u kterého lze sloužit mši svatou. V sousedství baziliky Narození je katolická bazilika sv. Kateřiny, kterou spravují všudypřítomní františkáni, historičtí „strážci svatých míst“. S nimi jsem jednal, když jsem chtěl v jeskyni Jeslí slavit Eucharistii. Na okraji Betléma, v místech, kde anděl ohlásil pastýřům narození očekávaného Mesiáše, Spasitele světa, je „pole pastýřů“ s nádhernými chrámy a jesky-

němi. Když zde na některém z těchto krásných míst můžete být sám, s evangeliem v ruce, a ponořit se do této události, slyšíte v tichu nitra hlasy ohlašující „slávu na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle“… Prohlížel jsem si zde také řadu archeologických vykopávek, které člověku ještě umocňují představit si dva tisíce let staré události. Velice silně na mne zapůsobila Galilea, která byla v době mé pouti opravdu kvetoucí zahradou. Uvědomil jsem si, jak krásné místo vybral nebeský Otec pro svého Syna a jeho působení na této zemi. Třikrát jsem se sem vrátil – do Nazaretu s nádhernou bazilikou Zvěstování na místě Mariina domku, do Kány, na Horu proměnění, Horu blahoslavenství… Každé jednotlivé místo a jeho archeologické památky zde hovoří o Ježíšově pobytu. Velice na mne zapůsobilo Kafarnaum, kde Ježíš v synagoze zahájil svou veřejnou činnost četbou z proroka Izaiáše: „Duch Páně nade mnou…“ Tady udělal tolik zázraků, nejdéle se tu zdržoval, pobýval v Petrově domě, byl tu „doma“. V Kafarnau je mnoho památek – synagoga, Petrův dům, celnice, místo, kde byla římská posádka. Vykopávky Petrova domu jasně ukázaly, že tento dům byl prvním kultovním místem pro věřící, kteří se zde shromažďovali již od samých počátků. Člověk by zde chtěl sedět, do nekonečna si číst z Písma a dotýkat se Ježíšových stop. A podobných míst je nejen v Galileji, ale i jinde ve Svaté zemi mnoho. Cesta do Jeruzaléma nebyla pěšky pro svou vzdálenost maličkostí, přesto ji Ježíš různým způsobem vykonal vícekrát, jednou přes Samařsko, přestože tamní obyvatelé se neměli s Židy příliš v lásce. Sám jsem se také s přáteli zastavil pod horou Garizim, u Jakubovy studně v Sichemu, kde Ježíš hovořil se samařskou ženou. Seděli jsme na obrubni této studny, s Písmem v ruce a rozdělili si úlohy. Jeden četl Ježíšovu roli, jiná samařskou ženu a další to, co napsal evangelista. Velice se dotklo našeho srdce, když jsme si uvědomili, že rozhovor zazněl přesně na tomto místě. Vrcholné události Ježíšova života se udály v Jeruzalémě a blízkém okolí.

INSPIRACE A SOUVISLOSTI která byla centrem římské moci a kde o svátcích pobýval římský prokurátor. V této oblasti je na Kristovy poslední okamžiky života před odsouzením a ukřižováním mnoho památek. Každý pátek konají františkáni v úzkých uličkách Starého města křížovou cestu po stopách historické Ježíšovy křížové cesty. Po Ježíšově zmrtvýchvstání udržovali apoštolové a ostatní věřící památku na ona místa ve velké úctě, a tak jsou vlastně nepřetržitou zbožnou tradicí předávána jako „zhmotněné evangelium“, či jako konkrétní zhmotněný „doklad“ k evangeliu. Ježíšova poslední pozemská cesta začala u pevnosti Antonia a po projití městem vyvrcholila na Kalvárii, která tehdy byla mimo městské hradby. Klečet v ranních nebo večerních hodinách na místě, kde byl do skály vetknut Ježíšův kříž a kdy zde není mnoho poutníků – to

je něco nevypověditelného. Tady se to stalo! Tady tekla Ježíšova krev! Zde stála Maria a Jan, zde zazněl Ježíšův výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“ Zde z vrcholné lásky prosil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí…!“ Tady se odehrálo největší drama dějin lidstva! A o kousek dál je „místo, kam ho položili“. Malé, nepatrné úzké místo… Ježíš zmrtvýchvstalý! Dvakrát za tu dobu jsem zde slavil Eucharistii, jíž se mohlo pro malý prostor účastnit sotva sedm lidí. Slova „tvé vzkříšení vyznáváme“ tu v doteku s místem, kde se to stalo, znějí neuvěřitelně silně. Vícekrát jsem se zastavil u židovské „Zdi nářků“ a prožíval s těmi, kteří se tu stále modlí a čtou Písma, jejich bolest. V duši se mi ozývaly jejich výkřiky před Pilátem: „Krev jeho na nás a na naše děti…“ Měl jsem hluboký pocit, jako by se na nich tato kletba, kterou svolávali,

naplnila. Nemají chrám, ani oběť… Nad zdí je chrámová plocha, kde stojí dvě mešity a nedovolují, aby židé mohli obnovit svůj chrám. O svátku Nanebevstoupení Páně jsme se vypravili pěšky na Olivovou horu, kde se uctívá místo, z něhož Ježíš vystoupil k Otci. Nad ním je muslimská mešita. Jelikož však muslimové dovolují, aby se zde konaly křesťanské bohoslužby, poprvé v životě jsem spolu s velkou řadou františkánů sloužil mši svatou v mešitě. Všechny skutečnosti života Božího Syna jsou vtisknuté do těchto míst, jsou jako otevřené evangelium pro sekularizovaného člověka, který se jich potřebuje dotknout a vidět je. Právě v posledním století se zde odkrylo mnoho památek, které stále znovu oživují a dosvědčují tyto události. Bůh je láska, je Bohem blízkým… Každý může být povolán k této zkušenosti. Miloslav Vlk Foto: Markéta Jírů

Velmi často, skoro každý den jsem byl ve Starém městě. Mnohokrát jsem jím prošel křížem krážem a zastavoval se na význačných místech. Hora Sión s večeřadlem a místy, kde byl dům Annáše a Kaifáše, však leží mimo hradby. Večeřadlo samo mi působilo velkou bolest, protože je prázdné, je jen průchodištěm pro turisty, kteří zde hlučí a většinou ani nevědí, o jak posvátné místo se jedná. Gotické sklenutí mu ještě dodává jakýsi nevěrohodný ráz. Je v rukou Židů a bohoslužba se tu může konat jen výjimečně jednou za rok. Ze Siónu vede cesta do Getsemanské zahrady, po níž scházel Ježíš s apoštoly po poslední večeři. Míjel jsem nádhernou baziliku „In galicantu“, poblíž které bylo vykopáno vězení, v němž pravděpodobně Ježíše drželi přes noc po zatčení v Getsemanské zahradě a po výslechu u Annáše a Kaifáše. Zde vedla původní cesta ze Siónu přes potok Cedron do Getsemanské zahrady, kterou archeologové objevili až v posledních letech. Zde jsem si v Janově evangeliu otevřel text velekněžské modlitby za jednotu, o níž exegeté říkají, že se ji Ježíš modlil právě na této cestě do Getseman. Tradice uchovala místo, veliký kámen, kde Ježíš vedl svůj zápas před zatčením a kde apoštolové spali… Nad tímto místem dnes stojí velký „Chrám národů“, kolem něhož je zahrada s prastarými olivami, o nichž se říká, že když zestárnou, vydají novou ratolest a oliva žije dál – proto není vyloučené, že by mohly být svědky dávných událostí. Po zatčení vedli Ježíše zřejmě stejnou cestou na Sión. A druhý den po oficiálních výsleších před Kaifášem ho vedli ze Siónu přes celé město do Herodova paláce a do pevnosti Antonia,

Staré olivy v Getsemanské zahradě.


23

U ŠÁLKU ČAJE S LILJOU RATNER....

24


To nejdůležitější je láska Jaroslava Malíková žije již 15 let ve fokoláre v Rusku. Setkává se zde s velkým lidským a kulturním bohatstvím. Lilja Ratner, která v loňském roce oslavila osmdesáté narozeniny, jí dala nahlédnout do svého umělecky tvůrčího i duchovně bohatého života. spolu s těmi, kteří šli do plynových komor, byli spáleni v ohnivých pecích a jejich duše byly odneseny v hořících kočárech do nebe.“ Co vás přivedlo na uměleckou dráhu? „Umění bylo mým koníčkem již od dětství. Ve škole jsem se nechala zlákat uměleckou literaturou. Proto jsem si nakonec vybrala vysokou školu, která se týkala knih, literatury a připravovala umělce na literární dráhu. Viděla jsem možnost vyjádřit svůj osobní postoj k životu prostřednictvím literatury.“ Nedávno jste vydala svou knihu s názvem „Hledání smyslu krásy“… „Právě v ní je shrnuta všechna moje dosavadní zkušenost. Přes krásu a umělecká díla se dojde k Nejvyššímu. Je ale nutné umět krásu vidět a naučit se ji hledat.

Ukázky děl L. Ratner.

Foto: archiv L. Ratner

Z

vaší grafické tvorby je cítit smíření s osudem… „Tím máte na mysli holocaust? To pro mne byla donedáv na otevřená rána nejen proto, že během hitlerovské okupace zemřeli někteří moji příbuzní. Cítila jsem ostrou bolest za celý svůj národ. Navštívila jsem mnoho ghett a koncentračních táborů v Evropě a dlouho jsem původ antisemitismu nechápala. Také sílu odpustit jsem našla, až když jsem přišla k víře. Uvědomila jsem si, že za tím stálo nevědomé nepochopení Boha. Podle mého názoru, kdyby dnes přišel Bůh na zem, lidé by ho znovu ukřižovali. Z toho všeho čerpá můj způsob nahlížení a uměleckého vyjádření. Protože grafika sama není schopná vše vyjádřit, kombinovala jsem ji s fotografií a dobovými dokumentárními snímky, aby se posílil celkový dojem. Tento cyklus prací je moje osobní smíření s osudem. Pochopila jsem, že to, co je nejdůležitější a co zůstane, je láska a odpuštění.“ Ve vašich pracích je zajímavá souvislost mezi starozákonními proroky a holocaustem. „Svět Starého zákona je mi velmi blízký asi proto, že právě v něm cítím své kořeny. Ve své biblické sérii jsem ale hledala způsob, jak ji vyjádřit novozákonním stylem. Proto jsem použila například centrální kompozici, frontální zobrazení, jak to vidíme na ikonách, text, a tak dále. Taková je i má práce nazvaná Prorok Eliáš. Na ikonách se tento prorok tradičně zobrazuje s červeným pozadím, protože je spojován s bouří, hromy a blesky a také je často zobrazován v hořícím kočáře, který ho veze do nebe. V mém pojetí je zobrazen

Lilja Ratner

Kniha je k tomu pomůckou. Na pravoslavné univerzitě v Moskvě, založené Alexandrem Meněm, mám možnost přednášet na téma Umění a křesťanství. A právě tam jsem v roce 2008 mohla vydat svoji obsáhlou knihu.“ K vašemu jubileu jste měla jedno přání. Jaké?

„Přála jsem si podívat se ještě jednou do Arménie. Tam žije mnoho mých přátel a právě tam jsem óbjevila´, že Bůh je Láska. Které osobnosti vás v životě ovlivnily? „Na prvním místě pravoslavný kněz Alexander Meň, zabitý v roce 1990, potom vladyka Antonín Blum, můj kmotr Alexandr Sumilin a samozřejmě mnoho dalších lidí. Mohu říci, že jsem vždy věřila v Boha, ale pokřtít jsem se dala až v roce 1979, poté co jsem se s ním setkala v jeho následovnících. Tuto událost považuji za nejdůležitější ve svém životě! I když jsem byla dospělá, život se mi úplně změnil, dokonce se změnilo i mé umělecké chápání a pojetí. Dodnes ´dostávám´ i přes duchovní literaturu kněze Alexandra Meně odpovědi na svoje otázky, a to nejen v duchovním smyslu, ale i v uměleckém.“ Co považujete za svoje životní vítězství? „I přesto, že je v životě mnoho tragických událostí, život s Bohem je překrásný a radostný. To je moje svědectví.“ Co vám přineslo několik let života v Hnutí fokoláre? „Díky spiritualitě Hnutí fokoláre jsem se naučila milovat bližního jako první. Nečekat, až se můj příbuzný se mnou usmíří, protože on zavinil náš dlouholetý spor. Proto jsem si s ním dala schůzku a začala náš vztah zcela znovu. Velkým objevem pro mne bylo, že vše funguje, když se žije přesně podle evangelia. Jak dlouho jsem žila, kolik literatury jsem přečetla, kolik přednášek jsem slyšela, než jsem pochopila to nejdůležitější, uvádět slova z bible do praxe.“ Za rozhovor děkuje Jaroslava Malíková


25

Foto: Ludmila Šturmová

M

oje dovolená byla p oněkud netypická. Trávil jsem její část sám v jednom místě v Krušných horách, kam se naše rodina velmi ráda jezdí pravidelně rekreovat téměř tři desetiletí. Moje žena tam sice se mnou část dovolené strávila, ale protože jsou hory teď pro ni vzhledem k její nemoci moc náročné, zbylé dny mé dovolené mě tam raději zanechala napospas návštěvám a zůstala v Praze. Stále jsme si telefonovali, ale nějaká dovolenková euforie byla vlivem okolností nulová. Na pár dní přijel synovec, a aby mě trochu rozptýlil, odvezl mě na naše kdysi

26


Zaslíbená země oblíbené místo na koupání, do zatopeného kaolínového lomu zvaného Na Sorgenu. Dříve jsme tam chodili pěšky, ale byla to cesta trvající několik hodin tam a další hodiny zpět. Místo je to nádherné, málokdo ho však zná, ve vodě bývá tak jeden, nejvýš dva tucty místních lidí z nejbližšího okolí. Ani teď tam mnoho lidí nebylo, a tak jsme měli hladinu skoro jen pro sebe. Hlavou se mi míhaly myšlenky na to, jak jsme mohli trávit dovolenou s manželkou, kam všude jsme se mohli podívat a co kde užít, a teď to hatí vleklá choroba.

Mohli jsme například jet do Svaté země, kde se nám tolik líbilo, kde jsme si skutečně užívali země zaslíbené. Ano, cítím to jako nespravedlivé, být tady uvázán v Krušnohoří, když v dálce vlídně kyne Zaslíbená zem. Tak se mi na prohřáté hladině Na Sorgenu uhnízdil v mysli pocit nespokojenosti a snad i výčitka, že se události odvíjejí tak, jak bych já nechtěl. Ani jsem si neuvědomil, kolik času už uplynulo, a vidím, že jsem ve vodě sám, obloha se zatahuje blížící se bouřkou, synovec trpělivě čeká v autě, až vylezu z potemnělé vody a ujedeme nastávající změně počasí.

Jdu po trávě k autu a najednou se bouřkové mraky trochu rozestoupily a oslnivý sluneční paprsek ozářil přede mnou kousek louky a na zemi se cosi zlatě zatřpytilo. Překvapeně si prohlížím drobnou minci a vidím, že je to mince izraelská, ze Země zaslíbené, ta nejdrobnější, agoroth. Kde se vzala v téhle sudetské pustině? Je to jedno. Pro mě je tahle mincička cennější než stodolarová bankovka, protože zároveň s ní se mi dostalo poznání, že tady všude je přece ta zaslíbená země, a není vůbec podstatné jet někam předaleko. A tak jsem byl vděčný za to, že jsme i tentokrát mohli jet s manželkou do zaslíbené země, do Krušných hor. Josef Černý

KŘÍŽOVKA 31. srpna uplynulo 140 let od narození Marie Montessoriové (1870 – 1952), italské pedagožky a lékařky, která výrazným způsobem ovlivnila pedagogické smýšlení. Při jedné přednášce řekla: „Tajemství výchovy spočívá v rozpoznání (1. ČÁST TAJENKY) v člověku a jeho (2. ČÁST TAJENKY).“

1

2

Naše křížovka 3

4

5

6

7

8

9

10

11

Časopis Hnutí fokoláre Září 2010, ročník 19 (13) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

12 Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP

A B C D E

Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová

F

Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová

G

Administrativa redakce: Veronika Němečková

H VODOROVNĚ A/ malé vodní toky; smotává B/ kanonizovaná; název písmene R; ten, co látá C/ oslí citoslovce; 1. ČÁST TAJENKY; Rukopis Královédvorský (zkr.) D/ chlapec; dřívější označení středně velké gramofonové desky; městská doprava (zkr.); označení jedné ze sítí čerpacích stanic E/ řasy (na očích); opak záporu; dej dovnitř F/ 2. ČÁST TAJENKY G/ nádherná žena; tradiční jídlo v USA na Den díkůvzdání H/ pohybuje se vzduchem; zkr. statistiky; naše planeta

SVISLE 1/ malý pes; zakopl 2/ tvar sportovního stadionu; hláška v kartách; solmizační slabika (2. stupeň) 3/ posvátný zákaz; vtáhnout do sebe 4/ edémy; patřící psovi 5/ promlouvá z kazatelny; sušenka 6/ angl. ano; brečet 7/ srknutí; máma 8/ velký vlněný přehoz; narozeninový cukrářský výrobek 9/ skleněná nádoba; používej vůz 10/ mrav, ideální celek principů; levnost 11/ město, ze kterého pochází sv. Pavel; zájmeno 3. osoby; iniciály malíře Muchy 12/ typ stanu; vlákna z koňského ocasu Watter Kostner

PIPO

A

TIPO

Vyhodíš ji? Rozbiješ? Zničíš?

Ne, chci vidět, jestli je taková i uvnitř…

Není!

Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Negativní

Negativní

Negativní

Pozitivní

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Můžeme si pomáhat – Summer Jub, červenec 2010. 27 Foto: Lukáš Bajer

Začínáme! Nejprve se společně seznámit…

P

racovat v létě? Nic moc. Pracovat v létě, a ještě zadarmo? Tak to už zní možná úplně nelogicky. Přesto se nás našlo asi padesát mladých lidí, rozhodnutých tímhle způsobem strávit necelý týden na začátku července. A dokonce jsme si to i skvěle užili! Moto Summer Jobu znělo Můžeme si pomáhat. Ve městečku Nečtiny a v několika

a pustit se do práce.

Můžeme si pomáhat dalších vesnicích v Západních Čechách jsme po dohodě se starosty nabídli svoje síly místním obcím. A tak jsme se s chutí pustili do pletí, žnutí, stavění laviček, bourání rozpadlého domu, vyklízení kostelíka se zhroucenou střechou od letitého nánosu zeminy a do mnoha dalších prací.

Jedním z cílů bylo dostat se do kontaktu s místními. A ti nám vděčnost projevili nejen spoustou jídla (tvarohové koláče byly vážně výborné), ale hlavně svým vřelým chováním a otevřeností, se kterou nás přijali. Díky bohoslužbám a večerním programům jsme

měli postaráno i o duchovní výživu a celou akci jsme uzavřeli společně právě v tom kostele, kde se díky naší společně vykonané práci mohla po čtyřiceti letech od jeho vyhoření opět konat mše. Jak řekla jedna z nás, nejde jen o viditelné stopy, které zůstaly po vykonané práci, ale snad i o stopy skryté v srdcích lidí, se kterými jsme se na Summer Jobu setkávali. Kateřina Holá

Fota: Lukáš Bajer

Chvíle aktivního odpočinku. Fotbalové utkání s místní mládeží.

Před kostelem, který se nám podařilo vyklidit od nánosu zeminy.

2010 ROČNÍK 19 (13)

Recommend Documents