1.! Antika a její dědictví. STAROŘECKÁ TRAGÉDIE Řecké drama vzniká v 8. – 5. století př. n. l., v období rozvoje bohatých městských států na základě otrokářské demokracie. Vrcholu dosahuje v 5. století př. n. l. Počátky řeckého divadla nalézáme v kultických obřadech k poctě různých božstev, především Démétéra a Dionýsa. Stará řecká tragédie vznikla z athénských průvodů do Dionýsova posvátného háje. Byl to kruhový prostor uprostřed s obětním oltářem. Průvod maskovaných i nemaskovaných tanečníků a tanečnic se dělil na 2 proudy; jeden zpíval dithyramb (oslavný zpěv na počest boha Dionýsa), z něhož se později vyvinula tragédie, a druhý zpíval falické písně (výseky z Dionýsova života komického charakteru, předváděné satiry s ordinérními gesty), z kterých vznikla komedie a satyrské drama. Průvod měl 2 polosbory, každý s jedním vedoucím, a vedoucího celku. Tyto sbory se střídaly a krátké střety mezi vedoucími vedly ke zrodu jakési primitivní hry, která se postupně vyvinula do stupně, v němž mohla být nazvána tragédií. Podle ústní tradice roku 536 př. n. l. předváděl takovou hru Thespis a jeho forma předvedení nabyla takové obliby, že již o dva roky později byla uvedena v Athénách. Tam už byl text rozdělen mezi sbor a jednoho herce, kteří si navzájem odpovídali. Na dalším stupni probíhal dialog mezi hercem a vůdcem sboru (koryfejem); sboru příslušely písně a tance, přednes lyrických partií textu (úvahy, varování, rady atd.). Druhého herce zavedl dramatik Aischylos (poč. 5. století př. n. l.), třetího Sofokles (468 př. n. l.); v pozdějších dobách přibyl ještě čtvrtý herec nebo ho nahrazoval člen sboru. Předvádění tragédií a komedií bylo vázáno na termíny oficiálních státních svátků. Každoročně koncem března se konaly v Athénách Velké dionýsie na počest Dionýsa Osvoboditele. Jediné byly uměle vytvořené. Koncem prosince probíhaly převážně na venkově Malé dionýsie. Na konci ledna se pak uskutečnily Lenáje, které byly spjaty především s komedií. Agóny probíhaly pravidelně i nepravidelně v Delfách a v Epidauru a soutěžilo se ve sportu, řečnictví, divadelním herectví a básnictví. Slavnosti byly několikadenní a účastnili se jich všichni svobodní občané, celá obec (polis). Ve svém dozrálém stadiu – v období athénské demokracie za Perikla v 5. století př. n. l. – měly tuto podobu: Prvního dne byla do Athén slavnostně převezena dřevěná socha Dionýsa a proběhlo představování autorů a herců (proagón). Druhého dne se konal průvod a oběti, večer pak hody (kómos). Na hry a soutěže sborů bylo 5 dní. Tři dny byly věnovány dramatu a každý tento den uvedl jeden autor tři svoje tragédie a jedno satyrské drama. Zbývající dva dny byly patrně věnovány především soutěži ve sborovém přednesu dithyrambů, kterých se jeden den zúčastnilo až 10 mužských sborů a druhý den až 10 sborů chlapeckých. Později probíhala jeden den soutěž pěti autorů komedií. Jeden z devíti členů athénské městské správy (archontů) rozhodoval o výběru soutěžících (3 tragičtí básníci a 5 autorů komedií) a každému pak přiděloval bohatého občana (choréga), který provedení zajišťoval finančně a organizačně. Chorégové se ve své funkci se postupně střídali. Chorégos převzal záruku za výcvik a kostýmování sboru a pravděpodobně platil hudebníky. Kromě toho možná hradil rekvizity, statisty a další položky, které na sebe nezval stát. Odpovědnost státu byla podle všeho omezena na budovu, ceny (autorovi, chorégům a hercům) a honoráře hercům. Autoři honorář nedostávali. Vítěze, jemuž byla udělena i finanční odměna, určoval sbor desíti soudců. Nejdříve se ceny udílely jen hrám, později i hercům. Cenu dostal autor a chorégos společně. Při výhře měl největší nápis na desce sponzor. Hrálo se od časného jitra. Diváci si do divadla nosili i jídlo a pití – trávili tam denně osm až deset hodin. Do konce 6. století v divadle stáli i seděli. Vstupné se zpočátku neplatilo, až v polovině 5. století bylo zavedeno vstupné a vstupenky. Ty vykazovaly diváka spíše do určitého sektoru hlediště než na konkrétní místo. Každý kmen měl jeden sektor. Část hlediště
byla vyčleněna pro ženy. V první řadě seděl kněz Dionýsa, dále další kněží, státní úřadníci, cizí vyslanci a důležité osoby. Pro soutěže byla budována v četných městech velkolepá divadla pod širým nebem. Zpočátku byla dřevěná, později kamenná. Měla polokruhové hlediště (theatron) se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, pod nimiž byly umístěny hliněné nebo bronzové rezonanční nádoby. Divadla měla kapacitu až 20 000 míst, i více. Na protilehlé straně uzavírala prostor obdélníková budova (skéné), v níž byly šatny herců; její přední stěna byla pokryta malbou. Z této budovy vedly až tři vchody na jeviště (proskénion, logeion), které mělo hloubku asi tři metry a táhlo se po celé délce budovy (tedy až 30 metrů). Patro budovy (střecha nebo horní plošina) bylo používané především k vystoupení bohů či ke znázornění vyvýšených míst. Pod jevištěm byl snížený kruhový prostor (orchéstra), kde byl umístěn sbor a někdy tam byla i čestná sedadla. (Původně tu byl thymelé - oltář boha, v blízkosti jehož chrámu bylo divadlo zbudováno.) Vstupovalo se dovnitř dvěma postraními vchody (parodoi). Po stranách jeviště stály dva otáčivé hranoly (periakty) s malbou znázorňující detaily dekorace a malované panely (pinakés) podobné moderním prospektům. Řecké divadlo znalo různá technická zařízení, například výsuvnou plošinu (ekkykléma), jeřáb ke spouštění boha (méchané), zařízení na zvukové a vizuální efekty (hromy a blesky). (div. Prostor) Hra pod širým nebem v rozlehlém prostoru kladla velké nároky na herce. Původně byl hercem sám dramatik. Do roku 449 př. n. l. si autor vybíral obsazení sám, poté byl hlavní herec soutěžícím dramatikům přidělen losem. Dva ostatní si autor vybíral sám společně s hlavním hercem. Jako celek bylo řecké divadlo syntézou mluveného slova, zpěvu, hudby a tance. Zpěv a tanec příslušel sboru. Herci, jejichž počet nepřevýšil čtyři, byli výlučně muži a vystupovali v maskách. Každý z nich hrál během předvádění trilogie několik rolí a kromě hlavního herce (protagonisty) hráli ostatní více rolí i v každé její části. Používali paruky a byli oblečeni v dlouhé zdobené roucho (chitón), které se vyvinulo z roucha kultovního. Na nohou měli vysoké boty z měkké kůže se zvýšenou podrážkou (kothurny). Řecké herectví proslulo vysokým uměním přednesu a gestiky, jimiž musel herec zvládat obrovský prostor divadla. Gesta a pohyb byly zjednodušené a nadnesené. Herci řecké tragédie používali deklamační styl herectví, psychologie byla pouze v hlase (ale museli křičet). Herci byli – tak jako řecké divadlo samo – specializováni na herce tragédií a herce komické. Zejména první se ve společnosti těšili velké úctě, byli vyznamenáváni a někdy jim byly svěřovány i významné společenské funkce. Od roku 450 př. n. l. byla zavedena soutěž o nejlepší herecký výkon. Herci byli placeni státem, ale o cenu se mohl ucházet jen hlavní herec. Ve starších tragédiích dominoval sbor (50 členů), který po Aischylovi slábl (12 členů, Sofokles – 15 členů) a u Euripida byl jen volně spjat s dramatickým dějem. Sbory byly autorům přiděleny asi 11 měsíců před představením. Neví se přesně, zda zkoušky trvaly celých 11 měsíců. Zpočátku sbor choreografoval a cvičil dramatik, později to převzali profesionálové. Výcvik zahrnoval: dietu, cvičení a ukázněný trénink pod pečlivým dohledem několika lidí. Spolu s výbavou sboru to byla nejdůležitější a nejnákladnější povinnost choréga. Stará řecká tragédie čerpala náměty ze starých řeckých bájí. Ale i důležité historické události (Dobytí Mílétu, války s Peršany) se stávaly tématem dramatického zpracování. Náměty z Homérova eposu a z díla řeckého prozaika Hesioda (8. stol. př. Kristem; Práce a dny, O původu Bohů) se také objevují v dalších dílech řeckých autorů. Hry měly buď podobu jednotlivého dramatu, nebo byly tři hry spojovány v celek trilogie. K ní bývala připojována satyrská dohra, která látku pojednávala v komické rovině. Tragédie pak měla tuto závaznou skladbu: prologos (expozice děje), parodos (příchod sboru s písní), epeisodia (série epizod /3-6/), exodos (závěrečná scéna, která zahrnuje
odchod všech postav i sboru s písní). Jednotlivá dialogická jednání oddělovaly písně sboru (stasima). Také herci někdy zpívali písně (monódie). Ve starších tragédiích měli herci zpravidla dlouhé monology, přerušované ve vzrušenějších pasážích střídavými kratšími replikami ostatních herců (stichomýthie). Závazná byla jednota děje. Jednota místa a času vyplývala z podmínek hry – ze stabilního prostoru a z toho, že se hrálo v exteriéru. Tragičnost situace vyplývala ze střetání hrdinů s nadosobními silami – s osudem, zákony či bohy. Proto má antická tragédie především etické a filozofické poslání. Stavebními prvky skladby tragédie byly: peripetie (náhlý obrat ze štěstí v neštěstí či opačně), anagnórise (poznání jedné postavy druhou); cílem díla pak byla katarze, vnitřní očista diváka pocity prožitými při představení. Nejslavnějšími autory tragédií byli Aischylos, Sofokles a Euripides. AISCHYLOS (525 – 456 př. n. l.) napsal asi devadesát děl. Účastnil se bojů proti Peršanům a jako čtyřicetiletý získal první úspěchy v dramatické soutěži. Na pozvání tyrana Hieróna prováděl svá díla na Sicílii, kam na sklonku života také z politických důvodů uprchl. Zažil dobu rozkvětu Řecka, což se projevilo v jeho díle, které je naplněno ušlechtilými lidskými ideály, obranou pozitivních hodnot řecké pospolitosti a neměnného božského řádu, jak je to zřejmé zvláště ze zachovaných tragédií Prosebnice, Sedm proti Thébám a Upoutaný Prométheus. Nejvýznamnějším dochovaným dílem je trilogie Oresteia. Ve zlomku, který se dochoval z Aischylova rozsáhlého díla, je také jakási první „dramatická reportáž“ o nedávné události – námětem hry Peršané je vítězný boj Řeků proti perské invazi. Osud, vše je předurčené. Hlavně monology. SOFOKLES (497 – 406 př. n. l.) navázal na Aischyla, ale lišil se od něho hlubším psychologickým prokreslením postav. Omezením úlohy sboru, zavedením třetího herce a některými novými postupy si vytvořil prostor pro sestup do nitra člověka a vyjádření konfliktů, jež se odehrávají uvnitř hrdinů, jak o tom svědčí dosud hrané tragédie Antigona, Elektra, Král Oidipus a Oidipus na Kolóně. Neskládal již trilogie, ale jednotlivé uzavřené tragédie. V době, kdy hospodářská situace řeckého státu dávala průchod skepticismu a relativismu sofistické filozofie, obhajoval bortící se hodnoty a ukazoval člověka ideálního, takového, jakým by měl být. Brání se osudu, hledá zdroj konfliktu v lidech samotných, ale není to ještě psychologická drobnokresba jako u Euripida. Je dramatičtější, ale ještě s chórem spolupracuje. EURIPIDES (485 –406 př. n. l.) podroboval tradiční hodnoty rozumové kritice, polidštil bájeslovné látky, s nimiž nakládal značně volně, a do svých her vkládal aktuální úvahy, v nichž kladl důraz na subjektivní nároky a práva jedince proti požadavkům společnosti a ustálenému řádu. Dochovalo se 18 jeho her, což je nejvíce z této trojice autorů. Euripides se jako první zabýval společenským postavením ženy, jak dosvědčuje jeho nejslavnější tragédie Médeia a další díla s touto tématikou: Elektra, Hippolytos (předobraz Racinovy Faidry), Trójanky a Bakchantky. U Euripida ztrácí sbor svůj někdejší význam a tradiční skladba tragédie je uvolněna. Moc tu není sbor. Euripides je dnes hratelnější než Sofokles. Agóny – soutěže herců: 1. myšlenka, 2. zpracování, 3. výkon. Řecká tragédie nezná ve svém vrcholu (5. stol. př. n. l.) reprízu. Ta přichází až s úpadkem řeckého státu. STAROŘECKÁ KOMEDIE O zrodu veselého divadla, komedie, nemáme bezpečné zprávy. Pravděpodobně souvisí její vznik v Řecku s písněmi a tanci tzv. falloforů, kteří při dionýsiích nosili symbol plodnosti – fallos. Podle Aristotela přišla komedie do Řecka ze Sicílie a Řekové ji převzali již v rozvinuté podobě. Náměty komického divadla jsou z části jako u tragédie z děje řeckého bájesloví, reagují ale také na současnou politickou situaci, války, později nová řecká komedie zpracovává příběhy ze všedního života – rodina, láska, otroci a páni atd.
Stavba staré antické komedie byla následující: prolog (příchod postav), parodos (příchod sborů), epeisodeony (dialogy příběhu) se střídaly s tasimóny (vystoupení sborů), agón (zápas, střetnutí postav příběhu), parabáze (odbočka od příběhu, herci odkládají kostýmy, tlumočí autorovy názory na současnou politickou situaci směrem k publiku; řada volně sestavených výstupu, ve kterých měl důležitou funkci šprýmař = dramatická postava), závěr příběhu a hymnus (oslavná píseň). Poté odcházel sbor i herci. Komičtí herci těžili směšný účin z možností svého kostýmování – pitvorných masek, deformačních vycpávek, velikého koženého fallu, i toho, že ženské postavy hráli muži. I když používali vulgární komiku, Aristofanovy texty měly vysokou uměleckou kvalitu. Sbor měl 24 členů a byl v průběhu představení mimořádně aktivní. Někdy se dělil do dvou polosborů a měl větší svobodu než v tragédii. Roku 487 př. n. l. byla na Velkých Dionýsiích poprvé uvedena komedie (tragédie od roku 534 př. n. l.), a to kvůli její zvýšené popularitě. Těchto slavností se účastnilo 5 autorů komedií. S komedií byly především spjaty Lenáje, které se konaly koncem ledna. Jejich dohlížitelem byl archén basileus, první sakrální úředník Athén. Byly to především místní slavnosti na počest Dionýsa bakchantek (lénai). Nejprve byly pouze pro komediální autory a herce (od r. 442 př. n. l.), ale v roce 432 př. n. l. byly zařazeny i další soutěže pro autory a herce tragédií. Satyrské drama a dithyramby tu nebyly nikdy uváděny a také soutěže v uvádění starých her tu nebyly nikdy povoleny. Autory nejstarších řeckých komedií známe jen jmény. Pouze z díla sicilského EPICHARMA (počátek 5. stol.) se zachovalo několik zlomků. Jeho komedie vycházejí především z Homérových příběhů. Nejznámější řecký komediograf ARISTOFANES (446 - asi 388) postihuje výsměchem zlořády upadající athénské demokracie z pozice chvalořečníka „starých zlatých časů“. Jeho tematickými okruhy jsou: válka, kritika zlořádů společnosti, filozofie a mytologie. Projevem jeho konzervativní satiry je komedie Žáby, kde vsouboji dramatiků vítězí Aischylos nad Euripidem, tedy tradiční staré hodnoty nad rozkladným novátorstvím. V komedii Oblaka napadl hlavního představitele pochybovačné filozofie Sokrata, v Ženském sněmu vylíčil v komickém nadsazení krach idejí primitivního komunismu, jehož provádění se chopily ženy. V komediích Mír a Lysistráta (velmi často se hraje a inspirovala mnoho her) volá po ukončení nepříznivých válek, v Jezdcích stihá satirou politické reformátory, v Ptácích a Vosách rozehrál maskované sbory. Zušlechtil dědictví starší komedie, ale využil tradice komického herectví. (Sartre: Mouchy) Ve 4. století př. n. l. pozbývají Athény a řecké státy svou samostatnost a svobodu slova. Období do počátku vlády Alexandra Velikého (336 př. n. l.) se říká helénistická doba. Po Alexandrově smrti se Řecko stává součásti Makedonie. Komické řecké divadlo se ukázňuje, ztrácí ostří politické satiry a tematicky se obrací spíše k oblasti soukromého života. Náměty nové komedie jsou rodina, láska, vztah otroků a pánů, odložené děti, apolitičnost. (Anagnorismata – zvláštní znamení; Oidipus měl nohy opačně, dítě mělo v koši prsten,..). Prohlubují se charaktery postav a na jevišti se formují nové povahové typy: komický stařec, stařena, lehkomyslný milovník, hetéra (prostitutky, které ale jediné uměly číst a psát, hrát na nástroj, zpívat, vařit, znaly milostná umění), lyrická milovnice, kuplíř (později), který manipuloval hetérou, chvástaví vojín a otrok. (příživník, chlubil, mazaný otrok aj.). Agón je nahrazen intrikou, a tak zde začíná linie intrikové komedie. Mizí také parabáze, ale přibývají meziaktní zpěvy. V nové komedii už není sbor. Představitelem této uhlazenější podoby komedie je MENANDROS (342 – 293 př.n. l.). Účinek jeho her – Sudiči, Ostříhaná – plyne z prokreslení povah, vtipnosti dialogu a umné intriky. Mezi jeho další hry patří Dědek, Spor o dítě. Čerpá z ní renesanční komedie, Moliére. V letech 317 – 307 př. n. l. dochází k poklesu osobního blahobytu Athéňanů. Chorégoi (sponzoři, bohatí občané) už nebyli jmenováni jako dříve. Někdy v této době měl zvolený
úředník, producent - agónothetés od státu k dispozici určitou částku, ze které financoval všechny divadelní produkce. Dalšími variantami byla synchoregie – 2 občané se spojili a financovali jednu hru společně, systém antidosis – občan určený státem jako chorég mohl odmítnout, pokud doložil, že někdo je ještě bohatší. Pak si s ním ale musel vyměnit veškerý majetek a financoval hru. Dále mohl stát přenést povinnost vypravit hru na jednotlivé fili (volili choréga). Hrály se už staré komedie, reprízy. V helénistickém divadle bylo vyvýšené jeviště (2,5 – 4 metry) někdy až 42 m dlouhé, avšak pouhé 2 - 4,25 m hluboké. Bylo na obou stranách otevřené. Paraskénia, postranní křídla jevištního domu byla zrušena. V některých divadlech vedly na jeviště rampy, paralelně s parodoi. Někdy to byly schody z orchéstry a jinde se zase mohlo na jeviště vstoupit pouze z jevištního domu. Proskénion bylo průčelí dolního podlaží na předním okraji jeviště. V raném helénistickém divadle ho tvořily sloupy vzdálené od sebe několik desítek centimetrů, často se zářezy, do nichž byly zasazeny pinkés - malované panely. Episkénion bylo průčelí horního podlaží na zadním okraji jeviště. Ve 2. století se episkénion, původně opatřené jedním až třemi vchody, proměnilo v soustavu rozměrných výklenků - thyromata, jejichž počet se pohyboval od 1 do 7. Měla sloužit k větší scénické iluzi, tj., že každý výklenek sloužil jako miniaturní portál, za nímž mohla být instalována individuální dekorace. Vitruvius stanovil 3 druhy scénického pozadí: pro tragédii, pro komedii a pro satyrské drama. Původní dionýská bujnost přetrvávala však ve veselém divadle, oblíbeném zvláště v plebejských vrstvách (tzv. dórská fraška, flyáx), a v pantomimách doprovázených mluveným textem (mímos), jež líčily reálné výjevy ze života a v nichž vystupovaly také ženy. Zejména toto komické plebejské divadlo silně ovlivnilo počátky a vývoj divadla na území Římské říše. ŘÍMSKÉ DIVADLO Ve čtvrtém století př. Kristem začaly římské výboje, kdy Řím postupně ovládl celý Apeninský poloostrov včetně několika řeckých území, ve kterých už dlouho kvetlo divadlo. Kolem roku 240 př. Kristem se už tolik Římanů seznámilo s řeckým umění a divadlem (řečtí vojáci nebo otroci přicházeli do Říma a stávali se učiteli a přinášeli řeckou kulturu), že mohlo být Římě zavedeno pravidelné drama. Byly to buď překlady nebo napodobeniny řeckých her. V ranném období dějin Říma však ovlivnily jeho divadelní aktivity Etruskové a jejich náboženské slavnosti. Z etruštiny přešel do latiny také název herce: histrio (etrusky hister). Svého vrcholu v počtu představení, divadel a podívaných dosáhlo římské divadlo ve čtvrtém století po Kristu. Římské divadlo bylo téměř vždy spjato se slavnostmi, většinou náboženskými a zahrnovalo všelijaké podívané – akrobacii, drezúru zvířat, atletické zápasy a závody, hudbu a tanec, dramatické skeče, krátké frašky i celovečerní hry. Divadlo bylo v Římě a v celé říši nesmírně oblíbené, avšak bylo především zdrojem zábavy a potěšení. Společenská funkce řeckého divadla byla prakticky ztracena a zapomenuta. V republikánském období (509 – 27 př. Kristem) se dařilo pravidelnému dramatu, za doby císařství (27 př. Kr. – cca 476 po Kr.) ustoupilo drama pestrým zábavám. Římské slavnosti (ludi): Nejstarší oficiální slavnost byly ludi Romani (6. stol. př. Kristem), pořádané vždy v září na počest Jupitera. Od roku 364 př. Kristem byla jejich součástí divadelní představení. Divadelní zábava posléze hrála významnou roli v pěti dalších slavnostech (např. ludi Plebeii) a v několika dalších se divadelní události objevovaly občas. Slavnosti se někdy opakovaly, protože kdykoli v nich došlo k nějaké poruše, opakovat se musely. Na počátku byl patrně pro divadelní inscenaci vyhrazen pouze jediný den, ale kolem roku 150 př. Kristem asi dvacet pět a počátkem křesťanské éry asi čtyřicet dnů. Hry se uváděly 100 – 150 x ročně v několika divadlech. Řím zná systém reprízy; z důvodu úspěchu se někdy vyplatilo nejen reprízovat jedno představení, ale i celé hry.
Římané zachovali řecké rozdělení divadla na vážné a veselé. Zatímco komické divadlo žilo od dávných dob římského státu hlavně ve svých plebejských podobách, které byly považovány za „nízké“, literární římské drama se utvářelo v první polovině třetího století př. Kristem, a to v podobě překladů řeckých tragédií a komedií. Zasloužil se o to především LUCIUS LIVIUS ANDRONICUS (asi 280 – 200 př. Kristem), otrok řeckého původu, válečný zajatec a GNEUS NAEVIUS (270 – 201 př. Kristem), který pocházel z Kampánie. Naevius se zasloužil o zdomácnění dramatu tím, že do řeckých originálů vkládal četné římské reálie a psal hry na římské příběhy. Komedie: 1. atellána – je nejstarším typem lidové římské komedie a byla nazvaná podle města Atella, kde vznikla. Bylo to improvizované komické divadlo, čerpající z lidového života a užívající 4 základní typy: Maccus – Harlekýn, 1. sluha, Bucco – výbušný chvastoun, 2. sluha, Dosénus – pán, později Dottore a Pappus – komický stařec, později Pantalone. Neměla chór. 2. palliata – komedie s řeckými náměty (Plautus) 3. togáta – komedie s tématy z římské historie a života. Na rozdíl od atellány to byla vzdělanecká komedie. Také byl provozován mimus, který obměňoval řecké prvky a vystupovaly v něm herečky, pocházející většinou z řad otrokyň a podobně jako jejich mužští partneři konkurující profesionálním kurtizánám. Repertoár tvořily krátké scénky s drastickou komikou a postavami z lidového prostředí. Hrálo se bez masek. Výrazným komickým typem mimu byl šašek (stupidus) a zvláštní místo zaujímal Archiminus – komentátor děje, který mluvil, nemimoval a provázel dějem. Mnozí vzdělanci odmítali tyto úpadkové podoby římského divadla, ale většina diváků, zvyklých na drastické podívané z cirku, mimus přijímala, ba vyžadovala ho. Dědictví římské komedie je bohaté. TITUS MACCIUS PLAUTUS (asi 251 – 184 př. Kristem), propuštěný otrok, je tvůrcem římské lidové komedie, ale s převzatými rysy řeckých komedií, z kterých čerpal náměty. Náplně jeho her byly kritická, pokud šlo o nešvary střední vrstvy, a nebyla tak politická jako u Aristofana. Přidával hudební čísla – árie, dueta. Jeho komedie inspirovaly i pozdější dramatiky: Amfitrion (Moliera, Kleist), Menaechmové (Shakespeare – Komedie plná omylů), Komedie o hrnci (Moliér – Lakomec), Chlubný vojín (Grippius – Horibile Chribritas?), Komedie o strašidle, Lišák Pseudolus. PUBLIUS TERENTIUS AFFER (zemřel r. 159 př. Kristem) se údajně narodil v Kratágu a jako otrok se dostal do Říma, kde byl vychován a propuštěn z otroctví. Byl autorem vzdělaneckých komedií (fabula togáta). Jeho styl byl kultivovanější. Dívka z Andru, Formio a Kleštěnec ožily v evropském divadelnictví zvláště v období humanismu a za renesance. Další hry: Tchyně, Bratři, Sebetrapič. Zájem o komediální divadlo zatlačil do pozadí tragédii, jejímž nejvýznamnějším římským představitelem byl filozof LUCIUS ANNAEUS SENECA (4 př. Kristem – 65 po Kristu). Stal se jedním z nejvlivnějších mužů Říma, když byl jeho žák Nero roku 54 po Kristu jmenován císařem. Později však upadl v nemilost a roku 65 po Kristu spáchal sebevraždu. Byl autorem knižních římských tragédií, což byl zvláštní druh vážného dramatu, který byl určen k předčítání. Seneca napsal 9 tragédií. Ve svých dílech (Medea, Faidra) supňoval dramatické napětí svých většinou řeckých předloh do krutých výjevů a drastických scén, prokládaných moralizujícími úvahami. Mezi jeho další hry patří Zuřící Herkules, Trójanky (Euripides), Féničanky (Euripides), Oidipus (Sofokles), Agamemnon (Ayschylos), Thyestes (Sofokles) a Herkules na Oitě. Řeckou mytologii zpracovali v podstatě všichni řečtí autoři, nám se dochovala tato díla jen od některých z nich. Herci zprvu pod vlivem etruských tradic hráli bez masky, oděni v bohatá roucha; později se vlivem Řecka bohatě uplatňovaly masky, kothurny, v komickém divadle bujné deformace.
Velký důraz byl kladen na dokonalost mluveného projevu a vysoké úrovně dosáhla gestika i mimika, propracovaná do značných detailů. V římském divadle nebyly stanoveny žádné limity počtu herců. Většinou se herci zřejmě specializovali na jeden dramatický žánr. Soubor tvořilo zhruba 5 – 6 herců, ale jejich počet mohl být i větší; za císařství měly soubory až 60 aktérů. Herci (soubory) dostávali honorář. Vášeň pro divadlo a společenské důsledky popularity jeho vykonavatelů byly tak veliké, že v něm mnohdy působili jako herci i vysocí hodnostáři, ba sami císařové (Nero, Caligula). Je pravděpodobné, že sociální statut herců se značně různil a že většina vždycky stála v očích veřejnosti nízko, protože většinou pocházeli z řad otroků, ale to nebránilo, aby soukromě byli často v největší oblibě členů vysoké aristokracie, kteří je nezřídka i bohatě obdarovávali. Po sňatku císaře Justiniána s herečkou Theodorou (po rozdělení římské říše) se do jisté míry změnilo i společenské postavení herců. Římané postupně provedli některé změny, týkající se hlavně architektury a techniky divadla. Řecký divadelní prostor pozměnili tím, že prohloubili a prodloužili jeviště (až na 100 x 7 m), takže mohlo sloužit nákladným a velice výpravným hrám. Sbor vystupoval na jevišti a v původní řecké orchéstře, která měla tvar polokruhu, byla zařízena sedadla pro významné hodnostáře a boháče, i když někdy se v ní odehrávaly tance, zvířecí a gladiátorské zápasy či vodní balety. Chudina byla vykázána do vzdálenějších a nejvyšších řad. Divadla se stavěla spíše na rovině. Chodby a schodiště kolem hlediště i pod ním umožňovaly plynulý pohyb diváků. Řada vertikálních uliček dělila hlediště (cavea) do sektorů a nejméně jedna široká ulička v polovině výstupu hledištěm, opatřená krytým sloupořadím, a další sloupořadí na vrcholu hledištního svahu umožňovaly horizontální pohyb publika. Jevištní budova (scaena) a hlediště tvořily jeden architektonický celek. Vchody odpovídající řeckým parodoi a vedoucí do orchéstry a do hlediště, byly zastřešené chodby (vomitaria). Nad každým z nich bývala někdy lóže rezervovaná pro císaře a jiné významné osobnosti. Průčelí (scaenae frons) jevištní budovy bylo vyzdobeno sloupy, výklenky, sochami a často bylo malované či pozlacené. Nad jevištěm byla střecha, která pravděpodobně zlepšovala akustiku a chránila ozdobné průčelí. Šatny a jiné pracovní prostory byly umístěny v postranních křídlech. Římané zdokonalili divadelní techniku zavedením nových strojů. Římané dbali, aby publikum mělo pohodlí. Za císařství vyvinuli systém chlazení založený na pohybu vzduchu na proudem vody. K ochraně publika před sluncem instalovali kolem roku 75 př. Kristem plachty (vela). Byly jasně barevné a někdy na viditelné straně pomalované výjevy. Dále zavedli novinku, dvě opony (jednu hlavní, spouštěnou shora, a druhou pomocnou), čímž rozdělili původně jednotný prostor, společný pro herce i diváky. Divadla pojala tisíce lidí (až 80.000). Kapacita prvních kamenných divadel byla asi 10.000 diváků. Kromě toho existovala také menší divadla pro neveřejná představení, cirky pro gladiátorské hry, vodní nádrže pro divadelně předváděné námořní bitvy (naumachie) aj. Státní slavnosti spravovali magistráti, kteří disponovali dotací na pokrytí výdajů. Uspořádat úspěšnou slavnost byla pro ně čest. Pro ludi scaenici (divadelní část slavností) uzavřeli smlouvu s manažery (domini) hereckých skupin (grex). Principál skupiny pravděpodobně koupil hry přímo od autorů a postaral se o hudbu, rekvizity a kostýmy. Na slavnostech běžně vystupovalo několik divadelních souborů. Hrálo se bez přestávky a ludi scaenici byly kontinuální (po celý den). I přestávky mezi jednotlivými hrami obyčejně vyplnila nějaká ta příležitostná zábava či krátké mimy. Vstup na státem subvencované hry byl vždycky volný a slavností se účastnily všechny vrstvy obyvatelstva (chůvy, děti, otroci, prostitutky, sluhové magistrátů,..). V době císařství se objevily vstupenky, které byly buď pro privilegované nebo pro všechny a určovaly vchod, sektor a úroveň sedadla. Obecenstvo mohlo volně přicházet a odcházet během představení. Římské divadlo velmi ovlivnil nástup křesťanství. I přes počáteční utiskování křesťanů, bylo roku 393 po Kristu prohlášeno každé jiné vyznání než křesťanské za protizákonné. Proto
zhruba po roce 400 po Kristu některé divadelní výstřelky vymizely a přestaly se pořádat státní slavnosti na počest pohanských bohů. Křesťané byli od chození do divadla odrazováni, hercům byly odepřeny církevní svátosti. Úpadku divadla v Římě napomohlo také rozdělení římského impéria – roku 394 po Kristu –, kdy se těžiště kulturního vývoje přesunulo do jeho východní části, Byzance. Tam zvláště mimus dospěl v šestém století k velkému rozmachu. Definitivně poslední záznam o hrách v Římě nese datum 549 po Kristu. LUDI Datum zavedení div. her (př. Kr.) Trvání her za císařství Romani 364 4. – 19. září Florales ? 28. 4. – 3. 5. Plebei 200 4. – 17. listopadu Apollinares 169 6. – 13. července Megalenses 194 4. – 10. dubna Cereales Konec 1. stol. ? Řecké divadlo Římské divadlo Divadlo je stavěno na místech spojených kultem. Divadlo je stavěno kdekoli, kde je dostatečné (a zdravé) místo. Divadlo využívá přirozeného terénu a je budováno ve svahu. Divadlo je většinou vícepatrová budova postavená na rovině. Skéné a orchéstra netvoří architektonický celek. Skéné a orchéstra tvoří architektonický celek. Skéné je vysoká a mělká. Skéné je nižší a hlubší. Skrze thyromata, široké otvory, je vidět malovaná scenérie na pozadí. Proskénion je jednoduché a zdobené sloupy a pinakés. Proskénion je zdobeno nikami a pilastry, sloupy částečně zapuštěnými do zdi. Orchéstra je kruhová. Orchéstra tvoří polokruh. Na orchéstru se vstupuje otevřenými parodoi, vchody. Vchody na orchéstru jsou kryté. Vchod do hlediště, theatron, vede přes orchéstru. Do hlediště, cavea, se vstupuje chodbami pod hledištěm. Hlediště je organizováno demokraticky, snaží se zabezpečit všem divákům stejné akustické podmínky. Hlediště je výrazně sociálně diferencováno, akcent je na pohodlí (divadlo má zastřešení proti slunci a dešti aj.) Dědictví: divadelní prostor(řecko-řím), tragédie, komedie, dělení žánrů, předchůdce komed. Dell arte, mimus (bez masek, šašek). Peníze: bohatí jednotlivci, magistráti. Hlediště: rozdělení diváků a promíchání, slavnosti, dionýsie, hry: festivaly. Maska, kostým. Repríza(řím). Dramatik: inscenátor. Přednes: deklamace.