187 hodin ve tmě aneb Cesta do hlubin vlastní duše Co se musí stát, aby se člověk dobrovolně rozhodl absolvovat více než týden na samotce v absolutní tmě? Je to bláznovství? Sebetrestání? Zkouška vlastních schopností nebo čiré zoufalství? Nebo je zatím něco úplně jiného…?
Prolog Po událostech, které nastaly v mém životě v minulém roce a zcela rozmetaly mé představy o světě a životě vůbec, jsem se rozhodl něco změnit. Najednou jako by celý můj život, který měl do té doby určité směrování a jistoty, ztratil smysl a vedl nikam. Nebylo se čeho chytit, na cokoli spolehnout, od čeho se odrazit. Prostě prázdno a zmatek. A povinnosti. Nejprve mě napadl nějaký trek, třeba do rumunského pohoří, s malou skupinkou neznámých lidí, prostě abych tam byl sám a zároveň ne úplně. No, trek z různých důvodů nevyšel a já se plácal dál. Až letos v květnu jsem poprvé uslyšel o terapii tmou (díky Jani :-). Bylo to jako světlo v tmavé noci. Ještě ten večer jsem sjezdil internet zleva zprava a vyhledával všechny možno dostupné informace. Přesvědčení, že je to přesně to, co potřebuji, bylo tak intenzivní, že mě ani nenapadlo to s kýmkoli rozebírat. Z rychlého hledání jsem našel tři lokace v Česku, kde lze tuto terapii podstoupit (ve skutečnosti je jich více, ale když víte, není třeba to komplikovat), a druhý den volal majiteli jedné z „atrakcí“. Nejbližší volný termín byl za 2 měsíce, ideál na domluvení dovolené v práci. Zabukoval jsem pobyt a za 10 dní zaplatil… Další dva dny jsem dohledával další potřebné informace, ze kterých mi ale vyplynulo, že to je věc, na kterou se připravit nedá a tak jsem nechal věcem volný průběh.
Trocha teorie, vstupní podmínky, postuláty Aby další čtení dávalo smysl, je dobré na začátek načrtnout základní rysy, ze kterých vycházím. Kapitolu lze snadno přeskočit, ale jak říkám… Lidská bytost je hodně složitý mechanizmus. Pro naše účely to hrubě zjednoduším a vytáhnu jen to, co nutně potřebujeme. Tak tedy člověk se skládá z těla (viz přírodopis ZŠ, tuším 7. třída), mozku a duše (to v tom příroďáku nebylo). Někde, pravděpodobně v mozku, jsou další části, o kterých bude taky řeč. A to jsou mysl – automatický generátor obrázků života (minulé, aktuální, budoucí?), ego – posuzovač vhodnosti/nevhodnosti nebo pozitiv/negativ přehrávaných situací pro konkrétního jedince, a filtry - databáze událostí, tvrzení a situací, které nám někdo jiný (zpravidla rodiče, další rodinní příslušníci, učitelé, kamarádi, …) nebo případně i my sami, nacpali do hlavy jako fakta, a ze kterých ve svém životě vycházíme. Např. babička řekne čtyřletému zpívajícímu Pepíčkovi, aby už přestal hýkat, že zpívá úplně falešně, a přesto, že má babička na pravém uchu kmitočtový rozsah od 1 do 10kHz a na levém naslouchátko, Pepíček, možný budoucí Pavarotti, už nepípne ani u táboráku (přestože hraje skvěle na kytaru) a stane se podprůměrným kuchařem v Eurestu. Filtry pro nás prostě představují danosti, pomocí nichž naše ego dělí veškerou námi vnímanou realitu do dvou škatulek – pozitivní a negativní. 1
Ego je super věc. Hodně se píše o zbavování se ho, ale tady nesouhlasím. Ego nás v duálním světě odděluje od ostatních a chrání naše hranice. Je to výtečný sluha, ale proklatě zlý pán (zdravím Miloši…). Kdybychom ho neměli, pravděpodobně by život v dualitě neměl smysl, protože by vše bylo krásné jako v Absolutnu, všichni by se měli rádi, byli bychom na tom stejně (Karel a Bedřich přikyvují) a neměli bychom se co učit… No nic, zpátky k tématu. Takže o tom, jestli (si myslíme, že) máme krásný nebo posraný život, rozhodují jen dvě věci – filtry, které si v sobě nosíme, a naše ego. To je dobré, ne? Jen dvě věci. A víte, co je ještě lepší? Všimli jste si? Obě tyhle věci si nosí každý z nás v sobě. Není tu nic, co by o něm rozhodovalo mimo nás. To znamená, že každý sám za sebe rozhoduje o tom, jaký život žije! Bingo!? Ani ne. Souhlasím, tohle není žádná převratná novinka, to už „se ví“ (někteří) od nepaměti. A teď jak to souvisí s celou touhle mou šarádou s terapií tmou. No, když mysl podle své přirozenosti pořád něco promítá (aby mělo ego co hodnotit), používá k tomu naše smysly. 5 základních, když něco „zbude“, tak intuici a „někdy výjimečně” taky duši, nevědomí, vnitřní Já nebo jakkoli jinak tomu chce kdo říkat). A o to tu jde. Když vlezu do tmy a „odstraním“ zrak a sluch (čich a chuť mi kromě obědů ve tmě moc nedá a hmat si nechám, abych se tam nezabil), přijdu, odhaduji, o nějakých 80 % aktuálních vjemů, které mysl zaměstnávají. Jenže mysl neumí odpočívat, je to, jak už jsem zmínil, automatický generátor, který vypíná jen bdělost (nevědomí/duše), spánek a smrt. A když nebude mít aktuální vjemy, začne si pro ně sahat někam jinam. A to do minulosti (super, tam potřebuji přeprogramovat ty už nechtěné filtry, které přestaly fungovat), intuice (jen houšť) a nevědomí/duše (to chci). A to je odpověď na úvodní otázku tohoto reportážního článku…
2
Odjezd do Českého Krumlova Jak už z názvu kapitoly vyplývá, vybral jsem Český Krumlov, přesněji Novosedly asi 7 kilometrů západně od něj. Majitel, pan Maťha, tam před časem na svém pozemku nechal postavit pyramidu, kterou později pro terapii tmou začal využívat. Samozřejmě po křestu ohněm na sobě a svých známých. Když si to tak zpětně uvědomuji, pocity jsem měl během cesty neutrální. Ani jsem se netěšil, ani neobával, asi nejlépe by vše vystihovala nezaujatá zvědavost. Vše probíhalo naprosto přirozeně… Starší rozbité stavení (zvenku), slunce, příroda, klid. Prošli jsme chodbou domu a na posekaném trávníku stál další dům; se střechou ve tvaru pyramidy. Majitel si se mnou sedl a prošli jsme základní kolečko otázek, očekávání, zkušeností a pravidel. O těch ale později…
Pan Maťha mě zavedl do místnosti, půjčil mi lampičku, abych se se vším mohl seznámit a na půl hodinky odešel. Seznámení jsem provedl poměrně rychle, ale důkladně. Přeci jen, máte-li se někde pohybovat v absolutní tmě týden, je třeba vědět, kde co je. A tady přišla první důležitá zpráva. „Musíš být po celou dobu bdělý (rozuměj pozorný), abys věděl, kam co položíš a v jakém to zanecháš stavu.“ On by byl ukopnutý palec nebo ztracená voda dobrým lékem na automatickou činnost, tolik běžnou pro náš „civilní“ život.
3
Pak se pan majitel vrátil, vzal si lampičku a rozloučil se: „Přeji příjemný pobyt a zítra v poledne vám manželka přinese oběd“. Dveře zaklaply a rozhostila se tma…
4
Pátek odpoledne a večer Tma? Fakt temná tma. Je úplně jedno, jestli máte oči otevřené nebo zavřené. Vidíte totéž. Neprostupnou tmu. Otázku „Co tu proboha budu dělat? Týden…“ po chvilce vystřídal blažený pocit. Nikdo po mě nic nechce. Nikdo mi týden nebude volat, stát mi za zadkem a dožadovat se informací nebo vysvětlování. Paráda. Euforie… Začíná se mi tu moc líbit. Sedím, relaxuji. Pocit pohody a klidu mě prostupuje jako bájný elixír. Usedám do meditace, ale dojmy jsou tak čerstvé, podmanivé a silné, že mi myšlenky splašeně létají všude kolem. Jdu si lehnout a nechávám je létat. Jsem tu přece na týden a nechat věcem volný průběh je většinou to nejlepší možné řešení. Usínám…
Sobota Budím se a pocit pohody a klidu se stále stupňuje. Netuším, kolik hodin je a je mi to vlastně fuk. Jednou za čas slyším v dálce houkající vlak, ale jízdní řád by mi nepomohl, ani kdybych si ho vytiskl. Jsem skvěle vyspaný a odpočinutý. Je mi báječně, tedy až na ztuhlá záda a krk. Postel je pěkně tvrdá a pěticentimetrový molitan je možná vhodný pro jogína, ale stěží pro skoro metrákového exsportovce. Odebírám se cvičit pět tibeťanů (kterých je vlastně šest). Je to úplně jiný pocit, když nepospícháte a nečumíte po každém cviku na hodinky jako v pondělí ráno. Jdu se osprchovat do vany, vlastně „malého bazénku“, kde by se v pohodě vycachtal i průměrný sumec (rozuměj zápasník sumo do cca 2 a půl metráku váhy). Ležím v posteli a nechávám myšlenky volně plynout. Ťuk, ťuk… Ozve se klepání na dveře. „Ano?“ „Je všechno v pořádku?“, ptá se ženský hlas. „Ano“. „Nechám vám tu oběd a jídlo na zbytek dne. Dobrou chuť. Tak zase zítra…“. A jsem zase sám. Takhle to tu chodí. Teplý oběd v poledne, dvě petky čerstvé vody a jídlo na zbytek dne – krabice se zeleninou (čerstvou a skvělou), další se 2 musli tyčinkami, nějaké suché chlebíčky typu knackenbrot a nakonec ovoce – jablko, pomeranč nebo banán. Všechno úhledně rozdělené a zanechané v předpokoji, což je taková komora, zajišťující abyste ani paprsek světla nezahlédli. Paní přijde, položí oběd a po jejím odchodu a hermetickém utěsnění si ho můžete převzít. Sedám si k jídlu. Nádherně to voní a ještě lépe chutná. Jen obiloviny, luštěniny, tepelně upravená zelenina na skus nebo rýže. Žádné maso ani mléčné výrobky, prý to tak bude celý týden (hezká změna, třeba mě to trochu pročistí). Každý den je ale jídlo jiné, vždy skvělé a vychucené. Sbíhají se mi sliny a v hlavě naskakují vína, která by k tomu pasovala… To divoké Roučí 09 bez síry od Jary Springera, to je vítěz kombinace pro první den. Tak 2 až 3 hodiny v karafě, aby se ta jeho divokost a syrovost trochu vyhladila, stejně jako zatím nevycválaný alkohol. Hodně relaxuju a spím. Cítím se skvěle a nastupuji meditaci. Výsledek je pro mě překvapivý. Nejsem žádný meditátor, většinou mi to doma trvá docela dlouho, abych zastavil tok myšlenek, a
5
pak to vydrží jen chvíli. Tady to jde ale skoro samo… Že by ta tma? Nebo pyramida? Nebo to uvolnění a pocit pohody? Nově objevené meditační zážitky… Bez potíží a většího snažení (rozuměj vědomého soustředění) se dostávám do prázdna. Nic kolem se mě nedotýká. Cítím klid a obrovskou sílu. Naprosto jasně vnímám to, o čem jsem zatím jen četl… Pohled „Já“ na „já“. Tak to je tedy prožitek pozorovatele… Koukám na film, který se mé roli děje. Nemusím nic řešit, rozhodovat se, jakkoli se cítit. Přesto se cítím. Naplněný.
Neděle Vstávám pravděpodobně brzy, cítím se odpočinutý a vyspaný (možná i projevem kumulace energie v pyramidě, byť obývám část prostor v její spodní třetině). Chvíli medituji, pak nechávám myšlenky volně plynout, zkouším telepatii… Tohle budu muset ověřit. Teda jestli nějaké zprávy došly. Jednu jsem měl domluvenou, druhou vůbec. Uvidíme. Možná je to jen ta euforie, ve které tu lítám. Ťuk, ťuk… Aha, poledne… Tak tohle je jediný způsob „přesného měření času“. Donáška jídla. Není to úplně dostačující orientace, ale k čemu je vlastně (ve tmě) čas…? K obědu jsem dnes do kombinace vybral „Le Clos“, biodynamický chenin blanc z Anjou od Domaine de Juchepie, krásná kombinace… Vůbec se mi zdá, že se ve tmě zostřuje čich a chuť. To jídlo skoro není kořeněné, soli jsou tam tak 3 zrnka a přesto je to plné chuti… Jo, a taky se mi začíná zpomalovat metabolismus. Jím méně a cítím se příjemně sytý… Medituji. Nechávám myšlenky volně plynout… Kdy přijde nějaká krize? Jsem tu, abych vyřešil své rány. Našel, co způsobuje to, co mě trápí. Odhalil filtry, které se během života usídlily v mém mozku a omezují můj náhled na život. Kde je? Potřebuju ji. Člověk roste jen skrze krize a já zcela určitě… Nic. „Obejmi ji a polib. Nic neočekávej, nechtěj, nech ji stát. Pak vem děti a řekni jen ‘děkuji‘. Nic nevysvětluj“. Znovu meditace. Absolutní klid a mír. Jsem v srdci! Krásný den. Pozdní odpoledne. Je to tu. První krize. Hrabu se v minulosti. Trpím znovu a znovu… „Už dost“, volám beze slov a chci to zastavit. „Nevstupuj do toho“, zní vnitřní hlas. Točím se v kruhu a nemůžu ven. Lítost. Smutek. Slzy. Odevzdání Absolutnu… „Vem si to celé, očisti od všech závislostí a negativ a pak mi to vrať zpět. A když nebude co, nech si to.“ (díky Zuzko). Později uklidnění. Dlouhé usínání, nakonec spánek a klidná noc.
6
Pondělí Probuzení do krásného rána, klid, čistá hlava. 5 tibeťanů. Dopolední mentální tvoření a meditace. Oběd. Potřebuji pracovat! Sám na sobě. Silně narůstající pocit mě vede k požádání si o další lekci. Prosím Absolutno o vyčištění konkrétních vztahů. Jsem vyslyšen. Krize. Výlev lásky. Touha. Spousta otázek proč… Emoce mě pohlcují a zmítají mnou. Prosím o odpuštění. Odpouštím. Pohlcuje mě láska… Posílám mentální vzkaz… … Divoké odpoledne. Čas se táhne. Pokusy o uklidnění při meditaci. Hlava jede, myšlenky se hrnou jedna přes druhou. Neumím to zastavit. Totální krize. Smutek a slzy. … Další pokusy o meditaci. Nemožné. „Nech to plynout, pusť to…“ Už to nemůžu vydržet. Prosím Absolutno o zastavení… Přichází… Vzkaz. „Vše je neutrální. To, co se tě zdá trápit a drtit, si vytváříš sám…“. To je ono! Opona padá. Je to tak prosté. Padá i černá deka. Vše se uvolňuje. Je mi moc dobře. A teď do pozitivna. Ležím a nechávám vše plynout. Medituji a jdu spát.
7
Úterý Probuzení. Jsem svěží a skvěle naladěný. Je to tak prosté. Mám pocit sounáležitosti s nedokonalým světem i dokonalým Absolutnem. Meditace. Prohlubování vhledu a náhledu na duální svět, hmotu a vztahy. Náhled z odstupu absolutního Já. Neskutečné. … Začíná hra světel a zjevení. Halucinace. Vidím věci v místnosti jakoby ozářené velmi slabým červeným světlem. Když sáhnu na postel, schází mi asi 20 centimetrů, abych se jí dotkl. Ano je to halucinace… Sedím v křesle a vidím světelné záblesky vytvářející obrazce. Je jedno, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. Neumím to zastavit. Nebo nechci. Líbí se mi to. 5 tibeťanů… Sedím ve vaně po krk v teplé vodě. Koukám do tmy. Další světelný obraz připomínající siluetu Ježíše. Beze slov ze mě vyhrkne otázka: „Jaký je smysl mého života?“. Než dozní, je tu odpověď: „Jít dál.“. Jsem zmatený. Zatím nejsem s to to pochopit. Napadá mě x možných významů. Možná je to jen o sbírání zkušeností, prožívání a užívání si… Pozdní odpoledne. Brutální krize. Schází mi nejbližší. Tryskající emoce. Pro neutuchající pláč nemůžu dýchat. Už nemůžu. „Skonči to, nemůžu to unést.“. Smutek. Odevzdání. Vyrovnání. Psychedelické světelné jevy. Obrazy tmavší než okolní tma v místnosti. Čelím jim bez náznaku strachu, s úsměvem. Roztahuji ruce na znamení přijetí… … Později. Myšlenky volně plynou… „Zeptej se Tondy Baudyše, na co teď nejsi schopen přijít sám…“. Nemůžu usnout. Jede mi hlava. Chci spát, ale mám příliš mnoho dojmů. Odevzdávám se… „Zbav se Zolových obrazů.“. „Proč?“, ptám se beze slov. „Už nekorespondují s tvou energií…“ Upadám do polospánku. „Užívej si, uvolni se, pozoruj, prožívej, nesuď. Nesnaž se být dokonalý. Nikdy nevíš, na jak dlouho tu jsi…“. Sen. Opilá žena vchází do místnosti, dělá rámus, je jak nepříčetná. Chce se jí blít. Plive. Strach. Na to navazuje něco, co znám. „Už to nevydržím, musím pryč…“. Jsem malý kluk ztracený ve velkém světě. Na všechno sám. Opuštěný. Co se mnou bude? Běžím hledat pomoc… Děkuji, tohle jsem hledal… 8
Středa Stále v noci… Pokračující sny… „Tak takto ne. To bychom nebyli kamarádi.“ Malá duše slyší: „Tvé instinkty a radost ruší tvého Boha. Musíš se naučit, jak jej uspokojit. Aby Tě měl zase rád.“. Miluji, když mě má rád. A když nebudu dělat, co po mě chce, jeho lásku ztratím. Je tak velký a dokonalý, ví vše nejlépe. Je to můj Bůh. Budu ho poslouchat. Potřebuji jeho lásku… Další bod do mozaiky. Děkuji. Probuzení. Ještě chci spát, a přesto jsem plný energie. Asi ta pyramida. Cvičím Tibeťany. Je to zajímavé, otočit se 21x v poměrně malé místnosti beze světla. Ale člověk si pomůže. V koupelně je větrák, který, když jej pustím, mi svým zvukem dává základní orientaci v prostoru… Zbytek dopoledne nechávám myšlenky jen tak plynout. Meditace mi moc nejde. Přemýšlím o sepsání svých dojmů a formuji, které informace můžu pustit ven, a které už jsou příliš citlivé… Skvělý oběd. Harmonie chutí a vůní. Ta paní je skvělá kuchařka. Uvaří téměř z ničeho. Ten recept na sekyrkovou polívku v pohádce Honza málem králem asi dostali od ní… Odpoledne. Meditace. Mentální tvoření. Pokusy o telepatii. Rozhovory s vnitřním Já. A zároveň tvrdá lekce trpělivosti a bdělosti. Tenhle den je fakt dlouhý.
Čtvrtek Krásné probuzení. Totálně čistá hlava. Mentální tvoření. Vize. Cvičím 5 tibeťanů. Odpoledne začíná být dlouhé. Mám vyřešeno? Je to vše, co jsem měl ve tmě prožít? Nebo mě to pustí ještě dál? Jsem připraven na další porci poznání, aniž by mě semlelo? Nic. Žádná odpověď. Nuda. Co tu ještě budu dělat? Nemám to už ukončit? Ha, ego se probralo… Ne, slíbil jsem si, že tu vydržím do konce. Využiji celý prostor, který jsem si dal, a který zároveň dostávám. Cvičení trpělivosti. Vůle. Odevzdání… Nechat plynout. „Pomáhá mi Zuzka odkrývat mé závoje?“. „Už pomohla“. Prosím? Zmítá mnou zvědavost… Pozdní odpoledne. Pochyby. A co když je to všechno jinak? Co když si všechny ty situace jen představuji. Přehrávám. Co když mi je servíruje ego? Rozhřešení je krátké. V tomhle bodě hraničí s jistotou. Už vím. Myšlenky pomalu plynou. „Odpusťme těm, kteří s námi spoluvytvořili naše filtry. Odpusťme svým rodičům, blízkým a vlastně všem. Oni to nevědí. Řeší sami sebe a mají o nás starost. V duálním světě. Nedělají to úmyslně, nevědí o tom. Stejně jako o tom nevíme my, když spoluvytváříme filtry našim dětem. I těm se omluvme a odpusťme si. I ony nám jednou odpustí. Až zjistí, že to všechno je jen hra, která je vede k poznání, k nalezení sebe samých. Která jim umožní prožít na vlastní zkušenosti sílu jich samotných, která je neomezená. Ale až tehdy, kdy pochopí. Ne načtou. Opravdu pochopí. Kdo skutečně jsou. A manifestují ji v tom duálním mumraji, který pak možná přestane být duálním mumrajem. Odpouštím a věřím, že i mně bude odpuštěno“. Usínám. 9
Pátek Další skvostné ráno. Ach ten klid mysli. Kéž by už zůstal navždy. Zůstane? Jaké to bude, až se vrátím zpět do koloběhu života? Celý den čumění do počítače, za zadkem stále někdo, kdo chce informace nebo vysvětlení… Bude to stejné? Nebo už nikdy? Můžu z toho kruhu ven? Meditace. Hlubinná meditace. Tak hluboko jsem nikdy nebyl. Jsem v srdci. Vím to. Ještě teď, kdy o tom píšu, mi jde mráz po zádech. Absolutno. Jednota. Zářím jasným světlem, pluji volným prostorem jakoby v „bublině“. Připomíná to vesmír, stav beztíže nebo plavbu v batyskafu v hlubinách moře. Mám pocit Absolutního klidu, síly, vyrovnanosti, koncentrace. Až na lásku tu neexistují pocity. Jsem neutrální v neomezeném prostoru. Potkávám jiné podobné zářící „bubliny“. Panuje tu všeobecná harmonie a láska. Blížím se k jakémusi předělu, něčemu, co připomíná hladinu a paprsek v mém středu se spojuje s jiným paprskem jasně zářícího světla… Je ještě silnější než mé. Nirvána, řeklo by možná mé ego… Uvědomění. To dokonalé je ve mně. Mohu to mít, kdykoli si vzpomenu, kdykoli si to budu přát, kdykoli si to dovolím. Chci si to dovolit napořád… Právě jsem prožil naprosto nejsilnější zážitek celého týdne. Stále mi běhá mráz po zádech. A toho bych se vzdal, vyslyšet pobídky svého ega na ukončení pobytu/lekce. Jsem na sebe pyšný. Jsem zpět v dualitě… Poslední noc, posledních pár hodin…
Sobota Probuzení. Čistá hlava. Usedám do meditace, ale už se nemůžu soustředit. Toužím vše manifestovat tam venku… Někde jsem četl článek, ve kterém, byla to tuším žena, popisovala zážitek, kdy vycházela ze tmy. Přirovnávala jej k narození. Dítě je spokojené v děloze, nic mu nechybí, má dokonalý komfort. Neočekává (ikdyž možná ví a přesto je pak tou změnou zaskočeno). A pak ho oslepí světlo a vše dokonalé mu vezme… Ale já nejsem dítě. Vím přesně, kam jdu. Neočekávám. Jsem jen zvědavý, zda a případně co bude jinak. Krátký polospánek. Lhassa. Tibet. Jasně vidím nádvoří místa, kde „jsem nikdy nebyl“, ani si neuvědomuji, že bych jej znal z fotek. Vidím učitele a žáka. Žákovi vidím do tváře. Je velmi mladý, tak 17 let a má čistý, přímý, zářící pohled. Jeho oči sledují učitele. Toho nevidím, jako bych stál za ním, nebo v jeho hlavě. Další halucinace? Nebo sen? Nebo vzpomínka? Nevím. Těším se, až uvidím slunce, les a uslyším zpívat ptáky. 5 tibeťanů. Sprcha. Ťuk, ťuk. Pobyt ve tmě končí. Dveře se pomalu otevírají a malý proužek světla vytvoří z černého prostoru místnost. Ta záře mě úplně omráčí. Točí se mi hlava, přivírám oči. Získávám rovnováhu, jsem v euforii. Chci ven…
10
A ještě jedna, pro mě zajímavá příhoda. (Náhoda…) Občas se mi stává, že když se podívám na hodinky, je přesně 11:26. Narodil jsem se 26.11. Vždy jsem to bral tak, že něco nedělám podle toho, jak bych měl. A tohle jsou upozornění. Když jsem ještě v pyramidě zapínal mobil, abych zkontroloval čas a neujel mi autobus (jindy nezbytné hodinky zůstaly schválně doma na stole), naběhl přesně v 11:26. Tentokrát to beru jinak. Jako nové narození. Jako start do Nového života. Nebo spíš restart…
Odjezd Obcházím pyramidu. Ptačí koncert mě naplňuje blažeností, zelená tráva zve k projití a les vábí… Procházím se naboso, dýchám, žiju, užívám si. Poslední oběd. Na zahradě. Konečně vidím upravený pokrm šéfkuchařky. A aranžérky. Krásné, chutné jako každý jiný den. V jednoduchosti je síla. Nikdy bych si nemyslel, že po návštěvách několika michelinských restaurací mě nadchne tahle „domácí vesnická“ strava. Ale tma vám dá křídla. I ten knackebrot, se stopami koření a zrnky soli, které na různých místech jazyka pálí, umějí dát pocit chuťového naplnění, pokory a vděčnosti. Žádám o možnost navštívit centrum pyramidy, místo, kde je působení energie nejsilnější. Paní domácí mě tam uvádí a následně opouští. Krása. Lehám si do středu, ležím se zavřenýma očima a nechám do sebe pronikat tu energii. Je tak osvobozující a naplňující. Dávám si jen asi 8 minut, jsem po tom týdnu už tak nabitý, že mi stačí jen pár hodin spánku a cítím se naprosto odpočinutý…
11
Na zahradě si pak povídám s panem majitelem o svých a jeho zkušenostech s pobytem ve tmě. Panuje báječná shoda a harmonie. Kéž by to tak bylo i se všemi ostatními… A když ne, tak ať to jen pozoruji. Loučím se. Sbohem pyramido. Nebo nashledanou?
12
Zpátky do džungle Jsem zvědavý, jak se to vnitřní nastartování, projití temných stránek, bloků, meditačních zážitků a zároveň zpomalení životního tempa na mě projeví. Až se zase dostanu do kontaktu s jinými lidmi, budu sedět v kolektivu plném stresu a elektromagnetického smogu. Přetrvá? Jak dlouho? Uvidíme. Život nemá smysl tlačit, nebo znásilňovat. Přinese, co přinést má. Na spoustu věcí nedosáhnu a je lepší je odevzdat. Ale nebýt odevzdaný. Zůstat bdělý je základ… Sepisuji tyto řádky asi do tří do rána, vstávám před osmou. Jsem odpočatý a svěží. Ještě to funguje…
Závěr Přemýšlím, proč jsem to vlastně všechno sepsal. Určitě pro sebe. Ale možná by stálo za to dát to pár lidem přečíst. Mohlo by jim to pomoct, nebo nasměrovat, nebo je přivést na myšlenku, kterou již dlouho hledají. V testu jedné chytré knihy pro manažery, který jsme v práci dostali za úkol sami pro sebe vypracovat, mi vyšlo, že jsem extrovertní introvert. Prý je v populaci takových lidí cca jedno procento a největší škoda světa je, že tahle skupina příliš neventiluje myšlenky, které se v nich skrývají. Tak to měním, a alespoň omezeně ventiluji. Podotýkám, že vše, co jsem zde napsal, je stav, ve kterém se teď nacházím a jak život vnímám. Je možné, že za nějaký čas budu vše vnímat mírně odlišně, nebo úplně jinak. Ale to je evoluce. Teď jsem přesvědčen, že druhá varianta (úplně jinak), nenastane. Všem, kteří s částmi nebo celým obsahem zde uvedeným nesouhlasí, doporučuji, aby se pochválili. Měli totiž přes svůj nesouhlas nebo pochyby vůli dočíst až sem. A vůle je moc důležitá. Nakonec se to projevilo i ve tmě. Za ty, které má slova obohatila, něco jim přinesla, nebo je alespoň inspirovala nebo pobavila, pochválím sám sebe. Protože jsem se rozhodl vše sepsat. A pro ty „nejchytřejší“, pochybovače, ortodoxní ignoranty a věčné oponenty (třeba terapie tmou) pár odpovědí… Ano, není to nejjednodušší řešení. Ano, není to „procházkové“ řešení. Ano, je to řešení. Děkuji. …
pli, 15.7.2013 13
