11. září 2001 Deset let poté Sborník textů Ladislav Jakl, Jan Eichler, Roman Joch Oldřich Bureš, Petr Robejšek, Benjamin Kuras Pavel Kohout, Patrick Bernau, Marek Loužek Petr Vilímek, Miroslav Mareš, Eva Duřpektová Václav Lavička, Lubomír Heger, Dominik Stroukal
Marek Loužek (ed.)
č. 93/2011
Vydává CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail:
[email protected] Editor: Doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: Ing. Luboš Smrčka, Ph.D. Do epub upravil Vladimír Vyskočil – KORŠACH Vydání první, říjen 2011 ISBN 978-80-87806-33-3 epub verze ISBN 978-80-87460-06-1 tištěná verze Ekonomika, právo, politika č. 93/2011 MK ČR E 14013
Předmluva 11. září 2001 byly v New Yorku a Washingtonu spáchány největší teroristické útoky v dějinách lidstva. Centrum pro ekonomiku a politiku vzpomíná na tuto významnou historickou událost, která již natrvalo zůstane v učebnicích dějepisu, novým sborníkem. V části A přinášíme texty ze semináře „11. září 2001 – deset let poté“, který proběhl 8. září 2011. Tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl vysvětlil, proč 11. září vyvolalo strach o civilizaci. Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů rozebral zahraniční a bezpečnostní politiku USA po 11. září. Ředitel Občanského institutu Roman Joch ukázal, proč považuje válku proti nepřátelům Západu za legitimní. Oldřich Bureš z Metropolitní univerzity Praha označil protiteroristickou politiku EU jako papírového tygra. V části B uveřejňujeme další zajímavé doplňkové texty. Politolog Petr Robejšek z Hamburku vysvětlil, proč měkká síla v mezinárodní politice většinou nefunguje. Spisovatel Benjamin Kuras varuje, že západní civilizace směřuje k zániku. Ekonom Pavel Kohout dává 11. září 2001 do souvislosti s měnovou politikou. Německý novinář Patrick Bernau vidí dluhovou krizi způsobenou extrémně uvolněnou měnovou politikou jako opožděné vítězství teroristů. Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku analyzuje mezinárodní terorismus z pohledu ekonoma. Odborný asistent na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií MU Petr Vilímek se ptá, jak oprávněná je kritika války proti terorismu. Miroslav Mareš z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity nabízí bilanci desetileté války proti terorismu. Brněnská politoložka Eva Duřpektová hodnotí válku proti terorismu pohledem moderní teorie spravedlivé války. Redaktor Hospodářských novin Václav Lavička upozorňuje, že boj s terorem už stál biliony dolarů. Spolupracovník MF Dnes Lubomír Heger porovnává oběti války proti teroru na straně Američanů a ostatních národů. Student Národohospodářské fakulty VŠE a Fakulty sociálních věd UK Dominik Stroukal hodnotí 11. září jako větší katastrofu, než jsme čekali. Náklady války proti terorismu za posledních deset let jsou obrovské. Ještě vážnější je omezování osobních svobod v důsledku přísnějších bezpečnostních opatření. Válka proti terorismu by neměla být zneužívána k omezování individuálních svobod, pokud to není nezbytně nutné. Přeji inspiraci a pozorné čtení. Václav Klaus V Praze, 10. října 2011
A. Texty ze semináře „11. září 2001 – deset let poté“
(8. září 2011)
11. září vyvolalo strach o civilizaci Ladislav Jakl tajemník prezidenta republiky
Deset let od 11. září 2001 dodnes navozuje zásadní otázky. Něco se změnilo, došlo k posunům, změnil se svět, změnili jsme se my. Změnilo se toho mnoho. Výročí je příležitostí zhodnotit, co se změnilo, jak a proč, a co z těch změn plyne. Můj příspěvek je pokusem z jedné malé části se podívat na to, co se za těch deset let stalo.
Strašlivé utrpení 11. září 2001 představuje významnou historickou událost, která již natrvalo zůstane v učebnicích dějepisu. Jde o důležitý politický, společenský, kulturní, ekonomický, vojenský, mocenský fenomén. Přesto musíme říci jednu věc: než se začneme zamýšlet nad tím, jaké důsledky měl útok na USA z 11. září 2001 např. na vývoj cen manganu na asijských komoditních burzách, tak si řekněme, že to bylo strašlivé neštěstí. Neštěstí přibližně 3000 lidských individuí, ohromné osobní utrpení konkrétních živých lidských bytostí. Málokdo z nás si umí představit jejich poslední vteřiny a minuty života. A než se suše začneme bavit, jaké to mělo společenské důsledky, tak alespoň několik vteřin si vzpomeňme na lidský rozměr. Jinak nemáme nárok o tom sucharsky, analyticky mluvit. Na podobném semináři při stejné příležitosti jsem mluvil před deseti lety. A i tehdy i dnes musím říci, že je to pro mne téma osobní. Tehdy pro mě mnohem emotivnější a čerstvější, protože jen několik měsíců před newyorskou tragédií jsem byl – protože jsem akrofobik a strašně se bojím výšek – zalisovaný do zábradlí na střeše jedné z věží Světového obchodního centra a díval se na svět odtamtud. Proto, když jsem si pustil televizi pod dojmem prvních zpráv onoho klíčového dne a když jsem společně s mnoha asi stovkami milionů lidí na celém světě viděl pád první věže, zařval jsem: vždyť tam jsou lidi! A myslel jsem tím i okolí, ulice, do nichž se hrnul dým. A tehdy jsem trochu spektakulárně a sentimentálně na semináři ukazoval kamínky, které jsem si odtamtud odnesl a jejichž bratříčkové a sestřičky skončily kdovíjak. Dnešní strach je jiný
7/10
Můj tehdejší převládající dojem byl strach: strach o nás, náš svět, o naši civilizaci, náš způsob života, naše hodnoty. A ten strach přetrvává. I po těch deseti letech. Ale je to strach trochu jiný, má trochu jiné kořeny. Pramení totiž z toho, co jsme z tehdejší zkušenosti a otřesu vyvodili, co jsme z něj nevyvodili, v čem jsme se poučili, co jsme pochopili, v čem jsme se změnili, v čem jsme se bohudík nezměnili, v čem jsme se bohužel změnili. A to stojí za velké zamyšlení o tom, co jsme si z těch věcí byli schopni za deset let odnést.
Nedá mi to, abych se alespoň kratičce při této příležitosti nezmínil o konspiračních teoriích. Konspirační teorie existovaly odjakživa, kdy začal člověk přemýšlet, jako určitý vyhraněný projev zdravé lidské skepse a zdravé lidské nedůvěry v pokusy o něčem nás přesvědčit, někam nás zmanipulovat, někam nás vést, nějak námi vrtět. Při vší skepsi a při všech otázkách, které jsou naprosto namístě a jež jsou důležité k naší ochraně a obraně, při všech otázkách typu: „proč nám to říkají? Proč nám to říkají zrovna takto, proč nám to říkají zrovna teď? Proč nám to říkají zrovna s touto názorovou orientací a argumentací?“, při všech těchto otázkách bychom se měli držet jedné zásady. Když zazvoní u dveří našeho bytu zvonek, tak si říkáme, kdo by to tak mohl být, že by pošťák? A co když to je anglická královna? Mezi námi – můžeme to vyloučit? Ale ta pravděpodobnost je přece jen o tolik menší, že je při přípravách na otevření dveří, včetně toho, co si vzít na sebe, by bylo dobré přizpůsobit se té pravděpodobnější variantě. Ano, je dobré být nezávislý na všudypřítomném manipulujícím toku informací a dezinformací, ale nikdy bychom přitom neměli být nezávislí na pravdě, realitě a věcných argumentech.
Nepřátelé kapitalismu Co nám tehdy před deseti lety ten zážitek z 11. září vlastně řekl? Kromě toho, že způsobil škody přímé a nepřímé, že způsobil velká lidská utrpení – přímá i nepřímá. Svým způsobem zafungoval jako budíček, jako alarm. S velmi přímočarou brutalitou nám tento budíček řekl a připomněl, že dějiny opravdu neskončily. Že skončilo bezstarostné fukuyamovské období, v kterém si někteří z nás začali myslet, že teď už se budou dít změny pouze drobné, kvantitativní. S dost přímočarou brutalitou nám bylo připomenuto, jak je svět složitý, jak je plný protichůdných zájmů, kultur. A že my se s tím musíme nějak vyrovnat. Že s tím máme něco dělat. Že máme přehodnotit své dosavadní snění. Teď po deseti letech jsou zcela na místě otázky, zda jsme to udělali. Zda jsme se dali probudit a k čemu jsme se dali probudit. Mluvil jsem o své osobní motivaci, proč jsem se tehdy do té debaty zapojil více než do některých jiných. A i tehdy jsem to spojoval s osobním zážitkem. 11. září 2001 jsem byl pozván k večerní debatě do jedné televize. Nevím, už na jaké téma.
8/10
To téma bylo nakonec změněno na aktuální. Se mnou tam sedělo několik salonních levicových intelektuálů a v době, kdy – bereme-li v úvahu šestihodinový časový posun, v New Yorku ještě vyhrabávali některé živé a zraněné oběti, které se podařilo vyprostit – jsem kolem sebe slyšel věty, kterým jsem nemohl uvěřit. Typu – to mají Američané za to, „za nenažranost“, jde o trest za kapitalismus. A tak ještě za tepla druhý, třetí a čtvrtý den jsem na toto téma napsal několik článků do několika novin a časopisů. Dnes jsem si dal trochu práci a některé z nich jsem z té složité sítě internetu vyprostil a mám je tu pro vás. Také jsem je dnes zveřejnil na svých webových stránkách. Připomněl jsem si při té příležitosti něco, co jsme zapomněli, tedy to jak před deseti lety vypadala ta první, bezprostřední reakce.
Jeden z těch článků se jmenoval se „Braňme starý dobrý kapitalismus“ a ocituji z něj jeden odstavec: „Je k nevydržení poslouchat žvanění našich intelektuálů o tom, jak atentát na USA je třeba chápat jako výzvu k reformě západní civilizace. V okamžicích, kdy pod sutinami ještě dohasíná jeden život za druhým v nesmírném utrpení způsobených šílenými nepřáteli kapitalismus, jsou oni schopni mudrovat o tom, že se máme vcítit do duší atentátníků i jejich motivů a pochopit, jak je svět západních demokracií v dnešní podobě špatný a neudržitelný. Říkají tím vlastně, že je třeba atentátníkům vyhovět. Že je třeba kapitulovat, že je třeba jim dát za pravdu.“ Cituji dále Erazima Koháka: „Nečetl bych to jako útok na Ameriku, byl to útok na moc velkého kapitálu, byl to útok na moc vojenskou... Mnoho lidí v USA říká, že je třeba změnit naši politiku.“ (BBC, 12. 9., 17.29 hod.) Připomeňme dále třeba Ivana Štampacha: „Udeřili na symboly moci a arogance. Letadla nedopadla na galerie, opery, domky obyčejných lidí, vybrali si tyto cíle a tím chtěli něco říct. Civilizace, která staví takováhle monstra, může nacpat tisíce lidí do takovéhle budovy, také není moc laskavá a humánní.“ (ČT, 12. 9., 21.20 hod.) A tehdejší šéf Strany zelených Jakub Patočka pronesl: „Je to výzva pro intelektuální prostředí, pro intelektuály, aby se zamysleli nad tím, zda přece jenom není ta stávající praxe západní civilizace v některých ohledech neudržitelná a zda nemá být reformovaná“ (TV 3, 11. 9., 21.50 hod.). Byl jsem tehdy velmi překvapen masivní odezvou na tyto články. Dnes bych skoro říci, že bych na to měl být hrdý. Protože mě setřel tehdejší prezident Václav Havel, tehdejší premiér Miloš Zeman, další „světově významný politik“ Jan Ruml apod. A desítky a desítky novinářů, umělců, intelektuálů. A předesílali mi, že všichni, kdo nemají rádi hamburgery, jsou podle mě potenciální teroristé. A těm jsem se potom v souhrnných odpovědích snažil naznačit, jaký je rozdíl mezi tím, když přeji lidem jejich individuální cesty za jejich individuálními štěstími, a tím, že bych se ztotožňoval s jejich jednotlivými představami o štěstí. Ale jejich
9/10
individuální cestu za svým štěstím jim přeji a chci ji chránit jako úplně prazáklad společenského systému, kterému věříme a který chceme chránit.
@Created by PDF to ePub
