Ladislav Špaček DESET LET S VÁCLAVEM
HAVLEM
Mladá fronta
Text © Ladislav Špaček, 2012 Foto © ČTK
Ú vo d
Bylo to víc než deset let, od listopadu 1992 do února 2003. Ale když jsem přijímal nabídku Václava Havla, abych pro něj pracoval, pomýšlel jsem v duchu maximálně na jedno funkční období. Nakonec z toho byla dvě a k tomu ještě pár měsíců před volbou prezidentem. Nikdy jsem toho nelitoval – byl jsem u stovek významných událostí té doby doma i v zahraničí, třásl jsem si rukou se všemi korunovanými hlavami, papežem i dalajlámou, legendami kultury, politiky, procestoval jsem možná šedesát zemí světa, nalétal jsem tolik kilometrů, jako je vzdálenost na Měsíc a zpátky – ale hlavně jsem byl denně nablízku Václavu Havlovi. To bylo to nejcennější. Memoáry jsou buď nudné, nebo indiskrétní, prohlásil prý kdysi Karel Schwarzenberg. Ani jsem se ho neptal, jestli to jsou opravdu jeho slova; bojím se, aby mi neřekl, že ne, a já bych přišel o duchaplný bonmot. Tahle knížka nebude ani nudná, ani indiskrétní, nebudou to totiž memoáry. Abyste napsali memoáry jako Bill Clinton, Tony Blair nebo Madeleine Albrightová, musíte mít kolem sebe svitu tajemníků, kteří dokumentují vše, co jste řekli, co se událo, s kým jste se setkali, a navíc si večer musíte najít půlhodinku
na dojmy z těchto setkání, které namluvíte na diktafon a tajemníci je přepíší a uschovají. Tak na tohle jsem v trysku téměř čtyř tisíc dnů, které jsem strávil ve službě pro Václava Havla, neměl ani pomyšlení. Dělil se stát, budovaly se ústavní orgány nové republiky, pracovali jsme na jejím představení světu, usilovali jsme o vstup do NATO a EU, hašteřili jsme se s domácí politickou scénou, cestovali jsme po světě i po republice, vstávali jsme v sedm a chodili spát po půlnoci. Všechno jsem zapomněl. Jediné, co mi uvízlo v paměti, jsou vzpomínky na Václava Havla a spousty zážitků s ním. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych o svém působení na Hradě napsal knihu, až smrt Václava Havla a nečekané vzepětí veřejného zájmu o jeho odkaz mě přiměly si sednout a začít psát. Někteří účastníci událostí, o kterých píšu, si na ně možná vzpomínají jinak – ano, předem uznávám jejich námitky, není to historické dílo, jsou to moje vzpomínky, spíše jen střípky vzpomínek, bez nároku na úplnost a historickou věrnost.
PROLOG
U n i v e r z i ta K a rlova Václava Havla jsem viděl poprvé na balkonu Melantrichu v listopadu 1989. Učil jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (přednášel jsem historický vývoj české gramatiky) a se svými studenty jsem chodil na všechny demonstrace proti režimu; v lednu 1989 za Palachova týdne denně. Odpoledne 17. listopadu 1989 jsem vyrazil na Albertov a šel s průvodem na Národní třídu. Na křižovatce se Spálenou se zástup zasekl před kordonem policistů a dvě hodiny se nic nedělo. Mnozí pomalu odcházeli; kordon byl ještě prodyšný vpředu i vzadu, proklouzl jsem tedy kolem Perštýna k Můstku a celý promrzlý jel taky domů. Za hodinu jsem se ze Svobodné Evropy dověděl, co se pak odehrálo. Zbývající masu studentů sevřeli policajti ze všech stran a strhla se mela. Druhý den ráno jsem byl na fakultě a začaly přípravy na otevřenou revoltu. Dva dny nato jsem na Václavském náměstí poprvé viděl Václava Havla. Jeho hlas s legračním ráčkováním jsme znali ze Svobodné Evropy, stejně jako odměřený hlas Ivana Medka z Hlasu Ameriky. Vůbec mě nenapadlo, že jednou budu s oběma spolupracovat.
Učil jsem vynikající studenty: Vlastimila Ježka, pozdějšího ředitele Českého rozhlasu a Národní knihovny, Jiřího Peňáse, později novináře, Michala Viewegha, spisovatele, Petra Fejka, ředitele pražské ZOO, Martina Weisse, novináře, a spoustu dalších. Během revolučních dnů po 17. listopadu jsem se zastavil na chodbě s kolegyní z arabistiky Janou Hybáškovou (pozdější naší velvyslankyní v arabských zemích) a napadlo nás, že by se měl změnit název náměstí Krasnoarmějců, kde stojí Filozofická fakulta, na náměstí Jana Palacha. Šli jsme ke mně do pracovny, sedl jsem k psacímu stroji a napsali jsme návrh adresovaný Magistrátu hlavního města Prahy. Druhý den jsme s tímhle jedním papírem navštívili jakýsi odbor na magistrátu a za pár dnů nám přišlo vyrozumění, že náměstí bude skutečně přejmenováno na náměstí Jana Palacha. Revoluční nadšení bouralo všechny byrokratické bariéry. Pro mne to bylo velké zadostiučinění, protože v lednu 1969 jsem jako člen předsednictva Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, rozpuštěného za normalizace, spoluorganizoval pohřeb Jana Palacha v Karolinu. Přejmenování náměstí se pak odehrálo v lednu 1990, u příležitosti výročí Palachova statečného činu. Na náměstí se shromáždily davy, hlavním řečníkem byl prezident Václav Havel, který ze schodů Rudolfina pronesl krátký projev. Stál jsem jako iniciátor akce kousek od něj a poprvé zblízka vnímal jeho charisma.
Tele vize Jednou za mnou přišel Vlastimil Ježek s nápadem, že bych se měl jít představit do televize (tehdy byla jen jedna, ta Československá), že z ní odešla spousta lidí a nyní hledají seriózního čtyřicátníka, který by na obrazovce působil důvěryhodně. To myslel mne. Rozesmál jsem se, televizi jsem kromě revolučních událostí nikdy nesledoval a nezajímala mne. Ježek se nedal a periodicky mi domluvenou audienci u šéfa zpravodajství připomínal. Tak abych mu udělal radost, jednoho podzimního dne koncem října 1990 jsem se tam šel podívat. Odcházel jsem se smlouvou na funkci redaktora-komentátora a za tři dny už jsem seděl ve Federálním shromáždění jako parlamentní zpravodaj. Byla to doba, kdy šlo všechno rychle. Za měsíc jsem moderoval Události, komentáře a za tři měsíce jsem se stal šéfem domácího zpravodajství. Z titulu své funkce jsem se začal setkávat s politickými špičkami a také s prezidentem Václavem Havlem. Brzy jsme se seznámili. Musel jsem si na něj trochu poopravit názor. Z balkonu Melantrichu hovořil silným energickým hlasem a říkal rozhodná stanoviska a hesla. V osobním styku byl skromný, až plachý, formuloval obezřetně a intelektuálsky mnohoznačně, nijak se neprosazoval. Ale z jeho osobnosti vyzařovala velká síla a všichni v jeho okolí ho vnímali jako respektovanou autoritu. Tak to bylo i v disentu. Když se po několikahodinové úmorné hádce nemohli účastníci debaty dobrat konečného řešení, Václav Havel si vzal slovo a řekl, jak to bude. A bylo. Všichni to respektovali jako nejmoudřejší stanovisko. Byl jsem 20. července 1992 jako televizní zpravodaj v Lánech, když na trávníku před zámkem Václav Havel oznamoval svoji abdikaci na funkci
federálního prezidenta. Události spěly k rozpadu Československa a prezident, který přísahal na ústavu společného státu Čechů a Slováků, nemohl asistovat rozpadu „svého“ státu. Chápal jsem ho, jen jsem se obával, abychom o tohoto státníka velkého formátu s jasnou vizí demokratického státu nepřišli.
Na nábřeží Jednoho říjnového večera v roce 1992 jsem seděl ve své kanceláři na Kavčích horách, když se náhle otevřely dveře a vstoupil Václav Havel. Byl mimo funkci, žádná delegace, měl s sebou jen dva blízké spolupracovníky Vladimíra Hanzela a Annu Freimanovou; ochranka se venku opírala o dveře. Něco v televizi natáčel a pak se zastavil „na kus řeči“. Chvíli jsme si povídali a brzy bylo jasno, proč přišel: „Pane Špačku, nechtěl byste pro mne pracovat jako mluvčí?“ Trvalo jen pár vteřin, než jsem řekl: „Rád, pane prezidente, ano.“ Nazítří jsem už seděl u Havlů na Rašínově nábřeží a kuli jsme pikle. Moc jsem netušil, co se ode mne očekává, co budu muset umět, jak se změní můj život. Zašel jsem si do Lucerny k Havlově advokátce pro pracovní smlouvu (Václav Havel mě zaměstnával jako soukromá osoba za 13 500 Kčs hrubého) a nastěhoval se do malé komůrky za kuchyní, což asi bývala spíž. Lubomír Schmidtmajer, logistik a muž „pro všechno“, mi tam nastěhoval stařičký macintosh, telefon a fax, a já začal úřadovat. Každé ráno prezident přišel v županu a v trepkách do mé komůrky, probírali jsme události a plánovali akce.
Hlavním prezidentovým zájmem v té době byla podoba ústavy nové České republiky, ta měla být vyhlášena 1. ledna. Václav Havel nechtěl, aby se do ústavy promítaly zájmy jednotlivých politických stran, ale aby odrážela především zájem občanů a státu, její jazyk byl srozumitelný, výklad jednoznačný, a – podobně jako ústavu Spojených států – mohly se ji učit i děti ve škole. K tomu, aby měl Václav Havel na tvorbu ústavy nějaký vliv, jsme organizovali schůzky s poslanci parlamentu, kterým Havel vysvětloval závažnost některých principů a probíral s nimi důležité články. Schůzky musely být přísně tajné, protože vlivu Václava Havla na poslance se předsedové stran obávali. Naše aktivity vyvrcholily, když se ústavní komise uchýlila na několik dnů do lánského zámku, aby nikým nerušena mohla zpracovat všechny připomínky. Jezdili jsme po večerech do zapadlých hospůdek v okolí Lán, kde jsme se setkávali s členy komise, s nimiž Václav Havel probíral poslední úpravy textu. Preambuli ústavy napsal sám, pak ji trochu upravil předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, který jako spisovatel cítil potřebu do literárního tvaru preambule vnést také svůj rukopis.
Polévk a Ve své kanceláři za kuchyní jsem připravoval různá setkání, domlouval rozhovory pro domácí i zahraniční noviny, rozhlasy a televize, sestavoval monitoring tisku pro prezidenta a úřadoval jsem, jako kdybych seděl v opravdové kanceláři ve skutečném úřadě. Hned první den kolem poledne nakoukla do mé komůrky paní Olga a ptá se:
„Dáte si s námi polévku?“ Nikdy jsem polévky nemiloval, a tak jsem s díky odmítl. Myslel jsem, že si dám s Havlovými až hlavní chod. Kolem sedmé večer mi došlo, že žádný hlavní chod nebude. Nazítří, když paní Olga otevřela dveře, ani nestihla položit otázku, a já jsem už radostně volal: „Ano, dám si polévku, mám polévky moc rád.“ To jsem ještě netušil, jak vypadají oblíbené polévky Václava Havla. Musely být řídké, bez zavářek, masa nebo zeleniny. Když se v prezidentově polévce nějakým nedopatřením objevila zapomenutá nudle, štítivě ji odsunul na okraj talíře a pohlédl vyčítavě na kuchaře. Zvyk obědvat jen polévky si Václav Havel přenesl i na Hrad. Celá léta, od prvních do posledních dnů na Hradě, zasedal prezident – nejprve denně, pak alespoň dvakrát třikrát týdně – každé poledne s nejbližšími spolupracovníky k poradě, výstižně zvané „polévka“, při které se servírovala právě jen polévka, a to přesně podle tradice Havlovy rodiny: čirá, vodnatá, sterilní. Někdy přivezl kancléř Ivo Mathé skvělé rohlíky z pekárny na Ořechovce – to bylo radosti mezi prezidentovými muži! Po operaci tlustého střeva v Innsbrucku naordinovali lékaři prezidentovi zcela nepoživatelné pokrmy, jakési koktejly z výživných látek nebo odpudivě zelenou kaši z mořských řas, a toho jsme se už naštěstí nemuseli účastnit. Tehdy jsme si prosadili výživnější polévky, nám tam mohl kuchař propašovat kousek kuřecího nebo nudle, a po mnoha letech jsme si vybojovali dokonce i saláty. Zatímco veřejnost se domnívala, že na Hradě denně probíhají opulentní hody, prezidentovi nejbližší si museli nosit do práce chleba se salámem, aby vydrželi do večera. Já jsem si nosil na oběd jablko, bylo praktické v tom, že se dalo sníst na chodbě cestou do pracovny, času nebylo
nazbyt. Když se u vchodu do Kanceláře prezidenta republiky zavedly bezpečnostní rámy, ukazoval jsem každé ráno stráži i obsah svého kufříku. Pokaždé se mi policisté smáli, proč si nosím jablko, už jsem tím byl pověstný. Jednoho dne mi sympatický policista celkem bez zájmu nahlédl do kufříku, já jsem ho přivřel a chtěl jsem projít rámem, když on se vzpamatoval a zvolal: „Kde máte jablko?!“ Lekl jsem se, teprve teď jsem zjistil, že jsem ho zapomněl, a tak jsem se přiznal, že jsem ho ve spěchu nechal doma na stole. „To je rána! Já jsem se dnes vsadil o kilo, že samozřejmě budete mít v kufříku jablko,“ hořekoval policista.
Politick á jednání Druhým prezidentovým zájmem, na kterém jsme spolupracovali, bylo sondovat, kdo by měl být prvním prezidentem nové České republiky. Zdálo by se, že to nemůže být nikdo jiný než Václav Havel, ale právě proto, že to všichni považovali za samozřejmé, potřebovali to někteří politikové Havlovi trochu osladit. ODS licitovala s Janem Stráským, mimo hru nebyl ani Josef Lux, konsensuální politik s velkou autoritou, objevovala se různá jména, která byla sice v českém kontextu známá, ale mezinárodně by České republice nepřinesla vůbec nic. Potřebovali jsme zjistit, jaká jsou skutečná stanoviska politických stran, a co je jen mediální mlžení. Prezident k jednáním o tak delikátním tématu nejraději využíval Hrádeček. Jeho genius loci působil na každého, tady přece Havel napsal svá nejlepší díla, tady byl čtyřiadvacet hodin obléhán Státní bezpečností, všude tu visely plakáty s Plastiky a z Divadla Na zábradlí. A když šlo
o významnou návštěvu, prezident uvařil večeři. Jeho kuchařské umění spočívalo v netušených kombinacích různých ingrediencí, například kuře na medu nebo intenzivní zelí – tedy zelí, do něhož dal kuchař vše, co našel v kuchyni. Proslulý byl burgundský guláš, ten se ovšem musel vařit den předem (tehdy ještě neplatily evropské normy, které přikazují jídlo po čtyřech hodinách vyhodit).
Burgu n d s k ý gul á š d l e H av l a
Čtvrt kila nebo trochu více uzeného bůčku nakrájet na drobné kostičky, hodit do většího hrnce a prudce škvařit. Asi kilo nakrájené cibule hodit do takto připraveného tuku, míchat a vyčkat, až bude sklovitě zlatá. Pak do hrnce hodit kilo na kousky nakrájené pravé hovězí kližky, zamíchat, chvilku nechat nepodlité, pak začít podlévat pouze červeným vínem. Nastává nejdůležitější fáze, to jest samo vaření guláše. Hotov je, až je kližka zcela měkká, leč nerozpadá se, tedy asi po půl hodině či po hodině, podle toho, jak silný je oheň. Čím pomaleji se to vaří, tím je guláš lepší. Asi deset minut před koncem vaření přihodit jednu nadrobno nakrájenou chlebovou kůrku a jednu nastrouhanou menší bramboru (obé na zahuštění), jednu nadrobno nakrájenou uzenou klobásu a jednu kávovou lžičku hladké mouky (na otevření chutí). Paralelně možno na velké pánvi vyrábět ochucovací kašičku. Dělá se takto: na rozpálený olej se hodí nejprve nadrobno nakrájená či nastrouhaná mrkev a trochu stejně připravený petržel a celer. Když to je téměř usmaženo, přihodí se další ingredience:
sůl, hodně červené sladké papriky, přiměřené množství (nikoli příliš malé) rozdrcených pálivých papriček či jiného ostrého koření, rozdrcený pepř a hlavně jalovec (!), majoránka, nějaké další zelené bylinky, polévková lžíce rybízového jamu, dost nastrouhané citrónové kůry, lžička kečupu, případně další koření dle vlastního výběru. To vše dohromady se několik málo minut za stálého míchání smaží na oleji, čímž se otevřou všechny chutě a splynou s olejem. Obsah pánve se pak vhodí do hrnce s gulášem, dvě minuty se to na mírném ohni intenzivně míchá, pak se guláš odstaví a nechá chladnout. Když je úplně studený, zamíchá se do něj jedna ušlehaná šlehačka. Den se to nechá odpočívat a druhý den (ohřáté) se to jí. Důležitá byla návštěva vlivného předsedy lidovců Josefa Luxe, na něj daly i ostatní strany a jeho slovo platilo na velkou část politické scény. Luxův řidič nás vezl na Hrádeček za prezidentem, dělal jsem navigátora a připravoval Luxe na jednání. Tak jsme se zapovídali, že na křižovatce za Vlčicemi jsme špatně odbočili a sjeli z cesty. Zjistil jsem to, až když řidič zůstal stát na neprůjezdné pěšině a vyčítavě si mě prohlížel. Josef Lux byl jednoznačně pro volbu Václava Havla prezidentem a to bylo pro budoucí týdny nejdůležitější. Jeho autorita a diplomatické schopnosti rozhodovaly víc než síla jeho strany. Další významnou osobností byl předseda sociální demokracie Jiří Horák, důstojný muž, profesor politologie na Columbia University, který se vrátil z emigrace v Americe. Václava Havla si nesmírně vážil a představa, že ho navštíví v jeho nejniternějším soukromí, ho nadchla. Jeli jsme na Hrádeček v pěkném prosincovém dni, Václav Havel uvařil večeři a debatovalo se dlouho přes půlnoc. Jednání
bylo úspěšné, sociální demokraté Havla podpoří. Pak se Jiří Horák rozloučil, Václav Havel si šel lehnout a my jsme vyšli ven. Hned na zápraží sebou Jiří Horák práskl o zem, já vedle něho, třetí na zemi byl řidič… Nemohli jsme vstát, protože mezitím, co jsme si povídali, bylo mrznoucí mrholení a všechno pokryla centimetrová vrstva ledovky. Horákovo auto bylo zalito do ledu, nešly otevřít dveře, kola přimrzla k zemi. Horák si při pádu bolestivě narazil rameno, opatrně jsem mu pomohl vstát a přidržujíce se stěn domu vrátili jsme se zpátky do chalupy. Václav Havel už byl ve své ložnici, tak jsme chvíli seděli sami v pokoji a bavili se. Čekali jsme, jestli mráz nepoleví a ledovka nerozmrzne. Řidič byl skeptický; i kdybychom se nějak dostali do auta, z prudkého kopce se auto nedá ovládat. Za půl hodiny se objevil Václav Havel v pyžamu překvapen, co tam ještě děláme. (Hned si vzpomněl, jak se k němu jednou ohlásil Pavel Landovský, že přijede na kafe, a zůstal tři dny.) Když zjistil, že nejsme schopni odjet, nabídl nám další pokoje. Spali jsme spolu s profesorem Horákem v Olžině ložnici v prvním patře, moc jsem toho nenaspal, pana Horáka ruka zjevně bolela a sténal i ze spaní. Ráno se situace nijak podstatně nezlepšila, a tak jsme pokračovali v politických rozpravách až do odpoledne, kdy ledovka trochu polevila a řidič byl ochoten riskovat cestu do Prahy. Profesoru Horákovi dali ruku do sádry a ještě dlouho na tohle dramatické vyjednávání vzpomínal. Jednání s předsedou ODS Václavem Klausem nepřipadalo v úvahu, na to Václav Havel ani nepomyslel; s Klausem měl vztahy napjaté. Mezi oběma muži byly hluboké ideové rozpory, a ani lidsky si nepadli do noty. Navíc Václav Klaus měl ofenzivní metody komunikace a Václav Havel
až do konce své politické dráhy nenašel žádný recept, jak jim vzdorovat. Kromě politických rozhovorů jsme také cestovali. První moje cesta byla do Maďarska, ale důležitější byla cesta na Slovensko. Dne 7. listopadu 1992 zemřel po dvouměsíčním kómatu v důsledku těžké nehody na dálnici D1 Alexander Dubček a my jsme jeli na pohřeb. Pro mne to byla událost o to dojemnější, že ještě jako redaktor televize jsem po jeho autonehodě připravil obrazovou reportáž-nekrolog, která byla dva měsíce uschována v šuplíku. Kdyby Dubček zemřel v sedm večer, nebyla by redakce schopna vysílat nic nežli jen čtenou zprávu, proto jsme pro tyto očekávané události měli přichystané reportáže v předstihu. Alexander Dubček byl na přelomu listopadu a prosince 1989 horkým kandidátem na funkci prezidenta, ale Občanské fórum a Veřejnost proti násilí se velmi rychle přiklonily k Václavu Havlovi a Dubček to respektoval. Stal se předsedou Federálního shromáždění a v době, kdy jsem byl parlamentním zpravodajem televize, jsme se často vídali a povídali jsme si. Překvapoval mě svou stranickou frázovitostí, neuměl ani v běžných situacích a v soukromí hovořit uvolněně a prostě, tak v něm byla výchova ve stranickém aparátu zakořeněna. Smuteční rozloučení se konalo v bratislavské Redutě, pak jsme měli jednání se slovenskými politiky a nakonec velké setkání se slovenskými spisovateli a intelektuály. Opět jsem se ujistil v přesvědčení, že ačkoliv slovenské politické a intelektuální elity považují odtržení od společného státu za správné, Václav Havel je pro ně stále velkou autoritou; to byl dobrý příslib do budoucích vztahů obou států, pokud bude Václav Havel zvolen prezidentem.
N a roz e n i n y K a rl a S c h wa r z e n b e rg a Dne 10. prosince 1992 bylo Karlu Schwarzenbergovi 55 let. Václav Havel měl rád happeningy, a tak jsme jeden připravili. Vpodvečer pozval Karla Schwarzenberga k sobě domů, seděli jsme a povídali si. Po hodině Havel navrhl, abychom si zašli naproti do Mánesa na panáka, že doma nic nemá. Karel souhlasil, tak jsme se oblékli a vydali se mrazivým večerem k Mánesu. Už zdálky jsme viděli, že Mánes je zavřený, všude tma, zamčeno. Václav Havel se nedal a začal klepat na dveře. Po chvíli se přištrachal vrchní a nevrle hlásil, že mají zavřeno. Havel ho přesvědčoval, aby nás vzal dovnitř, že si dáme skleničku a zase půjdeme. Schwarzenbergovi už to bylo hloupé a tak naléhal, že raději půjdeme jinam, ale Havel se nedal a vrchního přesvědčil. Vstoupili jsme do lokálu, všude tma, tak jsme opatrně postávali u vchodu a čekali, až se něco rozsvítí. Vtom se rozzářila všechna světla celé budovy a před námi stálo dvě stě kamarádů, politiků, přátel z disentu a sborově zpívali Happy birthday to you… Karel Schwarzenberg byl dojat, procházel sálem a se všemi se zdravil. Uprostřed sálu stál obrovský dort ve tvaru schwarzenberského panství.
Vá n o c e 1 9 9 2 O Vánocích jsme se s Václavem Havlem vydali do pražských ulic. Procházeli jsme se po Václaváku, jeli jsme metrem, na Staroměstském náměstí si dali punč. Všude ho obklopovaly davy lidí a dávaly mu najevo své sympatie. Nabízeli mu svůj punč, nechali si podepisovat, co měli
po ruce, pohladili ho po ramenou. Václav Havel i tlačenice kolem sebe snášel s úsměvem a se svou pověstnou zdvořilostí. V Karlově ulici jsme šli kolem obchodu s cédéčky. Václav Havel nakoukl dovnitř, zalíbilo se mu tam a začal si něco vybírat. Když přišlo na placení, najednou znejistěl a povídá mi tiše: „Já nemám peníze, nemohl byste mi půjčit? Vrátím vám to.“ „Kdepak, nic mi vracet nemusíte, jednou o tom budu vyprávět vnoučatům, jak jsem založil prezidenta republiky,“ smál jsem se. Nabádal jsem ho, aby si nakoupil nějaké vánoční dárky. „A vy budete něco kupovat?“ zeptal se mne. „Kdepak, já nakupuji zásadně až na Štědrý den.“ Rozesmál se: „Já to dělám taky tak,“ zvolal radostně, že našel podobného podivína. Shodli jsme se na tom, že na Štědrý den už jsou obchody prázdné, bloudí v nich jen pár takových blouznivců, jako jsme my, navíc už není tolik zboží, snáze se vybírá. Před revolucí to bylo ještě lepší, to už v obchodech nebylo skoro vůbec nic a nemuseli jsme se trápit myšlenkou, co koupit. Vyprávěl mi, jak šel kdysi na Štědrý den koupit dárek pro Olgu. Vešel do obchodu, prázdné regály, v nich ještě nějaké tepláky a mikiny. „Vzal bych si tuhle mikinu,“ ukázal na regál. Paní mu ji zabalila. „Kolik stojí?“ zeptal se Havel. „Padesát korun,“ odpověděla prodavačka. Václav Havel zaplatil a šel s balíčkem ke dveřím. U vchodu se zastavil a hlavou mu blesklo: „Václave, padesát korun! Je to tvoje životní družka, stojí při tobě v dobrém i zlém, pečuje o tebe a ty jí koupíš dárek za padesátku.“ Otočil se, vrátil se k pultu a povídá prodavačce: „Víte co, dejte mi prosím ještě jednu.“
Vo l b a pr e z i d e n ta Volba prezidenta se blížila tak rychle, jak se připravovalo vyhlášení dvou samostatných států. Ústava nové republiky byla přijata 19. prosince 1992; Slováci si pospíšili, jejich ústava byla odhlasována už 1. září. Na nový stát se těšili mnohem víc, zatímco pro Čechy byl rozpad státu nutné zlo. I když i Čechům přinesla – po dvouletých tahanicích, nekonečných konferencích a poradách, při kterých obě národní reprezentace hledaly na různých hradech a zámcích model soužití Čechů a Slováků – druhá polovina roku úlevu. Rok a půl se hledala třetí cesta, dosavadní formu federace Slováci odmítali, o rozpadu státu nechtěli Češi rok a půl ani slyšet, a tak se zkoušely dvojdomky (Petr Pithart), vlastní židličky a hvězdičky při vstupu do EU (Ján Čarnogurský), varianty volnější federace, ale každé jednání stejně skončilo ve slepé uličce. Až červnové volby v roce 1992, kdy v Čechách zvítězila ODS a na Slovensku HZDS, přinesly rychlý spád událostí. Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem se dvakrát sešli v brněnské vile Tugendhat a bylo rozhodnuto: Československo z roku 1918 se k 1. lednu 1993 rozdělí na dvě samostatné země se všemi atributy nezávislých států – vlajkou, hymnou, zastupitelskými úřady v zahraničí, zastoupením v OSN. Majetek se rozdělí 2:1, na řece Moravě vznikne státní hranice. Václav Havel tři dny po vyhlášení Deklarace o svrchovanosti Slovenska abdikoval v Lánech na funkci prezidenta republiky, aby neasistoval při rozpadu státu, na jehož ústavu přísahal. Začalo půlroční období bezvládí, kdy stát neměl prezidenta. Zastupoval ho premiér Jan Stráský a právě jeho jméno se koncem roku začalo objevovat jako konkurence
Václava Havla pro prezidentskou volbu. Stráský by v přímé volbě neměl proti Václavu Havlovi žádnou šanci, byl to muž bez minulosti, bez charismatu, bez zásluh, pouze schopný úředník a administrátor státu. Jenže ODS hrála s Václavem Havlem hru, jejímž cílem bylo ho oslabit, znervóznit, znejistit. Václav Havel nebyl politik ostřílený v půtkách v parlamentu a na stranických grémiích, byl to pro svět politiky neprakticky citlivý člověk, umělec se zranitelnou duší. Když ráno přicházel do mé komůrky za kuchyní a já jsem mu referoval o zprávách v tisku, měl v očích napětí, jaké má malé dítě, když si jde pro výprask. Tehdy nebyl prezident, nepůsobila povinná úcta k hlavě státu, navíc porevoluční zbožňování Havla už dávno opadlo. Lidé si s Václavem Havlem začali spojovat své neúspěchy; s jeho obrazem na balkoně Václavského náměstí souzněly jejich naděje do příštího života a po dvou letech zklamaně zjišťovali, že se jim nedaří tak, jak si vysnili, když zvonili klíči na náměstí. Všichni se museli naučit rozhodovat se podle sebe a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Václav Havel tomu říkal postvězeňský syndrom: když jste ve vězení, nemusíte nic řešit, přesně víte, co si ráno obléknete, kam půjdete, kdy budete obědvat, s kým se setkáte, v kolik hodin půjdete spát. Je to paradoxně pohodlný život. Když člověk opustí sevření kriminálu, najednou stojí před desítkami rozhodnutí: Které kalhoty si mám vzít? Je venku zima? Čím pojedu, tramvají, metrem, nebo mám jít pěšky? Jak si mám uspořádat svůj program? Mnoho lidí se tak po Listopadu nedokázalo se svou svobodou vyrovnat, nikdo jim neříkal, co mají udělat, už nemuseli být zaměstnanci na celý život, mohli podnikat, cestovat, mít se dobře, nebo špatně, podle míry přičinění, schopností a jistě i štěstí.
A tak se stal Václav Havel terčem útoků mnoha těch, kterým život nevyšel tak, jak by chtěli. Přišlo úterý 26. ledna 1993. Ten den jsme všichni Havlovi nejbližší spolupracovníci trávili v jeho bytě na nábřeží a dívali se na televizi, která přenášela z Poslanecké sněmovny volbu prvního prezidenta České republiky. Komunisté postavili do voleb Marii Stiborovou, o které do té doby a od té doby nikdo neslyšel, republikáni Miroslava Sládka. Začala diskuse, ve které se střídali exhibicionisté ze všech stran, sládkovce nešlo ani poslouchat, z obrazovky se linuly urážky jedna za druhou. Po poledni se chtěl Václav Havel projít, už toho měl dost a padala na něj špatná nálada. Šel jsem s ním. Fičel mrazivý vítr, procházeli jsme se po náplavce pod Havlových domem, kolem Mánesa a po nábřeží, a za půl hodiny jsme se vrátili zpátky. V ledničce jsem zahlédl láhev sektu, ale ta čekala na telefonát předsedy sněmovny Milana Uhdeho. Věděl jsem, že volba dopadne dobře, ale Václavu Havlovi jsem to vysvětlit nedokázal, nevěřil ani ODS, že ho nakonec podpoří. Vpodvečer proběhlo první kolo volby. Během přestávky na sečtení výsledků zazvonil telefon. Vladimír Hanzel ho zvedl a podal sluchátko Václavu Havlovi: „To je Milan Uhde.“ „Tady Havel,“ ohlásil se šéf svou typickou intonací. Chvíli pozorně poslouchal a pak jen řekl: „Tak já přijedu.“ Byl zvolen hned v prvním kole. Najednou se objevily skleničky se sektem a začali jsme si s Václavem Havlem připíjet. V nastalé tlačenici se ozval Olžin hlas: „Vašku, můžu si s tebou aspoň přiťuknout jako první?“ Oba si padli do náruče. „Já se ti divím, že na to všechno máš nervy,“ řekla Olga. „Nemám, nemám,“ smál se Havel. Ale nebyl čas na žádné oslavy, sněmovna čekala na výsledek volby. Vzali jsme si kabáty a seběhli dolů do auta. Cestou jsme mlčeli,
netroufl jsem si přerušit tok Havlových myšlenek. Po chvíli se otočil ke mně (Václav Havel jezdil v rozporu se všemi protokolárními a bezpečnostními pravidly na předním sedadle vedle řidiče, protože se mu vzadu dělalo špatně) a povídá: „Tak jsem vám, pane Špačku, na pár let zkomplikoval život, viďte?“ „No, hlavně sobě, bude to pro vás těžká doba, v mnohém náročnější než dosud,“ odpověděl jsem. Přijeli jsme do Sněmovní ulice, před vchodem do parlamentu se přetlačovaly davy fotografů a kameramanů, za nimi dav lidí, kteří se přišli podívat na nově zvoleného prezidenta. Před budovou očekával Václava Havla místopředseda Poslanecké sněmovny Jiří Vlach. Vystoupili jsme z vozu a následovali ho do budovy. Na schodišti se Jiří Vlach otočil k Václavu Havlovi a říká mu: „Nemohli bychom si tykat? Já jsem Jirka.“ Jiří Vlach byl sympatický a rozumný politik, ale tohle mě zaskočilo. Václav Havel to ani moc nevnímal, odpověděl, že ano, že je Vašek, a pokračovali jsme v chůzi k zasedacímu sálu. Milan Uhde oznámil plénu, že prezidentem byl 109 hlasy zvolen Václav Havel a nově zvolený prezident pronesl státnickou větu, kterou jsme na nábřeží předem nacvičili. Prvním gratulantem byl Václav Klaus. Z parlamentu jsme se po krátké zastávce na nábřeží vydali do Mánesa na první tiskovou konferenci. Necítil jsem trému, ale odpovědnost. V Praze byly akreditovány desítky novinářů všech světových novin, rozhlasů a televizí. Sál byl nabit a otázky domácích i zahraničních novinářů se jen sypaly. Byl jsem naštěstí vycvičen pro práci před kamerami ze své televizní praxe, pravda jen dvouleté, ale cenné. Padla i otázka, co si Václav Havel myslí o výpadech a urážkách republikánů. Václav Havel odpověděl citátem
z jedné své hry: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“
Op ě t n a H r a d ě Inaugurace, tedy složení slibu ve Vladislavském sále, se konala 2. února 1993, a od toho dne se začal počítat pětiletý mandát prezidenta republiky. Do té doby Václav Havel nebyl prezidentem (Američani mají pro postavení prezidenta mezi volbou a inaugurací výraz „president-elect“, zvolený prezident, u nás je doba mezi volbou a slibem tak krátká, že zvláštní označení nepotřebujeme), a proto se ještě nesměl objevit na Hradě. Dokonce Milan Uhde na to prezidenta výslovně upozornil a kancléř Luboš Dobrovský to respektoval. Jestliže měl ale prezident od 2. února nastoupit do úřadu a okamžitě plnit svoje povinnosti, musel si připravit kancelář. A tak jsme se jednou v noci díky odvaze ředitele Hradní policie Antonína Maněny vydali tajně na Hrad. Byl jsem v prezidentově pracovně a jejích předpokojích poprvé, procházel jsem jimi s úctou a prohlížel si každý detail. O Hradu jsem věděl hodně mnohem dřív, než jsem se s ním mohl takto podrobně seznámit – studoval jsem historii a pražský místopis byl mým koníčkem. Všechna tato nepřístupná místa jsem znal z fotografií a plánů a teď jsem měl možnost se sem podívat osobně. Netušil jsem ještě, že se stanou na deset let mým druhým domovem a budou každodenní kulisou mé práce. Soubor pracoven byl původně Masarykovým soukromým bytem, který zařídil Josip Plečnik, když byl po nástupu prezidenta Masaryka na Pražský hrad pověřen jeho úpravami. Plečnik měl naprosto volnou
ruku, neboť jeho představy proměny Hradu se shodovaly s Masarykovými a navíc byl chráněncem Alice Masarykové, a tak si mohl dovolit zanedbané provinční sídlo bezvýznamných členů habsburského rodu velkoryse přestavět na reprezentativní palác hlavy státu. Komplex prezidentského traktu byl právě v bývalém Masarykově bytě. Na stěně pestré abstraktní kompozice Aleše Lamra, v prezidentově pracovně malba Venduly Císařovské (byla to iluzivní malba balustrády, mezi níž vykukovala hlava agenta KGB a velké krysy, tu ukazoval prezident všem hlavám států, které navštívily jeho pracovnu). Součástí pracovních prostor prezidenta byl Zelený (Společenský) salon, Impluvium – sloupová předsíň s mramorovou nádržkou na vodu, Zlatý neboli Harfový salonek, protože v něm kdysi byla umístěna harfa a konaly se zde komorní koncerty. Zlatý salonek je jedním z pater Bílé věže, kde byl koncem 13. století vězněn Záviš z Falkenštejna. Tady se po příchodu prezidenta na Hrad odehrávaly každodenní „polévky“.
Z n á b ř e ž í n a H r a d Pak mi ukázali moji kancelář. Když jsem vešel dovnitř, zasmál jsem se, vzpomněl jsem si na komůrku za kuchyní u Havlů doma. Kancelář byla rozlehlá, prostorná, po mých zkušenostech z univerzity, pak z televize a nakonec z nábřeží až moc. Byla součástí komplexu bývalého Masarykova bytu, tak jak jej zařídil Josip Plečnik, ale během dvacátého století prodělala řadu změn. Masaryk tam měl ložnici, přes šatnu a předpokoj se vcházelo do Masarykovy
knihovny, kde první prezident Československé republiky trávil veškerý svůj čas, úřadoval, studoval, psal svá díla, přijímal hosty. Prezident Beneš úřadoval o patro níž, ani Klement Gottwald a jeho nástupci se neodvážili sáhnout na tento prostor, až Gustáv Husák si z Masarykovy knihovny udělal svoji pracovnu a z Masarykovy ložnice své soukromé apartmá. Když Václav Havel přišel v prvních dnech roku 1990 na Hrad, odmítl usednout v Husákově prezidentské pracovně a zřídil si kancelář v této místnosti. Po čase se zjistilo, že je přece jen malá pro přijetí větších návštěv, a prezident se přestěhoval o pár místností západněji, kde byly za Masaryka komnaty jeho rodiny, Charlotty a Alice. Opuštěnou kancelář zdědil první mluvčí prezidenta Václava Havla Michael Žantovský a po něm jsem ji dostal já. Místnost to byla impozantní, asymetrická, protože právě v tomto místě se lomí jižní fronta paláce Pražského hradu, proto měla úžasný, až panoramatický výhled na Jižní zahrady Hradu, na Malou Stranu a na celé město. Když jsem po čase naznačil kancléři Luboši Dobrovskému, zda by mi nemohl zvednout plat z patnácti tisíc o něco výš, odvedl mě k oknu a pronesl památnou větu: „Vidíte ten výhled? Za to byste měl připlácet!“ Měl pravdu, v celé Praze nebyl krásnější výhled na Prahu než z mé kanceláře. Doma jsem to ovšem špatně vysvětloval… Pracovna byla zařízena nábytkem z černého dřeva, který daroval Havlovi německý prezident Richard von Weizsäcker, velký přítel a rádce našeho prezidenta. V knihovně byly různé ceny a dary, které Václav Havel dostával a do jeho pracovny se už nevešly. Vévodila jim vypreparovaná piraňa s mosaznou tabulkou „To Vaclav Havel from STB“ – jen zasvěcení věděli, že ta dvojsmyslná zkratka
znamená iniciály Shirley Temple Blackové, první velvyslankyně Spojených států u nás po revoluci. Tajná prohlídka mé budoucí pracovny byla pro mne hlubokým zážitkem, navíc umocněným noční tajuplnou a konspirativní atmosférou.
P rv n í z ku š e n o s t Za pár dní, po prezidentově inauguraci ve Vladislavském sále, jsem už legálně usedl do velkého křesla po Václavu Havlovi, otevřel jsem jeho počítač a sjížděl agenturní zprávy. Najednou zazvonil telefon – volal jakýsi člověk z Los Angeles a začal se mě vyptávat na Havla a jeho názory. Ptal se na to, co si myslí prezident o registrovaném partnerství, co soudí o situaci v Barmě, zda by Česká republika měla mít Senát jako druhou komoru parlamentu, jak hodnotí rozpad Jugoslávie a podobně. Ochotně jsem mu odpovídal, prezidentovy názory jsem znal z různých debat a rozhovorů, a tak jsem mu říkal všechno, co jsem si myslel, že si myslí Václav Havel. Rozhovor trval asi půl hodiny, pak jsem položil telefon a začal se balit, blížila se půlnoc. Jen rutinně jsem před vypnutím počítače sjel obrazovku s agenturními zprávami, které jsem tehdy dostával z ČTK, najednou vidím, jak na monitoru vyskočilo „HOT NEWS AP“, důležitá zpráva americké agentury Associated Press. Do celého světa hlásila, co si myslí Václav Havel o situaci v Barmě, jak hodnotí registrované partnerství, co by udělal, aby ukončil válku na Balkáně… Zcela konsternován jsem letěl očima po řádcích a zděšeně jsem zjišťoval, co prezident Havel řekl
světové veřejnosti. Jak to? Prezident je přece doma, čte si a už jde spát. Na konci zprávy stálo: agentuře AP sdělil Václav Havel ústy svého mluvčího Ladislava Špačka. Ještě dvě hodiny jsem seděl u stolu, četl ohlasy na Havlovy postoje a uvědomoval jsem si, co bude moje funkce znamenat. Každé slovo, které vyslovím, bude slovo Václava Havla, a to má ve světě takovou váhu, že ho okamžitě zaznamenají všechna světová média. Neusnul jsem až do rána a přemítal jsem, co mě čeká v příštích letech.
Č L OVĚ K VÁC L AV H AVE L
Fá rů v hr n ec Václav Havel byl velký puntičkář, potrpěl si na detaily. Jeho redigování článků, projevů nebo dopisů byla nekonečná a opakující se série pochybností, aby v textu nezůstala nějaká chyba, slohová neobratnost, překlep. Stále hledal ještě přiléhavější výrazy a neotřelejší tvary. Před každým vystoupením se ujišťoval, zda pracovník protokolu, který mu nesl desky s projevem na řečnický pult, zkontroloval pořadí stránek. Měl hrůzu z pocitu, že by některá stránka z desek vypadla nebo že by stránky na sebe nenavazovaly. Každá věc na jeho stole měla své místo. Psací souprava, velké skleněné jablko od newyorského starosty (Big Apple je přezdívka New Yorku), drobná mramorová soška Panny Marie od Matky Terezy, opálové vajíčko, o kterém věřil, že pochází ze sbírek Rudolfa II., desky na spisy, krabička cigaret, zapalovač, popelník. Všechny věci měly své místo na milimetr pevné a neměnné. Když seděl s někým u stolu, a to jak na Hradě, tak na Hrádečku, a jeho host mimoděk v zápalu debaty posunul některou věc na jiné místo, Václav Havel v nestřeženém okamžiku, aby si toho host nevšiml, vrátil předmět zpátky. Jednou jsme seděli na Hrádečku s Václavem Havlem a paní Olgou a já jsem nevědomky zavadil o jakousi dečku na stole a lehce jsem ji posunul.
Václav Havel byl v tu chvíli v kuchyni a paní Olga mě hned tiše upozornila: „Spravte to, to by Václav neměl klid.“ Pověstný byl hrnec, který stál na Hrádečku v pokoji naprosto nelogicky na rohu jídelního stolu, neustále překážel a každý, kdo usedl na to místo, nejdříve odsunul hrnec stranou. To byla chvíle pro Václava Havla: okamžitě vyskočil a vysvětlil, že ten hrnec stojí na místě, kam ho postavil počátkem sedmdesátých let Libor Fára, český výtvarník, a od té doby je stále na jednom místě a už to nikdy nebude jinak. Pořádek na jeho pracovním stole byl pohromou pro uklízečky, které utíraly prach. Každý den se prezident čertil, že s věcmi na stole „zase někdo hýbal“ a že nejsou na svém místě. Vladimír Hanzel, tajemník, pak vymyslel na prezidenta lest: nechal vyfotografovat pozici všech předmětů na stole, a když ráno přišel do kanceláře, ještě před příchodem prezidenta, věci srovnal podle fotky. Když se stalo, že prezident ze starého zvyku začal bručet, že „s tím zase někdo hýbal“, Hanzel vyrukoval s fotografií a dokázal prezidentovi, že všechny věci leží tam, kam si je sám rozmístil. Přesné pozice měly i židle v prezidentově pracovně. Rovnaly se podle čar na koberci. Často se stávalo, že jsem odcházel s návštěvou z prezidentovy pracovny, vyprovodil jsem ji do předpokoje nebo do Zeleného salonu na brífink s novináři, pak jsem se vrátil zpátky a vidím prezidenta, jak klečí na zemi a rovná židle podle koberce.
Š o r t k y ? N i k dy ! Václav Havel byl pedant i v oblékání, zvláště dbal na košile a kravaty. Vybrat pro něho košili bylo pravé umění, to zvládal snad jen Antonín Maněna, šéf Hradní policie, letitý kamarád. Košile se nesměla na prsou krabatit a vytvářet varhánky, límec musel po zapnutí posledního knoflíčku sedět tak, aby neškrtil ani nebyl volný, knoflíček nesměl vykukovat nad kravatovým uzlem. Prezident měl impozantní sbírku kravat a každý den měl na sobě jinou. Byl na kravaty žárlivý jako ženy na své šaty. Když jsme v červnu 1997 odlétali na setkání středoevropských prezidentů, na tiskové konferenci před odletem si všiml jeden z novinářů, že máme s prezidentem stejnou kravatu, modře a červeně pruhovanou. Prezident si moji kravatu prohlédl, a když zjistil, že jsou opravdu stejné, naznačil mi, abych si vzal jinou. Stávali jsme velmi často vedle sebe a bylo by opravdu směšné, kdybychom měli oba stejnou kravatu. Měl jsem ovšem všechny své kravaty zabalené v kufru v zavazadlovém prostoru letadla, a tak mi nezbylo než si kravatu vyměnit s jedním méně nápadným členem doprovodu. Prezident měl pořád nutkání oblékat se méně formálně, kdykoliv k tomu měl příležitost. Zpočátku dokonce zavedl středu jako takzvaný svetrový den, všichni jsme měli přijít v košili nebo bundě, sportovním oblečení, bez kravaty. Ten den nebyly žádné oficiality, jen vnitřní porady a běžné úřadování. Podařilo se nám to asi dvakrát, potřetí se dopoledne rozpoutala jakási vládní krize, premiér se ohlásil na Hradě a už jsme se řítili domů pro obleky a kravaty. Neformální oblečení jsem mu přál, viděl jsem, jak vždy pookřeje, když může vyrazit v tričku nebo bundě. Při návštěvě Brazílie jsem ho ovšem musel přibrzdit. Byli jsme
v Manaus na břehu Amazonky, téměř na rovníku, venku vražedné vedro a nesnesitelná vlhkost vzduchu. Měli jsme navštívit indiánský kmen Waimiri Atroari hluboko v pralese. Ráno jsem čekal na prezidenta před jeho pokojem, abych ho seznámil s posledními událostmi doma a ve světě, a ze dveří vyšel prezident v košili s krátkým rukávem a v šortkách, kraťasech, pravda, s delší nohavicí, ke kolenům, ale přece jen v šortkách. Tázavě se na mne podíval, já jsem zavrtěl hlavou a kategoricky jsem prohlásil: „Ne, šortky nikdy, ani v tomhle vedru.“ Prezident se snažil klást odpor, ale zůstal jsem neoblomný: „Jste hlava státu. Takhle vás v televizi ještě nikdo neviděl a není důvod, proč by měl.“ Nazlobeně se otočil a odešel se převléct. Když pak v indiánské vesnici viděl pobíhat nahé domorodce, vyčítavě se na mně podíval. Gestem jsem mu naznačil: „Ano, vidím, ale tohle nejsou prezidenti.“
Smoking Když přišel Václav Havel na Hrad, musel si pořídit pár solidních obleků a taky smoking. Tehdejší kancléř Karel Schwarzenberg ho uklidňoval: „S tím si nedělej starosti, Václave, já to zařídím.“ Po pár dnech přijel menší čiperný chlapík, prezidenta měřil ze všech stran, pak si něco špitali se Schwarzenbergem, a zase zmizel. Za několik dnů se objevil s téměř hotovým smokingem, vyzkoušel ho, tu něco přitáhl, tu něco povolil, a odjel. Pak přišel balík se smokingem a s ním účet. Prezidentovi se udělalo nevolno. Byl to nejlepší krejčí z Londýna. Ještě po letech se prezident občas obrátil na svého tajemníka s otázkou: „Vladimíre, ten smoking už je splacený?“
Časem si musel prezident opatřit druhý smoking, na dlouhých cestách byl nezbytný. Na jedné poradě šéf protokolu upozorňoval: „Pánové, a ve smokingu!“ Kancléř Luboš Dobrovský znejistěl: „Já smoking nemám, Vašku, nemohl bys mi půjčit některý svůj?“ „Proč nemáš smoking? Já mám dva…“ „No právě, už si ho nestihnu koupit.“ Václav Havel mu půjčil smoking a nějak se na to zapomnělo. Za dva měsíce jsme plánovali dlouhou cestu do zámoří a šéf protokolu připomínal: „Pane prezidente, vezměte si s sebou dva smokingy.“ Václav Havel zpozorněl a otočil se s lehkou výčitkou na kancléře: „Luboši, ty jsi mi ten smoking ještě nevrátil.“ Kancléř zrozpačitěl: „To bude těžké, Václave, on mi byl trochu volný, víš, tak jsem si ho nechal tady přes ramena ubrat, hm, myslím, že už ho neoblékneš.“ Na státní návštěvu Japonska si musel prezident nechat ušít frak. Byl vyžadován k přijetí u císaře. Bylo jasné, že tady ho prezident už nikdy nevyužije, ale císař je císař a je jen jeden, právě japonský Akihito. Prezident trpělivě absolvoval zkoušky fraku, smířil se s jeho cenou a měl ho doma připraven pro tento jediný účel, na cestu do Japonska. V den odletu už seděli všichni na svých místech, letadlo nahodilo motory a rolovalo na start. Za chvíli mělo být ve vzduchu a zamířit k Tokiu. Najednou prezident zbledl a viditelně zneklidněl. „Stalo se něco, Vašku?“ starostlivě se zeptala paní Olga. „Já jsem zapomněl ten frak doma.“ Speciál zabrzdil, vrátil se k letištní budově, rychlý vůz vyrazil do prezidentova bytu a za půl hodiny letadlo odstartovalo, s frakem na palubě.
T o m Cru i s e Zajímavou událostí pro Česko bylo natáčení filmu Mission Impossible s Tomem Cruisem, Jonem Voightem, Jeanem Rennem, Vanessou Redgrave a dalšími hvězdami v roce 1995. Klíčové scény se točily na Karlově mostě a v Lichtenštejském paláci. Nehledě na velké peníze, které tady filmaři zanechávali, to byla reklama Prahy k nezaplacení. Ve filmu sice nikdo nemluvil o Karlově mostě, ale vždy se proslechne, o jaká města ve filmu jde. Produkce si dohodla pronájem paláce s Úřadem vlády, kterému budova na Kampě patří (jsou v něm ubytovávány nejvýznamnější státní návštěvy, jakou byla britská královna Alžběta II., španělský král Juan Carlos s královnou Sofií, japonský císař Akihito s císařovnou Mičiko a další osobnosti). Během prvních dnů natáčení se ale cosi zvrtlo. Zničehonic se najednou otevřely dveře mé kanceláře a vstoupil Tom Cruise s producentem filmu a nějakými dalšími lidmi. Začali mi vysvětlovat, že na ně Úřad vlády udělal podraz, když jim po zahájení natáčení oznámil, že zvyšuje cenu pronájmu na dvojnásobek. Asi někomu na Úřadu vlády došlo, jaké jsou rozpočty hollywoodských thrillerů, a dodatečně požadoval revizi smlouvy. Produkce to samozřejmě odmítla, má přesný rozpočet a nemůže ho kvůli vrtochům českých úředníků rozbourat. Úřad vlády pohrozil, že je zítra do Lichtenštejnského paláce nepustí, což bude znamenat pro film katastrofu. Stejnou katastrofu by to ovšem znamenalo pro Českou republiku; Tom Cruise byl odhodlán případ v Americe široce publikovat a zasadit se o to, aby do Česka, do té doby oblíbené země světových filmařů, už nepřijela ani noha. Stál jsem před nimi s chápavým, ale trochu bezradným pohledem. Nemohl jsem Úřadu vlády nic
nařídit, ba ani prezident neměl žádnou pravomoc do jednání vstoupit. Václav Havel, se kterým chtěli mluvit, na Hradě v tu chvíli nebyl, a tak jsme šli vedle, do kanceláře Olgy Havlové. Všechno jsme jí vysvětlili a ona slíbila, že to doma s prezidentem probere. Byla rozzlobená, to byly přesně ty české manýry, které nám kazily dobré jméno ve světě – nedrží se slovo, ba ani písemné smlouvy. Václav Havel se pokoušel o jemnou intervenci na Úřadu vlády, ale nepochodil, Úřad vlády trval na zvýšení ceny. Konflikt hrozil skandálem, odjezdem štábu třeba do Bukurešti, kde by za čtvrtinu ceny dostali téměř totéž. Pro Českou republiku by to znamenalo ztrátu dobré pověsti v hollywoodských kruzích a ukončení důležitého byznysu. V poslední chvíli se našel jistý český filmový producent, kamarád Václava Havla, který rozdíl v ceně zaplatil a umožnil dotočení filmu v Praze. Stejně měla aféra dlouhodobé dozvuky, Tom Cruise se netajil rozčarováním z jednání s českými úřady a po několik let si mnoho filmových produkcí hledalo místa k natáčení spíše v okolních zemích než v Česku.
Telefony V prezidentově pracovně bylo několik telefonů. Je řeč o době, kdy ještě nebyly mobilní telefony nebo byly zatím hodně nepraktické a těžkopádné. Nejdůležitější byl černý šifrovací přístroj, kterým se vedly utajované hovory mezi nejvyššími vládními činiteli. (Měl jsem ho ve své kanceláři taky, ale využíval jsem ho málo, zase tolik tajemství jsme mezi sebou neměli.) Pak měl telefon pro vnitřní hovory po Hradě, kterým občas zavolal mně nebo jinému řediteli
odboru a nejčastěji svým sekretářkám, které seděly ve vzdáleném předpokoji. Další telefon byl zvláštní, dalo se jím volat ven, byla to běžná státní linka, kterou mohl prezident soukromě telefonovat mimo Hrad, ale neměl žádné číslo, přesněji nikdo ho neznal, aby se nikdo nemohl dovolat prezidentovi přímo na stůl. Jednou jsme seděli v pracovně, když právě tenhle telefon s nejtajnějším číslem na světě zazvonil. Hleděli jsme konsternovaně na řinčící přístroj a nevěřili vlastním očím a uším. První se vzpamatoval prezident. Zvedl sluchátko a naštěstí místo obvyklého „tady Havel“ řekl jen „prosím?“. Ve sluchátku se ozvalo: „Je tam Rakona?“ „Ne, tady je… ehm, tady není Rakona,“ vybruslil z toho prezident. Naznačoval jsem mu vehementně gesty, aby telefon okamžitě položil. „A nevíte, jaké číslo má Rakona?“ pokračoval hlas na druhé straně. Prezident se ke mně obrátil a povídá: „Nevíte, prosím vás, jaké číslo má Rakona?“ „Proboha, položte to,“ šeptal jsem rozčileně, ale bylo vidět, že prezident se bezvadně baví. Po chvíli jsem ho přinutil, aby se omluvil a sluchátko položil. Pak přišly mobilní telefony. První mobil, který jsem dostal, byla těžká cihla, kterou jsem nosil za pasem pod sakem, bylo to tak nápadné, že si mě někdy pletli s ochrankou. Vzpomínám si, jak jsme byli na návštěvě na severní Moravě a obědvali v nějaké restauraci. Probírali jsme téma, které se týkalo Michaela Kocába, a prezident nám uložil, abychom po návratu do Prahy Michaelovi zavolali a projednali to s ním. Věděl jsem, že Michael má stejný mobil jako já, a tak jsem vytáhl ten výstřelek techniky a navrhl jsem: „Tak já mu, pane prezidente, zavolám hned, ať to vyřešíme.“ Prezident nevěřícně hleděl na tu zvláštní věc bez drátů a povídá: „A jak mu zavoláte,
tímhle?“ „Ano, tím mohu telefonovat odkudkoliv.“ Ale prezident se nedal: „A jak víte, kde teď zrovna je?“ Za rok se téhle příhodě smál taky.
O c hr a n k a Stalo se to v době, kdy prezident ještě bydlel na Rašínově nábřeží. Každé ráno nastupoval do vozu a odjížděl na Hrad, večer se zase vracel domů na nábřeží; někdy, když byl krásný letní den, šel přes Karlův most pěšky. Jednoho dne kráčel po nábřeží jistý poslanec, jehož jméno raději nezveřejním, a všiml si, že před Havlovým domem stojí připravena tři auta – prezidentův mercedes a obě policejní vozidla, která musela jeho vůz doprovázet. Rozhodl se, že prezidenta pozdraví, a tak se dal do běhu, aby mu neodjel. Ochranka, která zajišťovala prostor, samozřejmě zpozorněla, když viděla muže, jak se prudce rozběhl směrem k nim, a zaujala pohotovostní postoj s rukama na zbraních. Pan poslanec si toho všiml, uvědomil si, že je asi polekal, a tak sáhl do náprsní kapsy pro poslanecký průkaz… To neměl dělat, ve vteřině ležel na zemi tváří dolů. Pan prezident nastoupil a odjel, ani si ničeho nevšiml. Pak poslance zvedli, oprášili, podívali se na jeho průkaz, omluvili se a vysvětlili mu, že by se příště měl chovat rozumněji.
Tat r a P r e z i d e n t Prezident byl sice na techniku nešika, trvalo mu léta, než se naučil pouštět videokazety, později CD a DVD, ale byl bravurní řidič. Auta měl celý život, miloval mercedesy, ale rád se projel i v ostřejších vozech. Jeho soukromá auta byly Lancie, nejdřív Thema, kterou v roce 1997 vydražil ve prospěch Výboru dobré vůle Olgy Havlové, pak ještě živější Kappa. Jezdil rychle, sportovně, ale bezpečně. Cestou na Hrádeček měla doprovodná vozidla ochranky co dělat, aby Lancii stačila. V polovině devadesátých let jsme navštívili Tatru Kopřivnice a po prohlídce závodu a běžném programu poslal pan ředitel všechny své lidi pryč a zůstal v hale jen s prezidentem a jeho nejužším doprovodem. „Mám pro vás překvapení, pane prezidente, vyvinuli jsme supermoderní verzi Tatry 613 s názvem Prezident. Model je ještě ve stadiu přísného utajení, ale Vám ho ukážu.“ Zavedl nás na konec obrovské výrobní haly, kde stály různé stroje, auta, zvedáky a jeřáby, a tam bylo něco pečlivě přikryté plachtou. Ředitel se rozhlédl, zda není nikdo v dohledu, a stáhl plachtu z velké nablýskané tatrovky. Hrdě začal prezidentovi vysvětlovat parametry vozu, ale prezidenta zajímalo jediné – jak to vypadá uvnitř. Otevřel dveře a prohlížel si palubní desku a sedadla a pak se dovolil: „Mohu si sednout dovnitř?“ „Jistě, pane prezidente, vyzkoušejte si, jak je vůz pohodlný, jak se dokonale ovládá…“, pokračoval ředitel ve výkladu. „Ten model je funkční? Jezdí to?“ přerušil ho zdánlivě naivně prezident. „Jistě, je plně funkční…“, chtěl pokračovat ředitel, ale to už ho přehlušil hluk startovaného motoru. Bylo mi jasné, co se stane. Ve stejné chvíli to pochopil i důstojník ochranky,
bleskově otevřel zadní dveře a skočil dovnitř. To už se auto na plný plyn rozjelo. Václav Havel s neuvěřitelnou jistotou projel slalomem kolem všech strojů, rozmístěných po hale, a vyrazil na nádvoří továrny. Ředitel zbledl. „Máte ještě jeden model?“ zeptal jsem se, abych ho rozveselil, ale moc to nepomohlo. Prezident se projel po nádvoří, avšak byla stažená závora, takže do města naštěstí nemohl, a za tři minuty vidíme tatru, jak couvá halou a bez jediného zaváhání zastavuje přesně na stejném místě, odkud před chvílí na tu šílenou jízdu vyrazila. Václav Havel vystoupil klidně z vozu a pronesl: „Pěkné autíčko, pěkné, dobře to jezdí.“
Ro ll s - Royc e Během mandátu Václava Havla si tady státní návštěvy podávaly dveře. Vystřídaly se zde různé korunované hlavy, ale nejvýznamnější ze všech byl pobyt britské královny v březnu 1996. Královna jezdí na dvě státní návštěvy ročně, dává přednost zemím Commonwealthu a musí upřednostňovat významné světové mocnosti. Její cesta do České republiky byla mimořádnou poctou především Václavu Havlovi. Celý Hrad byl zaměstnán přípravami na královninu návštěvu. Ráno před jejím příjezdem jsme s prezidentem procházeli všechna místa, kde se měla královna pohybovat, chodby, reprezentační salony, zvláště pečlivě kontroloval Španělský sál, kde se měla konat státní večeře. Václav Havel nezapřel duši kulisáka, nesčetněkrát jsme ho přistihli, jak rovná židle nebo přenáší květináče
na scénicky působivější místo. „Počkejte, zavoláme někoho, kdo to tady udělá, stačí, když řeknete, jak byste si to představoval, tady jsou od toho lidi,“ nabízeli jsme mu, ale Havel věděl, že on to postaví na to správné místo nejlépe. Po prohlídce Španělského sálu, kde aranžérky žehlily ubrusy na stolech a číšníci zakládali příbory a sklenice, si najednou prezident vzpomněl: „A kde má auto?“ Královnin Rolls-Royce byl zaparkován v krytém místě na Hradě, kam zajíždějí chráněné osoby. „Půjdeme se na něj podívat,“ rozhodl prezident. Vůz byl nablýskaný, kolem něj postávali kluci z ochranky a střežili ho. Václav Havel si začal auto pečlivě prohlížet, díval se oknem dovnitř, pak otevřel dveře a zkoumal interiér v místě řidiče. Ochranka mírně znervózněla, ale držela stále disciplínu. Václav Havel si najednou sedl na místo řidiče a předváděl, že jako řídí. Toho jsem využil, otevřel jsem zadní dveře a sedl si na místo, kde sedává královna. Zaklapl jsem dveře a hráli jsme si, že jako jedeme; Havel řídil, já jsem kynul davům. Najednou se prezident vyklonil ze dveří a povídá ochrance: „Pánové, prosím, otevřete nám tu bránu.“ Kluci se zděsili: „Pane prezidente, to nemůžeme, za chvíli přijdou Britové si auto převzít, to nejde.“ „Jen na chvilku, já jen vyzkouším, jak to jezdí,“ přemlouval je prezident. Chvíli to trvalo, ale nakonec zvítězil vrchní velitel ozbrojených sil. Brána se otevřela a prezident vyrazil osmdesátkou na nádvoří. Do turistů jako když střelí, já jsem v předtuše průšvihu přestal kynout davům a zasunul jsem se hluboko do sedadla, abych nebyl vidět. Za chvíli prezident nacouval zpátky do chráněného prostoru, brána se zaklapla a všichni si mohli myslet, že se jim to zdálo.
Z dvo ř i lo s t Všichni byli vyvedeni z míry Havlovou slušností a zdvořilostí. Odzbrojoval tím své politické protivníky i své kritiky, získával si tím oblibu a respekt, kamkoli přišel. V minulosti dokonce i fízlové Státní bezpečnosti, kteří ho sledovali bez přestání doma i na Hrádečku, byli často zaskočeni jeho slušným chováním i vůči nim. Paní Olga vyprávěla, jak jednoho večera navařila hrnec čaje s rumem, venku mrzlo, plno sněhu, a tak seděli kolem kamen a vyprávěli si. Najednou se Václav sebral, vzal hrnec a nesl ho z chalupy ven. Ve tmě postávali zkřehlí estébáci a Václavu Havlovi se jich natolik zželelo, jak tam musí kvůli němu mrznout, že jim šel nabídnout čaj, aby se zahřáli. Jindy vyrazil Václav Havel s Andrejem Krobem, sousedem na Hrádečku a režisérem Havlových her, autem na důležitou schůzku. Okamžitě se za ně pověsil žigulík s tajnými a sledoval je. Museli je setřást, jinak by konspirativní schůzka byla prozrazena. Havel jel jako o závod, v horských serpentinách byl nedostižný, byl skvělý řidič a teď toho mohl náležitě využít. V jedné zatáčce to málem nevybral, udržel se na krajnici jen tak tak, zato estébáci zatáčku nezvládli a vyletěli ze silnice. Andrej Krob se zaradoval: „Výborně, Vašku, podařilo se nám to!“, ale Václav Havel pomalu zastavil a povídá: „Musíme se tam jít podívat, jestli se jim nic nestalo.“ Sám jsem byl svědkem kuriózního setkání v době, kdy se v Praze konalo zasedání Mezinárodního měnového fondu. Bezpečnostní opatření byla mimořádná, protože do Prahy se sjely stovky radikálních anarchistů, kteří s nevybíravou brutalitou napadali ochranu Kongresového centra. Přijeli jsme vpodvečer na zasedání, a protože jsme nemohli
z nějakých důvodů vjet do garáží, zastavili jsme v Kongresové ulici a šli po lávce přes Nuselský most pěšky. Doprovázela nás početná skupina policistů. Jeden z nich se přitočil k prezidentovi a povídá mu: „My se známe, pane prezidente, pamatujete se na mě?“ Václav Havel si ho letmo prohlédl a zavrtěl hlavou: „Odkud se známe? Nevybavuji si to.“ „Nás povolali z Trutnova, já jsem sloužil hodně často na Hrádečku, kde jsme vás hlídali. Mockrát jsme se přece viděli, určitě si mě musíte pamatovat.“ Prezident se na mě otočil, měl jsem v očích úžas nad tou drzostí, ale on zachoval zdvořilý klid a řekl: „Aha, no vás přece bylo hodně, to si ani nemohu pamatovat. A taky už je to dávno.“ Policajt pokračoval ve vyprávění, jak těžká to byla služba, ale to už jsme naštěstí vcházeli do budovy Kongresového centra, kam on už nemohl.
Druh ý proj e v Dne 19. ledna 1990 jmenoval Václav Havel nové rektory. Televizní redaktor Jan Martinek (jinak též kytarista kapely Žlutý pes) si na tu událost vzpomíná se všemi detaily: „Evidentně mu na akci hodně záleželo, výměně bolševických rektorů českých univerzit přikládal velkou důležitost. Byla to jedna z mých prvních akcí na Hradě. Šéfredaktor na poradě řekl, ať to standardně zpracujeme do zpravodajství. Štáb jsem tvořil já a kameraman Vašek Kvasnička (rutinér a trošku lenoch) a technik. Přijeli jsme na Hrad a šéf protokolu Ladislav Kantor (kamarád z bigbítu) nás vítal: ‚Skvělý, to bude Vašek rád, dohodl se s Kantůrkem, že to bude v televizi.‘
Byla to velká událost, Radim Palouš s děkovným projevem, Milan Knížák v bizarním kostýmu – něco mezi kouzelníkem a dvorním šaškem –, skauti místo pionýrů, prostě dekadence. Václav Havel měl krásný projev, relativně dlouhý, v jehož průběhu říká Láďa Kantor: ‚Honzo, točíte ten projev?‘ Vidím Kvasničku, jak občas zdvihne kameru a točí jen prostřihy. V tu chvíli nemělo smysl mu vysvětlovat, že projev je třeba točit ze stativu, nejlépe na dvě kamery se zvukem… Začal jsem tušit problém. Pak jménem nových rektorů poděkoval Radim Palouš a akce skončila. Láďa Kantor se přišel zeptat: ‚Máte to, kluci?‘ Já povídám, že jsme počítali s klasickou reportáží na minutu třicet a že projev nemáme. Kantor zbledl. Vtom přišel prezident a děkoval mi, že jsme projev natočili, začal vysvětlovat, jak je důležitá role vzdělání ve zdevastované zemi a že je smysluplné, aby si národ vyslechl jeho řeč. Sebral jsem odvahu a tiše jsem řekl, že projev nemáme. Havel se zděsil: ‚Chcete mi říct, že jsem se snažil zbytečně? To je hrozné…‘ V tu chvíli mě napadla spásná myšlenka: ‚Možná bychom to mohli zachránit.‘ ‚Jak?‘ zeptal se prezident. ‚Řešením by bylo natočit projev ještě jednou, i když sál už je prázdný‘. On se toho chytil, asi mu to připadalo dostatečně absurdní, a tak jsme postavili kameru na stativ, já hrál rektory, Václav krásně v detailu namluvil projev, za ním slavnostní stráž, zástavy, prostě paráda. Poté jsme to otočili, Radim Palouš mi do kamery znovu poděkoval jménem rektorů, prostřihy jsme měli, sbalili jsme to a odjeli na Kavky. Střihli jsme z toho krásnou dvacítku a odvysílali večer po Událostech jako přílohu. Všichni byli nadšeni.“
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
