2/12
ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESK ČESKÝ ROZHLAS 3 — VLTAVA
4/11 2/12 2/12 Od 1. 6. 24. 12. Osudy Federico Fellini: Lavička v parku 9. 6. 12. Den otevřených31. dveří Rakousko-uherský České filharmonie silvestr 6. 7. – 12. 2. Beethoven v 11. Teplicích Víkend s Rudolfem 22. 8. Firkušným Den s Debussym 2012 rok 10Severský let Čajovny
ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESK ČESKÝ ROZHLAS 3 — VLTAVA
STRANA
02 KONCERTY PRO EVROPU A Z EVROPY
05
06
PER OLOV ENQUIST: JINÝ ŽIVOT
BERLÍNSKÝ PŘÍBĚH STRÝČKA ÁDY
10 14
15
16
JULIA MLČÍ
MALAQUAIS A DIVNÁ VĚC
CLAUDE DEBUSSY
JOSEF SUK
18
19
OSUDY JUBILANTŮ
KAREL MAY
25
26
JOSEPH ROTH: LEVIATAN
FRÁŇA ŠRÁMEK
snad jste si již všimli nového vltavského vynálezu zvaného Reflektor. Je to e-mailová adresa refl
[email protected], kam můžete napsat bezprostřední dojem z právě vysílaného pořadu. Vaše reflexe se objeví na monitoru hlasateli či redaktorovi, který je právě u mikrofonu, a ten ji může „poslat dál“. Váš postřeh může přečíst do vysílání, okomentovat, použít při pozvánce na další díl pořadu, probrat s hostem. Chceme oslabit známý rozhlasový handicap: poslech Vám připraví zážitek, který nemůžete s nikým sdílet. Přitom tentýž koncert nebo hru spolu s Vámi vnímají tisíce posluchačů! Neváhejte tedy psát, ale vždy během pořadu nebo hned po něm. Na obecnější připomínky funguje i nadále adresa
[email protected], webové diskuse nebo Facebook. A že bude o čem psát! Den secese, Debussyho den, desetiletí pořadu Čajovna… Věřím, že vltavský Reflektor pěkně nažhavíte.
IVAN VYSKOČIL
SERGIU CELIBIDACHE
SCHREINER A GREGOROVÁ
DEN ČESKÉ FILHARMONIE
VÁŽENÍ POSLUCHAČI,
12
11
17
08
— LUKÁŠ HURNÍK —
21
20
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
DNY NOVÉ OPERY V OSTRAVĚ
PLÁŇ TORTILLA
27
PROGRAM STANICE ČRO 3 – VLTAVA KLUB VLTAVA
. . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
PARTNEŘI KLUBU VLTAVA
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
38 39 46 47
29
28 HVOROSTOVSKY V KRUMLOVĚ
VLADIVOJNA LA CHIA
strana strana strana strana
24
BEETHOVEN
MINUTOVÉ HRY
31 30
PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY
1
DEN SECESE
VIZITKA
36 GUSTAV KLIMT
34 ROZHOVOR S JANEM BURIANEM
LÉTO S HUDBOU
STRANA
2
KONCERTY PRO FOTO — BEN EALOVEGA/DECCA
B
Brittenovo Válečné rekviem v katedrále v Coventry, Claudio Abbado na festivalu v Lucernu a Riccardo Muti v Salcburku, Daniel Barenboim při zahajovacím koncertě olympijských her, Šostakovičova Leningradská symfonie na londýnském festivalu Proms - to jsou jen některé z desítek položek, které se k posluchačům Vltavy dostanou letos na konci jara a v létě z koncertů po celém kontinentu díky našemu členství v Evropské vysílací unii (EBU). Český rozhlas ovšem také naopak dodává do nabídky mezinárodní hudební výměny každoročně kolem stovky koncertů klasické hudby konaných u nás. V posledním období tak objemem hudby dosáhl na druhé místo po britském rozhlase BBC. Programy chystaných tuzemských hudebních přehlídek nás inspirovaly i letos, a tak je v plánu poskytnout zahraničním posluchačům – a společně s tím samozřejmě v přímých přenosech i posluchačům českým – v rámci rozvrhu Letních festivalů Euroradia vybrané události reprezentující tuzemský hudební život a zdejší interpretační umění. Koncerty se v takovém případě vysílají na Vltavě a do sítě EBU v přímém přenosu a je už na partnerských zahraničních organizacích, zda se připojí, nebo jestli si nahrávku zaznamenají k pozdějšímu
Daniel Barenboim a West Eastern Divan Orchestra
LÉTO S HUDBOU
STRANA
3
AZ odvysílání. Sami děláme ostatně obojí, podle situace, plánů a možností. Jako první patří do výčtu červnový koncert mezzosopranistky Dagmar Peckové, dirigenta Libora Peška a Českého národního symfonického orchestru na pražském festivalu Prague Proms, koncert s písněmi Gustava Mahlera a Maurice Ravela a Beethovenovou Osudovou. Druhou polovinu programu tvoří ta nejznámější z nejznámějších symfonií, která však zdaleka není na programu koncertů tak často, jak by se mohlo zdát. A první část dá prostor umění pěvkyně, která sice dokáže být v novinových rozhovorech i pěkně hubatá, ale současně umí dát teskným textům i tónům Mahlerových písní nádhernou vážnost, opravdovost a hloubku. Na počátku července zprostředkují rozhlasové mikrofony závěrečný koncert mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. O přítomnosti rozhlasu budou v tomto případě vědět všichni diváci v auditoriu na nádvoří renesančního zámku, protože bude moderátorka přenosu Jitka Novotná hovořit současně i k nim. Ten večer půjde záměrně o velmi různorodý a značně populární program – spektrum hudby, kterou bude hrát Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Liborem Peškem, sahá
od Pachelbelova Kánonu po Bernsteinovu předehru k opeře-muzikálu Candide, od Chabrierovy Espani po Griegovu Solvejžinu píseň, od Dvořákovy Humoresky po Slavnostní předehru 1812 Petra Iljiče Čajkovského. A právě do ní jsou k závěrečným podpůrným salvám bezprecedentně angažováni „praví“ dělostřelci, přesně tak, jak to opulentní partitura vyžaduje a jak se to v koncertních síních hrát nikdy nemůže. V červenci by Český rozhlas měl nabídnout svým posluchačům i zahraničním partnerům koncert žesťů amsterdamského orchestru Concertgebouw v kostele v Kynšperku nad Ohří v rámci česko-německého přeshraničního festivalu Mitte Europa/Uprostřed Evropy nebo recitál mladého českého basbarytonisty Adama Plachetky zařazený do programu hudebního festivalu ve Znojmě. Plachetka je podle všeho skutečnou vycházející hvězdou – šestadvacetiletý český pěvec, od roku 2010 člen vídeňského operního souboru, je v mezinárodním měřítku nyní už víc než jen pouhý příslib. Zpíval jako Masetto v Mozartově Donu Giovannim v londýnské Královské opeře Covent Garden, loni v září nicméně na záskok s velkým ohlasem exceloval ve Vídeňské státní opeře dokonce v titulní roli. Vedle menších
úloh se ve Vídni nakonec dostane i ke dvěma dalším zásadním mozartovským postavám svého hlasového oboru – ke Guglielmovi a Figarovi. V květnu se podílel na Pražském jaru na koncertním provedení Beethovenovy opery Fidelio, současně jedná po světě o dalších pohostinských smlouvách pro Dona Giovanniho. Ve Znojmě ovšem bude zpívat Händela. A co nabídne Vltava v létě svým posluchačům naopak z evropského hudebního dění? Například hned počátkem června čerstvý záznam provedení Brittenova monumentálního pacifistického Válečného rekviem, díla, které zaznělo poprvé přesně před padesáti lety pod skladatelovou taktovkou při otevření anglikánské katedrály v Coventry, nově postavené na místě gotického chrámu rozbombardovaného za druhé světové války Němci. Stejně jako v roce 1962 i letos uvedl na tomto místě hluboké a očistně končící dílo Symfonický orchestr města Birminghamu. A válečnou dobu zpřítomní ve dnech, kdy si sami budeme připomínat výročí vyvraždění a vypálení Lidic, také druhý závažný koncert z nabídky BBC, a sice záznam provedení oratoria Dítě naší doby (A Child of Our Time) již nežijícího soudobého britského autora Michaela Tippetta, jak zaznělo v březnu v londýnské
STRANA
FOTO — ARCHIV
LÉTO S HUDBOU
Katedrála v Coventry
síni Barbican v abonmá Symfonického orchestru BBC. Mezi koncerty, jichž jsou v EBU nabízeny desítky, jsme objevili záznam britského vystoupení Haasova kvarteta s Janáčkovým Smyčcovým kvartetem č. 2 a Smetanovým kvartetem Z mého života, nebo komorní sestavu tvořenou houslisty Pamelou Franckovou a Joshuou Bellem, violoncellistou Stevenem Isserlisem a dalšími instrumentalisty, mající na festivalu ve švýcarském Verbier výhradně českou hudbu – Dvořákův Klavírní kvintet a Klavírní kvartet, violoncellovou sonátu od Martinů a houslovou od Janáčka. Zaujalo nás pochopitelně i několik programů letního londýnského festivalu BBC Proms, a to zejména ty, které bude řídit šéfdirigent symfoniků BBC Jiří Bělohlávek – k nim patří večer s Dvořákovou Sedmou a Prokofjevovým 1. houslovým koncertem s Vadimem Gluzmanem i večer s monumentálními Písněmi z Gurre, raným dílem Arnolda Schönberga. Jiří Bělohlávek, který bude od podzimu šéfdirigentem České filharmonie, se mimochodem rozloučí s londýnskou šéfovskou funkcí na závěrečném
koncertě festivalu, proslulém a kultovním večeru Last Night of the Proms. Bude to v sobotu 8. září, na programu je řada skladeb včetně děl od Josefa Suka a Antonína Dvořáka, mezi sólisty mají být houslistka Nicola Benedetti a tenorista Joseph Calleja… a už nyní lze slíbit, pokud se do cesty nepostaví vyšší moc, že bychom rádi i tento koncert zprostředkovali v přímém přenosu. Několik letních koncertů bude ve vysílání patřit do volného programu Severského roku na Vltavě. Měl by se k nim zařadit záznam z Koncertního domu Dánského rozhlasu v Kodani, během něhož zazní Šostakovičův 2. houslový koncert a Brahmsova 1. symfonie, měly by to být ty, v nichž Dánský národní komorní orchestr s Adámem Fischerem hraje Mozartovy a Beethovenovy symfonie, a měl by to být třeba i jeden z koncertů Symfonického orchestru Švédského rozhlasu s dirigentkou Susannou Mälkki. Sem patří i Brucknerova Pátá a Koncert pro bicí nástroje Áskella Mássona v záznamu programu Filharmonie města Turku a dirigenta Petri Sakariho. Na festival BBC Proms se budeme vracet opakovaně, ostatně není divu, tvoří ho na sedmdesát koncertů
4
– a to by bylo, aby se tam neobjevilo něco, čemu při vybírání neodoláme! Tentokrát třeba koncert BBC Symphony s dánským dirigentem Thomasem Dausgaardem, kde je Šostakovičův Violoncellový koncert a Čajkovského Symfonie č. 6, nebo s estonským dirigentem Neemem Järvim, který uvede Poctu Sibeliovi od Erkkiho-Svena Tüüra a od Einara Englunda, Sibeliovu Druhou symfonii a s tím i Koncert pro housle od Balyse Dvarionase. Na BBC Proms zazní pod taktovkou Andrise Nelsonse v podání City of Birmingham Symphony Orchestra i Šostakovičova Symfonie č. 7 Leningradská, od jejíž premiéry uplyne v létě 70 let. Vystoupí tam Berlínští filharmonikové se Simonem Rattlem a Sibeliovou a Debussyho hudbou. A na Proms se uskuteční 27. července i zahajovací koncert olympijských her s Beethovenovou Devátou symfonií. Hrát bude West Eastern Divan Orchestra, „dítko“ dirigenta Daniela Barenboima, bezprecedentně společně tvořené izraelskými a palestinskými mladými hudebníky. Vedle toho je ve vltavských plánech dostat se prostřednictvím EBU 8. srpna na zahajovací koncert Lucernského festivalu, kde má Claudio Abbado řídit Mahlerovu Osmou symfonii, nebo na Salcburský festival, kde Vídeňští filharmonikové s Riccardem Mutim zahrají 15. srpna mimo jiné Berliozovou Slavnostní mši. Spolupráce v rámci Evropské vysílací unie (EBU) – účast v programových cyklech a přispívání do systému mezinárodní výměny hudebních pořadů - je jednou ze skutečně významných mezinárodních programových aktivit Českého rozhlasu. Je jí naplňován princip mezinárodní výměny kulturních hodnot, je reflexí aktuálního dění v naší hudební kultuře a současně mimořádně účinnou formou její propagace. Programové nabídky jsou připravovány na základě spolupráce s předními hudebními institucemi, experty a interprety, což současně propaguje aktivity Českého rozhlasu v tuzemských odborných kruzích. Pro zajímavost je v té souvislosti možné zmínit, že Český rozhlas nabídl například v roce 2010 do sítě EBU celkem 238 hudebních pořadů všech žánrů. Klasická hudba z toho tvořila polovinu. Petr Veber
OSUDY
STRANA
5
PER OLOV ENQUIST: JINÝ ŽIVOT FOTO — ZBYNĚK ČERNÍK
B
Byl podzim roku 1989 a na švédském velvyslanectví v Praze se konal seminář zakázaných a polozakázaných českých spisovatelů, jejich švédských (nezakázaných) kolegů, českých skandinavistů a švédských bohemistů. Do toho přišel 17. listopad, v jehož důsledku se pochopitelně leccos změnilo, v neposlední řadě program semináře. Domácí i zahraniční účastníci měli například v Divadle E. F. Buriana společně shlédnout představení hry Augusta Strindberga, jelikož však všechna divadla stávkovala, představení odpadlo a místo něj se konala diskuse o stávající politické situaci. Jeden ze švédských hostů, prozaik a dramatik Per Olov Enquist, měl ovšem kvůli poněkud skelnému pohledu a nestabilní chůzi problém s uvaděčem, který se v napjatém ovzduší obával nějakého incidentu. Rezolutně proto prohlásil, že „ten pán“ nesmí dovnitř, a nechal se obměkčit, teprve když jsem ho (lživě) ubezpečil, že dotyčný pán není opilý, ale jen indisponovaný a navíc je to velmi významný spisovatel. Načež jsem spisovatele pro jistotu zavedl na prázdný balkon, kde na něj nebylo příliš vidět. Nebylo a navíc se hned přelomil přes sedadlo (měří 197 cm) a usnul, čímž se mi ulevilo. Ale ne na dlouho. Po chvíli se totiž částečně probral, a jakmile zjistil, co se děje
na jevišti a v hledišti pod ním, začal se hlásit o slovo. Několikrát jsem mu zvednutou ruku úspěšně stáhl, jednou jsem však nebyl dost rychlý, takže si ho moderátor všiml a nechal ho promluvit. (Jeho řeč byla, jak jistě chápete, poněkud nesouvislá, a bylo tedy na mně, abych při překladu doplnil to, co v ní chybělo.) Když pak domluvil a vyjasnilo se, o koho vlastně jde, začalo celé divadlo tleskat a během několika málo minut se dostavila ředitelka s velkou kyticí, kterou se pokusila předat vzácnému hostu. Ten ale mezitím upadl zpět do téměř
nevědomého stavu a své okolí včetně paní ředitelky přestal vnímat. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že Enquist tehdy neměl jenom příležitostnou špičku, jak se to Švédům v Praze občas stává, ale balancoval na hranici života a smrti. Měl za sebou (neúspěšný) pobyt v protialkoholické léčebně, další ho čekaly a vše nasvědčovalo tomu, že nadějný literát je definitivně na dně a už nikdy nic nenapíše. Pak však nastal obrat… Na to – na svůj dlouhý, navzdory řadě dílčích porážek nakonec přece jen vítězný zápas s alkoholem i na svůj zvláštní, lihovým oparem zahalený pobyt v sametově revoluční Praze – vzpomíná Enquist v memoárech Jiný život, které ve Švédsku hned po svém prvním vydání roku 2008 vzbudily mimořádnou pozornost a staly se skutečným bestsellerem (vyšly zde ve více než dvousettisícovém nákladu). Zdaleka ovšem nejen na to. Beletrizující metodou (píše o sobě ve třetí osobě, což mu umožňuje, aby se sám na sebe díval se zdravým odstupem a občasnou sebeironií) podrobně mapuje celý svůj život – od dětství, které strávil v silně náboženském prostředí severošvédského venkova, přes studia v univerzitním městě Uppsale až po dlouhodobé pobyty v zahraničí: v Berlíně, Los Angeles, Paříži a Kodani. To vše na pozadí významných
historických a politických událostí, jejichž byl očitým svědkem (protirasistický „pochod svobody“ na jihu Spojených států v polovině šedesátých let, revoluční vření v Západní Evropě roku 1968 a následné teroristické aktivity Frakce Rudé armády v Německu, vražda izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972 aj.). K nejzajímavějším částem knihy patří pasáže, ve kterých autor popisuje svá setkání a spolupráci s různými osobnostmi kulturního a politického života jako Ingmar Bergman, Max von Sydow, Bibi Anderssonová, Peter Weiss či Olof Palme. Jeden z vrcholů představuje také líčení jeho osobních tragikomických zkušenosti se zkomercionalizovaným divadelním světem newyorské Broadwaye. Jiný život v sobě spojuje faktografickou bohatost autobiografie a vypravěčskou sofistikovanost románu. Výsledkem je inteligentní, poučná, poutavá a nezřídka i zábavná a vtipná četba. Zbyněk Černík
Český rozhlas 3 – Vltava: Osudy, 11.–22. června 2012 premiéra 11.30–12.00 hod.
DOKUMENT
STRANA
6
BERLÍNSKÝ PŘÍBĚH STRÝČKA
Všude kolem nás se skrývají rodinné historie, které při bližším zkoumání vypadají jako ideální materiál pro nějaký ten bestseller. Takové příběhy se před námi zpravidla otevřou jako japonský vějíř, nečekaně a nasvíceně. Obvykle při rodinných sešlostech, ve stavech únavy, vyčerpání, rezignace a popíjení. Ideální kulisy? Pohřeb, zabíjačka, svatba, setkání po letech, smíření. Jenže co potom s ním? Co s takovým malým, protivným bestsellerem? Copak je na odkrývání tajemství nejpodstatnější příběh samotný? Ne. Vždy jde o pozadí vyprávění, o detaily a lehké záklony těla toho, kdo právě promlouvá. O nepřekonatelnou chuť odejít, obejmout
V
či štípnout. Jde o zámlky, mouchy na bílém ubruse, o kašel a zrychlený dech. O všechno to, co teprve dramatu vdechne život. Neboť dramata, dramata se v různých variacích opakují stále dokola a jsou si rámcově k uzoufání podobná. Tak tedy, tak tedy jinak. Začít zrychleným dechem a mouchou v mucholapce. Zhruba tohle se mi honilo hlavou, když jsem se v Berlíně rozhodla najít svého utajeného strýce Wernera. Válečného levobočka milovaného prastrýce Ády. To bylo totiž tak. Loni byla v Berlíně krutá zima – co to povídám. Nebyla ani tak zima, jako spíše lezavo. Typický předvánoční čas. A tehdy mě bratranec Pavel, syn strýčka Ády, poprosil, zda bych zde, v Berlíně, mohla najít jeho nevlastního bratra Wernera. „Pět let jsme se neviděli, netuším, co s ním je, úplně se odmlčel,“ napsal mi Pavel a poslal na Wernera adresu.
DOKUMENT
DOPIS A CESTA Věděla jsem, že šedesátník Werner pracoval na letišti, věděla jsem, že se na scéně objevil v den, kdy se Pavlův o rok starší brácha Aleš zabil v Německu na dálnici. To bylo roku 1990. Věděla jsem, že se narodil Ádově berlínské milence Elfi W. roku 1945... Věděla jsem dost a současně málo na to, abych se rozhodla podniknout tu dobrodružnou výpravu do Berlínské čtvrti Spandau. A to byla geneze radiodokumentu „I já jsem Tvůj syn, Adolfe.“ „Milý Pavle“, odepsala jsem ještě ten den: „ale jak to bylo vlastně se strýcem Ádou? Proč byl za války v Berlíně? A víš vůbec, že to byl můj milovaný strýček?“ Pavel mi – a nemusela jsem ani popíjet na rodinné sešlosti – napsal na druhý den dopis. Dopis tak přesný, věcný a stručný, že ho zde odcituji: „Milá D., Otec se za války nechal totálně nasadit do Berlína, kde pracoval v jakési projekční kanceláři (co by strojní projektant), během pobytu se seznámil a sblížil s Němkou jménem Elfi. Když se pak přiblížil konec války, využil chaosu a zdrhnul z Berlína do Prahy. Brzy za ním přijela již silně těhotná Elfi se svojí maminkou a také se svatební výbavou (několik kufrů plných především bílého prádla). Otec se s nimi naboural do vinohradského bytu opuštěného po Němcích a tam je do konce války skrýval. Našlo je tam ale české komando vykonávající živelný odsun Němců. Otec u toho nebyl, našel byt prázdný a pak lítal po Praze a hledal Elfi všude tam, kde byli vyhánění Němci shromažďováni. Našel ji nakonec v nějakém sklepě, odvedl ji a Elfi za několik dní porodila ve Smíchovských ženských domovech, které tehdy sloužily jako nemocnice, chlapce, jenž dostal jméno Boleslav, později Werner. Elfi i se synem krátce nato
STRANA
odjela do Berlína, a otec byl po vášnivých rodinných debatách zdržen v Praze. Tuším, že pak byli (otec a Elfi) v jistém korespondenčním kontaktu, ten však ustal s únorem 1948, to si otec založil novou rodinu. Spojení se obnovilo až v prosinci 1989. Elfi si zjistila na informacích telefonní číslo na mého otce a zavolala. Během následujících měsíců si vyměnili pár dopisů a domluvili se, že v červnu 1990 Elfi přiletí i se synem na návštěvu do Prahy. Tenhle příběh mi otec poprvé vyprávěl koncem května roku devadesát, když jsem mu přišel oznámit, že můj bratr a jeho syn Aleš tragicky zahynul v Německu na závěr oslav svých narozenin 25. 5. Návštěva se v červnu uskutečnila (po ní následovaly další a též mé návštěvy Wernera v Berlíně) a tehdy otec snesl z temných koutů půdy kufry a předal Elfi netknutou výbavu. Byla tím dojata, ale ty věci už ji nezajímaly, patřily minulosti.“
K ČERTU! KTERÝ ANDĚL TĚ SEM POSÍLÁ Co všechno patří minulosti? Měla jsem před sebou Wernerovu adresu: Osninweg 3. Týden jsem odolávala a terpve po týdnu se rozhoupala. Hledala jsem Wernerovo telefonní číslo ve zlatých stránkách, na googlu, později odpoledne na úřadě. Jenže žádný muž takového jména na této adrese nebydlel. Jen poblíž nějaký doktor-internista, pekař a malíř pokojů. Tak jsem se vypravila za Wernerem naslepo. V ruce adresu a nahrávací přístroj. Cestou jsem v S-Bahnu potkala albánskou rodinu s pěti dětmi. Chlapci chtěli víc lentilek, bouchali do sedaček a křičeli hrozivě znějící slovo „karrados, karrados!“. Krátce na to vysvitlo ostré studené slunce, ale zima lezla za nehty. U stanice Olympiastation, kde Lenni
Riefenstahlová natočila roku 1938 nemocný film o vítězství sportovního ducha, nastoupila do už prázdného vagonu bláznivá holka s parukou na hlavě. Telefonovala do sušenek, pak sušenky vztekle drobila po zemi a tiše naříkala. Napadlo mě, že se jí zeptám, zda neví, kde bydlí Werner. Jenže jsem se bála. A tak jsem se zeptala aspoň v duchu. A ona mi v duchu odpověděla: „Co patří minulosti, nech být, nech být, rozumíš?“. Měla pravdu. Jenže já už byla na cestě. Po hodině bloudění S-Bahnem a čtvrtí Spandau jsem stanula před ošklivým panelákem– Osninweg 3. Jméno Werner R. na zvonku chybělo. To se dalo čekat. Zeptala jsem se pošťáka na kole. Pošťák se na mě podíval a pomyslel si: zas nějaká Ruska, co tady nervózně postává a vyhlíží nějakého chlapa, číháš tady, pomatená? Četla jsem mu to z očí, z neznatelného pohybu sevřených rtů. Pak mávnul lhostejně rukou a zmizel i s kolem z cesty. Mrzlo. Panelák, kde měl bydlet Werner, byl vážně ošumtělý. Tady, tady že bydlí můj jediný berlínský příbuzný, levoboček mého mrtvého strýčka, malíře, estéta každým coulem? Z domu vyšel nenápadný pán s basou piv, i toho jsem se zeptala a on mi řekl, nevím, ale máma ví všechno a poslal mě za ní nahoru. Ta máma opravdu věděla všechno a poslala mě přes les na jinou adresu, na které přes pět let Werner se ženou bydlí... Cestou v lese jsem potkala kozy. Ptala se i jich: kozičky, kde bydlí Werner? Kozy mečely, hlavně ty malé, asi jim byla zima. Cesta pokračovala až k docela útulnému sídlišti. A tam jsem objevila jejich dům. Werner a Marie R. Otevřela Marie. Údiv. Měli velkou radost, byli zaskočeni, ale srdeční. Marie říkala, že před třemi dny se jí o Ádovi poprvé v životě zdálo. Jen tak.
7
Popisovala sen a Werner seděl v županu u stolu, silnější a plešatější než v mých představách. Staré moučné mimino. Z jedné stěny nás z autoportrétu pozoroval jeho mrtvý otec, strýček Áda, myslím, že se usmíval. Werner byl dojatý, vykřikl: „K čertu, který anděl tě sem posílá“ a zase se odmlčel. Marie chtěla vědět, proč se česká rodina neozývá – prý napsali Ádově vdově Zuzaně spoustu dopisů. Ach tak, my nenapsali novou adresu, odpověděla si. Werner mi pak ukazoval své kresby, takové inženýrské, četl mi své aforismy, pokud mohu soudit, takové konvenční. Všechno, až na ten župan, působilo nějak příliš spořádaně; snově a obyčejně zároveň. V koupelně ani smítko prachu, kartáčky elektrické.
ALE TOHLE BUDE O NĚČEM JINÉM PŘECE Je tohle, co se v dokumentu „I já jsem Tvůj syn, Adolfe“ objeví? Myslím, že ne. Vím, že ne, vždyť jsem autorkou. Proto to taky bezelstně a potměšile sepisuji. To, co uslyšíte, bude příběh strýčka Ády. Jeho znovuzrození v paměti paní Čížkové, stařičké vdovy tety Zuzany, Ádových příbuzných. Příběh muže mnoha tváří, vzteklého, milovaného strýčka Ády, co jednou v Telči potkal slona a zapomněl čtyřicet pět let na svého syna. Kdyby se mě snad někdo zeptal, co tím vším sleduji, jaký je dramaturgický smysl toho všeho, odpověděla bych, že je to příběh o tom, jak je život složitý. Pak bych se ovšem musela tiše a stydlivě smát do dlaní nad trapnou obyčejností tohoto sdělení. Ale ano, ovšem... Život, ten skutečně žitý, vášnivý život, bývá složitý. Nebo ne? Myslím si neskromně, že právě o tom je tento dokument. Dora Kaprálová
DOKUMENT
STRANA
KULATÉ ST LKY P ANEB SETKÁVÁNÍ S IVANEM VYSKOČILEM & SPOL.
Pořad „Setkání u kulatého stolku“ vznikl na stanirvní polovině 90. let, ci Praha Českého rozhlasu v první v době, kdy „novou tvář“ hledal nejen Český rozačít dělat věhlas a jeho stanice. Kreativita a snaha začít ci „jinak“ patřila k 90. létům zcela neodmyslitelně a tak, když jsem se shodou okolností ocitl v rozhlase, který mě v té době začal přitahovat víc než divadelní dramaturgie, dostal jsem od tehdejšího šéfa redakce zábavy Dušana Všelichy nabídku vymyslet si pořad podle svého přání. Tak se zrodily „Kulaté stolky“ s Ivanem Vyskočilem a jeho přáteli, které se pak s menšími proměnami stopáže i vysílacího času vysílaly téměř deset let. Bylo jich natočeno přes 70, ale některé se bohužel nedochovaly.
8
Proč právě „kulatý stolek“? Byli jsme na počátku nové éry a „kulatý stůl“ – v intencích Artušových ku Rytířů kulatého stolu, kde nikdo nemá větší práva než ostatní – mi připadal nejen jako symbol, ale i jako obraz a praktický nástroj demokracie. (Mimochodem jsem si všiml, že v současné době nejsou kulaté stoly v módě. Všichni jako by chtěli mít víc pravdu než ten druhý, a tak jsme spíš svědky konfrontačních střetů face to face.) Když jsem Ivana Vyskočila s myšlenkou udělat pro rozhlas takový docela malý kulatý stolek oslovil, pan profesor nejen že přijal, ale pomohl mi i sestavit a postupně vytříbit jakési pevné jádro spolustolovníků obdobné „krevní skupiny“. Ojedinělý
DOKUMENT
poetický, absurdní a až filosofický humor Ivana Vyskočila se mi v té době jevil jako neprávem odstrčený na kulturní periferii, což byl samozřejmě logický důsledek totalitních poměrů. A návrat do centra dění nebyl evidentní, zvlášť když Ivan Vyskočil v té době věnoval většinu své energie rodící se Katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Myslím, že mu docela vyhovovala představa, že půjde o jakousi řízenou improvizaci, která může být i určitým myšlenkovým ventilem. A právě díky jeho smyslu pro improvizaci, jeho pohotovosti, otevřenosti a schopnosti stmelit lidi se brzy podařilo vyprofilovat pořad, který se pak řadu let ve svém principu neměnil, a přitom byl pokaždé nový a dobrodružný v oné radosti z přemýšlení, vymýšlení, vyprávění, duševní ekvilibristiky a smíchu. Setkání u kulatého stolku byl měsíčník. V první fázi se jednalo o pořad čtyřicetiminutový, později se z něj stala „hodinovka“. A právě z těch hodinovek, vzniklých na sklonku minulého tisíciletí, jsme jich vybrali devět pro letošní vltavské léto. Ivan Vyskočil byl tedy duší pořadu a s ním se u pomyslného kulatého stolku (ve studiu byl ve skutečnosti stolek čtverhranný) pravidelně scházeli: skladatel Jan Klusák, scenárista Jiří Just, spisovatel a muzikant Přemysl Rut a jako jediná žena, scenáristka a výtvarnice Ester Krumbachová. V téhle sestavě jsme točili první pořady, které ještě měly kratší stopáž. Když jsme pak přešli na hodinovky, bylo to už bez Ester Krumbachové, která bohužel zemřela na začátku roku 1996. Proto bude její hlas v letošním vltavském výběru chybět. Ale její přínos pro vznik a tradici Kulatých stolků je naprosto nezastupitelný. Její temperament, sardonický humor a svéráznost myšlení zásadním způsobem obohacovaly náš mužský svět. A její odchod byl na pováženou i pro budoucnost našeho pořadu. Zpočátku jsme si nedovedli představit, že bychom bez ní pokračovali. A tak jsme se jednoho dne sešli a natočili Kulatý stolek věnovaný Ester. A stala se neuvěřitelná věc. Ten pásek, na kterém byl záznam našeho povídání, jako by se vypařil. Dal jsem ho do skříně a on tam dva nebo tři dny poté prostě nebyl. Zmizel beze stopy. Nikdy před tím ani potom jsem nic podobného nezažil. Byl jsem z toho pochopitelně zoufalý, ale nikdo z besedníků mi to nikdy nevyčetl a já jsem si
STRANA
uvědomil, že ten pořad měl nejspíš zůstat mezi námi a Ester. A protože to nebyla jediná podivná událost v souvislosti s Esteřiným úmrtím, nabyl jsem přesvědčení, že pokračovala v čarování i po smrti. Jak vlastně pořad vznikal? Většinou jsme se sešli zhruba půl hodiny před natáčením, abychom si mohli dát kávičku, někdy jsme si nachystali i lahvinku vína, vítali se, povídali si o počasí, co kde nového, jak se daří a co choroby a tak podobně. Jako by vůbec o nic nešlo. A při tomhle zcela nezávazném rozmlouvání – a rozmlouvání se – vznikala atmosféra, rodilo se „ladění“ toho kterého pořadu, jeho tónina, která se přenesla do intimity studia, kde se pak vždycky jaksi „zničehonic“ a s lehkostí, jakou inspiruje osobnost Ivana Vyskočila, vylouplo téma toho kterého pořadu. A ve chvíli, kdy někdo z nás téma zřetelně zformuloval, řekl jsem „Stop! Natáčíme!“ A vzápětí se nad pomyslným kulatým stolkem začala vznášet oblaka myšlenek, nápadů, reflexí, vzpomínek, úvah, příběhů, díky nimž se téma postupně upřesňovalo, obohacovalo, rozvíjelo a postupně dozrávalo. Byla to hotová fontána abstraktních představ, poskytující zcela konkrétní pocit uspokojení. Téma pořadu jsme na návrh Ivana Vyskočila zásadně vymýšleli až na místě, nikdy jsme si ho nezadávali dopředu, což samozřejmě byla také „vyskočilovská škola“ důvěry v kreativitu. A ono skutečně vždy přišlo. Někdy si je někdo přinesl s sebou už trochu nakousnuté, ale ne vždy se takový návrh setkal s porozuměním. Prostě v tu chvíli nerezonoval. Ale jindy se i takové téma ujalo. Pamatuji si, jak jednou přišel Ivan Vyskočil rozčílený, že mu někdo v metru zablokoval možnost stoupat po schodech eskalátoru. A on byl odjakživa zastáncem chození po eskalátoru v zájmu urychlení provozu. Měli jsme pro jeho spravedlivé rozhořčení pochopení a tak se zrodil kulatý stolek na téma „eskalátory“. Samozřejmě nešlo o pravidla pohybu po pohyblivých schodech, ale o metaforický obraz lidských vztahů, zvláště pak o stoupání a klesání (a předbíhání). Jindy se téma takříkajíc vnutilo samo, například „1. září“, když jsme se sešli na konci prázdnin. To datum v životě každého z nás aspoň někdy hrálo významnou roli, takže určitě mělo smysl na to téma „vést řeč,“ jak říkal Ivan Vyskočil.
9
Práce na Kulatých stolcích byla redaktorská radost, ale někdy jsem měl zamotanou nejen hlavu, ale i ruce, protože v té době se ještě točilo na pásy a udělat ze spontánní dvouhodinové debaty pořad ani ne hodinový, navíc ucelený a přehledný, mi většinou zabralo hodně večerů a nocí. Ale čím víc jsem se do práce nořil, tím víc jsem oceňoval ducha tvořivé hry a radosti, ba přímo rozkoše ze společného přemítání, které ze záznamu vyzařovalo. Rozmlouvali jsme po onom dobrém demokratickém způsobu, kde není důležité, kdo má pravdu, ale kdy se pravda vznáší mezi diskutujícími jako montgolfiéra, pod kterou společně „přitápíme“, aby se vznášela – a my s ní. Někdo myšlenku začal, jiný ji nezištně rozvinul a ještě někdo jiný ji dokončil. Byla to čirá radost sdílení, v níž se ego vytrácí, aby bylo nahrazenou tvořivou hrou. A pojem „hra“ byl zcela zásadní. Šlo o stejně vážnou a stejně radostnou hru, jakou prožívají děti. A šlo také o to, vyzvat k podobnému radostnému sdílení rozhlasové posluchače. Tak trochu ve stylu pozapomenutého sousedského „přijďte pobejt“. Tak jako my jsme chodili jednou měsíčně „pobejt“ do večerní, ztichlé budovy na Vinohradech, a tam jsme si „pouštěli pusu na špacír“, až se kolikrát „ucho divilo, co to huba mluví“. V těch chvílích jsem ani nepomyslel na to, že to všechno budu muset sestříhat, vyčistit, vyházet všechny přeřeky a kašlání a koktání a slepé uličky, a někdy také pravé poklady, které se prostě do výsledného celku nevešly. Vzpomínám, jak Ivan Vyskočil na konci natáčení vzdychl a řekl: Chudák Michal. Teď nás bude muset stříhat. Co my jsme to zase všechno semleli! – Ale já vím, že ve skutečnosti mě nelitoval, protože tušil, že mě sice čeká úmorná práce, ale že ji budu dělat rád. A některé myšlenky a slovní obraty mi při tom uvízly v hlavě navždycky. A jiné teď zase poslouchám s údivem. Protože všichni pokaždé posloucháme trochu jinak, z různého úhlu pohledu, takže nám někdy připadá důležité to a jindy zase ono. Pro tohle všechno mě upřímně těší, že se výběr z těchto pořadů, které nám pravidelně přinášely radost, letos objeví v letním vltavském vysílání a že snad něco z té radosti zase dopluje po rozhlasových vlnách k posluchačům. Michal Lázňovský
DEN RUDOLFINA A TÝDEN CONCERTINA
STRANA
DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ ČESKÉ FILHARMONIE Balustráda s 32 sochami světových skladatelů a výtvarníků, dirigentský salonek, ladírny jednotlivých nástrojových skupin, ale také lodní motor sloužící jako náhradní zdroj elektřiny, systém protipovodňových opatření nebo ohromná vrtule, díky které se o přestávce koncertu nahrne do Dvořákovy síně čerstvý vzduch – to je Rudolfinum, jak ho možná neznáte. Navštívit zblízka místa návštěvníkům koncertů nebo výstav běžně nepřístupná můžete díky speciálnímu živému vysílání Českého rozhlasu 3 – stanice Vltava v sobotu 9. června 2012 mezi 11. a 23. hodinou. Rozhlasovými průvodci a reportéry budou Tomáš Černý a Pavel Ryjáček. Dnešní sídlo České filharmonie a Galerie Rudolfinum se rozhodla postavit Česká spořitelna pro potřeby pražského kulturního života v roce 1874, kdy slavila půlstoletí svého trvání. Budova zamýšlená od počátku jako chrám umění vznikla na vltavském nábřeží v místech, kde předtím bývala věznice, továrna na louhy a pila. Ne nadarmo se ulice za Rudolfinem dodnes jmenuje Na Rejdišti. Stavba probíhala v letech 1876–1884 a slavnostní koncert ji otevřel 7. února 1885. Včelu – symbol spořivosti a dlouholeté logo České spořitelny – najdete jako „podpis investora“ na nejnečekanějších místech Rudolfina.
10
TÝDEN S CONCERTINEM PRAGA
Rozhlasový přenos jistě připomene něco z historie budovy, která se nejmenuje – jak si myslí mnozí – podle císaře Rudolfa II. Za první republiky se v Rudolfinu scházeli poslanci československého parlamentu, takže třeba v galerijní dvoraně byla jídelna. V době Protektorátu sídlila v budově Německá filharmonie. Hlavním stanem České filharmonie se novorenesanční výtvor architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze stal až po 2. světové válce. V rozhlasových vstupech v sobotu 9. června bude ale řeč také o současnosti a budoucnosti: rozhodně s generálním ředitelem ČF Davidem Marečkem (a možná i s budoucím šéfdirigentem orchestru Jiřím Bělohlávkem). S návštěvníky Dne otevřených dveří se vydáme na prohlídku budovy, v Prezidentském salonku rozezní svou harfu členka České filharmonie Jana Boušková a dojde i na četná překvapení – zahraje například cimbálová muzika složená z filharmoniků. Návštěvu Rudolfina zakončí pozdně večerní koncert ve Dvořákově síni, kterým se spojí Den otevřených dveří ČF a probíhající pražská Muzejní noc. (pk)
Již po čtyřicáté šesté se počátkem roku sešly v Praze poroty obou kol rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga, aby vyslechly soutěžní snímky a určily laureáty a další oceněné interprety. Letošní ročník byl zaměřen na komorní hru v souborech od dvou do pěti hráčů. Porota mezinárodního kola soutěže ocenila celkem devět souborů. Absolutním vítězem se stalo trio z Bulharska: Rosen Gamev (housle), Penka Petkova (violoncello) a Joana Lambreva (klavír). Z domácích souborů získalo 2. cenu v mezinárodním kole soutěže duo Vilém Petras (violoncello) a Jakub Škampa (klavír) a trio Julie Svěcená (housle), Libor Suchý (klarinet) a Matyáš Novák (klavír). S mladými interprety se ve dnech od 17. do 23. června budeme každý den setkávat ve vysílání Českého rozhlasu 3 - Vltava. Jejich soutěžní výkony připomeneme v pořadu Půlnoc, ranní Mozaika zase pozve k návštěvě koncertů Jihočeského festivalu Concertino Praga, které se budou konat na zámku v Českém Krumlově, v Bechyni a v Jindřichově Hradci a také v historickém divadle v Třeboni. Záznamy těchto koncertů odvysíláme na přelomu června a července. 17. června vám nabídneme v přímém přenosu galakoncert nejlepších účastní-
ků soutěže z Dvořákovy síně pražského Rudolfina, 22. června se prostřednictvím rozhlasových vln přeneseme do Jindřichova Hradce na závěrečný koncert Jihočeského festivalu Concertino Praga. Oba koncerty začínají v 19 hodin. Tím ale nabídka pořadů o mladých interpretech nekončí. Dopolední Matiné budou věnována soutěžícím, kteří si své vavříny vítězství vydobyli v 90. letech 20. století. Připravila je Stanislava Střelcová, v pořadu také promluví některé osobnosti spojené s touto soutěží. S účastníky soutěže Concertino Praga se budeme moci setkat v odpolední Pauze. V její první polovině nabídneme reportáže z Jihočeského festivalu, které připraví přímo na místě Alena Michálková. Druhá polovina bude věnována především vítězům jednotlivých kategorií na letošním ročníku soutěže. Concertino Praga vstoupí i do prostoru středeční Akademie. Stanislava Střelcová a Eva Ocisková připomenou nedávno zemřelého Vratislava Beránka, rozhlasového redaktora a spoluzakladatele této soutěže. Alena Michálková
ROZHLASOVÁ HRA
STRANA
Norská zimní a česká letní dvě rozhlasové premiéry PER SCHREINER: NAJEDNOU
P
Na lavičku spícího bezdomovce Haralda si jednoho mrazivého zimního dne přisedne špatně oblečený mladý muž. Nemá čepici, pořádné zimní boty, ani bundu, ale zvednout se a jít domů se mu nechce. Harald, který má s přežíváním na ulici svoje zkušenosti, hned pozná, že jeho nezvaný společník se pro život bezdomovce moc nehodí. Proč nejde domů, když má ještě kam? A co ho na lavičku přivedlo? Na to Pål nedokáže dát jednoduchou odpověď, ale protože oba mají čas, začne Haraldovi vyprávět příběh svého života. Tak začíná rozhlasová hra norského dramatika a scenáristy Pera Schreinera Najednou z roku 2004. Její hlavní hrdina Pål rozšířil autorovu početnou galerii lidí, kteří ve vztahu ke každodenní skutečnosti pociťují podivné odcizení. Schreinerovi hrdinové jako by byli do svých momentálních životů kýmsi vrženi a musí je žít takřka proti své vůli. Říci, že Pålovo vyprávění je značně přetržité, naprosto nevystihuje znepokojivou fragmentárnost jeho
vzpomínek. Pålovu příběhu chybí právě ty důležité fáze, které by jednotlivé útržky spojily ve smysluplný celek. V jednu chvíli se na ulici otočí za přitažlivou ženou a vzápětí tlačí parkem kočárek, ve kterém spí jejich dítě. Doma ho žena pošle pro dezert do kuchyně a on se v příští chvíli probudí v posteli s přitažlivou sousedkou Sárou. Nemůžeme se divit Haraldovi, že je s chatrným příběhem nespokojený a ptá se, co se stalo mezitím? Per Schreiner (*1965) je zkušený rozhlasový a filmový scenárista, který za svoje hry nasbíral několik cen. Nejúspěšnější se zatím stala rozhlasová hra Den brysomme mannen (Otravný chlap). V roce 2004 za ni Schreiner získal Ibsenovu cenu pro nejlepší norskou hru roku, film, který podle ní natočil režisér Lien Jens, si odvezl ocenění z festivalu v Cannes. U nás je Schreiner znám jako autor vtipné hry o reinkarnaci Zpátky na Luční vrch (režie Ivan Chrz 2007). Komedii Najednou doporučila a přeložila Karolína Stehlíková, která se současné severské dramatice soustavně věnuje.
Režie se ujal Petr Mančal a do hlavních rolí obsadil herce Luboše Veselého (Pål) a Oldřicha Kaisera (Harald). Premiéru vysíláme v úterý 19. června 2012 v Klubu rozhlasové hry na Českém rozhlase 3 – Vltava.
MAGDALENA FRYDRYCH GREGOROVÁ: SEDM ŽIVOTŮ Loňský projekt Vinohradská dvanáctka uvedl v premiéře řadu původních rozhlasových her od zajímavých českých autorů (David Drábek, Martin Františák, Tomáš Zmeškal, Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha, Lenka Lagronová). Mezi oslovenými byla i dramaturgyně Klicperova divadla v Hradci Králové, autorka několika divadelních a rozhlasových her, Magdalena Frydrych Gregorová. Hladké zapojení do „dvanáctky“ zbrzdily autorčiny mateřské povinnosti, a tak se její hra Sedm životů dostává k posluchačům až letos v červnu. Což snad nevadí, letní počasí se pro premiéru komedie z rozpáleného maloměsta, ve kterém už pár týdnů z nebe nespadla ani kapka, docela hodí. Kolikrát už jste měli pocit, že se čas snad zastavil? Že váš život ustrnul bez pohybu na mrtvém bodě a nikde ani stopy po větru, který by ho rozhýbal a poslal vás správným směrem? V rozhlasové komedii Magdaleny Frydrych Gregorové takový stav bezčasí zažívá všech sedm postav hry, bez rozdílu věku. Ať už je to čtrnáctiletá Helenka bez opravdové kamarádky, šestnáctiletá Johana, která trpí citovou prázdnotou po smrti matky, její starší bratr Ondra, co je věčně na netu, nebo učitelka mateřské školky Uršula obležená od rána do večera klubkem čtyř - až šestiletých dětí. O nic líp si však nevede ani generace rodičů: otec Johany a Ondřeje Evžen po smrti své
11
ženy ztratil chuť k jídlu i do života, doktorka Zdenka si myslí, že lásku si může vysloužit oddanou domácí péčí. A Evženův soused Václav se upnul k teorii Sedmi životů, takže se řešení svých problémů rozhodl odložit takříkajíc do příštího „kola“... Magdalena Frydrych Gregorová (*1982) vystudovala činoherní dramaturgii na pražské DAMU. Ještě během studia začala psát divadelní hry, které profesor Jan Vedral doporučil dramaturgům Českého rozhlasu. Tak vznikly rozhlasové inscenace Panenka z porcelánu (režie Dimitrij Dudík 2005), Hřiště (režie Lukáš Trpišovský 2007), Na věky (režie Aleš Vrzák 2007). Za divadelní hru Dorotka získala v roce 2007 Studentskou cenu Evalda Schorma. V sezoně 2008/2009 přesídlila do Hradce Králové a stala se dramaturgyní Klicperova divadla, pro které napsala hru Vltavínky (režie Viktorie Čermáková 2009). Poslední uvedenou hrou M. Frydrych Gregorové jsou Ulity (režie Ewa Zembok 2011). Momentálně je na mateřské dovolené se synem Eliášem. Rozhlasovou inscenaci Sedmi životů připravuje režisérka Natália Deáková s Igorem Barešem, Václavem Vydrou, Ivanou Wojtylovou, Petrem Lněničkou, Petrou Hřebíčkovou, Pavlínou Štorkovou a Rozitou Erbanovou. Renata Venclová
Premiéru si poslechněte 26. června 2012 v Klubu rozhlasové hry na Českém rozhlase 3 – Vltava.
CD LASER
STRANA
12
CHARISMATICKÝ
SERGIU CELIBIDACHE K 100. VÝROČÍ NAROZENÍ DIRIGENTA Od svých mladých let až do svého stáří vyzařoval silné charisma. Dodnes na něho někteří orchestrální hráči vzpomínají v tom nejlepším světle, ale – jak to ostatně bývá u svérázných a mimořádně osobitých umělců – i s nepříjemnými pocity a výhradami. Česká filharmonie ho poznala už dříve – ještě v éře Karla Ančerla. Sergiu Celibidache s ní vystupoval nejen při festivalových koncertech Pražského jara (v roce 1965 a 1967), ale i v běžných abonomá, v jednom případě dokonce v několika bezprostředně po sobě jdoucích programech. Dle pamětníků jeho hostování sice přineslo oboustranný užitek, avšak celkový výsledek nebyl příliš zdařilý. Autoritativní přístup, který nevychází z osobních ambic dotyčného umělce, ale z jeho intuitivního cítění, jehož výsledkem bývají až nekompromisní požadavky, málokdy dopadá dobře. Podobné vzájemně kontrastní situace se objevovaly i u dalších orchestrů, které Sergiu Celibidache dirigoval. Až teprve kdesi v druhé polovině své pozoruhodné umělecké dráhy se stal mužem více obdivovaným než zatracovaným, ba v samotném jejím závěru milovaným! Na Pražském jaru se objevil ještě v roce 1973 se Slovenskou filharmonií a – konečně už se svými Mnichovskými filharmoniky – v památném roce 1990. Tehdy ovšem poněkud ve stínu osobností obzvláště vítaných – Rafaela Kubelíka a Leonarda Bernsteina. Sergiu Celebidache je rodák z méně známého rumunského města Roman nedaleko moldavských
hranic. Nejprve studoval klavír a skladbu v nedalekém městě Jasy a poté přešel do Bukurešti, kde velmi bohatě uplatnil svou všestrannost – studoval filozofii a matematiku. Už od těch dob a vlastně po celý svůj života se zabýval buddhismem. To ho do značné míry ovlivnilo v jeho vlastním přístupu k hudbě, k jejímu vnímání, prezentaci, což v neposlední řadě vedlo i k jeho pověstnému odmítání zvukových záznamů. V roce 1936 čtyřiadvacetiletý ambiciózní mladý muž odjel studovat filozofii a hudbu do Berlína, kterému zůstal dlouhá léta věrný. V roce 1945 ho čekal životně důležitý zlom! Jako čerstvý absolvent dirigentských studií získal čistě náhodou dirigentský post přímo u Berlínských filharmoniků. Tamější šéf Wilhelm Furtwängler byl – podobně jako u nás Václav Talich – obviněn z kolaborace s hitlerovským režimem. Furtwänglerův možný nástupce Leo Borchard byl nešťastnou náhodou na ulici zastřelen, a tak se pozornost upnula k neutrálovi, nezatíženému předcházejícími politickými aktivitami – Celibidachemu. Stál v jejich čele několik let a uskutečnil s nimi neuvěřitelné čtyři stovky koncertů. Furtwänglera si mladý rumunský ambiciózní dirigent velmi vážil, a když byl tento legendární dirigent počátkem 50. let očištěn, zcela samozřejmě mu uvolnil vedoucí pozici. Furtwängler však již nežil dlouho a po jeho smrti už se s Celibidachem v Berlíně nepočítalo – na uvolněné šéfovské místo nastoupil v roce 1954 rovněž očištěný Herbert von
Karajan. Tentokráte se s tím Celibidache vyrovnával velmi těžce. Byl uražen a nejen že odmítl do konce svého života tento orchestr dirigovat, ale dokonce se na sedm let odmlčel úplně! Pedagogickou činností se však zabýval po celý život formou kursů a soukromých hodin, které uskutečňoval na prestižních místech Evropy i zámoří. Všichni, kdo měli to štěstí se těchto lekcí zúčastnit, ať už tehdy anebo v budoucnu (z našich dirigentů například Jiří Bělohlávek), je považují pro svůj dirigentský růst za zásadní! Na světová pódia se Sergiu Celibidache vrátil v šedesátých letech. Do tohoto období spadají jeho vzpomínané pražské návštěvy. Pravidelněji se od roku 1961 věnoval Symfonickému orchestru Švédského rozhlasu, později přešel k podobnému rozhlasovému tělesu do Stuttgartu. Jeho vrcholnou životní érou se ovšem stali od roku 1979 Mnichovští filharmonikové. Stal se nejen jejich hudebním ředitelem, ale posléze i generálním hudebním ředitelem celého Mnichova. A byl celou bavorskou metropolí milován! Mnichovští filharmonikové za jeho éry začali být doma jednoznačně upřednostňováni před světově prestižnějším tamějším Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. Celibidaceho koncerty se mnohdy stávaly doslova hudebními obřady. Nebylo to pouze jeho charismatickou osobností, ale ušlechtilý šedovlasý muž přicházel s hudebními výklady, jež publikum, ale i filharmoniky doslova elektrizovaly.
CD LASER
STRANA
13
Bohužel vše zůstávalo pouze v sále a jen některé televizní či rozhlasové přenosy dovolily nahlédnout do atmosféry těchto chvil v Herkulově sále mnichovské Rezidence, později v novém moderním filharmonickém sídle Philharmonie am Gasteig. Celibidache zásadně odmítal natáčení. Nahrávky považoval za podřadnou atrapu, jež není schopna přivést posluchače k okamžikům dokonalého momentálního vjemu, k němuž může dojít pouze v momentálním okamžiku formou bezprostředního neopakovatelného prožitku. Toto přesvědčení souviselo do jisté míry i s jeho celoživotním příklonem k budhismu. Je to zásada sice z tohoto hlediska pochopitelná, ale ne každý je jí nadšen. Nemožnost opakovaného poslechu mimořádného výkonu je pro mnohé z nás nepřijatelná! A tak rozhodnutí rodiny po dirigentově smrti (zemřel 1996 ve francouzském La Neuvillesur-Essonne v srpnu roku 1996 v 84 letech) umožnit zveřejnění rozhlasových záznamů těchto koncertů na komerčních nosičích bylo přijato s jásotem! Vydavatelství Deutsche Grammophon získalo práva k vydání Celibidacheho nahrávek stockholmských a stuttgartských, firma EMI pak mnichovských. Název nového připravovaného cyklu Hudební mág z Mnichova prozrazuje, ze které kolekce budeme vybírat. Půjde vesměs o díla všeobecně známá, nicméně Celibidacheho taktovka nám připraví nejednou velké překvapení! Dirigentova pověstně pomalá tempa nás budou pravděpodobně fascinovat v tak náročné a dráždivě se stupňující skladbě, jako je Ravelovo Bolero, s rozpaky je pak pravděpodobně přijmeme ve Smetanově Vltavě. A zcela určitě bude nevšedním zážitkem jeho oblíbený Bruckner (6. symfonie), ale i díla dalších mistrů! Bohuslav Vítek
DEN S DEBUSSYM
STRANA
IMPRESIONISMUS
FOTO — WIKIPEDIA.ORG
CLAUDA DEBUSSYHO
K
„Kdybyste přijeli do Paříže, vykopali Debussyho a zeptali se ho ’Excusez-moi Monsieur, jste impresionista?’, nejspíš by řekl ’Merde!’ a zase by se uložil k spánku,“ pravil v jednom rozhovoru americký skladatel Steve Reich. Narážel tím na to, jak je zavádějící a ne vždy užitečné zařazovat skladatele do škatulek nejrůznějších ismů. On sám se při tom celoživotně vymezuje vůči zařazení „minimalista“, které si vysloužil svými ranými skladbami, a nepřipadá mu, že by vystihovalo jeho pozdější tvorbu. „Každého, koho zajímá francouzský
14
impresionismus, také zajímají rozdíly mezi Debussym, Ravelem a Satiem a totéž platí o minimalismu,“ dodává. Oba pojmy jsou při tom přejaté z výtvarného umění. Spojení „minimal art“ se začalo užívat v souvislosti s díly malířů Franky Stelly, Sola Lewitta nebo sochaře Richarda Serry. Původně hanlivé oznění impresionismus bylo vyřčeno poté, co Claude Monet vystavil svůj obraz Imprese, východ slunce. V hudbě je impresionismus přitom poměrně vágně definovaný směr. Charakterizuje ho poetika jakési neurčitosti či nahodilosti hudebních gest, rozmlžených kontur a zaostření pozornosti na barvu zvuku. Skladatelé nejenže objevovali nové instrumentační možnosti, ale začali si všímat barvy jednotlivých akordů vyjmutých z kontextu funkční harmonie. Poetiku impresionismu možná nejlépe vystihuje okouzlení jednotlivostmi. Nepsali díla s velkým D, která „spasí svět“ nebo zachytí rozervané emoce, ale nechali na sebe působit jednotlivé motivy, barvy a akordy a při komponování se je nepokoušeli vtěsnat do klasicky stavěných forem. Žádná impresionistická škola nejspíše neexistuje, máme pouze několik impresionistických děl. Sotva bychom totiž ale mohli mluvit o skladatelích, kteří psali výhradně impresionisticky. A Debussy, ač vnímán jako hlavní představitel této estetiky, není výjimkou. Debussyho „impresionistu“ popsal italský spisovatel Antonio Tabucchi v knížce Sny o snech. V kratičkém textu nazvaném Sen Clauda Achilla Debussyho, hudebníka a estéta popisuje imaginární sen, který se měl skladateli zdát v červnu roku 1893. Debussy se v něm ocitl na pláži, v ruce láhev šampaňského, kterou zahrabal do písku, a šel se vykoupat do moře, jehož blízkost ho sexuálně vzrušovala. „Okamžitě pocítil blahodárný účinek vody,“ píše Tabucchi. „Moře miloval nade všechno a rád by mu věnoval nějakou skladbu. Slunce bylo v nadhlavníku a vodní hladina se třpytila. Debussy plaval rozmáchlými tempy poklidně zpět. Když přišel na pláž, vyhrabal láhev šampaňského a zpola ji vypil. Zdálo se mu, že čas se zastavil, a napadlo ho, že hudba by měla působit přesně tak: zastavit čas.“ Pokud bychom se na Debussyho dívali pouze touto optikou, vytanula by před námi jeho nejznámější díla jako Odrazy na vodě, Preludium
ROZHLASOVÁ HRA
STRANA
Na Debussyho bychom se snad mohli dívat jako na jednoho z prvních skladatelů 20. století, který ovlivnil několik nastupujících generací. Byl vrstevníkem Gustava Mahlera, jehož hudba byla nesmírně důležitá pro skladatele druhé Vídeňské školy a s trochou nadsázky bychom mohli říci, že čím byl pro Arnolda Schönberga Gustav Mahler, tím byl Debussy pro Igora Stravinského. Ruský skladatel byl Debussyho hudbou silně zasažen a se skladatelem se i osobně spřátelil. Jako by takto byly vytyčeny dvě hlavní linie hudby dvacátého století – jedna vedoucí od Mahlera k Schönbergovi, druhá od Debussyho k Stravinskému – a obě se setkaly až v tvorbě francouzského skladatele a dirigenta Pierra Bouleze. Vůbec nejlepší by možná bylo, kdybychom podle vzoru Steva Reicha nevěnovali příliš mnoho pozornosti tomu, do jakého „ismu“ skladatel patří, a prostě se radovali z jeho hudby a pohled na ni neoklešťovali škatulkami, které ji stejně nemohou vystihnout. 22. srpna uplyne přesně 150 let ode dne, kdy se nedaleko Paříže Claude Debussy narodil. Vltava si tuto příležitost rozhodně nenechá ujít a k poslechu vám nabídne několik pořadů věnovaných jeho mnohovrstevnaté hudbě. Josef Třeštík
Julia mlčí
FOTO — WIKIPEDIA.ORG
k faunovu odpoledni a zejména Moře, ve kterém se skladatel na hony vzdálil konceptu romantické symfonie a jehož hudba opravdu plyne jiným časem. Názvy jednotlivých částí – autor je dokonce nazval skici - odkazují k inspiraci výtvarných uměním – Od úsvitu do poledne na moři, Hry vln a Dialog větru a moře. Už těžko bychom s tímto pohledem vystačili, kdybychom se začali zabývat četnými písněmi, ve kterých Debussy navazuje na tradici francouzských „melodiés“, jaké psali Charles Gounod, Gabriel Fauré, Ernest Chausson, jeho mladší kolega Maurice Ravel nebo později Reynaldo Hahn. A už vůbec by nám nebyl užitečný, kdybychom se obrátili k trojici pozdních sonát pro housle a klavír, violoncello a klavír a flétnu, violu a harfu, ve kterých se Debussy stal de facto skladatelem neoklasickým.
15
Premiéra z Brna Po absurdní lyžařské tragikomedii Traťoliště a zemitém rodinném dramatu Blbouni je černá groteska Julia mlčí v pořadí třetí rozhlasovou hrou Petra Mašky, která vznikla pro cyklus Hry a dokumenty nové generace. Petr Maška Absolvent režie a dramaturgie na divadelní fakultě JAMU je tvůrcem spíše divadelních textů, vznikajících na míru konkrétním projektům. Pro Studio Marta tak byly napsány a uvedeny hry Lešení a Udav se katedrálou, v Divadle Husa na provázku se realizovalo Žároviště. Ačkoliv se jako dramaturg podílel na inscenaci Rodinná slavnost v Divadle Petra Bezruče, intuitivně tíhne k divadlu autorskému. V roce 2010 spoluzaložil alternativní Divadlo D´EPOG, pro které napsal scénáře Display Pastrana, Heteronym Nin a Di_sein. Julia mlčí Inspirován skutečným osudem ženy, která se svým manželem procestovala svět coby bizarní exponát varietní show a v pouhých šestadvaceti letech zemřela při porodu, klade autor ve své hře palčivé otázky o člověku jako takovém, je majetkem svého muže, ostatně jako většina žen v 19. století. I když umí jen trochu tančit a pozdraví v několika jazycích, sklízí nebývalý obdiv diváků. Je s ní manipulováno, přesto je šťastná. Je totiž výjimečná. Kdo je Julia Pastrana? Člověk, nebo pouťová atrakce? Lze tváří v tvář Pastraně pochybovat o Darwinově teorii? Co je krutější? Narodit se jako žena, nebo jako žena s opičí podobou? Julia není němá, ale mlčí. Ve hře Petra Mašky za ni totiž odpovídají muži, kterým patřila za živo-
ta a po smrti. O lidské obludnosti se tak jejich prostřednictvím dozvídáme nejvíc. Původní rozhlasová hra Julia mlčí tematicky vychází z autorského představení Display Pastrana, příběh ženy s vrozenou anomálií však vypráví odlišnými prostředky. V rozhlase debutující režisérka Anna Petrželková spolupracovala na inscenaci s hudebním skladatelem Mariem Buzzi a mistrem zvuku Lukášem Dolejším. Účinkovali: Pavel Zatloukal, Jan Kolařík, Jiří Valůšek, Vladimír Hauser a Petra Bučková. Hana Hložková
Český rozhlas 3 – Vltava: premiéra se vysílá 24. 6. 2012 v 19.00 hod.
SCHŮZKY S LITERATUROU
STRANA
JEAN MALAQUAIS A JEHO JAVÁNCI ANEB ZAPOMENUTÁ RENAUDOTOVA CENA ZA ROK 1939 Koncem roku 1998 byl v jižní Francii nedaleko městečka La-Londe-Les-Maures rozptýlen popel Jeana Malaquaise, frankofonního spisovatele polského původu. Malaquais zemřel 22. 12. 1998 poté, co dokončil textovou revizi svého druhého románu Planeta bez víza (1. vyd. 1947). Proč si tento muž přál, aby jeho popel byl rozptýlen právě na jihu Francie, tak daleko od rodného Polska? Okolí La-Londe-Les-Maures bylo pro něho ve třicátých letech 20. století významným místem: z prostředí tamního dolu na stříbro mladý autor čerpal materiál pro svůj první román. Zde tento emigrant naslouchal babylónské změti jazyků ze všech koutů dvou kontinentů (a tento jazykový propletenec pak ve své knize zdařile zachytil). Po mnoha letech putování za prací a za zážitky našel v provensálské šachtě prostředí, které ho později inspirovalo k první literární práci. Důl, kde Malaquais fáral spolu s asi dvěma stovkami dalších příležitostných horníků – uprchlíků z Německa, Rakouska, Sovětského svazu, Polska, Československa, Itálie atd. - byl trnem v oku místním starousedlíkům: lokální tisk psal o „exotické lepře“, která vyžaduje přítomnost bezpečnostních sil. Ze života v pestrobarevné společnosti emigrantů vznikla později kniha Les Javanais (Javánci), která získala v roce 1939 Renaudotovu cenu. Její autor už byl v té době mobilizován a pohyboval se s ustupujícími francouzskými jednotkami kdesi v Lotrinsku. Francouzský prozaik polského původu Jean Malaquais (vl. jm. Jan Pavel Malacki) měl vskutku výjimečný osud: narodil se roku 1908 ve Varšavě v židovské rodině, v sedmnácti letech se vydal na cesty, projel a prošel Evropu, Orient a Afriku, nakonec se „usadil“ ve Francii, kde se živil manuálně (fáral, vykládal potraviny v tržnici, byl zedníkem, tesařem, řidičem kamionu). Francouzštinu se naučil četbou v knihovně Sainte-Geneviève. Když se mu koncem roku 1935 náhodou dostal do ruky text, v němž André Gide bědoval nad tím, že je pouhým měšťanem
16
DIVNÁ VĚC, DIVNÁ VĚC
odtrženým od světa práce, napsal známému spisovateli rozhořčený dopis, v němž mu vytknul kýčovité dojetí nad vlastním osudem a poradil mu, ať se drží pera, jinak že „bude na světě jen o jednoho dělníka navíc, a o jednoho spisovatele méně“... André Gide však oproti očekávání proletářskému pisateli odpověděl a vyzval ho, aby psal. Stal se pak téměř zázrak: Malaquais po čase vydal román s názvem Les Javanais (Javánci, myšleno obyvatelé hornického městečka na jihu Francie, zvaného la Java) a kniha získala roku 1939 významnou Renaudotovu cenu! Jazykově bohatý román z prostředí horníků-emigrantů se stal literární senzací, později byl téměř zapomenut, až v roce 1995 zahájilo jeho reedicí nakladatelství Phébus nové vydávání Malaquaisových děl. Malaquais rukuje do francouzské armády a zažije debakl tzv. podivné války (zážitky zachytí ve Válečném deníku, 1943), uprchne z německého zajetí, přes Paříž se po vyhlášení protižidovských zákonů vydá na jih (pomůže mu Jean Giono), z Marseille odpluje roku 1942 do Ameriky. Žije ve Venezuele, Mexiku, Spojených státech. Spřátelí se s Normanem Mailerem, jehož knihu Nazí a mrtví přeloží do francouzštiny. Po válce se Malaquais vrací do Francie, vydává své největší dílo Planeta bez víza (1947), v roce 1953 vydává bez většího úspěchu román Nešika, publikuje rozsáhlý esej Sören Kierkegaard (1971). Pořad přináší komentované ukázky z chystaného prvního českého vydání románu Javánci. Z vlastního překladu připravila Jovanka Šotolová.
Poslední srpnovou neděli představí vltavská Čajovna ve svém cyklu Hry a dokumenty nové generace již podruhé autorku Terezu Vereckou (1985), tentokrát inscenací původní rozhlasové hry nazvané Divná věc, divná věc. Tereza Verecká je absolventkou oboru Tvorba textu a scénáře na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka a nyní studuje třetím rokem na DAMU činoherní dramaturgii. Publikovala v poetickém almanachu Různobježky; je držitelkou Literarní ceny VladimíraVokolka za rok 2008 v kategorii básníků do 24 let. Aktivně se věnuje také tvorbě písňových textů a jejich překladům. V září 2009 byla v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace uvedena její hra V pasti v režii Martina Tichého. „Tragikomedie s výraznými groteskními prvky“, jak sama autorka žánrově přibližuje svůj text Divná věc, divná věc, zavede posluchače na rušné nádraží ve velkém městě. I sem doléhají nároky doby včetně tlaku na zvýšení úspěšnosti na trhu práce, a tak je také metař Tomek se svými kolegy povinen absolvovat kurz počítačové gramotnosti. Skrze kuriózní, mnohdy absurdní situace a šťavnaté dialogy ale Tereza Verecká předestírá i kruté paradoxy, které naše současnost vytváří. Hra je mimořádně zajímavá také pestrostí prostředí a zvukových rovin. Jejich řešení představuje nyní výzvu pro režisérku Kateřinu Duškovou, která rozhlasovou inscenaci připravuje.
Petr Turek
Tereza Verecká
Český rozhlas 3 – Vltava: Schůzky s literaturou, 1. 7. 2012 ve 20.00 hod.
Český rozhlas 3 – Vltava: neděle 26. srpna 2012 v 19.00 hodin
STRANA
FOTO — ARCHIV MARIE SUKOVÉ
POCTA
17
ROK OD ÚMRTÍ
JOSEFA SUKA Nahrávky Josefa Suka jsou přítomny ve vysílání stanice Vltava průběžně. Červencové první výročí úmrtí významného českého houslisty však jistě bude podnětem pro jejich opětovné soustředěnější probírání. Takřka hned od svého debutu, tedy prvního samostatného pražského koncertu v roce 1954, který u kritiky vyvolal velikou senzaci, byl Josef Suk (1929-2011), vnuk skladatele a sekundisty Českého kvarteta Josefa Suka, a tedy pravnuk Antonína Dvořáka, spolu s Českou filharmonií a Smetanovým kvartetem nejen neodmyslitelnou součástí programů desítek ročníků mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, ale spolu s těmito soubory i jakýmsi synonymem pro českou hudební kulturu vůbec. Josef Suk se už za komunistického režimu stal tím, čemu se ve svobodné, komerčními a tržními zákonitostmi prostoupené společnosti říká ce-
lebrita. Pokud se někomu s úctou skutečně říkalo „Mistře“, byl to právě on. V letech největšího Sukova věhlasu se hovořilo a psalo o perfektní technice a brilantním čistém tónu. V šedesátých a sedmdesátých letech byl řazen mezi houslovou elitu a jeho desky potvrzují, že to nebyla propaganda. Roku 1999 převzal platinovou desku Supraphonu za 1 112 000 prodaných nosičů a státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy 1. stupně. Od roku 2000 se Suk logicky stal pro několik ročníků prezidentem festivalu Pražské jaro. V roce 2003 převzal čestný doktorát AMU. Třebaže hrál sólově i v komorním repertoáru Bacha, Mozarta, Beethovena, Debussyho, Berga a na violu Berlioze, Sukovo působení je pochopitelně spojováno především s interpretací české hudby, k níž byl svým původem jakoby předurčen a povolán. Petr Veber
VÝROČÍ
STRANA
Osudy jubilantů – léto 2012
V
V letních měsících uvede literárně-dramatická redakce Českého rozhlasu 3 – Vltava rozhlasové vzpomínky několika osobností, letošních jubilantů. Koncem června si připomínáme 100. výročí narození česko-izraelského spisovatele a diplomata Viktora Fischla (narodil se 30. 6. 1912 v Hradci Králové), který své pětidílné vyprávění natočil v roce 2001 při své návštěvě v Praze. Vysíláme je od 25. 6. do 29. 6. 2012. Na konci června oslaví 70. narozeniny spisovatel, publicista a dlouholetý redaktor Radia Svobodná Evropa Ivan Binar (narozen 25. 6. 1942 v Boskovicích). Jeho desetidílné vzpomínání natočené v roce 2007 uvedeme ve dnech 2. 7. – 13. 7. Ivan Binar je absolventem Pedagogického institutu v Ostravě, kde studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu. Učil na základní škole, byl pedagogem v Domě pionýrů a mládeže v Ostravě, v letech 1968–1971 redigoval časopis Tramp. V roce 1972 byl uvězněn za účast a vystupování v satirické hře Petra Podhrázského, Josefa Fraise a Edvarda Schiffauera Syn pluku, napsané na motivy Valentina Katajeva. Po propuštění z vězení pracoval jako závozník, později jako strojník v elektrárně. Počátkem roku 1977 podepsal Chartu 77 a zanedlouho poté se vystěhoval do Rakouska. Zde získal zaměstnání jako restaurátor, nějakou dobu byl ve svobodném povolání a od roku 1983 působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa – do roku
1994 v Mnichově a po přestěhování české redakce v Praze. Koncem července (ve dnech 23. 7. – 3. 8.) si můžeme vyslechnout premiérové desetidílné setkání se spisovatelem a vrchním zemským rabínem Karolem Efraimem Sidonem, natočené a vysílané k jeho sedmdesátinám (narozen 9. 8. 1942 v Praze). Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) pracoval jako dělník a kulisák. V letech 1960–1964 studoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Rok externě pracoval v redakci pro mládež v Československém rozhlasu. Od roku 1965 byl dramaturgem animovaných filmů ve Studiu kreslených a loutkových filmů Jiřího Trnky, poté byl redaktorem časopisu Literární listy (Listy). Od roku 1969 byl zaměstnán jako pomocný dělník v podniku Vodní zdroje, od 1973 jako prodavač tisku u Poštovní novinové služby. Po podpisu Charty 77 byl i z tohoto místa propuštěn a stal se topičem. V polovině 70. let se začal učit hebrejsky a studoval židovskou tradici a tóru, společně se skupinou přátel vydával čtvrtletní židovský Kalendář. Konvertoval k židovské víře a přijal další jméno Efraim. V roce 1983 odešel do exilu. Žil v Heidelbergu, kde na Hochschule für jüdische Studien studoval judaistiku. V letech 1990–1992 absolvoval rabínský seminář Ariel na Harry Fischel Institute v Jeruzalémě. Od roku 1992 je pražským a vrchním zemským rabínem (s výjimkou období mezi červnem 2004 a listopadem 2005).
18
Ve dnech 6.–10. srpna bude uvedena repríza rozhlasových vzpomínek překladatele a divadelního historika Vladimíra Mikeše. Patří mezi znalce románské literatury a divadla, kteří pracovali v době normalizace bez naděje na vydání nebo uvedení svých překladů i vlastních textů. V nedávných letech připravil pro stanici Vltava dvacetidílný průřez Dantovou Božskou komedií z vlastních nových překladů – tuto renesanční fresku jsme vysílali v rámci Italského roku. V dalším roce, Španělském, jsme mohli slyšet jeho Španělské divadlo Zlatého věku, kde autor pojednal nejrůznější plochy a tvarové detaily španělského literárního a divadelního baroka. Jako profesor divadelní fakulty pražské AMU učil řadu dramaturgů a režisérů. Vladimíru Mikešovi bude 11. srpna 2012 85 let. V srpnu (ve dnech 13. 8. – 17. 8.) zazní premiéra pětidílných Osudů natočených k osmdesátinám spisovatele Vladimíra Párala (narozen 10. 8. 1932 v Praze). Dětství a dospívání prožil Páral v Brně, kam se rodina přestěhovala záhy po jeho narození. Maturoval na brněnském reálném gymnáziu (1950). Začal studovat na Chemické fakultě Vysokého učení technického v Brně, studia dokončil v roce 1954 na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Od roku 1954 pracoval jako technolog národního podniku Kolora Liberec, později jako vedoucí provozu pobočného závodu Kolory v Jablonci nad Jizerou. Po krátkodobém zaměstnání v Západočeských plynárnách v Plzni přešel od roku 1956 do ústecké Chemopharmy jako vědecký pracovník v oboru vývoje a výroby sexuálních hormonů, později také jako směnový mistr a patentový chemik v útvaru vědecko-technických a ekonomických informací. Od začátku roku 1967, s výjimkou let 1971–1974, kdy byl redaktorem Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem, je spisovatelem z povolání. Vladimír Páral je autorem celé řady románů a novel, z nichž většina byla i zfilmována. Na přelomu srpna a září (27. 8. – 7. 9.) se v desetidílných Osudech můžete zaposlouchat do vyprávění performera, výtvarníka, básníka, prozaika, esejisty Eugena Brikcia, také jubilanta (narozeného 30. 8. 1942 v Praze). Jiří Vondráček
STRANA
FOTO — WIKIPEDIA.ORG
VÝROČÍ
NÁVRAT
KARLA MAYE 30. března letošního roku uběhlo sto let od smrti Karla Maye. I po tak dlouhé době patří jeho hrdinové v těžké konkurenci nejrůznějších hrdinů do světa dnešních kluků, ať už se s nimi setkali na stránkách knih, nebo prostřednictvím filmu.
K
Karel May se narodil v saském Ernstthalu v rodině chudého tkalce a dětství prožil v bídě. Pravděpodobně kvůli podvýživě trpěl v prvních letech svého života poruchou zraku, který se mu plně vrátil až v pěti letech. Je ale příznačné, že již tuto první dramatickou životní okolnost, stejně jako mnoho pozdějších, někteří autoři zpochybňují. Ve škole se May projevil jako nadaný chlapec. Roku 1861 začal pracovat jako pomocný učitel v chudinské škole, ale brzy byl obviněn z krádeže, odsouzen do vězení a do konce života nesměl vykonávat učitelské povolání. On sám tvrdil, že šlo o nedorozumění, že hodinky, které měl ukrást, byly půjčené. Podobné konflikty se zákonem ho budou provázet po celý život. Dopustil se dalších
Karl Friedrich May
drobných krádeží, někdy až komických. Jako recidivista ale strávil na nucených pracích a ve vězení mnoho let. Nicméně právě ve vězení se víceméně zrodila jeho kariéra spisovatele. Roku 1875 se stává časopiseckým redaktorem u nakladatele Munchmayera a začíná psát i vlastní povídky. Zaujme další nakladatele a stane se profesionálním spisovatelem. V roce 1875 vyšla jeho povídka Old Firehand, v níž bylo poprvé zmíněno jméno Vinnetou. O tři roky později se v povídce Würgern (Mezi vrahy) objevilo poprvé jméno Old Shatterhand. Víceméně stejný hrdina vystupoval také v knihách situovaných do orientu, zde pod jménem Kara ben Nemsí. Na jeho dobrodružných cestách ho provázel Hadží Halef Omar. May uveřejnil většinu svého díla nejprve na pokračování v časopisech, teprve od roku 1890 vycházely jeho romány knižně. Od roku 1892 vychází u freiburského nakladatele Fehsenfelda pod názvem Sebrané příběhy z cest. Mezi nejlepší a také nejslavnější patří vedle vinnetouovského cyklu romány Ve stínu padišáha, V zemi Mahdiho a dále Poklad na Stříbrném jezeře, Duch Llana Estacada či Petrolejový princ. Kvalita jeho tvorby je kolísavá, ale zájem nakladatelů je trvalý a koncem 19. století
19
je May velice slavným autorem. Podniká mnoho cest, stále častěji se ztotožňuje se svými hrdiny. „Já jsem vskutku Old Shatterhand či Kara ben Nemsi a prožil jsem to, co vyprávím,“ tvrdí v době, když prodává fotografie, na kterých pózuje v kostýmu Old Shatterhanda. V roce 1899 se vydal do Orientu. Návštěva dějiště jeho románů pro něj byla bolestnou konfrontací se skutečností. Odrazila se i v jeho další tvorbě. Po návratu do Německa je vytažena na světlo Mayova „kriminální“ minulost. V roce 1910 sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle a v prosinci 1911 nakonec vyhrál soudní spor se svým hlavním nepřítelem, zkrachovalým žurnalistou Rudolfem Lebiusem. Zemřel v 70 letech 30. března 1912 ve své Ville Shatterhand v Radebeulu v důsledku vysílení a prodělaného zápalu plic. Velkou zásluhu na popularitě Maye u nás má Josef Richard Vilímek, který v roce 1888 otiskl v časopise Naší mládeži román Syn lovce medvědů a dále se vydávání Mayovek věnoval. Tisky z nakladatelství Toužimský a Moravec z 30. a 40. let patří díky Burianovým ilustracím k nejkrásnějším vydáním mayovek na světě. Martin Velíšek
Na stanici Český rozhlas 3 – Vltava se k Mayovu dílu vrátíme během pěti srpnových čtvrtečních večerů. Nejprve čtyřdílným seriálem scenáristy a režiséra T. Vondrovice. Názvy jednotlivých dílů vypovídají jasně o obsahu: Indiánské léto (2. 8.), Rudý gentleman (9. 8.), Ve stínu věčných lovišť (16. 8.), Poslední výstřel (23. 8.). Hlavních postav se zhostili Petr Kostka (Old Shatterhand), Boris Rösner (Vinnetou), Rudolf Hrušínský (Sam Hawkins), Hana Maciuchová (Nšo-či), Alois Švehlík (Tangua), Petr Haničinec (Santer) a další. Ve čtvrtek 30. srpna pak uvedeme dramatizaci románu Syn lovce medvědů. Zde v hlavních rolích uslyšíte Josefa Beka (Dlouhý Davy, vypravěč), Čestmíra Řandu (Tlustý Jemmy), Miroslava Vladyku (Vohkadeh), Lukáše Vaculíka (Martin Bauman). Old Shatterhanda si zahrál Viktor Vrabec, Vinnetoua Václav Mareš.
ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ
STRANA
John Steinbeck: Pláň Tortilla Dne 10. prosince roku 1962 převzal John Steinbeck ve Stockholmu Nobelovu cenu za literaturu „za realistické vypravěčské umění s bohatou představivostí, které se pojí se soucitným humorem a pronikavým sociálním vnímáním“. Při té příležitosti pronesl projev, při němž se sálem ozýval smích: „Děkuji švédské Akademii, že mou práci shledala hodnou této nejvyšší pocty. V hloubi duše možná trochu pochybuji o tom, že si zasloužím být oceněn Nobelovou cenou na úkor všech ostatních mužů pera, mužů, které chovám v nejvyšší úctě a vážnosti – na druhou stranu mám velikou radost a jsem ohromně pyšný, že ji mám sám pro sebe.“ John Ernst Steinbeck se narodil 27. února roku 1902 v kalifornském městečku Salinas. Jeho otec byl úředník německého původu, matka (s irskými kořeny) učitelka. Rodina rozhodně nepatřila k majetným, a tak si malý John už jako školák přivydělával na okolních rančích. Po studiích na střední škole a práci v cukrovaru se zapsal na Stanfordovu universitu, studia však nikdy nedokončil. Jeho život plný neklidu, těkání z místa na místo, přecházení od zaměstnání k zaměstnání, znamenal často boj o holou existenci. Pracoval jako pomocný zedník, malíř, přístavní dělník; začal publikovat v časopisech a v roce 1925, pevně rozhodnut stát se spisovatelem, zamířil jako reportér do New Yorku. Jeho reportáže mu zprvu úspěch nepřinášely – byly příliš „literátské“. Karta se obrátila, když se John Steinbeck po výzvě Rooseveltovy vlády (společně s dalšími 6000 literáty) zapojil do mapování americké situace po hospodářské krizi. Odjíždí do rodné Kalifornie za vystěhovalci, kterým banky
D
zabraly půdu, shromažďuje materiál pro své budoucí romány a povídky, píše reportáže. Skutečného úspěchu dosahuje humorným příběhem mexikánských zlodějíčků, povalečů a pobudů, kteří žijí ze dne na den – Plání Tortillou. Rukopis této novely byl nakladateli údajně jedenáctkrát odmítnut. Po uveřejnění se kniha okamžitě stala bestsellerem, zároveň se setkala s odmítnutím většiny recenzentů a v katolickém Irsku byla dokonce zakázána. „Pláň Tortillu jsem napsal po důkladném studiu legendy o králi Artušovi,“ vysvětloval spisovatel svůj záměr. „Chtěl jsem jeho příběhy přenést do Monterey a obdařit je přídechem místního koloritu. Odmítal ji jeden nakladatel za druhým, až ji nakonec vydal Pascal Covici. Od mých předchozích knih se odlišovala v jednom: nebyla ignorována. Obchodní komora v Monterey se v obavách z poklesu turistického ruchu odhodlala vydat prohlášení, že jde o lež a že v okolí žádní lidé tak pochybné pověsti nežijí. Obchodní komora mi nejspíš prokázala laskavost; knihy se rozprodala hned dvě vydání.“ Steinbeck se stává uznávaným autorem a svou pozici potvrzuje dalšími díly – románem Bitva, alegorickou novelou O myších a lidech a především
20
grandiózní románovou epopejí Hrozny hněvu. Tento moderní epos o utrpení nejprostších Američanů v době velké hospodářské krize se stal americkou „knihou roku“ 1939, následujícího roku byl oceněn literární Pulitzerovou cenou a úspěšně zfilmován. Hrozny hněvu také ukázaly, jaký vliv na politickou atmosféru a veřejné dění může kniha mít: během vlády prezidenta Franklina D. Roosvelta uspíšila přijetí opatření New Deal – Nový úděl. Druhé světové války se John Steinbeck zúčastnil jako zpravodaj. Byl také jedním z 250 novinářů a spisovatelů světa, kteří sledovali Norimberský proces. Trvalé přestěhování do New Yorku, k němuž Steinbecka přimělo jeho třetí manželství, znamenalo odtržení od inspiračního zdroje jeho tvorby, rodné Kalifornie. V Salinasu a Monterey se ještě odehrávají novely Na plechárně a Sladký čtvrtek a v nejrozsáhlejší panoramatické sáze s autobiografickými prvky Na východ od ráje je salinaské údolí dějištěm biblického podobenství o Kainu a Abelovi. Svůj proslov ke Švédské akademii zakončil slovy: „Literatura je stará jako sama řeč. Vyrostla z vnitřní lidské potřeby a od té doby se vůbec nezměnila, snad jen v tom, že je nám jí dnes zapotřebí ještě více. Autoři, bardové, spisovatelé nestojí mimo společnost, nejsou od ní odloučeni… Odvěký úkol spisovatele se nezměnil. I dnes je jeho úkolem odhalovat naše bolestné chyby a poklesky, vytahovat na světlo naše temné a nebezpečné sny, abychom na sobě mohli pracovat… Jsem toho názoru, že spisovatel, který není vnitřně přesvědčen, že se člověk může stát dokonalejším, není věci oddán a nemá v literatuře místo…“ Šest let po udělení Nobelovy ceny za literaturu, 20. prosince roku 1968, John Steinbeck zemřel. Sto desáté výročí jeho narození a padesát let od roku, kdy mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, si připomeneme četbou na pokračování z jeho Pláně Tortily z archivní nahrávky v okouzlujícím podání Jana Pivce. Alena Zemančíková
Český rozhlas 3 – Vltava: Četba na pokračování, 28. 7. – 4. 8. 2012 od 18.30 hod.
REPORTÁŽ
STRANA
DO TEPLIC (A NA JEZEŘÍ)
21
V časných ranních hodinách červencového dne roku 1812 vjíždí do spících ještě ulic lázní Teplic poštovní dostavník, z něhož po únavné noční jízdě vystupuje dvaačtyřicetiletý muž menší postavy, mohutných rozježených kadeří a zamračené tváře. Je skoupý na slovo, což je důsledek toho, že je silně nedoslýchavý. Do policejního protokolu se zapisuje jako Ludwig van Beethoven, Kompositeur aus Wien. Po loňské návštěvě je v Teplicích podruhé. Prožívá plodný rok svého života, který je zanedlouho trvale poznamenán nečekanou a vzrušující událostí: setkáním s Goethem.
REPORTÁŽ
STRANA
FOTO — PAVEL RYJÁČEK
Tak popisuje teplický muzikolog Bohumil Plevka událost, která se odehrála právě před 200 lety. Ve městě, jehož lázeňský charakter byl tehdy mnohem jednoznačnější nežli dnes, se potkávaly mnohé osobnosti – a poprvé se tu tváří v tvář setkaly také dvě proslulé postavy světové kultury: skladatel Ludwig van Beethoven a „kníže německých básníků“ Johann Wolfgang von Goethe. Věděli o sobě už dlouho předtím a nešetřili slovy vzájemného uznání a respektu. Přesto šlo o setkání nejednoznačné. Oba byli slavní, ale zatímco Beethoven zřejmě Goethovo umění uměl docenit zcela, obráceně to nebylo bez pochyb. K tomu se oba lišili postavením a zejména – řečeno dnešním slovem – postojem k mocipánům. Goethe byl nejenom básník, ale také tajný rada ve státních službách; jeho smysl pro loajalitu byl vskutku jiný než Beethovenův. I Beethoven samozřejmě musel vycházet s těmi, kdo měli v rukou peníze, ale zjevně mu to činilo problém. Rozdílnost obou povah dobře vystihuje legendární příhoda z teplické promenády. V údajném Beethovenově dopise Bettině Brentanové, německé romantické spisovatelce (a „lvici salonů“) je zachycena takto: Nejmilejší, dobrá Bettino! Králové a knížata mohou sice udělat profesory a tajné rady a mohou lidi ověšovat tituly a řády, ale velikány udělat nemohou; na dělání duchů, kteří převyšují havěť světa, musí rezignovat a tím je třeba držet je v šachu. Jestliže se sejdou takoví dva jako já a Goethe, pak musí být těmto velkým pánům dáno najevo, co je u našince pokládáno za velké. Potkali jsme včera na cestě domů celou císařskou rodinu, viděli jsme ji zdaleka přicházet…
Jistě, dávno je známo, že dopis nepsal Beethoven. Připravila si ho adresátka sama. Provedla to ovšem sugestivně, s jistou literární zručností. Jako spisovatelka sice zcela zapadla, avšak přátelství s Goethem a Beethovenem jí zaručilo nesmrtelnost. Jejím zřejmě nejslavnějším literárním dílem je korespondence s Goethem – ale stejně jako u dopisu „Beethovenova“ není jasná hranice mezi citacemi a literární stylizací. Prameny zároveň uvádějí, že Beethoven se zmíněnou příhodou občas chlubil, takže reálný základ
22
Zámek Jezeří je cenný nejenom architektonicky: kdysi byl perlou kultury – s významem, který rozhodně překračoval naše hranice. Před půlstoletím přestál hrozbu úplného zničení a dnes ho zachraňují desítky obětavců v nejistotě, zda to nebude marné.
REPORTÁŽ
STRANA
FOTO — PAVEL RYJÁČEK
má. Navíc je nesporné, že Bettina o obou velikánech věděla mnohé. Její líčení – vzato jako popis charakterů – působí věrohodně. Berlínský malíř Carl Röhling podle něj vytvořil olejomalbu, kterou zná celý svět.
KDO BYLA NESMRTELNÁ? Teplický pobyt Ludwiga van Beethovena však připravil historikům více oříšků. Skladatel totiž v Teplicích (pravděpodobně) napsal tři dopisy, o jejichž adresátce se dodnes vede spor. Do historie vstoupila jako Nesmrtelná milenka. Která to byla? V úvahu připadá nejméně sedm jmen. Nejčastěji se vyskytovala dvě: Antonie Brentanová a Josephina Brunswicková. Podle výzkumu českých badatelů, zejména archiváře Jaroslava Čeledy, šlo ovšem o komtesu Almerii von Esterházyovou. Jenomže němečtí muzikologové české výzkumy uznávají jen velmi neradi, a tak se do dneška oficiálně neví. Každopádně tu máme text, který je v Beethověnově literární tvorbě výjimečný.
[Teplice] 6. července ráno [6. / 7. července 1812] Můj anděli, mé všechno, mé já! - Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvojí) - teprve od zítřka bude mé bydlení určeno najisto, jaká mizerná ztráta času pro tohle! Proč ten hluboký žal, kde hovoří nezbytnost. - Může naše láska obstát jinak než obětmi, [než tím,] že nebudeme požadovat všechno, můžeš změnit to, že Ty nejsi docela má a já nejsem docela Tvůj[?] ... Tvůj věrný Ludwig
Večer v pondělí 6. července Ty trpíš, má nejdražší bytosti. - Právě teď zjišťuji, že se dopisy musí podávat časně zrána. Pondělí - čtvrtek, jediné dny, kdy odtud chodí pošta do K.[arlových Varů]. - Ty trpíš, ach, kde já jsem, jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám. Učiň, abych mohl žít s Tebou! Jaký život!!!! Takhle!!!! ... - Jakkoliv mne miluješ Ty - já přece Tebe miluji víc. - Ale nikdy se přede mnou neukrývej - Dobrou noc! - Jako lázeňský host musím jít spát. Ó, pojď se mnou, pojď se mnou. - Ach, Bože - tak blízko! tak daleko! Není to vpravdě nebeská stavba, naše láska? - Ale také tak pevná jako ta klenba nebeská. (přeložil Miloslav Hronek)
Zámek Jezeří
Dopisy mají ještě pokračování. Podivné ovšem je, že nebyly nalezeny u adresátky, ale v Beethovenově pozůstalosti. Odeslal je autor vůbec? Soudí se, že ano – a že mu byly vráceny zpátky. Ale proč přesně a kým vlastně, to už se nejspíš nikdy nevyjasní. Vydávat se po Beethovenových stopách tedy může být stále napínavé. Přináší to však i neradostná zjištění. Zajímal vůbec Beethoven Tepličany? Jak kdy. Před padesáti lety sice zřídili Dny Ludwiga van Beethovena a později beethovenovský festival, ale v půli sedmdesátých let skladatelovo jméno z názvu akce muselo jít pryč. Pak se sice Beethoven vrátil, avšak preferován byl jiný festival – Šostakovičovy Teplice. Šostakovič sice s městem neměl nic společného, ale byl to sovětský autor. Lázeňský dům, který se mohl chlubit Beethovenovými pobyty, pojmenovali pro změnu po Juliu Fučíkovi. Beethovena pak museli hájit dobrovolníci a nadšenci, jak to patří k české povaze. Současníkům se Beethoven jeví především jako dobrá marketingová značka. Objevuje se zejména na turistických prospektech. Lázně už konečně nesou jeho jméno, stejně jako místní restaurant. Ano, to je pokrok. Do jisté míry. Ale jak to nazvat, pokud zůstane jenom u toho?
JEZEŘÍ – BOLESTNÁ STOPA BUDOVÁNÍ SVĚTLÝCH ZÍTŘKŮ V roce 1999 na veřejnost vyplul objev litoměřického archiváře Jaroslava Macka. Ten zevrubně zkoumal účty – podle pravidla, že věci ekonomické bývají
23
zaznamenávány zvláště pečlivě – a vyslovil domněnku, že světová premiéra Beethovenovy třetí symfonie se neodehrála ani ve Vídni, ani v jiné světové metropoli, ale na severočeském zámku Jezeří. Už o rok dřív! Je to možné? Stoprocentní doklad neexistuje, ale možné by to bylo: Josef František Maximilián, sedmý kníže z Lobkowicz, byl zpěvák, houslista a violoncellista, a také Beethovenův přítel a mecenáš, který s penězi zřejmě zacházel tak, že by dnešní milovníci kultury mohli jen žárlit. Na zámku Jezeří měl tehdy k dispozici orchestr, který světovou premiéru jedné z nejvýznamnějších symfonií provést mohl. Byla to doba, kdy bohatí čeští mecenáši podporovali chudé německé umělce… To už je věru dávno, že? A jak vypadá Jezeří v současnosti? Každý, kdo ho spatří, v něm vidí jednu z architektonických dominant Krušných hor. Jenomže po roce 1948 ho dostala k dispozici armáda a pak vandalové. Až těsně pod zámek se přiblížila velkorypadla hnědouhelného revíru a rozsudek zněl podle očekávání: Jezeří musí zmizet, aby nepřekáželo těžbě. Opět museli nastoupit dobrovolníci a nadšenci, v tomto případě navíc mimořádně stateční. Založili Společnost za záchranu Jezeří a podařil se jim (za socialismu!) naprostý zázrak: velkobagry se zastavily a zámek doposud stojí. Jenomže ani zázrak nemá smysl jen sám o sobě – důležité je pokračování. A tady váháme. Zámek je sice přístupný a můžete tam zavítat spolu s námi, potěší vás nadšení průvodců i mnoho drobností, které se tu podařily, nicméně celkový stav, ve kterém zámek je, neodpovídá jeho významu. Ba ani zdaleka. A bude někdy? A kdy? Po stopách Ludwiga van Beethovena do Teplic a na zámek Jezeří se vydáme s reportéry Pavlem Ryjáčkem a Tomášem Černým v rámci speciálního vltavského dne, který jsme připravili k připomenutí dvoustého výročí dopisů Nesmrtelné milence. Nabídneme vám zároveň speciální koncert Severočeské filharmonie Teplice, na kterém zazní dvě velmi vzácně prováděné Beethovenovy kantáty, a třeba si poslechnete i nevšední zamyšlení filosofa Jana Patočky Německá duchovnost Beethovenovy doby, které vyšlo v Hudebních rozhledech v roce 1971. Pavel Ryjáček
FOTO — ARCHIV NODO
SPECIÁLNÍ PROJEKT
STRANA
24
NODO A SCIARRINOVA OPERA
Salvatore Sciarrino
C
Český rozhlas 3 – Vltava se stal mediálním partnerem nového festivalu Dny nové opery Ostrava (New Opera Days Ostrava), a tak v přímém přenosu z Divadla Antonína Dvořáka (i prostřednictvím videopřenosu Nových médií Českého rozhlasu) můžeme být 26. června od 19.30 svědky provedení opery La porta della lege (Dveře zákona), kterou napsala vůdčí osobnost současné hudby Salvatore Sciarrino. Slovy muzikologa a skladatele Petra Bakly „… hudbu italského skladatele Salvatore Sciarrina (1947, Palermo) lze nejlépe charakterizovat oxymóronem jako ‚akustické divadlo nočních zvuků‘. Evokuje napětí a tajemnost nočních šelestů, náhlá zaskřípnutí starého nábytku, vzdálené zvuky moře a nočního hmyzu. Sciarrino je ve svých asociacích vrcholně psychologizující a vědomě manýristický, až dekadentní – jakoby ve skladbách tohoto autora cosi neustále ‚viselo ve vzduchu‘, jakoby předznamenávaly dramatickou akci, která však jako taková
bývá jen naznačena nebo úplně zamlčena. Sciarrino je hrdým samoukem a svůj originální a přes bezmála čtyři desítky let téměř neměnný hudební jazyk nalezl již velmi záhy. Po mnoho let patří k největším ‚hvězdám‘ soudobé vážné hudby – mimo jiné jako jeden z těch, kdo se zasloužili o nebývalé obohacení palety nástrojových zvuků a zvláštních technik.“ Operu La porta della legge napsal Salvatore Sciarrino v roce 2009. S velkým ohlasem byla provedena v divadlech ve Wuppertalu (Německo), Lincoln Centre v New Yorku a v Bogotě. V Ostravě bude uvedena v české premiéře. Opera o třech scénách (cca 75 minut) je určena třem sólistům a je inspirována povídkou Franze Kafky Před zákonem, která byla napsána v prosinci 1914 a je součástí Kafkovy novely Proces. Před zákonem stojí dveřník. Přijde k němu muž z venkova a prosí, aby ho vpustil do zákona. Avšak dveřník řekne, že ho ted vpustit nemůže. Muž uvažuje a pak se zeptá, zda tedy bude smět vstoupit
později. „Možná“, řekne dveřník, „teď však ne.“ Protože brána k zákonu je jako vždy otevřena a dveřník ustoupí stranou, shýbne se ten muž, aby se podíval bránou dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: „Jestliže tě to tak láká, zkus tam vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj si: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. Sál za sálem však stojí dveřníci, jeden mocnější než druhý. Už na třetího z nich se ani já nemohu podívat.“ Takových nesnází se muž z venkova nenadál; zákon má být přece přístupný každému a vždy, myslí si, ale když se teď pozorněji dívá na dveřníka v kožichu, na jeho špičatý nos, na dlouhé, černé tatarské vousy, rozhodne se, že přeci jen raději počká, až dostane povolení vstoupit. Dveřník mu dá stoličku a dovolí, aby si sedl stranou u dveří. Tam sedí dny a léta… Salvatore Sciarrino využil v této povídce cyklickou formu. Sledujeme muže marně čekajícího před branou zákona, čeká před ní až do své smrti. Scéna se opakuje třikrát: poprvé zpívá postavu
ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ
STRANA
muže barytonista John Janssen, ve druhé scéně kontratenorista Gerson Sales, ve třetí zpívají oba dohromady. Roli dveřníka zpívá bas Martin Js.Ohu. Opera byla napsána pro operní dům Wuppertaler Bühnen, který uvedl její premiéru v roce 2009 v režii Johannese Weiganda. V Ostravě vznikne inscenace právě ve spolupráci s tímto divadlem. Mezinárodní orchestr Ostravská banda diriguje Petr Kotík. NODO (New opera Days Ostrava) slouží rozvoji nové opery a poskytne zázemí a prostor pro tvorbu nových operních děl současných skladatelů (včetně mladých skladatelů, jak je tradicí na Ostravských dnech) a bude platformou pro produkci už vytvořených soudobých operních děl, jejichž uvádění je omezeno požadavky a provozem repertoárových operních domů. V prvním bienále NODO bude během tří dnů realizována Euroopera 5 legendárního
Joseph Roth: Leviatan Jako odpůrce nacismu se rakouský spisovatel a berlínský žurnalista Joseph Roth (1894–1939) po roce 1933 nevrátil do Německa a žil v Paříži. Joseph Roth psal elegie za staré Rakousko, za mizející středoevropský svět, ale také prorocké dopisy přátelům plné sympatií, povzbuzení i kritičnosti vůči jejich sebeklamům. Když koncem května 1939 Joseph Roth umíral, samozřejmě nemohl tušit, že je tak ušetřen zážitku spjatého s rychlým pádem Francie na počátku druhé světové války.
ZASTAVENÍ PRVNÍ: „V městečku Progrody žil kdysi obchodník s korály, široko daleko známý svou poctivostí a vybraným,
Johna Cage s osobnostmi, se kterými Cage na této opeře přímo pracoval. Přijedou tak sopranistka Martha Herr a režisér Andrew Culver. Budou uvedena dvě operní díla Salvatora Sciarrina. Kromě už zmíněné opery La porta della legge také Infinito nerro s Katalin Károlyi (mezzosoprán) v hlavní roli. Objednávku na nové operní dílo získal absolvent Janáčkovy konzervatoře, student JAMU František Chaloupka, rodák z Frýdku-Místku, který už dříve zaujal na Ostravských dnech svými kompozicemi pro velký symfonický orchestr. Jeho vůbec první opera se jmenuje Eva a Lilith a autor ji nastuduje se svým DUNAMI Ensemble. Režijní a scénické realizace posledních dvou děl se ujmou Jiří Nekvasil a David Bazika. Je zřejmé, že se Ostrava stala za poslední roky evropskou křižovatkou soudobé hudby – a to nejen
solidním zbožím. Až ze vzdálených vesnic přijížděly venkovanky, pokaždé když potřebovaly nějakou ozdobu pro mimořádné příležitosti. Přijížděly ve svých rozvrzaných bryčkách k proslulému obchodníku s korály Nissenu Piczenikovi obyčejně ve dnech, kdy se konal trh...“ Novela Leviatan (jejíž začátek vyšel časopisecky roku 1934, celá vyšla až posmrtně v roce 1940) při prvním čtení zaujme důvěrnou znalostí prostředí a typů a především sugestivním líčením vpádu cizího živlu do všedního života venkovských lidí. Pro kupce Nissena Piczenika jsou korály vším, jsou to živé bytosti a on vlastně touží po spojení s nimi v jejich mořském domově. Vášnivá láska k živým korálům, hlídaným Leviatanem, který spravuje oceán, navozuje atmosféru nebezpečí, jemuž hrdinové podlehnou tím spíše, čím spontánněji se zříkají navyklého pořádku. Jde doslova o život: hrozí trest za provinění proti lidským zákonům a konvencím.
25
velkými koncerty symfonické hudby Janáčkovy filharmonie Ostrava a operními produkcemi Národního divadla moravskoslezského, ale i komorními koncerty orchestru Ostravská banda. Nový festival, byť zatím třídenní se čtyřmi operními produkcemi, chce logicky navázat na dramaturgii ostravské opery v uvádění stěžejních operních děl 20. století a doplňovat program bienále nové a experimentální hudby Ostravské dny. Garantem vysoké interpretační kvality je orchestr Ostravská banda. Pořádá Ostravské centrum nové hudby ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským. Všechny produkce zaznamená Český rozhlas Ostrava.
ZASTAVENÍ DRUHÉ, OSUDOVÝ OKAMŽIK: „A obchodník s korály už spřádal plány na příští jaro, když se v sousedních Sučkách událo něco neobvyklého. V tomto městečku si totiž jednoho dne jakýsi muž otevřel obchod s korály. V kraji ho nikdo neznal. Jmenoval se Jenö Lakatoš a pocházel z daleké země, až z Uher. Lakatoš se v Sučkách spřátelil s řezníkem Nikitou Kolchinem a tak dlouho do něho hučel, až ho umluvil, aby si společně otevřeli obchod s korály. Z výkladní skříně zářily bezvadné červené korály. Vážily sice méně než kameny Nissena Piczenika, byly však také levnější. Ceny si mohl každý přečíst ve výloze. A aby kolem ní nikdo neprošel bez povšimnutí, vyhrával v obchodu celý den fonograf. Halasné melodie bylo slyšet ještě i v okolních vesnicích. V Sučkách nemívali nikdy tak velké trhy jako v Progrodách. Přesto – a navzdory
Renáta Spisarová, hudební redakce ČRo Ostrava
žním – chodili k panu Lakatošovi sedláci. Poslouchali písničky a kupovali levné korály.“ Vina, kterou si Nissen Piczenik uvědomuje, je v tom, že podléhá ďáblovu pokušení, že „zapře“ své pravé korály, podvádí zákazníky napřed mísením pravého a nepravého (pravdy a lži), pak už jen nepravým zbožím. Nissen Piczenik se spolčil s ďáblem v lidské podobě, začal podvádět nejen své zákazníky, ale také svého Boha. Starozákonní Bůh je přísný, proto Nissen spočívá na dně oceánu vedle Leviatana, starozákonní obludy. Třídílnou četbu na pokračování z novely rakouského spisovatele z překladu Veroniky Pokorné (Leviatan a jiné prózy, MF 1994) připravil Miroslav Stuchl. Petr Turek
Český rozhlas 3 – Vltava: Četba na pokračování, od 25. 6. 2012 vždy v 18.30 hod.
PÁTEČNÍ VEČER
STRANA
FOTO — TOMÁŠ MAZAL
Zahulil, poseděl, popadl hůl...
Muzeum F. Šrámka
L
Letošního prvního července uplyne šedesát let od úmrtí Fráni Šrámka (19. 1. 1877 – 1. 7. 1952). Mnohostrannou tvorbu kdysi tak všeobecně známého a oblíbeného básníka, anarchistického buřiče i lyrického autora snad nejznámější básnické sbírky Splav, dnes už jen sporadicky připomíná filmová adaptace divadelní hry Měsíc nad řekou či román Stříbrný vítr, v roce 1954 rovněž zfilmovaný. Literární historie připomíná Fráňu Šrámka na samém počátku dvacátého
století v situaci významného přechodu od symbolistické a dekadentní moderny k nové umělecké tvorbě, vyznávající krásu a sílu bezprostředního přirozeného života. Oceňuje prostotu Šrámkova básnického jazyka, jeho osobitý lyrismus, který oživil nejen poezii, ale i prózu a dramata. A tím Šrámka jako by pohltil čas. V šrámkovsky laděném monotematickém Pátečním večeru se vydáme s mikrofonem redaktora Miloše Doležala a s autorem těchto řádků
do básníkovy rodné Sobotky, „města básníků, ševců a kantorů“, jak ji ve svém fejetonu v roce 1937 nazval Karel Čapek. Sobotku a celý líbezný, mírně rozvlněný kraj se zdviženým prstem Humprechtu a romantickým údolím Plakánku si Šrámek zamiloval. Pravidelně vracel se sem Šrámek (až do roku 1938, kdy mu v Sobotce zemřela matka) o prázdninách, s mladou generací ochotníků inscenoval své hry. Po divadelních zkouškách a představeních se často podnikaly společné euforické noční, ba leckdy i časně ranní vycházky za město. Pravidelné Šrámkovy pěší tůry (denně 20 až 30 km) byly pověstné. Vždy však Šrámek směřoval své výlety tak, aby je mohl ukončit na soboteckém hřbitově. Bylo mu při tom „jako po srdci by dlouze smyčcem táh“. A tak i my navštívíme při rozhlasovém putování básníkovým krajem sobotecký hřbitov, kde je nejen hrob Šrámkův, ale i hrob bohémského básníka, herce Václava Šolce. Ještě než vejdeme do místa bezpočtukrát Šrámkem frekventovaného, údolí Plakánku, spočineme u studánky zvané Roubenka, místa častého básníkova zastavení. Šrámka si tu připomenem několika lyrickými verši a pak si spolu s ním povzdechneme: „Je to moc veliká krása, ale zároveň je to k vytí, srdce na tom uplouvá do nesmírné tesknoty…“. Na soboteckém náměstí Míru, hned vedle rodného domu Šrámka (na kterém je dnes umístěna Šrámkova busta) se v domě čp.3 nachází Muzeum a archív Fráni Šrámka. Pozoruhodnou expozici vytváří pracovna a obývací pokoj básníkova pražského bytu, přestěhovaný po jeho smrti. Časem a užíváním omšelý, prostý interiér bytu mé své neopakovatelné kouzlo. Dalo by se říci, že Šrámek je někde poblíž.
26
Ve skříni klobouk, hůl, vázanka – jen vydat se na cestu. V těchto prostorách velmi zasvěceně a s láskou o Šrámkovi do rozhlasového mikrofonu hovoří bývalá pracovnice muzea i středoškolský profesor a publicista Aleš Fetters. Ve svém vývoji se již od poloviny třicátých let minulého století Šrámek odklání od politické vřavy světa, stahuje se do ústraní, nenápadnosti, k lidové prostotě venkova. Básník sám poznává, co je pro něj důležité: „Někdy jdeme pod praporem, někdy jenom za snem.“ F. X. Šalda v roce 1928 ve stati Fráňa Šrámek čili jak konzervovati meruňky tvrdě dotýká se básníkova díla oněch let, ale nakonec uznává: „Šrámek jako osobnost literární je jistě zjev hodný úcty i lásky, básník opravdový a čestný, který vykonal svým dílem, čeho od něj žádala doba.“ Šrámkova Jarního poutníka ze sbírky Splav nám připomene písničkář Vladimír Veit. Tuto křehkou báseň citlivě zhudebnil a již několik let má ve svém repertoáru. V době nacistické okupace nevycházel Šrámek ze svého bytu na Smíchově, aby neviděl v ulicích milované Prahy německé uniformy. Zesláblý, v roce 1946 jmenován národním umělcem, po dlouhé nemoci umírá v roce 1952 stranou všeho společenského dění. Vltavským Pátečním večerem se pokoušíme přiblížit Šrámka poněkud jiným způsobem, než jen rozšířením čítankového hesla. Pro poznání básníka nutno z kočičí dlažby náměstí odečítat poztrácená slova, z halasu soboteckého hostince rozpoznávat barvité hlasy, vstoupit do protaženého stínu rázovitého chodce, napít se chladivé vody lesní studánky. Z toho všeho básník je utkán. Tomáš Mazal
STRANA
FOTO — MARTIN KÁMEN
ČAJOVNA
V
La Chia v klidnějších vodách aneb S Vladivojnou v kuchyni V Čajovně 16. června se budete moci virtuálně projít po malém domácím podkrovním studiu Vladivojny La Chia, kterou asi znáte jako zpěvačku a také jako autorku Čajoven z Ostravy. Kvůli skoseným stěnám je tu vše tak nějak „uprostřed“. Nacházíme a prohlížíme si aparáty, bedny, kytary, baskytary, trsátka, klávesy, saxofon, pár etnických nástrojů, mikrofony, počítače, software, paruky, kostýmy, kozačky, cédéčka a třeba i sbírku komiksových panáčků z dětství i z nedávné doby. Pak si sedneme do kuchyně a povídáme. Zde je malá ochutnávka: Hudba k filmu Nevinnost ti přinesla užší nominaci na Českého lva. Rok 2011 byl pro tebe asi hodně bohatý.
Začalo to v lednu, kdy byla premiéra Nevinnosti a na konci ledna pak vyšel na cédéčku soundtrack. A potom jsem pracovala na své druhé sólové desce Bohémy, která byla vydána 17. listopadu spolu s knížkou Vladibajek s ilustracemi. S režisérem filmu Nevinnost Janem Hřebejkem jste se už znali nebo tě oslovil jako neznámou?
27
Zjistila jsem, že Honza znal moje desky se skupinou Banana a v podstatě byl asi fanoušek. Ale nejvíc ho prý uchvátila první sólová deska Tajemství lotopu. Napsal mi mail, že ve svém novém filmu cítí podobnou atmosféru, jestli by z toho něco mohl použít. Já jsem mu navrhla, že bych udělala úplně nový materiál. Souhlasil. A udělal dobře. Byla to odlišná práce v porovnání s přípravou vlastní desky?
Vlastně asi ani tolik ne. Honza chtěl, aby to bylo v přirozeném písničkovém duchu. Obojí dělám v domácím studiu jako demáče, pokud možno už co nejhotovější, které pak jen dotvoříme v profesionálním studiu. Na rozdíl od alba tady bylo víc instrumentálek, bylo to takové meditativnější. Čím je album Bohémy jiné od předchozí tvorby?
S Bananou se to nedá moc srovnávat, protože tam jsme dělali ten materiál s klukama ve zkušebně. Dohromady, vzájemně jsme se inspirovali. A bylo to všechno hodně nahlas. Tady jsem sama, je to v intimní atmosféře. Nedovedu si představit, že bych vzala zboostrovanou kytaru, když nemám za sebou bubny, a přes sluchátka bych tady něco křičela. Na druhé straně cítím, že to expresivnější období zase jednou přijde! Já jsem se z té exprese dostala do nějakých klidnějších vod, objevila jsem obrovskou hlubinu nových věcí, se kterými si člověk může hrát. Bohémy jsou hodně o textech. Jsou tam i zhudebněné básně od Lucky Paulové, protože se mi strašně líbila její sbírka Paměť zrcadla. Ona mi ještě na oplátku otextovala Černou vdovu. Moje texty vznikají postupně. Už teď mám vlastně neplánovaně hotové texty i hudbu na další desku! Jak byly v únoru ty největší mrazy, tak jsem napsala jedenáct nových textů. Jindy mi trvá půl roku napsat čtyři. Takže ta příští bude taky hodně o textech. Součástí cédéčka je knížka Vladibajek a ilustrací k nim.
Bajky vznikaly hodně dlouhé období, asi od roku 2007. Když jsem cítila určitou atmosféru, tak jsem si sedla a napsala jsem tu bajku hrozně rychle. V tom okamžiku ze mě hovoří spíš nějaké podvědomí. Po měsíci, dvou nebo po půl roce si k tomu znova
OSOBNOST
STRANA
sednu a upravím to do nějaké formy, abych cítila, že to něco sdělí, že tomu sama já rozumím. Podobně to mám i s komiksy nebo s kresbou. Mám pocit, že nejryzejší věci vznikají, když se snažím mozek vypnout a nechat pracovat jenom fantazii s podvědomím. Jaké jsou hlavní linie tvé výtvarné tvorby?
Jedna je malování, maluju olejem na plátno, tady funguju taky hodně na tom konceptu podvědomí, nerada si připravuju návrhy. Člověk pak ale čeká třeba 14 dní, než něco pořádně zaschne, aby do toho mohl zase vkročit. Druhá linie je kresba, ta je zase hodně rychlá. Teď jsem se zamilovala do akvarelu barevných tuší. Baví mě, že to, co už uděláte, nemůžete vzít zpátky. S tím olejem se ještě relativně něco dá přemalovat, ale ne. Tematicky tam mám pořád zvířata, postavy, hlavně lidi. Tedy, vypadá to jako člověk, občas. Proč tam není ani jeden hranatý tvar, všechno je hodně, až extrémně zaoblené?
No, to je přesně ono, já mám hrozně ráda organické tvary. I v malbách se mi skoro vůbec neobjevují pravé úhly a ostré hrany. Z nich mám úzkost. Četla jsem v jedné knížce takovou teorii, že lidi pocházejí z rostlin. Ta mě fascinovala. Pro mě není důležité, jestli je to pravda nebo ne, ale přijde mi to fascinující. Takže mám hodně prací, kdy něco vyrůstá z květináče nebo kdy naopak rostou květiny z rukou – třeba na obalu alba Jungle se skupinou Banana. Sedíme v kuchyni, vaří taky Vladivojna?
Jo..., občas vařím. Já vařím dobře, ale spíš minutky, že bych vařila něco dvě hodiny, to se mi asi ještě nepovedlo. Aleš Opekar
Český rozhlas 3 – Vltava: Čajovna „S Vladivojnou v kuchyni“, 16. 6. 2012, 19.00–20.00 hod. Vladivojna La Chia připravuje Čajovny z Ostravy každý poslední pátek v měsíci. Vltavský pořad Čajovna letos slaví 10 let.
28
Hvorostovsky oslaví své abrahámoviny v Krumlově Mezinárodně uznávaný ruský barytonista Dmitri Hvorostovsky zahájí v pátek 20. července svým pěveckým recitálem 21. mezinárodní hudební festival Český Krumlov. Za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Konstantinem Orbelianem přednese v Pivovarské zahradě árie, operní scény a písně Vincenza Belliniho, Georgese Bizeta, Antona Rubinsteina, Giuseppa Verdiho a dalších. Nedávno vyznamenaný časopiseckou cenou Opera News Awards, rodák ze sibiřského Krasnojarsku, oslaví letos v polovině října své padesátiny, a to je jistě chvíle pro bilancování jeho dosavadní zářivé umělecké kariéry. V roce 1989 zvítězil v prestižní světové soutěži v Cardiffu, kde byl přemožitelem velšského barda Bryna Terfela. Ve finále bezchybně interpretoval Rodrigovu árii „Per me giunto“ z Verdiho Dona Carlose a to nakonec v tvrdé mezinárodní konkurenci rozhodlo. Od počátku své kariéry je ceněn pro robustní zvuk kultivovaného hlasu, muzikalitu, bezešvé legato a mužně soustředěný výraz. „Západní“ debut v Nice Hvorostovskému vynesl angažmá v předních operních domech po celém světě včetně londýnské Královské opery v Covent Garden, newyorské Metropolitní opery, pařížské Národní opery, Bavorské státní opery, milánské La Scaly, Vídeňské státní opery nebo chicagské Lyrické opery. Hvorostovsky je rovněž pravidelným hostem renomovaných mezinárodních hudebních festivalů a obdivovaným recitálovým pěvcem, který je vítán
M
v prestižních koncertních síních od Dálného východu až po Jižní Ameriku. Při svých koncertních vystoupeních spolupracuje Hvorostovsky často s předními světovými orchestry pod vedením dirigentů zvučných jmen, jakými jsou například James Levine, Claudio Abbado, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Jurij Těrmikanov nebo Valery Gergiev. Dmitri Hvorostovsky si nadále udržuje silné vazby na své rodné Rusko, jako první operní pěvec v historii vystoupil například na legendárním galakoncertu na moskevském Rudém náměstí a v Moskvě pořádá také koncertní sérii „Dmitri Hvorostovsky a jeho přátelé“, v rámci níž se po jeho boku představily pěvkyně Renée Fleming, Sumi Jo nebo Sondra Radvanovsky. V České republice se Dmitri Hvorostovsky představil s velkým úspěchem v minulosti již několikrát, a to jak na operních a písňových recitálech, tak ve speciálním představení opery Evžen Oněgin ve Státní opeře Praha v roce 2000. Naposledy vystoupil Hvorostovsky v našem hlavním městě 27. srpna 2010 na festivalu Dvořákova Praha, kdy v Rudolfinu zazněly v jeho podání za klavírního doprovodu Ilji Ivariho písně Petra Iljiče Čajkovského. Čeští diváci se s ním však budou moci letos setkat ještě jednou, protože bude 8. prosince účinkovat jako Renato v Maškarním plesu při přenosu z Metropolitní opery do kin v rámci The Met: Live in HD´s 2012–13 Season. U příležitosti předání ceny Opera News Award 30. dubna letošního roku o něm přední newyorská
ROZHLASOVÁ HRA
STRANA
kritička Louise Guintherová napsala: „Barytonistovou ochrannou známkou jsou stříbrná hříva, tmavý intenzivní pohled a široká ramena, z nichž vyzařuje sex-appeal. Ale nalezneme tu i jistou neprobádanou vznešenost v jeho chůzi, vzezření vrozené důstojnosti, autority a pýchy, které doplňují komplexnost jeho osobnosti, stejně jako hudební instinkt a elegantní smysl pro zpěvní linku pozvedají jeho už tak nádherný pěvecký materiál ještě na vyšší úroveň. Je to svrchovaně sebejistý umělec, který se může pyšnit technickým mistrovstvím, z něhož vyrůstá mocné legato podpořené fenomenální dechovou kontrolou. Při jeho velice oslavovaném debutu v Metropolitní opeře v roce 1995, kdy ztvárnil knížete Jeleckého v Pikové dámě, nechal Hvorostovskij obecenstvo téměř dýchat za sebe, když vzbuzoval obdiv při dlouhých, smyslných frazích, jimiž tvaroval Čajkovského vášnivou melodii“. Hvorostovsky si dobyl srdce posluchačů Metropolitní opery už v mládí i jako Valentin z Gounodova Fausta, postupně dorůstal do přísně důstojného Germonta, vroucího hraběte Luny, mocného Renata z Maškarního plesu či světem utrápeného Simona Boccanegry. Jinde byl oslavován jako senzační Rigoletto a není bez zajímavosti, že v Českém Krumlově uslyšíme v jeho podání slavnou árii „Cortigiani vil razza dannata“. Přes všechna tato verdiovská vítězství zůstává rodný ruský repertoár pro jeho sametový baryton základním lyrickým výrazem, který dokáže rozvinout do plné, zářivé slávy. Ženské osazenstvo krumlovského koncertu se může těšit, že v jeho podání zazní v přídavcích i ruská píseň „Oči čornyje“, která nechá posluchačům poznat temné hlubiny vášnivé lásky. Ivan Ruml
Český rozhlas 3 – Vltava: Přímý přenos z MHF Český Krumlov, pátek 20. 7. 2012 v 20.30 hod.
29
CO TRVÁ MINUTU NEBO DVĚ? TŘEBA ROZHLASOVÁ HRA
V
V únoru letošního roku jsme na půdě Českého rozhlasu začali natáčet minutové hry. Dramatické útvary s velmi krátkou stopáží bude od září v různých časech vysílat Vltava, každý týden zařadí tři premiéry. Některé možná následně zájemci uslyší i na jiných veřejnoprávních rozhlasových stanicích a všechny je pak najdou na stránce minutovehry.cz, která odstartuje ve stejnou dobu. Jako bonus budou moci návštěvníci zmíněného webu svým hlasováním ovlivnit, které kusy se znovu objeví v éteru. Formát mini her není nový, například na půdě Deutschlandradio Kultur vznikají řadu let. V českém prostředí s pravidelnou výrobou doposud nebyly žádné zkušenosti. S návrhem na ni loni přišla autorka tohoto článku. Její projekt ihned podpořil grantem generální ředitel ČRo Peter Duhan. Dva úvodní cykly napsali prozaik Miloš Urban a filmový scenárista, režisér a dokumentarista Robert Sedláček. O realizaci Urbanových, někdy lehce absurdních textů se postarali režisérka Natália Deáková a hudební režisér Ladislav Železný. Natáčeli je nejen ve studiu, ale třeba také v klubu Divadla na Vinohradech. Jednu z rolí ztvárnila herečka Jiřina Jirásková, která představovala starou babiznu-čarodějnici. Robert Sedláček své hříčky režíroval sám ve spolupráci se skladatelem Michalem Ratajem a herci Ondřejem Vetchým, Jaromírem Dulavou, Martinem Fingerem či Petrou Špalkovou. Životní situace, v nichž se možná leckdo na moment pozná, event. někoho ze
svého okolí, se občas odehrávají na ulici a silnici, takže se také částečně natáčelo venku. V březnu projekt pokračoval fantaskními miniaturami Davida Drábka, v nichž v režii Aleše Vrzáka promlouvají vycpaná zvířata. Zahráli si je Pavla Tomicová, Andrea Elsnerová, Jan Vondráček a David Novotný, ke zdárnému výsledku opět velkou měrou přispěl Ladislav Železný. Mezitím vytvořila svou sérii dramaturgyně brněnského Divadla Reduta Dora Viceníková. Jejím minipříběhům, v nichž jde především o vztahy mezi muži a ženami v podání Dany Černé, Lukáše Hlavicy, Báry Hrzánové a Radka Holuba, vtiskla finální zvukovou podobu režisérka Hana Kofránková. Jednu z her Vltava představila už na konci dubna v rámci svých Skleněných dnů. Dílko nazvané Skleněné peklo (z pera pisatelky tohoto článku) o vánočních ozdobách a chlípném stromku se zřejmě dočká reprízy také na Štědrý den. Mezi dalšími autory jsou dokumentaristka Hana Železná, dramaturgyně Činoherního studia v Ústí nad Labem Johana Součková, komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo, televizní scenáristka Hana Roguljič, dramatička Tereza Semotamová nebo dramatik Roman Sikora. S posledními třemi jmenovanými spolupracuje brněnské studio Českého rozhlasu, kde se přípravám věnuje zejména dramaturgyně Hana Hložková. Kateřina Rathouská
SPECIÁLNÍ PROJEKT
STRANA
30
FOTO — WIKIPEDIA.ORG
DEN NA VLTAVĚ Secese je snad poslední z univerzálních slohů, které výrazně ovlivnily životní způsob celé společnosti. U nás říkáme secese, v Německu a Rakousku je to Jugendstil, Francouzi mají Art Nouveau a Anglie a Spojené státy zase Modern Style. Toto původně protestní hnutí proti historismu a eklekticismu 19. století se vyvinulo jako proces konvergence protikladů soudobého naturalismu a idealistického romantismu a symbolismu. O secesi hovoříme především ve výtvarném umění a architektuře. Opatrně se tento termín objevuje i v souvislosti s hudební kulturou a literaturou – tam se však nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence. I tam se projevuje to, co vytváří hlavní rysy výtvarné secese: ornamentálnost, lineárnost, plošnost, záliba v lomených barvách, plynulá vlnící se křivka, která vyvolává dojem nenásilného pohybu v ploše, a stylizace. Secese je nakročení k modernímu umění 20. století a jejími tvůrci a hlavními představiteli ve výtvarné oblasti jsou u nás Alfons Mucha, Jan Preisler, Vojtěch Pressig a František Bílek. K nejznámějším a nejtypičtějším představitelům secese pak patří Gustav Klimt, významný rakouský malíř, žijící převážně ve Vídni. Klimt má – jako celá řada Vídeňanů a Rakušanů – české kořeny: jeho otcem byl Ernst Klimt, zlatník a rytec z Travčic u Litoměřic. Jeho obrazy jsou u nás zastoupeny v Národní galerii v Praze a Galerii výtvarného umění v Ostravě, spolu s bratrem Ernstem se podílel na výzdobě divadla v Karlových Varech. A tak vznikl nápad připojit se k oslavám našich sousedů Dnem secese na Vltavě, který by byl věnovaný jak Gustavu
S
Klimtovi, tak jeho českým uměleckým současníkům. Za Klimtem do Vídně se ve Víkendové příloze stanice Vltava vypraví Jiří Kamen a Eliška Závodná, aby zmapovali především celou řadu výstav, v jejich rámci rakouská metropole v letošním roce prezentuje snad všechna dostupná Klimtova díla. Jedno z nich je však dostupné téměř nepřetržitě: slavný Beethovenův vlys (Beeethoven-Fries) v Domě secese na Friedrichstrasse. Toto monumentální dílo je dlouhé přes 30 metrů, Klimt se tu nechal inspirovat Beethovenovou 9. symfonií a instaloval vlys pro 14. výstavu Sdružení výtvarných umělců rakouské secese, která se konala roku 1902. A nebyl to jenom Klimt, koho hudba (a zároveň titánská velikost) fascinovala. Pro českou literaturu doby secese, respektive symbolismu a dekadence, je kult hudby charakteristický. Také její tvůrci nežili ve vzduchoprázdnu – přinejmenším tvořili v ovzduší secesní kultury, obklopovali se ve svém soukromí jejími zdobivými plody, jejich díla byla vydávána v secesní grafické úpravě a žila v prostředí secesní architektury – příkladem je Obecní dům v Praze. Zdá se být nepravděpodobné, že by tyto skutečnosti neovlivnily samostatnou hudební tvorbu. Nejvýraznějšími představiteli české hudby byli ve zmíněném období Josef Suk, Vítězslav Novák, Otakar Ostrčil, ale také Rudolf Karel, Otakar Zich nebo Josef Bohuslav Foerster. (Janáček se zdá ze všech uvedených kritérií vymykat.) V Praze oněch let zněla díla Gustava Mahlera a zajisté také ne bez poznání místního kulturního ovzduší tu žil a tvořil Alexander Zemlinsky, který v Praze napsal
Obecní dům v Praze
roku 1922 svou Lyrickou symfonii a o rok dříve uvedl Schönbergovy Písně z Gurre. Obě díla připomene odpolední koncert, v Promenádním koncertě zazní i díla Oskara Nedbala a Josefa Suka, jehož Fantazii pro housle g moll uvede raní pořad Sólo pro Pamelu Frankovou. V odpolední Euphonii se Vlasta Reittererová zamyslí nad hudbou české secese a večer bude patřit Foerstrově opeře Eva. Skladatel ji zkomponoval podle dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba a dílo je typickým příkladem operního realizmu a secese přelomu 19. a 20. století. Premiéra byla 1. ledna 1899 v pražském Národním divadle pod taktovkou dirigenta Adolfa Čecha. Ze zlatého fondu Českého rozhlasu jsme vybrali nahrávku z prosince 1948, kdy hlavní role ztvárnili sopranistka Ludmila Červinková (Eva) a tenorista Beno Blachut (Mánek), za dirigentský pult Symfonického orchestr Pražského rozhlasu vystoupil Karel Nedbal. Jana Vašatová
Český rozhlas 3 – Vltava: 14. července 2012
VIZITKA
STRANA
31
PŘEDSTAVUJÍ SE DRAMATURGOVÉ ČESKÉHO ROZHLASU 3 – VLTAVA
H
Hudební dramaturg zodpovídá šéfredaktorovi stanice za kvalitu hudebního vysílání. – To je v kostce pracovní zátočina hudebního dramaturga na stanici Vltava. Ale aby to nebylo tak lakonické, vybral jsem pro dokreslení několik ukázek z konkrétní dramaturgické agendy, většinou mailové. „Hezký den, tak dnes mi přišla zpráva, že přenos, záznam i všechny další natáčecí aktivity byly ze strany paní Uchidy zamítnuty a paní Kožená toto přání respektuje. Takže mne to opravdu moc mrzí, ale záznam koncertu 16. 5. není možný.“ Taková zpráva naštěstí nepřichází často a samozřejmě nepotěší. Když si Vltava vysní, že by ráda v přímém přenosu anebo ze záznamu odvysílala nějaký koncert, znamená to zařadit ho do dramaturgického plánu, navrhnout interpretům finanční částku za vysílací práva (většinou jak pro české vysílání, tak i pro šíření záznamu v rámci Evropské vysílací unie) a čekat na zprávu z produkce, která interprety kontaktuje.
Jde o cca 250–300 koncertů ročně. Ve většině případů – i když někdy bývá vyjednávání docela napínavé – slaví rozhlas a jeho posluchači úspěch, v případě letošního pražskojarního recitálu mezzosopranistky Magdaleny Kožené a klavíristky Mitsuko Uchida bohužel ne. Několikaměsíční čekání skončilo necelých 10 dnů před plánovaným přímým přenosem bohužel negativní zprávou. K práci dramaturga ale kromě vybírání koncertů pro vysílání patří plánovaní tzv. studiové výroby = co by bylo dobré nahrát pro rozsáhlý hudební archiv Českého rozhlasu. Jde o to sledovat pozoruhodné interprety, ale zároveň hlídat, aby se pořád nenahrávalo totéž. Aby se spíš zaplňovala bílá místa, k nimž patří třeba hudba Vojtěcha Jírovce nebo Jana Ladislava Dusíka, ale také Jana Nováka, Karla Husy, Viktora Kalabise či Jiřího Herolda. „Příští koncert uděláme v hornických prostorách, asi v původní řetízkárně dolu Michal. Co
na to říkáš? Tak na jaře, až se oteplí. (A rozhovory k tomu s bývalými horníky...)“ Zprávy od ostravské kolegyně Renáty Spisarové, ty potěší – prakticky bez výjimek – vždy. Tahle přišla loni na podzim po úspěšném přenosu z věznice v Ostravě – Heřmanicích, kde hrál Janáčkův komorní orchestr, ale zapojil se také sbor vězňů. (Už předtím R. Spisarová zorganizovala přenos z romského ghetta, do nového roku 2012 vskočila organizujíc přímý přenos Věci Makropulos z ostravské opery a během únorového odpočinku v New Yorku natočila vzpomínky Veroniky a Igora Firkušných na svého slavného otce Rudolfa.) – Mimochodem pořádání a vysílání koncertů v neobvyklých prostředích, to je jedno z přání šéfredaktora Vltavy Lukáše Hurníka. V roce 2011 se tak kromě koncertu z věznice podařilo odvysílat třeba ještě koncert z rodné světničky Bohuslava Martinů (na věži poličského Kostela sv. Jakuba), mimořádný přenos ze zákulisí Národního divadla
VIZITKA
STRANA
32
při premiéře nového nastudování Jakobína anebo sérii koncertů ve dnech 170. výročí narození Antonína Dvořáka: Pražský filharmonický sbor zpíval v Lužanech Lužanskou mši, Richard Novák přednesl v kapli sychrovského zámku Dvořákovy Biblické písně (na varhany, které kdysi rozezníval sám Dvořák, hrála Irena Chřibková), Bennewitzovo kvarteto hrálo nejslavnějšího českého skladatele v jeho rodném domku v Nelahozevsi a Vltava spolupořádala i koncert ve Dvořákově Památníku na Vysoké u Příbrami. – V současnosti jsme všichni zvědaví, jestli se koncem června podaří uskutečnit přenos, který tu ještě nebyl: od podzemního jezírka v krušnohorských štolách... Spolu s kolegy z Redakce vážné hudby se dramaturgicky řeší také výročí hudebních skladatelů a interpretů. Loni se ve velkém slavil Gustav Mahler, Antonín Dvořák nebo 100. ročník Wagnerova Bayreuthu. V letošním roce jsme na Vltavě připomněli výročí Františka Škroupa, Rudolfa Firkušného, Jaroslava Ježka, Zdeňka Lišky, Miloše Sádla, Otakara Jeremiáše, tradičně Mozartovy i Bachovy narozeniny, chystáme se na Den s Debussym v srpnu a Johnem Cagem v září, připomeneme 2 a čtvrt století Mozartova Dona Giovanniho... Jak ukazují následující řádky, ne vždy je ohlas tak docela pozitivní. Ale to je riziko podnikání. „Dnes 4. 7. 2011 ve večerních hodinách jste hráli Mahlerovu 10. symfonii (Gustav Mahler): Je to hudba vyvolávající bohužel sexuální žádosti – nic – vznešeného, vykupujícího, čistého! Žádám Vás: přestaňte propagovat Mahlera! Jsou zde opravdu čistí a hodnotní autoři: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, a hlav.
FOTO — TOMÁŠ VODŇANSKÝ
„PŘESTAŇTE PROPAGOVAT MAHLERA!“ zaiku, připravoval publicistické pořady (Slovo o hudbě, CD Laser), příležitostně moderoval. Vystudoval jsem hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pokračiji v doktorském studiu. A jednou snad dopíši dizertaci věnovanou závěrečné životní etapě dirigenta Karla Ančerla v kanadském Torontu. Léta 2003–2009 byla věnována také spolupráci s Českou filharmonií – výstavy o dirigentech Václavu Talichovi, Rafaelu Kubelíkovi a Karlu Ančerlovi, hlavně však hudebně vzdělávací projekty (například cyklus koncertů pro studenty Čtyři kroky do nového světa). Na nich v současnosti spolupracuji s dirigentem Markem Ivanovićem a se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK či Komorní filharmonií Pardubice. Od října 2009 jsem v Českém rozhlase zaměstnán a v současnosti se věnuji hudební dramaturgii vltavského vysílání. Petr Kadlec
Petr Kadlec
Beethoven (Schubert, Händel, Chopin ani Čajkovskij není špatný – naopak – Le Clair, Liszt – o těch by se mělo mluvit a o jejich výročí – ne o slizkém Mahlerovi.“ V Českém rozhlase jsem začal působit (tehdy ještě externě) v roce 2002 – vybíral jsem hudbu pro ranní Mo-
P
Přání editora tohoto listu, abych představil svou profesi, mě vehnalo do podobných rozpaků, jaké jsem zažíval, když jsem se ještě za studií snažil například během autostopu vysvětlit řidiči náklaďáku, co obnáší studovat teatrologii. Použít český název oboru – divadelní věda – jsem se už vůbec neodvážil. Moje víc jak dvacetiletá zkušenost s vlastní profesí mě naučila, že její existenci si diváci, potažmo posluchači uvědomí v případě
VIZITKA
STRANA
33
nějakého maléru. Pokud vše běží jak má, nebo se dokonce ta která produkce líbí, má tento úspěch řadu jiných otců. Jinak většině lidí připadá naše profese poněkud obskurní. Prostá odpověď na otázku „co vlastně děláš“ – „vybírám repertoár“ – je nedostačující a bývá žádáno upřesnění. Obávám se, že tomu tak bude i v tomto případě. A přece by to bylo tak prosté – sestavuji program vysílání, tedy jeho slovesné části, tečka. Pravda je ale taková, že takhle jednoduché to opravdu není. Minimálně proto, že výběr je limitován nebo určován řadou faktorů. Pozice slovesného dramaturga obsahuje v sobě několik složek. Poměrně výrazná je koordinační a administrativní funkce. Proto nejdůležitějším faktorem při mé práci jsou mí spolupracovníci, z jejichž nápadů a návrhů se program realizuje a sestavuje. A musím říct, že na ně mám velké štěstí, ať už jsou to redaktoři nebo produkční a programoví pracovníci. S redaktory jste se měli možnost už seznámit. Z té druhé skupiny musím jmenovat alespoň Jarmilu Kratochvílovou, vedoucí programového centra, bez jejíž pomoci si praktické sestavování programu neumím představit. Dalším určujícím faktorem je vysílací schéma, ustálené letitou praxí a zkušeností, s jehož inovacemi je třeba zacházet s invencí a zároveň uvážlivě. I když se svým kolegou, hudebním dramaturgem Petrem Kadlecem, máme často na starosti právě vybočení z daných kolejí – tvorbu zvláštních schémat, programových změn, které provázejí svátky jako jsou Vánoce, Velikonoce, státní svátky a důležitá kulturní výročí. Právě v tomto čísle avizujeme změny, které pravidelně provází letní vysílání.
FOTO — TOMÁŠ VODŇANSKÝ
„CO VLASTNĚ DĚLÁŠ?“ „VYBÍRÁM REPERTOÁR.“
Martin Velíšek
Smutnou příležitostí k podobným změnám jsou úmrtí významných osobností. Samozřejmě nejmilejší částí mojí práce je příprava jednotlivých pořadů. Především jsou to rozhlasové hry, s jejichž dramaturgií jsem v rozhlase začínal. Vedle toho mám dramaturgicky na starosti programové řady Páteční večer, Výročí týdne,
Půlnoc a desetiminutové pořady věnované každoročně jednotlivým světovým kulturním oblastem – letos tuto řadu představuje Severský rok.
Do Českého rozhlasu jsem nastoupil v roce 2005, do tehdejší Redakce her a dokumentu. V témže roce jsem se stal jejím vedoucím. Měl jsem za sebou praxi dramaturga několika divadel. Nejdříve to bylo Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, kam jsem z rodné Prahy odjel bezprostředně po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 1986. V roce 1988 jsem se vrátil a začal pracovat jako dramaturg Divadla pod Palmovkou, kde jsem se podílel na většině inscenací, které zde do roku 2002 vznikly: například Peer Gynt (H. Ibsen) Kočka na kolejích (J. Topol), Idiot ( F.M. Dostojevskij), Návrat domů (H. Pinter), Platonov (A. P .Čechov), Výstřely na Broadwayi (W. Allen), Amadeus (P. Shaffer). V letech 2003 a 2004 jsem byl v angažmá jako dramaturg Klicperova divadla v Hradci Králové. Kooperoval jsem například na inscenacích Já je někdo jiný, Návrat staré dámy, Akvabely, Konec dobrý, všechno dobré, Petrolejové Lampy, Macbeth. Jako hostující dramturg jsem spolupracoval s Národním divadlem Moravskoslezským, Moravským divadlem Olomouc, s pražským Divadlem v Řeznické. V posledních letech jsem intenzivně spolupracoval s Divadlem na Vinohradech. Jsem autorem řady úprav divadelních her jak pro divadla, tak pro rozhlas a také několika dramatizací. Martin Velíšek
ROZHOVOR
STRANA
odlišně. A ty rozdíly jsou pro mě také velmi zajímavé a poučné...
Jan Burian: nezahořknout, nezakysnout, nezatrpknout, nezesládnout! Do vltavského programového projektu Severský rok vstoupil počátkem roku 2012 cyklus pořadů Na sever!, ve kterém písničkář a cestovatel Jan Burian každý všední den zve posluchače na toulky za skandinávskými hudebníky, básníky či spisovateli.
Co jste v tomto roce točil a budete natáčet pro Vltavu, zejména na téma Severského roku? Jmenuje s to Na sever s Janem Burianem a vysílá se to deset minut každý všední den ve 13:30 na Vltavě. Nejspíš tam nakonec napíšu úplně všechno, co o severu vím a co jsem tam zažil, ale zatím píšu hlavně o kultuře, hudbě, literatuře a různých zážitcích z cest a snad i o celkové atmosféře v těch zemích... Jaká podstatná setkání jste zažil se severskou hudbou?
Třeba v Dánsku s Per Oliverem Jorgensem a jeho hříčkami s plechovými nástroji, na Faerských ostrovech zase s Kristianem Blakem, což je skladatel, který má vydavatelství v zemi, jež má necelých 50 tisíc obyvatel. Islanďanka Björk do značné míry
34
změnila tvář populární hudby na přelomu století, ale za poslech stojí i třeba skladatel Jón Leifs a jeho sedmiminutové symfonické soptění sopky ve skladbě Hekla. Myslím, že v každé zemi, když chcete najít něco zajímavého v hudbě, tak se to podaří, pokud nelovíte jen ve středním proudu. Třeba Island sice má obyvatel asi jako Brno, ale momentálně ovlivňuje světovou hudební scénu... Patříte k nemnoha lidem, které to táhne na sever i na jih. Kde nejdál jste byl na jihu a kde na severu?
Na jihu jsem byl nejdále na Mysu Hoorn v Ohňové zemi a na Mysu Dobré naděje v Jihoafrické republice. Na severu na Islandu na ostrově Hrísey, to je ale ještě asi 70 km jižně od polárního kruhu, nic zvláštního... V čem jste viděl Island jinak než vaše maminka, herečka Zuzana Kočová, která o něm také napsala knihu?
Její kniha Chvála putování je především poetická výpověď o tom, jak si „paní z Malé Strany“ dopluje splnit sen o pohádce z dětství, jak zkouší promlouvat s islandskými kameny a co to všechno pro ni znamaná. Já jsem prozaičtější, jezdím pozorovat hlavně lidi, jak se vyrovnávají se životem v tak náročné přírodě a na co při tom myslí, co cítí a jací vlastně jsou. Po asi patnáctiletém téměř každoročním navštěvování Islandu mohu říct, že Island si prožívají Češi velmi intenzivně a také velmi
Evangelického faráře, disidenta Miloše Rejchrta, jste na svých letošních šedesátinách označil za osobního faráře a sebe za jeho osobního ateistu. Jak cesty na sever vás ovlivnily po duchovní stránce? Jakou spiritualitu jste tam našel?
Nevím, jak to říct. Hodně mě ovlivnil právě Miloš Rejchrt a tady doma... Sever měl spíš vliv na moje vnímání hodnot, s obdivem jsem zíral a zírám na islandské venkovany, na jejich vztah k zemi, se kterou zápasí už tisíc let v podmínkách, o nichž my vůbec nemáme představu. Jak přežívali zimu v jedné místnosti, jak rozváželi poštu přes ledovcové řeky, jak se naučili využívat horkou vodu ze země a podobně... Nevím, jestli jste zrovna tohle chtěla slyšet... ,,Nezahořknout, nezakysnout, nezatrpknout, nezesládnout!” – to je jedno z vašich životních hesel z poslední doby. Inspirovaly vás k němu cesty?
To asi ne, spíš každodenní život v naší české realitě. Člověk může velmi snadno podlehnout skepsi a být otrávený ze života, když pozoruje, co se u nás děje. Jenže pokud vím, žádný další život mít nebudeme, tak se mi nechce uznat takovou prohru jako definitivní, protože ani stav věcí zdaleka definitivní není a všechno se mění a vyvíjí. Jsem historický optimista a když se člověku daří zachovat si od té každodennosti trochu odstup, nepropadám panice. K tomu pomáhá i ten pohled z cizích zemí zpátky domů, srovnávání, uvědomování si, že problémy jsou všude a leckde jsou daleko větší, než jsou ty naše. Jak vás napadlo zhudebnit básně Bennyho Andersona?
Nejdřív se mi hrozně líbila jeho Dieta a pak jsem si četl jeho verše nahlas u klavíru a začaly vznikat písničky jedna po druhé. Ale nebylo to nic samozřejmého, chtělo to trpělivost a pomalu objevovat v těch volných verších skrytou hudbu, rytmus, melodii... někdy se to zdařilo, jindy ne. Proč jste založil volné sdružení Osamělých písničkářů? Čím pro vás je?
ROZHOVOR
STRANA
FOTO — WIKIPEDIA.ORG
Říká se, že není doba na to, aby se lidé sdružovali jen tak, a já myslím, že to není dobou, ale námi. Osamělí písničkáři jsou pro mě důkazem, že to jde. Zkrátka jsem si myslel, že by se někteří lidé – tvůrci originálních písní – měli znát mezi sebou. Prospělo by to jim i celému žánru. A oni to přesně tak pochopili. Scházíme se dobrovolně, víceméně zdarma a radostně několikrát ročně. Jak se písničkářům žije?
Obecně nemají písničkáři na růžích ustláno, ale to asi nemá nikdo. Navíc hudební průmysl vytvořil představu, že jen ty písně jsou dobré, které on sešrotuje a vyplivne v konzervách do rozhlasů a samoobsluh, a hodně lidí mu na to skočilo. To je ovšem téma na delší rozhovor. Žije se nám různě a jak komu. Lenka Dusilová nebo Xindl X mají zaplaťpánbů dobré období, Jiří Smrž nebo Dáša Voňková jsou na tom pořád stejně – málo hraní a skoro žádné peníze. Když děláte něco poctivě a bez ohledu na případný úspěch, nemůžete čekat, že budete na titulních stránkách novin. Někdy se to povede, ale ta radost z tvorby, vynalézání nových možností a svoboda je zkrátka zaplacena nepohodlím a třeba i tím, že máte existenční starosti. Člověk si musí udělat pořádek v tom, co chce a co nechce. Jste autorem hesla „kopírování zachraňuje hudbu”? Jak se vyvíjí váš názor na internetové pirátství?
Adekvátně k tomu, jak se vyvíjí chamtivost lidí, kteří nic netvoří, jen si chtějí nahrabat za každou cenu, jak se snažíme převádět všechny hodnoty na peníze, protože to je asi to jediné, čemu rozumíme. A adekvátně k tomu, jak se naše společnost snaží zničit svobodného ducha a volný přístup ke vzdělávání a kultuře.
Když otec zemřel, bylo vám sedm. Bylo to téma sice velmi osobní, ale zároveň také společenské, historické, ale hlavně zajímavé. Ostatně každá má kniha pro mě byla velmi osobní, i když jsem třeba psal o cestě do Portugalska, já to jinak neumím. Samozřejmě, že když píšete o otci, je to ještě jemnější
Měnilo se to podle množství informací, které jsem o něm měl. Teď, když jsem ho poměrně podrobně nastudoval, mu víc rozumím. Co jste dělal proti tomu, abyste s ním nebyl spojován?
Když mě někam pozvali proto, že jsem jeho syn, tak jsem tam nešel, nechtěl jsem nikomu dělat kašpárka a snažil jsem se jít svou vlastní cestou a dělat si svoje věci. Naštěstí to nikoho zase tak moc nezajímalo, zvlášť v prostředí, ve kterém jsem se pohyboval – mezi písničkáři a jejich publikem. Jaké věci jste mu odpustil lety a co ne?
Jan Burian (* 1952), syn českého avantgardního divadelníka E. F. Buriana a herečky Zuzany Kočové, v roce 1976 absolvoval žurnalistiku na UK. V letech 1972–1985 tvořil autorskou dvojici s Jiřím Dědečkem. Poté (v letech 1986–1989) vystupoval s Danielem Fikejzem, Petrem Skoumalem nebo v triu Burian-Jeřábek-Janče. Od konce 90. let natáčí pravidelně desky se svými syny Janem a Jiřím. Mezi roky 1976 a 1977 byl redaktorem časopisu Melodie, poté rok pracoval jako uklízeč a od roku 1978 je na volné noze. Od 90. let spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem a natáčí také cestopisy a cestopisné dokumentární filmy.
a má to i řadu vedlejších motivů, dozvídáte se věci, které jste nevěděl o své rodině... Byla knížka i jistou formou terapie?
Na jaře vyšla pětisetstránková monografie Nežádoucí návrat E. F. Buriana, kterou jste napsal. Co pro vás znamenalo psát téma tak osobní?
35
Myslím, že ne, pokud nepovažujeme každou tvořivou činnost za formu jakési terapie. Před časem se mnou natočila ČT pořad Třináctá komnata a tam jsem to mohl říct rovnou. Můj otec E. F. Burian není mou třináctou komnatou. Je spíš třináctou komnatou celého našeho národa. Jak jste se vyrovnával s komunistickou minulostí otce v různých etapách svého života?
Jako otci mu nemám co odpouštět, mám ho rád a těší mě, že jsem se narodil právě jemu. A komunistické straně odpouštět nehodlám, protože nám zdevastovala zemi a duši a téměř nikdo z jejích členů neprojevil žádnou lítost. Ale vy byste možná chtěla, abych to všechno nějak pěkně shrnul jednou dvěma větami a měli bychom tu minulost za sebou. Jenže to nejde. Je to složité a já jsem o tom několik let psal knihu o téměř pěti stovkách stran. Tam je snad popsáno, kam až jsem se na té cestě do minulosti dohrabal. Rozhodně jsem rád, že ten problém lidi, jak se zdá, zajímá a ohlas na knihu mi to potvrzuje. Jaké destinace jste se synem Jiřím procestovali? Byly mezi nimi i severské země?
Myslím, že jsme spolu byli na Moravě na turné a předtím, v dětství, u Balatonu a v Chorvatsku. Jinak jsme toho spolu moc nenacestovali. Zato už jsem hodně času se svými syny strávil ve studiu při natáčení desek. Tři alba se mnou natočil Jan a tři Jiří. Jsem jim za to vděčnej. Se synem Jiřím jste vydali album Jak zestárnout. Máte recept, jak nestárnout?
To asi ne. Ale na albu je písnička Jak zestárnout a to je zaručený recept na stárnutí: Hodně se chvalte, myslete si, že už všemu rozumíte a že se už nic nemusíte učit, zapomeňte na pokoru a skromnost – a stáří se zaručeně bleskurychle dostaví. Spíš je v takovém stavu už člověk mrtvej a ani o tom neví... Jolana Matějková
PROFIL
STRANA
MALÍŘ RADOSTNÉ APOKALYPSY „V letech 1895 až 1900, kdy Sigmund Freud… pracoval na svém převratném díle Výklad snů, byl Gustav Klimt jako umělecký objevitel pohroužen do podobné činnosti… Oba rozhodně odmítli naturalistický realismus, v němž byli vychováni. Oba odpoutali obory, které si zvolili (Freud psychologii a Klimt malířství), od jejich tradičních biologických a anatomických základů. Při hledání cesty, jež by vedla z rumiště substanciálního pojetí reality do otevřeného prostoru, se ponořili do své vlastní osobnosti, vydali se na výpravu do nitra.“ Carl E. Schorske: Vídeň na přelomu století
36
PROFIL
R
Rakouský malíř Gustav Klimt (1862–1918) se narodil na předměstí Vídně jako druhý ze sedmi dětí v rodině Ernsta Klimta, zlatníka a rytce pocházejícího z Travčic u Litoměřic. Svou uměleckou kariéru zahájil v tehdy ctěném historizujícím akademickém stylu, světovou proslulost si získal jako přední představitel vídeňské secese. „Době její umění, umění jeho svobodu“, hlásalo pyšně heslo secese. „Secesní“ Klimt objevuje svůj styl náznaků i výrazných linií, splývajících ženských vlasů, květin a geometrických vzorů; křivek, spirál a tajemných vírů jasných barev a elegantních tvarů odněkud z bludiště podvědomí. Inspiruje se japonským a byzantským uměním. Ve spolupráci s Josefem Hoffmannem, spoluzakladatelem uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte, se výrazně podílí na výzdobě bruselské vily Stoclet, která se stala nejslavnějším „secesním Gesamtkunstwerkem“. Vídeň Gustava Klimta – „belle epoque“ na přelomu století – je dějištěm jednoho z nejvíce fascinujících období dějin umění a kultury. V této metropoli, která je v oné době se svými dvěma milióny obyvatel čtvrtým největším městem Evropy, prožívá kultura nevídaný rozkvět. Umělci a intelektuálové žijící ve stavu rozpolcenosti mezi realitou a iluzí, tradicí a modernou pracují s mimořádným tvůrčím úsilím. Město je „laboratoří apokalypsy“, posledním květem, poslední revoltou před zkázou. Jména jako Sigmund Freud, Oto Wagner, Gustav Mahler a Arnold Schönberg jsou toho dokladem. Měšťanstvo jako vládnoucí společenská vrstva, pověstné svou zálibou v okázalosti, svými přepychovými bankety, svou chorobnou touhou po zábavě, je katalyzátorem tohoto kulturního rozkvětu. Z této „laboratoře“ vyrůstá i Klimtovo umění. Citát Gillese Néreta doplňme postřehem spisovatele Hermanna Brocha, který k vídeňské apokalypse dodává adjektivum „radostná“. „Každé umění je erotické“, prohlašuje Adolf Loos ve svém Ornamentu a zločinu. O Klimtových malbách a kresbách to platí dvojnásobně. Jeho díla nabitá smyslností a erotikou (nikoliv pornografií!, Klimtovu erotiku tlumí nebo podněcuje všudypřítomná a vítězná Krása, občas trochu dekadentní) líčí svět hojnosti a zahálky. I český básník J. S. Machar tehdy psal o lenivé a výstřední Vídni, která podněcuje
STRANA
37
k tomu, aby na scénu byla uvedena erotika a žena jako její určující element. Emblémem secese se stal Klimtův obraz Polibek. Tento obraz, tolik zpopularizovaný velkým množstvím reprodukcí, vstoupil mezi všeobecně známá díla, která utvářejí kolektivní vědomí naší kultury. O malířově vztahu k ženám se vyprávějí legendy. Své ženy na obrazech namaloval nejdříve nahé, pak je „oblékal“. Při práci v ateliéru se obklopoval nahými modelkami. V jeho pozůstalosti byly tisíce kreseb, studií nahých žen. O Gustavu Klimtovi se často uvádí, že se do dějin umění zapsal jako největší malíř ženského kosmu. Gustav Klimt zemřel po třiceti letech hektické práce v posledním roce první světové války. Dočkal se poct od císařského dvora, šlechta ho však ignorovala. Podporovali ho židovští mecenáši, příznivci moderního umění. Rok Klimtovy smrti tvoří zlom, tehdy zemřela celá řada jeho uměleckých souputníků: Otto Wagner, Kolo Moser a Egon Schiele, rozpadla se Rakousko-uherská monarchie. Hlavní Klimtova díla vlastní Rakouská galerie v Horním Belvederu a Leopoldovo muzeum. Vídeňské muzeum soustřeďuje největší kolekci Klimtových kreseb ze všech tvůrčích období. Další rozsáhlá sbírka malířových děl se nalézá ve vídeňské Albertině, za návštěvu rovněž stojí budova Secese s Klimtovým Beethovenovým vlysem. Letošní stopadesáté výročí narození Gustava Klimta je pro Vídeň prvořadou událostí a tamní muzea a galerie ji tak prezentují. Za všechny jmenujme alespoň Uměleckohistorické muzeum, které na speciální konstrukci umožňuje návštěvníkům prohlédnout si Klimtovy nástěnné malby zblízka. Běžně se na ně dívají z hloubky dvanácti metrů. „Gustave Klimte,“ napsal básník Peter Altenberg, „vy jste zároveň malířem vize i moderním filosofem, jste hotovým moderním básníkem. Když malujete, stáváte se náhle jakoby zázrakem nejmodernějším člověkem, kterým možná ve všedním životě nejste.“ Jiří Kamen
Český rozhlas 3 – Vltava: Víkendová příloha, 2.6. 2012
GUSTAV KLIMT (1862–1918) Objímající se pár (Studie k dílu Beethovenfries), 1902, Černá křída na papíru, 44,4 x 31,6 cm Leopoldovo Muzeum, Vídeň, Inv. 1310
PRŮVODCE
PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství).
STRANA
TANEC PRAHA 28. 5.–29. 6. 2012 Hlavními lákadly 24. ročníku mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA se letos v červnu stanou slavný švýcarský soubor Alias, který uvede 26. a 27. června v pražském Hudebním divadle Karlín fascinující a hypnotickou choreografii Sideways Rain, a 28. a 29. června v Divadle Archa vlámský soubor Ultima Vez s českou premiérou nejnovějšího představení booty Looting. Festival toho však nabízí mnohem víc. Návštěvníci budou mít možnost vidět soubory a choreografy z celého světa a samozřejmě České republiky – kromě Divadla Archa a Hudebního divadla Karlín především v divadle Ponec a také na Nové scéně Národního divadla. Program doplní workshopy, filmy, přednášky pro studenty i veřejné debaty. Rekordní počet měst se také zapojí do projektu TANEC PRAHA v regionech. www.tanecpraha.cz
MHF 13 MĚST CONCENTUS MORAVIAE
Z umělců se můžete těšit např. na klavíristu Konstantina Lifschitze, klarinetistu Michela Raisona, Romana Patočku, Karla Untermülera a další. Poprvé se na festivalu představí vynikající houslista ruského původu Ilya Gringolts, z českých umělců např. velmi nadějní mladí houslisté Martina Bačová a Josef Špaček. Vystoupí také Komorní soubor Baroco sempre giovane. www.mfkh.cz
ZA POKLADY BROUMOVSKA 3. 6.–1. 9. 2012 Hudební festival v kostelích broumovského regionu se letos bude konat již posedmé. Stejně jako v předchozích letech nabídne celkem 10 koncertů, během nichž si posluchači budou moci vychutnat nejen jedinečné hudební zážitky, ale i prohlédnout skvosty barokní architektury. Vstupné dobrovolné, výtěžek je věnován na opravy místních kostelů. www.zapoklady.broumovsko.cz
LETNÍ SLAVNOSTI STARÉ HUDBY 19. 7.–6. 8. 2012
Na letošním festivalu Concentus Moraviae zazní více než tři desítky koncertů hudby z období od středověku po baroko v podání českých a zahraničních hudebníků zabývajících se autentickou interpretací staré hudby. Festival bude vážně i hravě představovat nejdůležitější aspekty matematiky v hudbě a hledat jejich prostřednictvím znějící řád, který by uvedl duši posluchače do harmonie. Podlehněte hudebnímu kouzlu čísel v dramaturgii Barbary Marie Willi mezi 2. a 30. červnem 2012 a vypravte se za nevšedními zážitky do půvabných historických prostor 20 festivalových měst jižní Moravy a Vysočiny. www.concentus-moraviae.cz
Pražská letní přehlídka staré hudby tentokrát nese podtitul Metamorphosis. Ovidiovy Proměny jsou již 2000 let jedním ze zásadních zdrojů umělecké inspirace. Téma odkazující k nesčetným literárním, hudebním i výtvarným zpracováním motivu proměny se jeví jako nanejvýš příhodné v případě festivalu, který mapuje hudební bohatství historických uměleckých slohů. V letošním roce se představí například sopranistka světového formátu Olga Pasiecznik, dále jeden z nejlepších barokních souborů dneška Akademie für Alte Musik Berlin a zážitek slibuje koprodukční projekt Compagnie Scapinové s hudebně-divadelní adaptací Cervantesova Dona Quijota. Pro více informací o programu sledujte webové stránky. www.letnislavnosti.cz
2.–9. 6. 2012 První červnový týden bude letos opět patřit dalšímu, v pořadí již 5. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora. Převážná část koncertů, které připravil umělecký ředitel Jiří Bárta, se bude konat v nádherném prostředí chrámu sv. Barbory.
se proslavila nejen svou exotickou krásou a sametovým hlasem, ale také spoluprací se „třemi tenory“ a svým vystoupením na královské svatbě prince Charlese s Dianou Spencer. Na jejím vůbec prvním vystoupení v České republice ji doprovodí Moravská filharmonie Olomouc s dirigentem Julianem Reynoldsem. Festival bude pokračovat duchovním koncertem Českého komorního ansámblu mladých, večerem andaluského flamenca v podání souboru Los Remedios a koncertem jubilujícího Miroslava Žbirky. Jeho vystoupením pokračuje neobvyklá dramaturgická řada snažící se propojit současný populární žánr se zvukem symfonického tělesa. Zcela nové prostředí nabídne právě zrekonstruovaný renesanční zámek ve Valči u Hrotovic, kam přiveze dobovou atmosféru Rožmberská kapela, a závěr festivalu bude věnován jedinečnému uvedení Bernsteinovy Mše v rámci multimediálního projektu Flash Barrandov SFX. Přijďte si vychutnat atmosféru letních koncertů v Kraji Vysočina! www.arskoncert.cz
FRESH FILM FEST 29. 8.–2. 9. 2012
2.–30. 6. 2012
MHF KUTNÁ HORA
38
MHF PETRA DVORSKÉHO
Na přelomu srpna a září proběhne v Praze 9. ročník mezinárodního festivalu debutů a studentských filmů Fresh Film Fest. V pěti dnech představuje festival každoročně širokou přehlídku současné školní a debutové filmové produkce a hostí řadu profesionálních produktů a vzdělávacích programů. V průběhu festivalu se představí na 150 filmů z celého světa, na 50 z nich v oficiálních soutěžních festivalových sekcích. Soutěže celovečerních debutů a studentských filmů doplňují zvláštní uvedení, pocty a retrospektivy a řada distribučních premiér a jedinečných uvedení snímků renomovaných autorů. www.freshfilmfest.net
DÁLE DOPORUČUJEME České kulturní slavnosti
4.–18. 8. 2012
www.ceske-kulturni-slavnosti.cz
Čtrnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského otevře svým galakoncertem Dame Kiri Te Kanawa. Novozélandská sopranistka
Letní Letná www.letniletna.cz
PROGRAM
PRO– GRAM
STRANA
VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí redakce vážné hudby Petr Veber (
[email protected])
POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 84. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu z Dvořákovy síně Rudolfina
19. 6. 20.00 ( z 11.6.) Martinů: Fresky Piera della Francesca. - Kabalevskij: Koncert pro violoncello a orchestr č. 2. - Dvořák: Symfonie č. 6. Sólista: Michal Kaňka. Dirigent: Ronald Zollman 25. 6. 20.00 ( z 18.6.) Prokofjev: Symfonie č. 1 D dur Klasická. Stravinskij: Capriccio pro klavír a orchestr. - Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll Patetická. Sólista: Ivo Kahánek. Dirigent: Ondrej Lenárd.
SPECIÁLNÍ PROJEKTY 9. 6. Den otevřených dveří České filharmonie. Reportážní vstupy a přímé přenosy z pražského Rudolfina 26. 6. 19.30 Salvatore Sciarrino - La porta della lege. Přímý přenos z Divadla Antonína Dvořáka v rámci Dnů nové opery Ostrava. Dirigent: Petr Kotík. 14. 7. Den secese. Hudební programy v rámci celodenního vysílání výročí vídeňského malíře Gustava Klimta 22. 8. Den s Debussym. Ke 150. výročí narození francouzského skladatele 5. 9. Den se soudobou hudbou. Hudební programy v rámci celodenního vysílání zaměřeného na 100. výročí narození nonkonformního amerického skladatele Johna Cage.
KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů.
2. 6. 16.30-17.44 (Záznam z Pražského jara z 18. 5) Tomasi, Berger, Bella, Reger, Rajter, Zeljenka Ján Vladimír Michalko – varhany, Juraj Bartoš – trubka 4. 6. 20.00-21.30 (Záznam koncertu v katedrále v Coventry z 30. 5. 2012) Britten: Válečné rekviem. Orchestr města Birmingham. Dirigent Andris Nelsons 6. 6. 20.00-21.45 (Studio live - přímý přenos z Ostravy) Účinkují studenti fakulty umění Ostravské univerzity 10. 6. 14.15-15.45 (Záznam z Pražského jara ze 17. 5.) Beethoven: Sonáty. Natalia Gutman – violoncello, Elisso Virsaladze – klavír 11. 6. 20.00-21.30 (Záznam koncertu z Barbican Hall v Londýně z 23. 3. 2012) Michael Tippett: Dítě naší doby. Orchestr a sbor BBC, dirigent Andrew Davis 12. 6. 20.00-21.50 (Záznam z Pražského jara z 2. 6. 2012) Dvořák: Rekviem. Sólisté a Pražský filharmonický sbor, SOČR. Dirigent Ondrej Lenárd 16. 6. 16.30-17.44 (Záznam z Pražského jara z 2. 6. 2012) I. Hurník, M. Kopelent, Z. Lukáš, D. C. Vačkář, J. Teml, O. Mácha. Kühnův dětský sbor 17. 6. 14.15-15.45 (Záznam z Pražského jara z 19. 5. 2012) Haydn, Dusík, Smetana, Šostakovič, Liszt. Karel Vrtiška – klavír 17. 6. 19.00-21.00 (Přímý přenos z Rudolfina) Koncert laureátů soutěže Concertino Praga. 18. 6. 20.00-22.00 (Záznam z Pražského jara z 16. 5. 2012) Autorský večer Marka Kopelenta. 21. 6. 21.20-22.45 (Záznam koncertu z 26. dubna 2012 v Holešově) Zelenka: Il Diamante. Svatební kantáta. Ensemble Inégal, dirigent Adam Viktora 22. 6. 19.00-21.00 (Přímý přenos
39
z Jindřichova Hradce) Jihočeský festival Concertino Praga. 28. 6. 19.00-21.15 (Přímý přenos z Obecního domu v Praze) Mahler: Písně na verše F. Rückerta. - Ravel: Šeherezáda. - Beethoven: Symfonie č. 5 Osudová. Zpívá Dagmar Pecková, hraje ČNSO, dirigent Libor Pešek 30. 6. 16.30-17.44 (Záznam koncertu v Třeboni z 21. 6. 2012) Jihočeský festival Concertino Praga. 1. 7. 14.15-15.45 (Záznam koncertu v Č. Krumlově z 18. 6. 2012) Jihočeský festival Concertino Praga. 5. 7. 13.40-15.00 (Záznam z Pražského jara z 1. 6. 2012) Beethoven: Písně. - Schubert: Schwanengesang. Mark Padmore – tenor, Paul Lewis – klavír 6. 7. 10.15-11.30 (Záznam z Festivalu L.van Beethovena v Teplicích z 21. 6. 2012) Beethoven: Cantate auf den Tod Kaiser Joseph II.. - Cantate auf die Erhebung Leopold II. - Haydn: Te Deum für die Kaiserin Maria Theresia. Pražský smíšený sbor, Severočeská filharmonie Teplice, dirigent Jiří Petrdlík 7.7. 16.30 (Záznam z festivalu v Kutné Hoře z 3. 6. 2012 ) Pocta Josefu Sukovi. Martin Kasík – klavír, Josef Špaček – housle, Karel Untermüller – viola. Jiří Bárta – violoncello. 8. 7. 14.15-15.45 (Záznam koncertu v Bechyni z 19. 6. 2012) Jihočeský festival Concertino Praga. 8. 7. 18.00-20.30 (Přímý přenos z festivalu Smetanova Litomyšl) Pachelbel, Elgar, Suk, Grieg, Fibich, Bernstein, Dvořák, Chabrier, RimskijKorsakov, Smetana, Čajkovskij: Předehra 1812. Hraje SOČR, dirigent Libor Pešek 9. 7. 14.02-15.00 (Přímý přenos BBC z Wigmore Hall v Londýně) Janáček, Smetana. Hraje Haasovo kvarteto. 9. 7. 19.00 (Přímý přenos z kostela v Kynšperku nad Ohří) Koncert na festivalu Mitte Europa/ Uprostřed Evropy. Žestě orchestru Concertgebouw 15. 7. 14.15-15.45 (Záznam koncertu
PROGRAM
na Festivalu Haná z Tovačova z 1. 4. 2012) Pocta skladateli Arnoštu Förchtgottu Tovačovskému. Soubor Affetto a pěvecké sbory regionu. 16. 7. 20.00-22.00 (Záznam úvodu festivalu BBC Proms v Londýně z 13. 7. 2012) Turnage, Elgar, Delius, Tippett, Symfonický orchestr a sbor BBC. 20. 7. 20.30-23.00 (Přímý přenos z festivalu v Českém Krumlově) Operní recitál Dmitrije Hvorostovského. SOČR, dirigent Konstantin Orbelian 23. 7. 20.00-22.00 (Záznam z 19. 1. 2012 z Kodaně) Šostakovič: 2. houslový koncert. - Brahms: Symfonie č. 1. Sayaka Shoji (housle), Dánský národní symfonický orchestr, dirigent Yan Pascal Tortelier. 25. 7. 20.30-22.45 (Přímý přenos z festivalu BBC Proms v Londýně) Smetana/Szell: Z mého života. - Prokofjev: Koncert pro housle č. 1. - Dvořák: Symfonie č. 7. Symfonický orchestr BBC, Vadim Gluzman, dirigent Jiří Bělohlávek 27. 7. 19.30-21.00 (Přímý přenos z festivalu BBC Proms k zahájení olympiády) Beethoven: Symfonie č. 9. West Eastern Divan Orchestra, dirigent Daniel Barenboim 29. 7. 19.00-21.15 (Přímý přenos z festivalu ve Znojmě) Recitál barytonisty Adama Plachetky (Händel). The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir, dirigent Roman Válek 30. 7. 20.00-22.00 (Záznam koncertu na festivalu BBC Proms z 28. 7. 2012) Šostakovič: Violoncellový koncert. Laggaard: Symfonie č. 11. - Čajkovskij: Symfonie č. 6. Symfonický orchestr BBC, Daniel Müller Schott, dirigent Thomas Dausgaard 31. 7. 20.00-22.15 (Přímý přenos z festivalu ve Verbier) Dvořák, Martinů, Janáček. Joshua Bell, Pamela Franck - housle, Lawrence Power - viola, Steven Isserlis – violoncello, Denis Varjon – klavír 6. 8. 20.00-22.00 (Záznam koncertu v Barbican Hall v Londýně ze 13. 4. 2012) Sibelius: En Saga. - Balys Dvarionas: Koncert pro housle. - Sibelius: Symfonie
STRANA
č. 2 . Vadim Gluzman, BBC Symphony Orchestra, dirigent Thomas Sondergard 8. 8. 18.30-21.45 (Přímý přenos zahajovacího koncertu festivalu v Lucernu) Mozart: Requiem Lucernský festivalový orchestr, dirigent Claudio Abbado. 12. 8. 21.00-23.00 (Přímý přenos z festivalu BBC Proms v Londýně) Schönberg: Písně z Gurre. Symfonický orchestr a sbor BBC, dirigent Jiří Bělohlávek. 13. 8. 20.00-22.00 (Záznam z Royal Festival Hall v Londýně z 18. 4. 2012) Schumann: Genoveva. - Aho: Koncert pro bicí a orchestr. - Brahms: Symfonie č. 1. Colin Currie (bicí), London Philharmonic Orchestra, dirigent Osmo Vänskä 15. 8. 11.00-13.25 (Přímý přenos ze Salcburského festivalu) Liszt: Od kolébky ke hrobu. - Preludia. - Berlioz: Messe solennelle. Vídeňští filharmonikové, dirigent Riccardo Muti 20. 8. 20.00-22.00 (Záznam koncertu v Turku z 1. 12.2011) Áskell Másson: Koncert pro bicí nástroje. Bruckner: Symfonie č. 5. Filharmonie města Turku, dirigent Petri Sakari 27. 8. 20.00-22.45 (Záznam koncertu na festivalu BBC Proms z 21. 8. 2012) Glinka. Ruslan a Ludmila. - Howard: Calculus of the Nervous System. Šostakovič: Symfonie č. 7 Leningradská. City of Birmingham Symph. Orch., dirigent Andris Nelsons 30. 8. 20.30-22.50 (Přímý přenos z festivalu BBC Proms) Ligeti: Atmospheres. - Wagner: Lohengrin. Předehra k opeře. - Sibelius: Symfonie č. 4. - Debussy: Hry. - Ravel: Dafnis a Chloe. Berlínští filharmonikové, Simon Rattle
30.6. 20.00 Beethoven: Fidelio. Záznam z Pražského jara 2012 7. 7. 20.00 Kovařovic: Na starém bělidle. Rekonstruovaná historická nahrávka 14. 7. 20.00 Foerster: Eva 21. 7. 20.00 Mysliveček: Montezuma. Záznam z festivalu ve Znojmě 2011 28. 7. 20.00 Berlioz: Beneš a Blažena. Digitálně rekonstruovaná nahrávka 4. 8. 19.30 Haydn: Život na měsíci 11. 8. 20.00 Rossini: Matilde di Shabran. Přímý přenos Letní festivaly EBU 18. 8. 19.30 Debussy: Pelleas a Mélisanda. Letní festivaly EBU 25. 8. 19.30 Rossini: Paní z jezera (La Donna del Lago). Záznamy z milánské Scaly 1. 9. 20.00 J. Strauss: Netopýr
AKADEMIE & STUDIO LIVE středa, 20.00 – 21.45
13. 6. Stravinskij 20. 6. Concertino Praga 27. 6. Oskar Nedbal 4. 7. Hudební výlet do Norska 18. 7. Drážďanský Kreuzchor 1. 8. František Benda 15. 8. Hudební výlet do Finska 22. 8. Ilja Hurník o Debussym 29. 8. Shakespeare v hudbě
HUDEBNÍ FÓRUM S... pondělí až pátek, 23.15 – 24.00 Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová i další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí novinky.
40
MATINÉ úterý až pátek, 10.15 – 11.30 Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů jsou hudební redaktoři stanice Vltava i některé známé hudební osobnosti.
CD LASER neděle, 21.00 – 23.00
Podivuhodný mág z Mnichova - Sergiu Celibidache. Uvedeno k 100. výročí narození významného světového dirigenta. Hrají Mnichovští filharmonikové 3. 6. Smetana: Vltava, Debussy: Iberia, Čajkovskij: Symfonie č. 5 10. 6. Wagner: Tristan a Isolda, Brahms: Německé requiem 24. 6. Verdi: Síla osudu, Bruckner: Symfonie č. 5 Připravil Bohuslav Vítek
DUCHOVNÍ HUDBA neděle, 8.00 – 9.00
3. , 10. a 17. 6. Duchovní hudba J. Haydna (1-3/3) 24. 6. Alessandro Stradella: Oratorium San Giovanni Battista 1. 7. Kodex Speciálník a hudební kultura utrakvistických Čech kolem roku 1500 5., 6. a 8. 7. Dědictví svatých Cyrila a Metoděje – po stopách tisícileté tradice slovanské bohoslužby (1-3/3)
LITURGICKÝ ROK neděle, 7.00 – 7.35 repríza sobota, 1.05 – 1.40 Liturgický rok v hudbě protestantismu
RONDO OPERNÍ VEČER sobota
2. 6. 19.00 Gounod: Faust. Záznam z Covent Garden v Londýně 9. 6. 20.00 Donizetti: Gianni di Parigi Záznam z Wexfordu 16. 6. 20.00 Thomas: Celimenin dvůr (La cour de Célimene). Záznam z Wexfordu 23. 6. 19.30 Wagner: Bludný Holanďan. Záznam z Covent Garden v Londýně
pondělí až pátek, 9.00 – 9.30 Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby.
5. 6. András Schiff hraje Bacha 12. 6. Ruská hudba se Zdeňkem Chalabalou 19. 6. Nezapomenutelná Lucie z Lammermooru Joan Sutherlandové 26. 6. Iva Bittová a Škampovci
MUSICA ANTIQUA čtvrtek, 21.20 – 22.45 Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu.
7. 6. Varhanní tvorba mistrů evropské renesance a baroka a nejstarší varhanářské památky Čech a Moravy (2/2). 14. 6. Duchovní hudba v Čechách kolem
PROGRAM
roku 1600. Záznam koncertu z festivalu Smetanova Litomyšl z 11. června 2011. 21. 6. J. D. Zelenka a jeho Missa Sancti Josephi
HUDEBNÍ PUBLICISTIKA SLOVO O HUDBĚ - POSLUCHÁRNA + DA CAPO Úterý, 17.00 – 17.30 / repríza ve středu, 00.35 – 01.05/ V tomto vysílacím čase dostává prostor jednak Lukáš Hurník, jednak do něho vstoupí několik našich mladých hudebníků. V cyklech se budou střídat pořady věnované skladbám, k nimž mají sami blízko: ať už je to muzikolog Pavel Petráněk, cembalistka Alena Hönigová nebo virtuos ve hře na kytaru Lubomír Brabec, který velký cyklus pořadů věnuje kytarovým koncertům. Zároveň se zde bude nadále pravidelně objevovat oblíbený pořad Lukáše Hurníka Da Capo, kde pro nás autor rekapituluje to, co jsme všichni věděli o hudbě a třeba dávno zapomněli. A prázdniny budou patřit prof. Ivanu Štrausovi a jeho Posluchárnám, věnovaným Josephu Haydnovi, od jehož narození uplynulo letos 280 let.
STRANA
Euroradia zaměřeného na mladé interprety. Také představíme laureáty soutěže Concertino Praga.
HLASY A HLÁSKY sobota, 6.55 – 7.15
EUPHONIA
SÓLO PRO
sobota, 13.00 – 14.00 V této programové řadě se zaměříme na severskou kulturu. Bude pokračovat nový cyklus Jitky Slavíkové věnovaný operním domům a pěvcům severských zemí. Připraven je také cyklus o Edvardu Griegovi, který napsal klavírista Martin Vojtíšek. Ten je také autorem chystaného cyklu věnovaného Claudu Debussymu. Jak slavný Nor, tak slavný francouzský impresionista mají letos výročí – Grieg před 115 lety zemřel, Debussy se před 150 lety narodil.
sobota, 7.15 – 8.00
TELEFONOTÉKA
neděle, 13.05 – 14.00
neděle, 16.30 – 17.45 Živě vysílaný hudebně- publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti. Pozvání přijali např. dirigent Jakub Hrůša, režisér a scenárista Petr Forman či osobnost naší jazzové scény - klavírista a skladatel Emil Viklický.
DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek, 13.00 – 13.30
HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek, 13.40 – 15.00
PASTICCIO pondělí až sobota, 12.10 – 12.50
PROMENÁDNÍ KONCERT
JAZZOVÝ PODVEČER
ODPOLEDNÍ KONCERT
17.45-18.30
sobota, 16.30 – 17.45
PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Na slunečné straně ulice s DJ Mobleym a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou. ČTVRTEK Jazz notes - týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Martin Starý, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka (jen v červnu). PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). NEDĚLE Jazzové lelkování s Alešem Bendou.
ZVONY neděle, 12.00 – 12.05 repríza v pondělí 0.00 – 0.05
KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle, 12.10 – 12.50
VÝROČÍ TÝDNE neděle 15.15 – 15.30/15.45 – 16.00
VARHANY neděle 10.00 – 10.30
KOMORNÍ KONCERT neděle, 14.15 – 15.45
JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK
PAUZA pondělí až čtvrtek, 16.30 – 17.00
PAUZA S CONCERTINEM PRAGA
Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar (
[email protected])
pátek, 16.30 – 17.00
JAZZOVÁ HUDBA
STUDIO D
SOUDOBÁ HUDBA
Čtvrtek 17.00 – 17.30 / repríza v sobotu, 0.35 – 1.05/
pondělí až pátek, 01.05 – 2.00
PARTITURY
JAZZOFON
Studio D. Dialog - diskuse - debata. Pravidelné živě vysílané diskuse o aktuálních hudebních tématech.
pondělí až pátek, 5.45 – 6.30 sobota a neděle 6.05 - 6.55 repríza druhý den 4.00 – 4.45
všední dny 9.30-10.00
SVĚTEM VÁŽNÉ HUDBY STUDIO M
pondělí až pátek 4.45 - 5.35
Pátek 17.00 – 17.30 /repríza v úterý, 0.35 – 1.05/ V červnu budeme ve Studiu M pokračovat v záznamech koncertů ze speciálního dne
DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí, 22.00 – 22.45
KOMORNÍ HUDBA
ČTVRTEK střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem. PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.
sobota, 11.00 – 11.30
KRÁSNÉ HLASY
SLOVO O HUDBĚ středa 17.00 – 17.30 Hudebně-publicistická půlhodinka, věnovaná aktuálním otázkám našeho i zahraničního hudebního života, přiblíží například hudební festival Forfest v Kroměříži i festival v norském Bergenu. O prázdninách si v repríze připomeneme pořady věnované staré hudbě, jak je pro rozhlas pod názvem „Co nového ve staré polyfonii“ před časem připravil dnes už bohužel zesnulý odborník na tuto oblast, prof. Jaromír Černý.
pátek, 22.00 – 22.45
41
PONDĚLÍ Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. STŘEDA střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy.
EURORADIO JAZZ SEASON pátek 22.30-24.00
Satelitní přenosy jazzových koncertů: 29. 6. Záznam jazzového koncertu z Norska 27. 7. Euro Jazz Speciál (1/2). Výběr z internetového vysílání na jazz.rozhlas.cz (23.00-24.00) 31. 8. Euro Jazz Speciál (2/2). Výběr z internetového vysílání na jazz.rozhlas.cz
JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend 4.45-5.55
Střídavě z Brna, Ostravy a Prahy
JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli 0.05-1.30
PROGRAM
STRANA
K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.
NOČNÍ VLNA JAZZU každou noc 2.00-3.00
OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY
LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA Vedoucí Literárně-dramatické redakce Hynek Pekárek (hynek.peká
[email protected])
ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ ČAJOVNA
denně 18.30-19.00
19.00-20.00
8.6. – 12.6. Mika Waltari: Plavovláska (5 částí) 13.6. – 24.6. Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov (12 částí) 25.6. – 27.6. Joseph Roth: Leviatan (3 části) 28.6. – 5.7. Selma Lagerlöfová: Císař z Portugálie (8 částí) 6.7. – 15.7. Viktor Fischl: Rodný dům (10 částí) 16.7.– 27.7. Frans Gunnar Bengtsson: Zrzavý Orm (12 částí) 28.7. – 4.8. John Steinbeck: Pláň Tortilla (10 částí) 5.8. – 14.8. Vladimír Páral: Katapult (10 částí) 15.8. . 26.8. Lubomír Martínek: Mezi polednem a půlnocí (12 částí) 27.8. – 2.9. Jacques Cazotte: Zamilovaný ďábel (6 částí)
Hudba a styl nové generace.
HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15-24.00 | sobota – střídavě
Svět jiné hudby Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý.
Etnohrátky Tématické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská. neděle
Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. Hudba pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění.
MEZI DRAKEM A HADEM 3.00-4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana
OSUDY
Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr
všední dny 11.30-12.00 | repríza následující všední den 0.05-0.35
Dorůžka a Kateřina Andršová.
ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí – pátek
15.00 – 16-00
Kulturní servis provázejí šansony, jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová, Eliška Svobodová a Adam Radechovský.
Rozhlasové memoáry. 11.6. – 22.6. Per Olov Enquist: Jiný život (10 částí) 25.6. – 29.6. Viktor Fischl (5 částí) 2.7. – 13.7. Ivan Binar (5 částí) 16.7. – 20.7. Míla Smetáčková (5 částí) 23.7. – 3.8. Karol Sidon (10 částí) 6.8. – 10.8. Vladimír Mikeš (5 částí) 13.8. – 17.8. Vladimír Páral (5 částí) 20.8. – 24.8. Soňa Červená (5 částí) 27.8. – 7.9. Eugen Brikcius (10 částí)
LETNÍ ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ všední dny 8.30- 9.00
2.7. – 13.7. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (10 částí) 16.7. – 27.7. Josef Škvorecký: Konec nylonového věku (10 částí) 30.7. – 10.8. Jostein Gaarder: Sofiin svět (10 částí) 13.8. – 20.8. Robert Ehrmann: Strakoničtí souvěrci (5 částí) 20.8. – 31.8. Luba Skořepová: Nebe, peklo, ráj (10 částí)
POKRAČOVÁNÍ ZA PĚT MINUT pátek 20.00-22.00
6.7. Karel Michal: Rodný kraj – Tragédie 13.7. Miles Davis – autobiografie 27.7. Asne Seierstadová: Knihkupec v Kábulu 3.8. Zdeněk Matěj Kuděj: Bídné dny 10.8. Théophile Gautier: Mrtvá milenka 17.8. Bohumil Hrabal: Divné lidé 24.8. Ivan Alexandrovič Gončarov: Caravella Pallada 31.8. Howard Phillip Lovecraft: Barva z vesmíru
MODERNÍ POVÍDKA čtvrtek 16.00-16.30
31.5. Carlos Victoria: Tanec svatého Víta 7.6. Martin Hansen: Oběť 14.6. Sylva Fischerová: Punkce 21.6. Markéta Pilátová: Máma ze sna 28.6. Gyrdir Elíasson: Výměna, Inferno, Cesta dlouhým dnem 5.7. Stanislav Mareš: Vigilie 12.7. Cyrille Fleishman: Termofór života 19.7. Ivan Binar: Co dělá pajdulák 26.7. Marie Hermanson: Ve skutečnosti je díra 2.8. Bohumil Hrabal: Fádní odpoledne 9. 8. Gustav Herling-Grudzinski: Suor Strega 16.8. Alexandr Kliment: Antibiotikum 23.8 Marit Tusvik: „Dovolená“
42
30.8. Eda Kriseová: Orchideje, pušky a šavle
POVÍDKA neděle 11.30-12.00
3.6. Alexandr Solženicyn: Drobty 10.6. Antonín Přidal: Dobrou noc, pane profesore 17.6. Arthur Omre: Hráč 24.6. Viktor Fischl: Gentila 1.7. Varlam Šalamov: Suchý příděl 8.7. Václav Prokůpek: Baba 15.7. Jens Peter Jacobsen: Paní Fonssová 22.7. Eduard Bass: Příhoda statistika Vohnoutka 29.7. Isaak Babel: Šaos-Nachamu 5.8. Hermann Hesse: Podzimní pěší putování 12.8. Jiří Mahen: Vašíček a lěší 19.8. Edgar Allan Poe: Anděl pitvornosti 26.8. František Langer: Vnitřní zrak
NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle 1.30-2.00
3.6. Jaroslaw Iwaskiewicz: Mendelssohnův kvartet 10.6. Jaroslav Putík: Feromon 17.6. Anatole France: Červené vejce 24.6. Alexandr Kliment: Praporky 1.7. Montague Rhodes James: Mezzotinta 8.7. Karel Hynek Mácha: Marinka 15.7. Svatopluk Čech: Z cest do krajin dětství 22.7. Alphonse Daudet: Bandita jménem Quastana 29.7. Jaromír John: Perutě 5.8. Jerome Klapka Jerome: O výjimečné hodnotě věcí, které jsme chtěli udělat 12.8. Gustav Roger Opočenský: Imre má strach 29.8. Guillaume Apollinaire: Pražský chodec 26.8. Karel Poláček: Potíže optimistů
PROGRAM
SCHŮZKY S LITERATUROU neděle 20.00-21.00
3.6. Básník jedinečnosti (Marcel Schwob) 10.6. Temný fjord (Rudolf Těsnohlídek) 17.6. Ano, jsem Nansen 24.6. Myslím trochu na sochy (Eva Kmentová) 1.7. Jean Malaquais a jeho Javánci 8.7. Kamil Bednář 15.7. Shrnuté kalhoty Sörena Kierkegaarda 22.7. Švestkův Tasov 29.7. Charles Nodier: Trilby 5.8. Psáno do písku (Hermann Hesse) 12.8. Mikael Niemi: Nezapadlý vlastenec 19.8. Černá skříňka (Ladislav Smoček) 26.8. Důvěrná setkání s poselstvím (Zdena Salivarová)
SOUZVUK neděle 9.00-10.00
3.6. Roger Caillois: Kameny 10.6. Zdeněk Kalista: Utržená skála osudu 17.6. Ivo Hucl: Ostrovní básně 24.6. Josef Václav Sládek: Tloukl jsem na štěstí brány 1.7. Proti hlavě prašivé 8.7. Tereza Dubrovská: Nikdy víc 15.7. Jednou večer jsem si posadil na klín krásu (Arthur Rimbaud) 22.7. William Shakespeare: Milenčin nářek 29.7. Josef Heyduk: Zpívající Arábie 5.8. Kim Si-sup: Směji se svému životu 12.8. Domov z vlastní volby (Hermann Hesse) 19.8. Zdenka Braunerová: Bylo mi jako ve snu 26.8. Claude Debussy: Barvy
SVĚT POEZIE sobota 22.45-23.00
2.6. Georges Duhamel: Už končíš, večere 9.6. Miloš Horanský: Amortale 16.6. Ivan Wernisch: Chodit po provaze je snadné 23.6. Vratislav Färber: Stopy pigmentace
STRANA
30.6. Guillaume Apollinaire: Napříč Evropou 7.7. Kamil Bednář: Neviditelný kříž 14.7. Marc Chagall: Jako bych procházel lesem 21.7. Aleš Kauer 28.7. Jiří Červenka: Vrátit se tam a žít 4.8. Hermann Hesse: Temný květ bolest 11.8. Marie Šťastná: Interiéry 18.8. Radek Malý: Světloplaší 25.8. Eugen Brikcius: Spouštění s milou
ETICKÁ KNIHOVNA
HRA PRO TENTO VEČER
sobota 1.40-2.00
čtvrtek 20.00
2.6. Johann Gottlieb Fichte: O poslání člověka 9.6. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: O dětské slze 16.6. Rudolf Eucken: O životním díle 23.6. Mahátmá Gándhí: O pravdě 30.6. Martin Luther King: O smíření ras
7.6. Ludvík Aškenazy: Kůže 14.6. Zdeňka Psůtková: Jeden den Zdeňky H. 21.6. Jelena Kohoutová: ÁdaEda 28.6. Jean-Francois Prévand: Voltaire a Rousseau 5.7. Vladimír Zajíc: Od nešpor do primy 12.7. Friedrich Dürrenmatt: Porucha 19.7. Ingomar von Kieseritzky: Doylovo dilema 26.7. Inka Ciprová: Špačíček pán 2.8. Karel May: Vinnetou – 1. část – Indiánské léto 9.8. Karel May: Vinnetou – 2. část – Rudý gentleman 16.8. Karel May: Vinnetou – 3. část – Ve stínu věčných lovišť 23.8. Karel May: Vinnetou – 4. část – Poslední výstřel 30.8. Karel May: Syn lovce medvědů
PSÁNO KURZÍVOU všední dny 10.00-10.15
NEDĚLNÍ VERŠE
Úvahy a fejetony.
12.05-12.10
3.6. Vladimír Vokolek: Co zbývá starci, který přežívá 10.6. Giuseppe Ungaretti: Lucca 17.6. Jiří Pištora: Krabice mýdla 24.6. František Hrubín: Cestou k řece 1.7. Viktor Fischl: Pražské procházky 8.7. Kamil Bednář: V mém dětství 15.7. Jorgos Seferis: Cikády 22.7. Miroslav Holub: Stěna v rohu u schodů 29.7. Louis Aragon: Má lásko 5.8. Hermann Hesse: Psáno do písku 12.8. Wislawa Szymborska: Vlastně každá báseň 19.8. William Blake: Motýl 26.8. Vlasta Dvořáčková: Životopisy
43
SLADKÉ JE ŽÍT sobota 17.45-18.30
Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.
DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny 13.30-13.40
Na sever! S Janem Burianem za básníky, muzikanty a vypravěči do zemí Skandinávie.
ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ STRÁNKY NA DOBROU NOC
sobota 14.00
denně 23.00-23.15
9.6. Ion Luca Caragiale: Ztracený dopis 16.6. Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov 23.6. Ludvig Holberg: Kdo je tady pán aneb Jeppe v rádiu 30.6. Miroslav Stuchl: Jenovéfa 7.7. Alexandr Sergejevič Puškin: Jevgenij Oněgin 14.7. Richard Brinsley Sheridan: Zmatek kolem Lydie 21.7. O´Henry: Napravení Jima Valentina 28.7. Josef Pávek- Ivo Havlů: Noc je můj den 4.8. Jaroslav Hilbert: Falkenštejn 11.8. Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán 18.8. Miloš Pospíšil: Velký vandr 25.8. Christopher Fry: Velice hojný Fénix
Krátké prózy a výňatky z próz.
FONOGRAMY pátek 16.00-16.30
Návraty po stopách zvuku.
SNY neděle 0.00-0.05
KLUB ROZHLASOVÉ HRY
Slova ze sna a do snů. 3.6. Sen neznámého z vlaku 10.6. René Char 17.6. Lída Divišová 24.6. Věra Linhartová 2. 1.7. Hans Christian Andersen 8.7. Ladislav Novák 15.7. Alena Čechová 22.7. Henri Michaux 29.7. Bajka z české verze středověkých Římských příběhů 5.8. John Updike 12.8. Věra Jirousová 19.8. Sen Ivana Diviše o Vladimíru Holanovi 26.8. Dopisy o snech francouzských básníků skupiny Vysoká hra
úterý 21.30
5.6. Eila Pennanenová: Dívka a buben 12.6. Jon Fosse: Noc zpívá své písně 19.6. Per Schreiner: Najednou 26.6. Magdalena Frydrych-Gregorová: Sedm životů 3.7. David Ives: Variace na smrt Lva Trockého 10.7. Martin Františák: Tvůj děda 17.7. Václav Řezáč: Rozhraní – 1. část 24.7. Václav Řezáč: Rozhraní – 2. část 31.7. Kamil Bednář: Mstivý návrat 7.8. Karol Sidon: Třináct oken 14.8. Iva Volánková: Konec 21.8. Jáchym Topol: Cesta do Bugulmy 28.8. Hermann Broch: Vyprávění služky Zerliny
ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30
10.6.-1.7. John Knittel: Via Mala (5.- 8. část) 8.7. – 26.8. Alexandre Dumas: Tři mušketýři (1.- 8. část)
PROGRAM
STRANA
TANEC ŽIVOTA A SMRTI – DIVADLO AUGUSTA STRINDBERGA
VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA
RADIODOKUMENT
sobota 16.00 | repríza pátek 00.35 Cyklus v rámci Severského roku.
sobota, 8.00–11.00 Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Jiří Kamen a Tomáš Černý.
pondělí, 16.00–16.30 | repríza čtvrtek 0.35–1.05 Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.
6.6. Miloš Doležal: Dny „D“ aneb Co předcházelo i následovalo 13.6. Karel Pech: Konec udavače 20.6. Bronislava Janečková: Lenka 27.6. Dora Kaprálová: I já jsem Tvůj syn, Ádo 4.7. Setkání u kulatého stolku (1/9) 11.7. Setkání u kulatého stolku (2/9) 18.7. Setkání u kulatého stolku (3/9) 25.7. Setkání u kulatého stolku (4/9) 1.8. Setkání u kulatého stolku (5/9) 8.8. Setkání u kulatého stolku (6/9) 15.8. Setkání u kulatého stolku (7/9) 22.8. Setkání u kulatého stolku (8/9) 29.8. Setkání u kulatého stolku (9/9)
FILMOVÝ TÝDENÍK
RADIOATELIÉR
úterý, 16.00 – 16. 30 | repríza pondělí 0.35–1.05 Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.
SOBOTA 00.05
ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.
KRITICKÝ KLUB
ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer (
[email protected]). Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen (
[email protected])
HISTORICKÝ KLUB
všední dny v 6.30, 7.00, 7.30, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30
středa, 16.00–16.30 Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná.
přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 16.30 a v 19.00 hodin.
VLTAVSKÝ POLEDNÍK
ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY
MOZAIKA Pondělí až pátek 6.30 – 9.00, 15.00 – 16.00. Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. V červenci a srpnu skončí ranní vydání Mozaiky v 8.30 a poslední půlhodina bude již tradičně věnována Výletům s Vltavou, letnímu rozhlasovému putování po zajímavých místech naší vlasti (premiéra pořadu vždy s posluchačskou soutěží o knihu). Od 8.30 jste zváni k poslechu Letní četby na pokračování.
sobota, 11.30–12.00 Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná.
STŘEDA 21.45
2.6. Jiří Adámek: Tiká, tiká politika 9.6. Narozeniny Radioateliéru 16.6. Isabelle Duthoit, Franz Hautzinger, Matija Schellander, Petr Vrba: Precise Party 23.6. Eric Rosenzveig: I don’t understand; Czech Politics 30.6. Ondřej Gášek: PremEdice
REFLEKTOR
ŘEČ VĚCÍ PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN každá druhá sobota v měsíci, 16.00–16.30 Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová.
44
PODĚLTE SE S NÁMI O SVÉ NÁZORY, PIŠTE NÁM SVÉ POSTŘEHY A BEZPROSTŘEDNÍ DOJMY Z PRÁVĚ VYSÍLANÉHO POŘADU NA
[email protected] TĚŠÍME SE NA NĚ.
PROGRAM
EURO JAZZ DENNÍ PROGRAM jazz.rozhlas.cz
STRANA
PONDĚLÍ
ČTVRTEK
0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina evropského jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream
0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Future Shock 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23:00 – 24:00 Modern Mainstream
ÚTERÝ
PÁTEK
0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina českého jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream
0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 ‚Round Bop 19.00–24.00 Modern Mainstream
STŘEDA 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–16.00 Modern and Experimental 16.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina free jazzu a experimentální hudby 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream
SOBOTA 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 ’Round Bop 15.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina jazzrocku a funku 19.00–20.00 Modern Mainstream 20.00–21.00 Jazz Club 21.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream
NEDĚLE 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00
Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental
45
3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 Odpolední swing 15.00–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Experimental 18.00–19.00 Popjazz hour 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream
POPIS BLOKŮ MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. HODINA EVROPSKÉHO JAZZU Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. HODINA ČESKÉHO JAZZU Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů. HODINA FREE JAZZU A EXPERIMENTÁLNÍ HUDBY Pouze free jazz a související
žánry každou středu od šesti. FUTURE SHOCK Nu-jazz, e-jazz, acidjazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chcete, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. ’ROUND BOP Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. HODINA JAZZROCKU A FUNKU
Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. JAZZ CLUB Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů. ODPOLEDNÍ SWING Just swing! Ta pravá hudba pro nedělní odpoledne. POPJAZZ HOUR Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.
KLUB
STRANA
VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,
ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA TAKÉ NA FACEBOOKU
jako každé léto jsme pro Vás přichystali několik prázdninových změn ve vltavském slovesném vysílání. Podívejme se na ně v chronologickém pořádku. Od pondělí do čtvrtka Vás čekají v jednu hodinu a třicet minut povídky našich i zahraničních autorů. V 7.50 (repríza v 17.35) se opět vrátí šanson a průvodkyní v jeho světě bude opět Eva Hazdrová-Kopecká. V 8.10 Vás pozveme na společné Výlety s Vltavou a v 8.30 na ranní četbu na pokračování.
NOVINKY E–MAILEM Chcete být pravidelně informováni o hlavních programových tipech týdne a dalších novinkách z vysílání naší stanice? Rádi Vám budeme každý týden zasílat newsletter v podobě stručných odkazů na zajímavé vltavské pořady a připravované projekty. Pro odběr novinek e-mailem se zaregistrujte zde: http://www.rozhlas.cz/vltava/newsletter
KLUB VLTAVA
Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas 3 – Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.
Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje
Výjimkou je pátek, kdy se v pravidelném čase 0.30 střídají reprízy pořadů z cyklů Řeč věcí a Tanec života a smrti – divadlo Augusta Strindberga. Ve stejný den pak na Vás od dvaceti hodin čeká četba Pokračování za pět minut. V této chvíli se ještě ujasňují časy přímých přenosů několika koncertů, proto může dojít k posunu začátku některých pořadů. Sledujte, prosím, Týdeník rozhlas nebo naše webové stránky.
NA DVOJKU DO ÁČKA Poslední klubové setkání této sezóny se koná 7. června v 19.00 ve Studiu A, Český rozhlas, Hybešova 10, Praha 8. V letních měsících a v září se pravidelné klubové večery nekonají. Vynahradíme Vám to však na přelomu září a října, na kdy pro Vás chystáme další ze společných výletů do krásných a zajímavých míst Česka. Podrobnosti upřesníme v podzimním čísle tohoto čtvrtletníku a ve vltavském vysílání.
klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.
Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.
Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům
46
PŘIPOJTE SE K NÁM!
www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas
NALAĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ
VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKYPLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36
ještě intenzivnějši kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.
Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www strankách Klubu.
Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy
člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).
Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.
Klub Vltava, Český rozhlas 3 – Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686, 221 552 677 e-mail:
[email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava
PARTNEŘI KLUBU VLTAVA
PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.
STRANA
HUDBA ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227
[email protected], www.ceskafilharmonie.cz PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA S. R. O. 20 % sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697
[email protected], www.pko.cz
Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, 21. 5.–2. 7. 2012 prodej pouze pondělí 10–18 h 9. 7.–6. 8. 2012 prodej pondělí a středa 10–18h, tel.: 224 229 462, 731 448 346,
[email protected] www.letnislavnosti.cz ARS/KONCERT, SPOL. S R. O. Pořadatel 14. MHF Petra Dvorského 15% sleva z ceny vstupného Hybešova 29, 602 00 Brno tel.: 543 420 951
[email protected], www.arskoncert.cz
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336
[email protected], www.fok.cz ČESKÁ KULTURA, O.S. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby MgA. Jan Páleníček, předseda sdružení GSM: +420 838 016
[email protected] www.ceskakultura-os.cz Soutěže o čestné vstupenky na koncerty festivalů Českých kulturních slavností zařadíme do vltavského vysílání.
COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel 13. MHF Letní slavnosti staré hudby 10% sleva z ceny vstupného
NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: +420 542 158 111
[email protected], www.ndbrno.cz DIVADLO KOMEDIE 20 % sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem Jungmannova 1, 110 00 Praha 1 tel.: 224 222 734
[email protected], www.prakomdiv.cz Činnost Pražského komorního divadla v Divadle Komedie končí v červnu 2012.
Víte odkud pochází Dame Kiri Te Kanawa, která vystoupí na 14. MHF Petra Dvorského? Autor první správné odpovědi získává dvě vstupenky na zahajovací
SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30 % sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413
[email protected], socr.rozhlas.cz
47
galakoncert 4. srpna 2012 v Jaroměřicích nad Rokytnou.
DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO OPERA NÁRODNÍHO DIVADLA Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). ČINOHRA NÁRODNÍHO DIVADLA nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20% slevou na následující tituly: — J. Topol: KONEC MASOPUSTU, 26. 6. v 19 hod., Národní divadlo — I. Stodola: ČAJ U PANA SENÁTORA, 2. 6. ve 13 hod., Stavovské divadlo — E. Ionesco: NOSOROŽEC, 17. a 20. 6. v 19 hod., Nová scéna — M. Součková: HISTORICKÝ MONOLOG, 6. 6. v 19 hod., Divadlo Kolowrat Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419
[email protected] www.narodni-divadlo.cz
DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: +420 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h)
[email protected], www.divadloponec.cz MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 (předprodej vstupenek)
[email protected] www.moravskedivadlo.cz
VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna)
[email protected] www.galerierudolfinum.cz, Aktuální výstava Tváře. Fenomén tváře ve videoartu
PARTNEŘI KLUBU VLTAVA
(21. 6. 2012 až 16. 9. 2012). Posluchačskou soutěž o čestné vstupenky zařadíme do vltavského vysílání.
GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20 % sleva ze vstupného na aktuální výstavy. Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám.1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz
STRANA
zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310
[email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 349, 221 551 350
NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378
[email protected], www.carpe.cz
Jak se jmenuje významný český japanolog, překladatel
LIBRI, SPOL. S. R. O. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 www.libri.cz,
[email protected]
a držitel Ceny Josefa Jungmanna, který převyprávěl svůj životní příběh v knize Věčný polštář z trávy (Edice Osudy)? Autoři prvních třech správných odpovědí získají zmíněnou knihu.
NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20% sleva z ceny knih redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 tel. a fax: 224 922 422
[email protected]. http://labyrint.net, NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257
[email protected], www.titanic.n.cz
Od 2. 7. do 2. 9. 2012 poslouchejte každý všední den
TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 232 500
[email protected] www.topicuvsalon.cz ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: +420 233 324 099, fax: +420 224 311 585
[email protected], www.arsviva.cz
KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452
[email protected], www.franzkafka-soc.cz
RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25 % sleva v zásilkovém obchodě na vlastní
A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: +420 222 510 227 www.tydenikA2.cz SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – od 3. 10. 2011 pravidelně každý měsíc pouze v elektronické verzi. 30% sleva na roční předplatné
[email protected], www.sanquis.cz OPERA PLUS Internet magazine
[email protected] . www.operaplus.cz NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: +420 283 840 193, +420 605 960 211
[email protected]. www.jirijosek.com NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166
[email protected] www.likaklub.cz
od 8.10 hod. letní rozhlasový cyklus Výlety s Vltavou. Premiéra pořadu vždy s posluchačskou soutěží o zajímavou knihu z produkce nakladatelství Libri.
ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30% sleva všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570
[email protected], www.zaket.cz NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné
PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221
[email protected], www.atlantis-brno.cz NAKLADATELSTVÍ BASET až 15% procent sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.:244 402 705, expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706
[email protected], www.baset.cz
MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava – XV. ročník, číslo 2, červen – srpen 2012 – použité foto Vladivojny La Chia na obálce: Tono Stano – Vychází 4x ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: TNM PRINT s.r.o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3 – Vltava, šéfredaktor stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail:
[email protected]
48
Členské výhody Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku +420 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.
24. 26. 12. 6. hodin a21.3025. 12.
21. 1.
18.30 hodin SELMA LAGERLÖFOVÁ: CÍSAŘ Z PORTUGÁLIE Četba na pokračování v rámci 19.00 hodin Severského roku na Vltavě. JANÁČKOVA OPERA
od 28. 6.
Dva koncerty ve Frauenkirche v Drážďanech.
M. GREGOR 20.00 hodinFRYDRYCHOVÁ: a 21.00 hodin SEDM ŽIVOTŮ BACHOVO VÁNOČNÍ Klub rozhlasové hry/Vinohradská 12. ORATORIUM
26. 12. 27. 7.
od 15. 31. 8. 12.
Páteční večer z míst, kde Dickens žil a inspiroval se.
23.00 a 22.30 hodin 20.00 EUROhodin JAZZ SPECIÁL Výběr z internetového VELKÝ VYPRAVĚČ vysílání na jazz.rozhlas.cz. CHARLES DICKENS
27. 7. a 31. 8. 4. 2.
Celodenní silvestrovské Přímý přenos. vysílání na závěr vltavského Roku německého jazyka.
FESTIVALU
7.00 11.00hodin hodin RAKOUSKO-UHERSKÝ VÍDENŠTÍ FILHARMONIKOVÉ SILVESTR 2011 NA SALCBURSKÉM
Přímý přenos z festivalu OLIVER TWIST ve Znojmě. Četba na pokračování z původní verze románu.
19.00 hodin RECITÁL ADAMA 18.30 hodin PLACHETKY CHARLES DICKENS
29. 7. od 26. 1.
Přímý přenos z festivalu Hra o nadlidské lásce BBC Proms. v lidském světě.
13.30 19.30 hodin hodin JEAN GIRAUDOUX LONDÝNSKÝ KONCERT ONDINA K ZAHÁJENÍ OLYMPIÁDY
PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA
24. 12.6. od 1. 14.00 11.30 hodin FEDERICO FELLINI OSUDY LAVIČKA V PARKU František Janouch, Karol Sidon, Vladimír Páral. Rozhlasová hra.
7. 6. a 16. 6. od 8. 1. 19.00 hodin 21.00 hodin ČAJOVNA VYNIKAJÍCÍ 7. 6. – oslava 10EVROPSKÉ let vysílání SBORY Čajovny, 16. 6. – s Vladivojnou v kuchyni. CD Laser s Lukášem Vasilkem. VĚC 14.MAKROPULOS 7. Přímý přenos z Ostravy. DEN SECESE Celodenní vysílání k výročí vídeňského malíře G. Klimta.
