2010 ROČNÍK 19 (13)

11/2010 ROČNÍK 19 (13)

Blahořečení | 6

Ulrich Parzany v České republice | 22

www.focolare.cz

Mám všechno | Ze života Chiary Luce | 4

CO VÁS ZAJÍMÁ ...

B

lahořečení znamená, že papež ze své autority slavnostně svolí, aby navržený kandidát mohl být v určitém církevním společenství či regionu uznáván za Kristova svědka, vyznavače. Blahořečení předchází procedura, pro kterou katolická církev vypracovala přesná pravidla. Základním předpokladem přípravy procesu blahořečení je pověst svatosti, podložená hrdinskými ctnostmi zemřelého. Jakmile je proces zahájen, přísluší kandidátovi titul „služebník (služebnice) Boží“. Iniciátor procesu se nazývá „actor“ (původce). Může jít o faráře, řeholního představeného, kteréhokoli věřícího nebo o diecézi, řádovou provincii apod. Actor vybere vhodného „postulátora“ (žadatele), jehož jmenování schvaluje biskup diecéze, v níž navržená osoba zemřela. Úkolem postulátora je shromáždit a prověřit veškerou dokumentaci a předložit místnímu biskupovi nezbytné podklady: Žádost o blahořečení, historicky podložený životopis Božího služebníka nebo alespoň pojednání o jeho životě, autentické vydání jeho spisů, doklady o ctnostech (mučednictví), pověsti svatosti, případně o zázracích, seznam věrohodných svědků. Nemá být zamlčeno ani to, co bylo negativní. Svědkové mohou být očití nebo „z doslechu“, sám postulátor ale nemůže svědčit. Biskup, na něhož se postulátor obrátil, uváží, zda je možné na diecézní

Proces blahořečení úrovni proces blahořečení zahájit. K tomu je třeba jmenovat „diecézní tribunál“, kterému může předsedat sám biskup, zpravidla jím ale bývá jeho delegát. Dále tribunál tvoří „promotor iustitiae“ (ochránce spravedlnosti), který moderuje vyslechnutí svědků. Patří sem i notář, který zapisuje výpovědi a ověřuje Foto: Servizio Informazione Focolari

Co všechno musí předcházet, než je někdo prohlášen za blahoslaveného? M. F.

Arcibiskup Angelo Amato, prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení.

dokumentaci. Dále jsou tribunálem přizváni odborníci – archiváři, historikové, znalci mystické teologie, lékaři apod. Biskup nejprve předloží dvěma teologickým cenzorům k prozkoumání tiskem vydané spisy Božího služebníka, kteří pak vydají osvědčení, že spisy neobsahují nic závadného proti víře a křesťanské morálce. Po ukončení těchto přípravných šetření zašle biskup vatikánské Kongregaci pro blahořečení a svatořečení krátké pojednání o životě kandidáta a o závažnosti případu a obdrží vyjádření, zda ze strany Svatého stolce nejsou nějaké překážky. Následuje vyslechnutí svědků. Šetření se týká života a ctností, zda dosáhly heroického stupně. Došlo-li na přímluvu Božího služebníka k zázraku, zpravidla k uzdravení, které nelze vysvětlit přirozeným způsobem, probíhá v této věci samostatné šetření, při němž jsou konzultováni lékaři, a vyžaduje se vědecká dokumentace. Jeden zázrak se vyžaduje při blahořečení kandidáta, který nebyl mučedníkem, další pak, má-li dojít ke svatořečení. Nakonec je třeba ověřit, zda osobě v pověsti svatosti nebyl prokazován veřejný kult (například litanie, pobožnosti, oslavná kázání). Originály dokumentů jsou zapečetěny a uloženy na biskupství, dvě ověřené kopie se všemi přílohami se pak v zapečetěném obalu zašlou úřední cestou příslušné Kongregaci spolu s průvodním listem biskupa nebo jeho delegáta, ve kterém potvrzuje hodnověrnost svědků a legitimitu ukončeného šetření. Proces pak pokračuje ve Vatikánu na Kongregaci pro blahořečení a svatořečení. Pavel Seidl

OBSAH Proces blahořečení 2/ Ohlédnutí za návštěvou Benedikta XVI. ve Velké Británii 3/ Mám všechno 4/ Blahořečení Chiary Luce Badano 6/ Láska je silnější než zlo a smrt 7/ Bůh miluje za všech okolností 8/ Připraveni k Božím plánům 10/ Vzájemné vztahy – základ všeho 12 Škola Abba 13/ Slovo života 15/

2

| Nové město | 11/2010 11/2010

Rozvedení rodiče 16/ Svatost pro všechny 17/ Life Love Light – Život Láska Světlo 18/ Duchovně plodný čas života 21/ Ulrich Parzany v České republice 22/ Práce s dětmi – celoživotní cesta 24/ Komiks 25/ Magnety 26/ Doplňovačka 27/ Společně ke svatosti 28/ Svatební den – speciální příloha I/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810

Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová

Ohlédnutí za návštěvou Benedikta XVI. ve Velké Británii Foto: G. Borgia/AP

S

lova „od srdce k srdci“, která si papež vypůjčil od nově blahoslaveného kardinála Newmana pro svoji pastorační návštěvu Velké Británie v polovině září, se stala i motivem jeho projevu k mládeži, shromážděné před westminsterskou katedrálou. Neznamenala jen pobídku k naslouchání slovům papeže. Benedikt XVI. mířil k jádru křesťanství. Rozprostřel před ní obraz života v jeho nejúžasnější podobě: „Je to láska, pro kterou jsme stvořeni k obrazu a podobě Boha.“ A jak řekl, úkolem člověka je nejen děkovat za lásku, které se mu dostalo, ale i darovat lásku dál a učinit „z lásky inspiraci veškeré své činnosti“. V životě však mohou nastat situace, kdy láska vůbec není snadná. V této souvislosti papež citoval slova Matky Terezy, že „darovat lásku, čistou a velkodušnou, je plodem každodenního rozhodnutí“. Člověk na to ale není sám, povzbudil přítomné. Pramenem autentické lásky je sám Ježíš, kterému je třeba naslouchat ve chvílích „pravé modlitby“. „Tento typ modlitby, pravé modlitby,“ zdůraznil, „vyžaduje disciplínu, vyžaduje najít si každý den chvíli pro ztišení, protože právě v tichu nalézáme Boha… a objevujeme, kým opravdu jsme.“ Tak lze nalézt vlastní povolání, které je od Boha a které není pro nic menšího, než je vykoupení světa. Když Benedikt XVI. promlouval k další skupině mladých, ke studentům z katolických škol, řekl přímo, že doufá, že jsou mezi nimi „budoucí světci jednadvacátého století“. Naléhavě je zval na cestu svatosti, k přátelství s Bohem, které pro život otevírá nové horizonty, úžasnější než všechny „druhotné volby“ a „omezené cíle“. „Všichni toužíme po štěstí, ale jednou z největších tragédií tohoto světa je, že ho mnozí nikdy nenajdou, protože ho hledají na špatných místech,“ řekl. „Mít peníze, dává možnost být štědrými a konat ve světě dobro, ale samy o sobě nečiní člověka šťastným. Být bohatě obdařeni určitými schopnostmi nebo povoláním je dobrá věc, ale nikdy nás to neuspokojí,

Benedikt XVI. při návštěvě ve Velké Británii.

dokud se nezaměříme na něco ještě většího. Může nás to proslavit, ale neučiní nás to šťastnými. Řešení je velmi prosté. Pravé štěstí je třeba hledat v Bohu.“ Jestliže je člověk přítelem Boha, začne podle papežových slov toužit po tom, aby se i v jeho „životě odráželo něco z jeho nekonečné dobroty“. „Mějte stále na paměti,“ zdůraznil Benedikt XVI. studentům, „že každý předmět, který studujete, je součástí širšího horizontu… Svět potřebuje dobré vědce, ale vědecká perspektiva se stává nebezpečně nekritickou, pokud opomíjí etický a náboženský rozměr života. Podobně nekritickým se stává náboženství, pokud odmítá legitimní přínos vědy pro naše porozumění světu.“ Obsah papežovy promluvy k oběma komorám britského parlamentu je také inspirativní, zvláště nyní, kdy bývá smysl křesťanské politiky znejistěn. Papež se zde, i když stručně, dotkl úlohy náboženské víry v politickém procesu i etického základu politických rozhodnutí. „Podle katolické tradice jsou objektivní normy vedoucí ke správnému jednání přístupné rozumu ne-

závisle na obsahu zjevení. V tomto duchu není v politické debatě úlohou náboženství poskytovat normy, jako by nebyly nevěřícím známy – a ještě méně navrhovat konkrétní politická řešení, což by rovněž bylo mimo kompetenci náboženství – ale spíš pomáhat očišťovat a osvětlovat rozum v úsilí o objevování principů.“ Na tomto fóru také Benedikt XVI. připomněl, „jak ohromné zdroje byly jednotlivé vlády schopny shromáždit, aby zachránily finanční instituce, považované za ´příliš velké na to, aby padly´.“ „Integrální rozvoj lidstva jistě není méně důležitý,“ dodal, „je to akce hodná světové pozornosti a skutečně ´příliš velká na to, aby padla´.“ Ke slovům Benedikta XVI. může být užitečné se vracet. Papež je vyslovil v evropském kontextu, kdy před křesťany stojí vážná dilemata, jak praktikovat svoji víru, jak nově interpretovat a žít evangelium v rychle se měnícím světě, jehož složitost je někdy tak závratná, že svádí k líbivému zjednodušování, které dává na složité otázky špatné odpovědi. Anna Černá

11/2010 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

M

aria Teresa a Ru g g e r o už byli svoji deset let, ale neměli děti. „Všechno, co se mi přihodilo, jsem pokládala za Boží vůli,“ tvrdí Maria. „Bůh mne miluje, a proto byla jistě i moje neplodnost projevem jeho lásky.“ Ruggero naopak hovoří o odvrácené straně mince. „Když jsem chodil do hospody s vrstevníky, viděl jsem, že mají mnoho dětí. A my nic. Cítil jsem, že nám skutečně něco chybí.“ Definitivní rozuzlení přišlo, až když se Ruggero jako už mnohokrát vydal do Santuaria delle Rocche. Jeho modlitba za dar potomka byla opravdu upřímná a měsíc nato, jaká náhoda, se dlouho očekávané početí stalo skutečností. Marii Terese bylo třicet sedm let. Nastalo 29. října 1971. Holčička Chiara se narodila pomocí porodních kleští, a proto jí dlouho zůstala na čele skvrna, která se čas od času objevovala až do puberty. „Měla jsem z toho velikého štěstí šok,“ vypráví Maria Teresa. „Ale i v té nekonečné radosti jsme oba hned pochopili, že ta holčička je především dítětem Božím, ne naším,“ vypráví matka, zatímco otec souhlasně přikyvuje. Dětství ubíhalo bezstarostně a klidně. Chiara byla z těch bezproblémových „zlatých holčiček“. Ze života Chiary se vypravují příznačné příhody. Jednou ji například maminka požádala, aby jí pomohla sklidit ze stolu. „Ne. Nechce se mi,“ odpověděla Chiara a dala ruce pryč. Otočila se, že odejde do svého pokoje. Ale ještě než tam došla, vrátila se a řekla: „Jak je ten příběh z evangelia, o tom otci,

4

| Nové město | 11/2010

Mám všechno CHIARA LUCE BADANO (*29. ŘÍJNA 1971, +7. ŘÍJNA 1990) V obličeji Chiary Luce Badano přitahoval hlavně pohled: ani poddajný, ani agresivní. Prostě zářivý. Život a cestu ke svatosti na konci září blahoslavené dívky z Itálie popisuje knížka Mám všechno od Michele Zanzucchiho1. Na horách, hra na sněhu.

který poslal syny na vinici, a jeden řekl, že půjde, a nešel, a druhý řekl, že nepůjde, a pak šel? Maminko, uvaž mi zástěrku.“ A začala sklízet ze stolu. Dialog a projevy lásky jsou na denním pořádku, ale i u Badanů se také někdy říká ne. Z Chiary by mohlo vyrůst rozmazlené dítě,

Rodiče se čtyřměsíční Chiarou.

protože je neustále středem pozornosti rodičů i příbuzných. Výchova byla založená především na lásce obou manželů. Chiaře byly čtyři roky a zrovna si hrála v pokojíku, když jí maminka navrhla: „Pomodlíme se spolu?“ Odpověděla rozhodně: „Já se modlit nebudu.“ Maria

Teresa cítila svoji mateřskou autoritu, věděla, že by jí to mohla nařídit, ale řekla: „Budu se modlit i za tebe.“ Vzápětí na to uslyšela Chiaru, jak se také modlí. „Byla to pro mne pořádná lekce,“ vysvětluje matka, „jedna z těch, na které se jen tak nezapomíná. V tu chvíli jsem jasně věděla, jak mám Chiaru vychovávat. Dřív, než jí začnu cokoli nařizovat nebo vyčítat, musím se zapřít a projevit jí lásku.“ Chiaře nebylo ještě ani devět let, když došlo k setkání, které se pro ni okamžitě ukázalo jako klíčové – setkání s Hnutím fokoláre. Nebylo to setkání s organizací, ale se skupinou stejně starých děvčat. Od několika kamarádek se dozvěděla o velkém ideálu, který změní život toho, kdo si jej zvolí, a o skupině lidí, která touží po sjednoceném světě a žije podle evangelia. Ihned o tom chtěla vědět víc. Způsob myšlení a životní styl, který objevila, byl pro ni nový, a přitom jako by odpovídal na její žízeň po Bohu. Od toho okamžiku už Chiara nebyla táž. Nebo lépe řečeno, byla to stále Badanova dcera, veselá a oduševnělá, ale už znala smysl života a začínala rozumět „proč“. S dívkami, se kterými se scházela, si také hrály a bavily se, ale nejen to. 29. září 1980 při příležitosti prvního setkání gen 3 2, kterého se Chiara zúčastnila, společně napsaly: „Okamžitě jsme se pustily do našeho dobrodružství. Znamená to konat v přítomném okamžiku Boží vůli. S evangeliem v ruce dokážeme velké věci.“ Chiara zůstala stále zamilovaná do evangelia. Večer než šla spát, si někdy zapisovala prostinké životní události, drobné zážitky. Jeden z nich je třeba tento:

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ „Jedna kamarádka má spálu a všichni se ji bojí navštívit. Jak jsem se dohodla s rodiči, mám v plánu zajít k ní s úkoly, aby se necítila sama. Myslím, že důležitější než strach je láska.“

Dospívání přišlo bez problémů. Chiara byla velmi milá a hezká. Ale v jejím milém obličeji přitahoval hlavně pohled: ani poddajný, ani agresivní. Prostě zářivý. Chiara neztratila své dobré návyky, které získala během let. Chodila například navštěvovat stařenky v hospici, který stál hned nad domem Badanů. Chiara rostla a objevovala svět. Měla ráda hudbu, nenechala se dvakrát prosit o tanec. Ráda zpívala a měla krásný čistý hlas. Často si prozpěvovala nějakou

Chiara (vpředu vlevo) s gen 44.

písničku gen nebo nějaký hit z rádia. Byla přiměřeně sebevědomá. Neustále byla obklopená kamarády a kamarádkami. Jedna z nich o ní říká: „Také se ráda vkusně oblékala, pečlivě se česala a občas se i trochu nalíčila, ale nikdy v tom nepřekročila míru.“ Silně ji přitahoval i sport. Nevynechala proto žádnou příležitost, která se jí nabízela. Kromě dlouhých výletů s tatínkem do hor, na houby, ráda hrála tenis a plavala. Badanovi se v roce 1985 přestěhovali do Savony, aby mohla Chiara studovat na místním gymnáziu. Buď jak buď, rodina Badano se ale

stejně na víkendy vracela do milovaného Sassella. Tu a tam bylo potřeba něco málo usměrnit ve vztahu k rodičům. Chiara je ale velmi milovala, a tak se vždy došlo k nějaké uspokojivé dohodě, třeba co se týče večerních návratů domů. Hlavně o víkendech v Sassellu se Chiara večer ráda zdržela mimo dům. Rodiče říkají: „Měli jsme trochu starost, protože postávala až do pozdních hodin s kamarády před kavárnou. Tak jsme se dohodli a určili jsme hodinu, kdy se musí vrátit. Nebylo to jednoduché. Zatímco ostatní ještě lízali zmrzlinu a bavili se, Chiara Foto: Servizio Informazione Focolari

V roce 1983 jela Chiara dvakrát do Rocca di Papa poblíž Říma, kde se konaly mezinárodní kongresy gen 3. Poslechněme si, co napsala Chiaře Lubichové 27. listopadu – bylo jí sotva dvanáct let: „Nejdůležitější skutečností během tohoto kongresu bylo pro mne znovuobjevení opuštěného Ježíše. Předtím jsem to prožívala spíše jen povrchně a přijímala jsem ho, protože jsem za to očekávala radost. Na tomto kongresu jsem pochopila, že to bylo celé špatně. Nesmím si z Ježíše dělat nástroj, ale milovat ho, a to stačí. Zjistila jsem, že opuštěný Ježíš je klíč k jednotě s Bohem. Chci si ho zvolit za svého ženicha a připravovat se na jeho příchod. Dávat mu přednost! Pochopila jsem, že ho mohu nalézt ve vzdálených lidech, v ateistech, které musím zvlášť milovat nezištným způsobem.“

musela sedět doma. Jednou nám řekla: ,Připadám si jako Popelka, která musela o půlnoci utíkat a ztratila střevíček.‘ Nepochopili jsme, jak tím zákazem trpěla. Ptala se nás často: ,A vy mi nedůvěřujete?‘ A my jsme odpovídali: ,Tobě, Chiaro, ano, ale trochu méně ostatním.‘ Pak jsme se dohodli: ,Dobře, hlídej si čas sama. Když některý večer začnete třeba mluvit o něčem důležitém, můžeš zůstat do půlnoci. Příště se ale vrátíš dřív, třeba v deset.‘ Když si to promyslela, odpověděla: ,To mi vyhovuje.‘ Tak se nám podařilo najít rovnováhu a i Chiara z toho měla velkou radost.“ Kromě jiného se setkala s určitými obtížemi i při přechodu od gen 3 k gen 23. Znovu se ale vydala na cestu s gen 2, ze které ve skutečnosti vlastně nikdy nesešla. Věnovala se srdcem i duší dívkám, pravidelně každé z nich telefonovala nebo psala a vždy nacházela způsob, jak jim udělat radost malými dárky nebo nějakým překvapením. Právě v těchto měsících nové volby se objevily první příznaky nemoci. Později se dvěma dívkám z gen svěřila: „Nemoc přišla v pravý čas, protože jsem se začínala ´ztrácet´. Nic závažného, ale i tak náš ideál začínal ustupovat do pozadí.“ A k tomu dodala významnou poznámku, trochu tajemnou: „Vy si ale dnes nemůžete ani představit, jaký mám vztah k Bohu.“ Úryvky z knížky vybrala Ludmila Luxová 1. M. Zanzucchi: Mám všechno, Nové město, Praha 2010. 2. Gen – nová generace Hnutí fokoláre, gen 3 – věková skupina od 9 do 17 let. 3. Mládež od 17 let. 4. Děti od 4 do 9 let.

I přes bolesti byla radostná.


5

LIDÉ A UDÁLOSTI

Blahořečení Chiary Luce Badano Foto: Markéta Jírů

Na konci září vyrazily z České republiky dva autobusy převážně mladých lidí do Itálie. Cíl jejich cesty? Řím. A důvod? Blahořečení Chiary Luce Badano 25. září.

N

ově blahoslavená je naší současnicí, zemřela teprve před dvaceti roky ve svých necelých devatenácti letech. Po její smrti se její příběh začal spontánně šířit, její dopisy, slova a fotografie začaly kolovat po diecézi, v Hnutí fokoláre, mezi příbuznými a známými. Mnozí si ji začali brát za svůj vzor. Z iniciativy biskupa z Acqui Terme, Mons. Livia Maritana, který vytrvale doprovázel Chiaru v její nemoci a vedl pohřební obřady, došlo k zahájení diecézního procesu blahořečení. „Zdálo se mi, že její svědectví je významné zvláště pro mladé. Svatosti je zapotřebí i dnes,“ řekl. 11. června 1999 byla podána diecézní žádost. Chiara Luce tím byla prohlášena za „služebnici Boží“. Po dokončení diecézní části bylo pokračování procesu předáno 7. října 2000 vatikánské Kongregaci pro svatořečení. 3. července 2008 byla Chiara Badano prohlášena za „ctihodnou“ a 15. prosince 2009 vyhlásil Benedikt XVI. takzvaný „dekret o zázraku“, poslední krok k jejímu blahořečení. Šlo o uzdravení chlapce, který onemocněl velmi vážnou formou zánětu mozkových blan. Lékaři mu dávali 48 hodin života. Blahořečení proběhlo na poutním místě Divino Amore za účasti velkého množství lidí, především mladých. Přibližně 5000 z nich se zúčastnilo přímo v kostele a odhaduje se, že kolem 20 tisíc na přilehlém prostranství venku, kde bylo možné vše sledovat na obřích obrazovkách. Přijeli sem účastníci ze 71 zemí: od Austrálie po Koreu, od Pákistánu po Vietnam a Sýrii, dokonce i z Ruska. Koncelebrovalo čtrnáct biskupů, mezi nimi biskup z Kuby a Thajska, apoštolský nuncius z Litvy a Jordánska a kardinál Ennio Antonelli, předseda Papežské rady pro rodinu. Byla zastoupena i různá církevní hnutí.

6


Kard. T. Bertone při děkovné bohoslužbě.

Akt blahořečení proběhl hned na začátku mše svaté. Mons. Angelo Amato, prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení, přečetl apoštolský list Svatého otce, v němž se píše, že ctihodná služebnice Boží Chiara Badano bude nazývána blahoslavenou a že její svátek se bude slavit (podle pravidel stanovených kanonickým právem) 29. října. To je den, kdy se Chiara narodila. K obřadu blahořečení patří i odhalení obrazu nově blahořečené

„Prožili jsme velké dojetí, jsme nekonečně vděční Bohu za to, že nám daroval takovou dceru,“ řekla po skončení bohoslužby novinářům Maria Teresa Badano, maminka Chiary Luce. A co se týče rodičů, kteří prožívají stejnou situaci, jakou prožívali oni, řekla: „Jsou to chvíle velké bolesti, ale útěcha může přijít jen od Boha. Podpírala nás síla jednoty, síla, která nepřichází z jednoty mezi námi dvěma, ale ze síly jednoty, která vyzařuje ze všech lidí Hnutí.“

a přinesení relikvie. Relikvií je dopis, který napsala na naléhání mnoha lidí. Je adresován Panně Marii: „Nebeská maminko, (…) prosím tě o zázrak mého uzdravení; pokud se to neshoduje s Jeho vůlí, prosím tě o potřebnou sílu, abych to nikdy nevzdala. S pokorou Tvá Chiara.“ „Děvče s průzračným srdcem,“ tak definoval Chiaru Luce Mons. Angelo Amato ve své promluvě. „Moderní, sportovní, pozitivní dívka, která nám ve světě plném blahobytu, ale často trpícím smutkem a neštěstím, předává poselství optimismu a naděje.“ Prošel pak prosté a všední příhody života v Sassellu, plné překvapující evangelijní radikality: od svačiny, kterou darovala chudým, po přijetí nepřizpůsobivého chlapce a paní žijící na okraji společnosti. Nebo svědectví z baru s přáteli, protože „není tolik důležité hovořit o Bohu. Já ho musím dávat svým životem.“ A její život se stal ještě zářivější po stanovení diagnózy a během bolestného průběhu nemoci. „Výjimečná, neuvěřitelná,“ to jsou adjektiva, která používají lékaři, aby popsali vyrovnanost, se kterou se postavila k situaci, kdy jí přestaly sloužit nohy. „Již nemám nohy, ale Pán mi dal křídla.“ „Dívka křehkého vzezření byla ve skutečnosti silnou ženou,“ pokračoval Mons. Amato. V obětním průvodu šel i mladý muž, který byl uzdraven na přímluvu Chiary Luce nebo zástupci z Beninu, kam Chiara poslala své úspory. Snila o tom, že bude jednou jako lékařka pracovat pro děti v Africe. Mezi obětními dary byla například i tenisová raketa, vždyť Chiara velmi ráda sportovala a právě při hře tenisu se objevily jedny z prvních symptomů nemoci. Mons. Pier Giorgio Micchiardi, biskup diecéze Acqui, diecéze, kde Chiara žila, při svém poděkování papeži za blahořečení připomněl slova Benedikta XVI. při jeho cestě do Velké Británie, slova o svatosti jako závazku, který dává plný smysl životu. „Ať Chiara Luce pomáhá mladým i těm méně mladým, aby s rozhodností mířili k plnému přátelství s Ježíšem.“ L. Š.

LIDÉ A UDÁLOSTI

Láska je silnější než zlo a smrt Vděčnost vyjádřená při děkovné bohoslužbě 26. září v bazilice sv. Pavla za hradbami.

„P

Zleva vicepostulátorka Mariagrazia Magrini a Chiařiny rodiče Maria Teresa a Ruggero. Fota: Markéta Jírů

ouze Láska s velkým L přináší štěstí. Dokazuje to mladá dívka Chiara Luce Badano, kterou nemoc dovedla ke smrti v necelých 19 letech, která však byla pro všechny paprskem světla,“ to jsou slova papeže Benedikta XVI. při Angelus 26. září 2010. Zněla bazilikou sv. Pavla za hradbami, kde právě skončila slavnostní děkovná bohoslužba, konaná den po blahořečení. „Mladí v ní mohou nalézt příklad křesťanské důslednosti,“ jako důkaz toho, že „Láska je silnější než zlo a smrt.“ „Děkujme Panně Marii, že i skrze těžkosti a utrpení vede mladé lidi, aby si zamilovali Ježíše a objevili krásu života.“ Více než 10 tisíc přítomných v bazilice tato slova přijalo dlouhým potleskem. Děkovné bohoslužbě, konané den po blahořečení, předsedal státní sekretář Vatikánu kardinál Tarcisio Bertone. Za přítomnosti tří koncelebrujících kardinálů, patnácti biskupů a dvou set kněží řekl: „Když jsem se vracel se Svatým otcem z cesty do Velké Británie, seděl jsem v letadle vedle něho a hovořili jsme o Chiaře Luce Badano. Řekl mi, že tato naše blahoslavená je příkladem, kterého bychom měli plodně využít zvláště pro mladé.“ Připomněl výzvu Jana Pavla II. pro Světový den mladých v srpnu 1989: „Mladí, nebojte se stát se svatými! Miřte vysoko.“ Uzavřel tím, že Chiara Badano byla a je příkladem, který konkretizuje slova papežova poselství mladým pro Světový den mladých v Madridu: „Kříž nám často nahání hrůzu, protože vypadá jako popření života. Ve skutečnosti je opak pravdou! Je to Boží áno´ lidstvu, nejvyšší vyjádření jeho lásky a pramen, ze kterého vyvěrá věčný život.“ Na závěr čekalo Chiařiny rodiče ještě jedno překvapení: kardinál Bertone předal rodičům Marii Terese a Ruggerovi speciální požehnání Benedikta XVI. k jejich zlaté svatbě, kterou slavili pár dní po blahořečení. Zpracovala Ludmila Šturmová

Mnozí se blahořečení účastnili na přilehlém prostranství.


7

RODINA

Bůh miluje za všech okolností Vyprávění mladičké matky o lásce, osamocení, kvalitě vztahů, o prostých radostech i bolestných životních okolnostech.

Č

asto v redakci diskutujeme nad některým svědectvím ze života, zda je vhodné je zveřejnit a předložit je druhým jako dar, nebo je lepší raději respektovat soukromí toho, kdo je vypráví a dává se tím – nikoliv z touhy se předvádět – druhým všanc. Na druhé straně se ale snažíme respektovat naše čtenáře, kteří očekávají od našeho časopisu jasný, otevřený, ale přitom ohleduplný pozitivní styl. Není to vždy jednoduché. I následující svědectví bylo předmětem takového zvažování. Někteří nepovažovali za vhodné je zveřejnit, protože není zcela v souladu s naší etikou. Jiní jej naopak považovali za cenné, protože je blízké tomu, jak lidé skutečně žijí, a skládá se to z radostí i bolestí, z úspěchů, ale i z porážek a mnohdy neodčinitelných chyb. Nakonec jsme se rozhodli, že svědectví mladé matky, která dala život nemanželskému dítěti, zveřejníme. V dobách stále dostupnějších potratů, kdy matka nese sama celou tíži rozhodnutí, nám může zkušenost této zraněné, avšak statečné dívky pomoci dívat se na bližní v podobných situacích bez předsudků a s větším porozuměním. Giulio Meazzini

TĚHOTENSTVÍ Když jsem v posledním ročníku gymnázia zjistila,

8


že čekám dítě, byla jsem už dva měsíce těhotná. Zmocnil se mne tehdy veliký zmatek, obavy a strach z toho, jaké zklamání tím způsobím mamince a tatínkovi. Nevěděli, že mám se svým chlapcem intimní styk, a bála jsem se jejich reakce. Co se mnou bude? Měla jsem strach z toho, co mi přinese budoucnost. Nejdřív jsem to řekla své sestře, která mne vždy a ve všem podporovala. I můj přítel při mně stál, alespoň zpočátku.

Druhý den večer jsme to oba řekli našim rodičům. Nepředstavovala jsem si předem žádnou jejich reakci, jen jsem z toho měla strach. Byli ale úžasní a přijali tento nový život jako Boží dar. Nikdy bych nešla na potrat a ani mě taková možnost nenapadla. I kdyby se rodiče rozhněvali a nesouhlasili s tím, abych si dítě nechala, byla jsem odhodlaná tomu sama čelit a potrat nepodstoupit. Jediná možnost, kterou jsem zvažovala, by-

la dítě donosit, a pak je dát k adopci. O tom jsem ale přemýšlela jen pár dní, a pak jsem si to rozmyslela. BUDOUCÍ OTEC Když jsem začala mít podezření, že bych mohla být těhotná, tak přestože to tehdy vypadalo, že se s mým přítelem rozejdeme, byl při těhotenském testu se mnou. Jeho pozitivní výsledek nás opět sblížil. Náš vztah měl značné výkyvy, ale ohledně těhotenství jsme nakonec došli ke stejnému rozhodnutí. Jeho sice řešení potratem napadlo, ale když jsem mu jasně řekla, jak jsem se rozhodla, akceptoval to. Řekla jsem mu také, že pokud bude chtít se mnou zůstat, bude dobře, pokud ne, jsem rozhodnutá pokračovat dál sama. Rozhodl se zůstat se mnou a zpočátku to také tak bylo. Můj přítel ještě nebyl jako člověk dostatečně zralý. Byli jsme sice vrstevníci, ale v tomto věku jsme my dívky obvykle dospělejší. Navíc jsem mateřství tělesně prožívala já, kdežto on jen zprostředkovaně. Nicméně cítil ke svému dítěti lásku a svým způsobem měl rád i mě. Nebyl ale připravený udělat tak zásadní rozhodnutí, jako je založení rodiny. Ne že by nechtěl, ale tehdy toho skutečně nebyl schopen. Jeho rodiče si přáli, abychom se vzali. Přišlo jim to přirozené, protože jsme se jim jako pár líbili. Naši ale měli stejný názor jako my, a sice že těhotenství a manželství jsou dvě různé věci. OSAMOCENÍ Předtím jsem si přávala mít s ním rodinu a byla jsem

ochotná čekat, až pro mne i pro něj přijde pravý čas. Dnes si však už nejsem tolik jistá, zda by byl skutečně tím vhodným člověkem, s nímž bych chtěla mít společnou budoucnost. Říká mi to tak především rozum, i když srdce zatím méně. Nyní už ale naši společnou budoucnost nevidím, i když si žádnou jinou neplánuji. Není mi moc dobře a cítím se sama. O to víc, že jsem zvyklá všechno sdílet, což mi teď hodně chybí. Chtěla bych se s někým dělit o všechna rozhodnutí – od těch nepodstatných až po ta nejdůležitější. Samotné mi každé rozhodování trvá zbytečně dlouho, i v maličkostech. Nedávno jsme slavili narozeniny mojí holčičky a pro mne bylo hrozně těžké všechno bez něj zorganizovat. Když pláču, slzy mi osuší maminka, tatínek a sestra. A pak mám ještě jednu kamarádku a sestřenici, kterým se hodně svěřuji. Ostatní kamarádky se mi už neozývají. POHLED ZPĚT Dnes jsem přesvědčená, že sexuální vztah je něco důležitého, co patří jen jednomu člověku, s nímž chceme prožít celý život. Mimo jiné i proto, že když se vezmeme, není to jen lidská záležitost, ale i božská: nějak se rozhodneš a uzavřeš smlouvu před Bohem. Do svého přítele jsem se postupně zamilovala a myslela jsem si, že s ním chci prožít celý život. Bylo nám spolu dobře, vždycky mne chápal, byli jsme naladěni na stejnou vlnu. Chtěl se mnou intimně žít. Dlouho jsem odmítala, až to jednou přišlo tak nějak samo, skoro bez mého vědomého rozhodnutí. Dnes si myslím, že předmanželský sex ve stabilní dvojici, která spolu dobře vychází a má společné zájmy,

Fota: archiv

RODINA

není nezbytný. Když to naopak nefunguje, lidé si myslí, že sex všechno spraví, ale to tak není. Je to lež. Když jsme spolu měli intimní styk, často jsem si říkala, že to není správné, ale vždycky jsem si řekla, že je to muž mého života, kterého si jednou vezmu. Ale mýlila jsem se. Nepomysleli jsme na to, že nejsme dospělí, a že až dospějeme, můžeme se natolik změnit, že už nemusíme být jeden pro druhého perspektivním partnerem. Ze stejného důvodu jsme se nijak nechránili. Osobně jsem proti antikoncepci, protože si myslím – nevím, jak to dobře vyjádřit – že jsme takto stvořeni. Prezervativ je něco, co vstupuje mezi dva lidi, hormonální antikoncepce mění fungování těla a další takzvané a nt i k o n c e p č n í m e t o d y umožní oplodnění, a pak prakticky způsobují po-

trat. Chtěla jsem zajít za svou gynekoložkou, aby mě poučila o plodných a neplodných obdobích, ale už jsem to nestihla. Přišla moje dcera. VZTAH K BOHU O tom všem jsem nemluvila ani s rodiči, protože nesouhlasili s předmanželským stykem, ani se svou sestrou, protože jsem se jako mladší styděla, ale jen se svým přítelem. Dnes je náš vztah se sestrou jiný, ale tehdy jsme se o těchto věcech nebavily. Kromě toho moje sestra celou situací velmi trpěla, protože se mnou všechno prožívala. Byly jsme si hodně blízké. I dnes jako dřív spíme v jedné místnosti a moje dcerka spí ve vedlejším pokojíku. Sestra si tak vždycky všimne, když mi není dobře nebo jsem smutná a pláču. V době, kdy jsme se spolu s přítelem začali intimně

stýkat, jsem chodila dál do kostela, ale ne k přijímání, protože jsem necítila soulad s Bohem. Trpěla jsem tím, ale nechtěla jsem to s přítelem skončit. Nevěděla jsem, co chci, náš styk mi připadal jako darování lásky, nejen jako něco pouze tělesného. Nepřijímat Eucharistii mě velmi tížilo, ale nedokázala jsem tento rozpor vyřešit. Dnes do kostela nechodím. Až se vrátím, musí to být naplno. Na to ještě nejsem připravená, zatím se snažím tomu všemu především porozumět. Naštěstí cítím k Bohu určitý vztah. Z něho pramení síla, s níž jsem čelila tomu, co jsem prožila. On je ve mně a nikdo mi ho nikdy nevezme. Ať se děje cokoli, on to chce nebo dopouští, a proto to přijímám. Odevzdala jsem se do jeho rukou a to stačí. NAROZENÍ DCERY Vždycky jsem se chtěla brzy vdát a mít děti, myslím, že by to tak mělo být, takže jsem z toho nebyla až tak zoufalá, jako by možná byly některé mé vrstevnice v podobné situaci. Mateřství jsem prožívala silně, jen trochu předčasně, a užívala jsem si vztah se svojí dcerou už během těhotenství. Když začala poprvé kopat, bylo to úžasné a krásné. Jakmile se narodila, můj tatínek roztál, jak jsem to předem očekávala. Maminku jsem si moc nedovedla představit jako babičku, ale je úžasná. Pak jsem rok a půl kojila, to jsem si také velice přála. Myslím, že to je jeden z nejkrásnějších a nejdůležitějších momentů mezi matkou a dítětem. Když byl mojí holčičce rok, zapsala jsem se na univerzitu. Teď jsou jí dva roky a začíná mluvit. Mám z ní radost.


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Připraveni k Božím plánům

V adventním očekávání království Lásky! ejdražší Duccio, jakmile jsem nedávno od tebe odešla, odevzdala jsem tě Lásce, aby tě učinila svatou Kateřinou nové doby. Chiara Lubichová Douale s některými Šla jsem ke svatému vMarHnutí kovi a modlila jsem se zaprůkopníky tebe fokoláre v Africe, ke Všemohoucímu. červen 1965. Byla jsem mu velmi blízko tělem i srdcem a on se mnou o tobě hovořil. Řekl mi, že tvoje přání bylo v nebi přijato a že on, Všemohoucí, je připraven je uskutečnit. Řekl mi však, abych ti sdělila toto: Přání být jako svatá Kateřina je dobrá věc. Jeho uskutečnění závisí zcela na Bohu i na Tobě. Všechno závisí na tom, aby tvoKateřina to dělala, aniž by si to uvědoje vůle byla onou vůlí1. Všechno tkví v tom, Duccio, aby se tvoje movala, protože jinak by nebyla svatá. Znala a milovala jen a jen ukřižovanésrdce snažilo nikoli být svatou Kateřinou, ho Ježíše, Pravdu, Všemohoucnost, plnost ale milovat jako ona a ještě více než ona. Ano, Duccio, Láska mi řekla, že bu- Lásky! Byla doslova zamilovaná do tohoto Bodeš-li chtít, dokážeš ještě více než svatá Kateřina, protože moc, kterou ti on dává hočlověka, srdce jí svíralo božské šílenství k dispozici, převyšuje moc, kterou udělil Lásky k tomuto Ukřižovanému, kterému ve své době rozuměla jen ona. svaté Kateřině. Ponořená do této božské vášně a živená Řekl mi: „Já, Všemohoucí, nikdy nedělám dvojníky duší. Vy se musíte snažit krví svého miláčka, nechápala nic jiného nejen o velké věci, ale o vynikající věci.“ než jeho, neviděla nic jiného než jeho! Je to tak, Duccio. (Protože všemohoucí Bůh nás může obJen tato Láska, která se může (a Bůh darovat ze své všemohoucnosti.) Řekl mi, že vnější skutečnosti, které im- to chce) zrodit ve tvém srdci, tě dovede ponovaly tehdejšímu a imponují i dnešní- k tomu, co chceš a co on chtěl od tebe ještě mu světu, díky nimž všichni považovali Ka- dříve než ty sama. teřinu za svatou, nejsou nic, protože to jsou Věř, Duccio, to Láska je spásou 20. stopouhé projevy žáru, který ji stravoval uvnitř. letí, protože Láska je Bůh. To my, uvyklí usuzovat pouze zvnějšku, Všechny více či méně světské nástrahy se necháváme vnějškem oslňovat. jsou buď ztrátou času, nebo slouží jako Ale Bůh vidí srdce a svatí vědí, co má pozadí Božím plánům. cenu: Je to Láska. Proto se naplň touto osobní láskou

Foto: archiv

Duccia, o několik let starší než Chiara, pracovala jako sociální pracovnice u Červeného kříže. Bydlela nedaleko fokoláre na Piazza Cappuccini v Tridentu, kam se v září roku 1944 Chiara nastěhovala. Chiara jí dává jako vzor svatou Kateřinu Sienskou, v Itálii velmi oblíbenou, jejíž spiritualitu charakterizují pojmy „krev a oheň“. Lze rozpoznat, že si autorka dopisu začíná uvědomovat dar, jehož je nositelkou a o němž má svědčit, že si ji totiž Ježíš vyvolil, aby se jí svěřil se svým utrpením. Objevuje se slovo „klíč“, které poukazuje na to, že kříž a zvláště Ježíš opuštěný otevírají každé srdce a vedou ke svatosti.

N

10


k Člověku-Bohu, jedinému, který je hoden lásky. …Ty ale nevíš, jaké štěstí tě obklopuje. Nevíš, že nyní možná Láska učiní zázrak a dá ti porozumět všemu tomu, čemu až dosud v kontaktu s ním, mou jedinou láskou, porozumělo moje srdce! Řekla jsem ti, že Láska nedělá dvojníky. Když se ve světě znovu objeví Láska, září opět jasným světlem, které překonává nekonečně to, které již bylo spatřeno. Ve světě se znovu ukázala Láska a darovala našemu srdci klíč, který otevírá každé srdce na světě. Věř mi, Duccio: všichni, kdo vystoupili ke svatosti, dosáhli místa natolik vysokého, nakolik vroucí byla jejich láska k Ježíši ukřižovanému. A tak udělej to, co chci udělat i já: vrhni se duší i tělem do opuštěné Lásky! Máš srdce a rozum – naslouchej. Pomysli na nekonečný rozdíl mezi bolestí Ježíše ukřižovaného nepřáteli, opuš-

SPIRITUALITA JEDNOTY těného učedníky, nuceného svěřit svoji Matku někomu jinému, a obrovskou bolestí, když se cítil odloučen od svého Otce, který jej miloval jako sebe sama a s nímž byl jedno. Uvědom si, byla to ta strašlivá pochybnost, že už není jedno s Otcem, která způsobila, že vykřikl „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Výkřik, který musí proniknout do srdce každého člověka, jehož tato Boží úzkost učinila hodným spojení s Bohem, sjednocení s Bohem, jako adoptivního Božího dítěte! Zde, zde je všechna ta nekonečnost Lásky! Daroval nám své Božství. Pomysli, Duccio, ty, která máš srdce, na tohoto Ježíše visícího z kříže jako cár hadru, s duší rozervanou bolestí, v pochybnostech, že už není Bůh! Pomysli na to a nech ho spočinout na svém srdci, které chce velké věci, ale jen pro něj! Řekni mu, ať na tobě nechá spočinout své božské lidství, které se stalo ničím, aby nám dalo všechno, které se stalo nenávistí (téměř, protože na chvíli skoro uvěřil, že už ho Otec nemiluje), aby nám dalo Lásku. Řekni mu, ať ho na tobě nechá spočinout a vypoví ti své utrpení, abys zapálená a pološílená takovým množstvím Lásky běžela světem, ale nikoli se svým malým srdcem, ale se srdcem Božím, hořícím Láskou. Proto se ničeho nedotkneš, aniž bys to nezapálila k následování opuštěného Pána srdcí. Přísahej mu svým životem, že je Bůh, právě proto, že z lásky o tom na okamžik zapochyboval! Přísahej mu, že už ho tvoje srdce nikdy neopustí, aby našel zde na zemi, ve tvém srdci, ten ráj, který ztratil, když se zdálo, že od něj jeho Otec odvrátil svůj pohled. …a pak dělej, co chceš, protože všechno bude v Božích očích i v očích světa veliké. Učiň předsevzetí, že budeš následovat a milovat ukřižovanou Lásku v největší bolesti, ve výrazu největší Lásky! Všemohoucí Láska, která se nikdy nenechá překonat ve své velkorysosti, uskuteční s tebou za tuto tvoji nabídku větší plány než se svatou Kateřinou, protože jeho Láska je nevyčerpatelná a nikdy nepřestává vrhat do světa oheň, který má pro každého, ale který nikdo nechce. Otevři mu celé své srdce a řekni mu, ať ti dá tak velkou sílu Lásky, jakou připravil pro lidi dnešního světa. Řekni mu, že tvoje vášeň není než v něm ukřižovaném v jeho opuštěnosti!

Jedině tak zapálíš Itálii2. Ach! Ne, nestačí kázat poctivost ústy a životem. To Bůh musí kázat z našeho srdce celou svojí Láskou! Žádám pro Tebe od tohoto opuštěného Ježíše, který mi svěřil svoji duchovní ránu (ránu opuštěnosti), která měla moc spálit mu srdce na popel, jeho všemohoucí požehnání. Ať ti nedopřeje pokoje, dokud se celá neodevzdáš tomuto šílenství Lásky! Bůh – moje Láska má právo na hořící srdce a očekává od tebe celé srdce s veškerou silou, kterou do něj zasel (a je to síla Lásky). Nestav mu do cesty, Duccio, žádné překážky, a dej se s velkorysostí, která z tebe spontánně tryská, k dispozici Božím plánům. V síle, kterou dává přísaha, učiň pevné předsevzetí, že (dokud žiješ) neopomineš nic, aby Láska nebyla tebou ani ostatními opuštěna! Nic ale nedokážeš, dokud ho nebudeš upřímně milovat a v Lásce k němu nebudeš ničím šetřit. Duccio, byla to Láska, která mne vedla k tomu, abych ti takto napsala. Jak jen tě Bůh miluje, moje milá Duccio! Tvoje Silvia 1. Tedy Boží vůlí. 2. Narážka na svatou Kateřinu: „Stanete-li se tím, čím máte být, zapálíte celou Itálii.“ (Dopis 261 Stefanu di Corrado Maconimu).

Zástup svatých Dopis jedné z prvních Chiařiných družek Vittorii Salizzoni z roku 1945, někdy před 25. dubnem. 7. ledna ji Chiara nazvala Ala nebo Aletta, což znamená „křídlo“, „křidélko“. Vyjadřuje „vzlet“, změnu života, „mávnutí křídly“, které umožní přenést se do jiné dimenze, do Boha, Ideálu. P. Casimiro Bonetti, OFMCap (řeholník, který duchovně doprovázel skupinu mladých kolem Chiary), připojil: „Ala od Ježíše opuštěného… musíš být tedy ´křídlem´, které letí k ráně Ježíše opuštěného, abys byla jeho rájem!“ Na pozadí všudypřítomných válečných hrůz se Chiaře zjevuje oslňující Boží světlo, které pravdivě ukazuje naše malichernosti a které ji s Alettou přivádí na cestu ještě čistší a intenzivnější lásky k opuštěnému Ježíši.

A

lo od opuštěné Lásky! I dnes jsem slyšela o životech přeťatých v nejlepším věku. To Bůh si k sobě volá srdce. Alo, měj před očima smysl života! Aby ses pak neocitla u dveří s úzkostí v srdci, že už nemůžeš začít znovu. Žiješ jen jednou, a to krátce. Jednou, nevíme kdy, budeš skládat účty ze svých skutků. Víš, jaký je smysl života? Žiješ, abys milovala! Jestli Tě Pán ještě nechá nějaký čas na zemi, dej mu jej celý! Neohlížej se zpět! Včera jsme spolu se steskem vzpomínaly na ztracený čas, na hříchy, opomenutí, na všechno ošklivé, co bylo. A obě jsme zesmutněly. Avšak právě včera přineslo jasné světlo mé duši naději. Pavel, světec, který nám zapálil srdce žhnoucím ohněm, píše ve svých dopisech (a jsou to slova Ducha Lásky): „Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou.“1 Stejně tak i my, sestřičko! Kupředu! Jeho výkřik je i naším! Všechno se hroutí, všechno selhává… ale hroutí se a padá to, co není věčné! Tvoje duše je nesmrtelná! Boží slovo je věčné – slovo Boha, který je pro nás Láskou, také a zvláště tehdy, když nám ukazuje marnost všeho. Pojďme kupředu i my, neohlížejme se! Vrhněme se do jeho srdce, aby nás uzavřel do své rány, a my viděly svět odtamtud. Musíme naší láskou a dušemi utěšovat opuštěného Ježíše – být misionářkami a přivést mu stovky křesťanů!!! Mít Ježíše v srdci: být tím „malým křídlem“, jímž jsi, a zapálit ve stech, tisících srdcí nekonečnou touhu milovat lásku víc než všechna srdce na světě! Jaký to bude zástup svatých! Jaký to bude ráj na zemi pro opuštěnou Lásku! Kupředu! Ať nám Panna Maria pomůže uskutečnit to, po čem toužíme! Sestra Chiara

1. Viz Flp 3,13–14.


11

CITADELA

Vzájemné vztahy – základ všeho

N

ěkolik dní před blahořečením Chiary Luce Badano jsem společně s dalšími mladý mi měla možnost účastnit se mezinárodního projektu One Life. Cestovali jsme jedním autobusem: mládež z České republiky, Slovenska, Polska a Itálie, dohromady skoro 70 lidí. Jako první jsme navštívili Trident, kde jsme blíže poznali osobnost Chiary Lubichové a začátky Hnutí fokoláre. Potom naše cesta pokračovala do Loppiana, kde nás čekala etapa, kterou jsme toužebně i tázavě očekávali. Loppiano leží poblíž Florencie a je to takzvaná citadela (malé městečko) Hnutí fokoláre. V praxi to znamená, že uprostřed Toskánska potkáte lidi všech možných ras a kultur, doslova z celého světa, které však spojuje jedna myšlenka: vzájemná láska. Ta je zákonem, kterým se v Loppianu řídí všechno. Zapomenout na sebe a svoje touhy a místo toho dát přednost bratru. Byli jsme přivítáni s láskou a úsměvem, který překonával jazykové bariéry. Představte si, že jdete po silnici a omylem se připletete do cesty projíždějící dodávce. Trochu zazmatkujete, a když se vám konečně podaří uhnout z cesty, řidič vozidla se na vás mile usměje. Stalo by se vám tohle u vás doma? Takové je Loppiano.

12


Fota: Marie Honetschlägerová

Loppiano, městečko, které se na první pohled neliší od ostatních. Na druhý pohled město, kde panuje jednota a vzájemná láska. Ochutnávka z toho, co zde prožila mládež nejen z České republiky na konci září.

Společné foto.

Láska k bližnímu tady rozkvétá v těch nejdrobnějších a nejobyčejnějších chvílích běžného dne. Strávili jsme v Loppianu několik dní a měli jsme bohatý program. Například jsme poznali gen, mladé z Hnutí fokoláre, kteří přijíždějí z celého světa, aby tam prožili kousek svého života. Navštívili jsme také dílny místních umělců, Univerzitní institut Sophia, nebo jsme se seznámili s některými projekty ekonomiky společenství. Především jsme ale

Poutní kostel Maria Theotókos

pracovali ve workshopech, které pro nás připravili Gen Rosso1. V nich jsme cvičili čísla na závěrečné vystoupení pro celé městečko, do kterého se mezitím sjížděly další autobusy mladých z celé Evropy, kteří mířili na blahořečení Chiary Luce do Říma. Práce v mezinárodních skupinkách pod vedením jednotlivých členů Gen Rosso, ale i příprava „národních“ vystoupení pro nás byly velmi cenné zkušenosti. Na vlastní kůži jsme si ověřili, že základem všeho jsou

vzájemné vztahy a teprve na nich můžeme stavět umění. Závěrečný večer v auditoriu byl pak skutečnou odměnou za naše snažení a za všechno, co jsme třeba během nacvičování museli obětovat. Většina z nás byla silně oslovena atmosférou na každodenní mši svaté v poutním kostele Maria Theotókos (Matky Boží). Jedná se o moderní stavbu (kostel byl vysvěcen v roce 2004), v níž každý, i ten nejmenší detail má svou symboliku a svůj význam, například šikmá střecha kostela, připomínající plášť Panny Marie, která nás vede ze země směrem vzhůru, věž trojúhelníkového půdorysu zase symbolizuje Nejsvětější Trojici. Při pohledu zevnitř vás nejvíce upoutají vitráže znázorňující život Panny Marie a Ježíšovo utrpení. Všechno světlo pak směřuje ke svatostánku, který je umístěn v nejsvětlejším místě celého kostela. Mše svatá se tam koná každý den v podvečer, je skutečným vyvrcholením dne a k jejímu slavení se celé městečko schází jako rodina. Každý den je kostel plný a bohoslužba působí velice slavnostním dojmem. Po čtyřech dnech jsme Loppiano opouštěli obohaceni o silný zážitek z města, které se na první pohled neliší od ostatních – i tady jsou vinice a domky rozeseté po svazích, podniky a školy, místa pro odpočinek… – ale na druhý pohled, ten kterým se dívá srdce, je to město, kde panuje jednota a vzájemná láska. Marie Honteschlägerová 1. Mezinárodní hudební skupina, jejímž domovem je Loppiano.

VÍRA, KTERÁ OTEVÍRÁ OČI Dalším rozdílem, který odlišuje křesťanství od jakékoli jiné doktríny, je to, že zatímco dříve byla filozofie plodem lidského myšlení a života, křesťanství je obohaceno o Zjevení a Boží milost. Pravdy, které nám Kristus nabízí, jsou vyřčeny Bohem. A jsou nám předkládány nejen pravdy pochopitelné lidským rozumem, ale i pravdy, které vyžadují víru. Jedná se o pravdy, které nelze pochopit ne proto, že by nebyly pravdivé, ale proto, že vyjadřují příliš veliké skutečnosti, abychom je mohli plně uchopit. Můžeme vnímat jejich pravdivost, můžeme pochopit, že za těmito formulacemi je

I.

I V.

oznání má zásadní význam. Nemůže existovat skutečné poznání, které by se plně nedotýkalo hlubokého já myslícího subjektu. Tak tomu totiž bylo u všech skutečně rozhodujících přínosů k historii lidského myšlení. Dalo by se to dokázat celými dějinami filozofie, počínaje čínskými či řeckými mysliteli až po naše dny. To je také jeden z podstatných rysů křesťanství, včetně jeho absolutních novostí. První novostí je, že pokud před příchodem křesťanství filozofická koncepce zahrnovala existenciální volbu, protože se nejednalo jen o myšlení, ale o celé bytí, křesťanstvím byly tyto filozofie překonány. Kristus představuje bytí a myšlení v naprosto nové, zjevené syntéze. Zjevení vysvětluje člověku, čím skutečně je, jaký je nejhlubší význam jeho bytí, jeho koexistence, jeho utrpení, bolesti, smrti, budoucnosti atd. Zjevení se nám představuje jako obrovský odkaz tajemství, ale zároveň obsahuje otevřené a jasné pravdy, které odhalují mnohá tajemství lidské existence. Další základní novostí je, že křesťanství nenabízí abstraktní doktrínu, ale Osobu. Absolutní syntéza, křesťanská pravda, se nachází v Kristu, ve vtěleném Božím Slově. Proto je on Učitelem, nejen nositelem náboženství, ale i novou „školou“, do níž je třeba chodit.

PRAVÉ POZNÁNÍ

P

Dokonalá pravda

Škola Abba

VÍRA NEBO ROZUM? V tomto bodě se tedy nutně objevuje otázka: jaký je vlastně rozdíl mezi teologií a filozofií? Nemusíme popírat to, co jsme dosud přijímali za své. Nemůžeme například zpochybnit rozdíl, který mezi filozofií a teologií vznikl. Ani se vracet do středověku či jakékoli jiné minulé historické epochy. Nemusíme popírat žádný legitimní výdobytek dějin, ale učit se z toho pozitivního, co nám celá tradice a každá historická doba nabízí. Teologie a filozofie by se možná dala rozlišit takto: k odhalení křesťanské filozofie obsažené v Bibli je třeba o ní uvažovat „sub specie rationis“, zatímco při studiu teologie se musí Písmo nazírat „sub specie fidei“. Neboli při studiu teologie přijmout Zjevení a zkoumat ho jako zjevené od Boha. Při studiu filozofie zkoumat myšlení, včetně toho zjeveného, v té míře, v jaké je přijatelné a srozumitelné lidské mysli. Čili i filozofie v sobě implicitně nese přijetí Zjevení, ale Zjevení studovaného ve světle rozumu a přijatého nikoli kvůli autoritě Boha, který zjevuje, ale díky faktu, že zkušenost vesmíru a lidstva nám dává pochopit, že ve Zjevení je to pravé, dokonalé, plné řešení, jehož zkoumání musíme prohloubit. Takže jako filozof bych řekl: „Tomu rozumím.“ A jako teolog bych řekl: „Všemu tomu věřím.“ Ale už jen jako filozof mohu udělat mnoho, popojít veliký kus dopředu. Pasquale Foresi

rat hodnotu lidského rozumu, ale připustit, že se musíme otevřít Zjevení. Jedině tak dokážeme vytvořit syntézu všeho dosavadního myšlení; budeme schopni brát v úvahu všechno myšlení v Řecku, i to, co pak přišlo na Západě, i myšlení v jiných kulturách. Na lidské úrovni potřebujeme všechny myslitele, protože každý z nich přispěl svým dílem k odhalování a postupnému obohacování pravdy. Různé aspekty pravdy, které nám filozofové předkládají, jsou jako roztroušené kousky evangelia. Je nutné je znovu poskládat do jednoho celku, včetně celé dosavadní lidské zkušenosti, aby se nic neztratilo a všechno bylo v Bohu. Pochopitelně je zřejmé, že kdo chce studovat filozofii tímto způsobem, tedy hledat v Božím slově světlo a řešení každého lidského problému, musí hluboce žít jako křesťan, jinak by to nebylo možné. Znamená to zvolit si Boha, protože číst Písmo svaté pouze z lidského hlediska není možné. Abychom pochopili i lidské hodnoty a hluboké myšlenky Písma, je třeba, abychom v sobě nesli tentýž život, z něhož tato slova vytryskla. Je tedy zapotřebí, abychom měli také Boží hledisko.

TEOLOGIE JEDNOTY


13

ČLOVĚK TEOLOGIE V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ

PRAVDA, JÍŽ JE KRISTUS Krizí moderního myšlení je, že jsme zapomněli, že se v jednu chvíli vtělilo Slovo. Z tohoto bodu je nutné znovu vyjít, abychom našli skutečná řešení, nejen pro duchovní život, ale i pro filozofii, pro lidské problémy. Jediným řešením je evangelium, protože je to kniha člověka a protože neexistuje žádná jiná kniha, kde by se bytí krylo se slovem. Ve všech ostatních knihách lidí se bytí se slovem nekryje. Slova překrývají bytí. Ale ne všechna slova jsou bytí a tedy život, existence, myšlenka, kultura, moudrost. Existuje jedna jediná kniha, ve které se bytí kryje se slovem, a to je Starý a Nový zákon. Tento způsob nazírání na věci jde proti způsobu myšlení mnoha lidí: Ale nelze jít proti pravdě, proti jedinému východisku skutečného poznání. Pravda je Ježíš, pravda je evangelium a v něm je skutečně všechno, i když třeba ne zcela výslovně. Odtud je třeba hledat světlo pro všechno, a i když se nám nedaří najít je hned, musíme mít trpělivost, je třeba dál žít slovo Písma. Světlo přijde. Ve Starém i Novém zákoně musíme odhalit metafyziku, psychologii a v jistém smyslu syntézu východního, řeckého a celého současného myšlení. Pojetí bytí v Písmu je to, k čemu částečně dospěl Aristoteles – a proto je to veliký myslitel. V evangeliu je také obsažena pozitivní část všech filozofií. A to je zásadní úkol dnešních křesťanů: znovu objevit metafyziku evangelia, teorii poznání evangelia, jeho pojetí bytí atd. Jinými slovy se my křesťané musíme znovu obrátit a znovu si zvolit Boha i ve filozofii, v celém našem myšlení. Vytvořit nějakou metafyziku proto bude znamenat naslouchat Bohu, který hovoří, a z jeho hlediska se znovu podívat na celé stvoření novýma očima. „Být pozorný k tomu, co Bůh říká“, však neznamená popí-

| Nové město | 11/2010 11/2010

notu na zemi. Je-li to nerozumné v Božích očích, je to nerozumné i pro lidi, je to nerozumné skutečně. Evangelium se tedy nemá číst jen jako kniha k meditaci a duchovnímu životu, ale i jako skutečná filozofická kniha. Evangelium je kniha knih; v něm je skutečný filozofický objev, skutečný kulturní objev pro naši dobu, pro všechny doby. Jde o to, to je pravda, přejít z úrovně studia – ve smyslu poznatků a abstraktních pojmů – k úrovni života jakožto kultury, poznání, moudrosti, do hloubky. V tomto smyslu má být evangelium čteno jako kniha obsahující kulturu, moudrost. Je to kultura originální, ale není snad proto menší, naopak, je větší. Je to kultura odlišná, protože je i lidsky bohatší.

LIDSKÉ ASPEKTY ZJEVENÍ Když říkáme, „pravda je od Krista“, „Kristus je Pravda“, znamená to, že nám Ježíš Kristus neříká částečnou pravdu, polopravdu nebo lež. Sděluje nám pouze dokonalou pravdu. Zjevení převyšuje všechno myšlení i na úrovni přirozeného poznání a na úrovni filozofie. Mnohdy se myslelo, že slouží jen k osvětlování lidského myšlení, a přehlíželo se, že kromě toho, že je zdrojem teologie, má Zjevení také svoji vlastní filozofii. Je to skutečná prezentace bytí tak, jak je. Zjevení nám předkládá jedinou existující metafyziku, schopnou vyřešit problémy myšlení a žití, právě proto, že se jedná o vtělené božství a ne o stvoření, které se samo snaží dojít k Bohu. Obvykle se v západní oblasti lidského myšlení hovoří o Platónovi, Aristotelovi, pak se přejde ke křesťanským myslitelům, svatému Augustinovi, Scotovi a všem ostatním, ale Ježíš se nechává stranou. To je ovšem ignorování také filozofického obsahu Zjevení. Pokud najdu u Pavla z Tarsu filozofické řešení, které mne uspokojí, proč ho nepřijmout? Jen proto, že je zjevené? Teologii to zajímá, ale i z hlediska čistě filozofického ho mohu přijmout, protože to je řešení, které hluboce naplňuje lidskou duši. Když Pavel říká, „neznám než Krista, a to Krista ukřižovaného,“ protože zde nachází pravé poznání, nechce říct jen to, že „máme milovat kříž“. Ne, říká cosi hluboce pravdivého, že je to jediné pravé vědění a všechno ostatní je pošetilost a nerozum. Ale nebylo by to nerozumné v Božích očích, kdyby to mělo hod-

III.

skutečnost, jsme těmito pravdami osvětlováni i rozumově, lidsky, ale uvědomujeme si, že je dokážeme pochopit pouze částečně, zatemněně. Proto nám Bůh daroval víru, takže můžeme přijmout i ty pravdy, které nedokážeme pochopit plně. My křesťané jsme ovšem často dělali chyby, když jsme hovořili o své víře. Jednou z nich bylo to, že jsme příliš zdůrazňovali temnotu víry, aniž bychom dostatečně hovořili o světle, které nám přináší. Jistě, víra, která není prožívána, se stává mrtvou, vírou v „divné“ věci, ale pokud je prožívána, dává našemu rozumu účast na Božím rozumu a otevírá nám netušené obzory, dává nám novou a vyšší schopnost vidět. Další chybou bylo věřit, že Zjevení má výlučně nadpřirozený charakter, a ignorovat nebo téměř ignorovat obrovské hodnoty a bohatství, které obsahuje i z lidského a přirozeného hlediska. A to je právě bod, který bychom zde rádi rozvinuli.

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na listopad 2010

„BLAHOSLAVENÍ ČISTÉHO SRDCE, NEBOŤ ONI BUDOU VIDĚT BOHA.“ (MT 5,8)1

J

ežíšovo veřejné působení začíná horským kázáním. Ježíš se posadil – jak to bylo zvykem u učitelů – na hoře nedaleko Kafarnau u Genezaretského jezera, a hovořil k zástupům o blahoslavenstvích. Ve Starém zákoně zaznívá slovo „blahoslavený“ vícekrát – je vyjádřením oslavy toho, kdo nejrůznějším způsobem naplňuje Boží slovo. V Ježíšových blahoslavenstvích zčásti zaznívalo to, co učedníci už znali. Poprvé však slyšeli o tom, že lidé čistého srdce jsou nejen hodni vystoupit na Hospodinovu horu, jak říká žalm2, ale mohou dokonce Boha vidět. Jaké čistoty srdce je třeba dosáhnout, aby si člověk mohl něco takového zasloužit? Ježíš to během svých kázání vysvětlil několikrát. Snažme se tedy Ježíše pochopit, a tak čerpat z pramene opravdové čistoty. „BLAHOSLAVENÍ ČISTÉHO SRDCE, NEBOŤ ONI BUDOU VIDĚT BOHA.“ Podle Ježíše máme svrchovaný prostředek k očišťování: „Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil.“3 Nejsou to tedy především obřady, co očišťuje nitro, ale jeho slovo. Ježíšovo slovo není lidským slovem. Je v něm přítomen Kristus, tak jako je jiným

způsobem přítomen v Eucharistii. Jeho prostřednictvím do nás Kristus vstupuje. Necháváme-li v sobě slovo působit, osvobozuje nás od hříchu, a tedy očišťuje naše srdce. Čistota srdce je plodem žitého slova, všech Ježíšových slov, která nás osvobozují od řady náklonností, do nichž nutně upadáme, není-li naše srdce zaměřené na Boha a jeho učení. Tyto náklonnosti se mohou týkat věcí, tvorů a nás samotných. Je-li však srdce zaměřeno pouze na Boha, vše ostatní se ztrácí. K tomu, abychom to dokázali, nám může pomáhat, když budeme během dne opakovat Ježíši, Bohu slova žalmu: „Ty jsi, Pane, mé jediné dobro.“4 Pokusme se je opakovat často, především tehdy, až v nás budou naše náklonnosti vyvolávat představy, pocity a vášně, které mohou zatemňovat naše vnímání dobra a zbavovat nás svobody. Přitahuje nás konzumní svět reklam nebo rádi sledujeme určité televizní programy? Odmítněme je slovy: „Ty jsi, Pane, mé jediné dobro.“ To bude první krok k tomu, abychom vyšli ze sebe a znovu vyjádřili svou lásku Bohu. Takto získáváme čisté srdce. Stává se nám někdy, že určitý člověk nebo nějaká činnost se staví jako překážka mezi nás a Boha a narušuje náš vztah s ním? Je to vhodná chvíle k tomu, abychom zopakovali: „Ty jsi, Pane, mé jediné dobro.“ To nám napomůže, abychom očistili své úmysly a znovu nalezli vnitřní svobodu.

„BLAHOSLAVENÍ ČISTÉHO SRDCE, NEBOŤ ONI BUDOU VIDĚT BOHA.“ Žité slovo je láska, a proto způsobuje, že se stáváme svobodnými a čistými. Láska svým božským ohněm očišťuje naše úmysly a celé naše nitro, neboť podle Bible je „srdce“ nejhlubším sídlem rozumu a vůle. Je tu však ještě láska, kterou nám Ježíš zvláště přikazuje a která nám umožňuje žít toto blahoslavenství. Je to vzájemná láska, která je podle Ježíšova příkladu připravena dávat život za druhé. To ona vytváří to upřímné sdílení, tu atmosféru, jejíž hlavní charakteristikou je právě otevřenost a čistota díky přítomnosti Boha, který jediný v nás může stvořit čisté srdce5. Tím, že uvedeme vzájemnou lásku v život, bude v nás Boží slovo jednat a způsobí naše očišťování a posvěcování. Osamocený člověk není schopen odolávat delší dobu svodům světa. Ve vzájemné lásce však nalezne zdravé prostředí, schopnost chránit čistotu srdce a celou svoji křesťanskou opravdovost. „BLAHOSLAVENÍ ČISTÉHO SRDCE, NEBOŤ ONI BUDOU VIDĚT BOHA.“ Plodem neustále obnovovaného úsilí o čistotu srdce je schopnost „vidět“ Boha – tedy chápat jeho působení v našem životě i v dějinách, rozeznávat jeho hlas v našem nitru, spatřovat jeho přítomnost tam, kde je – v chudých, v Eucharistii, v jeho Slově, v bratrském společenství, v církvi. Takto zakoušíme přítomnost Boha, která začíná již v tomto životě, kdy „v (něho) věříme, ale dosud ho nevidíme“6, až po stav, kdy jej na věčnosti „uvidíme tváří v tvář“7. Chiara Lubichová 1. Slovo života na listopad 1999, otištěné v časopise Città Nuova č. 20/1999, s. 7 a v časopise Nové město č. 11/1999, s. 11. 2. Srov. Ž 24,4. 3. Jan 15,3. 4. Srov. Ž 16,2. 5. Srov. Ž 50,12. 6. Srov. 2 Kor 5,7. 7. Srov. 1 Kor 13,12.


15

ŽIVOT ZE SLOVA

M

ám rozvedené rodiče. I když se moje maminka snažila, aby mě tato situace nezatížila, přesto jsem si otcovu nepřítomnost silně uvědomovala. Ještě jako malou mě trápilo, když jsem viděla vycházet ze školy spolužáky, na které čekal tatínek, nebo když ostatní podnikali s oběma rodiči výlety. Chybělo mi to. Můj otec se přestěhoval do jiného města, přestal mě vyhledávat, a já jsem s ním už neměla kontakt. Kvůli tomu jsem se na něj v duchu velmi zlobila. Postupně, jak jsem rostla, jsem se snažila na tento problém zapomenout a nechtěla jsem se jím už zabývat, mimo jiné i proto, aby to nevzbuzovalo maminčinu lítost. Po sedmi letech mlčení mi jednoho dne zatelefonoval jeden příbuzný z tatínkovy strany, aby mi oznámil, že zemřel dědeček. Chtěli, abych přijela na pohřeb. Byla jsem z toho zmatená a nevěděla jsem, co mám dělat. Říkala jsem si, že mě předtím nikdy nevyhledávali. Potom jsem o tom mluvila s naším knězem, který – když mě vyslechl – mi odpověděl několika větami z evangelia, že máme konat dobro těm, kdo nás nemají rádi, a že máme odpouštět. Pochopila jsem, že Ježíš uvažuje jinak! Moje pochybnosti se vytratily a já jsem se rozhodla, že je třeba na pohřeb jet. Také maminka mě povzbudila, abych tento krok udělala. Vidět znovu otce a celou

16


Zůstala jsem skoro bez dechu

stoupila jsem k nim a k mému otci a pevně jsem ho objala. Když jsem vyšla z kostela, cítila jsem hlubokou radost. Zaplnilo se ve mně prázdno, které jsem v sobě nosila. M. I. Foto: Ludmila Šturmová

Rozvedení rodiče

jeho rodinu pro mne vůbec nebylo jednoduché a málem jsem začala svého rozhodnutí litovat. Ale nakonec jsem ještě silněji pocítila, že mám udělat první krok, aniž bych něco očekávala. Přestože mě příbuzní hned nepoznali, při-

M

useli jsme doma provést izolaci sklepního stropu, a tak jsme to zadali jedné známé firmě. Krátce nato stál přede dveřmi vyzáblý muž. Měl dlouhé zanedbané vlasy, byl velmi cítit alkoholem, cigaretami a dalšími nepříjemnými pachy a představil se jako spolupracovník uvedené firmy. Ukázal na své naložené auto a zeptal se, jestli může hned začít. Zůstala jsem skoro bez dechu. Hned jsem si pomyslela: „Ne, takového muže nenechám vstoupit do domu.“ Koneckonců jsem byla doma sama. Hlavou se mi honily ještě další negativní myšlenky. Pak jsem si však vzpomněla na jeden text o Boží lásce, který mě v těchto dnech provázel. Stálo v něm, že sami můžeme nekonečnou Boží lásku zakusit, ale že ji také máme předávat všem ostatním. Cosi mi uvnitř říkalo: „Právě teď máš možnost dát tomuto člověku zakusit Boží lásku.“ Cítila jsem, že chci-li to brát vážně, nesmím již váhat, a tak jsem otevřela dveře od sklepa. Když jsem viděla, s jakou námahou vykládal věci z auta, zeptala jsem se, jestli mu mohu pomoct. Odpověděl, že něco takového ode mne nemůže vyžadovat. Přesto jsem mu pomohla. Později jsem ho pozvala na kávu. Přitom mi vyprávěl o svém životě, o mnohém, co se nepodařilo, o nedobrých skutcích. Vypadal, že se mu ulevilo, že to mohl všechno vyprávět. Když mi děkoval za mé naslouchání a čas, který jsem mu věnovala, vstoupily mu slzy do očí. B. W.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Ž

ivot a nemoc Chiary Luce Badano, které prožívala ve světle Ideálu Chiary Lubichové, byly po její smrti pro mnohé velmi podnětné. Naskýtá se však otázka: nestačilo by to? Proč je tak důležité blahořečení? Co to pro Hnutí znamená? „Proč je blahořečení tak důležité? Sám Ježíš nás v evangeliu vyzývá, abychom neskrývali světlo pod nádobu, ale aby svítilo všem, kteří jsou v domě, a lidé, kteří uvidí dobré skutky, budou velebit Otce, který je v nebesích (viz Mt 5,13–16). A to je přesně to, oč v procesu beatifikace Chiary Luce jde. Kolik mladých dalo volný průchod fantazii, aby svým vrstevníkům vyprávěli o podivuhodném, i když obyčejném životě této dívky jejich generace prostřednictvím písní, divadla, muzikálů! A to nemluvíme o Facebooku, YouTube, Twitteru. Množství lidí, které se zúčastnilo blahořečení, překročilo veškerá očekávání. Jsou to ,znamení‘, která vypovídají o tom, jak moc mladí lidé, a nejen mladí, hledají věrohodné vzory. Tato událost nám také dává radost, protože tím katolická církev potvrzuje, že žitá spiritualita jednoty může vést ke svatosti.“ Existují i jiní lidé z Hnutí – děti, mladí, dospělí, ženatí i svobodní – kteří již dosáhli věčného života. S některými z nich již byl zahájen beatifikační proces, s mnoha dalšími ne. Proč zrovna Chiara Luce? Žila nějak lépe? Budou blahořečeni i všichni ostatní? A když ne, znamená to, že žili méně dokonale?

Svatost pro všechny „Kdoví, kolik lidí všeho věku prožívá své křesťanství hrdinsky na těch nejtěžších frontách! To ví jen Bůh. Chiara Lubichová doprovázela zvláštní láskou ty, kteří se blížili k cíli. Nezřídka po jejich odchodu zvolala: ´Tohle je skutečně realizovaný křesťan!´ A jak jí leželo na srdci, aby se o každém z nich napsal malý medailonek, aby jeho zkušenost nám všem dál pomáhala žít autenticky evangelium. Nikdo z nás, tím méně Chiara Lubichová, nepovažoval za podstatné, aby se vedly beatifikační procesy. Iniciativa téměř vždy vzešla prostřednictvím biskupa diecéze, kde onen člověk zemřel. Nikdy jsme se neptali, proč tenhle a ne jiný. To, na čem záleží, je odpovídat velkoryse na osobní lásku, kterou každého Bůh miluje. Příklad těchto našich bratrů a sester, postavených ńa podstavec´, nám v této snaze pomáhá.“ Svatost je vždy synonymem dokonalosti. Tato dokonalost však mnohdy vyvolávala v církvi pocit

Maria Emmaus Voce při slavnostním večeru v Aule Pavla VI.

rozdílnosti, jako kdyby upřednostňovala určité skupiny. „Neřekl snad Ježíš ´Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec?´(Mt 5,48) Snažit se o dokonalost je tedy konkrétní Boží vůle pro všechny křesťany! Potvrdil to i druhý vatikánský koncil (Lumen Gentium 40). Je ale pravda, že v minulosti to znamenalo určité rozdělení. ´Vypadalo to, že svatost je vyhrazena jen řeholnicím, řeholníkům a kněžím a že lidem v manFota: Servizio Informazione Focolari

Blahořečení Chiary Luce Badano očima Marie Emmaus Voce, prezidentky Hnutí fokoláre.

Tenis byl oblíbený sport Chiary Luce.

želství je určen jiný osud,´ podotýkal Igino Giordani, který byl významnou osobností italské kultury dvacátého století a první ženatý fokolarín. Jak moc tím trpěl! S ironií hovořil o křesťanech kategorie A – kněžích a řeholnících, povolaných ke stavu dokonalosti, a o křesťanech kategorie B – laicích, kteří žijí ve stavu nedokonalosti. Velký Chiařin objev znamenal už na začátku, že nalezla v Boží vůli vstupenku ke svatosti pro všechny: od dělníka po studenta, od poslance po ženu v domácnosti. Giordani po svém prvním setkání s Chiarou vyjádřil v parlamentu své překvapení: Óna učinila svatost dostupnou všem, odstraňovala hradby mezi laickým a mystickým životem. Vynášela na světlo poklady z pokladnice, kam dřív mohli jen málokteří…´“ V naší době lidé o svatosti moc neuvažují. Je to už překonaný nebo poněkud zastaralý cíl? „Týká se to svatosti, která se odvolává na podivuhodné fenomény, které zakoušeli svatí po staletí, jako byly extáze, zázraky, tvrdá pokání, protože to je obrázek svatosti vzdálený životu dnešních lidí. Ale Boží slovo nás nepřestává vyzývat: ,Proto buďte svatí, neboť já jsem svatý.‘ (Lv 11,45); Ńeboť to je vůle Boží: vaše posvěcení!´ (1 Sol 4,3) V dnešní době se otevírají nové cesty – stát se svatými společně, svatost lidu. Znamená to milovat druhého jako sebe, protože když se snažíš o svatost, musíš si ji přát i pro druhé. Hovořil o tom papež Pavel VI., jak připomínala Chiara Lubichová: ´V těchto dobách se musí ojedinělé případy stát obvyklou věcí a výjimečná svatost musí v jistém smyslu ustoupit svatosti lidu, Božího lidu, který se posvěcuje.´


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE Chiara Luce se nestala svatou sama. Ale společně s rodiči, s Chiarou Lubichovou, spolu s mladými, kteří sdíleli tentýž evangelní ideál. Zůstala nekompromisně věrná Bohu Lásce, kterého si zvolila už jako malá, jak v malých věcech, tak i v nejtěžších chvílích své nemoci.“ K Hnutí fokoláre patří i lidé z jiných církví, dokonce i jiných náboženství. Proces svatořečení je věc typicky katolická. Nemůže to způsobit napětí či potíže uvnitř Hnutí? „Víme, že ne všechny církve mají tuto praxi blahořečení a že nemusí být, i z důvodů historických, zcela chápaná. Ale my všichni jako křesťané se zvláště v těchto kritických dobách cítíme povoláni, abychom společně svědčili o tom, že žité evangelium má sílu proměnit každého z nás, obnovit církve i svět. Když čteme knihu o životě Chiary Luce, vidíme, jak je její příběh vetkán do evangelia. Síla Boží lásky vyzařující z jejího života přitahuje. Víme, že nejen katolíci, ale třeba i mladí thajští buddhisté organizují mnoho akcí, aby získali prostředky na cestu do Říma. V září byl publikován její medailon z pera Franze Coriasca, jejího přítele, který se prohlašuje za agnostika. Zaujaly mne výroky některých mladých: ´Zatímco společnost se nás snaží vzdálit od všeho utrpení a neštěstí, Chiara Luce nás učí, jak obejmout bolest.´ ´To, co přitahuje, je triumf života a radosti, který sděluje. Je to její schopnost milovat i přes bolest každého, s nímž se setkala.´ ´Podivuhodnost jejího života je v obyčejnosti, s níž ho prožívala. Dodává mi odvahu a přesvědčení, že je to i pro mne možné.´“ Za rozhovor děkuje Gabi Ballwegová (redakčně kráceno)

18


Life Love Light – Život Láska Světlo Slavnosti na počest čerstvě blahořečené Chiary Luce Badano se v sobotu 25. září 2010 v Aule Pavla VI. ve Vatikánu zúčastnilo 8000 účastníků. Dalších asi 12000 sledovalo tuto událost na Svatopetrském náměstí na obřích obrazovkách.

Někteří z českých účastníků slavnostního večera.

„C

htěla bych pozdravit všechny, ale zvláště vás, mladé. Tato zkušenost platí pro všechny, ale život obětovala a dala za vás!“ Slova maminky nově blahořečené Chiary Luce Badano v závěru setkání byla přijata velmi dlouhým potleskem. Byl to nejsilnější okamžik večera, který připravili mladí pro mladé.

Maria Teresa a Ruggero Badanovi.

Když rodiče Chiary Luce vystoupili na pódium, byli přivítáni bouřlivým potleskem. Svědectví tatínka Ruggera bylo velmi hluboké: „Tyto dny byly výjimečné. Ale to, co bych teď rád řekl je, že s Chiarou jsme prožili mimořádné chvíle. Žili jsme v atmosféře, kterou si nelze vysvětlit. Ty dva roky byly nejkrásnější z našeho života,

nejvíc požehnané Bohem, protože Ježíš nám dával žít v nadpřirozené dimenzi, která nás pozvedala ze země. Jako když se stoupá letadlem a z okénka je vidět zem, oblaka. Všechny naše bolesti a bolesti Chiary, které byly ještě větší, jsme viděli dole, nedotýkaly se nás. Byl to plod lásky mnoha lidí, kteří se modlili a podporovali nás.“ Radost a dojetí v aule vládlo během celého večera. Program byl rozčleněný do tří částí, v nichž se připomněl krátký, ale úžasný život Chiary Luce. LIFE – ŽIVOT V první části, nazvané Život, v níž nechyběla hudba, taneční ztvárnění, vyprávěné zkušenosti a promítání videozáznamů, představilo sto třicet mladých účinkujících za pomoci početného týmu pomocníků narození a dětství Chiary Luce. Na jednom promítaném záznamu hovořila maminka Chiary Luce, Maria Teresa, o jejím narození: „Když se nám narodila Chiara, to bylo pro nás okamžitě znamení lásky Panny Marie. Jejím příchodem jsme si víc uvědomili milost svátosti manželství. Tato dcerka dovršovala náš svazek. Láska mezi námi rostla. Chiara byla zdravá, pěkně rostla a měli jsme z ní velkou radost. V duši jsme ale už od počátku cítili, že Chiara není jen naší dcerou, že je především Božím dítětem, a proto jsme ji chtěli vychovávat k Boží svobodě.“ Jako devítiletá se Chiara Luce zapojila do života farnosti, kde se také seznámila s Hnutím fokoláre. Velmi se jí to zalíbilo, a proto se rozhodla, že se od něj už neodpoutá. Druhý rok, v roce 1981, se Chiara Luce s rodiči zúčastnila v Římě Familyfestu, světového shromáždění

Foto: Servizio Informazione Focolari

Z HNUTÍ FOKOLÁRE rodin, uspořádaného právě Hnutím fokoláre. Toto setkání bylo pro celou rodinu začátkem nové etapy. Chiara Badano se zařadila mezi gen, skupinu mládeže z Hnutí, která se snaží radikálně žít podle evangelia.

Program slavnostního večera byl sledován i na Svatopetrském náměstí.

ce je velmi vážná. Přijímala všechno z Božích rukou. Začala řada vyšetření, cesta do nemocnice v Turíně, den operace. Před vstupem na operační sál se Chiara svěřila mamince se svými myšlenkami: „Mami, kdybych se už neprobudila, nech sloužit pěknou mši a pověz gen, aby hlasitě zpívali.“ Po probuzení

něco zašeptala. Maminka se k ní přiblížila, aby jí lépe rozuměla: „Ježíši, proč. Proč?“ A potom dodala: „Chceš-li to ty, Ježíši, chci to i já.“ Z promítaného záznamu zaznělo svědectví Marie Teresy a Ruggera Badanových o tom, jak Chiara přijala svoji nemoc. Foto: Markéta Jírů

LOVE – LÁSKA Ve druhé části, pojmenované Láska, byl nastíněn Chiařin růst a dospívání až po její setkání s největší láskou, s Ježíšem ukřižovaným a opuštěným. Vystoupení bylo obohaceno zkušenostmi dnešních mladých lidí, kteří jimi dosvědčili univerzálnost Chiařiny zkušenosti. Jedno je jisté. Chiara Luce brala evangelium skutečně vážně. Od této malé knihy, kterou jí daroval farář v den prvního svatého přijímání, se nikdy neodtrhla. Právě naopak – každý den ho objevovala víc a víc, učila se podle něj žít a o tyto své prožitky se dělila s přáteli. V dopise Chiaře Lubichové z 29. listopadu píše: „Uviděla jsem evangelium v novém světle. Pochopila jsem, že nejsem autentickou křesťankou, protože ho neprožívám do hloubky. Nyní chci, aby se tato úžasná kniha stala mým jediným životním cílem. Nechci a nemohu zůstat analfabetem, co se týče tak podivuhodné zvěsti. Tak jako pro mne bylo jednoduché naučit se abecedu, tak pro mne musí být snadné žít evangelium.“ V létě roku 1988, dva měsíce před svými sedmnáctými narozeninami, pocítila najednou, když hrála tenis, silnou bolest v rameni. Bylo nutné zjistit, co bylo její příčinou. Ortel lékařů byl neúprosný: osteogenní sarkom s metastázemi, jeden z nejnelítostnějších a nejbolestivějších nádorů, v té době zcela nevyléčitelný. Chiara Luce tušila, že situa-

Přímo v aule bylo asi 8 000 účastníků.

Maria Teresa: „Všimla jsem si, že kráčí velmi, velmi pomalu. Když přišla, u dveří jsem se jí zeptala: Ćhiaro, jak to dopadlo?´ Aniž by se na mě podívala, řekla se zasmušilou tváří dvakrát za sebou: ´Teď nemluv, teď nemluv.´ A vrhla se, jak byla, na postel. Chtěla jsem jí toho mnoho říct, o tom že je ještě mladá, ale musela jsem respektovat, o co mě poprosila. Na její tváři jsem viděla, že svádí vnitřní boj. Uvědomovala si, že Ježíši je třeba říkat ano nejen v radosti, ale především v bolesti. Neměla na to sílu. Chtěla ve svých sedmnácti letech žít. Po pětadvaceti minutách se ke mně se svým obvyklý m, zářivý m úsmě vem a pohledem plným světla obrátila a řekla: Úž můžeš mluvit, mami.´ A znovu zopakovala: Úž můžeš mluvit.´ Říkám si: ´Ježíši, Chiara ti řekla svoje ano, ale kolikrát bude muset ještě toto ano říct, kolikrát třeba při zákrocích, v bolestech upadne?´ Ale Chiara potřebovala dvacet pět minut, aby řekla Bohu své ano a již se neobracela zpět.“ Ruggero: „…Žasnul jsem nad jejím klidem. Říkal jsem Marii Terese, že když otevřeme dveře do jejího pokoje, hned se na nás usmívá. Ale já jsem tomu nerozuměl. Myslel jsem si, že se usmívá kvůli nám. Tak jsem ji sledoval klíčovou dírkou, abych pochopil, jestli je stále taková, i když ji nikdo nevidí. A viděl jsem, že Chiara byla stále stejná! Tehdy jsem začal chápat, že Ježíš dává Chiaře mimořádnou milost.“ LIGHT – SVĚTLO Poslední část večera, ta nejhlubší a nejvíc oslovující byla věnována nemoci. Toto období předznamenalo dobrodružství společné cesty ke svatosti.


19

Mons. Livio Maritano, bývalý biskup diecéze Acqui, který v roce 1999 zahájil proces blahořečení, poznal Chiaru Luce osobně. Vystoupil v této části programu a řekl: „My jsme církev, která učí, ale někdy se musíme učit od svých žáků.“ Chiara Luce napsala tři měsíce před svým odchodem Chiaře Lubichové dopis, aby ji seznámila se svým zdravotním stavem. „Přestala jsem podstupovat chemoterapii, protože už je to zbytečné. Žádné výsledky, žádné zlepšení. Medicína složila zbraně. Jedině Bůh může vše. Když jsem přerušila léčbu, zvětšily se mi kvůli dvěma operacím a nehybnosti na lůžku i bolesti páteře. Už se skoro nedokážu přetočit na bok… Dokážu i já být věrná opuštěnému Ježíši a žít tak, abych se s ním setkala? Cítím se tak malinká a cesta, po které mám jít, je tak strmá. Často cítím, jak mne bolesti přemáhají. Ale je to ženich, který mě přichází navštívit, že ano?“ A toto je, o týden později, odpověď Chiary Lubichové: „Neboj se, Chiaro, a říkej mu své ano okamžik za okamžikem. On ti k tomu dá sílu, tím si

Foto: Markéta Jírů

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Mons. Livio Maritano, který inicioval proces blahořečení.

buď jistá! I já se za to modlím a jsem stále s tebou. Bůh tě nesmírně miluje a chce vstoupit do tvé duše a dát ti okusit trochu chuti nebe.“ A na závěr dopisu jí Chiara Lubichová dala nové jméno Chiara Luce – Chiara Světlo. „Je to jméno, které jsem pro tebe vybrala, líbí se ti? Je to světlo ideálu, který přemáhá svět.“ Víme, že Chiara měla až do konce velkou lásku ke všem, ale ke stejně mladým jako byla ona sama, velmi tíhla. Její maminka osobně vyprávěla, co jí Chiara řekla

Poslední dny Chiařina života se odehrávají intenzivní rozhovory, které zůstanou navždy.

C

hiara: „Mami, je to správně, že už nikdy nebudu chodit?“ Maminka: „Když ti Ježíš vzal nohy, Chiaro, znamená to, že ti dá křídla.“ Chiara: „Mami, je spravedlivé zemřít v sedmnácti letech?“ Maminka: „Nevím. Vím jen, že je důležité konat Boží vůli.“ Chiara: „Mami! Mami! Jsi tu?!! Myslela jsem si, že už tě víc neuvidím.“ Maminka: „Ano, jsem tu. Stalo se něco?“

20


krátce před smrtí: „Víš, mami, mladí jsou budoucnost. Vidíš, mami, já už nemůžu běžet, ale chtěla bych jim předat pochodeň jako na olympiádě. Mladí mají jen jeden život a stojí za to ho prožít dobře.“ Na závěr večera vystoupila Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre. Svými slovy vyjádřila to, co cítila s mladými společně: „Nyní odjíždíme obohacení a s touhou po něčem novém, velkém. Prožili jsme společně silné, velmi silné chvíle. Objevili jsme nádhernou věc, že vše

Chiara: „Všechno možné, všechno. Ještě nikdy jsem nezažila takovou noc… Víš ale, že jsem nic, vůbec nic nepromarnila, ani velkou bolest! Všechno jsem obětovala Ježíši. Fyzicky jsem velmi trpěla, ale moje duše zpívala.“ Chiara: „Mami… vezmi si tuto obálku!“ Maminka: „Kterou?“ Chiara: „Tu s penězi z narozenin. Chci ji dát Gianovi, který jede do Afriky.“ Maminka: „Všechny peníze?“ Chiara: „Ano, vždyť mám všechno, a tam, kam jdu, nebudu nic potřebovat!“ Chiara: „Mami, už nechci dostávat morfium.“

se může změnit – naše vztahy, způsob, s jakým přistupujeme k radostem a bolestem, i když přijdou nečekaně a jsou tragické – že můžeme způsobit revoluci. Ta má jméno: láska. Odjíždějme s touto novou silou v srdci.“ Její slova byla přijata s velkým potleskem. Sugestivní bylo to, co se v té chvíli odehrávalo na Svatopetrském náměstí. Tisíce zapálených svící, mladí, kteří seděli i na zemi, v hlubokém tichu. Bylo zvláštní vidět příslušníky bezpečnostního sboru a hasiče, s jakou pozorností sledovali brožurku s texty toho, co se odehrávalo na pódiu. Zkušenost prožitá během toho večera byla mimořádná a díky internetu a televizním přenosům nebyla omezená pouze na Svatopetrské náměstí a Aulu Pavla VI., ale mohlo ji sledovat velké množství lidí na nejrůznějších místech světa. V České republice byla tato slavnost, stejně jako beatifikační mše, zprostředkovaná TV Noe. Příběh Chiary Luce se dál šíří i díky sociálním sítím na internetu. Zpracovala Ludmila Luxová

Maminka: „Proč?“ Chiara: „Obírá mě o jasnou mysl a já mám už jen bolest, abych ji mohla obětovat Ježíši. Víš, už nemám nic, mám jenom srdce a s ním můžu ještě milovat!“ Chiara: „Mami, nepouštěj mi ruku!“ Maminka: „Buď klidná, Chiaro, pustím ji teprve, až budu cítit, že tě za ni vzala Panna Maria.“ Chiara: „Až přijdu do ráje, kdo mi přijde naproti? Babička?“ Maminka: „Ano, ale ještě před ní to bude Panna Maria, která tě přijme s otevřenou náručí.“ Chiara: „Už mi nic neříkej nebo mě připravíš o překvapení.“

ZDRAVÍ Člověk se může v pozdním věku těšit dobrému zdraví, ale jako křesťan by neměl mít strach z podílu na Kristově utrpení, s nímž se – pokud to Bůh chce – setká v nemoci, říká Benedikt XVI.

Duchovně plodný čas života Foto: PrNewsWire

C

o je stáří? Existuje mnoho definicí a asi ani jedna neobsahuje úplně jednoduchou odpověď. Z vlastní pracovní i rodinné zkušenosti vím, že se stáří dá prožívat velmi rozdílným způsobem. Jako traumatizující období vedoucí k zoufalé vzpouře a odmítání či k pasivní rezignaci, poddání se tělesnému a duševnímu slábnutí, nebo pokojně a důstojně, jako období nové možnosti růstu i nasazení pro něco smysluplného. „Toto období může patřit k duchovně nejplodnějším letům našeho života. Poskytuje nám příležitost, abychom v upřímné modlitbě mysleli na všechny, které jsme během života milovali, a odevzdali Boží milosti a laskavosti vše, čím jsme byli a co jsme dělali. Přinese nám to velkou duchovní útěchu a možnost znovuobjevit jeho lásku a dobrotu ve všech dnech našeho života,“ řekl v promluvě v domově seniorů papež při své nedávné návštěvě Velké Británie. Tělesný a duševní stav se může u jednotlivých starých lidí velmi lišit. Proto je třeba vždy brát na stav člověka ohled. Spíše by se dalo říct, že není důležitý počet let, ale „ne-moc“ či „bez-moc“. Síly člověka však slábnou, ať chceme nebo nechceme, a každý by s tím měl počítat. Proto ten, kdo je rozumný, by měl brát v úvahu i docela praktické věci, které mu mohou přibývající léta usnadnit. Je dobré se zastavit a rozhlédnout po svém

bytě, po jeho blízkém okolí. Představit si, co budeme dělat, až nebudeme mít sílu na záhonky na zahradě, až se nám bude špatně vstávat z křesla či nebudeme moci vylézt z vany… Není vůbec od věci začít si své bydlení přizpůsobovat v době, kdy ještě tolik nechybí síly. Nemusí to být velké a nákladné úpravy, třeba jen změna obsahu úložních prostor, umístění různých madel, výměna některých kusů nábytku a zvýšení postele, včetně toho, co usnadní zvládnutí osobní hygieny. Je samozřejmě možné, že náš budoucí čas bude vypadat zcela jinak a my nebudeme všechna tato opatření potřebovat, ale prozíravý člověk je připraven na to, co může předvídat. Horší situace nastane, když nás zaskočí náhlé zhoršení zdravotního stavu některého z našich blízkých, a my mu-

síme řešit situaci poměrně rychle. Může se stát, že na to budeme mít jen pár dnů. Co dělat? Určitě bude prospěšné svolat rodinnou radu, na kterou bychom neměli zapomenout pozvat i odrostlé vnuky a malá vnoučata. A pečlivě zvážit, jaké máme možnosti. Jedna z nich je umístit nemocného nebo postiženého do nějakého zařízení, i když třeba jen dočasně. V našich podmínkách je to náročné a dá dost úsilí nějaké vhodné umístění najít. Ale i v takovém případě je dobré udělat rozvrh, kdo a kdy bude příbuzného navštěvovat. Ideální je, pokud se rodinná rada rozhodne, že péče bude probíhat v domácím prostředí. V tomto případě je třeba počítat i s tím, že ze začátku může být spousta věcí chaotických a může se zdát, že je toho příliš. Bylo by proto vhodné, aby péči

organizovala jedna osoba. Rozhodně by to však nemělo znamenat, že bude také všechno dělat. K tomuto tématu existují i různé publikace, vydané například Zdravotnickým nakladatelstvím, s návody, jak si ulehčit práci. Pokud se člověk naučí péči zvládat, nemusí to být až tak těžká práce. I v této situaci je dobré kontaktovat pečovatelskou péči a domácí zdravotní službu. A opět udělat rozvrh, kdo se v který den bude starat, aby nedošlo k tomu, že během let (a opravdu péče může trvat i několik roků) se všechna starost přenese jen na jednu osobu. Pokud by opravdu někdo z blízkých příbuzných nemohl být do rozvrhu zahrnut, měl by mít povinnost finančně na náklady spojené s péčí přispívat. Ostatně tato povinnost je zakotvená i v Zákonu o rodině. Někteří lidé se bojí posílat ke starým a nemocným lidem vnoučata. Ale mnohdy jsou to hlavně dospívající a mladí, kteří se umí do stavu babičky či dědečka vcítit, a nejen že jim připraví jídlo, ale také si s nimi zazpívají či zahrají nějakou hru. A jsme u toho hlavního. Opečovávaný člověk potřebuje nejen být v čistotě, mít jídlo, pití a teplo, ale hlavně potřebuje lásku. Musí mít pocit, že může být ještě něčím užitečný – třeba tím, že se bude za určitou situaci modlit nebo ji spoluprožívat. Není nic krásnějšího, než vidět ležící babičku, která má kolem sebe vnoučata a vypráví jim zážitky ze svých mladých let. Děti je poslouchají jako krásné příběhy a štěbetají o tom, co prožily ve škole a svěřují babičce své starosti, které mnohdy neřeknou ani rodičům. Nejdůležitější je, mají-li se všichni navzájem rádi. Ludmila Šturmová st.


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Ulrich Parzany v České republice KDO NECHCE ZMĚNU, NEMĚL BY MÍT DĚTI.

N

22


Ulrich Parzany (vlevo) v České republice, září 2010.

chodě a na Těšínsku. Většina shromáždění byla připravována ekumenicky. Znovu se potvrzovalo, že konverze ke Kristu je pro všechny křesťany společná a vyjadřuje nalezení podstaty evangelia v ukřižovaném a vzkříšeném Ježíši. Není smysluplné zachytit výtahy prezentací evangelia. Pro zájemce je možné doporučit možnost vyslechnout některé homilie na webu české pobočky ProChrist (www.ProChrist.cz). Ze seminářů o evangelizaci je ale možné připomenout některá Fota: ProChrist v ČR

ě m e cký e v an gelický farář a evangelista1 Ulrich Parzany navštívil ve dnech 11. – 19. září 2010 Českou republiku. Jeho návštěva navazovala na dlouholetý program ProChrist, při kterém je vždy z některého německého města vysílán satelitní přenos ekumenických evangelizačních shromáždění. Řada sborů a farností nejrůznějších sborů vyzkoušela v minulých letech možnost vstoupit prostřednictvím moderní komunikační technologie do dobře připravených evangelizačních shromáždění. Také v naší zemi jsou ti, jimž tato shromáždění pomohla v cestě ke Kristu. Ulrich Parzany (69 let) je v Německu znám nejen ze svých evangelizací. Řadu let aktivně pracoval ve vedení Německé evangelické aliance a pod jeho vedením působila řadu let také YMCA. Parzany byl také pozván jako řečník na konference Together for Europe (Společně pro Evropu), kde se již vícekrát setkali zástupci duchovních hnutí katolické církve i církví protestantských. Parzany udržuje živé ekumenické kontakty, jak o tom svědčí také jeho loňská návštěva Prahy a rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem. V letošním roce přijel farář Parzany do České republiky nejen zvěstovat evangelium, ale také vést semináře o evangelizaci v dnešní Evropě. Během několika dní kázal a přednášel v Praze, Opavě, Brně, Vsetíně, Ná-

Ulrich Parzany

zdůraznění. Ulrich Parzany všem duchovním a pracovníkům křesťanských církví velmi silně zdůrazňoval: „Kdo nechce změnu, neměl by mít děti.“ Jeho příměr vycházel ze života rodin, kde narození nového dítěte znamená velké nasazení rodičů i širší rodiny. Je třeba připravit dětskou postýlku, oblečení pro novorozence a desítky dalších věcí. V domácnosti je třeba mnoho věcí upravit a změnit. Rodiče malých dětí často chodí s kruhy pod očima, protože bývají nevyspalí, unavení. Péče o narozené dítě vyžaduje čas, síly a finanční prostředky. Bez pomoci druhých by narozené dítě nepřežilo. Z tohoto obrazu rodinného života Parzany přešel k analogii narození duchovního dítěte v církvi. Člověk je na své cestě zastaven Kristem, alespoň trochu poznal svůj hřích a potřebu Božího odpuštění. Co udělá jeho nová rodina – církev? Nebude se o něj starat, nebo ho vezme do společenství a bude s ním srozumitelně komunikovat a ujasňovat mu

základy křesťanské víry, přidá pastoraci, zpověď, katechezi, křest svatý a vezme ohledy na zařazení mladého křesťana, nově narozeného z Ducha svatého, do Kristova těla. Pokud se o nového křesťana nebudeme starat, můžeme za čas zjistit, že v církvi nenašel svůj duchovní domov. Ulrich Parzany hovořil o zkušenostech z evangelizačního zvěstování v evropském kontextu. Tam, kde se další lidé přihlásí ke Kristu, je třeba se jich ujmout a podat jim pomocnou ruku. Z dlouholetých zkušeností evangelizací pod hlavičkou ProChrist se ukázalo, že kde se s nově narozenými duchovními dětmi dále pracuje a pomáhá se jim, tam jich zůstává v církvi devadesát procent. Tam, kde se jich místní sbory a farnosti neujmou, zůstává jich pouze kolem třiceti procent. Parzany hovořil velmi vážně o situaci evropského křesťanství. Podle jeho názoru některé sbory a farnosti nežijí pro evangelizaci. Starají se převážně o sebe a své potřeby a ne o společnost, do které je Kristus poslal. Parzany hovořil dokonce o sborech a farnostech, které jako by užívaly duchovní antikoncepci. Nechtějí duchovní děti! Vždyť by to znamenalo se o ně starat, pečovat, chránit, sytit, pomáhat dělat první kroky na cestě víry. Člověk, který nově uvěří v Krista, si sebou nese svou kulturu, svou stupnici hodnot a je třeba vést rozhovor o tom, co je přijatelné a co je v rozporu s křesťanskou etikou. Některým křesťanům a někdy dokonce církevním pracovníkům se žel nechce do kontaktu a do práce s dnešním evropským člověkem, ať už

INSPIRACE A SOUVISLOSTI sekulárním, náboženským, postmoderním, nebo do jaké kategorie můžeme některé své spoluobčany zařadit. Církev v Evropě se dnes nachází v situaci, která v řadě aspektů připomíná situaci křesťanství 1. století. Někteří nevědí o Bibli a o Kristu téměř nic. Žijí ve svých sekulárních či pohanských světonázorech. Parzany byl ve shodě s papežem Janem Pavlem II., který vícekrát kladl důraz na potřebu reevangelizace Evropy. Co dnes znamená evangelizovat? Parzany na tuto otázku odpovídá rozborem významu slova „metoda“. Toto slovo se skládá z řeckého výrazu hodós (cesta) a předložky metá (s někým, s něčím). Methodos znamená cesta za něčím. Evangelizace potřebuje metodu. Je to cesta za něčím, konkrétně za nesením Kristova evangelia slovy i životem. To nelze dělat jen jednou metodou. Již v biblických spisech nacházíme různé metody. Evangelizace pevně patří k misijnímu poslání církve. Evangelizovat ale nemůžeme jen určitým vymezeným způsobem. Nemá cenu stavět metody proti sobě. Víra je tak úžasná a vede k bohatství duchovních zdrojů a darů Ducha svatého. Parzany vyzývá evropské křesťany, aby se neomezovali jen na některé metody zvěstování, ale aby byli otevření Božímu vedení a v odvaze víry byli ochotní jít i novými cestami – metodami evangelizace. Není někdy Ježíšovo slovo o rybářích lidí interpretováno tak, že návnada má být chutná pro rybáře a nikoli pro ryby? Jak a v jakém obalu neseme dnes úžasný poklad evangelia svým bližním? Nemůžeme také zvát ke stolu Božího slova, když tam chybí hostitelé. Ulrich Parzany se nevyhnul ani složitému kontextu multináboženské evropské

Zleva Pavel Čezný z Církve bratrské, Ulrich Parzany a kard. Miloslav Vlk.

společnosti. Použil několik myšlenek vlivného německého filozofa Jürgena Habermase o komunikativním jednání. Habermas říká obecně, že jednotlivé přístupy mají být veřejně hájeny. To je zárukou demokracie. Musíme se učit diskutovat o protikladných názorech. Proto ani křesťanství se nesmí nechat zatlačit do ústraní svých kostelů a center. Křesťanská víra patří do veřejné diskuse a evangelium je třeba v demokratické společnosti zvěstovat veřejně. Velký příběh Bible je pro všechny lidi. Samozřejmě, my jako křesťané neovládáme tržiště tohoto světa. To dnes ovládají média. Nenechme se ale vytlačit z veřejného rozhovoru. Totalitní systémy, ať už to byl nacismus či komunismus, se vždy snažily křesťanskou zvěst omezit a natlačit do určitého ghetta. Evropa potřebuje z naší strany, podle Parzanyho, zažít něco víc než jen toleranci jiných názorů. Evropa potřebuje zažít lásku, a to i lásku k nepřátelům. Z německého kontextu

upozornil na nebezpečí, kdy v tamní společnosti narůstá ze strachu nenávist k islámu. Tomu je třeba se bránit. Křesťanství musí zůstat náboženstvím odpuštění a lásky. Zvěstujme evangelium veřejně a budujme dobré vztahy ke svým spoluobčanům. Celkový dojem z vyučování o evangelizaci byl povzbudivý. Podle Ulricha Parzanyho je postmoderna na straně křesťanů. Toto mnohavrstevné a těžko uchopitelné paradigma je mimořádně vstřícné k meta-narativnímu příběhu Boží záchranné cesty za člověkem. Jako by zde vynikalo povzbuzení svatého Pavla mladému služebníku Timoteovi: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.“ (2Tm 4,2) Lidské životní příběhy jsou velmi rozmanité. Přesto smíme mít oprávněnou a Božím slovem dosvědčenou naději, že každý člověk se může najít v některém příběhu Bible a vstoupit tak i do ústředního tématu Missio Dei (Boží misie).

Kristova inkarnace nám naznačuje Boží sestup a pohyb směrem k člověku. Křesťanská služba by proto nikdy neměla ztratit inspiraci inkarnace a kenoze. Podle epištoly sv. Pavla do Filip (2,6–8): Boží Syn, který byl v „božské podobě“, „zmařil sama sebe, vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí“. Úžasný příběh o Boží cestě za člověkem nikdy nepřestane být pro křesťanskou církev výzvou k následování a inspirací k tvořivosti, lásce a oběti. Ulrich Parzany svým zvěstováním a vyučováním pomohl v nás mnohých oživit radost z evangelia a odvahu k nesení Kristova poselství. Pro některé byla evangelizační shromáždění příležitostí k setkání s živým Ježíšem Kristem. Pavel Černý

1. Pojmem evangelista se v protestantském prostředí označují též kazatelé, kteří zaměřují svou službu na kázání neobráceným lidem a vedou je k přijetí křesťanské víry.


23

U ŠÁLKU ČAJE S DITOU BOUDOVOU....

Práce s dětmi – celoživotní cesta Jak je vaše práce organizována? „V naší škole máme sedm družinových tříd, ve kterých jsou děti z 1. až 5. ročníku. Každá učitelka má asi třicet dětí. Když je špatné počasí, jsme ve třídě. Když je hezky, tak se všech 210 dětí potká venku. Ale jinak máme každá svůj tematický plán. Já jsem tento rok připravila putování s dinosaury, protože si to děti moc přály. Je to celoroční hra – každý měsíc nás provází jeden pravěký tvor.“ Není dnes, kdy vedou v oblibě počítačové hry, těžké děti zaujmout a vtáhnout je všechny do hry? „Pro mne je důležité najít cestu k tomu, abychom si navzájem naslouchali, aby nikdo nebyl sám, nenudil se, abychom vytvářeli společně hodnoty, které se v tomto prostředí vytvářet dají. Spousta dětí v sobě nedokáže najít to dobré, co v sobě má. Kreslili jsme například pětilístek a každý do něj měl napsat svoje přednosti. Mnohé říkaly: ´Já nic pěkného neumím, ve mně nic dobrého není…´ Povzbudila jsem je, aby se snažily něco najít. Věřím, že když najdou svoje dobré vlastnosti, dokážou je pak najít i v ostatních dětech. Ukázalo se, že některé děti byly závislé na počítačích, mobilech a elektronických hrách. Když jsem přišla do třídy, vůbec nevnímaly, že tu někdo je a hned vytahovaly své přístroje. S vedením školy a ostatními vychovatelkami jsme dohodli určitá pravidla. U dětí jsem však narazila na velký odpor. Nechala jsem je rozdělit do skupin a napsat své námitky. Pak jsme o nich hovořily. Byly rády, že o tom s nimi někdo diskutuje. Vzešla z toho pravidla naší družiny, do kterých jsme zahrnuli i proč nepoužívat mobily. Děti samy pochopily, že pokud každý zapne svůj mobil, už nemůže poslouchat druhé, uzavírá se do sebe a hůř se mu s ostatními komunikuje. Tím, že se děti naučily své přístroje vypínat a odkládat, vznikl větší časový prostor, který spolu můžeme využít.“

24


Foto: archiv

„Mám radost, když se mi podaří dětem porozumět a najít, co je jejich srdci blízké,“ říká Dita Boudová o své zkušenosti z práce v družině na jedné pražské základní škole.

Dita Boudová

Jak spolupracujete s rodiči? „Hodně. Snažím se denně s nimi komunikovat o dění v družině nebo o dítěti, když je potřeba. Mají volný přístup do třídy, mohou se podívat, co děláme. Výrobky si děti mohou odnést domů. Každý týden též píšu na webovou stránku třídy krátkou informaci o životě v družině, o hlavních soutěžích a hrách a připojuji fotky.“ S jakými těžkostmi se setkáváte? „Jsou chvíle, kdy je třída hlučná a je těžké s dětmi komunikovat. Snažím se vždycky o tom přemýšlet. Řešení nevidím v tom, že na ně budu křičet, protože pak budou křičet ještě víc a už se navzájem vůbec neuslyšíme. Je fakt, že někdy se člověk cítí bezradný, přesto se ale snažím dál budovat s dětmi nějakou formu komunikace. Hodně mi v tom třeba pomáhají dopisy. Než abych direktivně říkala, co budeme dělat a překřikovala je, děti přistoupily na formu, kdy od dinosaurů dostávají dopis, ve kterém se všechno dozví. Když přijdou do družiny, samy si ho čtou, a tak se zklidní.

Hodně mě také bolí, když se děti mezi sebou hádají nebo si ubližují. Beru to jako částečný neúspěch a snažím se společně s nimi najít řešení, aby se to už neopakovalo. Vidím také, že dost dětí žije v neúplných nebo rozvádějících se rodinách. To na ně působí, ač o tom třeba nemluví, a projevuje se to v jejich chování.“ Co pro vás osobně práce s dětmi znamená? „Je to pro mne celoživotní cesta. Už ve dvanácti, třinácti letech jsem pracovala s oddílem prvňáčků a od té doby jsem vždy nějakou formou s dětmi či mládeží pracovala, ať již pracovně, nebo ve volném čase. I když mě práce vyčerpává, těším se na ni. Děti mě nabíjejí energií. Mám vnitřní radost, když se mi podaří jim porozumět a najít to, co je jejich srdci blízké. Pro mne to vlastně ani není práce, ale život v rodině, protože rodinou jsme u Boha všichni.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


25

26


Magnety mám.“ Z kapsy vytahuji jablko a nabízím koníčkovi v ohradě. „Máš tu klisnu, viď?“ To poslední jí však nedám. Na rozdíl od zvířat, my lidé potřebujeme připomínat, že máme být dobří. „Když se zamiluje kůň,

svou koňskou láskou, láskou hlubokou jak tůň…,“ notuji si Svěrákovu písničku a koník moudře přikyvuje. Zdá se mi, že do rytmu. „Ty mi rozumíš,“ říkám mu spokojeně a pokračuji v cestě. Zastavila jsem se v chládku pod lipami. Pohled do Foto: Josef Mucha

„B

yla to tvoje vina, že tě propustili z práce… Neměla jsi kvalifikaci, neposlouchaly tě děti ve škole, stěžovaly si,“ zní mi v uších a já šlapu do pedálů, jako kdyby mě poháněla nějaká síla. Nemohla jsem studovat, nedovolili mi to, nechtěla jsem se podřídit lajdáctví, které všude vládlo. Moje i jejich „ne“ se odpuzují jako dva záporné póly magnetu. Chci pryč od všech, kteří mi nerozumí, od všech, kteří mě nepřijali. Vůbec mi nevadí, že šlapu do kopce, jen ať jsem hodně daleko… V dálce se objevuje věž kostela na Homoli. Na ní je velký kříž, jako velké znaménko plus. Zůstávám ponořená do svých problémů. Probírám svou neschopnost, nedostatečnost, své velké minus. Přede mnou kličkuje žlutý motýlek. Jako by se smál mé námaze i mým starostem. Jako by mi chtěl říci, že to nic není letět do kopce. „Půjč mi křídla, motýlku,“ probrala jsem se ze svých myšlenek. „Půjč mi křídla, aspoň na chvilku,“ smlouvám s ním slovy básničky, kterou jsme se kdysi učili ve škole. Kdepak, jen se zatřepetal a zmizel v koruně jabloně. Trochu jeho lehkosti však ve mně zůstalo. Jabloň sklání své větve až k silnici, na které leží spadaná jablka. Vytahuji fotoaparát a snažím se umístit do snímku jablka na větvích i ta na silnici, aby byl pěkně vyvážený. Dva nejčervenější plody schovávám do kapsy a jeden ochutnám. Je sladký a šťavnatý. Příjemné osvěžení v letním horku. Budou mi připomínat, že naše láska patří každému, kdo ji potřebuje… „To víš, že něco pro tebe

Poutní místo Homole. Schodiště je unikátní středoevropskou stavební památkou.

jejich korun mě fascinuje. Kolik světla proniká jejich větvemi. Připomínají mi klenbu katedrály. Teď už jedu klidněji. Už nechci uniknout, chci se něčemu přiblížit. Nahoře na Homoli si smutně prohlížím torzo schodiště. Jak je to dlouho, co jsem tu byla naposledy? Sotva schodiště opravili, začaly se ztrácet sochy. Kolik jich chybí? Dvacet nebo víc? Proč nenastražili na zloděje nějakou elektronickou past? Proč nenahradili tyto svědky minulosti napodobeninami? Ani oltářní obraz v kostele už není původní. Což když takto zmizí všechny sochy a obrazy a z kostelů zbudou holé stěny? Znovu se ve mně probouzí záporný magnet. Skoro by se mi chtělo pokračovat dál v cestě. „Jak asi bylo Židům, když jim zbořili chrám?“ napadá mne. „Když je vyhnali do krajiny, kde jim jejich Boha nic nepřipomínalo?“ Oni dokázali svůj kompas namířit k Sionu, a když to dovolily poměry, spolu s novou generací se vrátit, znovu chrám postavit. Dnes je na Homoli živo. „Vůbec se nedivím, že se lidé modlili, když stoupali po schodech. Rychle se to vyjít nedá,“ mudruje na posledním stupni zadýchaný mladík. „Možná, že se jim s modlitbou také lehčeji žilo,“ říkám si v duchu. Získávali odstup od každodenních starostí. Dnes bychom to nazvali duševní hygienou. Svět pode mnou se mi zdá mnohem přívětivější, než když jsem se vydala na cestu. Kostel je dnes otevřen a krásná paní na obraze se na mne usmívá. Cítím porozumění, cítím se přijata. Nemohu to popsat slovy. Nevím, proč se to tak změnilo. Jen vím, že to tak je. Vím, že se sem vždy budu vracet. Marie Carbová

DOPLŇOVAČKA Časopis Hnutí fokoláre Listopad 2010, ročník 19 (13)

Ralph Waldo Emerson: „Jediný způsob jak mít přítele, (konec citátu najdete v tajence).“

Naše doplňovačka 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková

Doplňujte vždy dva pětipísmenné výrazy. Poslední tři písmena prvního výrazu jsou prvními třemi písmeny výrazu druhého.

Jsem ošklivý…

Jsem hloupý…

Malý!

Watter Kostner

Jsem divný…

Pomůcka: kletr, kloty

Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Marie Hrabětová P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994

A

TIPO

1 • lidová slavnostní oblečení / opotřebovaný jízdou 2 • vezmi do hrsti / biskupská hůl 3 • zájmová sdružení lidí (i místnosti, kde se scházejí) / zmenšila se (například hromada) 4 • neočišťovat / kácet (vytvářet mýtinu) 5 • látky používané na úřednické rukávy / tlustý

6 • neodpočívej v noci / úřednické dokumenty 7 • používá cigaretu / zvládne řízení 8 • uhasit žízeň / pouliční zařízení k uhašení žízně 9 • horolezecký baťoh / v hudbě „silně“ (obráceně) 10 • získal to, co hledal / divoké zvíře, dravec 11 • prostorové geometrické těleso / pomůže od bolesti 12 • vynálezce dynamitu / italsky „krásná“ 13 • mimo to (vyjma) / jedovaté byliny

PIPO

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Všechno dělám špatně!

Kdo na mne myslí?

Že by pozdrav z nebe?

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Chiara Luce Badano – svědectví života se šíří různými způsoby. 27 Foto: Lucie Vodičková

Foto: Markéta Jírů Někteří z českých účastníků blahořečení.

OHLASY MLADÝCH ÚČASTNÍKŮ SLAVNOSTI BLAHOŘEČENÍ CHIARY BADANO.

O

slovil mě vztah Chiar y Luce s její maminkou. Vedlo mě to k zamyšlení nad mý m vztahem s rodiči. Chtěla bych ho zlepšit. Asi nejvíce mě oslovila radikalita Chiary Luce. Uvědomil jsem si, že často o lásce jenom mluvíme, ale důležitější je dělat konkrétní věci. Ani Chiara Luce nebyla bezchybná, ale pořád se snažila, stále začínala znovu, a to je důležité. Nestačí se spokojit s tím být pouze dobrý. Bůh nám nikdy neřekl: „Buďte dobří!“, ale „Buďte svatí“, to neznamená nic jiného než být dokonalí v lásce! Pro mne bylo nejdůležitější, jak se dokázala rozhodnout pro Ježíše a říci mu velké bezpodmínečné ANO. V tom je vše. Toužila jsem prožít proces blahořečení mé vrstevnice

Společně ke svatosti přímo na místě v Římě. Jako fotografce se mi naskytla úžasná příležitost pohybovat se při blahořečení i následné oslavě poblíž středu dění. Zakusila jsem velice silnou atmosféru. Během blahořečení jsem v kostele stála v blízkosti rodičů Chiary Luce. Oslovila mě jejich průzračnost a vnitřní pokoj. S vědomím, že tam nejsem jen sama za sebe, jsem je při večerní oslavě šla pozdravit jménem celé naší skupiny. Děkovali a vzkázali, že objímají každého z nás. Během těchto dní jsem získala vnitřní pokoj, že Bůh mi dává sílu na vše a pomáhá mi žít svatě v každém okamžiku, pokud žiji s Ním. Chiara Luce je pro mne příkladem naplněného života. Uvědomila jsem si, jak Chiara zasahovala do mého života už dříve. Neměla jsem v okolí svého bydliště nikoho k sobě na setkávání, a tak jsem se za to modlila. A nyní bydlím v Olomouci a schází se nás tu šest. Společně jsme

přišli na to, že to bylo díky Chiaře Luce. Když jsem dostala rakovinu, také jsem prožívala těžké chvíle nemoci. Modlili se za mne ke Chiaře Luce. Bylo to těžké období. I tím, že mě srovnávali s ní. Měla jsem pocity, zda bych i neměla jako Chiara zemřít? Ale Chiara mi moc pomohla. Uvědomila jsem si, že já nejsem Chiara Luce, ale Anežka a žiji jiný život. Dostala jsem sílu říci „ANO“. Nebojme se toho! Chiara Luce ukazuje úžasnou cestu, jak být svatí žitím přítomného okamžiku. A potom je pro mne velkým světlem a vzorem v práci. Pracuji totiž i s lidmi umírajícími na rakovinu a vidím, jak to prožívají. Když vím, jak to prožívala Chiara, přináší mi to světlo, abych lépe pochopila jejich životy a konkrétní Boží plán s každým z nich. Nechtěla dávat Boha slovy, ale životem. To bych si chtěla

odnést do svého života. Děkuji jí, protože mi pomáhá žít. Její svatost umožnilo i to, že ji prožívala spolu s dalšími – v plné jednotě s rodiči a s mnoha přáteli z Hnutí fokoláre. Blahoslavená Chiara Luce Badano se velmi podobá mnoha mladým a také mně, a proto jsem si jistá, že svatost v každodenním životě je možná. Teď však znám i tajemství této svatosti: byla žitá společně. Chiara Luce Badano je pro mne novým povzbuzením, že svatosti je možné dosáhnout i v tomto moderním světě. Díky příkladu Chiary Luce jsem se začal dívat na různé situace v životě s úsměvem. Byla temperamentní, přátelská a společenská. Ty, kdo stáli na okraji, nebo vyučující, kteří se k ní chovali nespravedlivě, nikdy neodsuzovala, neříkala proti nim nic negativního. Úsměv, její světlo, způsob, jakým přistupovala k bolesti, je pro mne, která jsem stejně mladá jako ona, určitě příkladem.

2010 ROČNÍK 19 (13)

Recommend Documents