Dore Gold: Boj o Jeruzalém Úvod Bitva o historickou pravdu Jeruzalém byl v červenci 2000, když se budoucnost jeho starověkého Starého Města poprvé ocitla na jednacím stole, téměř ztracen. S cílem jednou provždy vyřešit izraelsko-palestinský konflikt svolal prezident Bill Clinton rozhovory, z nichž vzešel patnáctidenní maratónský summit v Camp Davidu. Izraelci a Palestinci zůstali neprodyšně zavření v prezidentském sídle v Marylandu a byl na ně vyvíjen tlak, aby dojednali konečnou smlouvu. Celá tato schůzka představovala riskantní politický podnik. Vztahy mezi izraelským premiérem Ehudem Barakem a vůdcem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásirem Arafátem byly v podstatě nepřátelské a příprava před summitem nebyla valná. (1) Barak však souhlasil s ohromujícím návrhem – Izrael Palestincům postoupí suverenitu nad většinou předměstských čtvrtí východního Jeruzaléma i nad Muslimskou a Křesťanskou čtvrtí Starého Města a přenechá jim „správu“ nejposvátnějšího místa judaismu, Chrámové hory. (2) Od června 1967, kdy Izraelské obranné síly dobyly Staré Město v šestidenní válce, ještě nikdy žádný izraelský premiér nenavrhl opětovné rozdělení Jeruzaléma. A nyní k tomu došlo. Zvlášť šokující byla Barakova ochota rozdělit Staré Město, neboť to je duchovním srdcem izraelské metropole. Staré Město, hradbami obehnaná enkláva v bývalých hranicích vymezujících východní část Jeruzaléma, měří zhruba jeden a čtvrt čtverečního kilometru a dělí se na Židovskou, Muslimskou, Křesťanskou a Arménskou čtvrť. Nachází se v něm několik nejposvátnějších míst tří hlavních světových abrahámovských náboženství. Nejcitlivějším je Chrámová hora – komplex o velikosti patnácti hektarů na jejím plochém vrcholku, kde od 10. století př. n. l. až do zničení Babyloňany v roce 586 př. n. l. stával biblický První (Šalomounův) chrám. Druhý chrám byl vybudován na témže místě a nacházel se tu od roku 515 př. n. l., dokud jej v roce 70 n. l. nezbořili Římané. Dnes jsou organizované židovské modlitby na Chrámové hoře v podstatě zakázány a konají se u Západní zdi (Zdi nářků), opěrné hradby Druhého chrámu hned pod Chrámovou horou. Chrámová hora je rovněž třetím nejposvátnějším místem pro muslimy, kteří jí říkají Haram aš-Šaríf (Vznešený svatostánek). Dnes zde stojí dvě významné islámské svatyně. První, Skalní dóm, byla postavena koncem sedmého století a nachází se v ní skála, z níž Muhammad údajně vystoupil na nebesa, kde mu byla předána přikázání k muslimským modlitbám. Druhým místem je největší mešita v Jeruzalémě al-Aqsá, která byla dostavena začátkem osmého století. Nedaleko Chrámové hory, v Křesťanské čtvrti, pak stojí Chrám Božího hrobu. Dal jej vybudovat římský císař Konstantin ve čtvrtém století na
Golgotě, kde byl ukřižován Ježíš. Křesťané kostel uctívají jako místo Ježíšova hrobu, a ten je proto cílem křesťanských poutníků. Když Barak v Camp Davidu navrhoval opětovné rozdělení města, většina Izraelců si ještě pamatovala, jak jordánská Arabská legie po dobytí východního Jeruzaléma v roce 1948 vykázala ze Starého Města veškeré židovské obyvatelstvo. Židovská čtvrť byla vypálena, domy vypleněny a desítky synagog zničeny nebo zpustošeny. Náhrobky na starověkém židovském hřbitově na Olivové hoře se proměnily v latríny. Následujících devatenáct let se židé nesměli modlit na svých svatých místech, včetně Západní zdi. Jordánci také zakázali křesťanským institucím nakupovat půdu a i jinak omezovali práva jeruzalémského křesťanského obyvatelstva, jehož počet za dobu jordánské vlády poklesl o více než 50 %. Když Izrael v roce 1967 Staré Město dobyl, rozhodl se zaujmout při správě Jeruzaléma nový přístup – přijal zákon, který chrání svatá místa všech náboženství a zaručuje k nim všem věřícím volný přístup. (3) Barakův učitel, zesnulý izraelský premiér Jicchak Rabin, v říjnu 1995 prohlásil, že Jeruzalém musí navždy zůstat sjednoceným hlavním městem Izraele. Zopakoval to i ve svém posledním parlamentním projevu měsíc před svým zavražděním. Rabin se v Jeruzalémě narodil a velel vítězným izraelským jednotkám, které město v roce 1967 sjednotily. Bylo mu jasné, že svobodu Jeruzaléma dokáže zajistit pouze Izrael. Rabin se těšil podpoře obou hlavních amerických politických stran a americký Senát jeho postoj vůči jednotnému Jeruzalému v roce 1995 podpořil Zákonem o jeruzalémském velvyslanectví, který schválil poměrem 93 : 5 hlasů. K jeho zastáncům patřili senátorští vůdci obou stran, republikán Bob Dole i demokrat Tom Daschle, kteří se jinak shodli na máločem. Zdálo se, že Jeruzalém je uzavřená otázka. Přesto měl najednou Arafát s návrhem v Camp Davidu na dosah ruky půlku jeruzalémského Starého Města. Barak hrál nebezpečné diplomatické šachy s Rabinovým odkazem i s dějinami vlastního lidu. Jeho nabídka Arafátovi je nevysvětlitelná, jestliže vezmeme v úvahu dřívější informace od vedení jeho vojenské rozvědky, podle kterých Arafát neměl ani v nejmenším v úmyslu uzavřít mír. Navíc ve vzduchu visela hrozba násilností. Clintonův poradce pro národní bezpečnost Sandy Berger už dva měsíce před jednáním v Camp Davidu varoval ve svém projevu v Tel Avivu, že krach mírových jednání patrně povede k ozbrojené konfrontaci; a skutečně, už když Berger svá slova pronášel, propukly potyčky mezi ozbrojenými Palestinci a izraelskými vojáky. Kromě toho Arafátovi experti na psychologickou válku organizovali letní tábory, kde se podle New York Times desetitisíce palestinských dospívajících dětí „učilo umění únosů, přepadení a užití útočných zbraní“ (4). Na jednání o míru to atmosféra nebyla. Navíc Barak na domácí půdě ztratil parlamentní většinu. Ve světle bezprecedentních ústupků, které v Camp Davidu plánoval, inicioval Natan Šaransky – muž, jenž strávil devět let v sovětském vězeňském táboře, kde své naděje posiloval starověkou židovskou modlitbou s větou „příští rok v
Jeruzalémě“ – vzpouru tří stran a odchod z Barakovy koalice. Dokonce i ministr zahraničí David Levy odmítl Baraka do Camp Davidu doprovázet a krátce po summitu rezignoval. Barakův odlet do Washingtonu se vlastně zpozdil v důsledku hlasování o nedůvěře jeho vládě, jež se konalo těsně před startem. Clinton tak svolával tento zásadní summit s izraelským partnerem, jenž k tomu, aby se vzdal části izraelského hlavního města, vůbec neměl mandát. Jaké tedy byly skutečné Barakovy úmysly? Kdyby Arafát s jeho návrhy souhlasil, přivezl by Barak izraelskému lidu historickou smlouvu, která oficiálně ukončuje arabsko-izraelský konflikt. Měl by pak silnou pozici k vypsání nových voleb. Kdyby Arafát odmítl, předvedl by podle Barakových kalkulací celému světu, že je hlavní překážkou míru na Blízkém východě právě on. Barak se snažil snížit riziko tím, že své návrhy sdělil Arafátovi nepřímo přes Clintona, aby se z nich nestal závazný izraelský slib vzdát se Jeruzaléma. Utěšoval se, že jednání vycházejí z principu „nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše“. Kdyby v Camp Davidu došlo k odmítnutí jeho bezprecedentní nabídky, byla by navždy smetena ze stolu – alespoň teoreticky. Summit v Camp Davidu nakonec skončil naprostým fiaskem, když Arafát odmítl už Barakovu předehru. Osud Jeruzaléma však zůstal na programu po celý zbytek prezidentského mandátu Billa Clintona. Ten se v posledních týdnech v úřadu rozhodl, že vyhoví palestinským žádostem a vypracuje „překlenovací návrhy“ týkající se všech sporných otázek, včetně Jeruzaléma. V listopadu 2000, dva dny po zvolení George W. Bushe prezidentem, dosluhující Clinton prohlásil: „Ještě mám deset týdnů a chci tento čas využít k sepsání všeobecné dohody, historické dohody.“ (5) Clintonovi se krátil čas a jeho vyjednavači se kvůli jeho odkazu zuřivě snažili vyprodukovat významnou mírovou smlouvu. Tato naléhavost měla ovlivnit i osud Jeruzaléma, neboť vyjednávací pozice Izraele byla s každým novým kolem rozhovorů slabší. Clintonovo mírové úsilí bylo zcela odtržené od reality. Sotva měsíc po summitu v Camp Davidu, 29. září 2000, využil Arafát návštěvy tehdejšího vůdce Barakovy opozice Ariela Šarona na Chrámové hoře jako záminky k rozpoutání vleklého a násilného povstání. V reakci na tuto návštěvu propukly palestinské nepokoje, při nichž byly zraněny přes dvě desítky izraelských policistů. Druhý den se na Chrámové hoře shromáždilo 22 000 palestinských věřících k pátečním modlitbám. Následné vyšetřování ukázalo, že některé z nich podněcovali palestinští agenti k útokům na židy modlící se dole pod nimi u Západní zdi. Házeli po nich předem připravené kameny. (6) Byl Erev Roš hašana – předvečer židovského Nového roku – a Izrael byl nucen vyklidit celé náměstí u Západní zdi, protože je zasypala záplava kamení. Arafát svou novou válku nazval „intifáda al-Aqsá“. Název byl záměrně zavádějící, protože naznačoval, že je mešita al-Aqsá na Chrámové hoře ohrožena. Rovněž prozrazoval snahu zmobilizovat Palestince a dát znamení širšímu arabskému světu k zahájení tažení za dobytí Jeruzaléma. Rádio Palestina, které patřilo OOP, Palestince vyzývalo, aby spěchali bránit
Chrámovou horu, a v témže duchu rozdávala letáky teroristická organizace Hamás, která vznikla jako palestinská odnož fundamentalistického Muslimského bratrstva. Od té doby Izraelci trpí nekončící vlnou palestinských útoků v podobě ostřelování, raket a sebevražedných atentátů, namířených většinou proti civilistům. Podle tvrzení Palestinců násilí začalo jako spontánní reakce na Šaronovu procházku po Chrámové hoře, ale Arafátův ministr komunikací Imád Fallúdží jednomu libanonskému arabskému deníku otevřeně přiznal, že celé tažení je naplánované a organizované: „Jestli si někdo myslí, že intifáda vypukla kvůli návštěvě toho odporného Šarona u mešity al-Aqsá, tak se mýlí,“ prohlásil. „Tahle intifáda byla předem naplánovaná už od návratu prezidenta Arafáta z jednání v Camp Davidu.“ (7) Prioritním cílem byla očividně židovská svatá místa. Po ozbrojených střetech u hrobky biblického Josefa se izraelské jednotky 7. října z oblasti stáhly poté, co palestinští policisté slíbili, že budou hrobku chránit. A pak stáli stranou a přihlíželi, jak svatyni plení a demoluje palestinský dav. (8) Mnozí policisté se dokonce přidali. Když Arafát vedl takovouto válku, při níž Palestinci házeli kameny na židovské věřící u Západní zdi a docházelo k ničení i dalších svatyní, dalo se mu věřit, že bude chránit svatá místa tří největších světových náboženství v Jeruzalémě? Proč chtěl Clintonův tým rozdělit Jeruzalém Proč Clintonova vláda v této situaci dál obhajovala nové a stále dramatičtější návrhy na rozdělení Jeruzaléma? Někdo tvrdí, že pouze kvůli obavám o Clintonův odkaz. Clinton s blízkovýchodním mírovým procesem už dříve spojil prestiž svého prezidentství. 13. září 1993 stanul na trávníku před Bílým domem s tehdejším izraelským premiérem Rabinem a předsedou OOP Arafátem a souhlasně je objal, když si potřásali rukou. Tento slavný ceremoniál se konal u příležitosti dosažení shody obou stran na „prohlášení o zásadách“. Podpisem tohoto dokumentu, jejž tajně připravili izraelští a palestinští vyjednavači v předchozích devíti měsících v Norsku, byl zahájen mírový proces dohod z norského Osla. Clinton do tohoto procesu v dalších sedmi letech investoval obrovské množství energie, takže chtěl samozřejmě předejít jeho neúspěchu. Abychom byli spravedliví, Clinton schůzku v Camp Davidu neinicioval; to Barak opakovaně trval na tom, že se tento vysoce rizikový summit musí uskutečnit. Clinton byl vlastně zpočátku jen zdráhavý hostitel, který se obával narušení americké prestiže v případě, že by došlo ke krachu. Podle diplomatických zvyklostí se americký prezident pouze připojuje k mírovým jednáním v okamžiku, kdy strany překlenou většinu rozporů. Jenže navzdory obrovským názorovým rozdílům, které v předvečer summitu v Camp Davidu přetrvávaly, uvízli Clinton s Barakem v sevření diplomacie, jež je nutila
pokračovat v jednání, přestože oba měli vážné pochybnosti. Pro většinu členů Clintonova mírového týmu se stalo dosažení mírového ujednání – a to jakéhokoli – cílem samo o sobě. Kromě prezidentovy prestiže poháněly americkou angažovanost i čistě politické úvahy. Jedna americká názorová škola vždycky tvrdila, že arabskoizraelské mírové ujednání poskytne všelék na problémy celého regionu od Maroka až po Írán. Například ministryně zahraničí Madeleine Albright označila Barakovy úvodní ústupky v otázce Jeruzaléma v Camp Davidu dokonce za „průlom, jenž by mohl změnit celou budoucnost Blízkého východu“. (9) A občas přišly na přetřes i americké zájmy. V době dohod z Osla někteří politikové tvrdili, že arabsko-izraelské mírové ujednání pomůže Spojeným státům vytvořit arabské koalice, jež přispějí k omezení vlivu Iráku a Íránu. Tohoto názoru se drželi navzdory vysoce spornému předpokladu, že by arabské státy riskovaly své životně důležité zájmy, kdyby souhlasily s americkou vojenskou přítomností jen kvůli řešení ideologických záležitostí. A pak zde byl problém terorismu. Někteří vysoce postavení představitelé americké vlády, kteří nebyli členy mírového týmu, doufali, že Clinton v posledních měsících v úřadu podnikne útok na Usámu bin Ládina a al-Káidu. Richard Clarke z Národní bezpečnostní rady později vzpomínal: „Clintonova vláda už neměla dost času. Chystala už jen jednu velkou národně-bezpečnostní iniciativu a tou měl být poslední pokus o dosažení izraelsko-palestinské dohody.“ (10) Takže Clinton se zjevně rozhodl dvořit se Arafátovi, místo aby svou hlavní prioritou učinil likvidaci bin Ládina. Teoreticky nebyl důvod, proč by nemohl udělat obojí. Ale jak naznačuje Clarke, každá vláda potřebuje svůj primární bod zájmu. A tak Clinton vsadil vše na to, že zprostředkuje dohodu mezi Arafátem a Barakem. Clarke se touto logikou, která stála za vládním rozhodnutím, utěšoval: „Kdybychom dokázali dosáhnout míru na Blízkém východě, přes noc by vyprchala většina lidové podpory al-Káidě i nenávisti vůči Americe.“ (11) Jenže důvody k této analýze byly chabé. Ani mohutné americké zapojení do arabsko-izraelského mírového procesu od roku 1993 v nejmenším nezmírnilo hněv al-Káidy a její útoky na americké zájmy se v této době neustále stupňovaly. Naopak – už dva měsíce po Camp Davidu al-Káida napadla americkou loď Cole v Jemenu a zabila sedmnáct amerických námořníků. Zatímco Clintonův tým prosazoval po Camp Davidu nové mírové návrhy a požadoval další izraelské ústupky, al-Káida dál plánovala a nacvičovala svou vrcholnou operaci – útoky z jedenáctého září na New York a Washington. Mezi americkým úsilím o mír na Blízkém východě a motivací al-Káidy zkrátka neexistovala žádná souvislost. Přesto někteří vládní představitelé tyto dvě otázky spojovali dál a trvali na tom, že ještě větší izraelské ústupky pomohou uhasit plameny nenávisti vůči Západu anebo alespoň zmírnit jejich intenzitu. Jeruzalém a boj proti Izraeli sice nebyly pro al-Káidu a džihádistické sítě irelevantní, ale nejednalo se zkrátka o jejich nejvyšší prioritu, jak už v roce 1998 upozornil profesor Bernard Lewis (12). Pro hlavní stratégy al-Káidy měla v
bitvě proti Západu předcházet džihádu proti židovskému státu jiná stadia. Například palestinský učitel Usámy bin Ládina Abdulláh Azzám ve své knize Z Kábulu do Jeruzaléma tvrdil, že ještě před válkou o Jeruzalém musí dojít k osvobození Afghánistánu. (13) Po zavraždění Azzáma v roce 1989 se stal nejvlivnějším bin Ládinovým ideologickým partnerem vůdce egyptské džihádistické skupiny Ajman Zawáhirí, který pak v roce 1998 začal vystupovat jako bin Ládinův zástupce. Zawáhirí, stejně jako Azzám odložil boj o Jeruzalém do vzdálené budoucnosti. V jednom článku z roku 1995 s názvem „Cesta do Jeruzaléma vede přes Káhiru“ zopakoval Azzámovu strategii a prohlásil, že celosvětový džihád musí začít porážkou protiislamistických režimů v celém arabském světě, jež nazval „bližším nepřítelem“. Cesta k Jeruzalému, napsal, „se neotevře, dokud nebudou vybojovány bitvy v Egyptě a Alžírsku a neotevře se i Káhira.“ (14) Navzdory sílícím obavám z terorismu se Clinton soustředil na mírový proces z norského Osla až do konce svého prezidentského mandátu. Na sklonku prosince 2000 předestřel v soukromí oběma stranám všeobecný plán, který měl vyřešit „zásadní otázky“ celého konfliktu. Na první pohled to však nebyl oficiální americký návrh, ale spíše jen nástin průchodných „parametrů“ mírového urovnání. Clinton opět trval na rozdělení Starého Města na izraelskou a palestinskou část, ale tentokrát nabídl Palestincům svrchované právo na Chrámovou horu, zatímco v Camp Davidu padla omezenější nabídka jen na její správu. Západní zeď měla zůstat pod izraelskou jurisdikcí a Křesťanská čtvrť a všechna její svatá místa, včetně Chrámu Božího hrobu, měla připadnout Arafátovi. Pokud jde o zbytek východního Jeruzaléma, Clinton obešel návrh z Camp Davidu na palestinskou vládu nad většinou tamějších čtvrtí a místo toho doporučil palestinskou suverenitu nad všemi částmi města, kde žijí Palestinci, a izraelskou suverenitu nad oblastmi s židovským obyvatelstvem. (15) Vzhledem k demografickému rozložení by tento plán udělal z Jeruzaléma šachovnici suverénních čtvrtí, na které by různé vlády ovládaly bílá a černá políčka. Clinton dal oběma stranám čtyři dny na to, aby jeho návrhy přijaly nebo odmítly. Dodal k tomu, že jestli kterákoli z nich „Clintonovy parametry“ odmítne, budou všechny staženy – tedy buď vše, nebo nic (16). Arafát plán odmítl v dopise Clintonovi z 25. prosince 2000 s tím, že nepřipustí izraelskou suverenitu ani nad Západní zdí. (17) Clinton zapomněl, že slíbil zrušení své iniciativy, a pozval Arafáta do Washingtonu na další konzultace. Arafát pak v Bílém domě 2. ledna 2001 Clintonův plán odmítl znovu. Přesto Clinton svůj návrh zvažoval dál, a dokonce jeho obsah 7. ledna 2001 poprvé zveřejnil v projevu v newyorském hotelu Waldorf Astoria – necelé dva týdny před koncem svého prezidentského mandátu. Podrobnosti však už na veřejnost pronikly předtím. Koncem prosince řekl náčelník hlavního štábu (a později ministr obrany) generálplukovník Šaul Mofaz izraelské vládě, že kdyby byly Clintonovy parametry zavedeny v praxi, ohrozily by izraelskou bezpečnost.
Toto nelítostné hodnocení se 29. prosince objevilo v titulcích největšího izraelského deníku Jediot achronot. Barak Clintonův plán s výhradami přijal, ale Izraelcům se nelíbil. 8. ledna se před hradbami Starého Města shromáždilo 400 000 lidí, kteří demonstrovali proti navrhovanému rozdělení Jeruzaléma, což byl největší protest v dějinách Izraele. Izraelští představitelé však jako by hněvivou reakci veřejnosti na své diplomatické úsilí nebrali na vědomí. Jednání s jakousi setrvačností běžela dál a Izrael překračoval jednu rudou diplomatickou čáru za druhou. Někteří izraelští politici dokonce zvažovali, zda by části Clintonova plánu týkající se Jeruzaléma nemohly získat podobu rezoluce Rady bezpečnosti OSN, aby Barakovy ústupky zůstaly trvalým závazkem stvrzeným předním orgánem mezinárodního společenství. Během několika týdnů však hrozba jednotě Jeruzaléma pominula – alespoň na čas. Clintona nahradil 20. ledna 2001 George W. Bush, který nejevil zájem pokračovat v neplodné diplomacii svého předchůdce. O zhruba tři týdny později, 7. února, byl Barak nucen vyhlásit nové volby kvůli ztrátě parlamentní většiny, o niž přišel těsně před Camp Davidem. Premiérem se stal Ariel Šaron, který vyhrál s nejdrtivější převahou hlasů v izraelské historii. Bushova vláda Šaronovým představitelům oficiálně sdělila, že Clintonovy návrhy se staly minulostí. Barakovy ústupky nebyly závazné, jelikož nedošlo k podpisu žádné dohody. Bush vnesl do celé věci nový přístup. Nezval Arafáta do Bílého domu na zbytečné schůzky. (Kvůli Arafátově režírování palestinských násilností si s ním ani nepotřásl rukou.) I když se Bush výslovně nezavázal, že Jeruzalém nerozdělí, odkaz Camp Davidu očividně zahodil. Šaron se s prezidentem Bushem poprvé sešel v Oválné pracovně 26. června 2001. Dohodli se, že Clintonovy parametry nebudou výchozím bodem budoucích jednání. Bush přijal Šaronův postoj, že Izrael by neměl vyjednávat „pod palbou“, a svému protějšku sdělil, že mu nebude vnucovat žádné nevýhodné mírové plány. V Izraeli zuřila intifáda a Spojené státy se už nehodlaly za každou cenu ucházet o přízeň Jásira Arafáta. A pokud jde o Jeruzalém, Šaron na veřejnosti i v soukromí prezentoval nové a jednoznačné stanovisko: „Jeruzalém zůstane sjednocený pod suverenitou Izraele.“ (18)
