2008 vydání pro olomouckou arcidiecézi Rok Bible

č. 2 1 Školní rok 2007/2008 vydání pro olomouckou arcidiecézi

V následujícím roce chceme věnovat zvláštní pozornost Písmu svatému. Jsou připraveny různé nabídky a pomůcky, které nám budou pomáhat, od počítačových programů pro biblické hodiny se staršími až po různé biblické soutěže, přednášky, výstavy, divadla, či možnost účastnit se diecézní pouti do Svaté země. Jednotliví katecheté jistě najdou své způsoby, jak více či lépe využít biblických témat v katechezích. Měli bychom však mít před očima, že není našim cílem jen poznání Bible, ale něco daleko většího, vlastně to, proč tu Bible je. Jde o Boží slovo. Sám Bůh k nám mluví, protože má k nám vztah, má o nás výsostný zájem, má nás rád. Ve svém slově se nám nejen dává poznat, ale dává nám i sebe samého. Abychom mu dobře rozuměli, musíme se jistě zabývat historickými okolnostmi, způsobem vyjadřování a podobně, ale to všechno je jen pomůcka, příprava na přijetí toho, co nám Bůh říká, co daruje. Největším darem je samotné Slovo, v němž se Bůh vyslovil do dějin. Svatý Jan od Kříže říká: tím, že nám dal Bůh Pokračování na str. 2

Katechetické listy č. 2 – 2007/2008

Rok Bible

Pokračování ze str. 1


2

svého Syna, nám řekl všechno. Ovšem Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. V očích všech křesťanů je největší křesťankou Panna Maria, protože tu si Bůh vybral, oslovil skrze anděla a když ona přes svůj údiv a neschopnost pochopit v té chvíli celé tajemství, které ji přesahovalo, řekla své ANO, ať se mi stane podle tvého slova, stala se Matkou vtěleného Slova. Kdo je můj bratr, má sestra, má matka? Ptá se Ježíš. Ten, kdo zachovává Boží slovo. Tady nejde jen o nějakou poslušnost k daným přikázáním. Přijetí Božího slova má být i u nás vždy spojeno s jeho vtělením do našich skutků. Pak ovšem jde o vstupování Boha do našeho života, o naši zkušenost s Bohem, o naše zbožšťování. Můžeme dělat v životě něco moudřejšího? Můžeme dělat něco významnějšího pro osobnostní růst a výchovu člověka? Někdy si připadám při setkání s Božím slovem jako ten člověk, který se prý při vtipu směje třikrát. Poprvé, když ho slyší, podruhé, když ho vypráví dál, a potřetí, když ho pochopí. Když čtu Boží slovo v mateřském jazyku a dokonce si pročtu různé komentáře, myslím si, že mu rozumím. Když ho vysvětluji druhým, tak si taky myslím, že mu rozumím, ale teprve když ho

opravdu žiji a zakouším jak je pravdivé a skutečně působí to, co říká, žasnu. Už církevní otcové upozorňovali na blízkost Božího slova a Eucharistie. Při svatém přijímání, kdy k nám pod způsobou chleba přichází sám Bůh, dáváme pozor, aby nám neupadla nějaká odrobinka, protože by to byl projev neúcty. Neměli bychom být podobně pozorní, aby neupadlo naší nepozorností jediné Boží slovo, kterým k nám mluví sám Bůh? Svatý Benedikt ve své Řeholi, když učí mnichy duchovnímu umění, začíná ztišením, které je nutné, abychom mohli slyšet. Příkaz Slyš Izraeli je začátkem největšího přikázání. Umět slyšet, co mi říká Bůh, je už duchovní umění, ale slyšené přijmout a uvést ve skutek, znamená poslechnout. Když jsem kdysi učíval náboženství, snažil jsem se o dvě věci: Abychom nebyli jen vnějšími pozorovateli biblických příběhů, ale sami do nich vstupovali a vtaženi do děje sami prožívali setkání s jednajícím Bohem. Abychom Boží slovo slyšeli i poslouchali tak, že se vtělí do našich postojů a skutků. Na určitou dobu jsme si vybrali vhodný citát z Písma, který jsme si vysvětlili a dali si za úlohu řídit se podle toho celý týden s tím, že příště si budeme vyprávět zkušenosti. Zpočátku byly problémy s tím, aby si

děti vzpomněly na danou větu. Když jsem však k vysvětlení přidal praktický příklad zkušenosti jiných dětí, začalo se dařit. Myslím, že jsme si tehdy vzali Ježíšovu větu: Co jste udělali jednomu z nejmenších, mně jste udělali. K tomu jsem vyprávěl o dítěti, které při domácí oslavě, když se dělil dort, sáhlo po největším dílku, ale pak si vzpomnělo na Ježíšovu větu a svůj talíř předalo mladšímu sourozenci, aby měl Ježíš radost. V další hodině se mi přihlásilo děvče, které vyprávělo, že maminka přinesla domů banány. Ona sáhla po tom největším, ale hned si vzpomněla na to dítě s dortem, a svůj banán dala mladší sestře. Bylo vidět, jakou měla radost, že si vůbec vzpomněla a že taky dokázala udělat něco pro radost Pánu Ježíši. Ona si nevzpomněla sice na citát z Písma, ale na konkrétní příklad. Já si tehdy uvědomil jak důležité je ilustrovat vyprávění obrazem konkrétní zkušenosti, která je jim blízká, jak pravdivé je ono staré: Slova znějí, příklady táhnou. Zároveň jsem poznal, jak taková katecheze obdarovává i mě samotného, protože když chci, aby děti vyprávěly zkušenosti s uváděním Božího slova do života, samozřejmě se ptají, jestli mám čerstvé zkušenosti i já. Jan Graubner, arcibiskup

ROK BIBLE Réma – uzdravující Boží slovo

BOŽÍ SLOVO ZJEVUJE A BOŽÍ SLOVO JEDNÁ Řečtina má pro Boží slovo dva výrazy, logos a réma. Zjednodušeně řečeno, logos vyjadřuje obecně platné Boží pravdy, zatímco réma je Boží slovo řečené „tady a teď“, konkrétnímu člověku v konkrétní situaci, slovo proměňující situaci. Jak je rozpoznat?

V Písmu bychom našli řadu míst, kdy na Ježíšovo slovo byl uzdraven nemocný člověk: (Lk 5,13; Mt 9,2; Mt 9,22; Mk 7,34; J 5,9 a další). „Vstaň a choď“, „Effatha“, „Chci, buď čist“ – to jsou slova řečená konkrétnímu člověku v konkrétní situaci, a proto konající, uzdravující. Jak se může logos proměnit v réma? Můžeme číst Boží slovo, studovat Písmo, učit se je nazpaměť, ale aby

Boží slovo konalo, je třeba, aby přišel Duch svatý a oživil toto slovo v našem srdci. Abychom věděli s jistotou, že toto je slovo k mé proměně, ke konkrétní službě, ke konkrétní situaci. Tehdy se logos promění v réma. Na jednom pracovišti jsem měla kolegu, který hodně pil. Dostal se do takového stadia, že již bylo nebezpečí, že ublíží nemocným. Měl však vlivné přátele a ti ho neustále chránili před vyhazovem. Já jsem však měla odpovědnost za celou kliniku, za nemocné, a tak jsem se vytrvale modlila, jak tu situaci vyřešit. Byla jsem rozhodnuta, že jak-

nuje se té, která se někam zaběhla? Řadila jsem se totiž mezi spravedlivé, nezatoulané – ale tehdy jsem poznala, že moje spravedlnost byla vlastně jen iluze. Porovnávala jsem se totiž jen s lidmi kolem mne a z toho srovnání jsem vždycky vycházela jako ta lepší. Při kázání jsem byla usvědčena z toho, že jsem hříšná; rozpoznala jsem se jako ta ztracená ovce a byla jsem moc ráda, že má Ježíš o mě takovou starost. Když jsem později o tom prožitku na mši mluvila, manžel si vůbec nevzpomněl, že by kázání bylo nějak výjimečné. Zřejmě šlo o evangelium pro mě, neboť já jsem měla problém se svou a Boží spravedlností. To byl počátek mého hlubšího hledání Boha… Logos a réma při hlásání Slova Božího

padlo mi: Není to výzva pro mě? Byl to pro mě trochu šok, tak jsem si Boží pomoc nepředstavovala. Poslechla jsem však Boží vedení, přátelsky jsem ho oslovila a on mi vypověděl celou svou bídu, proč pije. Přijal můj návrh, aby šel na protialkoholické léčení. Léčení mělo efekt – je to už 12 let, a tento kolega nepije. Jeho vyléčení přičítám velké moci toho slova, kterého se mi tehdy dostalo. Na réma je třeba čekat Logos je slovo dané pro jednoho každého z nás. To si může přivlastnit Korejec, Američan, Čech nebo Slovák, žena či muž, mladý nebo starý. Logos slouží k tomu, abychom více poznávali Boha. Réma však hovoří k určité osobě, která oslovila Boha a nyní čeká na jeho odpověď: „Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.“ (Ž 130,6) Už to bude skoro 30 let, co jsme byli s manželem v jednom městě na mši svaté. V evangeliu zaznělo podobenství o ztracené ovci. Na toto téma i kázal mladý kněz. Jeho slova mě hluboce zasáhla. Do té doby jsem s jednáním pastýře z podobenství polemizovala. Proč zanechá tolik nezatoulaných ovcí a vě-

Stěžovali jsme si před jedním známým na málo teologická a málo „úderná“ kázání jednoho kněze. On nás ale napomenul: „A už jste se za toho kněze modlili?“ „No –nemodlili“, odpověděli jsme zahanbeně. Vskutku, máme se modlit za ty, kteří nám přibližují Boží slovo, aby z „logos“ pro všechny zaznělo pro každého z nás i „réma“. To platí i pro všechny, kteří slouží hlásáním Božího slova. Vlastně nějakým způsobem pro každého z nás, neboť všichni jsme povoláni k evangelizaci. Všichni bychom měli vnímat tuto odpovědnost za vyslovené Slovo Boží a vždy se ptát: „Co chceš, Pane, říci tomuto shromáždění, tomuto společenství, bratrovi, sestře, nebo tomuto člověku na ulici?“ Před lety jsme vedli jedno společenství na vesnici. Chtěli jsme tu skupinu uvést blíže do poznání Božího slova a často jsme se o to modlili. Jednou jsme za nimi přijeli s připraveným vyučováním, ale společenství bylo velice rozrušeno: připravovali stavbu nového kostela a dověděli se, že umělecká komise na biskupství vybrala projekt, který se nikomu z nich nelíbil: co má jakási komise do toho mluvit, když to budeme platit my? Vždyť si chceme postavit kostel pro nás, ne pro biskupství! Poznali jsme, že připravené vyučováPokračování na str. 4

OBSAH číslo 2/2007–2008 2

Rok Bible

Katecheze dospělých 7

3

Okénko pedagogických zkušeností 9 Rodinná katecheze

10

Hra Alfa a Omega

12

Inspirace pro katechezi

18

Formace katechetů

22

Informace a pozvánky

24

Katechetické listy vydává pro interní potřebu diecéze Centrum pro katechezi Arcibiskupství olomouckého Redakce vydání pro olomouckou arcidiecézi: Mgr. Helena Polcrová Ilustrace: Mgr. Alena Rosová Sazba a tisk: Matice cyrilometodějská s. r. o., Dolní nám. 24, 771 11 Olomouc, tel.: 585 222 803 Vychází 5x během školního roku. Svoji korespondenci a objednávky zasílejte na adresu: Centrum pro školy, Biskupské nám. č. 2, 771 01 Olomouc, tel.: 587 405 219 e-mail: [email protected] Podávání novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Ostravě čj. 276/93 – P/1 ze dne 8. 2. 1993.


mile ho chytím při činu, budu trvat na jeho propuštění. Taková situace se mi jednou naskytla, když se při službě opět opil. V modlitbě jsem prosila Ducha svatého o sílu a moudrost k jednání. Kolegu jsem našla na jeho inspekčním pokoji ve velmi ubohém stavu. V tom okamžiku jsem však zaslechla: „nalomenou třtinu nedolomí“, slova z Izajášova proroctví o Mesiáši (Iz 42,3). Na-



4

ní máme odložit. Vybavilo se nám, co jsme kdysi slyšeli od P. Cantalamessy o Babyloňanech, kteří si pro sebe stavěli věž: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno“ (Gn 11,4). Budovali si vlastně svou slávu. Bůh však zmátl jejich jazyky a oni si přestali rozumět. Cantalamessa postavil stavění babylonské věže do protikladu s Letnicemi. Když apoštolové hlásali Boží slávu, budovali Boží dům, Boží království; ač mluvili jedním jazykem, jejich zvěst slyšeli lidé různých jazyků ve své rodné řeči. Bůh jim dal vzájemné porozumění. Tak jsme vyučovali o Babylonu a Letnicích. Členové toho společenství, většinou angažovaní do organizace stavby, byli velmi dojati a usvědčeni. Přiznali se, že už byli nachystaní protestovat u samotného biskupa. Pochopili však, že si chtěli také stavět svou „babylonskou věž“, pro svou slávu, ne pro Boha. Toto poznání pak pomohlo řešit věc pokojnou cestou. Jestliže za vámi po takovém vyučování někdo přijde a řekne: „Pomohlo mi to vyřešit můj problém, už vím, co mám dělat“, zaznělo a bylo přijato réma. Dostal jej vyučující, zachytil jej i posluchač. Jestliže má být evangelizace radostnou zvěstí, která se dotkne srdce lidí, pak ponechme prostor především Duchu svatému, který povede hlasatele a připraví úrodnou půdu v srdci posluchače. Pokud se i nám „stalo Hospodinovo slovo“, je dobré říci to tomu, kdo nám slovo od Pána zprostředkoval. Tak může zase i on růst v rozlišování a naslouchání Bohu. Boží slovo pro konkrétní situaci Někdy jsme v nouzi a potřebujeme znát Boží vedení pro určitou situaci. Tehdy zpravidla otevíráme Písmo a kde nám ukáže prst, to slovo přijímám jako réma. Jistě je možné takto se Pána ptát (ve vážné situaci se tak ptal i sv. František), ale neměl by to být běžný způsob rozlišování. Jde o výjimečné situace, které nedokážeme řešit pouhým rozumem. Když však otevíráme za tímto účelem Písmo, pak bychom měli být připraveni poslechnout

a vzít jako réma i slovo, které je náročné a těžké, či na první pohled neodpovídá naší představě řešení. Rozhodně bychom neměli otevírat Písmo tak dlouho, až dostaneme odpověď, která se nám hodí. Vzpomínám si, že po revoluci v r. 1989 se roztrhl pytel s hladovkáři, kteří svým hladověním vynucovali nějakou změnu ve společnosti. Na doporučení jednoho kněze za mnou přišel poslanec lidové strany a chtěl po mně nepříjemnou službu. Jedna hladovkářka, věřící zdravotní sestra, spojovala své požadavky s lidovou stranou a církví a dělala tak ostudu oběma. Poslanec po mně chtěl, abych hladovkářku jako lékařka přemluvila, aby s hladovkou přestala. Necítila jsem se k takové službě povolána a odmítala jsem ji. Poslanec však naléhal, že situace je už neúnosná, že už za ní byli různí vlivní lidé a ničeho nedosáhli, dokonce prý neposlechla ani kardinála Tomáška, který jí napsal dopis. „Tak co zmůžu já, když nic nezmohl pan kardinál?“ namítala jsem. Nakonec jsem mu řekla, že se za to budu aspoň modlit, co dělat. Slib jsem musela splnit, a tak jsem se modlila. Protože poznání nepřicházelo, tak jsem nakonec prosila Pána o jasné slovo skrze Písmo. Po této modlitbě jsem Písmo otevřela a slova, které jsem četla, mi vyrazila dech. Bylo to z proroka Ezechiela 3,16–21: …Uslyšíš-li z mých úst slovo, vyřídíš jim mé varování. Řeknu-li o svévolníkovi: „Zemřeš“, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe… Tak jsem poznala, že mám jít svévolnici varovat, ale lehko mi nebylo. Ještě jsem se Pánu vymlouvala, že jí nemám co říci, ale pak jsem si všimla, že na začátku citátu je napsáno: „Uslyšíš-li z mých úst slovo…“ tak jsem čekala na toto slovo. Za několik dnů se mi při modlitbě vybavil příběh Abraháma a Izáka a já jsem věděla, že je to slovo, které jsem měla uslyšet. Za hladovkářkou jsem tedy šla a řekla jí, že Bůh někdy vezme ochotu k oběti, ale není třeba ji dokončit – tak jak to bylo u Abraháma a Izáka. Nu a ona hladovku za několik dnů ukončila.

Vypadá to jako zázrak, a snad to i byl. Můj úžas nad Boží mocí byl však po dva roky hodně překrýván těžkostmi, které jsem si pak s touto paní prožívala. Bůh mě ale skrze ni hodně vyučil a jsem navíc bohatší o zkušenost, že Boží Slovo se má otevírat s vědomím, že Pán může na má bedra naložit velkou zkoušku… Nakonec ještě povzbuzení pro ty, kteří dlouho a úporně očekávají réma do své osobní situace, a odpověď nedostávají. Týká se to např. rozhodování o povolání, zaměstnání či službě. Hodně se modlí, přečetli mnoho slov z Písma, ale na svou otázku odpověď nenacházejí. Výroky Písma se jim zdají nejasné, nebo si protiřečí, stejně jako rady přátel. Někdy totiž chceme jasnou odpověď v situaci, která ještě nedozrála, případně my sami jsme nedozráli pro odpověď. Jindy se ale setkáváme s lidmi, kteří vlastně již byli Bohem osloveni, ale neslyšeli nebo dokonce nechtěli slyšet. Nebo slyšeli a nevěřili, že je to Boží hlas. Boží řešení se jim zdálo bláznovstvím, neměli odvahu podstoupit rizika s ním spojená. Možná měli svůj projekt a ten nechtěli opustit, nebo „svoje jisté“, a báli se jít do nejistoty. Je pro ně nějaká naděje? Určitě ano. Jejich prvním a rozhodujícím krokem by však měla být prosba za vnitřní uzdravení uší, očí a srdce: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha…dej, ať se zase veselím z tvé spásy“ (Ž 51, 12.14). Věříme, že tato Boží spása, která zahrnuje radost a pokoj z poznávání Boží vůle, je pro každého. Viola a Augustin Svobodovi Převzato z časopisu Effata, roč. č. 1/2007

 ŽIVOT Z BOŽÍHO SLOVA Kde začíná správná příprava? V roce 2004 jsem strávil sedm měsíců v Kosovu jako příslušník 5. česko-slovenského praporu. Sloužil jsem

Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách. Na svých rukou tě ponesu, aby sis o kámen nohu neporanil.“ Několikrát jsem si tyto verše pročetl. Celou mou bytost prostoupil pokoj a v klidu jsem se alespoň na pár hodin oddal spánku. Následujícího dne, když jsme se v obrněném transportéru blížili k místu operace, jsem si opakoval: „Mé útočiště jsi a má tvrz, Hospodine, můj Bůh, v něhož doufám!“ Akce proběhla hladce a bez velkých obtíží se nám podařilo zatknout jednoho z podezřelých. To ale nebyl hlavní plod mých modliteb. Zkušenost z Kosova mi dala nově zakusit skutečnost, že Bůh je útočiště a pevná tvrz, že v něm můžu zakoušet bezpečí a nacházet pokoj. Pro příště už vím, kde začít svoji přípravu – ať půjdu kamkoliv a budu dělat cokoliv. Vždy chci myslet na svého Boha, který může vést mé kroky tak, abych si „ani nohu neporanil“. Z knihy Bůh v mém životě Natažená ruka A přibíhaly další a další děti. Člověk ani netuší, kolik té drobotiny je přítom-

no na mši svaté, dokud je náš pan farář nevyzve, aby přišly dopředu kolem oltáře, společně se pomodlit modlitbu, kterou nás Pán naučil – Otče náš. Kaž-

dou neděli to všichni farníci sledují s velkou radostí a mnozí i s úsměvem na tváři. Je opravdu krásné vidět velký kruh tvořený dětmi, které se modlí tuto modlitbu, kterou nám Pán zanechal ve svém živém slově – v Bibli. Ale dnes jsem si všimla ještě něčeho jiného. Mnohé z dětí jdou nebojácně a podají ruku dalšímu. Někde vznikne v kruhu díra, jinde se zase děti nemohou vejít, ale i to se srovná. Přece jenom je ale pár dětí, které přiběhnou a bezradně chvíli stojí za kruhem, protože nemají odvahu jít mezi ostatní a podat jim ruku. A ty, co v kruhu stojí, nenapadne otočit se a podívat se, zda tam není někdo, kdo potřebuje natáhnout ruku vstříc, protože toto gesto zná každý člověk od malička a ví, že je to pozvání, pozvání mezi sebe, do kruhu, do společenství. Jedna malá holčička přišla až těsně ke kruhu, k místu, kde dokonce byl kruh přerušen, bylo zde místo právě pro ni, ale ona neměla odvahu tam vejít a zapojit se mezi ostatní. Chyběla ji ta podaná ruka. A tak se vrátila zpět někam do zadu, kde zřejmě byla se svými rodiči. A mezera v kruhu zůstala po celý čas modlitby. Zřetelně tam ta holčička chyběla. Jistě, i to je otázka výchovy, naučit

tyto děti, že mnohdy nestačí, že já sám se něčeho zúčastním, že bych měl poPokračování na str. 6

5


tam jako velitel družstva na 1. mechanizované rotě. Naším hlavním úkolem bylo zajišťovat bezpečí na území poblíž hranice se Srbskem. Denním chlebem pro nás byly nejen patroly, ale i kontroly vozidel, prohledávací operace, zabavování zbraní a ochrana lesů před nelegálními těžaři dřeva. Nasbíral jsem mnoho cenných zkušeností a také duchovní lekci, kterou mi Pán v Kosovu připravil. Jednoho večera jsem se dozvěděl, že se já a moje družstvo budeme účastnit operace, jejímž cílem má být zatčení dvou údajně nebezpečných vrahů. Předpokládalo se, že v domě, kde měli přebývat, je také několik ozbrojených osob, a tak po nás velitel vyžadoval důkladnou přípravu. Přestože jsme se v několika předchozích dnech při výcviku zaměřovali na nácvik násilného vstupu do budovy, znovu jsme si prošli jednotlivé kroky a upřesnili si úkoly každého člena družstva. Také v individuální přípravě jsem nechtěl nic podcenit. Chystal jsem si taktickou vestu, pak přišla na řadu „nepřůstřelka“, přilba, zbraň, obvaz, lepicí páska a spousta dalších drobností. Už ve mně pořádně hořelo vzrušení z akce, když v tom mi padl zrak na Bibli, kterou jsem měl položenou u postele. Uvědomil jsem si, že jsem ještě ani kousek prostoru nenechal Bohu. Zcela jsem spoléhal na své schopnosti, profesionální výcvik i vybavení, ale začít jsem měl jinde. Vždyť stačí malá chyba nebo nečekaná okolnost a může dojít k nejhoršímu. A v sázce není málo: doma jsem měl v té době devítiměsíční holčičku Noemi a představa, že by přišla o tátu, moje manželka o muže a moji rodiče o syna, mě zneklidnila. Vzal jsem si do rukou Bibli a chtěl najít něco, v čem bych nalezl oporu a co by možná také zklidnilo mého bojového a příliš aktivního ducha. Otevřel jsem knihu, a ačkoli to není moje běžná praxe četby Písma, začal jsem číst to, na co mi prvně padl zrak. Byl to Žalm 91, v němž stojí: „Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: ,Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám! (…) Ochrání tě svými perutěmi, uchýlíš se pod jeho křídla, štít a pavéza je věrnost jeho (…) Když padne po tvém boku tisíc a po tvé pravici deset tisíc, k tobě se přece nepřiblíží (…)


6

zvat i své kamarády, své bližní, ohlédnout se, natáhnout ruku a pozvat. Ale mnohdy je to velký problém i pro nás dospělé. Možná někdy sebereme odvahu jít mezi ostatní, naslouchat těm druhým, pasivně se účastnit nějakého setkání. Zaobíráme se svými pocity, zda „stojím rovně“, zda nemám „chybu na svém oděvu“, atd. atd. Často ale nás už nenapadne rozhlédnout se kolem, podívat se, zda někde nestojí někdo, kdo zoufale touží přijít mezi nás, do našeho společenství (domu, farnosti….), ale chybí mu odvaha. Potřebuje ale tak málo – nataženou ruku. Potřebuje oslovit, úsměv a povzbuzení. Chce to vynalézavost v lásce a chce to především být

dobře zabydlen v Boží lásce a dobrotě. V tomto okamžiku jsem si uvědomila velmi silně, že je úžasné kráčet životem, ve kterém je někdo, kdo k Vám naprosto v každém okamžiku natahuje vstříc ruku. Kdo nás neustále a pořád dokola zve do své blízkosti, do sdílení se na jeho životě. Komu nevadí, že občas děláme, že Jeho nataženou ruku nevidíme nebo sice jdeme a přijmeme ji, ale velmi záhy se jí pouštíme a utíkáme někam dozadu, tam, kde si myslíme, že by nám třeba něco důležitého uteklo. Zkušenost této neustále natažené ruky nás věřící ale také zavazuje. Zavazuje nás k tomu, abychom nejrůznějším způsobem se učili „natahovat ruku“ ke svým bližním a to i s rizikem, že zůstane nepovšimnuta nebo

dokonce bude odmítnuta. Možná může být tou nataženou rukou i sdílení své zkušenosti ze života z Bible. Na mou výzvu v minulém čísle Katechetických listů se zatím nikdo nepřihlásil. Určitě ne proto, že by nikdo tuto zkušenost neměl, ale možná máme strach „natáhnout ruku svému bližnímu vstříc.“ Nevadí. Ono učit se tomuto gestu chce trochu tréninku a úsilí. Věřím, že do dalšího čísla se už najde několik „vytrénovaných“ katechetů, kteří se odváží… Zatím Vám přeji mnoho nových a krásných zkušeností s Boží nataženou rukou. Helena Polcrová Redakce časopisu


POZVÁNKA Jako první škola v České republice začalo Cyrilometodějské gymnázium od září 2007 vyučovat zcela nový předmět s názvem Strategie osobnostního rozvoje (zkratka SOR). Cílem výuky nového předmětu je pomoci žákům nalézat odpovědi na základní otázky člověka typu „Kdo jsem?“, „Jaký je smysl mého života?“ aj. a pomáhat nalézat cestu, tj. vybavit žáky strategiemi k cílevědomému naplňování osobního smyslu a poslání. Předmětem výuky je sám člověk a jeho lidství, cílem rozvoj osobnosti k přirozenému dobru a smysluplnosti. Studenti mají k dispozici zcela novou interaktivní originální učebnici, jejímž autorem je dlouholetý spolupracovník CMG, pan Mojmír Voráč a spoluautory jsou pedagogové školy – Mgr. Alexandra Markovičová a Mgr. Pavel Polcr. Nový předmět SOR vznikl v rámci projektu Tvorba a realizace nového vzdělávacího oboru „Osobnostní rozvoj“ a interaktivního deníku „Portfolio osobnosti žáka“(kratší název „Štěstí začíná uvnitř“). Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Díky tomu je nám umožněno, abychom ostatním církevním školám a školským zařízením nabídli bezplatný seminář, který se uskuteční ve školicím středisku ve Staré Vodě v Jeseníkách ve dnech 28.–30. 11. 2007(další termín semináře je předběžně stanoven na březen). Seznámíme Vás s novým vyučovacím předmětem SOR, metodikou výuky, způsobem práce s učebnicí i se zařazením nového předmětu do ŠVP. Jeden výtisk učebnice také obdrží každý účastník semináře zdarma. Seminář je určen učitelům druhého stupně základních škol a gymnázií (především vyučujícím základů společenských věd, občanské výchovy, etiky a náboženství), vychovatelům a spirituálům, ale předmět je uplatnitelný na všech základních, středních i vyšších odborných školách. Lektory programu budou: Mgr. Jaroslav Fidrmuc – ředitel CMG; Mgr. Pavel Polcr – učitel základů společenských věd, občanské výchovy, českého jazyka, etiky a náboženství, strategie osobnostního rozvoje; Mgr. Alexandra Markovičová – učitelka základů společenských věd, strategie osobnostního rozvoje a tělocviku; Otec ing. Jaroslav Němec, SDB – školní kaplan na CMG; Ing. Marie Cagalová – ekonomka CMG. V dalším čísle Katechetických listů najdete více informací o této učebnici a také pozvánku na jarní seminář. Mgr. Zuzana Böhmová

KATECHEZE DOSPĚLÝCH CHÁPÁNÍ BIBLE 2. VATIKÁNSKÝM SNĚMEM JAKO VÝCHODISKO PRO KATECHEZI

Jsou-li v sázce velké hodnoty, právem je požadujeme v ryzí podobě, příDialogický charakter Zjevení mo z pramene. V katechezi se jedná o uvádění do V první kapitole konstituce o Božím Božích tajemství a o sdělování sku- Zjevení (Dei Verbum) nabízí magistetečností spásy; odtud nabývá otázka po rium církve nové chápání Zjevení, kteautentickém prameni zásadní důleži- ré má zřetelně dialogický ráz.3 Doklátosti. K prameni se neobracíme pouze dají to výpovědi týkající se podstaty v souvislosti s potřebou mít k dispozi- Zjevení a jeho nejdůležitější dimenze: ci jakousi „zásobárnu“ obsahu kate- „Bůh se ve své dobrotivosti a moudcheze, ale chápeme rosti rozhodl zjevit jej spíše ve smyslu sám sebe a oznámit záruky autentičnosti Magisterium církve nás upozorňuje, tajemství své vůle: že a prostředku, který že ústřední místo mezi všemi prame- lidé skrze Krista, Sloumožňuje neustálou ny katecheze zaujímá Písmo svaté. vo, jež se stalo tělem, obnovu identity kamají v Duchu svatém techeze. přístup k Otci a stáMagisterium církve nás upozorňuje, vají se účastnými Boží přirozenosti … že ústřední místo mezi všemi prame- A tímto zjevením promlouvá neviditelný ny katecheze zaujímá Písmo svaté. Jest- Bůh ze své přehojné lásky k lidem jako liže byla Bible po dlouhá staletí odsou- k přátelům a s nimi se stýká, aby je pozena k pozici či roli pouhé pomůcky na zval k svému společenství a do něho je podporu teologické argumentace v rám- přijal …Bohu, který svým slovem a jedci katechismového schématu Dogma – náním zjevuje sebe sama, odpovídá člosvátosti – morálka, k němuž se přičleňo- věk vírou“ (srov. DV čl. 2 a 5). Vysvětluvala, jako by podružný doplněk, výuka je se jasně původ, obsah a cíl Zjevení. Je tzv. biblických dějin,1 Druhý vatikánský vyzvednuta svobodná a velkodušná Boží sněm jí opět vrací místo, které jí patří. iniciativa zachránit člověka a navíc také Bible je skutečně „duší“ katecheze, dílem trinitární kontext, v němž se tato iniciadaleko převyšujícím pouhou pomůcku: tiva děje.4 Chápání Božího Zjevení jako „Písmo svaté vykládané v kontextu tradice poskytuje východisko, základ a normu 3 Takto např. RATZINGER, J. Dogmatische Konstitution über die göttliche Offenbarung. In katechetické výuky. Účelem katecheze je LThK, sv. 13, s. 507; též např. LATOURELmj. uvádět do správného chápání a plodLE, R. Teologia della Rivelazione. Assisi : Citné četby Bible, což umožňuje objevovat tadella Editrice, 1967, s. 350; LUBAC de, H. Boží pravdu v ní obsaženou a podněcuDie göttliche Offenbarung. Freiburg : Johannes je k stále velkodušnější odpovědi na poVerlag Einsiedeln, 2001, s. 61-62; MANNUCCI, V. Bibbia come Parola di Dio. 16. přeprac. selství, kterým se Bůh obrací k lidstvu ve vyd., Brescia : Queriniana, 2000, s. 49. svém slově.“ 2 4

1

2

Srov. LANGER, W. Praxis des Bibelunterrichts. München : Kösel, 1975, s. 7. PAPEŽSKÁ BIBLICKÁ KOMISE, Výklad Bible v Církvi, IV. část, oddíl C3.

Srov. RATZINGER, J. Dogmatische Konstitution über die göttliche Offenbarung. In LThK s. 507; z novějších např. MAGGIONI, B. «Impara a conoscere il volto di Dio nelle parole di Dio». Padova : Edizioni Messaggero, 2001, s. 21.

prostého verbálního sdělení nebo jako akt pouhého předkládání pravd je překonáno. Ve skutečnosti z Božího sebesdílení poznává církev Boží touhu darovat člověku věčný život, a to skrze osobní setkávání a vytvoření společenství.5 Ne náhodou dosahuje Zjevení svého rozhodujícího vrcholu v osobě Ježíše Krista (srov. DV čl. 4). Víra, jíž se člověk Bohu svobodně odevzdává (srov. DV čl. 5), má dvojí aspekt: je darem a zároveň souhlasem. Obsahuje jak tajemství Boha, tak tajemství dialogu, který se odehrává mezi Ním a lidmi.6

7

Bezprostřední přístup k Bibli Nevyhnutelným důsledkem tohoto chápání Božího slova v Bibli je nutnost bezprostředního přístupu k biblickému textu. Možnost odpovídat přiměřeným způsobem totiž předpokládá (a vyžaduje) přímé naslouchání poselství, bezprostřední zabývání se jím.7 Takový požadavek bere vážně především to, že 5

6

7

Srov. LUBAC de, H. Die göttliche Offenbarung, s. 47-52; BISSOLI, C. Una Bibbia sempre giovane. Leumann (TO) : Elle Di Ci, 1998, s. 92-93. Takto LUBAC de, H. Die göttliche Offenbarung, s. 165nn. Citacemi významných teologů De Lubac vhodně dokládá, že učení o osobnostně-existenciální dimenzi víry lze nalézt již v klasické teologii dávno před vznikem DV; sahá až k sv. Augustinovi a Tomáši Aquinskému – srov. tamtéž, s. 172-173. Srov. DV čl. 22 a 25. K tomu SECKLER, M. Dei Verbum religiose audiens: Wandlungen im christlichen Offenbarungsverständnis. In PETUCHOWSKI, J. a STROLZ, W. (Eds.) Offenbarung im jüdischen und christlichen Glaubensverständnis. Freiburg: Herder, 1981, s. 214-236; z hlediska metodiky např. EGGER, W. Methodenlehre zum Neuen Testament. 4. vyd. Freiburg: Herder, 1991, s. 34-40.

Pokračování na str. 8


ÚVOD

V tomto úvodním článku si připomeňme témata z učení Druhého vatikánského sněmu, která mají pro katechezi stěžejní význam.


8

biblické spisy mají typickou, nezaměnitelnou podobu textu, jíž si posloužili bibličtí autoři jako médiem pro své výpovědi. Lingvistika a psychologie řeči později objevily, že v jazykové podobě textu se skrývají také nevědomé signály autora (autorů), které umožňují poznat jejich primární úmysly.8 Tato skutečnost jednak zdůrazňuje nutnost přímého zabývání se konkrétně formulovaným textem; jednak snižuje riziko výstřelků v jeho vysvětlování na základě přesného rozboru a v důsledku toho i riziko oprávněných výtek v tomto ohledu. Chápeme-li biblický text jako Boží oslovení, pak bezprostřední konfrontace s ním je už z tohoto důvodu nezbytná. Každého čtenáře oslovuje podoba, krása, volba výrazů a literární podoby textu odlišným způsobem. Schopnost dotknout se člověka, kterou text poselství co do obsahu může do značné míry posílit, probouzí v případě Bible novou otázku o osobitosti autorů.


Bible jako Boží slovo v lidské řeči Nauka křesťanské víry o Bibli neříká zjednodušeně, že Bůh mluvil a mluví v Písmu, ale že Bůh mluvil v Písmu prostřednictvím lidí a lidským způsobem (srov. DV čl. 12). Podobně neříká pouze a jednoduše, že Bible je slovo Boží, ale že Bible je slovo Boží v lidské řeči. Boží slovo, vyjádřené lidským jazykem, se připodobnilo lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem v osobě vtěleného Syna Božího (srov. DV čl. 13). Aniž by magisterium jakkoliv zpochybnilo starobylou nauku o Božím autorství posvátných textů (DV čl. 21 a 25), poukazuje i na lidský a historický ráz Písma, mj. tím, že pisate8

Srov. např. RICOEUR, P. Hermeneutik und Strukturalismus, München, 1973, s. 82-87; později např. MÜLLER, P. „Verstehst Du auch, was Du liest?”Lesen und Verstehen im Neuen Testament. Darmstadt, 1994, s. 121147; ARTOLA, A. M. a SÁNCHEZ CARO, J. M. Bibbia e parola di Dio, Brescia: Paideia, 1994, s. 273-274; podobně též HARDMEIER, Ch. Textwelten der Bibel entdecken. Gütersloh : Güterslohes Verlagshaus, 2003, zejm. s. 84-93.

le biblických spisů označuje výrazem „skuteční autoři“, nikoli tedy pouzí zapisovači (srov. DV čl. 11). Výpovědí o dvojím autorství Písma otevřel koncil cestu k řešení řady obtíží: nabízí výchozí bod k nové reflexi vztahu mezi inspirací a pravdou Písma. Buduje most mezi někdejším chápáním neomylnosti Bible a výsledky profánního a kritického bádání. Konečně překonává napětí mezi tradičně chápanou dokonalostí Božího jednání a lidskou ohraničeností, která se v průběhu vzniku biblických spisů zjevně projevovala. Boží slovo v Písmu svatém je formulováno jako slovo „z lidských úst“9 a jako takové je třeba je chápat a přijmout. Dějinný charakter Božího slova Koncepce Božího a lidského spolupůsobení při vzniku Bible přijímá za své poznatky, které byly částečně uplatňovány v exegezi již zanedlouho po nástupu historicko-kritické metody. Konstituce o Božím zjevení formuluje důsledky této součinnosti bezprostředně v návaznosti na výpovědi o inspiraci a pravdě Písma (DV čl. 12) a signalizuje tím zásadní nutnost tohoto poznatku, protože ten zákonitě vyvstává z předloženého chápání inspirace. Lidé žijí v rozličných dobách a kulturách; jejich identita je vždy jedinečná a nezaměnitelná. Nechceme-li je chápat jako pouhé pasivní příjemce, pak to znamená uznat vliv jejich osobní identity, která vstupuje do jednotlivých textů a spoluutváří je. Poprvé je tak zohledněna skutečnost, že biblické spisy vznikly v časovém intervalu kolem tisíce let a že jejich rozmanité literární druhy jsou spjaty s rozličnými situacemi a kulturami. Je tím též překonána dlouho skrytě přítomná představa Bible jako něčeho, co se takřka doslova „sneslo z nebe“ a není dotčeno ničím pozemským.10

Sakramentalita Božího slova Již v první kapitole konstituce můžeme nalézt náznak sakramentální dimenze Písma svatého: To, co Bůh chce v lásce ze svého svobodného rozhodnutí lidem zjevit, je tajemství Jeho vůle (srov. DV čl. 2). Vycházíme z faktu, že latinský výraz “sacramentum” (přeložitelný trojím způsobem), nebyl na koncilu ponechán bez povšimnutí.11 Již v průběhu koncilu bylo výslovně poukázáno na to, že ve slově Písma svatého sám oslavený Pán nabízí a slibuje věřícímu člověku jako jednotlivci i společenství věřících svou spásu. Obraz dvojího stolu – Božího slova a Božího těla – u něhož je věřícím podáván chléb života (viz DV čl. 21), připravený již v konstituci o posvátné liturgii,12 konkretizuje komunikativní a dialogický ráz chápání Zjevení; formuluje jeho důsledky pro člověka. Bůh sděluje v Bibli nikoliv “něco” (věcný obsah), ale sebe sama: On sám přichází v osobě Ježíše Krista jako Spasitel. Proto má četba Písma svatého, je-li vírou otevřená nabídnutému Slovu, spásonosnou, tedy sakramentální dimenzi. Vyniká zvláštním způsobem, i když ne výlučně, v hlásání a naslouchání Božímu slovu v liturgii.13 Proces komunikace při hlásání a naslouchání biblickému poselství klade základ pro osobní setkání s Kristem a stává se vyjádřením Božího spásonosného působení ve světě. To předpokládá přesvědčení, že v Písmu svatém se ujímá slova sám Bůh a že je to v posledku oslavený Pán, kdo vede člověka do hloubky poselství, které je ve slovu Písma přítomné (srov. L 24,13–35.45).14 Pro katechetické listy připravil L. Dřímal 11

12 9

10

Srov. KREMER, J. Kein Wort Gottes ohne Menschenwort. StZ, 1992, č. 210, s. 78-84; podobně KIRCHSCHLÄGER, W. „Wort des lebendigen Gottes” – Wer spricht in der Bibel? In Týž. (Ed.). Christlicher Glaube – überholt?, Zürich : 1993, s. 54-64. K rozdílu mezi tomuto přístupu k Bibli a ke Koránu srov. KIRCHSHLÄGER, W. Wort des lebendigen Gottes, s. 50-54.

13

14

Srov. napětí kolem formulace textu LG 1. Diskusi k tomu shrnuje WITTE, J. L. Die Kirche, „Sacramentum unitatis“ für die ganze Welt. In BARAÚNA, G. (Ed.). De Ecclesia I, Freiburg: Herder 1966, s. 420-452. Viz SC, čl. 7: „K uskutečnění tohoto velkého díla je Kristus ve své Církvi neustále přítomen, zvláště v liturgických úkonech… Je přítomen ve svém Slově, kdy on sám promlouvá, když je čteno v Církvi z Písma svatého… srov. též Presbyterorum ordinis, čl. 18 a Perfectae caritatis, čl. 6. Srov. LOHFINK, G. Die Bibel: Gotteswort in Menschenwort. Stuttgart: KBW, 1967, s. 52–53. Srov. KIRCHSCLÄGER, W. Gott spricht verbindlich, s. 18.

OKÉNKO PEDAGOGICKÝCH ZKUŠENOSTÍ

1

http://europa.eu.int/documents/comm/index_de.htm, 16. 7. 2004.

Opět můžeme uzavřít: I česká Bílá kniha hovoří o rozvoji duchovních, morálních a estetických hodnot, ovšem jednoznačně je podřizuje cíli uplatnění člověka ve společnosti, a to zejména v její ekonomické oblasti. Rámcové vzdělávací programy jsou další konkretizací české Bílé knihy. Jsou zpracovány na velmi obecné, leč velmi závazné úrovni. Státem, zastoupeným MŠMT ČR, je zde dán závazný rámec vzdělávání a jsou zde vymezeny navíc vzdělávací obsahy pro danou etapu vzdělávání. Na jejich základě si každá škola musí vypracovat svůj tzv. školní vzdělávací program, který z RVP vychází, ale konkretizuje ho. Jenže RVP mají obecnější charakter než jaký měly dosavadní předmětové osnovy různých vzdělávacích prograPokračování na str. 10

9


Kde se vzal Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání a jak s ním souvisí školní vzdělávací program? V minulém čísle Katechetických listů jsme již oba tyto dokumenty stručně charakterizovali. Dnes nám nepůjde ještě o to, abychom přesně vyjmenovali, jak konkrétně navázat školními osnovami předmětu náboženství na vzdělávací program naší školy a jak to vše souvisí s Rámcovým vzdělávacím programem. Dnes chceme pochopit – alespoň v kostce – historii, v níž tyto dokumenty vznikaly, a pochopit jejich logiku. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání nespadl v určité době (tj. zhruba v letech 2004–2006) do klína ředitelům škol náhodně. Cesta k němu by se mohla jmenovat: Od obecných cílů vzdělávání celé Evropské unie až k základní škole v naší obci. Všichni máme určité povědomí o tom, že Evropská komise Evropské unie vydává pravidelně tzv. zelené a bílé knihy. Zelené knihy jsou vlastně zprávy, které slouží diskusi o nějaké určité politické oblasti. Bílé knihy obsahují návrhy pro aktivity společnosti v určité oblasti. Někdy navazují na zelené knihy. Zatímco zelené knihy obsahují širokou nabídku idejí a jde jim o co nejširší diskusi, bílé knihy obsahují oficiální návrhy k určitým politickým oblastem a slouží k tomu, aby se tyto oblasti rozvíjely určitým směrem.1 Bílá kniha týkající se školské politiky zemí Evropské unie vyšla v r. 1995 a nese název, který velmi vypovídá o směrech, které jsou v ní navrženy: „Bílá kniha o obecném a odborném vzdělávání – vzdělávat a vzdělávat se – na cestě ke kognitivní společnosti“. Přeložíme-li do češtiny cizí slovo „kognitivní“ jako poznávací, je z názvu patrné, že uvnitř půjde především o rozvoj rozumových stránek osobnosti. Pokud se v ní hovoří o jiných než kognitivních oblastech člověka, což se nestává často, je to vždy v kontextu celkového zaměření na hlavní cíl – učinit z Evropské unie celek co nejschopnější konkurovat ostatním na světovém trhu. Zda nejde v životě jednotlivce i společnosti o víc než o ekonomickou prosperitu, takovou otázku si právě tato Bílá kniha ve vztahu ke vzdělání neklade. Česká Bílá kniha nese podtitul „Národní program rozvoje vzdělávání v České republice“. Navazuje na jedné straně na Bílou knihu Evropské unie O obecném a odborném vzdělávání, na druhé straně na rozhodnutí české vlády, díky němuž má charakter vládního dokumentu a její závaznost je jasně zmíněna i ve školském zákoně. Obecné cíle školního vzdělání jsou též charakterizovány obdobně jako v Bílé knize Evropské komise:

1. Sociální komunikace, při níž dochází k přetváření hromadně šířených informací do individuálních znalostí jako základního prvku, který bude vyznačovat vznikající společnost poznání a vědění… 2. Vzdělání se nevztahuje pouze jen k vědění a poznávání, ale i k osvojování si sociálních a dalších dovedností, duchovních, morálních a estetických hodnot a žádoucích vztahů k ostatním lidem i ke společnosti jako celku, k emocionálnímu a volnímu rozvoji, v neposlední řadě pak ke schopnosti uplatnit se v měnících se podmínkách zaměstnanosti a tím i trhu práce… 3. Rozvoj lidské individuality, který zahrnuje kognitivní, psychomotorický a afektivní rozvoj, který je důležitý nejen z hlediska jedince ale i společnosti, protože tvůrčí potenciál obyvatel každé země je vždy hlavním zdrojem jejich rozvoje a hospodářské prosperity. 4. Zprostředkování historicky vzniklé kultury společnosti, obsažené ve vědách, technice, umění, pracovních dovednostech, spirituálních a morálních hodnotách… 5. Výchova k ochraně životního prostředí ve smyslu zajištění trvale udržitelného rozvoje společnosti… 6. Posilování soudržnosti společnosti. Tyto úkoly se soustřeďují do výchovy k lidským právům a multikulturalitě (zmiňován je však pouze vztah k menšinovým národnostem, nikoliv například k příslušníkům různých náboženství …) 7. Podpora demokracie a občanské společnosti výchovou soudných, kriticky a nezávisle myslících občanů s vědomím vlastní důstojnosti a s respektem k právům a svobodám ostatních. 8. Výchova k partnerství, spolupráci a solidaritě v evropské i globalizující se společnosti. 9. Zvýšení konkurenceschopnosti ekonomiky a prosperity společnosti, a to přispěním k vysoké úrovni lidských zdrojů jako jednomu ze základních faktorů jejího ekonomického vývoje. 10. Zvyšování zaměstnatelnosti, tedy schopnosti nalézat zaměstnání a trvale se uplatňovat na trhu práce.



10

mů. Stanovují především tzv. „klíčové kompetence“, to jsou kompetence žáka, kterými disponuje na konci vzdělávacího programu. Klíčové kompetence jsou formulovány velmi obecně. Konkrétněji jsou definovány tzv. vzdělávací oblasti, dělící se do vzdělávacích oborů (dříve jsme byli zvyklí užívat slova „předměty). Ty jsou taxativně vymezeny, vymezeny jsou v nich tzv. „očekávané výstupy“ – tedy to, co bude žák umět po absolvování oboru a rámcové – poměrně obecné – obsahy. Zformulovat cílové kompetence pro jednotlivé předměty podle takovýchto zásad však nelze bez odborných didaktických znalostí. Formulace musí totiž odpovídat zásadám tzv. kurikulární teorie. Podle ní musí být ve formulaci naznačena oblast osobnosti žáka, která je rozvíjena a stupeň zasaženosti, od prvních základních vhledů až po diferencovaně osvojenou dovednost či znalost na konci vzdělávacího procesu. Navíc musí každý předmět a každá vzdělávací aktivita prokázat, že se nějak podílí na utváření oněch klíčových kompetencí žáka, jinak by neměl ve vzdělávacím systému opodstatnění. Není tedy jen tak ani jednoduchý školní vzdělávací program pro určitý předmět vypracovat. Učitel náboženství má nad to ještě o několik problémů víc: • Nemá k dispozici popis svého vzdělávacího oboru v Rámcovém vzdělávacím programu, protože jeho před-

mět je nepovinný, netýká se všech žáků, a tudíž není obsahem tohoto dokumentu. • Dosavadní předmětové osnovy vycházely jednoznačně z cílů, které sledovaly rozvíjení křesťanské víry věřících dětí. Hovořily proto často řečí, které rozumí věřící lidé a směřovaly k začlenění žáků do církve. Takto pojaté cíle a obsahy ale v současné reformě budou vybočovat z rámce závazných cílů, obsahů a aktivit školy. Podaří-li se je ale koncipovat jinak než dosud, mohou také ukázat, jak tento předmět tzv. klíčové kompetence žáků školy rozvíjí, a to zejména v oblasti jejich osobnostního rozvoje. Mohou současně naznačit, že mnoha svými obsahy může tento obor obohatit i žáky, kteří do školy nepřicházejí z křesťanských rodin. K tomu, aby učitel náboženství dokázal formulovat cíle a obsahy svého předmětu řečí současné moderní didaktiky a aby „dokázal dokázat“, že předmět opravdu slouží k naplňování klíčových kompetencí, k nimž směřuje, potřebuje odbornou pomoc. V něčem vám, kdo o to usilujete, pomůžeme v následujícím čísle Katechetických listů, v mnohém se ale můžete obrátit na svá diecézní katechetická střediska. Připravila Ludmila Muchová

RODINNÁ KATECHEZE RODINNÉ SETKÁVÁNÍ S BIBLÍ V minulém čísle jsme nastínili přípravu na Rok Bible. Společně jsme doma objevili poklad – Boží Slovo a zahráli si možná i nabízené hry. Nyní vstupujeme do nového církevního roku, který otec arcibiskup vyhlásil jako Rok Bible. Tato skutečnost by se měla dotknout především života rodiny. Proč je setkání rodiny s Biblí tak důležité? Během dne vnímáme spoustu slov a mnohá se nám stanou konzumním diktátem, mnohá ovlivňují náš hodnotový žebříček, mnohá naše vztahy… V Písmu sv. se nám však nabízí samotné Boží slovo. Každodenní „čtení“ Bible nás uschopňuje k tomu, aby ze všech slov, která během dne vnímáme, bylo právě toto Slovo na prvním místě a osvěcovalo každou chvíli našeho dne. Písmo sv. je Božím poselstvím pro každého člověka zvlášť. Ke každému osobitě hovoří.

Sv. Řehoř podotýká: „Pomocí Božích slov se uč poznávat Boží srdce“. Jan Zlatoústý vybízí rodiny, aby doma připravily dva stoly. Jeden s pokrmem a druhý s Písmem. Tak, jako naše tělo potřebuje nasycení, o to víc potřebuje sytit naše duše. Právě rodina vytváří prostor pro oslovení každého člena Božím slovem. Proto se rodinné pobožnosti mají konat pravidelně každý den a každý den by se mělo číst Písmo. Někdy je ale těžké nechat sestoupit Boha do středu rodiny, která je poznamenána neklidem a napětím. Mnohdy to vypadá v našich rodinách asi takto: „Děti, pojďme se pomodlit“, zve ke společným chvílím někdo z rodičů. „Už zase? Nestíhám, musím se učit, … mně se nechce … mě to nebaví…“ Rodiče často vynaloží takové úsilí, že když se konečně rodina sejde, převládá atmosféra napětí a odporu. Nakonec mnozí rodiče rezignují. Ale to je právě ono, kam nás zlo chtělo dostat. Děti by měly především vědět, proč se k večerní modlitbě scházíme. Můžeme společně nakreslit obrázek jednotlivých

Letošní adventní kalendář bude věnován velkým biblickým postavám – Abrahamovi, Mojžíšovi, Davidovi. Děti by měly tento kalendář dostat v hodinách náboženství. V rodině by pak jeho poselství pokračovalo. Rodina může hlouběji proniknout do biblických textů spojených s danou postavou. Na co bychom neměli zapomenout: – Bible nemůže být čtena jako jiné knihy. Má nejvýsadnější postavení. Děti by měly vidět na nás rodičích, co pro nás Písmo znamená. – Při rodinné pobožnosti, dříve než otevřeme Bibli, poprosíme Ducha sv., aby nás provázel při čtení Písma, aby nám pomohl setkat se s Pánem, zklidnit naši mysl a naši rozdělenou bytost obrátit směrem k Bohu. Děti si tímto také uvědomí, že jde o výjimečný text, který se liší od všech jiných textů – pohádek, povídek a příběhů z čítanek, apod. – Vybereme některého člena rodiny, aby přečetl daný úryvek (děti baví, vyhledají-ly text v Bibli samy podle číselného značení). Je potřebné si uvědomit: – že tento text je určen i mně, – co je v textu pro mě důležité (můžeme říct dětem, že i když je nám text už známý, v každé situaci svého života v něm objevíme nové poselství určené právě mně). Důležitý je potom rozhovor mezi členy rodiny: – můžeme si říct, co koho oslovilo, – která věta nás zaujala, – kterou postavu obdivujeme a proč, – která situace se nám líbila, – můžeme si vzájemně pomoci? – v Bibli rozmlouvá Bůh s mnoha lidmi. Můžeme si místo jejich jmen dosadit své jméno, – vyjmenovat pocity daných postav (úžas, důvěra, obava…), – co bylo nenápadné, – čemu jsme nerozuměli, – co může říct daný úryvek celé naší rodině.

Další možnosti: – přečíst text s chybami – děti rády opravují, – převyprávět text pro malé dítě, nebo pro nevěřícího kamaráda, – z přečteného úryvku společně vytvořit biblickou postavu – např. Abrahám vítá hosty – někdo představuje postavu Abraháma a jednotliví členové postupně přichází a staví postavu tak, jak by se chovala v dané situaci, – nebo se několik členů rodiny domluví a vytvoří danou postavu a ostatní hádají, v jaké situaci se nachází. Může následovat rozhovor – co by asi říkala tato postava? (vycházet ze skutečnosti přečteného textu). – vymyslet nadpis k mému osobnímu oslovení daným úryvkem. Nebo vymyslet společný nadpis.

11

Boží Slovo – myšlenka, která se nás skrze Ducha sv. dotkla, se stává vnitřním obohacením, vede k vroucnějšímu vztahu mezi Bohem a mnou. Zároveň se stává také posláním, uváděním do života. Sv. Řehoř Veliký napsal: „Poznávám, že to, co jsem v Bibli sám nepochopil, se mi většinou vyjasnilo ve chvíli, kdy jsem předstoupil před své bratry.“ Společná snaha rodiny setkávat se nad Písmem, napomáhá k hlubšímu pochopení krásy Božích záměrů a vede k lepší atmosféře domova, k pěstování čistých, rozvinutějších vztahů. Rodina se stává domácí církví, která sice není oproštěna od zápasů a těžkostí, ale která jde po cestě naděje, skryté v nedozírné Boží moudrosti. Pro KL Marie Mléčková


členů rodiny a vzájemné propojení vztahů. Vidíme také, jak jsou vztahy spletité. Všichni víme, když někdo něco udělá zlého, dotkne se to všech. Nálada je pokažena. Vztahy jsou velmi křehké. Jak získat v rodině rovnováhu, jak vytvářet dobrou atmosféru radosti, opravdové lásky, odpuštění, oběti, ochoty, kamarádství…..? Naše vztahy musí být spojeny se středem, kterým je Bůh. Právě společné večerní chvíle s Pánem vytvářejí prostor, kdy si můžeme popovídat o uplynulém dni a setkat se s Božím Slovem, které nám ukazuje cestu. Každé dítě by zde mělo nalézt svůj prostor. K opadnutí nechuti také napomůže, konají-li se tato setkání pravidelně, protože se stanou samozřejmou skutečností, podobně jako společná večeře. Mnohdy je to jediný čas, kdy se rodina sejde a vzájemně komunikuje.

ALFA A OMEGA

Kdo hází podruhé a znovu stoupne na svitek, nebo kdo se na svitek vrací, už neodpovídá �� proto, aby znalí ��).

Praktické poznámky a varianty: Po šestce se podruhé nehází.

Pravidla hry: Cílem ��je dostat se z místa Alfa do místa Omega. �� enou knihu s písmenem Alfa a hodí kostkou. Kdo má nej�� postupuje každý o tolik polí�� plusem a mínusem (+ –). Kdo stoupne na ��svitku, vezme si z hromádky otázku ��, nahlas ��a odpoví na ni. � Odpoví-��jednou a postoupit dál. � Odpoví-��nepostupuje dál��kolo nehází. � Po��dí��nahlédnout do Bible �� nebo vyhledat biblickou cita�� Odpoví-��sice nepostoupí, ale �� zase házet. �� má u sebe a sleduje vedoucí (�� , katecheta, ��). �� + –�� + –�� zadání a splní ho (postoupí, vrátí se apod.). Vyhrává ten, kdo ��jako první. Snahou však �� dostali do cíle, správ��

�� jeho �� . ��na nichž je znak + –��. M��celý herní plán a po slepení zalaminovat; bude pak �� K�� s �� otázkami nakopírujte na barevný karton jedné barvy ��: z jedné strany otázky, z druhé strany vzor ��),��+ – nakopírujte na barevný karton jiné barvy. Oba druhy ��ek ��a položte je na místa vy��v herním plánu.

��z��+ –, figurky�� (pro k�� po 1 figurce), kost��hny).

Hra je vhodná pro ��2 až 6) od cca 7 do 99 let.

Stolní hra s biblickými otázkami

��atechetic��o ��u Katechetické��-2/2007-08.

�� se �� a�� jednak lze �� í��

��

�� . Po��

�� + – a splní úkol, ��znovu zasunout ��slušnou hromádku. �� ovu.

��a�� – padni komu padni.

ALFA A OMEGA – stolní hra s biblickými otázkami

+–

+–

��ky��

+–

+–

��

��-��-2008

+–

+–

+–

+–

1.

3.

4.

��

2. Jmenuj �� o níž se píše v první knize Bible.

Jak se jmenuje první kniha Bible (cizím slovem)?

Kolik knih má Starý zákon?

5.

6.

7.

8.

Kolik knih má Nový zákon?

Kolik knih napsal ��

�� neboli „tóra“?

Jak se jmenuje prorok �� a Nového zákona?

9. Znáš cizí slovo, �� seznam knih Písma svatého?

10.

11.

12.

�� „velké“ proroky SZ.

�� jednoho z „malých“ ��

Jakým jazykem byla napsána ��

13.

14.

15.

16.

Jak se jmenuje ��

Na jaký materiál �� posvátná písma?

�� jednu osobu, o které píše SZ.

Jakým jazykem byl napsán Nový zákon?

�� . Jednotlivé ��–��-2/2007-08.

17.

18.

19.

20.

Kolik máme ��

Co znamená slovo evangelium?

Vyjmenuj všechny evangelisty Nového zákona.

Které evangelium �� Ježíše Krista?

21.

22.

24.

Které evangelium �� bylo slovo“?

Kdo napsal Skutky apoštolské?

23. �� jednu rostlinu, plodinu ��

Kdo napsal nejvíce ��

27.

28.

�� se píše v Bibli.

�� Písmo svaté ��

25. Která kniha �� poslední?

26. Jaké obrazné ��

�� 1. Na Starý a Nový zákon. 2. Adam a Eva; Kain a Ábel; Abraham a Sára; Izák a Rebeka; Jakub a Ráchel; Jakub a Ezau. –– 3. Geneze (Genesis). – 4. SZ má 45 �� -�� – 5. NZ má 27 knih. – 6. Žádnou. –� �� Mojžíšovým. –��– 9. Kánon. – 10. Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel. –�� –� �� – 13. Žalm. – 4. Na papyrus. 15. Noe, Abraham, Josef Egyptský, Jakub, David… –� �� –� �� – 18. �� – 19. Matouš, Marek, Lukáš, Jan. – 20. Matoušovo. 21. Janovo. – 22. Lukáš. – 23. Lilie, obilí, vinná réva, fíkovník, moruše… – 24. Sv. Pavel. – 25. Zjevení sv. Jana (Apokalypsa). –��– 27. Kohout, prase, osel, holubice, had… – 28. ��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

�� do hor navštívit svou �� , ��dvakrát!

�� k Ježíšovu hrobu.

�� než se dostali ��! Zatímco ty nehraješ �� kola.

Lotova žena se ohlédla �� a stal se z ní solný sloup.

Ježíš uzdravil ochrnulého ��!“ I�� popojít��, a sice na nejbližší svitek.

Izraelité pro��

Jedno kolo nehraješ.

Po�� .

�� „Poslední budou prvními!“

�� od Hospodina Desatero.

��

��

�� .

�� svému marnotratnému synu.

��Lazara, �� už byl mrtvý ��.

�� o ��e��

Postup o�� .

Emauzští u�� se po setkání ��šeným Ježíšem vrátili do Jeruzaléma.

Po��

��rychle pospíchali k narozenému Ježíši.

��se na minulý svitek.

Prorok Jonáš �� v útrobách velryby �� dozadu!

Dvanáctiletý Ježíš se ztratil�� ho hledali. Jdi��.

�� Izraelity propustit, a tak zemi postihlo deset ran. �� o �� dozadu.

�� „Prokazujte dobrodiní ��.“ �� .

K��nakopírujte na barevný papír tak, aby jedna strana byla textová (líc) a druhá nesla znak plus a mínus (rub). ��, ne po obrysu. –��1-2/2007-2008.

INSPIRACE PRO KATECHEZI ADVENTNÍ KALENDÁŘ 2007

18


ÚVOD Letošní adventní kalendář bude, tak jako celý následující liturgický rok v naší diecézi, zaměřen na Bibli. Vybrali jsme 3 postavy Starého zákona, které se budeme během adventu snažit lépe poznávat a také se budeme snažit vzít si příklad z jejich života. Vždy se zaměříme na jednu kladnou vlastnost, kterou daný týden budeme procvičovat. Kalendář je rozdělen pro děti mladšího školního věku a staršího školního věku. Postavy i úkoly jsou pro obě skupiny stejné, pouze zpracování je vždy jiné. Na tento kalendář navazuje i článek v rodinné katechezi. Snahou všech těchto aktivit je, aby si nejenom děti, ale i my dospělí, více osvědčili práci s Biblí a její pravidelnou četbu a učili se v ní hledat vzory pro svůj život. MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK Pomůcky: obrázek domečku, 3 kartičky se starozákonními postavami, Bible (popř. kniha „Bůh mluví ke svým dětem“) Postup: • Rozdáme dětem adventní kalendář s obrázkem domečku se 3 okny. Každý týden rozdáme jeden obrázek se starozákonní postavou ze str. 19. Děti si ji vybarví a nalepí do prázdného okna adventního kalendáře. Tento domeček může dětem symbolizovat jejich dům, jejich rodinu, kde se stále snažíme vytvářet pěknou atmosféru a to také tím, že se učíme následovat různé vzory. Nebo tento domeček můžeme vztáhnout na naše společenství, kde se také snažíme o pěkné vztahy. • Každý týden si představíme jednu známou postavu ze Starého záko-

na. Přečteme si stručnou charakteristiku dané osoby. Katecheta může dodat další informace, popř. se zeptat dětí, co samy vědí o dané postavě. Vyzdvihneme tu vlastnost, kterou se budeme snažit následovat. Můžeme si také přečíst krátký úryvek z Bible. Menší děti si mohou číst z knihy „Bůh mluví ke svým dětem“, kterou mnoho dětí a katechetů vlastní nebo si ji může za symbolickou cenu zakoupit na katechetickém centru. • Na závěr si vysvětlíme, v čem bude spočívat úkol pro daný týden. Pokud se dětem úkol v daném dni podaří splnit a přispějí tím k vytváření lepšího domova, vybarví si a nazdobí jednu část okenice u okna (celkem jich je vždy 7 – počet dní v týdnu), kde si danou postavu nalepily. • Na konci adventu si můžeme jako vyvrcholení našeho snažení nalepit do vstupních dveří obrázek Svaté rodiny – ta je totiž pro všechny rodiny nejlepším vzorem. • Katecheta se může domluvit s knězem farnosti a obrázky mohou děti donést při dětské vánoční mši na oltář, popř. mohou tyto domečky vystavit na nástěnce v kostele. Postavy Starého zákona Abrahám – žil kolem roku 2000 před Kristem. Patří mezi izraelské patriarchy. Mládí strávil ve městě Ur. Jeho otcem byl Terach. Jeho manželkou Sára. Bůh mu slíbil, že jeho potomků bude jako hvězd na nebi. Uvěřil tomu, přestože on i jeho žena byli už staří. Narodil se mu syn Izák. Bůh tohoto patriarchu zkoušel na hoře Mórija. Úkol: Z vlastností Abraháma si vybereme jeho ochotu k oběti. Tu prokázal ve svém životě mnohokrát. Nejznámější jsou jeho odchod z otcovského domu do cizí země (Gn 12) a jeho ochota obětovat na příkaz Hospodi-

na svého jediného syna (Gn 22,1–3). Je důležité dětem zdůraznit, že žádná naše oběť nezůstane bez odměny, tak jako i Abrahámovi Hospodin vždy požehnal. Budu se učit oběti (např. udělám něco navíc, odřeknu si něco, věnuji svůj čas někomu). Odkazy: Bible Gn 12,1–9; 18,1–15; 22,1–20 Bůh mluví ke svým dětem – str. 10–12 R Mojžíš – narodil se jedné izraelské ženě v Egyptě. Podle faraónova příkazu měl být hned zabit. Jeho matka ho však schovala. Pak ho dala do košíku a položila do rákosí u Nilu. Našla ho faraónova dcera, přijala ho za svého a vychovala. Když dospěl, promluvil k němu Bůh z ohnivého keře. Stal se vůdcem Izraelitů a vyvedl je z egyptského otroctví. Úkol: Hospodin si vyvolil Mojžíše, aby se postaral o jeho národ. Pod jeho vedením Hospodin vyvedl Izraelský národ z otroctví a byl jejich vůdcem i v době čtyřicetiletého putování pouští do Zaslíbené země. Je nám tedy vzorem svou starostí o lidi jemu svěřené a v obětech, které pro svůj národ vykonal. Vybereme si ve svém okolí člověka, který je osamělý, nemocný nebo jinak potřebný. Budeme se za něho modlit a vyrobíme pro něj vánoční dárek, který mu během Vánoc předáme. Odkazy: Bible Ex 2–15 Bůh mluví ke svým dětem – str. 19–25 R David – byl pasáčkem ovcí. Jeho otec se jmenoval Jesse a měl osm synů. Tohoto nejmladšího pomazal prorok Samuel za krále. Bojoval s obrem Goli-

na základě dotazníku), ale současně ji také následovat jako vzor a rozvinout a zvnitřnit některou z jejích vlastností. Doba vánoční pak může být obdobím pro detailní seznámení se s některou z postav.

Úkol: David vykonal mnoho slavných činů a byl velkým králem Izraele. Jako každý člověk, i on ale hřešil a některé jeho hříchy byly velmi závažné. Když poznal velikost svého hříchu, konal pokání a veřejně se postil. Je nám tedy vzorem člověka, který se vyznává ze svých hříchů, lituje jich a snaží se o nápravu.

Postup: Každý týden se žáci budou věnovat jedné postavě. 1. Nejprve vyplní dotazník ze str. 21, který je zaměřen na základní údaje o ní. Tato data zjistí buď z tištěné bible, kterou mají doma, nebo z biblického textu, který naleznou na internetu: www.biblenet.cz. 2. Dále vyhledají na internetu obraz dané postavy a vytisknou ten, který se jim nejvíce líbí, přičemž nezapomenou uvést jméno malíře (sochaře) a místo, kde se dané umělecké dílo nachází. 3. Celý týden se pak budou cvičit v určité vlastnosti, ve které je daná osobnost vzorem.

Dobře se připravím na přijetí svátosti smíření. Odkazy: Bible 1 Sam 17; 2 Sam 1; 11; 12 Bůh mluví ke svým dětem – str. 31–33 S použitím materiálů z Katechetického centra v Brně připravila Helena Polcrová Ilustrace Iva Fukalová, Alena Rosová STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK

Na základě těchto úkolů pak každý týden katecheta spolu s dětmi shrne životní příběh dané osobnosti, zdůrazní její rysy a nejdůležitější skutečnosti jejího života. V době vánoční se děti mohou věnovat detailně té biblické osobnosti, která je nejvíce zaujala.

V adventním kalendáři pro starší děti představíme dětem stejné biblické postavy. Jeho cílem je, stejně jako u mladších dětí, nejen lépe poznat danou postavu prostřednictvím biblického textu (je dobré věnovat v hodinách čas rozhovoru o biblické postavě

DOTAZNÍK 1. Jméno 2. Jméno otce 3. Země (příp. místo) původu 4. Jméno manželky 5. Jména dětí

6. 7. 8. 9. 10.

Místo přechodného pobytu Místo smrti (příp. hrobu) Povolání (úkol) Hrdinský čin Povahové vlastnosti

Možné odpovědi v dotazníku (pozn.: výčet jmen, míst a vlastností není úplný): • 1. Abrahám (1Moj 11–25) 2. Terach, 3. Ur, 4. Sára, Cetura, 5. Izák (matka Sára), synové Cetury, 6. Cháran, Šekem, Egypt, Negeb, Bét-el, Chebrón, 7. jeskyně Makpele; 8. odchod z rodiště do zaslíbené země, praotec velkého národa; 9. obětování syna Izáka; 10. muž víry a velké důvěry v Hospodina, ochotný nastoupit cestu, nezištný a velkorysý (ochotný se rozdělit, vzdát se lepšího), přímluvce, bohabojný, ochotný k oběti… • 1. Mojžíš (2Moj 1–24; 2Moj 31–34; 5Moj 34), 2. Amrám z Léviho pokolení, 3. Egypt, 4. Sippora 5. Geršom, Eliezer, 6. Rudé moře, putování Sinajskou pouští, 7. hora Nebó, 8. povolán k záchraně Izraele, prostředník mezi Izraelem a Hospodinem, 9. vyvedl Izraelský národ z Egypta, 10. spravedlivý, pokorný, stále znovu dodávající odvahu, přímluvce za svůj lid, … • 1. David (1Sam 16–31; 2Sam 1– 24; 1Kr 1–2), 2. Jišaj Betlémský, 3. Betlém, 4. Mikal, Abigajil, Bat-šeba, 5. Amnón, Abšalóm, Kileab, Adonijáš, Sefatiáš, Jetram, Šalomoun, 6. Chebrón, Jeruzalém, 7. Jeruzalém, 8. král, 9. sjednocení kmenů a země, připravil vše pro stavbu chrámu, 10. statečný, pravdivý, litující svého hříchu, … Úkoly pro jednotlivé týdny: 1. Abrahám: Budu se učit oběti (např. udělám něco navíc, odřeknu si něco, věnuji svůj čas někomu) 2. Mojžíš: Budu se modlit za určitého člověka a vyrobím pro něj vánoční dárek 3. David: Dobře se připravím na přijetí svátosti smíření

Abrahám

Mojžíš

David

Pro Katechetické listy připravila s.Siarda L. Trochtová

19


ášem a zvítězil nad ním prakem. Uměl krásně hrát na harfu a skládal žalmy. Byl pronásledován králem Sauelem. Nechal zabít Uriáše a vzal si jeho ženu Batšebu. Svého hříchu litoval. Z jeho rodu pochází Ježíš.

1. Jméno 2. Jméno otce 3. Země (příp. místo) původu 4. Jméno manželky

5. Jména dětí

6. Místo přechodného pobytu

7. Místo smrti (příp. hrobu) 8. Povolání

9. Hrdinský čin

10. Povahové vlastnostii

1. Jméno 2. Jméno otce 3. Země (příp. místo) původu 4. Jméno manželky

5. Jména dětí


7. Místo smrti (příp. hrobu) 8. Povolání

9. Hrdinský čin


2. Jméno otce

3. Země (příp. místo) původu

4. Jméno manželky

5. Jména dětí


7. Místo smrti (příp. hrobu)

8. Povolání

9. Hrdinský čin


Dotazník (1 Sam 16–31; 2 Sam 1–24; 1 Kr 1–2)

Dotazník (2 Moj 1– 24; 2 Moj 31–34; 5 Moj 34)

Dotazník (1Moj 11–25)

1. Jméno

DAVID – 3. týden adventní

MOJŽÍŠ – 2. týden adventní

Úkol: Dobře se připravím na přijetí svátosti smíření

Úkol: Budu se modlit za určitého člověka a vyrobím pro něj vánoční dárek

Úkol: Budu se učit oběti (např. udělám něco navíc, odřeknu si něco, věnuji svůj čas někomu)

ABRAHÁM – 1. týden adventní

Umělecké zobrazení



FORMACE KATECHETŮ APOŠTOL JAN


22

Jan byl synem galilejského rybáře Zebedea (srov. Mk 1,19; 3,17), jeho matka byla Salome (srov. Mt 27,56 s Mk 15,40). Jeho typicky hebrejské jméno znamená „Pán se smiloval“. Nejdříve byl učedníkem Jana Křtitele (Jn 1,35–40). Ježíš ho spolu s jeho bratrem Jakubem povolal mezi prvními za učedníka (srov. Mt 4,21n; Mk 1,19n; Lk 5,10). Ve skupině Dvanácti měl s Šimonem Petrem a vlastním bratrem Jakubem přední místo (Mt 10,2; Mk 3,17; Lk 8,51). Byl privilegovaným očitým svědkem uzdravení Petrovy tchýně (Mk 1,29n), vzkříšení Jairovy dcery (srov. Mk 5,37; Lk 8,51); Ježíšova proměnění (srov. Mt 17,1; Mk 9,2; Lk 9,28) a jeho agonie v Getsemanské zahradě (srov. Mt 26,37; Mk14,33). Ježíš nazval Zebedeovy syny „Synové hromu“ – Boanerges (srov. Mk 3,17), pravděpodobně pro jejich vznětlivou povahu (srov. Lk 9,54). Přednostní postavení Zebedeových synů ve skupině dvanácti apoštolů umožňuje pochopit do jisté míry ambici dostat v budoucím království první místa (srov. Mk 10,35; Mt 20,20). Tradice ztotožňuje Jana s anonymním učedníkem, uvedeným ve čtvrtém evangeliu výrazem „jiný (druhý) učedník“ (srov. Jn 18,15n; 20,3n.8) a „učedník, kterého Ježíš miloval“ (srov. Jn 13,23–25; 19,26n; 20,2–8; 21,7.20– 23). Byl po Ježíšově boku na Poslední večeři a kladl svou hlavu na Mistrovu hruď (srov. Jn 13,23–26), umírající Ježíš mu svěřil svou matku (srov. Jn 19,25–27), stal se jak svědkem prázdného hrobu (srov. Jan 20,2n), tak samotné přítomnosti Vzkříšeného; hovoří se o něm i v popisu zjevení zmrtvýchvstalého Krista u Tiberiadského jezera (srov. Jn 21,7.20–23.24). Text Skutků apoštolských zaznamenává, že apoštol Jan byl po Ježíšově vystoupení do nebe mezi shromáž-

děnými v „horní síni“ (srov. Sk 1,13) a po příchodu Ducha svatého se spolu s Petrem věnoval misionářské činnosti (srov. Sk 3,1) a byl s ním uvězněný (Sk 4,3–21). Připomenout je třeba zvláště to, jak spolu s Petrem prohlašují na soudu před Veleradou: „Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli“ (Sk 4,20). Právě tato smělost ve vyznání vlastní víry zůstává příkladem a napomenutím pro nás všechny, abychom byli vždy připraveni s rozhodností stvrdit naše neoblomné přilnutí ke Kristu a klást tak víru před každý kalkul či lidský zájem. Později ho Církev poslala do Samařska (srov. Sk 8,14). Zdá se, že v době Herodova pronásledování zůstal v Jeruzalémě (srov. Sk 12,1n), kde se s ním setkal Pavel (Gal 2,9). O jeho dalším životě je ve staré církevní tradici mnoho podrobných zpráv. Údajně se usadil v Efezu, v době Domiciánova pronásledování byl poslán na ostrov Patmos, ale zemřel přirozenou smrtí v Efezu koncem 1. století. Císař Justinián nechal v 6. století v Efezu vybudovat k jeho cti velkou baziliku, z níž se dodnes zachovaly impozantní zříceniny. Právě na Východě se těšil a dosud těší velké úctě. V byzantské ikonografii je často zobrazován jako stařec při intenzivní modlitbě, v postoji, který vybízí k mlčení. Popis „milovaného učedníka“ nás vede k důležitému poučení pro náš život: Pán touží učinit každého z nás učedníkem, který žije v osobním přátelství s Ním. Aby to bylo možno uskutečnit, nestačí Mu naslouchat zvnějšku, ale je také třeba žít spolu s Ním a jako On. To je možné jen v kontextu velice důvěrného vztahu, proniknutého vroucností naprosté důvěry. Tak je tomu mezi přáteli. Proto jednoho dne Ježíš řekl: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život… Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (J 15,13.15).

Neznámý německý mistr: Ježíš Kristus s apoštolem Janem (1320) Poselství spisů V Novém zákoně nalézáme evangelium, tři listy a knihu Zjevení, které nesou jméno Janovo. Nebudeme se zde zabývat jejich autorstvím, ale spíše se zaměříme na poselství, které nás může oslovit. Ústředním tématem Janových spisů je láska. Jan nepojednává o lásce abstraktně, protože pravá láska je skutečný, tj. přímý, konkrétní a dokonce ověřitelný vztah ke skutečným lidem. Zdroj lásky je v Bohu. „Bůh je láska“ (1Jn 4,8.16), tj. jeho přirozenost lze charakterizovat nekonečnou mírou lásky. Láska je neoddělitelnou složkou Boha a proto se veškeré Jeho jednání z lásky rodí a láskou vyznačuje; tj. vše, co Bůh dělá, dělá z lásky a s láskou, i když to někdy nejsme hned schopni pochopit. Bůh nám svou lásku konkrétně dokázal, když vešel do lidských dějin prostřednictvím osoby Ježíše Krista, vtěleného, zemřelého a vzkříšeného pro nás. „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (J 3,16). Boží láska k lidem se vlastně konkretizuje a projevuje láskou samotného Ježíše. Jan píše znovu: Ježíš, „protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (J 13,1). Díky této obětavé a úplné lásce jsme byli radikálně vysvobozeni od hříchu. Ano, až tam dosahuje Ježíšova láska k nám, až k prolití vlastní krve za naši spásu! Křesťan, který se pozastaví a rozjímá o této „přemíře“ lásky, si nemůže nepoložit otázku: Jak na ni mám náležitě reagovat?

Pro Katechetické listy připravila s.Siarda L. Trochtová Literatura: BENEDIKT XVI.: Jan, prorok z Patmosu. Katecheze z gen. audience z 23.8.2006.

BENEDIKT XVI.: Jan, syn Zebedeův. Katecheze z gen. audience z 5.7.2006. BENEDIKT XVI.: Jan, teolog. Katecheze z gen. audience z 9.8.2006. Nový zákon. Praha: Česká liturgická komise, 1989. STRÖBINGER, R.: Hosté poslední večeře. Brno: Moravská Bastei, 1997. TICHÝ,L.: Úvod do Nového zákona. Řím: Křesťanská akademie, 2003.

Sestry benediktinky, XX. století, Izrael Ikona: Jan na Ježíšově srdci – meditace Ikona z XX. stol. je „výřezem“ postav Ježíše s Janem na jeho hrudi ze scény Poslední večeře. V evangeliu sv. Jana čteme o učedníkovi, kterého Ježíš miloval a který ležel na Ježíšových prsou při Poslední večeři (Jn 13,23). Pohled Krista je už soustředěný na noc umučení a hrozného utrpení ve tmě tohoto světa. Nad hlavou svého milovaného učedníka hledí na osudy svých učedníků a následovníků během celých dějin lidstva. Vždyť v tento večer vyslovil slova: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19). On vidí všechny lidi budoucích generací. Někteří zůstanou v jeho blízkosti skrze své vlastní utrpení a vlastní opuštěnost, jiní budou pronásledováni za věrnost svému Mistru. „To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít?“ (Mt 26,40) I takoví učedníci jsou a budou. Ježíš se na to ptá i nás, naší generace i mne osobně. Jan má postoj člověka důvěřujícího. Hlava učedníka spočívá na Ježíšově srd-

ci. Z tohoto srdce vyzařuje cosi, co rozumem nelze pochopit, jen srdcem. Je tu obrazně vyjádřené slovo: „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jn 12,32). Zde vidíme, jak neodolatelně přitahuje tuto duši k sobě. Učedník naslouchá srdcem, rozhoduje se uposlechnout touhy, která překypuje jeho srdce, a vyjít s požehnáním, které mu Kristus z lásky nabízí, ve vědomí, že kamkoliv půjde, On bude s ním. Čím intenzivněji prožíváme skutečnost „být u něho“, tím více nás tento zážitek žene vydat o něm svědectví. Svědectví slova a života. Žene nás touha vtáhnout do tajemství jeho lásky celý svět! V pozadí této scény zní více evangelijních slov: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne“ (Jn 10,14). „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“ (Jn 15,4). „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jn 17,24). Ježíš má v sobě úžasný vnitřní pokoj, který vyzařuje celá jeho bytost: „Nikdo mi je nevyrve z rukou“ (Jn 10,28). Ptáme se: Jsem i já po Ježíšově boku? Jsem takový jako Ježíšova ruka: žehnající, přijímající a přece neomezující svobodu druhého člověka? Dokážu se oddat s takovou důvěrou do Ježíšovy lásky jako tento učedník? Zažil jsem vůbec někdy někde takový pocit bezpečí a lásky? Ježíšova ruka spočívá na učedníkových ramenou. Máme před sebou obraz jednoty: communio. Jen skutečný učedník může pochopit, co se tu odehrává mezi Mistrem a jeho učedníkem. Mezi Ježíšem a Janem je jedinečné osobní poznání, které pochází z nejhlubší intimity vztahů – „Zasnoubím si tě věrností“ (Oz 2,22). Ta nejhlubší, intimní skutečnost se nazývá „panenská čistota“. A tu vidíme na této ikoně. V tomto světě, který je plný hádanek a hádek, existuje „místo“, kterému mohu plně důvěřovat: Ježíšovo srdce. „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jn 12,32). Můžeme říci i my s prorokem Jeremiášem: „Přemlouval´s mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl“? (Jr 20,7) S použitím myšlenek J. Bourse připravila s.Siarda L. Trochtová

23


Zmíněná otázka nás pak přivádí k poznání, že jsme povoláni k tomu, že jedinou odpovídající reakcí na realitu lásky je její opětování. A jak? „Nové přikázání vám dávám, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (J 13,34). Ve Starém zákoně mělo toto přikázání (Lv 19,18) směrodatné kritérium, které vycházelo z člověka („jako sebe samého“), zatímco v přikázání, o němž hovoří Jan, uvádí Ježíš jako cíl a míru naší lásky sám sebe. A tak se láska stává opravdu křesťanskou, zahrnuje všechny bez rozdílu, jejími jedinými hranicemi je fakt, že nemá hranic. V knize Zjevení se Jan obrací k pronásledovaným obcím křesťanů, které vybízí, aby vytrvali ve víře a neztotožňovali se s tímto světem. Obsahem knihy je odhalení smyslu lidských dějin, odhalení, jež vychází z Kristovy smrti a vzkříšení. Ježíš – Beránek, ačkoliv byl zabit násilným aktem, paradoxně stojí vzpřímen, protože svým vzkříšením definitivně přemohl smrt a sám se nyní plně podílí na královské a spasitelské moci Otcově. Má v rukou dějiny světa. Jsme vyzváni k tomu, abychom mu důvěřovali, protože ten, který se v tomto světě jeví pouze jako Beránek a vypadá slabý, je vítěz. Dále tu stojí vize Ženy, která představuje Marii, Matku Vykupitele, ale zároveň i celou církev, jež v každé době s velkou bolestí stále znovu rodí Krista a je stále ohrožována silou Draka. A tato Žena nakonec zvítězí. Nezvítězí Drak. To je velkolepé proroctví této knihy, které nás naplňuje důvěrou. Závěrečná modlitba „Přijď, Pane Ježíši!“ (srov. Zj 22,20) má několik rozměrů. Přirozeně je především očekáváním definitivního vítězství Pána, který přijde a promění svět. Zároveň je ale také eucharistickou modlitbou: „Přijď, Pane, nyní!“ A Ježíš přichází a předjímá svůj definitivní příchod. S radostí tak zároveň říkáme: „Přijď nyní a přijď definitivně!“ Tato modlitba má i další (třetí) význam: „Už jsi přišel, Pane! Jsme si jisti tvou přítomností mezi námi. Je to naše radostná zkušenost. Přijď však definitivně!“ Amen.

DĚJINY SPÁSY V KATECHEZÍCH

„Vstupy do škol s náboženskými tématy“, které se uskuteční v sobotu dne 24. 11. 2007 od 9 do 14 hod. v budově Kurie, Biskupské nám. 2, Olomouc. Vstupy do škol jsou organizovány farnostmi, proto všichni účastníci školení by měli přijít po domluvě a schválení místního faráře. Na programu bude představení projektu a praktická ukázka s tématem Vánoce pro 1. a 2. stupeň ZŠ. Na závěr obdrží účastníci CD s materiály a letáčky. Občerstvení zajištěno, oběd si vezměte prosím s sebou. Přihlášky zasílejte do 22. 11. na adresu: Centrum pro školy Helena Polcrová Biskupské nám. 2 779 00 Olomouc Tel. 587 405 219 (243) E-mail: [email protected]

Martina Orlovská

POSLEDNÍ SLOVO MAJÍ DĚTI • Malá Kačenka reagovala na vysvětlení paní učitelky, že anděl strážný je s námi v každém okamžiku života, poznámkou: „Aha, tak to on mi každou noc stahuje peřinu“! Z BIBLICKÝCH TESTŮ: • V první knize Bible, Guinessově, se Bůh unavil při tvoření světa, a tak si vzal v sobotu volno. Adam a Eva byli stvořeni z jabloně. • Lotova žena byla ve dne solným sloupem a v noci ohnivou koulí.

• Mojžíš zemřel, ještě než dorazil do Kanady. Největší zázrak v Bibli se odehrál, když Jošua řekl svému synovi, aby zůstal stát, a on ho uposlechl. • Mojžíš přivedl Izraelce k Rudému moři, kde si vyrobili nekvašený chleba, což je chleba, do kterého se nic nedává. Všichni Egypťané se pak utopili v poušti. Z internetu

Placeno převodem 706 037


24

Naše diecéze připravuje od adventu Rok bible. V souvislosti s tím naše Katechetické centrum vydává soubor 10 DVD s 27 multimediálními katechezemi pod názvem „Dějiny spásy“. Jsou zde zpracována rozličná témata na podkladě desíti starozákonních postav od Abraháma po Jana Křtitele. Katecheze jsou pojaty z kristologického pohledu. Je možné je využívat při vyučování náboženství ve vyšších ročnících ZŠ nebo na středních školách a také při katechezi mládeže či dospělých. Mohou sloužit i jako vhodný materiál pro přípravu na biřmování nebo víkendové duchovní obnovy apod. Tato katechetická pomůcka se skládá z 10–15 minutové videosekvence, powerpointové prezentace a dodatku, ve kterém je téma dále rozebráno pro práci ve skupinkách. Do každého děkanátu je určen vždy jeden soubor. Soubor není na prodej, proto pokud budete mít zájem se s ním seznámit nebo jej využívat ve vašem společenství, kontaktujte svého pana děkana. On vám jej určitě rád zapůjčí.

Srdečně zveme všechny zájemce z řad učitelů, katechetů, pastoračních asistentů a kněží na školení s tématem

Odesílatel: Arcibiskupství olomoucké Biskupské nám. 2 771 01 OLOMOUC

INFORMACE A POZVÁNKY

2008 vydání pro olomouckou arcidiecézi Rok Bible

Recommend Documents